Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-12-03 18:27:22

Jsou to jen děti. Ale mohou být i vrahy. Strašlivé lidské osudy.

Je to tak zvláštní pocit. Vždyť jsou to přece jen děti! Díváte se na ně, do jejich na první pohled “nevinných” tváří. Každý den jich spoustu potkáváte. Mohly by vůbec někomu tak strašně ublížit? Dokázaly by rozhodnout o životě a smrti? Nebo se i předem připravit na vraždu? Ano, mrazilo mě, jak už bylo napsáno v jiném příspěvku. Tuto publikaci ani snad není možné číst v poklidu. Stephan Harbort k danému tématu přistoupil zodpovědně. Žádné senzace, prostě holá fakta a stejně vám bere dech. S určitými předpoklady už knížku otvíráte a stejně stránku po stránce jste ostře konfrontováni s realitou. Pak mám najednou pocit, jako bych po celou dobu žila na jiné planetě. Je možné, aby svět, aby děti byly tak kruté? Odkládám na chvíli knížku a jsem v myšlenkách nucena hledat jakékoliv podobnosti či náznaky ze svého okolí. Určitý prvek, díky jehož identifikaci by pak další kroky mohly působit preventivně. Na první pohled žádné z těchto dětí nedělá dojem potenciálního vraha. Titulní strana nabízí fotografie sympatických nebo smutných tváří. Něco s nimi ale bylo „špatně“. Mohla to být psychická agresivní porucha, nebo špatné rodinné podmínky, zneužívání, život v „opiovém“ domě a tak dále. Ale při pohledu z vnějšku: Kdo by mohl předem s jistotou říci, že se stane něco tak strašlivého? Ve škole mohli působit jako mlčenliví, nebo výbušní, občasní záškoláci se špatnými známkami, rváči. Nejsou stejní, není jeden jako druhý. Rozdíly mezi nimi byly. Protože pokud by existoval jasný vzorec, který předpoví evidentní patologické chování, určitě by se dalo takovým tragickým koncům předcházet. Vždyť naše děti se běžně ve třídách setkávají se spolužáky, kteří nemají nejlepší známky nebo jsou těmi, kteří vyvolávají spory a rvačky. To ovšem neznamená, že z nich jednou budou vrazi. Faktem je, že tu jsou také některé další zjevné znaky, které by měly zaregistrovat jejich nejbližší, pokud se o vývoj a výchovu svého dítěte zajímají. Ubližování zvířatům, sadistické výbuchy (např. jeden z dětských vrahů tak dlouho mlátil pěstmi do kmene stromu, dokud mu z nich nezačala crčet krev, pak se konečně trochu uklidnil), ale i časté či dlouhodobé záškoláctví, opakování ročníku nebo velmi špatné známky. Rodiče by měli rovněž sledovat, s kým se jejich dítě kamarádí. A vše zavčasu řešit s odborníkem. “Toho kluka jsem neznal, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje. Jen jsem ho předtím několikrát viděl. Když chtěl toho dne projít kolem mně, řekl jsem mu: “Hej, ty!” V ten moment se ten kluk otočil. Okamžitě jsem věděl, že ho musím dostat někam, kde mu budu moct ublížit. Chtěl jsem ho zmlátit, způsobit mu bolest. Musel trpět, pořádně trpět.” …”Když jsem toho kluka zabil, necítil jsem se nijak špatně. Spíš jsem měl dobrý pocit jakéhosi osvobození. Když jsem toho dne šel do postele, spal jsem jako mimino.” (26 – 27, z výpovědi malého vraha Erica) Publikace je rozdělená do několika příběhů, skutečných událostí. Jsou zde přesně popsané případy vražd, výpovědi samotných dětských vrahů, soudní líčení, konkrétní okolnosti případu a psychologické rozbory, čím bylo způsobeno pachatelovo jednání. Závěrem je statistická příloha z letech 1950 až 2014 procentuálně uvádějící skutečnosti jako věkové zastoupení pachatelů vražd (od pětiletých dětí 4,2% až po nejčtenější skupinu 13letých 39,5%). 87,5% dětských vrahů tvoří chlapci, školní výsledky malých pachatelů jsou většinou podprůměrné (50%) a bývají vyloučeni ze školy nebo získávají školní tresty. Pachatelé často pocházejí z rozvedeného manželství (50%), před spácháním vraždy se nejčastěji dopouštěli krádeže (33,3%) či vandalizmu (20,8%). “Můj otec uměl být pořádně brutální. Ještě dnes si vzpomínám na jednu věc, když potrestal jednoho z mých bratrů. Koupil otci pivo a přitom si tajně koupil za 50 feniků oříšky. Když dal otci zbytek peněz, otec si všiml, že trochu peněz chybí, popadl mého bratra za ruce, strčil mu je do kotle s vařící vodou a držel je tam tak dlouho, až měl ruce úplně červené. Bratr pak musel jít do nemocnice, protože měl silné bolesti a nemohl nic dělat. Nebo museli bratři klečet skoro celou hodinu na trojhranné liště a ruce museli držet napřažené před sebou. Otec si asi myslel, že je tak lépe vychová. A když to bratři nedokázali, museli zůstat klečet ještě déle. Otec byl strašně tvrdý, jemu byl úplně jedno, jaké to bude mít následky.” (194) Pokud se nebudeme zajímat o své děti, nebo budeme k nim nepřiměřeně krutí, je to skoro rovnice k tomu, že si říkáme o problém. Krutost z nich rozhodně dobré lidi nikdy neudělá. O autorovi: Stephan Harbor je vrchní kriminální komisař a přední německý odborník na sériové vraždy. Hovořil s více než padesáti sériovými vrahy, vyvinul mezinárodně používané metody pátrání k usvědčení a dokázání viny pachatelů násilných činů. Je odborným poradcem televizních dokumentů a detektivních seriálů. Žije v Düsseldorfu. Stephan Harbort, Když vraždí děti, nakladatelství Alpress, 2019. MB

Čas načtení: 2021-02-10 18:24:10

Inženýrky lidských duší bezohledně zvítězily

V článku Inženýrky lidských duší z OSPOD škodí dětem i matce jsem psal o boji podmínečně propuštěné odsouzené Bibiany proti svěření jejích dětí Karolínky a Romana do ústavní péče. Sociální pracovnice Jana Součková a kurátorka Lucie Čermáková z OSPOD Praha 5 to začaly prosazovat, když se ukázalo, že pěstounka, ustavená před lety s jejich souhlasem, o ně pečuje nežádoucím způsobem. Dosáhly vydání předběžných opatření soudem. Návrat matky z vězení je nezastavil, ač se okamžitě začala hlásit o práva svá i dětí, fakticky převzala péči o ně. Na předání Romana do ústavní péče dámy bezpodmínečně trvaly, ačkoli v té době nechodil do školy a nedopouštěl se žádných nepravostí, jimiž by se mohl stát nebezpečným pro své okolí. Vynutily si jeho nástup do Diagnostického ústavu dne 26. ledna 2021.  Připomínám, že Bibiana měla příslib nadační podpory na nájemné ve výši 30 tisíc Kč, ale po návštěvě Součkové v nadaci přišla o 10 tisíc. Jednala o přijetí syna do ambulanční péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, ale kvůli iniciativě kurátorky Čermákové se tato cesta uzavřela.  Bibiana se proti předběžným opatřením odvolala. Tím ovšem nezastavila vykonatelnost rozhodnutí. Dělala si nicméně naději, že odvolací soud jí přizná nárok na přednostní úlohu v péči o děti. Ve skutečnosti mu stačilo sedm kalendářních dní na vydání usnesení z 28. ledna, jímž OSPOD vyhověl. Odůvodnění převzal od OSPOD bez výhrad a pohrdl právy matky, protože nedokázala za dva měsíce napravit zhoubné výsledky víceleté péče pěstounky, schválené OSPOD. Argumentace OSPOD spočívá až na drobnosti v závadovém chování chlapce v době života u pěstounky. Paradoxně ve stejnou dobu se Bibianě po řadě ústrků a ponižování od pronajímatelů bytů podařilo pronajmout si malý byt, takže její podmínky pro dohled nad synem se zlepšily. Chudá samoživitelka Bibiana tedy vinou Součkové přišla o 10 tisíc Kč nadační podpory, vinou Čermákové nemohla své dítě svěřit do péče uznávaného odborného pracoviště podle svého výběru, a posléze musela syna doprovodit do ústavu, do něhož by jej dobrovolně nikdy nezavedla. Tím příběh neskončil. Roman žil v poslední době ve velmi přívětivém rodinném prostředí. Přechod do neosobního ústavního prostředí zřejmě nezvládl. Po dvou dnech z ústavu uprchl. A to je konečný výsledek usilování Jany Součkové a Lucie Čermákové: V současném mrazivém počasí se někde potuluje 14letý chlapec a nikdo neví, kde se skrývá před zimou a čím se živí. Není vyloučeno, že v nouzi si obživu zajistí trestnou činností. Neví o něm ani širší rodina. Neví se ani, zda vůbec žije. Nemuselo se to stát, kdyby se inženýrky dětských duší nevměšovaly do jednání matky o jeho umístění do ambulantní péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, odkud by se na noc vracel do navyklého prostředí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-04-19 11:49:18

Podmínky pro malé dětské skupiny se od května zmírní

Podmínky pro provoz i požadavky na prostor a vybavení malých dětských skupin do dvanácti dětí se od května zmírní. Od nového školního roku, tedy od září, se pak upraví výživové normy a jídelníček dětí od jednoho roku do tří let ve skupinách. Každý den budou jíst ovoce a zeleninu a aspoň čtyřikrát do měsíce rybu, omezit se má cukr. Počítá s tím novela vyhlášky, kterou podepsal ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL). Od května začne platit také novela zákona o dětských skupinách, která umožňuje vznik sousedských skupin v domácnostech pro nejvýš čtyři děti.

Čas načtení: 2024-03-02 01:27:00

Poslanci se přeli kvůli rozvolnění podmínek pro letní tábory u vodních toků

Vodní zákon by mohl rozvolnit podmínky pro budování letních dětských táborů u vodních toků v takzvaných aktivních záplavových zónách. Pozměňovací návrh v tomto směru ve Sněmovně přednesl poslanec KDU-ČSL David Šimek. Tábory v záplavových zónách by podle něj měly být možné jako dosud pouze ze stanů, které lze v případě povodňového nebezpečí neprodleně odstranit, zrušit by se ale měla podmínka, že na daném místě existovaly i dříve. Dosavadní znění zákona umožňuje v záplavových zónách zřizovat jen takové tábory, které na daných místech historicky existovaly. Návrh změny vyvolal nesouhlas jiných poslanců, kteří varovali hlavně před možnými následky na bezpečnost a životy dětí.

Čas načtení: 2024-03-20 18:00:01

Britské chudobince: Nemajetní bývali pronásledováni z místa na místo

„Když jsem byla malá, upozorňovali mě na místní chudobinec tichým a vyděšeným šepotem. Dokonce i prázdná budova jako by vyvolávala strach a odpor. Po cestě, na níž stála, lidé buď nechodili, nebo přecházeli na druhé straně s odvrácenými tvářemi. Ta hrůza se dotýkala i mě, malého dítěte, které o historii chudobinců nic nevědělo. Celý život jsem se na ty budovy dívala s hrůzou.“ Zapamatovala si též, jak jí před lety dědeček vyprávěl o známém, jehož dobře znal a který procházel těžkými časy. Tento muž požádal úřady o pomoc, ale když mu bylo sděleno, že ji nedostane a namísto toho bude poslán do chudobince, odpověděl: „Raději bych zemřel.“ Pak odešel a oběsil se. Takto ve své knize vzpomíná Jennifer Worth, která v poválečných letech působila v Londýně jako porodní asistentka u řádových sester. Život v poválečném Londýně: Špína, bída, prostituce, ale i láska a štěstí Číst více Dobrá myšlenka se mění v peklo Chudobince fungovaly v Británii od 17. století takřka až do poloviny 20. století. Nejvíce byly rozšířené ve viktoriánské éře. Sloužily jako útulky pro chudé, nemocné a staré lidi. Hlavní podmínkou přijetí bylo, že osoba musela v areálu pracovat, pokud toho byla schopna. Odtud pochází i název „workhouse“ – doslova „dům práce“. Tento typ sociálního zařízení se napohled zrodil z čisté křesťanské dobroty. Nemajetní lidé bývali pronásledováni z místa na místo, nikde nenacházeli útočiště a podle zákona je směli jejich pronásledovatelé ubít k smrti. Nuzákům, kteří dlouhodobě žili v bídě, musel nový systém zpočátku připadat jako ráj: každou noc přístřeší, lůžko na spaní, oblečení, jídlo – ne hojné, ale dostatečné – a k tomu práce, která toto skromné živobytí zaplatí. Ale jak se často stává, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Život v těchto institucích neměl být příjemný hlavně proto, aby do nich nevstupovali ti, kdo byli schopni práce, ale vyhýbali se jí. Mnohé domy se časem proměnily v manufaktury, v nichž se snažili z ubožáků vytěžit, co se dalo. Často dělali nesmyslné práce. V andorrském chudobinci například drtili kosti na hnojivo, dokud se roku 1845 nezjistilo, že se hladovějící chovanci o hnijící kosti prali, aby z nich mohli vysát morek. Domy hrůzy vrhají dlouhé stíny Odhaduje se, že v roce 1832 žilo v Británii 1,5 milionu chudáků, tedy asi 12 % z 13 milionů. Tehdy ty největší chudobince hostily i více než tisíc chovanců. Systém těchto sociálních institucí byl zrušen v roce 1929, ale přetrvával ještě několik desetiletí, protože jeho dlouhodobí obyvatelé neměli kam jít a neuměli se o sebe postarat.  Po roce 1948 byla spousta těchto domů přeměněna na domy pro přestárlé nebo dlouhodobě nemocné. Některé byly paradoxně přestavěny na luxusní rezidence. Svůj stín vrhaly i dlouho poté. Jennifer Worth vzpomíná, že ještě v 50. letech pocházela většina nemocnic v Anglii z přeměněných chudobinců, takže už samotné budovy vyvolávaly u nemajetných pacientů, kteří celý život žili s hrůzou, že se dostanou do chudobince, pachuť ponížení a smrti. Místa v Česku, kde vydrží jen ti nejstatečnější: Hřbitov bláznů, strašidelný les a Býčí skála Číst více Jak zní vytí z chudobince K povinnostem mladé Jennifer patřilo též navštěvovat paní Jenkinsovou. Tato stará žena byla zcela zanedbaná, zpustlá a natolik podvyživená, že zpod kůže vystupovaly kosti. Žila v nuzném špinavém bytě, do kterého zatékalo, a spávala ve svém křesle. Jako psychicky narušená často mluvila z cesty o jakési imaginární osobě: „Řekněte Rosie, že tentokrát ji navštívím, budu drhnout podlahy celý den, ale určitě mě nechají, abych přišla…“ Největší šok však na nezkušenou pečovatelku čekal, když tato paní náhle vydala hluboký zvuk. Znělo to jako vytí vlka v hrozné bolesti. Krev z něj tuhla v žilách. Sestra Evangelina, která Jenny zaučovala, jí později vysvětlila: „Tomuto zvuku se říká vytí z chudobince.“ Ze záznamů se dozvěděly, že paní Jenkinsová pobývala v chudobinci v letech 1916–1935. Byla přijata jako vdova s pěti dětmi, která se nedokázala sama uživit. Z útržků rozhovorů sester si Jenny postupně poskládala celý hluboce tragický příběh nešťastné ženy. Když osudu nelze uniknout Paní Jenkinsová se narodila v Millwallu a jako většina děvčat nastoupila do továrny ve věku 13 let. V osmnácti se vdala za místního chlapce. Pronajali si dva pokoje a během následujících deseti let se jim narodilo 6 dětí. Pak se u jejího manžela rozvinul kašel. Začal plivat krev a krátce nato byl nalezen mrtvý. Nejstarší desetiletá dcera zanechala školu, aby se mohla starat o nejmladší tříměsíční batole a matka se vrátila do továrny, kde od osmi do šesti šila košile. Brávala si práci domů a často i s dcerou vysedávala při svíčce a šila. Na nájem a jídlo pro rodinu jim výdělek stačil. Pak ale přišla tragédie. V práci se paní Jenkinsové zachytil rukáv o kolečko, které přitáhlo její paži k řezným čepelím. Šlachy byly narušeny, na doktora neměla, pracovat nemohla… Rodina se musela přestěhovat do vlhkého sklepa bez oken. Paní zkoušela žebrat, ale strážníci ji vyhnali. Pouličním prodejem zápalek si taky moc nevydělala. Postupně dala do zástavy vše, co měli, i postel s přikrývkami. V noci se děti s matkou tiskly k sobě, aby se aspoň trochu vzájemně zahřály. Bez tepla, světla a v neustálé vlhkosti děti rychle onemocněly. Matka prodala své vlasy, poté i své zuby, ale ani to nepomohlo. Nakonec jí zemřelo nejmladší dítě. Na pohřeb neměla, tak dítě uzavřela do bedničky od pomerančů, zatížila kameny a v noci tajně spustila do řeky. Tehdy konečně přiznala porážku a smířila se s nevyhnutelným. Zanechte naděje, kdo sem vstoupíte Za pár dní již ona a děti – špinavé, hadry přehozené přes hubená těla, hladové a roztřesené – stály na neosvětlené ulici u velkého zvonu před chudobincem. Matka plakala, protože jen ona znala tu strašlivou pravdu: že rodina bude rozdělena, jakmile překročí brány. S pohledem na osudný zvon na chvíli zaváhala. Ale její nejmladší dítě, téměř tříletý chlapec, začal kašlat, a tak odhodlaně zazvonila. Život v chudobinci byl hrozný. Od osmi večer do šesti ráno byly na ženském oddělení zavřeny v noclehárně, jejímž středem vedl kanál, do kterého si v noci ulevovaly. Denní místnost byla jejich jídelnou, kde seděly u dlouhých lavic a jedly. Všechna okna byla nad úrovní očí, aby jimi nikdo nepohlížel ven. K čtvercovému vnitřnímu dvoru nebyla připojena žádná brána. Bylo to vlastně vězení. Ženy pracovaly celé dny, šily plachty, pedantsky drhly podlahu nebo rozmotávaly lana namočená v oleji, která byla tvrdá jako ocel, a krvácely z nich ruce. Ještě horší než práce byla doba odpočinku. Chovanky unavené fyzickou prací si neměly kam sednout, jen zády k sobě na lavicích. Nebylo zde nic, čím by zaměstnaly svou mysl. Mnohé ženy vypadaly jako dementní nebo šílené a některé hlasitě sténaly nebo vyly do nočního vzduchu. „Sama se brzy stanu takovou,“ pomyslela si paní Jenkinsová. Smrt odloučených dětí Dvakrát denně byly ženy odváděny se na půl hodiny provětrat na dvůr. Ze dvora slyšela paní Jenkinsová zvuky dětských hlasů, ale stěny byly patnáct stop vysoké a ona přes ně neviděla. Zkoušela volat jména dětí, ale dostala příkaz, aby toho nechala, jinak ji už na dvůr nepustí. A tak jen stála u zdi, odkud podle ní zvuky vycházely, šeptala jména svých dětí a napínala uši, aby zachytila zvuk hlasu, o kterém by věděla, že patří jejímu dítěti. Když přišlo jaro a za zdmi chudobince se rozproudil nový život, dozvěděla se paní Jenkinsová, že její tříletý syn zemřel. Ptala se proč a bylo jí řečeno, že byl pořád nemocný a nikdo nečekal, že bude žít. Chtěla se zúčastnit pohřbu, ale sdělili jí, že už ho pohřbili. Tento chlapec byl první. Matka už žádné ze svých dětí nikdy neviděla. Během následujících čtyř let jedno po druhém zemřelo. Paní Jenkinsovou pokaždé pouze informovali o jejich smrti, příčinu ale nesdělili. Žádnému nemohla přijít ani na pohřeb. Posledním, kdo odešel na věčnost, byla její čtrnáctiletá dcera. Jmenovala se Rosie. Zdroje: WORTH. Jennifer. Call the Midwife and Shadows of the Workhouse NICHOLLS, Sir George (1854), A History of the English Poor Law HIGGINBOTHAM. Peter. The Workhouse: the story of an institution... KAM DÁL: Strašlivé podmínky v rumunských sirotčincích: Ceausescův režim dělal z dětí živoucí trosky

Čas načtení:

Chůva pro děti do zahájení povinné školní docházky – rekvalifikační kurz online webinář

[skoleni-kurzy.eu] Rekvalifikační kurz zakončen zkouškou z profesní kvalifikace. Osvědčení opravňuje pro práci chůvy v mateřských školách, dětských skupinách, mateřských centrech nebo na živnost na hlídání dětí. Kvalifikace splňuje podmínky pro živnost vázanou – péče o děti do 3 let v denním režimu a tzv. šablony MŠMT. ...KUSTOD

Čas načtení:

Chůva pro děti do zahájení povinné školní docházky – rekvalifikační kurz Domažlice

[skoleni-kurzy.eu] Rekvalifikační kurz zakončen zkouškou z profesní kvalifikace. Osvědčení opravňuje pro práci chůvy v mateřských školách, dětských skupinách, mateřských centrech nebo na živnost na hlídání dětí. Kvalifikace splňuje podmínky pro živnost vázanou – péče o děti do 3 let v denním režimu a tzv. šablony MŠMT. ...KUSTOD

Čas načtení:

Chůva pro děti do zahájení povinné školní docházky – rekvalifikační kurz Plzeň

[skoleni-kurzy.eu] Rekvalifikační kurz zakončen zkouškou z profesní kvalifikace. Osvědčení opravňuje pro práci chůvy v mateřských školách, dětských skupinách, mateřských centrech nebo na živnost na hlídání dětí. Kvalifikace splňuje podmínky pro živnost vázanou – péče o děti do 3 let v denním režimu a tzv. šablony MŠMT. ...KUSTOD

Čas načtení:

Chůva pro děti do zahájení povinné školní docházky – rekvalifikační kurz Třebíč

[skoleni-kurzy.eu] Rekvalifikační kurz zakončen zkouškou z profesní kvalifikace. Osvědčení opravňuje pro práci chůvy v mateřských školách, dětských skupinách, mateřských centrech nebo na živnost na hlídání dětí. Kvalifikace splňuje podmínky pro živnost vázanou – péče o děti do 3 let v denním režimu a tzv. šablony MŠMT. ...KUSTOD

Čas načtení:

Chůva pro děti do zahájení povinné školní docházky – rekvalifikační kurz Brno

[skoleni-kurzy.eu] Rekvalifikační kurz zakončen zkouškou z profesní kvalifikace. Osvědčení opravňuje pro práci chůvy v mateřských školách, dětských skupinách, mateřských centrech nebo na živnost na hlídání dětí. Kvalifikace splňuje podmínky pro živnost vázanou – péče o děti do 3 let v denním režimu a tzv. šablony MŠMT. ...KUSTOD

Čas načtení: 2021-01-25 14:01:04

Inženýrky dětských osudů z OSPOD škodí dětem i matce

Mezi lidem obecným je hojně rozšířená pověra, že nejdůležitější osobou ve výchově dítěte je matka, jejíž lásku nic nenahradí. Je to ale pouze pověra, kterou vyvracejí úvahy a postupy některých inženýrek dětských osudů z oddělení sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Vyvedly mě z mylné víry v platnost pověry, když jsem se zapletl do jejich sporu s matkou samoživitelkou tří kouzelných dětí ve věku 5-9-14 let.  V rámci činnosti ve specializované zájmové organizaci občanů jsem občas pomohl žadatelům o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zatím mám štěstí, že nikdo z našich chráněnců se nevrátil k trestné činnosti. Mou poslední „obětí“ je Romka Bibiana, odsouzená za bagatelní trestnou činnost, jejíž cestu k resocializaci dláždí neuvěřitelné „roztomilosti“ ze strany inženýrek dětských osudů z OSPOD. Dosahují takových rozměrů, že občas uvažuji, zda jsem jí neublížil, když jsem jí pomohl k opuštění vlídného prostředí malé ženské věznice. Tam byla pro svou milou povahu hvězdou, oblíbenou jak kolegyněmi, tak personálem a její život plynul poklidně v kolejích vymezených vězeňským řádem. K jejím nejlepším vlastnostem panovalo zachování dobrého vztahu s dětmi. Každý, kdo se vrací z vězení na svobodu, má s vybudováním nového života spoustu starostí. Není v zájmu společnosti, aby se mu do cestu vršily nadbytečné potíže. Bibianě je přidává OSPOD s neuvěřitelnou umanutostí. V době jejího odchodu za mříže OSPOD navrhl soudu svěření jejích dětí, dnešní „prvňačky“ Karolínky a čtrnáctiletého Romana, do pěstounské péče údajně pečlivě prověřené babičky Marie. U ní děti setrvaly déle než čtyři roky a zejména na Romanovi se její péče nehezky podepsala. Výběru pěstounky ve skutečnosti asi nikdo velkou péči nevěnoval, protože si za úroveň své péče nakonec vysloužila odsouzení ke krátkému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Když už zanedbávání dětí trvalo hodně dlouho, OSPOD podal soudu dva oddělené návrhy na odebrání dětí pěstounce a jejich umístění do ústavní péče. Soud samozřejmě vyhověl již počátkem listopadu 2020 vydáním předběžných opatření. V té době skutečně jiná možnost nebyla, ale OSPOD odebrání neprovedl. Probral se k životu až po 19.listopadu 2010, kdy se nečekaně pro něj vrátila k rodině matka Bibiana a začala se v rámci svých omezených možností o děti starat. Dočasně se s nimi usadila v domácnosti své mladší sestry Amálky. Tam je nyní veselo. Při návštěvě si tam připadám jako v dětské skupině a hodnotím domácnost jako malý dětský ráj. Obě sestry se o děti starají, jak nejlépe dovedou, poskytují jim láskyplnou péči. Sociální pracovnice matce opakovaně vysvětlila, že pro ni její návrat nic neznamená, neboť nemá kde s dětmi bydlet a v každém případě jí je nechá odebrat. Chovala se k ní jako k bývalé vězenkyni přezíravě. Její rozhodnutí je nepřátelské i vůči Romanovým mladším sourozencům, kteří ho milují. Karolínce už OSPOD asi neublíží, protože matka podala 10. ledna 2021 soudu návrh na dočasné svěření obou dětí a v případě dcery uspěla. Zato v případě Romana OSPOD vydal 19. ledna příkaz k jeho nástupu do diagnostického ústavu a na něm trvá. Svůj velmi opožděný, zato o to tvrdší postup odůvodňuje převážně kritikou jeho chování v době jeho života u pěstounky a tváří se, že jeho matka se neosvědčila, když za dva měsíce nestihla napravit následky víceleté zanedbané pěstounské péče. Také poukazuje na to, že matka nemá vlastní byt: i to je argument pro odebrání dětí. V době, kdy chlapec tráví většinu času doma pod dohledem matky, považují inženýrky dětských osudů za naléhavou potřebu chránit jej před možným úrazem při rvačce ve škole, která je zavřená. Také si stěžují, že Roman nezvládá nároky distanční výuky. Mají pravdu: ale jak je může zvládat, když žije v přeplněném bytě rodiny, která nemá na zaplacení internetu a dospělí v jeho dosahu mají v nejlepším případě ukončené základní vzdělání. Není ale všem dnům konec. Bibiana napadla soudní rozhodnutí o umístění Romana do diagnostického ústavu včas podaným odvoláním. Soud 1. stupně je postoupil odvolacímu soudu 19. ledna, tedy týden před Romanovým nástupem do diagnostického ústavu. Nelze vyloučit, že odvolací soud matce vyhoví a její syn se vrátí domů. V tom případě by dvakrát v krátkém čase po sobě prodělal změnu prostředí a také by se dvakrát rozechvěla srdce jeho mladších sourozenců. Profesionální psycholog by asi souhlasil s tím, že opakované změny prostředí dítěti nic dobrého nepřinesou. Na to ale inženýrky dětských osudů nemyslí: děti přece nejsou o nic citlivější než kusy starého nábytku a nelze nic namítat proti jejich šoupání z místa na místo. Cesta z bláta vede přes odstěhování Bibiany s jejími dětmi do samostatného bytu. Fronta na sociální byt u městského úřadu je ale nekonečná a společnost Společnou cestou, s. r. o., poskytující azylové ubytování, nemá žádný volný byt. Jediná cesta k rychlému získání bytu a anulování argumentu OSPOD je pronájem od soukromého majitele. To je ale nákladná záležitost. Nicméně Bibiana chovala naději, že dosáhne spasení, neboť jí nejmenovaná ušlechtilá nadace slíbila dotaci ve výši 30 tisíc korun. To by jí na pronájem malého bytu víceméně stačilo. Jenže naděje padla po jednání mezi sociální pracovnicí a ředitelkou nadace. V písemném prohlášení sice OSPOD doporučil poskytnutí dotace bez specifikace částky, nicméně bezprostředně po odchodu sociální pracovnice ředitelka nadace oznámila snížení částky na 20 tisíc korun. Odůvodnila to tím, že na základě informací sociální pracovnice se jí případ přestal líbit. Dvacet tisíc je v tomto případě tolik co zrušení slibu, protože s touto částkou se byt pronajmout nedá a Bibiana nemá žádný zdroj na vyrovnání chybějící částky. Aby toho nebylo málo, OSPOD zmařil svěření Romana do ambulantní péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, které si vyjednala jeho matka. Postarala se o to kurátorka, která za tím účelem do ústavu zatelefonovala. Inženýrky dětských osudů tímto způsobem bezohledně zošklivily Bibianě zkrácení trestu odnětí svobody a ani já se nemohu radovat z úspěchu, kterým vyhovění našemu návrhu na její propuštění určitě je. Chce snad někdo vědět, o který OSPOD se jedná a kdo jsou zmíněné inženýrky dětských osudů? Vím, ale zatím nepovím. Stále si ještě dělám naději, že někde probleskne zdravý selský rozum, na odsun Romana do diagnostického ústavu nedojde, nějaký majitel bytu projeví důvěru k matce tří dětí a nadace jí vstupní náklady přece jen uhradí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-18 19:20:17

Belkin prodal již milion dětských sluchátek

Společnost Belkin v polovině srpna oznámila, že celosvětově dosáhla prodejů jednoho milionu kusů dětských sluchátek. V posledních několika letech se společnost Belkin ve svém sídle v kalifornském El Segundu koncentrovala na pokrok při vytváření vysoce [...] Článek Belkin prodal již milion dětských sluchátek se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2019-12-15 19:40:11

Ilustrátorka Daniela Skalová: Jako dítě jsem chtěla být módní návrhářkou

Publikaci z nakladatelství Fragment JÁ A ANASTÁZIE, SEDMIKRÁSKY PRO DĚDEČKA ilustrovala Daniela Skalová. A její obrázky pro malé čtenáře už nějaký čas nejsou neznámé. Mohli je spatřit v některých dalších knížkách. Výše zmiňovaná Já a Anastázie vyšla v září 2019 a už získala velmi příznivé ohlasy. Například web lukbook uvádí: “…a jen mi je trošku líto, že příběh nedostal pořádně tlustou knihu – kolik zvláštních všedních dnů bych mohla s hlavní hrdinkou prožít. Nechtělo se mi s ní loučit, protože byla…. Něčím jedinečná. A není to jen ta mentální upovídanost. Je v ní spousta dětské naděje, víry v to, že osud je tu pro nás. Víry, kterou obyčejně po čase ztrácíme, a proto je dobré si ji připomenout.” Věřím, že když na knížce pracuje autor a ilustrátor, oba si ji přisuzují jako svou knížku. Aby ne! Když do ní dali kus svého srdce a fantazie a dovolili světu otevřít své vnitřní já a stali se tak zranitelnějšími, jen aby udělali radost druhým. A proto jsem ráda, že jsem mohla připravit rozhovor s ilustrátorkou této knížky, Danielou Skalovou, o její zajímavé a hezké práci. MB: Před nedávnem jsme se potkaly na vánočním posezení nakladatelství Fragment. Pamatuji si na velmi milou a přátelskou atmosféru a bonusem bylo, že jsme se mohly konečně osobně poznat. Pro tebe to byla první knížka pro toto nakladatelství, nikoliv však knižní prvotina. Jaké další knížky jsi ještě ilustrovala? Daniela: Pro mne bylo naše setkání milým překvapením. Je to tak, Anastázie je mojí prvotinou v nakladatelství Fragment, spolupráce byla moc příjemná, tak věřím, že bude pokračovat třeba Anastázií číslo 2. Mé velké díky patří nakladatelství Grada, které mi dalo “první šanci” a s velkou důvěrou mi svěřilo rukopis v té době už uznávané spisovatelky dětských knih Zuzany Pospíšilové. Knížka se jmenuje Prázdniny s drakem. Následovalo dalších 5 knih: Johanka a malé prasátko, Kouzelné sedlo, O lišce Matyldě a medvědu Šimráčkovi, Týden mezi indiány a Konec zlobení. Dále jsem pro nakladatelství Albi ilustrovala dvě interaktivní knížky z edice Kouzelné čtení a to Básničky z lesa a Pohádkové učení. Pro nakladatelství Krigl Ovečku Oli a také spolupracuji s nakladatelstvím Infoa na ilustracich k zrcadlovým knížkám, ze kterých jsou již v prodeji Tom Sawyer a Gulliverovy cesty. MB: Když jsi kreslila Markétku a Alenku z knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, byl někdo tvou inspirací? V knížce totiž není striktní popis až na pár hlavních znaků, jako že Markétka ráda nosila kostkovanou čepici jako Sherlock Holmes. Nebo to byla čirá fantazie? Daniela: Když jsem si četla rukopis, Markétka už se mi v hlavě rýsovala. Nakreslila jsem jí tak, jak jsem si ji při čtení představovala. Alenka mi dala trochu víc práce, měla jsem několik variant. Každá z holek je jiná, tak jsem se snažila, aby ta rozdílnost byla i na jejich vizuální podobě znát. Je to krásný příběh, a tím, že se v knížce stále něco děje, moc hezky se mi ilustrovala. MB: Markétka nosila kostkovanou čepici jako její hrdina Sherlock Holmes, v puse žmoulala lízátko místo dýmky, svůj dětský pokoj nazývala laboratoří a hlavně měla obrovskou fantazii, co by všechno chtěla ve svém životě zažít, a čím by chtěla být, až bude velká. A co ty? Čím jsi chtěla být jako malá holka? Jak vypadal tvůj dětský svět? Určitě v něm bylo spousta místa pro fantazii a originální nápady. Daniela: Já jsem vyrůstala za totality a tu dobu mám v hlavě v barvách černo-bílých. Jako každé dítě jsem měla hodně snů, asi nejdýl mi ale vydrželo, že jsem chtěla být módní návrhářkou. Měla jsem úžasnou babičku, která, když jsem ještě nebyla na světě, učila na oděvní průmyslovce. Když jsem byla malá, snažila se mě naučit šít, vyšívat, háčkovat… Já jsem ale většinou utíkala ke kreslení a malování. To módní návrhářství byl tedy asi takový kompromis, abych babičku úplně nezklamala. Teď mě trochu mrzí, že jsem se toho od ní víc nenaučila. Také jsem si přála mít svůj krásný voňavý obchůdek a to se mi na nějakou dobu splnilo. MB: Pamatuji si z našeho setkání, jak jsi hezky mluvila o svých dětech, jací jsou šikovní čtenáři. Tvoje dcera mi udělala obrovskou radost, když se jí líbila naše společná knížka, a syn právě čte Běž, chlapče, běž. Kolik že jim je roků? A myslíš, že půjdou v mamčiných stopách? Věřím, že každé dítě rádo kreslí a tvoří. Daniela: Ano, mám devítiletá dvojčata Terezku a Vojtu. Také jsou každý úplně jiný, stejně, jako Markétka s Alenkou. Myslím, že Terezka je právě hodně po mojí babičce, hrozně jí baví všechny ruční práce. Vytáhne vlny a klidně celé dopoledne háčkuje. Je nejspokojenější, když může něco tvořit, nebo číst. Momentálně má jasno, že by chtěla být malířkou. Vojta je zase takový opravdový kluk, nejradši je někde venku, hraje fotbal, nebo jezdí na kole. Přál by si být architektem a navrhnout nám nějaký krásný dům, ve kterém by se nám hezky bydlelo. MB: Prozradíš nám, který ze všech tvých projektů tě nejvíce bavil nebo stále baví? Daniela: Moc mě baví tvořit pro děti, ilustrovat knihy je opravdu práce snů. Ráda ale vzpomínám i na projekt, kterému jsem věnovala půl roku svého života. Vymalovala jsem svými obrázky celé dětské oddělení ústavu pro mentálně postižené. Docházela jsem tam každý den a podle přání jednotlivých dětí jsem pomalovala zdi jejich pokojíčků. Byla to práce, která pro mě měla velký smysl. MB: Práce ilustrátorky musí být krásná. Věřím, že spousta dětí by v tom mohla spatřovat splnění snu: malovat si a ještě si tím vydělávat. Setkala jsi se někdy s nějakými zapeklitostmi nebo situací, která mohla ve výsledku vypadat velmi úsměvně? Prozradíš nám nějaký takový veselý příběh? Daniela: Když mi přišel rukopis ke knížce Johanka a malé prasátko a já si ho přečetla, nebyla jsem si jistá, jestli mám malovat růžové prasátko, nebo malého divočáčka. Narodilo se totiž v lese, ale potom bydlelo u Johanky doma. Vznesla jsem tedy dotaz do nakladatelství, odkud mi přišla pobavená odpověď, že nevědí, ale že mě zkontaktují s paní spisovatelkou. Zuzka Pospíšilová mi odpověděla, že ona vlastně také neví a že se zeptá Johanky, která opravdu existuje a o které knížku psala. Nakonec je to tedy malý divočáček a mně se moc líbilo, že paní Pospíšilová píše knížky dětem opravdu na míru. Hned jsem toho využila a zeptala se jí, jestli by nechtěla napsat knížku o dvojčatech Vojtovi a Terezce a jejich plyšácích lišce Matyldě a medvědu Šmíráčkovi. Slovo dalo slovo a Vojta s Terezkou mají svojí knížku, jen Šmíráčka nám paní spisovatelka přejmenovala na Šimráčka 😀 O Daniele: Daniela Skalová se narodila 3.3.1977 v Karlíně. Je výtvarnicí a ilustrátorkou dětských knížek. Od dětství jí bavilo malovat a něco tvořit. Po dokončení školy s výtvarným zaměřením začala pracovat v jedné restaurátorské firmě a také externě na počítači ilustrovala elektronické knihy pro výuku angličtiny. Malovala na zdi do dětských koutků, školek, dětských pokojíčků a tvořila různé návrhy. Po povodních v roce 2003 si založila v Karlíně Malovaný obchůdek, ve kterém prodávala výrobky různých šikovných tvůrců a malovala tam na zakázku, co si kdo vymyslel. Značka Malovaný obchůdek zůstala a stále žije:-) Momentálně se z největší části věnuje ilustraci. MB

Čas načtení: 2012-12-13 15:15:00

Dětský pokojíček nejen pro nejmenší

Mít krásný dětský pokojíček je sen každého dítěte. Rodiče pozor, v současné době si můžete vybírat z celé řady dětských pokojíčků. Stačí si jen vybrat ten správný. Sestavy dětských pokojíčků Výhodou předem nedefinovaných dětských stěn je nižší cena a hlavně úspora místa. Dle vás si můžete vybrat p ...

Čas načtení: 2019-12-03 18:27:22

Jsou to jen děti. Ale mohou být i vrahy. Strašlivé lidské osudy.

Je to tak zvláštní pocit. Vždyť jsou to přece jen děti! Díváte se na ně, do jejich na první pohled “nevinných” tváří. Každý den jich spoustu potkáváte. Mohly by vůbec někomu tak strašně ublížit? Dokázaly by rozhodnout o životě a smrti? Nebo se i předem připravit na vraždu? Ano, mrazilo mě, jak už bylo napsáno v jiném příspěvku. Tuto publikaci ani snad není možné číst v poklidu. Stephan Harbort k danému tématu přistoupil zodpovědně. Žádné senzace, prostě holá fakta a stejně vám bere dech. S určitými předpoklady už knížku otvíráte a stejně stránku po stránce jste ostře konfrontováni s realitou. Pak mám najednou pocit, jako bych po celou dobu žila na jiné planetě. Je možné, aby svět, aby děti byly tak kruté? Odkládám na chvíli knížku a jsem v myšlenkách nucena hledat jakékoliv podobnosti či náznaky ze svého okolí. Určitý prvek, díky jehož identifikaci by pak další kroky mohly působit preventivně. Na první pohled žádné z těchto dětí nedělá dojem potenciálního vraha. Titulní strana nabízí fotografie sympatických nebo smutných tváří. Něco s nimi ale bylo „špatně“. Mohla to být psychická agresivní porucha, nebo špatné rodinné podmínky, zneužívání, život v „opiovém“ domě a tak dále. Ale při pohledu z vnějšku: Kdo by mohl předem s jistotou říci, že se stane něco tak strašlivého? Ve škole mohli působit jako mlčenliví, nebo výbušní, občasní záškoláci se špatnými známkami, rváči. Nejsou stejní, není jeden jako druhý. Rozdíly mezi nimi byly. Protože pokud by existoval jasný vzorec, který předpoví evidentní patologické chování, určitě by se dalo takovým tragickým koncům předcházet. Vždyť naše děti se běžně ve třídách setkávají se spolužáky, kteří nemají nejlepší známky nebo jsou těmi, kteří vyvolávají spory a rvačky. To ovšem neznamená, že z nich jednou budou vrazi. Faktem je, že tu jsou také některé další zjevné znaky, které by měly zaregistrovat jejich nejbližší, pokud se o vývoj a výchovu svého dítěte zajímají. Ubližování zvířatům, sadistické výbuchy (např. jeden z dětských vrahů tak dlouho mlátil pěstmi do kmene stromu, dokud mu z nich nezačala crčet krev, pak se konečně trochu uklidnil), ale i časté či dlouhodobé záškoláctví, opakování ročníku nebo velmi špatné známky. Rodiče by měli rovněž sledovat, s kým se jejich dítě kamarádí. A vše zavčasu řešit s odborníkem. “Toho kluka jsem neznal, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje. Jen jsem ho předtím několikrát viděl. Když chtěl toho dne projít kolem mně, řekl jsem mu: “Hej, ty!” V ten moment se ten kluk otočil. Okamžitě jsem věděl, že ho musím dostat někam, kde mu budu moct ublížit. Chtěl jsem ho zmlátit, způsobit mu bolest. Musel trpět, pořádně trpět.” …”Když jsem toho kluka zabil, necítil jsem se nijak špatně. Spíš jsem měl dobrý pocit jakéhosi osvobození. Když jsem toho dne šel do postele, spal jsem jako mimino.” (26 – 27, z výpovědi malého vraha Erica) Publikace je rozdělená do několika příběhů, skutečných událostí. Jsou zde přesně popsané případy vražd, výpovědi samotných dětských vrahů, soudní líčení, konkrétní okolnosti případu a psychologické rozbory, čím bylo způsobeno pachatelovo jednání. Závěrem je statistická příloha z letech 1950 až 2014 procentuálně uvádějící skutečnosti jako věkové zastoupení pachatelů vražd (od pětiletých dětí 4,2% až po nejčtenější skupinu 13letých 39,5%). 87,5% dětských vrahů tvoří chlapci, školní výsledky malých pachatelů jsou většinou podprůměrné (50%) a bývají vyloučeni ze školy nebo získávají školní tresty. Pachatelé často pocházejí z rozvedeného manželství (50%), před spácháním vraždy se nejčastěji dopouštěli krádeže (33,3%) či vandalizmu (20,8%). “Můj otec uměl být pořádně brutální. Ještě dnes si vzpomínám na jednu věc, když potrestal jednoho z mých bratrů. Koupil otci pivo a přitom si tajně koupil za 50 feniků oříšky. Když dal otci zbytek peněz, otec si všiml, že trochu peněz chybí, popadl mého bratra za ruce, strčil mu je do kotle s vařící vodou a držel je tam tak dlouho, až měl ruce úplně červené. Bratr pak musel jít do nemocnice, protože měl silné bolesti a nemohl nic dělat. Nebo museli bratři klečet skoro celou hodinu na trojhranné liště a ruce museli držet napřažené před sebou. Otec si asi myslel, že je tak lépe vychová. A když to bratři nedokázali, museli zůstat klečet ještě déle. Otec byl strašně tvrdý, jemu byl úplně jedno, jaké to bude mít následky.” (194) Pokud se nebudeme zajímat o své děti, nebo budeme k nim nepřiměřeně krutí, je to skoro rovnice k tomu, že si říkáme o problém. Krutost z nich rozhodně dobré lidi nikdy neudělá. O autorovi: Stephan Harbor je vrchní kriminální komisař a přední německý odborník na sériové vraždy. Hovořil s více než padesáti sériovými vrahy, vyvinul mezinárodně používané metody pátrání k usvědčení a dokázání viny pachatelů násilných činů. Je odborným poradcem televizních dokumentů a detektivních seriálů. Žije v Düsseldorfu. Stephan Harbort, Když vraždí děti, nakladatelství Alpress, 2019. MB

Čas načtení: 2013-05-02 07:15:00

3D detské koberčeky

Detské koberčeky patria k veľmi obľúbeným doplnkom detských izbičiek, a o to viac, keď sú plne funkčné aj zábavné. Kolekciu nových detských 3D koberčekov predstavila spoločnosť Danish by Design, ktorá je špecialistom v odbore detských textílií. Kolekcia kobercov obsahuje modely vhodné pre všetky ve ...

Čas načtení: 2016-04-09 00:00:00

10 let povinného využívání dětských autosedaček

Již deset let jsou v Česku povinné autosedačky pro děti. Jejich využití velmi výrazně napomohlo eliminaci úrazů při nehodách vozidel v silničním provozu. Po deseti letech povinného využívání dětských autosedaček v České republice je jasné, že značně napomáhají při ochraně života dětských spolujezdc ...

Čas načtení: 2024-10-29 20:15:09

Podpora rodin je pro Piráty priorita, chtějí místa ve školkách už pro děti od dvou let. Rodinám to pomůže v lepším slaďování osobního, rodinného i pracovního života

Praha, 29. října 2024 – Místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Olga Richterová spolu s pirátskými kolegy předložila k návrhu o dětských skupinách i úpravu, která má postupně zajistit místa ve školkách či dětských skupinách pro děti už od dvou let věku. Novela zákona o dětských skupinách rozšiřuje možnost volby pro rodiče malých dětí. Těm rodičům, kteří se […]

Čas načtení: 2024-11-06 00:47:36

Dětských pacientů přibývá, hlavně závislých. Chybí ale psychiatři

Počet dětských pacientů psychiatrických zařízení se od roku 2013 do loňska zvedl o zhruba tři čtvrtiny z 4738 na 8311. Na semináři o duševním zdraví pořádaném pražským magistrátem to v úterý řekl ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) Ladislav Dušek. I když na počet dětí a mladistvých s duševními problémy podle Duška měla vliv pandemie koronaviru, trend je jasný už dlouhou dobu. Zároveň podle něj nelze situaci zlehčovat tím, že se jedná o mírné diagnózy. „Toto jsou velmi vážné nemoci,“ řekl. Zřejmý je podle něj nárůst i u diagnóz typu schizofrenie, výrazné je pak i zvyšování počtu závislých. Podle prognózy se dá očekávat, že trend bude pokračovat i nadále. Za 20 let by se v Praze počet dětských psychiatrických pacientů mohl dostat až na 23 000. Zároveň je nedostatek psychiatrů, a to zejména dětských. ...

Čas načtení: 2025-03-23 07:01:10

Dětské barefoot papuče: Zdraví pro malé nožky

Dětské barefoot papuče: Zdraví pro malé nožky redakce Ne, 03/23/2025 - 07:01 Móda Klíčová slova: barefoot papuče barefoot papučky dětské papuče dětské sandály dětské barefoot boty Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Co jsou dětské barefoot papuče? Moderní, kvalitní dětské barefoot papuče jsou navrženy tak, aby umožňovaly co nejpřirozenější chůzi, jako když je chodidlo bosé. Tyto papuče mají tenkou a flexibilní podrážku, což dovoluje dětem lépe vnímat povrch, po kterém právě jdou a přirozeně se pohybovat. Tím dochází k podpoře správného vývoj nožní klenby a posílení svalů, které zajišťují pevný postoj, chůzi a rovnováhu. Přednosti dětských barefoot papučí Důvodů, proč se rozhodnout pro tyto zdravé dětské papuče, je hned několik. Přirozený pohyb: Díky tenké podrážce a prostornému střihu mohou děti volně hýbat prsty, což napomáhá přirozenému pohybu nohy. To může vést ke zlepšení koordinace i motorických dovedností. Zdravý vývoj nohy: Barefoot papuče umožňují noze dýchat a vyvíjet se bez nevhodných omezení. Klasické boty často způsobují deformace prstů a mohou způsobit až dlouhodobé následky na zdraví. Pohodlí: Barefoot dětské papuče jsou navrženy s ohledem na komfort. Jsou lehounké a měkké, což znamená, že je malí uživatelé mohou nosit celé dny, aniž by pociťovali nadměrnou únavu. Kvalitní materiály: Mnoho značek, jež se specializuje na barefoot boty, používá ekologické a zdraví prospěšné materiály, které jsou šetrné k pokožce. Dětské barefoot sandály jsou ideální i na jaro a léto S nástupem teplého počasí přicházejí na řadu dětské barefoot sandály. Kombinují výhody barefoot designu s ventilací, kterou děti potřebují během horkých dnů. Tyto dětské sandály jsou ideální pro procházky v trávě, po cestičkách v parcích i městských ulicích. Děti si v nich užijí volnost, a zároveň jim poskytnou správnou ochranu. Jak vybrat správné dětské barefoot papučky? Při výběru dětských barefoot papučí je důležité zaměřit se na několik klíčových bodů: Správná velikost: Ujistěte se, že papuče mají na délku dostatek volného prostoru, a to asi 1 cm. Děti by měly být schopny pohodlně pohybovat prsty, a noha by neměla být stlačená. Flexibilita: Podrážka má být dostatečně pružná. Tím dovolí volný pohyb noze. Pokuste se ohnout papučky a spojit špičku s patou, abyste zjistili, zda jsou dostatečně flexibilní. Materiál: Zvolte dětské barefoot papuče z přírodních a kvalitních materiálů, jež jsou prodyšné a šetrné k pokožce. Design: Děti si většinou vybírají obuv podle vzhledu. Proto barefoot dětské papuče a sandály najdeme v různých barvách a designech, které umí děti nadchnout. Investujte do zdraví dětských nožiček Dětské barefoot boty jsou správnou investicí do zdraví a pohodlí dětí. Nejen že podporují správný vývoj nohou, ale zároveň přináší komfort a volnost, které „ratolesti“ potřebují k objevování světa. Přestaňte se obávat o zdraví jejich nožiček a vyzkoušejte barefoot obuv, jež je stále více populární mezi rodiči po celém světě. Přidat komentář Foto eshop.bylo-nebylo.com  Věděli jste, že správné obutí může ovlivňovat nejen pohodlí vašich dětí, ale i jejich zdravý vývoj? Dětské barefoot papuče jsou stále populárnější volbou mezi rodiči, jež chtějí potomkům poskytnout co nejpřirozenější a nejzdravější obuv.

Čas načtení: 2015-10-26 01:00:00

Soustřeďte se více na dětskou nohu než botu

Téma dětských nohou a bot mě potkává na každém kroku. S mým článkem o dětské obuvi jsem se sice znelíbila mnohým prodejcům bot, ale taky zalíbila lidem, kterým se současný stav dětské obuvi také nelíbí a chtějí ...

Čas načtení: 2013-01-11 09:15:00

Poschodové postele nie sú len pre deti

Poschodové postele, ideálne riešenie Poschodové postele už dávno nepatria len do detských izieb. Z obyčajných, nie vždy zrovna vzhľadných palánd sa premenili do funkčného, vkusného a zaujímavého kusu nábytku. Pre deti aj pre dospelých Poschodové postele boli predtým bežnou súčasťou detských izieb ...

Čas načtení: 2016-04-14 22:30:00

Otisky dětských nožiček a ručiček – nenahraditelná vzpomínka na miminko

Už jste slyšeli, ba dokonce viděli otisky dětských nožiček a ručiček? Viděli jste otisky na plátno, které jsou vhodné i pro starší děti? Otisky jako takové jsou kouzelnou vzpomínkou a nenahraditelným dárkem pro celou rodinu. Vytvořte si i vy památku na chvíle, kdy vaše děti byly ještě malinké. Otisk ...

Čas načtení: 2022-07-19 08:54:03

Autorka knih pro děti Klára Smolíková: Na dětství nevzpomínám moc ráda

„Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou,“ přiznává Klára Smolíková, autorka řady knížek pro děti, několika metodických příruček, která pořádá semináře určené převážně učitelům a knihovníkům, držitelka několika literárních cen a velká knihomolka.   V dětství jste měla ráda knížky a chtěla jste být knihovnicí nebo ilustrátorkou. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období svého dětství a mládí? Na dětství jako takové vlastně nevzpomínám moc ráda. Osmdesátá léta jsem prožívala jako ulepenou šedivou dobu. Většina lidí se bála jakkoliv projevit, nejen občansky, ale i profesně. Stále se do našich životů promítaly křivdy padesátých let a zároveň se snilo o bájném Západě. Ráda jsem chodila do pionýra, který se naštěstí až tak nelišil od dnešního skauta. Na druhém stupni jsem milovala projekty na poznávání historie Prahy nebo lektorované programy v galeriích. Bavilo mě sjezdové lyžování nebo volejbal, ale nevydržela jsem u žádného sportu, protože tělovýchovné oddíly vyžadovaly tréninky několikrát týdně. Přestože jsem téměř každý den měla odpoledne nějaký kroužek, chtěla jsem mít i dostatek času na čtení. Vlastně mám pocit, že jsem se dětstvím pročetla.         Co vás přivedlo ke studiu estetiky a teorie kultury na FF UK? Mělo na vás vliv, že vaše babička studovala dějiny umění na pařížské Sorbonně? Doma jsme měli po babičce spoustu uměnovědných knih, obrazových publikací v němčině, francouzštině či angličtině, takže to určitě nějakou stopu v mém uvažování zanechalo. Vyrůstala jsem na Ořechovce, pražské vilové čtvrti, která byla nasáklá nostalgií po kulturnějších časech. Ale také jsem po mamince spřízněna s rodinou Thomayerů, po revoluci se do rodinných rukou vrátilo Thomayerovo zahradnictví, kde se prý v zahradním altánu scházeli význační literáti. Přesto si myslím, že mě víc ovlivnily moje profesorky na gymnáziu. Původně jsem uvažovala o studiu přírodních věd, ale učaroval mě záběr a nadhled paní profesorky Vojtěchové, která od nás (k nelibosti mých spolužáků) vyžadovala každý měsíc kromě přečtených knih i návštěvu výstavy a divadla. Profesorka Hrubá zase hned po sametové revoluci otevřela seminář dějin umění a latiny a opět nás velmi přátelsky do tajů kultury zasvěcovala.   Patnáct let jste s rodinou žila v Táboře, kde jste v letech 2000 až 2010 učila studenty knihovnictví historii knih, knihtisku a knihovnictví. Na Pedagogické fakultě v Praze jste v období 2006 až 2014 vedla seminář věnovaný médiím. Dnes pořádáte besedy a semináře. Jaký je o ně zájem? Co vás na setkávání se čtenáři baví? Je to ten přímý kontakt? Zpětná vazba? Přes dvacet let se věnuji hledání cest, jak zažehnout v ostatních zájem o knihy, jak aktivizovat ve vztahu k různým mediálním obsahům i jak rozvíjet vlastní tvořivost. V tématech, kterými jsem se zabývala se svými studenty, nyní pokračuji na seminářích určených převážně učitelům a knihovníkům a jsem nadšená, že o další vzdělávání v oblasti čtenářské gramotnosti je obrovský zájem. Proto ostatně píšu i metodické publikace. Zároveň jsou mým hlavním tématem děti, protože každou další generaci musíme ke čtení i kritickému uvažování o informacích znovu přivést. Je milým bonusem, že mohu na besedách a dílnách pracovat přímo s mými knihami. Jednak mi tedy setkávání dává zpětnou vazbu, jestli mé aktivizační metody, třeba pracovní listy, fungují, jednak mně dodávají chuť i inspiraci pro další psaní. V tuto chvíli mám diář plný na rok dopředu, což není úplně stav, který mi vyhovuje. Chtěla jsem být však pro všechny zájemce, i třeba z opačného konce republiky, stejně vstřícná a transparentní.    Přispívala jste také do dětských časopisů. Začarovaný Hvozd: Příběhy dětí z Končiny nejdříve vycházel v Mateřídoušce a pak vyšel jako kniha. Proč jste si vybrala právě psaní knih pro děti a náctileté? Uvažujete o tom, že byste napsala také něco pro dospělé čtenáře? Asi nejvíc mých dětských knih cílí na čtenáře zhruba desetileté. Ti bývají nejvděčnější, protože už jsou rozečtení a chápou složitější, třeba historické souvislosti. Záměrně se tedy snažím věkové nůžky otevírat. Knihy pro mladší děti nebo předškoláky mají často základ či předobraz v nějaké publikované časopisecké rubrice (Kvidovy přeslechy, Vynálezce Alva či Čertice Dorka) nebo projektu (Devět malých zahradníků), tedy nejprve si mapuji terén, co unesou, čemu rozumí či co je baví. Pro náctileté jsem nedávno vydala knihu COM.ensky, která reflektuje covidovou epidemii a její dopady na životy náctiletých ve srovnání s vlivem morových epidemií na život Komenského. Zmiňovaný Začarovaný Hvozd je napsán v žánru fantasy, najdou se v něm tedy čtenáři třináctiletí i sedmiletí. Pro ty mladší Mateřídouška dokonce nahrála celý příběh jako audioknihu. Namluvil ji Jan Maxián a kapitolu po kapitole ji zdarma uveřejňuje na svých podcastových kanálech. Takže nepřekvapí, že má nejnovější kniha, kterou jsem se spoluautorem Lukášem Vavrečkou křtila na Světě knihy, se věnuje audioknihám. Oslovuje dospělé čtenáře a provází je báječným světem mluveného slova. Jen jsme jí dali trochu provokativní název Nečtu! Poslouchám.       Napsala jste na pět desítek autorských knih a z toho několik metodických publikací. Za knihy Viktorka a vesmírná dobrodružství a S Komenským do komiksu: Únikovka s Ámosem jste obdržela literární cenu Zlatá stuha. O čem ráda píšete? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Jak už jsem zmínila, zajímá mě historie, koneckonců působila jsem v Husitském a v Národním muzeu a na výstavách či expozicích spolupracuji jako externista. Kniha je pak často jedním z výstupů muzejního projektu, jako třeba u komiksové výstavy o Komenském, kterou jsem vytvořila pro Národní pedagogické muzeum ve spolupráci s výtvarníkem Lukášem Fibrichem a teologem Richardem Vlasákem. Porozumění minulosti je pak často branou k současnosti a příběh obě roviny propojí. Také se snažím reagovat nejen na to, co mě samotnou bavilo v dětství číst, ale i to, co zajímá dnešní čtenáře. Nesnažím se tedy psát nové verneovky, přestože jsem je hltala, protože ten inspirační zdroj už vyschl. Zato sci-fi má stále co říct, takže se těším, až o prázdninách přepracuji s ilustrátorem Martinem Hanschildem do knihy již časopisecky publikovaný příběh Vesmírná zásilkovna.   Působíte nejen jako spisovatelka, ale také jste scenáristka komiksových příběhů a publicistka. Vše je to o psaní. Čím vás psaní tak naplňuje? Je pro vás spíše prací nebo koníčkem? Připravujete něco nového? Právě jsem odevzdala do nakladatelství Crew rukopis komiksové knihy o morčatech, která spolu s krajtou uprchla ze zverimexu, a mám obrovskou radost. Těším se jako malá na poslední chybějící obrázky a obálku, kterou určitě parádně vymyslí Ester Kuchynková. Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou. Kvůli besedám a seminářům mi na něj často zbývá čas po večerech a víkendech. Okamžitě se tedy vrhám na finalizaci knihy o dubáncích. S fotografem Petrem Václavkem jsme vytvořili knihu Dubánek a tajný vzkaz, kterou v těchto dnech obdrželo při pasování na čtenáře přes čtyřicet tisíc prvňáků. Rádi bychom je spolu s nakladatelstvím Triton do Vánoc potěšili dalším dubánčím příběhem.   Se svým manželem, spisovatelem Jiřím Walkerem Procházkou, jste napsala série Souřadnice zločinu (kniha Mrtvá šelma) a Tajná dvojka A + B (Zločin mezi dinosaury, Poprask v divadle kouzel, Zbloudilá střela, Případ ztraceného koně) a se synem Tobiášem Smolíkem knihu o židovské historii Cha cha cha, zasmál se Mordechaj. Jak se vám pracovalo se synem?      Spolupracovala jsem na knihách už s mým prvním manželem ilustrátorem Honzou Smolíkem a pro partnerské soužití je to přece jen velká zátěž. V roli matky jsem byla jako spoluautorka víc v klidu. Zeptejte se spíš Tobiáše, jak se mu v roli syna a autora dařilo. Vzhledem k tomu, že už dlouho žije samostatně a kniha o židovské historii čerpala z jeho studia hebraistiky, pohybovali jsme se na daleko profesionálnější rovině spolupráce, než by se zvenčí mohlo zdát.   Jaká jste čtenářka? Někde jste řekla, že jste velká knihomolka. Jaký literární žánr preferujete? Knihy, které čtu, se proměňují v čase. Na vysoké škole jsem propadla kouzlu odborné literatury a trvalo mi dlouho, než jsem se k beletrii dokázala vrátit. V náročném období, kdy byly děti malé, jsem relaxovala u detektivek. Pak jsem začala dočítat literaturu pro děti a mládež, která mi v dětství utekla nebo nebyla k mání. Společně s dcerou a synem jsme se třeba nechali okouzlit Harrym Potterem. Studenti knihovnictví mě zase ponoukli k většímu zájmu o fantastiku a young adult literaturu. Teď už několik let nedám dopustit na audioknihy, které mi umožňují zhltnout novinky, ať už jde o novou knihu Lidmily Kábrtové, Jaroslava Rudiše, Susanny Clark nebo Andy Weira, nebo se vracet ke klasice či starším titulům, pro jejichž opětovné přečtení bych hledala čas stěží. Takže z papíru čtu většinou už jen komiksy.   A co odpočinek? Jak nabíjíte své baterky? Dva roky covidu mi v profesní i osobní rovině rozstřelily vše, na čem můj život stál. Takže posledních dvanáct měsíců bylo nesmírně hektickým návratem k rutině a pro odpočinek v něm nezbýval prostor. Jsem ráda, když se během dne na hodinu od všeho utrhnu a jdu se projít. Se sluchátky a dobrou audioknihou rázuji Prokopským údolím, pokud jsem v Praze, nebo objevuji místa, na které mě zaválo besedování.   Klára Smolíková se narodila 8. března 1974 v Praze jako Klára Tourková. Vystudovala Gymnázium Jana Keplera a pak Filozofickou fakultu UK v Praze na katedrách estetiky a teorie kultury. Během studií publikovala v časopisech. Píše hlavně pro děti – například série Knihožrouti (tři knihy) a Vynálezce Alva (tři knihy). Napsala mimo jiné knihy Husité, Spolkla mě knihovna, Pozor, v knihovně je kocour!, Dubánek a tajný vzkaz. Je také autorkou metodických publikací Zakousněte se do knihy, Vstupte do literárního Doupěte nebo Fantastické psaní. S bývalým manželem, ilustrátorem Janem Smolíkem, má dvě dospělé děti – syna Tobiáše a dcera Joriku.

Čas načtení: 2022-01-22 12:59:00

František Kalenda: Česko je nádherná země, ale místní klid může člověka někdy trochu ukolébat

Má slabost pro záhady a jejich řešení, zajímá ho historie a středověk jej přitahoval od dětských let. A právě do tohoto období zasazuje děje svých knižních příběhů. Na svém kontě má František Kalenda šest knih, a právě připravuje dva romány – jeden pro děti a druhý pro dospělé čtenáře. Psaní jej baví od dětství a k tomu je také velkým čtenářem.      „Psaní je pro mě celoživotní vášeň a nutnost,“ řekl jste v jednom rozhovoru a také jste přiznal, že jste psal odjakživa. Pamatuje si své první dětské „dílko“? Co to bylo? Co vás ještě v dětství bavilo a jaký jste byl kluk? Pamatuju, samozřejmě, že ano! Bylo mi nějakých jedenáct, dvanáct, když jsem strávil celé léto na chatě tím, že jsem na lavičce pod lípou popisoval jeden sešit za druhým. Dohromady možná dvě stě stran. Bylo to fantasy, nepokrytě vykrádající mého milovaného Tolkiena, takže se všemi elfy, trpaslíky a podobně. Takže jak je asi evidentní, bavilo mě v dětství psát. A číst, přečetl jsem všechno, co se dalo sehnat, od dobrodružných klasik od Karla Maye nebo Foglara až po romantické eposy Henryka Sienkiewicze. Nejspíš jsem se hlavně snažil utíkat z našeho světa, protože jsem byl malý, tělnatý a stydlivý kluk, který neměl mezi dětmi svého věku skoro žádné kamarády. Spíš mezi dospělými, a hlavně mezi těmi literárními postavami.   Proč jste si vybral studium na Fakultě humanitních studií UK, kde jste vystudoval humanitní vzdělanost a obecnou antropologii? Bylo to i tím, že vás vždycky zajímala historie? Určitě, do příběhů z historie, a hlavně ze středověku jsem byl zamilovaný odmalička. A na naší FHS se mi líbilo, že mi dovolí věnovat se i dalším zajímavým oborům, jako je sociologie, psychologie nebo právě antropologie. Takže mě lákala ta pestrost a taky jsem se nesmírně těšil na některé doslova legendární vyučující, jako byl pan profesor Sokol nebo můj pozdější školitel Martin C. Putna.   Během studií jste hodně pobýval na stážích v zahraničí v Anglii a v Brazílii. Co vám tyto pobyty daly? Hlavně rozhled. Měl jsem příležitost se seznámit s lidmi z celého světa, s jejich vlastními problémy a pohledy na život, prohlídnout si zblízka způsob, jakým fungují úplně jiné společnosti. To bylo nesmírně obohacující, protože Česko je sice nádherná a třeba oproti Brazílii velmi poklidná země, ale mám pocit, že ten místní klid může člověka někdy trochu ukolébat.   Působíte jako expert na Latinskou Ameriku. Spolupracujete také s Deníkem N, Forum 24 nebo ČRo Plus. Proč právě tato oblast? Do Latinské Ameriky, a především právě do Brazílie jsem se zamiloval už na první cestě v roce 2013. Je to oblast v tolika ohledech neuvěřitelně rozdílná od Česka, všechny prožitky a zkušenosti jsou v ní mnohem intenzivnější, což samozřejmě není vždycky dobře, jako například v případě nesrovnatelně rozšířenější kriminality. Ale miluju portugalštinu a španělštinu, miluju latinskoamerické spisovatele, hudebníky a umělce vůbec. A taky jsem měl vždycky slabost pro baroko, které je v Latinské Americe ještě o něco barevnější a dramatičtější, tak to jsou asi ty počáteční důvody mého okouzlení.   V roce 2011 jste debutoval historickým románem Despota, který se odehrává ve středověkém Řecku. Další román Ordál nás zavádí do středověké Transylvánie. Dětem jste věnoval román Pes, kocour a sirotek a vypráví o putování této podivuhodné trojice ze středověkých Čech skoro až na konec světa. Proč právě středověk? Čím vás toto období tak fascinuje, že se děje vašich knih v něm odehrávají? Jak už jsem naznačil, středověk mě přitahoval od dětských let. Nejdřív v tom bylo asi takové to typické klukovské nadšení pro odvážné rytíře, pak mě ale začaly fascinovat příběhy i všech možných dalších skupin, od mnichů až po kupce nebo právě pronásledované židy. Dnes mě středověk fascinuje hlavně tím, jak byla mentalita tehdejších lidí od té naší zároveň tolik vzdálená, a přesto v mnoha ohledech velmi podobná.   V letech 2016 až 2019 jste vydal trilogii Detektivní příběhy z doby Karla IV. (Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král a Šarlatové zmije) s „medikusem“ Siegfriedem z Wölfelsdorfu, jeho židovskou schovankou Rivkou neboli Klárkou a nevypočitatelným anglickým žoldákem Gabrielem z Yorku. Proč právě doba největšího českého panovníka a detektivní žánr? Detektivně laděné byly i moje předchozí příběhy, protože mám slabost pro záhady a jejich řešení, navíc jsem sám vždycky hrozně rád četl o vraždách a politických intrikách, ať už to bylo v historických románech nebo v kronikách popisujících skutečné události. No a období Karla IV. je samozřejmě neuvěřitelně vděčná doba, kdy jsme byli pro jednou tak trochu ve středu světa, kdy byla Praha centrem nejmocnější západokřesťanské říše, a kdy se tu setkávali lidé i myšlenky z celého světa.   Připravujete nový příběh? Píše se vám lépe pro dospělé nebo pro děti?  Připravuji dokonce hned dva – jeden pro dospělé a jeden právě pro o něco mladší publikum, který je inspirovaný starověkou řeckou mytologií. Takže pro jednou nepůjde o středověk. Psaní pro mladší čtenáře mě každopádně baví ještě o něco víc, protože mě u toho těší vidina, že z té knížky budu třeba zase jednou číst v nějaké škole, jako jsem to dělal u Psa, kocoura a sirotka. Asi nic mi nedělalo větší radost než právě číst pro děti a s dětmi.   Od dětství jste rád četl, jak jste někde přiznal, jako kluk jste měl rád Pána prstenů. A co rád čtěte dnes?   Fantasy už mě dnes moc nebaví, i když dodnes nedám dopustit nejen na Tolkiena, ale i na Zaklínače od Sapkowského nebo na úplně všechny knížky od Neila Gaimana. A nebude to asi moc originální, ale v posledních letech čtu ze všeho nejradši historické romány a detektivky. Třeba cokoli od Kena Folleta nebo Olgy Tokarczukové. Baví mě taky latinskoameričtí autoři, z nichž spousta byla přeložena do češtiny, třeba Mario Vargas Llosa píše neuvěřitelně čtivě.   Jak to máte s odpočinkem? Jak trávíte chvíle volna? Jelikož se psaním knížek primárně neživím, tak často právě tím, že buď píšu, nebo aspoň sbírám nějaké materiály a vymýšlím různé příběhové kličky. Pak se snažím co nejvíc číst a snad úplně nejradši v poslední době „čtu ušima“ – tedy poslouchám audioknihy a jsem taky obrovským fanouškem různých podcastů, například podcastu historiků Michala Stehlíka a Martina Gromana Přepište dějiny. A pokud to jen trochu jde, trávím co nejvíc času někde v přírodě. Na procházkách, projížďkách, výletech… Když jsem byl při prvním „lockdownu“ zavřený uvnitř betonového města, uvědomil jsem si, jak strašně moc mi příroda chybí. Nedokázal bych bez ní žít.   František Kalenda se narodil se 5. února 1990 v Praze. Vystudoval Fakultu humanitních studií UK v Praze (Bc. humanitní vzdělanost, Ph.D. obecná antropologie). Napsal knihy Despota, Ordál, Pes, kocour a sirotek, Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král, Šarlatové zmije. Učí na vysoké škole a pracuje jako redaktor v nakladatelství Bourdon.

Čas načtení: 2021-02-23 14:04:32

Zlovolné načasování odebrání dítěte

Sleduji zblízka trápení Bibiany, matky samoživitelky s třemi dětmi, nedávno podmínečně propuštěné z vězení, statečně překonávající těžkosti návratu na svobodu. Jako by nestačilo, že je nepřijatelná pro většinu pronajímatelů bytů a zaměstnavatelé nestojí o nekvalifikovanou Romku, nejvíce nesnází jí způsobily sociální pracovnice Jana Součková a Lucie Čermáková z OSPOD Praha 5. Nakonec s potížemi získala malý byt a práci, ale jejich brutálnímu zásahu do rodinného života neunikla. Znemožnily jí umístit problematického 14letého Romana do vhodného zařízení, z něhož by se na noc vracel domů. Musela jej odvést do Diagnostického ústavu, odkud po pár dnech uprchl. Je již téměř měsíc nezvěstný, i když po něm pátrá policie.  O případu jsem psal již dvakrát, ale hrůznost případu mě nutí, abych se k němu vrátil. Zlovolnost počínání sociálních pracovnic vynikne z pohledu na chronologii událostí. Dne 2. listopadu 2020 se vrátila pěstounka z výkonu dvouměsíčního trestu, který si vysloužila za způsob, jakým pečovala o svěřené děti. O dva dny později vydal Obvodní soud pro Prahu 5 na návrh Městské části Praha 5 usnesení o předběžném opatření, jímž umožnil umístění Romana do Diagnostického ústavu. Nepravomocné předběžné opatření lze použít k řešení naléhavé situace. Všechny důvody pro jeho svěření do ústavní péče mají původ ve výsledcích pěstounské péče. Dne 19. listopadu se nečekaně vrátila na svobodu Bibiana. Tím padl prvotní důvod pro svěření jejích dětí do pěstounské péče. Matka nemá žádnou vadu, pro kterou by neměla vychovávat své děti. Je naprosto přirozené, že se o ně okamžitě začala starat v mezích svých možností. I když je to k nevíře, mezi ní a dětmi nedošlo během dlouhého odloučení k odcizení. Nicméně sociální pracovnice jí hned při prvním setkání stresovaly sdělením, že jí děti stejně vezmou a díky jim žije v trvalém stresu i nadále.  OSPOD však zůstal dlouho nečinný. Pěstounka sice čelila dalšímu trestnímu stíhání a dnes jej už znovu ve vězení, ale stále je pěstounkou de iure. Děti jsou formálně v péči pěstounů, ale ve skutečnosti žijí s matkou a daří se jim výborně. Jsou milé a dobře vychované. Dne 22. ledna 2021 došlo k jednání mezi sociálními pracovnicemi na straně jedné a Bibianou podporované zmocněncem. Jana Součková zdůvodňovala nutnost umístění Romana do Diagnostického ústavu téměř výlučně jeho zápornými projevy z doby jeho života s pěstounkou. Dokonce tvrdila, že jej chrání před nebezpečím, že by utrpěl úraz při školní rvačce. V té době ovšem nechodil do školy. Zdržoval se převážně u matky, nepáchal žádné nepřístojnosti. Neměl s kým se prát. Nikoho neohrožoval. Ochranu v žádném případě nepotřeboval. Neexistovala situace, která by vyžadovala naléhavé řešení. Ze strany matky se dámám dostalo upozornění, že prvotní důvod k odebrání dětí matce pominul a její právo na péči o vlastní děti a právo dětí na matčinu péči jsou pod silnou právní ochranou. Matka nemůže za to, že za dva měsíce nedokázala napravit všechny následky neblahého působení pěstounky a nepochybně měla dostat šanci, aby si v rodině zjednala sama pořádek. Všechny kroky, které v tomto směru podnikla, vedly správným směrem. Nepoučitelné inženýrky dětských duší ale setrvaly na svém a daly příkaz pěstounce, aby 26. ledna dodala Romana do Diagnostického ústavu. Odvedla jej tam nakonec matka. Sociální pracovnice tak zneužily svou moc nikoli v zájmu dítěte, ale za účelem potrestání matky za hříchy pěstounky a za to, že si dovolila prosazovat svůj názor. Jenže víme, jak to dopadlo: Roman z ústavu po pár dnech uprchl. Nastal stav ohrožení jeho zdraví, života a mravní výchovy. Nevím, zda dámy Jana Součková a Lucie Čermáková mají vlastní děti. Zeptal jsem se na to jejich zaměstnavatele postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, protože mi je znám kritický názor bývalé ombudsmanky Anny Šabatové na bezdětné sociální pracovnice. Úřad mi odepřel informaci. Ať je to tak nebo jinak, zamýšlím se, zda se dámy dokážou vžít do pekla, které prožívá matka, jež díky jejich bezohlednosti téměř měsíc neví, co se děje s jejím dítětem. Nemohou se hájit, že nemohly takový vývoj předvídat. O rok starší Romanův bratranec strávil v jejich oblíbeném zařízení půldruha roku. Třikrát uprchl. Při třetím útěku se chtěl uchýlit k matce (kam jinam má utéci dítě v maléru), ale doslova v patách za ním přišli policisté a vzali jej do vazby. Už má za sebou jeden odsuzující rozsudek a druhého se dočká za pár dní. Nejspíš poputuje do věznice pro mladistvé ve Všehrdech. Díky péči Jany Součkové a Lucie Čermákové jej možná Roman bude časem následovat. Znám osobně všechny Bibianiny děti včetně Romana, který je poněkud problémový. Sledoval jsem jeho vývoj od matčina návratu a troufám si tvrdit, že by se pod jejím vedením velmi brzy „srovnal“. Díky péči sociálních pracovnic se z něj ale možná stane kriminálník, a to je méně tragická varianta možného vývoje událostí. Zatím mi nezbývá než doufat, že se odněkud vynoří živ a zdráv. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-10 18:24:10

Inženýrky lidských duší bezohledně zvítězily

V článku Inženýrky lidských duší z OSPOD škodí dětem i matce jsem psal o boji podmínečně propuštěné odsouzené Bibiany proti svěření jejích dětí Karolínky a Romana do ústavní péče. Sociální pracovnice Jana Součková a kurátorka Lucie Čermáková z OSPOD Praha 5 to začaly prosazovat, když se ukázalo, že pěstounka, ustavená před lety s jejich souhlasem, o ně pečuje nežádoucím způsobem. Dosáhly vydání předběžných opatření soudem. Návrat matky z vězení je nezastavil, ač se okamžitě začala hlásit o práva svá i dětí, fakticky převzala péči o ně. Na předání Romana do ústavní péče dámy bezpodmínečně trvaly, ačkoli v té době nechodil do školy a nedopouštěl se žádných nepravostí, jimiž by se mohl stát nebezpečným pro své okolí. Vynutily si jeho nástup do Diagnostického ústavu dne 26. ledna 2021.  Připomínám, že Bibiana měla příslib nadační podpory na nájemné ve výši 30 tisíc Kč, ale po návštěvě Součkové v nadaci přišla o 10 tisíc. Jednala o přijetí syna do ambulanční péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, ale kvůli iniciativě kurátorky Čermákové se tato cesta uzavřela.  Bibiana se proti předběžným opatřením odvolala. Tím ovšem nezastavila vykonatelnost rozhodnutí. Dělala si nicméně naději, že odvolací soud jí přizná nárok na přednostní úlohu v péči o děti. Ve skutečnosti mu stačilo sedm kalendářních dní na vydání usnesení z 28. ledna, jímž OSPOD vyhověl. Odůvodnění převzal od OSPOD bez výhrad a pohrdl právy matky, protože nedokázala za dva měsíce napravit zhoubné výsledky víceleté péče pěstounky, schválené OSPOD. Argumentace OSPOD spočívá až na drobnosti v závadovém chování chlapce v době života u pěstounky. Paradoxně ve stejnou dobu se Bibianě po řadě ústrků a ponižování od pronajímatelů bytů podařilo pronajmout si malý byt, takže její podmínky pro dohled nad synem se zlepšily. Chudá samoživitelka Bibiana tedy vinou Součkové přišla o 10 tisíc Kč nadační podpory, vinou Čermákové nemohla své dítě svěřit do péče uznávaného odborného pracoviště podle svého výběru, a posléze musela syna doprovodit do ústavu, do něhož by jej dobrovolně nikdy nezavedla. Tím příběh neskončil. Roman žil v poslední době ve velmi přívětivém rodinném prostředí. Přechod do neosobního ústavního prostředí zřejmě nezvládl. Po dvou dnech z ústavu uprchl. A to je konečný výsledek usilování Jany Součkové a Lucie Čermákové: V současném mrazivém počasí se někde potuluje 14letý chlapec a nikdo neví, kde se skrývá před zimou a čím se živí. Není vyloučeno, že v nouzi si obživu zajistí trestnou činností. Neví o něm ani širší rodina. Neví se ani, zda vůbec žije. Nemuselo se to stát, kdyby se inženýrky dětských duší nevměšovaly do jednání matky o jeho umístění do ambulantní péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, odkud by se na noc vracel do navyklého prostředí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-23 13:12:34

Soutěž o nejlepší dětskou audioknihu jde do finiše

Finále soutěže o nejlepší dětskou audioknihu minulého školního roku Ceny Bystrouška 2020 se blíží. Z celkem 23 dětských titulů, které vydavatelé do soutěže přihlásili, teď vybírají členové Divadla Vydýcháno ZUŠ Liberec ty nejlepší. Výsledky budou známy už na konci září. Specialitou soutěže pořádané každoročně Asociací vydavatelů audioknih ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku je, že vítěze jednotlivých kategorií vybírá odborná dětská porota složená ze žáků základních uměleckých škol. Letošní novinkou je jmenování čestného patrona soutěže, jímž se stal Matouš Ruml. V minulých dnech se tento herec a úspěšný interpret audioknih vypravil do Liberce, aby se osobně setkal s porotci soutěže. Ve zkušebně divadla, kde se pravidelně pod vedením pedagožky literárně dramatického oboru Libuše Vrtiškové Hájkové připravují, uspořádal se začínajícími herci besedu o specifikách práce ve studiu při načítání audioknih a také se s nimi zúčastnil několika společných hereckých cvičení.  Obliba a význam dětských audioknih významně roste, zejména v souvislosti s rozšířením chytrých telefonů a notebooků mezi školáky. Podle evropských statistik se nejlépe dětským audioknihám daří ve Skandinávii, kde jejich prodej dosahuje již téměř polovinu celkového trhu dětské literatury. V České republice je to podle údajů Asociace vydavatelů audioknih přibližně 17 procent. S výsledky letošních Cen Bystrouška se veřejnost seznámí v živém vysílání pořadu Českého rozhlasu Dvojka Tobogan v sobotu 17. října 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-11 15:07:28

Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Vyšla kniha o dětských hrách „předmobilové“ éry

Autorku publikace Retrohraní Alici Kavkovu lze nazvat herní archeoložkou. Sbírá, třídí, zkouší a popisuje dětské hry a často jsou to zrovna ty, které sama hrávala jako tzv. Husákovo dítě. Taková kniha tu chyběla, i když asi nepřekročí nepominutelné encyklopedie skautského vůdce a nedávného devadesátníka Miloše Zapletala (*12. ledna 1930), kterému tu právem patří úvodní kapitola Herní guru světového formátu. Zapletal shromažďoval fakta o dětských hrách nejméně po čtyři desetiletí (jeho Velká encyklopedie her vycházela již v letech 1985–1988) a podnikal dokonce za tím účelem cesty po světě. Studie lovil a překládal z mnoha archivů, články objevoval v odborných i starých časopisech. Při tom všem psal beletrii či překládal práce E. T. Setona. Byl i Foglarovým přítelem, výtečným způsobem editoval několik jeho děl (vybral texty z jím psaných táborových kronik) a vzpomíná na něj ve svazku Záhady a tajemství Jaroslava Foglara (2007). Alice Kavková chtěla kolem roku 2017 uskutečnit s Milošem Zapletalem rozhovor právě o tom, jak hry sepisoval, ale odmítl. Sama tazatelka ovšem dávala vícero let tvář vlastní sbírce her, která se dost podobá publikacím jako Tesilové kavalerie (2010) či Folklor atomového věku (2011), a která se ještě nápadněji přimyká k trilogiím Po práci legraci či Retrománie, z nichž ta druhá je odvozena z úspěšného televizního seriálu. Tyto publikace samozřejmě neglorifikují minulou dobu (i technologicky dávno překonanou), ale ani zbrkle nepopírají sílu nostalgie. Kniha Alice Kavkové se přitom láme do dvou částí: na líčení her realizovaných „bez pomůcek“ a na soupis těch „s pohyblivými pomůckami“. A tak se pomyslně ocitáme uprostřed důlku, do něhož jsou cvrnkány hliněné a skleněné kuličky, opět hrajeme „školku“ s míčem, ale i se švihadlem, a „přebíráme“ z jiných rukou provázek. Mezi oddíly navíc autorka vklínila oddíl Her s babičkou a dědečkem a řadí doň dnes již opravdu zapomenuté „drápky“ a vrhcáby. Příkladem her „bez pomůcek“ jsou zábavy ještě i mých vlastních dětských let, jejichž průběh jsem si v určitém momentu dospívání také raději zaznamenal, ale jmenujme jen ty nejznámější: Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum; Honzo, vstávej; Na babu; Chodí pešek okolo, nedívej se na něho; Škatulata, hejbejte se; Kámen, nůžky, papír; Na fanty; Na sochy; Karasi, raz-dva-tři; Přijela babička z Číny; Tichá pošta; Vadí-nevadí; Polívka se vaří, maso na talíři; Všechno lítá, co peří má; Krvavý koleno. V mládí jsme všichni měli pocit, že TOHLE přece nelze zapomenout, takže je zhola zbytečné to někam zaznamenávat, až notoricky známé hry let šedesátých či ještě sedmdesátých přece v každém uvízly. Ale to mohl být omyl a Alice Kavková vykonala záslužný čin i tím, že napsala kapitolu Rozpočítadla a říkačky – i odsud uveďme aspoň pár příkladů: Plave mýdlo po Vltavě, jakou barvu asi má?; Jede vláček, motoráček, kolik vozů asi má?; Ententýka, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky; Enyky, benyky, kliky bé, ábr, fábr, domine (respektive „ábe, lábe, domine); Piky, piky na hlavu, já na tu hru nehraju; Žalobníček žaluje, pod postelí maluje, žalobníčku nežaluj, pod postelí nemaluj! Překvapivě rozsáhle však zasáhl svět her i někdejší fenomén céček a jiní čtenáři třeba užasnou, nakolik variabilní je „prosté“ skákání panáka. Varianta Nebe, peklo, ráj, kam tě, duše, dám, totiž je pouze jednou z mnoha verzí, mezi kterými dokonce narazíme i na tzv. Nebe nad Berlínem. Knihu doplňují dva rozhovory: s klinickou logopedkou Kristinou Horníkovou (www.logopediemodrany.cz) a s profesionální terapeutkou a psycholožkou Eliškou Antoš Bachovou (www.divnozenka.cz). Autorka Alice Kavková je manželkou původce knihy Hacknutá čeština Martina Kavky (jejímž spoluautorem je Michal Škrabal), původně vystudovala herectví a sedm let se pohybovala po prknech divadel. Hrála vedle jiných v Řeznické i Pod Palmovkou; pak se stala televizní reportérkou a pracovala například v pořadu Střepiny. Nu, a za času mateřské dovolené se pustila do blogu www.maminator.cz. O přesahu její činnosti do výše zmíněných vizuálních médií svědčí také následující poděkování: „Děkuji mnoha lidem z pražského Braníku, že si se mnou celá léta hráli, skákali gumu, přebírali provázky, testovali hry a točili videa. Karin Maturové díky za vznik virálního videa na můj tablet a Janě Verzichové a Zuzce Uzlové za společné přebírání provázku a skákání gumy. Naše videa mají na youtube statisíce zhlédnutí a na facebooku miliony. A díky, že jste mi na natáčení, focení i hraní půjčovali děti: bez pořádného testování a pěkných fotek a videí bych nikdy nedokázala „krmit“ sociální sítě a náš magazín. Ani tato kniha by nikdy nevznikla.“   Alice Kavková: Retrohraní. Přes 200 her z doby, kdy nebyly mobily. Ilustrace Lukáš Fibrich. Odpovědná redaktorka Jarmila Frejtichová. Ve společnosti Albatros Media v Praze vydalo nakladatelství CPress v Brně. 2019. 208 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-06-20 06:34:17

Peter Juščák: A nezapomeň na labutě! (ukázka z knihy)

Autor v románovém zpracování zachycuje skutečné osudy žen odvlečených po druhé světové válce do sovětského gulagu z různých koutů střední Evropy, přičemž jeho protagonistka Irena Kalaschová pochází z Československa. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů. Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě. Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní. Už v roce 2001 vydal Peter Juščák knihu Odvlečení, v níž shromáždil autentické výpovědi a svědectví o osudů občanů unesených do sovětských gulagů. Je v ní zaznamenaný i příběh Ireny Kawaschové, která v strašlivých táborových podmínkách přivedla na svět dítě. Peter Juščák z ní posléze učinil hrdinku svého románu. Irena v něm stojí před krutou volbou připomínající tu Sophiinu z románu Williama Styrona: buď podepíše souhlas s adopcí, jež znamená jistou perspektivu pro dítě, ale nulovou šanci pro matku, či souhlas k adopci nedá a dítě pošlou do některého ze sovětských dětských domovů, v nichž nemusí přežít, ale matce zůstane jakási naděje, že ho jednou získá zpět. Jak se rozhodne?   Ukázka z knihy: Barák číslo dvě 1 V baráku číslo dvě, podobně jako ve všech ostatních, je dvě stě padesát míst. Není to žádná náhoda, že je jich právě tolik, ani o duši méně, ani více. Dvě stě padesát je magické číslo, je úředním pomocníkem, přímo až zaklínadlem. Pozoruhodné na něm je, že přestože se s ním pracuje, není nutné znát ho příliš důkladně, ba ani čísla, která mu předcházejí, dokonce není třeba ovládat žádné početní operace, jako je násobení a dělení. S číslem je zapotřebí umět pracovat, což platí zejména pro dozorce, jimž běžné počítání dvojciferných čísel zatím dělá problémy. Ještě víc to platí pro úplné začátečníky, kteří mají za sebou jen krátký kurz rozlišování nepřítele a počítání na jedné ruce, zkrátka, pokud jde o analfabety. Pro úplnost je nutné dodat, že magickou dvě stě padesátkou svět nekončí. Za ní následuje mnohem tajemnější číslo – rovná tisícovka. Často se říká tisíc sem, tisíc tam, ale opravdu pracovat s tímto obrovským číslem dokáže málokdo. Pokud v zóně nastane případ, že dozorci potřebují počítat do tisíce, zpravidla už přivolají někoho s ukončenou základní školou, nejčastěji Naďu či Olu, v nejhorším i posměvačnou Parasku.      Analfabetické počítání do dvě stě padesáti prý v revolučních dobách vymyslel sám Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, aby ulehčil počítání zajatých buržoustů, kulaků a jiných nepřátel mladé sovětské moci. I velcí pedagogové by tu jednoduchost obdivovali. Celý fígl spočívá v rychlokurzu počítání do pěti – jeden, dva, tři, čtyři, pět. Kolik prstů, tolik čísel. Bystřejší voják si početní úkol osvojí rychle, jednu dlaň použije na počítání prstů, ukazováčkem druhé ťuká do jednotlivých prstů, aby se nezmýlil. Párkrát si to zopakuje a za chvilku je vyškolený, a hned může stavět zajaté nepřátele do řad – co voják, to prst. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, pět prstů – pět nepřátel.      Když voják nebo dozorce zvládl první lekci, nakreslil na papír pět čárek a postup zopakoval. Jeden, dva, tři, čtyři, pět – a prvních pět nepřátel přeškrtnul dalšími pěti. Obrázek s pěti svislými čárkami přeškrtnutý pěti vodorovnými se nazýval kastlík, dohromady jich tedy bylo deset. Pět kastlíků byla kopa a každý počtář už spočítal, že měla padesát členů. Pět kop představovalo hromadu, rovných dvě stě padesát duší.      Počítání do pěti zvládl každý poměrně rychle, dokonce i Paša, známý svým nepřátelstvím ke vzdělancům i ke vzdělávání. Takhle počítali vězně při nástupu do vlaku už v polském Samboru. Vinou drobných chyb při zápisech čárek museli vojáci počítání mnohokrát opakovat. Nervózně stavěli vězně po pěti, posouvali je dopředu, potom dozadu, jenomže se spletli a začali znovu. Kastlíkový systém se čerstvě vyškoleným dozorcům vzpíral, marně počítali čárky a přeškrtávali je novými, pokaždé nějaký čertík vystrčil růžky a jejich práci zmařil. Vystrašeným vězňům se zpočátku zdálo, že počítání podléhá neznámému utajení anebo šifrování, ale nikoho nenapadlo, že mladí pohůnci tisícovek lidí na východ neznají jiná čísla než ta, co jsou jasně deklarována na dlani jedné ruky. Po setmění se počtářské znalosti ozbrojeného doprovodu ještě zhoršily. Dva vězni nekonečné počítání nevydrželi, nejprve odpadl jeden Polák. Odtáhli ho po sněhu do baráku zostřeného režimu a místo něho přivedli čerstvého vězně, aby počty seděly bez jakýchkoli pochyb. Když odpadl druhý, už se jim to zdálo podezřelé, proto než ho odtáhli, párkrát do něho kopli, aby se přesvědčili, jestli nesabotuje jejich počítání. Nato se přihlásili dva Němci z Gelnice, nabídli své počtářské služby, a když dozorci usoudili, že v tom není utajený záměr, počítání povolili. Gelničané spočítali nastoupená transport za čtvrt hodiny a všichni mohli s úlevou nastoupit do dobytčích vagonů. 2 Baráky v zóně jsou navlas stejné. Poschoďové pryčny jsou rozmístněny do dvou řad. Jedna vpravo, jedna vlevo. Mezi stěnami a pryčnami je úzká ulička, středem baráku mezi pravou a levou řadou zase širší. Uprostřed trůní velká hliněná kamna s litinovou deskou, kolem nich jsou dřevěné stojany na sušení oděvů. Vzadu v rohu stojí paraša, sud od nafty plnící roli obrovského nočníku pro případ noční potřeby, nebo i denní, když venku zuří vichřice.      Irena se uchýlila na svou pryčnu a z hlavy vypustila Žeňu i její dnešní bláboly. Rukavice schovala do kouta, posadila se a šustící sláma v ní vyvolala pocit vytouženého soukromí. Teď si všimla sazí na rukou. Ze začouzených hrnců se zažraly tak hluboko, že umýt ruce nebude vůbec jednoduché. Marně je máčí celý den ve vodě, bez mýdla jsou dlaně sice čisté, ale zůstanou poseté černými vráskami. Na sobotní návštěvu by ráda přišla jako bývalá zdravotní sestra – čistá duše, čisté ruce, takhle si chce vzít syna do náruče. Před chvílí si otřela obličej mokrý od roztálých vloček a přitom vůbec nepomyslela na saze, rukáv blůzy je od nich celý černý.      Poprosí o zrcadlo, zlodějky se jí snad nevysmějí. Nemá nic na výměnu, u chleba byla krátce, potom musela k nádobí a kdo jí uvěří, že jde z kuchyně a nic neukradne? Zrcadlo se v baráku půjčuje, ale něco za něco. Potřebuje hlavně mýdlo, to svoje vymydlila a zbývající kousíček jí před týdnem někdo ukradl, když si ve studené vodě oplachovala obličej. Nové bude možná za měsíc, jestli ho přivezou. Teď by ale pomohlo trochu sádla, to zažrané saze rozpustí, zbytky utře do hadru a ruce si umyje horkou vodou z kuchyně. Jenže sádlo na ruce nezíská jen tak a s černými prsty nechce sahat pod matraci, má tam poklady, co vezme do Bujčanu. Dělá jednu hloupost za druhou, proč tak lacině prodala kuchařské velitelce zprávu, že Šota umí opravovat děravé hrnce? Mohla se udělat důležitou, vymyslet si průpovídku o drátování, potom do toho zamontovat výjimečného Šotu a požádat o odměnu. Mohla navrhnout chleba se sádlem, to je neškodný a pochopitelný požadavek.      Odhrnula slámu a zkontrolovala dary určené na sobotní cestu. Jsou tam, nezmizely, kriminálnice mají před ní jako před bývalou medsestrou jakýs takýs respekt. Opřela se o prkennou stěnu a sledovala čerstvě dokončenou výšivku na stěně u nohou. Je to kousek tmavohnědého silného plátna se stejně tmavou výšivkou letící labutě. Na první pohled vypadá výšivka jako pro slepce, všechno je v jedné barvě, podklad i nit, a přece má zajímavé kouzlo. Teď, když je stará pytlovina napnutá, působí labuť jako vytesaná do skály. Vyšívala ji po večerech celé týdny a pozítří ji vezme do Bujčanu, daruje ji Kátě.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Prostou Káťu objevil před třemi lety Šota a stala se Ireninou spásou. Přijala jejího syna Ivana jako svého, přitiskla si ho na bílé prsy a zachránila ho před táborovým hladem. Kojila ho, houpala, s vlastními dětmi ho proháněla po kuchyni a neduživé dítě z lágru vyrostlo. Dobrosrdečná Káťa ani nepostřehla, jak Irenino zoufalství proměnila v naději. Jenomže tříleté děti se musí vrátit do zóny. Táborové děti jsou státní, ty tříleté rozdělují do dětských domovů na Pevnině... Po někdejším hladu se tedy ohlásila nová katastrofa.      Návštěvy má Irena povolené, přirozeně, jen za dobré výsledky a včera jí velitelka strážní služby Kiša Golubovová březnové povolení vystavila. Proto teď štrachá ve slámě a kontroluje drobnosti, má trochu cukru i tabák pro Kátina muže. Opět se cítí jako matka, uvidí svého syna. Když na něho pomyslí, pokaždé se jí vzrušením zrychlí dech, ale stačí, že se setmí, že usíná na své pryčně, a už se přemáhá, aby se žalem nezadusila. Proč dnes do ní Žeňa zaryla tak hrubým způsobem? Mají málo společného trápení? Anebo si se svým úsměvem chtěla zahrát na světici Xeňu? 3 – Tahle plavba skončí a bude lépe, – utěšovala Xeňa bezvládnou Irenu v dusivém podpalubí lodi. Plavily se z Vladivostoku do Magadanu, a když se Xeňa doslechla o Irenině nešťastném porodu ve vlaku, přisedla si k ní, držela ji za ruku, přikrývala ji spolu s Katalin, mezi ruskými ženami pro ni sháněla kousky chleba a počítala dny do příjezdu na pevnou zem.      – Ještě pět dnů, ještě čtyři, tři... a potom vyjdeme ven, bude svítit slunce, ucítíš čerstvý vítr a bude ti lépe. Jistě tam mají i nějakou ošetřovnu.      Irena dýchala zkažený vzduch podpalubí, dusila se, ne a ne se zmátořit po těžkých horečkách. Držela se podaných rukou, jednou to byla Katalin, jindy Xeňa, a cítila, jak jejich hojivé teplo putuje do jejích žil a vrací ji zpět mezi živé.      Ošuntělá loď Felix Dzeržinskij dorazila do Magadanu koncem srpna. V chladném sibiřském létě moře bouřilo, vzpínalo se a zas klesalo, dosahovalo až k obloze s temnými mraky. Vodní tříšť z hřebenů vln pronikala do vzduchu, do očí, do šatů, studený slaný vzduch byl všude, i hluboko v podpalubí. Zničený oděv ženám navlhnul a třásly se zimou. Spásonosná pevnina se na první pohled zdála vykoupením, všichni věřili, že na souši je už nemůže postihnout nic horšího, než bylo putování na konec světa.      Až později se Irena z útržků hovorů dozvěděla, že poslední večer se někde na lodi odehrál nepříjemný incident. V některé tmavé chodbě se strhnul křik následovaný voláním o pomoc. Xeňa tam vběhla, ale někdo ji zasáhl nožem a zahnal zpátky. Tři nebo čtyři příšery křičící ženě zacpaly ústa, marně se seběhly i další, muži je rozehnali kopanci a hrubými nadávkami. Xeňa si ovázala krvácející ruku hadrem a běžela pro pomoc. Dozorci se bavili na palubě, také oni měli nebezpečné plavby plné zuby. Xeňa se jim nezdála. Co chvíli tu vřískají nějaké ženštiny, kdesi vpředu prý rodí žena, hubatá bába se bezostyšně dožadovala teplé vody. Proč rodí právě teď? Neumí počkat do zítřka? Bábě museli zacpat pusu, a už je tu druhá, kdo to má poslouchat? Modrooký mládenec v uniformě se na vystrašenou Xeňu usmál, těžko říct, co si myslel o další neodbytné babizně, líně vstal a prosící Xeňu nečekaně kopl do břicha. Spadla zpátky ke schodům, jen taktak, že se chytla zábradlí a neskutálela se do podpalubí.      Znásilněné ženě se podařilo utéct až ráno. Vyběhla na palubu v potrhaných červených šatech a s rozcuchanými vlasy, jednou rukou si zakrývala odhalená prsa, druhou si pomáhala u železného zábradlí. Rozběhla se k okraji paluby, vyskočila k ramenu jeřábu na spouštění záchranného člunu, vyplašila hejno racků a vzápětí se vrhla mezi ně. Skřehotaví rackové se rozletěli na všechny strany, ženin křik se zaryl do vzduchu, na okamžik přehlušil skřehotání ptáků i hukot moře a spolu s ní zmizel ve vlnách.      Zpráva o incidentu se rychle rozšířila po celé lodi. Kam se to po úmorné cestě dostali? Zděšené ženy chodily za dozorci, ale oni jen máchli rukou, na co skákala přes palubu, hlupač- ka. Teď nastanou zbytečné starosti, osoba bude chybět v seznamech a jim přibude práce. Když nepochodily u dozorců, vyhlédly si námořníka u záchranných člunů. Dvě Rusky mu objímaly kolena, aby něco udělal aspoň on, mají přece záchranný člun! Starý mechanik v zaolejovaných montérkách se vymluvil na jiné povinnosti. Kdyby se měl starat o každého hlupáka na této lodi, nikdy by do cíle nedopluli. Lhostejně se opíral o rezavou stěnu strojovny a právě něco vykládal zvědavým vězňům v umouněných civilních oblecích. Nenechal se vyrušit křikem žen ani jejich škubáním za tlusté kalhoty. Stál s hořící cigaretou uprostřed prosících žen, vypouštěl kouř nad jejich rozcuchané hlavy a po chvíli, když mu došla trpělivost, setřásl je ze sebe jako otravný hmyz. Vyndal cigaretu z pusy a s úšklebkem recitoval:      – Kolyma, Kolyma, čudnaja planeta, dvenadsať mesjacev zima, ostalnoje leto...      Planeta! Ona byla cílem půlročního putování! Námořník svůj výklad doplnil zprávou, že Magadan není jen přístav, ale i město s úřady, distribučními tábory, sídlištěm a také s divadlem! To všechno slouží pro správu desítek, stovek táborů. Čudnaja planeta. Jinak tu není nic.      – Jenom ptáci a ryby, – smál se. – Potom ještě náš Felix Dzeržinskij a možná nějaké letadlo, pokud sem doletí, – ukázal prstem na šedou oblohu.      Jenomže ani ponurý Magadan ještě nepředstavoval konec ztraceného světa. Na severu, za hradbou hor, vážení cestující, tam pramení desítky řek a společně tvoří rozsáhlé povodí největší z nich, Kolymy. Je to země temných hor, nedostupných dolin, tisíců kilometrů meandrujících řek, nekonečných bažin se svou vzornou matkou Kolymou. Všechny vody se s pomalou a neodvolatelnou určitostí valí k polárnímu kruhu a potom dál na sever.      – Tam pojedete, – řekl a cigaretou ukázal směr budoucí cesty. – Tam vozíme všechny.      – Ale ona, ona...! – zuřivě křičela Xeňa a ovázanou rukou s krvavými fleky ukazovala na rozhněvané moře.      Muž přimhouřil šikmé oči a plivnul cigaretové sliny hned vedle ní.      – Jaká ona? – řekl. – To není ona. To jste vy! Všechny do jedné, – řekl bez jakéhokoli zveličování.      Planeta Kolyma... Skutečnost, že sem z pevniny nevedly žádné cesty a jediný přístup do prokletých končin znali jen stěhovaví ptáci a mořské ryby, dělala z tohoto města ostrov neuvěřitelné osamělosti. Lepší název než Planeta se mu nedal vymyslet...      V poskakujícím nákladním autě se pod plachtou ženy tiskly k sobě a ohřívaly se navzájem. Irena cítila teplo Xenina ramena, cítila v ní oporu a naději, že jejich sblížení ji může zachránit. Xeňa seděla bez pohnutí. Ovázané rány na ruce si nevšímala, pozorovala ustrašené ženy naproti a k velkému překvapení se usmívala. Nedůtklivý úsměv v tak velkém strachu zpočátku působil jako vítězství. I další dny v distribučním lágru dával jakousi naději, že Xeňa zná návod, jak nad surovostí divného světa zvítězit. Jenže Xeňa se svým úsměvem zkameněla. Už to nebyl úsměv, spíš úšklebek, a naznačoval něco znepokojivého, vždyť ani třetí, ani čtvrtý den nic nejedla. Ležela na pryčně, dívala se do stropu, a i před Irenou kroutila hlavou, jako by předem věděla, co jí chce pacientka z lodi říct. Nakonec Xeňa svůj záměr prozradila:      – Moje noha tuhle pekelnou bránu nepřekročí, – zašeptala a stiskla Ireninu dlaň. – A ty mi pomůžeš...      Mnohé obyvatelky magadanské distribučky s ní trávily nekonečné dny čekání a žádná ji nepřesvědčila, aby něco snědla. Xeňa mlčela, slábla a pomalu odcházela. Irena si zoufala. Ještě nedávno byla její oporou a nadějí, a jak rychle se jejich role vyměnily. Poprosila Danutu, aby ji povzbudila ona, je starší, zkušenější, třeba na ni Xeňa dá.      – Když se usmívá, asi je jí dobře, – ukončila Danuta deba- tu o Xenině záchraně. – A ty ještě budeš potřebovat hodně sil pro sebe, – řekla nakonec jako výčitku.      Xeňa už Irenu nevnímala. Občas otevřela oči, ujistila se, že je u ní, jemně pohnula dlaní a zase je zavřela. Neposlouchala křik, mumraj, hádky ani nářky žen, nic.      – Ukradli mi chlebááá...! – ozval se jednou vpodvečer zoufalý plačtivý hlas z kouta baráku. Ireně probleskl hlavou její nedávný hřích z vlaku, také ona tehdy snědla chleba, co jí nepatřil. Trhla sebou, pocit viny ji opět připravil o klid a hned nato pocítila křečovitý stisk ruky. Xeňa spala, svírala Ireninu dlaň a její svobodný úsměv se pomalu proměňoval v masku. Tak je Xeňa opustila. Tolikrát si o ní povídaly, tolikrát hledaly příčinu jejího zvláštního chování, na nic nepřišly, nemohly se shodnout, jestli její odchod byl vítězstvím nad vězniteli, anebo naopak prohrou na samém začátku. 4                                                                 Společné posezení je nejpříjemnější u velkých zděných kamen uprostřed baráku. Při bouřce jsou místa u kamen obsazená od rána do noci, jindy je všechno obložené promočenými a propocenými svršky a válenkami. Na dusivé výpary z vatovaných kabátů je třeba si zvyknout, jinak by se posezení u kamen stalo pekelným trestem. Fajnový nos zde nemá místo, kdo chce po večerech vyšívat, nemůže mudrovat nad tím, co všechno se vypařuje z upatlaných hadrů. Také březnový buran semkl několik žen kolem slabé žárovky. Seděly na nízkých špalcích, oči zabořené do svých pláten z pytloviny, jen Tinda měla v rukou jemnou šedou látku z pytle od mouky. Tinda je v zóně privilegovaná. Posedí si s ženami, ale každá cítí její odstup i obavy, které kolem sebe táboroví chráněnci šíří. U nich člověk nikdy neví, jak na tom je. Je to jako hra s divokou kočkou: přede ti, přede, a najednou ti zatne drápy do obličeje.      – Irena jde v sobotu do Bujčanu, – ohlásila prostořeká Saša všeobecně známou novinu. – A přímo na synovy narozeniny, pátého března mu byly tři roky!      Saša si nikdy nesedne, jen postává, pozorně poslouchá, dívá se ženám na zhrublé prsty, sleduje, jak zápasí s jemnými i silnými nitěmi, předvídá, jakým směrem se bude ubírat nový vzor, radí jim a vzápětí chválí jejich trpělivost a šikovnost. Dalo by se o ní říct, že je kibic mezi vyšívačkami. Má dobrou paměť, v hlavě udrží všelijaká data, důležitá i zbytečná, zapamatovala si jména a příběhy všech žen, i těch, které se v jejich zóně jen mihly a potom se ztratily v pavučině jiných zón. I po roce umí lidské osudy dopodrobna převyprávět, nic z nich neubere, a pokud přidá, tak jen proto, aby každé ženě, která si to zaslouží, vylepšila tvář.      Dlouhou chvíli při pozorování vyšívaček si krátí tím, že jim upravuje vlasy. Na nic se neptá, jen se ujme práce, natáčí ubohé chomáčky na dřívko, dřívko na konci rozštěpí a do mezírky zasune koneček vlasů. Potom nasliní prst, natře jím cívku a vyrobí lokýnky. Neodeženou ji, své zkrášlování každá snáší klidně a pro Sašu je to velká odměna.      Teď na ni Tinda vrhla nevrlý pohled, posunula si brýle na nose a gestem naznačila jejich důležitost. Brýle mají pro vyšívačky cenu zlata, kolují po baráku a jsou nerozlučně spjaté s dobrou vůlí jejich majitelky. Překvapeně se zeptala:      – A to ji pustili? – No a? – Děcku jsou tři roky, mělo by jít do domova! – prohlásila Tinda.      – Ale Káťa ho chce adoptovat, – oponovala Saša. – Podívejme se... rozdávat děti po vesnicích, – zahudrovala Tinda.      Ženy mlčí. Vědí, že Irena se musí rozhodnout. Buď syna nechá Kátě, anebo jí ho vezmou do domova. Nikdo teď nechce být v její kůži.      – V listopadu jí návštěvu zatrhli... – zmínila Saša jeden Tindin nevysvětlený čin a raději od ní odstoupila stranou, aby se pojistila proti nečekanému útoku.      Tinda nezapomíná. Stalo se, že jí Irena na podzim zkřížila cestu. Byla to taková aféra s chlebem. Irena společně s Pípačkou krájely chleba pro celý tábor. Když se této důležité funkce ujaly ony dvě, přestaly stížnosti na nestejné kousky a ve skladě najednou neměli starosti s chybějícími bochníky. I přesto jim Tinda důvěrně pošeptala, že chleba krájejí špatně. Ani závaží prý nemají v pořádku a měly by s tím něco dělat. Ženy převážily závaží, nic mu nechybělo. Počty chleba seděly, nakrájené kousky také, tak co od nich chce?      To se ukázalo za pár dnů, když jim ráno chybělo šest bochníků. Všechno sedělo na gram, nakrájené kousky i počet pecnů, kam se tedy poděl chybějící chléb? Tehdy jí za trest zakázali návštěvu a Pípačku přeřadili do kuchyně k nádobí. Pípačce to nedalo. Poradila Ireně, aby převážila pár bochníků večer při převzetí i ráno před krájením. Světe div se, opravdu, chleba se do rána odlehčil o pár gramů... no a chlebovou agendu v hlavním skladu měla na starosti právě Tinda. Jistě věděla o tom, jak ve skladu den předem namáčely chleby do vody a v kuchyni je potom uložily na police ke kamnům. Nějaký bochník si takhle ve skladu ušetřily a odnesla si to Irena s Pípačkou.      – Trestat děti by mělo být zakázané, – řekla rezolutně Irma. – Když vyhodili z nemocnice ji, budiž. Ale dítě? Proč trestat dítě? – Co to pleteš, katoličko? – obořila se na ni Tinda. – Koukni se na zlodějky! Rychle, rychle na plot a nadělat děti! Zlodějkám se nedivím, ale Irena?    – Nepustit matku k děcku! – urazila se Saša. – Co ty víš o dětech?  Peter Juščák (1953), slovenský prozaik, publicista a inženýr, vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině. Působil v různých technických povoláních, v Československém rozhlasu v Košicích, v denících Smena a SME. Ve svých reportážích se věnoval především společenské a sociální tematice. V roce 1994 načas opustil novinařinu a pracoval v Německu, mezi lety 2000–2003 působil v literární redakci Slovenského rozhlasu. Žije v Bratislavě. Napsal několik próz, rozhlasových her, reportáží, dokumentárních pásem a filmových námětů. Z prózy se jedná například o povídky Milovanie so sochou Miriam (1995) nebo o román Balkan blues (2018), dále napsal monografii Michal Kováč a jeho bremeno (2003) nebo dokumentární vyprávění Odvlečení (2001).Ze slovenského originálu … a nezabudni na labute!, vydaného nakladatelstvím Kalligram v Bratislavě roku 2014, přeložila Eva Josífková, 400 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první.