Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2014-11-03 00:00:00

Billionaire Boys Club podzim 2014 / Lookbook

Label Billionaire Boys Club rozhodně nepatří mezi nejlevnější a nejfrekventovanější v českých ulicích, ovšem to nám nezabrání, abychom vám přinesli nový lookbook. A ten se samozřejmě váže k nejnovější kolekci oblečení Billionaire Boys Club, která je vyrobena na období podzim a zima 2014. Připraven ...

Čas načtení: 2014-10-17 00:00:00

Supreme podzim/zima 2014 - Lookbook od WARP Magazine

Oblečení Supreme není jednoduché sehnat, obzvlášť u nás, ovšem to nám nezabrání v tom, abychom si posvítili na nejnovější kolekci této americké legendy. Podíváme se tedy na nový lookbook Supreme ke kolekci podzim a zima 2014, který měli tentokrát pod palcem lidé od WARP Magazine. Připravuje se na ...

Čas načtení: 2012-12-01 00:00:00

Nike Air Apprentice & Air Solstice Premium / Reflective Pack

Dlouhé noci jsou tu, pokud myslíte na svou bezpečnost a máte občas problémy s rovnováhou, když se vracíte k ránu z baru, máme pro vás efektivní řešení, jak zabránit vašemu střetu s jedoucí překážkou, ovšem tomu, aby se před vámi zvedla silnice, tenisky nezabrání. Představujeme vám sneakers Nike Ai ...

Čas načtení: 2011-12-20 00:00:00

Nike Air Max+ 2012 / Nohy jako v bavlnce

Existuje mnoho názorů, které boty jsou sneakers a které už do skupiny sneakers nezapadají, přičemž následující tenisky jsou právě asi na hraně, ovšem to nám nezabrání, abychom vám o nich něco málo pověděli. Na příští rok značka Nike plánuje model Air Max+ 2012 ve výrazných barvách. Boty zaujmou př ...

Čas načtení: 2018-11-10 00:00:00

Hřejivý podzim cestou necestou

Sychravé počasí vám přece nezabrání vydat se s celou rodinou na podzimní procházku – za dobrodružstvím! Ať už chcete vyrazit pouštět draka nebo se jen chcete projít v parku, KiK jako obvykle nelenil a připravil pro vás hřejivou podzimní kolekci, ve které jen tak chlad nepocítíte. Sport nebo město? ...

Čas načtení: 2009-07-30 00:00:00

Netradiční boty na podpatku: Beigefoldedshoe od Marloes ten Bhömer

Boty na podpatku bývají někdy až příliš fádní. Často vypadá jeden pár stejně jako druhý, a pokud jde o pohodlí, i ty nejprecizněji navržené podpatky bolesti povětšinou nezabrání. Jestliže už máte dost těchto zdánlivě nezměnitelných skutečností, určitě vás bude zajímat tento článek, pojednávající o v ...

Čas načtení: 2014-01-31 12:00:00

4 tipy jak se vyhnout stravě z fast foodů

O tom, že stravování ve fast foodech je velmi nezdravé, není sporu a vědomo si toho faktu je i malé dítě. Ovšem ani informace, kolik tuku, cukru, soli a dalších neprospěšných látek je v těchto pochutinách obsaženo, vám nezabrání v jejich konzumaci. Ba naopak, čím častěji si hamburger nebo smažené hr ...

Čas načtení: 2021-08-18 11:46:19

Skutečný, avšak hluboce utajovaný cíl pražského jara

Před třiceti lety, když skončila další konference Komise federální vlády pro analýzu událostí v Československu v období 1967-69 a ve strahovském hotelu Spiritka jsme jen volně diskutovali, chtěl profesor Pichoja využít přítomnosti předních československých a zahraničních historiků, právníků, sociologů a politiků, z nichž mnozí tehdy patřili mezi vrcholné aktéry Pražského jara; a dotázal se přítomných zasvěcených, jak si představovali další průběh obrodného procesu v Československu, pokud by ovšem nebyl násilně přerušen vpádem intervenčních vojsk. Omlouval se – spekulativní otázky typu „jak by to bývalo dopadlo, kdyby tehdy nedošlo“ považují historici za nepatřičné; později by si však vyčítal, že nevyužil tak vzácné a neopakovatelné příležitosti. Rudolf Germanovič Pichoja ve funkci ředitele kremelského archivu ruských prezidentů prostudoval řadu sovětských klíčových dokumentů k Pražskému jaru, rozlomil i ty nejutajovanější důkladně zapečetěné „papky“ vyhrazené pouze do rukou členů politbyra apod. Dospěl k přesvědčení, že nejvyšší sovětští představitelé se obávali nejen československých ekonomických experimentů a nepřípustných ideologických odchylek apod., ale také možného  posílení hrozby nacionalismu v mnohonárodnostním SSSR – v důsledku eventuální inspirace původními návrhy na federalizaci ČSSR. Především je však jako noční můra neustále strašila zcela nepřijatelná představa ztráty Československa – pevného článku sovětského bloku ve východní Evropě! Děsila je možnost, že bez včasného zásahu intervenčních armád by v budoucnu Čechoslováci mohli realizovat následující fatální scénář: Na nadcházejícím zářijovém 14. mimořádném sjezdu strany bude zvolen nový ústřední výbor KSČ, do kterého určitě neprojdou „naši“ – tj. dosavadní „věrní stoupenci“ Sovětského svazu, jejichž prostřednictvím se plynule přenášejí pokyny a přání z Moskvy; obdobně „naši“ dopadnou v podzimních volbách do parlamentu, kde jistotně zvítězí také pravičáci a Sověti úplně ztratí své stabilní opory v ČSSR! Nová vláda a nové vedení KSČ se dostane do rukou nepředvídatelné pravice a Sověti přijdou o možnosti cíleně kontrolovat a usměrňovat veškeré dění v Československu. Bez existence sovětské sítě „našich věrných“ spolupracovníků v ČSSR potom už nikdo nezabrání kontrarevoluční pravici, aby například jednoho krásného dne se hned po ránu sešlo plénum ÚV KSČ a vzápětí též parlament, a ještě dopoledne i vláda s prezidentem republiky a aby poté společně oficiálně vyhlásily, že na základě právě přijatých usnesení a zákonů všech vrcholných orgánů ČSSR veřejně deklarují okamžité vystoupení z Varšavské smlouvy a RVHP a proklamují neutralitu Československa! (Tento rozhodující krok by prý bylo vhodné učinit nejlépe v přítomnosti naplánované návštěvy některé hlavy západního státu nebo generálního tajemníka OSN.) Když profesor Pichoja požádal o kvalifikovanou odpověď, rozhlédly se oči přítomných po okolí a beze slov spočinuly na nejpovolanější osobě v sále. Významný chartista a představitel Obrody Věněk Šilhán byl totiž na počátku srpnové okupace zvolen na 14. mimořádném sjezdu ve Vysočanech do čela KSČ; nahradil do Moskvy odvlečeného Alexandra Dubčeka. (Mimochodem, v době normalizace Sověti dlouho považovali profesora Šilhána a Ludvíka Vaculíka za hlavy ilegální opozice v Československu.) Věňkova překvapivá odpověď byla stručná a jednoznačná: „Tak nějak jsme si to představovali, tak nějak vše mohlo tehdy dopadnout. Pokud by vojska nepřišla.“ Později mi můj rektor VŠE vysvětloval: My, mladí komunisté, jsme lásku k Sovětskému svazu sáli už s mateřským mlékem, zejména po válce! Plně jsme mu důvěřovali, byl naším vzorem a starším přítelem. Až do srpnové okupace jsme nebyli antisovětsky naladěni, pouze jsme požadovali větší míru autonomie. K zásadní změně našeho stanoviska jsme byli postupně dotlačeni pro nás nepřijatelnou sovětskou politikou, hrubým nátlakem vyvíjeným na náš obrodný proces po lednu 1968. Rychle jsme dospěli k poznání, že pokud chceme pokračovat v rozvíjení našeho nového modelu uspořádání společnosti – socialismu s lidskou tváří – orientovaného na celkové zlepšení podmínek života všech našich spoluobčanů v ČSSR, musíme prioritně prosadit radikální změnu v našich vztazích se Sověty! Oni často nechtěli chápat naše specifické problémy, rázně odmítali naše způsoby jejich řešení, naopak nám kladli nové překážky a nutili plnit bez diskusí jejich doporučení. Na náročných jednáních jsme překvapeně zjišťovali, že se nalézáme v nesvéprávné podřadné pozici, ve faktickém postavení sovětské kolonie! Klíčovým faktorem dalšího postupu našich reforem se tedy stalo zásadní narovnání našich vzájemných vztahů; nechtěli jsme se proti SSSR a evropským socialistickým zemím negativně vymezovat, pouze jsme vyžadovali právo jednat se Sověty jako rovný s rovným. Sice veřejně nikdy nedeklarovaným, avšak niterně silně pociťovaným cílem se stala snaha obnovit naši narušenou suverenitu, získat pro naši zemi svobodu samostatně rozhodovat o své budoucnosti! V tomto směru se neslo naše teoretické uvažování, které samozřejmě vždy probíhalo jen v přísném soukromí. Ani v relativně svobodných poměrech roku 1968 nebyla veřejná diskuse o těchto otázkách přípustná, okamžitě bychom se dostali do střetu s tehdy platnými zákony. Probírali jsme je pouze na důvěrných schůzkách se známými – ve dvou, ve třech. Vše probíhalo v přísném utajení, žádné záznamy jsme nepořizovali, obávali jsme se předčasného vyzrazení našich záměrů. (Jak vidět stejně se provalily!) Doufali jsme v příznivější ovzduší po sjezdu… Současní mladí historici písemné stopy o těchto i jiných našich radikálních úvahách z období Pražského jara dnes zřejmě asi nenajdou. Aktuálně prezentovaný obraz mimořádně bohatého a pestrého kvasu objevných a nadějeplných představ a názorů (byť často ze známých důvodů nerealizovaných) zůstane proto i nadále poněkud zkreslený a neúplný; může se však stát výzvou k novému přemítání o reálných možnostech malé země v současném globálním světě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-02 05:28:09

Nový koncert velmocí?

Na Vídeňském kongresu, který trval téměř rok – od 1. října 1814 do 9. června 1815 – a na němž se sešli představitelé téměř všech zemí Evropy, byly upraveny mezinárodní vztahy soustavou smluv. Hlavním cílem bylo nastolit stav před Velkou francouzskou revolucí, dosadit na trůny původní panovnické rody a také provést významné územní změny v Evropě. Jen jejich seznam je obsáhlý. Rakousko mimo jiné získalo Benátky, Terst, Tyroly a Dalmácii, ale ztratilo Belgii. Rusku připadla Besarábie a Finsko. Z Varšavského knížectví Rusko vytvořilo Polské království, které s ním ale bylo v personální unii. A třeba Spojené království Velké Británie a Irska dostalo Maltu, Mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon. Změnilo se i napoleonskými válkami zničené Německo, když jako volné soustátí 39 zemí (patřilo k nim mimochodem i Království české a Markrabství Moravské), vznikl Německý spolek. Jména jako von Metternich, nebo de Talleyrand, kteří byli hlavními strůjci politiky rovnováhy, vzniklé na kongresu, mluví sama za sebe. S odstupem bývá tato politika rovnováhy, která po vídeňském kongresu vydržela téměř do 1. světové války v roce 1914, a na kterou dohlíželo spojenectví Rakouska, Pruska a Ruska, nazývána koncertem velmocí. Proč ten výlet do historie? V prestižním americkém časopise Foreign Affairs, který se zabývá především zahraničněpolitickými otázkami, vyšel letos 23. března společný článek Richarda N. Hasse a Charlese A. Kupchana. Ten první je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy (CFR). Vznikla v roce 1921 a je velmi významnou neziskovou organizací, jejímiž členy mohou být pouze občané USA. Členská základna je složena z politiků, majitelů velkých firem, bankéřů, právníků. Je také vydavatelem dvouměsíčníku Foreign Affairs, ve kterém vyšel zmiňovaný článek. Cílem Rady je diskutovat o zahraničněpolitických otázkách a formulovat doporučení pro zahraniční politiku USA. Také druhý autor – kromě profesury mezinárodních vztahů na univerzitě v Georgetownu – patří mezi vedoucí pracovníky Rady. Jejich společný článek si tedy určitě zaslouží pozornost. „Mezinárodní systém je v historickém inflexním bodě,“ začínají svoji úvahu autoři. „Jak Asie pokračuje ve svém ekonomickém vzestupu, končí dvě století západní nadvlády nad světem, nejprve pod Pax Britannica a poté pod Pax Americana. Západ ztrácí nejen svou hmotnou nadvládu, ale také ideologický vliv. Rostoucí Čína, které pomáhá vytrvalé Rusko, se snaží zpochybnit autoritu Západu a jeho přístupy k domácí i mezinárodní správě. Americký prezident Joe Biden je odhodlán obnovit americkou demokracii, oživit americké vedení ve světě a zkrotit pandemii, která má zničující lidské a ekonomické důsledky. Ale Bidenovo vítězství bylo těsné, na žádné straně Atlantiku snadno nezmizí populismus a neliberální pokušení. Navíc, i kdyby západní demokracie překonaly polarizaci, nezabrání příchodu světa, který je multipolární a ideologicky rozmanitý. Historie jasně ukazuje, že taková období bouřlivých změn přinášejí velké nebezpečí. Velmocenské soutěžení o hierarchii a ideologii pravidelně vede k velkým válkám. Aby to odvrátil, musí Západ střízlivě uznat, že liberální řád vedený Západem, který nastal po druhé světové válce, nemůže zajistit globální stabilitu ve 21. století.“ „Nejlepším prostředkem k podpoře stability je globální koncert velkých mocností.“ Oba autoři pak rovnou poukazují na zkušenost Vídeňského kongresu v 19. století. „Jak ukázala historie tohoto Koncertu velmocí – jeho členy byly Velká Británie, Francie, Rusko, Prusko a Rakousko – skupina předních zemí může potlačit geopolitickou a ideologickou soutěž, která obvykle provází multipolaritu.“ I když to tak jistě nebylo zamýšleno, aktuální podporu těmto úvahám poskytlo nedávné jednání představitelů Číny a USA v Anchorage. Státní tajemník Blinken a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan si za americkou stranu museli od čínských protějšků – ministra zahraničních věcí Wang Yi  a Yang Jiechi, nejvyššího zahraničněpolitického funkcionáře Komunistické strany Číny – vyslechnout, že účelem čínské zahraniční politiky je jít cestou mírového rozvoje. „Nevěříme v invaze pomocí násilí, ani ve svrhávání jiných režimů různými prostředky, protože to všechno by na tomto světě způsobilo pouze nepokoje a nestabilitu. A nakonec by to ani Spojeným státům neposloužilo dobře. Věříme tedy, že je důležité, aby Spojené státy změnily svůj vlastní obraz a přestaly prosazovat svou vlastní demokracii ve zbytku světa.“ To ale nebyl zdaleka konec. Yang Jiechi na závěr zdůraznil, že Spojené státy nereprezentují mezinárodní veřejné mínění, stejně jako nereprezentují západní svět. USA nezastupují celý svět, představují pouze vládu Spojených států. „Nemyslím si, že by drtivá většina zemí světa uznala, že univerzální hodnoty, prosazované Spojenými státy, nebo jejich názory, mohly představovat mezinárodní veřejné mínění.“ A když vzápětí přiletěl do Pekingu ruský ministr zahraničí Lavrov, konstatovalo komuniké z jeho návštěvy: Svět vstoupil do doby vysokých turbulencí a rychlých změn. V těchto podmínkách vyzýváme mezinárodní společenství odložit stranou nesouhlasy, upevnit vzájemné chápání a rozvíjet spolupráci v zájmu obecné bezpečnosti a geopolitické stability, spolupůsobit při vytváření spravedlivějšího, demokratičtějšího a racionálního mnohopolárního světového pořádku. Možná by se na první pohled zdálo, že jsou to jen slova. Myslím si ale, že oba autoři článku ve Foreign Affairs vystihli současnou politickou situaci ve světě poměrně přesně. Dokreslují to i reálné politické a ekonomické kroky, které jim dávají za pravdu. Konec loňského a počátek letošního roku přinesl fakta. V listopadu 2020 podepsala v Hanoji skupina 15 zemí asijsko-pacifického regionu největší dohodu o volném obchodu na světě. Tato dohoda pokrývá více než dvě miliardy lidí a zhruba třetinu světové ekonomiky. Účastníkem je samozřejmě Čína, ale chybí Spojené státy. Na rozdíl například od Jižní Koreje, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu, tedy zemí, které se určitě dají označit za americké spojence. Hlavním architektem dohody, která se projednávala a připravovala od roku 2013, byla Čína. Po sedmiletém jednacím maratónu byla koncem loňského roku podepsána další významná dohoda – tentokrát mezi Čínou a Evropskou unií o investicích. Evropské firmy díky této dohodě, kterou ovšem ještě musí ratifikovat evropský parlament, získaly možnost působit v odvětvích jako například reality, soukromé nemocnice, reklama, námořní doprava, telekomunikační cloudové služby. Má být zrušen požadavek, že firmy musejí působit ve společném podniku s čínským partnerem. Významný je i čínský závazek, že nebude zahraniční partnery nutit k transferu technologií. Čínská ekonomická a politická ofenzíva ovšem zdaleka neskončila se závěrem roku. Koncem března navštívil čínský ministr zahraničních věcí Irán, kde spolu se svým iránským rezortním kolegou Jawadem Zarifem podepsali tzv. kooperační smlouvu na příštích 25 let. I když podepsaný text nebyl zveřejněn, obsahem má být podle pozorovatelů užší spolupráce v oblasti ropného průmyslu, atomové energie a ve vojenské oblasti. Jaký vliv tato dohoda bude mít na celkové uspořádání Blízkého a Středního východu je zatím předčasné spekulovat. Zřejmé ovšem je, že celá tato operace jde mimo Spojené státy. Multipolární uspořádání světa v praxi, tak by se to dalo jednoduše shrnout. To jistě neznamená, že jednotlivé vrcholy tohoto úhelníku nepřestanou s pokusy získat pro sebe na úkor ostatních nějaké výhody a zisky. V klasické podobě je to možné pozorovat na vztahu k Rusku. Jít do přímého vojenského střetu s ním si nikdo netroufá, protože si dokáže představit důsledky. Politika „okopávání kotníků“ – pokud možno nohama někoho jiného – ale Spojeným státům nevadí. Viz Ukrajina. Anebo Bělorusko, Navalnyj a tak dále. Riziko této politiky ovšem spočívá v tom, že ke konfliktu stejně může dojít, i když si ho vlastně nikdo nepřeje. Není pak skutečně na řadě nový koncert velmocí, nový Teherán, nová Jalta, nová Postupim? Historicky neodmyslitelná role světových dějin je v tomto okamžiku před hlavními mocnostmi této éry. Zdá se, že Rusko i Čína by proti takovému řešení nic nenamítaly. Možná k tomuto poznání dozrávají i Spojené státy, jak naznačuje citovaný článek z Foreign Affairs. Jen na závěr poznámka pro českou politiku: bude to rozhodování bez nás. A dost bude záležet na tom, abychom neztratili ze zřetele český národní zájem. V poklonkování komukoli bych ho ovšem nehledal.

Čas načtení: 2020-04-25 12:17:24

Elena Ferrante: Příležitostné nápady (ukázka z knihy)

Spisovatelka Elena Ferrante po dobu jednoho roku psala na základě otázek redaktorů každotýdenní sloupek pro britský deník Guardian. Otázky ji přiměly, aby vyprávěla o matkách, dcerách, přátelích, zášti, strachu, lžích, romantice, knihách a filmech, svobodě tvorby a dalších rozličných tématech. Už téměř 30 let nevíme, kdo se skrývá za pseudonymem Elena Ferrante, i když romány této spisovatelky vycházejí ve čtyřiceti zemích světa. Na podzim roku 2017 ji redaktoři britského Guardianu oslovili, aby pro jejich noviny psala každotýdenní sloupek. „Polichotilo mi to, zároveň jsem se ale bála. S něčím takovým jsem neměla žádnou zkušenost a obávala jsem se, že to nezvládnu,“ píše Ferrante v úvodu ke knize Příležitostné nápady. Návrh přijala pod podmínkou, že jí redaktoři pošlou seznam otázek, na které bude jednu po druhé ve vymezeném prostoru odpovídat. Redakce s požadavkem souhlasila, stejně tak s podmínkou, že sloupek nebude vycházet víc než rok. První text vyprávějící o jednom „poprvé“ vyšel 20. ledna 2018 a ten poslední o jednom „naposledy“ je z 12. ledna 2019. „Pokaždé jsem ve spěchu ponořila vědro do jedné z temných hlubin své hlavy, vytáhla ven nějakou větu a s úzkostí čekala, jaké další přijdou za ní,“ uvádí spisovatelka. Výsledkem je sbírka jednapadesáti textů nahlížejících do autorčina života i do života čtenáře, jenž je vyzván, aby přemítal o svých vlastních myšlenkách a pocitech k danému tématu. „Bála jsem se každotýdenního termínu, bála jsem se, že budu muset psát, i když se mi nebude chtít, bála jsem se nutnosti zveřejnit text, aniž bych promyšleně zvážila každé slovo. Nakonec převládla zvědavost. Říkala jsem si, že to je něco, co už umím, vždyť léta odpovídám písemně novinářům. Musím však uznat, že přes nesmírnou laskavost redakce Guardianu jsem se ustavičně děsila, že se mi přijatý úkol nepodaří splnit, že ze zbrklosti čtenářům nějak ukřivdím, že si přestanu věřit a budu to muset předčasně vzdát. Ještě že úzkost z otištění textů bohatě vyvážila radost z psaní. Dnes můžu s jistotou říct, že i kdybych tuto zkušenost už nikdy nezopakovala, prospěla mi a já jsem Guardianu vděčná, že mi dali takovou příležitost,“ Dodává Elena Ferrante. Texty v knize doprovázejí ilustrace Itala Andrey Uciniho.   Ukázka z knihy Deníky 3. února 2018 Jako malá jsem si pár let psala deník. Byla jsem nesmělá dívka, říkala jsem na všechno ano, většinou jsem mlčela. Zato ve svém sešitu jsem se plně realizovala: podrobně jsem popisovala, co se mi každý den stalo, nejtajnější příhody, odvážné myšlenky. Proto jsem si ohledně svého deníku dělala velké starosti, bála jsem se, že by sešit mohl najít někdo z rodiny, zvlášť moje matka, a přečíst si ho. A tak jsem nedělala nic jiného, než že jsem vymýšlela bezpečné skrýše, které mi ale záhy začaly připadat nespolehlivé. Proč jsem měla takové obavy? Zatímco v každodenním životě jsem ze samých rozpaků a obezřetnosti pomalu ani nehlesla, deník ve mně vyvolával touhu po pravdě. Říkala jsem si, že v psaném textu nemá smysl se omezovat, a tudíž jsem psala zejména – nebo možná výhradně – o tom, co bych raději zamlčela, a mimo jiné jsem používala slova, která bych si v mluveném projevu nikdy netroufla vyslovit. Brzy se z toho vyvinula situace, která mě vyčerpávala. Na jednu stranu jsem každý den snaživě psala, abych sama sobě ukázala, že jsem nelítostně upřímná a že mi v tom nikdy nic nezabrání; na druhou stranu jsem se hrozila toho, že by někdo na moje stránky jen pohlédl. Tento rozpor mě provázel dlouho a v mnoha ohledech přetrvává ještě dnes. Jestliže jsem psaním chtěla zviditelnit to, co by jinak zůstalo dobře schované v mé hlavě, tak proč jsem žila v úzkosti z toho, že můj deník někdo odhalí? Kolem mého dvacátého roku to začalo vypadat, že jsem našla uspokojivé řešení. Musela jsem přestat s psaním deníků a přesměrovat svou touhu po sdělování pravdy – těch pravd, které jsem se nejvíc bála vyslovit – k fikci. Tou cestou jsem se vydala i proto, že samotný deník se stával fikcí. Velmi často jsem například neměla čas psát den co den, ale pak se mi zdálo, že se tím přerušuje řetězec příčin a následků. Tehdy jsem prázdná místa vyplňovala zpětně datovanými texty. Přitom jsem událostem a úvahám dávala souvislost, kterou stránky psané den po dni postrádaly. Nejspíš proto zkušenost s deníkem a jeho rozpory nemálo přispěla k mému přerodu ve spisovatelku. Cítila jsem se ve fikci i se svými pravdami jistější. Vlastně hned, jak se můj nový způsob psaní ujal, jsem svoje sešity zahodila. Udělala jsem to, protože mi připadalo, že jsou jazykově neohrabané, postrádají myšlenky, které by za něco stály, že jsou plné dětinského zveličování, a hlavně že jsou na míle vzdálené tomu, jak jsem už tehdy chtěla vzpomínat na dospívání. Od té doby jsem už nikdy nepocítila potřebu psát deník.   Konec 10. února 2018 Stále častěji slýchám svoje přítelkyně a přátele říkat: nebojím se smrti, ale nemoci. A tu větu používám i já. Když se ji pokusím rozvést, abych jí trochu víc porozuměla, zjišťuji, co pro mě znamená: neděsím se myšlenky, že přestanu existovat, ale škod způsobených léčebnými procesy, kolísáním mezi iluzí vyléčení a deziluzí, muky umírání. Jako bych přiznávala, že ve skutečnosti mi nahání obavy ztráta zdraví se vším, co to obnáší: oslabením, postupující nemohoucností, 26 redukcí všech radostí na pouhé konstatování toho, že jsem to ještě „já“ a že zatím, ať je mi dobře nebo zle, jsem naživu. Samotná myšlenka smrti tedy v mých představách čím dál víc bledne. Spíš se hrozím konce naplno prožívaného života. Což se odvíjí od toho, že postupem času ztrácím víru v nějakou formu posmrtného života. Dnes si vzpomínám, jak zemřela moje babička. Byla to nejaktivnější členka naší domácnosti, a pak ji na celá léta paralyzovala mrtvice. Sedávala v rohu kuchyně a já – nanejvýš desetiletá – jsem z ní necítila utrpení nebo nedůstojnost, ani ona mi byť jen pohledem nedávala najevo, že by to bylo něco nesnesitelného. Pak náhle přišla smrt a já ji vnímala bolestně v náboženském rámci, v němž jsem byla vychovávána. Smrt pro mě znamenala, že babička odešla do nebe a za sebou nechala tělo, z něhož se stala jen tuhá a studená věc. Tato její smrt měla velmi konkrétní obrysy, pociťovala jsem ji jako děsivou nehybnost a zároveň nanejvýš záhadný pohyb. Moje babička přešla do jakéhosi jiného světa. Později mi jakákoli forma náboženské víry začala připadat absurdní a smrt jako by se proměnila. Nehybnost zůstala, pohyb vymizel. Mrtvé tělo bylo nyní prostě známkou ukončení života daného jedince. Dnes bych o zemřelém člověku nikdy neřekla: odešel. Ztratila jsem dojem, že se jedná o jakýsi přesun: nic neodplyne někam jinam, člověk nevstoupí do jiného světa, nevrátí se, nevstane z mrtvých. Smrt je poslední bod toho úseku života, který nám byl náhodou přidělen. Proto se moje pozornost, tak jako pozornost tolika jiných lidí, soustředila ne na umírání, ale na přežívání. Přejeme si, abychom měli co nejdelší život, který by ale skončil, jakmile se zhorší natolik, že už žádná péče nezaručí jeho snesitelnost. Nevím, jestli je lepší tahle moje dospělá víra, nebo ta, s kterou jsem žila do puberty. Víra není dobrá nebo špatná, slouží jen k tomu, aby dala řád chaosu našich trápení.   Příběhy vymyšlené a pravdivé 17. února 2018 Nedokážu určit, kudy vede hranice mezi pravdivými a vymyšlenými příběhy. Naplánuji si například, že napíšu povídku, v níž ve svých osmačtyřiceti letech v zimě v prázdném venkovském domě zůstanu uvězněná ve sprchovém koutě, kohoutek se nedá zavřít a dojde teplá voda. Stalo se mi to doopravdy? Nikoli. Stalo se to někomu, koho znám? Ano. Bylo té osobě čtyřicet osm let? Ne. Proč tedy buduji vyprávění v první osobě, jako by se to stalo mně? Proč říkám, že byla zima, když ve skutečnosti bylo léto, proč popisuji, že došla teplá voda, když ve skutečnosti pořád tekla, proč tu ženu nechávám uvíznutou několik hodin, když se reálná protagonistka vysvobodila za pět minut, proč příběh komplikuji mnoha dalšími událostmi, pocity, úzkostí, vystrašenými úvahami, když je příhoda, kterou jsem si vyslechla, prostinká, nic než malý bezvýznamný incident? Protože – mohla bych odpovědět – se snažím napsat román podle principu, který Gogol shrnul takto: dejte mi nejbanálnější každodenní událost a já z ní udělám komedii o pěti dějstvích. Jenže taková odpověď mi připadá nedostatečná. Abych si ujasnila myšlenky, zkusím naopak zaujmout opačný přístup. Řekněme, že už mám plné zuby shánění historek, z nichž bych udělala komedie o pěti dějstvích. Řekněme, že mám chuť se důsledně držet svědectví své kamarádky. Jdu si s ní tedy promluvit. Vezmu si s sebou iPad a rovnou natočím video, protože chci její vyprávění zaznamenat co nejpřesněji. Pak se vrátím domů a pustím se do práce. Znovu a znovu si pročítám poznámky, znovu a znovu sleduji video, znovu a znovu poslouchám a jsem zmatená. Jestlipak mi kamarádka doopravdy vypráví události tak, jak se seběhly? Proč se do vyprávění zamotává, když mi popisuje rozbitý sprchový kout? Proč po prvních dobře formulovaných větách následují nefunkční fráze, proč se zvýrazní rytmus dialektu? Proč se při vyprávění ustavičně dívá doprava? Co je asi napravo, co nevidím na nahrávce a co jsem neviděla ani ve skutečnosti? A jak si budu počínat, až se pustím do psaní? Budu se snažit odhadnout, co se skrývá na pravé straně, co přede mnou možná tají? Uhladím její vyjadřování? Budu věrně zachovávat její přeřeknutí? Potlačím výrazovou nevyrovnanost, nebo ji zveličím, aby byla znatelná? Budu o její verzi událostí pochybovat, budu rozvíjet nějaké domněnky, vyplním prázdná místa? Snaha o věrnost zkrátka nemůže být nezávislá na mé představivosti, na hledání fiktivní koherence, na přisouzení řádu a smyslu, ba dokonce na napodobení chybějícího řádu a smyslu. Každé literární využití textu se svou neodmyslitelnou umělostí vždy obnáší nějakou formu fikce. Rozhodující je spíš to, kolik pravdy se té fikci ve výsledku podaří zachytit.   Elena Ferrante, publikující už od svého prvního románu Tíživá láska (česky Prostor 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (česky Prostor 2016–2018). Týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Na motivy tetralogie uvedla televize HBO v roce 2018 osmidílný seriál zachycující první díl ságy a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly tetralogie. Rovněž její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování. Andrea Ucini je italský konceptuální ilustrátor, který žije a pracuje v Dánsku. Vystudoval klasickou hru na klavír a skladbu na Academia Musicale ve Florencii. Vedle hudby byla jeho další vášní vždy kresba, jíž se začal věnovat profesionálně a za niž získal prestižní ceny. Pravidelně spolupracuje s různými periodiky, mimo jiné s The New York Times, The Washington Post, The Wall Street Journal a The Guardian. Pro poslední zmiňovaný deník ilustroval týdenní rubriku, kterou vedla Elena Ferrante v průběhu roku 2018.   Z italského originálu L’invenzione occasionale, vydaného nakladatelstvím Edizioni E/O v Římě roku 2019, přeložila Anna Kudrnová. Ilustrace v knize a na obálce Andrea Ucini. 224 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. První vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-07 08:07:07

Rektor UK Tomáš Zima: Je třeba co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření

„Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost,“ napsal ve výzvě adresované „všem, kteří rozhodují“ rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Jeho prohlášení přinášíme v plném znění. „Obracím se na Vás jako lékař, občan a rektor Univerzity Karlovy, který je čím dál více znepokojen vývojem a hrozícími důsledky současných opatření přijatých ve věci boje s onemocněním označovaným jako COVID-19. Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost. Hrozí způsobit obrovskou vlnu nezaměstnanosti, sociálního zmaru a existenčních problémů pro statisíce lidí. Problémů, jejichž důsledky budeme řešit desetiletí. Jsem přesvědčen, že máme ještě poslední možnost zatáhnout za záchrannou brzdu a pokusit se Českou republiku co nejvíce ochránit před pádem do hluboké ekonomické propasti, která by vedla k naplnění smutných prognóz a drastickému úpadku všech oblastí našeho života na dlouhé roky dopředu. Je nezbytně nutné okamžitě a zásadně přehodnotit přijatá opatření státu, jejich další trvání, přiměřenost, efektivitu a především plošnost uplatňování. Vidím pro to několik důvodů, založených na faktech, datech a číslech – nikoli na emocích. 1. Hlavní obavy státních orgánů, které se uchýlily k plošným karanténním opatřením, se opírají o propočty rychlého, exponenciálního nárůstu těžkých případů, které by mohly překročit kapacitu zdravotnického systému a způsobit kolaps péče. Tuto obavu lze, alespoň u nás, již dnes zmírnit s ohledem na aktuální vývoj. Zcela jistě se na tom podílel včasný zásah státu. Zda to bylo díky masivním a drastickým opatřením paralyzujícím život a chod společnosti, či zda se na tom podílely i jiné faktory, bude možno zhodnotit s chladnou hlavou až v časovém odstupu. Pozitivním efektem je obrovská mobilizace a zapojení obyvatel, ochota pomoci a podílet se aktivně na zvládnutí ohrožení. 2. Koronavirům je připisován na celém světě značný počet úmrtí. Řada parametrů je však vypočítána nestandardně, velký počet zemřelých neumírá výhradně v přímém důsledku koronavirové infekce, ale v souvislosti s řadou závažných onemocnění či vážně oslabené imunity. Celková letalita infekce COVID-19 bude po zhodnocení celého průběhu vypadat jinak, než je dnes prezentováno. 3. Zdravotnictví v ČR díky nasazení všech zdravotníků je v současném stavu schopno zvládnout větší nápor pacientů, než jsme byli svědky. Paradoxně nyní funguje řada zdravotnických zařízení na zlomek kapacity, dochází k zanedbání péče u ostatních pacientů s neakutními, ale přesto velmi závažnými onemocněními. COVID-19 nezastavil ostatní nemoci, jen na jejich řešení a léčení nezbývá kapacita. A to může být pro zdraví spousty lidí fatální. 4. Nynější situace má tedy negativní dopad na celkové zdraví obyvatelstva – odkládají se diagnostické a léčebné úkony, operace i preventivní návštěvy lékaře. Pandemie zastavila velkou část zdravotnictví. Hospodářský propad zřejmě přinese snížení prostředků pro zdravotnictví, ale současné odkládání výkonů se může následně projevit předčasným úmrtím řady lidí. 5. Objektivní data nasvědčují tomu, že v ČR i v okolních zemích je šíření viru pomalejší a průběh onemocnění lehčí s minimálními počty smrtelných průběhů. Příčiny tohoto příznivějšího stavu se snaží objasnit odborníci, a může na to mít i vliv nošení roušek na místech, kde je více osob. 6. Země, které nepřijaly metodu nejpřísnější, tedy úplné karantény (např. Švédsko, Japonsko a Jižní Korea) vykazují relativně podobné výsledky ochrany obyvatel jako země s nejpřísnějšími a život a ekonomiku ochromujícími opatřeními. Srovnávání mezi jednotlivými zeměmi je metodicky velmi obtížné a často i nesrovnatelné, pro naprosto rozdílné zdravotnické systémy (organizace a úroveň zdravotnictví, počet lůžek atd.) a i z hlediska termínu zavedených opatření. 7. Pohybujeme se v oblasti často polovičatých informací. Došlo k obrovskému a soustavnému strašení národa a občanů, řada médií ve snaze o senzaci za každou cenu, často bez ohledu na fakta či dopady, často bez etického rozměru, bohužel podávají velmi často tendenční obraz infekce lokálně i globálně. A tak, ať už vědomě či nevědomě, zvyšují obavy a paniku ve společnosti. To vše má vliv na společenskou psychiku a ohrožuje to duševní zdraví nejzranitelnější části populace. 8. Daleko fatálnější následky pro nás, pro Českou republiku, bude mít ochromení našeho a světového hospodářství. Např. americká Federal Reserve Bank předpokládá v USA až 30procentní nezaměstnanost. Ta ovšem velmi rychle poroste v řadě zemí. Celosvětový cestovní ruch, který se i v ČR významně podílí na zaměstnanosti a tvorbě HDP, bude zdevastován téměř úplně. Mezinárodní měnový fond hovoří o nejhorší krizi v dějinách lidstva. 9. Státní pomoc, ať už bude jakkoliv masivní, nezabrání poklesu ekonomiky a životní úrovně lidí. Promyšlený plán a jasná dlouhodobá strategie státu je ovšem základním předpokladem, abychom se pokusili ty největší škody alespoň ztlumit. Lidé musí dál uživit své rodiny, mít z čeho platit nájem, hypotéky a další životní náklady. 10. Volba mezi uvolněním drastických a doufejme krátkodobých opatření a dalším pokračováním karantény není volbou mezi penězi a životy. Je volbou mezi hypotetickými hromadnými oběťmi koronavirové infekce a jistými oběťmi ekonomického úpadku společnosti. Bohužel, i přes sílící zoufalá varování a katastrofické prognózy vývoje naší země a společnosti stále postrádáme kvalifikovaný plán státu, jeho strategii či alespoň odpovědi na základní otázky: Kdy, jak a jaká přijatá opatření skončí? A co bude dál? S čím mohou občané počítat? Jsem přesvědčen, že máme ještě čas jednat a přijmout rozhodnutí, abychom se společně pokusili hrozící důsledky co nejvíce zmírnit. Je podle mě nutné: 1. Co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření – do konce dubna zrušit většinu omezení s výjimkou hromadných akcí, ochrany rizikových skupin (důchodci) a karantény pozitivně testovaných osob. 2. Navýšit na maximum testovací kapacity, uskutečnit co nejdříve testování náhodného reprezentativního vzorku pro objektivní zjištění, kolik osob se setkalo s COVID-19. 3. Zásadně zvýšit a zjednodušit podporu OSVČ, zejména v oblasti živnostníků, řemesel a služeb, cestovního ruchu, kultury a těch, kteří byli zasaženi opatřeními maximální měrou. Tato odvětví na sebe navazují další velké počty lidí, kteří jsou ohroženi ztrátou zaměstnání. 4. Přijmout rychlá, nekomplikovaná a plošná opatření v daňové oblasti – odklady, daňové prázdniny, a další. 5. Zajistit občanům možnost dlouhodobých odkladů splátek úvěrů na bydlení či nájmů v momentě, kdy se dostanou vlivem dopadů koronavirové krize do existenčních potíží a platební neschopnosti. 6. Postupně uvolnit cestování alespoň do sousedních zemí s relativně nízkou úrovní nákazy do konce letošního května. A postupně uvolňovat cestování podle aktuální epidemiologické situace v jednotlivých státech. 7. Ochránit statisíce občanů, kteří spadli či spadnou do dluhových pastí a exekucí, a nastupující ekonomický propad by pro ně byl zcela likvidační. Lze například přistoupit k zcela mimořádnému prodloužení splátek či k částečnému oddlužení. 8. Rychle přijmout zákon proti lichvářským půjčkám a nestandardním nákupům, abychom zabránili zneužívání krize různými „šmejdy“. Jako pro člověka, který se celý život pohybuje ve zdravotnictví, jsou pro mě děsivá některá zjištění, za kolik jsou leckde pořizovány předražené ochranné pomůcky a další prostředky. 9. Zveřejnit seznam všech položek a věcí – včetně cen a částek, které stát ve stavu nouze nakupoval v objemu miliard korun bez výběrových řízení. Maximální transparentnost a srozumitelnost všech kroků státu v krizi je zcela zásadní. 10. Zajistit, aby nedošlo ke škrtům v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu. Právě věda se ukazuje jako jedna z klíčových disciplín, která je pro boj s podobnými pandemiemi nepostradatelná. Tato nemoc je především příběhem vědy a výzkumu. Společně s těmito kroky je nutné rychle připravit jasnou a srozumitelnou strategii pro záchranu ČR pro další měsíce a roky, která bude výsledkem společné práce těch nejlepších expertů a špičkových odborníků v oblastech ekonomie, hospodářství a sociální politiky. Koronavirus není možné vymýtit, bude tu s námi asi ještě minimálně několik let. Musíme se snažit minimalizovat letální dopady – a to jak přímé, tak nepřímé. Pokud se rozhodneme pro dlouhodobou karanténu a izolaci země, budou důsledky pro lidské životy devastující – vysoká nezaměstnanost, sociální dopady, nárůst kriminality a radikalizace společnosti. Jsem přesvědčen, že jsme ve zcela zásadním okamžiku moderních dějin naší země. Teď je čas na odpovědná rozhodnutí, která by ale neměla v žádném případě být v rozporu s naší Ústavou a demokratickými principy. Měli bychom se k hrozícímu kolapsu postavit čelem a řešit jej společně s nasazením veškerých sil ve prospěch dobré budoucnosti našich občanů, společnosti i země. A hlavně mít jasný plán a srozumitelnou strategii. Všichni občané našeho státu potřebují vidět jasný směr a jistotu a cítit, že jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Přeji nám všem především pevné zdraví, odpovědná rozhodnutí a co nejvíce síly a vzájemné podpory v těchto těžkých časech." {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-04 08:42:39

Osmý den Petra Bílka: Česká „meritokracie“

„Za důležité považuji navázání kontaktu s Milanem Kunderou, od doby Jaroslava Šedivého, tj. počátek 90. let, žádný kontakt s ambasádou neměli, a to že jsem dokázal dát dohromady setkání s premiérem,“ prohlašuje český velvyslanec ve Francii Petr Drulák poté, co předal 28. listopadu Kunderovým v jejich pařížském bytě dekret o znovunabytí českého občanství. Ani tato jedna skutečnost z dlouhého seznamu kulturních akcí a aktivit, o které se Drulák během své mise zasloužil, nezabrání však jejímu předčasnému ukončení v lednu 2020. Standardní funkční období velvyslance je čtyřleté. Drulák předal pověřovací listiny v Elysejském paláci v únoru 2017, takže jeho mise měla skončit na počátku roku 2021. V polovině loňského roku ovšem vláda vyjádřila souhlas s prezidentskou nominací na post velvyslance ve Francii, kterým se měl stát Michel Fleischmann, bývalý ředitel rádií Frekvence 1 a Evropa 2. Ani po roce a půl se však Fleischmann své funkce neujal. Bránil tomu jednak odpor ministerstva zahraničí, které nerado vidí porušování diplomatických zvyklostí, jednak skutečnost, že budoucí velvyslanec má dvojí (české a francouzské) občanství, což je také nestandardní. Prezidentským favoritem se Fleischmann stal během doby, kdy poskytoval Miloši Zemanovi mediální prostor v rádiích. Personální výměna na ambasádě v Paříži je příkladem, jaké můžeme v našem veřejném prostoru vídat i v jiných institucích. Jde o naprosto demotivující praxi, kdy se přehlíží kvalita práce člověka na daném postu a vítězí osobní sympatie k jeho konkurentovi ze strany toho, kdo rozhoduje. Nepotismus a klanovost tak prostupují politický, společenský a ekonomický život státu. Výčet kulturních akcí, které se z iniciativy českého velvyslanectví za poslední dva roky ve Francii konaly, by zabral několik stránek. Vezmeme-li v úvahu, jak obtížné je se v tamějším prostředí prosadit a jak nepříliš zajímavou zemí pro Francouze jsme, jde o úspěšnost nebývalou. Přičemž za pozornost stojí, že ČR to nestálo nic, koncerty, výstavy a konference dokázal velvyslanec financovat ze sponzorských darů. Tak například v roce 2018 měla v dubnu v Paříži premiéru skladba Kryštofa Mařatky věnovaná stému výročí založení Československa a o měsíc později se konala vernisáž česko-francouzského street artu na plotě velvyslanectví, které leží na Martových polích, a předtím nikoho nenapadlo využít této atraktivní polohy. Letos v březnu proběhla třídenní akce ve spolupráci se Stálou delegací při UNESCO nazvaná „Být skladatelkou“, která se věnovala genderu v oblasti hudby a připomněla světu, že nemáme jen Dvořáka a Smetanu, ale i Kaprálovou. K nejviditelnějším akcím patřila letošní listopadová konference ke změnám ve střední Evropě 1989, jež se konala v tzv. slavkovském formátu v prostorách deníku Le Figaro. Jedním z klíčových kulturních projektů byly v červnu 2019 mezioborové dny Josefa Šímy, prostředníka mezi českou a francouzskou avantgardou. Šlo o tři koncerty (Versailles, Théâtre Marigny, zastupitelský úřad) a mezioborovou konferenci. Projekt se konal u příležitosti patnáctého výročí vstupu ČR do EU. Z mimopařížských aktivit je možné se zmínit například o přednášce Petra Druláka na univerzitě v Nancy v rámci Týdnů české a československé kultury, nebo o jeho podobných vystoupeních v Nîmes a Toulouse. Úřad se podílel i na odhalení památníku Jana Palacha v jihofrancouzském Béziers. Pravidelnými hosty setkání pořádaných ambasádou byly samozřejmě četné osobnosti českého politického života, ale i přátelé Česka z Francie, jako například filozof Finkielkraut, politolog Rupnik nebo historik Marès. Dlouhé výčty nejsou příliš atraktivní, unavují čtenářovu pozornost a kupící se množství položek oslabuje jejich pádnost. Jsem přesvědčen, že i tento krátký výtah z činnosti české ambasády ve Francii je silným argumentem. Argumentem, který předvádí, jak si čeští politici váží zásluh, jak je přehlížejí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-24 16:58:39

Bolí rána tureckým policejním obuškem méně než ruská?

Naše televize předvádí ukázkový příklad selektivního vidění. Policií ztlučení demonstranti na Rudém náměstí v Moskvě dostali neuvěřitelnou publicitu. Stejně jako několik stovek demonstrantů před Pražským hradem, kteří veřejně trhali Ústavu ČR a biti nebyli ani trochu. Ve stejnou chvíli turecká policie krvavě seřezala kurdské demonstranty, kteří protestovali proti odvolání tří řádně zvolených starostů a jejich nahrazení nucenými správci měst dosazenými z vládní strany z Ankary. Umíte si představit, jaký kravál by vyvolalo, kdyby nějakého českého starostu sesadil Miloš Zeman? To by asi praskly reproduktory televizí. Náš turecký NATO spojenec je však v našich médiích nekritizovatelný. Tento týden byl u nás jednoznačně ve znamení boje za demokracii a Ústavu. Hnutí Milion chvilek za demokracii o sobě opět dalo vědět – shromáždění 21. srpna na Václavském náměstí sice nebylo nijak masové, asi 5–10 tisíc lidí, ale o to více bylo všude prezentováno. Včetně projevu paní Kamily Moučkové, které těžko zazlívat, že uvízla v roce, který stejně jako celá její generace prožívala těžce, měla za následek její zmizení z očí veřejnosti, ale který také dal základ její identitě po roce 1989. Dále přes provolávání o "rudých sviních" – což byl i Alexandr Dubček, mimochodem – až po trhání Ústavy hlavním představitelem nadějné mladé demokracie Mikulášem Minářem, kdysi lektorem prevence šikany na školách, který za účelem boje za demokracii a proti prezidentovi přerušil studia na VŠ. Z roku 1968 se stává solidní guláš, kdy ohniví bojovníci proti komunismu předstírají, že nevědí nic o reformním hnutí uvnitř KSČ, protože komunismus je přece nereformovatelný, a ani si nevšimnou logického rozporu, kdy vojska Varšavské smlouvy vstoupila do země, aby potlačila něco, co se vlastně nekonalo. Na celém tomto hnutí mi vadí především jedna věc – tunelové vidění. Všechno Zlo se soustředí na Babiše a Zemana, odtud vede pak přímá linka na Čínu a hlavně Rusko. Ostatní svět neexistuje. Zrovna v době, kdy se u Hradu bojovalo za ohroženou demokracii a roztrženou Ústavu, probíhal a stále probíhá v Turecku puč proti zvoleným představitelům a starostům za levicovou prokurdskou stranu HDP. Konkrétně byli vládou prezidenta Erdogana a jeho strany AKP odvoláni starostové tří největších kurdských měst Vanu, Merdinu a především Diyrabarkiru (kurdsky Amed), města těžce zkoušeného a již jednou rozbořeného tureckou armádou po krachu jednání turecké vlády s PKK. Tito starostové byli nahrazeni nucenými správci z vládní strany. Starostové byli odvoláni samozřejmě proto, že jsou Kurdové, zvolení kurdským obyvatelstvem měst na jihovýchodě Turecka. Oficiální zdůvodnění ale zní jako vždy – za "podporu terorismu". Hlasy 3,5 milionu voličů hodil Erdogan do koše. A zrovna 21. srpna se na Facebook dostala videa z policejních zásahů proti demonstrantům nejen ve zmíněných městech, ale i v Istanbulu, kde žije početná kurdská populace. Videa podobná těm z Paříže – vodní děla, mlácení lidí pokojně protestujících vsedě, zatýkání dětí, gumové projektily zblízka do obličeje. Zatčení více než 400 lidí včetně několika novinářů. Obzvlášť nápadné je pak v zemi, která ratifikovala slavnou Istanbulskou úmluvu, brutální zacházení policistů se ženami. Musím se přiznat, že videa z protestů v Rusku jsem neviděla všechna a policejní násilí se mi hnusí vždy, ale ta turecká je zdaleka překonala. Stejný den, skoro stejné časové pásmo – a na Václaváku ani zmínka. Rusko a Čína – tam se koncentruje Zlo světa. Vždycky jsem nesnášela dvojí metr. "Quod licet Iovi, non licet bovi." Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Není obušek jako obušek – rány od těch "demokratických" či "spojeneckých" nebolí, a když už, tak je ti dotyční schytali "po právu". Jako ve Francii Žluté vesty nebo ve Španělsku ti "hnusní" katalánští separatisté. Turecko je pak úplně speciální případ. Je to člen NATO a tudíž veškerá kritika je velmi omezená. O protestech v kurdských městech a bezprecedentním projevu zvůle vlády prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana ani zmínka ve zprávách velkých televizních stanic. Ani slovo kritiky z oficiálních míst. Kdo se odvážil protestovat, byli němečtí Zelení a Die Linke, francouzští a švýcarští sociální demokraté a údajně i ministerstvo zahraničí Spojených států. Pak už jen jednotlivci a malé skupiny aktivistů. Turecko je totiž kromě členství v NATO i významným obchodním partnerem Evropské unie. U Německa je to pak třetí nejvýznamnější partner mimo země EU. Zejména koncern Rheinmetall vyrábějící tanky Leopard ze spolupráce s Tureckem profituje a snímky jeho tanků, dobývajících syrský kanton Afrín v loňském roce, obletěly svět. Takže veškerá lidská práva končí u čtvrtletních zpráv akcionářů firem, které na obchodu s režimem, jenž rozhodně není o nic lepší než ten ruský, vydělávají. A to jsou celé slavné západní hodnoty – zisk a dividendy. A zboží "dvojího účelu", vojenského i civilního, když se mají obejít nějaké ty sankce, které ještě zbyly. A vůbec jim nevadí, že vyzbrojují armádu autokrata, který, kdyby chtěl, je za dva dny na Dunaji a nikdo mu v tom nezabrání. O Novoosmanské říši a kalífátu – jeho snu – nemluvě. Tady probíhá appeasement, který může skončit velmi neblaze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Ne, že bych si myslela, že v Rusku a Číně není co kritizovat. Ale NEJEN tam. I vůči genocidě nakloněnému brazilskému prezidentovi Bolsonarovi se zvedá větší kritika až poté, co někteří chovatelé dobytka (a podezírám i pěstitele biopaliv), polití jako živou vodou jeho prohlášeními o konci období, kdy se chrání amazonský prales a jeho původní obyvatelé, vypalují prales jako o život. Přestože už od Bolsonarova nástupu do funkce bylo zabito nejen několik stovek obyvatel chudinských favel, ale i mnoho ochránců životního prostředí a vůdců domorodého obyvatelstva, kteří mu oponovali. Konečně jsme si všimli, že "Klimawandel" nezachrání uhlíkové daně v Evropě, ale musíme se nějak postavit k ničení zelených plic planety. Na hnutí Milion chvilek za demokracii jsem zpočátku hleděla se sympatiemi, protože opravdu nejsem příznivce stavu, kdy premiérem je jeden z největších oligarchů v zemi. Jeho hospodaření s půdou a krajinou je rozhodně věc, která má být předmětem zájmu nás všech. Pak jsem ovšem zjistila to, co jsem tušila – že je to "zakázkové" hnutí, jehož skutečným cílem má asi být nějaká obdoba ukrajinského Majdanu. Tudíž není namířeno ani tak proti Babišovi, jako proti prezidentovi, jak ukázal středeční pochod k Hradu. Mnohého by muselo napadnout, že Zeman stál za pozváním 99 Pragováků, protože jiný oslí můstek se nenabízel. Ne, svoboda není samozřejmost. Ale nebudeme si hrát na to, že v největším ohrožení je u nás a může za to Putin. Doufám, že náš "Majdan" se v listopadu obejde bez obětí na životech, aby to dostalo "drajv" – jako v Kyjevě.

Čas načtení: 2024-02-17 15:30:00

Ulice: Karla a Kryštof u rozvodu překvapí jeden druhého. Ohromený bude i soudce

Rozvodové stání je tu a žádná těhotná Dominika mu tentokrát nezabrání, ba ani Tonyho pokusy s potopou v Coolně, byť vlastně pravdivé. Kryštof a Karla vejdou do soudní síně a dostanou otázku, která pro ně všechno změní. Odpovědi však leckoho udiví.

Čas načtení: 2024-02-22 08:32:16

5 jarních trendů, které budete chtít nosit každý den

Jarní sezóna je jedním z období, kterého se nikdy nemůžeme dočkat. Příval nové inspirace, trendů a energie zároveň nás doslova obklopuje. Zima o sobě dá jistě ještě vědět, ale nic nezabrání tomu, abychom se společně připravily na to nejlepší, co nám dámské jarní kolekce nabízejí. Pokud jste stejně nedočkavé, a chcete mít náskok, pojďte se podívat o jakých trendech bude letošní jaro.

Čas načtení: 2024-02-25 21:27:00

Netanjahu: Izrael bude po zásahu v Rafahu niekoľko týždňov od úplného víťazstva

Izraelský premiér uviedol, že žiadna dohoda ofenzíve v meste Rafah nezabráni.

Čas načtení: 2024-02-28 10:30:54

Posh za všech okolností: Victoria Beckham si neodpustí podpatky ani s nohou v ortéze. Navíc ji zdrtil rozchod syna Romea

Ani zlomenina v oblasti chodidla nezabrání Victorii Beckham, aby byla vždy a všude ‚posh‘ neboli nóbl, což je její přezdívka už z dob Spice girls. Britská zpěvačka a návrhářka si nedávno způsobila frakturu nohy, když nešťastně upadla při cvičení. V týdnu za pomoci berlí zavítala do jedné londýnské restaurace, a přestože zvolila na své poměry velice sportovní outfit, lodičky na podpatku nemohly chybět. Respektive jedna lodička, na druhé noze měla ortézu. Podobně je na tom i nyní během svého pobytu v Paříži na tamním týdnu módy.

Čas načtení: 2024-03-05 12:01:24

Napadení a doživotní stopka. Trenér se omluvil. Chceme být rodinná zábava, zuří šéf Oktagonu

Nemalý stín vrhá nad víkendovým ostravským turnajem Oktagon 54 napadení v podání dvojice trenérů švédského bijce Sahila Siraje, která si den před turnajem fyzicky vyšlápla na Angličana Akonna Wanlisse. Incident, který zápas v den jeho konání nakonec zcela zrušil a zmíněnému trenérskému duu byly uděleny doživotní stopky, rychle zaregistrovaly i uznávané zahraniční bojové servery. „Je to absolutně za hranou. Jsou ale věci, kterým člověk nezabrání,“ říká šéf Oktagonu Ondřej Novotný.

Čas načtení: 2024-03-05 00:00:00

Mařík, Jakub - V jámě lvové

V JÁMĚ LVOVÉ SVEDE LIDSTVO ROZHODUJÍCÍ BITVU S BRUTÁLNÍM NEPŘÍTELEM… Největší tajemství Korzárů bylo odhaleno a spolu s ním i souřadnice jejich domovského světa. Zatímco špionážní sondy mapují povrch cílové planety a sbírají informace pro nadcházející invazi, na hranici nepřátelského sektoru se shromažďuje největší válečná flotila v lidských dějinách. Bojová skupina složená z nejsilnějších plavidel UTF a národních flotil, doplněná loděmi sépianských spojenců, se vydává na cestu k srdci korzárské hrozby, aby s ní jednou provždy skoncovala. Korzáři však o připravované invazi vědí, skrze ovládnuté kapitány a mariňáky znají protivníkovu taktiku a nemíní svou kůži prodat lacino. Jejich plavidla se v přípravě na nevyhnutelný útok stahují k domovské planetě a spojenečtí velitelé brzy poznají, že když se vydáte do jámy lvové, ani ta nejlepší výzbroj a nejpropracovanější plány nezabrání lvům v tom, aby vám zkusili prokousnout hrdlo… ____ „Jakub Mařík zakončuje nejlepší sci-fi ságu posledních let ve velkém stylu. Hrdinové budou umírat, kosmické lodě padat z oblohy a vy nebudete napětím dýchat.“ – PEVNOST Datum vydání: 04.03.2024

Čas načtení: 2024-03-28 09:00:00

A proč nevysílá Česká televize tohle?

Moderátor: Al-Džazíra získala videozáznam, na kterém izraelské síly v Gaze střílejí a zabíjejí dva neozbrojené Palestince. Jeden z mužů opakovaně mával něčím, co vypadá jako kus bílé látky, aby ukázal, že nepředstavuje hrozbu. Jejich mrtvoly pak pohřbívá buldozer. Izraelská armáda se k videu nevyjádřila a my vás upozorňujeme, že některé záběry v následující reportáži  vám mohou připadat znepokojivé. Reportérka: Tito neozbrojení muži se snaží vrátit do svých domovů v severní Gaze. Jediná cesta tam vede přes ulici al Rašíd západně od města Gazy. A poblíž kruhového objezdu Nabulsi jihozápdně  od města Gazy jsou rozmístěny izraelské síly. Palestinec se blíží k izraelskému vojákovi. Vyvěsí bílou vlajku, mezinárodní znamení kapitulace, a izraelští vojáci mu umožní bezpečně se přiblížit. Mezitím se druhý mladý muž otočí zpět směrem k místu, odkud přišel. I on drží bílou vlajku.Zde první muž mizí ze záběrů. Poté izraelští vojáci pomocí obrněného vozidla pronásledují mladíka, který od nich odchází, ten na ně mává malou bílou vlajkou, ale bílá vlajka nezabrání vojákům, aby na něj nezahájili palbu. Přijíždí izraelský buldozer a zde vidíme mrtvolu prvního muže na zemi. V posledním ponížení obrovský buldozer obě těla odhrne a pohřbí je do písku a odpadků. Izraelští vojáci se pokoušejí popravy utajit.Místo pobytu skupiny palestinských svědků není známo. Hamás tvrdí, že v jakékoli dohodě o příměří musí být zahrnuto právo Palestinců na bezpečný návrat do svých domovů, aniž by je izraelští vojáci stříleli.