Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-17 18:40:00

Sigma na jaře bez gólu. Jílek: Schází lehkost. Mít Vašulína či Zlatohlávka...

Dva zápasy, jeden bod, nula vstřelených branek. Olomouc na jaře nepůsobí jako ambiciózní tým, který hodlá šlapat na paty špičce. Zatímco její odchovanec Tomáš Zlatohlávek, na Andrově stadionu od loňského léta nechtěný, pálí za Pardubice, Lukáš Juliš a spol. se momentálně trápí. Nejen výsledkově, ale i herně. Svědčí o tom i výkon Hradce Králové, který byl z bezgólové remízy na Hané rozpolcený. „Nevím, jestli mám být spokojený s bodem,“ usmál se kouč Václav Kotal, jehož hoši po minulém zkratu s Bohemians zpevnili defenzivu a zvedli se i kombinačně.

Čas načtení: 2020-10-08 19:53:36

Za co dostala Louise Glücková Nobelu cenu za literaturu? Přečtěte si ukázku

Sedmasedmdesátiletá básnířka Louise Glücková má na svém kontě 12 sbírek a několik svazů esejů o poezii. Ve svých knihách se inspiruje dětstvím, rodinným životem a vztahem s rodiči a sourozenci, ale také mýty a klasickými motivy. Švédská akademie ocenila, že ve svém díle „mění existenci jedince v existenci univerzální". V češtině vyšly Glückové dvě sbírky. První byla Divoký kosatec (česky Opus), za kterou obdržela v roce 1993 Pulitzerovu cenu. Dějištěm sbírky je autorčina vlastní zahrada, v jejíž intimitě i živě evokované realističnosti se setkávají, na způsob polyfonní hudby prolínají a doplňují tři hlasy: hlas lidské postavy, hlas rostlin a hlas Boha. Druhou přeloženou svírkou je Noc věrnosti a ctnosti (česky Argo) z roku 2014; autorka za ni byla mj. dostala Národní knižní cenu za poezii. Spíše než o sbírku samostatných básní se jedná o propojené příběhy, jež sice vycházejí z autorčina života, ale mají mnohem obecnější dopad. „Jako by člověk s každou básní procházel jakýmsi snovým portálem, který ho pokaždé zanese na jedno a totéž místo, jen jinak rozestavěné. Společným jmenovatelem všech básní je setkání s neprozkoumaným a neprozkoumatelným světem mrtvých, který může i nemusí být tím naším, s věcmi, které jsou nám všem dobře známé, ale teď se na ně díváme v neznámém světle,“ píše se v anotaci k této knize.   Ukázka z Noci věrnosti a ctnosti Příběh jednoho obyčejného dne 1. Dnes ráno mě jako obyčejně vzbudily úzké proužky světla procházejícího žaluziemi, a ze všeho nejdřív mě napadlo, že podstatou světla je neúplnost – Představil jsem si, jak asi vypadalo, než se zarazilo o žaluzie – jak mu určitě zmařily všechny plány, jako když se lidská mysl otupí přílišnou dávkou léků.   2. Krátce poté jsem zjistil, že sedím u úzkého stolu; po pravé ruce mi ležely zbytky menší snídaně. Hlavou mi kroužila slova, bujarou rozjařenost střídalo hluboké zoufalství – Ale jestli je podstatou času změna, jak se z něčeho může stát nic? Na to jsem se ptal sám sebe.   3. Dlouho do noci jsem přemítal za stolem, dokud jsem neměl hlavu tak ztěžklou a prázdnou, že jsem si prostě musel lehnout. Ale nelehl jsem si. Místo toho jsem si podložil hlavu rukama zkříženýma na holém dřevěném stole. Hlava mi spočívala na rukou jako ptáčátko v hnízdě. Bylo období sucha. Slyšel jsem, jak odbíjejí hodiny, třetí, pak čtvrtou – A tehdy jsem začal rázovat po pokoji a zakrátko i v ulicích, jejichž zatáčky a ohyby jsem tak dobře znal z nocí, jako byla tahle. Chodil jsem kolem dokola a podvědomě napodoboval rafičky hodin. Podíval jsem se dolů a boty jsem měl pokryté prachem. Měsíc i hvězdy vybledly. Ale hodiny na kostelní věži pořád zářily do tmy –   4. A tak jsem se vrátil domů. Dlouho jsem stál nad schody před dveřmi a odmítal otočit klíčem. Vycházelo slunce. Vzduch ztěžkl, ne proto, že by teď snad byl hustší, ale proto, že už nebylo co dýchat. Zavřel jsem oči. Byl jsem rozpolcený mezi strukturu protikladů a narativní strukturu –   5. Pokoj se od mého odchodu nezměnil. V rohu stála postel. Pod oknem stál stůl. Na okno se vrhalo světlo, dokud jsem nevytáhl žaluzie – pak se rozprostřelo po místnosti tak, jak se mihotalo mezi rozložitými stromy. Překlad Tereza Vlášková {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-12 06:36:57

Pavel Hak: Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku

Francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, autor pětice románů a jednoho dramatu, dnes ve Francii patří k etablovaným literátům a jeho díla se těší nemalému ohlasu čtenářů i kritiky. Čeští čtenáři jej však teprve objevují – po oceňovaném románu Vomito negro se nyní českého vydání dočkal další jeho román Warax (Paper Jam 2019), dílo co do tématu i stylu podobně odvážné a v tuzemské prozaické produkci jen obtížně hledající srovnatelný protějšek.   Když jste v roce 1985 jako třiadvacetiletý mladík emigroval z Československa, měl jste za sebou dělnickou zkušenost v pražské Tesle, krátkou epizodu s členstvím v KSČ, odchod ze strany a vyloučení z prvního ročníku Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, práci nočního hlídače... Co vás definitivně přimělo k odchodu z rodné vlasti? Co pro mě byla opravdu prvořadá věc v roce 1985, to bylo vystoupit z KSČ poté, co jsem se dostal na žurnalistiku, a uzavřít tak ten svůj první střet – svoji první konfrontaci – s mocí. A s politickou dimenzí existence. Vyloučení ze žurnalistiky bylo nevyhnutelným následkem vystoupení z KSČ. Vystoupit z KSČ byla v té době „závažná věc“, odsuzovaná převážnou většinou lidí. Pro mě ale bylo klíčové jít až do konce této „morální krize“. Možnost emigrace jsem byl připraven obětovat. Po vyloučení ze žurnalistiky jsem pracoval jako noční hlídač na pražském předměstí – v družstvu v Jinonicích. A v podstatě jsem tam mohl zůstat, aniž bych byl z toho rozpolcený. Chtěl jsem emigrovat, číst a psát, ale mohl jsem také žít v Praze v těch podmínkách marginality, číst a pokoušet se psát při té práci nočního hlídače. Odjezd do Jugoslávie byla shoda náhod. Přejít nezákonně hranici mezi Jugoslávií a Itálií bylo otázkou vynalézavosti. A mít štěstí v tom daném okamžiku. Objevit se poté najednou v Itálii, to byla opravdu nezapomenutelná událost.   Jako noční hlídač jste začínal i v Paříži, kde od roku 1986 žijete. Čím vás tehdy střet s realitou života na Západě nejvíce zaskočil? A jak se vám nakonec podařilo vystudovat filozofii na Sorbonně? Zaskočený jsem se být necítil. Ale emigrant objeví tvrdé podmínky emigrace. Pozná, že je emigrant. Ztracený v cizině. Bez jazyka. Bez kontaktů. Vytržen ze všech zázemí. Mluvím o obyčejném emigrantovi. Pro Milana Kunderu, který byl hned pozván do Café de Flore, nebo pro Miloše Formana, jemuž Hollywood otevíral náruč, byla emigrace určitě úplně jinou zkušeností. Nicméně pokud přežijete, tak tahle dimenze existence a její zkušenost je nesmírně silná. Jako by byl člověk podruhé vržen do světa. Ale ne jako dítě – jako dospělý člověk. V podmínkách tvrdé reality. Svět vám ukáže, jaký je život. Jak funguje společnost. Za co je nutné bojovat. Vystudovat filozofii na Sorbonně byla věc, do které jsem investoval všechnu svou energii. Na studiu filozofie jsem opravdu trval. Na psaní byl čas. Studium filozofie byla vitální záležitost. Neodjel jsem za materiálním bohatstvím.   Nelitoval jste nikdy svého odchodu? S jakými pocity jste sledoval sametovou revoluci a následný společensko-politický vývoj u nás? Odchodu jsem nikdy nelitoval. Já chtěl odjet. Vidět svět. Aniž bych věděl, do čeho jsem se vrhal. Člověk jde do něčeho, aniž by věděl, do čeho jde: to je jedna z paradoxních podmínek života. Co bylo zásadním omezením života v komunismu? Útlak svobody myšlení. Nemožnost svobody projevu. Zákaz cestování. Zákaz vybočit z trasy předem narýsované Marxem, Engelsem a Leninem. O svobodu myšlení jsem začal bojovat už v Praze, když jsem se dal do čtení, když jsem se chtěl naučit myslet, když jsem chtěl začít psát. Nebo jak říkali rodiče: když jsem se zvrhl! A svobodu cestování jsem si vybojoval svým úprkem. Dnes ji všichni Češi mají. Ale myslet a tvořit, to znamená vždy vybočit z narýsovaných tras. Dnes stejně jako včera. Vidět pád Berlínské zdi, to ve mně vyvolalo velké emoce. A z pádu komunismu v Čechách jsem měl slzy v očích. Historie, nezadržitelný vývoj věcí a několik klíčových postav rozbořily to, co byl pro celé generace neotřesitelný ideologický blok. Což neznamená, že po roce 1989 hrozba totalitarismu zmizela ze světa. Demokracie není daná. O demokracii je neustále nutné bojovat. Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Zájem o literaturu a touhu psát jste si přivezl z Čech, ale hned svou první knihu jste napsal francouzsky. Jak obtížná byla cesta k vydání vašeho románu Safari, kterým jste – až v roce 2001 – debutoval? Jak říkáte: první román jsem publikoval až v roce 2001. To znamená, že ta léta mezi roky 1986 a 2001 byla plná úsilí o přechod z češtiny do francouzštiny. Nejprve jsem se věnoval pouze studiu filozofie. Po čtyřech letech studií jsem zanechal univerzity a vrátil se k psaní. A nastalo hledání toho, co a jak psát. A snažit se zvládnout nějakým způsobem cizí jazyk. Zvládnout jakýkoli jazyk – i svůj vlastní, rodný jazyk – se mi zdá obtížné. A psát, dát dohromady literární jazyk, nalézt literární styl, to je ještě úplně jiná záležitost. Jak v češtině, tak ve francouzštině.   Dnes máte na svém kontě pět románů a jednu divadelní hru, za které jste opakovaně sklidil uznání kritiky. Které z vašich děl se zatím dočkalo největšího čtenářského ohlasu? Myslím, že Sniper. Ale pro mě jako autora není čtenářský ohlas pouze počet prodaných knih a množství překladů. Pro některé z mých čtenářů, kteří se zajímají o témata současného světa, byl tím nejzajímavějším románem Warax. Čtenářský ohlas je důležitá věc, ale jako kritérium nejde uplatňovat na všechna literární díla. Některá z nich, a tedy i některé romány, jež mají podle mě literární hodnotu, mohou být náročná ke čtení. A z hlediska prodeje problematická. Na druhou stranu, když neprodáte nic, tak to neznamená, že se jedná o velký román. A že když prodáte v Americe milion výtisků, že se jedná o literaturu čistě komerční. Mám ale pocit, že dnes nakladatelé hledají a publikují hlavně „konvenční“ literaturu. A že „opravdová“ literatura je v těžké pozici. Přirozeně v literatuře se jedná o tu opravdovou literaturu. Namátkou bych jmenoval několik takových autorů ze začátku 20. století: Joyce, Kafka, Hašek, Céline, Faulkner, Artaud, Bataille...   Dosud poslední knihu, román Vomito negro, jste ovšem vydal již v roce 2011 – na čem od té doby pracujete? Je pravda, že od roku 2011 jsem nic nového nepublikoval. Ale píšu intenzivně. A tahle perioda se mi jeví jako velmi tvůrčí. Abych byl konkrétní, pracuji na jednom románu, který tematicky navazuje na Warax (téma současného světa). A poté pracuji na druhém románu, který bude mým „českým“ románem (napsaným ovšem i tak ve francouzštině). Ten „český“ román dlužím Česku, svému narození v Táboře, svému mládí v Praze: jelikož právě tehdy, kolem těch svých dvaceti let, jsem se dal – jak se říká – na umění, někde mezi ulicí Mánesovou na Vinohradech, ulicí Vrchlického kolem Klamovky, tehdejší kavárnou Slavia a bývalou Malostranskou kavárnou. Nějaká práce na literárních fragmentech, s pokusem o originální literární formu, mi vyvažuje práci na románech.   Právě zmíněným románem Vomito negro jste se také poprvé představil českým čtenářům, když jej v překladu Jovanky Šotolové vydalo v roce 2013 nakladatelství Torst. Veskrze pochvalné ohlasy provázel i jistý šok z vašeho specifického stylu, k nimž se vzápětí dostaneme. Vzbudila vaše tvorba podobné reakce i ve Francii? Při psaní Vomita negra jsem se vrátil ke stylu, který jsem hledal pro napsání Transu. Trans je příběh utečence z totality. Byl to tak trochu můj vlastní příběh. A tehdy jsem hledal, jak to napsat. Ne úplně ve stylu, kterým jsem napsal Snipera. Tematika Transu si vyžadovala něco nervóznějšího, napjatějšího, přímočarého, rychlého. Jako když utíkáte. To je přesně ono: najít styl, který může popsat útěk. Abyste se cítil, když čtete, jako ten uprchlík. Jako když prcháte. Úprk jako literární styl. Pro téma Vomita negra, v těch částech o současné společnosti, se mi ten styl zdál dobrým literárním řešením. Reakce na stylistické variace jsou přibližně stejné, jak ve Francii, tak v Itálii, nebo v Čechách.   Hlavním tématem dotyčného románu, k němuž odkazuje i jeho titul (vomito negro – lat. černé zvratky; jeden z projevů žluté zimnice, kterou trpěli otroci při převozech na lodích z Afriky do Ameriky; pozn. PN), je historický i novodobý obchod s lidmi. Proč právě toto téma? V té době jsem byl několikrát v Karibiku. Podmínky, v nichž tam ta mládež žije, například na předměstí v Pointe-à-Pitre, jsou tvrdé. A minulost, už i to 16. století, je tam přítomná v současnosti. To mě udeřilo. S tím, že 16. století – s objevem Ameriky – je momentem první globalizace světa. Obchod, byznys, kapitály, masivní přemístění obyvatel, toky pracovních sil, vykořisťovaní slabých mocnými, síly, které proměňují svět: tyto faktory propojovaly překvapivým způsobem 16. a 21. století. Ostatně tato tematika je přítomná i ve Waraxu. Síly, které určují vývoj, faktory, jež hrají klíčovou roli v historii, transformace světa, to jsou věci, které mě zajímají. Pokusit se napsat něco o aktuálním světě, o změnách, které se odehrávají před našima očima, to se mi zdá důležité. Je to určitá výzva: říct něco o světě, který nás obklopuje. Něco o tom, co žijeme, aniž bychom přesně věděli, co vlastně žijeme. Jaké síly řídí svět. Kdo a jaké faktory mají hlavní roli v současné společnosti. Tak jako John Dos Passos napsal v roce 1925 Manhattan Transfer. Ve Vomitu negru je jednou z hlavních os byznys spojený s otrokářstvím. Ve Waraxu zaujímá obdobnou pozici byznys spojený s válkou. Plus všechna ta další témata, jako média, emigrace, slumy, nebezpečí nukleární či ekologické katastrofy – a země obývaná lidstvem.   Karibský příběh bratra hledajícího všemi dostupnými prostředky unesenou sestru vyniká stejně jako vaše další romány množstvím naturalisticky popisovaných (ovšem nikoliv samoúčelných) sexuálních a násilných výjevů, jaké bychom čekali spíše v thrilleru nebo hororu. Je dnešní čtenářstvo už natolik otrlé, že by s ním méně extrémní obrazy nepohnuly? Sexuální a násilné výjevy jsou součástí světa. Extrémní obrazy odrážejí realitu. Umění musí mluvit o světě. Ukázat svět, jaký je. Ztvárnit realitu ve všech jejích aspektech. I těch hrůzostrašných. Vůle cenzurovat realitu je velmi zneklidňující jev. Tak jako vůle cenzurovat projev lidí. Rolí umění není pouze ukazovat všechny krásy světa, ale také všechna zvěrstva. Díla Homéra, Sofokla, Vergilia, Shakespeara ukazují svět ve všech aspektech. A jsou plná násilí a sexu. Sade byl určitě velkou událostí v literatuře. Je ale pravda, že od 19. století – po periodě osvícenství – začíná určitá cenzura. A dnes, jak říkáte, jsou témata sexu nebo násilí přijatelná v thrilleru nebo hororu. Pro mě ale v moderní literatuře spisovatelé jako George Bataille, Antonin Artaud, William S. Burroughs, Alain Robbe-Grillet, Pierre Guyotat, Hubert Selby Jr., Breat Easton Ellis jsou autory stěžejních děl, která popisují svět ve všech jeho aspektech, tedy i těch nejtěžších, nejproblematičtějších. Mluvit o světě takovém, jaký je, se mi zdá podstatné. Zradit realitu, nebo zavírat před ní oči, není řešení. Umělec musí čelit světu. Existence cenzury potvrzuje, že umění má sílu mluvit o světě.   Mezi témata, k nimž se ve svých prózách opakovaně vracíte, patří i nelehký úděl imigrantů, zvláště pak nelegálních přistěhovalců. Tedy téma, které dnes – v době tzv. evropské uprchlické krize – ještě nabylo na aktualitě. Jak se vás tato situace coby emigranta dotýká? Svět roku 1985 nemá vůbec co dělat se světem dnešním. Má emigrace byla individuální záležitostí. Emigroval jsem sám, bez nějaké sítě trafikantů. V emigračním táboře u Říma nás bylo ani ne deset Čechů. Tlak demografie z Afriky nebo z Asie nebyl žádný. Střet náboženství nehrál žádnou roli. Dnešní migrační toky, populační exploze, zájem velkých kapitalistů mít nedrahou pracovní sílu, cynismus oligarchie, která žije v ghettech bohatých, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, zatímco obyčejný lid je vystaven střetu s vzrůstajícími komunitami a hrozbě ztráty území a identity, to jsou naprosto nové faktory, vyžadující politická řešení. Vládnoucí elita se nemůže spokojit s tím, že označí strach a konkrétní problémy lidí za populistická hnutí. To největší nebezpečí je propast mezi oligarchií a lidem.   Uprchlíci hrají stěžejní roli i ve vašem románu Warax z roku 2009, který právě vyšel česky v překladu Zdeňka Humla. Jeho děj jste zasadil na území blíže neurčeného Impéria a tamní megapole, která se pro jedny stává vysněnou zemí blahobytu, pro jiné nenáviděným symbolem útlaku. To druhé tedy alespoň tvrdí titulní hrdina ve snaze zatáhnout svou zemi do války a oživit tak vlastní byznys se zbraněmi. Mají si čtenáři za „politickým monstrem, které už více než sto let diktuje své hodnoty všem státům světa“, představit USA? To mi přijde jako dobrá hypotéza. Warax je fikce, která se neřadí do úplně realistické literatury. Ale pokud přivede čtenáře k zamyšlení nad politikou USA, tak proč ne. Éra Bushe byla určitě jednou z mých inspirací. Stejně tak jako Wall Street, americká média, zbrojařské závody, příčiny a dopady války vedené Spojenými státy. Po pádu Berlínské zdi se svět neuvěřitelně rychlým způsobem vřítil do nové éry. A zkusit napsat něco o této nové éře se stalo mým literárním námětem.   Zatímco v románu Vomito negro spolu jednotlivé dějové linie více či méně souvisejí, ve Waraxu nalezneme čtyři do značné míry samostatné příběhy, k nimž posléze přibude ještě pátý. Jako čtenář jsem přesto dlouho čekal, že se alespoň některé z nich propojí. Čím vás přitahuje podobný druh kompozice?  Měl by odrážet dnešní svět. Propojit ty čtyři příběhy přes postavy by nebylo tak těžké. Mně se ale jednalo o propojení – o nepřímé propojení – těch příběhů přes témata, ozvěny, vztahy mezi ekonomickými zájmy, dopady politických anebo finančních rozhodnutí, aniž by autoři těch rozhodnutí byli vždy fyzicky přítomní na místě jejich reálného dopadu. Hrdiny Waraxu nejsou pouze fyzické postavy, ale také zbrojařské závody, média, příčiny a následky politických zájmů a sil. Spálená zem může být výsledkem války, ale také ekologické katastrofy zapříčiněné politickou slepotou těch, co vládnou.   Nejen kvůli výše řečenému by mě velmi zajímalo, kteří autoři jsou vám osobně blízcí a proč? Sledujete i současnou českou literaturu? Ti, které jsem již jmenoval, ale i spousta dalších. Někdy i pouze pro jedinou knihu. Z těch současných například Pier Paolo Pasolini (Petrolio), Joan Didion (Play It as It Lays), Carlos Fuentes (Terra Nostra), Don DeLillo (Podsvětí), Tony Morrisson (Milovaná), Roberto Bolaño (Divocí detektivové), Bret Easton Ellis (Americké psycho), Jay McInerney (Brightness Falls), Jonathan Franzen (Rozhřešení). K české literatuře jsem se vrátil minulé léto. Přes klasiky, prozatím. Četl jsem Haška a Ostře sledované vlaky od Hrabala: silné texty. Švejk má své místo ve světové literatuře. A Ostře sledované vlaky jsou malé veledílo, mnohem silnější než ty typické Hrabalovy texty, jako je například Příliš hlučná samota.   Kterou ze svých dalších knih byste obzvláště rád viděl přeloženou do češtiny? Před lety se hovořilo o vydání románu Sniper (2002), ale z toho nakonec sešlo... Uvidíme, jak se k tomu postaví pan nakladatel Milan Hodek z Paper Jamu... {/mprestriction}  Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře. V roce 1985 z Československa emigroval a od roku 1986 žije v Paříži. Ve Francii publikoval pět románů (Safari, 2001; Sniper, 2002; Trans, 2006; Warax, 2009; Vomito negro, 2011) a jednu divadelní hru (Lutte à mort, 2004) – všechna tato díla napsal ve francouzštině, některá z nich se dočkala vydání v dalších jazycích. Je laureátem literárních cen Prix Wepler (za román Trans) a Prix Littéraire des Jeunes Européens (za román Vomito negro). Česky dosud vyšly dva jeho romány, Vomito negro (Torst 2013) v překladu Jovanky Šotolové a Warax (Paper Jam 2019) v překladu Zdeňka Humla.

Čas načtení: 2019-12-03 12:31:18

Kdo byl předobrazem Jekylla a Hyda? Od předčasné smrti Roberta Louise Stevensona uplynulo 125 let

Při příležitosti spisovatelova úmrtí si můžeme připomenout, co jej vlastně (a vcelku prokazatelně) inspirovalo k jedinému skutečnému bestselleru, kterého se během svého života dočkal, k Podivnému případu doktora Jekylla a pana Hyda (Ostrov pokladů se začal více prodávat až po jeho smrti). „Dvě nejděsivější události v literatuře? Robinsonův objev stopy neznámé nohy v pobřežním písku a úžas doktora Jekylla, když po probuzení zjistí, že jeho ruka položená na pokrývce se změnila v chlupatou ruku pana Hyda,“ napsal Stevensonův přítel, spisovatel Marcel Schwob (1867–1905). Podle legendy pěstované spisovatelovou rodinou inspiroval Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (1886) sen. Sám autor ale přiznal, že z něj zbylo málo. Kohosi jen cpali do skříně (což textu novely neodpovídá) a honili „bledého zakrslíka“. „Působil dojmem zrůdy, zrůdy se zlem vepsaným do tváře,“ vyprávěl Stevenson manželce. „Zakrslý muž spáchal zločin a před očima pronásledovatelů spolkl prášek – a já věděl, že následkem toho změní podobu, ale ty jsi mě probudila.“ Hezká legenda, ale inspirací k příběhu bylo více a rodily se již v dětství. Soused přede dveřmi byl divný hrbáč, z něhož na hocha dýchala hrůza „i v pravé poledne“, a když malý Stevenson večer usnul, spatřil zarostlou příšeru (nepřipomínající jakoukoli lidskou bytost), která hrubě gestikulovala. Šlo o vědmu, ale vtom se stala strašlivou pradlenou. Jindy do domu zavítal uhlazený Francouz a mladý Stevenson ho kdovíproč považoval za surového vraha, který naládoval opiem sýrové topinky a chlapci je chtěl vlídně podat: „Ochutnej!“ Ale zlověstný běs nočního Londýna (z kterého je dnes archetyp) měl především reálný vzor. A byl jím politik. Ne však takový typ, jakým je třeba Pavel Novotný. Byl to politik dvojí tváře: edinburský radní William Brodie (narozen 1741), jinak schopný umělecký truhlář, ba diákon celé korporace řemeslníků a správce tamního kostela sv. Jiljí. A také eso podsvětí, což ovšem po léta nikoho nenapadlo. Bydlil v Brodieho ulici, pojmenované po jeho otci, v domě uprostřed zahrady (Brodie´s Close), a možná už tohle s jeho psychickým rozpoložením hned v mládí něco málo udělalo, kdo ví. V jedenačtyřiceti zdědil navíc i domy v High Street. Jaké měl záliby? Dvě. Ženy – a sázky na kohoutí zápasy. Ty kohouty k tomu účelu dokonce dočasně choval a trénoval. V Cantově uličce měl milenku Anne Grantovou a tři děti. V Libertonské ulici měl Jean Wattovou a dva syny. Navzájem o sobě nevěděly a netušily ani, že mu nevědomky zajištují noční alibi. Za dne starosta, za nocí lupič. Není to krásné? A ty ženy k tomu! Asi vůbec nespal. Vykrádal domy. Jako tomu bývá často, první příležitost, která z něj udělala zloděje, byla jednoduše příliš lákavá a snad i jednoduchá. Byl schopný a k první akci jej ponoukla oprava schránky v bance. Vrátil se tam prostě za tmy. Vše proběhlo s grácií. Přesnadno. Byl ohromen, fascinován, zaujat a navždy ztracen. A řádil pak dál. Po léta. Roku 1786 s kumpány dokonce uloupil stříbrné žezlo Edinburské univerzity, které úspěšně prodali do zahraničí. V radě města se nato pan Brodie opravdově rozhořčil. „Kdo to jen mohl udělat? Kdo si dovolil?“ Když to říkal, tak byl Jekyll. Když kradl, tak byl Hyde. Po dalším vloupání vypsala již vláda raději odměnu sto padesát liber, a to pro jakéhokoli komplice, který všechny ostatní udá. Slíbila mu svobodu. Brodieho ale nezastavili. Nedokázal to ani městský šerif, ani sto dvacet mužů edinburské stráže. A policie? Samo sebou ještě neexistovala. A démon se bavil. Zjara 1788 chtěl dokonce drze vykrást Ústřední berní úřad pro Skotsko v Chessel´s Court, kde se shromažďovaly daně. Banda vešla dovnitř, ale nenašla bohužel tajnou zásuvku v pokladníkově stole, takže ostrouhali. A to byl problém. Komplicové mlčeli, dokud vše šlapalo. Ale teď jeden zklamaný komplic promluvil. Brodie ovšem nebyl včerejší a včas prchl do Londýna. Ale vypsali dalších dvě stě liber šterlinků na jeho hlavu. To již plul do Ostende jako jistý John Dixon. Bohužel udělal chybu – bohorovně napsal tři dopisy přátelům a navíc je poslal po jistém obchodníku tabákem Geddesovi. Nepočítal ovšem s denním tiskem: Geddes jej poznal v novinách – a dopisy otevřel. Z textů identifikoval cíl Brodieho plavby, zpravil nejvyššího soudce a ptáčka lapili v Amsterdamu, odkud chtěl fouknout do Států. A pozor, soukromý detektiv ho načapal ve skříni. To už se podobá Stevensonově snu. Brodieho soudil lord Braxfield zvaný Šibenice, jenž právě Stevensona později inspiroval k Weirovi z Hermistonu. Rozsudek zněl SMRT, ale v žaláři navštívil Willa jakýsi Degravers, muž z Francie, že prý ho po smrti vzkřísí. Uvěřil tomu diákon? Možná. Před popravou 1. října 1788 mu tento felčar udělal na spánek a ruku znamínka, což na vlastní oči vidělo čtyřicet tisíc diváků. Brodie katovi ještě pomohl s oprátkou! Ničeho se opravdu nebál. Oběšen byl, ale teprve napotřetí; i tak to chodilo. Ale podle pověsti došlo brzy nato v Brodieho skladu dřeva k resuscitaci a posléze byl viděn v Paříži. To je ovšem jen další legenda. Ve skutečnosti Brodieho dopravili do šarlatánovy laboratoře se zlomeným vazem. Do krku si patrně před popravou vsunul felčarovu stříbrnou trubičku. Nepomohlo to. Není pak moc pravděpodobné, že měl při věšení okolo těla dráty, aby zmírnil škubnutí při otevření propadla. Ale tradovalo se to a ještě za Stevensonova dětství (narodil se roku 1850) se vykládalo, že šibeničníkův duch nemá pokoj, bloudí a bloumá ulicemi (jako později Hyde) a škemrá uboze za odpuštění. Stevensonova chůva, kterou spisovatel později označil za svou „druhou matku a první manželku", pak chlapci říkávala: „Přijde na tě Brodie a bude to čert!" O truhle ve svém dětském pokoji, kterou obdivoval, zase slýchal, že je Brodieho uměleckým dílem. A když jej chůva brávala do Muzea spolku starožitníků, vídal běsovu zlodějskou lampičku a pětadvacet jeho paklíčů. „Ale byly Brodieho hlavním cílem peníze?“ ptal se již autor článku uveřejněného po exekuci. „Nelákalo jej spíše samo zlodějské umění?“ Vypadá to tak. A Brodie byl nožná i jakýsi skutečný Meckie Messer (Macheatch), protože život někdy skutečně napodobuje umění, jak řekl Oscar Wilde. Žebrácká opera (1728) byla tenkrát nesmírně populární a hle, také Meckie uniká popravě do kolonií. On ovšem úspěšně. Přesto lze zjednodušeně říct, že za Hydem stojí jako vzor vlastně i „Meckie Nůž“. Brodie sice nikdy nikoho nezabil, ale dvě tváře rozhodně měl a vyměňoval je jako masky vždy se „smrknutím“. Denní maskou byl gentlemana z klubu, do něhož chodil i spisovatel Samuel Johnson a jeho životopisec Boswell. Noční maskou byl dobrodruh se šperhákem a dvěma milenkami. Legenda se v Edinburghu tradovala a Stevensonův otec sice popravu nemohl vidět (narodil se roku 1818), ale velmi rád synkovi líčil její chmurné detaily, zvlášť když prý měl dobrou náladu, což ovšem nebylo na denním pořádku. Byl totiž rozpolcený – a čas od času explodoval radostí, z níž ovšem trčely ostny sarkasmu. Jakmile energie vyprchala, stával se Thomas Stevensonopět laxním „Jekyllem“ a také notně bigotním puritánem. A melancholikem, děsícím se ďábla v sobě. V záchvatech snad přísný, ale jinak se dopustil fatálního rozmazlení jedináčka. On a jeho žena se o syna velmi báli, a tak jej hýčkali a co nejdéle izolovali od světa. O Brodiem sepsal Stevenson i hru – už ve čtrnácti – a přepracoval ji spolu s vlastním literárním agentem (a částečným vzorem Silvera) Williamem Ernestem Henleym (1849–1903) do rozsáhlejšího dramatu o pěti dějstvích s titulem Diákon Brodie. Edinburská premiéra se uskutečnila roku 1884 a drama bylo uvedeno také v Londýně, New Yorku, Chicagu a Montrealu. Hra všude propadla. „Nevěrojatný kus s pomíjivými výjevy i charaktery,“ napsal G. B. Shaw. „Vnitřní mravní rozpolcenost“ jednoduše měla ve Stevensonově životě svou roli. Nejen otec, ale i syn neovládal výkyvy nálad a měnil se prý před zraky okolí. Obyčejně pak jeho oči jiskrně zářily a tvář „se čeřila ustavičnými změnami výrazu“. Až podivně životné, hubené a dlouhé tělo se ani nechtělo bránit setrvalému pohybu, který byl projevem nervozity, ale i chorobnou, psychickou křečí a „vnitřním démonem“. Trpěl disociativní poruchou, jak bychom dnes řekli. „Jeho nejtypičtější vlastností zůstala zvláštní až čarovná vitalita, pro kterou byl obdivovaným a velmi vítaným společníkem,“ shrnula to nejpůvabněji Andrea Poláčková v doslovu k jeho eseji Obrana zahalečů (1881). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-28 16:30:00

Klubový rekord už má, co extraligový? Nefixuji se na to, hlásí obránce Ticháček

Rozpolcený Jiří Ticháček. Zatím jeho Kladno se znovu zřítilo do baráže, on je na vrcholu. Už dorovnal klubové maximum v počtu kanadských bodů dosažených obráncem a v posledních dvou kolech dokonce zaútočí na historický rekord hokejové extraligy. Sesbíral 43 bodů, zlínský Martin Hamrlík si zapsal před 24 lety o tři víc.

Čas načtení: 2024-02-28 16:30:00

Klubový rekord už má, co extraligový? Nefixuji se na to, hlásí obránce Ticháček

Rozpolcený Jiří Ticháček. Zatím jeho Kladno se znovu zřítilo do baráže, on je na vrcholu. Už dorovnal klubové maximum v počtu kanadských bodů dosažených obráncem a v posledních dvou kolech dokonce zaútočí na historický rekord hokejové extraligy. Sesbíral 43 bodů, zlínský Martin Hamrlík si zapsal před 24 lety o tři víc.

Čas načtení: 2024-02-29 18:32:49

Neférový závod. Ale vždycky mě baví, těší se Krsek na bitvu se světovou elitou

K halové čtyřstovce má rozpolcený vztah. „Vždy mě bavila, ale nemám ji rád,“ směje se sprinter Matěj Krsek a svá slova rozvádí. „Považuju ji svým způsobem za neférový závod kvůli seběhu. Většinou musí někdo ustoupit a pár setin či desetin ztratí,“ naráží na to, že po jednom okruhu mají často navrch ostré lokty nad sprinterskými kvalitami.

Čas načtení: 2024-04-16 18:27:00

Celá republika fandí Vsetínu, tuší Slováček. Je rád, že na „svůj“ Lapač nemusí

Ve Vsetíně se narodil. Na slivovicí provoněném Lapači hokejově vyrostl. Teď klub svého srdce musí vyřadit v baráži o extraligu. A kladenský obránce Ondřej Slováček je tak trochu rád, že jeho mateřský klub nastoupí v brněnském azylu. „Hrát doma, byl bych rozpolcený,“ přiznal devětadvacetiletý hráč, který ve Vsetíně působil naposledy před čtyřmi lety. Prolínací soutěž startuje ve středu na ledě Rytířů.

Čas načtení: 2024-04-16 18:27:00

Celá republika fandí Vsetínu, tuší Slováček. Je rád, že na „svůj“ Lapač nemusí

Ve Vsetíně se narodil. Na slivovicí provoněném Lapači hokejově vyrostl. Teď klub svého srdce musí vyřadit v baráži o extraligu. A kladenský obránce Ondřej Slováček je tak trochu rád, že jeho mateřský klub nastoupí v brněnském azylu. „Hrát doma, byl bych rozpolcený,“ přiznal devětadvacetiletý hráč, který ve Vsetíně působil naposledy před čtyřmi lety. Prolínací soutěž startuje ve středu na ledě Rytířů.

Čas načtení: 2024-04-17 20:50:17

Přeju Tondovi Barákovi, aby dal gól, ale dál ať jde Plzeň, říká bývalý viktorián

S Plzní získal před devíti lety mistrovský titul, v současném mužstvu má stále kamarády. I v realizačním týmu. Druhým domovem obránce Aleše Matějů je však Itálie, kde kroutí šestou sezonu. Před čtvrteční odvetou Fiorentiny s Viktorií ve čtvrtfinále Konferenční ligy je 27letý borec lehce rozpolcený.

Čas načtení: 2024-05-02 07:49:32

Finanční trhy dnes očekávají pokles sazeb ČNB o 25 bb nebo 50 bb (Ranní zpráva z finančního trhu)

ČNB by na dnešním zasedání podle nás i konsenzu analytiků měla potřetí v řadě snížit úrokové sazby o 50 bb. Tržní instrumenty jsou však v očekávání rozpolceny mezi pokles o 25 bb a 50 bb, a tak bychom se na tržních sazbách i kurzu koruny mohli dočkat p...

Čas načtení: 2024-06-13 17:22:36

Vášeň pro vědu a dvě ženy. Čapkův Krakatit vznikal z třaskavé směsi

Před stoletím napsal Karel Čapek utopisticko-fantastický příběh o třaskavině s nepředstavitelně ničivým účinkem. Román Krakatit odráží jeho vášeň pro vědu a zároveň vznikal v době, kdy poněkud výbušný byl i autorův citový život rozpolcený mezi dvě ženy. I tyto inspirace představuje výstava, kterou k výročí románu otevřel Památník Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše.

Čas načtení: 2024-08-04 20:00:18

5 nejpopulárnějších hororů a thrillerů na Max

Rozpolcený Muž s diagnózou 23 různých osobností unesl tři dívky ke krvavému rituálu pod vlivem 24. osobnosti.

Čas načtení: 2024-09-03 15:01:01

Prezidentovi muži: Elon Musk na cestě od demokratů do Trumpovy náruče

Elon Musk měl vždy k americké politice poměrně zvláštní přístup. Podnikatel, který pochází z Jihoafrické republiky, totiž nikdy nebyl zapřisáhlým podporovatelem ani demokratů, ani republikánů, ačkoliv k první variantě vždy inklinoval o něco více. V jednom z dnes již historických rozhovorů z roku 2014 o sobě prohlásil, že je „někde uprostřed, sociálně liberální a fiskálně konzervativní“. Přiznal také o několik let později, v roce 2022, že historicky hlasoval skoro vždy pro demokraty, ale v nadcházejících volbách chce volit republikány.  Bidena k rezignaci donutili sponzoři, Kamala Harris vytáhne na Trumpa obtěžování, říká politolog Číst více Podobně rozpolcený byl i s dary. V rozhovoru pro The Washington Post Elon Musk uvedl, že je „významným (i když ne největším) dárcem demokratů“, ale že také dává hodně republikánům. Musk dále uvedl, že politické příspěvky jsou požadavkem, aby mohl mít hlas ve vládě Spojených států. Za svou firmu SpaceX lobboval v americkém Kongresu a s vidinou jejího úspěchu dal demokratickým kandidátům na kampaně skoro milion dolarů.  Od demokratů k Trumpovi Jak tedy došel Musk až k podpoře Donalda Trumpa? Před jeho prvním funkčním obdobím si ještě nebyl jeho volbou vůbec jistý. V roce 2015 na akci Vanity Fair prohlásil, že „doufá, že Trump nezíská nominaci republikánské strany, protože to by nebylo dobré“. Ještě v červenci 2022 řekl, že Trump by neměl znovu kandidovat na prezidenta a místo toho by měl jen „plout do západu slunce“. Od té doby se ale hodně změnilo, zvláště poté, co Musk převzal síť Twitter. Začalo to náznaky Tam se třeba postaral o to, aby byl Donaldu Trumpovi obnoven účet s tím, že šlo od předchozího vedení Twitteru o „morálně špatné rozhodnutí“. Stále více také kritizoval Joea Bidena, což vyvrcholilo tím, že dokonce s ostatními miliardáři uspořádal schůzku, na které se radili, jak Bidena dostat od válu. Postavil se také proti rozhodnutí soudu ohledně Trumpova skandálu s pornoherečkou Stormy Daniels. „Dnes byla způsobena velká škoda víře veřejnosti v americký právní systém,“ napsal si tehdy už na vlastní síť X. Tam bylo jasné, že jejich vztah doznal velkých zlepšení. Otevřená podpora po atentátu Od té doby se miliardáři sblížili o dost více. Podle zjištění Wall Street Journalu dokonce Trump s Muskem probíral jeho možné angažmá v Trumpově vládě. Musk by tam podle některých zdrojů měl sloužit jako poradce. To však ještě Muskova podpora Trumpovi nebyla veřejná. Vše se ale změnilo po pokusu o atentát, který byl na Trumpa spáchán. Musk od té doby podle webu Business Insider věnoval svému novému spojenci na kampaň kolem pětačtyřiceti milionů dolarů. Musk také s Trumpem udělal interview, které spíše než jako kritický rozhovor vyšlo jako pomoc starému příteli s kampaní, při které se Musk neptal na žádné citlivé věci. Výhody pro Teslu Co za svou podporu Musk dostane? Donald Trump třeba avizoval ukončení podpory pro elektrická vozidla, která by sice na první pohled byla ranou pro Muskovu Teslu, na druhý pohled by to však Muskově automobilce naopak prospělo. „Trumpovo prezidentství by bylo negativní pro elektromobily, ale pozitivní pro Teslu, protože odebrání slevy na dani by Tesle poskytlo cenovou výhodu oproti dalším hráčům v odvětví, kteří prodávají jen díky dotacím,“ řekl jeden z analytiků americkému webu The Hill s tím, že Tesla má na americkém trhu v podstatě monopol. Nižší daně pro miliardáře Američtí republikánští miliardáři podle Hillu také doufají, že Trump obnoví několik klíčových ustanovení zákona o snížení daní a pracovních míst, jejichž platnost vyprší v roce 2026. Například sazba daně z příjmu právnických osob byla snížena z 35 procent na 21 procent při daňových škrtech v Trumpově prvním funkčním období a některé hlasy volají, aby dále klesala. To by pro Muska bylo více než příznivé. Muskova podpora Trumpovi tak rozhodně není nezištná. Trump je prostě divný. Kamala Harris pochopila, že na něj musí použít jeho vlastní zbraně Číst více Zbývá tak počkat, zda Trumpovi podpora jednoho z nejznámějších podnikatelů světa nakonec pomůže. V dalších dílech seriálu se podíváme na nejbohatší podporovatele Kamaly Harris. Ačkoliv svými rozhodnutími šla často proti technologickým špičkám Ameriky, mnoho lidí v odvětví Big Tech stále pevně stojí za republikánskou kandidátkou.

Čas načtení: 2025-01-15 15:38:35

Proměny Kafkovy Prahy – uctění geniálního literáta

Jsou antologie, u nichž si člověk říká, že nejsou potřeba, ale také ty, které vlastně potřebujete, aniž byste o tom věděli. Právě o té druhé mluvím, Proměny Kafkovy Prahy bylo totiž něco, co jsem už dlouhé roky chtěl číst poté, co jsem skončil rozpolcený po dočtení Procesu. Článek Proměny Kafkovy Prahy – uctění geniálního literáta se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-03-06 11:27:45

Laziu vystřelil Italský pohár první penaltou v životě. Kdybych nedal, musel bych zůstat dlouho doma, směje se Rozehnal

Bude rozpolcený, o něco víc ale bude přát Plzni. Přestože s Laziem, se kterým Viktoria ve čtvrtek rozehraje osmifinále Evropské ligy, zažil bývalý reprezentační obránce David Rozehnal na jaře 2009 triumf v Italském poháru. Nese jeho výrazný podpis - mazácky proměněnou penaltou v rozstřelu tehdejšího finále se Sampdorií Janov.

Čas načtení: 2025-04-09 14:01:00

Se sparťany se bil, Gudase zlákal do Brna. Nehrál moc fér, vzpomíná Konečný

Do minulé sezony byl bývalý brněnský hokejista Michal Konečný při bojích Sparty a Komety rozpolcený. Hlas srdce a zakořeněnou rivalitu přehlušoval pohled na syna Jakuba, jak válí v pražském dresu. Syn je ale zpět v Brně a hrdý otec žije v modrobílém rytmu Komety - současné semifinále nevyjímaje. I on kdysi bitev mezi Brnem a Prahou zažil plno. Šťavnatých historek po nich zůstalo mraky.

Čas načtení: 2025-04-09 14:01:00

Se sparťany se bil, Gudase zlákal do Brna. Nehrál moc fér, vzpomíná Konečný

Do minulé sezony byl bývalý brněnský hokejista Michal Konečný při bojích Sparty a Komety rozpolcený. Hlas srdce a zakořeněnou rivalitu přehlušoval pohled na syna Jakuba, jak válí v pražském dresu. Syn je ale zpět v Brně a hrdý otec žije v modrobílém rytmu Komety - současné semifinále nevyjímaje. I on kdysi bitev mezi Brnem a Prahou zažil plno. Šťavnatých historek po nich zůstalo mraky.