Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-04-10 17:53:03

Vzkaz Danielu Stachovi o konci světa

Sedím a vzpomínám, co vyprávěli moudří Mayové, ale také ostatní indiánští mudrci ze všech tří Amerik. Byli ze stovek a stovek kmenů pro nás z větší míry zcela neznámých, z dob dávných i ze současnosti. Byly jich tisíce, statisíce a stále jich jsou stovky a stovky. I když se každý z nich oblékal, či se dnes obléká zcela různě, každý se zdobí a maluje jinak, každý loví jinou zvěř a pěstuje jiné plodiny, každý mluví jinou řečí, každý si staví jiné obydlí, někteří žijí vysoko v studených horách, jiní v teplých džunglích, přesto všichni hovoří, cítí, myslí, vědí stále stejně to samé. Člověk, a zvlášť běloch je nenapravitelný tvor, který si neváží darů přírody a drancuje ji pro svůj větší blahobyt, aniž by na ni, na Matku Zemi někdy pomyslel, aniž by ji někdy poděkoval, aniž by s ní měl slitování, aniž by se před ní pokorně sklonil, aniž by řídil svůj život podle jejích zákonů, které zaručují stále přežívání. Nechtěli jsme přežívat jak indiáni. Bylo nám to málo. Chtěli jsme mít víc a stále víc, chtěli jsme kořistit a drancovat. Jenže svět, univerzum, je živý řízený organismus, který špatnosti nashromážděné našimi činy a staletými dějinami potřebuje vyčistit. Tito mudrci, chcete-li šamani, kněží, proroci, filozofové, se nám to snaží již mnoho desítek let vysvětlit jednoduchými, obyčejnými slovy, ale my jim nerozumíme. Nechceme jim rozumět. Co nějaká láska k Zemi? Co to je? Co nějaká láska k vodě? Co to je? Co nějaká láska k darům přírody? Co to je? To přece není žádný byznys, žádná komodita ani žádná burza světa s ní neobchoduje. To se přece neprodává. Jistě, to se nezváží, ani nekoupí ani neprodá. My si vše jednoduše vezmeme bez Lásky. Spirituální svět, duchovní fenomény nejsou vidět, a proto se tomu všemu vysmíváme. Pro každého indiána jsou mnohem důležitější ty hodnoty, které nejsou vidět. Pro nás je to naopak a zase se tomu jen vysmíváme, zvlášť když se nám to snaží vysvětlit nějaký ušmudlaný stařeček v nějakých hadrech, který nemá ani vindru a žádný majetek. Říkáme si, že je to nějaký chudák. Raději mu dáme almužnu, pomůžeme mu a budeme mít dobré svědomí. Ne on, ale my potřebujeme pomoc. On je šťasten a spokojen. My všichni potřebujeme prohlédnout, zejména ta naše slavná euroatlantická civilizace, která si o sobě pyšně myslí, že je vládcem světa. Nechci zde podtrhávat, že o tomto nebezpečí možného konce naší civilizace vlastní vinou píšu a přednáším pár desítek let. Rád bych, abychom se vzpamatovali, abychom pochopili, že neustálý ekonomický růst ničí nejen naši Zem, ale potažmo a paradoxně nás samotné. Rád bych, abychom pochopili, že žádný technologický rozvoj nás nezachrání, ba naopak, jak říkal Albert Einstein, ta technologie nás zahubí. Jistě, technologie v rozumné míře nám pomáhá, ale ne ta, která se utrhla z řetězu. To je už jen samá šalba a klam, jak fata morgána. Jenže to ty nadnárodní megakorporace nechtějí vědět, pro ně je hlavně dravý byznys, ať to stojí cokoliv, včetně života obyčejných lidí. To ony se chtějí stát vládci světa pomocí technologie, třeba jako umělé inteligence, zabudovaných čipů do našich těl, které z nás udělají pouhé poslušné pindíky na světové šachovnici, neřku-li otroky. A my této moci a těmto plánům podléháme a máme dojem, že to vše fantasticky funguje a něco z toho spadne i na náš stůl. Rád bych, abychom se vzpamatovali, aby nám došlo, že neustálý technologický růst ničí naši lidskou podstatu a tím pádem i Matku Zemi. Stali se z nás predátorští dravci, nelítostní žraloci, kteří na Matku zapomněli, zradili ji. Lidé! Vždyť my jsme z ní přece vyrostli, je naší matkou, ale my se k ní chováme jako k maceše. Nikdo to nechce slyšet, protože se vlastně nic neděje. Pořád to šlape. Pořád ta propast není vidět, a tak se řítíme stále dál, vzhůru a vpřed. Ano, pořád to šlapalo. Až do včerejška. A náhle je tu čas k zastavení, k zamyšlení. Jistě, ne u těch v první linii. Kamkoliv volám k známým a přátelům, jsou až paradoxně vděční za tu chvíli klidu, když se vše zastavilo. Mají čas k přehodnocení svého života, někteří se vrátili k svým dětem či k starým rodičům, které zanedbávali, jiní si dělají pořádek ve svých věcech, na chalupách, doma, jiní pracují na něčem, na což předtím neměli čas. Jsme svědky i návratů k činnostem, o které bychom včera ani nezavadili. Prostě jako by se svět den ze dne změnil. Mění se nám priority. To určitě. Ze spousty do včerejška důležitých věcí jsou dnes prkotiny. Vlády na celém světě zlehka vyhazují miliardy, což nikdy nečinily. Že by začal boj o přežití? Všichni k pumpám je heslo na naší lodi plující po rozbouřeném moři. Ti u těch pump, ti v první linii, díky Bohu, ti makají za nás všechny. Díky jim! Vzpomínám na rok 2012, kdy jsem byl v TV Horizont, na pořad, který tehdy moderoval příjemný klučina Daniel Stach. Bavili jsme se o konci světa podle mayského kalendáře. Samozřejmě, že tomu pořádně nerozumím. Kdo taky? Jen tuším, jen podvědomě tuším, že tato indiánská moudra, která vycházejí z obrovsky niterné a tisícileté znalosti Matky přírody i celého kosmu a jeho mechaniky, s kterými byli v blízkém duchovním porozumění, nám nesdělují žádné lži. Indiáni nám jednoduše nikdy nesdělovali žádné lži. Nemají důvod, proč by to dělali. A tehdy, jak si matně vzpomínám, jsem Danovi řekl, že nejde o nějaký konec světa, kdy se bude bortit zeměkoule na tisíce kousků, ale že se možná, možná, možná, bude jednat o nějakou změnu, očistu. O očistu v nás? Že vstoupíme do očištěného nového světa? Možná tak nějak jsem to řekl. A jako by se to dělo. Kamarádi, když se se mnou dnes loučí v telefonu, říkají na shledanou v nových časech. V časech, kdy vše bude jinak. V časech, kdy už nebude nic, jak bývalo. Ani neříkáme jako Honza Masaryk z Londýna, na shledanou v lepších časech. Třeba to lepší časy nebudou, materiálně porovnávaje s tím naším, tedy už bývalým časem, kdy jsme se pyšně rozvalovali v luxusu a v rozcapenosti jsme se cpali borůvkami v lednu, kdy jsme jídlo v duchovní prázdnotě a bez posvátného vztahu vyhazovali v metrácích do popelnic, kdy jsme museli mít ty nejnovější modely čehokoliv, aniž by ty starší ztratily svoji funkčnost. Jistě, někteří ne, ale popelnice a sběrové dvory vypovídají své. Ten svět, který nás čeká, bude zřejmě zcela jiný. Dá-li Bůh. Určitě bude bez rozcapenosti, bez těch symbolických borůvek v lednu, určitě si budeme všeho mnohem víc vážit a rozmýšlet si něco vyhodit jen tak, jako dosud. Ano, určitě budeme skromnější. Doufám. Doufám, že se konečně ponaučíme, že dojde ke všeobecné katarzi. K tomu jsem v posledních třech letech intenzivně vyzýval jako k jedinému řešení naší budoucnosti, ale jako bych hrách na zeď házel. Raději se demonstrovalo, aby to někdo zařídil. Ne, to my sami to musíme zařídit. Určitě budeme i víc rozjímat o své existenci, o duchovním rozměru Všehomíra. A to je i cesta k nápravě naší společnosti, naší Země. Anebo jsem jen nenapravitelný a naivní snílek? Zřejmě právě toto měli na myslí ti moudří Mayové se svým koncem světa, aby přišel svět nový. Aby přišly nové časy! A tak bych možná dnes Danu Stachovi odpověděl asi o trochu jasněji, i když ne o moc. My bílí stále tápeme a jsme zanedbaní v duchovních cestách Univerza. Vstoupíme do jiného kosmického světa, do nových časů? Mayové se možná v těch mnoha tisíciletých výpočtech spletli o kosmetických osm let. Co to je osm let proti stáří vesmíru?! Kdo ví. Nejde o to malovat čerta na zeď. Jde o to si uspořádat svůj život a své nové priority, což si troufám říct, že se mnoha miliónům z nás právě stává. Buďme klidní a přijměme vše jako dar k naší změně, k naší katarzi. Jistě, já a mnozí z mé starší generace možná nepřežijí, ale jde hlavně o naše děti, o nové generace, aby byly moudřejší, než jsme byli my. Ne, aby byly bohatší, jak jsme si vždy přáli. Ale aby tento svět řídily mnohem lépe než my. A tak si to přáli a přejí indiánští mudrci, kterým jsme měli již dávno naslouchat: „Udržujte naši zem čistou i pro své syny a dcery…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-27 12:18:58

Lawrence Ferlinghetti: Chlapec (ukázka z knihy)

Próza Chlapec (Little Boy, 2019), kterou si autor napsal a vydal ke svým 100. narozeninám, je životopisem, básní v próze, volným tokem vědomí, filozofickým traktátem o směřování světa, niternou úvahou nad tokem času, nad smyslem života. Lawrence Ferlinghetti se vším všudy – lyrický, expresionistický, surrealistický, realistický i idealistický, satirický, ironický, útočný, tolerantní, humorný a smrtelně vážný. Ukázka z knihy: A PŘESTO tu i s takovými posranými začátky bylo stále „Buď zdráv živote a kostky jsou vrženy“ když semínko rodiny mé matky bylo zaváto od skalnatých hor v Portugalsku v nějakém tom temném století A já pořád mívám sen o tulákovi v jakémsi městě vyhnanci ve své vlasti který se ze všech sil snaží dostat někam jinam potkat někoho nějakou tajemnou starostlivou bytost a vždy se probouzím aniž bych někoho našel ano tenhle zvláštní Chlapec který nevěděl kdo je ani odkud přišel jakási tabula rasa a Tante Emilie neměla peníze na mléko a tak přišla sociálka a odvedla jej do sirotčince ale po velmi dlouhém roce se pro něj Tante Emilie vrátila protože sehnala místo francouzské guvernantky v honosném sídle na předměstí na kopci v Lawrenceově parku západně od Bronxville a začali bydlet v pokojíku ve druhém patře pod okapem šedivého domu porostlého břečťanem a obklopeného formálními zahradami a večeřeli ve formální jídelně obsluhováni holandským stolníkem který byl také šoférem a Tante Emilie hovořila s osmnáctiletou dcerou pouze francouzsky a to bylo ve dvacátých letech před Velkým krachem a v létě toho roku pod okapem spali bok po boku a větve mohutného dubu se skláněly nad štítovou zdí jejich pokojíku a v noci jim vítr metal listí proti oknu ale jim bylo uvnitř útulno a byli tehdy nějakou dobu příliš krátkou dobu snad půl roku šťastní ale pak krajina potemněla obrázek ztmavnul film jejího života zčernal když Tante Emilie přes noc zmizela a už víc nebyla a jemu řekli že odešla vzala si den volna a prostě se už nikdy nevrátila a musela se stát (říkali) obětí amnézie a co jiného si mělo myslet nebo co mohlo vědět to ubohé dítě řekl bys ale není snad spousta takových dětí matkami opuštěných nebo jinak vyvržených osamělých kdesi jako například Malý lord Fauntleroy což byla ovšem kniha kterou mu jeho teta Emilie zanechala a v níž ten malý Američan získá dědictví a okázalou usedlost v Anglii a je tajně odveden „právním zástupcem“ k Jeho lordstvu které chce chlapce za svého dědice ale nechce neanglickou matku s níž se jeho syn oženil navzdory vůli Jeho lordstva a tak po předčasném synově skonu lord tak trochu unesl Malého lorda Fauntleroye a matce nebylo dovoleno jet s ním a tak ten malý nezbeda sám se sebou ve velkém sídle jako ten malý já pak pokračoval v dospívání zbaven své drahé tetičky a jak je to dál ten osamělý kluk vyrostl v částečného rebela No jo to je otázka pro cvokaře aby to prozkoumal nebo pro nějakého behaviorálního psychologa nebo barového filosofa a jsou dva kroky vpřed a jeden vzad k odhalení minulosti kohokoliv jako kdyby se mohlo něco odhalit naráz okamžik života je pryč v nenasytném chřtánu věčnosti i kdybys život promarnil podobně jako nebohý Proust při hledání ztraceného času a k čemu mu to bylo na konci v jeho korkové komnatě ve staré Paříži když vydechl naposledy s lehkým zamračením ve tváři jako kdyby právě promarnil znovu prožitý svůj nejprvnější okamžik bdělého života lásku ztracenou a nešťastnou na konec nikdy zcela nezískanou lásku kterou si představoval a tak do tmy tmy tmy mezihvězdných prostor kam vane náš prach kam všichni odcházíme a kdo může vědět zda se objevíme na druhé straně křesťané stěží se svou velkou knihou pohádek a má být snad celá společnost založená na takových fantaziích takových vizích ale nakonec proč ne? Vize se nesmí přehlížet protože kde jsme potom bez vize jíž bychom se v životě řídili a tak dál a tak dál každopádně mějme vize a ty máš vizi a já mám vizi a ačkoliv jsou všechny vize krátkozraké chvalme vize jako vize pustého ostrova kde absolutně není žádná nenávist ani hřích ani násilí a všichni se milují muži nebo ženy a nikdo nemusí pracovat protože jídlo roste na stromech jen utrhnout nebo klíčí ze země a jediné co každý musí dělat je celou tu dobu milovat pokud najde lásku a v tom je ten háček protože láska neroste na stromě jako ovoce kdepak panáčku lásku nenajdeš jen tak někde ani v dokonalé společnosti která je tak dokonalá že už ani disidenti nemusí být disidenty a co tedy potom mají lidi dělat aby nějak zaplnili svůj život a spotřebitelská poptávka po lásce je tak veliká konzumace lásky je tak veliká že vzniká její nedostatek co pak co pak s tím když ve výsledku celého toho láskyplného oplodňování populace exploduje a je to ten vrozený pud rozšiřovat svůj rod to prvotní puzení a každý a každé zvíře má tohle puzení dělat to pořád a pořád a pořád s dětmi vyvrhovanými z lůn nebo vaků kdekoliv aby uspokojili to slepé puzení láskou i neláskou a tak jsme opět u toho se vším tím naháněním lásky u všech těch lovců-sběračů kteří se mění v konzumenty-sběrače v konzumní společnosti konzumované konzumováním jo zapni televizi vytáhni z toho co nejvíc vytáhni to děcko zpod svý vany a cákni s ním před ní před tu velkou bednu a ať visí na ní místo žití a tak bude kupovat kupovat kupovat a kluk vyrůstající v takové společnosti v níž se nedá dělat nic než ji konzumovat a být jí konzumován no teda to je teda konec tak tohle je tedy ten život na Zemi ale nenarážíme už zase na ten nedostatek lásky ve světě který za ni bojuje a jeden druhého kvůli ní zabíjí pořád a pořád v nekonečných válkách ach není na čase to ukončit a najít nějaký jiný způsob života na Zemi jo jo nějaký způsob mezi fašismem a anarchismem ach člověče už mě unavuje o tom přemýšlet odsuňme to do říše pohádek a přivoňme si ke květinám jako Býk Ferdinand když odmítl bojovat ano Ferdinand pravý pacifista posvátný býk s Buddhou na hřbetě a každý volá óm óm óm navzdory bázni a chvění a my nemůžeme dál a přesto jdeme a čekáme na nějakého spasitele nebo ničitele nebo šiřitele nebo vrcholného kokota mimo představivost a každou větu poslední větu kterou kdy napíšu ale pak se vždycky objeví další myšlenka hodná vyslovení nebo napsání a my nemůžeme dál ale já ano a vida vida křičí slepý který vůbec vidět nemůže protože vidí svou myslí ach mysl a její fascinace nekonečná v její osamělé představivosti a pak také bázeň a chvění ano zpátky k té každé chvilce mezi smíchem a veselostí a ke zpěvu do noci v opilých tavernách Ach my beránci ubozí na cestě ztracení Ba-ba-ba Kavalíři zpěvní odtud až na věčnost se vydali a tak dál do temné noci takzvané duše se svatým Janem od Kříže nebo kýmkoliv A Kdokoli jdu s tebou budu ti průvodcem v nejzazší nouzi po boku ti jsem při hledání nalézání svého pravého já a jak pravil Jorge Borges Jakýkoli lidský osud ve skutečnosti se skládá z jediného okamžiku z okamžiku v němž se člověk jednou provždy dozví kdo je Ha-ha jako kdyby to bylo kdy možné protože nejsme snad každý jako cibule oloupávaná až do nicoty a co se dá najít v něčí nicotě než Nic jako prázdný lampion zavěšený na stromě bez větví a veškerá nicota velké prázdné zrcadlo schopné vcucnout do sebe všechno jako vakuum a tak pojmout a obsáhnout všechno co stane před ním nekonečně prázdné zrcadlo ta nicota která dělá prchavé fotografie všech a všeho co jej míjí takže takže my všichni jsme kolem stojící či visící zrcadla plná ozvěn navzájem odrážených navzájem se zkreslujících A tak není snad všechno co tu ten člověk píše jen čmárání po našem vlastním zrcadle zrcadle kterým je každý z nás a my si nemůžeme diktovat kdo se před nás postaví a bude pohlcen naším zrcadlem ale co mohl ten potulný krajánek v krajině Ameriky vědět o tom všem že jako většina loňských historií je každý zrcadlem v horizontální poloze na hřbitovech Recoleta rasové paměti s mramorovými nápisy v jistotách prachu a celé naše zrcadlo zobrazuje chřadnutí ve větru plném ptáků ve ztraceném El Dorádu na nějaké Amazonce za kterou není žádná abeceda jakkoliv ji stále hledáme jako René Daumal Horu analogie ne na nějaké mapě a žádný člověk není Atlantida celý sám do sebe ale dneska tady a teď nemáme dál k ráji na zemi než jsme kdy měli a nezmizela snad duše z naší civilizace s jejím elektronickým srdcem její samotná duše ztracená v jejím elektronickém pulzu ztracená ve vracích jejích počítačů a není vyhledávač který by ji našel a neměli bychom se nyní radovat nad příchodem konce průmyslové civilizace která je špatná pro zemi i člověka ovšemže ano špatný dech strojů nás zabíjí zrovna když mluvíme a ano průmyslová civilizace se vším tím haraburdím otravujícím zemi musí jít a futuristé se tak mýlili když si na počátku dvacátého století představovali paradiso na zemi jako výsledek úžasných strojů když všechny začaly hučet téměř jaksi unisono  (…)   ALE daleko daleko od toho všeho byli jsme noc před Dnem D tu noc před tím velkým útokem spojeneckých jednotek na pláže v Normandii ano noc před tím v Plymouthu se silničkami zaříznutými hluboko do krajiny mezi živými ploty ucpanými transporty a vojenskými jednotkami a náklaďáky naloženými zbraněmi a tisíci a tisíci vojáky s vybavením do boje všechno potmě a potichu A v šumících polích všude kolem se rozkládaly obrovské tábory a celé armády bivakovaly ve stanech se zamaskovanými ohništi na vaření A to bylo tu noc před Azincourtem s králem jenž navštívil své muže v přítmí kolem táboráků a pak před úsvitem začalo to velké tažení podobné obrovské šelmě kradmo se pohybující tmou vypluly naložené lodě a vpluly do Lamanšského průlivu A byli jsme tak mladí ale nevěděli jsme o tom a řídili jsme loď ano velel jí výkonný důstojník poručík Eugene Feinblatt rezervista amerického námořnictva stár pěta- nebo čtyřiadvacet let a byla to malá námořní loď a před úsvitem 6. června 1944 už mohla projít čímkoliv a my pluli potmě plnou parou ve formaci jako součást doprovodného konvoje protiponorkové ochrany východoseverovýchodně Lamanšským průlivem směrem na pláže v Normandii a bylo nás třiatřicet mužů a tři důstojníci na třiatřicetimetrovém dieselem poháněném stíhači ponorek s dřevěným trupem v 5 hodin ráno na zatemněném můstku naší lodě a s problesknutím prvního světla na černém obzoru na východě celá posádka na palubě v bojovém postavení A s tím prvním světlem na obzoru jsme teprve začínali vidět les stožárů tyčících se zpoza obzoru nejdříve jen jejich vršky a pak trupy – obrovská armáda tisíců velkých lodí a vyloďovacích člunů a doprovodných plavidel plujících plnou parou společně z mnoha různých přístavů a splouvajících se za rozbřesku před normandským pobřežím když jsme vysoko nad sebou uslyšeli letky spojeneckých bombardérů směrem na pláže Utah a Omaha skrytých ve tmě a pak se exploze v dálce na pobřeží změnila v řev v temnotě zatímco my jsme stáli na svých pozicích s dalekohledy upřenými na francouzský břeh který se právě začal rýsovat v záři úsvitu armáda teď plula plnou rychlostí přímo k plážím A dobrý vítr dul k Francii… Jo druhové moji uplynul již Dlouhý čas co širé moře neslo nás až před mys Hatteras s konvojem obchodních lodí rychlostí 10 uzlů v prudkých bouřích a já se ve strážním koši snažil prohlédnout vířící mlhou nebo když jsme pluli Pacifikem v transportní lodi s deseti tisíci vojáky vyslanými do Japonska nebo křižovali Atlantikem v konvoji rezavých kyblíků a plechovek v konvoji devětaosmdesáti lodí z nichž jen třiašedesát doplulo do Murmansku ano Murmanský konvoj smrti v zimě 1942–43 a německé ponorky vlčí smečky nás honily jako zvěř Ale jo chlapče můj já měl fajnovou válku protože jsem nikdy nevystřelil z pušky kromě jedné rány z protiletadlového boforsu na neviděná letadla ztracená v mracích tři kilometry nad normandskými plážemi a později několik hlubinných pum které vybuchly příliš brzy a zničily všechny latríny na naší vlastní lodi A tak to bylo kamarádi největší generace bojující ve spravedlivé válce přičemž to nejspravedlivější z ní strávila na pevnině v londýnských knajpách během zatmění při bzučení bomb nebo proháněním skotských lasiček kolem Loch Lomond po tanečních zábavách na statcích v době kdy jsme byli v suchém doku u nějakého zdymadla poblíž Glasgow Rosneath to byl a je to tak a já si užíval každou takovou minutu na moři nebo na zemi s velkoválečným bang bang za obzorem jo a to všechno byla legalizovaná vražda nebo státem sponzorovaný terorismus věř tomu A přece abych pravdu řekl o tom co se skutečně stalo mně na širém oceánu i v pobřežních vodách musel bych být loupaný jako cibule abych se dostal až k nulové toleranci nebo konečné slupce pravdy a pak bys mě viděl nově mě zarytě přesvědčeného oko uprostřed naší malé trhliny na zemi oko v centru vědomí a „místo oka je tam moucha“ jak řekl v dětství kamarád Eriku Bauersfeldovi když natrefil mouchu jak vysává oko mrtvé ryby kterou v noci voda vyplavila na pláž Ach slova která přicházejí o půlnoci výkaly žijících a umírajících zvuk tlukoucího srdce jeho bušení slyšené tělem s uchem u země zvuk dechu slyšený pod stetoskopem naděje že vše je věčné a my budeme žít navěky věků když vezmeme rozum do hrsti abychom nějak přelstili šklebícího se sekáče s kosou ha-ha jaká iluze jaká fraška když celý čas s určitostí víme že čas si řekne a čas nás zkásne pod zemí zbude jen pár hrud a prd a smrt všeho co milujeme atd atd zatímco my bloudíme a o co nám vlastně jde než že se kroutíme a vrtíme abychom se vyvlékli z udice a unikli tikání hlasitějšího a hlasitějšího času ano a není jiná možnost tak proč si neudělat místo toho hezky se stoiky a epikurejci a Lucretiem a některými buddhisty ano z kůže se svlékni a na svých kostech zatanči dokud si nepronajmeš místo věčné pod drnem otáčejícího se světa jehož pán prý nikdy nezemře   JELIKOŽ vykřesal ze vzduchu živou tradici jak říkal starej Ez (a tím podpořil vykrádání hrobů jako uměleckou formu) básnickou techniku na níž postavil svoje Cantos které se nedaly zpívat A není to všechno další způsob jak naslouchat věčný ur-hlas hlas za hlasem národa hlas čtvrté osoby jednotného čísla nepopsatelně extatický a koherentní a nekoherentní zároveň vzdychavý nebo blábolivý hlas všech nás slyšený i neslyšený hlasitý i jemný jako kdyby existovaly jen dva druhy poezie hlasitá a jemná a dva druhy lidí tvrdí a měkcí a někteří s tvrdou slupkou a jiní měkcí uvnitř zatímco olověné kolo času nám odměřuje život jako hodiny v jejichž složitém strojku to chrčí digitálními pérky tik-tik-tik dokola a dokola chodíme s Vicem nebo Babi nebo malým Johnem nebo Babym Blue a to co nás všechny pojí k sobě může být láska nebo chtíč nebo nenávist nebo krev nebo co já vím podle toho co tě pojí k tvému bratrovi nebo milánkovi nebo drahé druhé polovičce A tak jsme tu zas fajn chraň nás před tím Jiným a přesto já a můj otec jsme Jeden parchant co bere dráhu po říčním břehu u řekoběhu na slunci nebo v hlubokém stínu pod mostem na řece Liffey kde jsem jednou spal zlomený student co se vžil do podoby Štěpána Dedala nebo šíleného Rimbauda a byl jsem Apollinaire a byl jsem Baudelaire a byl jsem Villon a byl jsem všichni ti šílení toulaví rozervaní básníci schoulení do jednoho spáče pod mosty světa a později když jsem kráčel Sackvillskou ulicí nebo čítal v knihkupectvích potkal jsem všechny ty ostatní velké spisovatele a básníky a velké interprety vědomí velkého šedivého Whitmana ruku v ruce s Oscarem Wildem a Allenem Ginsbergem a Djunou Barnesovou jak si kříží cesty se Shakespearem a Čechovem a Tolstým a sexy-tragi-romantickou Vincent Millayovou a Dylana Thomase sladkého pěvce ze Swansea Dylana všech mých dnů   Lawrence Ferlinghetti (*1919) je americký básník, spisovatel, dramatik, překladatel, nakladatel, malíř a buddhistický anarchista. Jeho básnická sbírka Lunapark v hlavě patří mezi nejprodávanější na světě. V nakladatelství MAŤA dosud vyšlo: sbírka Výlevy nářky smích (2019), výbor z poezie Ve snu ve snu snil jsem sen (2013), divadelní hry Nefér argumenty života a Rutiny (2005) a próza Láska ve dnech vášní (2004). Přeložil Luboš Snížek, nakladatelství MAŤA, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 168 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-03 11:05:51

Literární vyhlídky (3. až 9. února)

Nadcházející týden přinese kromě oslav 200. výročí narození Boženy Němcové řadu dalších literárních akcí – od autorských čtení (hned několikrát se představí Dora Kaprálová) přes knižní křty (například svazku próz Arthura Machena Temnota nepomíjí) po besedy a diskuse (třeba na téma „Poezie včera, dnes a zítra“). Na závěr jako obvykle přinášíme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY   3. 2. Praha / 17.00, Werichova vila V únoru uplyne devět let od úmrtí Arnošta Lustiga, jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů, jejichž životním tématem je holokaust. Spisovatelka Markéta Mališová představí rukopis připravované knihy o tomto klasikovi české literatury. Praha / 19.00, Kampus Hybernská Literární večery mají ve Škole zotavení dvouletou tradici. Ten nejbližší proběhne u příležitosti vydání zimního čísla časopisu Zámezí s tematikou Humoru. Večerem provází Jan Škrob a zvláštním hostem bude básník Jonáš Hájek.   4. 2. Praha / 13.00, Památník národního písemnictví (Strahovský klášter) Památník národního písemnictví pořádá u příležitosti 200. výročí narození Boženy Němcové přednáškové pásmo věnované životu a dílu největší české spisovatelky 19. století. Přednášky budou doprovázet ukázky dobových fotografií a historických materiálů z písemné pozůstalosti B. Němcové, která patří k nejvýznamnějším fondům ve sbírce Literárního archivu PNP. V rámci programu vystoupí Magdaléna Pokorná („Spisovatelka Božena Němcová a český literární život 40. let 19. století“), Dorota Lábusová s Helenou Šebestovou („Digitalizace osobního fondu Boženy Němcové v Literárním archivu PNP“), Yvetta Dörflová („Ty děti mně největší starost dělají…“) a Hana Taudyová („Muži v životě Boženy Němcové“). Praha / 18.30, prostor39 Setkání s výtvarnicí a autorkou komiksů Toy_Box a křest její Komiksové učebnice komiksu (Paseka 2019) a nového vydání komiksového románu Moje kniha Vinnetou. Praha / 19.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka) Představení 89. čísla časopis Analogon s tématem Ocas romantismu. Program nabídne vystoupení Ivana Horáčka („Milion chvilek pro romantismus“) a Jana Švankmajera („Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech – ukázka z románu“). Moderuje František Dryje. Praha / 19.30, kavárna Fra Hostem večera bude Zofia Bałdyga, polská básnířka, bohemistka a překladatelka. Vydala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Překládá nejnovější českou a slovenskou poezii do polštiny, soustředí se především na tvorbu autorů narozených v 70. a 80. letech. Její básně v českém překladu Ondřeje Zajace byly publikovány časopisecky (Psí víno, Tvar). V posledních letech píše poezii také česky. Praha / 19.30, Božská Lahvice Poezie včera, dnes a zítra. Panelová diskuse s předními básníky a básnířkou a zároveň osobami utvářejícími českou literární scénu o proměnách české poezie v uplynulém roce a jejích vyhlídkách do roku následujícího. Diskutovat přijdou šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar Adam Borzič, organizátor kulturního života v Domě čtení Josef Straka a editorka literární internetové platformy Ravt a literární kritička Jitka N. Srbová. Večer moderuje Matěj Senft.   5. 2. Pardubice / 17.00, Krajská knihovna v Pardubicích Setkání se spisovatelkou a překladatelkou Alenou Mornštajnovou, jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek, která napsala mj. úspěšné romány Hana a Tiché roky. Kladno / 17.30, Středočeská vědecká knihovna v Kladně Přednáška Jiřího Miky věnovaná pozoruhodné kladenské osobnosti, nájemci kročehlavského pivovaru a inženýru chemie Otakaru Zacharovi (1870–1921), mezi jehož zájmy patřily kromě výroby dobrého piva také alchymie, spiritismus, výtvarné umění, divadlo a literatura. Díky němu zavítal do místního pivovaru malíř Mikoláš Aleš, jeho zásluhou se veřejnost mohla seznámit se starými alchymickými spisy. Přednášku doplní obrazový materiál a ukázky z knihy Jiřího Miky Mezi alembikem a spilkou. Plzeň / 19.00, Kačaba Autorské čtení Přemysla Krejčíka z jeho knihy Malej NY (Host 2019), románu o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda.   6. 2. Praha / 17.30, Božská Lahvice Křest básnické sbírky Michala Maršálka Arménská klávesnice (Dauphin 2019). Autorské čtení bude spojené s vernisáží kreseb a ilustrací Jindry Vikové. Pořadem bude provázet hudba – Jan Jiráň z divadla Ypsilon, Vít Janota a Michal Hrubý. Brno / 18.00, Moravské zemské muzeum (Dietrichsteinský palác) Představení monografie Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020). Kdo by z dětství neznal Ferdu Mravence, pana Hlemýždě, pana Cvrčka, Berušku či brouka Pytlíka? Tento kouzelný hmyzí svět a mnohé další stvořil před více než osmdesáti lety významný český spisovatel, kreslíř a ilustrátor Ondřej Sekora. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti. Mezi jeho nejznámější postavičky patří Ferda Mravenec a brouk Pytlík. Jejich příběhy jsou nejen zábavné, ale obsahují zároveň i poučení a z každého plyne mravní ponaučení. K loňskému 120. výročí narození tohoto velmi oblíbeného autora přichází Tomáš Prokůpek a kolektiv s ojedinělou a ucelenou monografií, která dopodrobna mapuje Sekorův život a dílo. Čtenáři mají také příležitost seznámit se s dosud nepublikovanou Sekorovou výtvarnou tvorbou. Pardubice / 18.00, Klub 29 (malá scéna Divadla 29) Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Domu čtení Aleš Palán. Je jedním ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, vedl též kurzy tvůrčího psaní a byl ředitelem nakladatelství Kalich. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesiu Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Rozhovory se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku 2018. V roce 2019 vydal kromě prózy Miss Exitus další úspěšnou knihu Jako v nebi, jenže jinak / Nová setkání se samotáři Čech a Moravy. V listopadu minulého roku vyšla též jeho kniha Návrat do divočiny. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Petr Placák představí svou novou knihu Křesťanský zápas o českou věc – Působení opata Opaska a organizace Opus bonum v čs. exilu (Argo, ÚSTR 2019), věnovanou jedné z nejpozoruhodnějších protikomunistických iniciativ, které se díky své otevřenosti podařilo na katolické půdě spojit v odporu proti pražskému normalizačnímu režimu nejrůznější proudy exilu – od konzervativců přes liberály a zelené k exkomunistům, příslušníky české šlechty, stejně jako stoupence čs. undergroundu, katolíky a evangelíky, nebo aktivisty židovského původu. Hosty budou spisovatel Ivan Binar, Dana Němcová, vídeňský hostinský Jiří Chmel a redaktor Rádia Svobodná Evropa Martin Schulz. Na závěr zazpívá hymnu exilu Dáša Vokatá. Praha / 19.00, Galerie Ščigol Autorské čtení poezie Jakuba Řeháka, autora tří básnických sbírek (Světla mezi prkny, 2008; Past na Brigitu, 2012; Dny plné usínání, 2016) a nositele ceny Magnesia Litera za poezii. Spolu s Miloslavem Topinkou vybral Nejlepší české básně 2010. Jako recenzent spolupracuje s literárním obtýdeníkem Tvar, kulturním týdeníkem A2 nebo revue Souvislosti. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům důležitých básníků. Z poslední doby například statě věnované Tristanu Tzarovi, Ladislavu Novákovi či Petru Královi. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze, kde rovněž žije. Uvádí Robert Wudy. Praha / 20.00, Potrvá Na další košt literatury přijaly pozvání česky hovořící autorky pocházející ze zahraničí – Sofija Kordić (Chorvatsko), autorka románu Hypofýza v exilu (překlad Jakub Novosad), a Elena Buixaderas (Španělsko), autorka sbírky Koperníkovy hvězdy (překlad Tereza Riedlbauchová a Denisa Škodová).   7. 2. Praha / 19.00, Divadlo na Vinohradech (velká scéna) Premiéra inscenace Zmoudření Dona Quijota v režii Martina Čičváka. Viktor Dyk napsal básnické drama vyhrocující rozpor mezi idealismem a pragmatismem, tvořícími dva všudypřítomné póly českého společenského myšlení. Moudrý blázen Don Quijote rozlišuje kontrast dobra a zla a věří tomu, že zlo je možné ve světě porazit. Jeho víra v dobro a důvěra k lidem je idealistická, stejně jako rytířská láska k neexistující ženě. Pragmatický svět přece dobře ví, že nic v něm není černobílé. Jen blázen by krvácel pro neuskutečnitelné hodnoty... Hradec Králové / 17.30, NUUK Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. Praha / 19.30, Božská Lahvice Uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern 2019). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič.   8. 2. Praha / 16.30, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – Klubovna) Touhou po autenticitě, hledáním vlastního hlasu, scházením neotřelých cest… no zkrátka každou větší „kreativitou k trvalé IN validitě“, s tvorbou do blázince a zase zpátky! V rámci programu vystoupí se svými texty: – Sára Báchorová je čerstvě plnoletá holka s dlouhou minulostí. Píše o problémech ve společnosti, drogách, tabuizovaných tématech. Jejím cílem je rozšířit povědomí o psychických poruchách jako jsou poruchy příjmu potravy, deprese, spánkové paralýzy a další a ukázat tak lidem, jak křehká dokáže být lidská psychika. Ví, o čem mluví, sama má za sebou pět hospitalizací na psychiatrii. – Věra Dumková je prokletá básnířka a autorka erotické literatury. Vzděláním učitelka češtiny a hudební výchovy. Střídala různá zaměstnání, publikovala časopisecky i knižně, má za sebou četná autorská čtení. Představitelka ztracené generace. – Kateřina Málková píše, aby posvětila svět. V jejích básních lze proto hledat určitý „haiku moment,“ pokud to není rovnou haiku. Vystudovala anglistiku-amerikanistiku na filosofické fakultě a jako dárek k promoci jí vyšla kniha Zlá škola. Ještě předtím studovala psychologii, ale nebylo jí doporučeno pokračovat. Tenkrát se ještě věřilo, že člověk s duševním onemocněním by se neměl v žádném případě stát psychologem. Nyní pracuje jako peer mentorka a peer lektorka ve spolku Dobré místo. Publikuje na FEST-WEBu Offtheroad, v časopisech Na scestí a Zámezí. – Pavel Oulík bydlí v Praze, kde tráví čas prací peer konzultanta a psaním. V Londýně vystudoval ekonomii a business, později se živil prací v nakladatelství. Píše rád a často – jeho práce je možné najít na FEST-WEBu Offtheroad či v magazínu Na scestí a Zámezí. – Tereza Saxlová vystudovala FF UK obor filozofie-logika. Od 27 let trpí schizoafektivní poruchou. V posledních pěti letech se hodně věnovala divadlu pro lidi se zkušeností s duševní nemocí. Soustavněji začala psát básně v roce 2015, povzbuzena literární dílnou Dobrého Místa. V současnosti pracuje v téže organizaci jako peer lektorka. – Martin Šaffek vystudoval bakalářský stupeň filosofie na ÚFAR FF UK, magisterský stupeň nedokončil. Pracuje jako knihovník. Je aktivistou v různých levicových a kritických organizacích. Má diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. Básně píše příležitostně. – Tomáš Vaněk, autor melancholických, erotických a experimentálních textů debutoval v roce 2019 knihou Hra na život. Vystudoval srovnávací literaturu, pracuje na novinářských projektech v oblasti duševního zdraví. Čelákovice / 18.00, U Kubelků Křest prozaické knihy Michaely Kalivodové Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019). Útrapy dětství a mládí ale mohou mít tolik podob a ve svých maskách se tak rády vrací, aby potrápily zas a znovu. Není nakonec jistější spolehnout se na to, že klid a štěstí přijde až s dospělostí? Nebo to i v době osobní zralosti bude zase ta stejně smutná písnička? Anebo jsme jen přehnaně pesimističtí? A stačí si pro společný život najít někoho, s kým si rozumíme, nebo je třeba k sobě pasovat, jak zpívá kapela Mandrage, jako šrouby a matice? Na rozhovor s autorkou se můžete těšit v příštím Bibliu.   9. 2. Praha / 15.00, Knihovna na Vinohradech Cukrárna u Šilhavého Jima – divadelní představení z Divokého západu pro chlapce i dívky od šesti let a jejich rodiče, vyprávějící příběh o síle literatury a přátelství, o desperátech a statečné knihovnici, která se pokouší přivábit zálesáky k četbě. Během představení si děti na vlastní kůži vyzkoušejí boj s živly, lekci plížení, zpěv drsňáckých písní a mnoho dalšího. Hra vznikla podle stejnojmenné knihy Marka Tomana (Baobab 2018, oceněno Zlatou stuhou 2019) a měla již mnoho desítek úspěšných repríz v knihovnách, ve školách a na festivalech.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY   Flannery O’Connorová: Tajemství a mravy (přeložil Marcel Arbeit, Argo 2019) Tajemství a mravy, soubor přednášek a esejů věhlasné jižanské prozaičky Flannery O’Connorové, který po její smrti sestavili její přátelé Robert a Sally Fitzgeraldovi, působí i dnes jako pronikavá sonda odhalující nešvary spisovatelů, čtenářů i učitelů literatury. O’Connorová se sžíravou ironií kritizuje čtenářský vkus, který se od přelomu 50. a 60. let 20. století, kdy její texty vznikaly, nijak nepozvedl, vtipně vysvětluje začínajícím autorům, čeho se mají při psaní povídek a románů vyvarovat, a na příkladech ukazuje, že se učitelé literatury nejvíce ze všeho bojí literatury samé. Kniha, z níž v jednom ze svých sporadických rozhovorů citoval i Cormac McCarthy, je jedním ze zásadních amerických literárněvědných textů a to, že jeho autorka nebyla profesí literární teoretička, je jen ku prospěchu věci: jednotlivé texty se vyznačují stejnou živostí podání a ostrým, průrazným stylem jako autorčiny prózy.   Michal Jareš, Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (Paseka 2020) Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.   Michal Topor, Josef Vojvodík (eds.): Čtení o Otokaru Březinovi. Kritika a zjevení (Institut pro studium literatury 2020) Antologie představuje Otokara Březinu – jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie – prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 1895–1903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (1895–1901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova „obrazu“, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 1949–1968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.   Bianca Bellová: Mona (čte Lenka Krobotová, Audiotéka a Host 2020) Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým. Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.   Petr Stančík: Andělí vejce (čte Lukáš Hlavica, Audioberg 2020) Román Petra Stančíka se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor. Audiokniha byla natočena ve studiu DAMU pod vedením režiséra Dimitrije Dudíka. Hlavní role se zhostil Lukáš Hlavica. Autorem originální hudby je Kryštof Marek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-09 08:00:01

Marek Lambora je stále v obležení žen. Jenže získat ho není vůbec jednoduché

V médiích se o Markovi Lamborovi ze seriálu Specialisté poprvé začalo více mluvit v souvislosti se starší herečkou Šárkou Krausovou, tehdy Vaculíkovou. Byla to velká láska, jenže to nedopadlo. A tak si nakonec krásná plavovláska vzala Markova kamaráda z divadla. S Ondřejem Krausem nyní žije na statku u Orlické přehrady a uvažují, že už brzy založí rodinu. Zdá se však, že Lambora své bývalé partnerce štěstí přeje, protože nejen že se s ní objevil znovu před kamerou ve Specialistech a energie mezi nimi fungovala pořád na jedničku, také s Ondřejem (a i Šárkou) hraje na prknech vinohradského divadla. Bez záště či skrytých intrik.  Tajemství Krausové ve Zlaté labuti odhaleno? Nahradit má prý Irenu Číst více Láska v mladém věku nevydržela Ještě předtím ale randil se Štěpánkou Fingerhutovou nebo starší Sandrou Černodrinskou, se kterou se seznámil při natáčení seriálu Přístav. Tehdy byl ze Sandry mladičký Lambora nadšený, protože měla pejska a způsob, jakým se k němu chovala, mu prý potvrdil, že bude dobrá maminka. Krásná, citlivá, mírumilovná – říkal, že má herečka jen samé klady. A Černodrinská na něm mohla oči nechat. Jenže čím víc Marek hrál, tím víc se stával populárnějším, a najednou měl takový zástup fanynek, že už pro žádnou Sandru nezbylo místo. V seriálu O mě se neboj se zrodila skutečná láska. Vypočítavý právník ulovil nejhezčí kost na place Číst více Tajné lásky, nebo jenom klepy? Další jeho vyvolenou, o které se ví, byla modelka Andrea Bezděková. Tehdy si své soukromí pečlivě chránili a skoro nic se o nich nevědělo. Až do chvíle, kdy v létě 2021 ukázali svou lásku ve videoklipu kapely UDG, se kterou se Marek roky přátelí. Jenže to bylo také poprvé a naposled. Na konci téhož roku oznámili rozchod a ani se neví, zda vůbec zůstali přátelé. Natož to, co se mezi nimi vlastně stalo.  Od té doby je přitom kolem Marka ticho po pěšině. Chvíli se proslýchalo, že randí s herečkou Sárou Rychlíkovou, která se proslavila v seriálu Dobré zprávy, ale ani jeden z nich vztah nikdy nepotvrdil. Fanoušci měli však vypozorované, že se objevovali na stejných místech, ačkoliv se to snažili skrývat. Krátce před koncem roku se ale měli rozejít. Poté se chvíli šuškalo, zda Lamborovi neuhranula jeho herecká kolegyně Eliška Křenková z pohádky Princezna zakletá v čase. Ani tady však žádné oficiální stanovisko nepřišlo, a tak se zdá, že je Marek od rozchodu s Andreou Bezděkovou sám. Nebo své vztahy tak dobře skrývá? Prozradí někdy, která žena mu učarovala, nebo je tak těžké dostat se mu do přízně? Nepochybně má z čeho vybírat! Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Hvězda seriálu Ulice v slzách. Linda Rybová může přijít o všechno, už asi stačí jen málo.

Čas načtení: 2024-06-28 16:00:01

Nešťastná láska a dvorské intriky. Příběh důvěrnice milenky korunního prince

Ačkoliv nebyl korunní princ Rudolf příliš velký krasavec, ženy jej považovaly za přitažlivého a vyhledávaly jeho společnost. Jeho náručí prošla řada milenek. Mimomanželská láska se mu však stala osudnou. Když mu bylo třicet let, spáchal se svou milou Mary Vetserovou sebevraždu. Celé tragédii se začalo přezdívat mayerlingská aféra. Sebevražda milenců Jádrem aféry bylo násilné odloučení obou milenců. Marii uvěznili a hlídali v jejím bytě, ale díky hraběnce Larischové, která jí posílala milostná psaníčka od Rudolfa, zůstali zamilovaní v kontaktu. Právě ona byla jejich důvěrnicí a jejich poslíčkem lásky. Zpočátku se zdráhala jim pomáhat, ale princ tolik naléhal, že se nakonec nechala přemluvit. Příběh herečky, kterou si zamiloval císař. Byla to ale láska z rozumu Číst více Díky hraběnce se oba znovu setkali v loveckém zámečku v Mayerlingu. „Dala se korunním princem přemluvit a pomohla Vetserové k útěku a k setkání s ním,“ uvádí kniha Aféry a skandály Habsburků. Netušila, že si touto službičkou podepsala ortel, protože Marie se domů již nevrátila. Milenci se rozhodli se vším skoncovat. Celá katastrofa vyústila v dobrovolnou smrt obou mladých lidí. V dopisu na rozloučenou mladá dívka píše: „Milá Marie! Odpusť mi všecko utrpení, jež Ti způsobím svým činem. Děkuji Ti za všechno, co jsi pro mne udělala. Kdyby Ti měl být život po tom, co jsme učinili, příliš těžký, následuj nás. Je to to nejlepší, co bys mohla udělat. Tvá Marie.“ Na plese Proč ale dívku potrestali a zakázali styk s jejím milým? Jednou se konal velkolepý ples v Hofburgu, kam zavítala i císařská rodina. Přišla také krásná Vetserová a všichni na ni hleděli jako na zjevení. „Usmála se na Rudolfa, jenž ji oslovil, ale když míjela korunní princeznu, šla mimo, pohlédla na ni a nepozdravila. Oči obou dam se setkaly a bylo mi řečeno, že to bylo, jako by se potkali dva tygři připravení ke skoku,“ svěřuje se hraběnka Larischová v knize Moje minulost. Anna Nahowská: Příběh dámy, která si na čas podmanila císaře Číst více V tu ránu začaly mít klepny posvícení a do rána o tomto skandálu věděla celá říše. Pyšnou princovu milostnici rodina potrestala odloučením od prince. Zavřeli ji v pokoji na sedm západů a bratři a matka ji hlídali jako ostříži. Ona si však nakonec našla cestičku, jak se z vězení osvobodit a setkat se s princem.   Na koho padla největší vina Nejvíce při skandálu figurovala Larischová a právě ji nejvíce potrestali. Její přívětivé vztahy se dvorem a s císařovnou Alžbětou náhle jako by vyšuměly a přítomnost této mladé ženy byla ve Vídni najednou nežádoucí. „Marně prosila Larischová o audienci u císařovny. Nebyla přijata,“ uvádí kniha o habsburských aférách. Stala se nežádoucím psancem a bývalí přátelé se na ni dívali skrz prsty.  Časem se tragické události začalo přezdívat mayerlingská aféra, protože se vše odehrálo ve městě Mayerling. Klepny vše převrátily vzhůru nohama a ze smrti milenců se vytvořil spletenec lží a nepravostí. Proto se ke konci života Larischová snažila očistit svoji pošramocenou pověst tím, že sepsala vlastní nepřekroucené svědectví o tomto příběhu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vilém II. a jeho „tajný život“: Zakázaná láska v císařském paláci.

Čas načtení: 2021-02-25 14:39:22

Česká televize připomene filmy kameramana Vladimíra Opletala

Kameraman Vladimír Opletal spojil svůj profesní život s Československou a Českou televizí. Dohromady pro ni natočil několik set pořadů. V pátek 26. února oslaví devadesát let. Česká televize do svého programu zařadila několik pořadů snímaných právě kamerou Vladimíra Opletala, například filmy Polední žár nebo Manželka Ronalda Sheldona, které natočil s režisérem Zdeňkem Zelenkou. „Vladimír Opletal je legenda, která se významně od samého počátku podílela na televizním vysílání. Vladimír Opletal byl vzniku řady úspěšných a oceňovaných projektů, které patří do zlatého fondu České televize. I proto se jeho dílo pravidelně vrací na obrazovky a zaznamenává velký divácký ohlas. Jeho přínos jako špičkového kameramana spočívá i v tom, že během své kariéry prosazoval progresivní technologie, například barevné vysílání, vznik prvního filmu ve formátu 16:9 a mnoho dalších inovací. I díky němu byla Česká televize inovátorem a přinášela ve své době to, na co byli diváci zvyklí ve světě,“ říká ředitel programu ČT Milan Fridrich. Vladimír Opletal vystudoval grafickou školu a vyučil se fotografem. Na FAMU vystudoval v letech 1951 až 1956. Ke konci studia pracoval jako asistent kamery a brzy jako samostatný kameraman – externí spolupracovník Československé televize, pro kterou natáčel pořady sportovní, zpravodajské, dokumentární, dětské i dramatickou tvorbu. V roce 1957 byl přijat do Československé televize. Byl u zrodu prvních živě vysílaných inscenací ze studia v Měšťanské besedě. Spolupracoval s více než šedesáti režiséry na distribučních filmech, TV filmech, televizních inscenacích a seriálech. Získal Cenu Trilobit (1966) za řadu inscenací, například Sammy a Ministerstvo strachu. V roce 1970 mu byla udělena Výroční cena ČST za vynikající kameramanskou práci a v roce 1972 obdržel na MTV festivalu v Sofii významnou cenu za pojetí filmu Romeo a Julie na konci listopadu. V roce 2014 získal Výroční cenu Dilia a Asociace českých kameramanů za celoživotní dílo. V roce 1962 se podílel na seriálu Tři chlapi v chalupě. O dva roky dříve už stál za kamerou v pražském Divadle ABC při záznamu inscenací Balada z hadrů a Těžká Barbora, ve kterých hlavní role ztvárnili Jan Werich a Miroslav Horníček. V roce 1966 byl kameramanem jednoho z prvních komediálních seriálů Jaroslava Dietla Eliška a její rod. Z Opletalovy tvorby nelze opomenout ani pětidílnou ságu dvou podnikatelských rodů na motivy románu Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu z roku 1968. Podílel se rovněž na oblíbeném seriálu detektivních příběhů Hříchy pro pátera Knoxe či třídílném televizním filmu Arrowsmith. Z několika desítek solitérní tvorby a minisérií se podílel například na televizních inscenacích a filmech Pozdní láska, Láska jako trám, Lucerna, Dopis psaný španělsky, Paní Piperová zasahuje, Manželka Ronalda Sheldona, Polední žár atd. Program k devadesátinám Vladimíra Opletala na ČT1 Pohádka o prolhaném království – 27. 2. ve 13:05 O tajemném labyrintu a zvídavé princezně (1992). Hrají: A. Švehlík, H. Ševčíková, H. Maciuchová a další. Scénář A. Vovsová. Kamera V. Opletal Režie S. Simonová Úsměvy Vladimíra Opletala – 28. 2. v 8:15 Vladimír Opletal hostem Jaromíra Hanzlíka (2006). Režie P. Vantuch Polední žár – 28. 2. 2021 od 21:45 Jaromír Hanzlík v detektivním příběhu o spisovateli, který se ocitá v tísnivé situaci mezi dvěma ženami (1997). Scénář podle románu P. Quentina J. Hubač. Kamera V. Opletal. Režie Z. Zelenka Manželka Ronalda Sheldona – 7. 3. ve 21:50 Viktor Preiss v detektivním příběhu o otci, který usiluje o záchranu syna podezřelého ze spáchání těžkého zločinu (2001). Scénář podle románu P. Quentina I. Hejna. Kamera V. Opletal. Režie Z. Zelenka {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-11-02 14:00:30

Renata Štulcová: Být spisovatelkou byl můj sen už od dětství

Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích, kde učí angličtinu a matematiku a píše knihy, které jí vynesly také několik ocenění. Série pro mládež Rafaelova škola má již sedm dílů a poslední díl Princezna klenotů by měla vyjít v roce 2022. Pro dospělé čtenáře má Renata Štulcová rozpracovanou knížku Kaziin příběh. A knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte.   Vaše kořeny sahají na Křivoklátsko a Slánsko a vy sama pocházíte z Rakovnicka a v dětství jste velice ráda četla knihy všeho druhu. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na období svého dětství? Čím jste chtěla být?   Dětství jsem prožila v době před internetové a před mobilní, takže kromě návštěv knihovny, čtení, hraní na housle, hraní divadla, jsem s partou dalších dětí trávila čas venku za městem. Jak jsme rostli, odvažovali jsme se dál a dál do širého okolí, vraceli se domů dávno po setmění, nádherně jsme se při různých často i dosti nebezpečných dobrodružstvích „vyblbli“. Zároveň jsme poznávali přírodu takovou, jaká ve skutečnosti je i se všemi nebezpečími a zrádnostmi. Ačkoli teď si vzpomínám na jeden dětský hororový zážitek, který dokazuje, že nejen příroda může být nebezpečná. Bydleli jsme nedaleko hřbitova, který byl tehdy ještě plný starých hrobek, a my tam chodili v první třídě po škole sbírat kaštany. My, děti bez mobilů a hodinek jsme se tam doslova zapomněli, náhle se začalo rychle stmívat, a když jsme došli k bráně, zjistili jsme, že je zamčeno. Nejdřív jsme se ulekli, protože nikdo z rodičů netušil, že jsme na hřbitově. Ale pak nás napadlo využít hromady suti u zdi na opačném konci hřbitova, po které jsme vylezli nahoru na zídku hřbitova. Ano, byly jsme děti šikovné a poradily jsme si. Naštěstí zídka nebyla na druhé straně příliš vysoko nad silnicí a my mohli bezpečně seskočit. A čím jsem vlastně chtěla být? Vším možným od lékařky, zahradní architekty až po archeoložku a záhadoložku, ale nejvíc ze všeho jsem chtěla být spisovatelkou. To byl sen, o kterém jsem raději ani nemluvila, abych ho nezaplašila.   Co vás přivedlo ke studiu matematiky a geografie, které jste vystudovala na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem? Na gymnáziu jsem kromě přírodních věd pokukovala po jazycích, literatuře, můj sen stát se spisovatelkou jsem si stále hýčkala. Jenže rok před revolucí jsme mohli podat na univerzitu jen jednu přihlášku a některé obory byly pouze pro správně politicky angažované a „vyvolené“. A tou já nebyla. Proto jsem neriskovala s přihláškou na anglistiku, ale vybrala jsem si další ze svých lásek, a to geografii, což je přírodní věda. Nabízeli ji jen v kombinaci s matematikou, která mi šla, tak jsem si prostě tenhle obor zvolila. Studium bylo více méně zběsilé. Geografie mě bavila, zajímala. Všechny disciplíny mi měly co říci, ať už to byla geologie, meteorologie, astronomie, hydrologie atd. Ale matematika a její disciplíny? Některé oblasti matematiky jsou z mého pohledu nesmírně zajímavé, jiné opět z mého pohledu příšerně nudné. Se studiem jsem neměla problém, ale nebýt knih českých i anglických, kterými jsem si prokládala učení na zkoušky a zápočty, asi by mě z některých nudných matematických disciplín kleplo.   Pak jste ještě vystudovala anglický jazyk na UK v Praze a působíte jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Co učíte a jak vás profese učitelky ovlivňuje při psaní? Čtou vaší žáci vaše knížky? Nakonec po revoluci i na tu angličtinu naštěstí došlo. Kromě toho, že překládám, angličtinu také učím a částečně učím i matematiku. Škola moje psaní nijak neovlivňuje, pokud se podívám na první polovinu knih, které jsem napsala. Jedině, co se týká série Rafaelova škola, tak v ní by se daly najít prvky, zážitky, které jsem ve škole čerpala. Jinak mezi svými žáky mám takové, co moje knihy opravdu čtou. Občas se po hodině přijdou na něco zeptat nebo si dát podepsat knihu, což je milé.   V roce 2003 vyšel první díl z třídílné série dobrodružných fantastických příběhů Tomáše a Anny Nemetonburk. Co vás přivedlo k psaní knížek? Jak už jsem se zmínila výše, knihy jsem chtěla psát odjakživa. Ale vyrostla jsem ještě v době, kdy se hledělo na jazykovou kvalitu knih, na myšlenky, na propracovanou zápletku. Tudíž jsem počítala s tím, že jako budoucí autorka musím nabrat životní zkušenosti a pročíst se nekonečnými zástupy knih, aby vstřebala různé postupy, zjistila, jaké texty jak na čtenáře působí. Proto jsem nic nepsala, ale věnovala se té nejdůležitější spisovatelské průpravě, svému velkému hobby, což je čtení. Čtu všechny žánry a dokonce i poezii. V každém žánru se dá najít něco, co přenesete do jiného a navzájem je tak obohatíte. Tehdy jsem jezdila na školení Britské rady, a při přípravě aktivit pro začínající učitele angličtiny, které jsem školila, jsme si my lektoři mimo jiné vyprávěli o svých snech. Zmínila jsem se, že jednou se pokusím psát knihy, a na to mi kolegyně lektorka řekla, že bych měla začít hned. Že třeba budu mít štěstí. Ale třeba taky ne a své knihy na pultě knihkupectví se ani do důchodu nedožiju. Došlo mi, že má pravdu, takže jsem se zamyslela a byla z toho trilogie Nemetonburk, kterou vydal Albatros. Teď to vypadá ideálně, ale nemyslete si, Albatros byl asi až osmým nakladatelstvím, které jsem oslovila. Ostatní před ním Nemetonburk odmítli. V Albatrosu mě tehdy dostala pod křídla paní redaktorka Jiřina Novotná, která zpracovávala Harryho Pottera. Od ní jsem se naučila trpělivé redaktorské práci na vlastním textu a navždy jí budu nesmírně vděčná.   Pak přišla osmidílná série Rafaelova škola (vyšlo již sedm dílů), první Vílí křídla vyšel v roce 2011 a hlavní hrdinkou je Marina Fialková, dívka, která je napůl člověk a napůl vílí princezna. Kdy se dočkáme osmého závěrečného dílu Princezny klenotů?  Celá první polovina série vychází vlastně už podruhé. Osmý díl měl původně vyjít na podzim 2021, ale měla jsem tolik starostí během posledního roku, psaní muselo často stranou, takže jsem knihu dokončila až nyní. Ještě nás čekají korektury a paní ilustrátorku práce na krásných ilustracích, které zpracovává tuší, takže jsme se rozhodli, že osmou knihu odložíme na jaro 2022. Než Princezna klenotů vyjde, mám v plánu vytvořit dvě překvapení z rafaelovského světa, abych udělala čtenářům radost za to, že se sérií někteří opravdu žijí dlouhých 11 let. Nakonec na svém webu www.renatastulcova.cz nabízím už nyní bonus zdarma. Čtenáři si mohou stáhnout v pdf prequel k Rafaelově škole, který budu na Vánoce rozšiřovat o další povídky. Jedná se totiž o povídky z rafaelovského světa nazvané Mediátorka Atlantidy.   Kromě této série pro mládež jste napsala také několik samostatných knih a cenami ověnčená je Růže a krokvice. Také jste napsala knížku pro ruské čtenáře Strážci sedmi divů světa. Připravujete něco nového? Kde nacházíte inspirace pro své příběhy? Růže a krokvice, která u nás vyšla už v druhém vydání pod názvem Bratrstvo růže, byla dokonce přeložena do bulharštiny a vyšla v Sofii. Tam dostala název Šifra krále Karla. Inspirace k této knize ke mně přilétla na výstavě o Karlu IV., kde jsem poprvé viděla rysy Petra Parléře na pergamenu pěkně pravítkem a kružítkem. Dokonalá inženýrská práce. V tu chvíli mě napadla myšlenka, která mě neopustila, dokud jsem Bratrstvo růže nedopsala. Inspirací k Rafaelově škole byla moje láska k přírodě, k naší planetě a vesmíru a k příběhům. K těm velkým vážným příběhům s archetypy. Ale úplně první myšlenka na Rafaelku, jak se mezi čtenáři sérii říká, se v mé mysli objevila na rušné ulici plné rámusících náklaďáků. Tehdy se jako reakce na nepříjemné prostředí zrodila myšlenka napínavé série, v které se hrdinka snaží docílit harmonie. Rafaelovu školu čtou všechny generace čtenářek, přestože jsem při psaní prvotně myslela na mládež. Velmi mě tato skutečnost překvapila, když jsem se to dozvěděla. Po Rafaelově škole se konečně přesunu do literatury pro dospělé. Mám rozepsanou beletrii Kaziin příběh, válí se mi v šuplíku dlouhé čtyři roky a myslím, že nadešel čas ji dokončit. Ke Kaziině příběhu jsem inspiraci našla v krajině kolem nás a samozřejmě ve Starých pověstech českých. Ale nečekejte, že se bude jednat o jakýsi re-telling Kazi a Bivoje. Kdepak, čeká na vás naprosto něco jiného. Kromě Starých pověstí českých mě inspirovala skutečná historie a mytologie Evropy. Více bych nerada prozrazovala, dokud nebude Kaziin příběh na pultech. Inspiraci sbírám naprosto všude. Nejen inspiraci pro základní linie zápletek, ale také ty maličké inspirace pro jednotlivé scény. Někdy se stačí dívat a naslouchat lidem. Většina situací, rozhovorů, které do knih vepisuju, se někomu někdy stala a já tyhle situace, pokud se zrovna hodí, upravuju, přesazuju do jiného prostředí, domýšlím tak, aby se mi hodily do dané zápletky.   Jste učitelkou a spisovatelkou. Je vám některá z těchto profesí bližší nebo vás naplňuji obě a vzájemně se vám proplétají?  Po pravdě, jsem spíše spisovatelkou, ale na živobytí si musím vydělat i jinou prací, takže učím. V malém městě mnoho jiných možností nemáte. Překládám a dokonce jsem překládala knihy, což mě opravdu bavilo. Jenomže z celodenního vysedávání u PC jsem byla tak unavená, že jsem se pak na psaní svých knih nemohla soustředit, proto jsem se nakonec přiklonila k rozhodnutí, že bude lepší učit. Při tomto povolání komunikujete s lidmi, nesedíte stále na vlastním pozadí, takže když pak zasednete ke psaní, je to zase změna.   Láska k četbě vám zůstala a o sobě říkáte, že jste knihomol a již v dětství byla vaší oblíbenou knížkou Staré pověsti české a často z ní čerpáte při psaní například Růže a krokvice, Kroniky Velké Moravy, Kaziina příběhu. Přesto máte oblíbeného autora nebo žánr? Protože jsem vystudovala angličtinu, což znamená, že jsem musela přečíst na zkoušky a zápočty nesmírné množství té „vyšší" a vybrané literatury, čtu od té doby jen to, co mě opravdu baví nebo zajímá. Mám ráda thrillery, historickou beletrii, romantiku, ale i knihy kladoucí otázky. Ráda zasednu ke knihám Dana Browna, Umberta Eca nebo Václava Cílka. Dále miluju detektivky, knihy vyprávějící tajemství, takže se například vždy nesmírně těším na novou knihu britské spisovatelky Barbary Erskinové. Ale kdybych opravdu měla vyjmenovat všechny oblíbené spisovatele, tak mi stránka nevystačí. A to bych vám nabídla také klasiky jak české, tak francouzské, ruské, americké, anglické …   A co odpočinek a koníčky, máte na ně čas? Jak nabíjíte své „baterky“?. Baterky nabíjím hudbou, rozhovory s lidmi, pobytem v přírodě, na zahradě. Mimo jakákoli písmenka, mimo internet a rozsvícený monitor. Mimochodem, ráda šiju, ale k šití se zas tak často nedostanu. Naposled jsem si před rokem ušila letní šaty. Samozřejmě miluju kavárny a kratší shopping, také turistiku, poznávání světa. Ráda se věnuju záhadám, jsem takový záhadolog amatér, i když záhadologie je zčásti koníček knižní a zčásti práce v krajině. Vlastně díky mé oblibě historických záhad jsem se dala do psaní Kaziina příběhu. A ještě jeden koníček mám, a tím je nejenom pěstování pokojových a balkónových rostlin, ale také bylinkářství, které mě drží už od dětství.   Renata Štulcová se narodila se v roce 1969 a pochází z Rakovnicka. Vystudovala matematiku a geografii na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, angličtinu na UK v Praze. Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Napsala knižní série Nemetonburk (Nemetonburk aneb Tajemství ve skále, Nemetonburk aneb Zlatá brána a Nemetonburk aneb Alatýrová hora) a Rafaelova škola (Vílí křídla, Tance nág, Rohy faunů, Vlnění nymf, Vlasy dryád, Písně sirén, Pokladnice kentaurů a Princezna klenotů, která má vyjít). Je také autorkou knih Růže a krokvice a Mojmír – Cesta pravého krále. Je držitelkou cen White Raven Award 2010, SUK 2010 Cena učitelů, SUK 2009 – Cena knihovníků SKIP, SUK 2009 Cena Noci s Andersenem, Cena knihovníků na Polabském veletrhu 2009, Čestné uznání Albatrosu 2004, SUK 2003 Cena učitelů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-18 14:58:48

Barbora Šťastná: Zajímají mě příběhy, v nichž se přítomnost propojuje s minulostí

Bezmála dvacet let pracovala jako novinářka, osm let psala blog a od roku 2019 působí jako editorka Paměti národa a jak přiznává, v této práci se našla. Kromě toho se Barbora Šťastná věnuje také psaní knížek. Ta poslední Hezčí svět vyšla v roce 2020 a právě pracuje na další.   Vyrůstala jste v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Jak jste prožívala období svého dětství? Čím jste chtěla být? Nepamatuji se, čím jsem chtěla být jako malá, asi se to hodně měnilo podle toho, co jsem zrovna četla. Třeba když jsem četla Děti z Bullerbynu, chtěla jsem bydlet na vesnici a pracovat na statku. Ale pamatuji se, že jednou – to mi bylo asi sedm, osm let, jsem se ptala mámy, jak se v dospělosti shání zaměstnání. A máma mi odpověděla: „Přes známé.“ To mě úplně vyděsilo, protože jsem si pomyslela, že nemám žádné „známé“, kteří by mi pomohli sehnat práci, až budu velká. Utěšovala jsem se tím, že bych mohla dělat aspoň sekretářku u nás na základce, protože tam jsem měla známé – učitelky.   Co vás přivedlo ke studiu scenáristky a dramaturgie na FAMU?   Maturovala jsem v roce 1991, v době, kdy se najednou zdálo, že je všechno možné. Třeba i přihlásit se na uměleckou školu. Do té doby nás totiž výchovní poradci na všech stupních škol hodně tlačili ke studiu technických oborů, s argumentem, že nikam jinam se stejně nemáme šanci dostat. Ale po roce 1989 jsem najednou měla pocit neomezených možností, takže jsem udělala něco, na co jsem do té doby vůbec nepomýšlela – přihlásila jsem se ke studiu dramaturgie na DAMU. Kupodivu mě vzali. Po třech letech jsem se potom přihlásila na scenáristiku na FAMU. „Spisovatelství” se u nás nikde studovat nedalo a scenáristika mu byla nejblíž.   Již během studií jste začala psát do různých časopisů o filmu. Začínala jste v časopise Týden, pak jste byla redaktorkou filmového měsíčníku Premiere, následoval časopis ELLE a poté jste byla šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie. Jak vzpomínáte na svoji novinářskou kariéru? Moje psaní pro časopisy začalo jako z nouze ctnost. Na FAMU jsem od jisté doby měla pocit, že psaní povídek nebo scénářů se mi vůbec nedaří. Že prostě nemám talent na vyprávění příběhů. Takže jsem na tuhle stránku práce trochu rezignovala. O to víc jsem se zaměřila na teoretické psaní o filmu. To mě přirozenou cestou dovedlo k filmové publicistice… a odtamtud do redakcí nejrůznějších časopisů. A v nich jsem pracovala, když to počítám, skoro dvacet let. Uf, připadám si hrozně staře, když tohle říkám.   Od roku 2019 jste editorkou Paměti národa. Co je vaší náplní a jak jste se k této práci dostala? Čtyři roky jsem dělala šéfredaktorku Mojí psychologie a dost mě to vyčerpávalo. Celý časopis jsme vyráběli v tříčlenné redakci, bylo to hodně práce a hodně stresu. Třeba při přemlouvání celebrit, aby nám poskytly rozhovor, nebo při schvalování fotek na obálku… Takže jsem chtěla odejít. A shodou okolností právě v té době jsem zahlédla inzerát hledající editora pro Paměť národa. V té práci jsem se opravdu našla. Mým úkolem je poslouchat nahrávky rozhovorů s pamětníky historických událostí a vytvářet podle nich psané texty pro náš archiv i pro různá média. Každý den poslouchám strhující příběhy z doby druhé světové války, stalinismu, šedesátých let, normalizace… co víc bych si mohla přát?   Psaní vás provází skoro celý život. V dětském věku a dospívání jste rozepsala, jak jste někde přiznala, detektivku, cestopis a historický román. Napsala jste spoustu povídek a první vaše knížka Výlet do ptačího města vyšla někdy v 90. letech. A od roku 2010 jste skoro osm let psala Šťastný blog. Co vám přimělo psát právě blog? Bylo to ještě předtím, než naplno propukl boom sociálních sítí. Blog byl jednoduchý prostředek, jak si vytvořit svou vlastní platformu, prostor, kde si můžu publikovat, co chci a okamžitě mít zpětnou vazbu od čtenářů. V časopisech jsem psala to, co bylo potřeba, nebo co mi někdo zadal. Kdežto blog byl jako moje vlastní hřiště, kde si pravidla určuji já sama.   Právě ze Šťastného blogu jste čerpala do knížky Šťastná kniha, která vyšla v roce 2013. Pak následovala Jak jsem sebrala odvahu a poté Dobrá tak akorát. A jak jste v jednom rozhovoru přiznala, jsou autobiografické. Další dvě – Láska pro samouky a Hezčí svět jsou fiktivní. Pracujete na další knížce? O čem ráda píšete? Ano, pracuji na další knize – měl by to být román, ve kterém se proplétá současný příběh s historií předchozích dvou generací. Jak už jsem zmínila, když jsem kdysi studovala na FAMU, ztratila jsem autorskou sebedůvěru, přestala jsem věřit, že dokážu vyprávět příběhy, které by někoho zajímaly. To byl taky důvod, proč jsem celá léta psala jen blogy a útržkovité fejetony. Teď, po mnoha letech, tu vypravěčské sebevědomí pomalu zase nacházím. Příběhy, které mě zajímají, jsou ty, v nichž se přítomnost propojuje s minulostí, odkrývají se různá rodinná tajemství.   Na obálkách všech vašich knížek jsou krásné ilustrace výtvarnice a ilustrátorky Lely Geislerové, sestry hereček Ani a Ester Geislerových. Jak se vám spolu pracovalo? Na dálku! Lela je myslím velký introvert, stejně jako já. Měla jsem velkou radost, když souhlasila, že bude ilustrovat obálku Šťastné knihy. Ale naše komunikace probíhala převážně po e-mailech. Ve skutečném životě jsme se setkaly jen několikrát.   Nějakou dobu jste v mládí pobývala ve Francii. Nejdříve jako au-pair a pak jako stipendistka na Sorbonně a díky znalosti francouzštiny jste přeložila několik knížek. A co dnes překládáte ještě? Ty knížky, které zmiňujete, jsem přeložila hlavně díky své neuvěřitelné drzosti. A díky tomu, že jsem si neuvědomovala, co všechno má skutečný překladatel znát a umět. Když dnes sleduji na sociálních sítích diskuse svých přátel, opravdových překladatelů, třeba Viktora Janiše a Michaely Škultéty, dost se červenám. Nicméně překládání mě opravdu těšilo. Ponořit se do cizího textu je jako nějakou dobu bydlet v cizí domácnosti, zjišťovat o jejím majiteli všechny nejintimnější podrobnosti, kam si dává chňapky na nádobí, co má v lékárničce… Ale už dlouho jsem nic nepřekládala a obávám se, že i ta moje francouzština poslední dobou trochu ztrouchnivěla.    Jaká jste čtenářka? Dočetla jsem se, že se ráda vracíte ke knížkám Betty MacDonald a ráda čtete Francisce Scotta Fitzgeralda… Objevem posledních let je pro mě Elena Ferrante a její Geniální přítelkyně i další romány. A také Neil Gaiman, zrovna jsem dočetla jeho Oceán na konci cesty. Jako oddechovky mám ráda horory Stephena Kinga.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Poslední rok je to – vzhledem k pandemii – hodně stereotypní. Pracuji z domova. Ráno cvičím jógu. Chodím běhat. Před rokem jsem se taky začala učit španělsky přes aplikaci Duolingo. Kurz španělštiny mi už brzy skončí a těším se, že pak budu pokračovat němčinou. A taky se těším, že snad už brzy – třeba příští rok – zase bude možné cestovat a že si ty jazyky vyzkouším v praxi.   Barbora Šťastná se narodila se v roce 1973. Vyrůstala v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Po gymnáziu v Karlových Varech, vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Řadu let působila jako novinářka a od roku 2019 je editorkou Paměti národa. Napsala knihy – Šťastná kniha (2013), Jak jsem sebrala odvahu (2015), Dobrá tak akorát (2017), Láska pro samouky (2019), Hezčí svět (2020). Mluví anglicky a francouzsky a přeložila několik knih z francouzštiny. S rodinou žije v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-15 12:13:09

U knihovny s Petrem Bílkem: O životě, který smetly velmocenské zájmy, nadšení z Maigreta a textech kráčejících neznámou zemí

Pokud vás unavily popisy detoxů v Bohnicích, historky o domácím násilí nebo esejistické výlevy o současné krizi, spravte si chuť románem od Guzy Jachiny Děti volhy. Nebo zkuste příběhy detektiva Maigreta, jehož Simenon vodí po cestách zdánlivě bez plánu a záměru, někdy jen tak bloudí, jenže tato hra baví. Či můžete spolu s hrdiny Bellowova románu Dobrodružství Augieho Marche uvažovat o tom, co je čest, jakou cenu má kamarádství, co stmeluje rodinu, kdo zraje ke zločinu, kam vedou podvody, jestli se vyplatí důvěra, co je láska.   Guzel Jachina: Děti Volhy (Prostor 2020/ překlad Jakub Šedivý) Zvláštní jméno, autorka se narodila v roce 1977 v Kazani a má tatarské kořeny. Z hlediska průměrné úrovně našich znalostí o prostorech širé Rusi představuje tento román pořádný průlom. Těží ze života více než milionové populace Němců pozvaných Kateřinou II. a usazených na dolním toku Volhy. Osud venkovského učitele se proplétá složitými ději a katastrofickými peripetiemi první poloviny dvacátého století, leč nejde o žádnou realistickou venkovskou kroniku. Autorčina sugestivní exprese těží z detailů, které jako ostré trny prorazily poklidnou realitou volžských břehů a stepí z úrovně velké historie. Armády, traktory, kolektivizátory, nevinné oběti, to vše splachuje netečný veletok a stápí v chaluhách svého dna. Bezcitná voda stejně jako revoluce a hladomory nebere ohled na lidi a plyne podle svého času pod zimními ledy, jarními krami i loděmi letních výletníků a obchodníků. „Volha rozdělovala svět na dvě části,“ tak začíná svou ságu Jachina a buduje pevnou rukou metaforu mezníku na zemi i v dějinách. Historie Německé sovětské republiky byla krátká a byla příliš na dosah, než aby unikla zájmu Stalina i Hitlera. Povolžští Němci se mentálně ukotvili v 18. století a s údivem a nepochopením zírali na to, jak je rozfoukává brutalita velmocenských zájmů ve století dvacátém. Autorčin svět je hmatatelně předmětný, stavěný v doteku s přírodou, úrodou na polích, každodenním jídlem nebo chovem dobytka. Houževnatá pokora učitele Bachy tvoří kontrast k neomalenosti živlů a dějin. Pokud vás unavily popisy detoxů v Bohnicích, historky o domácím násilí nebo esejistické výlevy o současné krizi, spravte si chuť tímto čtením.   Georges Simenon: Třikrát Maigret a neochotní svědkové (Odeon 1986/ překlad Eva Ruxová, Marie Janů, Gréta Mašková) Stesk za Paříží, jaká už není a nikdy nebude, sáhl po svazku z legendární edice detektivek 3x. Nabízí příběhy: Muž, který okradl Maigreta, Maigret a neochotní svědkové, Maigret a mrtvá dívka. Četl jsem kvůli reáliím padesátých a šedesátých let minulého století: sousedské kavárničky, autobusy s plošinami, žetony na telefon, okénka conciergeries a zvědavé domovnice za nimi, zastrčené hotýlky, kouření kdekoli a kdykoli, důraz na dobré jídlo s přáteli a žádný fast food, placení hotovými penězi. Brzy se ale z těchto romantických kulis začíná klubat příběh, který dokáže zaujmout i dnes. Klasik žánru nechává pracovat atmosféru a vodí svého hrdinu po cestách zdánlivě bez plánu a záměru, někdy jen tak bloudí, jenže tato hra baví. Simenon skvěle pracuje s dialogem a mě těší, že není doslovný. Nadechl jsem se a podívám se po dalších Maigretových kulišárnách.   Saul Bellow: Dobrodružství Augieho Marche (Odeon 1984/ překlad František Fröhlich) Kdo si před mnoha lety dopřál Herzoga nebo Humboldtův dar, tomu nemusím dodávat žádná další doporučení, aby se pustil i do tohoto románu. Saul Bellow (1915–2005) patří do plejády vynikajících amerických spisovatelů židovského původu, za něž USA vděčí pogromům, válkám a revolucím ve východní Evropě v minulém století, Nobelovu cenu dostal v roce 1976. Augieho Marche začal psát na konci čtyřicátých let v Paříži a prý nad ním strávil tři roky. Dějištěm tohoto pikareskního románu je drsné Chicago v první půli 20. století, ale větvení a význam dějů se zdaleka neomezuje jen na tuto metropoli. Bellow ztvárňuje genezi americké společnosti, snaží se najít odpověď na to, kdo je Američan, odkud přichází a o co usiluje. Jeho hrdina se na vrcholu sinusoidy vyhřívá v blahobytu, leč vzápětí se téměř jako bezdomovec potácí Kanadou a Amerikou na nákladních vlacích. Takovými křivkami sonduje autor různé vrstvy společnosti, ohledává jejich hodnoty a spolu se svými hrdiny uvažuje o tom, co je čest, jakou cenu má kamarádství, co stmeluje rodinu, kdo zraje ke zločinu, kam vedou podvody, jestli se vyplatí důvěra, co je láska. Bellowovo psaní je klamavé, vede si vás po lince tradičního vyprávění, ale bez přechodu zabloudí k minuciózním analýzám nálad a situací a jde do takových nuancí, že se vám najednou ztratí v zákrutách, jimž možná ani sám nerozumí. „Teď nastává westminsterský temný čas, kdy množství předmětů není k rozeznání, jsou příliš nahusto, ještě k tomu ostrovní déšť, severomořské bezsvětlí, žíla Temže. Ona temnota, v níž je nutno rozlišovat a rozhodovat – není to jen něco místního, je to táž temnota, jež panuje v nejpalčivějším jasu vyprahlé Messiny. A co studivost toho deště?“ Tak takto to u něj někdy pádí. Augieho dobrodružství spotřebují přes sedm set stran jemňoučkého papíru, takže jedině díky tomu nevypadá svazek jako nějaké sebrané spisy. Jak sám napsal, Bellowovy texty kráčejí bezprostřední neznámou zemí, „která se táhne do všech pohledů“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-20 17:22:37

Ve 34 jazycích včetně češtiny vychází 1. září nový román Eleny Ferrante Prolhaný život dospělých

Nový román Elleny Ferrante, který vyšel loni na podzim v Itálii, vrací čtenáře zpět na území známé z její tetralogie Geniální přítelkyně. Opět, jako v Geniální přítelkyni, promlouvá ženský hlas vyprávějící o sobě jako o teenagerce. Opět se hrdinka nachází v obtížně dešifrovatelném prostoru mezi dospělostí a dětstvím. Po několika stránkách však čtenář zjistí, že ho nečeká další příběh „geniálních přítelkyň“ – Ferrante tentokrát míchá karty ve hře lží a sebeklamů, která trvá až do konce. V Prolhaném životě dospělých čtenáře sice přivádí do Neapole, nikoliv však na chudé předměstí, ale do malého buržoazního bytu v lepší čtvrti Vomero, prostírající se nad městem. Zde, obklopena knihami, žije dvanáctiletá Giovanna se svými rodiči, středoškolskými profesory, intelektuálně sympatizujícími s komunismem. Dosud byla hýčkaným jedináčkem, po němž se žádalo jen to, aby se mu dařilo ve škole. Pak se vše náhle, dramaticky změní, když omylem zaslechne rozhovor rodičů, kdy o ní milovaný otec prohlásí, že je velmi ošklivá. Otcovo odsouzení odstartuje její cestu z nevinnosti dětství a má fatální následky. Lze se domnívat, že se zde Ferrante inspirovala svým oblíbeným románem Paní Bovaryová, v němž Ema myslí na svou dceru Bertu: „To je zvláštní, jak je to dítě ošklivé!“  Později zjistíme, že Giovannin otec řekl, že je předurčena stát se nejen velmi ošklivou, ale stejně ošklivou jako teta Vittoria, jeho sestra. A kdo je Vittoria? Prý čarodějnice, která se svým bratrem přerušila všechna pouta, která žije v ubohém bytě v průmyslové čtvrti a uctívá mrtvého muže, jenž byl ženatý s jinou. Giovannina matka o ní nemluvila nikdy a otec pouze se znechucením. Giovanna nevyhnutelně musí zjistit, zda je jí souzena ošklivost a, co je horší než cokoli jiného, chudoba „zlé“ příbuzné. Giovanna možná není krásná, ale je bystrá a vnímavá. Záhy objeví, že vedle buržoazní Neapole zaneprázdněných profesorů, tlachajících na intelektuálních večírcích, se skrývá další Neapol – špinavá a vulgární, zoufalá i vitální, o níž nikdy předtím neslyšela. Získává první sexuální zkušenosti, které se navzdory sexuální výchově nepodobají ničemu, co si kdy představovala: „… náhle jsem z jeho kalhot ucítila nevábný pach připomínající odér veřejných záchodků, což mě znechutilo, navíc právě v tu chvíli řekl zničehonic: dost, nechal ho vyklouznout z mé dlaně, zastrčil si ho zpět do kalhot a povzdechl si tak mocně, až mě to zaskočilo.“  Avšak zásadním odhalením je, že všichni dospělí lžou, zvláště ti, kteří říkají, že vás milují. A že jsou schopni se navzájem zradit, aniž by měli odvahu se definitivně opustit, a dokonce ani přestat milovat jeden druhého: „Zase lži, pořád samé lži, dospělí nám lhát zakazují, přitom sami lžou na každém kroku.“ Giovannu čtenář pozná v jejích dvanácti letech a rozloučí se s ní na konci románu, kdy je jí šestnáct. Během dospívání se její rodina rozpadá a ona se učí, že člověk může přežít lži dospělých tím, že se sám naučí lhát a zraňovat slovy: „Ve lhaní jsem se zcela našla, vykládání báchorek mi přinášelo stejnou útěchu jako modlení.“ Anebo se dá přežít tím, že se zamiluje do někoho, kdo se zdá být inteligentnější, čistší a zajímavější než její otec? Italského vydání se během necelého roku prodalo čtvrt milionu výtisků. V produkci Netflixu a společnosti Fandango vzniká jeho seriálová adaptace. Nyní kniha vyjde v jeden den ve 34 překladech.   Ukázka z knihy:   2   Ani to by se nedalo označit za opravdovou lež, protože jsem se opětovného setkání s Vittorií bála. Ale zatímco jsem tu větu vyslovovala, už jsem věděla, v jaký den, jakou hodinu a na jakém místě ji znovu uvidím. Vlastně jsem se od ní vůbec neodloučila, měla jsem v mysli každé její slovo, gesto i výraz tváře a nepřipadalo mi, že už je to setkání za mnou, nýbrž že stále ještě probíhá. Otec bez ustání mluvil a přesvědčoval mě o tom, jak moc mě má rád, ale já místo něj viděla a slyšela jeho sestru, vlastně ji vidím a slyším doteď. Vidím ji, jak přede mnou stojí celá v blankytném, vidím, jak mi v tom svém ostrém dialektu říká: zavři dveře, načež se ke mně obrací zády, jako by si ani nepřipouštěla, že bych ji třeba nemusela následovat. Z Vittoriina hlasu, ale možná i z celého jejího těla sálala neskrývaná nedůtklivost, která bleskově projela celým mým tělem, ožehla mě podobně jako plameny šlehající z plynového hořáku, když se pod ním škrtne sirkou. Zavřela jsem za sebou dveře a cupitala za ní jako pes na vodítku.      Stačilo pár kroků a ocitly jsme se v místnosti bez oken, v níž to páchlo kouřem a jediné světlo tam proudilo skrze dokořán otevřené dveře. Těmi prošla a já hned za ní, stanuly jsme v malé kuchyni, kde mě ihned upoutal až extrémní pořádek a neurčitý odér nedopalků a zatuchliny.      „Chceš pomerančovou šťávu?“      „Nechci obtěžovat.“      „Chceš ji, nebo ne?“      „Ano, děkuju.“      Ukázala mi na jednu z židlí, ale pak si to rozmyslela a řekla, že je rozbitá, a posunkem mi naznačila, ať se posadím na jinou. Potom k mému překvapení nevyndala z lednice – lednice bílo-nažloutlé barvy – limonádu v plechovce nebo lahvi, jak jsem očekávala, ale vzala z košíku několik pomerančů, rozkrojila je a začala je vymačkávat do sklenice, přičemž nepoužívala žádný odšťavňovač, prostě je drtila rukama a občas si vypomohla vidličkou. Mezitím na mě promluvila, aniž by se ohlédla:      „Nemáš na ruce náramek.“      Znervózněla jsem:      „Jaký náramek?“      „Ten, co jsem ti darovala, když ses narodila.“      Nevzpomínala jsem si, že bych kdy měla nějaký náramek. Vycítila jsem však, že ta věc je pro ni důležitá a to, že ho nenosím, ji mohlo urazit. Řekla jsem:      „Možná mi ho maminka dávala jako miminku, tak do jednoho nebo dvou let, ale pak jsem vyrostla, takže mi už byl malý.“      Otočila se na mě a já zvedla zápěstí, abych jí dokázala, že už je příliš silné na to, aby se na něj vešel náramek pro novorozence, a teta se k mému velkému údivu dala do smíchu. Měla velkou pusu s velkými zuby, a když se smála, byly jí vidět dásně. Pověděla mi:      „Seš chytrá.“      „Řekla jsem jen pravdu.“      „Ty se mě bojíš?“      „Trošku.“      „Je dobře, že se bojíš. Strach je potřeba i ve chvílích, kdy k němu není důvod, protože člověka drží ve střehu.“ Položila přede mě sklenici, po níž stékaly kapky šťávy, na její oranžové hladině plavaly kousky dužiny a bílá zrníčka. Zadívala jsem se na tetiny úhledně sčesané vlasy a vzpomněla jsem si, že podobný účes jsem viděla ve starých filmech v televizi nebo na matčiných fotografiích z dob dospívání, nosila ho jedna její kamarádka. Vittoria měla hodně husté obočí, připomínalo dva lékořicové pendreky, dvě černočerné úsečky pod mohutným čelem lemující hluboké dolíky, v nichž se skrývaly její oči. Napij se, řekla. Ihned jsem uchopila skleničku, abych ji nerozzlobila, ale do pití se mi vůbec nechtělo, protože jsem měla pořád před očima, jak cedí šťávu skrze dlaň, navíc mi vadila ta dužina a zrníčka, matka mi je totiž ze šťávy vždycky vyndávala. Napij se, zopakovala, udělá ti to dobře. Pomalu jsem si usrkla a ona se mezitím usadila na židli, o níž před chvílí tvrdila, že je vetchá. Pochválila mě, ale mluvila pořád tím svým neomaleným tónem: jo, seš chytrá, hned sis dokázala vymyslet pro svý rodiče omluvu, to se ti povedlo. Ale pak mi vysvětlila, že se pletu, protože mi nedarovala náramek pro miminko, nýbrž náramek, který bych mohla nosit jako velká a na kterém prý velmi lpěla. Protože – zdůraznila – nejsem jako tvůj otec, kterýmu děsně záleží na penězích a věcech; já na věci seru, záleží mi na lidech, a když ses narodila ty, pomyslela jsem si: dám to holce, ať si ho nosí, až vyroste, dokonce jsem to tvejm rodičům jasně napsala na lístek – dejte jí ho, až bude velká – a nechala ho i s tím náramkem v poštovní schránce, nahoru jsem jít nemohla, jen si to představ, tvůj otec s matkou jsou zvířata, určitě by mě vyhnali.      Osmělila jsem se:      „Možná to ukradli zloději, neměla jsi ten náramek nechávat ve schránce.“      Zavrtěla hlavou a černočerné oči jí zaplanuly:      „Jaký zloději? Nic o tom nevíš, tak radši mlč: pij tu šťávu. Taky ti matka vymačkává pomeranče?“      Pokývala jsem hlavou, ale ona si toho ani nevšimla. Vykládala o tom, jak je pomerančová šťáva zdravá, a své vyprávění doprovázela až extrémně živou mimikou. Vrásky kolem nosu a úst se jí sbíhaly do jednolitého oblouku, kvůli čemuž působila nabručeně (přesně tak: nabručeně), a její tvář s vysokými lícními kostmi, která se mi ještě před chvílí zdála moc protáhlá – jako kus našedlého plátna táhnoucího se od spánků k čelistem –, najednou zrůžověla a působila jemněji. Moje milovaná maminka, řekla, mi v den mýho svátku nosívala do postele horkou čokoládu, uměla ji vyšlehat tak, že byla krémová a nadýchaná, jako by do ní foukala. Dělají ti taky doma horkou čokoládu, když máš svátek? Chvíli jsem měla nutkání říct, že ano, přestože se u nás svátky nikdy neslavily a horkou čokoládu mi taky nikdo do postele nenosil. Ale dostala jsem strach, že by mou lež mohla prokouknout, a tak jsem zavrtěla hlavou. Rozladěně pohodila hlavou:      „Tvůj otec a matka nectí tradice, myslej si, že jsou bůhvíkdo, vařit horkou čokoládu by asi bylo pod jejich úroveň.“      „Otec dělá kávu s mlékem.“      „Tvůj otec je vůl, kdoví, jestli vůbec to kafe s mlíkem umí. Zato tvoje babička uměla skvělý kafe s mlíkem. A přidávala do něj dvě lžíce našlehanýho žloutku. Vyprávěl ti, jak jsme si jako malí dávali kafe, mlíko a zabaione?“      „Ne.“      „Vidíš? Tvůj otec už je takovej. To on musí bejt vždycky ten nejlepší a nepřipouští si, že by mohl být dobrej i někdo jinej než on. A když mu dokážeš opak, tak tě zničí.“      Vrtěla nazlobeně hlavou, z její řeči jsem sice cítila odstup, ale ne chlad. Zničil i mýho Enza, řekla, člověka, kterýho jsem měla nejradši. Tvůj otec zničí všechno, co by ho mohlo převyšovat, dělal to tak vždycky, už od dětství. Myslí si o sobě, jak je inteligentní, ale přitom nikdy inteligentní nebyl: to já jsem inteligentní, on je jen mazanej. Umí v lidech vyvolat dojem, že je nepostradatelnej. Když jsem byla malá, slunce vždycky zašlo, jakmile odešel. Myslela jsem si, že když se nebudu chovat tak, jak to on chce, opustí mě a já umřu. A tak jsem dělala všechno, co po mně chtěl, to on rozhodoval, co je pro mě dobrý a co špatný. Dám ti příklad: už od narození jsem v sobě měla cit pro hudbu, chtěla jsem se stát tanečnicí. Věděla jsem, že to je můj osud, a jenom on mohl přesvědčit rodiče, aby mě v tom podporovali. Ale tanečnice nebyla pro tvýho otce dost dobrý povolání, a tak mi to překazil. Podle něj musíš celý dny ležet v knihách, jinak nejsi hodná života na týhle planetě, nestudovaný lidi jsou pro něj nuly. Říkával mi: jaká tanečnice, Vittò, vždyť ani nevíš, co to je, koukej se jít učit a buď zticha. V tý době už si vydělával soukromejma hodinama, takže mi klidně mohl nějakou taneční školu zaplatit, místo aby si kupoval další a další bichle. Ale neudělal to, líbilo se mu lidi připravovat o smysl života, pokud nešlo o něj a jeho záležitosti. A co se týče mýho Enza – uzavřela to znenadání –, toho nejdřív přiměl k tomu, aby si myslel, že jsou kamarádi, a pak mu sebral duši, vyrval mu ji z těla a roztrhal ji na kousky.      Takhle mi to vyprávěla, sice používala vulgárnější slovník, ale mluvila se mnou tak otevřeně, až mě to znejistělo. Ve tváři se kabonila a vmžiku zase rozjasňovala, podle toho, jaké emoce s ní zrovna cloumaly: lítost, odpor, zlost, smutek. Vykreslila mi otce v tak temných barvách, jak jsem to ještě od nikoho neslyšela. Když však zmínila onoho Enza, najednou sklopila hlavu a dojetím se jí zlomil hlas, načež vyběhla z kuchyně a okázale si zakrývala oči rukou.      Seděla jsem jako přikovaná a cítila jsem obrovské vnitřní napětí. Jakmile opustila místnost, využila jsem příležitosti a vyplivla do sklenice pomerančová zrníčka, která jsem do té doby držela v ústech. Uplynula minuta, pak dvě, a já se začínala stydět za to, že jsem se nijak neohradila, když Vittoria mého otce urážela. Musím jí říct, že není správné takhle pomlouvat člověka, kterého si všichni okolo váží, pomyslela jsem si. Mezitím se ozvala tlumená hudba a po pár vteřinách se rozeřvala naplno. Zaječela na mě: pojď sem, Giannì, co tam sedíš? Bleskově jsem se zvedla a vykročila z kuchyně do tmavé chodby.      Za okamžik už jsem stála na prahu malého pokoje, v němž bylo staré křeslo, v rohu odložená tahací harmonika, stůl s televizí a stolička, na níž ležel gramofon. Vittoria stála u okna a dívala se ven. Bylo jasné, že odtamtud musí vidět otcovo auto, v němž na mě čekal. A aniž se otočila, poznamenala: jen ať si poslechne tudle desku, aspoň si vzpomene. Všimla jsem si, jak se lehounce pohupuje do rytmu, přešlapovala z nohy na nohu, kolébala boky a rameny. S rozpaky jsem ji zezadu sledovala.      „Poprvý jsem Enza potkala na bále a na tuhle písničku jsme spolu tancovali,“ slyšela jsem ji říkat.      „Jak je to dlouho?“      „Letos 23. května to bude sedmnáct roků.“      „Tak to už je spousta let.“      „Pro mě to je jako minuta.“      „Měla jsi ho ráda?“      Otočila se na mě.      „Otec ti o tom nic nepovídal?“      Když jsem uviděla její strnulou tvář, zarazila jsem se, poprvé za celou dobu mi připadala starší než moji rodiče, přestože jsem věděla, že ve skutečnosti je jí o pár let méně než jim. Odpověděla jsem:      „Vím pouze to, že byl ženatý a měl tři děti.“      „Nic víc? Neříkal ti, že to byl lump?“      Zaváhala jsem.      „Něco takového.“      „A dál?“      „Že to byl kriminálník.“      Vyhrkla:      „Jedinej lump je tvůj otec, to on je kriminálník. Enzo byl policejní důstojník, choval se slušně dokonce i ke kriminálníkům a každou neděli chodil do kostela. Já jsem tenkrát v boha nevěřila, tvůj otec mi namluvil, že neexistuje. Ale jen co jsem potkala Enza, změnila jsem názor. Hodnějšího a správnějšího a citlivějšího chlapa svět neviděl. Kdybys slyšela, jak měl krásnej hlas, jak krásně zpíval, to on mě naučil hrát na harmoniku. Než jsem poznala jeho, zvedal se mi ze všech chlapů žaludek, a když jsem ho ztratila, každýho jsem od sebe odehnala, protože se mi všichni hnusili. Tvoji rodiče ti navykládali jen samý lži.“      Celá nesvá jsem upřela oči na podlahu a neodpověděla jsem. Ona na mě však uhodila:      „Nevěříš mi, co?“      „Já nevím.“      „Nevíš, protože věříš víc lžím než pravdě. Giannì, co z tebe takhle vyroste? Jen se koukni, jak seš směšná, celá v růžovým, růžový botky, růžová bunda, růžová sponka ve vlasech. Vsadím se, že neumíš ani tancovat.“      „S kamarádkami tancujeme pokaždé, když se vidíme.“      „Jak se jmenujou tvoje kamarádky?“      „Angela a Ida.“      „A jsou jako ty?“      „Ano.“      Na znamení nelibosti se ušklíbla a sehnula se ke gramofonu, aby pustila desku od začátku.      „Umíš tancovat na tohle?“      „To je stará písnička.“      Zničehonic mě popadla za pas a přitáhla si mě k sobě. Její mohutné poprsí bylo cítit po borovém jehličí, do nějž se opírá slunce.      „Stoupni si mi na nohy.“      „To tě bude bolet.“      „No tak, dělej.“      Uposlechla jsem ji a v tu ránu jsme spolu elegantními a přesnými pohyby kroužily po místnosti, dokud skladba nedohrála. Pak se teta zastavila, ale nepustila mě, naopak mě sevřela ještě pevněji se slovy:      „Řekni svýmu otci, že jsem s tebou tancovala na tu samou píseň, co hráli, když jsem poprvý tančila s Enzem. Řekni mu to přesně takhle a doslova.“      „Dobře.“      „To by stačilo.“      Silou mě od sebe odstrčila, a když jsem najednou vypadla z její teplé náruče, potlačila jsem výkřik, jako kdybych ucítila prudkou bolest, ale styděla se projevit slabost. Zdálo se mi překrásné, že po tom tanci s Enzem už žádného jiného nechtěla. A napadlo mě, že si v nitru jistě uchovávala každý nepatrný detail své neopakovatelné lásky a že v ní díky tanci se mnou možná ty vzpomínky zase ožily. Fascinovalo mě to, toužila jsem po tom, abych se co nejdříve také takhle beznadějně zamilovala. Její vzpomínka na Enza musela být tak intenzivní, že jsem zřetelně cítila, jak z jejího kostnatého těla, hrudníku i dechu sálá žár, jenž mě celou prostoupil. Roztržitě jsem špitla:      „Jak Enzo vypadal, máš nějakou jeho fotku?“      Jakmile to slyšela, rozsvítily se jí oči.      „To jsi hodná, že ho chceš vidět. Víš co? Sejdeme se 23. května a půjdeme za ním: je na hřbitově.“   Elena Ferrante, publikující od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (12 milionů prodaných výtisků po celém světě, překlady v padesáti zemích). Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi nejvýznamnější žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Napsala také romány Dny opuštění a Temná dcera, který je tematicky propojen s příběhem pro děti Pláž v noci. Vyšel jí také ilustrovaný soubor esejů Příležitostné nápady, které autorka psala po dobu jednoho roku na žádost deníku The Guardian. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně, v roce 2020 uvedla druhou řadu a v následujících letech připraví také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La vita bugiarda degli adulti, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2019, přeložila Sarah Baroni, 368 stran, nakladatelství Prostor, 2020.

Čas načtení: 2024-05-16 14:01:07

POZOR: Microsoft do 30 dní definitívne KONČÍ s populárnou verziou Windows 10

Microsoft má už o menej ako 30 dní definitívne ukončiť podporu pre jednu z hlavných verzií Windows 10. The post POZOR: Microsoft do 30 dní definitívne KONČÍ s populárnou verziou Windows 10 appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2025-04-17 09:11:28

Google zařízl koncovku .cz. Vyhledávač nově bude na celosvětovém .com

Google zruší regionální domény jako .cz či .sk a přesměruje veškeré vyhledávání na Google.com. Změna nemá vliv na funkčnost služby.Přečtěte si celý článek: Google zařízl koncovku .cz. Vyhledávač nově bude na celosvětovém .com

Čas načtení: 2025-04-29 16:39:00

Zruší Google miliardovou aplikaci? Nad populární platformou se stahují mračna

Google opět chystá změny. Jedna z jeho rozšířených aplikací, která má více než 5 miliard stažení, možná brzy zmizí. Máte ji na mobilu a používáte ji?Přečtěte si celý článek: Zruší Google miliardovou aplikaci? Nad populární platformou se stahují mračna

Čas načtení: 2024-04-15 14:58:57

URÝCHLENE aktualizujte: Windows trpel ohromným počtom chýb

Microsoft v rámci aprílovej záplaty opravuje až 150 bezpečnostných chýb. Aktualizácia je dostupná ako na Windows 11, tak aj na Windows 10. The post URÝCHLENE aktualizujte: Windows trpel ohromným počtom chýb appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2017-07-14 07:31:05

Certifikáty od WoSign a StarCom v Chrome končí

Google se rozhodl potrestat certifikační autoritu WoSign a její dceřinou společnost StarCom, za neoprávnění vydání základního certifikátu pro jednu z domén GitHub neznámému uživateli této služby na základě toho, že měl přístup jen k subdoméně. Tento incident byl přímo nahlášen bezpečnostním týmem GitHub 17. srpna 2016. Po tomto incidentu zahájil Google veřejné šetření ve spolupráci … Pokračování textu Certifikáty od WoSign a StarCom v Chrome končí → The post Certifikáty od WoSign a StarCom v Chrome končí appeared first on Jak na webové stránky.

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 20:02:05

Soutěž studentských povídek vyhrál příběh o klokanovi

Již poosmé změřili své tvůrčí síly studenti pražských středních škol v psaní povídek na dané téma v rámci soutěže Podzimní čtení v Louvru. Námětem tentokrát bylo „V úterý ráno se Petr (Zuzka) v novinách dočetl(a), že…“. Literárního klání se zúčastnilo na 220 autorů z pěti gymnázií, z nichž deset postoupilo do finále. Po „živém čtení“ porota složená z pedagogů z gymnázií Voděradská, Na Zatlance, Elišky Krásnohorské, Budějovická a Nad Štolou a v čele se spisovatelem Michalem Vieweghem vybrala jako nejlepší povídku Klokan studenta gymnázia Nad Štolou Alexandra Platy. Mediálním partnerem soutěže byly tradičně Literární noviny. Vítěznou povídku si můžete přečíst zde:   Klokan Nepravdivý příběh na základě pravdivých událostí V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutnově – znělo dostatečně kuriózně na to, aby článku věnoval alespoň větší pozornost než všem ostatním. I po přečtení této poněkud humorně vyhlížející události si však neuvědomoval, že ho nakonec ona událost ovlivní víc, než by možná chtěl. Odhodil zčásti přečtený zpravodaj na stůl a jedním douškem vyprázdnil mléko, které zbylo v jeho misce po snědených cereáliích. Vstal, hodil si přes rameno batoh a vydal se do školy. Celou cestu se však nemohl ubránit myšlence, jak by bylo asi zajímavé takového uprchlého klokana spatřit. Petr si trochu s údivem uvědomoval, že klokana naživo nikdy neviděl. Na obrázcích samozřejmě, ale živý klokan? To by bylo hned o něčem jiném! A jak to tak bývá, když je člověk zahloubaný do myšlenek, cesta uběhne rychleji, a proto stanul Petr před budovou školy dřív, než se nadál. Myšlenky na klokana rychle a neúprosně vystřídaly myšlenky na zapomenutý domácí úkol, nadcházející písemku z matematiky a blížících se osm hodin vyučování. A i učitelé, kteří zrovna nezadávali písemky, či se nerozčilovali nad neexistencí domácích úkolů svých žáků, mu toho dali dost na přemýšlení, než aby v hlavě probíral vačnatce na útěku. Přešla přestávka, dvě, nadešel test z matematiky a s ním úměrná dávka stresu, pak tu byl náhle oběd, po něm odpolední vyučování a hle – školní den se nachýlil ke konci, poslední zvonění ohlásilo dočasnou svobodu od vyučování a Petr se s úlevou vyhnal ze školy. Jeden s výjimečných teplých podzimních dní ponoukal ke koupi zmrzliny a Petr nemohl odolat. S kornoutem plným sladké ledové hmoty zamířil k domovu. Tam ho přivítal ten samý starý plot, šedobílá fasáda, která ho už dávno omrzela, a břečťan, který si dovoloval víc, než bylo i na popínavou rostlinu zdrávo. Otevřel branku a došel k domovním dveřím, tam ho však zarazil podivný zvuk. Nechal ruku s klíči poklesnout a odstoupil ode dveří. Štrachání přicházelo odněkud ze zahrady po pravé straně domu a Petr se neubránil potřebě tam nahlédnout. Touhle dobou přeci neměl nikdo jiný být doma – ale rodiče často dělali nečekané vylomeniny, které ústily v Petrovo nevítané překvapení. „Tati?“ zkusil to co nejlhostejnějším tónem a vykročil pomalu přes zahradu k malému altánku na jejím konci v rohu oplocení, který však plnil roli skladiště čehokoli, hlavně pak dřeva a haraburdí, na jehož odnesení měli všichni členové rodiny podezřele málo času. V odpověď bylo Petrovi jen intenzivnější zachrastění nahromaděného dřeva. Pokud to byl vážně jeden z rodičů, bude se mu náročně vysvětlovat, proč se schovává v altánku se dřevem, tím si byl Petr jistý. Udělal ještě pár kroků vpřed a v mysli se mu vytvořila velmi bizarní a nepravděpodobná teorie, která však záhy dokázala, že pravdivost bizarních a nepravděpodobných teorií může být často neočekávaně pravděpodobná. Se čtvrtým krokem, který krátil vzdálenost mezi Petrem a altánkem, mezi dřevem vykoukl malý podlouhlý čumák nedospělého vačnatce a savec upřel nedůvěřivá očka na mládence před sebou. Petr se zarazil, zapřemýšlel nad fungováním pravděpodobností vesmíru, a nakonec v záchvatu prosté logiky opět o krok ustoupil. Klokan nevypadal, že by ho toto gesto, byť jistě ohleduplné pro jeho osobní prostor a pohodlí, nějak dojalo. Místo toho si dál měřil Petra nečitelným pohledem černých lesklých oček a v hlavě mu se značnou předvídatelností běžely vzorce primárních zvířecích instinktů, které měřily dosažitelnost úspěchu při úprku přes plot – a pravděpodobně někam ještě mnohem dál. Než stihl Petr dojít k odpovědi na otázku, zda by klokaní mládě dokázalo překonat jejich plot, upozornila na sebe tmavá díra zející mezi těsně doléhajícími plaňkami. To zbavovalo klokáně většiny práce s úprkem. Petr z dostatku soucitu ustoupil ještě o krok, ale na mladičkého vačnatce to nemělo pražádný účinek. Dál napjatě stříhal ušima a zvažoval své šance a míru ohrožení. Přeci jen tenhle člověk nevypadal jako ti ostatní, kteří se ho již dříve snažili chytit. Ne, že by mu to nijak snižovalo na důvěryhodnosti, ale polehčující okolnost to byla stejně. Mám na zahradě klokana, bylo jediné, co dokázal Petrův mozek v té chvíli zpracovávat. Nijak by se netajil s tím, že neměl nejmenší ponětí, co dělat. Novinový článek vypovídal o lidech, kteří kvůli spatření klokana telefonovali lokální policii, to ale přišlo Petrovi poněkud neuctivé vůči klokanovi – a navíc i ve výsledku zbytečné, protože podle pokračování novinového článku dokázalo klokáně z místa činu vždy včas uprchnout. Po chvíli přemýšlení dokázal Petr tak akorát učinit další krok nazpět. Když to zopakoval ještě dvakrát, malý savec z opačné polokoule se zdánlivě uklidnil, Petr však stále cítil napětí, které by zvíře dokázalo v jediném okamžiku vymrštit skrz plot. Podlouhlý čumák chlupatého protinožce spočinul na příhodně položeném kusu dřeva a klokan si odfrkl způsobem, který zněl ze všeho nejvíc mrzutě. Petr se zhluboka nadechl, jako by v kyslíku hledal nějakou radu či povzbuzení, a pak došel ke své první racionální úvaze od koupě zmrzliny – pomalu se vzdálil. Na odchodu se pokusil vačnatci pomalými pohyby rukama naznačit, aby zůstal v klidu a snažil se na sebe přinejlepším neupozorňovat. Jestli mu klokan rozuměl, už nezjistil. Zabouchl za sebou domovní dveře a dával si několik vteřin na vsáknutí celé situace. Pak zamířil do svého pokoje, pohodil školní batoh do rohu a dosedl za počítač. Jakmile se stroj rozběhl, našel ikonku prohlížeče a zadal do vyhledávacího řádku jednoduché heslo – KLOKAN. Obsáhlý článek na Wikipedii ho tak utvrdil v domněnce, že by klokan byl schopný překonat jejich zahradní plot – i kdyby byl v celistvém stavu – dále ho poučil, že klokani spásají hlavně trávu a různé byliny, a nakonec mu oklikou vysvětlil, že tu vlastně takový klokan nemá vůbec co dělat, neboť je endemitem Austrálie a přilehlých oblastí. A Petr si byl jistý, že co se posledně koukal do mapy, Krkonoše v Oceánii nenašel. Upřímně doufal, že se to od té chvíle nezměnilo. Zavřel internetový prohlížeč a přesunul se ze židle na postel. Po několika minutách soustavného nepřicházení na cokoli kloudného své snažení vzdal a znovu se přesunul k počítači, aby si otevřel nějakou hru na odreagování. *** Druhý den ráno se jako vždy připravil na odchod do školy a dnešní noviny tentokrát pro jistotu nechal ležet na stole netknuté. Rodiče už byli dávno v práci a Petr jen doufal, že o klokanovi nemají nejmenší tušení. Sourozence neměl, a tak bylo jeho ráno nerušené jako vždy, jen on a jeho miska cereálií s mlékem. Při odchodu neměl čas zkontrolovat klokana v zahradním altánku a stejně mu jeho osobní doufání napovídalo, že to nemá cenu. Třeba se klokan v noci sebral a odešel – byl to přeci jen převážně noční živočich – a Petra i jeho život plný zapomenutých domácích úkolů nechal nadobro na pokoji. Sakra, dneska jsme měli zase něco z angličtiny? Proč o tom nevím?! Při příchodu domů o několik hodin později se však nemohl ubránit touze vačnatce přeci jen zkontrolovat, a tak ho jeho kroky znovu zavedly na vlastní zahradu tváří v tvář neuklizenému rozpadajícímu se altánu, který svůj účel neplnil už… od nepaměti. Skeptická klokaní hlavička ho přivítala stejně jako dne předešlého a Petr se neubránil povzdechu. Savec nevypadal, že by ho to nějak urazilo, pravděpodobně viděl toho divného člověka proti sobě znovu obdobně neochotně. Zdál se však o něco klidnější než včera, což bral Petr jako pozitivní znamení, protože a listu jeho životních cílů v žádném případě nebylo uhnat klokanímu prckovi infarkt. Petr jen tak ze zvědavosti zkusil udělat krok vpřed. Klokan zastříhal ušima. Další krok, další zastříhání. Po třetím kroku se vačnatec napjal, zvedl hlavu a Petr téměř cítil ty vzorce měřící vzdálenost k díře v plotu, které se mu v tu chvíli rozběhly hlavou. Ucouvl tedy, jako by omluvně sklonil hlavu a lehkým gestem rukama naznačil zvířátku, že se nemá čeho bát. Klokan tomu zrovna dvakrát nevěřil, ale rozhodl se, že nemít se čeho bát je přeci jen tak výhodné, jak to zní. Po tomhle přestal Petr klokáně trápit svou přítomností a odebral se opět k sobě do pokoje. Tam zalitoval, že jeho okno nemíří na stranu s altánkem, aby mohl chlupatého vetřelce nenápadně pozorovat z domu. I bez toho už mu ale myšlenky hlavou vířily v podobě malých klokanů, a tak se rozhodl, že dát si od nich chvíli pauzu nebude na škodu. Jak to ale vypadalo, kontrolovat stav malého vačnatce se Petrovi pomalu stávalo rutinou. Vždy po škole se objevil u altánku a čekal, než se z hromad dřeva vyloupne podlouhlý klokaní čumák. A pokaždé si troufl přijít o kousek blíž. Pokaždé ho klokánek nechal přijít o kousek blíž. Pokaždé se v jeho přítomnosti zdál být uvolněnější než den před tím. A i o víkendu si Petr našel čas klokana kontrolovat a využil několika příležitostí, kdy rodiče nebyli doma, aby to udělal. Přitom tuhl nervozitou pokaždé, kdy rodiče byli doma a hrozilo, že klokana najdou. Co by asi udělali? Asi rozumně zavolali policii. Ale k tomu se Petr prostě nemohl odhodlat. Přišlo mu to tak nespravedlivé vůči tomu malému savci. Vždyť policie se volá na zločince a násilníky. A tenhle klokan nikdy nic neprovedl. Navíc vypadal, že se mu v altánku líbí. Petr předpokládal, že ve dne spal a v noci vycházel ven, aby se nažral, o čemž svědčila místa nešetrně okousané trávy kolem altánku. To byl největší faktor, který mohl klokana udat před rodiči či kýmkoli jiným. Víkend minul a nastalo pondělí. Soustředění už Petr ztratil tak před třemi dny a znovu nabýt už se ho ani nepokoušel. Všechny jeho myšlenky se ubíraly jedním směrem. K altánku a jeho tajuplnému obyvateli. Co na tom, že u zkoušení byl roztěkaný a vysloužil si za to trojku? Hlavně jestli klokan byl v pořádku… Když se v pondělí konečně zase vrátil domů, skoro jako by ho klokánek už očekával. Jak Petr vkročil na zahradu, už spatřil maličkého vačnatce, kterak opatrně vyhlíží ze svého úkrytu. Vydal se k němu. Zastavil se na metr a půl od okraje altánku – nejblíž, co ho nechal klokan přiblížit se posledně. Chlupatý protinožec čekal. Petr udělal nejistý krok dopředu a klokan se lehce přikrčil. Druhý krok dostal Petra už jen pouhý metr od dřevěné skrýše svého neobvyklého návštěvníka. Klokan se o něco víc přikrčil a téměř propaloval Petra svýma kulatýma lesklýma očkama. Byly jako černé skleněnky. Nevyzpytatelné a tajuplné, ale přesto zároveň jaksi něžné a přívětivé. Klokan chvíli vypadal, jako že svádí určitou vnitřní bitvu. Její výsledek se ukázal chvíli nato. Zdálo se, že zvítězila vačnatcova zvědavost a krotká zdomácnělá část. Natáhl krk a čumákem se přiblížil Petrovi. Ten okouzlen okamžikem téměř bezděky vztáhl ruku a pomalu ji natáhl k čmuchajícímu zvířátku. Jeho přivřené prsty se zastavily ve vzduchu jen pár centimetrů od klokaního čenichu. Vačnatec chvíli nasával vzduch a zjišťoval, zda je ten zajímavý dvojnožec skutečně tak důvěryhodný. Petr čekal. Čekal a pozoroval klokaní očka. Pak pomalu rozevřel dlaň, natáhl ruku ještě o kousek a klokana něžně pohladil po hlavě. Zvíře instinktivně ucuklo, až nechtěně vrazilo do stohu dřeva za sebou a ten se s rámusem sesypal. Klokan v mžiku vyskočil a zmizel. Petr zklamaně svěsil ramena. Než se ale stačil otočit a vyrazit pryč, objevila se klokaní hlavička opět za spadaným stohem dřeva a za ní rychle i celé tělo malého vačnatce. Drobnými skoky s výpomocí ocasu i předních tlapek se mládě znovu přesunulo do svého někdejšího hnízda mezi dřevem a hodilo ukřivděný pohled k Petrovi. Pak znovu našlo pohodlnou pozici mezi kusy dřeva, lehlo si a pozorovalo toho člověka před sebou. Petr usoudil, že pro dnešek seznamování stačilo, a opatrně a uctivě se znovu vzdálil. O několik hodin přemýšlení o klokanech později padla tma, přišla noc, s ní spánek a sny plné dalších klokanů, pak tu bylo ráno a budík neúprosně volal Petra k plnění školní docházky. Po jejím splnění následovala cesta, kterou už měl nejspíš roky chození vpitou do chodidel a nedlouho nato se před ním vyloupla nudná přední fasáda jejich rodinného domu. Podle jediné věci Petr ihned věděl, že je něco špatně. Policejní auto před ním. Rozběhl se. Chtěl to zjistit co nejdřív, a hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když mu na mysli vytanula ta nejhorší varianta. Ještě přidal. Udýchaně doběhl k autu, před nímž se zrovna dva policisté o něčem bavili s mužem, kterého Petr identifikoval jako jednoho ze sousedů. „Takže kde je podle vás ten klokan?“ ptal se zrovna muž zákona, když se Petr zastavil. Soused nedostal čas na odpověď, protože Petr hned trochu neomaleně vychrlil: „Dobrý den, co se to tu děje?“ Menší z policistů si ho přeměřil povýšeným pohledem. „Vy bydlíte tady?“ zeptal se přezíravě a ukázal na šedou fasádu okrášlenou o břečťan, která patřila Petrovým rodičům. „Ano,“ přikývl Petr a rychle oddechoval následky rychlého běhu, na který nebyl zvyklý. „Prý se u vás objevil ten uprchlý klokan. Už jste o něm asi slyšel,“ objasnil nižší ze strážců pořádku. Petr polkl a – doufal že ne znatelně – zbledl. „To je... asi nějaký nesmysl. Tady… žádný klokan není,“ dostal ze sebe. „No, váš soused tvrdí něco jiného,“ odtušil ten vyšší, hubenější z dvojice v uniformách. „Tak kde tedy byl?“ „Tam, na konci v rohu v tom altánku,“ vylíčil ochotně soused a svou výpověď doplnil ukázáním myšleným směrem. „Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl vyšší policista. Pak se obrátil k Petrovi a dodal: „Doufám, že vám nevadí, že musíme vstoupit na váš pozemek. Ze služebních důvodů.“ A úplně zbytečně na podpoření svých slov vytáhl služební odznak a podržel si ho před obličejem. Petr se nezmohl na odpověď, jen doběhl k brance a otevřel ji. Vešel dovnitř, nechal za sebou otevřeno a vydal se svižným krokem po trávníku. Dva policisté ho následovali a obezřetně si prohlíželi altánek. „No, jak vidíte,“ začal Petr nervózně, „tady žádný… klokan není.“ „My se raději podíváme,“ usmál se nižší strážce pořádku. „Pro jistotu.“ „Ne!“ vyjekl Petr až moc nahlas – což si uvědomil příliš pozdě. „Prosím?“ obrátil se k němu menší muž. V tu chvíli klokan, zjevně alarmovaný nezvyklým hlukem na zahradě, vystrčil hlavu ze svého tradičního úkrytu mezi dřevem. „Hele, je tam!“ houkl vyšší policista a ukázal prstem. Klokan se na trojici na trávníku obrátil a napřímil uši. Tahle situace se mu očividně nelíbila. „Co s ním chcete udělat?“ zeptal se Petr. „No, co by, chytit a vrátit tam, odkud utek‘,“ řekl vyšší policista. „Tentokrát už nám neuteče,“ zamumlal si pro sebe ten druhý. Vyšší mezitím z opasku vytáhl pistoli a něco do ní vložil, pak ji zavřel a natáhl. „Klid, to je uspávačka,“ řekl, když si všiml Petrova obličeje, který by se v tuhle chvíli mohl kamuflovat ve vaně s vápnem. „Říkám, že ho chceme jen chytit.“ Petr na nic nečekal a rozběhl se k altánu, tam se otočil a pohlédl na dvojici policistů. „To vám nedovolím!“ Lhal by, kdyby řekl, že ho hlaveň pistole mířící jeho směrem, neznervózňovala. Vyšší strážce zákona mu věnoval nechápavý pohled. „Co to meleš?“ Jakékoli policejní a oficiální regule už zjevně pustil z hlavy. Bylo na něm vidět, že to chce mít konečně za sebou a s komplikacemi nepočítal. „Běž stranou, kluku,“ oslovil ho nižší muž, a i on už se vykašlal na nějaké uhlazené oficiální vystupování. Vyrazil přes trávník k Petrovi. Ten zaťal zuby a díval se na něj nepřístupným pohledem. „Pojď stranou, jestli se na to nechceš dívat.“ „Nikdy!“ odporoval mladík a jakmile byl policista u něj, vší silou do něho strčil. Nepovalil ho sice na zem, ale stačilo to, aby muž pořádně zavrávoral. Po tváři se mu rozlil překvapený pohled a nevyřčené pohoršení. To dalo Petrovi dost času, aby přiskočil k altánku a zvolal: „Běž! Uteč, dokud máš čas!“ Klokan se zatvářil možná ještě překvapeněji než dva strážci zákona, přesto však o několik kroků poposkočil. Obrátil se ale na Petra. „Běž,“ pobídl ho Petr a doplnil svá slova odhánějícím gestem. Do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl toho tvorečka posílat pryč. Věděl však, že musí. „Nenahánim to zatracený zvíře tejden, jen aby mi to pak zkazil nějakej kluk!“ zahřímal skoro až vztekle policista s pistolí a namířil. Byl pravděpodobně tak frustrovaný, že mu bylo jedno, co trefí, hlavně že to něco bude. Petr se obrátil v pravý čas, aby viděl, jak muž zvedá zbraň. „Ne,“ řekl Petr tiše. Vyskočil. Šipka, která by na konci své trajektorie strefila váhajícího vačnatce se místo toho zabodla Petrovi do ramene a on s heknutím dopadl na zem. Pocítil náhlý příval slabosti a bezvýsledně se pokusil zvednout. Zrak se mu začínal zakalovat, když na něj přicházel nepřirozený spánek vynucený chemickou látkou. „Zatraceně!“ slyšel jako by z dálky nadávat vysokého policistu, jeho výkřik však zněl zároveň naštvaně i vyděšeně. Petr se podíval směrem ke klokanovi. Klokan mu pohled opětoval. „Běž! Buď volný. Utíkej. Podívej se za mě třeba do Austrálie,“ zašeptal naposledy, když účinky šipky převládly nad jeho tělem. Klokan se obrátil a zmizel dírou v plotě. Petr se ponořil do tmy. Alexander Plata, gymnázium Na Štolou {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-11 13:18:53

Svoboda není samozřejmost, připomene 6. ročník Aussie & Kiwi Film Festu

Letošní podzim patří připomínkám 30. výročí pádu komunismu ve střední Evropě. Programu přehlídky australských a novozélandských filmů, která poběží v pražských kinech od 1. do 6. listopadu, proto dominuje téma svoboda. Projekce v kinech i doprovodné kulturní akce přinesou aktuálními témata, jako jsou ochrana životního prostředí nebo ženská emancipace. Festival, který se věnuje australským a novozélandským filmům se letos rozšiřuje o kinematografii celého regionu Pacifiku. Důležitou roli ve snímcích 6. ročníku Aussie & Kiwi Film Festu hrají střet původních a bílých kultur, přistěhovalectví a tolerance – dlouhodobě důležitá témata australské a novozélandské kinematografie. Všechny tyto fenomény citlivě míchá zahajovací film přehlídky Dámy v černém (Lucerna, 1. listopadu od 20:00 hodin), který s humorem ukazuje předsudky spojené s národem Australanů. Odehrává se v Sydney koncem 50. let 20. století. Australská společnost zažívá velké kulturní změny. Plachá šestnáctiletá Lisa po ukončení střední školy nastupuje jako brigádnice do obchodního domu, kde se jí ujímají zkušenější kolegyně. Lisinu pozornost upoutá především noblesní slovinská imigrantka Magda, která ji seznámí se zcela jiným způsobem života, než jaký dosud znala. Pro dívku nastává období nových vzrušujících zážitků i boje o prosazení vlastní cesty, tolik odlišné od způsobu života jejich rodičů. Zdánlivě obyčejný příběh několika prodavaček v černé uniformě ve skutečnosti ukazuje výraznou proměnu země, která přijímala migranty z celého světa a která z toho čerpá dodnes. Jde o komedii o tom, jaké předsudky měli (a stále mají) Evropané o Austrálii a Australané o Evropanech a jak se s nimi vypořádat na obou stranách. Film se stal v Austrálii diváckým hitem. Snímek režiséra Bruce Beresforda získal ocenění pro nejlepší herečku, nejlepší hudbu a nejlepší kostýmy od Australian Academy of Cinema and Television Arts. Na slavnostním zahájení diváci uslyší tradiční aboriginské písně v podání zpěvačky Jessie Lloyd. Festival v kavárně Lucerna doplní fotografická výstava Havel na Novém Zélandu – fotografie Jiřího Jírů z prezidentovy cesty po zemích Pacifiku v roce 1995. Ženská emancipace se v poslední době ukazuje jako důležitý motiv novozélandské kinematografie a pacifického regionu. Právě o další ostrovy Tichomoří se rozšiřuje nabídka festivalu prostřednictvím filmu Vai (Ponrepo, 2. listopadu od 15 hodin). Jde o netradičně poskládaný film natočený devíti ženami v různých tichomořských zemích: Fidži, Tonga, Šalamounovy ostrovy, Samoa, Cookovy ostrovy, Niue a Nový Zéland. Autorky přibližují zkušenosti žen, které kvůli práci nebo vzdělání opouštějí rodinu a tradice. S každou hrdinkou, pokaždé ztvárněnou jinou domorodou herečkou, se setkáváme v různé životní etapě. Ale všechny mají stejné jméno Vai, což ve všech těchto ostrovních zemích znamená voda. Kultovní perla archivu a oslava svobody sexuálních menšin – to je snímek Dobrodružství Priscilly, královny pouště. Festival film uvede v sobotu 2. listopadu u příležitosti 25. výročí od premiéry dnes už legendární australské road movie, projekci rozjede živá travesty show skupiny Hanky Panky přímo na pódiu kina Lucerna. Poté je v baru Champagneria v Průchodní ulici připravena after party s víny. Ve stejný den bude mít českou premiéru film Hibiscus a Ruth (Ponrepo, 18:00). V anotaci se o něm píše: "Svobodomyslná, bujará a věčně hladová Ruth a vážná, pedantická Hibiscus, vždy se svačinou na rozdání. Od dětství obě kamarádky vyznávaly nepsaná pravidla – žádná zábava, žádní nápadníci, na prvním místě studium. Teď mají poslední rok na univerzitě a o Hibiscus se začínají intenzivně zajímat chlapci. Proto požádá kamarádku Ruth, aby jí pomohla držet si odstup. Ostatně chce tím vyhovět především své dominantní matce. Komedie odehrávající se v Aucklandu je samojsko-novozélandský příspěvek k ženské i přistěhovalecké tematice. A zároveň poselství o tom, že je dobré umět si rozhodnout o svém vlastním životě." V neděli 3. listopadu se bude od 15 hodin v knině Ponrepo promítat film Chlapec a pelikán: "Když vysoce úspěšný podnikatel v důchodu (Geoffrey Rush) začne vidět věci, pro které nemá vysvětlení, jeho život nabere dramatické obrátky. A když jeho vnučka začne protestovat proti svému otci kvůli ochraně životního prostředí, je nucen přehodnotit svůj život a jednat tak, aby si ho nepřestala vážit. Rozhodne se vyprávět jí svůj příběh, kdy jako chlapec žil sám se svým otcem na opuštěném pobřeží a zachránil tam osiřelého pelikána, pana Percivala. Neobyčejné pouto mezi ním a pelikánem změnilo navždy jeho život. Snímek o síle přátelství natočený v národním parku Coorong přibližuje nejen krásu a divokost australské přírody, ale i život původních aboriginských obyvatel."  A od 18 hodin na stejném místě mohou díváci vidět australskou romantickou komedii "nejen o rodinných vazbách a kulturních střetech mezi původními a bílými Australany" Svatba na horním konci. Anotace k filmu uvádí: "Mladá právnička Lauren se vrací do rodného Darwinu se svým snoubencem Nedem, aby zde uskutečnila svatbu svých snů. Po příjezdu zjistí, že její matka zmizela. Všeho nechá, aby ji do svatby, do níž zbývá deset dní, našla. Při pátrání po matce Lauren objevuje nejen krásu odlehlých australských končin a jejich svérázné obyvatele, ale především znovuobjevuje své vlastní aboriginské kořeny." Projekci australského dramatu Neutonout (Atlas, 4. listopadu od 17 hodin), které na Berlinale získalo Cenu ekumenické poroty, doplní debata Jak osvobodit novodobé otroky rybářského průmyslu? s odborníky z organizace La Strada a Ústavu mezinárodních vztahů s moderátorem Michaelem Rozsypalem z Českého rozhlasu Plus. A o samotném filmu organizátoři festivalu říkají: "Chakra je čtrnáctiletý kluk z chudé vesnické rodiny v Kambodži, který touží po lepším životě. Když mu kamarád vypráví o snadnějším výdělku ve městě, rozhodne se odejít. V cestě za prací je chycen do pasti pašeráků s lidmi a prodán do otroctví na thajskou rybářskou loď. Brzy pochopí, že naděje k vysvobození může přijít jedině tehdy, když se stane stejně tvrdý a krutý, jako jsou jeho trýznitelé. Australský režisér zobrazil brutální, ale pravdivý popis nucených prací v mořích jihovýchodní Asie. Jeho film je vášnivé svědectví o sociální nespravedlnosti a zároveň šokující výpověď o chlapci, jehož lidskost prochází náročnou zkouškou." V úterý 5. listopadu bude mít v kině Ponrepo v 18 hodin českou premiéru novozélandské drama Mauri. V anotaci se o něm píše: "V kdysi prosperujícím, nyní izolovaném maorském městečku na severovýchodním pobřeží žije pevně uzavřená maorská komunita a její matriarcha. Je to nesmírně moudrá a uznávaná žena. Jedním z hrdinů, který potřebuje její pochopení, je Rewi, muž pronásledovaný minulostí a svými běsy. Ságu ze života maorské společnosti završuje úchvatné finále. Snímek byl na konci 80. let významným mezníkem v rozvíjející se maorské kinematografii a je i po třiceti letech jediným celovečerním filmem natočeným maorskou ženou-filmařkou." Knihovna Václava Havla bude ve stejný den od 19 hodin hostit večer na téma Cesty Čechoslováků za svobodou k protinožcům + Havel v Pacifiku. Večerem provede Markéta Vozková, projektová manažerka festivalu. Jako poslední bude na festivalu ve středu 6. listopadu ve 20:30 v kině Ponrepo promítnut film Narcisy, "netradiční muzikálová romance s kultovními novozélandskými písněmi, v níž jednu z hlavních rolí hraje hudební pop star Kimbra." Organizátoři festivalu jej pospisují takto: "Zpěvačka Maisie (Kimbra) se od umírajícího otce dozvídá podrobnosti o vztahu svých rodičů. Před jejíma očima tak ožívá milostný příběh plný radostí i zklamání, který začíná romantickým setkáním v šedesátých letech a končí bolestným rozchodem o dvacet let později. Snímek prodchnutý nostalgickou atmosférou po životě v 60. – 80. letech a legendární dobovou hudbou je současným diváckým hitem novozélandských kin."  Už 29. října od 18 hodin, tedy ještě před zahájením 6. ročníku AKFF, proběhne v baru Champagneria vernisáž prodejní výstavy Dreamtime: pohled do mýtického světa původních obyvatel Austrálie, která představí současné výtvarné umění protinožců. Podrobnosti o filmech, doprovodném programu a informace o vstupenkách najdete na webu festivalu ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-03 09:33:11

Tereza Horváthová: Člověk může udělat revoluci s pár lidmi

Až na konec světa zavede ve dnech 3. až 6. října návštěvníky Tabook. „Na konci světa“ je totiž jedno z jeho letošních témat. Tento táborský festival kvalitních malých nakladatelů vstupuje letos do svého osmého ročníku. Pořádá jej romanistka Tereza Horváthová se svým manželem, grafikem Jurajem Horváthem, kteří provozují nakladatelství Baobab.      Tak už poosmé. Co jste od Tabooku očekávali, když jste ho dělali prvně?  My jsme žádná očekávání neměli. Moje očekávání byla, že uděláme malý, komorní festival, a nečekali jsme, že se nám tak rozroste. Postupně si ale plníme některé sny, zvlášť co se týká ilustrace. Během těch osmi let jsme snad dokázali ukázat ty nejzajímavější lidi, kteří na evropské ilustrátorské scéně působí. Měli jsme tu velké výstavy Blexbolexe, Ataka, Henninga Wagenbretha, Gérarda Lo Monaka, Bjørna Rune Lie, Evy Lindström a mnoha dalších a podařilo se nám je konfrontovat s tím nejlepším, co se děje u nás...   Jak vybíráte nakladatele, kteří vystavují na Tabooku? Stane se, že někoho odmítnete? Stane. My chceme na festivalu Tabook ukázat to nejlepší, co v Čechách (i na Slovensku) vzniká. Ať už jde o knihy pro děti nebo dospělé, o filosofii, teologii, o prózu nebo poezii, tak se snažíme vybírat ty malé nakladatele, kteří věnují svým knihám absolutní péči. Ty, pro které je vydávání jejich životní projekt. Zveme ale i některé střední a větší nakladatele, někdy kvůli jejich specifickým edičním řadám a projektům. Tradičně jezdí Argo. Pro mě to podstatné z Arga není jejich běžná produkce, ale argovské historické řady, které dlouhodobě a pečlivě mapují terén středověkých a moderních dějin. Letos je jedním z našich témat „Snění o Americe“ a do debaty mimo jiné vstoupí právě autoři historických knih, kteří mapují cesty Evropanů na Západ, jejich sny i setkání s realitou...   Další témata Tabooku budou „Vysočina“, „Na konci světa“, „Vyprávění“ – proč? Letos jsme strávili tři měsíce na malinkém ostrůvku v Chorvatsku, a domu, kde jsme bydleli, se říkalo, že je to Kraj světa. Téma „na konci světa“ si člověk může vykládat různě: jako okraj, hranici, za kterou nic není, ale také místo, kam nikdo ani nepáchne, nebo kam se všichni bojí, místo zapomenuté nebo nějak odtržené,či naopak místo, které nám připadá nekonečně vzdálené a o němž sníme. Ve společnosti teď rezonuje i konec světa v ekologickém smyslu. Jako bychom se právě teď ocitli na nějakém okraji a před námi se prostírá jakési nepopsané pole budoucnosti. Co nám na tom konci světa zbyde? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co zažije na Tabooku člověk, který není ani nakladatel, ani teoretik ilustrace?  Vždycky říkám, že Tabook má několik vrstev. Jednu tvoří profesionální program pro lidi, pro které je kniha posláním a prací. Míním tím nakladatele, redaktory, editory, překladatele, knihovníky, knihkupce, učitele, studenty ilustrace... Ale další neméně důležitou vrstvou jsou všichni naši laičtí návštěvníci. Tabook je zároveň profesionální festival a festival, který je přístupný všem lidem. Od rodin s dětmi až po ty, kteří mají třeba jen rádi kulturu a chtějí se trochu povyrazit. Program nabízí širokou škálu čtení, setkání, debat, workshopů a specielních událostí. Nechybí koncerty a divadla ani čtení na pomezí performance, letos připravujeme nový formát – čtení v krajině. Plánujeme i čtení za rodinným stolem, což bude intimní setkání s autory, čtenáři, redaktory v táborských rodinách, které pro tu příležitost otevřou své dveře.   Asi je dobré říct, že všechny ty věci se dají obrazit pěšky. Není třeba studovat linky veřejné dopravy. To určitě ne. Tabook se odehrává v historickém centru s výhonky na různá skrytá krásná místa v dochodné vzdálenosti. Hlavní „stan“ je letos opět v klasicistní budově, kterou postavila v 19. století obec baráčníků, tedy ve Střelnici. První patro obsadí stánky více než sedmdesáti českých a zahraničních nakladatelů, v přízemí budou probíhat knihtiskové, výtvarné a literární dílny pro veřejnost a na mnoha jiných místech – na jevišti Divadla, v knihkupectví Jednota, v Dílně ad. – čtení, divadla, diskuse... Vždycky jsme chtěli zatáhnout do festivalu lidi, kteří tady žijí, a instituce, jež tady působí. Tradičně spolupracujeme s Městskou knihovnou (která sídlí pro změnu na Novém městě blízko botanické zahrady), kde probíhá specializovaný program pro knihovníky, ale i zvláštní program pro veřejnost.    Řada vystoupení se koná ve vinárnách či kavárnách – jak se k tomu majitelé staví? Jásají, že se prodá víc kafe a vína? Myslím, že mají Tabook rádi. Samozřejmě máme v Táboře blízké lidi, se kterými tradičně spolupracujeme, pomáhají nám dělat i festivalové kavárny a občerstvovny, ale vždycky se najde i někdo nový, o kom jsme nevěděli, nebo kdo něco otevřel a založil teprve nedávno. Někteří provozovatelé nás dokonce loni podpořili i malým finančním příspěvkem...   Jaká je podpora ze strany města? Město nás tradičně podporuje finančně (žádáme každoročně o grant na velké kulturní akce) a půjčuje nám i dvě městské galerie, Vodárenskou věž a Galerii U radnice, úzce spolupracujeme i s Odborem kultury, který nám ve všem vychází vstříc.   A co vyšší struktury, třeba ministerstvo kultury?  Ministerstvo kultury nás každoročně podporuje dost zásadní částkou. Zpočátku jsme byli hodně závislí na visegrádských grantech, ale nakonec jsme nechtěli žádosti „šít na míru“ visegrádským požadavkům. Už loni nás také začal trošičku podporovat i kraj, postupně si tedy nacházíme místo….   Autoři a nakladatelé ze Slovenska, Polska a Maďarska na Tabooku stejně tradičně bývají. Vždycky. Ale já nechci psát projekt jen proto, abychom odněkud vytáhli prachy. Jsem radši, když se pokryjí všechny věci, o které nám jde, než aby se některé upřednostňovaly.    Když se na to člověk podívá z hlediska podnikání, těžko asi můžete vybrat od nakladatelů tolik peněz, aby se vám vrátily. Co pro vás z Tabooku plyne? Proč ho chcete dělat? Ohledně financí nula od nuly pojde. Nakladatelé nám platí zcela symbolické částky, festival děláme pro ně. Jako nakladatel (tedy my jako Baobab) tu samozřejmě můžeme důkladně představit autory, které vydáváme, od ilustrátorů až po spisovatele. Vždycky jsem také chtěla propojit všechny lidi, kteří dobré knihy využívají ve své práci (učitele, knihovníky, lektory) s dobrými nakladateli. Tohle pole je v Čechách ještě málo poorané. Páteční dopoledne tak například věnujeme školám: probíhá paralelní Tabook pro školy. Podílí se na něm velká část našich hostů, spisovatelé, ilustrátoři, překladatelé vycházejí do škol a jinam do terénu.Kulturní osvěta mi vždy připadala důležitá. Hodně mi také záleželo na tom, abychom českou nakladatelskou scénu otevřeli ven, do světa… abychom ukázali, jaké skvělé věci tu vznikaly a vznikají. Teď se nám to ale celé rozrostlo do takových rozměrů, že skutečně uvažujeme, co nám to dává, jestli nám to nepřináší jen spoustu práce.    Slyším určitou pochybnost. Zajisté… Na druhou stranu, pro mě osobně (a myslím, že můžu mluvit i za Juraje) je asi nejdůležitější pracovní napojení na lidi, s nimiž to děláme. Na celý ten tým. To nejsou žádní profesionální produkční, jsou to všechno naši přátelé: ilustrátoři, autoři, kamarádi z Tábora i z daleka… Nakonec po dlouhých napjatých přípravách zažijeme krásné intenzivní tři dny, naplněné událostmi, spoluprací, hovory, setkáváním, a to jsou vlastně věci, které se nedají úplně docenit. Je to idealistická záležitost, ale vždycky se z ní pak něco urodí. Něco zajímavého, zvláštního, ale často i dost konkrétního. Uzavírají se tu různé pracovní (i nepracovní) svazky, rozjíždějí velké i malé podniky... Já si myslím, že i pro nakladatele Tabook funguje podobně. To je pro mě velmi podstatné.   Profese, jako jsou literární agenti, literární marketéři, budovatelé PR, lajfstajloví specialisté, jste zatím nezmínila.  Literární agenti už na Tabook léta jezdí, ve spolupráci s Českým literárním centrem pracujeme právě na propojování českých a zahraničních nakladatelů. No a v oblasti PR, reklamy, promo a lajfstajlu se opravdu moc nepohybujeme, neumíme to a možná ani umět nechceme… V Baobabu jsme nikdy nedělali placenou reklamu. Knihy, které vydáváme, propagujeme jiným způsobem, prostřednictvím živých setkání, výstav, čtení nebo malých kulturních událostí, a Tabook je toho samozřejmě součástí. My to tak děláme od začátku, kdy se to ještě tak moc nedělalo, dnes už je tenhle způsob „reklamy“ daleko běžnější. S kvalitní kulturou se dá přežít jen tehdy, když si člověk kolem sebe vytvoří široké okruhy obdobně naladěných lidí. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se tady vynořil nějaký šlechtic, který by vzal naše osvětové usilování za své, nebo nějaká osvícená firma, jež by nás chtěla podpořit. Nikoho takového jsme zatím nenašli. Každoročně nás ovšem podporují menší podnikatelé z Tábora, kteří prožívají Tabook s námi.   Jak konkrétně se snažíte knihy propagovat? Letos vychází pátý, závěrečný díl povídkového cyklu ruského prozaika Varlama Šalamova. Na Tabooku postavíme dřevěnou boudu, a v ní bude probíhat dvaasedmdesátihodinové nepřetržité čtení z jeho knih. Jeho povídky vycházejí všude po světě rozdrobené do povídkových souborů, české vydání je snad jediné, které respektuje Šalamovův původní záměr. Jeho povídky o sovětském gulagu, o Kolymě jsou jedny z nejsilnějších próz 20. století. Je třeba je připomínat. Stejně jako klasické texty, které se, zdá se, už moc nečtou. Kdo čte opravdu Tolstého, Stendhala, Rilka? Kdo čte doopravdy klasickou antickou literaturu? Přijde mi zajímavé vrátit se k pramenům, k základům čtení, ke klasickým textům nebo základním kamenům moderní literatury. Číst své oblíbené texty budou nakladatelé, redaktoři, autoři...za stolem v táborských rodinách.   Takže návštěvníci přijdou k někomu domů, zují se a sednou si v obýváku? Ten formát zavedl už náš oblíbený Jihlavský festival dokumentárních filmů, jmenuje se to myslím domácí kino. Lidé opravdu přijdou k někomu domů na promítání. Je tam většinou i tvůrce, režisér, scenárista, ale někdy i střihač nebo kameraman... My bychom chtěli, aby vybrané texty četli lidé, kteří na nich redakčně pracovali. Nebo jsou přímo autoři (spisovatelé, básníci), kteří ty texty mají rádi. Bude si tak možné vyslechnout interpretované čtení. (Nedávno jsme doma četli skvělé paměti Cannettiho, který v druhém díle líčí takováta čtení Karla Krause, jež zásadním způsobem ovlivňovala tehdejší vídeňskou kulturní obec.) Budou to jen komorní setkání, ale já si myslím, že ty nejdůležitější události se vždycky dějí v malých hnízdech, v jádrech, a že člověk může udělat revoluci s pár lidmi. Tak to jsou naše revoluční buňky. Domácí čtení.   Navíc v husitském Táboře, kde se četlo, o husitské gramotnosti se vyprávějí legendy. Nevím, jestli se tady četlo, je otázka, jestli se tady spíš nebojovalo a nepilo. Atmosféra Tábora je zvláštní, je tu pořád cítit, že je to město, které bylo postaveno na obranu, jako vojenský tábor. Jako by jím všichni ti lidé jenom procházeli. Ve srovnání s jinými, dobře „loženými“ kulturními městy. Nicméně, možná proto se tu daří právě tomu festivalu, který děláme.    Co se ilustrátorů na Tabooku týká, jak se vám daří získávat jména jako Manuel Marsol? Tento španělský ilustrátor je opravdu hvězda, získal například cenu na Veletrhu dětské knihy v Boloni. Jak už jsem říkala: měli jsme štěstí, že první výstavy tu měli významní autoři z Francie, Německa, Švédska.... A každý dobrý mladý ilustrátor rád přijede, když ví, že tu před ním vystavoval Blexbolex, David B., Kitty Crowther… Na Manuela Marsola jsme natrefili prostřednictvím jeho knihy, kterou jsme viděli před dvěma lety v Boloni a líbila se nám. Říkali jsme si, že by stálo za to mu ji vydat česky – a on se nám během té doby sám ozval, že by měl o společný projekt zájem, byla to pěkná souhra...   Na Tabooku je vždy k vidění současná frankofonní scéna, z čeho to vyplývá? Frankofonní knižní scéna (teď mám na mysli především v oblasti ilustrované knihy, autorské knihy a komiksu) je především hodně zajímavá, vrstevnatá a pestrá. Je tam obrovská škála tvůrců a nakladatelů, kteří dělají velmi odlišné věci, a vždycky je dělají perfektně. Zajímavé je, že i velcí nakladatelé pracují s autory původně z malých, alternativních nakladatelství. A podporují je, aby pro ně dělali velké projekty. Za posledních pětadvacet let se ve Francii navíc udál přerod dětské knihy.    Přerod od čeho k čemu? Od ilustrovaných pohádek (a někdy dost infantilních) k přemýšlení o celém světě, k mnohovrstevnaté škále knih od těch alternativních po dokonale zvládnuté velké obrazové knižní projekty pro nejširší čtenářstvo. Možná, že tomu, co vychází teď, by před pětadvaceti lety nikdo nerozuměl. Vyprávění obrazem je úplně jinde. Amůžeme tu zmínit třeba zásadní několikadílný komiks Davida B., který vypráví velmi silný lidský příběh jeho bratra postiženého epilepsií. A vypráví ho obrazem. A pak máte knížky, v nichž jsou jen intuitivně řazené obrazy, které nakonec tvoří nějaký absolutní celek (jako třeba knihy od průkopníka tohoto „žánru“ Blexbolexe Album lidí nebo Roční období), nebo drobné knížečky založené na malém vtipu, legraci, jazykovém nebo výtvarném fóru (základní řada nakladatelství Rouergue), kde je vlastně jenom jednoduchý příběh, a dají se číst s dětmi donekonečna. To všechno existuje vedle sebe, rozvoj obrazové knihy ve Francii je úžasný (a někdy až strašidelný).    A jak se posunuly v té frankofonní oblasti texty? Ve vašem nakladatelství Baobab jste vydali například knihy znamenitých francouzských autorů, jako jsou Timothée de Fombelle nebo Jean-Claude Mourlevat, a to jsou prózy. Mám ve Francii přítelkyni, která píše detektivky ze středověku, má čtyři děti a vždycky důkladně sledovala, co vychází. Ona o té proměně říká, že dnes se vydávají i pro děti a mládež rozsáhlé, několikadílné, dokonale odvyprávěné ságy. Jsou to napínavé, dobrodružné příběhy, které každého pohltí, knihy pro všechny generace. To dřív, alespoň podle ní, nebylo. Ale ve světové literatuře pro děti vychází široká škála příběhů: od „tematických“, spíš žurnalistických románků, přes různé detektivky a příběhy ze školního prostředí po různé rodinné ságy. Světová próza pro děti je neuvěřitelně rozmáchlá a bohatá.    A když srovnáte Francii se zbytkem Evropy? Ve Francii vychází množství kvalitních (i úplně hloupých) obrazových knih, ale tradice ilustrované prózy, knih „literárnějších“ na pomezí prózy a poezie, které se dětem předčítají před spaním, ta je přece jen přítomná spíš ve střední Evropě a východní Evropě. V tom jsme, myslím, výjimeční. Některé knihy z Baobabu nejsou pro francouzské nakladatele zajímavé, protože jsou příliš textové a texty jsou příliš literární. Nakladatelé hledají spíš „univerzální“ obrazové knihy. Někdy ke škodě věci. Ono tomu univerzálnímu dost často něco chybí. Tam jsme v úplně jiné fázi nebo poloze.    Stalo se během těch osmi let pořádání Tabooku něco, co vás příjemně nebo nepříjemně zaskočilo? Mě vždycky zaskočí, že i když se snažíme tady v Táboře hodně oslovovat profesionály, včetně učitelů, nakonec vždycky spolupracujeme jen s určitým okruhem lidí. Daří se nám ho sice pokaždé rozšiřovat, ale vlastně ještě pořád necítím z těch odborných profesí opravdu velký zájem. Na našich seminářích pro knihovníky a pro učitele vždycky vidím stejné okruhy lidí. Ale přikládám to samozřejmě tomu špatnému PR. Také u nakladatelů občas cítím rezervy. Máme nakladatele, kteří jsou úžasně činorodí, chtějí se podílet na programu a tak nějak „fungují“. Za ty jsem opravdu vděčná, bez nich bych to už asi dávno zabalila. A pak máme spící nakladatele. Přijedou, jsou tady rádi, líbí se jim tu, ale neinvestují žádnou energii navíc. No a pak je tu ilustrace, autorská obrazová kniha: zkrátka to, co nás nejvíc baví. Zatím se nám nedaří přitáhnout pozornost kunsthistoriků. Ilustrace je pořád vnímaná jako něco podřadnějšího než současné umění, což je naprostý nesmysl. Tato média jsou dlouhodobě nejsvobodnější, nejpestřejší a také nejpodceňovanější uměleckou scénou. Uklidňuje mě, že situace je podobná v celé Evropě. Ale myslím, že naše poctivé snažení má i své plody: vidíme tu před očima růst generace lidí, které jsme nějakým způsobem ovlivnili. A nejsou to rozhodně jen samotní ilustrátoři. Největší radost mám ale stejně z toho, když na Tabooku vystoupí na veřejnosti lidé, kteří normálně nejsou úplně vidět – nikoliv autoři, ale překladatelé, redaktoři, editoři, ilustrátoři, nakladatelé…. Ti pro mě představují největší skryté poklady české knižní scény. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Tereza Horváthová (*1973) je nakladatelka, redaktorka, překladatelka, spisovatelka, organizátorka. Vystudovala romanistiku na FF UK v Praze, obor francouzský jazyk a literatura. Roku 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. V roce 2011 vymyslela a zorganizovala první ročník mezinárodního festivalu malých kvalitních nakladatelů Tabook, který má za sebou sedm úspěšných ročníků. Kromě práce v nakladatelství píše knihy pro děti, prózu i poezii, nárazově také překládá a píše filmové scénáře. Iniciuje neziskové kulturní akce a věnuje se mírnému politicko-kulturnímu aktivismu. Za knihu Modrý tygr obdržela cenu Zlatá stuha pro rok 2005. Podle knihy vznikl stejnojmenný film v režii Petra Oukropce. Žije v Táboře, kde se svým mužem vychovává osm dětí.  

Čas načtení: 2024-02-25 14:14:47

Tak krásně to začalo, ale teď to končí… Za Hyundai i20 N a i30 N se v Evropě zavírají dveře

Když se Hyundai poprvé pochlubil s prvním modelem divize N, vzbudilo to velká očekávání. Hyundai i30 N bylo (a stále je) skvělé auto, které však v Evropě brzy skončí. Stejný osud potká bohužel i menší Hyundai i20 N. V Evropě měl Hyundai celkem v prodeji oficiálně čtyři eNka: spalovací Hyundai i30 N, Hyundai Kona N … Tak krásně to začalo, ale teď to končí… Za Hyundai i20 N a i30 N se v Evropě zavírají dveře Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-04-19 00:31:10

Čtvrtfinále Evropské ligy: Končí Liverpool i AC Milán. Leverkusen je stále bez prohry

2 z velkých favoritů Evropksé ligy jsou už po dnešku venku. Definitivně končí Liverpool, i když odvetu v Bergamu zvládl. Končí i přemožitel pražské Slavie AC Milán, který ani napodruhé nevyzrál na AS Řím, který Slavia ve skupině doma porazila. Bayer Leverkusen pak zase na konci zachraňoval neporazitelnost, i když byl postup jistý i bez ní.

Čas načtení: 2024-04-23 11:30:57

Největší Xiaomi slevy roku brzy končí. Vlajkovka Xiaomi 14 Ultra je rekordně zlevněná

Největší Xiaomi slevy v roce brzy končí. Už jen 5 dní můžete extrémně ušetřit na nejlevnějších i na těch nejdražších smartphonech a příslušenství, které kdy Xiaomi představilo. Absolutně nejvýhodněji se dá ulovit jeden z nejlepších fotomobilů současnosti – Xiaomi 14 Ultra. Speciálně u Mobil Pohotovosti ho pořídíte až o 8 250 Kč levněji. Slevy končí už v neděli, 28. dubna.  Přečtěte si celý článek Největší Xiaomi slevy roku brzy končí. Vlajkovka Xiaomi 14 Ultra je rekordně zlevněná

Čas načtení: 2024-06-21 07:08:09

Jaguar F-Type končí a končí s ním i spalovací motory. Poslední vyrobený kus skončí ve vlastní sbírce automobilky

Poslední Jaguar F-Type, sportovní vůz vyrobený ve výrobním závodě automobilky v Castle Bromwichi, bude zařazen do sbírky Jaguar Heritage – přesně 50 let od chvíle, kdy z výrobní linky sjel poslední Jaguar E-Type. Poslední F-Type je kabriolet s pětilitrovým V8, v zelené barvě Giola, s černou střechou a koženým interiérem Tan Windsor – podobně jako […]

Čas načtení: 2024-06-27 15:19:00

Tragická záměna pacientek na Bulovce: Nemocnice mimosoudně odškodnila ženu, které provedli potrat

Záměna pacientek, ke které došlo na konci března ve Fakultní nemocnici Bulovka  v Praze měla fatální následky. Kvůli omylu jedna z žen na konci března absolvovala zákrok, při němž potratila. Nemocnice kvůli tomu propustila jednu zaměstnankyni. Nemocnice poškozené koncem dubna navrhla mimosoudní odškodnění. Tragický případ se chýlí ke konci. Podle informací Seznam Zpráv Bulovka poškozenou ženu odškodnila. Částku, kterou jí za pochybení dala, ale tají.     Kvůli tragické záměně pacientek propustila Fakultní nemocnice Bulovka jednu zaměstnankyni. Další člověk pracuje pod dozorem. Uvedl to server Seznam Zprávy. Kvůli omylu jedna z žen na konci března absolvovala zákrok, při němž potratila. Nemocnice jí koncem dubna navrhla mimosoudní odškodnění, částku zveřejnit nechtěla.

Čas načtení: 2024-11-15 10:24:00

Jak po konci dinosaurů ovládli mělčiny obří tučňáci

TLDR verze: Subtropické mělčiny byly 62 milionů let nazpět zřejmě obydlené velkými tučňáky. Ukazuje se tak, že tučňáci zřejmě doznali po konci éry dinosaurů rapidní evoluce. Studie tu. Krize pro jednoho, příležitost pro jiného Svět po konci světa je vždycky obdobím nejdivnějších bizárií, z nichž ne všechny se dlouhodobě uchytí. Život anebo i civilizace měly […] The post Jak po konci dinosaurů ovládli mělčiny obří tučňáci appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2025-01-17 04:50:00

Končí jim smlouva a může přijít trejd: Zámorský, lídr Olomouce či gólmani

Hokejisté, kterým končí na konci sezony současná smlouva, mohou od 1. ledna jednat s libovolným klubem o nové. Zatímco v prvním díle jsme se zaměřili na útočníky, ve druhém přijde řada na obránce a brankáře. Vybrali jsme hráče, u kterých by výměna mohla dávat smysl. Na konci sezony jim totiž končí kontrakt a klub je může v létě ztratit bez náhrady. V článku iSport.cz se podívejte na další část hráčů, o které se jedná.

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2010-08-25 00:00:00

V pasti

Oblohu osvítil blesk a v téměř v tu samou chvíli se ozval i hrom. Bouřka zrovna řádila přímo nade mnou, z oblohy se valily moře vody a já se pod skalním převisem snažil rozdělat oheň, abych usušil co se dalo. Začalo pršet už brzy dopoledne, ale protože jsem chvátal a nechtělo se mi strávit den čekáním, až se to počasí vyřádí, pokračoval jsem dál ve své pouti. Teď, když jsem měl na sobě posledních pár kousků suchého oblečení a ostatní beznadějně mokré, protože mokré dřevo nechtělo chytnou, velmi jsem svého rozhodnutí litoval. S batohem na zádech jsem se toulal něco přes týden a už jsem pomalu musel myslet na návrat do civilizace. Tak jako jiní jezdí k moři jsem si já vybíral své volné dny tady, o samotě. Kdesi z údolí se stále hlasitěji ozýval potok, teď už spíše řeka. Podařilo se mi ho překročit dříve než se více rozvodnil a jestli bude pršet až do rána, cesta zpět je uzavřená. Znovu proťal blesk zamračené nebe a nedaleko zapraštěl úderem stižený strom. Většinou jsem míval takovéto noci rád, kdy sedě v suchu, mohl jsem pozorovat tu spoušť. I dnes to bylo svým způsobem nádherné, ale v tom bzučení potůčků vody, stékajících všude okolo, se čím dál hlasitěji ozýval i nový, zlověstný tón. Po usilovném snažení začal oheň pozvolna olizovat dřevo a hned byla ta osvícená skalní stěna příjemnější. Rozstrkal jsem všechno mokré co nejblíže ke zdroji tepla a sám se posadil opřen o skálu, zatímco jsem čekal, až voda v kotlíku začne klokotat. Byl jsem tak zabraný do rozjímání a poslouchání všech zvuků – deště i praskání dřeva, že jsem si přibližujícího se světla z údolí všiml až docela pozdě. V téhle pustině bylo výjimečné narazit na člověka ve dne, natož v noci. Nepatrně jsem znervózněl, vyskočil a připraven na vše jsem zavolal otázku do tmy: „Hej! Kdo tam?“ „Přítel!“ Za chvíli již stál kousek ode mne pod převisem. Voda z něho crčela, z oblečení, z batohu, všeho. Moje nejistota z nově příchozího trochu ustoupila a na nepatrný okamžik mne zahřála škodolibá radost, že na tom nejsem nejhůř. Uvolnil jsem mu trochu místa u ohně, kde už sušil, co se dalo. Chvílemi si polohlasně ulevil nadávkou a až po chvíli, kdy mu došlo, že ho upřeně pozoruji, promluvil. „Omlouvám se, vtrhnul jsem sem a ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Rob. Z protějšího svahu jsem odsud uviděl vaše světlo a tak jsem se sem vydal. Dlouho mi trvalo, než jsem našel místo, kde by se dalo přebrodit přes potok, voda stoupá velmi rychle.“ Mluvil s nepatrným cizím přízvukem. Hádal bych, že mohl pocházet z nějakých severnějších zemí Evropy, možná měl rodiče Dány nebo Švédy. I jeho vzhled tomu odpovídal, měl světlé vlasy a modré oči posazené do sympatického obličeje. Byl o něco vyšší než já a zhruba stejně tak statný. Ani mladší nemohl být o mnoho, ale je možné, že zmátl jeho klidný hlas a moudrý pohled. Přestal mluvit a mlčky koukal do ohně. „Co tu vlastně děláte,“ nedalo mi se nezeptat, „v téhle divočině?“ Usmál se: „To samé co vy. Líbí se mi tu. Bydlím v malém městě na východním konci lesů a když se neflákám, stihnu akorát dojít k železnici na druhém konci, abych byl doma zase včas.“ „Rozumím vám,“ přikývl jsem, „dáte si trochu horkého čaje?“ „Rád.“ Zhruba tak proběhlo mé seznámení s Robem. Později mi přiznal, že se bál jít za světlem – z podobných důvodů, jako jsem se já bál jeho když přicházel, v tom kraji člověk naráží na lidi všeho možného ražení. Nakonec ale strach přemohla zima a promočené šaty. Pod převisem jsme strávili ještě dva dni, ale každou další hodinou jsme byli víc a víc nervóznější a netrpělivější. Trochu jsme si povídali, ale ani jeden jsme moc přes mluvení nebyli a tak, přestože jsem si začali tykat, nevěděli o druhém víc, než jak se jmenuje a co dělá. Dříví jsme pracně sušili, jak bylo všechno promočené, jedné noci nám oheň málem vyhasl. A být zde bez tepla by nebylo příliš příjemné. Další dni už sice nepršelo tak jako onu první noc, stále ale nepřestalo. Měli jsme zásoby ještě na pár dní, ale oba nás to táhlo domů. Třetí den byl velmi nadějný. Na chvíli dokonce jen lehce mrholilo. Dlouhé čekání nás dohánělo k nepříčetnosti a tak jsme se jednomyslně rozhodli, že vyrazíme na cestu k nejbližšímu městu. Počasí se sice nepatrně zlepšilo, zato se zvedla hustá mlha, že bylo vidět jen pár kroků před sebe. Přelezli jsme na druhou stranu kopce a začali jsme sestupovat dolů. Z dáli se opět ozývalo zlověstné burácení tekoucí vody. „Tady řeka nikdy nebývala,“ zavrtěl hlavou překvapeně Rob, když jsme stanuly na břehu běsnící vodní masy, „musíme se motat v kruzích – došli jsme k potoku, který jsme již překročili.“ „Není možné,“ nesouhlasil jsem a porovnával směr potoku s kompasem, „museli bychom k němu přijít z druhé strany – teče správně.“ „Povídám ti, že potok na této straně jaktěživ netekl.“ „Souhlasím. Ale zdá se, že už teče. To nepřebrodíme, ani nepřeplaveme – proud by nás strhl a o kameny rozmlátil na padrť.“ Rob přikývl a pomalu se vydal proti proudu nahoru. Za chvíli bylo jasné, že tu ten potok neteče dlouho. Tu a tam i zprostřed něj vykukovali statné stromy, které se vodě zatím nepodařilo vyvrátit. Pozdě odpoledne se nám záhada rozjasnila. „Doprdele, doprdele, vždyť to byl potok! Tohle připomíná veleřeku – Nil, Amazonku,“ ulevil jsem si. Záhadná říčka měla svůj původ v potoku, který obcházel kopec a který jsme oba přešli ještě před tím, než se takto rozvodnil. Zde na jednom místě se část vody vylila a postupně si našla jinou cestu, nové koryto. „Co teď?“ otázal se Rob, který na to koukal zatím mlčky. „Nevím. Za pár dní voda opadne, ale jestli pak budeme mít ještě dost zásob, na to abychom se mohli dostat do civilizace nevím. Můžeme si také zkusit zajít a obejít to. Vydat se po proudu. Třeba by se tam dala řeka překročit.“ Rob přikývl a vydal se zpět. Poslední dobou se zdál mnohem zachmuřenější, než když jsem ho poprvé uviděl. „Nebál bych se, dostaneme se odsud,“ poznamenal jsem, ve snaze dodat alespoň trochu naděje. Odpovědi jsem se nedočkal. Ten den jsme se trmáceli dál a dál podél říčky ve snaze najít místo, kde by se dala překročit. Zanechali jsme toho až se soumrakem. Rozdělat oheň se nám nepodařilo, všechno bylo podmáčené. V lahvích nám zbylo něco málo čaje, nepřevařenou vodu jsme pít nechtěli a tak jsme usínali navlhlí a žízniví. Ráno už nepršelo, ale mlha se v údolí držela stále hustá. S potížemi jsme dohlédli na druhý břeh. I když vody už nepřibývalo, nechtělo se jí ani ubývat. „Mám tam doma dívku,“ pravil znenadání Rob. Překvapeně jsem čekal, jestli bude pokračovat. „Tedy, ještě nemám. Dlouho jsem váhal a čekal na tu správnou chvíli,“ dodal po chvíli, „možná už jsem čekal. Moc dlouho. Vypadalo to nadějně, ale pořád stejně. A teď už se asi dívá po jiném.“ Nechtěl jsem ho rušit v jeho bolestným úvahách a tak jsem raději mlčel. Zdálo se, že i on řekl již všechno co chtěl a dlouhou dobu zase mlčel. Po dlouhém hledání jsme konečně narazili na místo, kde by se dalo s trochou šikovnosti na druhý břeh dostat. Přes potok ležel padlý kmen, který sice nedosahoval až na druhou stranu, zdálo se to ale tak blízko, že lepší šanci už jsme dostat nemuseli. Jištěn provazem jsem se opatrně vydal po kluzkém kmeni. Rob stál na břehu připraven začít mne vytahovat, pokud by mi sklouzla noha. Párkrát se mi zdálo, že v rozbouřené vodě opravdu skončím. Z konce kmenu se to na druhý břeh zdálo o hodně dál, než poprvé. „Na co čekáš?“ zavolal na mne Rob. „Je to daleko! To neskočím,“ křikl jsem zpátky. „Tak se vrať,“ doneslo se mi od břehu. Stál jsem tam a váhal. Břeh byl dost daleko, ale o trochu níž, než já na kmenu. Na něm spousta větví a věcí, kterých by se dalo zachytit, pomyslel jsem si. Po bleskovém nerozvážném rozhodnutí jsem se odrazil a skočil. Hned po odrazu jsem věděl, že jsem skočil špatně. Noha mi lehce sklouzla po mokrém dřevě a já spíše padal, nežli letěl. V poslední chvíli se mi podařilo zachytit se nějaké větve a tak jsem chvíli visel, po pás ve vodě. To však trvalo jen zlomek sekundy a já začal rychle šplhat po větvi výše. Každou chvíli se mi zdálo, že slyším zapraskání a už jsem se viděl, jak mizím ve spleti kořenů, větví a nánosu, ve kterém se provaz zachytí a Rob už nebude mít šanci mi pomoci. Ten mne naštěstí nezačal tahat provazem zpátky a mně se tak zázrakem podařilo vysoukat se až nad druhý břeh a tam se svalit na zem. Pár minut jsem tam ležel a hlasitě oddychoval, jednak z námahy, ale hlavně z toho šoku. „Hej! Dave, jsi v pohodě?“ křičel na mne Rob. Podařilo se mi zakřičet zpátky: „Jo, nech mě vydýchat!“ Pomocí provazů se nám podařilo dostat batohy na druhou stranu, teď se jako poslední připravoval na přechod Rob. Uvázal si kolem sebe lano a když vylézal na kmen, ještě na mne zavolal: „Morituri te salutant!“ a smál se při tom smíchem šílence. Z počátku šlo všechno dobře, Rob šel jistým krokem a za chvíli už byl na druhém konci stromu. Až tam se mu v očích mihl záblesk strachu, nezaváhal ale a skočil. Odrazil se lépe než já, ale stejně to nestačilo. Byl jsem připraven a snažil jsem se ho už během letu co nejvíce přitáhnout. Neskočil ale správným směrem a tak tam, kde já jsem se zachytil záchranné větve on nahmatal jen vzduch. Tahal jsem ze všech sil. I Rob se už něčeho zachytil, hlavou těsně nad vodou a pomalu se soukal ven. Na ten zvuk trhajícího provazu nezapomenu dodnes. Jak v těch laciných filmech jsme oba koukali na místo, kde se začal trhat. Lano se přetrhlo, Rob něco vykřikl, já ale setrvačností přepadl dozadu. Rychle vyskočil zpět na nohy a začal se shánět po Robovi. Ten však už zmizel kdesi pod hladinou. Oněměle jsem zíral na valící se vodu. Na chvíli se mi zdálo, že všechno utichlo, i že voda na chvíli přestala téci. Nemohl jsem tomu uvěřit. Snad věčnost jsem tam stál na břehu, úplně zbaven přemýšlení. Až po dlouhé době jsem se probral. Tady byl konec. Vzal jsem svůj batoh, Robův pověsil na strom a jen tak z víry, že naděje jsem u něho nechal vzkaz: „Vrátím se. S pomocí.“. Chvátal jsem. A tak mi trvalo polovinu času abych se dostal do města. I když jsem věděl, že všechna moje námaha je už zbytečná, že najdeme přinejlepším už jen vyplavené tělo, jsem sebral pár mužů a hned další den jsme se vydali zpět. Batoh se nám již nepodařilo najít. U jednoho místa se mi zdálo, že ten strom a břeh a větev už jsem viděl, ale jistý jsem si nebyl. Sešli jsme pár mil dolů po proudu, ale neobjevili jsme ani batoh, ani tělo. Chlapi už začínali být netrpěliví a naléhali, ať už se vydáme zpět, tady už opravdu pomoci není. Narychlo jsme stloukli křížek a vydali se zpět. Posledních pár mil mne museli podpírat. Pořádně jsem nespal alespoň týden, nejedl a nepil a když jsme došli do města, vypadal jsem jako stín. Na policejní stanici jsem vyložil svůj příběh a poprosil o suchou postel, třebas v cele. Postel jsem dostal, i s pokojem. Na státní útraty jsem se umyl a oholil. Chystal jsem se jít už spát, když někdo zaklepal na dveře. „Pane, někdo vás chce vidět. Smím ho pustit dále?“ Když mne ten muž uviděl, začal se smát od ucha k uchu. „Bože, Dave, ty vypadáš hůře než já!“ „Robe?“ Jestli jeho zmizení pod hladinou vypadalo neuvěřitelně, pak slovo pro něco takového neexistuje. „Člověče, ta voda mi dala zabrat. Hodila se mnou o nějaký kmen a zlámala mi pár žeber, dokázal jsem se tam ale zachytit a pomalu vylézt na břeh. Když jsem se dostal k místu, kde jsme se dostávali na druhou stranu, byl jsi již dávno pryč. Dlouho jsem odpočíval, ale pak mi začalo být chladno a tak jsem se ti vydal naproti do města. Ale aby to nebylo tak snadné, někde jsme se cestou minuli. A tak když jsem se přibelhal sem na policejní stanici, udělal jsem tu pořádné pozdvižení.“ Zase jsem měl chvíli, kdy mi došli slova a já jen seděl a koukal. Rob se smál čím dál tím víc. „Nikdy jsem nevěřil na šťastné konce.“ povídám mu. „Však to se také teprve ukáže,“ překvapivě zvážněl, „na tom kmeni jsem se rozhodl. Ale jestli mne neodmítne, zvu tě na svatbu.“

Čas načtení: 2022-06-13 09:16:08

EU a sankce. Vrátí se trestný čin pobuřování dříve, než padne Bastila?

V šestém kole sankcí vůči Rusku zakázala Evropská unie s okamžitou účinností na svém území vysílání tří ruských médií – Rossiya RTR/RTR Planeta, Rossiya 24/Russia 24 a TV Center International. Doposud ruské televize byly vypínány v členských státech selektivně, dle uvážení. Poslední balíček sankcí je důsledný, ruské TV musí být nepřístupny v celé unii, a to žádným možným způsobem – kabel, satelit, IPTV, poskytovatelé internetových služeb, platformy pro sdílení internetového videa nebo aplikace. Vše je zakázáno. K tomu EU přikázala členským zemím zavést do svých právních řádů kriminalizaci za porušení sankcí, tj. stanovit trestní postihy vůči těm subjektům, jež sankce nerespektují (podrobně viz zde). Česká vláda má oproti vládám starých západních členských zemí zjednodušenou pozici. Nemusí nic vymýšlet, stačí z archivu vytáhnout totalitní trestní zákon, například vydání z roku 1973, a opsat ustanovení § 100, trestný čin pobuřování (na jeho tehdejší znění můžete mrknout zde). Vládní legislativci jen v textu vymění slovo „socialistické“ zřízení za slovo „demokratické“ zřízení; trestní sazbu mohou ponechat, pět let vězení za sledování ruských zpráv je přiměřená doba pokání. Dokonce to může být český celoevropský sukces – od 1. července je Česko předsednickou zemí a implementace pobuřování do všech právních řádů v EU může být náš velký právně-kulturní odkaz. Ne, nedělám si legraci, takhle se to asi stane, i když trestný čin se nejspíš nebude jmenovat Pobuřování, bude mít vznešenější název, třeba něco jako ohrožování optimalizace svobodného myšlení či podobně. Čeho se EU bojí? Dobře, ruské televize vysílají propagandu, oni tomu říkají ruský pohled na svět, ale je to důvod je zakázat? A jejich sledování trestat? Čeho se EU bojí? Za totality to byl východní blok, který rušil vysílání západních médií. Na Západě jim vysílání československé televize a československého rozhlasu bylo šumák, nerušili jej, nebáli se ho. Též Hitlerova třetí říše znemožňovala příjem signálu ze svobodných zemí a poslouchání cizího rozhlasu tvrdě perzekuovala. Spojenci byli naopak zvědaví, co se v reichu říká a proti čemu bojují. Mají v Bruselu strach, že Evropané po zhlédnutí ruských zpráv vyjdou do ulic a budou volat „Vivat Putin“? Opravdu by mohla ruská televize změnit myšlení Evropanů? Nevěří bruselské celebrity v samostatný úsudek svých občanů? Proč by jinak v Bruselu porušili základní lidské právo, právo na svobodu slova, a ještě tvrdili, že to není žádné porušení? Je příznačné, že Rusko evropské televize nezakázalo, a ač se v nich mluví o ruském prezidentovi dosti negativně, Rusové cizí zprávy mohou sledovat – jiná věc je, kolik Rusů jim i rozumí. Ta otázka se nabízí a je legitimní. Co je skutečným důvodem pro zákaz vysílání ruských televizí, když nejsme s Ruskem ve válce? Nabízím odpověď. Je to maskování selhání Bruselu a snaha uskutečnit své cíle, které mají s Ruskem a Ukrajinou pramálo společného. Následující analýza vychází z informací převážně z amerických webů – ty ještě v Evropě zakázány nejsou. Sankce nejsou úspěšné Předně je naprosto zavádějící tvrzení, že sankce EU vůči Rusku jsou úspěšné. Co má být cílem sankcí? Přece změnit chování sankcionované země, což se vždy děje tak, že lidé v dané zemi projeví nespokojenost s ústřední vládou a ta, pod tlakem, změní zahraniční, někdy i vnitřní, politiku. V Rusku ale nastává pravý opak. Uvedu pár čísel, a vězte, že statistika sice nuda je, ale nelže: Reálná mzda v Rusku na konci prvního kvartálu 2022 vzrostla o 3,6 procenta (viz zde), zdůrazňuji slova reálná mzda (nikoliv nominální) a první kvartál, tedy zahrnující i březen, což byl nepochybně pro ruskou ekonomiku měsíc nárazového šoku. Očekává se, že reálný růst ve druhém kvartále bude atakovat pět procent. Po šesti kolech sankcí se Rusům životní úroveň podstatně zvedla, kdežto v Česku o téměř čtyři procenta klesla (viz zde). Jak je to možné? Logické vyústění jednotlivých druhů sankcí a jejich svérázného uplatňování, přičemž často už při jejich schválení bylo zřejmé, že se minou účinkem. Příjmy Ruska z ropy se zvyšují Příklad první – ropa a plyn. To snad ani nelze nazvat sankcemi, spíše investiční pobídkou pro Rusko. Západní ostrakizace ruské ropy a plynu způsobila na ruském vnitřním trhu jejich „nadbytek“, takže ruští spotřebitelé aktuálně platí v Rusku za litr Naturalu 95 v přepočtu zhruba 18,20 Kč (viz zde) a ruské domácnosti nakupují zemní plyn v přepočtu za zhruba 0,20 Kč za 1 kWh (viz zde). Pro srovnání, v Česku máme průměrnou cenu 2,86 Kč za 1 kWh plynu, a to před zdražením, na podzim se očekává cena kolem 4,50 Kč až 6,50 Kč za 1 kWh plynu. Co se týká celkového inkasa peněz za ropu, agentura Bloomberg dokonce tvrdí (zde), že v tomto roce 2022 se bez ohledu na sankce příjmy Ruska z ropy zvýší až o neuvěřitelných 50 procent! Neměl by být výsledek sankcí opačný? Politicky nekorektní otázka, že! A to jsme jen v rovině peněz. Američané už nyní domýšlejí i politické souvislosti. Rusové v Evropě udávali polovinu své produkce ropy (o plynu pomlčím, protože pro Rusy je to nezajímavá komodita). Evropa byla pro ně dobrý trh – prodávali za slušné ceny do stabilního regionu. Teď musí svoji produkci přesměrovat jinam. To se jim podaří, to je fakt, ale zřejmě za nižší cenu a do regionů nestabilních. A odtud pramení obavy z opačného efektu sankcí. Právě v těch nestabilních regionech, typicky Afrika, kam budou Rusové prodávat levněji, získají sice méně peněz, ale zato větší vliv. Pokud se něco nestane, do dvou let může mít Rusko v Africe větší vliv, než měl kdy Sovětský svaz (viz například studii zde). Američany to trápí, Evropu to nezajímá. Technologie se dál dovážejí Další příklad – sankce na čipy a západní technologie. Pro ruské domácnosti se nezměnilo nic. Na webu Alibaby mohou ruští spotřebitelé nakoupit jakoukoliv elektroniku bez omezení, a těch čipů, co tam je! Visa a Mastercard nejsou třeba, ani odříznutí Ruska od systému SWIFT nečiní potíže při placení. Radio Free Europe už v prosinci 2021 (zde) konstatovalo, že Rusko je na tuto variantu připraveno. Již před půl rokem prováděli Rusové 20 procent veškerých elektronických bankovních transakcí alternativními systémy jako SPFS nebo CIPS. A absence západních technologií? Do Ruska se vyvážet nesmí, ale do Arménie ano. Během tří měsíců Arménie navýšila odběr vyspělých západních technologií cca o tisíc procent. Nikomu to není divné. Evropské, české, probruselsky naladěné deníky informují, že z Ruska odešlo na sto tisíc IT pracovníků (například  ), všichni jsou hrdi, jak sankce fungují. Jenže v Arménii ve stejné době narostl počet pracovníků o 130 tisíc (viz zde). Náhoda? Ne, nepřišli ukrajinští uprchlíci, ale ruští ajťáci, pracující na živnostenský list, tedy na „volné noze“. Změna domicilu, často jen formální razítko, jim umožňuje objednávat potřebné technologie. Po pravdě, USA zvažovaly uvalit na Arménii sankce, ale pak to zavrhly. Za dva týdny by musely dát sankce na Kyrgyzstán, za další dva na Tádžikistán, a nakonec na Kazachstán – a tady končí hra. Není možné sankcionovat Rusko a současně Kazachstán. V praxi probíhá vzájemná tolerance – USA dělají, že nevidí dovoz technologií do Ruska a Rusko nebrání přepravě uranu a ropy z Kazachstánu. Rubl posiluje Poslední, zásadní příklad – sankce vůči ruské centrální bance a rublu. Na začátku nebylo větší jednoty mezi EU a USA, byly uvaleny bezprecedentní sankce – byla zmrazena aktiva centrální banky ve výši 425 miliard dolarů a ruské komerční banky byly odpojeny ze systému mezinárodních transakcí. Očekával se volný pád rublu a kolaps Ruska. Jenže už na konci března se objevily první komentáře zpochybňující účinek těchto sankcí (například zde) a v květnu již nebylo pochyb, že je něco špatně, moc špatně (viz zde). Z počátečního březnového propadu, kdy Rusko jako pěšák lavírovalo na hraně bankrotu, se během necelých dvou měsíců vyšvihlo do pozice krále, jenž určuje další tahy. To, co Rusové provedli, bude časem předmětem řady ekonomických habilitačních prací, nyní mohu odkázat na dva prvotní sběrné články od Reuters a CNBS (zde a zde). Stručně řečeno, paní Nabiulinové (guvernérka ruské centrální banky) se za sedm týdnů povedlo to, co Sovětskému svazu nikdy za 70 let. Zničila dominanci dolaru na trhu s komoditami. Rusko stanovilo povinnost platit kupujícím za ropu, plyn, obilí atd. jen v rublech, a současně „obnovilo“ zlatý standard, když navázalo jeden gram zlata na pět tisíc rublů. Vzhledem k držení velkého množství komodit Ruskem a k jeho produkci zlata, trhy si záhy uvědomily, že Rusko tuto zpočátku utopickou rovnici zvládne udržet. Západní bankéři hovoří o změně světového měnového řádu (viz zde) a tweetnul si i Jack Dorsey (zakladatel Twitteru), že dolar již není rezervní měnou. Poprvé v dějinách Ruska mohou jet běžní Rusové na dovolenou do ciziny a brát si s sebou jen rubly, nepotřebují směnárnu. V rekreačních destinacích, ve kterých nepanuje důvěra v místní měnu, jako kupříkladu Turecko či Egypt, obchodníci rádi akceptují při placení dolary; teď se usmívají i na rubly (zde). Rozkol Bruselu a USA Putinova moc a popularita v Rusku není hraná, je reálná; proto „odborné“ komentáře a analýzy středoevropských expertů (česká média ani jiné nepublikují), že čekají každým dnem svržení Putina, jsou nejen směšné, ale i nebezpečné, protože skrývají realitu a vedou k nedůvodným očekáváním a následně špatným rozhodnutím. Kdo chce, může poslední týdny vidět rozkol v navenek působící jednotě Bruselu a USA. Vystoupení Kissingera v Davosu (zde) nebyla náhodná promluva senilního starce. Byl to záměrný signál změny politiky. Kissinger klábosil se Schwabem (autor Great Resetu) 23. května. A už za dva dny, 25. května, ministerstvo financí USA – úřad pro kontrolu zahraničních aktiv, vydalo za mediálního ticha všeobecnou licenci 13A související s Ruskem Autorizace určitých administrativních transakcí zakázaných směrnicí 4 podle výkonného nařízení 14024 (GL 13A), která mění a nahrazuje dřívější GL 13. O co jde? Američané hned v únoru uvalili na Rusko sankce (směrnice 4), která zakázala korporacím v Rusku platit daně, poplatky a podobně, z této směrnice existovala úzká výjimka GL 13 (zkratka GL znamená v překladu všeobecná licence). Novela GL 13A z úzké výjimky učinila širokou výjimku – založenou na občanství USA. Jste-li Mexičan, Němec nebo Čech a vlastníte korporaci podnikající v Rusku, nemůžete v Rusku platit taxy, je to porušení amerických sankcí, USA vás najdou a potrestají; jste-li ale Američan a ovládáte korporaci, máte výjimku a daně platit v Rusku můžete. Informované kruhy v USA reagovaly okamžitě. Jedna z největších amerických advokátních kanceláři Baker&McKenzie uspořádala 30. května pro své klienty seminář na volné téma podnikání v Rusku, sankce jako výzva. Přihlásilo se sedm tisíc zájemců (viz zde). Zatímco ještě v březnu Biden nazval Putina řezníkem, který musí být zbaven moci, o dva měsíce později americká administrativa zdůrazňuje, že v Kremlu je legitimní moc a jen s tou oni (USA) mohou jednat. A Spojené státy, ačkoliv pomáhají Ukrajině, iniciovaly jednání bez Ukrajiny na téma jak ukončit válku a co za to (zde). Tomu se říká reálpolitika. I v červnu je Rusko zlé, ale už ne tak moc zlé jako v únoru. Dočkáme se změny světové bezpečnostní architektury Američané si uvědomují, že Ukrajina bude poražena, chtějí zabránit totální porážce, tedy anexi celé Ukrajiny Kremlem, ale též i po vítězství Ruska nechtějí, aby Rusko zůstalo odstrčeno a sedělo u stolu s Čínou. V brzké době se dočkáme změny nejen v měnovém řádu, ale i ve světové bezpečnostní architektuře. NATO se transformuje na společenský diskusní klub, čehož jsme už dnes svědky, do popředí vstoupí bilaterální smlouvy. Primárním záměrem USA bude napojit Rusko na západní struktury, a tak zabránit jeho těsnému přimknutí k Číně. Proto i evropské sankce na ruskou ropu a plyn Američané chápou jako dočasné, v souladu s jejich reálpolitikou. Úplné odstřižení od ruských dodávek totiž znamená i ztrátu páky na Rusko. A tady je zádrhel. Brusel to vidí jinak než USA. EU myslí odklon od ruské ropy a plynu smrtelně vážně. Žádná reálpolitika, žádná mocenská rovnováha. EU má jediný cíl a ten je zelený. Green Deal za každou cenu. Válka na Ukrajině a protiruské sankce jsou pro bruselské úředníky vítanou záminkou, jak jej realizovat. Před rokem v Bruselu věděli, že Green Deal bude znamenat pro Evropany extrémní zdražení, ale nevěděli, jak to Evropanům zdůvodní, pak přišla válka a s ní i ospravedlnění pro navýšení cen veškerých energií. Shodou okolností nežádoucí ropa a plyn mají adjektivum ruské, za pár let žádné přídavné jméno nebude třeba, zakázány budou i bez něj. Že na sny Bruselu lidé nemají peníze? Detail. Stejně si za to mohou sami, jsou chudí, protože jsou líní a proto nemajetní. Takové věty poslední dobou slýcháme často. Říká se, že než padla v Paříži Bastila, stěžovali si poddaní francouzské královně na hlad a bídu. Marie Antoinetta odvětila: „Když nemají chleba, ať jedí koláče.“ Dnes víme, že ten výrok je smyšlený. Ale je smyšlený i výrok: „Když nemají na plyn, ať topí elektřinou!?“ Kdy padne bruselská Bastila?