Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-28 08:01:00

Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Příběhy pozitivního světa viděné okem fotografa

Šen-čen (Čína) 28. listopadu 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - 27. listopadu se v kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World konalo každoroční slavnostní udělování cen A Heartwarming World -- HUAWEI XMAGE Awards 2024, spojené s výstavou oceněných děl. Slavnostního vyhlášení vítězných prací soutěže se zúčastnila celá řada fotografů, zástupců médií, vítězů, tvůrců i fanoušků.He Gang, generální ředitel Huawei Consumer Business Group, ve svém projevu řekl: „Chtěl bych vřele poblahopřát dnešním vítězům a poděkovat všem tvůrcům v éře mobilní fotografie. Rád bych také velice poděkoval všem uživatelům služby HUAWEI XMAGE – každý z vás má svůj podíl na tom, že HUAWEI XMAGE není jen pouhým dokumentačním nástrojem, ale stává se prostředkem pro emocionální komunikaci mezi lidmi."Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Pocta éře mobilní fotografieCeny XMAGE jsou každoročně udělovány již po osm let od roku 2017. Soutěže se účastní uživatelé z více než 170 zemí a regionů. Za dobu konání soutěže do ní uživatelé přihlásili téměř 5 milionů fotografií. V současné době se jedná o jednu z nejvlivnějších soutěží mobilní fotografie na světě. Soutěž HUAWEI XMAGE v roce 2024 trvala celkem 131 dní, zúčastnili se jí uživatelé z celkem 86 zemí a regionů a zaslali do ní více než 650 tisíc fotografií. Mezi země s největším počtem příspěvků patří kromě Číny také: Malajsie, Turecko, Filipíny, SAE a Saúdská Arábie. Mezi nejoblíbenější modely chytrých telefonů, které fotografové v soutěži XMAGE používají, patří: modely řady HUAWEI Pura 70, řady P60, řady P40 a řady Mate 60.V rámci slavnostního udělování cen bylo vyhlášeno celkem 66 vítězných fotografií, včetně trojice vítězů hlavní ceny, 18 vítězů ceny Nejlepší v kategorii, 38 ocenění pro druhé místo, tří čestných ocenění, dvou vítězů z kategorie Nejlepší v řadě Pura a dvou vítězů v kategorii Nejlepší v řadě Mate. Oceněná díla svou rozmanitou tvůrčí perspektivou a technikami vyjádření poukazovala na vřelost, poklid a pozitivitu ve všech koutech světa a zprostředkovala zcela upřímné emoce a sílu obyčejných lidí.Fotograf roku: Významné ocenění mezinárodní porotyVítězi hlavní ceny se stali Chen Yong, technik z Číny, Justin Mendoza, účetní manažer z Filipín, a Kinga Choińska, úřednice z Polska. Každý z nich obdržel také finanční výhru ve výši 10.000 USD, kterou poskytl fond Huawei Creation Fund. Jejich díla zachycují s ojedinělou nápaditostí a tvořivostí pozoruhodné životní chvíle, které promlouvají k lidské duši.Komentář poroty: „Dívka, která stoupá po žebříku, symbolizuje sílu, pohyb, krásu, vitalitu a jedinečnost. Stoupá jako letící pták a pozoruje slunce, jehož světlo prostupuje mezi mraky. Každý z nás má možnost náš společný svět zlepšit. Právě takový je tvůj příběh, děvče." – Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů.Komentář poroty: „Když fotograf přiměje své publikum se nad jeho snímkem zamyslet, setká se to zaručeně s úspěchem. Tato fotografie je ztělesněním humoru i skvělého citu pro zprostředkování proporcí. Umožňuje nám zamyslet se nad tím, jak velký pták na snímku doopravdy je a zda ho rybář skutečně na svou udici ulovil. Síla tohoto snímku spočívá v kouzlu náhody, promyšlené kompozici a netradiční perspektivě záběru." – Keith Ladzinski, fotograf National Geographic a na cenu Emmy nominovaný režisér.Komentář poroty: „V tomto snímku se krásným způsobem doplňují jeho teplé tóny, k sobě ladící doplňky ve vlasech a měkké světlo. Výsledkem je velice poklidné pojetí chvíle, sdílené dvěma sestrami. Příjemná barevná paleta celé scéně dodává na přátelské a vstřícné atmosféře a divák tak velice snadno dokáže vnímat pouto, které obě sestry spojuje. Jde o velice hezkou připomínku nenápadných situací, které nás propojují." – James Perolls, módní fotograf a režisér.V kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World bude vystaveno více než 300 pozoruhodných děl. Výstava je pečlivě rozdělena do celkem sedmi sekcí, mezi které patří například „Chvíle", „Tváře", „Tak daleko, a přesto tak blízko", „Ahoj, živote" a další, jejichž cílem je přimět návštěvníky k objevování nekonečného kouzla fotografie. Výstava proběhne ve dnech od 27. do 30. listopadu a pro milovníky umění bude tato oslava vizuálních umění představovat možnost prohlédnout si výjimečná soutěžní díla na vlastní oči zblízka a zažít tak naplno emoce a příběhy, které v sobě každá z fotografií ukrývá.Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů, k tomu řekl: „Mobilní fotografie nepředstavuje pouhé dokumentování každodenního života, ale měla by divákovi zprostředkovávat také hlubší postřehy a osobnější filozofické myšlenky. Každý fotograf se stává součástí vašeho vlastního intimního dialogu se světem."HUAWEI XMAGE: Značka, jejíž podstatou jsou lidské vztahy, značka, která podporuje rozvoj kultury mobilní fotografieSpolečnost Huawei je již řadu let pravidelným organizátorem celosvětových fotografických turné, který pravidelně vydává zprávy o trendech v oblasti mobilní fotografie, organizuje komunitní aktivity a pořádá vzdělávací kurzy pro fotografy. Jde o značku, která se vždy zaměřovala na intenzivní interakci s fotografy, vytrvale podporovala rozvoj kultury mobilní fotografie a neustále usiluje o to, aby byla ztělesněním přátelské a vstřícné komunity, ve které se může cítit dobře skutečně každý. Prostřednictvím své globální platformy ocenění HUAWEI XMAGE Awards vytvořila společnost Huawei prostor pro detailní komunikaci mezi spotřebiteli, která překonává omezení daná regiony, kulturami či jazyky. Současně tato platforma podporuje také aktivní navazování mezilidských vztahů a vliv pozitivních emocí, které prostřednictvím umění fotografie šíří po celém světě.Kompletní seznam oceněných fotografií naleznete na oficiálních stránkách soutěže HUAWEI XMAGE Awards 2024: https://consumer.huawei.com/en/campaign/xmage/Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2568670/1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2568671/2.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2565386/Chen_Yong__China_____Catching_a_Cloud__HUAWEI_Pura_70.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565387/Justin_Mendoza_Philippines_____Pick_a_Beak__HUAWEI_P30_Pro.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565389/Kinga_Choi_ska_Poland____Sisters__HUAWEI_P60_Pro.jpg KONTAKT: Danying Ye, yedanying@h-partners.com 

Čas načtení: 2022-01-06 10:18:23

Novoroční projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila

Vážení a milí spoluobčané, jsem velmi rád, že vás dnes, 1. ledna, mohu pozdravit z českého Senátu a popřát vám šťastný rok 2022. Obvykle na Nový rok přemýšlíme o tom, co nás v tom roce minulém potkalo, co nám přinesl, co nám naopak vzal. A také přemýšlíme o tom, co nás čeká v tom roce, který právě začal. Pokud bych já měl rychle říci tři slova, která se mi vybaví, když přemýšlím o tom roce uplynulém, pak jsou to slova tornádo, solidarita a pomoc. Na úvod bych proto znovu chtěl vyjádřit velkou solidaritu, lítost a bolest nad tím, co postihlo za katastrofu a neštěstí část území jižní Moravy, zejména obyvatele obcí Hrušky, Moravská Nová Ves, Lužice, Mikulčice a také město Hodonín. Chtěl bych zároveň projevit velkou úctu a obdiv těmto obyvatelům, jak se s tou prvotní katastrofou a jejími důsledky vypořádali. Také chci velmi poděkovat, chci poděkovat všem, kteří pomáhali, záchranářům, hasičům, policistům, dobrovolníkům, samosprávám, institucím, úřadům a všem dalším, také všem dárcům, jak hmotných, tak finančních prostředků. Byla to úžasná vlna solidarity a pomoci. Je to naše velké bohatství, že v době, kdy nám zejména teče do bot, takto si dokážeme pomoci a prokázat takovou velkorysost a nezištnost. Přesto mi k tomu ještě dovolte dvě dle mého názoru důležité poznámky. Tou první poznámkou je, že to neštěstí a ta katastrofa pro mnohé lidi, obyvatele té části jižní Moravy, trvá, a proto, prosím, na to nezapomínejme. Nezapomínejme na tu každodenní solidaritu a každodenní pomoc, kterou oni i dnes potřebují. Já vím, je to určitě záležitost zejména orgánů státní správy, veřejné správy. Ale i vy, co můžete pomáhat, i dnes, tak, prosím, pomáhejte. Ta situace i dnes pro ty obyvatele tam není lehká. Ta moje druhá poznámka říká, že je zajímavé, že my v době, kdy nám tzv. teče do bot, si dokážeme pomoci, chováme se k sobě velmi hezky a slušně. Bylo by velmi dobré, přál bych si to moc, kdybychom i do našeho běžného života v roce 2022 trochu té slušnosti a solidarity a nezištnosti přenesli, protože se nám všem bude žít mnohem spokojeněji a lépe. Významnou událostí roku 2021 také byly volby do Poslanecké sněmovny. Přiznávám, že jsem měl trochu obavy, když jsem sledoval to volební zápolení, tu nesmiřitelnost někdy až na hraně toho, co považuji za přípustné, jak to bude vypadat po volbách. Co nastane, až budou vyhlášeny volební výsledky. Jsem velmi rád, že dnes mohu říci, že to vše dopadlo velmi dobře. Chci ocenit představitele všech volebních stran za to, že v uvozovkách to pomyslné předání moci proběhlo kultivovaně, bez napadání, bez mediálních přestřelek. Chci za to velmi poděkovat. V této souvislosti zmíním i to, že jsem Andreje Babiše za jeho kroky, za jeho vyjádření kritizoval, ale chtěl bych ocenit, chtěl bych ocenit to, jak odešel z pozice premiéra, jak přijal výsledek voleb. Považuji to za odpovědné a profesionální. Také bych chtěl říci a ocenit, že považuji za velmi důležité a pro naši společnost přínosné, jak se k povolebním vyjednáváním postavil Petr Fiala, současný premiér. Jsem přesvědčený, a věřím tomu, že právě jeho slušnost, korektnost, vystupování a neústupnost přispěly k tomu, že nakonec prezident České republiky Miloš Zeman akceptoval v plné podobě návrh na složení vlády tak, jak jej premiér Petr Fiala navrhl. Prezident Zeman tím naplnil ústavu a přispěl k důstojnému jmenování nové vlády. I to bych chtěl nyní a dnes ocenit. Zde bych také si dovolil stručnou poznámku k uplynulým diskusím o zdravotním stavu prezidenta Miloše Zemana. Je mojí povinností respektovat Ústavu, je mojí povinností hájit právo veřejnosti na informace. Je mojí povinností, abych jako člověk, abych jako ústavní činitel, neuhýbal a neohýbal své povinnosti. Proto je nutné a je mojí povinností, abych se choval správně, bez ohledu na to, zda jsem za to kritizován nebo naopak chválen. Panu prezidentovi bych potom chtěl popřát, aby se jeho zdravotní stav nadále zlepšoval a aby mohl naplno plnit své pracovní povinnosti. Výsledek voleb byl nakročením ke změně, ke změně v politické kultuře. Já bych byl rád, kdyby v roce 2022 tato změna politické kultury pokračovala. Pokud tomu tak má být, tak je důležité, abychom si zachovali slušnost, sebevědomou slušnost. Například prezident Václav Havel je vnímán jako slušný člověk, přesto Václav Havel nikdy neuhnul, a pokud bojoval za svobodu, tak byl ochoten obětovat i tu svobodu vlastní. Rovněž tak naši hrdinové, členové paravýsadku Anthropoid, byli ochotni riskovat svůj život za svobodu. Nezapomínejme na to, zkusme v tom roce 2022 nejen na to vzpomínat, ale také na to navázat svými vyjádřeními a třeba i svými činy nebo skutky. Pojďme ale dál, pojďme k současnosti, pojďme k našim současným problémům. Je velmi důležité, abychom udělali všechno pro to, abychom zkrotili to rychlé zadlužování naší země. Neměli bychom se chovat tak, že zachováme takové nepěkné dědictví našim dětem nebo třeba i vnukům. Také je velmi důležité, abychom zkrotili růst cen, zejména potom cen energií, protože by bylo velmi špatné, kdyby se některé vrstvy obyvatelstva dostaly do energetické chudoby. To vůbec nejdůležitější potom je, abychom zkrotili pandemii, protože pokud nezkrotíme pandemii, tak bude velmi těžké zastavit zadlužení a velmi těžké zastavit růst cen. Na tomto místě bych chtěl znovu poděkovat všem zdravotníkům a vůbec všem, kteří se starají o naši bezpečnost, o ochranu a pečují o naše zdraví. Zatímco dnes někteří mají volno, naši zdravotníci se starají o nemocné v našich nemocnicích. Je pro mě naprosto nepochopitelné a odsuzuji to, že někteří pacienti dokáží přesto být agresivní, jsou tu i další jedinci, kteří se nechovají tolerantně a správně k našim zdravotníkům. Velmi to odsuzuji a vyzývám všechny, aby to odsoudili společně se mnou, abychom toto chování nepřipustili. Pro nás všechny je nyní důležité, abychom se chovali odpovědně a vstřícně. Já jsem velmi rád, že jsem mohl již dostat třetí dávku vakcíny, považuji to za velmi důležité. Zároveň ale vyzývám k toleranci a respektu. Bojovat proti pandemii můžeme úspěšně jedině tehdy, když nebudeme bojovat proti sobě, ale budeme bojovat společně proti pandemii. V roce 2022 je před námi ještě jeden velký a odpovědný úkol. Česká republika bude předsednickou zemí Evropské unie. K Evropské unii se upínají velké naděje a mnohé se od ní očekává. Očekává se od ní, že bude zdrojem prosperity, očekává se od ní, že bude lídrem v boji proti klimatickým změnám, očekává se od ní, že bude schopna i mimo své území podporovat demokracii a svobodu. Česká republika bude tím, kdo bude v druhém pololetí roku 2022 vystupování Evropské unie a její jednání organizovat. Je to velká odpovědnost, je to velká příležitost. Máme šanci dokázat, že jsme sebevědomou zemí, která dokáže být i konstruktivní a tvůrčí, dokáže udělat věc, která je nezbytně nutná z důvodů politických, hospodářských, společenských. Dokáže, že se změníme.

Čas načtení: 2021-11-11 12:30:13

Marie Rottrová oslaví osmdesátiny. ČT při té příležitosti odvysílá dokument To mám tak ráda

Natáčení snímku Marie Rottrová: To mám tak ráda k jubileu jedné ze zásadních osobností české populární hudby probíhalo na různých místech Ostravy, kde Marie Rottrová prožila polovinu života a kde vzpomíná na radostné dětství, zlatá šedesátá, šedivá sedmdesátá i hektická osmdesátá léta. Tvůrci během natáčení navštívili také kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově, kde se zpěvačka v roce 2016 v utajení před novináři vdala. V uvolněné atmosféře konce šedesátých let zpěvačku učaroval hudební žánr rhythm and blues, přičemž v Ostravě začala na legendárních čajích o páté zpívat soul. „Nedokážu si představit lepší období, kdy začít zpívat profesionálně. Nikdo nás v ničem neomezoval, nikdo nás k ničemu nenutil,“ říká v dokumentu Marie Rottrová. Srpnové události roku 1968 a následná normalizace pro ni znamenaly mimo jiné i povinnost změnit repertoár. Písně angloamerické provenience musela nahradit původní česká tvorba. Marii Rottrové vynucená změna ale paradoxně prospěla a z interpretky napodobující afroamerické vzory se stala zpěvačkou s vlastním nezaměnitelným stylem a výrazem, která si navíc dokáže téměř neomylně vybírat kvalitní autory, melodie a texty. „Písničky jsem si většinou docela přísně vybírala podle svého vkusu, píseň mi musí být blízká. Jarda Wykrent mi často připomínal, že jsem mu vrátila víc písniček, než jsem si od něj vzala,“ komentuje se smíchem Marie Rottrová. Dokument To mám tak ráda nemapuje pouze úspěšnou profesní dráhou oblíbené interpretky. I když nikdy neplnila stránky bulváru, a působí jako žena, jež toho o sobě moc neřekne, v dokumentu uvolněně, vstřícně a otevřeně hovoří i o svém soukromí a přiznává výčitky vůči rodině, které se nevěnovala tolik, kolik by chtěla. „Před vznikem tohoto dokumentu jsem neznal všechny písně Marie Rottrové, ale většinu ano. Spoustu zapomenutých jsem si připomenul během přípravy a několik písniček jsem pro sebe objevil při natáčení. Když si totiž povídáte s Marií Rottrovou, každou chvilku se jí při vzpomínce na její životní a profesní dráhu vybaví nějaká melodie, či kousek textu,“ uvádí dramaturg a scenárista Marek Dohnal. A dodává: „Tak se nám s režisérkou Petrou Všelichovou při skládání dokumentu krásně přirozeně propojovalo a doplňovalo zpěvaččino vyprávění s písničkami. Měl jsem dopředu vytipovanou asi dvacítku písní, které by nějak charakterizovaly Marii Rottrovou jako interpretku a ženu, či například ilustrovaly dobu, ve které vznikly, ale nakonec jsme těch ukázek použili šedesát šest.“ Dokument odvysílá Česká televize v sobotu 13. listopadu ve 22:00 na programu ČT1.

Čas načtení: 2021-06-24 08:24:26

Všechno je jednou poprvé. I nedůvěra ve Stockholmu

Švédská vláda byla v pondělí 21. června oficiálně svržena parlamentem. Stalo se tak vůbec poprvé v dějinách země. Ne, že by ve Švédsku dříve k vládním krizím nedocházelo. Ale předešlí premiéři dodržovali neoficiální princip, že pokud je jejich podpora vysloveně nejistá – například pokud prohráli důležité hlasování – odstoupí raději sami, než aby nechali věc dojít až k formálnímu vyjádření nedůvěry. Stefan Löfven, současný ministerský předseda, postupuje ovšem trochu jinak. Jako by se trochu inspiroval ve střední Evropě: prostě se drží a drží, dokud to jde. To se projevilo už po posledních volbách roku 2018, ve kterých jeho strana utrpěla nepříliš přesvědčivé vítězství a v parlamentu vznikl guláš, ze kterého bylo prakticky nemožné poskládat něco funkčního. I když se tehdy ozývaly hlasy, že za tenhle špatný výsledek by měl Löfven přijmout zodpovědnost a poděkovat se, nic takového neudělal, a naopak projevil zájem o pokračování v premiérském křesle. Jednání se tehdy táhla několik měsíců a výsledkem byl extrémně menšinový kabinet složený ze sociálních demokratů (S) a Zelených (MP). Vláda měla jen 116 křesel ze 349 a až doteď ji udržovala při životě síť tolerančních dohod s několika opozičními stranami. Jednalo se o stranu středu (C) a liberální stranu (L), které měly od vlády oficiálně slíbeny určité ústupky. Ani jejich hlasy by ovšem k většině nestačily, a tak Löfvenův kabinet držela u moci ještě levicová strana Vänsterpartiet, což je historická následnice švédské komunistické strany, asi podobně jako němečtí Linke. Tito soudruzi si údajně pro svoji toleranci kladli jen dvě neoficiální podmínky, takříkajíc červené (nebo přímo rudé?) linie – že vláda neoslabí práva zaměstnanců a že nedojde ke zpochybnění regulace nájemného. Právě ta druhá rudá linie byla letos překročena, když se vláda rozhodla vyplnit jeden z bodů požadovaných liberály (L) a začít uvažovat o uvolnění regulovaného nájemného aspoň v novostavbách nebo v bytových jednotkách po rekonstrukci. Zatím šlo jen o návrh, který neměl ani formu zákona, ale pro Vänsterpartiet byl i tak nepřijatelný. Mimořádné okolnosti občas vytvářejí nestandardní partnerství a k hlasování iniciovanému de-facto komunisty se připojila celá pravice včetně Švédských demokratů, protiimigračně orientované strany, kterou ve Vänsterpartiet obřadně nesnášejí. Výsledkem bylo 181 hlasů pro pád vlády, tedy bezpečná většina (švédský Riksdag má 349 členů). Je to poprvé v dějinách Švédska, co byla sedícímu premiérovi v průběhu volebního období vyslovena nedůvěra. Podobně jako v závěru filmu Hledá se Nemo, následuje kardinální otázka „A co teď?“ Premiér Löfven má čas na reakci do příštího pondělka. Může buď vyhlásit předčasné volby, nebo rezignovat na funkci a požádat mluvčího parlamentu, aby se pokusil sestavit z parlamentního guláše nový kabinet. Pokud by došlo na předčasné volby (jen rok před řádným termínem), aktuální preference naznačují, že výsledkem by byl další guláš. Ačkoliv bezprostřední příčinou pádu Löfvenova kabinetu bylo regulované nájemné, vytváření další vlády zase jednou naráží na ožehavé téma azylové a migrační politiky, a to i (nebo právě!) na pravici. Dvě pravicové strany (M, KD) jsou už dnes ochotny spolupracovat se Švédskými demokraty (SD), protiimigrační stranou. Ta sice byla dříve izolována „sanitárním kordonem“, ale ten se poslední dobou přece jen narušil. Preference třetí víceméně pravicové strany (liberálů, L) se poslední dobou propadly natolik, že by se asi do parlamentu nedostala. Zato čtvrtá strana tradičně řazená k pravému bloku (středová strana, C) v současné době víceméně zabraňuje tomu, aby se nějaká středopravá vláda mohla ujmout moci. Centerpartiet je ekonomicky značně doprava, na švédské poměry asi nejvíce, ale zároveň se hlásí ke vstřícné migrační politice a zásadně odmítá jakoukoliv formu spolupráce se Švédskými demokraty. A dokonce své kolegy na pravici vybízí k tomu, aby si svoji ochotu zase rozmysleli. Při současném rozložení sil se bez C nedá sestavit žádná středopravá či středolevá vláda. Situace pro pravici by mohla být o něco málo lepší, kdyby se Zelení (MP) nedostali do příštího parlamentu; ekologická témata totiž ve Švédsku přebral od MP kdekdo a nepříliš inspirativní Zelení se neustále potácejí kolem čtyřprocentní hranice pro vstup do sněmovny. Ale není jisté, zda by vypadnutí Zelených stačilo. Problém, který mají v C se Švédskými demokraty, je značný… Nakonec tedy ani nelze úplně vyloučit, že z této ostudné situace Stefan Löfven ještě vytěží svůj třetí kabinet. Nikdo jej sice nemá příliš rád, ale mezi opozičními stranami také moc lásky nepanuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-17 17:02:11

Rwandská metoda. Dánsko by rádo přemisťovalo „svoje“ žadatele o azyl do afrického státu Rwanda

Malý středoafrický stát jménem Rwanda většina Evropanů moc nezná, a když už, tak z příšerných důvodů. Tady proběhla v roce 1994 genocida Tutsiů, kterou napáchali jejich sousedé Hutuové převážně mačetami. Během pár měsíců tehdy přišlo o život skoro milion lidí. Dnešní Rwanda je o dost stabilnější, na africké poměry rozvinutý stát, který má sice k vyslovenému bohatství daleko, ale nějak funguje. Posledních 21 let je prezidentem Paul Kagame, Tutsi, který vyhrál několikero voleb různými nepříliš čistými způsoby. Nechci ze sebe dělat experta na rwandskou politiku; pochytil jsem z různých klevet jenom to, že méně početní Tutsiové (cca 10 procent populace), které se jejich nepřátelům ani v roce 1994 nepodařilo vyhladit, jsou považováni za politicky a organizačně daleko schopnější než mnohem početnější hutuské obyvatelstvo. A že z tohoto důvodu rwandská demokracie poněkud skřípe, protože většinová vláda přináší horší výsledky a naopak. V současné době jsou prý ve fázi „méně demokracie a lepší výsledky“. Ale to by bylo téma na jiný článek a možná i pro jiného autora. Rwandský model Rwanda se teď v evropské politice vynořila zajímavým způsobem. Dánský ministr pro imigraci Mattias Tesfaye odjel do Kigali podepsat memorandum porozumění v migračních záležitostech (PDF v angličtině). Dánsko má v úmyslu přestěhovat projednávání žádostí o azyl mimo území EU a hned po návratu ministra Tesfayeho z Afriky předložila dánská vláda do parlamentu příslušnou novelu zákona. Její projednávání teď běží. Rwanda už tímto způsobem dříve neoficiálně spolupracovala s Izraelem, který je coby stát sedící hned na asijsko-africkém rozmezí migračně dost „na ráně“. To ale nebylo podloženo žádnou oficiální, v parlamentu schválenou dohodou, a když situace vyšla najevo, Netanjahuova vláda z celého mechanismu vycouvala. Dánové se tedy pokoušejí o něco podobného, ale standardním politickým procesem. Úspěšní Dánové Několik komentářů k věci. Odvážet migranty do Rwandy není žádné univerzální řešení, ale Dánové to dobře vědí. V jejich arzenálu je to jen jedno opatření z mnoha. Dánsko už od velké migrační krize (a vlastně i dříve) „utahuje šrouby“ a zpřísnilo svoji azylovou politiku natolik, že postupem času přestalo být pro migraci z rozvojového světa atraktivní. Současná sociálně demokratická vláda je s tímto kurzem srozuměna a pokračuje v něm. Právě tím, že Dánsko dokázalo svoje migrační proudy zvládnout už teď a vlastními silami, se i z hlediska té Rwandy jeví jako potenciální důvěryhodný partner, jenž jim v krizi najednou „nehodí na hlavu“ třeba sto tisíc neznámých lidí, se kterými si neví rady. Dánský restriktivní model je už teď velmi úspěšný a jeho výsledky lze argumentovat proti všem lidem, kteří tvrdí, že migrace je něco jako počasí, nezvládnutelný a nezastavitelný jev, kterému se musíme trpně podřídit. Není to pravda. Abychom mluvili v konkrétních číslech: v roce 2020 zaznamenali v Dánsku pouze 1547 žádostí o azyl, zatímco sousední Němci jich měli skoro 80krát tolik, konkrétně 122 tisíc. Samozřejmě je SRN větší než Dánsko, ale ne zase osmdesátkrát; na počet obyvatel je to asi 13:1 (a Dánsko je z hlediska kupní síly na hlavu bohatší než Německo, takže by teoreticky mělo být přitažlivější). Kdyby Němci fungovali podobně jako Dánové, jednosměrný provoz člunů z Libye by teď nejspíš nebyl tím problémem, kterým je. Outsourcování základních aktivit státu do ciziny mi stále ještě nepřijde jako dobrý postup. Ale když už se to má dělat, tak raději ať je partnerem malý středoafrický stát nacházející se tisíce kilometrů daleko než Erdoganova říše na samotném prahu Evropy, která si svoje závazky navíc ani pořádně neplní. Rwanda nemá žádné ambice stát se regionálním hegemonem ve východním Středomoří apod. Stačí, když se o tom mluví Řečeno medicínsky jde o místní symptomatickou léčbu, nikoliv o řešení podstaty problému. Podstata chronické migrační krize v Evropě je ta, že a) štědré sociální systémy, b) vstřícné azylové systémy a c) masivní porodnost a nestabilita v geograficky nedalekých chudých zemích od Senegalu po Bangladéš se nedají skloubit dohromady. Dokud budou všechny tři podmínky splněny naráz, mladých mužů se zájmem přeplavit se do Evropy bude dost na to, aby měla pašerácká mafie zajištěné zakázky na roky dopředu. Jenže v dané situaci asi nic jiného než místní symptomatická léčba nezbývá. Skutečné řešení podstaty věci závisí na tom, jak dlouho bude trvat, než toto povědomí probublá až k nejvyšším politikům EU, třeba právě k těm německým. Zrovna německá levice se zdá být odhodlána tu myšlenku ignorovat až do hořkého konce. A na rozdíl od francouzské levice, která je v posledním tažení, má německá levice větší sílu a bude v nějaké formě spoluurčovat německou politiku i v příštím volebním období. Uvidíme, jak bude taková dohoda fungovat v praxi. Osobně si myslím, že žádná masivní deportační kampaň nenastane. Smysl takového opatření není v tom, aby se realizovalo v co největším rozsahu, ale v tom, aby se o něm psalo co nejvíce. A aby si další zájemci o život v Evropě raději vybrali nějaký jiný cíl než království dánské. Zatím Dánům to odrazování zájemců docela fungovalo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-18 15:00:39

Kniha Krysí stezka rekonstruuje život vysokého důstojníka SS obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků

Kniha britského právníka a spisovatele Philippe Sandse Krysí stezka by mohl nést podtitul Otcové a synové. Vznikl díky snaze dvou mužů, potomka židovských obětí a syna nacistického masového vraha, dopátrat se pravdy o předcích. Při pátrání po osudech vlastních předků, kteří v ukrajinském Lvově padli za oběť holokaustu, se syn židovských rodičů Philippe Sands seznámil s Horstem Wächterem, synem prominentního nacisty Otta von Wächtera, jenž v letech 1942–1944 zastával ve Lvově funkci okupačního guvernéra. Bylo jisté, že Horstův otec měl podíl na osudu Sandsových příbuzných, kteří za jeho vlády až na jedinou výjimku přišli o život. Avšak v synově srdci stále zaujímá společně s matkou zvláštní místo. Horst je přesvědčen, že otec byl slušný člověk, optimista, který se snažil konat dobro, ale pohltily ho hrůzy způsobené jinými. Ve snaze očistit památku rodičů zpřístupnil Sandsovi rozsáhlý rodinný archiv, jenž spisovateli umožnil do detailů zrekonstruovat všední i dobrodružný život vysokého důstojníka SS, guvernéra okupovaného Krakova a poté Lvova, obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků. Společně se Sandsem sledujeme Wächterovo idylické manželství a rodinný život, jeho nacistickou kariéru i útěk před spravedlností přes takzvanou „krysí stezku“, kterou se vydali Adolf Eichmann, Josef Mengele a tisíce dalších nacistů do Perónovy Argentiny, aby získali novou identitu. Wächter se tři roky skrýval v rakouských Alpách, než se dostal do Říma, kde mu pomohl vatikánský biskup. Zůstal tam tři měsíce. Jeho únik z Evropy však přeťala záhadná smrt, vyvolávající spekulace o vraždě. „Krysí stezka v sobě má prvek detektivky: pátráme po jednotlivých zločinech, vinících, spolupachatelích, svědcích a důkazech. Zároveň nás ale text svou zdrženlivostí a střídmostí nutí se ptát, jak vlastně chápat vinu a kde všude ji hledat. Napínavost toho, co kniha popisuje a ukazuje na fotografiích, je neustále provázána s naléhavostí zámlk, které ponechává otevřené a kterými propojuje historii s nynějším okamžikem,“ říká o knize překladatel Martin Pokorný.   Ukázka z knihy Prolog Řím, 13. června 1949 Muž na lůžku číslo devět byl ve vážném stavu. V důsledku vysoké horečky a akutního jaterního selhání nemohl jíst a nemohl se ani soustředit na ambice a tužby, které ho po většinu života hnaly kupředu.      Zápis upevněný v nohách pacientovy postele byl úsečný a navíc z podstatné části mylný. „9. července 1949 byl přijat pacient jménem Reinhardt.“ Datum bylo správné, jméno ne. Jeho pravé jméno znělo Wächter, ale kdyby je použil, úřady by zjistily, že dotyčný je nacistický funkcionář a masový vrah a je na něj vydán zatykač. Svého času působil jako tajemník Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který byl před třemi lety oběšen v Norimberku za vraždu čtyř milionů lidí. Z „hromadné vraždy“ – zastřelení a poprav více než sta tisíc lidí – byl obviněn i Wächter. Odhad počtu obětí byl nízký.      „Reinhardt“ byl v Římě na útěku. Předpokládal, že ho kvůli „zločinům proti lidskosti“ a „genocidě“ hledají Američané, Poláci, Sověti i Židé. Doufal, že unikne do Jižní Ameriky.      Jméno otce uvedené v záznamu znělo podle pravdy „Josef“. Políčko pro křestní jméno bylo prázdné. „Reinhardt“ používal jméno Alfredo, ale ve skutečnosti se jmenoval Otto.      U povolání pacienta bylo uvedeno „spisovatel“, což zčásti odpovídalo skutečnosti. Otto Wächter psal dopisy své ženě a vedl si deník, i když zápisů v něm bylo málo, a jak jsem později zjistil, vedl si je těsnopisem či těžko rozluštitelnou šifrou. Psal také básně a v poslední době si krátil dlouhou chvíli psaním filmového scénáře a manifestu za budoucnost Německa, kterému dal název: Quo vadis, Germania?      V dobách, kdy byl svobodný a mocný, podepisoval dokumenty, kvůli kterým byl teď na útěku. Jeho jméno se objevovalo na konci důležitých dopisů a úředních výnosů. Ve Vídni ukončil kariéru dvou svých univerzitních profesorů. V Krakově schválil výstavbu krakovského ghetta. Další výnos, podepsaný v Lembergu, Židům zakazoval pracovat. Přesnější by proto bylo popsat profesi nemocného slovem „právník“, „guvernér“ nebo „SS-Brigadeführer“. Poslední čtyři roky byla jeho hlavním zaměstnáním snaha přežít: skrýval se a hledal možnost úniku – jak měl za to, úspěšně.      Ve formuláři byl uveden věk 45 let. Byl o tři roky starší a nedávno slavil narozeniny.      V kolonce „stav“ bylo ve složce uvedeno „svobodný“. Ve skutečnosti byl oddán s Charlottou Bleckmannovou, kterou v dopisech oslovoval Lotte či Lo. Ona ho oslovovala zdrobnělinou Hümmchen či Hümmi. Měli spolu šest dětí, i když jich mohli mít i víc.      Zápis nezaznamenával žádnou římskou adresu. Žil tajně, v mnišské cele v nejvyšším patře kláštera Vigna Pia na římském předměstí, zastrčeném v zátočině řeky Tibery. Rád chodil plavat. Zápis neuváděl, že pacienta do nemocnice přivedla dvojice mnichů pobývajících ve Vigna Pia.      Jeho stav byl popsán následovně:   Pacient uvádí, že od 1. července nemůže jíst, od 2. července má horečku a od 7. července projevuje příznaky žloutenky. Je diabetik a klinická prohlídka zjistila jaterní selhání: akutní žlutou atrofii jater (icterus gravis).   Z jiných zdrojů víme, že během pobytu v nemocnici Santo Spirito měl „Reinhardt“ tři návštěvy. Jedním návštěvníkem byl biskup a svého času blízký spolupracovník papeže Pia XII., druhým lékař, který za války sloužil na německém velvyslanectví v Římě. Třetí návštěvou byla dáma z Pruska, manželka italského akademika, se kterým měla dvě děti. Docházela za pacientem denně: v neděli, kdy byl přijat, jednou, v pondělí dvakrát a v úterý jednou.      Dnešní návštěva ve středu 13. července byla pátá. Dáma s sebou pokaždé měla drobný dárek, například ovoce nebo kousek cukru, jak navrhl lékař.      Dostat se do Sala Baglivi, kde pacient ležel, pro ni nebylo snadné. Při první návštěvě ji důrazně zpovídal strážný. „Málo podrobností,“ řekl. Ona ale byla varována, ať zachová diskrétnost: pouze řekněte, že jste přítelkyní církve. Několikrát zopakovala ta slova a strážný nakonec svolil. Když přišla popáté, už ji tu znali.      Rozměry Sala Baglivi učinily na návštěvnici dojem. „Jako v kostele,“ napsala pacientově manželce, která podle záznamů neexistovala. Když přicházela ze svého bytu přes Piazza dei Quiriti – cesta vedla okolo vodotrysku, kvůli kterému Mussolini prohlásil, že by v parku neměly stát čtyři nahé ženské –, byl pro ni rozlehlý prostor vítaným chladným útočištěm před parnem venku.      Vešla do Sala Baglivi, minula kapli, zatočila doprava, přistoupila k pacientovu lůžku a na chvíli zaváhala. Pozdravila ho, pronesla pár slov, osvěžila ho studenou žínkou, převlékla mu košili. Vytáhla zpod lůžka stoličku a posadila se, aby si mohli promluvit a aby ho mohla povzbudit. Pacient na vedlejším lůžku narušoval jejich soukromí, a tak se vyjadřovala obezřetně.      Pacient příliš neměl co říct. Kvůli léčbě infekce obdržel nitrožilní penicilin a lék mu srazil horečku, ale také ho oslabil. Měl přikázáno jíst jen málo: bílou kávu nebo pár kapek pomerančové šťávy se lžičkou dextrózy. Lékaři ho varovali, že si musí dát pozor na žaludek.      Dáma si s každou další návštěvou uvědomovala změnu. V pondělí byl zesláblý a nemluvil. V úterý vypadal zotaveněji a byl hovornější. Ptal se, jestli už přišly dopisy, které očekával, a vyjadřoval naději, že ho ještě před koncem léta bude moci navštívit jeho nejstarší syn, také Otto.      Jeho dnešní slova byla povzbudivá, i když tělesně působil unavenější. „Je to mnohem, mnohem lepší,“ řekl pacient. Podala mu jednu lžičku pomerančové šťávy. Uvažoval zřetelně a oči měl jasné.      Dokázal zformulovat souvislejší myšlenku. „Jestli Lo teď nemůže přijet, nevadí; těch několik posledních nocí jsem ji cítil velice blízko a mám radost, že jsme tak propojení. Dokonale mi rozumí a všechno je tak, jak má být.“      Uvnitř něj hořelo, ale necítil bolest. Vypadal vyrovnaně, ležel klidně, držel se dámy za ruku. Popisovala mu svůj život v Římě a co dělají děti. Před odchodem ho něžně pohladila po čele.      Vypravil ze sebe ještě několik slov. „Jsem v dobrých rukou, uvidíme se zítra.“      V půl šesté se pruská dáma s pacientem označovaným „Reinhardt“ rozloučila. Věděla, že konec se blíží.      Téhož dne večer pacient přijal biskupa. Podle biskupova sdělení mu pacient ležel v náručí a vydechl svá poslední slova. Zaznělo tvrzení, že jeho stav někdo způsobil úmyslně, a byl označen pachatel. Minulo mnoho let, než se o slovech, jež pacient údajně pronesl o samotě s biskupem, dozvěděl i někdo další.      Pacient se nedožil druhého dne.   Několik dní nato návštěvnice napsala vdově Charlottě Wächterové. Na deseti rukou psaných stránkách vylíčila, jak se s Wächterem před několika týdny – krátce po jeho příjezdu do Říma – seznámila. „Pověděl mi o Vás, o dětech, o všem, co mu bylo v životě drahé.“ „Reinhardt“ návštěvnici vyprávěl o své práci před válkou i během ní a popsal jí následující léta, strávená vysoko v horách. V dopise se psalo, že byl neklidný, a padla zmínka o výletu mimo Řím. Jméno navštíveného místa ani osoby pisatelka neuvedla.      Závěr dopisu tvořil stručný záznam diagnózy. Podle lékaře smrt způsobila „akutní atrofie jater“, což je forma „vnitřní otravy“, snad z jídla nebo z vody. Pisatelka vyjádřila přesvědčení, že Charlottě jistě bude scházet její „optimistický druh a přítel“. Myslete na děti, dodala: potřebují odvážnou a šťastnou matku.      „Tím, co na Vás Váš muž měl nejraději, byla Vaše nezdolná radost a schopnost stát oběma nohama na pevné zemi.“ Těmito slovy její dopis, v němž pacientovo skutečné jméno nepadlo, končil. Dopis nesl datum 25. července 1949. Z Říma byl přepraven do Salcburku a tam doručen Charlottě Wächterové a jejím šesti dětem.   Charlotte si dopis schovávala třicet šest let. Po její smrti v roce 1985 se spolu s další osobní pozůstalostí stal majetkem jejího nejstaršího syna, Otta ml. Otto ml. zemřel v roce 1997 a dopis zdědil čtvrtý ze sourozenců, syn Horst. Ten obýval ohromný, impozantní, prázdný a polorozpadlý zámek ve staré rakouské vesnici Hagenbergu na půl cesty mezi Vídní a Brnem. Zde dopis mnoho let takřka v utajení zůstal.      Dvacet let nato jsem však jednoho mimořádně chladného dne Horsta na zámku navštívil. Byl jsem mu představen před několika lety a věděl jsem, že má v držení mnoho tisíc stran matčiny pozůstalosti. Ve vhodnou chvíli jsem se ho zeptal, zda bych mohl vidět originál dopisu pruské dámy. Odpověděl kladně, vyšel z kuchyně, vystoupal po příkrých kamenných schodech, vešel do svého pokoje a přistoupil ke staré dřevěné skříni se skleněnou výplní, postavené vedle postele a fotografie Horstova otce v uniformě SS. Vytáhl dopis, vzal ho s sebou do kuchyně, položil ho na starý dřevěný stůl a začal ho číst nahlas.      Přeskočil mu hlas a zničehonic se rozplakal.      „Není to pravda.“      „Co není pravda?“      „Že otec zemřel na nemoc.“      Jeho klidný, mírný hlas se prolínal s praskotem polen v kamnech. Zatímco mluvil, pozoroval jsem obláček, který mu stoupal od úst.      Znal jsem Horsta pět let. Vybral si tuhle chvíli, aby mi sdělil tajemství: své přesvědčení, že jeho otce někdo zabil.      „Co je pravda?“   I LÁSKA „Neznal jsem Vídeň mezi válkami a jsem příliš mladý, než abych si pamatoval starou Vídeň se Straussovou hudbou a strojeným kouzlem nenucenosti…“ — Graham Greene, Třetí muž, 1949 kapitola první 2012 Hagenberg Všechno začalo návštěvou u Horsta Wächtera na jaře 2012. Tehdy mne čtvrtý potomek Otta a Charlotty Wächterových poprvé přivítal u sebe doma. Přešel jsem neužívaný vodní příkop a dřevěnou branou vstoupil do zámku Hagenberg. Uvnitř mne uvítal zatuchlý pach a vůně páleného dříví, kterou byl Horst načichlý do poslední nitě. Popili jsme čaj, seznámil jsem se s jeho ženou Jacqueline, pověděl mi o dceři Magdaleně a pěti sourozencích. Dozvěděl jsem se také už tehdy o matčině pozůstalosti, i když uplynulo mnoho let, než jsem si ji mohl celou prohlédnout.      Ta návštěva byla plodem náhody. O rok a půl dřív jsem navštívil ukrajinský Lvov a pronesl tam přednášku o zločinech proti lidskosti a genocidě. Navenek se jednalo o návštěvu právnické fakulty, ve skutečnosti mne ale do města hnala touha najít dům, kde se narodil můj dědeček. V roce 1904 neslo město Leona Buchholze – regionální metropole rakousko-uherské říše – úřední označení Lemberg.      Měl jsem v úmyslu zaplnit mezery v Leonově životní historii a zjistit, co se stalo s jeho rodinou, o které nikdy nevyprávěl. Chtěl jsem poznat jeho a svou identitu. Našel jsem Leonův dům a zjistil jsem, že počátky genocidy a zločinů proti lidskosti – právně definovaných v roce 1945 – lze vysledovat do jeho rodného města. Výsledkem mých cest byla kniha East West Street (Východo- -západní ulice), v níž líčím příběhy čtyř mužů: Leona, jehož početná rodina ze Lvova a okolí byla vyhlazena během holokaustu, Hersche Lauterpachta a Rafaela Lemkina, taktéž lvovských rodáků, kteří do norimberských procesů a mezinárodního práva uvedli pojmy zločinů proti lidskosti a genocidy, a za čtvrté Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který do Lvova dorazil v srpnu 1942 a pronesl tu řeč, po níž následovalo vyhlazení Židů v Haliči. Počet obětí Frankova jednání, z nichž byl v Norimberku usvědčen a za něž byl oběšen, dosáhl čtyř milionů. Patřily mezi ně rodina Buchholzova, Lauterpachtova a Lemkinova.      Při práci na tomto projektu jsem narazil na pozoruhodnou knihu o Hansi Frankovi od Niklase Franka, nazvanou Otec. Kontaktoval jsem autora a sešli jsme se na terase příjemného hotelu nedaleko Hamburku. Niklas věděl, že se o Lvov zajímám, a v rozhovoru zmínil jméno Otta Wächtera. Wächter byl faktickým zástupcem Hanse Franka – v letech 1942–1944 zastával funkci okupačního guvernéra ve Lvově – a Niklas se znal s jeho synem Horstem. Jelikož jsem se o město zajímal a dědečkova rodina zahynula v době Wächterova působení, nabídl mi Niklas, že nás seznámí. Připojil mírné varování: zatímco Niklas na svého předka pohlížel záporně („S výjimkou svého otce jsem proti trestu smrti,“ řekl mi během první hodiny od seznámení), Horst svého otce vnímal příznivěji. „Ale bude vám sympatický,“ řekl mi Niklas s úsměvem.      Horst na informaci o mně zareagoval vstřícně. Odletěl jsem z Londýna do Vídně, půjčil si auto a zamířil přes Dunaj na sever kolem vinic a kopců do starobylé vesničky Hagenbergu. Cestou jsem cítil jisté rozechvění, protože Otto Wächter skoro nepochybně měl svůj podíl na osudu dědečkových příbuzných ve Lvově a okolí, kteří za jeho vlády až na jednu výjimku přišli o život. Z historických líčení této doby jako by jeho jméno bylo vygumované. Vyrozuměl jsem, že to byl Rakušan, manžel, otec, právník a vysoce postavený nacista. Roku 1934 byl zapleten do atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Když nacisté při anšlusu v březnu 1938 napochodovali do Rakouska, obdržel ve Vídni, kde tehdy bydleli mí prarodiče, vysokou pozici v nové vládě. Následně byl jmenován guvernérem okupovaného Krakova a poté v roce 1942 guvernérem Lvova. Po válce beze stopy zmizel. Chtěl jsem se dozvědět, co se s ním vlastně stalo a zda jej dostihla spravedlnost – a hodlal jsem na toto pátrání vynaložit všechny síly. Má cesta započala.    Britský specialista na mezinárodní právo Philippe Sands (1960) svůj obor vyučuje na University College v Londýně a zároveň je činný jako právní zástupce před mezinárodními soudními dvory. Profesní zájem o problematiku genocidy a zločinů proti lidskosti spojený s osobní historií potomka obětí holokaustu jej přivedly k pátrání, v němž se velká historie právních kategorií a kolektivních událostí proplétá s individuálními osudy včetně autorova vlastního. Plodem tohoto výzkumu je jak Krysí stezka, tak East West Street (Východo-západní ulice) z roku 2016, za niž získal význačné ocenění Baillie Gif­ford Prize a jejíž české vydání připravuje Prostor na rok 2022.   Z anglického originálu The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, vydaného nakladatelstvím Weidenfeld & Nicolson v roce 2020, přeložil Martin Pokorný, 576 stran. Kniha vyjde 18. března 2021 v nakladatelství Prostor. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-24 20:51:55

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz druhý: Kdo problémy podceňuje, má klidnější život

K teroristickému útoku ve Vídni muslimským útočníkem došlo 2. listopadu .2020, v den, kdy si lidé šli užít poslední noc před uzavřením kaváren a hospod – těsně před lockdownem. Zastřelena byla čtyřiadvacetiletá Němka pracující v restauraci na Ruprechtsplatz. Dále jeden Rakušan a Rakušanka. Pro státní byrokraty bylo politicky příznivé, že došlo k úmrtí též jedenadvacetiletého muslima Nexhipa Vreneziho. Pro rakouské byrokraty byl, byť mrtvý, darem z nebe. Mrtvý Vrenezi, mladý muslim albánského původu, byl čtyřikrát střelen ve chvíli, kdy si šel před hospodu zapálit cigaretu. Byla to perfektní oběť – multikulturně jako vyšitá. Muslim a Albánec z rodiny pocházející z Makedonie zabil muslima a Albánce před vídeňskou hospodou. Podle byrokratů bylo možné lidem ukázat, že obětí nejsou jenom nevěřící psi z dekadentní rozmazlené EU, ale i muslimové. Ještě úžasnější bylo, že mezi zraněnými byl někdo z Afghánistánu – tedy muslim, a Bosny – téměř určitě muslim, tedy opět multikulturní oběti. Pro byrokraty to je ideální příležitost, aby odborníci přes PR ukázali, že došlo „jenom“ k ojedinělému teroristickému činu, za který mohou vyvrhelové z Islámského státu, tedy zlosynové odněkud zdaleka, prostřednictvím jednoho ťulpase. Nemá to tedy nic moc společného s protievropským postojem muslimů v neutrálních Rakousích.   Snaha zachránit úřední multikulturalismus je obrannou reakcí, která svazuje úředníky, nedovolí tvrdou (objektivní) interpretaci jednání cizinců v Rakousku, natož v celé EU. Výmluva s karikaturami Tzv. experti si usnadňují práci například tvrzením: „Islámský stát sice jako pseudostát na Blízkém východě zmizel, ale stále přežívá jako teroristická organizace.“ To napsala komentátorka listu Der Standard Gudrun Harrerová. Jenže, její tvrzení je na hranici pověry. V roce 2001, a v dalších letech, bylo módní za všechny islamistické nešvary obviňovat Al-Kaidu. Dnes to je Islámský stát a Al-Kaida je jenom doplňkovým sborem tajtrlíků s omezeným repertoárem. Ve skutečnosti Islámský stát (IS) a Al-Kaida, jsou jenom mezinárodně známá obchodní značka, jako třeba Viagra nebo Adidas. Jsou to jenom dvě z mnoha organizací vytvářející islámsko/islamisticko – politicko-ekonomickou internacionálu. Islamismus je dnes strategický politický směr využívající přirozené lenosti přetechnizované a v dostatku žijící euro-americké (atlantské) civilizace. Za Islámský stát se vydávají i různé místní skupiny, aby jejich akce měly patřičnou mediální odezvu. Islámský stát to samozřejmě nebude rozporovat, protože jde o další reklamu. Gudrun Harrerová popsala zjednodušený výklad událostí: „Nové hádky o karikatury z Charlie Hebdo – které stály život francouzského učitele, jenž chtěl se svými studenty probírat otázky svobody slova – představují pro Islámský stát příliš dobrou záminku, než aby si ji nechal uniknout,“ připomíná odbornice na Blízký východ nedávné útoky v Paříži a Nice. Jenže, omezila se jenom na momentální motivování hlupáků – podobně jako u teroristy z Vídně. Ve skutečnosti jakékoliv karikatury jsou dlouhodobě cíleně využívány programově po celém islámském světě k protievropské, respektive k protiatlantické civilizaci. Islám je politický agresivní využívající náboženskou legendu o Mohamedovi, který nebyl prorok, ale obchodník a později dobyvatel zastírající svou praxi náboženstvím. Jemně to před 14 lety naznačil Břetislav Tureček v Reflexu: „Mohamed si postupně podmanil celou Arábii – vojenskými výpravami, loupením, smlouvami, a dokonce i vlastními strategickými sňatky s Mekkánkami. Poté, co zjistil, že se nepohodne se židy, nařídil například přenesení svatyně, k níž se muslimové modlili, z Jeruzaléma do Mekky. K černému kameni, jehož obchodní význam tolik ležel na srdci někdejším Prorokovým nepřátelům z řad Kurajšovců. Sám Mohamed se ostatně do Mekky v lednu 630 po dohodě s Kurajšovci triumfálně vrátil. Za provolávání přítomných Alláhu akbar – Bůh je převeliký – na velbloudu sedmkrát objel Ka‘abu a pak se jal po dva týdny likvidovat ostatní symboly pohanských kultů. Našel řešení i pro křesťany a židy: podléhali dani z hlavy, za což se jim dostávalo ochrany. Nezpochybňoval proroky těchto náboženství, sám se jen považoval za posledního z nich, Chátam al-anbijá’a – Pečeť proroků.“ Takzvaný umírněný islám je z ideologického hlediska hereze Nebezpečnou tendencí je, že veškeré úsilí muslima by mělo směřovat k šíření jeho víry. Henri Boulad, melchita, katolík východního obřadu a zároveň jezuita, jehož otec byl Syřan z Damašku a matka Italka, na webu vatikánského rádia varoval, že je propagována militantní verze islámu. Otec Henri Boulad působil rovněž jako rektor Jezuitské koleje v Káhiře, kde studovalo mnoho křesťanů i muslimů. Uvedl, že muslimové jsou většinou lidé velmi otevření, vlídní a umírnění. Ideologie představovaná ve školních učebnicích je však radikální – nastínil otec Boulad jádro problému. Každý pátek slyší děti v mešitě kázání, které je neustále burcuje: Kdo opustí muslimské náboženství, musí být potrestán smrtí, žena a nevěřící se nezdraví… a podobně. Naštěstí se tím lidé většinou neřídí, ale takzvaný umírněný islám je z ideologického hlediska hereze a jeho přívrženci nemají dostatečnou vážnost. Egyptský jezuita zdůraznil, že kořeny problému jsou historické. Korán obsahuje verše z Mekky a z Mediny. Ve verších z Mekky je Mohamedova řeč velmi otevřená, mluví o lásce, o židech i křesťanech jako o přátelích a o Bohu blízkému lidem. Jde tedy o smířlivé a vstřícné duchovní poselství. Když Mohamed za dramatických okolností opustí Mekku a zakládá Medinu, dochází ke změně. Z duchovního vůdce se stává hlavou státu, vojákem a politikem. Tři čtvrtiny dnešního Koránu jsou verše z Mediny, které vybízejí k válce, násilí a k boji proti křesťanům. V 9. a 10. století si muslimové tento rozpor uvědomili a pokusili se ho vyřešit. Výsledkem bylo rozhodnutí, že verše z Mediny ruší platnost veršů z Mekky. A nejen to. Súfismus, tedy duchovní a mystický proud islámu, byl odmítnut a zakázán. Celé knihovny v Egyptě a v severní Africe byly spáleny. „Bylo by tedy potřeba vrátit se k původním veršům, jež jsou pramenem, tedy k veršům z Mekky. Ty však byly zrušeny, a to činí z islámu náboženství meče,“ uvedl otec Boulad pro vatikánský deník L‘Osservatore Romano. Proto je odpor proti islámu v evropském prostoru intuitivně obranný. U karikatur Mohameda o žádnou urážku islámu nejde. Jde o politický kalkul. Máme co do činění s demonstrací síly a s jasným vypovězením války: Theo Van Gogh, Hirsi Ali, Salman Rushdie, dánské karikatury, pravidelně vyhlašované hrozby smrtí novinářům, vědcům, historikům a politikům, kteří se odvážili vyslovit na adresu islámu něco kritického. Jen tak mimochodem: Po nárazu letadel do dvou mrakodrapů WTC v New Yorku a jednoho křídla Pentagonu 11. září 2001 se objevila zajímavá karikatura v Íránu v jedněch místních novinách: Hořící budova WTC, dým se stočil do tvaru amerického dolaru. Tahle karikatura nikomu nevadila. Nebo se jukněme do roku 2007: Polský časopis Najvyzszy cas! otiskl karikaturu kancléřky Angely Merkelové, na níž šéfka vlády současné německé říše vypadá jako Adolf Hitler. Má na ní knírek a hnědou uniformu. „Fašismus Evropské unie v ofenzivě“ hlásá nápis. Nevím o tom, že by nějaký Němec kvůli tomu podřízl nějakého Poláka. Snaha bagatelizovat islamistickou agresi pomocí statistiky – nejen případ Schwarzenberg Snaha bagatelizovat nebezpečí islamismu a politického islámu má mnoho podob. Například Karel Schwarzenberg se vyjádřil po vídeňském útoku v německých médiích k teroristickým útokům v Evropě. Uvedl, že uprchlíci páchají zločiny, ale rozhodně odmítl, že by tyto incidenty přesahovaly počet zločinů, které páchají samotní Evropané. Schwarzenbergova argumentace je cíleně podvodná, protože se snaží odvést pozornost na kriminalitu obecně. Nejedná se o srovnání trestných činů domácího obyvatelstva a na druhé straně přistěhovalců a nových nelegálních migrantů. Schwarzenberg je manipulátor, protože otázka, kterou si měl položit, zní jinak: Kolik Evropanů střílelo od roku 2015 do roku 2020 na redakce nějakých novin nebo časopisu, kolik Evropanů zastřelilo nebo podřezalo někoho před synagogou nebo kostelem nebo útočilo střelbou na restaurace a bary? Kolik Evropanů se stalo sebevražednými atentátníky, kteří se vyhodí do vzduchu ve stanici metra a na letišti? Nebo kolik Evropanů vjelo náklaďákem cíleně do davu? To se od Schwarzenberga nedozvíte. V souvislosti s tím lze připomenout, že role islamistického terorismu v Evropě po roce 2000 je paradoxní. Je závažná a zároveň nepodstatná. Sice došlo k několika velkým teroristickým útokům, ale ve většině útoků šlo o činy jednotlivců. Statistiky jsou neúprosné – útok je málo; větší šanci zemřít má člověk při dopravní nehodě než v důsledku teroristického útoku. Přesto obavy veřejnosti jsou opodstatněné. Občasné teroristické útoky vzbuzují obavu z agresivního pozadí islámu. Typické je prosazování zahalování muslimských žen. Obránci tohoto muslimského zvyku argumentují tím, že například katolické jeptišky jsou též zahalené. V případě řádových sester ovšem jde o jejich specifické uniformy početně omezené skupiny osob v rámci evropské křesťanské kultury. Teroristické útoky představují jenom vrchol ledovce – jsou viditelnou odnoží neviditelného plíživého přebírání moci. Obava z terorismu je spojena s obavou z příchodu dalších nelegálních migrantů jako zvětšující se základny osob potenciálně netolerantních běžnou evropskou kulturu. Daleko nebezpečnější než jednotliví teroristé jsou nově příchozí nelegálně migrující muslimské ženy. Pomocí těhotenství vyrábějí další potenciálně nebezpečné osoby v rámci muslimské páté kolony v Evropě.   Pokračování článku vyjde ve středu 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-29 07:37:38

Vít Olmer: Drožkář a mnich (povídka podle skutečné události)

Před lety, kdy se koronavirus v Číně ještě dávno nevyvíjel, jistý pražský taxikář, s mocným břichem otlačeným od volantu, nabral na štaflu františkánského mnicha. „K Panně Marii Sněžný, na Jungmaňák?“ typl si bodrý taxidriver. Měl starou Octavii, ale uvnitř láskyplně vymazlenou, s osvěžovačem Speed Bubble Gum. „Proč ne…“ odpověděl neurčitě františkán a opatrně se usadil, aby se mu opasek z provazu nezamotal do řadící páky. Taxikář oskenoval zákazníka zkušeným pohledem: byl to starší štíhlý muž v hnědé kutně s ušlechtilou tváří a chytrým pohledem zpoza šedivějícího, po stranách mírně vzhůru zahnutého obočí. „Už jsem vozil všelijaký klioše, ale frátera ještě ne,“ pronesl drožkář srdečně. „Berete platební karty?“ zeptal se františkán. „Jasně, už dávno, šéfe. Vy jste byl asi dlouho zavřenej někde v klášteře, že jo?“ vstřícně se usmíval tlouštík. Františkán se díval okénkem a zvědavě pozoroval hemejření na chodnících. Ta poznámka ho ale viditelně pobavila. Taxikář pasažéra při jízdě po očku pozoroval a čelo na jeho kulatém obličeji se krabatilo, jak jeho majitel o něčem usilovně přemítal. Po chvíli se odhodlal: „Helejte se, pane… mnich, já vás odněkaď znám. Z kostela ne, tam nechodím. Ale zaboha – pardon, že si beru do huby jméno vašeho šéfa – si nemůžu vzpomenout vodkud. A že mám na ksichtíky docela paměť…“ Františkán, aniž by odtrhl oči od provozu na ulici, mlčky pokrčil rameny. „Na co stojí támhleta fronta?“ zeptal se. Taxikář zkopíroval jeho pohled, pak se k tomu Františkovi z Assisi vrátil. „Vyhlášená pražská zmrzlinárna, šéfe. Furt narváno až na chodník…“ „Dříve se stávaly fronty na knihy,“ poznamenal hnědokutnáč. Taxikář se srdečně zachechtal. „Tak to už jste tady vopravdu hodně dlouho nebyl, pane! Dneska nikdo moc nečte, všichni akorát koukaj do chytrejch penálů...“ Na nechápavý pohled františkána dodal: „Tak říká mobilu můj deváťák…“ Po poznámce o knihách se v taxikářově hlavě jako by rozsvítilo, zeptal se pasažéra: „Nejste vy náhodou spisovatel? Já mám pocit, že jsem vás viděl na záložce ňáký knihy…“ Na pasažérovi bylo vidět, že mu otázka není příjemná. Zavrtěl hlavou nad kapucou: „Spisovatel? Ne, to nejsem.“ Taxikář se zatvářil nedůvěřivě. „Já totiž…možná na to nevypadám… ale já hodně čtu, víte.“ „To je chválihodné.“ „A taky…vám to přece můžu svěřit, ste zpovědník jistě. Já totiž sám… trochu píšu.“ Františkán odvrátil zrak od hlučícího davu, toto ho zaujalo. „Ano? A co píšete, prosím?“ Taxikář se kapku stydlivě zavrtěl velkým zadkem na kuličkovém sedadle a pak spustil, jak když odšpuntuje vanu: „No víte…já tady v dročce zažiju takovejch příběhů, takovejch lidskejch vosudů, kalamit a komedií, že by to nezpracoval ani Balzac. Doma to není komu vyprávět, páč tam mě už kromě čuby nikdo neposlouchá, tak to sázím do románů…“ Františkán se zaujetím naslouchal. „A kolik jste toho už napsal?“ zeptal se. „Moc ne, pane, dyť já jezdím vod nevidím do nevidím. Ale pár kousků zamčenejch ve skříni už mám.“ „Pár kousků?“ „No, románů myslím. Asi tak vosum…“ Na digitálním taxametru nehlučně naskakovala červená čísla. Pak se drožkář znovu, už trochu agresivně, zeptal: „Krucifix… pardon, že kleju, ale vy určitě jste spisovatel, ne že ne, akorát, že já si v tý svý vepřový hlavě nemůžu vzpomenout, kterej z těch šrajbrů jste, himlhergot! Pardon…“ Františkán vystoupil už u Národního divadla, s tím, že se projde. Zaplatil zlatou kartou a slušně se rozloučil. Řidič taxi zíral, jak se jeho hnědá kutana proplétá šedivým davem, zíral, usilovně přemítaje, až za ním začali zuřivě troubit další řidiči.  ---  Taxikář, natažený večer doma na pohovce, chlazené pšeničné na dosah, brouzdal po netu. V záplavě zpráv na něj vyskočilo, že v Praze se inkognito a v převleku (což bývávalo jejím občasným zvykem) nakrátko objevila slavná francouzská celebrita českého původu, přičemž noticku doprovázela i její fotografie – byl to sám Mistr Milan Kundera. Taxikář by si nejraději vrazil pár facek, že nepoznal svého odpoledního zákazníka. Zákazníka a taky – kolegu spisovatele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-28 06:09:50

Otevřený dopis historika Jana Tesaře velvyslanci Ruské federace v České republice

„Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží,“ napsal 7. května historik Jan Tesař, který je mimo jiné známý knihou Mnichovský komplex, v otevřeném dopise velvyslanci Ruské federace v České republice. Jeho text zveřejňujeme v plném znění. Vážený pane velvyslanče, obracím se na Vás jako na představitele národů Ruské federace v České republice a prosím, abyste u příležitosti Dne vítězství, který oslavíme tohoto 9. května, přijal pozdrav a blahopřání všem národům Ruské federace, které za cenu nesmírných obětí zachránily svět před nacismem. Kdybyste nám dopřáli třeba jediné symbolické místo v Nesmrtelném pluku, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků i civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-Osvoboditelky při jejím vítězném pochodu. Prosím, abyste zprostředkoval ruské veřejnosti ujištění, že v této zemi vždy zůstane mnoho lidí, kteří na to nezapomenou. Dovolte k tomu několik poznámek. První se týká kalendáře. Dne 8. května 1945 byla většina českého území v rukou nacistů a lidé plakali zuřivostí, když slyšeli, že na Západě se již oslavuje. Připomínalo jim to Mnichov. Pro všechny naše partyzány, povstalce a bojovníky byl dnem zúčtování a našeho společného vítězství 9. květen. Tak byl také v Československu skoro 50 let slaven. Potom se čeští představitelé připojili k západnímu kalendáři – a snad si ani neuvědomili, že tím vypovídají, od koho se odvozují. U nás dokázalo rozvrácené školství za třicet let vychovat generaci, která je přinejmenším dezorientovaná a neváží si vlastní národní minulosti. Podstatně k tomu přispělo i dějepisectví, které vyhrabává kdekterý malý faktík, ale zásadně odmítá jakýkoli mravní hodnoticí soud, stejně jako své poslání vychovávat charakterní lidi a spolutvořit národní společenství. To všechno se dnes odmítá, nepatří to prý do moderní vědy. Nepomohou žádné argumenty, že právě to, co oni odmítají, bylo smyslem dějepisu pro staré Řeky i Římany, stejně jako pro všechny středověké české kronikáře. Potom se nemůžete divit, že pro „učence“ s takto ohoblovaným duchem není podstatný rozdíl, zda někdo za války spolupracoval s gestapem nebo sovětskou tajnou službou. Píšu to proto, aby naši ruští přátelé, například ti ruští a běloruští partyzáni, s nimiž jsem si psával a kteří navštěvovali naši Československou republiku, pochopili, co se to stalo s Čechy. Jsou to, bohužel, již jiní Češi než v roce 1945 nebo 1965. Nemohu nepřipomenout, že o tuto „výchovu“ se přičinil také Brežněv, když nás v roce 1968 přepadl, ale o tom teď nechci diskutovat. Chci demonstrovat známý historický faktor, že historické konflikty vyvolávají odpovídající ohlas ve vědomí širokých vrstev se zpožděním někdy až stoletým. Každý tu řeší problémy svých dědů. K tomu potom patří i ten nechutný fakt, že zejména ti křiváci, kteří se stydí za svou podlézavost vůči někdejším mocným, jsou zpravidla „nejodvážnější“ při kopání do padlých veličin. V tomto hnusu tu dnes v Čechách žijeme. Neodbočuji od věci, mluvím o politováníhodné protiruské štvavé kampani. Ohledně odstranění památníku maršálu Koněvovi jsem Vám již napsal spolu se skupinou historiků. Teď pokračujeme o památníku vlasovcům: Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží. (K. H. Frank byl hlavním patronem Vlasova, pomohl mu u Himmlera a poskytl mu Prahu jako politickou základnu. Byl to tah proti Všeslovanskému výboru v Moskvě a zcela konkrétně proti příchodu sovětských partyzánů na Moravu.) A všechny ozbrojené formace bývalých sovětských vojáků v německých službách byly používány v boji proti partyzánům jak na Slovensku, tak v Čechách. Nespočetnými zločiny proti lidskosti všechny převyšovali Ukrajinci z SS divize Galizien, tj. banderovci, ale ani vlasovci nejsou v tom čistí. První příčinou je ovšem německé brutální zacházení se zajatci, kteří hynuli ve statisícových počtech podle německých plánů na snížení biologického potenciálu Slovanů. Není se co divit, že za takových podmínek se našly desetitisíce těch, kteří vábení neodolali. To všechno ovšem je senzací pouze pro nevzdělance, kteří jsou produktem třiceti let sametového školství. Ani stále znovu připomínaná role vlasovců při povstání v Praze není žádná senzace. Je nepochybné, že jejich zákrok přišel povstalcům velmi vhod – alibisté chtěli pro sebe využít situace; nepočítalo se s nimi, ale i příznivá náhoda občas patří k dějinám. Při plánech na povstání s nimi žádná složka nepočítala. Nenavázali styk s odbojem (i když příležitost měli), takže odboj ani republika z něj vzešlá k nim nemá žádný závazek. Jinak velitelé sovětských oddílů také u nás běžně dávali jednotlivcům, ale dokonce i celým menším jednotkám podobných nešťastníků příležitost odčinit vinu dalším bojem. Také u nás v nejednom partyzánském hrobě leží mrtví s podobným během života, aniž by jim to někdo vyčítal. (V partyzánské válce na Bílé Rusi byl dokonce vysokým řádem vyznamenán velitel vyšší jednotky ve službách nacistů, který velkými zásluhami a hrdinským činem smyl svoje předchozí zakolísání. Nikdo mu je nepřipomíná.) Právě v tom je ovšem všechno! Dirigenti současné protiruské kampaně oslavují zradu, proti čemuž se každé životaschopné národní společenství musí bránit. Dovolte, pane velvyslanče, abych jako Slovan a vlastenec vyjádřil svou radost, že Rusové se naštěstí dokážou s tímto problémem citlivě, ale vždy zásadově vyrovnat. Také pro nás je všechna naděje v tom, že Rusko se ubrání proti vstřikování jedu do svého národního a společenského vědomí. Ukázkou, jak jsou dnešní „sametoví“ ideologové odcizení vlastní zemi, je také jednoduchá otázka osvobození Prahy. Ustavičně opakují, že Československo bylo na konferenci v Jaltě připsáno do mocenské sféry Sovětského svazu – zatímco by měli být hrdi na to, že o ČSR se tam vůbec nejednalo; to určitě bylo výrazem mezinárodního respektu k tomuto státu jakožto spojeneckému, a také výsledkem diplomatického úsilí prezidenta Beneše, který uzavřel již v roce 1943 se SSSR spojeneckou smlouvu zajišťující suverenitu naší republiky. V souladu s tím také již na podzim 1945 všechna cizí vojska opustila zemi, což můžeme považovat za privilegium, jemuž se v té době netěšil ve střední Evropě nikdo jiný. Jenomže naši protivníci velmi dobře vědí, proč nechtějí připustit uznalou zmínku o prezidentu Benešovi! A mluvit o Československu prostém cizích vojsk by bylo nešikovné od těch, kdo by chtěli prosadit základny NATO u nás. Vrátím se ještě k Pražské operaci Sovětské armády. Každý se může dočíst, že Praha měla být osvobozena těmi armádami, které osvobodily Ostravu. S nimi byli i vojáci generála Svobody. Těm Sověti chtěli umožnit, aby do osvobozovaných měst vstupovali jako první, tak jako v Ostravě. To se však nepodařilo právě proto, že maršál Schörner byl zkušený protivník a zuřivý nacista. Ostravská operace se o nějaké tři týdny zdržela, a na sever odtud zatím Koněv dobýval Vratislav a postupoval na Berlín a Drážďany. To se dnešním „znalcům“ rovněž nehodí, Schörnerovi nechtějí přiznat sílu a zuřivost a Koněva představují jako vojenského šéfa, jemuž byla sláva z Berlína málo, takže zatoužil po Praze. Ve skutečnosti jen provedl, co mu přikázali, iniciativu ohledně Prahy nevyvinul. Zdálo by se, že „selský rozum“ každému napoví, že vstřícné operace armád postupujících ze západu a východu byly spojeny s velkým rizikem. Úder dvou tankových armád hluboko do týlu nepřítele a bez spojení s vlastní frontou představoval ve skutečnosti riziko i jejich vzájemného střetu; přitom nebezpečí při možném střetu s Američany bylo nedozírné. Tankovou operaci do hloubky, která se jednou podle plánu rozjede, nelze zastavit. Proto bylo prvořadým zájmem Sovětů i Američanů určit si demarkační linii a držet vzájemný odstup. Byla to záležitost vojáků, ne politiků. Když Eisenhover odmítl Churchillovu výzvu, aby táhl do Prahy, jednal především jako voják z vojenských potřeb. (Ta výzva je ovšem zároveň důkazem, že Churchill nebyl vázán žádným ujednáním z Jalty.) Pokud se týče Pražské operace samé, je přece jasné, že celé veliké drama všech účastníků i obětí a nejvíc pražských povstalců je v tom, že Schörner samozřejmě věděl, že do jeho týlu se řítí Koněvovy tanky, kdežto pražští povstalci to samozřejmě nevěděli; pro ty i ony to byl základní moment jejich rozhodování. Ta skutečnost je jako na dlani, ale mysl, spoutaná třicetiletou drezurou, ani to nedovede rozpoznat.  Chtěl bych se vyjádřit ještě k tomu, jak se dirigenti nejnovější protiruské propagandy dovolávají Solženicyna, jeho ocenění pražských vlasovců. Žil jsem dlouhá léta v Paříži jako politický emigrant, úzce jsem se stýkal s ruskou emigrací různých směrů a vím, jak citlivá byla pro ni otázka sovětského dědictví. Solženicyn byl nejprve sovětský spisovatel a občanský aktivista, potom politický emigrant, a jedno ani druhé nebránilo, aby se nakonec stal loajálním Američanem z Vermontu. Slušný člověk ví, že období americké slávy nebylo Solženicynovým zenitem a z úcty k němu o tom raději nehovoří. Tak či onak, nic mu nedává kompetenci v konkrétní záležitosti pražských vlasovců, ať už o ní hovoří na základě ruských vězeňských skazů anebo amerických historických reportáží. Nehovoří o ní ani jako badatel, a zejména ne jako svědek, za nějž ho falešně vydávají dirigenti pomníkové kampaně. Je jistě evidentní, že v současné protiruské vlně nejde o historii, nýbrž o politickou kampaň s památníky. Každý vidí, že úzce souvisí se stejnými akty v jiných zemích. K závěru, že má své dirigenty v zemích třetích, a tam že se rozhoduje o cílech, není potřeba zvláštních znalostí. Nejsou to cíle pouze české. Navzdory tomu má však tato kampaň také své místní dirigenty a místní, neméně vážné cíle. Místní donátoři pohotově připravených artefaktů na pomník vlasovcům prý chtějí zůstat neznámí, ale sami se ohlásili projevy na podporu dejvických chuligánů. Nalézáme mezi nimi také muže s nejvyššími politickými ambicemi, a spojení s NATO se ani nezakrývá. Z toho můžeme odvodit i cíl. Je jím další „atlantizace“ Česka, podle této autority stále nedostatečná – tak jako například v Kyjevě nepostačovalo ani několik oranžových revolucí za sebou, až „musel přijít“ veliký mejdan za použití ukrajinských nacistů. O profesionálech a přitom nebezpečných radikálech v pozadí svědčí i razantní tah za větším vlivem cestou dobře vypočítaných faits accomplis vůči stále vyšším správním instancím, osobnostem a institucím státu. Chtěli by využít dlouholeté všeobecné letargie české veřejnosti, která nastala po zklamání ze „sametových“ iluzí, aby prosadili ještě vstřícnější tvář České republiky. A hlavně se jedná o to, aby byla rozvrácena všeobecná nechuť Čechů bojovat v šiku NATO proti Rusku, aby bylo podlomeno široké lidové hnutí proti americkým (nebo jakýmkoli jiným) cizím základnám v zemi, hnutí proti americkému raketovému velínu, které se nám před desetiletím podařilo zorganizovat. To je poslední důvod tohoto dopisu, který ke Dni vítězství, nám společnému, píšu Vám, pane velvyslanče, a to je také důvod toho, že dopis označuji jako otevřený. Buďte, prosím, ujištěn a ubezpečte ruskou veřejnost, že když generálové NATO (kteří mají český původ právě tak, jako zrádce Vlasov měl původ ruský) vyhlašují, že prý JIŽ JSME VE VÁLCE S RUSKEM, budeme v Čechách mnozí na straně našich dědů, otců a starších bratří – protifašistických bojovníků, ve shodě s těmi významnými představiteli slovenského národa, kteří již dávno protiruské štvaní odsoudili.  V úctě podepsán Jan Tesař. P.S.: Jako dlouholetí přátelé a spolupracovníci Jana Tesaře připojují své podpisy Jan Příbaň a Petr Schnur.   Jan Tesař (*2. června 1933, Skuteč) je český esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77. V roce 1956 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 nastoupil do Vojenského historického ústavu, odkud byl v roce 1958 vyhozen z politických důvodů, dva roky se jako nezaměstnaný zabýval studiem historie lidových soudů v Čechách, následovalo zaměstnání v muzeu v Pardubicích, v roce 1961 se vrátil do VHÚ. V roce 1966 vstoupil do KSČ, na jaře 1969 vystoupil z KSČ. V září 1969 byl zatčen, po třináctiměsíční vazbě byl bez soudu propuštěn. V roce 1971 byl opět zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. V květnu 1979 byl opět zatčen a v roce 1980 přijal nabídku k vystěhování, žil v Německu a později ve Francii. Nyní do Česka a na Slovensko distribuuje Bulletin EIT/AET (Mezinárodní dohoda pracujících – Europské združenie pracujúcich).  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-01 09:37:59

Michal Jareš a Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní

Kriminální žánr se u nás těší setrvalé čtenářské oblibě již nějakých 150 let, dosud jsme však postrádali ucelený přehled stěžejních plodů tohoto žánru a jeho vývoje v tuzemské literatuře. Nápravu sjednala až kniha Dějiny české detektivky (Paseka 2020), za níž stojí dva na slovo vzatí odborníci, Michal Jareš a Pavel Mandys, a která se sama čte takřka jako detektivka.    Čím vás osobně přitahuje kriminální žánr a v čem spatřujete příčinu jeho trvalé obliby? Michal Jareš: Jaroslav Velinský v jednom z rozhovorů napsal, že v případě detektivky lidé čtou rádi o tom, čeho se bojí. Možná bych to doplnil, že čtou také rádi o tom, co v jejich běžném životě není a nikdy nebude, třebas i s náznakem nějaké mystiky, tajemství, nějakého divného přesahu. Dnes je literární kriminálka spojovaná zejména s vraždou, přičemž prim hraje sériový vrah nebo psychopat, který po sobě zanechává co nejbrutálnější stopy násilí. Ono by to tak nemělo být, ale když napíšete „běžnou“ detektivku o vraždě uskutečněné kvůli pár stovkám nebo ve chvíli, kdy někomu bouchly saze, je to vlastně málo pikantní a „zajímavé“. A k té osobní části – kriminální žánr mě přitahuje realismem, odpočinkem, humorem, záhadou, spoluřešením, poznáváním práce nějakých odvětví, které člověk nemá šanci jinak poznat. Pavel Mandys: Já se přidám také s těmi typickými rysy: napětí, dynamika děje, záhada, jasné rozuzlení, obecně přísná realističnost. Rád střídám žánry, pak se čtení knih nikdy neomrzí.    Kde se vzal nápad sepsat Dějiny české detektivky, jak dlouho trvala práce na rukopisu a proč vyšel právě v nakladatelství Paseka? Michal Jareš: To je spíš vše otázka náhody – s Pavlem jsme se tu a tam bavili o detektivkách, on o nich psal, já je tak nějak sleduji dlouhodobě spíš z toho historického hlediska a z hlediska populárních žánrů, tak se to nějak střetlo. Jen psaní zabralo kolem dvou let, ale berte to tak, že to třeba u mne vznikalo po odpolednech a víkendech mimo vlastní pracovní nasazení. A předcházely tomu roky čtení… Pavel Mandys: Napsal jsem předmluvu k povídkové sbírce Praha noir, kde jsem dějiny české detektivky stručně zrekapituloval, a jeden z autorů, kteří tam měli povídku, literární historik Michal Sýkora, mě trochu žertem vyzval, abych se do toho pustil důkladněji. Tak jsme se potkali s Michalem Jarešem a dohodli se, že se do toho dáme spolu. V Pasece to vyšlo právě proto, že předtím vydali také Prahu noir.   Jak si vysvětlujete, že ani po bezmála 150 letech přítomnosti detektivního žánru u nás se neobjevily pokusy o nějaký ucelený přehled jeho české odnože?  Michal Jareš: Ony se objevují, ale nejsou nijak uceleně pojednané do jedné knihy. Najdete řadu pěkných přehledů dobových, třeba Vilém Hejl má výbornou analýzu, do českého prostředí po svém zasahují Cigánek i Grym i Škvorecký, jsou tu přehledové úvody k antologiím i články po časopisech… ale soustředěné do jedné příručky „pro školu a dům“ to zatím nebylo. Je to dané i roztříštěnou komunitou, která se táhne napříč čtenáři všech věků a sociálních skupin, není nějak extra stmelena jako třeba scifisté. Pavel Mandys: Pro akademické historiky to je možná příliš profánní oblast, pro ostatní zase příliš rozlehlá. U některých domácích prací jsem měl pocit, že prostě autoři přečetli hodně detektivek, pak si vybrali ty lepší a něco o nich napsali. My jsme chtěli být důkladní a systematičtí.   Rozdělili jste si jako autoři nějak jednotlivé etapy historie pojednávaného tématu, nebo jste opravdu všechno psali společně? A jak se vám na knize spolupracovalo? Michal Jareš: Bylo to rozdělené podle zájmových oblastí, takže začátky jsem psal spíš já, pak převzal štafetu Pavel, ale tu a tam jsem mu něco doplnil, a takhle to pokračovalo dál a dál, přičemž někde nevím, co vlastně kdo psal, protože se to četlo navzájem a ještě nám pak do toho vstupoval Pavel Janáček. Zároveň byla jména, co jsme si chtěli napsat, takže celek je porůznu promíchaný. Ale musíte taky počítat s tím, že já osobně píšu trochu liberečtinou, takže je potřeba to, co vznikne, překládat do jazyka, kterému rozumí i lidé „ze za kopce“. A spolupráce byla fajn, osobně jsem zvyklý na to, že jsem spoluautorem. Pavel Mandys: Já doplním, že Michal si převážně vzal na starosti okraj všeho druhu: sešitové publikace až po vyložený brak ve třicátých i sedmdesátých letech, krajská nakladatelství, dokonce letmo i časopisy. To obdivuji, já psal spíše o těch zásadnějších autorech a dílech, která se dají číst i nyní.   V čem podle vás tkví přínos české detektivky žánru jako takovému a které atributy bývají nejčastěji spojovány s postavami českých literárních detektivů? Michal Jareš: Příznačný je vpád humoru a parodie: samozřejmě že ho nacházíme třeba už v uvolněných povídkách Leblankových s Arsénem Lupinem, toliko lupičem-gentlemanem, z počátku 20. století, ale je to takové francouzsky galantně navoněné, až pitomoučké. U nás se to stalo na dlouhou dobu nedílnou součástí žánru, později i díky Fikerovi a jeho následovníkům, vybroušené do dokonalosti díky wisecrackům a podivuhodně bizarním situacím. Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní. Cílevědomě s tím pracoval nejen Karel Čapek, ale i „brakový“ Eduard Fiker, přidávali se i autoři v šedesátých letech v čele se Škvoreckým. Až od sedmdesátých let parodické rysy začínají z české detektivky mizet.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na výraz wisecrack jsem v knize narazil vícekrát, bohužel bez dalšího vysvětlení. Existuje vůbec něco jako detektivkářský slang, potažmo jeho česká verze?  MJ: Existuje množství dobových slovníčků, které vycházely třeba v Československém kriminalistovi ve třicátých letech, aby se porozumělo jazyku světských. Zároveň autoři typu Jardy Kavalíra (vlastním jménem J. F. Němeček) v reportážních knihách jako S hasákem napříč Evropou tohle využívali bohatě. Ve čtyřicátých letech vznikal jiný typ osobité mluvy v rámci drsné školy, s českým ekvivalentem právě v tom mixu profesním a čórkařském a poučeném na dobově populární filmové crazy komedii: ostatně kasařský slang typu káča se stal běžným a běžně srozumitelným. To je jeden typ slangu. A pak tu máme například označení typu cliftoni, dobově ještě v osmdesátých letech běžné označení pro vyšetřovatele. Ale to, na co se ptáte, tedy detektivkářský slang, asi samostatně neexistuje a hodně termínových věcí přebíráme z angličtiny, protože zasahuje žánrově větší pásmo populáru než jen detektivky a dotyčné výrazy už jsou u nás zaběhnuté v komiksu nebo sci-fi.  PM: Konkrétně výraz wisecrack bývá spojován s Chandlerem a suchými vtipy, které trousí Phil Marlowe. U nás je výtečně oslavila a zároveň zparodovala divadelní hra Mazaný Filip.   Na začátku vymezujete několik subžánrů – např. whodunitky, drsná škola, noir, pitavaly, retrodetektivky, historické detektivky. Při letmém pohledu na dnešní produkci se zdá, že každý z nich má stále svůj okruh čtenářů. Je nějaký subžánr, který by se dal dnes označit za mrtvý? MJ: Těžko říct – trochu spí třeba špionážní podoba žánru, jak to udělala naposledy například Kate Atkinsonová v Přepisu. Stejně jako už dlouho nebyl viděn takový ten inteligentní dobrodruh a zloděj à la Fikerův hrdina Ted Brent, který spíš provokuje svého protivníka od policie, než aby zabíjel. PM: Ve světě se pořád píše všechno, naopak se to ještě dál tříští na další subžánry. U nás trochu scházejí zlodějské romány.   Kdy se v původní české kriminální próze poprvé objevila postava detektiva? A které postavy „pátračů“, jak je nezřídka titulujete, považujete v dějinách tuzemské detektivky za nejvýznamnější a z jakého důvodu? MJ: To je pořád trochu v mlze: víme, že třeba Josef Štolba v povídce Clarkson, detektiv ze sedmdesátých let 19. století už označuje vyšetřovatele jako detektiva. Ale je podle mého názoru jisté, že úplné začátky mohou být v nějaké kalendářové povídce, stejně jako v nějakém původním krváku o pár let dříve. Ovšem pokud se budeme bavit o návratném pátračovi, tak je to samozřejmě Léon Clifton, nejznamenitější detektiv rané éry české detektivky. Už z toho důvodu bych ho zařadil do nějaké pomyslné pětky, do které bych dále vsunul Klubíčka Emila Vachka, kapitána Exnera od Václava Erbena, Otu Finka Jaroslava Velinského a za mne ještě komisaře Bludičku od Miloše Kosiny, byť mu na záda dýchá třeba Horác Hany Proškové i Borůvka Josefa Škvoreckého… PM: Vzniku české detektivky jsme věnovali několik kapitol, stejně tak hledání prvního českého detektiva mezi do té doby dominujícími napodobeninami anglických nebo amerických hrdinů. To prvenství je obecně přisuzováno Emilu Vachkovi a jeho inspektoru Klubíčkovi, který se poprvé objevil v Tajemství obrazárny z roku 1927, ale byly tam i předchozí pokusy, jen méně úspěšné.   Při pohledu na jména autorů i zápletky rané české kriminální prózy může čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o produkci překladovou. A anglicky znějících pseudonymů využívali tuzemští spisovatelé při psaní detektivek s oblibou i v letech pozdějších. Co je k tomu vedlo? MJ: Hlavně odůvodněné tvrzení, že detektivka z českého prostředí s českými postavami není pro čtenáře tak zajímavá. Raději si přečtete příběh z exotického prostředí lázní Bath než z lázní Libverda, i když může být zápletka a úroveň stonásobně lepší. PM: Narazili jsme přitom na zajímavý článek Josefa Bečky z roku 1934, který se domníval, že čeští autoři se zdráhali vytvářet kladné detektivy z českých policistů, protože u veřejnosti ještě i dlouho po vzniku samostatné republiky přetrvával obraz policie jako služebné složky rakouské monarchie. Neboli policista byl pro běžné čtenáře více špicl než neohrožený ochránce spravedlnosti.   Tuzemská detektivní produkce zahrnovala v každé době vedle titulů kvalitních či alespoň v nějakém ohledu zajímavých i množství čtiva podprůměrného, ba i díla vyložených grafomanů, jako byl například Sláva V. Jelínek. Jak se vám pročítala tvorba takových autorů? MJ: V případě autorů, jako byl Sláva V. Jelínek, je to vyloženě potěšení: najdete tam totiž nejen úplně všechno, na co jste schopni jen pomyslet, ale autoři jdou ještě mnohem, mnohem dál – už jen názvy knih jako Muž s kocouřím čelem vás nenechají chladné. Styl může kolísat, ale ten gejzír bizarností nenajdete jen tak někde. Učebnice pro hledání neznámých kořenů postmoderny! Pokud půjdeme blíže k současnosti, tak třeba v edici Magnet se dodnes skrývají poklady hodné festivalu otrlého čtenáře. Myslím, že jistá část badatelů by v budoucnosti právě v tomhle všem mohla najít jak perly, tak i svině.   Na detektivku bývalo častokrát pohlíženo skrz prsty, ať už z hlediska estetického, či ideologického. Přesto se do tohoto žánru pustil i nejeden autor tzv. vysoké literatury, počínaje Karlem Čapkem a Josefem Škvoreckým konče. Mělo jim to hodně dobových čtenářů a/nebo kritiků za zlé? PM: Neřekl bych. Samozřejmě – F. X. Šalda se jízlivě vysmál Peroutkově obdivné recenzi na Povídky z jedné kapsy, ale to souviselo spíš s tím, jak vnímal Čapka i Peroutku. Ale jinak byly recenze na detektivky od takzvaně „seriózních“ autorů (kromě Čapka vlastně i Emil Vachek, později pak Karel Michal, Josef Škvorecký a Jan Zábrana, Eduard Valenta) vesměs dosti vstřícné, recenzenti oceňovali, že se do opovrhovaného žánru pustil někdo skutečně dobrý. Většinou ostatně tyto texty patří v historii české detektivky k těm nejlepším.   Jaké místo zaujímají v dějinách českého kriminálního žánru ženy – jako autorky i coby hlavní hrdinky? MJ: Pokud to budeme sledovat od příběhů Ady Paulsenové, která se chvíli snažila šlapat na paty Léonu Cliftonovi, tak zaujímají místo zajímavé, ale klasicky spíše hledající své místo na slunci. Nástup Hany Proškové, Mileny Brůhové, Evy Kačírkové nebo Anny Sedlmayerové až po dnešní autorky, jako je Michaela Klevisová, je pěkný, tendence vzestupná. Ale zároveň pořád nevím, zda tohle parcelování na ženskou a mužskou není jen něco umělého – buď je próza dobrá, nebo špatná. PM: Česká detektivka byla a dodnes je výrazně maskulinní záležitost. I když už ji psaly autorky, tak si volily převážně mužské detektivy. Platí to přitom i o těch současných: v knihách Michaely Klevisové či Ivy Procházkové vesměs pátrají muži. Ale lepší se to, pátračky mají ve svých románech B. M. Horská, Zdenka Hamerová nebo Marie Rejfová. A samozřejmě je tu Michal Sýkora s už i televizně proslulou komisařkou Výrovou.   Když už tu padla zmínka o televizi – obvykle panuje názor, že filmové či seriálové adaptace obecně zaostávají za svými knižními předlohami. Napadá vás nějaký případ z oblasti kriminálního žánru, kdy tomu bylo podle vašeho mínění naopak? MJ: Pokud bychom sahali do posledních let a cizích vod, tak třeba seriál Babylon Berlin je podstatně lepší než Kutscherova knižní předloha. A vlastně mám raději kvůli atmosféře předělávku Hejcmanova románu Dům za duhovou zdí než samotnou knížku – myslím film Dům ztracených duší (1967, režie Jiří Hanibal), protože vizuálně zachycuje neuvěřitelně dobře ponurou kliniku psychiatrické léčebny. PM: Z českých filmů je zajímavý vývoj takzvaných „kalašovek“ od režiséra Petra Schulhoffa. Už adaptace Fikerovy špionážní detektivky Kilometr 19 nazvaná Strach je oproštěna od některých naivních špionážních prvků předlohy. Scénáře dalších filmů série už vůbec nevycházely z Fikerových předloh, jsou civilnější, realističtější a lepší, vrcholem je asi Po stopách krve z roku 1969. Na Fikerovu obranu je ale potřeba dodat, že romány s kontrarozvědčíkem Kalašem psal v době tuhého stalinismu a musel je přizpůsobovat dobovému diktátu.   Čas od času se v dějinách české detektivky objevily pokusy o kolektivní dílo, od Příběhu na pokračování (1928) přes novelu Mrtvý mluví... (1937–1938) a Vraždu v redakci (1964) až po kriminální román Šest nevinných, který v roce 2015 sepsala šestice autorů dokonce naživo v knihkupectví. Stojí za tím přirozený sklon detektivkářů k jisté hravosti, nebo jak si to vysvětlujete? MJ: Spíš si to vysvětluji tím, že psát kolektivní román je v počátku fascinující zábava, která ale vždy na konci ukazuje, že se nedá ukočírovat jinak než tím, že to pak někdo musí vzít za své a dopsat a dořešit – ostatně lze v této situaci připomenout třeba slovenského Rogera Krowiaka. A pokaždé ve jmenovaných figurují hlavně nedetektivkáři, které takový výlet vytrhne z jejich škatulky.   Ke kterým starším českým autorům detektivek se rádi vracíte a koho jste si oblíbili z těch současných?  MJ: Z těch starších určitě k Fikerovi, Škvoreckému se Zábranou, zároveň mám vlastně v něčem hodně rád i Edgara Collinse, Miloše Kosinu a F. H. Šuberta. A samozřejmě cliftonky a rodokapsy, mé prokletí, můj kryptonit… Ze současných se těším na Štěpána Kopřivu a vlastně mi nevadí Martin Goffa, i když ho nestíhám číst. PM: U Fikera čtenář pokaždé objeví cosi nového, je to autor, který se neomrzí. Čapkovy povídky jsou nadčasové tím, jak chytře usazují schémata a klišé detektivky do střídmé reality. A současné detektivky recenzuji v internetovém časopise iLiteratura.cz, takže se snažím objevovat nové autory i sledovat ty zavedené. Slušnou úroveň si dlouhodobě drží Klevisová, Sýkora, Goffa nebo Iva Procházková, překvapit umějí mladí autoři a těším se, až zase něco vydá Nela Rywiková. Obecně mi přijde, že současná scéna je sympaticky pestrá.   Kromě Dějin české detektivky jste oba editory antologií spjatých s detektivním žánrem. Jaký ohlas měli u tuzemských čtenářů Lupiči nedobytných pokladen, představující české detektivní povídky z přelomu 19. a 20. století, a jak si vede u nás i v zahraničí již zmíněná kniha Praha noir, která vyšla jako pražský příspěvek do edice vydávané jedním americkým nakladatelstvím? MJ: Jestli měli Lupiči nedobytných pokladen nějaký větší ohlas, nevím – on asi ani prodej nebyl nějak závratný, kdo by chtěl koneckonců číst sto let staré detektivní povídky… Ale pár hlasů, co se ke mně dostalo, znělo vcelku spokojeně (čímž na dálku pozdravuji rodinu Zachovu). PM: Praha noir je nepřekvapivě úspěšnější v Česku než v zahraničí, přinejmenším co do počtu prodaných výtisků. Ale i americké nakladatelství v podstatě vyprodalo původní náklad (nepříliš vysoký i na české poměry) a koncem loňského roku sbírka vyšla také v Polsku. V americkém tisku vyšly i nějaké recenze, ale byly to spíše glosy – sice pochvalné, ale nijak zvlášť důkladné. Čeští recenzenti se převážně rozdělili do dvou táborů: ryzí detektivkáři chválili první část knihy, a naopak místy odsuzovali tu druhou, kde v některých povídkách tradiční detektivní schéma schází. A recenzenti takzvané vážné literatury naopak ocenili tuto druhou polovinu.   Česká sekce Asociace autorů detektivní literatury uděluje od roku 1996 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Kterému loňskému titulu byste ji vy osobně přiřkli a proč? MJ: Díky práci na detektivkách jsem vlastně pořádně nestíhal loňskou produkci načíst. Takže co třeba Křížová palba od Štěpána Kopřivy? Pro tu pomalost a pro to, že umí napsat po Blodkovi „crime operu“ v studni… PM: Já taky loňskou produkci kvůli dokončování Dějin dost zanedbal, takže se raději zdržím hlasování.   A vy sami jste se napsat detektivku nikdy nepokusili? MJ: Ale jasně že jo, od abstraktní polohy inspirované Brautiganovým Sněním o Babylonu až po nějaké ty trochu utajeně šuplíkové povídky… Co by člověk nezkusil, když už píše o nějaké věci, kterou má rád. PM: Já nikdy. {/mprestriction}  Michal Jareš (*1973) je literární historik, kritik, editor a básník. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je mj. spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu (2003), Dějiny československého komiksu 20. století (2014) a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se zabývá např. dějinami komiksu, populární literatury, českých nakladatelství a samizdatu nebo českou a slovenskou literaturou. V rámci žánru uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen (2015), pro nakladatelství Academia chystá knihu o cliftonkách.    Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem internetového literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2x101 knih pro děti a mládež (2013) a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir (2016).

Čas načtení: 2020-01-24 12:14:35

Problémy a pozitiva České televize a Českého rozhlasu

I přes jejich kritiku jsou nezávislá veřejnoprávní média pro společnost demokratického státu a jeho informační politiku nezastupitelná. Projevilo se to před časem i při projednávání výročních zpráv o činnosti a hospodaření České televize za poslední tři roky v Poslanecké sněmovně. V případě neschválení hrozilo, že poslanci mohou odvolat Radu ČT a generálního ředitele ČT. To někteří poslanci včetně většiny sociálních demokratů v konfrontaci s aktivitami prezidenta a jiných poslanců zrušit rozhlasové a televizní poplatky považuje za pokus o ovládnutí televize. Sociálně demokratický poslanec Roman Skalák to považuje za „osvědčený pokus o přeměnu nezávislé veřejnoprávní televize být hlásnou troubu právě vládnoucí garnitury“. Tedy koho jiného než právě také sociální demokracie? Nebo se už ČSSD nepovažuje za součást koalice, její role přerostla ve vyhraněně rebelskou? Za veřejnoprávní média jsou obecně považovány hromadné sdělovací prostředky hrazené z veřejných financí a řídící se právně definovanými povinnosti, aby byly využívány ve prospěch demokratické společnosti, ne pro parciální zájmy, zejména politické. To předpokládá, že tato média budou nezávislá, ale zároveň odpovědná za to, že budou objektivně sloužit celé společnosti. Není sporu o tom, že ČT má vynikající program ČTart a ČTsport i pořady pro děti; nejčastěji je kritizována jen vlastní umělecká tvorba, že je neúměrně závislá na dílech vytvořených za minulého režimu. Podobně je možné hodnotit vysílání Českého rozhlasu.  Co se ale na sociálních sítích stává objektem kritiky, jsou publicistické pořady veřejnoprávních médií. Kritizováno je zejména to, že někteří moderátoři dávají až příliš najevo svou politickou orientaci a podle toho si vybírají i účastníky svých pořadů. Není přece znakem nezávislosti, když divák, posluchač či čtenář předem pozná, jak se moderátor či redaktor bude k pozvanému a zpovídanému chovat, tedy vstřícně až servilně, objektivně a neutrálně, nebo kriticky až útočně, jak se často stává premiérovi Andrejovi Babišovi, takže lze obdivovat jeho shovívavost, což si řada politiků už často nenechává líbit. I zastánci veřejnoprávních médií přiznávají, že mají nedostatky. Lidé na sociálních sítích, kteří sledují zpravodajství i na soukromých médiích, vytýkají těm veřejnoprávním výběr, přesnost, úplnost a opožděnost informací. Někdy až příliš technických závad. Samostatným problémem je sdělnost informací. Veřejnoprávní média by měla být příkladem využívání českého jazyka. K tomu mají daleko, zvláště až přebytečným zneužívání anglicismů a angličtinou poznamenaných vazeb, nedodržováním shody podstatného a přídavného jména a málo redaktorů už ví, že máme dokonavá a nedokonavá slovesa. A když už je často řeč o televizních a rozhlasových poplatcích, měly logiku, když neexistovala soukromá média. Nic by se nestalo, kdy veřejnoprávní média financoval stát. Stejně by to bylo z daní občanů, A ušetřilo by se na jejich spravování. Autor je sociolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-05 17:18:06

Smazáno z Facebooku se souhlasem evropského soudu

Rozsudek ve věci Glawischnig-Piesczek v. Facebook, který padl ve čtvrtek 3. října 2019, jde ve věci mazání nactiutrhačných výroků hodně daleko. Český mediální prostor byl v posledních dnech zaplněn úmrtím Karla Gotta a tím, jak na to různé osobnosti zareagovaly. Za sebe můžu říci, že jsem se dozvěděl, že existuje rozdíl mezi státním pohřbem a pohřbem se státními poctami. To mě dříve nenapadlo zjišťovat. Jinak se předvídatelné osoby chovaly předvídatelně, v čemž žádná nová informace není. Nicméně právě kvůli tomuto megatématu nám poněkud unikla zpráva, která bude mít na naši budoucnost dost podstatný vliv. Evropský soud totiž rozhodl ve sporu týkajícím se mazání urážlivých komentářů na internetu. Jedná se o kauzu Glawischnig-Piesczek v. Facebook. A bohužel v tomto případě rozhodl tak, že musím souhlasit s Daphne Keller ze Stanfordovy univerzity: toto je nejhorší možný scénář ze všech, které přicházely v úvahu. Než se ponoříme do kalných vod tohoto případu, stálo by za to si představit paní Evu Glawischnig-Piesczek, která byla v tomto případě žalující stranou. Je to bývalá předsedkyně rakouských Zelených a absolventka práv. Žaloby podává ráda, pokusila se tímto způsobem například sousední Slovensko přinutit zavřít jadernou elektrárnu Mochovce (2005). Tehdy ovšem prohrála, protože vídeňský soud shledal, že v její žalobě se nenacházejí žádné konkrétní poznatky svědčící o tom, že by JE Mochovce byla Rakušanům nebezpečná. Po velké migrační krizi propadli rakouští Zelení, kterým tehdy Eva Glawischnig-Piesczek předsedala, vnitřním bojům. Prapor vzpoury pozvedl Peter Pilz, jeden ze zakladatelů strany a odpůrce vstřícné migrační a azylové politiky. Ideové rozpory mezi Pilzovými příznivci a vedením strany vedly k výmazu Pilze z kandidátní listiny Zelených pro volby roku 2017. Pilz a jeho lidé následně odešli ze strany a založili konkurenční uskupení Liste Pilz, nyní JETZT, které se přihlásilo k ekologické politice bez moderních přívažků (gender, imigrace). To už ovšem Eva Glawischnig nebyla předsedkyní Zelených, rezignovala na svoji funkci v květnu 2017. Tenhle rozkol byl pro zelené hnutí v Rakousku zničující, aspoň dočasně. Zbylí Zelení se tehdy nedostali do parlamentu (3,8 %), Pilz se dostal, ale jen těsně (4,4 %). Myslím, že nebudeme k Evě Glawischnig příliš nespravedliví, řekneme-li, že její politická kariéra měla poněkud katastrofální závěr. Nicméně není-li paní Glawischnig úspěšná jako politička, zase jí jdou dobře ty žaloby. A nyní jednou žalobou dosáhla celoevropského úspěchu, který jí autoritářsky naladění kancléři, premiéři a prezidenti mohou jen závidět. Podstatou žaloby ve věci Glawischnig-Piesczek v. Facebook byl urážlivý příspěvek na Facebooku. Jeden z uživatelů Facebooku nasdílel článek Zelení: Základní sociální zabezpečení pro uprchlíky má zůstat (jednalo se o nesouhlas Zelených s tím, že by se dávky pro běžence měly proškrtat), ilustrovaný právě fotkou tehdejší předsedkyně Evy Glawischnig. Doprovodil jej různými urážkami typu „špinavá vlastizrádkyně“. Pod jeho příspěvkem se strhla debata podobného tónu, padaly tam nálepky jako „zkorumpovaná blbka“ nebo „členka fašistické strany“. Předsedkyně Zelených se začala po Facebooku domáhat toho, aby příspěvek smazal. FB tak nakonec učinil, ale jen geograficky omezeně. Mimo Rakousko byl příspěvek stále k vidění. FB také nevyvíjel úsilí zabránit původnímu uživateli v dalších komentářích podobného vyznění. A tak se Eva Glawischnig-Piesczek obrátila na soud, aby tomu učinil přítrž. V USA by uražená politička měla smůlu, tam by takové výlevy jednoznačně spadaly pod ochranu svobody slova. Každodenně tam na adresu Trumpa či Clintonové padají daleko horší výroky. Rovněž česká právní praxe je spíše taková, že politik si musí na hrubé prostředí zvyknout a že laťka nactiutrhání stojí v případě politiků daleko výše než u soukromých osob. (Tomio Okamura a jeho marné tažení proti přezdívce Pitomio, které skončilo až u Nejvyššího soudu, o tom něco ví.) Nicméně v Rakousku slavila Eva Glawischnig-Piesczek úspěch: podle rakouských soudů byly příspěvky natolik urážlivé, že je Facebook smazat musel. Požadavky Evy Glawischnig-Piesczek ovšem nebyly naplněny zcela. Domáhala se totiž i mazání urážek jinak formulovaných, ale se stejným významem (sinngleiche, aber anders formulierte Beleidigungen), jakož i toho, aby byly smazány globálně, nejen v Rakousku samotném. A jelikož vídeňský soud si nebyl jist, zda tyto požadavky nejsou ve sporu s evropským právem, obrátil se na Evropský soudní dvůr.  A ten se postavil na stranu žalující političky. Požadavku na celoplanetární smazání urážlivých příspěvků podle jeho rozsudku nic nebrání a Facebook může být soudem členského státu EU přinucen „jinak formulované, ale stejně myšlené“ urážky mazat také – aspoň do té míry, do jaké dokáže „jinak formulované, ale stejně myšlené“ rozeznat mazací automat (robot). Jediným pozitivním rysem – aspoň z mého hlediska – je to, že soud neuložil Facebooku povinnost nasadit na vyhledávání a mazání „jinak formulovaných, leč stejně myšlených“ urážek přímo živé zaměstnance. Jinak si ovšem nejsem jist, do jaké míry ti soudci vůbec chápou, čeho je a čeho není softwarový robot vlastně schopen, a že tímhle způsobem bude bezpečnější mazat cokoliv, co je jen trochu podezřelé, že by mohlo být „stejně myšleno“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vítězná Eva Glawischnig a její právní zástupkyně Maria Windhager samozřejmě nadšeně hovoří o „milníku v boji proti projevům nenávisti na internetu (Hass im Netz)“ a mluvčí rakouských Zelených Werner Kogler označil výsledek za „velký zelený úspěch“. Nu, tomu, že se radují vítězové, tomu se nedivím, i když je mi z toho poněkud špatně. Ale třeba tón následujícího komentáře na německé ZDF, který mluví o „hydře nenávistných projevů“ a o marném boji s ní, který by se nyní „díky“ rozsudku Evropského soudního dvora mohl změnit, není neutrální ani omylem – a přitom by se od veřejnoprávního média v tomhle směru nějaká neutralita čekala, ne? (Buďme realisti: ne.) A bohužel, rozkliknete-li si komentáře ke článku na New York Times, zjistíte, že i řada amerických čtenářů ten výsledek oslavuje. Jako by si jedinečnosti vlastní ochrany svobody slova nevážili. Opravdu ti samí lidé nechápou, že takové kladivo by snadno mohlo dopadnout na jejich oblíbený meme „Trump je ruská loutka a naprostý idiot“? Nemám rád Facebook. Opravdu ne. Ale u toho soudu neprohrál jen Facebook. Prohráli u něj zejména uživatelé, kteří ani nebyli reprezentováni, nebyli vůbec stranou celého sporu, ačkoliv se týkal zejména jejich aktivity. A prohrála svoboda projevu, mezi kterou patří i svoboda hnusit si individuální politiky a připisovat jim ty nejhorší možné charakterové vlastnosti. Toto rozhodnutí je pro politickou svobodu občanů EU opravdový problém. A nejen pro občany EU. Zpovzdálí vidím nějakého čínského soudruha v tesilovém obleku, jak mává složkou plnou nepřijatelných výroků, které by laskavě také měly zmizet z očí celé planety … a může přitom argumentovat tím, že v Evropě podobný princip uznal sám Evropský soud. Asi bude dobré si to přiznat: Zeitgeist, duch doby, je i na Západě silně nepřátelský svobodě projevu. Až příliš mnoho institucí a vlivných lidí přijalo myšlenkovou konstrukci, podle které je boj proti nenávisti důležitější než ta nejstarší svoboda, kterou západní společnost zná – svoboda říci, co si myslím, i když se to druhé straně třeba líbit nebude. Nevěřím, že tenhle boj proti nenávisti někam povede. Toto je klasický boj za nastolení Utopie, který se železnou pravidelností končívá v Dystopii. Maximum, co se může dočasně podařit, je přiklopit kvasící kotel politiky železobetonovou pokličkou; ale ona taky neunese libovolně vysoký přetlak a následky po jejím prasknutí bývají daleko horší, než kdyby tam vůbec nebyla. Moje generace ještě pamatuje, jak probíhal rozpad Sovětského svazu nebo Jugoslávie, dvou států založených na utopických předpokladech o soužití lidí a národů. V současné době vidíme, jak „funguje“ třeba takový Irák, kde byla za Saddáma Husajna státní kontrola nad nežádoucími projevy absolutní; samozřejmě v okamžiku, kdy bylo to víko z vroucího kotle náboženských a sektářských nenávistí sejmuto, začali si spoluobčané jít po krku, a tentokrát nejen slovem, ale nožem, puškou a bombou. To je trest za budování Utopie na planetě Zemi. A propos, víte, co je tohle? To je zlatá socha Saparmurata Niyazova, milovaného otce turkmenského národa. Dříve byla umístěna na vysokém podstavci a otáčela se za sluncem. Doufám, že k tomu nechcete přičinit nějakou nactiutrhačnou poznámku. Třeba bych ji jednoho dne po úspěšné žalobě musel globálně smazat. Jakož i všechny její jinak formulované, ale stejně myšlené varianty.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-04 15:32:07

U knihovny s Petrem Bílkem: O světonázoru, který převáděl lidi přes katastrofy, a rozplakané Apokalypse

Sarah Bakewellová vypráví příběh fenomenologie a existencialismu jako vzrušující román, Jack Kerouac napsal chaotický opilecký záznam o své cestě do Francie a Alena Ježková se zmocnila starých příběhů novým způsobem.    Sarah Bakewellová: V existencialistické kavárně (Host 2019/ překlad Tomáš Kačer) Deskripce, fenomén, intencionalita, epoché. Zapomeňte na to, jak se vám je v seminářích snažili přiblížit profesoři, kteří jim sami nerozuměli. Tato britská autorka vám odvypráví příběh fenomenologie a existencialismu jako vzrušující román a otevře vám vhled nejen do nitra pojmů, nýbrž i do životů Kierkegaarda, Brentana, Masaryka, Husserla, Heideggera, Jasperse, Sartra, Beauvoirové, Arona, Merleau-Pontyho, Camuse, Patočky, Arendtové, Lévinase i Havla. Báječně vstřícné povídání začíná na přelomu let 1932 a 1933 meruňkovým koktejlem v baru Bec-de-Gaz na Montparnassu a putuje zpět do poloviny 19. století a současně kupředu k nám, aby ohmatalo světonázor, který převáděl lidi přes katastrofy.   Jack Kerouac: Satori v Paříži (ve svazku s prózou Mag vydalo Argo 2004/ překlad Jan Válek) Ikonický beatnik si v šedesátých letech minulého století zaletěl z Floridy do Paříže a pak se vydal i do Bretaně, protože šel po stopách svého keltského původu. Jeho chaotický opilecký záznam nemá sugestivitu Hemingwayova Pohyblivého svátku, zato jej předčí umanutostí, s jakou se noří do starých genealogických foliantů, kde větří závany svého jména. Stejně umanutě poutník šňupe atmosféru hospod a hledá lidi k rozhovoru i v taxících, vlacích a letadlech. Máte-li shodou okolností jako čtenáři za sebou čerstvý zážitek Paříže, oceníte náležitě hyperbolu věty: „Nejen to, ale ve Francii se v noci vůbec nevyspíte, jsou v osm ráno tak hnusní, tak pronikavě ječí kvůli čerstvému chlebu, že by se Apokalypsa rozplakala.“   Alena Ježková: Staré pověsti české a moravské (Tichá srdce 2018) Autorka (1966) se rozhodla zmocnit starých příběhů novým způsobem, neboť seznala, že současné děti se s jejich Jiráskovou verzí nesrovnávají. Každému vyprávění předesílá srozumitelný stručný náčrt reálné historické situace a teprve potom nabízí mýtické děje k novému prožitku. Ježková se snaží nemučit málo zkušené čtenáře dlouhými větami, podporuje dynamiku děje vrstvením informací v hlavním směru, nezdržuje se odbočkami. Pověstem zůstává jistá sošná strohost neutopená v detailistickém popisu přetíženém reáliemi. Zvýšená frekvence příslovečně časových vět v souvětích je dána povahou věci, pověsti zůstávají vnořeny pod hladinu historického času a vznášejí se kolektivní pamětí.

Čas načtení: 2024-01-31 17:30:00

Představitelka noblesních dam i dobrosrdečných maminek Antonie Hegerlíková se dokázala omluvit za své morální pochybení

Byla hvězdou především na divadle, kde dokázala zahrát hraběnky, poběhlice i starostlivé matky. I dnes je stále považovaná za velkou dámu českého herectví. Její role byly většinou dobrosrdečné, chápavé, vstřícné, vlídné a upřímné. Jaká byla doopravdy?

Čas načtení: 2024-02-26 10:50:21

Turów dva roky po dohodě: znečišťovatel platí, ale my více

Nová polská vláda se staví vstřícně k řešení otázek životního prostředí. Premiéru Fialovi se tak otevírá mimořádná šance napravit alespoň některé negativní důsledky česko-polské dohody o dolu Turów, jejíž podepsání bylo fatální chybou.

Čas načtení: 2024-03-06 00:09:32

Fenomén Werk: důležitější než technologie jsou lidé

Neuvěřitelných 185 let letos uplyne od založení Třineckých železáren. Huť s těžkými provozy a neopakovatelnou atmosférou ve městě, které ji vesměs vstřícně vstřebává, je ojedinělým fenoménem dnešní doby a dnešního Česka. Dalo by se říct, že svým...

Čas načtení: 2024-03-06 22:45:00

EY Podnikatelem roku 2023 se stal zdravotnický šéf Sotirios Zavalianis

Zdravotnické impérium, kde jsou spokojení pacienti i zdravotníci, vyneslo Sotiriosu Zavalianisovi titul EY podnikatel roku 2023. Osmapadesátiletý majitel holdingu AKESO ukazuje, že zdravotnictví se dá dělat efektivně, moderně a vstřícně k pacientům, aniž by platili víc než ve státních nemocnicích.

Čas načtení: 2024-03-11 13:00:00

Dopady dopravních nehod - poranění dětí při nehodách

Praha 11. března 2024 (PROTEXT) - Děti jsou v dopravním provozu mnohem více zranitelné. Příčinou je jejich stále ještě nedokončený mentální vývoj a také fyzické dispozice. Zdravotní následky dětí při dopravních nehodách proto bývají v mnoha případech velmi vážné.Z pohledu statistik Portálu nehod bylo jen za minulý rok na českých silnicích vyšetřováno přes patnáct set dopravních nehod s účastí a zdravotními následky u dětí do 14 let. Více než polovina z nich byla spolujezdcem v automobilu a téměř čtvrtina v roli chodce. V případě těžkých zranění dětí, které svým neopatrným jednáním zavinili dopravní nehodu, se ze 59 % jednalo o chodce ve 30 % šlo o cyklisty. Ať už se nehody týkaly dětí coby chodců či cyklistů, v převážné většině bylo příčinou takových dopravních nehod.Za příčinami dopravních nehod dětí stojí jejich stále probíhající mentální vývoj s výrazně menšími životními zkušenostmi, nižší schopností vyhodnotit rizika svého chování v provozu a také prodloužená reakce na nečekané situace. Vzhledem k menšímu vzrůstu dětské postavy bývají následky těchto dopravních nehod často mnohem závažnější, než je tomu u dospělých. Do velkého ohrožení zdraví se tak při nárazu dostávají oblasti břicha, hrudníku a hlavy, kde jsou uloženy životně důležité orgány.Například při stlačení dutiny břišní větším nárazem může dojít k vnitřnímu poranění – především sleziny nebo jater. Těmto typům zranění je potřeba u nehody věnovat velkou a neustálou pozornost. Na první pohled totiž nemusí vypadat závažně, avšak rizikem je vnitřní krvácení či infekční komplikace. Děti jsou při probíhajícím vývoji a růstu orgánů také velmi citlivé na nedostatek kyslíku, například vlivem nárazu na hrudník s možností protržení pohrudnice a následným vznikem pneumotoraxu. I zde platí pravidlo neustálého sledování zraněného z titulu možných skrytých zranění, a to i přes skutečnost, že dětský hrudník je poměrně pružný a nemusí tak dojít k poranění žeber nebo hrudního koše.Nejvíce kritické je však fatální poranění hlavy, na které při nehodě umírá nejvíce dětí ve stáří více než jednoho roku. U novorozenců se stářím do 12 měsíců je to třetí nejčastější příčina úmrtí. Oproti zbytku těla má dítě těžší a větší hlavu než dospělý, což vede při nárazech a pádech k jejímu častějšímu poranění. Při nárazu hlavy na pevnou překážku tak hrozí vysoká pravděpodobnost poranění lebky, často provázené krvácením do prostorů mezi obaly mozku nebo přímé poranění mozkové tkáně. To je také hlavním důvodem k povinnému vybavení helmou u cyklistů do věku 18 let.„Vlivem relativně velkého tělesného povrchu v poměru k hmotnosti dochází při nehodě u dítěte k brzkému podchlazení. Řešením je příkladně bunda umístěná pod dětským tělem v kombinaci s použitím termofolie z autolékárničky,“ připomíná první pomoc při zranění dítěte Lukáš Hutta z Asociace Záchranný kruh, připravující dlouhodobě kampaň Ty to zvládneš a dodává: „Rizikem u nehod však může být také infekce, a proto doporučujeme poskytování pomoci v latexových rukavicích rovněž z autolékárničky. Důležité pro zachování životních funkcí je však stabilizovat polohu těla, případně zastavit vážnější krvácení s neustálým monitorováním stavu dítěte až do příjezdů záchranářů. Mluvíme-li o prevenci, musí být vybavení helmou u dětských cyklistů nebo jejich připoutání bezpečnostními pásy v sedačce uvnitř vozidla pro rodiče naprostou prioritou.“VIDEO K TOMUTO TÉMATU NALEZNETE NA WEBU. O Portálu nehod:Tento web již necelé dva roky přispívá k posílení bezpečnosti silničního provozu a k prevenci dopravních nehod. Přináší široké i odborné veřejnosti užitečné informace pro prevenci nehodovosti na českých silnicích. Nejvýraznějším prvkem portálu je interaktivní mapa rizikových míst, kde je možné zobrazit si i místa s četnějšími nehodami právě motorkářů. Provozovatelem Portálu nehod je DataFriends. Projekt vznikl za podpory fondu zábrany škod a za vstřícné spolupráce s Českou kanceláří pojistitelů. Více informací: www.portalnehod.cz.O kampani Ty to zvládneš:Asociace Záchranný kruh realizuje kampaň Ty to zvládneš, ve které představuje inovativní instruktážně analytická videa vycházející z reálných dopravních nehod. V tomto projektu představuje kampaň divákům unikátní spojení reálných záběrů složek IZS ze zásahů společně s analýzou nehod a preventivně emotivním sdělením z úst záchranářů. Díky analytické části a výpovědím záchranářů zasahujících na místě události seznamuje diváka jak s průběhem zásahu, tak hlavně s důvody vzniku nehody a zejména pak specifikací chyb. Kampaň zdůrazňuje rizika chování na silnici a nově informuje také o dopadech dopravních nehod na zdraví člověka. Více informací: www.tytozvladnes.czKampaň „Ty to zvládneš – dopady nehod“ je financována z Fondu zábrany škod České kanceláře pojistitelů.O fondu zabrány škodFond zábrany škod je zřízen zákonem č. 168/1999 Sb., a věcně ho spravuje Česká kancelář pojistitelů, profesní organizace pojišťoven, které jsou oprávněny na území České republiky provozovat pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (povinné ručení). Tyto pojišťovny do fondu zabrány škod odvádí ročně 3 % z přijatého pojistného z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Prostředky z fondu jsou rozdělovány mezi základní složky IZS, tedy hasiče, policisty a záchranáře, ostatní složky IZS a subjekty realizující projekty vedoucí ke zvýšení bezpečnosti na silnicích a programy prevence v oblasti škod z provozu vozidel.Více informací: www.fondzabranyskod.cz. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-03-14 07:15:00

V páteční Ulici se pan soudce vloží do finančního problému Gábiny a mile překvapí syna

Gábina si bude dělat těžkou hlavu kvůli faktuře od právníka. Jde přitom o nedorozumění, které by Jirkův otec zvládl vyřešit jediným telefonátem, jen kdyby ho byla informovala. Tátovo vstřícné chování v poslední době vyvolá v Jirkovi pochybnosti, jestli k němu nebyl nespravedlivý.