Za socialismu měl každý doma podobný nábytek – obývací stěny, sedací soupravy, kuchyňské linky i praktické skříňky. Tento jednoduchý a funkční design nás vrací k nostalgickým vzpomínkám na minulost, ale současně se ukazuje, že to, co jsme kdysi vnímali jako samozřejmost, mělo možná i větší a dlouhodobější hodnotu, než jsme si mysleli. Konec konců, tento nábytek se zachoval dodnes.
Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57
Každodenní obíhání obchodů před rokem 1989 nebylo žádným užíváním si konzumního ráje, ale nutností k zajištění základního fungování domácností Každodenní obíhání obchodů před rokem 1989 nebylo žádným užíváním si konzumního ráje, ale nutností k zajištění základního fungování domácností Ať je doba sebetěžší, vždy se v ní najdou labužníci, kteří touží po něčem speciálním, delikátním a luxusním, a neváhají pro to obětovat čas i peníze. Z dnešního hlediska ovšem socialistické obchody, kde se dalo při troše štěstí sehnat něco navíc, nepřipomínaly přepychové velechrámy luxusu, ale spíše skromné svatyňky – i přesto byly milovníky dobrého jídla nesmírně ctěny. Zaměříme se tentokrát pouze na ty, kde k nákupu stačil dostatek běžné měny, stranou tedy ponecháme prodejny Darex i Tuzex i dodávkové služby, jež mohli užívat jen nejvyšší funkcionáři s rodinami. Majonéza v plastu Nejvíce macešsky se k projevům jakéhokoli luxusu stavěl konec čtyřicátých a počátek padesátých let, avšak ani tehdy zcela nevyhynuly. Vedle sítě obchodů, v nichž se prodávala naprostá většina potravin v rámci přídělového systému na lístky, vznikaly i tzv. volné obchody, kde se nabízelo zboží bez lístků, ovšem za výrazně vyšší ceny. Stát se jejich zřízením snažil vytlačit černý trh a poskytnout také širší nabídku potravin nové společenské elitě, tedy různým úderníkům apod. V neposlední řadě bylo též cílem vytáhnout z tzv. vykořisťovatelů, zbavených přístupu k lístkovému systému, poslední zbytky jejich finančních rezerv. Nabídka ve volných obchodech ale nebyla nijak valná, a pokud nastal nedostatek nějaké konkrétní potraviny, jako první se dotklo omezení jejích dodávek sítě volných obchodů. Situace se začala mírně lepšit po Stalinově smrti, kdy se komunistická strana i u nás rozhodla podpořit vzestup životní úrovně obyvatelstva. Podle sovětského vzoru se začala budovat síť tzv. gastronomů – většinou se jednalo o lahůdkářské prodejny s rozšířeným sortimentem, často na místě dříve vyhlášených lahůdkářství z meziválečné éry. Zároveň trochu ožil i dovoz potravinářského zboží (dokonce ze Západu) a zlepšovala se také nabídka domácích specialit. Ve stejné éře padlo též rozhodnutí vybudovat skutečnou moderní katedrálu luxusního potravinového konzumu napodobující bájný Gastronom No. 1 v daleké Moskvě. Nový podnik disponující nejen vlastní lahůdkářskou výrobnou, ale také exkluzivní restaurací se začal budovat v samém centru Prahy, v horní části Václavského náměstí. Měly se zde nabízet jednak výrobky z dovozu, ale také domácí potravinářské novinky. Zároveň se počítalo od počátku s řadou výrobků vlastní značky, která se měla stát synonymem luxusu a elegance. Pamětníci nepochybně poznali, že šlo o Dům potravin otevřený v roce 1957. Brzy se ukázalo, že poptávka po luxusnějším a zajímavém potravinářském zboží je obrovská, a tak vznikaly další Domy potravin, například v Ostravě, kde byla po Praze nejvyšší kupní síla. Právě v Domě potravin zahájily svou velkou pouť po československých obchodech legendární výrobky jako v plastu balená majonéza Majolka či pověstný Masox. Když měl člověk štěstí, mohl zde na počátku šedesátých let koupit avokádo, olivy nebo francouzský koňak Martell. Výrobky zdejší studené kuchyně slavily úspěch i na mezinárodních soutěžích. Na sklonku šedesátých let zde poprvé Pražané za běžné koruny mohli ochutnat slavnou kokakolu. A ty legendární dárkové koše! Ve druhé polovině šedesátých let vznikaly též další labužnické svatyně vábící zákazníky. V tehdejší uvolněné atmosféře se otevíraly možnosti spolupráce i přes železnou oponu, které vyústily na konci září 1968 v otevření obchodu (a připojené vinárny) v Jindřišské ulici známého jako Paris-Praha. Už obložení ze Západu dovezeným růžovým hrubozrnným granitem rosso porino signalizovalo něco naprosto mimořádného. Prodávaly se zde, jak název obchodu napovídá, především francouzské potravinářské speciality jako hořčice Amora, sýry Camembert a Coulommiers či vanilkový krém v plechovce Mont Blanc. Stejně jako v Domě potravin i zde se budovala vlastní značka a již obal ze speciálního papíru vzbuzoval u zákazníků radostné chvění. V následujícím roce pak pražskou obchodní síť obohatila další prodejna přinášející závan západního luxusu, tentokrát ovšem severského, s jemným přídechem rybiny. Ve Vodičkově ulici se otevřela prodejna mražených ryb, rybích výrobků a mořských plodů Frionor, kde se dalo dostat mimo jiné velrybí maso. A plány tím zdaleka nekončily, jednalo se například o možnosti otevřít v Praze speciální prodejnu vyhlášených dánských sýrů výměnou za vybudování české restaurace v Kodani. Jenže začátek sedmdesátých let přinesl dočasné zmrazení velkolepých plánů. Rozhodně však nikoli natrvalo, jak si ukážeme v některém z příštích čísel. Zdroj: Respekt
\nČas načtení: 2022-06-13 09:16:08
EU a sankce. Vrátí se trestný čin pobuřování dříve, než padne Bastila?
V šestém kole sankcí vůči Rusku zakázala Evropská unie s okamžitou účinností na svém území vysílání tří ruských médií – Rossiya RTR/RTR Planeta, Rossiya 24/Russia 24 a TV Center International. Doposud ruské televize byly vypínány v členských státech selektivně, dle uvážení. Poslední balíček sankcí je důsledný, ruské TV musí být nepřístupny v celé unii, a to žádným možným způsobem – kabel, satelit, IPTV, poskytovatelé internetových služeb, platformy pro sdílení internetového videa nebo aplikace. Vše je zakázáno. K tomu EU přikázala členským zemím zavést do svých právních řádů kriminalizaci za porušení sankcí, tj. stanovit trestní postihy vůči těm subjektům, jež sankce nerespektují (podrobně viz zde). Česká vláda má oproti vládám starých západních členských zemí zjednodušenou pozici. Nemusí nic vymýšlet, stačí z archivu vytáhnout totalitní trestní zákon, například vydání z roku 1973, a opsat ustanovení § 100, trestný čin pobuřování (na jeho tehdejší znění můžete mrknout zde). Vládní legislativci jen v textu vymění slovo „socialistické“ zřízení za slovo „demokratické“ zřízení; trestní sazbu mohou ponechat, pět let vězení za sledování ruských zpráv je přiměřená doba pokání. Dokonce to může být český celoevropský sukces – od 1. července je Česko předsednickou zemí a implementace pobuřování do všech právních řádů v EU může být náš velký právně-kulturní odkaz. Ne, nedělám si legraci, takhle se to asi stane, i když trestný čin se nejspíš nebude jmenovat Pobuřování, bude mít vznešenější název, třeba něco jako ohrožování optimalizace svobodného myšlení či podobně. Čeho se EU bojí? Dobře, ruské televize vysílají propagandu, oni tomu říkají ruský pohled na svět, ale je to důvod je zakázat? A jejich sledování trestat? Čeho se EU bojí? Za totality to byl východní blok, který rušil vysílání západních médií. Na Západě jim vysílání československé televize a československého rozhlasu bylo šumák, nerušili jej, nebáli se ho. Též Hitlerova třetí říše znemožňovala příjem signálu ze svobodných zemí a poslouchání cizího rozhlasu tvrdě perzekuovala. Spojenci byli naopak zvědaví, co se v reichu říká a proti čemu bojují. Mají v Bruselu strach, že Evropané po zhlédnutí ruských zpráv vyjdou do ulic a budou volat „Vivat Putin“? Opravdu by mohla ruská televize změnit myšlení Evropanů? Nevěří bruselské celebrity v samostatný úsudek svých občanů? Proč by jinak v Bruselu porušili základní lidské právo, právo na svobodu slova, a ještě tvrdili, že to není žádné porušení? Je příznačné, že Rusko evropské televize nezakázalo, a ač se v nich mluví o ruském prezidentovi dosti negativně, Rusové cizí zprávy mohou sledovat – jiná věc je, kolik Rusů jim i rozumí. Ta otázka se nabízí a je legitimní. Co je skutečným důvodem pro zákaz vysílání ruských televizí, když nejsme s Ruskem ve válce? Nabízím odpověď. Je to maskování selhání Bruselu a snaha uskutečnit své cíle, které mají s Ruskem a Ukrajinou pramálo společného. Následující analýza vychází z informací převážně z amerických webů – ty ještě v Evropě zakázány nejsou. Sankce nejsou úspěšné Předně je naprosto zavádějící tvrzení, že sankce EU vůči Rusku jsou úspěšné. Co má být cílem sankcí? Přece změnit chování sankcionované země, což se vždy děje tak, že lidé v dané zemi projeví nespokojenost s ústřední vládou a ta, pod tlakem, změní zahraniční, někdy i vnitřní, politiku. V Rusku ale nastává pravý opak. Uvedu pár čísel, a vězte, že statistika sice nuda je, ale nelže: Reálná mzda v Rusku na konci prvního kvartálu 2022 vzrostla o 3,6 procenta (viz zde), zdůrazňuji slova reálná mzda (nikoliv nominální) a první kvartál, tedy zahrnující i březen, což byl nepochybně pro ruskou ekonomiku měsíc nárazového šoku. Očekává se, že reálný růst ve druhém kvartále bude atakovat pět procent. Po šesti kolech sankcí se Rusům životní úroveň podstatně zvedla, kdežto v Česku o téměř čtyři procenta klesla (viz zde). Jak je to možné? Logické vyústění jednotlivých druhů sankcí a jejich svérázného uplatňování, přičemž často už při jejich schválení bylo zřejmé, že se minou účinkem. Příjmy Ruska z ropy se zvyšují Příklad první – ropa a plyn. To snad ani nelze nazvat sankcemi, spíše investiční pobídkou pro Rusko. Západní ostrakizace ruské ropy a plynu způsobila na ruském vnitřním trhu jejich „nadbytek“, takže ruští spotřebitelé aktuálně platí v Rusku za litr Naturalu 95 v přepočtu zhruba 18,20 Kč (viz zde) a ruské domácnosti nakupují zemní plyn v přepočtu za zhruba 0,20 Kč za 1 kWh (viz zde). Pro srovnání, v Česku máme průměrnou cenu 2,86 Kč za 1 kWh plynu, a to před zdražením, na podzim se očekává cena kolem 4,50 Kč až 6,50 Kč za 1 kWh plynu. Co se týká celkového inkasa peněz za ropu, agentura Bloomberg dokonce tvrdí (zde), že v tomto roce 2022 se bez ohledu na sankce příjmy Ruska z ropy zvýší až o neuvěřitelných 50 procent! Neměl by být výsledek sankcí opačný? Politicky nekorektní otázka, že! A to jsme jen v rovině peněz. Američané už nyní domýšlejí i politické souvislosti. Rusové v Evropě udávali polovinu své produkce ropy (o plynu pomlčím, protože pro Rusy je to nezajímavá komodita). Evropa byla pro ně dobrý trh – prodávali za slušné ceny do stabilního regionu. Teď musí svoji produkci přesměrovat jinam. To se jim podaří, to je fakt, ale zřejmě za nižší cenu a do regionů nestabilních. A odtud pramení obavy z opačného efektu sankcí. Právě v těch nestabilních regionech, typicky Afrika, kam budou Rusové prodávat levněji, získají sice méně peněz, ale zato větší vliv. Pokud se něco nestane, do dvou let může mít Rusko v Africe větší vliv, než měl kdy Sovětský svaz (viz například studii zde). Američany to trápí, Evropu to nezajímá. Technologie se dál dovážejí Další příklad – sankce na čipy a západní technologie. Pro ruské domácnosti se nezměnilo nic. Na webu Alibaby mohou ruští spotřebitelé nakoupit jakoukoliv elektroniku bez omezení, a těch čipů, co tam je! Visa a Mastercard nejsou třeba, ani odříznutí Ruska od systému SWIFT nečiní potíže při placení. Radio Free Europe už v prosinci 2021 (zde) konstatovalo, že Rusko je na tuto variantu připraveno. Již před půl rokem prováděli Rusové 20 procent veškerých elektronických bankovních transakcí alternativními systémy jako SPFS nebo CIPS. A absence západních technologií? Do Ruska se vyvážet nesmí, ale do Arménie ano. Během tří měsíců Arménie navýšila odběr vyspělých západních technologií cca o tisíc procent. Nikomu to není divné. Evropské, české, probruselsky naladěné deníky informují, že z Ruska odešlo na sto tisíc IT pracovníků (například ), všichni jsou hrdi, jak sankce fungují. Jenže v Arménii ve stejné době narostl počet pracovníků o 130 tisíc (viz zde). Náhoda? Ne, nepřišli ukrajinští uprchlíci, ale ruští ajťáci, pracující na živnostenský list, tedy na „volné noze“. Změna domicilu, často jen formální razítko, jim umožňuje objednávat potřebné technologie. Po pravdě, USA zvažovaly uvalit na Arménii sankce, ale pak to zavrhly. Za dva týdny by musely dát sankce na Kyrgyzstán, za další dva na Tádžikistán, a nakonec na Kazachstán – a tady končí hra. Není možné sankcionovat Rusko a současně Kazachstán. V praxi probíhá vzájemná tolerance – USA dělají, že nevidí dovoz technologií do Ruska a Rusko nebrání přepravě uranu a ropy z Kazachstánu. Rubl posiluje Poslední, zásadní příklad – sankce vůči ruské centrální bance a rublu. Na začátku nebylo větší jednoty mezi EU a USA, byly uvaleny bezprecedentní sankce – byla zmrazena aktiva centrální banky ve výši 425 miliard dolarů a ruské komerční banky byly odpojeny ze systému mezinárodních transakcí. Očekával se volný pád rublu a kolaps Ruska. Jenže už na konci března se objevily první komentáře zpochybňující účinek těchto sankcí (například zde) a v květnu již nebylo pochyb, že je něco špatně, moc špatně (viz zde). Z počátečního březnového propadu, kdy Rusko jako pěšák lavírovalo na hraně bankrotu, se během necelých dvou měsíců vyšvihlo do pozice krále, jenž určuje další tahy. To, co Rusové provedli, bude časem předmětem řady ekonomických habilitačních prací, nyní mohu odkázat na dva prvotní sběrné články od Reuters a CNBS (zde a zde). Stručně řečeno, paní Nabiulinové (guvernérka ruské centrální banky) se za sedm týdnů povedlo to, co Sovětskému svazu nikdy za 70 let. Zničila dominanci dolaru na trhu s komoditami. Rusko stanovilo povinnost platit kupujícím za ropu, plyn, obilí atd. jen v rublech, a současně „obnovilo“ zlatý standard, když navázalo jeden gram zlata na pět tisíc rublů. Vzhledem k držení velkého množství komodit Ruskem a k jeho produkci zlata, trhy si záhy uvědomily, že Rusko tuto zpočátku utopickou rovnici zvládne udržet. Západní bankéři hovoří o změně světového měnového řádu (viz zde) a tweetnul si i Jack Dorsey (zakladatel Twitteru), že dolar již není rezervní měnou. Poprvé v dějinách Ruska mohou jet běžní Rusové na dovolenou do ciziny a brát si s sebou jen rubly, nepotřebují směnárnu. V rekreačních destinacích, ve kterých nepanuje důvěra v místní měnu, jako kupříkladu Turecko či Egypt, obchodníci rádi akceptují při placení dolary; teď se usmívají i na rubly (zde). Rozkol Bruselu a USA Putinova moc a popularita v Rusku není hraná, je reálná; proto „odborné“ komentáře a analýzy středoevropských expertů (česká média ani jiné nepublikují), že čekají každým dnem svržení Putina, jsou nejen směšné, ale i nebezpečné, protože skrývají realitu a vedou k nedůvodným očekáváním a následně špatným rozhodnutím. Kdo chce, může poslední týdny vidět rozkol v navenek působící jednotě Bruselu a USA. Vystoupení Kissingera v Davosu (zde) nebyla náhodná promluva senilního starce. Byl to záměrný signál změny politiky. Kissinger klábosil se Schwabem (autor Great Resetu) 23. května. A už za dva dny, 25. května, ministerstvo financí USA – úřad pro kontrolu zahraničních aktiv, vydalo za mediálního ticha všeobecnou licenci 13A související s Ruskem Autorizace určitých administrativních transakcí zakázaných směrnicí 4 podle výkonného nařízení 14024 (GL 13A), která mění a nahrazuje dřívější GL 13. O co jde? Američané hned v únoru uvalili na Rusko sankce (směrnice 4), která zakázala korporacím v Rusku platit daně, poplatky a podobně, z této směrnice existovala úzká výjimka GL 13 (zkratka GL znamená v překladu všeobecná licence). Novela GL 13A z úzké výjimky učinila širokou výjimku – založenou na občanství USA. Jste-li Mexičan, Němec nebo Čech a vlastníte korporaci podnikající v Rusku, nemůžete v Rusku platit taxy, je to porušení amerických sankcí, USA vás najdou a potrestají; jste-li ale Američan a ovládáte korporaci, máte výjimku a daně platit v Rusku můžete. Informované kruhy v USA reagovaly okamžitě. Jedna z největších amerických advokátních kanceláři Baker&McKenzie uspořádala 30. května pro své klienty seminář na volné téma podnikání v Rusku, sankce jako výzva. Přihlásilo se sedm tisíc zájemců (viz zde). Zatímco ještě v březnu Biden nazval Putina řezníkem, který musí být zbaven moci, o dva měsíce později americká administrativa zdůrazňuje, že v Kremlu je legitimní moc a jen s tou oni (USA) mohou jednat. A Spojené státy, ačkoliv pomáhají Ukrajině, iniciovaly jednání bez Ukrajiny na téma jak ukončit válku a co za to (zde). Tomu se říká reálpolitika. I v červnu je Rusko zlé, ale už ne tak moc zlé jako v únoru. Dočkáme se změny světové bezpečnostní architektury Američané si uvědomují, že Ukrajina bude poražena, chtějí zabránit totální porážce, tedy anexi celé Ukrajiny Kremlem, ale též i po vítězství Ruska nechtějí, aby Rusko zůstalo odstrčeno a sedělo u stolu s Čínou. V brzké době se dočkáme změny nejen v měnovém řádu, ale i ve světové bezpečnostní architektuře. NATO se transformuje na společenský diskusní klub, čehož jsme už dnes svědky, do popředí vstoupí bilaterální smlouvy. Primárním záměrem USA bude napojit Rusko na západní struktury, a tak zabránit jeho těsnému přimknutí k Číně. Proto i evropské sankce na ruskou ropu a plyn Američané chápou jako dočasné, v souladu s jejich reálpolitikou. Úplné odstřižení od ruských dodávek totiž znamená i ztrátu páky na Rusko. A tady je zádrhel. Brusel to vidí jinak než USA. EU myslí odklon od ruské ropy a plynu smrtelně vážně. Žádná reálpolitika, žádná mocenská rovnováha. EU má jediný cíl a ten je zelený. Green Deal za každou cenu. Válka na Ukrajině a protiruské sankce jsou pro bruselské úředníky vítanou záminkou, jak jej realizovat. Před rokem v Bruselu věděli, že Green Deal bude znamenat pro Evropany extrémní zdražení, ale nevěděli, jak to Evropanům zdůvodní, pak přišla válka a s ní i ospravedlnění pro navýšení cen veškerých energií. Shodou okolností nežádoucí ropa a plyn mají adjektivum ruské, za pár let žádné přídavné jméno nebude třeba, zakázány budou i bez něj. Že na sny Bruselu lidé nemají peníze? Detail. Stejně si za to mohou sami, jsou chudí, protože jsou líní a proto nemajetní. Takové věty poslední dobou slýcháme často. Říká se, že než padla v Paříži Bastila, stěžovali si poddaní francouzské královně na hlad a bídu. Marie Antoinetta odvětila: „Když nemají chleba, ať jedí koláče.“ Dnes víme, že ten výrok je smyšlený. Ale je smyšlený i výrok: „Když nemají na plyn, ať topí elektřinou!?“ Kdy padne bruselská Bastila?
\nČas načtení: 2025-02-28 05:00:00
Šití, pečení nebo starost o chatu. Jak za socialismu ženy trávily volný čas?
Socialismus nenabízel příliš mnoho svobodných možností, jak by ženy mohly trávit čas. Proto zůstávaly u své ženské role a převážně se věnovaly ručním pracím, domácnosti, případně chalupaření a sportu. Potěšit je ale mohlo také sledování televize nebo čtení ženských časopisů. Pravdou však je, že řádná soudružka musela kromě vzorného obstarání domácnosti, dětí a manžela, chodit do práce, a to i v sobotu, či jinak aktivně přispívat k rozvoji socialistické vlasti. Takže na nějaké lenošení rozhodně nebylo moc prostoru. Ženy byly rády, když si vůbec našly čas zajít ke kadeřnici na trvalou.
\nČas načtení: 2020-07-27 12:24:20
Divadelní přehlídka Letní scéna Harfa zve na předpremiéry i programové hity
Terasy Harfa, nový multifunkční prostor na střeše Galerie Harfa v Praze – Libni, se v srpnu stanou dějištěm 9. ročníku divadelní Letní scény Harfa. Jedna z nejúspěšnějších komedií Marca Camolettiho s Leošem Nohou, Lukášem Langmajerem, Lucií Zedníčkovou a dalšími známými herci je na programu 3., 24. a 25. srpna od 20.00 hodin. A do pyžam! pobaví smrští zmatků a kamufláží. Aby zatajil milenku před vlastní ženou, vydává ji za milenku svého přítele. Netuší však, že jeho přítel je zároveň milencem jeho ženy… Hudební představení Dar z nebes přináší příběh radosti, který začal slzami. Co vše se může přihodit poté, když úctyhodný politik nalezne mrtvolu v hotelovém pokoji? Odpověď nabídne 4. srpna od 20 hodin detektivní komedie Raye Cooneyho Příště ho zabiju sám! s Leošem Nohou, Michaelou Kuklovou, Lukášem Langmajerem a dalšími. Děj hry se odehrává v luxusním londýnském hotelu Westminster, kde se významný britský politik setká v největším utajení se svou milenkou, sekretářkou opoziční strany. Kvůli nepředvídané náhodě však ztratí kontrolu nad dalším děním a vše se začíná zamotávat. Kultovní představení Caveman je nejen obhajobou jeskynního muže, ale hlavně obhajobou inteligentního humoru. Autorem veselého přemýšlení o rozdílech mezi muži a ženami a o tom, jak tyto rozdíly často vyvolávají nedorozumění, je Rob Becker. Letní scéna Harfa jej nabídne 5., 6. a 19. srpna od 20 hodin v podání Jana Holíka či Jakuba Slacha. Komedie Natěrač o tom, jak neúspěšný herec, živící se momentálně jako malíř pokojů, získá nečekaně svou životní roli, je českému publiku dobře známá. Nová verze s Leošem Nohou, Barborou Mottlovou a Evou Decastelo bude k vidění 10. srpna od 20.00. Stand-up komik Lukáš Pavlásek 11. srpna od 20.00 v předpremiéře uvede svůj speciál Planeta slepic. Dozvíte se, co strašného se stane, když si doma zapomenete mobilní telefon, užijete si svých pět minut slávy v televizní soutěži, naučíte se chovat v nákupním centru a kouknete se na to, proč přírodu každou sobotu čeká nápor idiotů z města. A na závěr dojdete k tomu, že na téhle planetě nakonec přežijí jen slepice. Během večera plného humoru, nadsázky i nostalgie se 12. a 27. srpna ve 20 hodin ocitnete spolu s hlavním hrdinou, známým průšvihářem Norbertem Intribusem v podání Zbigniewa Kaliny, například v socialistické domácnosti, ve škole, na fotbalovém hřišti, u splavu, v nemocnici nebo třeba i na hřbitovním sexuálním večírku. Retro komedie Normální debil vznikla na motivy stejnojmenné knihy Roberta Bellana. Po Cavemanovi přijde 13. srpna Cavewoman. „Obhajoba jeskynní ženy“ Emmy Peirsonové je humorným pohledem na muže a ženy, snažící se žít vedle sebe na stejné planetě. Zábavné pojetí věčného souboje těchto dvou pohlaví, pro změnu z ženské perspektivy, volně navazuje na Beckerovu one man show Caveman. V hlavní a jediné roli Daniela Choděrová. Hvězdně obsazená komedie Neila Simona Poslední ze žhavých milenců přivede 17. srpna ve 20 hodin na scénu na střeše Galerie Harfa Simonu Stašovou a Petra Nárožného. Starší majitel rybí restaurace v New Yorku se po sedmadvacetiletém spořádaném manželství odhodlá k první nevěře. Má pocit, že vlastně vůbec nežije. Jak sám říká: „Chtěl jsem poznat, jaký je to s cizí ženou. Budu mít úspěch, budu se jí líbit, vzruší mě její dotek? Tisíce otázek, na které bych už nikdy nedostal odpověď, kdyby se moje jméno zítra objevilo v rubrice úmrtí!" Petr Nárožný se na Letní scénu Harfa vrátí 18. srpna od 20 hodin spolu s Václavem Vydrou, Naďou Konvalinkovou, Libuší Švormovou, Jiřím Ptáčníkem, Evou Janouškovou. A to v komedii Roberta Andersona Víš přece, že neslyším, když teče voda. Tři příběhy (Poznání šokem, Stopy holubic, Já jsem Herbert) jsou směšné, ale hlavně lidské. Komedie na motivy románů Karla Maye a filmů Haralda Reinla Vinetůůů! s Petrem Vojnarem, Petrem Jablonským, Jakub Šlégrem, Tomášem Rackem ad. bude mít na Letní scéně Harfa předpremiéru 20. srpna od 20. hodin. Za ztvárnění hlavní role v tragikomickém příběhu Drobečky z perníku získala Simona Stašová divadelní cenu Thálie. N Letní scéně Harfa bude k vidění 26. srpna od 20 hodin. „To, co mě na postavě Evy Mearové baví a proč ji mám tak moc ráda, je její břitký humor a neutuchající chuť začít znovu. I přes životní trable, do kterých se dostala vlastní vinou, je to člověk velmi křehký a citlivý a plný lásky, a hlavně miluje srandu a své přátele, pro které by se rozkrájela a je plná života,“ říká Simona Stašová. Letošní 9. ročník divadelní Letní scény Harfa vyvrcholí 31. srpna ve 20 hodin inscenací S Pydlou v zádech, která měla premiéru v Divadle Semafor v červnu 1981 a dočkala se téměř 500 repríz. Postavička prostého lidového chytráka, který se zaplétá v šachové partii mocných, opět hraje Josef Dvořák. Více informací na http://www.letniscenaharfa.cz/. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-10-08 17:57:01
Zaorálek: Prodavačka v Kalifornii bere 75 tisíc, potraviny stojí stejně jako u nás. Akorát že vůbec
„Mám přítele, který se vrátil po osmi letech pobytu v Los Angeles ze Spojených států do České republiky a šel nakupovat,“ říká Zaorálek ve videu, které zveřejnil na svých profilech na sociálních sítích. Místopředseda SOCDEM líčí, že jeho známý byl prý v šoku, když zjistil, že potraviny v L. A. stojí stejně jako v Česku. „Rozdíl je v tom, že když jsem se v Americe zeptal prodavačky, kolik má příjem, tak to bylo na naše peníze asi 75 tisíc korun. Tak jsem si říkal: Taková drahota? A všichni tady to klidně kupují,“ sdělil prý známý Zaorálkovi. Rozvedená „Venezuela“ Maláčová jde do boje o vedení SOCDEM. Expert zhodnotil šance na zmrtvýchvstání Číst více Podivná Zaorálkova čísla Přijde vám to neuvěřitelné? Když se redakce Čtidoma.cz rozhodla využít moderních technologií a ověřit Zaorálkovo tvrzení, narazila na nesrovnalosti téměř ve všem, co politik tvrdí. Pokud mu to skutečně říkal kamarád, tak než něco takového pustí do volební kampaně, bylo by dobré říci i to, co se do jeho socialistické rétoriky nehodí. Pojďme ale zpět k cenám. Na internetu existuje mnoho nástrojů, které dokážou srovnat ceny jednotlivých potravin – my jsme je ještě pro jistotu ověřovali přímo na webových stránkách amerických řetězců. Všechno je dražší Web numbeo.com, který se takovými srovnáními zabývá, pak umožňuje srovnat si přímo dvě města vedle sebe, co se průměrných cen potravin týká. A ukazuje se, že Zaorálek nemohl být dále od pravdy. Ve srovnání s Prahou je totiž Los Angeles neuvěřitelně drahé. Jediné potraviny, u kterých jsou ceny jakž takž srovnatelné, jsou sýry a mléko. Zatímco v Praze dáte za litr mléka průměrně 24 korun, v L. A. zaplatíte korun 28. Kilo lokálního sýru je v Praze za 281 korun, v americkém městě pak za 325. Pak ale začíná doslova americký cenový masakr. Čerstvá jablka vyjdou skoro na 138 korun za kilogram, dvanáct vajec na 112 korun, kilo rýže na 125 korun a kuřecí prsa na 375 korun. Připomíná vám to české ceny? Nám také ne. Druhý údaj, který redakci Čtidoma.cz zarazil, je udávaný plat prodavačky – 75 tisíc korun měsíčně. Prodavačka v Česku si vydělá asi 25 tisíc korun čistého za plný úvazek, jak ukazují inzeráty Lidlu, podle webu indeed.com, který shromažďuje informace o platových podmínkách v USA, je průměrný plat prodavače v obchodě asi 2 200 dolarů čistého, tedy asi jednapadesát tisíc korun. Zaorálkova čísla tedy zásadně nesedí a je s podivem, že si je on nebo někdo z jeho týmu neověřili, trvá to doslova pár minut. Nejdražší stát v USA Kalifornie je jeden z nejdražších států v Americe a Los Angeles patří po Sacramentu k těm vůbec nejdražším městům v Kalifornii. Když jsme například srovnávali cenu kuřecích prsou jako jedné z referenčních potravin, zjistili jsme, že rozdíl mezi Los Angeles a Dallasem ve státě Texas je neuvěřitelných 51 procent. To je v rámci jedné země doslova propastný rozdíl. Platy v Kalifornii jsou však jen asi o pětinu nad celostátním průměrem. Nájmy za dvojnásobek Velmi drahé je také třeba nájemné bydlení. Za garsonku v centru L. A. dáte v průměru 56 tisíc korun. Američané tak mají skutečně levnější snad jen pravidelné platby v domácnosti. Elektřina, topení, chlazení, vodné a odvoz odpadu tam souhrnně vyjdou asi o třetinu levněji než v Česku. S tím souvisí i cena paliva, benzín je levnější asi o pětinu. Dvojí metr Andreje Babiše: Když byl obviněný, držel se zuby nehty, svoje lidi ale v průšvihu potopí hned Číst více Omyl, nebo záměr? Bývalý ministr zahraničí a kultury si tak informace od kamaráda měl zřejmě pořádně ověřit. V případě videa, které natočil, to totiž vypadá, že nemá správné informace. Mohl jej mystifikovat kamarád, mohl mu to špatně připravit realizační tým, nebo to může být typický populismus, vůči kterému se tak vymezuje v další části videa. Rozhodnutí necháváme na čtenáři. KAM DÁL: Putin má narozeniny. Neměl charisma, tak se fotil na koni a získal krásnou Kabajevovou. Dnes se osamělý vůdce uzavírá před světem
\nČas načtení: 2021-11-26 12:56:26
Výlet pěti poslanců do Vietnamu za milion korun z kapes daňových poplatníků
Výhradně pětihvězdičkové hotely, žáby i šneci při opulentních hostinách a let s Emirates v business class… Právě tak na svou poslední cestu do Vietnamu vzpomíná pirátský poslanec Lukáš Bartoň. Problém je, že nešlo o rozlučku se svobodou. Za vietnamskými komunisty letěli Bartoň a jeho čtyři soudruzi ze sněmovny pracovně, tím pádem se jim na cestu za skoro milion korun museli složit daňoví poplatníci. V případě piráta Bartoně zaujme i to, že si po návratu z „náročné“ sedmidenní služebky neváhal naúčtovat i stravné, a to ve výši skoro 16 tisíc korun. Kverulant.org považuje tuto poslaneckou cestu za ukázkový příklad okázalého papalášství, proto vyzval všechny účastníky zájezdu, aby se za cestu omluvili a vrátili peníze. Nové vedení Poslanecké sněmovny vyzval, aby pravidla pro cesty poslanců zpřísnila. Od 3. do 10. června roku 2018 se uskutečnila cesta pěti poslanců do Vietnamské socialistické republiky. Deklarovaným cílem bylo „jednání s partnerským výborem“. Exotického výletu se zúčastnili poslanci Vojtěch Filip (KSČM), Václav Klaus mladší (tehdy ještě ODS, později Trikolora), Zuzana Majerová Zahradníková (tehdy také ještě ODS, později také Trikolora) a Lubomír Volný (tehdy ještě SPD Tomia Okamury, později Volný blok). Ke čtyřem představitelům politického suterénu se přidal i pirát Lukáš Bartoň. Patrně si tak vyložil pirátský slogan z podzimních voleb roku 2017: „Pusťte nás na ně!“ „Cestou z Dubaje byly turbulence, tak jsem se musel připoutat v baru,“ líčí zážitky ze své služební cesty do Vietnamu někdejší pirátský poslanec Lukáš Bartoň. Jak bezelstně popsal ve své cestovatelské přednášce na YouTube kanálu „Piráti Personální odbor“, byznys třídou letěl tento mladý muž v červnu 2018 vůbec poprvé. Na důkaz toho, že nyní již i pan Bartoň patří k elitě, která si létá s Emirates, navíc ještě první třídou, přidal do své prezentace fotky: nechybí rohový gauč s pásy ani rozesmátá barmanka/letuška. Letenky do I. třídy Zjistit, proč je cestování byznys třídou jen pro elity, není obtížné. Stačí otevřít libovolný vyhledávač s letenkami. Letecká společnost Emirates, dlouhodobě považovaná za vůbec nejprestižnější, si za business class na lince Dubaj–Praha (v červnu 2021) účtuje cca 55 000 korun. Běžná letenka na stejný termín nestojí ani desetinu. Je ale pravda, že v ekonomy třídě chybí gaučích i bar, takže pan Bartoň a jeho soudruzi by cestou do Vietnamu jen těžko hledali, kde se „přikurtovat“ při turbulencích. Vietnamskou cestu piráta Bartoně jsme si začali popisovat od konce. Vraťme se ale na úplný začátek. To jsme na konci října požádali Kancelář Poslanecké sněmovny (KPS), aby nám podle zákona 106 dodala odpovědi na naše otázky ohledně služebních cest poslanců. Dokument nám přišel až poté, co Kverulant na účet KPS poukázal požadovaných 9600 korun, což má souviset s rozsáhnou prací, která byla potřeba k vyhledání potřebných dokladů. Nadstandardní stravné V získaném seznamu poslaneckých cest se Vietnam vyjímal na první pohled. A nejde jen o samotnou destinaci, zhusta vyhledávanou těmi, kdo touží po levném sexuálním povyražení. Sedmidenní cesta pětice poslanců totiž vyšla na těžko uvěřitelných 783 025 korun. Navíc si poslanci za cestu naúčtovali stravné. To si zákonodárci nárokují přibližně 2,5násobně vyšší, než kolik by za stejnou cestu dostal běžný zaměstnanec. Souvisí to zřejmě s obavou, aby si zástupci naší země při jednáních a pracovních schůzkách se svými protějšky v drahých zemích nemuseli doplácet pracovní obědy a kávu ze svého skromného poslaneckého platu. Bohužel při stanovení pravidel pro účtování vysokého stravného zřejmě nikdo nepředpokládal, že by poslanci toto privilegium bezostyšně zneužívali. Že by si účtovali stravné i tací, kteří si – jako pan Bartoň – pochvalují, jak dobře se o ně na jejich „služebce“ hostitelé starali. „Měli jsme šneky, žáby, prostě snažil jsem se toho ochutnat co nejvíc,“ pochvaluje si plný břich plzeňský pirát a své kulinářské zážitky dokládá mnoha fotkami. Hloupé mu není ani to, že účtuje všech sedm dní své služebky. Přesto, že strávil dopravou tam a zpět dva dny, a jeden den měl osobní volno. I tak si po návratu domů nárokuje všech sedm dnů a účtuje si 15 736 Kč. V této souvislosti připomeňme, že na vietnamské dobrodružství se spolu s ním vydalo hned pět poslaneckých šikulů. Poslanec Filip ztracený v Moskvě „Nevím, kdo to vymyslel, ale cestou tam jsme letěli Aeroflotem. Při přestupu v Moskvě jsme nějak ztratili Filipa,“ popisuje ve své fenomenální cestovatelské video přednášce pirát Lukáš a se svými diváky nadšeně sdílí fotky, ze kterých je zřejmé, že v Moskvě ztracený komunista Vojtěch Filip zbytku tzv. školského výboru nijak nechyběl. „Velitelem naší skvadry byl tehdejší člen ODS Václav Klaus mladší,“ komentuje vlastní gastro-selfie Bartoň a pokračuje: „Vzal si sebou tehdejší členku strany ODS Zuzanu Majerovou-Zahradníkovou, aby ho doplnila.“ Na fotce vidíme zrzavou cestovatelku, jak si z mísy uprostřed stolu vybírá dobrotu, kterou by doplnila na talíř. „Je tam s námi ještě Lubomír Volný, tehdy byl v SPD. Teď už jsou všichni jinde, jen já zůstal ve své původní straně,“ libuje si zásadový pirát nad fotkou z prvního dne cesty, kterou jemu i ostatním poslancům zaplatili tuzemští daňoví poplatníci. Hned příští dopoledne se Vojtěch Filip k parlamentní delegaci nakrátko připojil. Poslance totiž čekala návštěva komunistického parlamentu, což je podle hodnocení pana Bartoně moc zajímavá, moderní budova s pěknou (komunistickou) výzdobou. „Zatím co jsme si vyměňovali zdravice s našimi protějšky, Filip zase zmizel,“ popisuje Bartoň, jak Filipa přijala hlavní tajemnice vietnamské komunistické strany a předsedkyně parlamentu Nguyễn Thị Kim Ngân. Než budeme pokračovat v příběhu cesty našich parlamentních výtečníků, věnujme pár řádek neustálému mizení Vojtěcha Filipa. Zdá se, že tento měl ve Vietnamu nějakou svou speciální misi. V této souvislosti není od věci zmínit temný příběh o korupci nejhrubšího zrna, se kterým přišel server Seznam Zprávy. Zdislava Pokorná v něm popisuje, jak se Filip snažil ve Vietnamu přijít k penězům za zprostředkování stavby Dětské nemocnice. „Nabitý program" Brzy po úvodu svého vyprávění se Lukáš Bartoň polituje, jak nabitý program s kolegy měli. Některý den, považte, měli dokonce čtyři schůzky! Jak složitá jednání s komunisty ve Vietnamu byla, popsal hned v další pasáži svého vyprávění: „Vyměňovali jsme si různé zdravice typu: ‚My jsme rádi, že jsme k vám přijeli,‘ a oni zase ‚My jsme rádi, že jste k nám přijeli…‘“ Jak se ukáže v dalším vyprávění, do „náročného programu“ započítává pan poslanec i návštěvu jakéhosi jezera Ohnivého meče, pijatiku s místními Čechy v pivovaru nebo večeři s nejbohatším vietnamským podnikatelem. A co by to bylo za služebku, kdyby nebyl alespoň jeden den volna! Tehdy si pirát Bartoň půjčil skútr a skotačil na něm po okolí. Pětihvězdičkový hotel Jak známo, Vietnam se stal vyhlášenou dovolenkovou destinací mimo jiné pro své příznivé ceny, například za ubytování. Kdyby poslanci jeli soukromě, zřejmě by se při výběru hotelu pohybovali v kategorii kolem 300 korun za noc. Podle srovnávače Booking.com je v těchto cenách k dispozici řada velmi pěkných a dobře hodnocených hotelů. Jenže zástupci České republiky se spokojí jen s tím nejlepším. Například v Danangu, kam se z Hanoje samozřejmě přepravili vnitrostátním letem, bydleli v luxusním pětihvězdičkovém hotelu „Novotel Premier Han River“, kde noc vyjde cca na 1700 korun. Co na tom, že jen pár metrů od něj stojí krásný Star City Hotel & Apartments, který je k dispozici za 400 korun! Když jsme na konci letošního října poslali KPS svých deset otázek ohledně poslaneckých cest, zajímali jsme se i o typ ubytování. Dozvěděli jsme se toto: „Výběr (hotelu) provádí zaměstnankyně odboru mezinárodních vztahů KPS, a to na základě spolupráce s českými zastupitelskými úřady.“ Zdálo by se tedy, že poslanci na výběr svého ubytování nemají žádný vliv a „nezbude“ jim nic jiného než se smířit s tím, co jim zařídí jiní. V této souvislosti se nabízí citace z e-mailu, který nám přišel v souvislosti s nedávno zveřejněnou kauzou Vítkova cesta. Pisatel, skrytý pod iniciálami MK (přeje si zůstat v anonymitě, ale identitu známe), pracoval na jedné z našich ambasád a v této souvislosti píše: „Poslanci musí odjet z dané země plně spokojení, aby potom někde po parlamentních kuloárech nešířili zvěsti, že tam ten daný ambasador není člověk na svém místě, aby se to nedoslechli náhodou na Ministerstvu zahraničních věcí. Takže všechno musí být vyžehleno do detailů.“ Proto, jak dál uvádí MK, české ambasády za naše poslance i senátory platí obědy i večeře ze svých vlastních peněz, přestože tito mají na své cesty diety. Nakonec to ale stejně raději platí ambasadoři, obchodní radové atd. ze svých vlastních peněz, protože si nikdo nedovolí říci poslanci, aby si tu večeři zaplatil sám. „Poslanci prostě jedou na výlet a běhají tam kolem nich lidé z ambasády k jejich plné spokojenosti. Místo toho, aby dělali něco užitečného pro republiku, tak fungují jako průvodci výletníků,“ píše Kverulantovi MK. Přehled všech poslaneckých cest od roku 2017 do roku 2021 Poslanci cestovali usilovně. V roce 2018 stály jejich cesty 18,8 milionu korun a v roce 2019 celkem 22,1 milionu. To je průměrně 102 tisíc na jednoho poslance a rok. V roce 2020 frenetické cestování zastavila koronavirová krize, a tak v tomto roce za cesty už utratili pouhých 2,8 milionu korun. Přehled všech poslaneckých cest od roku 2017 do roku 2021 naleznete zde. Výzva Poslanecké sněmovně Při celé přednášce Lukáše Bartoně nás velmi iritovalo, s jakou pokřivenou samozřejmostí a sebejistotou tento původně akademický pracovník popisuje naprosto flagrantní plýtvání veřejnými prostředky. Na základě celého příběhu této vykutálené poslanecké pětky, z níž už naštěstí žádný v Poslanecké sněmovně nesedí, jsme vyzvali současné vedení PS ke změně pravidel pro schvalování cest a vyplácení „diet“. Jen těžko nás někdo přesvědčí o tom, že vykukové Bartoň, Klaus, Majerová-Zahradníková, Volný a Filip odvedli pro naši republiku při své vietnamské misi vůbec nějakou práci. A pokud skutečně ano, že byla významnější, než by ji zvládl jeden jediný z ČR vyslaný poslanec. Jsme si zcela jisti, že rozhodně není ve veřejném zájmu, aby se naši poslanci na služebních cestách chovali jako milionář z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág, aby bydleli výhradně v pětihvězdičkových hotelech, stravovali se jen vybranými pochutinami, jako jsou šneci nebo žabky, aby si létali byznys třídou a ještě si po návratu domů vyúčtovali „stravné“ vulgo bonus 16 tisíc korun, což je mimo jiné v našich podmínkách stále pro mnohé z nás v dělnických pozicích čistý příjem za celý měsíc, nikoliv odměna z eráru na závěr pěkné sedmidenní dovolené v exotické destinaci. Počátkem listopadu 2021 si poslanci v tajné volbě na ustavující schůzi nové sněmovny do svého čela zvolili kandidátku Spolu Markétu Pekarovou Adamovou (TOP 09). Nová předsedkyně v projevu po svém zvolení směrem k veřejnosti uvedla: „Já se budu snažit ze všech sil, abych právě důvěru v naši komoru parlamentu, tedy v Poslaneckou sněmovnu, zvyšovala. Je to úkolem nás všech, ale já se budu snažit v tomto být v čele těch, kteří se o to snaží.“ Kverulant chce věřit, že nová předsedkyně výlety poslanců do exotických destinací za peníze daňových poplatníků a nadstandartní proplácení diet skutečně omezí. Poslanci vraťte peníze Kverulant také vyzval každého účastníka zájezdu do Vietnamu, který si nechali zaplatit z peněz daňových poplatníků, k veřejné omluvě a k vrácení částky 156 605 korun do státního rozpočtu. Výlet do Vietnamské socialistické republiky stál daňové poplatníky 783 025 korun. Ve státním rozpočtu je to jistě velmi zanedbatelná částka. Poškození důvěry v parlamentní demokracii však zanedbatelné není. Kverulant chce věřit, že se zejména Piráti ke svému pochybení postaví čelem a nebudou opíjet veřejnost prohlášeními o obrovském přínosu cesty pro naši zahraniční politiku. Autor je ředitel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org.
Čas načtení: 2019-11-17 09:56:07
Martin Komárek: Poslední revoluce. Jak jsme žili 1985-1993 (ukázka z knihy)
Byl začátek osmdesátých let. Léto bylo horké. Pivo desítka stála korunu sedmdesát, a tak došlo jako první. Potom došly sice přeslazené, ale velmi chutné žluté a červené limonády v sedmičkových mléčně bílých vratných lahvích. V regálech samoobsluh zůstávala broňa, oranžovohnědá těžko poživatelná tekutina. Mléko ani nemělo cenu kupovat, všechno bylo v zapařených igelitových sáčcích zkyslé. Kdo měl doma sifonovou láhev, v níž se za pomoci malých bombiček dala udělat perlivá voda, byl vítěz. Většina lidí ovšem strádala šťastně. Neměli sice pivo, ale přáli režimu ten nedostatek. Země nebyla jejich. Když něco došlo, bylo to prima, protože „jim“ se nevede. Československé hospodářství, jen minimálně poničené válkou, mělo na to, aby navázalo na prosperitu první republiky. Stalinovi emisaři vskrytu ovládající Gottwalda a Zápotockého dokázali za deset let ekonomiku zruinovat. Řízení se ujímali neschopní. Takřka úplné vyvlastnění sebralo lidem veškerou motivaci. Elitní mozky prchaly do ciziny. Stavěly se veliké stavby, svazáci na přehradách dřeli a zpívali Kohoutovy písničky. Mnozí věřili, že skutečně budují socialismus a lepší zítřky, nebo to aspoň dávali najevo. V šedesátých letech už bylo zřejmé, že žádné lepší zítřky nebudou, že socialismus nefunguje. Za deset let zaostalo Československo oproti Západu nejméně o dvě generace. Reforma z osmašedesátého to chtěla změnit a udržet zemi mezi vyspělými ekonomikami. Tomu však zabránily ruské tanky. Husákův režim vsadil na měkký teror, zároveň však chtěl lidi nasytit a napojit. Výpadek limonád a piva byl spíše ojedinělý. Občas též došel toaletní papír a menstruační vložky. V obou případech mu-selo posloužit Rudé právo. Jakkoli to dnes zní nechutně, je to holý fakt. Po záchodech se psalo: „Není vata, nejsou vložky / co si dáme mezi nožky / my jsme holky z dědiny / postačí nám noviny.“ Převažoval však skromný dostatek. Základní potraviny byly běžně k dostání. Člověk, který průměrně vydělával, nestrádal hladem a mohl si dopřávat tradiční česká jídla. V zimě sice nebyla čerstvá zelenina, i bramborami bylo třeba se předzásobit, ale to nepředstavovalo velkou potíž. V čet-ných hospodách sice smrděly nečištěné záchody, ale pivo a kořalka tekly proudem a nikoho příliš netrápilo, když se dělníci odešli osvěžit do hostince už v deset ráno. Nepředřeli se ani vědci. Společenským fenoménem byl podpultový prodej. Ceny byly dané státem a nesměly být vysoké. Například kilo svíčkové stálo čtyřicet korun. Jenže svíčkové není na krávě tolik, kolik méně kvalitního masa. Chytrý řezník ji tedy z pultu stáhl. Za běžnou cenu ji pak prodal dobrým známým, od nichž očekával protislužbu. Od instalatéra opravu vodovodního kohoutku, od profesora protekci při přijímacích zkouškách svého syna na filosofickou fakultu. Další vybraní zákazníci, o nichž se dalo s velkou pravděpodobností předpokládat, že nejsou udavači, kupovali svíčkovou a jiné lepší kousky za tržní cenu. Řezníci, podobně zelináři a všichni další, kdo disponovali nedostatkovým zbožím, bohatli a kumulovali kapitál, který jim posloužil v porevoluční privatizaci. Při zvláštních příležitostech, jako byly Vánoce, dovezl Husák jinak nedostupné zboží. Dala se koupit pravá Coca-cola v ikonických prolamovaných třetinkách. Chvíli byly k dostání mandarinky a banány. Objevilo se pravé chianti ve slámou opletené široké butylce. Dokonce uherský salám a ruský kaviár či chatka, drcené krabí maso za legrační ceny. Ve Frionoru jste mohli občas natrefit na velrybí steaky či želví polévku. Zpráva o tom, že se něco takového objevilo, se rozletěla mezi lidmi bleskem, a oni se stavěli do dlouhých front v naději, že se dostane i na ně. Přednostně však byli samozřejmě uspokojeni známí či „obchodní partneři“ vedoucího příslušné prodejny. Lehce nadprůměrně vydělávající rodina si mohla dovolit auto. Nejlevnější byly dnes legendární východoněmecké trabanty, vozítka vyrobená z plastu. Výš stály rumunské dacie a ruské žigulíky, ty byly ovšem poruchové. Lidé nejvíc prahli, podobně jako dnes, po škodovkách. Těch však nebylo dost. Když v osmdesátých letech přišla na trh Škoda Favorit, daleko nejdokonalejší automobil v socialistické soustavě, stály se na pořadník i třídenní fronty. Lidé si v nich vybudovali vlastní samosprávu. Podle pořadí si rozdávali lístečky, aby nemuseli stát na místě celou dobu, a úspěšně se bránili podvodníkům. Straničtí funkcionáři či přátelé šéfů škodovky samozřejmě frontu stát nemuseli. Kouzelný cirkus Melantrich V domě vydavatelství Melantrich, který je vhodně položen uprostřed Václavského náměstí, sídlilo Svobodné slovo, deník Československé strany socialistické. Ta dělala stafáž komunistům v Národní frontě. Svobodné slovo byly noviny, které měli lidi rádi, a bývalo, podobně jako Mladá fronta, vyprodané. Redaktoři sice nešli proti pravidlům autocenzury, šli však na samu hranici možného. Když vypukla revoluce, zaplavilo je nadšení a byli připraveni psát svobodně. Václav Havel se prý dostal na balkon Melantrichu, který vešel do českých dějin, na zapřenou. Provedl ho Petr Kučera, který pak krátce zářil jako revoluční kometa. Když už Havel na balkoně byl, nedal si životní show vzít. Stal se hlavním hercem i hlavním režisérem. Jeho mimořádná politická intuice mu vnukla, že demonstrace potřebují jisté vedení, že potřebují symboly, potřebují usměrnění. A Václavák byl balkonem Melantrichu doslova uhranut. Demonstranti si nesli transparenty: „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby!“, Zpátky do Evropy“ či „Jakeše do koše“. Najednou do obrovské erupce činorodosti a nadšení promluvili normální lidé. Zazněl rozvážný a rozhodný baryton Václava Havla. Objal se s Alexanderem Dubčekem! Dubčeka lidé pořád měli rádi, odpustili mu i podpis moskevských dohod. Následovalo patetické vystoupení Valtra Komárka, který se díky řečnickému talentu stal jedním z hrdinů revoluce. Balkon se stal ústředním místem vlivu, i když projevy nebyly vysílány v rozhlase ani v televizi a noviny o nich, kromě Svobodného slova, nereferovaly. Lidé viděli Martu Kubišovou zpívat Modlitbu pro Martu a věřili, že vláda jejich věcí se jim navrací. Propadali spontánnímu nadšení a radosti. Byli vděční za každé normální a lidské slovo. Ti, kdo balkon ovládali, vedeni Havlem, si to uvědomovali a vycházeli poptávce vstříc. V několika dnech se z pronásledované opozice stali sebevědomými politiky a tvůrci veřejného mínění. Balkonové scény z Melantrichu nikdo z demonstrantů nezapomene. Role moderátora se ujal zakázaný katolický kněz Václav Malý. Jeho výzvy, aby lidé uvolnili průjezd sanitkám, byly vyslyšeny. Lidé byli na sebe hrdí ve smyslu dalšího silného hesla a skandování: „Nejsme jako oni!“ Nechtěli být prázdní a arogantní jako vláda, kterou právě svrhávali. Dávali najevo, že jsou spořádaní a slušní, byť neústupní. Neměla se konat žádná msta, žádné vyřizování účtů. Jakeš a spol. musí jít, jak vyjadřovalo cinkání klíčů. Víc demonstranti nechtěli. Jen následnou svobodu, která byla v jejich duších zázračným všelékem na jejich osobní rány i na boláky dlouho týrané země. Skoro kýčovitě vyzněl dvojzpěv státní hymny. Zpívali výstavní Husákův „zlatý slavík“ Karel Gott a největší symbol odporu proti okupaci Karel Kryl. Kryl se za vystoupení později styděl, ale to už je jiná historie. Lidé na náměstí tleskali a zpívali s nimi. Jsme jeden národ, jsme jedné krve, ty a já, lhostejno, co jsi dělal před listopadem, když jsi teď tady s námi, jsi náš kamarád. S odstupem času lze považovat city demonstrantů za romanticky naivní. Nebylo to ale naopak? Nebyla to hvězdná hodina národa? Havlománie Václav Havel byl vynikající revoluční vůdce. Jako mnoho takových nebyl příliš použitelný pro všední život státu. To, že zůstal prezidentem třináct let, svědčí o tom, že nevyskytl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Od samého počátku se dramatik snažil nějakým způsobem skloubit vrcholnou státní funkci se svými sklony k filosofování a recesi. Lid mu to odpouštěl. Sice mu příliš nerozuměl, ale rozhodně mu naslouchal tisíckrát raději než žvatlání stranických funkcionářů. Havel bral svou hradní misi jak úkol. Zabýval se vším. Záleželo mu na detailech, jako je uniforma hradní stráže. Federální shromáždění přesvědčoval o svých návrzích státního znaku a podpíral to heraldickými argumenty. Jako by byl rozdvojen: Jeho filosofická část si chtěla ze státnické pompy utahovat, ta druhá, pedantická, chtěla vytvořit co nejlepší dekorace pro vstup do dějin. Proslýchalo se, že sídlo českých králů je znesvěcováno divokými mejdany, při nichž se kouří marihuana. Havel se proháněl po chodbách na koloběžce. Nebyla to však zpupnost dobyvatele. Chtěl být prezidentem, musel se však se svým novým důstojenstvím, které mu nešlo od srdce, vyrovnat. V kterékoli jiné době by byl kritizován. V devadesátém roce však byl miláčkem národa. Českého národa. Ten slovenský z něj byl rozpačitý. Havel z pozice hradního pána poprvé oslovil národ 1. ledna 1990.Slova o tom, že země nevzkvétá, se stala legendárními. Jinak byl ale jeho projev dlouhý a rozporný. Už se v něm objevila kritika „ošklivého“ sídliště v bratislavské Petržalce. Havel sice právem, ale nepříliš vhodně kritizoval mravní úpadek národa a neschopnost mluvit tak, jak myslíme. Byl to projev intelektuála, nikoli státníka, který vede národ. Největší oslavou Václava Havla byla jeho cesta do Spojených států. Prezident vzal do letadla množství přátel a novinářů. Už první zastávka na Islandu byla triumfální. Jako absurdní dramatik musel mít novopečený prezident do jisté míry radost. Jeho hru dávalo reykjavické divadlo v islandštině. Nikdo nerozuměl ani slovo, leč delegace zůstala ve svých lóžích a na konci radostně tleskala. Ve Washingtonu se Havlovi dostalo potlesku vestoje. Jeho proslov v Kongresu byl osobitý, nechyběla v něm nadsázka a humor. Neopomněl zalichotit Americe. Přecházel z filosofie do politiky. Pochlubil se, že mu řeč nepřipravili poradci, ale že ji napsal sám za dvě hodiny. Nebyla na něm znát sebemenší nervozita. I to, že mluví v češtině, a nikoli v angličtině, kterou ovládal jen ztěžka, přešel ironicky. Pořád ale věřil, že světu přináší novou cestu. Američtí politici ho vnímali jinak – jako hrdinu boje proti říši zla. A vůbec nebyli zvědaví na nějaké třetí či čtvrté cesty. Temné království padlo, teď zavládne jejich univerzální svoboda. Martin Komárek se narodil 13. února 1961 v Praze v rodině politika a ekonoma Valtra Komárka. Po studiu filozofie a politické ekonomie začal pracovat v deníku Mladá fronta. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 byl zvolen za hnutí ANO poslancem, ve volbách v roce 2017 ale již nekandidoval. Kromě novinářské činnosti je autorem řady knih. Herbert Slavík dnes patří k nejslavnějším českým fotografům. V deníku Mladá fronta působil od roku 1986. Na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury. Mnohé z fotografií použitých v této knize jsou publikovány poprvé. Nakladatelství Práh 2019, vázaná, 544 stran, 17,5 × 23,2 cm, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-25 11:46:14
Lotyšská socialistická sovětská republika [1918-1920]
Autor: buko1 Datum: 25.02.2024 11:46:14 Název:Name:Lotyšská socialistická sovětská republikaLatvian Socialist Soviet RepublicOriginální název:Original Name:Latvijas Sociālistiskā Padomju RepublikaHlavní město:Capital:Riga (do 22.05.1919), Dvinsk, RežicaRiga (to 22.05.1919), Daugavpils, Rēzekne Státní zřízení:Government System: sovětská republika soviet republic Nejvyšší představitelé:Heads of State: Pēteris Stučka Ozbrojené složky:Armed Forces: Rudí lotyšskí střelci (od 06/1919 součást ruské Dělnicko-rolnické Rudé armády) Red Latvian Riflemen (from 06/1919 part of russian Red Army) Rozloha:Area: ? km2 ? mi2 Geografická poloha:Location: pobaltí Baltic region Sousední státy:Neighbouring Countries: Ruská sovětská federativní socialistické republika, Spojené baltské vévodství Russian Soviet Federative Socialist Republic, United Baltic Duchy Vznik:Independence: 17.12.1918 17.12.1918 Zánik:Dissolution: 13.01.1920 13.01.1920 Národnostní složení:Ethnic Groups: lotyši... Latvians... Vlajka:Flag: Znak:Coat of Arms: Poznámka:Note: Loutkový stát Ruské sovětské federativní socialistické republiky Puppet state of Russian Soviet Federative Socialist RepublicZdroje:Sources:ru.wikipedia.org
Čas načtení: 2024-03-05 16:00:38
Múzické instituce socialistické armády
Dnes se podíváme na historii z jiného úhlu, než bývá zvykem. Václav Šmidrkal se totiž ve svém díle Něžné zbraně zaměřil na múzické instituce socialistické armády. Co myslíte, proč socialistická armáda kladla na jejich existenci takový důraz? Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého nebo Ústřední hudba ČSLA patřily mezi nejznámější múzické instituce socialistické armády. Těmito i mnoha dalšími
Čas načtení: 2024-03-27 19:01:20
Christenko, Vasilij Timofejevič
Autor: Jirka Cooper Datum: 27.03.2024 19:01:20 Příjmení:Surname:ChristenkoKhristenkoJméno:Given Name:Vasilij TimofejevičVasily TimofeevichJméno v originále:Original Name:Василий Тимофеевич ХристенкоFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:staršinaStarshinaAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:12.04.1925 vesnice Bolšaja Michajlovka / 12.04.1925 village of Bolshaya Mikhailovka / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:09.02.2010 Barnaul / 09.02.2010 Barnaul / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- první zástupce předsedy Altaiského regionálního výkonného výboru- First Deputy Chairman of the Altai Regional Executive CommitteeJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- Hrdina socialistické práce (č. 15149)- plný rytíř Řádu slávy (č. 1794)- 1 z 8 Hrdinů socialistické práce, který je taktéž plným rytířem Řádu slávy- Hero of the Socialist Labor (No. 15149)- full cavalier of Order of Glory (No. 1794)- 1 of 8 Heroes of Socialist Labor, who were also full cavalier of Order of GlorySouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:ru.wikipedia.orgpamyat-naroda.ru;https://warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=4406altlib.ruwww.biograph.ru
Čas načtení: 2024-09-19 19:20:28
Autor: Jirka Cooper Datum: 19.09.2024 19:20:28 Příjmení:Surname:ŠčelokovShchelokovJméno:Given Name:Nikolaj AnisimovičNikolay AnisimovichJméno v originále:Original Name:Николай Анисимович ЩёлоковFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:armádní generálArmy GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:doktor ekonomických vědDoctor of Economical SciencesŠlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:26.11.1910 Almaznaja / 26.11.1910 Almaznaya / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:13.12.1984 Moskva / 13.12.1984 Moscow / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- ministr vnitra SSSR (1966-1982)- člen ÚV KSSS (1968-1983)- minister of Internal Affairs of USSR (1966-1982- member of Central Committe of CSPU (1968-1983)Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - Hrdina socialistické práce (č. 19395)- 17.12.1982 byl sesazen z pozice ministra vnitra v důsledku rozsáhlého vyšetřování, během kterého vyšla najevo Ščelokovova rozsáhlá korupce a zneužití moci, kdy celková škoda státu byla vyčíslena na půl milionu rublů, 19.02.1983 spáchala sebevraždu jeho žena, 15.06.1983 byl vyloučen z ÚV KSSS, 06.11.1984 byl degradován, 07.12.1984 vyloučen ze strany a 12.12.1984 mu byla odebrána všechna vyznamenání (včetně Hrdiny socialistické práce), mimo ta získaná za války - spáchal sebevraždu - Hero of Socialist Labor (No. 19395)- on 17.12.1982 was demoted from position of minister of internal affairs due to big investigation, when was revealed his great corruption and abuse of power, when the damage to the state was counted about 500,000 rubbles, on 19.02.1983 his wife committed suicide, on 15.06.1983 was expelled from Central Committe of CSPU, on 06.11.1984 was demoted, on 07.12.1984 was expelled from the party and on 12.12.1984 was stripped of all awards (inclouding Hero of socialist labour), apart those received during the war - committed suicide Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:ru.wikipedia.orghttps://warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=9026shieldandsword.mozohin.ru
Čas načtení: 2025-02-03 15:30:00
Kvíz plný socialistických pohádek. Pojďte nám ukázat, jak moc máte československé skvosty nakoukané
Socialistické pohádky na obrazovce jsou něčím, co mnohé pamětníky naplňuje hřejivým pocitem. Rádi vzpomínají na staré socialistické pohádky, z nichž některé měly vysokou kvalitu.
Čas načtení: 2025-03-04 02:11:25
Kvíz pro pamětníky: Jak dobře znáte socialistické reklamy a slogany?
Ačkoliv socialistická reklama neměla konkurenci mezi značkami a její cíle byly spíše výchovné než komerční, přesto v lidech vzbuzuje nostalgii. Mnohé slogany a vizuály zůstaly v paměti dodnes a připomínají éru, kdy bylo zboží méně, ale zato bylo propagováno s typickou jednoduchostí a přímočarostí. The post Kvíz pro pamětníky: Jak dobře znáte socialistické reklamy a slogany? first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2025-05-14 06:10:00
Varšavská smlouva podřídila armády členských zemí Moskvě. Jedinou její bojovou akcí byl vpád do ČSSR
Čtrnáctého května 1955 podepsali představitelé osmi států – Albánské lidové republiky, Bulharské lidové republiky, Československé republiky (od roku 1960 Československé socialistické republiky), Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Rumunské lidové republiky (od roku 1965 Rumunské socialistické republiky) a Svazu sovětských socialistických republik – v polské metropoli Varšavě Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, jež vešla do dějin jako Varšavská smlouva.
Čas načtení: 2014-04-18 14:10:00
Kostel sv. Kateřiny u Štramberku je vzácná konzerva a Památka roku
Štramberk - Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska vyhlásilo Památkou roku 2013 obnovu vzácně dochovaného napůl zděného a dřevěného kostela svaté Kateřiny ve Štramberku ze 14. století. Je to jedna z nejstarších církevních staveb v Moravskoslezském kraji. Jejímu zachovalému gotickému rázu prospělo paradoxně to, že od roku 1935 byla zavřená a pomalu chátrala. Díky tomu byla totiž ušetřena necitlivých rekonstrukcí, které byly v socialistické éře běžné.
Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57
Každodenní obíhání obchodů před rokem 1989 nebylo žádným užíváním si konzumního ráje, ale nutností k zajištění základního fungování domácností Každodenní obíhání obchodů před rokem 1989 nebylo žádným užíváním si konzumního ráje, ale nutností k zajištění základního fungování domácností Ať je doba sebetěžší, vždy se v ní najdou labužníci, kteří touží po něčem speciálním, delikátním a luxusním, a neváhají pro to obětovat čas i peníze. Z dnešního hlediska ovšem socialistické obchody, kde se dalo při troše štěstí sehnat něco navíc, nepřipomínaly přepychové velechrámy luxusu, ale spíše skromné svatyňky – i přesto byly milovníky dobrého jídla nesmírně ctěny. Zaměříme se tentokrát pouze na ty, kde k nákupu stačil dostatek běžné měny, stranou tedy ponecháme prodejny Darex i Tuzex i dodávkové služby, jež mohli užívat jen nejvyšší funkcionáři s rodinami. Majonéza v plastu Nejvíce macešsky se k projevům jakéhokoli luxusu stavěl konec čtyřicátých a počátek padesátých let, avšak ani tehdy zcela nevyhynuly. Vedle sítě obchodů, v nichž se prodávala naprostá většina potravin v rámci přídělového systému na lístky, vznikaly i tzv. volné obchody, kde se nabízelo zboží bez lístků, ovšem za výrazně vyšší ceny. Stát se jejich zřízením snažil vytlačit černý trh a poskytnout také širší nabídku potravin nové společenské elitě, tedy různým úderníkům apod. V neposlední řadě bylo též cílem vytáhnout z tzv. vykořisťovatelů, zbavených přístupu k lístkovému systému, poslední zbytky jejich finančních rezerv. Nabídka ve volných obchodech ale nebyla nijak valná, a pokud nastal nedostatek nějaké konkrétní potraviny, jako první se dotklo omezení jejích dodávek sítě volných obchodů. Situace se začala mírně lepšit po Stalinově smrti, kdy se komunistická strana i u nás rozhodla podpořit vzestup životní úrovně obyvatelstva. Podle sovětského vzoru se začala budovat síť tzv. gastronomů – většinou se jednalo o lahůdkářské prodejny s rozšířeným sortimentem, často na místě dříve vyhlášených lahůdkářství z meziválečné éry. Zároveň trochu ožil i dovoz potravinářského zboží (dokonce ze Západu) a zlepšovala se také nabídka domácích specialit. Ve stejné éře padlo též rozhodnutí vybudovat skutečnou moderní katedrálu luxusního potravinového konzumu napodobující bájný Gastronom No. 1 v daleké Moskvě. Nový podnik disponující nejen vlastní lahůdkářskou výrobnou, ale také exkluzivní restaurací se začal budovat v samém centru Prahy, v horní části Václavského náměstí. Měly se zde nabízet jednak výrobky z dovozu, ale také domácí potravinářské novinky. Zároveň se počítalo od počátku s řadou výrobků vlastní značky, která se měla stát synonymem luxusu a elegance. Pamětníci nepochybně poznali, že šlo o Dům potravin otevřený v roce 1957. Brzy se ukázalo, že poptávka po luxusnějším a zajímavém potravinářském zboží je obrovská, a tak vznikaly další Domy potravin, například v Ostravě, kde byla po Praze nejvyšší kupní síla. Právě v Domě potravin zahájily svou velkou pouť po československých obchodech legendární výrobky jako v plastu balená majonéza Majolka či pověstný Masox. Když měl člověk štěstí, mohl zde na počátku šedesátých let koupit avokádo, olivy nebo francouzský koňak Martell. Výrobky zdejší studené kuchyně slavily úspěch i na mezinárodních soutěžích. Na sklonku šedesátých let zde poprvé Pražané za běžné koruny mohli ochutnat slavnou kokakolu. A ty legendární dárkové koše! Ve druhé polovině šedesátých let vznikaly též další labužnické svatyně vábící zákazníky. V tehdejší uvolněné atmosféře se otevíraly možnosti spolupráce i přes železnou oponu, které vyústily na konci září 1968 v otevření obchodu (a připojené vinárny) v Jindřišské ulici známého jako Paris-Praha. Už obložení ze Západu dovezeným růžovým hrubozrnným granitem rosso porino signalizovalo něco naprosto mimořádného. Prodávaly se zde, jak název obchodu napovídá, především francouzské potravinářské speciality jako hořčice Amora, sýry Camembert a Coulommiers či vanilkový krém v plechovce Mont Blanc. Stejně jako v Domě potravin i zde se budovala vlastní značka a již obal ze speciálního papíru vzbuzoval u zákazníků radostné chvění. V následujícím roce pak pražskou obchodní síť obohatila další prodejna přinášející závan západního luxusu, tentokrát ovšem severského, s jemným přídechem rybiny. Ve Vodičkově ulici se otevřela prodejna mražených ryb, rybích výrobků a mořských plodů Frionor, kde se dalo dostat mimo jiné velrybí maso. A plány tím zdaleka nekončily, jednalo se například o možnosti otevřít v Praze speciální prodejnu vyhlášených dánských sýrů výměnou za vybudování české restaurace v Kodani. Jenže začátek sedmdesátých let přinesl dočasné zmrazení velkolepých plánů. Rozhodně však nikoli natrvalo, jak si ukážeme v některém z příštích čísel. Zdroj: Respekt
Čas načtení: 2022-06-13 09:16:08
EU a sankce. Vrátí se trestný čin pobuřování dříve, než padne Bastila?
V šestém kole sankcí vůči Rusku zakázala Evropská unie s okamžitou účinností na svém území vysílání tří ruských médií – Rossiya RTR/RTR Planeta, Rossiya 24/Russia 24 a TV Center International. Doposud ruské televize byly vypínány v členských státech selektivně, dle uvážení. Poslední balíček sankcí je důsledný, ruské TV musí být nepřístupny v celé unii, a to žádným možným způsobem – kabel, satelit, IPTV, poskytovatelé internetových služeb, platformy pro sdílení internetového videa nebo aplikace. Vše je zakázáno. K tomu EU přikázala členským zemím zavést do svých právních řádů kriminalizaci za porušení sankcí, tj. stanovit trestní postihy vůči těm subjektům, jež sankce nerespektují (podrobně viz zde). Česká vláda má oproti vládám starých západních členských zemí zjednodušenou pozici. Nemusí nic vymýšlet, stačí z archivu vytáhnout totalitní trestní zákon, například vydání z roku 1973, a opsat ustanovení § 100, trestný čin pobuřování (na jeho tehdejší znění můžete mrknout zde). Vládní legislativci jen v textu vymění slovo „socialistické“ zřízení za slovo „demokratické“ zřízení; trestní sazbu mohou ponechat, pět let vězení za sledování ruských zpráv je přiměřená doba pokání. Dokonce to může být český celoevropský sukces – od 1. července je Česko předsednickou zemí a implementace pobuřování do všech právních řádů v EU může být náš velký právně-kulturní odkaz. Ne, nedělám si legraci, takhle se to asi stane, i když trestný čin se nejspíš nebude jmenovat Pobuřování, bude mít vznešenější název, třeba něco jako ohrožování optimalizace svobodného myšlení či podobně. Čeho se EU bojí? Dobře, ruské televize vysílají propagandu, oni tomu říkají ruský pohled na svět, ale je to důvod je zakázat? A jejich sledování trestat? Čeho se EU bojí? Za totality to byl východní blok, který rušil vysílání západních médií. Na Západě jim vysílání československé televize a československého rozhlasu bylo šumák, nerušili jej, nebáli se ho. Též Hitlerova třetí říše znemožňovala příjem signálu ze svobodných zemí a poslouchání cizího rozhlasu tvrdě perzekuovala. Spojenci byli naopak zvědaví, co se v reichu říká a proti čemu bojují. Mají v Bruselu strach, že Evropané po zhlédnutí ruských zpráv vyjdou do ulic a budou volat „Vivat Putin“? Opravdu by mohla ruská televize změnit myšlení Evropanů? Nevěří bruselské celebrity v samostatný úsudek svých občanů? Proč by jinak v Bruselu porušili základní lidské právo, právo na svobodu slova, a ještě tvrdili, že to není žádné porušení? Je příznačné, že Rusko evropské televize nezakázalo, a ač se v nich mluví o ruském prezidentovi dosti negativně, Rusové cizí zprávy mohou sledovat – jiná věc je, kolik Rusů jim i rozumí. Ta otázka se nabízí a je legitimní. Co je skutečným důvodem pro zákaz vysílání ruských televizí, když nejsme s Ruskem ve válce? Nabízím odpověď. Je to maskování selhání Bruselu a snaha uskutečnit své cíle, které mají s Ruskem a Ukrajinou pramálo společného. Následující analýza vychází z informací převážně z amerických webů – ty ještě v Evropě zakázány nejsou. Sankce nejsou úspěšné Předně je naprosto zavádějící tvrzení, že sankce EU vůči Rusku jsou úspěšné. Co má být cílem sankcí? Přece změnit chování sankcionované země, což se vždy děje tak, že lidé v dané zemi projeví nespokojenost s ústřední vládou a ta, pod tlakem, změní zahraniční, někdy i vnitřní, politiku. V Rusku ale nastává pravý opak. Uvedu pár čísel, a vězte, že statistika sice nuda je, ale nelže: Reálná mzda v Rusku na konci prvního kvartálu 2022 vzrostla o 3,6 procenta (viz zde), zdůrazňuji slova reálná mzda (nikoliv nominální) a první kvartál, tedy zahrnující i březen, což byl nepochybně pro ruskou ekonomiku měsíc nárazového šoku. Očekává se, že reálný růst ve druhém kvartále bude atakovat pět procent. Po šesti kolech sankcí se Rusům životní úroveň podstatně zvedla, kdežto v Česku o téměř čtyři procenta klesla (viz zde). Jak je to možné? Logické vyústění jednotlivých druhů sankcí a jejich svérázného uplatňování, přičemž často už při jejich schválení bylo zřejmé, že se minou účinkem. Příjmy Ruska z ropy se zvyšují Příklad první – ropa a plyn. To snad ani nelze nazvat sankcemi, spíše investiční pobídkou pro Rusko. Západní ostrakizace ruské ropy a plynu způsobila na ruském vnitřním trhu jejich „nadbytek“, takže ruští spotřebitelé aktuálně platí v Rusku za litr Naturalu 95 v přepočtu zhruba 18,20 Kč (viz zde) a ruské domácnosti nakupují zemní plyn v přepočtu za zhruba 0,20 Kč za 1 kWh (viz zde). Pro srovnání, v Česku máme průměrnou cenu 2,86 Kč za 1 kWh plynu, a to před zdražením, na podzim se očekává cena kolem 4,50 Kč až 6,50 Kč za 1 kWh plynu. Co se týká celkového inkasa peněz za ropu, agentura Bloomberg dokonce tvrdí (zde), že v tomto roce 2022 se bez ohledu na sankce příjmy Ruska z ropy zvýší až o neuvěřitelných 50 procent! Neměl by být výsledek sankcí opačný? Politicky nekorektní otázka, že! A to jsme jen v rovině peněz. Američané už nyní domýšlejí i politické souvislosti. Rusové v Evropě udávali polovinu své produkce ropy (o plynu pomlčím, protože pro Rusy je to nezajímavá komodita). Evropa byla pro ně dobrý trh – prodávali za slušné ceny do stabilního regionu. Teď musí svoji produkci přesměrovat jinam. To se jim podaří, to je fakt, ale zřejmě za nižší cenu a do regionů nestabilních. A odtud pramení obavy z opačného efektu sankcí. Právě v těch nestabilních regionech, typicky Afrika, kam budou Rusové prodávat levněji, získají sice méně peněz, ale zato větší vliv. Pokud se něco nestane, do dvou let může mít Rusko v Africe větší vliv, než měl kdy Sovětský svaz (viz například studii zde). Američany to trápí, Evropu to nezajímá. Technologie se dál dovážejí Další příklad – sankce na čipy a západní technologie. Pro ruské domácnosti se nezměnilo nic. Na webu Alibaby mohou ruští spotřebitelé nakoupit jakoukoliv elektroniku bez omezení, a těch čipů, co tam je! Visa a Mastercard nejsou třeba, ani odříznutí Ruska od systému SWIFT nečiní potíže při placení. Radio Free Europe už v prosinci 2021 (zde) konstatovalo, že Rusko je na tuto variantu připraveno. Již před půl rokem prováděli Rusové 20 procent veškerých elektronických bankovních transakcí alternativními systémy jako SPFS nebo CIPS. A absence západních technologií? Do Ruska se vyvážet nesmí, ale do Arménie ano. Během tří měsíců Arménie navýšila odběr vyspělých západních technologií cca o tisíc procent. Nikomu to není divné. Evropské, české, probruselsky naladěné deníky informují, že z Ruska odešlo na sto tisíc IT pracovníků (například ), všichni jsou hrdi, jak sankce fungují. Jenže v Arménii ve stejné době narostl počet pracovníků o 130 tisíc (viz zde). Náhoda? Ne, nepřišli ukrajinští uprchlíci, ale ruští ajťáci, pracující na živnostenský list, tedy na „volné noze“. Změna domicilu, často jen formální razítko, jim umožňuje objednávat potřebné technologie. Po pravdě, USA zvažovaly uvalit na Arménii sankce, ale pak to zavrhly. Za dva týdny by musely dát sankce na Kyrgyzstán, za další dva na Tádžikistán, a nakonec na Kazachstán – a tady končí hra. Není možné sankcionovat Rusko a současně Kazachstán. V praxi probíhá vzájemná tolerance – USA dělají, že nevidí dovoz technologií do Ruska a Rusko nebrání přepravě uranu a ropy z Kazachstánu. Rubl posiluje Poslední, zásadní příklad – sankce vůči ruské centrální bance a rublu. Na začátku nebylo větší jednoty mezi EU a USA, byly uvaleny bezprecedentní sankce – byla zmrazena aktiva centrální banky ve výši 425 miliard dolarů a ruské komerční banky byly odpojeny ze systému mezinárodních transakcí. Očekával se volný pád rublu a kolaps Ruska. Jenže už na konci března se objevily první komentáře zpochybňující účinek těchto sankcí (například zde) a v květnu již nebylo pochyb, že je něco špatně, moc špatně (viz zde). Z počátečního březnového propadu, kdy Rusko jako pěšák lavírovalo na hraně bankrotu, se během necelých dvou měsíců vyšvihlo do pozice krále, jenž určuje další tahy. To, co Rusové provedli, bude časem předmětem řady ekonomických habilitačních prací, nyní mohu odkázat na dva prvotní sběrné články od Reuters a CNBS (zde a zde). Stručně řečeno, paní Nabiulinové (guvernérka ruské centrální banky) se za sedm týdnů povedlo to, co Sovětskému svazu nikdy za 70 let. Zničila dominanci dolaru na trhu s komoditami. Rusko stanovilo povinnost platit kupujícím za ropu, plyn, obilí atd. jen v rublech, a současně „obnovilo“ zlatý standard, když navázalo jeden gram zlata na pět tisíc rublů. Vzhledem k držení velkého množství komodit Ruskem a k jeho produkci zlata, trhy si záhy uvědomily, že Rusko tuto zpočátku utopickou rovnici zvládne udržet. Západní bankéři hovoří o změně světového měnového řádu (viz zde) a tweetnul si i Jack Dorsey (zakladatel Twitteru), že dolar již není rezervní měnou. Poprvé v dějinách Ruska mohou jet běžní Rusové na dovolenou do ciziny a brát si s sebou jen rubly, nepotřebují směnárnu. V rekreačních destinacích, ve kterých nepanuje důvěra v místní měnu, jako kupříkladu Turecko či Egypt, obchodníci rádi akceptují při placení dolary; teď se usmívají i na rubly (zde). Rozkol Bruselu a USA Putinova moc a popularita v Rusku není hraná, je reálná; proto „odborné“ komentáře a analýzy středoevropských expertů (česká média ani jiné nepublikují), že čekají každým dnem svržení Putina, jsou nejen směšné, ale i nebezpečné, protože skrývají realitu a vedou k nedůvodným očekáváním a následně špatným rozhodnutím. Kdo chce, může poslední týdny vidět rozkol v navenek působící jednotě Bruselu a USA. Vystoupení Kissingera v Davosu (zde) nebyla náhodná promluva senilního starce. Byl to záměrný signál změny politiky. Kissinger klábosil se Schwabem (autor Great Resetu) 23. května. A už za dva dny, 25. května, ministerstvo financí USA – úřad pro kontrolu zahraničních aktiv, vydalo za mediálního ticha všeobecnou licenci 13A související s Ruskem Autorizace určitých administrativních transakcí zakázaných směrnicí 4 podle výkonného nařízení 14024 (GL 13A), která mění a nahrazuje dřívější GL 13. O co jde? Američané hned v únoru uvalili na Rusko sankce (směrnice 4), která zakázala korporacím v Rusku platit daně, poplatky a podobně, z této směrnice existovala úzká výjimka GL 13 (zkratka GL znamená v překladu všeobecná licence). Novela GL 13A z úzké výjimky učinila širokou výjimku – založenou na občanství USA. Jste-li Mexičan, Němec nebo Čech a vlastníte korporaci podnikající v Rusku, nemůžete v Rusku platit taxy, je to porušení amerických sankcí, USA vás najdou a potrestají; jste-li ale Američan a ovládáte korporaci, máte výjimku a daně platit v Rusku můžete. Informované kruhy v USA reagovaly okamžitě. Jedna z největších amerických advokátních kanceláři Baker&McKenzie uspořádala 30. května pro své klienty seminář na volné téma podnikání v Rusku, sankce jako výzva. Přihlásilo se sedm tisíc zájemců (viz zde). Zatímco ještě v březnu Biden nazval Putina řezníkem, který musí být zbaven moci, o dva měsíce později americká administrativa zdůrazňuje, že v Kremlu je legitimní moc a jen s tou oni (USA) mohou jednat. A Spojené státy, ačkoliv pomáhají Ukrajině, iniciovaly jednání bez Ukrajiny na téma jak ukončit válku a co za to (zde). Tomu se říká reálpolitika. I v červnu je Rusko zlé, ale už ne tak moc zlé jako v únoru. Dočkáme se změny světové bezpečnostní architektury Američané si uvědomují, že Ukrajina bude poražena, chtějí zabránit totální porážce, tedy anexi celé Ukrajiny Kremlem, ale též i po vítězství Ruska nechtějí, aby Rusko zůstalo odstrčeno a sedělo u stolu s Čínou. V brzké době se dočkáme změny nejen v měnovém řádu, ale i ve světové bezpečnostní architektuře. NATO se transformuje na společenský diskusní klub, čehož jsme už dnes svědky, do popředí vstoupí bilaterální smlouvy. Primárním záměrem USA bude napojit Rusko na západní struktury, a tak zabránit jeho těsnému přimknutí k Číně. Proto i evropské sankce na ruskou ropu a plyn Američané chápou jako dočasné, v souladu s jejich reálpolitikou. Úplné odstřižení od ruských dodávek totiž znamená i ztrátu páky na Rusko. A tady je zádrhel. Brusel to vidí jinak než USA. EU myslí odklon od ruské ropy a plynu smrtelně vážně. Žádná reálpolitika, žádná mocenská rovnováha. EU má jediný cíl a ten je zelený. Green Deal za každou cenu. Válka na Ukrajině a protiruské sankce jsou pro bruselské úředníky vítanou záminkou, jak jej realizovat. Před rokem v Bruselu věděli, že Green Deal bude znamenat pro Evropany extrémní zdražení, ale nevěděli, jak to Evropanům zdůvodní, pak přišla válka a s ní i ospravedlnění pro navýšení cen veškerých energií. Shodou okolností nežádoucí ropa a plyn mají adjektivum ruské, za pár let žádné přídavné jméno nebude třeba, zakázány budou i bez něj. Že na sny Bruselu lidé nemají peníze? Detail. Stejně si za to mohou sami, jsou chudí, protože jsou líní a proto nemajetní. Takové věty poslední dobou slýcháme často. Říká se, že než padla v Paříži Bastila, stěžovali si poddaní francouzské královně na hlad a bídu. Marie Antoinetta odvětila: „Když nemají chleba, ať jedí koláče.“ Dnes víme, že ten výrok je smyšlený. Ale je smyšlený i výrok: „Když nemají na plyn, ať topí elektřinou!?“ Kdy padne bruselská Bastila?
Čas načtení: 2021-10-18 09:23:19
Sugestivní introspekce do života lidí v 80. letech minulého století, kdy komunistický režim pomalu směřoval ke svému zániku, i symbolický dokument své doby, zachycující životy lidí v normalizační šedi socialistického Československa. Tak by se daly charakterizovat snímky olomouckého fotografa Petra Zatloukala. Kniha jeho fotografií je druhým dílem edice Olomoučtí fotografové, na které spolupracuje Muzeum umění Olomouc a Vydavatelství Univerzity Palackého. Petr Zatloukal je dnes známý především svou fotografickou sérií Gaudeamus, která dokumentuje události sametové revoluce a pád komunistického režimu na pozadí aktivit a stávky studentů na Univerzitě Palackého v Olomouci. Nová kniha fotografií přináší Zatloukalovy nikdy nepublikované snímky z let, které 17. listopadu těsně předcházely. Zachycuje na nich svérázné rekreanty u maďarského jezera Balaton, mikropříběhy všedních dnů v Olomouci, Bratislavě, Bánské Bystrici či východním Berlíně, prostředí závodů motokár a sportovního tance, atmosféru socialistické nemocnice nebo počátky aerobiku v Československu. „V Zatloukalových fotografiích se střídá intimní a emotivní výpověď. Daří se mu zachytit svérázné figurky, tragikomické výjevy i nadšení lidí v dnes již zdánlivě banálních situacích, které však v tehdejší perspektivě nabízely dojem něčeho mimořádného v normalizační šedi. V prostředí skromně vybavených školních tělocvičen či omšelých betonových budov zachytil prosté lidi, snící o jiném a lepším životě,“ říká kurátorka Muzea umění Olomouc a editorka knihy Štěpánka Bieleszová. Petr Zatloukal (*13. 9. 1956, Kojetín) náleží k proudu českých subjektivních dokumentaristů, kteří na fotografickou scénu vstoupili v 80. letech minulého století. Jeho fotografie se vyznačují mírnou dekadencí a surreálným nádechem. V poslední době zaujala například jeho série snímků automobilových vraků vrůstajících do krajiny a bující vegetace. Věnuje se také divadelní fotografii. Do světa fotoaparátů Zatloukal vstoupil jako žák Miloslava Stibora, významného olomouckého fotografa, jehož tvorbě byl věnován první díl edice Olomoučtí fotografové. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-06-27 09:46:42
Příslušnice bývalé prokuratury protiprávního režimu, z božího dopuštění ministryně spravedlnosti Marie Benešová, rozčeřila hladinu pozornosti veřejnosti návrhem vládě na jmenování bývalého vojenského prokurátora Igora Stříže nejvyšším státním zástupcem. Oba bývalí prokurátoři jsou lidé ze společného myšlenkového kadlubu, proto je pochopitelné, že Benešová mu dala přednost před kýmkoli dalším a nevnímá spornost své volby. V této souvislosti se mi vybavuje přísloví „vrána k vráně sedá“, ale jeho uplatnění by bylo přece jen trochu nespravedlivé vůči Benešové, celkem neškodné prokurátorce, jež se na okresní prokuratuře zabývala hlavně dopravní kriminalitou a nebyla členkou KSČ (čestná výjimka, ale čím prokazovala loajalitu k režimu?). Naproti tomu Stříž jako vojenský prokurátor posílal před soud odpírače služby se zbraní v ruce, čímž krátil jejich lidská práva. Jeho tvrzení, že vždy jednal v souladu se zákony, je jistě pravdivé, ale připomíná obhajoby nacistických soudců, kteří také jednali v souladu se zákony. Stříž i oni sloužili bezpráví protiprávního režimu. Okolnost, že jako právník nerozpoznal protiprávnost režimu a zvolil si službu v jednom z nejhorších represivních orgánů, vypovídá o úrovni jeho právnického povědomí. Prokurátoři byli specifická kasta, spojená výraznou loajalitou ke KSČ, pocitem nadřazeností nad ostatní občany a přesvědčením, že oni jsou těmi nejlepšími strážci socialistické (ne)zákonnosti. Vojenští prokurátoři byli ve své době postrachem vojáků a příslušníků dalších ozbrojených sborů. Vojákům základní služby se nehrozilo, že půjdou před vojenský soud, ale že je dostane do práce vojenský prokurátor. Jejich kastovní znaky do určité míry převzali mnozí státní zástupci. Vinou novinářů a různých politiků veřejnost žije v přesvědčení, že hlavním nástrojem útisku obyvatelstva byla StB. Ne každý ví, že v trestním řízení StB podléhala dozoru prokuratury. Postavení prokuratury ve strukturách protiprávního režimu bylo mnohem silnější než pozice justice. Byla v těsném spojení s řídícími orgány a aparátem KSČ. Prokurátoři museli být bezpodmínečně oddaní režimu a byli proto vystaveni soustavné ideologické i profesní indoktrinaci. Podle nálezu Ústavního soudu z 15. listopadu 2010 (v němž soud kromě úvah filozofa Karla Jasperse cituje můj článek) dlouhodobé vystavení této indoktrinaci může být zátěží v myšlení soudců, protože hodnotový systém protiprávního režimu byl odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu. Analogicky to jistě tím spíše platí pro bývalé prokurátory. Má-li být hlavou soustavy státního zastupitelství bývalý vojenský prokurátor s „vroubkem“ krácení lidských práv obviněných, je to v jistém smyslu návrat před listopad 1989. Jistě, Stříž opustil rozpuštěnou vojenskou prokuraturu zhruba před třiceti lety a přešel hladce do státního zastupitelství. Zachoval se čestně, když kvůli „kauze Čunek“ Jiří Pospíšil jako capo di tutti capi justiční mafie odvolal z funkce jeho nadřízeného, vrchního státního zástupce Ivo Ištvana: na protest rezignoval na funkci jeho náměstka. Jako Zemanův 1. náměstek je ale patrně spoluodpovědný za zneužití policie a státního zastupitelství ke svržení vlády Petra Nečase. Kde je záruka, že jako nejvyšší státní zástupce nedá souhlas k příštímu použití mimoparlamentních nástrojů ke změně politických poměrů? Víme ze zkušenosti, že jiným uchazečům o vysoké státní funkce se nepromíjejí daleko menší, dokonce zanedbatelné hříchy z doby jejich služby v úřadech protiprávního režimu. Někteří byli vystaveni nelítostným mediálním štvanicím a jejich kariéra utrpěla. Proč po vojenském prokurátorovi Jaroslavu Fenykovi se mají hříchy odpustit právě Střížovi? Jsou snad bývalí vojenští prokurátoři zvlášť vhodní pro státní službu a mají zvláštní nárok na odpuštění hříchů? Střížovi jistě nahrává, že si jej vybrala souputnice, bývalá prokurátorka Benešová. Návrh na jeho jmenování má dle mého názoru ještě jednu vadu na kráse. Funkce nejvyššího státního zástupce je nesmírně náročná a vyžaduje člověka nabitého energií a ochotného provádět změny, tlačit soustavu státního zastupitelství k vyšší efektivitě ale i lepší kázni a profesní morálce státních zástupců. Obecně se očekává, že nový nejvyšší státní zástupce zbaví státní zastupitelství různých nešvarů, na jejichž zhojení Pavel Zeman nestačil. Vzdáme-li se naděje na jmenování silné osobnosti zvenčí, nesvázané kolegiálními vztahy se státními zástupci, která by se do „úklidu“ pustila s nesvázanýma rukama, pak by asi bylo na místě hledat spíše mezi „mlaďochy“ (terminus technicus Benešové) o generaci mladšími, kteří nejsou zkompromitovaní službou protiprávnému režimu, jsou odborně zdatní a mají již dostatek zkušeností z výkonu vedoucí funkce. Myslím, že jich je uvnitř soustavy víc než dost. Nejvyšší státní zástupce by měl podle připravené předlohy novely zákona o státním zastupitelství setrvat ve funkci 10 let. Funkce státního zástupce zaniká dosažením věku 70 let. Vyhoví-li vláda návrhu Benešové, Stříž odejde z úřadu zřejmě ve věku blízkém důchodovému. Nastolování gerontokracie ve vysokých státních funkcích je neslučitelné s požadavkem na vyvolání progresivních změn v soustavě. Pláču ale na nesprávném hrobě. Benešová může navrhnout cokoli, ale odpovědnost ponese vláda, která za pár měsíců skončí (ta příští bude jiná, i kdyby ji dále vedlo hnutí ANO) a po ní nechť přijde potopa! {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-04-15 17:42:24
Poměrně pravidelně sleduji web ria.ru. Zajímají mne jednak zprávy o Rusku, ale také ruský pohled na mezinárodně politické problémy. Přečetl jsem si proto i stať Jakou Ukrajinu nepotřebujeme, která byla zveřejněna 10. dubna. Jejím autorem je Timofej Sergejcev. Jeho hodnocení situace na Ukrajině je určitě zajímavé a vzal jsem ho prostě na vědomí. Zejména srovnání s procesem denacifikace v západní i východní části Německa, poraženého po druhé světové válce. Poněkud mne ovšem zarazilo, když do těchto úvah zařadil i bývalé Československo a označil ho za satelit tehdejšího Německa. V následující závorce se to sice snažil zmírnit konstatováním, že Československo bylo Třetí říší pohlceno, ale nepříjemný dojem z jeho slov stejně zůstal. Československá republika, která vznikla v roce 1918 po rozpadu Rakouska-Uherska, byla prakticky zničena tzv. Mnichovskou dohodou ze září 1938 rozhodnutím Anglie, Francie, Itálie a Německa. Po záboru pohraničí pak po krátké době – 15. března 1939 – následovala plná okupace. Použití výrazu satelit je proto zcela nesprávné. A také urážející pro oběti války na českém území. Na obou stranách fronty proti německému fašismu také bojovali a umírali českoslovenští vojáci. Spolu s Rudou armádou i na západní frontě. Za zcela scestné už pak považuji označení událostí roku 1968 (pražské jaro) za pokus o fašistický převrat, který – pokud autorově interpretaci dobře rozumím – vycházel z nedostatečné denacifikace. Vzhledem k mému věku jsem rok 1968 (ale i předchozí a následující léta) aktivně prožíval. Jakékoliv politické otevření společnosti je vždy provázeno okrajovými jevy. Tak tomu bylo i v Československu v roce 1968. Podstata pražského jara ale byla v něčem úplně jiném. Jednalo se o pokus o modernizaci socialistické společnosti. Na špatném místě – ve středu Evropy a linii doteku Varšavské smlouvy a NATO. Ve špatné době – Československo jako rozvinutá země pociťovala jako jedna z prvních omezení direktivních metod pro ekonomiku, politiku i kulturu. A nakonec – příliš brzy bez dostatečného politického vedení celého procesu. Teprve o deset let později přišly reformy v Číně a ještě později pokusy o reformu v Sovětském svazu. Ale to by bylo na velkou a složitou diskusi. Jedno musím ale říci zcela jednoznačně: Československo nebylo v žádném případě během druhé světové války satelitem fašistického Německa a rok 1968 byl pokusem o reformování ne zcela funkčního socialistického systému. Nemohu si v té souvislosti odpustit kritickou poznámku o sovětské a ruské politice ke střední a východní Evropě po roce 1989. Sovětská a následně ruská politika tento prostor prostě vyklidila a nechala tyto země napospas Západu. Včetně několika generací, které se pokoušely o uskutečnění socialistického modelu společnosti., ať už si o tomto cíli myslíme cokoliv. Pokud má někdy ruská politika napravit ve střední a východní Evropě svoji ztracenou reputaci, měli by se v Moskvě zabývat právě tím. A nehledat fašisty tam, kde prostě nejsou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-27 12:24:20
Divadelní přehlídka Letní scéna Harfa zve na předpremiéry i programové hity
Terasy Harfa, nový multifunkční prostor na střeše Galerie Harfa v Praze – Libni, se v srpnu stanou dějištěm 9. ročníku divadelní Letní scény Harfa. Jedna z nejúspěšnějších komedií Marca Camolettiho s Leošem Nohou, Lukášem Langmajerem, Lucií Zedníčkovou a dalšími známými herci je na programu 3., 24. a 25. srpna od 20.00 hodin. A do pyžam! pobaví smrští zmatků a kamufláží. Aby zatajil milenku před vlastní ženou, vydává ji za milenku svého přítele. Netuší však, že jeho přítel je zároveň milencem jeho ženy… Hudební představení Dar z nebes přináší příběh radosti, který začal slzami. Co vše se může přihodit poté, když úctyhodný politik nalezne mrtvolu v hotelovém pokoji? Odpověď nabídne 4. srpna od 20 hodin detektivní komedie Raye Cooneyho Příště ho zabiju sám! s Leošem Nohou, Michaelou Kuklovou, Lukášem Langmajerem a dalšími. Děj hry se odehrává v luxusním londýnském hotelu Westminster, kde se významný britský politik setká v největším utajení se svou milenkou, sekretářkou opoziční strany. Kvůli nepředvídané náhodě však ztratí kontrolu nad dalším děním a vše se začíná zamotávat. Kultovní představení Caveman je nejen obhajobou jeskynního muže, ale hlavně obhajobou inteligentního humoru. Autorem veselého přemýšlení o rozdílech mezi muži a ženami a o tom, jak tyto rozdíly často vyvolávají nedorozumění, je Rob Becker. Letní scéna Harfa jej nabídne 5., 6. a 19. srpna od 20 hodin v podání Jana Holíka či Jakuba Slacha. Komedie Natěrač o tom, jak neúspěšný herec, živící se momentálně jako malíř pokojů, získá nečekaně svou životní roli, je českému publiku dobře známá. Nová verze s Leošem Nohou, Barborou Mottlovou a Evou Decastelo bude k vidění 10. srpna od 20.00. Stand-up komik Lukáš Pavlásek 11. srpna od 20.00 v předpremiéře uvede svůj speciál Planeta slepic. Dozvíte se, co strašného se stane, když si doma zapomenete mobilní telefon, užijete si svých pět minut slávy v televizní soutěži, naučíte se chovat v nákupním centru a kouknete se na to, proč přírodu každou sobotu čeká nápor idiotů z města. A na závěr dojdete k tomu, že na téhle planetě nakonec přežijí jen slepice. Během večera plného humoru, nadsázky i nostalgie se 12. a 27. srpna ve 20 hodin ocitnete spolu s hlavním hrdinou, známým průšvihářem Norbertem Intribusem v podání Zbigniewa Kaliny, například v socialistické domácnosti, ve škole, na fotbalovém hřišti, u splavu, v nemocnici nebo třeba i na hřbitovním sexuálním večírku. Retro komedie Normální debil vznikla na motivy stejnojmenné knihy Roberta Bellana. Po Cavemanovi přijde 13. srpna Cavewoman. „Obhajoba jeskynní ženy“ Emmy Peirsonové je humorným pohledem na muže a ženy, snažící se žít vedle sebe na stejné planetě. Zábavné pojetí věčného souboje těchto dvou pohlaví, pro změnu z ženské perspektivy, volně navazuje na Beckerovu one man show Caveman. V hlavní a jediné roli Daniela Choděrová. Hvězdně obsazená komedie Neila Simona Poslední ze žhavých milenců přivede 17. srpna ve 20 hodin na scénu na střeše Galerie Harfa Simonu Stašovou a Petra Nárožného. Starší majitel rybí restaurace v New Yorku se po sedmadvacetiletém spořádaném manželství odhodlá k první nevěře. Má pocit, že vlastně vůbec nežije. Jak sám říká: „Chtěl jsem poznat, jaký je to s cizí ženou. Budu mít úspěch, budu se jí líbit, vzruší mě její dotek? Tisíce otázek, na které bych už nikdy nedostal odpověď, kdyby se moje jméno zítra objevilo v rubrice úmrtí!" Petr Nárožný se na Letní scénu Harfa vrátí 18. srpna od 20 hodin spolu s Václavem Vydrou, Naďou Konvalinkovou, Libuší Švormovou, Jiřím Ptáčníkem, Evou Janouškovou. A to v komedii Roberta Andersona Víš přece, že neslyším, když teče voda. Tři příběhy (Poznání šokem, Stopy holubic, Já jsem Herbert) jsou směšné, ale hlavně lidské. Komedie na motivy románů Karla Maye a filmů Haralda Reinla Vinetůůů! s Petrem Vojnarem, Petrem Jablonským, Jakub Šlégrem, Tomášem Rackem ad. bude mít na Letní scéně Harfa předpremiéru 20. srpna od 20. hodin. Za ztvárnění hlavní role v tragikomickém příběhu Drobečky z perníku získala Simona Stašová divadelní cenu Thálie. N Letní scéně Harfa bude k vidění 26. srpna od 20 hodin. „To, co mě na postavě Evy Mearové baví a proč ji mám tak moc ráda, je její břitký humor a neutuchající chuť začít znovu. I přes životní trable, do kterých se dostala vlastní vinou, je to člověk velmi křehký a citlivý a plný lásky, a hlavně miluje srandu a své přátele, pro které by se rozkrájela a je plná života,“ říká Simona Stašová. Letošní 9. ročník divadelní Letní scény Harfa vyvrcholí 31. srpna ve 20 hodin inscenací S Pydlou v zádech, která měla premiéru v Divadle Semafor v červnu 1981 a dočkala se téměř 500 repríz. Postavička prostého lidového chytráka, který se zaplétá v šachové partii mocných, opět hraje Josef Dvořák. Více informací na http://www.letniscenaharfa.cz/. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-23 12:20:08
Konfuciánská vize státu a politiky: čínská cesta k „tradicionalistické modernitě“
V květnu vyšel v nakladatelství Filosofia při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR český překlad knihy Konfuciánský ústavní systém s podtitulem Jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost. Jejím autorem je v současnosti nejvýznamnější představitel čínského konfuciánství, filozof Ťiang Čching (Jiang Qing). Jde bezesporu o přínosný počin, a to hned z několika důvodů. Význam knihy pro českého čtenáře Za prvé, je nanejvýš žádoucí, aby měl český čtenář bezprostřední přístup k co nejširší paletě primární literatury, a aby tak měl možnost co nejautentičtější recepce autorů a textů z odlišných civilizačních okruhů. Třebaže se totiž už dlouho mluví o mezikulturním dialogu a potřebě poznávat druhé a porozumět jim, vysokoškolské a akademické prostředí, ale také politika celé řady nakladatelství tento imperativ pojímaly (a bohužel stále pojímají) značně jednostranně. Zpravidla v tom duchu, že překládat a studovat se budou především ti, kteří zapadají do převládajících ideologických šablon zdejšího, poněkud provinčního a zkostnatělého prostředí. O to více je třeba ocenit, že se nakladatelství Filosofia odvážilo k překladu nekonvenčního, a přesto relevantního čínského autora a že nesáhlo po některém z marginálních, zato však na Západě protežovaných autorů, kteří sice mohou do jisté míry odrážet něco z čínské reality dneška, ale jinak jejich význam často stojí a padá s politicky motivovanou podporou protičínsky naladěných kruhů ze zahraničí, což jejich roli a dílo značně kompromitují. Nejnovější překlad navazuje na monografii Ekonomická a politická transformace Číny z pera Wei Xiaoping, jež v téže ediční řadě vyšla v roce 2017 a jež ze socialistických pozic analyzuje filozofické základy čínské transformace po roce 1978. Jelikož Ťiang je na rozdíl od Wei představitelem konzervativní filozofie, čtenář se může díky jejich dílům seznámit s pluralitou čínských filozofických proudů. V obecnějším smyslu Ťiangův překlad navazuje i na další publikace, které se snaží mapovat relevantní socioekonomická témata v širším filozofickém rámci a z různých kulturně situovaných hledisek, ať už afrického, islámského nebo čínského. Za druhé je volba Ťianga zajímavá také proto, že se nejedná o autora zastávajícího hlavní proud čínského politického myšlení, a tudíž lze očekávat (a autor toto očekávání splňuje) odstup od převládající socialistické ideologie ČLR. Zároveň se však jedná o autora respektovaného, jemuž naslouchají i socialisté, kteří Ťiangovi a jeho politické filozofii přikládají nemalou váhu. Třebaže má Ťiangova teorie odlišné předpoklady a kořeny, než je tomu v případě oficiálního socialismu s čínskými charakteristikami, čínští socialisté a komunisté si uvědomují, že ve 21. století jsou ortodoxní dogmata přežitá a nekorespondují s praxí, a proto je třeba hledat aktualizované cesty a politiku, k čemuž může konfuciánství s návazností na tisíce let trvající dědictví a inspirace touto minulostí výrazně přispět. Podobně jako u nás v Evropě navazují socialisté, konzervativci i liberálové na antické dědictví a pozdější odkazy, třebaže každý z těchto proudů politiky a myšlení jiným způsobem. Z hlediska českého prostředí je v tomto ohledu obzvláště důležitá skutečnost, že překlad takového autora, jako je Ťiang Čching, přináší poznání, že v současné ČLR existuje v akademickém prostředí názorová a ideologická pluralita. Tamní uspořádání má pochopitelně odlišné rysy od západního, liberálního systému a míra svobody a její pojetí jsou odlišné od toho, co známe v Evropě. Ačkoli bylo na Západě akademické prostředí téměř vždy chápáno jako prostor intelektuální svobody, dnes je z něho v humanitních a společenskovědních oborech často zideologizované a myšlenkově nesnášenlivé prostředí, které se až příliš často snaží marginalizovat či potlačit všechny, kdo myslí jinak. Dokládají to stupňující se útoky na autory, kteří jsou označováni tu za „proruské“, tu za „pročínské“ či „protizápadní“ a kteří se „proviňují“ jen tím, že kriticky reflektují naši současnost. V některých ohledech je míra svobody v ČLR skutečně pozoruhodná, protože systém dává prostor konfrontaci názorů socialistických, komunistických, liberálních i konzervativních, teorií západních i ryze čínských, aniž by se jejich stoupence snažil diskreditovat a společensky likvidovat. Dokládá to i Ťiangův příklad, a právě proto je třeba jeho český překlad a vydání ocenit. Zdá se, že se přinejmenším někteří čeští filozofové a překladatelé snaží dostát svému poslání a nepodléhat ideologicky a politicky motivovaným tlakům přicházejícím zvnějšku i zevnitř. Za třetí, Ťiang představuje trochu jinou tvář současné Číny. Ztělesňuje její posun směrem k vlastním tradicím a bohaté minulosti, reprezentuje sílící konzervativní proud, jenž zdůrazňuje nezbytnost přehodnocení hegemonního ideologického rámce i reformy politického uspořádání tak, aby bylo vitálnější, udržitelnější a v mnohem větší míře vyjadřovalo svébytnou dějinnou trajektorii čínské civilizace, založené na konfuciánských principech. Neodmítá výdobytky dosavadního vývoje, ale snaží se je reformulovat v souladu s konfuciánstvím. Snaha o syntézu a hledání aktualizovaných cest rozvoje dnes spojuje jednotlivé civilizační okruhy napříč světem. Prvek kontinuity, reformy, legitimizace vlastní minulosti, autenticity, autonomie, svébytnosti a zakořeněnosti ve svých specifických, po staletí budovaných ideových i sociálních strukturách začíná být akcentován jak v Číně, tak v Rusku, Africe, Latinské Americe, islámském světě či na Západě. Je to důsledek překotného a mnohdy bolestného procesu globalizace i negativní zkušenosti se západním (primárně americkým) unilateralismem. Ťiangova teorie je významným příspěvkem k debatě o směřování, hledání a tápání dnešní doby. A je také promyšlenou a inspirativní odpovědí pro čínské publikum. Proto bychom ji měli alespoň trochu znát. Podstata konfuciánského konstitucionalismu Zaměřme se ve stručnosti na vybrané teze Ťiangovy filozofické teorie, jak ji představuje publikace Konfuciánský ústavní systém. * Ťiang volá po návratu k základním vzorcům čínské kultury, na nichž je třeba budovat politické myšlení a konkrétní socioekonomické a politické uspořádání. Jde tedy o pokus rehabilitovat domácí tradice a rozvíjet společnost v souladu s vlastní minulostí, tedy organicky, bez odcizené implementace velkého množství cizorodých struktur. * Autor podrobuje kritice západní pojetí legitimity vlády a státu a demokratické suverenity lidu. Tu vnímá pouze jako moderní reformulaci předešlé absolutní suverenity Boží. Místo toho předkládá koncept legitimity sestávající ze tří prvků, a sice legitimity nebe, země a člověka, jenž má vytvářet vnitřně heterogenní, a přece organický celek. Z tohoto trojjediného konceptu legitimity následně vyvozuje tříkomorový parlament, jehož jednotlivé komory reprezentují jednotlivé typy legitimity: Komora vzdělanců ztělesňuje legitimitu učenosti, Komora lidu ztělesňuje lidovou legitimitu a Komora národa legitimitu kulturní. Ťiang tak konstruuje specifický systém brzd a protiváh, který má však hluboký ontologický, a nikoli jen ryze formální status, neboť odpovídá různým typům legitimity, jejichž povaha je svou podstatou odlišná. * Autor odlišuje stát jakožto organickou entitu ztělesňující historickou kontinuitu a jedinečnou dějinnou existenci od vlády. Podobně jako má existovat tříkomorový parlament, měla by podle Ťiangovy politické teorie existovat trojrozměrná ústavní struktura složená z akademie, parlamentu a symbolického panovníka. Posláním akademie je v návaznosti na starobylé čínské meritokratické tradice vychovávat osoby spravující stát a zajišťovat, aby státní autority nepřekračovaly konfuciánské hodnoty. Parlament a vláda jsou zde legislativními a exekutivními orgány. Co bude dál? Ťiangova teorie přímo vybízí ke komparativním analýzám, neboť se v řadě ohledů podobá kritice, jež se ve vztahu k západnímu pojetí státu, společnosti, práva a demokracie objevuje v jiných kulturních okruzích. Lidé v mnoha různých zemích, kulturách a civilizacích usilují o multilaterální svět spolupráce a nepřejí si už západní vměšování a konflikty, jakými byly například ilegální války v Jugoslávii nebo v Iráku. Bylo by nanejvýš žádoucí, kdyby překladů podobných nezápadních autorů přibývalo a kdyby dokázaly rozproudit debatu o zásadních společenských otázkách dneška. U autora je třeba ocenit schopnost kritické analýzy, komparace, kulturního nadhledu a zavržení totalitářského způsobu myšlení, stejně jako nedogmatický přístup k řešení politických, sociálních, ekonomických i filozofických otázek – těchto prvků je totiž dnes obzvláště zapotřebí. A to nejen v odborné, ale i veřejné debatě. Dejme na závěr slovo samotnému Ťiangovi, který píše, že jeho koncepce „není projevem nostalgie po minulosti, nepředstavuje návrat do dob minulých ani snahu znovu nastolit císařství. Spíše se snaží překonat rozdíl mezi levicí a pravicí, překonat postmoderní kritiku modernity a vydat se novou cestou.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-02 21:37:42
K 90 výročí narození spisovatele Oty Pavla vyšla rozsáhlá audiokniha jeho povídek
Ve čtvrtek 2. července by 90. narozeniny oslavil spisovatel Ota Pavel, který předčasně zemřel v roce 1973 ve věku nedožitých čtyřiceti tří let. K tomuto výročí vydává Supraphon na 2CD-MP3 i v digitálních formátech audioknihu, která obsahuje bezmála devět hodin nahrávek ze sedmdesátých až devadesátých let i zcela nové nahrávky z knihy Povídky ze šuplíku publikované teprve v roce 2004 při souborném vydání celého díla Oty Pavla v nakladatelství Slávky Kopecké. V audioknize Ota Pavel – Povídky Sedm deka zlata, Smrt krásných srnců, Kapři pro wehrmacht, Jak jsem potkal ryby, Moje první ryba či Zlatí úhoři v interpretaci Vlastimila Brodského, Rudolfa Hrušínského, Jiřího Sováka a Miroslava Horníčky. V kompletu je i dramatizace Pohádky o Raškovi z roku 2011, kde v režii Jana Jiráně hrají Josef Somr, Petr Vacek, Simona Stašová, Jaroslava Kretschmerová či Jiří Lábus. „Při editorské práci na Sebraných spisech Oty Pavla jsem objevila mnoho neznámých novinových článků autora, četnou korespondenci s bratry a především pak skvělé povídky, které za života spisovatele nevyšly v autorizované podobě, jen všelijak zmrzačené tehdejšími cenzurními zásahy. S pokorou a trvalým obdivem jsem tehdy uspořádala tuto pozůstalost do knížky Povídky z šuplíku,“ uvedla nakladatelka Slávka Kopecká ke knížce, ze které pro „výroční“ audioknihu bylo nahráno jedenáct povídek v podání mladých herců Radúze Máchy, Igora Orozoviče a Miloslava Königa. Judaistka, publicistka a vysokoškolská pedagožka Věra Tydlitátová u příležitosti vydání audioknihy napsala následující text. Planeta plná řek pro Otu Pavla Ota Pavel vydal několik knih už v šedesátých letech, kdy jeho hlavním žánrem byla sportovní reportáž. Již v této dosud poněkud opomíjené oblasti dokázal, že je citlivým pozorovatelem a zapáleným milovníkem sportu a jeho nadčasových hodnot. Věřil v očistnou moc sportovního úsilí, v jeho schopnost proměňovat člověka a dělat jej lepším. Sám byl aktivním sportovcem, krátce dokonce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale brzy u něj převládlo psaní. V letech 1949–1956 byl sportovním redaktorem v Československém rozhlase, mezi lety 1956 a 1957 v časopise Stadion a několik let v armádním týdeníku Československý voják. V roce 1964 doprovodil svým komentářem fotografickou publikaci horolezce Viléma Heckela Hory a lidé. Další dvě knihy se sportovní tématikou, Dukla mezi mrakodrapy vydaná rovněž v roce 1964 a Plná bedna šampaňského z roku 1967 jej už proslavily. K tématu sportu se vrátil ještě v roce 1974 knihou Pohádka o Raškovi. Nicméně opravdovým průlomem v jeho tvorbě byla řada autobiografických povídek z dětství, vzpomínky na hochštaplerského tatínka Lea, ustaranou maminku Hermínu, převozníka Proška a řadu lidí žijících okolo Berounky spolu s řekou a s rybami. A také na temná léta války, kdy tatínek a bráškové Jiří a Hugo byli v koncentráku, prošli tábory Terezín a Osvětim-Březinku a absolvovali pochody smrti a malý Ota se protloukal spolu s maminkou hladem, úzkostí a smutkem, kterým jeho dětství předčasně skončilo. Tento vrchol Pavlovy prózy tvoří knihy Smrt krásných srnců z roku 1971 a Jak jsem potkal ryby z roku 1974. Po válce se rodina opět shledala a všichni se radovali z míru a z nové doby, o níž si mysleli, že bude spravedlivější a šťastnější. Ota pracoval jako horník v Dubí u Kladna, pak absolvoval obchodní a jazykovou školu, maturitu složil v roce 1960. Tatínek Leo se vrhl nadšeně do budování socialistické vlasti, otřes z procesů padesátých let a absurdní hospodaření v družstvu jej však zlomily. Komunisté velmi rychle otevřeli oči všem naivkům. Povídky Běh Prahou a Prase nebude, byly právě pro tyto vzpomínky na vystřízlivění ze snu o spravedlivé společnosti zcenzurovány a po dobu komunismu nesměly vyjít. Přesto se skromný Ota Pavel stal legendou, a i když tomu sám nechtěl uvěřit, měl tisíce oddaných čtenářů. Nad jeho povídkami se nestyděli plakat ani chlapi. Až do sametové revoluce se Pavlova zakázaná díla šířila mezi lidmi v opisech jako samizdat a všechny necenzurované texty Oty Pavla vyšly až v roce 1991 v souboru Zlatí úhoři. Povídky Oty Pavla však byly už za komunistů po mnoha obtížích zfilmovány pod názvy Zlatí úhoři v hlavní roli s Vladimírem Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem. Pamětníci shodně dosvědčují, že Ota Pavel byl velmi citlivý člověk, neobyčejně sebekritický, co se týká psaní, tvořil těžko a mnohokrát přepisoval, ale ke druhým lidem byl neuvěřitelně laskavý. Když mu návštěvník pochválil cokoliv v bytě, Ota mu tu věc okamžitě daroval i přes odpor obdarovávaného. Po mnoho let udržoval navzdory vzdálenosti exilu pevné a hluboké přátelství s Arnoštem Lustigem, ten nyní po Otově smrti vydal knihu vzpomínek Okamžiky – Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla. Těžko říci, zda to byla vrozená dispozice, nebo soustavný a vysilující tlak poměrů jak za války, tak za komunismu, které musely na každého senzitivního člověka působit destruktivně, ale u tohoto geniálního spisovatele vyvolaly těžkou duševní poruchu, maniodepresivní psychózu. Při jejím náhlém záchvatu v roce 1964 na zimní olympiádě se Ota Pavel pokusil podpálit statek v horách nad Innsbruckem. Sám o tom píše v epilogu knihy Jak jsem potkal ryby toto: „Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mne to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staletí vykotlané zuby.“ Teprve po letech Jiří upřesnil, co se tehdy vlastně stalo. Ve sbírce povídek Oty Pavla Povídky ze šuplíku je na str. 21 zveřejněn fiktivní dopis Jiřího Pavla zesnulému bratru Otovi Aby lidé byli lidmi: „Dozvěděl jsem se a přečetl tu hrůzu a hnus před několika týdny, po třiceti sedmi letech. Neměl jsem o tom nikdy ani tušení…. V Innsbrucku, po hokejovém zápase se Švédy, kteří naši prohráli, jsi přišel do šatny, jako už často předtím. Hráči seděli skleslí, zoufalí, že pojedou domů bez medaile. Tys však věděl, že nemají pravdu, že skutečně získali bronz. Snažil ses jim to vysvětlit, říkals, jak je to fajn. Nevěřili ti. A jeden, prý bojovník a průšvihář řekl: "Ty Žide, jdi do plynu!"“ Ukázalo se, že sport očistnou moc nemá a nečiní lidi lepšími. Tato hrozná věta zlomila duševní zdraví Oty Pavla. Kvůli své těžké nemoci spisovatel musel odejít roku 1966 do invalidního důchodu. Opakovaně pobýval v psychiatrických léčebnách a prožíval peklo hlubokých depresí, z nichž se pokoušel vypsat, a hledal útěchu v rybaření. Vyprávěl o tom, že by se chtěl po smrti dostat na planetu, kde jsou jen řeky, rybníky a moře plné ryb. Zemřel předčasně 31. března 1973 v Praze ve věku nedožitých čtyřiceti tří let na srdeční infarkt. Nyní už nahazuje udici někde v čirém proudu plném žlutobílých kvítků lakušníku na své vlastní planetě a je šťastný. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-06-03 09:31:15
Filozof Michael Hauser: Etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně
Politická levice je v krizi. Má ještě nějaké trumfy, pomocí kterých se může vrátit na výsluní? Zeptali jsme se českého filozofa Michaela Hausera. Má levice stále co nabídnout? Podíváte-li se na dva nejvýznamnější problémy dnešního světa – růst nerovností a klimatickou krizi – zjistíte, že se jedná o problémy, na které lze nalézt levicovou odpověď, či které dokonce takovou odpověď vyžadují. Nerovnost je tématem levice po staletí a i u ekologické krize se jasně ukazuje, že s individualismem nevystačíme. Snížení osobní spotřeby na odvrácení ekologické katastrofy nebude stačit. Je třeba řešení systémového, a to může dát jedině levice. Problém ale je, že levice na tyto dvě výzvy nedokáže z různých důvodů reagovat. Proč? Především proto, že levice se nachází ve fázi transformace. Její tradiční formy se rozpadly. Novou tvář stále hledá. A nebude ji Corbyn – toho ještě před volbami mimochodem začal ostřelovat i levicový britský tisk… To bylo proto, že Corbyn, ale třeba i Sanders, vracejí do hry otázku třídní nerovnosti. Právě proto jsem ho zmiňoval. Ukazuje se totiž, že když někdo přijde s pokusem řešit otázku nerovnosti, o které jste řekl, že je jedním ze dvou nejvýznamnějších problémů dneška, nenarazí na nikoho jiného než na levicový establishment. Je otázka, zdali v určitém ohledu není překonán rozdíl mezi levicí a pravicí. Myslím tím etablovanou levici a pravici. Jak to myslíte? Všimněte si, že etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně, kdežto pravice – zvláště ta konzervativní – se v některých bodech chová sociálně. Jinými slovy, promíchalo se to. Je to smutné, ale etablovaná levice se dostala do rozporu s levicovými ideály, třeba právě s již zmiňovanou rovností. Skutečně? Nepodporuje-li Sanderse nebo Corbyna, kteří třídní nerovnost chtěli snížit, je to nad slunce jasné. Levice ale podporuje odstranění jiných typů nerovnosti, třeba nerovnosti mezi muži a ženami nebo zvedá identitní témata a nerovnosti, které s tím souvisejí. Proč ne, nemusí to být v rozporu. Corbyn a Sanders proti boji za rovnost mužů a žen nebo proti otázce genderu nic nemají. Zároveň ale tvrdí, že je třeba mluvit i o věci, o které levicoví liberálové nemluví, a tou je třídní nerovnost. Proč s tím u etablované levice narazili? Protože labouristický i demokratický establishment je součástí ekonomických struktur. Corbyn nicméně nenarazil jen u levicového establishmentu, on kandidoval ve volbách a narazil u voličů, kteří dali přednost Johnsonovi. Na to je několik odpovědí. Voliči zatím nejsou zvyklí setkat se s tématy, se kterými Corbyn přišel; je to pro ně nové. To ale neznamená, že by s Corbynem britští voliči nesouhlasili. Podíváte-li se na průzkumy veřejného mínění, tak většina Britů například požaduje socializaci železnic nebo omezení privátních bank. Čili kroky, které souzní s tím, co Corbyn říkal – o to víc je otázka, proč voliči Corbyna nepodpořili, palčivá. Možná, že karta, s níž Corbyn přišel, je opravdu natolik nová, že mu voliči prostě neuvěřili, že je něco takového vůbec možné. Dalším důvodem, proč nezískal jejich podporu, a řekl bych, že to je důvod hlavní, bylo to, že kampaň probíhala v době Brexitu a Corbyn se k této otázce nedokázal postavit. Kolísal. V něčem říkal Evropské unii ano, v něčem ne. To byla politická chyba. Já ho za to neobviňuji. Byl pod velkým tlakem. Ale ve chvíli, kdy většinu voličů zajímá jedno jediné téma, Brexit, a Corbyn je v něm nevyhraněný, tak se nedivte, že voliči dali přednost Johnsonovi, který odpověděl jasně. V Británii se situace kolem Brexitu vlekla roky, vypadalo to na pat a další potácení Británie v něm, a tak voliči dali přednost Johnsonovi. Zvolili konec potácení. Bylo to docela logické. Proč je sociálnědemokratický typ stran na ústupu? Je to proto, že sociálnědemokratické strany se dlouho snažily držet středovou pozici, uzavíraly kompromis mezi prací a kapitálem. Vycházely z představy – která ale kdysi měla své opodstatnění – že požadavky práce a kapitálu lze sladit. Jenže se ukazuje, že ve světě oligarchického kapitálu, daňových rájů a gigantických sociálních rozdílů už něco takového možné není. Proto je levice rozvrácená. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je vůbec možné onen oligarchický kapitál, jak mu říkáte, porazit a dosáhnout změny? V mnoha zemích již existují různé formy odporu vůči tomuto stavu věcí, otázka je pouze ta, jak je přetavit v reálnou politickou sílu. Nejdále v tom bylo hnutí spjaté se Sandersem. Ten sice z prezidentské kampaně vypadl, ale jeho hnutí se v politickou sílu transformovat skutečně dokázalo. Totéž lze říci o Indignados ve Španělsku. Jinými slovy, běží o to, jak přetavit masové hnutí v politickou organizaci. Nic lepšího není. To, co se děje ve Spojených státech, je nadějeplné o to víc, že Spojené státy byly a do značné míry stále ještě jsou hegemonem světového systému. Tam je jedno z hlavních míst, kde se rozhoduje o podobě globalizace světa. Pamatujete na to, co řekl Slavoj Žižek ve chvíli, kdy byl poprvé zvolen Trump? Řekl, že kdyby mohl volit, podpořil by Trumpa a ne Clintonovou. Spousta lidí z levice ho za to kritizovala. Předhazovala mu, že podporuje konzervativce, ne-li úplného fašistu. On to ale vysvětlil tak, že Trumpův úspěch může vyvolat nezbytné změny uvnitř demokratické strany. Když se ho na to nedávno někdo znovu zeptal, řekl, že si stále myslí totéž. A vidíte, ukázalo se, že měl pravdu. Nejsem si jistý. Proti Trumpovi bude kandidovat obdoba Clintonové Biden a nikoli Sanders. Ten po čtyřech letech znovu prohrál. Je pravda, že jeho hnutí nakonec nebylo tak silné, jak být mohlo. Už před čtyřmi lety byl Sanders dostatečně silný na to, aby svedl celkem vyrovnanou bitvu s Clintonovou, takže je otázka, zdali se stalo vůbec něco. Skutečně se to do jisté míry opakuje. Přece jenom si ale myslím, že v hnutí demokratických socialistů jistý vývoj směrem k lepšímu nastal. Kdybyste dnes dostal tutéž otázku, jakou před čtyřmi lety dostal Žižek, koho byste volil – Bidena nebo Trumpa? Já osobně bych nevolil nikoho, jenže Žižek říká, že to je alibismus. Teď je levice ve Spojených státech na křižovatce. Pravděpodobně zvítězí opět Trump a je otázka, co dělat. Už podruhé se bohužel ukázalo, že demokratický establishment nepodpoří hnutí, které chce významnější sociální a ekonomické změny. Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď budou demokratičtí socialisté dál vyvíjet aktivity uvnitř demokratické strany s nadějí, že jednou se ledy prolomí, jenže nevíme, jak dlouho jim to vydrží, anebo se pokusit vytvořit jinou formu politické organizace. Pro něco takového ostatně najdeme v dějinách Spojených států model. Vzpomeňme na Martina Luthera Kinga. Bylo to sice v jiné době, ale jemu se podařilo díky masovému hnutí, nikoli straně, vyvolat výrazné změny v americké společnosti. Jakou cestu byste zvolil? Spíše tu druhou, protože odpor establishmentu je zažraný do morku demokratické strany. Považujete vůbec současnou demokratickou nebo – v Británii – labouristickou stranu za potenciálního spojence levice, anebo jsou již příliš prohnilými organizacemi? Na to se momentálně nedá odpovědět. Každopádně se domnívám, že hnutí demokratických socialistů bude nadále pokračovat ve svých aktivitách uvnitř demokratické strany, možná získá další senátorská křesla, ale že současně zesílí aktivitu ve směru vytvoření politické organizace nového typu. Zní to jako pohádka s nejasným koncem. Taková je situace. Je neurčitá, nikdo neví, jakým směrem se vydat. Ve chvíli, kdy se Trump v té samé situaci dokáže pohybovat jako ryba ve vodě, je něco takového katastrofa. Dodejme historický kontext. Jedna věc je zvláštní, a sice že ve dvacátém století po ekonomické krizi většinou posílila pravice. Stalo se tak mezi válkami, v sedmdesátých letech i po roce 2008. Mimochodem na vlně poslední krize se v současnosti ještě plavíme. Teď přichází s největší pravděpodobností nová krize, takže se dá očekávat, že znovu posílí pravice. Zatím sice nikdo nevysvětlil, proč tomu tak je, ale je to tak. Levici nezbývá než čekat na světlé zítřky, protože dnešek prohrála? Chápal bych nynější krizi spíše jako příležitost. Levice se nad sebou může zamyslet a nalézt nová východiska. Každopádně se už teď ukazuje, že představy o klidném sociálním státu se staly utopií. V etablované levici sice pořád převládá myšlenka, že se to nějak přežije a my se k sociálnímu státu vrátíme, ale nevrátíme. Neměla by si levice připustit, že lidé jsou lidé, že pravice bude vyhrávat až na výjimky vždy a že úkolem levice je předkládat alternativní, byť trochu utopické vize? To je málo. Na víc to v realitě nevypadá. Ale ano, vypadá. Levice totiž drží některé trumfové karty, byť je zatím tak úplně nevidí a nezúročuje. Přežití je ale opravdu v zájmu většiny společnosti, snad dokonce i v zájmu některých oligarchů. To není jen nějaká krásná myšlenka. To je existenční otázka. To není utopie. Myslíte, že lze začít mluvit o ekologické krizi a o tom, že je třeba se uskromnit, když teď, v čase koronaviru, celkem jasně vidíte, jak veliký problém lidé spatřují už třeba jen v tom, že se v létě možná nepojedou vykoupat k moři? Tak to není. Nedávno jsem studoval výzkum vývoje hodnot v České republice a z něj vyplývá, že šedesát procent tázaných preferuje ekologii i za cenu nižšího hospodářského růstu nebo třeba dokonce i za cenu ztráty části pracovních míst, a pouze třicet procent preferuje ekonomiku před ekologií. Jiné statistiky, které se ptají na otázku, jaká hodnota je v životě nejdůležitější, odhalují, že na prvním místě lidé samozřejmě jmenují lásku a mezilidské vztahy, ale když se sejde k hodnotám týkajícím se společnosti nebo politiky, tak na prvním místě zmiňují mír, na druhém životní prostředí a teprve až potom demokracii. Mnozí politici žijí s určitými představami o tom, co si většina myslí, jenže ona to vůbec nemusí být pravda. Politici si třeba mysleli, že většina Čechů nechce pustit do České republiky žádné migranty, ale ono to bylo taky trochu jinak. Každý druhý Čech byl ochoten migranty za určitých podmínek přijmout. Sice se říká, jak jsou Češi proti migrantům, ale ono je velice ošidné vycházet jen z dojmů nebo z toho, co vám prezentují média. Rád bych chvíli hovořil o Michéově textu Tajnosti levice, který je teď v Česku hojně debatován jakožto možné východisko z krize pro levici. Měl bych zejména určitou výhradu k tomu, jak Petr Drulák Michéu představuje. (Viz rozhovor s Petrem Drulákem v Literárních novinách 4/2020 – pozn. autora) Drulák příliš zdůrazňuje, že Michéa je konzervativní. Ve skutečnosti ale Michéa usiluje o rehabilitaci třetího politického proudu. Je liberalismus, je konzervativismus a je socialismus. Po několik desetiletí to vypadalo, že socialistický proud se kamsi vytratil. V devadesátých letech probíhala debata liberálů s konzervativci nebo komunitaristy, ale socialismus nebyl nikde. Když teď Petr Drulák zdůrazňuje, že socialismus má být konzervativní, tak vlastně nenavrhuje nic jiného než jednoho spojence zaměnit za druhého, zavrhnout liberály a spojit se s konzervativci. Vyvolává to dojem, že socialismus je takové nedochůdče, které se musí k někomu přisát, protože jinak nepřežije. Jenže Michéovi jde přece o to vrátit do hry socialismus – bez přívlastků. Jde mu o návrat k ideálům a cílům socialistické politiky. Michéa v přeloženém textu jasně říká, že tu jsou tři myšlenky, jež by měly být každému socialistovi drahé. Zaprvé, zrušení třídních nerovností, zadruhé, odstranění patriarchálních předsudků, zatřetí, ukončení útlaku menšin. Drulák tyto dvě poslední myšlenky nezdůrazňuje. Jinými slovy, je tu problém se způsobem přenesení Michéy do české kotliny. Ve Francii a v západní Evropě se politický liberalismus často projevuje absurditami, výstřelky. Vzpomeňme na návrh švédské Levicové strany zakázat močení ve stoje nebo na snahu německých levicových liberálů odstranit některé názvy ulic, kde se vyskytují jména spjatá s diskriminací nebo kolonialismem, jako je Kryštof Kolumbus. Na toto Michéa po právu reaguje. Ale Michéa současně vůbec nepopírá rovnost mužů a žen nebo politiku ochrany menšin. On se vzpírá jen těmto výstřelkům. Michéa ale přece v textu hovoří o politickém a ekonomickém liberalismu jako o rodných bratrech. Nekritizuje jen výstřelky, ta kritika je hlubší. Ano, tak to je, ale přece jen bych trval na tom, že v Drulákově přenosu to vypadá, jako by snad Michéa odmítal z liberalismu úplně všechno. Někteří lidé to pak pochopili tak, že Michéa chce patriarchát. A to není pravda. Michéa žádný návrat patriarchálních pořádků nechce, a to že se diskuze o něm často svede k těmto tématům, je způsobeno tím, že Drulák jej představil spíše jako konzervativce, a ne jako socialistu. Drulák měl zdůraznit také i Michéovo odmítnutí nerovnosti mužů a žen a útlaku menšin. Michéa není totéž, co konzervativismus. Někteří recenzenti pak nebyli schopní odlišit Michéovy názory od názorů kardinála Duky. Souhlasíte s Michéovým zpochybněním slova „levice“? S tím nemám problém. Levice je v očích vykořisťovaných, řekneme-li to postaru, či chudých pracujících žijících někde na periferiích považována za elitářskou. Tak to prostě je. Nemělo by nám jít o obhajobu levice, ale o obhajobu socialismu. Možná, že to nejdůležitější je ukázat, že socialismus je něco docela jiného než reálně existující levice. Michéa je člověkem z mimoakademického prostředí. Zakládá si na tom. Má levice Michéu následovat i v tomto? Dovedu si dost dobře představit, jakou reakci francouzské akademické obce tím musí Michéa vyvolávat... (smích) Vezměme si ale za příklad spíše Alaina Badioua. Ten taky kritizuje akademii, její schematismus a provoz. Ale Badiou působí na slavné École Normale Supérieure. Je tam sice přehlížený, nedali ho ani do ročenky, protože by to vadilo sponzorům, ale působí tam. Jinými slovy, nevidím cestu v odchodu z akademického prostředí. Naopak je třeba tam zůstat a působit jako Badiou. Buďme jeho součástí a ukažme, že akademická práce může vypadat jinak, než jak běžně vypadá. Dovolte ještě poslední poznámku k Michéovi. Jako jeden z mála francouzských intelektuálů se přihlásil k hnutí žlutých vest. Spousta lidí na levici ale toto hnutí odmítala a kritizovala kvůli xenofobním výrokům. To má socialista chápat xenofobii? Má pochopit, proč se tak ti lidé vyjadřují. Někdy je třeba skutečně velkého pochopení. Někdejší voliči francouzské komunistické strany začali v osmdesátých letech volit Le Pena. Proč? Stali se z nich ze dne na den xenofobové? Ne. Neměli jen žádný politický subjekt, který by vystupoval proti establishmentu. Mluvíte-li takto, pak se nelze nezeptat na to, co by mělo být výsledkem boje proti establishmentu? Kolaps? Kolaps přichází sám. Je jedno, co si kdo přeje. Nejsme v pohádce – nestačí si něco přát. Kolaps současného systému je dost reálný. My se sice můžeme ještě chvíli tvářit, že to tak není, ale už ne dlouho. Dnes je třeba se připravovat nebo alespoň přemýšlet, co dělat, až kolaps přijde v celé své mohutnosti. To není levičácká úchylka nebo obsese. Tento systém v dané podobě prostě a jednoduše není schopen řešit klimatickou krizi ani nerovnost. Nevěříte, že lidé mohou v demokratických volbách zvolit politiky, kteří budou ochotni a schopni vyřešit klimatickou krizi? Tomu věřím – ale až za socialismu. (smích) Do té doby všichni politici, i ti, kteří to myslí strašně dobře, budou stát před abstraktní silou procesů kapitálu, který vyžaduje akumulaci zisku či dobývání renty bez ohledu na následky. To je ta Marxova abstraktní moc, která stojí nad lidmi. Není to věc volby. Nestačí si říct, že je něco špatně, a začít prosazovat něco lepšího. Tím problém neodstraníme. Nejprve musíme přijít na to, jak zvrátit tuto abstraktní moc vládnoucí nad společností. Nevěřím na to, že se sejde rada moudrých, vydá nějaké doporučení a tyto dva základní problémy se začnou řešit. To se nestane. Nebo si mám myslet, že bude vyřešena krize poté, co se sejde americký a čínský prezident a dohodnou se na nějakém plánu? Vždyť je to absurdní. Bez nastolení otázky kapitálu se nic nezmění. Kapitál má dnes zombie podobu, je to neproduktivní renta a potřebuje vytvářet dluh. Jde mi o to, aby se o ekologické krizi a nerovnostech začalo uvažovat tak, že je těžko vyřešíme, pokud nad námi bude vládnout toto zombie. {/mprestriction} Michael Hauser (* 30. 3. 1972, Trutnov) je český filozof a zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. Působí na katedře občanské výchovy a filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 2014 až 2020 člen Rady České televize. Do češtiny převedl například texty Slavoje Žižeka, Ericha Fromma, Maxe Horkheimera nebo Theodora Adorna. Napsal řadu knih, například Adorno. Moderna a negativita (2005) či Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků (2012).
Čas načtení: 2020-05-10 12:56:21
Zachraňte Reynkův Petrkov, žádá petice
Kraj Vysočina by měl zakoupit usedlost, ve které žil básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek, jeho manželka Suzanne Renaudová, francouzská básnířka a překladatelka, a jejich synové, fotograf Daniel a překladatel Jiří. Žádá o to petice, kterou sepsal básník, spisovatel a publicista Miloš Doležal. Zveřejňujeme ji v plném znění. „Petrkov č. p. 13. Prostorná selská tvrz se dvorem a zahradou (vysočinský venkovský zámeček), ale především archa české poezie, literatury i výtvarného umění. Původ stavení sahá do šestnáctého století a v atmosféře tohoto domu vnímáme zcela neidylicky přítomnost několika generací rodiny Reynkových. Málokterý dům a místo měl a má takové vyzařování do české kultury a umění, jako právě tento. Dokonce bychom jej mohli nazvat česko-francouzským kulturním místem paměti. Žil a působil zde básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek, jeho manželka Suzanne Renaudová, francouzská básnířka a překladatelka, a jejich synové, fotograf Daniel a překladatel Jiří. V tomto domě se vydávaly knihy, tiskly grafiky, fotografovalo, překládala vrcholná evropská literatura, rozvíjela spolupráce s předními českými (Josef Čapek) i francouzskými umělci. Dům byl svědkem nacistického rabování i socialistické kolektivizace a dokázal odolat nepřízni dob. Ač se o Reynkovi píše jako o samotáři a o Petrkovu jako o zapadlé dědině, ve skutečnosti byl básníkův petrkovský domov hojně navštěvován, přitahoval a inspiroval. Důvodem cest a návštěv bylo přátelství, často potřeba poznat z blízka dílo, které se netisklo a nevystavovalo, mnohdy zvědavě navštívit místo-legendu. Z Reynkova domu se tak postupně stalo neoficiální poutní místo. Jeden z výrazných a významných bodů na mapě českých kulturních dějin. Dnes mnohé zmizelo a i na samotný Petrkov se pozapomnělo. Přesto tento dům patří do českých dějin jako jeho zlatá kapitola a je nezbytné jej zachránit pro budoucnost. Podobně, jako byl svého času uchován dům Karla Čapka na Strži a dnes plní důležitou pamětnicko-výchovnou roli. Petrkov je vzácná památka, která patří neodmyslitelně ke kulturnímu dědictví Vysočiny. Vložené prostředky se časem vrátí zpět i s úroky jako vyšší společenská hodnota. Petrkovský dům bude moci představovat ve svých prostorách naprosto jedinečným způsobem výtvarné a literární dílo Bohuslava Reynka, jeho blízkých i souputníků."