Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-05-02 00:01:18

Nebeská říše – skalní město u Ostrova

Skalních měst je na Ústecku několik. To s názvem Nebeská říše se nachází nedaleko Ostrova u známější obce Tisá. Tisou snad každý čtenář tohoto webu zná, jsou zde Tiské stěny, o kterých jsem také psal. Každoročně sem jezdíme v létě s rodinou. Příště si ale okruh prodloužíme až k Nebeské říši. Kudy do Ostrova Dá se sem dojet ze ... Celý článek > Příspěvek Nebeská říše – skalní město u Ostrova pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2024-07-19 10:54:20

Přišla dlouho očekávaná zpráva: Andělé Vám přinášejí nádhernou zprávu o materiální hojnosti a finančním přilepšení

Přišla dlouho očekávaná zpráva Dnes vám andělé přinášejí úžasnou zprávu o materiální hojnosti a finančním přilepšení. Představte si, že jste obklopeni nádherným zlatým světlem – to je energie hojnosti a prosperity, která nyní vstupuje do vašeho života. Nebeská zpráva o hmotném blahu Nebeská říše vás informuje, že jste na prahu významného bodu obratu ve svém […]

Čas načtení: 2024-07-17 14:27:00

Andělské poselství pro dnešní den 17.07. : Dnešní den přináší poselství plné lásky a podpory

Dnešní den přináší andělské poselství plné lásky a podpory od samotného Vesmíru. Představte si, že jste zahaleni v zářivé vlně zlatého světla – to je energie úspěchu a naplnění, která vás dnes obklopuje. Nebeská říše vám sděluje, že jste právě vstoupili do jednoho z nejvíce vzrušujících a plodných období vašeho života. Vše, čeho se dotknete, […]

Čas načtení: 2024-07-25 12:44:47

Vstupte do úžasné nové éry!

Nová doba přichází Drahé Světelné Bytosti! Dnes, 25. července 2024, vám andělé přinášejí vzrušující zprávu. Představte si, že jste obklopeni jasným, duhově zbarveným vírem energie – to není nic jiného než vítr velkých změn, který právě teď přichází do vašeho života! Nebeská říše našeptává, že jste na prahu mimořádné proměny. Vesmír naslouchal nejhlubším touhám vaší […]

Čas načtení: 2024-11-30 12:00:00

Nejkouzelnější kino metropole: Do filmových Vánoc se vchází skříní!

Najdete ho jen pár kroků od stanice metra Nádraží Holešovice. Skryté v areálu Pražské teplárenské zve nejkouzelnější kino metropole do své říše plné vánoční atmosféry. Skříní jako v bájné Narnii projdete za svátečními filmovými hity.

Čas načtení: 2025-05-02 00:01:18

Nebeská říše – skalní město u Ostrova

Skalních měst je na Ústecku několik. To s názvem Nebeská říše se nachází nedaleko Ostrova u známější obce Tisá. Tisou snad každý čtenář tohoto webu zná, jsou zde Tiské stěny, o kterých jsem také psal. Každoročně sem jezdíme v létě s rodinou. Příště si ale okruh prodloužíme až k Nebeské říši. Kudy do Ostrova Dá se sem dojet ze ... Celý článek > Příspěvek Nebeská říše – skalní město u Ostrova pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2024-06-11 00:00:00

Sanderson, Brandon - Vzdorovití

Další kniha z cyklu Nebeská hlídka (Vzhůru k obloze, Výhled na hvězdy, Cytonik, Nebeská letka) Spensa splynula s pátračem Chetem a občas se její schopnosti projevují způsobem, že má sama ze sebe strach. Není si jistá, jestli ještě někdy bude jako dřív. Navíc na ni dopadá divná předtucha související s nadcházejícím bojem aliance Vzdorovitých proti silám Nejvyšší instance. Bojí se o své přátele a zároveň má problém najít si k nim cestu. Jejich nepřátelé jsou proti nim v obrovsképřesile a není to jen ambiciózní Winzik, z koho je třeba mít strach. Velmi záhadnou a neprůhlednou roli hraje jeho pravá ruka Bradeová, jejíž cytonické schopnosti jí umožňují stále více zasahovat do Spensina soukromí. Před soubojem o nadvládu v galaxii bude nejen zapotřebí si udržet důvěru spolubojovníků UrDailů a kitsenů, ale zejména si proti sobě nepoštvat pátrače a zachránit conejvíc taynixů, kteří slouží jako otroci Nejvyšší instanci. Datum vydání: 10.06.2024

Čas načtení: 2024-07-19 10:54:20

Přišla dlouho očekávaná zpráva: Andělé Vám přinášejí nádhernou zprávu o materiální hojnosti a finančním přilepšení

Přišla dlouho očekávaná zpráva Dnes vám andělé přinášejí úžasnou zprávu o materiální hojnosti a finančním přilepšení. Představte si, že jste obklopeni nádherným zlatým světlem – to je energie hojnosti a prosperity, která nyní vstupuje do vašeho života. Nebeská zpráva o hmotném blahu Nebeská říše vás informuje, že jste na prahu významného bodu obratu ve svém […]

Čas načtení: 2024-07-29 08:27:00

Divadlo na obloze: V Česku budou k vidění působivá uskupení tří planet, Měsíce a hvězdokup

V úterý a ve středu nad ránem bude na obloze k vidění série nebeských uskupení tvořená trojicí planet Sluneční soustavy, Měsícem a hvězdokupami Plejády a Hyády. Působivá nebeská podívaná bude nejlépe viditelná krátce před rozbřeskem, ale nízko nad obzorem bude možné tato nebeská uskupení pozorovat už zhruba hodinu po půlnoci. ČTK to dnes sdělil astronom Petr Horálek z Fyzikálního ústavu v Opavě.

Čas načtení: 2024-07-29 17:57:00

Noční obloha nabídne působivé nebeské uskupení

V úterý a ve středu nad ránem bude na obloze k vidění série nebeských uskupení tvořených trojicí planet Sluneční soustavy, Měsícem a hvězdokupami Plejády a Hyády. Působivá nebeská podívaná bude nejlépe viditelná krátce před rozbřeskem, ale nízko nad obzorem bude možné tato nebeská uskupení pozorovat už zhruba hodinu po půlnoci. V pondělí to uvedl astronom Petr Horálek z Fyzikálního ústavu v Opavě.

Čas načtení: 2024-12-24 15:00:00

Jak by vypadal film Láska nebeská, kdyby se točil v Česku: Roden místo Rickmana, Atkinsona nahradil Dušek

Už od roku 2003 je film Láska nebeská součástí vánočního programu milionů lidí po celém světě. Snímek režiséra Richarda Curtise, kde se prolíná několik linek a představí se v něm celá plejáda nejslavnějších britských herců, si získal diváckou přízeň i v Česku. V redakci jsme se zamysleli, jak by to vypadalo, kdyby se některý z našich režisérů odhodlal udělat tuzemský remake. Kdo by hrál Keiru Knightley, Emmu Thompson nebo Colina Firtha? Podívejte se na deset hlavních představitelů v našem článku.

Čas načtení: 2024-12-26 05:00:00

Fanoušci Lásky nebeské po letech objevili novou chybu: Zničila mi celý film, stěžují si!

Skoro by se zdálo, že film Láska nebeská známe už všichni nazpaměť. Pečliví diváci ale i dvacet let po natočení slavné komedie odhalili další chybu! Detail jim prý – s nadsázkou řečeno – zkazil celý film... 

Čas načtení: 2025-05-17 05:37:00

Bekasina otavní: Z naší krajiny mizí hlas „nebeské kozy“

Nebeská koza neboli bekasina otavní je ptačí druh, zástupce bahňáků. Tohoto nenápadného bílo-hnědého ptáčka o velikosti kosa můžeme dobře poznat podle nápadně krátkých nohou a úzkého tenkého zobáčku. Tajemné lidové označení „nebeská koza“ pak odkazuje k unikátnímu zvukovému projevu, díky kterému je tento druh nejen nepřehlédnutelný, ale také velmi populární.

Čas načtení: 2022-02-21 20:27:15

Děda Miliarda, jak by mohla vypadat dětská knížka

Můj děda byl hrnčíř. I když je jasné, že ve skutečnosti byl mnohem víc. Říkal si “děda Miliarda”. To proto, že se jmenoval Jarda a byl miliardový. Stal se mou inspirací pro vytvoření dětského příběhu, knížky, která má 82 normostran. Původní verzi jsem napsala před mnoha lety; zhruba ve stejné době jako Tajemství dědečkova deníku. Dostalo se jí pěkného hodnocení v agentuře Mám talent a také od beta čtenářů. Rozšíření a další revize proběhla ve dvou etapách, naposledy v 2019. Následně také rukopis získal velmi pěkný ohlas v nakladatelství Mladá Fronta, kde setrval téměř dva roky. Ačkoliv jsme již vyhledávali i ilustrátora a vypadalo to na dobré cestě, nakonec k publikování nedošlo. Paní redaktorka Hana Vildová ke knížce uvedla: “Rukopis jsme projednávali a bohužel byl zamítnut, protože se bude dětská literatura v MF zásadně omezovat, moc se omlouvám, že to tak trvalo, kdyby to bylo na mně, rozhodla bych se jinak. Opravdu se omlouvám, moc mě to mrzí.” (12.10.2021) Podívejte se tedy aspoň na první kapitolu. A snad se někdy knížka dočká svého vydání. Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. Jak je to se Šamšulkou Na první pohled to bylo jedno z úplně obyčejných rán, do jakých jsme vstávali nesčetněkrát. Tereza klečela na židli a přes ledově chladná okna dětského oddělení v krajské nemocnici pozorovala prokřehlé lidi, jak se zimou choulí do kabátů a huňatých čepic. Někteří si skrývali brady a tváře do vysokých límců a dlouhých pletených šál. Až taková mrazivá zima byla, že když chtěli něco říci, z úst jim vycházela pára v podobě průsvitně bílých obláčků. Tváře měli červené, stejně jako uši, pokud si pořádně nenasadili čepici. V nemocničním pokoji zatím vládla Únava a Vyčerpání. Dvě neviditelné vlezlé víly, které stále hledají příležitost, aby si směly někoho svým objetím podmanit. Obě jsou si podobné jako sestry. Křehounké bytůstky, které se lehce nadnášejí nad zemí. Jejich drobná chodidla ještě nikdy nepocítila tvrdost podlahy, ani je nepošimrala stébla trávy. Únavy světle modré oči vyzařují z její bělostné pokožky jako osamělé pomněnky uprostřed sněhové přikrývky. Až ke kolenům jí spadají bílé vlnité vlasy s několika světle modrými melíry. Jakoby se tenké vodopády horských pramenů prodíraly sněžnou krajinou. Mnohokráte jsme již slyšeli, jak její tvář byla právě tou z posledních, kterou zesláblí horolezci spatřovali na nejvyšších vrcholcích hor, když se jejich těžké boty propadávaly do hlubokého sněhu a oni už mysleli, že nemají žádnou naději. Kolébala je svým krásným úsměvem k poslednímu spánku stejně falešně, jako starověké Sirény zbloudilé námořníky. Je nebezpečné podlehnout její půvabné tvářičce v tak bohem zapomenutých končinách, kde líčka už tak ztvrdla chladem, že je ani mráz nepoštípe. A madam Vyčerpání, jako by jí z oka vypadla. A přesto je svým způsobem odlišná. Její pleť je našedlá a vlasy v barvách černošedé. Při pohledu na ni člověk otvírá ústa a hluboce zívá. Cítí, jak ho tíží víčka, klesá hlava a tak bolí, jako by nesla obrovský balvan. Těžknou i ruce a nohy a celé tělo je najednou zcela neunositelné. Každý už určitě zažil ten pocit, kdy je téměř nezvládnutelné udělat jediný krok. Jako by nebylo ani možné se pohnout z místa. A největší úlevou by bylo jen si lehnout, oddechovat a spát. Tereza dýchala na okno. Na skle se díky páře vykouzlilo kolečko, které se zvětšilo v neforemnou mlžnou mapu. Pohledem skrz svět za zdmi dětského oddělení vypadal rozmazaný a pokřivený. Sledovala tak skrz šmouhu třeba postaršího pána v klobouku, který se opíral o svou hůlku. Jenže přes ten flíček jako by se rázem proměnil ve zkřivenou příšeru s protaženým pařátem, který se po Tereze natahoval a chtěl jí stáhnout do světa křivých věcí a myšlenek. Trpělivě se dívala, jak se k ní vehementně přibližuje a z očí mu plápolají vymyšlené plamínky hněvu, protože přece příšery nemohou být přátelské, a pak hned o chvilku později, jak obrázek opustil kolečko páry na okně, byl zase zpátky ve skutečném chladném světě normálních věcí. Odešel z té zadýchané mapy a kráčel dál pomalu po chodníku. On vlastně takhle šel po celou dobu a nemohl ani tušit, jak si ho před chvilkou Tereza představovala. Opíral se o svou hůlku, na okamžik se zastavil a pak se zčistajasna zadíval nahoru do oken prvního patra. Dívá se na mě? Ulekla se Tereza. Copak to mohl vědět? Pro jistotu se stejně přikrčila, aby nebyla z venčí vidět. Spíš však starce přilákala ta dětská zvědavá tvář, než by tušil, co se skrývá za Terezčinou fantazií. „Měla bys jít spát,“ podotkla mamka. Seděla na protější židli u stolu, který byl potažený pruhovaným omyvatelným ubrusem. Moc čistý ale nebyl. Zůstalo na něm několik otlačených koleček z hrníčků. „Nechce se mi.“ „Ale celou noc jsi probděla.“ „Za to já nemůžu,“ mračila se Tereza. Copak to je fér nutit člověka, aby šel spát, když je bílý den? Zlobila se. Ale pojďme si ji lépe představit: Za pár měsíců jí bude deset roků, má dlouhé tmavě hnědé vlasy a modré oči. Radši by na posteli skákala, než v ní spala. Spíš ji napadají otázky: Kdo ví, jak pružné jsou matrace v nemocnicích? Vyzkoušel už to někdo? Než aby někoho poslouchala. Do háje s poslušností! Pořád se něco nesmí, a něco dalšího musí. To Tereza by zavedla docela jiný pořádek. Vstávat brzy ráno? A proč? Ať si vstává, komu se chce. Do školy by se chodilo až na desátou, to už je člověk dobře vyspalý. Ale vlastně nakonec proč by se někam muselo? Vždyť ona ani nemá zapotřebí, aby do nějaké školy chodila. Tak to je. Když by někdo řekl: Terezko, to bys přece taky mohla být hloupá! Má hned pohotovou odpověď: kdepak mě mamka všechno naučí! Mamka taky chodila do školy, už to všechno zná, tak proč by jí to, co je potřeba, nemohla učit ona? Však oni si doma společně vystačí. Ona, mamka, taťka a k tomu si pořídí spoustu koček! To jsou totiž ta nejúžasnější zvířata na světě. A k dalším pravidlům. Proč si třeba uklízet pokoj? Jaký to má smysl, když se tam hned udělá nový nepořádek? To by nemohla nic dělat, aby tam zůstalo uklizeno. Proč má potom všechny ty hračky? Děti by si měly s hračkami hrát, ne je uklízet. To jim akorát tak zkazí náladu z hraní! Na světě je spousta zbytečností a špatně vymyšlených věcí a div je, že na to dospělí ještě nepřišli! Venku možná konečně napadne trochu víc sněhu, protože vločky se trpělivě snášejí z nebe a brzy se jistě rozsype celá nebeská peřina. A Tereza se má chystat na koulování a ne ležet v nevábném nemocničním pokoji. Nebo kdyby jí mamka aspoň vzala do nemocnice tablet. Čas by líp utíkal. Jenže na to nebylo v noci ani pomyšlení. Mamka, ta by měla jít taky spát. Kdepak Tereza! Ne nadarmo se říká, že děti mají o hodně víc energie než dospěláci. Však to Tereza vidí: mamce se pod očima táhnou fialovo šedé kruhy, opírá si bradu a kdyby to zdravotnímu personálu nevadilo, hned by si lehla do postele místo Terezy. „Tady nikdy neusnu,“ dodala Tereza ve chvíli, kdy mamce málem spadla brada na stůl. „To si jenom myslíš. Počkej, až tě zmohne únava. Já už sotva očima šilhám.“ Neviditelná víla se otočila směrem k matčiným slovům. A pak se lehce připlížila k jejím zádům. A začala ji hladit po vlasech. „Nepleť se mi tu,“ špitla víla Vyčerpání. „Podívej se na ty nádherné hluboké kruhy pod očima. A jak už ani nemůže udržet hlavu! A ani mi to nedalo moc práce.“ „Doufám, že ji nenapadne dát si…“ šeptala Únava. „Dala bych si kafe,“ podotkla mamka. „Přivolalas to,“ zlobila se Vyčerpání. „Terezko, skočím si na konci chodby do automatu. Budu moct ráda, když si lehneš do postele.“ Jenže tenhle pokoj vůbec není hezký. Je celý bílý a na zdech je vidět každý hrbol. Postele jsou kovové s nažehleným vypnutým povlečením, až to vypadá, jako by tu ležela prkýnka místo peřin. Přineste mi barvy, napadlo Terezu, hned bych tu zdi vymalovala jinak. Doprostřed bych nakreslila obrovského Tyranosaura. A v zástupu doktory a zdravotní sestry, jak ho obvazují celými kilometry obinadel. Někdo by stál na štaflích a strkal mu ještě do tlamy teploměr, a jiný se mu osvětleným zrcátkem na čele díval do ucha, jestli ho má vyčištěné, a vzadu by stála zdravotní sestra s obří injekcí a rošťáckým úsměvem od ucha k uchu. „Už je to lepší,“ dodala mamka, sotva se vrátila do pokoje. „Kruci,“ zamračila se Vyčerpání. „Nepodíváme se do jiného pokoje, Únavo?“ A obě víly zmizely. „Proč ještě nejsi v posteli?“ „Vypadá to tady hrozně. To se nemůžeme vrátit domů? Můžu přece ležet tam, ne?“ „Musíš tu zůstat na pozorování. A já tu s tebou budu ještě chvilku a pak už budu muset jet.“ „Tak to ne, mami, přece mě tu v tomhle bílém vězení nenecháš samotnou!“ „Do oběda určitě zůstanu a dost možná, že tě zítra už pustí.“ Položila se na tvrdou matraci. Na téhle asi jen tak skákat stejně nepůjde. „Co to máš?“ Mamka vytáhla z kabelky malou hračku. Byl to ošuntělý hubený králíček v pruhovaném pyžamu. Podala ho Terezce. Na chvíli se chtěla zatvářit, že jí taková stará obyčejná hračka nezajímá, jenže tohle je se Šamšulkou jinak. To není jen tak kdo ví jak obyčejná hračka. Když tátovi byli čtyři roky,  ležel v nemocnici kvůli operaci palce. Nemohl s ním hýbat. A tehdy mu jeho tatínek, dnes by to byl Terezčin děda, přinesl Šamšulku. Ona si na ten příběh pamatuje, vyprávěl jí ho několikrát. Nikdo tam s ním tenkrát nemohl v pokoji zůstat a protože byl malý, tak se prostě bál. A jeho táta mu tehdy řekl, že mu králíček pomůže s uzdravováním. Ten čas pak utíkal rychleji a on si opravdu myslel, že Šamšulka má na jeho brzkém propuštění velký podíl. Když se díváte na tu hračku, vypadá jinak než ostatní hračky z regálu v obchodech. Ty jsou prostě všechny dokonalé a barevné a lákavé. Ale tahle je křehká a dívá se na vás takovýma upřímnýma mrňavoučkýma očima, jako by sama potřebovala něčí pomoc. Je tak ošoupaná! Jenže je neopustitelná! Protože nese v sobě obrovský příběh. Ona si pamatuje, jak její dnes téměř dvoumetrový táta byl ještě malým klukem, jak rostl, jak si ji spolu s ostatními hračkami dával vedle sebe na polštář. Ona viděla i Terezčina dědu. Jenže Terezka ho nikdy nepoznala. Odešel dřív, než se narodila. Ale Šamšulka ho znal. Proto není Šamšulka jen tak obyčejná hračka. Ta tu musí s nimi zůstat napořád. Pak táta vyrostl a jednou ho dal Terezčině mamce. A aniž by si to uvědomil, daroval jí jednu z nejcennějších věcí, co měl. A možná že žádná taková jiná věc už ani není. POKRAČOVÁNÍ ZDE Martina Boučková Líbila se vám ukázka? Můžete mi napsat: facebook, e-mail admin@superrodina.cz, Instagram níže. Děkuji. Martina Boučková

Čas načtení: 2021-09-16 10:50:23

Do kin míří česká komedie Přání Ježíškovi

Už 11. listopadu vstoupí do kin nová česká komedie Přání Ježíškovi. V romantickém snímku, za kterým stojí režisérka Marta Ferencová a producent Adam Dvořák, nebude podle tvůrců nouze o vánoční atmosféru, emoce, humor, ale i známé tváře jako je Eva Holubová, Jaroslav Dušek, Jiří Langmajer, Anna Polívková, Elizaveta Maximová nebo Richard Krajčo. Vánočně naladěný film vznikal před rokem v Praze, Brně a Josefově Dole, i když počasí mu příliš nepřálo. „Potřebovali jsme sníh, ale sehnat dostatek sněhu ve chvíli, kdy není, bylo náročné. Stejně jako natáčet v době covidových opatření,“ svěřuje se střihač a producent filmu Adam Dvořák. „Je to film opravdový, od srdce, emotivní. Proplétají se tam různé příběhy, každý z těch hrdinů něčím prochází a je to pro něj složité. Zároveň má film v sobě naději. Lidem přeji, aby se na něj podívali a uvěřili, že se o Vánocích můžou dít zázraky jako v tomto filmu,“ říká herečka Hana Vagnerová. „Je to taková pohádka pro dospělé. Tu člověk občas potřebuje, aby zjistil, že věci jsou ještě v pořádku,“ dodává představitel hlavní role Richard Krajčo. Režisérka Marta Ferencová říká, že komedie je natočena ve stylu britské klasiky Láska nebeská. „Je tam velká paleta emocí, typů postav, vztahů. Baví mě, že každou chvíli děj přeskakuje z jednoho příběhu do druhého a že to nenudí a diváka to táhne stále dopředu,“ sděluje slovenská režisérka, která má na svém kontě filmy jako Všechno nebo nic nebo Příliš osobní známost. „Tenhle film má krásný scénář,“ doplňuje herec Jaroslav Dušek, který ve filmu opět tvoří pár s Evou Holubovou. „Jsem hrozně ráda za tohle setkání,“ říká herečka.

Čas načtení: 2020-05-25 16:32:11

Do kin se opět vrací přenosy divadelních představení z Londýna, promítat se bude Cyrano z Bergeracu či Hamlet

Fanoušci v České republice se mohou znovu těšit na představení londýnského National Theatre: na moderní verzi Cyrana z Bergeracu s Jamesem McAvoyem, divadelní předlohu úspěšného seriálu Phoebe Waller-Bridge Potvora, oceněný návrat Helen Mirren do role královny Alžběty II. v Audienci, kouzelnou verzi komedie Sen čarovné noci či Benedicta Cumberbatche coby Hamleta. Samotné britské Národní divadlo nicméně zůstává zavřené, svým příznivcům se připomíná alespoň díky záznamům vybraných představení, které každý čtvrtek streamuje zdarma na svém YouTube kanále. V tomto týdnu je ke zhlédnutí drama Tramvaj do stanice touha s Gillian Anderson, které ve čtvrtek vystřídá zákulisí britské politiky 70. let Parlament od tvůrce filmu Brexit Jamese Grahama. V červnu si fanoušci mohou připomenout Toma Hiddelstona v Shakespearově tragédii Coriolanus. Tyto streamy jsou zdarma, z technických důvodů ovšem nemohou být opatřeny českými titulky. Největší zájem mají česká kina o zatím poslední novinku NT Live Cyrano z Bergeracu. Francouzskou klasiku, kterou v režii provokativního Jamieho Lloyda radikálně upravil dramatik Martin Crimp, si zatím naplánovala do programu kina v Praze, Brně, Jihlavě, Brandýse nad Labem, Boskovicích, Prostějově a Olomouci. Romance o poetickém vojákovi zamilovaném do ženy, která si vyhlédla jiného, načas zůstane bohužel posledním novým titulem v řadě úspěšného projektu NT Live, který loni oslavil své desáté narozeniny. Kvůli pandemii a uzavření divadel byl zrušen plánovaný květnový přenos nového dramatu Lucy Kirkwood Nebeská klenba a momentálně i uvedení komedie Jack Absolute Flies Again a novinky Toma Stopparda Leopoldstadt, obě tyto hry by se však na jeviště ještě měly vrátit. Benedict Cumberbatch si Shakespeara naposledy zahrál v roce 2015, konkrétně Hamleta, a záznam této vyprodané inscenace se opět vrací do českých kin (a tedy s českými titulky) také toto jaro a léto. Komediální genialitu Shakespeara připomene Sen čarovné noci, ve kterém hvězda Hry o trůny Gwendoline Christie zahrála potutelnou královnu víl. Fanoušci cenami Emmy ověnčeného seriálu Potvora by si neměli nechat ujít jeho divadelní předobraz, stejnojmennou one-woman show Phoebe Waller-Bridge, drzý, vtipný a upřímný pohled na jednu ženskou existenci.  Audience doplňuje pohled Petera Morgana na osobnost a život britské panovnice Alžběty II., který začal v oscarovém filmu Královna a pokračuje v seriálu Koruna. Program všech promítání NT Live v českých kinech lze najít ZDE.

Čas načtení: 2020-03-14 07:52:55

Zemřela Eva Pilarová, legenda ze Semaforu

Ve věku 80 let zemřela zpěvačka Eva Pilarová, jejíž nejslavnější éra byla spojena s divadlem Semafor. Eva Pilarová nastoupila v roce 1960 do divadla Semafor, kde vystupovala s legendární dvojicí Jiří Suchý a Jiří Šlitr a prosadila se jako zpěvačka. „Po premiéře hry Taková ztráta krve, když publikum velmi pěkně reagovalo na můj pěvecký projev, mi Jiří Šlitr řekl: ‘Nemysli si, Pilarko, že jsme tě vzali do divadla kvůli tvému zpěvu.‘ Na moji otázku, proč tedy, odpověděl: ‘Nám se líbily tvoje nohy‘,“ vzpomínala na to později s humorem. O čtyři roky zazářila v roce 1964 v malé roli ve filmu Kdyby tisíc klarinetů, ve kterém zpívala duet s Karlem Gottem Je nebezpečné dotýkat se hvězd. „Jiří Suchý dokázal psát také nadčasové texty, že je můžu zpívat i 55 letech. Můžu připomenout Oliver Twist, Popocatepetl twist, U nás doma, Rekviem, Rodeo, Turecký pochod, Swing, to mě baví a samozřejmě Montiho čardáš,“ vzpomínala před pěti lety. Pupolární byly také její dety s Waldemarem Matuškou, například Tam za vodou v rákosí či Ach, ta láska nebeská. „Waldemar měl velký rozsah, krásnou barvu hlasu, zkrátka dar od Pána Boha. Nic vyumělkovaného. Všechno, co zpíval, zpíval náramně,“ říkala Pilarová o svém pěveckém partnerovi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-18 09:26:22

Mariusz Szczygieł: Není (ukázka z knihy)

Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“ Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům. V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“ Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Ukázka z knihy: JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval.      Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté.   Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat?      No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný.      Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát.      Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl!   Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství.      To je ono!      Cože?      No, mládnu, říká tatínek od televizoru.      Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila.      V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován.      Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku?      Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže.      Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou.      Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text.      Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm?      Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina.      Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct.      Dvě kosy?      Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž.      Pláž?      Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád.      Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk.      Proč odteď? ptá se maminka.      Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost.      Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví.      A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel?      Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku.      Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku.      Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek.      V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem.      Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné!      I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby.      Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka?      Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli.      Proč ještě jednou?      Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát.     Až už nebudu vidět vůbec. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013. Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.

Čas načtení: 2024-03-03 08:00:00

Jiří Šlitr chtěl uspět v Americe, říká jeho životopisec Lukáš Berný

Sto let po narození skladatele a komika Jiřího Šlitra vychází obsáhlá kniha Doktor Klavír, kterou o spoluzakladateli pražského divadla Semafor napsal Lukáš Berný. Nová publikace je důkazem, že o klasikovi české písničky toho mnohem víc nevíme, než víme. Sám Šlitr o sobě prozradil jen málo. Tragická smrt přeťala jeho dráhu dříve, než mohl bilancovat, a na jeho životopisce proto čeká nejedno překvapení. Tak například fakt, že měl autor melodií k písním Malé kotě, Ach, ta láska nebeská, Co jsem měl dnes k obědu či Tereza ještě minimálně dvě utajené děti.

Čas načtení: 2024-03-03 08:00:00

Jiří Šlitr chtěl uspět v Americe, říká jeho životopisec Lukáš Berný

Sto let po narození skladatele a komika Jiřího Šlitra vychází obsáhlá kniha Doktor Klavír, kterou o spoluzakladateli pražského divadla Semafor napsal Lukáš Berný. Nová publikace je důkazem, že o klasikovi české písničky toho mnohem víc nevíme, než víme. Sám Šlitr o sobě prozradil jen málo. Tragická smrt přeťala jeho dráhu dříve, než mohl bilancovat, a na jeho životopisce proto čeká nejedno překvapení. Tak například fakt, že měl autor melodií k písním Malé kotě, Ach, ta láska nebeská, Co jsem měl dnes k obědu či Tereza ještě minimálně dvě utajené děti.

Čas načtení: 2024-05-06 11:30:00

Utajený talent Milana Peroutky: Kromě pódia září i v kuchyni

Na sobotní sté repríze muzikálu Láska nebeská odhalil představitel jedné z hlavních rolí, zpěvák Milan Peroutka (34), netušený talent - kromě skvělých výkonů na jevišti se umí otáčet i u plotny. Pro tuto speciální příležitost upekl dort!

Čas načtení: 2024-05-07 11:06:02

Pětaosmdesátiletý Petr Kostka po delší době ve společnosti: Herec dorazil ve skvělé formě

Ve svých pětaosmdesáti letech stále srší energií a dobrou náladou. Tu přenesl Petr Kostka během představení Láska nebeská i na diváky v hledišti. Herec si nenechal ujít slavnostní 100. reprízu muzikálu z hitů Waldemara Matušky, kde ztvárnil roli Boha.

Čas načtení: 2024-05-11 18:23:00

Bude aj dnes možné pozorovať polárnu žiaru nad Slovenskom?

Bude aj dnes možné pozorovať polárnu žiaru nad Slovenskom? Zrejme mnohí rozmýšľate, či sa aj najbližšiu noc zopakuje nebeská šou v hlavnej úlohe s polárnou žiarou. Tak sa pozrime, čo nás najbližšie hodiny v atmosfére čaká. Výrazná slnečná aktivita...

Čas načtení: 2024-05-20 07:07:00

Zpěvák Vojtěch Drahokoupil: Je stupidní nechat se omezovat trendy

Své debutové album Pocity vydal Vojtěch Drahokoupil loni na konci roku. Na muziku hledí jako na barevné spektrum možností. V pražském Divadle Broadway hraje v muzikálech Láska nebeská, Okno mé lásky a Troja a desku pokřtil v půli dubna v pražském Lucerna Music Baru. Sám říká, že na koncertu ukázal, kam se bude jeho hudba ubírat. Příští desku zamýšlí nahrát ve Spojených státech.

Čas načtení: 2024-06-12 23:05:00

23:05 Odvrácená strana Hollywoodu

Nebeská brána, jeden z největších propadáků všech dob, je dnes vysoce ceněným dílem. Francouzský dokumentární cyklus[online]