Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-04-24 10:22:59

Přemítání nad bojištěm I. – o číslech, která je nutné brát s rezervou

Milí čtenáři, je zase čas na „válečný” článek. Tentokrát se mi ovšem roztáhl do takové délky, že bylo nutno jej rozdělit na dvě části. V prvním díle se podíváme na téma čísel, jak se někdy také používají ve válečném zpravodajství … eh, propagandě … eh, zpravodajství. (Hranice je notně neostrá.) Čísla mají na první pohled „tvrdý“ charakter a člověk si je spojuje s takovými vznešenými a čistými vědami, jako je matematika. Realita za nimi je podstatně složitější. Vybral jsem pro tento článek tři zastavení. Jedno se týká čistě Ruska, to druhé je namíchané, a to třetí je ukrajinsko-západní. Zastavení první: kolik má vlastně Rusko tanků? (Místo „tanků” se lze ptát i po jiných vozidlech nebo třeba letadlech, ale nejhezčí příklad jsou právě tanky.) Tato jednoduchá otázka má překvapivě nejednoduchou odpověď. Běžně narazíte na čísla mezi třemi tisíci a 15 tisíci tanky, ale není to tím, že by každý institut měl jinou aritmetiku. Rusové samotní samozřejmě raději prezentují ta větší čísla, která více odpovídají jejich image mocného medvěda. Jádrem pudla je daleko subtilnější otázka, kolik má ve skutečnosti Rusko bojově nasaditelných tanků. Není to jen výlučně ruská otázka. Položte si ji pokaždé, začne-li někdo šermovat nějakými hausnumery. Ony tanky, které celkově v součtu tvoří „papírový stav”, můžeme totiž rozdělit zhruba do čtyř kategorií: 1. Tanky v aktivní službě, okamžitě (nebo jen s minimálními zásahy) nasaditelné do akce. 2. Tanky, které vyžadují nějaké opravy, než je možné s nimi vyrazit na bojiště. Řekněme v rozsahu několika týdnů a v ceně do padesáti tisíc dolarů. 3. Tanky, které vyžadují důkladné opravy až generálku. Měsíce práce a podstatně vyšší částky na jeden kus. 4. Šrot s vnější podobou tanků, vhodný jen ke kanibalizaci na náhradní díly nebo jako (stojící) rekvizita do válečného filmu, nebudou-li vyžadovány příliš blízké záběry na jednotlivá vozidla. Té poslední kategorie jsou plné takzvané tankové hřbitovy, které má jak Ukrajina, tak Rusko (ostatně i řada jiných států). Ve vlhkém podnebí a pod širým nebem jde proces chátrání velice rychle. Není úplně jisté, které z těchto tanků jsou přitom již oficiálně vyřazeny ze stavu a které ještě ne. (Vlhkost je vůbec velký problém s dochováním čehokoliv, a to už tisíce let. Malá odbočka do historie: každý ví, že staří Egypťané psali na papyrus. Málokdo ví, že to běžně dělali i staří Řekové a Římané, protože Egypt byl koneckonců blízko a Egypťané vyráběli papyru tolik, že jej vyváželi ve velkém. Rozdíl je v tom, že v suché egyptské poušti se papyrus zachová tisíce let, kdežto ve vlhčím Řecku a Římě bylo i 200 let považováno za mimořádnou trvanlivost. Všechny evropské spisy na papyrech dávno sežrala plíseň.) Nu, a žádný veřejný zdroj, který jsem našel, není schopen či ochoten vám sdělit, jaké je aspoň hrubé rozdělení současné ruské tankové flotily do oněch čtyřech kategorií podle použitelnosti. V CSIS píšou, že Rusové mají 2800 tanků u jednotek (to by byla zhruba kategorie 1) a dalších 10 tisíc ve skladech; ale jak se ty skladové zásoby dělí podle použitelnosti, to možná přesně nevědí ani v Moskvě samotné. Kdyby (a to je velké „kdyby”) mohlo Rusko reálně nasadit opravdu jen 2800 tanků, znamenalo by to, že míra opotřebení ruské armády v současné válce už je značná. OSINTový zdroj Oryx, o kterém se zmiňoval jiný předešlý článek, totiž k dnešnímu dni (23. dubnu) napočítal 531 ztracených ruských tanků, z čehož můžeme usuzovat na reálné ztráty zhruba 700 a více kusů. Jednak má Oryx neustálé zpoždění za skutečným stavem, protože těch fotek chodí z bojiště tolik, že těch pár lidí to prostě nestíhá zpracovat; jednak ne každá ztráta je zdokumentována fotograficky. Například samotní Rusové, odtáhnou-li nějaké poškozené tanky pryč k opravě, se tím určitě na internetu chlubit nebudou. A kdo ví, kolik zničené techniky tiše hnije někde v bažinách kolem Kyjeva, aniž by ji někdo vyfotil. Těch 700 ze 2800 by už byla celá čtvrtina stavu – velké ztráty za pouhé dva měsíce bojové činnosti. Pokud to číslo 2800 je pravdivé, musejí už nutně Rusové oživovat nějaké tanky ze skladů, aby během dalších pár měsíců neskončili na suchu. To bude stát peníze a odbornou práci navíc; mechaniků schopných opravit tanky není nekonečně mnoho. (Pamatujte, že při velikosti Ruska a délce hranic, které se musejí hlídat, není možné vrhnout na jedno bojiště všechny jednotky, které máte k dispozici. Vždycky musí někdo zůstat hlídat Arktidu, Petěrburg, Moskvu, Ural, čínské hranice, Čukotku, Sachalin atd. To je daň placená za 17 milionů kilometrů čtverečních teritoria.) Zastavení druhé: kdo že je to tedy vlastně největším dodavatelem techniky pro Ukrajinu? Tím narážím na takové ty zprávy, založené dílem opět na OSINTu a dílem na vlastních prohlášeních Ukrajinců, že ukořistili Rusům tolik bojové techniky, že se Rusko vlastně stává hlavním dodavatelem ukrajinské armády. Podtón „cha-chá, blbci” je nepřeslechnutelný. Situace, kdy obě válčící strany používají zcela stejnou nebo aspoň vysoce kompatibilní techniku, je historicky poměrně vzácná (občanské války teď nepočítejme). Když už tedy nastala, snaha o obrácení ukořistěné techniky proti jejímu původnímu majiteli („bylo vaše, teď je naše”) je celkem logická a bylo by divné, kdyby se to aspoň občas nepodařilo. Zdá se (ale úmyslně píšu „zdá”, protože jde o dojem z dostupných OSINT zdrojů), že Rusové mají na Ukrajině skutečně výrazně větší tendenci opouštět dosud nezničené vybavení než Ukrajinci. Kde je ale zase jádro pudla: z pouhých čísel nemůžeme vědět, v jakém stavu ty ukořistěné tanky, náklaďáky či bojová vozidla pěchoty vlastně jsou. Některé z nich byly skoro určitě opuštěny kvůli tomu, že jsou nepojízdné. Příčiny této nepojízdnosti mohou sahat od zcela banálních (došla nafta, zapadli jsme do bahna) až po docela závažné (kaput převodovka), přičemž na první pohled – nebo na fotografii – není možné mezi nimi rozlišit. Navíc mohli ustupující Rusové některé z nich poškodit, zaminovat atd. Určité opuštěné vybavení, například pohyblivé protiletadlové systémy, může být zakódované, aby jej nemohl protivník použít, a ne do všeho se dokážete „hacknout”. Suma sumárum: dvacet tanků ze zásob středoevropských armád, které předtím byly udržovány v dobrém stavu a před odesláním byly ještě podrobeny důkladné revizi, může mít daleko větší bojovou hodnotu než padesát opuštěných tanků nepřítele vysbíraných z lesa. Podobně jako kvalita lidí, ani kvalita tanků se nedá měřit na jejich pouhé počty, a přírůstky kořistného vybavení je nutno brát s rezervou. Zastavení třetí: Javeliny, Javeliny, více Javelinů! Když minulý měsíc ukrajinský prezident Zelenský prohlásil, že Ukrajina bude potřebovat zhruba 500 střel Javelin každý den, zaujalo mě, jak málo novinářů bylo ochotno tento číselný požadavek podrobit bližšímu rozboru. Moderní válka je velký žrout munice, to je nepochybně pravda. Zvláště při takové intenzitě bojů. Spojené státy mají zásobu odhadem 20 až 25 tisíc Javelinů, z nichž zhruba sedm tisíc už Ukrajině poskytly. I kdyby byly ochotny vyprázdnit své sklady úplně (což spíš nebudou, protože vždycky se musí myslet i na možnost, že vypukne jiná válka někde jinde), při dodávkách 500 kusů denně by tak šlo činit zhruba měsíc. Samozřejmě, lze vyrobit i nové Javeliny, ale jejich výrobní cyklus trvá 32 měsíců (tamtéž), běžně se jich vyrábí jen tisíc za rok a maximální kapacita továren je 6480 kusů ročně. Šlo by ji rozšířit, ale zase nikoliv ihned. Požadovat pět set Javelinů denně je tedy zcela nerealistické. Ani při nejlepší vůli není možné je v takovém množství vyrábět, leda by se ta válka táhla několik let. Zároveň je to trochu absurdní požadavek, protože ono popravdě pět set Javelinů denně ani není potřeba. Javeliny jsou nejtěžší ruční protitankové střely, které Ukrajina používá, a málokdy minou cíl. Kromě nich má Ukrajina k dispozici střely NLAW, Stugna, Panzerfaust 3 atd., kterých jsou tisíce, jsou levnější, a zvlášť proti měkčím cílům (nákladní auta, bojová vozidla pěchoty) mají daleko lepší poměr cena/výkon. Jinými slovy: spotřebovávat pět set Javelinů denně by byl overkill, z hlediska válečné ekonomiky jen velmi těžko obhajitelný. Tolik těch nepřátelských tanků prostě není. V příštím dílu článku opustíme čísla a zamyslíme se nad východní frontou. Tam určitě klid panovat nebude, ale celá situace se bude výrazně lišit od toho, co se odehrálo v oblasti Kyjeva.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-10 06:52:35

K Otázkám Václava Moravce

Jako vždy, když se hnutí ANO nebo osobně Andreji Babišovi stane nějaká nehoda právní povahy, přichází do televize neměnně loajální Helena Válková, která se vždy snaží malér zahladit, a není-li to možné, aspoň jej bagatelizovat. Obvykle si vede dosti dobře, protože projednávané problematice rozumí a snaží se nehrotit názorový nesoulad s ostatními účastníky debaty na ostří nože. Její postavení v druhé části Otázek Václava Moravce 8. prosince se zdálo být choulostivé, protože na pořadu dne byla ožehavá témata a spolu s ní usedli k jednacímu stolu pouze opoziční poslanci, vesměs členové Ústavně právního výboru: Pavel Blažek z ODS, Jan Hrnčíř z SPD a Dominik Feri z Top 09. Pokud by došlo ke konfrontační debatě, čelila by přesile, přičemž zejména vzdělaný bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek by byl zvlášť nebezpečný, aniž by další dva účastníci byli bezzubí. Průběh debaty ale vůbec nepřipomínal parlamentní hádky a nenávistná vystoupení některých předáků opozičních stran při různých tiskových konferencích. Páni opoziční poslanci jednali věcně, převážně projevovali rozumné názory, jen někdy se stávalo, že paní bývalou ministryni a nynější vládní zmocněnkyni pro lidská práva v zápalu debaty překřikovali, nikoli však v hněvu. Zvlášť obezřele se vyjadřoval poslanec Jan Hrnčíř, čímž popíral přiměřenost občasného označování jeho strany za extrémistickou. Všichni čtyři se většinou názorově shodovali nebo si aspoň byli blízcí. Václav Moravec svedl debatu nejdříve na problémy státního zastupitelství, přirozeně především na kauzu Čapí hnízdo. Nepovažuji za případné, že tuto část debaty uvedl citací poslance Marka Bendy, který si pochvaloval dobrou úroveň naší justice. Z bubliny, v které žije „od nepaměti“, se mu to tak může jevit. Pravda tak radostná ale není. Měřítkem úrovně justice není jen rychlost zvládání procesů. Na úvod moderátor předestřel v kostce přehled událostí, souvisejících s obnovením trestního stíhání Andreje Babiše, včetně shrnutí výtek, jež na adresu usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha vyslovil nejvyšší státní zástupce. Zmínil se i o spokojenosti Andreje Babiše s definitivním zastavením trestního stíhání příslušníků jeho rodiny. Připomněl názor opozičních politiků, že Andrej Babiš by měl funkci předsedy vlády předat jinému představiteli hnutí ANO. Především se pak řešila otázka, zda bude nutné, aby policie požádala znova o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Bez ohledu na rozdíly v stranické příslušnosti a poměru k vládě se diskutující přiklonili k názoru, že je především věcí dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, aby tuto právní otázku vyhodnotil a rozhodl se, zda má Sněmovnu požádat. Ale stejně souladně soudili, že jde jen o pokračování řízení, pro jehož potřeby Andreje Babiše již jednou Sněmovny vydala, takže nová žádost o vydání by se jim jevila jako nadbytečná. Pavel Blažek „jen tak pro pořádek“ upozornil, že nezbytnost nové žádosti o vydání k trestnímu stíhání by mohli prosazovat také Babišovi obhájci, ale nepředpokládá, že k tomu přikročí. Helena Válková ocenila preciznost, s jakou Pavel Zeman vymezil nedostatečnost usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Stejně svorně se poslanci pozastavili nad skutečností, že po třech a půl letech od zahájení trestního stíhání je dle nejvyššího státního zástupce situace taková, že případ není zralý ani na zastavení, ani na podání obžaloby. Na rozdíl od různých sněmovních mluvků se debatující příliš nezabývali otázkou, zda má Andrej Babiš kvůli trestnímu stíhání odstoupit z funkce předsedy vlády. Oceňuji to: v zemi, v které se do vězení dostávají nevinní lidé, je na místě trvat zvlášť důrazně na presumpci neviny. Kupodivu se nikdo nezmínil, že Pavel Zeman svým činem odhalil, jak je to s nezávislostí státního zastupitelství: občansky statečný státní zástupce, vědomý si cti své profese, si může dovolit vystavit trestnímu stíhání každého, třeba i vezíra. Mohou být státní zástupci ještě více nezávislí? Na okraj podotýkám, že mi zrušení usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha nejvyšším státním zástupcem připomíná podobnou záležitost v kauze bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka: nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká zrušila rozhodnutí jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání, ale po předložení opraveného usnesení již neměla námitky. Její manévry měly vyvolat ve veřejnosti dojem, že opatření ve prospěch politického prominenta podléhá kontrole vyšších míst, takže nemůže dojít k poskytnutí úlev, na které by běžný občan neměl nárok. Příliš se nemluvilo o tom, že zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do případu předcházel otevřený politický nátlak na vládu, spočívající v hrozbě KDU-ČSL, že v případě podání obžaloby na Jiřího Čunka strana opustí vládu. Dodávám, že dle mého soukromého názoru celý ten soubor právních tanečků byl zhola zbytečný, protože obžaloba by patrně u soudu neobstála. Myslím, že domněnka, že kauza Čapí hnízdo bude mít stejný vývoj (aspoň co se týká Andreje Babiše), není nedůvodná. Václav Moravec se v prostředí selanky zřejmě necítil dobře, proto po chvíli nastolil námět Babišova střetu zájmů. Upozornil na rozdílné chápání věci Andrejem Babišem a jeho odpůrci. Zejména zdůraznil názor opozice, že dodaná anglická verze je již plnohodnotným řešením, od něhož se mají odvíjet nápravná opatření a zapochyboval o dostatečnosti vložení Agrofertu do svěřenského fondu. Vyslovil i otázku, zda by se neměl upravit zákon o střetu zájmů. Účastníci se spíše přikláněli k názoru, že diskuse je poněkud předčasná, protože za podklad k jednání má sloužit až oficiální překlad auditorské správy do češtiny a české orgány budou mít po jeho obdržení právo s auditory polemizovat. Ani Evropská unie neočekává uzavření záležitosti dříve než ve druhé polovině příštího roku. Několikrát se ozvalo upozornění na názor Andreje Babiše, že auditorská zpráva je pouze stanoviskem auditorů, nikoli Evropské unie. Helena Válková upozornila na kolizi ústavních práv: práva vlastnit a práva podílet se na veřejné správě. V té souvislosti připomněla, že nelze nikoho nutit, aby se okamžitě rozhodl k jednání proti svému zájmu, čili Andrej Babiš má mít na rozhodování dostatečný čas. Zazněly různé názory: od doporučení, aby se Andrej Babiš rozhodl mezi setrváním ve vrcholové politice a prodejem Agrofertu, k radě, aby aspoň přestal čerpat dotace až do konečného rozhodnutí o důvodnosti jeho obvinění ze střetu zájmů, ale také došlo na odmítnutí debaty o možném střetu zájmů až do doby po obdržení českého překladu zprávy. Zazněl názor, že kořenem všeho zla je samo vyplácení dotací. Debatu oživilo osvětlování subjektivních postojů. Tak Helena Válková vysvětlila, že její mentalita je odlišná od Babišovy, takže ona sama by ustoupila, pokud by měla čelit podobnému tlaku jako on. Pavel Blažek zkritizoval tradiční „obhájce chudých“ tedy ČSSD a KSČM, že opustili svou roli a stali se „bodyguardy“ boháče. Mimo to označil současnou situaci kolem Andreje Babiše za „kafkovsko-haškovskou“. Poslanec Jan Hrnčíř pro změnu upozornil, že čeští zemědělci dostávají méně dotací než jejich kolegové v zahraničí a vláda by měla usilovat o nápravu tohoto stavu. Posléze debatující vyslovili názor, že návrh na vyslovení nedůvěry vládě za daného rozložení sil ve Sněmovně by neměl naději na úspěch. Zamysleli se nad současným vývojem voličských preferencí a přihlásili se k názoru, že stabilní úspěšnost hnutí ANO je výsledkem slabosti opozice. Připustili nespravedlivost současného volebního systému, ale současně projevili skepsi ve věci možnosti prosazení změny ještě v tomto volebním období. Za nadějné považují pouze zavedení korespondenčního hlasování. Podle mého soukromého názoru debatu o údajném střetu zájmů Andreje Babiše znehodnocuje nedocenění důsledků manažerské revoluce, která vedla k podstatnému oslabení vlivu vlastníků na podniky a posílení postavení manažerů. Velké korporace rozměrů srovnatelného s Agrofertem jsou svébytné organismy, žijí podle svých vnitřních pravidel a jejich zájmy jako hospodářského celku se nemusí zcela shodovat se zájmy vlastníků. Je proto nesprávné nazírat na dotace velké firmě jako na peníze přímo do kapes vlastníka. Odepření dotací, přidělovaných podle pravidel, platných pro všechny podniky, firmě proskribovaného vlastníka, je diskriminace, která jeho osobně nemusí poškodit, ale zcela jistě ohrozí prosperitu firmy a s ní existenční jistoty zaměstnanců. V těchto debatách se pracuje s nekonkretizovaným pojmem „ovládání podniku“. Běžným nástrojem vlády vlastníka nad podnikem je uplatnění akcionářských práv, která jsou značně omezená. Na skutečnou vládu nad podnikem musí mít ovládající vytvořeno mnoho podmínek, mimo jiné musí mít dostatečné informace a dostatek času. Protivníci Andreje Babiše by měli upřesnit svou představu o nástrojích, jimiž uplatňuje svůj vliv a měli by si zjistit, kolik vteřin denně věnuje ovládání Agrofertu. Ostatně střet zájmů je pouze vyjádření možnosti, že vlivný vlastník ze své pozice ve veřejné správě opatřuje své firmě výhody, které by jinak nezískala. Problém nastane teprve tehdy, když amorální jedinec svého postavení zneužije ve prospěch své firmy. Ale stát by měl zavést kontrolní opatření, která by riziko nemravného chování omezovala na minimum. A není správné kamenovat veřejného činitele, jemuž zneužití pravomoci nikdo neprokázal. Toto se týká všech, nejen Andreje Babiše. Nejcennějším poznatkem z těchto Otázek VM je zjištění, že aspoň někteří poslanci jsou způsobilí jednat spolu věcně a slušně bez rozdílu stranické příslušnosti, když je spojí společný zájem o předmět jejich rozhodování. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-16 09:39:52

Zeman, Nevtípil, Čapí hnízdo

Nepředvídaná rezignace Pavla Zemana na funkci nejvyššího státního zástupce vyvolala zasloužený poprask. V jejím stínu zůstala zpráva o odchodu do civilu k 31.květnu Pavla Nevtípila, vyšetřovatele kauzy „Čapí hnízdo“. Pozoruhodná je časová souvislost: vyšetřovatel předvolal obviněné Janu Mayerovou a Andreje Babiše k seznámení se spisem na dny 24. a 25. května 2021 a podle zpráv z veřejných zdrojů má v úmyslu znova navrhnout podání obžaloby na oba. Není ovšem zdaleka jisté, zda to do 31. května stihne. Vyhodnocení spisu tak nejspíš zůstane na jeho nástupci. Není zatím známo, jak by na nový návrh na podání obžaloby reagoval dozorový státní zástupce Jaroslav Šaroch. Pokud by opět rozhodl o zastavení trestního stíhání, mohl by znova přijít ke slovu nejvyšší státní zástupce. Také v tomto případě by při troše štěstí už nemusel rozhodovat Zeman, ale jeho nástupce. K dokonalosti hry schází odchod Jaroslava Šarocha ze státního zastupitelství, jemuž ale zatím nic nenasvědčuje. V každém případě současný odchod Zemana a Nevtípila působí dojmem, že oba si v kauze Čapí hnízdo myjí ruce. Nechtějí mít nic společného se zneužíváním trestního řízení v předvolebním boji, s kterým je třeba počítat jak při zastavení trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové, tak v případě podání obžaloby. Nepůjdou-li před soud, opoziční křiklouni budou řvát o korupčním ovlivnění orgánů činných v trestním řízení, budou-li obžalovaní, opozice bude štvát národ proti hnutí, v jehož čele stojí obžalovaný politik. Opozice se určitě nevzdá naděje, že zneužitím orgánů činných v trestním řízení se jí podaří dostat z politiky Babiše, což by se jí ve férovém politickém zápolení nepodařilo. Nemusí to ale vyjít: příklad Aleny Vitáskové dokazuje, že i strašlivý psychický tlak soudního řízení trestního lze ustát a Babiš si s ní v odolnosti určitě nezadá. Zemanovo vysvětlení, že jej k odchodu donutily tlaky ze strany ministryně Marie Benešové, zní na pozadí souvislostí s kauzou Čapí hnízdo nevěrohodně. Kdyby si na projevy nelásky Benešové stěžovala Bradáčová, znělo by to jinak. Ta ale tlakům neustupuje a otevřeně a věcně polemizuje, zatímco Zeman zůstává u obecných tvrzení. Nechci ovšem tvrdit, že mezi ním a paní ministryní vládla selanka. Narazil na ni již v dobách, kdy se snažil spustit zásadní reformu státního zastupitelství prosazením nového zákona o státním zastupitelství. Benešová byla vždy odpůrkyní jeho vize řízení státního zastupitelství bez zemských mezičlánků vrchních státních zastupitelství a nastolení jednotného výkonu trestního řízení na celém území státu. Uplatňovala svůj odpor jako poslankyně a později jako ministryně v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny pečlivě připravený návrh zákona, předložený ministrem Pavlem Blažkem. Neshody v tomto ohledu trvají i ve vztahu k malé novele, kterou chtěla paní ministryně předložit, ale nemohla se dohodnout se Zemanem kvůli jeho snění o nekontrolovatelném státním zastupitelství s postavením možná až nad úrovní generální prokuratury, podřízeném přímo pánubohu. Považuji za její chybu, že střet nepřenesla na půdu Poslanecké sněmovny a nevybojovala jej jako politička. Podle neověřených kuloárových pověstí jí v tom ale měl zabránit Babiš. Na rozdíl od občasných výpadů proti Bradáčové spory o novelu zákona ale nikdy nehyzdily projevy osobního záští. Teprve v poslední době se Zeman mohl cítit ohrožen paní ministryní, když dvakrát po sobě oznámila záměr podat proti němu kárnou žalobu. Poprvé to bylo kvůli jeho jednání ve prospěch majetkových zájmů jeho známého, kvůli nimž opakovaně navštívil ze své iniciativy v soukromém bytě soudce Jana Czernina. Ale zdá se, že tato hrozba vyšuměla bez následků. Podruhé to bylo kvůli jeho veřejnému vystupování ke „kauze Vrbětice“. V tomto případě paní ministryni otevřeně „umravnil“ předseda vlády, takže o skutečném ohrožení nemůže být řeči. Jako laik a současně častý kritik prostořeké ministryně v obou případech soudím, že její nespokojenost se Zemanovým chováním byla oprávněná. Ale nedovedla své záměry do konce a ostatně není vůbec jisté, že by kárný soud žalobě vyhověl. S případným návrhem na odvolání Zemana z funkce by s největší pravděpodobností neuspěla a symbolické snížení platu by jistě přežil. Nemyslím, že její tlak byl tak silný, aby se kvůli němu musel nejvyšší státní zástupce vrhnout rezignací do nejistoty, když patrně nemá zajištěnou rovnocennou ústupovou pozici.   V souhrnu si myslím, že jeho odchodem z funkce po deseti letech působení národ neutrpí nenahraditelnou ztrátu. Spíše bych řekl, že průběh jeho působení ve funkci je důkazem o nadměrnosti desetiletého funkčního období, s nímž počítá připravená novela zákona o státním zastupitelství. Na jeho vývoji lze dokumentovat pravdivost zákonitostí, stanovených psychologií práce. Do úřadu jej s požehnáním „kmotra“ Romana Jurečka přivedl capo di tutti capi justiční mafie Jiří Pospíšil. Z počátku působil jako vizionář a hybatel kladných změn v chování soustavy. Vedle toho ale současně rehabilitoval předlistopadové prokurátory, působící na Nejvyšším státním zastupitelství a sesazené z funkcí Renatou Veseckou, a navíc si k nim přibral předlistopadového prokurátora Igora Stříže, který posílal do kriminálu Svědky Jehovovy a vysloužil si přezdívku „rudá smrt z Olomouce“. Přesto se ale přičinil o vzestup společenského respektu státního zastupitelství. Během působení ministrů z ODS Pospíšila a Blažka i během mandátu nestraničky Daniely Kovářové mohl usilovat o reformu státního zastupitelství, podmíněnou přijetím nového zákona. Pak se mu ale nepřímo vymstila účast na zneužití policie a státního zastupitelství ke svržení vlády Petra Nečase ze 13. června 2013: v nových politických poměrech již podporu pro své záměry nenašel. Narazil hned u ministryně Heleny Válkové. S ní by se asi nakonec domluvil, ale její ukvapené odvolání uzavřelo cestu k dohodě. Podpora myšlenky na prosazení nového zákona, kterou projevil ministr Robert Pelikán, šla jiným směrem. Směřovala k podstatnému oslabení postavení nejvyššího státního zástupce a nakonec skončila stažením návrhu ze Sněmovny. Úměrně nedostatku politické podpory novátorských kroků v jeho činnosti ubylo. Od zablokování cesty k reformě státního zastupitelství na mne Zeman již působil jako údržbář soustavy. Podle mých laických poznatků trpěl svým podřízeným a olomouckým státním zástupcům lecjaké neřádstvo. Převážně je ale vina na politicích, jež úroveň činnosti státního zastupitelství buď vůbec nezajímá, nebo přímo nestojí o zvýšení jeho účinnosti: napříč politickým spektrem pro jeho reformní úsilí nenašli pochopení, toleranci k pokleskům podřízených mu odpouštěli. Systematické zkoumání by zasluhovala jeho činnost jako předkladatele dovolání v neprospěch pravomocně zproštěných obžalovaných, z nichž některá zavání prosazováním politického zadání (mám na mysli dovolání v neprospěch Víta Bárty a Aleny Vitáskové). Jeho významným činem bylo vrácení kauzy Čapí hnízdo k došetření. Nemám dostatek informací na to, abych mohl přemýšlet o zralosti spisu k potvrzení zprošťujícího rozhodnutí nebo k vydání pokynu k podání obžaloby. Vrácení ale mělo nezpochybnitelný účinek: umožnilo pokračování podrývání postavení předsedy vlády a jeho zneklidňování po další dva roky. Zneužívání orgánů činných v trestním řízení k vyvolávání neklidu, napětí a nesnášenlivosti na politické scéně, je v mezinárodním měřítku švejkolandská specialita. Bez ohledu na výše uvedené výhrady není Zeman člověk k zahození. Stát by jej měl využít na jiné vhodné pozici. Neměl by skončit v advokacii jako jeho předchůdkyně či jeho bývalý náměstek Stanislav Mečl, byť by byl svým pánem a jistě by se mu dobře vedlo. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-05 09:07:59

Nové léky zabraňující alergickým reakcím na arašídy a další potraviny

Neuvěřitelné výsledky zkoušek několika nových léků ukazují, že mohou zabránit potenciálně smrtící reakci na potraviny, jako jsou arašídy, vejce a mléčné výrobky - a jednoho dne možná mohou léčit astma.Můj nejmladší syn je od malička alergický na arašídy a sezam. Ačkoli nikdy neměl život ohrožující reakci, neustále nad ním visí riziko, že se tak stane. Nemůže jíst ve většině restaurací ani cestovat do mnoha částí světa. Nakupování potravin je pro něj utrpením. Má teď vlastní byt a já žiji v neustálé úzkosti. Vždycky jsme doufali, že z alergií vyroste. Ve svých 21 letech téměř jistě nevyroste.Je na stále přeplněnější palubě. Z důvodů, které nejsou dobře objasněny, se potravinové alergie v 21. století explozivně rozšířily. Běžným spouštěčem jsou arašídy, pšenice, kravské mléko, vejce, sója, jiné ořechy, ryby a korýši. Kromě "velké osmičky" existuje dlouhá řada alergií na další potraviny, včetně mnoha druhů ovoce, zeleniny a semen. Někteří lidé jsou alergičtí na pivo, jiní na konopí. Pokud je lidé konzumují, je pravděpodobné, že je na ně někdo někde alergický.Tento nárůst se promítá do zvýšené zátěže zdravotnictví a snížené kvality života mnoha lidí, kteří se snaží vyhnout potenciálně smrtelné reakci. Až donedávna existoval jediný způsob, jak tomuto následku zabránit: nejíst spouštěcí potravinu. To se však snáze řekne, než udělá, protože do zpracovaných potravin se dostávají nečekané přísady a jejich označování je často nejednoznačné nebo nepřesné.Nyní se však konečně objevila naděje v podobě několika nových léčebných postupů, které mohou lidem pomoci vyhnout se alergické reakci, a to nejen na potraviny, ale i na jiné druhy spouštěčů. "Blíží se vzrušující éra," říká Idil Ezhuthachan z Emory University v Atlantě ve státě Georgia.Jak časté jsou potravinové alergie?Získat přesný přehled o výskytu potravinových alergií je poměrně obtížné, protože existují různé způsoby jejich měření. Většina studií však zjistila, že v poslední době dochází k nárůstu, alespoň u dospělých. Průzkumy bezpečnosti potravin prováděné americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) zjistily, že počet dospělých, kteří sami uvádějí potravinovou alergii, se zvýšil z 9,1 % v roce 2001 na 13 % v roce 2010. V roce 2019 jiná výzkumná skupina zjistila, že tento podíl činil 19 procent. Prevalence u dětí se v posledních zhruba deseti letech pohybuje kolem 8 procent.Současně dramaticky vzrostl počet hospitalizací pro závažné alergické reakce. V USA se jejich počet na 100 000 obyvatel zvýšil ze 153 v roce 2004 na 218 v roce 2016. Ve Spojeném království vzrostl ekvivalentní počet od roku 1998 do roku 2018 o více než 179 %.Nárůst počtu případů u dospělých opožděně upoutal pozornost epidemiologů, kteří se dříve soustředili na dětské alergie, říká Christopher Warren z Northwestern University v Illinois. Částečně je to způsobeno tím, že děti s alergií dospívají, ale nevyrůstají z ní tak často, jak se očekávalo - pouze asi 20 % dětí vyroste z alergie na arašídy. Podle Warrena je to však také způsobeno alergiemi v dospělosti, které se "zdají být stále častější".Na prvním místě mezi nimi stojí syndrom pylové potravy. V tomto případě se jedná o primární alergii na některý druh vzdušného pylu, který vyvolává sennou rýmu v důsledku toho, že imunitní systém mylně rozpozná bílkoviny (neboli "alergeny") v pylu jako nebezpečné. Lidé s touto alergií mají také tendenci reagovat na potraviny obsahující blízce příbuzné alergeny. Například hlavní z nich v pylu břízy je téměř totožný s těmi, které se nacházejí v jablkách a lískových oříšcích. Při alergii na pyl břízy mohou být lidé citliví také na pšenici, broskve, vlašské ořechy, sóju a latex.Mořské plody jsou také častým spouštěčem u dospělých: podle Jaye Liebermana z University of Tennessee Health Science Center v Memphisu vzniká v dospělosti v USA přibližně 60 % alergií na korýše a 40 % alergií na ryby. Podle něj nevíme, proč jsou tyto potraviny léta tolerovány a pak náhle spustí alergii.Co způsobuje alergie?Dětské potravinové alergie jsou také trochu záhadou. Je zřejmé, že existuje genetická složka, která může u lidí zvýšit riziko vzniku alergie, ale co způsobuje, že tělo některých lidí reaguje na jinak neškodný spouštěč z prostředí, zatím není známo (viz níže "Jak zabránit vzniku potravinové alergie u vašeho dítěte"). Podle Gideona Lacka z King's College London chybí přesvědčivé důkazy pro hygienickou hypotézu, která předpokládá, že život v příliš sterilním prostředí v raném dětství vede ke špatné imunitní toleranci v pozdějším věku.Nejslibnějším vysvětlením vzniku alergií u dětí je kožní expozice, kdy potravinové alergeny pronikají porušenou kůží a vyvolávají imunitní reakci, která je pak zakódována do imunitní paměti, říká Ezhuthachan. To odpovídá takzvanému "alergickému pochodu", kdy se u dětí, u nichž se zpočátku objeví ekzém, mnohem častěji následně objeví potravinové alergie, astma a senná rýma. Porušená kůže, která je pro ekzém charakteristická, může být cestou, kterou se potravinové alergeny poprvé setkávají s imunitním systémem. Jyothi Tirumalasetty ze Stanfordovy univerzity v Kalifornii však říká, že "procesy, které tuto ztrátu tolerance řídí, nejsou zcela objasněny".Na druhou stranu, mechanismus alergických reakcí je již dobře znám, což je částečně důvodem nedávného rozmachu nových léčebných postupů. Reakce začíná, když imunitní systém nesprávně identifikuje něco neškodného jako hrozbu a přejde do bleskového obranného režimu. Při klasické reakci typ bílých krvinek zvaný pomocná T-buňka rozpozná alergen, spustí poplach a stimuluje B-buňky k uvolnění protilátky zvané imunoglobulin E (IgE). Ten se naváže na cílové buňky a spustí záplavu zánětlivých molekul včetně histaminů. Nastává klasická alergická reakce: otok, svědění, proudění z očí a nosu, kopřivka a v případě potravin zvracení a průjem.Histaminy také způsobují rozšíření cév, což vede k rychlému poklesu krevního tlaku. V závažných případech mohou být tyto imunitní reakce smrtelné. Otok dýchacích cest a jazyka ztěžuje dýchání, zatímco katastrofálně nízký krevní tlak může přejít do stavu zvaného anafylaktický šok, kdy se do tkání nedostane dostatek krve. To může vést k bezvědomí a zástavě srdce.Jak léčíte alergie?Jedinou léčbou těžkých alergických reakcí je v současné době adrenalin, známý také jako adrenalin, který rychle rozšiřuje dýchací cesty, stahuje cévy a zrychluje činnost srdce. Proto lidé s život ohrožujícími alergiemi často nosí injekční dávky adrenalinu v EpiPenu nebo podobném přípravku. Rychlý zásah může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.Přesto přibližně polovina lidí s těžkou potravinovou alergií prodělala alespoň jednu těžkou reakci a zhruba třetina z nich byla hospitalizována. V USA každoročně zemře na anafylaktický šok po požití arašídů 50 až 100 lidí.Anafylaxe se může stupňovat a následné záchvaty jsou horší než ty předchozí. Přibližně u 20 % lidí dochází k "bifázickému" šoku, kdy se druhá vlna anafylaktických příznaků objeví několik hodin nebo dokonce dní po prvním. "Lidé s těžkou potravinovou alergií, zejména ti, kteří jsou alergičtí na více potravin, mají značnou potřebu účinné a bezpečné léčby," říká Gary Wong z Čínské univerzity v Hongkongu.Zdá se, že taková léčba je po letech příslibů konečně na obzoru. Již v 80. letech minulého století přišli vědci z biotechnologické společnosti Tanox v texaském Houstonu na koncept, který by mohl zachránit život. Pokud těžké alergie vyvolává IgE, proč se nezaměřit na něj? Vyvinuli lék nazvaný TNX-901, který se pevně váže na IgE a brání mu v přichycení na buňky, které by jinak uvolňovaly zánětlivé molekuly, jako jsou histaminy. Záměrem bylo podávat lidem s těžkými alergiemi pravidelné injekce TNX-901, které by je ochránily před bouří IgE, pokud by náhodou snědli spouštěcí potravinu.V následné klinické studii zveřejněné v roce 2003, které se zúčastnilo 84 dobrovolníků ve věku 12 až 60 let s alergií na arašídy, Tanox prokázal, že tento koncept funguje: čtyři injekce TNX-901 během 12 týdnů "významně a podstatně" zvýšily práh tolerance účastníků z průměrně asi poloviny arašídů na téměř devět arašídů. To podle výzkumníků představovalo dostatečnou rezervu, která je ochránila před většinou nechtěného požití.Bohužel se tento slibný nástroj nepodařilo prosadit. Zkouška byla zastavena kvůli právnímu sporu mezi společností Tanox a jejími průmyslovými partnery, společnostmi Novartis a Genentech, o to, komu patří právo na vývoj léku. TNX-901 nikdy nespatřil světlo světa.Perorální imunoterapieMezitím však byla testována jiná strategie, tzv. orální imunoterapie (OIT). Ta spočívá v podávání malých, ale stále se zvyšujících dávek spouštěcího alergenu lidem s potravinovou alergií. Myšlenka spočívá v tom, že dávky, které jsou zpočátku příliš malé na to, aby vyvolaly reakci, postupně přeškolí imunitní systém na toleranci vůči škodlivé látce.Tato technika není ve skutečnosti nová - první zaznamenaný případ OIT byl publikován v roce 1908 a týkal se 13letého chlapce s těžkou alergií na vejce. Jeho lékař Alfred Schofield, praktický lékař z londýnské Harley Street, vyslovil hypotézu, že vaječné bílkoviny způsobují chlapcovu neprůchodnost cév, a proto mu začal podávat malá množství vajec, aby jeho organismus potravinu toleroval. Zpočátku podával desetitisícinu vejce denně a postupně to zvyšoval až na šestinu vejce. Během několika měsíců byl chlapec schopen jíst celá vejce bez reakce.Navzdory pozitivnímu výsledku byl tento postup považován za příliš riskantní a OIT ustoupila do pozadí. Teprve v 90. letech 20. století se k němu znovu přistoupilo a od té doby jej řada studií úspěšně použila u lidí, především dětí, na arašídy, kravské mléko, vejce a ryby. Jedna studie zjistila, že OIT může vyvolat "trvalou nereaktivitu" na vejce, což znamená, že lidé mohou jíst normální množství této potraviny bez reakce. V roce 2017 Evropská akademie alergologie a klinické imunologie doporučila OIT u dětí s alergií na kravské mléko, vejce nebo arašídy. V roce 2020 FDA a Evropská léková agentura schválily perorální přípravek na arašídy pro děti ve věku 4 až 17 let s názvem Palforzia, který vyvinula společnost Aimmune Therapeutics z Bridgewateru v New Jersey.OIT však zdaleka není dokonalá. Sharon Chinthrajahová ze Stanfordské univerzity říká, že jedním z problémů je její pracnost. Lze jím znecitlivět pouze na jeden alergen najednou, ale podle ní je nejméně 43 % dětí s potravinovou alergií v USA alergických na více než jednu potravinu. Podle ní je to také stále riskantní: alergické reakce, dokonce i anafylaxe, jsou během procesu běžné.Naštěstí se nakonec podařilo oživit i koncept blokování IgE. Před spojením s Tanoxem vyvinuly společnosti Genentech a Novartis vlastní monoklonální protilátku proti IgE s názvem omalizumab, obchodním názvem Xolair. Zpočátku ji testovaly proti astmatu vyvolanému vzdušnými alergeny a v roce 2003 získaly pro toto použití regulační povolení.Nejnovější výsledkyDalší na řadě byly arašídy. Začátek byl velmi obtížný: první klinická studie omalizumabu pro alergii na arašídy musela zastavit nábor, když dva z dobrovolníků dostali anafylaktický šok během testů, které měly změřit jejich základní toleranci na tuto potravinu. U devíti dobrovolníků, kteří lék dostali, však došlo k osmdesátinásobnému zvýšení tolerance.Od té doby byly provedeny další zkoušky léku na alergii na arašídy s dobrými výsledky. Někteří lékaři začali omalizumab podávat lidem s potravinovou alergií, i když neměl povolení regulačních orgánů, říká Wong.Nejnovější výsledky byly představeny v únoru. Tým pod vedením Chinthrajaha a Roberta Wooda z Univerzity Johnse Hopkinse v Marylandu aplikoval 177 dětem a dospívajícím, kteří byli silně alergičtí na arašídy, injekce omalizumabu nebo placebo a poté testoval, zda se jejich citlivost na arašídy snížila. Přibližně u dvou třetin dobrovolníků, kteří dostali lék, došlo k nejméně šestinásobnému zvýšení tolerance, a to z méně než poloviny arašídů na přibližně 2,5 arašídů. To podle vědců stačí k tomu, aby se zabránilo anafylaxi po většině náhodných požití."I v těch nejpečlivějších rodinách se stávají chyby," říká Chinthrajah. "Takže mít lék, který nabízí další úroveň ochrany, je podle mě opravdu k nezaplacení."A nezpůsobil jen znecitlivění účastníků na arašídy. Aby se dobrovolníci kvalifikovali do studie, museli být také alergičtí na nejméně dvě další spouštěcí potraviny, a to z kešu, vajec, lískových oříšků, mléka, vlašských ořechů a pšenice. U účastníků, kteří lék dostali, došlo k podobnému zvýšení tolerance na tyto další potraviny. Na základě těchto údajů schválil 16. února úřad FDA omalizumab jako první lék na alergii na arašídy, čímž ukončil desetiletí dlouhé čekání. "Je to opravdu vzrušující, že máme něco schváleného," říká Ezhuthachan, který se studie neúčastnil. "Myslím, že to bude mít opravdu dobrou roli."Podle ní to však není konečná odpověď. Lék je drahý a jeho účinky se vytrácejí, takže je nutné si ho každé dva až čtyři týdny aplikovat.Problémem je také nedostatečná úspěšnost u třetiny dobrovolníků, říká Chinthrajah. "Je pro nás zásadní pochopit biologii, která stojí za těmi, kdo reagují, a těmi, kdo nereagují, ale to nám umožní vyladit naši léčbu a posunout jehlu dál než ke dvěma třetinám. Je toho ještě hodně, co je třeba udělat, ale myslím, že bychom si měli udělat chvilku času a oslavit toto velké vítězství."Tyto výsledky jsou teprve začátkem. Probíhají také dvě další studie omalizumabu, jedna z nich jej kombinuje s OIT. Naděje spočívá v tom, že podávání léku během eskalační fáze OIT bude bezpečnější a že jej bude možné později vysadit, načež bude možné toleranci udržovat pouze pomocí OIT.V přípravě jsou také silnější blokátory IgE. Jeden z nich, ligelizumab, se testuje proti alergii na arašídy. Výrobce Novartis nedávno z nezveřejněných důvodů ukončil pozdní fázi studie, ale společnost uvádí, že ještě letos zahájí další studii. Další blokátor IgE, UB-221 od tchajwanské společnosti United BioPharma, je testován proti ekzému a podle Chinthrajaha má "velký potenciál v potravinové alergii".Zastavení alergické reakcePoněkud odlišný přístup spočívá v narušení IgE a jeho blokování. Jakmile se IgE naváže na cílové buňky a zahájí uvolňování histaminu, jsou blokátory do značné míry bezmocné. Nová třída léků nazývaných disruptivní inhibitory IgE však nejenže brání IgE ve vazbě, ale také jej odvádí od cílových buněk, jakmile se naváže. Podle Chinthrajaha zatím nejsou v klinických studiích, ale slibují rychlý záchranný prostředek při anafylaxi. Lidé, kteří začnou mít alergickou reakci, by je mohli použít jako EpiPen k zastavení potenciálně smrtící kaskády.Zkoumá se také několik stávajících léků s cílem jejich využití pro potravinovou alergii a ve vývoji je několik vakcín, které jsou však ve velmi raném stádiu. Po desetiletích, kdy se lidem s potravinovými alergiemi příliš nenabízelo, se tak náhle objevil pocit nového úsvitu. "Je to změna hry," říká Chinthrajah.Nakonec je nadějí, že se podaří zbavit všech těžkých alergií. Většina anafylaktických šoků je způsobena potravinami, ale mohou je vyvolat také latex, bodnutí hmyzem a zvířecí jedy. Existuje také stav zvaný idiopatická anafylaxe, kdy šok přichází bez zjevné příčiny. Blokátory IgE by v zásadě mohly řešit všechny tyto případy.Dále existuje alergické astma, které je vyvoláno vzdušnými alergeny, jako jsou pyly a zvířecí srst. Představuje většinu astmatických záchvatů, na které ročně zemře 455 000 lidí. Omalizumab je již pro toto onemocnění schválen, ale lepší blokátory IgE by mohly změnit i toto onemocnění.Můj syn má také astma, které je sice dobře kontrolované, ale občas se objeví jeho vzplanutí. Vím, že nový lék, který by toto riziko eliminoval a také odstranil hrozbu anafylaxe související s potravinami, by nesmírně zlepšil jeho - i můj - život a život milionů lidí v podobné situaci. Je to naše budoucnost? Ano, říká Ezhuthachan. "Myslím, že tam nakonec dospějeme."Před zahájením léčby byste se měli poradit se svým lékařem Zdroj: New Scientist

Čas načtení: 2020-05-11 09:01:07

Limity ministryně spravedlnosti

Vládní protipandemická opatření zasáhla mimo jiné do příjmové situace jak firem, tak jednotlivců a jejich domácností. Někteří kritici proto předpokládají, že soudy v brzké budoucnosti zahltí žaloby poškozených o náhradu škody. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová se v roztomilém vystoupení v Interview ČT24 5. května (stojí za poslech ze záznamu) vyjádřila k věci s nadneseným sebevědomím sobě vlastním v podstatě v tom smyslu, že stát škodu nezpůsobil, tu způsobil coronavirus a náhradu škody má hradit ten, kdo ji způsobil. Podle ní nelze souhlasit s nároky na náhradu „virtuálních“ škod a musí se dbát zachování dobrých mravů. A podnikatelé mají mít „vatu na přežití“, což asi dle jejího mínění oslabuje jejich nárok na odškodnění. Předpokládá, že žalob nebude mnoho a pokud budou, má pochyby o jejich úspěšnosti. Velký počet žalob prý předpovídají hlavně advokáti, kteří se již těší na tučné palmare. Pokud by ale nápad žalob skutečně přetížil soudy, je připravena reagovat a poradila by si hravě. Odškodnění by mělo být spravedlivě přiměřené Novináři přepsali zúženě její představu řešení takto: „Já bych soudce z trestního úseku přesunula na ten úsek, kde to bude potřeba, aby řešili tyto škody, nové bych nenabírala.“ „Jednoduché“ řešení opřela o upozornění, že máme přes tři tisíce soudců, což je ve srovnání s Německem „na tak malou zemi hodně“ a kriminalita klesá. Přeloženo do „lidštiny“: máme zbytečně moc soudců a část trestních soudců není plně využitá, takže je lze vytížit jinou prací. Je s podivem, že paní ministryně o nevyužití části trestních soudců ví, ale nebýt koronavirové krize by se o ní nikdy nezmínila. Odezva z justice byla nevlídná: ministryně prý nemůže rozhodovat o změnách přidělení agend soudcům. Je to výlučná pravomoc předsedů soudů, kteří sestavují rozvrhy práce, jimiž se soudcům přiděluje agenda. Problematika proti sobě jdoucích názorů paní ministryně a justice je vícevrstevná. Především její obecný postoj o nepřípustnosti uplatnění nároku na náhradu škody neobstojí. Názor, že původcem škod není stát, ale koronavirus, skutečně navozuje představu beznadějnosti uplatnění nároků, protože koronavirus nelze žalovat. Vláda ale velmi dobře ví, že z nezbytí škody způsobila a průběžně přijímá opatření k jejich mírnění, což je v zásadě v pořádku. Čistými stěžovateli mohou zůstat ti, kteří zůstali mimo dosah vládní péče. Například pendleři, kteří přišli ze dne na den o chleba, by asi nárok na odškodnění mít mohli. Ale nemůže být v rozporu s dobrými mravy, budou-li odškodnění žádat ti, jimž současná opatření pokryla jen nepatrnou část způsobených škod. Samozřejmě, každý občan bez výjimky bude doplácet na škody, způsobené pandemií, ale odškodnění každého subjektu by mělo být spravedlivě přiměřené velikosti přímého dopadu opatření na jeho ekonomickou situaci. Máme příliš mnoho soudců? S paní ministryní souhlasím, že nápad žalob o odškodnění nemusí dosáhnout katastrofických rozměrů. Ale přesto její přístup k této problematice navozuje různé otázky, především po reálnosti jejích představ o dopadech vládních opatření na ekonomiku a do sociálních poměrů občanů, dále o úrovni jejího přehledu o situaci v resortu, a tedy o uskutečnitelnosti vyhlášených záměrů. Žaloby podle odškodňovacího zákona se prvostupňově podávají u okresních soudů, příslušných podle sídla úřadu, jenž odmítl poskytnout odškodnění. Jejich nápad rozhodně nezasáhne plošně celou soustavu soudů. Nejspíš dopadne hlavně na tři pražské obvodní soudy. Ty jsou poměrně malé a nedisponují zástupy trestních soudců. Není vůbec jisté, že by bylo možné provést změnu přidělení agend jednotlivých soudců v takovém rozsahu, aby se zvládlo odškodňovací řízení a současně nedošlo ke katastrofickému zpomalení trestního řízení. Poměry se mohou lišit soud od soudu a úvahy o řešení stavu přetížení mohou být v tuto chvíli jen hypotetické. Paní ministryně by mohla zasáhnout pouze zprostředkovaně přes jednání s předsedy postižených soudů. Marie Benešová se ale dotkla i otázky, která přesahuje rámec současné situace, a to přiměřenosti počtu soudců potřebám státu. Její poznatek, že máme v poměru k počtu obyvatel více soudců než Spolková republika Německo, není novinka. Srovnávací šetření poměrů v Evropě proběhlo již v době, kdy v čele Nejvyššího soudu ČR stála Iva Brožová. Při posuzování na základě počtu soudců na 100 tisíc obyvatel je na tom Česká republika hodně špatně. Je zajímavé, že stejně jsme na tom s počtem vězňů. Vzniklo podezření, že vydržováním přebujelé soudcovské komunity dochází k bezuzdnému plýtvání státními prostředky. Ale vyslovením podezření to skončilo, dále nikdo nešel. Pokud se skutečně plýtvá, odpovědní činitelé nepovažují za potřebné to napravit. Však z peněz daňových poplatníků krev neteče. Není mi ale známo, že by někdo zkoumal poměr počtu soudců a napadnuvších žalob u nás a ve srovnávaných zemích. Takový průzkum by ozřejmil, zda jsou naši soudci přiměřeně vytížení, či zda je jejich pracovní výkonnost nižší než u jejich kolegů v jiných státech. Pustit se ale do zkoumání přiměřenosti počtu soudců s náznakem úvah, že by případně mohlo dojít k zeštíhlení justice, by bylo totéž jako strkat hlavu do sršního hnízda. To si žádný ministr spravedlnosti nedovolí. Hranice soudcovské nezávislosti Závažnějším problémem, přesahujícím rámec současné situace, jehož se paní ministryně dotkla, jsou hranice soudcovské nezávislosti. Sebevědomé prohlášení Marie Benešové, že v případě potřeby přesune soudce odněkud někam jinam na jedné straně svědčí o jejím nadhodnocujícím dojmu o vlastní pravomoci, ale současně má racionální jádro: ministr spravedlnosti je nejvyšším úředníkem státní správy soudů a předsedové soudů jsou mu jako úředníci státní správy soudů podřízeni. Pokud považujeme sestavení rozvrhu práce soudu za správní úkon, pak by soudci museli přistoupit na to, že ministryně by mohla případně předsedům soudů uložit, aby rozvrhy práce upravili podle jejích představ. Avšak je zřejmé, že soudce takové pojetí pravomoci ministra při výkonu státní správy soudů vůbec nenapadá. Zřejmě jsou přesvědčeni, že jakékoli jednání soudce lze podřadit pod pojem soudcovského nezávislého rozhodování. Připustíme-li takový výklad soudcovské nezávislosti, státní správa soudů se stane nesmyslným prázdným pojmem. Řízení úkonů státní správy bez respektování vztahu nadřízenosti a podřízenosti by bylo nefunkční. Paradoxní ovšem je skutečnost, že i ministerstvo vyznává zásadu, že soudce je ve svém jednání nezávislý za jakýchkoli okolností, a proto nemůže být volán k odpovědnosti za zlé skutky. Jako příklad uvádím rozhodnutí paní ministryně o zamítnutí mého podnětu ke kárnému řízení s předsedkyní kárného senátu Nejvyššího správního soudu, která účelovou selekcí listinných důkazů vytvořila předpoklady pro smířlivé, pro kárně žalovanou příznivé, vyhodnocení kárné žaloby. V daném případě jsem v prvé etapě nabídl listinné důkazy ke kárné žalobě kárnému žalobci, jímž byl sám předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal. Vzkázal mi písemně po panu místopředsedovi Romanu Fialovi, že kárnou žalobu již odeslal, a proto mi doporučuje, abych listiny zaslal přímo na Nejvyšší správní soud. Učinil jsem tak. Jeho dopis jako projev vůle kárného žalobce jsem přiložil. Kárný žalobce žaloval kárně žalovanou za to, že rozhodla v nějaké věci, i když ji ve vztahu k ní Ústavní soud uznal za podjatou a vrchní soud jí případ odebral. V listinách, jež jsem soudu zaslal, byla mimo jiné stížnost na nakládání s dvěma svědky z daleké Dunajské Stredy, na jejichž výslech paní soudkyně zapomněla a poslala je domů s tím, že do protokolu nechala zapsat, že strany neměly o jejich výslech zájem. Strany ovšem možnost k vyjádření názoru vůbec nedostaly. Projev přátelství z moci úřední Do podkladů pro posouzení žaloby soudci kárného senátu předsedkyně senátu zařadila výlučně listinné důkazy, jež byly pro kárně žalovanou příznivé. Bylo mezi nimi například vyjádření státní zástupkyně, která je přímo kamarádkou paní kárně žalované čili šlo o projev přátelství, vykonaný z moci úřední. Soud vyhověl kárnému žalobci jen částečně: místo navrženého půlročního krácení platu uložil jen čtvrtletní. Předsedkyně senátu přinejmenším ovlivnila pohled soudců na paní kárně žalovanou v její prospěch zastřením nepříznivých poznatků o jejím jednání. Aktivně jí pomohla. V odůvodnění rozsudku se o paní kárně žalované hovořilo pouze jako o svědomité, svrchovaně spravedlivé soudkyni. Ani slovo o tom, že právě probíhá projednávání žádosti o povolení obnovy procesu odsouzeného, jehož odsoudila s použitím pachové stopy jako důkazu k vysokému trestu za zločin, spáchaný někým úplně jiným, a postižený část trestu odpykal. Na rozhodování kárného senátu se vztahuje zásada soudcovské nezávislosti. Ale předsedkyně senátu sama o sobě rozhodovací pravomoc nemá, nemůže proto požívat výsadu beztrestné nezávislosti. Výběr podkladů pro jednání kárného senátu proto považuji za správní úkon, na který se nevztahuje výsada beztrestnosti jako na nezávislé soudcovské rozhodování. Ministerstvo má ale názor stejného druhu, jaký mají někteří soudci na záměr paní ministryně přesouvat soudce. Projevilo se to například v rozhodnutí o mém podnětu ke kárnému řízení s výše zmíněnou předsedkyní kárného senátu. Vedoucí oddělení justičního dohledu ministerstva Ivana Borzová mě z pověření paní ministryně vyrozuměla, že podnětu nevyhoví. Poučila mě, že to, co označuji za administrativní postup, je ve skutečnosti procesním postupem soudce ve věci a „…ani podnětem k zahájení kárného řízení se nelze domáhat toho, aby orgány státní správy soudů přezkoumávaly správnost postupu soudu při výkonu jeho nezávislé rozhodovací pravomoci“. Paradoxně právě v této době leží na ministerstvu další podnět k zahájení kárného řízení s výše zmíněnou kárně žalovanou soudkyní. Její provinění má spočívat v tom, že nezajistila eskortování vězněného obžalovaného k zahájení hlavního líčení, ač o účast měl zájem, ale kvůli jeho nepřítomnosti vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm pak jeho trestní stíhání zastavila (samo rozhodnutí o zastavení stíhání nenapadám). V dalším průběhu pak sloužil jako svědek obžaloby proti původně spoluobžalovaným. Jeho vytržení z kolektivu spoluobžalovaných působí potíže v pokračujícím soudním řízení. S ohledem na výše zmíněné vysvětlení Ivany Borzové musím očekávat, že paní ministryně pojme opomenutí zajištění účasti vězněného obžalovaného při hlavním líčení a následné vyloučení věci do samostatného řízení jako úkon v soudcovské nezávislosti, a tedy beztrestné jednání. Beztrestná libovůle Běda obviněným, které budou soudit soudci, přesvědčení o své absolutní nezávislosti a beztrestnosti dokonce i při provádění pomocných úkonů správní povahy. Kritici záměru ministryně spravedlnosti využít pravomoci hlavy státní správy justice zastávají stejně jako ona sama názor, že soudce je v rozhodování absolutně nezávislý, ať dělá cokoli, a nemůže být volán k odpovědnosti za jakékoli pochybení. Vedou tak soudce k přesvědčení o právu na beztrestnou libovůli. Jako laik si myslím, že je na místě chránit soudcovskou nezávislost při vyhodnocování důkazů, speciálně v trestním řízení při rozhodování o vině a trestu, ale absolutní, bezbřehá beztrestná nezávislost je pro společnost nebezpečná. Je na místě vytýčit hranice soudcovské nezávislosti, a o to by se měla paní ministryně zasadit, neboť její neurčitost oslabuje také její pravomoc nejvyšší představené státní správy justice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-16 13:01:55

Literární vyhlídky (16. až 22. září)

V tomto týdnu se s literárními pozvánkami i díky několika knižním veletrhům a festivalům v čele se Světem knihy Plzeň roztrhl příslovečný pytel. Kromě bohaté nabídky jejich programů stojí za pozornost i možnost dalších setkání s několika zahraničními, popřípadě v Čechách dlouhodobě nepřítomnými autory a autorkami, jako je Anna Cima, Antonio G. Iturbe, Kamil Bałuk nebo Eškol Nevo. Ochuzeni nebudete ani o tradiční (audio)knižní tipy.   POZVÁNKY 17. 9. Praha / Do české metropole přijela až z dalekého Tokia Anna Cima, japanoložka a autorka cenami ověnčeného románového debutu Probudím se na Šibuji (Cena Jiřího Ortena, Magnesia Litera pro Objev roku, Cena Česká kniha). V 18 hodin proběhne ve Sloupovém sále na adrese Sněmovní 7 její autorské čtení doprovázené autogramiádou.  Ostrava / Od 20 hodin nabídne Absintový klub Les další literární pořad Jakuba Chrobáka z cyklu Na posedu, jehož hostem bude tentokrát básník, prozaik a pořadatel literárních akcí Josef Straka. Řeč bude o čtení, jeho pořádání i smyslu, o psychologii i o těch divokých šílených, ale též krásných devadesátkách. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena spisovatelka, překladatelka a ředitelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě Markéta Hejkalová. Po autorském čtení bude následovat beseda, věnovaná mimo jiné rozdílům mezi psaním a překládáním.   18. 9. Praha / Od 18.30 nabídne Institut Cervantes v Praze setkání se španělským spisovatelem Antoniem G. Iturbem (nedávný rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE), jehož úspěšné romány Osvětimská knihovnice a K otevřenému nebi vyšly i česky. Debaty moderované Markem Tomanem se dále zúčastní autorův vydavatel Filip Tomáš (nakladatelství Akropolis) a překladatel druhého z výše uvedených děl Štěpán Zajac. Praha / V 19 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční další večer z cyklu Slova mají křídla. Pozvání přijali písničkář a filozof Jan Vodňanský, spisovatel Ota Kars (mimo jiné autor knihy o Tomáši Holém nebo prózy Spratci) a básník Vladimír Stibor, akci moderují Dušan Spáčil a Lubor Falteisek. Bratislava / V 19 hodin se v Městském divadle P. O. Hviezdoslava bude konat slavnostní předávání prestižních slovenských literárních cen Anasoft litera 2019. Přímý přenos z vyhlašování bude vysílat Rádio Devín.   19. 9. Praha / Od 15.45 do 19.00 proběhnou v knihkupectví Luxor na Hlavním nádraží besedy a autogramiády autorů a autorek, s nimiž se budete moci letos setkat v rámci literárního festivalu Čtení ve vlaku (16. až 19. září, www.ctenivevlaku.cz). Těšit se můžete kupříkladu na Emila Hakla, Marka Šindelku, Josefa Formánka, Lidmilu Kábrtovou či Františka Kotletu (rozhovor s posledně jmenovaným autorem naleznete ZDE). Hradec Králové / V 16 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové spisovatelka Alena Mornštajnová, autorka čtyř románů a jedné dětské knihy, která v současnosti patří k nejčtenějším českým autorkám. Po besedě věnované mimo jiné procesu její tvorby nebo dosud poslednímu románu Tiché roky (Host 2019) bude následovat autogramiáda. Praha / Od 17 hodin proběhne v Klementinu autorské čtení spisovatele a překladatele Miloslava Uličného, který zde představí svou knihu Sedmé (po)zastavení (Nová vlna 2018), obsahující vedle znělek též krátké vypointované příběhy, parodie, hospodské šplechty a popěvky, záznam o rvačce moravských příjmení, návrhy názvů Sebraných spisů a autobiografickou poému Sedmero životů. Uličný přečte i několik znělek od španělských autorů z 16. století, jež přeložil a které loni vyšly pod názvem Pětihvězdí španělských sonetistů (Nová vlna 2018). Praha / Ve čtvrtek bude v 18 hodin zahájen další ročník festivalu LUSTR, který proběhne ve dnech 19. až 24. září v Kampusu Hybernská. Festival současné autorské ilustrace nabídne workshopy, přednášky, diskuze a výstavy známých i amatérských autorů profesionálů. Tématem letošního ročníku, které se odrazí v instalacích tvůrců, je Svoboda. Více na webu www.lustrfestival.cz. Praha / V 19 hodin bude v Božské Lahvici uvedena čtvrtá básnická sbírka Jitky N. Srbové s názvem Svět: (Dauphin 2019). „Jakmile si básník uvědomí, / že může všechno, / může všechno.“ Úvodní slovo pronesou redaktorka knihy Olga Stehlíková a nakladatel Daniel Podhradský. Praha / Od 19 hodin proběhne ve Skautském institutu diskuze s polským sociologem a novinářem Kamilem Bałukem, mimo jiné autorem reportážní knihy Všechny Louisovy děti (česky Absynt 2019), a publicistkou Renatou Kalenskou, autorkou knižních rozhovorů s Jiřím Stránským, Vratislavem Brabencem aj. Rodina, mezilidské vztahy, duševní i fyzická nemoc nebo postižení – to všechno jsou citlivé oblasti, v nichž novináři musí našlapovat velmi opatrně. Jak vznikají reportáže nebo rozhovory o tématech, která často nedokážeme otevřít ani se svými nejbližšími?  Praha / V 19 hodin se v pražském Goethe-Institutu uskuteční další z řady Překladatelských čtvrtků, věnovaných nově vycházejícím překladům současné německé literatury. Tentokrát se nad knihou Takise Würgera Klub (Host 2019) setkají překladatelka dotyčné knihy Iva Kratochvílová a politoložka Irena Kalusová, moderuje překladatelka a spisovatelka Tereza Semotamová. Praha / Od 19 hodin nabídne DOX – Vzducholoď Gulliver setkání s básnířkou a spisovatelkou Marií Iljašenko, která zde představí svou novou sbírku Sv. Outdoor (Host 2019). Řídí se básně vzdušnými proudy? Znají straky zákony aerodynamiky? A co když měl příběh o Ikarovi jiný konec? Večerem provede Petr Borkovec.   20. 9. Plzeň / Ve dnech 20. až 21. září (vždy od 9 do 19 hodin) proběhne druhý ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Plzeň. V prostoru DEPO2015 na vás budou čekat tuzemští i zahraniční autoři, besedy, diskuze, workshopy a samozřejmě také zlevněné nové knihy. V roli čestného hosta se na veletrhu představí Polsko. Další informace naleznete ZDE. Olomouc / Ve dnech 20. až 22. září se v Uměleckém centru Univerzity Palackého uskuteční 5. ročník knižního veletrhu autorských a uměleckých publikací LITR, jehož cílem je podporovat a sdružovat nezávislé nakladatele a výtvarníky a poskytnout prostor jejich vzájemné interakci a prezentaci. Pozornost soustředí zejména na tuzemskou tvorbu, chce představit tituly často vydávané v nízkém nákladu s omezenou distribucí – autorské publikace, magazíny, ilustrované knihy, komiksy, originální kancelářské a výtvarné potřeby či jiné experimentální formy. Více na webu www.litrolomouc.cz. Praha / Od 19 hodin nabídne Božská Lahvice autorské čtení Dagmar Plamperové & Warany Psavomorecké – VERŠvadlenky. První z nich publikovala dosud jen časopisecky, nakladatelství Malvern nyní připravuje k vydání její debut Z naší louky. Druhá jmenovaná je autorkou knihy Čtyřstrunný kvartet a pracuje na knize s názvem Con Sordino. Obě se kromě psaní věnují i malování a v současné době pracují v knihovně. Praha / V 19 hodin zavítá do Knihovny Václava Havla izraelský spisovatel Eškol Nevo, aby zde představil svůj nový román Tři patra (česky Garamond 2019). Jeho děj se odehrává v současném Tel Avivu, ale témata, která přináší, jsou obecně lidská a blízká čtenářům napříč kontinenty. Román líčí příběhy tří různých obyvatel domu stojícího na poklidném předměstí. Nevo zkoumá, co se stane, když je „spořádaný“ člověk žijící celkem všední život vystaven nějaké mimořádné události. Román byl přeložen do více než deseti jazyků a letos by se měl dočkat i filmové adaptace. Moderuje hebraistka a překladatelka zmíněné knihy Lenka Bukovská.   21. 9. Liberec / Od 13 hodin začne v Klubu Atelier první ročník Libereckého festivalu poezie, jehož organizátoři chtějí dokázat, že Liberec není jen městem Ještědu, bílých tygrů, hokeje, fotbalu či Babylonu a rádi by rozšířili jeho kulturní nabídku o další rozměry. Proto sezvali na pětadvacet autorů a autorek nejen z ČR (mj. Pavel Novotný, Vojtěch Vaner či Zuzana Lazarová).  Ostrov / V 19 hodin se v Domě kultury Ostrov uskuteční putovní festival autorského čtení Samý kecy, který představí tvorbu pětice autorů a autorek – ironické a přímé texty Karla Škrabala, intelektuálně nabité a psychologicky ošetřené básně Josefa Straky, jemné a (ne)mazlivé texty Alžběty Luňáčkové, opavskou poezii Ondřeje Hložka a spratkovské texty Teodora Kravála. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Cyklus povídek Aleny Wagnerové s názvem Cestou životem (nakladatelství Prostor) vznikal v průběhu autorčiny dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích, ačkoli autorka sama zůstává v pozadí. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. Wagnerová klade důraz na vypjaté osobní situace, těžiště často leží v historických a společenských okolnostech. Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu. Autorský styl Petra Šabacha představuje nejzákladnější formu, na níž stojí literatura – poutavě odvyprávěnou a vypointovanou historku, kterou ovládnul osobitým stylem, s autenticitou a nadsázkou a posadil se tak k jednomu stolu vedle Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala. Napsal desítky povídek a románů, z nichž některé byly zpracovány filmově a staly se obecně sdílenou výpovědí o konci normalizace a náhle svobodných devadesátých letech. Výbor toho nejlepšího z Šabachova díla, nazvaný Dobře zašitej frajer (nakladatelství Paseka) a obsahující i dvě dosud nepublikované povídky, připravili spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda, předmluvu k němu napsal Zdeněk Svěrák. Nepříliš úspěšný arabský spisovatel a novinář, hrdina nového románu Sajjida Kašuy Sledování změn (nakladatelství Pistorius & Olšanská, přeložila Šárka Melanie Sedláčková), se živí psaním memoárů na zakázku a zaznamenáváním cizích životních příběhů. Zatímco žije s rodinou ve Spojených státech, dostane zprávu, že jeho otec v Izraeli je těžce nemocný, a vypraví se za ním, aby s ním byl v jeho posledních chvílích. Současně se však chce vypořádat i s traumaty své vlastní minulosti a přítomnosti. Před čtenářem se tak postupně rozplétá tajemstvím opředený příběh podivného manželství se ženou jménem Palestina i hluboké roztržky s rodinou a nuceného odchodu z rodné vesnice. Román, spojující v sobě rovinu osobní i politickou, národní i univerzální, rozehrává témata exilu a vzpomínek, umírání, ztráty vlasti a kořenů i touhy po lásce. Je vrcholem dosavadní Kašuovy tvorby a potvrzuje jej v roli neobyčejně originálního hlubokého autora postihujícího odcizení v současném světě, autora, jehož tvůrčí hybnou silou je tragická rozpolcenost mezi vrozenými arabskými kořeny a osvojenou židovskou kulturou. Mladá debutantka Ema Labudová stvořila v novele Tapetář (nakladatelství Knižní klub) sugestivní a věrohodný příběh z prostředí severobritského rybářského městečka Whitby v yorkshirském kraji 50. let. Jeho vypravěčem je dvacetiletý příslušník jisté (tehdy zcela automaticky zavrhované) menšiny, jemuž v rychlém sledu po sobě zemřou oba rodiče – příjezd na jejich pohřeb s místní komunitou, zbytkem jeho rodiny, a hlavně s ním samým pořádně zamává. Řemeslně brilantně zvládnutá monologická próza má potenciál zabodovat na poli mladé české prózy: postupné odhalování tajemství a pohnutých událostí z vypravěčovy minulosti si nezadá s postupy klasické britské detektivkářské školy, zvláštnost ústřední postavy je zdrojem průběžných překvapení a silné a uvěřitelné emoce související s odlišnými charaktery a jejich složitými vztahy jsou dávkovány s entomologickou přesností. Americký autor polského původu Jerzy Kosiński (1933–1991) ve čtyřiadvaceti letech emigroval do USA a hned svým prvním románem Nabarvené ptáče, líčícím osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východní Evropy, získal v roce 1965 velký ohlas. Proslulý román, podle něhož Václav Marhoul natočil stejnojmenný film, nyní vychází také jako audiokniha (délka nahrávky na CD činí 8 hodin a 50 minut), kterou pro vydavatelství OneHotBook načetli pod dohledem režiséra Michala Bureše Jiří Köhler a Jan Kačer. Biografii světoznámého finského spisovatele Miky Waltariho (1908–1979), mimo jiné autora historického románu Egypťan Sinuhet, vydala pod názvem Fin Mika Waltari v roce 2007 spisovatelka a překladatelka Markéta Hejkalová. Nyní se titul dočkal audioknižního zpracování v režii Jakuba Taberyho a interpretaci Jana Kačera a Renaty Volfové. Nahrávku ve formátu MP3 o délce 8 hodin a 45 minut vydalo nakladatelství Hejkal ve spolupráci s Audiotékou.

Čas načtení: 2019-08-14 08:35:19

Zemřela Eva Stehlíková, specialistka na antické a středověké divadlo

Ve věku 78 let zemřela 12. srpna Eva Stehlíková, filoložka, historička, překladatelka, teatroložka a emeritní profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Ve své vědecké práci se věnovala antickému a středověkému divadlu, intertextuálním vztahům (antická tradice v literatuře, divadle a filmu), moderním inscenacím antického dramatu a českému divadlu 60. let (Laterna magika, Radok). Abychom připomněli její význam pro obor, zveřejňujeme doslov k její knize Vetera et nova (Torst, Praha 2014), který napsal Martin C. Putna.   Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury Interpretaci způsobu, jakým Eva Stehlíková interpretuje antiku, je nutno začít připomenutím historických okolností, které způsobily jistou „nepravidelnost“ v její odborné dráze. Eva Stehlíková vystudovala latinu a češtinu, od roku 1966 byla zaměstnána v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Za normalizace zažila jen „mírnou“ persekuci v tom smyslu, že nesměla přednášet, natož se habilitovat – k tomu došlo až po roce 1989. Do roku 1989 směla jen omezeně publikovat – mimo jiné několik úvodů k překladům antické literatury. Po roce 1989 se už pak věnovala především divadelní vědě a divadelní kritice, v tomto oboru se i habilitovala a získala profesuru. Pokud se Eva Stehlíková i nadále zabývala antickým divadlem – pak spíše sub specie divadelních dějin než antiky jako takové. Knihy A co když je to divadlo? Několikero zastavení nad středověkým latinským dramatem (1998) i Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005) spočívají na tezi, že chápaní divadelnosti se pro středověk i pro samu antiku musí výrazně rozšířit oproti představě, že „divadlo = texty divadelních her“. Nejen tedy Senecovy tragédie – ale i Trimalchionova hostina, i Neronovy performance patří mezi „divadelní“ fenomény. V nejnovější knize Co je nám po Hekubě (2012), zabývající se dějinami produkcí antických látek v českém divadelnictví, pak jsou rovnoprávně přítomny obě složky – jak encyklopedicko-bibliografická složka, tak výkladová. Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina niť vine motiv substituční role antiky. Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze naplno a v současných reáliích. V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“ Přes toto vnější omezení v první fázi a přes tento odlišný profesní důraz ve druhé fázi (a možná i právě proto?) však Eva Stehlíková vytvořila způsob výkladu antické literatury, který je v českém prostředí ojedinělý. Vložila jej ovšem do textů v žánru, který je z hlediska scientometrie, této Entartete Wissenschaft našeho věku, irelevantní: v úvodech a doslovech k překladům. V těch textech, které bylo autorce dovoleno tisknout i za normalizace. Dvakrát je publikovala v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda (úvod ke svazku Plautových her Amfitryon a jiné komedie, 1978, a úvod k Menandrovým Komediím pro všední den, 1983), ale častěji v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Tam totiž bylo zjevně svobodněji. Ne ve smyslu politickém – ale ve smyslu interpretačním. Antická knihovna byla baštou překladů striktně filologických – kdežto v Klubu přátel poezie mohla Eva Stehlíková prezentovat překlady „jiné“. Prvním, „kanonickým“ dílem v tomto žánru je svazek Catullovy poezie s názvem Zhořklé polibky (1980). V úvodu autorka nejprve potvrdí Catullovu známou charakteristiku „Jediný skutečně spontánní lyrik v římské literatuře“ – aby však vzápětí toto klišé zproblematizovala poukazem na Catullovu učenost. Znovuvsazení Catulla do dějin římské literatury kulminuje fiktivním „manifestem neoteriků“ – textem, který „catullovci“ nenapsali, ale bývali by ho mohli napsat. „Bohemistický“ dovětek s názvem Vrabec aneb Catullus po česku končí otázkou, zda měl Catulla a jeho báseň o vrabci na mysli – či: v podvědomí - Josef Kainar, když psal blues „Jenom trochu sazí a trochu peří / v celém světě mi žádný neuvěří / že tam ležel na nároží / starý mrtvý vrabec.“ Překlad Catullovy poezie organizuje Eva Stehlíková sama. Jako její „dvorní“ překladatelé zde poprvé vystupují Dana Svobodová a básník Jiří Žáček – autoři, kteří jsou svobodni od klasickofilologické překladatelské machy. Vysvětlení této překladatelské „úchylky“ je přitom uvozeno reverencí vůči „starým“ překladatelům – a lze se jen dohadovat, kolik je v této reverenci upřímnosti a kolik ironie: „Poctivá a přesná filologická práce předchůdců, jimž jsme za mnohé zavázáni, umožnila tento nový, experimentální překlad. Pokud je volnější, než bylo zvykem, je tomu tak záměrně a čtenář jistě pochopí proč. Ostatně má možnost konfrontovat tento výbor s úplným překladem Catulla, který vyšel z pera filologů.“ Tímto „výborem s úplným překladem“ je míněn archaický překlad Otokara Smrčky, který vyšel ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky roku 1973, vznikal však už na počátku dvacátého století. Konfrontace obou Catullů jasně ukazuje, co Stehlíková společně se svými překladateli s Catullem „provedla“, aby ho učinila znovu přitažlivým: Uvolnila rytmickou stavbu, aktualizovala lexikum a přidala rým – ten prvek, bez kterého je české ucho snad schopno vnímat poezii vážnou, hymnickou či meditativní, bez něhož však určitě není schopno vnímat poezii satirickou, epigramatickou a obscénní. A bez té by Catullus nebyl celým Catullem. Do druhého svazku v téže edici, tedy do Martialových Posměšků a jízlivostí (1983), Eva Stehlíková převzala již existující překlady Radovana Krátkého. Postavila se však za ně, protože oproti filologickým překladům vyvolávají onen základní martialovský účin – totiž smích: „Pokusy o zčeštění Martiala (a byly to pokusy seriózní a poctivé) byly dosud více méně neúspěšné. Čtenář se v nich dozvídal spíše kdo je kdo a co je co, méně už co tím chtěl básník říci. A především se nesmál. Epigramatikův smích zazněl česky teprve z překladu Radovana Krátkého, který sáhl po Martialovi odvážně, rukou rouhavou a bez piety.“¨ Mylné by však bylo domnívat se, že Eva Stehlíková si vybírá z antiky pouze texty „k smíchu“. Ve stejném roce 1983 vyšla i kniha Sbohem starý Říme. Výbor z pozdní římské poezie, v jejíž úvodní studii naopak dominuje topos pozdněřímské melancholie: „Čas, který dokázal i z pupku civilizace, z pyšného Fora Romana, udělat pouhé Campo Vaccino, pastvinu pro dobytek, nám zanechal z bohatství římské poezie jen ubohé zbytky. Z ptačí perspektivy našeho století se nám jeví už jen jako rozsáhlá barevná mozaika (...) jak na ni dopadají paprsky podvečerního slunce, zbylé kaménky se třpytí. Jsou to verše Galů, Řeků, Afričanů, Hispánců, jsou to verše neznámých a zapomenutých básníků, kteří pod plnými plachtami směřují k břehům středověku a ohlížejí se zpátky k Věčnému městu, jež bylo inspirací celé jedné epochy (...) sbohem, starý Říme...“ Ve svazku Sbohem starý Říme Eva Stehlíková překračuje jiný posvátný klasickofilologický mezník – tezi, že pozdní antická literatura je „úpadková“. To, co klasičtí filologové vykládávali jakožto výraz nejhlubší dekadence, totiž ona paignia, carmina figurata, centones a jiné „nevážné“ hříčky, Eva Stehlíková interpretuje jako umělecké projevy velmi „moderní“, v mnohém analogické postupům novodobých avantgard. Navíc, jakoby en passant, překračuje ještě další dotud obvyklou klasickofilologickou tezi, totiž že křesťanští autoři nepatří do dějin antické literatury. Ve výkladu Evy Stehlíkové jsou Paulinus z Noly či Prudentius napříč ideologickými přehradami součástí téhož kulturního světa jako Ausonius či Luxorius. Během více než čtvrtstoletí, které uplynulo od vydání antologie Sbohem starý Říme, se pohled české intelektuální scény na antiku a křesťanství zcela změnil. Pozdní autoři, pohanští i křesťanští, jsou oblíbeným, někdy až módním předmětem překladů a výkladů, z oborových hledisek filosofických, religionistických i literárních, viz Knihovnu raně křesťanské tradice v nakladatelství OIKOYMENH či edici Poslední Římané v nakladatelství Herrmann a synové. Právě proto by však nemělo být zapomínáno, jak iniciační význam měl pozdněřímský svazeček Evy Stehlíkové pro celý tento současný pozdněantický boom. Po roce 1989 na tyto práce navázal svazek Ovidiových erotik Umění milovat a nemilovat v novém překladu Dany Svobodové, vyznačující se opět aktualizovaným lexikem a rýmováním, navíc pak doplněný ironickými „odbornými“, sexuologicko-psychologickými poznámkami. Aktualizovaný je opět i úvod Evy Stehlíkové – tentokrát přímo s politickou aluzí: Nezodpovědný básník v době normalizace. Jestliže tedy interpretace Evy Stehlíkové šly záměrně proti klasickofilologické překladatelské maše a interpretační nudě – volba dalšího autora se může jevit překvapivá: Horatius přece platil přímo za kvintesenci „nudného autora“. Ale i toho se pokouší Eva Stehlíková oživit a rehabilitovat, kdyžtě píše Slovo k Horatiově Poetice: „Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia (...) uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód (...) většinou zapomněl na muka, která zažíval při školním cupování básníkova díla (...) na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života (...) Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hračičkářstvím.“ I v Horatiovi se Eva Stehlíková pokouší odhalit „to jiné“, „to nekanonické“: „Nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky.“ Jak ovšem již řečeno výše: Po roce 1989 se Eva Stehlíková více věnovala divadlu a většinou jen v divadelním rámci i některými antickými texty – viz překlady Senekových tragédií Thyestes a Faidra v Divadelní revui v letech 1992 a 2009, viz komentář k překladu Eurípidovy Ifigenie v Aulidě z pera Josefa Topola a Karla Hubky z roku 2010 a další texty. V témže divadelním rámci se zabývala pozdněantickými teatrologickými texty – viz doslov k osmnáctému svazku Isidorových Etymologií z roku 2002, případně texty z přelomu antiky a středověku, v nichž shledávala divadelní prvky – viz překlad a komentář Hostiny Cyprianovy v Divadelní revui roku 1994. Bylo by možno vypočítávat ještě četná další membra disiecta. Eva Stehlíková nenapsala souvislé dějiny antické literatury. Když se však složí dohromady autorčiny doslovy a doplní o některé časopisecké články – vznikají jakési „alternativní“ dějiny antické literatury. Skládají se, pravda, „jen“ z vybraných kapitol – Sofoklés, Eurípidés, Menandros, Plautus, Catullus, Horatius, Ovidius, Seneca, Martialis, básníci pozdního Říma, Hostina Cyprianova, irskolatinská poéma Hisperica famina. Není v nich sice jednota vyložené látky, ale zato jednota způsobu výkladu –ucelený koncept recepce antických textů, divadelních i nedivadelních. Koncept, který je „divadelní“ – protože v něm jde o „publikum“. Jde v něm o kontakt díla s těmi, kdo ho recipují „tady a teď“. Překlady i komentáře mají proto co nejvíce usnadňovat tento kontakt, tuto recepci. Klíčové jsou přitom tři momenty: 1/ Výběr autorů a textů: Prvotně se Eva Stehlíková zabývá texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ přirozeně největší. Z literárních textů pak volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i opovrhovaný Horatius coby živý komentátor své doby a vypravěč příběhů. Proto zdůrazňuje Eva Stehlíková kupříkladu u Menandra jeho trvalou přítomnost v naší kulturní paměti, trvající skrytě až do současnosti: „Menandra, praotce evropské komedie, dávno známe – viděli jsme přece v divadle Goldoniho, Moliera, Ostrovského, Klicperu. A Menandros znal nás, aniž vytáhl paty z rodných Athén.“ 2/ Aktuálnost překladu: V zájmu čtenářské sdílnosti je nutno odhodit klasickofilologické normy, nebát se „anachronického“ lexika ani rýmu – ani balancování na samé hranici parafráze. Staré filologické překlady tím nejsou odvrženy – ale odkázány do pozice „podstročniků“, informujících o obsahu díla a vytvářejících předpolí k estetickému požitku, jejž mohou zprostředkovat teprve překlady nové. 3/ Literárnost komentáře: Komentář k literárnímu dílu má sám mít literární kvality. Úvod ke svazku Plautových her začíná Eva Stehlíková takto: „Popřejme svobodu své fantazii a představme si, co se stalo i nestalo. Vraťme se časem o více než 2150 let zpátky a přenesme se do Říma, na Palatin. Je teplý dubnový den. Před výstavným chrámem Velké Matky je živo.“ Když pak v oné imaginární scéně z římských her dav hlučí a nedbá začínajícího představení, Prologus je zklidní třemi magickými slovy: „Nesu vám Plauta“: „Stačila tři slova a vypukl nadšený řev. Principál si oddechl. Má je, má v hrsti to vzpurné a vrtkavé obecenstvo, na němž závisí jeho živobytí.“ Teprve po této „povídce“ z prostředí římského divadla následuje „seriózní“ výklad o Plautově o životě a díle, o předdějinách římské komedie a o Plautově „druhém životě“, trvajícím do čtenářovy současnosti. Pokud by se pak zdálo, že tato literární až beletristická stylizace komentářů je daní jejich žánru, totiž jejich určení pro široké, „neodborné“ publikum – budiž upozorněno, že srovnatelnou literárnost si autorka dopřává i v ryze „odborných“ monografiích. Tím dokazuje, že činí nikoliv proto, aby se zalíbila širokému publiku (jako onen prologus, závislý na vrtkavém římském obecenstvu), ale protože je to její vnitřní potřeba: Psát o literatuře tak, že je psaní o literatuře samo literaturou – aniž by se znehodnocoval odborný obsah. Ba, právě v odborných monografiích jako by ještě svobodněji než v úvodech vstupovala do výkladu sama osobnost autorky, její vzpomínky, její zkušenost. V úvodu knihy Divadlo za časů Nerona a Seneky se tak píše: „Tato kniha vznikla v mé mysli jednoho večera počátkem 80. let v pražské Ypsilonce. Hrála se Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (...) v setmělém sále mi najednou vyvstala paralela mezi římským divadlem císařské doby a koncem tisíciletí zcela jasně.“ V knize Co je nám po Hekubě praví přední česká teatroložka s božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života – a pár mých přátel.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Současně však má autorka na vědomí, že její zkušenost není žádný absolutní úběžník, nýbrž jen další bod na linii dějin vnímání: „Současná vize jakési panteatrálnosti a dominující zábavná a estetická funkce a popření funkcí jiných nás sice učí rozumět onomu ´úpadkovému období´, jak bývá divadlo císařské doby dodnes označováno (...), ale současně tu vzniká nebezpečí, že budeme ahistoricky přenášet jevy naší současnosti do minulosti. Na otázku po pravdivosti musíme odpovědět pokorně: Toto je obraz římského divadla, jak jej vidíme na počátku třetího tisíciletí naší éry z města, které leží na území, nazývaném Římany barbaricum.“ Nutno se tedy ptát, jaký je vlastně úhel pohledu této autorky? Pro odpověď nutno jít znovu zpět k historickému kontextu její profesní a lidské dráhy, ke kontextu její generace. Dětský a dívčí čas strávila uprostřed socialistického realismu, v němž byla klasická filologie pěstována jako jakási okrajová kulturní zahrádečka – za podmínky, že na ní nevyroste nic příliš živého. V mládí zažila a prožila pražská šedesátá léta - absurdní divadlo, malé formy a vůbec onu obnovenou avantgardu. Přátelsky se stýkala s řadou divadelníků této doby, zvláště úzce pak s nejvýznamnějším představitelem lyrického dramatu šedesátých let, Josefem Topolem. Toto zázemí zásadně ovlivnilo její „anti-klasickofilologické“ vnímání antiky. Proto pak lze číst mimo jiné její fiktivní manifest neoteriků, psaný uprostřed nudy normalizace, i jako protest ve jménu avantgardy šedesátých let proti nudě staré i nové: „Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle: Pryč s tradicí, která je mrtvá – Ať žije experiment! Pryč s Homérem a jeho římským epigonem Enniem! – Ať žije alexandrijská moderna, Kallimachos a naši řečtí učitelé a přátelé! Pryč s užvaněným a nabubřelým eposem! – Ať žijí malé epické útvary, ať žije lyrika! Pryč s chaosem! – Ať žije kompozice! Pryč s uniformitou římského hexametru! – Ať žijí řecká metra! Pryč s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! – Ať žije učenost!“ Eva Stehlíková nebyla jistě v tomto úsilí o „zdnešnění“ antiky sama na světě. Při pohledu na její odpor k filologické nudě i na její vědomí vlastní časové podmíněnosti nelze nevzpomenout na Nietzscheovu „nečasovou úvahu“ My filologové, končící: „Třem věcem musí rozumět filolog, chce-li prokázat svou nevinu, rozumět – starověku, přítomnosti, sobě samému: jeho vina tkví v tom, že buď nerozumí starověku nebo přítomnosti nebo sobě samému.“ Přímější paralela než k Nietzschemu (na to není Eva Stehlíková dost zuřivá ani dost sebenenávistná) vede k tradici, kterou představují E. R. Curtius a G. R. Hocke. Ne že by se na ně Eva Stehlíková příliš často odvolávala (to se děje jen příležitostně) – ale že její chápání antiky se velmi podobá jejich: v důrazu na kontinuitu kultury od antiky k dnešku, v rehabilitaci literatury pozdní antiky, v docenění antické literární hravosti i v její paralelizaci s moderními literárními avantgardami. V českém prostředí představuje dílo Evy Stehlíkové – ona membra disiecta nenapsaných dějin antické literatury – analogii ke Curtiově Evropské literatuře a latinskému středověku a k Hockeho Manýrismu v literatuře. Je to dílo, jež nabízí rozevření klasické filologie do současné kultury, do jejích formulací otázek „co dělat“, „jak tvořit“ a „jak žít“. Je tudíž ve vnitřní logice práce Evy Stehlíkové, že její takto „rekonstruované“ dějiny antické literatury jsou doplněny i o několik studií o druhém životě antiky v novodobé kultuře. Z autorčiny vůle jde o krajně přísný výbor těchto studií. Dostaly se do něj články o antických motivech v díle Adalberta Stiftera, Karla Čapka, Maxe Frische, Johna Updika a Pera Olova Enquista. Nedostaly se do něj články o týchž motivech v díle Hermanna Brocha či autorkou tolik milovaného Julia Zeyera – ale taková je autorčina vůle. Ani v českém prostředí není dílo Evy Stehlíkové zcela bez kontextu. Za její přímý vzor lze pokládat její učitelku a přítelkyni Julii Novákovou, která prováděla experimenty s antickým veršem (viz její zkrácení Lucretiova hexametru v eposu O podstatě světa o stopu, nebo její překlad Musaiova epyllia Hero a Leandros alexandrinem). Za její vzdálenější vzor lze pokládat klasicky vzdělané avantgardní divadelníky, kteří inscenovali antické hry za použití modernistických postupů – zejména Jiřího Frejku. V Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská měla Eva Stehlíková i v době normalizace několik spřízněných duší, zvláště medievistu Pavla Spunara a Alenu Frolíkovou, s níž spolupracovala na (nedokončeném) projektu výzkumu české literární recepce cest na antická místa. Na scéně překladů a výkladů antických děl v osmdesátých a do velké míry i devadesátých letech však byla Eva Stehlíková fakticky sama, kdo se pokoušel o tuto „jinou“ cestu interpretace. A byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“. Konečně: Pokud tedy Eva Stehlíková píše, že je třeba psát s vědomím, že i my máme své východiště, svůj podmíněný úhel pohledu – přiznávám, že i já mám své východiště, svůj úhel pohledu, z něhož píšu tento doslov k vybraně-sebraným doslovům. Jako gymnazista narazil jsem v písecké okresní knihovně na Catullovy Zhořklé polibky. Už se nedaly nikde koupit, i opsal jsem si je celé a naučil se jim téměř celým zpaměti (a dodnes jsem některé básně nezapomněl). Catullovy – či vlastně Evy Stehlíkové Zhořklé polibky byly knihou, pod jejímž vlivem jsem se rozhodl studovat klasickou filologii. Na studiích klasické filologie narazil jsem jen na klasickofilologickou nudu – a pod vlivem tohoto studia, mimo jiné pod vlivem hysterických reakcí svých tehdejších vyučujících na můj nápad překládat Prudentia, rozhodl jsem se pověsit klasickou filologii na hřebík. Až poté jsme se letmo sešli s Evou Stehlíkovou – k soukromé konzultaci, právě nad oním překladem Prudentia. Až po mnoha letech sešli jsme se k soustavnější spolupráci, ke společné přednášce o pozdně antické literatuře. Až po dalších letech vydal jsem knihu textů o druhém životě antiky s názvem Řecké nebe nad námi a antický košík, druhá část jejíhož názvu byla odvozena z jedné komické epizody z Eckermannových Hovorů s Goethem. A až poté jsem zjistil, že nápad s metaforou „antického košíku“ měla už dříve Eva Stehlíková... A ihned poté jsem si znovu vděčně uvědomil to, co jsem už dávno tušil: Že patřím k těm šťastným, kteří mohou přebírat některé z mnoha podnětů, jež rozesela mezi českou akademickou mládeží napříč obory Eva Stehlíková.   Autor je literární historik.

Čas načtení: 2020-04-28 06:18:11

Zločin na zločinci není zločinem?

Nepřijatelným úkazem v trestním řízení nejsou jen občasné rozsudky nad nevinnými lidmi, ale někdy také znemožnění postihu pachatelů skutečných darebáctví osobitým chováním orgánů činných v trestním řízení, policií počínaje a soudy konče. Malou naději na úspěch mají trestní oznámení, podaná obviněnými proti oznamovatelům jejich trestné činnosti. Většinou skončí přiložením k trestnímu spisu jako podání obhajoby a na jejich prověření nikdy nedojde. Tímto způsobem se často nakládá i s podněty, které sice podává obviněný v neprospěch poškozeného, ale tematicky s projednávanou kauzou vůbec nesouvisí. A ochranou proti takovému postupu není ani předložení trestního oznámení nepříslušnému orgánu, u něhož se nepředpokládá jakýkoli vztah k podezřelému. Tak například pečlivě vypracované oznámení pro praní špinavých peněz, předložené krajskému ředitelství policie v Jihlavě, putovalo na policejní ředitelství ve Zlíně a tam zmizelo jako v černé díře. „Dostanu vás do tepláků“ K odblokování dochází výjimečně a je nutné tomu nějak pomoci. Kdysi jsem sledoval případ policejního operativce, jemuž vyšetřovaný občan slíbil, že ho „dostane do tepláků“, pokud ho nenechá na pokoji, a skutečně dosáhl úspěchu. Nechal se kamarádem – důstojníkem z policejního prezidia – uvést na tehdejší Inspekci ministra vnitra, podal na policistu trestní oznámení kvůli údajnému požadování úplatku za odložení případu a půjčil inspektorům obrovskou částku na provedení předstíraného převodu peněz. Policista se skutečně dostal před soud, kde nakonec vyvázl s podmínkou. Trestní spis „obtěžovaného“ občana ale zůstal založený na věky. Ve vyšetřování se nepokračovalo, ač podezření proti němu bylo důvodné, a určitě bylo na místě prověřování dovést do konce. Úspěšná hrozba „dostáním do tepláků“ měla asi trvalé účinky. Obnovené oznámení proti „obtěžovanému“ skončilo v policistově soudním spisu jako přílohové podání obhajoby, jimž se nikdo nezabýval. V tomto případě zcela výjimečně boží mlýny mlely pomalu, ale přece jen domlely. „Obtěžovaný“, ukolébaný úspěchem, pokračoval v navyklém nezákonném chování a v další kauze si odnesl od soudu vysoký trest, patrně o hodně vyšší než ten, proti němuž se bránil spoluprací s inspekcí. Obtížné bývá vyvolání postihu za hyenismus darebáků, kteří se přisáli na obviněné a pokoušejí se přijít k penězům zneužitím jejich tísně. Základní schéma jejich podvodu je jednoduché: obviněnému nabídnou, že za úplatu vyřeší jeho potíže, přičemž aspoň část zaplacených peněz jim zůstane, i kdyby jejich snaha o pomoc vyzněla naprázdno. Předstírají, že vyplacené peníze použijí jako úplatek pro činitele, kteří mají osud obviněného v rukou. Tento druh hyenismu se uplatňoval již ve spojitosti s žádostmi o milost v době působení prezidentů Václava Havla a Václava Klause. Jejich kanceláře byly otevřené veřejnosti a debata s jejích pracovníky a někdy i s oběma prezidenty o důvodnosti žádostí o milost byla možná. Jako člen spolku Šalamoun jsem se takových vyjednávání několikrát zúčastnil. Dosáhli jsme dokonce i jistých úspěchů, aniž bychom kohokoli uplatili. Na úplatky jsme ostatně neměli prostředky a od podporovaných žadatelů jsme žádné zálohy nevybírali, ani jsme nedostávali odměny za úspěch.   Hyeny, které si na předstíraném podporování žádosti o milost postavily byznys, nic neriskovaly: mohli se skutečně přimlouvat, nikoho nepodplatit a peníze strčit do kapsy, i když zákazník milost nedostal. Nikdo si nikdy nestěžoval, protože doznání k poskytnutí peněz na úplatky by zřejmě mělo pro plátce neblahé následky. O uplácení úředníků Kanceláře prezidenta republiky kolovaly divoké pověsti, ale pokud došlo na jejich prověřování, nikdy se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Policie nebyla úspěšná ani v případě, kdy se omilostněná mladá policistka pochlubila, že jí milost Václava Klause koupil strýc. Netuším, zda se hyeny přiživují i na žadatelích o milost prezidenta Miloše Zemana. Prostor se jim zúžil již tím, že pan prezident zmocnil k předběžnému vyhodnocování žádostí ministerstvo spravedlnosti a celkově svou pravomoc téměř nevyužívá. Ale hyeny by mohla pokoušet skutečnost, že sám prezident ministerstvo spravedlnosti obchází a udělil pár milostí, které jím neprošly a dostaly se na jeho stůl nějakým záhadným kouzlem (korupce za tím jistě nebyla!). Například milost Jiřímu Kajínkovi určitě ministerstvo nedoporučilo. Hyeny nabízejí záchranu Hyeny ale nacházejí prostor k uplatnění i v běžném trestním řízení. Přisají se na obviněného, kterého netěší vyhlídka na pobyt ve státním zaopatření a nabízejí jeho záchranu. Předstírají, že mají osobní vazby na rozhodující osobnosti řetězce trestního řízení, které jim umožňují zbavit jejich oběť strachu o budoucnost. Za záchranu je ale třeba zaplatit, protože policisté, státní zástupci a soudci jsou jen lidé, kteří „nějakou korunou bokem“ nepohrdnou, dokonce bez odměny nehnou prstem. Stíhání hyen není časté. V současné době zpovzdálí sleduji případ, v němž policisté odvedli vynikající práci a pachatelé jsou zřejmě na cestě před soud s naději na vysoké tresty. To je ale spíše výjimka. I když občas vyjde případ zneužití obviněného najevo, neznamená to, že se příslušné orgány vždy samozřejmě pustí do pronásledování hyen. Překážkou je nejčastěji spojení pachatelů s vlivnými činiteli, kteří v jejich úsilí (ať předstíraném nebo skutečném) o záchranu obviněného by mohli sehrát rozhodující roli. Do řízení, v jehož rámci by možná bylo nutné jako podezřelého sledovat a později vyslýchat jako obviněného například předsedu soudu, se obvykle orgány nehrnou. Majestát úřadu odrazuje i lovce lebek. Orgány činné v trestním řízení jsou již několik let obeznámeny se záznamy, jež při jednání s hyenami pořídil obžalovaný, zřejmě oprávněně odsouzený, jemuž se v žádném případě do vězení nechtělo. Postup hyeny je zde přesně popsaný: „dobrodinec“ může za poměrně malé peníze zařídit, aby policie zlikvidovala vyšetřovací spis a oznámila soudu, že na obviněného nic nového nemá. „Zpracovaný“ soudce pak uloží nižší trest. Následně se přiblíží na dosah ruky nárok na podmínečné propuštění, a to se dá také ovlivnit. Za zkrácení pobytu ve vězení by ovšem pan obviněný musel zaplatit velké peníze. Nabízející se holedbal známostí se dvěma předsedy soudů, s vysokým policejním důstojníkem, významným pracovníkem GIBS, se státním zástupcem a dvěma soudci. Všechny má v rukou, čekají s nataženou dlaní a udělají vše, co se po nich žádá. Důvěryhodnost legendě dodával detailními údaji o soukromých setkáních s nimi, jež působí dojmem, že nějaké vztahy s nimi skutečně měl. To ovšem ještě neznamená, že je mohl zneužívat uvedeným způsobem. Pravdu nelze zjistit bez řádného prověření, ale raději ji dosud nikdo nechtěl znát. Znojemský justiční zločin Daleko drzejší a o to lépe chráněná byla dvojice mužů, kteří oslovili trestně stíhaného věřitele a nabízeli mu, že odpuštěním větší části stamilionového dluhu si vyslouží zastavení procesu. Pan obžalovaný je odmítl, ale jeho obhájci je později nechali předvolat jako svědky. Pánové se skutečně dostavili a uvedené jednání doznali. Uvedli i podrobnosti o tom, kdo jim úkol zadal a zmínili se o slíbené milionové provizi. Soudce, jenž za normálních okolností vedl výslech svědků přímo virtuózně, se nepídil, jakým způsobem by mělo dojít k zastavení rozjetého soudního řízení. Státní zástupce setrval v obvyklé pasivitě. Považuji za pravděpodobné, že by pan obžalovaný, pokud by na nabídku přistoupil, přišel o velké peníze, ale jeho trestní řízení by bez ohledu na to proběhlo zcela normálně až do konce. Nevěřím, že by bylo možné rozjeté hlavní líčení zastavit. Čili pánové se vlastně v soudní síni doznali k pokusu o podvod. Nicméně také navodili podezření, byť slabé, že se připravovalo ovlivnění soudního jednání nezákonným způsobem: tak závažné podezření by jistě zasluhovalo prověření. Za pozornost jistě stálo jednání dlužníka. V nejlepším případě nabídkou provize vyvolal pokus o podvod. Ale na místě bylo také podezření, že by skutečně odměnil věřitele za shovívavost nezákonným zásahem do procesu. Nikdo ale nic neprověřoval. Podvod směřoval proti obžalovanému a provizi nabízel pan poškozený. Škodit trestně stíhanému věřiteli není zřejmě hřích. Soudce a státní zástupce se podle jejich nadřízených netečností k doznání podvodníků nedopustili kárného provinění. Zvlášť velké potíže při pokusu o odvetu může mít poškozený „zločinec“, pokud se na něm bezpráví dopustí přímo soudci a státní zástupci. Klasickou ukázkou takového příběhu je kauza, o které několik let píšu a činím i jiné kroky: znojemský justiční zločin. Stal se v roce 2012. Senát předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě na návrh státní zástupkyně Jarmily Goldové nepovolil obnovu procesu nevinně odsouzenému, za jehož domnělý čin byl pravomocně odsouzen skutečný pachatel. Rozhodnutí potvrdil senát předsedy Aleše Flídra Krajského soudu v Brně. Do věci nakonec zasáhl Nejvyšší soud ČR, jenž vyslovil nezákonnost rozhodnutí a nařídil opakování řízení o povolení obnovy. Na konci příběhu byl zprošťující rozsudek. Cesta k němu byla ale dlouhá a o její neúčelné prodloužení se vydatně zasloužila státní zástupkyně Jarmila Goldová. Účinkující v tomto případě jednali vědomě, úmyslně, nezákonně a způsobili škody materiální i nemateriální, navíc uškodili prokazatelně nevinnému. Z pohledu nadřízených měli ale zřejmě na takové jednání samozřejmý nárok. Nenašel se kárný žalobce, který by je poslal před kárný soud. Když marně vypršela objektivní lhůta pro kárné stíhání, došlo na trestní oznámení. Na jejich obranu se pak postupně postavila celá moravská část soustavy státního zastupitelství od Nejvyššího státního zastupitelství až na okresní úroveň. Podání skončilo v archivu příslušného policejního útvaru založeno ad acta. Dohled nad věcí se dostal do rukou věcně a místě nepříslušného okresního státního zastupitelství a tam asi zůstane až do konce světa. Popření principů právního státu Chápu, že policisté nemají v oblibě trestní oznámení, podaná obviněnými. Mnoho z nich je zatíženo subjektivním pohledem předkladatele a nemohou skončit jinak než odložením. Ale i na přípravu odložení je třeba vynaložit čas a energii, které možná chybí při vyšetřování oprávněného podezření. Se stejným pochopením přijímám postoje státních zástupců, kteří v takovém případě ochotně dávají souhlas k odložení případu. Chápat mohu, ale přijmout nemusím. Nepřiznaný leč uznávaný názor příslušníků orgánů činných v trestním řízení, že obviněný nezasluhuje ochranu, je-li sám napaden útokem trestného činu, je ve skutečnosti popřením principů právního státu. I zločinec má právo na ochranu své osoby proti napadení, a orgány činné v trestním řízení mají morální povinnost mu pomoci. Přimlouvám se za opuštění praxe, v které se vůbec neprověřuje podezření na trestný čin, podané obviněným. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-17 13:36:06

Čínská zkušenost s koronavirem: od Wu-chanu k pandemii

Stejně jako každá nová závažná nemoc zasahující značnou část populace, je COVID-19 předmětem intenzivního vědeckého výzkumu, občanských a politických reakcí, mediálního zájmu a nesčetných dalších diskusí, které se snaží zjistit o nemoci a jejím šíření co nejvíce informací. „Souhlas a přitakání – čím se od sebe liší? Dobré a zlé – jaký je mezi nimi rozdíl? Avšak: čeho se lid hrozí, Toho se nelze nehrozit.“ Lao-c’, O tao a ctnosti (překl. B. Krebsová, DharmaGaia, Praha 2003, s. 69). Nemoc způsobená novým koronavirem (SARS-CoV-2) byla oficiálně poprvé identifikována v čínském městě Wu-chan s 11 miliony obyvatel v provincii Chu-pej v prosinci 2019 a pojmenována Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako COVID-19 v únoru 2020. Počátek a původ nemoci jsou stále předmětem vědeckého výzkumu. Rostoucí křivku zasažených virem se v Číně podařilo stabilizovat ve druhé polovině února 2020 s uváděnými údaji mírně nad 80 tisíci infikovanými případy a počtem obětí přes tři tisíce osob. Ke 13. dubnu bylo uváděno celosvětově více než 1,9 milionu nakažených a více než 119 tisíc obětí, z toho v Číně bylo hlášeno registrovaných 82 160 nakažených a 3 341 obětí (www.worldometers.info/coronavirus/). Největší výpovědní hodnotu mají tato čísla hlavně vzhledem k možnosti sledovat vývojové trendy a porovnávat metody výpočtů, ať už v národním rámci či v globální komparaci. Zjišťování, kolik lidí má nemoc bez příznaků, se stává předmětem výzkumu v řadě zemí světa a bude záležet na míře testování, úspěšné identifikaci a registraci postižených. Antivirová opatření Koronavirová pandemie je závažný problém, jenž vyžaduje respekt k lidským životům a snahu o omezování projevů paniky, běžných sporů a xenofobních a rasistických projevů. Vzhledem k záplavě často protichůdných mediálních informací je vhodné nejprve popsat stručně jednotlivé realizované klíčové organizační kroky podle hlavních dostupných zdrojů, což přinejmenším umožňuje mapovat sled přijatých opatření. Jelikož byla nemoc čínskými lékaři identifikována jako dosud neznámá choroba s příznaky podobnými chřipce či zápalu plic, vyžádala si nejprve určitý čas pro její přesnou detekci a potvrzení. V prosinci došlo k prvním upozorněním na podezřelé výskyty a na polemiku o tom, zda se jedná o novou nemoc a jak je nebezpečná. Nastala šetření různých případů a následně byly tři případy nemoci oficiálně zkoumány oddělením respirační a kritické péče v nemocnici provincie Chu-pej pro integrované tradiční čínské a západní lékařství. Epidemiologická vyšetření byla nemocnicím a střediskům pro kontrolu a prevenci nemocí v městě Wu-chanu a v provincii Chu-pej nařízena od 29. prosince 2019. Městský zdravotnický výbor ve Wu-chanu vydal urgentní oznámení o léčbě pneumonie neznámé příčiny 30. prosince, přičemž tím byly zahájeny práce odborníků z dalších oblastí. Světová zdravotnická organizace a různé země začaly dostávat pravidelné informace od 3. ledna 2020 včetně evropských zemí a USA. Poté 7. ledna čínské zdravotnické instituce potvrdily, že nový koronavirus byl spojen s případem na trhu ve Wu-chanu. Čínské centrum pro kontrolu a prevenci nemocí oznámilo pět celých genomových sekvencí nového koronaviru Světové zdravotnické organizaci a dalším zájemcům na webových stránkách 11. ledna. Virus se dostal do dalších zemí, například první oficiálně potvrzený případ COVID-19 v USA byl zaznamenán 20. ledna. V Číně se postupně činila různá antivirová opatření a 23. ledna bylo zcela uzavřeno město Wu-chan s přísnými opatřeními. Přestože jsou udávány ještě další různé údaje, nemění podstatně základní časový vývoj událostí včetně skutečnosti, že oproti Číně, v níž epidemie propukla, měly evropské země, USA a další země výhodu, že se jim dostalo informací o problému předem. Nicméně vždy budou existovat vzájemné požadavky zemí, aby se informovaly lépe a více, což je možné oboustrannou spoluprací vylepšovat. Nejde však pouze o informace ale hlavně o vzájemnou pomoc při zachraňování životů a zdraví lidí. Globální pandemie Souhrnně lze říci, že zásadní opatření byla přijata v lednu 2020 poté, kdy se postupně ukázaly odlišné závažné příznaky a schopnost nemoci se v lidské populaci rychle šířit (virulence). Když nemoc začala postihovat stále více osob, byla zavedena restriktivní opatření zamezující přenosu viru a město Wu-chan a okolní tři města v provincii Chu-pej byla uzavřena. Zároveň s rychle narůstajícím počtem případů byla posílena zdravotnická infrastruktura intenzivní výstavbou několika specializovaných nemocnic a povoláním zdravotníků, hygieniků, dobrovolníků, policie a armády. Nešťastný byl ale souběh s tím, že Wu-chan před uzavřením opustilo mnoho lidí. Jak potvrdila Světová zdravotnická organizace, Čína poskytla odborníkům z celého světa velké množství odborných informací a zkušeností včetně popisu genomu koronaviru, který je důležitý pro vývoj vakcíny. Mezitím se však nákaza rozšířila do mezinárodního prostoru (asijských zemí, Evropy, na Blízký východ, USA ad.), kde způsobila řadu reakcí: od počáteční přezíravosti k panice, od přijetí přístupu divokého „promořování“ s cílem získat „kolektivní imunitu“ přes řízené zmírňování postupu (mitigation) až po aktivní potlačování (suppression) spojené se snahou nepřetížit zdravotnický systém i možnosti dané společnosti a omezit a oddálit šíření viru, než bude dostupný lék a vakcína. Jelikož byla Čína první zemí, v níž se koronavirus rozšířil, volba čínských antivirových opatření sloužila jako model, který byl vystaven testu, zda uspěje, nebo ne. Ostatní země se mohly mezitím částečně připravit na šíření viru a rozhodnout se pro vhodná opatření. Čínská vláda přijala velmi restriktivní opatření včetně domácí karantény, povinného nošení roušek a respirátorů, zavření obchodů, zastavení části průmyslové výroby apod. Čína, podobně jako řada dalších zemí ve východní a jihovýchodní Asii, má zkušenost s nebezpečnými nemocemi z dávnější minulosti i z nedávné doby. Jestliže se epidemie ve středověku šířily z Číny směrem do Evropy (a naopak) často celá léta, pak v současné době, kdy je svět propojen díky vysoké mobilitě osob, mezinárodnímu obchodu a obecně celosvětové provázanosti, nastává šíření nemocí v řádu dní až týdnů. Je patrné, že východoasijské země byly na epidemii lépe připraveny než Evropa nebo USA i v důsledku předchozí zkušenosti především s nemocí SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, syndrom náhlého selhání dýchání, v letech 2002–2003) způsobenou také virem ze skupiny koronavirů (zasáhla téměř deset tisíc lidí se smrtností přibližně 10 procent). Tyto země se s epidemií zatím relativně úspěšně vyrovnávají díky vládním opatřením, organizovanosti velkého množství lidí, disciplíně a pochopení mechanismů šíření nemoci, a to v některých případech i bez plošné karantény doprovázené výrazným pozastavením veškerého života i celé ekonomiky. V Evropě a Severní Americe byly SARS, ebola, virus zika a jiné nakažlivé nemoci brány spíše jako vzdálené nemoci. Čína a další východoasijské země patrně dokázaly využít nových digitálních technologií pro monitoring a šíření nemoci. To jim umožnilo cílenější boj s nemocí. Co se týče USA, Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí a velvyslanectví USA vydaly 7. ledna oznámení, aby lidé necestovali do Wu-chanu, tj. třináct dní před oficiálním oznámením prvního případu koronaviru v USA. Na konci února hodnotil prezident Trump riziko nemoci pro USA stále jako nízké a ještě v březnu byl optimistický. Koronavirus, rasismus a ideologická válka Koronavirová pandemie se stala rovněž podnětem pro vznik několika hypotéz, případně až sporných dohadů. Podle jedné z nich virus pochází z wu-chanských laboratoří. Podle jiné dle informací CNN jde o virus spojený se sportovci americké armády na sportovních armádních hrách ve Wu-chanu v říjnu 2019. Zatím je však většinou přijímán vědecky podložený názor, že koronavirus prošel přirozeným evolučním vývojem a nebyl vytvořen uměle v laboratorních podmínkách.   S expanzí nákazy se projevují i snahy využít epidemii pro rozpoutání ideologické války. Zaznívají označení jako „čínský virus“, kdy se projevují xenofobní a rasistické předsudky a vyvolávání nenávisti a násilí vůči lidem z Číny a Asie obecně, jak ukázaly nedávné případy v Evropě i USA. Pandemie ale může zasáhnout každého a nezná etnika nebo hranice. Světová zdravotnická organizace už v roce 2015 a letos opět důrazně doporučila nespojovat konkrétní nemoc s nějakou lokalitou, zemí nebo regionem, protože to vede ke stigmatizaci a obviňování komunit daných oblastí, ačkoli se každý může stát jejich obětí. V této souvislosti je třeba naopak ocenit zásilky pomoci s antivirovými pomůckami, které zasílají různé země. Deglobalizace nebo počátek lepší planetární spolupráce? Náhlé zastavení nebo utlumení masivních toků lidí, zboží a na druhou stranu zrychlení digitalizace, přenosů informací a komunikačních dovedností, elektronického obchodování (e-commerce), práce na dálku apod. vyvolává v Číně i v dalších zemích světa řadu otázek po důsledcích těchto efektů. V různých zemích mohou o práci přijít patrně desítky až stovky milionů lidí. Pravděpodobné budou dočasné deglobalizační trendy, v některých odvětvích může dojít ke zdravé relokaci a posílení místních komunit, nicméně stále bude svět velice globální v porovnání se stavem například před čtyřiceti ale i dvaceti lety. Bez celosvětové spolupráce nebude možné účinně čelit planetárním problémům a rizikům – včetně epidemií a pandemií. Pandemie koronaviru je závažným globálním problémem, který se týká života, bezpečnosti a zdraví všech lidí.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-05 11:20:11

Kauza Čapí hnízdo vstoupila do roku 2020

V pátek 3. ledna oznámily sdělovací prostředky, že státní zástupce Jaroslav Šaroch nepožádá znovu Poslaneckou sněmovnu o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání, protože pouze pokračuje řízení, k němuž jej již jednou vydala. Můžeme to vzít jako podnět k ohlédnutí za dosavadním vývojem případu a k vyhodnocení výpovědí, jež z něj vyplývají o politických poměrech a úrovni právního prostředí státu. Kauza členů nejmocnější rodiny v zemi by nepochybně byla nejvýznamnějším procesem roku, kdyby se dostala před soud. Ale i v době přípravného řízení nadělala spoustu zbytečného rámusu. Načasování jejího zahájení nasvědčuje tomu, že jde o účelovou akci, určenou k ovlivnění volebních výsledků v neprospěch hnutí ANO a Andreje Babiše osobně. Námětu se zmocnili Babišovi odpůrci, kteří výzvami k jeho rezignaci dali najevo, že nectí presumpci neviny, jež je úhelným kamenem trestního práva. Nedbání presumpce neviny Opoziční poslanci si stěžovali, že Andrej Babiš zatěžuje svými problémy parlament, protože se jimi musí stále zabývat. Neříkali ale, že se jimi zabývají rádi, z vlastní iniciativy, a proto, že se jim to hodí. Hlásali, že pro politiky platí presumpce viny a ve vyspělých zemích trestně stíhaní politici odstupují okamžitě. Mají pravdu dnes již jen částečně, protože případů neodstoupivších politiků je ve světě více, ale klíčové je slovo „vyspělé“. Dalo by se namítat, že ve „vyspělých“ zemích se asi nedostávají nevinní lidé do vězení tak často, a tak snadno jako u nás. V našich podmínkách by ukvapená rezignace mohla způsobit zbytečné zmarnění výsledků dlouholetého úsilí obviněného o vybudování jeho postavení. Názorným příkladem budiž Alena Vitásková, která byla během svého trestního stíhání vystavena tlaku, aby opustila funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a nakonec po šesti letech trestního stíhání a navzdory nevůli nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dosáhla zproštění obžaloby. Kdyby vyhověla tlaku odpůrců, dnes by mohla rezignace pouze litovat. Nedbání presumpce neviny vedlo k masovému tlaku na veřejné mínění politickými akcemi a aktivitami některých novinářů, což nakonec mělo jen mizivý vliv na voliče, ale lze je chápat také jako tlak na nezávislé myšlení orgánů činných v trestním řízení. Dopouštěli se ho stejní lidé, kteří v jiných souvislostech předstírají obavy o nezávislost státního zastupitelství a soudů a dovolávají se rezignace ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která má v jejich očích být pojistkou proti postavení Andreje Babiše před soud. Zneužití orgánů činných v trestním řízení k účelovému trestnímu stíhání, jímž se mají řešit politické problémy, a nedbání presumpce neviny jsou příznakem nízké úrovně právního prostředí. Platí to bez ohledu na to, jak kauza Andreje Babiše nakonec dopadne. V čem je omezena nezávislost státních zástupců? V roce 2019 konečně vypluly na denní světlo aspoň základní výsledky neveřejného přípravného řízení. Státní zástupce Jaroslav Šaroch trestní stíhání mocné rodiny překvapivě zastavil a jeho rozhodnutí potvrdil městský státní zástupce Martin Erazim. Nepříjemnou okolností byl předčasný únik informace o změně právního názoru Jaroslava Šarocha těsně před vydáním rozhodnutí. Následovalo přezkoumání usnesení o zastavení trestního stíhání nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše, ale ve vztahu k jeho osobě a k Janě Mayerové usnesení o zastavení trestního stíhání zrušil. Z tohoto vývoje vyplývá několik poučení. Především je zřejmé, že Pavel Zeman, jinak zapálený bojovník za prohloubení nezávislosti státního zastupitelství, je ve svém rozhodování naprosto nezávislý, neovlivněný obavami z jakýchkoli nepříjemností kvůli rozhodnutí znova vystavit mocného Andreje Babiše trestnímu stíhání. Nepřekvapuje mě to, protože podle mých praktických zkušeností je současnou právní úpravou a praxí nezávislost státního zastupitelství a státních zástupců zabezpečena tak dobře, že pokleslí jedinci si mohou dovolit poškozovat občany neetickým a nezákonným jednáním bez obav, že by jim za to hrozil postih. V každém případě charakterově pevní státní zástupci mohou konat své povolání zcela v souladu se svým svědomím. Lidé křivých povah budou náchylní k podléhání různým tlakům, i kdyby nakonec moc zákonodárná vyhověla požadavku na ústavně-právní odloučení státního zastupitelství od moci výkonné. Pokud si „mesianisté“ mezi politizujícími státními zástupci myslí, že to je jinak, měli by konečně národu prozradit sladké tajemství, v čem, jak a kým je jejich nezávislost omezena. Významnou zajímavostí odůvodnění rozhodnutí Pavla Zemana je znevažující hodnocení výsledků práce policejního vyšetřujícího týmu a dozorového státního zástupce, jež podle jeho mínění neumožňují po dlouhém vyšetřování ani poslat obviněné před soud, ani jejich trestní stíhání zastavit. Jejich práce tedy byla katastrofálně špatná. Vnucuje se otázka, zda odvádění špatné práce je samozřejmostí, za kterou nikdo nenese odpovědnost. Vím ze zkušenosti, že i lidé, kteří si jsou pevně vědomi své neviny, v průběhu trestního řízení psychicky strádají a žijí v obavách o svou budoucnost, protože nevina není zárukou zprošťujícího rozsudku. To je důvod, proč by špatná práce orgánů činných v trestním řízení neměla procházet jejím vykonavatelům jako samozřejmost. Také je namístě pochybnost, zda je moudré ponechat dokončení trestního stíhání v rukou dozorového státního zástupce, který dovedl vyšetřování k tak hanebnému výsledku. Zprošťující rozsudek by Andreji Babišovi přinesl obrovský politický zisk Pozoruhodná je ovšem skutečnost, že bez ohledu na chatrnost výsledků vyšetřování Pavel Zeman potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše. Je to překvapivé, protože všichni byli členy společnosti Čapí hnízdo a někteří zasedali ve statutárních orgánech, takže nesou obecnou odpovědnost za vyžádání dotace – zatímco Andrej Babiš po formálně právní stránce neměl se společností Čapí hnízdo nic společného. Rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je formálně rovnocenné pravomocnému zprošťujícímu rozsudku a nelze je zvrátit. Nezbývá, než je bez pochybností přijmout, ale pak znova vystupuje do popředí otázka odpovědnosti orgánů činných v trestním řízení: způsobily závažnou újmu osobám, jejichž trestní stíhání nejvyšší státní zástupce zastavil čili je nepřímo označil za nevinné. Samozřejmě mají nárok na finanční odškodnění, ale psychické utrpení nelze penězi zhojit. Podtrhuji, že kritickým vyjádřením k současnému stavu trestního stíhání nezaujímám postoj k otázce případné trestní odpovědnosti obou obviněných za vyžádání dotace, protože neznám obsah sdělení obvinění, ani autentické texty usnesení o zastavení a obnovení trestního stíhání. Nemohu ani posuzovat, zda si orgány činné v trestním řízení vedly při vyšetřování korektně, protože o jejich postupech nic nevím. Mediální zprávy ani listiny se začerněnými plochami nejsou dostačujícím podkladem pro posuzování viny. Na okraj poznamenávám, že trestní stíhání Andreje Babiše & spol. díky častému omílání námětu již nemá pro nejširší veřejnost příchuť senzace. Pro štvavé kampaně jeho protivníků je vděčnějším námětem jeho údajný střet zájmů, k němuž se přesunul i zájem veřejnosti. Pro odpůrce Andreje Babiše přišlo téma střetu zájmů jako na zavolanou, protože trestní řízení v roce 2020 nejspíš dospěje k definitivnímu závěru a do voleb je ještě daleko. Neočekávám v tomto směru žádné senzace. Postaví-li Jaroslav Šaroch oba obviněné před soud, z počátku to bude veřejnost zajímat, Andrej Babiš nebude chodit do soudní síně a zájem brzy opadne. Pro obviněné bude soudní řízení nepříjemné, ale co přežila Alena Vitásková, přežijí také. A Andreji Babišovi může případný zprošťující rozsudek přinést obrovský politický zisk. Naproti tomu případné usnesení o opakovaném zastavení trestního stíhání by znova přezkoumal Pavel Zeman, ale nejspíš by je tentokrát nezrušil. Protivníkům Andreje Babiše by nezbylo než chvíli rebelovat, ale pak na věc zapomenout, protože zvrácení rozhodnutí nejvyššího státního zástupce není proveditelné. Na rozdíl od zprošťujícího rozsudku by se zde nedal očekávat žádný politický zisk. Naopak je nebezpečí, že by se našli lidé, kteří by uvěřili, že celý sled událostí od náhlé změny právního názoru Jaroslava Šarocha přes dvojí zastavení trestního stíhání až k definitivnímu souhlasu Pavla Zemana se zastavením je předem domluvená hra, ve které se nezávislí státní zástupci podrobili poučce, podle které svoboda je správně pochopená nutnost. Víra v nezávislost státních zástupců by dostala ránu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-14 08:38:47

Nezastavitelný justiční ping pong

V článku Sedm rozsudků nestačí z 25. května 2020 jsem se zabýval závěrem sedmého kola trestního řízení, v němž státní zástupce a odvolací senát donekonečna pronásledují tři obžalované, podnikatelku E. R. a úředníky ministerstva zahraničí M. S. a V. M. (oba dlouhodobě v postavení mimo službu). Včetně přípravného řízení jejich stíhání probíhá od března 2011 a nalézací soud dříve vydal šest zprošťujících rozsudků, jejichž osud se opakoval: vždy se odvolalo Státní zastupitelství pro Prahu 1 a odvolací senát Městského soudu v Praze předsedkyně Jaroslavy Liškové mu vyhověl vrácením věci nalézacímu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Nevadilo, že si senát v průběhu „boje“ vysloužil napomenutí pro nedostatečnou znalost spisu. Nevadilo ani, že samo ministerstvo se necítí poškozeno, nepřipojilo se s nárokem na náhradu škody a jeho generální inspekce tvrdí, že se žalovaný skutek nestal. Škoda měla činit 1,450 milionu korun. Kolik už stálo trestní řízení, není známo. Po třetím zprošťujícím rozsudku senátu Heleny Králové odvolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu nařídil změnu složení senátu. Další změny v přidělení případu pak proběhly z přirozených důvodů. Prezident mohl řízení zastavil abolicí Zatímco tři postupně se střídající senáty nalézacího soudu kladly žalobci a odvolacímu senátu odpor, trvajíce na nevině obžalovaných, čtvrtý předseda senátu, sice šikovný, ale nepříliš zkušený soudce Lukáš Svrček (promoval v roce 2013 a soudcem je od roce 2018) překonal své zkušenější předchůdkyně a poradil si novátorským způsobem ve stylu „chytré horákyně“: nikomu zcela nevyhověl, ale také zdánlivě neuškodil a patrně se domníval, že si nikdo nebude stěžovat či se odvolávat a jeho rozhodnutí tak bude posledním zastavením na křížové cestě. Podnikatelku E. R. shledal vinnou v jednom bodě obžaloby, ale neuložil jí trest a stíhání obou úředníků zastavil pro promlčení. Hypoteticky škodu přece jen způsobil: obžalovaní nemají za těchto okolností nárok na náhradu škody za nekonečné řízení. Záměr mu ale nevyšel: nepravomocně odsouzení nejsou s jeho rozhodnutím spokojeni. Paní podnikatelka podala do rozsudku odvolání a oba úředníci na místě odmítli zastavení trestního stíhání, takže soud bude muset v řízení pokračovat. Avšak spokojen opět není ani státní zástupce Jan Lelek, který podal stížnost proti zastavení trestního stíhání obžalovaných úředníků z důvodu promlčení. Ping pong tedy pojede dále, jen obžalovaní budou nadále postupovat v oddělených soudních řízeních. Toho mohli být všichni ušetřeni, kdyby prezident republiky po šestém rozsudku řízení zastavil abolicí. Po seznámení s písemným vyhotovením rozsudku nad paní E. R. a usnesení o zastavení stíhání obou úředníků jsem se rozhodl vrátit se k průběhu sedmého kola „ping pongu“ ještě jednou. Můj zájem posílila stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obou úředníků. Před vyjádřením k sedmému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 se ale musím omluvit čtenářům za filipiku proti ministerským úředníkům kvůli sdělení o zamítnutí žádostí o milost pro všechny tři obžalované, které přišly do mé datové schránky vpředvečer zahájení sedmého kola „ping pongu“. Svým provedením jsou rozhodnutí ukázkou úřednického šlendriánu: nejsou datovaná a neobsahují žádný údaj o žádostech, ke kterým se vztahují: kdy, kdo a pod jakým číslem podal žádost. Domníval jsem se, že došlo k záměně podnětu ke stížnosti pro porušení zákona za žádost o milost. Ministerstvo spravedlnosti jsem nikdy o milost nežádal, ač vím, že se žádosti mají podávat jeho prostřednictvím. Dodatečně jsem zjistil, že jsem se částečně mýlil. Ministerstvo jsem skutečně neoslovil. Ale v roce 2018 jsem získal úřední informaci, že prezident republiky sice přenesl pravomoc k vyhodnocování žádostí o milost na ministerstvo spravedlnosti, ale sám ji obchází a občas udělí milost, aniž by žádost ministerstvem prošla. V téže době pan prezident projevil nelibost nad délkou trestního řízení. Napadlo mě, že to jsou příznivé okolnosti pro úspěch žádosti o zastavení „ping pongu“ abolicí: 23. října 2018 jsem podal žádost a pokusil jsem se ji doručit přímo na prezidentův stůl. Avšak bdělému oku ředitele právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václavu Pelikánovi neunikla a již 25. října jsem obdržel vyrozumění o postoupení na ministerstvo spravedlnosti. Vzal jsem na vědomí ztroskotání a na celou věc jsem zapomněl. Skutečnost, že ministerstvo spravedlnosti potřebovalo na zúřadování zamítnutí žádostí čas od 25. října 2018 do 9.března 2020 je ale vskutku fascinující.  Byl to je výlet? Nyní se vracím k výkonům státního zástupce a předsedy senátu v sedmém kole, a zvláště v písemném dotváření jejich vystoupení v soudní síni. Je pozoruhodné, že Jan Lelek byl v závěrečné řeči poměrně smířlivý. Zdůraznil dokonce, že toto řízení je svým průběhem nestandardní a jeho délka má nepříznivé dopady do životů obžalovaných. Nicméně poukázal na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který opakovaně vracel věc na 1. stupeň, aby se řádně vypořádal s důkazy a nebagatelizoval je čili protahování řízení je podle jeho názoru výlučně zaviněno nedostatečností výkonu soudu 1. stupně. Velmi podrobně pak probral údajná provinění jak paní obžalované, tak obžalovaných úředníků, kteří je nezjistili a připustili proplacení nákladů na neuskutečněné operace. Jeho závěrečná řeč byla pozoruhodná z hlediska proporčního. Podle mého laického názoru klíčovou otázkou tohoto řízení je posouzení činnosti paní obžalované E. R., která měla vykonat pro ministerstvo zahraničí náborové cesty. Podstatné je zkoumání, zda naplnila po věcné stránce smlouvy a zda správně vyúčtovala náklady. Pokud by toto bylo v pořádku, nebylo by co řešit. Ale žalobce této části obsahu trestního řízení věnoval jen pár minut a cestou zlehčování provedených důkazů nakonec dospěl k závěru, že paní obžalovaná sice odletěla do Asie, ale pro naplnění smluv tam nic neudělala. Lze tomu rozumět i tak, že si dle pana státního zástupce udělala za peníze ministerstva výlet. Protože byla v jiné věci odsouzena za podvod a jsou na místě úvahy o uložení souhrnného trestu, vzhledem k časovému odstupu navrhl, aby v tomto bodě byla sice shledána vinnou, ale aby soud upustil od uložení souhrnného trestu. Soud mu zcela vyhověl. Na okraj jako laik dodávám, že mám vlastní zkušenost z náborové cesty, které jsem se zúčastnil jako stážista ve velké zahraniční veletržní firmě: náborové činnosti jsou takřka „neviditelné“: jde o řadu návštěv a schůzek, které probíhají mimo pozornost médií, ale jejich vliv na účast zahraničních hostů na akci, na kterou „náboráři“ zvou, může být až překvapivě silný. Ostatně na jiných místech ve spisu se hovoří o zásluze paní obžalované na úspěchu Česko-asijského obchodního fóra, a vnucuje se tak otázka, jak tam účastníky přilákala, když byla v Asii jen na výletě. Naproti tomu podstatnou část závěrečné řeči Jan Lelek věnoval hodnocení administrativních úkonů obžalovaných. Prokazoval, že to či ono neměli udělat nebo udělali špatně či vůbec, při čemž opačný názor generální inspekce ministerstva zlehčoval. Jevilo se mu jako samozřejmé, že prokázané administrativní pochybení má povahu nezákonného jednání. Chyby, jichž se měli úředníci dle jeho mínění dopustit, hodnotil jako úmyslné jednání. Přihlédl k délce řízení, nicméně mínil, že pro upuštění od potrestání nejsou podmínky a navrhoval uložení nízkých podmíněných trestů. Zvažoval ale i možnost, že soud může dospět k názoru, že došlo pouze k nedbalostnímu jednání a v tom případě by bylo na místě trestní stíhání zastavit. Nebyl to alternativní návrh, ale znělo to jako náznak, že takové řešení v rozsudku by pan státní zástupce toleroval. Následně mimo soudní síň ale přitvrdil: proti zastavení trestního stíhání podal stížnost. Jinak se jeho stížnost obsahem a myšlenkami neodlišuje od příslušné části závěrečné řeči. Rozsudek vzbuzuje údiv  Rozsudek nad obžalovanou E. R. v některých částech vzbuzuje údiv. Hned v odst. 2 odůvodnění soudce Luboš Svrček „vyvrací nepravdy“ šířené obhajobou a doslova uvádí, že „není pravdou, že by tímto rozsudkem rozhodoval již čtvrtý senát, a to na základě pokynu odvolacího soudu.“ Je holou skutečností, že předcházejících šest rozsudků postupně vynesly tři senáty, takže senát předsedy Luďka Svrčka je čtvrtý. Nástup druhého senátu si vynutil odvolací soud, když nařídil nové projednání věci ve změněném složení senátu. Další změny senátů jsou výsledkem personálního vývoje soudu: jedna předsedkyně senátu odešla do důchodu, další na rodičovskou dovolenou a jako na čtvrtého se usmálo štěstí na předsedu Luďka Svrčka. Nesetkal jsem se nikde s tvrzením, že předání věci třetímu a čtvrtému senátu bylo výsledkem zásahu „vyšší moci“. Neobvykle vysoký počet prvostupňových rozsudků určitě souvisí s tvrdošíjností jak odvolacího, tak nalézacího soudu. Na straně Městského soudu v Praze stál tvrdošíjně na svém jediný senát, v němž po odchodu „poslední Havlovy soudkyně“ Evy Burianové došlo k obměně. Zůstala ovšem předsedkyně Jaroslava Lišková. Četl jsem všechna jeho usnesení a jako laikovi se mi zdá, že se nijak nevyvíjela. Výtky nalézacímu soudy a ukládaná opatření měly ustálený charakter: nejméně část z nich byla obecná, nekonkrétní a nebylo jasné, jakým způsobem by je měl nalézací soud naplnit. Četl jsem také všechny rozsudky. Jsem dalek tvrzení, že všechny byly formulačně bezvadné, ale z vyhodnocení celého souboru je zřejmé, že nalézací soud se snažil vyhovět právním názorům odvolacího soudu, vylepšoval formulace, doplňoval dokazování a snažil se prohloubit argumentaci. V zásadě se ale tři na sebe navazující senáty držely přesvědčení o nevině odsouzených. Okolnost, že závěry senátu předsedy Luďka Svrčka se zásadně odlišují od šesti rozhodnutí tří předcházejících senátů i od názoru generální inspekce ministerstva zahraničí, by měla přimět odvolací soud k opatrnosti v rozhodování. Z vyhodnocení svědeckých vystoupení v rozsudku mám jako laik nepříjemný pocit, že jsem slyšel nebo četl výpovědi úplně jiných svědků než pan předseda a mám proto od něj zásadně odlišný názor na „výlet“ paní obžalované do Asie. Vyděsil mě odst. 100 odůvodnění, z něhož pan předseda vyvozuje, že paní obžalovaná nevyúčtovala řádně své výlohy, a navíc zřejmě účtovala ministerstvu náklady také na své soukromé akce. V její neprospěch působí silným dojmem tvrzení o výskytu faktury na 60 tisíc USD, která údajně nemá náležitosti, obsahuje nesprávné údaje, není jasné, zda souvisí s plněním smluv mezi ministerstvem a paní obžalovanou, a dokonce chybí doklad o jejím proplacení. Tato informace je jednoznačně nepravdivá. Obhajoba reagovala na obsah odst. 100 prohledáním spisu. Jeho výsledkem je vyvrácení tvrzení rozsudku o podezřelosti faktury na 60 tisíc USD. Navíc se ve spisu našla obálka s vyznačeným číslem listu, která měla obsahovat několik desítek listin, ale ve skutečnosti je prázdná. Povede-li odvolací řízení nepodjatý senát, bude se muset vypořádat s rozpory mezi dokazováním a závěry rozsudku a nebude to mít jednoduché.   V usneseních, jimiž senát Luboše Svrčka zastavil trestní stíhání obžalovaných úředníků, se argumentuje promlčením skutku. Je to výsledek úvahy o nadměrné délce řízení a nedbalostní povaze jednání úředníků.  Náklady na řízení už asi přesáhly výši možné škody Ani státní zástupce Jan Lelek, ani předseda senátu Lukáš Svrček nemají žádnou zkušenost s fungováním rozsáhlého aparátu, jakým je ministerstvo, přesto vědí lépe než obžalovaní a s nimi i generální inspekce ministerstva, že žalované administrativní postupy jsou vadné a navíc protizákonné. Mají asi pravdu v tom, že rozdělení projektu náborových cest obžalované E. R. do tří smluv je jakýmsi úskokem, kterým se mělo usnadnit jeho schválení. Ale s přihlédnutím k zásadě, že trestní řízení je „ultima ratio“, není zcela jisté, že takové jednání nezasluhuje jinou odvetu než trestní stíhání. Objektivní vyhodnocení skutků obžalovaných je ovšem ztíženo tím, že se vztahují k přípravě Česko-asijského obchodního fóra, které probíhalo v letech 2007–2008, za jehož úspěch byla obžalovaná E. R. odměněna zvlášť. Časový odstup klade mimořádné nároky na paměť svědků, kteří před soudem vypovídali o událostech z dávné doby. Mám obavy, že náklady na „sedmikolové“ soudní řízení přesáhly hranici škody 1,450 milionu Kč, pokud ovšem škoda vůbec vznikla. Úloha nepodjatého odvolacího soudu bude za daných okolností nezáviděníhodná. Laskavého čtenáře upozorňuji, že můj pohled na tento případ je skepsí laika čili nevyvrací správnost sedmého rozsudku ani stížnosti státního zástupce. Rozhodující bude názor odvolacího soudu. Opět jako laik ale soudím, že by jím neměl být senát Jaroslavy Liškové, a možná by se té cti měl vzdát celý Městský soud v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-15 09:07:53

Ke kauze Čapí hnízdo: měli bychom prosadit odpovědnost soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí

Vnímání zprávy o zastavení trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo médii hlavního proudu a politiky stále ovlivňuje fascinace osobností Andreje Babiše a nezpůsobilost uvědomit si odlišnost jeho právního postavení od ostatních obviněných a oddělit od sebe projekt vybudování Čapího hnízda jako takový a možné podvodné nebo neetické jednání při vyžádání dotace. Platí to jak pro ty, kteří se těšili, že nesnesitelně úspěšného Vezíra „uvidí v teplácích“, tak pro jeho jásající příznivce. Všeobecný mumraj, který vypukl po zprávě o potvrzení rozhodnutí Jaroslava Šarocha městským státním zástupcem Martinem Erazímem, je předčasný, protože až do rozhodnutí „brněnské sfingy“ Pavla Zemana je každá varianta dalšího vývoje možná. Nicméně stojí za zmínku, že z vyjadřování obou stran je zřejmé, že jim nevadí, že úplnou pravdu o důvodech zastavení se nedozvíme, protože usnesení o zastavení trestního stíhání je neveřejné. Snad nikoho nenapadlo, že zastavením trestního stíhání přišel Andrej Babiš o možnost nasbírat politické body zproštěním obžaloby soudem a veřejnost přišla o možnost na vlastní oči si ověřit, jak to vlastně všecko bylo. Státní zástupce má v nejistotě žalovat. Nejde přece o „obyčejný“ proces, ale o výjimečnou kauzu, jejíž výjimečnost je dána mimořádným společenským postavením okrajového obviněného Andreje Babiše. Z toho pohledu lze rozhodnutí o zastavení trestního řízení považovat za projev neúcty k občanské společnosti, když ovšem taková úcta není pojmem trestního práva. V pátek 13. září zaznělo mnohé, ale asi pouze místopředseda ČSSD Michal Šmarda si všiml lidské stránky zastaveného procesu: nejistota obviněných o dalším osudu je zničující a Andrej Babiš a jeho blízcí v ní žili téměř čtyři roky. A nyní se ukazuje, že to zřejmě bylo zcela zbytečné. Ten prožitek nelze vzít zpět a nelze jej ničím napravit. K tomu je třeba přičíst nemalé výdaje na obhajobu, z nichž případné odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, pokud o ně obvinění pokorně poprosí, v celé výši náklady na obhajobu nepokryje. K tomu je ale třeba říci, že Andrej Babiš a jeho blízcí nejsou jediná takto postižená skupina občanů. A jiní na tom jsou ještě hůř, protože na osvobozující rozhodnutí čekali ve vazbě nebo dokonce ve výkonu trestu. Ze statistického hlediska takových případů není mnoho, ale přesto jsou ostudou státu, který znehodnocují jako místo ke spokojenému lidskému životu. Jsem přesvědčen, a nejsem se svým názorem osamocen, když tvrdím, že by podobných případů ubylo, kdyby jejich původci neměli zajištěnu beztrestnost. Jistě by věci prospělo, kdyby s „pachateli“ v každém takovém případě proběhlo vytýkací řízení, v němž by se analyzovaly příčiny špatných rozhodnutí a případně by odtud mohl vzejít podnět ke kárnému nebo i trestnímu řízení. Mělo by se konat zejména v případech, u nichž došlo k vyplacení odškodnění podle odškodňovacího zákona a stát by měl vymáhat aspoň symbolickou regresní účast původců škody na odškodnění. V tomto ohledu jsem v rozporu s míněním ministryně Marie Benešové, která má obavy, že žalobci by se v obavách z možného postihu mohli zdráhat žalovat, ale namítám, že žádná jiná profesní skupina nemá zajištěnu beztrestnost v případě profesního selhání. Zatím věci stojí tak, že i jednoznačné projevy vůle škodit obviněným se přecházejí bez pozastavení a škůdci pokojně pokračují v navyklém jednání. Jako příklad připomínám „znojemský justiční zločin“. V něm senáty Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně s předsedy senátů Jaromírem Kapinusem a Alešem Flídrem nepovolily v roce 2012 obnovu procesu odsouzenému, když se ukázalo, že trestný čin, za který byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Po zásahu Marie Benešové, tehdejší ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě, Nejvyšší soud ČR rozsudkem rozhodl, že senát Aleše Flídra porušil zákon v neprospěch obviněného a přikázal nové projednání žádosti o povolení procesu. Po dalších pěti letech pak padl pravomocný zprošťující rozsudek. Soudce, kteří takto hrubě šlapali po právech obviněného, se nepodařilo v objektivní procesní lhůtě dostat před kárný soud a pozdější pokus o jejich trestní stíhání zmařili státní zástupci. I když si jsem vědom přísloví, že „po prohrané bitvě je každý frajtr generálem“, nemohu si odpustit názor, že právě v zastavené kauze Čapí hnízdo je na místě položit otázku odpovědnosti za její dlouhý, a nakonec neúspěšný průběh. Kromě dopadu do životů obviněných toto trestní řízení výrazným způsobem ovlivňovalo politickou atmosféru v zemi a dočasně se stalo nástrojem záškodníků, kteří zneužili trestního práva k pokusu o revizi výsledků voleb. Nakonec se ze zveřejněného stanoviska státního zastupitelství dovídáme, že změna právního názoru Jaroslava Šarocha v poslední chvíli, která jej přivedla k rozhodnutí o zastavení trestního řízení, spočívá ve zjištění, že společnost Čapí hnízdo získala dotaci oprávněně. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jako ten příslovečný „frajtr“ si myslím, že toto je záležitost, jejímž objasněním mělo trestní řízení začít. Pokud podle tehdy platných právních předpisů bylo udělení dotace v pořádku, nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení, a pokud přesto zahájeno bylo, je na místě považovat je za nezákonné od samého počátku. Pokud se policisté pod dohledem dozorového státního zástupce několik let drželi víry, že čestné prohlášení žadatelů o povaze společnosti Čapí hnízdo jako o malém či středním podniku je podvodné, pak je na místě otázka, zda jejich názor a nezpůsobilost dozorového státního zástupce odhalit včas jeho mylnost jsou výsledkem nevinného neumětelství nebo záměrného udržování zdroje politického neklidu při životě. Zbytečné trápení předsedy vlády a jeho blízkých nepatřičným trestním stíháním by nakonec mohlo přinést společenský prospěch, pokud by se z něj vyvodilo poznání, že je na místě pokračovat v legislativním ovlivňování vývoje soudů a státního zastupitelství ve směru prosazení odpovědnosti soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí. Na závěr připomínám, že od vypuknutí kauzy Čapí hnízdo jsem držel názor, že zneužití nástrojů trestního práva k nápravě výsledků voleb je neetické a presumpce neviny by měla předsedu vlády chránit před napadáním kvůli jeho postavení obviněného. Soudím, že před soudem by bylo obtížné, ba asi nemožné prokázat Andreji Babišovi subjektivní stránku trestného činu a přímou účast na něm, i kdyby se prokázalo, že dotace byla vylákána podvodně.

Čas načtení: 2022-04-24 10:22:59

Přemítání nad bojištěm I. – o číslech, která je nutné brát s rezervou

Milí čtenáři, je zase čas na „válečný” článek. Tentokrát se mi ovšem roztáhl do takové délky, že bylo nutno jej rozdělit na dvě části. V prvním díle se podíváme na téma čísel, jak se někdy také používají ve válečném zpravodajství … eh, propagandě … eh, zpravodajství. (Hranice je notně neostrá.) Čísla mají na první pohled „tvrdý“ charakter a člověk si je spojuje s takovými vznešenými a čistými vědami, jako je matematika. Realita za nimi je podstatně složitější. Vybral jsem pro tento článek tři zastavení. Jedno se týká čistě Ruska, to druhé je namíchané, a to třetí je ukrajinsko-západní. Zastavení první: kolik má vlastně Rusko tanků? (Místo „tanků” se lze ptát i po jiných vozidlech nebo třeba letadlech, ale nejhezčí příklad jsou právě tanky.) Tato jednoduchá otázka má překvapivě nejednoduchou odpověď. Běžně narazíte na čísla mezi třemi tisíci a 15 tisíci tanky, ale není to tím, že by každý institut měl jinou aritmetiku. Rusové samotní samozřejmě raději prezentují ta větší čísla, která více odpovídají jejich image mocného medvěda. Jádrem pudla je daleko subtilnější otázka, kolik má ve skutečnosti Rusko bojově nasaditelných tanků. Není to jen výlučně ruská otázka. Položte si ji pokaždé, začne-li někdo šermovat nějakými hausnumery. Ony tanky, které celkově v součtu tvoří „papírový stav”, můžeme totiž rozdělit zhruba do čtyř kategorií: 1. Tanky v aktivní službě, okamžitě (nebo jen s minimálními zásahy) nasaditelné do akce. 2. Tanky, které vyžadují nějaké opravy, než je možné s nimi vyrazit na bojiště. Řekněme v rozsahu několika týdnů a v ceně do padesáti tisíc dolarů. 3. Tanky, které vyžadují důkladné opravy až generálku. Měsíce práce a podstatně vyšší částky na jeden kus. 4. Šrot s vnější podobou tanků, vhodný jen ke kanibalizaci na náhradní díly nebo jako (stojící) rekvizita do válečného filmu, nebudou-li vyžadovány příliš blízké záběry na jednotlivá vozidla. Té poslední kategorie jsou plné takzvané tankové hřbitovy, které má jak Ukrajina, tak Rusko (ostatně i řada jiných států). Ve vlhkém podnebí a pod širým nebem jde proces chátrání velice rychle. Není úplně jisté, které z těchto tanků jsou přitom již oficiálně vyřazeny ze stavu a které ještě ne. (Vlhkost je vůbec velký problém s dochováním čehokoliv, a to už tisíce let. Malá odbočka do historie: každý ví, že staří Egypťané psali na papyrus. Málokdo ví, že to běžně dělali i staří Řekové a Římané, protože Egypt byl koneckonců blízko a Egypťané vyráběli papyru tolik, že jej vyváželi ve velkém. Rozdíl je v tom, že v suché egyptské poušti se papyrus zachová tisíce let, kdežto ve vlhčím Řecku a Římě bylo i 200 let považováno za mimořádnou trvanlivost. Všechny evropské spisy na papyrech dávno sežrala plíseň.) Nu, a žádný veřejný zdroj, který jsem našel, není schopen či ochoten vám sdělit, jaké je aspoň hrubé rozdělení současné ruské tankové flotily do oněch čtyřech kategorií podle použitelnosti. V CSIS píšou, že Rusové mají 2800 tanků u jednotek (to by byla zhruba kategorie 1) a dalších 10 tisíc ve skladech; ale jak se ty skladové zásoby dělí podle použitelnosti, to možná přesně nevědí ani v Moskvě samotné. Kdyby (a to je velké „kdyby”) mohlo Rusko reálně nasadit opravdu jen 2800 tanků, znamenalo by to, že míra opotřebení ruské armády v současné válce už je značná. OSINTový zdroj Oryx, o kterém se zmiňoval jiný předešlý článek, totiž k dnešnímu dni (23. dubnu) napočítal 531 ztracených ruských tanků, z čehož můžeme usuzovat na reálné ztráty zhruba 700 a více kusů. Jednak má Oryx neustálé zpoždění za skutečným stavem, protože těch fotek chodí z bojiště tolik, že těch pár lidí to prostě nestíhá zpracovat; jednak ne každá ztráta je zdokumentována fotograficky. Například samotní Rusové, odtáhnou-li nějaké poškozené tanky pryč k opravě, se tím určitě na internetu chlubit nebudou. A kdo ví, kolik zničené techniky tiše hnije někde v bažinách kolem Kyjeva, aniž by ji někdo vyfotil. Těch 700 ze 2800 by už byla celá čtvrtina stavu – velké ztráty za pouhé dva měsíce bojové činnosti. Pokud to číslo 2800 je pravdivé, musejí už nutně Rusové oživovat nějaké tanky ze skladů, aby během dalších pár měsíců neskončili na suchu. To bude stát peníze a odbornou práci navíc; mechaniků schopných opravit tanky není nekonečně mnoho. (Pamatujte, že při velikosti Ruska a délce hranic, které se musejí hlídat, není možné vrhnout na jedno bojiště všechny jednotky, které máte k dispozici. Vždycky musí někdo zůstat hlídat Arktidu, Petěrburg, Moskvu, Ural, čínské hranice, Čukotku, Sachalin atd. To je daň placená za 17 milionů kilometrů čtverečních teritoria.) Zastavení druhé: kdo že je to tedy vlastně největším dodavatelem techniky pro Ukrajinu? Tím narážím na takové ty zprávy, založené dílem opět na OSINTu a dílem na vlastních prohlášeních Ukrajinců, že ukořistili Rusům tolik bojové techniky, že se Rusko vlastně stává hlavním dodavatelem ukrajinské armády. Podtón „cha-chá, blbci” je nepřeslechnutelný. Situace, kdy obě válčící strany používají zcela stejnou nebo aspoň vysoce kompatibilní techniku, je historicky poměrně vzácná (občanské války teď nepočítejme). Když už tedy nastala, snaha o obrácení ukořistěné techniky proti jejímu původnímu majiteli („bylo vaše, teď je naše”) je celkem logická a bylo by divné, kdyby se to aspoň občas nepodařilo. Zdá se (ale úmyslně píšu „zdá”, protože jde o dojem z dostupných OSINT zdrojů), že Rusové mají na Ukrajině skutečně výrazně větší tendenci opouštět dosud nezničené vybavení než Ukrajinci. Kde je ale zase jádro pudla: z pouhých čísel nemůžeme vědět, v jakém stavu ty ukořistěné tanky, náklaďáky či bojová vozidla pěchoty vlastně jsou. Některé z nich byly skoro určitě opuštěny kvůli tomu, že jsou nepojízdné. Příčiny této nepojízdnosti mohou sahat od zcela banálních (došla nafta, zapadli jsme do bahna) až po docela závažné (kaput převodovka), přičemž na první pohled – nebo na fotografii – není možné mezi nimi rozlišit. Navíc mohli ustupující Rusové některé z nich poškodit, zaminovat atd. Určité opuštěné vybavení, například pohyblivé protiletadlové systémy, může být zakódované, aby jej nemohl protivník použít, a ne do všeho se dokážete „hacknout”. Suma sumárum: dvacet tanků ze zásob středoevropských armád, které předtím byly udržovány v dobrém stavu a před odesláním byly ještě podrobeny důkladné revizi, může mít daleko větší bojovou hodnotu než padesát opuštěných tanků nepřítele vysbíraných z lesa. Podobně jako kvalita lidí, ani kvalita tanků se nedá měřit na jejich pouhé počty, a přírůstky kořistného vybavení je nutno brát s rezervou. Zastavení třetí: Javeliny, Javeliny, více Javelinů! Když minulý měsíc ukrajinský prezident Zelenský prohlásil, že Ukrajina bude potřebovat zhruba 500 střel Javelin každý den, zaujalo mě, jak málo novinářů bylo ochotno tento číselný požadavek podrobit bližšímu rozboru. Moderní válka je velký žrout munice, to je nepochybně pravda. Zvláště při takové intenzitě bojů. Spojené státy mají zásobu odhadem 20 až 25 tisíc Javelinů, z nichž zhruba sedm tisíc už Ukrajině poskytly. I kdyby byly ochotny vyprázdnit své sklady úplně (což spíš nebudou, protože vždycky se musí myslet i na možnost, že vypukne jiná válka někde jinde), při dodávkách 500 kusů denně by tak šlo činit zhruba měsíc. Samozřejmě, lze vyrobit i nové Javeliny, ale jejich výrobní cyklus trvá 32 měsíců (tamtéž), běžně se jich vyrábí jen tisíc za rok a maximální kapacita továren je 6480 kusů ročně. Šlo by ji rozšířit, ale zase nikoliv ihned. Požadovat pět set Javelinů denně je tedy zcela nerealistické. Ani při nejlepší vůli není možné je v takovém množství vyrábět, leda by se ta válka táhla několik let. Zároveň je to trochu absurdní požadavek, protože ono popravdě pět set Javelinů denně ani není potřeba. Javeliny jsou nejtěžší ruční protitankové střely, které Ukrajina používá, a málokdy minou cíl. Kromě nich má Ukrajina k dispozici střely NLAW, Stugna, Panzerfaust 3 atd., kterých jsou tisíce, jsou levnější, a zvlášť proti měkčím cílům (nákladní auta, bojová vozidla pěchoty) mají daleko lepší poměr cena/výkon. Jinými slovy: spotřebovávat pět set Javelinů denně by byl overkill, z hlediska válečné ekonomiky jen velmi těžko obhajitelný. Tolik těch nepřátelských tanků prostě není. V příštím dílu článku opustíme čísla a zamyslíme se nad východní frontou. Tam určitě klid panovat nebude, ale celá situace se bude výrazně lišit od toho, co se odehrálo v oblasti Kyjeva.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-25 08:53:12

Rozhořčený výkřik Aleny Vitáskové

V těchto dnech přichází na knižní trh další kniha Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Autorka ji nazvala Krvavé slunce pod gilotinou. Kdyby ji nazvala Žaluji, nebylo by to originální, ale daleko srozumitelnější a výstižnější: je to vášnivá obžaloba pokleslých jedinců v řadách policie, státního zastupitelství a justice, kteří ji pronásledují od jara 2013, a vládnoucího systému, jenž umožňuje bezohledné zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ničení životů nevinných lidí, kteří překážejí „mafiánským“ rejdům. Dopsala ji 13. září 2019, dle svých slov „v černý pátek pro českou justici“, tedy v den uveřejnění zprávy o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Tehdy ještě žila v nejistotě o dalším vývoji její „fotovoltaické“ kauzy. Zneklidňoval ji zlovolný zásah nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal v její neprospěch dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Měla sice naději, nikoli však jistotu, že senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se podřídí právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR a zprostí ji obžaloby, ale do hlavního líčení 13. listopadu 2019, na němž pak skutečně došlo k pravomocnému zproštění, bylo ještě daleko. Základem vyprávění je faktograficky a chronologicky přesný (až na pár nepodstatných drobností) popis vývoje jejího pronásledování od sdělení obvinění až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v její neprospěch způsobem, který ve výsledku vedl k dokonalejšímu odůvodnění jejího zproštění Vrchním soudem v Olomouci. Největší pozornost věnuje trestnímu řízení u senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně, v němž byla stíhána za to, že nezabránila spoluobžalované Michaele Schneidrové zastavit řízení o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků. Ale popisuje i trestní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, který ji stíhá za jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Zvláštní pozornost věnuje trapným úvahám jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy o tom, že plat Renaty Vesecké je škoda, způsobená státu, protože její pracovní výkony měly kvůli její nedostatečné kvalifikaci nulovou hodnotu. Alena Vitásková by podle jeho názoru měla škodu uhradit. Autorka líčí i průběh trestního stíhání její podřízené, bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ, spoluodsouzené Michaely Schneidrové. Obě dámy si na začátku odnesly od senátu Aleše Novotného kruté tresty 8,5 roku odnětí svobody. Zatímco Alenu Vitáskovou zprostil Vrchní soud v Olomouci obžaloby, Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest. Nezbylo jí než nastoupit výkon trestu v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou, odkud ji na základě dovolání jejího obhájce po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR a vrátil ji do postavení obžalované. Ocitla se pak sice rázem zcela bez prostředků, ale svoboda jí přesto chutnala sladce. Nepříjemných zážitků ji mohl ušetřit ministr spravedlnosti Robert Pelikán stížností pro porušení zákona, ale nepřejícní úředníci odmetli podnět ke stížnosti k přezkumu na státní zastupitelství. Měla i jistou naději na milost prezidenta republiky, který ale chuť pomoci ztratil, když si přečetl ostudný pamflet v její neprospěch, který mu podstrčil hradní právní expert Václav Pelikán (pozn.: není příbuzný s Robertem Pelikánem). Na tomto základě pak autorka staví vylíčení kruté psychické trýzně, kterou jí trestní stíhání způsobilo. Sugestivně popisuje vracející se sen, v němž prožívala vyvedení z vězeňské cely na popraviště a viděla svou vlastní popravu gilotinou. Na jiném místě se vrací k motivu snu o čekání na vpuštění do věznice, který v době své senátorské volební kampaně použila v „modré brožurce“ Na prahu vězení. Tam jí na cestu nezvonily okované podpatky eskorty, ale trápilo ji škodolibé šeptání jejích nepřátel, kteří se tísnili za jejími zády. Na to vše navazují různé hodnotící soudy o jednání úřadů a jednotlivců, kteří jí po celou dobu škodili, snažíce se vystrnadit ji z postavení, v němž mohla šlapat na jejich penězovody. V té souvislosti rozvíjí i některé „konspirativní“ teorie, zmiňuje se o různých věčně odkládaných trestních oznámeních a bez servítků jmenuje pachatele různých hospodářských či administrativně právních nepřístojností. Dopouští se i drobných právních nepřesností, jejichž význam na pozadí toho, co musela prožít, je nicotný. Lze to chápat jako projev posttraumatického syndromu, vyvolaného víceletým trýzněním. Ovšem její vyprávění se dosti podstatně liší od optimistických zpráv vrcholných představitelů státního zastupitelství a soudnictví o skvělých poměrech v trestním řízení. Jako celek to je úděsný obraz. Celé „fotovoltaické“ řízení stojí od počátku v podstatě na nesmyslné domněnce, že důvodem k vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v noci 31. prosince 2010 byly padělané revizní zprávy a předčasně podepsané předávací protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investora, přičemž elektrárny nebyly ani zčásti dostavěné. Kvůli tomu bylo obžalováno osm lidí, kteří se podíleli na přípravách předložení žádostí o licence, a k nim orgány činné v trestním řízení přihodily výše zmíněné dámy, ač z celkového objemu jednání se jich týkal jen nepatrný zlomek. Ve skutečnosti výše zmíněné listiny byly jen formálními přílohami licenční žádosti a ERÚ ani investor nebyli oprávnění zkoumat pravdivost revizních zpráv. Investor si je v žádném případě neobjednal. Rozhodující roli v řízení o vydání licencí sehrála tříčlenná komise ERÚ, která posoudila stav elektráren na místě a rozhodla, že jsou způsobilé k vydání licencí. Její členy orgány činné v trestním řízení nestíhaly, pouze je použily jako svědky obžaloby. V trestním stíhání Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké jde o formální pochybení, spočívající v tom, že předsedkyně ERÚ ji do funkce dosadila, ač neměla energetickým zákonem vyžadovanou praxi v energetice. Je ovšem otázka, zda mohl zákonodárce počítat s možností, že právník s vysokou kvalifikací nejvyššího státního zástupce bude ochoten vykonávat daleko méně významnou a méně náročnou funkci v ERÚ. Přehlíží se, že Alena Vitásková ji jmenovala v nouzové situaci, kdy se jí dlouhodobě nedařilo zastřešit právní útvar právníkem přiměřené úrovně a už vůbec se nemluví o tom, že „nekvalifikovaná“ Renata Vesecká zvládla funkci bezchybně. Kvůli takovým „proviněním“ ztěžovaly orgány činné v trestním řízení výkon funkce regulátorce trhu s energiemi, jejíž práce měla dopady až do životních nákladů občanů. A nejde jen o tlaky, vyvíjené přímo na ni, ale i na stovky hodin, které museli za státní peníze věnovat úředníci ERÚ k uspokojování požadavků policie. Nyní již bezpečně víme, že podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR Alena Vitásková a Michaela Schneidrová se nedopustily trestného činu. Jejich víceleté pronásledování a s tím spojené psychické trýznění byly tedy zcela zbytečné. Na místě je otázka, kdo ponese odpovědnost za nesmyslné týrání obou dam. Pravděpodobná odpověď zní, že nikdo: v současných podmínkách mají jejich trýznitelé zaručenu beztrestnost. Alena Vitásková si v knize všímá i jisté podobnosti mezi jejím případem a pronásledováním Andreje Babiše. Také jeho obtěžování nakonec státní zástupci po letech „odtroubili“. Vzali tak organizátorům štvanic na něj hlavní argument, který používali bez ohledu na presumpci neviny. Jeho funkce je podstatně náročnější než funkce předsedkyně ERÚ, a proto jeho odvádění od plnění pracovních úkolů mohlo mít daleko horší důsledky. Je zde ovšem nepřehlédnutelný rozdíl, který autorka příliš nezdůrazňuje: zatímco každý měl možnost sledovat přímo v soudní síni, jak se věci kolem ní vyvíjejí, v případě Andreje Babiše se musíme spokojit se skutečností, že neveřejné rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání má hodnotu pravomocného rozsudku. Asi se nikdy nedovíme pravdu o tom, co po čtyřech letech vyšetřování přivedlo státního zástupce Jaroslava Šarocha a jeho nadřízeného Martina Erazíma k zastavení trestního stíhání. Má to neblahý politický důsledek: pokud někdo věří, že státní zástupci poskytli předsedovi vlády neoprávněnou výhodu, není čím mu jeho víru vyvrátit. I v tomto případě mi visí na rtech otázka, kdo a zda vůbec někdo bude odpovědný za to, že víceletým trestním stíháním podpořil opozici a různé neziskové organizace v pronásledování předsedy vlády, které zastavení trestního stíhání v žádném případě zpětně neposvětilo. Autorka si podstatně méně uvědomila přesah jejího příběhu do příběhů Alexandra a Zdenka Zemkových a úředníků, kteří na pokyn zaměstnavatele připravili k podpisu předávací protokoly. O nesmyslnosti důvodů k rozpoutání celé štvanice jsem se zmínil výše. V každém případě Alena Vitásková napsala zajímavou knihu, nad jejímž obsahem by se měli zamyslet všichni, kdo mají možnost a povinnost zabránit opakování podobných nešvarů v trestním řízení v budoucnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-10 06:52:35

K Otázkám Václava Moravce

Jako vždy, když se hnutí ANO nebo osobně Andreji Babišovi stane nějaká nehoda právní povahy, přichází do televize neměnně loajální Helena Válková, která se vždy snaží malér zahladit, a není-li to možné, aspoň jej bagatelizovat. Obvykle si vede dosti dobře, protože projednávané problematice rozumí a snaží se nehrotit názorový nesoulad s ostatními účastníky debaty na ostří nože. Její postavení v druhé části Otázek Václava Moravce 8. prosince se zdálo být choulostivé, protože na pořadu dne byla ožehavá témata a spolu s ní usedli k jednacímu stolu pouze opoziční poslanci, vesměs členové Ústavně právního výboru: Pavel Blažek z ODS, Jan Hrnčíř z SPD a Dominik Feri z Top 09. Pokud by došlo ke konfrontační debatě, čelila by přesile, přičemž zejména vzdělaný bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek by byl zvlášť nebezpečný, aniž by další dva účastníci byli bezzubí. Průběh debaty ale vůbec nepřipomínal parlamentní hádky a nenávistná vystoupení některých předáků opozičních stran při různých tiskových konferencích. Páni opoziční poslanci jednali věcně, převážně projevovali rozumné názory, jen někdy se stávalo, že paní bývalou ministryni a nynější vládní zmocněnkyni pro lidská práva v zápalu debaty překřikovali, nikoli však v hněvu. Zvlášť obezřele se vyjadřoval poslanec Jan Hrnčíř, čímž popíral přiměřenost občasného označování jeho strany za extrémistickou. Všichni čtyři se většinou názorově shodovali nebo si aspoň byli blízcí. Václav Moravec svedl debatu nejdříve na problémy státního zastupitelství, přirozeně především na kauzu Čapí hnízdo. Nepovažuji za případné, že tuto část debaty uvedl citací poslance Marka Bendy, který si pochvaloval dobrou úroveň naší justice. Z bubliny, v které žije „od nepaměti“, se mu to tak může jevit. Pravda tak radostná ale není. Měřítkem úrovně justice není jen rychlost zvládání procesů. Na úvod moderátor předestřel v kostce přehled událostí, souvisejících s obnovením trestního stíhání Andreje Babiše, včetně shrnutí výtek, jež na adresu usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha vyslovil nejvyšší státní zástupce. Zmínil se i o spokojenosti Andreje Babiše s definitivním zastavením trestního stíhání příslušníků jeho rodiny. Připomněl názor opozičních politiků, že Andrej Babiš by měl funkci předsedy vlády předat jinému představiteli hnutí ANO. Především se pak řešila otázka, zda bude nutné, aby policie požádala znova o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Bez ohledu na rozdíly v stranické příslušnosti a poměru k vládě se diskutující přiklonili k názoru, že je především věcí dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, aby tuto právní otázku vyhodnotil a rozhodl se, zda má Sněmovnu požádat. Ale stejně souladně soudili, že jde jen o pokračování řízení, pro jehož potřeby Andreje Babiše již jednou Sněmovny vydala, takže nová žádost o vydání by se jim jevila jako nadbytečná. Pavel Blažek „jen tak pro pořádek“ upozornil, že nezbytnost nové žádosti o vydání k trestnímu stíhání by mohli prosazovat také Babišovi obhájci, ale nepředpokládá, že k tomu přikročí. Helena Válková ocenila preciznost, s jakou Pavel Zeman vymezil nedostatečnost usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Stejně svorně se poslanci pozastavili nad skutečností, že po třech a půl letech od zahájení trestního stíhání je dle nejvyššího státního zástupce situace taková, že případ není zralý ani na zastavení, ani na podání obžaloby. Na rozdíl od různých sněmovních mluvků se debatující příliš nezabývali otázkou, zda má Andrej Babiš kvůli trestnímu stíhání odstoupit z funkce předsedy vlády. Oceňuji to: v zemi, v které se do vězení dostávají nevinní lidé, je na místě trvat zvlášť důrazně na presumpci neviny. Kupodivu se nikdo nezmínil, že Pavel Zeman svým činem odhalil, jak je to s nezávislostí státního zastupitelství: občansky statečný státní zástupce, vědomý si cti své profese, si může dovolit vystavit trestnímu stíhání každého, třeba i vezíra. Mohou být státní zástupci ještě více nezávislí? Na okraj podotýkám, že mi zrušení usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha nejvyšším státním zástupcem připomíná podobnou záležitost v kauze bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka: nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká zrušila rozhodnutí jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání, ale po předložení opraveného usnesení již neměla námitky. Její manévry měly vyvolat ve veřejnosti dojem, že opatření ve prospěch politického prominenta podléhá kontrole vyšších míst, takže nemůže dojít k poskytnutí úlev, na které by běžný občan neměl nárok. Příliš se nemluvilo o tom, že zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do případu předcházel otevřený politický nátlak na vládu, spočívající v hrozbě KDU-ČSL, že v případě podání obžaloby na Jiřího Čunka strana opustí vládu. Dodávám, že dle mého soukromého názoru celý ten soubor právních tanečků byl zhola zbytečný, protože obžaloba by patrně u soudu neobstála. Myslím, že domněnka, že kauza Čapí hnízdo bude mít stejný vývoj (aspoň co se týká Andreje Babiše), není nedůvodná. Václav Moravec se v prostředí selanky zřejmě necítil dobře, proto po chvíli nastolil námět Babišova střetu zájmů. Upozornil na rozdílné chápání věci Andrejem Babišem a jeho odpůrci. Zejména zdůraznil názor opozice, že dodaná anglická verze je již plnohodnotným řešením, od něhož se mají odvíjet nápravná opatření a zapochyboval o dostatečnosti vložení Agrofertu do svěřenského fondu. Vyslovil i otázku, zda by se neměl upravit zákon o střetu zájmů. Účastníci se spíše přikláněli k názoru, že diskuse je poněkud předčasná, protože za podklad k jednání má sloužit až oficiální překlad auditorské správy do češtiny a české orgány budou mít po jeho obdržení právo s auditory polemizovat. Ani Evropská unie neočekává uzavření záležitosti dříve než ve druhé polovině příštího roku. Několikrát se ozvalo upozornění na názor Andreje Babiše, že auditorská zpráva je pouze stanoviskem auditorů, nikoli Evropské unie. Helena Válková upozornila na kolizi ústavních práv: práva vlastnit a práva podílet se na veřejné správě. V té souvislosti připomněla, že nelze nikoho nutit, aby se okamžitě rozhodl k jednání proti svému zájmu, čili Andrej Babiš má mít na rozhodování dostatečný čas. Zazněly různé názory: od doporučení, aby se Andrej Babiš rozhodl mezi setrváním ve vrcholové politice a prodejem Agrofertu, k radě, aby aspoň přestal čerpat dotace až do konečného rozhodnutí o důvodnosti jeho obvinění ze střetu zájmů, ale také došlo na odmítnutí debaty o možném střetu zájmů až do doby po obdržení českého překladu zprávy. Zazněl názor, že kořenem všeho zla je samo vyplácení dotací. Debatu oživilo osvětlování subjektivních postojů. Tak Helena Válková vysvětlila, že její mentalita je odlišná od Babišovy, takže ona sama by ustoupila, pokud by měla čelit podobnému tlaku jako on. Pavel Blažek zkritizoval tradiční „obhájce chudých“ tedy ČSSD a KSČM, že opustili svou roli a stali se „bodyguardy“ boháče. Mimo to označil současnou situaci kolem Andreje Babiše za „kafkovsko-haškovskou“. Poslanec Jan Hrnčíř pro změnu upozornil, že čeští zemědělci dostávají méně dotací než jejich kolegové v zahraničí a vláda by měla usilovat o nápravu tohoto stavu. Posléze debatující vyslovili názor, že návrh na vyslovení nedůvěry vládě za daného rozložení sil ve Sněmovně by neměl naději na úspěch. Zamysleli se nad současným vývojem voličských preferencí a přihlásili se k názoru, že stabilní úspěšnost hnutí ANO je výsledkem slabosti opozice. Připustili nespravedlivost současného volebního systému, ale současně projevili skepsi ve věci možnosti prosazení změny ještě v tomto volebním období. Za nadějné považují pouze zavedení korespondenčního hlasování. Podle mého soukromého názoru debatu o údajném střetu zájmů Andreje Babiše znehodnocuje nedocenění důsledků manažerské revoluce, která vedla k podstatnému oslabení vlivu vlastníků na podniky a posílení postavení manažerů. Velké korporace rozměrů srovnatelného s Agrofertem jsou svébytné organismy, žijí podle svých vnitřních pravidel a jejich zájmy jako hospodářského celku se nemusí zcela shodovat se zájmy vlastníků. Je proto nesprávné nazírat na dotace velké firmě jako na peníze přímo do kapes vlastníka. Odepření dotací, přidělovaných podle pravidel, platných pro všechny podniky, firmě proskribovaného vlastníka, je diskriminace, která jeho osobně nemusí poškodit, ale zcela jistě ohrozí prosperitu firmy a s ní existenční jistoty zaměstnanců. V těchto debatách se pracuje s nekonkretizovaným pojmem „ovládání podniku“. Běžným nástrojem vlády vlastníka nad podnikem je uplatnění akcionářských práv, která jsou značně omezená. Na skutečnou vládu nad podnikem musí mít ovládající vytvořeno mnoho podmínek, mimo jiné musí mít dostatečné informace a dostatek času. Protivníci Andreje Babiše by měli upřesnit svou představu o nástrojích, jimiž uplatňuje svůj vliv a měli by si zjistit, kolik vteřin denně věnuje ovládání Agrofertu. Ostatně střet zájmů je pouze vyjádření možnosti, že vlivný vlastník ze své pozice ve veřejné správě opatřuje své firmě výhody, které by jinak nezískala. Problém nastane teprve tehdy, když amorální jedinec svého postavení zneužije ve prospěch své firmy. Ale stát by měl zavést kontrolní opatření, která by riziko nemravného chování omezovala na minimum. A není správné kamenovat veřejného činitele, jemuž zneužití pravomoci nikdo neprokázal. Toto se týká všech, nejen Andreje Babiše. Nejcennějším poznatkem z těchto Otázek VM je zjištění, že aspoň někteří poslanci jsou způsobilí jednat spolu věcně a slušně bez rozdílu stranické příslušnosti, když je spojí společný zájem o předmět jejich rozhodování. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-20 06:48:14

Prezidentův vtípek

Sledování televizního vysílání věnuji velmi málo času. V podstatě se dívám jen na zpravodajské pořady. Výjimkou je Týden s prezidentem, vysílaný každý čtvrtek TV Barrandov. Ač se to části mých čtenářů nebude líbit, chovám pana Miloše Zemana v úctě a jeho podoby uvolněného moudrého muže, posuzujícího politické záležitosti s nadhledem zkušeného profesionála, kterou předvádí v Týdnu, si vážím zvlášť. Život ale přináší různá překvapení. Ve čtvrtek 19. září jsem se zcela náhodně chvíli díval na Týden podle Jaromíra Soukupa, který Týdnu s prezidentem předcházel. Jaromír Soukup se v něm mimo jiné zmínil, že v pořadu Týden s prezidentem se Miloš Zeman vyjádří k zastavení trestního stíhání Andreje Babiše a to tak, že jeho výrok vyvolá vzrušené diskuse. Tím ve mně vyvolal napjaté očekávání. A opravdu: pan prezident nezklamal. Použil pořad jako nástroj, jehož prostřednictvím sdělil národu, jak se zachová, dojde-li nějakým způsobem k obnovení trestního stíhání Andreje Babiše. Pronesl něco zcela neuvěřitelného: využije pravomoci prezidenta republiky k udělení abolice. To je skvělý vtip: abolici prezidenta republiky kontrasignuje předseda vlády jako představitel stanoviska vlády. Představa, že by Andrej Babiš nebo jiný pověřený člen vlády kontrasignoval takové rozhodnutí, je více než komická. Snad mají členové vlády tolik vkusu, že by se takového jednání ve střetu zájmů nedopustili. Proto se nic takového nestane a výrok nemůže ani mít účinek nátlaku na nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který samozřejmě ví, co si myslet o vykonatelnosti prezidentova pošetilého záměru. Překvapil mě Jaromír Soukup, který se občas chlubí svým právnickým vzděláním, že pana prezidenta neupozornil na úskalí jeho záměru. Pohoršené debaty na téma páně prezidentova prohlášení jsou za těchto okolností stejně komické jako výrok sám. Správná reakce by bylo hromadné mlčení. Podobných perel se v jeho výrocích vyskytuje více a nezbývá než se smířit s tím, že velmistr politických šachů má své slabiny a právo patří k nim. Neumenšuje to sílu jeho politické profesionality. Pan prezident ale svým „úletem“ hodil řadě politických protivníků návnadu lákavé příležitosti, aby se veřejně ztrapnili vyjádřením mravního pohoršení nad nesmyslem. Celá skupina horlivců se nahrnula do večerního zpravodajství ČT24, kde bouřlivě předváděli své diletantství. Zvlášť na pováženou bylo horlení Jiřího Pospíšila, který – ač kdysi „na hodinu“ vyhozen z funkce ministra spravedlnosti – jistě ví, jaká je praktická možnost Miloše Zemana udělit v tomto případě abolici, ale ve snaze potupit ho účelově zapřel právnické vzdělání. Slouží ke cti moderátora, že jako jediný nakonec upozornil na institut kontrasignace a nahrál tím na smeč advokátovi Ondřeji Mukovi, který pak toto téma věcně rozebral. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Po prezidentově výroku stejně jako před ním jsou pokračující debaty na téma zastavení trestního stíhání ve věci Čapí hnízdo pouhým mlácením prázdné slámy, protože usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha je pravomocné a mimo rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je nelze zvrátit, stejně tak jako nebude možné zvrátit případné potvrzující usnesení Pavla Zemana. Mohl by to sice udělat Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti pro porušení Marie Benešové v neprospěch obviněných, ale rozhodnutí by mělo jen akademický význam. Pravomocné usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání má sílu pravomocného rozsudku. Nezpůsobí-li Pavel Zeman svým rozhodnutím posunutí věci před soud, bude nadále platit příslovečné „vyšetřování skončilo, zapomeňte“. Toto tvrdím, i když si jako laik a soukromá osoba myslím, že zprošťující rozsudek z veřejného procesu by byl pro Andreje Babiše mnohem, mnohem prospěšnější a nepovažuji jej za absolutně nedosažitelný.

Čas načtení: 2024-05-28 10:00:00

Izraelské údery na Rafáh v úterý už zabily nejméně 21 dalších Palestinců

- Počet obětí nového izraelského leteckého útoku na vysídlené osoby v Rafáhu stoupl na 21 - zprávyAl-Džazíra uvádí, že počet obětí nového izraelského leteckého útoku na oblast, kde jsou vysídlení Palestinci nuceni ukrývat se ve stanech, vzrostl na 21.Zpráva uvádí, že cílem náletu byla oblast al-Mawasi v západní části Rafáhu, kterou izraelská armáda označila za humanitární oblast.Pro zpravodajskou síť, které vláda Benjamina Netanjahua tento měsíc zakázala působit uvnitř Izraele, Hind Khoudary uvedla, že nejméně 13 ze zabitých byly ženy.Napsala: „Izraelské síly se zaměřily na další provizorní stanovou [oblast], kde většinu lidí tvořily ženy a děti. Všechna zraněná a mrtvá těla byla převezena do polní nemocnice Mezinárodního zdravotnického sboru. Nejsou zde žádné sanitky. Je to katastrofální a děsivé, když je člověk zraněný a nemůže se kvůli nedostatku paliva dostat z jednoho místa na druhé.“ - Nové údery ve stejné západní čtvrti Tel al-Sultan v Rafáhu, která byla zasažena v neděli, zabily nejméně 16 Palestinců, uvedla v úterý palestinská civilní obrana a palestinský Červený půlměsíc. Obyvatelé hlásili eskalaci bojů v jižním městě Gazy, které bylo kdysi považováno za poslední útočiště tohoto území.- Světová zdravotnická organizace (WHO) v úterý odsoudila „náhlé zastavení“ zoufale potřebných lékařských evakuací z Gazy, které se zcela zastavily, když Izrael před třemi týdny zahájil vojenskou ofenzivu na Rafáh.Zdravotnická agentura OSN dlouhodobě žádá Izrael o povolení evakuovat z Gazy více kriticky nemocných a těžce zraněných lidí.Odhaduje se, že tisíce obyvatel Gazy potřebují naléhavou lékařskou evakuaci, ale jen málo z nich mohlo obléhané palestinské území opustit od chvíle, kdy zde před téměř osmi měsíci vypukla válka.Mluvčí WHO Margaret Harrisová uvedla, že od začátku května, kdy Izrael zahájil vojenskou ofenzívu v hustě obydleném jižním městě Rafáh, „došlo k náhlému zastavení všech lékařských evakuací“.Varovala, že přerušení zřejmě znamená, že další lidé budou umírat při čekání na ošetření.Před vypuknutím války v pásmu Gazy po útocích Hamásu ze 7. října opouštělo enklávu denně kolem 50 až 100 lidí s lékařským doporučením na složitou léčbu, která nebyla na palestinském území dostupná, včetně léčby rakoviny.„Tito lidé neodešli jen proto, že začal konflikt, takže všichni stále potřebují doporučení,“ řekl Harris novinářům v Ženevě.A protože služby v Gaze byly konfliktem katastrofálně narušeny, musí mnohem více lidí odejít, aby získali služby, ke kterým měli přístup uvnitř pásma, jako je chemoterapie nebo dialýza, řekla.Kromě toho se nyní musí evakuovat tisíce lidí, kteří ve válce utrpěli těžká zranění.WHO odhaduje, že nyní je obvykle v daném okamžiku „kolem 10 000 lidí, kteří musí být evakuováni..., aby se jim dostalo tolik potřebného lékařského ošetření jinde“, uvedla Harrisová.Mezi nimi je více než 6 000 pacientů s úrazem a nejméně 2 000 pacientů se závažnými chronickými onemocněními, jako je například rakovina, uvedla. Od úplného zastavení lékařských evakuací z Gazy 8. května přibylo na tento seznam dalších 1 000 kriticky nemocných a zraněných pacientů, uvedla Harrisová.Před přerušením obdržela WHO od Izraele souhlas s 5 800 lékařskými evakuacemi, což je přibližně jen polovina počtu, o který žádala od začátku války.Z těchto 5 800 pacientů smělo odjet pouze 4 900, uvedla Harrisová,.  

Čas načtení: 2025-01-02 19:06:00

Fico hrozí Ukrajině. Zastavíme dodávky elektřiny a nebudeme podporovat Ukrajince na Slovensku, varuje

Slovenský premiér Robert Fico pohrozil Ukrajině vedle zastavení dodávek elektřiny také snížením podpory Ukrajinců, kteří se zdržují na Slovensku. Učinil tak ve vyjádření na sociální síti a v reakci na středeční zastavení tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu po vypršení příslušného kontraktu mezi ruským podnikem Gazprom a ukrajinským Naftohazem. Zastavení tranzitu Fico označil za sabotáž ze strany ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Kyjev, který už téměř tři roky čelí ruské vojenské invazi, platnost smlouvy o tranzitu plynu podle očekávání neprodloužil.

Čas načtení: 2025-01-02 19:51:42

Fico pohrozil Kyjevu snížením podpory Ukrajinců na Slovensku

Slovenský premiér Robert Fico (Smer) ve čtvrtek pohrozil Ukrajině vedle zastavení dodávek elektřiny také snížením podpory Ukrajinců, kteří se zdržují na Slovensku. Učinil tak v reakci na zastavení tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu po vypršení příslušného kontraktu mezi ruským podnikem Gazprom a ukrajinským Naftohazem. Zastavení tranzitu Fico označil za sabotáž ze strany ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Kyjev, který čelí ruské vojenské invazi, platnost smlouvy o tranzitu plynu podle očekávání neprodloužil.

Čas načtení: 2025-01-02 19:34:00

Ficovy další výhrůžky Kyjevu: „Snížíme podporu Ukrajincům žijícím na Slovensku!“

Slovenský premiér Robert Fico pohrozil Ukrajině vedle zastavení dodávek elektřiny také snížením podpory Ukrajinců, kteří se zdržují na Slovensku. Učinil tak v dnešním vyjádření na sociální síti a v reakci na středeční zastavení tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu po vypršení příslušného kontraktu mezi ruským podnikem Gazprom a ukrajinským Naftohazem. Zastavení tranzitu Fico označil za sabotáž ze strany ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Kyjev, který už téměř tři roky čelí ruské vojenské invazi, platnost smlouvy o tranzitu plynu podle očekávání neprodloužil.

Čas načtení: 2025-01-02 19:41:00

Zastavení tranzitu plynu je Zelenského sabotáž, řekl Fico a dál hrozí Kyjevu

Slovenský premiér Robert Fico pohrozil Ukrajině vedle zastavení dodávek elektřiny také snížením podpory Ukrajinců, kteří se zdržují na Slovensku. Učinil tak ve čtvrtečním vyjádření na sociální síti a v reakci na středeční zastavení tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu po vypršení příslušného kontraktu mezi ruským podnikem Gazprom a ukrajinským Naftohazem. Zastavení tranzitu Fico označil za sabotáž ze strany ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. 

Čas načtení: 2025-05-20 10:20:00

Nové elektrokoloběžky Sencor: Nadupaný model do terénu i praktický parťák na rychlé cesty do práce

Praha 20. května 2025 (PROTEXT) - Výkonný model pro delší trasy nebo lehká a skladná elektrokoloběžka do města - mezi novinkami od Sencoru si vybere každý. Liší se výkonem, dojezdem i vybavením, ale všechny spojuje vyvážený poměr atraktivní ceny, kvality, moderních technologií a promyšleného designu. Sencor X70 – Maximální výkon pro dlouhé cesty a náročný terénSencor X70 (doporučená cena 26.999 Kč) je nejnadupanější modelem v nabídce Sencor pro ty, kteří požadují dlouhý dojezd a vysoký výkon. Se dvěma motory o celkovém výkonu 1000 W zvládne nejen městské ulice, ale i náročnější terén. Maximální rychlost dosahuje až 25 km/h (40 km/h s vypnutým omezovačem rychlosti mimo pozemní komunikace), s kapacitní baterii je koloběžka schopna dosáhnout úctyhodného dojezdu až 65 km na jedno nabití. V případě potřeby je možné nechat aktivní pouze jeden motor a šetřit energii.Celoodpružený rám a velká kola pomáhají absorbovat nerovnosti na cestě, což zvyšuje komfort při jízdě. Výkonný brzdový systém s kotoučovými brzdami poskytuje bezpečnost i při vyšších rychlostech, přední a zadní bezdušové pneumatiky s gelem pro zacelení defektu nenechají nikoho ve štychu. Koloběžka má intuitivní ovládání a moderní LED displej, který umožňuje snadný přístup k důležitým informacím o jízdě. Sencor X40 – Výkon, který si poradí i s náročnějšími trasamiModel Sencor X40 (doporučená cena 21.999 Kč) posouvá městskou mobilitu na vyšší úroveň. Se silnějším motorem zvládne nejen běžné městské přesuny, ale i kopcovitý terén. Maximální rychlost 25 km/h (40 km/h s vypnutým omezovačem rychlosti mimo pozemní komunikace) a dojezd až 65 km umožňují dlouhé jízdy bez nutnosti častého nabíjení, což ocení ti, kdo jezdí pravidelně delší trasy.Díky kvalitnímu odpružení vpředu i vzadu a větším 10" kolům je jízda plynulejší a pohodlnější i na nerovných cestách. Koloběžka je vybavena výkonnými brzdami, které zajišťují spolehlivou kontrolu nad rychlostí a bezpečné zastavení. Přední a zadní bezdušové pneumatiky s gelem pro zacelení defektu vám poskytnou jistotu a pohodlí i na náročnějším terénu. Nechybí ani moderní LED displej a efektivní osvětlení pro jízdu ve večerních hodinách. Sencor S30 – Stabilita a komfort na každé cestěSencor S30 (doporučená cena 8499 Kč) je spolehlivá elektrokoloběžka s vyváženým výkonem, která zvládne nejen každodenní cesty po městě, ale i delší výlety. Díky maximální rychlosti 25 km/h a dojezdu až 30 km na jedno nabití poskytuje dostatek výkonu pro svižnou a efektivní jízdu. Skládací konstrukce umožňuje snadné přenášení i skladování.Desetipalcové bezdušové pneumatiky nabízejí výbornou absorpci nerovností, čímž zvyšují stabilitu a jízdní komfort. Tomu ještě výrazně pomáhá odpružené přední kolo. Duální brzdový systém kombinuje elektronickou brzdu a mechanickou kotoučovou brzdu, což zajišťuje bezpečné a plynulé zastavení. Přehledný LED displej informuje o rychlosti, stavu baterie a zvoleném režimu jízdy. Přední i zadní LED světla zlepšují viditelnost za šera či ve tmě. Sencor S25 – Delší dojezd a vyšší stabilita pro pohodlné cestySencor S25 (doporučená cena 7499 Kč) přináší vyváženou kombinaci výkonu a pohodlí, která vyhoví i náročnějším jezdcům. Nabízí dojezd až 25 km a maximální rychlost 25 km/h, takže jsou přesuny po městě svižné a nikde se moc nezdržíte.Desetipalcové pneumatiky a odpružení pomáhají vyrovnávat nerovnosti na cestě. Koloběžka je vybavena duálním brzdovým systémem, který kombinuje elektronickou brzdu a mechanickou kotoučovou brzdu pro maximální bezpečnost. Nechybí ani přehledný LED displej, který informuje o všech důležitých parametrech jízdy. Sencor S21 – Kompaktní a efektivní městský společníkLehkost, praktičnost a svižná jízda – to je Sencor S21 (doporučená cena 6999 Kč). Tento model je ideální volbou pro každodenní městské přesuny, ať už jde o cestu do práce, školy nebo na schůzku. Díky maximální rychlosti až 25 km/h a dojezdu 20 km zvládne bez problémů kratší i středně dlouhé trasy. Skládací mechanismus usnadňuje přepravu a koloběžku lze snadno vzít do MHD nebo uložit v kanceláři.Jízda je pohodlná díky 8,5" pneumatikám, které zvládnou i méně kvalitní povrchy. O bezpečnost se stará kombinace elektronické brzdy a mechanické kotoučové brzdy, což znamená spolehlivější zastavení i při vyšších rychlostech. LED displej přehledně zobrazuje aktuální rychlost, stav baterie a zvolený jízdní režim. Přední i zadní LED osvětlení zajišťuje dobrou viditelnost ve večerním provozu. Pro pohodlnou správu všech koloběžek můžete využít aplikaci SENCOR HOME, která je dostupná na Google Play a v App Store. Ta vám poskytne všechny důležité informace o výkonu, rychlosti, stavu baterie a dalších funkcích.Ke koloběžkám Sencor je možné dokoupit širokou škálu příslušenství, které zpříjemní každodenní používání. Pro snadnější přenášení jsou k dispozici popruhy, batohy lze pohodlně zavěsit pomocí držáku a drobnosti lze uložit do praktické brašny. Pro bezpečnou a pohodlnou jízdu je možné dokoupit i držák na telefon, který usnadní navigaci. Značka SENCOR je synonymem pro spolehlivou spotřební elektroniku, která do každé domácnosti přináší nejen praktické spotřebiče, ale i chytré pomocníky, kteří překvapí svými schopnostmi a zpříjemní každodenní život. Všechny spotřebiče vynikají vyváženým poměrem mezi atraktivní cenou, kvalitou, moderními technologiemi a designem.SENCOR je globálně rostoucí značkou, která působí v 60 zemích světa. Její historie sahá až do roku 1969, kdy byla založena v Japonsku. V devadesátých letech přešla pod evropské vedení a doma je v Praze, kde sídlí i vývojové centrum se špičkovými odborníky, kteří pracují na vývoji spotřebičů a jejich designu. www.sencor.cz.   

Čas načtení: 2025-06-16 10:00:00

Izrael v pondělí ráno vyvraždil dalších dvacet vyhladovělých lidí čekajících na potraviny

 Izraelská palba zabila 20 lidí čekajících na pomocAgentura civilní obrany v Gaze uvedla, že izraelské jednotky v pondělí zabily 20 lidí čekajících na jídlo. Jedná se o nejnovější smrtelný incident v blízkosti centra pomoci podporovaného USA na jihu palestinského území, informuje agentura AFP.Mluvčí civilní obrany Mahmud Bassal uvedl, že „(izraelské) okupační síly zahájily palbu“ poblíž kruhového objezdu Al-Alam v jižním městě Rafah, kde mnoho lidí čekalo na přístup k místu distribuce pomoci.Bassal uvedl, že „20 mrtvých a více než 200 zraněných okupační palbou“ bylo převezeno do okolních nemocnic".Izraelský útok na nemocnici v západním Íránu je „válečný zločin“ – íránské ministerstvo zahraničíMluvčí íránského ministerstva zahraničí označil izraelský útok na nemocnici v západním Íránu za „válečný zločin“, informovala agentura Reuters.Přední íránští aktivisté a filmaři v pondělí vyzvali k ukončení nepřátelských akcí mezi Íránem a Izraelem a vyzvaly Teherán, aby zastavil konflikt tím, že přeruší obohacování uranu, informovala agentura AFP.„Požadujeme okamžité zastavení obohacování uranu Islámskou republikou, zastavení vojenských nepřátelských akcí, ukončení útoků na životně důležitou infrastrukturu v Íránu i Izraeli a zastavení masakrů civilistů v obou zemích,“ uvedli aktivisté v komentáři ve francouzském deníku Le Monde.

Čas načtení: 2025-08-01 15:03:00

Apertum Foundation a Josip Heit vyhráli významný soudní spor o cenné papíry proti texaskému regulátorovi

New York 1. srpna 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Advokátní kancelář Quinn Emanuel oznamuje zamítnutí veškerých žalobSpolečnost pro vývoj technologie digitálních aktiv The Apertum Foundation a její hlavní poradce Josip Heit zvítězili ve sporu proti texaskému Státnímu úřadu pro cenné papíry. Rada pro cenné papíry zamítla všechny žaloby vůči ní a panu Heitovi a stáhla svůj předchozí příkaz k zastavení činnosti.Apertum Foundation je vývojářem blockchainu Apertum a jeho nativního kryptoměnového tokenu. V dubnu 2025 vydala Texaská rada pro cenné papíry příkaz k zastavení činnosti, v němž tvrdila, že token Apertum je neregistrovaný cenný papír. Jménem Apertum Foundation a pana Heita napadla společnost Quinn Emanuel tento příkaz jako zneužití pravomoci Rady pro cenné papíry, a to především na základě toho, že token Apertum není cenným papírem podle federálního práva USA ani podle texaského zákona o cenných papírech. Samotný token ani decentralizovaná finanční platforma DAO1 (DeFi) od Apertum Foundation nepředstavují ani nenabízejí investiční smlouvu ve smyslu zákonů o cenných papírech."Toto zamítnutí žaloby je pro Apertum Foundation a pana Heita velkou výhrou," řekl Avi Perry, spolupředseda skupiny pro spory týkající se cenných papírů ve společnosti Quinn Emanuel. "Tento případ neměl být vůbec zahájen a my jsme tvrdě bojovali, abychom dosáhli správného výsledku. Obvinění Texaské komise pro cenné papíry byla nesprávná a my jsme za své klienty velice rádi, že nepodložený příkaz k zastavení řízení proti nim byl v plném rozsahu stažen. Děkujeme Komisi pro cenné papíry za to, že uznala svou chybu a tento případ zamítla.""Apertum Foundation od prvního dne nabízí vyhovující, bezpečnou platformu a špičkovou technologii," řekl Josip Heit, její hlavní poradce. "Slíbili jsme, že se budeme razantně bránit proti mylným obviněním Texaské komise pro cenné papíry, a nyní jsme byli ospravedlněni. Toto zamítnutí potvrzuje, že jsme se ničeho nedopustili. Nadále budeme svým uživatelům nabízet transformativní technologie a ve spolupráci s našimi právníky se budeme snažit dodržovat všechny platné zákony v působnosti soudů, kde jsme přítomni. Děkujeme svým uživatelům, že stojí při nás."Quinn Emanuel Urquhart & Sullivan, LLP je firma s více než 1000 právníky zabývající se obchodními spory – největší na světě, která se věnuje výhradně obchodním sporům a arbitrážím a má 34 poboček po celém světě. V průzkumech mezi významnými společnostmi po celém světě byla třikrát označena za „nejobávanější" právní firmu na světě. Právníci kanceláře řešili více než 2500 případů a 86 % z nich vyhráli. Při zastupování obžalovaných dosahuje Quinn Emanuel díky svým zkušenostem se soudními procesy lepších dohod nebo rozsudků ve prospěch obžalovaného. Při zastupování žalobců získali právníci Quinn Emanuel na rozsudcích a vyrovnáních téměř 80 miliard dolarů. Společnost Quinn Emanuel rovněž dosáhla sedmi verdiktů poroty v hodnotě přes sto milionů dolarů, čtyř verdiktů poroty v hodnotě přes miliardu dolarů, 51 vyrovnání v hodnotě přes sto milionů dolarů a 20 vyrovnání v hodnotě přes miliardu dolarů.Společnost Quinn Emanuel byla třikrát označena za „nejobávanější" advokátní kancelář č. 1 společností The BTI Consulting Group v jejím každoročním průvodci „Nejobávanější advokátní kanceláře v oblasti soudních sporů", v němž podnikoví právníci jmenovali 46 firem, kterým se „chtějí vyhnout", pokud jde o soudní spory. Časopis The American Lawyer označil Quinn Emanuel za nejlepší firmu v USA u soudních sporů v oblasti duševního vlastnictví a za jednu ze šesti nejlepších firem v oblasti obchodních sporů v zemi. Britské právnické periodikum The Lawyer nás jmenovalo „Mezinárodní firmou roku". Naposledy nás časopis Law360 vybral jako „Právnickou praxi roku" v oblasti bankovnictví, hromadných žalob, mezinárodní arbitráže a soudních procesů. Managing IP nás dvakrát ocenil jako „Nejlepší praxi v oblasti sporů Komise pro mezinárodní obchod" a udělil nám cenu „Patentové spory na Západě". Legal Business nás třikrát jmenoval „Americkou právnickou firmou roku" a naše německé kanceláře byly dvakrát vyhlášeny nejprestižnější německou právnickou publikací JUVE „Firmou roku v oblasti sporů o duševní vlastnictví" a „Firmou roku v oblasti patentových sporů". Global Investigations Review, přední právnické periodikum zabývající se globálními vyšetřováními porušení služebních povinnosti, nás jmenovalo „Nejvýznamnější advokátní kanceláří roku v oblasti vyšetřování". Global Competition Review zařadil naši praxi v oblasti antimonopolního práva a hospodářské soutěže mezi „25 globálních elit" a zařadil nás do svého seznamu 10 nejlepších advokátních kanceláří na světě v oblasti soudních sporů v oblasti hospodářské soutěže.Logo – https://mma.prnewswire.com/media/2742069/Quinn_Emanuel_Urquhart_Sullivan_LLP_Logo.jpg KONTAKT: Quinn Emanuel Marketing, publicrelations@quinnemanuel.com 

Čas načtení: 2024-02-17 21:28:00

Hamás má nerealistické podmínky, řekl Netanjahu. Trvá na jeho zničení

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu se v sobotu vyjádřil k vývoji války v Pásmu Gazy a k jednáním s hnutím Hamás o zastavení bojů a propuštění rukojmích. Podmínky radikálů považuje za nereálné. Lídr Hamásu totiž požaduje kromě stažení izraelské armády také zastavení blokády Gazy a propuštění Palestinců z izraelských věznic.

Čas načtení: 2024-02-17 21:01:00

„Nepřestaneme, dokud všechny nezničíme,“ bouří Netanjahu. Požadavky Hamásu má za nerealistické

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v sobotu trval na svých předchozích prohlášeních, když se vyjádřil k vývoji války v Pásmu Gazy a k jednáním s hnutím Hamás o zastavení bojů a propuštění rukojmích. Požadavky radikálů označil za odpoutané od reality poté, co lídr Hamásu vyhlásil, že kromě stažení izraelské armády chce zastavení blokády Gazy a propuštění Palestinců z izraelských věznic.

Čas načtení: 2024-02-17 21:06:05

Požadavky Hamásu jsou nerealistické, řekl Netanjahu, trvá na jeho zničení

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v sobotu trval na svých předchozích prohlášeních, když se vyjádřil k vývoji války v Pásmu Gazy a k jednáním s hnutím Hamás o zastavení bojů a propuštění rukojmích. Požadavky radikálů označil za odpoutané od reality poté, co lídr Hamásu vyhlásil, že kromě stažení izraelské armády chce zastavení blokády Gazy a propuštění Palestinců z izraelských věznic.

Čas načtení: 2024-02-17 21:28:00

Hamás má nerealistické podmínky, řekl Netanjahu. Trvá na jeho zničení

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu se v sobotu vyjádřil k vývoji války v Pásmu Gazy a k jednáním s hnutím Hamás o zastavení bojů a propuštění rukojmích. Podmínky radikálů považuje za nereálné. Lídr Hamásu totiž požaduje kromě stažení izraelské armády také zastavení blokády Gazy a propuštění Palestinců z izraelských věznic.

Čas načtení: 2021-09-25 07:27:48

Moudrost kunktátora Šarocha

Každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán. Toto přísloví jsem si vybavil, když jsem se dověděl, že dohled Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ) vyzněl v neprospěch dozorového státního zástupce kauzy Čapí hnízdo Jaroslava Šarocha: Vyvolal v řízení průtahy tím, že vrátil policii případ k došetření až na konci srpna, ačkoli svědectví, jež si přál vyhodnotit, měl k dispozici již v červenci. Takové hodnocení se může případně promítnout až do jeho kázeňského postihu. V tom rozsahu, v jakém o stanovisku VSZ informovaly veřejné zdroje, s ním naprosto souhlasím. Šaroch skutečně průtahy vyvolal, a i v minulosti nespěchal s dovedením případu k rozhodnutí. Předpokládám, že hlavním důvodem jeho postupu byla nabídka svědectví Andreje Babiše ml. Jako laik si myslím, že jeho policejní výslech nebyl nezbytný pro případné podání obžaloby. Těžiště dokazování v trestním řízení spočívá na soudu. Výslech svědka Babiše ml. mohl přece provést soud. Žalobce není povinen žalovat až po vyčerpání všech postupně se vynořujících důkazů. Na druhé straně bych dokázal omluvit opomenutí tohoto výslechu a zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, pokud to dosavadní stav dokazování dovoloval. Zřejmé zneužívání syna jeho loutkovodiči proti otci mi totiž jako laikovi připadá nemravné. Šaroch by si takový postup mohl dovolit, aniž by mohl být obviněn z bránění průchodu spravedlnosti, neboť jeho rozhodnutí by nemuselo být konečné. S největší pravděpodobností by je přezkoumal nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, jenž by jeho případné pochybení mohl napravit. Tento případ je ale specifický vzhledem k jeho vlivu na veřejné mínění, takže je na místě hodnotit postup státního zástupce Šarocha i z jiných hledisek než z pohledu plnění trestního řádu. Kauza Čapí hnízdo nepochybně vypukla s cílem vymýtit ďábla Babiše z politického života. Díky zdlouhavému vyšetřování se ale stala ohranou písničkou, která už téměř nikoho nezajímá a na rozhodování voličů nemůže mít zásadní vliv. Ovšem jak podání obžaloby, tak zastavení trestního stíhání by vyvolalo oživení zájmu, jehož by opozice určitě využila k vyvolání hysterické reakce médií, následně k ovlivnění voličských nálad. Dnes je zřejmé, že Šaroch nemusí a ani prakticky nemůže vydat konečné rozhodnutí ještě těsně před volbami. Po volbách již nebude mít závažné účinky. Nebude tak dosaženo účelu, pro který neznámí „dobrodinci“ kdysi podali trestní oznámení. Zneužívání nástrojů trestního práva k ovlivňování politického vývoje považuji za darebáctví. Nemám názor na důvodnost Babišova obvinění, protože nemám přístup k příslušným informacím. Uvítal bych, kdyby ji před očima veřejnosti přezkoumal nezávislý soud (pokud by si zachoval nezávislost, což není jisté). Případný zprošťující rozsudek by měl pro Babiše cenu zlata, odsouzení by jeho vliv na veřejnost podstatně oslabilo. Ale skutečnost, že se v kauze před volbami nic vzrušujícího neodehraje, oceňuji, a proto na závěr volám: bravo, kunktátore Šarochu! {loadmodule mod_tags_similar,Související}