Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-14 10:23:00

Mezi Čechy je více než milion zbraní. Vloni přibylo i zbrojních průkazů

Počet v Česku registrovaných zbraní loni překročil milion, vzrostl o téměř tři procenta. O tři procenta na téměř 317 tisíc přibylo také majitelů zbrojních průkazů. Vyplývá to z údajů na webu policie. Držení střelných zbraní se dostalo do středu zájmu po prosincovém tragickém útoku střelce v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Sněmovna v lednu schválila nový zákon o zbraních a střelivu, který zpřísňuje některá pravidla.

Čas načtení: 2024-02-06 11:24:54

Protestant 2024/1 [Eman]

Protestant 1/24 otvírá rozhovor s farářkou Hanou Ducho o promítání filmů v jejím sboru. Dva texty se vracejí k možnostem a roli církve při tragickém neštěstí 21. prosince na FFUK.

Čas načtení: 2024-02-07 16:14:00

Společnost Vistex oznamuje jmenování Amose Bieguna dočasným generálním ředitelem

Hoffman Estates (Illinois) 7. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Vistex dnes oznámila, že na pozici jejího dočasného generálního ředitele nastoupí Amos Biegun.Amos byl do čela společnosti Vistex jmenován po tragickém úmrtí zakladatele a generálního ředitele společnosti Vistex Sanjaye Shaha. V posledním desetiletí řídil ve společnosti Vistex odbor práv a licenčních poplatků (Rights & Royalties) a působil jako výkonný ředitel společnosti ve Velké Británii. Před nástupem na tuto pozici byl téměř dvě dekády generálním ředitelem společnosti Counterpoint Systems, předního poskytovatele softwaru pro správu práv a licenčních poplatků, kterou následně společnost Vistex v roce 2014 převzala. Právě předchozí zkušenosti generálního ředitele a podnikatele a dlouholeté působení ve společnosti Vistex na pozici člena globálního vedoucího týmu učinily z Amose ideálního kandidáta pro vedení společnosti v této další fázi."Sanjay byl neskutečný vizionář a podnikatel, jehož odchod nás všechny zdrtil. Je mi ctí být zvolen generálním ředitelem společnosti Vistex při tomto našem přechodu do další fáze existence. Společnost Vistex bude i nadále poskytovat svým zákazníkům prvotřídní softwarová řešení a služby," řekl Biegun. "Spolu s naším výkonným vedením a všemi kolegy ve společnosti Vistex zůstávám věrný vizi, kterou Sanjay stanovil, a i nadále ji hodláme naplňovat - dnes stejně jako v budoucnu."O společnosti VistexŘešení společnosti Vistex pomáhají podnikům převzít kontrolu nad jejich klíčovými procesy. Vzhledem k množství programů, které se týkají tvorby cen, obchodování, licenčních poplatků či speciálních nabídek, může být problematické sledovat detailně veškeré finanční toky a obzvláště pak to, jak velký vliv mají na hrubý a čistý zisk. Díky společnosti Vistex mají zainteresované strany přehled o konkrétních částkách a mohou zjistit, co skutečně funguje a jak postupovat dále – aby měly jistotu, že každý vynaložený nebo získaný dolar skutečně přispívá k růstu a nejde pouze o další navýšení nákladů. Na společnost Vistex se denně spoléhají přední světové podniky z širokého spektra průmyslových odvětví, aby jim pomohla se zlepšováním jejich obchodních výsledků. Navštivte stránky www.vistex.com .Logo - https://mma.prnewswire.com/media/510323/Vistex_Logo.jpg  KONTAKT: Alex Dehnert, alex.dehnert@vistex.com  PROTEXT 

Čas načtení: 2020-01-16 13:55:34

Stanislav Beran: Naše společnost se s minulostí zdaleka nevyrovnala. A netýká se to jen odsunu Němců

Do povědomí českých čtenářů se zapsal povídkami, z nichž ty nejzdařilejší slovy jednoho z literárních kritiků připomínají „chirurgický řez realitou, který je veden bez narkózy“, v minulé knize Vyšehradští jezdci přesedlal na historizující prózu a v jejím sedle zůstal Stanislav Beran i s aktuální Kocovinou (Odeon 2019).   Patříte mezi zavedené české povídkáře, tedy představitele žánru, který u nás nemá právě na růžích ustláno – čtenářské oblibě, a tedy i zájmu nakladatelů se v Čechách těší spíše romány. Proč dáváte přednost kratším prozaickým útvarům? Povídka tak trochu každého autora svlékne donaha, nic mu neodpustí. Je to taková esence vyprávění. Zároveň ale ten omezený prostor v povídce skrývá úžasnou možnost věnovat se jen nezbytně nutnému, koncentrovanému sdělení, kde však nesmí nic chybět. A co se týče obliby žánru, celé to podle mě stojí na faktu, že u knihy povídek neřeknete potenciálnímu čtenáři ani nakladateli, „o čem to je“. Pokud bych tedy psaní přirovnal třeba k zabijačce, román by byl celé prase a povídka vepřová panenka. Nebo mozeček.   Také vaše delší prózy, novela Hliněné dny a román Vyšehradští jezdci, byly v podstatě soubory navzájem provázaných povídkových příběhů. A totéž by se dalo říci o vaší nové knize Kocovina, nakladatelem označované za novelu. Jako byste cítil potřebu dát slovo všem zainteresovaným postavám či stranám vylíčených konfliktů... Asi v zájmu spravedlnosti a práva na prostor pro každého. Ono to ale plyne spíš z faktu, že ty knihy nemají pouze jednu hlavní postavu. Je to tak, že každá z postav, ať živých nebo neživých, hrají v příběhu podobně důležitou roli. A podstatný je příběh jako celek, složený z mnoha fasetek, které na děj vrhají světlo nebo stín a modelují ho.   V Kocovině je tím konfliktem v pozadí zachycených životních příběhů několika protagonistů odsun, respektive vyhnání sudetských Němců po konci druhé světové války. Co vás k tomuto dodnes palčivému tématu přivedlo? A k čemu se vztahuje název knihy? Už v předchozích knihách se tohle a podobná témata objevovala. Dost mě děsí taková představa, že za suchými fakty bychom si už nedokázali představit životy konkrétních lidí, jejichž tehdejší osudy ovlivňují nás a naše blízké i v dnešní době. A jednoduchá pojmenování a myšlenkové zkratky bohužel svádí k bezohlednosti – nejste člověk, jste položka, váš dům je číslo popisné, vaše děti jsou další položky s národností a pohlavím, nic víc. Kocovina je samozřejmě metafora pocitu, který některé postavy v určitou chvíli mají. Bolest hlavy, sucho v ústech, žaludek na vodě – obrazně řečeno.   Opět se setkáváme s několika příběhy, odehrávajícími se v různých dobách (nikoliv v chronologickém pořadí), které kromě dějiště – česko-rakouského pohraničí – alespoň do jisté míry spojuje postava Honzíka, v jehož tragickém životním osudu se zrcadlí velká část českých dějin 20. století. Měl jste o výsledné kompozici knihy jasnou představu již od začátku, nebo se to ještě vyvíjelo v průběhu psaní? To, jakou bude mít kniha kompozici, jsem věděl od začátku. Vlastně je mi z tohoto pohledu dost líto nakladatele, který se se mnou spustí, protože je mi jasné, že uspořádání děje takovým způsobem cestu knize k možnému čtenáři spíš komplikuje než naopak. Na druhou stranu pořád ještě nějak doufám, že jsou mezi námi tací, kteří nevyžadují, aby jim byla sousta předžvýkávána. Co se týče postavy Honzíka, ona je to skutečně pouze jedna z mnoha postav, i když chápu, že vzhledem k typu asi ta nejvýraznější.   Vylíčené kulisy bývalých Sudet v proměnách času působí ve vašem podání dosti přesvědčivě – vyžádalo si to kromě důkladných rešerší i osobní průzkum? A jaké dojmy a postřehy, v knize třeba nakonec nezachycené, jste si odtamtud případně odvezl? Pokud popisy takovým způsobem působí, můžu být jen rád. Jezdím do těch míst dost často, člověk si občas připadá, jako by se pohyboval ve vzduchoprázdnu. Ten kraj má svoje kouzlo, byť kouzlo poněkud neokázalé a asi ne pro každého. Často je tu možné dohledat stopy života, který už vyšuměl. Něco tady kdysi bylo, ale už není, a na místě vesnice se dnes pasou krávy. Staré zplanělé sady, zarostlé cesty, zbytky rybníků nebo staveb. Ve vesnicích, které měly před válkou několik stovek obyvatel, jich dnes žije třeba pět. Je zajímavé poslouchat ty, kteří tu žijí dodnes a pamatují, jaké to bylo. Jak místo nedělního oběda, na který byli pozvaní k sousedům, našli jen v peřinách zastlané uvařené brambory, které už nikdo nestihl sníst. A prázdný dům spolu s ostatními za dva dny srovnaly ruské tanky se zemí. Dnes tam stojí jen starý židovský hřbitov. Jak příslušníci pohraniční stráže rozstříleli bláznivou ženskou, která odmítala pochopit, že už nesmí domů a dál přecházela hranici. Mrtvou pak pohřbili v Československu a příbuzní se o jejím osudu dozvěděli až po letech. Jak říkám, kouzlo, které není pro každého. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jedním z leitmotivů Kocoviny se vedle hospody – dost možná nezamýšleně – stalo jízdní kolo. Kromě místních obyvatel v čele se zmíněným Honzíkem na něm objevují dotyčný kraj i pozdější turisté, vášnivým cyklistou je také vyhnaný Hans, jedna z postav se dokonce zabije cestou na kole z hospody. Pouhá náhoda? Žádná náhoda. Kolo je pro každého v každé době. Dopravní prostředek symbolizující možnost rozhodnutí. Nepotřebujete na něj řidičák, vlastně nepotřebujete ani skutečnou cestu. Jen nesmíte přijít o vzduch v duši, na prázdné duši nikam nedojedete. A některým se cestou na kole může duše i poněkud přifouknout. Dnes se z kola stal víkendový fetiš a uniforma milovníků čerstvého povětří. Je to takový dobový symptom – týden strávíme v antiseptickém open space, z něj pak prcháme někam, kde se můžeme trochu zpotit a ušpinit. Divné.   Téma vysídlení Němců z Československa je v naší literatuře hojně reflektováno, která díla vás v tomto ohledu nejvíce oslovují a proč?  Spíš mi přijde zajímavé, jak téma vysídlení funguje univerzálně. Vůbec nemusí jít o Němce v Sudetech, ačkoliv nám tady je to samozřejmě nejblíž. Ale vždyť židovské postavy v Singerových knihách uvažují určitým způsobem podobně, stejně tak Estonci u Sofi Oksanen nebo rumunští Němci v knihách Herthy Müllerové. My měli sudetské Němce a historii, dilemata, která oni museli na dohled od hranice Říše řešit. Nějak se v určitou chvíli rozhodli a dějiny se s tím popasovaly.   „Němci taky mluvili o spravedlnosti, nejdřív Sudeťáci s tím svým Heim ins Reich, nosili bílý podkolenky a strašně chtěli domů, ke svým. Nakonec ti jejich přišli za nimi a za ruku je odvedli na smrt do Ruska. Pak se páchala spravedlnost na Židech, na Cikánech. Po spravedlnosti německé přišla spravedlnost česká, nejspíš stejně krutá.“ Jak dosvědčuje citovaný úryvek vaší povídky Žena lamželezo a polykač ohně ze stejnojmenné knihy, tématu poválečného vyrovnávání si účtů s německým obyvatelstvem v Československu jste se v minulosti dotkl i vy sám... Je to tak a je to dáno patrně tím, že se skutečně naše společnost se svou minulostí zdaleka nevyrovnala. A to nejen minulostí týkající se odsunu. Znovu se tím dostáváme k už zmiňovanému rozdílu mezi myšlenkovou zkratkou a konkrétními osudy konkrétních lidí. A faktu, že skutečnost nikdy není černobílá. Beletrie má v tomhle směru obrovskou šanci tahle suchá fakta zlidštit.   Vedle těchto nedobro-volných exulantů se v knize objevuje i postava zvažující nelegální odchod ze země. Takzvaní kopečkáři mívali ovšem před sebou ohromné dilema v podobě těch, které tu za sebou nechávali a jejichž další osud mohli svým činem tragicky poznamenat. Odvaha se tedy mísila se sobectvím... Samozřejmě takové rozhodnutí vyžadovalo obrovsky silnou vůli, která vám umožní necouvnout a opravdu opustit svoje nejbližší s vědomím, že už je nejspíš nikdy neuvidíte a že jim možná právě ničíte život. Podobná dilemata ale řešili například i vojáci zahraničních armád za druhé světové války. Jak říkám, nic není černobílé a účty skládáme především sami sobě.   „Bál se uniformy, instituce. Bál se těch, kteří jsou vidět, a zapomněl, co je vlastně na téhle kriminálnické zemi to nejhorší. Je plná bachařů bez uniforem, esenbáků hájících své pokřivené zákony z pohodlí obýváků.“ To je poměrně nelichotivý účet vystavený „obyčejnému lidu“ komunistického Československa. Opravdu to nebyla země pro lidi, abych parafrázoval jednu z vašich postav? To je na celém tom zjištění nejhorší. Nepotřebujeme, aby nám ubližoval někdo zvenčí. Vystačíme si sami. Kdo byli estébáčtí vyšetřovatelé? Přece Češi. A žádná stranická zvířata. Formálně úředníci. Reálné zlo nebývá spektakulární. Reálné zlo je malé, každodenní, páchané obyčejnými neviditelnými lidmi, kteří vám v obchodě podrží dveře, půjčí sekačku, a pak na vás pošlou udání, že máte v garáži u domu naražený sud piva a neposíláte EET. A to není lid komunistického Československa, to je současný lid. Technologie moci je univerzální, mění se jen prostředky.   Neméně dramatickými kapitolami naší historie – protektorátem a pade-sátými léty – jste se nechal inspirovat k napsání předešlé prózy Vyšehradští jezdci, kde se objevují reálné postavy Františka Peltána z odbojové skupiny Tři králové a Františka Šulce alias Čerta, člena „gangu“ Královských vyšehradských jezdců. Proč padla volba právě na tuto dvojici a jak vás napadlo propojit jejich příběhy do jediné knihy?  Kdysi jsem si přečetl, že jsem posedlý malostí svých postav. Proč ne. Samozřejmě existují mnohem známější a asi i výraznější postavy využitelné jako symboly určité doby. Všichni znají Gabčíka, Kubiše, Horákovou, Kalandru. Ale stejně jako není spektakulární reálné zlo, není taková ani reálná odvaha, hrdinství. Bez lidí, jako byl Peltán, by nemohl existovat generál Mašín. Revoltu zosobněnou tragédií Milady Horákové představoval v každodenním vydání František Šulc se svou pubertální nechutí k častuškám. Tématem knihy Vyšehradští jezdci bylo hledání svobody v jakékoliv podobě. A především jsem chtěl ukázat, že hledání svobody je téma výsostně aktuální, proto i ta postava ze současnosti. Kromě toho, k čemu by byla historie, pokud by ji nebylo možné využít pro dnešek.   Symbolem pádu komunismu a začátku svobodných devadesátých let se v Kocovině stává bordel otevřený v bývalé škole. Je to jen důsledek vaší autorské záliby v zobrazování lidského marastu (byť v tomto případě dobově příznačného), nebo projev nějaké hlubší deziluze? Autorskou zálibou bych to asi nenazval, spíš snahou vylíčit takové prostředí co nejvěrohodněji. Stejně tak i postavy. A znovu se vracím k titulu celé knihy. Myslím, že kocovina je stav, který dokáže popsat nejpřiléhavěji to, jak se lidi tenkrát cítili. A bohužel, zdá se, že mnoho z nich se z téhle kocoviny ještě nevyspalo. Nezapomínejme, že i takové podniky jako hampejz na malém městě mohly dát místním aspoň na čas pocit, že se stávají světovými. Že je to jen navoněná bída, na to bohužel přišli velmi rychle.   Smutné, leč výstižné jsou rovněž scény zachycující neznalost a především nezájem dnešní mladé generace, pokud jde o naši historii. Teprve nečekaný střet s reálnými stopami minulosti probudí v jedné z mladých hrdinek touhu dozvědět se více. Literatura asi nemůže v tomto směru zcela nahradit svědectví pamětníků, kterých každým dnem ubývá, ale měla by se o to podle vás alespoň do jisté míry snažit?  Rozhodně měla, už jenom proto, že za nezájmem dnešních dětí stojí často spíš naše neochota s nimi mluvit a pokusit se je zaujmout. Jsem velmi vděčný například za aktivitu Post Bellum, které se snaží vzpomínky pamětníků uchovat. Literatura má ale jednu obrovskou výhodu – ona se realitou může pouze inspirovat a dál pracovat s fikcí. Tak, aby dokázala děti zaujmout a zároveň jim i cosi předat.   Vrátím se ještě k žánru povídky, kde jste si svými nejlepšími texty vysloužil přirovnání k Raymondu Carverovi či Janu Balabánovi. Jsou vám tito autoři blízcí? Kdo další patří k vašim oblíbeným spisovatelům? Carver, Balabán, to jsou jména… Samozřejmě, že mám jejich povídky rád, tihle pánové měli důvod psát a prostě znali svoje řemeslo, takže je radost je číst. Je to živé maso, žádná vycpanina. Stejně jako třeba povídky Samanthy Schweblin nebo Lucii Berlinové. Já osobně mám moc rád Garcíu Márqueze, Bulgakova, Sorokina, Dostojevského nebo třeba Tokarczukovou a Oksanen. Z českých autorů Hájíčka, Stančíka, Topola, Ladislava Klímu. Je jich hodně.   A čeho se od vás dočkáme příště? Pevně doufám, že se nedočkáte špatné knihy. {/mprestriction}  Stanislav Beran (*1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v současnosti působí jako manažer ve farmaceutické firmě. Knižně debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a román Vyšehradští jezdci (2016). Nyní mu v nakladatelství Odeon vyšla novela Kocovina.

Čas načtení: 2019-12-05 08:26:07

Fernando Aramburu: Mnoho Katalánců se nepoučilo z lekce, kterou zažili Baskové

Španělský spisovatel Fernando Aramburu, autor hojně překládaného a cenami ověnčeného románu Vlast, působí jako uzavřený introvert. Při rozhovoru ale ožije – pečlivě zvažuje odpovědi, snaží se precizně formulovat, zvažovat pro a proti. A před svým publikem v pražském Cervantesově institutu hýří vtipem, byť trochu suchým, sebeironickým. Vlast přitom pojednává o tragickém tématu vyrovnávání se s dědictvím atentátů páchaných organizací ETA. Oběťmi byli ti, kdo odmítli ETA přispět na vlastenecký boj (či zaplatit výpalné). Vdova po jedné z obětí se po letech vrací do baskického městečka, aby zjistila, co se vlastně stalo. Česky knihu vydalo v překladu Víta Kazmara nakladatelství Akropolis.   V závěru příběhu je krátký dopis, napsaný odsouzeným teroristou, s prosbou o odpuštění. To se skutečně stalo? Ano. A v jednom případě se to stalo dokonce poté, co má kniha vyšla.    Opravdu? Literatura má nesmírnou sílu, dovede dát příklad. Proto čteme romány. Protože chceme rozšířit svůj životní obzor, nejenom se pobavit, chceme také vědět, jak se žije ve vyhrocené situaci, nebo jak se cítí hlavní postava – žena. Člověk má zkrátka možnost vstoupit do všech lidských situací, které sám nezažije. A to rozšíření obzoru, to je životní zkušenost. Proto čteme romány, ne? Nicméně, viděl jsem na vlastní oči, jak se bývalý bojovník ETA a vdova po jedné z obětí, po zavražděném podnikateli, objali. Bylo to něco velice intimního. Zároveň, když se něco takového stane, účinek na společnost – myslím tím výchovný účinek – je velice pozitivní, protože ukazuje, že je možné překročit své limity a stát se lepším člověkem. Je ovšem třeba pochopit, že jste udělal něco zlého. Něco špatného, z morálního hlediska.   Vztahuje se příběh z románu Vlast přímo k vašemu životu, k vaší vlastní rodině?  Ne, příběh, který jsem vyprávěl ve Vlasti, jsem od nikoho neslyšel vyprávět. Je ale spousta příběhů, které se staly, které jsem znal nebo o nich od někoho slyšel. O těch jsem ovšem ve Vlasti psát nemohl. Vlast tedy vypráví o postavách – o lidech – z mé rodné země, podobajících se těm, kdo doopravdy existují.   O Baskicko ale jde? Ano, o Baskicko, o mé rodiště San Sebastian a o města v jeho okolí, přesně.   Jaká je dnes v Baskicku situace, co se terorismu týká? Dnes je politická situace v Baskicku velice klidná. Před osmi lety, v roce 2011, skončil terorismus a v roce 2018 se ETA rozpustila, už neexistuje. Lidé v Baskicku se teď prostě normálně věnují své práci, vynahrazují si to, co bylo předtím, a všude panuje klid. A také obecný konsenzus, že sociální problémy se řeší v institucích, a ne na ulici, že není třeba, aby se křičelo a demolovalo. Proto jsme na tom všichni daleko lépe než předtím. Žijeme bez násilí, bez obětí a bez agresorů.    Dá se ten stav nějak srovnat se situací v Katalánsku? Spíš by se dalo mluvit o tom, že jsou určité souvislosti mezi obecným chováním lidí. My Baskové jsme roky žili v roztříštěné společnosti, což je přesně to, co dnes vidíme v Katalánsku. A zdá se, že mnoho Katalánců se nepoučilo z lekce, kterou zažili Baskové na vlastní kůži. A že mají chuť zopakovat si všechny ty chyby, které se staly v Baskicku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co se týká stylu knihy, je velice průzračný, dá se jí snadno porozumět. Dal by se váš román charakterizovat jako svým způsobem populární? Pro kritiky, kteří vědí, o čem mluví, má tato kniha různé roviny. Je tam vrstva pro vzdělané čtenáře, i pro ty ostatní. Styl nespočívá jen v tom, jak autor pracuje s jazykem, a v tomto případě ano, ten jazyk je chvílemi dost lidový, ale jde tam také o práci s časem, která je hodně komplexní. Hodně spisovatelů – přátel – se mě ptalo, jak jsem to vlastně udělal. Takhle se ptali ti, které opravdu zajímá konstrukce románů. Vymyslel jsem tam i pár inovací, ale k prospěchu věci, protože tohle je román, kterému by čtenář měl porozumět, jako silnému příběhu. Samozřejmě, existují také lidé, kteří si myslí, že komplexnější romány jsou ty, kterým není úplně rozumět. A to není pokaždé pravda. Z hlediska autora je navíc často daleko náročnější psát jasně. než jakýmsi tajemným způsobem.   Je styl Vlasti podobný stylu vašich dalších knih? Ne. Nebavilo by mě znovu použít něco, co už jsem si vyzkoušel jinde. Každá kniha by měla mít svůj osobitý styl, který co nejlépe ladí s obsahem.   Jaká byla reakce čtenářů na román Vlast – hlavně ve Španělsku a v Baskicku? Obecně vzato – ta kniha se jednak hodně četla a jednak spustila určitou debatu. Ale mírumilovnou debatu, ve které osoby s různými názory o nich začaly mluvit, což je podle mě to nejpozitivnější, co se mohlo stát – že ta kniha posloužila jako místo setkání, kde se dá konverzovat o věcech, pro které se předtím hledala slova jen s obtížemi. Má kniha se určitě nemůže líbit těm, kdo uvažují ideologicky. To jsem věděl ještě předtím, než jsem ji začal psát. Ale nedělal jsem si s tím hlavu.   Moc se mi líbilo, že názvy jednotlivých kapitol by obstály jako názvy samostatných románů. Například Průvod zabijáků, Tři týdny lásky, Baskové vraždí, Kde je můj syn?, Její nejmilovanější dítě, Dotek medúzy. Jsou velice výmluvné... Takhle jsem neuvažoval. Je pravda, že názvy mých knih nebo mých článků, básní či kapitol v mých knihách jsou pro mě velice důležité. Nenapíšu tam hned to, co mě napadne jako první, o svých titulech přemýšlím, a myslím také na čtenáře. Vlast je velmi rozsáhlý román, proto se mi zdálo, že by v něm měl být určitý řád. Věřím, že očíslovat nebo pojmenovat kapitoly pomáhá při četbě. Proto jsem je tedy pojmenoval, žádný jiný důvod v tom nebyl.   Myslím, že v románu je jedno silné téma – téma mlčení. Mlčení ve společnosti, která je ideologicky silně ovlivněná.  Je určitý druh mlčení typický pro společnost, v níž je spousta strachu. Když mají lidé strach, vyvinou způsoby, jak přežít. Jeden z nich – používá se, aby měl člověk klid a nedělali mu problémy – je být zticha, ukrýt se v mlčení. Neříct to, co si člověk myslí, anebo mluvit jen potichu. To není něco, co by se týkalo jen Basků. To se stane v každé společnosti, kde mluvit znamená riskovat. Je to dokonale lidské chování. Jsou i jiné druhy mlčení, například mlčení, které následuje po traumatu. Když někdo trpěl, není neobvyklé, že se snaží svou bolest ukrýt v sobě. Někdo se také takhle chová, aby chránil své malé děti, takže jim neřekne, co se stalo. Když v nějaké společnosti panuje teror, vždy se rozhostí podobné mlčení.    Připadá mi to hodně podobné české zkušenosti života v totalitním režimu. Nejsem si úplně jistý, protože variabilita lidského chování je tak trochu nekonečná. Nicméně lidé vystavení stejným situacím reagují dost podobným způsobem.    Má to, že žijete roky v Německu, nějaký politický důvod? Ne, v Německu žiju od roku 1985 prostě proto, že jsem se seznámil s jednou německou dívkou. Začal jsem s ní žít, máme spolu dvě děti. Nejsem tedy exulant, nejsem emigrant, do Německa jsem odešel, protože má partnerka je Němka. Kdyby se mi stalo totéž s Češkou, žil bych možná v České republice, ale můj osud mě zavedl do Německa.    Živíte se učením? Praktické věci jsem musel řešit do roku 2009. Tehdy jsem si mohl dovolit nechat práce a věnovat se už pouze psaní. Předtím jsem roky psal od rána do večera, a o víkendech také. Nebylo to jednoduché, ale psal jsem pro noviny a časopisy, a díky tomu jsem si mohl vydělat trochu peněz. Dnes už nemusím psát do novin, pokud nechci. Nemusím psát třeba články o fotbalu. Ale ten sen, že bych se mohl věnovat jen psaní, jsem měl dlouho. Nakonec se mi to povedlo.   Ten název vašeho románu – Vlast – je zároveň velice abstraktní a velice naléhavý, přitom se v něm skrývá určitá obtíž, přece jen zní dost romanticky… Jak působí titul Patria ve španělštině? Jsem si jistý, že to slovo vlast je ve většině jazyků problematické. Například ve Francii, v Německu a v Polsku se má kniha v překladu takhle nejmenuje. Ve španělštině má ten název také určitou armádní pachuť, připomíná trochu nacismus, fanatismus…   Právě. A přesně tenhle význam mělo to slovo i v Baskicku. V době, kdy si někteří mysleli, že jménem vlasti můžou vraždit lidi. V mém románu ovšem koncept vlasti nemá jediný význam. Každý z protagonistů si jej interpretuje po svém. Ale vlast jako prostor, jako místo zahrnuje všechny ty osobnosti. Všechny ty, kteří se nacházejí v jednom geografickém prostoru. Zároveň bych chtěl zbavit to slovo emocí. Já sám nejsem žádný zvláštní vlastenec. Už třicet čtyři let žiji jako cizinec. Někdy se mě ptají, kde je má vlast, a já říkám, že má vlast – pokud potřebujete nějakou mít, což podle mě není nezbytné – by vznikla ze tří různých zemí, byla by plná přátel, neměla by uzavřené hranice a její hlavní město by byla má knihovna. Tak vypadá můj vztah k vlastenectví. A protože jsem přesvědčený humanista, nemůžu vidět druhého člověka jako cizince.    A bylo snazší, nebo těžší psát tu knihu o Baskicku jako cizinec? Cizinec říkám, protože nemám německou národnost. Jsem vlastně návštěvník Německa. Líbí se mi tam žít, mám německé příbuzné, má žena je Němka. Napsat Vlast nebylo z literárního hlediska složité, také jsem měl všechen čas, který jsem potřeboval, a mohl jsem psát jen ten román. Ale z emocionálního hlediska to bylo těžké. Je to kniha plná bolesti. Vyskytuje se tam spousta trápení, které se v mé rodné zemi odehrálo. Není nic příjemného vidět, jak na ulici zapalují autobusy, není nic příjemného vidět demonstraci lidí, kteří žádají po ETA, aby vás zabila, to opravdu bolí. Pro mě tohle všechno zároveň znamenalo velké zklamání. Těší mě pocházet ze země, kde jsou dobří spisovatelé, nadaní hudebníci a zdatní sportovci. Ale nechtěl bych, aby mě někdo zvenčí onálepkoval kvůli tomu, že mám spoluobčany, kteří sestrojují bomby a chtějí útočit, kteří vyhrožují. To není nic pro mě.    Měla na ten příběh nějaký vliv i španělská občanská válka? Ne, tomu nevěřím. To, že se tehdy zabíjeli lidé a že se za Franka zabíjeli lidé ve vězeních, to je jen výmluva, nic víc. Principiálním nepřítelem pro ETA byla španělská demokracie, ne frankismus. Frankismus je mrtev.   A jaký má na Baskicko vliv to, že Španělsko je v Evropské unii? Zásadní. Především proto, že lidé, kteří mají politickou odpovědnost, mají určitou brzdu. Kdyby totiž Unie neexistovala, konflikty by se ve Španělsku řešily jako v minulých stoletích. A navíc, Evropská unie umožňuje i Španělům, kteří neuvažují úplně tradičně, vyjádřit své přesvědčení. Plus jsou otevřené hranice. Česká republika je v Schengenu, já jsem přijel z Německa a hranic jsem si ani nevšiml. Irský konflikt se také vyřešil díky tomu, že obyvatelé Severního Irska, kteří se považují za Iry, nemají mezi sebou a Irskem žádnou hranici. Mohou být prostě Iry, tam i tady. A to je úspěch Evropské unie, že zabraňuje válkám, včetně těch občanských. Jsem přesvědčený, že Brexit je neskutečné bláznovství.    Jsou dnes ještě ve španělských věznicích baskičtí vězni? V knize je to velké téma. Ano, je jich tam docela dost. Ale všichni jsou tam kvůli tomu, co udělali. A ve všech případech se jim nabízí určitá možnost řešení, pokud litují svých činů. Odnětí svobody má různé stupně, které dovolují například trávit dny na svobodě a vracet se do vězení na noc, nebo být doma o víkendech. Musíme se na to ale také podívat z hlediska oběti. Z pohledu sirotka nebo vdovy. Pro ně není příjemné potkávat se na ulici s vrahem otce, manžela, bratra. Tyhle historické rány potřebují hodně času, aby se zahojily.    Stejně si myslím, že baskická zkušenost přináší pro Českou republiku určitý příklad. Možná. Totéž mi ale řekli v Argentině. Totéž mi řekli v Itálii. Ty občanské konflikty mění státy, ale v tom, jak běžní lidé trpí uvnitř, v tom je něco univerzálního. Když jsem tu knihu psal, nemyslel jsem na cizinu, protože jsem vyprávěl ten příběh za sebe. Neuvědomoval jsem, si, že v jiných zemích prožívali něco podobného.    Jak se lišily reakce na vaši knihu v různých zemích? Máte s tím zkušenost? Dost bezprostřední, protože když čtu stejnou ukázku, můžu cítit, jak na ni v různých zemích různě reagují. Může se to lišit v akcentech, v prožívání určitých pasáží nebo detailů. Co se týká knihy jako celku, obecně řečeno ji zvlášť ostře vnímali v zemích, které měly zkušenost s obdobím politického násilí, násilného režimu nebo občanského střetu. Je ale fakt, že někdy mě reakce čtenářů překvapily. V Řecku například žasli nad tím, že v románu vystupují silné ženy. Všechny ty ženy jsou vlastně velké osobnosti. Muži vedle nich působí poněkud matně. Ve Španělsku se tomu nikdo nedivil, protože nejspíš mají doma stejné matky a babičky.   Ve vašem případě tomu tak také bylo? Ano. Otec měl svůj svět, pracoval v továrně, takže většinou nebyl doma, pak měl svůj bar, své prostředí sportovních fanoušků. Je ale fakt, že matka doma tradičně rozhodovala o spoustě věcí. Hospodařila třeba s otcovým platem. Když bylo třeba zaplatit účet lékaři nebo něco podobného, také to udělala ona. Vedle veškeré práce v domácnosti. A je také pravda, že podléhala určitému stupni sociální uzavřenosti. Veřejná místa byla pro ženu dost nepřátelská. Pamatuji se, že matka vycházela z domu v zásadě jen proto, aby šla do kostela.   Vlast jste napsal španělsky. Připadala by v úvahu i baskičtina? Můj literární jazyk je španělština. Není to věc volby. Je to jediný jazyk, ve kterém dokážu své knihy psát. Nakonec, je to také kniha o mém dětství. A u nás doma se mluvilo španělsky. Měli jsme sousedy, kteří prokládali španělštinu baskickými výrazy, případně mluvili baskicky. V baskičtině se také kázalo v kostele. Je ale třeba říct, že v době mého dětství se baskicky ve školách neučilo. To začalo až později, dnes se baskičtina učí a prožívá díky tomu určitou renesanci. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Fernando Aramburu (*1959) je španělský spisovatel, básník, prozaik a esejista. Od roku 1985 trvale žije v Německu, kde se od roku 2009 plně věnuje literatuře. Napsal několik románů, z nichž například kniha s autobiografickými prvky Años lentos (Pomalé roky, 2012) je jakousi přípravou na velkou ságu Vlast. Posledním autorovým dílem je poetická autobiografie Autorretrato sin mí (Autoportrét beze mne, 2018). Vlast je první Aramburuovou knihou přeloženou do češtiny. Ve Španělsku se jí prodalo přes milion výtisků, vyšla ve více než 31 jazycích a HBO podle této knihy připravuje seriál.

Čas načtení: 2019-11-08 10:14:24

Evropa: Povyk kolem Brexitu z historické perspektivy

O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí. O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit.  Oč se Britové hádají?  Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi. Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity.  Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné.  EU a referenda  Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé.  Jenže tak jednoduché to nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ukazují to již jen tři následující příklady. Z deseti oblastí, kde se nejvíce voličů vyslovilo ve prospěch setrvání v EU, patří sedm k londýnskému regionu, který se volebními preferencemi očividně vymyká většině občanů země. Dvě oblasti z této desítky ležely ve Skotsku, kde příznivci setrvání v EU zvítězili i celkově. To by mohlo leckoho překvapit, neboť Skotsko bývá často stigmatizováno jako podléhající údajnému bacilu nacionalismu; jenže právě Skotská národní strana snažící se o odtržení země od britské monarchie patří k nejhlasitějším protivníkům Brexitu. Příslušníci tzv. Black and Minority Ethnic skupin čili jinými slovy občané jiné než bílé pleti, zdaleka nepatří k sociálně privilegované části Britů, ale volili ze dvou třetin ve prospěch setrvání v EU, ba mnohdy až ze tří čtvrtin. Vymezit skupinu, které bychom mohli zodpovědnost za rozhodnutí o Brexitu připsat, by bylo každopádně obtížné. Překvapující to ovšem není, jak ukazují celoevropské zkušenosti s referendy. V britském referendu z roku 1975 o setrvání v EU hlasovalo 62,23 % voličů pro a 37,77 % proti. Podobnému rozložení postojů, byť s opačnými znaménky, odpovídaly i výsledky průzkumu tamějšího veřejného mínění z roku 1998: výroku o záhodnosti vystoupení z EU přitakalo tehdy 40 % dotázaných, zatímco 58 % s ním nesouhlasilo. To nejsou čísla ojedinělá. V referendech o vstupu do EU se vyslovilo např. v Polsku a Česku asi 77 %, v Rakousku či Chorvatsku 66 % nebo ve Finsku a Švédsku mezi 50 % a 60 % voličů. Ve Švýcarsku hlasovalo naopak pouze 50,3 % voličů proti vstupu do EU.  Od roku 1972 se až do brexitového referenda hlasovalo o otázkách týkajících se dnešní EU 57krát: ve 41 případě byla evropská integrace podpořena a v 16 případech odmítnuta. Pouze v Belgii, na Kypru, v Německu a v Portugalsku se referenda ohledně EU nekonala. Ve Švýcarsku a Norsku voliči vstup do EU odmítli, Grónsko z EU v roce 1982 vystoupilo, na Islandu byla vstupní jednání přerušena, protože se jim nedostávalo podpory. Referend se průměrně účastní 64 % voličů (ve 13 případech jich hlasovalo přes 80 %, v 11 případech méně než polovina), a průměrně hlasovalo 60 % ve prospěch integrace. EU má všude své příznivce, kritiky a zaryté odpůrce. Zkušenosti ukazují, že se počty zastánců různých postojů časem mění, ale vesměs se pohybují mezi jednou a dvěma třetinami obyvatelstva. Proto nejsou referenda užitečným instrumentem k řešení konfliktů. Příležitostně mohou tomu či onomu národu pomoci při hledání demokraticky legitimované politické vůle, ale často spíše antagonizují, než že by přispívala ke klidnému společenskému soužití. Přijde totiž na to, jak se s nimi zachází. Jako nástroj k prosazování specifických zájmů vhodné nejsou. Brexit a kolektivní identita Ve Velké Británii se v referendech rozhodovalo již i o závažných otázkách ohledně ústavněprávního uspořádání státu – a tedy i kolektivní identity. S nimi zápolí tento stát již po dlouhá léta. „Být Angličanem bývalo jednoduché. Šlo o nejlehčeji identifikovatelný národ světa,“ napsal v roce 1998 slavný novinář Jeremy Paxman v úvodu ke své knize The English: A Portrait of a People: „Dnes je to daleko komplikovanější.“ Občané Spojeného království prý i nadále nosí ve svých kapsách britské pasy, ale užívání slov „Angličan“ a „Brit“ jako synonym patří minulosti. Mnoho Skotů, Irů či Welšanů se může cítit jako Britové, ale s Angličany zaměňováni být nechtějí. „A pak je tu problém Evropa,“ připomněl Paxman: „Kdo ví, jak to dopadne s kolektivní ambicí nebo halucinací, které evropské politické elity podlehly? Kdyby to bylo úspěšné, stalo by se následkem Spojených států evropských Spojené království nadbytečným.“ Proto se prý autor rozhodl odhalit a popsat „kořeny současné anglické neklidné úzkosti a obav o vlastní identitu“; první kapitola knihy dostala název „Země, která ztratila svůj obsah“. Tehdy, tj. před dvaceti lety, došlo mj. s nápomocí referend k proměně dříve centralizovaného státu ve společenství čtyř relativně autonomních zemí: Anglie a Walesu, Skotska a Severního Irska. Proto se přestalo mluvit o Spojeném království jako o „Anglii“ a do popředí se prodraly pojmy „Británie“, „Britové“ a „britství“ (britishness). V roce 2006 např. vzbudil pozornost projev známého politika Gordona Browna na téma „Kým chceme být? O budoucnosti britství“. Šlo o řadu návrhů, jak povzbudit britskou kolektivní identitu v širokých vrstvách obyvatelstva. Ale Brown ji považoval i obsahově za nevyjasněnou: „Co je britský ekvivalent US-amerického 4. července, nebo i francouzského 14. července? Jde mi o následující: Co je naším ekvivalentem národních oslav toho, kdo jsme a za čím stojíme?“  V roce 2011 vzbudila velkou pozornost i návštěva královny Alžběty II. v Irské republice, protože symbolizovala teprve tehdy dosaženou normalizaci vztahů mezi oběma sousedními státy. Zanedlouho nato se však zase objevilo Skotsko v popředí veřejného zájmu: v referendu z roku 2014 hlasovalo 44,7 % tamějších voličů pro jeho osamostatnění a tedy odtržení. S problémy kolektivní identity to současní Britové skutečně lehké nemají a klíčové problémy brexitových sporů jako by předjímal již samotný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Jejich eskalace totiž opět začala vnášet do mediálních titulků jak otázku skotskou, tak i irskou: Nepovede Brexit ve jménu sloganu „znovunabytí suverenity“ k novému pokusu o separaci Skotska od Spojeného království? Nepřibližují brexitové spory kolem hranic Severního Irska stále ještě živou vizi znovusjednocení Irska, a tedy odtržení i severní části Irska? Vedle ozvěn komplikovaných státoprávních dějin však v povyku kolem Brexitu hrají velkou roli i dlouhé tradice anglických obrazů dějin.  Ať se dějepisu ve školách věnuje více či méně pozornosti, základní struktury obrazů národních dějin jsou pilířem soudržnosti národů, a to zcela bez ohledu na to, kolik zná kdo detailů a jak je interpretuje. V případě anglických či britských dějin se v nich samozřejmě odráží geografické postavení ostrovní země, ze které lze pohlížet na evropský kontinent pouze zvenku, přes moře. Proto není divu, že ani nesporně velmi intenzivní historické souvislosti britských a celoevropských dějin nehrají velkou roli v tamějším historickém vědomí. Ale nejen to. Ve školách se po generace zapisovaly do hlav mládeže obrazy stoleté války s Francií, odporu proti papežství, o vítězném odražení španělského pokusu o invazi, válek napoleonských či obou nedávných válek světových. Generace Britů byly ale i školeny pohlížet na evropský kontinent jako zdroj nesmyslných revolucí, převratů, masakrů a hrdost na ojedinělé postavení britské koloniální říše ve světových dějinách patří k základním pilířům školního dějepisu. Vzhledem k těmto dlouho tradovaným formám historického vědomí je udivující, jak málo se vlastně britské postoje vůči EU odlišují od postojů v ostatních členských zemích.  Specifický druh mentálních tradic anglo-britské kolektivní identity je však také konfrontován obdobně, jak tomu vždy a všude bývá, s permanentní nevyhnutelností pozvolné transformace tradovaných identit následkem změn světa a nových zkušeností nových generací. Historie hraje dnes všude menší roli v kolektivních identitách, než bývalo zvykem, a současné životní podmínky Evropanů si jsou daleko více podobné v každodennosti i politickém dění, než tomu donedávna bývalo. Právě proto nacházíme ve všech evropských zemích i obdobné spektrum postojů vůči EU. Referendum o Brexitu tak již dlouhotrvající spory o kolektivní identitu vyhrotilo v konfrontaci mezi tradicionalisty na jedné straně a na druhé straně výzvou těch Britů, kteří vnímají pod vlivem nových zkušeností celoevropské souvislosti výrazněji než rozdíly mezi kontinentem a svým státem. Z historické perspektivy jde o konflikt srozumitelný, který by nemusel vést k rozkolu společnosti a jehož praktické následky se tak či onak budou dlouhodobě formovat prostředky politické kooperace a diplomatického jednání. Hlavním problémem povyku kolem Brexitu proto není rozhodnutí Británie být či nebýt v EU, nýbrž emocionálně rétorická bitevní atmosféra, která se staroslavné monarchie zmocnila. Dějiny a současnost Adaptace kolektivních identit na permanentní změny světa vždy vyvolávají konflikty, ale uvědomíme-li si, jak velkou roli hraje minulost v naší současnosti, můžeme jim lépe porozumět, než když dějiny opomíjíme. Dnes populární domněnka, že informace o světě kolem nás jsou důležitější než informace historické, ztěžuje orientaci v současném dění, jak se právě v povyku kolem Brexitu výrazně projevuje třeba na příkladu sloganu o národní nezávislosti a suverenitě státu. Již jen celosvětový seznam státních svátků zviditelňuje význam dějin a vědomí státoprávní suverenity názorně. Z českých sporů o svátky to známe a oslavy 4. července jako Dne nezávislosti USA z roku 1776 se v našich médiích také často zmiňují. Málokdy si však uvědomujeme, že si třeba ve Švýcarsku každoročně připomínají protihabsburské boje a Přísahu z Rütli z roku 1291 jako kolébku svého státu. Ve Švédsku je 6. červen státním svátkem výročí volby krále Gustava Vasy z roku 1523 jako počátku nezávislosti, v Norsku zase vzpomínají na přijetí ústavy ze 17. května 1814 jako na první krok k nezávislosti. V Srbsku se slaví počátek boje za nezávislost z 15. února 1804 a přijetí první srbské ústavy z roku 1835 ve stejný den. V Mexiku oslavují proklamaci nezávislosti z roku 1810, v Řecku revoluci z roku 1821 jako počátek zápasu o nezávislost získanou v roce 1829 atd. Připomínky získání nezávislosti jsou v naprosté většině dnešních států hlavními státními svátky, v nichž dominují data z 20. století, protože se valná většina dnešních národů osvobodila od cizí nadvlády až rozpadem koloniální nadvlády Evropanů. Jestliže hrají obrazy minulosti tak velkou roli v současných kolektivních identitách, pak se nelze divit, že tomu tak bylo i v moderních politických konfliktech a válkách. Češi znají tuto problematiku z dějin česko-německých vztahů, ale méně známý je třeba význam obrazů dějin v řecko-turecké válce a jejím tragickém vyústění v souvislosti s první světovou válkou. Dnes se občas mluví o vzpomínání na smlouvu trianonskou a územní ztráty v Maďarsku, ale těžko někomu uniknou zprávy o současné eskalaci katalánského volání po obnovení nezávislosti nebo historických souvislostech kolem rusko-ukrajinských konfliktů. Proč by neměla Velká Británie zápasit s obdobnými problémy?  Ve sporech o Brexit se projevují odrazy minulosti na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou již na první pohled ve výrazně tradicionalistickém londýnském parlamentu. Tam se však i následkem neexistence psané ústavy odkazuje na tradice v nejasnostech ohledně jeho jednacího řádu a kompetencí. V argumentech zastánců Brexitu se minulost výrazně odráží, ale třeba i v odkazech na organizaci Commonwealth of Nations, tj. na politickou asociaci 53 států (sdružujících 29,4 % lidstva), které byly až na výjimky součástí britského koloniálního impéria: právě od té si mnozí slibují, že po-brexitové Británii nahradí EU na jevišti globalizovaného světa.  Pro ohlasy minulosti bychom měli mít stejně tak pochopení jako pro odkazy na realitu současného světa. Skutečnost, že někteří Britové vyzdvihují minulost a jiní pohlížejí na svět méně tradicionalistickýma očima a vnímají tedy i členství v EU jinak, je stejně tak málo překvapující jako skutečnost, že to vede ke sporům. Závažné jsou především formy, jakých takové konflikty nabývají a jakými se řeší. Reálné dějiny nedeterminují osudy národů, ale jejich obrazy v našich hlavách je spoluurčují. Pozorně reflektované historické znalosti jsou k orientaci v lidském světě nezbytné. Opomíjení dějin nás zaslepuje, protože zastiňuje významnou roli minulosti v naší současnosti, a tím nás vydává napospas emocionálně rétorickým potyčkám s demagogy všeho ražení. V povyku kolem Brexitu se ozývají hlasy všeho druhu, a z historické perspektivy viděno, nejde o konflikty, které by musely být tak dramatické, jak se stalo. Oddávat se apokalyptickým vizím a budit strach a hrůzu z budoucnosti každopádně přináší více škody než užitku. {/mprestriction}  Autorka je česká historička žijící v Německu.

Čas načtení: 2019-10-14 10:33:45

Literární vyhlídky (14. až 20. října)

Nadcházející týden přinese kromě řady zajímavých literárních setkání a autorských čtení i dvě významné mezinárodní literární akce – Festival spisovatelů Praha a ostravský ProtimluvFest. Výběr knižní tipů nám tentokrát usnadnila bohatá nabídka blížícího se Velkého knižního čtvrtka.   POZVÁNKY 14. 10. Brno / V 17 hodin bude v konferenčním sále Moravské zemské knihovny slavnostně uvedena publikace Ivan Blatný: Čtyři knihy (Druhé město a Host 2019), kterého se zúčastní Martin Reiner, Martin Stöhr a Tomáš Kubíček. Verše Ivana Blatného zarecituje herec Národního divadla Brno Michal Bumbálek. Součástí bude rovněž zahájení výstavy Ivan Blatný – 100 let. Praha / V 19 hodin zavítají do Knihovny na Vinohradech básníci Tomáš Míka a Vít Janota. Během večera budou nejen číst ze svých básní, ale i společně hrát na saxofony. Básník, prozaik a překladatel Tomáš Míka naposledy publikoval sbírku Textové zprávy (2016). Básník, překladatel a hudebník Vít Janota je autorem osmi básnických sbírek, z nichž ta poslední s názvem Víkend v jakémsi Švýcarsku (2016) mu vynesla nominaci na cenu Magnesia Litera. Uvádí Robert Wudy.   15. 10. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Bažil s přednáškou na téma Vergilius a Aeneis. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra setkání se spisovatelkou Sylvií Richterovou, které bude moderovat Adam Borzič. Prozaička, básnířka a literární teoretička žije od roku 1971 v Itálii, po sametové revoluci střídavě i v Praze. Je držitelkou Výroční ceny Nadace Český literární fond za prózu (1994) a Ceny Toma Stopparda (2017). Mezi její poslední tituly patří román Každá věc ať dospěje na své místo (2014), Eseje o české literatuře (2016) a básnická sbírka Slyšet obrazy (2018).   16. 10. V české metropoli začne ve středu 16. října další ročník Festivalu spisovatelů Praha s tématem „Krása spasí svět“, který potrvá do 20. října. Letošní program, odehrávající se z větší části v hlavním sále Senátu PČR, nabídne mimo jiné řadu autorských čtení a diskuzí, kterých se zúčastní mj. Patrizia Cavalli, Nancy Huston, Junot Díaz, François Jullien, Arnon Grunberg, David Zábranský, Jan Němec nebo Michael Cunningham. Praha / Od 19 hodin proběhne v Kampusu Hybernská křest českého vydání knihy Williama Butlera Yeatse Vize (Academia 2019). Spis A Vision z roku 1925 lze považovat za vyvrcholení celoživotní tvůrčí práce tohoto irského básníka, dramatika a nositele Nobelovy ceny za literaturu a základní zdroj jeho pozdní filozoficko-symbolické poezie. Kniha spojuje Yeatsův zájem o irský folklor, mystiku a ezoterické vědy, ale i o filozofii, politiku a samozřejmě básnickou tvorbu. V rámci večera vystoupí překladatelé Martin Štefl, Martin Světlík a Martin Hilský a zazní ukázky z Yeatsovy prózy i poezie. Praha / V 19 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena nová básnická sbírka Ondřeje Hložka Řez kamenem (Trigon 2019) s ilustračním doprovodem Matěje Lipavského. Autor se obrací nejen k historii a topografii svého rodného kraje, ale také k Bohu. Vnímá rozpad soudržného, určitým řádem nadaného života společnosti a svádí svůj individuální zápas o lidskou důstojnost i příčetnost tváří v tvář nepřízním osudu. Knihu představí redaktorka Božena Správcová, hosty autora budou básnířky Alžběta Luňáčková a Alžběta Johanka Petrová. V Ostravě začne 16. října již 13. ročník mezinárodního literárního festivalu ProtimluvFest, zaměřeného především na literaturu zemí Visegrádu a jejich současných autorů. Festival trvající do 18. října se odehraje na třech místech – v Antikvariátu a galerii Fiducia, Domě umění a Centru Pant – a zúčastní se jí mimo jiné enfant terrible polské poezie Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki z Polska, slovenský prozaik Marek Vadas ze Slovenska, maďarský básník a performer Gábor Gyukics i řada českých literátů včetně prozaičky Anny Bolavé. Praha / Od 18 hodin nabídne Knihkupectví Přístav setkání se spisovatelkou Pavlou Horákovou a její autorské čtení z románu Teorie podivnosti (2018), za který letos získala cenu Magnesia Litera. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE.   17. 10. Praha / Od 17 hodin nabídne Uměleckoprůmyslové museum v Praze setkání s vybranými autory knižních novinek, které vycházejí 17. října v rámci dalšího Velkého knižního čtvrtka. Pozvání přijali Aleš Palán a Johana Pošová, Juraj Červenák, Tomáš Šebek, Michal Ajvaz, Vojtěch Matocha, Pavel Čech, Martin Selner, Martin Sodomka, Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová. Pořadem provází Petr Vizina. Cheb / V 18.15 proběhne v Městské knihovně v Chebu křest nové knihy Aleny Vávrové – básnické sbírky Tři čtvrtě na smrt (Paper Jam 2019) s ilustracemi Jiřího Slívy, věnované městu Františkovy Lázně, J. W. Goethovi (270 let od jeho narození), Komorní hůrce a věčné touze. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční pod názvem „Poezie klimatické nouze“ benefiční čtení pro hnutí Rebelie proti vyhynutí (Extinction Rebellion), kterého se zúčastní básníci, jimž je environmentální, apokalyptická a eschatologická poezie bytostně blízká: Adam Borzič, František Dryje, Kolja Ivaskiv, Miroslav Olšovský, Olga Stehlíková, Max Ščur, Magdaléna Šipka, Básník Ticho. Autoři promluví o svém vztahu k současnému stavu věcí v klimatické politice, prozradí, co mají na srdci a jaká je jejich uhlíková stopa. Součástí večera bude prezentace nové básnické sbírky Maxe Ščura Arytmie (Pavel Mervart 2019). Praha / V 19.45 nabídne Kavárna Mezi Řádky v rámci cyklu Poezie Mezi Řádky autorské čtení básníka Jakuba Řeháka, mj. autora sbírek Dny plné usínání či Past na Brigitu, a spisovatele Petra Motýla, mezi jehož nejnovější tituly patří sbírky Některé příběhy, 2 000 000 piv, básnický výbor Jako černá perla v uhlí, uspořádaný Petrem Králem, nebo prózy Doktor Pilka si kope hrob a Kosí srdce. Uvádí Ondřej Linhart. Praha / Od 20 hodin proběhne v kavárně Potrvá další večer z cyklu Koštování literatury, jehož hostem bude významný anglista a překladatel z anglického jazyka Miroslav Jindra (*1929), který bude číst své překlady básní Leonarda Cohena, včetně v Čechách dosud nevydaných textů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid. Pokračování prozaického debutu Vojtěcha Matochy Prašina s podtitulem Černý merkurit vychází v nakladatelství Paseka opět s ilustracemi Karla Osohy. Vypravěč knihy slíbí manželce svého dávného přítele Štěpána, že se ve Stockholmu pokusí najít záhadný fialový flash disk, který Štěpána podivnou hrou náhody uvrhl do stavu duševní trýzně a který je zároveň jedinou věcí na světě, jež může jeho zoufalství utišit. Flash disk už ve Stockholmu není, vypravěč se vydává po jeho stopách dál a jeho pátrání se nakonec mění v cestu kolem světa: ze Švédska jej zavede do Norska a pak do Nizozemska, Irska, Francie, na východní a západní pobřeží Spojených států, do Japonska a Polska. Na své cestě se setkává s mnoha lidmi a poznává jejich osudy, naslouchá vyprávění o proměňující se soše a o jedlé mozaice, o součástkách ze záhadného stroje, o zrodu románu z jedné věty v knize zakoupené na trhu v Soulu a o hudební skladbě, která vznikla jako doprovod tance stínu na zdi, o tragickém konci francouzské oceánoložky, o literárním díle výstředního bavorského starosty, o cestě firmy Blue Pegasus na západ, o náboženství, které se zrodilo v internetu… Nový román oceňovaného prozaika a esejisty Michala Ajvaze s názvem Města vydává nakladatelství Druhé město. Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak (nakladatelství Prostor) najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy se postarala Johana Pošová. Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v románu Temná dcera (přeložila Alice Flemrová, nakladatelství Prostor) nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity. Čtenáři Hobita a Pána prstenů vědí, že J. R. R. Tolkien zasadil tyto příběhy do propracovaného světa, jehož kořeny sahají do mnohem hlubší minulosti. Některé příběhy z dávnověku jeho světa známe díky úsilí Christophera Tolkiena, který otcovy příběhy rekonstruuje z rukopisných verzí. Po Silmarillionu, Nedokončených příbězích a Húrinových dětech tak nyní přichází Pád Gondolinu (přeložila Stanislava Pošustová-Menšíková, nakladatelství Argo), pojednávající o boji dvou nesmiřitelných mocností: Morgotha, který je vtělením zla, a Ulma, Pána vod, který je druhým nejmocnějším z božských Valar. Morgoth usiluje o zničení města Gondolin, jež vystavěli Noldor, elfové, kteří se vzepřeli bohům a opustili bájný Valinor. Jeho úhlavním nepřítelem je Turgon, vládce Gondolinu, ukrytého před Morghothem mocí kouzel. Ulmo své záměry prosazuje skrze Tuora, kterého dovede do Gondolinu, kde Tuor dosáhne významného postavení, ožení se s Turgonovou dcerou a zplodí s ní syna Eärendila. Když se v Gondolinu najde zrádce a Morgoth město najde a zničí, Tuorovi i s rodinou se podaří uprchnout; jeho potomkové pak účinkují v pozdějších obdobích tolkienovské mytologie – například jeho vnuk Elrond, kterého známe z bojů o Prsten. Audioknižního vydání se dočkal povídkový soubor Martiny Formanové Povídky na tělo (vydavatelství Tebenas), které spojuje společné téma – partnerské a intimní vztahy v nejrozmanitějších podobách. S pochopením a humorným nadhledem líčí mnohdy bizarní situace a trapasy, v nichž se ocitáme v důsledku konfrontace našich snů, cílů a záměrů s realitou. Střetává se tu nejen ženský svět s mužským, ale i naše představy o sobě a o druhých se skutečným a často nahodilým chodem světa. Texty načetli Lucie Juřičková, Simona Postlerová a Martin Zahálka.

Čas načtení: 2019-10-11 04:32:21

„Šaman slov“ Miloš Hoznauer: Šedesátá léta přinesla velkolepý rozkvět kultury

Legendární češtinář a přispěvatel do Literárních novin v době „zlatých šedesátých“, jehož Ludvík Vaculík nazval šamanem slov, v rozhovoru se svým bývalým studentem bilancuje a prozrazuje čtenářům, jak se stal renegátem a zradil dělnickou třídu. Ale také čemu vděčí za dlouhověkost, či jak se proměnil v morče na vinohradské urologii.   Právě ses dožil devadesáti let. Jistě dostáváš často otázku, čemu vděčíš za dlouhověkost?  V první řadě za to vděčím kvalitě hovězího za první republiky. Nesnášel jsem mateřské mléko, a tak mne kojili hovězím vývarem.   Dnes by ses asi tak vysokého věku nedožil. Kvalita hovězího na našem trhu prý není valná. Kvalitní prý vyvážíme a nekvalitní dovážíme. Ale čemu ještě kromě hovězího vděčíš za svůj požehnaný věk? Svým bývalým studentům, kteří si vybrali dráhu lékaře. Téměř každý orgán mám jištěný dvakrát, neboť někteří studenti jsou již v důchodu a kliniku po ruce nemají. Moji nejstarší studenti již slaví 85 let. Jistě bych měl ještě mluvit o zdravé výživě a sportování.    Ale takový Winston Churchill to viděl se sportem jinak. Když se ho novináři zeptali, čemu vděčí za svůj dlouhý věk, tak řekl známou větu: no sport! Ale obyčejně lidé v tvém věku bilancují svůj život. Takovou inventuru si dělám i já. Stařecká paměť má tu výhodu, že je s pokračujícím věkem stále lepší. Musím však říci, že to není v mnoha ohledech radostné bilancování.   Proč? Napsal jsi spoustu odborných textů. A hlavně jsi přispíval do Literárek! Máš pověst legendárního češtináře a šamana slov, jak se o tobě vyjádřil Ludvík Vaculík. Jako pozitivní bilanci vidím pět dětí, šestnáct vnoučat a šest pravnoučat.   A co vidíš negativního? To je doba, ve které jsem musel žít.   Je vůbec v našich dějinách doba, ve které by se ti chtělo žít? Možná v době obrození nebo za doby Josefa II. Obojí mi připomíná šedesátá léta. Já se bohužel narodil v době hospodářské krize, a to na straně těch, kteří byli nejvíce postiženi. Otec byl nezaměstnaný, žili jsme na venkově v jedné světnici. Šlapací autíčko bylo mým marným snem. Ale stejně marným snem byl i obyčejný párek, který jsem nosil od školníka panu řídícímu. Tyto zkušenosti mi poněkud zkreslily dobu první republiky, o které jsem se později dočetl, že to byla oáza demokracie, oplývající humanitními ideály, s úžasným prezidentem a skvělou ústavou.   Když moje matka byla devadesátiletá, tak řekla o první republice jenom jednu větu: „Lidé byli nezaměstnaní a Masaryk jezdil po Stromovce na koni.“ Já si zase vzpomněl na to množství žebráků, kteří nám klepali na vrátka a dostávali krajíc suchého chleba. Vzpomínám i na flašinetáře, šumaře a ty, kteří nabízeli drátování a letování. Ve škole byly tři kasty spolužáků. Nejvyšší kasta nosila na svačiny křupavé houstičky s voňavou šunkou. Ta druhá měla krajíce chleba se sádlem. A ta třetí si měla ve škole svačinu vyžebrat. Styděl jsem se za svou chudobu. Povolání otce (pomocný dělník, to jest nádeník) jsem tajil a chtěl jsem se stát bohatým, žádné třídní uvědomění jsem nezískal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale zhruba od roku 1935 se ekonomická situace trochu zlepšila. To jsem bohužel na sobě nepocítil.   Pak už přišla druhá republika a okupace. To už jsi začal chodit do gymnázia? Obecnou školu absolvovalo tak 10 dětí z naší vesnice, na gymnázium jsem šel jediný. Chce být pánem, říkali doma rodiče s třídním uvědoměním A jako budoucí pán jsem občas dostal nakládačku, ačkoliv jsem ještě pánem nebyl, a tudíž jsem nemohl nikoho vykořisťovat.   Jaké to na tom gymnáziu bylo? Byl jsem jediný chudý a mohl jsem se jednou týdně nadlábnout u řezníka v okresním městě. Samozřejmě mne to velmi ponižovalo a moje přání stát se bohatým ještě umocnilo. Ale moc jsem pro to neudělal. Žádný předmět mne na gymnáziu nebavil a zacházeli se mnou jako s notorickým čtyřkařem. V oktávě jsem měl těch čtyřek devět. Moc slibná budoucnost mne nečekala. Jenže vítězství pracujícího lidu nad reakcí v roce 1948 mi umožnilo stát se studentem filosofické fakulty i s takovým vysvědčením. Syn pomocného dělníka, za což jsem se vždycky styděl, byl cenným úlovkem pro fakultu, která nutně potřebovala zlepšit kádrový profil studentů. Komunistická strana mi vlastně umožnila, abych se později stal jejím odpůrcem.   Jak se ti po Únoru studovalo? Tato léta bych si nechtěl zopakovat. Nejlepší profesoři museli z fakulty odejít. A také mi chyběl ten správný svazácký elán, takže jedna pohledná svazačka ze studijního kroužku dostala jako svazácký úkol ten elán u mne probudit.   Jak tě znám, tak se ti to její probouzení elánu jistě zamlouvalo. Máš naprostou pravdu, ta pohledná svazačka se stala mou první manželkou. Kvůli ní jsem začal jezdit na různé brigády a byl dokonce dvakrát na stavbě mládeže. Toto údobí jsem později popsal v Literárních novinách v článku Nadšení kontra kritičnost.   O tom článku jsem se dočetl u Milana Jungmanna v knize Literárky – můj osud. „...Hoznauer nesentimentálně přiznává: ... trvalo dost dlouho, než jsme si dokázali přiznat, že naše nadšení sehrálo i negativní roli. Mnozí si to neuvědomili dodnes. Nepochopili, že nadšení samo o sobě není hodnotou...“ Článek měl údajně velký ohlas? To je pravda, dostal jsem mnoho dopisů a také vzbudil nelibost u řady stranických funkcionářů. Diplomovou práci jsem psal na téma Lidovost poezie Jaroslava Seiferta, který ovšem od roku 1950, kdy vydal Píseň o Viktorce, upadl v nemilost. „Seifert závidí ptákům jejich zpěv a křídla, a přitom nevidí křídla, která narůstají pracujícímu lidu na cestě ke skvělé budoucnosti,“ napsal Jan Skála v časopise Tvorba. Setkání s Jaroslavem Seifertem bylo jedinou světlou událostí z doby studia. Šťastné manželství s bývalou svazačkou přerušila dvouletá vojenská služba. Byl jsem tam vystaven nelítostné šikaně – individuální nástupy třeba třikrát za noc s plnou polní. A s tou plnou polní jsem dvě hodiny naskakoval a vyskakoval z korby Tatry 111. V posudku z vojny stálo: „…stal se renegátem, zradil třídu, ze které vzešel a podněcoval ke vzpouře.“ V roce 1953 jsem nastoupil k výkonu učitelského povolání, tím se značně oddálila moje touha stát se bohatým. Můj nástupní plat obnášel 1 041 Kčs. K tomu přistoupila nízká společenská prestiž učitele. Razil jsem tehdy heslo: „jsem učitel a kdo je míň.“   Jak vypadalo s takovými pocity tvoje vyučování? Musím se přiznat, že školské orgány byly s mojí výukou spokojeny. Líčil jsem třeba negativní vlastnosti babičky ze Starého Bělidla, hlavně její poklonkování před rozmařilou šlechtou a shánění protekce.   Že by se v tobě přece jen probudilo třídní uvědomění? Myslím, že jsem to ale zase napravil při jiných příležitostech.   To jest? U Anny proletářky jsem uváděl výrok Olbrachtovy dcery Ivanky. Když její češtinářka prohlásila Annu proletářku za vrcholné dílo socialistického realismu, tak Ivanka řekla: „Tatínek se za tuhle knihu moc styděl.“    Jak dlouho tě nechali takto učit? Musím říci, že by mne tenkrát odchod z tohoto povolání vůbec nemrzel. Ale přišla léta šedesátá. Pro mne jsou opravdu zlatá, nikoliv však všechna. Tak asi od roku 1963. Literárky mohly až v tomto roce otisknout moji celostránkovou úvahu o našem školství. Tehdy o ní mluvila i Svobodná Evropa. V jedné diskuzi o šedesátých letech jsem se setkal s názorem, že tato léta jsou přeceňována, že to byl jen zápas o moc mezi konzervativním a reformistickým křídlem KSČ. Myslím, že tento despekt není namístě. Vždyť komunistická strana se dala rozvrátit jen zevnitř. Kdybych měl psát hodnocení tohoto období do učebnice dějepisu, vyzvedl bych jako příklad tak velkolepý rozkvět kultury. V dnešní době máme velké množství bulvárních časopisů, tehdy bylo množství literárních časopisů, které dnes téměř neexistují. A když ano, tak ve velmi malém nákladu. A to nemluvím o filmech a divadle. Zmíním se ale o knihách, a časopisech, které tehdy vycházely – mám na mysli třeba časopis Světová literatura. Ten přinášel mnoho nádherných textů, ve kterých jsem nacházel podněty pro výuku.  A znovu bych chtěl zopakovat význam Literárních novin, které vycházely jednou týdně v obrovském nákladu. Pamětníci dobře vědí, jak významně zasahovaly do společenského a kulturního dění. Nostalgicky vzpomínám na své návštěvy v redakci, v níž byla řada vynikajících osobností. Samozřejmě Milan Jungmann, Ludvík Vaculík a Ivan Klíma. Rád vzpomínám na Helenku Klímovou, která měla na starosti tzv. vnitřní situaci v republice. Zahraničí patřilo Dušanu Pokornému. Kulturní rubriku řídil Sergej Machonin. Velmi činorodý byl také Ludvík Veselý. A sympatickou se mi stala Mirka Rektorisová. Vynikající úroveň zajišťovala i redakční rada, v níž byli literární vědci, např. Felix Vodička, významní spisovatelé jako Jan Otčenášek, Jan Procházka a Milan Kundera.   Vzpomínáš si na některé autory, kteří tě upoutali svými texty? Byli to samozřejmě členové redakce. Sergej Machonin psal velmi poutavě o divadelních premiérách.Vybavila se mi i jména jako byl Jiří Pištora a Saša Kliment. Někteří autoři, se kterými jsem se setkal na stránkách Literárek, se stali mými přáteli. Například Ludvík Vaculík, Helena Klímová a Ivan Klíma. Když se slavilo 90. výročí založení Literárek, tak jsem zjistil, že už nás moc nezůstalo. Byli tam A. J. Liehm, Pavel Kohout, Vladimír Karfík. Ivan Klíma už musel zůstat doma. Škoda, že se neobjevil bývalý redaktor LtN Petr Chudožilov, který byl oceněn za svou literární činnost v Německu a Itálii.    Avšak zlatá šedesátá léta skončila. Co bys napsal do učebnice dějepisu o normalizaci? Já bych psal o tragickém období v našich dějinách. Celý národ byl ponížen, pomýlení museli odvolávat své názory a vyslovovat svůj souhlas s okupací. Ale našli se i takoví, kteří si své „pomýlení“ ponechali, navzdory sankcím. Nebylo divu, že zklamaní lidé se odvraceli od společenského dění. Stáhli se do soukromí, jezdili na chaty a starali se o hmotné statky. Nad tím vším se ale vznášela atmosféra strachu, zda nebudou z nějakého důvodu vyhozeni ze zaměstnání a zda-li jejich děti se dostanou na studia. Až příliš často byla slyšet věta „Dej si bacha, abys to neměl v posudku“. Ty posudky, které psaly i domovní důvěrnice, aby občané byli ohlídáni i ve svých domovech, jsem přímo nenáviděl. Musel jsem je sám psát na studenty. Jednou jsem to zařídil tak, aby si rodiče napsali posudky sami, protože své děti znají nejlépe. Byl z toho velký poprask, protože mne rodiče těch nejvíce angažovaných udali na příslušných místech. Nesnesli pomyšlení, že děti těch méně angažovaných budou mít třeba stejně dobré posudky.    Ty posudky jsi zlehčil ve své knize Cesta do hlubin kantorovy duše. Zadal jsem ve škole stylistický úkol – soutěž o nejlepší posudek.    Vítězný posudek jsem považoval za geniální a pochyboval jsem, že ho napsal student. Při dotazu ses rád přiznal, že jsi ho napsal sám. To mě samozřejmě mohlo napadnout. Později jsem se dozvěděl, že jej ocenil literární teoretik a básník Miroslav Červenka. Ano, ten posudek považoval za báseň v próze. Dovoluji si zde citovat pár vět z vítězné práce: „Příbuzné v Mongolsku nemá, na poště se chová slušně, moučníkem nepohrdne. … Jedovaté houby nesbírá, ... většinu noci prospí. Barvy rozlišuje, psát se naučil ve škole, ... prvoky nerozlišuje, požáry nezakládá. Naposledy sáňkoval před pěti lety, ... Pro navrhovanou funkci má ty nejlepší předpoklady.“   Měl jsi nějaké další maléry? To si piš: na školský odbor přišlo udání, že hanobím sovětské filmy. Nebo že čtu texty zapovězených autorů. Nebylo to zas tak velké hrdinství, už jsem měl zastánce u některých vlivných rodičů. Například plukovník Hübler, šéf kontrarozvědky, doporučil soudruhu inspektorovi, aby se šel na některé sovětské filmy podívat. V tom se normalizace už dost lišila od 50. let.   Jak budeš oslavovat 30. výročí sametové revoluce? Moc rád si vzpomenu na ty opojné chvíle při znovunabývání svobody. Byl jsem nadšen tou úžasnou aktivitou studentů, kteří si počínali jako zkušení revolucionáři a vůbec nebyli poznamenáni komunistickou výchovou. Stal jsem se předsedou Občanského fóra, přednášel na pedagogické fakultě o zapovězených autorech a psal a psal jsem už ne do šuplíku. Ale nemám rád ten samet. Samet znamenal dohodu s komunisty, hladké předání moci výměnou za právní kontinuitu, a tak mohlo dojít k tomu, že komunistický parlament zvolil jednohlasně Václava Havla prezidentem. A on odpřisáhl věrnost Československé socialistické republice. Nebylo ani dobře vymyšleno heslo „nejsme jako oni.“ Takže vůbec nedošlo k potrestání komunistických pohlavárů, estébáků atd.    Ale kdo by je soudil, když právní systém ovládali lidé z bývalého režimu? Máš pravdu, patrně by byly ustaveny lidové tribunály, a tím by se otevřela cesta k vyřizování osobních účtů. Pamatuji si dobře na počínání revolučních gard v roce 1945. A je docela možné, že kdyby se Listopadové události posuzovaly z hlediska vyššího principu a v kontextu s evropskými dějinami, tak by byly hodnoceny jako vysoce humánní. Velkým paradoxem je, že zločiny komunistů nejvíce potrestala samotná komunistická strana v procesu se Slánským. Hlava spiknutí a další spiklenci např. Šváb, Frank, Reicin a další toho měli mnoho na svědomí.    Jenže byli potrestáni za vykonstruované zločiny. Když na politbyru uvažovali, komu by přiřkli zodpovědnost za inscenovaný proces, vyřídil to prezident Antonín Zápotocký slovy: „To by bylo nad síly jednoho člověka. Zavinili si to sami, roztočili mlýn, který je pak semlel.“   Pokud vím, tak sám Rudolf Slánský prohlásil před popravou: „Mám, co jsem si zasloužil.“ Ale jak se ti žije dnes? Zajímáš se o dění ve společnosti? To víš, že ano. Rád si poslechnu ty rádoby vtipné bonmoty z parlamentu, výroky prezidenta Zemana a čekám, jak dopadnou nejrůznější aféry, kdy půjde do vězení třeba David Rath. Ale hlavně se zajímám o situaci v našem zdravotnictví. V těch devadesáti letech už selhává orgán za orgánem. Teď už vím, kde se nacházejí ledviny a seznamuji se s různými druhy kýl. S politováním jsem zjistil, že jde-li velmi starý pacient na kliniku, kde ho nikdo nezná, tak nemůže počítat s nějakým velkým nasazením lékařů. Podal jsem o tom zprávu s názvem Pištící morčata na vinohradské urologii.   Četl jsem to. Chtěl jsi hlavně říci, že s morčaty se nekomunikuje. A také se morčatům nesděluje výsledek operace.   Ale napsals to velmi jemně ve srovnání s tím, co se o některých případech v našem zdravotnictví dočteme v médiích. Tvá zpráva by stála za publikaci. Ale co tvé bohatství? Splnil se tvůj dětský sen? Sice jsem po osmdesátce napsal tři knihy, které se dobře prodávaly, ale z toho autor nezbohatne. Budu muset napsat nějaký bestseller.   Už víš jaký? Třeba až budu v LDN-ce, ale nechci se rouhat. Mám pět dětí, šestnáct vnoučat, šest pravnoučat, a to je velké bohatství.   Miloši, já i Literární noviny ti blahopřejeme k jubileu a děkujeme za rozhovor! {/mprestriction}  Autor je lékař a publicista.   Miloš Hoznauer, pedagog a spisovatel, se narodil 21. září 1929. Po absolvování gymnázia vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze obor čeština a ruština. Tyto předměty vyučoval po více než čtyři desetiletí na různých typech středních škol. V šedesátých letech se stal veřejně známý i díky svým článkům v Literárních novinách. Podle jeho reportáží byly natočeny některé filmy - např. Zvědavé kamery. Těsně před sovětskou invazí odevzdal do nakladatelství Čs. spisovatel rukopis své první satirické knihy o socialistickém školství. Už nevyšla a autor se stal na dvacet let zapovězeným. Po roce 1989 přednášel na Pedagogické fakultě o exilových a samizdatových autorech. Je autorem knihy o Václavu Havlovi, literárních příruček Dobrodružství s literaturou a Maturita z češtiny, spoluautorem učebnice a čítanky Literatura po roce 1945.

Čas načtení: 2019-08-04 08:50:59

Historie českého PEN klubu a jeho polistopadová éra

Letos si připomínáme 30 let od „probuzení“ českého centra Mezinárodního PEN klubu na podzim roku 1989, proto jsme o stručný přehled klíčových okamžiků jeho dosavadní existence požádali profesora Vladimíra Křivánka, mj. autora knihy Svědomí slova. Český PEN klub v proměnách doby.  Mezinárodní spisovatelská organizace PEN klub vznikla po první světové válce, kdy řada evropských intelektuálů byla přesvědčena, že nebezpečným vlnám nesvobody, nacionalismu, šovinismu, xenofobie a intolerance, které rozpoutala v tragickém měřítku světová válka, je třeba vzdorovat nenásilnou a cílevědomou cestou sbližování lidí a národů, svobodným šířením humanistických myšlenek a vzájemným poznáváním. U zrodu této organizace stála autorka venkovských románů a podnikatelka ve stavebnictví Catherine Amy Dawson Scottová, která pojala myšlenku jakéhosi výběrového „diner clubu“, kde by se na pravidelných slavnostních večeřích setkávali spisovatelé, zprvu angličtí, poté z USA, Evropy, a nakonec z ostatních zemí. Chtěla postupně vybudovat celosvětovou síť takovýchto klubů, v nichž by domácí literáti hostili zahraniční členy, mluvili s nimi, poznávali jejich tvorbu a názory. Pátého října 1921 se v salonku londýnského podniku Florence Restaurant sešlo jednačtyřicet anglických spisovatelů a založili PEN klub. Hlavní podmínkou členství bylo profesní mistrovství v oboru slovesného umění – moc zacházet s perem: iniciálová značka názvu v angličtině značí jednak pero, tradiční nástroj spisovatelů, jednak označuje jednotlivé profese lidí vládnoucích perem – P (Playwrights [dramatici], Poets [básníci], Prosaists [prozaici]); E (Essayists [esejisté], Editors [vydavatelé, editoři, redaktoři]); N (Novelists [romanopisci, spisovatelé]). Československé centrum PEN klubu vzniklo z popudu Karla Čapka, který si po úspěšné návštěvě Londýna a britských ostrovů v roce 1924 uvědomil, že idea PEN klubu je jedinečnou příležitostí, jak navázat důležité kontakty s významnými spisovateli celého světa, nabídnout literární díla českých autorů k překladu a porozhlédnout se po světě po textech vhodných k překladu do češtiny. Ustavení československého centra PEN klubu se konalo 15. února 1925, kdy se 38 českých spisovatelů, redaktorů, vědců a překladatelů sešlo v kavárně Louvre k založení nové spisovatelské organizace. Slavnostně zahájil pražský PEN klub svou činnost 30. března 1925 společnou večeří v Obecním domě za účasti prezidenta Masaryka, jeho dcery Alice a ministrů Edvarda Beneše a Ivana Markoviče. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} V tomto nejslavnějším období své pohnuté historie byl československý PEN klub mnohonárodnostní a tolerantní – vedle demokraticky smýšlejících Němců se k němu hlásili Slováci, v Praze žijící Maďaři, Rusové, Židé. Vedle novinářů, básníků, dramatiků a prozaiků byli v PEN klubu zastoupeni i někteří významní vědci, nakladatelé, divadelníci, diplomaté a vysocí státní úředníci. V roce 1938 měl pražský PEN klub kolem 150 členů. Vrcholem meziválečných aktivit československého PEN klubu byl mezinárodní kongres PEN klubů v roce 1938 v Praze. Byl to i důležitý politický čin, neboť po březnovém anšlusu Rakouska, ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa a sudetských Němců bylo třeba přesvědčit světovou veřejnost o demokratických poměrech v zemi, a vyvrátit tak nacistickou propagandu o potlačování práv německých spoluobčanů. Přes velký úspěch pražského kongresu se však dějiny posunuly k dalšímu tragickému konfliktu. V prosinci 1938 zemřel na zápal plic nevybíravými útoky reakčního tisku tzv. druhé republiky tehdy napadaný Karel Čapek. Jeho pohřeb lze pokládat za symbolický konec prvního období existence českého PEN klubu. Po mnichovské krizi existovalo pražské centrum až do roku 1942, ale jeho činnost byla ochromena. V roce 1940 byl exilovými spisovateli založen Československý PEN klub v Anglii, jehož předsedou se stal František Langer, tajemníkem pak Viktor Fischl. Po osvobození byla činnost domácího PEN klubu zahájena symbolicky tryznou za všechny, kteří zemřeli v době války, byli popraveni, umučeni a nedožili se vytoužené svobody. V letech 1949–1957 byl klubový život v útlumu. Řada tehdejších spisovatelů, mnohdy členů PEN klubu, skončila v emigraci, ve vězení nebo v táborech nucených prací. V letech 1957–1969 pražské centrum PEN klubu znovu zintenzivnilo svou činnost, přijímalo významné hosty ze zahraničí, pořádalo zajímavé přednášky, členové PEN klubu začali znovu pravidelně jezdit do zahraničí na kongresy PEN klubů. V těchto letech pražský PEN klub přijímal nové, významné a velmi zajímavé členy: D. Tatarka, E. Goldstücker, J. Škvorecký, I. Klíma, V. Havel, K. Šiktanc a další. Vstupem okupačních vojsk v srpnu 1968 a následnou Husákovou „normalizací“ byly znovu přerušeny nadějeplné aktivity českého PEN klubu. Téměř po dvacet let bylo pražské centrum PEN klubu hibernováno (mělo status „spícího centra“) a teprve koncem osmdesátých let se otevřela pro jeho činnost příznivější doba. Tehdy vzniklo provolání, jež podepsali autoři z řad disidentů, literáti volně publikující i několik spisovatelů, kteří byli členy oficiálního Svazu českých spisovatelů. Na podzim roku 1989 proběhla v bytě Jiřího Muchy schůze prozatímního vedení PEN klubu (účastnili se jí V. Havel, I. Klíma, H. Bělohradská, J. Štroblová, M. Kadlečíková, D. Fischerová, J. Nesvadba, K. Šiktanc, L. Čivrný a další). V neděli po pátečním listopadovém zásahu proti studentům se konala v bytě Karla Šiktance další schůze, kde bylo vytvořeno ostré provolání PEN klubu proti represím na studentech a za svobodu projevu. Někteří pozvaní návštěvníci se však na schůzi vůbec nedostali; bezpečnost je v přízemí domu zadržela a odvezla k výslechu na dejvickou policejní stanici. Skutečná obnova PEN klubu se uskutečnila na řádně svolané valné hromadě v domě U Melounu na Starém Městě 4. ledna 1990. Tam bylo zvoleno nové vedení pražského centra s předsedou Jiřím Muchou. Následujícího roku převzal vedení Ivan Klíma, kterého po dvou letech nahradil Jiří Stránský. Čestným předsedou českého PEN klubu se stal Václav Havel. Dlouholetého úspěšného předsedu PEN klubu Jiřího Stránského vystřídal od roku 2006 básník, písničkář, prozaik a překladatel Jiří Dědeček. V začátcích znovuobnoveného PEN klubu bylo třeba obnovit vztahy se spisovateli různých zemí, zejména se západními sousedy, jež minulý režim na dlouhou dobu přerušil. V květnu 1990 se na dobříšském zámku konalo setkání českých a německých spisovatelů, tradiční čtení autorů Skupiny 47 – Wernera Richtera, Güntera Grasse a dalších německých autorů. Největší polistopadovou událostí mezinárodního významu, kterou uspořádal český PEN klub, byl pražský mezinárodní kongres PEN klubů. Uskutečnil se ve dnech 6.–12. listopadu 1994 pod záštitou prezidenta republiky Václava Havla. Byl kongresem diskusním s hlavním tématem „Literatura a tolerance“. V průběhu konání kongresu byla poprvé udělena Cena Karla Čapka za literaturu, která se od té doby uděluje pravidelně každý sudý rok. Poprvé tuto prestižní cenu, určenou nejvýznamnějším českým spisovatelům, výjimečně obdržely dvě velké osobnosti světové literatury – německý spisovatel Günter Grass a americký prozaik Philip Roth. Vedle tohoto ocenění je od roku 1996 udílena Cena PEN klubu za celoživotní dílo, kterou vystřídala obdobná cena s názvem Vlastní cestou; je udílena v každém lichém roce. Oceněním polistopadové práce českého PEN klubu bylo i zvolení českého zástupce Jiřího Gruši prezidentem mezinárodního PEN klubu na dvě funkční období (2003–2009). Významnou aktivitou nového vedení českého PEN klubu byla celková rekonstrukce Domu bratří Čapků v Budislavi u Litomyšle. Český PEN klub má dnes 200 členů; dvanáctičlenné prezidium v čele s předsedou pracuje v několika výborech. Nejvýznamnější z nich je výbor pro vězněné spisovatele. Ten vyhledává a zveřejňuje případy perzekvovaných a utiskovaných slovesných tvůrců a žádá jejich vlády o svobodu pro ně. Dnes je České centrum Mezinárodního PEN klubu aktivní součástí celé sítě celosvětového společenství s ústředím v Londýně (145 center ve 104 zemích; zastupují kolem 20 000 autorů). Rozvíjí Čapkovo dědictví, stará se o sbližování spisovatelů, národů, států a kultur. {/mprestriction}  Autor je básník a literární historik.

Čas načtení: 2024-02-26 10:16:06

Pochodeň číslo tři díky ní nevzplála. Dívka měla velkou depresi, popsala psychiatrička

Na tragickém seznamu lidských „pochodní“ se vedle jmen Jana Palacha a Jana Zajíce mohlo objevit i další jméno. Kvůli okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se v roce 1969 měla jako třetí v pořadí upálit studentka šumperské průmyslové školy Eva Vavrečková. Zabránil tomu zásah několika lidí včetně psychiatričky Blanky Pálkové.

Čas načtení: 2024-03-07 12:55:00

„Jedenáct cikánů minus.“ Soud dal šéfredaktorovi za rasistický text podmínku

Dvouletý trest vězení podmíněně odložený na tři roky a finanční postih třicet tisíc korun uložil Okresní soud v Ostravě šéfredaktorovi serveru Vlasteneckých novin Radku Veličkovi, který po tragickém požáru v Bohumíně v roce 2020 napsal protiromský rasistický článek. Rozsudek není pravomocný.

Čas načtení: 2024-03-07 13:07:52

„Jedenáct cikánů minus.“ Soud dal šéfredaktorovi za rasistický text podmínku

Dvouletý trest vězení podmíněně odložený na tři roky a finanční postih třicet tisíc korun uložil Okresní soud v Ostravě šéfredaktorovi serveru Vlasteneckých novin Radku Veličkovi, který po tragickém požáru v Bohumíně v roce 2020 napsal protiromský rasistický článek. Rozsudek není pravomocný.

Čas načtení: 2024-03-07 15:30:00

Z Ulice po 7 letech mizí oblíbený řezník. Lumír už si na kvalitním mase od Pavla nepochutná

Diváky nemile šokovala zpráva herce Jana Řezníčka, který na svém Instagramu informoval o konci Pavlíka Pelce v seriálu Ulice. Oblíbená postava zmizí z obrazovek a zatím není jasné, za jakých okolností se tak stane. Spekuluje se o tragickém odchodu.

Čas načtení: 2024-03-10 23:00:00

96. Oscarům dominoval Oppenheimer. Radovali se i Chudáčci

Letošní oscarový ročník byl nejsilnější za mnoho let, jak vidno i z kategorie nejlepší režie, v níž by byl každý z nominovaných důstojným vítězem. Tím se však stal Christopher Nolan, který převzal Oscara od samotného Stevena Spielberga. Bylo mu však znemožněno, ve skutečně tragickém momentu večer...

Čas načtení: 2024-03-18 11:32:00

Šok na Slovensku: Medvěd v centru města útočil na lidi

Po pátečním tragickém incidentu, kdy v oblasti západní strany Demänovské doliny v Nízkých Tatrách zemřela jednatřicetiletá turistka Tatiana při útěku před medvědem, došlo k dalšímu podobnému útoku. Medvěd tentokrát řádil přímo v ulicích Liptovského Mikuláše. Po střetu se zvířetem záchranáři ošetřili čtyři dospělé a jednu desetiletou dívku se škrábanci a ranami po kousnutí. Se štěstím vyvázla dvojice, která nedaleko medvěda tlačila kočárek. 

Čas načtení: 2024-03-25 15:08:00

Tragicky zemřela bývalá boxerská šampionka, Němce Grafové bylo 43 let

Zemřela bývalá světová šampionka v boxu Alesia Grafová. Zprávu o jejím tragickém skonu přinesl německý deník Bild, další podrobnosti nepřinesl. Běloruské rodačce, která v roce 2008 získala německé občanství, bylo 43 let.

Čas načtení: 2024-03-28 18:33:00

Jak velké odškodnění za potrat na Bulovce? Pohled do historie napoví

V pražské nemocnici na Bulovce kvůli záměně pacientek potratila zdravá žena. Nebylo to ale první lékařské pochybení v českých nemocnicích. Tyto případy často vedou k trestům pro lékařský personál a k vyplacení odškodného. Zajímá nás váš názor, jak vysoké odškodnění by bylo v tomto tragickém případu odpovídající. Podívejte se na výběr nejznámějších selhání zdravotníků v minulosti.

Čas načtení: 2024-04-03 10:35:00

Smrt Denisy z MasterChefa zdrtila její přátele i slavné: Byla anděl, vzpomínají

Zpráva o tragickém odchodu Denisy Zajícové z MasterChefa zasáhla spoustu lidí. Talentovaná kuchařka podlehla náročnému boji s rakovinou mozku. Její přátelé i příznivci mezi slavnými promluvili, jak její odchod snáší. Podle nich byla Denisa andělem, ale zároveň silnou bojovnicí.

Čas načtení: 2024-04-15 20:33:00

Deset let od smrti Ivety Bartošové (†48): Tofi odtajnil nezveřejněný klip!

Až deset let po tragickém skonu Ivety Bartošové (†48) se její kolega Sagvan Tofi (59) rozhodl sáhnout do trezoru a ukázat veřejnosti nikdy nezveřejněný klip se slavnou zpěvačkou. Ten natočila před 15 lety s celým souborem tehdy chystaného muzikálu Děti ráje. Iveta do něj ale kvůli alkoholismu a psychickým potížím nenastoupila a klip se uložil »k ledu«...

Čas načtení: 2024-05-06 14:53:08

Vzpomínka na vraha [Pascal Engman, Johannes Selaker / Práh]

Vzpomínka na vraha je prvním dílem nové série Země soumraku. Ve Švédsku právě vychází navazující druhý díl série, který je opět vystavěn na skutečné události, tentokrát na tragickém potopení trajektu M/S Estonia.