Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-04-23 07:56:51

Pole dance jako cvičení ke zpevnění těla

Máte rádi nové výzvy? Zkoušíte rádi nové věci a chcete zpevnit svou postavu? Zajděte si na hodinu pole dance! Možná v sobě objevíte nové vlohy a budete překvapeni, jak vás to bude bavit. A postavička jako ze žurnálu bude jen pěknou třešničkou na dortu.

Čas načtení: 2013-05-26 23:52:59

Čtyři superpotraviny, které možná ani neznáte

Jíte zdravě, váš jídelníček je jako vystřižený ze žurnálu o zdravé stravě a hlídáte si vše, co konzumujete. Aby vám jídelníček nezevšedněl, pojďte se podívat na čtyři potraviny, které jsou u nás málo známé, a přesto si zasloužíme o nich vědět více.

Čas načtení: 2020-06-22 15:42:44

Český chemik rozpuštěný a vypuštěný aneb Jak zničit padesátiletou kariéru během pár dní

Aniž by to česká média příliš zaujalo – z větších novin jsem našel jen článek a komentář na Deníku – jeden šikanózní mlýn zrovna mele našeho krajana, a to ne krajana ledajakého. Je jím jednasedmdesátiletý chemik Tomáš Hudlický. Hudlický působí v Kanadě. Jeho rodiče roku 1968 utekli před sovětskými tanky za oceán, leč sovětská mentalita nakonec starého profesora dohnala. Tomáš Hudlický se stal terčem kvůli svému článku, který chtěl vydat v německém žurnálu Angewandte Chemie (Aplikovaná chemie). Je to spíš článek názorový, jako to u nestorů oboru bývá. Článek prošel oponentním řízením (peer review) a byl určen k publikaci. Pak si ovšem někdo všiml kontroverzních pasáží a předhodil autora davu. Žurnál okamžitě článek stáhnul, takže si na jeho stránkách ani nepřečtete, o co se vlastně jednalo; našel jsem ale kopii v PDF na tchaj-wanském serveru Sci-Hub (v angličtině). Zdá se, že popravčí pasáže jsou dvě. Ta první: „V posledních dvou desetiletích obdržely mnohé skupiny “preferovaný status” (a to přes to, že je přijímáno podstatně více žen a menšin). Preference pro jednu skupinu vede nevyhnutelně k nevýhodám pro jinou. Každý kandidát by měl mít stejnou příležitost získat místo, bez ohledu na to, jak se sám identifikuje. Přijímací praxe, která sleduje rovnost výsledků, je kontraproduktivní, pokud vede k diskriminaci nejvíce kvalifikovaných kandidátů. Tato praxe také vedla k zavádění povinných „tréninků“ na téma rovného zacházení, inkluze, různorodosti a diskriminace“. (Už jenom tato pasáž se rovná těžkému rouhání, za které lze ve správných teokraciích očekávat čtvrcení a lámání kolem.) A druhá pasáž je dokonce jenom citát Michaela Polanyiho: „Předávání dovedností. Výcvik a výuka nové generace profesionálů musí probíhat v rámci správných vztahů mezi “mistry a učni”, aniž by došlo k rozředění standardů. Polanyi jmenoval dvě podmínky, za kterých k tomuto předávání dojde: za prvé, nedojde-li k předání dovedností po tři generace, jsou ztraceny navěky a za druhé, musí existovat “bezpodmínečné podřízení” učně mistrovi. To platí nejen ve vědách, ale i ve výtvarnictví, hudbě a bojových uměních.” Hm. Jako osoba značně nepoddajná a svéhlavá bych s učitelem, který vyžaduje „bezpodmínečné podřízení“, asi nikterak harmonickou dvojici nevytvořil; navíc si myslím, že se občas vyplatí zpochybňovat zajeté postupy předešlých generací. Ale reakcí duševně normálního člověka na takový odstavec by mělo být nanejvýš pousmání pod fousy, pokud ty fousy má. V případě Angewandte Chemie to pousmání nebylo. Redakce po krátkém, leč nepochybně intenzivním vyšetřování stáhla Hudlického článek, rozvázala spolupráci s oběma lidmi, kteří jej revidovali a schválili, a potrestala dva editory. Inu, chcete-li důkladný Ordnung, u Němců se nezklamete. (Pokud nejde o Stuttgart v noci nebo Kolín nad Rýnem v jiné noci, nebo, nebo…) Toto je jejich obřadná omluva v angličtině. A zde je pokračování, včetně slibů o tom, že se bude více dbát na svatou diverzitu. 16 ze 44 odborných poradců časopisu odstoupilo od spolupráce s ním. Zde je jejich dopis, který odsuzuje “rasistické a sexistické názory”, mluví o potřebě “drastické změny”, včetně zajímavé a paranoidně znějící poznámky, že “toto se nestalo náhodou”. Jestliže jsem jako teenager vyrůstající v opojně svobodných 90. letech 20. století nechápal, jak mohli lidé za Stalina a Gottwalda podepisovat dopisy volající po přísném potrestání škůdců a zrádců a doprovázené požadavky zavádět sovětské postupy, scelovat lány, jarovizovat pšenici, plnit plán výroby tužek, dostavět co nejrychleji Novou huť a rekordně rubat uhlí atd., tak teď už to chápu. Bohužel máme problém, který nepůjde snadno řešit. Jako vždy ve mně hlodají pochybnosti, do jaké míry se zase jedná o teror malé, ale agresivní skupinky. Koneckonců dalších 28 členů téhož orgánu neodstoupilo a nikde není psáno, že někdo z těch šestnácti signatářů to nepodepsal ze strachu, že by jinak byl další na řadě. Předseda Mao, jehož sochy se snad také brzy dočkáme (přeci by Lenin nezůstal sám jako kůl v plotě), tuhle situaci popisoval čínským příslovím: „Zabij kuře, abys nahnal opici strach.“ Navíc jsem narazil na tenhle článek na vědeckotechnickém portálu Americké chemické společnosti, kde autor hovoří o Hudlického článku s citelným despektem, ale komentáře vypnuté nejsou. A valná většina těch komentujících straní ne-li přímo Hudlickému, tak aspoň svobodě projevu a diskuse bez touhy likvidovat ostatní. Ejhle, ona ta akademická sféra asi zas tak jednotná nebude. U nás, jak již zmíněno, se věc moc neřeší, což je škoda. Kromě Deníku jsem našel ještě tenhle komentář na stránkách Věda a výzkum, jehož autorka Marcela Linková opatrně naráží na to, že pojem „bezpodmínečné podřízení“ by taky mohl znamenat sexuální zneužívání, ale nahlas to neřekne: „Jak si vyložit výraz unconditional submission nechám na představivosti každého z nás. Určitě to ale bude vyvolávat silné reakce u osob, které v akademickém prostředí zažívají sexuální násilí včetně sexuálního obtěžování, ponižování a znásilnění. Prevalence genderově podmíněného násilí v akademickém prostředí je velice vysoká (doporučuji právě publikovanou zprávu Stálé pracovní skupiny pro gender ve vědě a inovacích a návazný policy brief k tématu genderově podmíněného násilí), včetně českého prostředí. Možná jde pouze o nešťastnou volbu slov. V současném prostředí – kdy se kromě genderových nerovností opět dostává do popředí téma rasové a etnické diskriminace a násilí v USA i jinde ve světě – je to volba fatální. Co si pomyslet o této argumentaci, nechám na představivosti každého z vás… Mám na akademiky otázku. Co myslíte, jak dlouho vůbec v dnešní atmosféře vydrží fungovat pojem „impaktovaný časopis“? Pokud začala být meritokracie považována za projev sexismu, rasismu a institucionálního útlaku, čekal bych, že jej nahradí něco jako „sociálně impaktovaný časopis“, kterému budou přidělovány bodíky podle etnického složení přispěvatelů, a ne podle toho, jaké výsledky prezentují. Aspoň ta anglosaská sféra k tomu má notně nakročeno. (Oxfordská univerzita právě prohlásila, že bude dekolonizovat matematiku. Zní to, jako by věty a důkazy těžili pod bičem bílého muže ubozí otroci někde v dolech. A to ani nemluvíme o příšerných poměrech pod generálem Trojúhelníkem, o kterém dnes někteří bigotní jedinci tvrdí, že byl Rovnostranný, ale každý správný progresivec dobře ví, že šlo o Pravoúhlého lotra.) Zároveň ale nevidím možnost, že by na tenhle druh uvažování přistoupili akademici všude na světě. I v ČR proti tomu bude odpor. (Prorektor Univerzity Karlovy Jan Konvalinka se Hudlického zastal.) Možná je v tom i příležitost. Třeba některé ty kapacity utečou sem, tedy za předpokladu, že výbor ERAC pro gender ve vědě a inovacích nezíská přílišnou moc.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-25 14:07:54

Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (ukázka z knihy)

Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. Ve svých textech si dovolil kritizovat takové kulturní fenomény, jako jsou Jiří Suchý či Zděnek Svěrák. Spoluzaložil Divadelní festival Kutná Hora. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik…   Ukázka z knihy      – Když se trochu konsolidoval, chtěl se Štěpán věnovat práci, ale osazenstvo kavárny, zjevně spřátelené se servírkou a probírající nejrůznější aspekty života na maloměstě, od odporných kulturních akcí přes strázně podnikání místní pekařky až po vlastní cestovatelské plány, mu nedovolovalo se soustředit. Jeho intenzivní chuť celou kavárnu vystřílet se začala stupňovat poté, co dorazil afektovaný student, údajně čerstvý navrátilec z Jižní Ameriky, kde byl na stáži na českém velvyslanectví (česká diplomatická služba, takový nonsens, pomyslel si Alsas, odporná předražená přezaměstnaná žumpa plná líných nedovzdělaných budižkničemů, kteří si jen potvrzují pocit vlastní bezvýznamnosti zvyšováním mezinárodní bezvýznamnosti vlastního státu). Student byl zjevně příbuzný oné postarší, rovněž poněkud afektované servírky (která, jak se ukázalo, byla rovněž jedinou majitelkou tohoto podniku).      Lidé, kteří probírají rodinné problémy nebo místní společenské drby, jsou obvykle nesnesitelní, ale nad takovou debatou se občas lze alespoň pobavit, lidi, co se baví o vlastních odporných životech, lze jen litovat, pokud v sobě ovšem jeden udrží touhu je pozabíjet. A úplně nejhorší jsou hovory o kultuře. Alsas se za snoba nepokládal, nesnášel ale lidi, co z pouhýho navštěvování kulturních stánků dělali přednost nebo cosi ušlechtilýho, co mělo jejich podprůměrný a v bahnu nudy prožívaný životy snad pozvednout k nejistým výšinám, přičemž si neomylně vybírali jen takové věci, k nimž bylo možno slovo „kultura“ přiřadit zcela libovolně, třeba jako slovo „bůček“ nebo „smaženka“ (dal bych si smaženku, pomyslel si Alsas), a svým prožíváním „kultury“ jen potvrzovali vlastní nevkus, nekulturnost a absurdně nízkou inteligenci. Mezitím dorazil jakýsi seladon středního věku, který (zjevně pravidelně) s ženou za pultem flirtoval tím nejnechutnějším způsobem, o to víc a o to úporněji a o to hlasitěji se u toho oba chechtali, ano, už se ani neuchechtávali, ani nechichotali, ale docela bezostyšně se chechtali na plné kolo, ale byl to takový ten druh hlasitého smíchu, který jde na nervy nejen okolí, ale musí jít na nervy i jim samým, myslel si Alsas. Vrchol jeho pobytu v kavárničce přišel, když za mladíkem z Jižní Ameriky dorazili jeho rodiče a se servírkou-majitelkou se jali probírat různé druhy co nejkyselejší kávy v kombinaci s jejími úžasnými dorty a kremrolety vlastní výroby. To už bylo na Štěpána moc; sbalil se a odešel na turka do divadelního bufetu.        Nakonec pochopil, že toho dne ho v tomhle městě už nic nečeká, natož život, a rozhodl se, že ani opít se by nemělo smysl. Po krátké schůzce na magistrátu, kvůli které to vlastně celé dnes podnikal, odřekl i návštěvu divadla (kterou beztak neměl v plánu uskutečnit, šlo o akt zoufalství při plánování, pomyslel si) a odešel rovnou do hotelu. Konverzace se stárnoucí účastnící zdejšího farmakologického kongresu nad whiskou měla sice něco do sebe, ale nakonec ji ještě před půlnocí nechal překvapenou a samotnou v lobby a šel spát.   * * *        Na „křest“ básnický sbírky Semerádový, navíc do tý tupý kavárny Altruista v Dobřichovicích, původně jít Alsas vážně nechtěl. Nesnášel akce tohohle typu, poplácávaní se po zádech, nyvý vzdychání a lidi posírající se vlastní důležitostí, laciný víno a dědky slintající nad vlastníma zásluhama z 60. let a dnešníma mladejma literátkama. Jedinej důvod, proč si teroristi nevybíraj ke svejm útokům tyhle akce, je to, že by pak nikdo netruchlil, to je lepší vystřílet vánoční trh, toho si aspoň všimne nějakej lokální bulvár, pomyslel si jako obvykle Alsas. Navíc, i když nebyl katolík (nicméně katolicismus ctil, na rozdíl od studenejch protestantskejch nesmyslů), připadlo mu křtít knihy jako rouhání. Ať tomu radši říkaj oslava nebo tak něco. A hlavně ať se tam z tý knihy nepředčítá. Nebyl nijak velkej čtenář poezie a poslední básník, kterýho uznával, byl Bertran de Born, o současný tvorbě si vůbec myslel svoje, ale věci, který znal od Semerádový, mu přišly dobrý. Spolu s jejíma lascivníma kecama, který, jak bylo vidno, myslela většinou vážně.      Taky už měla ledacos za sebou a furt byla o něco mladší než on (Což se nejspíš nezmění, ne? doplnil ho kdysi Schulz a Alsas si na moment připadal jako ti oslizlí šedesátníci upíjející laciný víno na těchhle večírcích, na který, tedy na všechny vernisáže, divadelní premiéry a literární čtení, si Alsas vždycky záměrně bral vlastní pití).      A kdyby nic, aspoň s sebou míval Schulz placatku. On ho vlastně na tuhle akci dotáh, a páč neměl čas a nemohli se ani předlít spolu, snažil se Štěpán vytáhnout Laurovou, ta taky neměla čas, Palkosku nemělo teď smysl nikam zvát, no a na Renatu neměl náladu. Ona na něj možná taky ne, svině. Dopíjel osaměle flašku v Hranicích oligofrenie a pomalu mířil na vlak do Dobřichovic, aby tam stih ještě zahřívací kolo vodek U Kunďáka.   * * *        Toho večera si Alsas zas otevřel Kalkatovy zápisky.        Chce se žít, chce se žít, a víc než jen dost. Sebezáchovná schopnost organismu je neskutečná, takže když to přežije člověk dva dny a dvě noci, najednou se probudí s pocitem, že vlastně ještě nechce umřít. Bez jakéhokoli zdánlivého důvodu – věci, co ho doteď tížily, se najednou rozplynou, a sleduje svět mázdrou neurčitého poklidu. Existenciální tíseň je taky pryč. V dobré náladě, která přišla nečekaně a bezdůvodně, mu připadá, že stejně iracionálně přišla předtím i deprese, ale samozřejmě to tak není, ta je jediná racionální a zdůvodněná. Dobrá nálada je naopak pouhý klam a trik, jímž tělo bojuje proti mysli, přebírá záchranný program.        Alsas dopil lahev bourbonu a šel si dát vanu. Do magneťáku vložil nahrávku se zvuky vysavače.   * * *        – Podívejte se, když chcete, mohu vás trochu proškolit, mladý muži. Tam, mávnul Burmester směrem k fakultě, vám stejně nic moc neřeknou, jak už jste zjistil, že.      – Po staletí se vzdělanci věnovali studiu soukromě, sami, s pomocí učitelů, mentorů a literatury. To je jediná cesta v jakékoli době, odvětil poslušně černovlasý mladík.      – To je pravda, pronesl s uspokojením Burmester a přisunul mu poslední dva ročníky svého ne-akademického žurnálu Prolegomena literární interperetace.      Alsase to bavilo, ale na druhou stranu nevěděl, proč ho sem Burmester taky pozval. Mladej Nasiletti byl kluk jak cumel a bylo jasný, že vyhledává – tváří v tvář tuposti svých učitelů i spolužáků gymnaziálních i univerzitních, tváří v tvář tuposti svých rodičů a světa, který ho obklopoval – skutečné duchovní vůdce. Alsas měl tak trochu podezření, že Burmester chce, aby, zatímco on jej bude školit v literatuře, kritice a estetice, vzal Alsas do ruky mladíkovo vyučování v životní praxi. Na to absolutně neměl náladu. To ho radši předhodim Sidonisovi, beztak bude teplej jak kamna, pomyslel si Alsas. Na mládež začínal bejt alergickej a nemyslel si, že to je jenom věkem. Ostatně na starý alergickej bejt nepřestal, i když se jim začínal valem přibližovat.           Mezitím už Burmester zahájil školení:       – Takže, je potřeba si přečíst: Vlna za vlnou se valí od F. X. Svobody, Suplenta od Karla Klostermanna, Neznámého člověka od Milady Součkové, O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu od Jiřího Drašnara a Oblast stínu od Milana Exnera.      Nasiletti si poslušně zapisoval.      – V šedesátejch letech se v Čechách literatura nepsala, prohlásil Burmester a znalecky si vložil do úst okurčičku, a upřímně vzato, ani moc předtim nebo potom. Koneckonců, s českou literaturou nemá smysl moc ztrácet čas. Buďto se člověk zajímá o český témata a prostor, nebo o literaturu, zopakoval svůj klasický výrok.      Nasiletti si chtěl trochu přisadit, tak dal k lepšímu známou anekdotu:      – To měl přece tehdy Čapek-Chod tu autogramiádu, na kterou přišla nějaká holka s Krakatitem. A on jí povidá: Ale slečno, to jste si spletla, já jsem Čapek-Chod, tohle je Čapek-obchod.      Alsas s Burmesterem se na sebe podívali a hlasitě se zasmáli.           Alsas trochu hraně, chtěl mladíka spíš povzbudit a tenhle fór znal léta. Burmester upřímně, neboť Čapka nenáviděl a tenhle fór miloval. Někteří tvrdili, že ho sám vymyslel.      – No, prohlásil Burmester a ukousnul další kus kuřecího stehna, jak vždycky říkám, když toho zmrda někdo zmíní: Doufám, že myslíte Čapka- -Choda, toho spisovatele.      Nasiletti se zasmál, napůl servilně, napůl upřímně.      Alsas začínal toho kluka mít rád.      – Já vás s někym seznámim, povídá mu a už vytáčel Sidonisovo číslo.      – Ale myslíš, že Chod nakonec tu studentku voprcal? vznesl do pléna dotaz Burmester. Bych se vsadil, že ani hovno. A objednal další rundu panáků.      Banatovič by určitě ocenil, pomyslel si Štěpán, že hospoda U Lázní Bělohrad, v níž se zrovinka nacházeli, je v Čapkově ulici v Nuslích. Pojmenovaný pochopitelně po úplně jiným Čapkovi.        Kdysi to provozovali dva chlápci, Lamr a Waltr, ale rozhádali se. Druhej tak odešel do vedlejší ulice Magistrů a otevřel tam lokál U Lázní Stoličný Bělehrad, kterýmu se samozřejmě mezi místníma říkalo U Székesfehérváru, i když nebyl každej schopnej to vyslovit. U Stoličnýho měli lepší perkelty a okurky, ale chlastalo se pořád líp u původního Bělohradu, říkal vždycky Schulz. Koneckonců, jídlo je přežitej koncept, pomyslel si Alsas. A pustil se do další lahve červenýho. Koukal, že mladík bude přece jenom potřebovat v některejch věcech školení. Tváře mu hořely a Burmester se zrovna pouštěl do svýho parádního čísla, přednášky Od čtvrté avantgardy k páté moderně, to celé na druhou. Snad ten Sidonis je aspoň už na cestě, říkal si Štěpán. Zastesklo se mu po Stašce.        Neděle Alsas samozřejmě nesnášel. Odpornej den, kterej není předurčovanej jen tim, že jsou lidi zoufalý z nadcházejícího pondělí, ale je mrtvej sám od sebe, včetně účastníků. Podniky zavřený, ulice prázdný, město mrtvý, všechno v píči. Nejvíc nesnášel Alsas skutečnost, že se mu skoro vždycky podařilo domluvit na neděli nějakej sraz a pak se celej den trápil tím, že na něj bude muset jít.      Vlastně domluvený věci nesnášel obecně, ale v tu neděli to bylo nějak tíživější.      Lepší bylo se hned ráno vylejt, a pak byl klid.      Nebo se dala neděle dobře prospat. Spánek obvykle pokládal za ztrátu času, zvlášť ve dne, ale v neděli šlo o to, jak přežít den a nezabít se.      I když nechodil denně do práce, weekendy měl celkem rád. Nejradši ty, kdy nebylo potřeba nic dělat a člověk moh jen tak doma sledovat filmy nebo číst knížky, případně se poflakovat po nonstopech (protože normální podniky otvíraj o weekendu dost pozdě, pokud vůbec).      Nebo se opít s nějakými cynickými kamarády.      Mrtvolnost neděle podtrhovalo i počasí, které obvykle zrovna na tenhle den připadlo, a neblahý Štěpánův zvyk z nedostatku jiné činnosti vždy koncem týdne bilancovat, co všechno se za uběhlých sedm dní nepovedlo.        – Neděle není depresivní, říkával Schulz, ty ji tak jenom pojímáš. Netěšíš se na ni, říkáš si, to bude zase depka, no a světe div se, pak to skutečně depka je, navíc si to celej den opakuješ, tak se do tý deprese propadáš hloubš a hloubš.      Ale ať s tím dělal Alsas, co chtěl, dopadalo to vždycky stejně. Jedinou výjimkou byly dny, kdy se v sobotu tak kvalitně opil, že se probudil ještě ožralej, a stačil na to včas navázat. To mu pak došlo, že je neděle, až později, když už bylo skoro po ní.        Dneska to nebyl ten případ a Štěpán se chtěl akorát tak zabít. Ani spát mu nešlo a venku bylo hnusně. Doma se však nedokázal udržet, musel ven.      A do toho ta přiblblá Adéla.      Nechtěl ji vidět, ale neměl sílu domluvenou schůzku odvolat. Navíc, s někým mluvit musel.   * * *        Vždycky, když Alsasovi nebylo dobře, otevřel si Kalkatovy zápisky.        Důvodů, proč se nezabít, najdeme vždycky nakonec dost. I ty, co můžeme odmávnout jako zástupné, nás nakonec dovedou jen k tvrzení, že zabít se můžeme přece kdykoli, tak proč zrovna teď. Ostatně problém sebevraždy je v tom, že ji člověk nikdy nespáchá včas. A pak – ti lidé, kterým člověk způsobí ne trápení, ale různé praktické problémy. Nález těla, vyšetřování, vyklízení pozůstalosti, zařizování pohřbu atd. Problémy, co člověk nechá nevyřešený, nejen ty svoje. Firmy, spolky, rozjetý projekty, nesplněný úkoly. A pak – ta obava o pověst, ta je nejsměšnější. Aby si nikdo neříkal, že je to „kvůli tomu“. Nejlepší by bylo se zabít, když k tomu člověk nemá žádnej zjevnej důvod, žádný průšvihy, dluhy, nemoci. Jenomže i když tyhle věci člověka netrápěj a chce se zabít pro úplně jiný věci, nakonec vždycky vyvstanou a trubači a hasičmajstři je pak rozvíjej se závažným výrazem ve tváři, předstírajíce pochopení a porozumění.        Zvláštní, pomyslel si Alsas. Kalkatu viděl v životě dohromady třikrát, z toho dvakrát to bylo magické, velkolepé setkání, na které jako by čekal celý předchozí život. Fascinace, propojení, zábava. Gute Laune. A ovšem – při jeho zálibě v tajnůstkářství a lži nebylo snadný ho prokouknout, zjistit víc. Tím spíš, že jak se viděli málo, napájely se jeho představy o Kalkatovi z bizarních historek, drbů, tajemných náznaků a všeho možnýho dalšího, protože Kalkata byl prostě pojem. Jasně, občas si napsali, ale taky to nebyla žádná obrozenecká korespondence. Přišlo to, co přijít muselo, a po Kalkatově smrti ho navštívila jakási známá a předala mu ten sešitek, s tím, že to bylo přání zesnulého. Alsas nevěděl proč a už se to ani nesnažil rozklíčovat. Byl to vzkaz? Byl to úkol? Nebo prostě jen věděl, že v něm má vnímavého čtenáře, jako v něm měl vnímavého posluchače? Štěpán si to nechal jako soukromé potěšení. Nebo duševní vzpruhu.        Na vidině cesty do Brna uklidňovala Štěpána jediná věc: že ho doprovází přítel z nejvěrnějších, Banatovič. Když nastoupil do ještě stojícího vlaku, Banatovič už seděl v jídeláku nad vypitým panákem a napůl vypitým pivem. Ten fakt nezahálí, řekl si Alsas.        – Nazdar, profesorskej.      – Píčo, sedej, čets, co napsal ten čurák Marterer?      – Ne, nečet, řekni mi, co napsal ten čurák?      Marterer byl Banatovičovým oblíbeným tématem.      – No ten zmrd měl hroznej vejšplecht v Kampani, kecy o tom, jak by se do rozhodování o veřejným prostoru měli zapojovat odborníci. Tím myslí sebe, poučil ho Banatovič.      – Vždyť je to taky čurák prvního řádu.      – Někdo by mu měl vyřídit, že může rozhodovat akorát o tom, kdy se půjde vysrat.        Vrchní před ně postavil rovnou čtyři panáky hruškovice, už ví, jak na to, pomyslel si Alsas. Banatovič vypil první bez ptaní a bez přiťuknutí, Štěpán pokejvnul a taky si dal. Navalilo se mu. Nebylo to dobrý ráno.      Rozhlídnul se. – Vendelíne, tady pojď, umravňovala mladá atraktivní matka, vizáž model caffè latte, k tomu krátký vlasy, svýho asi čtyřletýho potomka při průchodu uličkou.      Zajímavý jméno, pomyslel si pro sebe Alsas a mrknul na Banatoviče, který se už cpal gulášovou polívkou.      – Ale ona taky není marná, zahlásil Banatovič.      Otočila se.      To je zas trapas, pomyslel si Alsas.      A usmála se.      Banatovič nevnímal, ale Alsas její úsměv povzbudivě opětoval.        – Tady ty čuramedáni mě dokážou po ránu vytočit, pronesl Banatovič a mával výtiskem Kampaně.      Dodal:      – Bělohradský, to je Bohdalová český filosofie, nechápu, že ho ještě taky tisknou. Ale to je pořád ještě dobrý, ten už aspoň nepředstírá vědeckou práci, už se nesnaží o akademickou kariéru, jenom slintá do novin. Na to jsou tady jiný, rozvášňoval se Banatovič. Mluvil už dost nahlas a mával kolem sebe rukama. Míval ve zvyku přivírat u monologů oči, navíc jeho ve vzduchu máchající ruce připomínaly loutku. Jen ty nitě byly imaginární.      Pokračoval:      – To jsou všechno tyhlety démanty, buďto studovali sice oficiálně, ale v šedesátejch letech, kde se místo filosofie setkávali s nějakou postmarxistickou sračkou, nebo se ani k tomu nedostali a předstírali práci v kotelnách a studium filosofie v bytových seminářích. Obojí předstíraný, obojí pseudočinnost místo činnosti, opakoval Banatovič. Předstíraný studium – domácí studium! – v bytových seminářích – ovšem předstíraný filosofie. A předstíraná práce. Což je jejich věc, kdyby se pak nedostali k veslu a nezačali roznášet svý bludy z kateder… Rozumíš, disidenti obvykle nebyli žádný hrdinové, to byli lidi, který byli líný makat.      – Že ty nepíšeš politický komentáře do novin, to by byla paráda, řekl mu Alsas.      – Ale vždyť já píšu, do Doby síly, do Světel budoucnosti, do Na hlubinu a Na stráž!e, do Rozhledů neofašismu…      – Myslím něco normálního, co čtou lidi. Třeba tadyhle Kampaň. Nebo Varovný výstřel.      – Neblbni, tam by mě nevzali, blokujou mě, já nesmim nikam na veřejnost.      – Vždyť jsi univerzitní profesor. Utrhli by ti ruce, i kdybys jim místo článku podal toaleťák posranej sračkama, pokud by ty sračky byly tvoje vlastní. Lidi jsou tady nadšený expertama, odborníkama a vědcema, ať už jsou odborníci skuteční, nebo domnělí, opravdoví, nebo předstíraní, ať už jsou odborníci v čemkoli a vyjadřujou se k čemukoli.      – Myslíš? No něco na tom je…      – Vždyť se koukni na Marterera, jak je pilnej. A co má u fotky? Vždycky akorát „znalec odkazu Emy Destinové“, nebo „hudební historik“.      – No ty vole to je fakt, ten by mě zajímal, odborník. Píše o zemědělství, ekologii, lidskejch právech a architektuře, a přitom jediný, co dokázal, je, že odchodil nějakou zkurvenou bolševickou muzikologii, kde ho akorát tak naučili klanět se Dvořákovi se Smetanou!        Přes uličku naproti dosedla nová pasažérka, Alsas si ji se zájmem prohlížel. Mladá holka, neurčitej věk lehce přes dvacet, chytrej a trochu drzej pohled, krátká barevná sukně, top bez ramínek, sponka ve vlasech, modrý náušnice, vlastně byla celá v modrym, v ruce Kunderův Žert. Nohy nedbale oholený, prostě něco v ní bylo. Tu džínovou bundu bych překous, a koneckonců i toho Kunderu, pomyslel si Alsas.        – Brno… – zkurvený! zahlásil Banatovič a krknul. Naproti sedící slovenský gentleman se zasmál a pokývnul na znamení sympatií. Přátelé vystoupili.        – To bysme mohli potkat starýho Velebu, určitě bude sedět v Karibiku.      – To je fakt, řekl Alsas.      Karibik byl odpornej zaflusanej nonstop umístěnej přímo v tzv. brněnským metru, tedy ještě odpornějším a ještě zaplivanějším podchodu pod hlavním nádražím.      Tyhle místa měl Alsas rád. Připomínaly mu Balkán. Kdyby to Brno bylo celý takovýhle, bylo by to fajn město, pomyslel si. Kdyby se zbavili toho moravskýho přízvuku, dodal si pro sebe. Kdyby si na nic nehráli a byli tím, čím jsou, tedy vstupní branou Balkánu, bylo by všechno v pořádku.      – Brno si hraje na malou Vídeň, a přitom je to prvotřídní malý Sarajevo, řekl nahlas.      – To spíš Doboj, odtušil Banatovič.      – Taky pravda. To město je jak malá holka, ve který dříme vášeň a nespoutanost a ona ji nedokáže vypustit ven, objevit, otevřít se: radši si hraje na poslušnou pokojskou. Ale tu eleganci z toho nevykřeše, natož aby se stala komtesou.      – To s tou Starou dámou je přesný, děl Banatovič, kterej jak známo Vídeň miloval, elegantní ženská na výši a děvka, co si hraje na dámu, ale tu skutečnou nikdy nedožene. Jenže nedokáže bejt ani tou pořádnou děvkou.      – Jako ta špičková kurva z Itálie, připomněl Alsas jednu dávnou historku.      – Čili by to Brno někdo měl pořádně vojet, ať se probere k životu, pronesl Banatovič. Příměr ženský k městu se mu začínal líbit, v duchu už viděl svůj příští esej do Journal of Obscene Philosophy. Kurva, já ještě nemám ani čárku a uzávěrka toho posranýho sborníku byla minulý pondělí, uvědomil si, že jako hostující editor čísla má na starosti loňský zimní vydání Fenomenologie alkoholismu v lacanovské perspektivě. Sborníky i akademický časáky vycházely v Česku obvykle s půlročním až dvouletým zpožděním. Nahlas si říhnul. Naposled byl v Brně před dvěma lety na konferenci Morava jako průsečík kultur, kterou si pro sebe překřtil na Morava jako průser. Jestlipak má ještě doktorka Cicmárková ten piercing v kundě a jestlipak už má tu docenturu, pomyslel si.      – Jo, je škoda, že to tu neobsadili Maďaři, vrátil ho do debaty Alsas.      – Nebo Chorvati. To sou největší řezníci světa. Náglové zkurvený, odplivnul si Banatovič, kterej měl srbský předky.      Pili v Karibiku na baru už třetí pivo a v tu chvíli si uvědomili, proč sem vlastně přišli. Veleba nikde. Jen párek důchodců v rohu, znuděná stará barmanka a na baru tlustej cikánskej pasák.      – Hele, já mu zavolám, nabíd se Banatovič.      – Nazdar, já jsem v Karibiku! ozval se v telefonu známý hlas.      – Tak to asi těžko. Jsme tady s Alsasem a ty nikde. Nebo si střílíš na hajzlu péro? odvětil Banatovič.      – Ne, já sem fakt v Karibiku. Na Arubě, upřesnil na dálku Veleba.      Kde na to ten feťák vzal? napadlo Banatoviče.      – Kecáš, vole, co tam děláš?      – Ále, válim se na pláži, pomalu mi to najíždí a dvě kozatý mulatky mi na střídačku kouřej péro, povídal rozšafně Veleba.      To určitě, pomyslel si Banatovič. Nejspíš se ještě neprobral ze včerejší kocoviny a leží na podlaze svýho vybydlenýho bytu v městské části Brno-Komín.      – No nic, ukončil hovor a obrátil se na barmanku, tak ještě dvě piva, prosím. Když jim je natočila, předvedl Banatovič své umění dokonale napodobit nejpříšernější přízvuk na světě, totiž brněnský přízvuk. – Starobrno – chčijeme prdelí, zadeklamoval s gustem.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2020.

Čas načtení: 2024-03-14 05:58:00

Želvy jako bioindikátor: V jejich žaludku lze nalézt pestrou směs plastů. Třeba čarodějnický dráp

Dlouhodobý výzkum obsahu želvích žaludků nese různé poznatky. Třeba ten, že během deseti let se výskyt plastů v žaludcích želv nezhoršoval, ale byl stabilní. Ukázalo se dále, že želvy jsou při požírání plastů vybíravé: preferují plasty barvou připomínající listy, čiré nebo bílé. Jinými slovy, požírají plasty, které si mohou snadno splést se svou přirozenou potravou. Tak se do břicha jedné z nich zřejmě dostal i gumový čarodějnický dráp. Vypadá trochu jako krabí klepeto. O plastových nálezech v žaludcích želv informují vědci v žurnálu Marine Pollution Bulletin.

Čas načtení: 2024-03-14 14:56:00

Pozornost se upřela k nové Miss World Pyszkové. Kuchařová vytáhla své trumfy

Krásná rodačka z Třince Krystyna Pyzsková zvítězila jako druhá Češka v prestižní soutěži Miss World. Její předchůdkyně Taťána Kuchařová, která soutěž vyhrála v roce 2006, však ukázala, že se zastínit nenechá. Na sociálních sítích se pochlubila postavou jako ze žurnálu, ale i tím, že stále šíří ve světě dobro.

Čas načtení: 2024-04-14 05:00:00

„Zahradníčci“ Milan Peroutka s manželem: Luxusní květinová terasa

Tohle je terasa jak ze žurnálu. Muzikant Milan Peroutka (34) s manželem Dominikem využili teplého počasí a vyrazili do zahradnictví. A rozhodně nešetřili...

Čas načtení: 2024-04-18 05:00:00

Trávník jako z časopisu: Dubnové rituály, které fungují

Každý majitel zahrady i zahrádky se s příchodem jara probírá ze zimního období klidu a už začíná plánovat, co a kde vysadí a kdy se do toho pustí. Připravili jsme pro vás proto seznam 7 bodů, jak v dubnu pečovat o trávník, aby byl jako ze žurnálu.

Čas načtení: 2024-04-23 15:52:10

Japonská studie zjistila „významné zvýšení“ počtu úmrtí na rakovinu po třetí dávce mRNA vakcíny proti COVID-19

Podle Japonské studie zveřejněné 8. dubna v odborném žurnálu Cureus zjistila nová studie „statisticky významný nárůst“ úmrtí na rakovinu po podání třetí dávky vakcíny proti COVID-19 na bázi mRNA. Studie se zabývala věkově adjustovanou úmrtností na různé typy rakoviny v… The post Japonská studie zjistila „významné zvýšení“ počtu úmrtí na rakovinu po třetí dávce mRNA vakcíny proti COVID-19 first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-05-03 16:00:01

Vypočítavý mnich Rasputin: Přežil otravu i střelné rány, v řece se ještě měl hýbat

Rasputin měl vskutku nevšední život. Narodil se v roce 1869, brzy přišel o své dva sourozence, stejně jako o matku. Rodina byla chudá a mladý Grigorij musel sám hospodařit se svým otcem, do školy nechodil, neuměl číst ani psát, jak uvádí server biography.com, gramotným se stal až v dospělém věku. Alkohol, ženy, krádež koní V 18 letech se oženil s dívkou z vedlejší vesnice, nicméně manželství šťastné nebylo, nejen kvůli pravidelným Rasputinovým záletům, ale rovněž nezřízeným alkoholovým dýchánkům. I když ruský mužik nebyl zrovna žádným krasavcem ze žurnálu, ženy mu podléhaly, protože prý měl v sobě něco mystického, uhrančivého, co se dá jen těžko popsat. Mladík se všelijak potloukal a k jeho oblíbeným kratochvílím patřily i krádeže koní. Nicméně později výstřední Rasputin začal věřit v Boha a cesty osudu jej dovedly k carské rodině. Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více Přítelem carské rodiny Na začátku 20. století přišel Rasputin do Petrohradu, později navázal kontakt s carem Mikulášem II. a také jeho ženou Alexandrou Fjodorovnou. Údajně měl být jejím milencem, jak uvádí web history.com, nicméně to se nikdy nepodařilo spolehlivě dokázat. Pravdou je, že carevna byla zbožnou a velmi cudnou ženou, a i když její intimní vztah s Rasputinem nelze samozřejmě vyloučit, spíše je pravděpodobnější, že zůstala nadále věrná svému manželovi. Lísání se do přízně carské rodiny bychom mohli označit jako osudové. I z toho důvodu, že Rasputin se prezentoval nejen jako mystik, zbožný muž, ale také jako léčitel. Carská rodina v té době měla starosti se synem Alexejem Nikolajevičem, který trpěl hemofilií, což znamenalo, že sebemenší poranění způsobovalo nekontrolované krvácení. Rasputin měl údajně při jedné z mnoha zdravotních příhod krvácení malého chlapce svými schopnostmi zastavit. Spiklenci připravují smrtící plán Na každý pád požíval samozvaný léčitel a okultista podpory carské rodiny, které zneužíval. Rasputina si carská rodina v nadsázce řečeno vydržovala a nedala na něj dopustit. Tento dozajista vypočítavý muž, který v mládí kradl koně a nezřízeně pil, si sotva mohl představit, že jej budou hájit nejvyšší ruské politické kruhy, a to i přes Rasputinovo mnohdy skandální a nevybíravé chování. První světová válka: Mohla za vyhlášení tohoto krvavého konfliktu chyba řidiče? Číst více Právě proto tolik vadil ruské konzervativní skupině v čele s Vladimirem Puriškevičem, Dmitrijem Pavlovičem, knížetem Felixem Jusupovem a jinými, které doslova popouzelo Rasputinovo chování. Proto se jej rozhodli zbavit jednou provždy, aby ochránili carskou rodinu před vlivem, který považovali za neblahý a v delší časové perspektivě možná fatální pro ruskou politiku, do níž carovi Rasputin rovněž promlouval. Web Britannica napsal, že i předtím proběhly určité pokusy o likvidaci Rasputina, nicméně toto spiknutí se jevilo nejpromyšleněji. „Nesmrtelný“ Rasputin Skupina vymyslela důmyslný plán, který počítal s tím, že mystika otráví. Pod záminkou, že se v Jusupově paláci odehraje oslava, kde poteče alkohol proudem a nebude nouze ani o koláče a další pochutiny, byl Rasputin vlákán v noci 29. prosince 1916 do bezvýchodné pasti. Spiklenci otrávili nejen víno, ale i koláče a domnívali se, že na usmrcení nenáviděného muže to bude stačit. Jenže se zmýlili. Rasputin požil víno i koláče, jenže jed na něho nepůsobil, jako alkoholik měl totiž nižší kyselost žaludku.   Carevna Kateřina Veliká měla celé zástupy milenců: Za noci s panovnicí dostávali paláce, hodnosti i celé vesnice Číst více Překvapení vrazi tak museli improvizovat. Střelili Rasputina do hlavy, břicha a zad. Ten se zhroutil na zem a vypadalo to, že je mrtev. Jenže zakrátko vstal a pokusil se před šokovaným Jusupovem a jeho komplici z paláce uprchnout. Byl zasypán dalšími kulkami a bit současně holí. Rasputin znovu klesl k zemi a atentátníci se domnívali, že už je definitivně hotovo. Ale opět nebylo. I když jej hodili do řeky Něvy, těžce zraněný muž stále žil a pokoušel se z řeky dostat ven. V řece se měl nakonec utopit. Nicméně web Britannica takovou verzi vylučuje, podle něj pitva prokázala, že Rasputin měl být zastřelen z bezprostřední blízkosti. Tudíž v řece už musel být mrtvý. Tak jako tak došel spiklenecký plán svého naplnění. Rasputinova smrt předznamenala zkázu Mystikovo tělo bylo nalezeno o několik dní později. Hlavní spiklenci Jusupov, Pavlovič a další byli ze země vypuzeni. Konzervativní carské kruhy si mohly oddechnout, protože Rasputin již nemohl dál ovlivňovat Mikuláše II. a jeho rodinu. Nicméně smrt výstředního mnicha jako by předznamenala budoucí ruskou politickou a hospodářskou zkázu v první světové válce a následné události, které vyvrcholily říjnovou revolucí a rozvratem, o nějž se postarali noví ruští vládci, bolševici. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Rus udal vlastní dívku nepříteli. Osmnáctiletá Zoja skončila na šibenici.

Čas načtení: 2024-05-06 17:13:32

Vint Cerf a Bob Kahn před 50 lety popsali protokol TCP

Před 50 lety, 5. května 1974 v žurnálu IEEE Transactions on Communications, Vint Cerf a Bob Kahn popsali protokol TCP (pdf).

Čas načtení: 2024-05-10 10:07:25

Za oteplení Tichého oceánu může Čína. Nečekaně rychle a účinně totiž zatočila s emisemi

Mezinárodní vědecký tým přišel s nečekaným vysvětlením vln veder, které v posledním desetiletí zasáhly severní oblasti Tichého oceánu. Nový počítačový model totiž ukázal, že za horko asi může velké snížení emisí aerosolů z továren v Číně. Klimatologové to popsali v odborném žurnálu Proceedings of the National Academy of Sciences.

Čas načtení: 2024-05-13 10:00:46

Lidstvo v problémech! Čeká ho hadí migrace!

Změna klimatu dle expertů povede k masové migraci jedovatých hadů do nových regionů, které však na nové „obyvatele“ nejsou připravené. Podle nejnovější studie se nejvíce plazů zřejmě ze sousedních zemí postupně přesune do Nepálu, Nigeru, Namibie, Číny a Barmy. V odborné práci, která byla publikována v žurnálu Lancet Planetary Health, vědci modelovali geografické rozšíření 209

Čas načtení: 2024-06-01 22:10:00

Úvod finále LM? Fanoušci na hřišti, pořadatelé zaspali. Pomáhal i Sabitzer

Jednadvacátá hodina odbila, slovinský sudí Vinčič foukl do píšťalky a rozjela se smršť finále Ligy mistrů mezi Dortmundem a Realem Madrid. Tedy počkat. Hned po úvodním výkopu na hrací plochu vnikl fanoušek, který si oprskle pořizoval fotografie uprostřed hřiště. Zápas se tak na chvilku pozastavil. To nebyl zrovna start jako ze žurnálu…

Čas načtení: 2024-06-26 13:53:00

Krutost a hádky: Jackson nezemřel, píší lidé při pohledu na Daru po plastice

Ačkoliv se Dara Rolins proti nenávistným komentářům již několikrát ohradila, lidé se pod jejími fotkami utrhli ze řetězu. Pod nejnovějším snímkem, kde předvedla postavu jako ze žurnálu, na ni zaútočili kvůli jejímu vzhledu po plastice. Podle některých fanoušků to už pomyslní kritici pořádně přehnali, což rozpoutalo velkou hádku.

Čas načtení: 2024-07-12 07:00:01

Dominika Myslivcová: Rozchod s miliardářem je na spadnutí, na ocet ale nezůstane

Před necelým rokem porodila Dominika Myslivcová syna Deriana a chvíli se zdálo, že rodinná idylka nemůže být větší. Zdeněk Chytil zářil štěstím a zdálo se, že influencerka konečně našla toho pravého. V ráji se ale velmi brzy objevily první problémy, do partnerské loďky začalo zatékat. „Když někam Dominika jde, tak s kámoškami nebo synkem. A ani z jejích vyjádření to nevypadá, že by měli vztah jako ze žurnálu,“ uvažoval Rousek. Fotograf narážel například na skutečnost, že na jedné akci Myslivcová nedávno tvrdila, že její partner pracuje, proto není po jejím boku, a klučinu hlídá její maminka. Jenže Chytil se ve stejné době oddával bujarému veselí na narozeninách Lely Vémoly. „Každý možná práci říká jinak. A třeba tam navazoval nějaké pracovní kontakty či jiné vztahy,“ usmíval se Rousek. Není to tak dávno, co Ornella Koktová práskla, že na ni „pan Zdeněk házel v baru očička“. Svět se zbláznil? Myslivcová a Kajínek si měnili trička a opravdu to není vtip Číst více Ve Varech se ani nepotkali Faktem je, že o potížích ve vztahu Myslivcové a jejího miliardáře se spekuluje už nějakou dobu, sama blondýnka nedávno na Instagramu uvedla, že druhé dítě nepřipadá v úvahu. Pro mnohé bylo jasným důkazem jejich chování na filmovém festivalu v Karlových Varech. Přijeli každý zvlášť, ani jednou se ve městě nepotkali přesto, že na akci byli ve stejném období. „Ono se ale není čemu divit. Já jsem si nikdy nemyslel, že spolu tihle dva zůstanou. Ať je pan Chytil jakýkoli, je úplně jiná liga než Dominika. Být s ní chvíli, to asi ano. Ale ‚navždy‘? Ani náhodou.“ Charouz, Chytil a kdo dál? Není ani žádným tajemstvím, že česká Barbie je v poslední době více v Ostravě než v Praze a maminka jí pomáhá s péčí o syna. „Kolují zprávy, že partneři spolu už nejsou nějaký ten týden. Asi se vídají, což budou i do budoucna, vždyť spolu mají dítě. Byl bych ale hodně překvapený, kdyby to zase dali dohromady.“ Jak jsme nakupovali v Sovětském svazu: Kilo salámu za dva ruble a šampaňské za hubičku Číst více Pokud by se pár rozešel, sama by asi Myslivcová dlouho nezůstala. A pravděpodobně by si nenašla žádného chuďase. Před Chytilem nějakou dobu žila třeba s podnikatelem a bývalým automobilovým závodníkem Antonínem Charouzem, byl mezi nimi více než čtyřicetiletý věkový rozdíl, což ani jednomu z nich nevadilo. Oficiálně jí Charouz dělal manažera, byli však spolu třeba v Monte Carlu i na dalších zajímavých akcích, mnoho z nich se týkalo závodů vozů formule 1. „Kdo bude dál? Můžeme se sázet. Moje sázka by zněla hlavně na tučné konto,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Dominika Myslivcová je na sítích symbolem luxusu. Od bizarních videí, k boji proti islámu až do Pařížské pro birkinku. Co ji živí?

Čas načtení: 2024-07-12 07:00:01

Dominika Myslivcová: Rozchod s miliardářem je na spadnutí, na ocet ale nezůstane

Před necelým rokem porodila Dominika Myslivcová syna Deriana a chvíli se zdálo, že rodinná idylka nemůže být větší. Zdeněk Chytil zářil štěstím a zdálo se, že influencerka konečně našla toho pravého. V ráji se ale velmi brzy objevily první problémy, do partnerské loďky začalo zatékat. „Když někam Dominika jde, tak s kámoškami nebo synkem. A ani z jejích vyjádření to nevypadá, že by měli vztah jako ze žurnálu,“ uvažoval Rousek. Fotograf narážel například na skutečnost, že na jedné akci Myslivcová nedávno tvrdila, že její partner pracuje, proto není po jejím boku, a klučinu hlídá její maminka. Jenže Chytil se ve stejné době oddával bujarému veselí na narozeninách Lely Vémoly. „Každý možná práci říká jinak. A třeba tam navazoval nějaké pracovní kontakty či jiné vztahy,“ usmíval se Rousek. Není to tak dávno, co Ornella Koktová práskla, že na ni „pan Zdeněk házel v baru očička“. Svět se zbláznil? Myslivcová a Kajínek si měnili trička a opravdu to není vtip Číst více Ve Varech se ani nepotkali Faktem je, že o potížích ve vztahu Myslivcové a jejího miliardáře se spekuluje už nějakou dobu, sama blondýnka nedávno na Instagramu uvedla, že druhé dítě nepřipadá v úvahu. Pro mnohé bylo jasným důkazem jejich chování na filmovém festivalu v Karlových Varech. Přijeli každý zvlášť, ani jednou se ve městě nepotkali přesto, že na akci byli ve stejném období. „Ono se ale není čemu divit. Já jsem si nikdy nemyslel, že spolu tihle dva zůstanou. Ať je pan Chytil jakýkoli, je úplně jiná liga než Dominika. Být s ní chvíli, to asi ano. Ale ‚navždy‘? Ani náhodou.“ Charouz, Chytil a kdo dál? Není ani žádným tajemstvím, že česká Barbie je v poslední době více v Ostravě než v Praze a maminka jí pomáhá s péčí o syna. „Kolují zprávy, že partneři spolu už nejsou nějaký ten týden. Asi se vídají, což budou i do budoucna, vždyť spolu mají dítě. Byl bych ale hodně překvapený, kdyby to zase dali dohromady.“ Jak jsme nakupovali v Sovětském svazu: Kilo salámu za dva ruble a šampaňské za hubičku Číst více Pokud by se pár rozešel, sama by asi Myslivcová dlouho nezůstala. A pravděpodobně by si nenašla žádného chuďase. Před Chytilem nějakou dobu žila třeba s podnikatelem a bývalým automobilovým závodníkem Antonínem Charouzem, byl mezi nimi více než čtyřicetiletý věkový rozdíl, což ani jednomu z nich nevadilo. Oficiálně jí Charouz dělal manažera, byli však spolu třeba v Monte Carlu i na dalších zajímavých akcích, mnoho z nich se týkalo závodů vozů formule 1. „Kdo bude dál? Můžeme se sázet. Moje sázka by zněla hlavně na tučné konto,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Dominika Myslivcová je na sítích symbolem luxusu. Od bizarních videí, k boji proti islámu až do Pařížské pro birkinku. Co ji živí?

Čas načtení: 2024-07-24 19:45:00

V útrobách Merkuru se zřejmě nachází vrstva diamantů o tloušťce až 18 kilometrů

Hluboko pod povrchem planety Merkur se zřejmě nachází vrstva diamantů o tloušťce až 18 kilometrů. Plyne to z nové studie publikované v žurnálu Nature Communications. „Před mnoha lety mi došlo, že to, že Merkur obsahuje extrémní množství uhlíku může mít významné důsledky,“ uvedl spoluautor dotyčné ...

Čas načtení: 2024-07-25 19:45:00

Vzorky měsíčních hornin odebrané čínským roverem obsahují stopy vody

Při analýzách vzorků lunárního regolitu, odebraných čínským roverem Čchang-e 5 vědci objevili stopy vody. Výsledky své práce zveřejnili v žurnálu Nature Astronomy. Podle týmu jde o vzrušující doklad toho že „molekuly vody mohou přetrvávat v osluněných oblastech Měsíce ve formě hydratovaných ...

Čas načtení: 2024-07-27 10:30:00

Když se AI bude učit od AI, povede to ke smyčce a kolapsu, popsal výzkum

Když se budou umělé inteligence (AI) učit z dat, které vytvořily umělé inteligence, může to vést ke značně nespolehlivým výsledkům. A pokud bude takový proces učení trvat několik generací, bude výsledkem změť nesouvisejících nesmyslů. Podle nového článku, který vyšel v odborném žurnálu Nature, stačí asi deset generací ke kolapsu modelu.