Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-04-25 08:00:28

Potřebuje váš stroj výkon navíc? Připojte si externí grafiku pomocí eGPU docku!

Pracujete s grafikou, střiháte video nebo si chcete zahrát nové hry, ale váš notebook nebo mini PC na to nestačí? Nemusíte hned kupovat nový drahý herní počítač. Stačí externí dokovací stanice Zdroj

Čas načtení: 2025-01-15 21:44:35

Dokonalost je nedosažitelný cíl

Čas potřebuje prostor, program potřebuje databázi, živý systém potřebuje potravu, nemocný potřebuje lékaře atd. existuje zde vůbec něco co funguje a nic to nepotřebuje? To je hluboká filozofická otázka, která nás vede k zamyšlení nad povahou existence a závislostí věcí. Z hlediska běžné zkušenosti i vědeckého poznání se zdá, že vše, co existuje, je součástí… Číst dále »Dokonalost je nedosažitelný cíl

Čas načtení: 2025-05-28 15:31:59

Trefa Milana Mikuleckého: Armáda potřebuje mít kde být

Určitě jste v poslední době slyšeli o tom, že bezpečnostní situace v Evropě je nejhorší od konce studené války. Je to pravda. Armáda potřebuje posílit, potřebuje najít muže a ženy, potřebuje nakoupit novou techniku a potřebuje mít kde být.

Čas načtení: 2023-11-10 08:00:00

10 mocných vět na posílení vztahu

„Odejdi.“ Rada, kterou můžete slyšet z okolí, když vám vztah nevychází. Když je protějšek přecitlivělý, podrážděný, toxický, zlomený, neúspěšný. Je to tak těžké – právě v té chvíli při něm stát. Když je nešťastný a potřebuje pochopit. Když je plný špatných emocí a potřebuje je uvolnit. Když v sebe nevěří a potřebuje povzbudit. Ano, stalo se … 10 mocných vět na posílení vztahu Pokračovat ve čtení » The post 10 mocných vět na posílení vztahu first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-10-09 19:32:31

Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti (ukázka z knihy)

New York osmdesátých let minulého století. Fiktivní příběh. Jisté dobře známé zavedené instituce, agentury a orgány veřejné správy. Veškeré postavy knihy jsou smyšlené, přesto fascinovaně sledujete přepečlivě zmapovaný pád Shermana McCoyea. Ačkoliv se děj odehrává v osmdesátých letech minulého století, kniha souzní s tématy soudobých zpráv. Je to příběh, který nikdy nezestárne a jeho zápletka je dechberoucí složitý stroj, jehož kolečka však do sebe perfektně zapadají.   Ukázka z knihy 1. Vládce vesmíru      Přesně v tom okamžiku, právě v takovém luxusním bytě na Park Avenue, kterými byl starosta tak posedlý… čtyřmetrové stropy… dvě oddělená křídla, jedno pro bílé anglosaské protestanty, kterým to patří, a druhé pro služebnictvo… ve vstupní hale klečel Sherman McCoy a snažil se připnout jezevčíka na vodítko. Podlaha haly z temně zeleného mramoru se zdála nekonečná a vedla dál a dál až k téměř dva metry širokému schodišti z ořechového dřeva vzpínajícímu se okázalým obloukem do hořejšího patra. Přesně ten typ bytu, u něhož jen při pouhém pomyšlení vzplanou v srdcích obyvatel celého New Yorku, a potažmo celého světa, plameny závisti a chamtivosti. Sherman však planul pouze naléhavým nutkáním ze svého super fantastického bytečku na půl hodiny vypadnout.      A tak tam klečí a zápolí se psem. Jak usoudil, jezevčík představoval jeho výjezdní vízum.      Při pohledu na nahrbeného Shermana McCoye v kostkované košili, khaki kalhotách a kožených mokasínech se silnou gumovou podrážkou byste nikdy nehádali, jak oslnivě většinou působí. Stále mlád… osmatřicetiletý… vysoký… téměř metr devadesát… parádní držení těla… parádní, skoro až pánovitě arogantní… stejné, jako má jeho tatík, známý Lev fi rmy Dunning Sponget… husté, nazrzle hnědé vlasy… dlouhý nos… výrazná brada… Tou svojí bradou, bradou rodu McCoyů, se pyšnil. I Lev měl stejnou, mužnou bradu, velikou a kulatou, takovou, jakou se honosili absolventi Yale na obrazech od Gibsona a Leyendeckera. Pohledná aristokratická brada, pokud by vás zajímalo, co si o ní myslel sám Sherman, také absolvent Yale.      V tom okamžiku však měl jeho vzhled oznamovat světu prosté: „Jdu jen vyvenčit psa.“      Zdálo se, že jezevčík ví, co ho čeká. Neustále se snažil před vodítkem uhýbat. Jeho krátké nožky na pohled klamaly. Když jste se ho pokoušeli chytit, proměnil se v tuhý šedesáticentimetrový svalnatý válec. Během potyčky po něm musel Sherman skočit. Dopadl na koleno a uhodil se o mramorovou podlahu. Bolest jej rozzuřila.      „No tak, Marshalle,“ mručel vztekle. „Stůj, sakra, klidně!“      Zvířátko znovu uhnulo a Sherman se znovu udeřil do kolena, a v tu chvíli nenáviděl nejenom tu chlupatou bestii, ale i svou ženu, protože ten snobsky okázalý lán mramoru se zde nacházel především kvůli její pomýlené představě o kariéře interiérové návrhářky. Malinkatá černá špička dámské lodičky –      – manželka stála přímo nad ním.      „Ty se ale umíš bavit, Shermane. Co to, pro boha živého, děláš?“      Aniž vzhlédl, odsekl: „Beru Marshalla na procháááázku.“      Slovo procházku se proměnilo v zaúpění, protože jezevčík se opět pokusil o úhybný manévr stranou a Sherman ho musel rychle obejmout paží kolem trupu.     „A víš, že tam prší?“      Stále bez vzhlédnutí: „Jo, vím.“ Konečně se mu podařilo připnout vodítko k obojku.      „Jsi na Marshalla najednou nějak hodný.“      Moment. To má být ironie? Má snad nějaké podezření? Vzhlédl. Ale usmívala se upřímně, vcelku vzato mile… vlastně moc hezky… Moje žena pořád vypadá dobře… jemné štíhlé rysy, velké zářivě modré oči, husté hnědé vlasy… Ale je jí čtyřicet!… S tím nic neudělá… Dneska pořád pěkná kost… Ale už zítra o ní budou říkat, jaká je to zachovalá ženská… není to její chyba… ale moje taky ne!      „Mám nápad,“ řekla. „Co kdybych vzala Marshalla ven já? Anebo řeknu Eddiemu. A ty půjdeš nahoru a přečteš Campbell pohádku před spaním? Udělalo by jí to velkou radost. Takhle brzy doma moc často nebýváš. Co ty na to?“      Upřeně se na ni podíval. Nejde o trik. Myslí to vážně. A přesto – šup šup šup – několik svižných tahů, pár pěkných větiček a… už je lapen! – zmítá se v oku pocitu viny a logiky! Aniž by se o to snažila.      Vědomí, že Campbell teď leží v postýlce – moje jediné dítě! – naprostá nevinnost šestileté dívenky! – a přeje si, aby jí přečetl pohádku… zatímco on teď dělá to, co dělá… ať už je to cokoliv… Pocit viny!… Skutečnost, že se většinou domů vracívá příliš pozdě a ani se s ní nevídá… Vina na vinu!… Zbožňuje Campbell! – miluje ji víc než cokoliv na světě!… a aby to bylo ještě horší – jak logicky to zní! Sladká tvářička, na niž právě hledí, patří manželce, která mu právě dala ohleduplný a pozorný návrh, logický návrh… tak logický, až mu vzal slova z úst! Na celém širém světě neexistovalo dost nevinných lží, jež by mohly nad takovou logikou zvítězit. A to se jen snaží být milá!      „No tak, běž,“ řekla. „Campbell bude mít takovou radost. O Marshalla se postarám.“      Svět se otočil vzhůru nohama. Co tady on, Vládce vesmíru, dělá? Klečí na podlaze, dohnán k tomu, že se pracně musí pokoušet vymýšlet nějaké nevinné lži, jež by přelstily logiku jeho manželky? Vládcové vesmíru se jmenovaly škaredé, obhrouble vypadající plastové panenky, se kterými si jeho, jinak dokonalá, dceruška tak ráda hrála. Panenky připomínaly skandinávské, posilovnou vymustrované bohy a měly jména jako Dracon, Ahor, Mangelred či Blutong. Dokonce i na plastové hračky vypadaly neobyčejně vulgárně. A přesto ho jednoho krásného dne – v záchvatu euforie poté, co neudělal nic jiného, než zvedl telefon a přijal objednávku na koupi dluhopisů s nulovým kuponem, které mu vzápětí vynesly provizi ve výši 50 000 dolarů – prostě jen tak tato fráze zničehonic napadla. Na Wall Street se on a pár dalších – kolik? – tři sta, čtyři či pět set jedinců? – stali přesně tímhle… Vládci vesmíru. Tady neexistovaly… naprosto žádné hranice! Pochopitelně by ho nikdy ani ve snu nenapadlo toto označení byť jen pošeptat živé duši. Nebyl cvok. Nicméně se té myšlenky nedokázal zbavit, pořád mu zněla v hlavě. A tak tady, pěkně prosím, Vládce vesmíru klečí na podlaze vedle psiska, svázán do kozelce vlídností, pocitem viny a logikou… Proč jí to (jakožto Vládce vesmíru) prostě nemůže normálně vysvětlit? Koukni, Judy, pořád tě miluji a miluji naši dceru, i náš dům a náš život miluji a nic na tom nechci měnit – jde jen o to, že já, Vládce vesmíru, mladý muž pořád v plné síle, kterému v žilách koluje horká krev, si čas od času, když se planety pohnou a přijde na mě nutkání, zasloužím dostat něco víc –      – ale věděl, že by žádnou z těchto myšlenek nikdy nedokázal vyslovit nahlas. A tak mu v hlavě začala kypět zášť… Svým způsobem si to zavinila sama, není -liž pravda… Ty ženské, ke kterým se teď, jak se zdá, upíná… takové… takové… a v tom okamžiku se mu v hlavě zrodilo přesné označení… společenské kostry… záměrně se udržují tak hubené, vyzáblé, že vypadají jako na rentgenových snímcích… kostry prosvícené světlem lamp… zatímco klevetí o interiérech a zahradních architektech… a chodí do posiloven a fitcenter s vychrtlými údy nacpanými do elastických přiléhavých legín… a to Judy nijak nepomáhá, že! Jen se podívejte na ten ztrhaný obličej a vyzáblý krk… zaměřil se na její obličej a krk… utahané… o tom není sporu… fitness kurzy… mění se v jednu z nich!      Tím v sobě dokázal vykřesat akorát tak dost zášti, aby mohl vzplát věhlasný divoký temperament McCoyů.      Cítil, jak mu zahořela tvář. Sklonil hlavu a řekl: „Judyyyyy…“ Řev lva zaznívající skrz stisknuté zuby. Dal k sobě palec, ukazovák a prostředník levé ruky a zvedl spojené prsty před zaťatou čelist. Z očí mu šlehaly plameny.      „Tak podívej… chystám – se – vyvenčit – psa… a – tak – vyvenčím – psa… je to jasný?“      Ještě ani nedomluvil, a už si uvědomil, že se chová naprosto nepřiměřeně… ale nedokázal se ovládnout. Ostatně v tom se skrývá tajemství prchlivosti rodu McCoyů… na Wall Street… kdekoliv… pánovitá přemrštěnost.      Judy stiskla pevně rty. Pohodila hlavou.      „Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné,“ řekla bezbarvým hlasem. Otočila se, přešla mramorem vykládanou halu a vyšla po honosném schodišti.      Pořád vkleče za ní hleděl, ale neotočila se. Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné. Právem ji usadil. Levou zadní. Ale bylo to mrzké vítězství.      Další bodnutí ostnu viny.      Vládce vesmíru se zvedl a podařilo se mu vsoukat do kabátu, aniž by pustil vodítko. Obnošený, leč působivý pogumovaný britský jezdecký plášť do deště zdobila spousta klop, řemínků a přezek. Koupil ho u Knouda na Madison Avenue. Kdysi považoval jeho ošuntělost za přesně to pravé, odpovídající tehdy tak módnímu stylu Starých bostonských křápů (1.). Teď už si tím nebyl tak jistý. Škubl vodítkem, vyšel s jezevčíkem ze vstupní haly do vestibulu a přivolal výtah.      Před dvěma lety se majitelé bytů v domě rozhodli nechat předělat výtahy na automatizovaný provoz, aby nemuseli nadále platit Irům a Portoričanům z Bronxu 200 000 ročně za čtyřiadvacetihodinovou obsluhu. Ten večer to Shermanovi zcela vyhovovalo. V tom ohozu s kroutícím se psiskem na vodítku se necítil na to, trčet ve výtahu s chlápkem oblečeným jako plukovník rakouské armády z roku 1870. Výtah se rozjel a zastavil o dvě patra níže. Browning. Otevřely se dveře a do výtahu vstoupila mohutná postava Pollarda Browninga s hladce vyholenou tváří. Browning si Shermana s jeho venkovským úborem a se psem změřil od hlavy k patě a beze stopy úsměvu pronesl: „No nazdar, Shermane.“      Slova „No nazdar, Shermane,“ visela na konci třímetrové tyče a v pouhých šesti slabikách hladce doručila celé poselství: „Ty, tvoje hadry a to tvoje zvíře jsou ostudnou skvrnou na mahagonových stěnách našeho nového výtahu.“      Sherman se vzteky neznal, ale sehnul se a zvedl psa do náruče. Browning byl předsedou bytového družstva domu. Typický hošík z New Yorku, jehož lůno jeho matky povilo již jako padesátiletého partnera firmy Davis Polk a prezidenta Městského sdružení. Bylo mu teprve čtyřicet, ale posledních dvacet let vypadal na padesát. Vlasy měl hladce sčesané dozadu přes kulatou lebku. Na sobě měl bezvadný tmavomodrý oblek bez poskvrnky, bílou košili a kostkovanou kravatu, ale žádný plášť do deště. Postavil se čelem ke dveřím výtahu, na chvíli pootočil hlavu, ještě jednou sjel Shermana pohledem, a beze slova se znovu otočil zpátky ke dveřím.      Sherman znal Browninga od dob, kdy spolu jako kluci chodili do Buckleyovy základní školy. Browning bývával tlustý, kyprý a panovačný malý snob, který už ve věku devíti let dokázal moc pěkně všechny obeznámit se senzační novinkou, že McCoy je jméno křupanské (a křupanská rodina) stejně jako Hatfi elds, zatímco to jeho, Browning, patří skutečným, kovaným Newyorčanům, potomkům původních holandských osadníků, již kolem roku 1600 osídlili území dnešního New Yorku. Volával na Shermana „Sherman McCoy, buranskej kovboj.“      Když výtah dojel do přízemí, podotkl Browning: „Víš o tom, že prší?      „Vím.“      Browning pohlédl na jezevčíka a zavrtěl hlavou. „Sherman McCoy. Přítel nejlepšího přítele člověka.“      Sherman cítil, jak opět brunátní. „To je všechno?“      „Co jako?“      „Měl jsi osm pater na to, abys vymyslel něco vtipnýho, a tohle je všechno?“ Mělo to vyznít jako vlídný sarkasmus, ale Sherman si uvědomoval, že pod uhlazenou hladinou doutná vztek.      „Netuším, o čem to mluvíš,“ řekl Browning a pokračoval v chůzi. Portýr se usmál, kývl na pozdrav a otevřel mu dveře. Browning vyšel z domu a pod ochranou markýzy nad vchodem došel až k přistavenému vozu. Čekající šofér mu otevřel dveře. Ani kapka nedopadla na jeho vyparáděná záda a on odplul, hladce a dokonale zmizel v roji zadních světel vozů směřujících dolů po Park Avenue. Elegantní obtloustlá záda Pollarda Browninga netížil žádný odrbaný jezdecký pršiplášť.      Ve skutečnosti jen krápalo a nefoukal vítr, ale jezevčík přesto nic takového nehodlal podstupovat. Začal se v Shermanově náručí kroutit. Ta malá bestie má ale sílu! Sherman postavil psa na koberec pod markýzou a s vodítkem v ruce vykročil do deště. Ve tmě vypadaly domy na protější straně ulice jako zasmušilá černá zeď zadržující rudě purpurové nebe nad městem, které hořelo jako rozpálené horečkou.      Páni, tady venku to nebylo zas až tak špatné. Sherman zatahal za vodítko, jenomže psík zaťal drápky do koberce.      „Tak pojď, Marshalle.“      Vrátný u dveří je sledoval.      „Myslim, že z toho není zrovna dvakrát vodvázanej, pane McCoy.“      „Ani já ne, Eddie.“ A to nezmiňuji ten tvůj komentář, řekl si v duchu Sherman. „Tak pojď, no tak… jdeme, Marshalle.“      To už stál Sherman na dešti a silně tahal za vodítko. Jezevčík se ani nehnul. Zvedl ho tedy, odnesl z umělohmotného koberce a postavil na chodník. Pes se pokusil zdrhnout zpátky ke dveřím. Sherman nemohl povolit vodítko ani o píď, jinak by se ocitl znova na začátku. A tak tam se psem stáli, každý na jednom konci napjatého vodítka, a tahali. Žabomyší válka mezi mužem a psem… na Park Avenue. Proč, kruci, nejde vrátný zpátky dovnitř tam, kam patří?      Sherman vší silou škubl vodítkem. Jezevčík se smýkl o několik centimetrů po chodníku. Bylo slyšet, jak o něj drhne drápky. Když potáhne dostatečně silně, třeba to vzdá a půjde za ním, aby nebyl vláčen.      „Tak pojď, Marshalle! Jdeme jenom za roh!“      Znovu škubl vodítkem a vší silou zatáhl. Pes popojel o necelý metr dopředu. Klouzal. Odmítal jít. Odmítal se podvolit. Zdálo se, že střed gravitace té potvory leží uprostřed zeměkoule. Jako by se Sherman snažil táhnout saně s pytlem cementu. Bože, jen se dostat kousek dál za roh. Nic jiného nepotřeboval. Proč se ty nejjednodušší věci – znovu prudce škubl vodítkem a nepřestával táhnout. Nakláněl se jako námořník ve vichřici. Pod pogumovaným kabátem mu začínalo být vedro. Po tváři mu stékal déšť. Jezevčík měl tlapky široce roztažené. Svaly na zádech mu vystupovaly. Zmítal sebou a škubal se ze strany na stranu. Krk měl natažený. Díky bohu, že alespoň neštěká! Klouzal po chodníku. Bože, bylo to slyšet! Bylo slyšet, jak mu o něj škrábou drápky. Nehodlal ustoupit ani o píď. Sherman s hlavou sklopenou a rameny vtaženými vláčel zvíře za sebou temnotou a deštěm po Park Avenue. Cítil, jak mu za krk stéká voda.      Dřepl si a psa zvedl. Koutkem oka přitom zachytil vrátného Eddieho. Pořád se dívá! Pes se začal kroutit a vrtět. Sherman zakopl. Podíval se dolů. Kolem nohou se mu obmotalo vodítko. Belhavě se s vodítkem kolem kotníků vydal po chodníku. Konečně se dostal za roh k telefonní budce. Postavil psa na zem.      Bože! Málem mu zdrhnul! Sherman chytí vodítko na poslední chvíli. Potí se. Vlasy má zmáčené deštěm. Srdce mu prudce buší. Navlékne si vodítko na ruku. Pes se pořád vzpírá. Vodítko se znovu omotává Shermanovi kolem nohou. Zvedne sluchátko a přidrží si ho ramenem u ucha. Vyloví z kapsy čtvrťák a vhodí ho do přístroje.      Vytočí číslo. Tři zazvonění. Ženský hlas: „Haló?“      To není Mariin hlas. Sherman usoudí, že musí patřit její kamarádce Germaine, té, od které si byt pronajímá.      Řekne tedy: „Mohu, prosím, mluvit s Marií?“      Žena odvětí: „To jsi ty, Shermane?“      Ježíš! Do prdele! Judy! Vytočil číslo vlastního bytu. Ohromením zkoprní!      „Shermane?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Zavěsí. Ach, panebože. Co má dělat? Vylže se z toho. Když se ho na to zeptá, řekne, že netuší, o čem mluví. Vždyť neřekl více než pět nebo šest slov. Jak by si mohla být jistá?      Ale to nebylo k ničemu. Pochopitelně, že si bude si jistá, bez debat! Navíc mu lhaní nikdy moc nešlo. Uvidí mu až do žaludku. Jenomže co jiného může dělat?      Stál tam v dešti a ve tmě vedle telefonní budky. Voda mu stékala za límec košile. Těžce oddychoval. Snažil se představit si, jak zlé to bude. Co udělá? Co mu řekne? Jak moc bude naštvaná? Tentokrát bude mít v ruce skutečně hmatatelný důkaz. Pokud bude chtít udělat scénu, má ji mít. Choval se vážně jako idiot. Jak mohl něco takového udělat? Spílal sám sobě. Veškerý vztek na Judy ho přešel. Dokáže se z toho vylhat, anebo to tentokrát skutečně podělal? Opravdu jí ublížil?      Zčistajasna si všiml postavy, blížící se k němu v mokrých černých stínech budov a stromů po chodníku. I na vzdálenost patnácti metrů si uvědomil hlubokou obavu, hluboce zakořeněnou v podvědomí všech obyvatel Park Avenue jižně od Devadesáté šesté ulice – mladý černoch, vysoký, vytáhlý, v bílých teniskách. Už je jen dvanáct metrů daleko. Deset. Sherman na něj upřeně hledí. No, dobrá, tak pojď! Já neustoupím! Tohle je moje teritorium! Neuhnu žádnému pouličnímu chuligánovi!      Mladík se najednou otočil o devadesát stupňů a přešel na chodník na druhé straně ulice. Když pohlédl na Shermana, chabé žlutavé světlo sodíkové výbojky pouliční lampy mu na chviličku ozářilo tvář. Přešel na druhou stranu! Takové štěstí!      Shermana McCoye ani na chviličku nenapadlo, že to, co mladík zahlédl, byl osmatřicetiletý běloch, na kost promočený chlap navlečený do nějakého militantně vypadajícího hubertusu olepeného řemínky a přezkami, který v náručí svírá divoce se zmítající zvíře a s očima navrch hlavy si mluví sám pro sebe.      Sherman stál vedle budky, zrychleně dýchal, téměř lapal po dechu. Co si teď počne? Cítil se natolik poraženecky, že měl chuť se rovnou vrátit domů. Jenže pokud se vrátí hned, bude to jasné, nebo ne? Nešel ven se psem, ale zavolat si. Navíc ať už Judy řekne cokoliv, není na to připraven. Potřebuje přemýšlet. Potřebuje poradit. Potřebuje dostat tu tvrdohlavou psí bestii někam do sucha.      A tak vytáhl z kapsy další čtvrťák a vylovil z paměti Mariino číslo. Soustředil se, vtloukl si ho do hlavy a pak jej s těžkopádnou rozvážností vytočil, jako by snad ten zvláštní vynález, telefon, používal poprvé.      „Prosím?“      „Marie?“      „Ano?“      Nehodlal nic riskovat. „To jsem já.“      „Shermane?“ Znělo to jako Šérméne. Nyní si byl Sherman jist. Tohle je určitě Maria. Ten typ jižanského dialektu, při kterém se některé samohlásky vyslovují dlouze a jiné krátce. Pojď sem bylo pocém, děcka byla děcká, prosím bylo prosim.      „Poslouchej,“ řekl, „za chvíli jsem u tebe. Stojím v budce jenom pár bloků daleko.“      Chvíli bylo ticho, které pochopil jako projev vyjádření jejího podráždění.      Nakonec: „Kde k čertu vězíš?“ Kdé k čértu vězíš?      Sherman se rozmrzele uchechtl. „Hele, hned jsem u tebe.“      Schodiště činžovního domu se pod Shermanovými kroky prohýbalo a sténalo. Jednotlivá poschodí ozařovaly nezakryté dvaadvacetiwattové kruhové zářivky, známé jako Svatozáře pana domácího, jež vrhaly na stěny natřené erární zelenomodrou barvou mdlou tuberkulózní záři. Sherman prošel kolem dveří s nespočetným množstvím zámků navrtaných v opile nerovnoměrných řadách nad sebou. Zámky měly bezpečnostní kryty proti vylomení, zárubně dveří kryly kovové pláty proti vypáčení a samotné panely dveří zakrývaly speciální desky zabraňující jejich vtlačení dovnitř.      V bezstarostných momentech, kdy v království boha a krále plodnosti Priapa vládl klid a mír, Sherman stoupal nahoru za Marií svižným krokem a s romantickým požitkem. Jak bohémské! Jak… skutečné to tady je! Jak dokonale vhodné pro chvilky, kdy Vládce vesmíru odhazuje upjaté dekorum Park Avenue a Wall Street a pouští ze řetězu své darebné hormony! Maria si garsonku, takzvané hnízdečko, umístěnou na konci chodby ve čtvrtém patře, pyšnící se skříní namísto kuchyně a další namísto koupelny, pronajímala od své přítelkyně Germaine – naprosto dokonalé místo. To Germaine byla zcela jiná kapitola. Sherman se s ní setkal dvakrát. Postavou připomínala požární hydrant a na horním rtu jí bujel divoký porost chlupů, v podstatě knírek. Sherman nepochyboval, že je lesba. No a co? Celé je to tak skutečné! Olezlé! Neřestné. New York sám. Příval ohně ve slabinách!      Ten večer však Priapus vypadl ze sedla. Ten večer na ramena Vládce vesmíru doléhala tíha toho ponurého, dříve honosného, typického činžovního domu New Yorku z tmavého pískovce.      Jedině jezevčík byl štěstím bez sebe. Křepce vláčel bříško nahoru po schodišti. Teplé, suché a důvěrně známé místo. Když Sherman stanul před Mariinými dveřmi, překvapeně zjistil, že nemůže popadnout dech. Potil se. Pod jezdeckou pláštěnkou, kostkovanou košilí a trikem měl tělo celé rozpálené.      Ještě než stačil zaklepat, dveře se pootevřely na třicet centimetrů a v nich stála Maria. Dveře nechala přivřené. Stála tam a měřila si Shermana od hlavy k patě, jako by se zlobila. Z očí nad dokonalými vysokými lícními kostmi sršely blesky. Krátké mikádo připomínalo černou kapuci. Našpulené rty vytvořily písmeno o. Znenadání se usmála a pak se začala chichotat. Z nosu jí vycházela malá frkání, jak se snažila smích potlačovat.      „No tak,“ řekl Sherman, „pusť mě dál! Jen počkej, až ti budu vyprávět, co se mi stalo.“      Nato Maria otevřela dveře dokořán, ale místo aby jej nechala vstoupit, opřela se o zárubeň, překřížila nohy, založila si ruce na prsou, upřeně hleděla na Shermana a chichotala se. Na nohou měla kožené lodičky s vysokým podpatkem a černobílým šachovnicovým vzorem. Sherman se v botách moc nevyznal, ale tušil, že tyhle jsou přesně podle poslední módy. Maria si oblékla velmi krátkou, na míru šitou bílou gabardénovou sukni, jež zdůrazňovala její štíhlý pas. Sukně končila dobrých deset centimetrů nad koleny a odhalovala nohy, v Shermanových očích nohy baletky. Bílá hedvábná blůzka odkrývala horní polokoule ňader. Ve světle malinké předsíňky působila její postava jako vystupující reliéf – ty tmavé vlasy, lícní kosti a nádherné rysy tváře, ty výrazně vykrojené rty, krémová blůza a krémová oblá ňadra a ty zářivé, tak nonšalantně překřížené nohy.      „Shermane…“ Šeeermené. „Víš co? Jseš rozkošnej. Přesně jako můj malej bráška.“       To Vládce vesmíru lehce otrávilo, nicméně vešel dovnitř, a když procházel kolem ní, řekl: „Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      Maria pohlédla dolů na psa, který očichával koberec, aniž by ve dveřích změnila postoj. „Nazdar, Marshalle!“ Máršalé. „Marshalle, ty jeden promočenej tlustej saláme.“      „Počkej, až ti povím…“      Maria se rozesmála a zavřela dveře. „Shermane… vypadáš, jako kdyby tě někdo právě… zmačkal,“ udělala rukama gesto připomínající muchlání papíru – „a zahodil.“      „Jo, přesně tak se i cítím. Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      „Úplně jako můj bráška. Každej den chodil ze školy domů s trikem vyhrnutým z kalhot a odhaleným pupíkem.“      Sherman se podíval dolů. Vskutku. Kostkovaná košile se mu vyhrnula z kalhot a byl mu vidět pupík. Zastrčil košili zpátky, ale jezdeckou pláštěnku si nesundal. Nechtěl si tu udělat pohodlí. Nemohl se příliš zdržet. A nevěděl úplně přesně, jak to Marii vysvětlí.      „Brácha se každej den ve škole porval…“      Sherman přestal poslouchat. Mariin bráška už ho unavoval, ani ne tak kvůli tomu, že tím naznačovala, že i on sám je dětinský, ale proto, že o tom pořád mlela. Na první pohled Maria Shermanovi nikdy nepřipadala jako ideál typické Jižanky. Vypadala spíš jako Italka či Řekyně. Ale žvanila jako Jižanka. Slova jí bez ustání vybublávala z úst. Pořád ještě mlela, když Sherman prohlásil: „Víš, zrovna jsem ti volal z budky. Chceš vědět, co se stalo?“      Maria se otočila a přešla pár kroků doprostřed bytu, obrátila se a zaujala pózu s hlavou skloněnou ke straně a s rukama v bok. Bezstarostným způsobem předsadila jednu nohu v lodičce na podpatku před druhou, narovnala ramena, lehce se prohnula v zádech, vypjala ňadra a řekla: „Všiml sis něčeho nového?“      O čem to sakra mluví? Sherman neměl na nic nového náladu. Přesto si ji pečlivě prohlédl. Má nový účes? Nějaký šperk? Kristepane, její manžel ji zasypával tolika šperky, kdo to má pořád sledovat? Ne, musí to být něco v pokoji. Těkal očima kolem. Místnost měla patrně kdysi před sto lety sloužit jako dětský pokoj. Nacházel se tu malý arkýř se třemi křídlovými okny a sedátkem pod nimi. Přeletěl zrakem nábytek… tři stejné staré židle z ohýbaného dřeva, stejný škaredý humpolácký dubový stolek s jednou nohou, stejná stará matrace na pružinovém roštu s přehozem z manšestru a třemi nebo čtyřmi kašmírovými polštářky, jež měly za úkol navozovat vzhled divanu. Celé to místo křičelo – nouzovka. Každopádně se tam ale nic nezměnilo.      Sherman zavrtěl hlavou.      „Vážně ne?“ Maria kývla hlavou směrem k posteli.      Teď to Sherman spatřil. Nad postelí visel malý obrázek v obyčejném rámečku ze světlého dřeva. Popošel o pár kroků blíž. Na obrázku byl nahý muž zezadu. Kresba načrtnutá hrubými tahy černé barvy, způsobem, jakým by snad mohlo malovat osmileté dítě, za předpokladu, že by osmileté děcko něco pohnulo k tomu, aby namalovalo nahého muže. Vypadalo to, že se muž sprchuje, alespoň nad hlavou měl něco, co mohla být hlavice sprchy, ze které se řinuly lajdácky načmárané černé čárky. Zdálo se, že se muž sprchuje v naftě. Byl opálený a na kůži měl nechutné šmouhy levandulové barvy připomínající spáleniny. Taková mazanice… Nechutné… ale z obrazu vyzařovala posvátná záře opravdového umění, a Sherman proto s upřímným ohodnocením zaváhal.      „Kdes to vzala?“      „Líbí se ti? Znáš ho?“      „Koho?“      „Filippa Chirazziho.“      „Ne, neznám.“      Usmívala se. „V Timesech o něm napsali celý článek.“      Sherman nechtěl vypadat jako ignorantský omezenec z Wall Street a znovu si začal to umělecké dílo prohlížet.      „No, má to jistou… jak bych to vyjádřil?… Přímost.“ Bojoval s touhou být ironický. „Kdes to vzala?“      „Filippo mi ho dal.“ Velmi radostně.      „Jak štědré.“      „Arthur si od něj koupil čtyři obrazy, úžasné, ohromné.“      „Ale Arthurovi ho nedal. Dal ho tobě.“      „Chtěla jsem taky jeden. Ty velké patří Arthurovi. Navíc, Arthur by nerozeznal Filippa od… od, nevím od koho, kdybych mu to neřekla.“      „Hm.“      „Tobě se nelíbí, viď?“      „Líbí. Ale popravdě řečeno, jsem vynervovanej. Zrovna jsem udělal zatracenou pitomost.“      Maria přestala pózovat a posadila se na okraj postele aspirující na divan, jako by říkala: „Tak dobře, jsem připravena tě vyslechnout.“ Dala si nohu přes nohu. Sukně se jí vyhrnula až do půlky stehen. A i když její nohy, ty její exkluzivní boky a stehna, zrovna teď nebyly na pořadu dne, Sherman z nich nedokázal spustit oči. V punčochách se leskly. Zářily. S každým pohybem se ta nádhera třpytila.      Sherman zůstal stát. Jak se chystal Marii vysvětlit, neměl moc času.      „Vzal jsem Marshalla na procházku.“ Marshall ležel natažený na koberečku. „Pršelo. A on se začal vzpouzet.“      Když se dostal k části s telefonem, i jen pouhým popisováním celé té události se znatelně rozrušil. Všiml si, že Maria rozrušení, pokud tedy nějaké cítila, úspěšné skrývá, ale Sherman se nedokázal zklidnit. Zaníceně se pustil do emocionálního jádra pudla, do toho, jak se cítil hned potom, co zavěsil – a Maria ho přerušila pokrčením rameny a lehkým mávnutím ruky.      „Shermane, o nic nejde.“ Šérmené, o nic nejdééé. ¨      Zíral na ni.      „Vždyť jsi jen telefonoval. Nechápu, proč jsi prostě neřekl: ,Ach, promiňte, volám přítelkyni Marii Ruskinové.‘ To bych udělala já. Nikdy se nenamáhám Arthurovi lhát. Neříkám mu každou kravinu, ale nelžu mu.“      Mohl by býval použít tak nestoudnou taktiku? Nechal si to projít hlavou. „Hmmmmm.“ ¨      Vyšlo to z něj jako zasténání. „Nevím, jak bych asi mohl jít večer v půl desátý ven s tím, že jdu vyvenčit psa, a pak zavolat a říct: ,Ach, promiň, já jsem vlastně šel ven, abych zavolal Marii Ruskinové.‘“      „Víš, jaký je mezi námi rozdíl, Shermane? Tobě je tvojí ženy líto, ale mně mýho muže ne. Arthurovi bude v srpnu dvaasedmdesát. Když si mě bral, věděl, že mám svoje přátele, a věděl, že mu nejsou sympatický, a on měl zase svoje kámoše a věděl, že ty nemám ráda já. Nemůžu je ani vystát. Všechny ty starý Židáky… Nekoukej na mě, jako bych řekla něco strašnýho! Takhle o nich mluví Arthur. O Židácích a o gójích a mně říká šiksa. Dokud jsem ho nepotkala, nikdy jsem nic z toho neslyšela. To já jsem ta, která si vzala Žida, ne ty, to já musela během posledních pěti let spolknout hromadu těchhle židovskej keců, a tak z toho můžu něco použít, když se mi zachce.“      „Řeklas mu, že tu máš svůj vlastní byt?“ „Pochopitelně, že ne. Řekla jsem ti, že mu nelžu, ale neříkám mu o všech prkotinách.“      „Tohle je prkotina?“      „Není to tak důležitý, jak si myslíš. Je to otrava. Majitel zas dělá povyk.“      Maria vstala, došla ke stolku, vzala z něj list papíru, podala ho Shermanovi a znovu si sedla na kraj postele. Byl to dopis od právnické fi rmy Golan, Shander, Morgan a Greenbaum pro paní Germaine Bollovou ohledně jejího postavení nájemce v bytě s regulovaným nájemným vlastněným společností s ručením omezením Winter Real Properties. Sherman se nedokázal soustředit. Neměl chuť to řešit. Maria pořád odbíhala od tématu. Připozdívalo se.      „Já nevím, Marie. To si musí vyřešit Germaine.“      „Shermane?“ ¨      Usmívala se s pootevřenými rty. Vstala. ¨      „Shermane, pojď sem.“      Popošel k ní několik kroků, ale nechtěl se dostat moc blízko.      Výraz na její tváři napovídal, že ona má na mysli velice blízko. „Ty si myslíš, že máš doma průšvih, ale vždyť jsi neudělal nic jiného, než zatelefonoval.“      „Ha. Já si nemyslím, že mám průšvih, já to vím.“      „No, dobře, takže, když už teda průšvih máš a zatím jsi nic neudělal, třeba bys možná něco udělat měl, protože teď už je to stejně jedno.“ ¨      Pak se ho dotkla.      Bůh Priapus, dosud k smrti vyděšený, povstal z mrtvých.      Natažený na posteli Sherman letmo pohlédl na jezevčíka. Ta bestie vstala z koberečku a šla k posteli. Dívala se na ně a vrtěla ocáskem.      Prokristapána! Nemůže čistě náhodou existovat nějaký způsob, jakým by pes mohl dát najevo… Něco, čím psi dávají najevo, že viděli… Judy se ve zvířatech vyzná. Dělala z každé Marshallovy nálady vědu, až to bylo odporné. Neexistovalo něco, co jezevčíci dělají, když se stanou svědky… Ale potom se jeho nervová soustava začala tavit a bylo mu to jedno.      Jeho veličenstvo, bůh, nejpradávnější z pradávných králů Priapos, Vládce vesmíru, necítil žádné výčitky svědomí.      Sherman si odemkl dveře a schválně tropil větší familiární hluk než obvykle.      „Hodný Marshall, moc hodný.“      Hlučně si svlékal pogumovaný kabát, cinkal přezkami a utrousil několik uf.      Po Judy ani vidu.      Z mramorové haly vedly dveře do obýváku, jídelny a malé knihovny. Každá místnost vyzařovala dobře známé světlo a vycházely z ní odlesky vyřezávaného dřeva, broušeného skla, krémově bílého hedvábí, glazurovaného laku a ostatních dechberoucích a nesmírně nákladných úprav, provedených jeho manželkou, tou aspirující dekoratérkou. Pak si všiml. Veliký kožený ušák, který normálně stál čelem ke dveřím do haly, byl otočen na druhou stranu. Těsně nad opěradlem vykukoval vršek Judyiny hlavy. Vedle křesla stála lampa. Vypadalo to, že si Judy čte.      Postavil se do dveří.      „Tak! Jsme zpátky!“      Žádná odpověď.      „Mělas pravdu. Promokl jsem a Marshall nebyl radostí bez sebe.“      Nepodívala se na něj. Z ušáku se ozval pouze její hlas.      „Shermane, když chceš mluvit s někým jménem Maria, proč místo toho voláš mně?“      Sherman vkročil do místnosti.      „O čem to mluvíš? Když chci mluvit s kým?“      Ten hlas: „Ale proboha živého. Nenamáhej se, prosím, lhát.“      „Lhát – o čem?“ Pak Judyina hlava vykoukla na jedné straně ušáku. Ten pohled, jaký mu uštědřila! Se srdcem v kalhotách se Sherman vydal směrem ke křeslu.      Tvář jeho ženy obklopená aureolou jemných hnědých vlasů byla stažená v čiré agonii.      „Judy, o čem to mluvíš?“      Nejprve nebyla rozčilením schopna slova. „Přála bych si, abys viděl, jak uboze se tváříš.“ „Já netuším, o čem to mluvíš!“      Pronikavý tón jeho hlasu ji rozesmál.      „Takže, Shermane! Vážně tu hodláš stát a tvrdit mi do očí, že jsi sem nevolal a nechtěl mluvit s někým jménem Maria?“      „S kým?“      „S nějakou malou štětkou, pokud bych musela hádat, jménem Maria.“      „Judy, přísahám Bohu, netuším, o čem mluvíš! Venčil jsem Marshalla! Já nikoho jménem Maria ani neznám! Někdo sem volal a chtěl mluvit s nějakou Marií?“      „Aaaach!“ Krátké zaúpění vyjadřující nevíru. Vstala a podívala se mu přímo do očí. „Stojíš tu přede mnou! Myslíš si, že nepoznám tvůj hlas v telefonu?“ ¨      „Možná poznáš, ale dnes večer jsi ho neslyšela. Přísahám Bohu.“      „Lžeš!“ Zle se usmála. „A jsi mizernej lhář. A mizernej chlap. Myslíš si, jak nejsi úžasnej, ale jsi tak ubohej. Lžeš, že je to tak?“      „Nelžu. Přísahám Bohu, vzal jsem Marshalla na procházku a vrátil se sem a prásk – jako, já skoro nevím, co říct, protože vážně netuším, o čem to mluvíš. Chceš po mně, abych souhlasil s negativním předpokladem.“      „Negativní předpoklad.“ Z noblesní fráze odkapávalo znechucení. „Byl jsi pryč dost dlouho. Stihnuls jí dát pusu na noc a pěkně ji uložit do postele?“      „Judy…“      „Stihnuls?“      Sherman odvrátil oči od jejího zuřivého pohledu, zvedl ruce dlaněmi nahoru a vzdychl.      „Poslouchej, Judy, ty se úplně… naprosto… neskonale mýlíš. Přísahám Bohu.“      Upřeně na něj hleděla. Najednou měla v očích slzy. „Ach, tak ty přísaháš Bohu. Ach, Shermane.“ Začínala popotahovat. „Já nehodlám – jdu nahoru. Támhle je telefon. Tak proč jí nezavoláš odsud?“ Hlas se jí zajíkal pláčem. „Je mi to jedno. Je mi to vážně fuk.“      Vyšla z pokoje. Slyšel, jak cestou ke schodišti klapají podpatky po mramorové podlaze. ¨      Sherman šel ke stolu a sesunul se do otáčecí židle od známého anglického návrháře Hepplewhitea. Zrak mu padl na římsu táhnoucí se podél stropu malého pokoje. Z bohatě vyřezávaného indického sekvojového dřeva vystupovaly reliéfy postav pospíchajících po městském chodníku. Judy si římsu nechala vyrobit v Hongkongu za omračující cenu… mých peněz. Pak se předklonil. K čertu s ní. Zoufale se snažil znovu rozdmýchat plameny oprávněného rozhořčení. Rodiče nakonec měli pravdu, že ano? Zasloužil si někoho lepšího. Judy byla o dva roky starší než on a jeho matka řekla, že to může být problém – což, způsobem, jakým to řekla, znamenalo, že to bude problém. A dal na ni? Kdepak. Jeho otec, pravděpodobně odkazuje na Cowlese Wiltona, který měl krátké nezdařené manželství s jakousi neznámou židovskou holkou, prohlásil: „Není zrovna tak snadné zamilovat se do nějaké bohaté dívky z dobré rodiny?“ A dal na něj? Ne, ne, kdepak. A všechny ty roky se Judy, dcera profesora historie ze Středozápadu – profesor historie ze Středozápadu! – chovala jako intelektuální aristokratka – jo, ale nevadilo jí přitom používat jeho peníze a jméno jeho rodiny, aby se dostala mezi tu svou novou společenskou smečku, rozjela to svoje dekoratérské podnikání a skandalizovala jejich jméno a jejich apartmá na stránkách těch sprostých levných plátků, jako byl ten o ženské módě zvaný W a Architectural Digest a další podobné, že? Ó, ne, ani na vteřinku! A co z toho má on? Čtyřicítku na krku hopkající neustále do fi tness centra – ¨      – a najednou ji spatří takovou, jako tenkrát poprvé v tu noc před čtrnácti lety ve Village v bytě Hala Th orndika se zdmi vymalovanými čokoládovou hnědou a ohromným stolem pokrytým obelisky a davem, o hodně více než bohémským, pokud tedy chápal výraz bohémský správně – tu dívku se světle hnědými vlasy a krásnými, velice krásnými rysy a rozevlátými sporými šaty, které tolik odhalovaly z jejího dokonalého útlého těla. A najednou cítí ten nepopsatelný způsob, jakým se spolu dokázali tak dokonale od všeho izolovat a zakuklit se v jeho malém bytě na Charles Street a v jejím bytečku na Západní devadesáté, imunní vůči všemu, co na něj uvalili jeho rodiče, Buckleyova základní škola, střední škola svatého Pavla a Yale – a vzpomněl si, jak jí řekl – v podstatě těmito slovy! – že jejich láska bude nade… vše –      – a teď čtyřicetiletá, vyzáblá a vyhladovělá, cvičením vymustrovaná téměř až k dokonalosti jde s pláčem do postele.      Znovu se ztěžka opřel. Jako tolik mužů před ním nedokázal ustát ženské slzy. Svěsil svoji ušlechtilou bradu až na límec. Sesul se hluboko do židle.      Bezmyšlenkovitě stiskl tlačítko na desce stolu. Žaluziové dveře na napodobenině skříňky z osmnáctého století vyjely nahoru a objevila se obrazovka televize. Další z počinů jeho drahé vzlykající dekoratérky. Otevřel zásuvku stolu, vyndal z ní dálkový ovladač a přístroj zapnul. Zprávy. Starosta New Yorku. Pódium. Rozhořčený černošský dav. Harlem. Potyčky a vřava. Veřejné nepokoje. Starosta se utíká ukrýt. Výkřiky… zmatek… vážně nesmyslné. Naprosto bezúčelné. Pro Shermana to mělo stejný význam jako lehký závan větru. Nedokázal se soustředit. Vypnul televizi.      Měla pravdu. Vládce vesmíru je ubožák, mizera a lhář. (1.) Boston Cracked Shoe look – populární styl mužů z vyšších vrstev v oblasti Nové Anglie během 50.–80. let minulého století. Záměrné nošení starých, neustále dokola spravovaných bot jako doplňku k velmi drahým oblekům. Jednalo se o jisté gesto skromnosti bohatých vzdělaných Američanů, kteří si mohli dovolit koupit cokoliv. (Pozn. překl.)   Tom Wolfe je autorem více než tuctu knih. Mezi nejznámější, u nás přeložená díla patří Kyselinovej test, Ohňostroj marnosti a Muž na vrcholu, a poté další, u nás nepřeložené tituly Im Am Charlotte Simmons a Back to Blood. V roce 2010 získal Tom Wolfe ocenění od Národní knižní nadace za vynikající přínos americké literatuře. Zemřel v roce 2018. Podle knihy Ohňostroj marnosti byl natočen stejnojmenný slavný film obsazený hvězdnými herci, jako jsou Morgan Freeman, Tom Hanks, Bruce Willis a Melanie Griffithová.   Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti. Bourdon 2019, vázaná.

Čas načtení: 2019-09-30 08:49:33

Agrofertizace Sýrie

Je přece docela normální „nepřátelsky převzít“ něco, co není moje. Stačí třeba neplatit faktury či poštvat na konkurenci finanční úřad, případně spřátelené policisty a řádně na ni „zakleknout“. Komu to připomíná uvažování beneficiáře holdingu Agrofert Andreje Babiše (ANO), toho času premiéra české vlády, není daleko do pravdy. Když se ovšem tyto praktiky zcela veřejně přenesou na pole mezinárodní politiky, působí to strašidelně. Přesně tohle se chystá udělat turecký prezident Recep Erdogan (AKP) v případě severní Sýrie. A náš premiér jej v tom na půdě Valného shromáždění OSN veřejně podpořil. Ne, že by se to v praxi nedělo, ale přece jen, pojmenovat to takto bez obalu je docela „chucpe“. Andrej Babiš veřejně před zástupci všech zemí světa podpořil plán tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana na vytvoření „bezpečné zóny pro uprchlíky“ na severovýchodě Sýrie. Ta země není Erdoganova a není ani neobydlená. „Zakleknout“ na ni Erdogan ale hodlá určitě. Už drahně let hovoří o tom, že teroristy ze severní Sýrie, tedy Kurdy vedené Svobodné demokratické síly (SDF), je třeba eliminovat, tedy zlikvidovat. Staví je tak prakticky stejnou úroveň jako ty, proti nimž Kurdové a jejich vojenské jednotky, kromě kurdsko-arabsko-křesťanských SDF především jejich hlavní Lidové obranné jednotky (YPG/YPJ), od vzniku Islámského státu (IS) bojovali. Turecko rozšiřuje své požadavky Naposledy předvedl eliminaci kurdského živlu v syrské enklávě Afrín, kterou loni v březnu zhruba po tříměsíčních bojích dobyla jeho armáda spolu spolu s protureckými džihádisty z fronty an-Nusra a vojáků kdysi protiasadovské opoziční Svobodné syrské armády (FSA), z nichž se mezitím stali kovaní džihádisté těžko rozeznatelní od pravověrných příslušníků IS. Zpráva OSN, zastíněná na Valném shromáždění klimatickou krizí a syndromem Gréta, zkonstatovala, že v Afrínu dodnes dochází k četným válečným zločinům a zločinům proti lidskosti, jako jsou únosy, znásilňování, mučení a vraždy. A to s jediným účelem: vyhnat kurdské obyvatelstvo, které tam ještě zůstalo poté, co z kantonu Afrín uprchlo 150 tisíc lidí! Ve své řeči na půdě OSN minulý týden, z níž části cituje Thomas Pany ve svém článku „Erdogan chce bezpečnostní zónu v Sýrii až po Deir ez-Zor“ na webu Telepolis, Erdogan své požadavky zřetelně rozšířil. Je známo, že žádá 30 kilometrů hlubokou bezpečnostní zónu, která by podle jeho představ musela pokrýt více než 480 kilometrů čtverečních podél hranice s Tureckem, aby tam mohly být přesídleno jeden až dva miliony syrských uprchlíků z Turecka. Ve svém projevu se však ohledně své vize značně „rozpřáhl“. Řekl, že rozšíření bezpečnostní zóny až po Deir ez-Zor by umožnilo návrat až tří milionů syrských uprchlíků do vlasti. Dokonce mával před kamerami fotografií utopeného chlapečka Aylana Kurdího, která v roce 2015 spustila soucit západního světa, a přitom tvrdil, že jeho plán dalším takovým tragédiím může zabránit. Thomas Pany píše: „Politický záměr za touto bombastickou předehrou odhalil až poté, co připravil své publikum na odvážný požadavek, tedy mimořádnou pomoc Turecku. Dvanáct milionů Syřanů prý bylo válkou vyhnáno ze svých domovů, šest milionů uprchlo do jiných zemí a Turecko bylo touto krizí podle Erdogana postiženo nejvíce. Země přijala celkem pět milionů uprchlíků, z nichž 3,6 milionů pochází hlavně ze Sýrie. Turecko investovalo do pomoci uprchlíkům údajně již 40 miliard dolarů, tvrdí Erdogan. Evropské země podle něj zaplatily jen zlomek této ceny. Takto to nemůže jít dál, Turecko potřebuje podporu, finanční i pomoc s vyvořením „bezpečné zóny“, jinak mu nezbyde nic jiného než poslat uprchlíky dál do Evropy.“ Erdogan ovšem decentně zamlčel, že se jedná o kus Sýrie, který je bohatý na vodu, ropu a cement a kde se produkuje hodně obilí a potravin. Rojava, jak této části říkají Kurdové, nyní oblast pod kurdskou správou, by se mu velmi hodila, obzvláště poté, co už Turecko nemůže obchodovat s ropou kradenou Islámským státem, jak činilo po celou dobu jeho existence. Erdoganovy sliby nemají žádnou váhu Tvrzení, že se jedná o jedinou cestu, jak zastavit příliv uprchlíků do Evropy a zmírnit jejich utrpení, může uvěřit jen ten, kdo se na poli mezinárodní politiky ocitl včera nebo se rozhodl Erdogana podporovat s nadějí, že Turecko se nějak „odvděčí“. Třeba že vrátí alespoň něco z miliardového tureckého dluhu za nedokončenou elektrárnu Adularya. Kdo pozoruje politiku tureckého autokrata delší dobu, ale dobře ví, že s Erdoganem lze jednat jen z pozice síly. Jeho sliby nemají váhu ani papíru, na který jsou protokolárně zapsány. Sliby českému premiérovi nebudou výjimkou. Tady bude spíše platit rčení, že „každý najde svého mistra“. Tentokrát ohledně metod, jak s naprostou bezohledností dosáhnout svého. Vznik zóny, do které mají být přesídleni syrští uprchlíci, už má Erdogan domluvený s Ruskem a s Íránem. Kdo zatím pořád překáží, jsou američtí vojáci, kteří jsou v Rojavě i po ukončení přímých bojů s Islámským státem a dobytí jeho poslední bašty v oblasti Deir ez-Zor. Tíhu pozemních bojů ale nesli převážně Kurdové. Oni přinesli nejvíc obětí. Bránili svou vlast a své místo pro život. Do turecké zóny by spadla i města, která ubránili před IS, jako je Kobání a další velká města, například Kamišlí a Derik. Na hřbitově v Kobání jsou tisíce hrobů obránců města. Stačí pohled na mapu, kterou Erdogan v OSN mával, a každému je jasné, k jak obrovským demografickým změnám by to vedlo. K vyhnání dalších milionů lidí, k dalším etnickým čistkám, mučení a vraždám. Sami uprchlíci by se v zóně ocitli ve velmi nezáviděníhodném postavení. Není pochyb, že stejně jako v Afrínu by značnou část „nových obyvatel Rojavy“ tvořili džihádisté, promíchaní s civilisty. Tedy ti, kteří v současné době prchají před Asadovou armádou z Idlíbu. Teror by tedy nepochybně dopadl i na skutečné uprchlíky. Znamenalo by to i naprostou arabizaci oblasti a konec projektu Rojavy jakožto samosprávného celku s demokratickou, i když jistě ne dokonalou správou. Konec projektu Rojavy jako území, kde jsou jako v jednom z mála míst na Středním východě ženy rovnoprávné s muži a kde mají při správě území zastoupení i místní Arabové a asyrští křesťané. Kde má každý národ právo na vzdělání ve svém jazyce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mimochodem, kurdská samospráva se přijetí lidí, kteří z oblasti pocházejí, nijak nebrání, naopak. Těch je mezi uprchlíky ale asi pouze deset procent. Ostatní se nechtějí vrátit na území pod správou syrského režimu z politických, pokud jsou známí odpůrci Asada, ale i z jiných důvodů. Aby nemuseli nastoupit do armády, mnozí z nich pak mají jistě na svědomí i jiné než „politické“ zločiny. Jak už jsem napsala výše, původní protiasadovskou opozici prakticky ovládli džihádisté. Erdogan možná i kvůli přítomnosti koaličních sil v severní Sýrii přehodnotil své hrozby vojenským útokem. Místo toho se hodlá zaštítit podporou evropských států, aby dosáhl prakticky téhož. Nutně se potřebuje zbavit syrských uprchlíků, kteří už jsou majoritní tureckou většinou přijímáni s nelibostí, i proto, že jsou ochotni pracovat za nižší mzdy. Ekonomická situace země je všechno jen ne dobrá. Vládnoucí turecká strana AKP se štěpí poté, co z ní odešel bývalý premiér Ahmet Davutoglu, který zakládá vlastní novou stranu. Opoziční republikánská strana CHP získala starosty velkých měst včetně Istanbulu a Ankary. Blíží se doba, kdy bude po opakovaných rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) z vězení propuštěn bývalý předseda prokurdské levicové strany HDP Selahattin Demirtas. A Erdogan nutně potřebuje úspěch v zahraniční politice. Podpoříme rozhodování "o nás bez nás"? „Podruhé ve dvou dnech jsem se viděl s tureckým prezidentem Erdoganem a potvrdil mu, že země V4 podporují výstavbu bezpečnostní zóny v severní Sýrii,“ napsal Babiš na twitteru po bilaterální schůzce s odkazem na další země visegrádské čtyřky, kterými jsou vedle Česka také Slovensko, Polsko a Maďarsko. Nevím, zda může mluvit za všechny země V4 a doufám, že ne všechny přijmou podporu Erdogana a jeho péči o blaho uprchlíků a Evropy za svou. Hlavně proto, že jeho plánovaná „bezpečná zóna“ žádnou bezpečnou zónou nebude. Pokud vznikne, bude to jen další ohnisko války a bojů mezi Kurdy a tureckou armádou, místo, odkud budou lidé prchat ve velkém. Zastavení uprchlické vlny to nepřinese, přímo naopak. Pokud tedy Babiš cílí na své voliče s tím, že „zachrání Evropu před uprchlickou vlnou“, doufám, že se mine cílem. Měl by si uvědomit, že zrovna naše země se svou historií a smlouvami, kdy se rozhodovalo o nás bez nás, by nemusela být mezi těmi, které posvětí „etnické vyčištění“ národa s historií ještě daleko tragičtější. Ani kdyby se nám vrátilo pár miliard, které stejně umíme báječně prošustrovat, „nepřátelské převzetí“ Rojavy bychom podporovat neměli. Navíc se tím zhola nic nevyřeší.

Čas načtení: 2019-08-13 17:52:36

Předhodí Západ Erdoganovi kurdskou Rojavu jako oběť na oltář setrvání Turecka v NATO?

Za zády Kurdů se Američané dohodli s Turky na zřízení bezpečnostní zóny na území kurdské autonomní oblasti Rojava na severu Sýriie. Z pásma, jehož hloubka zatím není známá, by měly být odsunuty kurdské jednotky YPG/YPJ, které nesly hlavní tíhu bojů proti Islámskému státu (IS). Tím by se velká kurdská města jako Kamišlí a Kobání stala bezbrannými proti turecké anexi nebo přesunutí tisíců džihádistů z Turecka. Kurdská autonomie v oblasti Rojava by zřejmě vzala za své rovněž. Ve středu 7. srpna se USA a Turecko prakticky dohodly, že umožní vznik "nárazníkové zóny" mezi Tureckem a Sýrií dlouhé 400 kilometrů. O její šířce zatím není nic známo. "Jde o diplomatické vítězství Turecka a jasný ústup USA, čehož důsledky bude třeba ještě zhodnotit. Po dohodě mezi partnery NATO, uzavřené ve středu, o zřízení ,bezpečnostní zóny‘ na území syrských Kurdů zvané Rojava reagovaly finanční trhy značným posílením turecké liry – i když v pátek nebyly oznámeny žádné podrobnosti o dohodě. Turecká vláda se tak výrazně přiblížila svému cíli, což je ‚vyčistit‘ syrský příhraniční prostor od kurdských milic YPG, které označuje jako ‚teroristy‘, a obsadit nové oblasti," konstatuje Frank Nordhausen v článku na webu Frankfurter Rundschau z 12. srpna nazvaného Sýrie – Turecko a USA se dohodly – nyní hrozí nová válka, který zatím nejlépe vystihl podstatu současné situace. Turecko žádnou bezpečnostní zónu nepotřebuje Syrský režim vyjádřil ostrý protest, což některým (i českým) komentátorům stačilo, aby dohodu oslavovali s tím, že bylo zabráněno válce. Podle jednoduchého hesla, že když je Bašár Asad proti, musí to být dobré. Ano, dohoda zabránila bezprostřenímu vpádu turecké armády do západní části Kurdistánu spadající pod Sýrii, tedy Rojavy, ale za jakou cenu, to ještě nikdo neví. Erdoganovy plány jsou ale dostatečně známé na to, aby si někdo dělal iluze. Protože se cítí "ohrožen" syrskými Kurdy a jejich milicemi, potřebuje nutně Kurdy od hranic s Tureckem vyhnat a nastěhovat tam syrské uprchlíky blíže neurčeného složení, kterých je v Turecku asi 3,6 milionu – těch legálních – a na které obyvatelstvo Turecka reaguje stále neliběji. Dokonce to Erdoganovi poradci vyhodnotili jako jeden z důvodů, proč vládnoucí Strana spravedlnosti a pokroku (AKP) ztratila v letošních komunálních volbách některá velká města včetně Ankary a Istanbulu. To je hlavní nebezpečí "bezpečnostní zóny", kterou po zuby ozbrojené Turecko nutně potřebuje na obranu před "kurdskými teroristy". Už to, že USA v oficiálním komuniké k dohodě vyjádřily pochopení pro obavy svého partnera v NATO, ukazuje, že plně akceptují absurdní turecké argumenty. Turecko ve skutečnosti žádnou bezpečnostní zónu nepotřebuje – hranice má opevněné, ohrazené zdí, na každých sto metrech je hlídka, za zdí druhá největší armáda v NATO. Kurdské milice ani Svobodné demokratické síly (SDF), které hrály rozhodující roli v pozemním boji proti tzv. Islámskému státu, nemají nejen plány, ale ani prostředky na to, aby vpadly do Turecka. Ani partyzánský boj není díky důkladnému opevnění možný, dokonce i s pašováním je konec. Rodiny rozdělené zdí se už nemohou stýkat. Erdogan potřebuje odvrátit pozornost od domácích ekonomických problémů, přemístit až 700 tisíc syrských uprchlíků z vnitřního Turecka a hlavně – obává se politických důsledků vzniku kurdského kvazistátu na území Sýrie. Získaná území dobrovolně nevrátí "Zatím je stále zdá obtížné si představit, že Washington umožní turecké armádě překročit hranici s Rojavou bez omezení a vytvořit tak podmínky podobné těm ve dvou již existujících protektorátech Ankary v Sýrii. Pokud však Američané nehrají jen o čas, ale skutečně se skloní se před invazí tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, znamená to druhou zradu kurdských spojenců YPG v boji proti teroristickým milicím ‚Islámský stát (IS)‘. Washington v roce 2018 nezastavil turecký útok na kurdský kanton Afrín. Od té doby tam turečtí vojáci společně se syrskými džihádisty vyhánějí kurdské a křesťanské obyvatele a usazují syrské Araby," pokračuje Frank Nordhausen. Není ale až tak nemožné, že to USA nakonec připustí, jak ukazuje naše vlastní historie. Už mnohokrát mě v souvislosti s Kurdistánem napadla podobnost s Mnichovskou dohodou. O nás bez nás. O Kurdech bez Kurdů. O Sýrii bez Syřanů. Vynucené odstoupení území a posléze začlenění do jiného státního celku. U kurdského Afrínu a arabské oblasti Jarabulus, oficiálně patřící k provincii Aleppo, je to už dané. Turecko území, která jednou získalo, dobrovolně nevrátí. Je úplně jedno, jak široké domluvené "nárazníkové pásmo" bude. Velká města s většinovým kurdským obyvatelstvem a správní centra – jako Kobání a Kamišlí – leží ve vzdálenosti stovek metrů či několika kilometrů od hranic. Jejich ztráta by znamenala zánik autonomního území Rojava i konec uspořádání, kde, ať si o tom myslíme co chceme, existují demokratické struktury a emancipace žen jinde na Středním východě většinou nemyslitelná. Islámský stát se reorganizuje Francouzský web Humanite.fr zveřejnil článek Pierra Barbancey o "dohodě za zády Kurdů", kde cituje stanovisko Kurdské demokratické rady ve Francii: "Pro Kurdskou demokratickou radu ve Francii je nepřijatelná konkrétně ztráta velkých měst autonomní správy severní a východní Sýrie od Dêrika po Kobání. Zóna by procházela hlavním městem Kamišlí/Qamishli. Tato oblast by se dostala pod tureckou kontrolu Erdogana a jeho diktátorskou moc. Mimochodem, umožnilo by to turecké moci převzít kontrolu nad vzácnými ropnými poli Rumeilan poblíž hranic." Ropa se vždycky hodí. Turecko pilně obchodovalo s IS a mnoho lidí tam na kradené syrské ropě zbohatlo, včetně Erdoganovy rodiny. Takhle by jim zdroje zůstaly. To vše se děje v době, kdy nejen syrští Kurdové varují, že Islámský stát zovu sílí. Hannes Heine píše v článku na webu Tagesspiegel.de: "Syrští Kurdové varují před obnovením Islámského státu (IS) a hrozícím  hromadným útěkem džihádistů. Podle informací Tagesspiegelu se příznivci IS reorganizují v zadržovacích střediscích v kurdské autonomní zóně v severní Sýrii a v úkrytech ve východním Iráku. O víkendu byli údajně napadeni američtí vojáci v irácké Ninawě, jeden Američan údajně zabit. Regionální vláda kurdské autonomní zóny v sousední severní Sýrii se také připravuje na turecký útok. Kurdsko-asyrsko-arabské jednotky SDF by pak byly přesunuty na téměř 600 kilometrovou hranici s Tureckem – a staženy z vnitřku, kde jsou aktivní buňky IS. Syrští Kurdové také drží přibližně 12 tisíc bojovníků IS a 75 tisíc příbuzných, kteří by pravděpodobně byli v případě války s Tureckem propuštěni." Není náhoda a není to ani poprvé, kdy se IS reorganizuje v době hrozícího tureckého útoku. Turecko de facto bylo a je spojencem IS, obchodním a ideologickým určitě. A rozeznat umírněné džihádisty v tureckém žoldu od těch neumírněných, kterých je v tureckém žoldu tak jako tak nejméně 40, je podle syrských zdrojů těžko splnitelný úkol. V době, kdy hrozí znovuzrození IS, dovolí Západ Turecku zakročit proti Kurdům, spojencům v koalici proti Islámskému státu, ve jménu členství Turecka v NATO? To vojska NATO obsadí část Sýrie, nejen Turecko. To NATO umožní útěk desetitisíců džihádistů a rozhoření nové války. Zbrojařské koncerny (včetně ruských), které vyzbrojují všechny strany konfliktu, budou spokojené. Erdogan vydírá a vyhrožuje Ještě jednou Frank Nordhausen: "Syrští Kurdové však nejsou bezbranní. Za velkých obětí hráli stěžejní roli v porážce IS a mohou mobilizovat 100 tisíc zkušených bojovníků. Ohlásili plány na otevření fronty podél 600 kilometrové hranice v případě tureckého útoku a mají moderní americké zbraně. Je také dost dobře možné, že si na pomoc povolají syrský režim. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Otevření nové fronty v syrské válce a soustředění syrských uprchlíků v nárazníkových zónách vytváří nové konflikty. V Sýrii není nutná žádná dvoustranná bezpečnostní zóna, ale realizovatelné mírové řešení, které zahrnuje všechny strany – samozřejmě i Kurdy. Světová komunita v současné době sleduje syrské utrpení pouze apaticky pomocí humanitárních agentur OSN. O to výraznější je ticho Evropské unie ohledně konfliktu, který přímo ovlivňuje její zahraniční prostor. Protože nová válka v Sýrii znamená mnoho nových uprchlíků." Erdoganova taktika zkrátka nemá chybu. Tu vydírá, tu vyhrožuje, že vypustí uprchlíky a kdyby náhodou došli, promptně si vyrobí další. Vydírá Evropu, vyhrožuje Američanům a slibuje Putinovi. A od všech kupuje zbraně. A všichni mu baští z ruky. Vynikající taktika autokrata, který se netají svými plány na vytvoření novoosmanské říše. A v tom mu IS rozhodně nepřekáží, naopak. Kdo však v prostoru vadí, jsou Kurdové. Už tam podle dohod po první i druhé světové válce vlastně dávno neměli být.... Jsou černým svědomím "civilizovaného světa". Jejich zkázou přivodíme ale i tu svou. Jak řekl francouzský dobrodruh a spisovatel Patrice Franceschi, který delší dobu strávil v syrské Rojavě, pro web Franceinter.fr: "Když vidíte, co Turci, spojenci Daesh, dělali po celou válku, je třeba říci, je to tak, můžeme se o Kurdy jen bát, o naše přátele, naše spojence a vše, co představuje jejich sociální projekt: demokracie, rovnost pohlaví, sekularismus atd. (...) Daesh (IS) je stále stejně hrozivý, tam stejně jako tady. Když opustíme turecké hradby, které byly zřízeny za posledních několik let, najdeme tam jen Daesh a pak terorismus ve Francii, protože je vše spojeno."

Čas načtení: 2024-04-20 07:00:01

Putin se po Ukrajině vrhne na země NATO a povzbudí Čínu. Střet s USA se blíží, říká generál Šedivý

Hranice NATO nejsou nedotknutelné, Vladimira Putina posiluje i nejednotnost Západu v pomoci Ukrajině. „Zásadním problémem je zdlouhavost politických jednání a následných politických rozhodnutí. Často se vedou jednání až do okamžiku, kdy už je na Ukrajině téměř pozdě,“ vysvětlil Čtidoma.cz bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky generál Jiří Šedivý. Dlouhodobě hovoří o tom, že je potřeba Ukrajině ihned dodat veškeré zbraně a techniku, kterou v boji s okupanty potřebuje. To se ale podle odborníka bohužel neděje, a když ano, tak pomalu. Ukrajina musí dostat vše, co potřebuje Přitom i hlasy dalších expertů jednoznačně říkají, že pokud by Putin Ukrajinu ovládl, bude to jen zastávka na jeho mnohem delší a krvavější cestě. „Nepochybuji o tom, že kdyby mu bylo dovoleno obsadit Ukrajinu, překročí hranice některé ze zemí NATO,“ uvedl pro CNN bývalý viceprezident USA Mike Pence. Ukrajina musí počítat s tím, že válku nevyhraje, říká generál Šedivý. Mluví o devastaci a bídě národa Číst více Penceovy komentáře přicházejí v době, kdy ve Sněmovně reprezentantů probíhá boj o to, zda se podaří prosadit balíček zahraniční pomoci, který by Ukrajině zajistil finance. Předseda Sněmovny reprezentantů Mike Johnson, který čelí značnému tlaku od zastánců tvrdé linie republikánské strany, řekl, že na stůl položí sérii zákonů o zahraniční pomoci. Pence ho za to veřejně pochválil. Také generál Šedivý má jasno v tom, že negativní scénář, ve kterém Putin útočí na země NATO, má jasné východisko: „Lze tomu zabránit jediným způsobem, a to urychleným dodáním potřebné výzbroje, kterou Ukrajina potřebuje,“ potvrdil pro náš web bývalý elitní voják. Střet Číny a USA se blíží Pence před pár dny na zasedání v Bruselu varoval, že pokud Putin uspěje při invazi na Ukrajinu, bude třeba aktivovat článek 5 (útok na jednoho člena NATO je útokem na všechny). Také varoval, že případný Putinův úspěch „uvede do pohybu dominový efekt, který by povzbudil autoritářské režimy“. Například Čína by mohla podniknout invazi na Tchaj-wan, která se v některých politických a armádních kruzích bere za hotovou věc, a otázkou má být pouze to, kdy se tak stane. „Čínský prezident Si Ťin-pching dal armádě pokyn, aby se připravila na válku. To bylo v roce 2022 s tím, že o pět let později by měly být přípravy hotové. Takže je možné předpokládat, že se střet blíží,“ potvrdil Čtidoma.cz generál Šedivý. Západní politici viděli jen dolary O tom, že Ukrajina je lakmusový papírek, který může ukázat, jakým směrem se svět bude dál ubírat, už asi není sporu. Západ by měl dbát varovných signálů, krvavou řeží na Ukrajině je snad poučen a nebude opakovat chyby z minulosti. Celá řada indicií totiž jasně ukazovala na to, že Putin se nezastaví před ničím. Západní politici však ve jménu proudící ropy, plynu a dolarů zavírali oči před vraždami novinářů a porušováním lidských práv. Ruskému diktátorovi se klaněli na chodbách v Bruselu a považovali si, když je poctil svou návštěvou. „Podle Putinova názoru byl rozpad SSSR největší katastrofou dvacátého století. Svoje odhodlání vrátit ‚staré pořádky‘ demonstroval už v roce 2008 v krátké válce s Gruzií, kdy Rusko obsadilo Jižní Osetii, a od roku 2014 dobře známou situací na východní Ukrajině a anexí Krymu,“ upozornil pro Čtidoma.cz generál Šedivý. Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři Číst více Hanba pro svět a demokracii Máslo na hlavě mají i USA, což nepřímo přiznal i Mike Pence. „Toto je pro naši zemi skutečný test. Potřebujeme se zase narovnat. Musíme si uvědomit, že jsme vůdci svobodného světa, je třeba vyslat jasnou zprávu, že budeme stát pevně za svobodou,“ uvedl bývalý viceprezident a vyzval Kongres, aby schválil americkou pomoc Ukrajině. Otázka je, jak moc jeho slova padnou na úrodnou půdu. Tím spíš že je možné, že v USA se bude hlasovat o pomoci zvlášť pro Ukrajinu a zvlášť pro Izrael. Tuto variantu prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj označil za hanbu pro svět i pro demokracii. Nutno říct, že není daleko od pravdy. Ukrajinci by právem mohli cítit hořkost a obavy, že je svět hází přes palubu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Raketomet Uragan: Ruská vichřice se valí Ukrajinou. Obránci na něj našli ráznou odpověď.

Čas načtení: 2024-04-27 07:05:01

Požadavky ukrajinského prezidenta nejsou reálné, říká generál Šedivý. Kritizoval evropské politiky

Jedná se o zcela odlišná bojiště. Ukrajina zkrátka není Izrael, srovnávat se nedají ani geografické podmínky. „Uvádí-li prezident Zelenskyj, že Ukrajina má právo na stejnou obranu svého nebe jako Izrael, není to správné. Izrael dlouhou dobu buduje svoje systémy obrany izraelského vzdušného prostoru, do kterého vložil a vkládá velké objemy financí. Vyvinul a implementoval tak velmi účinný systém, který mu závidí nejeden bohatší stát. To o svých ozbrojených silách prezident Zelenskyj nemůže říct,“ vypočítával pro Čtidoma.cz generál Jiří Šedivý. Zapojení dalších spojenců na Ukrajině Ukrajina je závislá na pomoci států, které ji podporují, především pak na USA a na systémech Patriot. „Od spojenců dostala Ukrajina několik různých systémů, většinou staršího data výroby. S tím je spojena i nižší schopnost těchto systémů. Patrioty jsou sice účinné, ale není jich dostatek vzhledem k rozsáhlému území, které by měly bránit.“ Izrael udělal v Gaze mnoho chyb, říká generál Šedivý. Promluvil o přímém zapojení USA do bojů Číst více Další rozdíl je podle Šedivého v možnosti použít k obraně izraelského území i letectvo spojenců židovského státu, tedy USA, Velké Británie a Francie. „Na území celé Ukrajiny by bylo potřeba zapojit i další spojence, například Španělsko, Německo, Holandsko atd. To je také vyloučeno, alespoň dnes. Jedná se tedy o diametrálně odlišné podmínky, které nelze stavět do jedné roviny.“ Angažuje se Západ dostatečně v pomoci Ukrajině? Prezident Zelenskyj se dost možná snažil naznačit opak… Rozhodně nemám dojem, že by se Západ nezapojoval a Ukrajinu nepodporoval. Právě naopak. Již od roku 2014 se západní státy různými cestami snažily pomáhat Ukrajině bránit se ruské agresi. A od invaze v únoru 2022 se na pomoci podílí téměř všechny státy „západního světa“. Ta je poskytována ve všech oblastech, které Ukrajina potřebuje. Je nutné rovněž uvést, že i tyto státy mají své limity, které Ukrajinou požadované finanční i materiálové prostředky omezují. Ukrajina od doby zahájení Ruské agrese dostala stovky kusů těžké techniky a další dostane. Dostala požadované stíhačky, nejdříve sovětské provenience, které byly v armádách bývalého bloku Varšavské smlouvy, dnes se ukrajinští piloti intenzivně cvičí na F-16 a dá se předpokládat, že se konečně dostanou na bojiště. Ukrajina dostala řadu dalších zbraní a zbraňových systémů, včetně nejpokročilejších prostředků PVO nebo raketometných systémů dlouhého dosahu. Podle některých lidí je to ale stále málo… Nelze si ale přece představovat pomoc tak, že evropské armády předají svoji výzbroj Ukrajině a zůstanou bez náhrady. To sice v případě dělostřelectva učinilo Dánsko, které na bojiště poslalo všechny své dělostřelecké systémy Caesar, ale má vyřešenou jejich náhradu. To samé se týká protiraketových systémů Patriot. Požadavek prezidenta Zelenského daleko přesahuje možnosti evropských států a není reálný. Někteří politici jsou s ním ale na jedné vlně. Možná jako by neznali opravdový stav, souhlasíte? Bohužel to tak je. Někteří politici, jako je například pan Borrell, nemají přehled o skutečném stavu, a přesto vydávají doporučení, která nelze splnit. To vytváří dojem, že Ukrajině nepomáháme tak, jak potřebuje. Ale vezměte si i to, že před pár dny americký Kongres uvolnil téměř 61 miliard dolarů na pomoc Ukrajině, což je mimochodem dvakrát větší pomoc než Izraeli. I když je v té souvislosti nutné uvést, že ne celý rozsah této pomoci půjde přímo na vojenskou pomoc Ukrajině, ale je strukturovaný do několika balíků.  Služba vlasti za komunistů očima pamětníka: Ožralý velitel a buzerace mezi důstojníky Číst více Takže hlasy, že Izrael je více podporován než Ukrajina a že ukrajinským vojákům musí být hodně smutno, odmítáte? Jednoznačně, protože to není pravda. I když se několik států podílelo na odražení íránského vzdušného útoku na Izrael, nelze z tohoto vyvodit, že Izrael je podporován více než Ukrajina. Už z toho důvodu, že charakter války na Ukrajině neumožňuje přímé zapojení armád států Západu. To by nevyhnutelně vedlo k eskalaci a válce, která by měla ve finále charakter války jaderné. Navíc západní státy se nezapojují do pozemní operace ani nedodávají v masovém měřítku zbraně Izraeli. Není to ani potřeba. Izrael potřebuje jen munici do houfnic a tanků a rakety. Prezident Biden potvrdil, že Spojené státy budou stát za Izraelem, pokud bude napaden, ale většina obranných opatření je v rukou Izraelců. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Víte, kolik váží Země? Tipněte si, je to vážně síla.

Čas načtení: 2024-07-26 07:55:09

Plýtvání hodnotami je globální problém

Když motor nemá palivo nebo elektřinu tak se zastaví ale od člověka společnost požaduje aby se nezastavil když nemá to co potřebuje a proto zde nic optimáně nefunguje! Tvoje myšlenka je velmi zajímavá a trefná. Srovnání člověka s motorem je výstižné, protože stejně jako motor potřebuje palivo nebo elektřinu, člověk potřebuje různé zdroje, aby mohl …Pokračovat ve čtení Plýtvání hodnotami je globální problém

Čas načtení: 2024-12-05 15:04:33

Juniper Hill: Na úpatí [Devney Perry / Pavel Dobrovský - Beta]

Memphis Wardová přijíždí do Quincy v Montaně v pátém nejhorším dni svého života. Potřebuje sprchu. Potřebuje se najíst. Potřebuje si zachovat zdravý rozum. Protože stěhování přes celou zemi s novorozenětem prozatím vypadá jako nejšílenější rozhodnutí

Čas načtení: 2024-12-13 14:24:19

Juniper Hill: Na úpatí [Devney Perry / Pavel Dobrovský - Beta]

Memphis Wardová přijíždí do Quincy v Montaně v pátém nejhorším dni svého života. Potřebuje sprchu. Potřebuje se najíst. Potřebuje si zachovat zdravý rozum. Protože stěhování přes celou zemi s novorozenětem prozatím vypadá jako nejšílenější rozhodnutí

Čas načtení: 2024-12-26 16:00:09

Cesta přes celou zemi za hříšným snem

Cesta za lepším životem je pro Memphis Wardovou nesmírně náročná. Ani na jejím konci ale nečeká oddech a úleva. Do života jí vstoupí dokonale krásný muž, jenž pro ni navždy bude jenom snem. Nebo ne? Memphis Wardová přijíždí do Quincy v Montaně v pátém nejhorším dni svého života. Potřebuje sprchu. Potřebuje se najíst. Potřebuje si

Čas načtení: 2025-04-28 10:30:00

Apple přesune výrobu iPhonů do Indie. Přesto kvůli jednomu produktu potřebuje Čínu

Apple kvůli clům řeší velký přesun výroby do Indie Před rokem 2027 toho ale nebude plně schopný Co víc, pro velké novinky na 20. výročí stále potřebuje Čínu Po událostech s tarify cel, které rozpoutal zkraje dubna americký prezident Trump, přijaly tamní společnosti jistá opatření. Nejvíce se mohou cla dotknout společnosti Apple, pro kterou jsou továrny v zemích s nejvyššími cly naprosto stěžejní. Hlavně pak Čína, na kterou Trumpova administrativa ustálila cla na 145 %. Podle informací agentury Bloomberg se Apple obratem začal více zajímat o rozšíření výroby v Indii. Přečtěte si celý článek Apple přesune výrobu iPhonů do Indie. Přesto kvůli jednomu produktu potřebuje Čínu

Čas načtení: 2024-02-16 09:00:00

Bývalý íránský představitel naznačuje existenci programu vývoje jaderných zbraní

Teherán udržuje program jaderných zbraní, naznačil bývalý vysoký íránský představitel v rozhovoru vysílaném 12. února. Írán překročil "všechny prahy jaderné vědy a technologie", řekl Alí Akbar Sálehí, který dříve působil jako íránský ministr zahraničí (2010-2013) a šéf Íránské organizace pro atomovou energii (2009-2010, 2013-2021). "Zde je příklad: Představte si, co auto potřebuje; Potřebuje podvozek, motor, volant, převodovku. Ptáte se, jestli jsme vyrobili převodovku, já říkám, že ano. Vyrobili jsme motor? Ano, ale každý z nich slouží svému vlastnímu účelu."

Čas načtení: 2024-01-25 00:00:00

Konference Táta v 21. století – Důležitost pro dnešní generaci

Dítě potřebuje pro zdravý vývoj oba rodiče. Nejen mámu, ale i tátu. Táta by měl dítěti předávat hodnoty a mužskou perspektivu. A na to potřebuje přítomnost a čas.

Čas načtení: 2019-04-13 19:42:31

Těhotenská jóga pomůže připravit tělo na změny i na porod samotný

Každá nastávající maminka se potřebuje cítit hlavně dobře a pohodlně. S těhotenstvím přichází změny, na které je potřeba tělo pořádně připravit. Výborně vám s tím může pomoci cvičení těhotenské jógy, která je přizpůsobena přesně těm potřebám, které každá "těhulka" potřebuje.

Čas načtení: 2023-09-01 21:16:01

Kolik místa potřebuje výroba elektrické energie?

Výroba elektřiny je v moderní společnosti klíčová. Různé formy energie přeměňujeme na elektrickou, která je nezbytná pro napájení domácností i průmyslu. Každý z těchto zdrojů má své výhody i nevýhody, ale hlavně specifické nároky na prostor. Věděli jste, že…? Zdroj: energyminute.ca The post Kolik místa potřebuje výroba elektrické energie? first appeared on NejInfografiky.cz.

Čas načtení: 2023-12-07 18:06:18

6 tipů pro správnou letní péči o pleť a pokožku

Známe to všechny. Extrémy počasí nemá naše pleť ani trochu ráda. V zimě póry trpí pod studeným mrazem, větrem a v přetopených místnostech, v létě naopak pleť dostává zabrat kvůli ostrému slunci, vysušenému vzduchu z klimatizace a přechlorovaným bazénům. V obou případech dochází k nadměrnému přesušení pokožky, která pak časem ztrácí elasticitu a rychleji stárne. A docílit nepružné, nezdravě vypadající kůže určitě nechceme. Co tedy s tím? Je potřeba se o naši pleť s láskou starat a denně jí věnovat alespoň minimální péči. A v létě obzvlášť! 1) Vsaďte na kvalitní kosmetiku Pokud při péči o tělo dáváte přednost přírodním přípravkům bez zbytečné chemie, škodlivých parabenů a silikonů, děláte jedině dobře. Protože přes vlasy a kůži se do těla vstřebají stejně rychle živiny, jako i nežádoucí chemické látky.  A nezdravé chemie je kolem nás už tak nadbytek, proto není potřeba tělo zatěžovat víc, než je nutné. Skvělé a k organismu šetrné jsou například přípravky od české značky SALOOS. Kvalitní kosmetika od tohoto oblíbeného českého výrobce totiž obsahuje výtažky z rostlin a zejména blahodárné esenciální oleje z kontrolovaného ekologického hospodaření. Saloos pečlivě dbá na původ a kvalitu surovin, na kterou klade zásadní důraz, pravidelně ji testuje a kontroluje. Při výrobě přípravků používá prvotřídní, za studena lisované oleje s nejvyšším obsahem přírodních látek. Díky své BIO kvalitě a příznivým cenám se tato značka u svých zákazníků těší velké oblibě. 2) Obrušujte Ano, ač se vám tento krok může zdát na první pohled zbytečný, opak je pravdou. Kvalitní peeling je skutečně základ. Pokožku je totiž v prvé řadě třeba dobře prokrvit a zároveň zbavit odumřelých buněk a šupinek. Teprve takto ošetřená kůže pak dokáže výborně vstřebat výživné látky z krému či pleťové masky. Samotný tělový peeling pokožku přirozeně hydratuje, zvláčňuje a časem porazí všechny tak nepříjemně drsné lokty, kolena i paty. Saloos vyrábí luxusní peelingové směsi, vše v BIO kvalitě, stačí si jen vybrat, která je vám složením a vůní více sympatická. Až si doma uděláte pečující chvilku pro sebe, namíchejte si třeba alko či nealko vychlazené Mojito a k němu si rovnou dopřejte mojitový peeling, který bude stejně osvěžující, jako váš koktejl. Pokud máte jemnou a citlivou pleť a bojíte se, že peeling bude příliš agresivní, vyzkoušejte zajímavou alternativu ve formě francouzského jílu. Jako jediný z jílů je totiž 100% francouzský jíl hypoalergenní, má antibakteriální účinky a na pokožku navíc zafunguje jako naprostá minerální bomba. Francouzský jíl je totiž velmi bohatý např. na železo, hořčík, vápník, křemík či stopové prvky.  Zanesené póry vám šetrně vyčistí a pokožku zároveň detoxikuje. Po aplikaci jílu pak bude pokožka celého těla prozářená, vyživená a svěží. 3) Vyživujte Vrátily jste se krásně opálené od moře, ale zjišťujete, že kromě bronzu se na vašich nohou blýská i nějak moc suchých šupinek, i když jste je poctivě mazaly? Může vás uklidnit fakt, že v tom nejste sama. V létě opravdu může suchá kůže na nohou, lýtkách i chodidlech potrápit mnohem víc, než v ostatních ročních obdobích. Bosé nohy obrušuje a vysušuje písek, slaná voda i chlór v bazénu. A na to je jediná rada. Nejprve důkladný peeling a pak každé ráno i večer pořádně mazat, mazat, mazat. Mastné krémy však v horkém létě nejsou pro pokožku zrovna příjemné. Vyzkoušejte proto třeba některý z voňavých tělových olejů Saloos. Ty jsou čistě přírodní, obsahují esenciální oleje a výtažky z bylin a rostlin a tím pádem velké množství bioaktivních látek, vitamínů a minerálů v jejich přirozené podobě, které dokážou předat našemu tělu. Oleje jsou velice příjemné k pokožce, krásně se vtírají a kůže po nich zůstane nejen krásně provoněná, ale zároveň vyživená a bez pocitu mastnoty. Pro dokonalé promazání a odstranění pocitu suché pokožky můžete vyzkoušet například kokosový olej v exoticky lákavých variantách pomeranče, kávy, čokolády či vanilky. Horký favorit letošního léta: pleťové oleje! Pleť potřebuje šetrnější péči než zbytek těla. I na to Saloos myslel, a proto ani váš obličej se jemné olejové péče nemusí vzdávat. Na ošetření větrem a sluncem ošlehané pleti můžete vyzkoušet BIO regenerační obličejový olej v praktickém malém balení s rozprašovačem. Tyto malé, ale úžasně účinné lahvičky s dary přírody se staly hitem letošního léta. Obličejový olej je praktickou alternativou denního i nočního krému. Základem pleťových olejů Saloos jsou nejkvalitnější bio oleje lisované za studena. Jojobový olej významně pomáhá regulovat vlhkost pokožky. Brutnákový je díky vysokému obsahu kyseliny gama-linolenové mimořádně vhodný na problematickou pokožku a šípkový zase ideálně bojuje proti vráskám a podporuje vitalitu zralé pleti. Dále mohou oleje obsahovat i žádaný bio arganový olej nebo olej z granátového jablka. Rozprašovač se vám pohodlně vejde do kabelky, takže ho můžete mít kdykoli při sobě a při sebemenším náznaku pnutí pokožky okamžitě použít. 4) Hydratujte Vaše tělo potřebuje ke správnému fungování vodu a v létě je zejména namáhaná pleť po hydrataci hladová jak vlk. Je nutné pleť cíleně zvlhčovat, i když trávíme celé léto v klimatizované kanceláři? Rozhodně ano. Klimatizace totiž sice zchladí vzduch, ale zároveň z něj i z vaší kůže vysaje všechny molekuly vody. Klimatizace tedy naší pleti škodí snad ještě více než krátký pobyt na sluníčku. Na to je dobré myslet nejen při pobytu v kanceláři, ale taky na dlouhé cestě letadlem při cestě do našeho dovolenkového cíle. Na léto je proto vhodné pořídit si nejen nějaký lehký hydratační krém či pleťový olej, ale k němu jako skvělý doplněk třeba ještě pleťovou vodu v rozprašovači, která dodá pleti tolik potřebnou vláhu. Květinové pleťové vody jsou skvělé v tom, že zvládnou pleť krásně čistit a hydratovat zároveň. Přirozeně zvyšují vlhkost pleti, příjemně ji osvěžují a tonizují. Květinová vůně je navíc velice jemná, nevtíravá a čistě přírodního původu. Určitě by tedy v létě neměla chybět v žádné dámské kabelce. 5) Dodržujte pitný režim Vodu je potřeba tělu dodat nejen zvenku, ale hlavně zevnitř. Jak je pitný režim důležitý, víme všichni. Je však potřeba dbát na to, co pijeme. Pleti škodí alkohol i slazené nápoje. Je proto lepší se jim vyvarovat. V horkých letních dnech je proto ideální čistá voda bez bublinek, přírodní (uměle neslazené) domácí limonády či vlažné bylinné čaje. Abyste na pití nezapomínaly, noste si vždy malou lahev vody s sebou! 6) Odlehčete stravu V létě si tělo o lehčí stravu říká samo. Šťavnaté hrozny, melouny, zralé jahody a zelenina ze zahrádky. Ideální volba. Jasně, k létu neodmyslitelně patří grilované maso i buřty. Netřeba se jich dobrovolně vzdávat. Ale zároveň není dobré jejich konzumaci přehánět. V horku má organismus už tak dost práce s jeho ochlazováním a není dobré ho proto zatěžovat potravinami, které se dlouho tráví. Pokud můžete, nehroťte to ani s kafíčky, dortíčky a zmrzlinami. Je v nich zbytečně mnoho cukru a často i umělých sladidel, které tělu neprospívají. Prostě nic se nemá přehánět. Vždy je dobré najít rovnováhu a maso občas vyměnit za rybu nebo grilovaný sýr a proložit ho třeba zeleninovým salátem. Uvidíte, že když se začnete stravovat zdravěji a lehčeji, vaše pokožka se vám odvděčí svým krásným, zdravým vzhledem. A jak jste na tom vy? Jakých rad se v letní péči o pokožku držíte vy?

Čas načtení: 2024-02-15 22:52:16

Vitamín C nie je iba na imunitu – viete, ktorá časť nášho tela ho potrebuje najviac?

Medzi najznámejšie a najviac spomínané vitamíny patrí určite vitamín C. Je to tak možno preto, že je najviac overený a prospieva našej imunite, ktorá má vplyv prakticky na všetko. Vedeli ste však, že vitamín C veľmi pozitívne vplýva aj na… The post Vitamín C nie je iba na imunitu – viete, ktorá časť nášho tela ho potrebuje najviac? appeared first on TopNaWebe.sk.