Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-20 18:05:06

Na Letní filmovou školu zavítá Noční král z Hry o trůny i režisér kontroverzního Kléru

Už v pátek 26. července otevře své brány 45. Letní filmová škola Uherské Hradiště (LFŠ). Jejími hosty budou i Vladimír Furdík, Noční král z kultovního seriálu Hra o trůny, a Wojciech Smarzowski, režisér nejnavštěvovanějšího polského filmu loňského roku Klér. Vladimír Furdík je světově proslulým kaskadérem, který spolupracoval s desítkami režisérů a stovkami hereckých hvězd. Diváci LFŠ budou mít možnost nahlédnout do tajů tohoto specifického filmového umění i natáčení seriálu Hra o trůny, kde Vladimír Furdík ztvárnil děsivého Nočního krále. Wojciech Smarzowski, jedna z nejvýraznějších osobností současné polské kinematografie, se do Uherského Hradiště vrací po dvou letech. Všechny jeho snímky se v Polsku řadí nejen mezi nejnavštěvovanější, ale také nejoceňovanější. Je čtyřnásobným držitelem filmové ceny Orel za režii a jeho nejnovější počin, sociálně-kritický snímek Klér, vidělo v Polsku už víc než pět milionů diváků. Film, který byl v Čechách k vidění spíš výjimečně, uvede na letošní LFŠ Wojciech Smarzowski společně se scenáristou Wojciechem Rzehakem.   Zbrusu nová sekce Terrafestivalis má za cíl představit každý rok jinou národní kinematografii, která se v posledních letech výrazně etablovala na mezinárodní scéně. První takovou festivalově progresivní zemí, na niž se Letní filmová škola zaměří, je Bulharsko. „Pestrou žánrovou skladbu filmů tohoto poměrně malého, byť umělecky čile bujícího území předestřeme s náležitou komplexností. Od ležérně existenciálních dramat dospívajících i těch, kteří se i na prahu třicítky dospělosti brání zuby nehty, po alegorický příběh o zániku civilizace odehrávající se ve strnulém bezčasí dalekého Severu. Zamyšlení nad aktuálním i budoucím osudem vlasti přinese trojice ostře sociálních snímků předestírajících v civilním módu naléhavé problémy země a jejích cynických, bezbranných i svéhlavých obyvatel,“ říká programová ředitelka Iva Hejlíčková. Součástí sekce bude film Glory dvojice Kristina Grozevová a Petar Valčanov, která si letos z Karlových Varů za film Otec odvezla Křišťálový glóbus.   Letní filmová škola je tradičně i místem, kde čeští a slovenští autoři uvádějí v předpremiérách své novinky.Letos uvede Marko Škop uvede svůj film Budiž světlo, který si z Karlových Varů odvezl cenu za nejlepší mužský herecký výkon a zvláštní uznání ekumenické poroty. Snímek z dokumentární soutěže karlovarského festivalu Dálava představí režisér Martin Mareček. Oba filmy vstoupí pod hlavičkou pořadatele LFŠ Asociace českých filmových klubů (AČFK) na podzim do českých kin. Promítat se budou i další dva filmy, které asociace chystá do distribuce: japonský animovaný film pro všechny generace Mirai, dívka z budoucnosti a hororový příběh Petera Stricklanda Takové krásné šaty, Diváky také čeká celovečerní debut Michala Hogenauera Tiché doteky s Eliškou Křenkovou v hlavní roli, česko-chilsko-francouzsko-korejská koprodukce Hra hosta loňské Letní filmové školy Alejandra Fernándeze Almendrase,  roadmovie Staříc iMartina Duška a Ondřeje Provazníka či středometrážní akční snímek První akční hrdina režiséra Jana Haluzy. Festival uvede i epizodu z televizní série Jak si neposrat život s názvem Nonstop lahůdky, kterou natočil Jan Hřebejk s Miroslavem Krobotem a Eliškou Křenkovou v hlavních rolích, a středometrážní absurdní komedii Jiří, pes uprchlík režiséra Tomasze Wińského. Letní filmová škola nabídne svým divákům i široké veřejnosti dvě site-specific projekce. Hned v pátek 26. července proběhne v areálu zámeckého parku v Buchlovicích ve spolupráci s Národním památkovým ústavem Kroměříž open-air projekce kultovní pohádky S čerty nejsou žerty. Program začne už ve 20 hodin besedou s režisérem Hynkem Bočanem a představitelem jedné z hlavních rolí Ondřejem Vetchým. Ve středu 31. července pak festival ve spolupráci s platformou KineDok pořádá ve Skate parku u Sportovní haly projekci celovečerního dokumentu o zrodu tuzemské skateboardové subkultury King Skate, který získal Českého lva za nejlepší dokument- Film uvede režisér Šimon Šafránek a skejtová delegace. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na letošní Letní filmové škole se AČFK po bezmála čtvrtstoletí rozloučí se svým Projektem 100, největší a nejprestižnější přehlídkou klasických filmů, které si v českých kinech nenechalo ujít kolem 850 000 diváků. Rozlučka se bude konat v letním kině na Masarykově náměstí ve čtvrtek 1.  srpna, kdy festival uvede nejúspěšnější film poslední dekády přehlídky Pulp Fiction: Historky z podsvětí. “Projekt 100 procházel za dobu své existence několika dramaturgickými změnami, kterými jsme se snažili reagovat na vývoj v oblasti finanční náročnosti projektu, změny formátů či diváckých preferencí. A ačkoliv se tyto změny ukázaly být správnou cestou, neustálé zvyšování cen za práva a kopie filmů a snižování podpory Státního fondu kinematografie nás nakonec donutily projekt ukončit úplně. Mrzí nás to, ale na druhou stranu jsme hrdí, že se tak specifický projekt podařilo udržet celých dvacet čtyři let, přestože původně bylo plánováno deset ročníků,” říká předsedkyně AČFK a ředitelka LFŠ Radana Korená. Letní filmová škola každoročně svým účastníkům a místním obyvatelům připravuje také doprovodný program. I letos nabídne festival koncerty, divadelní představení, literární, dětský a herní program. Hudební program letos odstartují Monkey Business, kteří zahrají zdarma v letním kině na Masarykově náměstí. Další koncerty odehrají Please the Trees, WWW či Dunaj. Příznivcům vážné hudby zahraje Bennewitzovo kvarteto v kostele sv. Františka Xaverského.  Divadelnímu programu bude dominovat HaDivadlo, které uvede hned dvě hry - Maloměšťáky ve Slováckém divadle a K antropocénu v netradičním prostoru schodů na UMPRUM. „Jsem moc ráda, že pokračujeme v tradici představování významných českých divadelních scén a po Divadle Na zábradlí, Dejvickém divadle, Huse na provázku a La Putyce představíme další významnou divadelní scénu,“ zdůrazňuje ředitelka Letní filmové školy Radana Korená. V Divadelním/literárním stanu odehrají svá představení divadelní soubory Continuo, Kampa a Improliga.

Čas načtení: 2024-12-24 10:30:33

Známe námět příštího filmu Christophera Nolana. Půjde o adaptaci proslulého eposu od Homéra

Známý režisér a scénárista Christopher Nolan chystá filmovou adaptaci eposu Odysseia od řeckého básníka Homéra Premiéra akčního velkofilmu byla stanovena na 17. července 2026 Rozsáhlá epická báseň líčí desetileté putování krále Odyssea na rodnou Ithaku   Oceňovaný režisér Christopher Nolan chystá filmovou adaptaci eposu Odysseia – jednoho z vrcholných literárních děl antiky, jehož autorství je připisováno známému řeckému básníku Homérovi. Informace se objevila na sociálních sítích produkční společnosti Universal Pictures, pro kterou Nolan v loňském roce natočil oceňovaného Oppenheimera. Premiéra snímku s názvem The Odyssey je v tuto chvíli naplánovaná na filmařův tradiční letní termín, konkrétně na 17. července 2026. Přečtěte si celý článek Známe námět příštího filmu Christophera Nolana. Půjde o adaptaci proslulého eposu od Homéra

Čas načtení: 2019-07-10 21:59:06

Utrpení svatého Šebestiána – MFF Karlovy Vary a generace nezájmu

Festival v Karlových Varech skončil a zanechal za sebou dobrý pocit, že se něco povedlo. Opět se promítalo, jásalo, penziony byly plné a dokonce i na diváky s památníčky kolem hotelu Thermal a Pupp došlo. Programové sekce Jiný pohled, Horizonty, nová sekce Lidé odvedle nebo Zvláštní uvedení v jednom šiku předvedly celou řadu pozoruhodných filmů i bizarních experimentů poslední doby. Sekce České filmy 2018-2019 prezentovala mnoho filmů, jimiž byli buď příjemně překvapeni zahraniční návštěvníci (Miss Hanoi, Na střeše), nebo které opět posunuly hranice uvažování o filmu – mám na mysli zbrusu nové dokumenty Začít znovu Evy Tomanové nebo Letní hokej Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara. K tomu připočtěme český film o české au-pair v Holandsku Tiché doteky v sekci Na východ od Západu, skvělý česko-slovenský film Staříci Martina Duška a Ondřeje Provazníka a americký film českého režiséra Martina Krejčího Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera o „vlčím chlapci“ v hlavním programu mimo soutěž. Plus v sekci Zvláštní uvedení první dva díly kontrašpionážního thrilleru HBO Bez vědomí (Ivan Zachariáš), dokumenty Forman vs. Forman Heleny Třeštíkové, Jiří Suchý – Lehce s životem se prát Olgy Sommerové a Dálava Martina Marečka v sekci Soutěž dokumentárních filmů. Slovensko se uvedlo spíše jako dobrý koproducent českých filmů, nicméně soutěžní film Budiž světlov mezinárodní soutěži v režii Marko Škopa zazářil. Dokument Hluché dny Pavola Pekarčíka v sekci Na východ od Západu nás vrátil do trudné romské reality osad na východě Slovenska a hodinový snímek Mimi & Líza: Záhada vánočního světla Kataríny Kerekesové a Ivany Šebestové do dobré tradice animovaného filmu. K tomu se objevila celá řada filmů objevených na MFF v Cannes (Parazit) nebo Berlinale (Narušitel systému), které patřily mezi divácké hity podobně jako filmy Diego Maradona, Oleg, Papicha, Neviditelný život Euridice Gusmaové. Výčet doplňuje třeba bizarní snímek Děti mrtvých (Kelly Copperová, Pavol Liška) či finský masochistický snímek Psi nenosí kalhoty (natočený s českou účastí). Velké trápení Rád bych se však věnoval mezinárodní soutěži s dvanácti filmy. Byly to světové premiéry filmů, které jsou jakousi vizitkou a specialitou MFF Karlovy Vary spolu se soutěží Na východ od Západu a Soutěží dokumentárních filmů. Právě tyhle tři programové sekce určují tvář festivalu. Mohou tu být aktuální politické filmy i umělecké experimenty, snímky natočené podle obvyklého schématu nebo bizarní výboje. Soutěž však měla něco společného: mučednictví, utrpení a smutek hlavních postav. Mezi dvanácti soutěžními filmy nebylo hrdiny, který by se něčím netrápil nebo nestrádal. Tituly Velké trápení, pokud si mohu vypůjčit titul československého filmu z roku 1974, případně název německého filmu Utrpení svatého Šebestiána z roku 1984 v režii Petra Weigela, znázorňujícího život římského mučedníka, který byl ubit kyji a jeho tělo vhozeno do městské stoky, dobře charakterizují duševní stav hrdinů soutěžních filmů. Možná trochu z tohoto pocitu mají nevlastní sestry Irena a Neža ve slovinsko-makedonsko-srbském soutěžnímu filmu Nevlastní sestra (režie Damjan Kozole). Zejména herečka Liza Marijina (Neža) dává skvělou fyzickou podobu své postavě dívky, které chce někde něco studovat a nemá peníze ani byt. Neža je od rány, nosí v kapse nůž, a nakonec se odhodlá bránit svou sestru Irenu, kadeřnici, která studovat nepůjde, protože chce zůstat hloupá. Irena se navíc rozvádí a bývalý manžel je agresivní a pronásleduje ji. Jedna sestra trápí druhou, zejména potom, co Neža bydlí u Ireny, nemyje se a páchne, což provokuje Irenu, zvyklou na vůně v kadeřnictví. Paní Lara Jenkins (německá herečka Corinna Harfouch) si v německém dramatu Jana-Ole Gerstera odbývá celou řadu trýznivých výstupů se svým synem Viktorem, který s ní nekomunikuje. A ani nemá proč, protože matka ho celý život zraňovala, zrazovala od umělecké kariéry, nepřála mu, dokonce sama jako nadaná klavíristka pověsila kariéru na hřebík a pracovala na kulturnímu odboru městské správy, kde ji všichni nesnášeli. Život ji zjevně nebaví, práce také ne, její vztahy s okolím jsou narušené. „Celý život jsi ho jen trápila,“ říká bývalý manžel na adresu vztahu Lary a jejího syna (Tom Schilling). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Slovensko-český soutěžní film Budiž světlo vypráví o velkém trápení hlavního hrdiny Milana (cena za herecký výkon pro Milana Ondríka), který se vrací z práce v Německu na slovenskou vesnici a zjišťuje, že jeho děti jsou docela jiné, než si vysnil. Jeho nejstarší syn se dokonce stal členem paramilitaristického uskupení, něčeho na způsob reálně existující neregistrované polovojenské jednotky Slovenskí branci (o nich byl v letech 2017-2018 natočen český dokumentární film Jana Geberta Až přijde válka). I když je Milan silně věřící člověk, nakonec přichází na to, že jak v církvi, tak v policii jsou síly, které významně fandí domobraně a nacionalismu. A další trápení začíná. Lara i Budiž světlo získaly ocenění napříč dalšími porotami a zároveň sympatie diváků v anketách. Jsou to filmy s tématem i potenciálem, takže se k nim veřejný diskurs bude zcela jistě vracet. Oba bodovaly v cenách za herecké výkony, což ukazuje, jak je pro diváka důležité mít ve filmu herce, kteří dovedou svou roli přesvědčivě zahrát. A jsou to zároveň další příspěvky k tématu nesnadných rodinných vazeb, jejichž narušení může mít dalekosáhlé následky. Ať už jde o promarněný život matky v Laře nebo o příklon k nacionalismu a fašizaci ve filmu Budiž světlo. Ani jeden ze snímků nejde do extrému – snaží se nebezpečí postihnout a pojmenovat tak, aby hrdinové měli ještě šanci své životy zachránit. Což slovenský režisér Marko Škop naznačuje i symbolickým názvem. Křišťálový glóbus MFF Karlovy Vary si vysloužil bulharsko-řecký mučednický film o velkém trápení – tentokrát ho má syn s otcem (režie Kristina Grozeva a Petar Valchanov). Snímek Otec pojednává o rozpadlé bulharské rodině. Despotický otec Vasil má něco společného s matkou Larou (viz výše): své bližní dovedou tito jedinci jen trápit. Hlavní hrdina věří na posmrtný život a transcendenci. Je to sice bývalý komunista, ale v postkomunistické době vystupuje jako disident, maluje abstraktní obrazy a zdá se, že se chce ze své minulosti nějak vykoupit. Dá se tedy na duchaření. Po smrti manželky hledá komunikační kanály se záhrobím, zatímco syn – režisér reklamních spotů – se ho snaží přivést zpátky do reality. Nakonec otec sdělí synovi šokující přiznání. Jde o film o hledání smyslu existence vykořeněného člověka, jehož trápí výčitky minulosti. "Musíme pryč od těch, co máme rádi" Další z oceněných filmů Patrick (režie TimMielants) a Srpnová madona (režie Jonás Trueba) vyprávějí o mladých, přesněji řečeno o nezadaných lidech. Španělské ženě Evě v Srpnové madoně je něco přes třicet, Patrickovi v belgickém filmu krátce před čtyřicítkou. Eva tráví dovolenou v horkých srpnových dnech v pronajatém bytě v Madridu a potkává se s různými lidmi, starými i novými známými. Za krátkou dobu spatříte na desítku nezakotvených existencí: třeba belgickou herečku, která si nechala zmrazit vajíčka v Dánsku, ale neví, jestli se kdy stane matkou. Je až trochu únavné být neustále ve společnosti lidí, kteří žijí z hodiny na hodinu. Film popsal pocity dnešních třicátníků, kteří nevědí, co s životem a jak mu dát nějaký směr. Smějí se sice, ale v nitru jsou utrápení. Patrick je synem majitele nudistického kempu a poté, co otec zemře, je na něm odpovědnost za fungování této malé komunity. Ta si žije v přívěsech nebo chatkách na soukromém pozemku mimo civilizaci a vyznává volný způsob života. Je to trochu absurdita, trochu drama, trochu komedie. Děj se odehrává jen v kempu v lese a hlavní představitelé vystupují ve filmu převážně nazí. Takže vtipná poznámka producenta v závěru festivalu, že snímek měl dostat cenu za kostýmy, šla k jádru věci. Režisérovi Timu Mielantsovi se podařilo film natočit tak, že nevyznívá vulgárně ani skandálně, prostě jde o lidi, kterým dělá dobře, že mohou být nazí. Nicméně i tito nudisté se mezi sebou poměrně dost trápí, dokonce se okradou. Proč tomu tak je? Co vede hrdiny, že nedovedou žít? Je to možná ten nezájem, vyjádřený v tureckém soutěžním filmu Maličkosti (režie Kivan Sezer). Jeho hrdina se jmenuje Onur a je to firemní zástupce velké farmafirmy. Absolvuje team building v lese, kde švitoří ptactvo, ale není dostatečně nadšený. V digitálním věku postrádá lidskost, stále si na něco stěžuje. S manželkou si nerozumí, protože ji pokládá za pustou materialistku. Onurův život se hroutí, s okolím přestává komunikovat, tedy něco podobného jako Vasil Antonov, otec v bulharsko-řeckém filmu, který se nakonec dostane z celkově trudné existence do blázince. A něco podobného jako čtrnáctiletá a zneuctěná Jin v čínském soutěžním filmu Portrét mozaikou, jejíž zájem je utéct někam pryč a skoncovat s bezcitným okolím. Další „ztracené dítě“ své generace. Ztracení a trpící mladí lidé figurují také v chilsko-argentinském filmu Muž budoucnosti (režie Felipe Ríos), což je velmi dobré road movie odehrávající se v chilské Patagonii, kde ještě v devadesátých letech nevedly silnice. Dvě dívky odjíždějí z vesnice Cochrane (3000 obyvatel), jinak též „zasrané díry“, odkud je možné dostat se nejlépe na nákladním autě. Elena, místní amatérská boxerka, se chystá na zápas do Villy O´Higgins, chilské pohraniční vesnice, stopne si řidiče, dobře naloženého vtipálka, který jí klade všetečné otázky, což dívce nesedí, a tak trpí. Otec Eleny je také řidič, je na své poslední cestě v náklaďáku před důchodem, svou dceru prakticky nezná. Cíl ale mají stejný, je to Villa O´Higgins. Tato vesnice znamená konec světa ohraničený horami, kde končí silnice Carretera Austral a návštěvníci mají jedinou možnost – buď se vrátit zpátky nebo přejít do Argentiny po patrně nejdivočejším hraničním přechodu, který zeměkoule nabízí. Elena po setkání s otcem učiní to druhé. Neboť „musíme pryč od těch, co máme rádi“. A protože Villa O´Higgins je místo milovníků přírody a fantastických scenérií mezi horami a jezery, objeví se ve filmu i ornitoložka jménem Maxi, která si stopne otce Eleny Michelsena. Zavede ho do pralesa, což řidiči na Carretera Austral jistě obvykle nedělají. Spolu naslouchají ptákům v regionu Aysén a Maxi si na rameno starého řidiče položí hlavu. Hezký moment. Stáří však zůstává nepotřebné a potom, co Michelsen vezme dceru Elenu na liánami zarostlý hřbitov jeho rodičů, volání předků nenastane. Elena odjíždí jiným stopem do Argentiny. Navzdory divukrásné přírodě, mlhám a jezerům na jihu jihoamerického kontinentu opět trápení, nemožnost komunikace a smutek. Proč tolik zbitých lidí? Otázka utrpení hrdinů v celé řadě filmů by si žádala nějaké vysvětlení. Žijeme opravdu ve věku smutku, kdy nejsme schopni žít, jen ovládat sociální sítě? Jsou naše život opravdu tak bezcílné, že jim nedovedeme dát směr? Je mladá generace ztracená oproti generaci beatniků s tím rozdílem, že nepíše romány? Literární ztracená generace vyjadřovala pocity vojáků, kteří se vrátili z války duševně zmrzačeni a měli problémy se zařazením do společnosti. Pozdější příslušníci beatové nebo také zbité generace (beat generation) reagovali svými básněmi nebo romány na zakotvenou přecházející generaci, na měšťáctví a neschopnost žít mimo škatulky. Vedli nekonvenční život a odmítali všechny typy represe. Vyznávali Jeana-Paula Sartra a Arthura Rimbauda, zenbuddhismus, individuální svobodu, anarchii a divokou přírodu. Ale opět to byla i reakce na válku. U trpících hrdinů současnosti mi však není jasný spouštěcí mechanismus. Je to snad krize rodiny, válka v Iráku, střet civilizací? Nebo není třeba hledat hlubokomyslné příčiny? Ve filmu Nevlastní sestra obě dívky polovinu filmu prohádají. Je tenhle pocit nezdomácnělosti v moderní civilizaci pro ně klíčový nebo jde jen o jakousi hru? Hrdinové se snaží utéct před firemní kulturou, ale nenabízejí nový model. Eva ve filmu Srpnová panna potká celou řadu zvláštních existencí, ale s nikým nenaváže hlubší vztah. Je toto stálé hledání výsledkem nezakotvenosti existence? Nebo je to jen domněnka filmařů, kteří si myslí, že na trudné festivalové filmy (jinde jsou tyto filmy těžko k vidění) seženou lépe financování z fondů? Je moderní babrat se ve vlastní nedokonalosti a neschopnosti komunikace? Je patrné, že ve filmu vzniká nová zbitá generace, generace nezájmu, která není schopná žít autenticky a prožívat běžné radosti. A pokud ano, nedává to znát. Je možné, že Lara nakonec skočí z okna svého berlínského bytu, Eva bude dělat barmanku v Argentině, Neža v Lublani něco vystuduje a Onur si v Istanbulu najde jinou ženu. Slovenské děti v Škopově filmu se nakonec možná nějak vzbouří a přimknou k nacionalistické organizaci, protože i kněz tak praví. Nebo budou žít sami na okraji místního kolektivu. Ale všichni budou patrně i nadále trpět nezájmem okolí a budou mu oplácet tímtéž.Radovan Holub, Karlovy Vary

Čas načtení: 2024-05-14 18:00:00

Sexy Barbarella se Sydney Sweeny možná našla režiséra

Ačkoliv to bude znít spíše jako zbožné přání než realita, britský režisér Edgar Wright je nyní údajně v hledáčku studia Sony pro natočení remaku kultoví sci-fi Barbarella se Sydney Sweeney. Režisér Cornetto trilogie, Baby Drivera nebo třeba Poslední noci v Soho teď jako další chystá remake filmu ...

Čas načtení: 2024-05-14 18:00:00

Sexy Barbarella se Sydney Sweeney možná našla režiséra

Ačkoliv to bude znít spíše jako zbožné přání než realita, britský režisér Edgar Wright je nyní údajně v hledáčku studia Sony pro natočení remaku kultoví sci-fi Barbarella se Sydney Sweeney. Režisér Cornetto trilogie, Baby Drivera nebo třeba Poslední noci v Soho teď jako další chystá novou adaptac...

Čas načtení: 2025-02-06 07:00:00

Naší jedinou zbraní je humor, říká čerstvý šedesátník Jan Svěrák

Ropáci mu vynesli Oscara studentského, Kolja stejnou sošku pro hotové filmaře. Jan Svěrák dosáhl jako málokterý český režisér ve své profesi maxima. Je to radost, ale i past. Režisér Obecné školy a Vratných lahví o tom ví své. Ve čtvrtek oslaví šedesáté narozeniny. A chystá nový film.  

Čas načtení: 2025-02-06 07:00:00

Naší jedinou zbraní je humor, říká čerstvý šedesátník Jan Svěrák

Ropáci mu vynesli Oscara studentského, Kolja stejnou sošku pro hotové filmaře. Jan Svěrák dosáhl jako málokterý český režisér ve své profesi maxima. Je to radost, ale i past. Režisér Obecné školy a Vratných lahví o tom ví své. Ve čtvrtek oslaví šedesáté narozeniny. A chystá nový film.  

Čas načtení: 2020-02-24 10:41:24

Literární vyhlídky (24. února až 1. března)

Poslední únorový týden přinese množství literárních akcí nejen v Praze, ale také v Olomouci či Ostravě. Vedle autorských čtení, knižních křtů a debat k nim patří také dvoudenní Knižní festival Ostrava. Ochuzeni nebudete ani o tradiční tipy na zajímavé knižní novinky.   POZVÁNKY 24. 2. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Během večera nazvaného Mladí básníci v Knihovně na Vinohradech představí svou tvorbu čtveřice básníků a básnířek: František Hruška, Šimon Leitgeb, Tim Postovit a Tereza Šustková. Uvádí Robert Wudy.   25. 2. Praha / 16.30, Činoherní kavárna Křest knihy a audioknihy Karin Lednické Šikmý kostel (nakladatelství Bílá vrána, vydavatelství OneHotBook). Knižní debut ostravské autorky je dějově pevně spjatý s jejím rodným krajem. Podtitul knihy Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921 lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, avšak o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny. Knihu a audioknihu pokřtí spisovatelka Alena Mornštajnová a herečka Vilma Cibulková. Praha / 18.00, Městská knihovna v Praze – ústřední pobočka Autorské čtení a beseda s Martinem Ryšavým při příležitosti vydání jeho nové knihy Zlaté vidění (Revolver Revue 2019). Spisovatel, scenárista a režisér Martin Ryšavý vstoupil do literárního povědomí rozsáhlým románem Cesty na Sibiř, za který získal v roce 2009 cenu Magnesia Litera v kategorii próza. Následoval další román z ruského prostředí, kniha Vrač, která je pohlcujícím záznamem vyprávění zkrachovalého divadelního režiséra. Nejnovější autorova kniha je románem v odeslaných dopisech. Jejich pisatelka, po celý život spjatá s drsným a přízračně působícím severočeským regionem, se v nich ze svých životních zkušeností zpovídá muži, jenž v ní údajně vzbudil důvěru po jediném letmém setkání. Praha / 18.00, Café Kampus Debata nazvaná Božena Němcová – trasy rozumění bude pokusem o bilanci způsobů, jimiž byly v průběhu více než sto padesáti let, především pak v několika posledních desetiletích vykládány a evokovány dílo a osobnost Boženy Němcové, o identifikaci a zhodnocení alespoň některých uzlových kanonizujících a/i reintepretujících literárněhistorických i jiných počinů a s nimi spjatých kontextů, vrstev, faset, akcentů i kontroverzí autorčina obrazu. V roce 1992 nabídla – čelíc domnělému faktu, že autorčin „obraz, vytvořený stovkami knih a článků, je v Československu skoro nemožné revidovat nebo změnit“, a ve snaze porozumět tomuto „fenoménu sakralizace nejvýznamnější české básnířky devatenáctého století“ – podobnou bilanci v Kritickém sborníku Susanna Rothová (ve stati Božena Němcová jako mýtus a symbol); následná desetiletí přinesla vedle řady dílčích či celistvěji pojatých (literárně)historiografických prací a jiných evokací a adaptací monument v podobě čtyřsvazkové edice Korespondence, právě autorčině korespondenci jako médiu utváření určitého (sebe)obrazu a současně podnětu nové akcelerace zájmu o autorku (počínaje svazkem Lamentací z roku 1995 /ed. Jaroslava Janáčková/) proto bude v rámci debaty věnována speciální pozornost. Moderuje Veronika Faktorová, debatují Libuše Heczková, Alena Macurová a Josef Vojvodík. Liberec / 19.00, Knihkupectví a antikvariát Fryč Literárního večera, který nabídne poezii, autorské čtení, hudbu i debatu, se zúčastní liberecký básník Jan Vozka, autor sbírek Světlo zpoza dveří a Jedním dechem, básník a výtvarník Matěj Lipavský, autor sbírky Nika a spoluautor obrazové podoby komiksu Chyba, a Josef Straka, spisovatel a organizátor kulturního života, autor několika knih, nejnověji prózy Cizí země. Praha / 19.30, kavárna Fra Literatura.sk aneb Medziriadky ve Fra – Medziriadky jsou platforma, která už jedenáct let podporuje mladou slovenskou literaturu. Na autorských čteních se i v roce 2020 představí vždy nějaký úspěšný Medziriadkar nebo Medziriadkarka spolu s etablovaným autorem či autorkou, tentokrát to budou Kristína Janačková a Katarina Kucbelová. Moderuje Radovan Potočár. Praha / 19.30, Studio Paměť Pod názvem Věznění básníci: Slovo bez křídel nepoletí se uskuteční scénické čtení současné poezie vězněných básníků: Bùi Chát, Mai Khoi, Anh Anh, Lý Đợi. Podle Wikipedie žije v Čechách 60 až 100 tisíc Vietnamců. Večerky, Sapa, Pho… Máme s nimi něco společného? V současném Vietnamu je mnoho aktivistů, novinářů a literátů ve vězení. Mnohá díla je tedy možné publikovat někde skrytě, v díře, podzemí, tajně. Tak možná třeba tohle by mohla být jedna z věcí, kterým jsme rozuměli dobře. Účinkují Ha Thanh Špetlíková, Jan Turner a Patricio Blossom.   26. 2. Praha / 17.00, Palác knih Luxor Beseda a autogramiáda Michaely Duffkové, jejíž Zápisník alkoholičky loni vyhrál cenu Magnesia blog roku a nedávno vyšel knižně. Autorka je mladá matka, která se rozhodla otevřeně promluvit o své závislosti na alkoholu i o složité léčbě. Chcete vědět, proč je tak těžké přiznat si problém s pitím? Proč není překážkou závislosti ani malé dítě? Co bylo autorce motivací k léčbě a jak vypadal první rok po ní? Praha / 18.00, Městská knihovna v Praze – ústřední pobočka (oddělení naučné literatury) Setkání a autorské čtení dvou aktuálních rezidentek projektu Praha město literatury, kanadské autorky Danielle Dussault a estonské spisovatelky Katrin Pauts. Autorky přečtou ukázky ve francouzštině a estonštině, zbylý program proběhne v anglickém znění a bude tlumočen do češtiny. Olomouc / 18.00, Druhý domov Na první letošním Bá.snění vystoupí brněnský básník Vojtěch Kučera, autor sbírek Samomluvy, A hudba? a Nehybnost, olomoucký básník František Vrba, autor sbírky Kniha přání a úmrtí, a začínající slamerka Kristýna Sudková alias Sudička. Ostrava / 20.00, Absintový klub Les V literárním pořadu Jakuba Chrobáka Na posedu zazní texty prozaika Antala Staška v podání herců Kristýn Krajíčkové, Františka Strnada a Milana Cimeráka a vystoupí zde básník Radek Fridrich, který bude číst ze sbírky Pobřeží/Bord de mer, vydané loni Revue K v Paříži, i z nové básnické skladby Krevker. Řeč bude také o nejlepších básních, hranicích a jejich přechodech, o zvuku jako základu básně. Na baru opět čepované básně o pivu, které z české a světové poezie vybírá hospodský z Prozatimní galerie Wurst na pruské straně řeky Odry, Ivan Motýl.   27. 2. Ostrava / 18.00, Antikvariát a klub Fiducia Pátý díl literárního pořadu Debuty bude věnován novým knihám Adama Hoška a Magdalény Šipky. Kniha Adama Hoška A na stromech les (Univerzita Palackého 2019) je výsledkem nejenom autorova úspěchu na univerzitní literární soutěži, ale také dlouhodobého autorského záměru o prvotinu, ve které se spojuje poetika každodennosti s mytickou nadčasovostí světa. Debut Magdalény Šipky Město hráze (Malvern 2019) prezentuje její myšlenková východiska pojetí světa a společnosti, kniha je příkladem tvorby, která spojuje nejhlubší intimní prožívání se zájmem o obecný chod světa a zároveň je prosta plakátovosti. Pořadem provázejí literární historici Roman Polách a Iva Málková. Valašské Meziříčí / 19.00, M-klub Valmez Další z literárně-hudebních večerů, na kterém tentokrát jako literární hosté vystoupí Adam Borzič a Tim Postovit a jako host hudební pak harfové duo Lunaria. Adam Borzič je od roku 2013 šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar, spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía a je mj. autorem sbírek Počasí v Evropě, Orfické linie či Západo-východní zrcadla. Letos chystá vydání dvou básnických sbírek, z nichž ta první Dějiny nitě vyjde v česko-německém vydání. Vedle literatury se zabývá psychoterapií a spiritualitou. Tim Postovit píše poezii, překládá z ruštiny a věnuje se performativnímu žánru slam poetry. Loni na jaře mu vyšla sbírka básní Magistrála (Pointa 2019). Praha / 19.45, Kavárna Mezi Řádky Pozvání do pořadu Poezie Mezi Řádky tentokrát přijala básnířka Marie Šťastná, autorka sbírek Krajina s Ofélií (2003), Akty (2006), Interiéry (2010) a Štěstí jistě přijde (2019) a držitelka Ceny Jiřího Ortena a Drážďanské ceny lyriky.   28. 2. Ve dnech 28. až 29. února se uskuteční Knižní festival Ostrava, který se bude konat na Černé louce v pavilonu A a kromě knižních novinek nabídne autorská čtení, besedy, přednášky či workshopy. Na festival zavítají Alena Mornštajnová, Klára Smolíková, Karin Lednická, Alena Vorlíčková, Arnošt Vašíček, Jiří Walker Procházka a další. Více ZDE.   29. 2. Valašské Meziříčí / 16.30, Schlattauerova kavárna Autorský podvečer nabídne setkání s básnířkou Terezou Šustkovu, autorkou sbírky Skrýše, literárním historikem a básníkem Romanem Poláchem, autorem sbírky Náhlý vítr, který je ti svědkem, a bohemistkou a básnířkou Klárou Goldstein, autorkou sbírek Úpatí vichřice, Milíře a Kenotaf. Praha / 19.00, Dobrá Trafika Němcová, autorka z budoucnosti... „Přála bych si narodit se znova as za dvě stě let. Anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“ – Vytvořme pro Boženu Němcovou takový svět, aby se v něm cítila jako jedna z nás, a zkusme ji uchopit i jinak než jako tragicky nemocnou a zastarale píšící kýčařku. Čím byla feministka a čím dokonce queer? Jaké měla ponětí o komunismu a socialismu? Proč ji štvali jezuiti a vzývala svatou touhu? Dá se číst její Babička i jako anti-Mein Kampf? Jak ovlivnila Franze Kafku, surrealisty nebo naše televizní Vánoce? Pořádají Ondřej Macl a Anna Luňáková.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Anne Delaflotte Mehdevi: Divadlo světla. Román z barokní Prahy (přeložila Danuše Navrátilová, Argo 2020) Barokní Praha, počátek 18. století. Slávek je jediným dítětem stavebního mistra, dílovedoucího, který pracuje pro význačné architekty, již na další staletí výrazně mění tvář města. Slávkova rodina přežije mor a před ním samotným se otevírá nadějná budoucnost, pak ho však málem připraví o život střet s kočárem. Slávek má štěstí v neštěstí: nehodu přežije s ochrnutýma nohama, ale kočár patří vzdělanému, uměnímilovnému a bohatému šlechtici, hraběti Františku Antonínu Šporkovi. Ten se stane Slávkovým ochráncem, pomůže mu získat vzdělání a posléze i práci. Slávek je uchvácen velikou novinkou – do Čech dorazilo barokní divadlo v celé své kráse. Baroko je hra plná světla i stínů, a jelikož je Slávek velmi vnímavý a vynalézavý mladík, najde své uplatnění právě v této hře. Starý muž Slávek v roli vypravěče provází čtenáře celým svým životem i celým stoletím plným nemocí, válek, ale také ohromného kulturního rozmachu. Barvité scény z pražských ulic i zákulisí divadel svědčí o autorčině hluboké znalosti naší historie, divadla i našeho hlavního města. P. S. Rozhovor s autorkou naleznete v březnovém čísle Literárních novin (3/2020), které vychází ve čtvrtek 27. února.   Pavel Juráček – Pavel Hájek (ed.): Případ pro začínajícího kata /podobenství 1966–1968/ (Knihovna Václava Havla 2020) Případem pro začínajícího kata Pavel Juráček přibližuje, zkoumá, zakouší jeden z nejintenzivnějších, nejnaléhavějších pocitů moderní doby – úzkost. Na motivy třetí knihy Gulliverových cest Jonathana Swifta, kanonického románu anglosaské literatury z roku 1726, ukazuje, jak málo stačí (v tomto případě sjet ze silnice uzavřené zákazem vjezdu), aby se člověk na vlastní kůži přesvědčil, že ve vztahu k světu tahá za kratší konec. Že ať se snaží sebevíc, jeho život se odehrává a vždy bude odehrávat pouze v mantinelech vytyčených společností, ke které náleží – bude záviset na jejích psaných i nepsaných zákonech, tajemstvích, poklescích, na jejích mocných. Že jeho hlavním posláním je být částí soukolí, které ho potřebuje a zároveň spotřebovává. A že jediné, o co se může opřít, je jen a jen on sám. – Kniha Případ pro začínajícího kata obsahuje všechny Juráčkovy texty, které s přípravou a realizací stejnojmenného snímku z roku 1969 souvisí: synopse, explikace, filmová povídka, dvě verze literárního scénáře. Pro úplnost je svazek doplněn obsáhlým výborem z deníkových záznamů, dosud nepublikované korespondence a archivních dokumentů.   Christine Leunensová: Nebe v kleci (přeložila Ina Leckie, Jota 2020) Johannes, nadšený a zanícený člen Hitlerovy mládeže, žije ve velkém domě ve Vídni. Jednoho dne zjistí, že jeho rodiče ukrývají za falešnou zdí židovskou dívku jménem Elsa. Johannes je upřímně otřesen. Postupně se ale jeho počáteční hrůza mění v zájem, následně v lásku a nakonec v posedlost. Jeho rodiče ale jednoho dne zmizí a Johannes si uvědomí, že je jediný, kdo o Elsině přítomnosti v domě ví, a je tudíž zodpovědný za její přežití. Mezi mladými lidmi vzniká zvláštní vztah, jsou si navzájem manipulátory i manipulovanými. Johannes se obává konce války, protože s ním by přišel o Elsu i jejich vztah. O vztah, jenž se zmítá mezi vášní a posedlostí, závislostí a lhostejností, láskou a nenávistí. – Kniha se stala předlohou filmu Králíček Jojo.   Gertrude Steinová: Svět je kulatý (přeložil Robin Král, Pikola 2020) Příběh o holčičce Rose, která objevuje svět, vlastní osobnost, lásku a svoje místo mezi ostatními lidmi je nádhernou ódou na život nás všech. Leitmotivem je myšlenka, že svět je kulatý – jisté věci se opakují, vše má svůj začátek, průběh a konec, chod věcí má svoje pravidla a zákonitosti, stejně jako lidský život a i samotný jazyk, kterým se lidé domlouvají. Text americko-francouzské spisovatelky Gertrudy Steinové, představitelky „ztracené generace“, vychází poprvé v češtině, doprovázený magickými ilustracemi Nikoly Logosové. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-01 06:30:35

Chystá se film podle GTA? V minulosti nebyla vhodná doba, míní spoluzakladatel Rockstaru

Filmových a seriálových adaptací videoher v posledních letech přibývá Rockstar Games se nicméně k žádné adaptaci své značky zatím neupsalo Podle spoluzakladatele studia se ale doba změnila Videoherní adaptace na filmovém plátně zažívají v poslední době docela boom, přičemž už jsme se naštěstí přenesli přes nepovedená zpracování, kterými byl proslulý například německý režisér Uwe Boll. S příchodem řady kvalitních filmů, jako je například Super Mario Bros. ve filmu nebo seriálová verze The Last of Us, vzniká otázka, proč se vlastní adaptace nedočkaly hry od Rockstar Games, jako například Grand Theft Auto či Red Dead Redemption, které patří mezi nejvýdělečnější videoherní značky v historii. Přečtěte si celý článek Chystá se film podle GTA? V minulosti nebyla vhodná doba, míní spoluzakladatel Rockstaru

Čas načtení: 2019-11-12 19:11:13

V pražských kinech Atlas a Evald startuje Týden ukrajinského filmu

Od úterý 12. 11. mohou diváci zhlédnout v hlavním městě nejlepší snímky současné ukrajinské kinematografie. Filmy, které zaujaly odborníky i diváky na mezinárodních festivalech a sesbíraly různá filmová ocenění, se představí během sedmi večerů od 12. do 18. listopadu v kinech Atlas a Evald. Zahajovacím snímkem festivalu bude Atlantida, která nabízí pohled do blízké budoucnosti ve válkou zničené zemi a jenž získala první cenu v sekci Horizont na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a zvláštní cenu poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Tokiu. Režisér Valentyn Vasjanovyč neobsadil do filmu profesionální herce, ale lidi, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu. Hostem úvodního večera v kině Atlas bude hlavní filmový hrdina, válečný veterán Andrij Rymaruk. Andrij (34) byl mobilizován v roce 2015 a na frontě strávil půldruhého roku jako velitel oddílu rozvědky. Po ukončení služby začal pracovat v organizaci Vrať se živý, která pomáhá ukrajinským vojákům a veteránům rusko-ukrajinské války. Většina letošních snímků reflektuje nedávné události, spojené s tak těžkým tématem, jakým je válka. Trauma, které s sebou anexe Krymu a konflikt na východě Ukrajiny nesou, zpracovávají různými způsoby hned tři filmy, které modelují obraz Ukrajiny, kterou stojí za to poznat. Diváci se mohou těšit například na drama Cesta domů, které vypráví příběh otce přijíždějícího do Kyjeva, aby odvezl domů na Krym ostatky mrtvého syna zabitého ve válce na východě Ukrajiny. Na pozoruhodnou a nelehkou cestu s sebou bere i svého mladšího syna. Film vysílají Ukrajinci do boje o Oscara. Týden ukrajinského filmu nabídne ale také komedii Mé tiché myšlenky. Ta byla například na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněna zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West. Debut režiséra Antonia Lukiče, který bude hostem závěrečného večera festivalu, rozehrává na plátně nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Letos zaznamenal festival dvě novinky: poprvé bude jeho součástí výběr krátkometrážních snímků a Týden ukrajinského filmu zamíří i do Brna v termínu od 12. 11. do 2. 12. Všechny filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky. Vstupenky je možné zakoupit v online předprodeji jednotlivých kin i na jejich pokladnách v ceně 100 Kč. Festival otevře 12. listopadu v kině Atlas film Atlantida režiséra, scénáristy a kameramana Valentyna Vasjanovyče. Dramatická antiutopie se odehrává v roce 2025, rok po ukončení rusko-ukrajinské války, která zcela zdevastovala východní Ukrajinu. Život bývalého vojáka Serhije je rozerván na kousky, trpí posttraumatickým syndromem a těžce se sžívá s novou realitou. Ve filmu nehrají profesionální herci, ale lidé, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu, který měl premiéru na 76. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde v sekci Horizont získal první cenu. 13. listopadu jistě zaujme diváky v kině Evald Pan Jones, poslední film u nás dobře známé režisérky Agnieszky Hollandové. Polsko-britsko-ukrajinský politický thriller v hvězdném obsazení s Jamesem Nortonem, Vanessou Kirby či Peterem Sarsgaardem je příběhem mladého britského novináře Garetha Jonese, který se pod vlivem zpráv o úspěších sovětské industrializace chystá v roce 1933 do Moskvy s cílem pořídit rozhovor se samotným Stalinem. Následuje drsný střet se sovětskou mocí, smrt kolegy, který byl na stopě odhalení skutečného pozadí stalinských úspěchů, cesta na Ukrajinu a svědectví o hrůzách uměle vyvolaného hladomoru, které vydává po návratu v Londýně. Pravda o hrůzách života v Sovětském svazu naráží na nepochopení západních novinářů, ovlivněných stalinskou propagandou. Jones se nevzdává a svá odhalení svěřuje začínajícímu ambicióznímu spisovateli Georgi Orwellovi. 14. listopadu nabídne kino Atlas drama režiséra Narimana Alijeva Cesta domů. Krymský Tatar Nazim se po okupaci a anexi Krymu rozhodl odejít jako dobrovolník do armády a byl na východě Ukrajiny zabit. Jeho otec přijíždí do Kyjeva, aby odvezl ostatky mrtvého syna zpět na Krym. Ve filmu se mluví především krymskotatarsky, ale zazní také ukrajinština a ruština. Letos bude reprezentovat ukrajinskou kinematografii na Ceně Akademie (Oscar) v kategorii Mezinárodní film. V kině Atlas bude možné také zhlédnout 15. listopadu film Ilovajsk režiséra Ivana Tymčenka. Velitel útočné skupiny praporu Donbas Bišůt zraněný v bitvě o Ilovajsk jen zázrakem zůstane naživu. V okupovaném městě na něj pořádá hon ruský důstojník Runkov, pro kterého se tato válka stala osobní tragédii. Ten však nehledá spravedlnost, ale pomstu. Novinku v dramaturgii festivalu představuje Krátký metr z dílny projektu Pojízdné kino. 16. listopadu se v něm v kině Evald představí pět dokumentárních a krátkometrážních filmů s různou tématikou. Události, které se odehrály v Užhorodu v roce 1944, jsou tématem filmu Zůstat nemůžeme utíkat Maryna Lopušiny. Fingerman Ivana Šochy je krátkým vhledem do světa dětské fantazie. Knockdown Antona Skripce pojednává silvestrovský příběh apatického Savy v kostýmu praštěného Santa Clause. Dům Slovo, jak se jmenuje film Ihora Vysnevskeho, tak se říkalo charkovskému domu, ve kterém žilo více než 200 spisovatelů, umělců, básníků, hudebníků s rodinami. Po vpádu NKVD jedné noci v roce 1933 se domu po čase bude říkat Krematorium a jeho obyvatelům „rozstřílené obrození“. Mia Donna Pavlo Ostrikova je o šestačtyřicetileté Oksaně, jejíž život se převrátí naruby ve chvíli, kdy se z jejího manžela Tolika stane muž s duší sedmiletého chlapce. 17. listopadu se v kině Evald bude promítat Divoké pole, ukrajinsko-holandsko-švýcarské drama režiséra Jaroslava Lodyhina, natočené na motivyoceňovaného románu známého ukrajinského spisovatele Serhije Žadana Vorošylovhrad. Herman je nucen vrátit se do rodného města na Donbasu, kde se musí postarat o rodinný podnik – starou benzínovou pumpu. Nebude to ale vůbec jednoduché… Musí se postavit těm, kteří kousek po kousku zabírají půdu, aby z ní udělali kukuřičné pole nebo železniční trať, která nikam nevede. Festival zakončí 18. listopadu v kině Atlas vysoce ceněná komedie Mé tiché myšlenky, debut režiséra Antonia Lukiče. Za zvuků syntezátorové hudby rozehrává autor před divákem obrazově nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Vadym se živí nahráváním a prodejem nejrůznějších zvuků. Rád by do Kanady, a tak když přijde velkoryse honorovaná nabídka zaznamenat zvuky ukrajinských domácích zvířat a vzácného ptáka žijícího na Zakarpatí, vydává se na cestu, kterou mu trochu komplikuje matka… Film byl na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněn zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West, v národní soutěži na MFF v Oděse získal hlavní cenu a Irma Vitovska si odnesla cenu za nejlepší hereckou roli. Od 12. listopadu do 2. prosince budou mít možnost nejnovější ukrajinské filmy zhlédnout i diváci v Brně. Týden ukrajinského filmu jim nabídne, jak aktuální snímky, tak i filmy, které v minulých létech měli možnost vidět jen diváci v Praze. Festival se koná za podpory Ministerstva zahraničních věcí Ukrajiny a Velvyslanectví Ukrajiny v České republice. TZ

Čas načtení: 2024-12-08 08:00:12

Na Youtube najdete tu nejlepší českou filmovou klasiku. Zveřejňuje ji přímo Národní filmový archiv

Národní filmový archiv má vlastní YouTube kanál Na něm bude pravidelně zveřejňovat klasické české filmy v té nejlepší dostupné kvalitě Mezi první dostupné snímky patří například Klapzubova XI., Kouř či Pozor, vizita! Kouř, Útěky domů, Pět z milionu, Bílá tma, Druhý tah pěšcem, Zlé pondělí, Klapzubova XI., Dny zrady, Konkurs, Zlatá Kateřina nebo Pozor, vizita! – to jsou první filmy ze zlatého fondu české kinematografie, které jsou nyní k dispozici na serveru YouTube. Nejde přitom o žádný nelegální upload, který do pár dní zmizí pro porušení autorských práv. Filmové klasiky na známý server nahrává přímo Národní filmový archiv, který se zabývá archivováním, shromažďováním, odborným výzkumem a propagací českých audiovizuálních děl a písemností vztahujících se k těmto dílům. Přečtěte si celý článek Na Youtube najdete českou filmovou klasiku. Stojí za ní Národní filmový archiv

Čas načtení: 2021-08-12 18:27:44

Romance Marťanské lodě bude poprvé k vidění v soutěži na festivalu v Karlových Varech

První celovečerní hraný film režiséra a muzikanta Jana Foukala Marťanské lodě si odbude svoji světovou premiéru 23. srpna na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary v soutěžní sekci Na Východ od Západu. Jan Foukal je známý i v hudebním světě pod pseudonymem Johannes Benz, muzika stála i v jádru jeho předchozího filmu – dokumentu Amerika. Ten byl v roce 2015 vybrán na festival v Karlových Varech do soutěže dokumentů. V hlavních rolích jeho novému snímku se představí herečka Eliška Křenková a frontman kapely Květy Martin Kyšperský. Režisér Foukal divákům předkládá příběh osudového setkání hudebníka a psycholožky a vypráví o tom, jaké to je, když se stane něco „velkého“. „Je to film o hledání lásky. Ten žánr romance je pro mě určitým vodítkem a nikoli dogma. Klidně bych mohl říct, že je to báseň nebo filmová píseň... Rozhodně si však nepředstavujte romantickou komedii, která se v české kinematografii s oblibou nosí. V případě Marťanských lodí jde o křehký pohled na mezilidský vztah, který má v sobě, doufám, i nadhled,“ říká režisér Jan Foukal. Příběh jak z hollywoodské romance se natáčel v kulisách města Brna a vznikal i v Norsku, konkrétně na malém ostrově Stromtangen. Inspirací pro vznik tohoto filmu se stala kniha básní Marťanské lodě Aleny Černé a Martina E. Kyšperského. Sbírka básní zaujala producenty Silvii Michajlovou a Ondřeje Zimu ze společnosti Film Kolektiv natolik, že nechali podle námětu Martina Kyšperského vzniknout stejnojmennému scénáři k celovečernímu filmu. Kyšperský souhlasil a sepsal pro ně své vzpomínky. Scénář Marťanských lodí napsal Zdeněk Jecelín, spolupracoval na něm i režisér Jan Foukal. Kameramanem je Jan Šuster, architektem Ondřej Lipenský a kostýmním výtvarníkem Ivan Stekla. Na hlavní mužskou roli byl sice vypsán casting, rozhodla ale muzikantská autenticita. Navíc Kyšperský měl už předchozí zkušenosti z několika epizodních rolí v českých seriálech a filmech. „Martin je skutečně klíčovou postavou filmu. Stojí na počátku námětu, situaci si prožil, podílel se na filmu i scenáristicky, herecky a pochopitelně hudebně. Osobně si už nedokážu představit oddělení písničkáře – autora s filmovou postavou, kterou zobrazujeme. Sevření písně a jejího autora je pro mě zásadní. Jsem za tu volbu moc rád a věřím, že to filmu vdechlo speciálního autentického ducha,“ říká režisér Foukal. Mezi oběma hlavními protagonisty na plátně vládne velmi znatelná chemie, jež podle režiséra Foukala spolu s citlivým pohledem a propracovaným vizuálním konceptem kameramana Jana Šustera vytvořila na plátně mimořádné napětí i soulad. To potvrzuje i představitelka hlavní role Eliška Křenková: „Na spolupráci s Martinem bylo hezké, že jsme na sebe přirozeně reagovali, že tam docházelo k nějaké výměně energií a že jsme si nejeli takzvaně sami pro sebe. Chtěla jsem, abychom v tom byli zkrátka spolu. Role Elišky byla velmi těžká, protože měla extrémně mnoho poloh, a bylo sympatické mít na place takového kolegu, jako je Martin, o kterého se dá opřít.“ Ve filmu dále hrají Jan Strejcovský, Anita Krausová, Agáta Kryštůfková či Pavel Zatloukal a vystupuje v něm i brněnská písničkářka Nikola Mucha. Do českých kin uvede Marťanské lodě 16. září společnost Falcon. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-17 12:05:06

Kozub a Štáfek se představí jako dvojka youtuberů ve filmu Shoky & Morthy od Devíti křížů

Co vše je ochoten udělat youtuber, když chce, aby ho lidé brali vážně? Připravit velkou akci a natočit o ní film. Štěpán Kozub jako Šimon alias Shoky a Jakub Štáfek jako Martin alias Morthy jsou dva floutci, jejichž skomírající youtuberskou kariéru osudově změní nehoda na 168. kilometru dálnice D1, na místě přezdívaném Devět křížů. Komedii o honbě za sledovaností, natáčení videí na hraně i opožděném dospívání právě dotočil režisér Andy Fehu. Pojmenoval ji Shoky & Morthy: Poslední velká akce. Shoky a Morthy jsou kamarádi od školních let a zároveň youtubeři s našláplou kariérou. Morthyho ale jejich dětinské pranky přestávají bavit a je tu i jeho nová přítelkyně, ambiciózní influencerka Sára. Když navíc jejich kontroverzní video s přepadením večerky sklidí na sítích kritiku, vyslouží si za něj veřejně prospěšné práce a jejich kanál přestane vydělávat, chtějí se kluci definitivně rozejít. Jedinou šancí, jak si napravit pošramocenou youtuberskou reputaci, je ďábelský plán na „poslední velkou akci“. Shoky, Morthy, Sára, svérázná lovkyně duchů Lucie a obstarožní youtuber Radomil se vydávají na divokou jízdu vstříc záhadnému motorestu Devět křížů. „Komediální žánr mi nikdy nebyl cizí, avšak tentokrát je v příběhu mnohem víc legrace než kdy dřív. Chemie mezi Jakubem Štáfkem a Šťepánem Kozubem je doslova podmaňující a nemohu se na jejich výkon před kamerou vynadívat,“ říká řežisér Andy Fehu. Ne náhodou byli do hlavních rolí obsazeni zkušení improvizátoři Štěpán Kozub a Jakub Štáfek, kteří naplňují tvůrci zamýšlený žánr tzv. buddy komedie. Dva provokatéři a milovníci výzev, jimž svět sociálních sítí není cizí, mají sami na svých účtech desetitisíce followerů. Čtyřiadvacetiletý herec Štěpán Kozub, současně umělecký šéf ostravského Divadla Mír, je známý ze seriálů Případy 1. oddělení či Místo zločinu Ostrava. Proslavila ho i improvizační divadelní show Tři tygři, která se záhy stala hitem sociálních sítí, či internetové seriály sKORO NA mizině a Lajna. Talentovaný třicetiletý herec Jakub Štáfek z Prahy, mj. scenárista, režisér a bojovník smíšených bojových umění MMA, se proslavil díky roli Matěje Jordána v seriálu Ulice či jako fotbalista Julius „Lavi“ Lavický v internetovém seriálu Vyšehrad. V hlavních ženských rolích Kozubovi se Štáfkem sekundují neokoukané herecké tváře se zkušenostmi z hereckých akademií v New Yorku a Dublinu, herečky Andrea Daňková a Martina Babišová. Dále hrají Tomáš Magnusek, Leoš Noha, Roman Štolpa či Roman Skamene. Režisér filmu Shoky & Morthy: Poslední velká akce a majitel osobitého autorského rukopisu Andy Fehu získal za svou režijní prvotinu Nenasytná Tiffany nominaci na Cenu filmové kritiky. Režíroval seriálový thriller Pěstírna, spolupracoval na seriálech Dáma a Král, Autobazar Monte Karlo nebo Štafl. Scénář společně s Andym Fehu napsal Ondřej Kopřiva, spoluautor webseriálu Semestr. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-04-15 18:00:56

Tomáš Dianiška: Civilizace se zastavila – můžeme svět vnímat jinak

Stávající pandemie nového koronaviru dramaticky zasáhla do chodu běžného života každého z nás. I výsledky výročních Cen divadelní kritiky musely být 16. března vyhlášeny pouze prostřednictvím kanálu YouTube. Mimořádný úspěch znamenaly pro mladou renesanční osobnost českého divadla (ač původem ze Slovenska), herce Tomáše Dianišku. Jeho hru Transky, body, vteřiny o úspěšné meziválečné atletce Zdeně Koubkové, která se narodila s vývojovou vadou reprodukční soustavy, uvádí Divadlo Petra Bezruče. Jako její autor a režisér proměnil Dianiška všechny své nominace.    Co pro vás znamená ocenění v kategorii Poprvé uvedená česká hra a Inscenace roku 2019 za Transky, body, vteřiny?  Pro mě jsou to nejzajímavější divadelní ceny u nás, takže je to velmi povzbudivé. Zároveň mi to ukazuje plynutí času, vývoj mého vlastního myšlení. Kdysi před patnácti lety, když jsem nastoupil na DAMU, vyhrál stejnou cenu můj profesor, režisér Jan Nebeský. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že na to někdy dosáhnu i já a ejhle.    Jak jste k námětu Transek dospěl?  Na příběh jsem narazil náhodou. Vedení divadla už potřebovalo znát název a anotaci kvůli podávanému grantu. Zašel jsem do knihkupectví a četl si přebaly novinek. Nejsem sportovní fanda, ale knížka Pavla Kováře Příběh české rekordwoman mě ihned zaujala. Výběr tématu je pro mě klíčový. Potenciál jsem ucítil hned – první republika, transgender, skandál. V tu chvíli jsem o této problematice nevěděl nic, ale co je důležitější, v tom knihkupectví mě to dojalo. Nevěřím na ezo splynutí a kouzelná vnuknutí, ale v některých případech se řídím tzv. srdíčkem. I když pak přípravě inscenace věnuji rok života, při výběru látky dám na svou intuici. V tomto případě to trvalo pár vteřin.    Stále trváte na tom, že psaní není váš hlavní obor? Možná to k tomu postupně spěje. Píšu čím dál víc a mám pocit, že mě to naplňuje. Hraní mi k tomu ale velice pomáhá. Píšu s představou, jak se to chudák herec bude učit. Možná to je tím napsané líp „do pusy.“ Tím, že mám hlavní pracovní náplň hraní, udržuji si nad psaním i jistý nadhled. Nemusím to brát moc zodpovědně. A herectví je samozřejmě mnohem zábavnější činnost než sezení u počítače.    Mluvil jste o významu vaší intuice při volbě tématu. Zasahuje vám i do procesu tvorby inscenace? Nezanedbáváte analýzu?  Ó, to je zajímavé. Myslím, že s kolegy zkoušíme spíš intuitivně a během toho to zároveň analyzujeme. Jde to ruku v ruce. Nechat všechno jen na pocitech je nebezpečné. Jednou se to na zkoušce povede, ale pokud si neřeknete, čím to bylo, už se to nemusí nikdy zopakovat. Za ty roky už máme vybudovanou určitou zručnost, nějakou techniku. Hodně se to osvědčuje při budování gagu, nebo komediálním timingu. Tam je analýza důležitá – proč ten vtip funguje, nebo ne. Často si to vysvětlujeme i po představení v šatně. Proč dnes něco nevyšlo.    A při psaní? V psaní je to podobné. Nechávám volně plout myšlenky, ale analyticky je filtruji, ať udržím žánr, ať neztratím tah příběhu. Analýza s intuicí je jako chlebíček s hermelínovým salátem. Taková česká varianta symbolu jin a jang.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pro vás těžší napsat hru, nebo ji inscenovat? Možná vás teď režie začala lákat... Láká. Je to velice pohodlné zaměstnání, když víte, co dělat. Když tápete, musí to být horor. Já si troufám jenom na svoje hry. Ty už doma píšu s představou, jak to bude vypadat. Takže pro mě je těžší napsat text. Předchází tomu přibližně půlroční až roční samostudium. Poslouchám dobovou hudbu, dívám se na dokumenty, tematické filmy, čtu knížky a googluju si informace. Při samotném psaní je to pak samotářská mravenčí práce. To na jevišti už jen plním představu, kterou jsem za ten rok v hlavě nashromáždil. Můžu se nechat překvapovat herci, kteří na zkouškách taky dostávají asociace a nápady, častokrát lepší než ty moje, a to máme pak všichni radost z tvorby.    Ve zmiňované anketě byl nominován i další kus, o jehož autorství se dělíte s Igorem Orozovičem. Bezrukého Frantíka o životě tělesně postiženého spisovatele a podnikatele Františka Filipa uvádí vaše domovské Divadlo pod Palmovkou v Praze. Hlavní interpreti obou her si rovněž odnesli ceny. V čem byl pro vás rozdíl pracovat s ostravským Divadlem Petra Bezruče od toho, na co jste zvyklý se svým souborem? Byl to zásadní rozdíl. Už po technické stránce. Do Ostravy jsem musel denně vstávat v pět ráno a po zkoušce zas letět na vlak, ať stihnu večerní představení na Palmovce. Byla to teprve moje třetí regulérní samostatná režie. Kromě těchto drobných nepříjemností musím uznat, že režie je velice pohodlné zaměstnání. Pokud máte oporu v hercích a suverénní představu a vizi, jak inscenovat text, je to příjemná šéfovská pozice. Herec však může po zkoušce „vypnout“ a věnovat se jiným zájmům. To režisér nedokáže. Po zkoušce musí plánovat program na další dny, vybírat a stříhat hudbu a zvuky, řešit scénu s výtvarníky, světla, škrty a úpravy v textu a najednou je zas ráno a další zkouška.  Se souborem na Palmovce pracujeme jinak. Využíváme kolektivní režii. Funguje to tak, že dodám text a na zkouškách do toho mluvíme všichni. Vyžaduje to partu lidí, co se k smrti neurazí, když se denně hádají. Já tu hádku jenom moderuji, ať se nezamotáme do nesmyslů. Výsledek má jiné kvality. Divák cítí, že to šlo „z nás“, že jsme sehraní, a to skupinové nadšení se na něj přenese. To je výhoda autorského divadla. Že je to velice autentické, že s výsledkem souhlasíme všichni. Ono to v repertoárovém divadle není úplně obvyklé. O tom diváci častokrát nemají ani potuchy. Herce někdy nebaví to, v čem hrají, ale pokud jsou profíci, divák nic nepozná. Stejně se tomu snažím vyhnout. Náš kolektivní režisér se jmenuje František Xaver Kalba.   Soubor F. X. Kalby jste spoluzaložil v Liberci jako odnož Divadla F. X. Šaldy, vašeho prvního angažmá, a okamžitě zaplnil jakousi mezeru na trhu. Momentálně působí ve Studiu PalmOff Divadla pod Palmovkou, kde uvádí řadu vašich her. Máte pocit, že v ČR je nedostatek atraktivního (zábavného a přitom inteligentního) divadla, které by vycházelo vstříc vaší generaci? Podobných partiček je hodně: 11:55, X10, A studio Rubín, Chemické divadlo, Letí, Divadlo za branou, Masopust, MeetFactory... My s Kalbou ale opravdu děláme střední proud. Nebojíme se podat velký příběh popkulturní formou. Diváci mají pocit, že se dívají na artík, ale dostávají popík. Nebojím se hledat vzory v Hollywoodu.   Formálně je vám blízký žánr sitcomu s řadou popkulturních odkazů. Ve svých tématech se přitom poněkud nesourodě vracíte k polozapomenutým kauzám 20. století (případně do dob svého dospívání). Čím si vysvětlujete zvýšenou poptávku po této poetice? I filmoví producenti často využívají magnet v podobě věty „podle skutečné události.“ Mě historie baví. Rád si minulost zasazuju do kontextu a vyvozuju odpovědi k dnešku. Sto let mi vůbec nepřipadá dlouhá doba. Samozřejmě naše životy jsou položeny na starých událostech, od kterých se naše společnost odrazila. Každá správná sci-fi, ať už z minulosti nebo budoucnosti, se musí dotýkat hlavně dneška. Úspěch Transek si vysvětluju hlavně tím, že má veliký přesah k nám do současnosti. Vypovídá o strachu lidí z neznáma, o nástupu extremismu, o závisti, o rasismu, o hledání identity a boji proti hloupému establishmentu. Když si divák uvědomí, že lidé před sto lety měli úplně stejné problémy jako my, může dojít ke katarzi. Třeba totiž na svět nahlédne z větší dálky a uvědomí si malost a křehkost našich životů.   Vybíráte si záměrně vážná témata, která mohou mít přesah. Na Ceny divadelní kritiky jste navíc nebyl nominován poprvé. V roce 2017 jste se stal Talentem roku i díky vašemu „totalitnímu hororu o nástrahách skautingu“, Mlčení bobříků. Přesto jste ještě nedávno tvrdil, že je pro vás nejdůležitější pobavit, nikoli sdělovat poselství. To jsem asi jenom machroval. V prvopočátku opravdu musí stát silná emoce, která se mě dotkne a donutí k psaní. Pak už to celou dobu jenom zlehčuju. Nastává rozpor mezi hravou formou a vážnou story. A to je moje oblíbené hřiště. Je to trik. Divák má pocit, že se celou dobu dívá na trošku pokřivenou komedii a najednou na něj vybafnu tu samou emoční nálož, kvůli které to celé dělám. Možná i proto jsou moje hry v současnosti úspěšné. V době, kdy nikdo nemá čas. Jsou to tragédie, které jsou napsané jen tak rozverně, neumětelsky hala-bala, čtyřicet stránek a šup domů. Třeba nám virová krize leccos napoví. Najednou se civilizace zastavila a můžeme svět vnímat jinak.    Před deseti lety jste autorsky debutoval hrou Googling and Fucking. Váš styl se od té doby asi posunul. I cílové publikum vašich komedií, dnešní generace třicátníků, stárne a jeho priority se mění. Zrcadlí se to ve vašich kusech? Myslím, že ano. Taky stárnu. Dnes už by mi punková hříčka ve stylu Googlingu přišla banální. Osobně si myslím, že dělám rodinné komedie. Ta rodina musí mít ovšem už odrostlejší děti. Od jisté chvíle k nám na Palmoffku na představení 1000 věcí, co mě serou začali chodit diváci ve věku mých rodičů. Za cílovku tohoto dílka jsme primárně předpokládali vysokoškoláky. S kolegy jsme došli k závěru, že šedesátníci na nás chodí, aby rozuměli svým dětem. Aby věděli, o čem se třicátníci baví a jaké problémy řeší.    Jako hrdiny svých her si zpravidla vybíráte skutečné osobnosti s pohnutými osudy. Jejich příběhy ale vyprávíte s velkou mírou nadsázky a ironie. Tragikomické lomení je dramaticky velmi působivé. Máte ale nějaké limity, za než byste svůj černý humor nevpustil? Častokrát si řeknu: „To už je moc.“ Dám příklad ze své zatím poslední hry Bezruký Frantík. Předem nám bylo jasné, že inscenaci uvidí i hendikepovaní diváci, například z Jedličkova ústavu, kde se hra zčásti odehrává. Ale už při psaní jsem si zakázal se nějak cenzurovat. Protože někdy mě samozřejmě napadlo: Ty jo, až tohle uvidí nějaký vozíčkář, může se ho to dotknout. A totéž se opakovalo při inscenování. Ale když inscenaci lidé z „Jedličkárny“ viděli, přišla jim úplně v pohodě, protože mají hodně velký smysl pro humor.  Nějaké limity samozřejmě určitě mám, ale to jsou tak ošklivé nápady, že o tom nebudeme mluvit.   Psát jste začal podle vlastních slov neplánovaně a spíš z legrace. Jako dramatik jste si ale už vybudoval solidní pověst. Je to pro vás svazující? Teď už vím, že na ty hry nechodí jenom kamarádi. Musím si dávat pozor na jazyk. Vážit slova. Ale jen odsud posud. Dvakrát se mi stalo, že moje hry někdo odsoudil ještě před začátkem zkoušení. Proti Mlčení Bobříků vznikla petice za stažení z repertoáru. A naposled se od Transek distancoval zmiňovaný autor knižní předlohy Pavel Kovář. Je to trošku frustrující. Takže teď, když píšu hru o Anthropoidu, nechci vyvolávat rozbroje. Ale určitě existuje spousta historiků, kteří mi každý detail omlátí o hlavu. Třeba že Heydrich ve skutečnosti nemohl tancovat na písničky rakouského zpěváka Falca, čímž celá hra začíná.    Hra se bude jmenovat 294 statečných, jak jsem se dočetla, a Divadlo pod Palmovkou, které vám téma patrně zadalo, plánuje její premiéru na září. V jaké fázi se momentálně nachází?  Téma jsem si zvolil sám. Vypovídá o lidech, kteří byli kvůli své pomoci výsadku Anthropoid popraveni. Mělo by to vypadat jako akční film z 80. let. Takže Gabčík s Kubišem budou vypadat jako Rambo s obrovskýma bouchačkama. Jsem zhruba v půlce, ale kdo ví, kdy začneme zkoušet. Je pravděpodobné, že se celá příprava kvůli karanténě přesune.    Budete sám režírovat? Režírovat budu sám, kolektivně ukočírovat tolik herců by byl problém.   Z vašeho popisu je patrné, že i tento titul bude provokovat. Není riziko, že mladší generace bude mít tendenci vážná témata nahlížena vaší optikou zlehčovat? To bych rozhodně nechtěl. Předpokládám vzdělaného diváka, který se s danou látkou nesetká v mých hrách poprvé. Divadlo není dokument. Nemám ambici diváky vzdělávat, spíš v nich vyvolávat emoce. Připomenout jim, že přese všechny problémy žijeme pohodový, fajn život.    Jak ve vás osobně období heydrichiády rezonuje? Do školy jsem chodil na Slovensku a přiznám se, že jsme toto téma moc neprobírali. Měli jsme spoustu problémů se Slovenským štátem a povstáním. Takže celé to peklo, hrdinství a odbojové činy, na mě naplno dopadly až před deseti lety, když jsem poprvé navštívil Národní památník hrdinů heydrichiády. Poslední rok se to snažím intenzivně studovat a přiznávám, že mě to nesmírně vzrušuje a dojímá.    Předpokládám, že současné nucené divadelní prázdniny vám aspoň umožňují víc se věnovat psaní. Co dalšího připravujete? Ano, píšu denně. Na podzim bych měl režírovat svou hru o vzestupu a pádu Vlasty Buriana pro liberecké divadlo. Pak ještě hru o Věře Špinarové pro Bezruče. Vyvíjím seriál pro televizi, ale teď je to všechno v mlze. Snažím se přesvědčovat sám sebe, že ty hodiny strávené s textovým editorem nejsou zbytečné.    Garderobiérky Divadla pod Palmovkou se zapojily do pomoci nemocnicím a šijí roušky. Jak to teď u vás vypadá – zkouší se? Nezkouší. To by nešlo. Na jevišti na sebe všichni neustále prskáme, je to kontaktní sport. Připravujeme s kolegy podcast, předčítáme pohádky, Čapka, Jiráska. Snad to co nejdřív pomine. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-02-17 18:43:29

Státní fond kinematografie podpořil film Nikola Šuhaj Vladimíra Morávka či drama natočeném režisérem seriálů Pustina a Bez vědomí

Rada Státního fondu kinematografie výrobu deseti celovečerních hraných filmů. Vybrala tři historická dramata, tři snímky s festivalovým potenciálem, tři inovativní žánrové snímky a jednu pohádku zpracovávající klasickou Erbenovu předlohu. Z deseti podpořených projektů jsou hned čtyři režírovány debutanty. Rozděleno bylo celkem 64 milionů Kč. Nejvyšší podporu 11 milionů Kč dostal film Arvéd debutujícího režiséra Vojtěcha Maška. Psychologicko-mystický thriller je variací na faustovské téma. Je inspirován osudy skutečné historické postavy doktora Jiřího Arvéda Smíchovského, který byl konfidentem nacistického i posléze komunistického režimu a vyznavačem okultních věd. Scénář napsal Vojtěch Mašek spolu s Janem Poláčkem. Sám Mašek má na svém kontě scénář ke snímku Křižáček. V hlavních rolích by se měli představit například Saša Rašilov, Michal Kern, Martin Pechlát nebo Jaroslav Plesl. Druhou nejvyšší podporu 9,5 milionu Kč získalo rodinné drama Konec světa režiséra Ivana Zachariáše. Jde také o režisérův celovečerní debut. Zachariáš natočil dva seriály pro HBO (Pustina a Bez vědomí). Děj podpořeného snímku je zasazen do období Pražského jara roku 1968. Třetí nejvyšší podporu osmi milionů dostaly shodně dva filmy. Sociální drama Amerikánka o dívce, která prošla dětským domovem, pěstounskou péčí i pasťákem. Režisér Viktor Tauš (Klauni, seriály Vodník, Modré stíny, Zrádci) převede na filmová plátna divadelní inscenaci, kterou režíruje v kulturním prostoru Jatka 78. Stejnou podporu dostalo válečné drama 1919 režiséra Tomáš Hoffmana, pro kterého to bude po debutu Bezva ženská na krku jeho druhý celovečerní počin. Ve snímku o boji českých legionářů na Sibiři po konci první světové války by se měli mimo jiné objevit Martin Hoffman, Ondřej Vetchý, Hynek Čermák, Michale Dlouhý nebo Petr Vaněk. Klasickou pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký zfilmuje režisér Jiří Strach. Scénář podle předlohy Karla Jaromíra Erbena napsal Marek Epstein. Od fondu získal film šest milionů Kč. Spolupráci s Jiřím Strachem si zopakuje herec Ivan Trojan, který ztvárnil hlavní postavu již v obou dílech snímku Anděl Páně. Režisér seriálů Autobazar Monte Karlo a Pěstírna Andy Fehu dostal podporu ve výši 5,5 milionu Kč pro svůj druhý celovečerní film Krvavá nevěsta. Příběh sleduje dva youtubery, kteří se po podivné události, která se jim přihodila na dálnici D1, vydávají pátrat po stopách tajemné bytosti. Krvavá nevěsta je hororovou komedií o honbě za sledovaností, opožděném dospívání a o tom, kdy natáčení přestává být nevinnou zábavou. Drama s prvky gangsterky Tři týdny pod mořem debutujícího režiséra a scenáristy Martina Kuby podpořil fond částkou 5,5 milionu Kč. Na scénáři s režisérem spolupracoval Marek Grajciar a film zavede diváky do prostředí ruské mafie v ČR. Příběh chlapce Míši, který pátrá po svém zmizelém otci, začíná odsunem sovětských vojsk z území ČR po roce 1989. Dalším celovečerním debutem je thriller Úpal režiséra Štěpána FOK Vodrážky, kterému fond udělil 4,5 milionu korun. Scénář k příběhu s kriminální zápletkou napsal David Bloom. Režisér Štěpán FOK Vodrážka je autorem několika krátkých filmů a hudebních klipů pro Tata Bojs, rapera Vladimira 518 nebo Prago Union. Historické romantické drama Služka režisérky Mariany Čengel Solčanské (Únos, Sviňa) dostalo čtyři miliony korun. Scénář vznikl podle stejnojmenné knihy spisovatelky Hany Lasicové. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-05 18:09:52

Film Havel je dotočený. Landovského hraje Martin Hofman proslavený seriálem Most

Na konci listopadu skončilo několikaměsíční natáčení filmu Havel inspirovaného disidentskými léty Václava Havla. „Státníka Havla a prezidentský portrét nečekejte,“ vzkazuje divákům režisér Slávek Horák, který se díky svému předchozímu snímku Domácí péče dostal do výběru časopisu Variety „10 Directors to Watch“. „Náš film je o tom, co se dělo před tím, o méně známém období a méně popsaném životě. Je to drama, ale je tam tolik vtipných a absurdních situací, že se často prolíná s komedií,“ popisuje Horák.  „Čeká nás ještě denní dotáčka jedné scény, ale jinak je film kompletně natočený a máme už dokonce i první hrubý střih,“ doplňuje režisér. Štáb začal točit v srpnu, film vznikal převážně v Praze, v Ruzyňské věznici, tvůrci využili i pivovar Tupadly nebo Dolní Kalnou v Podkrkonoší. Legendární Hrádeček zastoupila podkrkonošská chalupa v Chotěvicích. Příběh filmu je lemován srpnem 1968 a listopadem 1989, dějiny jsou ale pouze pozadím pro vztahy hlavních postav a jejich osobní život, někdy divoký a nečekaný. Během filmu se mění postava i vzhled Viktora Dvořáka v roli Václava Havla, od lehkovážného a úspěšného dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vězně a pak i vůdčí osobnost sametové revoluce let osmdesátých. Podobně se v průběhu mění i styl filmu, černobíle natočená 60. léta přejdou do barvy 70. let a poté do stylu let 80. „Povedlo se nám získat skvělé herce a nejlepší bylo natáčení soukromých scén se dvěma nebo třemi herci. V pohledech, náznacích a maličkostech pak vznikalo napětí i humor a další emoce. Noční můrou byly ovšem davové scény v interiérech. Když točíte dvacet lidí na malém prostoru, všichni jsou vidět a všichni musí být zkoordinovaní a bez chybičky,“ vzpomíná na natáčení Horák „Nechal jsme si pro roli narůst delší vlasy,“ říká představitel Havla Viktor Dvořák. „Musím ale říct, že už to pak na mě bylo moc, zvlášť když se k tomu přidalo letní počasí, začali jsme totiž točit už v srpnu. Děkuji Václavu Havlovi, že šel pro své přesvědčení do vězení a já se díky tomu musel nechat ostříhat,“ vypráví s nadsázkou Viktor Dvořák. Nepostradatelnou rekvizitou pro většinu postav se stala cigareta, což byla pro Dvořáka další veliká zkouška. „Jsem odnaučený kuřák a číslo vykouřených cigaret během natáčení bude asi děsivé. Pamatuju si na dva dny, kdy se mi sešly silně kuřácké obrazy, a troufnu si říct, že jsem si za celý den zapálil kolem padesáti cigaret, možná i víc.“ Středem filmu je silný a současně netradiční vztah Václava Havla a jeho ženy Olgy, kterou hraje Anna Geislerová: „Byla to pro mě výjimečná role, je to jiné, když hrajete skutečného člověka, navíc člověka, kterého si vážíte. Olga je žena, ke které cítím obrovskou úctu, a pak najednou stojím v županu s cigárkem v ruce. Bylo to zvláštní a měla jsem z toho trochu husí kůži.“   Výraznou a nepřehlédnutelnou postavou filmu je Havlův kamarád, buřič a živel Pavel Landovský neboli Lanďák, kterého ztvárnil Martin Hofmann. „Temperamentní, odvážný a opravdový,“ popisuje Martin Hofmann svou roli, na níž se stejně jako ostatní herci před natáčením poctivě chystal. „Přípravy byly příjemné – nakoukával jsem Pavla Landovského, vytvářel jsem si nějaký celistvější obraz jeho osobnosti. No a on byl cokoli jen ne nudný, průměrný a zaměnitelný. Byl to fajny čas s Pavlem,“ dodává herec, jenž je svým projevem legendárnímu herci a bouřlivákovi podobný. „Bohužel jsem se s Pavlem Landovským nikdy osobně nesetkal. A dost by se mi to teď líbilo. Mně 41let, jemu 41 let – a jsme venku v noční Praze. Asi by nebyla nuda.“ S postavou „Lanďáka“ je spojena řada vtipných situací filmu a z kombinace zdrženlivého Havla a hlučného Landovského byl režisér Slávek Horák nadšený už během prací. „Jejich konflikty nás bavily už na place a chceme tuhle energii z natáčení co nejvíc přenést do filmu. Chemie mezi herci fungovala skvěle, milý a slušný Viktor Dvořák tvoří s nevypočitatelným a divokým Martinem Hofmannem perfektní pár.“ Kompliment svému hereckému parťákovi skládá i Viktor Dvořák. „Martin Hofmann dokáže využít každý moment a prostor, který mu jeho role nabízí. A když mu dáte volnou ruku, stane se z něho renesanční básník širokého gesta a planoucího srdce. Žádná náhoda, že hraje Cyrana v Divadle v Celetné. To je pro mě Martin.“ V dalších důležitých rolích hrají Bára Seidlová, Stanislav Majer nebo Jiří Bartoška. Bára Seidlová představuje jeden z vrcholů ústředního milostného trojúhelníku a na natáčení strávila hodně času s Viktorem Dvořákem v roli Havla. „V roli Václava Havla je pro mě Viktor přesný. Laskavý, spravedlivý, okouzlující, nesnesitelně nerozhodný. Viktor stejně jako Havel jsou zosobněním lidskosti a pokory,“ říká Bára Seidlová. Sama ses Václavem Havlem setkala během práce na filmu Odcházení režírovaný právě Havlem. „To byl zážitek naprosto neobyčejný. Když někoho vnímáte jako osobnost dramatika, spisovatele, bojovníka za svobodu a prezidenta republiky, a najednou se před vámi otevře lidská bytost, se svými lidskými vlastnostmi. To odhalení, že to není nadpřirozené monstrum, ale prostě člověk,“ vzpomíná Seidlová. „Bára Seidlová je pro mě jedno z největších překvapení. Byla ještě lepší, než jsem doufal a tušil, že bude. Neznali jsme se před tím a nikdy spolu nepracovali a musím říct, že byla naprosto senzační,“ dodává Slávek Horák. Scénář k filmu vznikal tři roky, řada dramatických momentů vychází ze skutečných situací a faktů. Některé postavy a děj už ale vznikly v autorské licenci a jde o fikci. „Havel je hraný film, dramatizace, Jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘, nebo často zjednodušeně ‚Nejdřív příběh, potom fakta‘,“ zdůrazňuje režisér Horák, jenž je společně s Rudolfem Suchánkem i autorem scénáře. Premiéra v kinech je v plánu na léto 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-24 17:17:36

Česká televize odvysílá k výročí 17. listopadu trezorové filmy, dokumenty i zpravodajství v reálném čase

S blížícím se třicetiletým výročím sametové revoluce představuje Česká televize svůj program věnovaný listopadovým událostem i tématu třiceti let svobody. Na obrazovkách se objeví tři desítky premiér hrané nebo dokumentární tvorby. Dokumenty Sametová FAMU, Ročník 89 nebo Jan Potměšil: Nikdy bych neměnil připomenou studenty uměleckých škol, kteří se do protestů a stávek aktivně zapojovali. Reflexi porevolučního vývoje nabídne Robert Sedláček v projektu Soud nad českou cestou. Chybět nebude ani Jakub Železný jako průvodce revoluce v reálném čase v pořadu Dnes před 30 lety. „Těšíme se vysoké důvěře veřejnosti a naše pořady dokáží nabízet i něco víc – takzvanou přidanou hodnotu, která se od televize veřejné služby očekává. Příkladem může být třeba nový listopadový počin Roberta Sedláčka, který za pomoci fiktivního soudního přelíčení reflektuje míru naplnění programového prohlášení Občanského fóra ‚Co chceme‘ z listopadu 89. Připomínka listopadu tak nebude pouhým mementem, pořady zohledňují i aktuální dění a společenskou situaci dneška,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák. Shrnutí uplynulých třiceti let nabídne například dokument o Janu Potměšilovi s podtitulem Nikdy bych neměnil. Nebo režisér Ondřej Kepka, který oslovil své tehdejší spolužáky z divadelní fakulty. V dokumentu Ročník 89 se společně ohlížejí nejen za rokem 1989, zamýšlejí se také nad nadcházejícími svobodnými roky. Třicet let demokracie v České republice Fotograf a režisér Adolf Zika natočil třicetidílný krátkometrážní dokumentární cyklus Sametové stopy. Za každý svobodný rok promluví jedna fotografie od vybraného autora. Hned první díl zavede diváky do Vyšehradské ulice, kde došlo ke střetu studentů s policisty. Prostřednictvím svého snímku přiblíží rok 1989 fotograf Jan Šibík. Jak doplňuje Adolf Zika, je to ale jen jedna ze třiceti ikonických fotografií: „Svým obsahem, významem, ale i přesahem symbolizují fotografie dění, události či náladu ve společnosti daného roku a dohromady pak tvoří v celku jakýsi film o třiceti políčcích. Ten nám pak umožní nahlédnout do naší dávné i nedávné minulosti a skrze vyvolané pocitové paměťové reakce zahájit uvnitř nás proces jakéhosi hodnocení svobodné cesty naší země, ale i vlastních životů.“ Tématu života po sametové revoluci se věnuje i cyklus Třicet svobodných, ve kterém vystupuje Marta Kubišová, Michael Kocáb, Petr Pavel nebo Šimon Pánek. „Snažíme se analyzovat těch třicet svobodných let a hledat mimo jiné odpověď na to, proč ve společnosti panuje značné napětí a nespokojenost. Ještě nikdy v historii se přitom Češi neměli lépe než nyní. Rozdělená společnost ale není českou specialitou, stejným problémům čelí mnoho demokratických zemí. I to je tedy demokracie a svoboda. Náš dokument by měl dokázat, nebo aspoň naznačit, že k tak velké skepsi nemají Češi důvod,“ říká autor námětu a dramaturg Josef Albrecht. Jakub Železný provede diváky zpravodajským pořadem, který připomene za pomoci dvou hodinových speciálů a série zpravodajských vstupů s odborníky i přímými účastníky nejen střet na Národní třídě, ale i generální stávku, která propukla o deset dnů později. „Nabídneme to podstatné, průběh pochodu z Albertova přes Vyšehrad až na Národní třídu. To vše v kontextu doby a s vysvětlením, co tomu dni předcházelo a co následovalo,“ říká moderátor k pořadu Dnes před 30 lety. Významné osobnosti sametu Česká televize nabídne i portréty jednotlivých osobností, jejichž život ovlivnila normalizace a události spojené s koncem nadvlády komunistické strany. Dokument Zorka Ságlová připomene významnou umělkyni, která stála u zrodu land artu v Česku. Mobilizace Luboše Dobrovského zasáhne vyprávěním vedle komunistické totality taky do té nacistické. Životní příběh jedné z nejvýraznějších postav našich společných dějin se Slováky zase představí dokument Strážce paměti Ján Langoš. Televize také odvysílá hodinový portrét Jan Potměšil: Nikdy bych neměnil o herci, jehož stála účast na porevolučním dění téměř život. Režisér Martin Slunečko dokument vystavěl společně s Miloslavem Šmídmajerem ve více rovinách, které se protínají: „Je to neobyčejný příběh herce, bojovníka za svobodu, který na začátku své hvězdné kariéry riskoval vyhazov z DAMU, aktivního spolutvůrce sametové revoluce, účastníka velmi vážné autonehody a člověka, který se popral se svým osudem a na vozíku se vrátil ke své herecké profesi. Další rovinou je samotný příběh sametové revoluce, jak ji vnímal Jan Potměšil a jeho spolužáci z DAMU a další herci.“ Sám hlavní protagonista se objeví také v dokumentu Sametová FAMU. Trezorové filmy i premiéry v kině a v televizi Ve speciálním dvoudenním bloku opráší 24. a 25. listopadu druhý program České televize trezorové snímky jako slavný film Věry Chytilové Sedmikrásky, dlouho zakázaný snímek natočený podle románu Evy Kantůrkové Smuteční slavnost, jeden z nejznámějších filmů Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice nebo fiktivní drama oceněné na festivalu Prix Italia Konec velké epochy. V premiéře se představí film Toman v hlavní roli s Jiřím Macháčkem. Režisér Ondřej Trojan ho rozdělil pro televizi na dvě části (na ČT1 10. a 17. listopadu). V televizi také rozehrají svůj první mistrovský zápas filmoví basketbalisté Filip Březina a Zdeněk Piškula – Zlatý podraz Radima Špačka nabídne ČT1 ve středu 27. listopadu. O celé dva týdny dříve se v kinech představí poprvé snímek Amnestie. „Je to jeden z prvních filmů obracející se k historii, kterou většina z nás pamatuje. Nabízí první variaci na novodobé dějiny a já se na výsledek moc těším,“ říká herečka Aňa Geislerová k akčnímu vztahovému thrilleru, který přinese na plátna největší vzpouru ve vězeňské historii Československa. {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2019-10-15 12:38:01

Klicperovo divadlo uvede světovou premiéru dramatizace filmu Woody Allena Spáč

První premiérou Klicperova divadla v Hradci Králové v sezóně 2019/2020 bude autorská adaptace filmové sci-fi komedie Woodyho Allena Spáč. Snímek z roku 1973, ve kterém si hlavní role zahráli Woody Allen a Diane Keaton, je právem považován za jeden z vrcholů svého žánru. Příběh obyčejného muže, který se bez vlastního přičinění probudí z narkózy o 200 let později, než měl původně v plánu, připravil režisér Adam Skala. Vytvořil úplně první dramatizaci tohoto filmové scénáře a Klicperovo divadlo tak uvede tuto hru ve světové premiéře. Miles Monroe je obyčejný chlapík. Nedávno se rozvedl, manželka ho oškubala takřka o všechen majetek a jeho jediným zdrojem příjmů je obchod se zdravou výživou „Šťastná mrkvička“. Jednoho krásného dne se podrobí banální operaci žaludečních vředů, která ovšem nedopadne tak, jak asi sám čekal. O 200 let později jej skupina vědců probouzí z kryogenního spánku. Miles se dozvídá, že svět už dávno není tím, čím býval. V čele státu stojí vševidoucí vůdce, policii potkáte na každém kroku, a když vybočujete z řady, přeprogramují vám mozek. Miles by se nejradši opět uložil ke spánku, namísto toho se z dříve bezvýznamného občana stane nejhledanější muž na světě.  Režisér a scénárista Woody Allen využil tento bláznivý svět budoucnosti, ve kterém se po lesích prohánějí podivná zvířata s tělem kraba a hlavou sociální pracovnice, aby zkritizoval takřka všechny ideologie a politické postoje, které se začátkem 70. let kritizovat daly. V této road-movie po krajinách zítřejších si stihne udělat legraci z hnutí hippies, komunismu, kapitalismu, katolické církve, judaismu i naivní víry v technologický pokrok. V nové adaptaci Klicperova divadla se režisér Adam Skala a dramaturg Martin Satoranský snaží podobně, jako jejich slavnější kolega o 50 let dříve, pojmenovat ožehavé problémy dnešního světa a v duchu filmové předlohy si z nich spolu s diváky vystřelit. „Já měl vždycky rád sci-fi. Takže když jsem si měl vybrat „něco“ od Woodyho Allena, tak se Spáč nabízel jako první. Na tom materiálu mě baví, že nese celkem dost témat. Samozřejmě nemůžeme hrát o realitě roku 1973. Tak jsme si našli to, co nás štve na naší současnosti. A to je hlavně vyhrocená politická praxe. Vyrábění řešení pod tlakem ideologií, nebo ještě hůře volebních preferencí, většinou vede k novým problémům. A vždycky pak přijde někdo, kdo nesouhlasí, a jakmile má možnost a prostředky, udělá pravý opak. Někdy je prostě třeba překonat názorovou propast a v klidu se na něčem dohodnout,“ říká režisér Adam Skala o důvodech, proč inscenoval zrovna tuto látku. V divadelní adaptaci tvůrci vzdávají po vzoru filmu hold i němé grotesce a komikům, jako byli Charlie Chaplin nebo Buster Keaton. Právě jeho gagy byli částečně i inspirací k scénickému řešení.  „Jeho filmové gagy jsou v podstatě 2D, podobně jako staré počítačové hry. Navíc už filmová předloha je technicky taková naivní až nablblá. Je to samozřejmě tím, že tvůrci tehdy neměli rozpočet na pořádné efekty. My jsme se z toho rozhodli udělat přednost. Proto je naše inscenace vlastně taková jednoduchá stavebnice. A od toho se odvíjí i styl. Vlastně se mi líbí jistá paralela v moderních technologiích. Dnes už existuje hyperrealistická grafika, kdy pomalu nerozeznáte, jestli obraz, který vidíte, je skutečný, nebo vytvořen v počítači. V tomhle ohledu je naše inscenace taková osmibitová: Věci jsou pojmenovány jasně a přehledně a my se díky tomu dostáváme k podstatě sdělení,“ dodává dramaturg Martin Satoranský. Hlavní hrdinku Lunu hraje Anna Peřinová, jejího partnera, nehrdinského hrdinu Milese Monroa, Kryštof Bartoš: „Pro mě to byl poměrně nelehký úkol, protože jak zahrajete Woodyho Allena? To prostě nejde. Jediná možnost je se o to vůbec nesnažit,“ říká. V rolích vědců, kteří zmraženého Milese objeví a po 200 letech probudí, se objeví herci Filip Richtermoc a Jan Vápeník. Hedonistického kamaráda Luny s altruistickými sklony skvělým způsobem ztvárňuje Lubor Novotný. V inscenaci se také objeví nové posily Klicperova divadla: herečka Michala Gatialová a herci Michal Lurie, Vojtěch Říha a William Valerián. Premiéra se uskuteční v sobotu 19. října ve Studiu Beseda. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-27 12:24:58

Začalo natáčení filmu s pracovním názvem Havel

Film inspirovaný disidentskými léty Václava Havla mezi roky 1968 a 1989 začal natáčet režisér Slávek Horák, který natočil snímek Domácí péče. Hlavní hrdina jeho nového filmu prochází vývojem z úspěšného dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vůdčí osobnost sametové revoluce let osmdesátých. Dějiny jsou ale podle režiséra až ve druhém plánu, film se snaží zachytit především život, vztahy a povahu hlavních postav. Základem filmu je pak hrdinův netradiční, ale o to silnější vztah s manželkou Olgou. „Je to drama, ale je tam tolik vtipných a absurdních situací, že se to drama často prolíná s komedií a vzniká tak kombinace komedie a dramatu, můj nejoblíbenější žánr, označovaný „dramedy“. Do silného osobního příběhu drama i smích patří, teprve jejich kombinace pro mě vykreslují skutečnou radost i bolest života. A náš hlavní hrdina zažívá výjimečné dramatické a absurdní situace, to byla taky moje hlavní inspirace pro vznik tohoto filmu – vidět v kině strhující a přitom zábavný příběh o důležitých tématech, film plný emocí,“ přibližuje vznikající snímek režisér Slávek Horák. V hlavní roli se představí herec Viktor Dvořák. „Všechny postavy byly obsazené a my stále neměli odpověď na otázku „Kdo ho bude hrát?,“ říká Horák „Pak přišel na casting Viktor. Věděli jsme z doslechu, že by měl být Havlovi trochu podobný, ale úplně nám vyrazil dech. Byl to prostě on! Nejen vzhledem, ale taky – a to především – chováním, ta charismatická kombinace přirozené inteligence, ohleduplné slušnosti a smyslu pro humor, to všechno Viktor má a nemusí to hrát.“ Olgu hraje Anna Geislerová, s níž tvůrci počítali už během psaní scénáře, vtipné situace filmu se opírají především o postavu „Lanďáka“ v podání Martina Hofmanna. „Kombinace zdrženlivého gentlemana Viktora a hlučného bouřliváka Martina Hofmanna funguje skvěle, jejich konflikty nás baví už při natáčení a děláme všechno proto, abychom tuhle zábavnou energii přenesli na plátno co nejlépe,“ říká režisér. {loadmodule mod_tags_similar,Související} První klapka padla symbolicky v den, kdy začíná i samotný filmový příběh, v předvečer srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Natáčení začalo scénami divadelní premiéry a následného večírku, kde se začnou vyjevovat charaktery hlavních postav. Točit se bude s přestávkami až do konce října, některé záběry vzniknou i v době, kdy příběh na plátnech skončí, kolem 17. listopadu v období sametové revoluce z roku 1989. Scénář k filmu vznikal tři roky, řada dramatických momentů vychází ze skutečných situací a faktů. Některé postavy a děj už ale vznikly v autorské licenci. „Jde o hraný film a už z podstaty hraného filmu jde o dramatizaci, převyprávění historických faktů způsobem, který má na plátně nejsilnější účinek. Fakta skutečného života nejlépe vystihují odborné publikace a dokumenty, ale v hraném filmu jde o emoce, o prožitek z příběhu, který vystihne ducha hlavních postav a hlavního děje,“ zdůrazňuje režisér Horák, jenž je společně s Rudolfem Suchánkem i autorem scénáře. „Jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘, nebo často zjednodušeně ‚Nejdřív příběh, potom fakta‘.“ Premiéra v kinech je v plánu na léto 2020.

Čas načtení: 2024-07-07 08:00:01

Kristýna Hrušínská má pověst protekční holky. S manželem to ale vyhrála

Když dostala šanci v seriálu Ulice, byl to pro ni důležitý krok v kariéře. I proto se už deset měsíců po narození druhého syna Jakuba vrátila k natáčení. Sice se objevily nejrůznější spekulace, jestli jim náhodou v rodinném rozpočtu nechybí peníze, to ale byly spíš fámy, důvod k rychlému návratu do práce byl asi jinde. „Myslím si, že cítila, že je konečně pořádně vidět. A nechtěla o to přijít. Nedivím se jí, přeci jen na pořádnou nabídku, pokud jde o televizi, čekala docela dlouho,“ nechal se slyšet Rousek. Role Vandy jí v Ulici navíc skvěle sedí. Naivní manželka doktora Voláka (Vasil Fridrich), která propadla hazardu, přitom má ale zlaté srdce, je jí jakoby šitá na míru. „Když si vzpomenu třeba na seriál Stopy života, kde se před časem také objevila, je to úplně něco jiného. A jestli mohu soudit, v Ulici se mi líbí daleko víc, svojí živelností dokáže diváky strhnout. Vzbuzuje emoce a o to jde.“ Zuzana Bydžovská se Etzlerovi za zradu krutě pomstila Číst více Vztah režisér–herečka a protekce Není divu, že si našla partnera z branže. Režisér Matěj Balcar se přitom už znal s jejím tatínkem Janem Hrušínským. Ten mu totiž nabídl režii divadelní hry Tři v tom, se svojí budoucí manželkou začal chodit těsně před začátkem zkoušek. „Já když jsem se dozvěděl, že spolu tihle dva randí a pak že se berou, říkal jsem si, že to nebude dělat dobrotu. Nebo naopak – že ji Matěj bude ‚tahat‘ za sebou do každého svého projektu. Nestalo se ale ani jedno. Podle mě to s ním vyhrála. A on s ní. Fakt k sobě pasují. A i když má Hrušínská u někoho pověst protekční holky, ukazuje, že žádnou ‚tlačenku‘ nepotřebuje,“ měl jasno Rousek. Pravdou je, že by nebyli prvním ani posledním párem herečka–režisér. Stačí si vzpomenout například na Sandru Novákovou a Vojtěcha Moravce. A i když jim to spolu sluší a zdají se být spokojení, půvabná herečka má role v zajímavém množství seriálů, které režíruje její partner. Lež na pláži, Banáni, Na vlnách Jadranu a další. „Někomu to může připadat jako protekce. Ale na druhou stranu si vezměte, že režisér potřebuje herce znát. Musí vědět, co od nich čekat. A u koho jiného je tento větší předpoklad než u vlastní manželky.“ Krizi rodičů snad nezopakuje Bez zajímavosti jistě není, že Nova před časem podle všeho uvažovala, že Hrušínskou z Ulice vypustí, respektive její roli. Vanda odcestovala do Rakouska, kde se starala o starého pána. Bylo to v době, kdy odešla na mateřskou. „Stačilo, aby se scenáristé rozhodli, že její dějová linka skončí. Měli k tomu skvělou příležitost. Ale neudělali to. Za pár měsíců ji znovu ‚oživili‘. Proč asi? No, protože není moc hereček, jako je ona. Někdo ohrne nos a řekne si, že Ulice je brak. Možná, ale i tam můžete ukázat, co ve vás je. Podle mě prostě Hrušínská chytla šanci za pačesy a další nabídky brzy přijdou,“ dodal pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Sověti nechali postřílet vlastní lidi, na cvičení jsme je sundavali raketami Číst více Hrušínská jistě touží své slavné rodiče překonat, nebo se jim alespoň vyrovnat. Tedy pokud mluvíme o herectví a kariéře. V osobním životě by je asi v mnohém napodobovat nechtěla. Není žádným tajemstvím, že si herecké manželství prošlo velkou krizí a že Šplechtová manželovi odpustila nevěru. „Nedá se na to zapomenout. Ale odpustit se dá úplně všechno,“ řekla Šplechtová v jednom rozhovoru. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Seriál Ulice už nebude jako dřív. Tyhle postavy po prázdninách neuvidíte.

Čas načtení: 2025-02-23 08:38:01

Kristýna Hrušínská má pověst protekční holky. S manželem to ale vyhrála

Když dostala šanci v seriálu Ulice, byl to pro ni důležitý krok v kariéře. I proto se už deset měsíců po narození druhého syna Jakuba vrátila k natáčení. Sice se objevily nejrůznější spekulace, jestli jim náhodou v rodinném rozpočtu nechybí peníze, to ale byly spíš fámy, důvod k rychlému návratu do práce byl asi jinde. „Myslím si, že cítila, že je konečně pořádně vidět. A nechtěla o to přijít. Nedivím se jí, přeci jen na pořádnou nabídku, pokud jde o televizi, čekala docela dlouho,“ nechal se slyšet Rousek. Role Vandy jí v Ulici navíc skvěle sedí. Naivní manželka doktora Voláka (Vasil Fridrich), která propadla hazardu, přitom má ale zlaté srdce, je jí jakoby šitá na míru. „Když si vzpomenu třeba na seriál Stopy života, kde se před časem také objevila, je to úplně něco jiného. A jestli mohu soudit, v Ulici se mi líbí daleko víc, svojí živelností dokáže diváky strhnout. Vzbuzuje emoce a o to jde.“ Zuzana Bydžovská se Etzlerovi za zradu krutě pomstila Číst více Vztah režisér–herečka a protekce Není divu, že si našla partnera z branže. Režisér Matěj Balcar se přitom už znal s jejím tatínkem Janem Hrušínským. Ten mu totiž nabídl režii divadelní hry Tři v tom, se svojí budoucí manželkou začal chodit těsně před začátkem zkoušek. „Já když jsem se dozvěděl, že spolu tihle dva randí a pak že se berou, říkal jsem si, že to nebude dělat dobrotu. Nebo naopak – že ji Matěj bude ‚tahat‘ za sebou do každého svého projektu. Nestalo se ale ani jedno. Podle mě to s ním vyhrála. A on s ní. Fakt k sobě pasují. A i když má Hrušínská u někoho pověst protekční holky, ukazuje, že žádnou ‚tlačenku‘ nepotřebuje,“ měl jasno Rousek. Pravdou je, že by nebyli prvním ani posledním párem herečka–režisér. Stačí si vzpomenout například na Sandru Novákovou a Vojtěcha Moravce. A i když jim to spolu sluší a zdají se být spokojení, půvabná herečka má role v zajímavém množství seriálů, které režíruje její partner. Lež na pláži, Banáni, Na vlnách Jadranu a další. „Někomu to může připadat jako protekce. Ale na druhou stranu si vezměte, že režisér potřebuje herce znát. Musí vědět, co od nich čekat. A u koho jiného je tento větší předpoklad než u vlastní manželky.“ Krizi rodičů snad nezopakuje Bez zajímavosti jistě není, že Nova před časem podle všeho uvažovala, že Hrušínskou z Ulice vypustí, respektive její roli. Vanda odcestovala do Rakouska, kde se starala o starého pána. Bylo to v době, kdy odešla na mateřskou. „Stačilo, aby se scenáristé rozhodli, že její dějová linka skončí. Měli k tomu skvělou příležitost. Ale neudělali to. Za pár měsíců ji znovu ‚oživili‘. Proč asi? No, protože není moc hereček, jako je ona. Někdo ohrne nos a řekne si, že Ulice je brak. Možná, ale i tam můžete ukázat, co ve vás je. Podle mě prostě Hrušínská chytla šanci za pačesy a další nabídky brzy přijdou,“ dodal pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Sověti nechali postřílet vlastní lidi, na cvičení jsme je sundavali raketami Číst více Hrušínská jistě touží své slavné rodiče překonat, nebo se jim alespoň vyrovnat. Tedy pokud mluvíme o herectví a kariéře. V osobním životě by je asi v mnohém napodobovat nechtěla. Není žádným tajemstvím, že si herecké manželství prošlo velkou krizí a že Šplechtová manželovi odpustila nevěru. „Nedá se na to zapomenout. Ale odpustit se dá úplně všechno,“ řekla Šplechtová v jednom rozhovoru. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Seriál Ulice už nebude jako dřív. Tyhle postavy po prázdninách neuvidíte.

Čas načtení: 2021-09-19 20:26:42

Zlatá Praha uvede premiéru dokumentů o Miloni Čepelkovi a Bohuslavu Martinů. Festival zahájí Václav Hudeček

Pětaosmdesátý ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha otevře ve středu 22. září svým koncertem houslista Václav Hudeček. Mezi hosty slavnostního večera na Nové scéně Národního divadla budou Hudečkovi mladší kolegové Jan Mráček a Josef Špaček, mezzosopranistka Štěpánka Pučálková a hornista a dirigent Radek Baborák. V průběhu festivalu uvidí návštěvníci v premiéře dokumenty Štace Miloně Čepelky, My tancujem swing, Můj život s Bohuslavem Martinů a taneční film Nehoda. „Letošní snímky v soutěži ukázaly pozoruhodný trend,“ říká ředitel festivalu Zlatá Praha a výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl: „Kvůli pandemii se zavřely sály i divadla a televizní tvůrci museli začít přemýšlet, jak živé umění dostat k lidem i bez účasti publika. A tak přibylo záznamů natáčených v reálných či atypických prostředích, vznikla spousta snímků využívajících filmové postupy a vizuální nápady, nastoupila kreativita. Pro televizního diváka se tím mnohdy zvýšila atraktivita pořadů a mně nezbývá než zopakovat ono známé, že vše zlé může být i k něčemu dobré.“ Premiéru bude mít na festivalu již ve čtvrtek 23. září snímek Štace Miloně Čepelky, dlouholetého člena Divadla Járy Cimrmana, které vstoupilo do své pětapadesáté sezóny. Své jubileum oslaví i Čepelka, kterému bude v den projekce pětaosmdesát let. Jak říká režisér dokumentu Patrik Ulrich: „Chceme ukázat, že Miloň není pouze hercem, a proto je druhá rovina filmu zaměřená na Miloně mimo divadlo. Představíme ho jako hudebníka a literáta.“ Námětem pro další premiérový dokument, Můj život s Bohuslavem Martinů, byla stejnojmenná kniha, z níž režisér Jakub Sommer vycházel. „Začínáme narozením na konci devatenáctého století v Poličce. Následně ho provázíme celým životem až do jeho skonu ve Švýcarsku na konci padesátých let. Souběžně s osobním příběhem Martinů vedle něj ve filmu kráčí i dějiny. Tyto dvě roviny spolu v našem snímku hodně rezonují,“ říká režisér k dokudramatu o jednom z nejslavnějších českých skladatelů, jemuž bude věnován na Nové scéně Národního divadla celý páteční večer. Před premiérou filmu uvidí diváci rovněž ukázku z unikátního projektu Šest symfonií Bohuslava Martinů, ve kterém účinkuje vedle Aleše Březiny, Jakuba Hrůši a České filharmonie také zesnulý dirigent Jiří Bělohlávek. Doprovodný program závěrečného dne po roční pauze opět oživí Odpoledne se StarDance, na němž se představí nejen letošní soutěžní páry, ale také účastníci minulých řad včetně herců Miroslava Hanuše a Marie Doležalové a hokejisty Martina Procházky. Zlatá Praha se tradičně promítne i do programu ČT art, a to sedmi premiérovými pořady včetně dvou přímých přenosů: 22. září ve 20.15 uvede Art slavnostní zahájení s Václavem Hudečkem a jeho hosty a 25. září ve 20.15 Slavnostní předávání cen. Vítězný pořad pak diváci uvidí o dva dny později, v pondělí 27. září od 21.20 hodin. Kompletní informace jsou k dispozici na webových stránkách festivalu. Zlatá Praha 2021 O tituly Grand Prix Golden Prague, Český křišťál, Cenu České televize, Zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin nebo Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 soutěží * 95 filmů, z toho 24 dokumentů, 30 snímků z koncertní kategorie a 41 záznamů inscenačního umění (dvojnásobek oproti loňskému roku) * 570 minut má nejdelší soutěžní film Day on Arte * 19 minut má naopak letošní nejkratší soutěžní film Time Lost * 8 968 minut je délka všech soutěžních filmů, což je bezmála o dva tisíce více než loni * 47 televizních a filmových produkcí přihlásilo na festival své filmy * 32 filmů bylo přihlášeno z Německa, mezi zeměmi tak má Německo největší zastoupení * 17 zemí přihlásilo své filmy * 17 snímků reprezentuje Českou televizi

Čas načtení: 2021-09-09 12:41:14

Be2Can začíná již za měsíc. Přinese 11 filmů z festivalů v Berlíně, Benátkách a Cannes

Přehlídka filmů z největších festivalů se od 6. do 12. října vrací do kin po celé České republice. Berlín, Benátky a Cannes po roce okleštěných festivalů otevřely své brány naplno a Be2Can se tak v osmém ročníku přehlídky uvede 11 filmů. To nejlepší z Cannes Zahajovacím filmem Be2Can 2021 se stane snímek francouzské režisérky Julie Ducournau Titan. Jde o film, který přepsal historii Cannes. Jen podruhé za celou existenci prestižního filmového festivalu získal nejvyšší ocenění – Zlatou palmu – film, který režírovala žena. Po úspěchu kanibalistického snímku Raw se vrátila do Cannes s ještě více šokujícím filmem Titan. Některá média jej dokonce označila za nejdivočejší snímek, který kdy na festivalu byl. Druhým oceněným filmem z Cannes, který osmý ročník Be2Can přinese, bude Nitram od australského režiséra Justina Kurzela. Herec Caleb Landry Jones získal za ztvárnění masového vraha, který v roce 1996 zavraždil v Tasmánii 35 lidí, cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Film sleduje události vedoucí k masakru ve městě Port Arthur ve snaze pochopit, proč a jak k této tragédii došlo. Z Cannes přichází také nejnovější film Ildikó Enyedi Miloval jsem svou ženu. Maďarská režisérka v minulosti natočila snímek O těle a duši, který vyhrál Zlatého medvěda a byl nominovaný na Oscara. Na stříbrná plátna se vrací s historickým romantickým dramatem natočeným podle stejnojmenného románu maďarského spisovatele Milána Füsta. Jde o milostný příběh kapitána lodi, který se jednoho dne s přítelem vsadí, že si vezme první ženu, která vstoupí do kavárny. Ve filmu exceluje Léa Seydoux a po jejím boku sekundují herci Gijs Naber a Louis Garrel. Ruský režisér Kirill Serebrennikov, který donedávna čelil pokusům ruské vlády zdiskreditovat jeho kariéru a během natáčení posledních dvou snímků nemohl ani opustit svou rodnou zemi, se do Cannes po filmu Léto vrátil se snímkem natočeným podle stejnojmenného románu U Petrovových řádí chřipka. Sleduje v něm rodinu v postsovětském Rusku, která zápasí o přežití v městě zasáhnutém chřipkovou epidemií. Ve druhé sekci oficiálního výběru Cannes Un Certain Regard zvítězil film ruské režisérky Kiry Kovalenko Uvolnit pěsti. Režisérka byla žačkou Alexandra Sokurova, který dal šanci několika talentům na filmové vzdělání v rodném městečku. Snímek vypráví příběh mladé ženy, která se zoufale snaží uniknout z dusivého sevření rodiny v bývalém hornickém městě v Severním Osetsku. Film produkoval Alexander Rodnyanskij, který stojí ta snímky Leviatan nebo Nemilovaní. Další zajímavou novinkou z Cannes je film Začátek, který Gruzie vybrala jako adepta na Oscary. Režisérka Dea Kulumbegashvili se zaměřila na komunitu Svědků Jehovových, kteří jsou v ospalé vesničce napadeni extrémistickou skupinou. To nejlepší z Berlinale Německá herečka, scenáristka a režisérka Maria Schrader je u nás známá především díky minisérii Neortodoxní. Její nejnovější film Miluj svého robota se ocitnul v soutěžní sekci na Berlinale, odkud si odnesl cenu za nejlepší herecký výkon, která byla udělena herečce Maren Eggert. Film vypráví tragikomický příběh ženy, introvertní intelektuálky, a humanoidního robota nejnovější generace vytvořeného tak, aby své partnerce splnil jakékoli přání. Z Berlinale přichází i maďarský válečný snímek Přirozené světlo, jehož režisér Dénes Nagy získal na festivalu cenu za nejlepší režii. Porota na filmu ocenila hlavně inovativní formální přístup, jakým zobrazil pochod vojáků během 2. světové války. Sám je primárně režisérem dokumentárních filmů a Přirozené světlo je jeho první hraný film. Snímek posouvá hranice válečného žánru a navazuje na současnou maďarskou vlnu v čele s Kornélem Mundruczem, Ildikó Enyedi a Lászlem Nemesem. To nejlepší z Benátek Z hlavní soutěže v Benátkách přináší přehlídka film polské režisérky Małgorzaty Szumowské Sněžit už nikdy nebude, ve kterém do života uzavřené zámožné komunity vstupuje mysteriózní muž, masér z východu se zvláštním darem. Szumowská se představila již svými předešlými, oceňovanými snímky Tvář nebo Tělo. Ruský režisér Andrej Končalovskij získal v Benátkách speciální cenu poroty. Ta mu byla udělena za černobílý snímek Drazí soudruzi!, který zachycuje nešťastné události ze stávky pracovníků z Novočerkassku v době tvrdého komunismu. Gia Coppola, vnučka legendárního režiséra Francise Forda Coppoly, vstoupila do sekce Horizonty v Benátkách s filmem Mainstream. Ten si bere na paškál současnou antisociální dobu sociálních sítí a pranýřuje chování novodobých influencerů. Ve filmu vystupují herci Andrew Garfield a Maya Hawke. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-28 16:45:18

Filmový festival Finále Plzeň nabídne české snímky loňského roku i premiéry

Letošní 33. ročník filmového festivalu Finále Plzeň od 25. do 30. září nabídne české filmy, seriály a dokumenty uplynulého roku, ale i premiéry a předpremiéry. K vidění budou i studentské prvotiny či snímky německé a slovenské kinematografie. „Jarní krize nás jako většinu ostatních silně zasáhla, ale rozhodli jsme se nevzdat se, festival posunout z jarního na podzimní termín a udělat nejlépe jak to půjde i ve ztížených podmínkách. Ostatně to není poprvé, co se odehraje na podzim, takové mimořádné ročníky již byly. Ale festival se vždy oklepal a diváci ho podrželi. Věřím, že tomu bude tak i tentokrát,“ říká Eva Veruňková Košařová, ředitelka Finále Plzeň. Letošní festivalový ročník se uskuteční za dodržení veškerých aktuálně platných hygienických a protiepidemických opatření. Vstupenky si mohou zakoupit pouze registrovaní návštěvníci, a to nejlépe on-line. Prodej vstupenek na místě bude probíhat ve dvou oddělených boxech tak, aby bylo eliminováno tvoření front. Vstupenky jsou nepřenositelné. Pokud si akreditovaný divák vybere na projekci více vstupenek, musí organizátorům v případě potřeby dodat seznam svých „spoludiváků“ (včetně jejich telefonu a e-mailu). Na všechny akce, které nejsou ve venkovních prostorech, se účastník musí registrovat: u projekcí zdarma si vyzvedne vstupenku, u industry programu bude provedena registrace před vstupem na akci. Do sálů tak nebude vpuštěn nikdo bez akreditace či platné vstupenky. Před jednotlivými sály a ve festivalových prostorech budou rozmístěny stojany s dezinfekcí a sály budou po každé projekci vydezinfikovány. Přesáhne-li kapacita sálu 100 osob, budou návštěvníci neprodleně upozorněni na povinnost nasadit si roušky. Kompletní program festivalu najdete ZDE. On-line předprodej akreditací poběží od 28. srpna, vstupenky si můžete rezervovat od 1. září.   Co se bude mimo jiné promítat Amundsen: Espen Sandberg, norský režisér posledního dílu Pirátů z Karibiku, se tentokrát pustil do chladnějších vod. Natočil snímek zachycující příběh muže, který neuměl prohrávat – Roalda Amundsena, dobrodruha, který plnil prázdná místa na mapě světa a dobyl jižní pól. Velká část filmu vznikala v České republice, ve filmu hraje i Vojta Kotek.   Šarlatán: Příběh je inspirován skutečnými osudy bylinkáře Jana Mikoláška, na kterého se obracely s prosbou o pomoc statisíce lidí ze všech vrstev. Jeho mimořádné schopnosti byly ale vykoupeny bojem s vlastními démony. Nejnovější snímek polské režisérky Agnieszky Holland měl světovou premiéru na MFF Berlinale. V hlavní roli se představí Ivan Trojan spolu se svým synem Josefem. V menší roli se objevuje i Trojanův druhý syn František.   Bábovky: Režisér Rudolf Havlík natočil již druhý film v tandemu se spisovatelkou Radkou Třeštíkovou. Ta si po práci na původním scénáři ke snímku Po čem muži touží vyzkoušela adaptaci své vlastní knihy Bábovky. Scénář vznikal čtyři roky. V hlavních rolích hrají Barbora Poláková, Jana Plodková, Ondřej Vetchý nebo Jiří Langmajer.   Trhlina: Nejnavštěvovanější film v historii slovenské kinematografie natočil držitel Českého lva Peter Bebjak podle románu Jozefa Kariky. Hororově mysteriózní příběh vypráví o pátrání po zmizelých pacientech psychiatrie v lesích pohoří Tribeč.   Sviňa: Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně je hlavním motivem slovenského thrilleru režisérů Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna. Snímek natočený podle stejnojmenného románu spisovatele Arpáda Soltésze se odehrává ve světě vysoké politiky, mafie bílých límečků, organizovaného zločinu, obchodu s bílým masem a velkých financí.   Služebníci: Studenti teologického semináře Michal a Juraj žijí v totalitním Československu osmdesátých let. Jejich učitelé ze strachu před zrušením semináře vychovávají bohoslovce do podoby vyhovující komunistické straně. Každý se musí rozhodnout, zda podlehne pokušení a zvolí si snazší cestu kolaborace, nebo si zachová víru a stane se předmětem nátlaku StB. Černobílé drama slovenského režiséra Ivana Ostrochovského mělo premiéru na letošním festivalu Berlinale. Kromě ústřední dvojice neherců se ve velké roli představuje rumunský herec Vlad Ivanov, který se svou roli naučil ve slovenštině.   Krajina ve stínu: Nový film režiséra Bohdana Slámy vypráví skutečný příběh jedné mále vesnice v pohraničí, která tři sta let náležela k Rakousku, poté k Československu, pak nacistickému Německu a následně zase k Československu. Film mapuje historii vesnice od 30. do 50. let minulého století a jde možná o jediný snímek, který se takto zabývá národnostními otázkami. V hlavních rolích se objeví Stanislav Majer, Barbora Poláková, Pavel Nový, Petra Špalková nebo Zuzana Kronerová.   Meky: Po loňském úspěchu dokumentu King Skate, za který obdržel Českého lva, se Šimon Šafránek vrací do Plzně. Tentokrát se sondou do života prvního muže, který po čtrnácti nepřetržitých vítězstvích porazil Karla Gotta v anketě Zlatý slavík – Mekyho Žbirky. Film Meky vypráví o naprosté oddanosti hudbě, o víře ve vlastní cestu, přestože často vedla jinudy, než mu všichni doporučili. Portrét hudební legendy přináší Žbirkovu otevřenou zpověď, současné záběry a rozsáhlý archivní materiál.   Na krev: Celovečerní dokument zachycuje osmou generaci loutkářského rodu Kopeckých skrze bratry Rosťu a Vítka Novákovi v klíčovém období jejich existence – od roku 2014, kdy získali svůj vlastní prostor pojmenovaný Jatka 78 a poprvé přičichli k ambicióznějším projektům s novocirkusovým souborem Cirk La Putyka. Vypráví příběh o splněném snu, o sebezničující vůli principála Rosti Nováka, která přinesla teprve po osmi generacích rodině kočovných kumštýřů to, po čem vždy toužili – vlastní prostor, kamenné divadlo.   Modelář: Po pěti letech přichází scenárista a režisér Petr Zelenka s novým celovečerním filmem. Příběh dvou kamarádů, kteří provozují prosperující půjčovnu dronů, se odehrává v současné Praze. Majitel firmy přezdívaný Plech (Jiří Mádl), ve volném čase rapper, sní o velkých penězích a neochvějných jistotách. Chemik a vynikající letecký navigátor Pavel (Kryštof Hádek), který se právě vrátil ze zahraničí, zase sní spíš o spravedlnosti a osobním angažmá v nápravě světa. Když se však jeden z hrdinů rozhodne využít dron k něčemu úplně jinému, situace ve firmě se začne komplikovat.

Čas načtení: 2020-06-14 16:26:22

Dokument Jaro v nouzi ukazuje koronavirovou pandemii jako test našeho globálního systému

Jak svět ovlivnila pandemie nemoci způsobené virem COVID-19? Je náhoda, že se zrovna nyní celý svět zastavil? Režisér Adolf Zika se na epidemii pokusil podívat novou optikou – z nadhledu. Jeho dokument Jaro v nouzi odvysílá ČT2 v úterý 16. června od 20 hodin. „Film Jaro v nouzi byl natočený od prvního do posledního dne nouzového stavu a dá se považovat za filmovou esej letošního neobyčejného jara. Způsob, jaký jsem pro vyprávění použil, může být pro diváky nezvyklý, ale věřím, že je tím nejvhodnějším pro toto citlivé téma,“ říká k dokumentu režisér Adolf Zika.  A kreativní producentka Alena Müllerová jej doplňuje: „Snímek začíná prologem zaznamenávajícím život před vypuknutím pandemie. Lidé se baví, nakupují, sedí v restauracích. Následují záběry, které od poloviny března natáčelo několik filmových štábů. Prázdná města a ulice, zavřená dětská hřiště, muzea, tváře s rouškami. Pohled shora na vylidněnou zemi má výtvarné kvality a připomíná katastrofický film. Zachycuje proměňující se atmosféru společnosti a pocity lidí během krize, která zřejmě navždy změnila náš svět.“ Není téma, které by se v médiích během posledních měsíců řešilo více: koronavirus. Strach o zdraví blízkých, omezení veřejného života, propad ekonomiky. Dokument Jaro v nouzi má však divákům poskytnout jiný pohled, než na jaký jsou z médií zvyklí. Režisér Adolf Zika se na současnou situaci podíval z nadhledu, jako na test našeho globálního systému. Co nám má současná situace sdělit? Co když přišla právě včas? Jak veřejnost ovlivnila panika? Ve filmu, který vznikl jako spontánní svědectví nouzového stavu, vystupují běžní obyvatelé z různých věkových skupin, odborníci, jako například psychiatr Cyril Höschl nebo pedagog Karel Kostka, zpěvák Matěj Rupert i sportovci, třeba Lukáš Krpál. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-13 16:13:29

Oslňující Carmen na jevišti Divadla J. K. Tyla v Plzni

V únoru loňského roku přinesly Literární noviny velký rozhovor s Martinem Otavou, ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Hovořilo se i o výjimečném projektu plzeňského divadla s pražským Hudebním divadlem v Karlíně, společném nastudování jedné z nejslavnějších a nejhranějších operet všech dob od Franze Lehára Veselé vdovy. Inscenace je velkým úspěchem nejen iniciátora a režiséra tohoto projektu Martina Otavy, ale i celého společného realizačního týmu. Dodnes se hraje a bude se hrát ještě dlouho, protože má i rok po premiéře 94procentní návštěvnost v Plzni a v Praze je vyprodaná zcela. Světově uznávaný režisér mezitím stihl nastudovat v létě loňského roku operetu Oskara Nedbala Polská krev v Oděse. Bylo to vůbec její první uvedení na Ukrajině. V sobotu 25. ledna měla v plzeňském divadle premiéru nejúspěšnější a dodnes vůbec jedna z nejhranějších oper, opera Georgese Bizeta Carmen, která byla zároveň jeho operou poslední. Premiéru měla v Paříži v březnu roku 1875. V tom samém roce v červnu autor zemřel. Na plzeňské jeviště se Carmen vrací po dvaceti letech. Inscenovat tuto operu není nic jednoduchého už proto, že ji všichni znají a mají v sobě vytvořenu svoji vlastní představu. V jeho dlouholeté režisérské dráze Martina Otavy je to první Carmen na divadle, i když jich, ale jako open air nejen u nás, ale i v zahraničí, režíroval téměř deset. Díky tomu, že režíruje doslova po celém světě, má výborné kontakty, a tak dokáže do svých inscenací vždy obsadit vedle předních českých interpretů, z nichž mnozí jsou nositeli Thálií, i přední zahraniční operní sólisty. V roli strhující Carmen se vystřídají sólistka domácího souboru Jana Foff Tetourová, hostující Václava Krejčí Housková a teprve třiadvacetiletá Ruska Nina Gracheva. V roli Dona Joseho alternují Kanaďan Philipe Gastageier a Ital Paolo Lardizzone. Vedle českých pěvců zpívají hlavní role ještě vynikající umělci ze Slovenska, Kuby a Ukrajiny. Obsazení rolí je pro Otavu rozhodující, je si vědom, že to je výchozím momentem pro jeho další práci na inscenaci. Obsazuje nejen podle kvalit pěveckých, ale i věku odpovídajícímu věku postav, schopností hereckých a pohybových. Martin Otava je znám svým osobitým inscenačním přístupem, který mimo jiné charakterizuje i to, že není příznivcem šokujících aktualizací operetního, ani operního žánru. Myslím tím extravagance, se kterými se můžeme setkávat i na operních jevištích. On se snaží k předloze, k originálu, přistupovat s respektem. Důvěřuje žánru i dílu samotnému, je k němu uctivý a pozorný. To ale neznamená, že nedokáže přiblížit dílo dnešnímu divákovi moderními formami divadelní komunikace tak, aby si ho zařadil nejen do kontextu doby, ve které se příběh odehrává, ale i do portfolia svých krásných zážitků. Plzeňská inscenace má velkolepou výpravu, elegantní kostýmy, mnohačlenný sbor, orchestr a balet, který „protančí“ celou operou v plném lesku a velikosti. Snad nejvíce mu režisér dává prostor k výraznému vyniknutí na začátku čtvrtého aktu výstupem toreadorů. Navíc jsou všechny taneční vstupy začleněny do děje tak, že pomáhají umocnit napětí. Znalci díla jistě ocení i to, jak koncepčně byly vytvořeny hudební úpravy. Zvláště na začátku čtvrtého aktu. Inscenační tým si dobře uvědomil, že po třetím aktu Bizet exportuje doslova ohňostroj rytmů a melodií, aby se divák cítil svátečně a že v tom momentu končí radost a následuje tragédie. Pamatuji si, že právě tento začátek byl v minulé inscenaci zásadně zkrácen, a tak plasticita závěru opery nebyla zachována v potřebné míře. Martin Otava dokáže i u klasické opery bezezbytku využít nejmodernější prvky světelného designu, který se stává nedílnou součástí scénografie. Je tomu tak i u Carmen, kde od druhého dějství přebírá světelný design (jeho autorem je režisérův dlouholetý spolupracovník Antonín Pfleger) vedoucí úlohu scénografie. Na jednoduchých, čistých, o detaily oproštěných scénách, se stává světlo v barvě hned po hudbě rytmizujícím prvkem inscenace kopírujícím rytmus i tonalitu hudby i akce, které režisér rozehrává na scéně. To všechno jsou prostředky, které Otava užívá, které dokáže propojit, prolnout tak, aby nejen zaujal, ale vytvořil oslňující harmonický zážitek. A ono se mu to zase podařilo. Díky tomu o jeho inscenacích recenzenti píšou, že „na jevišti vytváří něco pozitivního, na hraně magického okouzlení. Daří se mu vybalancovat rovnováhu mezi hudbou, příběhem, scénografií, choreografií… divák je zasažen nejen citově, ale i vizuálně.“ Když jsem se Otavy při zkouškách opery ptal s trochou nadsázky, kdože je vlastně ta „jeho“ Carmen, odpověděl: „Každý divák má svoji představu, jaká Carmen je. A já chci, aby až příběh skončí, byl spokojený, protože dostal Carmen právě takovou, jakou ji čekal, jakou si nosí v sobě. A proto mu nechávám prostor i pro jeho fantazii, emoce a představivost.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-10 16:48:42

Zemřel Ivan Passer, režisér Intimního osvětlení a scénárista filmu Hoří, má panenko

Ve věku 86 let zemřel ve Spojených státech Ivan Passer, jeden z režisérů takzvané Nové vlny československého filmu. Ivan Passer režíroval v Československu pouze jediný dlouhometrážní film: Intimní osvětlení (1965). Divácky byl sice méně úspěšný než snímky jeho tehdejších kolegů, podle mnohých filmových kritiků však šlo o vůbec nejlepší snímek šedesátých let. Proslulost mu jeho film přinesl i ve světě. Dokládá to příhoda, kterou Literárním novinám před pár lety popsal A. J. Liehm: „Když Ivan Passer udělal svůj druhý film v Americe, tak mě Paramount pozval s jednou slavnou americkou kritičkou na promítání. Někde v patnáctém patře jsme dostali bichli a na té bylo napsáno: Ivan Passer, autor jednoho z největších filmů v dějinách kinematografie – Intimní osvětlení. Viděli jsme jeho nový film, vyšli jsme ven, a tam stál člověk a ptal se, tak co jste říkali tomu materiálu? Souhlasíte s tím, co jsme tam napsali? Já na to: vy tam píšete jeden z největších filmů v dějinách, těch je hodně, je dost těžké takhle hodnotit. Ale jedno vám řeknu, kdyby vám byl Ivan Passer přinesl scénář k tomu filmu, nestačil vzít za kliku a letěl z toho patnáctého patra až do přízemí. O tom to je. Zázrak českého filmu byl, že Passer mohl přinést takový scénář a za státní peníze ho natočit.“ Ivan Passer debutoval adaptací hrabalovské povídky, krátkometrážním snímkem Fádní odpoledne (1964). Jako scenárista se podílel na většině českých filmů Miloše Formana, tedy snímků Konkurs (1963), Lásky jedné plavovlásky (1965) či Hoří, má panenko (1967). A právě díky spolupráci s Formanem mohl natočit „bezdějové“ Intimní osvětlení. Takto vzpomínal pro server Novinky.cz, co  mu řekli po odevzdání scénáře: „A tak to ne, žádný příběh to nemá. O čem to je? Tohle není scénář! Ale protože ty jsi, Ivánku, dělal s Milošem Formanem a je to levný film a je v tom účasten Václav, náš dramaturg, tak my tě to teda necháme udělat.“   V době svého amerického exilu se pohyboval spíše na okraji tamního filmového průmyslu a jeho osobité dílo, jež mělo často blíže k nezávislé scéně než k mainstreamu, dovedla ocenit jen zasvěcenější část kritiky. Pro své snímky si vybíral zpravidla méně významné literární předlohy, které převáděl na plátno se značnou volností a často překvapivým způsobem. Oproti Formanovi, který se do jisté míry přizpůsobil hollywoodskému standardu, zůstal Passer filmařem spíše „evropským“, pro zámořské publikum příliš nejednoznačným a obtížně zařaditelným. Přestože své vyhlídky na setrvání u filmu viděl Passer po příjezdu do USA dosti pesimisticky, již na podzim roku 1971 měl na Newyorském filmovém festivalu premiéru jeho americký debut. Snímek Zrozen k vítězství (Born to Win, 1971) je černá komedie z prostředí newyorské drogové scény, kterou český režisér pojal jako epizody z všednodenního života dvou narkomanů pohybujících se v začarovaném kruhu své závislosti. Potřeba drogy je vede k různým podvodům a krádežím, činí z nich oběti překupníků a objekty policejního pronásledování a vydírání. Passer ze svých malých obětí velké posedlosti nijak nesnímá odpovědnost, současně je však odmítá soudit. Vážné téma přitom zpracovává originálním způsobem s využitím komického odstupu a burleskní stylizace. Film, v němž si zahrál i Robert De Niro, se dočkal rozporuplných ohlasů – zatímco evropská kritika snímek hodnotila velmi kladně, a dokonce jej stavěla na roveň Intimnímu osvětlení, v USA se hlavně pro svou žánrovou nevyhraněnost tak vřelého přijetí nedočkal. Dnes ovšem bývá řazen k vrcholům Passerovy tvorby. Během 70. let natočil Passer ještě několik celovečerních hraných filmů. Ve snímku Zákon a nepořádek (Law and Disorder, 1974) reflektoval problém násilí zasahujícího do civilního života napohled spořádané střední vrstvy na Manhattanu. Film těžící z Passerova jízlivého humoru byl sice částí kritiky shledán poměrně zábavným, avšak valného ohlasu se nedočkal. Ještě větší překvapení přinesly další dva filmy českého režiséra, natočené v podstatě na zakázku a pojednávající o podivných finančních a burzovních transakcích ve světě mezinárodního obchodu. Passer se této odtažité látky zmocnil zcela bez předsudků a s hravou zlomyslností podřídil logiku tržních operací surrealistické poetice na pomezí bláznivého snu a noční můry. Snímek Eso v rukávu (Ace Up My Sleeve / Crime nad Passion, 1975) byl kritikou jednotně strhán a ani Bankéři (Silver Bears, 1978) – samotným Passerem označovaní za „jediný film, který nikdy natáčet nechtěl“ – nevyvolaly nijak nadšené ohlasy. Jednoznačný úspěch u diváků i odborníků tak přišel až na začátku 80. let, kdy si Ivan Passer vydobyl všeobecné uznání svým filmem Cutterova cesta (Cutter’s Way, 1981). Snímek vznikl na námět románu Cutter and Bone (1976) od Newtona Thornburga, který český režisér pojal v duchu tehdejší neonoirové vlny amerického filmu s typickou postavou frustrovaného vietnamského veterána jako prototypem asociálních antihrdinů, reagujících na morální úpadek společnosti násilnou individuální revoltou (vzpomeňme třeba hlavního hrdinu Taxikáře (Taxi Driver, 1976) režiséra Martina Scorseseho). Passerův expresivní realismus obdařil toto hořce deziluzivní dílo pozoruhodnou naléhavostí a kritika zahrnula chválou jak režiséra, tak herecké představitele hlavních rolí (John Heard, Jeff Bridges, Lisa Eichhorn). Po několikaleté odmlce natočil Passer komedii z univerzitního prostředí s názvem Jiný život (Creator, 1985) a s Peterem O’Toolem v roli vědce, který se snaží oživit svou zesnulou ženu a přitom se zamiluje do své mladé asistentky z chudých poměrů, která svým žánrovým pojetím a romantizující nostalgií představovala výrazný zlom v jeho dosavadní filmografii a předznamenala jeho budoucí obrat ke konvenčnější žánrové formě. Další snímek Passer natočil na motivy románu Anne Edwards, pojednávajícího o skutečném setkání básníků Byrona a Shelleyho a jejich milenek, které se odehrálo v létě roku 1816 v honosné vile na břehu Ženevského jezera. Film Strašidelné léto (Haunted Summer, 1988) natočil v duchu goticko-romantické tradice a celý příběh pojal jako konfrontaci sil dobra a zla, reprezentovaných nevinným Shelleym a démonickým Byronem. Ani tento snímek se však nedočkal většího uznání, pozornost vzbudila snad jen kvalita jeho vizuálního zpracování. Do konce 80. let natočil Ivan Passer v USA celkem 7 celovečerních hraných filmů, jejichž kritický ohlas měl daleko k úspěchu jeho souputníka Miloše Formana. Přesto lze minimálně dva z nich, konkrétně snímky Zrozen k vítězství (1971) a Cutterova cesta (1981), označit za díla velmi kvalitní, po zásluze oceňovaná a právem řazená k vrcholům tvorby tohoto režiséra. Ivan Passer se stejně jako řada jiných českých umělců do své vlasti již nastálo nevrátil a po roce 1989 natočil řadu dalších filmů (z větší části televizních) – nejvýraznější úspěch mu přinesl životopisný snímek Stalin (1992) se skvělým Robertem Duvallem v titulní roli.  V roce 2006 obdržel Českého lva za celoživotní umělecký přínos české kinematografii. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-12-23 13:29:31

Mé roky s filmem Zer, jehož režiséra pronásledují turecké úřady

Kurdský režiséř Kazim Öz, jehož film Zer se mi podařilo uvést do českých kin, začíná točit nový milostný snímek Život sněhové vločky. Scénář si vysnil a napsal během cest po několika kontinentech, kde Zer sbíral ocenění na mnoha festivalech. Doma jej kvůli zásahu cenzury téměř nesměl promítat. Režisér natáčí pod nepředstavitelným tlakem. V současnosti je za účast na demonstraci proti kácení stromů v Gezi parku v Istanbulu, kvůli stavbě obříhu supermarketu, obžalován z členství v teroristické organizaci. Od kamery musí každou chvíli odcházet na výslechy na policejní stanici. Souzen má být v únoru a prokurátor pro něj požaduje až 15 let vězení. Chtěl by za každou cenu dokončit svůj nový film odehrávající se v turecké části Kurdistánu. Zer, ach Zer, ach Zer, ach Zer Čí milá je Zer? Zer je moje milá, moje milovaná Moje dlouhovlasá vysoká láska   Potkal jsem Zer u pramene Pod ořechovým stromem Naše oči se setkaly I ořešák se na nás usmíval Zer, ach Zer   Později jsem přišel znovu k ořechovému stromu A viděl jsem, že uschnul Plakali jsme oba Dvě moje slzy Dva ořechy ze stromu Zer, ach Zer, ach Zer.... Čí milá je Zer? Toto je milostná píseň pastýře, který ztratil svou lásku ve sněhové bouři a už ji nikdy nepřestal hledat, i když musel do exilu. Je to ústřední píseň filmu, se kterým jsem strávila dva roky. Od prvního promítání v berlínském kině Babylon poté, co tento snímek mého přítele, kurdského režiséra Kazima Öze, získal na festivalu Mannheim-Heidelberg hned dvě ceny – diváků a kritiky FIPRESCI. Předseda poroty tehdy řekl, že Kazim svůj film netočil, ale přímo skládal. A je to tak, film je zkomponován z příběhu, krajiny snímané Kazimovou kamerou a hudby. Kazim Öz v době, kdy začal natáčet film o mladém muži, který náhle uprostřed komfortního, ale neuspokojivého života v New Yorku zjistí, že s jeho původem je to jinak, než mu říkali, měl za sebou už několik oceňovaných dokumentárních filmů o tureckém Kurdistánu a tvrdém životě v něm, ale i poetických dokumentů o neobyčejných lidech. A také celovečerní filmy – epický příběh Bouře (turecky Bahoz, kurdsky Firtina) zasazený do doby, kdy nejen v Istanbulu nabývala na síle kurdská revolta, a snímek Fotografie o krátkém přítelství dvou mladých mužů na pozadí konfliktu mezi tureckým státem a kurdskou guerilou. Zer je Kazimův třetí celovečerní film. Hlavní hrdina Jan, „věčný student“, zjistí, že jeho babička, kterou viděl až na sklonku jejího života, je Kurdka. Nebýt písně, kterou mu zpívala jednou večer v nemocnici, nikdy by se to pravděpodobně nedozvěděl. Ani to, že jeho jméno „Jan“ znamená v kurdštině „Bolest“. Babička je ve skutečnosti jedno ze „ztracených dětí Dersimu“, které byly odvezeny z Kurdistánu a adoptovány tureckými rodinami poté, co jejich rodiny byly povražděny v jednom z největších masakrů, kterých se turecký stát dopustil na Kurdech, tehdy alevitských Kurdech z oblasti Dersim ve východním Turecku. V letech 1938 a 1939 tam bylo podle oficiálních údajů tureckého státu postříleno, zplynováno a jinak povražděno 16 tisíc lidí. Dodnes má turecký stát problém s tím, kdykoli se někde mluví o kterémkoli masakru, kterých uměl a umí pořádat desítky. Zdá se podivné, že Kazim dokonce dostal podporu od tureckého ministerstva kultury, ale začínal točit v roce 2014, v době, kdy probíhala mírová jednání mezi tureckým státem a Kurdskou stranou pracujících (PKK). Po jejich krachu se situace prudce otočila a na istanbulském filmovém festivalu v dubnu roku 2017 bylo dokonce stejným ministerstvem kultury požadováno, aby Kazim některá „citlivá“ místa vystříhal, což neudělal, místo toho jen proložil film začerněnými místy s nápisem – cenzurováno. Vysloužil si tím odmítnutí od většiny tureckých kin. Další dva roky tedy strávil na cestách po festivalech, kde Zer nasbíral více než desítku různých cen, včetně cen za scénář, kameru a režii, nejčastěji však cenu publika. Kazim tak dostal film k publiku na třech kontinentech. V Turecku kromě Istanbulu a kurdských oblastí promítán nebyl. Kde Zer viděli, o tom svědčí asi 16 sad titulků, které jsou na DVD filmu, včetně japonštiny – a češtiny. Česká republika je jedinou zemí bývalé východní Evropy, kde se film promítal a titulky jsem překládala já – ne tedy z turečtiny a kurdštiny, což jsou jazyky, kterými se ve filmu mluví nejvíc, ale z angličtiny. Film mě při premiéře okouzlil. I když se zabývá otevřenými ranami historie, není to film o masakru jako takovém, ale o tom, jak se vyrovnat s bolestnou rodinnou historií, jak překonat to, co mělo být cílem genocidy – neexistence povědomí o vlastním původu. K tomu kouzelná kamera a píseň o dívce Zer, která celá zazní až na konci filmu. Jan, hlavní postava filmu, studuje hudbu, poslouchá přednášky o původu blues a jazzu, a uvědomí si, že jeho kořeny jsou někde jinde. „Nemůžeme rozumět hudbě, pokud nejdřív neporozumíme sociálně podmíněným dimenzím hudby a autentické kultuře a podmínkám, za kterých určitá forma hudby vzniká,“ říká profesor na přednášce o původu hudby a jejích forem. Po babiččině smrti se tedy Jan vydává na cestu do Kurdistánu, do vesnice, kde píseń o dívce Zer měla vzniknout. Kazimova kamera nás vede tureckým Kurdistánem až k místu, které už ale není a ani nemůže být jako kdysi. Od premiéry v Babylonu uplynuly víc než dva roky. Přeložila jsem titulky, sehnala kina ochotná promítat: Aero, Lucerna, Pilotů. Slavnostní promítání za účasti režiséra dokonce zaštítil Jiří Dědeček, předseda českého PEN klubu. Místní kurdská komunita i mí přátelé mi pomohli, za což jsem jim velmi vděčná. Mezitím se doba dále měnila k horšímu a v listopadu loňského roku byl režisér Kazim Öz zatčen a obviněn z „členství v ozbrojené teroristické organizaci“. Člověk, který nikdy nedržel v ruce zbraň. Těchto obvinění padají v Turecku stovky a tisíce, stačí být Kurd.Ve vazbě byl jen dva dny, ale stále je pod soudním dohledem, musí se pravidelně hlásit na policii a čeká na soud, který byl odročen na polovinu února. Prokurátor pro něj požaduje až 15 let odnětí svobody za účast na demonstracích a pohřbech, za držení zakázaných knih a podobně. Kazim na cestách se ZER napsal scénář k dalšímu snímku Život sněhové vločky. V rozhovoru pro kurdská média uvedl, že bude šťastný, když ho nechají film natočit, pak ať ho zavřou. Z toho, co vím, půjde o milostný příběh, do kterého opět zasáhne realita rozděleného Turecka. Moc mu přeji, aby mohl film natočit, práce ho drží nad propastí vědomí, že ho může čekat až 15 let v tureckém kriminále. Ráda bych ho opět promítala i u nás. Peníze shání, jak se dá, i přes fundraising. Jakákoli pomoc je vítána. Na závěr bych citovala samotného Kazima Öze. V této tekuté době je důležité mít na paměti, kam člověk patří: „Bez ohledu na to, kam jdeme, bez ohledu na to, jak se měníme v životě, máme zděděný repertoár hodnot přežití, zformovaný naší kulturní a historickou minulostí, stejně jako naši DNA. Jak přesně traumatická událost, kterou zažili předkové před generacemi, přispěla k naší současné osobnosti? Pokud zvážíme, čím prošla celá řada předků, jejich celkovou historii, zjistíme, že naše vlastní tzv. různé zkušenosti jsou možná jen kapkou vody v oceánu. Obvykle máme tendenci zapomínat vlastní minulost, původ a zkušenosti našich předků kvůli každodennímu boji o přežití. Nicméně naše osobnost, současný život i naše budoucnost jsou nezbytným pokračováním naší historie. I proto se mnoho uměleckých děl zabývá zkoumáním člověka jako sebe sama. Kdo jsem? Proč tu jsem? Proč existuji? Jak jsem se zde ocitl? Všechny tyto otázky se v umění stále vracejí a jsou znovu a znovu zpracovávány.“ A mimochodem, Zer znamená Zlatá... {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-11 14:24:39

Do kin přichází dokument Aquarela o kráse a síle vody

Ve čtvrtek 26. září vstupuje do českých kin britsko-německý dokument Aquarela, který vezme diváky na pouť za proměnlivou krásou a syrovou silou vody. Snímek o vodním živlu a měnícím se klimatu natočil ruský režisér Viktor Kossakovsky. Dokument doprovází metalový soundtrack zakládajícího člena kapely Apocalyptica Eiccy Toppinena. V dokumentu Viktora Kossakovského se voda stává protagonistou, zatímco člověku připadá epizodní role v odvěkém koloběhu vzniku a zániku. Voda je moc, která v křehkých lidských bytostech vyvolává úctu, euforii i zoufalství. Kamera v Aquarele cestuje kolem světa: ze zamrzlé hladiny Bajkalu, přes ledové hradby Antarktidy, do útrob hurikánu Irma či mocných venezuelských Andělských vodopádů. Vykresluje portrét tvořivé i ničivé síly ve všech jejích formách a zachycuje důsledky dramatických proměn klimatu. “Při natáčení Aqurely jsem chtěl zachytit všechny možné emoce, které lze zažít při interakci s vodou, příjemné i zneklidňující — extázi, inspiraci, destrukci a lidskou devastaci,” řekl Kossakovsky. „V roce 2000 jsem při přípravě filmu I Loved You bydlel na ostrově Bornholm v domě s výhledem na Baltské moře. Všiml jsem si, že moře se mění každý den, každou hodinu, dokonce každou minutu. Nikdy jsem se nenudil, protože voda se pořád měnila. Říkal jsem si, že kdybych mohl jen snímat vlny a jak se voda mění z okna po celý rok, snadno bych udělal skvělý film beze slov i bez pohybu kamery. Různé barvy, různé pohyby, různé energie, skrze přírodu a vodu bychom mohli prožívat a cítit pohyby a toky všech nám známých lidských emocí a pocitů — vztek, agrese, klid, ušlechtilost, samota, žárlivost.“ “Filmová báseň o kráse a síle vody ve všech jejích podobách je frustrující a okouzlující zároveň. V době změny klimatu přináší Kossakovsky čirý smyslový zážitek oproštěný od jakéhokoli vysvětlujícího voice overu či mluvících hlav. Aquarela využívá jen evokativní síly filmové řeči. Není to apelativní ekologický dokument, nestojí za ním slavný herec, je to tvrdý útok na divákovy smysly a představivost,” říká ředitel filmové distribuce Artcam Films Vít Schmarc. Režisér, kameraman, scenárista a střihač Viktor Kossakovsky začal filmovou kariéru v roce 1978 v Leningradském ateliéru dokumentárních filmů. V roce 1989 režíroval svůj první celovečerní film Losev a poté v roce 1992 svůj nejslavnější dokument Bělovy. V roce 2011 byl Kossakovského snímek Ať žijí protinožci vybrán jako zahajovací film filmového festivalu v Benátkách. V mnoha svých filmech (včetně Aquarely) působil současně jako režisér, kameraman i scénárista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-07 12:19:16

Nový český film Abstinent režiséra Davida Vignera: V hlavní roli Josef Trojan a alkohol

Režisér a scenárista David Vigner ve svém novém celovečerním filmu Abstinent vypráví komorní příběh o mládí a svobodě, o snech a realitě, o hledání a ztracenosti. Hlavní roli alkoholika Adama ztvárnil Josef Trojan.  Premiéra je ohlášena na 31. října letošního roku. Devatenáctiletý Adam (Josef Trojan) je pacientem protialkoholní léčebny. Ocitá se tak na místě, které si většina lidí spojuje s už staršími, profesionálními opilci. Jenže realita je jiná. Alkoholově závislými se stávají čím dál častěji i velmi mladí lidé. Stačí k tomu málo. Adam měl život před sebou. Zbývalo mu jen dodělat maturitu, poslat přihlášku na vejšku. Ale to nespěchalo, byly to hlavně správné časy na pořádnou pařbu s partou, na rande s holkou nebo na pivko či něco ostřejšího s kámošem. Adam byl přesvědčený, že má všechno pod kontrolou. Pití vnímal jako účinný lék proti nudě, připadal si po něm mnohem odvázanější a vtipnější. A jeho rodiče? Ti byli v pohodě a díky bohu si ho moc nevšímali. Jenomže pak se to podělalo a přišel nevyhnutelný průšvih. Adam se nedobrovolně dostal do léčebny. Zde přísnému odvykacímu režimu zpočátku vzdoruje, setkává se s dalšími pacienty a s jejich životy poznamenanými alkoholovou závislostí. Negativní postoj k léčbě a v podstatě i k vlastnímu životu Adamovi vydrží do chvíle, než se sblíží s empatickým terapeutem. Nehostinné prostředí léčebny se pro Adama mění v útočiště a postupně se stává místem sebereflexe nedávné události, která nenávratně změnila jeho život. Režisér David Vigner se ve svém filmu zabývá duší současného mladého člověka závislého na alkoholu a otevírá komorní příběh o mládí a svobodě, o snech a realitě, o hledání a ztracenosti. „Abstinent je určen nejen mladým lidem, ale také jejich rodičům. Mou snahou bylo vyprávět filmový příběh alkoholika z pohledu   mladého člověka, který teprve vstupuje do dospělého života. Ve filmu odkrývám jeho citlivou duši, cestu k vypořádání se s tímto osudovým problémem. Přes všechny podněty z okolí se nakonec musí rozhodnout sám. Je to takový příběh o Malém princi. Adam jakoby putuje po planetách, poznává různé lidi a hledá přítele i naději,” shrnuje režisér. „Film Abstinent pojednává o příběhu, který se může přihodit každému, kdo o svém životě přemýšlí v krátkodobém horizontu. Alkohol je velkou součástí tvorby zábavy. Bohužel se mnozí lidé dostávají do situace, kdy si onu zábavu bez alkoholu neumí představit. To je problém primárně do budoucna. Problém, který teď mladá generace sice nepociťuje, může ovšem eskalovat a způsobit celou řadu problémů. Právě alkohol a mladí lidé. O tom film je a snaží se popsat co nejvěrněji příběh mladého Adama. Chytrého a hodného kluka, kterému život, bohužel, zkřížil alkohol v míře, kterou přestal kontrolovat,“ říká ke své roli Josef Trojan. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Autory scénáře jsou spolu s Davidem Vignerem také Lucie Kryzová a Jan Jílek, za kamerou stál Jan Vlnas. Natáčelo se celkem 24 dní v průběhu celého loňského roku v Praze a okolí. Mezi lokacemi byla například Psychiatrická nemocnice Bohnice, filmové ateliéry na Barrandově, Klinika adiktologie 1. lékařské fakulty UK v Praze a VFN v Praze či Nákladové nádraží Praha-Žižkov. Vedle Josefa Trojana si v Abstinentovi zahráli Jessica Bechyňová, Šimon Fridrich, Vasil Fridrich, Andrea Berecková, Miloslav Čížek, Kristýna Frejová, Lukáš Hlavica a další. David Vigner je absolventem oboru filmová režie na pražské FAMU. V roce 2014 na sebe upozornil absolventským filmem z politického prostředí s názvem Občanská naděje (2014), v hlavních rolích s Janem Potměšilem a Martinem Dejdarem. Prostřednictvím středometrážních filmů Mezistěnami (2007), Mezi nimi (2010),  Sami (2012), Na hraně (2015), Jakub (2016) reflektuje aktuální náměty z prostředí mladých lidí. Letos dokončuje celovečerní dokument Tahem štětce.