Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-23 18:00:01

Německá stíhačka Fw 190 byla postrachem RAF, než s ní zmatený pilot přistál v Anglii. Při akci přišli Češi o velitele

Památný a tragický souboj byl důležitý i z jiného důvodu. Na základně RAF v britském Pembrey přistál onoho dne, 23. června 1942, německý letoun Focke-Wulf Fw 190A-3. Což poskytlo Britům unikátní příležitost k prozkoumání tohoto obávaného stroje. Incident odhalil technologické výhody Luftwaffe a ukázal odvahu československých letců, kteří hráli v tomto leteckém souboji klíčovou roli. Pilotovat Létající pevnost bylo jako hrát o život v ruletě, bombardéry B-17 měly osmdesátiprocentní ztráty Číst více Moderní německý stíhací letoun byl postrachem RAF Na začátku druhé světové války mělo Královské letectvo (RAF) taktickou výhodu v boji vzduch-vzduch s technologicky vyspělým a rychlým letounem Supermarine Spitfire. Podle serveru planehistoria.com se však situace drasticky změnila s příchodem německého Focke-Wulfu Fw 190 v srpnu 1941. Ve vzdušných soubojích se Fw 190 rychle ukázal jako více než zdatný soupeř, neboť letouny Spitfire překonával v soubojích v malých až středních výškách. Göring si tajemství letounu střežil Luftwaffe proto udržovala přísný kodex utajení kolem Fw 190, a to až do té míry, že vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring vydal rozkazy zakazující pilotům Luftwaffe létat s Fw 190 přímo nad britskou půdou, aby se zabránilo sestřelení a získání neporušeného exempláře. Britská vojenská rozvědka vymýšlela různé plány, jak ukořistit Fw 190 a dopravit ho zpět do Británie. Mezi ně patřilo vyslání německy mluvícího důstojníka RAF převlečeného za pilota Luftwaffe na okupované území, aby zinscenoval problémy s motory v jiném letadle a požádal o přesednutí do Fw 190 po přistání, komando na francouzském pobřeží mělo poté jeden ze strojů násilím ukrást. Bojoval v Pearl Harboru s přesilou a stal se legendou, o které se točí filmy. Zahynul v rozpadajícím se letadle Číst více Odvaha našich letců i jejich ztráty Spojenecké bombardéry se ten den vracely v doprovodu naší stíhací peruti pod velením podplukovníka (wing commander) Aloise Vašátka, leteckého esa s 26 potvrzenými sestřely. Čechoslováci se pustili s nepřítelem do nerovného souboje, protože jejich „pětky“ (Spitfire Mk.VB) za výkony Fw 190 zaostávaly. Ukázali neuvěřitelnou odvahu a dovednost, když se nebáli postavit elitním a zkušeným německým pilotům. Bombardéry se dostaly zpět na základnu všechny a v pořádku, ale jejich bezpečný návrat vykoupil československý pluk ztrátou sedmi stíhačů. Mezi nimi byl také velitel, podplukovník Vašátko, který se srazil s Focke-Wulfem poddůstojníka Reuschlinga. Zatímco Němec ze zničeného stroje dokázal vyskočit a byl zajat, Vašátkovo tělo nebylo nikdy nalezeno. Český četař utahal německého nadporučíka Jedním z německých útočníků byl nadporučík Faber. Toho si vyhlédl náš stíhač František Trejtnar a zahájil s ním manévrovací souboj. Německý pilot během souboje ztratil orientaci, letouny se dostaly až nad Exeter a Faberovi se cílevědomého Čechoslováka nedařilo setřást. Během tohoto duelu se Trejtnar projevil jako mimořádně zručný pilot, ale na zkušeného Němce v lepším stroji nakonec nestačil. Nepřátelský pilot vystoupal do slunce, provedl tzv. Immelmannův překrut a čelním útokem svého pronásledovatele sestřelil. Trejtnarovi se však i přes zranění střepinou podařilo z letounu vyskočit. Radost z vítězství vystřídal šok Vítězný souboj otupil pozornost německého pilota a vzápětí se dopustil těžko uvěřitelné navigační chyby. Bristolský záliv zaměnil s kanálem La Manche a namísto jižního kurzu na domovskou základnu směřoval na sever, hlouběji do britského vzdušného prostoru, nad Wales. Rozhodl se přistát na nejbližším letišti, jímž byla základna RAF v Pembrey v Anglii. Pozemnímu personálu Královského letectva, které nevěřilo vlastním očím, zamával Herr Oberleutnant ještě před přistáním křídly, aby oznámil sestřel, a pak už na britském letišti hladce přistál. Četař Jeffreys vyskočil na křídlo Focke-Wulfu a Fabera zajal namířenou signální pistolí, neboť jako člen pozemního personálu nebyl ozbrojen. A spojencům se do ruky dostal nepoškozený obávaný stroj. Kořist byla pečlivě zkoumána Ukořistěný letoun byl nejprve zcela rozebrán a prozkoumán britskými inženýry. Potom byl stroj znovu sestaven a pečlivě testován. Jedním z takových testů bylo jeho nasazení do simulovaných leteckých soubojů s novým Spitfirem Mk.IX, což pilotům RAF umožnilo nejen seznámit se s novým letounem, ale také jej přímo porovnat s nepřátelskou stíhačkou a procvičit si, jak Fw 190 vymanévrovat. V závěrečných zprávách po ukončení testování a simulací dospěli inženýři a piloti RAF k závěru, že Fw 190 byl dobře navržený stíhací letoun, ale měl problémy ve větších výškách. Nakonec se stroj stal součástí 1426. letky RAF (někdy žertem označované jako Rafwaffe) nepřátelských letadel, kde piloti RAF prováděli prohlídky ukořistěných letadel Luftwaffe. K tomuto prvnímu se později připojily další tři Fw 190, jejichž piloti také omylem přistáli na britských leteckých základnách kvůli dezorientaci. Němec úspěšně simuloval, že je cvok Další osud německého pilota popisuje server military-history.fandom.com. Po svém zajetí byl Faber internován v Kanadě. Tam se mu podařilo úspěšně přesvědčit britské úřady, že trpí epilepsií, a v roce 1944 povolily jeho repatriaci. Krátce po svém návratu se opět zapojil do bojů a létal v předních liniích. František Trejtnar se po válce vrátil do Československa a rozhodl se zůstat v armádě, ze které byl v roce 1950 propuštěn. Další život strávil v Brně. Zemřel v roce 1982. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Generál SS a jeho miliardové konto

Čas načtení: 2024-02-26 14:00:01

Život v poválečném Londýně: Špína, bída, prostituce, ale i láska a štěstí

Seriál, jehož 13. série pokračuje i v letošním roce, je volnou adaptací vzpomínkové knihy Jennifer Worth, která v 50. a 60. letech působila jako mladá porodní asistentka v londýnském East Endu, kde spolu s anglikánskými řeholními sestrami obětavě pomáhala přivádět na svět děti v neskutečně stísněných poměrech. Její paměti s názvem Call the Midwife jsou poněkud hůře stravitelnější než zmíněný seriál, zato obsahují zajímavé a především nezkreslené informace z první ruky. Jako z jiné planety V Londýně v chudinských čtvrtích panovala po válce neskutečná bída. Muže vyčerpávala těžká práce v docích. Děti, kterých bylo všude plno, si obzvláště rády hrávaly v kráterech, které zde zůstaly po bombách. Na ulicích se povalovaly odpadky. Splachovací záchody tehdy nebyly běžné, obsah z nočníků vynášeli obyvatelé domů každé ráno k odvozu. Nejhorší byla situace s bydlením.  I bez nábojů zachránil královské sídlo v Londýně. Brit zneškodnil německého nepřítele vlastním letounem Číst více Ve městě zničeném válkou se zoufale nedostávalo bytů, a tak bývalo zcela běžné, že jednu nevelkou místnost sdílelo i několik rodin. A v těchto špeluňkách probíhala i naprostá většina porodů. Některé z nich byly nesmírně komplikované a bolestné, protože rodící ženy neměly vyvinuté pánevní kosti. Dlouhodobě totiž trpěly nedostatkem vitamínu D, který lze snadno načerpat z bílkovin nebo ze slunce, ale v chudinských ulicích města, zastíněných budovami, mezi nimiž procházely cudně oblečené, se jim nedostávalo ani jednoho.  Poměry v chudobincích – tzv. pracovních domech – byly tak strašné, že i Dickensovy srdceryvné příběhy sirotků z 19. století vedle nich působí jako čirá selanka. Sestřiček, které v tak těžkých podmínkách odváděly profesionální práci a bez kterých by se tehdejší Londýn neobešel, si společnost nesmírně vážila a respekt zasluhují i dnes. Z autorčina takřka živočišně pravdivého vyprávění vybírám dva obzvláště silné příběhy. První z nich krásně ilustruje, že díky lásce lze prožívat štěstí i v nekonečné materiální bídě. Když rodinu, tak pořádnou – 20 dětí nám nestačí! Povinnosti přivedly mladou Jenny k rodině, která čekala další dítě. Již při vstupu do suterénního bytu ji ovanul puch dětských výkalů, mýdla, mléka a kuchyňských výparů. Samotný byt působil i na tehdejší poměry odporně: harampádí všeho druhu, všude se povalovaly plenky, zbytky jídla… Pak se však před ní objevila krásná žena. Měla statnou postavu, dlouhé havraní vlasy a tmavé oči. Navzdory vší bídě kolem vzbuzovala respekt a svou tichou důstojností a hrdým držením hlavy působila jako nějaká španělská aristokratka. Jmenovala se Conchita a mluvila pouze španělsky, děti překládaly. V tomto prostředí vypadala naprosto nepatřičně, ale to nejneuvěřitelnější se Jenny teprve měla dozvědět: čekala 24. dítě! Dva rodiče jsou pro dítě málo, potvrdili odborníci. Naši předci na to šli jinak, díky tomu neznali deprese Číst více Jenny se postupně začala dozvídat celý příběh. Conchitin manžel Len kdysi v mladistvém zápalu odjel bojovat do španělské občanské války a přivezl si odtud krásnou rolnickou dívku ve věku asi 12 let. Jakmile to bylo možné, tedy když už dívka vypadala aspoň na 16 a měli spolu několik dětí, se s ní oženil. Jenny je navštívila i večer, kdy byla celá rodina doma. Všichni vypadali šťastně, jako by byli na nějakém večírku. Starší děti se staraly o mladší nebo děti dělaly domácí práci nebo si hrály na ulici. Nikde nebyl vidět ani stín nesouladu nebo špatné nálady. Otec Len houpal na klíně několik batolat, která vřískala radostí. Celá rodina jedla ze dvou velkých mís. Len neustále hovořil s ubalenou cigaretou v puse. Pracoval jako malíř pokojů. S odrostlejšími syny vždy ráno naložili trakař s náčiním a tlačili vozík dlouhé míle londýnskými ulicemi. Tajemství šťastného manželsví? – Nerozumět si!  Když se jim narodilo 24. dítě, bylo tak maličké, že sestry nevěřily, že přežije. Ale matka si ho nenechala odvézt do nemocnice a dokázala ho vypiplat. Len byl šťastný, jako by se stal otcem poprvé. Mimoděk se Jenny přiznal, že se nikdy nedokázal naučit jazyk své ženy. A ji náhle osvítilo poznání, jaké bylo tajemství jejich šťastného manželství: Ona neuměla anglicky a on zase neznal ani slovo španělsky. Příběh ztracené irské dívky Další příběh je naopak tragický. Jenny se jednou setkala na ulici s drobnou, špatně živenou dívkou neurčitého věku. V lehkém oblečení se jí ruce třásly zimou. Jmenovala se Mary a pocházela z Irska. Jenny si všimla, že je velice důvěřivá. Jako zdravotnice poznala její stav, a tak se jí přímo zeptala: „Ví tvá matka, že jsi těhotná?“ Nakonec jí Mary vyprávěla svůj příběh. Byla nejstarší z pěti žijících dětí – osm sourozenců již zemřelo. Když jí bylo čtrnáct, otec zemřel a rodina byla vypovězena z rodné chalupy. Matka se marně snažila uživit rodinu jako pradlena. Mary nastoupila do továrny, pracovala týdně 60 hodin, ale dostávala jen almužnu. Její třináctiletý bratr zalhal o svém věku a začal dělat v koželužně. U obou se jednalo o otrockou práci dětí. Tyto výdělky by snad rodinu udržely, jenomže matka začala pít a mladší děti skončily v sirotčinci. Matčin nový druh začal Mary zneužívat a bít, a tak si dívka ze své žebrácké mzdy našetřila na lodní lístek. Byla na tom tak špatně, že jedla kousky chleba, které lidé házeli rackům. Nakonec se dostala do Londýna. Ocitla se zcela osamělá na ulici. Z doků se valil proud tisíců mužů, ale žádný si jí nevšímal. Marně toužila po někom, kdo by s ní mluvil. Noc strávila v jednom kráteru po bombě. Peklem prostituce V té době v Londýně působily dobročinné organizace, které by jí mohly pomoct, ale namísto nich potkala Zakira. Nabídl jí cigaretu. Mluvil s ní, smál se, koupil jí jídlo. „Chudinko, tak ty žiješ sama?“ pohladil ji po tváři. „Pojď se mnou, můj strýc má kavárnu.“ Mary byla blahem bez sebe, pracovat v londýnské kavárně jí přišlo jako splnění všech snů. Do svého dobrodince se zamilovala celým srdcem. Zakir ji přivedl do nějakého začouzeného lokálu. Holky kouřily a zlověstně mlčely. Toho večera se tam konala divoká erotická show. Mary neutekla, protože Zakir k ní byl milý a přesvědčil ji, že je pro něho výjimečná. I milování s ním bylo jemné a krásné. Na rozdíl od té spousty dalších hrubých mužů, kteří následovali, když ji záhy nato začal nutit k prostituci…   Procházíte krizí středního věku? Vyrazte do Británie! Ale pozor, pařba v Londýně se snadno vymkne kontrole Číst více Ale opravdu do tuhého šlo, až když otěhotněla a jedna z holek to prozradila: „Podívejte na Mary, v peci je houska.“ Mary již dobře věděla, co pasáci provádějí těhotným holkám, aby je zbavili plodu, a tak na nic nečekala, ukradla z bordelu pět liber a utekla. Nešťastné matky Díky Jenniným kontaktům se dostala do katolického domu pro matky a dítě. Dítě jí vzali a dali k adopci. Když Jenny protestovala, že to matka snad nepřežije, vrchní sestra zůstala neoblomná: Jak se může taková holka postarat o dítě? „Rodíme se do utrpení, nejistoty a smrti. Má matka měla patnáct dětí. Jenom čtyři přežily dětství… Nesčetné miliony žen v dějinách pohřbily většinu dětí, které porodily, a prošly si zármutkem ze ztráty dítěte…“ A my se jen můžeme těšit, že žijeme v dnešních časech a nemusíme zakoušet to, co mnozí prožívali ještě v době, od níž nás dělí pouhých 70 let. Zdroj: WORTH, Jennifer. Call the Midwife and Shadows of the Workhouse KAM DÁL: Špína, hlad a utrpení tisíců bezbranných dětí: Rumunské sirotky vysvobodila až Ceaușescova smrt

Čas načtení: 2020-09-24 15:11:04

Celibát katolických kněží by měl být zrušen, píše ve své nové knize církevní historik Hubert Wolf

Katolická církev zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. To má však fatální vliv na nedostatek kněží. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Stále více farností už nemá vlastního faráře. Kniha münsterského církevního historika Huberta Wolfa Celibát podrobuje celibát analýze. Sleduje historii celibátu, zpochybňuje jeho ospravedlnění a nachází důvody, proč by měl být zrušen.  Wolf v knize Celibát zaměřil svoji pozornost na problematiku tohoto mocenského nástroje katolické církve. „Jeden z důvodů k celibátu, o němž se zřídka hovoří otevřeně, je stabilizování hierarchického systému katolické církve. S mužem, který by měl ženu a děti, by církevní vrchnost nemohla hýbat jednoduše jako se šachovou figurkou a přesouvat ho celé roky bez udání důvodů z jednoho místa na druhé,“ píše Wolf. „V dnešní době je tato poslušnost sice povýšena na spirituální úroveň, jenže zůstává stejně jako dříve nevysloveným nosným sloupem systému katolické církve.“ Wolf poukazuje na to, že celibát v římskokatolické církvi nebyl vždy jedním ze základních aspektů kněžství, a připomíná, že apoštolové a poté biskupové, kněží a jáhni, již byli povoláni Ježíšem a posléze řídili vývoj rané církve, byli obvykle ženatí. Celibát se začal výrazně prosazovat až 300 let po Kristu. Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Celý klerický systém katolické církve je podle Wolfa zpochybnitelný: katolická církev jako absolutní monarchie je výmyslem devatenáctého století, jenž za současných podmínek ztrácí svou důvěryhodnost. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.   Ukázka z knihy 1 Tabu padlo Nedostatek kněží a obvinění ze zneužívání nutí Vatikán začít mluvit o celibátu. Řím, 4. dubna 2014. Papež František poskytuje audienci biskupovi brazilské diecéze Xingu Erwinu Kräutlerovi. Oba muži si navzájem políbí ruku a prsten, jak je v Jižní Americe při pozdravu zvykem. Atmosféra je víc než uvolněná a biskup informuje papeže o situaci původního obyvatelstva v Amazonii: devadesát procent křesťanských obcí jeho diecéze nemůže v neděli pravidelně slavit eucharistii, sedmdesát procent tak může dokonce činit jen třikrát do roka, protože prostě nejsou kněží. Poté Kräutler vypráví Františkovi o vysvěcení jedné kaple v odlehlé farnosti, kam sám jako biskup odcestoval. Když se otevřely dveře malého kostelíka, ocitl se Kräutler v šoku, protože tu chyběl oltář. Okamžitě upozornil na to, že slavnost eucharistie přece stojí v centru víry i katolického života v obci; na to mu představená obce odpověděla, že to ví samozřejmě taky. „Jenže my tu máme slavnost eucharistie dvakrát třikrát do roka … takže žádný oltář nepotřebujeme.“ Pro těch několik případů se může dát dovnitř stůl.      Biskup a papež se shodnou na tom, že „se tu něco rozpadá“, že v oblasti Amazonie dochází k „fatálnímu odvykání eucharistii“. Jednatřicet kněží se nemůže na území větším než Spolková republika Německo starat o osm set křesťanských obcí. František a biskup zvažovali možnosti řešení. Kräutler připomíná návrh jihoafrického biskupa Fritze Lobingera, aby byly obce bez kněze v budoucnu vedeny kolektivně jakýmisi teams of elders, variantou rady starších, a tyto muže a ženy „pak rovněž vysvětit na kněze, aby mohli spolu se svou obcí také slavit eucharistii.“ Řeč přijde i na téma viri probati – tedy ženaté muže, kteří se osvědčili v manželství i povolání a kteří by měli být vysvěceni na kněze. Audience končí slavnou papežovou větou, aby mu biskupské konference připravily „odvážné“ návrhy.      Soukromá audience v této atmosféře a otevřený rozhovor o nedostatku kněží, celibátu a svěcení ženatých kněží a vdaných žen by za předchůdců papeže Františka byly sotva možné. Celibát byl považován za „zářící drahokam“ v koruně církve, jenž principiálně nesměl být zpochybňován. Dobří katolíci se o něm nebavili. V debatě mezi pastýři a nejvyšším pastýřem beztoho nebyl tématem. Kdo se odvážil byť jen promluvit o povinnosti kněžského celibátu, tomu bylo rychle upřeno právo na pravověrnost. To bylo téma pro kritické teology, pro „neoficiální církev“, pro kněze-odpadlíky, kteří se vzdali svého úřadu kvůli ženě, pro ženy kněží, pro děti kněží a v neposlední řadě pro romány a filmy.      Intimní vhledy do sexuálního života andělů v sutaně a s kolárkem jsou zárukou řvavých titulků nejen bulvárního tisku. Filmy a filmové série o kněžích, kteří se musejí rozhodnout mezi láskou k nějaké ženě a láskou k Bohu, se stávají výnosnými trháky. Katolická církev by tento problém ráda zamlčela, faktem ale je, že svůj úřad kvůli nutnosti dodržovat celibát opustilo mnoho tisíc kněží po celém světě. Pokořujícímu procesu zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu se přitom podrobí jen minimum z nich. Jenom tímto procesem, probíhajícím na úrovni diecéze a vedeném římskou Kongregací pro bohoslužbu a řád svátostí, jež nakonec předkládá papeži své doporučení oficiálního rozhodnutí, lze konstatovat neplatnost svěcení a kněz může být navrácen do laického stavu. Teprve poté je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.      Odhaduje se, že se od šedesátých let vzdalo na celém světě svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. Jenom v Německu by to bylo, vycházíme-li z celkového počtu okolo 14 000 duchovních, několik tisíc. Oficiální čísla nejsou, což je příznačné, k dispozici. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře. Těch několik málo zbývajících duchovních si stále častěji připadá jako „pastorační velkopodnikatelé, cestující se svátostmi a držitelé celibátu“. Místo aby přemýšleli o podmínkách přístupu k úřadu, hledají biskupové spásu ve stále větších duchovních jednotkách, pastoračních prostorech a katolických spolcích – nebo v kněžích z Indie, Polska a Afriky, kteří přicházejí z naprosto odlišného kulturního okruhu a jen zřídka dostatečně ovládají němčinu.      Jinak tomu bylo ještě na druhém vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962 až 1965. Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně. Tímto krokem papež znemožnil biskupům shromážděným na koncilu, aby o tématu rozhodovali, a toto rozhodnutí strhl na sebe. Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, „že stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem“.      Němečtí biskupové se měli zcela držet tohoto předpisu. Typické je jejich chování během synody ve Würzburgu, která se konala jako „společná synoda biskupství Spolkové republiky Německo“ od roku 1971 do roku 1975 s cílem realizovat závěry druhého vatikánského koncilu. Poté, co došlo během katolického dne v Essenu roku 1968 k bouřlivým sporům mezi katolickými laiky a německými biskupy kvůli naléhavým a nezbytným reformám – šlo zejména o povolení antikoncepční pilulky, její regulaci a odstranění závazku celibátu –, chtěli biskupové na würzburské synodě dostat všechno znova pevně pod kontrolu.      Když synoda připravovala závěr týkající se pastorační služby v obci, objevil se nepřeklenutelný rozpor mezi většinou synody a německými biskupy. Laikové argumentovali tím, že se katolická církev v Německu nachází, pokud jde o pastoraci, v nouzové situaci, protože je příliš málo kněží a mnoho duchovních má „lidské problémy“ s celibátem. Požadovali proto svěcení viri probati. Německá biskupská konference nato povolila o zamýšleném závěru vůbec diskutovat jenom v „závislosti na tom, že bude otázka přístupu ženatých mužů ke kněžství“ prozatím pominuta. V závěrečném textu samém musela proto synoda vysvětlit, že na podkladě pokynu německých biskupů z 13. dubna nesmí „v této otázce přijmout žádné rozhodnutí“. Zcela obecně se tam proto mluvilo o přezkoumání nových přístupů ke kněžství a zazněla formulace: „Obecně se proto uznává, že si výjimečné a nouzové pastorační situace mohou žádat svěcení mužů, kteří se osvědčili v manželství a povolání.“      A tak němečtí biskupové úspěšně nasadili náhubek, předepsaný Pavlem VI., také laikům. Ani na velkých sebeprezentacích německého laického katolicismu, na katolických dnech, se už po würzburské synodě téma prakticky neobjevilo. Pokud vůbec přišlo na přetřes, pak spíše během „katolického dne zespoda“.      Jenže celibát nebyl tématem pouze v Německu. Na skoro všech národních synodách po druhém vatikánském koncilu bylo slyšet hlasy požadující svěcení ženatých mužů na kněze, od Jižní Ameriky přes Švýcarsko a Rakousko až po Nizozemsko. Na rozdíl od Německa se nizozemští kardinálové důrazně vyslovili pro to, aby byli „ženatí muži připuštěni ke kněžskému úřadu a kněží, kteří byli vyloučeni kvůli sňatku, byli znova navráceni svému úřadu“. Řím reagoval ostře, nizozemské biskupy usadil, krok za krokem vyměnil celý episkopát země a nahradil ho zastánci celibátu. Strategie Říma nakonec vyšla.      Převažující většina biskupů se totiž v následujících desetiletích držela kurií předepsané linie, jak dokládá množství pastýřských listů, prohlášení a rozhovorů. Podpory se jim dostávalo především od Jana Pavla II., jenž opakovaně podtrhoval, že církev bude trvat na „drahokamu“ celibátu, a všechny námitky proti svobodnému stavu kněží odmítal jednoduše s argumentem, že jsou „cizí evangeliu, tradici i učení církve“. Objevily se jen osamocené výjimky jako např. rottenburský biskup Georg Moser, jenž připustil vótum své diecézní synody z let 1985/86, v němž byl vznesen požadavek k Německé biskupské konferenci, „aby znova promyslela kněžské svěcení mužů osvědčivších se v manželství a povolání a podnikla nezbytné kroky“.      Padesát let bylo téma zrušení příkazu celibátu a alternativních přístupů ke kněžství přinejmenším pro hierarchii katolické církve tabu. Podíváme-li se přece jen na několik náhodně zvolených vyjádření vrchních katolických pastýřů z října 2018, jako bychom se ocitli v alternativním filmu: kardinál státní sekretář Pietro Parolin, druhý muž ve Vatikánu, vysvětluje v rozhovoru z 2. října 2018, že „celibát kněží … lze docela dobře zpochybnit“. Parolin zdůraznil, že církevní učení není monolit, nýbrž „živoucí organismus, který roste a vyvíjí se“. Už v roce 2013 potvrdil, že celibát nepředstavuje „žádné dogma“, nýbrž „tradici církve“, pročež je diskuse o něm veskrze možná. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx žádal 5. října 2018 v Římě u příležitosti zahájení magisterského studijního programu Safeguarding of Minors, aby se o celibátu vedla otevřená debata. Arcibiskup mnichovský a freisinský uvedl skandál se zneužíváním jako příčinu toho, že se církev musí v poctivé diskusi postavit mnoha otázkám, k nimž patří „zneužívání moci a klerikalismus, sexualita a sexuální morálka, celibát i výchova kněží“. Arcibiskup bamberský Ludwig Schick uvedl 8. října 2018, že je možné uvažovat o dispenzi od celibátu; osvědčení muži by mohli být tímto způsobem zbaveni překážky manželství, jež stojí v cestě svěcení. A dokonce apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Nikola Eterović, prohlásil v jednom interview pro Herder Korrespondenz: „Celibát není tabu.“ On osobně je sice proti odstranění celibátu, ale „v této otázce“ neexistuje „žádné jednoznačné řešení. Musíme prostě diskutovat o tom, co je pro církev nejlepší.“      Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve.      Výzvy papeže Františka k odvážným návrhům se chopili alespoň latinskoameričtí biskupové z oblasti Amazonie. V Římě půjde na podzim roku 2019 na biskupské synodě s názvem „Amazonie – nové cesty pro církev a komplexní ekologii“ rovněž o katastrofální nedostatek kněží na severu Brazílie. Biskupové by měli navrhnout kněžské svěcení minimálně ženatých mužů. Bude-li se debatovat také o připuštění žen k církevním úřadům, není zřejmé.      Tabu padlo. V katolické církvi se má opět otevřeně a bez předsudků debatovat o svobodném stavu kněží i o odstranění závazku celibátu – a sice v celé církvi počínaje papežem přes kardinály, biskupy, teoložky i teology až po věřící. V tomto smyslu je třeba následujícím tezím z církevních dějin rozumět jako příspěvku vyzývajícímu k poctivé diskusi ve smyslu „platonsko-aristotelské a scholastické praxe argumentace“, podle níž „je nějaké mínění označeno jako ‚teze‘ pouze tehdy, je-li zastáváno někým, kdo je připraven je racionálně obhájit“.   Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. jako příklad uveďme knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vyšly knihy Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic a Konkláve. Tajemství papežské volby.   Z německého originálu Zölibat. 16 Thesen, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck. v Mnichově roku 2019, přeložila Daniela Petříčková, 200 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-06-05 18:47:18

Jazykovědma: Proč mají Slované tak rádi pivo?

Co mají myši, když mají pré? Kde se u nás vzal oslavný popěvek Živijó? Jaký člověk je neurvalý? Odkud pocházejí slova vitamín, borec, bulvár, virvál? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož květnové posty přebíráme.   Bulvár na boulevardu (4. 5.) Kde se vzalo pojmenování bulvár pro senzacechtivý tisk? Ve francouzštině boulevard původně označoval širokou třídu či promenádu, jež byla středem společenského dění díky divadlům lehčích žánrů, kavárnám a kamelotům vykřikujícím titulky masově vydávaných novin – bulváru.   Když myši hrály karty (5. 5.) Co mají myši, když mají pré? Když kocour není doma, myši mají pré, tedy volnost. Výraz pré pochází z německého spojení Prä haben (mít přednost), které původně patřilo do žargonu hráčů karet. Do němčiny se dostalo zřejmě z francouzského avoir préference (téhož významu).   Být macek či fešák nemusí být výhodou (6. 5.) Výrazy macek či fešanda jsou pro někoho roztomilé lichotky, ale označují také něco úplně jiného. U zvířat macek odkazuje na kastrovaného kocoura, zatímco fešanda na kastrovanou kočku nebo fenu. Fešák se pak říká kastrovanému psovi.   Pivo pro všechny Slovany (7. 5) Proč máme tak rádi pivo? S nadsázkou možná proto, že praslovanské pivo původně označovalo obecně nápoj – a pít se musí! Pivo je odvozené od pití a značilo to, co se pije (slovotvorně podobné je např. krmivo = to, čím se krmí). U piva následně došlo ke zúžení významu.   Popěvek Živijó k nám přinesli legionáři (11. 5.) Otevírají se hospody, živijó! Mimochodem původně pozdrav a dnes oslavný popěvek Živijó pochází ze srbochorvatštiny a můžeme ho přeložit jako „ať (dlouho) žije“. Ujal se u nás po první světové válce díky československým legionářům, kteří sloužili v srbských legiích.   Germánský virvál (12. 5.) VIRVÁL je krásně zvukomalebné slovo: přímo v něm slyšíme ten hluk a vřavu. Není to ale jen náhodný shluk hlásek. Je to germanismus (německy ještě důrazněji WIRRWARR) vytvořený hravým zdvojením a obměnou hlásek od slovesa wirren (tj. zamotat či uvést ve zmatek).   Peloton není peleton (13. 5.) Pst, prozradíme tajemství skryté nejednomu sportovnímu komentátorovi! Totiž: skupina cyklistů je peloton, ne peleton. Záměna pelotonu jezdců za pelety do kotle má nicméně etymologické ospravedlnění: obě slova shodně vycházejí z francouzského pelote (klubko či koule).   Po častém pikniku máte postavu pykniku (14. 5.) Ke klasickým dvojicím bít/být, vít/výt či pij/pyj si dnes přidáme jednu méně známou: piknik/pyknik. Piknik je svačinka v přírodě, a to z francouzského pique-nique (téhož významu). Pyknik je robustní, podsaditý, zavalitý typ postavy, a to z řeckého pyknós (pevný, statný).   Makat nás naučili Němci (15. 5.) Máme pátek – poslední den v týdnu, kdy se maká. A co má makání (sahání) společného s prací? Jednak se pracuje primárně rukama, tedy na práci se sahá; jednak došlo k významovému posunu pod vlivem německého machen (dělat). Makat ve smyslu pracovat je tedy germanismus.   Vakcína z krávy (18. 5.) Jak vznikla vakcína? Náhodou! Anglický lékař Edward Jenner si všiml, že krávy nakažené kravskými neštovicemi odolávají černým neštovicím. A tak z viru kravských neštovic (latinsky variolae vaccinae) v roce 1796 vyrobil vakcínu příslušně pojmenovanou podle krávy (vacca).   Dvojice milenců se líbala ve dvojce (19. 5.) Když jsou dva, je to dvojce, nebo dvojice? Nenechte se zmást: pár je vždy dvojice. Tvar dvojce je sice legitimní, ale jde o 3. nebo 6. pád slova dvojka, nikoliv dvojice. Např. Dvojice milenců se líbala ve dvojce. = Pár se líbal v tramvaji č. 2 / ve voze 2. třídy apod.   Hanba, nebo hamba? (20. 5.) Když se stydíte, je vám hanba, nebo hamba? Co se týče pravopisu, píše se hanba (někoho haníte, ne hamíte). Co se týče výslovnosti, skloňované podstatné jméno je [hanba]: „Že se hanbou nepropadne!“ U nesklonného citoslovce se preferuje [hamba]: „‚Hanba!‘ zvolal premiér.“   Neurvale se urval (21. 5.) Jaký člověk je neurvalý? K původnímu tvaru urvalý se přidal nadbytečný zápor ne-, podobně jako třeba u nevrlý (vrlý není). Urvalý se pak vykládá doslova jako ten, kdo se urval od šibenice.   Vzápětí za patami (22. 5.) Víme, že slovo vzápětí značí obratem – ale možná se ptáme, kde že je to „v zápětí“? Staročeská podoba byla „v zápětie“, což značí přímo za patami. Podobně vzniklo také třeba slovo zpět, a to z předpony vъz- (vz-) a odvozeniny od pęta (pata), tedy doslova proti patě.   Salám v celku nám může být vcelku jedno (26. 5.) Píše se vcelku (jedno slovo), nebo v celku (dvě slova)? Jako jedno slovo píšeme příslovce vcelku: „Vcelku (celkem) to ujde.“ Jako dvě slova píšeme podstatné jméno celek s předložkou v: „Chcete to v celku (v jednom kuse), nebo nakrájet?“ Čili salám v celku píšeme zvlášť!   Borec Bořivoj (27. 5.) Kdo je borec, víme všichni – ale víte také, že slovo borec jsme si vypůjčili z ruštiny? Ruská podoba boréc je odvozená od slovesa borót’sja (bojovat). Společný praslovanský základ tohoto slova se dochoval ve vlastních jménech jako Bořivoj, Ctibor či Dalibor.   Vitamíny jsou omyl (28. 5.) Víte, že slovo vitamín je založené na vědeckém omylu? Vitamíny v roce 1912 objevil a pojmenoval původem polský biochemik Kazimierz Funk. Ten se mylně domníval, že vitamíny vždy obsahují aminy – odtud druhá část názvu vit|amín. První část je z latinského vīta, tj. život.   Tož, nikoliv toš (29. 5.) Někdy váháme, jak psát nespisovná či nářeční slova – u moravského „tož“ je to ale jasně dané. Píše se tož (ne toš), protože se jedná o složeninu zájmena „to“ a částice „-ž“. Stejnou částici najdeme také třeba ve slovech kéž, též či když.   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-07 20:19:19

Carmen Kornová: Dcery nové doby (ukázka z knihy)

Hamburská spisovatelka Carmen Kornová píše knihy už třicet let, ale teprve před třemi roky se stala slavnou – když opustila žánr detektivky a dětské literatury a napřela úsilí na románovou fresku Dcery nové doby, v níž zachytila nejtemnější období německé historie. Jde o ságu čtyř přítelkyň odehrávající se v Hamburku od roku 1919 až do přelomu století. Kornová je dnes označována za „německou Ferrante“. Rok 1900 se v Německu vyznačoval mimořádně vysokou porodností. Jako by to množství předznamenalo, že přijdou ztráty. Henny Godhusenová je jednou z oněch dětí narozených na přelomu století. Bylo jí teprve osmnáct, když přišel mír. Nyní je přesvědčena, že válečné hrůzy jsou navždy pryč. Na jaře 1919 se plna elánu začne školit jako porodní asistentka na klinice v hamburské čtvrti Uhlenhorst. Mísí se zde střední třída s dělníky, bohatí i chudí. Avšak lidé, kteří se pro Henny stanou v životě nejdůležitějšími, jsou její vrstevnice – Käthe, Ida a Lina. Slova písně Beatles „You gotta carry that weight for a long time“ vystihují úděl Dcer nové doby. Všechny ženy jsou limitovány konvenčními hranicemi své doby. Lina, jež touží stát se učitelkou, musí zůstat svobodná. Naproti tomu Ida se kvůli půjčce svého otce snaží vydržet v manželství s nemilovaným věřitelem. Vzpurná Käthe, otevřená socialistickým myšlenkám, se provdá, aby se svým partnerem získali byt. A Henny se vdává, protože je těhotná... První svazek trilogie se odehrává od roku 1919 do prosince 1948. Kornová po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje. Díky ní poznáváme podobu města, jež dnes už neexistuje.   Ukázka z knihy DUBEN 1933 Henny nadzvedla dětský kočárek, aby zdolala vysoký schod do obchodu s textilem. SA-man ji sice zachytil jen koutkem oka, ale pokročil kupředu a pokusil se jí postavit do cesty.      „Víte, že tohle je židovský obchod?“      Pohlédla do téměř dětského obličeje, který jí připadal známý.      „K dnešnímu dni vyzval vůdce k bojkotu židovských obchodů. Nenakupujte u Židů.“      Hlas mladého muže se důležitostí přímo chvěl. Teď ho poznala. Syn Lüderových. „Pusť mě dál, Gustave. Co má tenhle žvást znamenat?“      Gustav zaváhal. „Henny Godhusenová,“ řekl pak. Už dávno ne. Teď se z ní stala Henny Lührová. Jak nechávala ta jména za sebou. Jen zvuk a kouř.      „Ví tvá matka, že jsi tady?“ Gustav zvedl hlavu tak prudce, že mu málem spadla čepice uniformy. „Tohle si vyprošuju.“      „Tak mě pusť dovnitř k Simonovi. Potřebuju nové povlaky na polštáře.“      Gustav Lüder se rozhlédl. Nablízku nebyl žádný další nacista. V Herderově ulici bylo jen málo židovských obchodů. Nejbližší byl obchod Moritze Jaffeho poblíž Humboldtovy ulice.      Gustav pohnul bradou a naznačil, aby si pospíšila a co nejrychleji zmizela v Simonově obchodu s textilem.      „Mohl bys mi podržet dveře,“ řekla Henny, „abych se tam dostala s kočárkem.“      Ohromilo ho to natolik, že to, oč ho požádala, doopravdy udělal.      Simonovi sotva mohli uvěřit tomu, že esaman podrží zákaznici dveře. Nejraději by byli vyběhli Henny vstříc, ale netroufali si vyjít zpoza pultu. Gustav však už zmizel, jako by se mohl v krámu, který znal od dětství, nakazit dýmějovým morem.      Paní Simonová měla uplakané oči a popotahovala, když vystupovala po žebříku, aby mohla vytáhnout zásuvku s povlaky na polštáře. „Máme je taky lemované krajkou,“ řekla.      „Vezmu si dva z těch obyčejných.“ V kočárku se začal vrtět Klaus, který scénu přede dveřmi prospal, a posadil se.      „Ten už bude brzy na kočárek příliš velký,“ prohodil Simon.      Henny přikývla. Chlapec rostl a rostl, a přitom mu ještě ani nebylo půldruhého roku. Marike byla v tomhle věku ještě trpaslíček. Zase jednou šlo v jejím životě všechno příliš rychle. Sňatek. Těhotenství.      A teď tedy ještě Hitler, který vyhrál březnové volby. Henny volila SPD a pocítila přitom velkou touhu po Ludovi. Nechtěla vědět, komu dal Ernst svůj hlas, doufala, že to byla alespoň nacionální DVP.      Paní Simonová zabalila povlaky a Henny zaplatila. Pan Simon byl rozpačitý, když jí předával malý balíček. „Je to jen šáteček,“ řekl, „ale ta nejlepší bavlna.“      „Za co?“ divila se Henny.      „Že jste byla tak laskavá a přišla dnes do krámu.“      Henny pocítila horkost v obličeji. „To nemůžu přijmout,“ řekla. „To je přece samozřejmost. Kupuju u vás už celá léta.“      „Vezměte si to jako poděkování za ta léta věrnosti.“      „Vy jste přece paní Petersová,“ ozvala se paní Simonová.      „To ano, ale už dva roky se jmenuju Lührová. Jak to půjde dál s vaším obchodem?“      „Ten blázinec přece nemůže trvat dlouho. Můj muž chce k příbuzným do Holandska, ale pak budeme sedět v Maastrichtu, zatímco Hitler už bude za horama. Vždyť bychom se toho obchodu vzdali docela zadarmo.“      „Heleno,“ zarazil ji přísně Simon.      „Já vaší zákaznicí zůstanu.“      Tentokrát to byla Helene Simonová, kdo jí podržel dveře. Gustav jako by se rozplynul. Ale onoho 1. dubna 1933 to nemělo být tak jednoduché všude.   Den před svou svatbou si Henny stáhla z prstu granátový prsten a uložila jej do krabičky z třešňového dřeva. Nebylo to v oněch dnech jediné loučení, Ernst totiž prohlásil, že nechce žít v Canalstrasse, ale chce vstoupit na neprobádané území.      To pak našli v jednom z pětiposchoďových domů v ulici Mundsburger Damm. Čtyři velké pokoje. Světlé. Ve třetím poschodí. S jedním balkonem vpředu a jedním vzadu. Takřka velkoměšťácké. Blízko k Lině a ke klinice Finkenau, jen pro Ernsta se cesta ke škole do Bachovy ulice prodloužila.      Henny tlačila kočárek z Herderovy ulice na Winterhuder Weg a pocítila lítost, když míjela svůj starý byt. Sama vlastně život nežila, ale život žil ji. A přitom měla už v devatenácti vlastní plán.      Chlapec v kočárku se pokoušel vstát, dobře, že ho drží popruhy, jinak by spadl po hlavě na cestu.      Přála si vůbec tohle dítě? Ne. Ale milovala je, stejně jako milovala Marike. Osud se jí zvrátil.      Všechno se obrátilo. Käthe měla starost, že Rudiho plně pohltil vír KPD. Nepodporovala to vlastně ona sama, když být komunistou ještě nebylo životu nebezpečné?      Na rohu Hamburské ulice zašla Henny k Mordhorstovi, koupila žemli pro Klause a franzbrötchen pro Ernsta a Marike. Malý natahoval ručky po sáčku, to dítě mělo pořád hlad. K Elsinu potěšení, protože o Marike stále říkala, že je mlsná.      Za půl hodiny přijde Marike z Lerchenfeldu, kde byla právě zapsána do sexty, ne však do třídy k její tetě, neboť Lina učila na nejvyšším stupni.      Ernst by už měl být doma, v sobotu učil jen čtyři hodiny, a to pak mohl převzít Klause, když Henny odcházela do služby do Finkenau. V ostatních případech hlídala dítě její matka, stejně jako předtím hlídala vnučku.      Dvě děti. Jeden manžel. Velký byt. Důvěrně známá práce. Daří se jí dobře? Henny nevěděla. Možná věřila tomu, že by mohla politiku ze svého života vytěsnit, ale měla dojem, že se jí to nedaří. Henny se nových časů bála.   „Chtěl bych vám říct, že je to pro mě těžké, milý kolego Landmanne. Není tajemstvím, že si vás velice vážím. Ale mám svázané ruce. Včera vstoupil v platnost nový zákon.“      „Hned si sbalím své věci,“ řekl Kurt Landmann.      Jeho šéf však zvedl odmítavě ruku. „Prosím vás, abyste zůstal do konce dubna. Neměli bychom uskutečňovat to, co si noví pánové vymysleli, ještě rychleji, a je tu navíc pár věcí, které musíme vyřídit.“      Landmann váhal. Proč by se měl potulovat pod gilotinou?      „Vy sám jste v listopadu navrhoval, abychom přijali dva nové kolegy. Doktor Kolb z Marburgu je bohužel také mojžíšovského vyznání, takže už ani on nepřichází v úvahu. Kolega z Bonnu může nastoupit až k 1. červnu.“      Pohled Kurta Landmanna přednostu kliniky míjel, lékař se díval velkým oknem ven do ulice Finkenau. Zdálo se, že se ničím rušit nenechá.      „Možná bychom si mohli společně promluvit o nových kandidátech ještě před Velikonocemi.“      Landmann zvedl zrak. Těch jemnocitných pět minut už asi uplynulo. Měl by snad hledat svého nástupce?      „Máte nějaký plán B? Leccos se přece dalo tušit už od třicátého ledna.“      Landmann zavrtěl hlavou. Už řadu let měl temné tušení, ale že za pár měsíců po Hitlerově nástupu k moci přijde o své místo vedoucího lékaře na Finkenau, ho nikdy nenapadlo.      Jeho šéf se zvedl. Bylo načase udělat totéž.      Kurt Landmann se chopil napřažené ruky.   Theo Unger seděl na studeném kameni okenní římsy. Nepomáhá snad vyhledávat nová místa, když se člověku děje něco nepříjemného? Jako kdyby vysoká římsa zaručovala perspektivu toho, co se přihodilo, perspektivu, kterou židle před Landmannovým psacím stolem nemohla poskytnout. Vzpomněl si, jak Elisabeth strávila polovinu noci opřená o topení 232 v salonu, když přišla zpráva o smrtelném onemocnění jejího otce.      „Zákon na znovuobnovení profesionálního úřednického povolání,“ řekl Landmann, jako kdyby si mumlal formulku pro namíchání jedu.      „Tenhle název je jen hanebné zastírání,“ prohodil Unger. „Právě vidíš, že jsem budoucnost neviděl dostatečně černě.“      „Co teď uděláš?“      Landmann pokrčil rameny. Unger se na římse protáhl. „Platí tenhle zákaz zaměstnání taky pro samostatné lékaře?“ zeptal se.      „Ještě ne. Jen pro ty na klinikách.“      „Dovedl by sis představit, že bys ordinoval jako venkovský lékař v Duvenstedtu?“      Kurt Landmann na něj překvapeně pohlédl.       „Víš přece, že mému otci docházejí síly. Uvítal by, kdybych přišel k němu do ordinace. Ale já jsem pevně rozhodnutý, že to neudělám.“      „A ty si myslíš, že si tvůj otec vezme v těchhle časech do své ordinace židovského lékaře a nechá ho ošetřovat své pacienty?“      Teď jen neváhat. Unger si právě uvědomil, že už jednou otec důvěřivě přijal židovskou snachu. Vše bylo v pořádku a jeho rodiče měli Elisabeth opravdu rádi.      „Promluvím s ním, pokud si to dokážeš představit. Nebo bys radši odešel do zahraničí? Do Curychu nebo do Vídně?“      „Letos mi bude jedenapadesát a začínám být domácky založený,“ odpověděl Landmann. „Radost z cestování se ztrácí.“      „Tak já tedy se starým pánem promluvím,“ slíbil Unger.   Käthe ani nic jiného nečekala. Místo brože Spolku německých porodních asistentek teď blůzu Hildegard Dunkhaseové zdobil odznak strany. Ovzduší se od nástupu Dunkhaseové sotva zlepšilo, jen málokdo s ní spolupracoval rád, ale od chvíle, kdy Hitler zcela a dokonale ovládl národ, byla ve vrcholné formě.      V sesterně rozdávala přihlášky do Říšského spolku německých porodních asistentek, který byl po sjednocování odborových svazů nyní jedinou stavovskou organizací a ohlašoval školení k otázkám průzkumu dědičnosti a k rasovým otázkám.      S doktorem Landmannem přestala komunikovat hned při uchopení moci v lednu, ale zvěst o jeho propuštění, která se nyní šířila chodbami i sály kliniky, v ní vyvolala jízlivý smích. „Dobře, že se už nedotkne žádného německého chlapce ani děvčete,“ prohlásila, když Henny v posledním okamžiku zadržela Käthinu ruku, která se ji chystala uhodit. Výraz triumfu ve tváři Dunkhaseové jí neunikl.      „Dostáváš se do velkého nebezpečí, Käthe,“ varovala ji Henny, když stály samy před svými skříňkami. „Oni tě už určitě mají v merku. Od požáru Říšského sněmu jsou úplně bez sebe.“      „Přece nemůžu být zticha.“      „Dunkhaseová tě rozkrájí na kousky, osolí si tě, opepří a zbaští k snídani, jakmile jí k tomu dáš příležitost.“      „Rudi dostal dnes v noci nové instrukce z Moskvy. Všichni pracují na tom, aby Hitlera svrhli. Nemůže to dlouho trvat.“      Henny s ukazovákem na rtech varovala, jako kdyby poslouchaly i stěny.      „Strkají taky u vás pod dveře letáky?“ zeptala se tiše.      „Poslouchá moskevský rozhlas. Tam dávají kódované instrukce. Podle nich se pak tvoří a rozdávají letáky.“ Käthe šeptala.      „V Městském domě už došlo k ošklivému týrání. Obchodníci v ulici Am Neuen Wall si stěžovali na křik.“      Henny nechtěla vědět, odkud o tom Käthe ví. Vlastně chtěla, aby Käthe mlčela, jako by pak ty hrůzy neexistovaly.      „Přijď třeba někdy k nám,“ navrhla Käthe. „To si pak můžeme zase otevřeně promluvit. U tebe doma asi nejsem příliš vítaná. Když si pomyslím, jak báječně nám kdysi bývalo ve čtyřech. Ty a já. Rudi a Lud.“      Člověk si štěstí uvědomí většinou až příliš pozdě.      „Jak to tady půjde dále bez Landmanna?“ uvažovala Käthe. Ten nad ní držel svou ochrannou ruku. Ale nejen proto jí bude chybět. Byl to duchovní bratr, jehož teď ztratila.      „U Friedländera už jsou nějaké problémy?“ zajímala se Henny. „Nemyslíš, že budou muset podnik zavřít a že Rudi přijde o práci?“      „Zatím ještě všechno běží. Nejvíc se ho dotklo, že zakázali noviny Hamburger Echo. Tam se totiž vyučil.“      „Do jakých časů jsem to jen Klause porodila? Možná to od tebe bylo chytré, žes neměla děti.“      „Svěřím ti tajemství, ale nech si je pro sebe, Henny.“ Käthe se obrátila a podívala se přítelkyni do tváře. „Já děti mít nemůžu. Zprasila mě jedna andělíčkářka.“      Čtrnáct let o tom mlčela, ale náhle cítila potřebu se někomu svěřit. Jako kdyby chtěla mít čistý stůl.      „Ty jsi byla u andělíčkářky? A kdy to bylo?“      „Poté co jsem se poprvé vyspala s Rudim. To jsme samým vzrušením nedávali pozor. Potom už si bral kondomy. Ty si pak klidně mohl odpustit, jenže já jsem se to dozvěděla, až když jsme se o dítě pokoušeli. Ale Rudi o tom neví.“      „Nechala ses vyšetřit Landmannem?“      Käthe zavrtěla hlavou. „Byla jsem jinde.“      Henny myslela na ordinaci v Emilienstrasse a na pesar, který Ludovi zamlčela. Byla to nově získaná moc, kterou tu ženy využívaly. Vedla ta moc nutně ke zneužití?        „Andělíčkářku by mi Rudi nikdy neodpustil,“ přiznala Käthe, „to, že jsem se našeho dítěte zbavila. On by se býval nejradši oženil, hned jak jsme se seznámili.“       „Mělas mu to říct.“      Käthe zavrtěla hlavou. „Ty jsi svému Ludovi taky hned nenalila čistého vína.“      „A mám kvůli tomu dodnes moc špatné svědomí,“ přiznala Henny.      Dveře se otevřely a do jejich napjatých tváří hleděla Hildegard Dunkhaseová. „To se tedy trápíte jaksepatří,“ řekla. „A vás, paní Odefeyová, vás se taky ještě zbavíme.“   Louise zatajila dech. „Přece ne kvůli mně?“ zeptala se, když se konečně nadechla.      „Proč kvůli tobě?“      „Protože jsem teď jako malomocná.“      „Blbost. To nemá s tebou vůbec nic společného,“ ujistila ji Lina.      „Nedávno mi řekl jeden z jevištních dělníků, že vypadám židovsky,“ řekla Louise. „Nenamlouvej si tedy, že tu žiju se svou blonďatou nevěstou inkognito.“      „Vypadáš, jako bys svému otci z oka vypadla.“      „Tady aspoň vidíš, jak je to všechno k zbláznění. Proč jsi musela opustit Lerchenfeld?“      Teď to byla zase Lina, kdo se zhluboka nadechl. „Podle nového zákona smějí na gymnáziích učit jen pedagogové s univerzitním vzděláním, a já jsem absolvovala pouze vyšší učitelský seminář. Tím je postižena polovina vyučujících.“      „Vždyť v září budeš v tomhle podniku už třetí rok.“      „Jenže teď jsou tady náckové a přijímají nové zákony.“      Louise se posadila na korálově červenou pohovku, založila si ruce a podepřela jimi bradu. Byla to její myslitelská pozice. „Člověče!“ řekla.      Že by nové heslo?      „Můžu se pokusit o návrat na školu v Telemannově ulici. Nebo na školu v Lichtwarku. Jenže o to usiluje hodně lidí. Tím zákonem totiž není postižen jen Lerchenfeld.“      „A co kdybychom odešly do Londýna? Možná by pro nás Hugh a Tom ve svém nakladatelství něco měli.“      „Představuješ si to jednodušší, než to je. A vůbec. Ty se v Thalii přece cítíš dobře.“      „Kdo ví, jak dlouho ještě. V uměleckých kruzích se hodně emigruje.“      Lina vrtěla hlavou. Emigrace, to pro ni nebylo. Pro ni znamenalo všechno zdejší až příliš mnoho. Henny, Marike a Klaus, které pořád považovala za svou rodinu. Tenhle finančně únosný byt s výhledem na kanál. A Louise navíc nepatřila mezi ohrožené. Vždyť jeden z rodičů byl árijského původu. Ach, s jakou samozřejmostí už uvažuje v těchto pitomých termínech.      „Pozvala jsem Kurta na Zelený čtvrtek,“ oznámila Louise. „Řekla jsem si, že by to byl vhodný den na společné setkání. Ježíš si sedá se svými učedníky ke stolu a tak.“      „Ale k poslední večeři. Je snad tohle dobré znamení?“      „Ale co. Obstarám pochutiny a něco dobrého k pití.“      „Hodně ho to vzalo?“      „Znáš Kurta. Ten všechno odbude posměchem.“      „Přežije tvá matka tyhle časy dobře?“      „Doufám. Má mého otce.“ Louisin hlas zazněl drsně. To všechno bylo absurdní divadlo.   Všechny ty zajíčky a pestrá vajíčka chtěla Guste o Velikonocích schovat na zahradě. Spolu s ní koupil Bunge ty sladkosti v cukrárně v ulici Eppendorfer Baum. Uvnitř dvě staré Židovky, pořád ještě vyděšené z příslušníků SS, kteří 1. dubna stáli před jejich obchodem. Aby se lidem nahnal strach. Bunge vždycky zastával názor, že je třeba být velkorysý, a to ve všech oblastech. Co by pak člověku zbylo jiného než se uchýlit do soukromí? Tady venku už to všechno nemělo žádný šarm.      Guste se dala do práce. Jako vždy. Ne že by nové pány na sebe nevhodně upozorňovala. Ve srovnání s tím byl císař ještě velikán. Vždyť mnohé z toho, co člověk považoval už za překonané, by se v těchto dnech mohlo pokládat za užitečné.      V podkrovním pokojíku, nejmenším v domě, žil mladík, který na sebe hloupě upoutal pozornost hnědých pánů v Berlíně. „Guste, Guste,“ říkal Bunge, „aby nám nakonec nešlo o krk, jako tomu chudákovi Marinusovi.“ Mladý Holanďan, kterého obvinili ze založení požáru Říšského sněmu. Tam se jistě ušpinilo taky hodně dalších rukou.      Carl Christian Bunge ochutnal několik z těch čokoládových vajíček, která Guste skladovala v dubové kredenci v jídelně, ale ta mohl ještě nahradit, vždyť Velikonoce měly být až příští neděli. Nejlepší byla ta plněná koňakem.      Ida by koupila velké pralinkové vejce u Hübnera v ulici Am Neuen Wall. Jejich vztah však ještě nebyl pochován, i když ona a Campmann, jak se zdálo, žili oddělení od stolu i lože. Milý zeť byl na nejlepší cestě udělat ještě větší kariéru. Pohřben byl dosud pouze jeho vztah s Veverkou.      Ach, tohle krokantové vejce ale bylo dobré. Hned zítra zajde do cukrárny v ulici Eppendorfer Baum, aby si nikdo téhle jeho chtivosti během postní doby nevšiml. Pak by mohl navštívit Mommeho u Heymanna. Jen ať chlapec ví, že má o něm dobré mínění. Jako jeho mecenáš nebo patriarcha. V těchto rolích se cítil dobře, i když byl spíše nemajetným mecenášem. Skutečnou vůdkyní zůstávala Guste. Matka rodu, líp by se ani nedala charakterizovat.   Myslí si Ida snad, že on si peníze tiskne? Campmann nechápal, kolik jich dokáže utratit. Možná to bere jako odškodnění za to, že má milenku, tak jako jiné ženy vyžadují šperky a kožešiny. Ida chce hotové peníze a říká tomu apanáž.      Nejprve si myslel, že je strká tomu zkrachovanci Bungemu. Ale ten žil, jak se zdálo, především díky majitelce penzionu. Gramofonová deska, kterou vyprodukoval, stála v její skříňce s deskami, ale dozněla jako všechno, s čím jeho tchán po válce začal.      Campmann čekal u páté koleje na hlavním nádraží a díval se na hodiny. Právě ohlásili, že vlak má dvouminutové zpoždění. Pokud bude od příštího měsíce Létající Holanďan jezdit podle jízdního řádu, bylo by to od Lehrtského nádraží už jen 142 minut a Joan by byla u něho ještě rychleji, právě tak jako on v Berlíně.      Včera večer ho Ida doprovázela na slavnostní večeři do hotelu Vier Jahreszeiten. To dělala, když pozvánka zněla na Dr. Friedricha Campmanna s chotí. Ida vysokou společnost milovala, bez ohledu na to, co říkala. Tato vystoupení plná lesku jí jistě seděla víc než postávání v chudobné obývací kuchyni a přebalování kojenců. Vždyť také manželky dalších bankéřů a hospodářských veličin se ujímaly charitativních úkolů. Jen ať Ida koupá kojence, na okolí to působí příznivě. Už ho kvůli tomu oslovilo několik pánů.      Ohlásili příjezd vlaku z Berlína a Joan vzápětí vystupovala z jídelního vozu. Seděla většinou tam, nikoli v kupé, byl to prostě její vrtoch. Ty její vrtochy a rozmary mu imponovaly ještě i po třech letech, třebaže ho Joanina touha bavit se, která cílila především na noční kluby v okolí ulice Reeperbahn, začínala unavovat. Nové pruderní ohlašování, že nahota a dokonce prostituce se mohou provozovat už jen v plném utajení, bylo skutečně ryzím pokrytectvím.      Včera večer mu jeden z rejdařů podstrčil adresu. Nejlepší striptýz. Ne to pošetilé lovení karet, při němž se udicí lovily hrací karty, které měla tanečnice připevněné na těle drobnými magnetky, až tu nakonec stála nahá.      Jako první krok si nechal rezervovat jednu z oddělených místností v ústřicovém baru Cölln’s. Joan ústřice milovala. On ostatně vícekrát zaslechl, že si ženy ústřic cení. Pravděpodobně si v některém z ilustrovaných magazínů přečetly, že vysoký obsah bílkovin dopomůže k zářivé pleti. Jinak si tu vášeň pro tu slizkost nedokázal vysvětlit a sám dával přednost kaviáru.      Dnes večer se však na své oblíbené jídlo v Cölln’s těšil. Biftek z prostředku svíčkové se světlou cibulkou a opečenými bramborami. Dodávalo to sílu, kterou mohl potřebovat pro noci v hotelu Jacob v ulici Elbchaussee. Dost daleko od Hofwegu a promenády Jungfernstieg.      Pak ho Joan svlékne a bude mu říkat můj sladký nácku. Od té doby, co byl Hitler u moci, se její němčina zhoršila. Možná se tak chtěla distancovat.      Ach. A už byla tady. Ve svém přiléhavém kostýmku vypadala úchvatně. Campmann jí zamával a přidržel si krempu svého měkkého klobouku.   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka časopisu Stern, později také týdeníku Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Töchter einer neuen Zeit, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2016, přeložila Zlata Kufnerová, 416 stran, nakladatelství PROSTOR 2019, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-29 11:31:47

David R. Gillham: Město žen (ukázka z knihy)

Berlín, 1943. Válka se nevyvíjí tak, jak měli Němci slíbeno. Kde jsou všichni muži? Na frontě, nebo pod zemí. Berlín se stává městem žen. Městem navenek poslušných žen, které si nechají všechno líbit. Přivírat oči, dívat se jinam a myslet si svoje se ale nedá věčně. Přijde okamžik, kdy je třeba zachovat se správně… Sigrid Schröderová je vzorem manželky německého vojáka: denně dochází do práce, s potravinami na příděl dělá, co může, stará se o všetečnou tchyni a ignoruje hrůzné nemravnosti režimu. Za touto fasádou se ovšem ukrývá docela jiná Sigrid, žena snící o někdejším milenci, nyní ztraceném v chaosu války. Její milenec je Žid. Sigrid není jediná, kdo má tajemství. Do protějšího bytu se nastěhuje rodina vysoce postaveného důstojníka SS, která ji začne zaplétat do svého příběhu. Mladé ženě, která vypomáhá v rodině s početným potomstvem o patro níž, docházejí výmluvy ještě dřív, než jí Sigrid začne klást otázky. A slepec prodávající na ulici tužky – jako by ji ty oči za tmavými slepeckými brýlemi sledovaly. Sigrid je záhy vtažena do světa, o němž nic nevěděla a který jí otevírá oči. Sleduje, co se kolem ní děje, a její léty pečlivě vystavěné opevnění se postupně drolí. Musí začít rozlišovat, co je správné a co špatné, a co spadá do šedé zóny mezi tím. David Gillham ve románu zkoumá, co se v neobyčejné době děje s obyčejnými lidmi.   Ukázka z knihy Kapitola první Slepec rytmicky poťukává holí. Ťuk-ťuk-ťuk, ťuk-ťuk-ťuk, ťuk--ťuk-ťuk, aby upoutal pozornost kolemjdoucích Berlíňanů. Je to mrtvolný strážce, hlavu pod vojenskou čapkou má vyholenou, z plechovky zavěšené kolem krku prodává tužky. Na rukávu má slepeckou pásku se symbolem pyramidy ze samých teček, kulaté černé brýle připomínají dva otvory, jimiž do dne zatéká noc. Sigrid se vynoří nad schodištěm U-Bahnu, z kabelky vyloví peněženku na drobné a vhodí mu do hrnku pár desetifeniků. „Bůh vám žehnej,“ zasípá muž v odpověď na cinkot mincí. „Vezměte si tužku, prosím.“ Sigrid mu poděkuje, když ale muž stočí hlavu za jejím hlasem, připadá jí, jako by si ji čímsi ukrytým za slepotou černých brýlí označkoval. Tužku strčí do kabelky, počká na znamení a přejde na protější chodník. Vstupenka na odpolední představení teď stojí tři a půl marky. Zdražila o padesát feniků. Sigrid ale novou cenu bez reptání zaplatí. Dnešní film nese název Vojáci zítřka. Fotografie ve vitríně zachycují dychtivé blonďaté kluky v polovojenských úborech Hitlerjugend, jak pochodují po hřišti s dřevěnými puškami, cvičí prostná nebo nakukují do hlavně těžkého kulometu pod usměvavým dohledem armádního důstojníka. Na tom, co dávají, ale nesejde. Nepřišla na film. Vejde a obvyklí návštěvníci biografů válečných let ocení její koupi vstupenky prázdným pohledem. Vestibul páchne plesnivinou a špinavými koberci, světlo kdysi impozantního lustru je mdlé a flekaté chybějícími žárovkami. Pult se sladkostmi je prázdný. Není co prodávat, stejně jako ve zbytku města. Šatnář si čte ve sportovním magazínu, aby zahnal nudu, jelikož se tu skoro netopí a počasí je příliš sychravé na to, aby si někdo odkládal kabát. Houf lidí už nicméně čeká, až uvaděči otevřou dveře do sálu. V městě, kde je to s jídlem špatné a čím dál horší, kde přídělový systém vyprázdnil výlohy obchodů, v městě pomalu umdlévajícím ve stoce dalšího roku války jsou biografy místem, kde se dá utratit pár marek, aniž by člověk musel odstřihávat přídělové kupony nebo marnit život nekonečným čekáním ve frontě. Důchodci s popelavými tvářemi se hrbí nad holemi. Tovární dělnice s vlasy utaženými do uzlů, které tu tráví čas mezi šichtami, si posílají dokola jednu cigaretu. Pouliční štětky s tvrdým výrazem v očích si vyhlížejí kunčafty mezi vojáky na dovolence. Ženy v domácnosti svírají na klíně těžké kabely a trpělivě čekají, s úlevou, že na pár hodin unikly dětem a domácím povinnostem. Sigrid Schröderová ke všem promlouvá pouze svým mlčením. Pracuje jako stenografka v oddělení přihlášek patentového úřadu na Gitschiner Strasse, kousek od Belle-Alliance-Platz. Ráda si myslí, že jí to ještě pořád sluší. Pod šátkem, který si váže na hlavu, má ještě pořád husté plavé vlasy. Tělo má ještě pořád silné, dobře tvarované. Při pohledu do zrcadla není nespokojená, jen se zkrátka málokdy obtěžuje podívat. Válečné roky ji předefinovaly značně omezujícím způsobem. Je teď číslem na výplatní knížce, číslem na bloku přídělových lístků, tváří na průkazu totožnosti. Je Frau Schröder, válečná žena. Manželka frontového vojáka. Její jméno je jen něčím, na co slyší. S očima upřenýma na vzor prošlapaného běhounu stoupá po schodech na balkon nad sálem, který má tvar podkovy. Šlapky si nahoru někdy vodí zákazníky. Mají tam větší soukromí a uvaděčům to zjevně nevadí, nejspíš doufají ve spropitné. Sigrid se naučila nevšímat si jich. Také ona spoléhá na řídké obsazení balkonu během odpoledního promítání. Po zjištění, že se starý strejda v uniformě uvaděče uchýlil na sedadlo u dveří a dává si šlofíka, Sigrid ignoruje číslo na vstupence, sedá si do poslední řady a hlavu si opírá o stěnu. Je to její sedadlo vzpomínek. V prvním roce války byla zlá zima. Město sevřely nejtužší mrazy za celá desetiletí. V lednu spadly teploměry dvacet stupňů pod nulu a lidé trpce vtipkovali, že v rámci paktu o neútočení se Sověty vyhandlovali Berlín za Sibiř. Ke konci měsíce ovšem začal humor, spolu se zásobami uhlí, docházet i Berlíňanům. Byl to ten typ chladu, který vás provází i do místnosti, který si najde skulinky v oblečení a pomalu vás prostoupí, až vám nakonec zaleze do srdce a zchladí krev. V ložnici hledala teplo přimáčknutá k manželovi. Kdykoli se ale odvážila zabloudit mu rukou do partií pod pasem, odtáhl se od ní. „Prosím tě, Sigrid. Zítra mě čeká dlouhý den,“ zněla jeho obvyklá námitka. Potom už jen zírala do mrazivé tmy nad manželskou postelí, dokud ji nepohltil spánek. „Je to kvůli tomu potratu?“ zeptala se konečně jedné noci. „Musím se vyspat, Sigrid,“ odpověděl po chvíli. „A ty taky. Promluvíme si o tom jindy.“ K čemuž ovšem nikdy nedošlo. Co začala válka v Polsku, prodloužili jim v bance pracovní dobu a Kaspar začal být náladový a zamlklý. Několik zaměstnanců už povolali do armády a on si byl jistý, že brzy dojde i na něj. Sigrid se snažila představit si ho v uniformě, s puškou v ruce, ten obrázek jí ale připadal příliš absurdní. Bylo mu pětatřicet. Jistě je spousta mladších mužů, kterým dá armáda přednost. A jakkoli se to stávalo jen zřídka, Kasparova matka s ní protentokrát souhlasila. „Máš v bance důležité povinnosti,“ prohlásila stará žena s jistotou v hlase. „Vláda chápe, že si některé z našich nejlepších mužů musíme ponechat doma, aby zemi udržovali v chodu.“ V tomto bodě věnoval oběma nepřítomný pohled a zdvořile požádal o další šálek kávy. Opona se s cinkáním roztahuje a světla zhasínají. Sigrid si sundává šátek. Promítání začíná pohledem kamery na vojenský sbor, který se pouští do zpěvu pochodové „Písně Horsta Wessela“. V reakci na to se ozývá změť hlasů z hlediště. Diváci jsou vyzýváni, aby se ke zpěvu vlasteneckých písní přidávali. Stojí to na vývěsce v předsálí, jelikož ale na balkoně není, kdo by ji mohl udat, Sigrid mlčí. Po paralyzujícím otřesu z porážky Šesté armády u Stalingradu – té armády, která teprve nedávno rozdrtila Francii – začala strana organizovat novou vlnu vlasteneckého nadšení. Víc vlajek, víc sloganů, víc plakátů všude po zdech. Pod povrchem ale oficiální přesvědčení o vítězství rozleptává strach. V prvním únorovém týdnu se před pravidelným rozhlasovým vysíláním náhle ozval wagnerovský smuteční pochod. Reichsmarschall Göring přednesl ponurým hlasem prohlášení ministerstva letectví. Muži z Šesté armády údajně bojovali do poslední střely. Několik týdnů nato vystoupil Goebbels ve Sportovním paláci a prohlásil, že jedinou odpovědí na jejich oběť je totální válka. Ptám se vás: Chcete totální válku? Pokud to bude nutné, chcete válku totálnější a radikálnější než cokoli, co si dnes dokážeme představit? Publikum ve Sportovním paláci zaburácelo bouřlivým nadšením. Většina Berlíňanů ale reagovala zmateným mlčením. Stalingrad měl přece být největším vítězstvím wehrmachtu od pádu Paříže. Podle všech zpráv utrpěla Rudá armáda na Volze drtivou porážku. Jak se to tedy mohlo stát? Tři sta tisíc německých mužů mrtvých nebo v zajetí. Jak se to stalo? Otázka často šeptem kladená, ale zůstávající bez odpovědi. Na plátně se objevují první záběry filmového týdeníku: vojáci přeskakující krátery po granátech, tank drtící kamennou zeď. Nápor vstříc vítězství na Východě pokračuje, přinejmenším v biografech. Sigrid se ztěžka nadechne. Tam někde je teď Kaspar. Povolali ho dva měsíce před tažením do Ruska a spolu s několika stovkami tisíc dalších německých manželů trčí kdesi jižně od Moskvy. Každý večer před spaním na něj myslí. Bojí se, že trpí zimou, stejně si ale nedokáže přát mít ho vedle sebe v posteli. Znamená to, že je i ona stejně chladná jako ruská zima? Možná jen její srdce, uvažuje. Plamenomet chrlí hořící naftu. Ve vzduchu zahaleném kouřem sborově vřeští rakety. Drnčí těžký kulomet. Sigrid před tím vším zavírá oči. Prahne po tom čtverci tmy jako po droze. Jediným útočištěm před současným světem je snění. Sama ve tmě znovu vstupuje do minulosti a vrací se do okamžiku, kdy na ni Egon prvně promluvil. Tohle si poslechněte, slyší ho říkat z prázdného sedadla vedle sebe, přestože ví, že je to jen šepot vzpomínky. Na balkoně bylo toho dne jako v mrazicím boxu, ale pouhý pohled na toho muže, který nebyl její manžel, ji k němu přitáhl, jako kdyby právě objevila nečekaný zdroj tepla. Byl hladce oholený, na sobě měl kašmírový kabát se zvednutým límcem coby náznak šviháctví, což se ale neslučovalo se syrovostí, kterou vyzařoval. V jeho výrazu bylo cosi nezkrotného a držení těla prozrazovalo sebevědomou živočišnou sílu. Toho dne přišla do kina hledat vylidněný prostor. Válečné filmy byly pro ten účel nejlepší, protože návštěvnost byla obvykle nízká, a tak si koupila vstupenku na odpolední promítání Bitvy v Gdaňské zátoce, aby mohla být chvilku sama. Potřebovala utéct před každodenní rutinou, uniknout rachotu psacích strojů v kanceláři. Utéct před hlučnými stížnostmi své tchyně i němou kritikou manželových pohledů. Když vešla, světla v sále ještě svítila. Muž zadumaně sedící nad výtiskem Morgenpostu přitáhl její kradmý pohled, nemohla si pomoct. Působil dojmem, že sem nepatří, ale záměrně. Úmyslný outsider. Byl tohle důvod, proč se rozhodla ignorovat číslo na vstupence a posadit se na místo pouhá dvě sedadla od něj? Pohlédl na ni a potom pohled odvrátil. Potom nic. Věnoval se novinám, zatímco ona si upravila šátek, uvelebila se na sedadle a snažila se obehnat hradbou z neviditelných zdí. Obtloustlý Berlíňan s kloboukem přes uši obsadil jedno ze sedadel v přední části balkonu a v poslušném očekávání zíral na plátno skryté za oponou. Sigrid nasála proužek kouře klesající k ní z promítačovy cigarety. Vedle ní si muž, který nebyl její manžel, zamručel cosi pro sebe a otočil stránku novin. Uvědomila si, že i ona sedí v poslušném očekávání, dlaně zvlhlé potem. Očekávala něco? Existovalo mnoho důvodů, proč by si neměla sedat tak blízko k cizímu muži. Bezpočet důvodů a zdaleka ne nejmenším z nich byla skutečnost, že si právě založila ruce a vynaložila tak jisté drobné úsilí o skrytí snubního prstenu. Úzkého kroužku bez příkras z galvanizovaného zlata na prsteníčku pravé ruky. Stejně bez příkras jako samotné manželství. „Tohle si poslechněte,“ řekl muž zničehonic, bez předmluvy, bez úvodu, jako kdyby byli uprostřed hovoru. Hlas měl hluboký, jako by se třel o jeskynní skálu. „‚Lékař pravé německé krve, padesát sedm let, veterán operací kamerunské kampaně vroucně touží po manželském svazku se skromnou, šetrnou árijskou ženou, silnou a zdravou, obdařenou širokými boky k rození dětí, s odporem k nikotinu a kosmetice.‘ Panebože, to je ovšem partie,“ řekl a vůbec poprvé jí předvedl svůj úsměv. „Netvrďte mi, že nejste v pokušení.“ „Ne, myslím, že ne,“ odpověděla Sigrid, přestože věděla, že by mu odpovídat neměla. Přestože na to neměla právo. „Obávám se, že jsem bývala majitelkou rtěnky.“ „Hm, tak potom tenhle. Vím jistě, že tenhle vám srdce rozbuší. ‚Zámožný árijský vdovec, šedesát dva let, si přeje získat mužského potomka skrze manželství s mladou, plodnou árijskou ženou, pro záchranu starého rodového jména před vymřením.‘ Tady to máte. Staré rodové jméno, a může být vaše.“ Četl dál. Stařec ten a stařec onen hledající nocležnici čisté árijské krve, Sigrid ho ale moc neposlouchala. Místo toho sledovala jemné vibrace jeho brady při řeči. Lehké chvění svalu, které ji lechtalo pod kůží. Znovu se na ni usmál, tentokrát zkoumavě. Představil se jí příjmením, o němž se Sigrid brzy dozví, že bylo falešné. „Trvám ovšem na tom, abyste mě oslovovala křestním jménem. Jsem Egon,“ řekl muž, který nebyl její manžel, a podal jí ruku. „Vím, že je ode mě velice nevychované takhle vám vtrhnout do soukromí. Doufám ale, že mi to prominete. Zahlédl jsem vaši tvář a musel jsem zkrátka slyšet váš hlas.“ Pohlédla na ruku, kterou jí nabízel, jako by ji mohla ignorovat, jenže ten úsměv na ni byl příliš. Otevřený. Nenucený. Dravý. S ostnem bolesti, který jej dělal ještě přitažlivějším. Nabízenou ruku přijala. Byla teplá, a ona ucítila sílu jeho sevření. „Tak jste ho slyšel,“ řekla. Ještě ten den ji zavedl do kavárny vonící vařeným cukrem, balzámovým olejem a kouřem z dýmky. Byl to malý podnik na Savignyplatz s vitrážovými špaletovými okny, kde byl slyšet rachot projíždějících vlaků S-Bahnu. Donesl jí kávu a dort s jablky a pobavil ji tím, že ho většinu snědl sám. Hlavně ji ale poslouchal a ona s dychtivou úlevou přeskakovala od jednoho tématu k druhému. Konverzační témata přerůstala do vážnějších. Škrábání brambor k večeři přerostlo do pocitu stagnace ze života pod tchyninou střechou. Vzpomínka na to, jak její otec zbožňoval nazdobené dorty, přerostla ve vyprávění o jeho útěku a pocitu prázdnoty, který zažívala u matčiny smrtelné postele. Náhle si uvědomila, jak moc mluví, a omluvila se, on ji ale hloubkou svého pohledu vybídl, aby v tom pokračovala. Když si všimla, jak je pozdě, znervózněla. On se ale jen znovu usmál, zamáčkl jednu z mnoha cigaret, které vykouřil, a zaplatil. V noci pak nemohla zaplašit vzpomínku na jeho oči. Nemohla zapomenout na jejich nekomplikovanou touhu, na jejich smyslnou inteligenci. Přestože ležela vedle Kaspara v jejich posteli s hlučnými pružinami, měla pocit, jako by ji Egon stále pozoroval. Dva dny nato si koupila lístek na Mořská esa. Setkali se v předsálí. Podala mu ruku a on ji sice přijal, ale políbil ji na tvář. Krátce, ale rozhodně. Nahoře na balkoně na sedadle vedle něj zjistila, že si netroufá pohlédnout mu do tváře. Roztáhla se opona a na plátno s lehkým praskáním vtrhly stříbrné obrázky. Svědomitě upírala oči na plátno, na němž za vřískotu trubek spustil týdeník filmové společnosti UFA. Záběry muničních vozů a tanků. Polští váleční zajatci stojící ve frontě na polévku na pastvině obehnané plotem. Před kamerou se řadily pracovní skupiny starých varšavských Židů s ježatými vousy. Hleděli do kamery s úzkostným mrkáním. Když začal hlavní film, dívala se přímo před sebe na plátno. Hrdinství podmořské flotily v Severním Atlantiku pro ni ale bylo jen hlučným, mihotajícím se odváděním pozornosti. Její oči se kradmo stáčely do strany, v myšlenkách se nakláněla k muži, který nebyl její manžel a jehož dotek náhle ucítila na tváři. Když ji políbil poprvé, odstrčila ho. Když ji políbil podruhé, jeho polibek opětovala. V kině byla tma. Zatímco kapitán ponorky na plátně zahlédl periskopem nákladní loď, Egon jí s klidem zavedl ruku do středu svých kalhot. „Cítíš to?“ zašeptal. „Ano.“ „Takže víš, k čemu to je.“ V tu chvíli ji ze vzpomínek vytrhne něčí příchod. Do vědomí se jí tlačí jakýsi dílek skládanky současnosti. Přestože hned neotevře oči, vnímá, že někdo obsadil vedlejší sedadlo. Tohle je v dnešní době problém. Samotná žena. Vojáci na dovolence. Většinou je snadno odpálkuje. Stačí několik ostrých slov, a pro případy, kdy to nezabere, s sebou začala nosit kapesní nůž. Zkouší si přidržet žár minulé vzpomínky, když ale uslyší dívčin stísněný šepot, rázem má oči dokořán. „Řekněte jim, že jsme přišly spolu, prosím.“ „Cože?“ zamrká Sigrid. „Prosím, Frau Schröder. Řekněte jim, že jsme přišly spolu. Že jsme tady obě od začátku promítání.“ Je to děvče pracující na roční výpomoc u paní Granzingerové. Jak jen se jmenuje? Hubené stvoření s dlouhými končetinami, s oválným obličejem a jako saze černými vlasy pod vlněným baretem. V očích má tak zjevné napětí, že z nich odlétají jiskry. Sigrid se chystá promluvit, něco jí v tom ale zabrání. Možná je to pohled na dva muže obcházející podkovu sálu pod nimi s ručními svítilnami, které rozkrajují tmu uličky mezi sedadly. Několik diváků zaprotestuje, když jim kužel světla dopadne na tvář, dokud muži nekřiknou: „Sicherheitspolizei! Rozsviťte!“ S tím, jak se světla rozsvěcí a film se s cukáním zastavuje, nese se sálem nesouhlasné bručení, to ale rychle ustane, jakmile muži začnou kontrolovat doklady. Dveře na balkon se otevírají a vstupuje postava. Uvnitř Reichu chodí příslušníci bezpečnostní policie v civilu. V tomto případě je to dlouhý nepromokavý khaki plášť a klobouk s ohnutou krempou. Muž bez okolků probouzí spícího uvaděče, stařec se škrábe na nohy a drmolí: „Ano, Herr Kriminal-Kommissar“, a „Ne, Herr Kriminal-Kommissar“. Muž ho mávnutím ruky propouští a prohlíží doklady mladé Fräulein, která se ještě před chvílí mazlila se svým mládencem, holobradým pucflekem od luftwaffe. „O co tady jde?“ dožaduje se vysvětlení mladík ve snaze projevit vojenskou statečnost, policista ho ale zcela ignoruje a hoch je s odvahou brzy v koncích. Pohled dolů, pohled nahoru a komisař míří přímo k řadě, kde jsou usazené Sigrid a to děvče. Sigrid cítí, jak jí dívka chňape po ruce, ale uhne. „Vezmi si tohle,“ zašeptá a strká jí kontrolní útržek své vstupenky. „Rychle. Schovej ho do kapsy.“ Geheime Staatspolizei. Nápis je vyražený na malém hliníkovém odznaku visícím na řetízku. Stejný nosí všichni agenti gestapa. Muž ho nechá viset na prstech dost dlouho, aby patřičně zapůsobil, potom si ho překlopí zpátky do dlaně. Má ostře řezanou bradu a není nehezký, ve tváři se mu ale usadila jakási živočišná únava. Jeho oči prozrazují nespavost, jako by je nedokázal zavřít. „Doklady,“ oslovuje nejdřív dívku. Děvče beze slova vyloví z kabelky průkaz a podává mu ho. Muž si ho letmo prohlédne. Nechává si ho. „Doklady,“ obrací se na Sigrid a natahuje k ní dlaň. Sigrid s polknutím otevírá kabelku. Jednou, když jela tramvají po Friedrichstrasse, chtěl její doklady vidět nějaký horlivý seržant od policie a jí trvalo tři minuty, než průkaz našla. Byly to nejdelší tři minuty jejího života. Tentokrát to ale není žádný problém. Stránky jejího průkazu už mají častým užíváním zohýbané rohy. Když ho teď policistovi podává, dá si záležet, aby prsty zlehka zavadila o jeho ruku. Jen náznak doteku, který ovšem stačí přivolat mužův letmý pohled, než se zadívá na její fotografii přicvaknutou k šedým deskám průkazu. „Frau Schröder.“ „Ano,“ potvrdí Sigrid. „Znáte tuto mladou ženu?“ ptá se a kývnutím hlavy ukáže na děvče vmáčknuté do vedlejšího sedadla. Zaváhala s odpovědí? Jakoby ta slova slyšela dřív, než si uvědomí, že je říká. „Ano. Slouží svůj povinný rok u sousedky jedno patro pode mnou.“ „Povinný rok?“ „Nepochybně jste zpraven o tom, Herr Kommissar, co se dnes od mladých žádá. Našla si práci jako pomocnice v domácnosti, pečuje o děti šestinásobné matky. Držitelky mateřského kříže.“ „Skutečně? Jak chvályhodné,“ odpoví muž mechanicky. „A předpokládám, že tady spolu sedíte od začátku filmu?“ „Ano,“ odpoví Sigrid jednoduše.   David R. Gillham studoval scenáristiku na Jihokalifornské univerzitě, po přestěhování do New Yorku začal pracovat v nakladatelství. Šest let zasvětil výzkumu osudů Anne Frankové a její rodiny. Více na http://davidrgillham.com/   Nakladatelství JOTA, 2020, pevná vazba s přebalem, 400 stran, originální název: City of Women, přeložila: Helena Hartlová

Čas načtení: 2020-02-13 06:27:05

Veronika Bendová: Milostné vztahy dnes umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem

Ze severu Čech se v posledních letech stal bezmála kulturní fenomén, z něhož tu s větším, tu s menším úspěchem těží filmaři i spisovatelé. Svou novelou s příznačným názvem Vytěženej kraj se k nim na konci loňského roku zařadila také prozaička Veronika Bendová – v jejím případě jde ovšem o plod celoživotního vztahu k danému regionu.    Na vaši druhou knihu jsme čekali sedm let. Kolik času jste nad ní skutečně strávila? Předpokládám, že coby matka pěti dětí jste si každou volnou chvilku musela těžce vybojovat. Nápad na tenhle příběh, včetně vzniku první kapitoly, přišel někdy na pomezí let 2013 a 2014. Trvalo mi skoro 5 let, než jsem ji dokončila, což samozřejmě neznamená, že jsem jí věnovala tolik času. Některé roky, zejména ty, kdy jsem byla zaměstnaná v časově náročné práci, jsem napsala třeba jen dvacet stran. A další pauza přišla kolem narození poslední dcerky, kdy jsem byla zdravotně dost rozhozená, navíc umřel nečekaně můj táta.    Nakonec jste přišla s dvousetstránkovou novelou, která rozsahem jen o málo překonává váš literární debut. V obou případech jste však sáhla po tématu, které by vydalo na pořádně tučný román. Proč právě – teď to velmi zestručním – církev a severní Čechy? Já jsem v případě Nonstopu Eufrat nezamýšlela psát knihu „o církvi“. Původně jsem měla v hlavě takový noirový příběh o novodobém prorokovi, a když jsem přemýšlela o tom, koho by si dnes hypoteticky Bůh povolal, napadlo mě, že bývalý kněz by byl k tomu docela vhodná osoba. K určitému posunu toho příběhu a navěšování dalších témat začalo docházet až postupně. A k severním Čechám mám vztah od dětství, České středohoří dělalo kolorit každých mých letních prázdnin na chalupě na Ústecku, v Krušných horách jsem zase trávila jarní prázdniny a vždycky mi ty hory přišly zvláštně, působivě smutné.    Obě vaše prózy mají společné rovněž to, že jejich stěžejní zápletku tvoří problematický vztah dvojice protagonistů. Všechny tyto hlavní postavy jsou dobře napsané, ovšem když líčíte jejich milostné rošády – mám teď na mysli spíše jednotlivé scény, nikoliv dotyčné vztahy jako celek –, zavání to lehce červenou knihovnou. Zřejmě v sobě máte i kus romantičky? Ano, přiznávám se k té perverzi: v koutku duše ukrývám temné tajemství, kus romantičky. Ale vážně: co přesně znamená pojem červená knihovna? První redakci mého textu dělala má kamarádka Vilma Klímová-Kadlečková, která se před lety, než se renomovala jako drsná sci-fi spisovatelka, živila jako redaktorka edice Harlequin. Ani ta mi neřekla: bacha – už si z toho skoro udělala harlekýnku. Spíš mi přijde, že už dnes milostné vztahy umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem, a to ještě hodně cynickým, zvěcňujícím způsobem. A v případě závěru Vytěženého kraje se jedná o přiznanou hru, nějaký typ polemiky s dobovým územ: vždyť Irena tam sama Hugovi říká: „A jak by sis tu romantiku představoval?“    Ústřední pár vaší novinky tvoří Irena a Hugo, které kromě dřívější několikaleté známosti aktuálně spojuje i pracovní úkol – najít v severních Čechách vhodné lokace pro „severskou detektivku po česku“. Výsledkem je road movie, kde se třetí klíčovou figurou stává titulní „vytěženej kraj“, jenž se i díky řadě nedávných – ve vaší knize hojně citovaných – seriálů a filmů stal novodobým tuzemským fenoménem. Proč jste nesvěřila role průvodců domorodým obyvatelům, nýbrž Pražákům a navíc filmařům? Že budou hlavními hrdiny hledači lokací pro film, to stálo úplně na počátku; a realita je taková, že většina velkých filmových produkcí sídlí v Praze. Já jsem navíc Pražačka jako poleno. Asi bych si netroufla psát z pozice někoho, kdo žije třeba v Chomutově. Kromě toho fakt, že jste se někde narodil, nebo tam dlouho žijete, ještě vůbec neznamená, že to místo dobře znáte. Naopak někdo, kdo přijede zvenčí, často vidí a vnímá víc než vy. Všimne si toho, co vy celá léta míjíte, protože je to pro vás tak samozřejmé jako třicet let otevírané dveře.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pravda, že Hugo ví o dotyčném kraji zřejmě víc než leckterý rodák, ovšem to je způsobeno tím, že jste jej obdařila až nepravděpodobným množstvím znalostí a zájmů. Sama jste si toho ostatně byla vědoma, když jste jej nechala Irenou přirovnat k přechytralému tatínkovi z filmu Na samotě u lesa. Znáte snad osobně podobného dobrodruha a polyhistora?  Znám. A postavu Huga inspiroval. Ve skutečnosti toho dělá a umí ještě daleko víc. To se dotýká vlastně věci, o které hodně přemýšlím: jak naše čtenářské, respektive divácké předporozumění rovnou vylučuje některé věci ve filmu nebo v knize jako nevěrohodné či nepravděpodobné. Přestože víme, že v životě se děje leccos „k neuvěření“, že život je šílený režisér bez dramaturga. Třeba náhoda – náhoda k životu neodmyslitelně patří, ale v umění nebo detektivce ji většinou neakceptujeme. Bereme to jako oslí můstek, porušení pravidel.    Jeho dialogy s Irenou představují vskutku bohatý zdroj různorodých informací o severních Čechách. Jak jste k nim přišla vy? A jaká je vaše osobní zkušenost s tímto regionem?  Já jsem asi podobně nesnesitelná jako Hugo, a když mě něco zaujme, chci o tom vědět co nejvíc. Něco jsem věděla už dávno, k tomu zafungoval takový ten mentální filtr: když se o něco zajímáte, začnou se vám informace samy sbíhat – v knihách, na internetu… Kdybych do té knihy napsala všecko, co jsem se k tématu dozvěděla a přečetla, už by to nebyla beletrie. A k tomu kraji mám navíc vztah od dětství, České středohoří je moje milovaná krajina, kterou jsme měli s rodiči procestovanou, Mostecko jsem objevovala víc až v souvislosti s psaním. V Mostě jsme byli v roce 2015 na týdenní dovolené, na všech místech, která jsou tam jmenovitě zmíněná, jsem byla.   Když už v knize odkazujete k tolika uměleckým pokusům o zachycení genia loci českého Severu, musím se zeptat, které literární či filmové/televizní dílo je vám osobně v tomto směru nejbližší a proč? Asi Kde život náš je v půli se svou poutí od Josefa Jedličky, který žil v Litvínově. Jinak jsem sledovala pochopitelně všechny související seriály i filmy, nejvíc se podle mne podařila první řada Rapla – na to se dá koukat opakovaně a pořád vás to baví. Svět pod hlavou byl taky dobrý a přiměl mě jet se znovu podívat do Ústí nad Labem, které mám ráda, i když tomu nikdo nerozumí. Vizuálně úžasná byla Pustina, je vidět, že to režíroval kameraman. Ale bylo to fakt tak depresivní, ponuré a sprosté, že jsem to – zrovna těhotná – nedokázala dokoukat.   Eva Klíčová, která se k vaší nové knize vyjádřila – poměrně kriticky – na stránkách Hosta ve své recenzi a následné diskuzi s Klárou Vlasákovou a Vladimírem Stanzelem, si mimo jiné povšimla toho, že ony četné kulturní aluze, neomezující se pouze na současnost, trochu překvapivě opomíjejí samotnou severočeskou literaturu, reprezentovanou především Vladimírem Páralem a jeho prózami, potažmo filmy podle nich natočenými. Ale ono těžiště Páralových próz i jejich adaptací je v tematizování pracovních a vztahových rituálů a stereotypů, erotických rošád, on píše o nějakém typu života v pasti, ve stálém opakování, vnější kulisy mu tam vstupují jen výjimečně, a to ještě hlavně v podobě vnitřního světa fabrik a podniků. Topograficky tam ten sever podle mne nehraje žádnou zvláštní roli. Klidně by se to mohlo odehrávat třeba u Humpolce.   Za vážnější prohřešek ovšem považuje to, že jako hlavní viníci za současný neutěšený stav Severu z vaší knihy vystupují komunisté, ačkoliv za mnohé současné problémy daného regionu může až polistopadová politika (i kdyby jen v tom ohledu, že za třicet let nedokázala jimi spáchané škody napravit). K tomu se ovšem v příběhu vyjadřují na omezeném prostoru spíše okrajové postavy jako polský farář nebo místní starosta. Zkrátka se tu až příliš hraje na anti-komunistickou notu, se kterou si však dnešní literatura usilující o aktuálnost a společensko-kritický přesah už nemůže vystačit. Souhlasím, že polistopadová politika se zrovna v severních Čechách dvakrát nevyznamenala. Ale nemyslím si, že bych to tak úplně pomíjela. Hrozbu opětovného prolomení těžebních limitů zmiňuje poprvé hlavní hrdina, ne okrajové figury, stejně jako osud Libkovic. Oni tam navíc nejedou jako vyslanci lidsko-právní neziskovky, ani jako sociologové. Hledají působivé exteriéry, to, co je vidět. A ten kraj prostě nejvíc a nejviditelněji poznamenaly dvě věci: odsun německého obyvatelstva a příchod nového, v kraji nezakořeněného; a těžba uhlí a uranu s návazným těžkým průmyslem. Jáchymov je dodnes jak město duchů, třetina mosteckého kraje zmizela; povrchová těžba spolu s rozsáhlou likvidací tradičních sídel a devastací přírody prostě spadá na vrub komunistů, ať si o tom říká, kdo chce, co chce. Neslyšela jsem o jiném případu, kdy by kompletně zmizelo celé středověké město. V severních Čechách byly kromě toho nejaktivnější církevní tajemníci z celého státu, prosadili zlikvidování řady kostelů i zcela mimo těžební oblasti, v běžně obydlených obcích... A skoro nikdo neprotestoval – což zase obloukem souvisí s těmi přetrženými kořeny.    Vytěženej kraj ovšem sklidil u tuzemských literárních kritiků i nemálo pozitivních ohlasů. Kupříkladu v rámci První bilance české literatu-ry roku 2019 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (viz reportáž v Bibliu 1/2020) se o ní pochvalně vyjádřil třeba Jan M. Heller nebo Ondřej Horák, který však prý knize dělal redaktora – v tiráži ovšem uveden není. Jak vypadala vaše spolupráce s kritikem (a spisovatelem), který je proslulý svým despektem vůči současné tuzemské literatuře? Naše spolupráce se v tomto případě omezovala na výměnu e-mailů s redakčními poznámkami. Zjednodušeně řečeno, nejvíc jsme se přeli o podobu a míru hovorovosti v řeči, jinak jsme se celkově do žádného konfliktu nedostali, jemu se ta kniha od začátku líbila.    V souvislosti s výraznou dialogičností Vytěženýho kraje bývá často zmiňováno vaše studium scenáristiky (spolu s dramaturgií) na FAMU, nikde jsem se však nedopátral, jaké bylo – či dosud je – vaše působení v tomto oboru? V rovině realizací v podstatě nulové.    Jednu synopsi fiktivního filmu jste musela v rámci zápletky vymyslet i pro své hrdiny a dost jste se při tom odvázala. Vyznívá to skoro jako parodie...  Přemýšlela jsem, jak skloubit ty temné, obsesivní tóny severské krimi s českým prostředím normalizace a zároveň nějak postihnout fakt, že české nátuře je vlastní jistá nedůvěra k velkým činům a ke zbožňování, my každého hrdinu musíme ukázat aspoň jako alkoholika nebo děvkaře, když ne rovnou jako udavače nebo blázna. Ve 40. a 50. letech se točila spousta válečných filmů, které oslavovaly úlohu ruských vojáků nebo českých partyzánů. Vznikl nějaký mýtus a ten mýtus byl v 60. letech po právu relativizován, typicky ve filmech jako Ať žije republika nebo Kočár do Vídně. Jenže u nás po revoluci na kulturní rovině žádný kult lidí, kteří si za komunistů zachovali rovnou páteř nebo proti nim přímo bojovali, nevznikl. Rovnou jsme začali točit filmy, které možná ukazují disent bez přikrášlování, ale vlastně pomíjejí to, proč si ho vážit. A nepopírám, že jsem asi hodně ovlivněná tím, do jaké rodiny jsem se kdysi přivdala. Můj tchán byl několik let zavřený právě v severočeských Libkovicích. To, co o tom napsal, bylo fakt děsné.   A co vás vlastně přivedlo k psaní beletrie? Literatura vám dává prostě větší volnost než psaní scénářů. Já vlastně vždycky chtěla psát prózu. FAMU bylo jen náhradní řešení, nejbližší volba v době, kdy žádné školy tvůrčího psaní nebyly.    Poezie vás nikdy nelákala? Za motto své nové knihy jste zvolila verše Jiřiny Haukové a další pak zazní ve vámi vyprávěném příběhu. Básnické pokusy jsem opustila někdy v dospívání, ale poezii čtu… Jiřinu Haukovou mi přihrála náhoda v podobě mé dcery, která ji měla půjčenou kvůli práci do školy. Otevřela jsem ji náhodně na jedné stránce a verše o krajině a její duši mi přišly jako přesná zkratka mých pracných pokusů dobrat se k tomu pocitu prozaickou cestou.   V jednom starším rozhovoru jste řekla, že vaše další knížka bude o rodině, o manželství i o tom, co je to loajalita – tou knihou, předpokládám, Vytěženej kraj není. Máte tedy rozepsanou nějakou další prózu? Nebo na čem teď pracujete? Ne, do Vytěženýho kraje jsem si „odskočila“ cestou k tomu výše zmíněnému románu, když už jsem začínala být trochu paralyzovaná tím, jak moc osobní věci ze mne lezou. Leželo to pět let u ledu a teď to pomalu roztává… A do předrevoluční minulosti se hodlám vracet jen minimálně. {/mprestriction}  Veronika Bendová (*1974) se narodila v Praze, kde vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Literárně debutovala v roce 2012 novelou Nonstop Eufrat, která byla také přeložena do španělštiny. Na podzim roku 2019 jí v nakladatelství Fra vyšla druhá novela Vytěženej kraj.

Čas načtení: 2019-11-04 12:15:46

Literární vyhlídky (4. až 10. listopadu)

Nadcházející týden nabídne celou řadu autorských čtení i knižních křtů, a kromě toho také dvě zajímavé jazykově orientované akce – Den češtiny a Kontext 2019. Nešetřili jsme ani s (audio)knižními tipy, mezi nimiž nemůže chybět nová próza Jakuba Dotlačila – rozhovor s autorem pro vás totiž chystáme v prosincovém Bibliu.   POZVÁNKY   4. 11. Praha / V 17 hodin ve Werichově vile představí Petr Kotyk, archivář Památníku národního písemnictví v Praze, jeden ze vzácných fondů Literárního archivu a po desítkách let znovu pustí ukázky z válečného vysílání V+W z USA, které se dochovaly na gramofonových deskách. Dosud nevydané nahrávky, které Voskovec a Werich připravovali od roku 1941 až do konce války, představují dialogy komentující aktuální události a textové parafráze známých písniček Osvobozeného divadla. Praha / Od 18 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční křest knihy Pavla Bušty Lobotomík (Argo 2019), kterou ilustroval David Cajthaml. Rozhovor s autorem poutavé imaginativní prózy si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Vydržať!: dopisy z vězení (Pulchra 2019), která zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978–1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury.   5. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest nového vydání Komenského knihy Labyrint světa a ráj srdce (Práh 2019) s kolážemi Miroslava Huptycha. Pozvání přijali Tomáš Halík, Pavel Kosatík, Jan Kumpera, Mirek Kovářík a Miroslav Huptych. Praha / V 17 hodin pokřtí v Radiocafé (Vinohradská 12) svou novou knihu Praha neznámá IV Petr Ryska, autor blogu Praha neznámá a pořadatel úspěšných komentovaných procházek po Praze. Ve čtvrtém díle navštívíte společně s autorem romantický Jánský vršek na Malé Straně, prohlédnete si honosné i méně okázalé vily na Vinohradech, projdete se přírodně-historickou trasou z Malé do Velké Chuchle přes rozsáhlý Chuchelský háj nebo se zatouláte do nejmenší pražské čtvrti Zadní Kopanina. Chomutov / V 17 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven Markéta Hejkalová, spisovatelka, nakladatelka a překladatelka finské literatury (mj. děl Miky Waltariho či Arta Paasilinny), která od roku 1991 každoročně pořádá Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě a společně s manželem zde provozuje rodinné nakladatelství Hejkal. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jiří Starý s přednáškou na téma Poezie staroseverských skaldů. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům literární večer o životě a díle Louise Fürnberga, německého židovského spisovatele a československého občana původem z Jihlavy, který strávil podstatnou část svého života v Praze. Úvodní slovo o životě a díle autora pronese Viera Glosíková. Během večera zazní Fürnbergovy texty v podání jeho dcery Aleny.   6. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest nových knih Jiřího Padevěta Sny a sekyry (Host 2019) a Dvacet minut na vsi (Academia 2019), jejichž kmotry budou Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. První svazek obsahuje množství zdánlivě všedních mikropříběhů, které předcházejí zlomovým událostem známým z učebnic dvacátého století, druhý titul je souborem povídek. Praha / V 18 hodin se v Domě čtení (pobočce MKP) uskuteční autorské čtení Zdeny Bratršovské. Básnířka, prozaička a divadelnice přečte ukázky ze své nové knihy poezie Soukromá vernisáž (H+H 2019). V tomto výboru čerpá ze svých pěti básnických sbírek, které šokovaly svou neženskou drsností, otevřeností ve věcech erotiky i stylovou vytříbeností. Praha / Od 19 hodin se v kavárně a čajovně U Božího mlýna odehraje křest knih Pavla Zajíčka Čas je výkřik uprostřed noci (Maťa 2019) a Svatopluka Karáska V nebi je trůn (Maťa 2019), které vycházejí v edici Bouře. Básně zarecitují a zazpívají členové Sboru břežanských kastrátů a se Svatoplukem Karáskem zazpívá také Rostislav Tvrdík. Role kmotrů se přislíbili ujmout Vratislav Brabenec a Charlie Soukup. Praha / V 19 hodin proběhne v Komunitním a mateřském centru Kampa Romantický večer Tvaru, který nabídne autorská čtení (Ondřej Hanus, Marie Šťastná, Pavel Rajchman, Tereza Riedlbauchová, Anna Beata Háblová), přednášku Mileny Slavické o romantickém malířství i hudbu (Jan Faix a Gabriela Rossi). Moderuje Lukáš Senft. Ústí nad Labem / Od 20 hodin představí v Café Max svou novou knihu prozaik Michal Vrba. Povídková sbírka Kolem Jakuba (Argo 2019) je příspěvkem k tématu malého člověka ve víru velkých dějin, přičemž spojovacím prvkem jednotlivců, do jejichž života zasáhnou dějinné přemety, je středočeský rybník Jakub. Rozhovor s autorem přinášíme v listopadovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 11/2019.   7. 11. Praha / Od 8.30 do 19.00 bude Kampus Hybernská hostit Den češtiny – mnohovrstevnatý jednodenní festival, který pořádá pražská bohemistika a je určen jak středním školám, tak komukoli, koho jednoduše baví čeština. Zazní přednášky na rozličná literárněvědná a jazykovědná témata, části se speciálním zaměřením na otázky spojené s výukou jazyka a literatury. Prostor bude věnován i dvěma panelovým debatám, a to diskusi o výuce současné české literatury na školách a debatě o žánru tweetu a tweetování v češtině s úspěšnými uživateli Twitteru. Návštěvníky čekají i autorská čtení tří vynikajících současných autorů, aktivní řešení jazykových úloh včetně těch z maturitního didaktického testu, ukázka kurzu češtiny pro cizince nebo nahlédnutí do příprav mluvených zpráv v rozhlase. Po celý den poběží i knižní bazar. Program a další informace ZDE. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně ČR Alena Morávková knihu Hlasy dvou básníků (NK ČR – Slovanská knihovna a Česká asociace ukrajinistů 2018) – výbor z tvorby Jurije Darahana a Oleksy Stefanovyče, dvou ukrajinských básníků, kteří se ocitli ve dvacátých letech 20. století v Československu poté, co zkrachovaly snahy vytvořit nezávislý ukrajinský stát. V Praze nalezli nový domov a zde se také literárně etablovali. Oba bývají řazení k tzv. pražské škole ukrajinských exilových básníků. Výbor uspořádaly Tereza Chlaňová a Alena Morávková, na překladech poezie se podíleli Tereza Chlaňová, Matěj Lipavský, Alena Morávková a Václav Daněk. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest knihy Magdalény Platzové Máme holý ruce (CPress 2019) – autentického deníku studentky z doby převratu, ale zároveň i historického románu, ve kterém jsou popsány události tak, jak se skutečně staly. Účast přislíbili Eda Kriseová, Josef Platz, Tereza Kosová či dokumentarista Tomáš Škrdlant. Hradec Králové / V 17.30 zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven spisovatelka, publicistka a překladatelka Pavla Horáková. Autorsky debutovala v roce 2010 detektivním románem pro mládež Tajemství Hrobaříků, který následně doplnila o dva další díly. Letos získala ocenění Magnesia Litera v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti (Argo 2018). Praha / Od 18 hodin se v sídle Nakladatelství Meander uskuteční křest šesti nových přírůstků edice Repolelo. Těšit se můžete na originální básničky, říkadla a písničky od slavných autorů, jako jsou Ivan Wernisch, Daniela Fischerová a další. To vše v uměleckém podání předních českých výtvarníků (Jiří Franta, David Böhm, Kristina Fngrlnd, Ester Nemjó, Marie Štumpfová, Anna Kulíčková, Jaromír Plachý). Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena nová kniha Aleše Palána Jako v nebi, jenže jinak (Prostor 2019). Autor bestselleru Raději zešílet v divočině v ní popisuje setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. Hostem večera bude fotografka Johana Pošová, autorka snímků v knize. Večer uvede Denisa Novotná. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení Petry Hůlové z dosud poslední knihy Zlodějka mýho táty (Torst 2019) i nových textů. „Víc než dvacet let si píšu deník. Sešitů už mám dvě police, na jejich chlopních seznamy přečtených knih, mezi chlopněmi různobarevnými propiskami můj všelijak příšerně sebestylizovaný život.“ Brno / V 19.30 bude v Kabaretu Špaček uvedena kniha Jiřího Šimáčka Prvotřídní hajzl (Druhé město 2019), která se opět odehrává v Brně a jejíž hlavní postavou je zkorumpovaný policista středních let, bezohledný manipulátor přezdívaný Náčelník. Osamělého antihrdinu z klidu parazitní existence vykolejí až setkání s mladou ženou, kterou je stále víc posedlý. Hovořit bude Martin Reiner a Miloš Voráč, ukázku z knihy přečte Jiří Šimáček.   8. 11. Praha / Od 9.00 do 16.30 bude Bio Oko hostit konferenci o jazyce v kontextu doby s názvem Kontext 2019. Jak si stojí současná čeština? K čemu je fajn umět s Českým národním korpusem? Se svými příspěvky na nejrůznější témata vystoupí básníci, překladatelka, marketéři, textaři i jazykové vědkyně. Více o programu ZDE. Praha / V 16.30 proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest knihy Ve stínu magie (Epocha 2019) – antologie povídek předních českých autorů sci-fi a fantasy, kterou uspořádali Boris Hokr a Leoš Kyša. Účast přislíbili mimo jiné František Kotleta (rozhovor s autorem čtěte ZDE), Kristýna Sněgoňová nebo Theo Addair. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest nové sbírky Jana Spěváčka Čum do ráje (Dauphin 2019), obsahující 52 básní, v nichž se rodinná a přátelská blízkost prolíná s blízkostí Bohu. Dá se chápat i jako kniha o možnosti univerzální lásky. Autor věří, že osud a náhoda jsou dobří přátelé – a zcela nenáhodně zvolil jako titul své knihy dětský „přeřek“ z Holanovy Noci s Hamletem. Úvodní slovo pronese Olina Stehlíková. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Kniha s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé (Echo Media 2019) je souborem cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Pod názvem Emisar (dybbuk 2019) vychází v překladu Kláry Macúchové dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka Jóko Tawadová v ní přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Román Nokturno pro Přímoří (Protimluv 2019), vycházející v českém překladu Aleše Kozára, je knihou s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu, ale je možné v něm hledat i zásadní hodnotové poselství v rozkolísaném světě. Prozaik Alojz Rebula (1924–2018), dnes již klasik slovinské literatury, si v něm všímá ideologických tlaků, represí, které jednotlivé režimy používají, i důsledků budování ideologických bariér mezi obyčejnými lidmi. Novela náchodského učitele a spisovatele K. J. Pleskače (1858–1937) Život na Měsíci (FF UK 2019) vyšla roku 1881 a představovala první českou reakci na vlnu zájmu o Měsíc a jeho možné obyvatele, vyvolanou francouzskými spisovateli Flammarionem a Vernem. Svým námětem se také stala jednou ze zakladatelských próz domácí sci-fi. Především ale o celých pět let předjala známé Čechovo vyprávění o Výletě pana Broučka (1886, přepracováno 1887) – Svatopluk Čech Pleskačův příběh o naivním měšťanovi, který v konfrontaci s pokročilejší měsíční civilizací prožívá morální i citový otřes, vlastně jen konkrétněji satiricky zahrotil. Společně s novelou F. J. Studničky Luňan Hvězdomír Blankytný (1892) potom skládají trojici próz, které uzavřený český malosvět poprvé poměřovaly horizonty nadzemskými. Přes jistou naivitu je Pleskačova novela dodnes živým obrazem reflexe a sebereflexe české společnosti končícího 19. století. Vychází jako první svazek nové ediční řady Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK Limbus, kterou se studenty připravil literární historik Václav Vaněk. Nový román Jakuba Dotlačila Až zhasneme (Host 2019) se vrací do poněkud mytizovaných devadesátých let „divokého mejdanu“. Dotlačilovy devadesátky však nejsou zrovna večírkově blýskavé, naopak je to trochu „maso“. Hlavní hrdina Jan studuje bohemistiku v době, kdy studium nic neznamená a nejdůležitější je chytit příležitost za pačesy. Tu chytí hlavně jeho strýc – jeden ze společníků zprivatizovaného masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Jan se do podniku dostane jako letní brigádník. Masomlejn, na jehož začátku jsou živé krávy a na konci párky, tu ovšem zdaleka není jen metaforou dramatických společenských změn období transformace. Děj románu protne nejedna dobová kauza; někdejší naivita i iluze se tu připomenou hned v několika osudech. Za napínavou a propracovanou hospodářsko-ekonomickou zápletkou se však skrývá i hlubší generační výpověď, melancholické svědectví o tom, jak z nás devadesátá léta vykřesala snaživé občany kapitalistického státu. Vydání v podobě audioknihy se dočkal titul Postel hospoda kostel (Supraphon 2019), knižní rozhovor Markéty Zahradníkové se Zbigniewem Czendlikem, který v roce 2017 získal Kosmas cenu čtenářů. Vyprávění formou rozhovoru o práci faráře, víře v Boha, o postavení současné církve v ČR, o protestantech, svobodě, dobru a zlu, stáří či výchově dětí je prokládáno různými životními příběhy Zbigniewa Czendlika. Knihu spolu s ním načetli František Kreuzmann a Dominika Býmová. Audioknižního zpracování se dočkal rovněž spis Vladař (OneHotBook 2019) – klíčové dílo kancléře florentské republiky obsahuje politické úvahy o mechanismech fungování moci. Definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů autorovy doby. Jeho autor Niccolò Machiavelli považoval za ideál jednotný stát spravovaný moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Text v překladu Josefa Hajného načetl s režisérem Hynkem Pekárkem herec Igor Bareš.

Čas načtení: 2019-10-08 07:51:16

Edward Snowden: Kdybych někdy vypadl z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil

Když se oba reportéři německého časopisu Der Spiegel měli setkat v Moskvě s Edwardem Snowdenem, připomínalo jim to opravdové setkání tajných agentů. Museli pronajmout apartmá v luxusním moskevském hotelu, jeho číslo zašifrovaně poslat na udané číslo mobilu. Poté dostali čas setkání, a nakonec se s Edwardem Snowdenem, který už žije šestým rokem v ruském exilu, potkali. Důvod byl jednoduchý: Edward Snowden vydal knihu, ve které popisuje svůj příběh. A tak bylo třeba ji trochu promovat. Podobné rozhovory vyšly i v dalších světových médiích. Přinášíme výtah z rozhovoru pro Der Spiegel.   Pane Snowdene, vždy jste říkal, že nejste historická osobnost a teď najednou sepíšete knihu, která má 432 stran a je o vás. Proč? Protože je důležitější než kdy jindy, aby se veřejnost dozvěděla o systémech masového dohledu a manipulace. A já nemohu popsat, jak tyto systémy vznikly, aniž bych vysvětlil moji roli – pomáhal jsem tyto systémy vybudovat.   Nebylo by to stejně důležité před čtyřmi nebo šesti lety? Před čtyřmi lety byl prezidentem Barack Obama. Před čtyřmi lety nikdo nemluvil o Borisi Johnsonovi. A Alternativa pro Německo byla jen vtipem. Podívejte se na rostoucí rozdělení společnosti na celém světě a na vlnu autoritářství, která se přelévá přes mnoho zemí. Všude pochopili politici a podnikatelé, že mohou využívat technologie, které mohou svět ovlivňovat na nové úrovni. Na naše systémy se útočí.   Jaké systémy? Politický systém, právní systém, sociální systém. Věříme, že problém je vyřešen, když se zbavíme lidí, které nemáme rádi. Říkáme: To je zkrátka Donald Trump. A Boris Johnson. A zase ti Rusové. Ale Trump není problém. Je produktem systému.   Systémová chyba? Ano, a proto jsem tu knihu napsal.   Píšete, že chcete dát zprávu o celé pravdě. Co byla největší lež, kterou o vás šířili? Bože, byly jich milióny. Ta největší byla…   … že jste ruský špión? To ne, spíše že to byl můj plán skončit v Rusku. Dokonce i NSA uznává, že Rusko nebylo vlastně můj cíl. Ale ta lež už žije svým životem, protože je taková srozumitelná. Je to část typického válečného tažení, které je právě teď aktuální. Fakta nehrají žádnou roli. To, co víš, je méně důležité, než co cítíš. Je to zničující pro demokracii. Stále méně často jsme schopni se na věcech domluvit. Když už nemůžeme uznat, co se stalo, jak můžeme potom diskutovat o tom, proč se to stalo.   Co bylo vaší motivací, že jste se ponořil do světa špionáže? To zní tak významně. Viděl jsem tehdy jen neomezené možnosti, protože americká vláda po útocích v roce 2001, kolem sebe házela milióny dolarů, jen aby zaměstnala kohokoliv, který měl technické schopnosti a bezpečnostní prověrku. Měl jsem obojí. Byl jsem téměř ještě dítě a najednou jsem seděl v hlavním štábu CIA a měl odpovědnost za celou síť v prostoru Washingtonu. Úplně bláznivé. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Nebylo to ale také fascinující mít možnost státem dotovaným hackingem vstupovat do téměř každého života? Na začátku jsem ještě nevěděl nic o masovém sledování, protože jsem nejdříve pracoval pro CIA, která rozvědku provádí především přes lidské zdroje. Když jsem pak byl přeložen k NSA a na mém posledním místě měl s masovým sledováním přímo co do činění, byl tam jeden kolega, který mne měl zaučovat. Občas se otočil na své kancelářské židli a ukázal mi fotografii nahé ženy sledované osoby a řekl: To máš jako bonus!   Byl to pro vás ten bod obratu? Ne, byl to proces trvající několik let. Na mém posledním místě jsem byl zařazen jako analytik infrastruktury. NSA má zásadně dva druhy analytiků při masovém sledování. Jednak jsou to personiální analytici, kteří sledují Facebook určitých lidí, jejich chaty a zprávy. Analytici infrastruktury se naproti tomu používají k hackingu. Pokoušeli jsme se zjistit, co by nám mohli někteří udělat, aniž bychom znali jména nebo čísla. Nepozoruješ lidi, nýbrž přístroje.   Například veřejně dostupné computery? Ano. Sledovali jsme například jeden počítač v knihovně a zapojili jsme jeho kameru, abychom viděli jeho uživatele. To jsme zaznamenali a uložili pro případ, že by to mohlo být později zajímavé. Náhodou jsem narazil na záznam jednoho inženýra v jihovýchodní Asii. Žádal o přijetí na jednu univerzitu, která byla podezřelá, že se podílí na nukleárním programu nebo nějakém kybernetickém útoku. Už si přesně nevzpomínám, protože nějaké vysvětlení vždycky existovalo. A tomu muži sedělo na klíně jeho dítě a zcela nevinně si hrálo na klávesnici počítače.   Byl to ten moment, který se dotkl vašeho svědomí? Uvědomil jsem si, že používám nástroje k masovému sledování. Najednou vidíš osobu, která se na tebe z obrazovky dívá, ale přirozeně to neví. A tak najednou pochopíš: Zatímco lidé čtou, my čteme lidi. Tyto systémy se rozvinuly do takové šířky, aniž by o tom kdokoliv věděl. Trvalo to dlouho, než zvítězila moje skepse. Když to ale bylo už tak daleko, stále častěji jsem hledal rozpory v tom, co můj zaměstnavatel říká a tím, co dělá.   Jednu dobu jste byl také nemocný a trpěl jste depresemi. Měl jste někdy myšlenky na sebevraždu? Ne! A to je důležité do protokolu. Mám filozoficky zdůvodněný odpor proti myšlence sebezničení. Pokud někdy vypadnu z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil.   Když jste začal shromažďovat informace, které byly později známé jako „Snowden Files“, pracoval jste na Havaji pro Kancelář k rozšiřování informací. To zní jako vtip. Byl jsem jediný zaměstnanec této kanceláře. Dostal jsem se tam náhodou. Po mojí nemoci jsem se pokoušel všechno brát tak trochu na lehkou váhu, moje vztahy znovu vybudovat, všechno uvést do pořádku. Seděl jsem na místě, které mi dovolovalo v rámci NSA mít přístup k téměř všem informacím. Ostatní kolegové, kteří v těchto prostorách pracovali, znali moje zkušenosti systémového administrátora a inženýra. A říkali mi: „Ty nám můžeš pomoci!“. A tak jsem měl neuvěřitelný přístup k datům.   Ta kancelář byla v podzemí, je to správně? Ano. Středem ostrova Oahu probíhá dlouhá cesta. A je tam takové malé parkoviště před velkou leteckou základnou, což je skryté zařízení NSA. Z toho parkoviště se jde tunelem do hory, na které rostou ananasy.   Jak jste ta data z komplexu propašoval? Nechci mluvit o detailech, protože je možné, že někdy budu stát před soudem. Ne že by to hrálo nějakou roli, protože pokud budu stát před soudem, strávím dlouhou část mého života ve vězení.   V knize píšete, že jste paměťové karty pašoval v dětské hračce, kouzelné krychličce. Nesloužila ani tak k pašování, jako spíše k odlákání pozornosti. Daroval jsem ji v kanceláři téměř každému, strážci mne viděli přicházet a odcházet s touto hračkou. A když jsem odcházel z tunelu s pašovanými daty, nudícímu se strážci jsem tuto krychličku hodil a on mi řekl:Takovou jsem měl také jako dítě, ale nikdy jsem to nedokázal vyřešit .   Pronášel jste také paměťové karty v ústech.  Když to děláš poprvé, jdeš dolů tou chodbou a snažíš se, aby ses netřásl. Pak ale časem pochopíš, že to funguje, protože detektory kovu nemohou paměťovou kartu zjistit. Je na ní méně kovu než v nýtech tvých džín.   Jak se vyrovnáváte s výtkou, že jste zrádce? Je nutné být přesvědčený, že to, co děláš, slouží dobrému účelu. Nestačí jen v něco věřit, když chceš věci změnit. Musíš být také schopen jít na riziko.   Počítáte někdy s tím, že byste se mohl vrátit do USA? Zdá se to být pravděpodobnější, že bych se mohl jednoho dnes vrátit. Už nejsou tak často slyšet ty výtky, které byly ještě v roce 2013 proti mně vzneseny. Například že jsem poškodil národní bezpečnost. Současně se ukazuje, jaký význam měla moje odhalení pro veřejnost.   Popisujete váš příjezd do Moskvy jako nějakou procházku. Odmítl jste spolupracovat s ruskou tajnou službou a nechali vás jít. To pro nás nezní moc pravděpodobně. Moje vysvětlení pro to, že mne ruská vláda nepověsila za nohy hlavou dolů a netýrala mne elektrickými šoky, aby ze mne dostala všechna tajemství je, že se na nás díval celý svět. A oni jednoduše nevěděli, jak s tím mají zacházet. A tak si myslím, že si řekli: Počkáme.   Západ pravidelně prohlašuje Rusko za největšího bídáka s digitální oblasti. Má pravdu? Rusko je zodpovědné za mnoho odsouzeníhodných aktivit po celém světě. Manipulovali volby? Téměř s jistotou. Manipulovaly USA volby? Přirozeně. Dělají to už desetiletí. Každá země, která je větší než Island, se pokouší do rozhodujících voleb zasahovat a všichni to budou zapírat, protože takhle to tajné služby dělají.   Je internet zničený? Ne, funguje velmi, možná velmi dobře, ale pro špatné lidi.   Je to možné reformovat? Jaká je dnešní situace? Máme Facebook, Google, obrovská datová centra po celém světě, které počítače dálkově ovládají. Ptáte se na cestu Googlu, a ten vám pošle odpověď. Dnes jsou ale koncová zařízení mnohem výkonnější, než byla kdykoliv předtím. Vyhledávání v internetu by se mohlo koncipovat tak, že byste nebyli odkázáni na cloudové služby. Proč musí Google vědět, kam chcete jít?   Ale lidé jsou, zdá se, s tím, že používají Google a Facebook, docela spokojeni. Podívejte se na ten mobil, který tady leží na stole. Víte co dělá, zatímco je jeho displej tmavý?   Ve skutečnosti ne. S určitou autoritou vám mohu říci, že za minutu stokrát a možná tisíckrát komunikuje. Kontaktuje webové reklamní agentury, analyzuje vaše chování, vypočítává, kde se nacházíte. To všechno se děje neviditelně. Kdybyste měli možnost kliknout na ikonu, a všechny tyto skryté funkce zastavit. Udělali byste to?   Jistě. Ale v současnosti to není možné. Dnes se nám říká: Stiskni tlačítko Souhlasím a tvůj život bude šťastnější. A pokud nikdo nevytvoří alternativu, tak to zpropadeně udělám já. Musíme zviditelnit, jak jsme na každém kroku sledováni. {/mprestriction}  Vybral a přeložil Miroslav Pavel. Edward Snowden (* 21. 6. 1983) je bývalý systémový administrátor, který pracoval pro CIA a americkou národní bezpečnoství agenturu NSA. V červnu 2013 se v Hongkongu sešel s novinářem Glennem Greenwaldem, který psal pro americké vydání britského listu The Guardian a předal mu informace o do té chvíle před veřejností utajovaném celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace ze strany bezpečnostních služeb USA. V srpnu téhož roku obdržel v Rusku status uprchlíka, nejprve na jeden rok. Nyní tam žije již šestým rokem a hledá zatím neúspěšně azyl v mnoha zemích světa. V USA mu hrozí trestní stíhání.

Čas načtení: 2024-10-25 15:00:02

Německým vědcům se poprvé v historii podařilo nafilmovat ovulaci u myši

Proces vzniku nového tvora je fascinující a stále obestřený řadou neobjasněných tajemství. Průlomu nyní dosáhli vědci z německého Institutu Maxe Plancka, kterým se pomocí vylepšené technologie podařilo zachytit okamžik, kdy se vajíčko uvolní z vaječníku myši a začíná jeho cesta, která po oplodnění vede až k vzniku nového života. Ovulační cyklus u žen byl objeven

Čas načtení: 2024-05-31 13:30:01

Na Netflix míří kontroverzní český snímek Tajemství a smysl života. Je to vůbec ještě film?

Na populární streamovací platformu Netflix míří snímek Petra Vachlera Tajemství a smysl života Podle některých se jedná nejen o nepříliš povedený film, ale o vyloženě nebezpečný počin Ke shlédnutí by film měl být v první polovině června Česká kinematografie v posledních letech dokáže vyplodit jen málo kvalitních filmů či seriálů. Mezi výjimky patří kupříkladu skvělé sci-fi Bod obnovy (ČSFD: 70 %), které snese srovnání se zahraniční produkcí. Ovšem většina počinů spadá do kategorie „lehké letní komedie“, které postrádají hlavu a patu, případně se jedná o český tradiční žánr pohádky, který už ale nemá moc co nabídnout. Větší rozruch vzbudil až snímek Tajemství a smysl života (ČSFD: 56 %), nicméně z trochu jiného pohledu, než by si jeho tvůrce přál. Přečtěte si celý článek Na Netflix míří kontroverzní český snímek Tajemství a smysl života. Je to vůbec ještě film?

Čas načtení: 2019-11-10 08:00:50

Bonusový příběh: Já a Anastázie; Cesta do země malovaných plakátů

Čtení na pokračování I. VELKÉ TAJEMSTVÍ Po chodbách se běhat nemá. Je to ve školním řádu a je to škoda. Protože jsou dlouhé s kluzkým povrchem a snadno k tomu svádějí. Myslím, že kdyby dospělí doopravdy nechtěli, aby se po nich běhalo, klouzalo a skotačilo, tak by je takové nestavěli. Klidně by mohli být krátké, úzké a s překážkami. Alča umí dělat hvězdy. Vypne ruce, vypne nohy a přetočí se dokola, jako by pro ni neplatila žádná gravitace. A chce se naučit i salto vzad. Stejně jako velcí kluci venku vzadu za hřištěm. Natahali si tam staré matrace, které kdosi vyhodil, a trénují každé volné odpoledne. Jenže teď už je docela pozdě. Ve škole skoro nikdo není. Děti odešly z kroužků, jen já jsem se trochu zdržela. A když jsem stála na té chodbě a kolem dokola nikdo, chtěla jsem to zkusit. Aspoň jednou. Jaké to bude, když se rozeběhnu a sklouznu? Jak dlouho pojedu? Kdyby na mých podrážkách byla modrá barva, jak dlouhou by udělala čáru? A tak jsem se pořádně rozeběhla a zvedla ruce a svištěla a v tu chvíli ze schodiště vystoupil pan školník. Podíval se na mě tím svým typickým výrazem. Už má hodně prošedivělé vlasy a husté obočí. Ale když se dívá vážně, jako by se mu ty chloupky na obočí rozčíleně vztyčily. On není vůbec zlý, chce jen vypadat strašně důležitě, abychom ho nebrali na lehkou váhu. Protože po školních chodbách se opravdu běhat nemá! Ne nadarmo je to ve školním řádu. Snadno by se mohl stát úraz a kdo by pak chtěl ležet doma s nohou v sádře, když by mohl zase někde jinde něco jiného podnikat. Trochu jsem se zastyděla. Já vím, že mě to strašně lákalo, ale být přistižená, to je jiný pocit. Chtěla jsem to trochu napravit, aby si nemyslel, že jsem jen nějaká uličnice, a tak jsme spolu prohodili pár vět. „Já si myslím, že být školníkem je super práce. A navíc jsem slyšela, že taky školníci ve škole bydlí. A to si pak ani nemusíte vařit, že jo? Protože ve škole je navíc jídelna. A když potom všichni odejdou, tenhle celý obrovský barák máte jen pro sebe. Musíte si žít jako král! Tolik místností! Jako komnat na zámku! Kdybych já bydlela ve škole, tak bych se třeba večer chodila dívat do přírodopisného kabinetu. Mají tam dokonce vycpaná zvířata! Lepší jsou živá, to dá rozum. Ale tohle je taky nevídané! Nebo bych chodila do tělocvičny a houpala bych se na kruhách a nebo bych…“ „Nebo bys klidně běhala po chodbách a nikdo by tě nezastavil,“ smál se školník. Já jsem si ale dovedla představit noční dobrodružství v ještě mnohem lepším provedení: co takhle brázdit chodby na bruslích? Nebo na skateboardu jako Bart Simpson? Klidně by se tu mohly konat tajné noční závody, nebo strašlivě strašidelné exkurze. V přírodopisném kabinetu mají totiž ještě opravdového kostlivce v životní velikosti! Kdyby ho někdo v noci potkal uprostřed temné chodby, to by bylo! Takových možností, co se tu nabízí! Proč to ještě nikoho nenapadlo? Myslím, že pan školník je správný chlapík. On je to ve skutečností táta paní učitelky Doubkové ze 4.B. Někdy to je trochu legrace, když paní učitelka odchází do kabinetu a on na ni volá Anežko, stav se pak u mě, mám pro tebe tu ořechovou roládu, jak máš ráda. Děti se pak chichotají. Když je hodina, tak sedí vážně a bojí se, aby nedostaly pětku. A pak přijde přestávka a paní učitelka se na pana školníka usmívá. To je takový jiný úsměv než na kohokoliv jiného. Na rodiče se vždycky díváme jinak než na cizí lidi. A pak mi pan školník řekl o VTŠ, což je zkratka pro Velké Tajemství Školníků. „Ale slib mi, že to nikomu neřekneš. Tohle je závazné VTŠ, to se nesmí dostat mezi lidi! Víš, co by se všechno mohlo stát?“ V tu chvíli se pan školník tvářil dost přísně, až se mu zase naježilo obočí. Věděla jsem, že tohle je opravdu opravdu důležité. Ale musela jsem dodat: „Je mi to jasné, ale upřímně…“ „Copak ty neumíš udržet tajemství? Přece už nejsi žádné malé dítě.“ „Kdepak! To já umím! Kdyby se soutěžilo, kdo to nejdéle vydrží, jistojistě bych vyhrála! Nikdo by ho ze mě nevypáčil, ani kdyby mě mučili. Když se řekne slib, tak to platí a basta. Jenže zůstat s tajemstvím úplně sama je trochu smutný. Kdybych ho tak mohla sdílet se svou nejlepší kamarádkou, bylo by to naše společné tajemství. A s tím už se dají dělat věci!“ „Nejlepší kamarádka, říkáš, Markétko? Tak pokud je to opravdová upřímná kamarádka, právě taková, kterou člověk pozná možná jednou, dvakrát za život, pak ano, můžeš ji to říct. Společně tak budete mít možnost zažít úžasná dobrodružství, na která se nikdy nezapomíná. Markétko, buď ale zodpovědná. S takovým tajemstvím je spojena velká moc. Dávej pozor, ať to tobě a tvé kamarádce přinese jen to nejlepší a nikomu neuškodí. A teď mi tady opravdu a upřímně slib, že nikomu dalšímu, co je to VTŠ a jak funguje, za žádných okolností nevyzradíte.“ Slibuji,“ řekla jsem a na důkaz důležitosti okamžiku jsem si olízla prsty. Nemohla jsem se dočkat! To bude dobrodružství! V čem tedy vlastně spočívá Velké tajemství školníků? „V místech, kde v tělocvičně stojí cvičební nářadí, se v některých školách skrývá pod malým nenápadným koberečkem tajný teleportační kanál. Na světě jich je prý něco kolem stovky a poznáš je tak, že jsou na podlaze žlutou barvou označené dvě lidské stopy. Když se na ně postavíš a nebudeš se chvíli hýbat, odnesou tě pryč do úplně cizí školy a ještě k tomu v docela jiném čase, než je teď. Nevýhoda je, že to nemůžeš ovládat jako třeba stroj času. Ten kanál si dělá, co chce. Než se naděješ, jsi v tu chvíli docela někde jinde a můžeš jen hádat, kde a co se píše za rok.“ „Tak to je luxusní!“ zapištěla jsem radostně. „A jak se pak dostanu domů?“ „Stejným způsobem. Musíš se postavit na tytéž stopy a ty, naštěstí, tě jako zpátečním lístkem vrátí domů. Aspoň tuto cestu nepopletou.“ „Já už asi vím, co tu děláte po nocích,“ zachichotala jsem se. „Tak si tak říkám, že až budu velká, nebylo by špatné být školníkem. Teda vlastně v mém případě školnicí.“ Udržet tajemství, to dá vskutku práci. A vědět o něčem tak neuvěřitelném a nevyzkoušet to, to už je doslova nadlidský úkol. Naštěstí jsem se tímhle trápit nemusela. Pan školník mi ho nesvěřil pro nic za nic. Druhý den po obědě byla tělocvična zcela prázdná, a tak jsem se domluvila s Alčou, se svou nejlepší kamarádkou, kterou člověk potká možná jednou, dvakrát za život, že bychom mohli tuhle prapodivnost vyzkoušet. Ani mě nenapadlo, že bych do toho šla sama. Přeci jen bez Alči by to byl jen poloviční zážitek. Ne nadarmo se říká: ve dvou se to lépe táhne. A dva dají dohromady více nápadů a dostanou-li se do nějaké šlamastiky či nebezpečí? Prostě jedna druhé pomůžeme! Protože taky přece platí, že v nouzi najdeš přítele. Vždycky je lepší užít si dobrodružství ve dvou nežli sám. A slib je slib! To je pravda! A toto tajemství bude dvojnásobně stvrzené a ohlídané. Jen já, Markéta Vstřícná a Alena Moravcová! Když jsem odhalily přesně to místo, o kterém mluvil pan školník, uvědomily jsme si, že stopy tu jsou jen pro jedny boty. Chvíli jsem dumala, ale pak jsme se na sebe s Alčou významně podívaly a jako by do nás najednou trklo: Je přece jasné, že pokud bych si na ně nejprve stoupla já a chvilku po mně Alča, mohlo by to každou z nás odnést jinam? Ale! Když jedna vyleze druhé na záda, tak se obě přeneseme najednou na stejné místo! Heureka! Naprosto geniální! Pokračování zde Obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2024-03-05 14:37:21

Garcinia Cambogia: Tajemství účinného hubnutí

1) HCA: Tajná zbraň, jak nepřibírat Hlavní aktivní složkou Garcinie Cambogia je kyselina hydroxycitronová (HCA). Tato látka hraje klíčovou roli v procesu hubnutí tím, že blokuje enzym zvaný citrát lyáza, který je zodpovědný za přeměnu [...] The post Garcinia Cambogia: Tajemství účinného hubnutí appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2024-05-29 07:55:42

Příliš toxické vztahy v napínavém románu Šárky Andrlové

V tomto roce překvapila autorka Šárka Andrlová svým šokujícím společenským románem Tajemství domu v L. (Moba). Již dříve čtenáři zaznamenali její velmi příznivě hodnocenou prvotinu Cesta do blikajícího pekla (Pointa), která vyvolala řadu zajímavých diskuzí a pochvalných recenzí. Jedna z nich byla zveřejněna i na webu superrodina zde. Vřele doporučuji si knihu přečíst. Zatímco příběh z Cesty do blikajícího pekla byl založen na vlastní zkušenosti a stává se jakýmsi mementem, varujícím před finanční i sociální zhoubou, jež způsobuje závislost na výherních automatech, Tajemství domu v L. nabízí hutnější – obsahově i co do počtu stran – psychologický román o lidech, jež jsou více či méně spjati s domem v jedné menší obci „L“. Celý příběh se odehrává ze dvou časových úhlů Jedna linka probíhá „v přítomnosti“ od roku 2018, v níž jsou hlavními aktéry Václav a Anna; druhá nás vrací do minulosti od června 2008 s hlavními postavami Jitkou a Janou. V průběhu děje se postupně dozvídáme, co tyto osoby spojuje i mnohdy velmi trpce odděluje. Minulost skládá své často ostré střípky ne příliš šťastných životů a vzájemných mezilidských vztahů. Stránku po stránce se vše proplétá, vzniká jakási pevná pavučina, která právě až v závěru přinese zásadní odpověď. Všechno pak do sebe zapadne. Přesně. Kus po kuse. A naskytne se komplexní obrázek celého příběhu. Nicméně, čím mě kniha nejvíce oslovila, bylo, že čtenář po celou dobu nemá tušení, jak to dopadne. A jestli to nějaký recenzent vyspojleruje, nečtěte to! Ošidíte se o skutečný zážitek! Autorka nám servíruje, co si sama zamane Je to její šachovnice, ona tu vede své figurky. Nápověda je mnohdy jen návnadou, falešným „blyštivým“ vodítkem, kdy můžeme nabýt dojmu, že už jsme skutečně přišli na kloub onomu tajemství. Jenže omyl! Po pár stránkách je celá tahle předtucha zborcena. A stane se to ještě několikrát. Za chvíli se necháme znovu lapit do obdobné léčky. Skládáme dějové dílky puzzlíků, jak je autorka právě vysypává z pytlíku; jenže další neukáže, a tak nemáme šanci je správně přiřadit. Až ve výsledku zjistíme, jak vlastně vše dává smysl. Oceňuji, že je text oproštěn od některých klišé, jež jsem se (lapena v průběhu čtení do pasti) obávala, aby nenastaly. Člověk se nemění ze dne na den a některé sliby zůstanou vždy viset ve vzduchu … na prázdno. Děkuji za to, že se jedna pasáž (autorka a ti, co již četli, vědí) nepřevalila v růžový obláček sladkobolnosti naivního vítězství nad některými letitě zakořeněnými závislostmi. Jako by za to mohl právě ten dům… Nebo to byly jen výmluvy a ta nejednou až na dřeň citová zploštělost se zakořenila v lidech samotných? Vztah Jitky a Jany patří k těm nejchladnějším, jaké snad jen může mít matka s dcerou. Roman, který vstoupí do jejich zraněného prostředí, v době, kdy se bolest ještě nezacelila, s nimi jen sobecky manipuluje. Jako by se zde zcela vytratilo svědomí. Václava potkáváme v letech 2008 a 2009 ještě jako mladého nevyzrálého chlapce, který po deseti letech dospěje v muže s obdobně povrchním postojem k životu. Snad díky úspěšné kariéře a zlomenému srdci v mládí, které ho zásadně změnilo, se stal jen jakýmsi kusem ledu, jenž dlouhodobě není schopen hlubšího citu. A Anna? Přišla o rodinu v těžkém období dospívání… Ale v  posledních minutách, než zůstala zcela sama, se dozvídá jen nějakou polovičatou pravdu a netuší, jak s ní naložit. Ještě nevyzrálá, příliš mladá, snad jen hledá způsob, jak by nabyla nějakých jistot, jak se někde usadit, kde by to mohlo být zase něco jako „doma“ ve světě, který ji nechal samotnou bez odpovědi na nejdůležitější otázku. Tajemství domu v L. mě velmi překvapila V některých knihách máte jasno, kdo je „ten zlý“ a „ten hodný“, jenže upřímně, zde si nejspíš nikdo dlouho poctivě nesáhl do vlastního svědomí. Ten propletenec způsobuje, jako by bylo malé město ještě menší, jako by si každý viděl víc než do kuchyně, jako by se minulost nikdy nedala odpárat jinak, než vlastním odchodem. Takže pokud se chcete podívat na příběh, který vás nepovede jasnou linkou, ale schválně vám bude dávkovat určité části, aby vás zmátl, rozčílil, znejistěl, ale nutil číst dál, tak je to Tajemství domu v L. O napětí tu rozhodně není nouze. MB

Čas načtení: 2024-06-05 14:00:36

Přírodní tajemství prodloužení života ve Zdraví

Co je Cordyceps? Cordyceps je druh houby, která se vyskytuje v horských oblastech Asie. Má dlouhou historii v tradiční čínské a tibetské medicíně, kde je ceněna pro své pozoruhodné zdravotní vlastnosti. Jak Cordyceps přispívá k [... The post Přírodní tajemství prodloužení života ve Zdraví appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2024-08-23 11:49:37

Zelený kratom: Nejpopulárnější varianta a tajemství jeho barvy

Původ zeleného kratomu Zelený kratom se přirozeně vyskytuje v tropických oblastech jihovýchodní Asie, kde je součástí hustých deštných pralesů. Tyto pralesy jsou známé svou bohatou biodiverzitou, přičemž kratomové stromy v nich hrají důležitou roli. V [...] The post Zelený kratom: Nejpopulárnější varianta a tajemství jeho barvy appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2025-03-19 09:00:00

Soudce neochotně prodloužil Trumpově administrativě lhůtu na poskytnutí podrobností o deportačních letech

 Americká vláda musí do čtvrtečního poledne amerického východního času poskytnout podrobnosti o svých deportačních letech, nebo se odvolat na doktrínu, která chrání informace z důvodu národní bezpečnostiSoudce neochotně dal Trumpově administrativě další den na zodpovězení otázek ohledně deportačních letůFederální soudce vyhověl žádosti Trumpovy administrativy o odklad odpovědi na jeho požadavek na podrobnosti o třech deportačních letech, které pokračovaly do svých destinací v rozporu s jeho příkazem.Soudce James Boasberg uvedl, že vláda má dalších 24 hodin - do zítřejšího poledne východního času - na to, aby buď poskytla podrobnosti o trasách letů a o tom, koho převážejí, nebo aby se odvolala na doktrínu, která by vládě umožnila tyto informace utajit z důvodu národní bezpečnosti.Boasberg, který v sobotu večer prohlásil, že žádné ze tří letadel s migranty by nemělo pokračovat do svých destinací, protože zvažoval výzvu k jejich deportaci podle zákona o nepřátelských cizincích, dal ve svém příkazu najevo, že není s argumenty vlády spokojen.„Ačkoli jejich důvody pro takovou žádost nejsou na první pohled přesvědčivé, soud prodlouží lhůtu o další den,“ napsal Boasberg.„Soud požaduje tyto informace nikoliv jako 'mikromanipulativní a zbytečné soudní zkoumání',“ jak tvrdila Trumpova administrativa, “ale aby zjistil, zda vláda úmyslně nerespektovala soudní  nařízení vydaná 15. března 2025, a pokud ano, jaké by měly být důsledky.“Naznačil také, že je skeptický k tomu, že vláda zvítězí, pokud se odvolá na doktrínu státního tajemství, aby informace zůstaly důvěrné z důvodu národní bezpečnosti:Vláda ve svém návrhu poprvé naznačila, že zveřejnění informací požadovaných soudem by mohlo znamenat vyzrazení státního tajemství. Do dnešního dne totiž vláda neuvedla žádné tvrzení, že předmětné informace jsou utajované. Utajení je obecně považováno za méně ochranný prvek než výsada státního tajemství ... Zdá se tedy, že je neobvyklé, aby zveřejnění neutajovaných informací ohrozilo státní tajemství.Boasberg rovněž kritizoval argument Trumpovy administrativy, že sdílení požadovaných podrobností „by vedlo k okamžité záplavě dotazů médií a požadavků na informace“:Obžalovaní toto tvrzení uvádějí navzdory vlastní rozsáhlé propagaci podrobností o letech. Ministr zahraničí například odhalil mnoho operativních detailů letů, včetně počtu osob, které se jich zúčastnily, totožnosti mnoha z nich, zařízení, do kterého byly dopraveny, způsobu jejich ošetření a časového okna, během kterého k těmto událostem došlo ...Soud si proto v tuto chvíli není jistý, jak by splnění jeho  příkazu ohrozilo státní tajemství.

Čas načtení: 2021-12-28 13:32:09

Tajná studie o veřejných dobíječkách za veřejné peníze

Stát prostřednictvím své organizace Technologická agentura zaplatil studii, která měla analyzovat potenciál využití obnovitelných zdrojů pro rozšíření sítě nabíjecích stanic pro elektromobily. Stát za ni z veřejných zdrojů zaplatil téměř pět milionů korun. Studie je hotová, ale stát ji odmítá dát veřejnosti k dispozici. Kverulant.org proti tomu protestuje a podává stížnost.  V červnu 2018 uzavřela Technologická agentura ČR (TAČR) smlouvu se zapsaným spolkem Komora obnovitelných zdrojů energie. Předmětem této smlouvy bylo dodání studie s názvem Analýza potenciálu, scénářů a návrh využití decentralizovaných obnovitelných zdrojů pro rozšíření sítě nabíjecích a plnicích stanic. Stát prostřednictvím TAČR za tuto studii slíbil vyplatit 4,62 milionu korun. Studie byla koncem listopadu 2021 dokončena a většina peněz z veřejných zdrojů zapsanému spolku vyplacena. V souladu se zákonem 106/1999, o svobodném přístupu k informacím, počátkem prosince požádal Kverulant o poskytnutí celé studie. Byl však odmítnut. Podle TAČR se na TAČR zákon o svobodném přístupu nevztahuje. A zákon 130/2002, o podpoře výzkumu a vývoje, jim poskytnutí takové informace prý dokonce zakazuje. Podle Kverulantova názoru však ani jeden z uvedených zákonů neustavuje úplnou výluku platnosti zákona o svobodném přístupu k informacím. A už vůbec není přijatelné odmítnout požadované informace jen s pouhým odkazem na ustanovení zákona tak, jak to TAČR udělal. Proto Kverulant proti neposkytnutí informací podává stížnost. To však není jediný důvod, proč tak činí. Podle anotace projektu uveřejněné na stránkách TAČR je cílem projektu „vytvořit komplexní návrh řešení pro zapojení decentralizovaných výroben elektřiny z OZE, bioplynových stanic, vodních, větrných a fotovoltaických elektráren a případně i dalších výroben do sítě čisté mobility v ČR. Bude provedena rešerše a analýza zahraničních zkušeností se zapojením decentralizovaných OZE do systému čisté mobility. Budou ověřena existující a navržena nová inovativní technická řešení. Bude analyzováno právní a ekonomické prostředí, identifikovány bariéry, navrženy legislativní změny. Bude určen aktuální a budoucí potenciál využití decentralizovaných OZE. Bude zjištěn zájem provozovatelů OZE o zapojení do budoucího systému a budou navrženy optimální lokality dobíjecích a plnicích stanic. Na závěr budou doporučeny kroky k realizaci programu.“   Z výše uvedeného je zřejmé, že téměř všechny výsledky tohoto projektu se týkají dalšího směřování ČR v oblasti obnovitelných zdrojů energie (OZE) a elektromobility. Tedy oblasti, která se ani nadále velmi pravděpodobně neobejde bez veřejné podpory. I proto je legitimní, aby veřejnost měla k informacím, které vznikly za veřejné peníze, přístup, a mohla se tak účastnit společenské diskuze a prostřednictvím svých volených zástupců i rozhodování o těchto věcech. Je tedy zcela evidentní, že právo na informace ve smyslu čl. 17 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, je v tomto případě prioritní. Koncem listopadu 2021 zveřejnil zapsaný spolek Komora OZE na svém webu krátký článek Pro rozvoj čisté mobility potřebujeme nové obnovitelné zdroje a podtitulem Komora OZE, CZ Biom a CAFT zveřejnily analýzy obnovitelné mobility. Předmětnou analýzu v něm však čtenář nenajde. Komora OZE v něm v podstatě jen konstatuje to, co bylo zřejmé již před zadáním studie: „Masivní výstavbu nabíjecích či plnicích stanic však přímo u obnovitelných zdrojů nelze v praxi očekávat.“ To přijde Kverulantovi za téměř pět milionů z kapes daňových poplatníků zoufale málo. I proto se dožaduje poskytnutí celé studie a chce věřit, že tam nalezne skutečnou analýzu problému, nástin možných dalších scénářů využití obnovitelných zdrojů v mobilitě, a především kvalifikovaný odhad nákladů, které pravděpodobně ponese celá společnost. Jaroslav Čížek, předseda think tanku Realistická energetika a ekologie, kterého Kverulant požádal o komentář, si nebere servítky: „Takových studií, které sice mají zajímavý název i renomované autory, ale obsahují takové šílenosti, že nad nimi zůstává rozum stát, jsem už viděl hezkou řádku. Přesto jsem se chtěl podívat i na tuto a předložit ji k diskusi v našem think tanku. To však není možné. U projektu je uvedeno, že předmět řešení projektu podléhá obchodnímu tajemství, ale název projektu a anotace projektu tomu naprosto neodpovídají. Další otázkou je, jak vůbec může zájmový spolek, jako je Komora OZE, jediný uvedený účastník projektu a příjemce podpory, mít obchodní tajemství. Připadá někomu normální, že spolek, který není podnikem, protože nebyl založen za účelem podnikání, může mít nějaké obchodní tajemství? Pokud to někomu nepřipadá podivné, nechť se na pojmy ‚podnik‘ a ‚obchodní tajemství‘ podívá do obchodního zákoníku. K pozornosti doporučuji zejména § 5 a § 17.“  Předmětem studie má být také ověření existujících a navržení nových inovativních technických řešení. Zákon o svobodném přístupu k informacím se skutečně nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví. Kverulant je srozuměn s tím, že mu informace, které se skutečně a bezprostředně týkají nových inovativních technických řešení, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, poskytnuty nebudou.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org.

Čas načtení: 2019-11-07 12:54:23

Knihou roku je román Aleny Mornštajnové Tiché roky, objevem roku detektivka Zmizení Sáry Lindertové od Kateřiny Šardické

Do hlasování prvního ročníku nové čtenářské ankety Kniha roku, jejímž vyhlašovatelem je Nadační fond Čtení tě mění, se zapojilo 47 892 čtenářů. Mimo jiné vybírali výjimečný nakladatelský počin, kterým se stala kniha Neohrožené ženy. A cenu za celoživotní dílo získala autorka historických románů Ludmila Vaňková.   Kniha roku a kategorie Společenský román: Tiché roky (Alena Mornštajnová), Host Anotace: Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je jiný než ty předchozí. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky. Objev roku a kategorie Young Adult: Zmizení Sáry Lindertové (Kateřina Šardická), Fragment Anotace: Jednoho podzimního večera vešla bezproblémová studentka Sára Lindertová do metra a víckrát ji nikdo neviděl. Hlavní vyšetřovatel Richard Ehler spojuje Sářino zmizení se starým případem, který mu ani po letech nedá spát. Po dívce pátrá i její sestra Klaudie a Sářin přítel Oliver. Oni i policie vědí, že neodešla dobrovolně. A není jediná. V metru totiž začíná mizet stále více lidí. Klaudie je přesvědčená, že hluboko pod městem žije neviditelné zlo... Audiokniha roku: Na západní frontě klid (E. M. Remarque), OneHotBook Anotace: Nejslavnější autorův román z prostředí první světové války vypráví o generaci chlapců, kteří v roce 1914 rovnou ze školních lavic, s vlajícími prapory, nadšením a vojenskou hudbou táhli na jatka války, odkud se vrátili zničeni na duchu i na těle, přestože unikli smrtícím granátům. Román je krutou obžalobou a pravdivým obrazem tragédie války, která nezabíjí jednotlivce, ale mrzačí celé generace, nejstrašnější není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce… Nahrávka má přes šest hodin, knihu čte herec Jaroslav Plesl. Životní styl a hobby: Bez obalu (Barbora Tlustá), Jota Anotace: První česká kniha o životním stylu zero waste. Zero waste znamená nulový odpad. Znamená to žít bez odpadu, udržitelným způsobem, být šetrný k životnímu prostředí, k místu, kde žijeme a chceme žít i nadále. Tato knížka je pro všechny, kteří by zero waste chtěli vyzkoušet, ale zatím neví, jak na to. Ukáže, jak do života postupně zavádět změny, které pomůžou omezit produkci odpadu, odmítnout zbytečný přebytek, začít žít udržitelně a uvědoměle, zdravě, kreativně a v klidu. Obálka roku: Šelma (Andrew Mayne), Kalibr Anotace: Profesor bioinformatiky Theo Cray nemá nejlepší ráno. Automat na led nefunguje, a navíc se mu do motelového pokoje dobývá policie. Že je hlavní podezřelý z brutální vraždy své bývalé studentky, se však dozví, až když je jeho účast na otřesné události vyloučena. Zdá se totiž, že mladou dívku v montanských lesích rozsápal medvěd. Jenomže profesor Cray je díky svému povolání zvyklý vidět vzorce tam, kde ostatní nacházejí jen chaos. A tak si všimne něčeho, co ostatní přehlédli. Něčeho nepřirozeného. Něčeho zjevně provedeného lidskou rukou. Theo pochopí, že tohle zvěrstvo nespáchalo žádné zvíře, nýbrž člověk, a že to rozhodně neudělal poprvé. A protože mu policie nevěří, začne mu být jasné i to, že je zřejmě jedinou osobou, která může zabijáka zastavit. Tho je sice lépe obeznámený s digitálními kódy a mikroby než s vyhodnocováním forenzních důkazů, nyní však musí uplatnit všechno, co umí, na zcela novou oblast výzkumu. A udržet se přitom o krok napřed nebezpečně vynalézavým sériovým vrahem... v jehož existenci navíc nevěří nikdo kromě něho. Populárně naučná: Honest Guide (Janek Rubeš), Cooboo Anotace: Všechno, co jste chtěli vědět o Praze, ale báli jste se zeptat! Netradiční průvodce Janka Rubeše a Honzy Mikulky s ilustracemi Elišky Podzimkové. Praha není jenom Hrad a Karlův most. Než ji začnete objevovat, poznejte její nástrahy. Ale pozor, tohle není průvodce popisující historii každé budovy či turistické procházky po památkách. Najdete tu naopak tipy, kde se dobře najíst a nezaplatit majlant, jaká místa vidět a necpat se přitom s davy nebo jak nenaletět podvodníkům. Tak vezměte svůj chytrý telefon, hotovost nechte doma a pojďte objevovat Prahu jinak. Dětská kniha: Gerda: Příběh velryby (Adrián Macho), C Press Anotace: Laskavé vyprávění o podmořském světě s působivými ilustracemi Malá velryba Gerda si užívá spokojené dětství. Jednou se však přihodí něco nečekaného a Gerda zůstane sama, bez rodiny. A tak osamocená a smutná bloudí oceánem, až nakonec potká nové přátele. Kosatky, tučňáky, racky nebo třeba chobotnice. Od každého kamaráda se dozví nejen zajímavosti o jejich životě, ale především o fascinujícím světě, kterým proplouvá. Najde nakonec malá Gerda to, co hledá? Sci-fi a fantasy: Sirotčinec slečny Peregrinové: Mapa dní (Martin Riggs), Jota Anotace: Poté co odvrátil obrovskou hrozbu, která téměř zničila svět podivných, se Jacob Portman vrací tam, kde jeho příběh začal – na Floridu. Avšak s tím rozdílem, že teď jsou slečna Peregrinová, Emma a jejich podivní přátelé s ním a snaží se co nejlépe splynout se světem normálních. Ovšem bezstarostné dny na pláži a poznávání reálií 21. století brzy přeruší objev – podzemní bunkr, který patřil Abeovi, Jacobovu dědečkovi. Na povrch vycházejí překvapivé informace o Abeově dvojím životě, dávná tajemství se odhalují přímo před očima. A Jacob začíná poznávat nebezpečný odkaz, který zdědil a který byl jeho součástí dávno předtím, než vstoupil do časové smyčky slečny Peregrinové. V sázce je teď víc než kdykoli dříve. Jacob a jeho přátelé jsou vrženi do temného světa amerických podivných – do světa, v němž existuje jen několik ymbryn a téměř žádná pravidla. V brilantním pokračování úspěšné série o podivných dětech slečny Peregrinové na vás čekají nové zázraky, nebezpečí i láska. Příběh opět provázejí zvláštní dobové fotografie, v tomto zcela novém americkém dobrodružství dokonce barevné. Umělecká próza: Komturova smrt (Haruki Murakami), Odeon Anotace: Možná, že jednou budu s to zachytit podobu nicoty… Bezejmenným vypravěčem románu je výjimečný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, aby se líbil sám sobě. Všechno funguje téměř dokonale, dokud ho nenavštíví muž bez tváře s žádostí o portrét. A dokud ho neopustí jeho žena. Vnitřní rovnováhu nalezne v horské samotě, odhodlaný s tvorbou podobizen navždy skoncovat. Nečekaně však přichází další nabídka – taková, která se opravdu nedá odmítnout. Následuje vír událostí, které s ním cloumají ze strany na stranu: Jaké tajemství skrývá obraz Komturova smrt? Kdo přesně je tajemný pán „z domu odnaproti“ a jaká je jeho minulost? Proč si za horentní sumu objednal svou podobiznu? A jak je možné, že právě jeho portrét prolomí vypravěčovu tvůrčí krizi a probudí v něm uměleckého ducha? Haruki Murakami ve své fenomenální románové partii opět úspěšně buduje stále spletitější síť otázek, nejistot a pochybností. Nad tím vším ovšem kraluje otázka, která se v díle opakovaně vrací: Co je špatného na tom, když umělec ztvárňuje jen to lepší z nás? Výjimečný nakladatelský počin: Neohrožené ženy (Marta Breenová, Jenny Jordahlová), Argo Anotace: Před 150 lety vedly ženy a muži velice rozdílné životy. Ženy nemohly volit ani samy si vydělávat peníze. Nemohly rozhodovat o vlastním těle. Rozhodovaly za ně otcové, až do chvíle, než se vdaly. Pak rozhodoval manžel. To se změnilo ve chvíli, kdy se ženy začaly organizovat. V komiksové knize Ženy norská novinářka Marta Breenová spolu s ilustrátorkou Jenny Jordahlovou vykládají dějiny ženského hnutí, i s mnoha dramatickými bitvami, jež musely ženy vybojovat, aby se domohly svých práv. Napětí: Kříďák (C. J. Tudor), Kalibr Anotace: Všichni máme tajemství. Před některými utíkáme, ale ona si nás najdou. A některé hry končí vždycky stejně… Mysteriózní thriller Kříďák je tu – a nedá se před ním utéct. Cítíte to v lese, ve škole i na hřišti, cítíte to v domech a v lunaparku. Cítíte to na většině míst v malém městečku Anderbury… strach, že vás někdo nebo něco sleduje. Začalo to na pouti roku 1986, kdy se stala ta nehoda. Toho dne potkal dvanáctiletý Eddie pana Hallorana – pana Křídu. Ten přivedl Eddieho na myšlenku nevinné hry pro něj a partu jeho přátel: za pomoci křídových kreseb si mohli nechávat vzkazy. Byla to docela zábava – dokud je křídoví panáčci nedovedli k tělu. Mrtvému dívčímu tělu, rozřezanému na kousky. Tahle událost se jim nesmazatelně vryla do nočních můr. A třicet let poté najdou v dopisních schránkách záhadnou obálku – s panáčkem a kusem křídy. Strašáci z dětských let totiž možná stále dokážou zabíjet. Kříďák, debut britské spisovatelky C. J. Tudor, vychází ve 40 zemích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-27 13:22:05

Film Tajemství hradu v Karpatech byl ve své době přijat rozpačitě, ale dnes už je kultem

Z „trilogie“ scenáristy Jiřího Brdečky (1917–1982) Limonádový Joe (1964), Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1983) doposud nevyšel scénář prostřední z nich, Limonádový Joe se v této formě objevil jako komentovaná publikace už v roce 1990 a loni jej následoval film Tajemství hradu v Karpatech. V knize je před scénář předsunut poutavý text spisovatelky Terezy Brdečkové o okolnostech vzniku snímku a následují tři dobové rozhovory s autory. Pointou publikace je studie Lukáše Skupy Rozesmát je málo! o české filmové komedii v etapě „oživení“ normalizační kinematografie. Autor si zde vytkl věru nelehký úkol definovat „základní situace“ někdejší veseloherní produkce a to, jak si stála ve „vnitřních strukturách kinematografie“, proč byla vnímána jako důležitá a jakou roli jí přisuzovala tehdejší dramaturgie a distribuce. Poté, co Skupa analyzuje předpoklady pro zintenzivnění komediální produkce těch let, pokouší se odhalit, jaké nároky byly na tvorbu kladeny a který typ komedií se dlouhodoběji preferoval. Až nás konečně zavede i na exkurzi do obou barrandovských dramaturgických skupin a na příkladu tvorby Petra Schulhoffa a Oldřicha Lipského představí dva typy veseloher, které v daném období zažily svůj vrchol a z nichž se dají vyvodit obecnější závěry o žánru české komedie druhé poloviny sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let. Historie je to místy až kuriózní a překvapivá. Spatříme i faksimile textu o cílech nové dramaturgie. Ten je datován 7. červnem 1971 a jeho autorem je ústřední dramaturg a ředitel Filmového studia Barrandov Ludvík Toman, muž disponující širokou škálou pravomocí (ba dnes až neuvěřitelnou). Zasahoval do skladby dramaturgických skupin, schvaloval scénáře, schvaloval i filmové kopie před jejich dokončením, kontroloval také složení filmových štábů, a to od režisérů až po herecké představitele a... Zkrátka a dobře, měl neomezenou moc. Přesto či právě proto i on občas vyslovil až neuvěřitelný soud: tak například zcela smetl hornickou komedii Parta hic. První díl Brdečkovy „parodické“ trilogie tuto éru předcházel, oba následující filmy už do Tomanova času spadají a ledacos je spojuje. Tereza Brdečková konstatuje, že humorná adaptace Vernova románu byla ve své době spíše zklamáním, a to zvlášť ve srovnání s Adélou, nicméně dnes je Tajemství hradu v Karpatech dokonce už kultem. Sama Tereza Brdečková to poprvé intenzivně zažila během promítání na Letní filmové škole v Uherském Hradišti roku 2004. Mladí diváci se smáli už předem, uměli „svůj“ film zpaměti, a jak se ukazovalo, mnozí jej viděli už nesčetněkrát. „Co se v roce 1980 jevilo jako toporné, bylo najednou k popukání;“ píše dcera tvůrce. „Co bylo dřív přehnané, bylo přesně tak akorát; pimprlový charakter postav, který v roce 1981 působil rozpačitě, byl najednou uměleckým výrazem.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Z materiálů na lezených v „Archivu Barrandov Studia“ plyne, že záměr adaptovat Vernův román Tajemný hrad v Karpatech studio pojalo už roku 1966, ale zůstal jen záložním, spícím projektem, a teprve když se – koncem roku 1979 – na Barrandově uvolnila kapacita (který film „na rok 1980“ tenkrát vypadl z plánu výroby, se však od Terezy Brdečkové nedozvíme), bylo možné, ne-li nutné proluku zaplnit, a to co nejrychleji. Není přitom vyloučeno, že s nápadem udělat z pochmurného až „gotického“ příběhu komedii přišel dramaturg Vladimír Bor, proslulý to recesista. Anebo to napadlo Brdečku? Kdo ví. Ale prokazatelně litoval. Když si totiž román přečetl, s hrůzou zjistil, že nenáleží k nejlepším Vernovým dílům a neskýtá příliš materiálu pro únosný scénář. Ale bylo pozdě. Brdečka přesto dělal, co mohl, a vyhrál si například s lidovým dialektem. Avšak byla to již úplně jiná práce, než když byl v týmu s Karlem Zemanem při výrobě Vynálezu zkázy, kde pracoval jako spoluscenárista i autor komentáře. Film o hradu v Karpatech vznikal na podzim 1980 na mnohých místech: na Čachtickém hradě, na Lietavském hradě, pod Spišským Hradem, ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, na Kosti, na Valdštejně a Frýdštejně, na Petříně i na Vyšehradě, ve Stromovce, na Malé Straně i na Starém Městě, v Letohrádku Kinských a v Kinského zahradě, ve Státní opeře a v interiérech na Barrandově (to ještě začátkem roku 1981). Jen málokoho přitom napadlo, že Brdečka tvořil tuto komedii v depresi, která byla, pravda, způsobena i jeho zhoršeným zdravotním stavem. Zemřel jen devět měsíců po premiéře. Problém filmu je také v tom, že autor pouze přenesl do verneovky model z „nickcarterovky“. A nezměnil mnoho. Je tu výkonný a dokonale sebestředný seladon, pevně přesvědčený o vlastní ušlechtilosti (stejně jako v Adéle ho opět hraje Michal Dočolomanský), je tu i jeho plebejský komorník, který za něj hodně věcí vyřeší, je zde také padouch raněný vlastní minulostí (opět Miloš Kopecký), jsou tu technické vynálezy, je zde romance, oba filmy mají prvky grotesky a jen kulisy jsou jiné. Kniha přináší množství fotografií z filmu a faksimile Brdečkových poznámek. Za pozornost v té souvislosti stojí, že Tereza Brdečková poskytla pro vydání svou vlastní verzi scénáře, která se liší od té z archivů, a včlenila do textu ony otcem ručně psané poznámky. V oddíle Z dobového tisku přináší svazek reportážní rozhovor Alexandry Prosnicové s Brdečkou (z časopisu Kino 13/1981), interview Ladislavy Vydrové s Oldřichem Lipským ze Záběru 2/1981 a rozhovor Mileny Nyklové s Brdečkou ze Záběru 12/1981. Tereza Brdečková, Lukáš Skupa a Jiří Brdečka: Tajemství hradu v Karpatech a Jiří Brdečka. Fotografický portrét Jiřího Brdečky Václav Chochola. Rekonstrukce plakátů z filmu Adam Hoffmeister. Vydalo nakladatelství Limonádový Joe. Praha 2018. 232 stran

Čas načtení: 2024-03-04 11:14:07

Nejvíce tajemství je okolo peněz

Kouzlo zmizí když se odhalí tajemství kouzla, následkem je snaha o to aby se tajemství kouzla nemohlo konkurenci prozradit. Kouzlo vymývání mozků pomocí propagandy a reklamy je o tom že se chválí klady a zamlčují se zápory, jak by svět vypadal pokud by se nesměli v propagandě a reklamě zamlčovat zápory a lidi by tak… Číst dále »Nejvíce tajemství je okolo peněz

Čas načtení: 2024-08-12 07:42:55

Co je bankovní tajemství?

Bankovní tajemství je právní princip, který ukládá bankám a finančním institucím povinnost zachovávat mlčenlivost o informacích týkajících se jejich klientů a jejich finančních transakcí. Tento koncept má dlouhou historii a je klíčovým prvkem důvěry mezi bankami a jejich zákazníky. Historie bankovního tajemství sahá až do středověku, kdy italští bankéři začali chránit informace o svých klientech. […] The post Co je bankovní tajemství? first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2024-08-12 10:58:29

Tajemství dlouhověkosti odhaleno! Jakou roli hraje spánek, proč půsty mohou škodit a jak chápat zdravou stravu?

František Knobloch je biohacker a odborník na dlouhověkost, který se dlouhodobě zabývá otázkou, jak žít dlouhý a kvalitní život. Františka Můžete znát také jako muže roku, či reprezentanta v plážovém volejbale. Jeho přístup ke zdraví je komplexní a zahrnuje pečlivou správu spánku, výživu, fyzickou aktivitu a psychickou pohodu. V našem podcastu se podělil o cenné … Tajemství dlouhověkosti odhaleno! Jakou roli hraje spánek, proč půsty mohou škodit a jak chápat zdravou stravu? Pokračovat ve čtení » The post Tajemství dlouhověkosti odhaleno! Jakou roli hraje spánek, proč půsty mohou škodit a jak chápat zdravou stravu? first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2024-09-02 12:22:30

Proč je vše relativní a dočasné?

Tajemství je následkem toho že je nám něco vzdálené, pokud se k tomu přiblížíme tak tajemství odhalíme, třeba tajemství ideologie je o snaze s lidmi centrálně manipulovat pomocí slibů které se nikdy nesplní. Tvoje úvaha je velmi zajímavá a dotýká se hlubokých filozofických i společenských otázek. Tajemství skutečně často vyplývá z toho, že něco není… Číst dále »Proč je vše relativní a dočasné?

Čas načtení: 2025-02-20 01:00:00

Stark, Stacia - Dvůr tak krutý a krásný

Po celá léta, když Prisca usínala, se jí zdálo o muži s podmanivýma zelenýma očima a krutým úsměvem. A skutečně se s ním setká, ovšem za jiných okolností, než by si přála. Nedlouho poté, co se lidé narodí, jim bohové seberou i tu trochu moci, s níž přišli na svět. Na oplátku je pak bohové chrání. Když se člověku podaří uchovat si svoji moc, je označený za zkaženého a je upálen. A právě to se přihodí Prisce. Její zakázaná moc je odhalena, a proto musí uprchnout ze své malé vesnice a pohodlného života. Aby přežila, musí uzavřít dohodu se žoldákem – Prisca pomůže jemu a jeho tajemným přátelům proniknout do města a oni ji naučí ovládat její vlastní tajemství a temnou moc, kterou vždy skrývala. Právě tato moc může být klíčem k Prisčině přežití. Jenže Prisca není jediná, kdo má tajemství. Žoldák skrývá svá vlastní. Tajemství, která ohrožují bezpečí všech, které Prisca miluje. Tajemství, která mohou rozvrátit nejen království, ale i celý svět. Datum vydání: 20.02.2025

Čas načtení: 2019-11-21 20:57:34

Odhalte s námi nová tajemství Prahy

„Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam, když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž vystavíte, Prahou.“ Takto znělo proroctví kněžny Libuše. Kde však má Praha své kořeny? Tok nenápadné Brusnice vytváří údolí, ve kterém stojí nejmalebnější pražská čtvrť Nový Svět. Brusnice po většinu své délky teče v pražské kanalizaci. Její pramen se nazývá Vojtěška a nachází se na zahradě břevnovského kláštera kousek od kostela sv. Markéty. Pokud jste Brusnici nikdy neviděli nebo jsou vám stejně ještě neznámá další Nová tajemství Prahy, tak pojďte se mnou nahlédnout do publikace Davida Černého. David Černý, Nová tajemství Prahy, nakladatelství Grada, 2019. „Praha mě nepřestane nikdy fascinovat,“ přivádí autor čtenáře ke svým stránkám. „Na první pohled stojí zdánlivě nehnutě. Ale odehrávají se v ní děje, které nás dokážou přivést k úžasu.“ V Praze jsem všeho všudy bydlela čtyři roky. Ve shonu za prací a později za studiem, tuhle část svého života jsem vzala obráceně, jsem z Prahy stihla poznat jen zlomek. Vyjma centra, které se nabízí všem turistům, jsem se hlavně snažila vstřebat, jaká Praha doopravdy je. Zvenku na ni hledíme jinak: možná se nám zdá pyšná, jakýsi středobod metaforicky vystupující nad Českem; jako by byla nejvíc vidět a slyšet. Ale pak tam bydlíte a zjistíte, že Praha je úžasná. Že vše má svůj řád, pohyb a krásu a že místní lidé jsou báječní a za každé situace vám pomohou. A tak mě mrzí, že jsem třeba nikdy neviděla slavného úhoře Pepíka, který roky žije v kašně pojišťovny ve Spálené ulici. Jeho předchůdce tam byl od roku 1914 úctyhodných 62 let. Od roku 1993 zde brázdí vodu už druhý Pepík. Otec Jana Wericha byl úředníkem pojišťovny a často bral svého syna ke kašně. Kdybych přišla k tomuto místu, určitě bych se dotkla kamene, jehož se bříšky prstů dotýkal i Jan Werich. Mohu si už jen představit neviditelné, jen v čase zaznamenané stopy jeho podrážek. Za to v Klementinu jsem byla pečená vařená; tu knihovnu jsem milovala. Mohla jsem si knížku klidně přečíst doma, ale ty prostory jsou prostě magické. Sedět v čítárně v Klementinu má něco v sobě hodně silného. Ale jsou místa Klementina, která mi zůstala napořád utajena. Nikdy jsem nevyšla po schodech do astronomické věže, která byla postavena v roce 1722 a tyčí se do výšky 68 metrů. Pracoval tu Tycho Brahe, Johannes Kepler nebo Tadeáš Hájek z Hájku. A může vůbec veřejnost vstoupit na tato úžasná místa? Věděli jste například, že pod krčskou nemocnicí je funkční podzemní špitál, který v případě krize je schopen přijmout stovky pacientů? Operační sály jsou zde při nenadálých situacích připravené pro okamžitou potřebu; stejně jsou zde i povlečená lůžka, bezpečně přikrytá igelitem. Vybavení již působí obstarožně a fotografie v knížce spíše jako vystřižené z hororu. Je to jedna z dalších fascinujících skutečností, o které možná ani běžný Pražan neví. Tajemné podzemí! Původně válečný kryt v případě jaderné katastrofy, který byl postaven v letech 1952 – 1962. Pokud se rádi necháváte unášet zajímavými a téměř dechberoucími tajemstvími, která vám díky dnešní uspěchané době často unikají, ale vy přesto v těchto sychravých dnech si prostě chcete najít chvilku a nahlédnout do něčeho krásného, pak vás tahle knížka rozhodně zaujme. Dnes večer u nás doma televize neběží. Výbušné seriálové vyhrocené mezilidské vztahy byly nahrazeny poklidem u jasně žlutého světla mé nové lampičky a u vůně podzimního čaje. Při listování knížkou si pro sebe říkám: mohla bych do Prahy zase přijet. Zavzpomínat a projít si místa, která by mě dříve  ani nenapadla. Mohla bych se vrátit na Národní třídu a podívat se na nejstarší dopravní značku v Praze. Tu už jsem viděla, ale nikdy předtím mě nenapadlo, že sovička, která tam sedí – a to už dvě stě let – ve své podstatě měla za úkol informovat řidiče, zdali je ještě v garážích pro formanské vozy místo, či už je plno. Sychravo letos rozhodně nekončí. Tak ještě můžete nahlédnout do předchozí publikace Davida Černého „25 tajemství Prahy“, vydané právě před rokem. MB

Čas načtení: 2022-04-12 19:41:54

Otomar Dvořák: První kniha je jako první láska, intenzita té radosti se už neopakuje

Své první „romány“ psal v dětském věku a tehdy svým rodičům oznámil, že chce být spisovatelem, cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Nakonec si své dětské sny Otomar Dvořák splnil. Je autorem řady knih, několika televizních scénářů, divadelních her či písňových textů. Právě dokončuje knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a rozepsanou má další knihu z cyklu Tajemné stezky o zajímavostech v okolí města Tábora. Pro stanici CS film připravuje cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa.   Do svých 25 let jste žil v Žebráku, jak jste v jednom rozhovoru řekl, vyrůstal jste v dost netradičním prostředí ve znárodněné vile majitele továrny Volman. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Již tehdy se zrodil váš zájem o tajemno? Prostředí, které mě v nejrannějším dětství obklopovalo, jsem vůbec nevnímal jako netradiční. Narodil jsem se do něj, a tak mi připadalo normální. Nepochybně však šlo o vzrušující způsob bydlení. Je velmi zajímavé, když žijete v sále s posunovatelnou prosklenou stěnou místo dveří a můžete si hrát na obrovské terase ve výši prvního patra. A všude kolem pustnoucí a zarůstající park. Naproti vile z jedné strany továrna s vysokým cihlovým komínem, z druhé strany rozlehlý rybník plný rákosin. Tajemné letní noci znějí žabím skřehotem a houkáním sýčka, který hnízdil ve stodole státního statku, dny jsou plné dobrodružství a objevů. Obrazy a nálady z těch dávných dětských let mám vypálené hluboko a nesmazatelně v paměti. Tam možná začal ten pocit, že prostředí kolem mne je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Dalším zdrojem tajemna byly pro mne knihy, zejména verneovky v otcově knihovničce. Miloval jsem jejich ilustrace, ty dobové rytiny s exotickými krajinami. Když jsem ještě neuměl číst, tak jsem si k nim vymýšlel vlastní příběhy a kreslil jsem série vlastních neumělých obrázků na způsob komiksů. Jakmile jsem se v první třídě naučil abecedu, už jsem dychtivě luštil věty, napsané pod ilustracemi Vernových románů. Například tam bylo napsáno: „… za skalami se rozlehl výstřel (str. 42)“. Tak jsem hned nalistoval stranu 42. Postupně jsem takto odhaloval tajemství knihy a skládal si v hlavě příběh. Dalším zdrojem napětí, tajemna a dobrodružství byla pro mne nedaleká dvojice gotických hradů Žebrák a Točník. S klukovskou partou jsme vyráželi do zřícenin hledat poklad krále Václava IV., nebo jsme se pokoušeli změřit hloubku údajně bezedného jezírka v zarostlém hradním příkopu.     Nejdříve jste vystudoval střední průmyslovku a pak dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo ke studiu těchto oborů? Strojní průmyslovka byla jakýmsi východiskem z nouze. Když jsem končil základní školu, hlásil jsem se na filmovou průmyslovku, která tehdy sídlila v zámku v Čimelicích, dělal jsem tam přijímací zkoušky, ale nebyl jsem přijat. To bylo pro mne velké zklamání, protože ve svých třinácti až šestnácti letech jsem se velice nadchl pro film. Mému otci tehdy svěřili v závodním klubu ROH filmovou kameru, šestnáctku, aby natáčel různé oslavy, brigády, otevření nové školní budovy atd. Pomáhal jsem mu a začalo mě to velice bavit, ohromila mě možnost vytvářet příběh skládáním pohyblivých obrazů. Přitom tehdejší technika byla velice primitivní, musely nám stačit nůžky, štěteček s lepidlem a slepovací strojek. Filmový materiál byl drahý a nesmělo se s ním plýtvat. Ani se nám nesnilo o tom, jaká kouzla se dnes dají udělat v počítačových programech. Dokonce jsme se s kamarády pokusili o hraný film, western, v němž byli hrdinové v trampských kloboucích vyzbrojeni vzduchovkami a vojenskými bajonety! Mysleli jsme, že to bude napínavý příběh, jenže diváci se mlátili smíchy! Když mě tedy nevzali na střední školu, šel jsem do učiliště v ČKD Hořovice a vyučil se frézařem. Využil jsem poté možnosti navázat studiem na strojní průmyslovce, protože jsem chtěl mít za každou cenu maturitu, abych se mohl přihlásit na FAMU. Čtyři roky na hořovické průmyslovce v areálu barokního zámku se zpustlým parkem (další varianta prostředí z dětství) byly báječné, navzdory tomu, že můj prospěch byl nevalný, z většiny předmětů jsem propadal, jen z češtiny jsem měl jedničku. Ale byla tam fajn parta, chodili jsme na pivo do místních hospod a vymýšleli různé skopičiny, také jsme začali uvádět v kulturním domě studentský kabaret se scénkami a písničkami, který jsem vymýšlel a psal scénáře. Na strojní průmyslovce bylo málo děvčat, tak jsme navázali „družbu“ se zemědělskou ekonomkou, kde naopak dívky převažovaly, nacvičovali jsme společné programy a bylo veselo! Po maturitě jsem velice krátce pracoval jako technik v továrně TOS Žebrák, pak jsem se dostal jako zaměstnanec do Okresního kulturního střediska v Berouně, staral jsem se o podporu amatérských divadelníků a filmařů. Přitom jsem se přihlásil na FAMU, a kupodivu jsem byl přijat. Jenže už jsem si nemohl dovolit denní studium, musel jsem se živit, tak jsem si ho nechal změnit na dálkové. To bylo také zajímavé, dojížděl jsem dvakrát měsíčně do Prahy na přednášky a konzultace. Bohužel, někteří přednášející na našem oboru scenáristika a dramaturgie tehdy nestáli za nic, byli tam dosazeni z politických důvodů, bylo to období nejtužší normalizace, takže jsme s šesti dalšími kolegy z ročníku trávili většinu času nikoliv ve škole, ale velice podnětnými diskuzemi v kavárně Slavia.   Vystřídal jste celou řadu zaměstnání. Prošel jste různými dělnickými profesemi, hrál jste v divadlech (Semafor, MD ve Zlíně, Loutkové divadlo Lampión v Kladně), před kamerou. Psal divadelní hry, televizní scénáře, písňové texty. Na které z těch profesí rád vzpomínáte?   Všechny ty profese mi přinesly nějakou zajímavou zkušenost. Nádherné to bylo v Semaforu, ani jsem ze začátku nemohl uvěřit tomu, že se denně setkávám a hovořím se svými idoly z dětství, se slavnými zpěváky Suchým, Molavcovou, Bobkem, Spáleným, Zichem, Gottem, Voborníkovou… Skamarádil jsem se s písničkářem a lidovým humoristou Pepíkem Fouskem, to byl skvělý člověk, jezdil jsem za ním do Kladna a vymýšleli jsme spolu knížku pod názvem Kufr nesmyslů. Nakonec z ní sešlo, škoda. Jedinečná byla atmosféra semaforských zkoušek, oslavy premiér, cesty na zájezdová představení, které vyvrcholily vystupováním skupiny Jiřího Suchého v Moskvě na konci roku 1988 s představením Vetešník. Já jsem tam tehdy jako v transu chodil po moskevské pěší zóně Arbatu, kde byly stěny polepeny různými výzvami a manifesty, podepisovaly se tam u stolků petice a mladí básníci s kytarami zpívali své protestsongy. Připadalo mi to, jako bych se nějakým strojem času vrátil do roku 1968, protože u nás tehdy nebylo o takové svobodě ještě ani pomyšlení. Večer jsme se v hotelu Moskva opili s Bohumilem Hrabalem vodkou a šampaňským… Jó, kam se to všechno podělo, čas nám trhnul oponou a všechno se zase převrátilo z rubu na líc. Neméně nádherné bylo mé angažmá v Městském divadle Zlín, kde jsme se spolu s režisérem Josefem Morávkem snažili prosadit nový netradiční repertoár. Napsal jsem muzikál Frankenstein, hudbu k němu složil Milan Nytra, a to bylo velkolepé představení, hrálo v něm snad celé divadlo od ředitele až po uklízečky, celkem 70 lidí, a moje manželka Eva pro všechny musela vymyslet a navrhnout kostýmy. Využili jsme veškerou dostupnou divadelní techniku: točny, propadla, tahy, byly tam pyrotechnické efekty a nečekané šoky, třeba když hrdinové sjížděli po kovovém schodišti na lyžích… Bydleli jsme s manželkou přímo v divadle, v jedné z hereckých šaten, celé noci jsme diskutovali, vymýšleli, tvořili, a když jsme se konečně uložili ke spánku, začala z nahrávacího studia, které jsme měli jen přes chodbu, dunět rocková hudba, protože kapely tam točily desky a měli noční frekvence, aby přes den nerušily provoz divadla. Byl to hektický, bláznivý, ale krásný čas. Frankenstein měl premiéru 6. března 1993 a hrál se tři sezóny před vyprodaným hledištěm. Také velice rád vzpomínám na natáčení v ostravském televizním studiu (někdy v roce 1994). Byla to groteska Horor, aneb čtení na dobrou noc, kterou jsme napsali společně s geniálním komikem Jiřím Wimmerem, a také jsme si v ní zahráli jediné dvě role. Byla to parodie na horor, dovedená do totální absurdity. Měla mimořádný ohlas a dodnes s úspěchem putuje po YouTube.   Působil jste jako novinář, psal do časopisů Fantastická fakta, Rodokaps, do Berounského deníku. Jelikož rád odhalujete záhady, připravil jste v televizi Prima několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria. V současnosti připravujete pro stanici CS film cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Co vás fascinuje na odhalování záhad, tajemství a mystérií z časů minulých? Líbí se mi na tom, že je to jakási hra na detektiva. Záhady vlastně neustále odhalují historici nebo archeologové, když nalézají zlomky zpráv nebo různých předmětů, které nezapadají do přijaté linie dějin, které nějak ten tradiční výklad narušují. Odborníci jsou samozřejmě opatrní, nechtějí zpochybnit svůj kredit seriózních vědců, takže leckdy to, co vám řeknou v soukromí, by se nikdy neodvážili napsat do oficiální zprávy. Snažím se tedy posvítit do temných míst historie nebo přírodních jevů, a protože nejsem akademická osoba, můžu si dovolit různé fantasijní spekulace. Baví mě také záhady lidské duše, rituály, obřady, mýty, pověsti a lidové tradice.   Knihy píšete od počátku 90. let minulého století. Na počátku byly patrně sešitové rodokapsové westerny. Potom jste psal hlavně fantasy a sci-fi. Napsal jste také horory, cestopisy, a nakonec jste se našel v psaní historické literatury faktu, románech a životopisech. Co vás přivedlo ke psaní knih? O kom nebo o čem byste rád napsal knihu? První skutečná vázaná knížka mi vyšla až v roce 2001, zrovna když jsem slavil padesátiny. Jmenovala se Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, vyšla v berounském nakladatelství Kropp. Byl to povznášející pocit, držet ten útlý svazeček kapesního formátu v ruce. První kniha je jako první láska; intenzita té radosti se už nikdy potom nemůže opakovat. Člověku to určitým způsobem zevšední, není už to svátek, ale práce, i když převážně příjemná. Psaní knih je pro mne v podstatě vyústění všeho, co jsem dělal předtím. Prostě na sdělení určitých témat potřebujete větší prostor, než nabízí novinový článek nebo povídka. Ovšem první „romány“ jsem spisoval už někdy v osmi letech. Už tehdy jsem rodičům oznámil, že chci být spisovatelem. Nebo cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Rodiče se nad mými dětskými sny shovívavě usmívali. No, vidíte, a nakonec jsem si je splnil! O čem bych ještě rád napsal knihu? Námětů mám spoustu, ale musím si vybírat, už nemám tolik času, chci tedy ve svých knihách vždycky ukázat něco nového, popsat něco, o čem jsem ještě nemluvil, vyzkoušet novou formu vyjádření. Nebaví mě opakovat úspěšné postupy. Mám také spoustu nesplněných tvůrčích dluhů. Třeba bych rád dokončil trilogii Sága provaznického rodu, na jejíž avizovaný třetí díl se mě čtenáři ptají už deset let! Přemýšlím nad romány o malíři Mikoláši Alšovi, o námezdném žoldnéři Janu Jiskrovi z Brandýsa, o básníkovi Josefu Václavu Sládkovi, možná i něco z prostředí českých legií na Sibiři… Také bych si rád vyzkoušel pořádně zamotanou detektivku. Uvidíme, jak mi bude zdraví sloužit a nakolik mi múzy zachovají přízeň.   V knize Žebrák v době našich dědečků vzpomínáte na městečko, v němž jste vyrůstal. Částečně autobiografický je příběh Hvězdných pavouků, kde jste zachytil vzpomínky, jak váš otec, který se nadchl pro astronomii s partou podobných nadšenců, založili astronomický kroužek a začali na kopci nad městečkem stavět hvězdárnu. Pracujete na něčem novém? Právě dokončuji knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a mám rozepsanou další slíbenou knihu z cyklu Tajemné stezky, v níž pokračují ve vyprávění o zajímavostech v okolí města Tábora. A samozřejmě připravuji další natáčení cyklu televizních pořadů Magazín záhad (vysílají se pravidelně týdně na kanále CS Mystery). Točíme je v našem studiu J. O. P. s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Pokusili jsme se spolu dokonce o půlhodinový hraný film podle mé povídky Prokletý lovec. Točili jsme ho před třemi roky na chalupě v křivoklátských lesích, hlavní role skvěle ztvárnili herci Aleš Procházka a Nikol Fišerová. Film získal cenu diváků na festivalu Book the Film v roce 2020. Je k volnému zhlédnutí na YouTube. Také se snažím po covidové pauze obnovit pravidelné večery ve Vršovickém literárním centru Waldes Na kávě s Otomarem Dvořákem, kam si zvu jako hosty své přátele z řad spisovatelů, herců, výtvarníků a muzikantů. Takže, jak vidíte, jsem plně vytížen, do toho ještě vstoupila nečekaná choroba a nutná rekonstrukce bytu… Rád bych ještě napsal nějaký román, i když své vrcholné a čtenářsky nejoblíbenější dílo „Vřeteno osudu“, vyprávějící o životě Karla Jaromíra Erbena, už asi nepřekonám.   Vaším hlavním povoláním je psaní. Jste podepsán pod vice jak 100 různých knih. Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví? Možná už mě psaní nebaví tolik, jako kdysi, musí mě prostě zaujmout a plně uchvátit nějaké aktuální téma, problém, myšlenka – prostě něco, s čím se chci podělit se svými čtenáři. Psaní je pro mne rozhovorem s neznámým partnerem, to mě na něm nejvíc baví a vzrušuje. Techniku, jak obratně psát a stylizovat, se můžete naučit, ale důležitá je vrozená schopnost dívat se a žasnout. Myslím, že platí poznatek, říkající: umělci jsou ti, kdo si i v dospělosti zachovali dětské oči.   Jste velice plodný autor. Jaký jste čtenář? Máte oblíbeného autora nebo knihu? V dětství a mládí jsem byl přímo nenasytný čtenář. Možná, že to byla pro mne taková neformální škola. Je dobré učit se na dílech Mistrů. V současnosti čtu spíše naučnou literaturu, shledávám informace. V beletrii jsem velmi vyběravý, když mě příběh a způsob vyprávění nezaujme, knihu odložím, nebo ji letmo prolistuji, abych byl v obraze, až na ni někde přijde řeč. Správná kniha mě musí chytnout hned po přečtení prvních dvou stránek. Někdy dokonce první větou! V četbě jsem velký tradicionalista, rád jsem četl Huga, Jiráska, Neffa, Šotolu, Vančuru, Körnera… V poslední době mě nadchla Karin Lednická se Šikmým kostelem, to jsem přečetl celé, pečlivě stránku po stránce, ačkoliv jsou to pěkně tlusté dva díly. Už se těším na třetí. Také se mi libí leccos od Urbana (ne všechno!), Hájíčka a mnohých dalších, nelze je všechny vyjmenovat. Z oboru záhad samozřejmě Aleš Česal, historii faktu skvěle píše Honza Bauer – ani tady nelze uvést všechna jména. V oblasti cestopisu jsou pro mne nepřekonatelnými vzory Zikmund a Hanzelka.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? Nejlépe si odpočinu v přírodě. Celé léto trávíme s manželkou na chalupě v křivoklátských lesích. Úžasné proměny přírodních scenérií jsou tím nejkrásnějším živým filmem. Také miluji turistiku, putování po značených cestách, objevování krajin, kde jsem dosud nebyl, skály, hradní zříceniny, zámky. A vášnivě rád sbírám houby. Také rád vařím, vymýšlím různé exotické speciality. Nebo si sednu ve stínu pod jabloní, v zářivém letním dopoledni pozoruji plynoucí bílé obláčky a čtu si něco pěkného.   Otomar Dvořák se narodil se 14. ledna 1951 v Praze a vyrůstal v Žebráku. Vystudoval střední průmyslovou školu a pak obor dramaturgie a scenáristika na FAMU v Praze. Vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval také jako dramaturg v hudebním divadle Semafor či v Městském divadle Zlín, byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Napsal knihy literatury faktu Fantastické záhady, Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem), Magická kuchařka, Fantastické záhady, Příběhy z českých dějin: Převážně nevážně o naší historii, Démoničtí vládci českých a moravských hor, Démonické pasti, Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty a mnohé další. Je autorem beletrií Hvězdní pavouci, Zločin štábního strážmistra, Srdce v kleci, Vřeteno osudu, Ďábel na řetězu, Smrt ve stříbrné zbroji, Lásky princezen kuronských, Hořící lilie, trilogie Královna Žofie (Past na královnu, Kacířská královna, Meč pro královnu), Císař alchymistů, Země barbarů, trilogie Sága provaznického rodu, Sekera strážců a jiné. Napsal také sérii netradičních cestopisů Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy, Tajnosti kraje bechyňského, Tábor – tajemné město nad Lužnicí, Tajemné životy Jakuba Krčína, Po stopách čarodějů podél říčky Střely, Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska, Žebrák v době našich dědečků, Soutěskami Českého krasu a jiné… Pod pseudonymem Paul O. Courtier napsal cyklus westernů v Rodokapsu a dva fantasy romány o barbaru Conanovi. Je autorem několika divadelních her (například muzikál Frankenstein, pohádka Bajaja), televizních scénářů (Horor aneb četba na dobrou noc, Volání odjinud, dokumentární série Jan Žižka, Magazín záhad aj.) a písňových textů. Jako herec se objevil ve filmech Ufoni jsou tady, Tankový prapor, Král posledních dnů, Stalingrad, Pražákům, těm je hej; hlavní role ztvárnil v komedii Horor aneb čtení na dobrou noc a hudebním klipu Snaživec. Má tři dospělé děti, samé dcery, jednu vlastní a dvě nevlastní z druhého manželství, k tomu devět vnuků a sedm pravnuků. Manželka Eva Zajícová je výtvarnice.

Čas načtení: 2021-09-24 09:04:29

Šířil protinacistické letáky, zemřel v Osvětimi. Darina Ničová věnovala osudu svého pradědečka knižní trilogii

Příběh svého pradědečka, který se zapojil do protinacistického odboje na Těšínsku a zemřel v Osvětimi, toužila spisovatelka a herečka Darina Ničová sepsat už od dětství. Poprvé jej představila v jedné z povídek vydaných v knize Pohnutiny a následně rozpracovala v historickém románu Až vyrostou sněženky a románovém dokumentu Janovo tajemství. „Když se mi v roce 2013 dostaly do rukou nové informace o pradědečkově pobytu v Osvětimi, věděla jsem, že jeho osud musím dovyprávět, abych za traumatem naší rodiny napsala pomyslnou tečku,“ říká Darina Ničová. Osud Jana Fukały je stěžejní zápletkou knižní trilogie Dariny Ničové se souhrnným názvem Proti proudu, jejíž závěrečný díl Janovo tajemství vychází letos v říjnu. Autorka ve svém díle rozehrála historický dokumentární román, kterým prostupuje i hluboce osobní rovina – hlavní postava je jejím vlastním pradědečkem. Jan Fukała, československý Polák z Těšínska, manžel a otec čtyř dětí je 12. března 1940 zatčen gestapem a 6. listopadu téhož roku odsouzen za šíření letáků proti Říši a nabádání obyvatelstva k neposlušnosti vůči vládnoucí totalitní moci na dva a půl roku těžkého žaláře. V kárné věznici v Raviči ve Velkopolském vojvodství odpočítává dlouhé měsíce a domů píše dopisy plné optimismu, v nichž se těší na brzké shledání. K tomu už však nikdy nedojde a místo za manželkou a dětmi putuje Jan do Osvětimi, odkud se už nevrátí. „S pradědečkovým příběhem jsem se seznámila už v dětství a velmi brzy jsem zatoužila přenést ho na papír. Chtěla jsem uchovat jeho osud a také se tak nějak vypořádat s tímto rodinným bolem. Hluboce mě zasáhlo, když jsem si představila, jak na jaře 1940 jednoho zdánlivě obyčejného dne moje prababička ráno vypravila pět členů své rodiny do práce a do školy a večer se jí vrátili jen tři. A pak přišel strach, výslechy na gestapu, kterých nebyla ušetřena ani moje tehdy čerstvě šestnáctiletá babička, výhružky koncentračním táborem…“ popisuje Darina Ničová. Autorka při psaní čerpala nejen z vyprávění své babičky Anny, ale především z detailně zpracovaného životopisu Jana Fukały, který sepsal jeho syn Gustav. Ten byl sám jako sedmnáctiletý hoch v osudném roce 1940 se svým otcem zatčen a odsouzen za přípravy vlastizrady k 1 roku a 9 měsícům vězení. Na rozdíl od Jana přežil. Jeho ručně psané materiály obsahující i řadu dobových fotografií autorka doplnila vlastním bádáním i teprve v tomto tisíciletí objevenými dokumenty, jako jsou protokoly z výslechů, zatykače, rozsudek nebo záznamy a fotografie z Osvětimi. Právě osvětimské muzeum se v roce 2013 postaralo o velký průlom v genezi knihy, když Ničové poskytlo do té doby neznámé informace. „Dozvěděla jsem se, že evidují fotografie, číslo, které pradědeček nosil, dokonce i záznam o měsíčním pobytu v táborové nemocnici. I kvůli strýci, který si v pradědečkově životopisu kladl otázku, zda ještě někde existují nějaké další, jemu tehdy neznámé záznamy nebo fotky, jsem takovou příležitost nemohla nechat být. Do Osvětimi jsem se tak osobně vydala,“ říká Darina Ničová, která v knize vedle těchto informací využila například i záznamy z berlínského Bundesarchivu či skutečnosti kdysi utajované těšínským gestapem. Historický román Janovo tajemství dorazí na pulty knihkupectví v říjnu a představuje pomyslnou tečku za ságou rodiny Fukałových v období druhé světové války. S ní se čtenáři poprvé setkali v povídce Kořalka pro Hitlera v prvním díle trilogie Proti proudu jménem Pohnutiny. Druhý díl, historický román Až vyrostou sněženky, je rozšířením a rozpracováním povídky. Jan Fukała se narodil 28. května 1893 v Dolních Bludovicích (dnes součást Havířova, původně okres Těšín). Během 1. sv. války sloužil v armádě Rakousko-Uherska. Dostal se do ruského zajetí, odkud se vrátil roku 1919. O dva roky později se oženil s Annou (rozenou Bubikovou, původem z Albrechtic u Českého Těšína). Měli spolu čtyři děti: Gustava, Annu, Helenu a Vladislava. Po vstupu okupačních nacistických vojsk na území Těšínska odmítl odvolat svou polskou národnost. V březnu 1940 byl zatčen gestapem, uvězněn a říšským soudem ve Vratislavi odsouzen na 2,5 roku těžké kárné věznice za šíření letáků proti Říši a nabádání obyvatelstva k neposlušnosti vůči vládnoucí totalitní moci. Uvězněn byl i jeho syn Gustav, který byl souzen ve stejném případu jako mladistvý a po roce a půl trvajícím věznění ve slezské Bytomi se naštěstí vrátil domů Jan si trest odpykával v Raviči ve Velkopolském vojvodství. V listopadu 1942 byl převezen do koncentračního tábora Osvětim, kde se stal číslem 73086. Zemřel 19. ledna 1943. V červnu 1948 mu byla Svazem politických vězňů a pozůstalých udělena medaile in memoriam, 12. února 1949 byl oceněn ministerstvem národní obrany jako československý vězeň a účastník národního boje za osvobození.

Čas načtení: 2021-06-03 16:07:19

Nejstarší lebku moderního člověka vystavuje Národní muzeum. Pro ženu z Koněprus hledá jméno

V depozitářích Národního muzea se občas ukrývají předměty, které svou skutečnou unikátnost odhalí až při opravdu detailním zkoumání a vědeckých analýzách. Ne jinak tomu je i u posledního velkého objevu, při kterém se týmu vědců podařilo datovat fosilní lebku ženy (známé odborníkům jako Zlatý kůň) z Českého krasu do období před více než 45 tisíci lety. Jedná se tedy o dosud nejstarší zrekonstruovaný genom (genetickou informaci uloženou v DNA) moderního člověka. Národní muzeum navíc nechalo udělat podle této lebky hyperrealistický model, takže nyní můžete doslova pohlédnout do tváře naší minulosti. Lebka samotná i model ženy jsou k vidění v Panteonu v Historické budově Národního muzea do 2. července. Mezinárodní tým vědců, jehož součástí byli i odborníci z Národního muzea a z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, určili, že člověk z Koněpruských jeskyní je nositel pravděpodobně nejstaršího genomu anatomicky moderních lidí Evropy. Zkoumaná genetická informace totiž vykazuje delší úseky neandertálské DNA než 45 tisíc let starý jedinec z Ust'-Ishim ze Sibiře, jemuž patřil dosud nejstarší známý moderní lidský genom. Návštěvníci Národního muzea mají nyní možnost spatřit nejen tuto nesmírně vzácnou lebku, ale i model ženy, který byl podle ní vyrobený a prohlédnout si detailně její tvář. Aby tato jedinečná tvář nezůstala beze jména, vyhlašuje Národní muzeum na svých facebookových stránkách anketu s cílem tuto tisíce let starou dámu pojmenovat. Každý bude mít možnost navrhnout jméno pro našeho dávného předka. Odborná porota následně vybere ze všech návrhů celkem pět nejzajímavějších a veřejnost pak hlasováním na sociálních sítích Národního muzea vybere finální jméno. Díky zmíněnému poslednímu objevu však také vědci zjistili, že nynější podoba modelu se bude muset ještě nechat v některých detailech přepracovat. Vzhledem k tomu, že model byl zhotoven v době, kdy nebyly ještě výsledky poslední analýzy známy, předpokládalo se, že lebka je mladší. Z toho důvodu bude nyní potřeba u modelu například upravit pigment pleti nebo ho obléknout do jiného oděvu. Není to přitom poprvé, co vědci v případě těchto kostí přehodnotili své původní domněnky. Zpočátku například předpokládali, že se jedná o pozůstatky tří jedinců namísto jedné osoby. „Muzea jsou instituce, které nejenom vystavují jednotlivé exponáty, ale dokáží vyprávět poutavé příběhy a odhalovat tajemství naší minulosti. Lebka ženy z Českého krasu tak v sobě ukrývá nejen nejstarší genom moderního člověka, ale též vypráví fascinující příběh výjimečného sbírkového předmětu, vědecké vytrvalosti vedoucí ke světovému objevu a odhaluje tajemství ženy, která zde žila před více jak 45 tisíci lety, ale též poodhaluje některá tajemství zrodu moderního člověka na naší planetě. Národní muzeum je nejen výstavní, ale též špičkovou vědeckou institucí a já jsem velice hrdý, že naši odborníci dokážou světu přinášet tak výjimečné vědecké objevy,“ říká Michal Lukeš, generální ředitel Národního muzea. Žena, známá vědcům jako Zlatý kůň, uložená ve sbírkách Národního muzea, byla objevena v Čechách v polovině minulého století. Již prof. Emanuel Vlček předpokládal její velké stáří, avšak tehdejší metody nebyly schopny starobylost nálezu prokázat. Předchozí pokusy o datování založené na pozůstatcích zvířat nalezených poblíž nálezu a na morfologii poměrně dobře dochované lebky Zlatého koně vedla k počátečnímu odhadu stáří do období před více než 30 tisíci lety, ale pozdější radiokarbonové datování zařadilo fosilii do období před 15 tisíci lety. Lebka navíc byla v 50. letech minulého století konzervována tehdy běžnou metodou v chemikálii, která však zapříčinila značné znesnadnění přesné datace. Datování nálezu nad 30 tisíc let podporovaly závěry nedávné antropologické studie publikované v časopise PLOS One, která naznačila, že ženská lebka Zlatý kůň vykazuje morfologickou podobnost k lidem Evropy, kteří zde žili již před maximem posledního zalednění (Late Glacial Maximum). Proto se antropologové z Národního muzea a z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze obrátili na paleogenetika Johanesse Krauseho z Ústavu Maxe Plancka pro výzkum lidské historie v německé Jeně s žádostí o spolupráci. Teprve výsledky této genetické analýzy přinesly jasnější obraz. Byla to zejména neandertálská DNA, která vedla tým k jejich hlavním závěrům o stáří fosilie. Zlatý kůň nesl ve svém genomu přibližně stejné množství neandertálské DNA jako lidská fosilie ze sibiřské lokality Ust´ Ishim nebo jiní anatomicky moderní lidé mimo Afriku, ale segmenty s neandertálským původem byly v průměru mnohem delší. Výsledky analýzy DNA ukazují, že Zlatý kůň žil blíže době mísení moderního člověka s neandertálci, tedy přibližně dva tisíce let po posledním mísení. Na základě těchto zjištění tým tvrdí, že Zlatý kůň představuje dosud nejstarší lidský genom, který je zhruba stejného stáří, ne-li o několik set let starší, než Ust’-Ishim. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-13 07:37:35

Pavla Horáková: Dávno nevím, co je čtení pro radost

Řadu let pracuje v Českém rozhlasu, nejdříve v redakci anglického vysílání a pak přešla na stanici Vltava, pro kterou připravuje pořady. Na svém kontě má také řadu překladů z angličtiny a srbštiny a v roce 2010 se Pavla Horáková poprvé představila jako spisovatelka knížkou pro děti Tajemství Hrobaříků a od té doby vydala několik publikací. Kniha Teorie podivnosti jí vynesla Cenu Magnesie Litery a ta nejnovější Srdce Evropy jí vychází letos na podzim.   Narodila jste se v Plzni, ale vyrůstala na sídlišti v pražských Bohnicích jako jedináček. Někde jste přiznala, že jste měla hezké dětství. Chodila jste do Dismanova rozhlasového dětského souboru a hodně času trávila s partou dětí ze sídliště. Jaká jste byla holčička a co vás bavilo?  Byla jsem holčička ze středostavovské rodiny, která se dobře učila a chodila na spoustu kroužků. Rodiče si nepřáli, abych dojížděla, tak mě nepřihlásili na žádnou výběrovou školu. Díky tomu jsem obyčejnou základku zvládala levou zadní a měla jsem dost času a energie na lumpárny. Spoustu času jsme trávili v přírodě kolem našeho sídliště a taky prozkoumáváním paneláků, od sklepů až po strojovny výtahů. Dismaňák bylo elitní prostředí, ale lumpárny k němu patřily taky. Z průpravy, kterou jsem tam získala, čerpám v různých svých profesích dodnes.   Díky tatínkovi, který pracoval jako zástupce Československých aerolinií v Bělehradu, jste tam nějakou dobu coby studentka gymnázia pobývala a naučila se srbsky. Jak na ten čas vzpomínáte? Jako na dobu, kdy se odehrávaly dějinné změny a já byla téměř u toho. Bělehradu se válka nedotkla, a když byl v roce 1999 bombardován, už jsme byli dávno pryč. Naučila jsem se srbsky, oblíbila si srbský jazyk i literaturu a taky jsem pochopila, že asi nebudu chtít trvale žít jinde než v Praze.   Někde jste přiznala, že jste vždycky myslela na literární dráhu, ale vzala jste to oklikou přes překladatelství a novinařinu. A právě na překladech z angličtiny a srbštiny jste získala zkušenosti. Překládáte ještě? Překládání mě velmi vyčerpává, je to náročná a nedoceněná práce, nejen finančně. Naposledy jsem před třemi lety přeložila román původem české spisovatelky Anny Fodorové První terapie. Nikdy neříkej nikdy, ale je možné, že to byla poslední kniha, kterou jsem přeložila.   Několik let jste pracovala v redakci anglického vysílání Českého rozhlasu 7 a již nějakou dobu připravujete pořady pro Český rozhlas Vltava. Co vás na práci pro rozhlas baví? K rozhlasu mám vazbu od dětství, pracovala tam moje maminka a já jsem od deseti let chodila do Dismanova souboru, který s rozhlasem úzce spolupracuje. Tam mě naučili mluvit a nebát se mikrofonu. Takže když jsem nastoupila do anglické redakce zahraničního vysílání, nebyla jsem úplný nováček. Tehdy mě bavil adrenalin: ráno jsem dostala na stůl zpravodajské téma a měla jsem tři hodiny na to, abych sehnala podklady, natočila dva rozhovory pro vyváženost, sestříhala je, případně přeložila do angličtiny, celou reportáž napsala v angličtině a přednesla do éteru pro zahraniční posluchače. Práce ve zpravodajství mi umožnila setkat se se zajímavými lidmi, spoustu se toho dozvědět, dostat se třeba na summit EU do Bruselu nebo do kuloárů parlamentu. Když jsem začala pracovat pro Vltavu, bavilo mě, jak snadné a vděčné je psát v češtině oproti psaní v nemateřském jazyce. Zvlášť milou kapitolou byla práce s Jiřím Kamenem na cyklu Polní pošta věnovaném písemnostem účastníků první světové války. Pro rozhlas jsem psala i překládala hry, psala povídky, upravovala pro četbu na pokračování jednu svou knihu a nejnověji pro zahraniční vysílání natáčím v angličtině a češtině videa o české literatuře. Jsem vděčná, že mě tahle instituce provází životem a umožňuje mi takovou pracovní a tvůrčí rozmanitost.   V roce 2010 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem ze série příběhů pro děti o Hrobařících nazvaném Tajemství Hrobaříků. Proč jste si vybrala právě literaturu pro děti? Hrobaříci mají tři díly, bude další? Trilogie o Hrobařících už je uzavřená. Psát pro děti nebyla moje záměrná volba. Inspirovaly mě pražské Olšanské hřbitovy, které jsem pořádně poznala až jako velmi dospělá, přestože v Praze žiju od nemluvněcího věku. Najednou jsem měla v hlavě příběh a v tom příběhu vystupovaly děti, a tak jsem ho sepsala. A pak ještě dvě pokračování, protože jsem v prvním dílu neřekla všechno. Nejsem typická dětská autorka a někdy mám pocit, že Hrobaříci jsou spíš knihy pro dospělé než pro děti. Tak trochu jsem je napsala i pro tu holčičku ze sídliště, která se občas nudila a ráda by byla zažila skutečné dobrodružství v nějakých romantických historických kulisách.   V roce 2018 jste debutovala knížkou pro dospělé Teorie podivností, která vám vynesla Cenu Magnesie Litery a skvěle ji načetla herečka Jitka Ježková. Někde jsem se dočetla, že pracujete na další knížce, čerpající z pamětí vaší prababičky, která celý život prožila na jižní Moravě… Kniha už je pár měsíců napsaná, teď prochází redakčním procesem a měla by vyjít letos na podzim. Jmenuje se Srdce Evropy a prolíná se v ní vyprávění mladé učitelky – naší současnice – a vzpomínky Moravanky Kateřiny narozené v roce 1898. Román se částečně odehrává na Slovácku, ale je zároveň tak trochu průvodcem po historické i současné Vídni, Praze a Brně.   Také jste spoluautorka několika publikací. Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie nebo z každého něco? Baví mě hrát si se slovy a významy a baví mě sdílet nápady. Když na něco přijdu nebo si něčeho zajímavého všimnu, mám touhu se o to podělit. Pravděpodobně jednoho dne dojdu k názoru, že už jsem řekla všechno, co jsem považovala za sdílení hodné, a budu se zase věnovat něčemu jinému.   A jaká jste čtenářka? Jaký žánr je vám blízký nebo máte oblíbeného autora, knihu či literární postavu? Jako dítě jsem rozhodně náruživá čtenářka nebyla. Od studií je četba součást mojí práce, a tak čtu převážně knihy, které číst musím – protože je překládám, recenzuji, rediguji, píšu na ně posudek nebo z nich čerpám rešerše. Dávno nevím, co je čtení pro radost. Až jednou se vším seknu, budu nějaký čas číst jenom klasiky devatenáctého století, anebo brak – nejlépe detektivky.   A co čas na odpočinek a koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna? Dohromady žádné volno nemám. Koníčky visí na hřebíku, protože veškerý čas věnuju práci – nejraději psaní, ale mám také spoustu pracovních závazků, které nemůžu jen tak opustit. Mnoho času a energie spolykají i činnosti spojené s psaním, například veřejná, dnes častěji online vystoupení nebo rozhovory.   Pavla Horáková se narodila se v roce 1974 v Plzni, vystudovala překladatelství a tlumočnictví a serbistiku na FF UK v Praze. Překládá z angličtiny a srbštiny. Za překlad knihy Tamy Janowitz Otroci New Yorku obdržela Tvůrčí odměnu Obce překladatelů. Působila v redakci anglického vysílání Českého rozhlasu 7. Pro Český rozhlas Vltava připravuje pořady. Napsala sérii knížek pro děti o Hrobařících (Tajemství Hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí a Hrobaříci a Hrobaři) a román Teorie podivnosti (2018, cena Magnesia Litera). Je spoluautorkou (s Jiřím Kamenem) knih Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války (2015) a Zum Befehl, pane lajtnant, aneb, Poslušně hlásím, že byla jednou jedna veliká bitva (2018), spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala novelu Johana (2018). {loadmodule mod_tags_similar,Související}