Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-04-09 10:00:00

Macron: Desítky tisíc mrtvých v Gaze. Zranění. Sirotci. Kdy proti témuž bude protestovat česká vláda?

Macron: Dva miliony lidí uvízly v pasti bez přístupu k pomoci nebo podpoře. Desítky tisíc mrtvých. Zranění. Sirotci. Taková je dnešní realita v Gaze. Two million people trapped with no access to aid or assistance. Tens of thousands of dead people. The wounded. Orphans. This is the reality in Gaza today. pic.twitter.com/8BpYyyDpUm— Emmanuel Macron (@EmmanuelMacron) April 8, 2025 Svět musí naléhavě pomoci lidem v Gaze, naléhají vysocí činitelé OSN: World must act urgently to help Gazans, top UN officials urge https://t.co/dI4hxTkF7d— BBC News (World) (@BBCWorld) April 8, 2025 Gaza je „polem zabíjení“, říká šéf OSN a agentury vyzývají svět, aby jednal proti izraelské blokáděIzrael již více než měsíc blokuje vstup veškerého zboží do GazyGenerální tajemník OSN tvrdí, že „pomoc vyschla [a] brány hrůzy se znovu otevřely“ v pásmu Gazy, kam Izrael zablokoval vstup veškerého zboží a obnovil válku proti Hamásu.„Gaza je vražedným polem a civilisté jsou v nekonečné smyčce smrti,“ řekl v úterý António Guterres.

Čas načtení: 2010-08-14 00:00:00

Svítidla Tom Dixon: Jedinečný design z Velké Británie

Interiérový design je především zábava. Pokud se budete řídit tímto krédem, můžete si být jisti, že vás ani ohromující nabídka prakticky veškerého nábytkářského sortimentu nerozhodí. Naopak, váš vkus se vytříbí natolik, že vám stávající kolekce budou připadat nedostatečné. I to se pochopitelně dá vy ...

Čas načtení: 2023-04-14 14:11:30

Apple použije do roku 2025 v bateriích 100% recyklovaný kobalt

Apple zrychluje své úsilí v oblasti recyklace materiálů a stanovuje si ambiciózní cíle do roku 2025. Společnost chce dosáhnout 100% recyklovaného kobaltu ve všech svých bateriích, 100% recyklovaných vzácných zemin v magnitech zařízení a 100% recyklovaného cínu a zlata na plošných spojích. V roce 2022 Apple výrazně rozšířil použití recyklovaných kovů a nyní získává přes dvě třetiny veškerého hliníku, téměř tři čtvrtiny vzácných zemin a více než 95% wolframu z 100% recyklovaných materiálů. Tyto kroky přibližují společnost k jejímu cíli

Čas načtení: 2024-02-14 09:42:54

Výrazný pokles inflace a pozvolný růst HDP. Česká ekonomika se má letos zotavovat, ohrožuje nás ale vývoj v Německu

Po mírném poklesu tuzemské ekonomiky v uplynulých letech se má letos situace konečně zlepšit Vyplývá to z analýzy společnosti Coface, která očekává růst českého HDP o 1,5 procenta. Průměrná roční inflace má pak klesnout na 3,3 procentaNejvětším rizikem pro pozitivní vývoj českého hospodářství je situace v Německu, kam směřuje zhruba třetina veškerého zdejšího exportu

Čas načtení: 2019-04-03 11:33:46

Kolik tělesného tuku je už moc a jak to poznat?

Všichni bychom se nejradši zbavili veškerého svého tělesného tuku. Připadá nám odporný, my sami sobě připadáme nechutně tlustí a ideálně bychom chtěli mít postavy modelek či modelů. To je ovšem velmi idealistická představa, protože bez tuku to prostě nejde. Ale pokud ho máme příliš, ohrožuje naše zdraví i náš život.

Čas načtení: 2008-04-09 21:45:00

Ford Escort

Ford Escort Mk6 Ford Escort Mk6 Escort byl skrz na skrz zrekonstruovaný v lednu 1995, ačkoli to bylo založené na předchozím modelu. Tato verze měla nová přední světla, přední a zadní nárazníky. Interiér byl obrovsky překopán, i rysy veškerého uspořádání palubní desky jsou konkurenční kvality. Dyn ...

Čas načtení: 2016-09-15 22:30:00

Dětský ruční vozík ECKLATRAK ukončil období dřiny

Robustní odolná kola, bytelná dřevěná konstrukce a outdoorový design. To vše nabízejí dětské ruční vozíky ECKLATRAK, které jsou bezkonkurenčním a velmi sympatickým pomocníkem pro přepravu veškerého hobby materiálu v jakémkoli terénu. Lehce zvládají písčité, kamenné nebo štěrkové povrchy a bezpečně p ...

Čas načtení: 2014-09-14 00:00:00

Recenze - Snowpiercer

Asijský kontinent je tradičně spolehlivým poskytovatelem nových žánrových fachmanů pro Hollywood. Ať už jsou to v podstatě jistoty typu James Wan, Justin Lin nebo Chan-wook Park, který si svou triologií o pomstě zajistil status kultovního filmaře, avšak v Hollywoodu se trvale neusadil. Na to je nejspíš příliš autonomní tvůrce. Nyní přichází jeho krajan Joon-ho Bong s americkou-korejskou koprodukcí Snowpiercer. Příteli, trpíš neopodstatněným optimismem lidí odsouzených k záhubě. Tento akční sci-fi film vypráví příběh o nedaleké budoucnosti, kde lidstvo ve snaze zabránit globálnímu oteplování vypustí do ovzduší umělý chladící systém, což má ale paradoxně za následek zmrznutí celé planety a vyhynutí takřka veškerého života. Poslední přeživší zůstávají ve speciálním vlaku, který nikdy nezastavuje a nikdy nezpomaluje. Už 17 let projíždí zmrzlou krajinou a udržuje tak poslední hrstku lidí naživu. Ve vlaku funguje dystopické společenstvo, kde je lůza v zadní části utlačovaná a odříznutá od „1.třídy“. To se spoustě lidem samozřejmě nelíbí a slovo převrat je skloňováno čím dál častěji. Vůdcem revoluce v cestě napříč vlakem se stává mladý Curtis, kterého ztvárnil Chris Evans.

Čas načtení: 2023-06-28 09:27:38

Odvolání závěti sepsané vlastní rukou zůstavitele

Odvolání závěti   Já, níže podepsaný Petr Mlynář r. č. 810516/8961 bytem Pod Jezem 658, Dolní Lhota, PSČ: 698 03 p r o h l a š u j i,   že odvolávám moji vlastní rukou sepsanou závěť ze dne 8. 7. 2022 kterou jsem dědicem veškerého mého majetku ustanovil pana Martina Podhorského, r. č. […]

Čas načtení: 2024-02-13 15:57:00

Zlomené srdce, prázdná peněženka. Pozor na valentýnské krypto podvodníky

Praha 13. února 2024 (PROTEXT) - V době digitálního seznamování se romantické podvody staly významným rizikem, jež se nevyhýbá ani světu kryptoměn. Tyto podvody, které často začínají nevinnou konverzací na seznamovací platformě nebo sociálních sítích, mohou rychle eskalovat do finančních ztrát i několika desítek tisíc dolarů.Podle údajů společnosti Binance za rok 2023 tvořily romantické podvody zhruba 2 % všech nahlášených případů finančních podvodů. Ačkoli se toto procento může zdát skromné, kolektivní finanční ztráty, které oběti utrpěly, přesáhly desítky milionů dolarů, v průměru téměř 14.000 USD na oběť. Zpráva FTC uvádí, že 34 % celkových nahlášených ztrát bylo spojeno právě s kryptoměnami. Podvodníci se tak snaží adaptovat své metody na rostoucí popularitu digitálních měn.„Oběti jsou lákány na seznamovacích aplikacích k investování do falešných kryptoměnových příležitostí s vysokými výnosy. Po malých vstupních vkladech, které se zdají být legitimní či dokonce výdělečné, jsou oběti podvedeny k větším investicím. Když si oběti uvědomí, že se staly obětí podvodu, bývá už pozdě.“ ilustruje Erin Fracolli, vedoucí globálního zpravodajství a vyšetřování ve společnosti Binance.Přestože romantické podvody a s nimi spojené finanční ztráty zůstávají v digitálním světě významným rizikem, přední hráči na trhu s kryptoměnami, jako je Binance, se proti nim aktivně staví. Binance, největší kryptoměnová burza, například rozvíjí pokročilé bezpečnostní protokoly a spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení, aby omezila možnosti pro podvodníky a zvýšila ochranu svých uživatelů. Tato snaha přispívá k postupnému snižování podvodných aktivit v kryptoměnovém sektoru. I díky těmto aktivitám se podle nejnovější zprávy společnosti Chainalysis 2024 Crypto Crime Report podíl veškerého objemu kryptoměnových transakcí spojených s nezákonnou činností snížil z 0,42 % v roce 2022 na pouhých 0,34 %.Těmto podvodům se však lze bránit. Důležité je udržovat komunikaci přímo v ověřených seznamovacích aplikacích a být opatrní vůči profilům, které vypadají až příliš dokonale. Je běžné, že podvodníci využívají falešné identity a fotografie, někdy dokonce s využitím AI. Důležité je zachovat ostražitost, pečlivě si všímat jakýchkoli nesrovnalostí a vyhnout se rychlému sdílení osobních informací nebo posílání peněz.   

Čas načtení: 2021-03-27 19:32:45

Praha zve diváky zpět do divadel pomocí virtuální reality

Magistrát hlavního města Prahy společně s kreativní skupinou Brainz Studios nabízí celosvětově unikátní službu Brejlando. Pomocí nejmodernějších technologií a zapůjčených brýlí pro virtuální realitu (VR) se může každý ponořit do sledování vybraných představení pražských divadel nejen z domova, ale i z úplně nového úhlu – přímo z jeviště, z těsné blízkosti herců. Služba má divadlům a jejich fanouškům pomoci překonat náročnou dobu omezeného fungování. Iniciátoři ale zároveň věří, že zakládají nový mezinárodní trend, který se může stát trvalou součástí nabídky divadel. Spojení virtuální reality a kultury není v českém prostředí nové. Česko se v posledních letech proslavilo hned několika úspěšnými projekty virtuální reality. Jedním z nich je i tvorba experimentálních 360° hudebních zážitků od Brainz Studios, které zaujaly i radní hlavního města Prahy pro kulturu a cestovní ruch Hanu Třeštíkovou. „Virtuální realita skýtá nekonečné možnosti, jak diváka přenést prakticky kamkoliv a dát mu pocit, že se veškeré dění odehrává kolem něj a jenom pro něj. Proto jsme za Prahu spojili své síly s kreativní skupinou Brainz Studios, českou špičkou přes tyto technologie, a v projektu Brejlando dáváme nový rozměr skvělému kulturnímu obsahu našich městských divadel,“ uvádí radní hlavního města Prahy pro kulturu a cestovní ruch Hana Třeštíková. Jedinečnost Brejlanda spočívá především ve způsobu, jakým je divadelní inscenace pro virtuální realitu natočena. „Není to on-linový přenos divadelního představení, ale inscenační experiment ve virtuální realitě. Je to opravdu nová forma zážitku, respektive přenosu informace i energie mezi hercem a divákem. V každém představení se snažíme najít speciální klíč pro jeho převod do nového a doposud nepříliš prozkoumaného média, které nabízí spoustu zajímavých příležitostí,“ popisuje Petr Hanousek, VR režisér a kreativní producent Brejlanda. „Společně s divadelním režisérem vlastně stávající dílo rozebereme a postavíme ho znovu. Skoro od začátku. Krátíme text na přibližně hodinovou stopáž, navíc rozdělenou na dvacetiminutové části. Vymýšlíme scénu, aby co nejvíc podporovala možnost 360stupňového výhledu diváka. Ve stejném smyslu překopáváme i choreografii. Pro herce je to unikátní příležitost střihnout si divadelní roli v úplně jiném pojetí, kdy musí najít tenkou linii mezi filmařským a divadelním přístupem k postavě,” objasňuje Petr Hanousek. Divák se totiž na scénu dívá očima 360stupňové kamery. Ta je v centru veškerého dění, herci se pohybují kolem ní a hrají směrem na ni. Tomu je podřízeno třeba i svícení nebo záznam prostorového zvuku. Ve srovnání s klasickou návštěvou divadla si tak divák odnáší zážitek v podstatě fyzický, jelikož herci směřují své monology a pohledy přímo na něj. „Při paralelních hereckých akcích po celém obvodu jeviště si pak divák může zvolit, co chce v danou chvíli sledovat. Přestože tedy každý divák obdrží v brýlích totožný obsah, zážitky dvou diváků nikdy nebudou stejné,“ dodává Petr Hanousek. Brejlando startuje záznamem Hamletů Divadla Na zábradlí (režie Jan Mikulášek) s Petrem Čtvrtníčkem, Janou Plodkovou, Jiřím Vyorálkem, Jakubem Žáčkem a dalšími herci a Perníkovou chaloupkou divadla Minor (režie Jakub Vašíček, Tomáš Jarkovský), s Petrem Stachem a Monikou Načevou. Dvakrát do měsíce do nabídky přibydou další inscenace. Připravují se například Drábkovy a Královy Elefantazie Městských divadel pražských, hra Pusťte Donu k maturitě! v režii Tomáše Dianišky z repertoáru Divadla pod Palmovkou nebo divadelní adaptace slavného filmu Ucho Jana Procházky, kterou Divadlo na Vinohradech uvedlo v režii Šimona Dominika. Zájem zapojit se do projektu již projevila celá řada dalších pražských scén. Služba se tak stává plnohodnotnou distribuční platformou otevřenou nejen pražským městským divadlům. „Divadla jsou už přes rok zavřená. O to víc jsme hledali způsoby, jak lidem zprostředkovat divadelní zážitek a zároveň finančně podpořit divadelníky. Když nemůže divák do divadla, pošleme divadlo k němu domů. Pokud vím, jde o globální premiéru takového počinu. Věřím, že toto inovativní pojetí divadla doplní kulturní nabídku i v době, kdy budou divadelní sály opět plné lidí,“ doplňuje Hana Třeštíková. Vstupenky si lze zakoupit v předprodeji na síti GoOut.cz. „Take-away divadlo“, tedy vybrané představení a VR brýle, si pak mohou první nadšenci užít od pondělí 29. března. Brýle s divadelní inscenací jim bude ve vybraný den v podvečer doručovat partner projektu – společnost Liftago. Další den si kurýr v dopoledních hodinách brýle opět odveze. Služba je v současnosti dostupná pouze v Praze, do budoucna tvůrci plánují distribuci rozšířit. Cena lístků se pohybuje v rozmezí 599 až 1 399 korun podle zvolené varianty a počtu objednaných VR brýlí. Každé vrácené brýle následně projdou certifikovanou třífázovou dezinfekcí, než budou připraveny pro další zákazníky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36

Pět policejních „pé“

Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-26 13:45:28

Muriel Blaive: Demokracie se musí vyvíjet (z archivu LtN)

Česká veřejnost francouzskou historičku Muriel Blaive objevila až ve chvíli, kdy se ucházela o místo ředitelky Ústavu pro studium totalitních režimů. V odborných kruzích ovšem byla už známa, neboť se o dějiny Československa i o Českou republiku zajímala dlouho předtím. Na téma komunismus a naše země, případně střední Evropa, publikovala řadu odborných prací. Následující rozhovor vyšel v Literárních novinách kocem roku 2014, ale aktuální je i dnes.   Jak se studentka Institutu politických studií v Paříži vlastně dostane k tomu, že se začne zajímat o české novodobé dějiny? Shodou okolností jsem se dostala do třídy Jacquese Rupnika, který přednášel o střední Evropě, a zrovna všude probíhala revoluce. Fascinovalo nás, že náš profesor radil Václavu Havlovi a účastnil se veškerého dění. A nám o tom pochopitelně vykládal. Dějiny komunismu nám přednášel také profesor Malia (Martin Edward Malia, 1924–2004, profesor na University of California, Berkeley, jeden z největších historiků sovětské éry – pozn. red.). Shodou okolností vyšel v té době, tedy koncem roku 1989, ve Francii také deník Ludvíka Vaculíka Český snář ve fantastickém překladu Jana Rubeše. A přes Vaculíka jsem se absolutně zamilovala do Prahy, Československa i do české kultury. Jako třída jsme organizovali cestu do Prahy a já se stejným úžasem objevovala život na Východě, tak jako vy jste objevovali život na Západě. Začala jsem se o celou historii komunismu v Československu vášnivě zajímat. A konečně v červnu 1990 jsem četla Příběh inženýra lidských duší Josefa Škvoreckého. Tu knihu mi půjčil právě prof. Rupnik a udělala na mě tak vzrušující dojem, že jsem flákala zkoušky a musela jsem celý školní rok opakovat! O několik let později jsem to vyprávěla Josefu Škvoreckému, který se pěkně zasmál.    Pokračujete v tradici. Francouzští historikové, počínaje Ernestem Denisem a konče Olivierem Chalinem, se velmi zajímali o naši historii. Čím to je, že se vědci velkého národa zajímají o historii malého národa ve střední Evropě? Myslím si, že je to proto, že naše kultury jsou si velmi blízké, navzájem srozumitelné. V Praze jsem byla hned doma, zvláště proto, že miluji český smysl pro humor. Nyní žiji už deset let ve Vídni a vůbec se tu doma necítím. Rakouská kultura není blízká kultuře francouzské. Pro mě je to zásadní rozdíl. Způsob uvažování je úplně jiný, humor je jiný, všechno je jiné. V Německu to samé.    Věnujete se moderním novodobým dějinám, především historii komunismu v naší zemi. V roce 1989 se v ČR komunismus zhroutil. Přestože už vyrostla celá jedna generace v kapitalismu, když jsou nějaké problémy, tak slyšíme, že je to dědictví komunismu. Je to pravda? Myslím si, že nemusíme za vším hledat politizaci. To je přesně to, co dělali komunisté, vše politizovali a hledali viníky, místo aby problémy vyřešili sami. Právě v tom lze dodnes najít jejich největší dědictví: ve způsobu, jak lidé – a v první řadě politici – nadále hledají viníky (třeba novináře), místo toho, aby problémy řešili sami. Je to poněkud ironické.   Dobře. Tak mají tedy něco společného s komunismem? Ty problémy? V tomto smyslu, ano.    Budu dělat ďáblova advokáta. Dnešní střední generace čtyřicátníků toho komunismu moc nezažila. Vyrůstali v kapitalismu a neměli by být tak zasaženi komunistickou mentalitou. Vždyť oni už tolik zasaženi nejsou. Myslím si, že se společnost a společenské vědomí stále zlepšují. V Československu lidé i za komunismu věděli, jak má vypadat demokracie, třebaže ji nezažili. A všem bylo po roce 1989 jasné, že to, co máme, není ideální demokracie, že se musí ještě hodně zlepšit, že je třeba ještě hodně pracovat na tom, aby politická kultura měla dostatečnou úroveň, aby se změnila mentalita lidí. Úroveň demokracie, to není nic zafixovaného, neměnného. Vyvíjí se. Možná pomaleji, než by si řada lidí přála, ale vyvíjí.   Jenže lidé už nemají trpělivost. Naše společnost je rozklížená, lidé nevěří politikům ani politickým stranám, vládne „blbá nálada“.  Co se podle vás stalo, že se od toho prvotního nadšení dostala společnost až do takové tristního stavu? Je to několik faktorů najednou. Za prvé je to proto, že lidé mají krátkou paměť.  Minulost si začali idealizovat a velmi rychle zapomněli, jak byli šťastni, když to skončilo. Za druhé, to nejsou jenom Češi, kdo má špatnou náladu. Třeba Francouzi mají náladu ještě horší než Češi, a to Francie nikdy nebyla komunistická země. Třetím faktorem je ekonomická situace. Krize je faktem a lidí se velmi dotýká. Dalším faktorem jsou politické instituce. Z mého pohledu, tak jak byly založeny po roce 1989, nejsou ideální. Byly budovány podle vzoru francouzské III. republiky a jako Francouzka mohu říci, že to rozhodně nebyl dobrý nápad. Tento politický systém vytváří hodně problémů a jeho zavedení byl politický omyl. Chápu, že se chtělo navázat na tradice, ale to pozvednutí politické sféry nijak nepomohlo.   Těžko jsme to mohli budovat na základě V. francouzské republiky, poněvadž nám chyběl de Gaulle. Pokud vím, tak prezident Havel se o něco podobného pokoušel, jenže se mu to nepodařilo. Netvrdím, že jste se měli inspirovat ve Francii. Třeba v Německu mají institucionální systém, který zaručuje poměrně slušnou politickou stabilitu. Byly možné různé modely. Mě překvapilo, že bylo tak málo imaginace.   Nový politický systém se musel zavést poměrně rychle, takže na tu imaginaci nebyl čas. No to je sice pravda, ale stejně je škoda, že se to zavedlo, tak jak se to zavedlo.   Takže jsme podle vás promarnili příležitost? Vím, že jste kritizovala, že jsme ji promarnili už v roce 1956, kdy u nás na rozdíl od jiných socialistických zemí neproběhla destalinizace. Já jsem to nekritizovala, já jsem to konstatovala. Jsem historička, nikoliv politická komentátorka. A v roce 1989 už byla úplně jiná situace, to se nedá srovnávat.   Samozřejmě. Mnozí kritici sametové revoluce tvrdí, že jsme měli být tvrdší, že jsme měli zrušit komunistickou stranu, lépe se vypořádat s minulostí. Co si o tom myslíte jako příslušnice národa, kde po léta byla jedna z nejsilnějších, ale také nejrigidnějších komunistických stran v Evropě? Má komunistická strana svůj raison d´etre? Zakázat komunistickou stranu byl nápad, o kterém se mluvilo. Připomínám ovšem, že ještě v červnu 1990 bylo přes 700 tisíc členů KSČ. Chcete zakázat politickou stranu, která má tolik členů? Navíc, mně se to zdá docela zbytečné. Není to dokonce ani morální otázka. Co se stane, když podobnou masovou stranu zakážete? Myslíte si, že se lidé promění, že najednou budou morálnější? Nic se nezmění, stejně tak jako nezměníte, že Československo mělo nejsilnější komunistickou stranu ze všech „bratrských“ zemí. A pak ji najednou zrušíte? Tím ničeho nedosáhnete. Spíše se musíte ptát, proč tomu tak bylo a jaké důsledky z toho musíme vyvodit. Jednoduše zakázat, to spíše odpovídá komunistickému mentálnímu světu. Je to pokušení, které naopak poukazuje na další přežitek, na jejich dědictví.  Francouzská komunistická strana byla v jiné situaci. Je sice pravděpodobné, že kdyby byla u moci, chovala by se stejně jako českoslovenští komunisté. Ale protože nikdy neměla absolutní moc, i když měla občas ministry, ale nikdy premiéra, tak komunismus se ve Francii spíše rýmuje se sociálním bojem proti kapitalismu, s podporou dělníků a chudých, s hodnotami, které v Československu naprosto vymizely. Proto nelze tyto dvě komunistické strany srovnávat.   V poslední době se stále více rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými. Nemůže tato flagrantní nerovnost vést k tomu, že se lidé začnou zase obracet zpět ke komunistické ideologii? Říkala jste, že mají špatnou paměť. To, že se dnes v komunistické straně angažují mladí lidé, je jenom další důkaz, že její zákaz by nic nevyřešil. Jenže víra v určitou egalitářskou ideu, to není jen komunistická ideologie. Vždyť na tom, aby se všem lidem vedlo dobře, byla postavena základní idea Evropské unie. My Evropané takto uvažujeme, to je naše představa, jak má vypadat společnost. V řadě evropských států se tato egalitární idea uplatňuje a nemá nic společného s komunismem.   Evropská idea se ovšem v poslední době také dostává do krize. Asi těžko nahradí nějakou ideologii. Už proto, že politici v celé Evropě mají tendenci svádět všechna nepopulární opatření na to, že „to chce Brusel“, a přisvojovat si vše populární, i když to není jejich zásluha. Bohužel politická úroveň klesla úplně všude. Ve Francii už nejméně dvacet let nejsou politické strany schopny řešit ekonomickou situaci a mají také tendenci tvrdit, že nebýt Bruselu, bylo by to lepší. A pak se diví, že jim za dvacet let vyrostla protievropská strana, která má 25 procent voličů. Nemám pocit, že je to chyba „Bruselu“, je to spíš chyba populistických politiků, populismu, který se nám objevuje naprosto všude a který nabízí jednoduchá řešení. Dnes hrají prim populisté, ne komunisté. Nejinak je tomu i v Česku. Je to smutné. Myslím, že jde především o nízkou politickou kulturu.    Není mi jasné, jak by se dala zvýšit vše-obecně upadající politická kultura. To je samozřejmě problém. Ideálně přes občanské vzdělání, rozvojem občanské společnosti, výchovou už od školy. Ideálně by to měl dělat stát prostřednictvím politiků. Politici by měli začít sami u sebe, ale to vyžaduje politiky, kteří mají morální kvality, politiky, kteří skutečně dbají o společné dobro více než o své vlastní. Jenomže takoví politici se vytrácejí, a tak nezbývá, než aby si to občanská společnost zařídila sama. Velkou odpovědnost mají i média.   Jak se podle vás vyvíjela v České republice občanská společnost? Zdá se mi, že ne tak špatně, když si uvědomíte, odkud vše začalo. Úroveň občanské společnosti v roce 1989 byla reálně nízká. Dnes je společnost rozvrstvená a občanská společnost dělá skutečně velké pokroky.    S občanskou společností souvisí i občanská angažovanost. Zdá se vám, že jsme se dostali už na úroveň našich sousedů? To záleží na tom, jaké sousedy máte na mysli.   Sedíme ve vídeňské kavárně. Porovnávejte tedy s Rakušany. V poslední době pendluji mezi Prahou, kde pracuji, a Vídní, kde žiji. Kladu si hodně otázek. Před dvaceti lety byla česká společnost mnohem tvrdší než ta rakouská. Teď se mi zdá, že je to opačně.   Proč? Lidé jsou hodnější, uctivější, příjemnější, aktivnější. Přitom v Rakousku se nic nezměnilo, ta změna nastala v Česku. Proto nejsem pesimistická. Vidím pokroky, poněvadž jsem zároveň tam i tady.   To je docela překvapivé hodnocení. Mnoho lidí si u nás stále říká, že na Západě jsou lidé příjemnější a ochotnější, dokážou se ozvat. Záleží na tom, kde.    Není podobný přístup také rysem českého sebemrskačství? Je to možné. Češi mají dvě tendence – vidět se buď jako pupek světa, nebo vámi zmíněné sebemrskačství. A to se v Češích sváří. Ale to je rysem i jiných národů.   To se mně nezdá. Porovnám-li hrdost Francouzů nebo Britů. Francouzi a Angličané mají samozřejmě jistou aroganci, ale svoji aroganci má každý národ. Češi ji mají také. Podle nich všechno, co je kulturní a demokratické, musí být české.   Trošku jste mě překvapila. Nezdá se mi, že si myslíme, že vše, co je demokratické, pochází od nás. Češi se vždy považovali za demokratický a civilizovaný národ, zvláště ve střední Evropě. Trošku pravdy na tom je, poněvadž Československo bylo mezi dvěma válkami jediný demokratický stát v této oblasti. Stal se z toho ale stereotyp.   Každý národ přece potřebuje mít o sobě pozitivní obraz. To určitě.   Nemůžete být součástí národa, který se vnímá negativně. Samozřejmě. Je stále lepší mít o sobě vysoké mínění, jaký jste demokratický národ, než mít třeba militaristické myšlení a obsadit sousední země. Mně je to spíše sympatické, ale je to stereotyp, který lze napadnout.   Jak je to tedy s tou demokracií u nás? V Listopadu 89 byla představa, že stačí mít svobodné volby, svobodu slova, svobodu tisku atd. a už máte demokracii. Lidé si nyní začínají uvědomovat, že to je základ demokracie, ale že to nestačí. Ke skutečné demokracii potřebujete občanskou angažovanost, potřebujete občany, kteří jsou ochotni pro tu zemi něco dělat, kteří jsou schopni tu společnost obhájit. To nejde nadiktovat shora. Jen komunisté si mysleli, že shora změní společnost. To musí být iniciativa zdola, každodenní iniciativa, nikdy nekončící. Nedá se nikdy zastavit, musí stále pokračovat. To není tak snadné, jak si to lidé představovali. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-30 10:50:31

Turecko – takový skvělý soused

Konflikt kolem těžby plynu ve Středozemním moři ukazuje, jak moc si erdoğanovské Turecko odcizilo svoje okolí. Otázka je, čeho všeho dosáhne „drzým čelem“. Řecko a Turecko si udržují mnohaletou tradici všelijakého přetahování se ve vzdušném a námořním prostoru, vesměs ale propočítanou natolik, aby z toho nehrozila přímo „horká válka“. Jednotlivých incidentů bylo mnoho a následky víceméně žádné. V Egejském moři, hustě posázeném řeckými ostrovy, je v podstatě nemožné ustanovit nějaké všeobecně akceptovatelné námořní hranice. Současné problémy kolem průzkumné činnosti lodi Oruc Reis jsou ale o něco vážnějšího rázu. Do sporných vod poslala svoje vojenské síly i Francie, jednak kvůli ochraně zájmů francouzských společností, ale také kvůli staré tradici francouzsko-řeckého přátelství. Koná se námořní cvičení, jehož protiturecká myšlenka je víceméně jasná. Válka z toho všeho asi nebude, ale to, o co se hraje, je otázka, kdo je v dané oblasti pánem a bez čího souhlasu se nedají provádět žádné těžební práce. To je pozice, ve které se erdoğanovské Turecko s roztomilou samozřejmostí vidí. Příslušná námořní strategie má i svoje pojmenování – „Modrá vlast“. A tuto strategii se Turecko snaží pomocí válečných lodí doprovázejících výzkumné plavidlo Oruc Reis také prosadit. Proti všem. Podivné nároky Turecka Základem tureckých ambicí je velmi ambiciózní představa o tom, které oblasti východního Středomoří jim náležejí k výlučnému využívání. Takhle vypadá oficiální mapa zveřejněná tureckým ministerstvem zahraničí (převzato z novin Hurriyet). (Zelená plocha jsou nároky Severokyperské turecké republiky, kterou kromě Turecka nikdo jiný neuznává a která, jak vidíte, si pěkně obkroužila ostrov až daleko na jih od jeho řecké části.) Turci při stanovování svých nároků vycházejí ze značně netypického právního názoru, že ostrovy, a to ani ty obydlené a velké, nemají nárok na exkluzivní ekonomickou zónu. Proto neberou v Ankaře při kreslení čar po mapě v potaz takové drobnosti, jako je řecká Kréta (8 336 km² a půl milionu obyvatel). S tímhle názorem jsou Turci v mezinárodním společenství téměř sami. Jediný další relevantní partner, který na tento princip kývl, byla jedna ze dvou konkurečních vlád v Libyi – konkrétně ta Sarrádžova, které Turci pomáhají udržet se u moci, a která s Tureckem podepsala dohodu o rozdělení námořních ekonomických zón, naprosto ignorující mezilehlé řecké ostrovy a Kypr. Sarrádžovou vládou seznam tureckých spojenců v oblasti víceméně končí. Množina znepřátelených států je podstatně početnější. Kromě Řecka, Kypru a Sýrie sem patří i Egypt a Izrael, a to z povícero důvodů. Egyptu vládne vojenská junta pod vedením generála Sísího, která roku 2013 sesadila předešlého zvoleného prezidenta Mursího. Jenže Mursí patřil k Muslimskému bratrstvu, kterému fandí i Erdoğan, takže vztahy mezi oběma zeměmi se značně zhoršily. V Libyi podporuje Egypt druhou z obou konkurenčních vlád, vedenou maršálem Haftarem, a v úvahu připadá i nasazení egyptské armády přímo na jeho straně. Jelikož Turecko už v Libyi udržuje svoje vojáky nějakou dobu, mohlo by se v případě takového vývoje stát i to, že Egypťané a Turci po sobě budou přímo střílet. Izrael míval před erdoğanovskou érou s Tureckem dobré vztahy, dnes už to neplatí. Erdoğan a jeho lidé zavlekli do turecké politiky náboženské perspektivy a v éře AKP jsou vztahy mezi Tureckem a Izraelem chladné, i když nikoliv katastrofální. Když před pár týdny Spojené arabské emiráty oznámily svůj záměr navázat s Izraelem diplomatické vztahy, Erdoğan to ostře kritizoval a dokonce řekl, že zvažuje, že pro změnu Turecko odvolá svoje diplomaty z Emirátů. Což je chucpe jako hrom, protože samotné Turecko v Izraeli svoji diplomatickou misi má (hned dvě – velvyslanectví v Tel Avivu a generální konzulát v Jeruzalémě). Jakým právem by to tedy mělo zakazovat ostatním? Erdoğan by se ve východním Středomoří měl roztahovat co nejméně Z hlediska Řecka, Izraele a Kypru je turecká snaha vykolíkovat si půlku místního moře pro sebe nepřípustná i proto, že koliduje se záměrem vybudovat zde plynovod do Evropy. Na realizaci plynovodu, kterému se říká EastMed, se všechny tři státy dohodly začátkem roku. Zamýšlený plynovod má vést dost daleko od tureckého pobřeží, ale stejně se dostává do kolize s představami Ankary o tom, kam až sahá turecká ekonomická zóna. S onou podivnou, výše zmíněnou libyjsko-tureckou smlouvou, je v naprostém rozporu. Dalo by se tedy čekat, že jeho výstavbě budou Turci bránit silou. I proto se teď v oblasti haraší zbraněmi. Při tom všem je zajímavé, že ekonomický rozměr celé věci by takové vojenské manévry vůbec neospravedlňoval. Ložiska plynu ve východním Středomoří jsou sice pro místní země zajímavá, ale opravdu jen pro lokální spotřebu. Export do vzdálené, studené a bohaté Evropy už tak nadějně nevypadá. Vybudování plynovodu EastMed, který by musel vést až tři kilometry hlubokým mořem, by stálo zhruba šest miliard eur a Evropa by tím získala dovozní kapacitu 10 miliard krychlových metrů ročně. Což by představovalo zhruba 2,5 procenta veškerého do Evropy dováženého plynu, tedy objektivně vzato nic moc. Vzhledem k tomu, kolik dnes stojí plyn (málo), vůbec není jisté, zda by se takový drahý projekt zaplatil, natož něco vydělal. To se nám časy změnily, což? Místo starého principu, kdy se konflikt o ropné a plynové zdroje maskoval nějakou politickou záminkou, maskuje se nyní konflikt o politickou moc ropnými a plynovými zdroji. Ale vyhnout se mu nejde; otázka, nakolik se bude Erdoğan ve východním Středomoří moci roztahovat, je docela podstatná. Za sebe soudím, že ideálním stavem by bylo „co nejmíň“. Zdá se, že Macron to vidí stejně. Kéž by to pochopili i Němci…   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-17 13:36:06

Čínská zkušenost s koronavirem: od Wu-chanu k pandemii

Stejně jako každá nová závažná nemoc zasahující značnou část populace, je COVID-19 předmětem intenzivního vědeckého výzkumu, občanských a politických reakcí, mediálního zájmu a nesčetných dalších diskusí, které se snaží zjistit o nemoci a jejím šíření co nejvíce informací. „Souhlas a přitakání – čím se od sebe liší? Dobré a zlé – jaký je mezi nimi rozdíl? Avšak: čeho se lid hrozí, Toho se nelze nehrozit.“ Lao-c’, O tao a ctnosti (překl. B. Krebsová, DharmaGaia, Praha 2003, s. 69). Nemoc způsobená novým koronavirem (SARS-CoV-2) byla oficiálně poprvé identifikována v čínském městě Wu-chan s 11 miliony obyvatel v provincii Chu-pej v prosinci 2019 a pojmenována Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako COVID-19 v únoru 2020. Počátek a původ nemoci jsou stále předmětem vědeckého výzkumu. Rostoucí křivku zasažených virem se v Číně podařilo stabilizovat ve druhé polovině února 2020 s uváděnými údaji mírně nad 80 tisíci infikovanými případy a počtem obětí přes tři tisíce osob. Ke 13. dubnu bylo uváděno celosvětově více než 1,9 milionu nakažených a více než 119 tisíc obětí, z toho v Číně bylo hlášeno registrovaných 82 160 nakažených a 3 341 obětí (www.worldometers.info/coronavirus/). Největší výpovědní hodnotu mají tato čísla hlavně vzhledem k možnosti sledovat vývojové trendy a porovnávat metody výpočtů, ať už v národním rámci či v globální komparaci. Zjišťování, kolik lidí má nemoc bez příznaků, se stává předmětem výzkumu v řadě zemí světa a bude záležet na míře testování, úspěšné identifikaci a registraci postižených. Antivirová opatření Koronavirová pandemie je závažný problém, jenž vyžaduje respekt k lidským životům a snahu o omezování projevů paniky, běžných sporů a xenofobních a rasistických projevů. Vzhledem k záplavě často protichůdných mediálních informací je vhodné nejprve popsat stručně jednotlivé realizované klíčové organizační kroky podle hlavních dostupných zdrojů, což přinejmenším umožňuje mapovat sled přijatých opatření. Jelikož byla nemoc čínskými lékaři identifikována jako dosud neznámá choroba s příznaky podobnými chřipce či zápalu plic, vyžádala si nejprve určitý čas pro její přesnou detekci a potvrzení. V prosinci došlo k prvním upozorněním na podezřelé výskyty a na polemiku o tom, zda se jedná o novou nemoc a jak je nebezpečná. Nastala šetření různých případů a následně byly tři případy nemoci oficiálně zkoumány oddělením respirační a kritické péče v nemocnici provincie Chu-pej pro integrované tradiční čínské a západní lékařství. Epidemiologická vyšetření byla nemocnicím a střediskům pro kontrolu a prevenci nemocí v městě Wu-chanu a v provincii Chu-pej nařízena od 29. prosince 2019. Městský zdravotnický výbor ve Wu-chanu vydal urgentní oznámení o léčbě pneumonie neznámé příčiny 30. prosince, přičemž tím byly zahájeny práce odborníků z dalších oblastí. Světová zdravotnická organizace a různé země začaly dostávat pravidelné informace od 3. ledna 2020 včetně evropských zemí a USA. Poté 7. ledna čínské zdravotnické instituce potvrdily, že nový koronavirus byl spojen s případem na trhu ve Wu-chanu. Čínské centrum pro kontrolu a prevenci nemocí oznámilo pět celých genomových sekvencí nového koronaviru Světové zdravotnické organizaci a dalším zájemcům na webových stránkách 11. ledna. Virus se dostal do dalších zemí, například první oficiálně potvrzený případ COVID-19 v USA byl zaznamenán 20. ledna. V Číně se postupně činila různá antivirová opatření a 23. ledna bylo zcela uzavřeno město Wu-chan s přísnými opatřeními. Přestože jsou udávány ještě další různé údaje, nemění podstatně základní časový vývoj událostí včetně skutečnosti, že oproti Číně, v níž epidemie propukla, měly evropské země, USA a další země výhodu, že se jim dostalo informací o problému předem. Nicméně vždy budou existovat vzájemné požadavky zemí, aby se informovaly lépe a více, což je možné oboustrannou spoluprací vylepšovat. Nejde však pouze o informace ale hlavně o vzájemnou pomoc při zachraňování životů a zdraví lidí. Globální pandemie Souhrnně lze říci, že zásadní opatření byla přijata v lednu 2020 poté, kdy se postupně ukázaly odlišné závažné příznaky a schopnost nemoci se v lidské populaci rychle šířit (virulence). Když nemoc začala postihovat stále více osob, byla zavedena restriktivní opatření zamezující přenosu viru a město Wu-chan a okolní tři města v provincii Chu-pej byla uzavřena. Zároveň s rychle narůstajícím počtem případů byla posílena zdravotnická infrastruktura intenzivní výstavbou několika specializovaných nemocnic a povoláním zdravotníků, hygieniků, dobrovolníků, policie a armády. Nešťastný byl ale souběh s tím, že Wu-chan před uzavřením opustilo mnoho lidí. Jak potvrdila Světová zdravotnická organizace, Čína poskytla odborníkům z celého světa velké množství odborných informací a zkušeností včetně popisu genomu koronaviru, který je důležitý pro vývoj vakcíny. Mezitím se však nákaza rozšířila do mezinárodního prostoru (asijských zemí, Evropy, na Blízký východ, USA ad.), kde způsobila řadu reakcí: od počáteční přezíravosti k panice, od přijetí přístupu divokého „promořování“ s cílem získat „kolektivní imunitu“ přes řízené zmírňování postupu (mitigation) až po aktivní potlačování (suppression) spojené se snahou nepřetížit zdravotnický systém i možnosti dané společnosti a omezit a oddálit šíření viru, než bude dostupný lék a vakcína. Jelikož byla Čína první zemí, v níž se koronavirus rozšířil, volba čínských antivirových opatření sloužila jako model, který byl vystaven testu, zda uspěje, nebo ne. Ostatní země se mohly mezitím částečně připravit na šíření viru a rozhodnout se pro vhodná opatření. Čínská vláda přijala velmi restriktivní opatření včetně domácí karantény, povinného nošení roušek a respirátorů, zavření obchodů, zastavení části průmyslové výroby apod. Čína, podobně jako řada dalších zemí ve východní a jihovýchodní Asii, má zkušenost s nebezpečnými nemocemi z dávnější minulosti i z nedávné doby. Jestliže se epidemie ve středověku šířily z Číny směrem do Evropy (a naopak) často celá léta, pak v současné době, kdy je svět propojen díky vysoké mobilitě osob, mezinárodnímu obchodu a obecně celosvětové provázanosti, nastává šíření nemocí v řádu dní až týdnů. Je patrné, že východoasijské země byly na epidemii lépe připraveny než Evropa nebo USA i v důsledku předchozí zkušenosti především s nemocí SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, syndrom náhlého selhání dýchání, v letech 2002–2003) způsobenou také virem ze skupiny koronavirů (zasáhla téměř deset tisíc lidí se smrtností přibližně 10 procent). Tyto země se s epidemií zatím relativně úspěšně vyrovnávají díky vládním opatřením, organizovanosti velkého množství lidí, disciplíně a pochopení mechanismů šíření nemoci, a to v některých případech i bez plošné karantény doprovázené výrazným pozastavením veškerého života i celé ekonomiky. V Evropě a Severní Americe byly SARS, ebola, virus zika a jiné nakažlivé nemoci brány spíše jako vzdálené nemoci. Čína a další východoasijské země patrně dokázaly využít nových digitálních technologií pro monitoring a šíření nemoci. To jim umožnilo cílenější boj s nemocí. Co se týče USA, Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí a velvyslanectví USA vydaly 7. ledna oznámení, aby lidé necestovali do Wu-chanu, tj. třináct dní před oficiálním oznámením prvního případu koronaviru v USA. Na konci února hodnotil prezident Trump riziko nemoci pro USA stále jako nízké a ještě v březnu byl optimistický. Koronavirus, rasismus a ideologická válka Koronavirová pandemie se stala rovněž podnětem pro vznik několika hypotéz, případně až sporných dohadů. Podle jedné z nich virus pochází z wu-chanských laboratoří. Podle jiné dle informací CNN jde o virus spojený se sportovci americké armády na sportovních armádních hrách ve Wu-chanu v říjnu 2019. Zatím je však většinou přijímán vědecky podložený názor, že koronavirus prošel přirozeným evolučním vývojem a nebyl vytvořen uměle v laboratorních podmínkách.   S expanzí nákazy se projevují i snahy využít epidemii pro rozpoutání ideologické války. Zaznívají označení jako „čínský virus“, kdy se projevují xenofobní a rasistické předsudky a vyvolávání nenávisti a násilí vůči lidem z Číny a Asie obecně, jak ukázaly nedávné případy v Evropě i USA. Pandemie ale může zasáhnout každého a nezná etnika nebo hranice. Světová zdravotnická organizace už v roce 2015 a letos opět důrazně doporučila nespojovat konkrétní nemoc s nějakou lokalitou, zemí nebo regionem, protože to vede ke stigmatizaci a obviňování komunit daných oblastí, ačkoli se každý může stát jejich obětí. V této souvislosti je třeba naopak ocenit zásilky pomoci s antivirovými pomůckami, které zasílají různé země. Deglobalizace nebo počátek lepší planetární spolupráce? Náhlé zastavení nebo utlumení masivních toků lidí, zboží a na druhou stranu zrychlení digitalizace, přenosů informací a komunikačních dovedností, elektronického obchodování (e-commerce), práce na dálku apod. vyvolává v Číně i v dalších zemích světa řadu otázek po důsledcích těchto efektů. V různých zemích mohou o práci přijít patrně desítky až stovky milionů lidí. Pravděpodobné budou dočasné deglobalizační trendy, v některých odvětvích může dojít ke zdravé relokaci a posílení místních komunit, nicméně stále bude svět velice globální v porovnání se stavem například před čtyřiceti ale i dvaceti lety. Bez celosvětové spolupráce nebude možné účinně čelit planetárním problémům a rizikům – včetně epidemií a pandemií. Pandemie koronaviru je závažným globálním problémem, který se týká života, bezpečnosti a zdraví všech lidí.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-04 09:33:19

Co zažil Karlík ve vesmíru. Vyšlo méně známé pokračovaní Dahlovy knihy Karlík a továrna na čokoládu

Karlík a továrna na čokoládu (1964) je všeobecně známou klasikou a za socialismu byla česky zveřejněna pouze ve zkrácené podobě a na dvanáct pokračování v měsíčníku Mateřídouška. Naprosto neznámé u nás donedávna zůstalo její pokračování (1972), do něhož se autor dal zhruba v čase, kdy byla předloha původního bestselleru objektem zájmu filmařů a kdy továrníka Willy Wonku ztvárnil komik Gene Wilder. Druhý díl Karlíka se napojuje za ten první, jako by se jednalo o dvě kostičky lega. Rozdíly v ději naštěstí jsou. Místo toho mrzačení děcek teď starý boháč WW pomáhá starým lidem, byť pouze Karlíkovým prarodičům. Také s nimi nicméně vyvádí pěkné skopičiny. Na konci původního příběhu zdědí hoch Karlík Bucket továrnu a smí do ní přestěhovat rodinné příslušníky, což provádí Wonkovým proskleným létajícím „výtahem“. Až nyní však odhalujeme, že skupina do cíle nedoletěla. Místo se octli vinou jedné z Karlíkových babiček na zemské orbitě a začínají obíhat. Je přitom znát, že knihu Karlík a velký skleněný výtah psal Dahl pod vlivem dobytí Měsíce. Korektní však není a připomíná místy spíše starou pulpovou fikci s ohavnými mimozemšťany. Těm se (v překladu) říká červodraví hnísti a legrace s nimi věru není. Spíš tu poskakuje mrazík po zádech! Žerou lidi. Například spořádají část personálu amerického hotelu na oběžné dráze. Hned jedna z prvních sekvencí této dětské sci-fi připomíná úvodní moment z knižního Pana Tau (1974), kdy američtí astronauti spatří průzorem Tauovu mosaznou raketku. A když čteme dále, všimneme si, že se autor vrací i k počátkům dahlománie, když upomene na Jakuba a obří broskev (1961): překvapeným pozorovatelům se totiž naskýtá pohled do skleněného výtahu a zprvu mají posádku za „jadérka. Až pak za Marťany. Roald Dahl nicméně není stoprocentně věrohodný, předpokládá-li, že by Američani dopustili přímý televizní přenos veškerého průběhu podobného letu pro veškerou zeměkouli – a že by obyvatelstvo kvůli televizi v poklidu přestalo chodit do práce. „Celý svět na půl minuty zatajil dech,“ vypráví, ale brzy si nevýhodně nepravděpodobný přístup uvědomuje a do nitra amerického orbitálního hotelu (na masakr způsobený červodravými hnísty) už jako čtenáři spolu s diváky nevidíme. Zato lze sledovat „akčního“ prezidenta USA Lancelota R. Gilligrasse i jeho poradce včetně generálů, z nichž nejagilnější by nejraději vše odpálil „do povětří“. Pro změnu se tu jedná o vliv Kubrickova filmu Doktor Divnoláska. Pak se ovšem příběh vrací k bžundám základní knihy o továrně, ve které byla postupně a bizarně mrzačená zlobivá dítka. Návrat demonstrují kapitoly Zpátky v továrně na čokoládu, Jak byl vynalezen Wonkavit, Recept na Wonkavit a Sbohem, Jiřinko. Podstatný rozdíl tu přesto je. Víc se teď jedná o staré lidi, ne o děti. Spád nabírá kniha kapitolami Vitawonk a cesta do Minusie, Záchrana v Minusii, Nejstarší člověk na světě a Miminka rostou. A finále knihy nadchne. Opravdu je hodno Dahla. Jde o „zmrzlinovou“ porci fantazie, která vtipně rozvíjí ty motivy první knihy, které by asi toužili domyslet čtenáři. Střed svazku jako by sice byl tvořen z nepoužitých motivů původního Karlíka a továrny na čokoládu a začátek je poněkud natahovaný, moc to však nevadí. Už proto ne, že je vše prokládáno neuvěřitelnými verši. A také momenty, jež snad vypadly z Clarkova Setkání s Rámou. A dalšími, co připomenou matematický svět Lewise Carrolla. Roald Dahl napsal science fiction v duchu Terry Pratchetta i Douglase Adamse a navíc si chvíli připadáme jako v Plochozemi. Nebo jste snad už někdy byli na cestě časoprostorem v oblasti mimo tento svět, ale 87 let před svým narozením, kde vás mají šanci každou sekundou zlikvidovat neviditelné „gnůlky“? Nad dílem Roalda Dahla o kosmickém výtahu si musíme vybavit i Burtonovu filmovou komedii Mars útočí. Nebude to náhodou, že právě Burton přivedl Karlíka podruhé do kinosálů. Oba čeští překladatelé si s textem vyhráli. Charakteristicky „čmárané“ obrázky dvorního Dahlova ilustrátora Quentina Blakea prokládají i český překlad. V knize mě pouze zarazila značná „amerikanizace“ a až glorifikující propagace Bílého domu, tamního prezidenta, ale i třeba mezinárodních hotelů Savoy, Ritz a Hilton. Tak či onak, Dahl bezděky skoro předpověděl budoucnost. Jak to? Čteme: „Tady prezident Spojených států,“ odpověděl hlas. „Jo, a tady kačer Donald,“ opáčil astronaut Shmitetz.   Roald Dahl: Karlík a velký skleněný výtah. Ilustrace Quentin Blake. Překlad prozaické části David Petrů. Překlad veršů Robin Král. V edici Pikola vydala Euromedia Group. Praha 2019. 208 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:46:31

Peter Becher: Adalbert Stifter – touha po harmonii. Biografie (ukázka z knihy)

Spisovatel a malíř Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 v Horní Plané. Šumava i rodné město, v němž prožil své dětství, se staly dějištěm mnoha jeho prací, zdrojem jeho inspirace. Jeho literární dílo patří bohatstvím svých obrazů, svými plastickými líčeními krajiny a přírody, jakož i vysokými morálními nároky a filozofickým záměrem jím vyprávěných příběhů ke skvostům německy psané literatury. Autor jimi pro svou česko-rakouskou domovinu vytvořil literární pomníky, které dodnes spojují obě země. Autor knihy Peter Becher (rozhovor a autorem ZDE) empaticky líčí jeho život, který zasazuje do širších dobových souvislostí a vytváří tak věrný a plastický obraz života rakouské společnosti 19. století, v níž se Adalbert Stifter pohyboval. Jednání a myšlení spisovatele kriticky analyzuje, čtivým způsobem interpretuje jeho díla a osvětluje jednání jeho literárních postav, přičemž svůj výklad doplňuje četnými citáty ze Stifterových děl. Peter Becher připomíná, že byl hornoplánský rodák i nadaným malířem – krajinářem. V knize je otištěno několik jeho obrazů. Kniha také obsahuje bibliografii Adalbert Stifter v českých překladech 1858–2018, kterou zpracovala Tamara Pršínová z Jihočeské vědecké knihovny.   Ukázka z knihy: Za svého života rozděloval Adalbert Stifter své čtenáře a kritiky neméně intenzivně než dnes. Zatímco jedny dokázal nadchnout, pobavit a utěšit, druhé nudil, provokoval a odrazoval. Vedle reakcí na dílo tu jsou vyobrazení jeho osoby: Stifter laskavě a naivně rozdávající povznesení a útěchu, kulaťoučký a spokojený, jak ho namaloval Moritz Michael Daffinger ve Vídni v roce 1846. Stifter hledající a toužící prostředník mezi napětím a strachem, rozervaný a utrápený, jak ho ukazuje posmrtná maska, kterou sňal Josef Rint v roce 1868 v Linci.             Vídeňský portrét a linecká posmrtná maska – oblouk napětí Stifterova života může být sotva zobrazen drastičtěji. Leží mezi nimi pouhá dvě desetiletí: v roce 1846 jedenačtyřicetiletý muž, soukromý učitel v nejvznešenějších rodinách Vídně, uznávaný malíř a autor rozmazlený úspěchy svých povídek, nedlouho před jmenováním c. k. školským radou. V roce 1868 na konci svého života – vyčerpaný a vyhořelý, zoufalý z úřadu i z literatury, trýzněný finančními starostmi, nervovou chorobou, nadměrnou touhou po jídle a pití, v literárním usilování stále osamělejší a neústupnější, co stránka, to bojiště škrtů a doplňků. Podle úředního potvrzení Stifter zemřel na „vysilující horečku v důsledku chronické atrofie jater“, když si dva dny předtím udělal na krku otevřenou ránu břitvou.             Kdo byl tento spisovatel tak rozdílných tváří, který byl tak silně uctíván a tak pohrdavě odmítán? Autor, do něhož se druzí spisovatelé znovu a znovu naváželi, anebo se podle něho orientovali? O kterém například Herbert Achternbusch v roce 1971 napsal: „Nečetl jsem Starého mládence, protože mě nezajímalo, co píšou jiní autoři.“ Nebo Peter Handke v roce 1980: „Ke Stifterovým prvním vzpomínkám patřily tmavé skvrny v něm. Později věděl, že to byly lesy kolem něho. Jeho povídky mi nyní v kterémkoli lese ustavičně otevírají barevná místa.“ Nebo Thomas Bernhard, 1985: „Stifter není žádný génius, Stifter je křečovitě žijící šosák, křečovitě píšící zatuchlý maloměšťák ve školních službách.“ Naopak Karlheinz Deschner, 1994: „Avšak žádnou knihu jsem nečetl – navzdory někdy až příliš velkému utápění se v citech – tak často jako Hvozd. Zasáhl mě už název a pak mě to vtahovalo stále více a více jemnou sugescí na onen odlehlý, kouzlem opředený obrovský ostrov plný stromů a snů, do doby třicetileté války na půlnoční straně Rakous.“ A Pavel Eisner napsal už v roce 1933, že Stifter je „duch syntetický a velmi složitý, jeho velkým uměním je vydestilovati ze složitosti výslednou prostotu a prostou definitivnost“.             Kdo to tedy byl Stifter? Tato kniha se pokouší odpovědět – ne jako vědecké vyrovnání se sekundární literaturou, ani jako systematická analýza Stifterových povídek a románů. Spíše se obrací na zaujatého čtenáře, který hledá přístup ke Stifterovu životu a dílu i ke kraji, ve kterém působil. Od odstranění železné opony v létě roku 1990 je opět možné putovat na onen „ostrov plný stromů a snů na půlnoční straně Rakous“.             A k takovému putování čtenáře srdečně zveme – k putování od usedlosti Rosenbergergut v Bavorsku přes bavorsko-česko-rakouský hraniční hřeben do Horní Plané, kde se Stifter 23. října 1805 narodil.   (…)   Pramenem všech těchto informací je Johannes Aprent, který jako mladý učitel reálky patřil do kruhu Stifterových přátel v Linci. Stifter vyprávěl příteli mladšímu o dobrých dvacet let mnoho ze svého života. Rok po Stifterově úmrtí vydal Aprent první soubor dopisů a v podrobném úvodu zachytil nejen svá setkání se Stifterem, ale vyjádřil také svou velikou úctu, jíž vděčíme za mnohé bagatelizace a mnohá zveličení.             Smyšlenkami naopak nejsou obě velké katastrofy, které se staly v roce 1817. I když tehdejší velký požár města rodinu Stifterových přímo nepostihl, byl rozsah katastrofy tak obrovský, že se obraz městečka ze Stifterova dětství trvale proměnil. Mnohé rodiny byly bez střechy nad hlavou, zničení jejich veškerého majetku, stavba nových domů na místě zničených, to vše utvářelo místní dění po celý rok. Horní Planá obdržela téměř pět tisíc zlatých, které přišly z jiných míst celé země jako dar; jen ze Žatce dorazilo 354 zlatých na pomoc rodinám, které přišly o střechu nad hlavou.             21. listopadu došlo ke druhé katastrofě, která zasáhla Stiftera a celou rodinu naprosto bezprostředně. Toho dne měl jeho otec smrtelnou nehodu v Horním Rakousku, kde byl na cestách se svým povozem. Převrácený povoz byl nalezen mezi Welsem a Lambachem, otec pod ním byl mrtvý.             Stifter je tak šokovaný, že zpočátku odmítá jíst. Teprve po několika dnech je schopen neštěstí akceptovat. Existence rodiny je ohrožena. Bez manžela, hlavního živitele rodiny, má matka s pěti malými dětmi těžkou pozici. Jak má rodinu uživit, jak pracovat a současně dávat pozor na děti? Teď je štěstí, že v domě jsou prarodiče a že vedle tkaní tady existuje také malé hospodářství. Stifter jako nejstarší syn, který právě dosáhl dvanácti let, teď musí zabrat jako dospělý a chodit s dědečkem na pole. Nikdo už nemluví o jeho bystrosti nebo snad dokonce o vyšších metách. Teď tu zbývá už jen jediný cíl: existenčně zabezpečit rodinu. A když k tomu kaplan ještě vysloví názor, že Stifter je na latinu „naprosto bez talentu“, rozplynou se veškeré gymnaziální plány v absurdní sen. Na konci prvního velkého krizového roku jeho života se zdá Stifterova budoucnost zpečetěna. Zůstane v Horní Plané a bude se starat jako malorolník a tkadlec, aby jeho rodina nezahynula v bídě.             Tak to vypadalo ještě na jaře 1818. Franzi Friepesovi, dědečkovi z matčiny strany, který dceřinu rodinu podporoval, se to ale nezdálo. Když se situace rodiny v létě 1818 částečně stabilizovala, vzal s sebou chlapce do Kremsmünsteru. Díky zprostředkování pátera Bernarda Kocha, kaplana ve Viechtwangu, který byl synovcem babičky Friepesové, zkoušel Stiftera v Kremsmünsteru páter Placidus Hall. Hall patřil k oněm osvíceným pedagogům, které nezajímalo zpaměti naučené učivo, nýbrž bystrost a zvídavost žáků. Neptal se Stiftera na latinská slovíčka nebo básně, nýbrž na znalost jeho bydliště a okolí Horní Plané. Stifterovy odpovědi Halla přesvědčily, že hoch má se svou bystrou pozorností a dobrou pamětí všechny předpoklady pro docházku do vyšší školy. Pro nastávající podzim ho přijal do gymnázia benediktinského kláštera.   Stifter, kterému právě bylo třináct let, zažil přijetím do benediktinského kláštera v Kremsmünsteru rok po otcově smrti další výrazný mezník ve svém životě. Jestliže se doposud jeho život odehrával výlučně v Horní Plané, zažil nyní nejen odloučení od rodiny, přátel a rodného domu, ale také vstup do zcela nové životní sféry, která se mu po osm let, 1818–1826, stala druhým domovem a prostředím formujícím jeho vzdělání a jeho vidění světa. Už cesta, kterou již jednou absolvoval se svým dědečkem, znamenala oddělení obou životních sfér. Do Kremsmünsteru, vzdáleného od Horní Plané přes 120 kilometrů, se nedalo dostat za jediný den. Leží jižně od Lince a jihovýchodně od Welsu, vzdálený jen několik kilometrů od místa, kde zahynul jeho otec. Stifter musel jít pravděpodobně celou cestu pěšky.             V Kremsmünsteru poznal úplně jiný svět. Zatímco v Horní Plané žil s jinými lidmi na co nejmenším prostoru, rytmus dne určovaly práce sedláků a řemeslníků a jen několik lidí mělo vyšší vzdělání, v Kremsmünsteru potkával převážně lidi s vysokým vzděláním. Každodenní život určovala pravidla internátu a vyučování. Díky baroknímu kostelu, klášterní knihovně, obrazárně, císařskému sálu a hvězdárně, které se říká „první výškový dům v Evropě“, se Stifter seznámil s nádherou prostoru a velkorysostí, jaké doposud neznal. Ba i okolní krajina byla rozlehlejší než vltavské údolí, horizont neohraničuje blízký hřeben Šumavy, nýbrž se rozprostírá až k holým alpským vrcholkům Totes Gebirge.             Benediktinský klášter, který založil v roce 777 bavorský vévoda Tassilo III., patří k nejslavnějším klášterním komplexům Rakouska. Dle pověsti nechal Tassilo postavit klášter na místě, kde jeho syna smrtelně poranil divoký kanec. Kanec ve znaku kláštera se vztahuje k této pověsti. Za nejcennější předmět kláštera je považován Tassilův pohár zhotovený ze zlata a mědi, pocházející z 8. století. Benediktini zde zřídili vlastní gymnázium již v polovině 16. století.             Když Stifter nastoupil v Kremsmünsteru, sestával tehdejší výukový systém ze dvou částí a přechodového stupně na univerzitu. Žák musel nejdříve absolvovat čtyři „gramatické třídy“, ve kterých se vyučovalo náboženství, latina, matematika, přírodověda a fyzika, zeměpis, dějepis a řečtina. Pak následovaly dvě „humanitní třídy“, kterým se také říkalo „poetika“ a „rétorika“ a ve kterých se kladl zvláštní důraz na zlepšení mluveného vyjadřování. Předměty byly stejné jako v předcházejících letech, samostatný předmět pro němčinu nebyl v době Stifterova studia ještě zaveden. Mateřský jazyk se cvičil hlavně nepřímo při překladech a při výkladech řecké a latinské gramatiky. Učebnice Institutio ad eloquentiam, kterou používal Stifter, byla napsána jen latinsky. Kromě ní se ovšem používala i dvoudílná učebnice Sammlung deutscher Beyspiele zur Bildung des Styls (Sbírka německých příkladů pro utváření stylu).             Po dvou humanitních třídách následovaly jako třetí a současně závěrečný stupeň dvě „filozofické třídy“, které připravovaly na studium na univerzitě. K vyučovaným předmětům patřily věda o náboženství, teoretická filozofie, latina, matematika a přírodověda. Na rozdíl od předchozích tříd vyučovali teď jednotlivé předměty různí učitelé, přičemž užívání stanovených učebnic bylo závazné. Stifter se zde tak seznámil s třísvazkovým dílem Systematischer Religionsunterricht für Kandidaten der Philosophie (Systematická výuka náboženství pro kandidáty filozofie) od J. M. Leonharda, které se pokoušelo o zprostředkování mezi církevní vírou a světskou filozofií, a s knihou Naturlehre (Fyzika) svého pozdějšího univerzitního učitele Andrease von Baumgartnera, která pojednávala o rozličných oblastech fyziky, jako jsou mechanika, akustika, termika, elektřina, astronomie a meteorologie.             Když Stifter na svátek Všech svatých roku 1818 dorazil do Kremsmünsteru, netušil o všech těchto věcech patrně nic, zato měl ze začátku úplně jiné starosti. Nebydlel v klášteře sám, nýbrž společně s jinými žáky gymnázia u rodiny vyššího klášterního správního úředníka Johanna Mayera v takzvaném „pivovaru“. Vládly zde jiné zvyklosti, jiná pravidla, byly zde cizí obličeje, které na Stiftera působily tísnivě, stejně jako benediktinští mniši ve svých černých kutnách. Žádný div, že byl v prvních týdnech „plachý a neobratný“, jak píše Johann Aprent. Všechno bylo nezvyklé, vzrušující a nové a vedle pomocných rukou tu byly i posměšné hlasy, které se vysmívaly nejistotě nováčků.             Vyučovalo se od pondělí do středy a v pátek a v sobotu. Ve čtvrtek a v úterý odpoledne bylo volno. Denně se vyučovaly čtyři hodiny, dvě dopoledne a dvě odpoledne. Školní rok začínal 3. listopadu a končil 14. září. Kromě vánočních a velikonočních prázdnin byly také tři dny volna o masopustu.             Stifterovým prvním třídním učitelem byl páter Placidus Hall, právě onen mnich, který ho zkoušel a pozitivně ohodnotil. Hall, narozený v roce 1774, pocházel z Kaplice v Čechách. Od roku 1800 vyučoval v Kremsmünsteru a později působil na různých místech jako farář. Jeho výuka latiny byla tak úspěšná, že se jeho žákům kvůli jejich dobrým znalostem říkalo „placidáni“. Stifter později vzpomínal na svého učitele pln úcty:   „Za nejznamenitější, i když ne veškerý, podíl na svých pokrocích děkuji svému profesorovi v gramatických třídách, benediktinu Placidu Hallovi, který se mě ujal, protože se domníval, že ve mně objevil jakési vlohy, dovolil mi spolu s jinými chovanci chodit k němu do jeho dvou místností, povzbuzoval mě, držel mě na uzdě, když mě moje příliš živá povaha chtěla strhnout, a nakonec si mě tak oblíbil, že se o mne staral téměř víc jak otcovsky.“   Dr. Peter Becher se narodil v roce 1952, vystudoval germanistiku a historii, disertační práci obhájil v roce 1981. Spolupracoval s rozhlasovou stanicí Bayerischer Rundfunk. V letech 1986–2018 byl výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově. Je autorem četných článků a publikací zaměřených na německy psanou literaturu z českých zemí a dějiny kultury. V letech 2000–2012 byl členem Česko-německého diskusního fóra, je členem Českého PEN klubu.   Přeložil Václav Maidl, nakladatelství Srdce Vltavy, Horní Planá, 2019, 1. vydání, vázaná, 268 stran.

Čas načtení: 2020-02-24 09:22:42

V epidemii koronaviru jsme všichni jen malí lidé aneb Život a smrt jednoho maloobchodníka

Koronavirovou epidemii v Číně vnímáme hlavně perspektivou čísel a dynamiky dalšího vývoje. Je to vzdálená kultura a skoro nikdo tam nemáme známé. Ono je to možná i dobře, můžeme si díky tomu zachovat určitý nadhled a odstup od věci. (Jó Itálie, to už začíná být nepříjemně blízko!) Ale propůjčit si na chvíli pohled lidí, který se nacházejí uprostřed veškerého dění, je také zajímavé. Svět nejsou jenom čísla a grafy, ale i příběhy lidí. Následující text je překlad z překladu. Původní příspěvek v čínštině publikoval na sociální síti doktor Cao. Do angličtiny jej přeložila čínská uživatelka Redditu, do češtiny pak s jejím svolením já. Trochu mi to připomíná styl německého spisovatele Remarquea, jenom s kapkou poezie navíc. Snad každé větší zdravotnické zařízení na světě má svého Lin Juna, nebo si aspoň přeje, aby ho mělo. Dále nám tedy bude vyprávět doktor Cao: „Lin Jun zemřel ve Wu-chanské ústřední nemocnici. Bylo mu něco přes čtyřicet let. Lin Jun byl „nedůležitá osoba“, ani lékař, ani manažer, ale každý, kdo pracuje v nemocnici, ho znal. Lin Jun byl příbuzný jednoho zaměstnance nemocnice. Přistěhoval se sem kolem roku 1998. Byl to tehdy docela pohledný chlapík těsně po dvacítce. Oženil se s krásnou ženou s velkýma očima, je to silná žena. Máme tu starou dvoupatrovou budovu, která je v majetku katolické církve. Byla prázdná a církev nabídla přízemí k pronájmu, aby z objektu měla nějaký zisk. Lin Jun si prostory pronajal a otevřel tam malý obchod se smíšeným zbožím. On a jeho žena bydleli hned za krámkem. V Lin Junově obchodě se prodává všechno možné, jídlo, cigarety, alkohol, nealko nápoje, vitamíny, květiny, ovoce a dárky. V podstatě všechno, co můžete potřebovat, když jste v nemocnici, nebo když tam pracujete. Vždycky jsme Lin Junovi volali, když jsme něco potřebovali donést. Buď my sami, nebo do sousedního oddělení. Někdy jsme objednali dva balíky minerálek, jindy si pacienti chtěli dát něco ke svačině, dokonce třeba jenom banán. Vždycky přišel, nikdy si neřekl o žádné peníze navíc, nikdy se nezpozdil, nestěžoval si. Zavolali jste ho a on se objevil, s úsměvem na tváři. Jak se začalo rozmáhat nakupování online, nechtěli jsme nechávat kurýry čekat na recepci, tak jsme jim prostě řekli, ať nechávají naše zásilky v Linově obchodě: „Jenom požádejte majitele, aby podepsal převzetí.“ Dřív, než se rozšířilo placení mobilem, jsme občas zašli do jeho obchodu nakoupit nějaké to jídlo a pití a zapomněli jsme, že u sebe nemáme hotovost (v nemocničních uniformách nenosíme hotovost po kapsách). Vždycky řekl: tak mi zaplatíte později. Někdy si tu částku zapamatoval, jindy ne, pak jsme se dohodli na něčem, co zhruba odpovídalo naší nedokonalé paměti. Díky tomu, jak se svojí ženou dřeli, si mohli dovolit koupit malý byt nedaleko nemocnice. Před oknem si vysadili květiny. Pak si pořídili malé černé auto. Když s ním zrovna nejezdil, přetahoval jej Lin Jun plachtou. Protože bydlel tak blízko špitálu, obraceli jsme se na něj i s jinými dotazy a úkoly. „Poslyš, nová sestra hledá podnájem. Nevíš o něčem?“ – „Jasně, doktor Wang zrovna pronajímá byt. Mám klíče.“ Žili jsme si tu klidným životem, pak začala noční můra. Linův obchod byl hodně blízko k nemocnici. Nakazil se v okamžiku, kdy nás zasáhla první vlna infekcí. Postelí bylo málo, jeho stav se rychle zhoršoval, zemřel dřív, než jsme pro něj něco dokázali udělat. Na CTčku měl obě plíce bílé. Onemocněl ještě v době, kdy se o viru říkalo, že je to „šeptanda“, zemřel v době, kdy vláda tvrdila, že se tomu dá zabránit a kontrolovat to, byl pryč ještě dřív, než na Wu-chan uvalili karanténu. Jeho žena je také nakažená, právě je v nemocnici. Ptal jsem se svých kolegů z pohotovosti, říkali, že pro něj nemohli nic udělat, jeho stav se zhoršil moc rychle. Možná by fungovalo ECMO, jenže kolik těch přístrojů naše nemocnice má? Dva. Byl to jenom obyčejný člověk, bylo těžké pro něj sehnat i lůžko, natož vůbec přístroj jako ECMO. Tolik lidí je jako on, všichni kolem nás, obyčejní, neuvědomíte si, jak jsou důležití, dokud náhle nejsou pryč. Doktor Li Yunliang zemřel, profesor Lin Zhengbin z nemocnice Tongdži zemřel, celá země o nich ví. Ví někdo, že umřel majitel malého obchodu? Ví, někdo, že zemřeli další tři pacienti na mém oddělení? V téhle epidemii jsme všichni jen malí lidé, děláme svoji práci, jsme svědky utrpení života a smrti. Mrtví jsou pryč, živí musejí žít dál.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-28 17:36:42

Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (ukázka z knihy)

Kniha Vojtěcha Klimta detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Autor prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali. Jeho součástí je obsáhlá obrazová příloha. Kniha vyšla za přispění Nadace Český literární fond.   Ukázka z knihy: Mezi posledními tisky, jež se Karlu Krylovi ještě realizovat podaří, budou příznačně výňatky z Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské a básně Jaroslava Seiferta, který se o šest let později spolu s Františkem Hrubínem veřejně zastane na sjezdu spisovatelů našich vězněných a zakázaných autorů. V listopadu 1949 se u Kryla začal připravovat tisk Veršů pro Pavlíčka věnovaných Jaroslavem Seifertem synovi Pavla a Mahuleny Parmových. Vánoční vydání se však kvůli byrokratickým překážkám nestihlo. Parma nakonec 14. prosince zažádal o povolení Okresní národní výbor. „Bezpečnostní referent“ Myslikovjan o pět dnů později odeslal rozhodnutí: „K Vaší žádosti ze dne 14. prosince 1949 povoluje Vám Okresní národní výbor – Okresní velitelství ve Frenštátě p/Radh. soukromé vytisknutí básně Jaroslava Seiferta: Frenštátská koleda, s ohledem na skutečnost, že tato báseň byla věnována básníkem Vašemu synovi Pavlovi. Báseň bude vytištěna na dvojlistu normalisovaného formátu A5 a v počtu dvouset číslovaných výtisků v úpravě profesora Vysoké školy umělecko-průmyslové Antonína Strnadla. Výtisky této básně nesmějí být prodávány, jen věnovány přátelům a příznivcům za účelem regionálně propagačním. Jeden výtisk předložte zdejšímu úřadu.“ Libor Knězek: „Kryl však Seifertovu báseň přece jen vytiskl se Strnadlovými kresbami a ve vlastní grafické úpravě v podobě vkusné knížečky s barevnou obálkou a 18. ledna poslal už hotové tisky i s rukopisem a štočky Parmovým. V připojeném dopisu upozorňuje:“ ‚Výměr ONV přikládám a žádám tě, abys jej dobře uschoval, protože nikdy člověk neví, kdy přijde kontrola. (…) Situace je velmi svízelná, poddat se nemíním, řekl jsem to včera kontrole z kraje, našemu novému referentu ‚přes tisk‘.“ (…) Pěkné pozdravení mil. paní a Pavlíčkovi, ať si toho tisku v budoucnu váží, každé děcko něco takového mít nebude.‘“ Po Novém roce 1950 bibliofilie se Seifertovou Frenštátskou koledou konečně vychází. Jaroslav Seifert za ni Pavlu Parmovi děkuje v dopisu z 24. ledna 1950: „Knížka je roztomilá a potěšila nás všechny. Jediné skličující je, že tento vánoční pozdrav přichází, když ta kouzelná doba svátků je nenávratně za námi.“   ZLOČIN Všichni živnostníci bez ohledu na svůj přístup k zaměstnancům získávají statut vykořisťovatele. Podnikavost je na obtíž, což bude mít samozřejmě brzy fatální dopad na ekonomický vývoj. Podobně i na zaměstnanost, jež bude často uměle navyšována vytvářením neefektivních pracovních míst. Tiskař Kryl si klíčovou úlohu svých zaměstnanců uvědomuje a bude ji oceňovat i po letech: „Nebyla to však jen zásluha Kryla a Scottiho. Je třeba vzpomenout všech těch spolupracovníků, působících v této tiskárně před prvou světovou válkou i po ní. Byli to pracovníci přesní, svědomití, milující své povolání. Byli to tvrdí odboráři, ale lidé čestní a přímí. Jen jejich přesnou prací bylo možno dosíci takových úspěchů. A věnoval-li Oldřich Menhart otci Krylovi k jeho šedesátinám překlad hesla slavného antverpského knihtiskaře Christophe Plantina a překlad jeho sonetu, byl to dar i jeho spolupracovníkům, dar jistě oprávněný, zasloužený.“ V květnu 1949 ve firmě z jedenácti zaměstnanců zbývají dva. Karel Kryl mladší: „Že se starají i na jiné straně, aby mně zlikvidovali, je samozřejmé. Provádějí se různé podpisové akce, ale já zůstávám klidný.“ Zanedlouho už ale tuší, že „…znárodnění se asi stejně nevyhnem.“ Pokud psal tiskař Karel Kryl mladší o znárodnění, netušil, že v jeho případě bude zvolena ještě tvrdší varianta: likvidace podniku pod národní správou. 7. dubna 1950 odebírají kroměřížští komunisté Krylovi knihtiskařskou koncesi a do Kojetínské ulice číslo 31 vyráží připravená pracovní četa. Karel Kryl nejmladší: „Pamatuji si jako dnes, že jsem stál na chodníku Kojetínské ulice, velitel gardy v bílých rukavičkách velel na protější straně ulice revolučnímu hnutí, sestávajícímu z maníků s krompáči a kladivy. Tatínek a maminka mě drželi za ruce, zatímco dědicové nejlepších kulturních tradic národních, jak se komunisté zvali, měnili sazbu a stroje naší tiskárny na šrot pro novou huť, kterou právě poslali budovat mého otce. Plakal jsem, protože slzeli mí rodiče. ‚Nebreč,‘ řekl táta, ‚chlapi nebrečí.‘ Nebrečel jsem, vždyť kolem stáli lidi, které jsme znali, po léta znali, a mlčeli, jiní procházeli lhostejně kolem.“ Sazby, včetně sbírky básní Zdeňka Řezníčka jsou rozmetány, všechno kromě zničených tiskařských strojů zabaveno, přesněji řečeno ukradeno. Alexander Koenigsmark: „Nějaký idiot tehdy vymyslel i akci proti tiskárně pana Kryla. Do tiskárny vtrhla horda zfašizovaných elementů, rozbila kladivy stroje, zničila zařízení tiskárny a radujíc se z toho, jakou ránu zase dostal světový imperialismus a jak jsme se tímto hluboce humanistickým počinem dostali blíže k vybudování socialistické společnosti, vydala se někam jinam šířit humanismus. Že dali ránu hlavně československé kultuře, jim bylo jedno.“ Likvidátor Krylovy tiskárny, bývalý strojní sazeč Josef Zimák byl dosazen jako národní správce do všech knihtiskáren v Kroměříži. Guskovu německou firmu zkonfiskoval, „ostatní kroměřížské tiskárny byly zrušeny a vše soustředěno do budovy bývalé Guskovy tiskárny ve Farní ulici číslo 4.“ Většina dokumentačně cenného archivu knihtiskárny je ztracena. Největší část vzala zasvé při stěhování ze Sudet do vnitrozemí před nacisty, zbytek při likvidaci tiskárny komunisty. Karel Kryl nejmladší: „Archiv, který byl plný Reynků, Demlů, Zahradníčků, si odvezl pan Václav Kopecký a někde ho zašmelil.“ Tiskař Kryl se vůči otřesnému jednání, jemuž byla jeho rodina vystavena, písemně ohradí. Strohé odpovědi Krajského národního výboru se dočká za dlouhých osm měsíců, dva dny před vánočními svátky: „‚Úplná likvidace Vaší tiskárny‘ byla provedena, aby podnik mohl být jinak hospodářsky využit.‘“ Jen pár měsíců po zničení Krylovy tiskárny ranila mrtvice jeho frenštátského nakladatele Jana Jelínka, poznamená jej to na zbytek jeho života. Dodnes není v úplnosti zdokumentováno, kolik lidí u nás bude režimem KSČ přímo postiženo, natož aby byli započítáni lidé, kteří skončí sebevraždou nebo s těžkými zdravotními následky. Komunisté zničí a majitelům de facto ukradnou desetitisíce do té doby prosperujících podniků a zemědělských živností. V případě Krylovy tiskárny a dalších firem, spolků a institucí se navíc jedná o ztrátu, která přispěje k následnému úpadku naší kultury. Likvidační správce Josef Zimák: „Likvidaci jmenované firmy, kterou jsem byl pověřen, jsem provedl, takže dnem 31. 12. 1950 firma zanikla.“ Na konci tohoto i jiných se zničením Krylovy tiskárny souvisejících lejster, se Zimák loučí pozdravem „Pětiletce zdar!“ Karel Kryl nejmladší: „Byla to škoda, že tyhlety podniky zanikly. Byly kořením i solí normální spotřební tiskařské a nakladatelské činnosti. Nebyla to žádná lukrativní činnost, vydávat bibliofilie, to byla láska k řemeslu a preciznímu tisku. Vytisknout spotřební knihu je mnohem snazší než vytisknout dvanáctibarevný dřevoryt… Já si tu tiskárnu pamatuju jenom tak, že mě maminka držela za ruku a z té dědečkovy a tatínkovy pýchy na Kojetínské ulici létal prach a třísky. Můj tatínek o tom nerad mluvil, protože mu to činilo bolest. Větší, stokrát větší, než když se tahle tiskárna musela v roce 1939 přestěhovat z Nového Jičína do Kroměříže…“ Rok po likvidaci tiskárny soudní znalec Josef Sedlák sepíše a ohodnotí Krylův zničený a zabavený majetek, včetně papíru, písma a veškerého inventáře. Na prvním místě podrobného sedmistránkového seznamu odevzdaného 5. dubna 1951 figurují tiskařské stroje a u každého z nich je uvedena poznámka: „šrot“. Dozvídáme se tak, že Krylova strojovna disponovala následujícím zařízením: příklopovým lisem Reform Grosse a Kurz Drážďany, příklopovým lisem Anger a syn Vídeň, rychlolisem Koenig a Bauer (rok výroby kolem roku 1910) a rychlolisem Kaiser. V dokumentech se stroje popisují jako zastaralé a nepoužitelné, čímž se má zakrýt jejich skutečný osud. Čtyři elektromotory na střídavý proud značky Bovert nebyly zničeny, ale zabaveny. V knihárně se mimo jiné nacházela ruční řezačka Anger, ruční drátošička, perforovací stroj Anger, knihařský lis a knihařský stůl. Nejvíce položek obsahovala sazárna: množství takzvaných amerických a běžných regálů, 3 658 kilogramů písma a 1 842 kilogramů sazby. Skladové zásoby činily mimo jiné 1 681 kilogramů různých druhů papíru. Do té doby plně funkční stroje jsou na úředním lejstru z 12. října 1950 popsány jako 2 925 kilogramů odpadové litiny prodané sběrným surovinám za 1 165 korun. Za zničený a zabavený majetek odhadnutý soudním znalcem Sedlákem na 286 tisíc Karel Kryl ve dvou splátkách 3. a 6. listopadu 1952 obdrží necelých třicet tisíc korun. I o tuto hubenou kompenzaci však rodina záhy přijde, když se z ní půl roku nato další státem řízenou krádeží, nazvanou měnová reforma, stane bezvýznamná částka. Správce Zimák 21. srpna 1951 formálně sepíše kupní smlouvu s olomouckým národním podnikem Moravskoslezské tiskárny, zastoupeným Miroslavem Štefkem. Bez Krylovy účasti si tak mezi sebou přehazují zbytky jeho majetku. Jde ale spíše o byrokratickou komedii, neboť v té době už dávno bylo nejcennější strojní zařízení zničeno. Co zbývá, likvidační správce postupně rozprodá. Na kroměřížskou restauraci Ostrý roh jsou kupříkladu převedena kamna za 2500 korun, další topná zařízení, stoly a hasicí přístroj obdrží Družstvo Stavbyt. 30. června 1951 obdrží od národního správce Zimáka 1565 korun za „pomocné práce při likvidaci“ Krylovy knihtiskárny František Kytlica. Josef Zimák si v únoru 1952 vyplatí úhrnem 15 530 Kč, přičemž konfiskaci nakladatelství ohodnotí třikrát dráže než likvidaci tiskárny. To ale likvidátorům nestačí, 19. září 1952 zasílá Jednotný fond pracujících jménem Ervína Tichého a Františka Jámy stížnost, že ačkoli Kryl odvedl fondu desetiprocentní podíl ze zisku za roky 1947 a 1948 v částce 21 724 korun, podíl ze zisku za období 1945–1946 ve výši 25 tisíc zůstal neuhrazen. Likvidovaný tiskař tuto skutečnost rozporuje tvrzením, že uhrazeno bylo vše, jak mělo být. 27. března 1953 částku s pozdravem „Pětiletce zdar!“ urguje H. Havlena za Středomoravské tiskárny v Olomouci. Následně správce Zimák zasílá Jednotnému fondu pracujících zbývající zůstatek účtu tiskárny 19 347 korun a doporučuje vymáhat zbytek částky na jejím nebohém bývalém majiteli Krylovi. Úřední tečkou za případem bude dopis finančního referenta Šmedka zaslaný 16. října 1954 „dlužníkovi Karlu Krylovi“ do Pavlovského ulice číslo 11, aby uhradil 214 korun za inventář a zásoby. Sídlo knihtiskárny v Kojetínské ulici dnes není nijak připomenuto, prostory projdou částečnou devastací a přestavbou, v roce 2017 budou nabízeny k prodeji. Jako v drtivé většině ostatních případů nebude za tento zločin z počátku padesátých let nikdo po roce 1989 odsouzen ani vyšetřován. Příkoří na rodině Krylových tak nad městem stále visí ve vzduchu.   Vojtěch Klimt (*1973) je od roku 1991 předsedou Klubu Karla Kryla. Je autorem biografie Karla Kryla nazvané Akorát že mi zabili tátu (2006).   Nakladatelství Galén, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 492 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-25 07:05:52

Kdo všechno chce do Evropy

Na serveru iDnes.cz vyšel článek uvádějící výsledky průzkumu arabské BBC o tom, že polovina mladých Arabů uvažuje o emigraci, nejčastěji do Evropy. je zajímavý, hlavně kvůli pohledu na měnící se sociální poměry v arabských státech. Pro plné pochopení toho, jak velký je potenciál „migrace z nespokojenosti“ v okolí Evropy, ale podle mého názoru nestačí. Abychom docenili, o jak zásadní záležitosti pro naši budoucnost se bavíme, měli bychom k němu doplnit několik důležitých bodů. Bod první. Arabské společnosti jsou „mladé“, jinými slovy, v jejich demografických stromech jsou mladé věkové kategorie mohutnější než v Evropě. To znamená, že mluvíme-li o přání mladých lidí emigrovat, jako právě ve výše zmíněném článku, jde o daleko větší podíl populace (vezměme si příklad Egypta), než kdyby šlo, dejme tomu, o Českou republiku. Celková porodnost měřená počtem dětí na ženu sice v arabských zemích prudce klesá, ale ještě kolem roku 1995 byla vysoko (kolem 4 dětí na ženu, tj. zdvojnásobení v každé generaci), a tehdy narozené děti jsou přesně ti mladíci, kteří aktuálně sní o stěhování do Evropy. Navíc i při současné arabské porodnosti mezi 2-3 dětmi na ženu bude v další generaci minimálně stejný počet mladých, jako v té současné, spíše trochu větší. Tvoří-li „mladí“, tj. lidé v kategorii 15-30 let, třetinu veškerého obyvatelstva, jako je tomu v Egyptě, bude země fungovat či nefungovat jinak, než tvoří-li sotva šestinu (jako v ČR). Vysoký podíl mladých lidí v populaci je často provázen násilnými konflikty, genocidami a jinou nestabilitou (teorie Youth Bulge). Obecně je k vedení války potřeba dostatečné množství mladých mužů, kteří jsou jejím „palivem“, a v zemích arabského světa je v současné době mladých mužů relativní přebytek. To může vysvětlovat dnešní poměry na Blízkém východě daleko lépe, než vnější zásahy mocností. Druhý bod. Absolutní počty obyvatel v arabském světě jsou velmi vysoké. Z toho plyne, že oněch mladých Arabů, o kterých se bavíme, je docela dost. (Povšimněte si v nedávném článku na Lidovkách letmé zmínky o tom, že v egyptské Káhiře aktuálně žije 23 milionů lidí a do půlky století se jich tam má tísnit 40 milionů. To už jsou čísla, která by vyvolala respekt i v Číně a v Indii.) Nebylo tomu tak vždy, arabský svět býval dokonce tradičně málo osídlený. Jedním z důvodů, proč evropská koloniální expanze koncem 19.století proběhla relativně hladce, byla i skutečnost, že Evropanů bylo tehdy daleko, daleko více než Arabů. Například Alžírsko mělo roku 1830, kdy se tam začala usazovat francouzská moc, pouhých 1,5 milionu obyvatel. Irák na přelomu 19. a 20. století čítal něco přes tři miliony lidí. Na té samé stránce zjistíte, že ještě kolem roku 1890 měly české země zhruba stejný počet obyvatel co Egypt. Dnes je to 10:1 v náš neprospěch. Tenhle dramatický vývoj je dán zejména lepší zdravotní péčí a jinými technologiemi, které arabský svět od Evropy přejal. V předvečer koloniální éry šlo o nesmírně technicky a vědecky zaostalou oblast světa, kde se úroveň medicíny či zemědělství od středověku nijak zásadně nepohnula. Porodnost byla obrovská, ale úmrtnost malých dětí také, takže nárůst obyvatelstva byl omezený a větší hladomor či epidemie vedly naopak k poklesu populace. (To jsou poměry typické pro všechny předmoderní společnosti, nejen ty arabské. Prošlo si jimi například i Japonsko. Viz demografický přechod, první fáze.) Se zavedením moderních postupů dětská úmrtnost prudce poklesla, ale společenské normy stále ještě diktovaly manželům, že mají mít co nejvíce dětí. Tím došlo k populační explozi, kvůli které dnes Káhira soutěží počtem obyvatel se Šanghají. Samozřejmě ani ten Egypt nemůže mít miliardu obyvatel, protože vody, potravin a obyvatelné půdy je tam jen omezené množství; navíc sem pomalu, ale jistě pronikají z vyspělejšího světa ekonomické i sociální poměry, které ke zmenšování průměrné rodiny vedou. Ale než se populace v arabském světě stabilizuje a přestane růst, uplyne ještě minimálně další generace, v nejprimitivnějším Jemenu možná i dvě. Absolutní počet obyvatel totiž roste ještě nějakou dobu potom, co porodnost poklesla – tomu se říká demografická setrvačnost. Jinými slovy, ten přetlak daný hustotou lidí na kilometr čtvereční se ještě nějakou dobu bude zvyšovat.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Třetí bod: arabský svět je jen jednou částí rozvojového světa. Je sice blízko, ale demograficky existují v rozvojovém světě i daleko „těžší váhy“ než stomilionový Egypt. Další regiony, které bychom měli brát při studiu hrozícího potenciálu migrace v úvahu, jsou například: subsaharská Afrika, Írán, středoasijské -stány (z nichž Pákistán už dosáhl zhruba poloviny obyvatelstva EU), Indie, Srí Lanka a Bangladéš. Podíváme-li se například na oficiální italskou statistiku žádostí o azyl z let 2017-2018 (soubor PDF), vidíme, že žebříčku vůbec nedominují arabské státy. Příčky vítězů obsadil Pákistán, Nigérie a Bangladéš. A vskutku, nedávný výzkum Pew Research ukazuje, že velká část Nigerijců by se chtěla vystěhovat z vlasti (45 %) a z toho zhruba 19 % by dalo přednost Evropě (a 28 % USA, kde se na ně jistě těší). Co se Pákistánu týče, našel jsem údaje z velkoměsta Karáčí, kde touhu vystěhovat se ze země vyjádřila polovina mladých lidí – tj. zhruba stejně, jako v arabském světě. Ptají se mě občas čtenáři, proč o té migraci tolik píšu. Odpověď je jednoduchá: chci zabránit tomu, abychom neinformovaně udělali špatná rozhodnutí, která už nepůjdou běžnými prostředky zvrátit. Obzvlášť mě v této souvislosti dráždí přístup některých organizací zabývajících se migrací a migranty, který bych shrnul slovy „jen pár Syřanů a Iráčanů tam strčíme a hned zase půjdeme“. Takoví jedinci se běžně ohánějí výroky typu „Tři tisíce lidí se tu ztratí jako nic.“ Ano, kdyby to byl konečný počet, tak ano. Ale vzhledem k těm výše zmíněným demografickým a sociálním poměrům rozvojového světa je přijetí třeba jen tří tisíc lidí zhruba stejně bezpečné, jako koulovat se na lavinovém svahu poté, co nasněžilo. Nemusíte tu lavinu utrhnout, ale můžete. Touží-li polovina mladých v arabském světě či v Pákistánu po vystěhování jinam, nebavíme už se o tisících, ale o desítkách milionů, ne-li stovkách (vezmu-li v úvahu Afriku). I kdyby jich ten záměr realizovalo jen pár procent, byly by to zástupy. I země jako Švédsko, kde dnes žije přes milion lidí narozených mimo Evropu, začaly v 70. letech nějakým malým kontingentem běženců. Jenže každý z nich měl nějaké příbuzné, kamarády či sousedy, a část z nich se vydala na cestu za těmi, kdo už v Evropě byli. V situaci, kdy poptávka obyvatel rozvojového světa po životě v Evropě je taková, jaká je, si prostě v tomto směru nemůžeme dovolit dělat žádné chyby.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.