Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-06-05 08:52:17

Sen noci nikoliv ještě svatojánské aneb Co se mi zdálo, když jsem si četl o plánech španělských socialistů

Španělský premiér Sánchez představil plán rozvoje země do roku 2050. (Článek z českých novin zde, anglicky psaný text v El País zde.) Sovětštější materiál abyste pohledali, rovněž z hlediska sebevědomí; Libuše a Pýthie by po jeho přečtení sbalily svoje věštecké stánky a šly se živit něčím jiným. Mimo jiné je tam rozplánován vývoj španělské nezaměstnanosti v nejbližších třiceti letech, a to samozřejmě tím správným směrem (12 procent v roce 2030, 10 procent v roce 2040 a sedm procent v roce 2050), a rovněž vývoj daňového břemene, samozřejmě zase tím „správným“ směrem (37 procent HDP v roce 2030, 40 procent v roce 2040 a 43 procent v roce 2050). Jak známo, čím více se zvyšují daně, tím radostněji nastupují lidé do pracovního procesu, aby je konečně mohli odvádět. I samotná velikost dokumentu je trochu sovětská, protože 676 stran (PDF na stránkách španělské vlády) není právě málo. Původní soubor mi Google dokonce odmítal přeložit do angličtiny s tím, že akceptuje jen dokumenty do 10 MB velikosti. (Moje žena sice umí plynně španělsky, ale přece po ní nebudu chtít, aby četla úřední blábol soupeřící svojí velikostí s Pánem prstenů!) Nakonec se mi podařilo ten stroj přesvědčit k tomu, aby jej přežvýkal, a trochu jsem těch 676 stran, už v angličtině, „prosvištěl“. Učinil jsem tak před spaním, což byla chyba. Všechny ty zpěvy o sdílené cirkulární ekonomice a redukci uhlíkové stopy se mi poskládaly dohromady se současnými boji o svobodu projevu a ekonomickou situací. Výsledkem byl sen, který měl formu následujícího dialogu. Místo konání: Česká inkluzivní republika, v neurčité budoucnosti inspirované vizemi Pedra Sáncheze a jeho soudruhů. * Dobrý den, já tady mám objednanou tříkolku k půjčení na šest dnů. * Dobře. Jméno? * Novák. * Gender? Stačí dnešní. * Muž. * Můžete si vybrat barvu, ale máme jenom duhovou nebo modrou se žlutými hvězdičkami. * Tak duhovou. * To bylo těžké rozhodování, že? Dobrá, papíry. Výpis z rejstříků tweetů… * Nemám. * Jak to, že nemáte, copak si myslíte, že vám půjčíme sdílenou trojkolku, aniž bychom věděli, co všechno jste kdy kde napsal? Víte, jaký z toho může být skandál?! Já si nenechám znárodnit provozovnu! * Já nemám žádné sociální sítě. * Aha… To je divné. Prohlášení o kladném vztahu k různorodosti? * Zde, prosím. * Textovou podobu si nechte, nejsme na univerzitě. Našemu městskému komisaři pro diverzitu stačí ta obrázková. Dopravní předpisy znáte? * Sdílená trojkolka má přednost přede vším. * Správně, ale mezi námi, nezkoušejte zastavit rozjetou tramvaj, tam to ještě nějak implementačně nevychytali. Takže, tenhle model má dvě baterie, tři rychlosti, sedm mikrofonů a čtyři kamery s rozpoznáváním obličejů. V případě projevů nenávisti volá automaticky policii a předává jí dokumentaci k trestnímu řízení. Počítají se i nadávky na křižovatkách. * Co mám dělat, když mi někdo udělá myšku a já ztratím nervy? * Povolená nadávka pro takové případy je „Ty ošklivé káčátko!“ Radši si to párkrát zopakujte, aby vám to šlo hladce. A dávejte taky pozor na šíření dezinformací v dosahu mikrofonů. Minulý měsíc odvezli jednoho zákazníka přímo do Tábora Úsměvů, protože vedl nepodložené řeči o hyperinflaci a ztrátě hodnoty měny. * Nic takového by mě ani nenapadlo! * To jste moudrý člověk. Tak to bude šest dní čili pět miliard sedm set milionů korun nebo dvě stě padesát devět milionů eur. Prosím vás, když už chcete platit hotovostí, mějte to přesně, nemám teď v kase žádné drobné. Možná to byla až moc optimistická vize; koneckonců tam vystupují koruny a hotovost. Každopádně v příštím článku opustíme radostnou a nevyhnutelnou budoucnost a podíváme se na to, jak Maroko k Západní Sahaře přišlo. Ono to má na dnešní migrační situaci kolem Ceuty určitý vliv.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-10 06:52:35

K Otázkám Václava Moravce

Jako vždy, když se hnutí ANO nebo osobně Andreji Babišovi stane nějaká nehoda právní povahy, přichází do televize neměnně loajální Helena Válková, která se vždy snaží malér zahladit, a není-li to možné, aspoň jej bagatelizovat. Obvykle si vede dosti dobře, protože projednávané problematice rozumí a snaží se nehrotit názorový nesoulad s ostatními účastníky debaty na ostří nože. Její postavení v druhé části Otázek Václava Moravce 8. prosince se zdálo být choulostivé, protože na pořadu dne byla ožehavá témata a spolu s ní usedli k jednacímu stolu pouze opoziční poslanci, vesměs členové Ústavně právního výboru: Pavel Blažek z ODS, Jan Hrnčíř z SPD a Dominik Feri z Top 09. Pokud by došlo ke konfrontační debatě, čelila by přesile, přičemž zejména vzdělaný bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek by byl zvlášť nebezpečný, aniž by další dva účastníci byli bezzubí. Průběh debaty ale vůbec nepřipomínal parlamentní hádky a nenávistná vystoupení některých předáků opozičních stran při různých tiskových konferencích. Páni opoziční poslanci jednali věcně, převážně projevovali rozumné názory, jen někdy se stávalo, že paní bývalou ministryni a nynější vládní zmocněnkyni pro lidská práva v zápalu debaty překřikovali, nikoli však v hněvu. Zvlášť obezřele se vyjadřoval poslanec Jan Hrnčíř, čímž popíral přiměřenost občasného označování jeho strany za extrémistickou. Všichni čtyři se většinou názorově shodovali nebo si aspoň byli blízcí. Václav Moravec svedl debatu nejdříve na problémy státního zastupitelství, přirozeně především na kauzu Čapí hnízdo. Nepovažuji za případné, že tuto část debaty uvedl citací poslance Marka Bendy, který si pochvaloval dobrou úroveň naší justice. Z bubliny, v které žije „od nepaměti“, se mu to tak může jevit. Pravda tak radostná ale není. Měřítkem úrovně justice není jen rychlost zvládání procesů. Na úvod moderátor předestřel v kostce přehled událostí, souvisejících s obnovením trestního stíhání Andreje Babiše, včetně shrnutí výtek, jež na adresu usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha vyslovil nejvyšší státní zástupce. Zmínil se i o spokojenosti Andreje Babiše s definitivním zastavením trestního stíhání příslušníků jeho rodiny. Připomněl názor opozičních politiků, že Andrej Babiš by měl funkci předsedy vlády předat jinému představiteli hnutí ANO. Především se pak řešila otázka, zda bude nutné, aby policie požádala znova o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Bez ohledu na rozdíly v stranické příslušnosti a poměru k vládě se diskutující přiklonili k názoru, že je především věcí dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, aby tuto právní otázku vyhodnotil a rozhodl se, zda má Sněmovnu požádat. Ale stejně souladně soudili, že jde jen o pokračování řízení, pro jehož potřeby Andreje Babiše již jednou Sněmovny vydala, takže nová žádost o vydání by se jim jevila jako nadbytečná. Pavel Blažek „jen tak pro pořádek“ upozornil, že nezbytnost nové žádosti o vydání k trestnímu stíhání by mohli prosazovat také Babišovi obhájci, ale nepředpokládá, že k tomu přikročí. Helena Válková ocenila preciznost, s jakou Pavel Zeman vymezil nedostatečnost usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Stejně svorně se poslanci pozastavili nad skutečností, že po třech a půl letech od zahájení trestního stíhání je dle nejvyššího státního zástupce situace taková, že případ není zralý ani na zastavení, ani na podání obžaloby. Na rozdíl od různých sněmovních mluvků se debatující příliš nezabývali otázkou, zda má Andrej Babiš kvůli trestnímu stíhání odstoupit z funkce předsedy vlády. Oceňuji to: v zemi, v které se do vězení dostávají nevinní lidé, je na místě trvat zvlášť důrazně na presumpci neviny. Kupodivu se nikdo nezmínil, že Pavel Zeman svým činem odhalil, jak je to s nezávislostí státního zastupitelství: občansky statečný státní zástupce, vědomý si cti své profese, si může dovolit vystavit trestnímu stíhání každého, třeba i vezíra. Mohou být státní zástupci ještě více nezávislí? Na okraj podotýkám, že mi zrušení usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha nejvyšším státním zástupcem připomíná podobnou záležitost v kauze bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka: nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká zrušila rozhodnutí jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání, ale po předložení opraveného usnesení již neměla námitky. Její manévry měly vyvolat ve veřejnosti dojem, že opatření ve prospěch politického prominenta podléhá kontrole vyšších míst, takže nemůže dojít k poskytnutí úlev, na které by běžný občan neměl nárok. Příliš se nemluvilo o tom, že zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do případu předcházel otevřený politický nátlak na vládu, spočívající v hrozbě KDU-ČSL, že v případě podání obžaloby na Jiřího Čunka strana opustí vládu. Dodávám, že dle mého soukromého názoru celý ten soubor právních tanečků byl zhola zbytečný, protože obžaloba by patrně u soudu neobstála. Myslím, že domněnka, že kauza Čapí hnízdo bude mít stejný vývoj (aspoň co se týká Andreje Babiše), není nedůvodná. Václav Moravec se v prostředí selanky zřejmě necítil dobře, proto po chvíli nastolil námět Babišova střetu zájmů. Upozornil na rozdílné chápání věci Andrejem Babišem a jeho odpůrci. Zejména zdůraznil názor opozice, že dodaná anglická verze je již plnohodnotným řešením, od něhož se mají odvíjet nápravná opatření a zapochyboval o dostatečnosti vložení Agrofertu do svěřenského fondu. Vyslovil i otázku, zda by se neměl upravit zákon o střetu zájmů. Účastníci se spíše přikláněli k názoru, že diskuse je poněkud předčasná, protože za podklad k jednání má sloužit až oficiální překlad auditorské správy do češtiny a české orgány budou mít po jeho obdržení právo s auditory polemizovat. Ani Evropská unie neočekává uzavření záležitosti dříve než ve druhé polovině příštího roku. Několikrát se ozvalo upozornění na názor Andreje Babiše, že auditorská zpráva je pouze stanoviskem auditorů, nikoli Evropské unie. Helena Válková upozornila na kolizi ústavních práv: práva vlastnit a práva podílet se na veřejné správě. V té souvislosti připomněla, že nelze nikoho nutit, aby se okamžitě rozhodl k jednání proti svému zájmu, čili Andrej Babiš má mít na rozhodování dostatečný čas. Zazněly různé názory: od doporučení, aby se Andrej Babiš rozhodl mezi setrváním ve vrcholové politice a prodejem Agrofertu, k radě, aby aspoň přestal čerpat dotace až do konečného rozhodnutí o důvodnosti jeho obvinění ze střetu zájmů, ale také došlo na odmítnutí debaty o možném střetu zájmů až do doby po obdržení českého překladu zprávy. Zazněl názor, že kořenem všeho zla je samo vyplácení dotací. Debatu oživilo osvětlování subjektivních postojů. Tak Helena Válková vysvětlila, že její mentalita je odlišná od Babišovy, takže ona sama by ustoupila, pokud by měla čelit podobnému tlaku jako on. Pavel Blažek zkritizoval tradiční „obhájce chudých“ tedy ČSSD a KSČM, že opustili svou roli a stali se „bodyguardy“ boháče. Mimo to označil současnou situaci kolem Andreje Babiše za „kafkovsko-haškovskou“. Poslanec Jan Hrnčíř pro změnu upozornil, že čeští zemědělci dostávají méně dotací než jejich kolegové v zahraničí a vláda by měla usilovat o nápravu tohoto stavu. Posléze debatující vyslovili názor, že návrh na vyslovení nedůvěry vládě za daného rozložení sil ve Sněmovně by neměl naději na úspěch. Zamysleli se nad současným vývojem voličských preferencí a přihlásili se k názoru, že stabilní úspěšnost hnutí ANO je výsledkem slabosti opozice. Připustili nespravedlivost současného volebního systému, ale současně projevili skepsi ve věci možnosti prosazení změny ještě v tomto volebním období. Za nadějné považují pouze zavedení korespondenčního hlasování. Podle mého soukromého názoru debatu o údajném střetu zájmů Andreje Babiše znehodnocuje nedocenění důsledků manažerské revoluce, která vedla k podstatnému oslabení vlivu vlastníků na podniky a posílení postavení manažerů. Velké korporace rozměrů srovnatelného s Agrofertem jsou svébytné organismy, žijí podle svých vnitřních pravidel a jejich zájmy jako hospodářského celku se nemusí zcela shodovat se zájmy vlastníků. Je proto nesprávné nazírat na dotace velké firmě jako na peníze přímo do kapes vlastníka. Odepření dotací, přidělovaných podle pravidel, platných pro všechny podniky, firmě proskribovaného vlastníka, je diskriminace, která jeho osobně nemusí poškodit, ale zcela jistě ohrozí prosperitu firmy a s ní existenční jistoty zaměstnanců. V těchto debatách se pracuje s nekonkretizovaným pojmem „ovládání podniku“. Běžným nástrojem vlády vlastníka nad podnikem je uplatnění akcionářských práv, která jsou značně omezená. Na skutečnou vládu nad podnikem musí mít ovládající vytvořeno mnoho podmínek, mimo jiné musí mít dostatečné informace a dostatek času. Protivníci Andreje Babiše by měli upřesnit svou představu o nástrojích, jimiž uplatňuje svůj vliv a měli by si zjistit, kolik vteřin denně věnuje ovládání Agrofertu. Ostatně střet zájmů je pouze vyjádření možnosti, že vlivný vlastník ze své pozice ve veřejné správě opatřuje své firmě výhody, které by jinak nezískala. Problém nastane teprve tehdy, když amorální jedinec svého postavení zneužije ve prospěch své firmy. Ale stát by měl zavést kontrolní opatření, která by riziko nemravného chování omezovala na minimum. A není správné kamenovat veřejného činitele, jemuž zneužití pravomoci nikdo neprokázal. Toto se týká všech, nejen Andreje Babiše. Nejcennějším poznatkem z těchto Otázek VM je zjištění, že aspoň někteří poslanci jsou způsobilí jednat spolu věcně a slušně bez rozdílu stranické příslušnosti, když je spojí společný zájem o předmět jejich rozhodování. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-05 11:20:11

Kauza Čapí hnízdo vstoupila do roku 2020

V pátek 3. ledna oznámily sdělovací prostředky, že státní zástupce Jaroslav Šaroch nepožádá znovu Poslaneckou sněmovnu o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání, protože pouze pokračuje řízení, k němuž jej již jednou vydala. Můžeme to vzít jako podnět k ohlédnutí za dosavadním vývojem případu a k vyhodnocení výpovědí, jež z něj vyplývají o politických poměrech a úrovni právního prostředí státu. Kauza členů nejmocnější rodiny v zemi by nepochybně byla nejvýznamnějším procesem roku, kdyby se dostala před soud. Ale i v době přípravného řízení nadělala spoustu zbytečného rámusu. Načasování jejího zahájení nasvědčuje tomu, že jde o účelovou akci, určenou k ovlivnění volebních výsledků v neprospěch hnutí ANO a Andreje Babiše osobně. Námětu se zmocnili Babišovi odpůrci, kteří výzvami k jeho rezignaci dali najevo, že nectí presumpci neviny, jež je úhelným kamenem trestního práva. Nedbání presumpce neviny Opoziční poslanci si stěžovali, že Andrej Babiš zatěžuje svými problémy parlament, protože se jimi musí stále zabývat. Neříkali ale, že se jimi zabývají rádi, z vlastní iniciativy, a proto, že se jim to hodí. Hlásali, že pro politiky platí presumpce viny a ve vyspělých zemích trestně stíhaní politici odstupují okamžitě. Mají pravdu dnes již jen částečně, protože případů neodstoupivších politiků je ve světě více, ale klíčové je slovo „vyspělé“. Dalo by se namítat, že ve „vyspělých“ zemích se asi nedostávají nevinní lidé do vězení tak často, a tak snadno jako u nás. V našich podmínkách by ukvapená rezignace mohla způsobit zbytečné zmarnění výsledků dlouholetého úsilí obviněného o vybudování jeho postavení. Názorným příkladem budiž Alena Vitásková, která byla během svého trestního stíhání vystavena tlaku, aby opustila funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a nakonec po šesti letech trestního stíhání a navzdory nevůli nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dosáhla zproštění obžaloby. Kdyby vyhověla tlaku odpůrců, dnes by mohla rezignace pouze litovat. Nedbání presumpce neviny vedlo k masovému tlaku na veřejné mínění politickými akcemi a aktivitami některých novinářů, což nakonec mělo jen mizivý vliv na voliče, ale lze je chápat také jako tlak na nezávislé myšlení orgánů činných v trestním řízení. Dopouštěli se ho stejní lidé, kteří v jiných souvislostech předstírají obavy o nezávislost státního zastupitelství a soudů a dovolávají se rezignace ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která má v jejich očích být pojistkou proti postavení Andreje Babiše před soud. Zneužití orgánů činných v trestním řízení k účelovému trestnímu stíhání, jímž se mají řešit politické problémy, a nedbání presumpce neviny jsou příznakem nízké úrovně právního prostředí. Platí to bez ohledu na to, jak kauza Andreje Babiše nakonec dopadne. V čem je omezena nezávislost státních zástupců? V roce 2019 konečně vypluly na denní světlo aspoň základní výsledky neveřejného přípravného řízení. Státní zástupce Jaroslav Šaroch trestní stíhání mocné rodiny překvapivě zastavil a jeho rozhodnutí potvrdil městský státní zástupce Martin Erazim. Nepříjemnou okolností byl předčasný únik informace o změně právního názoru Jaroslava Šarocha těsně před vydáním rozhodnutí. Následovalo přezkoumání usnesení o zastavení trestního stíhání nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše, ale ve vztahu k jeho osobě a k Janě Mayerové usnesení o zastavení trestního stíhání zrušil. Z tohoto vývoje vyplývá několik poučení. Především je zřejmé, že Pavel Zeman, jinak zapálený bojovník za prohloubení nezávislosti státního zastupitelství, je ve svém rozhodování naprosto nezávislý, neovlivněný obavami z jakýchkoli nepříjemností kvůli rozhodnutí znova vystavit mocného Andreje Babiše trestnímu stíhání. Nepřekvapuje mě to, protože podle mých praktických zkušeností je současnou právní úpravou a praxí nezávislost státního zastupitelství a státních zástupců zabezpečena tak dobře, že pokleslí jedinci si mohou dovolit poškozovat občany neetickým a nezákonným jednáním bez obav, že by jim za to hrozil postih. V každém případě charakterově pevní státní zástupci mohou konat své povolání zcela v souladu se svým svědomím. Lidé křivých povah budou náchylní k podléhání různým tlakům, i kdyby nakonec moc zákonodárná vyhověla požadavku na ústavně-právní odloučení státního zastupitelství od moci výkonné. Pokud si „mesianisté“ mezi politizujícími státními zástupci myslí, že to je jinak, měli by konečně národu prozradit sladké tajemství, v čem, jak a kým je jejich nezávislost omezena. Významnou zajímavostí odůvodnění rozhodnutí Pavla Zemana je znevažující hodnocení výsledků práce policejního vyšetřujícího týmu a dozorového státního zástupce, jež podle jeho mínění neumožňují po dlouhém vyšetřování ani poslat obviněné před soud, ani jejich trestní stíhání zastavit. Jejich práce tedy byla katastrofálně špatná. Vnucuje se otázka, zda odvádění špatné práce je samozřejmostí, za kterou nikdo nenese odpovědnost. Vím ze zkušenosti, že i lidé, kteří si jsou pevně vědomi své neviny, v průběhu trestního řízení psychicky strádají a žijí v obavách o svou budoucnost, protože nevina není zárukou zprošťujícího rozsudku. To je důvod, proč by špatná práce orgánů činných v trestním řízení neměla procházet jejím vykonavatelům jako samozřejmost. Také je namístě pochybnost, zda je moudré ponechat dokončení trestního stíhání v rukou dozorového státního zástupce, který dovedl vyšetřování k tak hanebnému výsledku. Zprošťující rozsudek by Andreji Babišovi přinesl obrovský politický zisk Pozoruhodná je ovšem skutečnost, že bez ohledu na chatrnost výsledků vyšetřování Pavel Zeman potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše. Je to překvapivé, protože všichni byli členy společnosti Čapí hnízdo a někteří zasedali ve statutárních orgánech, takže nesou obecnou odpovědnost za vyžádání dotace – zatímco Andrej Babiš po formálně právní stránce neměl se společností Čapí hnízdo nic společného. Rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je formálně rovnocenné pravomocnému zprošťujícímu rozsudku a nelze je zvrátit. Nezbývá, než je bez pochybností přijmout, ale pak znova vystupuje do popředí otázka odpovědnosti orgánů činných v trestním řízení: způsobily závažnou újmu osobám, jejichž trestní stíhání nejvyšší státní zástupce zastavil čili je nepřímo označil za nevinné. Samozřejmě mají nárok na finanční odškodnění, ale psychické utrpení nelze penězi zhojit. Podtrhuji, že kritickým vyjádřením k současnému stavu trestního stíhání nezaujímám postoj k otázce případné trestní odpovědnosti obou obviněných za vyžádání dotace, protože neznám obsah sdělení obvinění, ani autentické texty usnesení o zastavení a obnovení trestního stíhání. Nemohu ani posuzovat, zda si orgány činné v trestním řízení vedly při vyšetřování korektně, protože o jejich postupech nic nevím. Mediální zprávy ani listiny se začerněnými plochami nejsou dostačujícím podkladem pro posuzování viny. Na okraj poznamenávám, že trestní stíhání Andreje Babiše & spol. díky častému omílání námětu již nemá pro nejširší veřejnost příchuť senzace. Pro štvavé kampaně jeho protivníků je vděčnějším námětem jeho údajný střet zájmů, k němuž se přesunul i zájem veřejnosti. Pro odpůrce Andreje Babiše přišlo téma střetu zájmů jako na zavolanou, protože trestní řízení v roce 2020 nejspíš dospěje k definitivnímu závěru a do voleb je ještě daleko. Neočekávám v tomto směru žádné senzace. Postaví-li Jaroslav Šaroch oba obviněné před soud, z počátku to bude veřejnost zajímat, Andrej Babiš nebude chodit do soudní síně a zájem brzy opadne. Pro obviněné bude soudní řízení nepříjemné, ale co přežila Alena Vitásková, přežijí také. A Andreji Babišovi může případný zprošťující rozsudek přinést obrovský politický zisk. Naproti tomu případné usnesení o opakovaném zastavení trestního stíhání by znova přezkoumal Pavel Zeman, ale nejspíš by je tentokrát nezrušil. Protivníkům Andreje Babiše by nezbylo než chvíli rebelovat, ale pak na věc zapomenout, protože zvrácení rozhodnutí nejvyššího státního zástupce není proveditelné. Na rozdíl od zprošťujícího rozsudku by se zde nedal očekávat žádný politický zisk. Naopak je nebezpečí, že by se našli lidé, kteří by uvěřili, že celý sled událostí od náhlé změny právního názoru Jaroslava Šarocha přes dvojí zastavení trestního stíhání až k definitivnímu souhlasu Pavla Zemana se zastavením je předem domluvená hra, ve které se nezávislí státní zástupci podrobili poučce, podle které svoboda je správně pochopená nutnost. Víra v nezávislost státních zástupců by dostala ránu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-29 11:03:16

Muž v pátrání se před policisty ukryl na půdě, ukazují záběry. Vyhýbal se trestnímu řízení

Děčínsko - Od roku 2023 pátrali policisté po jednačtyřicetiletém muži z Děčínska. Provinilec se totiž vyhýbal trestnímu řízení a pro orgány činné v trestním řízení se stal nedosažitelným. Více než  rok se muž úspěšně skrýval před spravedlností. Po muži bylo vyhlášeno celostátní pátrání hned z několika důvodů, uvedla Policie České republiky. The post Muž v pátrání se před policisty ukryl na půdě, ukazují záběry. Vyhýbal se trestnímu řízení first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-30 18:14:43

Netanjahu vzkazuje Mezinárodnímu trestnímu soudu: Jste antisemité!

Izraeslký premiér Benjamin Netanjahu se vyjádřil k možnosti Mezinárodní trestní soud, že bude vydán zatykač na něhoa další vysoké izraelské představitele. (Foto: Flickr) 🇮🇱NETANYAHU:... Článek Netanjahu vzkazuje Mezinárodnímu trestnímu soudu: Jste antisemité! se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-01-07 15:57:00

Filip Neruda. Syn europoslankyně a právníka. To, co napsal o Okamurovi, náhle smazáno

Kriminalisté dnes požádali Sněmovnu o vydání předsedy SPD a poslance Tomia Okamury k trestnímu stíhání ve věci plakátů vyobrazujících černocha s nožem s popiskem: Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší „chirurgové“ z dovozu. K vydání Okamury k trestnímu stíhání už se vyjadřují poslanci i ministři. „Rasismus je jedna z nejodpornějších věcí, jak může jeden člověk přistupovat k druhému. Použít jej navíc k politické kampani, ještě k tomu totálně vylhané, už je pak odpornost na druhou,“ zaznělo z ministerského křesla. Došlo i na infantilní básničku.

Čas načtení: 2025-02-04 11:41:00

Jednali o vydání Okamury. Ten vyšel před parlament a rozbouřil dav

Mandátový a imunitní výbor Poslanecké sněmovny dnes jedná o vydání Tomio Okamury k trestnímu stíhání. Na Malostranském náměstí se u té příležitosti uskutečnila demonstrace, kterou pořádala strana PRO Jindřicha Rajchla. Na shromáždění místo na samotné jednání výboru dorazil i sám Okamura, který slíbil, že i v případě, že bude vydán k trestnímu stíhání, své názory nezmění. Okamurova SPD a Rajchlovo PRO budou v parlamentních volbách s největší pravděpodobností na jedné kandidátní listině.

Čas načtení: 2025-02-14 18:30:00

Po poslanecké sněmovně vydala Okamuru i církev. Inkvizice ho chce stihnout upálit do voleb

Český myslitel, kazatel a reformátor pravdy mistr Tomio Okamura neprožívá zrovna ideální životní období. Pro jeho názory a šíření pravdy ho nejprve vydala Poslanecká sněmovna k trestnímu stíhání, aby mistra Tomia Okamuru následně vydala i katolická církev. Ta ho však nevydala k trestnímu stíhání, ale vydala ho do rukou inkvizice k možnému upálení.

Čas načtení: 2024-02-18 00:00:00

Thriller nového marketingového šéfa Sparty: Teď není cool být politik

Jeho pracovní pozice moc dramaticky nevypadají, přitom život Davida Dindy je jako z áčkového thrilleru. Stvořil značku chomutovských hokejových Pirátů a pracoval pro ně dlouhé roky v marketingu. Po přestupu do politiky mu zapálili auto a teď musel bojovat proti trestnímu stíhání, které považoval za nespravedlivé. Zvládl to, jenže už předtím se dobrovolně vzdal funkce náměstka chomutovského primátora i zastupitele. A tak se oklikou ocitl zpátky v hokeji: je novým marketingovým manažerem Sparty Praha.

Čas načtení: 2024-02-18 00:00:00

Thriller nového marketingového šéfa Sparty: Teď není cool být politik

Jeho pracovní pozice moc dramaticky nevypadají, přitom život Davida Dindy je jako z áčkového thrilleru. Stvořil značku chomutovských hokejových Pirátů a pracoval pro ně dlouhé roky v marketingu. Po přestupu do politiky mu zapálili auto a teď musel bojovat proti trestnímu stíhání, které považoval za nespravedlivé. Zvládl to, jenže už předtím se dobrovolně vzdal funkce náměstka chomutovského primátora i zastupitele. A tak se oklikou ocitl zpátky v hokeji: je novým marketingovým manažerem Sparty Praha.

Čas načtení: 2021-12-20 13:33:59

Kdyby ANO nemělo Helenu Válkovou, muselo by si ji vymyslet

Kdykoli je třeba vystoupit v televizi k problematice práva a spravedlnosti a justice, paní profesorka Helena Válková to zvládne věcně, nekonfrontačním způsobem a s ženským šarmem. V neděli ji přizval Václav Moravec jako předsedkyni mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny do Otázek spolu s předsedou poslaneckého klubu Pirátů Jakubem Michálkem na debatu o současných problémech justice. Přestože mezi oběma účastníky vystoupení jsou velké rozdíly generační, názorové a profesní, a jejich politická příslušnost je protikladná, jejich vystoupení se obešlo bez ostré výměny názorů. Oba se shodli na potřebnosti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, na nutnosti většího rozvinutí opatření k omezení recidivy odsouzených a v hořekování nad neúspěchem v zavádění trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Vedle toho měli každý nějaké své téma. Válková vyzvedla nezbytnost zabezpečit při novelizaci zákona o státním zastupitelství tlak na odpovědnost soudců a státních zástupců. Naznačila, že kázeňské poklesky stojí za neúnosným prodlužováním některých trestních procesů. Tím nahrála na smeč Michálkovi, jehož délka procesů také znepokojuje a vyslovil názor, že v této věci by mohlo hodně udělat ministerstvo spravedlnosti dohledem nad soudy. A hlavně se věnoval potřebě zajištění nezávislosti státního zastupitelství. Cestou k ní je podle něj ochrana vedoucích státních zástupců před odvoláváním z funkce jinak než rozhodnutím kárného soudu. Zejména mu dělá starost současná odvolatelnost nejvyššího státního zástupce vládou, případně bez sdělení důvodů. Nebyl by to starý „vymývač mozků“, kdyby Moravec nevytáhl téma „Čapí hnízdo“. Byla to hlavně past na Válkovou, která je předsedkyní sněmovního výboru, jenž je výchozím článkem v řetězci projednávání třetí žádosti policie o vydání Andreje Babiše, navíc je trestní právnička a v současnosti má přístup k trestnímu spisu. Díky tomuto usměrnění debaty jsme se dověděli, že trestní spis tvoří 90 svazků a je naděje, že k projednání žádosti o vydání by mohlo dojít v únoru 2022. Moderátor jí položil pár návodných otázek, ale neuspěl ani s otázkou, jak bude hlasovat při rozhodování o žádosti. Válková zachovala mlčenlivost. Troufám si tvrdit, že se ptal na něco, co je předem rozhodnuto. Ptal se tedy zbytečně, ale zřejmě neodolal potřebě předvést svou jedinečnost. Za pohodou besedování účastníků se tak trochu skrývala palčivost některých předestřených námětů. Porušování zákonů a dobrých mravů některými jedinci mezi státními zástupci a soudci má skutečně strašlivé následky pro nespravedlivě stíhané a jejich rodiny a celé společenské zázemí. Podle mého názoru legislativní zakotvení nějakých účinnějších opatření k předcházení kázeňských poklesků, jež asi měla na mysli paní profesorka, nepovede k žádné významnější změně poměrů, pokud potírání kárných nebo i trestních poklesků se bude řešit samoobslužným způsobem. Kastovní solidarita je strašlivá zbraň, a zvláště na stížnosti postižených reagují kární žalobci namnoze podrážděně a odmítavě. Díky tomu smí soudce rozhodovat o rozsudku s nedostatečnou znalosti spisu, aniž by se dopustil kárného provinění. Zmíněný problém hlídacích náramků je důkazem, že označení naší drahé vlasti slovem Švejkoland je přiléhavé. První tendr na výběr dodavatele náramků vypsala Daniela Kovářová, ministryně spravedlnosti ve Fischerově vládě. Pak nastoupil kazisvět Jiří Pospíšil, tendr zrušil a spustil tak řetěz nehod, jež pronásledují institut domácího vězení až dosud. Finanční újmu z tohoto způsobu nakládání s nástrojem, jenž je v jiných zemích běžný, dosud nikdo nevyčíslil. Vedoucí pracovníci Vězeňské služby nemají důvod bránit se všem opatřením, jež Válková zahrnuje pod pojmem „reforma vězeňství“, spíše by je uvítali. V podstatné části z nich jde o rozvoj a prohloubení způsobů zacházení s vězni, jež vedou k jejich rychlejší a lepší připravenosti na návrat na svobodu. Cílem je posílení převýchovného působení vězeňství, umožňující rychlejší začleňování odsouzených zpět do společnosti. Překážkou je zastaralé stavební řešení věznic a trvalý nedostatek prostředků na najímání pedagogicko-psychologických odborníků pro práci s vězni. Na odpor naproti tomu budou jistě narážet snahy o opuštění „sovětského“ modelu řízení vězeňství nákladným generálním ředitelstvím, a nahradit je posílením pravomoci ředitelů věznic a jejich podřízení ministrovi spravedlnosti. Takto to funguje například v Rakousku, jež má přibližně stejný počet věznic jako Česká republika, ovšem s podstatně nižším počtem vězňů a příznivějším poměrem počtu pracovníků vězeňské služby k počtu chovanců. Nápad na odstranění průtahů v trestním řízení dozorem ministerstva mě vede k domněnce, že Michálek neví mnoho o tom, jak justice funguje a jaké jsou příčiny nesnesitelně dlouhých procesů. Příčiny jsou tak složité, že jejich řešení na dálku z centrálního úřadu by nemělo naději na úspěch. Nepopírám ale, že jde o vážný problém. Ještě více vzdálený od skutečnosti mi jako laikovi připadá názor, že vliv „politiků“, tedy ministra spravedlnosti, na obsazování funkčních míst v soustavě státního zastupitelství je třeba co nejvíce omezit a odvolávání z funkcí jinak než cestou rozhodnutí kárného soudu má být znemožněno. Hlavně se to týká postavení nejvyššího státního zástupce, jenž by měl být odvolatelný pouze rozhodnutím kárného soudu. Nejsou to originální Michálkovy myšlenky. Jejich pramenem je „ideologie“, šířená bývalým nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, jenž se dožadoval i změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státní moci. Uskutečnění těchto záměrů by znamenalo, že nejvyšší státní zástupce by byl podřízen přímo pánubohu. Není mi známo, že by model „nezávislého státního zastupitelství“ s nejvyšším státním zástupcem, podřízeným přímo pánubohu, fungoval kdekoli jinde v Evropě. Piráti asi chtějí jít po nějaké specifické české cestě, která povede spolehlivě do pekel. Nositelé těchto představ si neuvědomují, že platí nepsaný zákon závazného souladu mezi úkoly, odpovědností a pravomocí. Odpovědnost za trestní politiku státu nenese státní zastupitelství, ale vláda, jejímž je ministr spravedlnosti orgánem. Vláda, potažmo ministr spravedlnosti, není tlupa nepřátelských darebáků, jejichž vliv na výkon trestního práva je třeba minimalizovat nebo nejlépe vyloučit, ale orgán opírající se o důvěru sněmovny, která svou moc odvozuje z vůle voličů. Není přece možné, aby o osudu nejvyššího státního zástupce, jenž ztratil důvěru vlády, rozhodoval kárný soud, na který se nelze spolehnout, že bude jednat v zájmu trestní politiky řízené vládou. Podotýkám, že ve Spolkové republice Německo nepřísluší právo odvolat nejvyššího státního zástupce vládě, ale „pouze“ spolkovému ministrovi spravedlnosti. K odvolání „na hodinu“ tam došlo poměrně nedávno. Bez ohledu na to, že mě obsah besedy paní profesorky Válkové s panem Michálkem nabudil k výše uvedeným výhradám, konstatuji, že se Václavu Moravcovi tentokrát podařilo předvést divákům ČT 24 pohodové adventní popovídání, v němž palčivé problémy vypadaly docela neškodně. Mimo to nám předvedl vzor souznění vládní strany a opozice, který je jistě hoden následování.

Čas načtení: 2021-06-12 09:24:51

Policie jako hybatel v politice

Politikům a novinářům dělá hodně starostí nezávislost policie a státního zastupitelství na politických vlivech. Některým to ale vydrží jen tak dlouho, než policie sáhne na jejich lidi, neboť považují za nepatřičné, aby je vůbec obtěžovala prověřováním podezření, že se dopustili nezákonného jednání. Takže když se dostal do potíží místopředseda vlády Jiří Čunek, KDU-ČSL hrozila opuštěním vlády, pokud se její představitel dostane před soud.   Vynucená opatření připravila Čunka o možnost odnést si z veřejného soudního řízení zprošťující rozsudek. Jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Ale vypukla „válka žalobců“, kterou uhasila až ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová zbytečnou, leč úspěšnou stížností pro porušení zákona, na jejímž základě Nejvyšší soud ČR rozhodl, že trestní stíhání Čunka bylo od počátku nezákonné. Trestní stíhání bylo tehdy již dávno nevratně zastaveno. Podobně se zachovala o něco později TOP 09, strana odštěpenců od KDU-ČSL, když policie požadovala vydání ministryně Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání. Miroslav Kalousek tehdy sliboval policistům „odstíháním GIBS“ a předseda vlády Petr Nečas, praktikující katolík, pronesl ve Sněmovně „poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě, nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků“. O rok později se dověděl, že všecko je jinak – ale o tom až dále. Za starostmi o nezávislost orgánů činných v trestním řízení uniká pozornosti veřejnosti neblahá skutečnost, že česká politická scéna má osobitou vlastnost: čas od času do politického vývoje v zemi beztrestně zasahuje policie. Průkopníkem byl Jan Kubice, tehdy ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, předchůdce Roberta Šlachty, který o své újmě a nad rámec svých oprávnění vyrobil zprávu o prorůstání organizovaného zločinu do státních správy, tzv. Kubiceho zprávu. Zpráva obsahovala převážně nesmysly nebo polopravdy. Unikla do médií a vyvolala skandál. Poškodila jak ČSSD, tak Jiřího Paroubka osobně a možná přispěla k volebnímu neúspěchu strany. Kubice pak opustil policejní sbor a žil v ústraní. Za zneužití svého postavení k vyvolání politické pohromy nebyl nikdy potrestán. Vývoj šel dál. V roce 2010 se do Poslanecké sněmovny dostala první „protestní“ neideologická strana Věci veřejné, hlásící se k principům přímé demokracie a s protikorupční rétorikou. Vstoupila do koaliční vlády Petra Nečase s podmínkou, že obsadí ministerstvo vnitra a nahradí policejního prezidenta Oldřicha Martinů nástupcem vzešlým z konkursního řízení. Komunita tradičních politických stran tehdy ještě měla „silný imunitní systém“ a Věci veřejné byly jediným vetřelcem. Imunitní reakce proti nim byla bouřlivá. Předáci ODS i KDU-ČSL neskrývali znechucení nad nutností přijmout Věci veřejné jako partnera. Jmenování policejního prezidenta Petra Lessyho strpěli, ale předseda vlády Nečas jeho jmenovací dekret nepodepsal: přenechal to ministrovi vnitra. Ministr vnitra Radek John se záhy stal cílem různých tlaků a dokonce peticí policistů proti jeho jmenování. Tlak neustál, reyignoval a naivní „véčkaři“ přistoupili na dohodu o jmenování osvědčeného intrikána Kubiceho ministrem vnitra, ač nepatřil do jejich party. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V součinnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů, tehdy řízené Ivanem Bílkem, a ministra vnitra Kubiceho se uskutečnil puč ke svržení legitimního policejního prezidenta Lessyho a ještě v době platnosti jeho mandátu Kubice jmenoval policejním prezidentem exponenta ODS Martina Červíčka. Lessy se dostal před trestní soud. Zřejmá spokojenost ODS s tímto výsledkem ale netrvala dlouho. Soud zprostil Lessyho obžaloby, čímž jeho odvolání ztratilo platnost a nový ministr vnitra Martin Pecina musel řešit policejněprezidentské schizma. Rozsudek samosoudce Romana Podlešáka obstál v odvolacím řízení a nezvrátil jej ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dovoláním. Postižení policejní prezidenti kvůli tomu na sebe navzájem nezanevřeli a k ministrovi vnitra se zachovali kavalírsky: oba rezignovali a uvolnili tak cestu k jmenování Tomáše Tuhého. Stejně jako v případě „Kubiceho zprávy“ se pořadatelům zjevně protiprávního způsobu svržení policejního prezidenta Lessyho nic nestalo. Kubice se opět stáhl do soukromí a všechny pokusy o jeho trestní stíhání ztroskotaly. Bílek, exponent ODS, se ještě chvíli udržel v úřadě, ale po nástupu Sobotkovy vlády vzal na sebe politickou odpovědnost za selhání GIBS v kauze Vidkun a v lihové aféře a rezignoval. Při vymítání Věcí veřejných ze slušné společnosti došlo i na ministra dopravy Víta Bártu, který ihned po sdělení obvinění rezignoval. Jeho stíhání vyvolali provokatéři zevnitř strany. Musel přestát on-line vedený proces před senátem předsedy Jana Šotta, jenž se sice hodně snažil ubližovat, ale nakonec vydal zprošťující rozsudek. Stejně jako v případě Lessyho rozsudek odolal v odvolacím i dovolacím řízení. Jen pak nedošlo na stíhání provokatérů, protože policie a státní zástupci je vzali pod ochranu. Dověděli jsme se tehdy, že policie a státní zástupci mají právo na vlastní názor a nejsou vázání soudními rozsudky. Spojeným úsilím policie, státních zástupců a různých intrikánů a provokatérů se postupně podařilo stranu Věci veřejné zahnat do propadliště dějin. Až potud nositelé zneužití moci policie či Generální inspekce bezpečnostních sborů (což je speciální policejní sbor) posloužili beztrestně svým loutkovodičům a pak se stáhli do soukromí. O jiný způsob získání moci ve veřejné správě se neucházeli. Vývoj tím ale neskončil. K nejdramatičtějšímu zneužití policejní moci pak došlo v noci z 12. na 13. června 2013, kdy na Úřad vlády a do různých souvisejících míst a bytů vpadly desítky policistů pod velením plukovníka Šlachty. V časných ranních hodinách policisté zatkli v jejím bytě ředitelku sekretariátu předsedy vlády Janu Nagyovou. Opakovaně ji pak jako vazebně stíhanou vodili před televizními kamerami v „medvědech“, což byla neomluvitelná zhovadilost. Do vazby se také dostali bývalí poslanci za ODS Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř. Ve své knize 30 let pod přísahou Šlachta přiznává, že k nasazení svých podřízených do takové akce neměl souhlas policejního prezidenta Červíčka a věděl, že výsledkem bude pád Nečasovy vlády. Zákonnost policejního postupu jistili místně nepříslušní státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v čele s Ivo Ištvanem. Nejvyšší státní zástupce Zeman, bez jehož požehnání se olomoučtí žalobci nemohli vydat do Prahy, se moudře držel stranou. Vedoucí činitelé operace uspořádali 13. června 2013 tiskovou konferenci, na které ohromili veřejnost zprávami o zabavených penězích a zlatě a spoustě důkazů o zneužívání pravomoci úředních osob a korupci. Dnes, po řadě trestních procesů víme, že ve skutečnosti hora porodila myš. Je zřejmé, že způsob, jakým Nečas zvládal ředitelku svého sekretariátu, či lépe, jakým způsobem paní ředitelka zvládala svého budoucího manžela a jak využívala své postavení, určitě nebyl chvályhodný. Nemění to nic na tom, že posláním policie, zvláště jejích speciální útvarů, není řešení takových lapálií. Není ostatně prokázáno, že „mravní náprava“ poměrů v sekretariátu předsedy vlády byla prvotním důvodem ke spuštění okázalé akce. Spíše šlo od počátku o svržení vlády Petra Nečase a ODS mimoparlamentní cestou. Výsledkem bylo zásadní překreslení vnitropolitické mapy státu, zahrnující vytlačení dominantní politické strany ODS od kormidla. Vzhledem k důsledkům není přehnané, pokud se o „realizaci“ v noci z 12. na 13. červen 2013 hovoří jako o puči. Není stále jasné, kdo jej vyvolal. Krátkodobě vydělal prezident republiky Miloš Zeman, který se stal pánem vnitropolitické scény. A otevřely se brány, jimiž se do politického života země nahrnulo hnutí ANO, zatímco tradiční strany ztratily lesk. Přestože podle mého laického úsudku zřejmě došlo k politickému zneužití policie a státního zastupitelství, vedoucí činitelé akce se nedostali před soud a vlastně tu hrůznost ani orgány činné v trestním řízení dosud nevyšetřovaly. Zatímco aktéři dřívějších taškařic se někam vypařili, Šlachta se stylizuje do role rytíře bez bázně a hany, který v čele své strany Přísaha vtrhne do Parlamentu a udělá v zemi pořádek. Vzhledem k jeho snížené citlivosti k zákonnosti a k pravidlům demokratického parlamentního režimu, kterou nejviditelněji projevil v „puči“ z června 2013, ale méně výrazně i jinde, vidím v jeho případném polickém úspěchu hrozbu pro demokracii. Pokud v něm Andrej Babiš vidí možného partnera v nové povolební koalici, měl by si vzít varování z naivity Víta Bárty, jenž pustil na ministerstvo vnitra Jana Kubiceho. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-05 08:52:17

Sen noci nikoliv ještě svatojánské aneb Co se mi zdálo, když jsem si četl o plánech španělských socialistů

Španělský premiér Sánchez představil plán rozvoje země do roku 2050. (Článek z českých novin zde, anglicky psaný text v El País zde.) Sovětštější materiál abyste pohledali, rovněž z hlediska sebevědomí; Libuše a Pýthie by po jeho přečtení sbalily svoje věštecké stánky a šly se živit něčím jiným. Mimo jiné je tam rozplánován vývoj španělské nezaměstnanosti v nejbližších třiceti letech, a to samozřejmě tím správným směrem (12 procent v roce 2030, 10 procent v roce 2040 a sedm procent v roce 2050), a rovněž vývoj daňového břemene, samozřejmě zase tím „správným“ směrem (37 procent HDP v roce 2030, 40 procent v roce 2040 a 43 procent v roce 2050). Jak známo, čím více se zvyšují daně, tím radostněji nastupují lidé do pracovního procesu, aby je konečně mohli odvádět. I samotná velikost dokumentu je trochu sovětská, protože 676 stran (PDF na stránkách španělské vlády) není právě málo. Původní soubor mi Google dokonce odmítal přeložit do angličtiny s tím, že akceptuje jen dokumenty do 10 MB velikosti. (Moje žena sice umí plynně španělsky, ale přece po ní nebudu chtít, aby četla úřední blábol soupeřící svojí velikostí s Pánem prstenů!) Nakonec se mi podařilo ten stroj přesvědčit k tomu, aby jej přežvýkal, a trochu jsem těch 676 stran, už v angličtině, „prosvištěl“. Učinil jsem tak před spaním, což byla chyba. Všechny ty zpěvy o sdílené cirkulární ekonomice a redukci uhlíkové stopy se mi poskládaly dohromady se současnými boji o svobodu projevu a ekonomickou situací. Výsledkem byl sen, který měl formu následujícího dialogu. Místo konání: Česká inkluzivní republika, v neurčité budoucnosti inspirované vizemi Pedra Sáncheze a jeho soudruhů. * Dobrý den, já tady mám objednanou tříkolku k půjčení na šest dnů. * Dobře. Jméno? * Novák. * Gender? Stačí dnešní. * Muž. * Můžete si vybrat barvu, ale máme jenom duhovou nebo modrou se žlutými hvězdičkami. * Tak duhovou. * To bylo těžké rozhodování, že? Dobrá, papíry. Výpis z rejstříků tweetů… * Nemám. * Jak to, že nemáte, copak si myslíte, že vám půjčíme sdílenou trojkolku, aniž bychom věděli, co všechno jste kdy kde napsal? Víte, jaký z toho může být skandál?! Já si nenechám znárodnit provozovnu! * Já nemám žádné sociální sítě. * Aha… To je divné. Prohlášení o kladném vztahu k různorodosti? * Zde, prosím. * Textovou podobu si nechte, nejsme na univerzitě. Našemu městskému komisaři pro diverzitu stačí ta obrázková. Dopravní předpisy znáte? * Sdílená trojkolka má přednost přede vším. * Správně, ale mezi námi, nezkoušejte zastavit rozjetou tramvaj, tam to ještě nějak implementačně nevychytali. Takže, tenhle model má dvě baterie, tři rychlosti, sedm mikrofonů a čtyři kamery s rozpoznáváním obličejů. V případě projevů nenávisti volá automaticky policii a předává jí dokumentaci k trestnímu řízení. Počítají se i nadávky na křižovatkách. * Co mám dělat, když mi někdo udělá myšku a já ztratím nervy? * Povolená nadávka pro takové případy je „Ty ošklivé káčátko!“ Radši si to párkrát zopakujte, aby vám to šlo hladce. A dávejte taky pozor na šíření dezinformací v dosahu mikrofonů. Minulý měsíc odvezli jednoho zákazníka přímo do Tábora Úsměvů, protože vedl nepodložené řeči o hyperinflaci a ztrátě hodnoty měny. * Nic takového by mě ani nenapadlo! * To jste moudrý člověk. Tak to bude šest dní čili pět miliard sedm set milionů korun nebo dvě stě padesát devět milionů eur. Prosím vás, když už chcete platit hotovostí, mějte to přesně, nemám teď v kase žádné drobné. Možná to byla až moc optimistická vize; koneckonců tam vystupují koruny a hotovost. Každopádně v příštím článku opustíme radostnou a nevyhnutelnou budoucnost a podíváme se na to, jak Maroko k Západní Sahaře přišlo. Ono to má na dnešní migrační situaci kolem Ceuty určitý vliv.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-01 19:49:37

Rozporné postoje upovídané ministryně

Marie Benešová se v posledních dnech opakovaně kriticky vyjádřila k jednání pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Bezprostředním podnětem jsou úniky informací z vyšetřování případu soudce Zdenka Sováka, dnes už důchodce. V té souvislosti se dožaduje předání věci Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci.  K únikům jistě došlo. Je to patrné již ze skutečnosti, že v den Sovákova zadržení se na televizních obrazovkách objevily záběry z jeho eskortování na policejní služebnu. Někdo musel novináře na tuto událost s předstihem upozornit. O chvíli později se v médiích objevily informace, které mohly mít původ v dokumentaci trestního řízení. Není to ostatně nic nového, toto neřádstvo se opakuje často a nedaří se učinit tomu přítrž. Ovšem vyvodit ze skutečnosti, že řízení dozoruje Vrchní státní zastupitelství v Praze, že za úniky je odpovědný právě tento úřad, je příkladem zkratového myšlení a zvláštní nepřízně k šéfce úřadu. A požadavek na předání věci na Moravu nemá vůbec žádné opodstatnění. Falešná kastovní solidarita Vystoupení Marie Benešové je v tomto případě jedním z dalších náznaků, že nejenže někdy neovládá svůj jazyk, ale také s potlačením nechuti k některým lidem má potíže. Mezi lidem otalárovaným a novináři kolují pověsti o její dlouhodobé nepřekonatelné nechuti k Lence Bradáčové, a naopak náklonnosti k Ivo Ištvanovi. Nadřazování olomouckého úřadu nad pražský se ale nedá objektivně odůvodnit, naopak je pozoruhodné, že Marie Benešová nevidí průšvihy olomouckých žalobců. Na jejich kontě je například „puč“ ze 13. června 2013, jenž vedl k pádu Nečasovy vlády a vyvolal zásadní vnitropolitické změny. Kdo neztratil paměť, musí si pamatovat, jak se na tiskové konferenci chlubili Ivo Ištvan a jeho spolčenci, až se jim od úst prášilo, jaká senzační odhalení přinesly související vyšetřovací úkony. Dnes víme, že skutečné výsledky měly hodnotu „nula nula nic“. Nicméně olomoučtí Prášilové jsou pro Marii Benešovou důvěryhodnější než jejich pražští kolegové, kteří až dosud žádným skandálem srovnatelných rozměrů zatíženi nejsou. Znám osobně oba vrchní státní zástupce a oba ctím přes všechny maléry jako právní autority. Lenka Bradáčová by se ale asi k účasti na výše zmíněné taškařici nenechala zlomit. Shodou okolností v posledních třech až pěti letech nahlížím do dílny olomouckých žalobců velmi často a podivností tam nacházím více než dost. Na jejich nestrannost bych v některých případech nepřísahal. Snaha dostat do tepláků vybraného obviněného za každou cenu nebo naopak chránit vyvolené podezřelé občas čouhá z jejich postupů jak sláma z bot. Nejhůř se chovají, když někdo sáhne na některého člena jejich stáje. Podal jsem například podnět k prověření podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby proti jednomu z hojně medializovaných olomouckých žalobců, jenž lhaním soudu pomohl do neštěstí pár lidem, a má toho na svědomí mnohem víc. Protože jsem ze zkušenosti předvídal, že Ivo Ištvan napadeného zakryje, současně s podnětem jsem mu poslal výzvu k vyloučení pro podjatost. Pokud by vyhověl, došlo by k vyloučení celého úřadu a vyšetřování napadeného žalobce by měl na krku úřad Lenky Bradáčové. Ivo Ištvan měl dle zákona dvě možnosti: mohl se vyloučit a předat případ do Prahy, nebo mohl popřít svou podjatost a pokračovat v řízení s malým rizikem, že nadřízený orgán jeho rozhodnutí zmarní. Zachoval se ale „nepředpisově“: výzvu k vyloučení pro podjatost hodil do koše a nechal přezkoumat podnět k trestnímu řízení jednomu z kolegů podezřelého. Výsledek byl předvídatelný: podezření bylo prohlášeno za neopodstatněné. A protože nebylo nutné zahájit úkony trestního řízení, Ivo Ištvan nemusel nad svou podjatostí přemýšlet. Přísně vzato, do rozhodnutí o podjatosti se jeho úřad neměl mým oznámením vůbec zabývat. Uplatněný postup je důkazem podjatosti ve prospěch podezřelého či falešné kastovní solidarity. Kdo má být skromný? Na toto zacházení jsem si stěžoval nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi. Přezkum mých podání pak provedl státní zástupce Rudolf Misak. Pokusil se „zakopat podnět do autu“ s použitím viditelně nepravdivé informace. Nezbylo mi než požádat nejvyššího státního zástupce o vykonání dohledu nad činností jeho podřízeného. Čas pak plynul a nic se nedělo. Poslal jsem tedy paní ministryni návrh na kárné stíhání Pavla Zemana pro průtahy. Z jejího pověření mi odpověděl ředitel odboru dohledu a kárné agendy ministerstva Jan Převrátil, jehož přípisy bývají perlami podivnosti. Ani tentokrát nezklamal, perla je zvláště zdařilá: obsahuje věcný popis mých kroků a končí konstatováním, že oslovením Pavla Zemana jsem se obrátil na věcně příslušného činitele. O tom, zda jej paní ministryně bude či nebude volat k pořádku, ani slovo. Zřejmě mi tak paní Nejvýše Spravedlivá vzkázala, že má podání jsou pod její rozlišovací úrovní, takže se jimi nebude zabývat bez ohledu na jejich případnou důvodnost. Není to jediný případ takového jednání. Například kdysi jsem podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného, jenž si od senátu brněnské soudkyně Haliny Černé odnesl vysoký trest za organizování činnosti zločinecké skupiny. V podnětu jsem kromě jiného zpochybnil tuto právní kvalifikaci. S podnětem jsem u paní ministryně neuspěl, ale o rok později sama podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch téhož odsouzeného, neboť se shodně se mnou neztotožnila s právní kvalifikací organizování zločinecké skupiny. Je tedy zřejmé, že není ani tak důležité, co stěžovatel napadá, ale kdo je stěžovatel. Je to ukázka stejného přístupu, jaký Marie Benešová uplatňuje vůči vrchním státním zástupcům. Když se jí někdo znelíbí, nezná bratra. V souvislosti kritikou postupu pražského vrchního státního zastupitelství se paní ministryně rozpovídala. Mimo jiné se vyjádřila, že Lenka Bradáčová se příliš snaží o své zviditelnění, což do stylu práce vrchního státního zástupce nepatří. Mně se ale pražská vrchní státní zástupkyně zdá být ve srovnání s paní ministryní docela skromná. V dalším paní ministryně prokázala oprávněně kritický pohled na poměry ve státním zastupitelství a neušetřila ani nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jemuž připomíná podporu ze strany plzeňského kmotra Jurečky. Jinak ale vůči němu zachovává uctivý odstup. Příznak slábnoucí paměti Za zmínku stojí její pohled na přístup státních zástupců ke kauze Čapí hnízdo: Dokud nebude případ uzavřen, Pavel Zeman i někteří další se nemusí obávat o své postavení. Dokonce se s nimi nemůže pouštět do křížku kvůli některým formulacím připravované novely zákona o státním zastupitelství. Slyšet z úst ministryně spravedlnosti doznání k slabosti právního státu a nedbání jeho zásad je velmi smutné. Některé její vývody navíc působí dojmem slábnoucí paměti a neschopnosti podívat se do zrcadla. Mám na mysli její hořekování nad neprůchodností návrhu novely zákona o státním zastupitelství: jako ministryně v Rusnokově vládě stáhla ze Sněmovny návrh zákona, na jehož přípravě se podíleli Pavel Zeman a Lenka Bradáčová se spolupracovníky a sympatizanty a do Sněmovny jej dodal ministr Pavel Blažek. Nechtíc připravila si budoucí starosti. Její rozmanité povídání působí dojmem, že se možná stahují mračna zcela jistě nad Lenkou Bradáčovou a možná i nad Pavlem Zemanem. Nabudila tím lobbisty z webu Česká justice, aby přispěchali a přiložili si polínko do ohně. Zveřejnili informace o nemovitém majetku obou žalobců. Je to podlé. Majetnost vzbuzuje závist, závist plodí nenávist a podezírání. Nakonec z toho vykvete otázka, zda vysocí činitelé nabyli hodnoty poctivě a za tím bude následovat podezření, že je nakradli. Zveřejnění takových jinak nezajímavých informací k jinému cíli nesměřuje. Samozřejmě, veřejnost má právo na informace, které ji zajímají. Ale projevila skutečně veřejnost zájem? Než vraťme se k Marii Benešové. Nebylo by správné pouze ji zahrnovat jízlivostmi. Pouze ten, kdo nic nedělá, nic nepokazí, takže její postavu nelze vnímat jen odmítavě. Musíme ocenit její loajalitu vůči Andreji Babišovi, jemuž vytrhla trn z paty, když ministr Jan Kněžínek náhle hodil ručník do ringu. Ve svém věku má nárok na klidný život, ale v této funkci se jí klidu nedostává a musí intenzivně pracovat bez ohledu na čas. Její zatížení je nadměrné, věku nepřiměřené. Přesto je na místě říci, že její celkové hodnocení by bylo příznivější, kdyby se zbavila prostořekosti a nezvladatelnosti averzí vůči neoblíbencům. Toho se ale zřejmě nedočkáme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-23 14:04:32

Zlovolné načasování odebrání dítěte

Sleduji zblízka trápení Bibiany, matky samoživitelky s třemi dětmi, nedávno podmínečně propuštěné z vězení, statečně překonávající těžkosti návratu na svobodu. Jako by nestačilo, že je nepřijatelná pro většinu pronajímatelů bytů a zaměstnavatelé nestojí o nekvalifikovanou Romku, nejvíce nesnází jí způsobily sociální pracovnice Jana Součková a Lucie Čermáková z OSPOD Praha 5. Nakonec s potížemi získala malý byt a práci, ale jejich brutálnímu zásahu do rodinného života neunikla. Znemožnily jí umístit problematického 14letého Romana do vhodného zařízení, z něhož by se na noc vracel domů. Musela jej odvést do Diagnostického ústavu, odkud po pár dnech uprchl. Je již téměř měsíc nezvěstný, i když po něm pátrá policie.  O případu jsem psal již dvakrát, ale hrůznost případu mě nutí, abych se k němu vrátil. Zlovolnost počínání sociálních pracovnic vynikne z pohledu na chronologii událostí. Dne 2. listopadu 2020 se vrátila pěstounka z výkonu dvouměsíčního trestu, který si vysloužila za způsob, jakým pečovala o svěřené děti. O dva dny později vydal Obvodní soud pro Prahu 5 na návrh Městské části Praha 5 usnesení o předběžném opatření, jímž umožnil umístění Romana do Diagnostického ústavu. Nepravomocné předběžné opatření lze použít k řešení naléhavé situace. Všechny důvody pro jeho svěření do ústavní péče mají původ ve výsledcích pěstounské péče. Dne 19. listopadu se nečekaně vrátila na svobodu Bibiana. Tím padl prvotní důvod pro svěření jejích dětí do pěstounské péče. Matka nemá žádnou vadu, pro kterou by neměla vychovávat své děti. Je naprosto přirozené, že se o ně okamžitě začala starat v mezích svých možností. I když je to k nevíře, mezi ní a dětmi nedošlo během dlouhého odloučení k odcizení. Nicméně sociální pracovnice jí hned při prvním setkání stresovaly sdělením, že jí děti stejně vezmou a díky jim žije v trvalém stresu i nadále.  OSPOD však zůstal dlouho nečinný. Pěstounka sice čelila dalšímu trestnímu stíhání a dnes jej už znovu ve vězení, ale stále je pěstounkou de iure. Děti jsou formálně v péči pěstounů, ale ve skutečnosti žijí s matkou a daří se jim výborně. Jsou milé a dobře vychované. Dne 22. ledna 2021 došlo k jednání mezi sociálními pracovnicemi na straně jedné a Bibianou podporované zmocněncem. Jana Součková zdůvodňovala nutnost umístění Romana do Diagnostického ústavu téměř výlučně jeho zápornými projevy z doby jeho života s pěstounkou. Dokonce tvrdila, že jej chrání před nebezpečím, že by utrpěl úraz při školní rvačce. V té době ovšem nechodil do školy. Zdržoval se převážně u matky, nepáchal žádné nepřístojnosti. Neměl s kým se prát. Nikoho neohrožoval. Ochranu v žádném případě nepotřeboval. Neexistovala situace, která by vyžadovala naléhavé řešení. Ze strany matky se dámám dostalo upozornění, že prvotní důvod k odebrání dětí matce pominul a její právo na péči o vlastní děti a právo dětí na matčinu péči jsou pod silnou právní ochranou. Matka nemůže za to, že za dva měsíce nedokázala napravit všechny následky neblahého působení pěstounky a nepochybně měla dostat šanci, aby si v rodině zjednala sama pořádek. Všechny kroky, které v tomto směru podnikla, vedly správným směrem. Nepoučitelné inženýrky dětských duší ale setrvaly na svém a daly příkaz pěstounce, aby 26. ledna dodala Romana do Diagnostického ústavu. Odvedla jej tam nakonec matka. Sociální pracovnice tak zneužily svou moc nikoli v zájmu dítěte, ale za účelem potrestání matky za hříchy pěstounky a za to, že si dovolila prosazovat svůj názor. Jenže víme, jak to dopadlo: Roman z ústavu po pár dnech uprchl. Nastal stav ohrožení jeho zdraví, života a mravní výchovy. Nevím, zda dámy Jana Součková a Lucie Čermáková mají vlastní děti. Zeptal jsem se na to jejich zaměstnavatele postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, protože mi je znám kritický názor bývalé ombudsmanky Anny Šabatové na bezdětné sociální pracovnice. Úřad mi odepřel informaci. Ať je to tak nebo jinak, zamýšlím se, zda se dámy dokážou vžít do pekla, které prožívá matka, jež díky jejich bezohlednosti téměř měsíc neví, co se děje s jejím dítětem. Nemohou se hájit, že nemohly takový vývoj předvídat. O rok starší Romanův bratranec strávil v jejich oblíbeném zařízení půldruha roku. Třikrát uprchl. Při třetím útěku se chtěl uchýlit k matce (kam jinam má utéci dítě v maléru), ale doslova v patách za ním přišli policisté a vzali jej do vazby. Už má za sebou jeden odsuzující rozsudek a druhého se dočká za pár dní. Nejspíš poputuje do věznice pro mladistvé ve Všehrdech. Díky péči Jany Součkové a Lucie Čermákové jej možná Roman bude časem následovat. Znám osobně všechny Bibianiny děti včetně Romana, který je poněkud problémový. Sledoval jsem jeho vývoj od matčina návratu a troufám si tvrdit, že by se pod jejím vedením velmi brzy „srovnal“. Díky péči sociálních pracovnic se z něj ale možná stane kriminálník, a to je méně tragická varianta možného vývoje událostí. Zatím mi nezbývá než doufat, že se odněkud vynoří živ a zdráv. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-27 12:00:39

Radosti justičního prudiče

Úděl justičního prudiče (oficiálně se tomu říká občanský aktivista) je neveselý. Seznamuje se s osudy lidí, které poznamenala přímá nebo nepřímá účast na trestním řízení: s obviněnými, jejich obětmi, ale i s členy rodin těch i oněch. Stává se tak svědkem utrpení, někdy zcela nezaviněného. S odsouzenými se do neštěstí dostávají jejich ženy, děti, rodiče, kterým se leckdy po uvěznění člena rodiny daří na svobodě hůř než odsouzeným ve věznici. Poznává hněv obětí zločinu, které se jen s potížemi domáhají stíhání pachatelů a téměř nikdy se nedočkají přiměřené finanční náhrady za způsobenou újmu, o společenském uznání nemluvě. Také potkává skutečné zločince a poznává hrůznost jejich myšlení. Obvykle nahlíží jen do kauz, které něčím vybočují z řady, neboť po seznamování s těmi bezchybnými není poptávka a ostatně by nemělo smysl. Stává se svědkem neprofesionality, netečnosti a svévole orgánů. Snaží se potírat nepravosti, ale nemá k dispozici účinné nástroje a většinou jen bezmocně přihlíží svévoli orgánů činných v trestním řízení. Souhrn vnímaných dojmů je depresivní. Protiváhou je uspokojení z výsledku řízení, k jehož dosažení směřovalo jeho úsilí. Ale velmi intenzivně prožívá vzácná radostná překvapení, jimiž je neočekávaný návrat vězněné osoby na svobodu, jehož důvody dokonce někdy nejsou v danou chvíli obšťastněnému známy. První případ tohoto druhu v mé kariéře justičního prudiče se stal v průběhu vazebního stíhaní obviněného R. R. Dozorce ho vyzval k vyklizení cely, protože věznice dostala od soudu příkaz k jeho okamžitému propuštění. Pan obžalovaný měl dar navazování familiárního vztahu s personálem věznice, proto zprávu zprvu pojal jako žert a nechtěl celu opustit. Vyprávěl mi pak, že dozorce také měl smysl pro humor, takže jako pomůcku k jeho vypuzení z cely použil koště. O důvodech propuštění jsme se pak dověděli asi o dva týdny později po doručení usnesení Vrchního soudu v Praze. Případ je zajímavým dokladem o síle formálních předpisů. R. R. se dostavil k trestnímu řízení ze Spolkové republiky Německo, kam emigroval před mnoha lety. Hned na letišti byl zadržen a na návrh státního zástupce Tomáše Milce se dostal do vazby. Jeho věcí se pak zabýval Krajský soud v Praze senátem předsedkyně Oldřišky Rysové. Ta zásadně zamítala všechny žádosti o jeho propuštění z vazby. Spolek Šalamoun nabídl soudu ve vazebním řízení záruku za obviněného. R. R. podal Vrchnímu soudu v Praze stížnost proti zamítnutí žádosti o propuštění. Totéž učinil Spolek Šalamoun, který přidal námitku podjatosti proti účasti ve stížnostním řízení soudkyně Jaroslavy Maternové. Paní soudkyně se nevyloučila a Spolek Šalamoun podal proti jejímu rozhodnutí stížnost k Nejvyššímu soudu ČR, které soud vyhověl usnesením z 26. dubna 2007. Po návratu spisu k Vrchnímu soudu v Praze si soudci všimli, že soudkyně Oldřiška Rysová se opět činila a zamítla další žádost o propuštění z vazby. V té době ale neměla v ruce trestní spis pana obviněného, takže nebyla oprávněna činit jakékoli úkony v jeho věci. Vrchní soud v Praze proto shledal neplatnost jejího rozhodnutí a z důvodu vypršení procesní lhůty nařídil usnesením z 18. května 2007 okamžité propuštění obžalovaného z vazby. Slyšet jej v telefonu, že je na ulici a neví, kam má jít, byl silný a radostný zážitek. R.R. pak ukázněně docházel na hlavní líčení. Vyslechl si prvostupňový rozsudek, podal prostřednictvím obhájkyně odvolání a když mu předsedkyně senátu nevrátila pas, v klidu si na obecním úřadě v místě svého trvalého bydliště nechal vystavit občanský průkaz a odjel zpět do Německa. Už se pak nikdy nevrátil. Teprve po těchto událostech si zažádal o německé občanství a stal se spokojeným německým důchodcem. Dramatičtější byl podobný případ navrácení na svobodu odsouzeného R. A., jemuž dnes již bývalá soudkyně M. N. nadělila v prvostupňovém řízení devět let vězení za účast na bankovní loupeži se zbraní v ruce. Odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, které se nesnesitelně vleklo. Předsedkyně senátu vedla řízení zvláštním způsobem. Pokračování hlavního líčení nařizovala ve velmi dlouhých intervalech. Nechala se vést přísedícím, bývalým policistou. Když jí promítl na obrazovku videozáznam z bankovních kamer, na němž se pohybovali tři maskovaní muži téměř stejných postav, vrhla pohled na trojici obžalovaných, přivedených z vazby, z nichž prostřední převyšoval své druhy o hlavu, a zeptala se přísedícího, zda si skutečně myslí, že ti tři jsou pachateli. Ale klidně soudila dál. Spolek Šalamoun navrhl kvůli průtahům a jiným pochybením, aby s ní předseda soudu zavedl kárné řízení, a kromě toho upozornil nadřízený soud na extrémní průtahy řízení. Výsledkem bylo propuštění z vazby celé trojice obžalovaných z důvodu neúnosných průtahů prvostupňového řízení. Předsedkyně senátu se vyhnula kárnému řízení tím, že se vzdala hodnosti soudkyně. Případ pak převzal jiný soudce, jenž všechny tři obžalované postupně zprostil obžaloby, R. A. jako prvního. Vrchní soud v Praze zprošťující rozsudky potvrdil ve veřejném zasedání. To vše jsem nevěděl, když mi R. A. telefonoval, že právě vyšel z věznice a neví, proč je na svobodě. Projelo mi hlavou, že soud z neznámých důvodů nevzal do úvahy, že obviněný, nepravomocně odsouzený na devět let za bankovní loupež se zbraní v ruce, by hypoteticky mohl být nebezpečný pro občany a dalo by se očekávat, že uprchne. Dopadlo to ale dobře. R.A. neuprchl, zúčastnil se řízení a krátce po právní moci zprošťujícího rozsudku založil rodinu. Má krásné děti a úspěšně podniká. Třetím případem překvapivého propuštění na svobodu byl příběh odsouzené M. Sch., která nastoupila k odpykání sedmiletého trestu do věznice na vtipné adrese Rozkoš 990. Ale již po sedmi měsících ji dne 11. prosince 2018 věznice propustila na svobodu v oblečení, získaném od charity. O důvodech propuštění nic nevěděla. V tomto případě se ale aspoň dalo vyvodit, že je to výsledek zrušení rozsudku zásahem Nejvyššího soudu ČR, vyvolaným dovoláním. Byla to velká radost, ale pro M.Sch. i začátek nepříjemných starostí. Byla sice na svobodě, ale stále v postavení obžalované, což ji zbavovalo nároku na podporu v nezaměstnanosti, popřípadě na jiné dávky, ale současně ztěžovalo její uplatnění na trhu práce. Dostala se do existenční tísně. Pravomocného zproštění se domohla až 24. června 2020 usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Čekání na ně jí nenávistným zásahem prodloužil o sedm měsíců státní zástupce Radek Mezlík, dnes vyslaný úřadem Marie Benešové jako česká posila do Úřadu evropského žalobce. Čtvrtým překvapením byla telefonická zpráva, že se nenadále „na ulici“ ocitla chráněnka spolku Chamurappi,33letá matka tří dětí, žádající již potřetí o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Prvé dva pokusy, na nichž jsme se nepodíleli, byly neúspěšné. Soud prvního stupně sice rozhodl o jejím propuštění, ale vždy se odvolala státní zástupkyně a stížnostní soud příznivé rozhodnutí zrušil. V této situaci podal spolek Chamurappi třetí návrh na podmíněné propuštění, spojený s převzetím společenské záruky. První veřejné zasedání proběhlo ve velmi příjemném ovzduší. Z chování předsedy senátu se dalo usuzovat, že je vnitřně připraven žadatelku propustit a je vděčný za vpád spolku Chamurappi, který v krátké době po posledním neúspěchu toto řízení znova otevřel. Soudce mohl rozhodnout hned při prvním veřejném zasedání, ale neučinil tak. Chtěl si zřejmě opatřit protiváhu proti odporu státního zástupce, proto přibral k řízení znalce psychiatra a psychologa. Jenže znalci byli nepřátelsky naladění proti žadatelce a proti jejímu propuštění se postavili. Tvrdili, že žadatelka trpí neléčitelnou kombinovanou poruchou osobnosti, která může způsobit, že nezvládne těžkosti života na svobodě a vrátí se k asociálnímu jednání. Pak se jednoznačně proti propuštění postavil státní zástupce a dílo zmaru bylo dokonáno. Dne 18. listopadu jsem vyčetl na internetu, že soud prvního stupně odeslal spis stížnostnímu soudu 4. listopadu. Odhadoval jsem, že možná někdy koncem roku padne rozhodnutí a vzhledem k ustáleným právním názorům, jež stížnostní soud projevil ve dvou předchozích procesech, jsem byl připraven na zamítnutí stížnosti, v příznivém případě na vrácení věci soudu prvního stupně. Propuštění žadatelky a rychlost rozhodování stížnostního soudu mě příjemně překvapily. Četnost radostných překvapení je ale nepříjemně nízká. Daleko častěji se na nás a naše chráněnce valí různé pohromy. Lidského utrpení není nikdy dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-16 16:38:50

Co nedořekl Pavel Zeman

Splynutím obrovské hospodářské moci oligarchy s politickou sílou vrcholného představitele výkonné moci do jedněch rukou vzniká postava, připomínající orientálního vezíra. Vezír může spustit circulus vitiosus beztrestného zneužívání moci: využitím politické a správní moci opatřuje svému impériu neoprávněné výhody, takto zmnoženými finančními prostředky ovlivňuje média a jejich prostřednictvím voliče. Získá-li dostatečnou podporu voličů, prakticky vyřadí ze hry kontrolní moc parlamentu. Vezír tak potenciálně ohrožuje fungování demokratických mechanismů výkonu správy státu. To vše sice může dělat a dosáhnout, ale nemusí. I zde platí biblická zásada: „Podle skutků jejich poznáte je.“ V našich poměrech se s obrazem Vezíra samozřejmě kryje pouze postava trojjediného Andreje Babiše, jenž politickou dovedností dospěl až k ovládnutí Poslanecké sněmovny. Jeho moc prakticky přesahuje rámec obvyklé pravomoci předsedy vlády, takže neformální označení Vezírem by jej nemělo urážet ani zesměšňovat. Opozice zatím ze sebe nevydala osobnost, jež by mu ve vlivu na voličskou masu dokázala konkurovat, ani nepředstavila program, který by byl protiváhou k jeho bezbřehému populismu. Proto jen donedávna ječela, že držení úřadu předsedy vlády trestně stíhaným politikem je nesnesitelná nepřístojnost, která je ostudou České republiky i na mezinárodní úrovni. Když to jeho pozicí neotřáslo, nastolila domněle slibnější klišé o jeho střetu zájmů, rozšířené o neověřené tvrzení o neoprávněném přijímání dotací Agrofertem. A chodí na něj žalovat i do Bruselu v naději, že bruselští úředníci svedou to, co jim se nedaří: mimoparlamentní cestou svrhnout Vezíra. Pochybnosti o důrazu, který kladou Vezírovi odpůrci na jeho údajný střet zájmů, jsem v minulosti vyjádřil opakovaně, například v článku O Babišově střetu zájmů jinak. I dnes pojem „Babišův střet zájmů“ považuji za prázdné klišé. Jeho trvalé používání považuji za útok proti autoritě legitimně ustaveného předsedy vlády, nepřímo na stát jako takový. Pohoršuje mě, že vedle bůhvíkým řízených novinářů a nevládních organizací přisátých na státní rozpočet, se do nich zapojil i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Učinil tak prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Zdeňka Snášela, přes kterého vzkázal senátorovi Lukáši Wagenknechtovi a organizaci Transparency International, že sice Andrej Babiš je ve střetu zájmů, ale přesto nevyhoví jejich podnětům k podání správní žaloby ve veřejném zájmu proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, podle něhož jednání ve střetu zájmů nebylo Andreji Babišovi skutkově prokázáno. Dopis měl ohromný ohlas. Nebylo snad média, jež by 4. srpna nepřineslo článek oznamujícím v titulku, že podle nejvyššího státního zástupce Andrej Babiš nadále ovládá Agrofert a je ve střetu zájmů. Rozpoutala se debata o správnosti postoje Pavla Zemana, který na jedné straně potvrdil Vezírův hřích, ale současně odmítl podat správní žalobu ve veřejném zájmu, jejíž úspěch by znamenal jeho nezpochybnitelné uznání Nejvyšším správním soudem a přiměl by jej zaplatit pokutu 200 tisíc korun. Příznačný pro reakce laiků je dotaz čtenářky, kde že je tedy spravedlnost, když na jedné straně se konstatuje nezákonnost, ale na druhé straně zákrok proti ní se neuskuteční. Debata se pak přenesla i do odborného prostředí. Například v článku na České justici z 13. srpna se k problematice použití správní žaloby ve veřejném zájmu vyjádřili představitelé správního soudnictví. Jako laik ovšem připouštím, že Pavel Zeman z vrozené skromnosti nepřiznal, že si není jist úspěchem správní žaloby, protože odůvodnění stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje absencí důkazních zjištění v prvostupňovém rozhodnutí vyhovuje zdravému selskému rozumu. Nicméně s výtkami Pavlu Zemanovi kvůli nepodání správní žaloby bychom zřejmě neuspěli. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, určený k nápravě právních vad správních rozhodnutí mimořádného významu. Je výlučným právem nejvyššího státního zástupce rozhodnout, zda je skutečně ve veřejném zájmu žalobu podat. Ani soudy nesmí jeho názor zkoumat, je prostě daný. Pokud se rozhodne, že neoprávněná ochrana Vezíra proti nařčení ze střetu zájmů a zaplacení pokuty 200 tisíc korun je banalita, pak o veřejný zájem nejde a přes názor Pavla Zemana „vlak nejede“. Nesouhlas s takovým přístupem k právu by mohla pouze projevit vláda, dotlačená rozhořčenou veřejností k jeho odvolání, ale takové nebezpečí v daných poměrech vskutku nehrozí. Nic to nemění na tom, že Pavel Zeman se zachoval jako chytrá horákyně, když se rozhodl nevyhovět podnětům, ačkoli nesouhlasil s právním hodnocením případu, které provedl Krajský úřad Středočeského kraje – s navrhovateli se tedy v podstatě ztotožnil. Názor, že rozhodnutí úřadu bylo nesprávné, vychází z ustanovení zákona o střetu zájmu, podle něhož veřejný funkcionář se dopouští přestupku, je-li současně s výkonem své funkce ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku. Podle Pavla Zemana Andrej Babiš takovou osobou je, neboť může v Agrofertu vykonávat přímo či nepřímo rozhodující vliv, například prostřednictvím správce svěřenského fondu nebo ovlivňováním rozhodnutí Rady protektorů. Avšak v tomto bodě Pavel Zeman neříká všechno, má-li ovšem co říci. Vykonávání vlivu se neděje samo. Uskutečňuje se prostřednictvím různých řídících úkonů. Je možné, že nejvyšší státní zástupce má poznatky o tom, že navzdory zákonu o střetu zájmů koná Vezír porady se správcem svěřenského fondu, nebo mu posílá písemné pokyny či oslovuje členy Rady protektorů nad rámec doporučení a pokynů, které posílá prostřednictvím manželky. Má-li Pavel Zeman takové konkrétní poznatky, měl by je zveřejnit. Možná by tím pouze přivedl k vystřízlivění část Vezírových věrných voličů a postavil by jej na začátek skluzavky postupného pádu, ale i to by bylo užitečné. Pokud by věděl o řídících úkonech velké intenzity a dosahu, měl by uvážit oslovení orgánů činných v trestním řízení. Pokud ví, a přesto mlčí, musíme se ptát po příčině. Avšak neví-li o čemkoli konkrétním, měl by si posypat hlavu popelem a rezignovat. V této souvislosti by bylo významné i zjištění, že není prázdné klišé o zneužívání moci přihráváním dotací Agrofertu, na které by firma neměla nárok, kdyby nebyla majetkem Vezíra. Finančních operací, jimiž do Agrofertu přitékají dotace, určitě není nekonečný počet a každou z nich by mohla zkontrolovat finanční správa nebo Finančně analytický útvar nebo Nejvyšší kontrolní úřad nebo policie. Zatím se pouze veřejnosti předkládá k věření, že Agrofert by snad bez dotací zkrachoval, ale žádnou nezákonnou transakci dosud nikdo neodhalil. Provedení příslušné prověrky je ale ve veřejném zájmu, jde jen o to, kdo najde odvahu ji provést. Využívám příležitosti k vyjádření mínění, že také ve vztahu k trestnímu stíhání Andreje Babiše mi chování Pavla Zemana připadá úhořovité. K naplnění skutkové podstaty trestných činů dotačního podvodu a poškozování ekonomických zájmů Evropské unie by v případě Čapího hnízda mohlo dojít pouze uvedením nepravdivých údajů v žádosti o dotaci. Andrej Babiš nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani manažerem žádající obchodní společnosti, neměl tedy ve vztahu k ní žádnou pravomoc. Není mi jasné, jak za těchto okolností mohl naplnit skutkovou podstatu. Přesto jeho trestní stíhání pokračuje, zatímco odpovědní statutární zástupci obchodní společnosti včetně paní Moniky Babišové jsou za vodou. Díky Pavlu Zemanovi získali výhodu proti nevinným obětem orgánů činných v trestním řízení, jako jsou například Alena Vitásková a Michaela Schneidrová, jež musely přežít sedmileté pronásledování. Předpokládám, že v blízké budoucnosti pan nejvyšší státní zástupce navíc připraví Vezíra o možnost očistit se před soudem před očima celého národa z obvinění, jež na něj někdo vytáhl, aby zvrátil výsledek parlamentních voleb. Na okraj této kauzy podotýkám, že státní zástupci a policisté, kteří se vyšetřováním kauzy Čapí hnízdo dlouhá léta zabývají, protahujíce ji do nekonečna, zasluhují zvláštní vyznamenání za dlouholeté zneklidňování vnitropolitické scény v ČR. Ze všeho výše uvedeného vyplývá nejistota o tom, komu vlastně Pavel Zeman slouží: zda právu a spravedlnosti, Vezírovi, nebo jeho odpůrcům. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2020-04-28 06:18:11

Zločin na zločinci není zločinem?

Nepřijatelným úkazem v trestním řízení nejsou jen občasné rozsudky nad nevinnými lidmi, ale někdy také znemožnění postihu pachatelů skutečných darebáctví osobitým chováním orgánů činných v trestním řízení, policií počínaje a soudy konče. Malou naději na úspěch mají trestní oznámení, podaná obviněnými proti oznamovatelům jejich trestné činnosti. Většinou skončí přiložením k trestnímu spisu jako podání obhajoby a na jejich prověření nikdy nedojde. Tímto způsobem se často nakládá i s podněty, které sice podává obviněný v neprospěch poškozeného, ale tematicky s projednávanou kauzou vůbec nesouvisí. A ochranou proti takovému postupu není ani předložení trestního oznámení nepříslušnému orgánu, u něhož se nepředpokládá jakýkoli vztah k podezřelému. Tak například pečlivě vypracované oznámení pro praní špinavých peněz, předložené krajskému ředitelství policie v Jihlavě, putovalo na policejní ředitelství ve Zlíně a tam zmizelo jako v černé díře. „Dostanu vás do tepláků“ K odblokování dochází výjimečně a je nutné tomu nějak pomoci. Kdysi jsem sledoval případ policejního operativce, jemuž vyšetřovaný občan slíbil, že ho „dostane do tepláků“, pokud ho nenechá na pokoji, a skutečně dosáhl úspěchu. Nechal se kamarádem – důstojníkem z policejního prezidia – uvést na tehdejší Inspekci ministra vnitra, podal na policistu trestní oznámení kvůli údajnému požadování úplatku za odložení případu a půjčil inspektorům obrovskou částku na provedení předstíraného převodu peněz. Policista se skutečně dostal před soud, kde nakonec vyvázl s podmínkou. Trestní spis „obtěžovaného“ občana ale zůstal založený na věky. Ve vyšetřování se nepokračovalo, ač podezření proti němu bylo důvodné, a určitě bylo na místě prověřování dovést do konce. Úspěšná hrozba „dostáním do tepláků“ měla asi trvalé účinky. Obnovené oznámení proti „obtěžovanému“ skončilo v policistově soudním spisu jako přílohové podání obhajoby, jimž se nikdo nezabýval. V tomto případě zcela výjimečně boží mlýny mlely pomalu, ale přece jen domlely. „Obtěžovaný“, ukolébaný úspěchem, pokračoval v navyklém nezákonném chování a v další kauze si odnesl od soudu vysoký trest, patrně o hodně vyšší než ten, proti němuž se bránil spoluprací s inspekcí. Obtížné bývá vyvolání postihu za hyenismus darebáků, kteří se přisáli na obviněné a pokoušejí se přijít k penězům zneužitím jejich tísně. Základní schéma jejich podvodu je jednoduché: obviněnému nabídnou, že za úplatu vyřeší jeho potíže, přičemž aspoň část zaplacených peněz jim zůstane, i kdyby jejich snaha o pomoc vyzněla naprázdno. Předstírají, že vyplacené peníze použijí jako úplatek pro činitele, kteří mají osud obviněného v rukou. Tento druh hyenismu se uplatňoval již ve spojitosti s žádostmi o milost v době působení prezidentů Václava Havla a Václava Klause. Jejich kanceláře byly otevřené veřejnosti a debata s jejích pracovníky a někdy i s oběma prezidenty o důvodnosti žádostí o milost byla možná. Jako člen spolku Šalamoun jsem se takových vyjednávání několikrát zúčastnil. Dosáhli jsme dokonce i jistých úspěchů, aniž bychom kohokoli uplatili. Na úplatky jsme ostatně neměli prostředky a od podporovaných žadatelů jsme žádné zálohy nevybírali, ani jsme nedostávali odměny za úspěch.   Hyeny, které si na předstíraném podporování žádosti o milost postavily byznys, nic neriskovaly: mohli se skutečně přimlouvat, nikoho nepodplatit a peníze strčit do kapsy, i když zákazník milost nedostal. Nikdo si nikdy nestěžoval, protože doznání k poskytnutí peněz na úplatky by zřejmě mělo pro plátce neblahé následky. O uplácení úředníků Kanceláře prezidenta republiky kolovaly divoké pověsti, ale pokud došlo na jejich prověřování, nikdy se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Policie nebyla úspěšná ani v případě, kdy se omilostněná mladá policistka pochlubila, že jí milost Václava Klause koupil strýc. Netuším, zda se hyeny přiživují i na žadatelích o milost prezidenta Miloše Zemana. Prostor se jim zúžil již tím, že pan prezident zmocnil k předběžnému vyhodnocování žádostí ministerstvo spravedlnosti a celkově svou pravomoc téměř nevyužívá. Ale hyeny by mohla pokoušet skutečnost, že sám prezident ministerstvo spravedlnosti obchází a udělil pár milostí, které jím neprošly a dostaly se na jeho stůl nějakým záhadným kouzlem (korupce za tím jistě nebyla!). Například milost Jiřímu Kajínkovi určitě ministerstvo nedoporučilo. Hyeny nabízejí záchranu Hyeny ale nacházejí prostor k uplatnění i v běžném trestním řízení. Přisají se na obviněného, kterého netěší vyhlídka na pobyt ve státním zaopatření a nabízejí jeho záchranu. Předstírají, že mají osobní vazby na rozhodující osobnosti řetězce trestního řízení, které jim umožňují zbavit jejich oběť strachu o budoucnost. Za záchranu je ale třeba zaplatit, protože policisté, státní zástupci a soudci jsou jen lidé, kteří „nějakou korunou bokem“ nepohrdnou, dokonce bez odměny nehnou prstem. Stíhání hyen není časté. V současné době zpovzdálí sleduji případ, v němž policisté odvedli vynikající práci a pachatelé jsou zřejmě na cestě před soud s naději na vysoké tresty. To je ale spíše výjimka. I když občas vyjde případ zneužití obviněného najevo, neznamená to, že se příslušné orgány vždy samozřejmě pustí do pronásledování hyen. Překážkou je nejčastěji spojení pachatelů s vlivnými činiteli, kteří v jejich úsilí (ať předstíraném nebo skutečném) o záchranu obviněného by mohli sehrát rozhodující roli. Do řízení, v jehož rámci by možná bylo nutné jako podezřelého sledovat a později vyslýchat jako obviněného například předsedu soudu, se obvykle orgány nehrnou. Majestát úřadu odrazuje i lovce lebek. Orgány činné v trestním řízení jsou již několik let obeznámeny se záznamy, jež při jednání s hyenami pořídil obžalovaný, zřejmě oprávněně odsouzený, jemuž se v žádném případě do vězení nechtělo. Postup hyeny je zde přesně popsaný: „dobrodinec“ může za poměrně malé peníze zařídit, aby policie zlikvidovala vyšetřovací spis a oznámila soudu, že na obviněného nic nového nemá. „Zpracovaný“ soudce pak uloží nižší trest. Následně se přiblíží na dosah ruky nárok na podmínečné propuštění, a to se dá také ovlivnit. Za zkrácení pobytu ve vězení by ovšem pan obviněný musel zaplatit velké peníze. Nabízející se holedbal známostí se dvěma předsedy soudů, s vysokým policejním důstojníkem, významným pracovníkem GIBS, se státním zástupcem a dvěma soudci. Všechny má v rukou, čekají s nataženou dlaní a udělají vše, co se po nich žádá. Důvěryhodnost legendě dodával detailními údaji o soukromých setkáních s nimi, jež působí dojmem, že nějaké vztahy s nimi skutečně měl. To ovšem ještě neznamená, že je mohl zneužívat uvedeným způsobem. Pravdu nelze zjistit bez řádného prověření, ale raději ji dosud nikdo nechtěl znát. Znojemský justiční zločin Daleko drzejší a o to lépe chráněná byla dvojice mužů, kteří oslovili trestně stíhaného věřitele a nabízeli mu, že odpuštěním větší části stamilionového dluhu si vyslouží zastavení procesu. Pan obžalovaný je odmítl, ale jeho obhájci je později nechali předvolat jako svědky. Pánové se skutečně dostavili a uvedené jednání doznali. Uvedli i podrobnosti o tom, kdo jim úkol zadal a zmínili se o slíbené milionové provizi. Soudce, jenž za normálních okolností vedl výslech svědků přímo virtuózně, se nepídil, jakým způsobem by mělo dojít k zastavení rozjetého soudního řízení. Státní zástupce setrval v obvyklé pasivitě. Považuji za pravděpodobné, že by pan obžalovaný, pokud by na nabídku přistoupil, přišel o velké peníze, ale jeho trestní řízení by bez ohledu na to proběhlo zcela normálně až do konce. Nevěřím, že by bylo možné rozjeté hlavní líčení zastavit. Čili pánové se vlastně v soudní síni doznali k pokusu o podvod. Nicméně také navodili podezření, byť slabé, že se připravovalo ovlivnění soudního jednání nezákonným způsobem: tak závažné podezření by jistě zasluhovalo prověření. Za pozornost jistě stálo jednání dlužníka. V nejlepším případě nabídkou provize vyvolal pokus o podvod. Ale na místě bylo také podezření, že by skutečně odměnil věřitele za shovívavost nezákonným zásahem do procesu. Nikdo ale nic neprověřoval. Podvod směřoval proti obžalovanému a provizi nabízel pan poškozený. Škodit trestně stíhanému věřiteli není zřejmě hřích. Soudce a státní zástupce se podle jejich nadřízených netečností k doznání podvodníků nedopustili kárného provinění. Zvlášť velké potíže při pokusu o odvetu může mít poškozený „zločinec“, pokud se na něm bezpráví dopustí přímo soudci a státní zástupci. Klasickou ukázkou takového příběhu je kauza, o které několik let píšu a činím i jiné kroky: znojemský justiční zločin. Stal se v roce 2012. Senát předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě na návrh státní zástupkyně Jarmily Goldové nepovolil obnovu procesu nevinně odsouzenému, za jehož domnělý čin byl pravomocně odsouzen skutečný pachatel. Rozhodnutí potvrdil senát předsedy Aleše Flídra Krajského soudu v Brně. Do věci nakonec zasáhl Nejvyšší soud ČR, jenž vyslovil nezákonnost rozhodnutí a nařídil opakování řízení o povolení obnovy. Na konci příběhu byl zprošťující rozsudek. Cesta k němu byla ale dlouhá a o její neúčelné prodloužení se vydatně zasloužila státní zástupkyně Jarmila Goldová. Účinkující v tomto případě jednali vědomě, úmyslně, nezákonně a způsobili škody materiální i nemateriální, navíc uškodili prokazatelně nevinnému. Z pohledu nadřízených měli ale zřejmě na takové jednání samozřejmý nárok. Nenašel se kárný žalobce, který by je poslal před kárný soud. Když marně vypršela objektivní lhůta pro kárné stíhání, došlo na trestní oznámení. Na jejich obranu se pak postupně postavila celá moravská část soustavy státního zastupitelství od Nejvyššího státního zastupitelství až na okresní úroveň. Podání skončilo v archivu příslušného policejního útvaru založeno ad acta. Dohled nad věcí se dostal do rukou věcně a místě nepříslušného okresního státního zastupitelství a tam asi zůstane až do konce světa. Popření principů právního státu Chápu, že policisté nemají v oblibě trestní oznámení, podaná obviněnými. Mnoho z nich je zatíženo subjektivním pohledem předkladatele a nemohou skončit jinak než odložením. Ale i na přípravu odložení je třeba vynaložit čas a energii, které možná chybí při vyšetřování oprávněného podezření. Se stejným pochopením přijímám postoje státních zástupců, kteří v takovém případě ochotně dávají souhlas k odložení případu. Chápat mohu, ale přijmout nemusím. Nepřiznaný leč uznávaný názor příslušníků orgánů činných v trestním řízení, že obviněný nezasluhuje ochranu, je-li sám napaden útokem trestného činu, je ve skutečnosti popřením principů právního státu. I zločinec má právo na ochranu své osoby proti napadení, a orgány činné v trestním řízení mají morální povinnost mu pomoci. Přimlouvám se za opuštění praxe, v které se vůbec neprověřuje podezření na trestný čin, podané obviněným. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-10 04:49:57

Soud proti zdravému selskému rozumu. Bývalé předsedkyni Energetického regulačního úřadu Aleně Vitáskové stále hrozí vězení

Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ), je příkladem toho, jak může dopadnout člověk, který se dostane do střetu s mocnými zájmovými skupinami, působícími pod povrchem oficiálních struktur moci ve státě. Kdysi rozhněvala hodně vlivných lidí. Především tím, že jako správná „drzá holka“ přijala nabídku, aby se stala předsedkyní ERÚ, ačkoli na toto místo měli zálusk jiní, kteří lépe vyhovovali zájmům obchodníků s energiemi. Ti „jiní“ se podíleli na odpovědnosti za nezvládnutý „fotovoltaický boom“ a nelibě nesli, když na jejich selhání ukazovala. Nepotěšila několik desítek majitelů fotovoltaických elektráren, jimž ERÚ pod jejím vedením nechal odebrat licence, vystavené jejími předchůdci. Zejména ale vyvolala velké pohoršení tím, že po celou dobu svého působení v úřadě nepovolila zvyšování cen energií a připravila tak obchodníky s energiemi o velké peníze. Od nástupu čelila různým projevům nelibosti s jejím působením v úřadě a snahám vytlačit ji z funkce. V určitém období jí vláda přidělila policejní ochranu. Jako nejnadějnější metoda likvidace se jevila její kriminalizace. Od roku 2013 proto čelila trestnímu stíhání za to, že své podřízené neznemožnila učinit rozhodnutí, jež v danou chvíli zabránilo možnému odebrání licencí fotovoltaickým elektrárnám, vlastněným rodinným klanem Zemků. Aby si toho užila, přihodili ji k obžalovaným, žalovaným kvůli údajně neoprávněnému získání licencí pro tyto elektrárny. Podstatná část obsahu monstrprocesu, vedeného u Krajského soudu v Brně, se jí vůbec netýkala, ale musela nést ztráty času a odpovídající bobtnání nákladů na obhajobu. Její „přátelé“ očekávali, že neunese souběh účasti na trestním stíhání a výkonu funkce předsedkyně ERÚ. Doufali, že ji z úřadu vytlačí pravomocný rozsudek. Zklamala je: vše zvládla, pravomocně odsouzena nebyla, pouze se víceletá štvanice podepsala na jejím zdraví. Do soudní síně poprvé vstoupila 2. června 2014, konečného pravomocného zproštění obžaloby se díky zlovolnému zásahu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dočkala až 13. listopadu 2019. To jí již ale dávno vypršel mandát a stala se důchodkyní. Jistě měla nárok, aby se konečně dočkala klidu. Avšak roztočená kola justiční mašinerie se ze setrvačnosti točí dál. Její „přátelé“ se předem pojistili pro případ, že by z „fotovoltaické“ kauzy vyšla se zprošťujícím rozsudkem a v roce 2015 proti ní vyvolali trestní řízení kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, jež neměla zákonem požadovanou praxi v energetice. Roznětkou bylo oznámení bývalého zaměstnance ČEZ. Řízení provázely různé „roztomilosti“ jako prohlídka nebytových prostor, na kterou si pro platový dekret Renaty Vesecké přišlo do objektů ERÚ zhruba 30 policistů. Obžaloba napadla k Okresnímu soudu v Jihlavě již 22. ledna 2016. Hlavní líčení soud zahájil až 14. srpna 2018. K zvláštním „roztomilostem“ obžaloby patřil názor státního zástupce Kamila Špeldy, že právní úkony, učiněné místopředsedkyní ERÚ Renatou Veseckou jsou v důsledku její nekvalifikovanosti nulitní a její plat je tak škodou, způsobenou státu, kterou by měla obžalovaná Alena Vitásková uhradit. Na názoru trvá, i když jej nalézací soud již dvakrát odmítl a také odvolací soud se vyjádřil v jeho neprospěch. Jak jsem uvedl výše, příčinou trápení Aleny Vitáskové v tomto případě bylo jmenování Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. V tomto ohledu trvá zásadní rozpor mezi žalobcem Kamilem Špeldou a paní obžalovanou. Žalobce soudí, že Renata Vesecká neměla kvalifikaci, požadovanou zákonem, proto ji Alena Vitásková nesměla jmenovat. Jejím jmenováním jí opatřila neoprávněný prospěch a dopustila se tak zneužití pravomoci úřední osoby. Nic dalšího jej nezajímá. Nemůže ovšem prokázat, že by Renata Vesecká nezvládla svou práci, či že by dokonce v důsledku nekvalifikovanosti způsobila výkonem své funkce škodu. Nezajímá ho, jaké škody mohly vzniknout, kdyby se Aleně Vitáskové nepodařilo obsadit funkci místopředsedy pro řízení právního úseku úřadu. V každém případě požaduje pro paní obžalovanou nepodmíněný trest. Když u nalézacího soudu dvakrát neuspěl, odvolal se. Naproti tomu paní obžalovaná poukazuje na to, že jednala ve veřejném zájmu, neboť narostl rozsah úkolů právnické povahy, jež musel úřad řešit a nebylo možné ponechat několik desítek právníků ERÚ bez odpovídajícího odborného dozoru. Když se jí dlouhodobě nedařilo najít jiného vhodného zájemce, vzala zavděk vstřícností Renaty Vesecké. Státu nevznikla žádná škoda, nikdo se neoprávněně neobohatil. Renata Vesecká poctivě pracovala a své úkoly zvládla. Paní obžalovaná se proto dožaduje zproštění obžaloby. Okresní soud v Jihlavě se v této situaci chová jako chytrá horákyně: aby Aleně Vitáskové příliš neublížil, již dvakrát uložil podmíněný trest, navíc dvakrát odmítl názor státního zástupce, že požitky Renaty Vesecké jsou škodou, způsobenou státu. Ale k zproštění nenašel odvahu. Spor mezi stranami by měl rozřešit Krajský soud v Brně jako soud odvolací: 19. března se bude zabývat tímto úkolem již podruhé. Jako laikovi mi tento proces připadá jako výsměch zdravému selskému rozumu, popřípadě jako propadnutí státního zastupitelství a soudů běsu přepjatého formalismu obecných soudů, občas kritizovaného Ústavním soudem. Sedmiletou praxi energetický zákon nevyžadoval pro místopředsedu ERÚ odjakživa. Nevyhovoval mu například svědek obžaloby Blahoslav Němeček, a přesto se místopředsedou stal a po změně zákona ve funkci nadále setrval. Zejména si myslím, že zákonodárce vůbec nenapadlo, že by se někdy o funkci v ERÚ mohl ucházet právník, který v minulosti dosáhl zcela výjimečného postavení nejvyššího státního zástupce. Je paradoxní, že Renata Vesecká měla dostatečnou kvalifikaci k řízení úřadu, zaměstnávajícího zhruba 1200 právníků, ale nedostatečnou pro úřad podstatně menší. A že neznala problematiku resortu energetiky? Každý právník se během své praxe může dostat do situace, v které bude řešit dříve mu neznámou právní problematiku. V tom případě se seznámí s odpovídajícími právními předpisy a začne problémy řešit. Skutečnou mírou způsobilosti řídícího pracovníka je úroveň výkonu, který odvedl: Renata Vesecká se během působení v ERÚ nedopustila žádného pochybení, což dokazuje, že fakticky byla pro svou práci dostatečně kvalifikovaná. Mimo to jako laik vytýkám žalobci i soudu přehlížení absence subjektivní stránky trestného činu a nedbání zásady „in dubio pro reo“. Pokud státní zástupci a soudy propadnou touze „pořádně skřípnout“ sebevědomou dámu, předvedou nám platnost poučky, že „kdo chce psa bít, hůl si najde“. Vyhoví-li odvolací senát přání státního zástupce, Aleně Vitáskové přijde společně s jeho rozhodnutím příkaz k nástupu trestu. V lepším případě se pak stane totéž co její odsouzené podřízené Michaele Schneidrové, tedy že jí po několika měsících vrátí svobodu Nejvyšší soud ČR, v horším se nejspíš domůže podmíněného propuštění po odpykání poloviny trestu. V obou případech bude rozhodnutí odvolacího soudu posledním oceněním ze strany státu její svědomité péče o svěřený úřad. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-25 08:53:12

Rozhořčený výkřik Aleny Vitáskové

V těchto dnech přichází na knižní trh další kniha Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Autorka ji nazvala Krvavé slunce pod gilotinou. Kdyby ji nazvala Žaluji, nebylo by to originální, ale daleko srozumitelnější a výstižnější: je to vášnivá obžaloba pokleslých jedinců v řadách policie, státního zastupitelství a justice, kteří ji pronásledují od jara 2013, a vládnoucího systému, jenž umožňuje bezohledné zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ničení životů nevinných lidí, kteří překážejí „mafiánským“ rejdům. Dopsala ji 13. září 2019, dle svých slov „v černý pátek pro českou justici“, tedy v den uveřejnění zprávy o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Tehdy ještě žila v nejistotě o dalším vývoji její „fotovoltaické“ kauzy. Zneklidňoval ji zlovolný zásah nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal v její neprospěch dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Měla sice naději, nikoli však jistotu, že senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se podřídí právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR a zprostí ji obžaloby, ale do hlavního líčení 13. listopadu 2019, na němž pak skutečně došlo k pravomocnému zproštění, bylo ještě daleko. Základem vyprávění je faktograficky a chronologicky přesný (až na pár nepodstatných drobností) popis vývoje jejího pronásledování od sdělení obvinění až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v její neprospěch způsobem, který ve výsledku vedl k dokonalejšímu odůvodnění jejího zproštění Vrchním soudem v Olomouci. Největší pozornost věnuje trestnímu řízení u senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně, v němž byla stíhána za to, že nezabránila spoluobžalované Michaele Schneidrové zastavit řízení o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků. Ale popisuje i trestní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, který ji stíhá za jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Zvláštní pozornost věnuje trapným úvahám jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy o tom, že plat Renaty Vesecké je škoda, způsobená státu, protože její pracovní výkony měly kvůli její nedostatečné kvalifikaci nulovou hodnotu. Alena Vitásková by podle jeho názoru měla škodu uhradit. Autorka líčí i průběh trestního stíhání její podřízené, bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ, spoluodsouzené Michaely Schneidrové. Obě dámy si na začátku odnesly od senátu Aleše Novotného kruté tresty 8,5 roku odnětí svobody. Zatímco Alenu Vitáskovou zprostil Vrchní soud v Olomouci obžaloby, Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest. Nezbylo jí než nastoupit výkon trestu v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou, odkud ji na základě dovolání jejího obhájce po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR a vrátil ji do postavení obžalované. Ocitla se pak sice rázem zcela bez prostředků, ale svoboda jí přesto chutnala sladce. Nepříjemných zážitků ji mohl ušetřit ministr spravedlnosti Robert Pelikán stížností pro porušení zákona, ale nepřejícní úředníci odmetli podnět ke stížnosti k přezkumu na státní zastupitelství. Měla i jistou naději na milost prezidenta republiky, který ale chuť pomoci ztratil, když si přečetl ostudný pamflet v její neprospěch, který mu podstrčil hradní právní expert Václav Pelikán (pozn.: není příbuzný s Robertem Pelikánem). Na tomto základě pak autorka staví vylíčení kruté psychické trýzně, kterou jí trestní stíhání způsobilo. Sugestivně popisuje vracející se sen, v němž prožívala vyvedení z vězeňské cely na popraviště a viděla svou vlastní popravu gilotinou. Na jiném místě se vrací k motivu snu o čekání na vpuštění do věznice, který v době své senátorské volební kampaně použila v „modré brožurce“ Na prahu vězení. Tam jí na cestu nezvonily okované podpatky eskorty, ale trápilo ji škodolibé šeptání jejích nepřátel, kteří se tísnili za jejími zády. Na to vše navazují různé hodnotící soudy o jednání úřadů a jednotlivců, kteří jí po celou dobu škodili, snažíce se vystrnadit ji z postavení, v němž mohla šlapat na jejich penězovody. V té souvislosti rozvíjí i některé „konspirativní“ teorie, zmiňuje se o různých věčně odkládaných trestních oznámeních a bez servítků jmenuje pachatele různých hospodářských či administrativně právních nepřístojností. Dopouští se i drobných právních nepřesností, jejichž význam na pozadí toho, co musela prožít, je nicotný. Lze to chápat jako projev posttraumatického syndromu, vyvolaného víceletým trýzněním. Ovšem její vyprávění se dosti podstatně liší od optimistických zpráv vrcholných představitelů státního zastupitelství a soudnictví o skvělých poměrech v trestním řízení. Jako celek to je úděsný obraz. Celé „fotovoltaické“ řízení stojí od počátku v podstatě na nesmyslné domněnce, že důvodem k vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v noci 31. prosince 2010 byly padělané revizní zprávy a předčasně podepsané předávací protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investora, přičemž elektrárny nebyly ani zčásti dostavěné. Kvůli tomu bylo obžalováno osm lidí, kteří se podíleli na přípravách předložení žádostí o licence, a k nim orgány činné v trestním řízení přihodily výše zmíněné dámy, ač z celkového objemu jednání se jich týkal jen nepatrný zlomek. Ve skutečnosti výše zmíněné listiny byly jen formálními přílohami licenční žádosti a ERÚ ani investor nebyli oprávnění zkoumat pravdivost revizních zpráv. Investor si je v žádném případě neobjednal. Rozhodující roli v řízení o vydání licencí sehrála tříčlenná komise ERÚ, která posoudila stav elektráren na místě a rozhodla, že jsou způsobilé k vydání licencí. Její členy orgány činné v trestním řízení nestíhaly, pouze je použily jako svědky obžaloby. V trestním stíhání Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké jde o formální pochybení, spočívající v tom, že předsedkyně ERÚ ji do funkce dosadila, ač neměla energetickým zákonem vyžadovanou praxi v energetice. Je ovšem otázka, zda mohl zákonodárce počítat s možností, že právník s vysokou kvalifikací nejvyššího státního zástupce bude ochoten vykonávat daleko méně významnou a méně náročnou funkci v ERÚ. Přehlíží se, že Alena Vitásková ji jmenovala v nouzové situaci, kdy se jí dlouhodobě nedařilo zastřešit právní útvar právníkem přiměřené úrovně a už vůbec se nemluví o tom, že „nekvalifikovaná“ Renata Vesecká zvládla funkci bezchybně. Kvůli takovým „proviněním“ ztěžovaly orgány činné v trestním řízení výkon funkce regulátorce trhu s energiemi, jejíž práce měla dopady až do životních nákladů občanů. A nejde jen o tlaky, vyvíjené přímo na ni, ale i na stovky hodin, které museli za státní peníze věnovat úředníci ERÚ k uspokojování požadavků policie. Nyní již bezpečně víme, že podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR Alena Vitásková a Michaela Schneidrová se nedopustily trestného činu. Jejich víceleté pronásledování a s tím spojené psychické trýznění byly tedy zcela zbytečné. Na místě je otázka, kdo ponese odpovědnost za nesmyslné týrání obou dam. Pravděpodobná odpověď zní, že nikdo: v současných podmínkách mají jejich trýznitelé zaručenu beztrestnost. Alena Vitásková si v knize všímá i jisté podobnosti mezi jejím případem a pronásledováním Andreje Babiše. Také jeho obtěžování nakonec státní zástupci po letech „odtroubili“. Vzali tak organizátorům štvanic na něj hlavní argument, který používali bez ohledu na presumpci neviny. Jeho funkce je podstatně náročnější než funkce předsedkyně ERÚ, a proto jeho odvádění od plnění pracovních úkolů mohlo mít daleko horší důsledky. Je zde ovšem nepřehlédnutelný rozdíl, který autorka příliš nezdůrazňuje: zatímco každý měl možnost sledovat přímo v soudní síni, jak se věci kolem ní vyvíjejí, v případě Andreje Babiše se musíme spokojit se skutečností, že neveřejné rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání má hodnotu pravomocného rozsudku. Asi se nikdy nedovíme pravdu o tom, co po čtyřech letech vyšetřování přivedlo státního zástupce Jaroslava Šarocha a jeho nadřízeného Martina Erazíma k zastavení trestního stíhání. Má to neblahý politický důsledek: pokud někdo věří, že státní zástupci poskytli předsedovi vlády neoprávněnou výhodu, není čím mu jeho víru vyvrátit. I v tomto případě mi visí na rtech otázka, kdo a zda vůbec někdo bude odpovědný za to, že víceletým trestním stíháním podpořil opozici a různé neziskové organizace v pronásledování předsedy vlády, které zastavení trestního stíhání v žádném případě zpětně neposvětilo. Autorka si podstatně méně uvědomila přesah jejího příběhu do příběhů Alexandra a Zdenka Zemkových a úředníků, kteří na pokyn zaměstnavatele připravili k podpisu předávací protokoly. O nesmyslnosti důvodů k rozpoutání celé štvanice jsem se zmínil výše. V každém případě Alena Vitásková napsala zajímavou knihu, nad jejímž obsahem by se měli zamyslet všichni, kdo mají možnost a povinnost zabránit opakování podobných nešvarů v trestním řízení v budoucnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}