Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-02 17:09:00

Zločin na vězni není zločinem?

Na MUDr. Jaroslava Bartáka lze pohlížet jako na padlou hvězdu. Byly časy, kdy jako sekretář elitářského Lions Clubu byl nepřehlédnutelnou hvězdou společenského života, s kterou se rády fotografovaly nejvýznamnější celebrity včetně prezidenta republiky. „Zakopl“ o hanebné nakládání se zaměstnankyněmi, které mu vyneslo odsouzení na 12 let odnětí svobody. Propad ze společenského výsluní a luxusu do vězeňského prostředí byl pro něj šokem. S novými životními podmínkami se vyrovnával s nechutí a špatně a dle mého soudu je dosud úplně nestrávil. Dne 17. dubna 2020 se Vrchní soud v Praze v senátu předsedy JUDr. Michala Hodouška, s přísedícími JUDr. Martinem Zelenkou a JUDr. Michaelou Pařízkovou, zabýval odvoláním odsouzeného Jaroslava Bartáka proti rozsudku senátu předsedkyně JUDr. Evy Drahotové liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem z 5. října 2019, kterým byl pan obžalovaný za přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vraždy a za přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vydírání odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Soud v podstatné části odvolání zamítl, nicméně snížil trest na šest let odnětí svobody. Uzavřelo se tak „třetí kolo“ procesu, na jehož začátku liberecký soud uložil trest 18 let odnětí svobody. Vzhledem k tomu výsledek „třetího kola“ není úplně špatný. Ovšem pan obžalovaný jistě spokojen není, takže v brzké budoucnosti ještě o tomto případu uslyšíme. Fantasmagorie Jaroslava Bartáka Trestného jednání, kvůli němuž stojí před soudem nyní, se měl dopustit v době výkonu trestu tím, že se ve své mysli zabýval přípravou vražd a násilného vydírání šesti osob, které mu měly pomoci k pádu, a k nimž pociťoval zášť. Kromě toho snil o útěku z vězení do Běloruska fantaskním způsobem s použitím vrtulníku a soukromého Gripenu. Těmito myšlenkami se zabýval zvlášť intenzivně, když se posilnil vodkou, kterou mu kdosi do věznice dodával za přemrštěnou cenu. Soudkyně Eva Drahotová si na začátku soudního řízení docela vážně zjišťovala, zda by skutečně mohl na vězeňském dvoře přistát vrtulník, ale nakonec pochopila, že tato část jeho opileckých bludů je příliš výstřední a dále se jí nezabývala. V současné fázi řízení příprava útěku již není předmětem obžaloby. Je pozoruhodné, že povahu jedné části opileckého blábolení soud ocenil správně, ale zbytek nadále bere smrtelně vážně. Za něco přece pan obžalovaný odsouzen být musí. Jaroslav Barták nedokázal udržet své fantasmagorie uvnitř hlavy. Nejdříve je vypustil do psaných poznámek, později se začal svěřovat spoluvězni, mnohonásobnému recidivistovi Miloši Levkovi, který se rád zúčastnil alkoholových sedánek, a pomáhal mu svými nápady bludné představy rozvíjet. Začal hrát úlohu prostředníka, který měl zabezpečit uskutečnění Bartákových šílených představ. Podle pozdější výpovědi před soudem z počátku považoval jeho bláboly za legraci a snažil se z jejich tvůrce tahat peníze, ale pak u něj došlo k náhlému zlomu, jehož motivace zůstává nevysvětlena: pochopil, že Bartákovo vyprávění lze vyložit jako plánování závažné trestné činnosti a našel způsob, jak vyrozumět policii a obstarat důkazy. Prý chtěl předejít neštěstí. Ukradl spoluvězni část jeho poznámek a zejména si opatřil hodinky s vestavěným audiovizuálním záznamovým zařízením, na které nahrál část rozhovorů. Nahrávky jsou hlavním usvědčujícím důkazem proti panu obžalovanému. Shodou okolností právě v té době žádal o podmínečné propuštění a své zásluhy o usvědčení zločince Bartáka neúspěšně použil k posílení svého postavení v příslušném řízení. „Třetímu kolu“ předcházelo zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze z 1. listopadu 2016 i rozsudku senátu JUDr. Evy Drahotové z 15. června 2016 usnesením senátu JUDr. Danuše Novotné Nejvyššího soudu ČR z 18. prosince 2017. Odůvodnění zrušujícího rozhodnutí bylo pro nalézací i odvolací soud přímo zdrcující, neboť soud zjistil v jednání obou instancí hrubá pochybení a extrémní nesoulad mezi důkazy a právními závěry jejich rozhodnutí. Podle něj „účelem trestního řízení není jen „potrestání pachatele“, ale rovněž „fair“ proces. Tomuto elementárnímu požadavku soudy obou stupňů … nedostály, když jednaly … svévolně, a to takovým způsobem a v takovém rozsahu, který … zavdává příčinu k posouzení dovolání obviněného jako odůvodněného … provedeným dokazováním … nebylo jednoznačně prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, jež je mu obžalobou kladeno za vinu.“ Slabinou rozhodování obou soudů bylo především vyhodnocení psychopatických úvah Jaroslava Bartáka jako vážně míněné přípravy napadení jím nenáviděných osob a připuštění uskutečnitelnosti jeho zločinných záměrů. K těmto názorům soudy dospěly mimo jiné vyhodnocením svědeckých výpovědí recidivisty Miloše Levka, které považovaly za věrohodné, bez ohledu na to, že jde o výtečníka, jenž velkou část své dospělosti prožil ve vězení. Ale jejich názor Nejvyšší soud ČR nesdílel, neboť přihlédl k povaze svědkovy osobnosti a nepovažoval za objasněné důvody, proč se najednou z „přihrávače“ pana odsouzeného stal jeho karatelem. Nevěrohodný svědek Dále Nejvyšší soud ČR neuznal za jednoznačně prokázanou použitelnost jako důkazu videozáznamů rozhovorů pana obžalovaného s recidivistou Milošem Levkem. Nebyla objasněna motivace Miloše Levka k jejich obstarání a způsob, jak se do vězení dostaly hodinky a kdo a jak pak zařídil jejich doručení policistovi Ing. Bc. Josefu Marešovi. Policistova úloha v této věci je stále převážně nejasná. Soudy, jimž zrušil rozsudky Nejvyšší soud ČR, jsou v obnoveném řízení vázány jeho právním názorem a musí se snažit vytknuté nedostatky odstranit. Jako pozorovatel hlavních líčení „třetího kola“ u libereckého soudu jsem přesvědčen, že senát Evy Drahotové v tomto případě nemohl dostát povinnosti. Při nápravě se nemohl obejít bez součinnosti Miloše Levka a (dnes již bývalého) policisty Josefa Mareše. Jenže Miloš Levko již v tomto kole odmítl vypovídat a ostatně jeho věrohodnost utrpěla další ránu, neboť 20. dubna 2018 mu Okresní soud v Liberci uložil další nepodmíněný trest. Policista svou výpověď v potřebném směru nedoplnil. Soud na něj ostatně nijak nenaléhal. Senát sice doplnil dokazování zajímavými výslechy nových svědků, ale jejich výpovědi byly z hlediska vad, vytýkaných Nejvyšším soudem ČR, prakticky nadbytečné. Malý posun nastal pouze v poznatcích o použití hodinek se zařízením pro audiovizuální záznam, a to velmi zajímavou výpovědí svědkyně Terezy Tiché. Podle jejího vyprávění ji Miloš Levko při návštěvě vyrozuměl, že za ní přijde posel s balíčkem, který má převzít a předat kaplance Mgr. Renatě Wachové. Sotva opustila věznici, již jí posel zatelefonoval a pak přinesl balíček. Doma do něj nahlédla a našla v něm hodinky. Podle pokynu jej předala kaplance. Ta ovšem její údaje popřela. Proto soud provedl důkaz konfrontací obou svědkyň, v nichž obě trvaly na svém. Sdělení svědkyně Terezy Tiché je skutečně pozoruhodné. Pokud je pravdivé, dokazuje, že Miloš Levko měl pružné spojení s kýmsi mimo věznici, od koho si mohl nechat obstarat cokoli a jehož pohyby mohl organizovat. Posel se okamžitě dověděl o odchodu svědkyně z věznice. O tom, jak měl Miloš Levko zajištěnu komunikaci s vnějším prostředím, není nic známo. Přes tuto drobnost se soud nacházel ve stejné důkazní nouzi jako v předcházejícím kole. Nastala patová situace. Soud ji vyřešil tím, že v podstatě setrval na právním názoru předchozího rozsudku. Kdyby se řídil zásadou „in dubio pro reo“ a vynesl pro nedostatek důkazů zprošťující rozsudek, úspěšnost případného odvolání státního zástupce by nebyla zaručena. Cokoli jako důkaz Neutěšená důkazní situace nalézacího soudu se přenesla na odvolací soud, který se snažil překonat ji vyvracením argumentů odvolání v nevýznamných bodech. Pomáhal si všemi možnými způsoby, například obsáhlým znevažováním osobnosti svědka Miky Bauera, když daleko horší osobnostní profil Miloše Levka jeho uznání za věrohodného svědka nevadil. Ale na povaze důkazní situace stejně nic nezměnil. Odvolací soud také nadále uznává audiovizuální záznamy, pořízené Milošem Levkem, za přípustný, zákonně získaný důkaz. Úvahám o použitelnosti záznamů věnuje velký prostor a dospívá k obecnému závěru, jenž si jako laik dovoluji shrnout takto: je-li to v zájmu Spravedlnosti na potrestání vybraného jedince třeba, lze jako důkaz použít úplně cokoli. Nemohu si odpustit poznámku, že před časem senát současného přísedícího JUDr. Martina Zelenky rozhodl o nezákonnosti použití odposlechů v kauze MUDr. Davida Ratha. Nebylo zřejmě v zájmu Spravedlnosti, aby byl tento obžalovaný potrestán, naopak v případě MUDr. Jaroslava Bartáka slepá bohyně zřejmě vyžaduje jeho odsouzení. Oba soudy ve svých úvahách ignorují dvě podstatné okolnosti. Především tu, že pouhým vnesením hodinek s audiovizuálním záznamovým zařízením do věznice a jejich pozdějším vynesením došlo k porušení zákona o výkonu vazby a trestu, za který by Miloš Levko měl být v nejlepším případě kázeňsky potrestán. Trestu unikl mimo jiné zásluhou policisty Josefa Mareše, který o přítomnosti hodinek a účelu jejich použití neinformoval vedení věznice, když už nesplnil úřední povinnost proti nezákonnému jednání zasáhnout. Samozřejmě, policista mohl Levkovu akci legalizovat jejím zařazením do úkonů trestního řízení, to ale neučinil. Druhou významnou okolností je skutečnost, že hodinky se do věznice a ven dostaly koordinovaným nezákonným jednáním Miloše Levka a jeho pomahačů čili organizované skupiny pachatelů. Také je zřejmé, že si je opatřil s cílem narušit osobnostní práva obžalovaného Jaroslava Bartáka a způsobit mu škodu. Nepřijatelnost jednání této skupiny nelze omlouvat ani tím, že odvrátili nebezpečí od šesti osob, nenáviděných panem obžalovaným, neboť jim ve skutečnosti žádné nehrozilo: Jaroslav Barták je odvrátil již tím, že se spoléhal na splnění jeho pokynů právě udavačem Milošem Levkem. Nesdílím nevyslovené názory obou zmíněných soudů, že organizovaná skupina jednala v zájmu veřejného prospěchu. Protože se jednalo o útok na bezpečnost a soukromí vězně, vyšetřování akce „hodinky“ nebylo nikdy zahájeno. Policista Josef Mareš nezákonné jednání sice nelegalizoval, ale jeho pachatele zaštítil mlčením. V dané situaci odvolací soud setrval na závěrech svého dřívějšího zrušeného rozhodnutí a „umyl si ruce“ mírným snížením trestu. Komu posloužily soudy? Obžalovaný Jaroslav Barták zřejmě nevzbuzuje sympatie a pokud by šlo jen o jeho životní úděl, nemělo by smysl se touto kauzou zabývat, protože zřejmě vstoupí do „čtvrtého kola“. Nabízejí se ale otázky, jež svým významem přesahují rámec tohoto řízení. Jistě stojí za přemýšlení otázka, zda je správné uznat za trestný čin zmatené dění v hlavě obžalovaného, jehož výhonky jen občas vyhřeznou do vězeňského prostředí a dál se nedostanou čili není důvod považovat je za reálnou hrozbu. Pozornost zaslouží i otázka, zda je přípustné, aby se o zákonnosti a použitelnosti důkazů rozhodovalo nikoli podle pevně stanovených pravidel, ale podle subjektivního posouzení naléhavosti potřeby vyhovět Spravedlnosti odsouzením obviněného za každou cenu. Nejdůležitější je otázka, komu vlastně v tomto řízení posloužily soudy. Soudci budou samozřejmě jednohlasně tvrdit, že posloužili Spravedlnosti odsouzením psychopata, jenž vymýšlel hrůzné postihy svých nepřátel v bezmocné zlosti kvůli ponížení uvržením do vězení, jehož se mu oprávněně dostalo kvůli jeho nevhodnému chování. V obhajobě tohoto stanoviska nebude soudům překážet skutečnost, kterou buď vůbec nechtějí vidět, nebo ji hrubě podceňují: o vyvolání tohoto trestního řízení se zasloužila organizovaná skupina osob, působících ve věznici i mimo ni, s funkčním komunikačním propojením, která soustavně porušovala zákon o výkonu trestu. Jejím hlavním činitelem byl nejspíš recidivista Miloš Levko (nebyl-li řízen někým důležitějším zvenčí). V určitém okamžiku se cílem skupiny stala kriminalizace Jaroslava Bartáka a díky soudům svého cíle dosáhla. Protože se jednalo „pouze“ o napadení vězně, navíc osoby obecně značně neoblíbené, nezákonnost postupů této skupiny orgány činné v trestním řízení nepohoršila a nedošlo ani k pokusu o vyšetřování její činnosti. Dodnes nebyli identifikováni pomocníci, žijící mimo věznici. Z vědomých účastníků tažení za kriminalizaci Jaroslava Bartáka jsou viditelní Miloš Levko a kaplanka Renata Wachová, kteří již byli společně odsouzeni za jinou trestnou činnost, páchanou ve věznici. Ostatní zůstávají ve stínu. Úsilí pachatelů došlo naplnění díky pomoci vysokého důstojníka kriminální policie, který patrně jinak stojí mimo rámec jejich organizace. O to, zda se Jaroslav Barták psychopatickými výstřelky svého myšlení skutečně dopustil trestného činu, se budou právníci ještě chvíli přít a já jím tyto úvahy rád přenechám. Ale skutečnost, že pan obžalovaný se dostal před soud zásluhou soustavného porušování zákona o výkonu trestu organizovanou skupinou pachatelů, je nezpochybnitelná. A soudy je nepronásledují, naopak je odměňují vyhověním jejich přání. Nabízí se tedy otázka přípustnosti používání nezákonného jednání jako nástroje Spravedlnosti. Vysvětluji, že opakované použití slova Spravedlnost s velkým S není překlep. Používám je pro označení základního principu, jenž by měl ovládat trestní řízení. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-05-31 15:29:00

Nové sešity Rychlých šípů spojí klasické komiksy s příběhy ze světa Jaroslava Foglara od současných tvůrců

Skautská nadace Jaroslava Foglara a nakladatelství Albatros spojily své síly do dlouhodobého vydavatelského projektu, který má svět Rychlých šípů přiblížit ještě více dnešním dětem. Kultovní komiks má za sebou více než osmdesát let a setkal se s ním téměř každý. Ke klasickým příběhům se nyní přidávají komiksy nové, které na ty původní nějakým způsobem navazují či jim předcházejí – odkrývají nevysvětlená tajemství či příhody vedlejších postav. „Věříme, že sešity zaujmou všechny milovníky díla Jaroslava Foglara. Pro rodiče či prarodiče jsou ideální příležitostí, jak se spolu s dětmi vrátit do dětství a zároveň jim klasické dílo představit i s novými příběhy. A tím jim otevřít dveře do světa spisovatele, který ovlivnil už tolik generací,“ říká za Skautskou nadaci Jaroslava Foglara Roman Šantora. V každém sešitě tak najdou čtenáři kromě původních příběhů Rychlých šípů vždy dva nové, delší komiksy. Jeden z nich bude vycházet na pokračovaní, v něm kreslíř Nikkarin otevírá pátrání party dnešních kluků a holek po minulosti slavného klubu. Druhý příběh bude samostatný. První sešit přináší Ztracený hlavolam Davida Jana Žáka a Renaty Wilfling, který popisuje dětství vynálezce létajícího kola Jana Tleskače v temném sirotčinci. Následovat bude Žlutá je barva naše s reálným příběhem židovského chlapce odcházejícího do Terezína s knihou Záhada hlavolamu. Na příbězích pro další sešity pracuje třeba ceněná komiksová tvůrkyně Kateřina Čupová či známý komik a spisovatel Lukáš Pavlásek. Kromě toho přináší každý sešit představení jedné z knížek Jaroslava Foglara formou komiksového výňatku, zajímavostí o románu a interaktivních pasáží, jako jsou hry, kvízy a soutěže. Skautská nadace Jaroslava Foglara připravila pro první čtyři čísla sešitů speciální úložný box, který je k dostání pouze v Jestřábově obchodě, který je provozován jako registrovaná předmětová sbírka s cílem podporovat výstavu a renovace skautských kluboven.

Čas načtení: 2021-04-06 16:25:17

Rychlé šípy zná přes 90 procent Čechů, nejznámější postavou je Rychlonožka

Rychlé šípy, unikátní fenomén české literatury, kultury i společnosti obecně. Jaké je ale o něm u nás povědomí? Kdo je nejznámější postavou? Kolik procent lidí má doma ježka v kleci? Na tyto a další otázky nyní odpověděl reprezentativní výzkum agentury Median pro Skautskou nadaci Jaroslava Foglara, který proběhl u příležitosti nového vydání restaurovaných komiksových příběhů Rychlých šípů Jaroslava Foglara od kreslíře Jana Fischera. Celkově Rychlé šípy zná 93 procent respondentů, nejvíce ze seriálu či filmu (56 procent), dále pak ze čtení komiksových příběhů (42 procent) a ze čtení knih (33 procent). Nejznámějšími Rychlými šípy jsou Rychlonožka (zná 78 procent), Červenáček (74 procent) a Mirek Dušín (72 procent). Těmi méně známými pak jsou Jarka Metelka (51 %) a Jindra Hojer (48 procent). Rychlé šípy si nejvíce respondentů spojuje s kamarádstvím (87 procent), čestností (68 procent), dobrými skutky (57 procent), aktivním životem (34 procent) a humorem (27 procent). Na otázku, zda dotazovaný má doma nějakou knihu či věc týkající se Rychlých šípů, 25 procent respondentů odpovědělo hlavolam ježek v kleci, 13 procent komiksové sešity, 10 procent knihu komiksů a 12 procent jednu z knih „Stínadelské trilogie“. „Rychlé šípy Jaroslava Foglara od kreslíře Jana Fischera zaujímají v dějinách čs. komiksu výsadní postavení. Stejně ojedinělé je i současné vydání, které z hlediska komiksové rekonstrukce nemá u nás obdoby,” zdůrazňuje Roman Šantora ze Skautské nadace. Toto souhrnné vydání v grafické úpravě Martina T. Peciny vychází po více než dvou letech pečlivého restaurování, editorských vstupů, historických bádání, retuší, kolorování, grafických oprav a úprav. „Výsledkem je unikátní podoba, kdy Rychlé šípy září tak, jak jste je ještě neviděli, a plní tím přání svých tvůrců. Navíc poprvé ve všech variantách, které Jaroslav Foglar spolu s Janem Fischerem vytvořili,” říká Roman Šantora. Na téměř 300 stranách knihy najdou čtenáři kromě komiksu rozsáhlý doslov o Janu Fischerovi s bohatým obrazovým doprovodem, stejně tak doslov o přípravě současného vydání. Zajímavosti nového vydání: * obsahuje všech 200 příběhů, které Foglar s Fischerem připravili a autor je posléze prohlásil za konečný výčet, * v příloze najdete i dalších 20 variant, jež postupně vznikly, * naprostá většina je reprodukována z originálu o formátu A2, jen několik stran muselo být rekonstruováno z tištěných verzí, * 70 původně černobílých komiksů bylo nově ručně kolorováno a poté počítačově spojeno s černobílým originálem, * retuší prošly všechny barevné strany, sjednoceny byly nejen barvy oblečení, pleťovky postav, ale i různá podbarvení apod., * opraveny byly chyby v textech i ilustracích, * byly doplněny podkomiksové vsuvky od Jaroslava Foglara, které budou publikovány prvně od časopiseckých vydání, * komiksy jsou reprodukovány ve větším formátu 23x33 centimetrů na přírodním papíře, tištěné speciálními UV barvami a stochastickým rastrem pro zachování co největší autenticity. „Na tento první díl by měl v budoucnosti navázat díl druhý, který Foglarovo dílo ve stejné úpravě představí s dalšími jeho ilustrátory. Včetně nových příběhů podle scénářů a poznámek objevených v autorově pozůstalosti,” uzavírá Roman Šantora. Rychlé šípy J. Foglara a J. Fischera vydalo v březnu 2021 nakladatelství Albatros ve spolupráci se Skautskou nadací Jaroslava Foglara. Reprezentativní výzkum populace České republiky ve věku 15 let a více provedla agentura Median v březnu 2021 na vzorku 815 respondentů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-23 20:32:12

Vyšlo první souborné vydání Hromadných dopisů Jaroslava Foglara

Když byl Jaroslav Foglar (1907–1999) za normalizace umlčen, řešil nedobrovolnou klauzuru také rozesíláním takzvaných Hromadných dopisů, jak je sám nazýval. Jedná se o na cyklostylu rozmnožené dopisy pro více adresátů naráz, zřejmě ze setrvačnosti pokračoval v té „autopropagaci“ i po převratu až do smrti, takže dospěl k dopisu číslo 49. Padesátý dopis už nevznikl, nicméně jde také o otázku správného číslování. Ve vůbec prvním kompletní vydání těchto textů Skautskou nadací Jaroslava Foglara jsou totiž oficiálně vydány i další tři jeho psaní fanouškům. Hromadné dopisy Jaroslava Foglara vyšly již péčí jeho Sdružení roku 1993, nicméně tato publikace končí již tzv. Hromadným zimním dopisem číslo 26. Roku 1997 následovalo pak doplněné vydání té samé publikace, kde má poslední text datum v záhlaví 20. 12. 1996 – a číslo 44. Nejnovější publikace pak už jen přidala na konec pět dalších dopisů, jejichž význam je ovšem sporný; tak jako je diskutabilní původní smysl veškerých jeho veřejných psaníček od toho dvaadvacátého z 5. prosince 1990. Předchozí dopisy byly vesměs pochopitelnou náhražkou z času, když jejich autora režim potlačoval, ale všechny následující se staly spíš rituálem, zvykem. A ne-li absurditou, anachronismem dozajista. „Vydali by teď ode mě i telefonní seznam,“ vyjádřil se Foglar po roce 1989 a měl v podstatě pravdu. Zakazování bylo náhle nahrazeno až přemrštěnou adorací, ba kultem, a dobře je to vidět ještě i na reakcích současných zájemců o třetí vydání dopisů, které bylo takřka okamžitě rozebráno, takže v únoru následoval dotisk. Ten se nelíbil některým z fanatických sběratelů, protože v jejich očích okamžitě snížil cenu jimi získaného třetího vydání. Ale což. Koupili jako „samostatnou položku do sbírky“ i právě tento dotisk. Je ovšem otázkou, zda tito lidé Foglarovy dopisy také čtou. Někteří jistě, ale jiní jsou jen střadateli, odškrtávači položek – a mají foglarovky jako poštovní známky. A podobným bláznovstvím kdysi sám ohrožen si to jako člen Sdružení přátel Jaroslava Foglara umím představit. Jaroslav Foglar seznamoval prostřednictvím Hromadných dopisů čtenáře s novinkami ze svého života a v mnohém byly obdobou Tam-tamu, známého časopisu Rychlých šípů, který také oficiálně nevycházel, ale byl psán a kreslen v pěti exemplářích a nato se střídal v rukou předplatitelů na pěti trasách, aby se nakonec nakonec šťastně vrátil ke svým původcům (jen sem tam některá z pěti kopií zmizela). Takto rafinovaně sice Foglar své dopisy nešířil, ale rozhodně představovaly jiskérku záškodnictví v konkurenci se šedou stejností tehdejšího denního tisku, kde pro jeho dílo nebylo místo. „Hromadné dopisy“ Foglarovi nenahrazovaly běžnou korespondenci, té se vždy věnoval až neúměrně hodně, ale doplňovaly jeho odpovědi fanouškům a čtenářům o zprávy, které by jinak musel stále opakovat. Už 25. ledna 1965 napsal Foglar dopis, ve kterém se obrací k přátelům a „bývalým“ čtenářům a čtenářkám. Byla to reakce na asi pět set dopisů, které mu přišly po diskusi o jeho knihách ve Zlatém máji a otištění jistého článku v Mladé frontě. Zajímavé je, že tu svůj dopis přirovná ke svým provoláním v někdejších Bobřích hrázi, kdy se ještě vynořoval na klubovních stránkách Mladého hlasatele či Vpředu. Není to analogie zcela nemístná. Podobný, i když kratší dopis následoval za více než dva roky, v září 1967, a to po jeho šedesátinách, k nimž obdržel řadu gratulací. Ale nepřerušenou řadu zahájil teprve nedatovaný dopis z 20. prosince 1973. A nejprve rozesílal ta psaníčka vždy jenom na konci roku, vlastně i místo péefek, a první dva dopisy neočísloval. Ale ten z „Vánoc 1975“ již dostal číslo tři. Od roku 1979 začal ovšem rozesílat i „hromadné dopisy“ jarně-letní, aniž by je čísloval, a teprve roku 1987 dal podobné zprávě z jara číslo 15. Cítil přitom, že by obě řady dopisů bylo na místě sjednotit. A tak učinil roku 1993 skok v číslování a letní dopis rovnou dostal číslo 35. K pořadovému číslu 27, které mělo následovat po dopise z konce roku 1992, připočetl totiž ve svém „Nejuliánském kalendáři“ prvních osm nečíslovaných jarně-letních dopisů. Zvláštností je pak už pouze krátký dopis z ledna 1980, který nebyl ani očíslován, ani později zahrnut v přečíslovaný korpus. Postrádá oslovení a obsahuje podtrženou, vloženou větu o tom, že autor „tolik“ potřebuje „potěšit a povzbuzovat“ právě skrze dopisy. Foglar píše, že pracuje i včetně víkendů až „18 hodin denně“ a zmíní se o své – tehdy už 102 roky staré – mamince, která právě ochrnula a poté i oslepla. „A já jsem na celou péči o ní a o domácnost sám. Nelze sehnat zdravotnickou pečovatelku, ani pomocnici do domácnosti.“ Až do čísla 19 – z Vánoc 1988 – byly Hromadné dopisy rozmnožovány cyklostylem, od čísla 20 z léta 1989 jsou xeroxované. Nová publikace obsahuje i některé jejich přílohy a varianty, také ukázky přípravných podkladů. Publikace o formátu A4 má překvapivých 72 stran a čtyři strany barevných příloh. Obsahuje i poštovní obálku s původním razítkem a pražskou adresou v Korunní, na které Jaroslav Foglar žil víc než šedesát roků: v letech 1914–1978.   Jaroslav Foglar: Hromadné dopisy Jaroslava Foglara. Vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara. Praha 23. ledna 2020. Dotisk v únoru 2020. (Nadace plánuje další dotisky.) 76 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-10 06:52:35

K Otázkám Václava Moravce

Jako vždy, když se hnutí ANO nebo osobně Andreji Babišovi stane nějaká nehoda právní povahy, přichází do televize neměnně loajální Helena Válková, která se vždy snaží malér zahladit, a není-li to možné, aspoň jej bagatelizovat. Obvykle si vede dosti dobře, protože projednávané problematice rozumí a snaží se nehrotit názorový nesoulad s ostatními účastníky debaty na ostří nože. Její postavení v druhé části Otázek Václava Moravce 8. prosince se zdálo být choulostivé, protože na pořadu dne byla ožehavá témata a spolu s ní usedli k jednacímu stolu pouze opoziční poslanci, vesměs členové Ústavně právního výboru: Pavel Blažek z ODS, Jan Hrnčíř z SPD a Dominik Feri z Top 09. Pokud by došlo ke konfrontační debatě, čelila by přesile, přičemž zejména vzdělaný bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek by byl zvlášť nebezpečný, aniž by další dva účastníci byli bezzubí. Průběh debaty ale vůbec nepřipomínal parlamentní hádky a nenávistná vystoupení některých předáků opozičních stran při různých tiskových konferencích. Páni opoziční poslanci jednali věcně, převážně projevovali rozumné názory, jen někdy se stávalo, že paní bývalou ministryni a nynější vládní zmocněnkyni pro lidská práva v zápalu debaty překřikovali, nikoli však v hněvu. Zvlášť obezřele se vyjadřoval poslanec Jan Hrnčíř, čímž popíral přiměřenost občasného označování jeho strany za extrémistickou. Všichni čtyři se většinou názorově shodovali nebo si aspoň byli blízcí. Václav Moravec svedl debatu nejdříve na problémy státního zastupitelství, přirozeně především na kauzu Čapí hnízdo. Nepovažuji za případné, že tuto část debaty uvedl citací poslance Marka Bendy, který si pochvaloval dobrou úroveň naší justice. Z bubliny, v které žije „od nepaměti“, se mu to tak může jevit. Pravda tak radostná ale není. Měřítkem úrovně justice není jen rychlost zvládání procesů. Na úvod moderátor předestřel v kostce přehled událostí, souvisejících s obnovením trestního stíhání Andreje Babiše, včetně shrnutí výtek, jež na adresu usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha vyslovil nejvyšší státní zástupce. Zmínil se i o spokojenosti Andreje Babiše s definitivním zastavením trestního stíhání příslušníků jeho rodiny. Připomněl názor opozičních politiků, že Andrej Babiš by měl funkci předsedy vlády předat jinému představiteli hnutí ANO. Především se pak řešila otázka, zda bude nutné, aby policie požádala znova o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Bez ohledu na rozdíly v stranické příslušnosti a poměru k vládě se diskutující přiklonili k názoru, že je především věcí dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, aby tuto právní otázku vyhodnotil a rozhodl se, zda má Sněmovnu požádat. Ale stejně souladně soudili, že jde jen o pokračování řízení, pro jehož potřeby Andreje Babiše již jednou Sněmovny vydala, takže nová žádost o vydání by se jim jevila jako nadbytečná. Pavel Blažek „jen tak pro pořádek“ upozornil, že nezbytnost nové žádosti o vydání k trestnímu stíhání by mohli prosazovat také Babišovi obhájci, ale nepředpokládá, že k tomu přikročí. Helena Válková ocenila preciznost, s jakou Pavel Zeman vymezil nedostatečnost usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Stejně svorně se poslanci pozastavili nad skutečností, že po třech a půl letech od zahájení trestního stíhání je dle nejvyššího státního zástupce situace taková, že případ není zralý ani na zastavení, ani na podání obžaloby. Na rozdíl od různých sněmovních mluvků se debatující příliš nezabývali otázkou, zda má Andrej Babiš kvůli trestnímu stíhání odstoupit z funkce předsedy vlády. Oceňuji to: v zemi, v které se do vězení dostávají nevinní lidé, je na místě trvat zvlášť důrazně na presumpci neviny. Kupodivu se nikdo nezmínil, že Pavel Zeman svým činem odhalil, jak je to s nezávislostí státního zastupitelství: občansky statečný státní zástupce, vědomý si cti své profese, si může dovolit vystavit trestnímu stíhání každého, třeba i vezíra. Mohou být státní zástupci ještě více nezávislí? Na okraj podotýkám, že mi zrušení usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha nejvyšším státním zástupcem připomíná podobnou záležitost v kauze bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka: nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká zrušila rozhodnutí jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání, ale po předložení opraveného usnesení již neměla námitky. Její manévry měly vyvolat ve veřejnosti dojem, že opatření ve prospěch politického prominenta podléhá kontrole vyšších míst, takže nemůže dojít k poskytnutí úlev, na které by běžný občan neměl nárok. Příliš se nemluvilo o tom, že zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do případu předcházel otevřený politický nátlak na vládu, spočívající v hrozbě KDU-ČSL, že v případě podání obžaloby na Jiřího Čunka strana opustí vládu. Dodávám, že dle mého soukromého názoru celý ten soubor právních tanečků byl zhola zbytečný, protože obžaloba by patrně u soudu neobstála. Myslím, že domněnka, že kauza Čapí hnízdo bude mít stejný vývoj (aspoň co se týká Andreje Babiše), není nedůvodná. Václav Moravec se v prostředí selanky zřejmě necítil dobře, proto po chvíli nastolil námět Babišova střetu zájmů. Upozornil na rozdílné chápání věci Andrejem Babišem a jeho odpůrci. Zejména zdůraznil názor opozice, že dodaná anglická verze je již plnohodnotným řešením, od něhož se mají odvíjet nápravná opatření a zapochyboval o dostatečnosti vložení Agrofertu do svěřenského fondu. Vyslovil i otázku, zda by se neměl upravit zákon o střetu zájmů. Účastníci se spíše přikláněli k názoru, že diskuse je poněkud předčasná, protože za podklad k jednání má sloužit až oficiální překlad auditorské správy do češtiny a české orgány budou mít po jeho obdržení právo s auditory polemizovat. Ani Evropská unie neočekává uzavření záležitosti dříve než ve druhé polovině příštího roku. Několikrát se ozvalo upozornění na názor Andreje Babiše, že auditorská zpráva je pouze stanoviskem auditorů, nikoli Evropské unie. Helena Válková upozornila na kolizi ústavních práv: práva vlastnit a práva podílet se na veřejné správě. V té souvislosti připomněla, že nelze nikoho nutit, aby se okamžitě rozhodl k jednání proti svému zájmu, čili Andrej Babiš má mít na rozhodování dostatečný čas. Zazněly různé názory: od doporučení, aby se Andrej Babiš rozhodl mezi setrváním ve vrcholové politice a prodejem Agrofertu, k radě, aby aspoň přestal čerpat dotace až do konečného rozhodnutí o důvodnosti jeho obvinění ze střetu zájmů, ale také došlo na odmítnutí debaty o možném střetu zájmů až do doby po obdržení českého překladu zprávy. Zazněl názor, že kořenem všeho zla je samo vyplácení dotací. Debatu oživilo osvětlování subjektivních postojů. Tak Helena Válková vysvětlila, že její mentalita je odlišná od Babišovy, takže ona sama by ustoupila, pokud by měla čelit podobnému tlaku jako on. Pavel Blažek zkritizoval tradiční „obhájce chudých“ tedy ČSSD a KSČM, že opustili svou roli a stali se „bodyguardy“ boháče. Mimo to označil současnou situaci kolem Andreje Babiše za „kafkovsko-haškovskou“. Poslanec Jan Hrnčíř pro změnu upozornil, že čeští zemědělci dostávají méně dotací než jejich kolegové v zahraničí a vláda by měla usilovat o nápravu tohoto stavu. Posléze debatující vyslovili názor, že návrh na vyslovení nedůvěry vládě za daného rozložení sil ve Sněmovně by neměl naději na úspěch. Zamysleli se nad současným vývojem voličských preferencí a přihlásili se k názoru, že stabilní úspěšnost hnutí ANO je výsledkem slabosti opozice. Připustili nespravedlivost současného volebního systému, ale současně projevili skepsi ve věci možnosti prosazení změny ještě v tomto volebním období. Za nadějné považují pouze zavedení korespondenčního hlasování. Podle mého soukromého názoru debatu o údajném střetu zájmů Andreje Babiše znehodnocuje nedocenění důsledků manažerské revoluce, která vedla k podstatnému oslabení vlivu vlastníků na podniky a posílení postavení manažerů. Velké korporace rozměrů srovnatelného s Agrofertem jsou svébytné organismy, žijí podle svých vnitřních pravidel a jejich zájmy jako hospodářského celku se nemusí zcela shodovat se zájmy vlastníků. Je proto nesprávné nazírat na dotace velké firmě jako na peníze přímo do kapes vlastníka. Odepření dotací, přidělovaných podle pravidel, platných pro všechny podniky, firmě proskribovaného vlastníka, je diskriminace, která jeho osobně nemusí poškodit, ale zcela jistě ohrozí prosperitu firmy a s ní existenční jistoty zaměstnanců. V těchto debatách se pracuje s nekonkretizovaným pojmem „ovládání podniku“. Běžným nástrojem vlády vlastníka nad podnikem je uplatnění akcionářských práv, která jsou značně omezená. Na skutečnou vládu nad podnikem musí mít ovládající vytvořeno mnoho podmínek, mimo jiné musí mít dostatečné informace a dostatek času. Protivníci Andreje Babiše by měli upřesnit svou představu o nástrojích, jimiž uplatňuje svůj vliv a měli by si zjistit, kolik vteřin denně věnuje ovládání Agrofertu. Ostatně střet zájmů je pouze vyjádření možnosti, že vlivný vlastník ze své pozice ve veřejné správě opatřuje své firmě výhody, které by jinak nezískala. Problém nastane teprve tehdy, když amorální jedinec svého postavení zneužije ve prospěch své firmy. Ale stát by měl zavést kontrolní opatření, která by riziko nemravného chování omezovala na minimum. A není správné kamenovat veřejného činitele, jemuž zneužití pravomoci nikdo neprokázal. Toto se týká všech, nejen Andreje Babiše. Nejcennějším poznatkem z těchto Otázek VM je zjištění, že aspoň někteří poslanci jsou způsobilí jednat spolu věcně a slušně bez rozdílu stranické příslušnosti, když je spojí společný zájem o předmět jejich rozhodování. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-15 18:44:09

Lze si u nás objednat trestní stíhání? Soud s lékařem Jaroslavem Bartákem tomu nasvědčuje

Prezident republiky Miloš Zeman, Andrej Babiš, Marie Benešová a další vyvolali nedávno poprask tvrzením, že v České republice je možné objednat si trestní stíhání. Zejména opoziční politici se na jejich znevažování kvůli těmto výrokům hezky vyřádili. Ale situace není vůbec černobílá. Z pohledu právnicky nevzdělaného praktika se věci jeví tak, že velmi zřídka, a jen za zvlášť příznivých okolností, lze uvést mašinerii trestního řízení do pohybu cíleným směrem vložením informací, které budou fungovat jako spouštěč. Může tak vzniknout dojem, že iniciátor akce si trestní řízení přímo objednal. O přijaté objednávce by se dalo mluvit v případě, že iniciátor a vykonavatel by byli předem domluveni. Častější je náhoda, kdy semeno zlého býlí padne na úrodnou půdu orgánů činných v trestním řízení, které zaujme, a proto ho nechají vzklíčit. Příkladem řízení, jež může působit dojmem, že vzniklo na objednávku – a nelze vyloučit, že je skutečně výsledkem předběžné dohody zadavatele s vykonavatelem – je proces s Jaroslavem Bartákem, vedený u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem senátem Evy Drahotové. Pan obžalovaný měl ve vězení v alkoholovém opojení plánovat vraždy a vydírání svých nepřátel, a to ve společnosti spoluvězně, recidivisty Miloše Levka. Také plánoval útěk z věznice vrtulníkem do Polska, kde na něj měl čekat soukromý gripen, a ten ho měl dopravit do Běloruska, kde by získal azyl. Plánem útěku se soud časem přestal zabývat, protože tato část popisu skutku příliš nápadně vyvolávala dojem, že pan obžalovaný pod vlivem alkoholu plodil pusté fantasmagorie. V každém případě záměry, jež pod vlivem alkoholu vyprodukoval mozek pana obžalovanému, byly uskutečnitelné pouze tehdy, pokud by jejich naplnění zařídil Miloš Levko po návratu na svobodu. To sice Bartákovi slíbil, ale nestal se jeho spoluobžalovaným, neboť začal spolupracovat s policií. Důkazy o zločinných záměrech pana obžalovaného obstaral recidivista Miloš Levko, který jej napájel vodkou, naslouchal jeho blábolům a zaznamenával je s pomocí hodinek s vestavěným videozařízením. Hodinky mu někdo dodal zvenčí a záznamy z nich, stažené na flashdisk, někdo doručil Josefu Marešovi, policistovi z pražské mordparty. Ten pak zařídil vše potřebné, aby se rozběhlo trestní řízení. Na této intrice se nepochybně podílela organizovaná skupina nepřátel Jaroslava Bartáka. Kdo jsou ti lidé, kteří akci vymysleli a uskutečnili, není známo, protože dvě klíčové osoby, a to recidivista Milan Levko a policista Josef Mareš, neprojevily ochotu svěřit soudu svá tajemství a soud jejich nespolupráci trpně přijal. Pan obžalovaný se nachází ve výkonu trestu za nevhodné nakládání se zaměstnankyněmi. Prvním rozsudkem senátu Evy Drahotové v této novější věci mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 let, což vhledem k jeho věku a předcházejícímu trestu mělo blízko k doživotí. V dalším vývoji došlo ke snížení trestu na osm let. Do řízení dvakrát zasáhl ve prospěch pana odsouzeného Nejvyšší soud. Dne 15. října 2019 senát Evy Drahotové uzavřel další kolo tohoto procesu. Během jednání vyslechl jediného, původně neplánovaného svědka, kněze Jana Valeše. Ten uvedl, že strávil desítky hodin rozhovory s panem obžalovaným o obou jeho trestních procesech a troufá si tvrdit, že Jaroslav Barták se cítí vinen a uznává správnost uloženého trestu v prvé kauze, ale v této druhé se oprávněně cítí nevinen. Pak již následovaly závěrečné řeči státního zástupce, zmocněnce poškozeného a obhájkyně. Všichni tři se snažili co nejlépe obhájit svou pravdu. Zvláště obhájkyně Hana Riedlová podala skvělý výkon. Předsedkyně senátu ale po patnáctiminutové přestávce na poradu senátu vyhlásila rozsudek, jímž Jaroslavu Bartákovi znovu uložila trest odnětí svobody v trvání osmi let. Nepovažuji za potřebné rozhodnutí kritizovat. Pan obžalovaný se s podporou obhájkyně odvolal. Je dosti pravděpodobné, že rozsudek neodolá opravným prostředkům, neboť soud nevyhověl pokynům Nejvyššího soudu, daným usnesením, jež argumentaci obecných soudů doslova roztrhalo. Zejména soud nerozpletl pozadí intriky, která dostala Jaroslava Bartáka před soud. Poukazuji však na to, že je téměř jisté, že osoby, které s pomocí alkoholu, propašování hodinek s videorekordérem do věznice a ven a nezákonným pořizováním záznamů jeho opileckých blábolů vyvolaly trestní stíhání Jaroslava Bartáka, se samy dopustily trestného činu. Skutečnost, že pan obžalovaný je obětí trestného činu, se mi zdá být prokázána jistěji než provinění, za která byl odsouzen. Soud ale v žádném okamžiku nepřihlížel ke skutečnosti, že rozhoduje o osudu oběti trestného činu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V závěru jednání došlo k neobvyklé události. V průběhu přednesu odůvodnění rozsudku předsedkyní senátu Jaroslav Barták začal hlasitě protestovat a pokračoval, když mu soudkyně poskytla prostor k vyjádření. Napadal ji zcela nevhodně tvrzením, že soudí jako v osmdesátých letech a je o ní všeobecně známo, že „krágluje“ obžalované. Bylo na místě, že jej nakonec eskorta doslova vystrkala ze soudní síně. Podá-li na něj státní zástupce obvinění pro urážku soudu, určitě jeho obhajobu podporovat nebudu. Na závěr „pro odlehčení“ uvádím, že jsem vstoupil do soudní síně, ovládané Evou Drahotovou, poprvé v roce 2015. Konstatuji, že její styl vedení jednání je specifický a za čtyři roky se nijak nezměnil. Především, ač se chlubí tím, že na 1. stupni soudí již 17 let, ještě nezná zákon o soudech a soudcích. Proto neví, že jako státní orgán smí činit pouze to, co jí zákon ukládá nebo dovoluje. Jako jeden z posledních soudců netuší, že právo veřejnosti na pořizování zvukových záznamů je součástí ústavního práva na veřejnost řízení a předseda senátu bere pouze na vědomí oznámení účastníka, že bude nahrávat. Neuvědomuje si, že zákon o soudech a soudcích ani jiný právní předpis nezakládá právo soudce na lustraci oznamovatele pořizování zvukového záznamu a zapisování jeho jména do protokolu. Za závažnější považuji skutečnost, že paní předsedkyně trpí, aby se během hlavního líčení pohybovali volně po soudní síni kameramani a pořizovali videozáznamy. Nikde jinde jsem neviděl, že by na vypovídajícího obžalovaného mířily současně čtyři kamery. Další kolo zápasu Jaroslava Bartáka s justicí proběhne za pár měsíců u Vrchního soudu v Praze.

Čas načtení: 2019-09-23 13:44:02

Cenu Jaroslava Seiferta za rok 2019 obdržel Miroslav Petříček

Cena Jaroslava Seiferta, prestižní literární ocenění udělované od roku 1986, má nového laureáta. Je jím Miroslav Petříček, autor knihy Filosofie en noir (Karolinum, 2018). Porota ocenila, že profesor Miroslav Petříček (1951) trvale pracuje na tom, aby filozofie vybočila z čistě vědeckých rámců a otevřela se jiným oborům, zejména literatuře a umění. Petříčkovo dílo je nejen aktuální, ale překračuje aktualitu důrazným apelem na hodnotové ukotvení společnosti. Navíc je mimořádně čtivé. Cena Jaroslava Seiferta, založená roku 1986 ve Stockholmu jaderným fyzikem Františkem Janouchem, je udělována za vynikající slovesné dílo vydané nebo jinak zveřejněné v České republice nebo v zahraničí v posledních třech letech, výjimečně i za dílo celoživotní. Laureáta vyhlašuje Nadace Charty 77 každé dva roky 22. září, v předvečer Seifertových narozenin. Cenu Jaroslava Seiferta financuje Nadace Charty 77. Laureát ji převezme v prosinci 2019 v primátorské rezidenci v Praze. Finanční odměna činí 100 000 korun. O udělení Ceny Jaroslava Seiferta rozhodla nezávislá porota ve složení: Tomáš Kubíček (předseda poroty), Pavel Dominik, Libuše Heczková, Hana Klínková, Marie Langerová, Milena M. Marešová, Hana Soukupová a Jiří Zizler. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-22 16:30:01

Herečka Obermaierová z Ulice otáčí kvůli složenkám: Co dřív nechtěla dopustit, teď hraje bez řečí

Ještě před rokem se Jaroslava Obermaierová rázně stavěla proti jakémukoliv dalšímu vztahu v Ulici. Svojí postavě Vilmě Nyklové přála už jen klid s rodinou, do které přibrala i mnoho zdánlivě cizích lidí, jako je trochu podivínský Mário s jeho Ájou. Navíc tehdy hodnotila také „praktickou“ otázku takového partnerství, když prostřednictvím TV Nova prohlásila: „Prostě si myslím, že v určitém věku nemá být styk.“ Jenomže dnes se všechno změnilo, autoři seriálu to vidí jinak a zjevně potřebovali linku její postavy patřičně oživit. A představitelka Vilmy Nyklové zase potřebuje platit složenky.  Konec seriálu Ulice? Diváci se vztekají, k útěku se chystá také Vondráčková Číst více Dalšího manžela už nechtěla Vilma Nyklová v podání Jaroslavy Obermaierové je ženská od rány, dokáže se o sebe postarat sama nebo s pomocí svého syna Lumíra, ale přesto, jako většina žen, chtěla vedle sebe mít milujícího partnera. Do seriálu vstupovala jako vdaná paní, když byl představitelem jejího manžela Bronislav Poloczek. Ten ale brzy odešel ze světa – nejprve v seriálu a poté bohužel i v reálném životě. Vilma v podání herečky Jaroslavy Obermaierové to ale nevzdala a uvěřila podvodníku Stárkovi, jehož dokonale ztvárnil Stanislav Zindulka. Ani ten se dnešních dní nedožil, autoři seriálu jej nechali zemřít ve scénáři, osud ve skutečnosti. Tuhle shodu nešťastných náhod vnímala i představitelka jejich seriálové manželky a zatvrdila se, že dalšího seriálového manžela už pohřbívat nechce.  Bude na složenky Autoři dalších dílů Ulice ale mají docela jiný názor, a tak Vilmě postavili do cesty dalšího nápadníka, Viléma Burdu, jehož postavu svěřili svéráznému Arnoštu Goldflamovi. Není divu, že si ho Vilma oblíbila. Dokonce se přestěhovala k němu a z Ulice se tak trochu vytratí. Určitě ale ne nadobro, protože – jak se říká – složenky nečekají. A Jaroslava Obermaierová se již před časem velmi jasně vyjádřila v tom smyslu, že je pro ni seriál prakticky nepostradatelný. Hovořila dokonce o úvahách o dobrovolném odchodu ze života, protože z důchodu by nevyšla. Zdá se, že scenáristé její volání po nutném příjmu vyslyšeli a ujišťují, že Vilmino stěhování neznamená odchod herečky z Ulice.   Bolest Miluše Šplechtové ze seriálu Ulice: Slavný manžel ji zradil, možná dokonce vícekrát Číst více Vilma nemizí, příjem bude „Postava Vilmy Nyklové je v Ulici od začátku a neodmyslitelně k ní patří. Je proto jasné, že její přesídlení do Čerčan, k lásce Vildovi, neznamená, že by se z Ulice vytratila. Má tu pevné vazby se svými vnoučaty i s Lumírem a jeho novou partnerkou Kateřinou. Cestu si našla také k Martině, Kateřinině dceři. A Mária, který pracuje v bistru, již bere jako svého. To je hned několik důvodů, aby se do Ulice často vracela. Slibuji, že si diváci s Vilmou ještě užijí,“ vzkazuje ve zprávě divákům kreativní producentka seriálu Silvia Klasová.  Natáčet se bude A jak se na obrat ve vývoji životních osudů své postavy dívá sama Jaroslava Obermaierová? Hlavní jistě je, aby jí autoři seriálu i v budoucnu nechali ve scénáři dostatek prostoru a tím i odpovídající počet natáčecích dní pro dost vysoké faktury. „I přesto, že se v ději moje postava z Ulice stěhuje, Vilma se bude dál za svou seriálovou rodinou vracet, jezdit za nimi na návštěvy, vídat se s nimi,“ konstatovala podle TV Nova Jaroslava Obermaierová, která si tak oddechla a na další dobu má o pravidelné platby postaráno, i když musela rázně změnit svoje původní představy o dalším vývoji vlastní role.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Josef Kemr tajil nemanželské dítě. S partnerkou se hádal a Hrušínského ignoroval. 

Čas načtení: 2024-06-14 13:00:01

Jaroslav Hašek v Rusku rozhodoval o životě a smrti nepřátel revoluce. Jeptišky poslal uklízet do kasáren

„Ale von to císař pán takhle nenechá, to ho málo znáte. Vojna s Turkem musí bejt! Zabili ste mně strejčka, tak tady máte přes držku!“ tak komentoval Švejk začátek první světové války. Té války, kterou si mnoho z nás dodnes tak trochu romanticky představuje jako příběh jediného prostého a jemně prostoduchého českého vojáka, jenž se stal esencí všech zdejších vlastností. Jak se to mohlo Jaroslavu Haškovi podařit? Jednoduše tak, že (jak o tom hovoří i Irena Dousková) svůj román, a nejen ten, psal tam, kde se Češi scházeli – v hospodě.  Proč Češi milují Jaroslava Haška? „Bydlel“ v hospodě, miloval pivo a Švejk je jejich odrazem Číst více Z hospodského anarchisty za vojenskou kariérou Josef Švejk byl dobrosrdečný, mírně přihlouplý člověk, který se právě díky těmto svým vlastnostem protloukal i válečnými roky bez větších problémů. A podobně si většina z nás představuje také osudy jeho tvůrce, spisovatele Jaroslava Haška, kterého známe z působení na území našeho státu jako stálého obyvatele mnoha hospod a hospůdek. V nich tvořil, diskutoval s lidmi, a jak by mohli potvrdit například v Chotěboři, také dělal poměrně velké dluhy. Spolu s postavou, která si v lecčem nezadala s filmovou podobou dobráckého Švejka v podání Rudolfa Hrušínského, si tak Jaroslava Haška neumíme snad ani jinak představit. A přesto byla část jeho života docela jiná. Hovoříme o jeho pobytu v Rusku…  Nejprve v Československých legiích Stejně jako jeho Švejk účastnil se i Hašek bojů první světové války. A protože se řídil svým vlastním rozumem víc než společenskými konvencemi, neřekl o svém rozhodnutí narukovat k 91. pluku v Českých Budějovicích téměř nikomu. Kdo by se mohl divit, že po něm podle dokumentu České televize dlouhou dobu nejen rodina, ale i úřady pátraly. Tou dobou už byl ale Jaroslav Hašek na haličské frontě, kde v září stejného roku padl do zajetí. V něm strávil prakticky celý rok, než se přidal k Československým legiím. Jako zapřisáhlý odpůrce bolševiků pak přispíval do časopisů Čechoslovan a Československý voják. To byla jedna část jeho působení v Rusku. Najednou ale přišel nečekaný a jen těžko vysvětlitelný obrat.  Z legií do Rudé armády Když se totiž legionáři chystali na cestu na západní frontu, změnil autor příběhů o Švejkovi názor a místo se svými druhy se vydal do Moskvy, kde se naopak připojil k Rudé armádě. Tady rozhodně nepůsobil jako obyčejný pěšák, ale podařilo se mu vybudovat poměrně slušnou kariéru nejprve jako velitel Čuvašů, a poté dokonce jako zástupce velitele ve městě Bugulma. Kde takové sídlo najdeme? Leží v dnešním Tatarstánu, což je jedna z republik Ruské federace, a vůbec nejde o žádnou malou vesničku. Žije tady více než devadesát tisíc lidí, jde tedy o město podobné velikosti, jako jsou naše České Budějovice nebo třeba Hradec Králové.  Neznámý dopis ze světové války: Celým svým srdcem se toužím vrátit, napsal mamince ze zákopu Číst více Mocný muž, který rozhodoval Jestliže jej z Prahy nebo dalších českých měst známe hlavně jako štamgasta mnoha lidových podniků, v Bugulmě na něj dodnes vzpomínají jako na člověka, který měl skutečně velkou moc a byl také odhodlán rázně zatočit s odpůrci bolševické revoluce jako každý správný zarytý komunista. Kdo ví, kde se taková proměna bývalého anarchisty vzala, ale stalo se… Z titulu své funkce měl v Bugulmě Jaroslav Hašek dokonce právo rozhodovat o případném trestu smrti pro lidi, kteří by se protivili vůli zástupců Rudé armády, jež převzala správu celé oblasti. Nevadilo přitom, že v našich legiích byl již v té době na Haška vydán zatykač právě pro jeho činnost, odporující všemu, za co dříve v jejích řadách bojoval. Rudoarmějec-spisovatel Ani ve svém tatarstánském působišti ale spisovatel nepověsil literární činnost na hřebík, a tak se v domě, kde při svém tamním pobytu žil, dochoval Literární památník Jaroslava Haška. Zda by s tím souhlasil bývalý majitel budovy, místní kupec, kterému jeho dům sebrala Rudá armáda, aby si zde zřídila velitelství a později i Haškův byt, to se už nedozvíme. Zato se z doby působení našeho světoznámého spisovatele v Bugulmě zachovaly jiné zprávy.  Jeptišky do kasáren Jedním z incidentů, které musely zástupci velitele města přidělat pár vrásek na čele, byl protest občanů, kteří si dovolili vzbouřit se proti rozhodnutí, pod které se Hašek podepsal. Šlo tehdy o příkaz, jímž byly jeptišky z místního kláštera donuceny pracovat jako uklízečky ve vojenských kasárnách. To bylo na obyvatele města už opravdu moc a svůj nesouhlas dali najevo protestním procesím.  Dál do Ruska a s druhou manželkou domů Z Bugulmy, kde strávil několik měsíců, pokračoval dál do Irkutska, který se mohl stát jeho konečnou stanicí, kdyby atentátník mířil přesněji. Hašek měl ale štěstí, i když jen na chvíli, protože zanedlouho nato se musel potýkat s tyfem. Nemoc mu přivedla do života novou lásku (v té době byl v Československu ženatý s Jarmilou, rozenou Mayerovou) a bez ohledu na svůj stav se v Rusku znovu oženil se ženou, které nikdo neřekl jinak než Šura. Po návratu do Československa, k němuž se odhodlal po pěti letech působení v Rusku, se ani nemusel zpovídat kvůli bigamii, protože náš stát tehdy neuznával sovětské zákony, a tedy ani platnost Haškova druhého sňatku.  Krátký život po návratu Po návratu domů byl ze spisovatele zase člověk, jakého si při vyslovení toho jména představíme. Z Prahy se ale raději přesunul do Lipnice, protože v hlavním městě žilo mnoho bývalých legionářů, kteří mu měli co vyčítat a rozhodně se tím nehodlali tajit. Nežil ale již dlouho, zemřel na počátku roku 1923. Stihl ještě zčásti napsat a zčásti již jen nadiktovat dílo, které jej proslavilo po celém světě. Na jeho působení v Rudé armádě si tak dnes vzpomene jen málokdo. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Žádný člověk, žádný problém. Tak pracoval zakomplexovaný komunista Köhler.

Čas načtení: 2021-05-08 10:41:40

Galerie Jaroslava Fragnera vydává obsáhlou publikaci ke 100 letům vzájemné interakce japonské a české kultury

Galerie Jaroslava Fragnera vydává u příležitosti výstavy 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného stejnojmennou publikaci. Rozsáhlý projekt se věnuje česko-japonskému fenoménu v architektuře z různých úhlů pohledu a v dosud nebývalém rozsahu. Přes dvacet českých i japonských historiků, teoretiků a architektů, kteří kromě architektury sledují také vazby v oblasti volného i užitého umění či krajinářské tvorby. Na 300 stranách je představena architektura v průběhu celého století, od japonských staveb Jana Letzela, Bedřicha Feuersteina a zejména Antonína Raymonda, jenž je označován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku, až po aktuální tvorbu mladé generace. V publikaci se kromě již zmíněných osobností čtenáři seznámí s ohlasy japonské tvorby u české avantgardy, vlivem vily Kacura v poválečném období, urbanistickým vývojem japonských velkoměst, utopickými vizemi superstruktur tyčících se nad městy ze šedesátých let, vztahem k umění nebo postojem k tradiční architektuře, regionalismu či udržitelnosti. Dotýká se významu sklářského umění, reflexe japonských zahrad, ale rovněž estetiky a architektury čajového obřadu, památkové péče nebo specifického pojetí prostoru ma. Vyjmenované tematické okruhy doprovází rovněž řada reprodukcí uměleckých děl a fotografií českých a japonských autorů. Čtenářsky zajímavé může být několik kapitol pojatých formou rozhovoru s architekty i teoretiky, například exkluzivní interview s Fudžimori Terunobuem a Vladimírem Šlapetou. Publikace vychází v češtině a angličtině. Od tohoto týdne jsou otevřeny veřejnosti i vnitřní prostory galerie a je tak přístupná kompletní výstava 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného. Doposud bylo možné navštívit jen její část ve dvorním traktu Betlémské kaple. Výstava atraktivní formou mapuje intenzivní století vzájemného ovlivňování se české a japonské architektury. Najdeme zde desítky modelů, fotografií a uměleckých děl, mezi nimi mnoho unikátů, a celou řadu v Čechách dosud nevystavovaných japonských autorů a zároveň autorů českých, jejichž stavby byly realizovány přímo v Japonsku či jejich tvorbu japonská architektura významně ovlivnila. V galerii jsou vystaveny modely Kostela sv. Pavla v Karuizawě nebo Hudebního centra prefektury Gunma od legendárního architekta českého původu Antonína Raymonda, jenž je považován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku. Najdeme zde i další nové modely: repliku modelu slavného československého pavilonu pro Expo 1970 v Ósace architektů Viktora Rudiše, Vladimíra Pally a Aleše Jenčka, ale také nebo ikonickou Nakagin Capsule Tower (1972) či stavby Fudžimota Sóa nebo Atelieru Bow-Wow. Návštěvníky zaujme i Čajové místnosti Hikusugi-An a Dorobune-An, jejímž autorem je Fudžimori Terunobu. Přestože kontakty mezi Japonskem a Čechami začaly již v předmoderní době a jejich rozkvět významně podpořil mezinárodní fenomén „okouzlení Japonskem“ čili japonismus, intenzivní zájem o architekturu obou zemí začíná ve 20. letech 20. století. Dva roky po vzniku samostatné republiky byly navázány oficiální diplomatické vztahy, jimiž pokračovaly významné kontakty z 19. století (například chargé d´affaires Heinrich Coudenhove-Kalergi, jenž s japonskou manželkou pobýval na poběžovickém zámku). V té době zaznamenáváme systematické zkoumání japonské architektury na straně jedné a mapování české architektonické scény japonskými architekty na straně druhé. Jako mnoho dalších historických genealogií v naší historii, byly i česko-japonské vztahy zpřetrhány a znovu obnovovány. Výstava a zejména publikace přistupuje k tématu kriticky, autoři zachycují vliv jako jev oboustranný; v tomto smyslu může mít výstava i jakýsi dekolonizační charakter, protože exponuje problém stereotypů a dezinformací, a zároveň dává prostor oběma stranám v co nejvyšší možné rovnováze. Koncept výstavy se vědomě odvrátil od sledování lineární chronologie událostí. Časové posloupnosti se v koncepci přidržuje pouze náznakově. Namísto panoramatu dějin problematizuje několik významných témat, jako je japonská estetika nebo fenomén skla. Tento rámec umožnil vybrat a vystavit skupinu avantgardních architektů z minulosti i současnosti. Výstavu doplňují výtvarná díla Patrika Hábla, Jindřicha Zeithammla, Michala Cihláře, Marka Thera, Veroniky Richterové či Epose 257. Jakub Fišer pro výstavu vytvořil site specific instalaci – čajový pavilon. Součástí výstavy, která by ve spolupráci s Českým centrem v Tokiu měla být uvedena také v Japonsku, je rovněž na YouTube kanálu Galerie Jaroslava Fragnera volně dostupný krátký online videodokument představující výstavu a konkrétní díla přímo samotnými autory. Výstava Galerie Jaroslava Fragnera na Betlémské náměstí potrvá do 13. června. Informace o doprovodném programu jsou průběžně aktualizovány na www.gjf.cz a https://www.facebook.com/fragnerka.

Čas načtení: 2021-04-20 18:52:15

Nakladatelství Dokořán letos slaví dvacetiny. Vydalo už před tisíc titulů

„Vždy jsme měli redakci ve sklepě, jsme takové undergroundové nakladatelství,“ říkají zakladatelé Dokořánu, matematik Zdeněk Kárník a historik a bohemista Marek Pečenka. Nakladatelství, jehož specialitou jsou náročné překladové počiny, letos na jaře slaví dvacáté výročí vzniku. Od počátku se zaměřuje na populárně-naučnou a odbornou literaturu s výběrovými přesahy do beletrie a poezie. V roce 2001, po sedmi letech spolupráce, opustili Zdeněk Kárník a Marek Pečenka své kolegy z nakladatelství Libri a založili si nakladatelství Dokořán. „Libri se zaměřovalo výhradně na české autory s převahou encyklopedických titulů. Tušili jsme, že budoucnost knižních encyklopedií ohrozí internet. Zajímala nás naučná literatura zejména z oblasti přírodních věd, překladová i tuzemská,“ vysvětluje Kárník. „Prvním naším titulem byla Nová civilizace amerických badatelů Alvina a Heidi Tofflerových. Na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě jsme prodali všeho všudy dva kusy. Přesto jsme nepochybovali, že se to rozjede,“ vzpomíná Pečenka. Knihu pak skutečně dotiskovali. O rok později Pečenku zaujal v Respektu článek geologa Václava Cílka. Oslovil autora, zda by pro Dokořán napsal knihu. „Už ji mám napsanou,“ odpověděl Cílek. Následně vyšly v Dokořánu Cílkovy Krajiny vnitřní a vnější, které se staly bestsellerem. „Už 19 let ji stále dotiskujeme,“ prohlašuje Pečenka. Cílkových knih nakladatelství prodalo více než 200 tisíc výtisků. K dalším mnohaletým spolupracovníkům Dokořánu náleží nakladatelství Argo a Jaroslava Jiskrová – Máj. „Jarka Jiskrová zprostředkovala, že jsme mohli v roce 2003 vydat románovou podobu Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Titul byl trochu mimo náš záběr, ale prodalo se 40 tisíc výtisků, což nebylo finančně nezajímavé,“ prozrazuje Pečenka. Jaroslava Jiskrová rovněž objevila knihu Mariusze Szczygieła Gottland, kterou polský reportér vytěžil ze svých pobytů v Čechách. „Z hlediska prodeje jí nedávala mnoho šancí, tak jsme ji vydali společně. Stala se naším absolutním bestsellerem, prodali jsme už téměř 50 tisíc výtisků a vydáváme ji stále znovu,“ říká Pečenka. „Szczygieł je dnes u nás hvězdou, každá jeho nová kniha je netrpělivě vyhlížena. Díky němu jsme se začali víc zajímat o polské literární reportáže a vydali jsme i díla Witolda Szabłowského, Pawła Smoleńského či Margo Rejmer.“ Přes Jaroslavu Jiskrovou se Kárník s Pečenkou seznámili i s Ludvíkem Vaculíkem a začali vydávat jeho fejetony. Řadu překladových děl připravuje Dokořán s již zmíněným Argem. Nakladatelství společně založila populárně-naučnou edici Aliter a ZIP zabývající se texty zejména z oblasti fyziky a matematiky, v menší míře biologie, ekonomie a dalších společenských věd. Obě má na starost matematik Zdeněk Kárník. „Pokud jde o Aliter, značný ohlas měly vždy tituly Stephena Hawkinga a další díla o kosmologii a kvantové fyzice. Mezi čtenáři je také velký zájem o matematiku, některé z našich knih o matematice se staly skutečnými bestsellery. Pozoruhodná je obliba díla Keitha Devlina Jazyk matematiky, jež vydáváme a dotiskujeme víc než 15 let a prodali jsme skoro 20 tisíc výtisků,“ upřesňuje Kárník. „Z edice ZIP mohu uvést například monumentální knihy světoznámého matematika Douglase R. Hofstadtera Gödel, Escher, Bach, biologa Roberta M. Sapolského Chování či novinku českého popularizátora Jaroslava Petra Desatero smyslů.“ „Proti aktuálním vizím konce světa, se snažíme přispět i trochou technooptimismu – vydáváme díla Matta Ridleyho, Bjørna Lomborga nebo Ayn Randové, z tohoto soudku je i úspěšná kniha Modrá, nikoli zelená planeta Václava Klause,“ dodává Pečenka. Díky Dokořánu u nás zdomácněla i řada prozaiků. „Mohl za to tlak našich redaktorek, náš původní záměr byl věnovat se pouze literatuře faktu. Upřednostňujeme exaktní vědecký postoj,“ říkají Pečenka s Kárníkem. V jejich edičním plánu lze nalézt například díla Patti Smith, Itala Calvina, Carlose Ruize Zafóna, Jerzyho Kosinského, Juana Rulfa, Julia Cortázara a dalších. V tomto roce chystá Dokořán kromě nových knih Václava Cílka nebo Matta Ridleyho i další tituly Itala Calvina, Witolda Szabłowského nebo finské autorky Leeny Krohn. „Dosud jsme vydali víc než tisíc titulů v nákladu 1,7 milionu výtisků,“ bilancují Kárník s Pečenkou. Zhruba třetinu tvoří překlady z patnácti jazyků, včetně exotické bengálštiny, staroegyptštiny či provensálštiny.   Statistiky a zajímavosti nakladatelství Dokořán * Prodáno více než 1,4 milionu knih. * Vydáno více než 1000 knižních titulů v celkovém nákladu 1,7 milionu výtisků. * Ročně vydáno v průměru 70 tisíc výtisků. * Celkem vydáno 410 překladů, z toho 370 původních. * Překlady z 15 cizích jazyků, například i z bengálštiny, čínštiny, staroegyptštiny, provensálštiny, litevštiny, japonštiny, ukrajinštiny, nizozemštiny a mnohých dalších. * Kdyby se písmena všech prodaných knih nakladatelství Dokořán rozvinula do jedné řádky, bude dlouhá 2,8 milionu kilometrů, což představuje sedmkrát cestu na Měsíc nebo 70krát kolem rovníku. * Všechny prodané knihy nakladatelství Dokořán by měly dohromady asi 350 milionů listů. * Pokud by se všechny prodané knihy nakladatelství Dokořán daly na sebe, vytvořily by sloupec 35 kilometrů vysoký. * Kdyby se potištěným papírem knih nakladatelství Dokořán pokryla plocha, zabírala by 12 kilometrů čtverečních. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-20 07:59:29

Soud potrestal únosce, kteří možná nikoho neusnesli

Dne 17. prosince dospěl u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně ke druhému prvostupňovému rozsudku proces, vedený senátem Radomíra Koudely, o němž jsem opakovaně psal jako o „hororovém příběhu od zlínského soudu“. Je to příběh věřitele Jaroslava Novotného, který údajně za účelem zajištění úhrady své pohledávky ve výši 376 milionů Kč nechal mohovitého dlužníka Pavla Buráně dopravit násilím do svého domu a tam jej pod hrozbou střelnou zbraní u hlavy a injekční stříkačkou s neznámou kapalinou u krku přinutil k podpisu listin, jimiž si zajistil svůj nárok. Po skončení podpisu listin se dlužník s věřitelem opili a věřitel dovolil, aby hromotluckého dlužníka odvezla domů jeho autem drobná manželka-spolupachatelka. Na pomoc k uskutečnění vydírání si věřitel měl najmout komando čtyř „zakuklenců“, z nichž toliko tři se podíleli na přepadení a převozu dlužníka. Před soudem tedy stanul věřitel Jaroslav Novotný s manželkou Jaroslavou Novotnou. S nimi tři „únosci“, získaní na Slovensku: Matěj Janečka, Artur Žilin, Robert Sádecký. Čtvrtého „zakuklence“ se nepodařilo identifikovat, proto se o něm v průběhu vyšetřování téměř nemluvilo. Matěje Janečka soud zprostil obžaloby hned v prvním rozsudku. Policie nikdy nevysvětlila, proč dodala jako svědky právě tyto obžalované, kteří původnímu popisu Pavlem Buráněm neodpovídali a všichni měli na danou dobu alibi, byť v jednom případě dosti podivné. Obžalovaný Jaroslav Novotný měl jít do vězení na osm let a měl zaplatit peněžitý trest ve výši 2,5 milionů Kč. Jeho manželce soud uložil pět let odnětí svobody a oběma zbylým „únoscům“ po sedmi letech. Tehdy jsem se v článku z 30.března 2018 vyjádřil o rozsudku s pochybnostmi a projevil jsem naději, že jej odvolací soud zruší. V tomto ohledu jsem měl pravdu. Zrušující usnesení odvolacího soudu bylo přímo zdrcující. Odvolací soud uložil soudu 1. stupně, aby se přestal zabývat „úhelným kamenem dokazování“, jímž bylo tvrzení, že pan obžalovaný si sám poslal údajný dopis od pana poškozeného, ale aby se hlavně soustředil na prověření věrohodnosti pana poškozeného Pavla Buráně. Rozsudek ze 17. prosince 2019 ve mně vzbuzuje ještě větší pochybnosti než ten předchozí. Proti němu se zásadně liší v hodnocení důkazů o účasti zbývajících dvou „zakuklenců“, jež zprostil obžaloby. Senát je prý sice přesvědčen, že se s největší pravděpodobností jedná o skutečné pachatele, ale nemaje dostatek důkazů, musí je zprostit. Přesto dále věří, že pan poškozený Pavel Buráň byl na silnici zastaven trojicí nepravých policistů a násilím dopraven do domu Novotných. Potvrzením mají být výpovědi svědků, kteří měli projíždět kolem a vidět zmíněný zásah. Jejich svědectví se sice navzájem zásadně rozcházejí, ale to soudci nevadí – svědci se prostě v podrobnostech tak trochu mýlili, a to se stává. K tomu soud odmítl provést důkaz výslechem bývalého taxikáře, který oznámil písemně s ověřeným podpisem obhájci pana obžalovaného Jaroslava Novotného, že mu pan poškozený nabízel 100 tisíc korun za svědectví o tom, že jel náhodou kolem a zásah viděl. Z lokalizace pohybu mobilního telefonu pana poškozeného vyplývá, že od svého pracoviště vyjel ve směru k bydlišti, nikoli k domu obžalovaných. Prostě: k únosu a ohrožování pana poškozeného podle senátu došlo, jen není známo, kdo to provedl. Pobavilo mě, když předseda senátu odbyl konstatování revizního znalce o nepřítomnosti strangulační rýhy na krku pana poškozeného výrokem, že s ním únosci zacházeli opatrně. Sám pan poškozený ale vypovídal, že následkem škrcení nemohl dýchat a upadal do bezvědomí. Podle znalce zranění na těle pana poškozeného neodpovídají jeho popisu nakládání s ním při únosu. Někdo se zřejmě tak trochu mýlil, ale není jasné, zda to byl pan poškozený, znalec, nebo soud. Pavla Buráně, který jako jediný viděl své „únosce“, soud považuje za věrohodného. Nepřihlíží k tomu, že bezprostředně po údajném napadení mluvil o Ukrajincích a troufl si poznat jen jednoho z nich, ale později s naprostou jistotou poznával výše uvedené jak při nezákonné rekognici podle fotografií, tak při rekognici in natura, ač policií předestření obžalovaní původnímu popisu neodpovídali. Když vyšlo najevo, že jej neunesli Ukrajinci, tvrdil, že útočníci „hútorili“. Ale v soudní síni nemluvili ani ukrajinsky ani nějakou podivnou slovenštinou. A pak mu je nakonec soud zprostil. Asi se pan poškozený při obou rekognicích tak trochu mýlil. Nebo se zmýlil soud, když je zprostil?  Předseda senátu při odůvodnění rozsudku připustil, že jeho výrok v původním rozsudku, že úhelným kamenem dokazování je zjištění, že údajný dopis Pavla Buráně panu obžalovanému Jaroslavu Novotnému si pan obžalovaný napsal sám a vložil jej do paměti počítače dříve, než mu jej pošta doručila, byl nešťastný. Proti prvnímu rozsudku již nelpěl na předčasnosti vložení dopisu do paměti počítače, ale v zásadě nadále měl za prokázané, že dopis sepsal pan obžalovaný, bez ohledu na to, kdy se tak stalo. Svůj názor opíral o analýzu textu, provedenou posudkem znalkyně, opatřené agresivním zmocněncem poškozeného, exprokurátorem Petrem Dítětem. Znalecký posudek, obstaraný obhajobou, který vyzněl úplně jinak, soud odmítl, protože postrádal nějaké formální náležitosti. Znalci z oboru kybernetiky a informačních technologií, které přivedl zmocněnec pana poškozeného Jiří Půček, šli při zkoumání paměti notebooku pana obžalovaného Jaroslava Novotného hodně do hloubky, zkoumajíce metadata souborů a hledajíce zbytky smazaných souborů. Našli ledacos, v žádném případě však stopy po původním textu dopisu, jenž by musel být primárně napsán v textovém editoru, aby se mohl později objevit ve formátu pdf. Chybí tedy objektivní důkaz, že dopis vznikl v počítači pana obžalovaného. Na základě vlastní zkušenosti si dovoluji tvrdit, že vytažením a poskládáním obratů z archivovaných dokumentů lze napodobit styl vyjadřování téměř kohokoli. Tím ale nechci říci, že dopis skutečně napsal pan poškozený: mohl jej napsat kdokoli, kdo na tom měl zájem, nebo komu to bylo uloženo. Tvrzení advokáta Jiřího Šabršuly, že v době ověřování podpisů na listinách žádné zakuklence neviděl, senát odbyl úvahami o jeho závislosti na panu obžalovaném a jeho potenciální vydíratelností. Svědectví jeho manželky, čekající před domem, o příjezdu muže, jehož popis by mohl svědčit panu poškozenému Pavlu Buráňovi, soud zneškodnil upozorněním, že jeho jméno nevyslovila. Jedinou věrohodnou osobou mezi všemi jednajícími zůstává dle senátu pan poškozený Pavel Buráň. Soud při tom připouští, že jako dlužník se choval nepatřičně. To ale není podstatné, neboť předmětem trestního stíhání je použití násilí. Zpochybňování závěrů soudu není zcela spravedlivé, protože soud „vaří“ z toho, co vytvoří policie a co dozorující státní zástupce propustí na jeho stůl. V tomto ohledu nelze přehlédnout některá pochybení, jež by stála za zájem spící Generální inspekce bezpečnostních sborů. Selháním policie bylo především nedostatečně doložené předvedení „zakuklenců“, kteří nakonec museli být zproštěni obžaloby, když totožnost čtvrtého nikdo nezjistil. Zarážející je i laxnost řízení vyšetřování. Na místo sice vyjela výjezdová skupina, ale na místo činu nedorazila. Policie se připravila o cenný důkaz nevyužitím záznamů z kamer na domě obžalovaných, o jejichž existenci věděla. Povolení k domovní prohlídce platilo pro období od 22. října 2014 do 22. listopadu 2014, ale prohlídku provedli až 11.prosince 2014, kdy záznamy na kamerových nosičích byly dávno přemazané. Na stranu obžalovaných padla výtka, že si měli nosiče dat z kamer ze dne spáchání činu uschovat pro svou obhajobu: proč by to dělali, když o zahájeném trestním řízení tehdy ještě nevěděli? Současně nelze pominout nápadnou vstřícnost policie k panu poškozenému. Např. zpracovatel případu mu umožňoval nahlížení do spisu v době, kdy ještě proti němu probíhalo prověřování a na postavení poškozeného neměl nárok. Osobní styky mezi ním a policisty byly nápadně časté. Až komické bylo „zaúkolování“ policistů panem poškozeným k hledání bomby na veřejném záchodku, jež skutečně provedli a ohlásili mu nulový výsledek. Bez zajímavosti není nelegálně pořízený videozáznam rozhovoru pana poškozeného se svědkem Kmentem, jenž byl proveden v soudní síni jako důkaz: jeho obsah je fakticky doznáním k mírnému korumpování blíže nespecifikovaných policistů. Není bez zajímavosti, že někteří z vyšetřujících policistů opustili policejní sbor nebo se aspoň nechali přeložit k jinému útvaru. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 10:08:36

Po knize o komiksu o Puňtovi přišel na řadu slavný Čtyřlístek

Podobně jako když loni vyšla monumentální kniha manželů Kořínkových o fenoménu předválečného a válečného Punti, dočkala se letos zveřejnění publikace napsaná především Pavlem Kořínkem (jehož choť Lucie ale taky vytvořila aspoň kapitolu) na téma obdobného fenoménu dneška. Čtyřlístku. Vedle Lucie Kořínkové jsou spoluautory Tomáš Prokůpek, Michal Jareš a celými čtyřmi kapitolami Martin Foret. Prostřednictvím úvodu a závěrečného díku své ženě i Jaroslav Němeček, jenž tento časopis před víc než půlstoletím vydupal na svět. Objemný svazek První půlstoletí v Třeskoprskách sestává z pěti částí a tuctu samostatných příloh v krabici. Nejpodnětnější z přídavků je speciální Čtyřlístek EXTRA o dvaačtyřiceti stranách. Mimo jiné obsahuje dosud neznámý příběh Na stromě, vzniklý kolem roku 1995, a pravěce i dětsky vyhlížející verzi dobrodružství Prof. Myšpulín zasahuje, která nese název Prof. Myšpulín v tajemném hradě. A zatímco původní verze byla v třetím Čtyřlístku v tajemném hradě (1969) a měla devět stran, prenatální varianta jich má čtrnáct. Jak zjistíme, ve finále příběhu se původně vyskytoval motiv Fifinčiny mapy s pokladem, který je posléze vykopán zloduchy, ale ti budou od hrncem zlaťáků zahnáni chytrou trojicí Bobík, Myšpulín a Pinďa ukrytou pod prostěradlem. Jinou přílohou je věrný přetisk prvního čísla, kde najdeme původní tiráž. Patrna je z ní redakční účast Věry Šalamounové a Ludmily Kolářové-Junkové, manželky spoluautora Rychlých šípů Václava Junka, a také to, že prvá tiskárna časopisu sídlila ve Velkém Šenově. Náklad padesáti tisíc výtisků se prodal po sedmi korunách, což nebylo tenkrát málo, a sešit sice byl samostatně reeditován už v roce 1991, nikoli ale takto pietně a jako faksimile. K přílohám dál patří složený plakát, grafický list s Němečkovým podpisem a osm pohlednic. Čtyři jsou pomyslnými fotografiemi hrdinů Čtyřlístku původně otištěnými roku 1975 v čísle 47 nazvaném Čtyři ve Čtyřlístku. Jde o památný sešit, který nejvýrazněji přispěl ke kodifikaci světa našich hrdinů, a jak si vzpomínám, jako na kluka na mě ony „snímky“ udělaly dojem. Ale nebyl jsem naštěstí v jedenácti letech natolik naivní, abych měl za to, že někde v Doksech žijí reálné, hmotné předlohy mých oblíbených kreslených podstav. Portréty byly nicméně vyvedeny zdařile a opravdu se podobají barevným fotografiím. Jejich vztah k běžným Němečkovým kresbám tak lze nejspíše srovnat se vztahem současného animovaného filmu Lví král se vzezřením původního Lvího krále. Na další z pohlednic v přílohách je – stejně jako na plakátu – obrázek z rozevřené obálky Jednoho dne v Bubákově, na jiné pátá strana pátého sešitu Čtyřlístek dobývá vesmír. A bázlivý Pinďa? Je opuštěn v raketce XYZ-1, a přece se bezdrátově dovolá Země. A zrovinka Bobíka, jenž hned vyzve Myšpulína k záchrannému letu. Fenomén ve tlustospise Kořínkova obdivuhodná kniha má 464 stran, a přece ještě ani zdaleka nemapuje celý fenomén. Často se ale, uznejme, stačí některých fazet dotknout. Nic podstatného Pavel Kořínek nevynechá a hnidopiši nechť si utečou k internetu a studují navíc detailní rozbory a úvahy Pavla Chrze (či Ivo Fencla) na stránkách Knihovnička Čtyřlístek. Kniha se neutápí v drobnostech a soustřeďuje se i na zveřejnění části pestrých kreseb z Němečkova archivu. Mísí výtvarné výtvory starší s novějšími a zdařilá koncepce svazku tkví v dělení každé z pěti částí na pětici až šestici stále stejně nazývaných oddílů, z nichž každý mapuje jedno z pěti desetiletí, ve kterých se Čtyřlístek vyvíjel k dnešku. Vznikla tak přehledná historie, do které by samozřejmě bylo možné například v počítači dál doplňovat další a další fakta i postřehy, například o nespočetných seriálech. Není to však nutné. S výjimkou prvních dvou desetiletí (1969–1980) disponuje přitom každý z oněch pěti dílů stejně nazvanou druhou částí Čtyřlístkovské variace. Jinak tyto části sestávají vždy ze sekvencí Rok za rokem, Lidé od Čtyřlístku, Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek, Nalezeno v archivu a Galerie. Zvlášť kapitoly Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek jsou však hodny diskuse. Proč? Probírají totiž některé z dalších komiksů v časopise, takže nutně dojde k subjektivnímu výběru. Znásoben je tím, že si jenom některé „vedlejší“ seriály vysloužily celé samostatné kapitoly, zatímco jiné jsou nuceny se spokojit s pár řádky plus obrázkem na půl strany. Mezi podobně šizené, přesto však šťastně zmíněné příběhy patří Rendlík a Hopík (1971–1973) alias variace na kdysi populární duchařský seriál Randall a Hopkirk (1969–1970) či kresby Karla Franty na scénář Václava Fischera Za tři rány kolem světa (1971–1973). Také Ježek František (1973) Dagmar Lhotové a kreslířky Věry Faltové, Bambas a Kryšpín (1973–1974) Pavla Šruta a kreslířky Evy Průškové, Strašidelný pradědeček... (1974–1977) Vojtěcha Steklače a neprávem sem tam zesměšňované, protože kouzelně naivní příběhy Střapečka a Metličky (1975–1978) od Bronislava Liberdy. Po šesti pokračováních přešly tyhle stripy raději do dětštějšího časopisu Sluníčko. Další a další seriály Ke světu Čtyřlístků patřil i holmesovský myšák Koumes (1979–1984) a zajímavý moment dějin těchto sešitů představují pohádky o Honzovi (1980–1982) v podání Angeliky Hanauerové. První tři kreslil Stanislav Duda, ale až karikaturní pojetí už zmiňované Věry Faltové podle názoru Pavla Kořínka pomohlo ve zbylých pěti dílech. Anebo jsou naopak horší? To zůstává k diskusi. Další ze seriálů Na hradě Kulíkově (1983–1987) byl od scenáristy Stanislava Havelky a Sherlocka Holmese (1984–1990) Rudolfa Čechury a Marcela Steckera není snad třeba představovat. Číst a prohlížet bylo možno též stovky stran šotka Karajdy (1993–2005) od neúnavné Věry Faltové. Nikdy nebyly souhrnně reeditovány a možná i proto, že se tento hrdina narodil již v seriálu Šotek (1985) pro noviny Práce. Komiks Malabar (1994–1996) je odvozen z francouzských žvýkaček, jejichž výrobce zasáhl do seriálové říše již při vzniku své značky roku 1958, a Čaroděj Metloděj od Zdeňky Študlarové má neuvěřitelných 105 pokračování (2002–2017). Dále jsou letmo zmiňováni Poutníci (2002–2003) Vlastislava Tomana a kreslíře Františka Kobíka i Svatoplukem Hrnčířem vymýšlené Případy detektiva Preclíka (44 pokračování z let 2005–2012), Příhody Alfína a Žužu Jiřího Poboráka a Pavla Peciny (62 dílů z let 2010–2014) a výjimečná zůstává Záhada ztraceného motýla (1976–1977) psaná Kateřinou Krejčí a kreslená Evou Průškovou: nesestává totiž ze samostatně ukončených epizod, ale jde o navazující pokračování. Podrobněji probírané příběhy Větší pozornosti a samostatných kapitol se – oproti všem předchozím seriálům – dostalo například Hrnčířovým fantazií hýřícím dílům o Alence, Vaškovi a vynálezci Semtamťukovi (1969–2004), jež zprvu kreslil Adolf Born (1930–2016). Také však i Poldovi a Oldovi (1974–1994) z tužky a pera Jaroslava Maláka (1928–2012), vymýšleným po 81 čísel ekonomy Petrem Chvojkou a Stanislavem Havelkou. Samostatncýh kapitol se dostalo také příběhům Káti a Škubánka (1984–1992), o nichž tu píše Lucie Kořínkové, anebo seriálu Jáchym a tiskařský šotek (1987–1990) podle scénáře Leo Pavláta. A také komiksu Anča a Pepík (1989–2000) Lucie Lomové, o němž zasvěceně píše Martin Foret. Tyranosauru Rexíkovi s neskutečnými 1852 stranami a 264 scénáři Jiřího Čehovského (1994–2009) lze pak sotva konkurovat, přičemž pravěký hrdina se objevil již v jednom příběhů z roku 1992. Dokazuje, že dětský zájem o dinosaury sotva kdy zajde. Podrobněji se publikace věnuje také (Šmouly připomínajícímu) Sedmikráskovu, který píší a kreslí od roku 1994 bratři Richard a Slavomír Svitalští. Dále pak Tryskošnekovi Dana Černého, vycházejícímu od roku 2012, téhož roku začal být ve Čtyřlístcích zveřejňován seriál Petra Kopla Morgavsa a Morgana. Zevrubněji je zkoumána též půvabná Isabela, královna Karibiku se 40 díly a celkem 264 stranami (2010–2018). Vytvořila ji pseudonymní Lucie Neisnerové, jejíž identitu zná snad jen zmíněný již Richard Svitalský. Uzavřené epizody tu souběžně stačí rozvíjet ústřední dějovou linii. Řada těchto prací se právem dočkala jak samostatných vázaných knih, tak televizních adaptací, zatímco méně často se vynořily z obrazovky dřív (jako Ďubka a Klouzek Jaroslava City). Autoři a vznik vlastního Čtyřlístku Mezi autory čtyřlístkovských komiksů jsou například Oldřich Jelínek, Ondřej Suchý, Bohumil Fencl, pseudonymní Nikkarin či Vítězslava Klimtová, které se však komiks pod rukama poněkud vzpouzel. Někteří vstupovali na stránky pod krycími jmény: byl to především případ Pavla Šruta (1940–2018) alias Petra Karmína. Základem Kořínkovy publikace však je samozřejmě mýtus okolo vlastního Čtyřlístku, jehož nejpodstatnější scenáristkou byla již od druhého roku existence sešitů a Velkého dobrodružství Čtyřlístku Ljuba Štíplová (1930–2009), „Čtyřlístková guvernanatka“, jak ji ve své kapitole označuje Tomáš Prokůpek. Stala se autorkou takřka čtvrt tisícovky pokračování, nicméně vlastní časopis vymysleli již před ní Jaroslav Němeček a jeho paní. Štěstím bylo, že malíř měl kontakty v nakladatelství Orbis, které mu předtím vydalo řadu publikací. Šanci zde ovšem mívalo jen dílo, jehož prodejní hodnotu odběratelé v součtu otipovali aspoň na třicet tisíc výtisků. Tak či onak, první Čtyřlístek byl schválen na podzim 1968, i když se prý zařadil do edičního plánu „trochu načerno a trochu vedení navzdory“, jak Jaroslav Němeček vzpomíná. Na stránce 25 naší knihy objevíme původní, nepoužité verze obálek prvých dvou sešitů, na nichž Myšpulín ještě připomíná britského lorda s cvikrem a Fifinka „jde za dospělou dámu“ s výrazným sestřihem a malovanými rty. Jen ten Pinďa s Bobíkem působili jako dva zahradničící burani a příliš se od pozdější podoby neliší. Kniha také upozorňuje, že v dřevních příbězích se ještě vyskytovaly celé stránky, na kterých nebylo po hlavních hrdinech stopy. Například v sešitě Čtyřlístek mezi piráty jde o scénu souboje dvou lodí. Podobné „proluky“ později zanikly. V Kořínkově monografii narazíme i na obálku prvních z dlouhé řady čtyřlístkovských omalovánek. Jsou z roku 1970 a lze si přečíst kompletní text té publikace od Ladislavy Kořízkové. A proč je tu? Jde o první „prózu“ o Čtyřlístku. Z roku 1970 je leporelo s textem Jiřího Havla (1924–2016) Závody na pasece, kde titulní zajíc jako by Pinďovi z oka vypadl... Ale připravit soupis všech publikovaných prací Jaroslava Němečka by si vyžádalo snad léta práce a „rozhodně by to dalo nebohému badateli zabrat“, ví Pavel Kořínek. Finální počet položek té bibliografie by stoupal do stovek prací a jedná se přitom i o příležitostné tisky, technické manuály, o kalendáře a kuchařky (Talíř plný zeleniny, 1968). Nikdy nedošlo k realizaci leporela Miloně Čepelky Roztančený les a nerealizován zůstal i projekt čtyřlístkovského zpěvníku (1993–1996). Vzpomínám, jak Jaroslav Němeček v letech 1972–1973 adaptoval pro časopis Ogoněk knihu Doktor Ajbolít, která tím posloužila jazykové výuce. Zrovna tak zpracovával předlohy Arkadije Gajdara a Nikolaje Nosova (Neználek) a roku 1975 vyprodukovali on a Ljuba Štíplová publikaci Punťa s Petrem jedou metrem (reedice 1980). Pro časopis ABC zas tvořili komiks Lapka a Ťapka (1976–1978), který pak převzal Kája Saudek, a roku 1989 uvedl Němeček pro příběhy Medvídek Panda a jeho přátelé do našich krajů nečekaný „formát“ složeného plakátu opatřeného na rubu seriálem. A i zapadlý komiks Svetřík a Flik vlastně měl výraznou předehru hned ve třech samostatných publikacích; ale čtvrtý díl Svetřík na Divokém západě už nevyšel a dochovala se jen obálka. A právě obálky raných Čtyřlístků nám publikace intenzivně předvádí a vnímáme je často celé, tedy po rozevření sešitů položených hřbety nahoru. Důvod? Do čísla 39 (1974) se Němečkovy kresby na těchto obálkách skládaly v navazující celky. Jednalo se tedy o jednovýjevové ilustrace. A občas motiv vnějšího obrázku dokonce variuje některé komiksové pole z nitra sešitu. V Ďábelské jízdě tak letí zkoprnělý Bobík na nezastavitelných sáňkách skrz naskrz králíkárnou a na temeni veze slípku. A otištěn je i nikdy nepoužitý obrázek s robotem Golemem z Velkého dobrodružství... Fascinace kresbami a bublinami Fascinuje i kresba dospělé Fifinky s cigaretovou špičkou (zhruba z roku 1970) anebo generálně propracovaná a zvířat plná, ale nepoužitá obálka stvořená snad pro Přistání v divočině či spíš příběh Mezi dravou zvěří. Jak zjišťujeme, teprve od čísla 15 (Ztraceni v podzemí) se z bublin „odpařilo“ strojem tvořené písmo. Ne, v dětství jsme si podobných detailů pro nadšení ani nepovšimli. Natož toho, že vzhled kosmické lodi v Třetí planetě (1982) kopíruje USS Enterprise ze seriálu Star Trek. Další kapitola je věnována kresbám dětí. Prvé dvě byly od Ludmily Malé a Tomáše Hoška (1969) a roku 1973 přispěla Ivana Přibylová hned čtyřmi hlavami Fifinky – a pokaždé s jinou čepicí. Došlo však i na básně a kniha přejímá ty od Olgy Plešingrové, Ivy Kudláčkové a Daniela Kříže. První reedice měla 200 tisíc výtisků Kniha také upozorňuje na první povolenou hromadnou reedici. V letech 1986–1987 vyšla ve dvou svazcích čtyřicítka už legendárních dobrodružství, přičemž druhá kniha dosáhla nákladu dvě stě tisíc. A nebylo to ještě maximum, protože náklad Čtyřlístku vystoupil na 220 tisíc. Třeba během celého desetiletí 1981–1990 však smělo vyjít jen 89 Čtyřlístků, a teprve když došlo k politickému uvolňování, prosadil Němeček první dlouhé příběhy Poklad kapitána Kida a Jak se chodí do pohádky (1988, 100 tisíc výtisků). A zatímco i tuto „dvojknihu“ napsala Ljuba Štíplová, autory další se stala čtveřice Stanislav Havelka, Petr Chvojka, Jiří Čehovský (*1947) a Jan Endrýs (*1949), přičemž oba posledně zmínění pánové se stali klíčovými redaktory časopisu. Endrýs v něm pracuje od roku 1975, kdy vytvořil slavné číslo 47, a Čehovský byl v redakci v letech 1977–2009, přičemž už roku 1976 napsal seriál Kouzelné hodinky. Dalšími pilnými spolupracovníky se stali Jiří Poborák (autor víc než sta scénářů), Hana Lamková (přes 230 scénářů) a Radim Krajčovič, který je od roku 2018 šéfem základní řady. Hanu Lamkovou dlouhodobě fascinuje dvojdomý charakter protagonistů rozkročený mezi zvířetem a člověkem. Jak je to s tím? Jako zvířata je sice už nikdo nevnímá, ale rozpor (známý z veškerých příběhů o antropomorfizovaných zvířatech) zůstal a promítá se ledaskam. A zvlášť bizarní je Lamkovou generovaný moment z roku 2015, kdy je Bobík v čísle 584 na chvíli kentaurem. A existují i další zvláštnosti. Třeba Jiří Poborák už jedenáctkrát zavítal skrze své příběhy do rozličných zemí Latinské Ameriky a Němečkovi dokonce vždy dá vlastní fotografie. Roku 2014 tak hrdinové Čtyřlístku navštívili v čísle 568 i Machu Picchu. Kdy se směli stát časopisem a co tiskli za verše Už před převratem se vynořilo čtyřlístkovské puzzle a již tenkrát vycházely pohlednice. Každá z postav se dokonce dočkala svého omalovatelného plakátu v nadživotní velikosti a ze žvýkaček Bajo (1986) se dalo vybalit na dvacet stripů. „Asi nejméně tradičním čtyřlístkovským objektem se stal rozkládací Cirkus (1982),“ připomíná monografie. Jako tzv. Knihovnička musel Čtyřlístek vycházet až do převratu. Teprve číslo 178 (1990) Elá hop! se takto stalo posledním. Tiskovina se přerodila v předplatitelný časopis a začátkem roku 1990 vzniklo i nakladatelství Čtyřlístek, snad teprve třetí soukromý podnik v Československu. Kniha se poté v kapitole Dlouhá cesta k sešitu obírá původní metodou výroby seriálu a Michal Jareš přispívá sekvencí o verších ve Čtyřlístku. Dominuje samozřejmě Šrutův cyklus čtrnácti básní V Pantáticích na návsi (1980–1990), doplněný částečně kresbami Jiřího Kalouska. Knižní vydání z let 1995 a 2012 neobsahuje tři z epizod. Mezi další autory poezie se přiřadili Věra Provazníková, Jan Vodňanský, Michal Černík či Olga Hejná, ale po převratu časopis na verše rezignoval. Zato bylo zveřejněno 136 stripů s našimi hrdiny ve Vlastě (1994–1996) a byl z nich pořízen výbor Čtyřlístek dětem (1995) i rozsáhlejší výsek Smějeme se se Čtyřlístkem (2009, 111 epizod). Nenápadně však vyšel i Čtyřlístek speciál sestavený z těch příhod. V letech 1996–2001 vycházel i podivuhodný časopis Bobík a Kořínkova kniha trochu roní slzy nad tím, že seriály z Bobíka nikdy nebyly reeditovány. Zatímco tento magazín to musel za pět let vzdát, časopis „tažený“ Fifinkou vychází od roku 2012 dodnes. Orientovaný je na třináctileté až čtrnáctileté dívky a stejnojmenný seriál Ahoj, tady Fifi se vlastně začal objevovat již rok předtím ve Čtyřlístcích speciál, které existují od roku 1993. Ostatní tři hrdinové se ve „Fifinčině časopisu“ jen občas mihnou. Roli naopak získala její lidskou řečí promlouvající klisna Mišel a fenka Foxi. „A tak Fifi po téměř padesáti letech konečně nachází kamarádku vlastního druhu,“ dozvíme se, ale čtvrtým číslem roku 2019 i vydávání toho časopisu skončí. Rodinné stříbro a načerno vydané „podvratnosti“ Od roku 2011 vychází Edice 4. Jde o rozsáhlejší díla shromážděná vždy po čtyřech a začalo se příběhy pošťáckými. Následovaly čertovské, pirátské, vodnické, detektivní, strašidelné, cestovatelské, starodávné, vesmírné a záhadné. Spíš kuriozitou je pomyslná reedice starého příběhu Jak se chodí do pohádky se Čtyřlístkem (2017), nepodařilo se totiž dohledat veškeré originály, a tak Němeček předrevoluční svazek překreslil a ještě připojil 11 stran. Kořínkova kniha má i závěrečný díl Rodinný podnik, který se věnuje Němečkově rodině. Zpovídána byla stručně jeho žena Lucie i syn Vít, který vystudoval scénografii a je společník a ředitelem nakladatelství (od roku 2010). Jeho žena Pavla se stará o obchod, marketing a inzerci. Vedle vnuka Adama patří k třetí generaci tvůrčí rodiny vnučka Veronika. Monografie k padesátiletí Čtyřlístku obsahuje informace o nejneuvěřitelnějších artefaktech a představuje také snímky čtyř marionet vyřezaných v osmdesátých letech Antonínem Müllerem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V letech 1996 a 1997 byl vyzkoušen i formát ilustrované prózy v podobě dvou vázaných knížek Čtyřlístek v pohádce a Festival vynálezů. Vyšly také jazykové učebnice. V letech 2012–2013 vydalo nakladatelství Fraus trojdílnou Matematiku se Čtyřlístkem. Došlo na kuchařky Marcely Šebestové a samostatná kapitola se zabývá vznikem televizního seriálu. Další zohledňuje filmy. Probrány jsou také audioverze dobrodružství, jejichž začátky se pojí s návratem padoucha Zádrhela (1993). Narazíme i na kapitolu o dobovém, rychle zastarávajícím projektu Čtyřlístek CD-Romek (19 čísel z let 2000–2005) a dozvíme se fakta o mnoha divadelních adaptacích a tom, že se nejobtížněji shání načerno vzniklá publikace Dětem stup zakázán (2003) se šesticí příběhů, kde hrdinové původního Čtyřlístku například bojují ve Vietnamu či se setkají s Rychlými šípy, Ferdou Mravencem, broukem Pytlíkem, ba Beruškou. „Propadnou“ i sexu a příběh Kormidlo osudů je ryze brakovou historkou. Sešit uzavírá příběh od Dana Černého, který o dekádu později začal s časopisem vážně spolupracovat. A co víc, od letošního čísla 662 (parodie, kam přispěl, měla přitom „ďáblovo“ číslo 666) se dokonce objevuje jako autor hlavního seriálu. Téhož roku se pirátsky objevily ještě Zápisky z podzemí Lukáše Berty. Jde o bakalářskou práci studenta Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně a titulní ilustrace vznikla úpravou obálky sešitu Zálesáci (177). Autor bez dovolení aproprioval hotové panely a jejich přetextováním a přeskládáním svébytně interpretoval dílo F. M. Dostojevského. Na síti následovaly další parodie. Vít Janota a Karel Kuna dokonce založili parodickou Společnost za obrodu Čtyřlístku. Další kuriozitou je i komiks se Čtyřlístkem z roku 2003, který Němeček nakreslil pro svého vnuka Adama, který se narodil o rok dříve. I ten je zde nyní přetištěn (strana 355). Známky, muzeum, stezka, mince... Roku 2010 se poštovní známka s Fifinkou stala tou první, která už je označena písmenem. V naší knize najdeme ještě její „pracovní“ verzi a taky čtyři známky další, jedna z nich zohlednila hrdiny jako skupinu. V roce 2012 následovaly další dvě známky s motivy z filmu a roku 2019 další dvě s motivy z dalšího z filmů. Téhož roku se objevil i (mimo výstavu v Poštovním muzeu nesehnatelný) sešit Pošta v láhvi a jiný speciál Na Lipně bude líp! se vynořuje během otevírání olympijského parku Rio-Lipno 2016. Kořínkova kniha v rychlosti mapuje i výstavy (sám jsem kdysi svou sbírku půjčil Středočeskému muzeu) a přibližuje muzeum otevřené roku 2011 v podkroví městské knihovny Doksy, naučnou stezku kolem Máchova jezera Se Čtyřlístkem okolo Blaťáku a doprovodný sešit Se Čtyřlístkem Máchovou stezkou (vydaný ve třech jazycích). Muzeum se právě stěhuje do zámku, v jehož druhém patře by mělo být otevřeno nejpozději roku 2020. V současné dekádě okolo časopisu až překotně rostl merchadising. Snad každý měsíc se rozšiřovala nabídka licencovaných hraček, papírenského zboží, školních i každodenních potřeb, vitamínových želé i bonbónů. Už roku 2011 vznikla hra pro telefony Nokia Čtyřlístek o poklad a roku 2015 vyšla elektronická kniha Ondřeje Nečase Čtyřlístek a mistrovství světa. Od roku 2013 spolupracuje Němeček s filmovým festivalem ve Zlíně a připravuje kreslené klapky do charitativní dražby. A od roku 2012 vznikají v Holandsku mince, kterými je dovoleno platit na Cookových ostrovech. Mají hodnotu jednoho tamního dolaru a je jich dosud vyraženo dvanáct. A ani audio neumírá, i hádejte sami, koho mluví ze známé čtveřice Ivan Trojan a koho Ondřej Brzobohatý. Od roku 2002 vycházejí Čtyřlístky základní řady i ve velkých, vázaných knihách a první tucet čísel vyšlo opakovaně v letech 2005, 2007, 2008, 2010 a 2012. A výjimečně se dočkala jedna velká kniha i explicitně tematizovaného pokračování, neboť Jiří Poborák napsal dva roky po Mamutu Jogim ještě Vločku, dceru Jogiho (2010). Ve vysoce informativní a barvami zářící Kořínkově monografii nechybí ani dvoustrana o pokračování Čtyřlístku od Ivana Adamoviče v časopise Živel (1999).   Pavel Kořínek (autor většiny textu), Lucie Kořínková, Martin Foret, Michal Jareš, Tomáš Prokůpek, Jaroslav Němeček, Ladislava Kořízková, Alois Junek a další: Čtyřlístek – První půlstoletí v Třeskoprskách. Jazyková redakce Lucie Kořínková. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Čtyřlístek. Praha 2019. 464 stran + 68 stran sešitové přílohy

Čas načtení: 2024-09-28 21:45:00

Zemřela Jaroslava Skleničková (†98): Poslední přeživší žena lidické tragédie

Ve věku 98 let v pátek zemřela Jaroslava Skleničková, poslední přeživší žena lidické tragédie. Jako šestnáctiletá byla spolu s matkou, starší sestrou Miloslavou a ostatními ženami poslána do koncentračního tábora v Ravensbrücku, jejího otce Jaroslava Suchánka nacisté s dalšími lidickými muži zastřelili a vesnici srovnali se zemí. Skleničková zemřela tiše a v péči rodiny ve svém domě v Lidicích.

Čas načtení: 2017-09-25 00:00:00

Šik hřejivé kousky na podzim a zimu? Jedině Jaroslava!

V nové kolekci značky Jaroslava s názvem ,,be gentle, stay strong“, se pojí vitalita, ženskost a energie. V sytých i podzimních barvách, vždy perfektně řešeno a z přírodních pří­zí. Dámy, pokud máte zálusk na šik nový kousek pro poslední čtvrtinu tohoto roku, máte šanci. V kolekci Jaroslava si jist ...

Čas načtení: 2012-05-02 00:00:00

Drama v Domažlicích

Předmluva Drama v Domažlicích proběhlo v sobotu 28.4. s celkovým počtem dvanácti účastníků a dvou organizátorů. Byla to jakási jednodušší šifrovačka spojená s pár akčními prvky (které se příliš nepovedly). Hra byla založená na následujícím příběhu. Jediné, co k vyřešení úkolu potřebujete je dobrý nápad a mapa Domažlic. Celá story je trochu upocená - chtěl jsem z toho udělat veledílo, ale trochu jsem nestíhal, málo spal a tak vzniklo, co vzniklo… 1. stanoviště Slunce pomalu klesalo k obzoru a svítilo muži přímo do očí. Příliš to nevnímal, jen bez přemýšlení sáhl po stínítku a pokračoval v rychlé jízdě. Spěchal. Seděl za volantem celý den a pomalu se blížil k cíli své cesty. Vyrazil jakmile obdržel zprávu, zastavil jen párkrát. Ve městě snížil rychlost jen nepatrně, první křižovatkou projel za hlasitého troubení ostatních aut, které jakoby ani neslyšel. Pak přeci jen trochu zpomalil, aby se rozhlédl po názvech ulic. Nic mu neříkaly, nebyl ve městě už pár desítek let. Ulice, které tenkrát znal, se teď patrně jmenovaly docela jinak. Zastavil u chodníku: "Dobrý den," zavolal na pána stojícího na chodníku, "potřeboval bych poradit, jak se dostat…" Zbytek věty se ztratil v hluku projíždějícího kamionu. Patrně neslyšel, pomyslel si a chystal se otázku zopakovat, když tu pán spustil. "V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli," odmlčel se. "Promiňte, ptal jsem se…", zkusil to znovu muž sedící v autě. "Já vím, já vím, vždyť vám to povídám," usmál se člověk se na chodníku, "Teď pozorně poslouchejte, kudy dál: Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu - ale v duši věčný máj, šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy, šel pouští - a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. Na shledanou, " a pokračoval pomalu dál svou cestou. Muž v automobilu procedil mezi zuby něco nepříliš slušného, ale protože v dohledu nebyl nikdo další, koho by se mohl zeptat, seděl a přemýšlel. Pak se podíval na ceduli s názvem ulice, usmál se, pomalu projel pár ulicemi a na konci jedné zastavil a zamířil k vrátnici. Řešení je v poznámkách pod čarou.1 2. stanoviště "Dobsrý den," oslovil muž z automobilu sleečnu za okénkem, "jsem Mareš, Marek Mareš. Přijel jsem…" "Čtvrté patro, pokoj 234," slečna ani nevzhlédla. Marek se chvíli pokoušel najít výtah, po chvíli to ale vzdal a raději vyběhl po schodech. Před pokojem se vzastavil. Zhluboka se nadechl a zaklepal. "Tak jsi dorazil," uvítala ho ve dveřích žena, která vypaedala, jako kdyby pár nocí nespala. Tvář měla strhanou, kruhy pod očirma, vlasy se snažila narychlo uhladit. Marka překvapila barva její kůže, připomínala mu starý zežloutlý papír. Příliš nezdržoval a pokračoval rovnou do pokoje. Byl průměrně zařízený a vypadal udržovaně, Marek ale ihned zaznamenal zatuchlý zápach místnosti. Uprostřed stáhla postel. "Jak je mu?" zepřtal se ženy, která mu otebvřela. Neodpověděla, do očí jí vrhkly slzy a ona schovala obličej do dlaní. Marek pokročil blíže k posteli, u které seděl muž držící starce za ruku. "Neměl jsi jezdit," otočil se muž na Marka. "Je to můj otec," odvětil. "Ty jsi svého otce távno ztratil. Zřekl ses ho. Zřekl jsi se nás všech!" Marek neodporoval. Tiše stál a díval se na umírajícího muže na posteli. Ten pomalu otevřel ooči a prázdným pohledem se zahleděl před sebe. "Už tu je?" zašeptal tiše. "Ano, tati, přijel." odpověděl muiž u postele. "Marku, já ti odpustil," pokračoval tedy pomalu, "usmiřte se s bratrem. Co bylo moje, bude vaše. Buďte zajedno a pokračuvte v mém díle. To je mé poslední přání. A teď běžte, chci být sám." Řešení opět pod čarou.2 3. stanoviště Lidé pomalu procházeli brankou, nasedali do aut a odjížděli. Obloha byla šedá, foukal studený vítr a nikdo proto zbytečně nepostával - i smuteční kondolence byly dnes nezvykle stručné. "Jak dlouho tu ještě zůstaneš?" zeptal se Marka bratr. Oba stáli před brankou a podávali si ruce s odcházejícími. "Pár dnů, možná týden." "Jestli chceš, můžeš se z hotelu přesunout k nám domů, místa máme dost," navrhl bratr. "Díky, brácho, ale raději ne. Rád se vracívám v nocích pozdě," usmál se Marek, "všiml jsem si, že Vlastě není úplně nejlépe a tak vám raději nechám váš klid." "Dobře, jak chceš," na chvíli se odmlčel. "S Vlastou se to táhne už déle," odkopl kamínek do křoví, "navíc teď pár nocí špatně spala, vždyť víš. Říká mi, že to není nic vážného, ale já už jí moc nevěřím - poslední dobou jezdí čím dál víc do nemocnice. Tak ať mi neříká, že to nic není. Alespoň že Adam je už starší, už se o sebe postará sám." "To je dobře. Kolik už mu vlastně je?" pokračoval Marek v konverzaci, i když bylo na první pohled znát, že si oba povídají jen z povinnosti. "Za měsíc mu bude jedenáct." Chvíli postávali mlčky a vyprovázeli poslední odcházející. Jakmile odešel i poslední, nasedli do auta a vraceli se domů. "Chceš zavést k hotelu?" "Jo." Ze schodů ještě Marek zamával na projíždějící auto a pak vkročil dovnitř. Pomalu vycházel po schodech. Pokoj měl skoro až nahoře a výtah opět nikde nenašel. "To je zvláštní," pomyslel si, když se seshora podíval na točité schody, "asi moderní architektura." Řešení pod čarou.3 4. stanoviště To, že otcovu poslední vůli nedodrží, bylo Markovi jasné od prvního okamžiku. Celé jeho podnikání považoval za ztrátu času. Kdysi to chtěl zkusit. Rozjet obchody podle svých představ. Brzy ale narazil a protože nechtěl ustoupit ani on ani jeho otec, skončilo to dvacetiletým vyhnanstvím. Dodnes si na ten den vzpomínal. Chtěl se svého dědictví co nejdříve zbavit a že se to Lukášovi, jeho bratrovi, nebude líbit, si byl jistý. Vždycky to byl jen tátův poslíček, pomyslel si a nahlas si odfrkl. Ničeho nedosáhl a s jeho vedením půjde podnik do bankrotu. Dříve nebo později. Tím si byl jist. Stačilo pár telefonátů, aby obvolal několik svých známých, sehnal důležité kontakty a pustil se do vyjednávání. To míval nejraději. Když se do toho pustil, dokázal nakupujícího zatlačit tak do kouta, že raději na jeho návrh přistoupil, i když byl pro něho nevýhodný. Tentokrát však doufal, že bude mít celou transakci co nejdříve z krku. První zájemce nebydlel daleko. Marek se rozhodl, že nebude vyjíždět s autem z garáže a raději si udělá po městě kratší procházku. Marek dorazil na místo ještě dříve očekával. Před domem seděl na silnici chlapeček a kreslil si cosi křídou po zemi. Markovi se to na první pohled zdálo jako jakýsi druh skákacího panáka, ale když se na kresbu díval déle, už si tím tolik jistý nebyl. "Zajímavé, hochu, a co to je?" nedalo mu to, aby se nezeptal. "To, to, to nic není. Nic!" odpověděl překvapeně chlapeček a rychle zmizel v domu. Řešení pod čarou.4 5. stanoviště "Tak jsme dohodnuti," seriózně oděný pán vstal a podával Markovi ruku, "pokud chcete, mám již připravenou smlouvu, stačí už jen doplnit drobnosti a můžeme to podepsat, ať to máme z krku, co říkáte?" Radostí téměř zpíval vše, co řekl. Právě mu padla do klína celá konkurence, kterou ve městě ještě vůbec měl. Nečekal, že se bude dědic podniku tak rychle chtít své části zbavit a ještě za takovou nízkou částku. Nezískal sice většinu, ale i se získanou částí měl v podniku velké slovo. "Co kdybychom se na to něčeho napili?" nabízel s úsměvem sklenku. "Rád, proč ne." nenechal se Marek příliš dlouho přemlouvat. Chvíli v tichosti vychutnávali hnědou tekutinu, s rozkoší ji převalovali v ústech a znalecky přikyvovali. "Čím se vůbec vy, pane Mareši, zabýváte?" otázal se pán po chvíli. "Ale to víte, doba je těžká, musím brát, co je. Chvíli pomáhám tam, chvíli onde. Naštěstí mám pár přátel, kteří mi rádi pomohou. Nemohou příliš, jenom občas. Domluvit zakázku, vyjednat kontrakt, uzavřít obchod," odpověděl Marek trochu úlisným tónem. "Chápu, je dobře mít přátele na správných místech," mrkl na něho pán za stolem, "také bych občas ocenil mít pár známých." "Za menší provizi, proč ne…" Pán se hlasitě zachechtal: "Vy se mi líbíte, pane Mareši. Myslím, že spolu budeme moci ještě párkrát dobře spolupracovat." Marek s úsměvem přikývl a chvíli tiše upíjel ze sklenky. "Máte zajímavý kalendář," poznamenal, když jeho zrak utkvěl na předmětu na stěně. "A, ano, čísla, to je moje záliba." "Dávají nějaký smysl, nebo je to pouze umělecký výtvor?" "Jistě, mají smysl. Pro každý měsíc musí být vybrána správná čísla. Jsou čísla krásná a méně krásná, jsou čísla sudá a čísla lichá. Některá čísla mají svůj vlastní význam." "Ach tak," odtušil a raději se už více neptal. 139173957139577917395779173957199937193755319373 131322335791359871359173102113193740202401913997 197392493791734869371937007371734243797395391777 119739283739302960337192837113744039373933937393 133939988933001970239364713939902039173391719939 539173554034491539049489335933350423333915359331 139339935424551955144495757153539102202489191999 139173957139577917395779173957199937193755319373 Srpen Řešení pod čarou.5 6. stanoviště "Nechceš někam hodit?" Žena se překvapeně ohlédla, aby zjistila, kdo na ni mluví. "To bys byl hodný," odpověděla, jakmile muže v autě poznala, "myslela jsem, že už jsi odjel." "Chtěl jsem, ale obchodní záležitosti mne trochu zdržely. Musel jsem se zbavit dědictví, to víš." Žena ustrnula. "Tys to prodal?" zeptala se po chvíli tiše. "Jo. Nebudu nic předstírat, ale po těch pár dnech si s tvým mužem nerozumím o nic víc než před dvaceti lety. Brácha dokáže spoustu věcí, jen obchodovat ne. A tak se nechci dívat, jak jde podnik od desíti k pěti. Radši ať se s tím trápí někdo jiný." "Bude zuřit, víš to. Nabídl jsi mu vůbec svůj podíl?" Marek se usmál: "A co bych z toho měl? To bych mu ho mohl rovnou darovat. Kam vůbec chceš odvézt?" "Sem," řekla a podala mu mapku: Náhle jí ruka vystřelila k břichu a z úst se jí vydralo bolestné zaskučení. "Jsi v pořádku?" otočil se na ni znepokojeně Marek. "Jsem, jsem. Ale jeď, prosím, jeď rychle…" Řešení pod čarou.6 7. stanoviště "On to udělal! On to udělal!" běhal Lukáš, Markův bratr po pokoji, "jak si to mohl dovolit?" Do cesty mu přišla židle, kterou nasupeně odkopl stranou. Hned za ní letěly všechny papíry, které prudkým pohybem shodil ze stolu. "Uklidni se," řekla Vlasta potichu. "Uklidni se? Jak se můžu uklidnit? Teď, když mi vlastní bratr vrazil kudlu do zad? Mizera! Blbec!" Následovala ještě řada horších označení. Lukáš stále pobíhal po pokoji ode zdi ke zdi. Pak prudce otevřel skleněnou skříňku a nalil si skleničku plnou až po okraj. Vypil ji až do dna. "Debil jeden!" V rychlém sledu následovala ještě druhá a třetí sklenička. "Bude se smažit jako Hus. Bude se topit a neřekne ani slova! Já mu dám, já mu ukážu. Bude se plazit prachem dole po zemi." Náhle mu v očích zasvítilo: "Zastřelím ho!" "Přestaň," ozvala se Vlasta ještě potišeji, ale Lukáš ji neslyšel. "Zastřelím ho!" zařval hlasitěji. Pak se zachechtal a zařval to ještě jednou. Během toho, co se přehraboval v zásuvkách stolu se stále smál. Vyndal na stůl černou krabičku, otevřel ji a potěšeně se usmál. "To bude divadlo!" řekl a vyběhl za dveří. Vlasta pomalu vstala a došla do kuchyně. Tam si vzala hrst prášků a zapila je sklenicí vody. Pak si povzdychla a začala vytáčet číslo na telefonu. Řešení.7 8. stanoviště Dostali jste se až na samý konec dnešního příběhu. Jste překvapeni? Já velice. Nyní máte možnost zahrát si na Hercula Poirota. Zapojte své šedé buňky mozkové a označte vraha. Samozřejmě musíte, stejně jako pan Poirot, poskytnout náležité vysvětlení. Ale to už pro vás bude, po celodenních útrapách a bojováním s šiframi, legrace. Řešení, dole.8 Asi není překvapením, že řešení spočívá v dvou básních, které slyšel pán v autě jako nápovědu k cestě. První je úryvek z Máchova Máje, to by nemělo být až tak těžké poznat. Druhý básník není až tolik profláklý - nicméně pro gymplány z Klatov by to měla být hračka. Jedná se o Jaroslava Vrchlického, vlastním jménem Emila Frýdu. Pokud se podíváte na mapu Domažlic, nalezneta tam sousedící ulice Máchova a Vrchlického. Pokud půjdete nejdříve Máchovou, pokračovat budete až na konec ulice Vrchlického, dojdete až k penzionu pro důchodce. Tam bylo schováno pokračování.  ↩ Druhá šifra byla patrně nejjednodušší. V textu se nacházelo očividně moc překlepů na to, aby to byla náhoda. Stačilo poskládat za sebe všechna písmenka, která byla špatně, aby byla vidět zpráva: "sever hřbitov". Po pohledu do mapy bylo opět jasno - zhruba na severu Domažlic se nachází židovský hřbitov. ↩ Tentokrát to bylo těžší. Všimnout si bylo potřeba několik věcí - zaprvé jsou některá políčka bílá, jiná kostičkovaná. Dále jsou některá oddělená jednoduchou čárou, jiná dvojitou. Pak také schodiště netvoří spirálu, ale soustředné kružnice. A pak už je to jednoduché - první nápad je vždy vyzkoušet morseovku. A kupodivu je to nápad správný. Bílá políčka jsou tečky, tmavá políčka jsou čárky, dvojitá čára odděluje písmena a v každém mezikruží je právě jedno slovo. Po převedení vychází zpráva "hriste 500 metru". ↩ Čísla evokují vzpomínky na staré spojování, kdy vždy vyšel nějaký obrázek. Tady to bylo něco na tento způsob, jen o malinko komplikovanější. Nestačilo spojovat čísla. Musely se spojovat středy příslušných kružnic. Potom se z čmáranice vylouplo "BUS 4". ↩ Opět něco jednoduššího. Na první pohled je převaha lichých čísel. Sudé musíte chvilku hledat. Když si je zabarvíte, vyleze vám z obrázku kód "WC". Co s tím už není těžké domyslet. Srpen ještě napovídá přibližný směr (jihovýchod). ↩ Opět nic složitého, stačilo se dobře podívat na mapu a ulice Domažlic opravdu na jednom místě podobný tvar tvořily. Jen byl trochu jinak otočený. Cílovým místem pak byla nemocnice. ↩ Tentokrát zaujmou slova psaná kurzívou: Hus, topit, dole. Co by mohla znamenat? Opět pomůže pohled do mapy - nedaleko se nachází Husův park. A v něm dva rybníčky, k čemu jinému by mohlo vést "topit"? Poslední slovíčko naznačuje, že se bude jednat o ten jižnější. ↩ S odhalením vraha začneme pěkně od konce. Kdo je oběť? V příběhu se vyskytují celkem tři živí muži. Marek, Lukáš nebo neznámý kupce podílu. Obchodníka z toho vynecháme - Lukáš by sice měl motiv vraždit, ale není zmínka o tom, že by identitu kupce znal, to, že bratr svůj podíl prodal, mu prozradila manželka. Další na pořadí je sám Lukáš. Proč by to nemohl být on? U oběti nebyla nalezena žádná zbraň, alespoň o tom není zmínka. Pistoli by si někdo musel odnést s sebou. To ještě není nic nemožného. Jenže kdo by měl motiv? Marek? Patrně by ničeho nedosáhl. Pak tu kupec podílu, ten by motiv měl, ale slabý - sice by odstranil druhého vlastníka podniku, ale neměl by žádnou jistotu, že podíl získá. Ten tedy také ne. Poslední možností je manželka. A opět chybí motiv. Poslední možnou obětí je Marek. A je to asi možnost nejpravděpodobnější. Lukáš se dokonce vyjadřuje tak, že to vypadá, jako kdyby ho během pár minut měl zastřelit. Jenže oběť není zastřelena, je zabodnuta nožem. Proč by Lukáš měnil zbraň? Navíc vyběhl z domu v celkem silném afektu, patrně by Marka ani neměl šanci najít, možná by z něho dříve naštvání vyprchalo. Kdo může být vrahem dál? Kupec podílu k tomu také žádnou motivaci nemá. Zbývá manželka Lukáše, Vlasta. Z příběhu víme, že je vážně nemocná - má silné bolesti břicha, zežloutlou kůži. Jezdí často do nemocnice. Vypadá unaveně, pohuble. Těžko dohadovat, co za nemoc má, nejvíce to vypadá na rakovinu slinivky břišní, u které není příliš mnoho šancí na přežití. Vlasta tedy patrně ví, že umírá. Vidí manžela, který je silně odhodlán k vraždě, k vraždě vlastního bratra, který je černou ovcí rodiny už dlouhá léta a Lukáš k němu nic necítí. Bratra neměl v lásce, teď ho vyloženě nenávidí. Co by se stalo, pokud by na Marka náhodou narazil a zastřelil ho? Těžko by mohl vraždu zatajit. Jistých by tak měl pár let natvrdo. S manželkou, která umírá, a synem, kterému bude teprve jedenáct. Vlasta se tedy rychle rozhoduje. Zavolá Markovi a domluví si s ním schůzku. Možná se ho nejdříve snaží přesvědčit, aby z města odjel. Kdo ví. Je možné, že Marek nebere hrozbu vážně a Vlasta je donucena okolnostmi ke krajnímu řešení. Zachránit synovi alespoň otce. …to je autorské řešení. Samozřejmě k soudu bychom potřebovali důkazů o něco více. Pokud s řešením nesouhlasíte, ocením alternativní pohled ;) ↩

Čas načtení: 2022-06-01 17:47:43

Soud soukromé msty pokračuje

Od roku 2015 sleduji trestní řízení soudní u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem proti lékaři Jaroslavu Bartákovi, pykajícímu ve Věznici Rýnovice za mírně řečeno špatné chování k zaměstnankyním a napadenému v době výkonu trestu oznámením pro plánování nebezpečné trestné činnosti. Hlavní líčení bylo zahájeno již v roce 2014. Důkazem proti panu obžalovanému jsou jednak soukromé zápisky, jež mu ukradl spoluvězeň, recidivista Miloš Levko, ale hlavně videozáznam opileckých blábolů, který zmíněný recidivista pořídil na záznamovém zařízení, instalovaném v náramkových hodinkách. Na dodání hodinek do vězení a doručení záznamu a rukopisných záznamů tehdejšímu šéfovi pražské mordparty plukovníkovi Josefu Marešovi se podílela organizovaná skupina, jejíž členové působili ve věznici i mimo ni a mezi sebou volně komunikovali. Někdo měl zřejmě silný zájem vyřídit si s panem obžalovaným účty a zorganizoval vyvolání trestního řízení. Netrpím osobními sympatiemi k panu obžalovanému, ale jako vždy soudím, že i vrah má nárok na férový proces a toto řízení považuji za mimořádný příklad zneužití justice k nemravným soukromým účelům a důkaz, že trestní řízení si lze „objednat“, i když příjemce objednávky možná netuší, že se nechal zneužít k protiprávní akci. Navštívil jsem celou řadu soudních jednání v této věci, takže předsedkyně senátu Eva Drahotová si pamatuje název spolku Chamurappi a ví, že budu pořizovat zvukový záznam a možná tuší, že řízení doprovodím článkem. Poslední je z 24.dubna 2021. Délka procesu je mimo jiné výsledkem tvrdošíjnosti soudů. Obecné soudy věří tomu, že opilecké blábolení pana obžalovaného je vážně míněnou přípravou násilí proti poškozeným. Z počátku věřily i tomu, že pan obžalovaný připravuje útěk vrtulníkem z věznice na polské území, odkud jej měl dopravit soukromý tryskáč do Běloruska. Naproti tomu Nejvyšší soud ČR opakovaně zrušil jejich rozsudky, protože pochybuje o zákonnosti získání důkazů a nutí soudkyni Drahotovou k prohlubování dokazování. Některým požadavkům by paní předsedkyně mohla vyhovět pouze v případě, kdyby pachatelé akce „hodinky“ sdělili soudu, jak to všecko bylo. Vliv na prodlužování řízení má nekázeň a nemoci svědků a dlouhé „dodací lhůty“ znalců. Od 24.dubna 2021 do současnosti proběhlo jedno jednání, jež hned po zahájení paní předsedkyně ukončila a odročila kvůli neúčasti svědků. Další nařízená jednání soud odročil, aniž by je zahájil. Dvakrát jsem přicestoval do Liberce, abych až na místě zjistil, že se řízení nekoná. Jednou jsme před soudní síni čekali zbytečně i s obhájcem. Kvůli opakovaným rušením jednání jsem 26. března 2022 nakonec podal žádost o vysvětlení podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ač jsem při použití tohoto zákona už zažil ledacos, reakce zdejšího soudu mi vyrazila dech. Nejdříve mi z Ústí nad Lbem přišlo vyrozumění o místní nepříslušnosti a předání mé žádosti na libereckou pobočku. Do té doby jsem si myslel, že soud má sice dvě pobočky, ale jen jednu právní identitu. Z Liberce pak přišlo vyjádření úřednice k mé žádosti, podle něhož se „nejedná o žádost o informaci ve smyslu zákona č.106/1999 Sb., neboť dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací se povinnost poskytovat informace netýká“, Nesouhlasil jsem, podal jsem stížnost, na kterou dlouho nikdo nereagoval. Až po stížnosti předsedovi Vrchního soudu v Praze můj podnět vyřídila místopředsedkyně pro libereckou pobočku Daniela Zemanová, která potvrdila správnost rozhodnutí úřednice liberecké pobočky. Považuji to za přepjatý formalismus, proto předsedkyně senátu v průběhu zahajovací procedury důvody dané situace uspokojivě vysvětlila, aniž by ji k tomu kdokoli nutil. Co chtěla úřednice utajit, se dostalo na veřejnost. Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu tentokrát upozornila přítomné „zástupce sdělovacích prostředků a spolku Chamurappi“, že pořizování obrazových záznamů je přípustné jen na začátku jednání. Nedošlo tentokrát k obtěžování svědků a stran řízení pořizováním videozáznamů a fotografií během jejich vystoupení, jak tomu bývalo v minulosti. Zástupců sdělovacích prostředků nápadně ubylo, zato v soudní síni seděla skupina studentů a studentek. Myslím, že viděli slušně vedené jednání. Jednání soudu pak směřovalo k prohloubení znalostí o okolnostech získání důkazů proti panu obžalovanému. Tentokrát se neomluvil bývalý policista Josef Mareš, předvolaný na návrh státního zástupce k opakovanému výslechu. Nejdříve jej vyslýchala předsedkyně senátu. Na začátku výpovědi připustil, že kvůli rychlému spádu událostí, vyvolanému závažností informace o plánovaném trestném činu, neměl pro první rozhovor s recidivistou Levkem oficiální povolení. Na dotaz předsedkyně senátu upřesnil, že kvůli závažnosti obdržené informace ji předal liberecké policii velmi rychle. Vysvětlil dále, že smyslem jeho jednání s ním bylo vysvětlení, že sice jeho informaci obdržel, ale z důvodu místní příslušnosti ji předá liberecké policii. Asi se při té příležitosti nedověděl nic navíc. Státní zástupce byl zvědavý na zdroj jeho počátečních informací, ale dověděl se pouze, že to byla informace z prostředí a nezná osobu, která mu předala videozáznamy. Nadále si nepamatoval, v které restauraci měl odevzdat flashku se záznamy po jejím použití policií. Určitě nikomu neposkytl odměnu nebo jiné zvýhodnění za dodané podklady. Protože znal odsouzeného Rosenbauma z jiného řízení, ptal se ho, zda recidivista Levko není „pohádkář“. Hodně zvědavý byl obhájce Jan Vondráček, který si nastudoval záznamy z předcházejících výslechů pana svědka. Divil, proč se policista vyptával na recidivistu Levka, když věděl, že věc předá libereckým kolegům. Svědkovo vysvětlení bylo srozumitelné: chtěl mít jistotu, že nepředává „pohádku“. V té souvislosti se ale obhájce dověděl, že jediným účelem Marešova setkání s odsouzeným Rosenbauem nebylo získání informací o Levkovi. Chtěl pak vědět, zda se svědek při návštěvě věznice setkal také s jeho jmenovcem Marešem a dalším odsouzeným, a co s nimi řešil celé tři hodiny. Svědek mu vysvětlil, že značná část toho času připadá ne vyřizování úředních formalit a na čekání na předvedení odsouzených. Upozornil obhájce, že jezdil i do jiných věznic a ztráty času byly všude. Připomněl, že všude se musel podrobit stejné vstupní kontrole jako každý jiný návštěvník, což vždy spotřebovalo nějaký čas. Obhájce se vyptával také na různé další osoby, ale mnoho se nedověděl, protože svědek si již s odstupem času na některé podrobnosti nepamatoval. Když chtěl obhájce znát svědkovy důvody pro odchod od policie, předsedkyně senátu jej zastavila s tím, že to nesouvisí s objasňováním případu. Ale sama se zeptala, zda svědek opustil policii kvůli nějakému pochybení. Dověděla se, že odešel sám z vlastních důvodů a na rozloučenou se dočkal ocenění od policejního prezidenta. Jako poslední dostal příležitost k vyslýchání svědka pan obžalovaný. Zřejmě se domníval, že bývalý policista propašoval Levkovi hodinky s videozáznamovým zařízením. Snažil se tuto domněnku ověřit, ale neuspěl. Obecným rysem výslechu byla nezpůsobilost svědka odpovídat na otázky o věcech, které se staly před lety. Následoval opakovaný výslech svědka Milana Rosenbauma, vyžádaný státním zástupcem, uskutečněný ve formě videokonference z Vazební věznice Brno. Podařilo se jej uskutečnit po odstranění drobných počátečních technických potíží, jejichž příčinu odhalil všímavý příslušník eskorty.  Svědek měl dlouhodobé zdravotní potíže, pro které nebyl způsobilý výslechu. Byl to jeden z důvodů rušení plánovaných soudních jednání. V současnosti vykonává trest za drogovou trestnou činnost. Jeho trestní minulost je velmi pestrá. To se promítlo do jeho odpovědí na kladené otázky: často odpovídal, že se kolem něho dělo mnoho věcí, musel řešit mnoho různých problémů a s odstupem času si již odpověď nevybavuje. Protože se k otázce předsedkyně senátu vyjádřil, že neví o ničem novém od posledního výslechu, předala jej státnímu zástupci. Ten se především zajímal, zda svědek věděl od Levka o jeho rozhovorech s obžalovaným Bartákem. Odpověděl, že se o věci nejdříve dověděl ze sdělovacích prostředků, a teprve pak se o ní bavil s odsouzeným Levkem. Na otázku, zda se o věci Jaroslava Bartáka bavil s plukovníkem Marešem, odpověděl jednoznačně záporně. Hovořil s ním o různých jiných věcech, ale na podrobnosti si již nepamatuje. Určitě nevěděl nic o dodání hodinek do věznice. Potvrdil, že zná zájmovou osobu, na kterou se dotázal státní zástupce. Státní zástupce mu pak nechal přehrát záznamy jeho telefonických rozhovorů s dotyčným a žádal k nim vysvětlení. Šlo o rozhovory z roku 2013. První byl skutečně tajuplný, ale svědek jeho obsah objasnit nedokázal. V dalším padlo jméno ženy, které bylo cosi třeba poslat. Státní zástupce se opět nedočkal objasnění, kdo byla tato žena. V třetí nahrávce padlo mužské jméno, ale svědek samozřejmě nevěděl, kdo by to mohl být. V poslední ho společník upozornil na možnou návštěvu na další den, ale svědek vůbec netušil, o jakou návštěvu se mohlo jednat. Na vysvětlenou k rozhovorům Rosenbaum sdělil, že mu policisté nabízeli výhody za výpovědi proti plukovníku Marešovi, ale nabídku odmítl. V tomto okamžiku svědek vzbudil pozornost předsedkyně senátu, která se jej zeptala, zda ví, proč měla policie zájem o plukovníka Mareše, zda proti němu něco měla. Opět přesně nevěděl, o co se jednalo a zejména neměl důvod proti někomu křivě vypovídat, ostatně měl dost svých starostí. Předsedkyně senátu mu pak přečetla výsek z rozsudku, jímž byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. V návaznosti pak žádala o upřesnění doby, kdy byl v předmětném trestním řízení ve věznici odposlouchávaný. A zejména se znova tázala, zda a případně s kým rozmlouval o věci obžalovaného Bartáka, o hodinkách a podobně. Svědek si ale na nic nepamatoval. Předsedkyně senátu označila rozhovory ve zkoumaných odposleších za konspirativní a s odvoláním na své zkušenosti ze souzení drogových deliktů se dožadovala vyjádření, zda v nich mohlo jít o obchodování s drogami nebo o kauzu Jaroslava Bartáka. Ale opět nepochodila: kolem svědka se dělo moc věcí a řešil i legální záležitosti, týkající se podnikání jeho matky. Posléze se svědka zmocnil obhájce, který chtěl vědět, zda se svědek bavil s plukovníkem Marešem o Levkovi. Svědek to popřel a upřesnil, že policista s ním hlavně řešil věci násilné trestné činnosti. Nepamatoval si ale, že by o jeho návštěvách věděl předem. Zajímavou otázku položil pak pan obžalovaný Barták. Vztahovala se k události, která se stala v době, kdy se oba nacházeli s rodinami v návštěvní místnosti. Rosenbaum odhalil, že pod jeho stolem se nachází odposlechové zařízení. Pan obžalovaný chtěl vědět, čeho se měl odposlech týkat. Svědek vysvětlil, že odposlech si vyžádala protidrogová centrála. Jako další předstoupil před senát Radek Beneš, znalec v oboru informační a telekomunikační technologie, autor znaleckého posudku, založeného do spisu. Znalec se k posudku přihlásil, potvrdil, že na něm trvá. Vysvětlil, že byl vázán dvěma otázkami, které se týkaly hodnověrnosti záznamů, pořízených nějakým neznámým zařízením. Zjistil určitou nekonzistentnost záznamů na předložených nosičích dat. Zjistil, že zařízení po sobě nezanechalo stopy, z nichž by se dalo zjistit, o jaké zařízení šlo. Hodnověrnost záznamů utrpěla převedením dat z původního zařízení na další nosič. Obhájce zajímalo, proč záznamy nesou různá data pořízení. Znalec za nejpravděpodobnější důvod označil rozdílné datum kopírování záznamů nebo i změnu nastavení zařízení. Předsedkyně senátu zdůraznila, že klade laickou otázku a chtěla vědět, zda znalec zjistil, že by někdo se záznamy manipuloval. Dověděla se, že nikoli. Také pan obžalovaný chtěl vědět, zda znalec zjišťoval, zda nebylo se záznamy manipulováno. Program dne doplnilo čtení listin, zahájené seznámením s výpisy rejstříků trestů pana obžalovaného a svědka Rosenbauma a také jeho společníka, jenž není účastníkem ani svědkem tohoto řízení. Dále je zde dokumentace ke změnám obhájců, potvrzení o hospitalizaci svědků, znalecký posudek a jiné. Zajímavé je hodnocení chování pana obžalovaného Vězeňskou službou, vypovídající o jeho počátečních potížích při adaptaci na vězeňské prostředí a jejich pozdějším překonání. Samozřejmou součástí spisu jsou rozsudky z věci, v které pan obžalovaný vykonává trest. K listinám nebyly připomínky. Posléze si předsedkyně senátu upřesnila požadavky stran na doplnění dokazování. Pak rozhodla o odročení na den 5. srpna 2022. Do dalšího rozsudku je tedy ještě dosti daleko.

Čas načtení: 2021-12-28 14:12:11

Galerie Jaroslava Fragnera zaostří na téma udržitelné architektury a dřevostaveb

Pražská Galerie Jaroslava Fragnera otevře 14. ledna výstavu s názvem A Heart of Wood, na představí tvorbu v mezinárodním měřítku vysoce respektovaného švédského ateliéru White Arkitekter. Ten se systematicky věnuje ekologicky a sociálně udržitelné architektuře s využitím dřeva jako významného obnovitelného materiálu a jako jeden z prvních se přihlásil k výzvě navrhovat a realizovat do konce dekády uhlíkově neutrální stavby. V roce 2016 ateliér vyhrál soutěž na kulturní centrum a postavil dvacetipatrovou budovu, novou dominantu pětatřicetitisícového města Skellefteå v severním Švédsku. Sara Kulturhus je jednou z nejvyšších dřevěných výškových staveb na světě. Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera se soustředí zejména na toto nové kulturní centrum, které vzbudilo zájem a uznání již během realizace. Stavba vznikla přímo ve středu města známého zejména těžbou zlata a spojuje v sobě řadu funkcí: divadlo, muzeum, uměleckou galerii, veřejnou knihovnu, konferenční centrum a hotel. Budova je postavena především ze dřeva z regionálních lesů. Solární panely a další účinné energetické systémy rovněž přispívají k minimalizaci uhlíkové stopy. Výstava A Heart of Wood (tj. srdce ze dřeva) nabízí nejen pohled do inovativního stavebního procesu, ale představuje také mnoho podob využití této gigantické dřevostavby včetně společenských a kulturních budov. Snahou municipality těžařského města i architektů bylo navrhnout Sara Kulturhus tak, aby se stal přátelským prostorem pro všechny obyvatele bez ohledu na jejich dosavadní zájem o kulturu. Vítá zájemce o kulturní vyžití na úrovni regionální, národní i mezinárodní, a zároveň je také výjimečnou ukázkou udržitelné architektury. Hlavním cílem architektů bylo poukázat na možnosti použití dřeva jako konstrukčního materiálu pro složité výškové budovy v rámci udržitelné výstavby. Různorodý program si vyžádal řadu inovativních konstrukčních řešení při zapracování nejrůznějších požadavků, od flexibility přes akustiku až po celkovou statiku. Architektonický návrh umožnil, aby nosná konstrukce vznikla bez betonu, což výrazně urychlilo dobu výstavby a zcela zásadně snížilo uhlíkovou stopu. Atelier White Arkitekter, který založil v roce 1951 Sidney White, dnes patří mezi přední skandinávské architektonické kanceláře a zaměstnává téměř 800 lidí v pobočkách ve Švédsku, Norsku, Velké Británii, Německu, Kanadě a východní Africe. Zabývá se zejména udržitelnou architekturou, urbanismem, krajinářskou architekturou a interiérovým designem. Ateliér vnímá své poslání v uskutečnění udržitelného života prostřednictvím architektury. Na výstavu White Arkitekter naváže tématem dřevostaveb a udržitelnosti od května výstava American Framing, která byla s úspěchem prezentována v Benátkách, a v létě také tradiční Landscape festival, jenž se po dvouleté pauze přesune opět do Prahy. Více informací najdete na www.gjf.cz.

Čas načtení: 2021-04-25 18:09:58

Barták se vrací

Když jsem 15.října 2019 opouštěl soudní síň liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem po vyslechnutí rozsudku senátu předsedkyně Evy Drahotové nad obžalovaným Jaroslavem Bartákem, nevěděl jsem, zda se sem ještě někdy vrátím. Ale nakonec k tomu došlo 22. dubna 2021 při zahájení dalšího kola řízení, spuštěného rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání pana obžalovaného. Po uzavření předchozího kola došlo ke změně v obhajobě. Skvělou a úspěšnou Hanu Riedlovou nahradili pánové Jiří Noha a Martin Goldstein, kteří byli s dovoláním k Nejvyššímu soudu stejně úspěšní jako kdysi jejich předchůdkyně. Došlo tak na mou předpověď z článku Soud posloužil zájemcům o vyvolání trestního stíhání ze 16. října 2019: rozhodování nalézacího a odvolacího soudu opět neobstálo v očích dovolacího soudu. Proces proti obžalovanému Jaroslavu Bartákovi nabyl podobu pokračujícího sporu mezi obecnými soudy a Nejvyšším soudem ČR, který opakovaně ruší rozsudky ze stále stejných důvodů: pro pochybnost o zákonnosti způsobu usvědčování pana obžalovaného a o proveditelnosti a vážném úmyslu jeho údajných zločinných záměrů. Protože proces se táhne od roku 2014 a od 15. října 2019 uplynulo hodně vody, připomínám ctěným čtenářkám a čtenářům, že obžalovaný lékař Jaroslav Barták byl kdysi vlivný muž. Patřil k celebritám a v té době se s ním rádi fotografovali nejvyšší představitelé státu. Do vězení se dostal kvůli špatnému nakládání s podřízenými ženami, za které byl odsouzen ke dvanácti letům pobytu ve vězení. Ve věznici narazil na recidivistu Miloše Levka, v jehož společnosti se opíjel a rozvíjel opilecké fantazie o útěku z vězení až do Běloruska a o potrestání jeho nepřátel. Zločinný společník si opatřil hodinky se zařízením pro audiovizuální záznam. S jejich pomocí nahrál Bartákovy bláboly a postaral se o jejich doručení na flashdisku tehdejšímu šéfovi pražské mordparty Josefu Marešovi, který se pak přičinil o spuštění trestního řízení. Obsah výpovědí Jaroslava Bartáka měl dvě části: první je fantazírování o útěku z věznice do Polska s pomocí vrtulníku a jeho pokračování soukromým letadlem do Běloruska, druhá pojednává o plánování útoků proti životům a majetku jeho údajných nepřátel. Jako celek to působilo jako opilecká fantasmagorie. Později první část z obvinění vypadla a zůstala jen druhá, kterou žalobci a soud berou jako důkaz o vážně míněném úmyslu pana obžalovaného ublížit jeho bona fide nepřátelům. Pokud se Nejvyšší soud ČR opakovaně dožaduje odstranění nejasností o nestandardním způsobu usvědčování obžalovaného Jaroslava Bartáka, nutí senát Evy Drahotové k řešení kvadratury kruhu: bez součinnosti bývalého policisty Josefa Mareše a recidivisty Miloše Levka nemůže požadavkům Nejvyššího soudu ČR vyhovět. Spolčení vysokého policejního důstojníka s mnohonásobným recidivistou ke škodě obviněného je neobvyklý úkaz. Spolčenci ale mají dobrý důvod k zastírání pravdy. Podle mého laického úsudku by se po jejím odhalení mohli sami dostat do vězení. Dne 22. dubna 2021 jsem vstoupil do soudní síně naplněn zvědavostí, co další vývoj procesu přinese. Překvapilo mě, že předsedkyně senátu po tak dlouhé přestávce v řízení zaznamenala mou přítomnost. Pouze jméno spolku Chamurappi z.s. jí vypadlo z paměti. Jinak jsem zaznamenal, že trvá nešvar, příznačný pro její vztah k novinářům: po celou dobu jednání pořizují fotografie a videozáznamy. Neznám žádný jiný soud, u něhož by se směli takto chovat. Zdá se mi, že proti dřívějšímu hlavnímu líčení je atmosféra v soudní síni přívětivější. Paní předsedkyně se chovala k panu obžalovanému po celou dobu jednání poněkud vlídněji a ohleduplněji než dříve a obžalovaný Jaroslav Barták ze své strany se jí omluvil za nevhodné výroky, jimiž ji napadl po vyhlášení rozsudku 15. října 2019. Řízení vede obměněný senát: jeden z dřívějších přísedících se vzdal funkce. Strany řízení ale nepožadovaly opakování všech hlavních líčení. Spokojily se s přehledem vývoje dokazování od roku 2014 do současnosti, který podala předsedkyně senátu. Soud se pak zabýval výhradami pana obžalovaného k překlepům a nepřesnostem v protokolaci a jeho vyjádřením k důkazům. Posléze jednání dospělo k „zlatému hřebu“ programu: k výslechu recidivisty Miloše Levka jako svědka, provedenému ve formě videokonference ze znojemské věznice, ve které si odpykává trest za obchodování s drogami ve věznici. Svědek se opět vzpouzel, snažil se výpovědi vyhnout. Ale předsedkyně senátu na něj tentokrát v souladu s pokyny Nejvyššího soudu ČR tlačila. Zejména jej poučila o důsledcích, které by pro něj mohlo mít odepření výpovědi bez právních důvodů. Miloš Levko pak jednal tak, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“: vypovídal, ale nic neobjasnil. Tvrdil, že si už nic nepamatuje. Vzal na sebe odpovědnost za použití hodinek se zařízením pro videozáznam. Někomu si o ně napsal, ale nepamatuje si, komu. Neví, jak se dostaly do věznice, jak se opět dostaly ven a kdo zařídil stažení záznamu na flashdisk. Zmínil jedinou osobu: bývalého policistu Josefa Mareše, jemuž nechal doručit flashdisk se záznamem. Na žádost obhajoby soud znova vyslechl svědectví Jana Valeše, kazatele církve bratrské, vyslechnutého již v dřívějším řízení. Setrval na názoru, že pan obžalovaný nechoval vážný úmysl někomu ublížit. Řízení pak bylo odročeno na 18. červen 2021. Výsledek nynějšího jednání nezastřel nevábný obraz poměrů ve Vazební věznici Liberec v roce 2013, kdy se vězni opíjeli alkoholem, dodaným zvenčí, obchodovalo se s drogami, bylo možné pronést do věznice hodinky se záznamovým zařízením a po použití je opět dostat ven. {loadmodule mod_tags_similar,Související}   Nevylepšil se také obraz bývalého policisty Josefa Mareše, který zjevně zneužil svého postavení ke kriminalizaci pana obžalovaného, oběti zákeřného jednání recidivisty Miloše Levka. Součinnost vysokého policejního důstojníka s kriminálníkem úrovně Miloše Levka vrhá špatné světlo na Policii České republiky, která by se měla proti takovému poškozování svého obrazu aktivně bránit.

Čas načtení: 2021-01-18 14:34:02

Nejvíce nominací na Českého lva mají filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) oznámila 18. ledna nominace pro 28. ročník výročních cen Český lev. Celkem 190 akademiků hlasovalo o 87 hraných, dokumentárních, animovaných a krátkých filmech i televizních dílech, které splnily statut cen Český lev. Nejvíce nominací získaly s takřka vyrovnaným počtem filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán. Od letošního ročníku se nově otevřely další kategorie i televizním projektům a díky tomu tak například minisérie Herec získala sedm nominací. ČFTA vyhlásila poprvé také kategorie pro animovaný a krátký film, které v nominacích s převahou ovládla nastupující generace filmařů z řad studentů. O sošku Českého lva v 19 statutárních kategoriích se tak bude ucházet v závěrečném hlasování 27 titulů. Hlasování o nominacích ve všech kategoriích 28. ročníku ocenění Český lev probíhalo od 1. prosince 2020 do 10. ledna 2021. Akademici hodnotili 21 hraných celovečerních filmů, sedm animovaných a 18 krátkých filmů, dále 14 dokumentárních filmů vybraných předvýběrovou komisí sestavenou ze členů akademie a 10 televizních děl. Z filmové produkce loňského roku nejvíce akademiky zaujal s 15 nominacemi filmové drama Bohdana Slámy Krajina ve stínu, které je kronikou malé vesnice v pohraničí vláčené dějinami třicátých, čtyřicátých a padesátých let minulého století. Po 14 nominacích shodně získal film režiséra Slávka Horáka Havel inspirovaný životem Václava Havla a příběh vyprávějící osud léčitele Jana Mikoláška Šarlatán režisérky Agnieszky Holland. Úspěšně si vedla také televizní minisérie Herec v režii Petera Bebjaka a snímek Modelář Petra Zelenky, které získaly od akademiků po sedmi nominacích. V kategorii nejlepší celovečerní film za rok 2020 jsou nominovány filmy: Havel (producent Slávek Horák), Krajina ve stínu (producenti Martin Růžička, Jindřich Motýl), Modelář (producenti Petr Zelenka, Martin Sehnal), Šarlatán (producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson) a Žáby bez jazyka (producenti Viktor Schwarcz, Mira Fornay). Sošku Českého lva za nejlepší dokumentární film si mohou odnést snímky Alchymická pec (režie Jan Daňhel, Adam Oľha, producenti Pavla Kallistová, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská, Jan Švankmajer, Jaromír Kallista), Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský (režie Martin Vadas, producentka Alena Müllerová), Můj otec Antonín Kratochvíl (režie Andrea Sedláčková, producent Martin Hůlovec), Postiženi muzikou (režie Radovan Síbrt, producenti Alžběta Karásková, Karel Poupě), V síti (režie Barbora Chalupová, Vít Klusák, producenti Vít Klusák a Filip Remunda). Na tiskové konferenci ČFTA 18. ledna byli ohlášeni i vítězové nestatutárních cen Českého lva. Cena za nejlepší filmový plakát putovala do rukou Jana Poukara za výtvarný návrh pro film Krajina ve stínu. Cenu filmových fanoušků, kterou uděluje ČFTA ve spolupráci s CSFD.cz, si odnesl snímek V síti režisérů Barbory Chalupové a Víta Klusáka. Sošku Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli mohou získat: Jana Plodková za film Bábovky, Anna Geislerová za roli ve filmu Havel, Jenovéfa Boková za výkon v minisérii Herec, Magdaléna Borová za roli ve filmu Krajina ve stínu a Tereza Těžká za dokumentární film V síti. V kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli akademiky nejvíce zaujaly: Barbora Seidlová ve filmu Havel, Elizaveta Maximová v minisérii Herec, Barbora Poláková a Petra Špalková v Krajině ve stínu a Jaroslava Pokorná ve filmu Šarlatán. V kategorii nejlepší herec v hlavní roli byli do druhého kola nominováni: Viktor Dvořák za hlavní roli ve filmu Havel, Jan Cina za minisérii Herec, Csongor Kassai za Krajinu ve stínu, Kryštof Hádek za film Modelář a Ivan Trojan za snímek Šarlatán. Nominace pro nejlepšího herce ve vedlejší roli za rok 2020 získali: Martin Hofmann za film Havel, Stanislav Majer za Krajinu ve stínu, Jiří Mádl za snímek Modelář a Juraj Loj a Josef Trojan za role ve filmu Šarlatán. Českého lva za nejlepší režii si mohou odnést Slávek Horák za film Havel, Bohdan Sláma za Krajinu ve stínu, Petr Zelenka za Modeláře, Agnieszka Holland za Šarlatána a Mira Fornay za režii filmu Žáby bez jazyka. Zveřejněny i nominace v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie. O sošku Českého lva tak budou letos usilovat televizní minisérie Herec v režii Petera Bebjaka, Stockholmský syndrom režiséra Dana Svátka a televizní film Veterán Jana Hřebejka z produkce České televize. Českého lva za nejlepší televizní seriál může získat Místo zločinu Ostrava v režii Dana Wlodarczyka, Jiřího Chlumského a Jana Hřebejka, Zrádci režisérů Viktora Tauše a Matěje Chlupáčka z produkce České televize nebo seriál Specialisté tvůrců Heike Richter-Karsty a Michaela Bütowa vytvořený televizí Nova. ČFTA také 18. ledna vyhlásila pětici nominací na nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film, kterou mohou získat začínající filmaři za krátké filmy Anatomie českého odpoledne – Adam Martinec, Hranice – Damián Vondrášek, Musí to být bolestivý – David Semler, Pripyat Piano – Eliška Cílková a za animovaný film Jsme si o smrt blíž Bára Anna Stejskalová. Snímky Anatomie českého odpoledne, Hranice a Pripyat Piano poustoupily rovněž do nominací v nové kategorii nejlepší krátký film a snímek Jsme si o smrt blíž získal nominaci rovněž v nové kategorii nejlepší animovaný film. Ceremoniál předávání výročních cen České filmové a televizní akademie, které symbolizují sošky Českého lva, proběhne v sobotu 6. března 2021 od 20.10 hodin v přímém přenosu na ČT1 z pražského Rudolfina. Moderátorem večera bude již potřetí herec Václav Kopta. Průběh večera bude opět řídit trio Marek Najbrt, režijní supervizor, Michael Čech, režisér slavnostního večera, a scénograf Martin Chocholoušek. Ve spolupráci s DaFilms.cz připravuje ČFTA tradiční přehlídku nominovaných filmů aktuálního ročníku Českých lvů. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz od 1. do 14. března.   NOMINACE NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ FILM Havel – producent Slávek Horák Krajina ve stínu – producenti Martin Růžička, Jindřich Motýl Modelář – producenti Petr Zelenka, Martin Sehnal                                           Šarlatán – producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson Žáby bez jazyka – producenti Viktor Schwarcz, Mira Fornay   NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Alchymická pec – režie Jan Daňhel, Adam Oľha – producenti Pavla Kallistová, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská, Jan Švankmajer, Jaromír Kallista Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský – režie Martin Vadas – producentka Alena Müllerová Můj otec Antonín Kratochvíl – režie Andrea Sedláčková – producent Martin Hůlovec Postiženi muzikou – režie Radovan Síbrt – producenti Alžběta Karásková, Karel Poupě V síti – režie Barbora Chalupová, Vít Klusák – producenti Vít Klusák, Filip Remunda   NEJLEPŠÍ REŽIE Havel – Slávek Horák Krajina ve stínu – Bohdan Sláma Modelář – Petr Zelenka Šarlatán – Agnieszka Holland Žáby bez jazyka – Mira Fornay   NEJLEPŠÍ HEREČKA V HLAVNÍ ROLI Bábovky – Jana Plodková Havel – Anna Geislerová Herec – Jenovéfa Boková Krajina ve stínu – Magdaléna Borová V síti – Tereza Těžká   NEJLEPŠÍ HEREC V HLAVNÍ ROLI Havel – Viktor Dvořák Herec – Jan Cina Krajina ve stínu – Csongor Kassai Modelář – Kryštof Hádek Šarlatán – Ivan Trojan   NEJLEPŠÍ HEREČKA VE VEDLEJŠÍ ROLI Havel – Barbora Seidlová Herec – Elizaveta Maximová Krajina ve stínu – Barbora Poláková Krajina ve stínu – Petra Špalková Šarlatán – Jaroslava Pokorná   NEJLEPŠÍ HEREC VE VEDLEJŠÍ ROLI Havel – Martin Hofmann Krajina ve stínu – Stanislav Majer Modelář – Jiří Mádl Šarlatán – Juraj Loj Šarlatán – Josef Trojan   NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Havel – Slávek Horák, Rudolf Suchánek Herec – Petr Bok, Pavel Gotthard Krajina ve stínu – Ivan Arsenjev Modelář – Petr Zelenka Šarlatán – Marek Epstein   NEJLEPŠÍ KAMERA Havel – Jan Šťastný Herec – Martin Žiaran Krajina ve stínu – Diviš Marek Modelář – Alexander Šurkala Šarlatán – Martin Štrba   NEJLEPŠÍ STŘIH Havel – Vladimír Barák Herec – Marek Kráľovský Krajina ve stínu – Jan Daňhel Modelář – Vladimír Barák Šarlatán – Pavel Hrdlička   NEJLEPŠÍ ZVUK Bourák – Jiří Klenka FREM – Dominik Dolejší Havel – Viktor Prášil, Pavel Rejholec Krajina ve stínu – Marek Poledna Šarlatán – Radim Hladík jr.   NEJLEPŠÍ HUDBA Bourák – Roman Holý Havel – Petr Malásek Krajina ve stínu – Jakub Kudláč Šarlatán – Antoni Komasa-Łazarkiewicz Zrádci – Petr Ostrouchov   NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE Cesta do nemožna – Noro Držiak, Milan Ondruch, Martin Máj, Jan Kolegar Havel – Vladimír Hruška Krajina ve stínu – Jan Pjena Novotný Marie Terezie II – Martin Kurel Šarlatán – Milan Býček   NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Bourák – Tereza Kučerová Havel – Natálie Steklová Krajina ve stínu – Zuzana Bambušek Krejzková Marie Terezie II – Ján Kocman Šarlatán – Katarína Štrbová Bieliková   NEJLEPŠÍ MASKY Bourák – Jana Bílková Havel – Adriana Bartošová, René Stejskal Krajina ve stínu – Lukáš Král Marie Terezie II – Barbara Kichi Šarlatán – René Stejskal, Gabriela Poláková   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ FILM NEBO MINISÉRIE Herec – hlavní producenti Rastislav Šesták, Peter Bebjak, Kateřina Ondřejková – hlavní tvůrce Peter Bebjak Stockholmský syndrom – hlavní producentka Kateřina Ondřejková – hlavní tvůrce Dan Svátek Veterán – hlavní producent Jiřina Budíková – hlavní tvůrce Jan Hřebejk   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ SERIÁL Místo zločinu Ostrava – hlavní producenti Jan Lekeš, Martin Froyda – hlavní tvůrci Dan Wlodarczyk, Jiří Chlumský, Jan Hřebejk Specialisté – hlavní producenti Rastislav Šesták, Bernd Alexa – hlavní tvůrci Heike Richter-Karst, Michael Bütow Zrádci – hlavní producenti Viktor Tauš, Jan Lekeš – hlavní tvůrci Viktor Tauš, Matěj Chlupáček   NEJLEPŠÍ ANIMOVANÝ FILM Barevný sen – režisér, producent, výtvarník Jan Balej Jsme si o smrt blíž – režie Bára Anna Stejskalová – producenti Jakub Košťál, Vratislav Šlajer – výtvarník Bára Anna Stejskalová Mlsné medvědí příběhy – režie Kateřina Karhánková, Alexandra Májová – producentka Barbora Příkaská – výtvarník Filip Pošivač   NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ FILM Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec – producent Matěj Paclík Hranice – režie Damián Vondrášek – producentka Martina Netíková Pripyat Piano – režie Eliška Cílková – producent Jindřich Andrš   CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec Hranice – režie Damián Vondrášek Jsme si o smrt blíž – režie Bára Anna Stejskalová Musí to být bolestivý – režie David Semler Pripyat Piano – režie Eliška Cílková   NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Krajina ve stínu – Jan Poukar – oceněný plakát FREM – Adéla Valha Vorbová Havel – Jan Poukar Můj otec Antonín Kratochvíl – Radka Beránková Šarlatán – Rudolf Havlík, Marcela Šedivá   CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena V síti – Barbora Chalupová, Vít Klusák (ocenění režiséři)   PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ (celovečerní hrané a dokumentární filmy a televizní projekty) Krajina ve stínu – 15 nominací Havel – 14 nominací Šarlatán – 14 nominací Herec – 7 nominací Modelář – 7 nominací Bourák – 4 nominace Marie Terezie II – 3 nominace Bábovky – 1 nominace V síti – 2 nominace Zrádci – 2 nominace Žáby bez jazyka – 2 nominace Alchymická pec – 1 nominace Cesta do nemožna – 1 nominace FREM – 1 nominace Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský – 1 nominace Místo zločinu Ostrava – 1 nominace Můj otec Antonín Kratochvíl – 1 nominace Postiženi muzikou – 1 nominace Specialisté – 1 nominace Stockholmský syndrom – 1 nominace Veterán – 1 nominace {loadmodule mod_tags_similar,Související}