- staré Proč oprava silnice v Česku trvá? Protože...
Proč jsou věci v Česku složité? Ukážu vám to na případu, který mám už trochu v oku. Taková rekonstrukce silnice. Pojďme se podívat na to, proč v Česku trvá měsíce ba i roky, zatímco Čína nebo Holandsko to spíchnou za víkend.
Jak se opravuje silnice? Inu, odfrézujete starý povrch a vylijete nový - to je taková stavbařská obdoba Cermatího formuláře, co spíchne středoškolák za týden. Jasně, když to bude takhle, tak to pořešíte obratem. Děláme to tady rok a zatím jsem na takový případ nenarazil.
Ve skutečnosti toho v silnici máte mraky jiného, protože bylo (a je) zvykem tam přihodit inženýrské sítě, zejména vedení technického vybavení. Například kanalizaci, vedení elektřiny, datových sítí, plynu nebo topné kanály. Vodovodní řad. A tady to začíná být zajímavé, protože každá taková síť zvykne mít jiného majitele. Elektřina je třeba ČEZ Distribuce, voda místní vodárny, plyn Gasnetu, datové sítě dalších dvou operátorů a nepoužívané topné kanály už nejde dohledat.
Moudré je v takovém okamžiku už mít rozmyšleno, zda tuto infrastrukturu není vhodné opravit, neboť by bylo trapné vylít novou silnici a za týden dostat echo, že je třeba to rozkopat, protože zkolaboval kanál. Řekněme, že jako v našem případě kanalizace patří obci, takže se rozhodnete ji opravit, plus upozorníte všechny ostatní, že se něco bude dít a ať si to rychle rozmyslí.
Obojí je zakázka velkého rozsahu, takže ji soutěžíte. Zvláště soutěžíte zborku/rozborku silnice, zvláště opravu kanalizace, protože tohle jedna firma nezvládne udělat dobře a/nebo přiměřeně levně a o peníze tu jde.
První problém přijde ve chvíli, kdy se jeden z účastníků tendru na opravu silnice odvolal, jenže tendr na opravu kanalizace dobíhá v termínu, takže musíte vítězi dát vědět, že se termín opravy posouvá na neurčito. Opravář kanalizace nechce o zakázku přijít, tak neurčitě přislíbí, že se uvidí, až se uvidí. Konečně jsou vypořádány námitky opravářů silnic, takže se silnice rozkope, což je ten moment, který vidí běžní obyvatelé města (v tuhle chvíli za sebou máte cca. čtyři měsíce práce). Okamžitě se dohadujete s vysoutěženým opravářem kanalizace na novém termínu, jenže on má zrovna plno, protože začal opravovat ve vedlejším městě. V tu chvíli víte, že budete mít silnici otevřenou minimálně měsíc bez toho, že by se do kanalizace hráblo. A vypadáte jako trotl, který není schopný si dát za sebe dva termíny objednávek.
Konečně přijíždí první lidé opraváře kanalizace, pracuje se pomalu, protože nemohl poslat všechny lidi, polovina jich dodělává ještě to v sousedním městě. Ale už to alespoň vypadá, že se něco děje. Vykope se kanalizace, jenže se mezi tím ozvou elektrikáři, že by si přeci jen chtěli dát silnější kabel. Křičíte, že to už ani omylem, že měli dost času si to rozmyslet, oni si obratem podávají žádost o výkopové povolení, protože už mají hotový projekt a přikleplé od vedení posílení páteřního rozvodu, takže půlce obce přestane vypadávat elektřina. Výkopové povolení byste jim udělili tři týdny po plánovaném termínu dokončení silnice, čili se s nimi domlouváte, že to přeci jen nějak půjde a ať si ten kabel udělají, až bude hotová kanalda, co už s tím taky, tu elektřinu obec potřebuje.
Mezi tím se přihlásí firma, která tvrdí, že její jsou ty topné kanály a že je sice nepoužívá, ale poškodit je nesmíte, že je chce zrovna prodat. Ujišťujete je, že nic nepoškodíte a že chcete nabývací titul, jestli jsou fakt její, ona odpovídá, že při předběžném ohledání není dodrženo ochranné pásmo, takže si telekomunikační operátor má posunout chráničku o 120 cm vedle ve výkopu, v němž zbývá po započtení ochranných pásem sítí deset čísel. Znovu požádáte o nabývací titul, což znamená, že zatím situaci nemusíte řešit.
Do toho volá stavbyvedoucí, že plynové potrubí, které na projektu z roku 1978 vede přesně tudy, vede přesně jinudy, kudy elektrikář pokládá kabel vedoucí přímo do Temelína a že to norma nevidí úplně pozitivně. Zdvořile žádáte plynaře, aby si plynovou přípojku šoupli a oni promptně odpovídají, že si to naprojektují, vysoutěží překlad a přeloží, že máte pravdu. A že to bude tak měsíc trvat, než si to naprojektují, měsíc budou soutěžit, měsíc čekat na dodavatele a pak se měsíc bude šoupat. Stavbař řve, vy řvete, jediný výsledek je, že oba chraptíte.
Jste tři měsíce od momentu, kdy jste do silnice hrábli a máte před sebou výhled na další čtyři měsíce, kdy se budou po staveništi prohánět leda mravenci.
Je listopad, po mnohých prostojích a odkladech si všichni si v silnici zhruba tak vykutili, co měli. Před měsícem přišel nabývací titul, v němž se tvrdí, že národní podnik Dřevoplast převádí kotelnu včetně příslušenství na státní podnik Sádromont, jehož právním nástupcem je někdo, jehož jméno vzdáleně připomíná odesilatele dopisu. Ptáte se právníka, jestli topný kanál je příslušenství, ten dává nesestřelitelný právní rozbor na pět stránek, že ano, přičemž jeho kolega z téže právní kanceláře na dopis lepí postit lístek, že podle něj to tak není. Vydáváte pokyn k uzavření silnice, máte za sebou osm měsíců perné stavby, z níž asi tak tři týdny se na stavbě něco nevalným tempem dělo. A jste v pohodě, protože do konce listopadu zbývá ještě pár dní, obalovny asfaltu zavírají až v půlce prosince, takže to ještě všechno stihnete vylejt a teprve pak zatelefonujete údajnému majiteli kanálů, že ochranná pásma byla dodržena a že se o tom bohužel nemůže přesvědčit, protože už je zavřeno a jeho žádost byla ověřena pozdě. Už se nemůže nic pokazit.
Ráno jdete do práce, s dětma, které se radují, jak krásně chumelí. Zvoní mobil. Stavbař vás upozorňuje, že zima letos začala o dva týdny dříve a že obalovna ukončila provoz, takže vylít povrch můžeme až zase v březnu, když si rychle rezervujeme materiál. Jenže oni s námi mají smlouvu jen na letošní rok, museli by platit penále, s tím nesouhlasí. Účtárna vás upozorňuje, že fakturu za opravu silnice je potřeba zaplatit do konce roku, jinak narozpočtované peníze propadnou. Dvě hodiny řešíte finanční operaci, která rozhodně nebyla v přířučce “Podvojné účetnictví snadno a rychle”. Jasně, stavbař už má na březen sehnané zakázky, musí živit lidi, nemůžete mu to vyčítat. Obvoláte ostatní stavbaře, jenže na položení asfaltu za pár korun se vám každý vykašle. Zakázku by brali celou, ale ne tuhle prkotinu, se kterou jsou jen nervy. Starý dodavatel vám z lítosti zkusí na přelomu dubna a května někoho sehnat, kdo tam rychle položí asfalt.
Je květen a vy po roce a třech měsících máte konečně hotovo. Jste vyflusnutí, demotivovaní, na pokraji alkoholismu a s vědomím toho, že jste porušil čtyři směrnice a dva zákony.
Vaše investiční oddělení na poradě dostane vlažnou pochvalu, protože všichni přeci jen cítí, že chválit se za tempo opravy 60 cm silnice za den není to pravé ořechové. Do toho šéf investic zahlásí “A teď si to samé uděláme na silnici v městské památkové zóně, na kdy naplánujeme první schůzku s archeology?” - a vy si uvědomíte, že tohle byla ještě ta snadnější varianta.
Kolem desáté večer máte teprve možnost zamyslet se nad otázkou, kterou vám někdo sugestivně položil na facebooku: co ty debile kurwa může být tak těžkého na tom, opravit 300 metrů silnice?
Nevím. Další otázku.
Update: Jo a jak to dělají ty holanďani? Za prvé nemají infrastrukturu v tak katastrofálním stavu, takže se jim to tolik nesype. Za druhé od toho mají dokumentaci, kterou jsme my v Akci Z nepořizovali. Takže vědí, do čeho hrabou. A za třetí jejich infrastrukturní firmy nevyoutsourcovali projekční a opravářské kapacity, takže si všechny tyhle věci řeší inhouse a nečekají na to, co jim kdo udělá zvenku. A možná jsou tam ještě další finty. Rád se poučím… ..Chcete vědět víc?
- staré Myšlenky nelze ignorovat a knihy nevydávat. Jenže zásadní knihy u nás často nevycházejí.
Před lety jsem se rozhodl doplnit si vzdělání a číst především knihy, které u nás nevyšly. Zejména o ekonomii a společnosti. Otevřely se mi uplně nové obzory. Jména, která jsem znal okrajově. Takový J. Stiglitz (Nobelova cena za ekonomii 2001). V češtině vyšly 3 knihy. Spíše ty okrajové. Jeho popularizační práce věnované ekonomii nerovnosti a globalizaci česky nejsou. David Harvery: vyšla jedna kniha, stěžejní díla jako Stručná historie neoliberalismu nebo Stav postmoderny nevyšly. Ano, je to moderní marxista, ale česky se nedozvíte, že jeho kritika současného vývoje neoliberální demokracie je zajímavá a pádná.
Robert Reich: vyšlo Dílo národů, ale chybí Záchrana kapitalismu. Reichova analýza současného kapitalistického systému a jeho dopadu na nerovnost je často citována v diskusích o ekonomické nerovnosti a sociální spravedlnosti.
Je dobré, že od jihokorejského ekonoma Ha-Joon Changa vyšly dvě knihy, ale jeho zásadní Kicking Away the Ladder: Development Strategy in Historical Perspective v češtině nevyšla. Přitom je to Changova kritika tradičních názorů na ekonomický rozvoj a politiku.
Od Mariany Mazzucato nevyšlo nic. Její The Entrepreneurial State: Debunking Public vs. Private Sector Myths byla pro mě šok. Vyargumentovaná kniha, která ukazuje, jak za řadou ekonomických úspěchů stály pobídky státu. A že role státu ve stimulaci ekonomiky je důležitá.
od nobelisty Paula Krugmana naštěstí česky vyšla jeho zásadní Návrat ekonomické krize. Jeho nejnovější Arguing with Zombies vyšla 2020, česky zatím není, ale to zpoždění je běžné. Krugman, i když je do leva, je u nás vcelku populární, asi proto, že je opravdu čtivý.
A pojďme na další nobelisty: R. Thaller (nobelovka 2017) má vydané obě knihy, jak Šťouch, tak Neočekávané chování. Cenu dostal za behaviorální ekonomii a knihy jsou super. Pokud vás zajímá ekonomika chování a rozhodování lidí, jděte do nich, ale to už předpokládám máte i Kahnemana (Melvilové ho udělali perfektně).
Robert Shiller (Nobelovka 2013 za empirickou analýzu cen aktiv) má česky tři knihy, ale staré, ne Irrational Exuberance a nebo poslední Narrative Economics: How Stories Go Viral and Drive Major Economic Events. Ale je vidět, že cenová analýza se publikuje ráda a dobře.
Amartya Sen (Nobelovka 1998 za příspěvky k ekonomii blahobytu a sociální volby) má jednu knihu česky, Etika a ekonomie, což jsou tři přednášky. Její stěžejní díla česky nevyšla.
Daren Acemoglu má česky druhou knihu, ta mu právě vychází, Úzký koridor (s J. Robinsonem), který navazuje na Proč státy selhávají. Asi je jasná tematika, jinak se ale v ostatních knihách věnuje teorii růstu a vlivu moderních technologií na růst. Profesor MIT, obojí čtěte.
Elinor Ostrom, Nobelovka 2009 za teorii společných zdrojů. Enormně důležitá kniha Governing the Commons. Česky nevyšla žádná její práce.
Mohl bych pokračovat. Od autorů, kteří mají Nobelovku za ekonomii toho u nás vyšlo málo. I z tohoto průřezu, natož z mojí tabulky knih je patrné, že vychází především věci věnované chování, trhu, oceňování. Kritcké práce o neoliberalismu podstatně méně i když od Varoufakise třeba 2 knihy a ten už je braný jako silná levice. Jeho stěžejní díla ovšem česky také nejsou. Jeho Hovory k dceři o ekonomii si ovšem dejte.
Je to důležité? Je. Uniká nám velký směr ekonomie a společenských věd: nerovnost, chudoba. Neumíme o něm diskutovat, uvažovat. Díky za české “klasiky” žánru Pavla Pospěcha, Ondřeje Prokopa, Tomáše Sedláčka. Myšlenky označujeme za levicové, za fuj, za komunismus. Tak čtěte.
Co je za tím? Podle mě hlavní dva důvody jsou, že v českém vnímání jde o okrajová témata (nerovnost, chudoba, rozdělená společnost, to přeci nám nehrozí), takže se tomu nikdo nevěnuje. Ve skutečnosti je to ale naše stěžejní téma pro dalších dvacet let, jenže místo toho, abychom stavěli na tom, co už někde někdo odpracoval, budeme vymýšlet kolo, až si problému všimneme. Takže zase pozdě. Čili čtenáři to nepožadují, autoři to nevydávají.
Má to řešení? Má. Nějakou pobídku k vydání. Ať již státní (ano, stát podporuje řadu literatury) nebo soukromou. Pamatuju se, jak jsem nějakým drobným příspěvkem podpořil vydání jedné libertariánské ekonomické knihy a libertariáni mě pak propírali v diskusích, proč jsem to asi udělal. Důvod je pořád stejné: silné myšlenky mají zaznít a máme vědět, jak se k nim vztahujeme, jaké máme vůči nim argumenty, případně zda autor neměl v něčem pravdu. Nelze je ignorovat, neposlouchat je, protože to je právě to, na čem dneska dojíždíme a čím si rozdělujeme společnost. ..Chcete vědět víc?
- staré Debata o euru
Občas se nám to stane. Otevře se debata. Tu s větším, tu s menším vkusem, ta o euru se ovšem otevřela vcelku vkusně, střízlivým projevem prezidenta (vyložte si to, jak chcete, obě verze podle mě platí).
Debata o přijetí eura mi připomíná, jak jsem si šel onehdy skočit padákem. Stál jsem na kraji Anduly, koukal jsem poněkud vyvaleně z vrat, pode mnou byla o pár tisíc metrů níže pole a trochu tam foukalo. Začal jsem si potichu přeříkávat Litanii proti strachu, protože to je to, co pravému muži pomůže se zkoncentrovat na výkon. V takovou chvíli, říkal jsem si, potřebujete maximální rozvahu, koncentraci, soustředění. Je to moment esence chlapství a není světějšího momentu, než tenhle moment rozhodnutí.
Pak mě dal někdo herdu pěstí do zad a já jsem z toho letadla vypadnul.
O pár minut a metrů níže, jsem se na to přeptal instruktora.
-“Si tam stál a čuměl. Člověk buďto skočí hned a je to vyřízeno a nebo se trápí tak dlouho, že už nestojí za to ani skákat. Kromě toho jsi blokoval všechny ostatní. Tak jsem tě vyhodil z letadla. Na tom nic víc nevymyslíš. A v klidu, poděkuješ příště.”
Neexistuje žádná ekonomická úvaha, podle níž by se dalo spočítat, zda nám přijetí eura prospěje nebo uškodí. Jen si nalháváme, že bude možné se rozhodnout podle objektivních kritérií. Nebude. Neexistují na to žádné přesvědčivé studie, protože studovat ekonomiku z tak malého odstupu není průkazné.
Nastahával jsem si všechny možné práce a studie, které k euru vznikly a to jak české, tak zahraniční, část jsem pročetl, další částí jsem nakrmil jsem jimi umělou inteligenci. Závěr je nejednoznačný. Jsme si vcelku jistí, že euro pomohlo rozjet krizi v Irsku, Portugalsku a Řecku, jenže také tušíme, že strukturální problémy v těchto zemích číhaly na spouštěč a je také pravděpodobné, že by tyto země prožily masakrální otřesy za COVIDu, zatímco takto se dvě vlny krize rozložily. Někteří ekonomové udávají, že euro mělo vyrovnat situaci mezi chudým jihem a bohatým severem Evropy, což se nestalo ve všech případech. Zatímco Španělsko rostlo nadprůměrně, Itálie si vedla prachbídně. Zatímco Česko euro nemá, Slovensko jej přijalo od roku 2009 a přitom jak vývoj exportu, tak HDP, je v obou zemích obdobný. Zatímco Španělsko rostlo více, Portugalsko méně. Zatímco tyto země se politicky vyvíjely v posledních dvaceti letech rozdílně, ekonomiku jim euro sbližovalo. Jenže co z toho usoudit?
Je dobré, že studie umožňují ponořit se do detailu, ale je to nakonec zbytečné. Ze studií je zřejmé především to, že zemím, které neměly “tah na branku”, těm ani euro nepomohlo. Naopak se zdá, že aktivním zemím euro pomohlo. Jenže to nebylo to, co ve studiích někdo hledal.
Co znamenalo být aktivní zemí? Znamenalo to zkoušet, pobízet, přicházet s novými koncepty nebo přenášet koncepty odjinud. A opouštět to, co nefungovalo.
Euro není samospásné. To, zda jej přijmeme, nezmění zásadně v nejbližší době naši ekonomiku. Jen to dává signál, kde stojíme. A kde stojíme?
Jsme země před strukturální krizí. Potrápila nás globalizace, nástup automatizace a AI nás potrápí ještě více. Jestli euro přijmeme nebo nepřijmeme, je ekonomicky jedno. Nejsme země, která by měla tah na branku, který by jej uměla využít. Jenže naše strategie v ekonomice vždy byla, vézt se za Německem. To nás dosud vysekalo ze všech problémů. A když se vezete na něčí ekonomice, má smysl mít stejnou měnu.
Jsem pro euro. ..Chcete vědět víc?
- staré Co říkají o našich vysokých školách diplomové práce jejich studentů? Pole pro výzkum je tu neorané!
Nedávno jsem se porozhlížel po tom, jaká témata se učí na našich vysokých školách. Mimo jiné proto, že jsem si říkal, že bych se mohl ke studiu na univerzitě vrátit. Jenže kam?
A tak jsem se podíval na ty diplomky. Nebylo by zajímavé studovat tam, kde se píšou zajímavé diplomky a bakalářky? Nevypovídá to něco o studiu?
Udělal jsem si malý script, který prošel databázi diplomek (budu pod pojem diplomky slučovat i bakalářky a disertace) na témata, která mě zaujala. Tak například v kvantové fyzice a kvantových počítačích je to naprosté minimum. Theses i databáze ostravské VŠB a pražského ČVUT v kvantovém oboru registrují kolem dvacítky prací. A to v oboru, který dnes je světově nejprogresivnějším oborem v oblasti počítačů a kde se očkávají nejdůležitější posuny.
Zkusil jsem databázi projet na jména nobelistů posledních patnácti let. Výsledky byly také tristní - nobelisté z fyziky mají malé jednotky zmínek. Tak třeba takový Serge Haroche je zmíněn pětkrát (nobelovka 2012 za manipulace s kvantovými systémy na individuální úrovni), podobné číslo má spoluoceněný D.J. Wineland (ten se trochu plete s vinicema). David Deutsch se špatně hledá, jeho jméno koliduje s obecným slovem, ale i u něj jsou jednotky větších citací, přitom jde o zakladatele žánru univerzálních kvantových počítačů. A teprve Peter Shor, dnes 64 letý autor Shorova algoritmu má téměř tisícovku citací, naprostou většinu kvůli algoritmu. John Preskill, jeden z předních teoretiků kvantových informačních věd, který se zabývá kvantovými chybami, má také desítku zmínek, ve vyhledávání koliduje s Hallie PRESKILL, která se zabývá vzděláváním a má podstatně více zmínek.
Mírně lepší je to u moderních ekonomů. Daron Acemoglu, jeden z nejznámějších profesorů na MIT, má slušnou pětistovku zmínek. Jeho práce se zaměřuje na ekonomický růst, politickou ekonomii a ekonomickou historii, je autorem legendární knihy Why Nations Fail. Ale například klasik pařížské ekonomické školy Thomas Piketty, jemuž nobelovka za práci o ekonomii nerovnosti zatím také utíká, má zmínek dvě stovky, stejně jako letošní nobelistka Claudia Goldin.
Ta data jsou zajímavá ještě v jednom ohledu. Když si stejně vyhledám svoje jméno zjistím, že mám v závěrečných vysokoškolských pracech citovanost výrazně vyšší, než naprostá většina nositelů nobelovy ceny za fyziku nebo ekonomii za posledních patnáct let. To znamená, že je něco špatně. A není to rozhodně špatně v rozhodnutích švédské akademie věd.
Problémy jsou dvojího druhu. Tak především, moje články a materiály jsou dostupné zdarma, na internetu a v češtině. Snadno je najdete přes Google a týkají se atraktivních oblastí, takže na ně student snadno narazí a ještě snadněji použije.
Za druhé, já se většinou věnuji základům tématu, zatímco většina nobelistů se věnuje něčemu, co je ještě hodně napřed a co se na školách zatím asi nevyučuje a to ani okrajově. To v technice. Nebo dost možná si studenti neberou dost ambiciozní témata na diplomku.
Pojďme se na to trochu podívat.
V ekonomice je zřetelné, že Česko je dneska mimo hlavní ekonomický proud. Moderní ekonomické směry, jaké representuje třeba Mariana Mazzucatová nebo zmíněný Piketty, Acemoglu nebo Deaton, jsou v českém ekonomickém vnímání herezí. Ještě tak možná Acemoglu, protože nezabrušuje tolik do vlivu podpory státu, ale Mazzucatová, jejíž stěžejní dílo analyzuje význam státní podpory pro inovativnost podniků, tu musí pravicová ekoúderka nenávidět, pokud by ji znala. Sendhil Mullainathan s pracemi o chování spotřebitelů, diskriminaci na trhu práce a chudobě - to samé. Svědčí o tom i minimum citací
Jen tak cvičně jsem se podíval, jak je na tom třeba mnichovská technická univerzita TUM, ať už si pořád nebereme do úst amerikánské MIT. V Německu je TUM považována za slušné akademické pracoviště, v žebříčku univerzit se pohybuje slušně nahoře, má cca dvojnásobek studentů proti ČVUT a když se podíváte do online databáze, tak také podstatně atraktivnější zastoupení moderních směrů. Podobně je tomu u ekonomických univerzit, díval jsem se na mnichovské LMU, Frankfurtské GU nebo kolínskou univerzitu, všechny představují slušné ekonomické univerzity. Zkuste si projít jejich databáze diplomek a vedle toho si postavit poslední práce z VŠE. To jsou dva jiné světy.
Závěry si z toho udělejte sami. Já jen chci říct, že ta Mazzucatová někde napsala myšlenku, která je samozřejmě mimózní, ale za úvahu možná stojí. A totiž, že vzdělanost nevybuduje společnost rozdáváním univerzitních titulů, tím se vybuduje jen statistika.
Abychom byli spravedliví, tak k těm školám:
ČVUT má rozpočet kolem 6,7 mld Kč ročně na cca 25 000 studentů, tj. 270 000 Kč ročně na studenta.
Mnichovský TUM má rozpočet bez nemocnice 26 mld Kč ročně na cca 50 000 studentů, tj cca 520 000 Kč ročně na studenta, cca dvojnásobek. To vypadá dramaticky, jenže jen něco málo přes polovinu těch peněz dostává TUM od státu, téměř polovinu dostává od sponzorů (tím se nemyslí státní dotace) a zbytek si vydělá.
Nedělají to soudruzi v Německu úplně špatně za ty prachy. V roce 2022 byl TUM v žebříčku nejlepších světových univerzit ARWU na místě 56, ČVUT na neupřesněném místě 800-900…
Berme to jako malý výkop do diskuse. Projít si školy podle diplomových prací, jejich témat, citací autorit a klíčových slov je pro někoho zajímavé téma třeba pro takovou menší disertaci. Třeba mě přesvědčíte, že to byl jen povrchní pohled! Rád se nechám čísly přesvědčovat! ..Chcete vědět víc?
- staré Kvantové počítače
Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo.
Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený.
Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité.
Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula.
Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují.
Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné.
Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu. Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.
Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních.
Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač.
Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů.
Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí.
Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty.
Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti.
Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody.
Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích.
A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů?
Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem.
Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek.
A co retro country Česko?
Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny).
Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám…
Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí. Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety).
Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech.
Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec.
Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic.
Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi.
Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění. ..Chcete vědět víc?
EUR 24,920 
|| 
JPY 15,204 
USD 21,981 
|| 
MediaGuru
1-3 h V Olomouci zahájila vysílání TV Morava v síti Fiera touch 
dnes Šéf ČT Souček tvrdí, že byl pod tlakem Matochy a Veselého 
Bydlení iDNES.cz - Vše o bydlení
K zamyšlení
Interval.cz
3 dny Zrychlete svůj web s LiteSpeed a CZECHIA.COM 
Zdeněk Večeřa
Zápisník pana Cuketky
Eduard Hlava
Moje zápisky z cest
Sborez blog
Zrcadlo
Blog New Wave Service
Emailkampane.cz
Neviditelný pes
Podnikani a zivot v USA
akcie komodity
Zpravodajství
Living at the edge of the world
Elektronický Ott
Osobní blog Petra Vaníčka
Prochaine Bloguje
izmus.cz
Guru Vit Kouba Bhagavan
Marigold.cz
OstravaBlog.cz
Blog ZaRohem.cz
Michal Seidler
LL
Zprávy.czin.eu