EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || V Itálii v pátek začala fungovat první vězeňská místnost vyhrazená pro sex. V návaznosti na rozhodnutí soudu je určena těm vězňům, které mohou při výkonu trestu navštěvovat jejich partneři. Informovala o tom agentura Reuters.
Čas načtení: 2025-04-19 11:51:00
V Itálii začala fungovat první vězeňská místnost vyhrazená pro sex
V Itálii v pátek začala fungovat první vězeňská místnost vyhrazená pro sex. V návaznosti na rozhodnutí soudu je určena těm vězňům, které mohou při výkonu trestu navštěvovat jejich partneři. Informovala o tom agentura Reuters.
\nČas načtení: 2025-04-19 12:12:00
Sex za mřížemi. V Itálii otevřeli speciální vězeňskou místnost pro „intimní setkání“
V Itálii v pátek začala fungovat první vězeňská místnost vyhrazená pro sex. V návaznosti na rozhodnutí soudu je určena těm vězňům, které mohou při výkonu trestu navštěvovat jejich partneři. Umožnění soukromých návštěv pro některé vězně následuje po rozhodnutí italského ústavního soudu, který uznal právo vězňů na „intimní setkání“ s partnery, kteří je navštěvují ve věznicích.
\nČas načtení: 2025-04-19 13:00:00
Sex ve vězení? V Itálii začala fungovat první vězeňská místnost vyhrazená pro intimní styk
V Itálii v pátek začala fungovat první vězeňská místnost vyhrazená pro sex. V návaznosti na rozhodnutí soudu je určena těm vězňům, které mohou při výkonu trestu navštěvovat jejich partneři. Informovala o tom agentura Reuters.
\nČas načtení: 2025-04-19 13:20:46
V Itálii začala fungovat první vězeňská místnost vyhrazená pro sex
V Itálii v pátek začala fungovat první vězeňská místnost vyhrazená pro sex. V návaznosti na rozhodnutí soudu je určena těm vězňům, které mohou při výkonu trestu navštěvovat jejich partneři. Informovala o tom agentura Reuters.
\nČas načtení: 2020-03-28 14:59:31
Prezidentská amnestie by předešla hrozící katastrofě ve věznicích
Žádostí o vyhlášení amnestie ctihodná advokátní kancelář Toman, Devátý a partneři nastavila zrcadlo úřadům, které z povahy svých pravomocí mimo jiné nesou odpovědnost za zdraví a životy vězňů. Měly to být především ony, kdo měl upozornit na prospěšnost drastického snížení počtu vězňů a dožadovat se amnestie. Naše věznice jsou opět přeplněné. Stovky odsouzených jsou namačkané v omezeném prostoru. Nedostává se jim plnohodnotná strava bohatá na vitaminy, pohyb na vzduchu mají omezený. Má to neblahý vliv na jejich přirozenou odolnost. Vězeňská služba se může zatím pochlubit, že se nevyskytl žádný případ nakažení vězně nebo pracovníka Vězeňské služby koronavirem. To je ale jen okamžitý stav, který určitě nebude trvalý. Musíme počítat s možností, že postupně se nákaza dostane do všech věznic. Průnik nákazy dovnitř způsobí katastrofu. Možnosti izolování nakažených jedinců od zdravých jsou prakticky nulové. Nelze úplně zabránit setkávání vězňů mezi sebou navzájem, nebo přenosem infekce v uzavřeném prostoru jinými způsoby. Zdravotnická péče o vězně je dlouhodobě na hanebné úrovni, nedůstojné civilizační úrovně kulturní země v 21.století. Na zvládnutí hromadného onemocnění vězňů není vězeňská lékařská služba připravena. Obecně jsou podmínky věznic daleko horší než domovů seniorů, z nichž některé oznámily, že nemohou dostát povinnostem, uloženým ministerstvem zdravotnictví. Posláním vězeňství není ničení zdraví či dokonce zkrácení životů odsouzených. Názor, že odsouzením se z lidí stává odpad, na jehož zdraví a životech nezáleží, je hluboce nemravný. V dané situaci ale můžeme s jistotou počítat s tím, že v případě proniknutí covid-19 do věznic se v důsledku souhry výše popsaných okolností tresty mnoha odsouzených promění na doživotní. Za daných okolností by vyprázdnění věznic nejméně v rozsahu Klausovy amnestie předešlo hrozící katastrofě. My všichni, kteří na svobodě reptáme na tíživost omezujících opatření, máme stonásobně větší naději než vězni, že s infekcí vůbec nepřijdeme do styku a pokud už nás postihne, přežijeme díky vyšší přirozené odolnosti a odborné lékařské péči. Pan prezident nemá životní zkušenost Václava Havla a věznice nenavštěvuje. Zjevně si neuvědomuje, jaké následky bude mít proniknutí nákazy do věznic. Proto mu nedochází, že amnestií by některým vězňům zachránil život, a naopak jejím odmítnutím některé odsoudil ke špatnému konci. Odvolal se na svůj známý zásadní postoj k plošné amnestii. Veřejnosti jsou ale známy případy, kdy uplatňuje domnělé právo na libovůli a vlastních zásad se nedrží. Ostatně známým bonmotem zesměšňuje ty, kteří lpí na názorech, jež se pod tlakem nových okolností jeví jako neúnosné. Na sebe samotného ovšem platnost bonmotu nevztahuje. Příprava uvážlivě provedené amnestie by si vyžádala určitý čas a zatím ještě ve věznicích covid-19 neřádí. Pan prezident má proto hypoteticky ještě chvíli na to, aby svůj postoj přehodnotil. Nemyslím ale, že se tak stane. Ne proto, že by Miloš Zeman nebyl způsobilý pochopit omyl a změnit názor, pokud dostane odpovídající impulz, ale jeho okolí se jistě postará o to, aby k němu nepronikl ani náznak nesouhlasu s jeho rozhodnutím. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-07-04 14:23:00
Razie ve valdické věznici: Hrozila vzpoura!
Ve věznici ve Valdicích na Jičínsku udělala Vězeňská služba ČR ve středu rozsáhlý zásah kvůli podezření na vzpouru vězňů. Podezření se týkalo i nelegálního držení drog a jiných nepovolených předmětů vězni. Na místě zasahovaly jednotky vězeňské služby z několika věznic. Věznice Valdice bývá označována za nejtěžší žalář v Česku.
Čas načtení: 2024-07-04 14:46:00
Podezření na vzpouru ve Valdidích: rozsáhlý zásah trval pět hodin
Ve věznici ve Valdicích na Jičínsku udělala Vězeňská služba ČR ve středu rozsáhlý zásah kvůli podezření na vzpouru vězňů. Podezření se týkalo i nelegálního držení drog a jiných nepovolených předmětů vězni. Na místě zasahovaly jednotky vězeňské služby z několika věznic. Příprava vzpoury se nakonec nepotvrdila, uvedla vězeňská služba v tiskové zprávě.
Čas načtení: 2024-07-04 16:51:00
Razie ve valdické věznici: Přípravu vzpoury vězeňská služba nepotvrdila!
Ve věznici ve Valdicích na Jičínsku udělala Vězeňská služba ČR ve středu rozsáhlý zásah kvůli podezření na vzpouru vězňů. Příprava vzpoury se nepotvrdila. Podezření se týkalo i nelegálního držení drog a jiných nepovolených předmětů vězni. Na místě zasahovaly jednotky vězeňské služby z několika věznic. Věznice Valdice bývá označována za nejtěžší žalář v Česku.
Čas načtení: 2024-10-12 10:28:52
Jak je známo, vězeňská služba má na starosti nejen bezpečnost a dohled nad vězni, ale také udržování pořádku a disciplíny uvnitř vězeňského systému. Zatímco její oficiální poslání zahrnuje rehabilitaci a resocializaci vězňů, zasvěcené osoby mluví o méně zjevných metodách, které slouží k manipulaci s mezilidskými vztahy mezi vězni. O tom ví své i jeden z nejznámějších omilostněných vězňů Jiří Kajínek. V podcastu Zločiny bez cenzury, kde komentuje známé kriminální kauzy, popsal, jak vězeňská služba záměrně vnáší dezinformace mezi vězně, aby zabránila jejich přátelství a tvorbě uzavřených skupin, což by teoreticky mohlo ohrozit vnitřní kontrolu nad věznicí.
Čas načtení: 2025-01-08 09:06:14
Policisté zasahují v příbramské věznici kvůli drogám
Policisté a vězeňská služba zasahují od středečního rána v příbramské věznici kvůli distribuci drog vězňům. Podezřelí jsou mezi trestanci a lidmi mimo káznici. Měli tvořit organizovanou skupinu, informovala Vězeňská služba na síti X. Zásah potvrdil i středočeský policejní mluvčí Pavel Truxa.
Čas načtení: 2025-01-08 09:22:00
Razie v příbramské věznici: Policie zasahuje kvůli distribuci drog vězňům
Policisté a vězeňská služba zasahují od dnešního rána v příbramské věznici kvůli distribuci drog vězňům. Podezřelí jsou mezi vězni a lidmi mimo věznici. Měli tvořit organizovanou skupinu, informovala Vězeňská služba na síti X. Zásah ČTK potvrdil i středočeský policejní mluvčí Pavel Truxa.
Čas načtení: 2025-01-08 10:25:00
Razie v příbramské věznici: Kvůli distribuci drog vězňům zasahují desítky policistů a dozorců
Policisté a vězeňská služba zasahují od středečního rána v příbramské věznici kvůli distribuci drog vězňům. Podezřelí jsou mezi vězni a lidmi mimo věznici. Zásah byl připravovaný delší dobu a odehrává se nejen ve věznici, ale i v dalších místech. Týká se většího počtu lidí, podezřelí zřejmě tvořili organizovanou skupinu.
Čas načtení: 2024-02-16 17:06:00
Ruský opoziční předák Alexej Navalnyj byl podle rodiny ještě o víkendu zcela v pořádku. Dnes vězeňská služba informovala o jeho smrti. Co jeho smrt pro svět znamená? Kdy a proč organizace Člověk v tísni musela opustit Rusko? A jak se v uplynulých dvou letech dařilo pomáhat Ukrajině? Vladimír Kroc se ptal spoluzakladatele a výkonného ředitele společnosti Člověk v tísni Šimona Pánka.
Čas načtení: 2024-02-17 19:26:00
Smrt Navalného: Vláda skrývá tělo před rodinou?! Matku do márnice na Sibiři nepustili
Ruský opoziční politik Alexej Navalnyj je po smrti, potvrdila v sobotu jeho mluvčí Kira Jarmyšová, která zároveň tvrdí, že ruská vláda skrývá před Navalného rodiou tělo zemřelého. Podle Jarmyšové šlo přitom o vraždu. Vězeňsko kolonii IK-3, kde Navalnyj v pátek zemřel, navštívila Navalného matka Ljudmila. Podle mluvčí ale zatím nemá přístup k tělu svého syna, které se mělo podle předané úřední zprávy nacházet v márnici města Salechard. Budova však podle ní byla zamčená a tělo tam není, ačkoliv vězeňské úřady tvrdily matce opak.
Čas načtení: 2024-02-17 15:07:00
Statečná vdova po Navalném: „Putine, budeš pykat!“ Manžel jí před smrtí poslal valentýnský vzkaz
Stěží věřit, že je to jen náhoda. V den, kdy se manželka Alexeje Navalného (†47) účastnila prvního dne Mnichovské bezpečnostní konference, informovala ruská vězeňská služba o jeho smrti. Statečná vdova Julija (47) přesto před světovými státníky vystoupila v krátkém projevu. Tleskal jí i český prezident Petr Pavel (62). CNN si přitom všímá i toho, že poslední vzkaz, který Navalnyj umístil na Telegram, bylo valentýnské přání manželce...
Čas načtení: 2024-02-16 12:33:00
Navalnyj podle úřadů zemřel ve vězení, podle Západu a opozice je na vině Putin
Moskva - Ruský opoziční politik Alexej Navalnyj zemřel ve vězeňském táboře, uvedla dnes ruská vězeňská služba, podle které je příčina jeho smrti předmětem vyšetřování. Nezávisle na tom, co úmrtí způsobilo,...
Čas načtení: 2024-02-16 09:00:00
Ruský opoziční vůdce Navalnyj zemřel, oznámila ruská vězeňská služba
Nejvýznamnější ruský opoziční vůdce posledních deseti let Alexej Navalnyj (47) zemřel ve vězení za polárním kruhem, informují ruské tiskové agentury s odvoláním na vězeňskou službu. Washington Post uvádí podle informací z Navalného kruhů, že Navalnyj byl neustále posílán do trestní cely, za nesmyslné drobnosti, jako že neměl zapnutý nejvyšší knoflík na košili.Navalnyj, který byl považován za nejhlasitějšího kritika prezidenta Vladimira Putina, si odpykával 19letý trest odnětí svobody za údajné trestné činy, které byly obecně považovány za politicky motivované.Koncem loňského roku byl převezen do arktické trestanecké kolonie, která je považována za jedno z nejtvrdších vězení.Vězeňská služba v Jamalo-něneckém okrese uvedla, že se po páteční vycházce "necítil dobře".V prohlášení se uvádí, že "téměř okamžitě ztratil vědomí". Příčiny jeho smrti se zjišťují, uvedla agentura Tass. Zdroj v angličtině ZDE
Čas načtení: 2024-02-17 12:00:00
Bití, nedostatečné oblečení v drsných klimatických podmínkách 60 kilometrů severně od polárního kruhu, špatná hygiena a v důsledku toho fyzické strádání a psychický stres. Takové jsou podmínky ve vězeňské kolonii IK-3 v ruském Charpu, pětitisícovém městečku v Jamalsko-něneckém autonomním okruhu, které se nachází kolem 2 000 kilometrů severovýchodně od Moskvy. Je to vězení, z kterého podle znalců ruského vězeňského systému téměř není možné úspěšně utéct, protože na jedné straně jsou stovky kilometrů tundry a na druhé hory polárního Uralu. Zde byl nalezen ve čtvrtek 16. února mrtvý Alexej Navalnyj, nejznámější kritik režimu Vladimira Putina. Okolnosti jeho smrti budou podle všeho navždy vyvolávat dohady. Pokud se chtěl ale Kreml definitivně zbavit svého nepřítele, tak trestanecká kolonie IK-3 byla pro to mimořádně vhodným místem.
Čas načtení: 2022-04-04 16:43:42
Je známo, že v poměru k počtu obyvatel máme mnohem více vězňů než Rakousko, Německo, Švýcarsko a jiné evropské státy. Kdysi platilo přísloví, „co Čech, to muzikant“. Dnes se s trochou přehánění dá spíše říci „co Čech, to kriminálník“. Je to o to horší, že v zahraničí plní věznice hlavně cizinci včetně Čechů. Naše vězeňská populace je převážně česká. Na ostudu si stačíme sami. Současně je ale skutečností, že mezi vězni se ojediněle vyskytují nespravedlivě odsouzení nevinní lidé. Čas od času se dokonce některým podaří dodatečně prokázat nevinu a vrátí se na svobodu. Ve všech případech nespravedlivých rozsudků, s nimiž jsem se setkal, lze prokázat, že za přehmaty stojí panská svévole vykonavatelů spravedlnosti v nějakých detailech procesu. Většinou jde o nedbalostní jednání, ale občas o zjevný úmysl ukázat obviněnému, „zač je toho loket“. Počínaje érou Daniely Kovářové v čele ministerstva spravedlnosti stát začal odškodňovat výrazněji oběti justičních přehmatů. V současnosti vyplácí ročně více než 200 milionů korun, přestože se poctivě snaží žádosti o odškodnění odmítat. Těch, kteří škody zapříčinili, se to nijak netýká. Pokračují dále ve své činnosti a stává se, že se dočkají kariérního vzestupu. Uvádím jako příklad dvojici státního zástupce Radka Mezlíka a soudce Aleše Novotného v případu odsouzené Michaely Schneidrové. Mezlík ji obžaloval pro jednání, které dle pozdějšího stanoviska Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem. Novotný jeho omyl nenapravil, ale nešťastnici odsoudil ke ztrátě svobody na osm let a šest měsíců. Skutečně pak strávila sedm měsíců ve vězení, odkud ji vyprostil Nejvyšší soud ČR. Dostala se pak do velmi nepříjemného postavení obžalované stíhané na svobodě, které jí prodloužil o sedm měsíců Mezlík odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku, jež nemělo od samého počátku naději na úspěch. Novotný soudí klidně dál, zatímco Mezlík povýšil do Úřadu evropského žalobce. Kořeny nežádoucích úkazů jsou v polistopadových názorových změnách. Reakcí na předlistopadovou podřízenost justice aparátu státostrany je kult nezávislosti soudců a státních zástupců, v němž si mnozí nezávislost vykládají jako právo na beztrestnou panskou svévoli. Ministři spravedlnosti proti tomu zpravidla nic nedělají, protože se bojí povyku kastovních společenství o porušování jejich nezávislosti. Bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová požadavky na přísnější vyžadování odpovědnosti státních zástupců dokonce otevřeně odmítala s tím, že by se z nich staly ustrašené figurky, jež by se bály žalovat. Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci vybavení speciálním zákonem pravomocí kárných žalobců, pokud možno kárnou pravomoc nevyužívají a zejména poskytují ochranu svým podřízeným napadeným kárnými podněty přicházejícími z občanské společnosti. S příchodem Pavla Blažka do čela ministerstva spravedlnosti svitla naděje, že se snad zlepší situace v obraně společnosti proti panské svévoli pokleslých soudců a státních zástupců. Staronový ministr při nástupu do úřadu mimo jiné vyhlásil záměr vymáhat odpovědnost soudců a státních zástupců za jejich pochybení. Jako v mnoho jiných případech i u tohoto politika skutky neodpovídají slovům. V těchto dnech se Blažek vyjádřil dosti odlišně od některých jiných členů vlády ke zneužití pravomoci prezidenta republiky udělením milosti Miloši Balákovi. Podle jeho názoru se nestalo nic jiného, než že pan prezident využil svou svrchovanou pravomoc a řečí kolem toho je už příliš mnoho. On sám nehodlá podporovat rozpory mezi ústavními činiteli. Poskytl tím panu prezidentovi bianko šek k případnému omilostnění obviněného kancléře Vratislava Mynáře, pokud by byl odsouzen před ukončením jeho funkčního období. K meritu věci jsem se v těchto dnech vyjádřil dvěma články, v nichž jsem prezidentův počin odmítl. Nad rámec jejich obsahu vyslovuji názor, že z hlediska pozitivního práva má Blažek pravdu a projevil se jako ukázněný státní úředník. Proti jeho postoji ale namítám, že výkon práva nemá jen svou formální stránku, ale nejméně stejně důležitou stránku mravní. Zneužití pravomoci ve prospěch blízké osoby je nemravné a zasluhuje odsouzení. Ministrovo stanovisko je na pováženou o to víc, že prezident obešel autoritu ministerstva, kterou je sám obdařil: příjem žádostí o milost a jejich prvotní vyhodnocení je v pravomoci ministerstva spravedlnosti. Kancelář prezidenta republiky žádosti o milost odmítá a postupuje je ministerstvu. Ani jako kárný žalobce se Blažek dle mého laického „jakobínského“ názoru (takto ocejchoval mé postoje při pracovním pohovoru ředitel GIBS, brigádní generál Radim Dragoun) nechová v souladu s deklarovanými nástupními záměry. Abych osvětlil, v čem nesouhlasím s jeho chováním jako kárného žalobce, musím se stručně vrátit k případu zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, o němž jsem napsal řadu článků, dostupných na mém blogu i webu spolku Chamurappi. Na začátku příběhu je státní zástupkyně obžalovala společně s recidivistou Romanem Šulyokem, jeho bratrem Janem a dalšími z výroby padělků cigaret Marlboro. Obžaloba napadla senátu předsedkyně Ivety Šperlichové u zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Paní předsedkyně vyloučila bratry Šulyokovy do samostatného řízení. V něm pak trestní stíhání recidivisty Romana Šulyoka pro neúčelnost zastavila, zatímco Janovi uložila podmíněný trest. Bratry Lebánkovy její senát odsoudil k nepodmíněným trestům. Ústavní soud ji ale uznal za podjatou, takže o případ přišla a její rozsudky byly zrušeny. Případ pak znova v plném rozsahu soudil u téhož soudu senát předsedy Jiřího Dufka. Oba senáty bohatě využívaly Romana Šulyoka jako svědka ke škodě bratrů Lebánkových. Vzhledem k jeho inteligenci, fabulační schopnosti a nenávisti k Lebánkům to byl skvělý nástroj pro prosazení obžaloby. Soudce Dufek poněkud doplnil dokazování, ale ve výsledku rozhodl tak, aby zachoval půdorys dokazování Ivety Šperlichové. Na rozdíl od ní uložil bratrům Lebánkovým podmíněné a peněžité tresty a Jana Šulyoka k všeobecnému údivu přímo zprostil obžaloby. Odůvodnění rozsudku nově opřel bez věrohodného důkazu také o tvrzení, že bratři Lebánkové se výrobou padělků cigaret Marlboro již kdysi dávno zabývali. Roman Šulyok se podle jeho tvrzení na jejich současné trestné činnosti nemohl podílet, protože v rozhodné době byl ve vězení v Německu. V tom se prokazatelně mýlil. Pan soudce si asi myslel, že obžalovaní, kterým nehrozí vězení, se neodvolají a při tom bude prokázáno, že soudkyně Šperlichová soudila v podstatě správně. Odvolání bratrů Lebánkových k Vrchnímu soudu v Olomouci napadlo senátu Martiny Kouřilové, který ve svém dřívějším složení rozhodoval v jejich neprospěch v řízení o uznání podjatosti soudkyně Šperlichové. Odvolatelé přirozeně předpokládali, že odvolací soud smete rozsudek Jiřího Dufka. K tomu ale nedošlo. Senát Martiny Kouřilové odvolání zamítl. Při vyhlášení rozhodnutí předsedkyně Kouřilová prokázala neznalost spisu: tvrdila cosi, co ve spisu vůbec nebylo a neodpovídalo pravdě. Neznala-li spis, sotva se dalo od ní očekávat, že zruší rozsudek Dufka zčásti stojící na viditelných nepravdách. Podle mého „jakobínského“ přesvědčení soudce, jenž jde rozhodovat o lidských osudech bez dokonalé znalosti trestního spisu, by měl okamžitě přijít o talár. Následky justičních přehmatů, způsobených neodpovědnými soudci, bývají strašlivé: zasahují nejen obžalované, ale i jejich rodiny a působí další škody. To je důvod, proč je na místě neúprosně vyžadovat odpovědnost pochybivších soudců. Paní předsedkyně se během veřejného zasedání dopustila ještě dalších dvou méně významných poklesků. Proto jsem ji napadl podnětem ke kárnému řízení, jenž jsem zaslal předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu. Ten byl ovšem do nedávna kolegou Kouřilové a její manžel je nyní jeho podřízeným. Podnětem se možná vůbec nezabýval. Pravomoc kárného žalobce přenechal místopředsedovi soudu Petru Šukovi, čímž porušil zákon. Předseda soudu může přenášet své úkoly a pravomoci na místopředsedy. Netýká se to však pravomoci kárného žalobce, kterou upravuje speciální zákon, v němž o možnosti přenášení pravomoci není ani slovo. Ale proč by si předseda Nejvyššího soudu ČR a jeho místopředseda lámali hlavu s dodržováním zákona při rozhodování o bláznivém podání nějakého občanského aktivisty, když na projevy panské svévole mají nezadatelné právo dané soudcovskou nezávislostí. Šuk se ani neodvolal na pověření předsedou soudu a návrh na kárné stíhání Kouřilové zamítl. Neznalost obsahu trestního spisu pojednal jako součást nezávislého soudcovského rozhodování, do kterého není kárný žalobce oprávněn zasahovat. Rozhodoval, ač zákon ho k rozhodování nezmocnil. Kárné řízení je jednoinstanční, takže proti vadnému rozhodnutí kárného žalobce se nelze odvolat, ale současně jeho rozhodnutím nejsou vázáni ostatní kární žalobci. Podal jsem proto 10. října 2021 ministryni Benešové nový návrh na kárné řízení proti soudkyni Vrchního soudu v Olomouci Kouřilové, proti předsedovi Nejvyššího soudu ČR Angyalossymu a místopředsedovi Šukovi. Kárný žalobce má na vyřízení kárného podnětu lhůtu šest měsíců. Ta vyprší 10. dubna 2022. Dojde-li ke změně v osobě kárného žalobce, lhůta běží od prvního oznámení. Po nástupu Blažka jsem jej na zmíněné kárné návrhy upozornil a dožadoval jsem se jejich kladného vyřízení. Ministr spravedlnosti je kárným žalobcem vůči všem soudcům a státním zástupcům České republiky. Je to jeho osobní pravomoc, nepřenosná na kohokoli dalšího. Ministerstvo jako úřad kárnou pravomoc nemá, je pouze servisem pro ministra, jemuž může připravovat podklady pro jeho rozhodnutí. V daném případě Blažek žádné rozhodnutí nevydal. Pouze jakési ministerské úřednice mi sdělily, že ministr kárnou žalobu nepodá. Zřejmě neznaly příslušný zákon o řízení se soudci, státními zástupci a exekutory, protože používaly formulace jako „ministerstvo obdrželo podání“ nebo „ministerstvo neshledalo důvod“. Ministr Blažek tak poslal urbi et orbi následující vzkaz: 1/ Soudce smí soudit, i když nezná spis a za takové počínání nemůže být napaden kárnou žalobou. 2/ Předseda soudu nemusí využít pravomoc kárného žalobce a smí ji přenést na místopředsedu, když se z jakýchkoli důvodů věcí zabývat nechce, přestože zákon mu přenesení kárné pravomoci neumožňuje. 3/ Místopředseda soudu smí vykonávat pravomoc kárného žalobce, i když zákon jej nezmocňuje. V souvislosti s trestním stíháním bratrů Lebánkových probíhají ještě jiná řízení, tentokrát na úrovni státních zastupitelství. Také v této souvislosti jsem se obrátil na ministry spravedlnosti s návrhy na kárné stíhání státních zástupců, které podezírám ze snahy o dovedení trestního řízení k promlčení. Ani v tomto případě jsem u ministra Blažka neuspěl. Ale jde o velmi složitou záležitost, takže o tom možná až někdy příště. Poznámka na závěr: nepovažuji pana ministra za osobního nepřítele a nejsem jeho nepřítelem.
Čas načtení: 2020-10-30 17:37:11
Média na nás chrlí záplavu deprimujících čísel o řádění koronaviru, část z nich se spornou vypovídací hodnotou. K veřejnosti se nedostávají povzbuzující zprávy aspoň o dílčích úspěších v potírání nákazy. Je jich málo, ale mlčí se o nich. Příkladem jsou skvělé výsledky obrany Vězeňské služby ČR proti zamoření věznic. Věznice jsou přeplněné. V některých bydlí vězni v celách pro čtyři až 12 ubytovaných, se společnými toaletami a sprchami, v oddílech až pro 80 osob. Většina věznic by neměla prostor pro oddělené ubytování nakažených. Jsou to podmínky, jež činí věznice téměř bezbrannými proti masivnímu šíření nákazy. Již na začátku řádění coronaviru Institut Aleny Vitáskové a spolek Chamurappi se nezávisle na sobě obrátily na příslušné úřady s varováním a s návrhy opatření na radikální snížení počtu vězňů, ale neuspěly. Ostatně ani vedení Vězeňské služby ČR nepovažovalo tehdy za nutné zbavit se části chovanců. A nakonec se skutečně ukázalo, že své síly nepřecenilo. Při počtu 11 tisíc zaměstnanců Vězeňské služby ČR a 19 768 vězňů k 23. říjnu jsou údaje o počtech nakažených a umístěných v karanténě velmi příznivé. Podle článku na České justici ze 26. října bylo nakažených 23 vězňů. Největší problém vznikl v září v příbramské věznici, v které si 21 odsouzených přineslo nákazu z pracoviště mimo věznici, ale z nich jen čtyři měli klinické příznaky. Ostatní museli zůstat v karanténě a reptali kvůli tomu, že nesmí pracovat. Poněkud horší je stav u zaměstnanců, z nichž onemocnělo 336 a 96 bylo v karanténě. Ani tato čísla ale nejsou tragická. Soudím, že k úspěchu vedla prozíravost vedení, včasnost ochranných opatření a kázeň na nižších stupních řízení. Měl jsem možnost sledovat postupné zavádění opatření. Z počátku se nedělo nic zvláštního: při vstupu do věznice jsem musel strpět změření teploty a podepsat čestné prohlášení, že jsem zdráv a ani v mém okolí se nevyskytuje covid. Uvnitř bylo samozřejmé použití dezinfekce rukou a použití roušek. Poprvé za dlouhé roky, během nichž se občas věnuji podpoře žadatelů o předčasné podmínečné propuštění, jsem nevěděl, jak vypadá má chráněnka, dokud jsme se nesetkali v soudní síni, kde mohla sejmout roušku. Pak přinesl advokát první případ covidu do věznice a návštěvy skončily. Také jsem se již nesetkal s podporovanou odsouzenou v soudní síni, protože veřejné zasedání se konalo ve formě videokonference. Vedení Vězeňské služby ČR znepřístupnilo věznice dávno před tím, než to nařídila vláda. Příčina úspěchu ale asi nespočívá jen v odříznutí věznic od vnějšího světa. Nevíme celkem nic o vnitřních opatřeních. Vládní odborníci by se měli s výsledky Vězeňské služby ČR seznámit a její zkušenosti zužitkovat. Pokud by se ale situace nakonec vymkla z rukou, vážným problémem by byla malá kapacita vězeňských nemocnic, které disponují pouze 200 lůžky a nemají kam svou kapacitu rozšiřovat. Nemají ve vybavení ani jeden plicní ventilátor. Vláda, která je se svými opatřeními obvykle aspoň jeden krok za vývojem, by měla s předstihem z opatrnosti připravit případný přesun části nakažených odsouzených do civilních zařízení. Improvizace by se mohla vymstít. Civilní nemocnice ve svých úvahách o kapacitách s náhlým přísunem nakažených vězňů nepočítají a také by bylo nutné zajistit jejich oddělení od běžných pacientů a ostrahu. Doufejme, že Vězeňská služba ČR si i nadále povede v boji s nákazou stejně dobře, jako dosud. Ale z opatrnosti je třeba připravit modelové řešení pro případ, že by koronavirus obranu prolomil. Neprodleně by měly být do obou vězeňských nemocnic dodány plicní ventilátory a nesmí se zapomenout na nutnost zaškolení jejich obsluhy. A politici i novináři by měli občas projevit uznání pracovníkům Vězeňské služby ČR, kteří se sami chválit neumí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-06 20:55:42
K Otázkám Vymývače mozků (OVM) z 5. ledna
Převažující část prvních „Otázek“ letošního roku zasvětil Václav Moravec všehochuti problémů vězeňství, justice, státního zastupitelství i legislativní tvorby. Sestava hostů, které si mág mediálního ovlivňování přizval, slibovala hodnotný zážitek: přišla ministryně spravedlnosti Marie Benešová, čestný prezident Soudcovské unie, soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník, a čestná prezidentka Unie státních zástupců, pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Jednání bylo zajímavé, vzrušující, ale místy to byla docela legrace. Václav Moravec se hned v úvodu projevil jako diletant, když nahodil téma rozdílů mezi věznicemi v snadnosti dosažení úspěchu žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Podnětem mu byla domněnka, že odsouzený David Rath nastoupil záměrně do věznice v Teplicích, která se mezi všemi věznicemi vyznačuje nejvyšší úspěšností žádostí o podmíněné propuštění. Marie Benešová mu moudře přisvědčila. Za rozdílnost výsledků jsou podle jejího názoru odpovědní státní zástupci. Lenka Bradáčová se samozřejmě proti jejímu tvrzení ohradila. Soudy nerozhodují jednotně Skutečnost je taková, že „rozdíly mezi věznicemi“ jsou jen zdánlivé. Vězeňská služba ČR sama o sobě o žádostech o podmíněném propuštění nerozhoduje. Pouze poskytuje soudu zprávu o stupni polepšení žadatele. Stejně tak nerozhoduje ani státní zastupitelství, jež se k žádostem pouze vyjadřuje a případně podává stížnost proti soudnímu rozhodnutí. Rozhodnutí ale přísluší ze zákona i v praxi pouze soudu, který rozhoduje v senátu. Setkal jsem se s projevy nespokojenosti ředitelů věznic, když soud nepropustil na svobodu vězně, o němž je vedení věznice přesvědčeno, že další setrvání ve výkonu trestu již neplní účel. Stejně tak jsou známy případy, kdy státní zástupce navrhl nevyhovět žádosti o propuštění, ale soud žadateli přesto vyhověl a opačně soud nevyhověl, přestože státní zástupce navrhl propuštění. Jako příklad uvádím případ odsouzené M.K., kterou soud nepropustil na svobodu, ač státní zástupce navrhl propuštění. V následném řízení, vyvolaném návrhem spolku Chamurappi, z.s., stejnou žadatelku jiný soudce téhož soudu se souhlasem státního zástupce propustil. Paní ministryně správně poukázala na nejednotnost přístupů soudů. Co do rozhodování je skutečně neuvěřitelná, a to nejen mezi soudy, ale i mezi jednotlivými senáty téhož soudu. Odsouzení, kteří jsou ve věznici delší dobu, vědí, který soudce „pouští“, který nikoliv. A samozřejmě jsou i rozdíly mezi státními zástupci. Blýská se ale na časy: Ústavní soud vydal dva zásadní průlomové nálezy, jež jsou pro obecné soudy závazné a jejich použití v praxi by mělo jejich rozhodování sjednotit. Rozdíly jsou i v přístupu k organizaci řízení o podmíněném propuštění odsouzených. Znám soud, který na doručený návrh na propuštění vězně reaguje do 24 hodin a projednání návrhu zahajuje zhruba do měsíce od jeho obdržení. Jinde se žadatel dočká projednání až po několika měsících. Někde je jednání ze strany soudu připraveno tak, že rozhodnutí může padnout za dvě hodiny. Jinde se zajišťuje přítomnost znalců telefonicky až den před veřejným zasedáním, a když se nedostaví, zasedání se odročuje až o několik týdnů. Odsouzení přece nemají na podmíněné propuštění nárok a jsouce prosebníci, podle mínění některých soudců k jejich žádostem lze přistupovat ledabyle. V daném případě tedy nejde o mimořádnou přívětivost teplické věznice, ale o vstřícnost okresního soudu. Poměry se ale mohou měnit: před několika lety se odsouzení snažili dostat do obvodu působnosti Okresního soudu v Sokolově. Život je pohyb. Přeplněným věznicím by podle ministryně pomohla přiměřená amnestie Učená společnost věnovala poměrně značnou pozornost také skutečnosti, že počtem vězňů na 100 tisíc obyvatel patříme k nejhorším státům v Evropě. Téma se přetřásalo ze všech možných stran a vymýšlela se různá opatření, jak pokračujícímu přeplňování věznic zabránit. Ale nikdo z účastníků se nepozastavil nad tím, že se jen málo využívá možnost ukládání trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Zřejmě jejich znalost problematiky nebyla bez mezer. Nakonec se shodli, že nezbyde nic jiného než postavit nové věznice, jejichž výstavba se dostala do Národního investičního plánu, ale resort spravedlnosti na ně zatím nemá peníze. Není to nic nového: zatím se nenašla vláda, která by potřebám vězeňství věnovala patřičnou pozornost a dostatek finančních prostředků. V této souvislosti Marie Benešová příjemně překvapila názorem, že v současné situaci by přeplněným věznicím prospěla přiměřená, dobře uvážená amnestie. Debatující se samozřejmě nemohli vyhnout námětu trestního stíhání Andreje Babiše. Pro Marii Benešovou to byla příležitost k dalšími útoku na Lenku Bradáčovou. Prohlásila, že Vrchní státní zastupitelství v Praze v této kauze selhalo, když neuspokojivý stav v řízení nastal navzdory dvěma dohledovým prověrkám nad postupem státního zástupce Jaroslava Šarocha. Neuvědomila si, že dohledovou prověrkou se zjišťuje stav, který již nastal a na němž již nelze nic měnit. Zejména se nakonec ukázalo, že paní ministryně nevěděla, o čem mluví, neboť nemá přístup k dokumentaci dohledových prověrek ani k úplnému textu usnesení nejvyššího státního zástupce o obnovení trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Lenka Bradáčová se bránila vysvětlením, že při dohledových prověrkách její úřad dospěl ke shodným názorům s nejvyšším státním zástupcem, který jejich nedostatečnost nebo chybnost nenapadl. Co dopisuji tento článek, výroky Marie Benešové veřejně odmítl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Jinak ale paní ministryně uplatnila rozumný postřeh, že je málo pravděpodobné, že po letech vyšetřování se v obnoveném řízení podaří odhalit nějaké nové významné důkazy. Jak vybírat státní zástupce Debata se pak posunula k problematice přípravy nového zákona o státním zastupitelství. Marie Benešová se vyjádřila k hlavním rozporům mezi ní a neústupným nejvyšším státním zástupcem. Když se k věci vyjádřila Lenka Bradáčová, vymezila se vůči ní nápadně ostře řkouc, že se diví, že vůbec do toho mluví, když nemůže vědět, v jakém stavu jsou její jednání s Pavlem Zemanem. Lenka Bradáčová opět zůstala nad věcí a klidně odpověděla, že o stavu jednání informace má, neboť pan nejvyšší státní zástupce informuje vrchní státní zástupce na pravidelných poradách. Zajímavá byla v této souvislosti diskuse o složení komise, která má provádět výběr nových vedoucích státních zástupců. Státní zástupci si přejí sestavu ze státních zástupců a představitelů ministerstva spravedlnosti. Oproti tomu Marie Benešová prosazuje pětičlennou komisi, ve které by k státním zástupcům a představitelům ministerstva přistoupil jeden soudce. Lenka Bradáčová tento návrh odmítla s tím, že je na hraně ústavnosti, neboť Ústavní soud opakovaně judikoval, že soudci by neměli nikde vstupovat do jednání moci výkonné. Obhajovala současný model sdílené odpovědnosti státního zastupitelství a ministra. Marie Benešová svůj návrh obhajovala odkazem na skutečnost, že státní zastupitelství jsou servisem pro soudy a soudci znají státní zástupce a vědí, jaká je úroveň jejich práce. V tomto ohledu rozhodně podporuji Marii Benešovou. Soudcům nemůže být jedno, kdo vede útvar, jenž jim dodává obžaloby a intervenuje v řízení. Státní zastupitelství je skutečně podstatnou částí své náplně servisem pro soud. Ze zahraničí i z minulosti naší země jsou známy právní úpravy vztahu státního zastupitelství a soudů, v nichž má státní zastupitelství téměř povahu přívěšku k soudu a jeho pracoviště jsou v soudních budovách a s vnitřním vybavením, jež je majetkem soudu. Pozoruhodný byl úsměvný šot z rozhovoru s poslankyní Kateřinou Valachovou, natočený před pořadem. Oznámila v něm, že poslanecký klub ČSSD si přeje, aby komise pro výběr vedoucích státních zástupců byla čtyřčlenná v poměru dva ku dvěma. A bude-li tomu jinak, poslanecký klub ČSSD nebude pro návrh zákona hlasovat. Trpaslík se tedy chystá vydírat velkého koaličního partnera. Kdo má alergii na Lenku Bradáčovou? Debatující se pozoruhodně shodli v názoru na navrhovanou novou úpravu kárného řízení, která počítá s návratem ke dvoustupňovému uspořádání a k obnovení prvostupňových kárných senátů u vrchních soudů. Mínění účastníků shrnul ústavní soudce Tomáš Lichovník vyjádřením, že rušit se má to, co nefunguje. Ale kárné senáty Nejvyššího správního soudu se osvědčily, takže by měly zůstat zachovány. Proti dvoustupňovému řízení ale jinak nejsou námitky. Horké chvilky zažila Marie Benešová jako předsedkyně Legislativní rady vlády, když došlo na lobbing při tvorbě zákonů a „privatizaci“ legislativní činnosti. Václav Moravec jí nabídl informace o působení některých advokátních kanceláří a jednotlivých advokátů, mezi nimi přímo členů Legislativní rady, při tvorbě zákonů, jež se dotýkají zájmů jejich klientů. Marie Benešová tyto informace neměla, což srozumitelně vysvětlila tím, že přece nemůže být všude. A přislíbila, že si informace ověří a přijme příslušná opatření k zabránění nešvarům. Na závěr vysvětluji, že jsem až na výjimku pomíjel výroky ústavního soudce Tomáše Lichovníka. Bylo tomu tak proto, že promlouval jen řídce a vždy rozumně. Mimo to považuji za vhodné poznamenat, že Marie Benešová projevovala při jednání sympatický smysl pro humor, který jsem nikdy dříve nezaznamenal, ač její chování sleduji od jejího nástupu do funkce nejvyšší státní zástupkyně. Na druhé straně se mi zdá, že pořad potvrdil „kuloárovou“ domněnku, že je alergická na Lenku Bradáčovou. Na závěr si nemohu odpustit poznámku o způsobu, jakým na obsah Otázek reagovala Česká televize. Již v pětiminutovém zpravodajství v půli pořadu informovala o výroku Marie Benešové o selhání pražského vrchního státního zastupitelství. V dalších zpravodajských relacích sice poskytla paní vrchní státní zástupkyni prostor pro vysvětlení, ale skutečnost, že paní ministryně nevěděla, o čem mluví, před diváky utajila. Nic jiného z bohatého obsahu ji nezaujalo. Zřejmě je na pražskou vrchní státní zástupkyni také alergická. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-29 16:08:16
Spolek Chamurappi: Stav péče o zdraví vězňů je kritický
„Smyslem trestu odnětí svobody není zničení zdraví potrestaných osob,“ zdůrazňuje výzva spolku Chamurappi, z.s., která žádá zlepšení zdravotní péče o vězně a je adresována předsedovi vlády Andreji Babišovi, ministryni spravedlnosti Marii Benešové, ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi, veřejné ochránkyni práv Anně Šabatové, generálnímu řediteli Vězeňské služby Petru Dohnalovi a vládní zmocněnkyni pro lidská práva Heleně Válkové. Výzvu přetiskujeme v plném znění. Evropský výbor pro ochranu proti mučení a nelidské nebo ponižující zacházení nebo trestání (CPT – European Committee for the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment or Punishment) při kontrolních návštěvách České republiky dlouhodobě kritizuje nedostatky v zabezpečení péče o zdraví vězněných osob a v této souvislosti vyzývá k přenesení zdravotní péče o vězněné osoby na veřejná zdravotnická zařízení. Přestože to je odpovědným orgánům mnoho let známo, v důsledku obecného podceňování významu a potřeb vězeňství se k nápravě dosud nepřikročilo. Domníváme se však, že nastal nejvyšší čas k řešení, protože stav péče o zdraví vězněných osob je kritický. Při tom uvězněné osoby jsou zcela závislé na úrovni poskytované péče, nemají možnost hledat ji jinde. Smyslem trestu odnětí svobody není zničení zdraví potrestaných osob. Zjišťujeme, že v některých zařízeních Vězeňské služby ČR zůstávají dlouhodobě neobsazená místa lékařů a pokusy o jejich obsazení jsou neúspěšné, i když se lékařům nabízejí nadstandardní finanční a pracovní podmínky. Zaznamenali jsme případy nepříznivého dopadu této situace na vězně. Není zřejmě v silách Vězeňské služby ČR tento problém vyřešit a jako jedinou cestu k nápravě vidíme ve vyhovění požadavkům CPT. Jsme si současně vědomi, že převedení vězeňství do péče veřejných zdravotních zařízení je složitý proces, vyžadující i legislativní a organizační přípravu, takže je nelze uskutečnit ze den na den. Požadujeme ale, aby odpovědné orgány konečně zahájily přípravné práce. Kromě toho žádáme, aby se hledala nestandardní provizorní opatření ke zmírnění krize. Jedno z nich vidíme ve využívání odborné způsobilosti lékařů ve výkonu trestu. Vězeňská služba jim sice umožňuje pracovat, ale mimo obor jejich kvalifikace. Víme při tom zcela bezpečně, že kvalifikaci vězněných lékařů využívali ve svých zařízeních jak nacisté, tak komunisté. Nevidíme důvod, proč by s jejich kvalifikací měl plýtvat stát, který se považuje za demokratický a právní. Používání lékařů ve výkonu trestu by sice krizový stav pouze nepatrně zmírnilo, neboť jde o pár jedinců, ale v dané situaci je každá pomoc dobrá. Využití lékařů ve výkonu trestu by ovšem nemohlo být paušálním opatřením, například nepoužitelní by byli lékaři, odsouzení za násilné trestné činy a drogové delikty. Dáváme do úvahy možnost podmínění pracovního povolení pro zahraniční lékaře závazkem k působení ve vězeňských zařízeních po určitou dobu, nebo zařazení krátkodobé praxe ve vězeňství do podmínek pro získání atestace. Jsme si vědomi, že naše návrhy jsou laické. Předkládáme je přesto za účelem vyvolání veřejné diskuse. Není důstojné demokratického právního státu, aby docházelo k podlomení zdraví vězněných osob proto, že v jejich věznici není obsazeno místo lékaře, či dokonce že by vězni po propuštění z výkonu trestu nemohli nastoupit zaměstnání, protože na svobodu přišli bez osvědčení zdravotního stavu a nemohli proto podstoupit nástupní zdravotní prohlídku, požadovanou zaměstnavatelem. Autor je předseda CHAMURAPPI, z.s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-08 15:58:43
V rýnovické věznici si odpykává dvanáctiletý trest za – mírně řečeno – nevhodné nakládání s podřízenými ženami lékař Jaroslav Barták, kdysi se pohybující mezi společenskou smetánkou jako pstruh v proudící vodě, předseda Lions Clubu, s nímž se rád nechal vyfotografovat kdekdo, kdo něco ve společnosti znamenal. Pád do hlubin postavení vězně byl pro něj velmi tvrdý a zplodil hněv na všechny, o nichž si myslel, že mu k pádu dopomohli. Sám trest dvanácti let odnětí svobody se v jeho věku mohl snadno přeměnit na doživotí. To nestačilo: dostal se znova před soud kvůli svým opileckým fantasmagoriím, jež zahrnovaly plánování útěku z vězení a vraždy, mučení a vydírání jeho nepřátel. Do věznice měl pro něj přiletět vrtulník, který jej měl dopravit do Polska a odtud soukromý gripen dále do Běloruska. Spoluvězeň recidivista Miloš Levko se pak měl po návratu na svobodu postarat o jeho nepřátele podle přesných pokynů, jež mu poskytl. Prvním rozsudkem mu senát soudkyně Evy Drahotové liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem nadělil osmnáct let odnětí svobody. Naděje, že se někdy ještě vrátí na svobodu, se tak oddálila téměř do nekonečna. Měl ale štěstí. Jeho obhájkyně Hana Riedlová umí napsat „gramotné“ odvolání i dovolání, takže senát Evy Drahotové se nakonec spokojil s osmi lety vězení. V této souvislosti ze skutkové podstaty vypustil obvinění z plánování útěku. Ale ani tento „mírný“ rozsudek se nelíbil Nejvyššímu soudu ČR, který vrátil věc na první stupeň se závaznými právními pokyny. Senát Evy Drahotové měl zejména odstranit pochybnosti a nejasnosti o reálném významu jeho zločinných záměrů ke škodě nepřátel. Podkladem pro jeho odsouzení byly videozáznamy jeho opileckého blábolení, jež pořídil spoluvězeň, recidivista Miloš Levko, na zařízení, skrytém v hodinkách. Aby mu rozvázal jazyk, bohatě jej zásoboval vodkou, za kterou musel platit „nekřesťanské“ peníze. Pan odsouzený se stal obětí intriky, kterou nemohl provést spoluvězeň sám. Určitě se na ní podílel řetěz spolupachatelů. Dodání hodinek do věznice patrně zprostředkovala kaplanka, která asi také obstarávala přísun alkoholu. Není známo, kdo je pak vynesl ven, ale je jisté, že je obdržel tehdejší šéf pražské mordparty plukovník Josef Mareš, dnes údajně zaměstnanec Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Ten se pak postaral o doručení jejich obsahu liberecké kriminální policii. Protože o existenci hodinek neuvědomil vedení věznice, umožnil únik recidivisty před kárným řízením za porušení vězeňského řádu. Není známo, kdo byli lidé, kteří hodinky poslali do vězení a doručili je pak plk. Josefu Marešovi. Jak recidivista Miloš Levko, tak bývalý policista Josef Mareš neposkytli soudu dostatečnou součinnost, aby tyto záhady mohl objasnit. Tento způsob získání důkazů je podle mého laického mínění nezákonný, a i když se již tímto příběhem zabývám několik let, dosud se nepřestávám divit poměrům ve věznici, které tento způsob pořízení důkazů umožnily. Divím se i nezájmu Generální inspekce bezpečnostních sborů o podivnou úlohu, kterou v tomto darebáctví sehrál bývalý policista plk. Josef Mareš. Není bez zajímavosti, že recidivista Miloš Levko se dostal na svobodu, ale záhy jej Okresní soud v Liberci znova odsoudil k nepodmíněnému trestu. Společně s ním si vyslechla rozsudek i vězeňská kaplanka. Objektivně vzato, senát Evy Drahotové nemohl bez součinnosti Miloše Levka a Josefa Mareše vyhovět pokynům Nejvyššího soudu ČR. Protože jeho myšlení se řídí oblíbenou zásadou trestních soudců „in dubio CONTRA reo“, nedospěl k laické úvaze, že bláboly Jaroslava Bartáka jsou do té míry výstřední a nerealizovatelné, že přikládat jim význam plánování trestného činu odporuje zdravému selskému rozumu. Místo, aby jej zprostil nesmyslné obžaloby, posunul věc jako horkou bramboru Vrchnímu soudu v Praze, kterému nezbyde než se sám vypořádat s pokyny Nejvyššího soudu ČR. Čtenáři se možná budou podivovat, proč se zajímám o osud obžalovaného, který díky své minulosti sympatie nevzbuzuje. Je to tím, že jsem přesvědčen, že každý zločinec má nárok na korektně vedené trestní řízení. Opatření usvědčujících důkazů jednáním skupiny, používající záznamové zařízení, skryté v hodinkách, a složené ze skrytých pachatelů, vysokého policejního důstojníka, recidivisty Miloše Levka a vězeňské kaplanky nelze považovat za zákonné, natož za korektní. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-07 06:26:19
Sonda do historie českého tunelování
Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny k OKD předložila po dvou letech práce svoji závěrečnou zprávu plénu Sněmovny. Komise popsala průběh „skryté“ i deklarované privatizace důlního podniku a jako celek jej označila výčtem trestných činů, které jsou lidově označovány jako tunelování. Členové komise navrhli podat 14 trestních oznámení na bývalé členy vlád, manažery OKD i pozdějšího vlastníka dnes už opět zestátněné firmy. Pachatelé známí Zpráva vyšetřovací komise na 28 stranách stručně a přehledně popisuje celou historii privatizace OKD a jejího částečného opětovného zestátnění, které následovalo po vyhlášení insolvence. Ve 23stránkové příloze členové komise navrhují podat trestní oznámení na bývalého ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého (ODA), bývalého ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci Jiřího Skalického (ODA), bývalého předsedu výkonného výboru Fondu národního majetku České republiky (FNM) Romana Češku (ODA), bývalého šéfa sekce majetkových účastí FNM Pavla Šandu, kteří měli zavinit ztrátu majority státu ve firmě během procesu zvyšování a snižování základního jmění. Bývalého ministra financí Bohuslava Sobotku (ČSSD) a bývalého ministra průmyslu a obchodu Milana Urbana (ČSSD) komise navrhuje stíhat za umožnění vyvádění peněz a hmotného majetku z tehdy polostátní firmy manažery. Bývalého nejvyššího šéfa OKD Viktora Koláčka poslanci navrhují stíhat nejen za privatizační podvody, ale i za účast na vyvádění majetku z firmy nelegálními cestami. Komise navrhuje trestní stíhání i pro bývalého skutečného majitele OKD a firem, které ji po celou dobu privatizace fakticky ovládaly, Zdeňka Bakalu. Za mnohonásobné tunelování, které je ve spolupachatelství popsáno i u skutků ostatních zúčastněných podezřelých. Mezi osoby, které by si měla vzít znovu do rukou Policie ČR, státní zastupitelství a případně posléze i soudy a v případě odsouzení i Vězeňská služba poslanci řadí advokáty Richarda Wagnera, Karla Goldemunda a Radka Pokorného. Posledně uvedený je i široké veřejnosti znám jako vlivný lobbista napojený na bývalého ministra financí Bohuslava Sobotku. Společně jako advokátní kancelář PWG měli nevýhodně radit Ministerstvu financí a vládě při procesu deklarované privatizace OKD. Poslanci je zároveň viní z toho, že byli ve střetu zájmů, protože současně pracovali i pro firmy Zdeňka Bakaly, který OKD přes nastrčené osoby skutečně ovládal. Poslanci nezapomněli ani na některé vyšší státní úředníky, kteří se v průběhu procesu privatizace dolů měli podílet na vzniku až 40miliardové ztráty pro stát. Za všechny ostatní navrhují stíhat bývalého vrchního ředitele odboru pro správu majetkových podílů státu na Ministerstvu financí Tomáše Uvíru. Společně s advokátem Tomášem Matějovským je mu kladeno za vinu, že umožnil podvodné vyvedení 44 tisíc bytů OKD a řadu dalších transakcí, kterými byly z firmy vyváděny peníze. Za jejich hlavní zločin však poslanci považují lhaní vládě a Evropské komisi, které se zabývaly oceněním hodnoty menšinového státního podílu v OKD. Poslanci navrhují trestně stíhat i členy orgánů – tedy představenstev a dozorčích rad společností NWR a OKD. Ve své zprávě je sice neuvádějí po jménech, ale jedním z adeptů nového kola policejních výslechů je i bývalý hlavní vyjednavač ČR o vstupu ČR do EU, pozdější eurokomisař a donedávna místopředseda Evropského parlamentu Pavel Telička (zvolen za ANO). Spolu s dalšími spolupachateli měl umožnit tak intenzivní vyvádění peněz z firmy i prostřednictvím výplat dividend v době, kdy byl podnik ve ztrátě, že to nakonec vedlo až k vyhlášení insolvence OKD. Poslanci v souvislosti s krachem důlní firmy navrhují stíhání i auditorů společnosti KPMG, kteří měli podle poslanců vystavováním nepřesných a zkreslených auditních zpráv tunelování firmy umožnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pachatelé neznámí Vyšetřovací komise nezapomněla ani na oblíbeného „neznámého pachatele“. Přestože se poslancům podařilo získat i dokumenty, jež byly doposud z neznámých důvodů nepřístupné i policistům, kteří případy v minulosti vyšetřovali – např. dokumenty a záznamy z jednání vlád, které o privatizaci rozhodovaly – tak se jim nepodařilo zcela objasnit všechny skutečnosti. Bílé místo v popisu děje tvoří období vlády úřednického premiéra Josefa Tošovského. Nyní předsedy Institutu finanční stability, který je součástí Banky pro mezinárodní zúčtování se sídlem v Basileji. Jde o mezinárodní smlouvou zřízenou nadnárodní instituci, jejíž zaměstnanci požívají výsad plné diplomatické imunity podle Vídeňské úmluvy o diplomatických vztazích. Této imunity je nelze zbavit a nelze je ani vydat k trestnímu stíhání do jakékoli země. Natož předvolat k výslechu. Dokumenty a záznamy z tohoto přechodného období mezi premiéry Václavem Klausem (ODS) a Milošem Zemanem (ČSSD), kteří se později vystřídali i ve funkci prezidenta republiky, jaksi „záhadně zmizely“. Nekalé praktiky, které vedly k pádu naší největší důlní společnosti, členové vyšetřovací komise shrnuli do podezření ze spáchání trestných činů: - zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 bývalého trestního zákona (č. 140/1961 Sb.), - poškození cizích práv podle § 181 odst. 3 nového trestního zákoníku (č. 40/2009 Sb.), - podvodu podle § 209 trestního zákoníku, - porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku, - porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 trestního zákoníku, - poškození věřitele podle § 222 trestního zákoníku, - zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku, - způsobení úpadku podle § 224 trestního zákoníku, - zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 trestního zákoníku, - zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku a - maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 3 trestního zákoníku. Zločin přitahuje zločin Za tímto zdánlivě suchým výčtem hospodářských trestných činů, jejichž spáchání poslanci dokázali nebývale stručně a přesně popsat, se skrývá obrovské množství další kriminality. S vytunelováním OKD bylo spojeno propouštění, jaké oblast dnes zahrnutá do Moravskoslezského kraje nepamatovala od dob velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století. I v případě zaměstnanců, kteří o práci nepřišli, došlo během procesu transformace podniku na akciovou společnost, její následné privatizace a na ni navazující bankrot k nebývalému poklesu životní úrovně. Horníci se během let z příjmového hlediska propadli z úrovně elity společnosti, kam se řadili během doby socialismu, na pozici špatně placené těžké manuální práce. Placené tak mizerně vzhledem k její náročnosti, že velkou část občanů ČR na pracovních místech nahradili dovážení zahraniční zaměstnanci. Ruku v ruce s hlubokým ekonomickým a sociálním propadem celého regionu, který provázel dobu postupného mnohaletého krachu OKD, do oblasti pronikly i nejtěžší formy nehospodářské kriminality. Raketový nástup alkoholismu a narkomanie provázel nebývalé rozšíření obchodování s drogami a pančovaným alkoholem. Metanolový jed, který nejhůře řádil právě v okolí bývalých těžních věží OKD, je jen jedním z veřejně známých zločinů kapitalismu, které přímo souvisí s rozpadem OKD. Dělení teritorií pro obchod s drogami provázely i série vražd. Mnoho lidí deprivovaných ztrátou zaměstnání a nemožností je znovu najít a na to navazující ztrátou životních perspektiv umřelo pomalou smrtí lidově označovanou „uchlastání“ nebo „ufetování“ se. Se zánikem sociálních jistot v regionu nadprůměrně vzrostl podíl rozpadu manželských a partnerských vztahů. V mnoha případech provázený násilnými trestnými činy jako znásilnění, týrání partnerů nebo svěřené osoby – tedy dětí. Na rekordní úroveň v kraji během dlouholeté krize stoupla i sebevražednost. I tyto jevy, které jsou zachyceny v jiných statistikách, jdou za pachateli vytunelování OKD. Jimi se však poslanci vzhledem k zadání Sněmovny nemohli zabývat. Trnitá cesta spravedlnosti I přesto současná vyšetřovací komise, jejíž činnost skončí projednání závěrečné zprávy Poslaneckou komisí, došla zatím nejdál v historii parlamentního vyšetřování. Podařilo se jí kromě popsání trestných činů nalézt právní vadu v procesu privatizace bytů OKD. Ministerstvu financí dala podnět k podání žaloby na neplatnost vyvedení 44 tisíců bytů z majetku OKD. Je otázka, zdali se při tempu práce našich soudů některý z poškozených nájemníků dožije pravomocného rozsudku ve věci. Určitou zvláštností české metody práce parlamentních vyšetřovacích komisí je fakt, že navrhují podat policii trestní oznámení. Vyšetřovací komise má podle trestního řádu status orgánu činného v trestním řízení. Má všechny pravomoci, které trestní řád dává policejním orgánům. Poslancům při práci pomáhají vyšetřovatelé přidělení z Policie ČR. I přes závěry o spáchání popsaných trestných činů však komise hodlá případy opětovně předat jiným policejním složkám k došetření. V jiných zemích vyšetřovací komise – například Senátu USA na základě zjištěných skutečností provádí přímé obvinění podezřelého. A následně podává veřejnému žalobci (obdoba našeho státního zástupce) návrh na podání obžaloby k soudu. Cesta k potrestání tohoto zločinu bude zřejmě ještě hodně dlouhá. Třetí vlna privatizace Nyní OKD ovládá stát, ale opět hrozí, že by o firmu mohl divokou cestou přijít. V květnu 2017 soud poslal doly do insolvence. Věřitelé si přihlásili u insolvenčního správce pohledávky za 17 miliard Kč. Další pohledávky za 12 miliard Kč od firmy NWR, která OKD ovládala, insolveční správce neuznal. Podle jeho názoru pravomocně schváleného soudem vznikly s účelem pokračování v trestné činnosti označované jako tunelování. Následně byl vypracován plán reorganizace firmy, který soud schválil 23. 11. 2017. Soud umožnil reorganizaci, tedy pokračování v těžbě s tím, že do firmy vstoupí majetkově stát. Ministerstvo financí odkoupilo za 80 milionů zůstatky dluhů po jejich zkrácení schváleném soudem. Po přeměně na stoprocentní podíl v nástupnické firmě 4. 4. 2018 stát OKD znovu plně ovládl. Vláda do firmy napumpovala nové peníze ve formě státních záruk, které umožnily firmě pokračovat v těžbě a prodeji uhlí. Další vlnu skryté privatizace otevřel Krajský soud v Ostravě 23. 10. 2019. V zatím nepravomocném rozhodnutí prohlásil za platné pohledávky londýnské pobočky Citibank. Původně šlo o dluhopisy firmy NWR, za něž ručila její tehdy dceřinná firma OKD. V minulosti je insolvenční soud prohlásil za neplatné, protože vznikly způsobem, který je porušením zákona. Pokud by odvolací soud potvrdil rozhodnutí Krajského soudu, tak by dnes fungující zdravá státní firma mohla znovu spadnout do bankrotu. Nebo by stát musel zaplatit celou pohledávku dřívější Bakalovy firmy, která v minulosti ovládala OKD. Třetí možností je, že by se Citibank z rozhodnutí soudu mohla stát novým majitelem firmy cestou vyrovnání. {/mprestriction} Autor je publicista.