Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-04-20 15:35:53

Letošnímu jaru kralují nepřehlédnutelné stříbrné tenisky. Jak je nosit?

Doba nošení tenisek je konečně v plném proudu a letos na jaře máte speciální šanci zazářit. Mezi teniskami se totiž derou do popředí stříbrné, které nelze přehlédnout. Troufnete si na jejich nošení? Proč jsou stříbrné tenisky trendem letošního jara? Za trendem stříbrných tenisek stojí hned několik faktorů. Do popředí zájmu se dostaly díky tomu, že jsou praktické, zajímavé, mají futuristický nádech a snadno je zkombinujete s obsahem svého šatníku. Nevěříte? Toto jsou čtyři vlastností stříbrných tenisek. Snadno se kombinují Dokud to sami nevyzkoušíte, možná tomu nebudete věřit. Nicméně stříbrné tenisky se doopravdy hodí téměř ke všemu. S ostatními barvami je sladíte stejně jednoduše jako bílou a šedou. Ovšem s jedním podstatným rozdílem – stříbrné tenisky na nohou z vás udělají hvězdu, nikoliv nenápadnou a tuctovou šedou myšku. Dodají jiskru obyčejnému outfitu Vyznáváte minimalistický styl oblékání, ale čas od času dostanete chuť trochu experimentovat a chcete svůj nenápadný a umírněný outfit něčím ozvláštnit a okořenit? Právě stříbrné tenisky jsou tou správnou volbou. Schválně si je zkuste obout k obyčejným džínům a jednoduchému triku. Díky stříbrné obuvi se ze zcela obyčejného outfitu stane nepřehlédnutelný. Pohodlí i elegance v jednom Když se řekne tenisky, možná si představíte klasický bílý model, jenž nepůsobí příliš elegantně. Ovšem stříbrné tenisky jsou nejen nepřehlédnutelné, pohodlné a moderní, ale také elegantní a bez obav si je můžete obout také ke společenskému oděvu a vypadat dokonale. Metalické tóny mají zelenou Faktem je také to, že letos se ve velkém vracejí metalické tóny, a to nejen na obuvi. V nabídce obchodů můžete narazit na džíny se stříbrnými třpytkami, metalické doplňky a také na trička, šaty a halenky s metalickými prvky. Jestli si pamatujete na módu, která se nosila okolo roku 2000, nyní můžete podobné trendy spatřit všude kolem. I to je důvod, proč se hitem letošního jara staly právě metalické... Čtěte více Příspěvek Letošnímu jaru kralují nepřehlédnutelné stříbrné tenisky. Jak je nosit? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-04-20 15:35:53

Letošnímu jaru kralují nepřehlédnutelné stříbrné tenisky. Jak je nosit?

Doba nošení tenisek je konečně v plném proudu a letos na jaře máte speciální šanci zazářit. Mezi teniskami se totiž derou do popředí stříbrné, které nelze přehlédnout. Troufnete si na jejich nošení? Proč jsou stříbrné tenisky trendem letošního jara? Za trendem stříbrných tenisek stojí hned několik faktorů. Do popředí zájmu se dostaly díky tomu, že jsou praktické, zajímavé, mají futuristický nádech a snadno je zkombinujete s obsahem svého šatníku. Nevěříte? Toto jsou čtyři vlastností stříbrných tenisek. Snadno se kombinují Dokud to sami nevyzkoušíte, možná tomu nebudete věřit. Nicméně stříbrné tenisky se doopravdy hodí téměř ke všemu. S ostatními barvami je sladíte stejně jednoduše jako bílou a šedou. Ovšem s jedním podstatným rozdílem – stříbrné tenisky na nohou z vás udělají hvězdu, nikoliv nenápadnou a tuctovou šedou myšku. Dodají jiskru obyčejnému outfitu Vyznáváte minimalistický styl oblékání, ale čas od času dostanete chuť trochu experimentovat a chcete svůj nenápadný a umírněný outfit něčím ozvláštnit a okořenit? Právě stříbrné tenisky jsou tou správnou volbou. Schválně si je zkuste obout k obyčejným džínům a jednoduchému triku. Díky stříbrné obuvi se ze zcela obyčejného outfitu stane nepřehlédnutelný. Pohodlí i elegance v jednom Když se řekne tenisky, možná si představíte klasický bílý model, jenž nepůsobí příliš elegantně. Ovšem stříbrné tenisky jsou nejen nepřehlédnutelné, pohodlné a moderní, ale také elegantní a bez obav si je můžete obout také ke společenskému oděvu a vypadat dokonale. Metalické tóny mají zelenou Faktem je také to, že letos se ve velkém vracejí metalické tóny, a to nejen na obuvi. V nabídce obchodů můžete narazit na džíny se stříbrnými třpytkami, metalické doplňky a také na trička, šaty a halenky s metalickými prvky. Jestli si pamatujete na módu, která se nosila okolo roku 2000, nyní můžete podobné trendy spatřit všude kolem. I to je důvod, proč se hitem letošního jara staly právě metalické... Čtěte více Příspěvek Letošnímu jaru kralují nepřehlédnutelné stříbrné tenisky. Jak je nosit? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-05-02 17:18:15

Velmi elegantní, ale přesto nepřehlédnutelné. Německý úpravce AC Schnitzer uvádí svou verzi BMW 5 a i5

Pětkové BMW je ve své nejnovější verzi poměrně uhlazené, vypadá dobře, ale že byste se za ním na silnici ohlédli, to spíše ne. Od toho je tu ale zavedený německý úpravce AC Schnitzer, který se tomuto modelu podíval na zoubek. Výsledek není nijak přehnaný, ale za pozornost rozhodně stojí. Základem celé úpravy je bodykit a […]

Čas načtení: 2015-05-04 00:00:00

Footpatrol x ASICS Tiger Gel Kayano Trainer / Bouřlivé kecky Storm

Pokud chcete opravdu svítivé sneakers, které jen tak nikdo v ulicích nepřehlédne, pak máme pro vás velice zajímavý tip. A tentokrát jej má na svědomí značka ASICS, která se spolčila s labelem Footpatrol. Výsledkem této kolaborace jsou nepřehlédnutelné sneakers Tiger Gel Kayano Trainer. Zajímavostí ...

Čas načtení: 2015-02-26 00:00:00

Nike Sportswear 2015 / Kolekce tenisek Constellation

Sháníte moderní a nepřehlédnutelné sneakers od Nike Sportswear? Měli bychom pro vás jeden žhavý tip, který právě míří k vybraným prodejcům. Seznamte se s kolekcí sneakers Nike Sportswear s pojmenováním Constellation, která obsahuje exkluzivní kousky Air Foamposite One, Air Force 1 Elite, Nike Dunk ...

Čas načtení: 2021-01-16 00:00:00

Žakárový dotek luxusu z dílny návrhářky Lay Sedlákové

Chcete si v rámci počátku nového roku s číslovkou 2021 dopřát něco extra? Máte možnost! Takové žakárové sako přímo z návrhářské dílny Lay Sedlákové hned tak někdo nemá. Modely designérky Lay Sedlákové jsou vždy naprosto nepřehlédnutelné a otevírají dveře do vyšších levelu a pater módy. Typickým pří ...

Čas načtení: 2013-11-13 00:00:00

Podzim nemusí být šedivý! / Zkuste barevné a originální kabáty

Chcete se na chvíli odpoutat od obyčejnosti? Dejte letos na podzim sbohem černým a šedým kabátům, které jsou sice nestárnoucí, ale je jich všude plno a vsaďte na neokoukanost. Oblékněte podzimní kabáty barevné a originální! V podzimních ulicích v nich budete nepřehlédnutelné a třeba vám i pozvednou ...

Čas načtení: 2012-11-27 16:00:00

Pryč s nudou! / Originální dámské zimní kabáty

O tom, že zimní kabáty nemusí být jenom šedé a černé, jsme se přesvědčily už v loňské sezóně, kdy na pole módy vtrhly kabáty křičící pestrými barvami. Letos ale můžeme být ještě odvážnější a obléknout se do ještě více originálních kousků, ve kterých budeme zaručeně nepřehlédnutelné. V nabídkách nejr ...

Čas načtení: 2021-08-01 11:34:32

Festival Open House Praha nabídne k prohlídce 80 budov, doprovodný program začíná už v pondělí

Organizátoři festivalu Open House Praha zvou od pondělí 2. srpna na celou řadu doprovodných programů: komentované procházky městem, plavbu na historickém parníku, debaty, projížďky Kotěrovou tramvají i tanec v netradičních prostorách. O víkendu 7. a 8. srpna pak bude zpřístupněno 80 budov a prostor po celé Praze. Výběr z doprovodného programu Po řece na kolesovém parníku Vltava bude možné se plavit v úterý 3. srpna od 17.00 hodin a dozvědět se více o tom, jak řeka formovala život a podobu hlavního města a jaké technické stavby se na nábřeží a v blízkém okolí řeky nacházejí. Ve středu 4. srpna si organizátoři Open House Praha připravili hned několik akcí. U příležitosti 130 let od vzniku budovy Průmyslového paláce se bude možné zúčastnit od 18.00 hodin komentované procházky s předsedou představenstva Výstaviště Praha a zjistit více o tom, jakými změnami tento rozsáhlý areál aktuálně prochází. Fanoušci urbexu mohou od 20.00 hodin zavítat na tribunu Velkého strahovského stadionu na netradiční letní projekci filmu Central Bus Station, o jednom z největších autobusových nádraží světa v Izraeli. Projekci předchází debata na téma opuštěných staveb, které měly velké ambice, ale svoji funkci nenaplnily. Milovníci umění si pak mohou vychutnat komponovaný večer, který spojuje současný tanec a architekturu a odehraje se rovněž ve středu od 20.30 hodin v Laichterově domě, jedné z klíčových staveb pražské architektonické moderny od Jana Kotěry, jehož 150. výročí narození si letos připomínáme. Ve čtvrtek od 17.00 hodin se pak uskuteční prohlídky nově vznikajícího domu pro umění a kulturu Kunsthalle Praha, na které naváže diskuse s ředitelkou Kunsthalle Praha a architekty. Připravena je i speciální projížďka Kotěrovou tramvají po Praze s architektem Zdeňkem Lukešem a další komentované procházky či prohlídky budov. Kompletní seznam akcí je k nalezení ZDE. Hlavní program Festival Open House Praha nabídne o víkendu 7. a 8. srpna k návštěvě 80 budov a prostorů a z toho 26 novinek, které se v programu objevují vůbec poprvé. Budovy budou otevřeny pro návštěvníky, až na některé výjimky, od 10.00 do 18.00 hodin a prohlídky zde budou odbavovány v malých skupinách většinou průběžně po celý den. Poprvé se otevře například barokní zahrada Černínského paláce na Hradčanech, kaple a vybrané prostory Klárova ústavu slepců na Malé Straně nebo Lowitův vodní mlýn v Libni. Z technických staveb si mohou návštěvníci užít prohlídku například Vršovické vodárny v Michli od Jana Kotěry nebo Zengerovy transformační stanice, dnes sídla Kunsthalle Praha. Ti, kteří chtějí nahlédnout do pražského podzemí, mohou navštívit protiatomové kryty v Národním zemědělském muzeu, Hotelu International Praha nebo Boutique Hotelu Jalta. V dejvickém kampusu se otevřou budovy hned několika institucí, novinkou je Fakulta stavební ČVUT v Praze, kde bude k vidění například oceňovaná rekonstrukce Ateliéru D nebo obří hala Vodohospodářského centra. Zástupci šetrné architektury reprezentují pak například AFI City ve Vysočanech nebo kampus ČSOB v Radlicích (budovy NHQ i SHQ). Milovníci originálních designových prostor by neměli minout coworking Spaces Albatros v bývalém domě dětské knihy a nakladatelství Albatros na Národní třídě. Ze sakrálních prostorů bude možné navštívit například Novou libeňskou synagogu či Husův sbor Vršovice. Příkladem nepřehlédnutelné funkcionalistické architektury je Hasičský dům či palác ARA. Samostatným tematickým okruhem jsou umělecké prostory a ateliéry, který představí například ateliér Olgoj Chorchoj, Šalounův ateliér, budoucí Dům tance nebo Uměleckou zahradu. Celý program i včetně možnosti filtrování je ZDE.  Víkendový program pro děti Speciální prohlídky pro rodiny s dětmi (od pěti let), se uskuteční o víkendu celkem v deseti otevřených budovách. Děti se podívají například do funkcionalistického paláce ARA, Trmalovy vily od Jana Kotěry, dozvědí se, kde se rodí plány Prahy, prohlédnou si tiskařské stroje či basketbalové hřiště na střeše Areálu Podkovářská, poznají kubistické stavby na Rašínově nábřeží nebo nahlédnou do trezoru v Petschkově paláci. Připravena bude tradičně i otevřená lego dílna v prostorách Centra pro architekturu a plánování města (CAMP), kde si nadšenci všech generací mohou postavit dům svých snů. Na menší stavitele čeká dílnička s duplo kostkami. Na prohlídky se není třeba registrovat. Kompletní programy pro děti jsou k dispozici ZDE.  Prohlídky pro osoby se zdravotním postižením Mottem festivalu je Architektura pro všechny a ani letos nebudou chybět prohlídky pro osoby se zrakovým a sluchovým postižením. K prohlídkám pro nevidomé budou připraveny haptické urbanistické plány a půdorysy osmi budov a jejich okolí, 3D modely budov a popisy tras ke všem zpřístupněným objektům. Ve spolupráci s Nadačním fondem ČRo Světluška projdou dobrovolníci speciálním školením pro tyto specifické prohlídky. „Nově jsme do příprav těchto speciálních prohlídek zapojili studentky a studenty Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci (FUA TUL), kteří v rámci svých školních projektů vymodelovali a vytiskli 3D modely vybraných budov. Jejich práce tak bude mít další využití,” říká ředitelka festivalu Andrea Šenkyříková. Lidé se sluchovým postižením si budou moci prohlédnout celkem pět vybraných budov z programu a připraveno bude pro ně tlumočení výkladu do českého znakového jazyka se simultánním přepisem. Více o těchto programech a jeho partnerech ZDE.  Orientace na festivalu Festivalové infocentrum se v letošním roce nachází na Malém náměstí 4, v Praze 1 a je otevřeno od 2. srpna ve všedních dnech od 10.00 do 18.00 hodin a o víkendu od 9.00 do 19.00 hodin. Díky spolupráci s portálem Mapy.cz jsou všechny budovy k nalezení při vyhledání pod heslem Open House Praha, a to jak na webu, tak v příslušné aplikaci. Pro účast na festivalu i jeho doprovodných akcích je nutné mít s sebou doklad o bezinfekčnosti. Další praktické informace k organizaci festivalu jsou k dispozici na ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-21 18:10:13

Knižní lázně vyhlašují čtenářské pobyty pro veřejnost zdarma

Knižní lázně přicházejí s unikátní myšlenkou lázeňských čtenářských pobytů určených veřejnosti zdarma. Organizátoři projektu reagují na nepřehlédnutelné aspekty současné společnosti, jako jsou dopady pandemie COVID-19, hektický životní styl, masivní digitalizace světa či nedostatek kulturního vyžití. Zároveň chtějí poukázat na pozitivní přínos četby a kulturního života v klidném lázeňském prostředí. Ambasadory Knižních lázní jsou spisovatel Jaroslav Rudiš a komička Anna Polívková. Uzávěrka přihlášek pro srpnové pobyty bude 15. června, vyhlášení do konce června. Čtenářské lázeňské pobyty jsou určené především těm, kdo se cítí unaveni a touží relaxovat v kulturním prostředí lázní. Zájemci se mohou přihlásit vyplněním stručného dotazníku na www.kniznilazne.cz, v němž je třeba popsat jeden zážitek nebo den v období první vlny pandemie. Uchazeči musí dovršit věk osmnácti let v době přihlášení a prohlásit, že poslední rok prožili v České republice. Organizátoři ve spolupráci s Institutem lázeňství a balneologie vyberou tři nejzajímavější odpovědi, jejichž autoři získají čtenářské pobyty v délce jednoho nebo dvou týdnů letos v srpnu. Hlavní náplní a podmínkou pobytu bude četba knih, poznávání lázeňských měst a jejich kulturní život. Dějištěm letních rezidenčních pobytů se stane lázeňský trojúhelník – Mariánské Lázně, Karlovy Vary a Františkovy Lázně. Zahájením čtenářských pobytů Knižních lázní bude jarmark malých a středních nakladatelů a knihkupců, společenská akce s kulturním a vzdělávacím přesahem se odehraje od 31. července do 1. srpna v Mariánských Lázních. „Myšlenka uspořádání čtenářských pobytů Knižních lázní, kultivace ducha i těla, mě okamžitě nadchla. Před pár lety jsem sám týden pobýval v Mariánských Lázních, chodil na procházky a taky si hodně četl. Bylo to velmi osvěžující. Zkusím vybrat pár knížek jako takové malé doporučení. Už mám v hlavě pár tipů od J. W. Goetha po Franze Kafku. Z mých knih by se myslím dobře hodil román Grandhotel,“ říká ambasador projektu spisovatel a scenárista Jaroslav Rudiš. Ten pro účastníky čtenářských pobytů nejen vytvoří seznam doporučené četby, ale pro Knižní lázně připraví také autorské čtení z chystaného předkladu své první německy psané knihy Winterbergova poslední cesta. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-09 20:14:17

Nakladatelství Prostor by chtělo vydat dílo Thomase Bernharda v jednotné úpravě

V úterý 9. února uplynulo 90 let od narození klasika světové literatury Thomase Bernharda. Za dílo, které čítá deset románových próz, čtyři svazky povídek, osmnáct divadelních her a svazek básní, sklidil řadu cen i nenávistných reakcí. Jeho texty kritizující rakouský katolicko-nacionálně-socialistický stát, nacistickou minulost a omezenost vyvolávaly rozruch. Ve své zemi byl často označován jako „káleč do vlastního hnízda“, zatímco v cizině je velmi oceňován. Bernhardovo dílo zdomácnělo rovněž v českém kulturním prostředí. Nakladatelství Prostor během více než dvaceti let vydalo více než dvacet Bernhardových prozaických titulů, na nichž spolupracovalo s elitními překladateli v čele s Radovanem Charvátem, Miroslavem Petříčkem a Tomášem Dimterem za redakční asistence Kristiána Sudy a Richarda Štencla. „Bernhardovo místo ve světové literatuře je nepřehlédnutelné a nezpochybnitelné. Okruh jeho čtenářů je však omezený a bohužel bez podpor a grantů je vydání jeho díla u nás silně ztrátové. Proto jsem rád a hrdý, že jsme knihy Thomase Bernharda mohli v Prostoru vydat. Nyní zvažujeme reedici jeho kompletního díla v jednotné úpravě. Žádali jsme o grant ministerstvo kultury. Zatím jsme nebyli úspěšní. Zkusíme to znovu a obrátíme se i na zahraniční instituce, zejména v Rakousku. Věřím, že se nám nakonec tento ediční nápad podaří zrealizovat. Thomas Bernhard a jeho dílo si to jednoznačně zaslouží,“ prohlašuje majitel nakladatelství Aleš Lederer. Čeští čtenáři objevili Bernhardovo dílo v roce 1984, kdy vyšla česky krátká autobiografická novela Dech: Jedno rozhodnutí (Odeon). O šest let později vydala Dilia autorovu divadelní hru Náměstí Hrdinů, za niž byl doma Bernhard zle pranýřován. V roce 1994 přišel Prostor díky edičnímu návrhu redaktora Kristiána Sudy s prvním vydáním Bernhardových slavných Starých mistrů v překladu Bohumila Šplíchala. V následujících dvaadvaceti letech (1994–2016) vydal více než dvacet Bernhardových knižních svazků. Nejúspěšnější byl právě román Staří mistři o síle i bezmoci starého umění, který se dočkal tří českých vydání (1994, 2004, 2016). V Bernhardových prózách je bytostně spjata tragika s komikou a často i s vědomou provokací. Proto také v autorově vlasti přijímali jeho tvorbu nejednoznačně, s podrážděním i odporem. Snad nejvýrazněji se to projevilo v případě románu Mýcení. Rozčilení, v němž se někteří protagonisté možná i oprávněně poznali a zažalovali Bernharda pro nactiutrhání. Thomas Bernhard zemřel 12. února 1989, těsně po svých osmapadesátých narozeninách. V závěti zakázal provozování a vydávání všech svých děl v Rakousku po celou dobu platnosti autorského práva.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 22:59:14

Kolektivní vina a kolektivní odpovědnost a norimberské souzení

Druhá světová válka je historií kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny. Mezi oběma termíny je třeba rozlišovat. Kolektivní odpovědnost je o míře angažovanosti. Lidé (Němci) jsou odpovědni za určitý trend ve svém konání čili jsou odpovědni za to, že podporovali nacisty (v Československu) a přivedli nacisty k moci (v Německu) parlamentní cestou a nebyli schopni zastavit jeho agresivní uchopení moci. Viník nebyl jen jeden Ale v případě druhé světové války vzniká velký (metodologický) problém. Do kolektivní zodpovědnosti za rozpoutání druhé světové války je třeba zahrnout všechny evropské mocnosti, nejen hitlerovské Německo a falangu italského Mussoliniho. Nacistický režim se stal plně zodpovědný za rozhoření válečného ohně až v druhé polovině roku 1939. Tedy když Německu prošla anexe Rakouska, odtržení tzv. Sudet z Československa a obsazení zbytkového Československa a vytvoření protektorátu. Evropské mocnosti jsou spolupachateli. Svou nečinností kombinovanou se vstřícnými kroky (Mnichov) k tomu dali pachateli prostor. Nacistické rozhodování jako samostatně směřující k válce začalo až při německo-sovětské invazi do Polska. Tehdy byli viníci již jenom dva. V roce 1940, při útoku na západ a sever Evropy, již jenom jeden – Německo. Proto do kolektivní zodpovědnosti je třeba počítat i vítězné mocnosti. Z vnitroněmeckého hlediska za politiku Němců byli spoluodpovědni i tzv. prostí občané bez výkonné moci svým členstvím v nátlakových organizacích podporujících nacismus – čili členové SdP, NSDAP, SA, SS apod. Kolektivní zodpovědnost se nevztahovala na německou brannou moc, tedy na příslušníky pozemního vojska, letectva a námořnictva. Příslušnost k armádě nebyla dobrovolná. Role člověka ve válce je vynucená. Mnohý čin je nevyhnutelný (zastřelení člověka v boji), nutný (vystřelení granátu z děla v rámci obranných bojů nebo ofenzívy) nebo možný (pokud nebudu střílet, mohu být ohrožen na životě střelbou nepřítele). Omezená osobní odpovědnost Otázkou přesahující téma statě je otázka svobodného rozhodování armádních velitelů a státních úředníků. V drtivé většině neměli na výběr. Museli jednat podle oficiálních instrukcí. Zajímavým příkladem ne kolektivní, ale osobní odpovědnosti, je příběh jednoho chlapce z Ústí nad Labem a maršála Pauluse. Předkládám svědectví Ústečana Josefa Heinricha o zodpovědnosti vojáka, pokud má možnost se svobodně rozhodnout. Jako český chlapec žijící v Krásném Březně byl Heinrich šikanován a zastal se ho generál Paulus. Jde o generála, který byl u Stalingradu v obklíčení povýšen na generála – polního maršála. Místo aby se zastřelil, jak Hitler čekal, nechal se zajmout. Nakonec vyučoval na sovětské vojenské akademii a dožil ve východním Německu. Kdo si myslí, že asi měl Paulu přes svou hodnost a vyznamenání Hitlera plné zuby, jako mnoho dalších německých generálů a vysokých důstojníků, není asi daleko od pravdy. Pepi, jak Heinrichovi říkala jeho matka, se o tom přesvědčil. Byl generálovi vděčný. Heinrich uvedl: Vše začalo jeho babičkou. Protože byla zapsána jako žena německé národnosti, její čtyři synové museli jako Němci na frontu. Mezi nimi i otec Pepiho – Josefa Heinricha. Než otec odešel na frontu, z kotce vytáhl králíka. Pepi musel králíka zabít, stáhnout a vyvrhnout. „Ode dneška to budeš dělat ty, protože já musím na frontu,“ řekl mu otec. A tak tomu i bylo. Pepi chodil před válkou do české školy, měl českou výchovu, ale česky smýšlející otec musel přesto k wehrmachtu. Pepi neměl z počátku nic proti Němcům, ale jak šikana ve škole vzrůstala a byl i násilím nucen vstoupit do Hitlerjugend, jeho odpor proti Němcům vzrůstal. „Mě táta vychoval česky a poslal do české školy,“ bránil se Pepi, když byl nucen ke vstupu do Hitlerjugend. Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, kde sídlilo vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jeho matka se ani neodvážila se tam dojít zeptat, proč syn nepřišel domů. Jindy byl zmlácený na krásnobřezenské policejní stanici, protože si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Mimo jiné tam nosil potají brambory, pro které jezdil za dědečkem do Lhotky u Lovosic. V dopise zaslaném na frontu si postěžoval otci na šikanování. V té době byl jeho otec se svou divizí na stalingradském směru, ale o něco později jeho jednotku odsunuli do oblasti Kurska. Ale v době, kdy od syna dostal dopis, byla jeho divize v podřízenosti Pauluse. Jednoho dne se otec dostal do blízkosti generála Pauluse, který přijel k jeho jednotce na inspekci. Požádal o přijetí, bylo to nezvyklé až troufalé, ale snad právě proto účinné. Otec se Pauluse zeptal, jak má bojovat za Říši, když v zázemí šikanují jeho syna, generál napsal do Ústí dopis. Pepi sice neví, co v něm bylo, „ale od té doby si mě nikdo nevšiml. Mohli jsme chodit za zajatci, jak jsem chtěl, o Hitlerjugend nepadla ani zmínka, ale nacisti z Krásného Března, když mě potkali, kdyby mohli, propíchli by mě očima,“ vzpomínal Pepi na pomoc generála, pozdějšího polního maršála Pauluse. To byl příklad osobní odpovědnosti jedince v rámci jeho možností. Do podobné kategorie patří i různé, byť i drobné, formy odbojové činnosti Němců. Kolektivní vina Ačkoliv válečné zákony zakazují vojenské akce vůči civilnímu obyvatelstvu, žádná ze stran konfliktu to nerespektovala. Násilí se během druhé světové války stupňovalo. Na konci války obě strany měly za sebou plošná bombardování měst bez ohledu na civilní obyvatelstvo a různé formy krutosti, zvláště na východní frontě. Všechny strany konfliktu přijaly v praxi princip kolektivní viny. Například plošné bombardování německých měst mělo podlomit schopnost Němců v brzké době po válce rekonstruovat svou zemi. V roce 1942 přijal britské válečný kabinet rozhodnutí zničit všechna německá města s počtem obyvatel přesahujícím 100 tisíc (A. C. Grayling, Obklopeni mrtvými městy, nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 32). Dekrety prezidenta Československé republiky ve vztahu k občanům německé národnosti v této linii kolektivní viny pokračovaly. Vytyčovaly hranice zodpovědnosti nejen na základě příslušnosti k nacistickým organizacím, ale i toho, zda se lidé přihlásili po okupaci Čech a Moravy k české nebo německé národnosti. Kdo zůstal i nadále Čechem, odolal tlaku germanizace, získal poválečnou vstupenkou mezi příslušníky obnoveného československého státu. Hodnocení člověka žijícího na území Československa během druhé světové války na základě kolektivní odpovědnosti není totéž jako uplatnění kolektivní viny při plošném bombardování měst nebo při odsunu Němců ze střední Evropy. Pokud někteří kritici odsunu upozorňují, že řada politiků USA nebyla nadšená z odsunu Němců ze střední a východní Evropy, jsou takové reakce pochopitelné, protože se Severoameričanů německé agenda netýkala. Jejich úhlavním nepřítelem byli Japonci. Vstup do války v Evropě byl jenom „internacionální pomocí“ Velké Británii a Francii. Ale k Japoncům se Severoameričané chovali jako Evropané k Němcům. Po svržení atomovou bomb na Japonsko „…všeobecné postoje Američanů byly nadšené, triumfální. Výzkumy veřejného mínění ukázaly, že 85 % lidí s použitím atomové bomby souhlasí…“ (A. C. Grayling, str. 120). „Generál Haywood Hansell řekl, že mezi americkými letci a vojáky existoval „všeobecný pocit“, že Japonci jsou „podlidé“ (A. C. Grayling, str.130). Takový byl válečný rámec kolektivní viny, která se promítla také do odsunu Němců. Norimberský proces jako karikatura Pokud jsou v posledních několika desetiletích v módě různé mezinárodní soudní kauzy, a jsou vztahovány k norimberskému procesu jako k právní a společenské inspiraci, jde o komedii. Norimberský proces není vzorem. Byl jednostranně účelový, byť postihoval primárního viníka – nacisty. Nezabýval se ale otázkou spolupachatelství západních států a SSSR. Norimberský proces byl pohledem roku 1945, účelovým aktem směřujícím proti nacistickým zločinům. O tomto problému velmi kvalifikovaně pojednává kniha Tokijský proces (B. V. A. Roling a Antonio Cassese, Mladá fronta, Praha 1995), která ukazuje, že vady norimberského procesu se ještě ve větší míře ukázaly u tzv. tokijském procesu. Roling jako soudce tokijského tribunálu vyjádřil nesouhlas s rozsudkem, který byl v řadě faktů vadný. Poznamenává: „Vazba mezi mezinárodním právem a politikou je daleko těsnější než na vnitrostátní úrovni.“ Norimberský proces s nadhledem mnoha desítek let od konce války zůstal jen iluzí řádného procesu, který by zodpověděl základní otázky viny týkající se druhé světové války. Pro pochopení kolektivní viny jako všeobecné normy proti Německu v roce 1945, a tedy i pro realizaci odsunu sudetských (českých) Němců, je důležité vědět, proč Norimberský proces nelze považovat za reálné vyrovnání se s vinou vedoucí k násilí ve druhé světové válce: Válku zahájilo Německo. Pomohlo mu k tomu mezinárodní ignorování již probíhajícího pronásledování Židů v Německu. K válce pomohl i souhlas s okleštěním Československa (Mnichovská dohoda) mezinárodním společenstvím – tehdejšími velmocemi Francií a Velkou Británií. Německo mohlo válku rozvinout s pomoci armády Sovětského svazu při přepadení Polska v roce 1939 a dohodlo se se SSSR na rozdělení sfér vlivu ve střední a východní Evropě. Při Norimberském procesu tedy byla zcela potlačena spoluvina západních států na obsazení Rakouska a Československa tím, že proti agresi nezasáhly hroznou vojenského zásahu, a byla potlačena i vina Sovětského svazu na zahájení války a ignorováno obsazení části Rumunska a pobaltských států sovětskou mocí po dohodě s Německem. Jednostranná orientace na nacistickou mašinérii jako zdroj válečného násilí umožnila v Norimberku pohodlné politické vyřešení právní otázky, proč došlo ke druhé světové válce. Nahrály tomu dobře zdokumentované (či spíše nepřehlédnutelné) hrůzy holokaustu, násilí jednotek SS a nacistické policejní mašinérie v okupovaných zemích. Na diplomatické frontě došlo k odsouhlasení plošného odsunu německého obyvatelstva z ČSR, Maďarska a Polska. Proto pokud Karel Schwarzenberg uvedl, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu, jde o nejkomediálnější charakteristiku odsunu Němců od listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-06 18:12:28

Chvála pochybnosti III aneb „Kdo ohlídá hlídače“

Zpráva od našich západních sousedů: případ fact-checkingu na Facebooku prošel dvěma stupni soudního řízení. Pravicově konzervativní server Tichys Einblick nebyl spokojen s tím, že společnost Correctiv, která v Německu pro Facebook vyhodnocuje pravdivost příspěvků, označila jeden z jejich textů za „částečně nepravdivý“. V řízení před soudem prvního stupně vyhrál Correctiv, u odvolacího soudu naopak Tichys Einblick. Podle rozsudku mohlo být hodnocení Correctivu čtenáři špatně pochopeno (der verknüpfte Hinweis der Faktenchecker missverstanden werden könnte). Pěkné uzavření kruhu, což? Nicméně tím celý problém jenom začíná. Vlastně bych jako vystudovaný matematik měl fact-checkingu fandit. Pěkná čistá fakta proti lžím, to přeci zní tak dobře. Nefandím. Matematika je abstraktní věda. Na ulici kuželosečku ani integrál nepotkáte. V reálném světě lidí, zvířat a věcí jsou poměry trochu komplikovanější a podstatně méně přímočaré. Jsme produkty, nikoliv zákazníci Tak tedy, co mám proti oslavování fact-checkingu coby řešení, v jednotlivých bodech. Problém první: demokratičnost, respektive v případě Facebooku a Twitteru její absence. Toto není fundamentální slabina celého principu fact-checkingu, spíš jejich konkrétní implementace v případě těchto dvou sociálních sítí. Jenže právě tyhle dvě implementace jsou důležité. Existuje bonmot, že je-li nějaká služba zadarmo, pak vy jste produkt, nikoliv zákazník. U sociálních sítí, které si budují detailní profily svých uživatelů, aby jim mohly následně ukazovat reklamu ušitou na míru, je to dost evidentní. Skuteční zákazníci jsou samozřejmě ti, kdo za tu reklamu platí a kdo tím pádem zajišťují příslušným firmám přísun peněz. To, že uživatelé jsou v případě Facebooku či Twitteru produkty (produkti? produktové?), je dost patrné i z toho, že se jich na zavedení a užívání fact-checkingu, natož pak na výběr konkrétního dodavatele těchto služeb, nikdo neptal. Prostě bylo nadekretováno shůry a hotovo. Nepochybně na to Zuckerberg a spol. mají právo, ale v takovém případě bych byl extrémně skeptický vůči jakékoliv jejich snaze takový krok prezentovat jako péči o dobro komunity, uživatelů, projev společenské zodpovědnosti atd. Chcete-li něčí dobro, neměl byste mu jej nařídit jednostranným rozhodnutím. Ke zjištění, čemu dává nějaká komunita přednost, existují nějaké po staletí známé mechanismy, vesměs se točící kolem hlasování a voleb. Nebyly využity ani v omezeném rozsahu; přirovnání uživatelů k produktu sedí jak gluteus maximus na hrnci. S tímto se bohužel dají dělat jen dvě věci. Buď nějaká legislativa myšlenkově navazující na protikartelové zákony – problém dominantní tržní síly už se v kapitalistickém světě vynořil mnohokrát – nebo se k těm sítím obrátit zády a jít pryč. To druhé se dá realizovat hned. Mimochodem, 30. července to bude rok, co jsem smazal svůj účet na Facebooku. A nelituji toho. Otázka je, zda to může udělat každý. Zaznamenal jsem například stížnost jednoho rodiče, že škola, kam chodí jejich děti, umisťuje novinky – včetně těch důležitých – zásadně a pouze na svoji Facebookovou stránku. Pečlivý Petr, nebo Blbý Bořivoj? Problém druhý: transparentnost. Slabina velkých organizací obecně. Jinde, třeba ve veřejné správě, jsme se časem naučili, že pod každým rozhodnutím musí být podepsaný konkrétní člověk. Představa, že by vás u soudu žaloval anonymní státní zástupce v masce, nebo že by identita ministrů tvořících vládu byla utajovaná, nám přijde divná až absurdní. Facebook, Twitter, ale i Google a další velké společnosti jsou notoricky skrývavé. Formulace pravidel jsou vágní, o jejich aplikaci často rozhodují neznámí lidé, ne-li roboti. To je velký kontrast vůči řadě jiných oblastí lidské činnosti, kde víte docela přesně, kdo za čím stojí. Dnes je v novinářském a publicistickém světě běžné podepisovat vlastní články. Zajdete-li dejme tomu na Echo 24, vidíte, co napsal Petr Holub, co Jiří Peňás a co Marian Kechlibar. Čtenářům to umožňuje udělat si o jednotlivých autorech nějaký úsudek a obrázek. Kdyby byly v nějakém médiu texty podepsány jenom slovem „redakce“, patrně by se to projevilo na jeho reputaci v tom negativním slova smyslu. To vůbec není banální věc, protože jasné autorství je zároveň zdrojem osobní zodpovědnosti. Pár chyb udělá každý, to je normální lidský standard. Ale pokud nějaká jedna konkrétní osoba píše dlouhodobě kraviny, začne to být časem nepřehlédnutelné a buď to skončí polepšením, nebo padákem. To samé bych čekal od fact-checkingových společností, ale vypadá to, že ony to samy od sebe neočekávají. Podíváte-li se na mezinárodní kodex fact-checkingových organizací, požadavků je tam hodně, ale podpis autora/autorů u konkrétních příspěvků se nevyžaduje. A některé to vskutku také nedělají, třeba Demagog.cz (na druhou stranu jim musíme přiznat, že mají transparentní účet, což je chvályhodné). Běžné redakci by taková anonymita byla reputačně na škodu. Jenže tady je to přesně naopak. Tím, že dotyčná organizace byla povýšena na kontrolora ostatních, nám Facebook či Twitter sdělují, že výsledky její práce jsou lepší než u těch ostatních organizací, které kontrolují. Jak říká Thomas Sowell: jakými skutečnostmi to máte podložené? Opravdu všichni zaměstnanci podávají stejný výkon o stejné kvalitě? Jak jako čtenář můžu vědět, který posudek napsal Pečlivý Petr a který Líná Lydie, případně Blbý Bořivoj, Bc.? Není moc pravděpodobné, že by se komukoliv kdekoliv podařilo dát dohromady tým ze zcela stejně schopných lidí. V každém lidském pracovním kolektivu jsou slabší a silnější členové. Ale pokud vystupuje tým pod jedním jménem, nedokážete zvenčí posoudit, kdo je kdo. Jste odkázáni na úsudek několika málo viditelných šéfů, kteří svoje lidi znají. Čtyři koruny správně, tři koruny lež Problém třetí: dokonce i tvrdá fakta se dají podat způsobem, u kterého si nejste jisti, zda je autor hodnocení člověk nebo robot. Příklad, který jsem našel (původní zdroj). Toto mi přijde jako naprosto fantastické nepochopení toho, co chtěl Výborný svým posluchačům sdělit. Možná někde píšou písemky na to, kolik stojí aktuální jízdné z bodu A do bodu B. V takové písemce by 4 Kč byly správně, kdežto 2 nebo 3 Kč špatně. Ale tady přeci hraje roli to, že jde o mizivou částku. Výborný se zabýval efektivitou státního sociálního systému, který přiřkne významnou slevu i jeho vlastním dětem, ač rodina poslance bývá dobře zabezpečená. Další na to navazující problém: kategorie NEPRAVDA pokryje jak to, že se někdo sekl o jednu korunu českou, tak tvrzení, že mimozemšťani obsadili Strakovu akademii a chystají se nás namlít do hamburgerů. Nebo snad humanburgerů. (Znáte tenhle film? Těžko uvěřit, že ten samý režisér o několik let později natočil Pána prstenů.) Opravdu má takto široká kategorie smysl, tedy kromě světa abstraktní booleovské logiky? Toto přeci nejsou stejné stupně provinění proti pravdě. To první bych dokonce vůbec za hřích neoznačil. Oběšení brejlatého hubeného staršího pána Problém čtvrtý: co je zavádějící a co ne. Podle mého názoru je tato kategorie snad ještě horší než obecná NEPRAVDA, protože jako zavádějící výrok vesměs bereme takový, který je uváděn mimo kontext, vynechává nějaké důležité detaily atd. Jenže politika je převážně utvářena tím, které detaily kdo za důležité bere. Zkoušel jsem přemýšlet nad nějakým příkladem, který by to ilustroval, a napadlo mě následující. Odpůrce trestu smrti může například říct, že roku 1962 pověsil krutý stát jednoho brejlatého hubeného staršího pána a následně jeho popel rozprášil do moře, aby se nikdo nemohl scházet u jeho hrobu. Děsné, dokud se nedozvíte, že je řeč o Adolfu Eichmannovi. To by pro mě osobně byl zavádějící výrok, protože Eichmann je v mém světě jedinec, který si ten provaz plně zasloužil. A vynechat jeho identitu z celého popisu situace vypadá dost manipulativně. Jenomže ono to tam možná úplně není. Lidé, kteří skutečně zcela důsledně oponují trestu smrti, by nechali žít i toho Eichmanna. Třeba v doživotní cele, ale nechali. Šibenici ve státních rukou považují za tu horší věc. To je prostě způsob vidění světa. Z pohledu takového člověka je skutečnost, že šlo o nacistického masového vraha, naprosto irelevantní a není potřeba ji uvádět. A teď si představte nějakou opravdu vyhrocenou situaci, třeba aktuální nepokoje v amerických městech. Ta situace je natolik komplexní, že její přesný obrázek nikdo podat nedokáže. Někteří budou zdůrazňovat skutečnost, že americká policie za sebou zanechává daleko více mrtvých než třeba australská, jiní zase, že rabující psychopati to rozhodně nezlepší. (Apple zrovna upozornil lupiče, že ukradené iPhony jsou sledovány.) Tahle kategorie má asi největší potenciál pro kontroverze. Jsou fact-checkeři lepší než lékaři? Problém pátý: kapacita a z toho plynoucí otázka, kdo dostane v rámci fact-checkingu pozornost a kdo ne. Na tohle mezinárodní kodex fact-checkerů myslí: „Žadatel nekoncentruje svoji kontrolu neúměrně na žádnou stranu, bere v úvahu dosah a důležitost tvrzení, která kontroluje, a na svých stránkách uveřejní krátkou informaci o tom, jak si tvrzení ke kontrole vybírá.“ Ač toto je ušlechtilý cíl, nevěřím tomu, že se mu běžné lidské bytosti dokážou byť jen přiblížit. Na to jsme moc emocionálně zainvestovaní v každodenní politice. Je důležitější Babiš nebo Zeman? Morawiecki nebo Kaczyński? Kolik procent fact-checkerů by volilo kterou stranu, když se koncentrují v nějaké konkrétní sociální bublině? Opravdu to na jejich práci nebude mít žádný vliv? A když vykročíme z našeho rybníčku: mají v Americe více fact-checkovat Trumpa než Bidena, když Trump je u moci, ale Biden jej chce vystřídat? Co když toho jeden kandidát veřejně nakecá daleko více než jiný, jak potom spravedlivě pokrýt oba? Co výroky nějakých čínských představitelů, nejsou náhodou pro budoucnost zbytku světa docela důležité? A jak je dokážeme posoudit, schází-li nám kulturní znalost kontextu v tak odlišné civilizaci a systému? Tady se v podstatě po lidech chce, aby utvářeli pokud možno neutrální organizace z nikoliv neutrálních jedinců, kteří se přitom sešli sami a nejsou nijak voleni, aby tvořili reprezentativní vzorek společnosti. To je podle mého názoru sebeklam. Podíváte-li se na to, jak intenzivně rozdělila společnost třeba prezidentská volba, opravdu věříte tomu, že její pokrytí bude nestranné? V tomto názoru se můžeme lišit, ale já to považuji za utopii, která ignoruje lidskou povahu. Existuje poněkud optimistický názor, že profesionálové musejí umět při práci odložit svoje názory stranou. Bylo by to fajn, ale ve světě medicíny a biologie dávno zvítězil koncept dvojitě slepého pokusu, ve kterém ani profesionál neví, který pacient dostává placebo a který lék. Právě proto, že jiným způsobem se lidské předsudky nedaly z celého procesu odstranit. Z čehož plyne otázka: proč by na tom měli být fact-checkeři lépe než lékaři a biologové? Nemají náhodou ty samé lidské vlastnosti a slabosti?¨ "Definitivně správné" rady Problém šestý: příliš velké zbožštění statu quo. Toto bylo krásně vidět na Covidu-19, kde se názorům a výrokům Světové zdravotnické organizace přikládala nadmíru velká váha, místy ještě přikládá. Jenže ona ta organizace není neomylná a tváří v tvář zcela nové chorobě by nedokázala poskytovat spolehlivé informace ani tehdy, kdyby byla čistě a stoprocentně profesionální a apolitická, o čemž lze pochybovat. Věda takhle nefunguje, ta připomíná spíše tápání ve tmavém pokoji, kde si každou chvíli natlučete holeň o další kus nábytku. U nových jevů je to extra zřetelné. Samozřejmě, v té záplavě informací, která se vyvalila na web, byla valná většina bezcenné hlušiny, jenže sem-tam je v takové hlušině zrnko zlata, kvůli kterému stojí za to tu hlušinu zkoumat. A ne vždycky s tím zrnkem zlata přijde velká instituce. Spousta objevů, které změnily svět, začala u jednoho člověka v malé laboratoři, který si při hledění do mikroskopu všiml něčeho podivného. Tady mají určitou výhodu čtyřicátníci a starší, protože ti už vesměs za život párkrát viděli, jak moc se může oficiální názor na nějakou problematiku během pár let převrátit. Chcete-li příklad, který se týká nás všech, je to zdravá strava. Za poslední generaci se doporučení ze strany vědeckých autorit několikrát změnila a pochybuji, že současný stav je ten definitivně správný. Jednak je lidský metabolismus zatraceně složitý, jednak je v něm mnoho individuálních odchylek (každý známe někoho, kdo žere jak hladový kojot a přitom váží šedesát kilo), ale ještě navíc do toho zasahují různé komerční zájmy. Prozkoumáte-li otázku toho, kolik vědeckých studií o výživě sponzoruje třeba Coca-Cola, nebo kolik investují do vědců velké farmaceutické firmy, začne se vaše důvěra v jejich výsledky trochu viklat. Kdybych měl shrnout tenhle bod: status quo není svatý a bez disentu neexistuje mechanismus, jak napravit jeho chyby. Je nebezpečné označovat informace z velkých institucí jako principiálně důvěryhodné. To je zas jednou starý problém v nové podobě. Na ten svého času naráželi už Jan Hus a Martin Luther. Naučená pasivita Problém sedmý a podle mého názoru nejhorší: kultivace pasivity čtenářů. Máte rádi předžvýkaný steak? Tohle je předžvýkaný steak. Jste naváděni na myšlenku, že kontrolní práci někdo udělá za vás. Chyba, ale je mi patrné, kde se vzala. Je to důsledek další chyby, která vznikla už tak před dvaceti – třiceti lety. Tehdy se hodně hlásalo, že není potřeba se „biflovat hromadu skutečností“, že vzdělání pro budoucnost zahrnuje hlavně to, jak si informace najít. No jo, tak se teď ukázalo, že si lidi odvykli držet v hlavě fakta, že na internetu se dá najít spousta naprostých kravin. Vlna nadšení pro fact-checking je asi dána i tím, že si od něj někteří fandové slibují, že toto napraví. Myslím si, že to nebude fungovat, protože kořen problému je právě ta naučená pasivita, při které se ze čtenáře stává spíše konzument. Řekne se mu, že kontrolní práci už odvedl někdo jiný a zde jsou její výsledky. To jej ale nemotivuje k samostatné, skeptické práci. „Kdo ohlídá hlídače?“ Tak zní věčná otázka civilizovaných společností. Zaváděním nových hlídačů se její akutní naléhavost jedině posiluje. Měli jsme média coby hlídače politiků. Teď bychom měli mít fact-checkery jako hlídače médií. Kdo si myslí, že se tam ten vývoj zastaví? Velká moc bez kontroly Krátká poznámka na závěr. Vzhledem k tomu, že se nám pěkně rozjíždí mocenské soupeření mezi Čínou a USA, považuji za pravděpodobné, že v dohledné době zažijeme informační a propagandistickou válku naprosto neskutečných rozměrů. Kam se na to hrabe brexitové referendum a kampaň před ním. Jde o řádově větší hodnoty, rozpočty a globální publikum. Například si myslím, že Čína bude velmi silně šířit myšlenku toho, že v Americe a na Západě obecně funguje systémový, nenapravitelný, ničivý rasismus. Ne proto, že by tomu skutečně věřili (Čína má v tomhle směru sama dost másla na hlavě), ale proto, že vidí, že je to již existující slabina, kterou můžou využít k oslabení či úplnému rozložení našich společností. Zkuste pak takovou vlnu propagandy nějak fact-checkovat; s dostatkem chytré selektivity dosáhne přesně toho obrázku, kterého chce. V téhle situaci bude osobní skepticismus důležitější než dřív. Vést boje na internetu je levnější a zejména podstatně bezpečnější než pouštět se do skutečných fyzických válek. Obě strany jsou zranitelné. Demokratické státy mají volby, do kterých se dá zasahovat, a moc se navenek netají se svými problémy. (Leckdy se naopak oddávají sebemrskačství.) Autoritářské státy zase mají hromadu kostlivců ve skříni, jejichž odhalení by je mohlo zničit. Přemýšlejte, kontrolujte, buďte skeptičtí. Tohle se nedá outsourcovat na vnější autority, ne bez následků. Princip svobody slova a tisku kdysi neprosazovali klasičtí liberálové izolovaně, ale „v balíčku“ s nějakými jinými principy, se kterými tvoří přirozený celek. Jedním z těch dalších principů byla rovnost lidí. Nikdo neměl být lepší než jiný jen proto, že jej pomazali v katedrále a nasadili mu korunu. Každý si měl svoji pověst budovat sám. Způsob, jakým sociální sítě volí své fact-checkery, mi jako vnějšímu pozorovateli přijde právě jako moderní ekvivalent korunovace, při které dostávají noví králové nejen titul, ale i docela velkou moc bez kontroly zezdola. On vůbec ten Twitter, Facebook a spol. připomínají digitální feudalismus, ve kterém běžný uživatel je spíš poddaným než občanem a kde většina moci spočívá v rukou urozené šlechty a jejich drábů. Ale tenhle model fungování se dlouhodobě neosvědčil. Dost možná se neosvědčí ani v téhle nové podobě.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-07 20:45:58

Do Síně slávy českého komiksu vstoupil Ivo Pechar, autor legendárních seriálů v časopise Ohníček

Cenu České akademie komiksu za loňský rok získali Jiří Šimáček a Ján Lastomírsky za Článek II. o hrdinech atentátu na Heydricha, nejlepším stripem se staly Opráski sčeskí historje. Do síně slávy byl uveden Ivo Pechar, autor komiksů Pavouk Nephila či Profesor Dugan. To je výsledek třináctého ročníku komiksových cen Muriel.   Síň slávy českého komiksu Ivo Pechar Zdůvodnění poroty: Spisovatel a dlouholetý časopisecký redaktor Ivo Pechar publikoval jako scenárista první komiksové seriály na začátku 70. let v časopise Ohníček a řada z nich se stala legendárními – za všechny lze uvést titul Pavouk Nephila. Ve svých scénářích často atraktivní formou zpracovával a dospívajícím čtenářům zprostředkovával podstatná témata – jako je ochrana zvířat či integrace cizinců a rasismus v komiksech ze začátku 90. let Goro, ochránce makaků či Člověk zvaný Son. Rozvoji domácího komiksu se věnoval i jako nakladatel – jeho nakladatelství vydávalo průlomovou edici Sólo, která v době ekonomické transformace usilovala o ustavení nového publikačního formátu pro český komiks.   Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Jiří Šimáček a Ján Lastomírsky za Článek II.  Zdůvodnění poroty: V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo.    Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Tomáš Motal za Traum  Zdůvodnění poroty: Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů.   Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Jiří Šimáček za Článek II.  Zdůvodnění poroty: Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou.   Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Tomáš Motal za Traum  Zdůvodnění poroty: Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost.   Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička  Zdůvodnění poroty: Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři.   Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) jaz za Opráski sčeskí historje   Zdůvodnění poroty: Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme!   Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa Zdůvodnění poroty: Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů.   Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Zdůvodnění poroty: Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil.   Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.)  Barbora Satranská za Spořilov Zdůvodnění poroty: Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah.   Přínos českému komiksu Galerie Klatovy / Klenová za Faust, 3. česko-německé komiksové sympozium  Již potřetí uspořádala Galerie Klatovy / Klenová česko-německé komiksové sympozium, tentokrát na téma Faust. Akce, která dává příležitost nadějným a zajímavým komiksovým tvůrcům, v sobě spojuje tvůrčí přeshraniční setkání, prostor pro tvorbu vlastního komiksu v rámci komponovaného celku, výstavu výsledných komiksů a na ně navázaných obrazů, a nakonec i trvalý výstup v podobě katalogové publikace.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-07 11:34:13

Michal Havran: Kotleba a jeho lidi jsou neonacisti, neonacismus není názor, ale zločin

Mezi nepřehlédnutelné postavy současné slovenské mediální i kulturní scény patří – nejen pro svou výšku – publicista a spisovatel Michal Havran. Jeho román Analfabet, jehož děj se odehrává počátkem 90. let v Bratislavě a vypráví dramatický příběh plný sexu, drog a okultismu, se nedávno dočkal českého vydání v nakladatelství Větrné mlýny.   Co vlastně přimělo vystudovaného teologa, veřejně známého intelektuála a vlivného publicistu vrátit se do Bratislavy raných 90. let a napsat mysteriózní román o „ztracených existencích“ a jednom tajemném rukopisu? Bratislava je mým městem v každém smyslu. Její ulice a místa mě uvedly do způsobu, jak se dívat na svět, po dlouhou dobu mi čtvrť za katedrálou evokovala sbírku Aloysia Bertranda Gaspard de la nuit (česky překládáno jako Kašpar noci; pozn. red.), jeho „obrazy na způsob Rembrandta a Callota“. Bratislava má nekonečnou hloubku reliéfu, je to město, kterého se nikdy nedokážete dotknout celou dlaní a nikdy nepoznáte všechny příběhy o tureckých obchodnících, kteří si na Dunaji postavili sklady, kudy proudilo do monarchie opium, a příběhy ze staré židovské čtvrti Vydrica, kde vzniklo bojové umění Krav Maga.    Kromě vcelku očekávatelného vztahu ke spiritualitě se vaše postavy vyznačují i problematičtějšími zájmy, jako jsou drogy, okultismus nebo pornografie. V těchto ohledech zřejmě Analfabet nebude – navzdory postavě Michala a nakladatelské nálepce „generační román“ – dílo výrazněji autobiografické. Jaké tedy byly vaše „devadesátky“?  Bratislava byla v 90. letech významnou křižovatkou afghánské a albánské heroinové cesty, v každém kebabu a pizzerii jste měli u kasy připravené dávky na prodej, byly v každém baru, někteří majitelé na tom slušně vydělali, v zadních částech podniků bratislavského podzemí byly všude sklady drog. Kdo tehdy Bratislavu znal, ví, že dobré podniky neměly okna, protože byly všechny v bývalých katakombách a sklepech. Okna měly pouze cukrárny pro rakouské důchodce, kteří objevili ceny operního představení.    Klíčovou roli v příběhu hraje slovenská metropole, opředená v knize mnoha mýty a legendami. Jaký vztah máte k Bratislavě vy sám a co podle vás tvoří její genius loci?  Jsem dítětem tohoto města, dálniční odbočky mezi Vídní a Budapeští, tajemného, ale vitálního orgánu středoevropského těla, co se roztahuje mezi našimi městy jako stanující křižáci první výpravy na pravém břehu Dunaje, jako židovští rváči z 30. let, kteří mlátili gardisty a potom prchali na parnících po Dunaji do Palestiny, jako ruské tanky v roce 1968 před Univerzitou Komenského. Její kouzlo spočívá v neviditelnosti, Bratislava není filmový festival, ani silvestrovský ohňostroj, je nenápadná jako změny na dunajském břehu a magnetická jako Teslův dětský pokoj.    Vy sám nijak netajíte své antipatie k Marianu Kotlebovi a jeho krajně pravicové straně ĽSNS (Ľudová strana Naše Slovensko), která má přitom podle průzkumů naději na velmi dobrý volební výsledek... Kotleba není ani extremista, ani fašista, Kotleba a jeho lidi jsou neonacisti, a tak je k nim třeba přistupovat, neonacismus není názor, ale zločin. Považuji je za zločineckou, antisemitskou, rasistickou stranu a podle toho se k nim i chovám.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Prostřednictvím románu, který svou zápletkou trochu připomíná některé prózy Miloše Urbana, se dotýkáte i řady filozofických, historických či společenských témat – kupříkladu otázky existence svébytného kulturního prostoru označovaného jako střední Evropa. Je to opravdu jen „literární žánr“ či „východní Evropa se sníženou mírou analfabetismu“, nebo má dotyčný pojem své hlubší opodstatnění?  Jediná věc, která ve střední Evropě kontinuálně neselhává a lze se na ni spolehnout, je literatura. Ona sama dokáže dostatečně přesvědčit o opodstatněnosti středu. Je specifická svými tématy, výrazovými prostředky, směsí iracionálních postupů a holých vět, nebo naopak bohatého jazyka věnovaného prázdnotě. Většinu našich životních pocitů jsme se naučili rozpoznávat díky této tradici, v ní se cítíme dobře.    Jeden z protagonistů v závěru zapochybuje o významu knih a literatury pro většinu populace. Jaké postavení má dnes literatura na Slovensku? A v čem spočívá – nebo by podle vás měla spočívat – její role ve společnosti?  Nevím, jestli má literatura „společenskou úlohu“, protože je příliš hluboko v jemných strukturách života na to, aby je dokázala hodnotit s odstupem sociologů. No snad je důkazem toho, že lidský život je především výsledkem neviditelných psychologických a kognitivních mechanismů, které nám umožňují kromě jiného konfrontovat se se schopností jazyka podávat důvěryhodný obraz veškerých podob života.   Analfabet se vzápětí dočkal nominace na prestižní cenu Anasoft litera. Jaký byl však čtenářský ohlas slovenského vydání? Na to je lepší se zeptat čtenářů.    Čeština je první jazyk, do kterého byl váš román přeložen? Spolupracoval jste nějak s Miroslavem Zelinským na jeho překladu? A jak se vůbec díváte na – podle mého dosti nešťastnou – praxi překládat slovenské knihy do češtiny, když vašim čtenářům nečiní problém číst naši beletrii česky? To je starý problém, který je jedním z důvodů rozpadu společné republiky. Velká část české společnosti si utvořila zkreslenou představu o slovenském umění a jeho protagonistech – výtvarníci a herci to měli trochu lepší –, a tak všeobecně panuje názor, že Češi se o slovenskou literaturu nikdy nezajímali.   Vy jste však knižně debutoval již v roce 2013 prózou Kandidát s podtitulem Denníky z odpočúvania, jejímž spoluautorem byl scenárista a hudebník Maroš Hečko. Jaké byly okolnosti vzniku této knihy, která se posléze dočkala i filmového zpracování?  To je už stará epizoda, kniha je pouze marketingovým produktem filmového scénáře a považuji ji za dodatek k filmu. Chronologicky však nevznikla kniha a následně adaptace, ale kniha zároveň se scénářem. Od začátku jsme pracovali na filmu a myšlenka knihy se objevila později.   K politice jste se coby spisovatel vrátil v roce 2018, kdy vyšel váš nejnovější román Otec bol v strane. Ten pojednává o čem? O rozpadu starého světa komunistického básníka, sběratele umění a utopisty. Odehrává se v posledních týdnech před pádem režimu.    Když jsme u té politiky – s jakými pocity se ohlížíte za uplynulými třiceti lety svobody, které nám přinesla sametová revoluce?  Jsem rád, že se to stalo, ale jsem zoufalý z toho, co všechno se nám nepodařilo. Největším problémem je sociální propad množství lidí, vyloučenost, prekérnost práce a života, a naopak boratovské manýry nové východoevropské buržoazie, která nic nepochopila.    Opomenout nemohu ani váš televizní diskusní pořad Večera s Havranom, který od roku 2014 týden co týden vysílá ve večerních hodinách RTVS (Rozhlas a televízia Slovenska) na kanálu Dvojka. Co vám osobně moderování tohoto pořadu dalo, a o co vás naopak připravilo? Připravilo mě o klid, ale zase mi dává možnost potkávat výjimečné lidi, uchovávat si zvědavost a víru, že ještě stále jsme zeměmi plnými odhodlaných, talentovaných a špičkových lidí.    Setkání s tolika předními osobnostmi slovenského veřejného života – včetně těch kontroverzních – vám jistě poskytuje nemalý přehled o náladách panujících ve společnosti. Jak Slováci hodnotí dosavadní působení prezidentky Zuzany Čaputové? A jak prožívají blížící se parlamentní volby? Zuzana Čaputová je klidná, přemýšlivá a razantní prezidentka, která ví, co dělá a co říká. Jsem rád, že se stala prezidentkou, stojí nad hašteřivými muži užíranými jejich falickými a testosteronovými poruchami a hysteriemi. Volby prožívají všichni jako společenskou hru s nejistým výsledkem.  {/mprestriction}  Michal Havran (*1973) je slovenský publicista a spisovatel, intelektuál s důkladným jazykovým a teologickým vzděláním, které získal na francouzských školách, a neúnavný komentátor společenského dění na Slovensku. Své články publikuje v denících, má vlastní relaci v rozhlase, ve veřejnoprávní televizi moderuje talk show Večera s Havranom. Vedle dvou knižních výborů z publicistických textů (Besnota, 2016; Obesíme ťa, 2017) vydal romány Kandidát (spolu s M. Hečkom, 2012), Analfabet (2016) a Otec bol v straně (2018). Román Analfabet, za který byl nominován na cenu Anasoft litera 2017, vydalo koncem roku 2019 v českém překladu Miroslava Zelinského nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2020-01-23 17:59:42

Nejvíce nominací na komiksovou cenu Muriel získal příběh o atentátu na Heydricha a následných represích

Nejvíce nominací (tři) v třináctém ročníku komiksových cen Muriel posbíral komiks spisovatele Jiřího Šimáčka a kreslíře Jána Lastomírského Článek II, který vypráví o atentátu na Heydricha a následných represích. Zaměřuje se přitom na trochu opomíjeného hrdinu té doby – kaplana Vladimíra Petřeka, který poskytl parašutistům útočiště v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a zaplatil za to životem. Po dvou nominacích má nostalgický pastiš Pavla Čecha O Červenáčkovi, který s melancholií i humorem nachází titulního hrdinu v situaci, kdy jeho kamarádi z Rychlých šípů dospěli a už o klukovské hry nemají zájem, či černobílý thriller Traum, který jeho autor Tomáš Motal vydává jako nepravidelnou sérii ve vlastním nakladatelství. V loni zavedené kategorii nejlepších komiksů pro děti se opět objevuje seriál Petra Kopla Morgavsa & Morgana z časopisu Čtyřlístek, který loni dostal i knižní podobu, nominaci má také loňský vítěz této kategorie Honza Smolík, tentokrát za knižní komiks Liška Kuliška. Začínajícím tvůrcům je určena kategorie Cena Magnesia za nejlepší studentský komiks: zde jsou zastoupeny práce studentů pražské VŠUP (Jakub Plachý za fiktivní komiksovou reportáž Jak žijí dnes a Barbora Satranská za Spořilov)) a od studentky plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Alice Břečkové za osobně laděný vzpomínkový příběh Děda. ¨ Kromě dalších kategorií jako nejlepší krátký či překladový komiks bude vyhlášena také kategorie přínos českému komiksu a nový člen komiksové síně slávy. Tím se stane Ivo Pechar, významný scenárista komiksových seriálů v 70. a 80. letech, mimo jiné autor ke scénářům sci-fi komiksů Profesor Dugan a Pavouk Nephila a klukovských příběhů Havraní doga či Stopař. Cenu České akademie komiksu pro nejlepší komiks roku svým hlasováním vyberou členové tohoto profesního spolku, v němž jsou sdruženi komiksoví tvůrci, teoretici a nakladatelé. ČAK byla založena v červnu roku 2018, aktuálně má 76 členů a jejím předsedou je literární a komiksový historik Pavel Kořínek. Ceny Muriel se udílejí pod tímto názvem od roku 2007. Vítěze oznámí moderátorky Ester Geislerová a Johana Švarcová 6. února v pražském kině Bio Oko.   Nominace se zdůvodněním Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Pavel Čech za O Červenáčkovi  Pavel Čech se ve své tvorbě často a rád vrací do světa Rychlých šípů, poprvé tak ale učinil na větší ploše celé komiksové knihy. Podařilo se mu využít mezery v kánonu, která dlouho provokovala k vlastnímu domýšlení, a nabízí svěží nostalgickou výpravu do minulosti, a to jak v rovině jednotlivce, tak i domácího komiksu jako celku. Ondřej Kavalír, Vojtěch Mašek a Karel Osoha za Návrat Krále Šumavy 2: Agent-chodec Druhý díl trilogie je pro hodnocení vždycky složitý, protože neotevírá, ani neuzavírá příběh. Agent-chodec přesto ukazuje, že Ondřej Kavalír a Vojtěch Mašek se v Návratu Krále Šumavy osvobozují od adaptované předlohy a k velkému finále se snaží dospět vlastní cestou. Karel Osoha je jim v tom svým filmovým viděním a znalostí komiksové řeči zdatným pomocníkem. Jiří Šimáček a Ján Lastomirský za Článek II.  V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo.    Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Ján Lastomirský za Článek II.  Ján Lastomirský dává v Článku II. vyniknout vlastní expresivní práci s figurou, kresba ale zcela slouží příběhu a umocňuje jeho dopad. Není jen ilustrací bez názoru, ale nese v sobě svébytnou a sebevědomou sílu výpovědi. Sugestivně na čtenáře přenáší znepokojivé lidské drama, jehož obrazy ve čtenáři doznívají dlouho po přečtení komiksu.  Tomáš Motal za Traum Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů. Ticho762 za Trikolora             Ticho762 střídá v Trikoloře několik výtvarných poloh, pohybuje se od dětské roztomilosti přes realistický dokument s jistou formou nadsázky až k expresivnímu podání. Vždy hledá způsob, jakým docílit, aby dějová linka měla v kresbě sebevědomého partnera. Výsledný koktejl je vizuálně zábavný a umožňuje přitáhnout čtenáře k historickému tématu.    Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Pavel Čech za O Červenáčkovi Loňský sborník krátkých příběhů k poctě Rychlým šípům ukázal, že navazovat na Foglarův odkaz dnes vůbec není snadné. Pavel Čech zvolil formu nostalgického příběhu o konci jedné éry a dokázal pocit posledních návratů do mizejícího světa působivě evokovat tím, že se pohybuje na hraně foglarovské stylizace a jejího nostalgického reflektování. Taťána Rubášová za William & Meriwether 2: Neočekávaný robotí exodus  Knihy o Williamovi a Meriwetherovi jsou v rámci současného českého komiksu pozoruhodným formátem, kde text vystupuje vůči obrazu samostatněji, než je obvyklé. Přesto Rubášová a Janíček vytváří kompaktní celek. Rubášová přitom v jednoduchém vyprávění vtipně pracuje se stylizací a pozicí vypravěče, který bezděčně odkazuje k našemu světu. Jiří Šimáček za Článek II. Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou.   Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Marek Berger za Octobriana – Hadí plémě Kult polobožské bojovnice proti patriarchátu osvěžil svým komiksem Octobriana – Hadí Plémě Marek Berger. Příběh postavený na akci si často vystačí bez bublin a nezapře autorovu animátorskou profesi. Dynamická práce se střihem, cit pro scenérie společně s osobitě tónovanými barvami jsou hlavními klady dvaatřicetistránkového komiksu. Tomáš Motal za Traum  Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost. Václav Šlajch za Lulenka a poslední přání S aluzí na světoznámé knihy o dětech (ale ne nutně pro děti) ve svém třístránkovém komiksu Lulenka a poslední přání suverénně pracuje Václav Šlajch. Alenka v říši divů nebo Cínový vojáček rezonují v panelech, které jsou surrealistickým snem těžícím z autorovy hravé imaginace. Retrostyl posunuje celý komiks k mnohovrstevnatosti významů a připomíná autorovy začátky, kdy kreslil především tuší.   Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička  Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři. Petr Kopl za Morgavsa & Morgana Dobrodružství zkušené čarodějky a její nadané malé učednice od Petra Kopla jsou dětským čtenářům dobře známá ze stránek časopisu Čtyřlístek. V souborných knihách Dračí chůvy a Živelné měňavice se ukazuje, že zdánlivě epizodické příběhy jsou rozvrženy tak, aby rozvíjely poutavé vyprávění i na větší ploše. Ocenit lze suverénní dynamickou kresbu, sympatické hrdinky a humor, který dětského čtenáře v žádném případě nepodceňuje. Honza Smolík za Liška Kuliška  Příhody lišky Kulišky a jejího kamaráda mývala Zívala mají švih a spád. Svou krátkostí a nekomplikovaností cílí na menší děti a bodují jak přehlednou, výraznou kresbou, tak jazykovou hravostí a vděčnými členicími předěly v podobě úkolů a hádanek po každé kapitole. Liška Kuliška je dobrým příkladem toho, že ani knížka pro nejmenší čtenáře nemusí být infantilní.   Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) Lukáš Fibrich za Mourrison  Kocour Mourrison dosáhl plnoletosti! Tedy, hrdina je sice pořád stejně ztřeštěný, ale seriál ve kterém vystupuje, vychází v časopise ABC už 19. rokem. Za tu dobu vyrostl i formátově a patří mu celá stránka, přesto nepřestává být v prvé řadě anekdotou. Lukáš Fibrich stále nemá nouzi o vtipné nápady a neztrácí ani hravost ve vztahu k samotné komiksové formě. jaz za Opráski sčeskí historje  Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme! Jan Pomykač za Pas faux pas  Přestože web Komiksárium, kde strip Jana Pomykače čtyři roky hostoval, ukončil činnost, Pas faux pas pokračuje dál, alespoň na Facebooku. Nepřestává těšit svými vyladěnými kresbami a bavit osobitým humorem, který dokáže být slovní i situační, ale především neotřelý a subtilně vtipný.   Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa  Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů. Paseka za Essex County Grafický román Essex County Jeffa Lemirea je velkou splátkou dluhu domácím čtenářům. Komiks, který přepsal kanadské literární dějiny, když zvítězil v anketě o román desetiletí, vypráví o obyčejných Kanaďanech. Ti si život komplikují hlavně nekomunikováním, potlačováním citů a násilím. Lemire neomlouvá životní prohry a kotrmelce svých hrdinů, naopak je čtenářům představuje s porozuměním, které jim je přibližuje. Trystero za Sabrina  Sabrina je jedním z nejzásadnějších komiksů současnosti, vstupující navíc na český trh již s nominací na prestižní literární Bookerovu cenu. Kniha do komiksového formátu působivě absorbuje současná média i společenské frustrace. U českého vydání je navíc třeba ocenit odvahu tento náročný kus u nás prakticky neznámého autora vydat tak brzy po původním vydání.   Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Martina Knápková za Mrtvej svět Enid a Rebecca se těsně po střední bezcílně potloukají rodným maloměstem, čekají, co jim život přinese, a čas si krátí vyhlašováním drobných válek namachrovaným čůzám a trapáckým pozérům všeho druhu. Komiks Daniela Clowese Mrtvej svět, který se stal předlohou slavného filmu, přetéká cynickou adolescentní chandrou a nabízí překladatelskou výzvu, které se Martina Knápková, zejména prostřednictvím sarkasticky přezíravého slovníku obou hrdinek, zhostila výtečně.  Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil. Richard Podaný za Kosmo knedlíci Violet je obyčejná holka z obyčejné vesmírné přívěsové kolonie, jejíž táta je obyčejný vesmírný těžař velrybího trusu a máma obyčejná módní návrhářka. Violetčina mise za záchranou otce z velrybího žaludku je po jazykové stránce hotovou záplavou slovních hříček, mluvících jmen a zvukových i jiných efektů. Překlad Richarda Podaného činí z díla Craiga Thompsona hutnou pastvu pro oči a pobízí čtenáře k luštění i těch nejdrobnějších nápisů, aby mu z mimořádně vtipného a invenčního převodu neuniklo ani písmenko.    Cena Magnesia za Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.) Alice Břečková za Děda  Alice Břečková dokázala ve svém komiksu Děda citlivě a více než důstojně uchopit náročné téma odcházení člověka. S formální stránkou komiksu přitom autorka pracuje suverénně a její komiksová řeč umocňuje uvěřitelné a v neposlední řadě lidsky intimní vyprávění. Jakub Plachý za Jak žijí dnes Jakub Plachý ve svém komiksu Jak žijí dnes nastavuje vtipnou dokumentární formou zrcadlo různým postavičkám z domácí komiksové historie. Staví je do polohy stárnoucích hvězd, se kterými si život často tragicky pohrál. Mimořádně svěží dílko svým námětem vyvolává ve čtenáři pocit, že by chtěl v této fikci pokračovat dál.   Barbora Satranská za Spořilov Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-04 08:46:30

Bilance Jana Kameníčka: Jeho literární postavy nacházejí naději v evangeliích a Beethovenovi

Bilanční vydání díla spisovatele Jana Kameníčka Procity je pro čtenáře dlouhou duchovní poutí, při níž se hroužíme do meditace nad osudem člověka ukřižovaného mezi nízkostí a ambicí dosáhnout životní harmonie. Soubor je, jak zmiňuje ediční poznámka, „sestaven z méně či více pozměněné, zrevidované podoby textů, které byly v minulosti již vydány, ale ke kterým se autor po určitém čase vrátil, aby vytvořil jakýsi jejich definitivní tvar“. (Procity, str. 557) Autor se stylem a metodou práce řadí k existencialistům, mezi jeho přiznanými vzory najdeme Franze Kafku, Ladislava Fukse, Ladislava Klímu, F. M. Dostojevského a řadu dalších autorů, z nichž mnohé v Procitech cituje, parafrázuje, ironizuje a polemicky zasahuje. Osobně v Kameníčkově díle shledávám dystopické ideje spojující ho i s Georgem Orwellem. A jelikož jsem sám užil metaforu o ukřižování, jeho humanismus koření z křesťanské morálky v textech evangelií a epištol sv. Pavla. Fabule textů je vždy minimalistická, syžetové prostředky nabývají vrchu. Temné stránky života jsou vrstveny v literární struktuře tak, aby jen zřídka, ale zato akcentovaně, probleskl mezi škálou odstínů šedé po černou jasný paprsek světla, tak jako duchovní krajinou myšlenek probleskuje paprsek víry a naděje. Sociální kontext nenávisti a násilí, sexuální poruchy, citová plochost a v kontrastu k ní zoufalá touha po lásce a sblížení kondenzují k agonům s metafyzickými přesahy v abstraktních časoprostorech. Odkud pochází autorův introvertní ponor do mýtické řeky Léthé, v níž jeho postavy zapomínají, odkud přicházejí a ztrácejí orientaci ve světě, jenž je obklopuje? Ke Kameníčkovým textům se jako čtenář přibližuji od 80. let, kdy autor psal námezdní texty pro Československý rozhlas a televizi. Naše dráhy se tam protínaly v generačním souputnictví od střední průmyslové školy, kde jsme oba, složitě motivováni, hledali útočiště na úsvitu totalitního husákovského státu. Jan je součástí mého alba zážitků, fotografií a filmů, často absurdních i posmutnělých, ale vždy jinakých a ambivalentních. Na nich je Jan s rýsovacím prknem a futrálem s cellem přes rameno. Procity mě dostihly, i když jsem se, přiznám se, obcházeje je řadu týdnů s úzkostí, že je musím opět otevřít, nevyhnul bolesti při četbě. Janova literatura jistě nejen mě znepokojuje, psychologické postupy jeho psaní vyvolávají ztracenost, tíseň, planetární smutek, tušení nevyhnutelné katastrofy vyvěrající z banalit a obyčejnosti, tak jako na poutníka periférií velkoměsta padá strach z bezútěšnosti existence. Jsme oba dětmi 20. století, dospěli jsme v nechutné amorálnosti totalitní společnosti, moudrost a zralost nabýváme v jejím neméně temném pokračování. Kameníček spisovatel se utíká k idejím křesťanství a k humánnímu odkazu geniální hudby. Evangelia a Beethoven inspirují v textech naději pro postavy lapené na půdách a aglomeracích opanovanými metafyzickým zlem a přírodními katastrofami, před nimiž není od počátku pražádná šance uniknout. Jako čtenáři autorovy intence rychle vycítíme a pochopíme, texty aktivizují naše pudy sebezáchovy, instinkty pro rozeznávání nebezpečí, intelekt k analýze příčin zla. Postavy se svými úmysly vstupují nečekaně do situací, kde po kafkovsku žijí „mezi kulisami“. Časoprostor je znepřehledněn návraty motivů uspořádaných například principy sonátové formy, jejich znaky využívají všech možných funkcí – tikot hodin a tlukot srdce se osudově rozejdou. Zanikne lidský život nebo snad celý čas? Otázky jsou důležitější než absolutní porozumění textu. V tom je síla Janovy tvorby. Materialismus myšlenek rdousí křehké ideály. Rituály hrozí ambivalentností – líbáním se připomínají upíři, hladkou a hebkou srst kočičky pohladí smrt. Motivy erotiky jsou ledově odcizené lásce. My jsme ale mimo časoprostor a nemůžeme postavám podat pomocnou ruku. Neznáme vnější příčiny, jež jim brání vykročit mimo těsnou hranici bytí. A spojí nás jen potlačené představy a projekce prožitků, které nám předávají, aby otestovaly naši zranitelnost. Ony pak slábnou až k tušeným nebo jasným koncům – za živa pohřbené v hrobě, mlhou blouznění patříce vlastní umírání. Janovými texty nepřehlédnutelně prorůstají reflexe úvah o literárním tvoření, ba co více, odkazují nás na metody jemu blízké, ale i na samo jejich uplatnění při psaní. Stávají se ústrojnými prostředky instrumentace jeho textů. Friedrich Dürrenmatt, Saul Bellow i Herman Teirlinck ho sbližují s principem autorské sebeprojekce do literárních postav i dějů, přičemž odstiňuje uměleckou podobu variací autobiografických prvků od skutečných zážitků, „což se stává zcela mimoděk, protože se může stát, že (autor) napíše naprosto fantastické, bláznivé věci, a najednou zjistí, že u každé si může vzpomenout na reálné pozadí“. (Procity, str. 456) Prožil jsem v Procitech náš soudobý úděl jako bych s úzkostí prošel mínojským labyrintem, s nadějí bušil křídly jako Ikaros o klenbu nebes, ale dotklo se mě neopominutelně, co autor identifikoval a literárně ztvárnil ze života, který, jak spolu s Franzem Kafkou vnímá, prožíváme „mezi kulisami“. Nebo snad ze života za kulisami? A kdo tyto kulisy staví a nabízí hercům, aby v nich za jakousi odměnu účinkovali? A stojí ta odměna za to? Autor se ptá a my s ním můžeme hledat odpovědi. Další recenzi na knihu Jana Kameníčka si můžete přečíst ZDE, ukázku z knihy najdete ZDE.   Nakladatelství Dybbuk, Praha, 2019, váz., 560 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-08 10:14:24

Evropa: Povyk kolem Brexitu z historické perspektivy

O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí. O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit.  Oč se Britové hádají?  Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi. Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity.  Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné.  EU a referenda  Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé.  Jenže tak jednoduché to nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ukazují to již jen tři následující příklady. Z deseti oblastí, kde se nejvíce voličů vyslovilo ve prospěch setrvání v EU, patří sedm k londýnskému regionu, který se volebními preferencemi očividně vymyká většině občanů země. Dvě oblasti z této desítky ležely ve Skotsku, kde příznivci setrvání v EU zvítězili i celkově. To by mohlo leckoho překvapit, neboť Skotsko bývá často stigmatizováno jako podléhající údajnému bacilu nacionalismu; jenže právě Skotská národní strana snažící se o odtržení země od britské monarchie patří k nejhlasitějším protivníkům Brexitu. Příslušníci tzv. Black and Minority Ethnic skupin čili jinými slovy občané jiné než bílé pleti, zdaleka nepatří k sociálně privilegované části Britů, ale volili ze dvou třetin ve prospěch setrvání v EU, ba mnohdy až ze tří čtvrtin. Vymezit skupinu, které bychom mohli zodpovědnost za rozhodnutí o Brexitu připsat, by bylo každopádně obtížné. Překvapující to ovšem není, jak ukazují celoevropské zkušenosti s referendy. V britském referendu z roku 1975 o setrvání v EU hlasovalo 62,23 % voličů pro a 37,77 % proti. Podobnému rozložení postojů, byť s opačnými znaménky, odpovídaly i výsledky průzkumu tamějšího veřejného mínění z roku 1998: výroku o záhodnosti vystoupení z EU přitakalo tehdy 40 % dotázaných, zatímco 58 % s ním nesouhlasilo. To nejsou čísla ojedinělá. V referendech o vstupu do EU se vyslovilo např. v Polsku a Česku asi 77 %, v Rakousku či Chorvatsku 66 % nebo ve Finsku a Švédsku mezi 50 % a 60 % voličů. Ve Švýcarsku hlasovalo naopak pouze 50,3 % voličů proti vstupu do EU.  Od roku 1972 se až do brexitového referenda hlasovalo o otázkách týkajících se dnešní EU 57krát: ve 41 případě byla evropská integrace podpořena a v 16 případech odmítnuta. Pouze v Belgii, na Kypru, v Německu a v Portugalsku se referenda ohledně EU nekonala. Ve Švýcarsku a Norsku voliči vstup do EU odmítli, Grónsko z EU v roce 1982 vystoupilo, na Islandu byla vstupní jednání přerušena, protože se jim nedostávalo podpory. Referend se průměrně účastní 64 % voličů (ve 13 případech jich hlasovalo přes 80 %, v 11 případech méně než polovina), a průměrně hlasovalo 60 % ve prospěch integrace. EU má všude své příznivce, kritiky a zaryté odpůrce. Zkušenosti ukazují, že se počty zastánců různých postojů časem mění, ale vesměs se pohybují mezi jednou a dvěma třetinami obyvatelstva. Proto nejsou referenda užitečným instrumentem k řešení konfliktů. Příležitostně mohou tomu či onomu národu pomoci při hledání demokraticky legitimované politické vůle, ale často spíše antagonizují, než že by přispívala ke klidnému společenskému soužití. Přijde totiž na to, jak se s nimi zachází. Jako nástroj k prosazování specifických zájmů vhodné nejsou. Brexit a kolektivní identita Ve Velké Británii se v referendech rozhodovalo již i o závažných otázkách ohledně ústavněprávního uspořádání státu – a tedy i kolektivní identity. S nimi zápolí tento stát již po dlouhá léta. „Být Angličanem bývalo jednoduché. Šlo o nejlehčeji identifikovatelný národ světa,“ napsal v roce 1998 slavný novinář Jeremy Paxman v úvodu ke své knize The English: A Portrait of a People: „Dnes je to daleko komplikovanější.“ Občané Spojeného království prý i nadále nosí ve svých kapsách britské pasy, ale užívání slov „Angličan“ a „Brit“ jako synonym patří minulosti. Mnoho Skotů, Irů či Welšanů se může cítit jako Britové, ale s Angličany zaměňováni být nechtějí. „A pak je tu problém Evropa,“ připomněl Paxman: „Kdo ví, jak to dopadne s kolektivní ambicí nebo halucinací, které evropské politické elity podlehly? Kdyby to bylo úspěšné, stalo by se následkem Spojených států evropských Spojené království nadbytečným.“ Proto se prý autor rozhodl odhalit a popsat „kořeny současné anglické neklidné úzkosti a obav o vlastní identitu“; první kapitola knihy dostala název „Země, která ztratila svůj obsah“. Tehdy, tj. před dvaceti lety, došlo mj. s nápomocí referend k proměně dříve centralizovaného státu ve společenství čtyř relativně autonomních zemí: Anglie a Walesu, Skotska a Severního Irska. Proto se přestalo mluvit o Spojeném království jako o „Anglii“ a do popředí se prodraly pojmy „Británie“, „Britové“ a „britství“ (britishness). V roce 2006 např. vzbudil pozornost projev známého politika Gordona Browna na téma „Kým chceme být? O budoucnosti britství“. Šlo o řadu návrhů, jak povzbudit britskou kolektivní identitu v širokých vrstvách obyvatelstva. Ale Brown ji považoval i obsahově za nevyjasněnou: „Co je britský ekvivalent US-amerického 4. července, nebo i francouzského 14. července? Jde mi o následující: Co je naším ekvivalentem národních oslav toho, kdo jsme a za čím stojíme?“  V roce 2011 vzbudila velkou pozornost i návštěva královny Alžběty II. v Irské republice, protože symbolizovala teprve tehdy dosaženou normalizaci vztahů mezi oběma sousedními státy. Zanedlouho nato se však zase objevilo Skotsko v popředí veřejného zájmu: v referendu z roku 2014 hlasovalo 44,7 % tamějších voličů pro jeho osamostatnění a tedy odtržení. S problémy kolektivní identity to současní Britové skutečně lehké nemají a klíčové problémy brexitových sporů jako by předjímal již samotný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Jejich eskalace totiž opět začala vnášet do mediálních titulků jak otázku skotskou, tak i irskou: Nepovede Brexit ve jménu sloganu „znovunabytí suverenity“ k novému pokusu o separaci Skotska od Spojeného království? Nepřibližují brexitové spory kolem hranic Severního Irska stále ještě živou vizi znovusjednocení Irska, a tedy odtržení i severní části Irska? Vedle ozvěn komplikovaných státoprávních dějin však v povyku kolem Brexitu hrají velkou roli i dlouhé tradice anglických obrazů dějin.  Ať se dějepisu ve školách věnuje více či méně pozornosti, základní struktury obrazů národních dějin jsou pilířem soudržnosti národů, a to zcela bez ohledu na to, kolik zná kdo detailů a jak je interpretuje. V případě anglických či britských dějin se v nich samozřejmě odráží geografické postavení ostrovní země, ze které lze pohlížet na evropský kontinent pouze zvenku, přes moře. Proto není divu, že ani nesporně velmi intenzivní historické souvislosti britských a celoevropských dějin nehrají velkou roli v tamějším historickém vědomí. Ale nejen to. Ve školách se po generace zapisovaly do hlav mládeže obrazy stoleté války s Francií, odporu proti papežství, o vítězném odražení španělského pokusu o invazi, válek napoleonských či obou nedávných válek světových. Generace Britů byly ale i školeny pohlížet na evropský kontinent jako zdroj nesmyslných revolucí, převratů, masakrů a hrdost na ojedinělé postavení britské koloniální říše ve světových dějinách patří k základním pilířům školního dějepisu. Vzhledem k těmto dlouho tradovaným formám historického vědomí je udivující, jak málo se vlastně britské postoje vůči EU odlišují od postojů v ostatních členských zemích.  Specifický druh mentálních tradic anglo-britské kolektivní identity je však také konfrontován obdobně, jak tomu vždy a všude bývá, s permanentní nevyhnutelností pozvolné transformace tradovaných identit následkem změn světa a nových zkušeností nových generací. Historie hraje dnes všude menší roli v kolektivních identitách, než bývalo zvykem, a současné životní podmínky Evropanů si jsou daleko více podobné v každodennosti i politickém dění, než tomu donedávna bývalo. Právě proto nacházíme ve všech evropských zemích i obdobné spektrum postojů vůči EU. Referendum o Brexitu tak již dlouhotrvající spory o kolektivní identitu vyhrotilo v konfrontaci mezi tradicionalisty na jedné straně a na druhé straně výzvou těch Britů, kteří vnímají pod vlivem nových zkušeností celoevropské souvislosti výrazněji než rozdíly mezi kontinentem a svým státem. Z historické perspektivy jde o konflikt srozumitelný, který by nemusel vést k rozkolu společnosti a jehož praktické následky se tak či onak budou dlouhodobě formovat prostředky politické kooperace a diplomatického jednání. Hlavním problémem povyku kolem Brexitu proto není rozhodnutí Británie být či nebýt v EU, nýbrž emocionálně rétorická bitevní atmosféra, která se staroslavné monarchie zmocnila. Dějiny a současnost Adaptace kolektivních identit na permanentní změny světa vždy vyvolávají konflikty, ale uvědomíme-li si, jak velkou roli hraje minulost v naší současnosti, můžeme jim lépe porozumět, než když dějiny opomíjíme. Dnes populární domněnka, že informace o světě kolem nás jsou důležitější než informace historické, ztěžuje orientaci v současném dění, jak se právě v povyku kolem Brexitu výrazně projevuje třeba na příkladu sloganu o národní nezávislosti a suverenitě státu. Již jen celosvětový seznam státních svátků zviditelňuje význam dějin a vědomí státoprávní suverenity názorně. Z českých sporů o svátky to známe a oslavy 4. července jako Dne nezávislosti USA z roku 1776 se v našich médiích také často zmiňují. Málokdy si však uvědomujeme, že si třeba ve Švýcarsku každoročně připomínají protihabsburské boje a Přísahu z Rütli z roku 1291 jako kolébku svého státu. Ve Švédsku je 6. červen státním svátkem výročí volby krále Gustava Vasy z roku 1523 jako počátku nezávislosti, v Norsku zase vzpomínají na přijetí ústavy ze 17. května 1814 jako na první krok k nezávislosti. V Srbsku se slaví počátek boje za nezávislost z 15. února 1804 a přijetí první srbské ústavy z roku 1835 ve stejný den. V Mexiku oslavují proklamaci nezávislosti z roku 1810, v Řecku revoluci z roku 1821 jako počátek zápasu o nezávislost získanou v roce 1829 atd. Připomínky získání nezávislosti jsou v naprosté většině dnešních států hlavními státními svátky, v nichž dominují data z 20. století, protože se valná většina dnešních národů osvobodila od cizí nadvlády až rozpadem koloniální nadvlády Evropanů. Jestliže hrají obrazy minulosti tak velkou roli v současných kolektivních identitách, pak se nelze divit, že tomu tak bylo i v moderních politických konfliktech a válkách. Češi znají tuto problematiku z dějin česko-německých vztahů, ale méně známý je třeba význam obrazů dějin v řecko-turecké válce a jejím tragickém vyústění v souvislosti s první světovou válkou. Dnes se občas mluví o vzpomínání na smlouvu trianonskou a územní ztráty v Maďarsku, ale těžko někomu uniknou zprávy o současné eskalaci katalánského volání po obnovení nezávislosti nebo historických souvislostech kolem rusko-ukrajinských konfliktů. Proč by neměla Velká Británie zápasit s obdobnými problémy?  Ve sporech o Brexit se projevují odrazy minulosti na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou již na první pohled ve výrazně tradicionalistickém londýnském parlamentu. Tam se však i následkem neexistence psané ústavy odkazuje na tradice v nejasnostech ohledně jeho jednacího řádu a kompetencí. V argumentech zastánců Brexitu se minulost výrazně odráží, ale třeba i v odkazech na organizaci Commonwealth of Nations, tj. na politickou asociaci 53 států (sdružujících 29,4 % lidstva), které byly až na výjimky součástí britského koloniálního impéria: právě od té si mnozí slibují, že po-brexitové Británii nahradí EU na jevišti globalizovaného světa.  Pro ohlasy minulosti bychom měli mít stejně tak pochopení jako pro odkazy na realitu současného světa. Skutečnost, že někteří Britové vyzdvihují minulost a jiní pohlížejí na svět méně tradicionalistickýma očima a vnímají tedy i členství v EU jinak, je stejně tak málo překvapující jako skutečnost, že to vede ke sporům. Závažné jsou především formy, jakých takové konflikty nabývají a jakými se řeší. Reálné dějiny nedeterminují osudy národů, ale jejich obrazy v našich hlavách je spoluurčují. Pozorně reflektované historické znalosti jsou k orientaci v lidském světě nezbytné. Opomíjení dějin nás zaslepuje, protože zastiňuje významnou roli minulosti v naší současnosti, a tím nás vydává napospas emocionálně rétorickým potyčkám s demagogy všeho ražení. V povyku kolem Brexitu se ozývají hlasy všeho druhu, a z historické perspektivy viděno, nejde o konflikty, které by musely být tak dramatické, jak se stalo. Oddávat se apokalyptickým vizím a budit strach a hrůzu z budoucnosti každopádně přináší více škody než užitku. {/mprestriction}  Autorka je česká historička žijící v Německu.

Čas načtení: 2024-01-31 00:00:00

Dnes v Ulici: Vilma se chová hůř než malé dítě a Ája závidí Martině a Jirkovi jejich jiskření

Případné neshody ve vztahu naznačuje Ája Vendule na kávě. Jak moc závidí Martině a Jirkovi to jejich nepřehlédnutelné jiskření. Kdežto u nich doma je vše postaru. To v rodině Nyklů se schyluje k dalšímu třesku ohledně babičky Vilmy.

Čas načtení: 2024-02-20 12:05:41

Tipy na trendy sukně letošního jara: Víte, jak je nosit a kde je sehnat za outletovou cenu?

Hoďte za hlavu předepsané módní normy a prozkoumejte svobodomyslné možnosti sukní, o kterých se vám ani nesnilo. Ať už dáte přednost nepřehlédnutelné mini, nebo pouzdrové z černé kůže, budete překvapené, jak snadno ji zkombinujete do elegantních i ležérních outfitů.

Čas načtení: 2024-02-21 14:00:00

Výlety: Pražský klášter Na Slovanech poničily za války nálety. Jeho kostel pak dostal unikátní betonové věže

Benediktinský klášter Na Slovanech neboli Emauzy na pražském Novém Městě zdobí od 60. let minulého století nepřehlédnutelné bílé moderní věže se zlacenými hroty. Původní věže klášterního kostela totiž shořely v roce 1945 při náletech na Prahu. Klášter založil roku 1347 Karel IV. Stal se střediskem vzdělanosti, umění a slovanského písemnictví.