EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || Světová týmová trofej v krasobruslení pokračuje volnými jízdami dvojic. Odpoledne přijdou na řadu volné jízdy žen. Přímý přenos sledujte na ČT sport Plus.
Čas načtení: 2024-11-18 15:22:00
Stověžaté krasobruslení! Praha chystá MS 2026. Grafická identita je venku
Středobod krasobruslení v roce 2026? V březnu se jím stane Praha, která hostí mistrovství světa poprvé od roku 1993. Na oficiální tiskové konferenci v rezidenci sídla primátora hlavního města Prahy byla odtajněna grafická identita a logo šampionátu. Přítomni byli i čtyřnásobná světová šampionka v tancích na ledě Eva Romanová a mistr světa ve sportovních dvojicích René Novotný.
\nČas načtení: 2025-04-17 09:55:00
Rytmické tance ovládli Chocková a Bates, v krátkém programu se představí Malinin
Vedení amerického týmu krasobruslení potvrdili po rytmických tancí dvojice Madison Chocková a Evan Bates. Světová týmová trofej v Tokiu pokračuje krátkým programem mužů i žen, kde se představí i světový fenomén Ilja Malinin. Přímý přenos od 11:15 sledujte na ČT sport a ČT sport Plus.
\nČas načtení: 2025-04-19 11:20:00
ŽIVĚ: Světová týmová trofej v krasobruslení
Světová týmová trofej v krasobruslení pokračuje volnými jízdami dvojic. Odpoledne přijdou na řadu volné jízdy žen. Přímý přenos sledujte na ČT sport Plus.
\nČas načtení: 2019-11-24 12:09:19
Během rozhovoru pro časopis paní redaktorku zaujala „kniha o krasobruslení“. Nejdřív k ní občas jen zalétla pohledem, no, představte si to: kniha na brusli! A pak nevydržela a málem sochaři skočila do řeči. A co je tohle? To je objekt – Kniha o krasobruslení. Proto je tam to srdce? A šněrování z boty… Ano, bota krasobruslařky. A vy máte nějaký vztah… někoho jste znal, kdo bruslil? Ne. A rozhovor plynul, jenže dřevěná kniha s bruslí byla neodbytná a redaktorka ji musela vzít do ruky. A proč tedy… Jak vás to krasobruslení napadlo? Sochař vstal a zkoumavě si redaktorku prohlížel. Potom přešel do vedlejší dílny a vrátil se se dvěma většími dřevěnými kostkami, které položil na podlahu šikmo od sebe. Byly vysoké asi patnáct centimetrů. A teď se na ty kostky postavte, vybídl redaktorku. A ona sice vrtěla hlavou, ale vstala a na kostky se (trochu nejistě) postavila. Tak, řekl sochař, a teď máte výrazně prodloužené nohy, aniž byste musela stát na špičkách. Ale zároveň máte při pohybu kupředu, při každém pohybu dopředu překrásnou linii nohou a zadku. A sochař předmět svého zájmu nejprve zálibně pohladil a potom plácnul. Redaktorka mu hned vrazila facku. Jenže jak byla na těch kostkách nejistá, zakolísala a dopadla na zem, právě na zadek. Před úderem hlavy o podlahu ji zachránila sochařova pohotová ruka. Jeho druhá ruka jí pak pomohla vstát. Vy jste ale pitomej, vyhrkla celá zčervenalá. Moc vám to slušelo, řekl sochař a pro jistotu o krok ustoupil. Dokonce i na té zemi. Chvíli se na sebe dívali a potom se začali smát. I proto já mám tak rád krasobruslení. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-05-03 13:54:12
Eliška Krausová-Chaves konkuruje humorem a vypravěčským talentem svým slavným bratrům
„Elišku nešlo ve vzpomínkách polapit jako rodiče a ostatní sourozence. Nechtěl jsem si příliš vymýšlet a ona toho využila a vysmekla se slovům,“ charakterizuje spisovatel Ivan Kraus svoji mladší sestru. Uchopit ucelený obraz výjimečné charismatické ženy se odhodlal až člověk „zvenčí“, novinář Vladimír Kroc. Eliška Krausová-Chaves se mu svěřila s peripetiemi svého dobrodružného života. V knižním rozhovoru Letenka do neznáma aneb Rozhovory přes oceán společně sledují její cestu od dětství a dospívání v rodině spisovatele a novináře židovského původu přes výlet do Kolumbie, kde se rozhodla zůstat, až po současnost. V textu se jen tak mimoděk objevují zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou č Jiřím Ornestem, trénovala krasobruslení. A v Bogotě zažila bombové útoky. Sestra spisovatele Ivana Krause, politologa Michaela Krause a moderátora Jana Krause, která na jaře roku 1968 vyrazila do Kolumbie zdokonalit svoji španělštinu, jako by jela na Slapy. „Přijela jsem do Kolumbie, jako bych jela na Slapy. Nic jsem předem nevěděla, vypadalo to jako zajímavá, dobrodružná cesta do neznáma. Brzy jsem pochopila, že Amerika je jiný pohled na svět, jiný pohled na život, trošku jakoby jiné století,“ vypráví v rozhovoru s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem. Když přišla 21. srpna okupace Československa, rozhodla se v Kolumbii zůstat. Díky silným genům a lásce osudového muže dokázala zvládnout nejrůznější nástrahy a vystoupat vysoko na společenském žebříčku. V jejím strhujícím životě se objevují známí herci, básníci, umělci, učenci, bohatci, dobrodruzi, váleční hrdinové, diktátoři, prezidenti. Elišku poznáváme nejen jako profesorku francouzštiny na univerzitě v Bogotě, ale i jako telefonní spojovatelku, prodavačku paruk, manažerku knihkupectví či příležitostnou televizní herečku. Současně nám dává nahlédnout do životů Kolumbijců a do historie neobyčejné rodiny Krausových zpopularizované zejména nejstarším bratrem, spisovatelem Ivanem Krausem a nejmladším Janem. „Eliška drží slovo, nenechá si nic líbit od nikoho, chodí včas, a pokud jde o rodinnou loajalitu, jako by patřila do románových postav nejslavnějších mafiánských rodů. Umí být diplomaticky shovívavou, stejně jako nekompromisně a pevně přímou,“ popisuje svoji starší sestru známý herec a moderátor. Ukázka z knihy: Předmluva Nejdřív vás zkusmo několikrát elegantně urazí, vyšle dobře mířené jedůvky a tiše se baví vaší reakcí. Když tímto testem projdete, odloží masku lehce arogantní profesorky a dovolí vám krok za krokem vstoupit do jejího světa. Pod zdánlivě drsnou slupkou je totiž křehká duše a nezištné srdce. Poprvé jsem Elišku Krausovou-Chaves viděl v Praze ve Viole na oslavě osmdesátin jejího bratra, spisovatele Ivana Krause. Na jevišti byli i její mladší bratři, profesor politologie Michael a populární moderátor Jan Kraus. Žasl jsem nad tím, jak graciézně svým sourozencům takříkajíc nic nedarovala a často je brilantně v ostrovtipu překonala. Přes všechno špičkování a slovní pošťuchování bylo naprosto zřejmé, že se všichni respektují a mají se rádi. V únoru 2020 jsme se štábem České televize vyrazili do Kolumbie natáčet novou řadu série Postřehy odjinud. Věděl jsem, že osud Elišky, která žije v Bogotě už víc než půl století, nemůže v našem vyprávění chybět. Musel jsem ji dlouze přemlouvat, po některých dřívějších zkušenostech přistupovala k novinářům z Čech s apriorní nedůvěrou. Pomohla přímluva Ivana, který mě v e-mailu nazval „dobrým přítelem“. Pravda je taková, že už jsme spolu absolvovali spoustu rozhlasových rozhovorů, ať už dříve na Dvojce v pořadu Jak to vidí nebo později na Radiožurnálu či v Hovorech pro Český rozhlas Plus. Mám všechny jeho knihy a jeho humor mě pokaždé spolehlivě pobaví. „Pošlu pro vás svého řidiče,“ pravila paní Eliška do telefonu tónem, který nesnese nic než souhlas. Asi vycítila moje tiché rozpaky: „Víte, pane Vladimíre, tady střední třída žije trochu jinak, než je zvykem v Evropě, ale to si řekneme…“ Přivítala nás na Národní pedagogické univerzitě, kde učí francouzský jazyk a kde pětadvacet let vedla sekci mezinárodních vztahů. Přiznám, že to pro mě byl trochu šok: interiéry školy byly značně ošuntělé, objekty posprejované graffiti, celkový dojem nic moc. Tím víc se tam vyjímala paní Eliška: energická, mimořádně krásná žena aristokratických pohybů a rázných gest s maličko ironickým úsměvem. Kadence jejích slov byla neuvěřitelná. Provázela nás univerzitním kampusem, na klopě elegantního sáčka zapnutý bezdrátový mikrofon a nebohý kameraman, který se marně snažil s námi držet krok, protože natáčel ilustrační záběry, jen ve sluchátkách slyšel: „No, kde se toulá ten váš kolega, já na vás nemám tolik času…“ Nakonec nám věnovala skoro celý den i následující sobotu, kdy jsme natáčeli u ní v bytě na Růžovém vršku. Nechala nám naprosto volné pole působnosti, až se její hospodyně podivovala: „Vy jste jim dovolila, aby šli i do ložnice?!“ „Jen je nechte, ať dělají, co potřebují…“ O jejím životě v Kolumbii, vzdálené rodině, osudovém muži Ignaciovi, univerzitním životě, asociaci ASOČHECA, kterou založila, a spoustě dalšího nám toho navyprávěla tolik, že by to bohatě vydalo na všech třináct dílů našich Postřehů odjinud. Bylo mi líto nepoužitý materiál nechat ležet ladem. Po návratu domů vypukla pandemie, v Kolumbii s asi čtrnáctidenním zpožděním oproti Česku, a všem nám rázem přenastavila životní rytmy. Náhle jsem měl – nezávisle na vlastní vůli – po asi třiceti letech intenzivní práce spoustu volného času. Přijal jsem to jako výzvu. Nesměle jsem v e-mailu navrhl paní Elišce, že by mohla vzniknout tato knížka. Zdálo se mi, že bez velkého váhání přijala, a navázali jsme na naše povídání v Bogotě, teď už na dálku, přes oceán. Musím ocenit styl a krásný jazyk, jímž se i po tolika letech na jiné polokouli Eliška Krausová vyjadřuje. Dělil nás šestihodinový časový rozdíl, obvykle na moje otázky odpovídala večer bogotského času poté, co splnila svoje pedagogické povinnosti, kterých kvůli karanténě přibylo. A tak se musela naučit vyučovat distančně, online. Bylo znát, že ji to vyčerpává, ale nikdy odpověď na moje otázky neodbyla. Naopak psala vzletně, s osobitým šarmem, vždycky měla na paměti, že každá odpověď by měla gradovat aspoň malou pointou. A tak jsem se těšil, že si ráno přečtu další strhující mikropříběh z jejího života a začlením ho do utěšeně přibývajícího textu. Myslím, že nás ta práce bavila oba stejně, a doufám, že je to na výsledku znát. Paní Elišce bych chtěl zvlášť poděkovat za otevřenost a téměř bezmeznou důvěru, bez které bychom nemohli nikdy dojít tak daleko. Jen jsem žasl, jak se – tak nějak mimoděk – objevovaly zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou, Jiřím Ornestem či Radimem Vašinkou, trénovala krasobruslení, chodila do baletu. V Havaně si podala ruku s Fidelem Castrem… Nekladl jsem si za cíl napsat ucelený životopis, předkládáme vám společné povídání, vzpomínky moudré ženy na události, které jí přinášel osud, zpočátku poněkud záludný: do Bogoty se původně vydala jen na pár měsíců, aby se zdokonalila ve španělštině, nakonec se Kolumbie stala jejím novým domovem. O tom všem jsou naše Rozhovory přes oceán. Kéž se Vám dobře čtou… Vladimír Kroc První část PAN KRAUS Zdá se mi, že máte svoje křestní jméno ráda. Bylo to tak odjakživa? Zajímala jste se o to, kdo vám vybral jméno Eliška? Za mého dětství Elišky téměř nebyly. Nikdy jsem nepotkala druhou. Líbilo se mi, že jsem jedinečná, a když jsem se začala ptát proč, maminka vždycky říkala: „No přece Eliška Přemyslovna, poslední česká královna…!“ A to se mi líbilo ještě víc. Časem jsem se dozvěděla, jak to vlastně bylo. Narodila jsem se po válce v atmosféře štěstí a všeobecné radosti. Kolem maminky v porodnici, protože se rozhodla mě pojmenovat ještě tam, byla spousta lidí a všichni se cítili být kmotry. Děda, maminčin otec Vincenc Vlasák, navrhoval jméno Anděla. Teta, matčina sestra, přišla s Annou, další teta, manželka jejího bratra, byla pro Marii. Naše maminka měla v hlavě Scarlett, protože právě dočetla román Margaret Mitchellové Jih proti Severu a vlastně celý život byla její hrdinkou Scarlett O’Harová. Jenže v tu chvíli, podle jejího vyprávění, si nebyla jistá, zda se vůbec odváží něco takového vyslovit nahlas. Z nějakého důvodu předtím o jméně příliš nepřemýšlela, s tatínkem o tom nemluvili… Popisovala, jak byla v horečce a náhle se jí vybavila Eliška. Proč, to nevěděla. Vyhrkla: „Bude se jmenovat Eliška!“ A táta se na ni udiveně a dojatě podíval, protože jeho maminka, která zemřela v Osvětimi, byla Eliška. Na to samozřejmě celá ta energická skupina příbuzných nic nenamítala, jen prý velice překvapeně opakovali: „Eliška?“ Nezapomínejte, že jediný opravdový nekatolík tam byl můj otec a oni s něčím podobným nepočítali. Děda – byl vždy galantní – prý rychle řekl: „To je krásné české jméno.“ No a já jsem tedy Eliška Anna Marie Božena. Nevtipkuju, mám to černé na bílém. Děda prý na závěr tiše dodal: „A taky Božena.“ To bylo jméno mojí babičky, jeho ženy, která zemřela během války, ale kvůli zdravotním potížím. Po ní se jmenovala i moje maminka. Ta však neměla svoje jméno nikdy ráda, ale když vzpomněli jednu babičku, přidali i druhou. Moje maminka se u této příhody naučila několik věcí: že se jménem si musí být předem jista a že nemá zvát nikoho na křtiny. A to napříště dodržela. Při své vrozené skromnosti jsem si brzy zvykla být jediná. V Kolumbii taky dlouho žádná jiná nebyla, a kolem mě už vůbec ne. Jaké bylo moje překvapení, když po mnoha letech najednou při návštěvě v Praze slyším zvolání: „Eliško!“ Hned se otočím a tam běží nějaké děvčátko. Musela jsem si zvykat, že se Eliška vrátila do českého povědomí, ostatně sám jste toho svědkem. Je pravda, že mám dceru Elišku. Momentálně u nás žije víc než jednašedesát a půl tisíce žen a dívek toho jména, dnes je mimořádně populární… Znamená to, že jste si vystačila s touto jedinečností a neměla žádné přezdívky? Neměla jsem, pokud vím, žádné, říkali mi Eli, Ela. Maminka měla v dospělosti za vzor Scarlett O’Harovou. Kdo byl v dětství a dospívání vaším hrdinou? Přemýšlím, jestli jsem měla nějaké vzory. Byla jsem obyčejná, normální holka, ani vám nevím… Za mého dětství a mládí jsme neměli televizi, maminka poslouchala rádio, my moc ne. Byla to úplně jiná doba, zajímavé je, že už za našeho Jeníka se to hodně změnilo, přitom jsme od sebe pouhých sedm let. Mám o sedm let staršího bratra, a to byl pro mě odjakživa poklad. Ivan byl zasněný, jemný chlapec, žádný silák. Musel se o mě starat, brát mě s sebou „na vzduch“, jak říkávala maminka Božena. Celý život jsme bydleli v Kostelní ulici naproti parku, kam jsme chodili „ven“. Ten starší se musel starat o toho mladšího. Takže mě brával Ivan a naučila jsem se ho poslouchat na slovo. Byla jsem hrozně upovídaná odmalička, všechno jsem stále komentovala 21 a jeho to děsně štvalo. On se snažil být tak trochu tajemný, jenže já vždycky všechno vyzvonila. Naučil mě tedy „nic nedonášet“. Už nevím, čím mně pohrozil, ale bylo to účinné, mamince jsem se svěřovala jen s tím, co on povolil. V životě se mi to mnohokrát osvědčilo. Ivan pro mě – jak si uvědomuju – byl vždycky skoro literární hrdina. Tehdy mi posloužil jako dnes internet či Google. Měla jsem pocit, že ví úplně všechno, hlavně byl ochoten kdykoli odpovídat na moje zvídavé otázky. Na to neměli rodiče čas. On ano. A to mu i zůstalo. O mnoho let později, když už s námi pár let nebydlel a já byla na univerzitě, fungoval jako poradce a rádce. Byl záchranou, kdykoli jsem něco nevěděla. Pořád jsem chodila s nějakými „intelektuály“, obvykle o rok, o dva roky staršími, jejich tématy byli impresionismus, Sartre, Villon etc… Tvářila jsem se, že jsem v obraze, ale většinou jsem byla úplně mimo. Ivan pro mě byl chodící encyklopedií. Dodnes se obdivuju jeho erudici zejména v literárních tématech, ale nejen v nich. Stěží byste se ho zeptal na jméno, o kterém by vůbec nic nevěděl. Zkrátka, vždycky pro mě byl jistota. Kdo další má tak úžasného bratra? Takže žádní literární hrdinové…? Z těch literárních vzorů mě napadá Vinnetou, náš rudý bratr. Old Shatterhand mi připadal příliš hrubý, zato ten vymyšlený indián byl ideální. To výmluvně dokumentuje, v jaké naivní době jsem žila, daleko od skutečných problémů, plna komunistického elánu všech soudružek, které nás učily, jezdily s námi na školy v přírodě, S rodiči, 1949 22 vedly nás v literárních a divadelních kroužcích. Byla jsem zapsána snad do všech a k tomu jsem krasobruslila, chodila do baletu a nesundávala jsem červený pionýrský a posléze svazácký šátek z krku. To mi vydrželo až do maturity. O čem jste jako malá snila? Chtěla jste být princeznou nebo se stát kosmonautkou, herečkou, popelářkou či profesorkou francouzštiny? Napadá mě, že v mém okolí jsme všechny chtěly být princeznami. Nevím, jak se to soudruhům povedlo, ale asi žádná z nás netoužila létat do vesmíru v tak neforemném oblečení, vypadat jako robot. Která kosmonautka nosí na hlavě korunku? Ta touha být princeznou ve mně bohužel zůstala. Po emigraci jsme se viděli s rodiči poprvé v Baden-Badenu u Ivana po deseti letech. Psal se rok 1978 a to setkání pro mě bylo samo o sobě vyčerpávající. O tom možná ještě později. Po tom rodinném náporu jsme jeli s mým manželem Ignaciem do Itálie a do Španělska. Pro mě to byl splněný sen a on se vracel do míst svých studií. Provázel mě Florencií, Římem, Benátkami. Jednou v Miláně, na hradě Sforzesco, který vyzdobil i Leonardo da Vinci, jsme se procházeli po obrovském schodišti a já se zasnila, představovala jsem si, kdo všechno šlapal tu dlažbu mnoho století přede mnou… A možná už jsem tu byla, jako někdo jiný, vznešený, kdo tudy kráčel v jiné době… Ignacio začínal být netrpělivý, kamsi spěchal, svěřila jsem se mu se svými myšlenkami. On na to: „Cítíš se jako vévodkyně Sforzi? Ale pozor: co když jsi tady před staletími drhla to schodiště, po kterém se teď vznášíš…? Tebe ani nenapadne, že bys mohla být v minulém životě služka?“ Strašlivě mě to urazilo a jeho náramně rozesmálo. V podivném smyslu pro humor se podobal mým bratrům. Jsem si naprosto jistá, že jsem ty schody nikdy neuklízela! Věříte, že existuje něco jako život po životě nebo že jsme žili minulé životy? Občas jsem mívala tak zvláštní pocit, něco jako déjà vu, že si myslím, že to možné je. Minulé stejně jako budoucí životy. Nic jsem o tom ale nestudovala, snad z obavy, že by mě to příliš pohltilo. Ta myšlenka mě láká, ačkoli v praxi si to neumím nijak představit ani vysvětlit. Je ale hezké si to myslet. Ještě k těm hrdinům vašeho života. Otec Ota Kraus byl odbojář, prošel peklem lágrů. Podle toho, co jsem o něm četl, to musel být frajer, v tom nejlepším slova smyslu. Viděla jste ho jako hrdinu? Byl to frajer, tak jsem ho viděla. Táta byl jistota. Měl výborný smysl pro humor a dar nebrat všechno úplně vážně, tedy to, co za to nestojí. Byl rozhodný, někdy tvrdý a přísný – aspoň v dnešních měřítkách –, ale mně to imponovalo. Stejně jako mamince se mi takoví muži líbili. Možná vyvstává otázka, proč tedy byl mým ideálem Ivan. Jeho jsem mohla obdivovat díky intelektu, táta byl ten, s kým můžete jít životem a ničeho se nemusíte bát. Podnikal s námi podivné a málo výchovné kousky, ale nás to moc bavilo. Často ho Božena posílala v neděli, alespoň s námi staršími – přece jen měla obavu svěřovat mu to nejmladší dítě –, na procházku, zatímco připravovala oběd. A tak jsme třeba jezdívali tramvají z konečné na konečnou. Nejraději jsme měli jedničku, možná s ní jezdívalo méně lidí nebo dráha byla členitější, to už si nepamatuju, ale tatínek nás učil vyskakovat za jízdy v zatáčkách. V těch starých tramvajích bez automatického zavírání dveří to šlo. Museli jsme se připravit a na jeho výkřik „Kupředu!“ jsme skočili. On poslední, to už tramvaj jela dost rychle… Nevím, jak je to možné, ale nikdy se nám nic vážného nestalo. Nejlíp vždycky skákal Honza. Myslím, že Ivan, o hodně starší, tuto zkoušku odvahy nepodstupoval. Jindy jsme jeli za Prahu. Auto jsme nikdy neměli, tak vlakem či autobusem… Proč vlastně? Proč jste nikdy neměli auto…? Neměli jsme dost peněz. Bylo nás moc, vydělával jenom tatínek. Když minulo nejhorší politické období, mohl odejít z ČKD a začal pracovat pro Státní nakladatelství technické literatury jako šéfredaktor nového časopisu Strojírenská výroba, který založil. Tam se mu, myslím, vedlo dobře, na tehdejší dobu měl asi i dobrý plat, ale Boženě to obvykle nestačilo. Nějak s tím nevycházela. Není divu: jenom Eliška chodila do baletu, na krasobruslení, později taky na hodiny klavíru, ostatně jako všichni sourozenci, a to všechno platila. Zřejmě aniž by to tátovi oznamovala nebo se s ním radila. On jenom permanentně nechápal, proč měsíční výplata vystačí pouze na čtrnáct dní… Začal dostávat další peníze za nová a nová vydání svých knih Továrna na smrt a Noc a mlha, ale ani to nestačilo. Zkrátka první auto sehnal až náš Jeník, ale to bylo v sedmdesátých letech, kdy už jsem tam nebyla. Automobil nám ale nechyběl, mě ani nenapadlo se o nějaký zajímat, což mělo za následek, že jsem se nikdy nenaučila řídit, nijak mě to nelákalo. Ve dvaadvaceti jsem dorazila do Kolumbie a našla si šikovného manžela, který se postaral o to, abych měla vždy vlastního řidiče. Dobře, takže jste se vlakem či autobusem vydávali s tatínkem na výlety za Prahu… Procházeli jsme se po krajnicích a táta zavelel: „Jdeme na oběd!“ To znamenalo vylézt na stromy podél silnice a pustit se do ovoce. Obvykle to bývalo v období třešní. Domů jsme se vraceli unavení, špinaví, veselí a upovídaní. Maminka nechtěla věřit našemu vyprávění. Nikdy nás nevedl na výstavu nebo do divadla, to, jak říkal, nebyl jeho úkol. Byl to prostě táta, nehleděla jste na něj jako na titána, který se vzepřel peklu… Vůbec ne. On o tom vyprávěl tak běžným způsobem, že nás mnohdy bavil. Jak chutná myš v polévce, když je to jediné maso za léta… Jak vyzrát na esesáka… Nikdy jsme ho nepovažovali za hrdinu. Někoho důležitějšího, než jsou jiní. U nás to oba – i maminka, která toho za války taky zvládla hodně – brali jako součást jejich i naší historie, na kterou se nesmí zapomínat, ale ani v ní příliš často pobývat. Když jsem si sehnala první opravdu krásnou letní brigádu na Karlštejně jako vícejazyčná průvodkyně zahraničních turistů – vidíte, zas je tam někde ta skrytá princezna –, byla jsem strašně hrdá. Kvůli velkému zájmu nebylo snadné tu práci získat. Pyšně jsem to oznamovala u večeře, kde se každé rodinné téma znevažovalo a probíralo za všeobecného posměchu. Tatínek suše řekl: „Ale prosím tě, mohla bys jet se mnou do Osvětimi a provázet cizince v muzeu.“ Na to jsem mu s opovržením odpověděla, že snad nemyslí vážně, že bych já jela do koncentráku! Božena to urovnala otázkou, jak chceme srovnávat hrad Karla IV. s nacistickým vězením, a ještě k tomu v Polsku?! Takže já viděla Auschwitz teprve s Ignaciem, který ho chtěl stůj co stůj navštívit. Samozřejmě s tátou jako průvodcem. Považoval to za velkou čest, že tam může jet s někým, kdo všechny ty hrůzy přežil. Já takhle vůbec nepřemýšlela, což byl důsledek jejich výchovy. Připadá mi, že maminka je nedoceněná hrdinka. Ve čtyřicátém zůstala sama s ročním Ivánkem, z Prahy se musela odstěhovat do Libčic a potom vychovala celkem pět dětí. Kdo měl doma hlavní slovo? Ano, maminka je opravdu nedoceněná hrdinka. Teď, když se v rodině scházíme, abychom vzpomínali a doplňovali „naši historii“, se ukazuje, že ji každý máme ve vzpomínkách trošku jinak. Co všechno byla schopna udělat pro přežití svého synka a manžela během těch pěti let! Ona sama mnohé z toho, co dělala, považovala za jediné možné, ale bez ní by nebylo nic. Eliška Krausová-Chaves (4. května 1946) je profesorkou francouzštiny na univerzitě v Bogotě. Narodila se v Praze, na Univerzitě Karlově se věnovala francouzštině, po čtvrtém ročníku odjela do Kolumbie studovat lingvistiku a latinskoamerickou literaturu. Zde ji zastihla okupace Československa a ona se rozhodla v Jižní Americe zůstat. V roce 1970 se provdala za Ignacia Chavese, profesora literatury, který později řídil významný španělský institut Caro y Cuervo. Od roku 1983 je profesorkou francouzštiny na Národní pedagogické univerzitě v Bogotě, po čtvrtstoletí byla děkankou pro mezinárodní vztahy. V roce 2009 založila krajanský Spolek přátel České republiky v Bogotě ASOČHECA. O pět let později obdržela ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Vladimír Kroc (1966) je novinář a rozhlasový moderátor. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1989 pracuje v Československém, resp. Českém rozhlasu. Spolupracoval s Českou televizí, TV3 a Z1. Je spoluautorem knih Palo Habera in flagranti, Wanastowi Vjecy –Divnoknížka, Dva na jednoho, Století Miroslava Zikmunda, napsal knihy Studio 6, Peter Nagy – Musicross, Jižním křížem krážem a Orion hlavou dolů. Pro ostravské studio ČT napsal a provázel čtyři třináctidílné cykly Postřehů odjinud z Austrálie, Nového Zélandu, jižní Afriky a nejnověji z Kolumbie. Na tomto základě vznikla knížka rozhovorů přes oceán s Eliškou Krausovou Letenka do neznáma. K letošním 75. narozeninám Elišky Krausové-Chaves vydalo nakladatelství Prostor, 224 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-11-19 18:35:00
Legenda Romanová: s tatínkem skákali z vlaku. MS znovu v Praze? Jsem hrdá
V šedesátých letech minulého století se její popularita šplhala až do vesmíru. Eva Romanová s bratrem Pavlem slavili mezi lety 1962 až 1965 čtyřikrát za sebou titul mistrů světa v tancích na ledě. I dnes v 78 letech je obletovaná médii, když se objeví v Česku, jak se stalo při příležitosti odtajnění loga MS v krasobruslení 2026, které se právě v Praze bude konat. Jinak žije stále v Anglii a holduje mnoha sportům. Pro iSport.cz zavzpomínala na své slavné časy a ztratila slovo o svých nástupcích. V současnosti má totiž české krasobruslení dokonce dva sourozenecké páry.
Čas načtení: 2025-01-30 09:00:00
Komerční letadlo s 64 lidmi na palubě se ve vzduchu srazilo s vojenským vrtulníkem Black Hawk poblíž washingtonského národního letiště Ronalda Reagana Ve Washingtonu DC se zřítilo letadlo společnosti American Airlines s 60 cestujícími a čtyřmi členy posádky po srážce ve vzduchu s americkým armádním vrtulníkem Black Hawk, který převážel tři vojáky. Média informovala, že z řeky Potomac, kam letadlo i vrtulník spadly, bylo zatím vyzdviženo 19 těl. Na záchranné operaci pracuje asi 300 prvních záchranářů. Řeka Potomac je hluboká asi 8 metrů v místě, kam se ve středu večer kolem 21. hodiny místního času letadlo a vrtulník zřítil. Letadlo, let 5342 společnosti American Eagle, vzlétlo z Wichity v Kansasu a americký řídící orgán krasobruslení potvrdil, že na palubě byli sportovci, trenéři a rodinní příslušníci, kteří se zúčastnili národního rozvojového kempu pořádaného v souvislosti s mistrovstvím USA v krasobruslení. Ruská státní média uvedla, že na palubě byli krasobruslaři Jevgenija Šišková a Vadim Naumov. Manželský pár vyhrál v roce 1994 mistrovství světa v krasobruslení dvojic a žil v USA. Prezident Donald Trump uvedl, že nehodě „se mělo zabránit“, a v příspěvku na sociálních sítích dodal: „NENÍ DOBRÉ!!!“. Pete Hegseth, který před několika dny složil přísahu jako Trumpův ministr obrany, na sociálních sítích napsal, že armáda a ministerstvo obrany „okamžitě zahájily vyšetřování“. Šéf hasičů ve Washingtonu John A. Donnelly starší popsal záchrannou operaci jako „velmi složitou“. Všechny starty a přistání z letiště nedaleko hlavního města byly zastaveny, přičemž se očekává, že bude znovu otevřeno nejdříve v 11 hodin dopoledne (16.00 h GMT) Další oficiální briefing se uskuteční v 7.30 hodin (12.30 GMT) na Reaganově národním letišti ve Washingtonu.
Čas načtení: 2025-01-30 09:00:00
Komerční letadlo s 64 lidmi na palubě se ve vzduchu srazilo s vojenským vrtulníkem Black Hawk poblíž washingtonského národního letiště Ronalda Reagana Ve Washingtonu DC se zřítilo letadlo společnosti American Airlines s 60 cestujícími a čtyřmi členy posádky po srážce ve vzduchu s americkým armádním vrtulníkem Black Hawk, který převážel tři vojáky. Média informovala, že z řeky Potomac, kam letadlo i vrtulník spadly, bylo zatím vyzdviženo 30 těl. Na záchranné operaci pracuje asi 300 prvních záchranářů. Řeka Potomac je hluboká asi 8 metrů v místě, kam se ve středu večer kolem 21. hodiny místního času letadlo a vrtulník zřítil. Letadlo, let 5342 společnosti American Eagle, vzlétlo z Wichity v Kansasu a americký řídící orgán krasobruslení potvrdil, že na palubě byli sportovci, trenéři a rodinní příslušníci, kteří se zúčastnili národního rozvojového kempu pořádaného v souvislosti s mistrovstvím USA v krasobruslení. Ruská státní média uvedla, že na palubě byli krasobruslaři Jevgenija Šišková a Vadim Naumov. Manželský pár vyhrál v roce 1994 mistrovství světa v krasobruslení dvojic a žil v USA. Prezident Donald Trump uvedl, že nehodě „se mělo zabránit“, a v příspěvku na sociálních sítích dodal: „NENÍ DOBRÉ!!!“. Pete Hegseth, který před několika dny složil přísahu jako Trumpův ministr obrany, na sociálních sítích napsal, že armáda a ministerstvo obrany „okamžitě zahájily vyšetřování“. Šéf hasičů ve Washingtonu John A. Donnelly starší popsal záchrannou operaci jako „velmi složitou“. Všechny starty a přistání z letiště nedaleko hlavního města byly zastaveny, přičemž se očekává, že bude znovu otevřeno nejdříve v 11 hodin dopoledne (16.00 h GMT) Další oficiální briefing se uskuteční v 7.30 hodin (12.30 GMT) na Reaganově národním letišti ve Washingtonu.
Čas načtení: 2024-03-22 07:53:00
Kanada aplauduje zlaté sportovní dvojici Stellatová-Dudeková a Deschamps
Deanna Stellatová-Dudeková ukázala, že i v krasobruslení nevyhrává jen dravé mládí. Je první čtyřicátnicí, která kdy triumfovala na světovém šampionátu v krasobruslení. Po loňském čtvrtém místě tentokrát s Maximem Deschampsem vystoupali až na vrchol. Před domácím publikem v Montrealu porazili o 3,68 bodu obhájce titulu Riku Miuraovou a Rjuičiho Kiharu z Japonska. Bronz získali Němci Minnerva Fabienne Haseová a Nikita Volodin.
Čas načtení: 2024-03-26 15:38:00
Krasobruslařská „upírka“ přepisuje historii. Šestnáct let nezávodila a teď...
Ve čtyřiceti letech se Deanna Stellatová-Dudeková stala historicky nejstarší mistryní světa v krasobruslení. „Říkejme, že je mi podruhé dvacet, to zní líp,“ smála se Američanka, která na šampionátu v Montrealu s Denisem Deschampsem reprezentovala Kanadu. Její příběh neuchvacuje pouze věkem. Ale i tím, že se k vrcholovému bruslení vrátila po šestnáctileté pauze.
Čas načtení: 2024-03-26 15:38:00
Krasobruslařská „upírka“ (40) přepisuje historii. Šestnáct let nezávodila a teď...
Ve čtyřiceti letech se Deanna Stellatová-Dudeková stala historicky nejstarší mistryní světa v krasobruslení. „Říkejme, že je mi podruhé dvacet, to zní líp,“ smála se Američanka, která na šampionátu v Montrealu s Denisem Deschampsem reprezentovala Kanadu. Její příběh neuchvacuje pouze věkem. Ale i tím, že se k vrcholovému bruslení vrátila po šestnáctileté pauze.
Čas načtení: 2024-10-11 09:49:04
Českomoravská se na rok zavře. Vrátí se na mistrovství světa v krasobruslení v nové podobě
Stanice metra Českomoravská projde rekonstrukcí za skoro jednu miliardu korun. Kromě nové podoby bude také bezbariérová. Článek Českomoravská se na rok zavře. Vrátí se na mistrovství světa v krasobruslení v nové podobě se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-10-23 19:30:00
Fokus podcast: Krasobruslařská sezona na startu i výhledy na domácí MS
Krasobruslařská sezona je v plném proudu. Sourozenci Mrázkovi obsadili na Americké brusli šesté místo, v Kanadě se představí zkušenější Natálie a Filip Taschlerovi. Co znamená pro české krasobruslení rivalita dvou špičkových tanečních párů? A jak pokračuje příprava na světový šampionát v roce 2026 v Praze? O těchto a dalších tématech diskutují šéf českého krasobruslení Stanislav Židek a expertka ČT Kateřina Kamberská. Moderuje Miroslav Langer.
Čas načtení: 2024-11-18 15:22:00
Stověžaté krasobruslení! Praha chystá MS 2026. Grafická identita je venku
Středobod krasobruslení v roce 2026? V březnu se jím stane Praha, která hostí mistrovství světa poprvé od roku 1993. Na oficiální tiskové konferenci v rezidenci sídla primátora hlavního města Prahy byla odtajněna grafická identita a logo šampionátu. Přítomni byli i čtyřnásobná světová šampionka v tancích na ledě Eva Romanová a mistr světa ve sportovních dvojicích René Novotný.
Čas načtení: 2025-02-14 06:07:22
Dana Morávková zpět na ledě: Ukázala skvělou formu
Herečka Dana Morávková (53), známá jako MUDr. Zdena Suchá ze seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, si po čase znovu nazula brusle. Ačkoliv se nakonec vydala hereckou cestou, její bruslařské dovednosti jsou stále na vysoké úrovni. Od krasobruslení k herectví V mládí stála před velkým rozhodnutím – věnovat se naplno krasobruslení nebo herectví. Nakonec zvítězila […]
Čas načtení: 2025-03-14 06:00:00
Výhody krasobruslení v USA? Konkurence a dostupnost ledu, říká Březina
Krasobruslení se jej drží i po konci závodní kariéry. Michal Březina působí jako trenér ve Spojených státech, kde se již za dva týdny uskuteční mistrovství světa. V čem se liší americké krasobruslení od toho českého? A jak probíhají přípravy na šampionát? Michal Březina byl hostem nového vydání Fokus podcastu.
Čas načtení: 2024-02-20 08:35:00
Máme hosty: Pardubické krasobruslařce utekla olympiáda kvůli posunu věkové hranice. Cílí na rok 2030
Jana Horčičková se ve 14 letech stala mistryní republiky v sólovém krasobruslení juniorek. Její další kroky povedou na mistrovství světa.
Čas načtení: 2024-02-29 17:28:00
Sportovní dvojice Cohen, Vochozka byla osmá na MSJ v krasobruslení
Sportovní dvojice Debora Anna Cohen a Lukáš Vochozka obsadila osmé místo na mistrovství světa juniorů v krasobruslení v Tchaj-peji. Dvojice, jež spolu jezdí první sezonu, se v této disciplíně postarala o nejlepší český výsledek na MSJ od zlata Anny Duškové a Martina Bidaře v roce 2016.
Čas načtení: 2024-02-29 17:45:00
Juniorská sportovní dvojice Cohen s Vochozkou se blýskla na MS osmým místem
Nejlepší český výsledek na juniorském MS od zlata Anny Duškové a Martina Bidaře v roce 2016. Sportovní dvojice Debora Anna Cohen a Lukáš Vochozka obsadila na šampionátu v krasobruslení v Tchaj-peji osmé místo. Dvojice spolu jezdí první sezonu.
Čas načtení: 2024-03-15 15:15:00
Fokus podcast před MS v krasobruslení: České naděje, kauza Valijevová a nesmrtelné Bolero
Kdo má na mistrovství světa v krasobruslení v Kanadě největší šance a proč startují Češi právě v takové sestavě? Kdy bude jasno, jak dopadla olympijská soutěž v Pekingu? A co znamená Bolero čtyřicet let po Sarajevu? Necelý týden před startem šampionátu v Kanadě se k vůbec prvnímu krasobruslařskému Fokus podcastu ČT sport scházejí komentátor Miroslav Langer s experty Kateřinou Kamberskou a René Novotným.
Čas načtení: 2024-03-16 12:20:00
Podrobnosti „výchovy“ zázračné bruslařky: Obří číslo prášků, Rusko ji obětovalo
Od svých 13 do 15 let dostávala ruská krasobruslařka Kamila Valijevová 56 různých léků, potravinových a výživových doplňků, které nejsou na seznamu zakázaných látek Světové antidopingové agentury (WADA). Oznámil to nyní Sportovní arbitrážní soud, který na konci ledna potrestal sedmnáctiletou závodnici čtyřletým zákazem startů za pozitivní dopingový test na ruském šampionátu v prosinci 2021. Informovala o tom BBC.
Čas načtení: 2024-03-20 06:00:00
PROGRAM: Startuje MS v krasobruslení. Kteří Češi jsou v akci a kde hledat favority?
Jeden z vrcholů sezony zimních sportů je tady, v Montrealu začíná mistrovství světa v krasobruslení. České barvy hájí Eliška Březinová a sportovní dvojice Federica Simioliová, Alessandro Zarbo, kteří na ME nestartovali. Mezi muži nastoupí stejně jako na evropském šampionátu Georgii Reshtenko. Největšími nadějemi zůstávají taneční páry: Natálie a Filip Taschlerovi a Kateřina a Daniel Mrázkovi. Přímé přenosy vysílá ČT sport a ČT sport Plus.
Čas načtení: 2024-03-20 09:56:00
České taneční páry míří mezi elitu. Musí ještě dospět, říká italský kouč Zanni
Když stojí u ledu, tanec svých svěřenců prožívá spolu s nimi. Houpe se v kolenou, replikuje gesta, každý prvek oceňuje povzbudivým potleskem. Zatímco někteří jeho vrstevníci ještě soutěží, on už víc než šest let vede vlastní páry jako trenér. Sedmatřicetiletý Matteo Zanni si pod svá křídla v italské Egni vzal i dvě české sourozenecké dvojice. A spojení černovlasého dlouhána s mladými Čechy obohacuje už několikátou sezonu české i světové krasobruslení.