Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-12 14:29:00

Středoškoláci si otestovali, jak rozumí médiím a zpravodajství

Ostrava 12. února 2024 (PROTEXT) - Studenti středních škol mají za sebou první kolo Mediální olympiády, národní soutěže v mediální a informačnígramotnosti. Průměrná úspěšnost v testu byla 49 %, což je vzhledem k jeho obtížnosti dobrý výsledek. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkémbrouku“, nejvíce soutěžící potrápila teorie manipulativních metod nebo vlastnické struktury českých médií. Finalisté se setkají 26. a 27. března v Ostravě.Mediální olympiáda přilákala na 2500 zájemců ze všech 14 krajů České republiky. Průběžné výsledky ilustrují, jak si dnešní mladí lidé dokážou poradit s ověřováním důvěryhodnosti různých mediálních sdělení. Do soutěže se přihlásilo 713 týmů středoškoláků z 258 škol a zapojilo se 315 pedagogů, přičemž v ČR máme celkem 1280 středních škol.Společnost Scio, která je partnerem celé Mediální olympiády, se postarala o technické řešení on-line testování. „On-line kolo Mediální olympiády proběhlo naprosto hladce. Žádný ze stovek týmů se nesetkal s jakýmkoliv technickým problémem. Naše zákaznické centrum kontaktovaly jednotky účastníků s běžnými organizačními dotazy. Testové rozhraní si s počtem soutěžících poradilo zcela bez potíží, ostatně Národní srovnávací zkoušky dávají našim serverům zabrat mnohem více. Ihned po skončení olympiády proběhlo vyhodnocení a výsledky jsme organizátorům předali do druhého dne," uvádí Jáchym Vintr, Product Owner testovací platformy ScioLink.On-line vědomostního testu se v rámci 1. kola soutěže nakonec zúčastnilo 643 družstev. Zatímco technické řešení olympiády na platformě ScioLink se obešlo bez zádrhelů, jiné organizační či technické problémy znemožnily účast 10 % zájemců.Nejlépe z celé ČR si se 40 otázkami v limitu 30 minut poradili gymnazisté z Krnova. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkém brouku“. Lze říci, že přecházejí do obecného povědomí. Naopak dotazy na konfirmační zkreslení, tzv. biasy, se ukázaly jako nejobtížnější a správně na ně dokázala odpovědět pouze 3 % soutěžících. Podobně studenty zaskočily definice žurnalistických žánrů či databáze Českých elfů.Test, který zvládli studenti v 1. kole Mediální olympiády, si nyní může na webových stránkách soutěže vyzkoušet kdokoliv.Hlavním pořadatelem Mediální olympiády je Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace Moravskoslezského kraje. „Musím ocenit, že se do soutěže věnované mediálnímu vzdělávání zapojilo opravdu veliké množství studentů z Moravskoslezského kraje, a navíc se skvělými výsledky. V prvním celorepublikovém kole se mezi deset nejlepších dostalo šest týmů z našeho regionu. To je obrovský úspěch, který může být důkazem, že se náš kraj skutečně významně posunul od těžkého průmyslu k novým technologiím. Všem našim nadaným středoškolákům gratuluji a týmu, který postoupil do finále, držím palce. Velmi si vážím práce našich pedagogů, kteří se s elánem věnují rozvoji dovedností mladých lidí,“ konstatuje Lukáš Curylo, náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro kulturu a památkovou péči.Na pořádání Mediální olympiády se podílí Ostravská univerzita a Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK a Wikimedia CZ. Akce se koná pod záštitou prezidenta ČR Petra Pavla, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové, europoslance Luďka Niedermayera, rektora Ostravské univerzity Petra Kopeckého, MŠMT a NÚKIB.„Panuje obecná shoda, že rozvíjet ve školách kritické myšlení je nezbytné; mediální vzdělávání má být prioritou. Každodenní realita ovšem za psanými plány zaostává, ačkoliv je mediální výchova průřezovým tématem Rámcových vzdělávacích programů. Pomáháme to měnit. Mediální olympiáda má ambici přitáhnout k mediální a informační gramotnosti více soustavné pozornosti pedagogů i studentů a zábavnou soutěžní formou je v tématu vzdělávat,“ říká organizátorka Pavlína Tassanyi z Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě.Do finále Mediální olympiády postupuje z každého kraje jeden tým. V březnu se finalisté osobně sejdou před odbornou porotou, aby vyřešili několik pestrých disciplín. Vítězové svůj úspěch oslaví zájezdem do Evropského parlamentu ve Štrasburku. Mediální olympiáda 2024: základní faktaOrganizátoři: Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, p.o., Ostravská univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK, Wikimedia CZZáštity: Prezident ČR Petr Pavel, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová, poslanec Evropského parlamentu Luděk Niedermayer, rektor Ostravské univerzity Petr Kopecký, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnostMediální partner: Česká televizePartneři: SCIO, Ecomail, Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Safer Internet Centrum ČR, Čeští elfové, JSNS.CZ, Kecy&Politika podcast, Svět techniky OstravaPrůběžné výsledky: Výsledky 1. kola Mediální olympiády 2024: Kompletní pořadí podle krajů, Absolutní pořadí, Pořadí podle typu školPodrobné informace: www.medialniolympiada.cz ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2019-09-01 07:12:38

František Kotleta: Hanba by mne fackovala, kdybych napsal to, co Petra Hůlová

Tento text je i není dvojrozhovor. Na otázky odpovídají František Kotleta, „řezník z Bruntálu“, populární autor akční sci-fi a fantasy literatury, v jehož knihách se na nějaké ty potoky krve nehledí, a Leoš Kyša, dlouholetý novinář a propagátor žánru fantastické literatury. Dlouho se nevědělo, kde se Kotleta vlastně vzal, až před dvěma roky se definitivně potvrdilo, že oba pánové jedno jsou. „Já myslím, že každý autor má svého Kotletu. Je to bezpečné, protože se tolik neostýchá psát, a také zábavné, protože si ve dvou užiješ víc srandy. Navíc na Kotletu letí holky, na Kyšu jenom manželka,“ říká k tomu ten serióznější z nich.   Ve světě je fantastická literatura součástí mainstreamu. Někteří autoři jako například u nás známý Kurt Vonnegut, jr., prolínají vážná témata s kulisami sci-fi, další jako Iain Banks střídají mainstreamové a sci-fi romány a obě části jeho tvorby jsou brány stejně vážně. Nemluvě o tom, že podle mnoha dalších se točí filmy, které se stávají součástí populární kultury. Ale u nás jako by fantastická literatura neexistovala: literární kritici o ní až na výjimky nepíšou, a ačkoliv její prodeje mnohdy mnohonásobně převyšují „vážnou“ literaturu, spíše se dočtete o románu mladé autorky, jejíž nakladatel nakonec prodá 300 výtisků jejího „zásadního románu“. Čím to je? Existují tři nejdůležitější hybné sliby ve vesmíru: sex, peníze a pozérství. Zvláště to pozérství je důležité. Když jsi představitel kvalitní literatury, musíš se na někoho povyšovat. A nejsnazší cestou k tomu, jak být ve svých očích lepší, být hoch, je ukázat na někoho, kdo je pod tebou. To je jako u rasismu: když jsi hloupý a chudý běloch a nemáš, jak se nad někým povyšovat, řekneš, že jsi sice bílá spodina, ale furt lepší než kdejaký negr. Stejně tak si můžeš jako autor mainstreamové literatury říci: jsem sice neúspěšný, nečtený a vlastně možná až tak neumím psát a nikdo to číst nechce, ale pořád jsem lepší než nějaký Kotleta, protože nepíšu o upírech, ani o létání ve vesmíru. Samozřejmě přeháním, ale myslím si, že opravdu to tak trochu funguje. Literatura se prostě trochu podivně rozdělila. Ale ono to bylo i za komunismu: sci-fi, s výjimkou té sovětské, pokrokové, se brala jako pokleslý žánr, který není hoden socialistického člověka, tedy nezaznívají-li z ní budovatelské tóny. A to se nás stále drží. Existují dva literární časopisy zabývající se literární fantastikou, a kdyby zkusily požádat o dotaci, tak se jim všichni vysmějí. Zažil jsem, když můj potenciální polský nakladatel požádal o dotaci, která se běžně dává českým knihám na podporu překladu do polštiny, a samozřejmě dopadl špatně. Lidé, kteří o těchto penězích rozhodují, fantastickou literaturu neznají, nerozumí jí a nemají důvod ji podporovat. Když se přitom podíváte do světa, státy jako Japonsko nebo Spojené státy americké svoji žánrovou literaturu podporují, protože jde o vývoz, který šíří jejich kulturu. Japonsko se snaží dostat své komiksy do celého světa, a ještě na tom v posledku vydělává dost peněz, protože nejde jen o komiksy a knížky, ale i o všechno kolem, jako jsou figurky či licence. A to samé Američané, kteří na vývozu své populární kultury vydělávají hromadu peněz. Ale vysvětlujte to někomu v Čechách.   Čeho si na fantastické literatuře ceníte? Jednak toho, že přináší ohromné množství námětů, a za druhé, že je ze samé podstaty svobodná a nekorektní. Můžete mít hlavního hrdinu Roma, vozíčkáře či transsexuála a nikdo to neřeší stejně jako nekorektní hlášky na všechna náboženství, židy, bělochy, černochy, nacisty, komunisty... Sám pro sebe tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku: fantastika musí být tak svobodná, abys vždycky jako autor mohl ve svém románu upálit černošskou holčičku na vozíčku, když to má smysl pro děj. A nikdo ti neříká, že je to přes čáru, prostě ji necháš upálit, vezmeš popel a necháš skupinu nacistů, aby ho vyšňupali. Stejně tak ale můžete mít jinou černoškou holčičku na vozíčku, která si k němu přidělá dva rotační kulomety, postřílí všechny nacisty, konzervativce, katolíky, pravoslavné, buddhisty, hinduisty či muslimy a počůrá jejich hroby. Můžete prostě cokoliv, je-li to funkční pro děj. Jen za tím nesmí být nějaký ideologický záměr, na politický aktivismus jsou čtenáři dost hákliví. I já jako autor to nemám rád. Základním aktivismem fantastiky je absolutní svoboda, a to se snažím maximálně podporovat. Takže jsem vlastně v tomhle aktivistou absolutní literární svobody.    Váchal v Krvavém románě píše, že braková literatura byla ve své době nositelem českého jazyka a kultury, vnímáte to stejně u fantastické literatury, kde vycházejí knihy v takových nákladech, o kterých se většině autorů české mainstreamové literatury ani nesní? Nemám žádnou prvoplánovou pohnutku, že bych psal o upírech proto, že chci učit lidi česky. Na druhou stranu je to tak, že když se setkávám s knihovníky, zjišťuji, že mne mají fakt rádi. Ještě jsem nezažil, že by mi někdo z nich řekl, že mne nesnáší, protože odvádím čtenáře od lepší literatury. Jednou mi na jednom setkání říkali, že třináctiletí čtrnáctiletí kluci si chodí do knihovny číst Kotletu, kterého si nesmí brát domů, protože název Příliš dlouhá swingers party a poodhalené ženy na obálce by maminky pohoršily. Takže čtou v knihovně na nějaké sedačce, a to jsou kluci, o kterých knihovníci říkají, že byli naposledy v knihovně v šesti letech s babičkou a pak četli maximálně návody k počítačovým hrám. A teď díky fantastice znovu získají čtenářské zážitky a postupem času se mohou dostat k nějaké další literatuře. Můžete literaturu rozdělit na vysokou a nízkou, ale ta první se bez té druhé neobejde. My jsme literární černoši, kteří učí lidi číst, a oni si pak třeba najdou Hakla nebo, jak se jmenuje taková ta hipsterská buchta z Facebooku, co ji teď všichni žerou? Jo, Horáková, to je docela kočka, té třeba také dělám nové čtenáře (pozn. red.: řeč je o Pavle Horákové a její poslední knize Teorie podivnosti).  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Další velkou skupinou čtenářů jsou lidé, kteří mi říkají, že nečetli deset dvacet let a moje knihy, které jim obvykle někdo doporučil, je ke čtení vrátily. O to je smutnější, když nějaký kritik přistupuje k fantastické literatuře s pohrdáním. Knihy fantastické literatury mnohdy vyhledávají i ti, kteří jsou něčím frustrovaní či zničení, potřebují „vypnout“ a pak jim tyto romány slouží jako terapie. Často mi píšou lidi neuvěřitelné příběhy o tom, jak jim četba knihy zachránila psychické zdraví po rozvodu, rozchodu, úrazu, smrti partnera... To mne opravdu těší, že mohu pro lidi něco udělat: nemusíte jim kázat o morálce nebo radit, co mají dělat, ale dáte jim nějaký zážitek, který jejich život nějak ovlivní, a to není málo.  Já vidím určitý význam i v tom, že lidé, kteří čtou, a to vlastně cokoliv, mají nakonec o něco lepší vyjadřovací schopnosti. Pozoroval jsem to na diplomkách studentů: často narazíte na ty, které jsou odborně správně, ale jsou napsány nesmírně chudým jazykem.  Vždy je obrovský rozdíl mezi vyjadřováním těch, kteří čtou a kteří nikoliv. A kromě toho, že fantastická literatura stojí na příběhu, na dobrodružství, tak ona přece není hloupá. Často mají tyto knihy výrazně větší slovní zásobu a kvalitnější stylistiku než knihy mainstreamové literatury, které chválí recenzenti v literárních časopisech. Nejde o literaturu hloupých lidí pro hloupé lidi, ale o literaturu chytrých lidí pro všechny lidi, pro které je důležitější příběh a dobrodružství než zaujímání nějakého stanoviska. Autoři fantastické literatury jsou často velmi vzdělaní lidé – dělají jadernou fyziku, učí na univerzitách, nejsou to sípající úchyláci z bufáče.  A co ti, kteří vysokou a nízkou literaturu „smířili“, třeba Ray Bradbury či Stanisław Lem? Máme někoho takového u nás? V Česku máme takové autory dva: jedním z nich je František Novotný, který mimo jiné napsal knihu Ramax. Je o robotech, ale člověk se v ní dozví víc o podstatě náboženství, zvláště křesťanství než ze všech textů Tomáše Halíka. Na pozadí sci-fi příběhu podává poselství o jednom ze základních mýtů naší civilizace. A druhým je Štěpán Kopřiva, jehož Holomráz předává v kulisách fantasy silnou a syrovou zprávu o lidském životě, rodině a pátrání po tom, odkud jdeme a kam. Po přečtení této knihy nepřemýšlíte o krásných čarodějkách a kouzlech, ale nad smyslem lidské existence. Za vtipné pak považuji, když nějaký autor z mainstreamu začne používat kulisy a motivy ze sci-fi či fantastické literatury. Často má pocit, že objevuje něco úplně nového, jenže my víme, že takto se psalo před třiceti lety a dnes už ne, protože by to bylo trapné. Čtenáři fantastické literatury, kteří jsou zvyklí na úplně jinou kvalitu sci-fi kulis, na přemýšlení nad paralelní realitou, budoucností, vlivu technologií na člověka, se zděšeně dívají na knihy, jejichž autoři se přeceňují. Třeba Petra Hůlová napsala knihu Stručné dějiny hnutí o tom, jak feministky ovládnou svět. Takhle stokrát ohrané téma by ve fantastice už nikdo nepoužil. Každému by přišlo, že je hrozně neoriginální a trapný. Mě by tedy hanba fackovala, protože o tom už přede mnou napsalo tolik lidí, že bych nosil dříví do lesa. Ale samozřejmě jsou i výjimky, třeba Emil Hakl s Uminou verzí byl chytrý a zajímavý, toho bychom do toho našeho ghetta fantastické literatury vzali. Obecně lze říci, že mainstreamoví autoři vnímají žánrovou literaturu jako podřadnou, „smrdí“ jim, nechtějí si s ní špinit ruce, ale v okamžiku, kdy použijí její postupy, začnou vysvětlovat, že jejich dílo rozhodně není sci-fi, ale jen kniha o budoucnosti, cestování v čase a létání v kosmických lodích. Tak bych jenom rád vzkázal, že to je sci-fi, vy volové.  Ale vždyť někteří dnešní klasičtí autoři jsou vlastně průkopníci sci-fi, třeba Jules Verne.  Jasně, třeba i H. G Wells či náš Karel Čapek. Ale k základnímu kánonu moderní literatury patří nejen sci-fi a fantastická literatura obecně, ale třeba i horory, jako jsou Frankeinstein od Mary Shelleyové či Drákula od Brama Stokera. Autoři těchto knih přinesli do moderní literatury postupy, které jsou dodnes využívány a dodnes oslovují čtenáře. Koneckonců, když si přečtete Alexandra Dumase, je jasné, že jde o dobrodružnou literaturu. A jeho příběhy jsou přitom stále zajímavé i pro dnešek. I žánrová literatura tedy dokáže lidem předat poselství. Podívejte se, na co dnes mladí lidé chodí do kin a co sledují v televizi. Buď tam běhají lidé ve vesmíru s meči, nebo někdo lítá na dracích. Fantastická literatura prostě lidi oslovuje: přináší jim velký mýtus, dobrodružství i morální poučení. Navzdory tomu je u nás v určitém ghettu – a většina literárních kritiků má pocit, že není dost hodnotná. Na druhou stranu si přiznejme, že z pohledu z vnějšku se může zdát, že někdo něco ve fantastické literatuře vymyslí a desetiletí pak vycházejí díla jeho napodobitelů. Mnoho lidí si pak myslí, že jde o literaturu, která má potenciál oslovit jen své fanoušky. Dřív všichni dokola říkali, že nic lepšího než Tolkien nevznikne, ale když nedávno vysílali seriál Hra o trůny, tak se o ničem jiném nemluvilo. V mé facebookové bublině se víc řešili draci než hokej a pomalu bych ani nevěděl, že jsou nějaké evropské volby. Vždycky tedy může přijít nový autor, který do žánru přinese něco nového a objevného. Zatímco v zahraničí se tito autoři dostanou do povědomí novinářů, nabídnou se jim televize atd., u nás nikdo nevnímá, že vzniká mnoho kvalitních knih české fantastiky a kdyby Česká televize měla trochu odvahy, mohla by točit v tomto žánru seriály a filmy, se kterými by prorazila do světa. Momentálně třeba vyšla prvotina Kristýny Sněgoňové Krev pro Rusalku, což je skvělý noirový román, který pracuje s motivem, že mezi námi žijí rusalky s magickou mocí. Kolem tohoto základního motivu Sněgoňová vystavěla unikátní alternativní realitu s opravdu zajímavou detektivní zápletkou, která nás přivede až na dno lidské duše. Román má potenciál, aby podle něj někdo natočil dvouhodinovou detektivku, ze které by si všichni sedli na zadek. Ale protože se jmenuje Krev pro Rusalku, nemá šanci. Ale je tu hodně dalších autorů, jejichž příběhy by stály za filmové či televizní zpracování. Třeba Český rozhlas zdramatizuje kdejakou blbost, ale na typickou českou fantastickou literaturu tam v životě nikdo nesáhl, zřejmě by někomu upadly ruce. Naštěstí se poměrně hodně natáčejí audioknihy, což je dáno rozvojem velkých platforem, jako jsou Audiotéka a Audiolibrix a další, takže nakonec i ta fantastika se dočká alespoň nějaké dramatizace.  Takže podle vás nedochází ve fantastické literatuře k určitému zacyklení? Vždyť používá určité kulisy, kterých je omezené množství. Vůbec ne. Mnoho lidí, kteří fantastickou literaturu neznají, si neumí představit, že by v ní bylo něco nového než bodří hobiti, drsní trpaslíci, vznešení elfové a zlí čarodějové. Ve skutečnosti existuje nespočítatelné množství námětů. Mne to až fascinuje. Vždycky jsem překvapen, kolik knih je naprosto originálních. Autory omezuje jen vlastní fantazie a schopnost téma dobře napsat. Nedávno jsme udělali antologii Ve stínu říše, ve které se současní nejlepší čeští autoři mladé a střední generace vyrovnávají s nacismem a třetí říší a rozptyl jejich stylů a námětů je obrovský. Pro mne bylo zajímavé zjistit, jak se autoři mladší generace dokážou vypořádat s odkazem naší historie. Samozřejmě je jednoduché říci, že v některých typech příběhů hraje roli magie, ale tím jejich spojitost končí. Jak jsem říkal, neexistují žádné bariéry, záleží jen na odvaze autora. Ukažte mi české mainstreamové autory, kteří by se do takového tématu tak velkolepě pustili.  Chtěl jste někdy psát něco jiného než sci-fi? Mám to v plánu, ale mám vymyšlených mnoho krásných knížek s fantastickými zápletkami, takže v nejbližších minimálně dvou letech se k tomu nedostanu. Myslíte někdy na to, co z vašeho díla přežije? Píšete s tím, aby vás četli za třicet padesát let? Stále čekám na sochu na Olšanech… Píšu proto, že mne to baví, a chci předat nějaký zážitek čtenářům, a netrápím se tím, zda moje knihy budou číst budoucí generace. Až budu mrtvý, tak budu mrtvý, a jestli si někdo za padesát let otevře Kotletu, nebo budu jen poznámkou pod čarou, je mi vlastně úplně jedno. Prostě teď chci bavit sebe i své čtenáře. Odkazem jsou děti, které zplodíte a něco jim předáte. Proto je dobré mít spoustu milenek, abyste dětí měl co nejvíce. Ptám se, protože řada autorů mainstreamové literatury takto přemýšlí: chce napsat dílo, které ostatní překoná. Když někdo takto uvažuje, určitě to tak nedopadne. Alexandre Dumas nestvořil Tři mušketýry s tím, že ještě za 180 let je lidé budou číst. Chtěl prostě napsat zábavný příběh a také potřeboval peníze na víno a lehké ženy. Podle mne ani Ernest Hemingway nenapsal Starce a moře s jinou ambicí než přinést dobrý příběh. Autor nemá právo hodnotit své dílo, já si o každé své knize myslím, že je špatná, a vlastně mne vždycky překvapí, že si to čtenáři nemyslí. Dobrý autor píše pro čtenáře, ne pro svých deset centimetrů čtverečních v učebnici literatury a je jedno, jestli píše o trpaslících nebo partě hipsterek z Letné. {/mprestriction}  František Kotleta – rodák z Bruntálu, mix fantasy, hororu, sci-fi a akčního thrilleru v jeho knihách z něj udělal nejúspěšnějšího autora české fantastiky. Zaujal trilogií Bratrstvo krve, kde upíři svádějí boj s mimozemšťany o planetu Zemi. Mezi nejslavnější série patří Perunova krev, ve které se potýkají vojenští veteráni se slovanskými bohy či paranormální detektivky s vyšetřovatelem Tomášem Koskem. Největšího ohlasu u čtenářů se však dočkala čtyřdílná série Spad, popisující události po třetí světové válce v Evropě. Leoš Kyša (*1979, Dvorce na Opavsku) je bývalý novinář, spisovatel, scenárista a vysokoškolský pedagog. Začínal s psaním sci-fi povídek, je autorem knih Poutník z Mohameda a Alláhův hněv o budoucím světě, ve kterém většinu planet ovládají muslimové – jejich nedávné nové vydání si přivlastnil František Kotleta. Je členem společnosti skeptiků Sisyfos a přednáší mimo jiné o konspiračních teoriích. Se svou manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu Jak přežít manželství o partnerských vztazích.

Čas načtení: 2024-08-28 11:44:00

Potupa ČT dokonána. Poškozený občan už má přelomový rozsudek

Soudní spor s Českou televizí dospěl do finále. Občan, který žaloval veřejnoprávní televizi za neoprávněné natáčení na soukromém pozemku, u soudu uspěl. Redakci to potvrdil jeho advokát a předseda strany PRO Jindřich Rajchl. ČT musí zaplatit 50 tisíc korun a vystřihnout část reportáže z archivu. Rozsudek Městského soudu v Praze, jehož kompletní znění mají ParlamentníListy.cz k dispozici, zmiňuje i dvojí metr ČT, která z jedné strany vnikla na soukromý pozemek se zapnutou kamerou, ale aktivistu spolku Čeští elfové točila skrytě a s pozměněným hlasem, aby prý nečelil nenávisti.

Čas načtení: 2024-11-28 09:00:00

Bohumil Kartous: Žijeme v informační džungli, která ohrožuje základy demokracie

Redaktor Britských listů, autor knih No Future a Future ON!, prorektor VŠEM a mluvčí Českých elfů Bohumil Kartous v nové bonusové epizodě Rozprav o médiích mluví o roli občanských iniciativ v demokratické společnosti. Jak se jejich role liší od role státu v boji proti dezinformacím? Jak mohou organizace jako Čeští elfové přispět k zachování prodemokratického kurzu? A proč je důležité budovat odolnost společnosti vůči informačnímu chaosu? V Rozhovoru s Lucií Šťastnou se dále vyjadřuje k tomu, jakou roli by měl stát sehrát v ochraně svobody projevu před informačními manipulacemi nebo jak zajistit, aby legislativa a exekutiva účinně reagovaly na dezinformační kampaně. V rozhovoru dojde také na to, jak se liší přístup k informační gramotnosti v České republice od zemí se silnější demokratickou tradicí a proč je nutné otevřít školy neformálním vzdělávacím projektům, aby bylo možné svobodu bránit v době informačního chaosu. K poslechu na vybraných podcastových platformách. Podcast na Spotify.

Čas načtení: 2025-04-10 18:13:00

Elfové varují před dezinfem. SOSP varuje před elfy. Velká věc k volbám

Čeští elfové varují, že se v následujících týdnech na internetu rozpoutá masivní dezinformační kampaň. Jejím cílem má být pomoc antisystémovým nebo proruským stranám – SPD a Stačilo!. Dezinformace se mají šířit na proruských webech, sociálních sítích a v řetězových e-mailech. Rusko prý často vykreslují jako alternativu k Evropské unii. Společnosti pro ochranu svobody projevu se však nelíbí, že tato „samozvaná anonymní skupina“ značkuje některé strany jako antisystémové a sama šíří dezinformace.

Čas načtení: 2020-12-16 13:46:04

Olympijské hry 2024 budou hostit Breaking. Co na to čeští tanečníci?

Olympijské hry a Breaking (B-boying, Break Dance). Spojení, které získává konkrétnější obrysy. Jak jej vnímají čeští tanečníci? Breaking míří na Olympijské hry Je to oficiální. 7. 12. 2020 potvrdila Výkonná rada Mezinárodního olympijského výboru (MOV), že Breaking bude součástí Letních olympijských her v Paříži 2024. Tanečníci o této možnosti tuší už asi dva roky, poslední…Pokračovat ve čteníOlympijské hry 2024 budou hostit Breaking. Co na to čeští tanečníci? Článek Olympijské hry 2024 budou hostit Breaking. Co na to čeští tanečníci? vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2024-06-22 15:25:25

Levné tonerové kazety ohrožují zdraví i přírodu, varují čeští vědci a hledají řešení

Levné tonerové kazety představují zátěž pro životní prostředí. Jsou vyráběny v Asii a obsahují nebezpečné látky. Zatím je nelze renovovat ani ekologicky zlikvidovat, varují odborníci. Problematiku, jíž se zabývají čeští vědci, popíše ve svém komentáři [...] Článek Levné tonerové kazety ohrožují zdraví i přírodu, varují čeští vědci a hledají řešení se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2025-03-28 19:54:50

Jak česká kinematografie získává globální uznání

Jak česká kinematografie získává globální uznání redakce Pá, 03/28/2025 - 19:54 Zábava Klíčová slova: české filmové historii legianocasino.cz Gransino casino Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Globální přitažlivost českých filmů České filmy často spojují drama, humor a historii jedinečným způsobem. Mnoho celovečerních snímků se zaměřuje na rodinné problémy, politické události a osobní konflikty, které oslovují diváky napříč kulturami a časy. Noví tvůrci experimentují s inovativními formami vyprávění a kinematografie, což dokazuje, že jejich umělecký výkon má skutečný světový dopad. Díky těmto faktorům česká kinematografie vyzařuje jedinečnost a originalitu. Příklady úspěšných českých filmů Některé české filmy se staly mezinárodními ikonami a získaly významná ocenění: Kolja (1996): Film, který získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Obchod na korze (1965): První český celovečerní film, který byl oceněn Oscarem. Ostře sledované vlaky (1966): Druhý český film oceněný Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. Hořící keř (2013): Historické drama, které bylo vysoce ceněno kritiky. Malované ptáče (2019): Intenzivní a vizuálně působivý film, který získal mezinárodní uznání. Tyto snímky významně přispěly k české filmové historii a poslaly světu silný signál, že čeští režiséři mají co nabídnout v globálním filmovém průmyslu. Uživatelé kasina Gransino oceňují vizuální stránku, kterou čeští režiséři přinášejí do filmového světa. Budoucnost české kinematografie v globálním kontextu Česká kinematografie těžila z rozmachu digitálních streamovacích služeb. Dnes mohou diváci z celého světa sledovat české filmy na platformách jako Netflix, Amazon Prime nebo HBO Max. Některé klíčové trendy, které ovlivní budoucnost české kinematografie, zahrnují: Zvýšená mezinárodní spolupráce: Českí filmaři spolupracují s odborníky z jiných zemí, čímž překračují národní hranice. Vyšší podíl na streamingových službách: Více českých filmů získává expozici a je sledováno po celém světě. Úspěchy na mezinárodních festivalech: Ocenění získaná na renomovaných filmových soutěžích posilují reputaci české kinematografie. Vyšší investice do produkce: Nové a kreativní projekty jsou podporovány vládními dotacemi i soukromým sektorem. Tyto faktory jsou oceňovány například platformou Gransino casino a dalšími digitálními službami, což dokazuje, že česká filmová kultura má stále větší vliv na globální trh. Závěrečné tóny: Česká kinematografie ovládá svět Česká kinematografie se proměnila z neznámého klenotu na uznávaný průmysl, který získává ocenění po celém světě. Díky mezinárodní spolupráci, úspěchům na filmových festivalech a digitálním streamovacím službám si čeští filmaři vybudovali své místo na globální filmové mapě. Diváci z celého světa milují jedinečné příběhy českých filmů, což staví české snímky do popředí moderní zábavy. Budoucnost české kinematografie vypadá velmi slibně, a platformy jako Gransino casino spolu s dalšími digitálními službami investují do globálních trendů v oblasti zábavy. Přidat komentář náhledové foto cheerful-friends-taking-selfie-during-3d-film-projection-in-movie-theater.jpg (1024×682) Pravdou je, že česká kinematografie je jedním z mála průmyslových odvětví, která se během stého let výrazně rozvinula a získala mezinárodní popularitu. Čeští filmaři – ať už z řad starších či mladších talentů – jsou dnes uznáváni po celém světě jako skutečné umělecké talenty. Jejich filmy a produkce, od klasických pokladů určitých období až po moderní nezávislé snímky, získávají ocenění na prestižních mezinárodních festivalech a jsou streamovány na různých platformách. České filmy jsou nyní dostupné u mezinárodních poskytovatelů streamování, a čeští režiséři jsou oceňováni na významných filmových festivalech za své neuvěřitelné úsilí a kreativitu. Digitální platformy slouží jako ideální prostředek prezentace nových trendů v zábavě – například obrazy kasina legianocasino.cz ukazují, jak česká filmová kultura získává globální dosah. Jak se však česká kinematografie stala tak populární? Text obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2020-10-27 19:12:08

Politické dostihy Čechů a Němců vyvrcholily 28. října 1918

Koronavirová vánice úplně zastínila, že 28. října si budeme připomínat vznik samostatného státu. Ale i bez koronaviru by kolem státního svátku byla vůně nezájmu. Již při stoletém výročí v roce 2018 jsme se dozvěděli z průzkumu, že pětina Čechů dnes neví, kdy vzniklo Československo, a třetina nemá povědomí ani o únoru 1948. Je dávno zapomenuto 10 milionů mrtvých z Velké války, pomníky padlých jsou sice respektovanou, ale jenom běžnou součástí architektury místa. Rok 1918 byl doslova vyvrcholením karnevalu války a míru. O slavném dnu vyhlášení nezávislosti 28. říjnu 1918 napsal J. S. Machar: „…A kradlo se, kradlo se znamenitě. Kradl kde kdo, neboť to byl karneval, kde je vše dovoleno…“ (J. S. Machar, Při sklence vína, 1929, Aventinum Praha) Je možné hovořit o ideálech, hrdinství, vlastenectví, humanismu. Ale důležitější pro formování událostí té doby byly síla zbraní, nouze, hlad, zima, bezvýchodnost a malá šance na dobré kšefty. To platilo též o 28. říjnu 1918. Vznik Československa nastartovali Němci Z nadhledu více než sta let je čas zrodu Československa plný paradoxů. K českým státotvorným tendencím vyprovokovali české politiky více méně Němci. Rakouští Němci již v září 1914 začali pracovat na programu „německé přestavby Rakouska“. Jejich vize v roce 1916 uváděla: Halič, Bukovina a Dalmácie měly mít zvláštní statut jako méně důležitá část císařství. Měly být mimo správní celek nazývaný Předlitavsko. Pojem „Předlitavsko“ neoficiálně označoval země pod Rakouskem, které nepatřily do Uher(ska). Druhá část zvaná Zalitavsko byla pod správou Uherska. Obě části říše symbolicky oddělovala řeka Litava. Podle představ velkoněmeckého nacionalismu v Rakousku z roku 1916 mělo Předlitavsko představovat jakési tvrdé jádro císařství: německy hovořící oblasti, tedy klasické Rakousko a Čechy s Moravou, kde by měli Němci zcela dominantní pozici v krajích s německou většinou. České politické strany v tom viděly protičeský útok. Proto byl 19. listopadu 1916 ustanoven Český svaz poslanců na říšské radě a Národní výbor. Důsledkem bylo v květnu 1917 státoprávní prohlášení: Požadavek na přeměnu monarchie na „spolkový stát svobodných a rovnoprávných národních států“. Když zemřel císař František Josef a nastoupil mladý Karel I., situace se ještě zhoršila, ačkoliv s Karlem I. byly spojeny nemalé naděje. Spisovatel Pavel Kosatík (v relaci Jak to vidí, ČRo Dvojka, 19. ledna 2018) to popsal v zajímavých souvislostech: Poslední císař Karel I. byl propagátorem federalizace, ale pro český národ byla jeho vize nebezpečná. Státy federace neměly vycházet z historických hranic, ale z hranic podle oblastí tehdy obývaných jednotlivými národy. Kosatík zdůraznil: „V případě Čechů to mělo logický důsledek, že v novém federálním soustátí by zanikly hranice Čech a Moravy, jak je známe. Vznikly by nové hranice podle toho, kde bydlí Češi a kde bydlí Němci. Čili podobalo by se to spíše tomu bastardu, který byl vytvořen na podzim 1938 obsazením takzvaných Sudet. Už tehdy se počítalo s tímhle plánem. Ale aktivistická politika v Tříkrálové deklaraci se velmi odvážně a nečekaně přihlásila k exilovému Masarykovi. Byl to v té chvíli až hrdinský čin. A čím to ještě bylo senzační? Oni to opřeli o právo sebeurčení… Je to zajímavá myšlenka, která má často až kruté konsekvence, protože tehdy, když to začal propagovat americký prezident Wilson, logicky se toho chopily mladé slovanské národy, ale chopili se toho také Němci. I oni v Sudetech chtěli právo na sebeurčení, takže například v Jihlavě, Brně nebo v Olomouci měly vzniknout také jakési samostatné státečky…“ Poté, co 6. ledna 1918 v Praze v Obecním domě čeští poslanci přijali Tříkrálovou deklaraci, se další manifestace odehrála 13. dubna, kdy Alois Jirásek přednesl text Národní přísahy. Zanedlouho proběhl monumentální 1. máj a 16. května 1918 se v panteonu Národního muzea sešlo slavnostní shromáždění při příležitosti 50. výročí položení základního kamene Národního divadla. Byla to zjevná česká národní demonstrace.  Poslední habsburská naděje rychle zvadla Potom se zmátořila habsburská administrativa, když svitla naděje, že německá ofenzíva v roce 1918 zvrátí stav na frontě. Národní hnutí muselo ustoupit od pořádání veřejných oslav a organizování manifestací. Jenže, německá válečná naděje zkrachovala. Nakonec 13. července 1918 došlo k slavnému vyhlášení Národního výboru československého za nejvyšší orgán národa. V srpnu vznikly komise a tajná konsorcia připravující se na dobu převratu. Porážku Bulharska v září 1918 Češi slavili na řadě míst téměř veřejně. Na startovní čáře čekal Hanz i Pepa Pikantní je, že téměř ve stejném okamžiku na území Čecha a Moravy vyhlašovali svůj suverénní stát Němci i Češi. Nemá ale smysl pátrat po tom, kdo chtěl v roce 1918 vyhlásit samostatný stát jako první. V průběhu války byli sice Němci aktivnější, ale nakonec vytvářeli neoficiálně své správní struktury Češi i Němci. Ty byly legitimizovány 16. října 1918 v manifestu císaře Karla I., v němž vyzval národy císařství k vytvoření národních vlád. Jenže, nakonec nedošlo k federalizaci podle císařových představ. Český národní výbor byl založen již 18. listopadu 1916 českými politiky na obranu české politiky. Až 14. července 1918 se stal nejvyšším politickým orgánem domácího národního hnutí. Severočeský příběh Podobně se připravovali na převzetí moci němečtí nacionalisté. Chtěli, aby v rámci federace vznikly v českém prostoru kraje pod ryze německou správou. Dne 21. října němečtí poslanci říšské rady vytvořili Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska nárokující si tzv. německé oblasti v českých zemích, ale ještě v rámci federalizovaného císařství. A 23. října 1918 shromáždění německých poslanců z Čech navrhlo vytvoření jako prvního samostatného útvaru, vznik země Deutschböhmen na severu Čech. Na papíře všechno vypadalo pěkně, ale když 30. října vznikla německo-rakouská Státní rada, byla v patové situaci, protože 28. října vzniklo Československo. Šlo jenom o snahu zachránit to, co se již v den vzniku rady hroutilo. Neboť v ten den již čeští vojáci jako novopečení českoslovenští vojáci ovládali vojensky důležité body v Rumburku, České Lípě či Terezíně uvnitř „ryze německých“ území na severu Čech. K tomu je třeba poznamenat, že císař Karel I. zprostil 1. listopadu 1918 úředníky i vojsko přísahy monarchii. Vojáci mohli vstoupit do národních ozbrojených sil, což čeští vojáci spontánně provedli již během 28. a 29. října. Němci se dali do státotvorného sprintu. Se slávou měla být vyhlášena provincie Deutschböhmen 4. listopadu 1918 v Ústí nad Labem. Vzhledem k vyhlášení samostatnosti Československa 28. října, se již 29. října urychleně sešli poslanci říšského sněmu zvolení za převážně německé okresy v Čechách, aby provolali Deutschböhmen za nedílnou součást Německého Rakouska. Potom se slavnostně přetahovali o to, které město bude prohlášeno zemským hlavním městem Deutschböhmen. V užším výběru bylo Ústí nad Labem, Teplice a Liberec. Tepličtí se přiklonili k libereckým, a tak byl hlavním městem odhlasován Liberec. Tehdy netušili, že za dva týdny bude oblast Liberce téměř obklíčena československými dobrovolnickými oddíly… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-01 09:37:59

Michal Jareš a Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní

Kriminální žánr se u nás těší setrvalé čtenářské oblibě již nějakých 150 let, dosud jsme však postrádali ucelený přehled stěžejních plodů tohoto žánru a jeho vývoje v tuzemské literatuře. Nápravu sjednala až kniha Dějiny české detektivky (Paseka 2020), za níž stojí dva na slovo vzatí odborníci, Michal Jareš a Pavel Mandys, a která se sama čte takřka jako detektivka.    Čím vás osobně přitahuje kriminální žánr a v čem spatřujete příčinu jeho trvalé obliby? Michal Jareš: Jaroslav Velinský v jednom z rozhovorů napsal, že v případě detektivky lidé čtou rádi o tom, čeho se bojí. Možná bych to doplnil, že čtou také rádi o tom, co v jejich běžném životě není a nikdy nebude, třebas i s náznakem nějaké mystiky, tajemství, nějakého divného přesahu. Dnes je literární kriminálka spojovaná zejména s vraždou, přičemž prim hraje sériový vrah nebo psychopat, který po sobě zanechává co nejbrutálnější stopy násilí. Ono by to tak nemělo být, ale když napíšete „běžnou“ detektivku o vraždě uskutečněné kvůli pár stovkám nebo ve chvíli, kdy někomu bouchly saze, je to vlastně málo pikantní a „zajímavé“. A k té osobní části – kriminální žánr mě přitahuje realismem, odpočinkem, humorem, záhadou, spoluřešením, poznáváním práce nějakých odvětví, které člověk nemá šanci jinak poznat. Pavel Mandys: Já se přidám také s těmi typickými rysy: napětí, dynamika děje, záhada, jasné rozuzlení, obecně přísná realističnost. Rád střídám žánry, pak se čtení knih nikdy neomrzí.    Kde se vzal nápad sepsat Dějiny české detektivky, jak dlouho trvala práce na rukopisu a proč vyšel právě v nakladatelství Paseka? Michal Jareš: To je spíš vše otázka náhody – s Pavlem jsme se tu a tam bavili o detektivkách, on o nich psal, já je tak nějak sleduji dlouhodobě spíš z toho historického hlediska a z hlediska populárních žánrů, tak se to nějak střetlo. Jen psaní zabralo kolem dvou let, ale berte to tak, že to třeba u mne vznikalo po odpolednech a víkendech mimo vlastní pracovní nasazení. A předcházely tomu roky čtení… Pavel Mandys: Napsal jsem předmluvu k povídkové sbírce Praha noir, kde jsem dějiny české detektivky stručně zrekapituloval, a jeden z autorů, kteří tam měli povídku, literární historik Michal Sýkora, mě trochu žertem vyzval, abych se do toho pustil důkladněji. Tak jsme se potkali s Michalem Jarešem a dohodli se, že se do toho dáme spolu. V Pasece to vyšlo právě proto, že předtím vydali také Prahu noir.   Jak si vysvětlujete, že ani po bezmála 150 letech přítomnosti detektivního žánru u nás se neobjevily pokusy o nějaký ucelený přehled jeho české odnože?  Michal Jareš: Ony se objevují, ale nejsou nijak uceleně pojednané do jedné knihy. Najdete řadu pěkných přehledů dobových, třeba Vilém Hejl má výbornou analýzu, do českého prostředí po svém zasahují Cigánek i Grym i Škvorecký, jsou tu přehledové úvody k antologiím i články po časopisech… ale soustředěné do jedné příručky „pro školu a dům“ to zatím nebylo. Je to dané i roztříštěnou komunitou, která se táhne napříč čtenáři všech věků a sociálních skupin, není nějak extra stmelena jako třeba scifisté. Pavel Mandys: Pro akademické historiky to je možná příliš profánní oblast, pro ostatní zase příliš rozlehlá. U některých domácích prací jsem měl pocit, že prostě autoři přečetli hodně detektivek, pak si vybrali ty lepší a něco o nich napsali. My jsme chtěli být důkladní a systematičtí.   Rozdělili jste si jako autoři nějak jednotlivé etapy historie pojednávaného tématu, nebo jste opravdu všechno psali společně? A jak se vám na knize spolupracovalo? Michal Jareš: Bylo to rozdělené podle zájmových oblastí, takže začátky jsem psal spíš já, pak převzal štafetu Pavel, ale tu a tam jsem mu něco doplnil, a takhle to pokračovalo dál a dál, přičemž někde nevím, co vlastně kdo psal, protože se to četlo navzájem a ještě nám pak do toho vstupoval Pavel Janáček. Zároveň byla jména, co jsme si chtěli napsat, takže celek je porůznu promíchaný. Ale musíte taky počítat s tím, že já osobně píšu trochu liberečtinou, takže je potřeba to, co vznikne, překládat do jazyka, kterému rozumí i lidé „ze za kopce“. A spolupráce byla fajn, osobně jsem zvyklý na to, že jsem spoluautorem. Pavel Mandys: Já doplním, že Michal si převážně vzal na starosti okraj všeho druhu: sešitové publikace až po vyložený brak ve třicátých i sedmdesátých letech, krajská nakladatelství, dokonce letmo i časopisy. To obdivuji, já psal spíše o těch zásadnějších autorech a dílech, která se dají číst i nyní.   V čem podle vás tkví přínos české detektivky žánru jako takovému a které atributy bývají nejčastěji spojovány s postavami českých literárních detektivů? Michal Jareš: Příznačný je vpád humoru a parodie: samozřejmě že ho nacházíme třeba už v uvolněných povídkách Leblankových s Arsénem Lupinem, toliko lupičem-gentlemanem, z počátku 20. století, ale je to takové francouzsky galantně navoněné, až pitomoučké. U nás se to stalo na dlouhou dobu nedílnou součástí žánru, později i díky Fikerovi a jeho následovníkům, vybroušené do dokonalosti díky wisecrackům a podivuhodně bizarním situacím. Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní. Cílevědomě s tím pracoval nejen Karel Čapek, ale i „brakový“ Eduard Fiker, přidávali se i autoři v šedesátých letech v čele se Škvoreckým. Až od sedmdesátých let parodické rysy začínají z české detektivky mizet.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na výraz wisecrack jsem v knize narazil vícekrát, bohužel bez dalšího vysvětlení. Existuje vůbec něco jako detektivkářský slang, potažmo jeho česká verze?  MJ: Existuje množství dobových slovníčků, které vycházely třeba v Československém kriminalistovi ve třicátých letech, aby se porozumělo jazyku světských. Zároveň autoři typu Jardy Kavalíra (vlastním jménem J. F. Němeček) v reportážních knihách jako S hasákem napříč Evropou tohle využívali bohatě. Ve čtyřicátých letech vznikal jiný typ osobité mluvy v rámci drsné školy, s českým ekvivalentem právě v tom mixu profesním a čórkařském a poučeném na dobově populární filmové crazy komedii: ostatně kasařský slang typu káča se stal běžným a běžně srozumitelným. To je jeden typ slangu. A pak tu máme například označení typu cliftoni, dobově ještě v osmdesátých letech běžné označení pro vyšetřovatele. Ale to, na co se ptáte, tedy detektivkářský slang, asi samostatně neexistuje a hodně termínových věcí přebíráme z angličtiny, protože zasahuje žánrově větší pásmo populáru než jen detektivky a dotyčné výrazy už jsou u nás zaběhnuté v komiksu nebo sci-fi.  PM: Konkrétně výraz wisecrack bývá spojován s Chandlerem a suchými vtipy, které trousí Phil Marlowe. U nás je výtečně oslavila a zároveň zparodovala divadelní hra Mazaný Filip.   Na začátku vymezujete několik subžánrů – např. whodunitky, drsná škola, noir, pitavaly, retrodetektivky, historické detektivky. Při letmém pohledu na dnešní produkci se zdá, že každý z nich má stále svůj okruh čtenářů. Je nějaký subžánr, který by se dal dnes označit za mrtvý? MJ: Těžko říct – trochu spí třeba špionážní podoba žánru, jak to udělala naposledy například Kate Atkinsonová v Přepisu. Stejně jako už dlouho nebyl viděn takový ten inteligentní dobrodruh a zloděj à la Fikerův hrdina Ted Brent, který spíš provokuje svého protivníka od policie, než aby zabíjel. PM: Ve světě se pořád píše všechno, naopak se to ještě dál tříští na další subžánry. U nás trochu scházejí zlodějské romány.   Kdy se v původní české kriminální próze poprvé objevila postava detektiva? A které postavy „pátračů“, jak je nezřídka titulujete, považujete v dějinách tuzemské detektivky za nejvýznamnější a z jakého důvodu? MJ: To je pořád trochu v mlze: víme, že třeba Josef Štolba v povídce Clarkson, detektiv ze sedmdesátých let 19. století už označuje vyšetřovatele jako detektiva. Ale je podle mého názoru jisté, že úplné začátky mohou být v nějaké kalendářové povídce, stejně jako v nějakém původním krváku o pár let dříve. Ovšem pokud se budeme bavit o návratném pátračovi, tak je to samozřejmě Léon Clifton, nejznamenitější detektiv rané éry české detektivky. Už z toho důvodu bych ho zařadil do nějaké pomyslné pětky, do které bych dále vsunul Klubíčka Emila Vachka, kapitána Exnera od Václava Erbena, Otu Finka Jaroslava Velinského a za mne ještě komisaře Bludičku od Miloše Kosiny, byť mu na záda dýchá třeba Horác Hany Proškové i Borůvka Josefa Škvoreckého… PM: Vzniku české detektivky jsme věnovali několik kapitol, stejně tak hledání prvního českého detektiva mezi do té doby dominujícími napodobeninami anglických nebo amerických hrdinů. To prvenství je obecně přisuzováno Emilu Vachkovi a jeho inspektoru Klubíčkovi, který se poprvé objevil v Tajemství obrazárny z roku 1927, ale byly tam i předchozí pokusy, jen méně úspěšné.   Při pohledu na jména autorů i zápletky rané české kriminální prózy může čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o produkci překladovou. A anglicky znějících pseudonymů využívali tuzemští spisovatelé při psaní detektivek s oblibou i v letech pozdějších. Co je k tomu vedlo? MJ: Hlavně odůvodněné tvrzení, že detektivka z českého prostředí s českými postavami není pro čtenáře tak zajímavá. Raději si přečtete příběh z exotického prostředí lázní Bath než z lázní Libverda, i když může být zápletka a úroveň stonásobně lepší. PM: Narazili jsme přitom na zajímavý článek Josefa Bečky z roku 1934, který se domníval, že čeští autoři se zdráhali vytvářet kladné detektivy z českých policistů, protože u veřejnosti ještě i dlouho po vzniku samostatné republiky přetrvával obraz policie jako služebné složky rakouské monarchie. Neboli policista byl pro běžné čtenáře více špicl než neohrožený ochránce spravedlnosti.   Tuzemská detektivní produkce zahrnovala v každé době vedle titulů kvalitních či alespoň v nějakém ohledu zajímavých i množství čtiva podprůměrného, ba i díla vyložených grafomanů, jako byl například Sláva V. Jelínek. Jak se vám pročítala tvorba takových autorů? MJ: V případě autorů, jako byl Sláva V. Jelínek, je to vyloženě potěšení: najdete tam totiž nejen úplně všechno, na co jste schopni jen pomyslet, ale autoři jdou ještě mnohem, mnohem dál – už jen názvy knih jako Muž s kocouřím čelem vás nenechají chladné. Styl může kolísat, ale ten gejzír bizarností nenajdete jen tak někde. Učebnice pro hledání neznámých kořenů postmoderny! Pokud půjdeme blíže k současnosti, tak třeba v edici Magnet se dodnes skrývají poklady hodné festivalu otrlého čtenáře. Myslím, že jistá část badatelů by v budoucnosti právě v tomhle všem mohla najít jak perly, tak i svině.   Na detektivku bývalo častokrát pohlíženo skrz prsty, ať už z hlediska estetického, či ideologického. Přesto se do tohoto žánru pustil i nejeden autor tzv. vysoké literatury, počínaje Karlem Čapkem a Josefem Škvoreckým konče. Mělo jim to hodně dobových čtenářů a/nebo kritiků za zlé? PM: Neřekl bych. Samozřejmě – F. X. Šalda se jízlivě vysmál Peroutkově obdivné recenzi na Povídky z jedné kapsy, ale to souviselo spíš s tím, jak vnímal Čapka i Peroutku. Ale jinak byly recenze na detektivky od takzvaně „seriózních“ autorů (kromě Čapka vlastně i Emil Vachek, později pak Karel Michal, Josef Škvorecký a Jan Zábrana, Eduard Valenta) vesměs dosti vstřícné, recenzenti oceňovali, že se do opovrhovaného žánru pustil někdo skutečně dobrý. Většinou ostatně tyto texty patří v historii české detektivky k těm nejlepším.   Jaké místo zaujímají v dějinách českého kriminálního žánru ženy – jako autorky i coby hlavní hrdinky? MJ: Pokud to budeme sledovat od příběhů Ady Paulsenové, která se chvíli snažila šlapat na paty Léonu Cliftonovi, tak zaujímají místo zajímavé, ale klasicky spíše hledající své místo na slunci. Nástup Hany Proškové, Mileny Brůhové, Evy Kačírkové nebo Anny Sedlmayerové až po dnešní autorky, jako je Michaela Klevisová, je pěkný, tendence vzestupná. Ale zároveň pořád nevím, zda tohle parcelování na ženskou a mužskou není jen něco umělého – buď je próza dobrá, nebo špatná. PM: Česká detektivka byla a dodnes je výrazně maskulinní záležitost. I když už ji psaly autorky, tak si volily převážně mužské detektivy. Platí to přitom i o těch současných: v knihách Michaely Klevisové či Ivy Procházkové vesměs pátrají muži. Ale lepší se to, pátračky mají ve svých románech B. M. Horská, Zdenka Hamerová nebo Marie Rejfová. A samozřejmě je tu Michal Sýkora s už i televizně proslulou komisařkou Výrovou.   Když už tu padla zmínka o televizi – obvykle panuje názor, že filmové či seriálové adaptace obecně zaostávají za svými knižními předlohami. Napadá vás nějaký případ z oblasti kriminálního žánru, kdy tomu bylo podle vašeho mínění naopak? MJ: Pokud bychom sahali do posledních let a cizích vod, tak třeba seriál Babylon Berlin je podstatně lepší než Kutscherova knižní předloha. A vlastně mám raději kvůli atmosféře předělávku Hejcmanova románu Dům za duhovou zdí než samotnou knížku – myslím film Dům ztracených duší (1967, režie Jiří Hanibal), protože vizuálně zachycuje neuvěřitelně dobře ponurou kliniku psychiatrické léčebny. PM: Z českých filmů je zajímavý vývoj takzvaných „kalašovek“ od režiséra Petra Schulhoffa. Už adaptace Fikerovy špionážní detektivky Kilometr 19 nazvaná Strach je oproštěna od některých naivních špionážních prvků předlohy. Scénáře dalších filmů série už vůbec nevycházely z Fikerových předloh, jsou civilnější, realističtější a lepší, vrcholem je asi Po stopách krve z roku 1969. Na Fikerovu obranu je ale potřeba dodat, že romány s kontrarozvědčíkem Kalašem psal v době tuhého stalinismu a musel je přizpůsobovat dobovému diktátu.   Čas od času se v dějinách české detektivky objevily pokusy o kolektivní dílo, od Příběhu na pokračování (1928) přes novelu Mrtvý mluví... (1937–1938) a Vraždu v redakci (1964) až po kriminální román Šest nevinných, který v roce 2015 sepsala šestice autorů dokonce naživo v knihkupectví. Stojí za tím přirozený sklon detektivkářů k jisté hravosti, nebo jak si to vysvětlujete? MJ: Spíš si to vysvětluji tím, že psát kolektivní román je v počátku fascinující zábava, která ale vždy na konci ukazuje, že se nedá ukočírovat jinak než tím, že to pak někdo musí vzít za své a dopsat a dořešit – ostatně lze v této situaci připomenout třeba slovenského Rogera Krowiaka. A pokaždé ve jmenovaných figurují hlavně nedetektivkáři, které takový výlet vytrhne z jejich škatulky.   Ke kterým starším českým autorům detektivek se rádi vracíte a koho jste si oblíbili z těch současných?  MJ: Z těch starších určitě k Fikerovi, Škvoreckému se Zábranou, zároveň mám vlastně v něčem hodně rád i Edgara Collinse, Miloše Kosinu a F. H. Šuberta. A samozřejmě cliftonky a rodokapsy, mé prokletí, můj kryptonit… Ze současných se těším na Štěpána Kopřivu a vlastně mi nevadí Martin Goffa, i když ho nestíhám číst. PM: U Fikera čtenář pokaždé objeví cosi nového, je to autor, který se neomrzí. Čapkovy povídky jsou nadčasové tím, jak chytře usazují schémata a klišé detektivky do střídmé reality. A současné detektivky recenzuji v internetovém časopise iLiteratura.cz, takže se snažím objevovat nové autory i sledovat ty zavedené. Slušnou úroveň si dlouhodobě drží Klevisová, Sýkora, Goffa nebo Iva Procházková, překvapit umějí mladí autoři a těším se, až zase něco vydá Nela Rywiková. Obecně mi přijde, že současná scéna je sympaticky pestrá.   Kromě Dějin české detektivky jste oba editory antologií spjatých s detektivním žánrem. Jaký ohlas měli u tuzemských čtenářů Lupiči nedobytných pokladen, představující české detektivní povídky z přelomu 19. a 20. století, a jak si vede u nás i v zahraničí již zmíněná kniha Praha noir, která vyšla jako pražský příspěvek do edice vydávané jedním americkým nakladatelstvím? MJ: Jestli měli Lupiči nedobytných pokladen nějaký větší ohlas, nevím – on asi ani prodej nebyl nějak závratný, kdo by chtěl koneckonců číst sto let staré detektivní povídky… Ale pár hlasů, co se ke mně dostalo, znělo vcelku spokojeně (čímž na dálku pozdravuji rodinu Zachovu). PM: Praha noir je nepřekvapivě úspěšnější v Česku než v zahraničí, přinejmenším co do počtu prodaných výtisků. Ale i americké nakladatelství v podstatě vyprodalo původní náklad (nepříliš vysoký i na české poměry) a koncem loňského roku sbírka vyšla také v Polsku. V americkém tisku vyšly i nějaké recenze, ale byly to spíše glosy – sice pochvalné, ale nijak zvlášť důkladné. Čeští recenzenti se převážně rozdělili do dvou táborů: ryzí detektivkáři chválili první část knihy, a naopak místy odsuzovali tu druhou, kde v některých povídkách tradiční detektivní schéma schází. A recenzenti takzvané vážné literatury naopak ocenili tuto druhou polovinu.   Česká sekce Asociace autorů detektivní literatury uděluje od roku 1996 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Kterému loňskému titulu byste ji vy osobně přiřkli a proč? MJ: Díky práci na detektivkách jsem vlastně pořádně nestíhal loňskou produkci načíst. Takže co třeba Křížová palba od Štěpána Kopřivy? Pro tu pomalost a pro to, že umí napsat po Blodkovi „crime operu“ v studni… PM: Já taky loňskou produkci kvůli dokončování Dějin dost zanedbal, takže se raději zdržím hlasování.   A vy sami jste se napsat detektivku nikdy nepokusili? MJ: Ale jasně že jo, od abstraktní polohy inspirované Brautiganovým Sněním o Babylonu až po nějaké ty trochu utajeně šuplíkové povídky… Co by člověk nezkusil, když už píše o nějaké věci, kterou má rád. PM: Já nikdy. {/mprestriction}  Michal Jareš (*1973) je literární historik, kritik, editor a básník. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je mj. spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu (2003), Dějiny československého komiksu 20. století (2014) a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se zabývá např. dějinami komiksu, populární literatury, českých nakladatelství a samizdatu nebo českou a slovenskou literaturou. V rámci žánru uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen (2015), pro nakladatelství Academia chystá knihu o cliftonkách.    Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem internetového literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2x101 knih pro děti a mládež (2013) a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir (2016).

Čas načtení: 2024-08-08 15:22:46

Čeští fotbalisté budou v příštích dvou letech jezdit v autech z „Áček“

Síť autocenter AAA AUTO se opět stala partnerem českého fotbalu. Obě strany tak navázaly na partnerství, které je spojovalo už před časem. Podpora se týká nejen reprezentace mužů a žen, ale také projekt Náš fotbal živě a plážový fotbal. Nový partner české fotbalové reprezentace uzavřel s FAČR a STES smlouvu na dva roky a stává […]

Čas načtení: 2024-08-19 13:38:21

Čeští vývojáři z Amanity pracují na nové hře, která už teď sbírá ocenění. Loni utržili přes 50 milionů

Čeští herní tvůrci už pár let žádnou novinku nevydali, přesto zůstávají v zisku. A pilně pracují na papírovém počinu Phonopolis. Článek Čeští vývojáři z Amanity pracují na nové hře, která už teď sbírá ocenění. Loni utržili přes 50 milionů se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-11-15 17:00:29

Apple vydal Final Cut 11 s umělou inteligencí, nejzajímavější funkci ale čeští tvůrci nevyužijí

Gigant z Cupertina vydal novou verzi populárního softwaru pro střih videí Součástí je řada novinek, přičemž některé využívají umělou inteligenci Tu nejžádanější v podobě Transcribe to Captions ale v Česku nevyužijete Final Cut Pro patří mezi jeden z nejoblíbenějších programů od Applu, primárně mezi lidmi, které živí videotvorba. Nejnovější aktualizace Final Cut Pro 11 využívá výhody výkonných čipů řady M a přichází se zajímavými novinkami, především s využitím umělé inteligence. Tou patrně největší je Transcribe to Captions, která umožňuje rychle a přesně vložit skryté titulky. Jak už to tak u umělé inteligence v případě Applu bývá, ani tentokrát nejsme ochuzeni o jeden háček, ze kterého především čeští uživatelé nebudou příliš nadšení. Přečtěte si celý článek Apple vydal Final Cut 11 s umělou inteligencí, nejzajímavější funkci ale čeští tvůrci nevyužijí

Čas načtení: 2025-03-07 08:00:01

Volební kampaň zase začíná a bude drsná. Témata voleb posledních 20 let. Tedy pokud nebude válka

„Raději máme méně peněz, ale jistotu.“ Takový základní kulturně konzervativní, ale ekonomicky levicový program vidíme například v Maďarsku, kde je dlouhodobě úspěšný. Levicový program lze dlouze diskutovat, ale v Maďarsku a Polsku funguje dobře. Tak dle politologa Charváta uvažují čeští i evropští voliči, kteří volí populisty.  Migrace: Dobře se komunikuje, protože je vidět Dřív politici strašili Araby a naopak Ukrajinci byli celkem príma, protože dělali práci, která Čechům nevoněla. Dnes politici straší i Ukrajinci, že jich je moc a že je musíme živit. Proč lidé chodí volit? V Evropě existuje studie o tom, proč lidé vůbec chodí volit. A výsledek je jasný: Peněženka. Vedle ní jsou ale i další témata – migrace, integrace EU a klimatická změna – která voliče zajímají. Volí se pro peněženku, mluví se ale o migraci K volbám se chodí s představou, že „za někoho“ se budeme mít lépe. A nejde o levici nebo o pravici, volební program je pro většinu voličů příliš složitý. Komunisté přijali liberální vizi kapitalismu a křičí ultrapravicová hesla. A krajní pravice jako česká SPD o sobě mluví jako o konzervativní straně, ale sociálně citlivý ekonomický program také nemají. Jen zásadní hesla o migraci a proti systému. Což je teoreticky prostor pro SOCDEM. Sliby a peníze pro voliče. Jenže i státu dojdou jednou peníze a v Maďarsku začíná být draho Viděli jsme to i v Polsku za PiS: „I když s potraty nesouhlasím, mám se lépe,“ bylo slyšet od voličů PiS díky státním subvencím. Šlo o protekcionistická opatření jako extra příspěvky na děti či zvýšení důchodů právě pro mohutné voličské skupiny. Benefity pro „vlastní voličské skupiny“ něco stojí – v Orbánově Maďarsku začíná už být draho a Polsko má ukrutný státní dluh. Odnesou to děti dnešních voličů PiS a Orbána. Euroskepticismus Hlavní hesla jsou „EU zve migranty“ a „EU tlačí na Green Deal“. A to se pak převádí na životní situace a peníze. Romský mafián devadesátek příliš rozumu nepobral. Ale objevil gangstera Mrázka a dotáhl to daleko  Migrace je viditelná. Ve službách a obchodech vidíme migranty, což je důsledkem toho, že jsou ochotni pracovat za méně peněz. Připomeňme situaci Velké Británie po brexitu, kdy se ukázal kritický nedostatek řidičů, sezónních dělníků a pracovníků mnoha dalších profesí. A migranty z východní Evropy nahrazují migranti z Blízkého východu a zcela odlišných kultur. Navíc v Evropě existuje reálný příklad – velmi sociálně zaměřené a kdysi bohaté Švédsko má dnes kvůli migraci opravdový problém s kriminalitou. Green Deal Geen Deal ničí ekonomiku, vezme nám auta, silnice budou jen pro bohaté. A kolik lidí kvůli tomu přijde o práci! Kdo se v Česku postará o lidi? Levice Konzervativní levice v Česku se formuje kolem KSČM. Levice, která nebude liberální a bude spolupracovat s konzervativní pravicí, když to tak nazveme. A to v boji proti kapitalismu a velkým korporacím, přičemž velkým zastáncem tohoto přístupu býval podporovatel ruské propagandy Petr Drulák a dodnes je jím zámecký pán Matěj Stropnický. Čeští komunisté se přizpůsobili Zastavíme migraci, zastavíme Green Deal. „Pokud bych řekl, která strana bojuje proti Green Dealu, migraci a EU, hádali byste, že jde o krajní pravici. A přitom jde o komunistickou stranu. Komunisté převzali kulturní a politický program krajní pravice, což odpovídá debatě, že levice by se měla vrátit k ekonomické levici a zároveň narazit na kulturně konzervativní politiku. To funguje v mnoha jiných místech, takže by bylo logické, aby to čeští komunisté vyzkoušeli,“ říká Jan Charvát.

Čas načtení: 2025-03-10 15:07:21

Čeští designéři dostali za úkol vylepšit golfový dálkoměr. Američanům pomohli ke stovkám milionů korun

Když golfisté potřebují změřit vzdálenost na hřišti, využívají dálkoměr. Ten od americké firmy Pinned Golf si vzali do parády čeští designéři. Článek Čeští designéři dostali za úkol vylepšit golfový dálkoměr. Američanům pomohli ke stovkám milionů korun se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-04-15 18:00:19

Konec podvodným telefonátům? Čeští operátoři vyřešili obří problém

Operátoři nasadili nový systém Firewall 2.2 na ochranu před podvodnými telefonáty Službu nabízel již vloni T-Mobile a O2, teď v dubnu se k nim konečně přidal i Vodafone Češti operátoři konečně v dubnu nasadili společnými silami vybudovanou ochranu spotřebitelů před spoofingem telefonních hovorů. Systém označený jako Firewall 2.2 funguje na principu obousměrného ověřování hovorů mezi sítěmi všech tří operátorů. Pokud systém odhalí podezření na podvod, hovor ani nespojí a uživatel tak zůstane chráněn. Přečtěte si celý článek Už žádné podvodné telefonáty? Čeští operátoři vyřešili velký problém

Čas načtení: 2024-02-17 10:39:00

Čeští stíhací letci poprvé vyzkoušeli tankování z nové létající „benzinky“

Čeští piloti letounů Gripen mají za sebou první zkoušku doplnění paliva za letu z nového víceúčelového letounu Airbus A330 MRTT. Na pořízení a provozu flotily nejnovějších létajících „benzinek“ se podílí Česká republika společně s dalšími pěti spojenci. Jde o největší stroje své kategorie, se kterými mají čeští letci zkušenosti. „To trochu mění perspektivu při pohybu kolem tankeru,“ popsal dojmy velitel letky.

Čas načtení: 2024-02-16 09:00:00

Navalnyj, čeští politikové, pokrytectví a rasismus: Čeští politikové působí nepřesvědčivě a komicky

Foto: Izraelci právě vyvraždili úplně celou tuto rodinu. Proti tomu čeští politikové neprotestují, zatímco vyjadřují svůj šok z děsivé smrti Alexeje Navalného. Upřímnost jejich protestů proti Navalného smrti to poněkud zpochybňuje.112 lidí bylo v Gaze Izraelem usmrceno za posledních 24 hodin, 157 zraněno. Mnoho lidí zůstává pod troskami, protože izraelské jednotky brání záchranným týmům je vyhrabávat: BREAKING| The Ministry of Health: Israel committed 10 massacres in the past 24 hours, killing 112 civilians and wounding 157 others. Many casualties remain in the streets and under the rubble as Israeli forces continue to prevent rescue teams from reaching them. pic.twitter.com/m7Kjq6bYeH— Quds News Network (@QudsNen) February 16, 2024 Po šokující zprávě o náhlé smrti Alexeje Navalného vyjadřují na Twitteru své rozhořčení a svou hrůzu VŠICHNI čeští politikové a hodně českých novinářů, jistě, poněkud bezmocně, protože i když to skutečně je šokující, přestože nepřekvapivá zpráva (kolik lidí v Rusku a na Ukrajině už Putin zabil??) nedokážeme proti tomu dělat vůbec nic.Potíž je, že všechny ty hromadné protesty českých politiků proti smrti Alexeje Navalného působí nesmírně nepřesvědčivě. Proč?

Čas načtení: 2023-11-17 09:00:00

Anca Irina Ionescu: Čeští studenti proti totalitě (volný překlad s vlastní předmluvou k 17. listopadu 2023)

V loňském roce vydala Bukurešťská univerzita sborník textů věnovaný k 65. narozeninám překladateli a filologovi Sorinu Paligovi. Jeho součástí byl také text profesorky Ancy Iriny Ionescu o boji českých studentů proti totalitě, který cituje můj 11 let starý článek o událostech října a listopadu 1939. Číst dál...

Čas načtení: 2020-12-14 11:47:23

Umělá inteligence napsala povídky pro Český rozhlas. Startuje projekt Digitální spisovatel

V mobilní aplikaci a na webu mujRozhlas.cz je možné nově poslechnout unikátní sérii povídek napsaných umělou inteligencí. Projekt Digitální spisovatel nabízí pět povídek – sci-fi, horor, milostný příběh, detektivku a historický román. Texty vygenerované pomocí jazykových modulů GPT 2 a GPT 3 načetli přední čeští herci. Na projektu Digitální spisovatel se podílel také odborník na umělou inteligenci Jan Tyl. „Ke generování povídek používáme obrovské neuronové sítě založené na architektuře transformátorů. Fungují podobně, jako když se chytrá klávesnice ve vašem mobilním telefonu snaží předpovídat další slovo, které napíšete. Jen jsou nesrovnatelně větší a uzpůsobené generování povídek prakticky jakéhokoliv žánru,“ popsal proces vzniku povídek. Povídky vznikly i díky práci filozofky a pedagožky Dity Malečkové. „Neuronová síť je pro mě průzkumníkem v prostoru jazyka; nástrojem, díky kterému zkoumáme nejen možnosti literatury budoucnosti, ale také fungování způsobu, jakým my lidé hledáme smysl informací, jak spřádáme příběhy z cloudů informací,“ vysvětlila Malečková. Svůj hlas propůjčili povídkám Digitálního spisovatele známí čeští herci Matěj Hádek, Tereza Hofová, Jan Cina, Petra Bučková a Filip Kaňkovský.  „Jsem moc ráda, že se nám podařilo pro tak experimentální projekt získat výrazné herecké osobnosti. Myslím, že spojení textů vygenerovaných umělou inteligencí se skvělými hereckými výkony vedlo k opravdu dobrému výsledku, který určitě stojí za poslech,“ uvedla šéfproducentka mujRozhlas Anna Vošalíková. Projekt Digitální spisovatel je možné poslechnout exkluzivně na audioportálu mujRozhlas.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-05 13:38:14

Při rozhovorech mne zajímalo, kdo dotyčný je, jak myslí a co chce, říkal A. J. Liehm

„Dnes v drtivé většině chce tazatel v podstatě vědět věci, o kterých nemá tušení. Za druhé chce dotázaného dostrkat do kouta, aby řekl věci, které normálně říct nechce. V mém případě to byl pravý opak. Vůbec jsem nechtěl nikoho nikam dohnat, zajímalo mě ho pochopit,“ řekl A. J. Liehm pře jedenácti lety rozhovoru pro literární noviny, který s ním vedli Petr Bílek a Jan Štolba. Zveřejňujeme jej znovu při příležitosti jeho úmrtí jako připomínku jeho skvělé novinářské práce.   Váš erbovní pojem je generace. Co pro vás to slovo znamená? Znamená to, že celý můj aktivní život se odehrává ve třech generacích, a mně se to slovo hodilo, protože v češtině jde o plurál i singulár. To znamená, že můžeme říct, že jedna generace něco dělá s druhou a že jsou tady nejen ta moje, ale tři generace současně.   Vnímáte generaci v individuálním slova smyslu, nebo jako skupinu? Jistě svým způsobem i jako skupinu, každá generace se po pětadvaceti, třiceti letech vymění. A každá generace prostě začíná znova. Jenže ne od začátku.   Všímáte si, že v poslední době je pojem generace, alespoň v českém kulturním prostředí, velmi zpochybňován? Že se v proudu individualizace života a myšlení vlastně popírá jakákoliv skupinová dimenze zážitku světa? Tak to už říkali mnozí, že lidi, kteří nemají minulost, jsou chudáci. Když si vybrali, že žijí bez minulosti, tak s tím nemůžete nic dělat. Mladší generace minulost vypouští, to je americká metoda. Ta říká, že včera nebylo a zítra je nový den. A to se v Čechách zřejmě převzalo. Jenže s tím se daleko nedojde, se životem ze dne na den, z hodiny na hodinu. Časový odstup, střídání generací, střídání pohledu, střídání zážitků ze života, zmizelo. Amerika je imigrační země a je zajímavé, že vždycky až vnuci se začnou ptát na minulost. První generace především vyvěsí americké prapory všude, včera nebylo nic a dnes začínáme nový život. Vydrží to ještě jednu generaci, a pak přijde třetí a: odkud vlastně jsme? Odkud jsme přišli? Všimněte si například, jak do Prahy jezdí hlavně mladí Američani.   Chci ještě mluvit o polistopadové generaci, která nyní dorůstá do vnímání kultury i politiky... To je ale ta generace „včera nebylo a zítra je nový den“. Mluví se o tom, že tahle generace měla přinést do české politiky úplně jiný pohled, že už se nebude zabývat minulostí. Ukazuje se však, že v genech minulost vlastně trvá pořád. Život bez minulosti je strašná věc. Generace, která si myslí, že „včera nebylo", musí nejen začínat od nuly, ale tím, že před tou nulou nebylo nic, ona nic nezdědila. To je velký problém, když neexistuje kontinuita ani v rodině. Každá rodina se skládá z vnuka, tatínka a dědečka. Když zrušíte tyhle linie, máte jen současnost. Tatínek a dědeček nejsou, ale dříve či později se musíte ptát, jak to vlastně bylo, odkud jste a co jste zač. Tu otázku si zřejmě nová americká nebo česká generace neklade. Přitom ovšem žádná minulost není černobílá. Černobílá se může zdát jen přítomnost, a často její vidění minulosti.   Paradoxní je, že když se podíváte na český film, tak střednímu proudu tvorby po listopadu se dostalo dědictví šedesátých let, takže na ně intenzivně navazuje, neobešla by se bez něj. Ale obešla, na nic nenavazuje. Byl jsem ve Varšavě před několika lety na obrovském festivalu starších českých filmů z šedesátých let a byla tam paní, která se na všech diskusích, které tam byly, (a bylo tam nabito), na něco ptala a uměla česky. Říkám jí, prosím vás, jak vy umíte česky? Studovala jsem po Listopadu dva roky na FAMU. A proč chodíte tady na tyhle filmy? Odpověděla, že žádný z nich nikdy v Praze neviděla. To je to „navazování". Devadesátý rok udělal tečku a řeklo se, co bylo za komunismu, do odpadového koše. Tím pádem nebylo na co navazovat a výsledek je takový, jaký je.   Proslul jste jako nesmírně schopný novinář, který se stal v žánru interview aspoň pro naši generaci klasikem. Dnešní novinařina podléhá náporu nových technologií a způsoby práce se prudce mění. Jak vlastně vznikaly vaše rozhovory technicky? Už tehdy jste je nejdříve zaznamenával na magnetofon, či jste si nejdřív povídali a pak jste text napsal doma? Autorizovalo se? Nebo jste si psali třeba formou dopisů? Žádný magnetofon, nikdy, nejen proto, že v Čechách bylo podobné techniky málo, ale ani potom v Americe, nikdy, nikdy. Jenom hlava, ruka a blok. A jak to vzniklo? Od druhé poloviny padesátých a začátku šedesátých let začali do Čech postupně jezdit lidé z ciziny. Zajímaví lidé. Ukázalo se, že můžou říkat nahlas věci, které my jsme nemohli anebo nesměli. Rozhovor byl v tomto případě cesta, jak přinést důležité myšlenky obecenstvu, aniž by si cenzura troufla do textu sáhnout, protože šlo většinou o slavné lidi z levice. Najednou se věci, které byly u nás zakázané či zamlčované, stávaly se obecným majetkem. Tak to začalo a tak to pokračovalo. Nebyla jenom knížka Generace, ale před ní mi už vyšly dvě publikace, které se jmenovaly Rozhovor a které takto vznikly. Generace vyšla v celém světě, od Ameriky po Japonsko. A do dneška vám ve Francii i jinde lidi řeknou, že Generace jim otevřela oči. Dověděli se, co se v druhé části Evropy dělo a jak to bylo složité. Jenomže to dnes v Čechách nikdo neví. Když měl Karel Hvížďala v televizi rozhovor o svých rozhovorech, řekl prý, že jeho interview mají úspěch, protože něco takového začal dělat jako první, to se předtím nedělalo. Telefonoval mi člověk, který to slyšel, a říká: já jsem to prostě nevydržel a zavolal jsem do televize, že to není pravda. Oni reagovali jako tele na nový vrata, poněvadž něco takového nikdy neslyšeli a že nikdo to prý nezpochybnil. Chci říct něco o vytěsnění a vygumování. Období před Listopadem se v Čechách zahrnulo pod pojem komunismus. Za komunismu to bylo takhle a po komunismu to je takhle. Jako kdyby nikdo nevěděl, že i komunismus, který se dnes používá jako obecné pojmenování, znamená spoustu různých věcí. Měnil se celou historii, děla se v něm spousta zajímavých věcí. Celá generace konce padesátých a šedesátých let, která znamenala obrovský přínos do české kultury včetně nového proniknutí intelektuálů do českých dějin, je pro dnešní generaci totálně neznámá, tito lidé jsou zcela vymazáni. Když vám dám deset jmen, nebudete vědět, o kom je řeč.   Jaký máte pocit ze současné praxe novinářských rozhovorů? Dnes v drtivé většině chce tazatel v podstatě vědět věci, o kterých nemá tušení. Za druhé chce dotázaného dostrkat do kouta, aby řekl věci, které normálně říct nechce. V mém případě to byl pravý opak. Vůbec jsem nechtěl nikoho nikam dohnat, zajímalo mě ho pochopit. Zajímalo mě, kdo je, jak myslí, co chce a nakonec to všecko každý musel autorizovat. Praxe dostrkávání, jako hlavní operace rozhovorů, platí dnes na celém světě. Doufám, že s tím nemám nic společného.   Žurnalistická teorie v Čechách klade velký důraz na čistotu žánrů a studenti se musejí učit rozdělovat faktická sdělení a názor. Zprávu potřebují agentury. Dělal jsem léta v Četce a Četka je nejlepší škola pro žurnalisty. Za všecko, co jsem se naučil, vděčím Četce. Dostanete ohromnou dávku materiálu a musíte z toho vytáhnout to nejpodstatnější. Když přijdete do televize nebo do novin, jde v podstatě o totéž. Na papíře pak tisknete materiál zhuštěný svým vlastním názorem. Později komentář. Jestli to dneska někdo oddělil, tak to oddělil, ale to není moje představa. Informace máte v rádiu, v televizi, na internetu. Je možné, že moje představa je špatná a že ta druhá je dobrá, ale takhle já čtu dobré noviny. V epoše internetu je možná všechno už jinak.   Takže vy nejste zastáncem toho, že by zpráva a komentář měly být v novinách odděleny? Dobré noviny musí být jeden celek. Komentáře musí být od první do poslední stránky. Jenže pokud jsou noviny ideologické, tak to asi nejde.   Častou variantou žurnalistiky je kladení výroků vedle sebe podle pravidla, že má být slyšena každá strana. Novinář přitom má pocit, že nepatří k jeho profesi rozsuzovat výroky a vynášet soudy. Čtu denně noviny od Figara po Libération a v Čechách si hledám na internetu. Chci vědět, kde se co děje, ale musím mít na všechno nějaký názor. Otiskli jste rozhovor s Woodwardem: investigativa nebyla moje parketa, nikdy jsem ji nedělal a nikdy neuměl. Ale on tam vylíčil, jaká je to fuška. Jaká je to zodpovědnost. To se dnes nedělá. Dnes každý novinář, který přijde k nějakému drbu, je investigující novinář. Tisknou se pak samozřejmě spousty nesmyslů.   Tvrdívalo se, že v redakci v šedesátých letech nebyly výrazné osobnosti, které by samy o sobě obstály, ale že jejich síla spočívala v tom, že společně vytvořily něco na způsob fenoménu. Literárky byly pytel blech. Když jsme dělali noviny v emigraci, lidi se mě ptávali, jakou máš redakční radu? Nemám, nechci a nebudu mít, odpovídal jsem. Poněvadž noviny jsou v podstatě věc jednoho člověka. Měl jsem kamarády, spolupracovníky, kteří za mnou chodili, četli jsme si věci, diskutovali jsme, ale nakonec jsem to byl já, kdo určoval a rozhodl. To jsou, abych tak řekl, rutinní způsoby. Mám vzor novin, které jsem už osobně neznal: v Praze vycházely ve třicátých letech noviny, které se jmenovaly Prager Tagblatt. Dělal je jeden pražský Žid jménem Arne Laurin. Laurin je pro mne do dneška velká postava. Byl to člověk, který dotáhl noviny k dokonalosti, a přitom do nich prakticky nepsal. A byly to jeho noviny. Dělat noviny a psát do novin, to jsou různé věci. Ale platí to ještě v době internetu?   Osobnostní stránka novinářské praxe mizí. Právní odpovědnost je na vydavateli. Čeští šéfredaktoři se proto rádi považují za manažery a dávají najevo lehký despekt vůči novinářům v redakci, kteří jsou skutečně někdy degradováni na mediální proletariát, jenž posouvá texty z jednoho šuplíku do druhého a nezajímá se, jak noviny celkově vypadají, protože na to nemá pražádný vliv. Podle toho ty noviny vypadají. Novináři buď dělají noviny jako zaměstnání, anebo je dělají jako povolání. Pro mne jsou noviny povolání. Mně říkával Egon Erwin Kisch, když chodíval k nám do redakce Kulturní politiky, vždycky dvě věci, které si pamatuji: jestli jsi novinář, jak vejdeš do redakce, stoupne ti teplota o dva stupně. Druhá věc s tím bezprostředně nesouvisí. Bylo mi tenkrát něco přes dvacet a jednou si mě takhle vzal stranou a povídá: ty Liehm, ty jsi zřejmě šikovný, jednu věc ti budu říkat, každý dobrý novinář má velkou touhu, stát se špatným spisovatelem. Mysli na to! A já jsem na to celý život myslel. Ale dnes, nezávisle na Kischovi, řeknu, že mi vadí, že čeští spisovatelé nepíšou do novin. Česká tradice však je, od Nerudy přes Čapka po Vaculíka, že spisovatel píše do novin.   Proč už to dneska nefunguje? Nevím. Myslím si, že tohle je už redakční práce. Zajít s nimi na kafe, kecat s nimi po telefonu, otravovat je a nakonec jim vysvětlit, proč je pro ně důležité psát do novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-29 14:47:18

Říjen 1918: Ostrovy kulometné moci byly základem dialogu

Čeští Němci chtěli okleštit na přelomu října a listopadu 1918 nově vzniklé Československo o tzv. německé oblasti. Jako první byla ustavena severočeská provincie Deutschböhmen. Poslanci říšské rady z řad českých Němců ve dnech 29. října až 3. listopadu 1918, vyhlásili provincii Deutschböhmen s centrem v Liberci (pro území Libereckého a Ústeckého kraje), provincii Sudetenland s centrem v Opavě (v českém Slezsku), provincii Böhmerwaldgau s centrem v Českém Krumlově (jižní Čechy) a provincie Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě (jižní Morava). Do konce prosince 1918 (několik malých oblastí až v lednu 1919) byly provincie československými oddíly vojska a dobrovolníků obsazeny. Dobrá komunikace je nade vše Každá doba má svoji účinnou zbraň, která na krátkou vzdálenost umí vyřešit hodně problémů s mezilidskou komunikací. V roce 1918 byl ideálním komunikačním nástrojem kulomet (strojní puška). Velká kadence je předpokladem vyšších ztrát nepřítele. Do dvaceti let kulomet doplnil samopal (někdo tomuto komunikačnímu nástroji říká útočná puška). Po 2. světové válce samopaly zlidověly zabíjení. Holič i žena v domácnosti se samopalem v ruce jsou podobně přesvědčiví jako v roce 1918 voják s kulometem. Samopaly (útočné pušky) si tuto pozici udržely dodnes. Proto v roce 1918 byly při řešení národnostních sporů nejdůležitějšími řečníky kulomety. Malé československé jednotky v provincii Deutschböhmen kulomety měly. S pomocí kulometů byla možná místní spolupráce Čechů a Němců i tam, kde mezi oběma národnostními skupinami panovalo viditelné napětí. Příklad Děčínska Oblast děčínského okresu s velmi rozlehlým Šluknovským výběžkem je typickým příkladem, jak ve zcela nepřátelském prostředí byla prosazena moc Československa, aniž byla celá oblast obsazena československým vojskem. Na Děčínsku došlo k paradoxní situaci. Oblast děčínského okresu byla mezi posledními na severu Čech, kde se ujala československá vláda oficiálně moci. Přesto tam nepřímo přebírala moc již během prvního týdne po vyhlášení československé samostatnosti. Československé jednotky postupně obsazovaly z Rumburku města a vesnice v okolí. Tím paralyzovaly moc německých nacionalistů. Většinou sice obsadily československé jednotky jenom několik klíčových bodů, nebo jenom jeden (železniční stanici), ale k paralýze moci německých nacionalistů to stačilo. Jednotky složené z českých branců měly psychologickou výhodu. Reprezentovaly nový rozvíjející se stát, zatím co místní německé dobrovolnické oddíly se snažily uchovat si ve svém prostředí zdání německé nacionální kontroly. Kromě českých vojenských posádek v oblastech s německým většinovým obyvatelstvem v některých obcích zakládala i místní česká menšina své malé strážní oddíly k ochraně proti rabování. Důležité body na železniční trati byly v rukou československého vojska. Železniční doprava pro potřebu německou nacionální administrativu v Deutschböhmen byla od začátku listopadu stále více ochromována. V situaci, kdy v rámci vnitřního konfliktu ani jedna strana nemá momentálně mocenskou převahu, jako tomu bylo na severu Čech koncem října 1918, přetnutí (kontrola) důležitých komunikací vytvořila na české straně mocenskou převahu. Tzv. německé provincie byly československými oddíly odříznuty od zásobování, takže ještě více zde zesílila nouze. Menší československé oddíly potom během listopadu a prosince postupně obsazovaly tzv. německé provincie kousek po kousku. Většinou byly německé enklávy tak zbídačené, že byly obsazovány téměř bez odporu. Vojenská politika jako akt zoufalství K tomu není od věci připomenout, že Němci neměli autoritu, protože prohraná válka byla vnímána jako německá válka. Poraženi byli Němci, ti způsobili i hlad a nouzi, a když nabízejí německou samostatnost, nenabízeli vlastně nic. Neměli jídlo, ani peníze ani vojáky. Dne 8. listopadu 1918 Německo obdrželo prosbu, aby byly přes Bavorsko do provincie Deutschböhmen posílány bojeschopné jednotky válečných navrátilců složené z českých Němců, čemuž Němci vyhověli. Jenže, vojáci přijeli, vystoupili z vlaku a většina šla domů i s výstrojí. Čeští Němci pro milovanou Deutschböhmen chtěli od Němců v rámci germánské solidarity zbraně. Během listopadu dostali sice čtyři tisíce pušek, ale to bylo vše, protože vlády Saska i Bavorska byly proti dalším dodávkám. Německá domobrana neměla dostatečnou výzbroj, výstroj ani výcvik, a proto neměla šanci. Postupné obsazování komunikačních, telegrafních a poštovních uzlů československými jednotkami pomalu paralyzovalo to, co mělo být německou provincií. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-28 19:19:18

Československo vzniklo dříve, než bylo vyhlášeno

Den 28. října 1918 „Samostatný stát československý vstoupil v život,“ je uvedeno v textu základního zákona o vzniku Československa. Text sepsal dr. Rašín již v noci z 27. na 28. října a odpolední schůze Národního výboru navržené znění schválila. Večer 28. října 1918 se Národní výbor, jako nejvyšší autorita nového státu, stal zákonodárným sborem samostatného Československa. Zajímavé je, že Masaryk, Beneš a další exiloví politici považovali za datum vzniku Československa 14. říjen 1918. Tehdy vyhlásili stát pro západní politiky. Jenže, k reálnému převzetí moci došlo v Čechách 28. října 1918. Za doprovodu strachu a nejistoty z toho, jak mohou reagovat německé a maďarské asistenční (polo policejní) vojenské jednotky v Praze, ale i v jiných částech Čech a Moravy. Jízda na vlně V hrubých rysech se pokusme ukázat, jak vedení monarchie samo pracovalo na rozpadu Rakouska-Uherska. Generální stávka 14. října 1918 proběhla v Praze ještě pod dozorem rakousko-uherských kulometů. Obava, že se Češi pokusí vyhlásit samostatnost, se tehdy nepotvrdila. Ale v podstatě k vyhlášení Československa v ten den došlo. Dne 14. října byla vyhlášena prozatímní československá vláda jako nátlaková akce z Paříže. Aby se západní politici a americký prezident Wilson dozvěděli, že staré Rakousko-Uhersko se již rozpadá. O dva dny později – 16. října – vydal císař Karel I. manifest oznamující přetvoření Předlitavska ve spolkový útvar čtyř národních států; mezi nimi byl i český stát. Měl se rozkládat jen na českém etnickém území, což znamenalo odtržení německého pohraničí. Manifest potvrzoval také integritu Uher, což znemožňovalo spojení Čech se Slovenskem. Masaryk se obával, aby na plán čeští politici doma nepřistoupili. Proto 18. října 1918 jménem československé prozatímní vlády vyhlásil úplnou nezávislost československého státu známou jako Washingtonská deklarace. Vzhledem k tomu, že státy Trojspolku se vojensky hroutily, dohodové státy prozatímní vládu uznaly. Z mezinárodního hlediska vlastně Československo vzniklo v cizině o deset dní dříve než ve skutečnosti. Co se dělo v Čechách? Z večerního telefonátu 27. října Alois Rašín pochopil, jaká je situace ve Vídni – v hlavním městě monarchie. Očekávalo se rychlé zhroucení monarchie. Brzy ráno se užší vedení Národního výboru domluvilo, že v případě kapitulace převezme vládu Národní výbor. V pondělí dopoledne 28. října v novinových redakcích v Praze již věděli o nótě ministra zahraničí Gyuly Andrássyho, ve které souhlasil s body prezidenta Wilsona, aby mohla být zahájena mírová jednání. Jedním z Wilsonových bodů bylo i právo na sebeurčení států bývalé monarchie. Pražané nótu pochopili jako založení státu. K tomu se vztahuje velmi trefná poznámka: „Ale nebyli by to Češi, aby si nezaložili vlastní stát, tak trochu po švejkovsku. O poválečných poměrech v Rakousku-Uhersku se jednalo už někdy od září 1918, a zatímco 28. října 1918 jednala v Ženevě oficiální delegace o tom, jak vše bude někdy v budoucnu vypadat, doma to nevydrželi a okolo 9. hodiny ranní se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu, a nechali zaměstnance ústavu přísahat věrnost nově vznikajícímu státu. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem, ve kterých se psalo cosi o autonomii, což si rozjásaný lid pražský vyložil jako uznání nezávislosti. A už se nedalo nic dělat. Večer 28. října vydal Národní výbor první zákon, zákon o zřízení samostatného státu československého. Prostě my Češi to máme vždycky tak nějak po svém. (Petr Beran, 28. říjen 1918 aneb Založení republiky „po česku“, ČRo – sever.cz, 28. října 2017) Republiku vyhlásil telegraf Ještě dopoledne v povznesené náladě předávali Pražané na venkov telegraficky očekávanou zprávu, že vzniká samostatný stát, nezávislý na Rakousku-Uhersku. Čili, stát ještě oficiálně nevznikl, ale na venkově již věděli, že vzniklo Československo. Republiku vyhlásil telegraf. „Zprávy o vzniku samostatného státu se nejrychleji rozšířily tam, kde byl telegraf. Do Kolína přišla první zpráva 28. října 1918 už po deváté hodině ráno. Již během dopoledne se lidé začali scházet na náměstí a vypuklo očišťování města od symbolů rakousko-uherské monarchie. „Studenti gymnázia sejmuli obraz císaře Karla a hodili ho do kašny u kláštera. Některé symboly byly hozeny z mostu do Labe,“ říká historik Ladislav Jouza z Regionálního muzea v Kolíně… Jinde ale nespěchali. Například v Týnci nad Labem rolníci nejprve domleli mouku. Ve Štíhlicích u Doubravčic informacím o vyhlášení samostatnosti nevěřili. Druhý den proto poslali četníky do Českého Brodu, aby se zeptali, co mají dělat. Také v Příbrami s oslavami zaspali. Telegram na poštu dorazil až odpoledne a představitelé zdejšího Národního revolučního výboru neměli dostatek času zorganizovat vyhlášení tohoto významného okamžiku. Lidé se sešli až druhý den dopoledne.“ (Barbora Kvapilová, ČRo – strednicechy.cz, 16. listopadu 2017) O dopoledním oznámení vzniku státu svědčí například fakt, že 28. října 1918 před jedenáctou hodinou se poštovní úředník František Čapek v Českých Budějovicích z telegramu dozvídá, že bylo vyhlášeno samostatné Československo. Z oken pošty na náměstí potom hned vyhazuje říšskou orlici, znak Rakouska-Uherska. V Roudnici nad Labem slavili 28. října ve 4 hodiny odpoledne a na domech lidé vyvěsili bíločervené prapory. Podobně tomu bylo třeba i v blízkých Libochovicích. V Třebenicích na Litoměřicku v ten den večer dokonce ve městečku pořádali na oslavu i lampiónový průvod. Na Mostecku o založení republiky měli v den vzniku státu Češi jenom nejasné zprávy. Velká sláva propukla v hornických obcích Mostecka až druhý den – 29. října. V německých enklávách 28. října o tom většinou nikdo nevěděl, až na některé komunální politiky. Proto například v České Lípě čeští vojáci nic nevěděli, ale řekli jim to vojáci projíždějící Českou Lípou. Vyhlášení Československa se lidé v Brně dočkali o den později než v Praze, 29. října. Někteří se o to doslechli již 28. října od lidí, kteří po šesté hodině večer přijeli z Prahy do Brna vlakem. Na moravském místodržitelství již věděli, co se děje, a začali pálit policejní spisy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-31 12:41:12

Krvavé úterý na mostě v Ústí nad Labem. Pogromu na Němce 31. července 1945 jako zázrakem unikly dvě ženy s kočárky

Desítky agresivních civilistů, lidí z Revolučních gard, československé a sovětské armády mohou za smrt desítek obětí pogromu na Němce na mostě přes Labe, před hlavním nádražím a na Tržním, dnes Mírovém náměstí, který se stal 31. července 1945. Je ale třeba také připomenout, že když jedni vraždili, jiní se snažili Němce zachránit. Díky holandským lodníkům a českému učni nezemřely dvě děti z kočárků a jejich matky. Areál bývalého cukrovaru v ústecké čtvrti Krásné Březno byl pro uskladnění vojenského materiálu vybrán v červnu 1945. Správcem skladu zbraní, munice a výbušnin byl jmenován rotmistr Josef Čapek, který přišel do skladu 31. července asi kolem půl třetí odpoledne s dvěma neznámými civilisty, Čechy. Poté mezi 15:30 a 15:40 došlo ke dvěma výbuchům. Po menší explozi následoval druhý, mnohem silnější výbuch, který rozmetal hlavní budovu. Tlakem vzduchu a vymršťovanými hořlavinami bylo zdemolováno nebo vyhořelo na 200 domů v okruhu 500 metrů. Zahynulo 27 lidí a několik desítek jich bylo zraněno. Materiální škody činily desítky milionů korun. Protože z centra města nebylo na výbuchy vidět, běželi lidé na most Edvarda Beneše. Davem zmítaly emoce, tím spíše, když k nim čtvrt hodiny po výbuchu dorazili první uprchlíci z Krásného Března. Češi byli přesvědčeni, že jde o sabotáž a výbuch je dílem Němců. Pravděpodobně osudnou rozbuškou tehdejšího pogromu bylo pokřikování říšského Němce Georga Schörghubera na mostě, na straně přivrácené ke Krásnému Březnu. Provolával prý slávu Německu, plival po českých civilistech a vojácích a projevoval radost z výbuchu. Byl přehozen přes zábradlí, spadl do Labe a když plaval ke břehu, jeden z vojáků ho zastřelil. V rozjitřené atmosféře šlo o jiskru v sudu střelného, vzápětí se na mostě stali cílem útoků všichni Němci. O život přišlo 50 až 80 lidí. Český mladík zachránil německou matku s dítětem Dlouho se všichni domnívali, že na mostě byl v tu dobu jeden kočárek, přičemž německá matka s dítětem skončila v Labi, kam je přes zábradlí přehodily ruce českých vlastenců. Dodnes se píše, že dítě i matka zahynuly, ve skutečnosti ale pád přežily. Byly vyloveny z řeky holandskými lodníky a ukryty na lodi, a poklidně žily svůj dlouhý život v Německu, uvádí ústecký archivář Vladimír Kaiser. Až po 65 letech nově získané svědectví ukázalo, že v osudovou chvíli byly na mostě dětské kočárky dva, druhou matku i s dítětem zachránil český mladík. Autor tohoto textu se o tom dozvěděl z rozhovoru s očitým svědkem. Josef Heinrich z Krásného Března byl tehdy učněm. Pracoval ten den na Klíši a hned se jel na kole podívat, co se stalo, protože tušil, že k výbuchu došlo tam, kde žil. Cestou předjel Němce na kole s bílou páskou, který zase po chvilce předjel Heinricha, takto se několikrát vystřídali v pořadí. Když dojeli do Dlouhé ulici, srazila Němce skupinka mužů z kola a umlátila ho. Poté Heinrich dojel na Předmostí přiléhající k městu. Lidé tu mlátili Němce, který se snažil utéct, a když ho téměř domlátili k smrti, v blízké boudě ho zastřelili. Když se dostal na most, viděl, jak po něm jdou němečtí zaměstnanci ze Střekova z protějšího břehu. Končila jim směna ve Schichtovce, dnešní Setuze. „Němci šli jako ovce, byli mezi nimi i antifašisté. Netušili, co se stane. Jeden z nich vyndal legitimaci antifašisty, ukazoval jí, ale nebylo to nic platné. Byl hozen přes zábradlí do vody i s legitimací antifašisty. Pád do vody pro Němce nebyl smrtelný. Padali sice z výšky asi 13 metrů, ale neutopili se, plavali ke břehu, jenže nedoplavali. Z obou břehů na ně stříleli,“ popisuje Heinrich nejhorší zážitek v životě. Pak se shodou okolností ocitl poblíž matky s kočárkem. „Na mostě byla také žena s kočárkem. Jeden z dvojice německy oblečených českých mužů v bílých podkolenkách kopnul do kočárku. Mimino v kočárku jelo po mostě dolů k Předmostí. Jeho matka ječela. Již nikdy jsem neslyšel tak zoufalý jekot. Byla hrůzou bez sebe. Kočárek jsem zastavil. Oba Češi, jednoho jsem znal i jménem, křičeli: Nech toho parchanta chcípnout, nebo půjdeš taky. Popadl jsem matku za ruku, táhnul jsem je z mostu směrem na Předmostí, a potom s kočárkem utekla do některé z ulic,“ vzpomíná Heinrich. Topili Němce v požární nádrži Vzpomínku na tragédii onoho dne máme také od Bedřicha Brabce. „Jel jsem tehdy na kole ze Střekova směrem do města. Na mostě byl nával lidí, takže jsem kolo tlačil. Skoro na konci mostu jsem viděl, jak příslušnici Rudých gard házeli kolemjdoucí Němce do Labe. Na tři metry jsem zahlédl, jak jedné německé matce vzali dítě z kočárku a hodili ho do vody. Zoufalá žena za ním skočila ve snaze ho zachránit. Aktéři po nich stříleli za veselého jásotu přihlížejících. Co bych byl zmohl ve svých osmnácti letech proti této po zuby ozbrojené zdivočelé hordě barbarů? Za drážním podjezdem směrem k nádraží utvořili diváci špalír, kterým Němci, označení bílou páskou na rukávu, většinou dělníci z dopolední směny v Schichtovce, museli projít či spíše proběhnout. Tloukli je. Zahlédl jsem, jak ve dvou případech mužům velkými tesařskými kramlemi rozbili hlavy. Upadli a umírali na silnici. Spěchal jsem dál ulicí v Jirchářích. Na náměstí tehdy byla velká požární nádrž, kde za všeobecného veselí Němce topili. Zahlédl jsem známého mých rodičů, pana Körbla, on sám byl jako německý komunista v koncentráku, ale jako Němec byl automaticky vinen. Chopili se ho a odváděli k nádrži. Měl však ohromné štěstí. Šla kolem předsedkyně okresního národního výboru Vobecká, která jako spoluzakladatelka komunistické strany Körbla dobře znala, a zachránila mu život. Skočil jsem na kolo a uháněl domů,“ vzpomíná Brabec. Přetrvávající násilí Bedřich Brabec a Josef Heinrich byli normální kluci. Brabec měl z Němců strach již v roce 1938, když pochodovali henleinovci ulicemi, po uzavření českých škol v pohraničí musel do německé školy. Hned v den osvobození se přihlásil v květnu jako pomocný policista. Heinrich dodnes vzpomíná, jak ho jako českého chlapce v německé škole šikanovali a nutili ho násilím vstoupit do Hitlerjugend, což odmítl. Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, sídla vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jindy byl zmlácen na krásnobřezenské policejní stanici proto, že si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Hned po osvobození byl Heinrich v Krásném Březně v ozbrojeném ochranném jízdním oddílu, zajišťujícím pořádek ve čtvrti a v blízkých vesnicích. Byli to normální kluci, kteří měli nacistů plné zuby. Přesto oba cítili na mostě přes Labe hrůzu z toho, co se dělo. Nebyli ale sami. Už v průběhu pogromu někteří humánně smýšlející čeští národní správci umožnili německým zaměstnancům, aby po skončení pracovní doby zůstali ukryti na pracovišti. Třebaže výjimečný stav byl odvolán 2. srpna 1945 ráno, neukazovali se Němci v průběhu asi jednoho týdne na ústeckých ulicích, schovávali se v okolních lesích. Ráno 1. srpna mnozí z nich nenastoupili do závodů a na pracoviště z obav před opakováním represí. Určení čeští zaměstnanci je proto do zaměstnání vodili a zajišťovali jejich ochranu. Autor zaznamenal i svědectví o tom, že na ochraně, respektive „zmizení“ ohrožených Němců do bezpečí se podíleli i někteří sovětští důstojníci. Spiknutí? Nelze se divit, že Češi automaticky považovali výbuch v Krásném Březně za práci německého žháře. Například 26. července 1945 hasiči zabránili požáru, který mohl mít podobné následky jako výbuch o několik dnů později v Krásném Březně. Jak stálo ve zprávě „...hasičské centrále nahlásili požár vlaku mezi Zálezím (Zálezly) a Vaňovem. Na místo požáru přijeli v 8:10 hod., záchranné práce trvaly do 9:45 hod. V hořícím vagóně byly zápalné šňůry a dynamit. Mužstvo přes nebezpečí výbuchu zhostilo se svého úkolu dobře.“ Podepsán byl velitel požární stráže v Ústí nad Labem. Nad požárem se vznášela otázka: Jak mohl vagón s trhavinou začít náhle hořet? Podle knihy Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945, kterou v roce 2005 vydal ústecký archivář Vladimír Kaiser s historiky Janem Havlem a Otfridem Pustejovskym, výbuch i masakr zorganizovali komunisté z ministerstev vnitra a obrany s cílem zvýšit tlak na vysídlení Němců z Československa. „Bylo to takříkajíc ve státním zájmu. Na konferenci v Postupimi se tehdy mluvilo o odsunu německého obyvatelstva, a tak bylo rozhodnuto, že je nutné zinscenovat nějaký incident, který by přesvědčil svět o neudržitelnosti soužití Čechů s Němci,“ řekl před časem Kaiser Mladé frontě Dnes, ale zároveň přiznal, že k této teorii přímé a jasné důkazy chybí. V této souvislosti se připomíná, že v noci z 30. na 31. července dorazili do města příslušníci 28. pluku armády, jehož jádro tvořili někdejší příslušníci brigády ze SSSR, tzv. Svobodovci (v SSSR jim velel Ludvík Svoboda), kteří v oblsti prováděli odsun sudetských Němců. Svoboda jako ministr národní obrany měl nařídit „urychlit odsun všemi prostředky“. Podle historiků bylo na poradě na hlavním štábu československé armády 28. července rozhodnuto, že (ač odsun ještě neměl mezinárodní souhlas) je třeba velmoci postavit před hotovou věc a že snahou armády má být odstěhování co nejvíce Němců, kdyby postupimská konference (probíhající od 17. července) vytvořila nějaké komplikace. Nehoda? Verzi o spiknutí nevěří například historik František Hanzlík. „Podobných výbuchů bylo po válce víc. Jen se neodehrály takto ve městě,“ řekl v tisku. Podle něj se naopak úřady snažily útoky na Němce tlumit. Zastánce má ale i teorie, že řetěz tragédií spustila nešťastná náhoda: výbuch zřejmě způsobila pancéřová pěst. Útlá kniha Milana Mazance Poslední den v červenci tlumočí vzpomínky autorova otce, který byl v červenci 1945 mladým vojákem a v okamžiku výbuchu i prozatímním národním správcem kabelovny v Krásné Březně. Kabelovny, v jejímž areálu došlo k výbuchu. Sám autor byl malý chlapec a výbuch si pamatuje: hrál si se starší sestrou na dvorku a poté utíkal s rodinou do polí.  Na základě vzpomínek otce a dostupné literatury autor popisuje objekt bývalého cukrovaru, kde byla výrobna kabelů a po válce také osudný sklad různé munice. Vypočítává sedm možných příčin výbuchu, osobně se přiklání k variantě náhodného výbuchu. „Velice pravděpodobný se mně jeví výstřel z pancéřové pěsti, způsobený buď nedbalostí, lehkovážností nebo při delaboraci.“ Poznamenává, že ačkoliv je kritizováno umístění skladu ve městě, v osudný den se jednalo o sérii různě silných výbuchů. To by svědčilo o tom, že rozmístění a rozdělení trhavin a střeliva bylo provedeno podle základních bezpečnostních zásad při manipulaci s výbušninami různým druhů a typů užití.

Čas načtení: 2020-06-29 08:22:01

Poválečné kádrování českých Němců: Fandové Hitlera chtěli k sociálním demokratům a do KSČ

V souvislosti s koncem války v květnu 1945 se každoročně uvažuje například o osudu českých Němců. Ale v podstatě lze jejich jednání shrnout do jedné věty: Když koncem 30. let se jevit Hitler jako superman, šli většinově čeští Němci za ním, a když nacistické Německo bylo rozbombardováno a rozstříleno, rádi by se stali ihned dobrými československými sociální demokraty nebo komunisty. O tom se ale příliš nehovoří. Psal se rok 1945, květen končí, k životu se klubal červen. Obnovená československá administrativa ustavila antifašistické komise. V okresech komise prověřovaly chování místních Němců za války. Kdo neprošel úspěšně kádrováním, nebyl uznán antifašistou a měl před sebou odsun do Německa. Místní Němci by udělali doslova cokoliv, aby nemuseli do odsunu. O tomto fenoménu jsem napsal knihu Ústecké kádrování (AOS Publishing 2016) o prvních poválečných čistkách a o kádrování desítek tisíc Němců žijících v okresu Ústí nad Labem v roce 1945. Důležité je jenom žít co nejpohodlněji Pročetl jsem stovky dotazníků nazvaných Komise. Antifašistický okres Ústí nad Labem. Ze studia dotazníků jsem porozuměl tvrzení, že lidé udělají cokoliv, aby si zachovali život tak, jak jim vyhovoval. Důležitá není idea, kterou do včerejška zastávali, ale dlouhodobé přežití v určitě kvalitě, kterou nechtějí ztratit. Po roce 1989 řada česko-slovenských úředníků a různoobčanů zmutovaných do podoby politiků též vystřídala řadu politických idejí/stran. Lidé jdou prostě za momentálně lepším. Co jim vyčítat, když na světě není žádné jistoty – pokud ovšem v nějakou specifickou jistotu nevěříte? Prostě lidé se chovají stále stejně – podle momentální potřeby. Typologie „dotazníkových“ Němců Je-li člověk při změně mocenského stavu vydán na milost vítězi, snaží se vydávat signály, které mu zaručí pokud možno klidný běžný život „neviditelného“ člověka. To platilo i pro české Němce v roce 1945. Z tohoto hlediska lze ústecké Němce podle antifašistických dotazníků rozdělit do několika skupin, a sice na: - typické antifašisty – členy komunistické strany, sociální demokracie, - antifašisty vzhledem k prokázané odbojové činnosti, - slušně se chovající Němce s dobrozdáním Čechů, - Němce, kteří zdůrazňovali, že se ničeho nedopustili, v žádné fašistické straně nebyli, nic špatného Čechům neprovedli, tedy byli v pozici mrtvého brouka, a proto jsou vlastně antifašisty, - Němce, kteří byli v nějaké fašistické organizaci (ale jen krátce), nebo tam údajně museli být kvůli svému zaměstnání, - Němce organizované v SPD či NSDAP nebo „opferring der NSDAP“ – čekatele (kandidáty) členství v NSDAP. Typickým „českým“ Němcem byla například Anna Grunichová z Ústí nad Labem (narozena 6. 10. 1883), bydlící v ulici dr. Ed. Beneše 42. Všechny kolonky v dotazníku proškrtala. Ničeho pronacistického se nikdy nezúčastnila – ani do roku 1938, ani po obsazení Sudet nacistickým režimem. Její profesí byla starost o domácnost. Připojena je fotografie starší ženy v prostém oblečení s domácí kočkou. Grunichovou považujeme za typického místního Němce z pohraničí. Žila svůj nenápadný tichý život tzv. bezvýznamného jedince v obrovském soukolí. Ale ani nenápadnost nikoho neochraňovala. Byla Němkou, tedy podléhala kolektivní odpovědnosti za kolektivní politiku tzv. sudetských Němců. Proto i neviditelný Němec měl narýsovaný jasný osud – odsun z Československa. Protože neviditelný Němec nebyl v odboji proti nacismu (jako drtivá většina Němců) vlastně pasivně souhlasil s konáním nacistů. Tím spadal do kategorie kolektivní viny. Katalog svatouškovství Jak se čeští Němci snažili sbírat antifašistické body, bylo zřejmé z vyplněných dotazníků antifašistické komise. Pokud ústečtí Němci nebyli před válkou sociálními demokraty, komunisty nebo nebyli v odboji. Přesto doufali, že získají výjimku z poválečného německého osudu (odsunu) s pomocí drobných zásluh a kádrových bonusů v životopisu. Měli ale smůlu, protože členy antifašistické komise byli také němečtí antifašisté, kteří dobře znali situaci v regionu, a chování svých německých spoluobčanů. Ředitel ústeckého muzea Václav Houfek k tématu uvedl: Na identifikaci nacistů na Ústecku významně pomohli němečtí antifašisté. Lze přímo říci, že organizovali čistky mezi Němci a nahlašovali je ústeckému českému revolučnímu národnímu výboru. Příkoří, kterému byli antifašisté během války vystaveni, nacistům s koncem války vraceli. V knize jsem uvedl, že uváděné pozitivní informace v dotazníku ve prospěch prověřovaných Němců lze rozdělit do několika skupin: poslouchání zahraničního rozhlasu 1a. prosté poslouchání zahraničního rozhlasu potvrzené svědky 1b. k tomu ještě aktivní rozšiřování zpráv mezi lidmi potvrzené svědky slušné chování vůči Čechům 2a. slušné chování vůči Čechům s podpisy svědků 2b. doplněné o slušné chování vůči zajatcům, případně židům pomoc perzekuovanému člověku 3a. přímluvou či svědectvím ve prospěch nacisty ohroženého člověka 3b. skrývání osoby nebo věci patřící člověku z odboje 3c. hmotná pomoc perzekuovanému člověku 3d. pomoc perzekuovanému člověku formou zaměstnávání Čechů, židů, sociálních demokratů a komunistů, což spojoval s ústrky, které kvůli tomu měl ze strany nacistických organizací manželství jako alibi 4a. jeden z manželů v širší rodině byl Čech 4b. žena měla dítě s Čechem (František Roček, Ústecké kádrování, str. 99-101) Ani antifašisté neměli na růžích ustláno Protiněmecké nálady byly na konci války natolik silné, že je pociťovali i němečtí antifašisté, kteří nemuseli do odsunu. Antifašisté se setkávali: 1. s vypočítavou protiněmeckou hysterií zakrývající cílevědomé rabování českými „revolučními“ zloději, 2. s liknavostí až lhostejností československých úřadů při napadání německých antifašistů, 3. byli sice v dobrém vztahu s místními Čechy, ale museli být ve střehu vůči českým novo-osídlencům z vnitrozemí, kteří v německých antifašistech viděli jenom Němce – čili pakáž, která zapříčinila druhou světovou válku, 4. byli v dobrém vztahu s místními Němci, které osobně znali a věděli, že během války, byť nebyli uznáni antifašisty, se chovali slušně. Měli mezi nimi i přátele. Podobně, jako mnohým místním Čechům – sousedům, jim bylo líto, když museli jejich němečtí sousedé jít do odsunového transportu. Proto jim pomáhali, čímž se dostali do střetu s protiněmecky orientovanou československou státní mocí. Typickým příkladem problému, naznačeného ve čtvrtém bodu, je článek nazvaný „Antifašisté – náš stálý problém“. Noviny Sever (číslo 5, 30. října 1945, str. 3.) v něm informovaly, že na Mostecku v Janově a v Horním Litvínově proběhly domovní prohlídky u některých antifašistů. Byla u nich nalezena jízdní kola, rádia, zásoby ovoce a potravin – uložili si je u nich evakuovaní Němci. Proč i potraviny? Protože nikdo z nich nevěřil, „že to tak zůstane, jak to nyní je, a chtějí se se svými věcmi shledat, až se zase vrátí“, jak uváděli antifašisté. Několik antifašistů bylo zatčeno. Na toto téma ředitel ústeckého muzea Václav Houfek řekl: „Němečtí antifašisté byli loajální vůči československému státu. Spolu s Čechy přebírali 8. a 9. května moc v Ústí n. L. Bohužel, protiněmecké nálady následkem války a represí byly vyhraněné. Proto raději v letech 1945 a 1946 požádala většina antifašistů o dobrovolný odsun do Německa.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}