EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || Zahradní traktory představují ideální řešení pro efektivní a pohodlnou údržbu větších travnatých ploch. Nabízejí nejen vysoký výkon, ale také komfort při práci a široké možnosti přizpůsobení.
Čas načtení: 2024-04-12 11:53:20
Jak vybrat zahradní lavici? redakce Pá, 04/12/2024 - 11:53 Zahrada a Rostliny Klíčová slova: zahradní lavice zahradní lavička dřevěná zahradní lavice jak vybrat zahradní nábytek zahradní nábytek Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Materiály pro výrobu zahradní lavice Trh dnes nabízí zahradní lavice z různých materiálů. Volit můžete celodřevěné modely, lavice ze dřeva a kovu, celokovové lavičky nebo umělohmotné. Najít můžete i dřevoplastové typy, které kombinují výhody dřeva a plastu. Materiál bychom měli volit dle toho, kde bude lavice umístěna a zda se jí chceme věnovat, co se týče údržby. Dřevěné lavice je vhodné volit tam, kde jsou umístěny pod střechou a nemusí zvládat nápor deště i přímého slunce. Existují však i masivy, které jsou vůči povětrnostním podmínkám velmi odolné, a když jsou z výroby správně ošetřeny, např. napuštěny ochranný olejem, bez údržby vydrží i 15 – 20 let. Stojí ale kolem 8 000 Kč i více. Pokud víte, že se o lavičku nechcete starat, bude na ni pršet a svítit slunce, je lepší volit kovové nebo plastové provedení. Takové lavičky jsou zároveň levnější. Velikost zahradní lavice Pro dvě osoby postačí lavice široká 120 cm. V případě, že chcete lavici pro tři osoby, měla by mít alespoň 180 cm. Co se týče hloubky lavice, pohodlné jsou modely s hloubkou cca 50 cm. Výška lavice pak je běžně 45 – 50 cm. Opěrka by měla mít alespoň 45 cm, čím vyšší, tím pohodlněji se můžete opřít. Praktické je i mírné zaklonění opěrné části, na lavici s tupým úhlem sezení se sedí pohodlněji. Tvar zahradní lavice Koupit si můžeme lavice obdélníkové i zakulacené. Chcete-li lavici umístit do zahrady a mít možnost dívat se jednou na jednu stranu zahrady a jindy zase na opačnou, je kulatá lavice výbornou možností. Praktické vychytávky a zahradní lavice Je velmi příjemné moci si ruce položit na opěrku pro ruky. Zároveň je opěrkou ale omezeně její šíře a přes okraj si nemůžete sednout, pokud vás bude víc. Velmi oblíbené jsou i zahradní lavice s úložným prostorem. Lze zde odložit hračky pro děti či jiné předměty, u kterých nevadí, když mezerami dovnitř naprší (pokud není zajištěno, že se vlhkost dovnitř nedostane). Koupit si můžete i lavice se sedáky, které jsou voděodolné a není třeba je vždy schovávat před deštěm. Vybrat lavici na zahradu není snadné. Myslete i na nosnost. Měla by být alespoň 180 kg, závisí na její šířce, a tom, pro kolik osob je určena. Přidat komentář Fotografie Pixabay.com Text Redakce Máte zahrádku, dvorek nebo terasu a chcete na ně umístit zahradní lavici? Pak je dobré zvážit základní fakta, která se k ní váží. Těmi jsou materiál, z něhož je lavička vyrobena, její nosnost, velikost a její tvar.
\nČas načtení: 2025-03-05 15:04:02
Jak udělat z terasy, balkonu nebo zahradního přístřešku skutečnou oázu klidu?
Jak udělat z terasy, balkonu nebo zahradního přístřešku skutečnou oázu klidu? redakce St, 03/05/2025 - 15:04 Zahrada a Rostliny Klíčová slova: zahradní nábytek gardenway.cz venkovní nábytek Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Zahradní nábytek, kterému neuškodí vlhkost Pokud máte zahradní přístřešek uzavřený, nebude vadit, když si koupíte zahradní nábytek jakýkoli, tedy třeba i dřevěný. V případě, že ale chcete použít nábytek na nekryté prostranství, ať už na terasu, balkon či jen tak do zahrady, je dobré volit některý z odolných materiálů vůči povětrnostním vlivům. Velmi oblíbený je např. technorattan. Na pohled je velmi hezký, je k dostání v různých barvách, stylech, přitom se hodí jak k venkovskému, tak k městskému stylu. Nevadí, když zmokne, rychle oschne, neuškodí mu slunce ani vítr. Jen polstrování, které bývá součástí, je v některých případech dobré před deštěm schovat. I to už ale není nutné vždy, záleží na potahovém materiálu. Lehký hliníkový nábytek je také velmi praktický. Nezničí ho voda ani slunce, rychle osychá, lze ho umístit kdekoli. Když si koupíte malou balkonovou sadu venkovního nábytku, můžete ji použít i na malý balkon. Nábytek by měl korespondovat s okolím Důležité ale je i to, jaká bude podlaha na terase či na balkoně a co bude prostor zútulňovat. Velmi hezky vypadá podlaha z dřevoplastových prken, stejně jako z dlažby. Dokonce někdo volí např. na balkon podlahu z měkčené gumy, která výborně pohlcuje vysoké teploty. Na balkon či lodžii můžete klidně použít i koberec – umělý trávník. Dřevěné obaly na květináče i vysoké truhlíky, které jsou v posledních letech velmi oblíbené, dodají prostoru na luxusním nebo útulném vzhledu. Záleží jen na tom, jaký materiál a styl zvolíte. Do substrátu můžete nasadit kvetoucí jednoletky, nižší typy tújí, někdo volí bambus a z něj vytvoří zástěnu. Abyste mohli trávit venku čas co nejvíce, v případě, že není plocha zastřešená, kupte si kvalitní slunečník. Bude vás chránit před sluncem a posedět na terase s kávou budete moci třeba i během horkých letních dnů. Mnoho inspirace najdete v e-shopu Gardenway.cz, kde je zahradní nábytek dostupný za solidní ceny. Přidat komentář Foto Gardenway.cz text redakce Máte k dispozici balkon a řekli jste si, že letos si jej zařídíte tak, abyste se z něj skutečně radovali? Anebo máte zahradu u domu, chatku kousek od trvalého bydliště, a tady si chcete zvelebit zahradní přístřešek? Možná máte hotovou terasu, ale něco jí stále chybí… Do každého prostoru venku se hodí zahradní nábytek. Pro jaký se ale rozhodnout a co dalšího do venkovních posezení umístit? Návod obsahuje reklamní sdělení.
\nČas načtení: 2024-02-20 20:58:15
Dřevěná paleta jako nový trend v bytovém stylu
Dřevěná paleta jako nový trend v bytovém stylu redakce Út, 02/20/2024 - 20:58 Nábytek a Zařízení Klíčová slova: jak využít palety dřevěné palety nábytek z palet Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Nábytek z dřevěných palet Dřevěné palety mohou být transformovány do široké škály nábytku pro domácnost. Mimo svou robustnost a univerzálnost dovolují palety vytvářet originální a kreativní designy nábytku, které mohou reprezentovat jednotlivou osobnost majitele. Například, sedací nábytek jako pohovky či křesla mohou být vytvořeny spojením několika palet a doplněním polštářů pro větší komfort. Regály a knihovničky z palet mohou představovat praktické a esteticky zajímavé úložné prostory. Dále, palety lze proměnit na stolky – konferenční, jídelní, nebo třeba noční stolečky. Dokonce i kompletní postele a postelové rošty lze z palet sestavit. Variant je neomezeně a vše záleží pouze na vaší kreativitě a dovednostech. Zahradní prvky z dřevěných palet Pro využití na zahradě jsou palety téměř ideálním materiálem. S jejich pomocí můžete vytvořit jedinečné a praktické zahradní nábytek jako jsou lavice, stolky, lehátka nebo celé sady zahradního nábytku. Zahradní prvky jako květinové pyramidy nebo vertikální zahrady jsou skvělým způsobem, jak využít palety pro zpestření a oživení zahradního prostoru. Kompostéry z palet jsou také oblíbené pro jejich jednoduchou konstrukci a velkou funkčnost. Dřevěné palety lze pomocí trochy kreativity a šikovnosti proměnit dokonce v kompletní zahradní altány, pergoly nebo ploty. Dekorace z dřevěných palet V rámci dekoračních prvků se dřevěné palety mohou stát skutečným uměleckým materiálem. Palety mohou být použity pro vytvoření originálních obrazů nebo dekoračních tabulí. Velkou popularitu získaly palety jako obklady stěn, kde dokáží vytvořit jedinečnou atmosféru prostředí. Z palet lze vytvořit také různé typy svícnů, hodin nebo rámy na zrcadla. A není třeba používat celou paletu, pomocí jejich jednotlivých částí – hran, bloků nebo prken, lze vytvořit fascinující dekorační prvky a předměty, které přinesou do interiéru originální a přírodní vzhled. Úložné prostory z dřevěných palet Dřevěné palety jsou rovněž vynikajícím řešením pro vytváření rozmanitých úložných prostor. S jejich pomocí lze snadno vytvořit šikovný úložný prostor pro knihy, oblečení, hračky, nářadí a další věci. Konstrukce regálů a polic z palet může být jednoduchá nebo složitější, v závislosti na potřebách a estetických preferencích. Palety díky svým otvorům poskytují ideální prostor pro vytvoření stojanu na víno. Botníky z palet jsou nejen praktické, ale i vizuálně zajímavé. Pro děti mohou být vytvořeny hrací stoly s úložnými prostory pro hračky, což může pomoci udržet dětský pokoj v pořádku. Skladovací boxy na kolečkách z palet lze snadno přemístit tam, kde je zrovna potřeba mít věci po ruce. Závěr Dřevěné palety nejenže přináší úžasnou možnost vtisknout svůj jedinečný styl do vašeho interiéru, ale také nabízí možnost pro ekologické a finančně dostupné řešení. Je to skvělý způsob, jak spojit praktickou stránku s unikátním stylem a tvořivostí. Vyzkoušejte to a přidejte se k tomuto rostoucímu trendu. Přidat komentář zdroj obrázku: https://unsplash.com/photos/selective-focus-photography-of-piled-brown-wooden-pallets-i2I0_u98Rh4 Dřevěná paleta představuje úžasnou volbu pro všechny milovníky originálního a udržitelného designu. Jejich rostoucí popularita odpovídá současnému trendu ovlivněnému ekologickým uvědoměním a touhou po jedinečnosti.
\nČas načtení: 2024-07-23 05:00:00
Pestrá historie Klamovky! Lákadlo pro Pražany, zastřelený starosta a útočiště zábavy a disidentů
Zahradní restaurace a tančírny byly na přelomu 19. a 20. století velmi oblíbené. Patřila mezi ně i zahradní restaurace Klamovka. Díky ní začaly do Košíř jezdit i tramvaje, což z nich dělalo jednu z prvních vesnic v Čechách, kde byl tramvajový spoj. Historie Klamovky ale není bůhvíjak růžová, jeden z prvních majitelů se kvůli provozu zadlužil a stálo ho to i život, též zde byl sveden vůbec poslední souboj na život a na smrt, který Praha spatřila.
\nČas načtení: 2014-07-10 00:00:00
Co na sebe na letní zahradní párty? Koktejlové šaty!
Etiketa oblékání a chování je u různých národností opravdu pestrá. Vždy ale najdeme určité prvky, které se alespoň okrajově shodují. Na příklad, že na významnější společenské události chodíme upravení a v určitém stylu podléhajícímu dané akci. Zahradní párty patří mezi velmi oblíbené letní aktivity. ...
\nČas načtení: 2021-11-02 14:00:30
Renata Štulcová: Být spisovatelkou byl můj sen už od dětství
Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích, kde učí angličtinu a matematiku a píše knihy, které jí vynesly také několik ocenění. Série pro mládež Rafaelova škola má již sedm dílů a poslední díl Princezna klenotů by měla vyjít v roce 2022. Pro dospělé čtenáře má Renata Štulcová rozpracovanou knížku Kaziin příběh. A knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte. Vaše kořeny sahají na Křivoklátsko a Slánsko a vy sama pocházíte z Rakovnicka a v dětství jste velice ráda četla knihy všeho druhu. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na období svého dětství? Čím jste chtěla být? Dětství jsem prožila v době před internetové a před mobilní, takže kromě návštěv knihovny, čtení, hraní na housle, hraní divadla, jsem s partou dalších dětí trávila čas venku za městem. Jak jsme rostli, odvažovali jsme se dál a dál do širého okolí, vraceli se domů dávno po setmění, nádherně jsme se při různých často i dosti nebezpečných dobrodružstvích „vyblbli“. Zároveň jsme poznávali přírodu takovou, jaká ve skutečnosti je i se všemi nebezpečími a zrádnostmi. Ačkoli teď si vzpomínám na jeden dětský hororový zážitek, který dokazuje, že nejen příroda může být nebezpečná. Bydleli jsme nedaleko hřbitova, který byl tehdy ještě plný starých hrobek, a my tam chodili v první třídě po škole sbírat kaštany. My, děti bez mobilů a hodinek jsme se tam doslova zapomněli, náhle se začalo rychle stmívat, a když jsme došli k bráně, zjistili jsme, že je zamčeno. Nejdřív jsme se ulekli, protože nikdo z rodičů netušil, že jsme na hřbitově. Ale pak nás napadlo využít hromady suti u zdi na opačném konci hřbitova, po které jsme vylezli nahoru na zídku hřbitova. Ano, byly jsme děti šikovné a poradily jsme si. Naštěstí zídka nebyla na druhé straně příliš vysoko nad silnicí a my mohli bezpečně seskočit. A čím jsem vlastně chtěla být? Vším možným od lékařky, zahradní architekty až po archeoložku a záhadoložku, ale nejvíc ze všeho jsem chtěla být spisovatelkou. To byl sen, o kterém jsem raději ani nemluvila, abych ho nezaplašila. Co vás přivedlo ke studiu matematiky a geografie, které jste vystudovala na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem? Na gymnáziu jsem kromě přírodních věd pokukovala po jazycích, literatuře, můj sen stát se spisovatelkou jsem si stále hýčkala. Jenže rok před revolucí jsme mohli podat na univerzitu jen jednu přihlášku a některé obory byly pouze pro správně politicky angažované a „vyvolené“. A tou já nebyla. Proto jsem neriskovala s přihláškou na anglistiku, ale vybrala jsem si další ze svých lásek, a to geografii, což je přírodní věda. Nabízeli ji jen v kombinaci s matematikou, která mi šla, tak jsem si prostě tenhle obor zvolila. Studium bylo více méně zběsilé. Geografie mě bavila, zajímala. Všechny disciplíny mi měly co říci, ať už to byla geologie, meteorologie, astronomie, hydrologie atd. Ale matematika a její disciplíny? Některé oblasti matematiky jsou z mého pohledu nesmírně zajímavé, jiné opět z mého pohledu příšerně nudné. Se studiem jsem neměla problém, ale nebýt knih českých i anglických, kterými jsem si prokládala učení na zkoušky a zápočty, asi by mě z některých nudných matematických disciplín kleplo. Pak jste ještě vystudovala anglický jazyk na UK v Praze a působíte jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Co učíte a jak vás profese učitelky ovlivňuje při psaní? Čtou vaší žáci vaše knížky? Nakonec po revoluci i na tu angličtinu naštěstí došlo. Kromě toho, že překládám, angličtinu také učím a částečně učím i matematiku. Škola moje psaní nijak neovlivňuje, pokud se podívám na první polovinu knih, které jsem napsala. Jedině, co se týká série Rafaelova škola, tak v ní by se daly najít prvky, zážitky, které jsem ve škole čerpala. Jinak mezi svými žáky mám takové, co moje knihy opravdu čtou. Občas se po hodině přijdou na něco zeptat nebo si dát podepsat knihu, což je milé. V roce 2003 vyšel první díl z třídílné série dobrodružných fantastických příběhů Tomáše a Anny Nemetonburk. Co vás přivedlo k psaní knížek? Jak už jsem se zmínila výše, knihy jsem chtěla psát odjakživa. Ale vyrostla jsem ještě v době, kdy se hledělo na jazykovou kvalitu knih, na myšlenky, na propracovanou zápletku. Tudíž jsem počítala s tím, že jako budoucí autorka musím nabrat životní zkušenosti a pročíst se nekonečnými zástupy knih, aby vstřebala různé postupy, zjistila, jaké texty jak na čtenáře působí. Proto jsem nic nepsala, ale věnovala se té nejdůležitější spisovatelské průpravě, svému velkému hobby, což je čtení. Čtu všechny žánry a dokonce i poezii. V každém žánru se dá najít něco, co přenesete do jiného a navzájem je tak obohatíte. Tehdy jsem jezdila na školení Britské rady, a při přípravě aktivit pro začínající učitele angličtiny, které jsem školila, jsme si my lektoři mimo jiné vyprávěli o svých snech. Zmínila jsem se, že jednou se pokusím psát knihy, a na to mi kolegyně lektorka řekla, že bych měla začít hned. Že třeba budu mít štěstí. Ale třeba taky ne a své knihy na pultě knihkupectví se ani do důchodu nedožiju. Došlo mi, že má pravdu, takže jsem se zamyslela a byla z toho trilogie Nemetonburk, kterou vydal Albatros. Teď to vypadá ideálně, ale nemyslete si, Albatros byl asi až osmým nakladatelstvím, které jsem oslovila. Ostatní před ním Nemetonburk odmítli. V Albatrosu mě tehdy dostala pod křídla paní redaktorka Jiřina Novotná, která zpracovávala Harryho Pottera. Od ní jsem se naučila trpělivé redaktorské práci na vlastním textu a navždy jí budu nesmírně vděčná. Pak přišla osmidílná série Rafaelova škola (vyšlo již sedm dílů), první Vílí křídla vyšel v roce 2011 a hlavní hrdinkou je Marina Fialková, dívka, která je napůl člověk a napůl vílí princezna. Kdy se dočkáme osmého závěrečného dílu Princezny klenotů? Celá první polovina série vychází vlastně už podruhé. Osmý díl měl původně vyjít na podzim 2021, ale měla jsem tolik starostí během posledního roku, psaní muselo často stranou, takže jsem knihu dokončila až nyní. Ještě nás čekají korektury a paní ilustrátorku práce na krásných ilustracích, které zpracovává tuší, takže jsme se rozhodli, že osmou knihu odložíme na jaro 2022. Než Princezna klenotů vyjde, mám v plánu vytvořit dvě překvapení z rafaelovského světa, abych udělala čtenářům radost za to, že se sérií někteří opravdu žijí dlouhých 11 let. Nakonec na svém webu www.renatastulcova.cz nabízím už nyní bonus zdarma. Čtenáři si mohou stáhnout v pdf prequel k Rafaelově škole, který budu na Vánoce rozšiřovat o další povídky. Jedná se totiž o povídky z rafaelovského světa nazvané Mediátorka Atlantidy. Kromě této série pro mládež jste napsala také několik samostatných knih a cenami ověnčená je Růže a krokvice. Také jste napsala knížku pro ruské čtenáře Strážci sedmi divů světa. Připravujete něco nového? Kde nacházíte inspirace pro své příběhy? Růže a krokvice, která u nás vyšla už v druhém vydání pod názvem Bratrstvo růže, byla dokonce přeložena do bulharštiny a vyšla v Sofii. Tam dostala název Šifra krále Karla. Inspirace k této knize ke mně přilétla na výstavě o Karlu IV., kde jsem poprvé viděla rysy Petra Parléře na pergamenu pěkně pravítkem a kružítkem. Dokonalá inženýrská práce. V tu chvíli mě napadla myšlenka, která mě neopustila, dokud jsem Bratrstvo růže nedopsala. Inspirací k Rafaelově škole byla moje láska k přírodě, k naší planetě a vesmíru a k příběhům. K těm velkým vážným příběhům s archetypy. Ale úplně první myšlenka na Rafaelku, jak se mezi čtenáři sérii říká, se v mé mysli objevila na rušné ulici plné rámusících náklaďáků. Tehdy se jako reakce na nepříjemné prostředí zrodila myšlenka napínavé série, v které se hrdinka snaží docílit harmonie. Rafaelovu školu čtou všechny generace čtenářek, přestože jsem při psaní prvotně myslela na mládež. Velmi mě tato skutečnost překvapila, když jsem se to dozvěděla. Po Rafaelově škole se konečně přesunu do literatury pro dospělé. Mám rozepsanou beletrii Kaziin příběh, válí se mi v šuplíku dlouhé čtyři roky a myslím, že nadešel čas ji dokončit. Ke Kaziině příběhu jsem inspiraci našla v krajině kolem nás a samozřejmě ve Starých pověstech českých. Ale nečekejte, že se bude jednat o jakýsi re-telling Kazi a Bivoje. Kdepak, čeká na vás naprosto něco jiného. Kromě Starých pověstí českých mě inspirovala skutečná historie a mytologie Evropy. Více bych nerada prozrazovala, dokud nebude Kaziin příběh na pultech. Inspiraci sbírám naprosto všude. Nejen inspiraci pro základní linie zápletek, ale také ty maličké inspirace pro jednotlivé scény. Někdy se stačí dívat a naslouchat lidem. Většina situací, rozhovorů, které do knih vepisuju, se někomu někdy stala a já tyhle situace, pokud se zrovna hodí, upravuju, přesazuju do jiného prostředí, domýšlím tak, aby se mi hodily do dané zápletky. Jste učitelkou a spisovatelkou. Je vám některá z těchto profesí bližší nebo vás naplňuji obě a vzájemně se vám proplétají? Po pravdě, jsem spíše spisovatelkou, ale na živobytí si musím vydělat i jinou prací, takže učím. V malém městě mnoho jiných možností nemáte. Překládám a dokonce jsem překládala knihy, což mě opravdu bavilo. Jenomže z celodenního vysedávání u PC jsem byla tak unavená, že jsem se pak na psaní svých knih nemohla soustředit, proto jsem se nakonec přiklonila k rozhodnutí, že bude lepší učit. Při tomto povolání komunikujete s lidmi, nesedíte stále na vlastním pozadí, takže když pak zasednete ke psaní, je to zase změna. Láska k četbě vám zůstala a o sobě říkáte, že jste knihomol a již v dětství byla vaší oblíbenou knížkou Staré pověsti české a často z ní čerpáte při psaní například Růže a krokvice, Kroniky Velké Moravy, Kaziina příběhu. Přesto máte oblíbeného autora nebo žánr? Protože jsem vystudovala angličtinu, což znamená, že jsem musela přečíst na zkoušky a zápočty nesmírné množství té „vyšší" a vybrané literatury, čtu od té doby jen to, co mě opravdu baví nebo zajímá. Mám ráda thrillery, historickou beletrii, romantiku, ale i knihy kladoucí otázky. Ráda zasednu ke knihám Dana Browna, Umberta Eca nebo Václava Cílka. Dále miluju detektivky, knihy vyprávějící tajemství, takže se například vždy nesmírně těším na novou knihu britské spisovatelky Barbary Erskinové. Ale kdybych opravdu měla vyjmenovat všechny oblíbené spisovatele, tak mi stránka nevystačí. A to bych vám nabídla také klasiky jak české, tak francouzské, ruské, americké, anglické … A co odpočinek a koníčky, máte na ně čas? Jak nabíjíte své „baterky“?. Baterky nabíjím hudbou, rozhovory s lidmi, pobytem v přírodě, na zahradě. Mimo jakákoli písmenka, mimo internet a rozsvícený monitor. Mimochodem, ráda šiju, ale k šití se zas tak často nedostanu. Naposled jsem si před rokem ušila letní šaty. Samozřejmě miluju kavárny a kratší shopping, také turistiku, poznávání světa. Ráda se věnuju záhadám, jsem takový záhadolog amatér, i když záhadologie je zčásti koníček knižní a zčásti práce v krajině. Vlastně díky mé oblibě historických záhad jsem se dala do psaní Kaziina příběhu. A ještě jeden koníček mám, a tím je nejenom pěstování pokojových a balkónových rostlin, ale také bylinkářství, které mě drží už od dětství. Renata Štulcová se narodila se v roce 1969 a pochází z Rakovnicka. Vystudovala matematiku a geografii na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, angličtinu na UK v Praze. Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Napsala knižní série Nemetonburk (Nemetonburk aneb Tajemství ve skále, Nemetonburk aneb Zlatá brána a Nemetonburk aneb Alatýrová hora) a Rafaelova škola (Vílí křídla, Tance nág, Rohy faunů, Vlnění nymf, Vlasy dryád, Písně sirén, Pokladnice kentaurů a Princezna klenotů, která má vyjít). Je také autorkou knih Růže a krokvice a Mojmír – Cesta pravého krále. Je držitelkou cen White Raven Award 2010, SUK 2010 Cena učitelů, SUK 2009 – Cena knihovníků SKIP, SUK 2009 Cena Noci s Andersenem, Cena knihovníků na Polabském veletrhu 2009, Čestné uznání Albatrosu 2004, SUK 2003 Cena učitelů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2019-07-10 21:23:31
William Somerset Maugham: O údělu člověka (ukázka z knihy)
Ve svém díle O údělu člověka vytvořil William Somerset Maugham jeden z prvních románů lékaře, které dosáhly ve 20. století značné obliby u čtenářů i autorů po celém světě. Maugham, handicapovaný koktavostí a homosexuálními sklony, ho plánoval již od svých 23 let, od doby lékařské praxe v nemocnici sv. Tomáše. Jeho hrdina Philip Carey, senzitivní medik a pak lékař postižený tělesnou vadou, zcela zřetelně vychází z Maughamových vlastních životních prožitků, avšak v klikatém třicetiletém vývoji jeho života se zároveň odrážení problémy a rozpory celé tehdejší mladé generace, která „již nevěřila v Boha“, ale ještě ze „starého zvyku Bohu děkovala za to, že v něho přestala věřit“. Základní myšlenkovou i citovou atmosférou Maughamova románu je skepse, převládající mezi evropskou inteligencí v dusném období před výbuchem války. Autor otevřeně pitvá nitro svého hrdiny, jeho komplex méněcennosti, jeho závistivost nebo krutost, jeho sobectví a krajní individualismus, vystřídaný zoufalým pocitem osamělosti, i jeho závislost na morálně rozkolísané ženě. Philip je tak soustředěn na sebe, že mu sociální zájmy zůstávají cizí. Přesto se vykupuje díky své houževnatosti a vědomím společenského uplatnění. O značný ohlas románu v USA se zasloužila recenze prozaika a novináře Theodora Dreisera. Na Maughamovo dílo později navázaly dobově oblíbené romány o lékařích (Arrowsmith Sinclaira Lewise). Podobně jako někteří jeho současníci – Herbert George Wells či John Galsworthy – navazuje i Maugham na tradice realismu 19. stol., avšak v románě O údělu člověka neobyčejně silně akcentuje psychologickou a světonázorovou problematiku. V Čechách zatím vyšel tento román pouze jednou, a to v roce 1964. "Přestože osobní zkušenost a vlastní prožitek v románu jasně převažují, nešlo Maughamovi o román výlučně autobiografický. Pravda autorova života a konfabulace se dokonale prolínají. V třiceti letech vnitřních bojů, vítězství, proher a krizí Philipa Careyho obráží se totiž generační problémy celé epochy přelomu století. Obraz doby, kterou poznáváme jakoby skryti v nitru člověka, který ji sám žil, je možná to nejcennější, co nám Maughamovo dílo skýtá," napsal tehdy v doslovu Radoslav Nenadál. Ukázka z knihy Den začínal tmavým a kalným ránem. Mraky se těžce ploužily po nebi a v sychravém vzduchu se hlásil sníh. Služebná vešla do pokoje, kde spalo dítě, a rozhrnula záclony. Bezděky pohlédla na protější dům se sádrovými ozdobami a parádním vchodem na hlavním průčelí a přistoupila k dětské postýlce. „Vzbuď se, Philipe!“ řekla. Stáhla z chlapečka přikrývku, vzala ho do náručí a nesla dolů. Byl ještě rozespalý. „Maminka po tobě touží.“ Dole otevřela dveře do pokoje a odnesla dítě k posteli, na níž ležela žena. Byla to jeho matka. Vztáhla paže a chlapeček se k ní přitulil. Neptal se, proč ho probudily. Žena ho políbila na oči a hubenýma drobnýma rukama hladila teplé tělíčko v bílé flanelové noční košilce. Přitiskla ho k sobě. „Chce se ti spát, miláčku?“ zeptala se. Hlas měla tak slabý, jako by se už ozýval z veliké dálky. Chlapeček neodpověděl, jen se spokojeně usmál. Byl přešťastný v té velké teplé posteli, v objetí těch měkkých paží. Tulil se k mamince, jako by se chtěl ještě zmenšit, a ospale ji políbil. Za chvíli zavřel oči a tvrdě usnul. K posteli se přiblížil lékař. „Ach, nechte mi ho ještě!“ poprosila úpěnlivě. Lékař neodpověděl a vážně se na ni zadíval. Žena věděla, že si chlapečka bude smět u sebe nechat jen chvíli, a znovu ho políbila, pohladila ho po celém tělíčku až k nožkám, pravou sevřela v ruce a ohmatala na ní všech pět prstíků, pak mu zvolna pohladila levou nožku. Zasténala. „Copak?“ zeptal se lékař. „Unavilo vás to.“ Zavrtěla hlavou – nemohla promluvit a slzy se jí řinuly po tvářích. Lékař se nad ní sklonil. „Dejte mi ho.“ Byla velmi slabá, nemohla odporovat jeho žádosti, a tak mu dítě nechala. Lékař je podal chůvě. „Radši ho zas položte do postýlky.“ „Prosím.“ Odnesla chlapečka, který pořád ještě spal. A tu se matka rozplakala, jako by jí to mělo srdce utrhnout. „Co s ním bude, s chudáčkem?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ošetřovatelka, najatá na měsíc, se ji snažila uchlácholit, a za chvíli pláč ustal, z vyčerpání. Lékař přistoupil ke stolu na druhé straně pokoje, na němž pod plachetkou leželo tělíčko mrtvě narozeného děťátka. Zdvihl plachetku a podíval se. Z postele na něj nebylo vidět, bránila tomu zástěna, ale žena uhodla, co tam dělá. „Holčička, nebo chlapeček?“ zeptala se šeptem. „Zase chlapeček.“ Žena už mlčela. Chůva se za chvíli vrátila. Přistoupila k posteli. „Mladý pán Philip se vůbec neprobudil.“ Ticho. Lékař nemocné znovu změřil tep. „Tak se zdá, že tu zatím nejsem nic platný. Přijdu zas po snídani.“ „Já vás vyprovodím, pane doktore,“ řekla chůva. Mlčky šli po schodech dolů. V hale doktor zůstal stát. „Vzkázala jste pro švagra paní Careyové, že?“ „Ano, pane doktore.“ „Nevíte, v kolik hodin tu bude?“ „Nevím, pane doktore. Čekám telegram.“ „A co s chlapcem? Snad byste ho raději měli poslat pryč.“ „Slečna Watkinová říkala, že si ho vezme k sobě.“ „Kdo to je?“ „Jeho kmotra, pane doktore. Myslíte, že se z toho paní Careyová dostane?“ Lékař zavrtěl hlavou. O týden později Philip seděl na podlaze v salonku u slečny Watkinové v Onslow Gardens. Pokoj byl zaplněn těžkým nábytkem a na každé pohovce ležely tři velké polštáře. I v každé lenošce byl polštář. Ty všechny si vzal a z lehkých pozlacených židlí s vyplétaným sedátkem si vymyslel a snadno postavil jeskyňku, aby se v ní mohl schovat před indiány, kteří číhali za okenními závěsy. Přiložil ucho k podlaze a poslouchal, jak se stádo buvolů žene prérií. Tu zaslechl, že se otvírají dveře, a zatajil dech, aby ho nikdo nenašel. Ale něčí ruka prudce odtáhla židli a polštáře spadly. „Jen počkej! Slečna Watkinová se na tebe bude zlobit!“ „Ahoj, Emmo!“ Chůva se shýbla a políbila ho, pak začala natřásat polštáře a dávat je zpátky na místo. „Mám už jít domů?“ zeptal se. „Ano, přišla jsem si pro tebe.“ „Ty máš nové šaty.“ Tehdy, v roce osmnáct set osmdesát pět, se nosily honzíky. Ty šaty byly z černého sametu, s úzkými rukávy a svislými rameny a na sukni s třemi širokými kanýry. Chůva přišla v černém kukaňovém klobouku, uvázaném na sametové stužky. Chvíli se rozmýšlela. Otázka, kterou čekala, se neozvala, a tak nemohla dát odpověď, na jakou se připravila. „Ty se ani nezeptáš, jak je mamince?“ řekla nakonec. „Jé, já jsem zapomněl! Jak je jí?“ Teď už měla odpověď připravenou. „Mamince je dobře a je šťastná.“ „To jsem rád!“ „Maminka je pryč. Už ji neuvidíš.“ Philip nerozuměl, jak to myslí. „A proč?“ „Maminka je v nebi.“ Dala se do pláče a Philip se také rozplakal, ačkoli pořád nechápal. Emma byla vysoká, kostnatá žena se světlými 14 vlasy a širokým obličejem. Pocházela z Devonshiru, a přestože mnoho let sloužila v Londýně, stále měla protáhlou výslovnost. Vlastním pláčem se ještě víc rozlítostnila a přitiskla si chlapečka k srdci. Bezděčně ho politovala, že je připraven o jedinou lásku na světě, která je úplně nesobecká. Je to hrozné, že se ho mají ujmout cizí lidé. Ale za chvilku se vzpamatovala. „Čeká na tebe strýc William, chce s tebou mluvit,“ řekla. „Jdi se rozloučit se slečnou Watkinovou a půjdeme domů.“ „Já se s ní nechci rozloučit,“ odpověděl a instinktivně utajil pláč. „Tak dobře – běž si tedy nahoru pro klobouček.“ Doběhl si pro něj, a když se vrátil dolů, Emma tam na něho čekala. V pracovně za jídelnou slyšel něčí hlasy. Zůstal stát. Věděl, že tam slečna Watkinová a její sestra rozmlouvají se známými, a pomyslel si – bylo mu devět let –, že by ho litovaly, kdyby k nim šel. „Asi bych slečně Watkinové přece jen měl dát sbohem.“ „Udělal bys dobře,“ odpověděla Emma. „Jdi tam a řekni jim, že přijdu.“ Chtěl tu příležitost co nejlíp využít. Emma zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Slyšel ji, jak říká: „Slečno Watkinová, mladý pán Philip by se s vámi rád rozloučil.“ Rozmluva ihned zmlkla a Philip přikulhal do pokoje. Henrietta Watkinová byla statná žena s brunátným obličejem a obarvenými vlasy. Když si tehdy někdo barvil vlasy, vyvolávalo to poznámky, a když si je přebarvila Philipova kmotra, často o tom doma slýchal všelijaké řeči. Žila se starší sestrou, která se klidně smířila se svým stářím. Měly na návštěvě dvě dámy, které Philip neznal – zvědavě se na něho podívaly. „Ubožátko!“ zvolala slečna Watkinová a popadla ho do náručí. Dala se do pláče. V tu chvíli teprve pochopil, proč nebyla doma na oběd a proč má na sobě černé šaty. Nemohla promluvit. „Musím domů,“ řekl za chvilku. Vymanil se jí z náručí a ona ho znovu políbila. Pak přistoupil k její sestře a také jí dal sbohem. Jedna z cizích dam se zeptala, zda ho smí políbit, a Philip jí to vážně dovolil. Ačkoli měl pláč na krajíčku, bystře a s příjemnými pocity vnímal dojem, jaký vzbudil, a rád by byl zůstal trochu déle, když se s ním tolik nadělá, ale uvědomoval si, že by už měl jít, a tak se vymluvil, že na něho čeká Emma. Vyšel z pokoje. Emma si zatím odskočila do suterénu popovídat s přítelkyní, počkal na ni tedy nad schody. Zaslechl hlas Henrietty Watkinové. „Jeho matka byla má nejlepší přítelkyně. Nesnesu pomyšlení, že je mrtvá.“ „Nemělas chodit na pohřeb, Henrietto,“ namítla její sestra. „Já věděla, že tě to rozčílí.“ Pak slyšel jednu z těch cizích. „Chudáček malý, je to hrozné, že zůstal na světě tak docela sám. A kulhá, jak vidím.“ „Ano. Má koňskou nohu. Jeho matku to velmi rmoutilo!“ Tu se Emma vrátila. Zavolala drožku a řekla kočímu, kam má jet. 3Přijeli k domu, kde zemřela paní Careyová – v Kensingtonu, v neutěšené ctihodné ulici mezi Notting Hill Gate a High Street – a Emma zavedla Philipa do salonu. Jeho strýc tam psal děkovné dopisy za darované věnce. Jeden se k pohřbu opozdil a ležel v lepenkové krabici na stole v hale. „Prosím, mladý pán Philip,“ řekla Emma. Pan Carey zvolna vstal a podal chlapečkovi ruku. Teprve pak ho napadlo, aby ho políbil na čelo. Byl podprůměrného vzrůstu, náchylný k tělnatosti, a nepřistřižené vlasy nosil rozprostřené po olysalé hlavě, aby mu zakryly pleš. Obličej měl vyholený a nebylo těžké si představit, 16 že v mládí mohl být hezký. U řetízku k hodinkám mu visel zlatý křížek. „Teď budeš bydlet u mne, Philipe. Jsi rád?“ Když se přede dvěma roky Philip vystonal ze spalniček, poslali ho na faru, ale zapamatoval si líp tamější podkroví a velkou zahradu než strýce a tetu. „Jsem.“ „Musíš teď mě a tetu Louisu považovat za své rodiče.“ Chlapci se trochu zachvěla ústa, zarděl se, ale neodpověděl. „Tvá maminka mi tě nechala na starost.“ Pan Carey dost těžko nalézal vhodná slova. Když dostal zprávu, že švagrová umírá, ihned se rozjel do Londýna, ale cestou nemyslel na nic jiného, než jaký to do jeho života vnese nelad, bude-li úmrtím švagrové donucen vzít si na starost jejího synka. Byl už starý, hodně přes padesát, a třicet let ženatý, ale zůstali s manželkou bezdětní – nijak se netěšil, že u nich bude pobývat chlapec – možná hlučný a nevychovaný. Švagrovou nikdy neměl moc rád. „Zítra si tě odvezu do Blackstablu.“ „Emmu také?“ Chlapeček jí vložil ručku do dlaně a ona mu ji stiskla. „Emma bohužel musí pryč,“ řekl pan Carey. „Ale já chci, aby Emma jela se mnou.“ Philip se rozplakal a ani chůva se neubránila pláči. Pan Carey se na ně bezradně zadíval. „Snad byste nás měla s mladým pánem Philipem na chvíli nechat samotné.“ „Prosím, důstojný pane.“ Philip se jí pevně držel, ale mírně se mu vyprostila. Pan Carey si ho posadil na koleno a jednou paží ho objal. „Nesmíš plakat. Jsi už velký, nehodí se, abys měl chůvu. Musíme se postarat, aby ses dostal do školy.“ „Já chci, aby Emma jela se mnou,“ opakoval chlapeček. „To stojí hodně peněz, Philipe. Tvůj otec jich moc nezanechal – věru nevím, kam se poděly. Musíš si dát pozor, abys neutratil zbytečně ani penny.“ Den předtím pan Carey navštívil právního zástupce rodiny. Philipův otec byl lékař s dobrou praxí, podle jeho platu v nemocnici se dalo usuzovat na zajištěnou existenci, a tak faráře překvapilo, když se po jeho náhlém úmrtí na otravu krve zjistilo, že ovdovělé manželce nezanechal téměř nic víc než svou životní pojistku a tolik, co mohl vynést pronájem jejich domu v Bruton Street. To bylo před půlrokem; paní Careyová měla už tehdy choulostivé zdraví, a když poznala, že je těhotná, ztratila hlavu a pronajala dům prvnímu zájemci, který se namanul. Nábytek uložila do skladu, a aby se před narozením děcka vyvarovala zbytečných problémů, najala si na rok zařízený dům, kde podle farářova názoru platila hanebně vysokou činži. Ale nebyla zvyklá hospodařit s penězi, a tak nedovedla své výdaje přizpůsobit změněným poměrům. To málo, co měla, jí bůhvíjak proklouzlo mezi prsty, takže po zaplacení všech výloh zbývalo Philipovi na živobytí jen něco přes dva tisíce liber, než bude schopen vydělávat si sám. Tohle všechno se Philipovi nedalo vysvětlit – pořád plakal. „Jdi radši k Emmě,“ řekl pan Carey, neboť tušil, že chůva dovede chlapečka utěšit líp než kdo jiný. Philip se beze slova svezl strýci z kolena, ale pan Carey si ho přidržel. „Pojedeme zítra, protože v sobotu si musím připravit kázání, a tak Emmě vyřiď, že ti má sbalit věci dnes. Můžeš si odvézt všechny hračky. A jestli si chceš vzít něco na památku po tatínkovi a mamince, můžeš si vybrat na každého jednu upomínku. Všechno ostatní se prodá.“ Chlapec vyklouzl z pokoje. Pan Carey nebyl vůbec zvyklý pracovat a jen s nechutí se ujal vyřizování korespondence. Na psacím stole z jedné strany ležela hromádka účtů a ty ho roztrpčovaly. Hned po smrti paní Careyové objednala Emma v květinářství spousty bílých květů do pokoje, v němž mrtvá ležela. Taková marnotratnost! Ta Emma si ale dovoluje! Beztak by ji propustil, i kdyby nebylo té finanční tísně. Ale Philip k ní přiběhl, schoval si obličej na jejích prsou a plakal, jako by mu mělo puknout srdce. A ona ho s pocitem, že je skoro její vlastní dítě – ujala se ho, když mu byl měsíc –, utěšovala něžnými slůvky. Slibovala, že za ním občas zajede, že na něho nikdy nezapomene, a vyprávěla mu o tom kraji, kam měl odjet, i o svém domově v Devonshiru – její otec vybírá mýtné na silnici do Exeteru, mají doma v chlívku prasátko a krávu a té krávě se zrovna narodilo telátko –, až Philip zapomněl na pláč, tak ho vzrušilo pomyšlení na blízkou cestu. Za chvíli ho postavila na zem, protože měla moc práce, a on jí pomáhal rozkládat své šatstvo na posteli. Poslala ho do dětského pokoje pro hračky a za chvilku si tam už blaženě hrál. Ale samota ho nakonec omrzela a vrátil se do ložnice, kde už mu Emma rovnala věci do velikého plechového kufru. A tu si vzpomněl, jak mu strýc říkal, že si může vzít po tatínkovi a mamince něco na památku. Pověděl to Emmě a zeptal se jí, co si tedy má vzít. „Jdi se podívat do salonu, co by se ti líbilo.“ „Je tam strýček William.“ „To nevadí. Teď jsou to tvoje věci.“ Philip se loudal dolů a uviděl dveře do salonu otevřené. Pan Carey už tam nebyl. Philip zvolna obcházel kolem dokola. Bydleli v tom domě jen krátce, takže v něm pro chlapečka jen máloco mělo zvláštní význam. Byl to pokoj cizích lidí a neviděl tam nic, co by ho zaujalo. Ale věděl, co tam je maminčino a co patří domácímu, a za chvilku se rozhodl pro malé hodiny, o nichž maminka jednou před ním řekla, že se jí líbí. S těmi se tedy dost bezútěšně vrátil nahoru. U dveří do matčiny ložnice se zastavil a poslouchal. Nikdo mu sice neřekl, že tam nesmí, ale tušil, že by asi neudělal dobře, kdyby tam vešel – dostal trochu strach a srdce se mu znepokojeně rozbušilo, ale zároveň cítil nutkání otočit klikou. Udělal to velice jemně, jako by ho uvnitř neměl nikdo slyšet, a pak zvolna strčil do dveří. Chvilku postál na prahu, než se odvážil dál. Strach ho přešel, ale vypadalo to tam nějak divně. Zavřel za sebou dveře. Rolety byly stažené a v chladném světle zimního dne se v pokoji šeřilo. Na toaletním stolku ležely kartáče a ruční zrcátko paní Careyové a na tácku její vlásenky. Na poličce nad krbem stála jeho fotografie vedle tatínkovy. Chodíval do toho pokoje, i když tam maminka nebyla, ale nyní se mu zdál jakoby jiný. Židle vypadaly nějak zvláštně. Postel byla odestlaná, jako by tam měl v noci někdo spát, a na polštáři ležela složená noční košile. Philip otevřel veliký šatník, stoupl si na špičky, vzal z něho tolik šatů, kolik mohl pobrat do náručí, a zabořil do nich obličej. Ucítil z nich voňavku, již maminka užívala. Pak vytahoval zásuvky plné maminčiných věcí a prohlížel si je; mezi prádlem byly sáčky s levandulí, měly svěží a příjemnou vůni. Cizost se z pokoje vytratila a zdálo se mu, jako by si maminka teprve před chvílí vyšla na procházku. Brzy se zas vrátí a přijde k němu nahoru do dětského pokoje na čaj. Bylo mu, jako by na rtech ucítil její políbení. Není pravda, že ji už nikdy neuvidí! Není to pravda zkrátka proto, že to je nemožné. Vylezl na postel a položil si hlavu na polštář. Ležel tam úplně bez hnutí. 4Philip se s pláčem rozloučil s Emmou, ale cesta do Blackstablu ho bavila, a než tam dojeli, smířil se s osudem a rozveselil. Pan Carey svěřil jejich zavazadla nosiči a vydal se s Philipem pěšky na faru – trvalo jim to něco přes pět minut, a když tam došli, Philip se najednou upamatoval na zahradní vrátka: z pěti latěk, červená, lehce se v závěsech otvírala sem i tam, takže se na nich mohl, ale nesměl, vozit dozadu a dopředu. Zahrádkou prošli k domovním dveřím. Ty byly jen pro návštěvy, pro neděli a zvláštní příležitosti, třeba když farář odjížděl do Londýna nebo se odtamtud vracel. Obvykle se chodilo do domu a z domu postranními dveřmi a vzadu byly ještě jedny pro zahradníka a pro žebráky a tuláky. Dost velký dům ze žlutých cihel a s červenou střechou, postavený v církevním slohu asi před čtvrtstoletím, měl hlavní vchod jako chrámový portál a v saloně gotická okna. Paní Careyová věděla, kterým vlakem přijedou, a čekala v salonu, až uslyší klapnout vrátka. Ihned jim šla ke dveřím naproti. „Tady je teta Louisa,“ řekl pan Carey, jakmile se ukázala. „Běž a dej jí hubičku!“ Philip se k ní kulhavě rozběhl – měl přece koňskou nohu – a najednou se zarazil. Paní Careyová byla malá a scvrklá, stará asi jako její muž, s obličejem plným hlubokých vrásek a s bleděmodrýma očima. Šedivé vlasy měla nakroucené do prstýnků podle módy z jejích mladých let. Byla v černých šatech a jako jedinou ozdobu nosila na krku zlatý řetízek s křížkem. Měla ostýchavé chování a jemný hlas. „Šli jste pěšky, viď, Williame?“ řekla téměř vyčítavě, když manžela líbala. „Já na to zapomněl,“ odpověděl a pohlédl na synovce. „Nevadilo ti, žes musel jít pěšky?“ zeptala se chlapce. „Ne. Já chodím všude pěšky.“ Jejich rozhovor ho trochu překvapil. Teta ho vyzvala, aby šel dál, a vstoupili do haly vydlážděné červenými a žlutými dlaždičkami, v nichž byl střídavě vytlačen řecký kříž a Beránek Boží. Z haly vedlo vzhůru okázalé schodiště z leštěného smrku se zvláštním pachem – dodatečně vestavěné, protože když se dělaly nové lavice pro kostel, zbylo naštěstí dost dřeva. Sloupkové zábradlí zdobily symboly čtyř evangelistů. „Dala jsem zatopit v kamnech, myslela jsem, že vám bude po cestě zima,“ řekla paní Careyová. Ve velikých černých kamnech v hale se totiž topilo, jen když bylo velmi špatné počasí a když měl farář rýmu. Když měla rýmu paní Careyová, nikdy se v nich netopilo. Uhlí bylo drahé. A pak, služebná Mary Ann to neměla ráda, když všude hořelo v kamnech. Jestli chtějí mít zatopeno všude, budou si muset vzít ještě jednu služebnou. Pan a paní Careyovi jsou v zimě pořád v jídelně, tam jim jeden oheň stačí. Ani v létě si nedovedli odvyknout, do salonu si tedy chodil jenom pan Carey v neděli odpoledne zdřímnout. Ale každou sobotu si dal zatopit v pracovně, potřeboval si sepsat kázání. Teta odvedla Philipa nahoru do malinké ložnice s vyhlídkou na příjezdovou cestu. Hned před oknem byl veliký strom, na nějž se Philip upamatoval, poněvadž měl spodní větve tak nízko, že se na něj dalo vyšplhat hodně vysoko. „Malý pokojíček pro malého chlapečka,“ řekla paní Careyová. „Nebudeš se bát spát o samotě?“ „Vůbec ne!“ Poprvé byl na faře s chůvou a paní Careyová s ním neměla příliš co do činění. Zadívala se teď na něho trochu nesměle. „Dovedeš si sám umýt ruce, nebo ti je mám umýt já?“ „Dovedu se mýt sám,“ odpověděl sebejistě. „Dobrá, tak se na ně podívám, až přijdeš dolů na čaj.“ Neměla o dětech ponětí. Když se rozhodlo, že Philip bude u nich v Blackstablu, paní Careyová se hodně napřemýšlela, kolik péče mu má věnovat – nesmírně jí záleželo na tom, aby splnila svou povinnost; ale když už tam byl, viděla, že se ho ostýchá, zrovna tak jako on jí. Doufala, že nebude hlučný a nevychovaný, protože nevychované a hlučné chlapce její muž nemá rád. Omluvila se Philipovi, že ho nechá o samotě, za chvilku se však vrátila, zaklepala na dveře, ale nevešla dovnitř, jen se ho zeptala, jestli si umí sám nalít vodu do umyvadla. Potom šla dolů a zazvonila k čaji. Souměrná jídelna měla z obou stran okna s těžkými závěsy z červeného rypsu a uprostřed velký stůl, na jednom konci stála okázalá mahagonová kredenc se zrcadlem a v protějším rohu harmonium. U krbu stála z každé strany velká honosná židle potažená tlačenou kůží a s háčkovanou dečkou na opěradle: jedna s postranními opěradly, té se říkalo „manžel“, druhá bez nich, a té se říkalo „manželka“. Paní Careyová nikdy nesedala v křesle – tvrdila, že nerada sedí moc pohodlně a stejně má pořád hodně co dělat, proto má radši židli. A že kdyby u její židle byla postranní opěradla, třeba by se jí z ní nechtělo vstávat. Když tam přišel Philip, farář právě prohrabával oheň a ukázal mu dva pohrabáče. Jeden byl velký, vyleštěný, až se blýskal, neopotřebovaný, a říkalo se mu farář; a druhému, mnohem menšímu, který zřejmě prošel už mnohokrát ohněm, se říkalo kaplan. „Na co čekáme?“ zeptal se pan Carey. „Řekla jsem Mary Ann, aby ti uvařila jedno vejce. Myslela jsem, že budeš mít po cestě hlad.“ Paní Careyová se domnívala, že jízda vlakem z Londýna do Blackstablu je velmi únavná. Sama se málokdy vydávala na cesty, protože prebenda vynášela jen tři sta ročně, a když její muž potřeboval dovolenou, jezdil si sám, pro dva peníze nestačily. Moc rád se účastnil církevních sjezdů a obvykle si to dovedl zařídit tak, že se jednou za rok podíval do Londýna; jednou byl v Paříži na nějaké výstavě a dvakrát nebo třikrát ve Švýcarsku. Mary Ann přinesla vejce a usedli ke stolu. Židle byla pro Philipa moc nízká a pan Carey ani jeho žena nevěděli, co si počít. „Podložím mu pár knih,“ navrhla Mary Ann. Vzala z harmonia velikou Bibli a modlitební knihu, z níž farář předčítal modlitby, a položila je na Philipovu židli. „Ale, Williame, nemůže přece sedět na Bibli!“ namítla pohoršeným tónem paní Careyová. „Nemohly by se mu přinést nějaké knihy z pracovny?“ Pan Carey o té otázce chvíli uvažoval. „Snad by to pro jednou tolik nevadilo, Mary Ann, jestli dáte modlitební knihu navrch. Knihu obecných modliteb sepsali lidé, jako jsme my. Nemůže si dělat nárok na božský původ.“ „Na to jsem nepomyslela, Williame,“ řekla teta Louisa. Philip se uvelebil na knihách, farář se před jídlem pomodlil a usekl vršek vejce. „Tu máš,“ řekl a podal jej Philipovi. „Můžeš si ten vršek sníst, jestli chceš.“ Philip by také chtěl vejce jenom pro sebe, ale nenabídli mu je, a tak si vzal, co mohl. „Jak nám snášely slepice, co jsem byl pryč?“ zeptal se farář. „Moc špatně, představ si – jen jedno dvě vejce denně.“ „Jak ti chutnal ten vršek, Philipe?“ zeptal se strýc. „Děkuji, moc.“ „V neděli odpoledne ho dostaneš zas.“ Pan Carey měl vždycky v neděli k čaji vejce naměkko, aby se posilnil před večerními bohoslužbami. William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával. První úspěchy mu přinesla jeho dramata, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Odsouzen k útěku (1932) a Julie, ty jsi kouzelná (1937). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii. Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017), Barevný závoj (2017), Veselice (2018) a Na ostří nože (2018). Z anglického originálu Of Human Bondage, vydaného nakladatelstvím William Heinemann Ltd. v Londýně roku 1956, přeložila Jarmila Fastrová, nakladatelství PROSTOR, 2019, v českém jazyce vydání druhé, brožovaná, 744 stran.
\nČas načtení: 2024-03-08 13:00:00
Polsko, zahrádkářův ráj? Ceny stouply, spočítejte si, zda se vám nákupní výlet za hranice vyplatí
Březen na zahradě je měsícem velkých oprav a úprav. Teplé počasí už zahrádkáře vylákalo k práci, zatím spíš ale vybírají, nakupují a servisují. Oblíbené nákupy zahradní techniky v Polsku letos oproti loňsku podražily.
\nČas načtení: 2024-05-23 10:00:00
Praha 23. května 2024 (PROTEXT) - V letošním roce čeká české reprezentanty hned několik velkých sportovních událostí, na kterých budou bojovat o ta úplně nejvyšší umístění. Mnoho z nás už nyní v pohodlí domova společně s přáteli sleduje výkony českých hokejistů. Vrchol sezóny čeká také české fotbalisty a olympioniky. Dokonalé zpestření těchto společných sportovních zážitků zajistí třeba domácí gril či výčepní zařízení, o které podle maloobchodního prodejce DATART dlouhodobě roste zájem.Nedílnou součástí každého správného setkání s přáteli u sportu je kvalitní jídlo. To nejlepší si můžete v pohodlí domova sami připravit na domácím grilu. Ať už se jedná o steak, klobásky nebo třeba grilovanou zeleninu, čerstvé jídlo z grilu uspokojí každého sportovního fanouška. Podle Tomáše Zezuly, manažera produktového marketingu z DATARTu jsou dnes mezi zákazníky velmi oblíbené zejména přenosné elektrické grily. Na nich si můžete ty nejlepší pochoutky připravit takřka kdekoliv – na terase, na balkónu nebo při nepřízni počasí v teple domova.Od dříve populárních plynových grilů se pak lidé stále častěji vrací ke klasickým grilům na dřevěné uhlí. "Je to takový návrat do minulosti. Správně ugrilované maso si lidé často spojují s klasickým ohněm, s žárem. Grilování na dřevěném uhlí navíc dodá jídlu specifickou chuť a vůni, která pro mnoho z nás ke grilování neodmyslitelně patří. Plyn nebo elektřina jen stěží dokáže nahradit kouzlo živého ohně," popisuje Tomáš Zezula.Zahradní grily si v DATARTu můžete pořídit už od několika stovek korun. Zákazníci za ně ale podle Tomáše Zezuly průměrně utratí v případě elektrických grilů asi 2500 korun, u ostatních typů dokonce 4500 korun."Lidé si nákupem grilu chtějí udělat radost. Často proto vybírají sofistikovanější modely, které jim přípravu jídla usnadní, a celý zážitek ještě vylepší. Někteří si vybírají gril i podle designu," vysvětluje.Něco dobrého na zapitíSledování sportu na stadionu nebo v hospodě s oroseným půllitrem v ruce je v Česku velmi oblíbená kombinace. Co ale dělat, když chcete docílit stejných výsledků v pohodlí domova? Jedním z nejjednodušších způsobů, jak dostat kvalitní čepované pivo přímo do obýváku nebo na zahradu, je pořízení domácího výčepního zařízení. Jejich obliba podle Tomáše Zezuly vytrvale roste již od propuknutí koronavirové pandemie. "Každý rok u nás stoupají prodeje domácích výčepních zařízení zhruba o pětinu. Letos i díky souběhu několika velkých sportovních akcí očekáváme až 30% nárůst," upozorňuje.Ani ti, kteří pivu neholdují a zároveň jim je líto zbytečně utrácet za balené nealkoholické nápoje, se hned nemusí spokojit s kohoutkovou vodou. Díky výrobníkům sody si mohou v pohodlí domova připravit litry kvalitní limonády za zlomek ceny. Co je ovšem úplně nejlepší? Sami mají plnou kontrolu nad tím, co si do limonády dají a jak bude chutnat. Každý si tak může připravit sodovku přesně tak, jak ji má nejraději. Zdroj: Insighters
\nČas načtení: 2016-12-06 20:31:25
Oblíbené kreditní karty od Diners Club
Dnešní doba hodně přeje kreditním kartám, vidíme je doslova na každém rohu a nabídkami se to jen hemží. Kreditní karty se celkem snadno pořídí, navíc máte k dispozici často až dvouměsíční bezúročné období, během nějž lze nakupovat v širokém spektru různých obchodů. Takže proč o tom nepopřemýšlet? Tak výhodnou kreditku mít zase pár let k dispozici nemusíte… Půjčit ... Číst dál Příspěvek Oblíbené kreditní karty od Diners Club pochází z Kreditní karty.com
Čas načtení: 2021-01-06 10:24:25
Nejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků
Čeští tanečníci prozradili, na které songy se jim v roce 2020 nejlépe tancovalo. Jaké jsou nejlepší písničky na tancování uplynulého roku? Každý tanečník hledá nejlepší písničky, na které se mu bude dobře tancovat. Každý lektor hledá nejlepší písničky, na které bude radost učit na tanečních lekcích. Každý choreograf hledá nejlepší písničky, na které může vytvořit…Pokračovat ve čteníNejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků Článek Nejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag
Čas načtení: 2024-11-11 15:00:06
Netflix umožní sdílet oblíbené pasáže z filmů a seriálů. Tak jednoduché to nikdy nebylo
Streamovací gigant Netflix představil novou funkci Momenty Díky ní bude snadné sdílet oblíbené části filmů a seriálů s někým jiným Novinka se aktuálně šíří mezi uživateli iOS, v následujících týdnech přijde na řadu i Android Sdílet s někým oblíbené momenty z filmů či seriálů je pochopitelně nejlepší naživo, avšak ne vždy to je možné. Následný proces sdílení okamžiku s jinou osobou umí být pořádně problematický – téměř každá streamovací platforma má dnes obsah chráněný DRM, jejímž cílem je zabránit uživatelům v šíření materiálu chráněného autorskými právy. Bohužel to také znamená, že uživatelé nemohou snadno sdílet s ostatními snímky obrazovky konkrétních okamžiků sledovaného filmu či seriálu. Netflix však nyní zavádí novou funkci, která to změní. Přečtěte si celý článek Netflix umožní sdílet oblíbené pasáže z filmů a seriálů. Tak jednoduché to nikdy nebylo
Čas načtení: 2021-07-22 18:39:26
Jan Bauer: Psaní je pro mne jistým druhem závislosti
Napsal na dvě stovky knih a patří mezi naše nejplodnější autory. Díky jeho literárním hrdinům se můžeme v jeho historických detektivkách přenést do období panování císaře Karla IV. nebo do časů císaře Rudolfa II. S psaním začal Jan Bauer jako student, pak působil jako novinář a již řadu let je spisovatelem na plný úvazek a psaní se pro něj stalo, jak sám říká, jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti. Letos mu vychází kniha Ztracený diadém a příští rok Prokletí domu U Dvou růží z oblíbené série Případy královského soudce Melichara. Narodil jste se v Jihlavě, ale vyrůstal v Českém Krumlově. Jak jste prožíval své dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Musím vás opravit. Z Jihlavy do Českého Krumlova jsem se s rodiči odstěhoval až ve svých 17 letech, rok před maturitou. Takže jsem vyrůstal v Jihlavě. Dětství v 50. letech minulého století bylo skromnější než dnes, neznali jsme počítačové hry a mobily, zato trávili spoustu času venku na čerstvém vzduchu, hrávali jsme fotbal, také na četníky a lupiče a na indiány a podnikali dobrodružné výpravy. Jako kluk jsem chtěl být námořníkem, cestovatelem, astronautem a také třeba archeologem, což mi vydrželo dost dlouho. Po maturitě jste uvažoval o studiu žurnalistiky nebo sociologii v Praze, ale rodiče měli, jak jste někde řekl, strach, že byste pořádně nestudoval a hodně času trávil po hospodách a s dívkami, a tak jste nakonec v Českých Budějovicích vystudoval Vysokou školu zemědělskou a stal se z vás zemědělský inženýr. Proč jste si vybral právě zemědělskou školu? Bydleli jsme v Českém Krumlově vzdáleném od Českých Budějovic 25 kilometrů. A v Budějovicích byly tehdy jen dvě vysoké školy – pedagogická fakulta a provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské. Kantorem jsem být nechtěl a raději si vybral „hnojárnu“ a zpočátku do školy každý den dojížděl autobusem. Psát jste začal již v roce 1964, když jste založil studentský literární časopis Dialog. Po škole jste v roce 1968 začal pracovat jako novinář v Zemědělských novinách. Jak vzpomínáte na svou novinářskou dráhu? Hned po promoci v červnu 1968 jsem nastoupil do krajského deníku Jihočeská pravda. Samozřejmě jsem se nadchnul pro tehdejší pražské jaro, ze všech sil jsem se snažil podpořit proces demokratizace, ale pak přijely tanky a s našimi sny byl konec. Když byla v roce 1970 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích výstava o kontrarevoluci, měl jsem tam vitrínu se svými články. V jižních Čechách bych se dále v novinách neudržel. Proto jsem se raději „uklidil“ do Prahy, kde mne nikdo neznal, a se štěstím nastoupil do redakce Večerní Prahy. V Zemědělských novinách jsem začal pracovat až v roce 1973. O devatenáct let později, tedy v roce 1992, jsem patřil k zakladatelům bulvárního deníku Blesk, později krátce pracoval v Týdeníku Televize a po další přestávce ještě působil v dnes už neexistujícím deníku Super. Jako spisovatel jste v roce 1978 debutoval knihou Uživí naše planeta lidstvo? Od té doby jste napsal řadu knih a dokonce psal pod ženskými pseudonymy Anna Březinová nebo Viola Slavíková. Jak k tomu došlo? Nakladatel si ode mne objednal milostný historický román a domníval se, že by bylo lepší, kdyby ho podepsala žena – autorka. Těch milostných historických románů bylo nakonec asi dvanáct a pro veřejnost byla pod nimi podepsána právě Anna Březinová a v jednom případě Viola Slavíková. Píšete literaturu faktu a historické detektivní romány, které jsou velice oblíbené. V sérii V tajných službách Otce vlasti, vás, jak jste někde řekl, inspiroval neobyčejný život císaře Karla IV. a tak aby to nebylo jenom o něm, stvořil jste jeho tajného agenta dominikána Pavla, který je hlavním hrdinou dvanácti pokračování. Co vás přivedlo k psaní právě historických detektivek? Inspiroval mne můj přítel a průkopník historických detektivek u nás Vlastimil Vondruška. A protože se mi příliš nelíbil jeho hrdina královský prokurátor Oldřich z Chlumu, připadal mi příliš idealizovaný, vytvořil jsem drsné chlapíky, jako jsou Jakub Protiva z Protivce, mnich Blasius a další, jimž nic lidského není cizí. V další úspěšné sérii historických detektivek Rychtář Protiva a mnich Blasius se tato svérázná dvojice objevila ve dvou desítkách knih. Soudce Melichar se svým pomocníkem Božetěchem řeší zapeklité případy v oblíbené sérii Případy královského soudce a na vydání čeká příběh Ztracený diadém a na příští rok Prokletí domu U Dvou růží. Je vám některý z vašich literárních hrdinů blízký? Blízcí jsou mi všichni, zejména svým vysedáváním v krčmách, svérázným humorem a zálibou v něžném pohlaví. Trochu jinou kapitolou je dominikán Pavel ze série v Tajných službách Otce vlasti. V tomto případě jsem stvořil jakéhosi středověkého Jamese Bonda a čtenářský úspěch této řady mi potvrdil, že jsem se rozhodl správně. Do časů císaře Rudolfa II. jste zasadil sérii Mordy v časech císaře Rudolfa II. s hlavním hrdinou mladým písařem zemského soudu Lukášem Tröblem z Květnice, jehož sedmý díl vyšel letos pod názvem Bratrstvo růžového kříže. A budou další příběhy? Samozřejmě. Doba panování císaře Rudolfa II. je pro autora velmi vděčná a poskytuje spoustu zajímavých námětů. Však už před časem jsem se touto dobou zabýval ve svém nejobjemnějším románu Zlatodějové. V roce 1995 jste získal cenu Masarykovy akademie umění za sbírku povídek Špionova dcera. Založil jste literární soutěž Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek. Co vás k tomu vedlo? Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek nebyly soutěže, ale jihočeské literární ceny. Před lety jsem navrhl jejich zřízení, abych podpořil své kolegy a pomohl prestiži literatury v jižních Čechách. Ze stejného důvodu jsem v polovině 90. let minulého století inicioval každoroční setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Někde jste řekl, že psaní knih byla pro vás původně doplňková záležitost. Čím je pro vás psaní dnes? To že jsem někdy řekl? To je zvláštní. Dnes je pro mne psaní jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti. Jste velice oblíbený spisovatel, a jaký jste čtenář? Co rád čtěte? Odpočíváte také s knížkou v ruce? Jak rád trávíte chvíle volna? Čtenář jsem náruživý, i když před beletrií dávám přednost literatuře faktu a vůbec všem knihám o historii. Rád chodím s fenkou Bárou na procházky do legendami opředeného Branišovského lesa, který mám naproti svému bydlišti, rád posedím s přáteli u dobrého vína a také mám rád pěší túry po Šumavě či dobré doutníky. Dříve jsem rád jezdil na kole, ale vzhledem ke svému pokročilému věku jsem své kolo přenechal nejstaršímu vnukovi. Už jsem se na něm necítil bezpečně. Jan Bauer se narodil se 11. dubna 1945 v Jihlavě. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. V letech 1968 až 1998 pracoval jako novinář v Jihočeské pravdě, Večerní Praze, Zemědělských novinách a v Blesku. Psal pod pseudonymy – Felix Krumlovský, Vojtěch Fišer, Anna Březinová a Viola Slavíková. Napsal zhruba 200 knih – literaturu faktu a hlavně historické detektivky. V roce 2017 obdržel od pelhřimovské agentury Dobrý den certifikát o vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knih. Tehdy jich bylo 172. Založil setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Od roku 1998 žije v jižních Čechách, nejprve ve Vodňanech, kde obdržel čestné občanství, nyní v Českých Budějovicích.
Čas načtení: 2021-01-05 17:37:03
Jiří Březina: Detektivka nabízí široký prostor pro zkoumání morálních témat
Psát začal v sedmi letech. Pak jej uchvátila hudba, která jej opět přivedla k psaní a dnes patří Jiří Březina mezi oblíbené autory detektivní tvorby a jeho knížky mu vynesly již dvě Ceny Jiřího Marka. Kniha Promlčení, která je první ze série se svérázným policistou Tomášem Volfem, vyšla také jako audiokniha a na čtvrté právě pracuje. Pocházíte z Českých Budějovic a svůj první román o pravěkých lovcích jste začal psát v sedmi letech, ale nedokončil jste jej. Uchvátila vás hudba. Jak jste prožíval svá klukovská léta, co vás bavilo? Jako kluk jsem hodně četl. Rodiče nás obklopovali knihami a já je louskal jednu za druhou. Že jsem toho přečetl tolik, jsem si uvědomil až zpětně, při semináři z dětské anglické literatury. Znal jsem většinu titulů, které přednášející zmiňovala. Přečetl jsem snad všechno od Karla Maye nebo třeba Eduarda Štorcha, díky kterému jsem začal psát svůj první pokus o knihu. Z té doby si asi nesu také fascinaci pravěkem. Během dospívání mě okouzlila elektronická muzika. S kamarády jsme začali kupovat vinylové singly, učili se DJingu na gramofonech, začali jsme hudbu vytvářet na počítači. Tahle vášeň na dlouhou dobu upozadila knížky. I když číst jsem nikdy nepřestal, nebyl jsem ten typ, který v pubertě píše básničky. K psaní jste se vrátil až v roce 2010, když jste stál u zrodu českého vydání knihy Manuál (Jak se dostat na vrchol hitparády). Co vás k tomu přivedlo? Byla to vlastně taková oklika přes hudbu. Můj iniciační moment v hudbě přinesl projekt KLF. Bylo to první CD, které jsem vlastnil. Vůbec jsem tenkrát netušil, že ty geniální hitové tracky jsou jen špičkou ledovce bláznivých nápadů ústředních postav KLF, Billa Drummonda a Jimmy Cautyho. Že ještě před vznikem KLF napsali tihle dva ironický a subversivní Manuál. A já jsem na ten text v roce 2009 narazil a uchvátil mě. A protože je to vlastně taková příručka o tom, jak se nebát vlastní kreativity, rozhodl jsem se, že se spojím s Billem Drummondem, koupím od něj práva na vydání a pustím ji do světa. Zkušenost s přípravou knížky mi pak asi dodala odvahu pustit se do psaní. V roce 2013 jste debutoval na poli detektivní tvorby knihou Na kopci. Někde jste přiznal, že to byla sázka, že dokážete napsat podobně silnou detektivku jako severští spisovatelé Stieg Larsson nebo Jo Nesbo. A podařilo se, kniha měla kladné ohlasy a vynesla vám Cenu Jiřího Marka. Proč jste si vybral právě detektivku? Vlastně to bylo proto, že jsem v té době detektivky hodně četl a že právě tento žánr byl součástí zmíněné sázky. Detektivka je hodně zajímavý žánr, kdybych ji měl přirovnat k hudbě, nabízí se metal: v rámci jedné škatulky se nabízí barevná škála nálad a přístupů. Detektivka nabízí široký prostor pro zkoumání morálních témat, která mě vždycky v literatuře přitahovala. Ale činí tak přístupným způsobem, klade důraz na příběh, na dějový oblouk. Měl jsem také pocit, že žánrové mantinely mi nedovolí příliš se do psaní zamotat. V roce 2015 vám vyšla druhá kniha Promlčení, v níž se poprvé setkáváme se svérázným policistou Tomášem Volfem, který řeší zapeklité kriminální případy i v Polednici a ve Vzplanutí. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspirace přichází sama. Většinou je to útržek z novin, historka, pocit nebo místo, jakýkoli vjem, který se mi v hlavě začíná přetvářet v zápletku. Nápadů je hodně. Těžké je se s nimi poprat a pokusit se na nich vystavět fungující příběh. Kniha Vzplanutí se stala českou detektivkou roku 2019 a získala Cenu Jiřího Marka. Tehdy jste řekl: „Je to radost a velká čest. A ohromná motivace pro další psaní!“ Pracujete na dalším případu s Tomášem Volfem? Pracuji. Podepsal jsem smlouvu na novou knížku. Tomáš Volf se opět setká s těžkým případem. A pokud vše dopadne tak, jak to mám vymyšlené, protne se jeho cesta i s bývalou parťačkou Evou Černou, se kterou pracoval na případu Polednice. Kniha Promlčení vyšla také jako audiokniha a načetl ji Jakub Saic. Vyjdou i další knihy jako audio? To je spíše otázka na nakladatelství Motto. Vím, že na audioknihu jsou dobré ohlasy, tak doufám, že v tomto formátu vyjdou i další knížky. Vystudoval jste Pedagogickou fakultu UK a po studiích pracoval jako úředník. Řadu let se věnujete textování webových stránek. Zpracováváte reklamní a marketingové články. A vlastně se psaní věnujete stále. Co vás na práci baví a co pro vás znamená psaní knížek? Na první pohled to vypadá jednotvárně, ale pro mě není psaní jako psaní. Při práci na webovém obsahu řeším úplně jiné cíle než při psaní prózy. Nevím, jestli teď nerozesměji nějakého neurologa, ale mám pocit, že vždy zaměstnávám jinou část mozku. Jaký jste čtenář? Máte oblíbené autory? V posledních letech jsem špatný čtenář. Moc toho nenačtu, spíš bych řekl, že doháním resty. Také mám teď takové neprozaické období, čtu naučné knížky hlavně o lidském druhu a jeho vývoji, o pravěku a přírodních národech. Oblíbené autory bych vyjmenovával asi dlouho, ale co se týče detektivek, tak z těch českých už dlouhá léta jmenuji vždy Michaelu Klevisovou. Nedávno jsem dočetl její novinku Drak spí a opět v mých očích potvrdila své mistrovství. Její postavy jsou živé, mají své touhy, tajná přání – a také dost zřejmý motiv vraždit. Jak trávíte chvíle volna? Někde jste přiznal, že rád chodíte po lese, po horách… Od té doby, co mám rodinu, moc volna nemám. Na dlouhé toulky není čas, musel jsem tedy zrychlit. Teď po lesích spíš běhám anebo vyrážím na vyjížďky na kole, když to vyjde, tak někde venku přespím. Prostě když to jde, chci být v přírodě. Jiří Březina se narodil se 3. října 1980 v Českých Budějovicích. Vystudoval PedF UK a pracuje jako copywriter webových stránek. Je dvojnásobným držitelem Ceny Jiřího Marka (za knihy Na kopci a Vzplanutí). Přeložil knihu Jimmyho Cautyho Manuál (Jak se dostat na vrchol hitparády). Je ženatý, má dva syny a s rodinou žije v Českých Budějovicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2023-01-04 12:57:12
Crikvenica – oblíbené místo pro rodiny s dětmi – co tam vidět a navštívit?
Crikvenica se nachází u ústí potoka Dubračina v zálivu Kvarner, který je považován za nejkrásnější část Chorvatského pobřeží – jen 35 km od města Rijeka. Pláž v Crikvenici byla vytvořena nánosy písku z řeky. Město bylo pojmenováno po Paulínském klášteře, který založil kněz Nikola IV Frankopan v roce 1412 při ústí řeky Dubračina do moře.… Přečíst » The post Crikvenica – oblíbené místo pro rodiny s dětmi – co tam vidět a navštívit? appeared first on Skompasem.cz.
Čas načtení: 2024-04-21 18:00:07
Konečně! WhatsApp zavede funkci, kterou jsme chtěli roky
WhatsApp praktický každý měsíc představuje nové funkce Portál WABetaInfo nyní odhalil další z nich, oceníte ji zřejmě i vy Konečně bude možné spravovat oblíbené kontakty Uživatelé WhatsAppu na Androidu se dočkají praktické novinky v podobě karty „Oblíbené“. Jak informoval portál WABetaInfo, vývojáři pracují na funkci, která uživatelům umožní lépe organizovat kontakty a zefektivnit tak komunikaci […] Celý článek si můžete přečíst na Konečně! WhatsApp zavede funkci, kterou jsme chtěli roky
Čas načtení: 2024-06-23 08:08:15
Znáte tuto dopravní značku? Setkat se s ní můžete v oblíbené dovolenkové destinaci
Provoz na silnicích často upravují dopravní značky. U některých je na první pohled jasné, co znamenají, u jiných tomu tak není. Ve Španělsku a na ostrově Mallorca se můžete setkat s dopravní značkou, u které její význam na první pohled nemusí být úplně jasný. Relativně nová dopravní značka platí od roku 2023, ale spousta řidičů […]
Čas načtení: 2024-07-17 13:00:04
Konečně. WhatsApp dostává oblíbené chaty a skupinové konverzace
Globálně oblíbená aplikace na zasílání zpráv WhatsApp nedávno představila novou funkci, která má zlepšit uživatelskou zkušenost tím, že upřednostňuje důležité konverzace. Funkce s názvem Oblíbené chaty a skupiny umožňuje uživatelům označit konkrétní chaty a skupinové konverzace jako oblíbené, aby byly snadno dostupné a odlišitelné od jiných konverzací. Funkce Oblíbené chaty a skupiny byla původně představena v betaverzi WhatsAppu (2.24.12.7), kde prošla testováním a vylepšením na základě zpětné […]
Čas načtení: 2024-09-13 17:18:30
Průzkum odhalil, které technologické vychytávky řidiči nechtějí. Nejméně oblíbené je ovládání gesty
V Americe byl nedávno proveden průzkum mezi více než 80 tisíci majiteli nových vozidel. Cílem bylo zjistit, které technologické funkce v autech jsou jejich oblíbené a které naopak považují za zbytečné nebo otravné. Výsledky jsou rozhodně zajímavé. Populární technologie: Sledování mrtvého úhlu a chytrá klimatizace Průzkum společnost J.D. Power ukázal, že některé technologie, jako je […]
Čas načtení: 2024-10-24 17:30:49
Jak v Safari na Macu přidat webovou stránku do Docku
Chcete mít své oblíbené webové stránky ještě po ruce? U novějších verzi operačního systému macOS si můžete své oblíbené weby proměnit v samostatné aplikace přímo v Docku. Jak na to? Pokračujte ve čtení a dozvíte se to. S příchodem macOS Sonoma přinesl Apple novou funkci, která usnadňuje práci s webovými stránkami. Díky této funkci můžete své oblíbené weby přidat do Docku a používat je jako samostatné aplikace. […]
Čas načtení: 2023-01-04 12:57:12
Crikvenica – oblíbené místo pro rodiny s dětmi – co tam vidět a navštívit?
Crikvenica se nachází u ústí potoka Dubračina v zálivu Kvarner, který je považován za nejkrásnější část Chorvatského pobřeží – jen 35 km od města Rijeka. Pláž v Crikvenici byla vytvořena nánosy písku z řeky. Město bylo pojmenováno po Paulínském klášteře, který založil kněz Nikola IV Frankopan v roce 1412 při ústí řeky Dubračina do moře.… Přečíst » The post Crikvenica – oblíbené místo pro rodiny s dětmi – co tam vidět a navštívit? appeared first on Skompasem.cz.
Čas načtení: 2025-04-04 00:01:44
Naše oblíbené hotely u moře, kde jsme byli už 2x
Jste na tom stejně, když se díváte na ty tisíce hotelů u moře a nevíte, jaký vybrat? Poradím vám, protože jsme za ty roky už byli u moře jak letecky, tak i autem celkem 15x. Některé hotely se nám líbily tolik, že jsme se tam rádi vraceli. Řecko V Řecku jsme byli zatím 12x. Není ... Celý článek > Příspěvek Naše oblíbené hotely u moře, kde jsme byli už 2x pochází z Autovýlet.cz
Čas načtení: 2025-05-22 11:46:19
České pivo je oblíbené nejen díky dlouhé historii, ale také díky kvalitnímu chmelu
České pivo není jen lahodný zlatavý mok, ale také kulturní fenomén a součást národní identity. Náš národ je tak právem hrdý na svou pivní historii. České pivo je navíc tak oblíbené, že se těší velké popularitě i v zahraničí. Za jeho úspěchem nestojí jen staleté receptury, ale především špičkový chmel, který pivu dodává jeho charakteristickou chuť i vůni. The post České pivo je oblíbené nejen díky dlouhé historii, ale také díky kvalitnímu chmelu first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2010-06-18 06:00:00
ImTOO 3GP Video Converter: Oblíbené videa v mobilním telefonu
Chcete ukázat oblíbené video přátelům bez připojení internetu nebo jen shlédnout nějaký díl seriálu ve vlaku? Konverze klasického videa do silně zkomprimovaného 3GP formátu využívaná především ve sféře mobilních editorů vždy obnášela mnoho problémů. Dnes vám představíme kvalitní konvertor, který umí ...
Čas načtení: 2007-11-20 06:00:00
Měli jste někdy chuť „vyfotit“ si oblíbené okamžiky z vaší oblíbené hry nebo filmu? Že prý je „focení screenshotů zastaralé? Tak proč si nějakou pasáž rovnou nenatočit?! S programem Fraps nic z toho není problém. Malý, ale šikovný Fraps je maličkým kouskem softwaru s velikostí 3MB, takže se vejde ...
Čas načtení: 2015-11-09 00:00:00
Co přináší katalog Bonprix podzim/zima 2015?
Dnes nahlédneme do katalogu Bonprix, oblíbené značky nabízející velmi dostupnou a nositelnou módu pro každého. Jejich katalog pro podzim 2015 se zaměřuje na současné oblíbené trendy a vytváří z nich ležérní a pohodlné kombinace pro všední dny. Kromě svetrů a džínů zde ale najdeme i poněkud elegantně ...
Čas načtení: 2014-10-30 21:30:00
Mikiny a trička nejen s vtipným potiskem
Mikiny a trička patří už dlouhé roky mezi velice oblíbené kusy oděvu. Využíváme je zejména v období zimy, ale samozřejmě nám poslouží po celý rok. Jejich využití je neuvěřitelně pestré, a proto jsou možná do dnešní doby tak oblíbené. Mikina vám snadno vykouzlí ležérní outfit, který zajistí pohodlí a ...
Čas načtení: 2011-12-25 00:00:00
Trendy barvy letošní zimy: petrolejová a vínová
Člověk se během života mění a tak není divu, že se mění také jeho oblíbené barvy, je to z toho důvodu, že barvy jsou odrazem naší duše a nálady. Bohužel ale ne vždy platí, že barva, která se nám líbí, nám sluší. Přestože oblečení v oblíbené barvě vypadá samo o sobě nádherně, na těle pak může potlačo ...
Čas načtení: 2011-01-10 00:00:00
Nestárnoucí mikiny s kapucí patří do každého zimního šatníku
Mikiny patří už dlouhé roky mezi velmi oblíbené kusy oděvu. Využíváme je zejména v období zimy. Jejich využití je pestré, a proto jsou možná dodnes tak oblíbené. Snadno vytvoří ležérní outfit, který zajistí pohodlí na celý den. Stejně tak je používáme při sportování a jiných volnočasových aktivitách ...