Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-01-23 11:59:31

Daniel Prokop: Slepé skvrny (ukázka z knihy)

Pracovat, mít osobní život, udržovat si přehled o politickém a společenském vývoji a přitom se nezhroutit – to občas může vypadat jako nadlidský úkol. Zvlášť v době, kdy jsou politické kampaně postaveny spíše na emocích než na informacích, médii se šíří dezinformace a společnost namísto problémů, jako je budoucnost práce či podoba vzdělávání, řeší bulvární kauzy svých představitelů. Analytik Daniel Prokop v knize Slepé skvrny pohlíží na problémy a výzvy současného Česka i světa. Neřešená chudoba a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, nárůst populismu a neschopnost na něj reagovat, mýty o veřejném mínění zastiňující realitu – to vše souvisí s klesající důvěrou Čechů v demokracii a s její životaschopností ve stále složitější realitě.   Ukázka z knihy:   KAPITOLA PRVNÍ: CHUDOBA   Sociální bydlení dlužíme dětem             Česko nepatří mezi nejchudší země. Patří spíš k zemím, kde se chudoba nejvíce přenáší do života dětí, například tak, že chudoba rodiny více než jinde ovlivňuje úspěšnost dětí ve škole. Nebo tím, že u nás každý rok 1 800 dětí ve věku do tří let končí v kojeneckých ústavech – u dvou třetin z nich přitom hrají roli právě sociální důvody. Proč tomu tak je? Jedna z odpovědí se už roky válí pod stolem českých premiérů a ministrů. Je to nedokončený a neschválený zákon o sociálním bydlení, který by pomáhal rodinám v bytové nouzi.             Ne každý chudý člověk je špatný rodič. Nouze však zvyšuje možnost výskytu jevů, které děti poškozují: horší výživa v raném dětství, stres, rozpad domácnosti, nedostatek rozvojových aktivit a menší životní aspirace lidí okolo dítěte. A pak je tu ono bydlení. Dlouhodobé americké a francouzské výzkumy ukázaly, že mezi chudými mají horší výsledky ve škole ty děti, jejichž bydlení je neuspokojivé. Rizikové je zejména hromadné bydlení spojené s velkým hlukem, stresem a absencí soukromí a nestabilita bydlení vedoucí k častým změnám škol, kam děti docházejí.             Jak je to v Česku? Podle zprávy organizace Lumos se u nás v bytové nouzi nachází přes dvacet tisíc dětí. Zhruba čtyřicet procent z nich žije s rodinami a matkami na ubytovnách a v azylových domech. Šedesát procent bydlí v bytech, kde chybí základní vybavení jako teplá voda, koupelna či kuchyň, nebo přespávají u známých. Desítky tisíc dalších dětí pak žijí v lehčích formách špatného bydlení – často se stěhují, hrozí jim ztráta bydlení kvůli tomu, že rodiče nezvládají platit nájem, do jejich bytu zatéká či není dost vytopený. Velký výzkum Medianu z roku 2015 pro Nadaci Sirius na 6 500 rodinách s dětmi přitom dokládá, že v Česku existuje také vztah mezi bydlením a problémy dětí ve škole, a to i v rámci desetiny nejchudších rodin. Mezi nimi rovněž platí, že výrazně častěji trpí školními problémy děti z těch chudých rodin, které se často stěhovaly, bydlely na ubytovnách či v azylových domech nebo v extrémně přeplněných bytech.             Můžete namítnout, že je to tím, že všechny tyto problémy se týkají lidí s nízkým vzděláním, nezaměstnaných nebo těch, u nichž je neuspokojivé bydlení důsledkem rozpadu domácnosti. A podstatnou roli zde hrají právě tyto okolnosti, nikoli kvalita bydlení. Tato námitka však padá, protože i při kontrole všech těchto faktorů nekvalita bydlení dvojnásobně zvyšuje šanci, že děti budou mít potíže ve škole.             Jako u každého sociálního problému je to samozřejmě složitější – u stěhování záleží na frekvenci. Bydlení může mít často spíše nepřímý vliv: na zdraví dítěte či na školní docházku, kterou může ovlivňovat vzdálenost bydlení od školy. Hlavně život na ubytovně představuje pro děti prostředí nižších aspirací, horšího životního stylu, vyššího výskytu závislostí a také omezené sociální vazby s okolím.             Ať už jsou však vlivy přímé, či nepřímé, důsledky řešíme velmi náročně v rámci vzdělávání. Podle zpráv ombudsmanky navíc stále platí, že část dětí skončí v kojeneckém ústavu kvůli tomu, že rodina ztratí bydlení. Dítě umístěné v kojeneckém ústavu stojí stát šedesát až osmdesát tisíc korun měsíčně. Azylové domy, kam se po ztrátě bydlení dostávají matky s dětmi a žijí v nich i několik let, přes dvacet pět tisíc měsíčně. Život v předražených ubytovnách stát dotuje miliardami ročně na příspěvcích a doplatcích, a proto je současný systém absurdní i z finančního hlediska. Avšak daňoví poplatníci netuší, kolik na neexistenci efektivní politiky bydlení doplácejí.             Čistě tržní mechanismy přitom situaci asi hned tak nevyřeší. V Česku je extrémně vysoký podíl vlastnického bydlení, který stát podpořil slevami na daních a privatizací svého bytového fondu. Nájemních bytů je málo a některé skupiny jako matky samoživitelky, Romové či důchodci jsou na trhu s nimi znevýhodněni – jak vinou opatrnosti pronajímatelů, tak kvůli neschopnosti splatit vstupní kauce. Výstavba zejména ve velkých městech nestačí uspokojovat poptávku. Velká část bytového fondu je neobsazená a nerekonstruovaná, ale vlastníkům se díky rostoucím cenám nemovitostí vyplatí je v tomto stavu ponechávat coby investici do budoucna.             Bude tedy asi potřeba přijmout zákon o sociálním bydlení, který by definoval bytovou nouzi a stanovoval, kdo a jakým způsobem má lidem v takové nouzi pomoci. Někteří politici z takového zákona mají strach, ale podle výzkumu agentury Median z roku 2017 ho podporuje okolo sedmdesáti procent Čechů a většina voličů všech politických stran. Detaily zákona vnímají rozdílně, ale shodují se na tom, že jednou z jeho prioritních cílových skupin mají být rodiny a samoživitelky s dětmi. Právě na ně také cílí programy housing first, které jako první pomoc poskytují právě bydlení. U samostatně žijících bezdomovců totiž možná má smysl postupný návrat, u rodin s dětmi je naopak potřeba co nejrychlejší stabilizace a návrat do společnosti.               Poslední verze zákona o sociálním bydlení, která spadla pod stůl v roce 2017, měla mnohé nedostatky a vyznačovala se polovičatostí a přílišnou rozmáchlostí. Polovičatost spočívala v tom, že zákon obcím nepřikazoval, ale spíše doporučoval poskytnout bydlení lidem v nouzi. A také v tom, že na sociální byt jste měli nárok až po šesti měsících bytové nouze – samoživitelka by tedy musela opustit nájemní bydlení a přežít minimálně rok v azylovém domě, než se její situace vyřeší. Během té doby se už ale dvakrát až třikrát přestěhovala a děti musely měnit školy – s ohledem na ně už zkrátka bylo pozdě. Třetí polovičatostí zákona bylo, že nezaručoval, že sociální byty nebudou vznikat vedle sebe a nedojde ke stejné segregaci chudých, jen v lepších a levnějších bytech.             Naopak příliš rozmáchlý byl zákon v definici, kdo má na sociální bydlení nárok. Měly to být rodiny a lidé z ubytoven, azylových domů a bez standardního domova. Ale kromě toho i domácnosti, které dávají na bydlení více než čtyřicet procent svých příjmů a poté jim zbude maximálně 1,6násobek životního minima. Tyto parametry splňovala například rodina se dvěma dětmi do šesti let, která má čistý příjem dvacet pět tisíc korun a za nájem dá deset tisíc. Taková rodina trpí nedostatkem, ale pokud žije v levnější lokaci, není extrémně chudá. Bohužel v Česku této definici odpovídá asi desetina populace. Kritici této podoby zákona tak namítali, že by vznikl přetlak žadatelů o byt a v důsledku dlouhé fronty, za něž by se platilo efektivitou pomoci. Pro posouzení tohoto argumentu chybí informace, kolik lidí z oné desetiny, která na něj má nárok, by vůbec mělo o sociální byt zájem. Riziko je tu však vzhledem k počtu využitelných bytových jednotek velké.             Příjmově založenou definici lze kritizovat i z jiných stran. Netýká se rodin, které ji těsně nesplní, ale na trhu s byty jsou nějak diskriminované či z jiných důvodů nemohou najít kvalitní bydlení. Netýká se to jen Romů. Jedním z problémů například u matek samoživitelek je neschopnost hradit vstupní kauci za nájem. Samoživitelka se dvěma malými dětmi a čistým příjmem devatenáct tisíc včetně všech podpor a alimentů, která platí za bydlení osm tisíc, definici nesplňuje. Zbývá jí „moc“ peněz. Její bydlení je však dost možná nekvalitní – a na kauci ke slušnému bytu bude šetřit hodně dlouho. Ale i kdyby na ni měla, pronajímatelé se jí a rizika nesplácení bojí.             Podle části kritiků by tak bylo správné nárok na sociální bydlení podmínit rovněž nedostatečností bydlení aktuálního – jeho velikostí, stavem, základní vybaveností, stabilitou. Tyto faktory souvisejí s potížemi dětí ve škole či se zdravím mnohem více než to, zda domácnost dává na nájem třicet pět či čtyřicet pět procent příjmu. Naopak by se mohla uvolnit příjmová definice, aby do ní „spadla“ také naše bezradná samoživitelka. Takový systém by cíleněji mířil na řešení problémů v oblasti bydlení místo na řešení chudoby jako takové.               Nicméně lidem lze s bydlením pomáhat i jinými způsoby, například takzvanými dávkami v okamžité mimořádné pomoci. Sociálka už dnes může samoživitelce či rodině dát jednorázově patnáct tisíc na splacení nájemní kauce. I kdyby se jen pětině takových rodin podařilo udržet v nájemním bydlení, bylo by to řádově levnější než jim platit azylové domy, dětem pěstouny a kojenecké ústavy či řešit sociální bydlení. Český stát se však bojí, a proto nárok na takovou okamžitou dávku musíte prokazovat dlouhé měsíce.             Draze zaplacená neschopnost včas pomoci je obecně symptomem českého sociálního systému. Naučili jsme se řešit problémy tím, že je vytlačíme za naše hradby. Včasná pomoc je vidět a vyžaduje odpovědnost. Když rodiny a matky přesuneme do azylových domů, ubytoven a ústavů a miliardové náklady rozpustíme v rozpočtu, nikdo si ničeho nevšimne.             Problémem je také to, že náklady na neexistenci sociálního bydlení nese většinou stát. Ať už v provozu všemožných institucí, či v miliardových doplatcích a příspěvcích na bydlení. V případě schválení zákona o sociálním bydlení by se část nákladů přesunula na obce. Ty se tomu ovšem brání, protože jsou v komfortní situaci: za jejich neaktivitu platí někdo jiný. Kdyby se obcím dalo o deset miliard z daní více a musely by hradit zmíněné příspěvky a služby, asi by začaly levné obecní byty používat více a včas.             Bylo by také dobré zvážit současnou extrémní podporu vlastnického bydlení. Daně z nemovitosti jsou u nás skoro nejmenší z celé OECD a slevou na hypotéku můžete na daních stále ušetřit dvanáct tisíc korun ročně. Stát takto každý rok vydá přes miliardu, která jde z velké části střední a vyšší třídě. Na druhé straně Česká národní banka asi správně omezuje poskytování hypoték, aby na ně nedosáhli žadatelé s nízkými příjmy. Těm tak ale nezbude ani vlastnické, ani „vyprodané“ nájemní bydlení. Přesměrování každé miliardy, která má takto negativní vedlejší účinky, do rekonstrukce obecních bytů či včasné pomoci s bydlením by zachránilo stovky rodin a ulehčilo rozpočtu.             Smysl má i diskuse o cíleném zdanění nemovitostí, jež může mít hodně podob: od danění druhé vlastněné nemovitosti přes danění prázdných nemovitostí po progresivní daně podle ceny nemovitostí. Jenže v Česku spoléháme na vysoké zatížení práce a mizivé majetkové daně, což jednak odrazuje od práce a také to neodráží skutečnost, že většina nerovností u nás je majetková, nikoli příjmová. Někde se danit musí, tak proč ne tam, kde můžeme podporovat uvolňování prázdných bytů na trhu? To přece není žádný komunistický výmysl. Ostatně guvernér České národní banky Jiří Rusnok či liberální sociolog bydlení Martin Lux, kteří o těchto daních mluví, nejsou zrovna komunisté.             Daň z prázdné nemovitosti ve Francii vedla dlouhodobě k uvolnění třinácti procent prázdných bytů na trh a ve Vancouveru se to podle předběžných údajů týkalo patnácti procent. Vzhledem k odhadu počtu prázdných bytů v Praze by to znamenalo uvolnění čtyř až šesti tisíc bytů. To sice dlouhodobě bytovou krizi nevyřeší, ale na pár let by ji mohlo zmírnit, a navíc přinést desítky milionů na opravu obecních bytů a sociální bydlení. Je otázka, zda tyto přínosy vyváží nechtěné zatížení lidí, kteří s byty nespekulují. Rozhodně to však není tak neefektivní nástroj, jak se před evropskými volbami v roce 2019 snažil médiím namluvit šéf developery sponzorované TOP 09.             Hlavně bychom však neměli vše slepě blokovat rétorikou zásluhovosti, která jakoukoli slabost přisoudí osobnímu selhání, které zpětně opravňuje nepomáhat. Tato logika má tři typy problémů. V extrémní podobě vždy narazí na to, že bychom museli zrušit i veřejné školství, zdravotnictví a obecní služby – aby nepřebíraly náklady za to, že se rodina „nezasloužila“ a dítě je více nemocné a horší ve škole. Děti navíc za své bydlení nemůžou – možnost „zasloužit se“ o svou budoucnost bychom jim asi neměli brát dřív, než si ji uvědomí. A za třetí, není pragmatická, protože i neřešit problémy něco stojí – neúspěch ve vzdělávání se promítá do vyšší nezaměstnanosti, chudoby, dávek, zdravotních problémů. Oblíbená metafora pravice říká „žádný oběd není zdarma“. Je to velká a mnohem univerzálnější pravda, než si její apologeti vůbec uvědomují. Ani odmítnutí včasného obědu zdarma, tedy brzké pomoci a prevence dalších problémů, totiž není oběd zdarma.   Daniel Prokop (*1984) je sociolog zaměřující se na politický a sociální výzkum. Je odborníkem na kvantitativní metody a zavedl řadu inovací v českých volebních výzkumech. Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Za seriál analytických článků o české společnosti „Úvod do praktické sociologie“, zveřejňovaných v Salonu Práva, získal v roce 2016 Novinářskou cenu.   Nakladatelství Host, Brno, 2019, 1. vydání, brož., 256 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-23 11:59:31

Daniel Prokop: Slepé skvrny (ukázka z knihy)

Pracovat, mít osobní život, udržovat si přehled o politickém a společenském vývoji a přitom se nezhroutit – to občas může vypadat jako nadlidský úkol. Zvlášť v době, kdy jsou politické kampaně postaveny spíše na emocích než na informacích, médii se šíří dezinformace a společnost namísto problémů, jako je budoucnost práce či podoba vzdělávání, řeší bulvární kauzy svých představitelů. Analytik Daniel Prokop v knize Slepé skvrny pohlíží na problémy a výzvy současného Česka i světa. Neřešená chudoba a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, nárůst populismu a neschopnost na něj reagovat, mýty o veřejném mínění zastiňující realitu – to vše souvisí s klesající důvěrou Čechů v demokracii a s její životaschopností ve stále složitější realitě.   Ukázka z knihy:   KAPITOLA PRVNÍ: CHUDOBA   Sociální bydlení dlužíme dětem             Česko nepatří mezi nejchudší země. Patří spíš k zemím, kde se chudoba nejvíce přenáší do života dětí, například tak, že chudoba rodiny více než jinde ovlivňuje úspěšnost dětí ve škole. Nebo tím, že u nás každý rok 1 800 dětí ve věku do tří let končí v kojeneckých ústavech – u dvou třetin z nich přitom hrají roli právě sociální důvody. Proč tomu tak je? Jedna z odpovědí se už roky válí pod stolem českých premiérů a ministrů. Je to nedokončený a neschválený zákon o sociálním bydlení, který by pomáhal rodinám v bytové nouzi.             Ne každý chudý člověk je špatný rodič. Nouze však zvyšuje možnost výskytu jevů, které děti poškozují: horší výživa v raném dětství, stres, rozpad domácnosti, nedostatek rozvojových aktivit a menší životní aspirace lidí okolo dítěte. A pak je tu ono bydlení. Dlouhodobé americké a francouzské výzkumy ukázaly, že mezi chudými mají horší výsledky ve škole ty děti, jejichž bydlení je neuspokojivé. Rizikové je zejména hromadné bydlení spojené s velkým hlukem, stresem a absencí soukromí a nestabilita bydlení vedoucí k častým změnám škol, kam děti docházejí.             Jak je to v Česku? Podle zprávy organizace Lumos se u nás v bytové nouzi nachází přes dvacet tisíc dětí. Zhruba čtyřicet procent z nich žije s rodinami a matkami na ubytovnách a v azylových domech. Šedesát procent bydlí v bytech, kde chybí základní vybavení jako teplá voda, koupelna či kuchyň, nebo přespávají u známých. Desítky tisíc dalších dětí pak žijí v lehčích formách špatného bydlení – často se stěhují, hrozí jim ztráta bydlení kvůli tomu, že rodiče nezvládají platit nájem, do jejich bytu zatéká či není dost vytopený. Velký výzkum Medianu z roku 2015 pro Nadaci Sirius na 6 500 rodinách s dětmi přitom dokládá, že v Česku existuje také vztah mezi bydlením a problémy dětí ve škole, a to i v rámci desetiny nejchudších rodin. Mezi nimi rovněž platí, že výrazně častěji trpí školními problémy děti z těch chudých rodin, které se často stěhovaly, bydlely na ubytovnách či v azylových domech nebo v extrémně přeplněných bytech.             Můžete namítnout, že je to tím, že všechny tyto problémy se týkají lidí s nízkým vzděláním, nezaměstnaných nebo těch, u nichž je neuspokojivé bydlení důsledkem rozpadu domácnosti. A podstatnou roli zde hrají právě tyto okolnosti, nikoli kvalita bydlení. Tato námitka však padá, protože i při kontrole všech těchto faktorů nekvalita bydlení dvojnásobně zvyšuje šanci, že děti budou mít potíže ve škole.             Jako u každého sociálního problému je to samozřejmě složitější – u stěhování záleží na frekvenci. Bydlení může mít často spíše nepřímý vliv: na zdraví dítěte či na školní docházku, kterou může ovlivňovat vzdálenost bydlení od školy. Hlavně život na ubytovně představuje pro děti prostředí nižších aspirací, horšího životního stylu, vyššího výskytu závislostí a také omezené sociální vazby s okolím.             Ať už jsou však vlivy přímé, či nepřímé, důsledky řešíme velmi náročně v rámci vzdělávání. Podle zpráv ombudsmanky navíc stále platí, že část dětí skončí v kojeneckém ústavu kvůli tomu, že rodina ztratí bydlení. Dítě umístěné v kojeneckém ústavu stojí stát šedesát až osmdesát tisíc korun měsíčně. Azylové domy, kam se po ztrátě bydlení dostávají matky s dětmi a žijí v nich i několik let, přes dvacet pět tisíc měsíčně. Život v předražených ubytovnách stát dotuje miliardami ročně na příspěvcích a doplatcích, a proto je současný systém absurdní i z finančního hlediska. Avšak daňoví poplatníci netuší, kolik na neexistenci efektivní politiky bydlení doplácejí.             Čistě tržní mechanismy přitom situaci asi hned tak nevyřeší. V Česku je extrémně vysoký podíl vlastnického bydlení, který stát podpořil slevami na daních a privatizací svého bytového fondu. Nájemních bytů je málo a některé skupiny jako matky samoživitelky, Romové či důchodci jsou na trhu s nimi znevýhodněni – jak vinou opatrnosti pronajímatelů, tak kvůli neschopnosti splatit vstupní kauce. Výstavba zejména ve velkých městech nestačí uspokojovat poptávku. Velká část bytového fondu je neobsazená a nerekonstruovaná, ale vlastníkům se díky rostoucím cenám nemovitostí vyplatí je v tomto stavu ponechávat coby investici do budoucna.             Bude tedy asi potřeba přijmout zákon o sociálním bydlení, který by definoval bytovou nouzi a stanovoval, kdo a jakým způsobem má lidem v takové nouzi pomoci. Někteří politici z takového zákona mají strach, ale podle výzkumu agentury Median z roku 2017 ho podporuje okolo sedmdesáti procent Čechů a většina voličů všech politických stran. Detaily zákona vnímají rozdílně, ale shodují se na tom, že jednou z jeho prioritních cílových skupin mají být rodiny a samoživitelky s dětmi. Právě na ně také cílí programy housing first, které jako první pomoc poskytují právě bydlení. U samostatně žijících bezdomovců totiž možná má smysl postupný návrat, u rodin s dětmi je naopak potřeba co nejrychlejší stabilizace a návrat do společnosti.               Poslední verze zákona o sociálním bydlení, která spadla pod stůl v roce 2017, měla mnohé nedostatky a vyznačovala se polovičatostí a přílišnou rozmáchlostí. Polovičatost spočívala v tom, že zákon obcím nepřikazoval, ale spíše doporučoval poskytnout bydlení lidem v nouzi. A také v tom, že na sociální byt jste měli nárok až po šesti měsících bytové nouze – samoživitelka by tedy musela opustit nájemní bydlení a přežít minimálně rok v azylovém domě, než se její situace vyřeší. Během té doby se už ale dvakrát až třikrát přestěhovala a děti musely měnit školy – s ohledem na ně už zkrátka bylo pozdě. Třetí polovičatostí zákona bylo, že nezaručoval, že sociální byty nebudou vznikat vedle sebe a nedojde ke stejné segregaci chudých, jen v lepších a levnějších bytech.             Naopak příliš rozmáchlý byl zákon v definici, kdo má na sociální bydlení nárok. Měly to být rodiny a lidé z ubytoven, azylových domů a bez standardního domova. Ale kromě toho i domácnosti, které dávají na bydlení více než čtyřicet procent svých příjmů a poté jim zbude maximálně 1,6násobek životního minima. Tyto parametry splňovala například rodina se dvěma dětmi do šesti let, která má čistý příjem dvacet pět tisíc korun a za nájem dá deset tisíc. Taková rodina trpí nedostatkem, ale pokud žije v levnější lokaci, není extrémně chudá. Bohužel v Česku této definici odpovídá asi desetina populace. Kritici této podoby zákona tak namítali, že by vznikl přetlak žadatelů o byt a v důsledku dlouhé fronty, za něž by se platilo efektivitou pomoci. Pro posouzení tohoto argumentu chybí informace, kolik lidí z oné desetiny, která na něj má nárok, by vůbec mělo o sociální byt zájem. Riziko je tu však vzhledem k počtu využitelných bytových jednotek velké.             Příjmově založenou definici lze kritizovat i z jiných stran. Netýká se rodin, které ji těsně nesplní, ale na trhu s byty jsou nějak diskriminované či z jiných důvodů nemohou najít kvalitní bydlení. Netýká se to jen Romů. Jedním z problémů například u matek samoživitelek je neschopnost hradit vstupní kauci za nájem. Samoživitelka se dvěma malými dětmi a čistým příjmem devatenáct tisíc včetně všech podpor a alimentů, která platí za bydlení osm tisíc, definici nesplňuje. Zbývá jí „moc“ peněz. Její bydlení je však dost možná nekvalitní – a na kauci ke slušnému bytu bude šetřit hodně dlouho. Ale i kdyby na ni měla, pronajímatelé se jí a rizika nesplácení bojí.             Podle části kritiků by tak bylo správné nárok na sociální bydlení podmínit rovněž nedostatečností bydlení aktuálního – jeho velikostí, stavem, základní vybaveností, stabilitou. Tyto faktory souvisejí s potížemi dětí ve škole či se zdravím mnohem více než to, zda domácnost dává na nájem třicet pět či čtyřicet pět procent příjmu. Naopak by se mohla uvolnit příjmová definice, aby do ní „spadla“ také naše bezradná samoživitelka. Takový systém by cíleněji mířil na řešení problémů v oblasti bydlení místo na řešení chudoby jako takové.               Nicméně lidem lze s bydlením pomáhat i jinými způsoby, například takzvanými dávkami v okamžité mimořádné pomoci. Sociálka už dnes může samoživitelce či rodině dát jednorázově patnáct tisíc na splacení nájemní kauce. I kdyby se jen pětině takových rodin podařilo udržet v nájemním bydlení, bylo by to řádově levnější než jim platit azylové domy, dětem pěstouny a kojenecké ústavy či řešit sociální bydlení. Český stát se však bojí, a proto nárok na takovou okamžitou dávku musíte prokazovat dlouhé měsíce.             Draze zaplacená neschopnost včas pomoci je obecně symptomem českého sociálního systému. Naučili jsme se řešit problémy tím, že je vytlačíme za naše hradby. Včasná pomoc je vidět a vyžaduje odpovědnost. Když rodiny a matky přesuneme do azylových domů, ubytoven a ústavů a miliardové náklady rozpustíme v rozpočtu, nikdo si ničeho nevšimne.             Problémem je také to, že náklady na neexistenci sociálního bydlení nese většinou stát. Ať už v provozu všemožných institucí, či v miliardových doplatcích a příspěvcích na bydlení. V případě schválení zákona o sociálním bydlení by se část nákladů přesunula na obce. Ty se tomu ovšem brání, protože jsou v komfortní situaci: za jejich neaktivitu platí někdo jiný. Kdyby se obcím dalo o deset miliard z daní více a musely by hradit zmíněné příspěvky a služby, asi by začaly levné obecní byty používat více a včas.             Bylo by také dobré zvážit současnou extrémní podporu vlastnického bydlení. Daně z nemovitosti jsou u nás skoro nejmenší z celé OECD a slevou na hypotéku můžete na daních stále ušetřit dvanáct tisíc korun ročně. Stát takto každý rok vydá přes miliardu, která jde z velké části střední a vyšší třídě. Na druhé straně Česká národní banka asi správně omezuje poskytování hypoték, aby na ně nedosáhli žadatelé s nízkými příjmy. Těm tak ale nezbude ani vlastnické, ani „vyprodané“ nájemní bydlení. Přesměrování každé miliardy, která má takto negativní vedlejší účinky, do rekonstrukce obecních bytů či včasné pomoci s bydlením by zachránilo stovky rodin a ulehčilo rozpočtu.             Smysl má i diskuse o cíleném zdanění nemovitostí, jež může mít hodně podob: od danění druhé vlastněné nemovitosti přes danění prázdných nemovitostí po progresivní daně podle ceny nemovitostí. Jenže v Česku spoléháme na vysoké zatížení práce a mizivé majetkové daně, což jednak odrazuje od práce a také to neodráží skutečnost, že většina nerovností u nás je majetková, nikoli příjmová. Někde se danit musí, tak proč ne tam, kde můžeme podporovat uvolňování prázdných bytů na trhu? To přece není žádný komunistický výmysl. Ostatně guvernér České národní banky Jiří Rusnok či liberální sociolog bydlení Martin Lux, kteří o těchto daních mluví, nejsou zrovna komunisté.             Daň z prázdné nemovitosti ve Francii vedla dlouhodobě k uvolnění třinácti procent prázdných bytů na trh a ve Vancouveru se to podle předběžných údajů týkalo patnácti procent. Vzhledem k odhadu počtu prázdných bytů v Praze by to znamenalo uvolnění čtyř až šesti tisíc bytů. To sice dlouhodobě bytovou krizi nevyřeší, ale na pár let by ji mohlo zmírnit, a navíc přinést desítky milionů na opravu obecních bytů a sociální bydlení. Je otázka, zda tyto přínosy vyváží nechtěné zatížení lidí, kteří s byty nespekulují. Rozhodně to však není tak neefektivní nástroj, jak se před evropskými volbami v roce 2019 snažil médiím namluvit šéf developery sponzorované TOP 09.             Hlavně bychom však neměli vše slepě blokovat rétorikou zásluhovosti, která jakoukoli slabost přisoudí osobnímu selhání, které zpětně opravňuje nepomáhat. Tato logika má tři typy problémů. V extrémní podobě vždy narazí na to, že bychom museli zrušit i veřejné školství, zdravotnictví a obecní služby – aby nepřebíraly náklady za to, že se rodina „nezasloužila“ a dítě je více nemocné a horší ve škole. Děti navíc za své bydlení nemůžou – možnost „zasloužit se“ o svou budoucnost bychom jim asi neměli brát dřív, než si ji uvědomí. A za třetí, není pragmatická, protože i neřešit problémy něco stojí – neúspěch ve vzdělávání se promítá do vyšší nezaměstnanosti, chudoby, dávek, zdravotních problémů. Oblíbená metafora pravice říká „žádný oběd není zdarma“. Je to velká a mnohem univerzálnější pravda, než si její apologeti vůbec uvědomují. Ani odmítnutí včasného obědu zdarma, tedy brzké pomoci a prevence dalších problémů, totiž není oběd zdarma.   Daniel Prokop (*1984) je sociolog zaměřující se na politický a sociální výzkum. Je odborníkem na kvantitativní metody a zavedl řadu inovací v českých volebních výzkumech. Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Za seriál analytických článků o české společnosti „Úvod do praktické sociologie“, zveřejňovaných v Salonu Práva, získal v roce 2016 Novinářskou cenu.   Nakladatelství Host, Brno, 2019, 1. vydání, brož., 256 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-01-21 14:28:17

Samoživitelky mají právo na stejnou mateřskou jako páry, rozhodl španělský soud

Soud ve španělské Murcii minulý týden rozhodl, že matky samoživitelky mají nárok na stejně dlouhou mateřskou dovolenou jako páry. Všechny děti mají totiž podle soudu právo na stejnou rodičovskou péči nehledě na složení jejich rodin. Prakticky to znamená, že by španělské samoživitelky měly mít 32 týdnů mateřské dovolené místo 16.

Čas načtení: 2021-12-12 19:06:36

Česká televize připravuje nové kriminální příběhy

Česká televize představí od začátku roku postupně šest premiérových seriálů a minisérií, mnoho nových dokumentů a pořadů pro děti. Divákům nabídne také svůj první webový seriál. Už na začátku ledna se představí tři programové novinky. Devadesátky Petra Bebjaka se inspirují vyšetřováním reálných klíčových případů první poloviny devadesátých let. Tedy doby, kdy kriminalita vyskočila do nečekaných výšin a kdy se rozhodovalo o tom, jestli policie najde a ustojí svoji roli. Na pražské 1. oddělení nastupuje Kryštof Bartoš coby mladý vyšetřovatel Tomáš Kozák. Zkušený operativec Václav Plíšek ztvárněný Martinem Fingerem novému kolegovi nevěří. Pracovat ale musí společně.  „Když jsem v roce 1990 nastupoval k policii, znal jsem policejní práci jen z dobových televizních seriálů. Učil jsem se za pochodu. Přesto se mi už v roce 1993 splnil velký životní sen a já začal vyšetřovat vraždy. Doba to byla ale překotná, nápor vražd a zločinu byl velký a policie na to nebyla dostatečně připravená. Tudíž jsem se i já, jako mladý začínající vyšetřovatel, který nic neuměl, dostal k případům, ke kterým bych se normálně nedostal. Díky tomu jsem se účastnil zásadních kauz,“ zpomíná Josef Mareš, jenž na scénáři spolupracoval s Matějem Podzimkem. Sérii doprovodí také dokumentární cyklus Polosvět, který na devadesátkové kriminální kauzy nahlíží zase z jiného úhlu. Komediální seriál Špunti na cestě přinese příběh podivných členů jedné normální rodiny a její poněkud nepovedené dovolené. Hrou osudu a několika nedorozuměními se tři generace ocitnou v upraveném obytném autobusu a projedou s ním půl republiky. V seriálu se objeví například Miroslav Donutil, Jiří Langmajer, Tatiana Dyková, David Novotný, Anna Polívková a další. „Tatínkové brousí školní lavice, aby dětem vylepšili prospěch, maminky balí k moři i mušle a děti se nemohou dočkat až budou na pláži. Vlny chorvatského Jadranu jsou téměř nadosah, tak co by se mohlo pokazit? No přeci úplně všechno! Jedna katastrofa stíhá druhou, a přesto rodina Veselých zažije prázdniny, na které nezapomene,“ popisuje seriál pro celou rodinu Josef Viewegh, v jehož tvůrčí skupině seriál vznikl. Dvanáctidílná krimi série režiséra Radima Špačka Stíny v mlze odehrávající se v Ostravě a okolí představí kriminalistku Magdu Malou v podání Petry Špalkové a jejího nového parťáka Martina Černého ztvárněného Jiřím Vyorálkem. Oba musí řešit nejen komplikované případy, ale také své složité osobní životy. „Umožníme divákovi blíže poznat, kdo jsou ti, jejichž prací je pátrat po vrazích. Co dělají, když nejsou v práci a jak se tahle, nejen časově, ale především psychicky náročná práce dá skloubit s běžným životem. Současně jsme se snažili jednotlivé kriminální případy zasazovat nejen do různých koutů Ostravska, ale i do rozdílných sociálních prostředí. Zajímaly nás pak nejen pachatelé, ale i oběti trestných činů,“ říká kreativní producentka Kateřina Ondřejková. Novinky hrané tvorby rozšíří postupně také minisérie Jiřího Svobody Vražedné stíny s Ondřejem Vetchým v roli poručíka Alana Kreinera, Podezření scenáristy Štěpána Hulíka s Klárou Melíškovou jako zdravotní sestrou Hanou Kučerovou. Minisérie byla již s úspěchem uvedena na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech či na festivalu Serial Killer. Dalším novým pořadem ČT bude Ultimátum s Jánem Koleníkem a Ester Geislerovou v hlavních rolích. Televizní premiéry se dočká řada dokumentů: snímek Anny režisérky Heleny Třeštíkové, který měl premiéru na mezinárodním festivalu v Amsterdamu. Sólomámy Eriky Hníkové představující tři samoživitelky, které se nacházejí v různých obdobích sólomateřství. Nová šichta jako intimní a zároveň humorný časosběrný portrét horníka Tomáše Hisema, jenž je donucen hledat si novou práci. Rázovitý padesátník Tomáš, přesvědčený fanda Baníku, se rozhodne rekvalifikovat na profesi programátora. Režisér získal díky dokumentu Cenu české filmové kritiky za objev roku a snímek bodoval také na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na obrazovkách bude k vidění také film Karel režisérky Olgy Malířové Špátové, který nabízí vzhled do soukromí zpěváka Karla Gotta. ČT uvede i Technické památky českých zemí s Tomášem Hanákem mapující industriální a technologické památky České republiky. David Suchařípa v seriálu Klenoty s vůní benzínu se zaměří na známé i méně známé tuzemské automobilky. A Jaroslav Plesl navštíví se seriálem Skryté skvosty české historické památky: hrady a zámky, ale také hrobky, vily nebo doly. Česká televize bude i v další sezoně rozvíjet tvorbu ryze internetových pořadů. Uživatelům iVysílání nabídne premiéru seriálu TBH o hledání hranic v bolestném světě dospívání a manipulativních sociálních sítí. TBH je vítězem kategorie web seriál letošního ročníku festivalu Serial Killer. Na iVysílání se objeví i nový dokumentární formát Novinářky, který mapuje opomíjená sociální témata. Jeho hlavními protagonistkami jsou renomované novinářky Hana Čápová, Saša Uhlová a Jana Ustohalová, které se stanou zkušenými průvodkyněmi v problematickém terénu. V cyklu Protivný sprostý matky bude Tereza Dočkalová spolu se svými hosty mluvit upřímně, otevřeně a s nadhledem o rodičovství. Na záchodcích je pořad o sexu a sexualitě pro mladé lidi, kteří s touto sférou života teprve začínají. Provází jím dvě mladé ženy, Terezie a Zuzana, známé z podcastu Vyhonit ďábla, a probírají spolu různá témata týkající se intimity, tělesnosti a sebepřijetí.

Čas načtení: 2021-02-23 14:04:32

Zlovolné načasování odebrání dítěte

Sleduji zblízka trápení Bibiany, matky samoživitelky s třemi dětmi, nedávno podmínečně propuštěné z vězení, statečně překonávající těžkosti návratu na svobodu. Jako by nestačilo, že je nepřijatelná pro většinu pronajímatelů bytů a zaměstnavatelé nestojí o nekvalifikovanou Romku, nejvíce nesnází jí způsobily sociální pracovnice Jana Součková a Lucie Čermáková z OSPOD Praha 5. Nakonec s potížemi získala malý byt a práci, ale jejich brutálnímu zásahu do rodinného života neunikla. Znemožnily jí umístit problematického 14letého Romana do vhodného zařízení, z něhož by se na noc vracel domů. Musela jej odvést do Diagnostického ústavu, odkud po pár dnech uprchl. Je již téměř měsíc nezvěstný, i když po něm pátrá policie.  O případu jsem psal již dvakrát, ale hrůznost případu mě nutí, abych se k němu vrátil. Zlovolnost počínání sociálních pracovnic vynikne z pohledu na chronologii událostí. Dne 2. listopadu 2020 se vrátila pěstounka z výkonu dvouměsíčního trestu, který si vysloužila za způsob, jakým pečovala o svěřené děti. O dva dny později vydal Obvodní soud pro Prahu 5 na návrh Městské části Praha 5 usnesení o předběžném opatření, jímž umožnil umístění Romana do Diagnostického ústavu. Nepravomocné předběžné opatření lze použít k řešení naléhavé situace. Všechny důvody pro jeho svěření do ústavní péče mají původ ve výsledcích pěstounské péče. Dne 19. listopadu se nečekaně vrátila na svobodu Bibiana. Tím padl prvotní důvod pro svěření jejích dětí do pěstounské péče. Matka nemá žádnou vadu, pro kterou by neměla vychovávat své děti. Je naprosto přirozené, že se o ně okamžitě začala starat v mezích svých možností. I když je to k nevíře, mezi ní a dětmi nedošlo během dlouhého odloučení k odcizení. Nicméně sociální pracovnice jí hned při prvním setkání stresovaly sdělením, že jí děti stejně vezmou a díky jim žije v trvalém stresu i nadále.  OSPOD však zůstal dlouho nečinný. Pěstounka sice čelila dalšímu trestnímu stíhání a dnes jej už znovu ve vězení, ale stále je pěstounkou de iure. Děti jsou formálně v péči pěstounů, ale ve skutečnosti žijí s matkou a daří se jim výborně. Jsou milé a dobře vychované. Dne 22. ledna 2021 došlo k jednání mezi sociálními pracovnicemi na straně jedné a Bibianou podporované zmocněncem. Jana Součková zdůvodňovala nutnost umístění Romana do Diagnostického ústavu téměř výlučně jeho zápornými projevy z doby jeho života s pěstounkou. Dokonce tvrdila, že jej chrání před nebezpečím, že by utrpěl úraz při školní rvačce. V té době ovšem nechodil do školy. Zdržoval se převážně u matky, nepáchal žádné nepřístojnosti. Neměl s kým se prát. Nikoho neohrožoval. Ochranu v žádném případě nepotřeboval. Neexistovala situace, která by vyžadovala naléhavé řešení. Ze strany matky se dámám dostalo upozornění, že prvotní důvod k odebrání dětí matce pominul a její právo na péči o vlastní děti a právo dětí na matčinu péči jsou pod silnou právní ochranou. Matka nemůže za to, že za dva měsíce nedokázala napravit všechny následky neblahého působení pěstounky a nepochybně měla dostat šanci, aby si v rodině zjednala sama pořádek. Všechny kroky, které v tomto směru podnikla, vedly správným směrem. Nepoučitelné inženýrky dětských duší ale setrvaly na svém a daly příkaz pěstounce, aby 26. ledna dodala Romana do Diagnostického ústavu. Odvedla jej tam nakonec matka. Sociální pracovnice tak zneužily svou moc nikoli v zájmu dítěte, ale za účelem potrestání matky za hříchy pěstounky a za to, že si dovolila prosazovat svůj názor. Jenže víme, jak to dopadlo: Roman z ústavu po pár dnech uprchl. Nastal stav ohrožení jeho zdraví, života a mravní výchovy. Nevím, zda dámy Jana Součková a Lucie Čermáková mají vlastní děti. Zeptal jsem se na to jejich zaměstnavatele postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, protože mi je znám kritický názor bývalé ombudsmanky Anny Šabatové na bezdětné sociální pracovnice. Úřad mi odepřel informaci. Ať je to tak nebo jinak, zamýšlím se, zda se dámy dokážou vžít do pekla, které prožívá matka, jež díky jejich bezohlednosti téměř měsíc neví, co se děje s jejím dítětem. Nemohou se hájit, že nemohly takový vývoj předvídat. O rok starší Romanův bratranec strávil v jejich oblíbeném zařízení půldruha roku. Třikrát uprchl. Při třetím útěku se chtěl uchýlit k matce (kam jinam má utéci dítě v maléru), ale doslova v patách za ním přišli policisté a vzali jej do vazby. Už má za sebou jeden odsuzující rozsudek a druhého se dočká za pár dní. Nejspíš poputuje do věznice pro mladistvé ve Všehrdech. Díky péči Jany Součkové a Lucie Čermákové jej možná Roman bude časem následovat. Znám osobně všechny Bibianiny děti včetně Romana, který je poněkud problémový. Sledoval jsem jeho vývoj od matčina návratu a troufám si tvrdit, že by se pod jejím vedením velmi brzy „srovnal“. Díky péči sociálních pracovnic se z něj ale možná stane kriminálník, a to je méně tragická varianta možného vývoje událostí. Zatím mi nezbývá než doufat, že se odněkud vynoří živ a zdráv. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-21 09:00:01

Pomsta matek, která ublíží dítěti: Napíšu tě do rodného listu, až si mě vezmeš!

Doba, kdy byla takřka povinnost naklusat se ženou k oltáři v nejkratším možném termínu, je už dávno pryč. A tak mnoho maminek přivádí své potomky do nesezdaného partnerství, přičemž otec se klidně několik let k ničemu nemá. Nejenže manželství s sebou nese jistá práva, která jsou pro fungování rodiny důležitá, stále také přetrvává „princeznovský syndrom“, kdy ženy touží obléknout bílé svatební šaty a za doprovodu oblíbené písně dojít k oltáři. A vymyslely si k tomu nový fígl. Jenže ten může velmi snadno ohrozit jejich dítě.  Jak získat vyšší alimenty? Pokud je otec flákač, soud mu může pořádně zavařit Číst více Matrika jako výhrůžka  „Řekla jsem mu, že ho zapíšu do rodného listu, až si mě vezme,“ vyprávěla pro Čtidoma.cz naše čtenářka Eliška, která je odhodlaná svého muže dotlačit k oltáři stůj co stůj. S Jakubem je už 10 let, teď se těší na příchod jejich prvního potomka. Její partner odjakživa tvrdí, že je svatba k ničemu a nic mu to neříká. Když mu řekla, že vymění „rodný list za svatbu“, tak se Kuba smál. Myslel si, že mluví nesmysly, protože přece v porodnici bude, a tak se ví, kdo je otec jejich syna. Jenže co mladý muž ani netuší a co mu Eliška neřekla, je, že se nesezdaný pár musí nejdříve vydat na matriku, kde podpisy stvrdí, že si potomka skutečně upekli spolu.  V tomto případě se totiž otcovství určuje tzv. souhlasným prohlášením otcovství před matričním úřadem nebo soudem. V takovém případě stačí, když přijde matka s otcem na úřad a podepíšou, že dítě je jejich společné. Pokud by však došlo ke sporu, matka otce v rodném listě nechtěla a ten trval na tom, že je otcem dítěte, půjdou k soudu. Soud pak může nařídit testy DNA, které příbuzenský vztah potvrdí. Dítě může skončit v kojeneckém ústavu Výsledek je tedy jednoduchý – navzdory počátečním komplikacím, kdy z různých důvodů nedojde k zapsání otce do rodného listu, nemůže matka určení otcovství v průběhu života dítěte zabránit. Pokud by otec o svém potomkovi roky nevěděl a následně řešil určení otcovství, bude se případný styk řešit s ohledem na to, že se rodina nezná. To už je však jiný příběh. Ačkoliv výhrůžka nezapsáním dítěte do rodného listu může, bez ohledu na morální hledisko, pro neznalého práva fungovat jako „dotlačení ke svatbě“, je nutno myslet i na důsledky takového jednání. Kdyby se matce při porodu či kdykoliv po něm něco stalo, bude dítě papírově v podstatě sirotek. S tím se pak může pojit umístění, byť dočasné, do kojeneckého ústavu, dětského domova a podobně. Předpokládat, že se nic nemůže stát, může dítě zbytečně ohrozit. Nelze totiž předvídat, jak dlouho by poté trvaly soudy o určení otcovství, aby dítě mohlo znovu vyrůstat s jedním z rodičů. Dalším důvodem, proč to některé ženy dělají, jsou pochopitelně sociální dávky. Jako matky samoživitelky bez otce v rodném listě mají na pomoc nárok. Co na tom, že tatínka mají normálně doma. Neplatí vám druhý rodič alimenty? Na Úřadu práce získáte náhradní výživné Číst více S příjmením máš smůlu, chlapečku O něco slabší kalibr je v současné době příjmení dětí. Pokud jde o nesezdaný pár, mohou se rodiče rozhodnout, zda bude mít dítě příjmení po otci, či matce. I tento úkon se stává jednoduchou výhrůžkou vdavekchtivých žen, jejichž argument je často jednoduchý. „Já s tím dítětem chodím do školky, školy, k doktorovi. Tak proč by mělo mít příjmení po otci, když ho nemůžu mít já? Pokud mu nevadí, že se jmenujeme jinak, nebude mu vadit ani to, že se jmenuje jinak jeho dítě,“ má jasno Klára, která hodlá po sobě pojmenovat už druhé dítě, jak se svěřila pro Čtidoma.cz. V případě, že dítě má mít otcovo příjmení, se taková skutečnost uvádí právě do souhlasného prohlášení o určení otcovství.  Ačkoliv se může zdát, že se jedná o jednoduché páky na neposlušné mužské, vždy je třeba zvážit pro a proti. Koneckonců, dítě má vždy právo na oba rodiče, kteří se na jeho výchově podílí… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Hledáte důkaz o partnerově nevěře? Můžete skončit ve vězení.

Čas načtení: 2024-03-10 10:08:56

Žena, která živí celou rodinu, utratí každý týden jen necelých 100 Kč za potraviny. Nakupuje potraviny za mnohem nižší cenu. Je to možné ve všech českých obchodech

Každý si jistě všiml, že ceny energií, pohonných hmot, nájemného a potravin v posledních letech výrazně vzrostly. Nejhůře jsou na tom matky samoživitelky, které musí s co nejmenšími finančními prostředky vyváženě živit své děti, což se v dnešní době zdá být nemožné. Jedna maminka však poskytla několik rad, které pomohou i ostatním. Život 37leté svobodné […]

Čas načtení: 2024-03-19 12:33:00

Charita: Chudoba v Česku roste, problém je zejména v bydlení

Praha - Chudoba a zadluženost lidí v Česku rostou, nejrizikovějšími skupinami jsou matky samoživitelky, dlouhodobě nezaměstnaní, starší lidé a lidé s psychickými potížemi. Zhoršení situace je nejvíce...

Čas načtení: 2024-03-19 12:33:00

Charita: Chudoba v Česku roste, problém je zejména v bydlení

Praha - Chudoba a zadluženost lidí v Česku rostou, nejrizikovějšími skupinami jsou matky samoživitelky, dlouhodobě nezaměstnaní, starší lidé a lidé s psychickými potížemi. Zhoršení situace je nejvíce...

Čas načtení: 2024-03-24 04:00:00

Má mozkovou obrnu, autismus a je nevidomý. Stát rodině zamítl příspěvek na auto

Od narození je Radek těžce tělesně i mentálně postižený, odkázaný na neustálou péči matky samoživitelky. Již tak těžký život zkomplikoval fakt, že jim zástupci úřadu práce zamítli příspěvek na auto, ač jim ho dříve schvalovali.

Čas načtení: 2024-03-24 04:00:00

Má mozkovou obrnu, autismus a je nevidomý. Stát rodině zamítl příspěvek na auto

Od narození je Radek těžce tělesně i mentálně postižený, odkázaný na neustálou péči matky samoživitelky. Již tak těžký život zkomplikoval fakt, že jim zástupci úřadu práce zamítli příspěvek na auto, ač jim ho dříve schvalovali.

Čas načtení: 2024-04-11 09:03:08

V sobotu bude sbírka potravin, přispět lze ale i teď. Potřebných přibývá

Chudší samoživitelé a samoživitelky, senioři s nízkými příjmy, lidé bez domova, ale i další osoby v nouzi. Těm všem pomáhá sbírka potravin, jež se pravidelně koná na jaře a na podzim. Její další kolo se uskuteční tuto sobotu ve více než dvou tisícovkách obchodů. Již s předstihem ale lze pomoc věnovat přes některé e-shopy.

Čas načtení: 2024-05-04 09:12:05

Šance získat byt sami mají Romové mizivé, upozornil koordinátor projektu

Přes třicet nájemních smluv na bydlení pomohla za pět roků uzavřít plzeňská sociální realitní agentura s názvem Víc než jen bydlení. Jejími klienty jsou hlavně Romové, kteří mají malé šance nájemní bydlení sehnat. Často jsou to samoživitelky s dětmi. „U běžných realitních agentur jsou z hlediska počtu klientů Romové na posledním místě. V našem případě jsou naopak na místě prvním,“ říká Adam Pospíšil z agentury.

Čas načtení: 2024-05-29 13:56:04

Nemocnému synovi vstříkla do krve vodu. Chtěla jsem, aby to skončilo, řekla u soudu

Mimořádně nešťastný případ matky samoživitelky a jejího vážně nemocného dítěte řeší Městský soud v Praze. Žena přiznala, že malému synovi v motolské nemocnici několikrát vstříkla do krve kohoutkovou vodu, což mu opakovaně přivodilo sepsi a ohrozilo jeho život. Ženě nyní hrozí až 12 let vězení a chlapci, že skončí na dlouho v dětském domově.

Čas načtení: 2024-05-29 13:51:00

Nemocnému synovi vstříkla do krve vodu. Chtěla jsem, aby to skončilo, řekla znalcům

Mimořádně nešťastný případ matky samoživitelky a jejího vážně nemocného dítěte řeší Městský soud v Praze. Žena přiznala, že malému synovi v motolské nemocnici několikrát vstříkla do krve kohoutkovou vodu, což mu opakovaně přivodilo sepsi a ohrozilo jeho život. Ženě nyní hrozí až 12 let vězení a chlapci, že skončí na dlouho v dětském domově.

Čas načtení: 2024-05-29 14:09:34

Nemocnému synovi vstříkla do krve vodu. Chtěla jsem, aby to skončilo, řekla znalcům

Mimořádně nešťastný případ matky samoživitelky a jejího vážně nemocného dítěte řeší Městský soud v Praze. Žena přiznala, že malému synovi v motolské nemocnici několikrát vstříkla do krve kohoutkovou vodu, což mu opakovaně přivodilo sepsi a ohrozilo jeho život. Ženě nyní hrozí až 12 let vězení a chlapci, že skončí na dlouho v dětském domově.

Čas načtení: 2024-05-29 14:09:00

Nemocnému synovi vstříkla do krve vodu. Chtěla jsem, aby to skončilo, řekla

Mimořádně nešťastný případ matky samoživitelky a jejího vážně nemocného dítěte řeší Městský soud v Praze. Žena přiznala, že malému synovi v motolské nemocnici několikrát vstříkla do krve kohoutkovou vodu, což mu opakovaně přivodilo sepsi a ohrozilo jeho život. Ženě nyní hrozí až 12 let vězení a chlapci, že skončí na dlouho v dětském domově.

Čas načtení: 2024-06-30 20:19:40

V energetické chudobě žije přes milion Čechů

Problémy s placením energií zažívá v Česku přes 1,25 milionu lidí. Vyplývá to z průzkumu, který si nechalo zpracovat ministerstvo práce a sociálních věcí. Číslo se za poslední tři roky téměř zdvojnásobilo. Energetická chudoba zasahuje hlavně samoživitelky, nízkopříjmové rodiny a seniorky, které žijí samy.

Čas načtení: 2024-07-22 04:00:00

V energetické chudobě je přes milion lidí. Nejohroženější jsou samoživitelky

Energetická chudoba v Česku se prohlubuje. Z posledních dat vyplývá, že počet lidí, kteří se v této situaci ocitli, se za poslední tři roky zdvojnásobil. Nejohroženější jsou samoživitelky a osamělé důchodkyně. Domácnosti ohrozily rostoucí ceny energií v minulých letech a slábnoucí mzdy.

Čas načtení: 2024-07-22 04:00:00

V energetické chudobě je přes milion lidí. Nejohroženější jsou samoživitelky

Energetická chudoba v Česku se prohlubuje. Z posledních dat vyplývá, že počet lidí, kteří se v této situaci ocitli, se za poslední tři roky zdvojnásobil. Nejohroženější jsou samoživitelky a osamělé důchodkyně. Domácnosti ohrozily rostoucí ceny energií v minulých letech a slábnoucí mzdy.

Čas načtení: 2024-07-29 08:56:32

Češky v Egyptě jsou často terčem sňatkových podvodníků. Jak je poznat?

Je Egypt kromě ráje kultury a historie i baštou podvodníků? Podle českého velvyslanectví v Káhiře je potřeba se mít na pozoru. Česká ambasáda v Káhiře varuje před nebezpečím účelových sňatků, které často cílí na osamělé ženy a matky samoživitelky. Místo romantických princů zde totiž mohou narazit na podvodníky, jejichž cílem je využít jejich důvěřivosti nebo získat vízum do EU, píše server Lidovky. The post Češky v Egyptě jsou často terčem sňatkových podvodníků. Jak je poznat? first appeared on Pravda24.