Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2016-11-06 17:38:51

Inkaso celé splátky kreditní karty – nepřítel bank číslo jedna

Zaplatit celou dlužnou částku na kreditní kartě je jediný správný způsob splácení kreditky. A bankám se logicky nelíbí. Finančně gramotní lidé nikdy nedopustí, aby měli na kreditní kartě dluh po splatnosti. Z takového dluhu totiž běží velmi vysoký úrok. Pokud kreditku používáte tak, že s ní platíte všechny své výdaje a k datu splatnosti celý ... Číst dál Příspěvek Inkaso celé splátky kreditní karty – nepřítel bank číslo jedna pochází z Kreditní karty.com

Čas načtení: 2024-06-21 10:00:00

Sionisté na Západě: Neříkejte, že v Gaze pácháme genocidu. Izrael: V Gaze pácháme genocidu

Uvalujeme na Gazu totální obležení.Nebude tam elektřina, nebude tam voda. Jen ničení.Gaza se stane oblastí, kde lidi nebudou schopni žít. Tohle je válka mezi dětmi světla a dětmi tmy. Odpovědnost nese ten celý národ.Právě teď realizujeme nakbu (likvidaci) Gazy.Nebereme v úvahu, že Hamás není jediný nepřítel. Přece celá Gaza je nepřítel.Musíte si uvědomit, co vám udělal Amalek, jak říká naše svatá Bible.Musejí si uvědomít, že oni jsou Amalekové, musejí si to už dlouho uvědomit.Často se používá v posledních dnech slovo pomsta. Já tomu říkám spravedlnost. Chci slyšet dělostřelecké granáty. Musíme v Gaze vytvořit pořádnou židovskou osadu, abychom tam zajistili trvalou židovskou přítomnost. Musíme podporovat emigraci Palestinců z Gazy a trest smrti pro teroristy! Zrušili jsme veškerá omezení. Všechna. Nebudeme mluvit s nepřítelem líbivým západním jazykem, ale arabsky.Gaza se nevrátí k tomu, co bývala dříve. Zlikvidujeme všechno. Silou a ještě větší silou. Zlikvidovat je, vymazat je, jejich rodiny, jejich matky i děti. Nemohu spát, dokud neuvidím, jak jsou ničeny příbytky v Gaze. Gazu je nutno srovnat se zemí. bez emocí.Vy Gazané budete dál hladovět. Vaše domy budou dál hořet. Nemluvně v Gaze je nepřítel.Prvňáček v Gaze je nepřítel. Těhotná žena je nepřítel.Ohledně dětí v Gaze není žádná symetrie. Děti v Gaze si toto způsobily samy. Nenechte v Gaze kámen na kameni. Gaza se musí proměnit v Drážďany.Bourat víc, víc, bourat víc domů, víc příbytků. Zničit a provádět ofenzívu. Zničit a provádět ofenzívu. Co nejvíce mrtvol!Zničit celou Gazu teď! Teď hned! Držím se své náboženské povinnosti zničit Amalekovo sémě!Žádní nevinní civilisté tam neexistují! Zionists in the west " Don't call it a genocide"Israel : "We are doing a genocide in Gaza" pic.twitter.com/4pYP3eg5Ra— Syrian Girl 🇸🇾 (@Partisangirl) June 21, 2024

Čas načtení: 2024-11-01 09:00:00

Ehud Olmert v CNN: Hlavním nepřítele, Izraele není Írán, není Hizbollah, je to Netanjahu

⚡️JUST IN: Former Israeli PM Ehud Olmert:“The REAL enemy that we have is not Iran…is not Hezbollah….Is not Hamxs”“The real enemy is from the within, the messianic, crazy, extreme groups of Israelis…The government…Netanyahu” pic.twitter.com/wL5FA98FHP— Suppressed News. (@SuppressedNws) October 31, 2024 Bývalý izraelský premiér Ehud Olmert: Skutečným nepřítelem, kterého máme, není Írán, i když to nepřítel je. Není to Hizbollah, i když to nepřítel taky je. Není to Hamás, i když to nepřítel je. Skutečný nepřítel je vnitřní, jsou to mesiášské, šílené extremistické skupiny Izraelců, kteří si myslí, že mohou   Palestince vykopnout a anektovat jejich území. Já proti nim bojuju a zastávám názor že bojovat proti nim je zásadním úkolem izraelské vlády a Netanjahua. Bohužel  na nich Netanjahu závisí politicky do takové míry, že zavírá oči a dovoluje jim  dělat věci, které jsou absolutně nepřijatelné.

Čas načtení: 2022-03-15 10:13:58

Opotřebování čili „attrition“

Milí čtenáři, za poslední články se na mě snesla sprška kritiky, že moc popouštím uzdu emocím. Nejsem stroj, ale budiž. V dnešním článku tedy zapomeneme na emoce a budeme používat studené termíny jako živá síla. Nezazní zde ani slova jako R—o a U——a a budeme si představovat, že válčí třeba Brazílie s Paraguayí. (Taková válka se skutečně kdysi odehrála a byla překvapivě krvavá.) Takže, poté, co brazilské síly nezvládly v prvních dnech obsadit Asunción a zajmout prezidenta Lópeze, vyvinula se situace do takzvané opotřebovávací války (war of attrition, nebo, abychom byli stylovější, guerra de desgaste). V opotřebovávací válce se snažíte protivníkovi způsobit takové škody, aby se raději vzdal a přistoupil na vaše podmínky. Nemusíte jej přitom „porazit na hlavu“, stačí, aby pro něj další pokračování boje začalo být neúnosné. Většinou to funguje oběma směry; málokdy se stává, že jeden jenom „opotřebovává” a není přitom zároveň „opotřebováván”. Ale kapacita obou nepřátel snášet takový proces nebývá stejná a obvykle se jeden opotřebuje dřív. Situace, kdy se opotřebovávají oba zhruba stejným tempem, jsou vzácné. Irácko-íránská válka v letech 1980-1988 se tomu dost blíží. Opotřebovat vůli protivníka Opotřebovávat můžete různé aspekty protivníkova válečného úsilí. Jedním z nejstarších způsobu je opotřebovávání morální. Zhruba řečeno, nahnat nepříteli takovou hrůzu, že se raději vzdá. Bombardováním měst, teroristickými útoky, nálety kamikaze atd. Toto je nejstarší druh opotřebovávací války, používali jej i Římané a Mongolové. Někdy to funguje, například Japonsko se po svržení dvou atomových bomb vzdalo. Na tomto principu částečně fungují i gerilově organizovaní protivníci jako Tálibán nebo Vietcong, kteří se snaží opotřebovat vůli protivníka k tomu, pálit si prsty a ztrácet své lidi v nějakém vzdáleném koutě světa. Domácí protiválečné hnutí jim v tom pomáhá. Jindy to ale také nefunguje, nebo aspoň ne moc dobře. Nezdá se například, že by kobercová bombardování německých měst za druhé světové války nějak uspíšila její konec. Ani Islámský stát nebyl se svojí brutalitou kdovíjak úspěšný. Tenhle druh útoků totiž nevyvolává jen čirou hrůzu, ale směs hrůzy s nenávistí, a pokud v celkovém mixu převládne ta druhá složka, bude protistrana bojovat o to zuřivěji. Součástí opotřebovávací války je samozřejmě i válečná propaganda, ale spíš jako doplněk. Že by pouhá propaganda v moderní době stačila na morální opotřebování nepřítele a kolaps jeho válečného úsilí, to se snad ještě ani nestalo, respektive si to teď nevybavuji. Ano, křižáci kdysi utekli od Domažlic ještě před bitvou, ale to je už dávno. Zabít co nejvíce vojáků Dalším parametrem, který můžete opotřebovávat, je živá síla protivníka. Srozumitelně řečeno, zabít mu co nejvíce vojáků. (Napsal bych, že je to příšerné, ale to by byly emoce a pak bych si za trest nesměl dát po obědě viržinko.) K tomuto sklouzávaly války začátkem 20. století, tedy rusko-japonská válka (1904-1905) a hlavně první světová válka (1914-1918). Nebyl to až tak primární úmysl generality, spíše nevyhnutelná výslednice tehdejší rovnováhy sil mezi kulomety, děly a pěchotou. (Kdo si o tomto chce přečíst více, odkazuji opět na blog vojenského historika Breta Devereauxe a jeho krátký seriál o zákopové válce: první díl, druhý díl.) To se dnes moc nedělá. Ne, že bychom jako lidstvo kdovíjak zmoudřeli a zušlechtili se, ale není to efektivní. Lidé jsou malí, mrštní, vyvíjejí značné úsilí o svoje přežití. Jakmile se ta válka stane trochu mobilnější – a to se stala nejpozději s vynálezem tanků a letadel – nebudou na zemi v dosahu nepřítele vznikat takové koncentrace vojáků jako v zákopech první světové, aby je šlo hromadně masakrovat. A lovit v lesích a bažinách nějaké rozptýlené jednotky protivníka, to není žádné opotřebovávání, to se spíš opotřebujete vy. Zničit vojenskou techniku Třetí možný druh opotřebovávání: technicko-ekonomické. To je dnes pro Brazílii i Paraguay velmi relevantní. Moderní válka je drahá. Každý zničený kus jen trochu vyspělejší techniky vyjde na miliony korun, někdy i dolarů. Modernizace tanků T-72 stála českou armádu 150 milionů za kus. Slováci si zakoupili stíhačky F-16, které včetně výcviku a údržby vyjdou zhruba na 3,5 miliardy korun za jeden kus. Novou pobřežní korvetu si nedávno pořídilo Polsko za více než sedm miliard korun, a to po tvrdých škrtech, které poněkud omezily její bojovou užitečnost. To znamená, že při moderní pozemní válce, ve které se hojně používají různé protitankové a protiletadlové střely, budou jen náklady na zničenou techniku šplhat do miliardových výšin – každý den. Striktně vzato tedy na techniku náhradní, kterou si místo té zničené budete muset časem pořídit, nechcete-li po té válce zůstat bezbranní. Samozřejmě můžete na frontu poslat nějaké staré šroty, které už se dávno amortizovaly, ale ty zase nebudou tak efektivní. Kromě peněz hraje roli i časový faktor. Zničí-li vám nepřítel, dejme tomu, deset vrtulníků během jednoho týdne, určitě si jich nových deset nevyrobíte během dalšího týdne; jsou to složité stroje, jejichž výroba trvá celé měsíce. Tím pádem se vaše zásoba těžkých zbraní začne smrskávat. Na konci toho smrskávání je nula, což je hodně špatná situace, tam se nechcete ani přiblížit. Což znamená, že od určité chvíle dál budete muset být s nasazením oněch zbylých zbraní opatrní. Navíc si nepřítel do nějaké míry vybírá, co má opotřebovávat. Některé složky vojska jsou vůči tomuto postupu citlivější než jiné, například cisterny vozící po silnicích palivo. V jejich případě znamená i 20 až 30 procent degradace kapacity značné následky pro zbytek válečných operací; a zase, i náhradní cisterny trvá nějakou dobu vyrobit. Nebo musíte v nouzi sáhnout po civilních cisternách, ale počítat přitom s tím, že nedokážou projet bahnem a po sněhu budou zase klouzat apod. Technické opotřebovávání je smrtelný nepřítel moderního válečného úsilí, ještě daleko větší než ztráty na životech. Lidí je většinou k dispozici více než techniky, ale sami od sebe nedokážou nic dobýt a udržet, k tomu potřebují právě tu techniku. Státy zatažené do opotřebovávacích válek se proto často snaží o to, zajistit si přísun další bojové techniky z neutrálních zemí. Buď za hotové (Cash and Carry), nebo dokonce na dluh (Lend and Lease). Kdo si sežene více takových kamarádů, ten má výhodu proti tomu, kdo jich má málo. V roce 2022 máme ještě jednu novinku, která za druhé světové války tak výrazná nebyla. Dnešní průmyslové řetězce jsou natolik zamotané navzájem, že je poměrně těžké si udržet nějaký konkrétní druh průmyslu ve funkčním stavu bez spolupráce zbytku světa. Můžete například zabavit celou továrnu na nákladní vozy, ale spousta těch obráběcích strojů je cizí výroby, potřebuje dovážené náhradní díly a běží na cizím softwaru, který se možná dá na dálku sabotovat (nahrubo vypnutím, jemně třeba tím, že se někde nastaví o milimetr jiná tolerance a výsledkem jsou stěží použitelné zmetky). I ty vozy samotné už vesměs počítají s tím, že čipy na řídící jednotku dostanou z Japonska a čidla tlaku v pneumatikách třeba z Jižní Koreje. Teoreticky můžete zkusit místo nich vyrábět nějaké staré modely ze 20. století, které žádnou elektroniku nepotřebovaly, ale umí to ještě vůbec někdo? Tak co, kdo má v tomto výhodu, Brazílie nebo Paraguay?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-03-11 08:43:12

O armádě, která bojuje stejně, jako cvičí

Současné nepříliš velké úspěchy ruské invaze na Ukrajině vzbuzují v mnoha lidech otázku. Je ta ruská armáda opravdu v tak žalostném stavu, nebo jde jen o elaborátní strategii, při které jdou nejdřív na jatka ty nejhorší jednotky a teprve pak bude následovat opravdová ofenziva tvrdých chlapů a nejlepšího vybavení? Tu druhou spekulaci jsem v poslední době slyšel asi osmkrát. Hodně lidí si nechce připustit možnost, že by velká ruská armáda byla takový papírový tygr. Nuže, myslím si, že situaci lépe pochopíme, půjčíme-li si k uvažování dva poznatky, které se neustále opakují na blogu ACOUP, což je jednomužný projekt profesora vojenské historie Breta Devereauxe. Jeho autor se specializuje na Římany, ale rozsah má očividně široký a ony se ostatně také některé ty věci opakují už od doby faraónů. První Devereauxova lekce: každá armáda odráží společnost, ze které vznikla V podstatě to ani nejde jinak. Jestliže jde o mnohonárodnostní říši (Rakousko-Uhersko), bude i její vojsko mluvit mnoha jazyky a velení s tím musí počítat. Jestliže jde o zemi s vysokým procentem negramotných (Afghánistán), nemůžete předpokládat, že si vojáci za domácí úkol přečtou manuál. Chudé země budou mít hůře vybavenou armádu než bohaté, výjimky jako trestuhodně zanedbaný Bundeswehr jen potvrzují pravidlo. Italští vojáci budou určitě víc pít víno a zpívat, od Finů se to čekat nedá, ale jako národ osamělých lovců budou mít zase skvělé snajpry (a vskutku). Británie coby mořeplavecký stát má silné námořnictvo. Japonci, poslušní do roztrhání těla, bojovali za druhé světové války (i předtím) až suicidálním způsobem. Decentralizovaní Švýcaři si dodnes udržují miliční model armády. A ruský voják bude nepochybně tolerovat nedostatek jídla a zimu lépe než jeho kolegové ze západu, ale zase asi zažil od svých spolubojovníků dost šikany na to, aby pak některé z nich třeba s chutí nechal ve štychu, nastane-li k tomu příležitost. No, a teď se tedy podívejme na Rusko. Putinovo Rusko je stát, ve kterém byli oligarchové politicky tvrdě zkroceni, ale ekonomicky se jim stále daří. Dokud jsou poslušní, můžou si hrabat, jak se jim zachce. Ruská ekonomika z velké části stojí a leží na vývozu nerostných surovin, což je obor, který má tendenci přitahovat spíš mafiány než mozky – všude na světě. Propast mezi tím, jak bohaté je Rusko na všechny možné druhy přírodních surovin, a mezi životní úrovní běžného Rusa, je také docela dramatická. Jiné státy založené na podobném principu (ropná království) sice taky mají tisíce princů a boháčů, ale snaží se aspoň přerozdělit zisky z prodeje ropy mezi zbytek svých občanů natolik, aby byla jejich životní úroveň uspokojivá a nelákalo je to k nějakému džihádu apod. To v Rusku neplatí, tam je mezi vládnoucí vrstvou a řadovým Rusem poměrně značná propast a vždycky byla. Takže taková propast bude i v armádě. Může být armáda funkční, když zbytek státní struktury je zkorumpovaný? Proč by měla tvořit nějakou ojedinělou výjimku? Koneckonců těch peněz, které se v ní točí, je hodně – ideální terč pro to, pořádně ji vytunelovat a nějak to zakamuflovat před carem, který sedí daleko, předaleko a do provincií zas tak dobře nedohlédne. Druhá Devereauxova lekce: každá armáda bojuje tak, jak předtím cvičila Zase, v podstatě to nejde jinak. Ve vysoce stresové situaci upadají lidi do zajetých postupů (je to pořád lepší než zpanikařit). Před pár dny vyšel velmi dlouhý článek na serveru RUSI, který rozpitvává záhadně slabou přítomnost ruského letectva na bojišti. Jeho gró zní, že Rusové cvičí svoje piloty v podstatně menším rozsahu než NATO, které vydává za cvičení obrovská množství peněz. Žádné desítky letadel ve vzduchu naráz, které by musely koordinovat svoji činnost s pozemním vojskem a námořnictvem, žádné realistické nasazení protileteckých zbraní, ale jen daleko jednodušší úkoly typu „leťte někam ve dvou a svrhněte bombu na označený cíl”. Pak ale samozřejmě v ostrém boji nemůže to letectvo předvádět stejné výkony, jako když koaliční jednotky rozbily roku 1991 Husajnovu armádu napadrť. Cvičení jsou drahá. Chcete-li simulovat opravdu velké operace, nemůže to být nějak řádově levnější než vést tu válku pár dní doopravdy. Množství vystřílené munice a spáleného paliva je fantastické, stejně tak opotřebení strojů; jedna letová hodina vrtulníku nebo stíhačky vyjde na statisíce korun. Aspoň vám v rámci cvičení nikdo tu techniku skutečně neničí, ale i tak je to velmi drahý špás. A Rusko má přitom HDP srovnatelné s Itálií čili poměrně malou mocností. Respektive před sankcemi mělo. Itálie si už dávno nemůže dovolit vést velké pozemní války sama, leda v rámci NATO. (Ano, na paritu kupní síly je Rusko bohatší než Itálie, ale zas takový drastický rozdíl to není.) Pak ale ta ruská armáda nemůže být moc dobře vycvičená. Z principu, nejsou na to peníze a ta armáda je přitom poměrně velká, tudíž se ty peníze ještě rozřeďují. Klidně je možné, že by se teď Rusům na Ukrajině dařilo lépe, kdyby svého času tu armádu osekali třeba na třetinu její současné velikosti, ale dopřáli té zbylé třetině prvotřídní výcvik a vybavení. Tanková dopravní zácpa Když jsem napsal článek, ve kterém byla fotka tlustého pilota ze sestřeleného Suchoje, dostal jsem od řady čtenářů verbální výprask, že je to povrchní, stupidní, podle jednoho člověka nelze soudit celou armádu atd. Nuže, ano, mohl jsem si to odpustit, ale některé věci by se neměly stát ani jednou nebo sporadicky, a taková obezita v kokpitu stíhačky patří mezi ně. Pokud třeba potkáte elektrikáře, který olizuje dráty v otevřené zásuvce, nesvěřujte mu proboha svůj dům, i kdyby vás ujišťoval, že to dělá jen každého 1. srpna a zbylých 364 dnů v roce se chová normálně. Takové věci se prostě nemají stávat vůbec. Ukážeme si nyní dvě videa obsahující chyby, na které člověk nemusí být žádný Guderian, von Clausewitz ani Devereaux, aby je viděl. První z nich, tanková kolona na předměstí Kyjeva napadená Ukrajinci. (Zvuk je z hovoru, který údajně Ukrajinci odposlechli.)   Vidíte tu „dopravní zácpu” zhruba patnácti vozidel v čase 0:20 a dále? To by se vůbec nemělo stávat. Nikdy. Toto je zastavěné území, poměrně nepřehledné, z každé boudy na vás může vylézt nějaký ten zahradní skřítek se sv. Javelinem na rameni a udělat z vás sekanou. Nikdy nevíte, čím vším nepřítel disponuje a co se proti vám chystá použít. A základní zásada je, že si ta vozidla v takové situaci mají udržovat určitý odstup. Jinak by se mohlo stát i to, že jeden zásah z nějaké těžší zbraně poškodí nebo zničí ne jedno, ale dvě či více vozidel naráz. Toto by správně měli mít ti tankisté nadrilováno až do podvědomých reflexů. Nemají. Ještě si navíc v takové skrumáži navzájem překážejí a ze čtvrtého či pátého vozidla nemají moc šanci vidět, co se děje před nimi, přitom v relativně malé vzdálenosti kolem 50 metrů. Z tanků se obecně kouká dost blbě a správně by je v zastavěném území měla doprovázet početná pěchota, sledující právě to, jestli z těch zahradních bud nevylézají nepřátelští skřítkové. Není tam. Kde je? Jak se chytit do pasti Další video, nejspíš od doněckých nebo luhanských separatistů. Rusové vesměs sebrali svým vojákům mobily, takže většina videí z druhé strany je od separatistů. Nakonec ale prašť jako uhoď, ti separatisté bojují po ruském způsobu a jsou vycvičeni Rusy. Video je pěkně chaotické a hodně skáče, málokdo by dokázal držet rovně mobil, když se po něm střílí. Ale stejně chvílemi uvidíte, že ta silnice je v některých úsecích lemovaná zátarasem z ostnatého drátu. To není běžný prvek ukrajinského venkova. To tam ten nepřítel nachystal, aby vám v daném místě znemožnil z té silnice utéct a rozptýlit se po okolní krajině. Takovým místům, připraveným k nemožnosti úniku, se v anglické hantýrce říká kill zone, a překlad snad ani není potřeba. Žádný kompetentní velitel do něčeho takového dobrovolně nevleze, leda by měl superjistotu, že už žádný nepřítel v okolí nezbyl. Tato jednotka vpochodovala do celkem zjevné kill zone za bílého dne a taky to předvídatelným způsobem schytává. No nic, konec videí. Armády odrážejí společnosti, ve kterých vznikly, a bojují tak, jak jsou vycvičeny. A současná válka na Ukrajině z toho není žádnou výjimkou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-05-31 19:21:30

Chvála pochybnosti aneb O jedné výhodě naší civilizace, kterou si nesmíme nechat vzít

Nemám-li dobré téma ke zpracování, občas hledám na sociálních sítích, co mě trkne. Tentokrát ani hledání moc dlouho netrvalo. Už nějakou chvíli uvažuji o tom, co napsat k tématu „fact-checkingu“, zaváděného teď Facebookem. Téma pochybování a pravdy je ale daleko širší. K článku mě definitivně popíchla tahle výměna na Twitteru. Předem upozorním, že nechci řešit otázku voleb do Rady ČT, která mi přijde jako absurdní bouře ve sklenici vody. Nikoliv nepodobné té explozi, která svého času provázela třicetikorunové poplatky u lékaře. Televize obecně je pozvolna umírající médium, které za dvacet let buď nebude existovat vůbec, nebo se změní k nepoznání. A v situaci, kdy se v Bruselu diskutuje o mechanismech přerozdělování stamiliard eur, mi tahle konkrétní personální záležitost přijde jako málo významná a zbytečně odvádějící pozornost od něčeho, co bude určovat podobu Evropy na desítky let dopředu. Ale ten princip, o kterém se oba diskutéři baví, ten vůbec banální není. Ten je naopak pro naši další civilizační existenci naprosto zásadní. Tak tedy: chvála pochybnosti. Díl první, protože to začalo být moc dlouhé. Budou i další díly, tohle téma se nedá zredukovat na pár řádků. Jedna z nejhorších věcí, která může nějakou civilizaci potkat, je dogmatismus. Přitom se do něj upadá strašně snadno. Tak snadno, že je žádoucí naopak cíleně kultivovat nějaké mechanismy disentu, aby se vám společnost pozvolna spontánně nesunula po šikmé ploše do pekel. Lidstvo má tendenci do dogmatismu zabředávat co chvíli, a to z mnoha důvodů. Za zmínku stojí minimálně čtyři. První důvod: kulturní univerzálnost. Je nápadné, jak naprosto odlišné společnosti skončily historicky v té samé pasti, začaly-li hledat Jednu Pravdu a potírat Lži Zákeřných Nepřátel. (Protože tyhle dvě věci jsou od sebe stejně neodlučné jako Pat a Mat.) Severní Korea, Islámský stát a münsterská anabaptistická komunita jsou, respektive byly, založeny na různých věroukách, ale dopracovaly to rychle do značně podobného stavu, ke kterému patřilo i znepřátelení si zbytku světa. Zrovna Evropa měla takových epizod ve svých dějinách docela dost. Asi by bylo lépe si připustit, že vůči tomu nejsme imunní, a to ani dnes. Jeden z nejhorších druhů pýchy je ten, kdy si říkáte, že nějaké X se vám rozhodně stát nemůže, protože jste přeci dostatečně vzdělaný, moudrý, poučený z historie atd. Takový stav duševní samolibosti úplně volá po tom, abyste vlezli do stejného problému znova, jen v trochu jiné podobě. Druhý důvod: do mocenských pozic se v disproporční míře dostávají psychopati, pro které zrovna potlačování názorové plurality – ať už jakkoliv líbivě zdůvodněné – představuje jeden z užitečných způsobů, jak se tam zacementovat. To je zase jednou vlastnost celého lidstva, tudíž i Evropy roku 2020. Tohle si zaslouží více detailů, vrátíme se k tomu ve druhém dílu. Třetí důvod: nelze přehlédnout, že ve válečných taženích se historicky občas stávalo, že zvítězila právě ta fanatičtější strana. Takoví první islámští chalífové se vynořili ze zaprášeného, zapomenutého kouta Arábie a dokázali buď oslabit, nebo úplně ovládnout daleko starší a vyspělejší civilizace (Byzantskou říši, předislámskou Persii). Samozřejmě to byla trochu komplexnější událost, ale zrovna ve válkách může být určitá míra dogmatismu a fanatismu spíš výhodou. Výrazně to platilo hlavně v předmoderních dobách, kdy se nebojovalo průmyslovými prostředky. Tyhle už zapomenuté války nás formovaly po celá tisíciletí a dnešní civilizace jsou vesměs právě ty, které se nakonec dokázaly svým nepřátelům nějak ubránit. Těžko tomuhle kolektivnímu duševnímu dědictví uniknout. Všimněte si, jak často i dnes ve veřejné debatě pojem „válka“ padá. I pro situace, kdy se nestřílí. Bohužel to s sebou nese riziko přepnutí k válečné mentalitě, jejíž součástí je i paranoia, co Nepřítel zrovna chystá a kdo jsou jeho posluhovači. Tím neříkám, že se to reálně nikdy neděje; děje, ale mám za to, že „léčba“ je v tomhle případě horší než nemoc. Čtvrtý důvod: nějaká část lidí chce mít „klid na práci“ a moc nepřemýšlet, což je přesně to, co vám dogmatická společnost zajistí. Ve všem je jasno, Emmanuel Goldstein je nepřítel a naše neotřesitelné hodnoty jsou X, Y, Z. Dosaďte si třeba komunismus nebo lidská práva, dogmaticky se dá pojmout úplně cokoliv. Toto je docela pohodlný způsob života pro lidi, kteří jsou duševně líní. Ti mu budou z principu fandit a hlasovat podle toho. Hlavní důvod, proč těmhle trendům vzdorovat, je ten, že dogmatická společnost za svoji zdánlivou stabilitu zaplatí ohromnou cenu. Ona ta zdánlivá stabilita je ve skutečnosti zkostnatění; skutečná stabilita vyžaduje nějakou míru pružnosti. (Zkuste si představit, jak by se vám žilo, kdybyste měli srostlou páteř. Děsivě. To samé platí o ztuhlém cévním řečišti apod.) V praxi se tenhle problém začne projevovat odlivem mozků. Nejkreativnější jedinci, právě těch pár procent lidí, kteří táhnou vývoj světa dopředu, vesměs v takovém prostředí nedokážou prosperovat. Buď nějak přežívají, ale jejich potenciál je nevyužitý, nebo utečou někam, kde mohou volně dýchat. Úplně klasický případ je v tomhle směru nacistické Německo. Hitler získal moc ve státě, který byl na technické i vědecké špici tehdejšího lidstva. Během dvanácti let existence své tisícileté říše to dokázal dokonale prošustrovat, mimo jiné proto, že vědci a jiní vzdělaní lidé před jeho verzí společenské utopie utíkali po tisících. Netýkalo se to jenom Židů, ale i „rasově čistých“ Germánů, jako byl třeba dánský jaderný fyzik Niels Bohr. Bez evropských utečenců s doktoráty by Spojené státy určitě nepostavily první atomovou bombu během několika málo let. Opačný pohyb ale prakticky neexistoval, a to ani ve 30. letech, kdy byl ještě mír. Německo pod hákovým křížem nebylo přitažlivé ani pro vědce, kteří odpovídali příslušnému etnickému profilu, a to jich přitom v Anglii, Americe či Švédsku bylo docela dost. Toto se nejspíš bude opakovat znovu a znovu. Myslím si, že to dožene i Čínu a že právě její ideologické uspořádání je důvodem, proč to soupeření o světový vliv jednoho dne prohraje. Který chytrý a tvůrčí člověk by se chtěl dobrovolně hrbit před aparátem jejich Strany, pokud má nějakou jinou možnost? Moc jich nebude, akademické prostředí Číny je pro lidi ze zbytku světa nepřitažlivé. Jsou věci, které nevyvážíte ani tunou zlata a dokonale vybavenou laboratoří. Tady je přitom dobré si uvědomit, že ti kreativní jedinci jsou zároveň dost často „pošuci“ a že jejich naprostá brilantnost v jednom oboru může být vyvážena naprostým podivínstvím v jiných oblastech života. Isaac Newton strávil mnoho času studiem okultismu, což i jeho současníkům přišlo trochu divné. Johann Wolfgang Goethe byl posedlý teorií barev, kterou považoval za svůj nejdůležitější příspěvek lidstvu. Richard Stallman, jeden z hnacích motorů hnutí za svobodný software a vývojář kompilátoru GCC, se prý chová v osobním styku neuvěřitelně divně a párkrát jsem narazil na tvrzení, že při jídle si vytrhává vlasy z hlavy, dělá z nich kuličky a háže si je do polévky (jeden zdroj). A z Twitteru takového Elona Muska si občas jeden není jistý, jestli mu nehráblo. Nemluvě o tom, že se teď pokusil pojmenovat své novorozené dítě „X Æ A-12 Musk“. No, dost bylo příkladů, ne nadarmo existuje stereotyp šíleného vědce. U umělců je to snad ještě výraznější. Podstatné v tomhle případě je, že pokud ty lidi označíte za heretiky, nepřátele společnosti či pitomce jen proto, že neodpovídají nějakým standardům projevu a chování, přijdete i o ty jejich dobré stránky. A pokud funguje aspoň trochu nějaká svoboda pohybu, tak vám utečou. Výsledky jejich práce sklidí někdo jiný, kdo bude ochoten jim poskytnout prostor k životu. Dost možná to bude nějaký váš konkurent, ne-li nepřítel. A to nutně znamená potřebu tolerovat i existenci pošuků pravých a úplných, kteří ničím produktivní nejsou. Ona se mezi těmi dvěma kategoriemi nedá položit žádná čistá hranice a jsou i jedinci, kteří průběžně přecházejí z jedné strany na druhou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-12 17:11:15

V jednom z okresů má nepřítel částečný úspěch, v jiných Rusy vytlačujeme, řekl o situaci na frontě ukrajinský velitel

V jednom z okresů na frontě má nepřítel dílčí úspěch. V jiných oblastech však ukrajinská armáda vytlačuje nepřítele a zlepšuje své taktické postavení, řekl velitel ozbrojených sil Oleksandr Syrskyj. The post V jednom z okresů má nepřítel částečný úspěch, v jiných Rusy vytlačujeme, řekl o situaci na frontě ukrajinský velitel first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-05 10:54:50

Medicína jako náboženství

To, že se věda stala náboženstvím naší doby – to, v co lidé věří, že věří – je již dlouho zřejmé. V moderním Západě soužívaly, a jistým způsobem stále ještě soužívají, tři hlavní systémy víry: křesťanství, kapitalismus a věda. V dějinách moderny se tato tři „náboženství“ vícekrát nutně křížila, čas od času se dostala do konfliktu a poté se různými způsoby usmiřovala, dokud postupně nedosáhla jakéhosi pokojného, členěného soužití, ne-li skutečné spolupráce s ohledem na společný zájem. Novou skutečností je, že mezi vědou a dalšími dvěma náboženstvími vzplanul pod povrchem neuhasitelný konflikt, aniž bychom si jej všimli, a před očima máme nyní jeho vítězné výsledky pro vědu, které neslýchaným způsobem určují všechny ohledy našeho bytí. Tento konflikt se netýká, tak jako v minulosti, teorie a obecných principů, ale, abychom tak řekli, kultovní praxe. Vskutku, i věda, stejně jako každé náboženství, zná různé formy a úrovně, skrze které organizuje a nařizuje svou vlastní strukturu: vypracování jemné a přísné dogmatiky odpovídá v praxi extrémně široké a rozšířené kultovní sféře, která se shoduje s tím, čemu říkáme technologie. Není divu, že hlavní postavou této nové náboženské války je ta část vědy, kde je dogmatika méně přísná a silnější je její pragmatický aspekt: medicína, jejímž bezprostředním předmětem je živé tělo lidské bytosti. Pokusme se zjistit základní znaky této vítězné víry, kterou budeme muset rostoucí měrou brát na zřetel. 1) Prvním znakem je, že medicína, stejně jako kapitalismus, nepotřebuje speciální dogmatiku, ale pouze si propůjčuje základní pojmy z biologie. Na rozdíl od biologie však tyto pojmy formuluje v gnosticko-manichejském smyslu, tedy podle vyhrocené dualistické opozice. Existuje bůh neboli zhoubný princip, tedy choroba, jejichž specifickými původci jsou bakterie a viry, a bůh neboli prospěšný princip – což není zdraví, ale uzdravování – jehož kultovní činitelé jsou lékaři a terapie. Stejně jako v jakékoli jiné gnostické víře jsou tyto dva principy jasně oddělené, ale v praxi se mohou mísit a prospěšný princip spolu s lékařem, který ho zastupuje, se mohou dopustit chyb a spolupracovat, aniž by si to uvědomili, se svým nepřítelem, aniž by to jakkoli zpochybnilo realitu dualismu a potřebu kultu, prostřednictvím kterého prospěšný princip bojuje svou bitvu. A je příznačné že teologové, kteří musí určit strategii oné bitvy, jsou zástupci vědy, virologie, která nemá své vlastní místo, ale nachází se na hranici biologie a medicíny. 2) Pokud tato kultovní praxe byla dosud, jako každá jiná liturgie, epizodická a časově omezená, jsme nyní neočekávaně svědky toho, že se stává trvalou a všudypřítomnou. Už nejde o užívání léků nebo o podstoupení, je-li to nezbytné, lékařského vyšetření nebo chirurgického zákroku. Celý život člověka se musí v každém jeho okamžiku stát místem nepřetržité kultovní oslavy. Nepřítel, virus, je vždy přítomen a musí se s ním bojovat bez umdlení a bez jakýchkoli úlev. Dokonce i křesťanské náboženství znalo podobné totalitní tendence, ale ty se týkaly pouze některých jedinců – především mnichů – kteří se rozhodli umístit celou svou existenci pod prapor „nepřetržitého modlení“. Medicína stejně jako náboženství přijímá tento paolinistický předpis a současně jej převrací: namísto shromažďování mnichů v klášteře, kde se společně modlili, musí být nyní uctívání praktikováno stejně přísně, ale odděleně a na dálku. 3) Kultovní praktika již není svobodná a dobrovolná, vystavená pouze sankcím duchovního řádu, ale musí být normativně závazná. Koluze mezi náboženstvím a profánní mocí rozhodně není nová skutečnost. Zcela nové je to, že se již netýká vyznání dogmat, jako tomu bylo v případě kacířství, ale výhradně oslavy kultu. Zlověstná síla musí zajistit, aby liturgie lékařského náboženství, které se nyní kryje s celým životem, byla do písmene dodržována. Že se jedná o kultovní praxis, a ne o racionální vědeckou potřebu, je okamžitě zřejmé. Zdaleka nejčastější příčinou úmrtnosti v naší zemi jsou kardiovaskulární onemocnění a je známo, že by se mohla snížit, kdyby by se praktikoval zdravější životní styl a byla dodržována určitá strava. Ale žádného lékaře by nikdy nenapadlo, aby se tato forma života a výživy, kterou doporučuje pacientům, stala předmětem právního předpisu, který by ex lege určil, co se musí jíst a jak se musí žít, který přeměňuje celou existenci v zdravotní povinnost. Právě to bylo učiněno a, alespoň prozatím, to lidé přijali, jako kdyby bylo zcela zřejmé vzdávat se svobody pohybu, práce, přátelství, lásky, sociálních vztahů, náboženského a politického přesvědčení. Srovnejme, jak dvě další náboženství Západu, náboženství Kristovo a náboženství peněz, přenechala prvenství, zjevně bez boje, medicíně a vědě. Církev popřela jasně a jednoduše své principy a zapomněla, že světec, jehož jméno současný papež přijal, objímal malomocné, že jedním ze skutků milosrdenství bylo navštěvovat nemocné, že svátosti mohou být podávány pouze v přítomnosti. Kapitalismus zase, i když s několika protesty, přijal ztráty produktivity, které by se nikdy neodvážil vzít v úvahu, pravděpodobně v naději, že později najde dohodu s novým náboženstvím, které se zdá být ochotná se v tomto bodě domluvit. 4) Lékařské náboženství bez výhrad pozdvihlo eschatologickou instanci, které se křesťanství zřeklo. Už kapitalismus, sekularizující teologické paradigma spasení, eliminoval myšlenku konce časů a nahradil jej stavem trvalé krize, bez vykoupení nebo konce. Krisis je původně lékařský pojem, který určoval v hippokratickém korpusu okamžik, kdy lékař rozhodoval, zda pacient nemoc přežije. Teologové převzali tento výraz k označení Posledního soudu, který se koná v poslední den. Pozorujeme-li výjimečný stav, který zažíváme, zdá se, že lékařské náboženství kombinuje věčnou krizi kapitalismu s křesťanskou myšlenkou posledního okamžiku, eschatonu, ve kterém extrémní rozhodnutí vždy probíhá a konec přichází současně unáhlený a oddálený, v neustávajícím pokusu být schopný jej ovládat, aniž by se vyřešil jednou provždy. Je to náboženství světa, který cítí svůj konec a přesto není schopen, stejně jako hippokratovský lékař, rozhodnout, zda přežije nebo zemře. 5) Stejně jako kapitalismus a na rozdíl od křesťanství, lékařské náboženství nenabízí naději na spásu a vykoupení. Naopak. Uzdravení, ku kterému směřuje, nemůže nebýt než dočasné, protože zlého Boha, kterým je vir, nelze odstranit jednou provždy, neboť se neustále mění a nabývá stále nové tvary, které jsou stále nebezpečnější. Epidemie, jak naznačuje etymologie tohoto výrazu (demos znamená v řečtině lid jako politický orgán a polemos epidemios je u Homéra název občanské války), je především politickým konceptem, který se propůjčuje k tomu, aby se stal novou, světovou doménou politiky – nebo ne-politiky. A vskutku, je možné, že epidemie, kterou prožíváme, je uskutečnění světové občanské války, která podle nejpozornějších politologů nahradila tradiční světové války. Všechny státy a národy jsou nyní trvale ve válce se sebou samými, protože neviditelný a nepolapitelný nepřítel, se kterým bojují, je v nás. Jak se již v dějinách vícekrát stalo, filozofové budou muset znovu vejít do konfliktu s náboženstvím, které již není křesťanstvím, ale vědou nebo tou její částí, která má podobu náboženství. Nevím, zda budou znovu plát hranice a knihy budou zařazovány na index, ale určitě myšlení těch, kteří i nadále hledají pravdu a odmítají převládající lež, bude, a jsme toho již svědky, vyloučeno a dotyční budou obviněni z šíření nepravdivých zpráv (zpráv, nikoliv myšlenek, protože zprávy jsou důležitější než realita!). Stejně jako ve všech dobách nouze, ať už skutečných nebo simulovaných, budou ignoranti znovu pomlouvat filozofy a podvodníci se budou znovu snažit profitovat z neštěstí, které oni sami způsobili. To vše se již událo a bude se to i nadále dít, ale ti, kdo svědčí o pravdě, nepřestanou svědčit, protože nikdo nemůže svědčit pro svědectví.   Původní text zveřejněný ZDE přeložil Antonín Kosík. Článek doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy italskou perspektivou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-02 08:08:45

Petr Drulák: Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo

O Francouzi Jeanu-Claudovi Michéovi a jeho konzervativním socialismu jsme hovořili s českým intelektuálem a překladatelem Michéových Tajností levice Petrem Drulákem.   Co je konzervativní socialismus? Budeme-li se držet Michéova pojetí, jedná se o socialismus navracející se ke svým kořenům a odmítající ideu pokroku, podle které jakákoli novinka – technologická či společenská – je k dobru věci.   Zní to trochu nostalgicky. To bych neřekl. Není to nostalgie. Ta v sobě přece zahrnuje idealizaci starých časů a k tomu se nehlásím ani já, ani – a to je podstatnější – Michéa. On nepatří k těm, kteří by si idealizovali společnost devatenáctého století nebo snad dokonce společnost předrevoluční (před Francouzskou revolucí, pozn. red.). Říká pouze to, že původní socialismus měl určitého ducha a že tento duch se zastával lidí, jež kapitalismus dostal do naprosto neudržitelné situace. Socialistická obrana dělníků původně neměla s progresivismem nic společného, dokonce můžeme říci, že byla antiprogresivistická. Pokud už chceme konzervativní socialismus nazývat nostalgickým myšlenkovým směrem, pak tedy jen v tom smyslu, že nám připomíná, že tu je určitý pramen, který byl levicovým socialistickým hnutím v průběhu let silně znečištěn, možná docela vyschl. Příliš mnoho z něj každopádně nezbylo. Řeknu-li dnes, že jsem levičák a antiprogresivista, bude to vypadat jako protimluv.    Michéa oprašuje původní významy pojmů, budiž, jenže ty se přece v čase mění. To je sice pravda, ale položme si jednu důležitou otázku: Co se stalo s levicí v okamžiku, kdy přijala ideu pokroku?   Co se s ní stalo? Socialismus byl, říká Michéa, kolonizován liberalismem. V důsledku spojenectví s liberály byl socialismus vytunelován.   Dopovězme, že Michéa datuje počátek tohoto spojenectví do časů Dreyfusovy aféry. A tehdy dávalo smysl. U Michéy samozřejmě nenajdete, že se socialisté měli od Dreyfuse distancovat.   Mělo to podle něj být ale jen ad hoc spojenectví. Ale tak to bohužel nebylo. Spojenectví socialistů s liberály totiž pokračovalo a stalo se to, že společenský progresivismus postupně vytěsnil sociální otázku. V jisté chvíli levice začala mluvit v podstatě jen o lidských právech – o všech možných lidských právech, jen ne o právech sociálních. A to je problém. Michéa nenavrhuje nic jiného než vrátit se k původní agendě. Takže já sice souhlasím s tím, že časy se mění, ale současně si myslím, že sociální otázka je nadále velice aktuální – možná, že je ještě aktuálnější než v šedesátých nebo sedmdesátých letech na Západě.   Proč není stejně aktuální otázka práv žen nebo práv sexuálních menšin? Proč preferovat sociální otázku? Nepřu se s vámi, zdali jsou či nejsou vámi zmiňované otázky aktuální, otázka ale je, jsou-li to otázky, které by si měla klást levice.   Levice si je klást nemá? Tyto otázky už mají velmi dobře obsazeny liberálové, a ti – a na to nezapomínejme – tvoří v západních společnostech hegemonní složku. O zájmy všech vámi zmíněných skupin je proto dnes už dobře postaráno. Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} To není tak docela pravda – pečuje o ně krajní pravice. Hlavní dělnickou stranou ve Francii je dnes opravdu strana Marine Le Penové. To chceme?   Jak má socialista hovořit o právech sexuálních menšin? Genderová práva – opakuji – jsou dnes řešena s velkou pozorností.   Nemáte pocit, že jsou v poslední době novými politickými vůdci zatlačována? Nejsou zatlačována, nebo lépe – ve srovnání se sociální otázkou nejsou zatlačována ani trochu. Podíváte-li se do programů francouzských politických stran – a Michéa píše o Francii – pak sexuální menšiny ani ženy zatlačovány nejsou. Ti, kteří se bouří, protože je jejich život nesnesitelný, dnes přece nejsou sexuální menšiny, jsou to žluté vesty. To je, a to se shodneme, úplně jiná sociální skupina, a o nich teď mluvíme. Ale jistě, budujete-li politickou stranu, pak její program musí být komplexní, jenže si vždy musíte ujasnit, co má být jeho podstatou, a pro socialismus by podstatou měla být sociální otázka.   Michéa říká, že je třeba konečně se emancipovat od emancipace…  …já to vysvětlím. Michéa si všímá patologií emancipačního diskurzu, nezpochybňuje tedy emancipaci jako takovou – emancipaci devatenáctého a dvacátého století – ale to, co se dnes za emancipaci chybně vydává, čili onen všudypřítomný boj proti diskriminaci. To je důležité rozlišit; vyplývá to ostatně z kontextu Michéova textu.   Zmínil-li jste Le Penovou, do jaké míry má konzervativní socialista chápat xenofobní resentimenty strany, již vede? Vždyť možná právě těmi přitahuje voliče, které chce hájit i konzervativní socialista, nejvíce. Ujasněme si, co je a co není xenofobie. Problém levice spatřuji v tom, že jakýkoli kritický diskurz o menšinách, migrantech a cizincích je okamžitě označen za xenofobní, jenže tak to prostě není. Do Francie přicházejí lidé z Afriky, ale také ze střední a východní Evropy. Tito lidé snižují cenu práce. Je odpor proti příchodu těchto lidí tak nelegitimní? Já si to nemyslím. Řeknou-li tito lidé, že tuto konkurenci nechtějí a že by je před ní stát měl ochránit, je to naprosto legitimní. Samozřejmě, že někdo může namítnout, protože tato konkurence přichází zvenčí, že je to xenofobie, ale já to za xenofobii nepovažuji. Podstatou tohoto postoje je totiž boj o přežití v současné kapitalistické společnosti, a ti lidé chtějí přežít.   Nezasloužil se Západ o to, že Blízký východ vypadá tak, jak vypadá? Není v důsledku toho uzavření evropských hranic nemorální? Rozlišme věci typu války v Iráku; ta krizi skutečně vyvolala. Evropské velmoci byly proti, nicméně státy jako Česko jednaly ambivalentně. Vláda pro nebyla, prezident Havel však ano, takže tady vskutku určitá odpovědnost je. Ale pozor! Máme ještě země jako Libye nebo Sýrie, a tam už ta odpovědnost evropských velmocí za vzniklý chaos zas tak velká není. Evropské velmoci přece nevyvolaly arabské jaro. To byl autonomní vnitřní vývoj…   …nicméně tím, jak na ně zareagovaly, přispěly ke zhoršení situace. Ano přispěly, ale nebičujme se víc, než musíme. To, v jakém stavu je Střední a Blízký východ, není pouze výsledkem politiky externích faktorů, je to i důsledek vnitřního vývoje. Náš zájem je, aby byl tento region stabilní, ale to neznamená, že budeme přijímat všechny migranty, kteří z tohoto regionu přijdou. My na to prostě nemáme kapacitu.   Neměli bychom ale přijmout alespoň nějaký díl odpovědnosti? Přijmout díl odpovědnosti ale neznamená přijmout díl migrantů. Díl odpovědnosti znamená podpořit rozvoj v těchto zemích, ale současně musíme Evropě pomoci s obranou hranic před lidmi, kteří z těchto zemí přicházejí. To je naše odpovědnost – dělejme obojí.    Vraťme se k Michéovi. Ten říká, že kulturní liberalismus a ekonomický liberalismus jsou dvě tváře draka. Je třeba kulturní liberalismus odmítnout úplně, anebo je v něm určité jádro, jež máme bránit? Klasický liberalismus bývá spojován s obranou práv jednotlivce, a to je strašně důležité, já si však nejsem tak úplně jist, že je to skutečně něco, s čím přišel liberalismus.   Kdo s tím přišel? To, co je na liberalismu všeobecně přijímáno pozitivně – tedy to, že jednotlivec má jistou míru svobody, že si s ním stát nemůže dělat všechno, co chce – jsou věci, jež se v Evropě vyvíjely už od středověku; to znamená dávno předtím, než o liberalismu padla sebemenší zmínka. Mluvme proto raději o tom, že máme určité evropské dědictví toho, jak politická moc nakládá s člověkem – toto dědictví není nutně liberální dědictví. Je sice pravda, že liberalismus si část tohoto evropského dědictví osvojil, jenže k němu domyslel spoustu dalších věcí, jež z něj vytvořily onu stvůru, kterou dnes bohužel tak dobře známe. Já bych proto byl ve věci zachraňování liberalismu velice opatrný. Trochu mi to připomíná příběh marxismu. Marxismus si také z našeho evropského dědictví vzal některé důležité věci, například myšlenku sociální spravedlnosti, avšak domyslel je způsobem, který vedl k strašlivě destruktivním důsledkům; vzpomeňme bolševické hnutí.   Říká se o něm, že je to perverze marxismu… …a liberalismus je na tom ve vztahu k evropskému dědictví podobně jako bolševismus k marxismu. Řekněme to takto: Ne každá myšlenka, již liberálové hájí, je myšlenka špatná a zavrženíhodná – ani bolševici nepřišli jen se špatnými myšlenkami – ale jejich myšlenky se bohužel staly součástí systému, který je pervertoval. Mluvme tudíž o konkrétních věcech, které bychom měli zachraňovat, než to celé spadne, ale nemluvme o záchraně liberalismu jako takového. Máme ostatně svou vlastní zkušenost devadesátých let. Myšlenku sociální spravedlnosti okupoval komunismus, a tak se z ní po roce 1989 stalo sprosté slovo. A to bylo špatně. Ta myšlenka měla být od její komunistické perverze oddělena. Jinými slovy, liberalismus mluví i o některých věcech, které nejsou jen liberální, ale které reprezentují hlubší evropské dědictví. Ty zachraňme. Byla by škoda o ně přijít. Liberalismu škoda není.   Není zásluha liberálního hnutí, že se židé mohli v devatenáctém století emancipovat? Ve Francii je symbolem tohoto procesu Napoleon. Ten vytvořil právní rámec umožňující emancipaci židů. Byl Napoleon liberál? Nebyl. Podívejme se nejprve na to, jak Evropa – ta neliberální – už v osmnáctém a následně i v průběhu devatenáctého století přispívala ke svobodě a emancipaci, protože ona přispěla, a pak se teprve podívejme, jaký je onen liberální příspěvek. Pak teprve suďme. Nehrajme už, prosím, tu liberální hru, ve které si liberalismus přivlastňuje všechny svobody jednotlivce, lidská práva nebo obranu před státním útlakem. Liberalismus o tom všem sice mluví, ale zdaleka nebyl sám a zdaleka nebyl tím prvním, kdo se o všechny tyto věci zasazoval.   Co je obranou před globálním kapitalismem? Nejlepší obranou je globální akce – to je učebnicově správná odpověď.   To není tak úplně konzervativní odpověď. Není, ale ke konzervativismu se dostanete, když zjistíte, že globální obrana příliš dobře nefunguje a že jediné, co zbývá, je stát.   Národní stát? Jaký jiný?   Jsme součástí Evropské unie. Bylo by samozřejmě daleko efektivnější bránit se na úrovni Evropské unie…   …jenže to nejde? My to neustále zkoušíme. Několikrát do roka. Jenže většinou nakonec zjistíme, že na evropské úrovni se dohoda vyjednat nedaří, a tak se jde národní cestou. Pro mě je dobrým příkladem digitální daň. Francouzi s ní přišli do Bruselu, jenže tam jim to hodili na hlavu, a tak přijali po nějakém čase digitální daň vlastní; Češi mimochodem udělali totéž. Jenže pak přišli Američané a řekli: Podívejte se, jestli nás chcete takto danit, tak vás čeká to a to a to. A všichni to, co předtím schválili, zase zmrazují. Bohužel. Kdybychom digitální daň byli schopni přijmout na úrovni Evropské unie, bylo by to ideální, jenže Evropa je v této věci zablokovaná.   Protože je ve spolčení s globálním kapitalismem? Bohužel.   Je Evropská unie nepřítel? Není nepřítel. Evropská unie má spoustu vad, ale označit ji za nepřítele by bylo příliš snadné, protože co nám pak zbude?   Národní stát, o kterém jste mluvil. Můj argument zní takto: Zkoušejme věci na nadnárodní úrovni, to je v našem případě Evropská unie, ale když na evropské úrovni neuspějeme, pak přijměme národní řešení, protože říci, že musíme nejprve dojít k celoevropskému řešení, a než ho bude dosaženo, nedělat nic, je to nejhorší, co by se nám mohlo stát. A to se netýká jen otázek zdanění, ale třeba i otázek migrace.   Nebo koronaviru? I koronaviru. Dnes vidíme dvě naprosto odlišné strategie, jak se koronaviru postavit. Na jedné straně je strategie takzvaně středoevropská – česká, ale třeba i rakouská – jež považuje za zásadní, co nejvíce utlumit sociální interakci, a tím pádem šíření viru, a tato strategie se opírá o čínské řešení. Nevím, jestli je koronavirus v Číně vyřešen, ale ta čísla, která z ní přicházejí, jsou poměrně optimistická. Pak je tu ale například počáteční reakce Německa, která říká: Smiřme se s tím, že to všichni dostanou, a my to pak nějak přežijeme. To jsou dvě radikálně odlišné reakce a na evropské úrovni se nám je koordinovat nedaří. Co bychom tedy měli v takové situaci učinit? Přistoupit k národnímu řešení.   Jak moc se konzervativní socialismus stýká s tradičním konzervativismem? Především si myslím, že slovo konzervativní je stále „jen“ adjektivum a že substantivem je a zůstane socialismus, takže hlavním problémem konzervativního socialisty je kapitalismus. Je ale otázka, jak definujete konzervativismus. Po roce 1989, kdy u nás došlo k jeho obnově, byl konzervativismus definován neoliberálně. Žádné kritičtější vymezení vůči kapitalistickému systému nepřipadalo v úvahu. S takovým konzervativismem spolupracovat nelze. Na druhou stranu jsou ale i konzervativci, pro které kapitalismus problém představuje, a s nimi je spolupráce možná.    Jsou hranice důležité? Hranice jsou naprostou nutností. Tady je jasný rozdíl oproti progresivistům. V určité části liberálního spektra se z hranice stalo sprosté slovo, ale já si myslím, že na hranicích nic sprostého není. Hranice potřebujeme, ale to samozřejmě neznamená, že hranice mají být hermetické. Rozumná pozice je mít hranice, které budeme mít plně pod kontrolou, a to tak, že budeme schopni říci, koho do naší země pustíme a koho ne. Je to jako v rodině – i tam chcete mít kontrolu nad tím, kdo součástí rodiny je a kdo ne.   Měl by v Česku se pohybující konzervativní socialista spálit všechny mosty vedoucí k Respektu či Knihovně Václava Havla? Nemyslím, že by ho na druhé straně mostu čekalo něco dobrého.   Je to ten drak? Trochu omšelý, z hlediska politické váhy spíš skřet, ale pár zubů mu asi ještě zbylo. Ze strany té takzvaně pražské kavárny – nebo řekněme liberálních intelektuálních kruhů – je cítit obrovský despekt vůči periferii. Tito lidé jsou pro ně nemyté masy – masy zaostalé, nevzdělané. Něco takového je pro mě absolutně nepřijatelné.   Takzvaně pražská kavárna by vám zřejmě namítla, že máte až příliš velké pochopení pro masu. To je ta věčná debata, ale víte, když už jsme u toho, že to byl ten hlavní problém mezi pražskými disidenty a Václavem Klausem? Někteří z nich to pak i přiznali, když řekli, že jakmile vyjeli do regionů, ihned pochopili, že si s těmi lidmi, se kterými se tam setkali, nemají absolutně co říct. A Klaus? Ten byl do minuty pod tribunou a s každým si tam potřásl rukou.   Petr Rezek v eseji Pohled na Václava Havla zdola cituje Havlovy nelichotivé výroky o „sídlištních lidech“. Ti byli pro totalitní moc, jak říká, ideálem, zatímco lidé, jež potkal ve vězení, přečnívali – jeden třeba tím, že bodl svou ženu nožem, druhý tím, že bojoval za lidská práva. Oba se, na rozdíl od sídlištních lidí, podle Havla vymykali ideálu stádního totalitního člověka. To je přesně ono – ten despekt, o kterém mluvím. Havel si navíc asi myslel, že sídliště poznal, jenže on ho nepoznal. A s kým se Havel setkal ve vězení? S lidmi, kteří byli ve vězení většinou oprávněně, protože kradli nebo zabíjeli; jen někteří se v něm ocitli neoprávně, ale to nebyli, a to má Havel pravdu, lidé ze sídlišť. Ty Havel nikdy skutečně nepoznal – na rozdíl od Klause a Zemana, kteří je znají dokonale.   S čím na Michéovi nesouhlasíte? Řeknu vám nejprve, čeho si na něm cením, a pak to, v čem vidím jeho slabinu. Cením si toho, že jeho teoreticky podložený pohled na společnost má blízko k lidem, na které liberalismus – pravicový i levicový – zapomněl. Michéa je schopen díky své erudici jejich situaci analyzovat a vysvětlit, proč je jejich hněv vůči systému legitimní. To je hrozně cenné. Slabinou – a to nejen slabinou Michéy, ale slabinou v podstatě všech myslitelů – je alternativa. Co tedy s tím vším? Michéa nám nabízí víc otázek než odpovědí. Je tu sice Orwell a jeho tradice obecné slušnosti, je tu teorie Marcela Mausse o daru, který zakládá jiný typ vztahu, než jsou vztahy tržní nebo právní. To jsou dobré cesty, ale nejsou skutečnou alternativou, a to je problém, protože každý, kdo se staví do pozice radikálního kritika kapitalismu, by si měl velmi dobře rozmyslet, jak uspořádat nový ekonomický systém, aby to nepřineslo více škody než užitku. To u Michéy nenajdeme, takže já uznávám, že v něm jsou slepá místa.   Michéa podpořil žluté vesty, ale nezdá se, že by žluté vesty něčeho dosáhly… Michéa se zásadně neúčastní žádných veřejných debat a nepodepisuje petice, ale udělal jednu výjimku, a to byly vskutku dopisy, které napsal na podporu žlutých vest…   …které se ale nakonec nějak zvlášť nepovedly. Já si nejsem jist, že se nepovedly.   Vytratily se. Možná, že se vytratily, ale bylo to neuvěřitelně silné spontánní hnutí.   A jak tedy zatřáslo systémem? Vynutilo si na něm ústupky, i když uznávám, že z hlediska cílů, které žluté vesty měly, jsou mizivé, možná, že směšné, ale ostatní – všichni ostatní – nedosáhli ani těch několika směšných ústupků. Několik měsíců před žlutými vestami nastala mobilizace nejvýznamnějších odborových organizací, ale se systémem ani nehnuly. Systém jejich mobilizaci vůbec nevzal na vědomí. Jinými slovy, žluté vesty přece jenom něčeho dosáhly. Ale samozřejmě, chyběla jim ideologie, chyběla jim sebeorganizace, která by je dokázala přetavit v politickou sílu.   Skončily u výkřiku. Výkřik sice nestačí, ale výkřik je pořád lepší než mrtvolné mlčení.  {/mprestriction}  Petr Drulák (*16. září 1972) je profesor politologie. V letech 2004 až 2013 byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, poté dva roky prvním náměstkem ministra zahraničních věcí. Od roku 2016 do roku 2019 působil jako český velvyslanec ve Francii.

Čas načtení: 2024-02-19 16:44:00

ONLINE: Záporoží pod těžkou palbou Rusů. Další postup hlásí také v Avdijivce

Ukrajinské jednotky u obce Robotyne v Záporožské oblasti na jihovýchodě země se ocitly pod těžkou palbou Rusů, kteří se snaží znovu dobýt toto území, jež Ukrajinci osvobodili během loňské ofenzivy. Uvedla to dnes agentura AFP s odvoláním na mluvčího ukrajinských sil v oblasti. Ruské útoky byly podle něj bezvýsledné. "Nepřítel podnikl deset neúspěšných útoků proti pozicím ukrajinských sil u Robotyne. Situace je proměnlivá, nepřítel vede těžkou palbu," uvedl Dmytro Lychovij.  Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj podle sdělení své kanceláře navštívil velitelské stanoviště v Charkovské oblasti, kde se setkal s vojáky, kteří brání město Kupjansk. Tato obec se nachází na severovýchodě Ukrajiny a v poslední době je znovu terčem zesílených ruských útoků, napsala agentura Reuters.  Ruské síly zcela ovládly i areál koksovny na okraji Avdijivky v Doněcké oblasti, kde se podle ruských činitelů ještě v neděli ukrývali ukrajinští vojáci. S odvoláním na ruské ministerstvo obrany to dnes uvedla agentura TASS. Dramatické dění sledujeme v podrobné online reportáži.

Čas načtení: 2024-04-23 03:14:03

Úhlavní nepřítel zahrádek – Plevel

Plevel je něco, co dá zabrat nejednomu zahrádkáři. Pokud roste na chodníčku nebo v mezi prostoru kamenné dlažby dá se jednoduše a ekologicky zlikvidovat bez větší námahy. Mnohem více vrásek nám však dělá plevel, který roste na záhonku či dokonce okrasném trávníku. Společně se dnes podíváme na některé možnosti, jak vyhubit plevel. Plevel v puklinách chodníku Tento […] The post Úhlavní nepřítel zahrádek – Plevel appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-06-08 20:30:58

Dragon Age 4 překvapivě mění název. Na spadnutí je první ukázka přímo z hraní

Očekávané pokračování RPG série Dragon Age nově nese podtitul The Veilguard, který podle vývojářů lépe vystihuje podstatu hry Konečně se také blíží plnohodnotné představení včetně záběrů přímo z hraní, dočkáme se ho už v úterý 11. června Když známý novinář Jeff Grubb na sociální síti X naznačil, že nás v následujících dnech čekají novinky ohledně nového Dragon Age, ale záměrně vynechal podtitul Dreadwolf, pod kterým je očekávaný čtvrtý díl známý, vzbudilo to mezi fanoušky vlnu spekulací. Někteří hráči se například domnívali, že se chystá oznámení předělávky první hry. Nakonec se přece jen ukázalo, že Grubb hovořil o chystaném Dragon Age 4, které s blížícím se plnohodnotným odhalením změnilo podtitul na The Veilguard. Ten podle tvůrců lépe vystihuje podstatu hry. Přečtěte si celý článek Dragon Age 4 překvapivě mění název. Na spadnutí je první ukázka přímo z hraní

Čas načtení: 2024-07-01 10:00:00

Mádlovy Vlny

Překvapení: Herec Jiří Mádl napsal i zrežíroval výborný film o slavných pracovnících pražského rozhlasu, Milanu Weinerovi Jiřím Dienstbierovi, Věře Šťovíčkové, a dalších, v období přibližně od září 1967 do září 1968. Marná sláva. To období kolem Pražského jara je naprosto určujícím dějinným mezníkem pro všechny Čechy a Slováky, bez ohledu na to, že ho někteří třeba nikdy nezažili, to období a následná invaze ovlivnily jejich životy až dodneška, i když se třeba narodili po roce 2000.Takže - je to velmi dobrý film a i když pan Mádl to období nezažil, nastudoval si ho velmi pečlivě. Samozřejmě, ten film je založen na fiktivním příběhu, který se snad mohl udát, ale neudál. Nicméně chování a slavné rozhlasové výstupy lidí, jako byla třeba celebrita Věra Šťovíčková, redaktorka, který vysílala ve dnech kolem 21: srpna 1968, jsou zcela autentické. Vysílání ze středy 21. srpna 1968, jak se vyskytuje v tomto filmu, je podle reality zaznamenáno skoro stoprocentně přesně. Já ty nahrávky, které jsem tehdy z rozhlasu pořídil, mám dodnes a dobře je znám. Tyto scény filmu mě skutečně dojaly. https://kviff.tv/embed/video/3451-vlny-trailer/cs S určitou rezervovaností bych se ale díval na to, jak pan Mádl zobrazil tehdejší komunistický režim - jako nepřítele, v první řadě představovaného hrozivou StB, a potom i postarším prezidentem Novotným, který ve filmu vystupuje s nenávistnými ideologickými bláboly skoro jako Husák v sedmdesátkách, než koncem března 1968 rezignuje. Šedesátá léta by bývala nemohla být tak liberální, kdyby  Novotný vystupoval jako později Husák. Spíš mám dojem, že jeho režim byl dost pasivní.Protože komunistická strana je v Mádlově filmui vlastně nepřítel, film nijak podrobněji nevysvětluje, jak se mohlo stát, že se v  lednu 1968 stal prvním tajemníkem KSČ Alexander Dubček. Jak k tomu mohlo dojít, když podle Mádla komunistická strana byla nepřítel, proti němuž byli nuceni bojovat neohrožení redaktoři Československého rozhlasu. Jak se ale ti odvážní rozhlasoví novináři do Československého rozhlasu za komunistického teroru mohli dostat?  Milan Weiner je ve filmu často kárán ředitelem rozhlasu za svá velmi nebojácná vystoupení, nikdo ho však kupodivu nevyhodí. Jak to, když všude vládla StB?

Čas načtení: 2024-12-27 09:00:00

Dokáže Evropa přejít na "válečné myšlení"? Co to znamená?

Den 1024 invaze. Kyjev, 7 hodin ráno. Probouzím se za zvuku aplikace v telefonu, která mě varuje před zvýšenou hrozbou raketového útoku. Zatímco se s partnerkou schováváme na chodbě, čtu zprávu, že šéf NATO Mark Rutte vyzval členy transatlantické aliance vedené USA, aby „přešli na válečné myšlení“.S prvním třeskem systému protivzdušné obrany mě napadá myšlenka: jak byste "válečné myšleníL  vysvětlili těm, kteří s ním nežijí už téměř tři roky ? Co je to válečné myšlení? píše ukrajinský spisovatel Oleksandr Myched.Začněme od základů. Zkuste přijmout tezi, že Rusko je váš nepřítel. Všechno ruské je váš nepřítel. Vím, že je to složité. Ale Rusko používá jako nástroj hybridní války doslova všechno: sport, balet, klasickou hudbu, literaturu, umění - to všechno jsou platformy pro prosazování jeho narativů. Dokonce i váš nejúhlednější ruský pravoslavný kostel může skrývat ruské zpravodajské důstojníky, kteří jen čekají na povel, aby odložili kadidelnice a chopili se zbraní. Nezapomínejte, že pro zastánce politické doktríny zvané „ruský svět“ je tento svět potenciálně neomezený; existuje všude tam, kde se mluví rusky a kde byly postaveny pomníky Puškinovi.

Čas načtení: 2025-01-09 17:00:14

Musk jako nepřítel EU číslo jedna? Může ovlivnit volby ve prospěch německých nacionalistů

Evropská unie se obává intervence Elona Muska do únorových německých voleb Ten plánuje na síti X věnovat publicitu krajně pravicovému hnutí Alternativa pro Německo EU přitom nemá nejlepší pozici, protože Musk je zároveň blízký staro-novému prezidentovi Trumpovi Zástupcům Evropské komise (EK) je znovu trnem v oku miliardář Elon Musk. Na půdě Komise panuje obava, že by svou náklonností k německé krajně pravicové straně Alternativa pro Německo (AfD) mohl přímo či nepřímo ovlivnit sněmovní volby, které se u našich východních sousedů konají v únoru letošního roku. Komise bude proto vyšetřovat sociální síť X z možného podezření na porušení zákona o digitálních službách. Přečtěte si celý článek Musk jako nepřítel EU číslo jedna? Může ovlivnit volby ve prospěch německých nacionalistů

Čas načtení: 2025-01-11 22:41:19

Dokonalost je nepřítel dobra

Vše je uloženo jenom v paměti a vypnutí vymaže paměť a tím nejde živý systém znovu zapnout, pokud spíme tak jsme ve stavu hibernace, a proto se dokážeme rychle probudit. Pokud dojde k vypnutí a zapnutí po delší době u člověka, tak může člověk ztratit schopnost chodit a mluvit trvá týden nebo měsíc, než člověk… Číst dále »Dokonalost je nepřítel dobra

Čas načtení: 2025-01-28 20:12:42

Záhadné drony létající nad New Jersey povolil Bidenův FAA: „Nebyl to nepřítel“

WASHINGTON – Tisková mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová na prvním tiskovém brífinku druhé vlády prezidenta Donalda Trumpa uvedla, že záhadné drony, které létaly nad... Článek Záhadné drony létající nad New Jersey povolil Bidenův FAA: „Nebyl to nepřítel“ se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2023-12-12 19:00:00

Historie Amigy: …a zjevil se zlý drak Jack Tramiel

Vyprávěli jsme si o začátku historie legendární platformy Amiga. V příběhu, který trošku připomíná pohádku, jsme dospěli až do chvíle, kdy se objevil Velký Nepřítel. Něco takového zná každá pohádka, žádný dobrý příběh se bez zloducha neobejde. No a příběh Amigy, ten rozhodně patří k dobrým příběhům. Proto má i fakt skvělého zloducha.

Čas načtení: 2010-03-03 00:00:00

Chalckboard hodiny: Kreativní a zábavné

Říká se, že čas je nepřítel každého z nás. S každým pohybem ručičky nebo změny číslice ciferníku jsme o minutu starší, o minutu je náš den kratší. Klasickým oblekem času jsou hodiny, ať už digitální nebo klasické, ručičkové. Dnes si představíme hodiny, které disponují kreativní a zábavnou formou. H ...