Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-09 12:40:05

Trudeau je nejhorší premiér od 60. let

Průzkum společnosti Research Co. ukazuje, že 38 procent Kanaďanů celkově uvedlo, že Justina Trudeaua nemají rádi nejvíce ve srovnání s ostatními premiéry. S odstupem druhý byl Stephen Harper se 14 procenty. Premiér Justin Trudeau byl v nové studii hodnocen jako nejhorší kanadský vůdce od 60. let. Vyšetřování provedené společností Research Co. a zveřejněné 4. září ukazuje, že 38 procent Kanaďanů celkově uvedlo, že Trudeaua nemají rádi nejvíce ve srovnání se seznamem jiných premiérů. Na vzdáleném druhém místě jako nejvíce neoblíbený byl Stephen Harper, který byl bývalým šéfem Konzervativní strany, se 14 procenty. Trudeauův otec Pierre (zlé jazyky ale tvrdí, že ve skutečnosti je otcem Fidel Castro - moje poznámka) se umístil na třetím místě se 7 procenty. Trudeau je premiérem od roku 2015. ...

Čas načtení: 2024-06-03 12:22:00

Černý kašel neustupuje. Lékaři evidují druhý nejvyšší letošní nárůst případů

Za minulý týden přibylo podle dat Státního zdravotního ústavu 1502 nových případů černého kašle, což je druhý nejvyšší nárůst za letošní rok. Celkově letos lékaři evidují 17 755 případů. Nejvíce jich bylo v Praze, celkově už přes 1700, minulý týden to bylo 205 nových případů. Nejvíce zasaženým krajem je za minulý týden Moravskoslezský kraj s 227 případy.

Čas načtení: 2024-06-03 12:25:14

Černý kašel slábne, hodnotí zdravotníci. Na počtu nakažených to ještě není vidět

Za minulý týden přibylo podle dat Státního zdravotního ústavu 1502 nových případů černého kašle, což je druhý nejvyšší nárůst za letošní rok. Celkově letos lékaři evidují 17 755 případů. Nejvíce jich bylo v Praze, celkově už přes 1700, minulý týden to bylo 205 nových případů. Nejvíce zasaženým krajem je za minulý týden Moravskoslezský kraj s 227 případy.

Čas načtení: 2024-06-03 12:25:00

Černý kašel slábne, hodnotí zdravotníci. Na počtu nakažených to ještě není vidět

Za minulý týden přibylo podle dat Státního zdravotního ústavu 1502 nových případů černého kašle, což je druhý nejvyšší nárůst za letošní rok. Celkově letos lékaři evidují 17 755 případů. Nejvíce jich bylo v Praze, celkově už přes 1700, minulý týden to bylo 205 nových případů. Nejvíce zasaženým krajem je za minulý týden Moravskoslezský kraj s 227 případy.

Čas načtení: 2024-06-14 15:28:24

Největším favoritem je Anglie. Bookmakeři Čechům nevěří, sázkaři mají jiný názor

Pátečním zápasem Německa se Skotskem odstartuje největší fotbalová událost roku. Euro je významnou akcí nejen pro hráče, trenéry či fanoušky, ale na své si také přijdou sázkaři a samotné sázkové kanceláře. Bookmakeři nejvíce věří Anglii, která je favoritem celého turnaje s průměrným kurzem 4,3:1. Čechům odborníci příliš šancí na celkové vítězství nedávají, ale i tak jsou šestým nejvíce sázeným týmem turnaje na celkové vítězství.

Čas načtení: 2024-12-18 04:39:05

Jak na online casino: Efektivní dovednosti vs. štěstí?

Jak na online casino: Efektivní dovednosti vs. štěstí? redakce St, 12/18/2024 - 04:39 Zábava Klíčová slova: kasino vklad 1 EURO mezinrodnonlinecasino.com webová stránka zahranicneonlinekasina.com Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Štěstí jako hlavní faktor při hraní Již od počátku existence casin je známo, že už podle samotného jména hazardní hry jsou casino hry pouze záležitostí štěstí. Ve většině casino her máte pevně stanovené šance na výhru, které v mnoha případech nelze nijak ovlivnit. Například automaty fungují na algoritmech, které mají pevně dané odměny a procentuální šanci na výhru. Tato šance na výhru je variabilní a může se například zvyšovat s větší prosázenou částkou na automatu, obecně však ale platí, že hraní na automatech. U většiny klasických casino her jsou pevně dané šance na výhru. Mezi tyto hry patří například kostky, baccarat nebo ruleta. Vaše šance na výhru u rulety jsou také variabilní v závislosti na druhu rulety, přičemž čím vyšší počet nul na ruletě, tím nižší šance na výhru. Obecně tedy platí, že všechny tyto casino hry mají šanci na výhru nižší než 50%, a je u nich tedy největším faktorem štěstí. Dalším druhem casino her, u kterých je hlavním faktorem štěstí, jsou online hry, které běžně najdete například v crypto casinech. Mezi tyto hry patří plinko, kolo štěstí a crash. Asi největší výhodou u těchto her je možnost nastavení šance na výhru a tedy snížení rizika na úkor výše výhry.. Pokud se tedy nechcete tolik spoléhat na štěstí a nebo pouze riskovat více, jsou tyto hry dobrou volbou. Dovednosti pro hraní casino her Jak již bylo zmíněno výše, je známo, že casino hry jsou záležitostí štěstí. I přesto se lze naučit jak hrát určité hry, abyste zvýšili svoji šanci na výhru. Tyto znalosti hraní vyžadují pokročilé a nebo velmi vysoké znalosti samotné hry a jejích pravidel. Níže si zmíníme hry, u kterých můžete svými dovednostmi ovlivnit svoji výhru. Jedna z nejpopulárnějších her mezi profesionálními gamblery je blackjack. Jedná se o karetní hru, která funguje podle jednoduchých pravidel. Jelikož zde probíráme online casina, nelze na blackjack využít taktiku počítání karet, jelikož karty v online casinu jsou vždy náhodné. Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou se musíte před hraním blackjacku naučit, je základní strategie. Tato strategie udává všechny možné číselné kombinace a ideální kroky při hraní. Naučením se základní strategie zvýšíte drasticky svoji šanci na výhru, jelikož tato strategie je matematicky vypočítaná a nijak nelze šanci na výhru zvýšit. Při hraní se základní strategií má i přesto casino stále výhodu o asi jedno procento. Další karetní hrou, u které lze ovlivnit svoji šanci na výhru, je poker. V tomto případě se opět potýkáme s nevýhodou fyzického casina, takže nelze využít taktik psychologie a čtení oponentů pro vlastní zisk. Stejně jako u blackjacku je i u pokeru důležité znát hodnotu jednotlivých kombinací karet, abyste maximalizovali svoji šanci na výhru.   Poslední možností, u které jsou znalosti asi nejcennější, je online sázení. Při online sázení je velmi důležité mít co nejvíce vědomostí o zápasech a hráčích, abyste mohli předpovědět šance na výhru. Celkově tedy u online sázení můžete drasticky ovlivnit svoji šanci na výhru, pokud máte dostatečné znalosti o týmech a hráčích pro zjištění výhod a nevýhod a také výsledku zápasu. I přes to, že u online sázení můžete drasticky ovlivnit svoje šance, stále se jedná o hazardní hraní a nezajišťuje vaši výhru.   Závěr Celkově je tedy hraní v online casinech závislé na vašich šancích na výhru a ve většině her se vám nepodaří štěstěnu podvést. Pokud hrajete online casino hry pouze pro zisk, může pro vás být vhodné si nastudovat jednotlivé strategie pro ty nejvýdělečnější hry. Pokud se vám ale podaří při hraní pomocí strategie vyhrát značné částky, pamatujte, že se stále jedná o většinové štěstí. V současné době moderních online casin jsou tyto stránky provozovány tak, aby byly výdělečné, a tím pádem jsou šance na výhru pro hráče nižší. Výhodou je avšak nutnost transparentnosti casina a poskytovatelů výherních automatů, takže si je vždy možné dohledat vaši šanci na výhru v jednotlivých automatech. Přidat komentář foto pixabay.com Je hraní v casinu pouze o štěstí a nebo lze získat dovednosti, které zvýší vaši šanci na výhru? V tomto článku naleznete hry, u kterých lze vaši šanci na výhru ovlivnit, abyste mohli například vytěžit co nejvíce, když provedete minimální vklad. Pokud chcete hrát s nízkými vklady a maximalizovat svoji šanci na výhru, určitě vás zaujme tento seznam, který vám ukáže, jak provést kasino vklad 1 euro. Tento seznam je i pro Čechy užitečný a poskytne vám možnost hrát v casinech s nízkými limity. Pokud chcete využít svoje nově získané vědomosti pro hraní, zvažte například zahraniční casina, která najdete na mezinrodnonlinecasino.com. Tento seznam vám poskytne ty nejlepší casina pro Českou republiku. Samozřejmostí jsou v tomto případě i zahraniční kasina pro Slováky, které poskytuje v přehledném seznamu webová stránka zahranicneonlinekasina.com. Tyto casina jsou ověřená a byla jim přidělena mezinárodní licence.

Čas načtení: 2020-04-07 08:07:07

Rektor UK Tomáš Zima: Je třeba co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření

„Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost,“ napsal ve výzvě adresované „všem, kteří rozhodují“ rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Jeho prohlášení přinášíme v plném znění. „Obracím se na Vás jako lékař, občan a rektor Univerzity Karlovy, který je čím dál více znepokojen vývojem a hrozícími důsledky současných opatření přijatých ve věci boje s onemocněním označovaným jako COVID-19. Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost. Hrozí způsobit obrovskou vlnu nezaměstnanosti, sociálního zmaru a existenčních problémů pro statisíce lidí. Problémů, jejichž důsledky budeme řešit desetiletí. Jsem přesvědčen, že máme ještě poslední možnost zatáhnout za záchrannou brzdu a pokusit se Českou republiku co nejvíce ochránit před pádem do hluboké ekonomické propasti, která by vedla k naplnění smutných prognóz a drastickému úpadku všech oblastí našeho života na dlouhé roky dopředu. Je nezbytně nutné okamžitě a zásadně přehodnotit přijatá opatření státu, jejich další trvání, přiměřenost, efektivitu a především plošnost uplatňování. Vidím pro to několik důvodů, založených na faktech, datech a číslech – nikoli na emocích. 1. Hlavní obavy státních orgánů, které se uchýlily k plošným karanténním opatřením, se opírají o propočty rychlého, exponenciálního nárůstu těžkých případů, které by mohly překročit kapacitu zdravotnického systému a způsobit kolaps péče. Tuto obavu lze, alespoň u nás, již dnes zmírnit s ohledem na aktuální vývoj. Zcela jistě se na tom podílel včasný zásah státu. Zda to bylo díky masivním a drastickým opatřením paralyzujícím život a chod společnosti, či zda se na tom podílely i jiné faktory, bude možno zhodnotit s chladnou hlavou až v časovém odstupu. Pozitivním efektem je obrovská mobilizace a zapojení obyvatel, ochota pomoci a podílet se aktivně na zvládnutí ohrožení. 2. Koronavirům je připisován na celém světě značný počet úmrtí. Řada parametrů je však vypočítána nestandardně, velký počet zemřelých neumírá výhradně v přímém důsledku koronavirové infekce, ale v souvislosti s řadou závažných onemocnění či vážně oslabené imunity. Celková letalita infekce COVID-19 bude po zhodnocení celého průběhu vypadat jinak, než je dnes prezentováno. 3. Zdravotnictví v ČR díky nasazení všech zdravotníků je v současném stavu schopno zvládnout větší nápor pacientů, než jsme byli svědky. Paradoxně nyní funguje řada zdravotnických zařízení na zlomek kapacity, dochází k zanedbání péče u ostatních pacientů s neakutními, ale přesto velmi závažnými onemocněními. COVID-19 nezastavil ostatní nemoci, jen na jejich řešení a léčení nezbývá kapacita. A to může být pro zdraví spousty lidí fatální. 4. Nynější situace má tedy negativní dopad na celkové zdraví obyvatelstva – odkládají se diagnostické a léčebné úkony, operace i preventivní návštěvy lékaře. Pandemie zastavila velkou část zdravotnictví. Hospodářský propad zřejmě přinese snížení prostředků pro zdravotnictví, ale současné odkládání výkonů se může následně projevit předčasným úmrtím řady lidí. 5. Objektivní data nasvědčují tomu, že v ČR i v okolních zemích je šíření viru pomalejší a průběh onemocnění lehčí s minimálními počty smrtelných průběhů. Příčiny tohoto příznivějšího stavu se snaží objasnit odborníci, a může na to mít i vliv nošení roušek na místech, kde je více osob. 6. Země, které nepřijaly metodu nejpřísnější, tedy úplné karantény (např. Švédsko, Japonsko a Jižní Korea) vykazují relativně podobné výsledky ochrany obyvatel jako země s nejpřísnějšími a život a ekonomiku ochromujícími opatřeními. Srovnávání mezi jednotlivými zeměmi je metodicky velmi obtížné a často i nesrovnatelné, pro naprosto rozdílné zdravotnické systémy (organizace a úroveň zdravotnictví, počet lůžek atd.) a i z hlediska termínu zavedených opatření. 7. Pohybujeme se v oblasti často polovičatých informací. Došlo k obrovskému a soustavnému strašení národa a občanů, řada médií ve snaze o senzaci za každou cenu, často bez ohledu na fakta či dopady, často bez etického rozměru, bohužel podávají velmi často tendenční obraz infekce lokálně i globálně. A tak, ať už vědomě či nevědomě, zvyšují obavy a paniku ve společnosti. To vše má vliv na společenskou psychiku a ohrožuje to duševní zdraví nejzranitelnější části populace. 8. Daleko fatálnější následky pro nás, pro Českou republiku, bude mít ochromení našeho a světového hospodářství. Např. americká Federal Reserve Bank předpokládá v USA až 30procentní nezaměstnanost. Ta ovšem velmi rychle poroste v řadě zemí. Celosvětový cestovní ruch, který se i v ČR významně podílí na zaměstnanosti a tvorbě HDP, bude zdevastován téměř úplně. Mezinárodní měnový fond hovoří o nejhorší krizi v dějinách lidstva. 9. Státní pomoc, ať už bude jakkoliv masivní, nezabrání poklesu ekonomiky a životní úrovně lidí. Promyšlený plán a jasná dlouhodobá strategie státu je ovšem základním předpokladem, abychom se pokusili ty největší škody alespoň ztlumit. Lidé musí dál uživit své rodiny, mít z čeho platit nájem, hypotéky a další životní náklady. 10. Volba mezi uvolněním drastických a doufejme krátkodobých opatření a dalším pokračováním karantény není volbou mezi penězi a životy. Je volbou mezi hypotetickými hromadnými oběťmi koronavirové infekce a jistými oběťmi ekonomického úpadku společnosti. Bohužel, i přes sílící zoufalá varování a katastrofické prognózy vývoje naší země a společnosti stále postrádáme kvalifikovaný plán státu, jeho strategii či alespoň odpovědi na základní otázky: Kdy, jak a jaká přijatá opatření skončí? A co bude dál? S čím mohou občané počítat? Jsem přesvědčen, že máme ještě čas jednat a přijmout rozhodnutí, abychom se společně pokusili hrozící důsledky co nejvíce zmírnit. Je podle mě nutné: 1. Co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření – do konce dubna zrušit většinu omezení s výjimkou hromadných akcí, ochrany rizikových skupin (důchodci) a karantény pozitivně testovaných osob. 2. Navýšit na maximum testovací kapacity, uskutečnit co nejdříve testování náhodného reprezentativního vzorku pro objektivní zjištění, kolik osob se setkalo s COVID-19. 3. Zásadně zvýšit a zjednodušit podporu OSVČ, zejména v oblasti živnostníků, řemesel a služeb, cestovního ruchu, kultury a těch, kteří byli zasaženi opatřeními maximální měrou. Tato odvětví na sebe navazují další velké počty lidí, kteří jsou ohroženi ztrátou zaměstnání. 4. Přijmout rychlá, nekomplikovaná a plošná opatření v daňové oblasti – odklady, daňové prázdniny, a další. 5. Zajistit občanům možnost dlouhodobých odkladů splátek úvěrů na bydlení či nájmů v momentě, kdy se dostanou vlivem dopadů koronavirové krize do existenčních potíží a platební neschopnosti. 6. Postupně uvolnit cestování alespoň do sousedních zemí s relativně nízkou úrovní nákazy do konce letošního května. A postupně uvolňovat cestování podle aktuální epidemiologické situace v jednotlivých státech. 7. Ochránit statisíce občanů, kteří spadli či spadnou do dluhových pastí a exekucí, a nastupující ekonomický propad by pro ně byl zcela likvidační. Lze například přistoupit k zcela mimořádnému prodloužení splátek či k částečnému oddlužení. 8. Rychle přijmout zákon proti lichvářským půjčkám a nestandardním nákupům, abychom zabránili zneužívání krize různými „šmejdy“. Jako pro člověka, který se celý život pohybuje ve zdravotnictví, jsou pro mě děsivá některá zjištění, za kolik jsou leckde pořizovány předražené ochranné pomůcky a další prostředky. 9. Zveřejnit seznam všech položek a věcí – včetně cen a částek, které stát ve stavu nouze nakupoval v objemu miliard korun bez výběrových řízení. Maximální transparentnost a srozumitelnost všech kroků státu v krizi je zcela zásadní. 10. Zajistit, aby nedošlo ke škrtům v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu. Právě věda se ukazuje jako jedna z klíčových disciplín, která je pro boj s podobnými pandemiemi nepostradatelná. Tato nemoc je především příběhem vědy a výzkumu. Společně s těmito kroky je nutné rychle připravit jasnou a srozumitelnou strategii pro záchranu ČR pro další měsíce a roky, která bude výsledkem společné práce těch nejlepších expertů a špičkových odborníků v oblastech ekonomie, hospodářství a sociální politiky. Koronavirus není možné vymýtit, bude tu s námi asi ještě minimálně několik let. Musíme se snažit minimalizovat letální dopady – a to jak přímé, tak nepřímé. Pokud se rozhodneme pro dlouhodobou karanténu a izolaci země, budou důsledky pro lidské životy devastující – vysoká nezaměstnanost, sociální dopady, nárůst kriminality a radikalizace společnosti. Jsem přesvědčen, že jsme ve zcela zásadním okamžiku moderních dějin naší země. Teď je čas na odpovědná rozhodnutí, která by ale neměla v žádném případě být v rozporu s naší Ústavou a demokratickými principy. Měli bychom se k hrozícímu kolapsu postavit čelem a řešit jej společně s nasazením veškerých sil ve prospěch dobré budoucnosti našich občanů, společnosti i země. A hlavně mít jasný plán a srozumitelnou strategii. Všichni občané našeho státu potřebují vidět jasný směr a jistotu a cítit, že jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Přeji nám všem především pevné zdraví, odpovědná rozhodnutí a co nejvíce síly a vzájemné podpory v těchto těžkých časech." {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-28 08:00:38

O skládací telefony už není takový zájem. Nejvíce trpí Samsung

Skládací smartphony byly dosud symbolem technologického pokroku, avšak poprvé od zahájení sledování tohoto segmentu trh zaznamenal pokles. Celkové dodávky se meziročně snížily o 1 %, přičemž nejvíce ztratil lídr trhu Samsung. Naopak Xiaomi a Motorola si připsaly významné zisky a posílily svou pozici. Co stojí za tímto trendem a jak…Přečtěte si celý článek: O skládací telefony už není takový zájem. Nejvíce trpí Samsung

Čas načtení: 2016-08-04 19:00:00

Létejte za chuťovými zážitky

Dovolená a cestování celkově je o mnoha zážitcích a vjemech, které obecně umocňují pocit a prožitek z dovolené. V přímořské destinaci nejvíce oceníte pláže, moře a sluníčko, na horách zase chlad a sníh. Ve světových metropolích vás zaujme kultura, dějiny, celkové děditství země, místní kuchyně a mno ...

Čas načtení: 2020-04-27 06:15:39

Novinář Karel Havlíček a jeho evropské ohlasy (ukázka z knihy)

Karel Havlíček (1821–1856), dodnes symbol českého novinářství, prožil stejně jako mnozí jeho vrstevníci zásadní životní zlom v době revoluce roku 1848, ač s jeho žurnalistickým dílem přichází do české společnosti „nový svět“ již v polovině čtyřicátých let 19. století, kdy se ujal redakce Pražských novin. Publicistika získávala v té době ve veřejném prostoru zásadní význam. Havlíčkova publicistika, vycházející z představy novin jako svědomí vlasti, představuje stále aktuální reflexi zjitřené doby i nadčasovou výzvu k demokratickým občanským postojům.   Ukázka z knihy: /Zuzana Urválková: Německojazyčné žurnalistické a nakladatelské aktivity Ignáce Leopolda Kobra kolem roku 1848/   2.2 HAVLÍČKŮV ŠOTEK A KOBRŮV MICHEL   Kompozice a satirická orientace Kobrových časopisů, tj. jejich propojení s větším celkem, jakým byla knižnice Album, vybízí ke srovnání s podobně koncipovanými přílohami českých periodik, zejména s Havlíčkovým Šot­kem, který vycházel od ledna roku 1849 jako příloha Národních novin.26 Sa­motný Šotek je postavou typologicky blízkou Michelovi, po němž Kober časopiseckou přílohu knižnice Album pojmenoval. Podobně jako Michel pochází z mytologie – ve slovanském bájesloví je znám jako domácí bůžek, šotek, šetek či plivník27 a objevoval se v soudobých českých a slovanských pohádkách a pověstech. Kober Michela představí hned v prvním dubnovém čísle (1848) formou epištoly Epistel an den deutschen Michel und viele Andere! Noční čepička, která je pro Michela typická, implikuje jeho charakteris­tiku – Michel je rozespalý, pomalý hlupák, kterému se musí opakovaně vy­světlovat, kdy je zapotřebí být vzhůru a dávat pozor na dění kolem, zejména v poslanecké sněmovně. Kober z pozice redaktora uděluje Michelovi uži­tečné rady, jak si hlídat svého pána (poslance), kterého si sám zvolil, tj. ta­kového, který „se v době poroby a útlaku nestyděl za Tvůj prostý šat a jednal s Tebou jako s člověkem“;28 dále, s jakými vlastnostmi má u takového panstva, jakým poslanci jsou, počítat, jak si nesmí dopřát ani minutku spánku, protože by mu mohlo něco podstatného uniknout. Nároky, které redaktor předkládá Michelovi, klade také na svůj stejnojmenný časopis. V ohnivém projevu vyčísluje, co vše se již podařilo a oč v Rakousku není jen tak možné přijít: „Cožpak nemáme neomezené petiční právo, zastoupení lidu, zod­povědnost ministrů, národní gardu a svobodu tisku? Na posledním místě uvedená svoboda tisku se asi může ztenčit na velmi pasivní svobodu tisku; ale může se stát totéž se zastoupením lidu a národní gardou? – V Rakousku nikdy!“29 Vzápětí však vyslovuje i potenciální hrozby: „Zastoupení lidu se může rovnat nule, ba dokonce se může obrátit jako zbraň proti lidu, když převládne korupce, tzn. svádění, zkaženost úředníků nebo úplatný, podpla­titelný volební systém.“30             Havlíčkovo představení Šotka čtenářům působí podstatně rozverněji. Hravá, odlehčující, v jádru satirická složka však nezastírala přesah k teh­dejší politické situaci v Praze rozbombardované Windischgrätzovým voj­skem. Šotek, skrytý uvnitř granátu, vletí do pracovny redaktora, málem mu urazí hlavu, „která hraběti Lv. Thunovi často v cestě stála“, a uchází se u něj o službu v Národních novinách. Havlíček jej formou vtipného dialogu vyslechne, zjistí, že pohan Šotek jako nesmrtelný staročeský slovanský bůh dosud pracoval jako sekretář Pražské kapituly a až do bombardování mu v tomto ryze křesťanském prostředí nebylo nijak zle. Ale protože se cítí jako „radikální demokrat“, ba „sociální, radikální demokrat“, který sice tautolo­gicky definuje demokracii jako lid a lid jako demokracii, chtěl by pomáhat shánět rukopisy, psát a získávat čtenáře. Radikálně demokratický styl chápe Šotek takto: „Nikomu nic neplatit a každému hned vybít! […] Pak ale mu­sejí být přede vším ministři, všichni šlechticové, ouředníci, kněží a boháči oběšeni, kdo má pole, tomu se musejí vzít a dát tomu, kdo nemá žádné.“31 Havlíčkovi se Šotkova představa o demokracii ani trochu nezamlouvá, ale nakonec se přece jen na spolupráci domluví: Havlíček se Šotka, který se nemůže – navzdory své nesmrtelnosti – prokázat stářím potřebným k re­digování samostatného časopisu (dvacet čtyři let), ujme, přijme jej do redakce s tím, ať ukáže, co umí. Když Šotek líčí, co všechno bude jejich příloha nabízet – od informací „ze života státního, církevního, obecního, domácího, literárního, uměleckého“ přes „feuilleton nejvybranějších novel a povídek, recense o divadle, o koncertech, zprávy o činnosti všech spolků atd.“ – mírní jej Havlíček tím, že „pořádný člověk sám sebe nemůže vychvalovat“. Šotek jej však zarazí slovy „to jsi pozadu a máš cop“ a vyjmenuje několik časo­pisů, které takto získávají odběratele (Večerní list, Českou včelu, Allgemeine Constitutionelle Zeitung, Abendblatt), ba dokonce mají jediného vydavatele,K. W. Medaua.32 S redaktorem úředních novin Constitutionelle Prager Zei­tung Eduardem Breierem (1811–1886) Havlíček opakovaně polemizoval a do­žadoval se jeho propuštění z redakce kvůli jeho vystupování proti českému národu.33 Breier se k Havlíčkovi později vrátil ve svých pamětech a kriticky nahlížel nejen na něj, ale i na mocenské ambice radikálních Čechů, s nimiž podle něj uměl nejlépe zatočit kníže Windischgrätz.34             Oproti sarkastickému Šotkovi nevolil Kober vůči jiným časopisům tak konfrontační tón, jak činí Havlíček. Zprávy, které korespondovaly s politic­kým přesvědčením redakce, Kober přejímal (např. z Charivari), výjimečně s nimi polemizoval. Rovněž s osobnostmi, jež Havlíček zavrhuje, spolupra­coval – např. v Albu vydával populární Breierovy romány a v časopiseckých přílohách Alba se objevuje i jméno Roberta Bluma. Pozoruhodné je, že se kri­ticky vymezil vůči Havlíčkovu článku z Národních novin o Blumově popravě ve Vídni, již Havlíček považoval za spravedlivý trest:   „Což se ostatně osoby Roberta Bluma týče, nestala se jemu žádná křivda. Blum náleží do počtu těch nechvalitebných agitátorů politických, kteří jinak smýšlí doma a ve společnosti, a jinak mluví k lidu, kteří ve shromáždění lidu křičí ‚Všechno pro lid!‘ a doma myslí: ‚Všechno pro sebe!‘ […] Umřel také zce­la přiměřeně charakteru svému, strachy celý bez sebe, jak píší z Vídně; kdyby byl skutečně býval muž takový, za kterého se před lidem vydával, byl by as­poň dovedl za přesvědčení své mužně umříti.“35               Kober naopak považoval Blumovo revoluční angažmá ve Vídni za hrdin­ství a Bluma se – podobně jako jiné německojazyčné noviny36 – zastával. Re­akci většiny lidí na Blumovu popravu označil jako „Schrei der Entrüstung und des Entse[t]zens“ (výkřik zoufalství a vzteku), ať sympatizovali s ja­koukoli stranou.37 Ačkoliv uznává, že není možné Blumovo chování ve Vídni schvalovat, ba že se „jeho charakter nevyjevil v nejlepším světle“, považuje za pomluvu údajné Blumovo strašení lidu gilotinami a „podobnými nesmy­sly“.38 Referování o Blumově hrdinství, protiprávní popravě a o jeho záslu­hách postupně učinilo z Bluma mučedníka německé společnosti; za českou stranu se jím po své smrti stal právě Karel Havlíček.39             U Kobra najdeme vedle vážně míněného názoru na článek z Národních novin také humornou narážku na Havlíčka, a to prostřednictvím písně Šu­selka nám píše, kterou Češi přerušují interpelace v říšském sněmu v oka­mžiku, kdy Šuselka navrhuje projednávat téma o narušování svatební noci Ignaze Kurandy, redaktora lipského časopisu Grenzboten, nedisciplinova­nými Čechy. Šuselka chce prosadit zákon o nedotknutelnosti svatební noci poslanců sněmu, avšak je nakonec umlčen hlasitou písní Šuselka nám pí­še.40 Z Kobrova přístupu je zřejmé, že kritériem výběru příspěvků nebylo, v jakém jazyce byly napsány, nýbrž rozhodovalo jejich naladění a to muselo zapadat do celkové koncepce Kobrových časopisů.             Ve srovnání s Havlíčkem byl Kober zastáncem tisku pro všechny ně­mecky čtoucí, radikálně smýšlející a pročesky, tj. i proslovansky laděné čte­náře. Tuto orientaci lze vysledovat zejména z celkové koncepce časopisu, která byla v mnohém blízká hodnotám listu Deutsche Zeitung aus Böhmen, jemuž Kober dělá ve své příloze Beiblatt zum Album reklamu. Jedná se ze­jména o tyto body: „Ctít národní zájmy německých Čechů v duchu bratrské lásky k našim vlasteneckým soudruhům slovanského jazyka“41 a „ přesvědčivě hájit svobodu lidu a pravého konstitucionalismu, který ji zaručuje, ote­vřeně potírat veškeré znesvobozující tendence pomocí čestných prostředků, nikoli však zbraněmi vzpurné opozice.42             Hájení národních zájmů českých Němců v duchu bratrské lásky k slo­vansky mluvícím obyvatelům země a prohlubování vzdělanosti prostřed­nictvím němčiny byly cíle, které Kober neopustil ani v dalších letech. Beiblatt zum Album sice již dále nevycházel, zato Kober pokračoval s vy­dáváním německojazyčné knižnice celá padesátá a šedesátá léta a dával zde prostor také autorům, jejichž díla byla v monarchii před rokem 1848, ale i po něm sledována a mnohdy zakazována.43 Kober sám byl kvůli své opoziční žurnalistické činnosti z revolučních let pod dohledem státních orgánů, jež mu za svízelných okolností nakonec zakázaly provozovat nakladatelskou činnost, dokud si nedoplní knihkupecké a nakladatel­ské vzdělání.44 To se podařilo až v roce 1856. Do té doby mu s vydáváním knižnice pomáhala nakladatelka Kateřina Jeřábková, která po vzoru Alba uvedla na český trh obdobnou řadu, a to Bibliotéku románů historických a novověkých (1855–1860).             Přestože byl Kober v dalších letech činný zejména jako nakladatel ně­meckých a českých knih, touhy působit na čtenáře prostřednictvím časo­pisecké produkce se nevzdal. Politicky zaměřený byl jeho český týdeník Obecné listy, vycházející krátce na začátku šedesátých let, a to opět ve spolu­práci s Kateřinou Jeřábkovou. Zatímco Obecné listy měly zprostředkovávat informace na venkov prostřednictvím češtiny, jinak tomu bylo s pražským časopisem Kritische Blätter für Literatur und Kunst (1857–1858). Zde domino­vala představa intelektuálního, náročného čtenáře, který se prostřednic­tvím němčiny chce dozvědět co nejvíce o literatuře, filosofii a umění všech národností žijících v rakouské monarchii (do časopisu přispívali také Češi – např. Božena Němcová či Jan Helcelet; jedním z redaktorů byl Ignác Jan Hanuš). Těmito aktivitami Kober navazoval na poselství předbřeznového časo­pisu Ost und West Rudolfa Glasera a byl vedle Ferdinanda Břetislava Mikovce významným zastáncem rovnoprávného kulturního soužití Čechů a Němců v rámci rakouské monarchie.45   23 Sabina, Karel, „Karel Herloš. Nástin životopisný“, in: týž, O literatuře, Praha, Českosloven­ský spisovatel 1953, s. 211–230, zde na s. 224 nn. 24 Proč Kober nezařadil almanach do své knižnice již dříve, souviselo nejspíš s kritikou aktuálních politických a společenských jevů, kvůli níž byl Herlošův Mephistopheles v monarchii zakázán. Historické romány, které vyšly v Kobrově knižnici po r. 1848, mohly být přesahem k minulosti považovány za přijatelné. Srov. Píša, Petr, „Příloha – soupis cenzurních záka­zů se vztahem k českým zemím“, in: týž, Cenzura v Čechách v kontextu předbřeznové habsbur­ské monarchie, Praha, 2018, disertační práce, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, s. 329. Dostupné z: <https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/100049>. Další podrobnosti k zapovězeným spisům v monarchii viz Komparatistik Wien Zensurdatenbank. Dostupné z: <https://www.univie.ac.at/zensur>. 25 K recepci Herlošova almanachu Mephistopheles v českých zemích srov. Urválková, Zuzana, Dvoj­lomná zrcadlení. Dílo Karla Herloše‑Herloßsohna v českém literárním kontextu, Praha, Arsci 2009. 26 Sgallová, Květa, „Šotek“, in: V. Forst a kol., Lexion české literatury 4/I (S–T), Praha, Academia 2008, s. 696. 27 Srov. Šafařík, Pavel Josef, Slovanské starožitnosti. Dějepisný oddíl první, Praha, Bedřich Temp­ský 1862, s. 72. 28 „Sei also behutsam und wähle nur solche große Herrn, welche sich selbst in der Zeit der Knechtschaft und Unterdrü[c]kung für Deinen groben Kittel nicht geschämt und Dich­ auch damals als Menschen behandelt haben.“ Beiblatt zum Album. Der Deutsche Michel. Ein Blatt für Feinde des Zopfthums 1, 1848, č. 1, s. 3. 29 „Haben wir nicht unumschränktes Petizionsrecht, Volksvertretung, Verantwortlich­keit der Minister, Nazionalgarde und Preßfreiheit? Wohl kann die letztere zu einer sehr passiven Zensurfreiheit zusammenschrumpfen; aber kann ein Gleiches mit der Volks‑Vertretung und Nazionalgarde geschehen? – In Österreich nie!“ Tamtéž. 30 Die Volks‑Vertretung kann nur dann zur Nullität oder gar zur Waffe gegen das Volk wer­den, wenn Korrupzion, d. h. Verführung, Verdorbenheit der Beamten oder ein feiles, be­stochenes Wahlsistem [sic!] überhand nimmt […].“ Tamtéž. 31 Havlíček, Karel, „Úvod. Program. Oznámení. Vyznání víry a Pozvání k předplacení“, Šotek. Příloha k Národním novinám 2, 1849, č. 1, 7. 1., s. 2. 32 Tamtéž, s. 2. 33 Havlíček, Karel, „Quousque tandem abutere, o Breier! patientia nostra?“, Národní noviny, 1848, č. 21, 29. 4., s. 81. 34 „Damals lernte ich die Führer der Czechen, ihre Tendenzen und Herrschgelüste ken­nen, Gleichberechtigung war ihnen stets nur der Vorwand, die Herrschaft in Böhmen, Mähren und Schlesien der eigentliche Zweck.“ [Tehdy jsem se seznámil s vůdci Čechů, s jejich sklony a touhou po moci, rovnoprávnost byla jen záminka, účelem bylo ovlád­nout Čechy, Moravu a Slezsko.] Srov. Breier, Eduard, Mein literarisches Wirken! Ein Re­chenschaftsbericht zur Feier meines auf den 4. November 1871 fallenden 60. Geburtstages, Wien, Selbstverlag 1871, s. 11. 35 H. B. [Havlíček, Karel], Národní noviny, 1848, č. 185, 14. 11., s. 727. 36 Např. Deutsche Zeitung aus Böhmen označily Blumovu popravu za protiprávní a soucit s Blu­mem projevily také tím, že otiskly jeho poslední dopisy na rozloučenou, adresované Blumo­vě ženě, dětem a přátelům. Viz Deutsche Zeitung aus Böhmen 1, 1848, č. 61, 30. 11., s. 428–429. 37 „Politischer Schnappsak“, Beiblatt zum Album. Nur Oppozition! 1, 1848, č. 5, s. 38. 38 „Obzwar vom rechtlichen Standpunkte aus Blum’s Agitazion in Wien keineswegs gebil­ligt werden kann, sogar seinen Karakter nicht im reinsten Lichte erscheinen läßt, so ist es doch nichtswürdige Verläumdung, Blum mit Errichtung von Guillotinen und dergleichen Unsinn in Berührung zu bringen.“ Tamtéž, s. 38. 39 Nekula, Marek, Smrt a zmrtvýchvstání národa. Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře, Praha, Karolinum 2017, s. 271. K Havlíčkovu mučednictví srov. Macura, Vladimír, Český sen, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998. 40 „Wien. Reichstagssitzung vom 14. August 1848“, Beiblatt zum Album. Der Deutsche Michel 1, 1848, č. 9, s. 72. 41 „In der Wahrung der nationalen Interessen der Deutschböhmen im Geiste der Bruderliebe mit unsern Vaterlandsgenossen Slawischer Zunge.“ Beiblatt zum Album. Zum achten Bande, 1849, s. 16. 42 „Enschiedene Vertretung der Volksfreiheit und des sie verbürgenden echten Constitutio­nalismus, also freimüthige Bekämpfung aller Eingriffe dagegen, jedoch mit den Waffen ei­ner grundsätzlichen und würdigen, nicht aber factiösen Opposition.“ Tamtéž, s. 16. 43 Tak se mu podařilo uvést na český trh Karla Herloßsohna‑Herloše, jehož historické romány z českých dějin byly mezi českými čtenáři velmi oblíbené. Srov. Urválková, Zuzana, cit. d. (pozn. č. 25). 44 Kober byl vyšetřován kvůli vydání románu Eduarda Breiera Wien und Rom. Sittenroman aus der Zeit Kaiser Josef des Zweiten, jenž byl v monarchii zakázán. Rakouské úřady objevily v Kobrových skladech v Táboře přes 800 kusů neexpedovaných svazků Breierova románu a Kober musel u tiskového soudu vyvrátit podezření z šíření zakázaných knih a tiskovin. Podrobněji viz Zumr, Josef, „Táborská léta nakladatele Ignáce Leopolda Kobra“, Táborský ar­chiv 15, 2011, s. 103–122 a také Pokorná, Magdaléna, „Pole cenzurních interakcí: synchron­ní pohled“, in: M. Wögerbauer, P. Píša, P. Šámal, P. Janáček a kol., V obecném zájmu. Cenzu­ra a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014, Praha, Academia 2015, sv. I, s. 380–398, zde s. 392. 45 Při vzniku této kapitoly byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie. Dostupné z: <http://clb.ucl.cas.cz>. Obrazový materiál byl použit ze zdrojů Österreichische Nationalbibliothek Wien (signatury 304937-B.1848, 304937-B.1848-49, 620185-B).   Vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 143 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-22 16:02:39

Kdo má nejvíce patentů ze všech automobilek?

Automobilka Toyota se již podesáté umístila na prvním místě v automobilovém průmyslu v žebříčku největšího počtu podaných patentů, který zveřejnila Asociace vlastníků duševního vlastnictví. V roce 2023 přijal americký Úřad pro patenty a ochranné známky 2667 žádostí největší světové automobilky. Kdo má nejvíce patentů Zatímco v segmentovém žebříčku automobilek Toyota porazila druhý Hyundai s 2052 ... Číst dál The post Kdo má nejvíce patentů ze všech automobilek? appeared first on TopDrive.cz.

Čas načtení: 2024-02-16 13:13:30

Řidiče přechází humor. Pohonné hmoty postupně neustále zdražují, nejvíce v Praze

V posledních týdnech byly ceny pohonných hmot v Česku na poměrně přijatelné úrovni. Zdá se ale, že to končí. A podle analytiků navíc bude růst cen i nadále pokračovat. V současné době se litr Naturalu 95, tedy nejprodávanějšího benzinu, na tuzemských čerpacích stanicích průměrně prodává za 37,68 Kč. Minulý týden byl přitom o 53 haléřů levnější. Z dat společnosti … Řidiče přechází humor. Pohonné hmoty postupně neustále zdražují, nejvíce v Praze Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-04-09 13:14:43

Za první rok spadnou i na půlku původní hodnoty. Která nová auta nejvíce ztrácejí na ceně?

Jakmile si koupíte nové auto, jeho hodnota ihned po jeho přihlášení klesá. Nejvíce zpravidla padá v prvním roce. Na některých autech můžete v rámci této doby ztratit až skoro polovinu jeho původní hodnoty. A právě na průměrnou ztrátu hodnoty u nových aut se podívala poradenská společnost iSeeCars. Z žebříčku jasně vyplynulo, že na hodnotě nejvíce […]

Čas načtení: 2024-06-19 12:10:35

EURO rekordy a statistiky: Kdo má nejvíce startů? Kdo má nejvíce gólů? Který tým má nejvíce výher a spousta dalších

Článek se zaměřuje na rekordy a klíčové statistiky evropského fotbalového šampionátu EURO. Dozvíte se, kdo vyhrál nejvíce titulů, kdo jsou nejlepší střelci a nejstarší a nejmladší hráči turnaje. Také se podíváme na nejzajímavější momenty a zápasy v historii EURO.

Čas načtení: 2019-01-14 06:10:00

Snížil se počet bankrotů

Bankrot, jedna z nejčastějších nočních můr podnikatelů, ale i s tím musí podnikatelé počítat. Za rok 2018 bylo dle insolventního zákona vyhlášeno nejméně bankrotů firem což je nejméně za 11 let. Během roku 2018 bylo vyhlášeno 649 bankrotů obchodních společností. V porovnání s rokem předchozím klesl počet bankrotů obchodních společností o 120, tedy o 16 %.  Počet bankrotů podnikatelských subjektů v posledních letech dlouhodobě výrazně klesá. Za jejich poklesem nadále stojí příznivá makroekonomická situace.  Výražně se snížil i počet bankrotů fyzických osob podnikatelů. V loňském roce bylo evidováno 5418 bankrotů fyzických osob podnikatelů. Jde tak o nejnižší počet za posledních 6 let. Počet bankrotů fyzických osob podnikatelů se meziročně snížil o 926, tedy o 15 %. Nejvíce bankrotů za rok 2018 bylo obchodních společností vyhlášeno v Praze, dále v Jihomoravském kraji a v Moravskoslezském kraji. Naopak nejméně firemních bankrotů bylo vyhlášeno v kraji Vysočina, v Karlovarském a v Libereckém kraji. Nejvíce se počet bankrotů OS snížil ve Středočeském kraji, a to o 42 %, následoval kraj Vysočina s poklesem o 40 % a Pardubický kraj, kde se jejich počet snížil o 31 %. Naopak nejvíce se počet firemních bankrotů zvýšil v Olomouckém kraji, v Plzeňském kraji a v Jihočeském kraji. U fyzických osob se počet bankrotů snížil ve všech krajích s výjimkou Prahy, kde vzrostl o 5 %. Nejrychleji se jejich počet snížil v kraji Vysočina, a to o 25 %. Následoval Liberecký kraj a Jihočeský kraj.

Čas načtení: 2024-02-12 14:29:00

Středoškoláci si otestovali, jak rozumí médiím a zpravodajství

Ostrava 12. února 2024 (PROTEXT) - Studenti středních škol mají za sebou první kolo Mediální olympiády, národní soutěže v mediální a informačnígramotnosti. Průměrná úspěšnost v testu byla 49 %, což je vzhledem k jeho obtížnosti dobrý výsledek. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkémbrouku“, nejvíce soutěžící potrápila teorie manipulativních metod nebo vlastnické struktury českých médií. Finalisté se setkají 26. a 27. března v Ostravě.Mediální olympiáda přilákala na 2500 zájemců ze všech 14 krajů České republiky. Průběžné výsledky ilustrují, jak si dnešní mladí lidé dokážou poradit s ověřováním důvěryhodnosti různých mediálních sdělení. Do soutěže se přihlásilo 713 týmů středoškoláků z 258 škol a zapojilo se 315 pedagogů, přičemž v ČR máme celkem 1280 středních škol.Společnost Scio, která je partnerem celé Mediální olympiády, se postarala o technické řešení on-line testování. „On-line kolo Mediální olympiády proběhlo naprosto hladce. Žádný ze stovek týmů se nesetkal s jakýmkoliv technickým problémem. Naše zákaznické centrum kontaktovaly jednotky účastníků s běžnými organizačními dotazy. Testové rozhraní si s počtem soutěžících poradilo zcela bez potíží, ostatně Národní srovnávací zkoušky dávají našim serverům zabrat mnohem více. Ihned po skončení olympiády proběhlo vyhodnocení a výsledky jsme organizátorům předali do druhého dne," uvádí Jáchym Vintr, Product Owner testovací platformy ScioLink.On-line vědomostního testu se v rámci 1. kola soutěže nakonec zúčastnilo 643 družstev. Zatímco technické řešení olympiády na platformě ScioLink se obešlo bez zádrhelů, jiné organizační či technické problémy znemožnily účast 10 % zájemců.Nejlépe z celé ČR si se 40 otázkami v limitu 30 minut poradili gymnazisté z Krnova. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkém brouku“. Lze říci, že přecházejí do obecného povědomí. Naopak dotazy na konfirmační zkreslení, tzv. biasy, se ukázaly jako nejobtížnější a správně na ně dokázala odpovědět pouze 3 % soutěžících. Podobně studenty zaskočily definice žurnalistických žánrů či databáze Českých elfů.Test, který zvládli studenti v 1. kole Mediální olympiády, si nyní může na webových stránkách soutěže vyzkoušet kdokoliv.Hlavním pořadatelem Mediální olympiády je Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace Moravskoslezského kraje. „Musím ocenit, že se do soutěže věnované mediálnímu vzdělávání zapojilo opravdu veliké množství studentů z Moravskoslezského kraje, a navíc se skvělými výsledky. V prvním celorepublikovém kole se mezi deset nejlepších dostalo šest týmů z našeho regionu. To je obrovský úspěch, který může být důkazem, že se náš kraj skutečně významně posunul od těžkého průmyslu k novým technologiím. Všem našim nadaným středoškolákům gratuluji a týmu, který postoupil do finále, držím palce. Velmi si vážím práce našich pedagogů, kteří se s elánem věnují rozvoji dovedností mladých lidí,“ konstatuje Lukáš Curylo, náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro kulturu a památkovou péči.Na pořádání Mediální olympiády se podílí Ostravská univerzita a Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK a Wikimedia CZ. Akce se koná pod záštitou prezidenta ČR Petra Pavla, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové, europoslance Luďka Niedermayera, rektora Ostravské univerzity Petra Kopeckého, MŠMT a NÚKIB.„Panuje obecná shoda, že rozvíjet ve školách kritické myšlení je nezbytné; mediální vzdělávání má být prioritou. Každodenní realita ovšem za psanými plány zaostává, ačkoliv je mediální výchova průřezovým tématem Rámcových vzdělávacích programů. Pomáháme to měnit. Mediální olympiáda má ambici přitáhnout k mediální a informační gramotnosti více soustavné pozornosti pedagogů i studentů a zábavnou soutěžní formou je v tématu vzdělávat,“ říká organizátorka Pavlína Tassanyi z Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě.Do finále Mediální olympiády postupuje z každého kraje jeden tým. V březnu se finalisté osobně sejdou před odbornou porotou, aby vyřešili několik pestrých disciplín. Vítězové svůj úspěch oslaví zájezdem do Evropského parlamentu ve Štrasburku. Mediální olympiáda 2024: základní faktaOrganizátoři: Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, p.o., Ostravská univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK, Wikimedia CZZáštity: Prezident ČR Petr Pavel, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová, poslanec Evropského parlamentu Luděk Niedermayer, rektor Ostravské univerzity Petr Kopecký, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnostMediální partner: Česká televizePartneři: SCIO, Ecomail, Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Safer Internet Centrum ČR, Čeští elfové, JSNS.CZ, Kecy&Politika podcast, Svět techniky OstravaPrůběžné výsledky: Výsledky 1. kola Mediální olympiády 2024: Kompletní pořadí podle krajů, Absolutní pořadí, Pořadí podle typu školPodrobné informace: www.medialniolympiada.cz ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-02-09 09:45:00

Analýza: Počet kybernetických útoků na české banky narostl v posledním roce pětinásobně, loni zaznamenaly 131 incidentů

Praha 9. února 2024 (PROTEXT) - Počet kybernetických útoků nebo závažných ohrožení směřujících na české bankovní domy dosáhl v loňském roce hodnoty 131. Jedná se historicky o nejvyšší číslo, oproti 26 v roce 2022 je nárůst pětinásobný. Stojí za tím především dopady geopolitické situace související s válkou na Ukrajině. S vysokým počtem kybernetických útoků je navíc nutné počítat i v budoucnu. Vyplývá to z analýzy společností Analytics Data Factory, která se zaměřuje na prevenci vzniku podvodů v reálném čase, a Semantic Visions, která vyhodnocuje data z globálních médií.„Kybernetické útoky na banky jsou nejvíce intenzivní zejména v období různých svátků nebo velkých sezónních výprodejů – obecně tedy tehdy, kdy lidé nejvíce využívají elektronické způsoby placení. Zároveň to úzce souvisí i s mezinárodními konflikty,“ říká Jiří Mojžíš, technický ředitel společnosti Analytics Data Factory, která je expertem na správu a využití firemních dat včetně fraud managementu. „Musíme si otevřeně přiznat, že poslední rok v zásadě nastavil nový standard toho, s jakým množstvím kyberbezpečnostních hrozeb musí banky počítat. Dříve se těchto čísel zdaleka nedosahovalo. I v tomto roce pak očekáváme další nárůst kybernetických hrozeb a zejména i využití sofistikovanějších typů útoků,“ dodává Mojžíš.„Počet kyberútoků a hrozeb týkajících se českého bankovního sektoru dosáhl v loňském roce svého vrcholu. Ve skutečnosti mohlo být hrozeb a útoků ještě více, některé se do médií nedostanou. Naše platforma v obrovském měřítku analyzuje data z článků ze zpravodajství globálně, včetně České republiky a detekujeme v nich pomocí AI konkrétní události. Na základě velkého objemu dat můžeme sledovat trendy například jako je tento a porovnávat jednotlivé země mezi sebou,“ říká Julius Rusnák, provozní ředitel technologické společnosti Semantic Visions, která se zabývá analýzou dat a detekcí rizik z článků v globálních médiích.Významné útoky či ohrožení byly v loňském roce zaznamenány u celkem dvanácti institucí – kromě všech větších komerčních bank i České národní banky. Nejvíce zaznamenaných případů (36) představovalo „pouze“ významnou kyberbezpečnostní hrozbu. 34x došlo k trestným činům souvisejících s počítačovou kriminalitou – právě tento typ incidentů přitom o rok dříve tvořil majoritu evidovaných událostí. Ve 22 případech se jednalo o ilegální průnik bezpečnostní ochrany hackery. Zaznamenáno bylo i 19 DDoS útoků – jejich počet oproti roku 2022 několikanásobně narostl. Pouze v jednotkách se v minulém roce počítaly počty phishingových útoků, proniknutí malwaru a další hrozby. Některé události pak představovaly vzájemnou kombinaci výše uvedených kategorií. ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2021-01-18 14:34:02

Nejvíce nominací na Českého lva mají filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) oznámila 18. ledna nominace pro 28. ročník výročních cen Český lev. Celkem 190 akademiků hlasovalo o 87 hraných, dokumentárních, animovaných a krátkých filmech i televizních dílech, které splnily statut cen Český lev. Nejvíce nominací získaly s takřka vyrovnaným počtem filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán. Od letošního ročníku se nově otevřely další kategorie i televizním projektům a díky tomu tak například minisérie Herec získala sedm nominací. ČFTA vyhlásila poprvé také kategorie pro animovaný a krátký film, které v nominacích s převahou ovládla nastupující generace filmařů z řad studentů. O sošku Českého lva v 19 statutárních kategoriích se tak bude ucházet v závěrečném hlasování 27 titulů. Hlasování o nominacích ve všech kategoriích 28. ročníku ocenění Český lev probíhalo od 1. prosince 2020 do 10. ledna 2021. Akademici hodnotili 21 hraných celovečerních filmů, sedm animovaných a 18 krátkých filmů, dále 14 dokumentárních filmů vybraných předvýběrovou komisí sestavenou ze členů akademie a 10 televizních děl. Z filmové produkce loňského roku nejvíce akademiky zaujal s 15 nominacemi filmové drama Bohdana Slámy Krajina ve stínu, které je kronikou malé vesnice v pohraničí vláčené dějinami třicátých, čtyřicátých a padesátých let minulého století. Po 14 nominacích shodně získal film režiséra Slávka Horáka Havel inspirovaný životem Václava Havla a příběh vyprávějící osud léčitele Jana Mikoláška Šarlatán režisérky Agnieszky Holland. Úspěšně si vedla také televizní minisérie Herec v režii Petera Bebjaka a snímek Modelář Petra Zelenky, které získaly od akademiků po sedmi nominacích. V kategorii nejlepší celovečerní film za rok 2020 jsou nominovány filmy: Havel (producent Slávek Horák), Krajina ve stínu (producenti Martin Růžička, Jindřich Motýl), Modelář (producenti Petr Zelenka, Martin Sehnal), Šarlatán (producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson) a Žáby bez jazyka (producenti Viktor Schwarcz, Mira Fornay). Sošku Českého lva za nejlepší dokumentární film si mohou odnést snímky Alchymická pec (režie Jan Daňhel, Adam Oľha, producenti Pavla Kallistová, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská, Jan Švankmajer, Jaromír Kallista), Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský (režie Martin Vadas, producentka Alena Müllerová), Můj otec Antonín Kratochvíl (režie Andrea Sedláčková, producent Martin Hůlovec), Postiženi muzikou (režie Radovan Síbrt, producenti Alžběta Karásková, Karel Poupě), V síti (režie Barbora Chalupová, Vít Klusák, producenti Vít Klusák a Filip Remunda). Na tiskové konferenci ČFTA 18. ledna byli ohlášeni i vítězové nestatutárních cen Českého lva. Cena za nejlepší filmový plakát putovala do rukou Jana Poukara za výtvarný návrh pro film Krajina ve stínu. Cenu filmových fanoušků, kterou uděluje ČFTA ve spolupráci s CSFD.cz, si odnesl snímek V síti režisérů Barbory Chalupové a Víta Klusáka. Sošku Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli mohou získat: Jana Plodková za film Bábovky, Anna Geislerová za roli ve filmu Havel, Jenovéfa Boková za výkon v minisérii Herec, Magdaléna Borová za roli ve filmu Krajina ve stínu a Tereza Těžká za dokumentární film V síti. V kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli akademiky nejvíce zaujaly: Barbora Seidlová ve filmu Havel, Elizaveta Maximová v minisérii Herec, Barbora Poláková a Petra Špalková v Krajině ve stínu a Jaroslava Pokorná ve filmu Šarlatán. V kategorii nejlepší herec v hlavní roli byli do druhého kola nominováni: Viktor Dvořák za hlavní roli ve filmu Havel, Jan Cina za minisérii Herec, Csongor Kassai za Krajinu ve stínu, Kryštof Hádek za film Modelář a Ivan Trojan za snímek Šarlatán. Nominace pro nejlepšího herce ve vedlejší roli za rok 2020 získali: Martin Hofmann za film Havel, Stanislav Majer za Krajinu ve stínu, Jiří Mádl za snímek Modelář a Juraj Loj a Josef Trojan za role ve filmu Šarlatán. Českého lva za nejlepší režii si mohou odnést Slávek Horák za film Havel, Bohdan Sláma za Krajinu ve stínu, Petr Zelenka za Modeláře, Agnieszka Holland za Šarlatána a Mira Fornay za režii filmu Žáby bez jazyka. Zveřejněny i nominace v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie. O sošku Českého lva tak budou letos usilovat televizní minisérie Herec v režii Petera Bebjaka, Stockholmský syndrom režiséra Dana Svátka a televizní film Veterán Jana Hřebejka z produkce České televize. Českého lva za nejlepší televizní seriál může získat Místo zločinu Ostrava v režii Dana Wlodarczyka, Jiřího Chlumského a Jana Hřebejka, Zrádci režisérů Viktora Tauše a Matěje Chlupáčka z produkce České televize nebo seriál Specialisté tvůrců Heike Richter-Karsty a Michaela Bütowa vytvořený televizí Nova. ČFTA také 18. ledna vyhlásila pětici nominací na nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film, kterou mohou získat začínající filmaři za krátké filmy Anatomie českého odpoledne – Adam Martinec, Hranice – Damián Vondrášek, Musí to být bolestivý – David Semler, Pripyat Piano – Eliška Cílková a za animovaný film Jsme si o smrt blíž Bára Anna Stejskalová. Snímky Anatomie českého odpoledne, Hranice a Pripyat Piano poustoupily rovněž do nominací v nové kategorii nejlepší krátký film a snímek Jsme si o smrt blíž získal nominaci rovněž v nové kategorii nejlepší animovaný film. Ceremoniál předávání výročních cen České filmové a televizní akademie, které symbolizují sošky Českého lva, proběhne v sobotu 6. března 2021 od 20.10 hodin v přímém přenosu na ČT1 z pražského Rudolfina. Moderátorem večera bude již potřetí herec Václav Kopta. Průběh večera bude opět řídit trio Marek Najbrt, režijní supervizor, Michael Čech, režisér slavnostního večera, a scénograf Martin Chocholoušek. Ve spolupráci s DaFilms.cz připravuje ČFTA tradiční přehlídku nominovaných filmů aktuálního ročníku Českých lvů. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz od 1. do 14. března.   NOMINACE NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ FILM Havel – producent Slávek Horák Krajina ve stínu – producenti Martin Růžička, Jindřich Motýl Modelář – producenti Petr Zelenka, Martin Sehnal                                           Šarlatán – producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson Žáby bez jazyka – producenti Viktor Schwarcz, Mira Fornay   NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Alchymická pec – režie Jan Daňhel, Adam Oľha – producenti Pavla Kallistová, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská, Jan Švankmajer, Jaromír Kallista Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský – režie Martin Vadas – producentka Alena Müllerová Můj otec Antonín Kratochvíl – režie Andrea Sedláčková – producent Martin Hůlovec Postiženi muzikou – režie Radovan Síbrt – producenti Alžběta Karásková, Karel Poupě V síti – režie Barbora Chalupová, Vít Klusák – producenti Vít Klusák, Filip Remunda   NEJLEPŠÍ REŽIE Havel – Slávek Horák Krajina ve stínu – Bohdan Sláma Modelář – Petr Zelenka Šarlatán – Agnieszka Holland Žáby bez jazyka – Mira Fornay   NEJLEPŠÍ HEREČKA V HLAVNÍ ROLI Bábovky – Jana Plodková Havel – Anna Geislerová Herec – Jenovéfa Boková Krajina ve stínu – Magdaléna Borová V síti – Tereza Těžká   NEJLEPŠÍ HEREC V HLAVNÍ ROLI Havel – Viktor Dvořák Herec – Jan Cina Krajina ve stínu – Csongor Kassai Modelář – Kryštof Hádek Šarlatán – Ivan Trojan   NEJLEPŠÍ HEREČKA VE VEDLEJŠÍ ROLI Havel – Barbora Seidlová Herec – Elizaveta Maximová Krajina ve stínu – Barbora Poláková Krajina ve stínu – Petra Špalková Šarlatán – Jaroslava Pokorná   NEJLEPŠÍ HEREC VE VEDLEJŠÍ ROLI Havel – Martin Hofmann Krajina ve stínu – Stanislav Majer Modelář – Jiří Mádl Šarlatán – Juraj Loj Šarlatán – Josef Trojan   NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Havel – Slávek Horák, Rudolf Suchánek Herec – Petr Bok, Pavel Gotthard Krajina ve stínu – Ivan Arsenjev Modelář – Petr Zelenka Šarlatán – Marek Epstein   NEJLEPŠÍ KAMERA Havel – Jan Šťastný Herec – Martin Žiaran Krajina ve stínu – Diviš Marek Modelář – Alexander Šurkala Šarlatán – Martin Štrba   NEJLEPŠÍ STŘIH Havel – Vladimír Barák Herec – Marek Kráľovský Krajina ve stínu – Jan Daňhel Modelář – Vladimír Barák Šarlatán – Pavel Hrdlička   NEJLEPŠÍ ZVUK Bourák – Jiří Klenka FREM – Dominik Dolejší Havel – Viktor Prášil, Pavel Rejholec Krajina ve stínu – Marek Poledna Šarlatán – Radim Hladík jr.   NEJLEPŠÍ HUDBA Bourák – Roman Holý Havel – Petr Malásek Krajina ve stínu – Jakub Kudláč Šarlatán – Antoni Komasa-Łazarkiewicz Zrádci – Petr Ostrouchov   NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE Cesta do nemožna – Noro Držiak, Milan Ondruch, Martin Máj, Jan Kolegar Havel – Vladimír Hruška Krajina ve stínu – Jan Pjena Novotný Marie Terezie II – Martin Kurel Šarlatán – Milan Býček   NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Bourák – Tereza Kučerová Havel – Natálie Steklová Krajina ve stínu – Zuzana Bambušek Krejzková Marie Terezie II – Ján Kocman Šarlatán – Katarína Štrbová Bieliková   NEJLEPŠÍ MASKY Bourák – Jana Bílková Havel – Adriana Bartošová, René Stejskal Krajina ve stínu – Lukáš Král Marie Terezie II – Barbara Kichi Šarlatán – René Stejskal, Gabriela Poláková   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ FILM NEBO MINISÉRIE Herec – hlavní producenti Rastislav Šesták, Peter Bebjak, Kateřina Ondřejková – hlavní tvůrce Peter Bebjak Stockholmský syndrom – hlavní producentka Kateřina Ondřejková – hlavní tvůrce Dan Svátek Veterán – hlavní producent Jiřina Budíková – hlavní tvůrce Jan Hřebejk   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ SERIÁL Místo zločinu Ostrava – hlavní producenti Jan Lekeš, Martin Froyda – hlavní tvůrci Dan Wlodarczyk, Jiří Chlumský, Jan Hřebejk Specialisté – hlavní producenti Rastislav Šesták, Bernd Alexa – hlavní tvůrci Heike Richter-Karst, Michael Bütow Zrádci – hlavní producenti Viktor Tauš, Jan Lekeš – hlavní tvůrci Viktor Tauš, Matěj Chlupáček   NEJLEPŠÍ ANIMOVANÝ FILM Barevný sen – režisér, producent, výtvarník Jan Balej Jsme si o smrt blíž – režie Bára Anna Stejskalová – producenti Jakub Košťál, Vratislav Šlajer – výtvarník Bára Anna Stejskalová Mlsné medvědí příběhy – režie Kateřina Karhánková, Alexandra Májová – producentka Barbora Příkaská – výtvarník Filip Pošivač   NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ FILM Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec – producent Matěj Paclík Hranice – režie Damián Vondrášek – producentka Martina Netíková Pripyat Piano – režie Eliška Cílková – producent Jindřich Andrš   CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec Hranice – režie Damián Vondrášek Jsme si o smrt blíž – režie Bára Anna Stejskalová Musí to být bolestivý – režie David Semler Pripyat Piano – režie Eliška Cílková   NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Krajina ve stínu – Jan Poukar – oceněný plakát FREM – Adéla Valha Vorbová Havel – Jan Poukar Můj otec Antonín Kratochvíl – Radka Beránková Šarlatán – Rudolf Havlík, Marcela Šedivá   CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena V síti – Barbora Chalupová, Vít Klusák (ocenění režiséři)   PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ (celovečerní hrané a dokumentární filmy a televizní projekty) Krajina ve stínu – 15 nominací Havel – 14 nominací Šarlatán – 14 nominací Herec – 7 nominací Modelář – 7 nominací Bourák – 4 nominace Marie Terezie II – 3 nominace Bábovky – 1 nominace V síti – 2 nominace Zrádci – 2 nominace Žáby bez jazyka – 2 nominace Alchymická pec – 1 nominace Cesta do nemožna – 1 nominace FREM – 1 nominace Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský – 1 nominace Místo zločinu Ostrava – 1 nominace Můj otec Antonín Kratochvíl – 1 nominace Postiženi muzikou – 1 nominace Specialisté – 1 nominace Stockholmský syndrom – 1 nominace Veterán – 1 nominace {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-15 17:51:27

Covid-19 ve Španělsku, Itálii, Francii, Velké Británii: mapy a grafy

Debata kolem Covidu-19 a souvisejících opatření nabyla poslední dobou značně explozivního charakteru. Příliš mnoho komentátorů vystupuje z pozice autoritativní jistoty. Ještě k tomu přidejte notnou dávku konspiračního smýšlení a není divu, že úměrně tomu se prostor pro racionální argumentaci zúžil. I proto jsem se rozhodl, že další články k tomuto tématu musejí být co nejvíce matematického rázu. Dnes se taková příležitost naskytla, protože máme k dispozici zajímavé vizualizace. Ta první je z Itálie. Je to mapa zachycující nadměrnou úmrtnost (excess deaths) v březnu 2020 podle jednotlivých regionů. Zdrojem dat je italský statistický úřad, kde si můžete stáhnout i XLS tabulky, které jsou docela zajímavé a pochopitelné i v italštině (viz sekce Cause di morte per regione). Tenhle graf je krásnou ukázkou toho, jak malý smysl dává počítat průměry pro celou velkou zemi typu Itálie. Toto je jedna z mých obvyklých stížností na zneužití matematiky: průměr z obrovské množiny dat je jedno jediné číslo, které zakrývá vnitřní rozdíly v ní. Chcete-li přirovnání – sejde-li se miliardář se stovkou žebráků, zprůměrováním jejich majetků nám vyjdou stále ještě desítky milionů na každého účastníka tohoto srazu. Tvrzení matematicky pravdivé a exaktní, leč zároveň naprosto k ničemu. Jak vidíme, excesivní úmrtnost v Itálii měla obrovský rozsah. Od velmi těžce postiženého Bergama, kde byla skoro šestinásobná (567 procent), až po opačný pól, totiž řadu regionů, kde byla dokonce záporná, tj. umřelo méně lidí než obvykle (v Římě a okolí dokonce o devět procent). Zdá se, že bergamští lékaři si skutečně zažili menší peklo. Ta záporná excesivní úmrtnost v řadě regionů je taky zajímavá. Jednou z vážných námitek proti restriktivním opatřením je obava, že lidé s jinými vážnými nemocemi (rakovina, srdeční choroby) budou buď medicínsky zanedbáni, nebo že se budou bát chodit k lékaři, a tudíž že zemřou na něco, co by jinak mohli s včasnou a adekvátní péčí přežít, nebo aspoň žít o něco déle. To je racionální námitka. Takové případy nepochybně existují, u nás se do novin dostala smrt člena Spirituál kvintetu Dušana Vančury. Je ale těžké nějak spolehlivě odhadnout, kolik jich skutečně je. Italská data za březen naznačují, že to v těch méně postižených oblastech – aspoň zatím – nebyl zas tak masivní jev, nebo že je to třeba kompenzováno nějakým jiným jevem působícím v opačném směru. Samozřejmě je ovšem možné, že data za duben budou vypadat jinak. Regionálním charakterem Covidové epidemie se zabýval i novinář z Financial Times John Burn-Murdoch, z jehož Twitteru jsem převzal následující čtyři vizualizace excesivní úmrtnosti podle regionů. Zase je pěkně vidět, jak stejně se epidemie chová i v kulturně odlišných zemích s velmi různou ekonomickou úrovní. Tam, kde se přenos „rozjel“, jsou zuby v křivkách úmrtnosti nápadně podobné. Přitom bohatší regiony jsou vesměs postižené více než ty chudší, což možná souvisí s tím, že jejich obyvatelstvo intenzivněji cestuje. Ale i z tohoto principu existuje plno výjimek. Zajímavé je v téhle souvislosti podívat se na statistiky obezity ve srovnávaných zemích. Pravda, ony údaje OECD jsou „samoohlášené“ a je možné, že Italové se k nadváze přiznávají méně ochotně než Britové. Ale prostým srovnáním toho, jak vypadají běžní lidé na italské a na anglické ulici, lze odhadnout, že „bumbrlíčků“ je v Británii opravdu výrazně více. To je v souvislosti s Covidem zajímavé hlavně proto, že obézní pacienti mívají horší průběh nemoci. (I náš první pacient na Remdesiviru je vysoce obézní.) Přesto se zdá, že Británie a Itálie zatím utrpěly v epidemii dost podobné škody. Tenhle rozpor zatím musíme zařadit do kategorie věcí nejasných. Poslední graf dneška – čerstvé výsledky ze Španělska, kde tamní hygienici mapovali výskyt protilátek vůči koronaviru SARS-CoV-2 mezi populací. Zde máte k dispozici interaktivní mapu, kterou si lze proklikat. Žádná velká sláva! Nejvíce promořené regiony kolem Madridu mají pouze 11 až 14 procent pozitivních, tj. ke stádní imunitě ještě značně daleko. A průměr celého Španělska je pouze pět procent, tj. s nákazou se prokazatelně setkalo jen něco přes dva miliony Španělů. Pro srovnání: Pasteurův ústav odhadl současnou promořenost ve Francii na 4,4 procenta s tím, že nejvíce postižené regiony jsou kolem 10 procent. A z českých experimentů zatím vycházela promořenost kolem půl procenta. Můžeme udělat drobný srovnávací výpočet: Španělů je 4,5krát více než obyvatel ČR a jejich promořenost je desetinásobná vůči té naší. Z toho by mělo plynout aspoň 45krát více úmrtí na Covid ve Španělsku než v ČR, ale spíš ještě více, protože v ČR nedošlo ani místně k přetížení nemocnic, kdežto v Madridu ano. Nu, a podle španělských statistik měli až dosud 27 tisíc mrtvých, kdežto u nás jich bylo 293. To je poměr 93:1. Přitom mediánový věk ve Španělsku je velmi podobný jako v ČR (42,7 vs. 42,1 roku). Buď tedy počítají své statistiky výrazně jinak než my, nebo tam koluje něco silnějšího než ve střední Evropě, nebo se to lokální přetížení zdravotního systému podepíše na výsledných číslech opravdu výrazně, nebo je tam nějaký další faktor (přeplněné domovy důchodců?), který u nás není. Každopádně ta míra promořenosti se zatím nejeví být moc vysoká ani ve výrazně postižených zemích jako Francie a Španělsko. Momentálně se všude v Evropě uvolňují opatření; uvidíme, zda důsledkem nebude druhá špička. Pokud by skutečně nastala, museli by zároveň politici počítat s tím, že ochota obyvatelstva znovu akceptovat restrikce už není taková, jaká byla v březnu. Tohle rozhodování opravdu nikomu nezávidím. Je to přesně ta situace, že ať uděláte cokoliv, bude vás část lidí hlasitě nenávidět a podezřívat z ďábelských manipulací, které mají zakrýt skutečný problém jménem X. A ano, X je proměnná, která bude u různých řečníků nabývat různých hodnot.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-25 07:11:44

Jak společnost rozděluje nedostatkové statky v době pandemie

Současná epidemie koronaviru zvýraznila důležitou otázku: jak přidělovat zdravotní péči a zdravotnický materiál. Jaká jsou tedy kritéria rozdělování? Tento problém je součástí širší problematiky, před kterou stojí společnost: jakými mechanismy rozdělovat mezi svými občany nedostatkové zdroje a na jakých principech by mělo toto rozdělování stát. Ekonomie se zabývá alokací nedostatkových zdrojů nekoordinovaným způsobem (trhem), zatímco politologie se zaměřuje na rozdělování státem, která probíhá skrze daňový systém záměrně a koordinovaně. Přesto ve společnosti existuje oblast institucí, která zůstala do velké míry mimo pozornost obou zmíněných věd a v níž alokaci důležitých statků provádí relativně autonomní, tzv. lokální instituce. Ty mohou být omezeny směrnicemi z centra (státu), přesto mají autonomii stanovit si vlastní preferovaný systém rozdělování. Příklady typů statků, které tyto instituce rozdělují a otázky ohledně principů rozdělování, které si tyto instituce v době pandemie a v jiných situacích kladou, jsou následující: Kdo a na základě jakých principů dostane nejdříve roušky a respirátory? Kdo a na základě jakých principů dostane ledvinu k transplantaci? Kdo a na základě jakých principů bude přijat na výběrovou školu? Kdo a na základě jakých principů bude propuštěn? Komu a na základě jakých principů bude přiznána adopce dětí? Je třeba se zorientovat ve velmi spletité síti rozličných principů rozdělování těchto statků. Životní šance občanů v moderních společnostech nezávisí pouze na rozhodnutích trhů nebo státu (vlády), ale také na alokacích, které provádí relativně autonomní instituce (od přijímání do mateřské školky až do domova důchodců). Život občana se tak dá popsat jako „setkávání se“ s institucemi, které mají moc mu přidělit či odmítnout statky, o které žádá. Některá rozhodnutí jsou pro občana bezvýznamná (zda dostane od univerzity přidělené parkovací místo), některá jsou však zásadní (zda obdrží nedostatkové zdravotní statky či povolání do armády v době války). Při slově „životní šance“ by měl sociální a politický vědec zbystřit pozornost. Sociální a politické vědy v rámci výzkumu sociální stratifikace zkoumají s odkazem na Maxe Webera životní šance jedinců v závislosti na jejich postavení na trhu. Je třeba si ale být vědom důležitého faktu, že životní šance lidí v moderní společnosti nejsou dané jen jejich postavením na trhu, ale jsou v nemalé míře ovlivněny i rozhodováním lokálních institucí. Domnívám se, že tento aspekt by neměl být ve výzkumech opomíjen. Principy lokálního rozdělování V rámci principů lokálního rozdělování můžeme rozlišit šest kategorií, které instituce používají (spravedlivě i nespravedlivě) při rozdělování nedostatkových statků. A/ První kategorii tvoří čtyři rovnostářské principy. 1/ Absolutní rovnost. Někteří filozofové ji vidí jako výchozí bod pro rozdělování: pokud není důvod proti, statky by se měly dělit rovným dílem. I když neexistuje shoda ohledně toho, zda rovnost je spravedlivá, je často opěrným bodem pro řešení konfliktů. Tyto rovnostářské principy však mohou být podpořeny i utilitárně. Když je celkový užitek maximalizován rovným rozdělením statku. Rovné rozdělování nedělitelného statku může být dosažena také tím, že se nedá nikomu. 2/ Lepší řešení je však rozdělovat zdroje na základě loterie, která dá každému občanu stejnou šanci statek získat. V dnešních společnostech se loterie používá například při výběru občanů do poroty a při povolávání do armády. Je však zajímavé, že dnes se obecně tento princip používá velmi málo a v souvislosti s alokací nedostatkových zdravotních statků se zavedení tohoto principu, pokud je mi známo, nediskutovalo. Přitom je v něm obsažena silná morální hodnota – rovnost všech lidí – jelikož rozděluje statky nestranně (nezaujatě). 3/ Rotace je princip, kdy každý dostane přidělený statek či závazek na určitou dobu podle předem daného řádu. Uplatňuje se při svěřování dětí do péče rozvedených rodičů nebo v podnicích při přidělování žádaných termínů dovolených. 4/ Rovné odchýlení od určité hranice. Mnoho otázek lokálního rozdělování se týká potřeby omezit celkovou produkci nějakého statku, např. mléka a s tím související mléčné kvóty, emise plynů apod. B/ Druhou kategorii tvoří principy časové 1/ Čekání ve frontě se používá při přidělování širokého množství statků (od spotřebního zboží, přes zdravotní péči až po přijímání na vysoké školy). Oproti pořadníku je ztrátou času, protože tam stačí jen poslat nebo ohlásit svůj požadavek. Přes tuto svoji zjevnou neefektivnost je přesto vysoce ceněno co do principu férovosti. Obětování času čekáním ve frontě je nahlíženo jako zásluha a ochota čekat jako míra potřebnosti daného statku. Tento princip, v souvislosti s dnešní koronavirovou krizí, však nevypadá však příliš atraktivně, protože se používá jen v těch případech, kdy neexistuje zásadní (životní) rozdíl mezi vyšší a nižší potřebností příjemců daného statku 2/ Pořadník se používá jako princip rozdělování např. operací nebo místa v mateřské školce. Přijetí k vyšetření u lékařů-specialistů je často řešeno zapsáním se do pořadníku, zatímco přístup k vyšetření u praktických lékařů se řeší čekáním ve frontě. Stejně jako při čekání ve frontě, doba čekání je znamením zdravotní potřebnosti (nemoc se časem zhoršuje). Pořadník nevyžaduje nákladné a kontraverzní rozhodování. 3/ Seniorita je kritérium při rozdělování statků a závazků, které se vztahující k práci: povýšení (nejstarších) a propuštění (nejmladších). C/ Třetí kategorii tvoří principy definované statusem: věk, pohlaví, rasa, občanství, místo residence, povolání. Věk se často bere jako pozitivní i negativní kritérium. Staří si zaslouží vyšší prioritu při rozdělování životně důležitých zdravotních statků kvůli tomu, co dali společnosti. Argument zní: úsilí předchozí generace nám umožnilo těšit se z mnohem většího životního standartu, než měla sama tato generace. Na druhé straně je zde však i protiargument: staří lidé by měli mít nižší prioritu, protože více života zachráníme tím, když přidělíme nedostatkový zdravotní statek mladým. V současné situaci se při rozdělování zdravotní péče (statků) bere věk jako negativní kritérium – za podmínky, že příjemci mají stejnou potřebu dané péče (k tomuto kritériu se dostaneme později). Gender – ženy nebyly dříve povolávány do armády, při evakuacích v případě katastrof měly přednost a také se jim i přednostně přidělovaly děti při rozvodu apod. Naopak zase nesměly volit, děti dostával přednostně do opatrování otec a byly vyloučeny z některých druhů povolání apod. Sexuální orientace – praktikuje se jako vyloučení v rozmanitých kontextech (například v některých zemích nemohou být homosexuálové přijati do armády) apod. Etnický status – různým minoritním skupinám bylo často upíráno právo volit, vstoupit do armády, zapsat se na školu či ucházet se o určité povolání apod.  Občanství, rodinný status, místo bydliště a povolání dokumentuje například to, že v 80. letech mělo mnoho transplantačních center v USA limity na počet transplantací ledvin, které bylo možné provést cizincům. D/ Jedná se pravděpodobně o nejdůležitější kategorii principů rozdělování, ale schází nám obecné jméno pro tuto kategorii. Patří sem potřeba, efektivnost a dřívější přispění. a/ Potřeba je dána nízkou úrovní, definovanou nějakým kritériem. Říká nám například, že bydlení by se mělo přidělit těm, kteří žijí v nejhorších podmínkách, lékařská péče je přednostně směřována k těm, kteří jsou na tom zdravotně nejhůře. Tento princip je dnes v souvislosti epidemií koronaviru výrazně prosazován jako první kritérium při rozhodování o distribucí lékařské péče. b/ Efektivnost nám říká, že statek by se měl alokovat těm, kterým nejvíce zvýší užitek, definovaný nějakým kritériem. Někdy jde stejným směrem jako předchozí (tj. potřeba) - nejvíce se blaho zvýší u nejhůře postižených. Někdy však jde i proti – potřební jsou na tom tak špatně, že nezískají ze statků nejvíce užitku. Měly by být ledviny transplantovány nejtěžším případům anebo těm, kteří s největší pravděpodobností přežijí? Právě toto druhé kritérium se v dnešní krizi aplikuje. Obecně se uvádí, že většinou jsou jednotlivé principy upřednostňovány různými kategoriemi aktérů. Aktéři prvního řádu (v tomto případě nemocniční úředníci) se starají především o efektivní využití zdrojů, zatímco aktéři druhého řádu (v tomto případě lékaři) dávají přednost nejakutnějším pacientům. Domnívám se, že v současné situaci však obě kategorie aktérů postupují stejně – jde jim o efektivitu alokace, kterou je pravděpodobnost přežití pacienta. c/ Někdy jsou statky alokována podle toho, zda aktér nějakým způsobem dříve přispěl k tvorbě společensky ceněných cílů. Například po druhé světové válce byli demobilizováni přednostně ti vojáci, kteří na tom byli v bodovém ohodnocení za válečné zásluhy nejlépe. E/ Další kategorií jsou principy založené na moci – a to buď peněz (kupce) nebo vlivu. Zde je třeba si však uvědomit, že pokud bohatí získají statek úplatkem, není to klasifikováno jako tento princip rozdělení, protože v tomto případě došlo k porušení oficiálních principů, které byly zavedeny institucí k alokaci daného statku.  Na závěr je třeba konstatovat, že zkoumání principů lokální spravedlnosti se vzpírá generalizaci – ty jsou do velké míře vytvářeny na základě výjimek, kompromisů a jedinečných rysů, kterým se dá porozumět jen odkazem na specifický historický kontext jejich vzniku. Bude proto zajímavé sledovat, které principy rozdělování prvků zdravotních péče se objevují a budou objevovat, a to nejen u nás, ale v různých zemích a kulturách, v kontextu současné koronavirové pandemie.    Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o rozdělování nedostatkových zdrojů z evropské perspektivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-18 14:50:09

Indie si koupila čas na pandemii. Jak draho vyjdou týdny karantény?

Narychlo vyhlášený třítýdenní zákaz vycházení bezpochyby zbrzdil šíření nemoci a pomohl připravit se na koncepční řešení zdravotnické krize. Mnohem větší výzvu než vlastní koronavirus však pro Indii budou představovat vedlejší důsledky karantény. Zákaz vycházení, jenž v Indii začal platit o půlnoci z 24. na 25. března, můžeme zpětně hodnotit jako správný krok, který pomůže nepřetížit zdravotnický systém nad únosnou míru. Na druhou stranu je zřejmé, že Indie se na karanténu mohla připravit dříve, lépe a koncepčněji. Ačkoli první izolovaný případ pacienta s koronavirem byl v Indii nahlášen už 30. ledna, vláda s ráznějšími opatřeními dlouho váhala, nezásobila se zdravotnickým vybavením a zavedla nouzový stav o několik dní později, než bylo záhodno. Jeho samotné vyhlášení bylo navíc značně chaotické: když premiér Naréndra Módí 24. března v osm hodin večer národu sdělil, že od půlnoci začíná platit zákaz vycházení, zapomněl občany informovat, jak se o ně vláda hodlá v době karantény postarat. Řešit problém, až nastane Další vývoj odhalil především dva jevy: tím prvním je potvrzení, že indický zdravotní a sociální systém dokáže poměrně rychle řešit velké problémy. Zmatky v prvním týdnu nouzového stavu způsobily hromadný exodus sezónních námezdních dělníků z velkých měst na vesnice. Ústřední vláda i jednotlivé státy však na tuto krizi dokázaly pružně reagovat uzavřením hranic a založením 21 tisíc provizorních táborů, které podle informací z jednotlivých států poskytly přístřeší a základní potravinovou pomoc 600 tisícům migrantů. Zároveň se však ukázalo, že indická vláda jedná pouze ve vleku událostí, aniž by je dokázala předvídat. Namísto promyšlené strategie jsme mohli vidět spíše reakci na komplikace, které ukvapeným vyhlášením karantény vznikly. Následky úvodních chaotických dnů tak mohou ve výsledku negovat její přínosy. Nekoordinovaná migrace vystavila námezdní dělníky zbytečnému zdravotnímu riziku, a to nejen kvůli možnosti dalšího rozšíření koronaviru, ale i kvůli horším hygienickým podmínkám v nouzových táborech, které mohou způsobit šíření jiných infekčních chorob. Jaká bude koncepce? Tři týdny zákazu vycházení, během nichž vystoupal počet prokazatelně nakažených z 600 na devět tisíc, posloužily indické vládě především k tomu, aby získala čas. V další fázi už ale bude muset přistoupit ke skutečně koncepčním řešením: vyčlenit nemocnice pouze pro pacienty s koronavirem, vybavit lékaře a zdravotnický personál ochrannými pomůckami, a především zavést důslednější testování obyvatelstva, v němž má indický systém dosud značné rezervy. Kvůli nedostatku testovacích sad dokáže Indie otestovat 15–20 tisíc osob denně. V zemi tak bylo dosud provedeno jen zhruba 190 tisíc testů, což při ohromné indické populaci dává průměr kolem 140 testů na milion obyvatel. Agresivní testování spojené s problematickým sledováním citlivých údajů se přitom ukazuje jako zřejmě jediný spolehlivý způsob, jak udržet virus pod kontrolou i po ukončení karantény. Malý počet testů navíc může maskovat skutečný rozsah epidemie, která se šíří sice pomalejším, ale konstantním tempem. Pokud se nepodaří rozšířit nemocniční kapacity a zbrzdit současný nárůst počtu nakažených o 15 procent denně, Indii koncem května dojdou nemocniční lůžka. Co přijde po karanténě? Třítýdenní nouzový stav končí 14. dubna a indická vláda dlouho ani nenaznačovala, že by měl pokračovat nadále. To se změnilo v sobotu 11. dubna, kdy při videokonferenci s ministerským předsedou požádala většina států ústřední vládu, aby zákaz vycházení prodloužila. Nejvíce zasažené státy jako Uríša, Paňdžáb, Maháráštra nebo Západní Bengálsko mezitím samy prodloužily karanténu do konce dubna. Konečné rozhodnutí se zřejmě dozvíme až v dalším projevu, který premiér Módí pronese 14. dubna dopoledne. Důvod, proč centrální vláda lavíruje, je zřejmý: každý den navíc znamená další těžkosti pro indickou ekonomiku. Její růst v posledních letech zpomaluje a delší výpadek v kombinaci s nižším objemem mezinárodního obchodu může celé hospodářství snadno poslat do recese. Nezaměstnanost, která už před karanténou mírně stoupala, nyní vyskočila z osmi na 23 procent. Můžeme rovněž předpokládat, že kvůli omezení volného pohybu osob drasticky klesne spotřeba domácností, která je důležitým hnacím motorem ekonomiky. Zákaz vycházení poškodí také indické zemědělce, neboť přišel uprostřed jarní sklizně. S tou farmářům každoročně pomáhají právě migrující nádeníci, kteří nyní sedí v nouzových táborech a karanténách a jsou zcela závislí na humanitární pomoci. Kvůli tomuto výpadku distribuce sezónních plodin proto vláda zřejmě bude muset zajistit, aby se v podzimní sezóně pěstovalo co nejvíce potravin na úkor technických plodin a posílila se potravinová soběstačnost. Ekonomická krize zároveň nesmí dopadnout na nejchudší. Zhruba 300 milionů obyvatel Indie žije pod hranicí chudoby a dalších 100 milionů těsně nad ní. Na pomoc těmto nejohroženějším skupinám cílí vládní balíček záchranných opatření v hodnotě 1,7 bilionu rupií (570 miliard korun), který zahrnuje základní potraviny a palivo zdarma i drobné finanční granty. Ty by měly podpořit především neformální ekonomiku, která zaměstnává 94 procent populace a produkuje téměř polovinu indického HDP. Otázkou však je, zda to bude stačit. Hodnota celého balíčku odpovídá jen zhruba jednomu procentu indického HDP, zatímco západoevropské státy hodlají na pomoc svým občanům uvolnit mezi 10 a 20 procenty. Rozdělená společnost Současná krize také ukazuje, jak je Indie navzdory veřejně proklamované jednotě dodnes rozdělená podle náboženských, národnostních a kastovních linií. Mohlo by se zdát, že společný nepřítel v podobě smrtícího viru společnost sjednotí, zatím to však vypadá, že opak je pravdou. Když vyšlo najevo, že enormní množství nakažených se rekrutuje ze sekty Tablíghí džamá’at, která uspořádala v půli března v Dillí velký sjezd, za hlavního šiřitele koronaviru byla označena muslimská komunita. To po komunálních nepokojích v Dillí na konci února ještě zesílilo náboženské pnutí mezi hinduisty a muslimy. Rozkol ve společnosti může zesílit také společenská ostrakizace těch, kteří jsou již nakaženi. Některé státy nechaly zveřejnit jména nakažených nebo označit jejich domy, lékaři jsou zase často považováni za přenašeče. Zdravotní krize také naplno odhaluje rozsáhlý problém s fake news a dezinformacemi, které v Indii kolují většinou přes skupiny na WhatsAppu. Kromě zaručených zpráv o šiřitelích choroby od muslimů po slepice se ve zprávách můžete dočíst i spolehlivé návody, jak vyléčit koronavirus popíjením kravské moči, cvičením jógy nebo ájurvédskou medicínou.  K silnějšímu centralismu? Těžko odhadovat, zda bude mít současná krize větší vliv na rozložení volebních sil. Jak podotýká politický stratég Prašánt Kišór, lidé nejvíce zasažení důsledky zákazu vycházení nemají důvěru v celý politický systém, a nikoli pouze v jeho současné představitele. Indická střední třída, která do značné míry určuje veřejné mínění, naopak vládě i nadále věří. Premiérovi Módímu hraje do karet nejen to, že oficiální čísla nakažených se v Indii stále drží relativně nízko a právě lehce překročila 10 tisíc, ale také razantní vyhlášení karantény, jímž v očích veřejnosti stvrdil svůj obraz rozhodného lídra. Otázkou zůstává, zda Módího kabinet této důvěry nezneužije. Indická ústava umožňuje v krajních případech omezit pravomoci států a změnit politický systém z federálního na unitární. Zdá se však pravděpodobnější, že centrální vláda bude jen nenápadnými kroky zvyšovat svou popularitu. Rozpaky už vzbudil například dobročinný fond PM CARES, který nechal ministerský předseda založit na zmírnění následků pandemie. Indie přitom už jeden podobný fond má, a za zřízením nové sbírky tak můžeme vidět i politický marketing: ústřední vláda nyní může na potravinové balíčky umístit portrét premiéra Módího, vykreslit jej jako největšího zprostředkovatele pomoci a umenšit roli jednotlivých států i neziskových organizací. I z tohoto detailu je patrné, jak krize spojená se šířením koronaviru odhaluje stále větší nesoulad mezi federální vládou a jednotlivými indickými státy. Ačkoli se v současné situaci ukazuje, že vnitřní problémy země dovedou státní vlády často řešit věcněji a pružněji než centrální byrokracie, ta si v mimořádných situacích naopak snaží za každou cenu udržet svou autoritu. K dlouhodobějšímu řešení krize by však spíše pomohlo, kdyby ústřední vláda místo tvrdých a překvapivých opatření delegovala více pravomocí na nižší úrovně státní správy, které dovedou zohlednit regionální specifika jak v boji s koronavirem, tak při následném restartu hospodářství. Otázkou však je, zda si premiér Naréndra Módí dovolí ustoupit z léta pečlivě budované a upevňované image silného a schopného velitele.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-10 10:31:23

Majitel pražského Divadla Brodway vyzval ministra kultury k odstoupení. Byznys útočí, odpověděl Zaorálek

„Nebývalým způsobem doslova rozhazujete veřejně prostředky mezi již beztak nabobtnalé instituce a mezi své protekční oblíbence,“ napsal Lubomíru Zaorálkovi producent a majitel pražského Divadla Broadway Oldřich Lichtenberg. Reagoval tím na fakt, že záchranný balíček na kulturu nepočítá se soukromými organizacemi. Ministr mu odpověděl, že ve druhém kole se bude diskutovat o možnosti podpory i pro podnikatele v kultuře. "Nepřekvapuje mě, že nejvíce křičí ti, kteří mají z kultury byznys a útočí na odborné komise, že nejsou schopny ocenit jejich umělecké kvality," napsal. Lichtenberg to oznámil ve vysílání rozhlasové stanice Frekvence 1 s tím, že se k výzvě připojují majitelé dalších pražských soukromých divadel. Výzvu i odpověď ministra zveřejňujeme v plném znění.   Velikonoční výzva k odstoupení ministra kultury Zaorálka. Zachraňte nedotovanou kulturu!!! Pane ministře, vyzýváme vás k okamžitému odstoupení z funkce ministra kultury, protože jste svými včerejšími kroky (a nejen jimi) rozhodl, že z částky 1.070.000.000 Kč určené vládou na záchranu české kultury zasažené koronavirem nepůjde do nedotovanou sektoru ani jediná koruna. Tímto krokem, když se vám to nedařilo svým mocensko cenzorským způsobem, zajišťujete úplnou likvidaci toho segmentu kultury. Zničíte mnoho divadel, festivalů, uměleckých agentur, pořadatelů, producentů a hlavně desítky tisíc herců, zpěváků a všech dalších profesí, které jsou na tyto subjekty navázány. Přitom všichni, na rozdíl od vás, v této nelehké situaci aktivně pomáhají v boji s koronavirem. Vy jen nebývalým způsobem doslova rozhazujete veřejně prostředky mezi již beztak nabobtnalé instituce a mezi své protekční oblíbence. Proto, prosím, okamžitě odstupte, ať se někdo může pokusit napravit škody, které jste napáchal. Ale ještě před tím složte účty veřejnosti, ať ví, kam tyto prostředky posíláte a kolik jich dostali dosud. A pak, prosím, rychle odejdete. Nikomu chybět nebudete.   Odpověď ministra Lubomíra Zaorálka Nepřekvapuje mě, že nejvíce křičí ti, kteří mají z kultury byznys a útočí na odborné komise, že nejsou schopny ocenit jejich umělecké kvality. Nikdy jsem neřekl, že nechci pomoci těm, kteří v kultuře podnikají, provozují muzikálová divadla, hudební kluby nebo třeba rockové festivaly. V první vlně se mi podařilo získat finance pro neziskovou část kultury, pro subjekty, které to v tuto chvíli nejvíce potřebují, protože nemohou generovat zisk, na rozdíl třeba od pana Lichtenberga, protože musejí mít vyrovnaný rozpočet a případný zisk tak vždy vkládají zpět do svých projektů. Nemohou tak mít žádné finanční rezervy pro období krizí jako je toto. Tvrzení pana Lichtenberga, že pomáhám nějakým svým oblíbencům, je nesmyslné a nepravdivé. Balíček pomůže stovkám kulturních subjektů jak v Praze, tak i v regionech. Jsem samozřejmě v kontaktu s těmi, kteří se pro pomoc včera vládou přijatého balíčku nekvalifikují a průběžně je žádám o přesné zmapování jejich ztrát. Na vládě pak budeme v druhém kole diskutovat o možnosti podpory i pro podnikatele v kultuře, samozřejmě s ohledem na to, jak rychle se budeme moci vrátit ke kulturnímu životu, na který jsme byli zvyklí před koronavirovou pandemií. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-07 08:07:07

Rektor UK Tomáš Zima: Je třeba co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření

„Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost,“ napsal ve výzvě adresované „všem, kteří rozhodují“ rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Jeho prohlášení přinášíme v plném znění. „Obracím se na Vás jako lékař, občan a rektor Univerzity Karlovy, který je čím dál více znepokojen vývojem a hrozícími důsledky současných opatření přijatých ve věci boje s onemocněním označovaným jako COVID-19. Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost. Hrozí způsobit obrovskou vlnu nezaměstnanosti, sociálního zmaru a existenčních problémů pro statisíce lidí. Problémů, jejichž důsledky budeme řešit desetiletí. Jsem přesvědčen, že máme ještě poslední možnost zatáhnout za záchrannou brzdu a pokusit se Českou republiku co nejvíce ochránit před pádem do hluboké ekonomické propasti, která by vedla k naplnění smutných prognóz a drastickému úpadku všech oblastí našeho života na dlouhé roky dopředu. Je nezbytně nutné okamžitě a zásadně přehodnotit přijatá opatření státu, jejich další trvání, přiměřenost, efektivitu a především plošnost uplatňování. Vidím pro to několik důvodů, založených na faktech, datech a číslech – nikoli na emocích. 1. Hlavní obavy státních orgánů, které se uchýlily k plošným karanténním opatřením, se opírají o propočty rychlého, exponenciálního nárůstu těžkých případů, které by mohly překročit kapacitu zdravotnického systému a způsobit kolaps péče. Tuto obavu lze, alespoň u nás, již dnes zmírnit s ohledem na aktuální vývoj. Zcela jistě se na tom podílel včasný zásah státu. Zda to bylo díky masivním a drastickým opatřením paralyzujícím život a chod společnosti, či zda se na tom podílely i jiné faktory, bude možno zhodnotit s chladnou hlavou až v časovém odstupu. Pozitivním efektem je obrovská mobilizace a zapojení obyvatel, ochota pomoci a podílet se aktivně na zvládnutí ohrožení. 2. Koronavirům je připisován na celém světě značný počet úmrtí. Řada parametrů je však vypočítána nestandardně, velký počet zemřelých neumírá výhradně v přímém důsledku koronavirové infekce, ale v souvislosti s řadou závažných onemocnění či vážně oslabené imunity. Celková letalita infekce COVID-19 bude po zhodnocení celého průběhu vypadat jinak, než je dnes prezentováno. 3. Zdravotnictví v ČR díky nasazení všech zdravotníků je v současném stavu schopno zvládnout větší nápor pacientů, než jsme byli svědky. Paradoxně nyní funguje řada zdravotnických zařízení na zlomek kapacity, dochází k zanedbání péče u ostatních pacientů s neakutními, ale přesto velmi závažnými onemocněními. COVID-19 nezastavil ostatní nemoci, jen na jejich řešení a léčení nezbývá kapacita. A to může být pro zdraví spousty lidí fatální. 4. Nynější situace má tedy negativní dopad na celkové zdraví obyvatelstva – odkládají se diagnostické a léčebné úkony, operace i preventivní návštěvy lékaře. Pandemie zastavila velkou část zdravotnictví. Hospodářský propad zřejmě přinese snížení prostředků pro zdravotnictví, ale současné odkládání výkonů se může následně projevit předčasným úmrtím řady lidí. 5. Objektivní data nasvědčují tomu, že v ČR i v okolních zemích je šíření viru pomalejší a průběh onemocnění lehčí s minimálními počty smrtelných průběhů. Příčiny tohoto příznivějšího stavu se snaží objasnit odborníci, a může na to mít i vliv nošení roušek na místech, kde je více osob. 6. Země, které nepřijaly metodu nejpřísnější, tedy úplné karantény (např. Švédsko, Japonsko a Jižní Korea) vykazují relativně podobné výsledky ochrany obyvatel jako země s nejpřísnějšími a život a ekonomiku ochromujícími opatřeními. Srovnávání mezi jednotlivými zeměmi je metodicky velmi obtížné a často i nesrovnatelné, pro naprosto rozdílné zdravotnické systémy (organizace a úroveň zdravotnictví, počet lůžek atd.) a i z hlediska termínu zavedených opatření. 7. Pohybujeme se v oblasti často polovičatých informací. Došlo k obrovskému a soustavnému strašení národa a občanů, řada médií ve snaze o senzaci za každou cenu, často bez ohledu na fakta či dopady, často bez etického rozměru, bohužel podávají velmi často tendenční obraz infekce lokálně i globálně. A tak, ať už vědomě či nevědomě, zvyšují obavy a paniku ve společnosti. To vše má vliv na společenskou psychiku a ohrožuje to duševní zdraví nejzranitelnější části populace. 8. Daleko fatálnější následky pro nás, pro Českou republiku, bude mít ochromení našeho a světového hospodářství. Např. americká Federal Reserve Bank předpokládá v USA až 30procentní nezaměstnanost. Ta ovšem velmi rychle poroste v řadě zemí. Celosvětový cestovní ruch, který se i v ČR významně podílí na zaměstnanosti a tvorbě HDP, bude zdevastován téměř úplně. Mezinárodní měnový fond hovoří o nejhorší krizi v dějinách lidstva. 9. Státní pomoc, ať už bude jakkoliv masivní, nezabrání poklesu ekonomiky a životní úrovně lidí. Promyšlený plán a jasná dlouhodobá strategie státu je ovšem základním předpokladem, abychom se pokusili ty největší škody alespoň ztlumit. Lidé musí dál uživit své rodiny, mít z čeho platit nájem, hypotéky a další životní náklady. 10. Volba mezi uvolněním drastických a doufejme krátkodobých opatření a dalším pokračováním karantény není volbou mezi penězi a životy. Je volbou mezi hypotetickými hromadnými oběťmi koronavirové infekce a jistými oběťmi ekonomického úpadku společnosti. Bohužel, i přes sílící zoufalá varování a katastrofické prognózy vývoje naší země a společnosti stále postrádáme kvalifikovaný plán státu, jeho strategii či alespoň odpovědi na základní otázky: Kdy, jak a jaká přijatá opatření skončí? A co bude dál? S čím mohou občané počítat? Jsem přesvědčen, že máme ještě čas jednat a přijmout rozhodnutí, abychom se společně pokusili hrozící důsledky co nejvíce zmírnit. Je podle mě nutné: 1. Co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření – do konce dubna zrušit většinu omezení s výjimkou hromadných akcí, ochrany rizikových skupin (důchodci) a karantény pozitivně testovaných osob. 2. Navýšit na maximum testovací kapacity, uskutečnit co nejdříve testování náhodného reprezentativního vzorku pro objektivní zjištění, kolik osob se setkalo s COVID-19. 3. Zásadně zvýšit a zjednodušit podporu OSVČ, zejména v oblasti živnostníků, řemesel a služeb, cestovního ruchu, kultury a těch, kteří byli zasaženi opatřeními maximální měrou. Tato odvětví na sebe navazují další velké počty lidí, kteří jsou ohroženi ztrátou zaměstnání. 4. Přijmout rychlá, nekomplikovaná a plošná opatření v daňové oblasti – odklady, daňové prázdniny, a další. 5. Zajistit občanům možnost dlouhodobých odkladů splátek úvěrů na bydlení či nájmů v momentě, kdy se dostanou vlivem dopadů koronavirové krize do existenčních potíží a platební neschopnosti. 6. Postupně uvolnit cestování alespoň do sousedních zemí s relativně nízkou úrovní nákazy do konce letošního května. A postupně uvolňovat cestování podle aktuální epidemiologické situace v jednotlivých státech. 7. Ochránit statisíce občanů, kteří spadli či spadnou do dluhových pastí a exekucí, a nastupující ekonomický propad by pro ně byl zcela likvidační. Lze například přistoupit k zcela mimořádnému prodloužení splátek či k částečnému oddlužení. 8. Rychle přijmout zákon proti lichvářským půjčkám a nestandardním nákupům, abychom zabránili zneužívání krize různými „šmejdy“. Jako pro člověka, který se celý život pohybuje ve zdravotnictví, jsou pro mě děsivá některá zjištění, za kolik jsou leckde pořizovány předražené ochranné pomůcky a další prostředky. 9. Zveřejnit seznam všech položek a věcí – včetně cen a částek, které stát ve stavu nouze nakupoval v objemu miliard korun bez výběrových řízení. Maximální transparentnost a srozumitelnost všech kroků státu v krizi je zcela zásadní. 10. Zajistit, aby nedošlo ke škrtům v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu. Právě věda se ukazuje jako jedna z klíčových disciplín, která je pro boj s podobnými pandemiemi nepostradatelná. Tato nemoc je především příběhem vědy a výzkumu. Společně s těmito kroky je nutné rychle připravit jasnou a srozumitelnou strategii pro záchranu ČR pro další měsíce a roky, která bude výsledkem společné práce těch nejlepších expertů a špičkových odborníků v oblastech ekonomie, hospodářství a sociální politiky. Koronavirus není možné vymýtit, bude tu s námi asi ještě minimálně několik let. Musíme se snažit minimalizovat letální dopady – a to jak přímé, tak nepřímé. Pokud se rozhodneme pro dlouhodobou karanténu a izolaci země, budou důsledky pro lidské životy devastující – vysoká nezaměstnanost, sociální dopady, nárůst kriminality a radikalizace společnosti. Jsem přesvědčen, že jsme ve zcela zásadním okamžiku moderních dějin naší země. Teď je čas na odpovědná rozhodnutí, která by ale neměla v žádném případě být v rozporu s naší Ústavou a demokratickými principy. Měli bychom se k hrozícímu kolapsu postavit čelem a řešit jej společně s nasazením veškerých sil ve prospěch dobré budoucnosti našich občanů, společnosti i země. A hlavně mít jasný plán a srozumitelnou strategii. Všichni občané našeho státu potřebují vidět jasný směr a jistotu a cítit, že jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Přeji nám všem především pevné zdraví, odpovědná rozhodnutí a co nejvíce síly a vzájemné podpory v těchto těžkých časech." {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-11 04:32:21

„Šaman slov“ Miloš Hoznauer: Šedesátá léta přinesla velkolepý rozkvět kultury

Legendární češtinář a přispěvatel do Literárních novin v době „zlatých šedesátých“, jehož Ludvík Vaculík nazval šamanem slov, v rozhovoru se svým bývalým studentem bilancuje a prozrazuje čtenářům, jak se stal renegátem a zradil dělnickou třídu. Ale také čemu vděčí za dlouhověkost, či jak se proměnil v morče na vinohradské urologii.   Právě ses dožil devadesáti let. Jistě dostáváš často otázku, čemu vděčíš za dlouhověkost?  V první řadě za to vděčím kvalitě hovězího za první republiky. Nesnášel jsem mateřské mléko, a tak mne kojili hovězím vývarem.   Dnes by ses asi tak vysokého věku nedožil. Kvalita hovězího na našem trhu prý není valná. Kvalitní prý vyvážíme a nekvalitní dovážíme. Ale čemu ještě kromě hovězího vděčíš za svůj požehnaný věk? Svým bývalým studentům, kteří si vybrali dráhu lékaře. Téměř každý orgán mám jištěný dvakrát, neboť někteří studenti jsou již v důchodu a kliniku po ruce nemají. Moji nejstarší studenti již slaví 85 let. Jistě bych měl ještě mluvit o zdravé výživě a sportování.    Ale takový Winston Churchill to viděl se sportem jinak. Když se ho novináři zeptali, čemu vděčí za svůj dlouhý věk, tak řekl známou větu: no sport! Ale obyčejně lidé v tvém věku bilancují svůj život. Takovou inventuru si dělám i já. Stařecká paměť má tu výhodu, že je s pokračujícím věkem stále lepší. Musím však říci, že to není v mnoha ohledech radostné bilancování.   Proč? Napsal jsi spoustu odborných textů. A hlavně jsi přispíval do Literárek! Máš pověst legendárního češtináře a šamana slov, jak se o tobě vyjádřil Ludvík Vaculík. Jako pozitivní bilanci vidím pět dětí, šestnáct vnoučat a šest pravnoučat.   A co vidíš negativního? To je doba, ve které jsem musel žít.   Je vůbec v našich dějinách doba, ve které by se ti chtělo žít? Možná v době obrození nebo za doby Josefa II. Obojí mi připomíná šedesátá léta. Já se bohužel narodil v době hospodářské krize, a to na straně těch, kteří byli nejvíce postiženi. Otec byl nezaměstnaný, žili jsme na venkově v jedné světnici. Šlapací autíčko bylo mým marným snem. Ale stejně marným snem byl i obyčejný párek, který jsem nosil od školníka panu řídícímu. Tyto zkušenosti mi poněkud zkreslily dobu první republiky, o které jsem se později dočetl, že to byla oáza demokracie, oplývající humanitními ideály, s úžasným prezidentem a skvělou ústavou.   Když moje matka byla devadesátiletá, tak řekla o první republice jenom jednu větu: „Lidé byli nezaměstnaní a Masaryk jezdil po Stromovce na koni.“ Já si zase vzpomněl na to množství žebráků, kteří nám klepali na vrátka a dostávali krajíc suchého chleba. Vzpomínám i na flašinetáře, šumaře a ty, kteří nabízeli drátování a letování. Ve škole byly tři kasty spolužáků. Nejvyšší kasta nosila na svačiny křupavé houstičky s voňavou šunkou. Ta druhá měla krajíce chleba se sádlem. A ta třetí si měla ve škole svačinu vyžebrat. Styděl jsem se za svou chudobu. Povolání otce (pomocný dělník, to jest nádeník) jsem tajil a chtěl jsem se stát bohatým, žádné třídní uvědomění jsem nezískal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale zhruba od roku 1935 se ekonomická situace trochu zlepšila. To jsem bohužel na sobě nepocítil.   Pak už přišla druhá republika a okupace. To už jsi začal chodit do gymnázia? Obecnou školu absolvovalo tak 10 dětí z naší vesnice, na gymnázium jsem šel jediný. Chce být pánem, říkali doma rodiče s třídním uvědoměním A jako budoucí pán jsem občas dostal nakládačku, ačkoliv jsem ještě pánem nebyl, a tudíž jsem nemohl nikoho vykořisťovat.   Jaké to na tom gymnáziu bylo? Byl jsem jediný chudý a mohl jsem se jednou týdně nadlábnout u řezníka v okresním městě. Samozřejmě mne to velmi ponižovalo a moje přání stát se bohatým ještě umocnilo. Ale moc jsem pro to neudělal. Žádný předmět mne na gymnáziu nebavil a zacházeli se mnou jako s notorickým čtyřkařem. V oktávě jsem měl těch čtyřek devět. Moc slibná budoucnost mne nečekala. Jenže vítězství pracujícího lidu nad reakcí v roce 1948 mi umožnilo stát se studentem filosofické fakulty i s takovým vysvědčením. Syn pomocného dělníka, za což jsem se vždycky styděl, byl cenným úlovkem pro fakultu, která nutně potřebovala zlepšit kádrový profil studentů. Komunistická strana mi vlastně umožnila, abych se později stal jejím odpůrcem.   Jak se ti po Únoru studovalo? Tato léta bych si nechtěl zopakovat. Nejlepší profesoři museli z fakulty odejít. A také mi chyběl ten správný svazácký elán, takže jedna pohledná svazačka ze studijního kroužku dostala jako svazácký úkol ten elán u mne probudit.   Jak tě znám, tak se ti to její probouzení elánu jistě zamlouvalo. Máš naprostou pravdu, ta pohledná svazačka se stala mou první manželkou. Kvůli ní jsem začal jezdit na různé brigády a byl dokonce dvakrát na stavbě mládeže. Toto údobí jsem později popsal v Literárních novinách v článku Nadšení kontra kritičnost.   O tom článku jsem se dočetl u Milana Jungmanna v knize Literárky – můj osud. „...Hoznauer nesentimentálně přiznává: ... trvalo dost dlouho, než jsme si dokázali přiznat, že naše nadšení sehrálo i negativní roli. Mnozí si to neuvědomili dodnes. Nepochopili, že nadšení samo o sobě není hodnotou...“ Článek měl údajně velký ohlas? To je pravda, dostal jsem mnoho dopisů a také vzbudil nelibost u řady stranických funkcionářů. Diplomovou práci jsem psal na téma Lidovost poezie Jaroslava Seiferta, který ovšem od roku 1950, kdy vydal Píseň o Viktorce, upadl v nemilost. „Seifert závidí ptákům jejich zpěv a křídla, a přitom nevidí křídla, která narůstají pracujícímu lidu na cestě ke skvělé budoucnosti,“ napsal Jan Skála v časopise Tvorba. Setkání s Jaroslavem Seifertem bylo jedinou světlou událostí z doby studia. Šťastné manželství s bývalou svazačkou přerušila dvouletá vojenská služba. Byl jsem tam vystaven nelítostné šikaně – individuální nástupy třeba třikrát za noc s plnou polní. A s tou plnou polní jsem dvě hodiny naskakoval a vyskakoval z korby Tatry 111. V posudku z vojny stálo: „…stal se renegátem, zradil třídu, ze které vzešel a podněcoval ke vzpouře.“ V roce 1953 jsem nastoupil k výkonu učitelského povolání, tím se značně oddálila moje touha stát se bohatým. Můj nástupní plat obnášel 1 041 Kčs. K tomu přistoupila nízká společenská prestiž učitele. Razil jsem tehdy heslo: „jsem učitel a kdo je míň.“   Jak vypadalo s takovými pocity tvoje vyučování? Musím se přiznat, že školské orgány byly s mojí výukou spokojeny. Líčil jsem třeba negativní vlastnosti babičky ze Starého Bělidla, hlavně její poklonkování před rozmařilou šlechtou a shánění protekce.   Že by se v tobě přece jen probudilo třídní uvědomění? Myslím, že jsem to ale zase napravil při jiných příležitostech.   To jest? U Anny proletářky jsem uváděl výrok Olbrachtovy dcery Ivanky. Když její češtinářka prohlásila Annu proletářku za vrcholné dílo socialistického realismu, tak Ivanka řekla: „Tatínek se za tuhle knihu moc styděl.“    Jak dlouho tě nechali takto učit? Musím říci, že by mne tenkrát odchod z tohoto povolání vůbec nemrzel. Ale přišla léta šedesátá. Pro mne jsou opravdu zlatá, nikoliv však všechna. Tak asi od roku 1963. Literárky mohly až v tomto roce otisknout moji celostránkovou úvahu o našem školství. Tehdy o ní mluvila i Svobodná Evropa. V jedné diskuzi o šedesátých letech jsem se setkal s názorem, že tato léta jsou přeceňována, že to byl jen zápas o moc mezi konzervativním a reformistickým křídlem KSČ. Myslím, že tento despekt není namístě. Vždyť komunistická strana se dala rozvrátit jen zevnitř. Kdybych měl psát hodnocení tohoto období do učebnice dějepisu, vyzvedl bych jako příklad tak velkolepý rozkvět kultury. V dnešní době máme velké množství bulvárních časopisů, tehdy bylo množství literárních časopisů, které dnes téměř neexistují. A když ano, tak ve velmi malém nákladu. A to nemluvím o filmech a divadle. Zmíním se ale o knihách, a časopisech, které tehdy vycházely – mám na mysli třeba časopis Světová literatura. Ten přinášel mnoho nádherných textů, ve kterých jsem nacházel podněty pro výuku.  A znovu bych chtěl zopakovat význam Literárních novin, které vycházely jednou týdně v obrovském nákladu. Pamětníci dobře vědí, jak významně zasahovaly do společenského a kulturního dění. Nostalgicky vzpomínám na své návštěvy v redakci, v níž byla řada vynikajících osobností. Samozřejmě Milan Jungmann, Ludvík Vaculík a Ivan Klíma. Rád vzpomínám na Helenku Klímovou, která měla na starosti tzv. vnitřní situaci v republice. Zahraničí patřilo Dušanu Pokornému. Kulturní rubriku řídil Sergej Machonin. Velmi činorodý byl také Ludvík Veselý. A sympatickou se mi stala Mirka Rektorisová. Vynikající úroveň zajišťovala i redakční rada, v níž byli literární vědci, např. Felix Vodička, významní spisovatelé jako Jan Otčenášek, Jan Procházka a Milan Kundera.   Vzpomínáš si na některé autory, kteří tě upoutali svými texty? Byli to samozřejmě členové redakce. Sergej Machonin psal velmi poutavě o divadelních premiérách.Vybavila se mi i jména jako byl Jiří Pištora a Saša Kliment. Někteří autoři, se kterými jsem se setkal na stránkách Literárek, se stali mými přáteli. Například Ludvík Vaculík, Helena Klímová a Ivan Klíma. Když se slavilo 90. výročí založení Literárek, tak jsem zjistil, že už nás moc nezůstalo. Byli tam A. J. Liehm, Pavel Kohout, Vladimír Karfík. Ivan Klíma už musel zůstat doma. Škoda, že se neobjevil bývalý redaktor LtN Petr Chudožilov, který byl oceněn za svou literární činnost v Německu a Itálii.    Avšak zlatá šedesátá léta skončila. Co bys napsal do učebnice dějepisu o normalizaci? Já bych psal o tragickém období v našich dějinách. Celý národ byl ponížen, pomýlení museli odvolávat své názory a vyslovovat svůj souhlas s okupací. Ale našli se i takoví, kteří si své „pomýlení“ ponechali, navzdory sankcím. Nebylo divu, že zklamaní lidé se odvraceli od společenského dění. Stáhli se do soukromí, jezdili na chaty a starali se o hmotné statky. Nad tím vším se ale vznášela atmosféra strachu, zda nebudou z nějakého důvodu vyhozeni ze zaměstnání a zda-li jejich děti se dostanou na studia. Až příliš často byla slyšet věta „Dej si bacha, abys to neměl v posudku“. Ty posudky, které psaly i domovní důvěrnice, aby občané byli ohlídáni i ve svých domovech, jsem přímo nenáviděl. Musel jsem je sám psát na studenty. Jednou jsem to zařídil tak, aby si rodiče napsali posudky sami, protože své děti znají nejlépe. Byl z toho velký poprask, protože mne rodiče těch nejvíce angažovaných udali na příslušných místech. Nesnesli pomyšlení, že děti těch méně angažovaných budou mít třeba stejně dobré posudky.    Ty posudky jsi zlehčil ve své knize Cesta do hlubin kantorovy duše. Zadal jsem ve škole stylistický úkol – soutěž o nejlepší posudek.    Vítězný posudek jsem považoval za geniální a pochyboval jsem, že ho napsal student. Při dotazu ses rád přiznal, že jsi ho napsal sám. To mě samozřejmě mohlo napadnout. Později jsem se dozvěděl, že jej ocenil literární teoretik a básník Miroslav Červenka. Ano, ten posudek považoval za báseň v próze. Dovoluji si zde citovat pár vět z vítězné práce: „Příbuzné v Mongolsku nemá, na poště se chová slušně, moučníkem nepohrdne. … Jedovaté houby nesbírá, ... většinu noci prospí. Barvy rozlišuje, psát se naučil ve škole, ... prvoky nerozlišuje, požáry nezakládá. Naposledy sáňkoval před pěti lety, ... Pro navrhovanou funkci má ty nejlepší předpoklady.“   Měl jsi nějaké další maléry? To si piš: na školský odbor přišlo udání, že hanobím sovětské filmy. Nebo že čtu texty zapovězených autorů. Nebylo to zas tak velké hrdinství, už jsem měl zastánce u některých vlivných rodičů. Například plukovník Hübler, šéf kontrarozvědky, doporučil soudruhu inspektorovi, aby se šel na některé sovětské filmy podívat. V tom se normalizace už dost lišila od 50. let.   Jak budeš oslavovat 30. výročí sametové revoluce? Moc rád si vzpomenu na ty opojné chvíle při znovunabývání svobody. Byl jsem nadšen tou úžasnou aktivitou studentů, kteří si počínali jako zkušení revolucionáři a vůbec nebyli poznamenáni komunistickou výchovou. Stal jsem se předsedou Občanského fóra, přednášel na pedagogické fakultě o zapovězených autorech a psal a psal jsem už ne do šuplíku. Ale nemám rád ten samet. Samet znamenal dohodu s komunisty, hladké předání moci výměnou za právní kontinuitu, a tak mohlo dojít k tomu, že komunistický parlament zvolil jednohlasně Václava Havla prezidentem. A on odpřisáhl věrnost Československé socialistické republice. Nebylo ani dobře vymyšleno heslo „nejsme jako oni.“ Takže vůbec nedošlo k potrestání komunistických pohlavárů, estébáků atd.    Ale kdo by je soudil, když právní systém ovládali lidé z bývalého režimu? Máš pravdu, patrně by byly ustaveny lidové tribunály, a tím by se otevřela cesta k vyřizování osobních účtů. Pamatuji si dobře na počínání revolučních gard v roce 1945. A je docela možné, že kdyby se Listopadové události posuzovaly z hlediska vyššího principu a v kontextu s evropskými dějinami, tak by byly hodnoceny jako vysoce humánní. Velkým paradoxem je, že zločiny komunistů nejvíce potrestala samotná komunistická strana v procesu se Slánským. Hlava spiknutí a další spiklenci např. Šváb, Frank, Reicin a další toho měli mnoho na svědomí.    Jenže byli potrestáni za vykonstruované zločiny. Když na politbyru uvažovali, komu by přiřkli zodpovědnost za inscenovaný proces, vyřídil to prezident Antonín Zápotocký slovy: „To by bylo nad síly jednoho člověka. Zavinili si to sami, roztočili mlýn, který je pak semlel.“   Pokud vím, tak sám Rudolf Slánský prohlásil před popravou: „Mám, co jsem si zasloužil.“ Ale jak se ti žije dnes? Zajímáš se o dění ve společnosti? To víš, že ano. Rád si poslechnu ty rádoby vtipné bonmoty z parlamentu, výroky prezidenta Zemana a čekám, jak dopadnou nejrůznější aféry, kdy půjde do vězení třeba David Rath. Ale hlavně se zajímám o situaci v našem zdravotnictví. V těch devadesáti letech už selhává orgán za orgánem. Teď už vím, kde se nacházejí ledviny a seznamuji se s různými druhy kýl. S politováním jsem zjistil, že jde-li velmi starý pacient na kliniku, kde ho nikdo nezná, tak nemůže počítat s nějakým velkým nasazením lékařů. Podal jsem o tom zprávu s názvem Pištící morčata na vinohradské urologii.   Četl jsem to. Chtěl jsi hlavně říci, že s morčaty se nekomunikuje. A také se morčatům nesděluje výsledek operace.   Ale napsals to velmi jemně ve srovnání s tím, co se o některých případech v našem zdravotnictví dočteme v médiích. Tvá zpráva by stála za publikaci. Ale co tvé bohatství? Splnil se tvůj dětský sen? Sice jsem po osmdesátce napsal tři knihy, které se dobře prodávaly, ale z toho autor nezbohatne. Budu muset napsat nějaký bestseller.   Už víš jaký? Třeba až budu v LDN-ce, ale nechci se rouhat. Mám pět dětí, šestnáct vnoučat, šest pravnoučat, a to je velké bohatství.   Miloši, já i Literární noviny ti blahopřejeme k jubileu a děkujeme za rozhovor! {/mprestriction}  Autor je lékař a publicista.   Miloš Hoznauer, pedagog a spisovatel, se narodil 21. září 1929. Po absolvování gymnázia vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze obor čeština a ruština. Tyto předměty vyučoval po více než čtyři desetiletí na různých typech středních škol. V šedesátých letech se stal veřejně známý i díky svým článkům v Literárních novinách. Podle jeho reportáží byly natočeny některé filmy - např. Zvědavé kamery. Těsně před sovětskou invazí odevzdal do nakladatelství Čs. spisovatel rukopis své první satirické knihy o socialistickém školství. Už nevyšla a autor se stal na dvacet let zapovězeným. Po roce 1989 přednášel na Pedagogické fakultě o exilových a samizdatových autorech. Je autorem knihy o Václavu Havlovi, literárních příruček Dobrodružství s literaturou a Maturita z češtiny, spoluautorem učebnice a čítanky Literatura po roce 1945.

Čas načtení: 2019-07-13 22:05:24

Ne více, ale lépe!

Ze změny klimatu a sucha se v posledních letech konečně stala témata. Stejně závažným problémem je pak ztráta biodiverzity. Na světě je ohrožen vyhynutím téměř milion druhů rostlin a živočichů. Krajinu přitom ničíme především velkoplošným a přechemizovaným zemědělstvím – ať už se na výstavě v Lysé nad Labem říká cokoliv. Nejen z chemického průmyslu zaznívají argumenty, že je nutné vyrábět více a více potravin v závislosti na rychlý nárůst populace. Podle některých odborníků je klíčem k tomuto problému agroekologie.  Agroekologie, jak název napovídá, spojuje tato disciplína dvě původně izolované vědy – ekologii, zaměřující se na teorii a přírodu, a agronomii hledající aplikované přístupy vyhovující člověku. Můžeme ji definovat jako nauku o struktuře a funkcích zemědělských systémů. Chce chápat domestikovaná přírodní prostředí v celé jejich komplexnosti: interakce člověka, rostlin a zvířat, jejich biologické, fyzikální a klimatické prvky. Jde o systémový přístup, který se snaží pochopit, jak zemědělské postupy upravují, zjednodušují a případně oslabují ekosystémy, a navrhovat řešení, která by jim umožnila pracovat bez toho, aniž by je oslabovala. „Abychom byli v zemědělství efektivní, musíme nejprve znát fungování ekosystému jako celku,“ řekl deníku Le Monde profesor Marc Dufumier, francouzský agronom a průkopník vědecké agroekologie. „Zastánci agrochemikálií vždy označují výnos na hektar za silný argument. Důležité je, podle mého názoru, zvýšit přidanou hodnotu, to znamená vzít v úvahu to, co se vyrábí, ale také to, co je zničeno. Produktivní zemědělství produkuje hodně, ale je také velice destruktivní, používá toxické chemikálie a fosilní paliva. V průmyslových zemích nemusíme vyrábět více, musíme vyrábět lépe,“ dodává Dufumier.  Posláním kteréhokoliv hospodáře by nemělo být jen dosažení maximální produkce, ale také, a především, zodpovědně spravovat a chránit krajinu a životní prostředí. Jak na to? Výběrem správných odrůd plodin, které chce pěstovat, správným načasováním agrotechnických zásahů a šetrným přístupem k půdě a vodě. Zní to logicky? Nebylo a není to však zdaleka pravidlem.  Kolektivizace a celá socialistická zemědělská velkovýrobní soustava zanechala na české krajině obrovské stopy. Scelování pozemků a průmyslový způsob práce ignoroval místní ekologickou heterogenitu, které se dřívější rodinné hospodářství téměř dokonale přizpůsobovalo. Po roce 1989 se využívání zemědělské půdy v souvislosti se změnou vlastnických vztahů postupně mění. Bohužel ruku v ruce s pozitivními změnami jde i výrazná orientace na tržní plodiny, což způsobuje nedodržování zásady jejich střídání, vyčerpávání půdy a porušování agroekosystémových vazeb. Peníze jsou prostě silný argument v jakékoliv diskusi. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Dobrá praxe vyžaduje dobrou vůli Přiblížení se optimální praxi je podle odborníků komplexní proces, který začíná legislativou, místní a evropskou. V tomto smyslu je zásadní Společná zemědělská politika a přerozdělování kontroverzních zemědělských dotací. Nařízení a dotace hrají zásadní roli ve výběru pěstovaných plodin. Potravinářských plodin je v Evropě velký nadbytek. Odhadem zhruba 15 % orné půdy dnes v ČR zabírá nepotravinářská produkce, například řepka, cukrovka nebo kukuřice. Shodou okolností jde o plodiny také nejvíce chemizované. Jejich pěstování tak dále přispívá k ekologické krizi dnešní zemědělské krajiny.  Studie uvádějí, že neonikotinoidní pesticidy zabíjejí ptáky a opylující hmyz. V České republice je podle odborníků situace stále únosná, v jiných zemích naopak kritická. Jak říká biolog a bývalý europoslanec Pavel Poc, když jedete po Evropě, tak v Česku máte pořád ještě špinavé sklo od hmyzu: „V Německu ještě taky, i když o něco méně. Když jedete po Holandsku nebo po Belgii, tak máte čisté sklo. V Číně jsou oblasti, kde už nejsou opylovači. Takže tam, když třeba kvetou citrusy, tak vyběhne tisíce lidí se štětečky a opylují to. My neumíme tuhle ekosystémovou službu nahradit. Naštěstí tohle je věc, která se podle mě v Evropě pochopila, a docela včas.“ V EU došlo během relativně krátké doby k zákazu asi čtyř tisíc ze sedmi tisíc registrovaných látek, včetně některých nejnebezpečnějších pesticidů, například neonikotinoidů.  Bez chemie nic nevyroste! V roce 2050 má dosáhnout počet lidí na Zemi deseti miliard. Může se ale takový počet lidí vůbec uživit? Je to trochu začarovaný kruh – intenzifikací zemědělství přicházíme o půdu a opylovače, bez půdy a opylovačů pak o značnou část potravin přijdeme úplně. Neexistuje jediný recept a jediné řešení: každý ekosystém je jiný. Každopádně je ale nezbytné co nejvíce omezit využívání fosilních paliv a syntetických výrobků. Inteligentní udržitelné zemědělství slibuje nakrmit těch deset miliard. „Na technické úrovni ano, to je naprosto možné. Pokud má dnes 820 milionů lidí hlad a jedna miliarda trpí nedostatkem výživy, nemá to totiž nic společného s nedostatkem potravin, ale s nedostatkem příjmů. Jsou to chudí lidé, kteří si to jídlo prostě nemohou koupit,“ tvrdí Marc Dufumier. Aby byl člověk dost živený, potřebuje asi 200 kilogramů obilí (nebo ekvivalentu) ročně. Světová produkce přitom dnes činí kolem 330 kg. Tak kde je chyba?  Agroekologie neodmítá inovace, pokud respektují fungování ekosystému! Největší chybou konvenčního zemědělství je ignorování faktu, že ekosystém je spleť složitých interakcí. Více než sto let sází na jednu kartu, a to výnos odrůd s vysokým potenciálem, především díky křížení, genetice, chemii atd. To s sebou nese nutnost upravit si ten ekosystém, přizpůsobit ho. Tím jsme ho nejen oslabili, ale dokonce ohrozili. Získali jsme sice plodiny, které jsou produktivnější, ale mají velkou potřebu hnojiv a jsou velmi citlivé na škůdce. Začínají se také objevovat druhy odolné vůči léčbě. Tyto problémy hodlá agrochemická lobby řešit zase jinými odrůdami, geneticky modifikovanými organismy, dalšími chemikáliemi atd. Je to věčný běh kupředu, který ale nemá v dohledu konkrétní cíl a hlavně ani smysl. Co tedy s tím?  Je mnoho forem zemědělství, které usilují jeho problémy a problémy životního prostředí řešit. Vedle integrované produkce, která se snaží co nejvíce využít přírodních zdrojů a naopak omezit provozní prostředky, které prostředí zatěžují, je to například tzv. precizní hospodaření, které klade důraz na moderní technologie (přehled o tématu a dalších udržitelných postupech přináší například kniha Bořivoje Šarapatky, Agroekologie: východiska pro udržitelné zemědělské hospodaření). Další důležitou součástí řešení je individuální přístup. Často například vyvstává otázka konzumace masa. Čím více lidí jí vícekrát do týdne maso, tím více půdy a rostlinné produkce je potřeba k vypěstování krmiva. Evropský dobytek je navíc krmen dováženou sójou, především ze zemí Jižní Ameriky. Obrovská poptávka způsobuje rozšiřování zemědělských ploch na úkor deštných pralesů. Kácení starých lesů je ekologická katastrofa. Nejenže přicházíme o stromy vyrábějící kyslík a pohlcující dusík, jejich kácením se ze dřeva a půdy naopak obrovské množství dusíku uvolňuje, a to množství porovnatelné s tím produkovaným tepelnými elektrárnami. Dále je problémem spotřeba vody – na výrobu například jednoho steaku je v porovnání s rostlinnou produkcí skutečně enormní. Přepočítáno na váhu, jeden kilogram hovězího spotřebuje více než 15 000 litrů vody, zatímco k vypěstování kila mrkve vám stačí 130 litrů. Skoro tři miliardy lidí přitom už dnes žijí v oblastech s nedostatkem vody. A nemluvě o tom, že jíst o něco méně masa a o něco více mrkve by bylo nepochybně zdraví prospěšné.   {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-03-09 08:47:38

Na čem nejvíce záleží?

Záleží nejvíce na tom co milujeme nebo potřebujeme, je to o situaci a pravidlech podle kterých vše existuje, často platí to že každý je jiný a je v jiné situaci a tak každému záleží na něčem jiném. Mnoho lidem záleží na úspěchu v tom co dělají dlouho, zde je problém ve veliké konkurenci, i v… Číst dále »Na čem nejvíce záleží?

Čas načtení: 2024-03-19 19:08:01

6 akcií, do kterých nejvíce investují největší investoři

Nejoblíbenější akcie hedgových fondů ve čtvrtém čtvrtletí byly především technologické, finanční a také healthcare společnosti. Kterých 6 akcií nakupují vůbec nejvíce? Článek 6 akcií, do kterých nejvíce investují největší investoři z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-03-27 09:00:00

"Apokalypsa" umělé inteligence by mohla v Británii připravit o práci téměř 8 milionů lidí

Děleno šesti (Británie 60 milionů obyvatel, Česko 10 milionů) v Česku by to bylo 1,3 milionů ztracených pracovních příležitostí Podle think-tanku IPPR jsou umělou inteligencí nejvíce ohroženy ženy, mladší pracovníci a hůře placení zaměstnanci. Podle zprávy, která varuje, že automatizace nejvíce ohrožuje ženy, pracovníky na nižších místech a osoby s nižšími platy, by v důsledku "apokalypsy pracovních míst" mohlo zaniknout téměř 8 milionů pracovních míst ve Velké Británii.Institut pro výzkum veřejné politiky (IPPR) uvedl, že v rámci "nejhoršího scénáře" zavádění nových technologií v příštích třech až pěti letech jsou umělou inteligencí nejvíce ohrožena základní pracovní místa, pracovní místa na částečný úvazek a administrativní práce.

Čas načtení: 2024-04-02 10:52:14

Nejvíce se v nás mění naše duše

Něco se zlepšuje a jiné se zhoršuje s tím nic nejde udělat, pomocí porovnávání poznáváme co se zlepšilo a co se zhoršilo, příčinou je zde evoluční proces který se snaží o změny které umožní aby vše lépe fungovalo. Tak jako se mění evolučně vše okolo nás, tak se mění i mnohé v nás, nejvíce se… Číst dále »Nejvíce se v nás mění naše duše