Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-01 17:04:37

Kona Electric N Line elektrifikuje silnice sportovním stylem

Hyundai odhaluje zcela nový model Kona Electric N Line – fascinující kombinaci elektrifikovaného a sportovního designu, redefinující elektromobilový styl. Nejnovější verze nabízí specifické osobité prvky N Line zákazníkům, kteří chtějí vyčnívat z davu N Line bude poprvé k dispozici se všemi verzemi pohonů zcela nového modelu Kona Hyundai Kona Electric N Line bude sjíždět z ... Číst dál The post Kona Electric N Line elektrifikuje silnice sportovním stylem appeared first on TopDrive.cz.

Čas načtení: 2020-08-29 11:31:47

David R. Gillham: Město žen (ukázka z knihy)

Berlín, 1943. Válka se nevyvíjí tak, jak měli Němci slíbeno. Kde jsou všichni muži? Na frontě, nebo pod zemí. Berlín se stává městem žen. Městem navenek poslušných žen, které si nechají všechno líbit. Přivírat oči, dívat se jinam a myslet si svoje se ale nedá věčně. Přijde okamžik, kdy je třeba zachovat se správně… Sigrid Schröderová je vzorem manželky německého vojáka: denně dochází do práce, s potravinami na příděl dělá, co může, stará se o všetečnou tchyni a ignoruje hrůzné nemravnosti režimu. Za touto fasádou se ovšem ukrývá docela jiná Sigrid, žena snící o někdejším milenci, nyní ztraceném v chaosu války. Její milenec je Žid. Sigrid není jediná, kdo má tajemství. Do protějšího bytu se nastěhuje rodina vysoce postaveného důstojníka SS, která ji začne zaplétat do svého příběhu. Mladé ženě, která vypomáhá v rodině s početným potomstvem o patro níž, docházejí výmluvy ještě dřív, než jí Sigrid začne klást otázky. A slepec prodávající na ulici tužky – jako by ji ty oči za tmavými slepeckými brýlemi sledovaly. Sigrid je záhy vtažena do světa, o němž nic nevěděla a který jí otevírá oči. Sleduje, co se kolem ní děje, a její léty pečlivě vystavěné opevnění se postupně drolí. Musí začít rozlišovat, co je správné a co špatné, a co spadá do šedé zóny mezi tím. David Gillham ve románu zkoumá, co se v neobyčejné době děje s obyčejnými lidmi.   Ukázka z knihy Kapitola první Slepec rytmicky poťukává holí. Ťuk-ťuk-ťuk, ťuk-ťuk-ťuk, ťuk--ťuk-ťuk, aby upoutal pozornost kolemjdoucích Berlíňanů. Je to mrtvolný strážce, hlavu pod vojenskou čapkou má vyholenou, z plechovky zavěšené kolem krku prodává tužky. Na rukávu má slepeckou pásku se symbolem pyramidy ze samých teček, kulaté černé brýle připomínají dva otvory, jimiž do dne zatéká noc. Sigrid se vynoří nad schodištěm U-Bahnu, z kabelky vyloví peněženku na drobné a vhodí mu do hrnku pár desetifeniků. „Bůh vám žehnej,“ zasípá muž v odpověď na cinkot mincí. „Vezměte si tužku, prosím.“ Sigrid mu poděkuje, když ale muž stočí hlavu za jejím hlasem, připadá jí, jako by si ji čímsi ukrytým za slepotou černých brýlí označkoval. Tužku strčí do kabelky, počká na znamení a přejde na protější chodník. Vstupenka na odpolední představení teď stojí tři a půl marky. Zdražila o padesát feniků. Sigrid ale novou cenu bez reptání zaplatí. Dnešní film nese název Vojáci zítřka. Fotografie ve vitríně zachycují dychtivé blonďaté kluky v polovojenských úborech Hitlerjugend, jak pochodují po hřišti s dřevěnými puškami, cvičí prostná nebo nakukují do hlavně těžkého kulometu pod usměvavým dohledem armádního důstojníka. Na tom, co dávají, ale nesejde. Nepřišla na film. Vejde a obvyklí návštěvníci biografů válečných let ocení její koupi vstupenky prázdným pohledem. Vestibul páchne plesnivinou a špinavými koberci, světlo kdysi impozantního lustru je mdlé a flekaté chybějícími žárovkami. Pult se sladkostmi je prázdný. Není co prodávat, stejně jako ve zbytku města. Šatnář si čte ve sportovním magazínu, aby zahnal nudu, jelikož se tu skoro netopí a počasí je příliš sychravé na to, aby si někdo odkládal kabát. Houf lidí už nicméně čeká, až uvaděči otevřou dveře do sálu. V městě, kde je to s jídlem špatné a čím dál horší, kde přídělový systém vyprázdnil výlohy obchodů, v městě pomalu umdlévajícím ve stoce dalšího roku války jsou biografy místem, kde se dá utratit pár marek, aniž by člověk musel odstřihávat přídělové kupony nebo marnit život nekonečným čekáním ve frontě. Důchodci s popelavými tvářemi se hrbí nad holemi. Tovární dělnice s vlasy utaženými do uzlů, které tu tráví čas mezi šichtami, si posílají dokola jednu cigaretu. Pouliční štětky s tvrdým výrazem v očích si vyhlížejí kunčafty mezi vojáky na dovolence. Ženy v domácnosti svírají na klíně těžké kabely a trpělivě čekají, s úlevou, že na pár hodin unikly dětem a domácím povinnostem. Sigrid Schröderová ke všem promlouvá pouze svým mlčením. Pracuje jako stenografka v oddělení přihlášek patentového úřadu na Gitschiner Strasse, kousek od Belle-Alliance-Platz. Ráda si myslí, že jí to ještě pořád sluší. Pod šátkem, který si váže na hlavu, má ještě pořád husté plavé vlasy. Tělo má ještě pořád silné, dobře tvarované. Při pohledu do zrcadla není nespokojená, jen se zkrátka málokdy obtěžuje podívat. Válečné roky ji předefinovaly značně omezujícím způsobem. Je teď číslem na výplatní knížce, číslem na bloku přídělových lístků, tváří na průkazu totožnosti. Je Frau Schröder, válečná žena. Manželka frontového vojáka. Její jméno je jen něčím, na co slyší. S očima upřenýma na vzor prošlapaného běhounu stoupá po schodech na balkon nad sálem, který má tvar podkovy. Šlapky si nahoru někdy vodí zákazníky. Mají tam větší soukromí a uvaděčům to zjevně nevadí, nejspíš doufají ve spropitné. Sigrid se naučila nevšímat si jich. Také ona spoléhá na řídké obsazení balkonu během odpoledního promítání. Po zjištění, že se starý strejda v uniformě uvaděče uchýlil na sedadlo u dveří a dává si šlofíka, Sigrid ignoruje číslo na vstupence, sedá si do poslední řady a hlavu si opírá o stěnu. Je to její sedadlo vzpomínek. V prvním roce války byla zlá zima. Město sevřely nejtužší mrazy za celá desetiletí. V lednu spadly teploměry dvacet stupňů pod nulu a lidé trpce vtipkovali, že v rámci paktu o neútočení se Sověty vyhandlovali Berlín za Sibiř. Ke konci měsíce ovšem začal humor, spolu se zásobami uhlí, docházet i Berlíňanům. Byl to ten typ chladu, který vás provází i do místnosti, který si najde skulinky v oblečení a pomalu vás prostoupí, až vám nakonec zaleze do srdce a zchladí krev. V ložnici hledala teplo přimáčknutá k manželovi. Kdykoli se ale odvážila zabloudit mu rukou do partií pod pasem, odtáhl se od ní. „Prosím tě, Sigrid. Zítra mě čeká dlouhý den,“ zněla jeho obvyklá námitka. Potom už jen zírala do mrazivé tmy nad manželskou postelí, dokud ji nepohltil spánek. „Je to kvůli tomu potratu?“ zeptala se konečně jedné noci. „Musím se vyspat, Sigrid,“ odpověděl po chvíli. „A ty taky. Promluvíme si o tom jindy.“ K čemuž ovšem nikdy nedošlo. Co začala válka v Polsku, prodloužili jim v bance pracovní dobu a Kaspar začal být náladový a zamlklý. Několik zaměstnanců už povolali do armády a on si byl jistý, že brzy dojde i na něj. Sigrid se snažila představit si ho v uniformě, s puškou v ruce, ten obrázek jí ale připadal příliš absurdní. Bylo mu pětatřicet. Jistě je spousta mladších mužů, kterým dá armáda přednost. A jakkoli se to stávalo jen zřídka, Kasparova matka s ní protentokrát souhlasila. „Máš v bance důležité povinnosti,“ prohlásila stará žena s jistotou v hlase. „Vláda chápe, že si některé z našich nejlepších mužů musíme ponechat doma, aby zemi udržovali v chodu.“ V tomto bodě věnoval oběma nepřítomný pohled a zdvořile požádal o další šálek kávy. Opona se s cinkáním roztahuje a světla zhasínají. Sigrid si sundává šátek. Promítání začíná pohledem kamery na vojenský sbor, který se pouští do zpěvu pochodové „Písně Horsta Wessela“. V reakci na to se ozývá změť hlasů z hlediště. Diváci jsou vyzýváni, aby se ke zpěvu vlasteneckých písní přidávali. Stojí to na vývěsce v předsálí, jelikož ale na balkoně není, kdo by ji mohl udat, Sigrid mlčí. Po paralyzujícím otřesu z porážky Šesté armády u Stalingradu – té armády, která teprve nedávno rozdrtila Francii – začala strana organizovat novou vlnu vlasteneckého nadšení. Víc vlajek, víc sloganů, víc plakátů všude po zdech. Pod povrchem ale oficiální přesvědčení o vítězství rozleptává strach. V prvním únorovém týdnu se před pravidelným rozhlasovým vysíláním náhle ozval wagnerovský smuteční pochod. Reichsmarschall Göring přednesl ponurým hlasem prohlášení ministerstva letectví. Muži z Šesté armády údajně bojovali do poslední střely. Několik týdnů nato vystoupil Goebbels ve Sportovním paláci a prohlásil, že jedinou odpovědí na jejich oběť je totální válka. Ptám se vás: Chcete totální válku? Pokud to bude nutné, chcete válku totálnější a radikálnější než cokoli, co si dnes dokážeme představit? Publikum ve Sportovním paláci zaburácelo bouřlivým nadšením. Většina Berlíňanů ale reagovala zmateným mlčením. Stalingrad měl přece být největším vítězstvím wehrmachtu od pádu Paříže. Podle všech zpráv utrpěla Rudá armáda na Volze drtivou porážku. Jak se to tedy mohlo stát? Tři sta tisíc německých mužů mrtvých nebo v zajetí. Jak se to stalo? Otázka často šeptem kladená, ale zůstávající bez odpovědi. Na plátně se objevují první záběry filmového týdeníku: vojáci přeskakující krátery po granátech, tank drtící kamennou zeď. Nápor vstříc vítězství na Východě pokračuje, přinejmenším v biografech. Sigrid se ztěžka nadechne. Tam někde je teď Kaspar. Povolali ho dva měsíce před tažením do Ruska a spolu s několika stovkami tisíc dalších německých manželů trčí kdesi jižně od Moskvy. Každý večer před spaním na něj myslí. Bojí se, že trpí zimou, stejně si ale nedokáže přát mít ho vedle sebe v posteli. Znamená to, že je i ona stejně chladná jako ruská zima? Možná jen její srdce, uvažuje. Plamenomet chrlí hořící naftu. Ve vzduchu zahaleném kouřem sborově vřeští rakety. Drnčí těžký kulomet. Sigrid před tím vším zavírá oči. Prahne po tom čtverci tmy jako po droze. Jediným útočištěm před současným světem je snění. Sama ve tmě znovu vstupuje do minulosti a vrací se do okamžiku, kdy na ni Egon prvně promluvil. Tohle si poslechněte, slyší ho říkat z prázdného sedadla vedle sebe, přestože ví, že je to jen šepot vzpomínky. Na balkoně bylo toho dne jako v mrazicím boxu, ale pouhý pohled na toho muže, který nebyl její manžel, ji k němu přitáhl, jako kdyby právě objevila nečekaný zdroj tepla. Byl hladce oholený, na sobě měl kašmírový kabát se zvednutým límcem coby náznak šviháctví, což se ale neslučovalo se syrovostí, kterou vyzařoval. V jeho výrazu bylo cosi nezkrotného a držení těla prozrazovalo sebevědomou živočišnou sílu. Toho dne přišla do kina hledat vylidněný prostor. Válečné filmy byly pro ten účel nejlepší, protože návštěvnost byla obvykle nízká, a tak si koupila vstupenku na odpolední promítání Bitvy v Gdaňské zátoce, aby mohla být chvilku sama. Potřebovala utéct před každodenní rutinou, uniknout rachotu psacích strojů v kanceláři. Utéct před hlučnými stížnostmi své tchyně i němou kritikou manželových pohledů. Když vešla, světla v sále ještě svítila. Muž zadumaně sedící nad výtiskem Morgenpostu přitáhl její kradmý pohled, nemohla si pomoct. Působil dojmem, že sem nepatří, ale záměrně. Úmyslný outsider. Byl tohle důvod, proč se rozhodla ignorovat číslo na vstupence a posadit se na místo pouhá dvě sedadla od něj? Pohlédl na ni a potom pohled odvrátil. Potom nic. Věnoval se novinám, zatímco ona si upravila šátek, uvelebila se na sedadle a snažila se obehnat hradbou z neviditelných zdí. Obtloustlý Berlíňan s kloboukem přes uši obsadil jedno ze sedadel v přední části balkonu a v poslušném očekávání zíral na plátno skryté za oponou. Sigrid nasála proužek kouře klesající k ní z promítačovy cigarety. Vedle ní si muž, který nebyl její manžel, zamručel cosi pro sebe a otočil stránku novin. Uvědomila si, že i ona sedí v poslušném očekávání, dlaně zvlhlé potem. Očekávala něco? Existovalo mnoho důvodů, proč by si neměla sedat tak blízko k cizímu muži. Bezpočet důvodů a zdaleka ne nejmenším z nich byla skutečnost, že si právě založila ruce a vynaložila tak jisté drobné úsilí o skrytí snubního prstenu. Úzkého kroužku bez příkras z galvanizovaného zlata na prsteníčku pravé ruky. Stejně bez příkras jako samotné manželství. „Tohle si poslechněte,“ řekl muž zničehonic, bez předmluvy, bez úvodu, jako kdyby byli uprostřed hovoru. Hlas měl hluboký, jako by se třel o jeskynní skálu. „‚Lékař pravé německé krve, padesát sedm let, veterán operací kamerunské kampaně vroucně touží po manželském svazku se skromnou, šetrnou árijskou ženou, silnou a zdravou, obdařenou širokými boky k rození dětí, s odporem k nikotinu a kosmetice.‘ Panebože, to je ovšem partie,“ řekl a vůbec poprvé jí předvedl svůj úsměv. „Netvrďte mi, že nejste v pokušení.“ „Ne, myslím, že ne,“ odpověděla Sigrid, přestože věděla, že by mu odpovídat neměla. Přestože na to neměla právo. „Obávám se, že jsem bývala majitelkou rtěnky.“ „Hm, tak potom tenhle. Vím jistě, že tenhle vám srdce rozbuší. ‚Zámožný árijský vdovec, šedesát dva let, si přeje získat mužského potomka skrze manželství s mladou, plodnou árijskou ženou, pro záchranu starého rodového jména před vymřením.‘ Tady to máte. Staré rodové jméno, a může být vaše.“ Četl dál. Stařec ten a stařec onen hledající nocležnici čisté árijské krve, Sigrid ho ale moc neposlouchala. Místo toho sledovala jemné vibrace jeho brady při řeči. Lehké chvění svalu, které ji lechtalo pod kůží. Znovu se na ni usmál, tentokrát zkoumavě. Představil se jí příjmením, o němž se Sigrid brzy dozví, že bylo falešné. „Trvám ovšem na tom, abyste mě oslovovala křestním jménem. Jsem Egon,“ řekl muž, který nebyl její manžel, a podal jí ruku. „Vím, že je ode mě velice nevychované takhle vám vtrhnout do soukromí. Doufám ale, že mi to prominete. Zahlédl jsem vaši tvář a musel jsem zkrátka slyšet váš hlas.“ Pohlédla na ruku, kterou jí nabízel, jako by ji mohla ignorovat, jenže ten úsměv na ni byl příliš. Otevřený. Nenucený. Dravý. S ostnem bolesti, který jej dělal ještě přitažlivějším. Nabízenou ruku přijala. Byla teplá, a ona ucítila sílu jeho sevření. „Tak jste ho slyšel,“ řekla. Ještě ten den ji zavedl do kavárny vonící vařeným cukrem, balzámovým olejem a kouřem z dýmky. Byl to malý podnik na Savignyplatz s vitrážovými špaletovými okny, kde byl slyšet rachot projíždějících vlaků S-Bahnu. Donesl jí kávu a dort s jablky a pobavil ji tím, že ho většinu snědl sám. Hlavně ji ale poslouchal a ona s dychtivou úlevou přeskakovala od jednoho tématu k druhému. Konverzační témata přerůstala do vážnějších. Škrábání brambor k večeři přerostlo do pocitu stagnace ze života pod tchyninou střechou. Vzpomínka na to, jak její otec zbožňoval nazdobené dorty, přerostla ve vyprávění o jeho útěku a pocitu prázdnoty, který zažívala u matčiny smrtelné postele. Náhle si uvědomila, jak moc mluví, a omluvila se, on ji ale hloubkou svého pohledu vybídl, aby v tom pokračovala. Když si všimla, jak je pozdě, znervózněla. On se ale jen znovu usmál, zamáčkl jednu z mnoha cigaret, které vykouřil, a zaplatil. V noci pak nemohla zaplašit vzpomínku na jeho oči. Nemohla zapomenout na jejich nekomplikovanou touhu, na jejich smyslnou inteligenci. Přestože ležela vedle Kaspara v jejich posteli s hlučnými pružinami, měla pocit, jako by ji Egon stále pozoroval. Dva dny nato si koupila lístek na Mořská esa. Setkali se v předsálí. Podala mu ruku a on ji sice přijal, ale políbil ji na tvář. Krátce, ale rozhodně. Nahoře na balkoně na sedadle vedle něj zjistila, že si netroufá pohlédnout mu do tváře. Roztáhla se opona a na plátno s lehkým praskáním vtrhly stříbrné obrázky. Svědomitě upírala oči na plátno, na němž za vřískotu trubek spustil týdeník filmové společnosti UFA. Záběry muničních vozů a tanků. Polští váleční zajatci stojící ve frontě na polévku na pastvině obehnané plotem. Před kamerou se řadily pracovní skupiny starých varšavských Židů s ježatými vousy. Hleděli do kamery s úzkostným mrkáním. Když začal hlavní film, dívala se přímo před sebe na plátno. Hrdinství podmořské flotily v Severním Atlantiku pro ni ale bylo jen hlučným, mihotajícím se odváděním pozornosti. Její oči se kradmo stáčely do strany, v myšlenkách se nakláněla k muži, který nebyl její manžel a jehož dotek náhle ucítila na tváři. Když ji políbil poprvé, odstrčila ho. Když ji políbil podruhé, jeho polibek opětovala. V kině byla tma. Zatímco kapitán ponorky na plátně zahlédl periskopem nákladní loď, Egon jí s klidem zavedl ruku do středu svých kalhot. „Cítíš to?“ zašeptal. „Ano.“ „Takže víš, k čemu to je.“ V tu chvíli ji ze vzpomínek vytrhne něčí příchod. Do vědomí se jí tlačí jakýsi dílek skládanky současnosti. Přestože hned neotevře oči, vnímá, že někdo obsadil vedlejší sedadlo. Tohle je v dnešní době problém. Samotná žena. Vojáci na dovolence. Většinou je snadno odpálkuje. Stačí několik ostrých slov, a pro případy, kdy to nezabere, s sebou začala nosit kapesní nůž. Zkouší si přidržet žár minulé vzpomínky, když ale uslyší dívčin stísněný šepot, rázem má oči dokořán. „Řekněte jim, že jsme přišly spolu, prosím.“ „Cože?“ zamrká Sigrid. „Prosím, Frau Schröder. Řekněte jim, že jsme přišly spolu. Že jsme tady obě od začátku promítání.“ Je to děvče pracující na roční výpomoc u paní Granzingerové. Jak jen se jmenuje? Hubené stvoření s dlouhými končetinami, s oválným obličejem a jako saze černými vlasy pod vlněným baretem. V očích má tak zjevné napětí, že z nich odlétají jiskry. Sigrid se chystá promluvit, něco jí v tom ale zabrání. Možná je to pohled na dva muže obcházející podkovu sálu pod nimi s ručními svítilnami, které rozkrajují tmu uličky mezi sedadly. Několik diváků zaprotestuje, když jim kužel světla dopadne na tvář, dokud muži nekřiknou: „Sicherheitspolizei! Rozsviťte!“ S tím, jak se světla rozsvěcí a film se s cukáním zastavuje, nese se sálem nesouhlasné bručení, to ale rychle ustane, jakmile muži začnou kontrolovat doklady. Dveře na balkon se otevírají a vstupuje postava. Uvnitř Reichu chodí příslušníci bezpečnostní policie v civilu. V tomto případě je to dlouhý nepromokavý khaki plášť a klobouk s ohnutou krempou. Muž bez okolků probouzí spícího uvaděče, stařec se škrábe na nohy a drmolí: „Ano, Herr Kriminal-Kommissar“, a „Ne, Herr Kriminal-Kommissar“. Muž ho mávnutím ruky propouští a prohlíží doklady mladé Fräulein, která se ještě před chvílí mazlila se svým mládencem, holobradým pucflekem od luftwaffe. „O co tady jde?“ dožaduje se vysvětlení mladík ve snaze projevit vojenskou statečnost, policista ho ale zcela ignoruje a hoch je s odvahou brzy v koncích. Pohled dolů, pohled nahoru a komisař míří přímo k řadě, kde jsou usazené Sigrid a to děvče. Sigrid cítí, jak jí dívka chňape po ruce, ale uhne. „Vezmi si tohle,“ zašeptá a strká jí kontrolní útržek své vstupenky. „Rychle. Schovej ho do kapsy.“ Geheime Staatspolizei. Nápis je vyražený na malém hliníkovém odznaku visícím na řetízku. Stejný nosí všichni agenti gestapa. Muž ho nechá viset na prstech dost dlouho, aby patřičně zapůsobil, potom si ho překlopí zpátky do dlaně. Má ostře řezanou bradu a není nehezký, ve tváři se mu ale usadila jakási živočišná únava. Jeho oči prozrazují nespavost, jako by je nedokázal zavřít. „Doklady,“ oslovuje nejdřív dívku. Děvče beze slova vyloví z kabelky průkaz a podává mu ho. Muž si ho letmo prohlédne. Nechává si ho. „Doklady,“ obrací se na Sigrid a natahuje k ní dlaň. Sigrid s polknutím otevírá kabelku. Jednou, když jela tramvají po Friedrichstrasse, chtěl její doklady vidět nějaký horlivý seržant od policie a jí trvalo tři minuty, než průkaz našla. Byly to nejdelší tři minuty jejího života. Tentokrát to ale není žádný problém. Stránky jejího průkazu už mají častým užíváním zohýbané rohy. Když ho teď policistovi podává, dá si záležet, aby prsty zlehka zavadila o jeho ruku. Jen náznak doteku, který ovšem stačí přivolat mužův letmý pohled, než se zadívá na její fotografii přicvaknutou k šedým deskám průkazu. „Frau Schröder.“ „Ano,“ potvrdí Sigrid. „Znáte tuto mladou ženu?“ ptá se a kývnutím hlavy ukáže na děvče vmáčknuté do vedlejšího sedadla. Zaváhala s odpovědí? Jakoby ta slova slyšela dřív, než si uvědomí, že je říká. „Ano. Slouží svůj povinný rok u sousedky jedno patro pode mnou.“ „Povinný rok?“ „Nepochybně jste zpraven o tom, Herr Kommissar, co se dnes od mladých žádá. Našla si práci jako pomocnice v domácnosti, pečuje o děti šestinásobné matky. Držitelky mateřského kříže.“ „Skutečně? Jak chvályhodné,“ odpoví muž mechanicky. „A předpokládám, že tady spolu sedíte od začátku filmu?“ „Ano,“ odpoví Sigrid jednoduše.   David R. Gillham studoval scenáristiku na Jihokalifornské univerzitě, po přestěhování do New Yorku začal pracovat v nakladatelství. Šest let zasvětil výzkumu osudů Anne Frankové a její rodiny. Více na http://davidrgillham.com/   Nakladatelství JOTA, 2020, pevná vazba s přebalem, 400 stran, originální název: City of Women, přeložila: Helena Hartlová

Čas načtení: 2020-10-23 00:00:00

Škoda 110 R alias Erko

50 let mladé kupé Škoda 110 R patří k ikonickým sportovním vozům české historie. Patřilo k nejzdařilejším poválečným sportovním modelům. Vývoj tohoto kupé odstartoval v roce 1966. Elegantní „Erko“ sdílelo technický základ se sedany Š 100/110, karoserie kupé se lišila mírnějším sklonem čelního skla, ...

Čas načtení: 2010-06-23 00:00:00

Škoda Fabia RS - oblíbený hatchback ve sportovním kabátu

Škoda přišla s novou generací sportovně zaměřené Fabie, která je sestřenicí koncernových vozů Seat Ibiza Cupra a VW Polo GTI. Již na první pohled auto zaujme sportovním vzhledem, který dotváří 17-palcová kola, zadní difuzor, dvojitá koncovka výfuku, tónovaná okna, červené brzdové třmeny a agresivní ...

Čas načtení: 2020-05-10 11:02:49

Alexander Károlyi: Sport ve stínu paragrafů

Není to tak dávno, co se o ombudsmanovi mluvilo denně. Mnozí byli kvůli ochránci lidských práv dokonce ochotni vyrazit na Letenskou pláň. Já jsem se ale vydal na Český olympijský výbor za doktorem práv Alexanderem Károlyim. I on je ombudsmanem.    Než otevřeme problematiku ombudsmana, připomenu, že především fotbaloví fanoušci si pamatují, jak jste přes dvacet let patřil mezi nejmocnější muže československého a českého fotbalu. Byl jste až do roku 2009 šéfem disciplinární komise fotbalového svazu.  V průběhu těch dlouhých jednatřiceti let, co jsem byl postupně členem, místopředsedou a předsedou disciplinárních komisí, patřilo do gesce disciplinárky fakticky vše, kdy v rámci profesionálního nebo vrcholového fotbalu docházelo k disciplinárním proviněním. Disciplinární řízení se týkalo klubů, jejich představitelů, hráčů, trenérů, rozhodčích, delegátů nebo členů realizačních týmů. Disciplinární komise byla, metaforicky řečeno, nejvyšším fotbalovým soudem. Za mé éry měla velmi široké kompetence, ale zároveň s tím i velkou zodpovědnost. Dovolím si tvrdit, že měla v našem sportovním prostředí zcela výjimečné postavení. Projednávali jsme, mimo jiné, například vyloučení hráčů, korupci, divácké násilí, ovlivňování sportovních výsledků, hrubé nesportovní chování, doping, hrubé urážky, vulgární projevy, urážky soupeře a rozhodčích, fyzická napadení nebo rasismus.   Jako šéf disciplinárky jste rozdával tresty. Řešil jste více jak dvacet tisíc případů… Myslím si, že na některé se nedá zapomenout. Na mnohé dodnes nezapomněli nejen fotbaloví fanoušci.  Kdybych měl vyjmenovávat všechny kauzy, které patřily mezi ty závažné nebo nejzávažnější, tak by nám prostor určený pro tento rozhovor nestačil. Samozřejmě korupční kauzy, které jsme projednávali v roce 2004, patří v historii českého fotbalu a disciplinárního řízení k absolutně největším. Jen pro orientaci, potrestali jsme celkem 19 rozhodčích, 6 delegátů, 8 funkcionářů klubů, 5 fotbalových klubů a místopředsedu ČMFS a šéfa komise rozhodčích v jedné osobě. Celkově jsem osobně věnoval těmto kauzám více než tisíc hodin a kromě devětatřiceti potrestaných fyzických nebo právnických osob jsme ještě vyslechli cca dalších třicet osob, posoudili příslušné odposlechy, včetně listinných důkazů a materiálů.   Setkal jste se jako předseda disciplinární komise i jako ombudsman Českého olympijského výboru na základě svých rozhodnutí, jak to říct … s agresivní reakcí těch, kteří byli potrestáni? Možná to bude znít až příliš idylicky, ale za těch 42 let, kdy mám jak v disciplinárce, tak jako ombudsman v gesci především negativní jevy ve sportu, jsem se osobně s agresivní reakcí prakticky nesetkal. O ovlivňování ani nemluvě. Myslím si, že k tomu přispělo i moje osobní rozhodnutí, které jsem učinil v roce 1988 jako předseda disciplinárky, a umožnil jsem na naše zasedání vstup novinářům a sdělovacím prostředkům. Mediální zástupci se tak mohli osobně přesvědčit o objektivitě disciplinárního řízení a samozřejmě na závěr následovala, za účasti příslušných aktérů, tisková konference. V roce 2009, kdy jsem skončil jako předseda, se dveře disciplinárky pro novináře opět zavřely… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Od roku 2012 jste ombudsmanem Českého olympijského výboru. Přibližte našim čtenářům tuto pozici. Jste jedním z našich předních právníků na sportovní legislativu, co všechno spadá do vaší kompetence?  Působnost ombudsmana ČOV je poměrně široká, proto se pokusím ji shrnout pouze stručně. Ombudsman ČOV působí jako ochránce práv členů ČOV, které jim zaručuje olympijská Charta, Etický kodex MOV a další předpisy MOV, Stanovy ČOV a podobně. Ombudsman je i prostředníkem při řešení sporů, dohlíží rovněž na dodržování olympijských principů.    Můžete být konkrétní a doložit to nějakými příklady? V průběhu jednoho roku řeším přibližně 30 až 40 podání, ve kterých se na mě obracejí sportovní spolky, kluby, ale i sportovci, trenéři nebo funkcionáři, když mají pocit, že v jejich okolí nebo bezprostředně v jejich případech dochází k neetickému či nespravedlivému jednání. Někdo se cítí ukřivděn proto, že podle jeho názoru nebyl nominován na významné sportovní akce, někteří mají pocit křivdy podle nich z neobjektivního rozhodování rozhodčích nebo si stěžují na chování trenérů nebo chtějí poradit s novelou jejich stanov nebo jiných klubových či svazových předpisů. Samozřejmě nechybí podání z oblasti disciplinárních či arbitrážních rozhodnutí.   Současná pandemie koronaviru ohrožuje i oblast sportu. Co všechno se může stát? S čím se na vás budou moci sportovci v této souvislosti obracet? Jak se můžeme každodenně přesvědčit, jakékoliv „prognostické“ úvahy či závěry jsou podle mého názoru předčasné. V rámci sportovního prostředí se v této chvíli snažíme, ve spolupráci se státem, zajistit alespoň základní přípravu profesionálních sportovců a v oblasti financování sportu hledat cesty v nastávajících letech. Musí to být všechno velmi postupné a promyšlené, protože zatím žádný zaručený recept na období po pandemii neexistuje a ani nemůže být konkrétní. Musíme být ale připraveni.   Olympiáda v Japonsku, nikdo neví, jak to dopadne. V olympijském sportu se pohybujete řadu let, vím, že se nikdy nic takového nestalo, přesto se ptám na váš názor, co dělat v této tak složité situaci?  Víme, že olympijské hry v Tokiu byly přesunuty na příští rok. Souhlasím s vámi, že se jedná o zcela výjimečnou situaci, na kterou nebyl sportovní ani mimosportovní svět vůbec připraven. Dovolím si být optimista a vyslovit názor, že nejenom LOH 2020 se uskuteční, ale především i ty evropské a světové soutěže či kvalifikace, které budou olympiádě předcházet.   Závěrem se nemohu nezeptat na to, co pro vás znamenalo ocenění Mezinárodního olympijského výboru za výjimečný přínos v oblasti sportu a olympijského hnutí? Vždyť MOV ocenil v české a československé historii takové osobnosti jako například Věra Čáslavská, Emil Zátopek, Dana Zátopková, Jan Železný, Karel Malina, Jaromír Jágr nebo Jaroslav Pollert jr. Myslím si, že každého člověka potěší, když si někdo všimne jeho práce. A nemusí se vždy jednat o udělení ceny či vyznamenání. Potěšilo mě ocenění tak respektované a významné instituce, jakou nepochybně je Mezinárodní olympijský výbor. Vážím si toho, že mi k udělení ceny přišel tehdy pogratulovat osobně i pan Karel Gott. Ocenění MOV chápu i jako určitý závazek pro svoji další činnost v českém sportovním prostředí. {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.   Alexander Károlyi (*27. 9. 1953) patří k neodmyslitelným osobnostem českého sportu již od roku 1978, kdy se poprvé stal členem disciplinární komise Československého fotbalového svazu. Dvacet jedna let zastával funkci předsedy disciplinární komise federálního fotbalového svazu a Českomoravského fotbalového svazu, byl i předsedou jeho legislativní rady. Od roku 2005 byl členem Výkonného výboru a předseda Legislativní komise Českého olympijského výboru. V roce 2012 byl zvolen ombudsmanem Českého olympijského výboru a na další šestileté období byl znovuzvolen v roce 2018. Za dlouholetou aktivní činnost ve sportu byl Mezinárodním olympijským výborem oceněn v roce 2018 prestižní cenou „Olympism in Action“ za výjimečný přínos v oblasti sportu a humanity, je i držitelem nejvyššího fotbalového vyznamenání Velké ceny doktora Václava Jíry.

Čas načtení: 2025-03-03 18:32:04

Návrat legendy! Kladno hlásí zásadní novinku ve vedení klubu

V hokejovém zákulisí se o tom šuškalo, nyní je spekulace potvrzena. Novým sportovním ředitelem kladenských hokejistů se stává bývalý legendární útočník Tomáš Plekanec. Současný asistent trenéra české reprezentace minulou sezonu v Kladně skončil svou bohatou kariéru, nyní se do klubu vrací. Společně se sportovním manažerem Jiřím Burgerem a také menšinovým vlastníkem Jaromírem Jágrem bude mít na starost skladbu kádru A-týmu.

Čas načtení: 2024-02-17 11:00:00

Útěcha po smrti otce: Fernstädtová má senzační stříbro v závodě dvojic

Po těžké osobní ztrátě zažila skeletonistka Anna Fernstädtová radost aspoň na sportovním poli. Přesně dva týdny po smrti svého tatínka skončila v závodě Světového poháru v Altenbergu se svým bratrancem Timonem Drahoňovským na senzačním druhém místě. „Bylo to velké překvapení, asi nikdo to nečekal,“ usmívala se.

Čas načtení: 2020-12-10 16:45:08

Milan Fridrich (Seznam.cz): Umět vítězit je hodně náročné

Rok 2020 končí a s ním i druhá série podcastu Nejen o reklamě. Posledním hostem v tomto netradičním roce je Milan Fridrich, který se stará o to, aby se Seznamáci stále rozvíjeli. Martin Jandora si s Milanem tentokrát povídal o roli trenéra, sportovním marketingu nebo o tom, zda a jaké výhody má online školení. (Pokračování textu…)… Zdroj

Čas načtení: 2022-03-25 17:00:00

Jak na převážení kol, jaký nosič je ten nejvhodnější?

Jízda na kole patří k nejoblíbenějším českým sportovním radovánkám. Naše země nabízí rok od roku více cyklistických tras a mnoho lidí jezdí za cykloturistikou také do zahraničí. K tomu, abyste si svá kola převezli autem jsou však potřeba speciální nosiče na kola. Jak fungují a který z nich je nejlepší?

Čas načtení: 2019-01-29 00:00:00

Boss Menswear: stylovka pro zimu

New York je nekonečnou studnicí inspirace pro mnohé umělce a značky. A krásou, scenérií, ikonami nebo sportovním duchem této betonové džungle se pro kolekci podzim/zima 2018/2019 nechala inspirovat i značka BOSS. Její nová řada v sobě propojuje kvalitní krejčovství, jímž BOSS proslul, a trend sporto ...

Čas načtení: 2016-10-13 00:00:00

Inteligence od Nike na nohy!

Listopadové šílenství asi způsobí bota značky Nike. Není totiž obyčejná, je sportovní (což se dá od značky Nike čekat), ale mimoto je i inteligentní. Sporty botky od Nike mohou být doslova revolucí v sportovním obouvání. Uvedeny na trh budou 28.listopadu, když s prototypem byla veřejnost seznámen ...

Čas načtení: 2014-04-15 00:00:00

Jednoduše stylová kolekce Zara Man Spring 2014

Na našem webu se samozřejmě snažíme neopomíjet ani muže, takže se dnes můžete podívat na kolekciZara Man 2014. Nabízí letošní trendy jako kožené kabáty, crop kalhoty, bomber bundy nebo inspiraci sportovním světem a nese se na elegantní vlně. Sedne tedy především těm mužům, kteří mají rádi uhlazenějš ...

Čas načtení: 2014-04-09 00:00:00

Camaieu lookbook – preppy, boho, urban style

Značka Camaieu je určitým ztělesněním svěžího ženského stylu, který v sobě spojuje elegantní módu s ležérním sportovním stylem. Stává se vhodnou alternativou pro ženy preferující pohodlnou módu nesoucí v sobě prvky aktuálních trendů. Nový lookbook Camaieu prezentuje kolekci trendů doslova plnou. Na ...

Čas načtení: 2014-02-02 15:00:00

Trika à la dres a nejen s čísly

Sportovní móda je velmi nadčasová a na jaře opět zavelí. Trika s čísly a sportovním motivem à la dresy budou znovu trendy. Nosí se oversized velikosti a kombinujte se skinny kalhotami nebo legínami, pokud se nebojíte mixovat a troufnete si, vyzkoušejte je obléci k sukni, obujte tenisky (jako to posl ...

Čas načtení: 2014-01-22 00:00:00

Stylová olympijská kolekce - můžete ji mít i Vy!

Láska ke sportu, bojovnost a národní hrdost. Právě tyto motivy se skrývají pod ústředními symboly oblečení pro zimní olympijské hry v Soči. České reprezentanty si i letos budou všichni pamatovat nejen díky perfektním sportovním výkonům, ale i díky originální výbavě, kterou připravili designéři spole ...

Čas načtení: 2010-04-13 00:00:00

Barevné punčochy a punčocháče jsou stále in!

Barevné punčocháče – hit, který stále přetrvává si oblíbilo už spoustu dívek a žen. Jeden z důvodů je, že vypadají skvěle nejen ke kozačkám, ale i k lodičkám nebo i sportovním teniskám, ale ty bych doporučila spíše mladším dívkám. Tento divoký trend se hodí na běžné denní nošení, pokud vás čeká spol ...

Čas načtení: 2018-01-05 00:00:00

Znáte tajemství městského sporty stylu? My ano?

Základem sportovního stylu jistě jsou správné kousky oblečení. Ale nejen ty dělají look sportovním. Tečkou outfitu jsou vždy doplňky, k nimž bezesporu patří mimo šperků, šálů a šátků, rukavic i tašky, kabelky a batohy. Sportovní look je dokonalý, jsou li správně zvolené módní doplňky. A sportovní s ...

Čas načtení: 2016-02-18 00:00:00

Jak na výběr správného batohu?

Ke sportovním aktivitám používáme často sportovní vak, kabelu, nebo batoh. Ten se zdá ideální možností, kterou nemusíme zatěžovat jedno rameno a máme přitom volné obě ruce. Lze v něm mít po ruce vše co k dané aktivitě potřebujeme. Jak ale správný batoh vybrat? Batoh je vak nošený na zádech a opatře ...

Čas načtení: 2015-05-18 00:00:00

Jaké prádlo pro sport?

Nejen svrchní sportovní oděv je důležitý, ale i vhodné prádlo je podstatné k tomu, abychom se cítili při pohybu dobře. Hýbej se! Každý, kdo se věnuje nějakým sportovním aktivitám, by měl dobře zvážit, jaké prádlo si oblékne. Spodní prádlo nemá omezovat, škrtit, zařezávat se a má vytvářet určitý ko ...

Čas načtení: 2012-04-09 00:00:00

Nohavičkové kalhotky: Sluší každé

Nohavičkové kalhotky jsou velmi oblíbené zejména pro sportovně založené ženy. Kalhotky jsou díky svému vzhledu podobné pánským boxerkám, a tudíž jsou sportovním typům velmi blízké. Další výhodou je jejich pohodlnost a také střih, který se nepříjemně nerýsuje pod oblečením. Internetové stránky pradlo ...