Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-12-23 17:55:31

Kulturní scéna má nový časopis. Skrze Qartal se Galerie hlavního města Prahy rozhlíží za vlastní hranice

Vychází první číslo nového čtvrtletníku Qartal. Galerie hlavního města Prahy jím chce oslovit jak své návštěvníky, tak aktivní spolutvůrce kulturní scény. GHMP na ploše časopisu ve výrazné grafické úpravě Studia Anymade poskytuje prostor nezávislým publicistům a expertům a otevírá témata, která česká kulturní scéna nemůže ignorovat. Ředitelka GHMP Magdalena Juříková říká: „Chtěli bychom v časopise poskytnout informace o dění v naší instituci, o výstavách a jejich často dramatické přípravě, ale také o dalším dění ‚za scénou’. O našich restaurátorských úspěších, které se týkají nejen sbírkových předmětů, ale především veřejné plastiky; o tom, co GHMP jako garant uplatnění uměleckých děl v exteriérech naší metropole právě řeší. V neposlední řadě budeme sledovat širší témata, která nás zneklidňují či naopak fascinují.” První číslo přináší texty k výstavám pro období leden–březen 2021. Titulní strana patří fotografii významného čínského fotografa Xiao Quana, jehož výstavu v Domě fotografie komentují kurátorka a sinoložka Emma Hanzlíková a překladatelka Zuzana Li. Dílo Moniky Immrové, jejíž výstava je připravena v Colloredo-Mansfeldském paláci, komentuje v imaginativním eseji sochař Jakub Lipavský. S Janem Jedličkou, jehož retrospektivní výstava bude v březnu otevřena v sálech Městské knihovny, hovoří Pavel Klusák. Pravidelné téma čísla, přesahující aktuální výstavní program, přináší rozsáhlý a zásadní text Marka Pokorného na téma absence etického kodexu v českých muzeích a galeriích, především pak veřejných institucích. „Byli bychom samozřejmě nejradši, kdyby texty, jako je Pokorného nekompromisní označení věcí, iniciovaly širší diskusi a konfrontaci, při které se něco nově pojmenuje a v důsledku snad i dokonce promění,” říká šéfredaktor Qartalu Pavel Klusák. „Naším záměrem nebyl obsahový marketing. Zcela nově z pozice výtvarné instituce jsme se rozhodli vytvořit platformu, kde budou přední publicisté, teoretici i samotní umělci diskutovat aktuální problémy nejen na české výtvarné scéně, jíž jsme samozřejmou součástí,“ doplňuje ke vzniku časopisu vedoucí Oddělení komunikace, programů a ediční činnosti Michaela Vrchotová. Za myšlenkami a realizací Bienále Ve věci umění se ohlížejí spolupracovníci GHMP ze sítě Tranzit Tereza Stejskalová, Vít Havránek a Veronika Janatková. O akvizicích a sbírkové činnosti GHMP mluví v rozhovoru s ředitelkou Magdalenou Juříkovou Petr Vizina. Petr Fischer se ve svém komentáři zabývá limity komunikace v oblasti kultury. V anketě na téma pandemického roku se o svou zkušenost dělí dvě desítky předních umělkyň, umělců, kurátorek a kurátorů. Část materiálů v Qartalu je publikována také anglicky. Sedmdesátistránkový Qartal bude po znovuotevření galerie k dostání bezplatně na pokladnách probíhajících výstav a v bookshopech GHMP. Do té doby bude možné si časopis objednat na pr@ghmp.cz. Časopis bude distribuován také do sítě spřátelených knihkupectví, vybraných divadel, kin, klubů a kaváren. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-28 08:50:00

Přežili havárii, tak postavili na Bruntálsku kostel. Ten teď čeká na opravy

Další národní kulturní památka projde významnou rekonstrukcí. Promění se poutní kostel Panny Marie Sněžné v Rudě u Rýmařova na Bruntálsku, který má zajímavou historii. Národní kulturní památkou je od roku 2018 komplex kostela, ale i barokní křížová cesta na blízký Křížový vrch. Oprava této moravskoslezské památky bude stát 16,1 milionu korun, vše má být hotovo do roku 2026.

Čas načtení: 2021-02-08 18:07:57

Tři desítky umělců vyzývají k podpoře české kultury. Na prknech Národního divadla se uskuteční kulturní festival

Národní divadlo – jedna z největších kulturních institucí se v sobotu 27. února promění v koncertní halu hned se třemi scénami, na nichž vystoupí sóloví umělci i kapely mnoha žánrů. Sejdou se, aby upozornili na stav, ve kterém se kultura bez možnosti pořádání akcí nachází. A také na to, že současná situace nezasáhla jen je samotné, ale mnoho dalších profesí, které se již téměř rok nemohou ke své práci vrátit. Přímý přenos koncertu Národ sobě – kultura tobě uvede ČT art, zahájení diváci uvidí i na ČT1. Národní divadlo v atmosféře podobné hudebnímu festivalu se třemi desítkami umělců a kapel, které sobě i svému publiku chtějí ve více než tříhodinovém koncertu zpříjemnit čas při čekání na zlepšení podmínek ke konání koncertů i divadelních a tanečních představení. Iniciátorem koncertu jsou pořadatelé pražského hudebního festivalu Metronome. Program se zaměří na prolínání žánrů a spolupráci známých umělců představujících často zcela rozdílné styly. Vystoupí i představitelé klubové scény a opomenuty nebudou ani umělecké či technické profese. „Od loňského března se České televizi podařilo odvysílat víc než sto přímých přenosů divadel, koncertů a tanečních i hudebních vystoupení. Už od počátku jsme tak reagovali na vzniklou složitou situaci, která se nás bohužel týká dodnes. Vyjádřit nejen podporu, ale i povzbudit. Což je ostatně i cílem tohoto koncertu. Proto, když jsme byli osloveni s tímto nápadem, neváhali jsme. A protože jsme sami aktivními tvůrci, víme, koho všeho se současná krize dotýká a bez kterých by žádné vystoupení nešlo realizovat. I proto nám dává smysl se spojit s jedním z největších festivalů u nás, a tak klasickou institucí, jakou je Národní divadlo. Abychom propojili kulturní sféru napříč a ukázali její rozmanitost. A také bychom rádi divákům zprostředkovali prožitek z akce, na kterou je nemožné se v této době dostat. Program je plný známých jmen, ale i interpretů, které jim mohou rozšířit obzory,“ říká generální ředitel Petr Dvořák. V přímém přenosu diváci uvidí legendy, jakými jsou Michal Prokop, Václav Neckář, Ivan Hlas, Jana Kratochvílová nebo Meky Žbirka. Ze stálic české scény se v programu objeví skupiny Monkey Business, Mig 21, Wohnout, zpěváci Dan Bárta, Ondřej Ruml či zpěvačka Klára Vytisková. Klasickou hudbu bude reprezentovat orchestr Opery Národního divadla pod vedením Jaroslava Kyzlinka nebo houslový virtuos Pavel Šporcl. „Neumíme si svět bez muziky představit, a tak sobota sedmadvacátého února bude věnovaná všem, kteří to mají taky tak. Propojování žánrů nás baví. Musím ale přiznat, že tolik žánrů v rámci jednoho koncertu jsme ještě nepropojovali. Na tuto akci se moc těšíme,“ podotýkají producenti festivalu Metronome. „Vítáme v Národním divadle umělce všech žánrů, aby společně potěšili diváky České televize a ukázali naději, že se česká kultura díky své síle a kvalitě vrátí před diváky v nejlepší formě," dodává ředitel Národního divadla Jan Burian. Z alternativnějších směrů do Národního divadla zamíří rapové hvězdy PSH, 7krát3 nebo Ota Klempíř, experimentální Noisy Pots, rockeři The Atavists, skupina Poletíme? označující svůj styl jako „turbošanson“, producent taneční hudby DJ Roxtar nebo world music dechovka Lovesongs Orchestra. K podpoře kultury se připojí divadelníci Vladimír Javorský a Anna Fialová z „domovské“ scény, nebo hostující La Putyka. Vystoupí také tanečníci Baletu Národního divadla, Radim Vizváry za Laternu magiku. Přímý přenos vysílá v sobotu 27. února od 20:10 program ČT art, zahájení koncertu živě odvysílá i program ČT1. Program koncertu je k dispozici na webu www.kulturatobe.cz.

Čas načtení: 2020-12-26 13:45:28

Muriel Blaive: Demokracie se musí vyvíjet (z archivu LtN)

Česká veřejnost francouzskou historičku Muriel Blaive objevila až ve chvíli, kdy se ucházela o místo ředitelky Ústavu pro studium totalitních režimů. V odborných kruzích ovšem byla už známa, neboť se o dějiny Československa i o Českou republiku zajímala dlouho předtím. Na téma komunismus a naše země, případně střední Evropa, publikovala řadu odborných prací. Následující rozhovor vyšel v Literárních novinách kocem roku 2014, ale aktuální je i dnes.   Jak se studentka Institutu politických studií v Paříži vlastně dostane k tomu, že se začne zajímat o české novodobé dějiny? Shodou okolností jsem se dostala do třídy Jacquese Rupnika, který přednášel o střední Evropě, a zrovna všude probíhala revoluce. Fascinovalo nás, že náš profesor radil Václavu Havlovi a účastnil se veškerého dění. A nám o tom pochopitelně vykládal. Dějiny komunismu nám přednášel také profesor Malia (Martin Edward Malia, 1924–2004, profesor na University of California, Berkeley, jeden z největších historiků sovětské éry – pozn. red.). Shodou okolností vyšel v té době, tedy koncem roku 1989, ve Francii také deník Ludvíka Vaculíka Český snář ve fantastickém překladu Jana Rubeše. A přes Vaculíka jsem se absolutně zamilovala do Prahy, Československa i do české kultury. Jako třída jsme organizovali cestu do Prahy a já se stejným úžasem objevovala život na Východě, tak jako vy jste objevovali život na Západě. Začala jsem se o celou historii komunismu v Československu vášnivě zajímat. A konečně v červnu 1990 jsem četla Příběh inženýra lidských duší Josefa Škvoreckého. Tu knihu mi půjčil právě prof. Rupnik a udělala na mě tak vzrušující dojem, že jsem flákala zkoušky a musela jsem celý školní rok opakovat! O několik let později jsem to vyprávěla Josefu Škvoreckému, který se pěkně zasmál.    Pokračujete v tradici. Francouzští historikové, počínaje Ernestem Denisem a konče Olivierem Chalinem, se velmi zajímali o naši historii. Čím to je, že se vědci velkého národa zajímají o historii malého národa ve střední Evropě? Myslím si, že je to proto, že naše kultury jsou si velmi blízké, navzájem srozumitelné. V Praze jsem byla hned doma, zvláště proto, že miluji český smysl pro humor. Nyní žiji už deset let ve Vídni a vůbec se tu doma necítím. Rakouská kultura není blízká kultuře francouzské. Pro mě je to zásadní rozdíl. Způsob uvažování je úplně jiný, humor je jiný, všechno je jiné. V Německu to samé.    Věnujete se moderním novodobým dějinám, především historii komunismu v naší zemi. V roce 1989 se v ČR komunismus zhroutil. Přestože už vyrostla celá jedna generace v kapitalismu, když jsou nějaké problémy, tak slyšíme, že je to dědictví komunismu. Je to pravda? Myslím si, že nemusíme za vším hledat politizaci. To je přesně to, co dělali komunisté, vše politizovali a hledali viníky, místo aby problémy vyřešili sami. Právě v tom lze dodnes najít jejich největší dědictví: ve způsobu, jak lidé – a v první řadě politici – nadále hledají viníky (třeba novináře), místo toho, aby problémy řešili sami. Je to poněkud ironické.   Dobře. Tak mají tedy něco společného s komunismem? Ty problémy? V tomto smyslu, ano.    Budu dělat ďáblova advokáta. Dnešní střední generace čtyřicátníků toho komunismu moc nezažila. Vyrůstali v kapitalismu a neměli by být tak zasaženi komunistickou mentalitou. Vždyť oni už tolik zasaženi nejsou. Myslím si, že se společnost a společenské vědomí stále zlepšují. V Československu lidé i za komunismu věděli, jak má vypadat demokracie, třebaže ji nezažili. A všem bylo po roce 1989 jasné, že to, co máme, není ideální demokracie, že se musí ještě hodně zlepšit, že je třeba ještě hodně pracovat na tom, aby politická kultura měla dostatečnou úroveň, aby se změnila mentalita lidí. Úroveň demokracie, to není nic zafixovaného, neměnného. Vyvíjí se. Možná pomaleji, než by si řada lidí přála, ale vyvíjí.   Jenže lidé už nemají trpělivost. Naše společnost je rozklížená, lidé nevěří politikům ani politickým stranám, vládne „blbá nálada“.  Co se podle vás stalo, že se od toho prvotního nadšení dostala společnost až do takové tristního stavu? Je to několik faktorů najednou. Za prvé je to proto, že lidé mají krátkou paměť.  Minulost si začali idealizovat a velmi rychle zapomněli, jak byli šťastni, když to skončilo. Za druhé, to nejsou jenom Češi, kdo má špatnou náladu. Třeba Francouzi mají náladu ještě horší než Češi, a to Francie nikdy nebyla komunistická země. Třetím faktorem je ekonomická situace. Krize je faktem a lidí se velmi dotýká. Dalším faktorem jsou politické instituce. Z mého pohledu, tak jak byly založeny po roce 1989, nejsou ideální. Byly budovány podle vzoru francouzské III. republiky a jako Francouzka mohu říci, že to rozhodně nebyl dobrý nápad. Tento politický systém vytváří hodně problémů a jeho zavedení byl politický omyl. Chápu, že se chtělo navázat na tradice, ale to pozvednutí politické sféry nijak nepomohlo.   Těžko jsme to mohli budovat na základě V. francouzské republiky, poněvadž nám chyběl de Gaulle. Pokud vím, tak prezident Havel se o něco podobného pokoušel, jenže se mu to nepodařilo. Netvrdím, že jste se měli inspirovat ve Francii. Třeba v Německu mají institucionální systém, který zaručuje poměrně slušnou politickou stabilitu. Byly možné různé modely. Mě překvapilo, že bylo tak málo imaginace.   Nový politický systém se musel zavést poměrně rychle, takže na tu imaginaci nebyl čas. No to je sice pravda, ale stejně je škoda, že se to zavedlo, tak jak se to zavedlo.   Takže jsme podle vás promarnili příležitost? Vím, že jste kritizovala, že jsme ji promarnili už v roce 1956, kdy u nás na rozdíl od jiných socialistických zemí neproběhla destalinizace. Já jsem to nekritizovala, já jsem to konstatovala. Jsem historička, nikoliv politická komentátorka. A v roce 1989 už byla úplně jiná situace, to se nedá srovnávat.   Samozřejmě. Mnozí kritici sametové revoluce tvrdí, že jsme měli být tvrdší, že jsme měli zrušit komunistickou stranu, lépe se vypořádat s minulostí. Co si o tom myslíte jako příslušnice národa, kde po léta byla jedna z nejsilnějších, ale také nejrigidnějších komunistických stran v Evropě? Má komunistická strana svůj raison d´etre? Zakázat komunistickou stranu byl nápad, o kterém se mluvilo. Připomínám ovšem, že ještě v červnu 1990 bylo přes 700 tisíc členů KSČ. Chcete zakázat politickou stranu, která má tolik členů? Navíc, mně se to zdá docela zbytečné. Není to dokonce ani morální otázka. Co se stane, když podobnou masovou stranu zakážete? Myslíte si, že se lidé promění, že najednou budou morálnější? Nic se nezmění, stejně tak jako nezměníte, že Československo mělo nejsilnější komunistickou stranu ze všech „bratrských“ zemí. A pak ji najednou zrušíte? Tím ničeho nedosáhnete. Spíše se musíte ptát, proč tomu tak bylo a jaké důsledky z toho musíme vyvodit. Jednoduše zakázat, to spíše odpovídá komunistickému mentálnímu světu. Je to pokušení, které naopak poukazuje na další přežitek, na jejich dědictví.  Francouzská komunistická strana byla v jiné situaci. Je sice pravděpodobné, že kdyby byla u moci, chovala by se stejně jako českoslovenští komunisté. Ale protože nikdy neměla absolutní moc, i když měla občas ministry, ale nikdy premiéra, tak komunismus se ve Francii spíše rýmuje se sociálním bojem proti kapitalismu, s podporou dělníků a chudých, s hodnotami, které v Československu naprosto vymizely. Proto nelze tyto dvě komunistické strany srovnávat.   V poslední době se stále více rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými. Nemůže tato flagrantní nerovnost vést k tomu, že se lidé začnou zase obracet zpět ke komunistické ideologii? Říkala jste, že mají špatnou paměť. To, že se dnes v komunistické straně angažují mladí lidé, je jenom další důkaz, že její zákaz by nic nevyřešil. Jenže víra v určitou egalitářskou ideu, to není jen komunistická ideologie. Vždyť na tom, aby se všem lidem vedlo dobře, byla postavena základní idea Evropské unie. My Evropané takto uvažujeme, to je naše představa, jak má vypadat společnost. V řadě evropských států se tato egalitární idea uplatňuje a nemá nic společného s komunismem.   Evropská idea se ovšem v poslední době také dostává do krize. Asi těžko nahradí nějakou ideologii. Už proto, že politici v celé Evropě mají tendenci svádět všechna nepopulární opatření na to, že „to chce Brusel“, a přisvojovat si vše populární, i když to není jejich zásluha. Bohužel politická úroveň klesla úplně všude. Ve Francii už nejméně dvacet let nejsou politické strany schopny řešit ekonomickou situaci a mají také tendenci tvrdit, že nebýt Bruselu, bylo by to lepší. A pak se diví, že jim za dvacet let vyrostla protievropská strana, která má 25 procent voličů. Nemám pocit, že je to chyba „Bruselu“, je to spíš chyba populistických politiků, populismu, který se nám objevuje naprosto všude a který nabízí jednoduchá řešení. Dnes hrají prim populisté, ne komunisté. Nejinak je tomu i v Česku. Je to smutné. Myslím, že jde především o nízkou politickou kulturu.    Není mi jasné, jak by se dala zvýšit vše-obecně upadající politická kultura. To je samozřejmě problém. Ideálně přes občanské vzdělání, rozvojem občanské společnosti, výchovou už od školy. Ideálně by to měl dělat stát prostřednictvím politiků. Politici by měli začít sami u sebe, ale to vyžaduje politiky, kteří mají morální kvality, politiky, kteří skutečně dbají o společné dobro více než o své vlastní. Jenomže takoví politici se vytrácejí, a tak nezbývá, než aby si to občanská společnost zařídila sama. Velkou odpovědnost mají i média.   Jak se podle vás vyvíjela v České republice občanská společnost? Zdá se mi, že ne tak špatně, když si uvědomíte, odkud vše začalo. Úroveň občanské společnosti v roce 1989 byla reálně nízká. Dnes je společnost rozvrstvená a občanská společnost dělá skutečně velké pokroky.    S občanskou společností souvisí i občanská angažovanost. Zdá se vám, že jsme se dostali už na úroveň našich sousedů? To záleží na tom, jaké sousedy máte na mysli.   Sedíme ve vídeňské kavárně. Porovnávejte tedy s Rakušany. V poslední době pendluji mezi Prahou, kde pracuji, a Vídní, kde žiji. Kladu si hodně otázek. Před dvaceti lety byla česká společnost mnohem tvrdší než ta rakouská. Teď se mi zdá, že je to opačně.   Proč? Lidé jsou hodnější, uctivější, příjemnější, aktivnější. Přitom v Rakousku se nic nezměnilo, ta změna nastala v Česku. Proto nejsem pesimistická. Vidím pokroky, poněvadž jsem zároveň tam i tady.   To je docela překvapivé hodnocení. Mnoho lidí si u nás stále říká, že na Západě jsou lidé příjemnější a ochotnější, dokážou se ozvat. Záleží na tom, kde.    Není podobný přístup také rysem českého sebemrskačství? Je to možné. Češi mají dvě tendence – vidět se buď jako pupek světa, nebo vámi zmíněné sebemrskačství. A to se v Češích sváří. Ale to je rysem i jiných národů.   To se mně nezdá. Porovnám-li hrdost Francouzů nebo Britů. Francouzi a Angličané mají samozřejmě jistou aroganci, ale svoji aroganci má každý národ. Češi ji mají také. Podle nich všechno, co je kulturní a demokratické, musí být české.   Trošku jste mě překvapila. Nezdá se mi, že si myslíme, že vše, co je demokratické, pochází od nás. Češi se vždy považovali za demokratický a civilizovaný národ, zvláště ve střední Evropě. Trošku pravdy na tom je, poněvadž Československo bylo mezi dvěma válkami jediný demokratický stát v této oblasti. Stal se z toho ale stereotyp.   Každý národ přece potřebuje mít o sobě pozitivní obraz. To určitě.   Nemůžete být součástí národa, který se vnímá negativně. Samozřejmě. Je stále lepší mít o sobě vysoké mínění, jaký jste demokratický národ, než mít třeba militaristické myšlení a obsadit sousední země. Mně je to spíše sympatické, ale je to stereotyp, který lze napadnout.   Jak je to tedy s tou demokracií u nás? V Listopadu 89 byla představa, že stačí mít svobodné volby, svobodu slova, svobodu tisku atd. a už máte demokracii. Lidé si nyní začínají uvědomovat, že to je základ demokracie, ale že to nestačí. Ke skutečné demokracii potřebujete občanskou angažovanost, potřebujete občany, kteří jsou ochotni pro tu zemi něco dělat, kteří jsou schopni tu společnost obhájit. To nejde nadiktovat shora. Jen komunisté si mysleli, že shora změní společnost. To musí být iniciativa zdola, každodenní iniciativa, nikdy nekončící. Nedá se nikdy zastavit, musí stále pokračovat. To není tak snadné, jak si to lidé představovali. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-28 14:59:31

Prezidentská amnestie by předešla hrozící katastrofě ve věznicích

Žádostí o vyhlášení amnestie ctihodná advokátní kancelář Toman, Devátý a partneři nastavila zrcadlo úřadům, které z povahy svých pravomocí mimo jiné nesou odpovědnost za zdraví a životy vězňů. Měly to být především ony, kdo měl upozornit na prospěšnost drastického snížení počtu vězňů a dožadovat se amnestie. Naše věznice jsou opět přeplněné. Stovky odsouzených jsou namačkané v omezeném prostoru. Nedostává se jim plnohodnotná strava bohatá na vitaminy, pohyb na vzduchu mají omezený. Má to neblahý vliv na jejich přirozenou odolnost. Vězeňská služba se může zatím pochlubit, že se nevyskytl žádný případ nakažení vězně nebo pracovníka Vězeňské služby koronavirem. To je ale jen okamžitý stav, který určitě nebude trvalý. Musíme počítat s možností, že postupně se nákaza dostane do všech věznic. Průnik nákazy dovnitř způsobí katastrofu. Možnosti izolování nakažených jedinců od zdravých jsou prakticky nulové. Nelze úplně zabránit setkávání vězňů mezi sebou navzájem, nebo přenosem infekce v uzavřeném prostoru jinými způsoby. Zdravotnická péče o vězně je dlouhodobě na hanebné úrovni, nedůstojné civilizační úrovně kulturní země v 21.století. Na zvládnutí hromadného onemocnění vězňů není vězeňská lékařská služba připravena. Obecně jsou podmínky věznic daleko horší než domovů seniorů, z nichž některé oznámily, že nemohou dostát povinnostem, uloženým ministerstvem zdravotnictví.  Posláním vězeňství není ničení zdraví či dokonce zkrácení životů odsouzených. Názor, že odsouzením se z lidí stává odpad, na jehož zdraví a životech nezáleží, je hluboce nemravný. V dané situaci ale můžeme s jistotou počítat s tím, že v případě proniknutí covid-19 do věznic se v důsledku souhry výše popsaných okolností tresty mnoha odsouzených promění na doživotní. Za daných okolností by vyprázdnění věznic nejméně v rozsahu Klausovy amnestie předešlo hrozící katastrofě. My všichni, kteří na svobodě reptáme na tíživost omezujících opatření, máme stonásobně větší naději než vězni, že s infekcí vůbec nepřijdeme do styku a pokud už nás postihne, přežijeme díky vyšší přirozené odolnosti a odborné lékařské péči. Pan prezident nemá životní zkušenost Václava Havla a věznice nenavštěvuje. Zjevně si neuvědomuje, jaké následky bude mít proniknutí nákazy do věznic. Proto mu nedochází, že amnestií by některým vězňům zachránil život, a naopak jejím odmítnutím některé odsoudil ke špatnému konci. Odvolal se na svůj známý zásadní postoj k plošné amnestii. Veřejnosti jsou ale známy případy, kdy uplatňuje domnělé právo na libovůli a vlastních zásad se nedrží. Ostatně známým bonmotem zesměšňuje ty, kteří lpí na názorech, jež se pod tlakem nových okolností jeví jako neúnosné. Na sebe samotného ovšem platnost bonmotu nevztahuje. Příprava uvážlivě provedené amnestie by si vyžádala určitý čas a zatím ještě ve věznicích covid-19 neřádí. Pan prezident má proto hypoteticky ještě chvíli na to, aby svůj postoj přehodnotil. Nemyslím ale, že se tak stane. Ne proto, že by Miloš Zeman nebyl způsobilý pochopit omyl a změnit názor, pokud dostane odpovídající impulz, ale jeho okolí se jistě postará o to, aby k němu nepronikl ani náznak nesouhlasu s jeho rozhodnutím. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-06 12:42:55

Jan Čep: Meditace (ukázka z knihy)

Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize, jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut „Meditací“ zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů naší edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Očekáváme, že kniha výrazně promění čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a může také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.    Ukázka z knihy: O VYKOUPENÍ Z ÚZKOSTI Žádný člověk nerozhoduje o své existenci před svým narozením; žádný člověk si ji nedává sám. Když si ji začíná uvědomovat, když se nad ní začíná zamýšlet, je pro něho už skutečností, kterou nemůže vzít zpět.             Prvním zdravým hnutím člověka není ostatně obrátit se proti ní, chtít se jí zbavit. Děti jsou takřka vnořeny do života jako do živlu blahodárného, objevují svět a samy sebe v šťastném úžase, i když jejich vůle nebo svévole naráží vzápětí na překážky, které je ponoukají ke vzpouře a ke vzdoru. I když prožívají první zkušenosti lidského hoře, kterému ještě neumějí dát jméno.             Každý z nás se rodí s jistými tělesnými a duševními vlastnostmi, o kterých sám nerozhodl; rodí se do jisté společenské a historické situace, kterou si nezvolil. Jeho osobní bytí však není s těmito zděděnými a danými skutečnostmi zcela ztotožněno, není jimi úplně vyčerpáno a zajato. Jsou mu spíše dány jako látka, z které má něco vytvořit vlastním poznáním a vlastní vůlí. Je ovšem možno více méně podlehnout neblahým přirozeným náklonnostem, dát se jimi nést nebo vléci bez odporu a bez zápasu. Lidé přibližně stejně nadaní – ale jak tady najít nějakou společnou míru? – nevytvoří vždycky dílo stejných rozměrů a stejné hodnoty. Na druhé straně však nejsou odsouzeni ani dva bratří, obdaření nebo obtížení stejným rodovým dědictvím, aby byly jejich život a jejich dílo jenom dvojím vydáním stejného tvaru, nějaké stejné životní formule. Svobodná tvorba každého člověka ovšem předpokládá, že jsme byli nejprve ochotni něco přijmout, a že jsme to přijali s láskou. Sama naše svoboda je darem, závazkem, povoláním. Rozšiřuje se a prohlubuje tím víc, čím zůstává věrnější svému původu, o čím větší účast se dovede podílet na svobodě absolutní, která je totožná s vůlí Tvůrcovou.             Je však zároveň v povaze lidské svobody, že může zaujmout postoj záporný, hledat jakési absolutno sama v sobě. Jakmile jsem sám nerozhodl o tom, chci-li být nebo ne, mohu dojít až k zvrácenému přesvědčení, že zcela projevím a uhájím svou svobodu jenom tehdy, když odmítnu život, který jsem si sám nedal, – když zničím sám sebe z chladného uvážení a rozhodnutí, jako například Kyrilov z Dostojevského Běsů. – Tato sebevražda měla být ovšem zároveň paradoxním vítězstvím nad smrtí, měla osvobodit člověka ze strachu před ní.             Je ovšem až příliš zjevno, že toto je obraz vzpoury, která je pečetí absurdnosti vší existence; která ničí a popírá to, co chtěla obhájit a zachránit. – Není však jinou podobou této sebeničivé vzpoury i postoj těch, kteří se pokoušejí spojit a ztotožnit představu neúchylného hmotného a dějinného determinismu s pojetím lidské autonomie, mající svůj původ, svůj poslední smysl a cíl v sobě samé? –             Odkud pochází lidské utrpení? Je jenom následkem nebo doprovodem nespravedlnosti nebo bídy hmotné, anebo existuje nezávisle na hmotné a společenské situaci člověka? Může člověk duševně trpět, i když se „má dobře“, jak se říká, a proč?             Vyřkneme-li to slovo, může se nám ovšem nejprve vynořit představa nebo vzpomínka hladu, zimy, špíny, nemoci nebo tělesného zranění. Utrpení tělesné je doprovázeno utrpením duševním různého druhu a stupně; pocitem pokoření, zloby, závisti, strachu, zmenšení nebo ochrnutí duševních schopností a sil. Dostoupí-li tělesná bolest a bída jisté prudkosti a tíhy, jsme jimi zaměstnáni natolik, že v nás takřka nezbude ani místa na utrpení duševní: jsme zcela vyčerpáni úsilím odolávat ponížení a bolesti, snášet míjení nekonečného času, které nemůže být ukráceno ani spánkem.             Teprve dodatečně, až tato situace pomine, si možná uvědomíme, že ani tento stav nebyl prost jisté duševní zkušenosti, jistých pocitů, představ, myšlenek, polosnů – třeba horečně překotných, beztvarých, nečlánkovaných. Může se později projevit dokonce jako jisté duševní obohacení, ovšem s podmínkou, že jsme do něho už nevstoupili nebo neupadli duševně zmrzačení, a že se nám potom opět podařilo nabýt duševní síly a rovnováhy.             Slovo „štěstí“ znamená v ústech mnoha lidí málo víc než „mít se dobře“: těšit se tělesnému zdraví, žít aspoň v mírném blahobytu, bavit se co možná nejvíc a nejčastěji. – Mnohem méně je těch, kteří žijí natolik uvědoměle, aby rozuměli slovem štěstí představu duchovní plnosti a intenzity, bohaté zkušenosti vnitřní, plynoucí z naléhavé přítomnosti světa v lidském vědomí, světa viditelného a přístupného smyslům, a ještě více světa, který je smyslovou zkušeností takřka jenom naznačován a symbolizován.   Základní zkušenost člověka ve světě a v čase obsahuje dvojí životní prvek: pocit nevyléčitelné samoty – a touhu po těsném a hlubokém společenství s druhými. Břímě osobní samoty si neuvědomují a nenesou všichni lidé stejně. Nevědí všichni, že se může zkušenost samoty otevřít v propast vnitřní prázdnoty, v nesnesitelný pocit odporu k sobě samému, v závrať zoufalství. Mnozí to nevědí prostě proto, že neměli nikdy odvahu zůstat sami se sebou, pohlédnout v tvář sami sobě. Utíkají pudově do takzvané společnosti, ale nikoli proto, aby poznali druhé, aby vstoupili ve styk s jejich vnitřní samotou, aby ji připojili k své samotě vlastní, přijali ji do svého vnitřního světa; mnohem spíše proto, aby se ztratili sami sobě, aby se otupili a ohlušili, aby v sobě vzbudili klamný pocit, že jsou pro druhé zajímaví.             Jenom ten, kdo byl jednou schopen změřit a zvážit vlastní samotu, je také schopen skutečného společenství s druhými; je schopen vidět je jako druhé, milovat je pro ně samy, a nikoli se jich zmocňovat jako jakési kořisti, sledovat v nich svou vlastní podobu, zhlížet se v nich jako v lichotivém zrcadle.             Láska a přátelství jsou živnou půdou vnitřních dramat, příležitostí k vnitřnímu obohacení, ale také k vážnému sebezáporu, k věrnosti, trpělivosti, ale také k hlubokému utrpení. Musejí být schopny a ochotny přijmout utrpení, které tvoří jednotnou a organickou tkáň s pocitem štěstí. – V přátelství nebo v lásce nesmíme nikdy vymáhat na druhých, aby nás přijali „takové, jací jsme“ – ale my sami musíme být ochotni přijmout je takové, jací jsou, i když zároveň usilujeme, aby se změnili, víme-li najisto, že je to důležité především pro ně samy; že se stanou více sebou samými, jestliže budou s to se změnit. Jaké je tu však třeba šetrnosti a prozíravosti, sebepřemáhání a taktu!             V mnoha situacích – například ve vztahu rodičů k dospívajícím dětem – nezbývá často než bdít z dálky, zasahovat nepřímo, doufat u nich v lepší poznání a porozumění. – Jak by bylo snadné vehnat je do vzdoru a do vzpoury, která by nás od nich odloučila možná nadosmrti! –             A kolik takových dramat mezi dospělými! Víme o skrytém utrpení těch, které milujeme, a nemůžeme způsobit, aby netrpěli. Každé neopatrné nebo příliš vtíravé a hlučné slovo může zjitřit a prohloubit skrytou ránu; může nám ještě více oddálit bytost, kterou jsme si chtěli neobratně přiblížit – ne vždycky zcela z citové nezištnosti. Jsme sami ze sebe neschopni podělit se s druhými třeba o svou víru, otevřít jim úběžníky, které dávají smysl a velikost lidským bolestem, které nás osvobozují z pocitu nepřekročitelné samoty – i když tyto bolesti okamžitě neléčí, i když tuto samotu nezastírají.             Existuje něco většího a trvalejšího než stav často označovaný nedostatečným slovem „štěstí“; existuje samo závratné tajemství života, přítomné v každém okamžiku naší vlastní pozemské existence, živící se jejími tragickými protiklady, vedoucí nás vysoko nad ně, vysoko nad nás samy, vstříc nepředstavitelnému setkání všech ve Všem.             Kdo by se chtěl dobrovolně zříci této strmé cesty za tu cenu, že by byl celý jeho život zploštěně promítnut jenom do roviny společenské funkce a takzvaného blahobytu časného? Kdo by se chtěl vzdát vnitřních lidských dramat a zabezpečit se proti nim nějakou společenskou organizací, byl-li by zároveň nucen vzdát se vnitřního rozměru lidského života?             Spravedlivější rozdělení hmotných statků, technický pokrok vtělený v každodenní život mohou zachránit člověka od hmotné bídy, od fyzické špíny, od mnoha utrpení tělesných; lidská společnost těží čím dál tím víc ze všech těchto vymožeností, a právem. Je však krátkozrakou iluzí, omezenou pověrou – byť je to jakási pověra „vědecká“, – že by se takzvaným zvýšením obecné životní úrovně, hmotným blahobytem a pohodlím vyřešila, ba vymýtila od základu tragika lidského údělu, která má kořeny hlubší než bídu hmotnou. Člověk roste k své pravé velikosti jenom skrze ni – tím, že si ji přizná a že ji přijme, a nikoli tím, že se k ní obrátí zády.             Musíme být schopni setkat se v lásce s pozemskými cestami, s pohledem a osudem druhých; avšak toto setkání se naplní v celé své pravdivosti jenom tehdy, uskuteční-li se v Přítomnosti Toho, který nás vidí a miluje od začátku do konce časů všechny najednou a každého zvlášť; který vykoupil naši úzkost ze smrti tělesné svou vlastní úzkostí a smrtí, dřív než nás předešel zmrtvýchvstalý do věčnosti. Svědectví (Paříž) 8, 1966/67, č. 29, s. 89–92   Jan Čep (1902–1974) byl český prozaik, esejista a překladatel katolické orientace, přední představitel ruralistických tendencí v české literatuře. Narodil se v Myšlichovicích u Litovle, nedokončil studia na FF UK a krátce působil u Josefa Floriana ve Staré Říši. Od svých literárních počátků se soustavně věnoval žánru povídky a vydal řadu povídkových souborů (např. Dvojí domov, Zeměžluč, Děravý plášť, Polní tráva). Systematicky ve své tvorbě rozvíjel témata tradičního venkovanství a nutnosti duchovní opory moderního člověka.   K vydání připravili Petr Komenda a Jan Zatloukal, vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2019, 1. vydání, váz., 492 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-15 13:04:00

Zoo Liberec: Nová letní scéna Lidových sadů zahajuje sezónu

Již tuto středu 15. května se uskuteční první koncert na zbrusu nové letní scéně, která vznikla v prostorách Dětského koutku v Lidových sadech. Hřiště, které přes den slouží dětem, se tak ve večerních hodinách promění v kulturní klub pod širým nebem. Na programu je celá řada hudebních koncertů, letní kino i několik divadelní představení. Prvním interpretem, který zde vystoupí, bude česká písničkářka Lucie Redlová.

Čas načtení: 2024-05-24 15:15:30

Hokej na Staroměstském náměstí bude jen v neděli. Když bude medaile, bude i vítání

Praha jen finále, v Brně jedině doma nebo v hospodě. Zato v Ostravě, Českých Budějovicích, Přerově, Mostu nebo Valašském Meziříčí mohou fanoušci hnát české hokejisty k zisku medailí na světovém šampionátu na náměstích před velkoplošnými obrazovkami po oba víkendové dny. Jinde se zase přes víkend promění v místa hromadného skandování stadion či kulturní dům.

Čas načtení: 2024-06-17 10:04:00

Hejtman Červíček: Vznikne největší přírodovědecká expozice v České republice

Královéhradecký kraj zahájil největší investici do kultury, a to dlouho očekávanou revitalizaci objektu bývalých Vrbenského kasáren, která se promění na novou muzejní budovu sloužící pro vědecké i kulturní účely. Stavební práce budou stát 341 milionů korun.

Čas načtení: 2024-07-17 07:59:00

Zprávy z jižních Čech: Chátrající sýpka ve Volyni se promění v kulturní centrum zaměřené na dřevo a stará řemesla

Před desítkami let tam ležely hromady obilných zrn, teď se sýpka ve Volyni na Strakonicku promění na kulturní a kreativní centrum. Město už vybírá firmu, která rekonstrukci provede. Stát by měla přes 20 milionů korun, většinu nákladů pokryje dotace ministerstva kultury z národního plánu obnovy.

Čas načtení: 2025-05-09 09:30:42

Domácí pec na pizzu Cuisinart CPZ-120 promění vaši kuchyň na italskou pizzerii

Díky nové domácí peci na pizzu Cuisinart CPZ-120 mohou milovníci pravé italské pizzy zažít autentický zážitek přípravy přímo ve své kuchyni. Elegantní a výkonná pec připraví na rozpáleném kameni dokonale křupavou řemeslnou pizzu s rozteklým [...] Článek Domácí pec na pizzu Cuisinart CPZ-120 promění vaši kuchyň na italskou pizzerii se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-07-21 09:00:27

Děti se o prázdninách koušou nudou? Vezměte je na výlet, který se díky aplikaci promění v dobrodružství

Aplikace, jako jsou Skryté příběhy, promění nudné šlapání na zážitek plný postupného odkrývání zajímavých příběhů z okolí. Článek Děti se o prázdninách koušou nudou? Vezměte je na výlet, který se díky aplikaci promění v dobrodružství se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-09-08 12:00:09

Game Boy i NES v jednom? Tento kryt promění váš iPhone ve stylovou retro konzoli

Parádní kryt pro iPhone od společnosti Bitmo Lab přetvoří váš telefon v retro herní konzoli Jakmile dohrajete, stačí spodní část krytu vrátit zpět na záda telefonu Novinka podporuje ovládací schémata konzolí jako Game Boy či NES Po přečtení názvu společnosti Bitmo Lab vás možná na první dobrou nic nenapadne. Tento výrobce mobilního příslušenství má totiž na svědomí zatím jediný produkt – stylový kryt pro iPhone se speciálním nastavitelným bočním tlačítkem, které s telefonem komunikuje prostřednictvím Bluetooth. Brzy však do prodeje vstoupí další zajímavá vychytávka v podobě pouzdra GameBaby, které váš chytrý telefon promění v retro konzoli připomínající třeba legendární Game Boy od Nintenda. Přečtěte si celý článek Game Boy i NES v jednom? Tento kryt promění váš iPhone ve stylovou retro konzoli

Čas načtení: 2024-10-07 12:35:33

Podzimní proměna obýváku

Podzimní proměna obýváku redakce Po, 10/07/2024 - 12:35 Design a Dekorace Klíčová slova: křišťálový podnos křišťálová mísa křišťálový svícen potahy na sedací soupravu potahy na křeslo výbava lucerny vonné svíčky potahy na dvoumístnou pohovku potahy na trojmístnou pohovku Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Křišťálové detaily pro eleganci a záři Jedním z nejkrásnějších doplňků, které můžete na podzim do svého obývacího pokoje přidat, je křišťálový podnos nebo křišťálová mísa. Nejenže působí luxusně, ale jsou také velmi praktické. Můžete na ně naaranžovat přírodní dekorace, jako jsou šišky, větvičky, malé dýně nebo kaštany. Pro dokonalý výsledek pak neváhejte přidat vonné svíčky s vůní skořice nebo jablka, které svým teplým světlem krásně zvýrazní křišťálové detaily. Dalším elegantním prvkem může být křišťálový svícen, který se hodí na jídelní nebo konferenční stolek. Jemné světlo svíčky odrážející se v křišťálu okamžitě vytvoří romantickou a útulnou atmosféru. Pohodlné a stylové potahy pro útulný efekt Na podzim je skvělý čas vyměnit lehké letní textilie za teplejší a měkčí varianty. Jednoduchým, ale efektivním krokem, jak oživit obývací pokoj, jsou potahy na sedací soupravu v podzimních barvách. Ať už máte dvoumístnou nebo trojmístnou pohovku, nový potah může obývací pokoj výrazně změnit. Sáhněte po podzimních odstínech, jako jsou hnědá, vínová nebo hořčicová, které prostor krásně zahřejí. Potahy nejenže chrání váš nábytek, ale také umožňují snadnou sezónní změnu vzhledu. Pokud máte v obývacím pokoji křeslo, nezapomeňte i na něj – potahy na křeslo v tlumených podzimních barvách mohou skvěle doplnit celkový styl pokoje a dodat mu jednotný vzhled. Navíc, textilní doplňky dokážou interiér krásně zútulnit a zároveň z něj udělat pohodlné místo k relaxaci během chladných dní. Lucerny a svíčky pro hřejivou atmosféru Podzimní večery jsou jako stvořené pro světýlka z luceren a vonných svíček. Rozmístěte několik luceren různých velikostí po místnosti – třeba na okenní parapet, ke krbu nebo na polici. V kombinaci s vonnými svíčkami získáte hřejivé světlo, které celý prostor promění v útulné místo, kam se budete těšit po dlouhém dni. Proměňte obývák bez velkých investic Podzimní výzdoba obývacího pokoje nemusí být složitá ani nákladná. Klíčem je ta správná výbava, jako jsou nové potahy na dvoumístnou pohovku nebo potahy na trojmístnou pohovku a potahy na křesla, ale také typicky podzimní doplňky, které prostor zútulní. Lucerny, křišťálové dekorace a vonné svíčky dodají vašemu domovu příjemnou atmosféru a promění obývák v místo, kde budete rádi trávit čas během dlouhých podzimních večerů. Třeba s hrnkem horkého svařáku v ruce. Přidat komentář S příchodem podzimu přichází i chuť proměnit náš obývací pokoj v útulné místo, kde si můžeme vychutnávat horký čaj, teplé přikrývky a tlumené světlo svíček. Obývák je srdcem domova, a proto je ideální čas mu věnovat trochu pozornosti a dopřát mu sezónní proměnu. Stačí pár chytrých triků a váš interiér se rázem promění v podzimní oázu klidu a pohody.

Čas načtení: 2020-08-21 18:35:24

Premiéru crazy komedie Zlatá pláž v Divadle Na zábradlí doprovodí třídenní happening Pláž na Zábradlí

Divadlo Na zábradlí zahájí sezónu inscenací Zlatá pláž, kterou spojí s happeningem. „Pro mnohé z nás bylo letos moře vzdálenější než kdy jindy, a proto se část Anenského náměstí na vltavském nábřeží, kde divadlo sídlí, od 3. do 5. září promění v hřejivě letní, roztančenou pláž. Oslnivě azurová hladina moře, bělostné písečné pobřeží, kokosové palmy, exotická hudba… Zkrátka třídenní happening Pláž na Zábradlí = vaše náhradní dovolená all inklusive,“ uvádí za divadlo Simona Andělová. Pláž na Zábradlí odstartuje slavnostním přeplaváním Vltavy do nové sezóny, následovat budou koncerty, turnaj v „líném" beach volejbale, soutěž o nejlepší hrad z písku nebo lekce aerobiku pod vedením hereček Divadla Na zábradlí. Pláž bude ožívat vždy odpoledne až do pozdního večera. Všechny akce v rámci Pláže na Zábradlí jsou veřejnosti přístupné zdarma. Zlatá pláž, první společný počin scenáristy Jaroslava Žváčka a režiséra Jana Prušinovského v Divadle Na zábradlí, bude mít premiéru ve čtvrtek 3. září v 19.00. Tvůrčí dvojice Žváček & Prušinovský, známá úspěšnou spoluprací ve filmu, v televizi i v divadle, se představí původním textem na téma: Může ošklivý člověk beze škol dosáhnout životního štěstí? Říká se, že kdo se snaží, dosáhne, čeho chce; ale proč se snažit, když to nikdo neocení? Mladý kluk, kterému se podle jeho vzhledu přezdívá Zombík, dostane šanci, leč promění se v monstrum, které nejenže pokouše ruku, která ho krmí, ale ještě tou utrženou rukou všem nafackuje. „Jana Plodková jako neurotická matka, Jiří Vyorálek jako dobrácký kamioňák, Petr Čtvrtníček jako plastický chirurg i rumunský policista, Jiří Černý jako tváře zbavená lidská kreatura a další rozehrají v rychlém tempu sérii událostí, které se vymykají veškerému očekávání,“ říká Simona Andělová.   Program Pláže na Zábradlí 3. září 16.30 – slavnostní přeplavání Vltavy ze Střeleckého ostrova na Smetanovo nábřeží v podání Václava Vašáka 17.30 – oficiální zahájení nové divadelní sezony na Anenském náměstí 19.00 – 1. premiéra inscenace Zlatá pláž 21.15 – koncert hudební skupiny CHLEBA SE SALÁMEM   4. září 15.00 – lekce aerobiku s Kateřinou Císařovou a Barborou Bočkovou 16.00 – soutěž v stavění hradu z písku s Markem Cpinem jako porotcem 19.00 – 2. premiéra inscenace Zlatá pláž   5. září 13.00 – turnaj v „líném" beach volejbale 16.30 – lekce aerobiku s Kateřinou Císařovou a Barborou Bočkovou 18.00 – koncert hudební skupiny DINGO {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 12:44:22

OpenAI představuje Sora: Umělá inteligence, která promění slova v živé videoklipy

Společnost OpenAI nedávno představila nový model umělé inteligence nazvaný Sora, který zaznamenal ohromný pokrok v oblasti generování videí na základě textového zadání. Tato inovativní technologie představuje značný průlom, který překvapil... The post OpenAI představuje Sora: Umělá inteligence, která promění slova v živé videoklipy first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2024-04-27 08:00:17

AI Explorer promění způsob práce s Windows. Stěžejní novinku dostane jen pár vyvolených

Microsoft letos pustí do Windows 11 pokročilou umělou inteligenci AI Explorer bude sledovat každý váš pohyb a pomáhat vám při práci V první vlně jej budou podporovat pouze počítače s ARMovými procesory Qualcomm chce se svými počítačovými čipsety Snapdragon X Elite a X Plus způsobit stejnou revoluci, jakou před čtyřmi lety rozpoutal Apple se svými ARMovými čipsety Apple Silicon. Aby se mu to podařilo, bude potřebovat výraznou pomoc od Microsoftu – dosavadní pokusy s ARMovými Windows totiž neskončily příliš slavně. Tentokráte mají redmondští nabito lépe, podaří se jim konečně trefit střed terče? Přečtěte si celý článek AI Explorer promění způsob práce s Windows. Stěžejní novinku dostane jen pár vyvolených

Čas načtení: 2024-06-02 08:00:05

Buffettova rada promění měsíční investici 3 500 korun v 9 milionů!

Pokud hledáte jednoduchou cestu k výnosné akciové strategii, jste tu správně. Tato strategie je tak dobrá, že ji doporučuje sám Warren Buffett drtivé většině investorů. Článek Buffettova rada promění měsíční investici 3 500 korun v 9 milionů! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-07-08 15:30:51

Virtuální realita promění neznabohy na bohy

Každý chce málo pracovat a hodně vydělávat, to se daří jenom těm co se dostali nahoru a ti co jsou dole musí hodně pracovat a málo vydělávají, přitom řešení je jednoduché nikdo z lidí nebude už pracovat za mzdu, protože na práci budou jenom programy a stroje, pro lidi práce za mzdu nikde už nebude, …Pokračovat ve čtení Virtuální realita promění neznabohy na bohy

Čas načtení: 2024-07-31 13:00:12

Asus ProArt P16 s umělou inteligencí promění jakékoliv prostředí v plnohodnotné studio

ProArt P16 je výkonný 16palcový notebook s umělou inteligencí, který představuje dokonalého kreativního společníka. Notebook je 14,9 mm tenký a 1,85 kg lehký. Hliníkové tělo obráběné na CNC stroji má černou povrchovou úpravu Nano Black a zařízení se pyšní také Asus Lumina OLED displejem s rozlišením 4K, který je kalibrovaný na dE<1 a certifikovaný od Pantone. Přečtěte si celý článek Asus ProArt P16 s umělou inteligencí promění jakékoliv prostředí v plnohodnotné studio

Čas načtení: 2024-08-05 19:53:24

Centrální počítač lidstva promění peklo na ráj

Díky globalizaci a digitalizaci už lidi nebudou moci dělat amatérské chyby. Globalizace a digitalizace přinesly mnohé výhody, jako rychlý přístup k informacím a možnost spolupráce napříč různými regiony. Nicméně, i přes tyto pokroky stále existuje prostor pro amatérské chyby. Lidé jsou stále náchylní k omylům, a to jak v osobním, tak v profesionálním životě. Technologie… Číst dále »Centrální počítač lidstva promění peklo na ráj

Čas načtení: 2024-08-12 10:00:51

Jak v Google Fotkách vytvořit Cinematic Photo

Jak v Google Fotkách vytvořit Cinematic Photo? Proměňte obyčejné fotografie na dynamické trojrozměrné zážitky s funkcí Cinematic Photo v aplikaci Fotky Google. Dokonce máte možnost vybrat si, které snímky se do Cinematic Photo promění, a to i v případě, že je aplikace dříve automaticky vybrala. Cinematic Photo v aplikaci Fotky Google využívá umělou inteligenci a strojové učení k vytváření fascinujících 3D efektů u běžných fotografií. Díky této funkci se vaše statické snímky promění v realistická zobrazení zachycených momentů, […]

Čas načtení: 2024-08-28 09:32:05

OBRAZEM: Když se letadlová loď promění na koupaliště, Swim call v US Navy

Tradice, která má svou funkci. Nečekaný pokyn: "Běžte si zaplavat!" je známý jako swim call a promění i ty největší letadlové lodě amerického námořnictva v plovoucí aquaparky. Děla slouží pro skoky do vody a posádka se promění v nadšenou školní výpravu.

Čas načtení: 2024-10-22 12:40:07

Kvantové počítače promění peklo na ráj

To co bylo dříve správné je často dneska chybné, nebo to co bylo dříve chybné je dneska správné, situace se mění v něčem rychle a v jiném pomalu, jenom to co je mrtvé se už nemění a je to pořád stejné. Problematika změny je tak zásadní otázkou vesmíru života a tak vůbec. Správnou odpovědí na… Číst dále »Kvantové počítače promění peklo na ráj

Čas načtení: 2024-10-31 17:00:24

Tato věcička promění i obyčejný mobil v profi foťák. Cena tomu odpovídá

Pokud rádi fotíte, ale nechcete si kvůli tomu kupovat fotomobil s podporou příslušenství, existuje poměrně jednoduché řešení, které vám focení velmi zpříjemní a zjednoduší. Jde o šikovný víceúčelový držák na telefon, který slouží jako stativ, gimbal a je ještě rozšiřitelný s pomocí příslušenství. Pokročilý fotografický držák Snappy Na trhu se…Přečtěte si celý článek: Tato věcička promění i obyčejný mobil v profi foťák. Cena tomu odpovídá

Čas načtení: 2024-11-28 06:30:31

Vyzkoušeli jsme Huawei Mate XT Ultimate: dvě ohnutí promění telefon na 10″ tablet

Značka Huawei na začátku září odhalila nadvakrát ohebnou skládačku Mate XT Ultimate My jsme měli exkluzivní možnost si ji krátce vyzkoušet Zaujme nejen OLED panelem o velikosti až 10,2″, ale i skvělou fotovýbavou Na domácím trhu se prodává za bezmála 67 tisíc korun Tu a tam jsme svědky technologického milníku, který rozhodně stojí za pozornost. Bylo tomu například při uvedení prvního iPhonu nebo při představení první komerčně dostupné skládačky Samsung Galaxy Fold. Letos v září se o další takový milník postaral čínský Huawei, který odhalil svou vlastní vizi budoucnosti jménem Mate XT Ultimate. Přečtěte si celý článek Vyzkoušeli jsme Huawei Mate XT Ultimate: dvě ohnutí promění telefon na 10″ tablet

Čas načtení: 2024-12-11 11:19:28

Česká aplikace promění cokoliv na LEGO s návodem i nákupním seznamem kostek. Stačí namířit foťák

Brick My World od Jakuba Jirgla a jeho parťáků uspěla na Kickstarteru – a jestli máte telefon, LEGO designéra udělá i z vás. Článek Česká aplikace promění cokoliv na LEGO s návodem i nákupním seznamem kostek. Stačí namířit foťák se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-12-16 05:53:00

Chytré úložné systémy, které promění každou domácnost v organizovaný ráj

Čas načtení: 2024-12-18 13:03:31

Tento nezastavitelný fond promění díky akciím Nvidia, Meta a Apple 1 000 korun měsíčně na miliony

Umělá inteligence mění pravidla hry a tento fond je vaším vstupem do světa vysokých výnosů – zjistěte, jak pouhých 1 000 Kč měsíčně může narůst na miliony. Článek Tento nezastavitelný fond promění díky akciím Nvidia, Meta a Apple 1 000 korun měsíčně na miliony z webového portálu Finex.cz.