Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-26 06:00:01

Izrael udělal v Gaze mnoho chyb, říká generál Šedivý. Promluvil o přímém zapojení USA do bojů

Vzdálenost mezi Íránem a Izraelem je dostačující na detekci odpalu raket či bezpilotních prostředků. Času na přípravu protiletadlového systému Iron Dome i aktivaci letectva je tedy z pohledu židovského státu dost. „Spojenci také v případě útoku Íránu prokázali jednoznačnou podporu Izraeli. Dokonce se proti Íránu postavilo i Jordánské království, což pravděpodobně Íránští politici nepředpokládali. Jenže to nemusí trvat navždy,“ řekl Čtidoma.cz generál Jiří Šedivý. Američané ani Britové neuspěli Írán si je dnes téměř stoprocentně jistý, že spojenci Izraele nijak netouží po rozšíření stávajícího konfliktu. „Prezident Biden jednoznačně potvrdil odhodlání USA bránit Izrael. Tyto obavy vyústily v posílení přítomnosti USA v regionu. I když USA dnes nepředpokládají, že by situace mohla znamenat další přímou účast jejich vojáků v konfliktu na Středním východě, určité nebezpečí stále existuje a rozhodně to nelze vyloučit,“ uvažoval Šedivý. Světová válka je o něco blíž. Írán s Izraelem přidaly další střípek do mozaiky, říká generál Šedivý Číst více Zároveň připomněl skutečnost, že se oproti původnímu záměru již několik měsíců nedaří eliminovat útoky Hútíů přesto, že intenzivní snahu vyvíjí jak americké, tak i britské letectvo. Stejně tak není vyřešen Libanon a útoky Hizballáhu z jeho území na Izrael. Turecko na straně teroristů Přesto má podle všeho Izrael problém, který může gradovat. „Spojenci na Jeruzalém stále více tlačí, aby omezil rozsah pozemní operace v Pásmu Gazy, což vytváří napětí mezi nimi a Izraelem. To může v dalším vývoji znamenat, že se pomoc spojenců Izraele začne zmenšovat z obavy ze zažehnutí rozsáhlého konfliktu, ve kterém by v závěru nebyl jen Izrael, ale proti němu i další státy v jeho okolí.“ „Akce“ v Gaze má totiž potenciál narušovat i jednotu spojenců v rámci NATO. Před pár dny se potkal prezident Turecka s vůdcem Hamásu a nazval ho bratrem. Členy Hamásu označil za hrdiny a vyzval ostatní muslimy ke sjednocení se v podpoře spravedlivého boje Hamásu. „Nebylo to poprvé, kdy se Recep Erdogan postavil za Hamás. Dne 25. října 2023 prohlásil, že ‚Hamás není teroristickou skupinou, ale skupinou bojovníků za osvobození, kteří brání svou zemi‘. A 15. listopadu loňského roku při projevu v parlamentu označil Izrael za ‚teroristický stát‘ a dění v Pásmu Gazy za genocidu. V případě Turecka je evidentní dlouhodobý posun směrem od transatlantických hodnot,“ poukázal na nebezpečí bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR. Očekáváte tedy, že Izrael pod tlakem alespoň částečně upustí od své operace v Gaze? Nezdá se to. Pozemní operace v Pásmu Gazy bude pokračovat, i když tlak na Izrael je dlouhodobý. Od počátku, kdy bylo zřejmé, že nebude úkol zničit Hamás splněn během několika týdnů, ale že bude zapotřebí mnohem delšího období, spojenci Izraele upozorňovali na nutnost úměrnosti vedení operace v Gaze. Ačkoli jsme téměř všichni předpokládali, že Izrael má detailní přehled o tom, jak vypadá infrastruktura Hamásu v Pásmu Gazy, a že rozhodnutí rozdělit území Gazy na severní a jižní povede k rychlému zničení Hamásu, nestalo se tak. Vedení Izraele tedy chybovalo? Předpoklad, že se většina Palestinců soustředí na jihu Pásma Gazy a po ukončení bojů v severní části se vrátí do svých, možná poničených, ale přesto domovů, jednoznačně nebyl správný. Dnes vidíme, že se něco takového nepodařilo a že pro zničení Hamásu musí být vedena operace v celém území Pásma Gazy. S čímž jde ruku v ruce utrpení civilistů a obrovské počty obětí… Ano. Je-li pravda, že je více než 34 tisíc obětí mezi palestinskými civilisty, je to něco, co nemůžou přehlížet ani spojenci Izraele. Platí to i přesto, že v těchto počtech je zahrnuto asi 13 tisíc bojovníků Hamásu. Izrael oznámil, že zaútočí na Rafáh. Je to něco, co mezi něj a jeho spojence může vrazit ještě větší klín? Pravdou je, že úmysl provést útok na Rafáh děsí téměř každého politika spojenců Izraele. Je zřejmé, že se proti postupu Izraele staví velká část veřejnosti i ve státech západní Evropy a USA. Mimo to se Izrael dopustil i jiných chyb, než co už jsme zmínili. Vědci už vědí, proč se vrací rakovina. Tohle totiž dělají mrtvé buňky Číst více Jakých? Jednou z nich je úder na konvoj humanitární organizace World Central Kitchen, kde zahynulo i sedm členů této organizace včetně občanů evropských států. Izraelské vyšetřování sice tvrdí, že se jednalo o hrubou chybu, nicméně zvedlo to vlnu dalšího odporu. Je tu i útok Izraele na důstojníky Revolučních gard Íránu v Damašku, který nebyl Izraelem jasně zdůvodněn. Určitě však byl proveden v souvislosti se situací v Pásmu Gazy s cílem omezit vliv Íránu a podporu Hamásu v tomto konfliktu. Jsme svědky toho, jak takový útok může dále eskalovat. Proto bude pokračovat i tlak spojenců na Izrael, aby zmírnil intenzitu bojů. Izraelský premiér Netanjahu se k tomu ale podle všeho nemá, je to tak? Ano. Benjamin Netanjahu jasně řekl, že od záměru úplně zničit Hamás neustoupí a že další na řadě je, i přes odpor spojenců, útok na Rafáh. Izrael předpokládá, že se v Rafáhu ukrývá vedení Hamásu. Vše tedy zřejmě dál poběží přesně podle představ izraelských vojenských plánovačů. Tím spíš že Benjamin Netanjahu zmínil, že datum zahájení této fáze operace je stanoveno. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jasnovidka pomohla policii s otřesným případem.

Čas načtení: 2024-04-25 06:00:01

Světová válka je o něco blíž. Írán s Izraelem přidaly další střípek do mozaiky, říká generál Šedivý

Írán před pár dny odpověděl na útok Izraele z 1. dubna, kdy při zásahu objektu íránského konzulátu v Damašku zemřeli dva generálové íránských revolučních gard – Mohammad Rezá Zahádí a Mohammad Rahímí – a pět íránských důstojníků. „Odpověď byla předvídatelná, takový útok nemohli nechat jen tak. Na rozdíl od jiných případů ale Írán nevyužil k odvetě svých ‚spojenců‘, například Hizballáh,“ vysvětlil Čtidoma.cz generál Jiří Šedivý. Íránský režim vedl poměrně masivní útok na stát Izrael (až 300 raketami a bezpilotními prostředky) přímo ze svého území. „Podle pozdějších zpráv dokonce došlo před útokem ke konzultaci s Moskvou,“ uvažoval bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky. Jsme kvůli tomuto úderu blíž globálnímu konfliktu? Určitě se nejedná o stav, kdy bychom mohli uvést, že tento konkrétní útok přímo povede ke globálnímu konfliktu. Ovšem zcela určitě je jedním z kamínků mozaiky, která se postupně skládá a která může „obraz“ globálního konfliktu vytvořit. Je to další, vyšší úroveň stále více doutnajícího problému na Středním východě. Ukrajina musí počítat s tím, že válku nevyhraje, říká generál Šedivý. Mluví o devastaci a bídě národa Číst více Považujete za zásadní, že byl útok veden z íránského území? Zcela jednoznačně. Jinak řečeno, dva suverénní státy se dostaly do přímého konfliktu při použití zbraní, i když spolu přímo nesousedí. Do tohoto musíme vzít v úvahu i odpověď Izraele, který 19. dubna provedl odvetný úder na vojenskou základnu poblíž města Isfahán. V této oblasti jsou i íránská jaderná zařízení včetně toho nejdůležitějšího, tedy Natanzu. Ovšem ani útok Íránu, ani útok Izraele nebyl výrazně efektivní. Očekávala se masivnější odpověď Íránu? Ano, taková byla obecná očekávání. Ale před mohutnějším úderem režim odrazovaly USA. Asi to zabralo. Většina íránských střel a bezpilotních prostředků byla zničena a podobné zprávy hlásil i Írán. Pozdější satelitní průzkum sice ukázal na zásah systému protivzdušné obrany, přesto velké škody izraelský útok nezpůsobil. Mohli mít Izraelci i jiný motiv k útoku než „jen“ zničit co nejvíc infrastruktury a sil nepřátel? Dá se spekulovat ještě o jiném účelu. Izrael potřeboval takovou situaci. Poprvé našel důvod k přímému útoku na území Íránu a poprvé mohl testovat, jak je silná protivzdušná obrana nepřítele tam, kde má vybudována jaderná zařízení. Vlažná odpověď tedy může být vlastně průzkum skutečného stavu v místě, které je dlouhodobě kritické pro íránský jaderný program. S tím by souvisela i dlouhodobá prohlášení představitelů Izraele, že chtějí zničit íránský jaderný program, souhlasíte? Přesně tak. Izraelci mnohokrát avizovali, že při rozvoji íránského jaderného programu, který se bude blížit k možnosti vyrobit jadernou nálož schopnou dopravit raketu na území Izraele, provede Izrael letecký útok na tato zařízení. Podobně jako to kdysi udělal v případě Iráku nebo Sýrie. Útok na území, z hlediska obrany neznámé, by se velmi pravděpodobně setkal s neúspěchem. Podobně dopadli Američané při pokusu osvobodit své rukojmí 24.–25. dubna 1980 v rámci operace Orlí spár. Ta selhala a zahynulo při ní osm amerických vojáků. Vědci už vědí, proč se vrací rakovina. Tohle totiž dělají mrtvé buňky Číst více Izrael si tedy „šikovně“ ověřil skutečný stav obrany… Může to tak být. Izrael má dnes ověřené základní parametry případného budoucího zničujícího úderu na jaderná zařízení Íránu v této oblasti. Írán si je tohoto určitě vědom, a proto jeho odpověď byla velmi opatrná. Uvědomuje si totiž, že v takovém konfliktu by v současné době neměl velkou šanci na úspěch. Kdy by se jeho šance zvýšily? Až bude po agresi Ruska na Ukrajině. Mohl by počítat s pomocí Ruska tak, jak nyní Írán pomáhá Putinovu režimu na Ukrajině. Je rovněž známo, že už dnes Rusko v rámci svých možností Íránu poskytuje raketovou techniku a vyspělá letadla. Rusko pravděpodobně předalo Íránu zbraně, které zdokonalily obranu Íránu proti útoku z Izraele. Například se uvádí systém S-400.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jasnovidka pomohla policii s otřesným případem.

Čas načtení: 2020-01-23 06:42:00

Irák není suverénní stát, ale íránský protektorát

Od americko-britské invaze do Iráku v roce 2003 žije tato země ve stavu ztracené státnosti. Jde o výsledek kombinace několika příčin. Klíčová je všudypřítomná íránská nadvláda. Specifickou formu poručnictví Írán realizoval pomocí desítek tisíc osob naprosto loajálních íránskému klerikálnímu režimu, kteří se metodicky infiltrovali do všech životně důležitých a klíčových pozic státního aparátu. Nemálo z nich je íránského původu a mají vedle iráckého také íránské občanství. Írán prosadil své panství také pomocí proíránských šíitských milicí přidružených dnes k jedné organizaci Hašd al-Ša'bí, která je (stejně jako Hizb Alláh v Libanonu a hutíjské jednotky rebelů v Jemenu) de facto sekcí íránských elitních jednotek Quds. Tyto jednotky jsou aktivní mimo území Íránu, jde o předvoj íránských Revolučních gard. Některé milice (jako jednotky Nejvyšší rady islámské revoluce či jednotky Strany al-Dawa) aktivně bojovaly na válečné frontě na straně Íránu proti Iráku již během íránsko-irácké války (1980–1988). Nutno připomenout pozadí organizace Hašd al-Ša’bí (česky Lidový mobilizační dav/shromáždění), která se stala ikonou radikálního šíitského sektářství. Byla zřízena na základě fetwy k džihádu, jenž vyslovila nejvyšší šíitská instance v Iráku, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání, 13. června 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Šlo o reakci na nebezpečí teroristického tzv. Islámského státu. Je dobře známo, že tato fetwa vůbec nevybízela k založení nové bojové organizaci. Přesto tak rozhodla íránská vůle, a to za tichého souhlasu šíitské náboženské „Almardža‘ia“ (význam tohoto institutu je doslova zdroj k imitaci/následování) v posvátném městě Nadžafu. Několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů vstupovalo do nové, rychle vytvořené bojové ozbrojené organizace, organizačně nezávislé na regulérní irácké armádě. Do ní se přidružily i již existující proíránské ozbrojené šíitské milice jako Asaib Ahl al-Haq (Liga spravedlivých lidí, lídr Qais Chazali), Brigády Hizb Alláh (Brigády Boží strany, lídrem byl Američany zabitý Abu Mahdi al-Muhandis), Liga Badr nebo Sbor Badr (lídr Hadi al-Amiri), Jednotky al-Šahíd al-Sadr (lídr Abu Džásim al-Nasiri). Každá si ovšem uchovala své jméno. Uvádí se, že dnes existuje 22 samostatných milicí, z toho je 14 nejsilnějších, proíránských milicí podřízeno veliteli íránských elitních jednotek Quds. Nutno zdůraznit, že milice Hašd al-Ša’bí, kterým velel a osobně je v poli řídil generál Kásim Suljemání, tehdy opravdu houževnatě bojovaly proti Islámskému státu. Dle spolehlivých reportů má dnes tato organizace 75 tisíc až 145 tisíc milicionářů. Není výjimkou, že legální politické strany si vytvoří ozbrojené oddíly jako jakýsi bojový předvoj. Častější ovšem je, že proíránské ozbrojené šíitské oddíly (milice), které nebyly založeny jako součásti regulérní irácké armády, si zformovaly legální politické strany (či hnutí). Představitelé ozbrojených oddílů a přidružené politické strany jsou pak ti samí lidé a zaujímají posty ministrů, poslanců, nejvyšší funkce v armádě, policii a ve zpravodajských službách. Třeba nejvyšší velitel milicí Hašd al-Ša‘bí je poradcem pro národní bezpečnost a členem významné irácké Rady pro národní bezpečnost. Po posledních zmanipulovaných všeobecných volbách v roce 2018 ovládají dnes tyto militární politické síly spolu se sektářskými Sunnity politického islámu (tzv. proíránští Sunnité) irácký parlament. Ten má dvě tváře, první je civilní a druhá je skrytá (a rozhodující): militární. Ani Kurdové moc nevybočují od výše řečeného. Obě tradiční frakce kurdského národního hnutí (Kurdská demokratická strana – zakladatelem byl Molla Mustafa Barzani, a Vlastenecký svaz Kurdistánu – zakladatelem byl Džalál Talabání) mají své ozbrojené bojovníky. Organizace, které mají civilní politickou strukturu a současně ozbrojenou strukturu, by kdekoliv na světě měly být klasifikovány jako teroristické. Existují snahy oddělit tato dvě křídla od sebe a sice tak, že to slušné křídlo (civilní politické) je v souladu se zákonem, a to druhé, zlé křídlo (ozbrojené) je mimo zákon. Takový přístup sotva lze v reálném životě aplikovat. Jde o vskutku nechutnou maškarádu! Íránské praktiky Lze uvést bezpočet příkladů – významných i drobných – jak Írán ovládá, řídí a kontroluje Irák na všech úrovních: politické, ekonomické, sociální včetně náboženské a samozřejmě vojenské. Uveďme pro názornost některé ukázky. První: Rozmístění íránských balistických raket na základnách milicí Hašd al-Ša'bí na území Iráku. Rakety jsou namířeny proti americkým vojákům, ale rovněž jsou určeny proti Izraeli. Čekají na vhodné podmínky pro pozemní transport do Sýrie, a dále do Libanonu, do rukou organizace Hizb Alláh. Vláda se přitom tváří, jako by nic nevěděla, přestože se tato záležitost stala veřejným tajemstvím. Usvědčující videa jsou dostupná na internetu. Dohledatelné jsou i záběry opakovaných leteckých bombardování základen s raketami a následné výbuchy a požáry (za těmito údery údajně stojí Izrael). Druhá: Legalizace sektářských milicí Hašd al-Ša'bí zákonem usneseným parlamentem. Zákon stanovil, že tyto milice jsou součástí vojenských sil, i když jsou na irácké armádě organizačně nezávislé. Podléhají předsedovi vlády jakožto nejvyššímu veliteli vojenských sil v zemi. Několikaleté zkušenosti ale dosvědčují, že milice ve skutečnosti přímo podléhají veliteli íránských jednotek Quds – donedávna tedy generálu Kásimovi Sulejmánímu. Aby íránským zájmům posloužily v plné míře, mají nejen vojenskou strukturu disponující zbrojním arzenálem, ale i zpravodajskou službu. Milice mají nárok na financování zbraní a vojenských zásob, milicionáři dostávají měsíční plat. V roce 2019 činil jejich rozpočet enormní 1,7 miliardy dolarů. (Pro srovnání: rozpočet zruinované provincie Ninive se správním střediskem Mosul činil v roce 2019 pouze 120 milionů USD. Přitom je tato provincie doposud v sutinách po osvobození od tzv. Islámského státu v červenci 2017). Třetí: Skryté vytvoření tzv. krizové buňky (jakéhosi štábu) pod osobním velením generála Kásima Solejmáního, velitele íránských jednotek Quds. Buňka byla vytvořena v prvním týdnu října 2019 ve čtvrti Čádirija/Bagdád v jedné z operačních budov Hašd al-Ša'bí. Jejím cílem je organizovat potlačení lidového povstání, které vypuklo 1. října 2019 a trvá dodnes. Mezi prvními požadavky povstání totiž bylo skoncování s íránskou hegemonií v zemi. Heslo demonstrantů „Írán pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ zaznívá všude. Vládní bezpečnostní síly a proíránské šíitské milice dosud nebyly schopny toto překvapivé mírové povstání zdolat Členy této buňky, jak ukazují důvěryhodné materiály na internetu, byli významní vládní činitelé, velitelé šíitských milicí a rovněž významní íránští bezpečnostní experti. Její činnosti se zúčastnil osobně velitel Hašd al-Ša'bí, dále jeho zástupce Abu Mahdi al-Muhandis (nedávno zabitý americkým leteckým úderem), ředitel kanceláře předsedy vlády, velitel jednotek rychlého nasazení, velitel zpravodajského oddělení Hašd al-Ša'bí, velitelé z jednotek Badr, velitel milicí Charasání, velitel milicí Falanga pána mučedníků a další velitelé milicí a vládních bezpečnostních jednotek. Mohutné demonstrace a rozsáhlá protestní shromáždění mladých Iráčanů nenechávají íránský a irácký vládnoucí establishment spát. Irácké centrum pro dokumentaci válečných zločinů (Iraqi Warcrimes Documentation Center) spočítal následky od prvního dne vypuknutí povstání 1. října 2019 do konce minulého roku: 669 mrtvých, 24 488 zraněných a 2 806 zatčených osob. Počet obětí napovídá, že jde o střetnutí neslučitelných protikladů: buď vyhraje povstání nebo autonomní protektorát. Čtvrtá: Zasedání parlamentu dne 5. ledna 2020 k projednání ukončení přítomnosti amerických vojsk v Iráku. Po fyzické likvidaci generála Kásima Sulejmáního a zástupce velitele Hašd al-Ša'bí Abu Mahdi al-Muhandise americkým leteckým úderem poblíž letiště v Bagdádu přijal irácký parlament usnesení adresované irácké vládě, aby začala jednat o stažení koaličních vojsk ze země, včetně amerických. Zasedání bojkotovali Kurdové, Sunnité politického islámu a další menší nezávislé bloky. Na zasedání byly výlučně proíránské šíitské strany, proto se zmíněné usnesení označuje za šíitské. Kdo sledoval zasedání toho dne, slyšel proíránské projevy řečníků, jásot pro Sulajmáního a Chameneího a tiché vyhrůžky poslancům s jiným názorem, viděl poslance zvedat portréty jmenovaných Nemohl pak mít nejmenší pochyb o tom, že nejde o národní civilní zákonodárný institut, ale o dceřinou společnost řízenou Islámskou republikou Írán, spolek lídrů silových milicí a agresivních sektářských stran, kteří zcela ovládají parlament ve prospěch Íránu. Někteří přítomní poslanci vedli dav příslušníků milicí při útoku na americké velvyslanectví v zabezpečené čtvrti (tzv. Zelené zóně v Bagdádu) těsně po zabití generála Kásima Sulajmáního. Protestující zapálili recepční sál a část zdi. Na zdi provokativně napsali „Sulajmání je můj vůdce“, zvedali portréty Sulejmáního a Chameneího a pokřikovali „Ať žije Írán“. Dovnitř opevněného objektu se však nedostali. Kdo žádá v této chvíli odchod amerických vojsk z Iráku, výslovně prosazuje totální dominanci Íránu v Iráku. Navíc nabízí regeneraci Islámského státu v Iráku. Pátá: Zábavný příklad ze zahraničního obchodu Irák – Írán. Jde o doklad vládní korupce a praní špinavých peněz. Irák podle oficiálních vládních dokumentů v roce 2017 zaplatil Íránu za dovezené vodní melouny 2,8 miliardy USD a za rajčata 1,6 miliardy dolarů. Pokud vycházíme z tržní ceny těchto komodit, výše zmíněných finančních úhrad a 36milionové populace Iráku, dojdeme k tomu, že množství „spotřebovaných“ melounů a rajčat by se mělo zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Tento příklad ukazuje, jak Írán ždímá protektorát Irák ekonomicky, a to nejen s plným vědomím irácké vlády a centrální banky, ale i s jejich plnou podporou, a to vše na úkor zbídačeného lidu.   O iráckém státním systému V dalším textu poukážu na některé jednotlivé charakteristiky iráckého státního systému. – Státní systém ovládá spolek několika vládnoucích mafiánských politických stran, jak šíitských, tak sunnitských. Všechny si osvojily primitivní politický islám. Šíitské strany (či hnutí) mají své ozbrojené milice, spolehlivé zdroje mluví o 67 samostatných milicí. Nejsurovější z nich (které jsou složkami Hašd al-Ša’bí) jsou podřízeny přímo veliteli jednotek Quds. – Šíitské milice vystupují současně jako politické strany a hnutí. Pozoruhodné jsou jejich zvučné a slibné názvy jako Koalice al-Fatah (Koalice dobytí, lídr Hadi al-Amiri), Národní hnutí moudrosti (lídr Ammar al-Hakím), Koalice právní stát (lídr je bývalý předseda vlády Núri al-Máliki) a Aliance pochodujících k reformám (často nazvané Hnutí Saairún, tj. Hnutí pochodujících, lídr Mugtada al-Sadr). Lídři i řadoví milicionáři postrádají nejmenší politickou kulturu, vzdělanost, společenskou výchovu či náboženskou morálku. Hlásí se sice k islámu, ale jejich praktiky ukazují, že jejich islám je falešný a umělý. Tyto šíitské pseudopolitické organizace dokola omílají prázdné fráze, že se opírají o učení/pokyny Almardža'ia, respektive nejvyšší osobnosti tohoto institutu, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání. – Nejvyšší šíitská autorita v Iráku mívá kázání každý týden při páteční modlitbě. Přednáší jej jeho zástupce šejk Abdul Mahdi al-Karbalaí v mešitě Svatyně imáma Hussaina v posvátném městě Karbalá. Současně jej přednáší zástupce sajjid Ahmed al-Safí v mešitě Svatyně imáma Alího v posvátném městě Nadžafu. Tyto projevy bohužel bývají často nekonkrétní, někdy dvojsmyslné a lze je vykládat zaujatě. Výklad předsedy vlády, vládních činitelů a provládních šíitských stran bývá často jiný než výklad protivládních demonstrantů a prostého lidu. Šíitská Almardža'ia se kvůli lidovému povstání ocitla v bezvýchodné situaci. Na jedné straně chce uchovat šíitskou vládu v zemi, pokládanou za vzácnou historickou příležitost a plod její moudré politiky. Na straně druhé si nemůže dovolit ztrátu respektu, loajality či podřízení šíitské populace, která žádá svržení stávající vlády. Skutečný zájem Almardža'ia je odstranění stávající ztroskotané šíitské moci za jinou, ale rovněž šíitskou. Nová politická třída by ale neměla být politicky podřízena íránskému nejvyššímu vůdci Ajatolláhovi Ali Chameneímu. – Státní systém nemá celonárodní charakter a jeho reprezentace postrádá občanskou identitu. Představitelé sektářských vládnoucích stran a ozbrojených šíitských milicí nemají v lásce pojmy jako „vlast“, „vlastenectví“, „stát“ či „nejvyšší národní zájmy“. – Státní systém je postaven na principu al-Muhasasa, tj. principu kvót – rozdělování a přidělování státních pozic podle náboženských (šíité versus sunnité), etnických (Arabové versus Kurdové versus ostatní menšiny) a stranických kritérií. Zářivý příkladem je rozdělení vrcholných státních postů (předseda parlamentu, premiér a prezident) mezi tzv. „komponenty iráckého lidu“. Předseda parlamentu musí být Sunnita, jeden zástupce Šíita a druhý Kurd, premiér musí být Šíita, jeden vicepremiér Sunnita a druhý Kurd a prezident musí být Kurd, jeden viceprezident Sunnita a druhý Šíita. Taková politická karikatura odpovídá nízkému společenskému vědomí zúčastněných. – Všechny vládní strany vehementně prosazují své věrné soudruhy či podkoní (bez jakéhokoliv zřetele na kompetenci) do vlády, ministerstev, státních orgánů, organizací a institucí, vyšších soudních a volebních instancí, profesních odborů a svazů. Předmětem kvót jsou konkrétně ministři, náměstci, generální ředitelé, vyšší a střední státní úředníci, poslanci v parlamentu, generalita v armádě a v policejních složkách, ve zpravodajských službách i různých bezpečnostních administrativách. I velvyslanci a další posty v zastupitelských úřadech jsou dosazováni podle politiky al-Muhasasa. Stálí zástupci Iráku při OSN, při Lize arabských zemí a dalších mezinárodních organizacích, včetně klíčových zaměstnanců stálých misí, jsou vybíráni podle příslušnosti či loajality k jedné z vládnoucích stran. Kompetence a odborné zkušenosti jsou na posledním místě. – Ani soudnictví neuniklo úpadkové al-Muhasasa, politizování a handlování. Jeden příklad za všechny je Federální nejvyšší soud. Nelze se nezmínit také o zaujaté a zkorumpované Nezávislé vysoké volební komisi. – Každý státní post má určitou prodejní cenu a je předmětem nabídky a poptávky v kruhu mafiánských vládnoucích stran. Cena daného postu je dána výší rozpočtu, kterým disponuje. Jde o možnosti rozkrádání státních peněz. Konkrétní případy korupce ministrů financí, obchodu, elektrifikace, bydlení a dalších jsou veřejně známé. Často nějaký ministr nebo generální ředitel po milionových anebo miliardových machinacích nenávratně opustí Irák, obvykle do zemí západní Evropy či do Spojených států, kde má druhé státní občanství. Pro každý případ existuje uzavřený korupční kruh, který tvoří jistí lídři vládních politických stran, šíitské milice a proíránští aktéři. V pozadí obvykle figuruje tzv. finanční koordinátor mezi Hašd al-Ša'bí a Quds. Všichni profitují na vytunelovaných finančních prostředcích. Stovky odhalených případů rozkrádání veřejných peněz jsou dostupné na internetu. Irácký státní systém neprojevuje vůli zkorumpované činitele a provládní podvodníky stíhat. A ani to učinit nemůže, protože by tím odsoudil sám sebe. Rozvrácený irácký státní systém je zcela na míru šitý íránské protektorátní vůli. Islámská republika Írán využila historickou příležitost stavu země po americko-britské okupaci v roce 2003, a věru dokázala nastolit protektorát Irák.

Čas načtení: 2024-04-14 18:03:00

ONLINE: Izraelci po odraženém útoku Íránu řeší odvetu. Opět zasedl válečný kabinet

Írán vyslal na Izrael v noci na neděli nejméně 185 dronů a 36 střel s plochou dráhou letu, vypustil také 110 balistických střel. Většinou přímo z íránského území, i když malé počty byly vypuštěny z Iráku a také z Jemenu. Škody jsou minimální, většinu střel zničily protivzdušné systémy. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v prohlášení uvedl, že Izrael se na přímý útok Íránu připravoval a že jakýkoli úder nenechá bez odvety. V Izraeli i v neděli zasedl válečný kabinet, Izrael řeší vytvoření regionální koalice proti Íránu. Dění kolem útoku Íránu na Izrael sledujeme na Blesk.cz online.

Čas načtení: 2024-04-16 09:37:51

Náčelník generálního štábu Izraelských obranných sil (IDF) prohlásil, že Izrael odpoví na raketový útok z Íránu

Nejvyšší izraelský generál prohlásil, že země odpoví na íránský raketový útok a útok bezpilotním letounem, ale stále není jasné, jakou formu tato odpověď bude mít a zda bude tak silná, že by mohla přerůst ve zhoršující se spirálu násilí a přerůst v plnohodnotnou regionální válku. The post Náčelník generálního štábu Izraelských obranných sil (IDF) prohlásil, že Izrael odpoví na raketový útok z Íránu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-15 15:28:33

Íránský útok na Izrael by mohl být nepříznivý pro Rusy. Konflikt by omezil schopnost Íránu nadále sloužit Rusku jako vojenský dodavatel

Sobotní útok Íránu na Izrael je nepříznivý nejen pro Blízký východ, ale také pro ruskou válku na Ukrajině, protože mezi Moskvou a Teheránem vznikají nové rozpory. Michelle Grisé, vedoucí politická výzkumnice americké výzkumné instituce RAND, ve svém komentáři popsala, jaký dopad by mohl mít širší konflikt na Blízkém východě na Rusko. Komentář byl poprvé zveřejněn v časopise The National Interest ve čtvrtek - několik dní předtím, než Írán v sobotu vypálil na Izrael více než 300 bezpilotních letounů a raket. The post Íránský útok na Izrael by mohl být nepříznivý pro Rusy. Konflikt by omezil schopnost Íránu nadále sloužit Rusku jako vojenský dodavatel first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-03 15:49:36

Izrael posílá Íránu varovný vzkaz před plánovnou odvetou

Izrael posílá Íránu vzkaz před plánovnou odvetou skrze ministra obrany Gallanta. (Foto: Flickr) „Jsme ve válce na více frontách, útočíme a bráníme se. Vidíme... Článek Izrael posílá Íránu varovný vzkaz před plánovnou odvetou se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-03 15:49:36

Izrael posílá Íránu varovný vzkaz před plánovanou odvetou

Izrael posílá Íránu vzkaz před plánovnou odvetou skrze ministra obrany Gallanta. (Foto: Flickr) „Jsme ve válce na více frontách, útočíme a bráníme se. Vidíme... Článek Izrael posílá Íránu varovný vzkaz před plánovanou odvetou se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-18 09:09:10

Netanjahu po jednání s britským ministrem prohlásil, že Izrael se ohledně reakce na útok Íránu rozhodne sám

Izrael "učiní vlastní rozhodnutí" o případné odvetě za bezprecedentní útok Íránu, prohlásil premiér Benjamin Netanjahu - několik hodin poté, co v Izraeli přistál David Cameron a vyzval ke zdrženlivosti. The post Netanjahu po jednání s britským ministrem prohlásil, že Izrael se ohledně reakce na útok Íránu rozhodne sám first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-14 10:52:00

ONLINE: Írán zaútočil na Izrael stovkami dronů a raket. Barbarské a zákeřné, čílí se Černochová

Írán vyslal na Izrael v noci na neděli nejméně 185 dronů a 36 střel s plochou dráhou letu, vypustil také 110 balistických střel. Většinou přímo z íránského území, i když malé počty byly vypuštěny z Iráku a také z Jemenu. Škody jsou minimální, většinu střel zničily protivzdušné systémy. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v prohlášení uvedl, že Izrael se na přímý útok Íránu připravoval a že jakýkoli úder nenechá bez odvety. Americký prezident Joe Biden svolal lídry G7, zasedne i Rada bezpečnosti OSN. Za barbarský a zákeřný označila íránský útok na Izrael česká ministryně obrany Jana Černochová (ODS). Připomněla, že Írán podporuje Rusko ve válce s Ukrajinou. Dění kolem útoku Íránu na Izrael sledujeme na Blesk.cz online.

Čas načtení: 2019-09-02 15:46:41

Vali Nasr: Íránci Trumpovi nevěří

Jeden z předních expertů na Blízký východ varuje před nebezpečím nové války v tomto regionu a vyzývá Evropany, aby se postavili proti americké politice vůči Íránu.   Pane Nasre, zažíváme právě začátek nové války na Blízkém východě mezi Íránem a USA? To nebezpečí existuje především proto, že obě strany spolu nemluví. Je velký prostor pro nedorozumění. Jinak než u Severní Koreje nebo Číny proměnil prezident Trump poměrně stabilní politickou situaci v enormně nebezpečnou. Současně ale nemá se svojí strategií žádný úspěch, ani žádný plán B. To jej činí – zhruba rok před prezidentskými volbami politicky zranitelným. Íránská krize ale také ukazuje, jak slabí a neefektivní jsou Evropané. Už teď jsou škody pro evropskou zahraniční politiku enormní.   Proč to? Evropané teď ukazují, že úplně následují americkou zahraniční politiku. V Íránu panuje rozšířené přesvědčení, že Evropané sehráli temnou roli tím, že na jedné straně dovedli Írán k tomu, aby dodržoval nukleární dohodu, a současně se postarali o to, aby Američané mohli vykonávat nátlak.   Ale Evropané kritizovali rozhodnutí Trumpa odejít z nukleární dohody. Německý ministr zahraničí Heiko Maas letěl v červnu do Teheránu, abychom zůstali s Íránem v kontaktu. Evropané investovali hodně úsilí a času, aby vyjednali smlouvu. Poté, co USA ze smlouvy vystoupily, slíbili, že se ji pokusí zachránit. Ale nic proti USA nepostavili, naopak se rozhodli poddat se americkému tlaku. Před nedávnem Velká Británie zadržela u Gibraltaru na pochybném právním základě tanker s íránskou ropou. To Íráncům jen potvrdilo, co si již dlouho mysleli: Evropané jsou jen prodloužená ruka americké zahraniční politiky a pomáhají zostřit krizi, která ale teprve odstoupením USA z jaderné smlouvy vznikla.    Považujete nového britského ministerského předsedu Borise Johnsona za politika, který následujeTrumpa? Britové mohou Trumpa v tomto okamžiku ještě více podporovat, než to dělají. Jediný krok, který Johnson ještě neudělal, je, že nevystoupil oficiálně z dohody. To by mělo dalekosáhlé důsledky, protože by to podtrhlo rozchod Velké Británie s EU. Teď požadují Britové podporu v krizi kolem zadrženého britského tankeru Stena Impero a prosí evropské partnery, aby se připojili k vojenské akci k ochraně plavby v Hormuzské úžině. To je pokus navázat zbytek Evropy na americkou zahraniční politiku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co by ale měli Evropané udělat, aby udrželi smlouvu? Jsou různé možnosti, které se všechny pohybují v rámci nukleární dohody. Evropské státy, které ji podepsaly – Německo, Francie a Velká Británie – by mohly například nakupovat íránskou ropu. Anebo by mohly poskytnout úvěry, kterými by se obsluhovaly dodávky ropy. Samozřejmě by to vedlo ke sporu s Washingtonem. Ale protože by se jednalo o obchod mezi státy, musely by USA uvalit sankce na evropské státy. A to není příliš pravděpodobné.   Má Trump strategii pro Írán? Trumpova strategie je tlakem donutit partnery k jednacímu stolu, aby mu tam dali, co chce. Zdá se, jako by to v minulosti i fungovalo. Minimálně si to Trump myslí. Tak nutil Mexičany, Kanaďany a Evropany a dříve nebo později mu udělali ústupky.   Ale s Íránem to zatím nefunguje. Íránci Trumpovi nevěří. Prezident říká, že chce vyjednávat, ale jeho rozhodující bezpečnostní poradci jej nepodporují.John Bolton, národní bezpečnostní poradce a ministr zahraničí Mike Pompeo nechtějí žádné rozhovory s Íránem. Předtím, než byl John Bolton povolán do štábu Donalda Trumpa, veřejně prohlásil, že chce pád režimu v Teheránu. Íránci vědí, že i kdyby šli na Trumpův návrh na jednání na nejvyšší úrovni a došli k nějakým závěrům, bude to ta úroveň pod tím, která je pak musí realizovat. Bolton a Pompeo ale nechtějí žádnou novou smlouvu. Chtějí stupňovat napětí a změnit režim.   Mnozí říkají, že za povoláním Boltona do Bílého domu stála idea přivézt jestřába, který zvýší tlak a pomůže Trumpovi vyjednat novou atomovou smlouvu. I kdyby to takto Trump plánoval, nebyla by to žádná dobrá idea. Trump chce Íránce přesvědčit, že je vážně zainteresován na rozhovorech. Ale přesně to podrývá Bolton. Vezměte si pokus Japonska zprostředkovat rozhovory mezi Íránem a USA. Trump a japonský ministerský předseda Abe se tímto tématem dlouho zabývali. Trump požádal Abeho, aby letěl do Teheránu a předal íránskému vedení dopis. Íránci to považovali za pozitivní znamení a ze své strany odpověděli gestem. Při příletu Abeho propustili jednoho libanonského vězně, který má povolení k pobytu v USA.   A co se pokazilo? Těsně před přistáním Abeho uvalily USA další sankce na íránský ropný průmysl. Tím byl pokus o zprostředkování zničen. Myslím si, že za tím stál Bolton. Je jednoduché pro zkušeného byrokrata, jako je on, něco takové takového zorganizovat.   Proč Íránci sestřelili americký bezpilotník a teď ještě zadrželi britský tanker. Chtějí vyprovokovat válku s USA? To si nemyslím. Celý rok se Íránci vyhýbali jakékoliv konfrontaci. A to přesto že USA odstoupily od jaderné dohody a stále zvyšovaly tlak. Íránci tomu říkají strategická trpělivost. Ale na jaře přišlo další kolo sankcí a Trump řekl, že stlačí íránský export ropy na nulu. Kromě toho americká vláda zařadila íránské revoluční gardy oficiálně na seznam teroristických organizací. Íránská vláda došla k závěru, že USA interpretují strategickou trpělivost jako slabost a současně neviděla žádné riziko v tom, když sama zvýší tlak. I umírněné hlasy v Íránu jsou přesvědčené, že jen politika odstrašení může Trumpa odradit od další eskalace. Poselství je jasné: Můžeme krizi zostřit.   Jaký postoj má íránská veřejnost k nukleární smlouvě? Na začátku vyvolala enormně pozitivní očekávání. Pro většinu Íránců nešlo o otázky jaderné energie a také ne jen o hospodářská ulehčení. Viděli smlouvu jako první krok k otevření Íránu. Každý věřil, že teď do Íránu přijdou evropské firmy a možná brzy i americké. Poselství umírněných politiků, jakým byl například prezident Hasan Rúhání, bylo, že se Írán přikloní k Západu a že se vyplatí ve spojení se Západem investovat. Jaderná dohoda by podporovala hospodářskou spolupráci a přivedla by za sebou další smlouvy. Postupně by se měnil nejen vztah Íránu k Západu, ale i Írán samotný.   A co teď? Nálada se proti jaderné dohodě otočila. Mnozí si myslí, že bylo chybné důvěřovat USA a Evropanům. Íránci se zlobí, protože se cítí podvedeni a vinu za to dávají umírněným politikům, jako je Rúhání. Nikdo se teď v Íránu nemůže zasazovat o rozhovory s Trumpem. Nikdo není ochoten udělat rozhodující krok.   Jak to půjde dál, když ani jedna strana není ochotna ustoupit? Jedním scénářem by bylo, že Trump nechá celou věc být až do doby po volbách. Mohl by ale také uvažovat o tom dát Íráncům podnět k tomu, aby se pohnuli. To by ale vyžadovalo, aby něco nabídl, například zrušení některých sankcí. Íránské vedení potřebuje nějaký ústupek, aby rozhovory s USA nevypadaly jako kapitulace před Trumpem. Americká vláda musí přemýšlet i o íránské vnitřní politice. Pompeo nemůže proti Íránu vystupovat tak agresívně a očekávat, že íránští politici to budou akceptovat, aniž by za to zaplatili vysokou vnitropolitickou cenu. Íránci neakceptují žádné ponižování.   Kde se bere tato americká posedlost Íránem? Írán není rozvojová země jako kterákoliv jiná. Má velmi starou kulturu. To dává této zemi vlastní auru a graviditu. Žije tam více než 80 miliónů lidí a země leží na strategicky významném místě mezi Evropou a Asií. Kromě toho jsou tam i psychologické složky. Íránská revoluce byla poslední velkou revolucí v dějinách. Používáme to slovo velmi volně, ale ve skutečnosti byly pouze čtyři velké revoluce: francouzská, ruská,čínská a íránská v roce 1979. Byla pro Západ velkým šokem, zejména pro USA. Zajatci na americkém velvyslanectví v Teheránu byli nejdůležitějším důvodem, proč Jimmy Carter v roce 1980 prohrál s Ronaldem Reaganem. Navíc platí íránská revoluce jako rozhodující podnět pro vzestup islámského fundamentalismu k politické síle. Nyní už existuje nová generace amerických politiků, jejichž pohled na Írán je formován iráckou válkou v roce 2003. Lidé jako bývalý Trumpův bezpečnostní poradce McMaster nebo senátor Tom Cotton, který v Iráku bojoval. Tito lidé spojují Írán nikoliv s Chomejním, nýbrž se Solejmanem, velitelem brigád Quds. Vidí Solejmana jako teroristu, který koordinuje íránské vojenské akce v Sýrii, Jemenu a Iráku a zabil stovky amerických vojaků výbušninami v léčkách.   Dají se v dohledném čase tato napětí v regionu vůbec utlumit? Arabský svět, jak jsme ho znali, už neexistuje. Nejdůležitější arabské země – Sýrie, Egypt a Irák – jsou oslabené nebo zničené. A nemyslím si, že Saúdská Arábie může tuto mezeru zaplnit. Saúdové jsou důležitý faktor, ale ne tak důležitý, jak si Západ myslí. Mají peníze, ale v zemích jako Sýrie nebo Libanon nemají žádný vliv. A v jemenské válce právě prohrávají. Situace na Blízkém východě je srovnatelná s předvečerem první světové války. Jako tehdy v Evropě je tady určitá rovnováha sil, sestávající z Turecka, Íránu a Izraele – plus Rusko a USA. Tyto síly bojují o vliv v regionu. Írán dostal šanci, protože arabský svět kvůli arabskému jaru a irácké válce implodoval. Pro Írán se tím otevřely dveře, má teď největší vliv v regionu. To je pak i důvod k tomu, že země jako Saúdská Arábie chtějí, aby Američané Írán zatlačovali.   To nezní příliš povzbudivě, když srovnáváte situaci na Blízkém východě s Evropou bezprostředně před vypuknutím první světové války. Proto je tak důležité, aby USA zahájily vážnou strategickou diskuzi s Íránem. Nacházíme se v situaci, kdy Američané říkají Íráncům: Vzdejte se vašeho atomového programu, sešrotujte vaše rakety a současně poskytujeme Izraeli a Saúdské Arábii zbraně za 100 milard dolarů. Ještě k tomu USA od Íránců požadují, aby se stáhli ze všech sousedních arabských zemí. Proč by to všechno měli Íránci dělat? USA musí být jasné, kde jsou íránské bezpečnostní zájmy. Když Henry Kissinger v roce 1971 jel na tajnou schůzku s čínským premiérem Čou En-lajem, byly jeho první otázky: Jaké jsou vaše strategické principy? Jaké jsou vaše bezpečnostněpolitické obavy? Nevidím v Bílém domě v současnosti muže formátu Kissingera. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.  Vali Nasr se narodil v roce 1960 v Teheránu a odešel spolu s rodiči nejprve do Velké Británie a po revoluci v Íránu do USA. Věnoval se studiu mezinárodních vztahů na řadě univerzit. V létech 2012-2019 byl děkanem na univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu. Působí v několika významných poradenských institucích při vládě Spojených států. Je považován za jednoho z předních znalců Íránu a šíitského islámu.

Čas načtení: 2019-10-21 10:16:29

Irák a Írán: sektářská siamská dvojčata politického islámu

Prvního října jsme se stali očitými svědky zrodu lidového povstání v Iráku. Mladá generace se vzbouřila, a vyšla do ulic proti zkorumpovanému sektářsky náboženskému státnímu systému, který se prosadil po okupaci země v roce 2003. Již 16 let se země naprázdno točí kolem své osy. V irácké společnosti již stěží existuje kultivovaná živá duše, která by ještě uvěřila, že tento nekompetentní civilizačně zdegenerovaný státní systém může dokázat nějaké pozitivní skutky. Zničená země si vyžaduje rekonstrukci a neobejde se bez přeměny politického systému. Však čím déle, tím dál je nový Irák politického islámu za hony vzdálen od demokracie, lidských práv a konjunktury. Hluboká profesionalita v korupčních praktikách Iráčané popisují vládnoucí nábožensko-politickou třídu jako spodinu společnosti bez morálních a kulturních hodnot, která vznikla pářením amerických a íránských genů. Tato cizokrajná garnitura k nevíře dokázala během 16 let dodělat zkázu státu a společnosti, kterou počali jejich předchozí páni okupanti. Noví panovníci proměnili zemi k obrazu svému, ve výstavu všeho ošklivého – kulturně nechutných děl. Jediný atribut vládnoucí třídy je slepá nenávist k diktátorovi Saddámu Hussainovi a pomsta sunnitům za mučednictví imáma Hussaina před 1400 lety. Dle nich sunnité, bývalí i dnešní, jsou odpovědni za zabití imáma Hussaina. Irák se stal znenadání příkladem nezdařeného státu, a to ve všech oblastech života bez výjimky. Otázku, kterou si pokládá každý rozumně uvažující člověk je, proč má šíitský státní systém v Iráku jen nulové výsledky, na rozdíl od šíitského státního systému v Íránu. Ten dokázal vybudovat (když necháme stranou anti-civilizační ideologii duchovenstva a všechno co z toho vyplývá, především pak ambice režimu vlastnit jaderné zbraně, vyvíjet balistické rakety a exportovat islámskou revoluci způsobem nepřátelského vměšování do sousedních zemí) celkem dobře fungující stát v mnoha životních oblastech jako průmysl, zemědělství, školství, zdravotnictví, infrastruktura, vědecký výzkum, aj. Irácká nábožensko-politická vládnoucí třída, která se chopila moci po roce 2003 je především nestátotvorná, nedisponuje minimem manažerských schopností, vyznačuje se neschopností, bez kvalifikace a kompetentnosti. Vtipné aféry kolem stovek nejvyšších vládních politiků nevyjímaje ministrů s falešnými vysokoškolskými diplomy – obvykle doktorandské – jsou velmi dobře zaznamenané a dostupné na internetu. Vládní aparát spolu s poslanci parlamentu vždy po každém následném volebním období vykazují špičkovou organizovanost a hlubokou profesionalitu v korupčních praktikách, v rozkrádání státního majetku a vytunelování veřejných statků. Katastr nemovitostí ve všech městech je svědkem jejich nekalého umění. Lidé na vlastní oči vidí, jak po svržení Saddámova režimu noví vlastníci – osobnosti, politické vládní strany a pololegální šíitské ozbrojené milice – obývají státní paláce a vládní domy postavené v minulém režimu. Rozkrádání statků neunikly ani soukromé domy a statky baasistů (členové vládnoucí strany Saddámova režimu) či vysokých důstojníků bývalé irácké armády. Dosti nepochopitelné zůstává to, proč šíitský režim v Iráku trvale nechce dopřát minimum přijatelných životních podmínek ani svým šíitům – soukmenovci ve víře. Vždyť šíitští obyvatelé v Basře na jihu země se vícekrát vzbouřili kvůli požadavku na dostupnost pitné vody. Pitné vody! Kvůli tomu při mírových protestních demonstracích byly desítky bezbranných civilistů bezpečnostními silami zabity. Přitom z kraje Basra těží stát až tři miliony barelů ropy denně! Odpověď na tuto záhadu, proč se mocenská šíitská třída v Iráku chová tak arogantně vůči vlastní šíitské populaci spočívá v revanši. Totiž tatáž shodná zvůle duchovenstva a politického establishmentu v obou zemích (Iráku i Íránu) má v úmyslu trestat irácké šíity za to, že bojovali po boku Saddámova režimu (společně se sunnity) proti tehdy novému, šíitskému režimu v Íránu v osmileté irácko-íránské válce (1980–1988). Bez loajality šíitské populace včetně vojáků a vyšších důstojníků by nebyla tehdejší irácká armáda. Šíitské státní systémy v Iráku a Íránu jsou de facto jako siamská dvojčata. V tom smyslu převládá mezi prostými Iráčany přesvědčení, že íránskou hegemonii nad Irákem nelze odstranit bez pádu, rozpadu či mezinárodního okleštění íránského režimu. Nejvyšší šíitská autorita podporovala zkažené náboženské politické strany  Podívejme se na význam a poselství říjnového povstání. Přelomová jsou tato fakta: 1. Konec kultu osobnosti, míněna nedotknutelnost tzv. „náboženské Almardža'ia“ (arabskyالمرجعيه الدينيه) sídlící v posvátném městě Nadžaf. Její význam je doslova „zdroj k imitaci/následování“. Almardža'ia je nejvyšší šíitská náboženská autorita (po koránu, prorokovi a imámům), oprávněná vydávat fetwa (arabsky فتوى, plurál fetawa فتاوى, je nábožensko-právní dobrozdání) a jiná rozhodnutí, nařízení či instrukce týkající se nejen náboženských záležitostí, ale rovněž politických a společenských a všeho světského života. V našem právním zákonodárství by odpovídalo Ústavnímu soudu. V současné době největší svrchovanou osobností tohoto institutu je nejvyšší ajatolláh (arabsky آيه الله العظمى) Alí Sistání. Je to nejvyšší šíitská autorita v Iráku. Přímý důvod, proč se Iráčané otočili o 180 stupňů vůči Almardža'ia je to, že celou dobu po okupaci země v roce 2003 podporovala zkažené náboženské politické strany a zkorumpovaný, života neschopný režim, který rozkrádal bohatství národa a dovedl prosté lidi k neutěšené bídě a útrapám. Almardža'ia dopustila dvě rozhodující věci, které ovlivnily další vývoj země. Za prvé byla po okupaci tvůrcem sektářské šíitské koalice, která od prvních všeobecných voleb konaných po okupaci země uchopila moc, kterou drží dodnes. Tak poprvé vznikl anti-sekulární Irák, stát politického islámu a sektářský šíitský režim. Byla to historická proměna Iráku: Začalo se o něm mluvit jako o novém Iráku. Kdo se tohoto politického procesu nezúčastňuje, je mu přiřazena nálepka baasista nebo terorista. Politická opozice v tomto systému nemá právo na bytí. Politický proces zahrnuje všechny šíity, tzv. „proíránské“ sunnity a Kurdy. De facto jsou v tom všichni kolaboranti, všichni, kteří přivítali okupanty, a ti, kteří sice nepodali ruku, ale byli ochotní vycházet nevítaným hostům vstříc. Proměna Iráku probíhala v plné podpoře tehdejší americké administrativy. Prezident George Bush ml. byl tehdy ve velké nouzi. Velmi nutně potřeboval prezentovat před americkým národem a světovým veřejným míněním – po nenalezení údajných vykonstruovaných Saddámovych zbraní hromadného ničení – alespoň vedlejší, byť méněcenné odůvodnění pro vyhlášení války proti Iráku. Tím se staly demokratické volby v okupované zemi a také představa, že Irák se po diktatuře stane zářivým příkladem demokracie a prosperity na Středním východě. Celý proces zrodu budoucí vládnoucí šíitské rodiny proběhl za podpory a koordinace íránského duchovenstva. Strůjci projektu byly mimo jiné íránské revoluční gardy. Nutno zde poznamenat, že Američané sledovali íránské angažmá velmi pozorně. Oni ale o loajalitě svých šíitských svěřenců neměli nejmenších pochyb, což byla chyba. Ukázalo se, že loajalita iráckých šíitských hodnostářů patří Íránu, nikoliv svým pěstounům, „osvoboditelům“. Druhou věcí byla fetwa, kterou se proslavil nejvyšší ajatolláh Alí Sistání 13. června roku 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Tato fetwa se stala vzápětí základem pro založení nové bojové struktury pojmenované Hašd al-Šaa'bí (arabsky الحشد الشعبي), česky Lidový mobilizační dav/shromáždění. Ten se tehdy vskutku postavil proti reálnému teroristickému nebezpečí vzniklého samozvaného „Islámského státu“. Zmobilizované jednotky nebyly součástí regulérní irácké armády. Do této formace vstoupily již existující proíránské ozbrojené šíitské milice (jako jsou síly Badr, Saraya al-Salám, Asaib Ahl al-Haq, brigády Hizballáh, aj.). Rovněž naverbovali několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů, naplněných vírou ve fetwa, nejvyšší šíitské instance v Iráku. Nová formace neměla zpočátku místo v platném zákonodárství státu. Později zkorumpovaný a vládním islámským stranám šitý na míru parlament její existenci zlegalizoval. Má nárok na každoroční rozpočet, zbraně, vojenské zásoby a měsíční plat pro ozbrojence. Formálně podléhají předsedovi vlády jako nejvyššímu veliteli ozbrojených sil, ve skutečnosti jím nemůže nijak rozkazovat či nařizovat. Reálná praxe to zcela potvrdila. Irák se proměnil po íránském vzoru (paralela Revoluční gardy) a po libanonském vzoru (paralela jednotky Hizballáh) tak, že vedle národní armády figurují odděleně pseudooficiální ozbrojené jednotky pod společným názvem Lidový mobilizační dav. Každá složka má však svoje vlastní jméno. Monopol vlastnit zbraně ztratil stát v prospěch pololegálních, často zločineckých skupin. Spolehlivé zdroje uvádí, že celkový počet složek této formaci je 22 samostatných milicí. Z toho je nejsilnějších 14 proíránských milicí plně napojených na Teherán, řídících se rozkazy a pokyny íránských revolučních gard. Jsou to de facto prodloužené ruce Íránu stejně jako jednotky Hizballáh, jinak řečeno proíránské vojenské oddíly s působností vně Íránu. Almardža'ia je duchovním otcem sektářského šíitského systému v Iráku. Rovněž je duchovním otcem anti-státních ozbrojených milicí Lidový mobilizační dav. Navěky má na svědomí následky těchto rozhodnutí. Státní smutek přivolává hněv společnosti 2. Protestující požadují již demolici stávajícího státního systému s nelidskou tváří a nikoliv jeho reformu, chtějí zřídit novou ústavu a nikoliv reformu stávající, požadují sekulární stát, který respektuje lidská práva a humanitní hodnoty a otevřenou společnost, a nikoliv stát a společnost s politickým islámem, požadují odluku islámu od státu. 3. Iráčané si definitivně a s konečnou platností počali být vědomí, že íránský systém ajatolláhů je nepřítelem iráckého státu a irácké společnosti. Lidová vzpoura v zemi může být nakažlivá! Může vyvolat podobný neklid v samotném Íránu. Totéž může vyvolat v prozatím poklidném teritoriu Kurdistánu na severu země. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vraťme se k některým okolnostem povstání. Vyhlášení třídenního státního smutku nad padlými oběťmi při protestních demonstracích iráckým předsedou vlády působí směšně. Jeho gesto, že bude na ně platit nechvalný tzv. „zákon o mučednicích“, díky němuž jejich rodiny budou mít nárok na odškodnění, je urážející. Předseda vlády se tváří, jako by nevěděl, že tyto nevinné oběti nepoložili svůj život na válečném poli proti cizímu nepříteli, ale byli zabiti ostrými střelami bezpečnostních jednotek podléhajících přímo jeho příkazům. Státní smutek přivolává přídavek hněvu společnosti, především pak nejbližších zesnulých. Rodiny za hrst dinárů neprodají svoje syny. Iráčané si uvědomují říjnové povstání jako podobenství hrdinství „pána všech mučedníků“ imáma Hussaina, jehož epický příběh se udal právě v takových dnech v měsíci Muharram islámského letopočtu. Stalo se to právě na území dnešního Iráku před 1400 lety. Imám Hussain, neozbrojen, položil svůj život za věčné ideje. Byť zabit, umřel jako nesmrtelný vítěz nad tyranií a neprávem. Demonstrující oběti, když naposled vydechli, opakovali slova imáma „nikdy, nikdy ponížení!“ Hrdinové umírají pouze jednou. Zbabělci, byť drží v ruce státní klíče, umírají celý život. Mladí vzbouřenci vzali na zřetel a respektují výročí mučednictví imáma Hussaina, tzv. Ášúrá, a konání několikamilionových smutečních procesí ve všech koutech země. Průvody míří směrem do města Karbalá, kde leží svatyně imáma Hussaina. V této době je celá země v mimořádných podmínkách. Proto demonstranti pozastavili svoje protestní demonstrace. Přesto se může stát, že Ášurá se nečekaně změní v protivládní demonstrace. Rodiny a rodinné kmeny padlých obětí by se mohly projevit dokonce násilně. Na druhé straně spáchá vláda a její pololegální šíitské milice v dnešních dnech nevídané zatýkání stovek aktivistů a představitelů opozičních protestujících. Toto ale nezastaví odhodlání vzbouřenců. Iráčané připravují na 25. říjen masivní mírové protesty po celé zemi. Příští dny ukážou houževnatost a dynamiku říjnové vzpoury.

Čas načtení: 2024-04-25 06:00:01

Světová válka je o něco blíž. Írán s Izraelem přidaly další střípek do mozaiky, říká generál Šedivý

Írán před pár dny odpověděl na útok Izraele z 1. dubna, kdy při zásahu objektu íránského konzulátu v Damašku zemřeli dva generálové íránských revolučních gard – Mohammad Rezá Zahádí a Mohammad Rahímí – a pět íránských důstojníků. „Odpověď byla předvídatelná, takový útok nemohli nechat jen tak. Na rozdíl od jiných případů ale Írán nevyužil k odvetě svých ‚spojenců‘, například Hizballáh,“ vysvětlil Čtidoma.cz generál Jiří Šedivý. Íránský režim vedl poměrně masivní útok na stát Izrael (až 300 raketami a bezpilotními prostředky) přímo ze svého území. „Podle pozdějších zpráv dokonce došlo před útokem ke konzultaci s Moskvou,“ uvažoval bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky. Jsme kvůli tomuto úderu blíž globálnímu konfliktu? Určitě se nejedná o stav, kdy bychom mohli uvést, že tento konkrétní útok přímo povede ke globálnímu konfliktu. Ovšem zcela určitě je jedním z kamínků mozaiky, která se postupně skládá a která může „obraz“ globálního konfliktu vytvořit. Je to další, vyšší úroveň stále více doutnajícího problému na Středním východě. Ukrajina musí počítat s tím, že válku nevyhraje, říká generál Šedivý. Mluví o devastaci a bídě národa Číst více Považujete za zásadní, že byl útok veden z íránského území? Zcela jednoznačně. Jinak řečeno, dva suverénní státy se dostaly do přímého konfliktu při použití zbraní, i když spolu přímo nesousedí. Do tohoto musíme vzít v úvahu i odpověď Izraele, který 19. dubna provedl odvetný úder na vojenskou základnu poblíž města Isfahán. V této oblasti jsou i íránská jaderná zařízení včetně toho nejdůležitějšího, tedy Natanzu. Ovšem ani útok Íránu, ani útok Izraele nebyl výrazně efektivní. Očekávala se masivnější odpověď Íránu? Ano, taková byla obecná očekávání. Ale před mohutnějším úderem režim odrazovaly USA. Asi to zabralo. Většina íránských střel a bezpilotních prostředků byla zničena a podobné zprávy hlásil i Írán. Pozdější satelitní průzkum sice ukázal na zásah systému protivzdušné obrany, přesto velké škody izraelský útok nezpůsobil. Mohli mít Izraelci i jiný motiv k útoku než „jen“ zničit co nejvíc infrastruktury a sil nepřátel? Dá se spekulovat ještě o jiném účelu. Izrael potřeboval takovou situaci. Poprvé našel důvod k přímému útoku na území Íránu a poprvé mohl testovat, jak je silná protivzdušná obrana nepřítele tam, kde má vybudována jaderná zařízení. Vlažná odpověď tedy může být vlastně průzkum skutečného stavu v místě, které je dlouhodobě kritické pro íránský jaderný program. S tím by souvisela i dlouhodobá prohlášení představitelů Izraele, že chtějí zničit íránský jaderný program, souhlasíte? Přesně tak. Izraelci mnohokrát avizovali, že při rozvoji íránského jaderného programu, který se bude blížit k možnosti vyrobit jadernou nálož schopnou dopravit raketu na území Izraele, provede Izrael letecký útok na tato zařízení. Podobně jako to kdysi udělal v případě Iráku nebo Sýrie. Útok na území, z hlediska obrany neznámé, by se velmi pravděpodobně setkal s neúspěchem. Podobně dopadli Američané při pokusu osvobodit své rukojmí 24.–25. dubna 1980 v rámci operace Orlí spár. Ta selhala a zahynulo při ní osm amerických vojáků. Vědci už vědí, proč se vrací rakovina. Tohle totiž dělají mrtvé buňky Číst více Izrael si tedy „šikovně“ ověřil skutečný stav obrany… Může to tak být. Izrael má dnes ověřené základní parametry případného budoucího zničujícího úderu na jaderná zařízení Íránu v této oblasti. Írán si je tohoto určitě vědom, a proto jeho odpověď byla velmi opatrná. Uvědomuje si totiž, že v takovém konfliktu by v současné době neměl velkou šanci na úspěch. Kdy by se jeho šance zvýšily? Až bude po agresi Ruska na Ukrajině. Mohl by počítat s pomocí Ruska tak, jak nyní Írán pomáhá Putinovu režimu na Ukrajině. Je rovněž známo, že už dnes Rusko v rámci svých možností Íránu poskytuje raketovou techniku a vyspělá letadla. Rusko pravděpodobně předalo Íránu zbraně, které zdokonalily obranu Íránu proti útoku z Izraele. Například se uvádí systém S-400.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jasnovidka pomohla policii s otřesným případem.

Čas načtení: 2020-01-23 06:42:00

Irák není suverénní stát, ale íránský protektorát

Od americko-britské invaze do Iráku v roce 2003 žije tato země ve stavu ztracené státnosti. Jde o výsledek kombinace několika příčin. Klíčová je všudypřítomná íránská nadvláda. Specifickou formu poručnictví Írán realizoval pomocí desítek tisíc osob naprosto loajálních íránskému klerikálnímu režimu, kteří se metodicky infiltrovali do všech životně důležitých a klíčových pozic státního aparátu. Nemálo z nich je íránského původu a mají vedle iráckého také íránské občanství. Írán prosadil své panství také pomocí proíránských šíitských milicí přidružených dnes k jedné organizaci Hašd al-Ša'bí, která je (stejně jako Hizb Alláh v Libanonu a hutíjské jednotky rebelů v Jemenu) de facto sekcí íránských elitních jednotek Quds. Tyto jednotky jsou aktivní mimo území Íránu, jde o předvoj íránských Revolučních gard. Některé milice (jako jednotky Nejvyšší rady islámské revoluce či jednotky Strany al-Dawa) aktivně bojovaly na válečné frontě na straně Íránu proti Iráku již během íránsko-irácké války (1980–1988). Nutno připomenout pozadí organizace Hašd al-Ša’bí (česky Lidový mobilizační dav/shromáždění), která se stala ikonou radikálního šíitského sektářství. Byla zřízena na základě fetwy k džihádu, jenž vyslovila nejvyšší šíitská instance v Iráku, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání, 13. června 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Šlo o reakci na nebezpečí teroristického tzv. Islámského státu. Je dobře známo, že tato fetwa vůbec nevybízela k založení nové bojové organizaci. Přesto tak rozhodla íránská vůle, a to za tichého souhlasu šíitské náboženské „Almardža‘ia“ (význam tohoto institutu je doslova zdroj k imitaci/následování) v posvátném městě Nadžafu. Několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů vstupovalo do nové, rychle vytvořené bojové ozbrojené organizace, organizačně nezávislé na regulérní irácké armádě. Do ní se přidružily i již existující proíránské ozbrojené šíitské milice jako Asaib Ahl al-Haq (Liga spravedlivých lidí, lídr Qais Chazali), Brigády Hizb Alláh (Brigády Boží strany, lídrem byl Američany zabitý Abu Mahdi al-Muhandis), Liga Badr nebo Sbor Badr (lídr Hadi al-Amiri), Jednotky al-Šahíd al-Sadr (lídr Abu Džásim al-Nasiri). Každá si ovšem uchovala své jméno. Uvádí se, že dnes existuje 22 samostatných milicí, z toho je 14 nejsilnějších, proíránských milicí podřízeno veliteli íránských elitních jednotek Quds. Nutno zdůraznit, že milice Hašd al-Ša’bí, kterým velel a osobně je v poli řídil generál Kásim Suljemání, tehdy opravdu houževnatě bojovaly proti Islámskému státu. Dle spolehlivých reportů má dnes tato organizace 75 tisíc až 145 tisíc milicionářů. Není výjimkou, že legální politické strany si vytvoří ozbrojené oddíly jako jakýsi bojový předvoj. Častější ovšem je, že proíránské ozbrojené šíitské oddíly (milice), které nebyly založeny jako součásti regulérní irácké armády, si zformovaly legální politické strany (či hnutí). Představitelé ozbrojených oddílů a přidružené politické strany jsou pak ti samí lidé a zaujímají posty ministrů, poslanců, nejvyšší funkce v armádě, policii a ve zpravodajských službách. Třeba nejvyšší velitel milicí Hašd al-Ša‘bí je poradcem pro národní bezpečnost a členem významné irácké Rady pro národní bezpečnost. Po posledních zmanipulovaných všeobecných volbách v roce 2018 ovládají dnes tyto militární politické síly spolu se sektářskými Sunnity politického islámu (tzv. proíránští Sunnité) irácký parlament. Ten má dvě tváře, první je civilní a druhá je skrytá (a rozhodující): militární. Ani Kurdové moc nevybočují od výše řečeného. Obě tradiční frakce kurdského národního hnutí (Kurdská demokratická strana – zakladatelem byl Molla Mustafa Barzani, a Vlastenecký svaz Kurdistánu – zakladatelem byl Džalál Talabání) mají své ozbrojené bojovníky. Organizace, které mají civilní politickou strukturu a současně ozbrojenou strukturu, by kdekoliv na světě měly být klasifikovány jako teroristické. Existují snahy oddělit tato dvě křídla od sebe a sice tak, že to slušné křídlo (civilní politické) je v souladu se zákonem, a to druhé, zlé křídlo (ozbrojené) je mimo zákon. Takový přístup sotva lze v reálném životě aplikovat. Jde o vskutku nechutnou maškarádu! Íránské praktiky Lze uvést bezpočet příkladů – významných i drobných – jak Írán ovládá, řídí a kontroluje Irák na všech úrovních: politické, ekonomické, sociální včetně náboženské a samozřejmě vojenské. Uveďme pro názornost některé ukázky. První: Rozmístění íránských balistických raket na základnách milicí Hašd al-Ša'bí na území Iráku. Rakety jsou namířeny proti americkým vojákům, ale rovněž jsou určeny proti Izraeli. Čekají na vhodné podmínky pro pozemní transport do Sýrie, a dále do Libanonu, do rukou organizace Hizb Alláh. Vláda se přitom tváří, jako by nic nevěděla, přestože se tato záležitost stala veřejným tajemstvím. Usvědčující videa jsou dostupná na internetu. Dohledatelné jsou i záběry opakovaných leteckých bombardování základen s raketami a následné výbuchy a požáry (za těmito údery údajně stojí Izrael). Druhá: Legalizace sektářských milicí Hašd al-Ša'bí zákonem usneseným parlamentem. Zákon stanovil, že tyto milice jsou součástí vojenských sil, i když jsou na irácké armádě organizačně nezávislé. Podléhají předsedovi vlády jakožto nejvyššímu veliteli vojenských sil v zemi. Několikaleté zkušenosti ale dosvědčují, že milice ve skutečnosti přímo podléhají veliteli íránských jednotek Quds – donedávna tedy generálu Kásimovi Sulejmánímu. Aby íránským zájmům posloužily v plné míře, mají nejen vojenskou strukturu disponující zbrojním arzenálem, ale i zpravodajskou službu. Milice mají nárok na financování zbraní a vojenských zásob, milicionáři dostávají měsíční plat. V roce 2019 činil jejich rozpočet enormní 1,7 miliardy dolarů. (Pro srovnání: rozpočet zruinované provincie Ninive se správním střediskem Mosul činil v roce 2019 pouze 120 milionů USD. Přitom je tato provincie doposud v sutinách po osvobození od tzv. Islámského státu v červenci 2017). Třetí: Skryté vytvoření tzv. krizové buňky (jakéhosi štábu) pod osobním velením generála Kásima Solejmáního, velitele íránských jednotek Quds. Buňka byla vytvořena v prvním týdnu října 2019 ve čtvrti Čádirija/Bagdád v jedné z operačních budov Hašd al-Ša'bí. Jejím cílem je organizovat potlačení lidového povstání, které vypuklo 1. října 2019 a trvá dodnes. Mezi prvními požadavky povstání totiž bylo skoncování s íránskou hegemonií v zemi. Heslo demonstrantů „Írán pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ zaznívá všude. Vládní bezpečnostní síly a proíránské šíitské milice dosud nebyly schopny toto překvapivé mírové povstání zdolat Členy této buňky, jak ukazují důvěryhodné materiály na internetu, byli významní vládní činitelé, velitelé šíitských milicí a rovněž významní íránští bezpečnostní experti. Její činnosti se zúčastnil osobně velitel Hašd al-Ša'bí, dále jeho zástupce Abu Mahdi al-Muhandis (nedávno zabitý americkým leteckým úderem), ředitel kanceláře předsedy vlády, velitel jednotek rychlého nasazení, velitel zpravodajského oddělení Hašd al-Ša'bí, velitelé z jednotek Badr, velitel milicí Charasání, velitel milicí Falanga pána mučedníků a další velitelé milicí a vládních bezpečnostních jednotek. Mohutné demonstrace a rozsáhlá protestní shromáždění mladých Iráčanů nenechávají íránský a irácký vládnoucí establishment spát. Irácké centrum pro dokumentaci válečných zločinů (Iraqi Warcrimes Documentation Center) spočítal následky od prvního dne vypuknutí povstání 1. října 2019 do konce minulého roku: 669 mrtvých, 24 488 zraněných a 2 806 zatčených osob. Počet obětí napovídá, že jde o střetnutí neslučitelných protikladů: buď vyhraje povstání nebo autonomní protektorát. Čtvrtá: Zasedání parlamentu dne 5. ledna 2020 k projednání ukončení přítomnosti amerických vojsk v Iráku. Po fyzické likvidaci generála Kásima Sulejmáního a zástupce velitele Hašd al-Ša'bí Abu Mahdi al-Muhandise americkým leteckým úderem poblíž letiště v Bagdádu přijal irácký parlament usnesení adresované irácké vládě, aby začala jednat o stažení koaličních vojsk ze země, včetně amerických. Zasedání bojkotovali Kurdové, Sunnité politického islámu a další menší nezávislé bloky. Na zasedání byly výlučně proíránské šíitské strany, proto se zmíněné usnesení označuje za šíitské. Kdo sledoval zasedání toho dne, slyšel proíránské projevy řečníků, jásot pro Sulajmáního a Chameneího a tiché vyhrůžky poslancům s jiným názorem, viděl poslance zvedat portréty jmenovaných Nemohl pak mít nejmenší pochyb o tom, že nejde o národní civilní zákonodárný institut, ale o dceřinou společnost řízenou Islámskou republikou Írán, spolek lídrů silových milicí a agresivních sektářských stran, kteří zcela ovládají parlament ve prospěch Íránu. Někteří přítomní poslanci vedli dav příslušníků milicí při útoku na americké velvyslanectví v zabezpečené čtvrti (tzv. Zelené zóně v Bagdádu) těsně po zabití generála Kásima Sulajmáního. Protestující zapálili recepční sál a část zdi. Na zdi provokativně napsali „Sulajmání je můj vůdce“, zvedali portréty Sulejmáního a Chameneího a pokřikovali „Ať žije Írán“. Dovnitř opevněného objektu se však nedostali. Kdo žádá v této chvíli odchod amerických vojsk z Iráku, výslovně prosazuje totální dominanci Íránu v Iráku. Navíc nabízí regeneraci Islámského státu v Iráku. Pátá: Zábavný příklad ze zahraničního obchodu Irák – Írán. Jde o doklad vládní korupce a praní špinavých peněz. Irák podle oficiálních vládních dokumentů v roce 2017 zaplatil Íránu za dovezené vodní melouny 2,8 miliardy USD a za rajčata 1,6 miliardy dolarů. Pokud vycházíme z tržní ceny těchto komodit, výše zmíněných finančních úhrad a 36milionové populace Iráku, dojdeme k tomu, že množství „spotřebovaných“ melounů a rajčat by se mělo zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Tento příklad ukazuje, jak Írán ždímá protektorát Irák ekonomicky, a to nejen s plným vědomím irácké vlády a centrální banky, ale i s jejich plnou podporou, a to vše na úkor zbídačeného lidu.   O iráckém státním systému V dalším textu poukážu na některé jednotlivé charakteristiky iráckého státního systému. – Státní systém ovládá spolek několika vládnoucích mafiánských politických stran, jak šíitských, tak sunnitských. Všechny si osvojily primitivní politický islám. Šíitské strany (či hnutí) mají své ozbrojené milice, spolehlivé zdroje mluví o 67 samostatných milicí. Nejsurovější z nich (které jsou složkami Hašd al-Ša’bí) jsou podřízeny přímo veliteli jednotek Quds. – Šíitské milice vystupují současně jako politické strany a hnutí. Pozoruhodné jsou jejich zvučné a slibné názvy jako Koalice al-Fatah (Koalice dobytí, lídr Hadi al-Amiri), Národní hnutí moudrosti (lídr Ammar al-Hakím), Koalice právní stát (lídr je bývalý předseda vlády Núri al-Máliki) a Aliance pochodujících k reformám (často nazvané Hnutí Saairún, tj. Hnutí pochodujících, lídr Mugtada al-Sadr). Lídři i řadoví milicionáři postrádají nejmenší politickou kulturu, vzdělanost, společenskou výchovu či náboženskou morálku. Hlásí se sice k islámu, ale jejich praktiky ukazují, že jejich islám je falešný a umělý. Tyto šíitské pseudopolitické organizace dokola omílají prázdné fráze, že se opírají o učení/pokyny Almardža'ia, respektive nejvyšší osobnosti tohoto institutu, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání. – Nejvyšší šíitská autorita v Iráku mívá kázání každý týden při páteční modlitbě. Přednáší jej jeho zástupce šejk Abdul Mahdi al-Karbalaí v mešitě Svatyně imáma Hussaina v posvátném městě Karbalá. Současně jej přednáší zástupce sajjid Ahmed al-Safí v mešitě Svatyně imáma Alího v posvátném městě Nadžafu. Tyto projevy bohužel bývají často nekonkrétní, někdy dvojsmyslné a lze je vykládat zaujatě. Výklad předsedy vlády, vládních činitelů a provládních šíitských stran bývá často jiný než výklad protivládních demonstrantů a prostého lidu. Šíitská Almardža'ia se kvůli lidovému povstání ocitla v bezvýchodné situaci. Na jedné straně chce uchovat šíitskou vládu v zemi, pokládanou za vzácnou historickou příležitost a plod její moudré politiky. Na straně druhé si nemůže dovolit ztrátu respektu, loajality či podřízení šíitské populace, která žádá svržení stávající vlády. Skutečný zájem Almardža'ia je odstranění stávající ztroskotané šíitské moci za jinou, ale rovněž šíitskou. Nová politická třída by ale neměla být politicky podřízena íránskému nejvyššímu vůdci Ajatolláhovi Ali Chameneímu. – Státní systém nemá celonárodní charakter a jeho reprezentace postrádá občanskou identitu. Představitelé sektářských vládnoucích stran a ozbrojených šíitských milicí nemají v lásce pojmy jako „vlast“, „vlastenectví“, „stát“ či „nejvyšší národní zájmy“. – Státní systém je postaven na principu al-Muhasasa, tj. principu kvót – rozdělování a přidělování státních pozic podle náboženských (šíité versus sunnité), etnických (Arabové versus Kurdové versus ostatní menšiny) a stranických kritérií. Zářivý příkladem je rozdělení vrcholných státních postů (předseda parlamentu, premiér a prezident) mezi tzv. „komponenty iráckého lidu“. Předseda parlamentu musí být Sunnita, jeden zástupce Šíita a druhý Kurd, premiér musí být Šíita, jeden vicepremiér Sunnita a druhý Kurd a prezident musí být Kurd, jeden viceprezident Sunnita a druhý Šíita. Taková politická karikatura odpovídá nízkému společenskému vědomí zúčastněných. – Všechny vládní strany vehementně prosazují své věrné soudruhy či podkoní (bez jakéhokoliv zřetele na kompetenci) do vlády, ministerstev, státních orgánů, organizací a institucí, vyšších soudních a volebních instancí, profesních odborů a svazů. Předmětem kvót jsou konkrétně ministři, náměstci, generální ředitelé, vyšší a střední státní úředníci, poslanci v parlamentu, generalita v armádě a v policejních složkách, ve zpravodajských službách i různých bezpečnostních administrativách. I velvyslanci a další posty v zastupitelských úřadech jsou dosazováni podle politiky al-Muhasasa. Stálí zástupci Iráku při OSN, při Lize arabských zemí a dalších mezinárodních organizacích, včetně klíčových zaměstnanců stálých misí, jsou vybíráni podle příslušnosti či loajality k jedné z vládnoucích stran. Kompetence a odborné zkušenosti jsou na posledním místě. – Ani soudnictví neuniklo úpadkové al-Muhasasa, politizování a handlování. Jeden příklad za všechny je Federální nejvyšší soud. Nelze se nezmínit také o zaujaté a zkorumpované Nezávislé vysoké volební komisi. – Každý státní post má určitou prodejní cenu a je předmětem nabídky a poptávky v kruhu mafiánských vládnoucích stran. Cena daného postu je dána výší rozpočtu, kterým disponuje. Jde o možnosti rozkrádání státních peněz. Konkrétní případy korupce ministrů financí, obchodu, elektrifikace, bydlení a dalších jsou veřejně známé. Často nějaký ministr nebo generální ředitel po milionových anebo miliardových machinacích nenávratně opustí Irák, obvykle do zemí západní Evropy či do Spojených států, kde má druhé státní občanství. Pro každý případ existuje uzavřený korupční kruh, který tvoří jistí lídři vládních politických stran, šíitské milice a proíránští aktéři. V pozadí obvykle figuruje tzv. finanční koordinátor mezi Hašd al-Ša'bí a Quds. Všichni profitují na vytunelovaných finančních prostředcích. Stovky odhalených případů rozkrádání veřejných peněz jsou dostupné na internetu. Irácký státní systém neprojevuje vůli zkorumpované činitele a provládní podvodníky stíhat. A ani to učinit nemůže, protože by tím odsoudil sám sebe. Rozvrácený irácký státní systém je zcela na míru šitý íránské protektorátní vůli. Islámská republika Írán využila historickou příležitost stavu země po americko-britské okupaci v roce 2003, a věru dokázala nastolit protektorát Irák.

Čas načtení: 2020-01-12 15:18:15

O íránském odlivu mozků aneb vzpomínka na Mehrdáda

Írán přiznal, že omylem sestřelil ukrajinské letadlo. Proč mě to zas tolik nepřekvapilo… Tak nám vrchní představitelé íránské vlády kápli božskou, tedy Alláhovu: letadlo, na jehož palubě se nacházelo skoro dvě stě lidí, nespadlo skrze žádnou technickou závadu, ale po zásahu íránskou protivzdušnou obranou. Má to nějakou politickou dohru, americký prezident Trump tweetnul íránským občanům vzkaz v jazyce fársí (překlad zde) a v Teheránu probíhají protesty, které režim docela tvrdě potlačuje. Na Redditu jsem se dočetl, že jedno z hesel provolávaných demonstranty prý je „milujeme Trumpa“, což pokud je pravda, asi v příslušných redakcích zavaří pár mozků… Nicméně režim kvůli tomu asi nepadne, to bych se divil. Dneska chci psát o příbuzném tématu. Je jím íránský brain drain, čili odliv mozků. Od bývalého sovětského bloku se Íránská islámská republika liší jedním dost podstatným prvkem: nikdy příliš nekomplikovala svým vlastním občanům možnost vystěhovat se ven. Sám Chomejní svého času prohlásil něco ve smyslu „kdo nemá nervy na život v islámské revoluci, ať vypadne“ (přesný citát v angličtině), a podle toho se tamní stát dodnes řídí. Ono je to svým způsobem i mazané, protože tím zároveň vznikl jakýsi pojistný ventil zajišťující, že vevnitř Íránu nedojde ke kritické koncentraci disidentů a nepřátel režimu. Ti jsou převážně venku, za kopečky. Jenže vedlejším efektem této svobody pohybu je skutečnost, na kterou narazili svého času už soudruzi z NDR a kvůli níž pak vybudovali Berlínskou zeď: ze země utíká zcela disproporční množství mladých, schopných, vzdělaných lidí, kteří v ní nevidí budoucnost. Brain drain v Íránu je jeden z největších na světě, ne-li vůbec největší. Počet vysokoškoláků utíkajících každoročně ze staroslavné Persie činí 150–200 tisíc.  Jednoho z nich jsem osobně poznal už před dvaceti lety v Praze. Nedaleko Národní třídy byla jedna trafika, míval jsem tamtudy tehdy občas cestu a kupoval jsem si tam Ikarii. Časem mi ji tam začali schovávat, aby se náhodou nevyprodala, než dorazím. A v odpoledních hodinách, kdy jsem tam nejčastěji chodil, obvykle prodával Mehrdád. Mehrdád byl o pět let starší než já a přivydělával si v trafice ke studiu; byl tehdy čerstvým postgraduálem na jednom technickém oboru. Česky už docela mluvil, i když s brutálním pšísfukem. Jednou jsem ho pak potkal v čajovně (téhle) a asi tři hodiny jsme kecali. Jeho popis zážitků ze života v islámské republice byl pestrobarevný a vesměs děsivý. V roce 1997 vyhrál prezidentské volby v Íránu relativně umírněný klerik jménem Chatámí a naivní studenti si mysleli, že režim se teď bude liberalizovat. Jenže prezident v íránském politickém systému zas tolik moci nemá, ta spočívá hlavně v rukách vysokých ajatolláhů. Represivní složky daly mládeži brzy najevo, že žádné velké uvolnění se nekoná. Mehrdád, bytostný ateista a posluchač heavy metalu, se rychle ocitnul na nějaké černé listině a vymázl z rodné země právě včas. (Několik jeho kolegů z teheránské univerzity skončilo za mřížemi a ze studií byli v rámci jejich malého rouhačského kroužku vyhozeni všichni.) A jelikož Mehrdádova tetička se ještě někdy za šáha Pahlavího provdala do Československa, skončil v Praze. Poměry, které mi líčil, byly pro Čecha ve svobodné atmosféře 90. let poněkud šokující. Náboženská elita si byla zatraceně dobře vědoma toho, že studenti z velkých měst jsou její úhlavní a nesmiřitelní nepřátelé. A i když je nemohla zničit jako celek – kdo by pak udržoval vyspělejší části ekonomiky v chodu? – pohrdala jimi a nevynechala příležitost, aby jim ukázala, kdo je pánem. Pokud už se nějaký holobrádek ocitl v rukou policie pro podezření z protistátní činnosti, musel v rámci vyšetřování počítat minimálně s nakládačkou. A tím není míněno „pár facek“, ale „šest bachařů stojí kolem jednoho ležícího člověka a kope do něj jako do mičudy.“ Vůbec se nedivím, že život v takových politických poměrech motivuje každého jen trochu svobodomyslného člověka k tomu, aby sbalil kufry a vypadl ven. Zvlášť, když mu v tom vláda, na rozdíl od všeho ostatního, neklade žádné překážky. Nevím, co se nakonec stalo s Mehrdádem, ale jeho kolegů, uteklých vysokoškoláků, potkáte na západě spousty. (Ostatně to sestřelené letadlo bylo taky plné studentů, kteří se vraceli do Kanady.) Jsou nenápadní a nevyčnívají. Na rozdíl od některých jiných migrantských vrstev narazíte na jejich jména spíše v záhlaví vědeckých článků než na seznamu osob, po kterých momentálně pátrá kriminálka. (Výjimky samozřejmě jsou.) Málokdo z nich praktikuje islám, však taky utekli před nádherami islámské republiky. Holky a dámy nenosí šátek a nepřehánějí to s cudností. Takový hromadný útěk kvalitních lidí se ale nutně musí podepsat na fungování země, kterou opustili. Dokážu věřit tomu, že třeba ten zabitý generál Solejmání byl zrovna kompetentní člověk, který dokázal realizovat, co si zamanul. Ale nevěřím tomu, že v Revolučních gardách a podobných organizacích mají těch kompetentních lidí dostatek. Četl jsem někde na internetu jedovatou poznámku, že největší riziko íránské atomové bomby by bylo v tom, že by personálu vybuchla omylem pod rukama, a po sestřelu ukrajinského Boeingu se tomu už ani nemůžu úplně smát. Takoví kariérní odborníci s požehnáním státostrany svého času vyhodili do vzduchu reaktor v Černobylu. (A než mi připomenete, že Američané taky omylem sestřelili letadlo: ano, nejsou vůči tomu imunní a pár incidentů s atomovými bombami už měli, stejně jako ostatní.) V kontextu toho, že z Íránu uteklo až příliš mnoho vzdělaných lidí, mi také dává smysl to, jak brutální ten režim při potlačování nepokojů je. Myslím si, že nejde jen o dědictví oněch psychopatů, kteří v roce 1979 uchvátili moc. Ono to nejspíš bude i tím, že, na rozdíl od mnoha jiných autoritářských systémů, v Teheránu prostě nemají dost odborníků a psychologického know-how k tomu, aby dokázali svoji vlastní populaci manipulovat nějakými jemnějšími, méně násilnými způsoby. Konec konců se jim nepodařilo zprovoznit ani dostatečně účinný firewall pro filtrování nežádoucích informací zvenčí, takže třeba ten Trumpův tweet ve fársí se ihned rozletěl po celé zemi, ačkoliv je v bytostném zájmu režimu, aby se tak nestávalo… No, a kde scházejí mozky, tam musí držet vládu u moci obušky a kulky. Ale kdo s čím zachází, tím taky schází. Četli jste si ten seznam hesel, na který jsem odkazoval? Jedno z nich zní: „Běda vám, jestli se jednoho dne ozbrojíme.“ Pokud se to opravdu jednoho dne stane, tak ta další íránská revoluce nebude mít se sametem nic společného. Na to už ten stát zabil příliš mnoho vlastních lidí, a jejich příbuzní si to pamatují. Neudrží-li se ajatolláhové u moci, skončí u zdi stejně jako Ceausescu, pokud je ještě předtím rozběsněný dav neroztrhá na kusy. Samozřejmě to ti vousatí pánové vědí a podle toho také jednají. Nešťastný národe! No, s tím nic nenaděláme. Maximálně o tom můžeme mluvit. Ale je důležité, aby se o tom aspoň mluvilo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-04-26 06:00:01

Izrael udělal v Gaze mnoho chyb, říká generál Šedivý. Promluvil o přímém zapojení USA do bojů

Vzdálenost mezi Íránem a Izraelem je dostačující na detekci odpalu raket či bezpilotních prostředků. Času na přípravu protiletadlového systému Iron Dome i aktivaci letectva je tedy z pohledu židovského státu dost. „Spojenci také v případě útoku Íránu prokázali jednoznačnou podporu Izraeli. Dokonce se proti Íránu postavilo i Jordánské království, což pravděpodobně Íránští politici nepředpokládali. Jenže to nemusí trvat navždy,“ řekl Čtidoma.cz generál Jiří Šedivý. Američané ani Britové neuspěli Írán si je dnes téměř stoprocentně jistý, že spojenci Izraele nijak netouží po rozšíření stávajícího konfliktu. „Prezident Biden jednoznačně potvrdil odhodlání USA bránit Izrael. Tyto obavy vyústily v posílení přítomnosti USA v regionu. I když USA dnes nepředpokládají, že by situace mohla znamenat další přímou účast jejich vojáků v konfliktu na Středním východě, určité nebezpečí stále existuje a rozhodně to nelze vyloučit,“ uvažoval Šedivý. Světová válka je o něco blíž. Írán s Izraelem přidaly další střípek do mozaiky, říká generál Šedivý Číst více Zároveň připomněl skutečnost, že se oproti původnímu záměru již několik měsíců nedaří eliminovat útoky Hútíů přesto, že intenzivní snahu vyvíjí jak americké, tak i britské letectvo. Stejně tak není vyřešen Libanon a útoky Hizballáhu z jeho území na Izrael. Turecko na straně teroristů Přesto má podle všeho Izrael problém, který může gradovat. „Spojenci na Jeruzalém stále více tlačí, aby omezil rozsah pozemní operace v Pásmu Gazy, což vytváří napětí mezi nimi a Izraelem. To může v dalším vývoji znamenat, že se pomoc spojenců Izraele začne zmenšovat z obavy ze zažehnutí rozsáhlého konfliktu, ve kterém by v závěru nebyl jen Izrael, ale proti němu i další státy v jeho okolí.“ „Akce“ v Gaze má totiž potenciál narušovat i jednotu spojenců v rámci NATO. Před pár dny se potkal prezident Turecka s vůdcem Hamásu a nazval ho bratrem. Členy Hamásu označil za hrdiny a vyzval ostatní muslimy ke sjednocení se v podpoře spravedlivého boje Hamásu. „Nebylo to poprvé, kdy se Recep Erdogan postavil za Hamás. Dne 25. října 2023 prohlásil, že ‚Hamás není teroristickou skupinou, ale skupinou bojovníků za osvobození, kteří brání svou zemi‘. A 15. listopadu loňského roku při projevu v parlamentu označil Izrael za ‚teroristický stát‘ a dění v Pásmu Gazy za genocidu. V případě Turecka je evidentní dlouhodobý posun směrem od transatlantických hodnot,“ poukázal na nebezpečí bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR. Očekáváte tedy, že Izrael pod tlakem alespoň částečně upustí od své operace v Gaze? Nezdá se to. Pozemní operace v Pásmu Gazy bude pokračovat, i když tlak na Izrael je dlouhodobý. Od počátku, kdy bylo zřejmé, že nebude úkol zničit Hamás splněn během několika týdnů, ale že bude zapotřebí mnohem delšího období, spojenci Izraele upozorňovali na nutnost úměrnosti vedení operace v Gaze. Ačkoli jsme téměř všichni předpokládali, že Izrael má detailní přehled o tom, jak vypadá infrastruktura Hamásu v Pásmu Gazy, a že rozhodnutí rozdělit území Gazy na severní a jižní povede k rychlému zničení Hamásu, nestalo se tak. Vedení Izraele tedy chybovalo? Předpoklad, že se většina Palestinců soustředí na jihu Pásma Gazy a po ukončení bojů v severní části se vrátí do svých, možná poničených, ale přesto domovů, jednoznačně nebyl správný. Dnes vidíme, že se něco takového nepodařilo a že pro zničení Hamásu musí být vedena operace v celém území Pásma Gazy. S čímž jde ruku v ruce utrpení civilistů a obrovské počty obětí… Ano. Je-li pravda, že je více než 34 tisíc obětí mezi palestinskými civilisty, je to něco, co nemůžou přehlížet ani spojenci Izraele. Platí to i přesto, že v těchto počtech je zahrnuto asi 13 tisíc bojovníků Hamásu. Izrael oznámil, že zaútočí na Rafáh. Je to něco, co mezi něj a jeho spojence může vrazit ještě větší klín? Pravdou je, že úmysl provést útok na Rafáh děsí téměř každého politika spojenců Izraele. Je zřejmé, že se proti postupu Izraele staví velká část veřejnosti i ve státech západní Evropy a USA. Mimo to se Izrael dopustil i jiných chyb, než co už jsme zmínili. Vědci už vědí, proč se vrací rakovina. Tohle totiž dělají mrtvé buňky Číst více Jakých? Jednou z nich je úder na konvoj humanitární organizace World Central Kitchen, kde zahynulo i sedm členů této organizace včetně občanů evropských států. Izraelské vyšetřování sice tvrdí, že se jednalo o hrubou chybu, nicméně zvedlo to vlnu dalšího odporu. Je tu i útok Izraele na důstojníky Revolučních gard Íránu v Damašku, který nebyl Izraelem jasně zdůvodněn. Určitě však byl proveden v souvislosti se situací v Pásmu Gazy s cílem omezit vliv Íránu a podporu Hamásu v tomto konfliktu. Jsme svědky toho, jak takový útok může dále eskalovat. Proto bude pokračovat i tlak spojenců na Izrael, aby zmírnil intenzitu bojů. Izraelský premiér Netanjahu se k tomu ale podle všeho nemá, je to tak? Ano. Benjamin Netanjahu jasně řekl, že od záměru úplně zničit Hamás neustoupí a že další na řadě je, i přes odpor spojenců, útok na Rafáh. Izrael předpokládá, že se v Rafáhu ukrývá vedení Hamásu. Vše tedy zřejmě dál poběží přesně podle představ izraelských vojenských plánovačů. Tím spíš že Benjamin Netanjahu zmínil, že datum zahájení této fáze operace je stanoveno. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jasnovidka pomohla policii s otřesným případem.

Čas načtení: 2024-07-03 10:00:00

Karlovy Vary: Íránský film kritizující postoj režimu vůči afghánským imigrantům

Asi nejzávažnějším a svým způsobem nejpozoruhodnějším filmem - protože byl vyroben v Íránu a íránský režim kritizoval - byl v úterý debut dvou režisérů Alirezy Ghasemiho a Rahy Amirfazliho V zemi našich bratrů (2024). Film byl úspěšný letos už i na americkém festivalu Sundance.Po americké invazi do Afghánistánu v roce 2001, po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku, uprchlo před americkým bombardováním z Afghánistánu do Pákistánu a do Íránu velké množství afghánských civilistů - do Íránu přišlo z Afghánistánu pět milionů lidí. Přestože je od jejich příchodu už skoro čtvrt století, tito Afghánci nejsou dodnes v Íránu považováni za svéprávné občany, rovné Íráncům.Tento "posmutnělý" - jak praví katalog karlovarského festivalu - film tuto diskriminaci kritizuje třemi příběhy. Afghánci prostě nemají, kam se obrátit, kdo by je obránil. Všechny tři příběhy jsou pozoruhodné svým soustředěním na jednotlivé, lidské osudy. První příběh se odehrává nedlouho po roce 2001 kdesi na menším městě, kde do tamější střední školy chodí i skupina afghánských teenagerů,. Jednoho dne cestou ze školy je zastaví íránská policie a chce na ni průkazy. Mnozí studenti je u sebe nemají, a tak jich policie skupinu zatkne, pod záminkou, že "bude kontrolovat jejich imigrantský status". Je to lež, archivní místnosti ve sklepě policejní budovy byly vytopeny a policie nařídí studentům, aby jim pomáhali odtamtud vynášet dokumentaci a vůbec aby tam manuálně pracovali. A toto se děje několikrát, navzdory tomu, že si na to ředitel školy stěžuje, ovšem velitel policie ho seřve a pošle domů. A problémem je, že jeden z policistů se zakouká do jednoho sedmnáctiletého studenta a sexuálně ho zneužije. Jediným způsobem, jak se znásilňování vyhnout, je, že student si ve školních dílnách kladivem rozbije pravou ruku - takže ji má až po loket v sádře na mnoho týdnů a homosexuální policista se už neodváží ho verbovat k "práci".

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-27 09:19:06

Středověk versus koronavirus

Nejlepším spojencem infekce je stupidita. Dva krátké postřehy z asijského bojiště. Jižní Korea má poměrně dost nakažených, aktuální číslo zní 1595. Případy nejsou ovšem rovnoměrně rozloženy v populaci. Největší množství je jich koncentrováno ve městě Daegu, centru oné náboženské sekty, ze které se infekce rozšířila (Shincheonji Church of Jesus). U tisícovky členů, u kterých byly už testy provedeny a výsledky jsou hotové, je jich na virus pozitivních 82 procent. Tvoří tedy více než polovinu všech známých nakažených Jihokorejců. Naštěstí aspoň lídr sekty svolil k tomu, že předá úřadům utajované seznamy všech členů, kterých je podstatně více, než jsme se dříve dočetli – asi dvě stě tisíc. Vláda nyní bude prioritně testovat právě je. Írán hlásí dost divná čísla (celkový nepříliš vysoký počet nakažených, ale hodně úmrtí), která vzbuzují nejen u regionálních sousedů značné pochybnosti. Libanon, Kuvajt, Omán, Bahrajn, Irák, Pákistán, Afghánistán a Gruzie už dohromady zaznamenaly pár desítek případů importovaných právě z Íránu, což by napovídalo tomu, že rozšíření infekce v islámské republice je daleko větší, než její úřady přiznávají. Pracovníci univerzity v kanadském Torontu zpracovali statistický model na základě infekcí v sousedních státech (preprint zde, PDF), ze kterého jim vychází značně široký pravděpodobný rozsah 3770 až 53 470 nakažených Íránců, tedy mnohonásobně více než oficiálně přiznaných 139. Infekce v Íránu propukla ve svatém městě Kúm (Qom), což je jedno ze středisek masivní šíitské náboženské turistiky a bývalé sídlo ajatolláha Chomejního, dokud byl jen prostým vousáčem bez politické moci. Do íránských posvátných měst dorážejí ročně desítky milionů lidí a vláda je zatím odmítá zavřít. (Saúdská Arábie poněkud racionálněji přestala vydávat víza cizozemským poutníkům do Mekky.) Tudíž raději sousední státy zavírají hranice proti Íránu. Poutníci mimo jiné věří v léčivé působení svatých míst a součástí praktik je i hromadné líbání různých povrchů. Aspoň v tom už íránské úřady něco udělaly a na nejexponovanějších místech vztyčily mříže. Jinak má ale režim založený na islámu samozřejmě problém s tím, sdělovat lidem, že posvátné rituály mohou být nebezpečné. (Trochu mi to připomíná prvomájové průvody po explozi v Černobylu. Tehdy mi bylo necelých osm let a šeptanda se šířila, každý už tušil, že něco není v pořádku.) Ale nezoufejte, přátelé! Kúmský ajatolláh Tabrizian pro nás má řešení, se kterým se podělil na síti Telegram se stovkou tisíc svých fanoušků (jeho tipy pro zdraví můžete sledovat i pomocí placené aplikace na Androidu). Co tedy tento ctihodný učenec doporučuje široké veřejnosti? Pro boj s koronavirem je podle svatého muže důležitá cibule, jablka, řádné česání vlasů, a především pak potírat si řitní otvor fialkovým olejem. (Že jde o fialkový olej, upřesňují jiné zdroje.) Co bychom bez téhle moudrosti dělali. Teď se určitě vyprodá vata a fialkový olej. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-09 12:52:21

Filmová přehlídka ÍRÁN:CI nabídne snímky, které se promítaly na prestižních světových festivalech

Mladý muž ztracený v přístavním městě hledá cestu k lepšímu životu. Cílevědomé sportovkyni brání žárlivý manžel v odjezdu ze země. Afghánský uprchlík se potácí mezi úsilím udržet pohromadě rodinu a péčí o nemocnou matku… Příběhy mužů a žen snažících se najít východisko ze svízelné situace budou tématem 9. ročník festivalu ÍRÁN:CI. Letošní ročník festivalu nabídne 24 snímků íránské a afgánské kinematografie, z nichž většina byla premiérově uvedena v Berlíně, Benátkách, Londýně a na dalších prestižních světových festivalech. Pražská část festivalu se koná od 15. do 19. ledna, poté se festival přesune do Brna (21.—22. 1.), následují Košice (23.—25. 1.) a na závěr Bratislava (30.—31. 1.). Festival otevře 15. ledna v kině Světozor film Zámek snů (Castle of Dreams), příběh muže, který se po letech mlčení znovu setkává se svými dětmi. V autě bývalé manželky s dětmi objevuje smyšlený svět stvořený jako způsob, jak se mohou vyrovnat s jeho nepřítomností. Za pozornost stojí i film Dozorce (The Warden): Při stěhování ze staré věznice vedené přísným plukovníkem Jahedem záhadně zmizí jeden z vězňů. Plukovník, muž středního věku, má obavy, že by ho chybějící vězeň mohl připravit o dlouho očekávané povýšení, které již má na dosah. Zapojí proto všechny dozorce do intenzivního pátrání. Čím víc však neviditelného vězně hledá, tím méně si je jistý sám sebou. Ve filmu Studený pot (Cold Sweat) zjistí po odjezdu na finále Asijského poháru energická kapitánka íránského národního týmu sálové kopané, že jí manžel, moderátor televizní show a miláček celého národa, soudně zakázal opustit zemi. Čím víc se snaží svého „pána a vládce“ získat na svou stranu, tím tvrdší jsou jeho kroky. Napjaté soužití v nepovedeném manželství, neloajální spoluhráčky a domácí politikaření nedávají rozhořčené kapitánce jinou možnost než nechat celý příběh vyjít najevo. Další snímek Rona, Azímova matka (Rona, Azim's Mother) vypráví o uprchlíkovi z Afghánistánu, který se horko těžko protlouká a za mizerný plat pracuje pro městské služby. Současně se potácí mezi snahou udržet pohromadě rodinu a péčí o stárnoucí nemocnou matku. Ve chvíli, kdy tlak rodiny, lékařů, práce a zoufale nespravedlivých životních podmínek v Íránu dosáhne neúnosné míry, přestává dbát na své zásady. Ocitne se na křižovatce a je nucen přijmout nejtěžší rozhodnutí svého života. Na festivalu budou k vidění i starší snímky, například Hra s ohněm (Fireworks Wednesday) - příběh mladé služky, která nastoupí do rodiny vyšší střední třídy a ocitne se uprostřed hysterického sporu mezi rozlíceným manželským párem. Služka se snaží situaci nějak zlepšit, ale zamotá se do změti tajemství opřádajících život jejích zaměstnavatelů. Další starší film Ženy bez mužů (Women wihout Men) přibližuje osudy čtyř žen, které hledají nezávislost, útěchu a lidskou společnost. I přes odlišnou minulost se jejich životy spojí, aby dokázaly čelit společnosti ovládané muži. Jde o výrazný, tajemný, feministický příběh lásky a naděje v době národního zoufalství při státním převratu v Íránu v roce 1953. Festival představí i dokumentární filmy. Írán je známý po celém světě coby jedna z nejvýznamnějších líhní mimořádných artových filmů. Snímek Filmfarsí ovšem ukazuje, že to platí pouze částečně. Před revolucí v roce 1979 vznikaly v Íránu naprosto bizarní, mimoděk legrační a naprosto příšerné filmy, v nichž nebyla nouze o absurdní repliky, sex, drogy a války vedené na záchranu cti. Film provádí diváky zapomenutým dědictvím íránského filmu a nahlíží na revoluci, která navždy změnila osud Íránců. Afghánský dokumentární film Kábul, větrné město (Kabul, City in the Wind) sleduje příběh muže středního věku, který projíždí v rozkodrcaném autobusu chaosem města a snaží se smířit sám se sebou. K vidění budou i krátké filmy, například Megrelen (Magralen), o kterém anotace píše: „Vynalézavý chlapec a jeho nevidomá mladší sestra předstírají při hrách na bezútěšném vrakovišti, na kterém bydlí, že se prohánějí závodními vozy Formule 1. Chlapec vymýšlí, jak zpestřit sestře život a uniknout narůstajícímu odcizení rodičů.“ A snímek Opar (Zóna) je zase příběhem muže obviněného z toho, že přivedl ženu do jiného stavu; u soudu musí prokázat svou nevinu prostřednictvím testu DNA. Výsledky otřesou samotnými základy jeho existence a vyvolají sérii nešťastných událostí. Celý program najdete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-05 13:16:00

Evropa mlčí k dění v Iráku

Prvního října vypukla v Iráku mírová vzpoura mladé generace, která ji pojmenovala Revoluce důstojnosti. Dne 25. října se proměnila v celonárodní povstání, jež vystavilo úmrtní list pro státní moc politického islámu. Současně vydalo rodný list pro novorozený řád. Jeho jméno je „Má vlast Irák“. Na centrálním Náměstí Tahrír v Bagdádu vidíme každý den a každou noc protestní masová shromáždění. Tento exotický karneval je plný paradoxů – hudba, zpěv a štěstí na jedné straně a slzy, pláč, nářky, smutek, zranění a mrtví na straně druhé. Na bezbranné protestující nepřestávají střílet vládní bezpečnostní síly společně se šíitskou proíránskou milicí zabarikádované na nedalekém Mostu republiky, který vede k vládní čtvrti, tzv. Zelené zóně. Vzduch páchne slzným plynem, gumovými projektily a ostrou střelbou. Všichni nosí na ústech ochrannou roušku. Všichni nesou iráckou vlajku jako sjednocující symbol všeho lidu. Národ již překročil limit strachu.   Masové rozhořčení panuje nejen v hlavním městě Bagdádu, ale i v desítkách dalších měst na jihu a středu země. Miliony občanů se připojily k tomuto hnutí, celé rodiny včetně dětí. Obdivuhodná je přítomnost žen. Povstání má všechny atributy revoluce. Přesto není jasné ani pochopitelné, proč většina sdělovacích prostředků a médií doposud nepřenáší tuto jedinečnou událost v zasloužené míře, česká média nevyjímaje. Dále se podíváme na povstání z různého úhlu pohledu. ̶      Je to ryze občanské, civilní, sekulární nenásilné masové hnutí. Je to trans náboženské, trans národnostní a trans etnické povstání. Požaduje právní stát – demokraticky institucionální stát. Zneplatňuje islámské sektářství, míněno šíité versus sunnité. ̶      Povstání zavrhuje nejvyšší šíitskou autoritu, míněna je „náboženská Almardža'ia“ (arabsky: Almardža'ia al-Dínija المرجعيه الدينيه), a rovněž nejvyšší sunnitskou instanci, tzv. velkého muftiho Iráku (arabsky: mufti al-Diár al-Iraqia مفتي الديار العراقيه). Žádá ukončení jejich vměšování do politických, ekonomických a státních záležitostí. Připomeňme, že tzv. „náboženská Almardža'ia“ je nejvyšší šíitský náboženský institut, oprávněný vydávat fetwá (arabsky فتوى, nábožensko-právní dobrozdání) a jiná nařízení či instrukce týkající se nejen náboženských záležitostí, ale rovněž politických, společenských a všeho světského života. V českém právním zákonodárství by mohlo odpovídat Ústavnímu soudu. V současné době největší svrchovaná osobnost tohoto institutu je nejvyšší ajatolláh (arabsky: آيه الله العظمى) Ali Sistání. Je to nejvyšší šíitský představitel v Iráku, který pobývá v posvátném městě Nadžaf. ̶      Povstání chce zakázat náboženské politické strany, a ústavně je vyloučit. ̶      Povstání chce rozpustit šíitské ozbrojené milice. Zbraně musí být výlučně v rukou státu. ̶      Povstání klade důraz na národní identitu a patriotismus. Je to vidět v heslech demonstrantů: „Žádám vlast“ (arabsky: Nuríd watʼan نريد وطن), „Kráčím si vzít svá práva“ (arabsky: Názil áchith haqi نازل آخذ حقي) a „Nikdy ponížení“ (arabsky: Hejhát lil- methele  هيهات للمذله). ̶      Islámský režim ajatolláhů v Íránu uchovává nepřátelství ke státní svrchovanosti Iráku a sekulární svobodné irácké společnosti. Obyvatelstvo reaguje na toto nepřátelství různě, třeba právě zahájenou celonárodní akcí bojkotu íránské zboží a výrobky. ̶      Povstání je mírové. Dokládají to tisíce záběrů a videí na internetu. Násilnosti, které se udály, byly spontánní reakcí některých demonstrantů na surové a krvavé útoky vládních bezpečnostních sil a ozbrojené šíitské milice na bezbranné demonstranty. ̶      Povstání chce odstavit establishment rodinných rodů a kmenů, tzv. almardža'ia al-A'šáiria (arabsky: المرجعيه العشائريه), a ukončit jejich anti-civilizační společenský úzus. Chce skoncovat s praktikovaným kmenovým kodexem zásad a zvyklostí ve společnosti, často uplatňovaném jako náhrada za celonárodní občanský zákoník. ̶      Za povšimnutí stojí to, že nejsou vidět hesla proti Spojeným státům, Británii, Evropské unii, Izraeli a dalším státům kromě Íránu. Středověký íránský režim duchovenstva nemůže připustit, že v sousední zemi s převážnou většinou šíitské populace vznikne otevřená kulturní společnost, která se vysloví k evropské liberální civilizaci respektující svobodu myšlení, svobodu projevu a lidská práva. Takový řád v sousedství znamená existenční nebezpečí, protože by se mohlo vzchopit národně osvobozenecké hnutí v teritoriu al-Ahwaz (Chuzestan) sousedící s Basrou na jihu Iráku. Arabská populace v al-Ahwaz, která je íránským režimem surově potlačená, má hodně společného s arabským obyvatelstvem na jihu Iráku. Může se nezadržitelně probouzet národní vědomí a touha po nezávislosti.    Podívejme se na pár rysů protistrany. ̶      Irácký státní systém si ideologicky osvojuje politický islám. Je založen na spojenectví duchovních a politického establishmentu. Šíitské duchovenstvo v posvátných městech Nadžaf a Karbalá představuje morální pláštík pro vládu. Rovněž je ale politickým lídrem a „dirigentem orchestru“ v Bagdádu. Působí nejen jako rádce, ale jako organizátor státního vývoje. Je to de facto prvotní „tvůrce rozhodnutí“ v zemi. Centrální vláda je často označována – jazyky šíitských duchovních – jako „vláda Hussaina“. To reflektuje skutečný sektářský stav věci. Nicméně, provládní sunnitští politici pojmenovaní rovněž jako „proíránští sunnité“ pomáhají udržovat sektářský šíitský systém. Za tuto vstřícnost získávají podíl na státní moci, tedy podíl na rozkrádání státního majetku a veřejných statků. Docela to připomíná časy středověku v Evropě. ̶      Irácký státní systém je rasisticky orientovaný proti vyznavačům jiné než šíitské islámské víry. Nenávist padá bez výjimky na všechny spolu žijící národy, národnostní menšiny a etnicko-náboženské komunity či jiné víry – na Sunnity, Kurdy, křesťany, Jezídy, Asyřany, Turkmény, Armény, Mandaovské Sabiany, Šabaky a Cirkasany.  ̶      Státní moc je skvrnou Iráku a civilizovaného světa. Uveďme jen seznam zásadních tří průšvihů: první je pašování ropy, druhý je konfiskace či násilné odejmutí státních i soukromých nemovitostí ve prospěch duchovních a politických hodnostářů a ve prospěch vládních náboženských stran a ozbrojených šíitských milicí a poslední třetí je kontraband, tj. zboží ilegálně přepravované přes celní hraniční přechody. Ekonomické ztráty jsou gigantické a nelze je jednoduše vyčíslit. Předseda vlády, ministři, prezident, parlament ztratily veškerou důvěryhodnost ve veřejném mínění národa. Proto jejich odchod není již předmětem jednání.  Položme si na závěr dvě důležité otázky. První zní: Spojené státy a Írán jsou enormně angažované v Iráku. Jaké jsou tedy jejich postoje k dnešní situaci? Podle všeho se prezident Trump zajímá o Irák především ze dvou důvodů. Prvním je, že Irák je pro něj doposud ztrátovou transakcí, tedy že americké finanční a lidské ztráty invaze do Iráku v roce 2003 nejsou refundovány. Druhým důvodem je, že o hegemonii nad Irákem bojují Spojené státy stejně jako protihráč Írán. Pro Írán, který značně trápí americké ekonomické sankce, představuje Irák otevřené brány do světa a ze světa. Obchází nejen obchodní sankce, ale i vojenské tabu – míněn je přesun íránských Revolučních gard a jiných proíránských milicí a těžkých zbraní včetně obávaných ničivých raket do Sýrie přes Irák a do rukou Hizballáhu v Libanonu. Irák představuje pro íránský režim ajatolláhů doslova otázku života a smrti. Iráčtí vládnoucí představitelé – duchovní i politici – jsou loajální Íránu, nezřídka mají íránské občanství. Takže irácký režim je plně proíránský a plně v jeho rukách. Není divu, že demonstranti provolávají „Írán pryč, pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ (arabsky: ايران بره بره بغداد تبقى حره). Druhá otázka zní: Jak se může probíhající povstání dotýkat České republiky, eventuálně Evropské unie? Je známo, že zhroucení klidu a bezpečí vždy přináší s sebou instinktivní lidský strach o život. Lidé reagují tak, že začnou utíkat z místa konfliktu či války. V daném případě pak směrem do Turecka, do Evropy, do České republiky. Proto je žádoucí, aby Evropská unie vstoupila do dění včas – teď. Proto ve vlastním zájmu nechť se Evropa zajímá o Irák. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-01 06:15:24

Útok dronů přiložil další polínko k nebezpečné eskalaci na Blízkém a Středním východě

Útok na saúdská ropná zařízení, především na rafinérii v Abkajku vyvolal celosvětový šok. Není divu, Saúdská Arábie patří k hlavním světovým producentům, je to klíčová země ropného kartelu OPEC. Abkajk, jak napsal například specializovaný server Oilprice, patří k „ropnému světovému bohatství“. A disrupce vyvolaná útoky dronů byla ještě větší než invaze Iráku do Kuvajtu. Abkajk je doslova srdce saúdského ropného systému. Saúdská Arábie tak utrpěla největší úder na svou infrastrukturu ve své historii.  Jenže saúdské království je také země, která patří k největším zbrojařům na světě – ale vůči dronům očividně nebyla schopná reagovat. K útokům se přihlásili jemenští Húsiové, i když USA si byly ihned jisté, že za nimi stojí Írán, který pro ně plní roli „arcilotra.“  Abkajk je do určité míry analogií jiného „úzkého místa“ pro ropný byznys, Hormuzského průlivu. Uzavření Hormuzu je noční můra, protože pro dopravu ropy je to nejdůležitější místo na světě. Jenže v tomto případě by se i hodně odhodlaným skupinám těžko podařilo průliv „zavřít“, už jen vzhledem k masivní americké vojenské přítomnosti na Arabském poloostrovu. Abkajk je něco jiného, a útok drony tuto slabou stránku jasně odhalil.  Cena ropy šla nahoru, dramatičtější reakce následovala poté, co se objevily zprávy, že Saúdové nebudou schopni rychle zařízení dostat do provozu. Jenže jen pár dnů poté Saúdové uvedli, že obnovení dodávek bude rychlé – a cena ropy začala padat.  Možná bychom mohli celou tuto událost vnímat jen jako malou epizodu, která na chvilku vychýlila cenu ropy. Jenže tato „malá epizoda“ může mít dalekosáhlé konsekvence, nemluvě o tom, že nám také ledacos prozrazuje o rizicích na současném ropném trhu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Útok drony neukázal jen sílu asymetrické války, ale také důležitost aktérů velikosti Saúdské Arábie. Většina ropných analytiků si dokázala rychle spočítat, že výpadek ve výši 5,7 milionů za barel nedokáže vykompenzovat nikdo. Jistě, jsou tu ropné strategické zásoby, které by v případě delšího narušení byly jistě využity. Ale pokud by se i z nějakého jiného důvodu, třeba (nedejbože) z důvodu válečného konfliktu, snížila těžba země důležitosti Saúdské Arábie (nebo Ruska, nebo USA), nemáme nikoho, kdo je schopen dlouhodobě „zaskočit.“ Jediná země, která by mohla v takovém případě intenzivněji přispět k vyrovnání deficitu, je Írán toho času opět pod americkými sankcemi.  Ve středu 18. září, kdy Saúdové oznámili rychlé opravy ropných zařízení a s tím i navýšení dodávek ropy v řádů několika dnů, musel ovšem princ Abdulazíz také přiznat, že „neví, kdo stojí za útokem na firmu Saudi Aramco.“ Obvinění Íránu přišla okamžitě po útocích, i když Rusko i Čína nabádaly k rozvážnosti.  Útok drony na saúdská ropná zařízení tak může mít dlouhodobé dopady, které půjdu daleko za rámec toho, že cena ropy Brent povyskočí nad 70 dolarů za barel. Ekonomy samozřejmě zajímá, jak se tento incident, který pověsti a zabezpečení Saudi Aramco zrovna neprospívá, projeví na ceně Saudi Aramco, vzhledem k tomu, že (už dlouho) trvá plán korunního prince Salmána dostat část Saudi Aramco na burzu. Je patrné, že království počítá s velkými příjmy, které mají být údajně využity na modernizace ropné ekonomiky království. Korunní klenot království, ve všech ohledech výjimečná firma Saudi Aramco, si tak na svůj vstup na burzu zřejmě bude muset dále počkat.  Klíčové jsou následující otázky: zda bude nadále fungovat OPEC (resp. formát OPEC +), a jak budou reagovat USA a Saúdové na tyto útoky, resp. jakou formu případné reakce zvolí Írán.  Zatímco princ Abdulazíz, který je nově odpovědný za ropný průmysl, se jasně nevyjádřil, americký prezident už požadoval „podstatně tvrdší ekonomické sankce na Írán.“ Jeden z dopadů dronového incidentu se tak zdá být odložení možného zlepšení vztahů mezi USA a Íránem. Přitom odchod bezpečnostního poradce Boltona, jestřába nad jestřáby, šanci na zlepšení vztahů nabídlo.  Írán odmítá jakýkoliv podíl na útocích a ministr zahraničí Íránu, Zaríf, uvedl, že Trump se dopouští ekonomického terorismu. Sankce na Írán jsou již nyní dosti rozsáhlé a pro Írán velice bolestivé, takže jejich „podstatně tvrdší“ podoba se poměrně těžko hledá. USA se těžko povede, aby Čínu, se kterou vedou obchodní válku, „přesvědčily“, aby přestala s Íránem čile obchodovat.  Ze Saúdské Arábie zaznívá ovšem uspokojivé mručení nad tím, jak se USA postavily za království a jsou ochotny postavit se Íránskému režimu „bezprecedentním způsobem.“ Saúdové zdůrazňují, že Húsiové poslouchají Írán (válka v Jemenu je tím pádem vnímána jako válka „v zastoupení“, mezi Saúdy a Íránci) a že pravou odpovědnost za útoky je potřeba hledat u Íránských revolučních gard. Není zcela jasné, že útok tohoto typu je v silách a technických možnostech Húsiů. Pokud by za nimi skutečně stal Írán, pak lze jen konstatovat, že v něm dochází ke ztrátě pudu sebezáchovy.  Saúdská neschopnost ukončit válku v Jemenu, která způsobila neuvěřitelnou humanitární katastrofu (o které se ovšem na Západě mlčí), ukazuje nejen další z chybných rozhodnutí korunního prince bin Salmána, ale také to, jak moc by se Saúdům hodilo, aby došlo k „válce v zastoupení“ na druhou. Za saúdské zájmy, mezi něž patří vedení islámského světa, by se měly bít Spojené státy.  Navýšení napětí v této surovinově klíčové oblasti by bezesporu vedlo k růstu cen ropy. Současné ceny jsou nejen pro Saúdy příliš nízké a aranžmá OPEC + (i ve spolupráci s Ruskem) není schopné cenu zvýšit, ledaže by se dohodlo ještě větší snížení těžby než nyní. Rusko je sice schopno pragmaticky spolupracovat se Saúdskou Arábií na stabilizaci ropného trhu, zároveň ovšem patří mezi spojence Íránu. Přetrvání existence kartelu v rozšířeném formátu je rozhodně v jeho zájmu a není vyloučeno, že by se i z těchto důvodů mohlo pokusit o roli „zprostředkovatele.“ Rivalita mezi Saúdskou Arábií a Íránem má hluboké kořeny – kulturní, resp. náboženské, ekonomické i geopolitické.  OPEC byl v minulosti schopen fungovat i v období konfliktů mezi členy. Jmenování člena královské rodiny prince Abdulazíze místo zkušeného Chalída al Falíha (který nebyl nakloněn částečné privatizaci Saudi Aramco) ovšem může představovat pro OPEC další kritický faktor.  USA se, jako již poněkolikáté, samy dostaly do pasti. Svou jasnou podporou Saúdské Arábie a odstoupením od Íránské jaderné dohody se vmanévrovaly do pozice „ochránců Saúdů“, takže nemohou hrát zprostředkovací roli (jako by mohlo hrát Rusko). Prezident Trump si, jak ukázal odchod Boltona, válku s Íránem nepřeje. Jeho opatrné kroky směrem k možnému jednání s Rúháním před tím, než došlo k útokům na saúdská ropná zařízení, to deklarují jasně. Válka s Íránem by byla katastrofou, což se Trumpovi nehodí, a už vůbec ne před volbami.  Nejen silácká Trumpova prohlášení, ale i jeho chybné kroky (jako právě odstoupení od jaderné dohody a politika „maximálního tlaku na Írán) se ukazují být vysoce kontraproduktivní a nebezpečná. Ještě stále je čas na diplomacii, i když dronový útok přiložil další polínko k nebezpečné eskalaci na Blízkém a Středním východě.  {/mprestriction}  Autorka je ekonomka.

Čas načtení: 2024-03-03 09:00:00

V pátek se v Íránu konaly "volby". Channel 4 News byly při tom

V pátek 1. března 2024 se v Íránu konaly "všeobecné volby", rok po zavraždění dvaadvacetileté dívky na policejní stanici pro nenošení hidžábu a po velkých protestech, které vedly k zabití spousty lidí.Channel 4 News, které mimochodem v Británii tento týden dostaly důležitou cenu za své vynikající zpravodajství, vysílaly tento týden své zpravodajství přímo z Teheránu, moderátor stál na tamějším Palestinském náměstí. Toto zpravodajství bylo neuvěřitelně profesionální a velmi by mě zajímalo, kde britští televizní novináři měli možnost své reportáže z Íránu stříhat. Channel 4 News odvysílaly rozhovory s vládní představiteli, s akademiky podporujícími režim, ale také s disidentem kritizujícím režim a mladými lidmi v jedné teheránské kavárně, kteří na kameru na íránský režim otevřeně nadávali. Přišlo mi pozoruhodné, že v íránské diktatuře smí britský televizní štáb natáčet protirežimní rozhovory volně na íránském náměstí. Reportér Krishnan Guru-Murthy vysvětlil, že režim předem schvaluje, s kým jeho televizi dovolí mluvit a co natáčet, ale reportáže a zpravodajství před vysíláním necenzuruje. Mě také překvapilo, kolik Íránců se nebálo na britskou kameru otevřeně říct, že v Íránu žádná svoboda není. (Podobně otevřeně se na západní kameru vyjadřovali Rusové v Moskvě při příležitosti pohřbu Alexeje Navalnéhio.)  Rách bych věděl, kolik obyčejných Čechů by se něco takového odvážilo říct na kameru západnímu reportéru za komunismu. (JČ) Zde je pár slov z posledního vstupu Channel 4 News z Teheránu, vysílaného v sobotu večer:

Čas načtení: 2024-04-03 15:49:36

Izrael posílá Íránu varovný vzkaz před plánovnou odvetou

Izrael posílá Íránu vzkaz před plánovnou odvetou skrze ministra obrany Gallanta. (Foto: Flickr) „Jsme ve válce na více frontách, útočíme a bráníme se. Vidíme... Článek Izrael posílá Íránu varovný vzkaz před plánovnou odvetou se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-03 15:49:36

Izrael posílá Íránu varovný vzkaz před plánovanou odvetou

Izrael posílá Íránu vzkaz před plánovnou odvetou skrze ministra obrany Gallanta. (Foto: Flickr) „Jsme ve válce na více frontách, útočíme a bráníme se. Vidíme... Článek Izrael posílá Íránu varovný vzkaz před plánovanou odvetou se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-06 12:00:45

USA jsou po izraelském úderu v Sýrii v pohotovosti. Připravují se na možný útok Íránu

Spojené státy jsou v reakci na izraelský útok na íránské velvyslanectví v Sýrii v pohotovosti a připravují se na možný útok Íránu na izraelská nebo americká aktiva v regionu, uvedl v pátek americký představitel, píše Reuters a Sky News. The post USA jsou po izraelském úderu v Sýrii v pohotovosti. Připravují se na možný útok Íránu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-14 05:29:00

Irán v noci spustil vzdušný útok na Izrael. Většina střel byla zneškodněna. Premiér Petr Fiala odsoudil destabilizující chování Íránu

V Jeruzalémě v sobotu v noci zněly sirény vzdušného poplachu i výbuchy po zásazích protivzdušné obrany, varování byla slyšet také na dalších místech Izraele, který čelil rozsáhlému vzdušnému útoku ze strany Íránu. Útok nakonec zřejmě nepřinesl velké škody, výrazně ale zostřil napětí v už tak neklidném regionu. The post Irán v noci spustil vzdušný útok na Izrael. Většina střel byla zneškodněna. Premiér Petr Fiala odsoudil destabilizující chování Íránu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-14 18:03:00

ONLINE: Izraelci po odraženém útoku Íránu řeší odvetu. Opět zasedl válečný kabinet

Írán vyslal na Izrael v noci na neděli nejméně 185 dronů a 36 střel s plochou dráhou letu, vypustil také 110 balistických střel. Většinou přímo z íránského území, i když malé počty byly vypuštěny z Iráku a také z Jemenu. Škody jsou minimální, většinu střel zničily protivzdušné systémy. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v prohlášení uvedl, že Izrael se na přímý útok Íránu připravoval a že jakýkoli úder nenechá bez odvety. V Izraeli i v neděli zasedl válečný kabinet, Izrael řeší vytvoření regionální koalice proti Íránu. Dění kolem útoku Íránu na Izrael sledujeme na Blesk.cz online.

Čas načtení: 2024-04-15 11:51:24

Bílý dům uvedl, že se USA nepřipojí k žádnému odvetnému útoku proti Íránu

Přes noc z 13. na 14. dubna bylo na Izrael vypáleno více než 300 bezpilotních letounů a raket, což bylo podle Íránu reakcí na útok na jeho konzulát v Sýrii z 1. dubna. Téměř všechny zbraně byly sestřeleny izraelskými, americkými a spojeneckými silami dříve, než dosáhly svých cílů. The post Bílý dům uvedl, že se USA nepřipojí k žádnému odvetnému útoku proti Íránu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-15 15:28:33

Íránský útok na Izrael by mohl být nepříznivý pro Rusy. Konflikt by omezil schopnost Íránu nadále sloužit Rusku jako vojenský dodavatel

Sobotní útok Íránu na Izrael je nepříznivý nejen pro Blízký východ, ale také pro ruskou válku na Ukrajině, protože mezi Moskvou a Teheránem vznikají nové rozpory. Michelle Grisé, vedoucí politická výzkumnice americké výzkumné instituce RAND, ve svém komentáři popsala, jaký dopad by mohl mít širší konflikt na Blízkém východě na Rusko. Komentář byl poprvé zveřejněn v časopise The National Interest ve čtvrtek - několik dní předtím, než Írán v sobotu vypálil na Izrael více než 300 bezpilotních letounů a raket. The post Íránský útok na Izrael by mohl být nepříznivý pro Rusy. Konflikt by omezil schopnost Íránu nadále sloužit Rusku jako vojenský dodavatel first appeared on Pravda24.