Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-18 16:20:00

O struktuře a dalším fungování Havas Media v Česku se jedná

Ve struktuře společníků mediální agentury Havas Media Czech Republic je stále přítomný Jaromír Soukup. To, v jaké vlastnické struktuře bude firma operovat v roce 2025, se jedná.

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Zátěžové zkoušky klobás mohou veganským výrobkům v ústech zajistit chuť podobnou masu

Napodobení mechanických schopností úst v laboratoři pomáhá vysvětlit, proč rostlinné uzeniny nejsou při konzumaci tak příjemné jako ty masové - a zároveň poskytuje tipy, které by mohly pomoci k tomu, aby se jejich struktura více podobala masu.Navzdory nedávným zlepšením se rostlinné uzeniny v očích - a v ústech - mnoha lidí stále velmi liší od masových verzí. Ale protože způsoby, jakými uzeniny působí na ústa a chuťové pohárky, jsou velmi složité - nemluvě o molekulární složitosti samotných uzenin - je obtížné přijít na to, jak rostlinné alternativy více přiblížit masu.Thomas Vilgis z německého Institutu Maxe Plancka pro výzkum polymerů a jeho kolegové měřili různé fyzikální vlastnosti tří uzenin od stejného výrobce - jedné masové, jedné vegetariánské s vaječným bílkem a jedné čistě rostlinné - aby lépe pochopili, jak jejich základní struktura ovlivňuje tzv. pocit v ústech. Na vzorky párků působili různými mechanickými silami, aby simulovali prostředí v ústech, jako je stlačování, roztahování a tření."Masivní bílkoviny, které jsou [přítomny] v [masových] párcích, se chovají na molekulární úrovni jinak než bílkoviny rostlinného původu," říká Vilgis. "To je u potravin rostlinného původu vždy problém, protože se nikdy nebudou v molekulárním měřítku podobat masnému výrobku."Vilgis a jeho tým zjistili, že masové párky při tření klouzaly snadněji než rostlinné a vegetariánské verze, což je podle něj způsobeno tím, že maso má více dostupného tuku, který není vázán v molekulární struktuře. Masové klobásy byly také pružnější při stlačení kvůli odlišné struktuře bílkovin, říká Vilgis.Tato zjištění by mohla vést k tomu, že se v rostlinných uzeninách budou používat jiné přísady. Tuhé rostlinné tuky - které se již přidávají do některých bezmasých výrobků - by se mohly používat ve větší míře, aby napodobily třecí vlastnosti živočišných tuků v masových párcích, které jsou při pokojové teplotě tuhé. Slunečnicové bílkoviny jsou zase mezi rostlinnými bílkovinami relativně pružné a mohly by se používat k napodobení pružnosti masových párků."Pro pokrok v této oblasti je zásadní, aby vědci zabývající se základními polymery použili své postupy a znalosti k pochopení potravin rostlinného původu, protože se jedná o mimořádně složité materiály, a to jak z hlediska složení, tak struktury," říká David Julian McClements z University of Massachusetts Amherst. Zdroj: New Scientist

Čas načtení: 2022-04-11 17:03:33

Elon Musk a Twitter – obtížné manželství, které je přesto asi potřeba

Milí čtenáři, odhlédneme na chvíli od té zcela konkrétní války, která se nám odehrává téměř za humny (a že je těžké odtrhnout od ní pozornost!), a podíváme se na chvíli někam jinam, do sféry válek kulturních a informačních. Nejbohatší podnikatel světa vstoupil do jedné z nejvýznamnějších sociálních sítí. Co z toho bude? V majetkové a řídící struktuře Twitteru totiž došlo k zajímavé změně. Elon Musk, momentálně nejbohatší člověk světa, koupil ve Twitteru devítiprocentní podíl. Nestálo jej to ani moc peněz, pouhé tři miliardy dolarů; to je pro něj asi tolik, jako kdybychom si my, běžní smrtelníci, zajeli na dovolenou do Chorvatska. Podle dohody s komisí SEC může dokupovat ještě další akcie, ale maximálně do 14,9 procenta celé firmy. Případné rozšíření podílu nad tuto mez by podléhalo dalšímu souhlasu SEC. Devět procent vypadá jako téměř zanedbatelný podíl, ale není. Ve skutečnosti se tím Musk stává největším individuálním akcionářem Twitteru; tak například bývalý ředitel Jack Dorsey vlastní dnes jen něco přes dvě procenta akcií firmy, kterou kdysi spoluzaložil – a přišel loni o své ředitelské místo na základě iniciativy poměrně malého investora, kterým byla firma Elliott Management. Musk také prakticky ihned získal křeslo v představenstvu (board of directors), které reprezentuje zájmy akcionářů. To už je konkrétní funkce s konkrétním vlivem. Z pohledu Twitteru je to menší zemětřesení, protože Musk předtím firmu opakovaně kritizoval za její přístup ke svobodě projevu. Bude se tedy snažit prosadit v Twitteru svoje, daleko liberálnější, standardy? Je to rozhodně možné. Pojďme ale o situaci chvíli uvažovat trochu šířeji. Musk nezapadá do klasického korporátního kapitalismu Elon Musk je poněkud zvláštní jedinec. Přitahuje jak nekritické obdivovatele, tak i zarputilé hatery, kteří jsou schopni sepsat nenávistný a pohrdavý komentář snad i o tom, jakou si dnes vzal košili. Svého nejmladšího syna pojmenoval X Æ A-Xii, což úplně nesvědčí o jeho duševní vyrovnanosti, a na Twitteru, kde má desítky milionů sledujících, se pouští do bizarních bitev, které občas končí i u soudu. Na druhou stranu Musk velmi zřetelně nezapadá do atmosféry klasického korporátního kapitalismu, kde šedivé myši v šedivých oblecích pronášejí do kamer přesně ty slogany, které jim P.R. oddělení poslalo ráno e-mailem, a nařizují přebarvit profilové fotky svých firem na sociálních sítích podle potřeby. Když Musk něco nebo někoho kritizuje, nebere si servítky. Má sklony k libertariánství a vypadá to, že si coby imigrant z Jižní Afriky (vyrostl za apartheidu) cení tradičních amerických svobod více než mnozí místní rodáci, kteří se začali klonit k představě, že je to spíš nebezpečné břemeno zděděné po starých mrtvých bílých mužích. Také je to workoholik, který sedí na (příliš?) mnoha židlích naráz. Ale minimálně dvě firmy, SpaceX a Teslu, vypiplal ze skromných počátečních rozměrů do významných celosvětových hráčů. SpaceX svého času (2002) založil a Teslu koupil v době, kdy to ještě byla zcela neznámá pidifirma (2004). Právě tahle schopnost táhnout podniky kupředu je asi důvodem, proč Muskův vstup do Twitteru akceptovali, i když kulturně do kalifornského prostředí naprosto nezapadá. Twitter má totiž problém. A dlouhodobý problém k tomu. Slabý Twitter, silný Facebook Twitter je při bližším pohledu ještě zvláštnější fenomén než Elon Musk. Za uplynulá léta nabyl kulturního vlivu, který mě upřímně vytáčí, protože vedl k důkladné infantilizaci jeho častých uživatelů. Novinářů je na Twitteru disproporčně mnoho a pohybujete-li se tam příliš často, snadno nabydete (mylného!!!) dojmu, že twitterový dav je nějaké reprezentativní zrcadlo světa a nejdůležitějším tématem roku je použití správných zájmen v konverzaci. Pak vás skutečné výsledky voleb zarážejí, matou a děsí, a hledáte rozhodující vliv nějakého Putina i tam, kde třeba není, protože jak je jinak vysvětlit? A to ani nechci rozvrtávat skutečnost, že je úplně šílené, když žurnalisté z povolání produkují články na téma „ministr M napsal na Twitteru X, a oni mu odpověděli Y, ach bože, to je hrozné!” a dostávají za ně nejspíš také zaplaceno. To bych čekal tak možná od méně čtených hobby-blogů, ale ne od serverů, které si říkají zpravodajské. Leč takové deformace mediálního prostoru jsme si navykli považovat za novou normu – a Twitteru samotnému to jistě vyhovuje. Nicméně přes tento kulturní vliv Twitter jako firma zřetelně stagnuje, zvlášť v porovnání s dalšími sociálními sítěmi. Od doby vstupu na burzu (2014) jeho tržní hodnota kolísala nahoru a dolů, ale v současné době je dokonce o něco nižší než tehdy, takže člověk, který do něj investoval roku 2014 nebo 2015, fakticky o peníze přišel (kvůli inflaci). To není něco, co byste čekali od velké sociální sítě, která vznikla v té nejlepší možné době, kdy se začínaly masivně šířit chytré telefony. A ve srovnání s Facebookem, jehož tržní hodnota se za podobné období zněkolikanásobila, je pokulhávání Twitteru velmi zřetelné. Proto také teď mohl Musk koupit skoro desetinu celého Twitteru za pouhé tři miliardy dolarů. Firma je hospodářsky poměrně slabá. Má značné tržby, poslední dobou dosahující pět miliard dolarů ročně, ale přesto moc nevydělává a asi pět let v kuse byla dokonce ve ztrátě. Dividendy zatím nevyplatila nikdy, což bývalo v IT světě běžné, ale pomalu se to mění. Není moc lákavé do takové společnosti investovat. Kdyby příčinou špatné ziskovosti byly velké investice do budoucnosti, byl by obrázek jiný, ale Twitter jako by zkameněl i v tomto ohledu. Nové funkcionality je málo a počet uživatelů už léta stagnuje na neuspokojivých 330 milionech lidí. (Facebook má skoro desetkrát tolik!) Pro dlouhodobou perspektivu firmy je extrémně znepokojující, že nepřitahuje mladé uživatele, mezi kterými dávno kraluje TikTok. Toto je asi hlavní důvod, proč je nyní Musk jedním z členů představenstva ve firmě, kterou tak veřejně kritizoval. Má to tam provětrat a dát zkostnatělé struktuře nějaký impuls k dalšímu rozvoji. Osobně bych čekal, že minimálně současný ředitel Parag Agrawal bude muset odejít. Nemá zas tak moc zkušeností, a i když v čele firmy nestojí dlouho (od listopadu 2021), předtím byl několik let technickým šéfem (CTO), takže zodpovědnost za současnou stagnaci leží částečně i na něm. Pokud ale Muskův příchod do Twitteru bude znamenat méně zákazů a méně mazání, bude jistě zábavné sledovat, kolik lidí opustí svůj dosavadní postoj „soukromá firma si u sebe přece může dělat, co chce” a začnou volat po tuhé regulaci s tím, že „není možné tak důležitý kanál nechat na hraní excentrickým miliardářům”. Neopustili-li jste ještě sociální sítě jako já, sbírejte screenshoty, abyste jim když tak jejich názorový zvrat mohli připomenout. Taky je to infantilní, ale aspoň je to sranda.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-12 14:43:37

Luboš Ptáček: Umění mezi alegorií a ideologií (ukázka z knihy)

Kniha Umění mezi alegorií a ideologií. Proměna reprezentace historie v českém historickém filmu a televizním seriálu je souborem tří studií, které analyzují proměnu reprezentace historie v českém filmu a televizi v závislosti na změně politicko-ideologického uspořádání české společnosti, a to na třech vybraných tématech. První v chronologickém průřezu sleduje proměny prezentace Sudet v českém filmu od 30. let až do současnosti, která je výrazně poznamenána ideologizací, zejména ve vztahu k německému etniku. Druhá kapitola se zaměřuje na filmy o normalizaci natočené po roce 2000. Tyto snímky většinou jejich tvůrci využívají k vyrovnání se s „minulým“ režimem, v nichž se i přes autorskou svobodu projevuje ideově jednotný antikomunistický postoj formovaný soudobým příklonem k liberálním hodnotám. Třetí část se věnuje třem nedávno vzniklým historickým seriálům (České století, Svět pod hlavou, Bohéma) jako příkladům nového přístupu k historickému narativu. Na rozdíl od „klasických“ televizních děl předlistopadové a raně polistopadové éry tyto seriály narušují zaběhlé postupy prezentace historie, používají komplexní narativ, čímž přispívají k diskusi o redefinici smyslu českých dějin.   Ukázka z knihy: /ÚVOD Z KAPITOLY „KOMPLEXNÍ NARATIV A REPREZENTACE HISTORIE V SOUČASNÉM HISTORICKÉM TELEVIZNÍM SERIÁLU“/ Historické seriály natáčené v produkci tuzemských televizí nejsou tak četné jako divácky populární detektivní série nebo seriály z lékařského prostředí. Jejich počet je však natolik dostatečný, že můžeme zobecnit diskurzivní změny v reprezentaci historie (jak je popisuje Robert Rosenstone), které nastaly zejména po změně režimu v roce 1989. Před rokem 1989 byly české a slovenské televizní historické seriály, které zobrazovaly pro režim ideologicky citlivé historické události (dějiny KSČ, druhá světová válka, převrat v únoru 1948, sovětská invaze v roce 1968) pod vysokou kontrolou odborných historicko-ideologických komisí i funkcionářů ÚV KSČ. Scénáře se často měnily na základě politických rozhodnutí. Tvůrci současných historických seriálů se učí pracovat s možnostmi, které poskytuje komplexní narativ. Délka televizních seriálů umožňuje představit zobrazované historické události v komplexnějším (ideologickém i uměleckém) pohledu. Inovativní postupy narušují konvencionalizovanou reprezentaci dějin zaběhnutou v seriálech natočených před rokem 1989, navíc svázanou povinnými ideologickými požadavky. V této kapitole analyzované historické seriály podnítily diskuze o reinterpretaci smyslu českých dějin i o vhodném způsobu jejich umělecké reprezentace.      Současné historické televizní seriály vznikají, s výjimkou minisérie Hořící keř (HBO), pouze v produkci veřejnoprávní České televize, která tak naplňuje cíle veřejné služby definované Statutem České televize. Po roce 2010 vznikly historické seriály České století, Svět pod hlavou, Bohéma, ve kterých dokázali tvůrci využít specifičnost televizního média a zároveň se snažili o změnu klasické reprezentace české historie televizním médiem.      Cílem této kapitoly bude analýza inovativních prvků převzatých z komplexního narativu a jejich vliv na (alegorickou) reprezentaci historie a způsobu ideologické argumentace. Analyzovaná trojice zaujímá k historii sebereflexivní vztah (narušuje automatismy spojení narativního příběhu a historie) a tím poukazuje na nesamozřejmost reprezentace historie prostřednictvím televize. Svět pod hlavou tak činí žánrovou hybridizací (krimi, komedie, fantasy) a stylizací obrazu, Bohéma zobrazuje dějiny českého filmu a záměrně přidává fiktivní postavy a filmy, čímž zviditelňuje proces fikcionalizace historie, které provádí každé umělecké dílo, České století v metarovině dekonstruuje smysl českých dějin. Televizní seriál a reprezentace historie Odlišný formát televizního seriálu klade otázku, zda (případně jakým způsobem?) se rozdíly ve stylu a naraci mezi filmem a televizním seriálem promítají do odlišné reprezentace historie. Při hledání odpovědi vycházím z pojetí televizního seriálu od tří teoretiků TV studies (John Ellis, Radomír Kokeš a Jason Mittell) s přihlédnutím k publikaci Jakuba Kordy České televizní krimi série a jejich žánrové souvislosti (1989–2009), který aplikuje Mittellovu teorii při analýze českých televizních krimi seriálů.      John Ellis rozlišuje mezi televizní sérií a seriálem. Seriál je typický svým kumulativním narativem, příběh se rozprostírá z jednoho dílu do druhého a spěje k rozuzlení. Charaktery postav a základní situace se v jednotlivých dílech a celém seriálu vyvíjejí. Jednotlivým dílům předchází rekapitulace dosavadního děje. Série je naopak spíše epizodická, jednotlivé epizody jsou uzavřené (vyřešení konkrétního detektivního případu), zpravidla nedochází k uzavření příběhů hlavních postav. Série je založena na opakování a variování problému, situace. Její základní otázka zní: „Co se hrdinům stane v příštím díle?“ Ke struktuře seriálu má blízko třetí typ minisérie, která je omezena počtem dílů (limitní rozsah více než dvě a méně než třináct).      Radomír Kokeš televizní seriál definuje ze strukturalistického hlediska a důraz klade na vztah celku a jednotlivých epizod: „Seriálem rozumím televizní dílo složené z většího počtu fikčních epizod (tedy více než jedné), které mají společné znaky (nezávisle na tom, jestli na sebe navazují, nebo se variují) a jejich součet tvoří celek seriálu. Přitom každá z nich zase představuje celek složený z částí. A tyto části na sebe mohou, ale nemusí navazovat v jiných epizodách. Z analýzy jednotlivé epizody nezískám představu o seriálovém celku. Analýza celku ale zase vypoví jen málo o organizaci jednotlivých epizod. Zároveň celý proces aktualizuje kognitivní aktivita diváka, který využívá jak znalosti epizod, tak jejich vzájemných vztahů a vztahu k celku.“ Teoretické úvahy o televizním médiu a možnostech jeho analýzy Kokeš dále rozvijí v knize Světy na pokračování.      Jason Mittell chápe televizní žánry jako kategorie propojující určité kulturní texty s ohledem na kontext. Výzkum televizních žánrů nespočívá podle něj pouze v analýze konvenčních prvků, které jsou viditelné a srozumitelné širokému publiku. Základem jsou především tři základní atributy: publika (divácká recepce), televizní průmysl a mediální kontext. Mittell vychází z Bordwellovy historické poetiky a kognitivní psychologie. Odlišnosti ve struktuře filmových a televizních žánrů, do jejichž široce pojatého spektra zahrnul i nenarativní žánry, vidí především v odlišném způsobu produkce a autorství v televizi a vlivu denního programování na podobu žánru.      Mittell charakterizuje současnou americkou televizní tvorbu jako narativně komplexní. Mittelovo pojetí narativní komplexity shrnuje Jakub Korda: „Komplexní narativy také často vykazují vypravěčské sebevědomí a odkazují na samotný proces narace. Činí tak ale ne v brechtovském slova smyslu, tedy zrušením iluze a vytvořením odstupu diváka od textu. Diváci jsou v tomto případě stále povzbuzováni k projevování zájmu o diegetický svět a hrdiny, komplexní narace u nich ale budí zájem o způsoby, jak televizní tvůrci budou dále prokombinovávat stále složitější zápletky a proplétající se příběhové linie. Je to tedy kombinace dvojího potěšení – ze čtení příběhu na jedné straně a na straně druhé z vědomí existence složitějšího‚mechanismu vyprávění‘ a ‚narativních speciálních efektů‘, které jsou analogií vizuálního efektu na úrovni vyprávění. Takové složité vyprávění se často nebojí dočasně mást své diváky, nutí jek častým revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z příběhu.“      Historický seriál jako kulturní text (fiktivní umělecké dílo) je neoddělitelně propojen s jiným kulturním textem (historií). Zdvojený kontext, případně záměna jednoho kulturního textu za druhý (umělecké dílo je vnímáno jako typ historického textu) umožňuje odlišné divácké reakce a nedorozumění v komunikaci o historických seriálech jako v případě seriálů Bohéma a České století. Divácké reakce vnímání příběhu jsou vzájemně propojené s vnímáním historie (divák konfrontuje vlastní znalosti historie s informacemi předkládanými v příběhu, obráceným směrem se emoce generované příběhem a postoje diváka, které vznikají na základě recepce díla, k postavám a událostem promítají do divákova hodnocení historických událostí). {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Delší stopáž seriálu umožňuje narativně odlišný začátek a jiný způsob komprehenze (porozumění příběhu), vyprávěný příběh je zaplněný komplikovanější fabulí, větším množstvím postav s prokreslenějšími charaktery, jejich vývoj je zachycen v delším čase (historickém období). Kokešem popsaný vztah narativního celku a jednotlivých epizod umožňuje větší variabilitu reprezentace historie, která nemusí být podávána jako tradiční lineární příběh navazujících epizod, ale představit dějiny jako celek, který není prostým součtem jednotlivých historických událostí (České století). Obdobně postupy komplexního narativu umožňují zaměřit prvky sebereflexivity a sebeuvědomění nejen na vyprávěný příběh, ale také na dějiny samotné (opět v rámci zdvojeného kontextu). Diváci nejsou nuceni jen k revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z vlastního příběhu, ale jejich pozornost se zaměřuje také na revizi dějin ve smyslu přehodnocení jejich kulturní a ideové interpretace od jednoznačného dogmatického významu (jak činí mainstreamová historická dramata a české televizní seriály natáčené do roku 1989) k pluralitní otevřené vícevýznamovosti (obdoba modu filmové artové narace či Rosenstoneovo pojetí postmoderního historického filmu). Některé seriály (v našem případě Bohéma) sebereflexivitu vztahují na samotný proces vizuální reprezentace historie, jejím cílem není vyprávět pouze o dějinách a jejích aktérech, ale zároveň chtějí zviditelňovat samotný způsob konstrukce historie a odhalit skryté meze způsobu reprezentace dějin, například ve vztahu k „neviditelné“ ideologizaci vyprávěných historických příběhů a jejich falešné objektivní pravdivosti.      Narativně komplexní historické seriály specifickým způsobem naplňují charakteristiku (působení na diváka, zviditelňování narace), kterou Rosenstone vztahuje k inovativním (postmoderním) historickým filmům (viz úvod).      Historický seriál předpokládá alespoň částečnou znalost zobrazované historické události. Na globální úrovni „velkých dějin“ divák neuvažuje telickým způsobem (jak historická událost dopadne), ale paratelickým (jakých způsobem bude naplněna, jak se v předem známé situaci zachovají protagonisté, jaké byly jejich skutečné vnitřní motivy). Například v Bohémě posuzuje divák odboj a kolaboraci postav v perspektivě výsledku druhé světové války a následného nástupu komunistického režimu v roce 1948. Naopak v uměleckých dílech soustředěných převážně na všední „historicky bezejmenné“ protagonisty (v našem případě Svět pod hlavou) je paratelická složka značně potlačena (komunistický režim se zhroutil v roce 1989).      Velká část diváků i kritické obce požaduje po seriálu historickou věrohodnost (což potvrzují i ohlasy analyzovaných seriálů), přitom si neuvědomují, že oni sami nevyžadují relevantní a pravdivá historická fakta, ale že jim jde o to, aby seriál odpovídal zaběhnuté emocionální a ideové představě diváka. Tento specifický požadavek potvrzuje srovnání ohlasů na seriál ze současnosti Pustina (sc. Š. Hulík, r. I. Zachariáš, A. Nellis, 2016), v němž obyvatelé stejnojmenné fiktivní vesnice (natáčeno v Horním Jiřetíně) v místním referendu hlasují o prolomení těžebních limitů pro povrchovou těžbu. Přitom rozhodnutí o těžebních limitech je agendou vlády, která k němu v roce 1991 vydala závazné usnesení (později několikrát potvrzené), jemuž nejde nadřadit místní referendum. Povýšit historickou věrohodnost na hlavní hodnotící kritérium v rámci žánru hraného historického seriálu je omyl stejného řádu jako zkoumat v krimi žánrech realističnost kriminalistických postupů.   Luboš Ptáček po roce 1989 vystudoval estetiku na Filozofické fakultě UK Praha. V první polovině 90. let pracoval jako novinář. Od roku 1996 působí na Katedře divadelních a filmových studií FF UP Olomouc. Odborný zájem zaměřuje na filmovou analýzu, naratologii a český historický film. Publikuje v řadě českých i zahraničních filmových časopisů (Cinepur, Filma doba, Studies in Eastern European Cinema) a je autorem či spoluautorem několika knih (například Morava ve filmu, 2004; Akira Kurosawa a jeho filmy. Existenciální obraz světa, 2013).   Nakladatelství Casablanca, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 240 stran.            

Čas načtení: 2024-03-02 09:39:49

Korejci vyvinuli rýži s buňkami hovězího masa. Má to být nová superpotravina

Korejským výzkumníkům se podařilo vyvinout rýži, jejíž zrna obsahují buňky hovězího masa. V budoucnu by mohlo jít o nutričně bohatou potravinu, jejíž produkce by zatěžovala životní prostředí podstatně méně než například chov hospodářských zvířat.Tým korejských vědců kolem výzkumnice Sohyeon Parkové v polovině února v časopise Matter publikoval zprávu, v níž oznámil úspěch při pokusu zkombinovat rýži s hovězím masem. A to nejen na talíři, ale přímo ve struktuře rýžových zrn.Text zmiňuje, že rýže je již sama o sobě nutričně hodnotná, ale přidáním buněk z hospodářských zvířat lze dosáhnout ještě podstatně vyšších hodnot. V případě takzvané hovězí rýže vědci použili buňky ze svalových a tukových tkání skotu. Její růžové zbarvení však není důsledkem obsahu „masa“, ale pochází z média, s jehož pomocí se šlechtí buněčné kultury. Barva tak může být teoreticky libovolná. Korejci experimentovali i s dalšími plodinami, například se sójou, ale rýže se ukázala jako nejvhodnější. Zjednodušeně řečeno totiž mají živočišné buňky schopnost vytvářet tkáně a porézní struktura rýžových zrn poskytuje vhodné podmínky pro jejich růst. Na zrna se tedy aplikují živočišné buňky a nechají se rozrůstat. Finální produkt vznikne za devět až jedenáct dnů a je tužší a křehčí než klasická rýže. Varianta, která obsahuje více svalové tkáně, pak podle výzkumníků voní po hovězím mase a mandlích, zatímco primárně „tuková“ verze po smetaně nebo kokosovém oleji. Vedle výživových benefitů by hovězí rýže měla také představovat přínos životnímu prostředí a stát se dostupnou alternativou masa. Server CNN uvádí, že ve Spojených státech nyní hovězí maso stojí v průměru 14,88 dolaru za kilogram (zhruba 350 korun) , zatímco u rýže je to 2,20 dolaru (51 korun). Hovězí rýže by pak neměla být o moc dražší. Podle současných propočtů by kilogram stál jen 2,23 dolaru (52 korun), přičemž výživové benefity masivně překonávají pouze velmi malý nárůst ceny. Velkoprodukce takové rýže by pak mohla přispět ke značnému snížení emisí oxidu uhličitého pocházejícího z chovu hospodářských zvířat, přičemž nejvíce tohoto plynu produkuje právě skot. Konec velkochovů? Výzkumný tým dokonce nastiňuje teoretickou možnost, že by průmyslové chovy hovězího dobytka mohly v budoucnosti zcela zaniknout. Živočišné buňky totiž lze množit laboratorně, a při jejich dostatečných zásobách by tedy nebylo potřeba získávat je přímo ze zvířat. „Dal by se tak vytvořit udržitelný potravinový systém,“ uvedla Parková. Nápad korejských vědců zaujal i další odborníky. Například expert na zemědělství a klima, profesor Neil Ward z University of East Anglia v Norwichi, hodnotí dostupná data velmi pozitivně, ale jako rozhodující kritérium obecně vidí skutečnost, nakolik bude laboratorně vyvinutým potravinám nakloněna veřejnost, tedy sami konzumenti. Ale to se v nejbližší době ještě neukáže, protože hovězí rýže se v obchodech ani restauracích jen tak neobjeví. Korejští výzkumníci totiž mají naplánované další fáze vývoje, v nichž chtějí dosáhnout ještě vyšších nutričních hodnot a zefektivnit růst živočišných tkání ve struktuře zrn. Parková však je velmi optimistická ohledně toho, že jednou by se tato hybridní potravina skutečně měla objevit v běžném prodeji a nejen tam. „Mohla by sloužit jako potravinová pomoc při hladomoru, součást vojenské stravy, nebo dokonce jako potravina při misích ve vesmíru,“ hledí výzkumnice do budoucnosti. Zdroj: Novinky  

Čas načtení: 2017-07-31 11:00:00

Práce s SEO - Jednodušší, než se zdá

Pojem SEO by se dal vysvětlit jako formě optimalizace nalezitelnosti. Pro tyto účely se v oblasti kódování provádějí změny ve struktuře stránek se záměrem zpracování dat ke vhodnějšímu systematicky automatizovaném vyhledávání případných zájemců či klientů na internetu. Primárním a hlavním cílem je z ...

Čas načtení: 2016-05-05 00:00:00

Dřevostavby na vzestupu

Mezi rodinnými domy a domky je značný rozdíl. Nejen ve struktuře a způsobu stavby, ale také v zájmu o ně. V současnosti jsou v Česku na vzestupu dřevostavby. Celkově se zdá, že stavby rodinných domů zažívají značný pokles. Ovšem to neplatí o dřevostavbách. O ty je zájem stále větší. I když i zde by ...

Čas načtení: 2022-10-06 18:37:59

Sonda Juno proletěla kolem ledového měsíce Europa a pořídila snímky jeho povrchu

Hlavním úkolem vesmírné sondy Juno je průzkum atmosféry planety Jupiter. V říjnu se nicméně dostala do těsné blízkosti měsíce Europa, pod jehož povrchem se ukrývá globální oceán. A unikátní přístroje sondy přinesly zcela nové informace o struktuře a procesech, které na Europě probíhají. NASA den po průletu zveřejnila fotografie z průletu.

Čas načtení: 2023-11-06 01:00:00

Kam se ztratila organika z našich půd a co s tím?

Za posledních 30 let se razantně změnil přístup k hospodaření na orné půdě, což přineslo mimo jiné změny ve struktuře plodin, zúžení osevních postupů, vývoz živin ve formě exportovaného obilí a nedostatečné vápnění a hnojení statkovými hnojivy, což souvisí i s radikálním úbytkem stavů skotu v posledních dekádách. Co s tím, aby na naší půdě mohly hospodařit i nadcházející generace?

Čas načtení: 2024-02-14 08:21:00

Spadáte pod NIS2? Poradíme, jak splnit požadavky evropské směrnice a maximalizovat ochranu vaší IT infrastruktury

Praha 14. února 2024 (PROTEXT) - Cílem evropské směrnice NIS2 je výrazně posílit a zabezpečit evropský kyberprostor. Oproti předchozí směrnici zásadně rozšiřuje oblast působnosti a povinností pro poskytovatele služeb důležitých pro fungování společnosti. V České republice se dotkne více než 6 000 soukromých i veřejných subjektů - od energetiky, zdravotnictví, potravinářství nebo chemický průmysl přes dopravu, bankovnictví, vodárenství, výrobu potravin či digitální infrastrukturu po poštovní a kurýrní služby, nakládání s odpady, veřejnou správu a mnoho dalších odvětví. Nové povinnosti by měly být ukotveny v národní legislativě (ZoKB a některých dalších předpisech) do poloviny října 2024. Vzhledem k poměrně složitému procesu implementace i nedostatku specializovaných IT profesionálů na trhu nedoporučujeme organizacím, které pod NIS2 spadají, příliš otálet, říká Vladimíra Tesková, spoluzakladatelka, spolumajitelka a COO české technologické a vývojářské společnosti TeskaLabs.Log management – efektivní ochrana IT infrastruktury i nástroj ke splnění požadavků NIS2Jako jeden z nástrojů ke splnění nových požadavků doporučuje Vladimíra Tesková log management, který lze vnímat jako deník, do něhož systém nebo aplikace zapisují veškeré své aktivity. Pokud něco nefunguje tak, jak má, můžeme se snadno do toho deníku vrátit a zjistit, co se stalo. Log management má několik zásadních funkcí. „Za prvé funguje jako hlídač bezpečnosti. Pokud se někdo nebo něco pokusí o neoprávněný přístup, logy nám to ukážou podobně, jako by bezpečnostní kamera nahrála podezřelou aktivitu. Za druhé ho můžeme vnímat jako zachránce v případě problémů. Pokud totiž systém nebo aplikace selžou, logy nám pomohou zjistit, proč k tomu došlo,“ říká Vladimíra Tesková. Log management může být i dobrým zpravodajem o návycích uživatelů. Logy umí poreferovat o tom, jaké funkce lidé využívají, kolik času tráví na jednotlivých stránkách apod. „Zásadní je také compliance – soulad s pravidly a jejich dodržování. Díky log managementu splňuje vaše organizace také povinnosti, které ukládá ZoKB č.181/2014 Sb., VoKB č. 82/2018 Sb., ČSN/ISO 27001:2013 a směrnice NIS 2,“ doplňuje Vladimíra Tesková.Jak poznat kvalitní log management?Ne všichni poskytovatelé log managementu poskytují kvalitní produkt a službu. Co by tedy měl moderní log management splňovat? Podle Vladimíry Teskové patří mezi základní požadavky:snadná a intuitivní práce s nástrojem,rychlá kontrola dat za pomoci připravených vizualizací,možnost rozšíření sady dashboardů o nové vizualizace,nástroj bez historického zatížení a technologického dluhu,bezproblémové připojování i nestandardních zdrojů logů,tvorba vlastních detekčních pravidel bez nutnosti složitého programování,vysoká propustnost logů (EPS),možnost rozšíření na plnohodnotný SIEM,licenčně neomezené datové úložiště,zamezení likvidace dat v případě překročení objemu dat v rámci licence,pravidelné aktualizace technologie,splnění veškerých legislativních požadavků (ZoKB, VoKB, NIS2 apod.).Jak funguje LogMan.io?Firma TeskaLabs se specializuje na vývoj vlastních produktů a na služby v oblasti kybernetické bezpečnosti, které využívají mnohé firmy i veřejné instituce u nás i v zahraničí. Klíčovými produkty firmy je LogMan.io, nástroj pro sběr, analýzu a archivaci logů, LogMan.io PLUS pro sběr, analýzu a archivaci logů s vybranými korelačními pravidly a TeskaLabs SIEM, plnohodnotný SIEM jako další krok po nasazení Logman.io.Samotný LogMan.io poskytuje detailní dokumentaci v případě kritického incidentu dle platné legislativy (ZoKB, GDPR, NIS2 nebo ČSN ISO 27001:2013). Kromě toho dokáže najít původ incidentu, nahrává veškeré dění v IT struktuře společnosti, nabízí úplný přehled o veškerých datech v IT infrastruktuře a zajišťuje auditní stopu. LogMan.io se může pochlubit také bezkonkurenčním výkonem v podobě až 500 000 EPS (události za sekundu), které je schopen zpracovat. V porovnání s maximálně 10 000 EPS jiných dodavatelů jde o skutečně úctyhodné číslo. Důležité je i to, že analýza dat probíhá v reálném čase a data jsou uchovávána v nezměnitelné podobě.LogMan.io je zároveň připraven k okamžitému a jednoduchému nasazení v jakémkoliv IT prostředí a umožňuje snadnou rozšiřitelnost na plnohodnotný TeskaLabs SIEM. Díky včasné a přehledné detekci problémů ochrání důležitá a citlivá data ve všech typech organizací. Rozsáhlé možnosti využití pak LogMan.io nabízí pro Business Inteligence, Big Data a Machine Learning.TeskaLabs nabízí několik možností nasazení produktu, a to formou dodání společně s hardwarem, ve virtualizované prostředí, prostřednictvím softwarové licence nebo jako komplexní servis. Firma má k dispozici vlastní tým elitních vývojářů a programátorů, stejně jako expertů na kyberbezpečnost i směrnici NIS2. „Proto můžeme zákazníkům vždy poskytovat řešení na míru a v případě jakýchkoliv požadavků zareagovat mimořádně rychle,“ zdůrazňuje Vladimíra Tesková.Snažíme se změnit přístup firem ke kybernetické bezpečnostiSměrnici NIS2 vidí Vladimíra Tesková jako velkou příležitost k tomu, aby soukromá i veřejná sféra začala vnímat otázky kyberbezpečnosti opravdu vážně. I vzhledem k požadavkům NIS2 a ZoKB poptávka po kvalitním řešení kyberbezpečnosti stoupá, mnoho manažerů a majitelů firem však vnímá nová nařízení jen jako nutné zlo.„Výjimkou jsou samozřejmě ti, kteří se s nějakou formou destruktivního kyberútoku už setkali, a přišli tak o zásadní data, ať už jde o výrobní či finanční dokumentaci, klientské databáze a další citlivé informace, i zákazníky,“ dodává Vladimíra Tesková.„Také proto jsme s našimi partnery počátkem listopadu uspořádali pro majitele a manažery organizací odbornou konferenci, kde jsme se věnovali nejen otázkám NIS2, ale důležitosti kyberbezpečnosti obecně. Edukaci v této oblasti totiž považujeme za jeden z důležitých prostředků k tomu, abychom pomohli sesadit Česko z předních příček v souvislosti s počtem kybernetických incidentů. Naším cílem je, aby byla nová pravidla bezpečnosti vnímána především jako přínos pro firmy i jejich zákazníky a potažmo i pro celou ekonomiku, a ne jako další byrokratická a finanční zátěž,“ uzavírá Vladimíra Tesková.Více na http://www.teskalabs.com, logman.io a na sociálních sítích LinkedIn, Facebook nebo X. TeskaLabsTechnologická společnost TeskaLabs se dlouhodobě zabývá vývojem pokročilých softwarových produktů pro kybernetickou bezpečnost, jako jsou SIEM, Logmanagement a PKI řešení kybernetické bezpečnosti, které pomáhají firmám plnit vysoké bezpečnostní standardy v této oblasti.Firmu založili Aleš Teska a Vladimíra Tesková v roce 2014. Oba už v tu dobu měli za sebou i další úspěšné společné projekty, mj. systém pro mobilní operátory, který monitoruje kvalitu služeb, nebo online nástroj projektového managementu.Z původního ostře sledovaného startupu nabízejícího řešení pro zabezpečení mobilních aplikací a bezpečné připojení mobilních zařízení do firemních sítí se postupem času stala renomovaná technologická společnost v oblasti kybernetické bezpečnosti.Velký podíl na tom mělo nejen přestěhování do Londýna, ale také účast v náročném programu prestižního globálního akcelerátoru TechStars, v němž byl TeskaLabs prvním českým startupem. Díky tomu si TeskaLabs vybrala britská pobočka firmy Cisco do svého programu podpory začínajících technologických firem.Služby a bezpečnostní řešení od TeskaLabs využívají firmy a instituce napříč odvětvími – např. O2, IKEM, TV Nova, TV Prima, Linet, AXA, Heureka, MPSV, Jablotron, Innogy, Axenta aj.Firma má pobočky v Praze a Londýně.  

Čas načtení: 2021-10-15 20:16:26

Zašmodrchané řetězce II. – doprava

Milí čtenáři, zanecháme za sebou problémy s cenami energií (aspoň na chvíli; ony se, potvory, dost možná připomenou samy) a podíváme se na jinou záležitost, se kterou covidová epidemie notně zamávala: na celosvětové proudění zboží. Koneckonců, výrobky nestačí jen vyrobit, musíte je nějak dostat k zákazníkům. A k výrobě téměř čehokoliv potřebujete dovézt do továren další suroviny a polotovary. Přestane-li něco v tomto řetězci fungovat, začnou se efekty projevovat napříč ekonomikou a doputují i do míst, kde byste je nečekali. Příklad z osobní praxe: knihy píšu a vydávám čtvrtým rokem. Letos jsem ale poprvé narazil na situaci, kdy nebylo jisté, že na nové bude dost papíru (!) Nakonec tedy bylo, ale jiní autoři takové štěstí neměli a některé tituly před Vánocemi nevyjdou. Nečekaná situace v naší zemi, kterou ze třetiny pokrývají lesy, a na našem kontinentě, kde je místy lesů ještě daleko více, což? „Zácpy“ na námořních trasách Valná většina světového obchodu probíhá po moři a za pomoci standardních nákladních kontejnerů, jejichž použití značně zjednodušuje nakládání a vykládání lodí. Potíže tedy můžou nastat buď v přístavech nebo v logistice oběhu kontejnerů, a za covidu nastalo oboje. Čína, producent spousty laciného zboží, je poslední velkou zemí snažící se o „zero covid“ strategii, což znamená, že vyskytne-li se v nějakém pracovním týmu pozitivní jedinec, zavírají se celá pracoviště. V případě přístavů to znamená omezení jejich kapacity. K uzavření přístavů mohou ale vést i problémy s počasím, třeba očekávaný tajfun. Počasí, na rozdíl od covidu, zlobilo již dříve; kdyby šlo o jediný zdroj nepravidelností, systém by si s ním poradil. Ale připočte-li se do již poněkud narušených oběhových cyklů, vede k „zácpám“, které nyní před velkými přístavy vznikají. Aktuálně čeká před světovými přístavy celkem 584 lodí na vykládku. Velká zácpa se vyvinula například před významným přístavem v Los Angeles, který obstarává podstatnou část americko-asijského obchodu (snad skoro polovinu? Přesná čísla jsem nenašel, situace se rychle mění). V rekordní den čekalo před přístavem na odbavení 73 lodí a řešení zácpy musel koordinovat Bílý dům, který doufá, že ji pozvolna rozpustí díky nově zavedené práci v noci. Takové velké čekání je samozřejmě neefektivní, snižuje celkovou kapacitu dopravních řetězců; čím více času lodě prostojí, tím méně toho celkově odvezou. Poptávka po zaoceánské dopravě se ovšem mezitím zvýšila, takže výsledkem je, že cena za přepravu jednoho kontejneru vzrostla do dříve neslýchaných výšin. A nejen to; ceny dopravy ve směrech Asie -> Amerika a Amerika -> Asie se od sebe rozešly natolik, že nastala anomální situace, kdy se americkým firmám více vyplatilo posílat právě vyložené kontejnery zpátky do Číny prázdné, než se zdržovat nakládáním amerického zboží a komodit. A to se samozřejmě tím pádem také někde hromadí, třeba ve skladištích na pobřeží: další „ucpávka v tepně logistiky“. Nedostatek řidičů se netýká jen Británie Jedním z důvodů, proč se lodi zastavují před přístavy, je nedostatek lidí v navazujících profesích. Ubylo jak zaměstnanců v přístavech, tak i řidičů náklaďáků. Vyložené kontejnery se hromadí v přeplněných skladištích a čekají na odvoz déle než obvykle. Všichni jsme patrně zaznamenali kritický nedostatek řidičů ve Velké Británii, ale nejde o tak unikátní „brexitový“ problém, jak by se mohlo zdát. S nedostatkem řidičů bojují v USA i v Nizozemsku, také Němci hlásí, že jim řidičů ubývá: ročně jich odejde do důchodu 30 tisíc a pouze 15 tisíc nových nastoupí. (Mimochodem, ten posledně odkazovaný zdroj obsahuje zajímavý komentář člověka z oboru: práce řidiče z povolání je prý dnes pro mladé Němce nepřitažlivá mimo jiné proto, že náklaďáky jsou vnímány jako šeredné řvoucí obludy znečišťující životní prostředí, které na té silnici spíš překážejí. Zase něco, za co můžeme poděkovat německé straně Zelených. Bez obav, všechno jistě hladce zvládnou nákladní rikši, eh, kola.) COVID-19 tento pozvolný trend úbytku řidičů poněkud zostřil, protože část starších řidičů odešla do předčasného důchodu a zároveň začala váznout výchova nových: autoškoly byly v lockdownech vesměs zavřené a zkoušek se také konalo méně. Tím pádem se už tak nedostatečné „zmlazování“ řidičského cechu ještě zhoršilo a vznikl další „zub“ ve věkové struktuře celého odvětví. (Ostatně: v ČR máme teď průměrný věk řidičů z povolání 57 let, tedy ještě horší než Britové s jejich 55 lety – rozhodně bych se Londýnu s těmi našimi čísly nesmál, za pár let na tom můžeme být hůř než oni teď. Věřím, že brexit situaci vyhrotil dříve a prudčeji, než se čekalo, ale směřujeme tamtéž.) Na rozdíl od mnoha jiných úzkých hrdel ekonomiky se v tomto případě nedá počítat ani s úlevou způsobenou technologickým vývojem. Řidič z domova pracovat nemůže. A samořídící auto, které nám Elon Musk a jeho kamarádi slibovali už před mnoha lety, zatím není k dispozici a v nejbližších letech patrně ani nebude. (I když zde je nutno poznamenat, že nákladní auta jsou v tomto směru trochu dál – provoz na dálnicích není z hlediska počítače tak pekelně chaotický jako dění ve městech, kde zpoza každého kandelábru může vyběhnout dítě, pes nebo roztržitý jedinec čučící do mobilu.) Nejbližší roky budeme muset zcela jistě nějak „překlepat“ s ubývajícím počtem šedovlasých řidičů z povolání, kteří jsou i jako šedesátiletí ještě ochotni vyměňovat padesátikilové náhradní kolo ve čtyřicetistupňovém vedru, když jim praskne pneumatika někde ve venkovském Španělsku a nejbližší dílna je sto kilometrů daleko. No a pro úplnost bychom se měli zastavit ještě u letecké dopravy. I ta dostala skrze covidová omezení pořádnou ránu. Vzhledem k tomu, že jde o silně konkurenční odvětví, mívaly aerolinky už před epidemií poměrně nízkou ziskovost, typicky pod 10 procent. Covid jim úplně rozkopnul obchodní model, tržby roku 2020 poklesly na zhruba 40 procent roku předešlého a jednotlivé státy měly na vybranou mezi tím, sanovat „své“ firmy ze státního rozpočtu, nebo pozorovat, jak krachují. To se mimo jiné projevilo i na malém, ale přesto významném sektoru letecké nákladní dopravy. Dokud hustě létala osobní doprava, nebyl až takový problém „přiložit“ nějaké to cenné zboží do neúplně vytíženého osobního letadla. Teď jsou ale tyto příležitosti daleko vzácnější než dřív. Kamion je Belzebubův vynález Většina vyjmenovaných dopravních problémů se české ekonomiky samozřejmě také dotkne a projeví se v cenách nebo dokonce v dostupnosti zboží. Jsme moc zamotáni do evropských a světových obchodních řetězců na to, abychom měli nějakou výjimku. Po dlouhé roky se systém „just in time“, při kterém si firmy nedrží téměř žádné hmotné zásoby, považoval za nejlepší způsob, jak provozovat výrobu. Jenže JIT je postaveno na hladkém fungování světové dopravy a ta přestala fungovat. Důsledkem je kaskáda problémů v celém výrobním řetězci lidstva. Letošní předvánoční sezóna bude asi o něco slabší než ty předešlé. V levicově intelektuálních kruzích to nejspíš budou oslavovat jako nezbytnou redukci konzumerismu, ale fakt je, že ani Amazon, ani Alza na tomto problému nezkrachují. Problémy budou mít spíš menší e-shopy a kamenné obchody, pro které je nákupní sezóna v listopadu a prosinci dost zásadním prvkem pro holé přežití. A Česká republika s danou situací zase jednou nemůže téměř nic dělat. Musíme čekat, než se „sraženiny“ v cévním řečišti světového obchodního systému pozvolna “rozpustí”, což bude nějakou tu dobu trvat. Na tom moři se to pozvolna zlepší, jak vstoupí do hry nové lodě a nové kontejnery. Problém s úbytkem profesionálních řidičů zde na souši je o něco horší, mimo jiné proto, že je to hodně regulovaná činnost. Tady je vlastně jedno možné opatření, které by ČR mohla udělat: usnadnit výchovu nových řidičů z povolání a tiše doufat, že všichni po absolvování autoškoly neutečou do bohatších států. Ach ano, a nevzbuzovat v mládeži dojem, že kamion je Belzebubův vynález ničící planetu. Zatím se bez nich v té logistice neobejdeme. Kdo že to má v nové vládě dostat do ruky ministerstvo školství?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-27 13:05:00

O Afghánistánu II. aneb Armáda, která neodpovídá stavu vlastní země

Matyáš Zrno, veterán české mise v Afghánistánu, líčí ve svém nedávném článku afghánskou národní armádu v nepříliš pozitivním světle. Negramotní rekruti, kteří nechápou význam učení, nedokážou udržovat v provozu vojenskou techniku, jejichž loajalita ke kmeni je důležitější než vojenská přísaha … utíkají nyní před Tálibánem, který je, pravda, stejně tak složen z nepříliš vzdělaných bojovníků, ale dokáže i bez znalosti čtení a psaní fungovat jako kohezivní bojová síla. Věřím mu to na sto procent, protože úplně stejné stížnosti jsem během let slyšel od jiných lidí, kteří v Afghánistánu byli, případně četl na anglosaských fórech tam, kde se shromažďovali britští a američtí veteráni. Všichni říkají víceméně totéž: afghánská národní armáda je na papíře daleko silnější než ve skutečnosti. Pokud jsme se teď dvacet let podíleli na budování takto nefunkční ozbrojené síly, byla to chyba; investor by si měl svoji investici hlídat a mít připravený scénář i pro situaci, kdy už další investování přestane dávat smysl. Nicméně tento článek píšu hlavně proto, že při čtení páně Zrnova textu se mi vybavily texty jiné – a o ty bych se rád podělil. Proč Arabové prohrávají války Ten první z nich napsal penzionovaný plukovník americké armády Norvell B. De Atkine. Atkine za své kariéry působil jako vojenský atašé a poradce v řadě zemí Blízkého východu a jeho článek se jmenuje naprosto nekorektně Why Arabs lose wars čili Proč Arabové prohrávají války. (Než na mě někdo skočí, že tento článek má být o Afghánistánu a Afghánci přece nejsou Arabové: bez obav, vím to. Ale schválně si ten článek přečtěte a zkuste jej srovnat s tím Zrnovým. Do budoucna se pokusím zajistit český překlad pro čtenáře, kteří angličtinou nevládnou.) Seznam stížností v článku o tom, proč Arabové prohrávají války, je dost podobný tomu z Afghánistánu. Snad jen ten bod týkající se sociální hierarchie se liší; arabské společnosti jsou hodně společensky rozvrstvené, od princů a králů až po žebráky, kdežto Afghánistán je daleko více egalitářský. Ale jinak je to dost podobný seznam problémů, kulminující konstatováním, že americký model armády, založený mimo jiné na rozsáhlém technickém aparátu pro udržování techniky a zbraní ve funkčním stavu, se nedá snadno transplantovat do jiných zemí. Autor je tak hodný, že to neříká úplně na plnou hubu, ale do výrazně primitivnějších zemí. Druhý článek není vlastně článek, ale celý blog psaný americkým vojenským historikem Bretem Devereauxem pod jménem A Collection of Unmitigated Pedantry. Čtu jej s  oddaností mladého kněžice. Dobře, to jsem trochu přehnal, ale je to výborný – a velmi čtivě psaný – zdroj pro každého, koho zajímá historie, a jediný moment, kdy vás Devereaux může naštvat, je ten, když zabrousí do přítomnosti a začne zaujímat politická stanoviska. Ale čím vzdálenější dějiny, tím méně to hrozí. (Speciální lahůdkou jsou odborné vojensko-historické analýzy fantasy knih jako Pán prstenů nebo Hra o trůny; nepřekvapivě z nich původní Tolkienův text vychází celkem dobře, kdežto filmová adaptace velmi špatně. Pokud vás takové věci baví, strávíte tam čtením asi tak týden.) Společným prvkem Devereauxova psaní, které skáče od staré Sparty až po moderní dějiny, je tvrzení, že struktura armády odpovídá struktuře celé společnosti. Ve feudálních armádách budete mít šlechtickou vrchnost, v komunistických budou na vrchních pozicích soudruzi, kmenová vojska nebudou ochotna se podřizovat velkým pánům. V moderní Evropě je voják zaměstnání jako každé jiné, takže většina z nich bude mít pracovní dobu “od-do” a jelikož ČR je vcelku rovnostářská země, velitel v rámci AČR nebude mít ani zdaleka tak absolutní mocenské postavení jako někde v Saúdské Arábii. Atd., atd. Toto je vlastně triviální pozorování, znějící zcela samozřejmě. Jenže to se právě v tom Afghánistánu z nějakého důvodu nedělo. Místo toho se západní mocnosti snažily vystavět tam poměrně sofistikovanou armádu, která by dobře fungovala v Kanadě nebo v Itálii, ale ne v afghánských poměrech. Těžko říci, proč se tak stalo – jestli proto, že na tom někdo dobře vydělával, nebo proto, že moderní člověk se nemůže vcítit do předmoderní společnosti a vymyslet pro ni něco „na míru“. Klidně to může být kombinace obou těchto důvodů s nějakými dalšími faktory. Tálibán každopádně takovou drahou chybu neudělal – dost možná proto, že ani nemohl – a místním poměrům je tedy přizpůsoben. Pak ani nemusí vynikat příliš velkými kvalitami na to, aby nad afghánskou armádou vítězil. Máme se pouštět do akcí v islámském světě? Ještě dvě drobnosti k minulému článku. 1. Turci dokončují dlouhou zeď na hranici s Íránem. Důvody jejího zřízení jsou různé, ale patří mezi ně i snaha podvázat ilegální migraci z východněji ležících států včetně Afghánistánu. Ani Turci totiž nejsou z přílivu migrantů z rozvojového světa nadšeni. Lídr republikánské opozice před pár dny slíbil, že bude deportovat i Syřany a že nemá zájem, aby Turecko sloužilo jako záchytný tábor pro zbytek světa. 2. Pár čtenářů mi vytklo, že je potřeba myslet na překladatele, kteří naší armádě sloužili. K tomu mám tříbodovou odpověď: ٭ komentář paní Procházkové nemluvil o vojenských překladatelích, ale o blíže nespecifikovaných obyvatelích utečeneckých táborů, kterých je o několik řádů více a o jejichž ideologické orientaci apod. se můžeme jen dohadovat; ٭ možná by stálo za to přehodnotit otázku, zda se do takových akcí v islámském světě příště vůbec pouštět, respektive účastnit se jich, když už se do nich pustil někdo jiný; ٭ a konečně, když už tedy třeba ano, tak zda se přitom neporozhlédnout po takových překladatelích, u nichž je riziko zavlečení extremismu do ČR nízké. Dejme tomu po gayích, kteří nemají vlastní rodinu a jejichž postavení v islámské společnosti je krajně nejisté. Asi by to dalo trochu práce – právě proto, že mají důvod se ke své orientaci moc veřejně nehlásit – ale od toho přece máme různé orientalisty a akademické odborníky na gender, nebo snad ne?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-13 12:45:42

Tajemství Bachovy hudby odhaluje kniha Hudba na nebeském hradě

Johann Sebastian Bach je jedním z nejnepochopitelnějších skladatelů v dějinách. Jak mohl tak vznešenou hudbu složit člověk, který vypadá tak obyčejně, tak neprůhledně – a občas netečně? John Eliot Gardiner v dětství každý den míjel jeden ze dvou autentických portrétů J. S. Bacha na schodech v domu svých rodičů. Od té doby jej studuje a provádí jeho dílo a dnes je považován za jednoho z největších žijících skladatelových interpretů. V knize Hudba na nebeském hradě podrobně vysvětluje myšlenky, z nichž Bach čerpal, popisuje, jak pracoval, jak je jeho hudba konstruována a jak dosahuje svých účinků. A píše také o tom, jaký byl Bach člověk.   Ukázka z knihy Hned po zahájení práce se Bachovy úvahy zabývaly harmonií. Zedler definoval univerzální harmonii jako „konformitu a harmonii všech věcí, protože ve světě se vše děje společně, a to ve vztahu jak k příčině, tak k následku“. Bach dodává: „Generální bas je nejdokonalejší základ hudby […] který vede ke správně znějící harmonii (Harmonie), ke slávě Boží a k přípustnému potěšení duše.“ Emanuel Bach popisuje tuto zaujatost podobným způsobem: zásadním aspektem otcova zájmu o harmonii byla plnohlasost (Vollstimmigkeit), jinými slovy způsob, jakým byl zahrnut kontrapunkt. Tady jsme opravdu u jádra věci, tedy u překročení vertikálních a horizontálních rovin zvuku. Určitě nikdo před Bachem nevyužíval tento průsečík takto plodně (a po něm tak činilo jen málo skladatelů): melodie se opírá o rytmus, který je obohacen kontrapunktem a spojuje se k vytváření harmonie, jež je složena z konsonance a disonance, které zachycuje posluchačův sluch. Podíváme-li se z jiného pohledu, je ohromující, jak harmonický pohyb podle všeho nese plný náklad melodických nápadů na vlastních ramenou. To vše je samozřejmě z teologického pohledu vysoce symbolické. Upozorňuje to na skutečnost, že slovo Vollkommenheit – kromě toho, že znamená „dokonalost“ – má ještě podtón „úplnosti“. Tento koncept vyváděl z míry nejhlasitějšího Bachova kritika Johanna Adolpha Scheibeho, jenž měl za to, že moderní skladatelé „pouze umísťují pod melodii doprovodné hlasy“. Dokonalost pro Bacha znamená znalost „nejskrytějších tajemství harmonie“. Jeho dovednost při jejich objevování byla vášní – téměř posedlostí – a „nikdo nedokázal dospět k tolika invenčním a neznámým myšlenkám z jinak zdánlivě suchých triků, jako se to dařilo jemu“. O procesu osvojení si těchto dovedností se můžeme dočíst v různých komentářích roztroušených ve spisech Emanuela Bacha. V zásadě nemluví ani tak o tom, co spustilo úvodní jiskru (inventio) v otcově mysli, spíše představuje záplavu způsobů, kterými ji otec rozvíjel (elaboratio):   Byl v zásadě samouk a učil se studiem „děl slavných a zdatných skladatelů své doby a z plodů své reflexe o nich“. „Skrze vlastní studium a přemýšlení se už v mládí stal čistým a zdatným skladatelem fug.“ Když hrál novou skladbu z listu, tak „díky skvělé znalosti harmonie“ byl schopen okamžitě změnit trojhlasou texturu na úplný kvartet – a to vše „na základě řídce číslovaného partu continua […] činil tak v dobré náladě a věděl, že by mu to skladatel neměl za zlé“.   „Když poslouchal bohatou a mnohohlasou fugu, dokázal záhy říct – po prvních vstupech témat –, jaké kontrapunktické prostředky bude možné použít a které z nich skladatel má použít. Stál jsem vedle něj a on mi tlumočil své domněnky, a když se jeho očekávání naplnila, radostně mě dloubnul.“ Jako šachový velmistr dokázal Bach předvídat všechny další myslitelné kroky. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda někdo takto přesný a tak bezpečně si jistý figurami a strukturami byl zvyklý tyto schopnosti uplatnit i v jiných oblastech (existovala například nějaká „harmonie“ ve způsobu, jakým vedl své účty a účetnictví?). Bach byl zřejmě jedinečný v tom, jak odhaloval prchavost božské jiskry, která pro něj, jak říká Dreyfus, byla základem hudební a lidské zkušenosti a jíž se pilně ve své náročné práci věnoval. Další zdroj, který uváděl do pohybu jeho imaginativní schopnosti podobné bodu 3, známe ze zápisu, jejž v roce 1741 zaznamenal někdo z Gottschedova okruhu. Theodor Leberecht Pitschel mohl mít na mysli výhradně Bacha seniora („onen slavný muž, který se v našem městě těší nejvyššímu uznání“), když ukazuje, že „nespěchá […] zalíbit se ostatním […] své tóny mísí až poté, co zahraje něco z tištěné či napsané stránky, co je podřadnější než jeho myšlenky, a uvede [tak] do pohybu sílu své představivosti [Einbildungskraft]. Jeho nadřazené myšlenky však jsou důsledkem těch podřadných.“ To je podobné praxi Händelově. Oba si půjčovali hudební nápady jako pobídku k větší invenci, ovšem s drobným rozdílem. Bach adaptoval Vivaldiho ritornelové návrhy a permutovaná fugová témata předchozí generace, jednoznačně největší díl jeho výpůjček ovšem pochází z jeho vlastních děl. Dochází tak k rozšíření a transformaci, což vše představuje jeho hledání dokonalosti. Naproti tomu Händel si z vlastního díla vypůjčoval hlavně zřejmě z toho důvodu, aby ušetřil čas a trápení. „Vykrádal“ ovšem jiné skladatele mnohem extenzivněji než Bach, zejména poté, co dosáhl středního věku. Dokázal však tyto „výpůjčky“ transformovat tak radikálně, že v zásadě vypadaly jako nové. Odtud pochází popis, který se připisuje Williamu Boyceovi, a sice že Händel „si bere od druhých pouhé kamínky, ale vyleští je tak, že jsou z nich diamanty“. * * * Když na stole ležel nový text, musel Bach uvážit, jaká je jeho forma a v jaké míře ji bude nucen replikovat v hudebních strukturách, nebo zda ji může svobodně změnit. Na rozdíl od Johanna Kuhnaua nebyl Bach talentovaným lingvistou, tudíž mu rada předchůdce – máš-li za úkol zhudebnit text v próze, měl bys uvážit daná slova i v dalších jazycích a odtud si vzít inspiraci – nebyla moc platná. Existovalo-li blízké porozumění mezi ním a libretistou, takové problémy přirozeně většinou nevznikaly. Například jeho spolupráce s mladou, dvakrát ovdovělou salonní lipskou básnířkou Christiane Mariane von Zieglerovou, byla intenzivní, ale netrvala dlouho, možná proto, že změnil text devíti jejích kantát, aby vyhovovaly jeho vlastnímu záměru (viz kapitola 9). Jejich původní tvar se objevil, až když je v roce 1728 vydala. Jednoznačně nejčastějším Bachovým literárním partnerem byl Christian Friedrich Henrici, který se obvykle uvádí pod pseudonymem Picander. Buď proto, že se podvolil, nebo na základě vyjednávání Bach obvykle připustil, aby počet Picanderových veršů rozhodl o počtu vět, do nichž pak svou hudbu „nalil“. To také umožňovalo, aby přízvukové vzorce textu diktovaly výběr metru, ovlivňovaly rytmus jeho tematických motivů a poněkud nepřímo i výšku, tonalitu, a dokonce instrumentaci. To vše vyplývalo z Bachova čtení textu a bylo s ním v základní shodě a víceméně odpovídá poněkud růžovému Emanuelovu líčení otcových metod, když komponoval „kostelní věci“ (Kirchensachen): „Pracoval oddaně, řídě se obsahem textu, aniž by přitom podivně překrucoval slova či některá z nich zdůrazňoval na úkor celkového smyslu, jejichž důsledkem se často objevují směšné myšlenky, jež někdy vyvolávají obdiv lidí, kteří se považují za znalce, přitom však jimi nejsou.“ Emanuel ovšem nepopisuje, jak to vypadalo, když se jeho otec rozhodl se podvolit méně. Lišila-li se Bachova interpretace lekcionáře od Picanderovy (či poetické parafráze nebo expozice jiného libretisty) a jeho vlastní myšlenkové modely vedly k alternativní struktuře, nebyl vždy nakloněn tomu, aby se podřídil. V takových případech Bach v plné míře odhaluje celou šíři vlastních hudebních ambicí, a to interpretovat text a najít význam ve světě kolem sebe. V tomto bodě mu žádný autor ani libretista nemohl zabránit použít jeho přirozené nadání, aby jak říká Birnbaum, získal „imaginativní vhled do hlubin světské moudrosti“. Jeho riskantní strategie mohly vést k naprostému ignorování konvenčních náležitostí (propriety) ve výstavbě poetického textu – kniha pravidel je pomyslně defenestrována a končí kdesi dole na ulici. Někteří kritici takové procedury považovali za nepřípustné, prokazovaly jeho tvrdohlavost a umíněnost. Hlavu si s ní lámali i ti nejnadšenější podporovatelé, kteří mnohem ochotněji než on souhlasili s konvenčními koncepty toho, co je „přirozené“ a „rozumné“. Emanuelův popis otcových melodií je nesen jistou zmatečností, ale i obdivem: hovoří o nich jako o „podivných, ale vždy rozmanitých. Invenčně jsou bohaté a nepodobají se žádnému jinému skladateli.“ Jedním takovým příkladem, kdy Bach vzal věci do vlastních rukou, je takzvaná Smuteční óda (Trauer-Ode, BWV 198). Tuto kontroverzní objednávku realizoval k bohoslužbě po smrti královny Kristýny Eberhardýny, kurfiřtky saské. Ta měla politický rozměr. Královna Kristýna byla v Sasku široce uctívána, neboť na rozdíl od zesnulého manžela a syna, kteří konvertovali ke katolicismu (což mnoho lidí v té době považovalo za cynickou snahu vyhovět podmínkám polské koruny), ona zůstala věrna luteranismu. Bachova hudba je důstojná, hluboce působivá, má atmosféru. První věta se stylisticky a emočně podobá úvodnímu chóru Matoušových pašijí, uvedených jen několik měsíců předtím. Zádušní bohoslužba byla sloužena v univerzitním kostele 17. října 1727, partitura byla ovšem dokončena až 15. října, čímž zbývaly pouze dva dny na opis partů a zkoušení. Bach zhudebnil text jako kantátu, složenou ze sborových částí, árií a recitativů. Ocitl se tak na tenkém ledě. Univerzitní kostel nepatřil k jeho oblíbeným místům, navíc nezhudebňoval slova nějakého starého kantátového nádeníka, ale respektovaného univerzitního profesora Johanna Christopha Gottscheda, vůdčího obhájce reformy písemnictví, který byl v Lipsku oslavován jako představitel racionální literatury. Problém byl v tom, že z jeho smuteční ódy se vyklubala mdlá směsice banalit, falešného sentimentu a směšno-vznešených rýmů. Bach prostě ignoroval formální uspořádání přísně osmiveršových strof s pravidelným rýmovým schématem (abba) i Gottschedovy narážky v textu týkající se náležitého zhudebnění. Jeho provinění spočívalo nikoli v lhostejnosti ke vznosnému tónu Gottschedova textu, ale ve způsobu, jakým ho nahradil a zatlačil do pozadí. Johann Adolph Scheibe, který byl dle očekávání nadšeným Gottschedovým obdivovatelem, nás zpravuje o tom, jak měl text zhudebnit – měl se vyhnout všem výstřelkům, například modulaci do vzdálených tónin či „použití nekonečné masy metafor a figur“. Ovšem právě díky těmto metaforám a figurám je Bachova hudba tak působivá. Při jedné příležitosti, kdy mu Gottsched nabízí nadprůměrné čtyřverší – „Třesoucí hlas zvonů / k znepokojení přivede naše duše neklidné / svým rozhoupaným bronzem / nám kosti i cévy pronikne“ –, odpovídá Bach památným způsobem. Čekali bychom, že bude napodobovat zvuk pohřebních zvonů, on ovšem přichází s mimořádnou instrumentální paletou: páry fléten, hobojů, (neobvykle) viol da gamba a louten vedle smyčců a continua. Úžasné je ovšem to, co s těmito kontrastními instrumentálními barvami provede v pouhých jedenácti taktech. Nejprve uvede každou z jedenácti vrchních linek jednu po druhé, přičemž každá evokuje zvon jiné velikosti – od nejmenšího ztvárněného stepujícím vyzvánění fléten k drženému zvuku zvonů střední velikosti u hobojů a oparu smyčců v pizzicatu až k hlubokému, sytému zadunění větších zvonů v gambách a continuu, které znějí zlověstně v pravidelných kvartách a kvintách. V tomto okamžiku jsme se posunuli od zmenšeného septakordu D v hoboji prostřednictvím malé septimy do c moll a k noně na e. Poté, pod třetím obratem dominantního septakordu na cis, přichází náhlý (a podle standardů té doby nepřípustný) otřes zpět od eis k a v basu a pak zvony jeden po druhém ve stejném pořadí, v jakém začaly, také zmizí. Tato tonální analýza zřejmě napovídá, že s královninou smrtí čas přestal fungovat ve své obvyklé Bohem dané pravidelnosti – a s jejím odchodem se přirozený svět ocitl vzhůru nohama. Scheibova či Matthesonova přímá i nepřímá kritika, i když je ohraničena jejich konceptuálními omezeními, nabízí ve svém úhrnu měřítko, podle něhož lze posoudit míru neporozumění Bachově hudbě: jak mohl tak zatvrzele ignorovat jejich snahy racionalizovat a katalogizovat náležité a sluchu lahodící kompoziční styly? Lze si pouze představit, jak nezáživná by byla Scheibova „správná“ reakce ve vztahu ke zhudebnění tohoto textu. Pravdou je, že stylistická nevhodnost (impropriety) je znamením Bachova přístupu k invenci v kultuře, která nebyla vybavena k tomu, aby si poradila s jeho originalitou. O Scheibem Birnbaum říká, že se „snažil zhnusit Bachova díla jemným uším“. Imaginativní bohatost Bachovy hudby – jedna z kvalit, kterou dnes obdivujeme a vychutnáváme si ji (možná v důsledku toho, co jsme se naučili z pozdějších kompozic) – se tvrdě střetávala s kulturními hodnotami jeho doby a podrývala široce přijímané myšlenky dekora. Matthesonovu a Scheibovu kritiku zhoršoval fakt, že oba byli průměrní skladatelé. Mattheson se nejprve jevil slibně) brzy však utekl k teoretickým spisům. Některé jsou sice bystré a pomáhají zaplňovat mezery v poznání, jak skladatelé v té době fungovali, Mattheson se však stal tlučhubou ohromující pompéznosti a nadutosti. Scheibe působí jako zahořklá lidská skořápka, stravovala ho závist a liboval si v zesměšňování a pomlouvání kolegů. Jeho pohrdání neunikl ani Mattheson, ač obhajoval podobně „vědecký“ přístup k hudbě. Scheibe ovšem svou kritiku velmi ochotně odvolal v okamžiku, když ten, na něhož jeho kritika cílila, projevil byť jen sebemenší zájem jeho hudbu provozovat. K tomu došlo až poté, co nešťastnou náhodou přišel o oko při práci se svým otcem, varhanářem v Lipsku. Měl vzdělání hudebníka, ale nepodařilo se mu získat ani jedno varhanické místo, o něž se ucházel (včetně místa ve Freibergu roku 1731, kam ho doporučil sám Bach), takže se vedle skladatele rozhodl stát i hudebním kritikem. Roku 1737 publikoval článek, v němž pranýřoval Bachovu hudbu jako „bombastickou“ a „zmatenou“ a hovořil o něm pejorativně jako o „muzikantovi“ (Musikant, správný termín by byl Musikus, tedy ten, který použil v názvu čtrnáctideníku Critischer Musikus, jejž založil).   Sir John Eliot Gardiner (* 20. dubna 1943) vystudoval historii, arabštinu a středověkou španělštinu na King's College v Cambridge. V roce 1966 založil sbor Monteverdi Choir, v roce 1978 soubor English Baroque Soloists a v roce 1990 Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Natočil více než 250 alb, z nichž většinu vydaly společnosti Deutsche Grammophon nebo Philips Classics. Řada nahrávek získala významná odborná ocenění, včetně dvou Grammy. Několikrát dirigoval i Českou filharmonii. Naposledy 29. listopadu 2020 na jednom z adventních koncertů bez publika (kvůli probíhající pandemii koronaviru.   Dauphin 2021, přeložil Tomáš Jajtner, brožovaná, 704 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-15 14:27:27

Vězení místo vděčnosti

Proti záměrům Evropské unie se Česká republika zpožďuje v rozvoji obnovitelných zdrojů energie. Každý, kdo přispěje k zrychlení vývoje, zasluhuje vděčnost státu. Budování fotovoltaických elektráren zabrzdila náhlá změna ekonomických pravidel koncem roku 2010, jež existenčně ohrozila mnoho investorů. Byl to neomluvitelný podraz ze strany státu, jenž nejdříve rozmařilým nastavením podmínek vylákal investory k budování obnovitelných zdrojů, a pak je bez varování vehnal do situace ohrožení krachem. Významným investorem v oboru fotovoltaických elektráren je podnikatelský rodinný klan Zemků, který je mimo jiné vlastníkem největší průmyslové střešní elektrárny v zemi. Také zdar jejich podnikání stát hrubě ohrozil změnou podmínek na sklonku roku 2010. Přesto se jim podařilo dokončit výstavbu dvou pozemních a jedné střešní elektrárny a v posledních hodinách 31. prosince 2010 získat licence Energetického regulačního úřadu ještě za platnosti původních výhodných podmínek. Významnou měrou přispěli k plnění zadání vytyčeného České republice Evropskou unií. Vděčnosti se nedočkali. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Pro údajné podvody v řízení o získání licencí je správní soudy o ně připravily a všichni, kdo se podíleli na licenčním řízení na straně investorů a dodavatelů stavby pozemních elektráren, se stali počátkem roku 2011 předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Soudní řízení s nimi začalo v roce 2014 a skončilo rozhodnutím odvolacího soudu o tři roky později. Žalobce Radek Mezlík rozhlašoval lež, že v době, kdy Zemkové junioři jako jednatelé investujících společností převzali protokolárně od subdodavatelů do vlastnictví svých firem téměř dokončené zařízení elektráren, ty nebyly ani zčásti dokončeny. Protože viděl do hlav obžalovaných lépe než oni, vymyslel si, že protokoly pořídili za účelem oklamání Energetického regulačního úřadu v licenčním řízení, ač ve skutečnosti měly sloužit jako doklad o vlastnictví elektráren žadateli. Vyvolal dojem závažného zločinného jednání, čímž nahrál na smeč soudci Aleši Novotnému, vyznačujícímu se sklonem k ukládání vysokých trestů. Jeho senát nepravomocně zprostil jednoho z obžalovaných, jenž se pak právní moci nedožil, a úřednici Energetického regulačního úřadu, která vydala licence, neuložil trest při uznání viny. Ostatní putovali do vězení. Nezodpovědní úředníci Nejvyšší tresty dostali Zemkové junioři jako jednatelé investujících společností (nepřihlížím k Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové, které zlomyslný žalobce přihodil k obžalovaným, ač s věcí neměly nic společného). Dnes již mají za sebou více než jednu třetinu trestu, takže získali právo požádat o podmíněné propuštění. Soud jejich žádostem bez problémů vyhověl, protože naplnili všechny zákonné předpoklady. Jenže státní zástupci se vzepřeli a nepřiměřeně tvrdě potrestaní nyní čekají na rozhodnutí stížnostního soudu, který nespěchá. Nakonec došlo i na hlavu klanu, generálního ředitele holdingu Zdeňka Zemka, jednatele společnosti, která nechala vybudovat největší střešní fotovoltaickou elektrárnu v ČR. Pomsta v podobě trestního oznámení jej stihla až v roce 2017 a spolu s ním další tři pracovníky, činné v přípravě licenčního řízení. Trestní oznámení přerostlo v obžalobu z 30.května 2018. Na podání trestního oznámení se podílel jeden z úředníků Energetického regulačního úřadu, kteří v roce 2010 provedli revizi této elektrárny svérázným způsobem a v podstatě umožnili vydání licence. Tři spoluobžalovaní již byli pravomocně odsouzeni. Věc Zdeňka Zemka st. soud vyčlenil do samostatného řízení s ohledem na jeho vážný zdravotní stav. Základem, na němž stojí obvinění a obžaloba, jsou výsledky obhlídky střešní elektrárny, provedené komisí pracovníků Energetického regulačního úřadu. Energetický regulační úřad vyslal dvakrát na obhlídku všech tří elektráren tříčlennou komisi úředníků. Když přijeli na místo poprvé, obhlídka pozemních elektráren jim zabrala tolik času, že na střechu by se museli vydat za tmy. A výstup po žebřích by byl kvůli náledí nebezpečný. Byla sice k dispozici vysokozdvižná plošina, ale její obsluha byla již dávno doma. Nedělali si s tím starosti a odjeli.   Když se na místo vrátili v rozhodující den 31. prosince 2010, vedli si stejně neodpovědně. Nešli se za denního světla podívat na střechu s pomocí vysokozdvižné plošiny, ale nechali to opět na konec a pro zatmění odjeli, aniž by stav střešní elektrárny prověřili. Byl-li skutečně tak neuspokojivý, jak se tvrdí v obžalobě, při odpovědném výkonu povinností měli vydání licence znemožnit a tím zabránit vzniku škody řádově v desítkách milionů Kč. Jenže orgány činné v trestním řízení pochybení úředníků neviděly, protože jejich cílem byl Zdeněk Zemek st. a jako kompars lidé, kteří se podíleli na přípravě licenčního řízení. Úředníky Fiřtova vedení úřadu neměly orgány činné v trestním řízení v zadání. Žalobce obvinil Zdeňka Zemka st. stejně jako jeho syny, že jako jednatel investující obchodní společnosti protokolárně převzal do vlastnictví firmy zařízení elektrárny, ač nebyla dokončená. Měl při tom nepřihlédnout ke skutečnosti, že výchozí revizní zpráva neodpovídala skutečnosti. Podobně jako jeho synové měl to podle žalobce učinit s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad za účelem neoprávněného získání licence, nikoli za účelem povinného prokázání vlastnictví, jak obžalovaní tvrdí. Dále měl oslovit Energetický regulační úřad dvěma písemnými úkony, jimiž usiloval o neoprávněné vydání licence pro údajně nedokončenou elektrárnu. Ponechám nyní stranou otázku, zda stav střešní elektrárny byl skutečně neutěšený a nebudu přemýšlet nad tím, jak jej orgány zjistily, když se nemohly opřít o správně provedenou obhlídku zařízení. Nebudu také přemýšlet nad tím, zda zpráva zesnulého revizního technika byla skutečně podvodná a zda měla elektrárna i ostatní vady, zaznamenané obžalobou. Investor ani Energetický regulační úřad nebyli tehdy oprávněni přezkoumávat správnost revizní zprávy. Je trestně odpovědný vrcholový manažer? Zajímá mě ale obecná otázka, zda je správné, že vrcholový manažer realizace investičního záměru má být automaticky trestně odpovědný za nepravosti, k nimž během ní došlo. Každý pachatel má být dle mého názoru trestně odpovědný jen za to, čeho se sám osobně dopustil. Kromě uplatnění zásady „in dubio CONTRA reo“ při vyhodnocení cíle protokolárního převzetí nedokončené elektrárny do majetku firmy žalobce napadá obžalovaného Zdeňka Zemka za vadné plnění zakázky spoluobžalovanými. V daném případě byla struktura řízení projektu komplikovaná a na jeho provedení se podíleli zaměstnanci subdodavatelských firem, o jejichž činnosti se Zdeněk Zemek st. dovídal pouze zprostředkovaně. V rozlehlé struktuře se mohl orientovat převážně na základě nepřímých informací. Pokud někdo zneužil nepřehlednosti soustavy a neodvedl práci v požadované kvalitě, úplnosti a včas, měla by odpovědnost dopadnout na jeho hlavu, nikoli na špatně obslouženého objednatele. Investor, jenž si objedná dodávku zařízení „na klíč“, předpokládá, že dodavatel bude při plnění zakázky jednat věcně správně, v souladu s platnými předpisy a splní zadání ve lhůtě, stanovené smlouvou. V našem případě investor nepověřil subdodavatele, aby vypracováním revizní zprávy pověřil pochybného jedince. Určitě si neobjednal nepravdivou revizní zprávu a neměl pravomoc prověřit, zda je v souladu se skutečností. Zajistil zásobování stavby potřebnými díly tak, aby subdodavatel mohl zakázku splnit ve smluvní lhůtě a byl jím ujištěn, že dílo bylo včas dohotoveno. Neměl důvod v den konečného projednání žádosti o udělení licence vydat se sám na střechu za účelem prověření, zda je elektrárna skutečně dokončená: za soulad mezi doklady o dokončení výstavby elektrárny a skutečností odpovídal statutární zástupce subdodavatelské firmy. Případ má ještě jeden aspekt, jenž by měly orgány činné v trestním řízení vzít v úvahu. Zdá se, že výběr revizního technika a jiné akce subdodavatelů nenaplnily očekávání investora na věcně správné a včasné splnění zakázky, provedené v souladu s právními předpisy. V důsledku různých pochybení subdodavatelů mu nakonec vznikla obrovská škoda. Soud by měl uvážit, co váží více: možná nedůslednost při přebírání zakázky či utrpěná škoda. Elektrárna byla skutečně uvedena do provozu v souladu s licencí a od té doby plynule vyrábí, aniž by jakákoli nehoda zpochybnila její bezpečnost. K domnělému trestnému činu mělo dojít před více než deseti lety. Trest po více než deseti letech od činu postrádá smysl. Obžalovaný Zdeněk Zemek st. má navíc smůlu, že budoval své elektrárny v době platnosti časem překonaných tuhých byrokratických právních předpisů. Od té doby došlo k legislativnímu vývoji ve směru liberalizace poměrů. V současnosti již lze spustit solární elektrárnu bez licence. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-11 20:03:52

U knihovny s Petrem Bílkem: O večeřích v Lánech, literárním smyslu pro marketing a proměně Anglie

V knize o Lánské oboře se vyplatí číst i přečetné poznámky pod čarou plné výživných detailů a pitoreskních podrobností. Baar některými svými motivy užitečně připomíná imanentní český lidový antisemitismus nebo vzájemně zarputile vzdorující česko-německou nevrlost. A kniha Milenec lady Chatterleyové promýšlí hloubku proměny, jíž Anglie procházela po první světové válce.   Robin Ambrož, Šárka Steinová, David Tuma, Václav Vodvářka: Vývoj demonstračního loveckého objektu Lánská obora (Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický 2019) Není u nás dnes samozřejmé, aby se objevila kniha vypracovaná s takovou péčí, prokazatelným osobním zaujetím autorů a profesionální výbavou. Publikace o rozměrech 29 x 24 centimetrů nabízí v dokonalé polygrafické úpravě nejen texty, ale i mapy a unikátní fotografie. Pro důkladnost týmu odborníků mluví obsahové členění monografie: začíná se významem a vývojem obor vůbec, pokračuje se přírodními poměry, lesnictvím a myslivostí v Lánské oboře, pak se přejde na historický vývoj Křivoklátska s přihlédnutím k vlastnické struktuře v průběhu věků a končí se kulturním významem Lánské obory. Nebylo by to tak překvapivé, kdyby se v textech vyskytovalo jen čiré odbornictví. Jenže zde máme v ruce bohatě zalidněné dějiny i území, desítky, stovky mikropříběhů lidí spojených s regionem svým životem a prací. Jmenovité jsou dokonce i příběhy zvířat jako třeba jelena Odíka, kterého dostal darem prezident Masaryk od přednosty stanice v Užhorodu. Jeho úniky z obory děsily lidi a vedly i k jejich četným zraněním, odnesl je rozmlácený trakař i potrhané kalhoty dělníka Dlouhého a historka vyvrcholila po těžkém pobodání manželky hajného Leva tím, že lesní rada Pazelt musel Odíka složit. Kniha prostě ukojí zvědavost všeho druhu. Kdybyste chtěli vědět, kolik bylo v oboře zvěře v roce 1921 nebo 1938, najdete stavy v přehledné tabulce a v jiné zase přesné počty úlovků. Od pytláckých příběhů až po diplomatická jednání a lovy i s menu při poslední leči se po libosti můžete probírat a překvapení nejsou vyloučena. Například pořad lánské večeře 7. února 1925 byl následující: Úvod. Candát s máslem. Mladý muflon domácí smažený (zelený hrášek). Tetřev nádvorní, kompot. Tajemství hlubin. Sýr. Ovoce. Polární zajíc, ledový bažant. Černá káva. Vyplatí se číst i přečetné poznámky pod čarou plné výživných detailů a pitoreskních podrobností. Kdyby se měl dojem z této reprezentativní knihy shrnout co nejstručněji a nejvýstižněji, muselo by se říci, že jde o dílo zrozené z lásky. V tiráži stojí, že kniha vyšla nákladem 300 výtisků. Podle mne je to žalostně málo, protože by ji měl dostat každý poplatkový lovec, který vstoupí do Lánské obory, a navíc by se těžko hledala v knihkupectvích, kde takto povedených vánočních dárků určitě není mnoho.      Jindřich Šimon Baar: Paní komisarka. Chodská trilogie I (e-kniha, Městská knihovna v Praze 2017, text vychází z vydání v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1974) Tak mluvilo se letos dost často o Boženě Němcové narozené před dvěma sty lety. Baar projevil na podiv značný smysl pro marketing, když rozprávění o svých rodácích z Klenčí a o jejich národním probuzení zhruba v polovině 19. století pojmenoval před téměř sto lety tak, jak se na Chodsku říkalo spisovatelce, která tam pobývala co by manželka celního komisaře, ač sama Němcová v proudu textu funguje víceméně jako postava okrajová. Dnešní zabržděný čas přímo vybízí ke čtenářským návratům a k plnění nesplněných úkolů. Baar je sice četba pro skalní nostalgiky, leč některými svými motivy užitečně připomíná například imanentní český lidový antisemitismus nebo věky věkův vedle sebe vzájemně zarputile vzdorující česko-německou nevrlost. Literární návrat do věku přirozeně omezené mobility má cosi do sebe při večerech, kdy platí zákaz vycházení. Každá taková sousedská hyjta by se nám sešla.   David Herbert Lawrence: Milenec lady Chatterleyové (e-kniha, Městská knihovna v Praze 2019, text vychází z vydání v Odeonu roku 1987/ překlad František Vrba) „Náš věk je v podstatě tragický, a tak ho odmítáme tragicky brát.“ První věta legendárního románu hned míří jinam, než by si patrně po pikantní erotice se pídící čtenář představoval. A míří správně, protože kniha promýšlí hloubku proměny, jíž Anglie procházela po první světové válce a jejíž neblahé dozvuky se jako echo odrážejí od doverských útesů do Calais dodnes. Transformace impéria před sto lety s sebou nenesla jen zlomy v rovině ekonomické a sociální, prosákla až do soukromí a vedla po viktoriánské éře k znovuobjevení smyslnosti a  vůbec vyhlásila boj puritánství a pokrytectví v sexu. Umění plavat v tekutém živlu erotiky a sexu ovládá tak málo spisovatelů, a přece se do tohoto proudu vrhají po hlavě skoro všichni a většinou si o mělké dno lámou vaz před zraky kritického čtenáře. Z tohoto pohledu je ovšem Lawrence plavec přímo dálkový. Smeknout klobouk je tu třeba i před Františkem Vrbou, jehož více než půl století starý překlad nepokryla patina, nezašel, je svěží a dýchá radostnou češtinou. „O hlupákovi se říká, že nemá v hlavě mozek, o mizerovi, že nemá srdce, o zbabělci, že nemá páteř, a když v něm není kouska chlapa, říká se, že nemá kulky. Když je tak nějak vochočenej.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-25 10:50:51

Obžalovaní podruhé před cílem

Ve dnech 22. a 23. července 2020 u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně v procesu proti údajným výrobcům padělků cigaret Marlboro proběhly zbývající výslechy svědků a čtení listin, a nakonec zazněly závěrečné řeči. Soud se případem zabývá od 15. června 2015. Začal jsem jej sledovat v r.2018 a zpočátku jsem o něm psal jako o příběhu „Rošťáků“ a „Slušňáků“. ¨   Jako „Slušňáky“ jsem označil bratry Lebánkovy, majitele Lesního hotelu ve Zlíně. „Rošták č.1“ je recidivista Roman Šulyok, odsouzený mimo jiné za násilí na bratrech Lebánkových k dlouhému pobytu ve vězení, „Rošťák č.2“ je jeho mladší bratr Jan. „Zvláštní jednotkou“ jsou otec a syn Uhříkovi, kteří hrají nějakou vlastní hru a jsou blízcí Romanu Šulyokovi. Obžalobě čelila také obchodní společnost Vltava holding, a. s., bratrů Lebánkových. Proces spustila obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze, jež se vyznačuje kvalitou mimořádného zmetku. Věcí se zabýval senát „soudkyně OLO“ – Ivety Šperlichové, která jej dovedla až k prvnímu rozsudku. Obžaloby zprostila pouze obžalovaného přítele Lebánků Jozefa Kajabu, jehož Roman Šulyok nařkl, že jim opatřil tabák. Pak ale Ústavní soud rozhodl, že je podjatá proti obžalovanému Ladislavu Lebánkovi, a Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek a případ jí odebral. Zanechala ale za sebou stopy, které poznamenaly další chod procesu. Hned na začátku z něj vyloučila hlavního obviněného Romana Šulyoka a v samostatném řízení jeho trestní stíhání zastavila bez navýšení trestu. Od té doby opakovaně posloužil jako svědek obžaloby. Protože je ve výkonu trestu za násilí proti spoluobžalovaným Lebánkům, určitě se nesnažil jim pomáhat a soud musel ztrácet čas prověřováním jeho fabulací. Do samostatného řízení vyloučila také jeho mladšího bratra Jana. Ale v jeho případě došlo také ke zrušení rozsudku a odebrání věci a za to, že jako podjatá ještě po rozhodnutí Ústavního soudu vydala rozhodnutí, ji tehdejší předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal poslal před kárný soud. Proces tedy probíhá znovu od nuly. Senát předsedy Jiřího Dufka zahájil nové hlavní líčení 23. dubna 2019. Opakovaly se důkazy, provedené před senátem Ivety Šperlichové, ale Jiří Dufek dokazování doplnil a rozšířil. Zvláštním prvkem dokazování byl jeho zápas s Celní správou ČR o objasnění podivného zásahu celníků do vyšetřování. Ti sledovali příjezd kamionu s tabákem, ale nesdělili soudu, odkud přijel, kdo jej řídil, kdo zaplatil zboží i přepravu. Přitom zjištění majitele tabáku je zvláště kvůli struktuře skupiny obžalovaných pro rozhodování soudu nesmírně důležité. Iveta Šperlichová se o tento důkaz nezajímala. Jiří Dufek se snažil z Celní správy důležité informace „vydolovat“, ale neuspěl. Působí to na mne dojmem, že došlo k nepovolenému předstíranému převodu tabáku, jenž pak byl záminkou pro vpád celníků a policistů do skladu, v němž se najatí řemeslníci pokoušeli zprovoznit linku na výrobu cigaret (podrobnosti například v mém článku Celní správa brzdí trestní řízení). Výsledkem rozšířeného dokazování je jistota, že Roman Šulyok skutečně vyráběl a obchodoval padělky cigaret Marlboro v Malhosticích. Poškozenou firmu Philip Morris zastupovala mezinárodně uznávaná specialistka na ochranu práv k ochranným známkám Karin Pomajzlová. Státní zástupce Petr Matoušek se držel své závěrečné řeči z „předchozího kola“. Podle jeho názoru se důkazní situace po novém dokazování v podstatě nezměnila. Uznal, že obžalovaní netvoří organizovanou zločineckou skupinu. Pozoruhodný byl jeho projev nespokojenosti s prací policie, která prý nevyvíjela přiměřené úsilí a vyšetřování ukončila předčasně, aniž by úplně rozkryla strukturu sítě a vztahy obžalovaných. Na jiném místě ale vyčetl obžalovanému Ladislavu Lebánkovi jeho výrok o nedůvěře k místní policii. Státnímu zástupci je jasné, že hlavními viníky jsou bratři Lebánkové, kteří poskytli Romanu Šulyokovi prostory pro umístění linky na výrobu cigaret, řídili práce na zprovoznění výrobní linky, poskytli drobné související služby a zcela nepochybně začali vyrábět padělky cigaret Marlboro. Důkazem je právě dovezený tabák. Všichni obžalovaní podle jeho názoru bez výjimky věděli, že účelem zprovoznění strojů je výroba cigaret. Kvůli jasné vině požadoval pro bratry Lebánkovy trest odnětí svobody v rozsahu pět šest let, k tomu dočasný zákaz činnosti ve statutárních orgánech společností a peněžitý trest. Všem ostatním až na obžalovaného Jozefa Kajabu navrhl různě vysoké podmíněné tresty. V jeho případě opět doporučil zproštění obžaloby. Karin Pomajzlová stručně soudu sdělila, že trvá na oprávněném požadavku firmy Philip Morris na odškodnění. Pro větší část obhajoby je jasné, že hlavním viníkem je odsouzený Roman Šulyok: patří mu stroje, má zkušenost s výrobou padělků cigaret Marlboro a jejich prodejem. Celá akce směřovala k uspokojení jeho zájmů. Stroje přivezl s legendou, že je nechá zprovoznit a předvést zájemci o jejich odkoupení. Obhajoba všech obžalovaných jednotně odmítala nárok poškozené společnosti Philip Morris na odškodnění, protože zadržené padělky se nedostaly na trh a není ani prokázáno, že byly určeny k prodeji. Poškozené proto nevznikla újma, protože zadržené výrobky nevytlačily z trhu pravé cigarety Marlboro. Obdobně obhajoba popírá, že by státu vznikla škoda, protože spotřební daň z dovezeného tabáku zaplatila žalovaná firma Vltava holding, a. s., jako skladovatel. Všichni obžalovaní setrvali na stanovisku, že uvěřili původní legendě Romana Šulyoka o nutnosti zprovoznění linky za účelem předvedení zájemci o její odkoupení. Tristní je postavení řemeslníků najatých k zprovoznění linky: úkol nesplnili a pracovali zdarma. Zařízení dovezené Romanem Šulyokem v Lůžkovicích nikdy souvisle nepracovalo. Dokazuje to otřesové čidlo, vysílající SMS při každém spuštění a zastavení stroje, které se celníkům podařilo nepozorovaně upevnit na výrobní stroj. Nikdo z obžalovaných s padělky Marlbor neobchodoval. Obhájci bratrů Lebánkových jako hlavních obžalovaných uvedli, že jejich klienti neměli s akcí Romana Šulyoka nic společného až na to, že na doporučení společného známého mu povolili uskladnit stroje v jejich skladu a ve strachu z jeho agresivity poskytli pár drobných služeb. Není prokázáno, že by byli vlastníky dovezeného tabáku. Do příslušného skladového prostoru nechodili a ani jiným způsobem nekontrolovali průběh prací. O dovozu tabáku nic nevěděli, na jeho přepravě se nepodíleli a ani se na něj nešli podívat. S cigaretami neobchodovali. Na rozdíl od Romana Šulyoka jsou bezúhonní a byli v dobré finanční situaci, takže neměli motivaci k vstupu do rizikového nezákonného podnikání. Doznávám, že jsem nezaznamenal žádný důkaz, který by jejich obhajobu vyvracel. Jejich přítel Jozef Kajaba, zproštěný v „prvním kole“, advokátem nechal přečíst závěrečnou řeč, byť státní zástupce opět navrhuje jeho zproštění. Dštil v ní oheň a síru na policii kvůli nezákonnosti jeho sledování a odposlechů. Stěžoval si, že všude, kde mluvil o houbách nebo o rýži, vkládali do jeho projevu slovo tabák. Samozřejmě popřel svou účast na obstarání tabáku. Obhájce obžalované společnosti Vltava holding, a. s., na konci vystoupení položil předsedovi senátu řečnickou otázku, „co vlastně má“ na ni, když nebylo prokázáno nic víc, než vyhovění žádosti člena statutárního orgánu společnosti o pronájem skladu Romanu Šulyokovi a zaplacení spotřební daně z tabáku z titulu platebního příkazu finanční správy skladovateli. Nemohu si odpustit laickou poznámku. Nechápu, proč byli obžalováni řemeslníci, kteří se neúspěšně pokoušeli zprovoznit stroje. Zadání znělo: zprovoznit stroje a připravit je na předvedení zájemci o jejich odkoupení. Pokud jim žalobce podsouvá vědomí, že pravým účelem jejich působení je příprava na spuštění výroby cigaret, nemá pro svou domněnku žádný důkaz. Rozpor mezi sebevědomými tvrzeními žalobce a argumentací obhajoby je zásadní. Nikdo z obžalovaných se necítí vinen. Výjimkou není ani Jan Šulyok, který na přání svého bratra navštěvoval Lůžkovice a kontroloval vývoj pokusů o zprovoznění strojů. Podobný je postoj Jiřího Uhříka ml., který byl zjevně zasvěcen do příjezdu kamionu s tabákem a převezl zboží svým kamionem z překladiště do skladu v Lůžkovicích. Vyhlášením rozsudku 28. srpna se nám dostane informace, jak se s rozporem mezi názory státního zástupce a obžalovaných vypořádal senát. Nepředpokládám, že tím řízení definitivně skončí, neboť jistě se někdo odvolá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-01 20:35:01

Chvála pochybnosti II.

Pochybnost začíná na P. Probereme ještě další tři P: Politiku, Populismus a Pravdu. Na začátku se vrátím k té včerejší citaci, která mě motivovala k sepsání série „Chvála pochybnosti“. Umění citovat je nutně spojeno s rozhodnutím, kde ten citát začít a kde jej zase utnout. Okolní věty poskytují kontext, bez kterého může citovaný úryvek vyznít jinak, než jak byl zamýšlen. Na druhou stranu nemůžete přetisknout celý projev, to by lidi nečetli. Nic extrémního V případě Hany Lipovské a jejích slov, která se dostala na Twitter, si myslím, že ten citovaný úryvek je příliš stručný. Zde je video online tiskové konference, na které ta slova zazněla. Kvalita zvuku je mizerná, pokusil jsem se tedy část, kterou považuji za relevantní, nějak přepsat. (začátek zhruba v 03:58): „Tím pádem když mluvíme o objektivitě a nezávislosti, tak všichni budou asi mluvit o zprávách a publicistice. Tam samozřejmě pro mě osobně je důležité, aby byla vždycky a za všech okolností pluralita názorů. To je věc, o které já mluvím dlouho a mluvím o tom proto, že já, ano (nesrozumitelné) s nějakým hodnotovým vybavením, někdo bude mít názory řekněme progresivní levice, někdo bude středový, ale mně jde o to, že nikdo z nás neví, kde je pravda. Nikdo z nás neví, co je to jediné, jasné, správné. V tomhle já věřím na střet názorů, na soutěž názorů, protože ekonomie je založená na konkurenci, na střetávání na trhu, a na tomto trhu názorů já se domnívám, že musí zaznít plná (nesrozumitelné) veškerá pluralita názorů.“ Tenhle širší kontext dává citátu úplně jiné zabarvení. Je patrné, že se mluví o názorové, politické „pravdě“, či její neexistenci, a ne o nějakém zpochybňování toho, že 2+2 = 4 a hodiny ukazují 18.34 středoevropského letního času. Nejsem si jist, zda lidé, kteří ten kratší citát na Twitteru sdílejí a kritizují jej, jsou si vědomi, co mu předcházelo a co mu následovalo. Toto totiž není nijak kontroverzní ani extrémní myšlenka. Takhle vypadá úplně klasický názorový liberalismus, takový ten osvícenský. Pokud skutečně Rusové podvratně šíří myšlenky klasického liberalismu, nezbývá než jim popřát, aby se inspirovali sami sebou. Na pohled nic hezkého Názorovou pluralitu nevynalezli zakladatelé moderní západní demokracie jen tak pro potěšení z debaty. Ona ta demokracie má spoustu slabin, stačí se podívat na jedince, kteří krášlí některé volené funkce. Má ale důležitou pojistku, která to více než vyvažuje: možnost ty nejhorší politiky odstavit mírovou cestou, bez krvavé revoluce nebo vojenského puče. (V České republice ani neoceňujeme, jak destruktivní je občanská válka a jak dlouhé jizvy po sobě zanechává. Takové Španělsko si ji nezpracovalo dodnes a povědomí o tom, kdo komu zabil půlku rodiny, se nese do dalších generací.) Tohle je asi nejlepší vlastnost demokratického uspořádání, které je jinak dost chaotické a ostatními neřestmi politiky (korupce, přihrávání zakázek příbuzným apod.) trpí v hojné míře, opticky dokonce ještě větší než totalitní režimy, protože novináři v demokratických státech se o takových tématech méně bojí psát. Podobnou funkci má v tržní ekonomice bankrot – umožňuje odstranit nefunkční firmy z trhu, ideálně tak, aby po sobě nezanechaly příliš velkou díru. Nicméně chcete-li mít takovou pojistku na odstraňování nejhorších jedinců, musíte mít také nějaký mechanismus, který je identifikuje. Tím je právě svoboda projevu, která zajistí dostatečnou různorodost názorů místo Jediné Pravdy. Jenomže nikde není psáno, že ten mechanismus bude hezký a příjemný na pohled. Spíš naopak. Žádná demokratická společnost nemůže počítat s tím, že jednoho dne se do televizního studia dostaví hrdina očividně ušlechtilého charakteru, celý v bílém, a začne jasným hlasem pronášet precizní, kompletní a důkladně podloženou obžalobu současného ministerského předsedy. Podle toho, jak nekriticky se občas v médiích referuje o různých nových protestních hnutích, to vypadá, že existují lidi, kteří se téhle představy nechtějí úplně vzdát. Ale je asi stejně reálná jako ta legendární flaška vodky, ze které neubývalo, ať si pijáci dolévali jakkoliv. (Pokud vám poslední věta přijde jako důkaz ruských machinací, dosaďte si whisky, gin, víno atd. Tím máme pokrytu Ameriku, Británii a Francii. Jakou kořalku momentálně nejraději popíjejí v Pekingu, to vážně nevím.) „Stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ Je to právě naopak. Má-li demokracie fungovat, musí být schopna unést to, že politici budou rozdávat podpásovky, podrážet nohy a stahovat oponenty do verbálního bahna. Jediné, co tomu může zabránit, je vnitřní morálka daného jedince (ne taková ta, která se dává na odiv na sociálních sítích), a tu zdaleka každý nemá. Mezi těmi zápasníky o mocenské pozice teprve ne. A také musíte věřit aspoň částečně schopnosti lidí si ty žvásty nějak prosít a oddělit zrnka pravdy od hromady hlušiny. Přesně tahle víra se nám v takovém tom tradičním establishmentu vytratila. Hlášky typu „stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ jsou poslední dobou depresivně časté, a to zdaleka nejen v České republice. Chyba. Tady jde o záměnu příčiny a následku, a dokud si to příslušní politici nedokážou uvědomit, budou prohrávat ve volbách i nadále. Z perspektivy čtyřicetiletého komentátora mi přijde velmi zajímavé, jak moc se proměnila role takzvaných populistů v médiích. Před 15-20 lety šlo o výsměch: Podívejte se na ty ubohé žvanily, kteří žijí na okraji společnosti a sbírají ve volbách jedno procento hlasů! A politujte je, když už sami nemají duševní kapacitu na to, aby se politovali sami! Dnes, poté, co se volební výsledky změnily, hraje populista spíš roli mystického nepřítele ve stylu Krysaře, který svými omamnými kecy strhává bečící zástupy pitomců a vede je přímo do propasti. (Jaké? Třeba brexitové.) Čím větší procento výsledků pak populisti sklidí, tím větší důkaz o tom, že příslušný národ má vysoký koeficient debility. Co ukazuje Itálie a Turecko Mám alternativní teorii, která se zastáncům té předešlé nebude moc líbit. Růst preferencí nových politických stran není dán ani tak tím, že by voliči byli stupidní, ale tím, že předešlá garnitura není ochotna či schopna adresovat některé problémy, které voliče pálí. Lidi jen málokdy mění svoje preference čistě z plezíru a nudy. Politická orientace je důležitá součást osobnosti a pokud se bývalý kmenový volič otočí ke své straně zády, mívá k tomu nějaký pádný důvod. Sladké řeči konkurenta nestačí. Vezměme si třeba Itálii. To je v našem evropském okolí asi země, ve které byla tradiční politická struktura během posledních deseti let rozkopnuta nejvíce. V současné době už zbývá v parlamentu jenom jedna významnější strana, o které by se dalo říct, že je „evropsky mainstreamová“, a to jsou socialisti (PD). Jinak je to divočárna. U nás známe Salviniho, kterému poslední dobou ubývají preference, jenže podle principu spojené nádoby zároveň rostou preference strany Bratři Itálie, jejíž šéfka Giorgia Meloni má nakročeno k tomu, aby na národovecké pravici vytlačila Salviniho na druhou příčku. No dobrá, toť popis stavu. Italové mají zjevně své dřívější politické vrstvy plné zuby. Ale ono to má nějaké příčiny, že? Mizernou ekonomickou situaci bez vyhlídek na zlepšení, ponižující nutnost žebrat teď o nějaké přerozdělené peníze od Němců, permanentní migrační tlak ze severní Afriky, při kterém vypomáhají německé neziskovky. To jim nadrobily minulé vlády. Opravdu od těch voličů čekáte, že budou i nadále volit lidi, jejichž výsledky práce vypadají takhle? To by přeci byla „Einsteinova definice šílenství“. Tohle je mimochodem i případ tureckého pseudosultána Recepa Tayyipa Erdoğana. Já toho chlapa nemám rád, je to velký demagog, ale když se podíváte na jeho kariéru, tak zjistíte, že čirou demagogií se k moci nedostal. Dostal se k ní tak, že předešlá sekulární elita po posledním vojenském převratu (1997) dovedla Turecko ke stavu nápadně připomínajícímu státní bankrot, při kterém muselo jít s prosíkem na Mezinárodní měnový fond. Proti posledním sekulárním vládcům Turecka vypadal istanbulský primátor Erdoğan jako schopný člověk, kterému nakonec dala hlasy i řada nábožensky vlažných Turků. Samotní fanatici by jej proti osmdesát let budované republikánské struktuře prosadit nedokázali. Všimněte si taky, že teď, když turecké hospodářství vypadá čím dál hůře, Erdoğanova hvězda zmatněla. Těžko říct, jestli se ho podaří odstavit od koryta mírovou cestou, ale o Istanbul už přišel.   I v Evropě existuje pár politiků, kteří si tuhle situaci uvědomují a jednají podle toho. Sousední rakouský kancléř Sebastian Kurz je asi nejvýraznějším příkladem. Pochopil, že Svobodní (FPÖ) žijí hlavně z tématu živelné imigrace ze třetího světa. Začal s tím něco vážně dělat, FPÖ se mezitím samovolně ničila zevnitř. Dneska je tam Kurz pánem politické scény a pokud mu tenhle pragmatismus vydrží, nejspíš ještě dlouho bude. Idioti jsou ti druzí Jsem zvědav, kdo z toho našeho demobloku bude ochoten podstoupit podobný proces. Potenciální zisk je v řádu desítek procent, ale překážka ležící na cestě je veliká: připustit si, že za současnými špatnými výsledky nejsou ani tak ruské narativy šířené hybridní válkou, jako spíš určitá ztráta duševního kontaktu s širší voličskou základnou. To ale znamená uznat vlastní chyby a nezabetonovávat se duševně v pozici nevinné oběti nemilosrdných vnějších sil (jako třeba právě těch Rusů a Číňanů). Což je hodně, hodně bolestivé, a patrně by to v některých případech znamenalo i výměnu vedení celých stran. Fat chance, jak říkají Anglosasové. Jedním z rizik, když se politika dělá skrze sociální sítě, je to, že se kolem vás vytvoří bublina-klaka nekritických fandů, kteří vás utvrzují v myšlence, že všechno děláte dobře. A idioti jsou zásadně ti druzí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-05-22 10:34:40

Jak nahlédnout do budoucnosti za půl bilionu eur. K francouzsko-německému plánu na podporu zemí postižených Covidem-19

Stimulační program, který představili francouzský prezident Macron a německá kancléřka Merkelová, počítá s vydáním 500 miliard eur na projekty v zemích postižených nejhůře koronavirovou epidemií. Fakticky jde hlavně o románské země – Itálii, Francii a Španělsko. A fakticky by se jednalo o společné zadlužení všech zemí EU, i když podle návrhu jednorázové, nikoliv o trvalý mechanismus generování stále nových dluhopisů. Plán už nyní narazil na odpor menších zemí, které si v tisku vysloužily poněkud zavádějící pojmenování „Frugal Four“ (šetrná čtyřka): Rakousko, Nizozemsko, Dánsko a Švédsko. Podle rakouského kancléře Kurze zůstává jejich pozice (jak uvedl na svém twitterovém účtu) nezměněna: nesmí jít o darované peníze. Ostatní země zatím lavírují. (Zavádějící je toto pojmenování proto, že z této čtyřky pouze Dánsko a Švédsko mají poměrně nízké státní zadlužení, obě kolem 35 procent HDP. Nizozemci se svými 59 procenty HDP jsou přesně na hraně maastrichtských kritérií, pokud si ještě někdo na ten pradávný, zaprášený pojem vůbec vzpomíná. A Rakousko se 74 procenty ten limit dokonce výrazně překračuje. „Opatrná čtyřka“ by tedy asi bylo přesnější.) Do jisté míry jde o nahlédnutí do blízké budoucnosti a do možných komplikací, které skrývá. Proč přispívat na cizí živobytí? První náhled: po odchodu Velké Británie z EU se poměry zásadně změnily a dřívější rovnováha sil zanikla. Před brexitem euronadšenci občas kritizovali Británii z toho, že je brzdou další evropské integrace. Ale brzda je nezbytným vybavením každého vozidla. Bylo veřejným politickým tajemstvím, že když bylo potřeba zbrzdit ambice Paříže apod., za skeptický postoj Britů se rády schovávaly jak menší země, tak někdy i Němci samotní. Zrovna České republice tohle manévrování velmi vyhovovalo. Teď už se není za koho schovávat. Způsob dojednání současného plánu jako by potvrzoval obavy, že v nové EU bez britské účasti bude velmi silná německo-francouzská osa, která už nebude mít dostatečnou protiváhu. Česká tisková kancelář napsala: „Aby toho bylo možné dosáhnout, je podle Merkelové nezbytná náležitá reakce, jejíž součástí by měl být i časově omezený záchranný fond. Sice se na něm budou muset shodnout všechny členské země sedmadvacítky, kancléřka ale věří, že když Německo s Francii dají takovýto impuls, nalezení shody to usnadní. „Musíme jednat evropsky, abychom z této krize vyšli dobře,“ podotkla. „Národní stát sám nemá žádnou budoucnost,“ míní.“ „Dát impuls“ je velmi diplomatická formulace pro to, udávat takt. Společné rozhodnutí těchto dvou nejsilnějších států EU nebude při absenci Británie ve spolku možné nějak zásadně zbrzdit nebo změnit, protože dvacet malých zemí nemá ani zdaleka tu sílu jako dvě velké. To je pravda a touhle skutečností se zdůvodňuje význam existence EU navenek, vůči mocnostem jako Čína, Rusko a USA. Ale ona samozřejmě funguje i uvnitř té unie samotné. Uvidíme, jak dlouho odmítavý postoj „opatrné čtyřky“ vydrží. Mimochodem, v tom vláknu pod Kurzovým tweetem mu hned někdo říká, že ty čtyři opatrné země tvoří jen osminu hospodářské síly EU a že to je, jako by se „ocas snažil vrtět psem“. Ano, je to jenom Twitter, nemusíme to brát smrtelně vážně, ale určitého bolestivého detailu se přeci jen dotknul. Ani malé země nechtějí být brány jako „ocas“ nějakého velkého psa a rády by si zachovaly nějakou míru svébytnosti, včetně rozhodování o tom, na co ze své kasy finančně přispějí a na co ne. Pokud se jim to nebude dlouhodobě dařit a budou všelijakými formami nátlaku nuceny přispívat na cizí živobytí, resentimenty porostou. Fantastický korupční potenciál Druhý náhled: schválně na chvíli pomiňme otázku společného zadlužení a podívejme se na navrhovaný mechanismus pomoci. On je zatím poněkud vágně formulovaný, patrně proto, aby nikoho předem neodradil. Ale hovoří se o cíleném financování jednotlivých projektů, podobném stávajícímu mechanismu dotací z kohezních fondů EU. Tady se skrývá zajímavé čertovo kopýtko, které komentátoři až dosud překvapivě ignorovali. Standardní kohezní fondy jsou známé tím, že jsou papírově náročné. Vyběhat si na svůj projekt dotaci z Bruselu znamená podstoupit řadu formalit a pár let si počkat, než peníze dorazí. To přitom není úplně samoúčelné cvičení v byrokracii. Tímhle způsobem se Brusel snaží chránit evropské peníze před příliš drzým rozkrádáním ze strany všelijakých kmotrů. Není to stoprocentní ochrana, protože na eurodotacích zbohatl nejeden Agročert a čerpá je i italská mafie, ale nějak to přeci jen fungovalo. V případě finančního stimulu po ekonomickém propadu si ale takové mnohaleté prověřování nemůžete dovolit. Celý smysl takových záchranných plánů je v tom, že ty peníze dorazí rychle, než se škody staly příliš závažnými. Co tedy musíte obětovat? Právě ty kontrolní mechanismy, které požírají nejvíce úsilí a času. Což znamená, že v tomto půlbilionovém plánu se skrývá naprosto fantastický korupční potenciál, který nepůjde jen tak odstranit. Jak zabránit, aby příslušné dotace neskončily u zombie firem typu Alitalie (za více než 70 let své existence byla v zisku jeden jediný rok) nebo u různých kamarádíčků pana premiéra, když nemáte čas na to, prověřovat jednotlivé projekty? Nezabráníte… Trochu to připomíná právě výše zmíněná maastrichtská kritéria, která slavnostně všichni podepsali, a nakonec se při zavedení eura moc nevynucovala, jinak by nebylo co zavést. Papír snese mnohé a sám o sebe nic nevynutí. Šetrné germánské hospodaření versus „jižanské“ standardy Třetí náhled: to, že odchodem Británie oslabil v Evropě její „sever“, se dlouhodobě projeví i jinak, než jen dominancí francouzsko-německé osy. Jižanů je nyní proporcionálně daleko více než předtím. Posčítáte-li obyvatelstvo Portugalska, Itálie, Španělska, Francie, Řecka a francouzsky mluvící části Belgie, dostanete přes 200 milionů lidí. Přičemž jeden z těch států je právě Francie, tvořící půlku „francouzsko-německé osy“. Shodnou-li se všechny tyto státy na něčem, mají v nové EU bez Británie jako blok velkou váhu. Pokud není momentální německý kancléř zrovna silná osobnost, a to už dlouhou dobu není, může začít v rámci zachování klidu na práci ustupovat požadavkům takového bloku. A pokud ustupovat začne, není už ve hře nikdo další srovnatelné váhy (Británie), kdo by sloužil jako „odmítač poslední záchrany“. Z občasných debat s příznivci evropské federalizace jsem nabyl dojmu, že si myslí, že by v jejich vysněných Spojených státech evropských samozřejmě fungovalo šetrné germánské hospodaření. Nejsem si jist, z čeho ten optimismus čerpají. Číselné poměry po brexitu nahrávají spíš tomu, aby v takové struktuře zavládly „jižanské“ standardy.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-04 08:46:30

Bilance Jana Kameníčka: Jeho literární postavy nacházejí naději v evangeliích a Beethovenovi

Bilanční vydání díla spisovatele Jana Kameníčka Procity je pro čtenáře dlouhou duchovní poutí, při níž se hroužíme do meditace nad osudem člověka ukřižovaného mezi nízkostí a ambicí dosáhnout životní harmonie. Soubor je, jak zmiňuje ediční poznámka, „sestaven z méně či více pozměněné, zrevidované podoby textů, které byly v minulosti již vydány, ale ke kterým se autor po určitém čase vrátil, aby vytvořil jakýsi jejich definitivní tvar“. (Procity, str. 557) Autor se stylem a metodou práce řadí k existencialistům, mezi jeho přiznanými vzory najdeme Franze Kafku, Ladislava Fukse, Ladislava Klímu, F. M. Dostojevského a řadu dalších autorů, z nichž mnohé v Procitech cituje, parafrázuje, ironizuje a polemicky zasahuje. Osobně v Kameníčkově díle shledávám dystopické ideje spojující ho i s Georgem Orwellem. A jelikož jsem sám užil metaforu o ukřižování, jeho humanismus koření z křesťanské morálky v textech evangelií a epištol sv. Pavla. Fabule textů je vždy minimalistická, syžetové prostředky nabývají vrchu. Temné stránky života jsou vrstveny v literární struktuře tak, aby jen zřídka, ale zato akcentovaně, probleskl mezi škálou odstínů šedé po černou jasný paprsek světla, tak jako duchovní krajinou myšlenek probleskuje paprsek víry a naděje. Sociální kontext nenávisti a násilí, sexuální poruchy, citová plochost a v kontrastu k ní zoufalá touha po lásce a sblížení kondenzují k agonům s metafyzickými přesahy v abstraktních časoprostorech. Odkud pochází autorův introvertní ponor do mýtické řeky Léthé, v níž jeho postavy zapomínají, odkud přicházejí a ztrácejí orientaci ve světě, jenž je obklopuje? Ke Kameníčkovým textům se jako čtenář přibližuji od 80. let, kdy autor psal námezdní texty pro Československý rozhlas a televizi. Naše dráhy se tam protínaly v generačním souputnictví od střední průmyslové školy, kde jsme oba, složitě motivováni, hledali útočiště na úsvitu totalitního husákovského státu. Jan je součástí mého alba zážitků, fotografií a filmů, často absurdních i posmutnělých, ale vždy jinakých a ambivalentních. Na nich je Jan s rýsovacím prknem a futrálem s cellem přes rameno. Procity mě dostihly, i když jsem se, přiznám se, obcházeje je řadu týdnů s úzkostí, že je musím opět otevřít, nevyhnul bolesti při četbě. Janova literatura jistě nejen mě znepokojuje, psychologické postupy jeho psaní vyvolávají ztracenost, tíseň, planetární smutek, tušení nevyhnutelné katastrofy vyvěrající z banalit a obyčejnosti, tak jako na poutníka periférií velkoměsta padá strach z bezútěšnosti existence. Jsme oba dětmi 20. století, dospěli jsme v nechutné amorálnosti totalitní společnosti, moudrost a zralost nabýváme v jejím neméně temném pokračování. Kameníček spisovatel se utíká k idejím křesťanství a k humánnímu odkazu geniální hudby. Evangelia a Beethoven inspirují v textech naději pro postavy lapené na půdách a aglomeracích opanovanými metafyzickým zlem a přírodními katastrofami, před nimiž není od počátku pražádná šance uniknout. Jako čtenáři autorovy intence rychle vycítíme a pochopíme, texty aktivizují naše pudy sebezáchovy, instinkty pro rozeznávání nebezpečí, intelekt k analýze příčin zla. Postavy se svými úmysly vstupují nečekaně do situací, kde po kafkovsku žijí „mezi kulisami“. Časoprostor je znepřehledněn návraty motivů uspořádaných například principy sonátové formy, jejich znaky využívají všech možných funkcí – tikot hodin a tlukot srdce se osudově rozejdou. Zanikne lidský život nebo snad celý čas? Otázky jsou důležitější než absolutní porozumění textu. V tom je síla Janovy tvorby. Materialismus myšlenek rdousí křehké ideály. Rituály hrozí ambivalentností – líbáním se připomínají upíři, hladkou a hebkou srst kočičky pohladí smrt. Motivy erotiky jsou ledově odcizené lásce. My jsme ale mimo časoprostor a nemůžeme postavám podat pomocnou ruku. Neznáme vnější příčiny, jež jim brání vykročit mimo těsnou hranici bytí. A spojí nás jen potlačené představy a projekce prožitků, které nám předávají, aby otestovaly naši zranitelnost. Ony pak slábnou až k tušeným nebo jasným koncům – za živa pohřbené v hrobě, mlhou blouznění patříce vlastní umírání. Janovými texty nepřehlédnutelně prorůstají reflexe úvah o literárním tvoření, ba co více, odkazují nás na metody jemu blízké, ale i na samo jejich uplatnění při psaní. Stávají se ústrojnými prostředky instrumentace jeho textů. Friedrich Dürrenmatt, Saul Bellow i Herman Teirlinck ho sbližují s principem autorské sebeprojekce do literárních postav i dějů, přičemž odstiňuje uměleckou podobu variací autobiografických prvků od skutečných zážitků, „což se stává zcela mimoděk, protože se může stát, že (autor) napíše naprosto fantastické, bláznivé věci, a najednou zjistí, že u každé si může vzpomenout na reálné pozadí“. (Procity, str. 456) Prožil jsem v Procitech náš soudobý úděl jako bych s úzkostí prošel mínojským labyrintem, s nadějí bušil křídly jako Ikaros o klenbu nebes, ale dotklo se mě neopominutelně, co autor identifikoval a literárně ztvárnil ze života, který, jak spolu s Franzem Kafkou vnímá, prožíváme „mezi kulisami“. Nebo snad ze života za kulisami? A kdo tyto kulisy staví a nabízí hercům, aby v nich za jakousi odměnu účinkovali? A stojí ta odměna za to? Autor se ptá a my s ním můžeme hledat odpovědi. Další recenzi na knihu Jana Kameníčka si můžete přečíst ZDE, ukázku z knihy najdete ZDE.   Nakladatelství Dybbuk, Praha, 2019, váz., 560 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-15 11:09:58

Tři polemiky o levici, Milionu chvilek pro demokracii a Babišovi

První polemika se týká varovného textu Václava Bělohradského o stavu levice. Druhá komentáře Karla Hvížďaly o demonstraci Miliónů chvilek pro demokracii. A konečně třetí článku z blogu Kateriny Kaltsogianni o našem premiérovi.  Levice musí hledat nový elektorát Poděkování každému, kdo chce pomoci levici z krize. Bez ní má politická scéna jen jedno křídlo. Václav Bělohradský (Poslední zvonění pro levici, Salon Práva 18. 7. 2019) si jako podtitulek zvolil hypotetické alternativní směřování Od imperialismu ke globalizaci a zpět? To prosazuje americký prezident Donald Trump. Jan Keller (Recept pro levici, Právo 3. 8.) s autorovým názorem, aby se levice soustředila na boj za lidská práva etnických, sexuálních, náboženských a kulturních menšin, rozhodně nesouhlasí. Bělohradský začíná Francisem Fukuyamou. Je zajímavé, že jeho teze „o konci dějin“ dějin jako symbiózy kapitalismu a demokracie se udržela v popředí zájmu nejen tak dlouho, ale že se vůbec prosadila, když šlo jen o jistý stupeň světového vývoje: lidstvo nezná konečný stav, vždy po jednom přišel jiný. I komunismus byl „konečným stádiem vývoje lidské společnosti“. Podle Bělohradského od Fukuyamovy teze ovlivnily vývoj čtyři události: nahrazení moderního veřejného prostoru mediosférou vedoucí k úpadku autority zvolených představitelů většiny v očích liberálně–demokratických elit; vědomí, že žijeme v antropocénu, kdy člověk svou činností dalekosáhle mění ekosystémy planety při neexistenci hypersubjektivity schopné vzniklou situaci řešit; existence nové kolektivní zkušenosti, kterou autor nazývá humanitas extra muros, kdy nikdo ve vnějším prostoru za zdí Říma na rozdíl od mizejícího intra muros nemá právo klást otázku legitimnosti svrchované moci a musí se jí podřídit; deficit demokratické představivosti vycházející z Marxovy teze, že lidstvo řeší jen problémy, které může řešit. Autorovy identifikované události bezpochyby formují podobu současného světa a jsou blízké sociologům zabývajícím se sociálními souvislostmi teorie a organizace a řízení. Sociologové orientující se na zahraniční a bezpečnostní politiku vidí situaci i z jiného úhlu pohledu. Podstatnou světovou událostí pro ně je vývoj od relativně bezpečnějšího unipolárního světa pod vedením Spojených států ke světu multipolárnímu, kdy Rusko po rozpadu Sovětského svazu chce znovu dosáhnout někdejšího postavení a na světovou scénu se dostává jako nová formující se supervelmoc Čína, kterou Američané vnímají jako dosud nezažitou odlišnou civilizaci, a navíc ekonomického soupeře. To vede ke stále se zostřujícímu střetu mezi těmito mocnostmi, které se aktuálně projevuje v rušení všemožných dohod, ve vedení obchodní války a přijímání sankcí, což se stává vážnou bezpečnostní hrozbou. Druhou událostí, kterou je možné s odstupem času vidět zřetelněji, je zvolená strategie Spojených států a spojenců jako reakce na teroristický útok 11. září 2001. Místo sofistikovaných operací byly zvoleny lokální války, v nichž se sice podařilo vojensky vítězit, ale ne stabilizovat situaci, o předpokládaném nastolení demokracie nemluvě. Třetí událostí související s předchozí je urychlení pohybu obyvatelstva nejen uvnitř států, ale i přeshraniční migrací, která zvláště Evropě a USA dělá starosti. Je navíc intenzifikována ekologickými důsledky a rozdílnou mírou porodnosti. Zatímco ve vyspělých zemích klesá, v rozvojových je vysoká a do budoucnosti neřešitelná. Kdo přesvědčí Afričana, který se sám neuživí, aby neměl pět až sedm dětí?  Světové společenství má dvě alternativy: pokračovat v probíhající velmocenské konfrontaci, nebo akceptovat rozdílnost politických systémů s logickým vyloučením jejich expanzivity. K tomu se vytváří příležitost. Vrátíme-li se k připomínané Thúkydidésově pasti, postupně vyrovnávající se moc v šachu se držících supervelmocí dává naději na spravedlnost. A daleko více ekologická hrozba, kterou jsme ohroženi všichni. Buď budeme soupeřit a společně se zničíme, nebo si spoluprací zajistíme šanci na přežití.  A pokud jde o levici, vzhledem k sociální struktuře západních zemí jí nezbývá, než se znovu orientovat nejen na dělníky a nejohroženější vrstvy společnosti, ale stejně tak mít svůj elektorát v přehlížené střední třídě. Přichází s generací Z nové politické paradigma? K posouzení nějaké události či aktivity je vždy potřebné nějaké měřítko. K hodnocení nedělní demonstrace na Letné jej nabídl Karel Hvížďala ve vystoupení na Radio Plus, které pod názvem 23. června nepůjde na Letné jen o demonstraci publikoval i na svém webu. Je o to cennější, že s ním přišel na trh odvážně předem. Svou vizi si dal do čela textu: Na Letné bude 23. června ohlášena hlasitě změna politického paradigmatu. Hvížďala nedefinoval předpokládanou změnu politického paradigmatu explicitně, je nutné si jej odvodit z jeho komentáře. Autor svou představu spojuje s vysokoškoláky, kteří podle něho patří ke generaci Z, tj. Zero, česky nula. Tedy od nového začátku. Přehlédněme omyl, že do ní zahrnuje mladé lidi narozené kolem roku 2000, jimž je „většinou mezi 25 a 35 lety“. Považuje je za úplně novou generaci, která má zcela odlišné hodnoty než tzv. nová střední třída. Tehdy se věřilo, že se vytratily rozdíly mezi městem a venkovem a že všichni chtějí konzumovat stejné výhody. Expanze univerzitního vzdělání však zrodila střední třídu novou, která obsadila důležité funkce a stala se hybnou silou pozdní moderny. Jde jí o kvalitu života, jedinečnost a kreativitu, má kosmopolitní rysy. U nás k nim autor nepřičítá zelené, ale piráty. Tato střední třída se chce pokusit o obnovu klasické demokracie, odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou. Její globální zájmy jsou soustředěny převážně na ekologii, cítí odpovědnost za budoucnost naší planety. Generační výměna by tak mohla být velmi razantní. Tolik lze uvést k některým prvkům modelu nového politického paradigmatu. Demonstrace na Letné by se podle autora proto mohla v našich dějinách jednou stát symbolem začátku definitivního konce starých pořádků. Predikce zásadní generační změny přinášející nové politické paradigma se až na výjimky v reakcích na Hvížďalovo vystoupení nesetkala překvapivě s příznivým ohlasem. Některými diskutujícími je považována za „jakoby intelektuální“, což je implicitně z autorova textu patrné. Soudy jsou proto příkré a jejich zdroj zjevný: Prostě „lepšolidi“ z generace Z nám zabedněným „horšolidem“ na Letné vybojují nové lepší časy. Postoje diskutujících ovlivňuje převážně negativní postoj k demonstracím obecně. Pozornost je věnována hlavně myšlence „odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou“, což by podle jedné z odmítavých reakcí po vítězství ODS a pirátů bylo přesně naopak. Z metodologického hlediska je nejzajímavější názor: „Jestli má jít o změnu politického paradigmatu, bylo by nejprve dobré definovat paradigma stávající jako soubor stereotypů sdílených nějakou velkou sociální skupinou, která má z toho výhody.“ V této souvislosti se objevilo dost sarkastické přesvědčení, že nepůjde o změnu paradigmatu, ale o převlékání kabátu z Lásky a pravdy na Milion chvilek. Rozhodující je, jestli a jak demonstrace na Letné a reakce na ni Hvížďalovu hypotézu o zrodu nového politického paradigmatu potvrdila, respektive vyvrátila, a zda se prezentovaná generace Z jako politický subjekt zformovala, respektive jako dvanáctá generace od první světové války vůbec existuje. Určitým překvapením bylo, že ještě před samotnou demonstrací její hlavní organizátor Mikuláš Minář prohlásil, že odstoupí-li Andrej Babiš z funkce premiéra, demonstrace skončí. To jako by signalizovalo, že jde o jednoúčelový cíl. K tomu ještě dodal: „Nejsme žádný demonstrační spolek. Velmi rádi se budeme další roky vzdělávat, jezdit po celé republice, bavit se s lidmi, povzbuzovat je. To je ideální scénář.“ To jistým náznakem formování nové generace jistě je. V rozporu s Hvížďalovým očekáváním byl Minářův zásadní názor: „Jedna z věcí, které jsme se nejvíc báli, jsou obrovská očekávání lidí ve smyslu, že tady děláme novou revoluci, svrháváme režim nebo že se opakuje rok 1989. To byl důvod, proč nechceme recyklovat rok 1989, a proto jsme se snažili trošku potlačit i ty symboly.“ Demonstrace na Letné se počtem svých účastníků stala společenskou událostí par excelence. A z desítek detailních záběru lze se statistikou přesvědčivostí konstatovat, že šlo převážně o akci mladých lidí. Má to svou logiku, čím starší lidé, tím spíše ze sociálních důvodů preferují Babišovu politiku a demonstrace nepovažují za svůj politický nástroj. Z hlediska potenciálního nového politického paradigmatu je rozhodující, že představitelé spolku Milióny chvilek pro demokracii rezignovali, jak je k tomu vyzýval prezident a premiér, na založení politické strany. Z meritorního obsahového hlediska je zřejmé, že oblast zájmu potenciálně se rodící generace je ekologie. Z reakcí lze odvodit, že to nejvíce konvenuje pirátům, k zeleným se z tohoto hlediska neobrací nejspíš po politických zkušenostech s nimi v podstatě nikdo. Nechceme-li přehlédnout zahraničně-politickou orientaci, byla odmítnuta ta směřující na východ, ale de facto nezmíněna západní. Je tomu zřejmě pro nevyzpytatelnost Trumpovy politiky a kvůli situaci v Evropské unii po přijetí brexitu. Přitom studie Pavla Friče a Libora Prudkého z Univerzity Karlovy o generacích predikovala, že se zrodí generace euro, tedy zaměřená právě na Evropu. Pokud jde o vnitropolitické dění, demonstrující dali najevo nespokojenost s normalizačními prvky v naší společnosti, distancovali se od dosavadního působení tradičních politických strana, a dali najevo, že se nemohou spoléhat na zatím neexistující politickou alternativu Babišova hnutí. Tedy co by se stalo, kdyby z funkce premiéra odešel. Demonstrace byla nepřehlédnutelná, o to víc rozpaky, co s ní. Kdo pozorně sledoval diskuse a pročetl články o demonstraci, nemohl nepostřehnout, že i přes řadu zajímavých postřehů politiků, komentátorů, politologů a sociologů bylo z jejích vystoupení zjevné, že si s tímto novým politickým fenoménem nevědí rady včetně toho, co dělat, kdyby k realizaci cíle demonstrujících došlo, vláda padla. Stejně tak bude zajímavé, jak si s úspěchem a cíli demonstrace poradí sami její organizátoři. Zůstaneme-li u jejich prohlášení, chtějí revitalizovat občanskou společnost, dosáhnout její renesance. To je pravděpodobně těžší než založit politickou stranu. Znamená to v dnešní atomizované a individualizované společnosti obnovit občanské vědomí ve veškerém společenském počínání. To je o něčem zcela jiném než svolat jakkoli ohromující demonstraci. Stejně tak obrátit pozornost od převažující kritiky k realizaci pozitivních cílů. Ke zrodu nového politického paradigmatu i ke zformování nové generace v čele se skutečnými osobnostmi je ve fragmentované společnosti tedy zřejmě daleko. Babiš po mauzoleu asi netouží Myslíte si, že by si Babiš zasloužil mauzoleum? dá se vyčíst z blogu Kateriny Kaltsogianni, jejíž rodina k nám přišla po občanské válce v Řecku. Byla vynikající učitelkou psaní na stroji a těsnopisu, která vychovala i mistry světa; nyní podniká v cestovním ruchu. Už ten její titulek provokuje k reakci. Autorku zneklidňuje, že „někdo Babiše miluje, někdo ho zatracuje“. Ostatně na naší rozpolcené politické scéně, což se promítá i do společnosti, mají lidé protikladné vztahy v podstatě ke všem politikům. Dokládají to výzkumy veřejné mínění. Autorka nesporně provokatérkou je, jinak by nepatřila mezi úspěšné blogérky, možná nejúspěšnější. Uvědomil jsem si to, když jsem před lety psal recenzi její novely Psychopat. Podařilo se jí v ní zobrazit polistopadovou éru, její nouveaux riches, novou třídu zbohatlíků, kterou charakterizují plesy, recepce, rauty, vernisáže a kontakty s významnými lidmi. Autorka má naštěstí srozumitelné krédo: Po hlavě mi nikdo skákat nebude, po těle komu to dovolím.  Teď si sedá s přáteli a na programu mají téma „Babiš a Zeman“. Prezident na ni „působí tak, jak působí“, ale podle ní neudělal žádnou mezinárodní fatální chybu, dokonce neukradl ani pero. Nedává jí ale pokoj, proč drží Babiše, když proti němu lid demonstrují. Ve srovnání s vládou řeckého premiéra Alexise Tsiprase, který na pokyn Angely Merkelové důchody snížil, Babiš je naopak zvýšil. A tak zase vyhraje, protože lidi chtějí nějak slušněji žít. Jenže tenkrát byly řecké důchody čtyřnásobně vyšší než naše, a i po jejich podstatném snížení jsou stále nad evropským průměrem. Podle Kateriny si Babiš zaslouží postavit mauzoleum pro nejodolnějšího politika. Nezdá se také, že by byl nebezpečný pro demokracii, jak slyšíme z opozice. Je otázkou, zda jeho levicová politika byla záměrná, nebyl-li k ní v touze vládnout spíše donucen, nezbývalo mu než se spojit s levicí, když pro pravici byly jeho kauzy neskousnutelné, respektive si její představitelé mysleli, že kvůli nim odstoupí a budou vládnout se zbytkem hnutí ANO. A tak se dostáváme k motivaci Babišova vstupu do politiky, že se podle některých politiků a komentátorů chtěl obohatit. Zatím mu moc bohatství nerozmnožila, ale údajně o osm miliard přišel. Vynecháme-li altruismus, možná si úspěšný podnikatel chtěl jen zkusit, dokáže-li se stejně tak prosadit v politice. Měl k tomu peníze a koupil si i média, než je musel podle zákona dát do svěřeneckého fondu. O mauzoleum po zkušenostech s mnoha podobnými monstry ve světě a jejich osudy, mu o to nejspíš nejde. Ale za odolnost, jak autorka píše, si přinejmenším poklonu zaslouží.   Autor je sociolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}