Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-08 09:00:00

Krize na Blízkém východě: Americký prezident v projevu o stavu Unie vzkazuje izraelskému vedení, že ochrana civilistů v Gaze "musí být prioritou"

- Expertka OSN na mučení vyšetřuje obvinění z týrání s palestinských vězňů v IzraeliOdbornice OSN na mučení v pátek uvedla, že prošetřuje obvinění z mučení a špatného zacházení s palestinskými vězni v Izraeli, a jednala o návštěvě této země, informuje agentura Reuters.V rozhovoru pro agenturu Reuters na okraj zasedání Rady OSN pro lidská práva v Ženevě doktorka Alice Jill Edwardsová uvedla, že v poslední době obdržela obvinění z mučení a špatného zacházení s Palestinci zadržovanými na Západním břehu Jordánu okupovaném Izraelem nebo v důsledku konfliktu v Gaze, kde Izrael bojuje proti palestinskému hnutí Hamás."Vyzývám ... Hamás, stát Palestina, Izrael, aby odložili své mučicí nástroje, aby se zaměřili na mír a perspektivu budoucího sousedského života," řekla agentuře Reuters.Izraelská diplomatická mise v Ženevě se k tomu podle agentury Reuters bezprostředně nevyjádřila.Úřad OSN pro lidská práva uvedl, že obdržel četné zprávy o masovém zadržování, špatném zacházení a nuceném zmizení Palestinců v severní části Gazy izraelskou armádou a zaznamenal zatčení tisíců lidí na Západním břehu Jordánu.Edwardsová uvedla, že prostřednictvím palestinské stálé mise v Ženevě vznesla palestinským úřadům také obvinění z masových vražd a mrzačení rukojmích a sexuálního násilí na nich.Uvedla však, že obdržela "zklamávající odpověď", která "neprojevuje žádnou empatii vůči těm jednotlivcům, kteří byli 7. října vystaveni strašlivým zvěrstvům". Mise na žádost agentury Reuters o komentář bezprostředně nereagovala. - Kdo bude humanitární pomoc distribuovat?: klíčová chyba v plánu USA Prohlášení  schvaluje aktivaci námořního koridoru pro dodávky humanitární pomoci do Gazy. Prohlášení vydaly společně Evropská komise, Kypr, Spojené arabské emiráty, Spojené království a Spojené státy:    Humanitární situace v Gaze je zoufalá, nevinné palestinské rodiny a děti zoufale potřebují základní potřeby. Proto dnes Evropská komise, Německo, Řecko, Itálie, Nizozemsko, Kyperská republika, Spojené arabské emiráty, Spojené království a Spojené státy americké oznamují náš záměr otevřít námořní koridor, kterým bude po moři dopraveno tolik potřebné dodatečné množství humanitární pomoci.    Vedoucí úloha Kypru při vytváření iniciativy Amalthea, která nastiňuje mechanismus pro bezpečnou přepravu pomoci z Kypru do Gazy po moři, byla nedílnou součástí tohoto společného úsilí o zahájení námořního koridoru. Naše země hodlají společně na tomto modelu stavět a dodávat další významnou pomoc po moři, a to ve spolupráci s vrchní koordinátorkou OSN pro humanitární pomoc a obnovu v Gaze Sigrid Kaagovou, která je podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2720 pověřena usnadňováním, koordinací, monitorováním a ověřováním toku pomoci do Gazy. Výsledkem obětavého úsilí Spojených arabských emirátů při mobilizaci podpory pro tuto iniciativu bude první zásilka potravin po moři pro obyvatele Gazy."

Čas načtení: 2020-07-23 07:30:29

Ministryně spravedlnosti na válečné stezce

Dočetl jsem se, že paní ministryně Marie Benešová v roli kárné žalobkyně nabádala kárný senát Nejvyššího správního soudu, aby se nenechal ovlivnit falešnou soudcovskou solidaritou. Přiznala tak existenci těžké choroby, řádící v justici a státním zastupitelství, která nahlodává smysl soudců a státních zástupců pro odpovědný přístup k výkonu úřadu: oprávněně počítají s tím, že nadřízení nebudou mít chuť je kárat za nepřístojnosti, a pokud je přece jen pošlou před kárný soud, dostane se jim ze solidarity vstřícného a laskavého zacházení. Paní ministryně mě překvapila. Na rozdíl od ní, s kterou jsem nikdy nepřišel do osobního styku, jsem míval dobré až velmi dobré vztahy s některými z jejích předchůdců a jejich pohledy na situaci v justici a státním zastupitelství mi byly blízké. Ale nepamatuji si, že by někdo z nich brojil proti falešné solidaritě. Solidární ochrana hříšníků Falešná solidarita se snoubí s vírou, že nezávislost soudců a státních zástupců je oprávněním k   ničivým zásahům do lidských životů, a v tomto spojení zaručuje otalárovaným kastám beztrestnost za jakékoli poklesky. Pokud tedy Marie Benešová vstoupila na válečnou stezku potírání těchto nešvarů, zablesklo se na časy a bylo by na místě ji v ušlechtilém úsilí podporovat. Nechvalme ale dne před večerem. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Mohlo jít o náhodný projev, vyvolaný velkým pohoršením nad jednáním kárně žalovaného soudce Alexandra Sotoláře. Její vystoupení nenavazuje na jiné obdobné projevy v minulosti a nemusí mít v budoucnu pokračování. Pokud by Marie Benešová chtěla potírání stavovské solidarity učinit trvalým prvkem své resortní politiky, musela by si zajistit podporu aparátu ministerstva, jenž filtruje jí adresovaná podání a doporučuje řešení. Dosáhnout toho by nebylo snadné, protože by bylo nutné překonat setrvačnost myšlení úředníků, tradičně nepřátelských vůči občanské chátře. Vidí jen odlidštěný trestní spis a nedojímá je utrpení postižených a jejich rodin a přátel. Podle toho nakládají s obviněnými a jejich příznivci. Na řadě příkladů mohu prokázat, že kořenem solidární ochrany provinilců je excesivní pojetí institutu rozhodovací nezávislosti: cokoli soudce nebo státní zástupce dělá, je projevem využití jeho práva na nezávislé rozhodování. Ochrana se vztahuje i na administrativní a správní úkony, u nichž většinou by žádná „lidová tvořivost“ neměla být možná. Kárné agenda je prostorem, v němž se vymezuje ostrá hranice mezi myšlením obětí justičních nešvarů a jejich ochránců na straně jedné a bezcitnou státní mocí na straně druhé. Projevuje se to v téměř naprosté beznadějnosti pokusů o vyvolání kárného řízení proti provinivším se soudcům a státním zástupcům. Úředníci, obklopující kárné žalobce, se téměř vždy solidarizují s napadeným hříšníkem a kární žalobci, pro které je výkon této funkce okrajovou částí jejich pracovní náplně, nemají sílu, zájem, ani čas hradbu solidarity prorazit. Zejména přímí nadřízení provinilců projevují nechuť k situacím, ve kterých by denně potkávali kárně žalované. Ale výše postavení kární žalobci naopak s oblibou postupují kárné návrhy směrem dolů, ač nepochybně jsou věcně i místně přísluší a formulace zákona nepřímo umožňuje překladatelům návrhů, aby si kárného žalobce zvolili. Znám dokonce případy, kdy kární žalobci „úkolovali“ ministra, jenž je pro většinu případů univerzálním a nejvyšším kárným žalobcem. Klasickou ukázkou solidární ochrany hříšníků je mnou často vzpomínaný „znojemský justiční zločin“: případ soudců, kteří nepovolili obnovu procesu odsouzenému, jenž byl prokazatelně odsouzen za čin jiné osoby. Na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR nakonec obnovu procesu povolit museli a postižený žadatel se po dalších několika letech obnoveného procesu domohl pravomocného zproštění. Nenašel se kárný žalobce, který by je za zjevně zločinné rozhodnutí poslal před kárný senát a po vypršení objektivní procesní lhůty návrh na trestní řízení pro zneužití pravomoci zablokovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. „Nekonečný“ počet provinění Kárného provinění se podle úředníků nedopustila předsedkyně kárného senátu, která nevložila do kárného spisu soubor listin, jejichž obsah by stavěl kárně žalovanou do nepříznivého světla. V soudní síni se pak o ní mluvilo jako o odborně zdatné a navýsost spravedlivé soudkyni, ačkoli právě probíhalo řízení o obnovu procesu odsouzeného, jemuž udělila vysoký trest za skutek jiné osoby. Pod formální záminkou nepoužitelnosti nelegálně pořízeného zvukového záznamu kárný žalobce ušetřil postihu soudkyni, která na poradě senátu mluvila urážlivě o obhájcích a obviněných a používala vulgární výrazy. Její monolog se dostal do veřejného prostoru a vyvolal poměrně velké pohoršení veřejnosti. Kárný žalobce si přisvojil právo předjímat rozhodnutí kárného soudu a návrh odmítl na základě domněnky, že kárný soud by nelegálně pořízený zvukový záznam jako důkaz odmítl. Stejně tak s požehnáním kárných žalobců uplatnil své domněle posvátné právo na libovůli státní zástupce, který s vědomím neprůchodnosti podal odvolání proti zprošťujícímu rozsudku odsouzené, jež s jeho přičiněním musela strpět osmileté trestní stíhání, dočasně se dostala do vězení a dva poslední roky stále žila v postavení obžalované se všemi nepříjemnostmi, z toho vyplývajícími. Prodloužil zcela zbytečně její cestu ke zprošťujícímu rozsudku o sedm měsíců. Perličkou byl neúspěch návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který na podnět ke kárnému řízení vůbec nijak nereagoval a nechal marně vypršet svou subjektivní procesní lhůtu. Ministerským úředníkům jeho chování nepřipadlo zvláštní: občanská chátra nemá nárok na odpověď. Velkorysým projevem ochrany provinilců bylo zamítnutí návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který opakovaně ocenil jednání různých soudců jako nevhodné, ale k odpovědnosti žádného z nich nepovolal. Jeho přístup tak nabyl povahu systémového selhání. Kárnému stíhání unikl státní zástupce, který zneužil dokumentaci o gynekologickém vyšetření manželky vazebně stíhaného k jejímu ostouzení. Jeho nadřízení usoudili, že s čímkoli, co někdo vloží do spisu, může státní zástupce činit, cokoli mu je libo a na ponižování těhotné ženy má svaté právo. Ochrany ze strany kárného žalobce se dostalo státnímu zástupci, který se pokusil uvalit předběžnou vazbu na obviněného, jenž právě vyšel z vazby po složení rekordní kauce. Kárný žalobce přitom jeho postup označil za vadný. Ministerští úředníci vzali pod ochranu soudce, který rozdal státnímu zástupci a obhájcům nosiče dat, na kterých kromě kopií dokumentů ze spisu byly intimní fotografie manželky obžalovaného. Ve vyjádření pro navrhovatele sofistikovaně obhajovali právo soudce na zpřístupnění kopií listin ze spisu nepovolaným osobám, ale k hanebnému zacházení se soukromými fotografiemi se vůbec nevyjádřili. V tomto případě podala kárný návrh i Česká advokátní komora. Ani její autorita neprolomila hradbu solidárního přístupu k soudcům. Takto bych mohl ještě dosti dlouho pokračovat. Spokojím se připomenutím, že nositelé falešné solidarity téměř vždy argumentují právem soudců a státních zástupců na nezávislé rozhodování. Upřímnost kritického postoje Marie Benešové ke stavovské solidaritě prověří až její další rozhodování o kárných návrzích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-01 04:48:44

Roky 1945 až 1947: Vyhnání nebo odsun? Obojí

Nucený odchod českých Němců do Německa v letech 1945 až 1947 provází terminologický zmatek a politicky zbarvená hodnocení nuceného odchodu. Ve skutečnosti situace je poměrně přehledná a jasná. Nucené odchody před dohodou spojenců z Postupimské konference lze hodnotit jako neoficiální/nelegální odsun, evakuaci či vyhnání. Odsun lze též rozčlenit na divoký, místní a republikový – postupimský. Kromě toho kvete v přítomnu revizionistický trend, jehož typickým představitelem byl například prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg, který prohlásil, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. Schwarzenberga argumentace je typicky ahistoricko-pseudohumanistická, protože zcela pomíjí, že šlo o výsledek procesu mezinárodního dohadování o formě potrestání Němcům po porážce nacistického režimu. Začalo to plošným bombardováním Hlavní slovo měli Britové a Sověti, kteří válku postupně stále více interpretovali jako kolektivní vinu Němců, a osobnost Edvarda Beneše nebyla důležitá. (Stejně jako v roce 1938 byla i za války váha Československa v mezinárodní politice nepodstatná.) Odsun německého obyvatelstva byl součástí politiky kolektivní viny přijaté Spojenci vůči nacistickému Německu. Projevila se například i tím, že „plošné bombardování naplno začalo teprve v době, kdy se vlna války už valila proti Německu a nejničivějších rozměrů dosáhla ve chvíli, kdy porážka Německa byla považována pouze za otázku času – v posledním půlroce války… Británie přežila největší hrozbu od nacistického Německa dva roky před přijetím metody plošného bombardování…“ napsal profesor University of London A. C. Grayling v knize Obklopeni mrtvými městy (nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 193) a upozorňoval na jednání Churchilla a Stalina v srpnu 1942 v Moskvě, kdy Stalin podporoval britské rozhodnutí bombardovat německá města (s.133). Odsun německého obyvatelstva byl víceméně pokračováním plošného bombardování Německa. Divoký odsun Divokým odsunem lze nazývat spontánní akce. Šlo o impulzivní aktivity různých pseudo partyzánských skupin a dočasných místních pomocných ozbrojených policejních formací. Některé divoké místní odsuny měla na svědomí i československá armáda. Armádní jednotky se většinou rozhodovaly po dohodě s místními představiteli obcí na nuceném odchodu Němců podle úvahy velitelů jednotek. Místní úřední odsun V literatuře se sice termín místní úřední odsun nevyskytuje, ale byl rozdíl mezi divokým odsunem na úrovni spontánního (divokého) rabování a vyhánění německého obyvatelstva a mezi odsunem naplánovaným v rámci obce (města). Tehdy byli z měst a obcí v příhraničí místní Němci vypraveni na německou hranici. Jejich byty a domy oficiálně přebraly místní samosprávy jako při pozdějším oficiálním odsunu. Místní vedení obcí a měst tím reagovalo na potřebu získat volné byty pro nové české osídlence, kteří přicházeli z českého vnitrozemí, ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. V dochovaných materiálech ústeckého městského archivu z května až července 1945 se kritika divokého odsunu neobjevuje. Spíše jsou registrovány povzdechy nad pomalým odsunem Němců z Ústí nad Labem. Šlo tedy o organizovaný odsun na místní úrovni, prozatím mezinárodně neschválený. Ale protože od roku 1938 provázel příběh druhé světové války fenomén lhostejnosti k právním normám a dohodám, místní úřední odsun byl (psychologicky) v podstatě na úrovni předválečného Mnichova – o nás (Němcích) bez nás (Němců). Místní úřední odsun byl možný proto, že „ve vzduchu“ byla „jistota budoucího“, že Němci budou z Československa odsunuti. Toto „tušení jistoty budoucího“ bylo i v myslích vítězných spojenců. Jinak by sovětská vojska neakceptovala přijetí vyhnaných skupin mnohdy mnoha set lidí přes hranici do své okupační zóny. Republikový (mezinárodní) odsun Republikový odsun byl realizován již na základě Postupimské dohody a v koordinaci s americkou a sovětskou okupační správou. Lze jej také nazývat mezinárodním odsunem – právě kvůli koordinovanému přístupu mezi okupačními mocnostmi a československou vládou. Postupimská konference stanovila, že odsun německého obyvatelstva musí proběhnout spořádaně podle pravidel humánního zacházení. Tento požadavek byl více méně formální, protože brutální zacházení s odsunovanými Němci by bylo kontraproduktivní. Komplikovalo by předávání odsouvaných Němců do americké a sovětské zóny Německa. Odsun znamenal pro místní Němce z Československa prožití dvojité kolektivní viny. Nejen za to, že jsou Němci, kteří se snažili o připojení k Říši. Lidé odsunutí do Německa byli místním obyvatelstvem přijati většinou lhostejně, někdy až s nevraživostí, neboť svou přítomností způsobovali problémy místním Němcům v zásobování a ubytování. U místního obyvatelstva totiž mnohdy panovalo falešné povědomí, že čeští „Sudeťáci“ mohou za to, že došlo k válce, protože vyhecovali Hitlera k agresivním akcím, které nakonec skončily válkou. Čili dopadla na ně druhá kolektivní vina jako na válečné provokatéry. Odsun znamenal v Československu zisk bytového fondu a majetku odsunutých na jedné straně a problémy s masou odsunutých bezdomovců v Německu. Odsun Němců z ČSR a z Polska vytvořil podobné problémy, jako kdyby pokračovala plošná bombardování německých měst. Nemusela se sice hasit hořící města, přesto byly v Německu svízelně řešitelné problémy s přívalem lidí bez přístřeší. Zatímco odsun byl formou mezinárodního kolektivního trestu vůči německy hovořícím lidem na území Československa, povolení k vystěhování bylo formou odměny pro bezproblémové Němce či česko-německé rodiny nebo německé antifašisty, kteří se cíleně stěhovali kam chtěli, ať do Německa nebo do jiných států, i mimo Evropu. Pohled pamětníka Jak probíhal místní úřední odsun ukazuje povídání s Bedřichem Brabcem, který první tři poválečné měsíce v roce 1945 sloužil jako pomocný policista na služebně v Ústí nad Labem na Masarykově ulici na rohu s ulicí Rudé armády (dnes Beethovenovou). Byl také u neoficiálních odsunů Němců z Ústí do Německa v červenci 1945. Tehdy policisté a vojáci chodili po domech a oznamovali Němcům ve čtvrti Klíše, že mají dvacet minut na to, aby si vzali dvacet kilo věcí pro osobní potřebu, a budou vystěhováni. Brabec tehdy byl u soupisu majetku, který po sobě Němci zanechali v bytech. „Bylo to skutečné vyhnání, protože co si ti chudáci měli během tak krátké chvíle vzít? Je mi jich líto, protože se nerozlišovalo, kdo skutečně nacistům pomáhal. Museli potom jít na stadion, odtud ve skupinách zhruba o velikosti roty (kolem 150 osob, pozn. autora) šli pěšky na Všebořice, Telnici, Adolfov … A byli v Německu. Tam na ně nebyli vůbec připraveni, neměli je kam dát,“ vzpomínal Brabec na rok 1945. Se vzpomínkami pamětníka Brabce kontrastují fotografie s rozjásanými davy Němců na náměstích a v ulicích v době, kdy je Hitler v roce 1938 zachránil ze spárů Československa. Tyto dva póly pohledu jsou dvěma stranami jedné mince. Téměř všeobecná spokojenost Němců s přičleněním Ústí nad Labem k Říši a téměř všeobecný odsun Němců do zničené Říše v letech 1945 až 1947. Místní odsun v Chabařovicích ve svědectví dokumentů Neuškodí malá ukázka „technologie“ místního odsunu: S koncem války, podobně jako z jiných měst a větších obcí, i v Chabařovicích menší počet Němců – funkcionářů utekl, a nechal po sobě opuštěné plně vybavené byty. Další Němci byli jako funkcionáři a nepřátelé Československa uvězněni, což byl další zdroj bytů a zabavených věcí. Proto již 30. května 1945 na schůzi revolučního MNV (Místního národního výboru) bylo v zápisu pod bodem 2. uvedeno: „Ohledně zajišťování Němců a zabavování jejich majetku. Vše řádně sepsat, abychom byli při event. kontrole kryty.“ V bodě 3. bylo dodáno: „Zabavené věci od Němců mohou býti těm, kteří je nutně potřebují (chudí Češi) rozděleny.“ O probíhajících konfiskacích majetku nepřátelských Němců svědčí zápis z jednání MNV z 1. června 1946, bod 19: „Josef Hofman přečetl seznam zařízení v bytech rod. (rodiny – pozn. autora) Weiss, Hoffman a Schafranke. Navrhnuto, aby se zařídila v bytové komisi též nábytková komise. Zabavené věci a nábytek spravedlivě a podle nynějších zákonů rozděliti chudým českým obyvatelům. Na návrh p. Franze vyvěsiti vyhlášku, by byl každý vyrozuměn." První odsun ze 4. června 1945 Zárukou klidu a jistoty pro Čechy byla vojenská posádka. Malé posádkové velitelství v Chabařovicích například 4. června 1945 vydalo směrnici, kterou chabařovický národní výbor uplatnil jako vyhlášku o povinném nošení bílých pásek Němci. Vojáci také pomáhali s odsunem německého obyvatelstva. K velkému odsunu (byl nazýván evakuací) došlo 4. června 1945. V ten den muselo opustit městečko 1522 českých Němců. Řada lidí ale neměla kam jít, protože na odsun nebyly německé příhraniční obce v Sasku připravené. Někteří lidé se vraceli zpět z německých hranic i kvůli citovým vazbám. Evakuační komise MNV v Chabařovicích spočítala, že k 12. červnu 1945 z městečka skutečně odešlo 1289 osob. Dne 13. červa 1945 bylo evakuováno z německých navrátilců, kteří přišli zpět do Chabařovic z prvního odsunu, 92 osob a naopak dalších 5 lidí odešlo do Německa dobrovolně. „Stav evakuantů dne 14. 6. 1945 je 1386 Němců,“ uvedla evakuační komise. Po odsunu bylo v zápisu z porady MNV v Chabařovicích konané 5. června 1945 uvedeno pod bodem 35, že došlo k rozpravě o vydávání potvrzení pro spolehlivé Němce, aby „nemuseli za hranice. Vyhotoviti soupis všech německých antifašistů. Rozprava o tom jak se bude konati vyhosťování v příští akci.“ Pod bodem 37: „Byly vypracovány seznamy něm. sociálních demokratů a komunistů v souvislosti vyhošťování Němců.“ O tři dny později, tedy 7. června 1945, bylo na poradě MNV prvním bodem jednání zpracování soupisu německých antifašistů, komunistů a sociálních demokratů „v souvislosti s vypovězením Němců.“ Jednání probíhalo za přítomnosti vedoucích představitelů německých komunistů a sociálních demokratů. Ze zápisu, který není blíže rozveden, ale vyplývá, že šlo o reakci na první velký odsun, do kterého byli neoprávněně zahrnuti i někteří němečtí antifašisté – komunisté a sociální demokrati. Příprava na druhý odsun Další místní, tedy neoficiální (divoký) odsun z Chabařovic, byl připravován na 13. června. Odsun představoval stěžejní téma na deváté schůzi MNV 12. června 1945, kde Ulman z kárné komise referoval: „Zítra ráno bude dána do rozhlasu zpráva ohledně zítřejší vystěhovací akce.“ Franz z bytové komise si povzdechl, že největší potíže po Němcích, kteří odešli, jsou s klíči. K některým bytům, které jsou přebírány, nebyly vůbec klíče nalezeny. Sepisování inventáře dalo velkou práci, ale do osmi dnů bude bytová otázka z největší části vyřízena. Člen MNV Kopejka navrhl, aby z domů opuštěných Němci byly zabaveny potraviny a v pátek zadarmo rozdány mezi české obyvatelstvo. Jeho nápad byl schválen. V zápisu z jednání najdeme rozsáhlý záznam z evakuační komise. V zápisu bylo doslova uvedeno: „…v šest hodin ráno všichni členové Národního výboru, jakož i vojsko, četnictvo a civilní stráže nastoupiti v kanceláři evakuační komise. Pak bude konána prohlídka veškerých bytů osob, které jsou určeny k vystěhování, by byli všichni v 8 hodin na louce severně za městem. Budou vystěhovány všechny osoby, které byly 4. t.m. vypovězeny a zase se vrátily, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace. Z Chabařovic budou vyvezeny autem pana Pokorného a Hrada do Telnic, odkud půjdou pěšky v doprovodu naší stráže až na hranice. Vrácení bez povolení se bude trestati zastřelením. Od vojenského velitelství dostaneme k dispozici 10 mužů, od četnictva 5 mužů.“ Lze připomenout, že k hrozbě smrti vůči odsunovaným Němcům nebyl nikdo oprávněn, ale stejné pohrůžky za neplnění nařízení se objevily i v Ústí nad Labem. Hrozbu smrtí lze považovat za prostředek k udržení pořádku. Zajímavý je záznam o poslání československé armády: „V této záležitosti byla ještě obšírná debata, během které pan kapitán Menšík prohlásil, že nekoná nic, jak se někteří domnívají, na vlastní pěst, nýbrž pouze na rozkaz jeho představených. Pan kapitán má rozkaz, že německá strana musí z českého severu úplně vymizeti. Ohledně této akce vyplývající zastavení závodů poznamenal, že na příklad ústecký závod Schicht již teď může propustiti 50 % německých zaměstnanců, aniž by závod zůstal stát. Dále hovořil ještě pan Franz o nutnosti přesného přezkoušení vystěhovací akce a myslet na to, že musíme též míti lidi na práci. Upozornil na to, že máme též povinnosti vůči československému hospodářství (zásobování českého národa živobytím) k čemuž jsou zapotřebí pracovní síly, o které, když všechny Němce vyhostíme, bude velká nouze. V tom smyslu hovořil též pan Fröhlich a poznamenal, že na příklad v Mělníku jsou ještě němečtí vystěhovalci, kteří pracují ve dvoře na polích…. Na naší poznámku, že potvrzení o loajálním chování některých Němců dostávají fašisti, prohlásil pan Fröhlich, že potvrzenky, které prošly komunistickou komisí, jsou důkladně přezkoušeny. Bylo ještě debatováno o tom, že němečtí komunisti nemají zde v Č.S.R. vůbec žádné působiště, že mají v Německu mnohem větší úkoly a mohou na komunistickou myšlenku převrátit celý národ německý.“ K zápisu z jednání MNV byla přiložena zpráva evakuační komise „o evakuační akci vyhoštěných osob 4. června 1945.“ Citujeme pro úplnost celý její obsah: „Provedli jsme seznam navrácených Němců, kteří byli 4. června 1945 vyhoštěni z Chabařovic do Německa. Počet navrácených osob dle seznamu jest 233. Po vyhotovení shora uvedeného seznamu bylo rozhodnuto, že tito lidé s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace, budou zítra 13. června 1945 znovu vyhoštěni. K informaci německého obyvatelstva bylo dnes a bude zítra rozhlasem oznámeno následující: Místní národní výbor v Chabařovicích vyzývá veškeré německé obyvatelstvo vrátivší se Německa, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické průkazy k odchodu k přepravení do Německa. Sraz o osmé hodině ranní na louce severně od Chabařovic. Zavazadla jsou povolena pro osobu 50 kg, v hotovosti 50 DM (německých marek), jeden prsten a hodinky. Ti, kteří neuposlechnou této výzvy, a nedostaví se v určený čas na stanovené místo, budou přísně potrestáni. Vyhošťování bude prováděno za spolupráce veškerých bezpečnostních orgánů, t.j. čsl. vojska, četnictva, městské policie a zmobilosovaných stráží Národních výborů. Členové Národního výboru budou přejímati klíče vyhoštěných osob a to v blízkosti bydliště těchto lidí. K převozu na hranice budou dány k dispozici auta pana Hrada a Pokorného po případě povozy pana Halíka. Chabařovice, 12. června 1945.“ Desátá porada na MNV 14. června 1945 byla ve znamení bilancování odsunu z předchozího dne. Kopejska hlásil, že bylo zabaveno zlato a jiné cenné věci v ceně 260 tisíc říšských marek. Bylo dohodnuto, že zabavené věci budou uloženy na „státní spořitelní knížku“. O čtyři dny později, tedy 18. června 1945, bylo na jedenácté schůzi rozhodnuto, že evakuace je prozatím zastavena. „Zítra bude zahájen soupis všech Němců v Chabařovicích (dotazníky).“ Čili začalo plošné kádrování všech Němců v okresu Ústí nad Labem, ve kterém se oficiálně rozhodlo, kdo půjde do mezinárodního (spojenci schváleného) odsunu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-17 07:52:05

Zestátněné dějiny (zase jednou)

Jedním z klíčových aspektů vývoje evropské politické kultury po tzv. rozpadu východního bloku je bezesporu „zacházení“ s dějinami, v našem případě s těmi 20. století, konkrétně s II. světovou válkou. V popředí úvahy nestojí historické události jako takové, ale evidentní snaha „vítězů“ o manipulaci s dějinami k vytváření staronových strašáků. Zapřáhnutí historie do služeb ducha doby ovšem s sebou přináší dva zásadní problémy – morální a metodologický. Začněme prvním z nich, ke kterému patří oživení historické paměti. A protože se vzpomínková akce před časem konala v Polsku, kde válka vypukla, zaměřme se v prvé řadě na tuto zemi a její politiku.   Něco málo historie Vzpomínkové slavnosti ve Varšavě na centrálním náměstí pojmenovaném po generálu Józefu Pilsudském (sic!) připomněly nejen formální vypuknutí II. světové války, ale i „vysoké umění“ instrumentalizace dějin reálnou politikou. A především skutečnost, že nynější vládnoucí garnitury v Polsku si odmítají zamést před vlastním prahem. Kdyby tak totiž učinily, musely by zaujmout postoj nejen k polské represivní, asimilační politice vůči menšinám z připojených území v letech 1920–1939 (z 30 milionů polských občanů hovořilo 11 milionů jinou mateřskou řečí než polštinou, počtem největší menšiny tvořili Ukrajinci, Bělorusové, Litevci, Židé a Němci), ale i ke kritickým otázkám kolem statutu Svobodného města Gdaňska, de iure samostatného státu s většinově německy hovořícím obyvatelstvem, a koridorem spojujícím Východní Prusko s Německou říší. Vše v politicky a státoprávně nanejvýš problematickém spletenci nového evropského uspořádání po I. světové válce. A především objasnit účel polsko-německého paktu o neútočení z roku 1934, nazývaného též Pilsudski-Hitler-Pakt. Tedy smlouvy uzavřené s nacistickým režimem rok poté, co v reichu převzala moc NSDAP. Pokud nyní polská antiruská hysterie spolu s militaristickým harašením, podmalovaným místy šovinistickými tóny, ukazuje prstem na jiné a celé transatlantické společenství skloňuje tzv. Hitler-Stalin-Pakt ve všech pádech, slušelo by pasovaným demokratům i „vůdčím médiím“ v zájmu objektivity a morálky připomenout, jak události z roku 1934, tak celkovou politiku II. polské republiky. Třeba i fakt, jaká to území sovětská armáda v roce 1939 zabrala a jak k nim „mnohonárodnostní“ předválečné Polsko přišlo. V letech 1918/19 využila Pilsudského armáda revolučních zmatků v Rusku a do roku 1922 rozšířila polský stát o západní území Běloruska a Ukrajiny, včetně oblasti kolem litevského Vilna daleko na východ za tzv. Curzonovu linii. Tyto „detaily“ jsou s chladnou samozřejmostí přecházeny mlčením, nicméně obecně lze konstatovat, že Polsko nebylo žádným evropským beránkem, ale zemí s velmocenskými ambicemi – západním i východním směrem. Tak například na přelomu dvacátých a třicátých let vedly polské lidové knihovny propagační pohlednice s „historickými hranicemi Polska“ – od východního okresku Berlína po Memel, od Prahy k Vilniusu. A Roman Dmowski v jedné ze svých úvah požadoval během jednání ve Versailles Hamburk jako polský přístav. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Cílem byla nová Rzeczpospolita, což do jisté míry korespondovalo s německými plány, ve kterých se ovšem Polsko nacházelo v podřazené roli. Nejprve mělo sloužit jako dodavatel surovin a oslabit francouzský spojenecký systém ve středovýchodní Evropě, dlouhodobě spekuloval Hitler s rolí satelitního Polska coby vojenského spojence proti Sovětskému svazu. Polský podíl na kořisti měl zahrnovat oblasti na jihu SSSR, konkrétně na Ukrajině. Kontakty mezi polskou armádou a německým wehrmachtem a obecné zlepšení vzájemných vztahů ve třicátých letech jsou rovněž jaksi „zapomenutou“ skutečností. Budiž na tomto místě zdůrazněno: v evropském postversailleském (ne)pořádku byla diplomacie podle hesla „urvi, co můžeš“ (politicky i teritoriálně) a „účel světí prostředky“ běžnou praxí, Polsko nebylo výjimkou. Ba naopak: snaha o co největší politický vliv a územní rozlohu na základě politizujícího národního historismu učinila z II. polské republiky aktivního účastníka boje o moc ve střední a východní Evropě. Jednou větou: Polsko nestálo na jeho periferii, ale v centru – Československo to poznalo na vlastní kůži. A dozajista by polským představitelům slušelo něco pokání při vzpomínce na zabrané Těšínsko po vpádu německého vojska do českého zbytku republiky. Škodolibé jazyky by mohly hovořit o „rozdělení ČSR mezi Německo, Polsko a Maďarsko“. Nejde zde o vyčíslení polských „hříchů“, ale o zlomek zrcadla nastaveného nynější polské vládnoucí garnituře, která ve vztahu k vlastní meziválečné historii nezná zábrany a špetku pokory. Ba naopak: namísto smířlivých tónů stupňuje směrem na východ vojenské napětí. Jako (pseudo)morální ospravedlnění mají k tomu sloužit politikou uzurpované dějiny. Jak modelovat dějiny Polsko a Ukrajina představují extrémní příklady jevu, ve kterém výklad a porozumění minulosti řídí zákon. Připomeňme rok 2016, kdy polský Sejm odsouhlasil rezoluci označující volyňské masakry etnických Poláků ukrajinskými paravojenskými oddíly jako genocidu nebo doplněk Zákona o Institutu národní památky z roku 1998 týkajícího se jak eventuálních vyjádření o polské spoluvině na světové válce, tak popírání ukrajinských zločinů na židovském a polském obyvatelstvu. Obdobné zákony najdeme i na Ukrajině. Ty naopak politicky rehabilitují banderovské oddíly, které vedly krvavou válku jak proti Rudé armádě, tak proti Židům a etnickým Polákům. Pro současné politické klima na Ukrajině to znamená, že jejich duchovní dědici se na ně mohou kdykoliv odvolat; „státní posudek“ minulosti jim zajišťuje politickou a morální legitimitu do budoucnosti. Na tomto místě budiž opakovaně podtrženo: nejde primárně o to, do jaké míry zákon koresponduje nebo nekoresponduje s evidencí historických faktů, nebo o pojmenování zločinů: genocida, etnická čistka nebo vyvraždění – bestialita zůstává bestialitou, ať ji pojmenujeme jakkoliv. Nebezpečí pro budoucnost spočívá v politické intenci etablující nebezpečné paradigma pro budoucí zacházení s historií. Takto „zestátněné“ dějiny předpisují nebo zakazují určitý pohled na minulost pod hrozbou juristických sankcí. Nebezpečí hrozí nejen svobodě vědecké diskuse, ale i politickému projevu. Státní moc si tím vytváří efektivní nástroj na potlačení opozice. Navíc takto modelované dějiny, ve kterých je vlastní národ prezentován výhradně jako oběť, zatímco absolutní vinu nesou vždy ti druzí, budí negativní emoce namířené proti duchu porozumění a smíření. Pryč s obtížnou historií Jsme tedy svědky procesu, ve kterém byly narativy sovětské nahrazeny narativy šovinistickými. I zde se jedná o stejnou metodu postupu, vezmeme-li za výchozí bod vztah mezi historickou vědou a politikou: komplexní vztahy dějin se stávají obětí simplifikace, jsou modelovány do jednodimenzionální podoby, navíc mimo kontext doby a s cílovou perspektivou, kterou určují politické zájmy. A ty není na pozadí celkové situace v Evropě a ve světě těžké uhodnout. Revize dějin šla a jde ruku v ruce s rozšiřováním NATO na východ, její obsah se nemění, jen graduje. Její míra je přímo úměrná nárůstu vlivu Ruské federace na světové scéně, který znamená postupnou ztrátu dominantního postavení USA a jejich spojenců. Snaha politicky i ekonomicky izolovat Rusko od Evropy je zrovna tak evidentní jako postupující vojenské obkličování RF a tento postup musí být nějak zdůvodněn. Vzhledem k tomu, že již není k dispozici argument boje proti komunismu, stal se cílem politického kádrování historie 20. století obraz Ruska jako konstantního zloducha – včera, dnes i zítra. Zdánlivým paradoxem je přitom fakt, že stupeň přepisování dějin dosáhl míry, kterou neznala ani tzv. studená válka za doby existence Sovětského svazu a východního bloku. Po jeho rozpadu jsme byli svědky nejen teoretické, ale i praktické revize dějin. Exkluzívními příklady jsou jugoslávský konflikt a podpora Západu chorvatsko-ustašovským oddílům, posléze ukrajinskému převratu, jehož militantní složku tvořily právě banderovské ultranacionalistické síly. Na pováženou je podíl masmédií, tisku i televize. Příklady za celou řadu jiných. Vedle historizujících politiků typu Borise Johnsona a snaživých publicistů se množí sugestivní dokumentární pořady zabývající se výhradně tzv. západní frontou. Manipulativní element v tomto případě nespočívá v samotném obsahu dokumentů, ale ve stylu jejich podání. Zatímco o východní frontě panuje mlčení nebo opakovaně slyšíme heslo „Hitler-Stalin-Pakt“, samozřejmě bez seriózního historického kontextu, vylodění spojenců v Normandii v roce 1944 (!) je obecně označováno za počátek osvobození Evropy. Tak například televizní kanál týdeníku Der Spiegel (Spiegel Geschichte) uvedl 18. května pořad z dokumentární řady Druhá světová válka o 6. červnu pod heslem D-Day položil základ k osvobození Evropy. Obdobně nám historii osvětlil již 16. února tv kanál History: „První krok k osvobození Evropy od nacistické nadvlády bylo vylodění spojenců v Normandii.“ Podcenit současný vývoj by bylo velkou, možná dokonce osudovou chybou. Jeho komplexita přinejmenším naznačuje, že nejde o náhodu, ale o systematickou manipulaci v zájmu politiky, která opět haraší zbraněmi. Problém je o to větší, že v Evropě nastoupila nová, ahistorická generace politiků, kteří nepoznali hrůzy války. Kombinace s klesající úrovní všeobecného vzdělání u mladé „generace facebook“ představuje brizantní, nebezpečnou směs pro budoucnost.  Epilog Koncem května 2016 přijal Spolkový sněm rezoluci o turecké genocidě Arménů z konce I. světové války. Poslankyně Bettina Kudlová za CDU byla jediná, kdo hlasoval proti přijetí rezoluce. Svůj postoj zdůvodnila tím, že úkolem Bundestagu nemohou být historické posudky událostí v dějinách druhých států.  Rozhodujícím je jádro jejího zdůvodnění: ústavně-politické instituce již ze své podstaty nemohou vydávat nic jiného než politický „rozsudek“ odvislý od většiny, která parlamentu dominuje. Zestátněná historie se stává nástrojem politiky, její nebezpečnou vnitro- i zahraničně-politickou zbraní, kterou lze kdykoliv podle potřeby použít. A to je více než na pováženou.  {/mprestriction}  Autor je publicista žijící v Německu.

Čas načtení: 2021-05-20 13:26:08

Nejlepší outdoor kamery, podle testů a recenzí (2021) + Poradíme, jak vybrat

Jste vášnivým sportovcem nebo řidičem a hledáte způsob, jak si uchovat své zážitky a sdílet je se svými znáními? Pokud ano, neváhejte s nákupem té nejlepší outdoorové kamery. Tyto kamery se v poslední době těší velké oblibě. Můžete je snadno připevnit na libovolné místo (helma, motorka, automobil a tak dále), a natáčet tak svou aktivitu. Na rozdíl od běžné kamery nemusíte dbát na šetrné zacházení. Kvalitní sportovní kamery ustojí opravdu drsné zacházení. Nevíte jaký model si vybrat? Poradíme vám. Prošli jsme zahraniční žebříčky a vybrali ty modely, které zakoupíte v ČR a přesto v zahraničních testech obstály na jedničku. Tady The post Nejlepší outdoor kamery, podle testů a recenzí (2021) + Poradíme, jak vybrat first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2024-03-01 13:00:01

Gustáv Husák: Soudruhům se nelíbil, ale vyšplhal na vrchol. Chtělo to dobrý žaludek a špatnou paměť

Ať byl Gustáv Husák jakýkoliv, jedno se mu upřít nedá, a to věrnost. Jak to měl s věrností ke své první ženě Magdě nebo druhé Vieře, která zemřela při pádu vrtulníku přibližně dva roky po jeho nástupu do nejvyšší funkce, nevíme, ale jeho věrnost komunistickým myšlenkám Sovětskému svazu a jeho představitelům byla nezlomná. A to dokonce natolik, že jej nezviklal ani kriminál, do něhož jej dostali sami jeho soudruzi. Proč?  Vězeň Gustáv Husák popisoval komunistické mučení: Nohy mi opuchly, srdce mi vynechávalo Číst více Buržoazní nacionalista a nepřítel státu Celou svojí duší přesvědčený komunista, jemuž tehdy táhlo na čtyřicítku, byl spolu s dalšími obviněn z buržoazního nacionalismu, když byl už v předchozím roce odvolán z funkce předsedy Sboru pověřenců, tedy významného stranického státnického postu. O co šlo? Proces s Gustávem Husákem, Ladislavem Novomeským, Ivanem Horváthem, Danielem Okálim a Ladislavem Holdošem navazoval na předchozí proces s Rudolfem Slánským a dalšími obviněnými, kteří byli osočeni ze sionismu, jenž byl jako nacionalistické smýšlení zakázaný. To tedy měli soudruzi za sebou, tak bylo potřeba najít jiný důvod k likvidaci nechtěných. A zase šlo o nacionalismus, tentokrát slovenský. To by ale lidé možná ještě nepřijímali s takovým odporem, a tak došlo na nacionalismus buržoazní – a to už byl důvod k vysokým trestům.  Spolupracovat se nevyplácelo Co vlastně tehdy bylo hlavním důvodem, který vedl k takovému zacházení s vybranými komunisty? Šlo zejména o poválečný odsun Maďarů a spolupráci s jinými stranami, navíc s těmi, které vycházely z buržoazních tradic. Konkrétně Gustáv Husák se pak provinil také kritikou uspořádání Československa, a když si dovolil naznačit možnou cestu po vzoru Jugoslávie, obvinění ze stranění Titovi na sebe nenechalo dlouho čekat. Rozsudek nad budoucím prezidentem byl jednoznačný, jak se tehdy mohli lidé dozvědět i z Rudého práva. V roce 1954 jej poslal soudce za mříže na doživotí. Šedesátá léta a alespoň mírné uvolnění poměrů pak přinesly přehodnocení procesu a všechny tresty v této kauze byly zrušeny, jak uvádí mimo jiné rozbor Ústavu pro studium totalitních režimů.  Divil se, ale zůstal věrný Pokud bychom se domnívali, že takové zacházení od soudruhů Gustáva Husáka přesvědčilo o zrůdnosti systému, který podporoval, byli bychom na velkém omylu. I když se jednoznačně přesvědčil, že jim v žádném případě nejde o pravdu, ale pouhé dosažení svého cíle jakoukoliv cestou, zůstal myšlenkám komunismu věrný, a jakmile to bylo jen trochu možné, začal znovu šplhat po stranickém žebříčku. Pak ale přišel zlomový rok 1968 a zdálo se, že si zase všechno pokazí. Stal se totiž jednou z jeho tváří. Brzy však poznal, kudy povede lepší cesta, a jakmile se na našich hranicích objevila vojska Varšavské smlouvy, jako zázrakem „prozřel“, aby se znovu dal na cestu bezmezné podpory jakéhokoliv rozhodnutí a přání, které přicházely ze Sovětského svazu. Vysloužil si tím jeho podporu, a to i přesto, že jej už v minulosti málem hodil přes palubu.  Poslední schůdky k vrcholu Zase měl moc a postavení, stal se privilegovaným komunistou, ale pořád mu něco chybělo. Tím něčím byl absolutní vrchol politické kariéry, o kterém snil. A tak se ve chvíli, kdy onemocněl tehdejší prezident Ludvík Svoboda, umně a pevně chytil jedinečné šance. Rozhodl se, že se stane prezidentem, a udělal pro to všechno, co bylo potřeba. Dobře věděl, že zpočátku neměl dostatečnou podporu ostatních politiků na zvolení, a tak se staral o to, aby nemocný Svoboda zůstal v úřadu co nejdéle. To mu dalo čas, aby sehnal dostatečný počet hlasů. Dne 29. května roku 1975 se tehdy již generální tajemník ÚV KSČ (tedy muž v nejvyšší stranické funkci) Gustáv Husák stal také prezidentem Československé socialistické republiky.  Jak se z noblesní Masarykovy pracovny stal pod Husákovým velením socialistický kulturák? Škody byly ohromné Číst více Dělal ostatním to samé, čím si dříve prošel sám Protože měl z předchozího období vlastní špatné zkušenosti se zacházením s členy KSČ, kteří se nehodili, dalo by se předpokládat, že udělal takovým kouskům konec. Nebylo tomu tak. Právě v období tak zvané normalizace, která byla v jeho době v plném proudu, docházelo k čistkám, jaké si nikdo nepředstavoval. Strana se zbavovala nepohodlných členů a není žádným tajemstvím, že vyloučení ze strany nebylo vítáno ani v zaměstnání. Navíc komunisté vždy velmi dobře věděli, jak se „postarat“ o lidi, kteří měli zmizet z jejich zorného pole. O tom všem prezident věděl a mlčel. Tedy vlastně nemlčel: kudy chodil, všude a při každé vhodné i nevhodné příležitosti vychvaloval Sovětský svaz a jeho představitele. A tak se ve své funkci nakonec udržel i přes zhoršující se zdraví až do listopadové revoluce, tedy víc než čtrnáct let. Na vysokou politiku zkrátka musí mít člověk dobrý žaludek a špatnou paměť. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Komunistický prezident se zásluhami o stát.

Čas načtení: 2024-03-12 16:20:00

„Svlékli nás a pak bili.“ Palestinští medici promluvili o izraelském zásahu

Trojice palestinských zdravotníků popsala BBC kruté zacházení izraelských vojáků s personálem Násirovy nemocnice v Chán Júnisu. Mělo dojít i na fyzické násilí. O nedůstojném zacházení svědčí i další svědectví a obrazové materiály.

Čas načtení: 2024-03-14 10:33:00

Soud ve Znojmě se začal zabývat případem týrání zvířat na jatkách v Hraběticích

Okresní soud ve Znojmě se dnes začal zabývat případem špatného zacházení se zvířaty na jatkách v Hraběticích na Znojemsku. Žalobce z trestného činu týrání zvířat viní tři lidi. Před budovou soudu několik aktivistů ze spolku Zvířata nejíme s transparenty upozornilo na závažnost skutku. Spolek na zacházení se zvířaty na jatkách před dvěma roky upozornil zveřejněnými záběry. Zaměstnanci jatek na nich při vykládce z nákladních aut do prasat či krav kopali, dávali jim elektrošoky a radili si, jak seleti šlápnout na hlavu. Soud ve věci provádí dokazování.

Čas načtení: 2024-04-01 07:00:01

Americké výslechy: Dávná technika v 21. století. Donutí přiznat cokoliv, stížnost je zbytečná

Waterboarding je považován za jednu z velmi krutých mučicích metod. Protože ale na rozdíl od zavěšování na háky, pálení žhavým železem nebo třeba natahování na skřipec nezpůsobuje viditelné důkazy na těle mučeného vězně, považovali jej někteří ještě nedávno za možný způsob, jak ze zajatců dostat pravdu. V úterý 11. září 2001 se změnil svět. Nevědělo se, zda nezačala válka, ani jak se bude létat Číst více Ubližuje hlavně duši Pocit, že se člověk, na němž je waterboarding praktikován, topí, nemůže se nadechnout a jistě spěje ke svému konci, je tak silný, že vyvolává záchvaty, křeče či zvracení. A kdo by si snad myslel, že musí být jednoduché vštípit si myšlenku, že vyslýchaného jeho trýznitelé utopit nakonec nenechají, a zůstat tak v klidu, velmi by se pletl. Psychika takové zacházení zkrátka vydržet nemůže, zvlášť když je prováděno opakovaně. V případě Khalida Sheikha Mohammeda, jednoho z hlavních strůjců atentátu v roce 2001, šlo bezmála o dvě stovky pokusů. Pochopitelné, nebo děsivé?  Dva pohledy na stejnou věc Je faktem, že nejvíce se o této metodě mluvilo právě po 11. září roku 2001, které znamenalo zásadní zlom ve vývoji světové politiky, vztahů mezi národy i lidmi. Pád Dvojčat, zapříčiněný útoky teroristů, kteří ke svému činu navíc použili civilní letadla plná nevinných lidí, vyděsil celý svět a vyšetřovatelům přinesl stovky bezesných nocí. Někteří lidé se nediví, že v takové chvíli sáhla CIA k metodě, na kterou bychom nejraději zapomněli, jiní tomu nemohou uvěřit. Máme přece jedenadvacáté století a waterboarding je jednoznačně kruté mučení, jak dokládá i Amnesty International… Jenomže lidé jsou stále „jen“ lidmi a některé způsoby z nich nevyprchaly ani po tisíciletích vývoje. Vězni v Guantánamu by mohli vyprávět a také vyprávějí. Právě proto se waterboarding dostal znovu před soud, který nedávno jednal o jeho legálnosti či nelidskosti, a dokonce i o tom, kdo je či byl oprávněn takové výslechy provádět.  Soukromí „dodavatelé“ mučení vězňů Nedlouho po 11. září se ukázalo, že si CIA na tuto práci dokonce najímala lidi jako jakési soukromé mučitele. To je také příběh zatčeného Abua Zubaydaha, podezřelého z teroristické činnosti, kterého američtí agenti zatkli v roce 2002 v Pákistánu. Zpočátku se domnívali, že jde o přímého zástupce šéfa Al-Káidy Usámy bin Ládina, což se nakonec ani po více než osmdesáti waterboardingových procedurách nepotvrdilo. Muž je stále vězněn, protože jeho spojení s teroristy nebylo vyvráceno, a je považován za zvlášť nebezpečného. To mu ale nezabránilo v tom, aby se obrátil na soud se žalobou na dva psychology, speciálně najaté CIA k jeho mučení.  Soud smetl stížnost ze stolu Případ se nedávno dostal až k federálnímu soudci ve státě Washington a ten rozhodně neměl snadnou pozici. James Mitchell a Bruce Jessen se měli podle mínění mučeného muže dopustit trestného činu. Soud se na to ale podíval jinýma očima a žalobu smetl podle serveru Politico ze stolu s odůvodněním, že jejich jednání je podle zákona, vydaného v roce 2006, nepostihnutelné. Teroristické útoky, které změnily svět. Dvojčata mizející před očima a teror v Paříži Číst více Byli agenty CIA a jako takoví směli mučit Zmiňovaná norma totiž předem ospravedlňuje výslechové metody CIA, stejně jako jejich „smluvních dodavatelů“, jimiž v podstatě byli i právě tito psychologové v době, na kterou si Zubaydah stěžoval. Zatímco stěžovatel je dále vězněn v Guantánamu pro podezření, že by se po případném propuštění pravděpodobně podílel na plánování dalších teroristických útoků, o waterboardingu se vedou diskuse i v dnešní době.  Neshodli se ani prezidenti O tom, jak rozdílné názory na uvedenou mučicí metodu v jedenadvacátém století panují, svědčí již jen pohled nejmocnějších mužů Ameriky. Barack Obama byl velkým odpůrcem waterboardingu a za jeho volebního období byla tato technika v roce 2009 postavena mimo zákon. To jeho nástupce, tedy Donald Trump, se nikdy netajil souhlasem, a dokonce snahou vrátit ji mezi legální metody práce CIA. Podle ABC News Trump v jednom z rozhovorů uvedl: „Když střílejí (teroristé), když sekají hlavy našim lidem a dalším lidem, protože jsou náhodou křesťané na Blízkém východě, když je ISIS schopen dělat věci, o kterých od středověku nikdo neslyšel, měl bych mít z waterboardingu výčitky?“ zeptal se podle BBC a mnozí Američané s ním souhlasili a možnosti znovuzavedení takového mučení dávali zelenou. Trumpův tým bezpečnostních poradců ale zastával jiný názor.  Jsme jiní než ve středověku?  Waterboarding tedy v civilizovaném světě dnes již nepatří mezi systémy výslechu, které by byly posvěceny zákony. Zda se přece jen někde náhodou nepraktikuje a zda se v odlehlejších oblastech dodnes nemusí vězni takového zacházení obávat, o tom se můžeme jen dohadovat. Vzpomínat na španělské inkvizice tedy nemusíme. Stačí se ohlédnout pár let zpět a uvidíme, že jsme se jako lidstvo vůbec nezměnili. Ostatně Tálibán nyní veřejně oznámil, že se vrací k trestům veřejného kamenování žen. Můžeme a měli bychom se tedy zeptat: kam jsme se jako lidská společnost od středověku posunuli? Odpověď není vůbec lichotivá. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Umělecký zločin století. Příběh provazochodce jako ze špionážního filmu.

Čas načtení: 2024-04-14 09:20:13

Tádžický ministr zahraničí kritizuje zacházení s podezřelými z moskevského útoku a zátahy proti Tádžikům v Rusku

Údajné mučení podezřelých z teroristického útoku z minulého měsíce v Moskvě je nepřijatelné, řekl tádžický ministr zahraničí Sirojiddin Muhriddin v komentářích na zasedání Společenství nezávislých států (SNS) v Minsku 12. dubna. The post Tádžický ministr zahraničí kritizuje zacházení s podezřelými z moskevského útoku a zátahy proti Tádžikům v Rusku first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-27 10:00:00

Po utrpení těhotné ženy se do centra pozornosti opět dostaly polské hraniční zátarasy

 Podle aktivistů se za nové vlády Donalda Tuska zacházení s migranty a uprchlíky příliš nezměnilo Případ ženy z Eritreje, která byla nucena porodit sama v zalesněné pohraniční oblasti mezi Polskem a Běloruskem, vyvolal otázky ohledně reakce nové polské vlády na pokračující humanitární krizi na hranicích mezi oběma zeměmi.Předchozí pravicová vláda strany Právo a spravedlnost (PiS) využívala migrační problematiku k získávání politické podpory obyvatelstva a byla obviňována z podpory porušování práv ze strany strážců hranic,. Přicházely zprávy o častém násilném „odsunu“ lidí do Běloruska.Od prosince má Polsko novou vládu vedenou bývalým předsedou Evropské rady Donaldem Tuskem, který slíbil zvrátit ústup od demokracie a porušování zásad právního státu své předchůdkyně. Ochránci práv však tvrdí, že pokud jde o zacházení s uprchlíky a migranty, změnilo se jen málo.

Čas načtení: 2024-07-04 22:04:00

Ombudsman: Ve dvou z jedenácti navštívených domovů pro lidi s demencí špatné zacházení s klienty

Zástupce ombudsmana uzavírá sérii návštěv domovů pro seniory a domovů se zvláštním režimem poskytujících péči lidem se syndromem demence. Od roku 2021 navštívili pracovníci Kanceláře ombudsmana celkem jedenáct zařízení v deseti různých krajích. Ve dvou domovech odhalili špatné zacházení s klienty. Šlo o pochybení ve více oblastech péče, jako je například omezování volného pohybu, respektování soukromí i vůle klientů, sledování pitného režimu a prevence podvýživy nebo komunikace a péče s ohledem na zdravotním stav klientů. V souhrnu tak zjištěná pochybení dosahovala intenzity špatného zacházení.

Čas načtení: 2024-08-10 13:55:00

Horor v nemocnici ve Splitu: Ženu nechali ležet hodiny ve vlastní moči

Rodina z Německa zažila v Chorvatsku děsivý zážitek. Pětapadesátiletá matka, která se při pádu ošklivě zranila, byla v místní nemocnici vystavená ponižujícímu zacházení. Rodina je zděšena a plánuje podat žalobu.

Čas načtení: 2024-08-20 10:00:00

Channel 4 News: Šokující svědectví o široce rozšířeném sexuálním týrání palestinských vězňů v izraelských věznicích

Alon Pinkas, bývalý poradce izraelského premiéra: "To, co vysíláte na Channel 4 a vlastně i to, co vysílají ostatní mezinárodní zpravodajské stanice, naprostá většina Izraelců nevidí." Moderátorka, Channel 4 News, pondělí 19. srpna 2024, 19 hodin: Vězni o zacházení ze strany izraelské armády. Podrobnosti jsou děsivé. Skupina izraelských vojáků se shromáždí kolem palestinského vězně, štíty mají zdánlivě zvednuté, aby zakryly výhled, zatímco vězeň je údajně brutálně sexuálně znásilněn. Vojáci byli zatčeni, ale dnes večer máme k dispozici obrazová a šokující svědectví dalších palestinských vězňů, kteří tvrdí, že mučení a týrání ze strany jejich izraelských věznitelů je rozšířené, Izrael trvá na tom, že dodržuje zákon o zacházení s vězni. Mezinárodní trestní soud to sleduje.

Čas načtení: 2024-11-01 19:30:35

Recenze chytrých hodinek Amazfit T-Rex 3: zvládnou hrubé zacházení i měsíc bez nabíjení

Nový model T-Rex 3 se s cenou 7 490 korun řadí mezi dražší a vybavenější chytré hodinky Cílí především na sportovně zaměřené uživatele, kteří vyžadují vysokou odolnost a dlouho výdrž na baterii  Potěší ale i moderními funkcemi v podobě AI hlasového asistenta nebo pomocníka Aura pro spánek  Amazfit na trh přinesl již třetí generaci svých odolných sportovních hodinek T-Rex. Premiéru měly na veletrhu IFA v Berlíně, kde výrobce prezentoval veškeré nové vlastnosti a schopnosti, mezi které se řadí větší displej, nový systém s podporou AI nebo vnitřní paměť pro ukládání mapových podkladů nebo hudby. Mnohé potěší také navýšená výdrž na 27 dní běžného použití. Jak jsou na tom hodinky v reálném použití se dozvíte z následujících odstavců. Přečtěte si celý článek Recenze chytrých hodinek Amazfit T-Rex 3: zvládnou hrubé zacházení i měsíc bez nabíjení

Čas načtení: 2025-02-26 22:12:04

Obviněný z vraždy prodavaček v Hradci si stěžuje. Nelíbí se mu policejní zacházení při zadržení

Zatímco by se mohlo zdát, že šestnáctiletý mladík obviněný z dvojnásobné vraždy v Hradci Králové ve vazbě zpytuje svědomí, opak je pravdou. Podle mluvčí Generální inspekce bezpečnostních sborů Ivany Nguyenové, kterou oslovilo periodikum Blesk.cz, se řeší údajná stížnost zadrženého na hrubé zacházení s jeho osobou. Prý si stěžuje na neadekvátní zacházení při jeho zadržení. V kontextu toho, že chladnokrevným způsobem měl připravit o život dvě ženy, je jeho chování až bizarní. O tom, že jeho čin byl pravděpodobně dlouho plánovaný, promluvil pro ŽivotvČesku.cz psycholog Jeroným Klimeš.

Čas načtení: 2024-08-14 07:05:08

Nejlepší outdoorové akční kamery, podle testů a recenzí (2024) + Poradíme, jak vybrat

Jste vášnivým sportovcem nebo řidičem a hledáte způsob, jak si uchovat své zážitky a sdílet je se svými znáními? Pokud ano, neváhejte s nákupem té nejlepší outdoorové kamery. Tyto kamery se v poslední době těší velké oblibě. Můžete je snadno připevnit na libovolné místo (helma, motorka, automobil a tak dále), a natáčet tak svou aktivitu. Na rozdíl od běžné kamery nemusíte dbát na šetrné zacházení. Kvalitní sportovní kamery ustojí opravdu drsné zacházení. Nevíte jaký model si vybrat? Poradíme vám. Prošli jsme zahraniční žebříčky a vybrali ty modely, které zakoupíte v ČR a přesto v zahraničních testech obstály na jedničku. Tady The post Nejlepší outdoorové akční kamery, podle testů a recenzí (2024) + Poradíme, jak vybrat first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2024-02-11 12:00:00

Kdy se začnou Češky těšit do porodnice

Cesta ke slušnému zacházení a respektu je pořád zbytečně klikatá

Čas načtení: 2015-05-02 00:00:00

Nike Air Max 1 Ultra Essential / Celobílá varianta Triple White

Už jsme se dočkali několika celobílých sneakers, ovšem na jednu z hlavních hvězd pořád nepřišlo. Tedy až doteď. Nyní přicházejí na trh tenisky Nike Air Max 1 Ultra Essential s pojmenováním Triple White, takže hlavní použitou barvou je bílá. Zvláštní tenisky potřebují zvláštní zacházení a u těchto ...

Čas načtení: 2008-10-03 00:00:00

Život je cesta s kufry Samsonite

Život je cesta – věrna tomuto heslu vyrábí od roku 1910 firma Samsonite zavazadla, která jsou lehká, skvěle zpracovaná a vydrží snad jakékoli zacházení. Za necelých sto let své existence se stal Samsonite držitelem několika prvenství: ve třicátých letech přišel například jako první s ucelenými sadam ...