Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-12 13:00:01

Legendární herec malých rolí Zdeněk Srstka: Soused vypráví o posledních letech jeho života

Zdeněk Srstka byl velký nejen tělem, ale také srdcem. Zdánlivě hromotluk, kterého také jeho konstituce k takovým filmovým rolím předurčovala, naplno odhaloval svoji křehkou duši v pořadu Chcete mě?, kde se spolu s Martou Kubišovou snažili pomáhat zvířatům bez domova. To byl sice možná vrchol jeho televizní kariéry, ale tou dobou měl za sebou mnohem větší úspěchy. Málokdo ví, že se ve svých dvaadvaceti letech stal bronzovým medailistou na mistrovství Evropy ve vzpírání a o tři roky později skončil v první desítce na olympiádě v Římě. Sportovní založení se mu pak hodilo i v jeho herecké kariéře.  Facka za oscarový film: Josef Somr urazil vlastního otce. Poslední roky života byly trápením Číst více Kaskadér s laskavým srdcem Nedostával hlavní role, v mnoha filmech ani nepromluvil, přesto by naše kinematografie nebyla bez jeho působení úplná. Jeho kaskadérské kousky, ale i menší role zvláště v nezapomenutelných komediích dodaly snímkům nejen České televize tu pravou tečku svojí pravdivostí a zjevnou dobrosrdečností, s níž ztvárňoval i role drsňáků. Jinak to ani neuměl. Vzpomeňme takové snímky, jako je Rozpuštěný a vypuštěný (pamatujete, kdo byl průvodcem po kachní farmě? Ano: Kachny, kachny, kachny…), Adéla ještě nevečeřela, Fešák Hubert a desítky dalších filmů. Mezi sousedy měl dobrou pověst „Zdeňka Srstku jsem poznal jako velmi příjemného a sdílného člověka, bydlel u nás v sousedství,“ vzpomíná na herce dodnes pan Petr. Ve svém okolí byl herec oblíbený, což jistě vycházelo z jeho srdečné povahy. „Když se pan Srstka u nás v Újezdě nad Lesy podruhé oženil, hodně se o tom mluvilo. Já jsem ho potkával už v době, kdy na tom nebyl zdravotně tak špatně, a vždy byl velmi otevřený,“ potvrdil pan Petr, jehož totožnost je redakci známá.  Syn to dotáhl na ředitele zlaté kapličky O tom, že měl Zdeněk Srstka herectví pravděpodobně v genech, svědčí i kariéra jeho jediného syna Jiřího, který se vydal po otcově stopách, ale ve svojí divadelní kariéře došel ještě mnohem výše, dokonce až do ředitelského křesla Národního divadla, kde zůstal více než osm let na přelomu tisíciletí. Později měl ale jiné starosti. Musel se věnovat svému otci, který se ke konci života ze silného sportovce proměnil v nemocného nepohyblivého muže. Jeho syn s vnukem se tedy podle informací z okolí Srstkova domu k němu nastěhovali, aby pomáhali jeho druhé ženě s péčí o otce a dědečka.  Přijímal život se vším všudy Když se pomalu začalo schylovat ke konci hercova života, dostihly jej následky jeho adrenalinových pohybů bohaté kariéry. To mu ale neubíralo na optimismu a pokoře, s níž svůj osud přijímal. „Potkával jsem ho třeba na nákupech a dal se s ním do řeči. I když už bylo vidět, že je nemocný, tak měl stále dobrou náladu, hovořili jsme o obyčejných věcech i zvířatech, která pan Srstka miloval, ale také o jeho filmových rolích,“ dokládá Srstkův soused jeho skutečnou lásku k němé tváři. „Loučili jsme se s tím, že jsem panu Srstkovi popřál hodně zdraví, ten mně opáčil, že by si ho jen přál více,“ popsal jedno z posledních setkání se svým slavným sousedem pan Petr.  Zdeněk Svěrák dostal za film Na samotě u lesa neuvěřitelnou odměnu. Nebyla jeho, tak přišel trest Číst více Těžké poslední měsíce V posledních měsících života už Zdeňka Srstku viděl jen málokdo. Stal se prakticky nepohyblivým a potřeboval celodenní péči svých nejbližších. Jen díky nim také nedošlo k tragédii, k níž se schylovalo jednoho mrazivého dne, kdy se odhodlaný herec vydal sám do zahrady. Bohužel upadl a nebyl schopen se sám zvednout. Jen péče manželky, která si brzy všimla jeho nepřítomnosti, a pomoc ostatních jej zachránily před umrznutím.  Zdeněk Srstka zemřel v létě roku 2019 po roce stráveném mezi zdmi svého domu. Ačkoliv nikdy vlastně nebyl zcela profesionálním hercem, zůstala po něm na stovka drobných rolí, které nám nedovolí na něj zapomenout.  Zdroj: autorský článek, respondent KAM DÁL: Smutek těžce nemocného Saturnina: Kvůli nehodě, ohni a politice ztratil Oldřich Vízner všechny bratry.

Čas načtení: 2021-02-18 15:00:39

Kniha Krysí stezka rekonstruuje život vysokého důstojníka SS obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků

Kniha britského právníka a spisovatele Philippe Sandse Krysí stezka by mohl nést podtitul Otcové a synové. Vznikl díky snaze dvou mužů, potomka židovských obětí a syna nacistického masového vraha, dopátrat se pravdy o předcích. Při pátrání po osudech vlastních předků, kteří v ukrajinském Lvově padli za oběť holokaustu, se syn židovských rodičů Philippe Sands seznámil s Horstem Wächterem, synem prominentního nacisty Otta von Wächtera, jenž v letech 1942–1944 zastával ve Lvově funkci okupačního guvernéra. Bylo jisté, že Horstův otec měl podíl na osudu Sandsových příbuzných, kteří za jeho vlády až na jedinou výjimku přišli o život. Avšak v synově srdci stále zaujímá společně s matkou zvláštní místo. Horst je přesvědčen, že otec byl slušný člověk, optimista, který se snažil konat dobro, ale pohltily ho hrůzy způsobené jinými. Ve snaze očistit památku rodičů zpřístupnil Sandsovi rozsáhlý rodinný archiv, jenž spisovateli umožnil do detailů zrekonstruovat všední i dobrodružný život vysokého důstojníka SS, guvernéra okupovaného Krakova a poté Lvova, obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků. Společně se Sandsem sledujeme Wächterovo idylické manželství a rodinný život, jeho nacistickou kariéru i útěk před spravedlností přes takzvanou „krysí stezku“, kterou se vydali Adolf Eichmann, Josef Mengele a tisíce dalších nacistů do Perónovy Argentiny, aby získali novou identitu. Wächter se tři roky skrýval v rakouských Alpách, než se dostal do Říma, kde mu pomohl vatikánský biskup. Zůstal tam tři měsíce. Jeho únik z Evropy však přeťala záhadná smrt, vyvolávající spekulace o vraždě. „Krysí stezka v sobě má prvek detektivky: pátráme po jednotlivých zločinech, vinících, spolupachatelích, svědcích a důkazech. Zároveň nás ale text svou zdrženlivostí a střídmostí nutí se ptát, jak vlastně chápat vinu a kde všude ji hledat. Napínavost toho, co kniha popisuje a ukazuje na fotografiích, je neustále provázána s naléhavostí zámlk, které ponechává otevřené a kterými propojuje historii s nynějším okamžikem,“ říká o knize překladatel Martin Pokorný.   Ukázka z knihy Prolog Řím, 13. června 1949 Muž na lůžku číslo devět byl ve vážném stavu. V důsledku vysoké horečky a akutního jaterního selhání nemohl jíst a nemohl se ani soustředit na ambice a tužby, které ho po většinu života hnaly kupředu.      Zápis upevněný v nohách pacientovy postele byl úsečný a navíc z podstatné části mylný. „9. července 1949 byl přijat pacient jménem Reinhardt.“ Datum bylo správné, jméno ne. Jeho pravé jméno znělo Wächter, ale kdyby je použil, úřady by zjistily, že dotyčný je nacistický funkcionář a masový vrah a je na něj vydán zatykač. Svého času působil jako tajemník Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který byl před třemi lety oběšen v Norimberku za vraždu čtyř milionů lidí. Z „hromadné vraždy“ – zastřelení a poprav více než sta tisíc lidí – byl obviněn i Wächter. Odhad počtu obětí byl nízký.      „Reinhardt“ byl v Římě na útěku. Předpokládal, že ho kvůli „zločinům proti lidskosti“ a „genocidě“ hledají Američané, Poláci, Sověti i Židé. Doufal, že unikne do Jižní Ameriky.      Jméno otce uvedené v záznamu znělo podle pravdy „Josef“. Políčko pro křestní jméno bylo prázdné. „Reinhardt“ používal jméno Alfredo, ale ve skutečnosti se jmenoval Otto.      U povolání pacienta bylo uvedeno „spisovatel“, což zčásti odpovídalo skutečnosti. Otto Wächter psal dopisy své ženě a vedl si deník, i když zápisů v něm bylo málo, a jak jsem později zjistil, vedl si je těsnopisem či těžko rozluštitelnou šifrou. Psal také básně a v poslední době si krátil dlouhou chvíli psaním filmového scénáře a manifestu za budoucnost Německa, kterému dal název: Quo vadis, Germania?      V dobách, kdy byl svobodný a mocný, podepisoval dokumenty, kvůli kterým byl teď na útěku. Jeho jméno se objevovalo na konci důležitých dopisů a úředních výnosů. Ve Vídni ukončil kariéru dvou svých univerzitních profesorů. V Krakově schválil výstavbu krakovského ghetta. Další výnos, podepsaný v Lembergu, Židům zakazoval pracovat. Přesnější by proto bylo popsat profesi nemocného slovem „právník“, „guvernér“ nebo „SS-Brigadeführer“. Poslední čtyři roky byla jeho hlavním zaměstnáním snaha přežít: skrýval se a hledal možnost úniku – jak měl za to, úspěšně.      Ve formuláři byl uveden věk 45 let. Byl o tři roky starší a nedávno slavil narozeniny.      V kolonce „stav“ bylo ve složce uvedeno „svobodný“. Ve skutečnosti byl oddán s Charlottou Bleckmannovou, kterou v dopisech oslovoval Lotte či Lo. Ona ho oslovovala zdrobnělinou Hümmchen či Hümmi. Měli spolu šest dětí, i když jich mohli mít i víc.      Zápis nezaznamenával žádnou římskou adresu. Žil tajně, v mnišské cele v nejvyšším patře kláštera Vigna Pia na římském předměstí, zastrčeném v zátočině řeky Tibery. Rád chodil plavat. Zápis neuváděl, že pacienta do nemocnice přivedla dvojice mnichů pobývajících ve Vigna Pia.      Jeho stav byl popsán následovně:   Pacient uvádí, že od 1. července nemůže jíst, od 2. července má horečku a od 7. července projevuje příznaky žloutenky. Je diabetik a klinická prohlídka zjistila jaterní selhání: akutní žlutou atrofii jater (icterus gravis).   Z jiných zdrojů víme, že během pobytu v nemocnici Santo Spirito měl „Reinhardt“ tři návštěvy. Jedním návštěvníkem byl biskup a svého času blízký spolupracovník papeže Pia XII., druhým lékař, který za války sloužil na německém velvyslanectví v Římě. Třetí návštěvou byla dáma z Pruska, manželka italského akademika, se kterým měla dvě děti. Docházela za pacientem denně: v neděli, kdy byl přijat, jednou, v pondělí dvakrát a v úterý jednou.      Dnešní návštěva ve středu 13. července byla pátá. Dáma s sebou pokaždé měla drobný dárek, například ovoce nebo kousek cukru, jak navrhl lékař.      Dostat se do Sala Baglivi, kde pacient ležel, pro ni nebylo snadné. Při první návštěvě ji důrazně zpovídal strážný. „Málo podrobností,“ řekl. Ona ale byla varována, ať zachová diskrétnost: pouze řekněte, že jste přítelkyní církve. Několikrát zopakovala ta slova a strážný nakonec svolil. Když přišla popáté, už ji tu znali.      Rozměry Sala Baglivi učinily na návštěvnici dojem. „Jako v kostele,“ napsala pacientově manželce, která podle záznamů neexistovala. Když přicházela ze svého bytu přes Piazza dei Quiriti – cesta vedla okolo vodotrysku, kvůli kterému Mussolini prohlásil, že by v parku neměly stát čtyři nahé ženské –, byl pro ni rozlehlý prostor vítaným chladným útočištěm před parnem venku.      Vešla do Sala Baglivi, minula kapli, zatočila doprava, přistoupila k pacientovu lůžku a na chvíli zaváhala. Pozdravila ho, pronesla pár slov, osvěžila ho studenou žínkou, převlékla mu košili. Vytáhla zpod lůžka stoličku a posadila se, aby si mohli promluvit a aby ho mohla povzbudit. Pacient na vedlejším lůžku narušoval jejich soukromí, a tak se vyjadřovala obezřetně.      Pacient příliš neměl co říct. Kvůli léčbě infekce obdržel nitrožilní penicilin a lék mu srazil horečku, ale také ho oslabil. Měl přikázáno jíst jen málo: bílou kávu nebo pár kapek pomerančové šťávy se lžičkou dextrózy. Lékaři ho varovali, že si musí dát pozor na žaludek.      Dáma si s každou další návštěvou uvědomovala změnu. V pondělí byl zesláblý a nemluvil. V úterý vypadal zotaveněji a byl hovornější. Ptal se, jestli už přišly dopisy, které očekával, a vyjadřoval naději, že ho ještě před koncem léta bude moci navštívit jeho nejstarší syn, také Otto.      Jeho dnešní slova byla povzbudivá, i když tělesně působil unavenější. „Je to mnohem, mnohem lepší,“ řekl pacient. Podala mu jednu lžičku pomerančové šťávy. Uvažoval zřetelně a oči měl jasné.      Dokázal zformulovat souvislejší myšlenku. „Jestli Lo teď nemůže přijet, nevadí; těch několik posledních nocí jsem ji cítil velice blízko a mám radost, že jsme tak propojení. Dokonale mi rozumí a všechno je tak, jak má být.“      Uvnitř něj hořelo, ale necítil bolest. Vypadal vyrovnaně, ležel klidně, držel se dámy za ruku. Popisovala mu svůj život v Římě a co dělají děti. Před odchodem ho něžně pohladila po čele.      Vypravil ze sebe ještě několik slov. „Jsem v dobrých rukou, uvidíme se zítra.“      V půl šesté se pruská dáma s pacientem označovaným „Reinhardt“ rozloučila. Věděla, že konec se blíží.      Téhož dne večer pacient přijal biskupa. Podle biskupova sdělení mu pacient ležel v náručí a vydechl svá poslední slova. Zaznělo tvrzení, že jeho stav někdo způsobil úmyslně, a byl označen pachatel. Minulo mnoho let, než se o slovech, jež pacient údajně pronesl o samotě s biskupem, dozvěděl i někdo další.      Pacient se nedožil druhého dne.   Několik dní nato návštěvnice napsala vdově Charlottě Wächterové. Na deseti rukou psaných stránkách vylíčila, jak se s Wächterem před několika týdny – krátce po jeho příjezdu do Říma – seznámila. „Pověděl mi o Vás, o dětech, o všem, co mu bylo v životě drahé.“ „Reinhardt“ návštěvnici vyprávěl o své práci před válkou i během ní a popsal jí následující léta, strávená vysoko v horách. V dopise se psalo, že byl neklidný, a padla zmínka o výletu mimo Řím. Jméno navštíveného místa ani osoby pisatelka neuvedla.      Závěr dopisu tvořil stručný záznam diagnózy. Podle lékaře smrt způsobila „akutní atrofie jater“, což je forma „vnitřní otravy“, snad z jídla nebo z vody. Pisatelka vyjádřila přesvědčení, že Charlottě jistě bude scházet její „optimistický druh a přítel“. Myslete na děti, dodala: potřebují odvážnou a šťastnou matku.      „Tím, co na Vás Váš muž měl nejraději, byla Vaše nezdolná radost a schopnost stát oběma nohama na pevné zemi.“ Těmito slovy její dopis, v němž pacientovo skutečné jméno nepadlo, končil. Dopis nesl datum 25. července 1949. Z Říma byl přepraven do Salcburku a tam doručen Charlottě Wächterové a jejím šesti dětem.   Charlotte si dopis schovávala třicet šest let. Po její smrti v roce 1985 se spolu s další osobní pozůstalostí stal majetkem jejího nejstaršího syna, Otta ml. Otto ml. zemřel v roce 1997 a dopis zdědil čtvrtý ze sourozenců, syn Horst. Ten obýval ohromný, impozantní, prázdný a polorozpadlý zámek ve staré rakouské vesnici Hagenbergu na půl cesty mezi Vídní a Brnem. Zde dopis mnoho let takřka v utajení zůstal.      Dvacet let nato jsem však jednoho mimořádně chladného dne Horsta na zámku navštívil. Byl jsem mu představen před několika lety a věděl jsem, že má v držení mnoho tisíc stran matčiny pozůstalosti. Ve vhodnou chvíli jsem se ho zeptal, zda bych mohl vidět originál dopisu pruské dámy. Odpověděl kladně, vyšel z kuchyně, vystoupal po příkrých kamenných schodech, vešel do svého pokoje a přistoupil ke staré dřevěné skříni se skleněnou výplní, postavené vedle postele a fotografie Horstova otce v uniformě SS. Vytáhl dopis, vzal ho s sebou do kuchyně, položil ho na starý dřevěný stůl a začal ho číst nahlas.      Přeskočil mu hlas a zničehonic se rozplakal.      „Není to pravda.“      „Co není pravda?“      „Že otec zemřel na nemoc.“      Jeho klidný, mírný hlas se prolínal s praskotem polen v kamnech. Zatímco mluvil, pozoroval jsem obláček, který mu stoupal od úst.      Znal jsem Horsta pět let. Vybral si tuhle chvíli, aby mi sdělil tajemství: své přesvědčení, že jeho otce někdo zabil.      „Co je pravda?“   I LÁSKA „Neznal jsem Vídeň mezi válkami a jsem příliš mladý, než abych si pamatoval starou Vídeň se Straussovou hudbou a strojeným kouzlem nenucenosti…“ — Graham Greene, Třetí muž, 1949 kapitola první 2012 Hagenberg Všechno začalo návštěvou u Horsta Wächtera na jaře 2012. Tehdy mne čtvrtý potomek Otta a Charlotty Wächterových poprvé přivítal u sebe doma. Přešel jsem neužívaný vodní příkop a dřevěnou branou vstoupil do zámku Hagenberg. Uvnitř mne uvítal zatuchlý pach a vůně páleného dříví, kterou byl Horst načichlý do poslední nitě. Popili jsme čaj, seznámil jsem se s jeho ženou Jacqueline, pověděl mi o dceři Magdaleně a pěti sourozencích. Dozvěděl jsem se také už tehdy o matčině pozůstalosti, i když uplynulo mnoho let, než jsem si ji mohl celou prohlédnout.      Ta návštěva byla plodem náhody. O rok a půl dřív jsem navštívil ukrajinský Lvov a pronesl tam přednášku o zločinech proti lidskosti a genocidě. Navenek se jednalo o návštěvu právnické fakulty, ve skutečnosti mne ale do města hnala touha najít dům, kde se narodil můj dědeček. V roce 1904 neslo město Leona Buchholze – regionální metropole rakousko-uherské říše – úřední označení Lemberg.      Měl jsem v úmyslu zaplnit mezery v Leonově životní historii a zjistit, co se stalo s jeho rodinou, o které nikdy nevyprávěl. Chtěl jsem poznat jeho a svou identitu. Našel jsem Leonův dům a zjistil jsem, že počátky genocidy a zločinů proti lidskosti – právně definovaných v roce 1945 – lze vysledovat do jeho rodného města. Výsledkem mých cest byla kniha East West Street (Východo- -západní ulice), v níž líčím příběhy čtyř mužů: Leona, jehož početná rodina ze Lvova a okolí byla vyhlazena během holokaustu, Hersche Lauterpachta a Rafaela Lemkina, taktéž lvovských rodáků, kteří do norimberských procesů a mezinárodního práva uvedli pojmy zločinů proti lidskosti a genocidy, a za čtvrté Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který do Lvova dorazil v srpnu 1942 a pronesl tu řeč, po níž následovalo vyhlazení Židů v Haliči. Počet obětí Frankova jednání, z nichž byl v Norimberku usvědčen a za něž byl oběšen, dosáhl čtyř milionů. Patřily mezi ně rodina Buchholzova, Lauterpachtova a Lemkinova.      Při práci na tomto projektu jsem narazil na pozoruhodnou knihu o Hansi Frankovi od Niklase Franka, nazvanou Otec. Kontaktoval jsem autora a sešli jsme se na terase příjemného hotelu nedaleko Hamburku. Niklas věděl, že se o Lvov zajímám, a v rozhovoru zmínil jméno Otta Wächtera. Wächter byl faktickým zástupcem Hanse Franka – v letech 1942–1944 zastával funkci okupačního guvernéra ve Lvově – a Niklas se znal s jeho synem Horstem. Jelikož jsem se o město zajímal a dědečkova rodina zahynula v době Wächterova působení, nabídl mi Niklas, že nás seznámí. Připojil mírné varování: zatímco Niklas na svého předka pohlížel záporně („S výjimkou svého otce jsem proti trestu smrti,“ řekl mi během první hodiny od seznámení), Horst svého otce vnímal příznivěji. „Ale bude vám sympatický,“ řekl mi Niklas s úsměvem.      Horst na informaci o mně zareagoval vstřícně. Odletěl jsem z Londýna do Vídně, půjčil si auto a zamířil přes Dunaj na sever kolem vinic a kopců do starobylé vesničky Hagenbergu. Cestou jsem cítil jisté rozechvění, protože Otto Wächter skoro nepochybně měl svůj podíl na osudu dědečkových příbuzných ve Lvově a okolí, kteří za jeho vlády až na jednu výjimku přišli o život. Z historických líčení této doby jako by jeho jméno bylo vygumované. Vyrozuměl jsem, že to byl Rakušan, manžel, otec, právník a vysoce postavený nacista. Roku 1934 byl zapleten do atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Když nacisté při anšlusu v březnu 1938 napochodovali do Rakouska, obdržel ve Vídni, kde tehdy bydleli mí prarodiče, vysokou pozici v nové vládě. Následně byl jmenován guvernérem okupovaného Krakova a poté v roce 1942 guvernérem Lvova. Po válce beze stopy zmizel. Chtěl jsem se dozvědět, co se s ním vlastně stalo a zda jej dostihla spravedlnost – a hodlal jsem na toto pátrání vynaložit všechny síly. Má cesta započala.    Britský specialista na mezinárodní právo Philippe Sands (1960) svůj obor vyučuje na University College v Londýně a zároveň je činný jako právní zástupce před mezinárodními soudními dvory. Profesní zájem o problematiku genocidy a zločinů proti lidskosti spojený s osobní historií potomka obětí holokaustu jej přivedly k pátrání, v němž se velká historie právních kategorií a kolektivních událostí proplétá s individuálními osudy včetně autorova vlastního. Plodem tohoto výzkumu je jak Krysí stezka, tak East West Street (Východo-západní ulice) z roku 2016, za niž získal význačné ocenění Baillie Gif­ford Prize a jejíž české vydání připravuje Prostor na rok 2022.   Z anglického originálu The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, vydaného nakladatelstvím Weidenfeld & Nicolson v roce 2020, přeložil Martin Pokorný, 576 stran. Kniha vyjde 18. března 2021 v nakladatelství Prostor. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-02 08:26:22

Oliver Sacks: Vše je na svém místě. První lásky a poslední příběhy (ukázka z knihy)

Sbírka různorodých esejů, která je oslavou lidské zvědavosti. Přední světový neurolog Oliver Sacks v ní nahlíží z různých úhlů na svůj život a vzpomíná zejména na to, co jej nejvíc ovlivnilo. Přibližuje své dětství, kdy se poprvé zamiloval do sodíku, draslíku a chlóru a začal provádět první pokusy (někdy ne zcela povedené, jak dokazovala exploze sklenic se špatně zakonzervovanými kvasícími sépiemi), získává první zkušenosti se čtením a knihovnami (knihovna v rodném domě byla jeho nejoblíbenější místností, soupeřila pouze s chemickou laboratoří) a muzei (jednou strávil celou noc v síni fosilních bezobratlých), z nichž se stala celoživotní láska. Autor připomíná některé zajímavé klinické případy ze své praxe, jako byla návštěva odlehlé osady mennonitů, kde se vyskytuje neobvyklý počet tourettiků s různými tiky, nebo epidemii spavého onemocnění se „zastavenými“ pacienty. Popisuje, jak tyto poruchy povětšinou odrážejí pomalu nastávající změny v mozku, kdy dochází k rozrušení samotných základů vědomí a jáství a ke krátkodobému či trvalému pocítění nicoty. Zmiňuje stigma a nepochopení, které takovéto a podobné choroby stále obklopuje, a dotýká se samotného pojetí medicíny, kdy se lékařské techniky a postupy sice změnily, lidský prožitek však nikoli.   Ukázka z knihy: CHLAD V roce 1957 jsem se coby medik setkal během praxe u Richarda Ashera s jeho pacientem „strýčkem Tobym“. Byl jsem tou prazvláštní směsicí faktů a smyšlenek fascinován. Doktor Asher občas říkal, že je to hotový Rip van Winkle. Často se mi tento případ v živých barvách vybavoval, když jsme v roce 1969 „probudili“ naše postencefalitické pacienty, a podvědomě mě pronásledoval celé roky.       Doktora Ashera tenkrát v rámci lékařské služby do domu přivolali k nemocnému děvčátku. Když s rodiči probíral léčbu, všiml si v koutu tiché, nehybné postavy.       „Kdo je to?“ zeptal se.      „Strýček Toby. Už sedm let se téměř nehýbe.“      Stal se nenáročným „příslušenstvím“ domu. Zprvu se jeho pohyby zpomalovaly jen velmi pozvolna a rodina si toho ani nevšimla. Ovšem když se posléze strýčkova kondice začala zhoršovat výrazněji, všichni to jednoduše akceptovali, což je dosti s podivem. Denně jej krmili a dávali mu napít, otáčeli jej a čas od času umyli a upravili. Opravdu s ním nebyly žádné potíže, byl zkrátka součástí inventáře. Většina návštěv si ho nikdy ani nevšimla. Jen tiše a klidně seděl v rohu. Rodina jej neměla za nemocného, prostě se „zastavil“.       Doktor Asher na tu bledou postavu promluvil. Neodpověděla ani jinak nezareagovala. Vzal strýčka Tobyho za ruku, aby mu změřil pulz. Byla studená skoro jako ruka nebožtíka. Pulz však nahmatal – slabý a pomalý. Žil, jen zjevně jaksi podivně ustrnul, jako by zmrzl.       Hovor se členy rodiny byl zvláštní a znepokojivý. O strýčka Tobyho neměli kupodivu výraznější obavy, a přesto o něj láskyplně a se vší důstojností pečovali. Zjevně se jeho stavu postupně přizpůsobovali, jak tomu ostatně u zákeřných a neznatelných změn bývá. Když s nimi však doktor Asher promluvil a navrhl, že strýčka vezme do nemocnice, souhlasili.       A tak se strýček Toby dostal do nemocnice na speciálně vybavenou jednotku metabolické péče, kde jsem se s ním setkal. Teplotu mu nebylo možné změřit běžným klinickým teploměrem, ale musel se přinést speciální teploměr určený pro podchlazené jedince. Naměřil 20 °C, o šestnáct stupňů méně, než je spodní hranice průměrného rozmezí normální tělesné teploty. Okamžitě vzniklo podezření, které testy také potvrdily: strýčku Tobymu prakticky nefungovala štítná žláza a metabolismus klesl téměř na nulu. S takřka nefungující štítnou žlázou, bez metabolického stimulátoru nebo „ohně“, upadl do hlubokého hypotyreózního (či myxedémového) kómatu: žil a nežil, jako by jej jen uložili do chladírny.       Bylo jasné, co je třeba udělat, nešlo o žádný komplikovaný medicínský problém. Musíme mu pouze dodat hormon štítné žlázy tyroxin a pak přijde k sobě. Toto zahřívání, rozdmýchávání metabolického ohně, však bylo třeba provádět velmi opatrně a pozvolna. Jeho tělesné funkce a orgány se již totiž sníženému metabolismu přizpůsobily, a kdybychom jej stimulovali příliš rychle, mohly by nastat komplikace v podobě srdečních a jiných obtíží. Začali jsme mu tedy pomalu, velmi pomalu, dávat tyroxin a on se poznenáhlu rozehříval...       Uplynul týden. Nic nového jsme nepozorovali, ačkoli teplota mu vystoupala na 22,2 °C. Teprve třetí týden, při hodnotách notně přes 26,7 stupňů, se začal hýbat... a mluvit. Hlas měl velmi hluboký, chraplavý a hovořil nesmírně pomalu – znělo to jako gramofonová deska puštěná rychlostí jedné otáčky za minutu. (Ochraptění bylo zčásti vinou myxedému hlasivek.) Také končetiny měl v důsledku otoku ztuhlé, avšak díky fyzioterapii i tomu, že je více používal, byly stále ohebnější a pružnější. Po měsíci byl už strýček Toby docela „probuzený“, byť měl stále nízkou teplotu a pohyboval se a hovořil ještě pomalu. Byl čilý, vnímal a dělal si starosti.       „Co se to děje,“ ptal se. „Proč jsem v nemocnici? Jsem snad nemocný?“ My jsme zase chtěli vědět, jak se cítí. „Bylo mi tak nějak zima, byl jsem tak nějak ospalý, zpomalený, však to znáte.“       „Ale, pane Oakinsi,“ vyptávali jsme se dál – „strýček Toby“ jsme mu říkali jen mezi sebou –, „co se dělo mezi tím, kdy vám byla zima, cítil jste se zpomalený, a okamžikem, kdy jste zjistil, že jste tady?“       „Nic moc,“ odpověděl. „Nic, o čem bych věděl. Asi mi muselo být hodně špatně, musel jsem omdlít a rodina mě přivezla.“       „A jak dlouho jste byl v bezvědomí?“ ptali jsme se neutrálním tónem.       „Jak dlouho? Den, dva? Déle to být nemohlo. Moje rodina by mě určitě přivezla.“       Zvědavě a soustředěně si prohlížel naše tváře.      „To je všechno, nic víc k tomu nemáte, něco neobvyklého?“      „Ne, nic,“ ujistili jsme ho a spěšně odešli.   {loadmodule mod_tags_similar,Související} PAN OAKINS jak se zdá netušil, že už uběhl nějaký čas, rozhodně ne tak dlouhá doba, leda snad, že bychom ho nepochopili správně. Cítil se zvláštně. Teď mu bylo lépe – jednoduše nic víc. Mohl tomu skutečně věřit?       Ano, mohl, jak se nám potvrdilo později téhož dne. Vyhledala nás zástupkyně vrchní sestry. Byla poněkud znepokojená. „Je momentálně dost čilý,“ hlásila. „Chce si opravdu povídat – vypráví o svých kamarádech, práci. O Clementu Attleem, králově nemoci, ‚nové‘ státní zdravotní službě a tak dál. Zjevně si myslí, že je rok 1950.“       Strýček Toby jakožto osoba, vědomá bytost, se zpomaloval, až se zastavil, jako by pozvolna upadl do kómatu. Na nehorázně dlouho byl „pryč“, „nepřítomný“. Nespal, nebyl v transu, jen jaksi hluboko ponořený a teď, když se vynořil, na nic ze všech těch let si nevzpomínal. Nebyla to amnézie, ani „dezorientace“. Vyšší mozkové funkce, jeho mysl, byly sedm let „vypnuté“.       Jak bude reagovat, až se dozví, že ztratil sedm let života, a to, co ho bavilo, co pro něj bylo důležité a co mu bylo drahé, je nenávratně pryč, že již není současníkem, ale kusem minulosti, přežitkem, podivně zakonzervovanou fosilií?       Ať to bylo dobře nebo ne, rozhodli jsme se pro taktiku vytáček (a nejen vytáček, ale přímo balamucení). Plánovali jsme to samozřejmě pouze jako dočasné opatření, dokud nebude fyzicky a psychicky dostatečně silný, aby se se stavem věcí vyrovnal a přestál ten silný šok.       Ošetřující personál se tedy nijak nesnažil vyvést jej z přesvědčení, že se píše rok 1950. Bedlivě jsme se kontrolovali, abychom něco neprozradili. Zakázali jsme si veškeré nenucené rozhovory a strýčka Tobyho jsme zahrnovali tiskem z roku 1950. Dychtivě vše četl, ačkoli čas od času vyjádřil překvapení nad naší neinformovaností o „novinkách“ a také nad ostudným stavem novin – byly zažloutlé a rozpadaly se.       Teď – po šesti týdnech – měl tělesnou teplotu téměř v normě. Vypadal fit a zdravý a na svůj věk výrazně mladší.       A v tu chvíli přišla poslední ironie osudu. Začal kašlat, plival krev, měl masivní hemoptýzu. Rentgen ukázal na plicích útvar a bronchoskopie odhalila velmi zhoubný, rychle rostoucí malobuněčný karcinom. Podařilo se nám najít staré rentgenové snímky z rutinního vyšetření z roku 1950 a nádor jsme na nich objevili – byl malý a nikdo si jej tenkrát nevšiml. Takové vysoce zhoubné, agresivní nádory obvykle rychle rostou a doba dožití je v řádu měsíců – strýček Toby ho měl však už sedm let. Karcinom i celý organismus se patrně chladem zastavily. Jak se pacient prohříval, nádor se zuřivě rozběsnil a pan Oakins skonal o pár dnů později během záchvatu kašle.       Rodina jej nechala klesnout do chladu, což mu zachránilo život. My jsme jej rozehřáli a následkem toho zemřel.    Oliver Sacks (1933, Londýn – 2015, New York) byl britský neurolog. Pocházel z lékařské a vědecké rodiny, vystudoval medicínu na Oxfordu. Od roku 1965 žil v New Yorku, kde se věnoval soukromé klinické praxi zaměřené zejména na pacienty s neurologickými a psychiatrickými poruchami.Po mnohaletém působení na Al­bert Einstein College of Medicine a Kolumbijské univerzitě působil jako klinický profesor neurologie na Langone Medical Centre při Newyorské univerzitě. Za svou odbornou práci získal řadu významných světových ocenění a jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Často přispíval do časopisů The New Yorker a The New York Review of Books a mnoha dalších periodik. Byl členem Královské lékařské koleje, Americké akademie umění a literatury a Americké akademie umění a věd. Z četné literární činnosti Olivera Sackse lze uvést například tituly Migrai­ne, 1970 (Migréna, 2012); knihu o skupině pacientů, kteří přežili pandemii spavé nemoci, Awakenings, 1973 (Probouzení, 2010); autobiografické pojednání o nemoci z pohledu pacienta, A Leg to Stand On, 1984 (Na čem si stojím…, 1997); sbírky neurologických kazuistik, The Man Who Mistook His Wife for a Hat, 1985 (Muž, který si pletl manželku s kloboukem, 1993), a An Anthropologist on Mars, 1995 (Antropoložka na Marsu, 1997); studii o vlivu hudby Musicophilia, 2007 (česky se stejnojmenným názvem, 2009), autobiografii On the Move, 2015 (Na cestě, 2016) či posmrtně vydané soubory esejů Gratitude, 2015 (Vděčnost, 2016) a The River of Consciousness, 2017 (Řeka vědomí, 2018).   Dybbuk, 2019, z angličtiny přeložila Dana Balatková, vázaná, 224 stran.

Čas načtení: 2024-02-26 09:42:16

Poslední díl Smyslu pro tumor rozplakal celé Česko. Smršť emocí prožívali i herci

Na osmidílný seriál Smysl pro tumor český divák jen tak nezapomene. Řadí se totiž k těm, které neskončí poslední klapkou, naopak jeho poselství bude dál rezonovat ve společnosti. Tisíce lidských příběhů se s osudem mladého medika Filipa Kaliny ztotožnily a i díky seriálu mnozí získali novou naději. Seriál, o kterém diváci i samotní tvůrci mluví jako o seriálu, který měl smysl, v neděli večer rozplakal snad všechny diváky, kteří s napětím sledovali, jak příběh nemocného studenta neurologie dopadne. Dle komentářů na sociálních sítích diváky poslední díl naprosto nadchl. Smršť emocí nezažili jen lidé před televizí. I pro herce bylo natáčení něčím výjimečným. Herečka Tereza Brodská, jež ztvárnila Filipovu maminku, zažila kromě hlubokých emocí ve stejném roce, kdy se seriál natáčel, dvě operace. O zdravotních komplikacích promluvila pro ŽivotvČesku.cz na konci roku 2022.

Čas načtení: 2024-04-02 08:00:01

Žilková z Tele Tele odcházela, když přišla o syna. Neměl se nikdy narodit, řekla

Tragédie, na kterou se nedá nikdy zapomenout. Herečce Veronice Žilkové zemřel v osmi měsících syn Melichar. Bylo jí 45 let a u jeho smrti nedokázala být, raději utekla ten den do divadla. Je přesvědčená, že syn, kterého měla s bývalým manželem Martinem Stropnickým, měl zemřít už při porodu. Tak se také stalo, ale lékaři se ho snažili zachránit. Nekorektní Tele Tele: Zavři si příklopec, vyletí ti Šebrle. Dneska už by takový pořad na obrazovky nikdo nepustil Číst více Diagnóza, kterou Žilková už jednou slyšela Tehdy měli se Stropnickým už dceru Kordulu, ale politik prý toužil ještě po synovi. Bylo mu padesát let, Veronice o pět let méně. „Praha je malá a já věděla o dva roky dříve než Martin, že Matěj je homosexuál. Mlčela jsem. Když mu to pak Matěj řekl, byl z toho v šoku. A já Martinovi chtěla dopřát syna, díky kterému by jejich rod pokračoval po meči. Proto jsem ve svých pětačtyřiceti letech riskla další dítě,“ přiznala Žilková ve své knize Dělte dvěma okolnosti coming outu syna Matěje, kterého měl Stropnický z bývalého manželství.  Až o několik let později si uvědomila, že od začátku těhotenství tušila, že je něco špatně. Převládaly smíšené pocity, nedostavila se euforie. Zdrcující zprávu se od lékařů dozvěděla, když byla v osmém měsíci. Nenarozený chlapeček měl brániční kýlu. Žilková moc dobře věděla, co to znamená, stejnou vrozenou vadu měl i její syn Cyril, kterého měla s Markem Navrátilem. Ten však komplikace přežil a dnes je z něj dospělý muž. Hogo Fogo: Pořad, kde se Genzer náhodou nechal uhnat do chomoutu Číst více Syn se narodil mrtvý, ale lékaři mu pomohli U Melichara na to lékaři dříve nepřišli, herečce to řekli dva dny před pohřbem jejího táty. Stropnický chtěl těhotnou manželku vzít na operaci do zahraničí. Dalších sedm let si vyčítala, že to tehdy neudělala a nedala za to všechny peníze. Jenže se bála, že se jí při operaci něco stane, věděla, že tu už má děti, o které se musí postarat. Doufala, že se stane zázrak, stejně jako s Cyrilem. Jenže když došlo na porod, Melichar se narodil mrtvý. Žilková přiznává, že v tu chvíli se jí ulevilo, ale lékaři ho vzkřísili. To trápení pak trvalo dalších osm měsíců. „Měli ho nechat zemřít. Myslím, že tenkrát měla mít poslední slovo příroda. Jenže dnes doktoři zkusí všechno, co jde, musejí. Jenže vlastně ho akorát trápili. A zbytečně. Věděli jsme, že nemá plíce,“ vzpomíná po letech. Když ho odpojili, nebyla tam. Tehdy byl Stropnický silnější než ona a o tom, jak to v nemocnici proběhlo, řekl své bývalé ženě až po čtrnácti letech.  Konec Tele Tele byl kvůli Genzerovi se Suchánkem V době, kdy prožívali nejtěžší období svého života, se Žilková loučila také s pořadem Tele Tele, kde byla od roku 2000. Šlo o jeden z nejoblíbenějších pořadů tehdejší doby – a dnes by ho zřejmě na televizní obrazovky nikdo nepustil. Často si hlavní účinkující, mezi které patřil mimo Žilkovou taky Richard Genzer, Michal Suchánek a Josef Carda, zakládali na nekorektním humoru. Tele Tele bylo plné pořadů, které si cíleně dělaly legraci z těch, které na obrazovkách v té době běžely. Mezi takové patřil například Občanský jouda, Rejžuj, Tě Péro, Na vlastní bulvy, Rady ptáka votvíráka, Řetko, Horosklop, Telekrám, Kopečkovic nebo Čerstvé noviny.  Žilková se krátce před koncem nechala slyšet, že humor Genzera se Suchánkem už je na ni příliš a označila ho za „kanáloidní“. Zřejmě už v té době, aniž by to mělo jakoukoli souvislost s narozením nemocného syna, se koncepčně rozcházeli. Poslední díly v televizi dávali, když Melichar marně bojoval o život. Snad právě tehdy se Žilkové v životě začala psát úplně nová kapitola po všech směrech, ačkoliv až při oslavě šedesátky prohlásila, že teď může být konečně šťastná.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Myslí si Mahulena Bočanová celý život na Zounara? Je pro ni stejně důležitý jako dcera.

Čas načtení: 2024-04-30 13:00:01

Aleš Cibulka bojoval s velkou životní krizí. Stát se to může každému, varují odborníci

Moderátor Aleš Cibulka je známý především jako milovník starých hereckých časů a znalec všeho, co se týká nejen prvorepublikových hvězd stříbrného plátna. Přesto ale moderuje či moderoval i mnohé jiné pořady, akce a programy, včetně dětských soutěží. Píše knihy, shání materiály, pracuje v rozhlase i v televizi… Dalo by se říct, že je doslova na roztrhání. A to je právě důvod jeho kolapsu, který před lety prožil. A nešlo o žádnou zanedbatelnou záležitost.  Herec Jan Vlasák je po vážné dopravní nehodě. Co se stalo a jak to dopadlo? Číst více Styděl se za „selhání“ Svoje zážitky z krizového období v roce 2016 popsal oblíbený moderátor v knize Vyhořet může každý, i když se zpočátku o svém problému nechtěl s nikým bavit, jak prozradil i v pořadu Českého rozhlasu. Považoval to totiž za vlastní selhání a nebyl schopen smířit se s myšlenkou, že se to zkrátka může stát každému a ani on se svým pracovním tempem nemusí být žádnou výjimkou. Co se tehdy vlastně stalo?  Zmatek, únava, rezignace… „Bohužel je to věc, kterou si člověk způsobí sám,“ uznává již po překonání svého problému Aleš Cibulka, který si dříve říkal, že jemu se něco takového stát nemůže. Stejně se ale chlácholí i spousta dalších lidí, kteří zničehonic zjistí, že zkrátka nemají sílu ani vstát z postele, nic a nikam nechtějí a jediné, po čem touží, je klid, ticho a samota. Práce, která je dříve bavila a naplňovala, pro ně najednou nic neznamená. „Tak dlouho se v těle ukládaly všemožné neduhy, až jednou po Novém roce, kdy bylo všechno splněno, totálně zkolabovalo se vším všudy,“ přiznal moderátor v pořadu 13. komnata. Šéfové měli pochopení Přišel problém, kdy musel vyřešit pracovní záležitosti. Svoje běžné povinnosti zkrátka plnit nemohl. „Je to doba, kdy se člověk přemlouvá, aby šel na záchod,“ popsal nejvýstižněji pocity absolutního vyčerpání a odevzdanosti prostému bytí bez jakékoliv aktivity, které není člověk schopen. Snad i díky své vynikající pověsti a předchozímu pracovnímu nasazení, při němž všechny přesvědčil o svých kvalitách, měl to štěstí, že mu všichni jeho šéfové dali jasně najevo, že nejdůležitější je zdraví, ať už bude léčba trvat jakkoliv dlouho. Až bude v pořádku, má se kam vrátit. To bylo pro Aleše Cibulku velké povzbuzení.  Dvojí život nevyléčitelně nemocného Pavla Kříže: V Kanadě bychom ho ani nepoznali Číst více Podpora v partnerovi Dalším, kdo jej bezmezně podporoval, byl jeho partner Michal Jagelka. „To, že mě nezabil, je zázrak,“ zhodnotil moderátor svůj tehdejší stav a vyzdvihl odhodlání partnera zůstat po jeho boku i v hodně těžké chvíli. Právě jemu je moderátor vděčný za pochopení a pomoc v momentech, kdy nejvíc ze všeho potřeboval podporu blízkého člověka. Bez pomoci odborníků by to ale nešlo. „Syndrom vyhoření není žádná banalita a rozhodně nejde o lenost, jak si někteří lidé podobné stavy u blízkých lidí vykládají. Člověk, který se do takového stavu dostane, potřebuje v první řadě pochopení, trpělivost okolí a odbornou pomoc. Ani křik, ani výčitky, nebo dokonce výhrůžky rozchodem nebo výpovědí z práce nic nevyřeší, jen dotyčného uvrhnou ještě hlouběji do problému, který sám často nemůže zvládnout vyřešit,“ vysvětluje pro Čtidoma psycholožka Marie Jeníková.  Podobné zkušenosti mají i jiní Slova Aleše Cibulky o absolutní vyčerpanosti potvrzuje také dnes padesátiletá paní Jana, jež si před lety prošla podobným zážitkem. Jako matka dvou dětí, která už v jejich útlém věku na ně zůstala sama, se musela postarat o všechno – nejen o děti, ale také o celou domácnost, zajistit peníze, což nešlo jen z jednoho zaměstnání. Navíc chtěla, aby její děti měly stejné možnosti jako ostatní, aby mohly vystudovat, vyjet se třídou do ciziny, aby se nemusely stydět za oblečení. Kromě toho rozhodně nechtěla zanedbávat péči o ně, a tak se snažila trávit s nimi co nejvíc času. Bylo to její rozhodnutí „Musím říct, že děti nikdy nic vlastně nechtěly samy od sebe, většinou jsem to byla já, kdo si říkal, že je ještě to a tamto potřeba. Nechtěla jsem, aby jakkoliv trpěly jen proto, že jsme samy. Do toho, když trochu odrostly, jsem se rozhodla studovat. Říkala jsem si, že s titulem budu mít možnost případně sehnat lepší práci. A všechno jsem to tehdy zvládla,“ měla pocit paní Jana, že je všechno v pořádku a vlastně na sebe byla tak trochu pyšná.  Problém přišel později „Problém přišel paradoxně až o několik let později, kdy už prakticky všechno bylo za mnou. Děti dostudovaly, naštěstí se dobře dokázaly postarat o svoje živobytí a já bych si mohla užívat vlastně svobodného života. Až v té chvíli jsem se doslova složila, začala jsem se bát jakékoliv odpovědnosti, vlastně jsem se obávala jít do práce. Ale pořád jsem se ještě dokázala přemoct. Až jednoho dne tělo prostě řeklo jedno hlasité ‚ne!‘ a jediné, co mi zbylo, byla cesta k lékaři pro neschopenku. První v životě. A věřte, že ta cesta byla nejdelší, kterou jsem kdy ušla, trvala věčnost a přes slzy jsem neviděla. Proč jsem vlastně brečela? Protože byla dlažba křivá, protože ptáci moc nahlas zpívali, protože jelo auto, když jsem chtěla přejít silnici. Reakce na všechno byly absolutně nesmyslné. Ale to se tak v podobných případech zkrátka děje,“ přiznala paní Jana s tím, že jí oporou byli její potomci, kteří se k problému postavili čelem a pomohli se vším, co bylo potřeba. „Měli pochopení a to je to, co bylo nejdůležitější,“ poděkovala dodatečně dnes již zase v plné síle, ale mnohem opatrnější.  Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři Číst více Nestojí to za to! Jaké poučení si ze svého kolapsu vzal moderátor Aleš Cibulka? Že nic nestojí za to, aby si člověk vlastně dobrovolně přivodil takové zdravotní problémy, které netrápí jen jeho samotného, ale celé okolí. Stejně se dnes na život a povinnosti dívá i paní Jana a totéž radí i psycholožka Marie Jeníková. „Berte si na svá bedra jen tolik, kolik unesete s dostatečnou rezervou. Pamatujte na to, že stejný náklad ponesete pravděpodobně i zítra, za měsíc a za pár let. Není možné jet každý den do poslední kapky síly. Vždycky musí trochu energie zbýt, aby se mohla znovu rozmnožit. Jakmile vypijete její pohár do poslední kapky, nebude mít z čeho vyrůst nová. A to je potom velký problém,“ varuje odbornice. Mnozí o tom, spolu s Alešem Cibulkou, vědí své.  Zdroj: autorský článek, respondentky KAM DÁL: I s rakovinou pil a kouřil jako o závod: Herec Vladimír Dlouhý po sobě nechal dva malé syny.

Čas načtení: 2021-09-22 09:41:19

Odcházení Angely M. z jiné perspektivy

Milí čtenáři, že se já a časopis Respekt ve svých perspektivách moc neshodneme, to asi nebude velké překvapení. Většinou ale jedeme po nezávislých liniích a každý řešíme jiná témata. Tentokrát nicméně pociťuji potřebu reagovat na komentář Tomáše Lindnera “Odchází paní nenahraditelná“, který líčí merkelovskou éru z velmi, podle mého názoru až neúměrně pozitivní perspektivy. Doplním jej tedy o perspektivu svoji; ony totiž i ty samé jevy se dají nahlížet ze zcela jiných úhlů pohledu. Ještě než se pustíme do jiných záležitostí: na začátku článku zmiňuje pan Lindner Adenauera, Kohla a Merkelovou vedle sebe jako tři velikány německé politiky. Myslím, že k tomu je potřeba dodat, že to byla právě Merkelová, která na přelomu tisíciletí Kohla vyšoupla z křesla čestného předsedy strany. Podařilo se jí tak získat vedoucí funkci, ale podkopla přitom židli svému vlastnímu mentorovi, který se jí v předešlých letech postaral o hladký vzestup do spolkové vlády a říkal jí „mein Mädchen“ (mé děvče). On měl Kohl tou dobou už namále, protože aféra kolem utajeného financování strany by jej nejspíš z pozice čestného předsedy sestřelila tak jako tak. Ale stejně by bylo bývalo ohleduplnější pohřbít kariéru bývalého prvního muže CDU a znovusjednotitele Německa nějakým důstojnějším způsobem než útočným dopisem otištěným těsně před Vánocemi 1999 v novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung, což bylo přesně to, co Merkelová tehdy udělala. Říká se, že lidé čekají od ostatních stejné chování jako od sebe samých, a podle toho k nim také přistupují. Za dobu své kariéry v nejvyšších funkcích Německa neprojevila Merkelová žádnou snahu vychovat si nějakého nástupce. Žádný „mein Junge“ ani „mein Mädchen“ po jejím boku neexistovali. Vrchní řady CDU se postupně zaplnily jejími loajálními podřízenými – poslušnými lidmi, kteří ji nijak neohrožovali a neprojevovali žádné nezávislé ambice. Pokud se mezi špičkou strany občas našel někdo, kdo by mohl být Merkelové konkurencí (Friedrich Merz, Roland Koch, Dieter Althaus, Ole von Beust, Karl-Theodor zu Guttenberg, Stefan Mappus, Norbert Röttgen), jeho kariéra vždycky skončila nějak neslavně. Někdy se zřetelným aktivním přičiněním věčné kancléřky, jindy bez něj; ono totiž stačí toho svého protivníka v pravý čas „nepodržet“, když kolem něj propukne nějaký skandál. Proč si Merkelová nevychovala žádného nástupce? Chtěla zůstat ve funkci až do své smrti nebo pokročilého stáří? Obávala se snad toho, že se osud otočí a její nástupce ji v nějaké slabé chvíli veřejně potopí stejně nemilosrdně, jako ona kdysi potopila Kohla? Do hlavy lidem nevidíme, ale ani jednu variantu bych nevylučoval. Merkelová se nevzdává své moci lehce ani dobrovolně, k rezignaci na funkci předsedkyně CDU ji její kolegové v zákulisí donutili až po několikátém špatném výsledku zemských voleb v řadě (Hesensko, říjen 2018). K tomu se ještě dostaneme, protože na budoucnost CDU měla tahle politika dost zásadní vliv. Merkelová nikdy nezariskovala Druhá položka, otrocký postoj vůči veřejnému mínění. Abych citoval pana Lindnera: „A Německo? Tam kancléřka Angela Merkel po pěti, deseti i 15 letech u moci pořád vévodila žebříčku nejoblíbenějších politiků.“ Ano, vskutku. Až do migrační krize roku 2015 vesměs platilo, že Merkelová řídí svoji politiku tak, aby nebylo ohroženo její postavení na vrcholu žebříčku nejoblíbenějších politiků. Pokud došlo ve veřejném mínění k nějakém otřesu, třeba roku 2011 po katastrofě ve Fukušimě, kancléřka se přizpůsobila, i za cenu postupu „odvolávám, co jsem odvolala“, v tomto případě k opakovanému vyhlášení útlumu jaderných elektráren, kterým přitom jen krátce předtím její vlastní vláda značně prodloužila dobu provozu. To není zrovna leadership, tomu se u některých jiných politiků dokonce říká „populismus“, že? Merkelová nastoupila do kancléřského úřadu po sociálně demokratickém politikovi Gerhardu Schröderovi, který převzal Německo v roce 1998 jako „nemocného muže Evropy“ a zavedl řadu nepopulárních reforem sociálního a pracovního práva, zvaných kolektivně Agenda 2010. V dané době byly asi nezbytné a „nakoply ekonomiku“, z čehož pak těžila právě jeho nástupkyně Merkelová, ale po osobní stránce zabolely řadu lidí a Schröderova politická kariéra na nich ztroskotala. Provádět bolestivé reformy zkrátka není recept na to, jak vévodit žebříčku nejoblíbenějších politiků, a Merkelová to také za svého funkčního období nikdy nezariskovala. Důsledkem této neochoty sáhnout na dlouhodobé problémy je třeba to, že stárnoucí SRN se až dosud nepokusila o vážnou reformu svého důchodového systému, jehož základní parametry nutně potřebují úpravu; to bude muset řešit někdo po Merkelové. I v dalších věcech, jako je třeba digitalizace, Německo dlouhodobě zaostává, ačkoliv by vzhledem ke své ekonomické síle vlastně mělo mít náskok. A německá armáda, Bundeswehr, je udržována v podinvestovaném a špatně řízeném stavu, i když poměry na mezinárodní scéně dávno nejsou tak klidné, jako byly na přelomu tisíciletí. Tam jde zase o to, že jakýkoliv militarismus je nepopulární mezi německou intelektuální levicí, která by proti posilování výdajů na armádu hlasitě protestovala. Z tohoto vzorce se zdánlivě vymyká „Wir schaffen das“, léto a podzim 2015, kdy se Německo otevřelo migračním proudům z rozvojového světa. To byla záležitost, která vedla k posílení AfD a oslabení CDU. Jenže přečtete-li si knihu Die Getriebenen (Štvanci) od redaktora Weltu Robina Alexandera, který se specializuje na dění ve spolkové vládě, začne se vám toto rozhodnutí jevit z poněkud jiné perspektivy: zavření hranic bylo už připraveno, ale kancléřka od něj v poslední chvíli couvla, protože měla obavu z možných následků, právních i mediálních. Tomu odpovídá i dnešní dvojaké vyjadřování německých politiků, kteří na jednu stranu vychvalují postoj SRN v roce 2015 a na druhou dodávají, že druhý takový rok už se nesmí opakovat. Takže věříme-li Alexanderovi, nešlo ani v tomto případě o hrdinské morální vzepětí proti veřejnému mínění, ale o strach z toho, že na německých hranicích se začnou opakovat scény, které už televizní diváci znali z čerstvě zadrátované srbsko-maďarské hranice. Tato kancléřčina neochota dělat cokoliv kontroverzního měla z české perspektivy aspoň jednu malou výhodu. Nikdo nás příliš do ničeho nenutil na evropské úrovni, dokonce i ty kvóty jsme dokázali opakovaně odrazit, což není jen zásluha našich politiků, ale i toho, že do jejich prosazování Němci nešli s plnou silou. Zároveň ale tato taktika váhavého střelce uprázdnila politický prostor silám, které tak zdrženlivé rozhodně nebudou. Třeba Zeleným, hnaným vizí hořícího světa. A tím se dostáváme k dalšímu bodu merkelovského dědictví, pro dnešek poslednímu. Voličskou základnou CDU jsou důchodci CDU je po šestnácti letech merkelovské hegemonie polomrtvá strana. Nenajde-li se někdo jako Sebastian Kurz, kdo by se ji pokusil oživit od základu, budeme moci časem škrtnout i to „polo“. Chybějící nástupce, který by dokázal dosahovat aspoň kohlovské popularity a výsledků kolem 35 až 40 procent, je jen nejvýraznějším příznakem celkového úpadku strany. Zde zase ocituji Tomáše Lindnera, jen z jiné perspektivy: „Kampaň založená čistě na důvěře v osobnost kancléřky…“ Ano, zase má pravdu, a zase na tom nevidím nic pozitivního. Na kult Merkelové totiž doplácela právě její strana, které se začalo posměšně říkat Kanzlerinwahlverein (kancléřčin volební spolek). CDU jako organizace ztratila tvář, ztratila ideologický obsah, drive k tomu, cokoliv významného dělat. Být v jejích řadách výraznou osobností se stalo nebezpečným, protože taková osobnost by mohla jednoho dne ohrozit postavení stranické šéfky. Věta „Volím CDU, protože usiluje o …“ se stala víceméně nedoplnitelnou, protože CDU přestala mít zřetelný politický charakter. Stala se extenzí Angely Merkelové. Jedním z důsledků je, že CDU má velmi slabé postavení mezi mladými Němci, mezi kterými jednoznačně dominují Zelení. I když podobný trend existuje v celé Evropě – mladí často tíhnou k idealistické levici – v Německu je tento nepoměr až extrémní, zatímco například rakouská ÖVP si mezi mladými drží solidní zastoupení. (Kdo chce tyto poměry zkoumat detailně, nechť si vyhledá „Wahlverhalten nach Alter“ a vyleze na něj spousta grafů z různých německých i rakouských voleb.) Je to tím, že dnešní CDU se o mladé ani nijak neuchází. Její jedinou spolehlivou voličskou základnou jsou důchodci. Nic ve zlém, důchodci patří k národu stejně jako mladí. Ale velká státotvorná strana, kterou dříve CDU byla, by se měla snažit vyvažovat zájmy všech voličských skupin. Průměrný věk člena CDU byl roku 2019 rovných 61 let (Zelení mají 48). Pokud se nezdaří trend stárnutí členské základny zvrátit, bude za deset let problém vůbec najít nějaké kandidáty v produktivním věku do městských rad a zemských sněmů. (V tom, pravda, nejsou sami, CSU i SPD jedou po úplně stejné šikmé personální ploše.) Část voličů nespokojených s nevýrazným charakterem strany přeběhla k FDP, která se nyní může pyšnit preferencemi přes 10 procent a podstatně živějším stranickým vedením. FDP přitom svého času byla úplně „na odpis“, protože je to strana koketující s klasickým libertariánstvím anglosaského střihu, které není v Německu příliš populární; v letech 2013 až 2017 ani nebyla zastoupena ve Spolkovém sněmu. Z hlediska budování koalic a vlastního vlivu byl ale pro CDU za éry Merkelové zdaleka nejhorším vývojem vznik a růst AfD. Všichni dřívější pravicoví němečtí politici, Adenauerem počínaje a Kohlem konče, věděli velmi dobře, že německý nacionalismus nezmizel a že těch voličů vždycky bude dost na to, aby se s nimi muselo počítat. Nějakým způsobem s nimi dokázali vycházet, aniž by jim přitom přepustili vysloveně dominantní roli. Veterán bavorské politiky Franz Josef Strauß popsal tento princip slovy: „Rechts von uns ist nur noch die Wand.“ (Napravo od nás je už jen zeď.) Tohle pravidlo Merkelová porušila a vytvořila tak pro své nástupce hned dvě komplikace. Jednak poměrně silnou stranu, která posbírala všechny nespokojence v Německu, a přitom s ní ostatní středopravicové subjekty nechtějí jít do koalice, což pak vede k nutnosti vytvářet velmi divná stranická uskupení na zemských scénách. Jednak zřetelně definovanou skupinu obyvatel, která dává svůj hlas „principiální opozici“ i s jasným vědomím, že jimi volená strana bude ostrakizována ostatními a nebude se podílet na vládní činnosti; takové věci děláte jen tehdy, pokud se cítíte od země, ve které žijete, poněkud odcizen. V bývalé NDR má tato voličská skupina cca 20 až 25 procent, což je docela vysoké procento. Z něčeho takového by si Strauß rval vlasy. Takové odcizené podmnožiny lidí jsou státu potenciálně nebezpečné. Prázdná slupka bez ideového obsahu Paní nenahraditelná, jak ji nazval Tomáš Lindner, si svoji nenahraditelnost pojistila hlavně tím, že dokázala všem svým možným náhradám včas vzít vítr z plachet. Co se jemu jeví jako vítaná stabilita, připadá mně jako nebezpečné zkostnatění ve světě, který se od roku 2005 zásadně změnil. Merkelová převzala jednu z nejúspěšnějších pravicových stran Evropy, vyštípala z ní všechny konkurenční talenty a myšlenkově ji vykleštila natolik, že z ní zbyl jen zaběhnutý mechanismus pro technokratický výkon moci. Z okolí CDU vymizeli intelektuálové schopní formulovat konzervativní myšlenky a vize pro budoucnost. To něco málo pravicové intelektuální aktivity, co ještě v Německu zbylo, se koncentruje buď kolem libertariánství, nebo na národovecky orientované části spektra, která je od zbytku politické scény izolovaná ve své vlastní bublině a v podstatě z ní ani nechce ven. Tímto intelektuálním úpadkem, kterému předsedala, ohrozila Merkelová budoucnost své strany, protože taková prázdná slupka bez ideového obsahu není přitažlivá pro mladé lidi a může se spolehnout jen na kmenové voliče, Stammwähler, kterých ovšem přirozenou cestou ubývá. A uvolnila tak německou politickou scénu pro triumfální nástup Zelených. Ti mají myšlenek a vizí až až. V této mizérii máme krapet štěstí v podobě toho, že Zelení asi nedokáží vzniklou situaci naplno využít. Krunýř jejich identitárních dogmat je svazuje natolik, že si do čela kandidátky raději postavili osobu správného genderu než někoho schopného, kdo by dovedl jejich stranu k 30 až 35procentnímu vítězství a kancléřskému postu. Ale to není zásluha Merkelové, to je nezávisle udělaná chyba jiných lidí. Vůbec si nejsem jist, zda škody, které utrpěla CDU na svém charakteru, půjdou ještě nějak napravit. Ale odchod Merkelové do politického důchodu skýtá aspoň maličkou naději, že se do toho někdo bude moci pustit. Popravdě se tak mělo stát už před čtyřmi lety.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-06-16 09:10:55

Na cenu Jiřího Ortena byla nominována hiphopová detektivka Malej NY, psychotická novela Svatá hlava a báseň v próze Mount Anne

V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena pro mladé spisovatele byli odbornou porotou jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů vybrány tři literární počiny: jediný současný román o hiphopové komunitě Malej NY, jehož autorem je Přemysl Krejčík, novela Svatá hlava Hany Lehečkové poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici a originální báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka, v níž sledujeme milostný vztah dvou lidí – Lamura a Milove. Jméno vítěze či vítězky bude slavnostně vyhlášeno 15. září v 17 hodin v Zrcadlové kapli v Klementinu. Laureát získá tradiční peněžitou prémii 50 tisíc Kč a nově si odměnu odnesou také zbylí dva nominovaní – každý 10 tisíc Kč. Cena Jiřího Ortena, která se uděluje od roku 1987, je určena autorovi prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, kterému v době vydání díla není více než třicet let.   Medailonky nominovaných autorů a jejich děl Přemysl Krejčík: Malej NY (Host) Porota vybrala hiphopovou detektivku Přemysla Krejčíka mezi nominované, protože „překračuje hranice žánru i subkultury. Zrychlený a silácký svět hip hopu tu velmi názorně předestírá problémy, které se týkají nejen raperů: sektářství, ješitnost, neschopnost dospět, pomíjivost, ale i potřebu nadhledu, usmíření a naděje.“ ANOTACE: Nymburk není New York, to ale neznamená, že tu občas někdo někoho nezabije. Malej NY, to je malej New York čili Nymburk, kde se nesellí úplně tvrdý drugs, ale hlavně hulí tráva a pije pivko, na ulici vás nesejme nigga z jinýho klanu devítkou, ale spíš dostanete přes hubu od nácků nebo pankáčů. Zvlášť když nosíte rovnej hiphoperskej kšilt. Malej NY je román o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda. Malej NY je jediný současný román o hiphopové komunitě, se soundtrackem, který funguje jako stroj času. A smrt je i tady otázkou vteřiny, stejně jako ve velkým NY. Přemysl Krejčík (1991) pochází z Nymburka, v současné době žije v Pardubicích, kde na filozofické fakultě vystudoval historicko-literární studia a navazující dějiny literární kultury. Nyní působí na Univerzitě Pardubice jako doktorand oboru historie. Je autorem básnických sbírek Křehké nepřenášet (2015) a Asfaltovej plameňák (2017), souboru sci-fi povídek Kybersex (2016), románu Univerzální katalog zoufalců (2016) a také jedním z autorů kolektivního krimi románu Šest nevinných (2015), který vznikl během veřejného nepřetržitého psaní, trvajícího 72 hodin. Jeho zatím poslední knihou je literárně-teoretický počin Zatmění po utopickém večírku: Sonda do české dystopické prózy 80. let 20. století (2019). Je také šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma a věnuje se psaní recenzí pro různá periodika. V roce 2004 založil hiphopovou skupinu, kde působil až do jejího zániku v roce 2014. „Román Malej NY vychází především ze zkušeností a zážitků získaných mým někdejším působením v hip-hopové kapele a dospíváním uvnitř rapové komunity. Před třemi lety jsem se k hudbě vrátil a od té doby působím v crossover/ rapmetalové kapele Soundflip,“ řekl Přemysl Krejčík.   Hana Lehečková: Svatá hlava (Vyšehrad) Vyjádření poroty: „Nominovaná novela Hany Lehečkové je poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti".“ ANOTACE: Nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Psychotická novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše. Hana Lehečková (1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí. Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU. „Za tu dobu, co se věnuji vlastní autorské tvorbě, jsem zjistila jednu věc: když jde o tvorbu pro dospělé, „normální“ příběh mě prostě nebaví. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale vždycky ze mě nakonec vypadl nějaký podivný literární útvar balancující na hranici dětské naivity a halucinačních stavů. Taková je i Svatá hlava,“ uvádí Hana Lehečková.   Ladislav Slezák: Mount Anne (Trigon) Porota udělila nominaci básni v próze Ladislava Slezáka, protože „je důkazem, že dobrá poezie dovede nad jiné žánry přesvědčivě a elegantně přiblížit i téma obávané a těžko pochopitelné. Z lyrična vystupuje dramatický děj, z konkrétního příběhu se v básni stává podobenství.“ ANOTACE: „Mount Anne je nebezpečné stvoření. Hraje si s iluzemi. Je křivým zrcadlem a nekonečnou studní. Saje brčkem z méněcennosti. Vráží pletací jehlice do hlavy. Přejíždí kůži šmirglem. Patří do rukou odborníka. Nemá co dělat u malých holčiček. Nemá se kolem nich co vometat. Manon je růže hozená do kostela. Mount Anne je spolknutý granát. Mount Anne žije ve stínech. Vidět je, až když je příliš pozdě. Dýchá v každé manipulaci, v každém posměšku. Tolik touží po pozornosti. Mount Anne je nepřítel, který dostal zbraň. Je jedna a je jich nespočet. Přenáší se slovem a obrazem. Vchází očima, ušima i ústy. Zůstává v hlavě. Staví si tam sídlo.“ Báseň v knize doprovázejí šité ilustrace Zdeňky Saletové. Ladislav Slezák (1990) vystudoval na Univerzitě Pardubice magisterský obor Dějiny literární kultury. V současné době je učitelem na střední škole v Hradci Králové. Zabývá se výchovou, vzděláváním a didaktikou humanitních oborů. Debutoval rozsáhlou básnickou skladbou Noc s klaunem (2013). Následovala sbírka veršů s názvem Monotónně znějící samoty (2015) a skladba Hořký letopočet (2017). Publikoval v časopisech Host, Dobrá adresa, Tahy, Partonyma, Plž a dalších. „Jedná se o lyricko epickou báseň, v níž sledujeme milostný vztah dvou lidí – Lamura a Milove. Do zcela obyčejného vztahu začíná vstupovat minulost Milove a její rodící se nemoc. Jejich společné cesty jsou pak poněkud rozmazané a cíle nikdo nechce dohlédnout,“ upřesňuje Ladislav Slezák. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-13 13:00:01

Nešťastnou Janu Šulcovou ničila nevěra, alkohol, nemoci i diváci. Rodina ji pohřbila pod cizím jménem

Svoji vysněnou kariéru rozjela Jana Šulcová už jako velmi mladá a brzy ji objevil svět kamer a filmových příběhů. Zdálo se, že se nic nemůže pokazit, navíc podle svých vlastních slov dostávala role, které ji dělaly u diváků ještě oblíbenější. Neprávem opouštěné ženy, matky a dobrosrdečné postavy nemohou snad žádného herce divákům zošklivit. Jestliže je herečka navíc tak pohledná, jako byla právě Jana Šulcová, kariéra jen kvete. Brzy se k tomu přidala i velká láska, která měla vydržet celý život. Jenomže nevydržela…  Legendární herec malých rolí Zdeněk Srstka: Soused vypráví o posledních letech jeho života Číst více Vdávala se brzy?  Herečka se vdávala na dnešní poměry celkem brzy, ve svých dvaadvaceti letech, za stejně starého hereckého kolegu Oldřicha Víznera. V roce 1969 ale byl takový věk u svatby absolutně běžný a navíc všechno naznačovalo, že tenhle vztah zkrátka musí fungovat na věky. „Přála jsem si, aby Oldřich umřel dřív než já,“ prozradila herečka s tím, že nechtěla, aby se musel trápit jejím odchodem. Tak velká láska to byla.  Osudová nevěra Věčné časy, jak už to v naší republice chodí, vydržely téměř dvacet let, než přišel rok 1988 a s ním i nová láska Oldřicha Víznera. Po několika měsících její manžel skutečně odešel a Janě Šulcové se zhroutil celý svět. „Byl to pád z hvězdného nebe na dno Macochy,“ prozradila herečka ve své zpovědi v pořadu České televize. Rozvod přišel po listopadové revoluci, kdy se divadelní a filmové hvězdě navíc vytratily i pracovní příležitosti a odešla z divadla. Šok, který utrpěla, ji srazil na úplné dno.  Alkohol všechno zkazil V kritických chvílích, kdy potřebovala na všechny problémy, které se kolem ní kupily, zapomenout, sáhla dříve tolik milovaná herečka k alkoholu. Několik následujících let pak nad jejím životem převzal vládu a nebyl to vůbec hezký pohled. Kdysi nádherná žena se měnila před očima k nepoznání, dokonce se o ni musely v těžkých chvílích starat její dvě dcery, které se z manželství s Oldřichem Víznerem narodily. Když už se zdálo být všechno beznadějné, stal se doslova zázrak a herečka se ze svých alkoholových problémů začala oklepávat. Pak ale přišla další životní rána.  Tragédie Jana Třísky: Záhadnou smrtí si splnil sen, dodnes se ale spekuluje o sebevraždě Číst více Z problémů do neštěstí Těžká životní etapa a víc než nezdravý životní styl se podepsaly na jejím zdravotním stavu. Jestliže se vyvlékla ze spárů bájného démona alkoholu, stanula na nové hranici svého života, kterou jí nastavila nemoc slinivky. Ta nepřečkala přemíru pití a vypověděla službu a nedlouho poté se objevily další problémy, tentokrát se štítnou žlázou. Dokonce musela podstoupit také operaci oka, po které se dočkala od lidí velmi nelichotivých komentářů ohledně svého dočasného vzhledu. Stres začal pracovat naplno a odborná pomoc byla znovu potřeba. I ten ale díky své povaze a pomoci rodiny překonala a po deseti letech problémů, alkoholu a neštěstí se naplno vrátila k práci a spokojenému životu. Takový konec špatných let je možné každému jen z duše přát.  Silná žena Jana Šulcová Jana Šulcová, jedna z hvězd nejlepší komedie století, filmu S tebou mě baví svět, zemřela v minulém roce celkem nečekaně na srdeční selhání. Její rodina pak uspořádala poslední rozloučení v úzké společnosti, dokonce ani nebyl oznámen čas obřadu. Na oficiálním panelu v motolském krematoriu bylo místo jejího skutečného jména uvedeno jméno postavy z jejího zmiňovaného nejznámějšího filmu: Kateřina Horáková. Stejně tak datum narození bylo změněno na rok vzniku filmu, tedy na 1983. Odešla tak herečka, která i přes složitou etapu svého života, plnou slz a trápení, zvládla návrat do života a k jeho radostem. Filmy, v nichž excelovala, nám ale budou její hereckou virtuozitu stále připomínat. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Smutek těžce nemocného Saturnina: Kvůli nehodě, ohni a politice ztratil Oldřich Vízner všechny bratry.

Čas načtení: 2024-03-30 17:03:00

Plzeň - Liberec 1:3, domácí bez opor nestíhali, dva góly dal Kulenovič

Do 64. minuty nic, pak tři góly během chvíle, vzápětí ještě čtvrtý. Bláznivou přestřelkou v poslední půlhodině plzeňští fotbalisté přišli o parádní sérii, v 26. kole Fortuna ligy podlehli Liberci 1:3. Nedokázali nahradit opory nemocného Hranáče, vykartované Chorého a Červa. Za vítěze dal dva góly Kulenovič.

Čas načtení: 2024-03-12 13:00:01

Legendární herec malých rolí Zdeněk Srstka: Soused vypráví o posledních letech jeho života

Zdeněk Srstka byl velký nejen tělem, ale také srdcem. Zdánlivě hromotluk, kterého také jeho konstituce k takovým filmovým rolím předurčovala, naplno odhaloval svoji křehkou duši v pořadu Chcete mě?, kde se spolu s Martou Kubišovou snažili pomáhat zvířatům bez domova. To byl sice možná vrchol jeho televizní kariéry, ale tou dobou měl za sebou mnohem větší úspěchy. Málokdo ví, že se ve svých dvaadvaceti letech stal bronzovým medailistou na mistrovství Evropy ve vzpírání a o tři roky později skončil v první desítce na olympiádě v Římě. Sportovní založení se mu pak hodilo i v jeho herecké kariéře.  Facka za oscarový film: Josef Somr urazil vlastního otce. Poslední roky života byly trápením Číst více Kaskadér s laskavým srdcem Nedostával hlavní role, v mnoha filmech ani nepromluvil, přesto by naše kinematografie nebyla bez jeho působení úplná. Jeho kaskadérské kousky, ale i menší role zvláště v nezapomenutelných komediích dodaly snímkům nejen České televize tu pravou tečku svojí pravdivostí a zjevnou dobrosrdečností, s níž ztvárňoval i role drsňáků. Jinak to ani neuměl. Vzpomeňme takové snímky, jako je Rozpuštěný a vypuštěný (pamatujete, kdo byl průvodcem po kachní farmě? Ano: Kachny, kachny, kachny…), Adéla ještě nevečeřela, Fešák Hubert a desítky dalších filmů. Mezi sousedy měl dobrou pověst „Zdeňka Srstku jsem poznal jako velmi příjemného a sdílného člověka, bydlel u nás v sousedství,“ vzpomíná na herce dodnes pan Petr. Ve svém okolí byl herec oblíbený, což jistě vycházelo z jeho srdečné povahy. „Když se pan Srstka u nás v Újezdě nad Lesy podruhé oženil, hodně se o tom mluvilo. Já jsem ho potkával už v době, kdy na tom nebyl zdravotně tak špatně, a vždy byl velmi otevřený,“ potvrdil pan Petr, jehož totožnost je redakci známá.  Syn to dotáhl na ředitele zlaté kapličky O tom, že měl Zdeněk Srstka herectví pravděpodobně v genech, svědčí i kariéra jeho jediného syna Jiřího, který se vydal po otcově stopách, ale ve svojí divadelní kariéře došel ještě mnohem výše, dokonce až do ředitelského křesla Národního divadla, kde zůstal více než osm let na přelomu tisíciletí. Později měl ale jiné starosti. Musel se věnovat svému otci, který se ke konci života ze silného sportovce proměnil v nemocného nepohyblivého muže. Jeho syn s vnukem se tedy podle informací z okolí Srstkova domu k němu nastěhovali, aby pomáhali jeho druhé ženě s péčí o otce a dědečka.  Přijímal život se vším všudy Když se pomalu začalo schylovat ke konci hercova života, dostihly jej následky jeho adrenalinových pohybů bohaté kariéry. To mu ale neubíralo na optimismu a pokoře, s níž svůj osud přijímal. „Potkával jsem ho třeba na nákupech a dal se s ním do řeči. I když už bylo vidět, že je nemocný, tak měl stále dobrou náladu, hovořili jsme o obyčejných věcech i zvířatech, která pan Srstka miloval, ale také o jeho filmových rolích,“ dokládá Srstkův soused jeho skutečnou lásku k němé tváři. „Loučili jsme se s tím, že jsem panu Srstkovi popřál hodně zdraví, ten mně opáčil, že by si ho jen přál více,“ popsal jedno z posledních setkání se svým slavným sousedem pan Petr.  Zdeněk Svěrák dostal za film Na samotě u lesa neuvěřitelnou odměnu. Nebyla jeho, tak přišel trest Číst více Těžké poslední měsíce V posledních měsících života už Zdeňka Srstku viděl jen málokdo. Stal se prakticky nepohyblivým a potřeboval celodenní péči svých nejbližších. Jen díky nim také nedošlo k tragédii, k níž se schylovalo jednoho mrazivého dne, kdy se odhodlaný herec vydal sám do zahrady. Bohužel upadl a nebyl schopen se sám zvednout. Jen péče manželky, která si brzy všimla jeho nepřítomnosti, a pomoc ostatních jej zachránily před umrznutím.  Zdeněk Srstka zemřel v létě roku 2019 po roce stráveném mezi zdmi svého domu. Ačkoliv nikdy vlastně nebyl zcela profesionálním hercem, zůstala po něm na stovka drobných rolí, které nám nedovolí na něj zapomenout.  Zdroj: autorský článek, respondent KAM DÁL: Smutek těžce nemocného Saturnina: Kvůli nehodě, ohni a politice ztratil Oldřich Vízner všechny bratry.

Čas načtení: 2023-10-28 20:45:00

Trpíte růžovkou? Poradíme, jak zmírnit její příznaky a pomoci v léčbě

Tvář, ale také jiné části těla, dáváme denně „na odiv“ okolí, ať se nám to líbí, nebo ne. Pokud trpíme nějakou kožné nemocí, a postihuje-li běžně viditelná místa na těle, může to být pro nemocného velmi psychicky zatěžující. K takovým onemocněním kůže patří i růžovka. Jak se projevuje a co dělat či ...

Čas načtení: 2024-02-17 16:57:00

Z Francie přišly skvělé zprávy o zdraví Martínka. Po operaci dělá první pokroky

Příběh nemocného dvouletého chlapce sleduje s napětím celá země. Na jeho operaci se vybralo přes 151 milionů a sbírky se účastnilo přes 307 tisíc dárců. Teď už je Martínek po operaci. Podle zástupce rodiny se jeho zdravotní stav už začal zlepšovat a po zákroku v zahraničí se vrátí do Česka.

Čas načtení: 2024-02-02 23:30:29

Ortopnoická poloha

Ortopnoická poloha nebo také stativová poloha je o umístění nemocného do sedu z lehu, ideálně do sede na boční straně lůžka, kdy se před něj zasune stolek, o nejž se může opřít a na stolek se položí nějaké polštáře, aby se mohl opřít o měkkou podložku.  V čem je kouzlo ortopnoické polohy?  U ortopnoické polohy […] Článek Ortopnoická poloha se nejdříve objevil na Uzdravím.cz - magazín o zdraví, medicíně a farmacii.

Čas načtení: 2017-12-14 23:00:00

Pozor! Období kašlů je tu

Když se podíváte ven z okna, tak je vám asi rychle jasné, že právě nastalo období chřipek a nachlazení. A asi jedno z nejhorších onemocnění, jež vás může potkat, je kašel. Nejen že je protivný pro nemocného člověka, ale obtěžuje také spoustu lidí v jeho bezprostředním okolí, a to jak ve dne, tak i v ...

Čas načtení: 2016-05-01 19:00:00

Jak zahnat deprese? Zdravou stravou

Když se řekne slovo deprese, většina z vás si představí buď psychicky nemocného člověka nebo ony typické stavy samoty, smutku a nesnází, které alespoň jednou za život zažil snad každý. Pakliže se někdy cítíte lidově řečeno pod psa a právě tyto stavy nazýváte jako „depka“, můžete si pogratulovat, neb ...

Čas načtení: 2010-09-08 20:00:00

Příznaky epilepsie a její léčba

Epilepsie byla v dřívějších dobách nazývána boží nemocí. Lidé věřili, že se jedná o boží trest a k její „léčbě“ používali nejrůznější metody zaříkávání, vykuřování a vyhánění zlých duchů z těla nemocného. Až teprve rozvoj medicíny v 19. století zjistil, že příčina epilepsie tkví v mozku. Co je epil ...

Čas načtení: 2021-09-22 09:41:19

Odcházení Angely M. z jiné perspektivy

Milí čtenáři, že se já a časopis Respekt ve svých perspektivách moc neshodneme, to asi nebude velké překvapení. Většinou ale jedeme po nezávislých liniích a každý řešíme jiná témata. Tentokrát nicméně pociťuji potřebu reagovat na komentář Tomáše Lindnera “Odchází paní nenahraditelná“, který líčí merkelovskou éru z velmi, podle mého názoru až neúměrně pozitivní perspektivy. Doplním jej tedy o perspektivu svoji; ony totiž i ty samé jevy se dají nahlížet ze zcela jiných úhlů pohledu. Ještě než se pustíme do jiných záležitostí: na začátku článku zmiňuje pan Lindner Adenauera, Kohla a Merkelovou vedle sebe jako tři velikány německé politiky. Myslím, že k tomu je potřeba dodat, že to byla právě Merkelová, která na přelomu tisíciletí Kohla vyšoupla z křesla čestného předsedy strany. Podařilo se jí tak získat vedoucí funkci, ale podkopla přitom židli svému vlastnímu mentorovi, který se jí v předešlých letech postaral o hladký vzestup do spolkové vlády a říkal jí „mein Mädchen“ (mé děvče). On měl Kohl tou dobou už namále, protože aféra kolem utajeného financování strany by jej nejspíš z pozice čestného předsedy sestřelila tak jako tak. Ale stejně by bylo bývalo ohleduplnější pohřbít kariéru bývalého prvního muže CDU a znovusjednotitele Německa nějakým důstojnějším způsobem než útočným dopisem otištěným těsně před Vánocemi 1999 v novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung, což bylo přesně to, co Merkelová tehdy udělala. Říká se, že lidé čekají od ostatních stejné chování jako od sebe samých, a podle toho k nim také přistupují. Za dobu své kariéry v nejvyšších funkcích Německa neprojevila Merkelová žádnou snahu vychovat si nějakého nástupce. Žádný „mein Junge“ ani „mein Mädchen“ po jejím boku neexistovali. Vrchní řady CDU se postupně zaplnily jejími loajálními podřízenými – poslušnými lidmi, kteří ji nijak neohrožovali a neprojevovali žádné nezávislé ambice. Pokud se mezi špičkou strany občas našel někdo, kdo by mohl být Merkelové konkurencí (Friedrich Merz, Roland Koch, Dieter Althaus, Ole von Beust, Karl-Theodor zu Guttenberg, Stefan Mappus, Norbert Röttgen), jeho kariéra vždycky skončila nějak neslavně. Někdy se zřetelným aktivním přičiněním věčné kancléřky, jindy bez něj; ono totiž stačí toho svého protivníka v pravý čas „nepodržet“, když kolem něj propukne nějaký skandál. Proč si Merkelová nevychovala žádného nástupce? Chtěla zůstat ve funkci až do své smrti nebo pokročilého stáří? Obávala se snad toho, že se osud otočí a její nástupce ji v nějaké slabé chvíli veřejně potopí stejně nemilosrdně, jako ona kdysi potopila Kohla? Do hlavy lidem nevidíme, ale ani jednu variantu bych nevylučoval. Merkelová se nevzdává své moci lehce ani dobrovolně, k rezignaci na funkci předsedkyně CDU ji její kolegové v zákulisí donutili až po několikátém špatném výsledku zemských voleb v řadě (Hesensko, říjen 2018). K tomu se ještě dostaneme, protože na budoucnost CDU měla tahle politika dost zásadní vliv. Merkelová nikdy nezariskovala Druhá položka, otrocký postoj vůči veřejnému mínění. Abych citoval pana Lindnera: „A Německo? Tam kancléřka Angela Merkel po pěti, deseti i 15 letech u moci pořád vévodila žebříčku nejoblíbenějších politiků.“ Ano, vskutku. Až do migrační krize roku 2015 vesměs platilo, že Merkelová řídí svoji politiku tak, aby nebylo ohroženo její postavení na vrcholu žebříčku nejoblíbenějších politiků. Pokud došlo ve veřejném mínění k nějakém otřesu, třeba roku 2011 po katastrofě ve Fukušimě, kancléřka se přizpůsobila, i za cenu postupu „odvolávám, co jsem odvolala“, v tomto případě k opakovanému vyhlášení útlumu jaderných elektráren, kterým přitom jen krátce předtím její vlastní vláda značně prodloužila dobu provozu. To není zrovna leadership, tomu se u některých jiných politiků dokonce říká „populismus“, že? Merkelová nastoupila do kancléřského úřadu po sociálně demokratickém politikovi Gerhardu Schröderovi, který převzal Německo v roce 1998 jako „nemocného muže Evropy“ a zavedl řadu nepopulárních reforem sociálního a pracovního práva, zvaných kolektivně Agenda 2010. V dané době byly asi nezbytné a „nakoply ekonomiku“, z čehož pak těžila právě jeho nástupkyně Merkelová, ale po osobní stránce zabolely řadu lidí a Schröderova politická kariéra na nich ztroskotala. Provádět bolestivé reformy zkrátka není recept na to, jak vévodit žebříčku nejoblíbenějších politiků, a Merkelová to také za svého funkčního období nikdy nezariskovala. Důsledkem této neochoty sáhnout na dlouhodobé problémy je třeba to, že stárnoucí SRN se až dosud nepokusila o vážnou reformu svého důchodového systému, jehož základní parametry nutně potřebují úpravu; to bude muset řešit někdo po Merkelové. I v dalších věcech, jako je třeba digitalizace, Německo dlouhodobě zaostává, ačkoliv by vzhledem ke své ekonomické síle vlastně mělo mít náskok. A německá armáda, Bundeswehr, je udržována v podinvestovaném a špatně řízeném stavu, i když poměry na mezinárodní scéně dávno nejsou tak klidné, jako byly na přelomu tisíciletí. Tam jde zase o to, že jakýkoliv militarismus je nepopulární mezi německou intelektuální levicí, která by proti posilování výdajů na armádu hlasitě protestovala. Z tohoto vzorce se zdánlivě vymyká „Wir schaffen das“, léto a podzim 2015, kdy se Německo otevřelo migračním proudům z rozvojového světa. To byla záležitost, která vedla k posílení AfD a oslabení CDU. Jenže přečtete-li si knihu Die Getriebenen (Štvanci) od redaktora Weltu Robina Alexandera, který se specializuje na dění ve spolkové vládě, začne se vám toto rozhodnutí jevit z poněkud jiné perspektivy: zavření hranic bylo už připraveno, ale kancléřka od něj v poslední chvíli couvla, protože měla obavu z možných následků, právních i mediálních. Tomu odpovídá i dnešní dvojaké vyjadřování německých politiků, kteří na jednu stranu vychvalují postoj SRN v roce 2015 a na druhou dodávají, že druhý takový rok už se nesmí opakovat. Takže věříme-li Alexanderovi, nešlo ani v tomto případě o hrdinské morální vzepětí proti veřejnému mínění, ale o strach z toho, že na německých hranicích se začnou opakovat scény, které už televizní diváci znali z čerstvě zadrátované srbsko-maďarské hranice. Tato kancléřčina neochota dělat cokoliv kontroverzního měla z české perspektivy aspoň jednu malou výhodu. Nikdo nás příliš do ničeho nenutil na evropské úrovni, dokonce i ty kvóty jsme dokázali opakovaně odrazit, což není jen zásluha našich politiků, ale i toho, že do jejich prosazování Němci nešli s plnou silou. Zároveň ale tato taktika váhavého střelce uprázdnila politický prostor silám, které tak zdrženlivé rozhodně nebudou. Třeba Zeleným, hnaným vizí hořícího světa. A tím se dostáváme k dalšímu bodu merkelovského dědictví, pro dnešek poslednímu. Voličskou základnou CDU jsou důchodci CDU je po šestnácti letech merkelovské hegemonie polomrtvá strana. Nenajde-li se někdo jako Sebastian Kurz, kdo by se ji pokusil oživit od základu, budeme moci časem škrtnout i to „polo“. Chybějící nástupce, který by dokázal dosahovat aspoň kohlovské popularity a výsledků kolem 35 až 40 procent, je jen nejvýraznějším příznakem celkového úpadku strany. Zde zase ocituji Tomáše Lindnera, jen z jiné perspektivy: „Kampaň založená čistě na důvěře v osobnost kancléřky…“ Ano, zase má pravdu, a zase na tom nevidím nic pozitivního. Na kult Merkelové totiž doplácela právě její strana, které se začalo posměšně říkat Kanzlerinwahlverein (kancléřčin volební spolek). CDU jako organizace ztratila tvář, ztratila ideologický obsah, drive k tomu, cokoliv významného dělat. Být v jejích řadách výraznou osobností se stalo nebezpečným, protože taková osobnost by mohla jednoho dne ohrozit postavení stranické šéfky. Věta „Volím CDU, protože usiluje o …“ se stala víceméně nedoplnitelnou, protože CDU přestala mít zřetelný politický charakter. Stala se extenzí Angely Merkelové. Jedním z důsledků je, že CDU má velmi slabé postavení mezi mladými Němci, mezi kterými jednoznačně dominují Zelení. I když podobný trend existuje v celé Evropě – mladí často tíhnou k idealistické levici – v Německu je tento nepoměr až extrémní, zatímco například rakouská ÖVP si mezi mladými drží solidní zastoupení. (Kdo chce tyto poměry zkoumat detailně, nechť si vyhledá „Wahlverhalten nach Alter“ a vyleze na něj spousta grafů z různých německých i rakouských voleb.) Je to tím, že dnešní CDU se o mladé ani nijak neuchází. Její jedinou spolehlivou voličskou základnou jsou důchodci. Nic ve zlém, důchodci patří k národu stejně jako mladí. Ale velká státotvorná strana, kterou dříve CDU byla, by se měla snažit vyvažovat zájmy všech voličských skupin. Průměrný věk člena CDU byl roku 2019 rovných 61 let (Zelení mají 48). Pokud se nezdaří trend stárnutí členské základny zvrátit, bude za deset let problém vůbec najít nějaké kandidáty v produktivním věku do městských rad a zemských sněmů. (V tom, pravda, nejsou sami, CSU i SPD jedou po úplně stejné šikmé personální ploše.) Část voličů nespokojených s nevýrazným charakterem strany přeběhla k FDP, která se nyní může pyšnit preferencemi přes 10 procent a podstatně živějším stranickým vedením. FDP přitom svého času byla úplně „na odpis“, protože je to strana koketující s klasickým libertariánstvím anglosaského střihu, které není v Německu příliš populární; v letech 2013 až 2017 ani nebyla zastoupena ve Spolkovém sněmu. Z hlediska budování koalic a vlastního vlivu byl ale pro CDU za éry Merkelové zdaleka nejhorším vývojem vznik a růst AfD. Všichni dřívější pravicoví němečtí politici, Adenauerem počínaje a Kohlem konče, věděli velmi dobře, že německý nacionalismus nezmizel a že těch voličů vždycky bude dost na to, aby se s nimi muselo počítat. Nějakým způsobem s nimi dokázali vycházet, aniž by jim přitom přepustili vysloveně dominantní roli. Veterán bavorské politiky Franz Josef Strauß popsal tento princip slovy: „Rechts von uns ist nur noch die Wand.“ (Napravo od nás je už jen zeď.) Tohle pravidlo Merkelová porušila a vytvořila tak pro své nástupce hned dvě komplikace. Jednak poměrně silnou stranu, která posbírala všechny nespokojence v Německu, a přitom s ní ostatní středopravicové subjekty nechtějí jít do koalice, což pak vede k nutnosti vytvářet velmi divná stranická uskupení na zemských scénách. Jednak zřetelně definovanou skupinu obyvatel, která dává svůj hlas „principiální opozici“ i s jasným vědomím, že jimi volená strana bude ostrakizována ostatními a nebude se podílet na vládní činnosti; takové věci děláte jen tehdy, pokud se cítíte od země, ve které žijete, poněkud odcizen. V bývalé NDR má tato voličská skupina cca 20 až 25 procent, což je docela vysoké procento. Z něčeho takového by si Strauß rval vlasy. Takové odcizené podmnožiny lidí jsou státu potenciálně nebezpečné. Prázdná slupka bez ideového obsahu Paní nenahraditelná, jak ji nazval Tomáš Lindner, si svoji nenahraditelnost pojistila hlavně tím, že dokázala všem svým možným náhradám včas vzít vítr z plachet. Co se jemu jeví jako vítaná stabilita, připadá mně jako nebezpečné zkostnatění ve světě, který se od roku 2005 zásadně změnil. Merkelová převzala jednu z nejúspěšnějších pravicových stran Evropy, vyštípala z ní všechny konkurenční talenty a myšlenkově ji vykleštila natolik, že z ní zbyl jen zaběhnutý mechanismus pro technokratický výkon moci. Z okolí CDU vymizeli intelektuálové schopní formulovat konzervativní myšlenky a vize pro budoucnost. To něco málo pravicové intelektuální aktivity, co ještě v Německu zbylo, se koncentruje buď kolem libertariánství, nebo na národovecky orientované části spektra, která je od zbytku politické scény izolovaná ve své vlastní bublině a v podstatě z ní ani nechce ven. Tímto intelektuálním úpadkem, kterému předsedala, ohrozila Merkelová budoucnost své strany, protože taková prázdná slupka bez ideového obsahu není přitažlivá pro mladé lidi a může se spolehnout jen na kmenové voliče, Stammwähler, kterých ovšem přirozenou cestou ubývá. A uvolnila tak německou politickou scénu pro triumfální nástup Zelených. Ti mají myšlenek a vizí až až. V této mizérii máme krapet štěstí v podobě toho, že Zelení asi nedokáží vzniklou situaci naplno využít. Krunýř jejich identitárních dogmat je svazuje natolik, že si do čela kandidátky raději postavili osobu správného genderu než někoho schopného, kdo by dovedl jejich stranu k 30 až 35procentnímu vítězství a kancléřskému postu. Ale to není zásluha Merkelové, to je nezávisle udělaná chyba jiných lidí. Vůbec si nejsem jist, zda škody, které utrpěla CDU na svém charakteru, půjdou ještě nějak napravit. Ale odchod Merkelové do politického důchodu skýtá aspoň maličkou naději, že se do toho někdo bude moci pustit. Popravdě se tak mělo stát už před čtyřmi lety.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-02-18 15:00:39

Kniha Krysí stezka rekonstruuje život vysokého důstojníka SS obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků

Kniha britského právníka a spisovatele Philippe Sandse Krysí stezka by mohl nést podtitul Otcové a synové. Vznikl díky snaze dvou mužů, potomka židovských obětí a syna nacistického masového vraha, dopátrat se pravdy o předcích. Při pátrání po osudech vlastních předků, kteří v ukrajinském Lvově padli za oběť holokaustu, se syn židovských rodičů Philippe Sands seznámil s Horstem Wächterem, synem prominentního nacisty Otta von Wächtera, jenž v letech 1942–1944 zastával ve Lvově funkci okupačního guvernéra. Bylo jisté, že Horstův otec měl podíl na osudu Sandsových příbuzných, kteří za jeho vlády až na jedinou výjimku přišli o život. Avšak v synově srdci stále zaujímá společně s matkou zvláštní místo. Horst je přesvědčen, že otec byl slušný člověk, optimista, který se snažil konat dobro, ale pohltily ho hrůzy způsobené jinými. Ve snaze očistit památku rodičů zpřístupnil Sandsovi rozsáhlý rodinný archiv, jenž spisovateli umožnil do detailů zrekonstruovat všední i dobrodružný život vysokého důstojníka SS, guvernéra okupovaného Krakova a poté Lvova, obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků. Společně se Sandsem sledujeme Wächterovo idylické manželství a rodinný život, jeho nacistickou kariéru i útěk před spravedlností přes takzvanou „krysí stezku“, kterou se vydali Adolf Eichmann, Josef Mengele a tisíce dalších nacistů do Perónovy Argentiny, aby získali novou identitu. Wächter se tři roky skrýval v rakouských Alpách, než se dostal do Říma, kde mu pomohl vatikánský biskup. Zůstal tam tři měsíce. Jeho únik z Evropy však přeťala záhadná smrt, vyvolávající spekulace o vraždě. „Krysí stezka v sobě má prvek detektivky: pátráme po jednotlivých zločinech, vinících, spolupachatelích, svědcích a důkazech. Zároveň nás ale text svou zdrženlivostí a střídmostí nutí se ptát, jak vlastně chápat vinu a kde všude ji hledat. Napínavost toho, co kniha popisuje a ukazuje na fotografiích, je neustále provázána s naléhavostí zámlk, které ponechává otevřené a kterými propojuje historii s nynějším okamžikem,“ říká o knize překladatel Martin Pokorný.   Ukázka z knihy Prolog Řím, 13. června 1949 Muž na lůžku číslo devět byl ve vážném stavu. V důsledku vysoké horečky a akutního jaterního selhání nemohl jíst a nemohl se ani soustředit na ambice a tužby, které ho po většinu života hnaly kupředu.      Zápis upevněný v nohách pacientovy postele byl úsečný a navíc z podstatné části mylný. „9. července 1949 byl přijat pacient jménem Reinhardt.“ Datum bylo správné, jméno ne. Jeho pravé jméno znělo Wächter, ale kdyby je použil, úřady by zjistily, že dotyčný je nacistický funkcionář a masový vrah a je na něj vydán zatykač. Svého času působil jako tajemník Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který byl před třemi lety oběšen v Norimberku za vraždu čtyř milionů lidí. Z „hromadné vraždy“ – zastřelení a poprav více než sta tisíc lidí – byl obviněn i Wächter. Odhad počtu obětí byl nízký.      „Reinhardt“ byl v Římě na útěku. Předpokládal, že ho kvůli „zločinům proti lidskosti“ a „genocidě“ hledají Američané, Poláci, Sověti i Židé. Doufal, že unikne do Jižní Ameriky.      Jméno otce uvedené v záznamu znělo podle pravdy „Josef“. Políčko pro křestní jméno bylo prázdné. „Reinhardt“ používal jméno Alfredo, ale ve skutečnosti se jmenoval Otto.      U povolání pacienta bylo uvedeno „spisovatel“, což zčásti odpovídalo skutečnosti. Otto Wächter psal dopisy své ženě a vedl si deník, i když zápisů v něm bylo málo, a jak jsem později zjistil, vedl si je těsnopisem či těžko rozluštitelnou šifrou. Psal také básně a v poslední době si krátil dlouhou chvíli psaním filmového scénáře a manifestu za budoucnost Německa, kterému dal název: Quo vadis, Germania?      V dobách, kdy byl svobodný a mocný, podepisoval dokumenty, kvůli kterým byl teď na útěku. Jeho jméno se objevovalo na konci důležitých dopisů a úředních výnosů. Ve Vídni ukončil kariéru dvou svých univerzitních profesorů. V Krakově schválil výstavbu krakovského ghetta. Další výnos, podepsaný v Lembergu, Židům zakazoval pracovat. Přesnější by proto bylo popsat profesi nemocného slovem „právník“, „guvernér“ nebo „SS-Brigadeführer“. Poslední čtyři roky byla jeho hlavním zaměstnáním snaha přežít: skrýval se a hledal možnost úniku – jak měl za to, úspěšně.      Ve formuláři byl uveden věk 45 let. Byl o tři roky starší a nedávno slavil narozeniny.      V kolonce „stav“ bylo ve složce uvedeno „svobodný“. Ve skutečnosti byl oddán s Charlottou Bleckmannovou, kterou v dopisech oslovoval Lotte či Lo. Ona ho oslovovala zdrobnělinou Hümmchen či Hümmi. Měli spolu šest dětí, i když jich mohli mít i víc.      Zápis nezaznamenával žádnou římskou adresu. Žil tajně, v mnišské cele v nejvyšším patře kláštera Vigna Pia na římském předměstí, zastrčeném v zátočině řeky Tibery. Rád chodil plavat. Zápis neuváděl, že pacienta do nemocnice přivedla dvojice mnichů pobývajících ve Vigna Pia.      Jeho stav byl popsán následovně:   Pacient uvádí, že od 1. července nemůže jíst, od 2. července má horečku a od 7. července projevuje příznaky žloutenky. Je diabetik a klinická prohlídka zjistila jaterní selhání: akutní žlutou atrofii jater (icterus gravis).   Z jiných zdrojů víme, že během pobytu v nemocnici Santo Spirito měl „Reinhardt“ tři návštěvy. Jedním návštěvníkem byl biskup a svého času blízký spolupracovník papeže Pia XII., druhým lékař, který za války sloužil na německém velvyslanectví v Římě. Třetí návštěvou byla dáma z Pruska, manželka italského akademika, se kterým měla dvě děti. Docházela za pacientem denně: v neděli, kdy byl přijat, jednou, v pondělí dvakrát a v úterý jednou.      Dnešní návštěva ve středu 13. července byla pátá. Dáma s sebou pokaždé měla drobný dárek, například ovoce nebo kousek cukru, jak navrhl lékař.      Dostat se do Sala Baglivi, kde pacient ležel, pro ni nebylo snadné. Při první návštěvě ji důrazně zpovídal strážný. „Málo podrobností,“ řekl. Ona ale byla varována, ať zachová diskrétnost: pouze řekněte, že jste přítelkyní církve. Několikrát zopakovala ta slova a strážný nakonec svolil. Když přišla popáté, už ji tu znali.      Rozměry Sala Baglivi učinily na návštěvnici dojem. „Jako v kostele,“ napsala pacientově manželce, která podle záznamů neexistovala. Když přicházela ze svého bytu přes Piazza dei Quiriti – cesta vedla okolo vodotrysku, kvůli kterému Mussolini prohlásil, že by v parku neměly stát čtyři nahé ženské –, byl pro ni rozlehlý prostor vítaným chladným útočištěm před parnem venku.      Vešla do Sala Baglivi, minula kapli, zatočila doprava, přistoupila k pacientovu lůžku a na chvíli zaváhala. Pozdravila ho, pronesla pár slov, osvěžila ho studenou žínkou, převlékla mu košili. Vytáhla zpod lůžka stoličku a posadila se, aby si mohli promluvit a aby ho mohla povzbudit. Pacient na vedlejším lůžku narušoval jejich soukromí, a tak se vyjadřovala obezřetně.      Pacient příliš neměl co říct. Kvůli léčbě infekce obdržel nitrožilní penicilin a lék mu srazil horečku, ale také ho oslabil. Měl přikázáno jíst jen málo: bílou kávu nebo pár kapek pomerančové šťávy se lžičkou dextrózy. Lékaři ho varovali, že si musí dát pozor na žaludek.      Dáma si s každou další návštěvou uvědomovala změnu. V pondělí byl zesláblý a nemluvil. V úterý vypadal zotaveněji a byl hovornější. Ptal se, jestli už přišly dopisy, které očekával, a vyjadřoval naději, že ho ještě před koncem léta bude moci navštívit jeho nejstarší syn, také Otto.      Jeho dnešní slova byla povzbudivá, i když tělesně působil unavenější. „Je to mnohem, mnohem lepší,“ řekl pacient. Podala mu jednu lžičku pomerančové šťávy. Uvažoval zřetelně a oči měl jasné.      Dokázal zformulovat souvislejší myšlenku. „Jestli Lo teď nemůže přijet, nevadí; těch několik posledních nocí jsem ji cítil velice blízko a mám radost, že jsme tak propojení. Dokonale mi rozumí a všechno je tak, jak má být.“      Uvnitř něj hořelo, ale necítil bolest. Vypadal vyrovnaně, ležel klidně, držel se dámy za ruku. Popisovala mu svůj život v Římě a co dělají děti. Před odchodem ho něžně pohladila po čele.      Vypravil ze sebe ještě několik slov. „Jsem v dobrých rukou, uvidíme se zítra.“      V půl šesté se pruská dáma s pacientem označovaným „Reinhardt“ rozloučila. Věděla, že konec se blíží.      Téhož dne večer pacient přijal biskupa. Podle biskupova sdělení mu pacient ležel v náručí a vydechl svá poslední slova. Zaznělo tvrzení, že jeho stav někdo způsobil úmyslně, a byl označen pachatel. Minulo mnoho let, než se o slovech, jež pacient údajně pronesl o samotě s biskupem, dozvěděl i někdo další.      Pacient se nedožil druhého dne.   Několik dní nato návštěvnice napsala vdově Charlottě Wächterové. Na deseti rukou psaných stránkách vylíčila, jak se s Wächterem před několika týdny – krátce po jeho příjezdu do Říma – seznámila. „Pověděl mi o Vás, o dětech, o všem, co mu bylo v životě drahé.“ „Reinhardt“ návštěvnici vyprávěl o své práci před válkou i během ní a popsal jí následující léta, strávená vysoko v horách. V dopise se psalo, že byl neklidný, a padla zmínka o výletu mimo Řím. Jméno navštíveného místa ani osoby pisatelka neuvedla.      Závěr dopisu tvořil stručný záznam diagnózy. Podle lékaře smrt způsobila „akutní atrofie jater“, což je forma „vnitřní otravy“, snad z jídla nebo z vody. Pisatelka vyjádřila přesvědčení, že Charlottě jistě bude scházet její „optimistický druh a přítel“. Myslete na děti, dodala: potřebují odvážnou a šťastnou matku.      „Tím, co na Vás Váš muž měl nejraději, byla Vaše nezdolná radost a schopnost stát oběma nohama na pevné zemi.“ Těmito slovy její dopis, v němž pacientovo skutečné jméno nepadlo, končil. Dopis nesl datum 25. července 1949. Z Říma byl přepraven do Salcburku a tam doručen Charlottě Wächterové a jejím šesti dětem.   Charlotte si dopis schovávala třicet šest let. Po její smrti v roce 1985 se spolu s další osobní pozůstalostí stal majetkem jejího nejstaršího syna, Otta ml. Otto ml. zemřel v roce 1997 a dopis zdědil čtvrtý ze sourozenců, syn Horst. Ten obýval ohromný, impozantní, prázdný a polorozpadlý zámek ve staré rakouské vesnici Hagenbergu na půl cesty mezi Vídní a Brnem. Zde dopis mnoho let takřka v utajení zůstal.      Dvacet let nato jsem však jednoho mimořádně chladného dne Horsta na zámku navštívil. Byl jsem mu představen před několika lety a věděl jsem, že má v držení mnoho tisíc stran matčiny pozůstalosti. Ve vhodnou chvíli jsem se ho zeptal, zda bych mohl vidět originál dopisu pruské dámy. Odpověděl kladně, vyšel z kuchyně, vystoupal po příkrých kamenných schodech, vešel do svého pokoje a přistoupil ke staré dřevěné skříni se skleněnou výplní, postavené vedle postele a fotografie Horstova otce v uniformě SS. Vytáhl dopis, vzal ho s sebou do kuchyně, položil ho na starý dřevěný stůl a začal ho číst nahlas.      Přeskočil mu hlas a zničehonic se rozplakal.      „Není to pravda.“      „Co není pravda?“      „Že otec zemřel na nemoc.“      Jeho klidný, mírný hlas se prolínal s praskotem polen v kamnech. Zatímco mluvil, pozoroval jsem obláček, který mu stoupal od úst.      Znal jsem Horsta pět let. Vybral si tuhle chvíli, aby mi sdělil tajemství: své přesvědčení, že jeho otce někdo zabil.      „Co je pravda?“   I LÁSKA „Neznal jsem Vídeň mezi válkami a jsem příliš mladý, než abych si pamatoval starou Vídeň se Straussovou hudbou a strojeným kouzlem nenucenosti…“ — Graham Greene, Třetí muž, 1949 kapitola první 2012 Hagenberg Všechno začalo návštěvou u Horsta Wächtera na jaře 2012. Tehdy mne čtvrtý potomek Otta a Charlotty Wächterových poprvé přivítal u sebe doma. Přešel jsem neužívaný vodní příkop a dřevěnou branou vstoupil do zámku Hagenberg. Uvnitř mne uvítal zatuchlý pach a vůně páleného dříví, kterou byl Horst načichlý do poslední nitě. Popili jsme čaj, seznámil jsem se s jeho ženou Jacqueline, pověděl mi o dceři Magdaleně a pěti sourozencích. Dozvěděl jsem se také už tehdy o matčině pozůstalosti, i když uplynulo mnoho let, než jsem si ji mohl celou prohlédnout.      Ta návštěva byla plodem náhody. O rok a půl dřív jsem navštívil ukrajinský Lvov a pronesl tam přednášku o zločinech proti lidskosti a genocidě. Navenek se jednalo o návštěvu právnické fakulty, ve skutečnosti mne ale do města hnala touha najít dům, kde se narodil můj dědeček. V roce 1904 neslo město Leona Buchholze – regionální metropole rakousko-uherské říše – úřední označení Lemberg.      Měl jsem v úmyslu zaplnit mezery v Leonově životní historii a zjistit, co se stalo s jeho rodinou, o které nikdy nevyprávěl. Chtěl jsem poznat jeho a svou identitu. Našel jsem Leonův dům a zjistil jsem, že počátky genocidy a zločinů proti lidskosti – právně definovaných v roce 1945 – lze vysledovat do jeho rodného města. Výsledkem mých cest byla kniha East West Street (Východo- -západní ulice), v níž líčím příběhy čtyř mužů: Leona, jehož početná rodina ze Lvova a okolí byla vyhlazena během holokaustu, Hersche Lauterpachta a Rafaela Lemkina, taktéž lvovských rodáků, kteří do norimberských procesů a mezinárodního práva uvedli pojmy zločinů proti lidskosti a genocidy, a za čtvrté Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který do Lvova dorazil v srpnu 1942 a pronesl tu řeč, po níž následovalo vyhlazení Židů v Haliči. Počet obětí Frankova jednání, z nichž byl v Norimberku usvědčen a za něž byl oběšen, dosáhl čtyř milionů. Patřily mezi ně rodina Buchholzova, Lauterpachtova a Lemkinova.      Při práci na tomto projektu jsem narazil na pozoruhodnou knihu o Hansi Frankovi od Niklase Franka, nazvanou Otec. Kontaktoval jsem autora a sešli jsme se na terase příjemného hotelu nedaleko Hamburku. Niklas věděl, že se o Lvov zajímám, a v rozhovoru zmínil jméno Otta Wächtera. Wächter byl faktickým zástupcem Hanse Franka – v letech 1942–1944 zastával funkci okupačního guvernéra ve Lvově – a Niklas se znal s jeho synem Horstem. Jelikož jsem se o město zajímal a dědečkova rodina zahynula v době Wächterova působení, nabídl mi Niklas, že nás seznámí. Připojil mírné varování: zatímco Niklas na svého předka pohlížel záporně („S výjimkou svého otce jsem proti trestu smrti,“ řekl mi během první hodiny od seznámení), Horst svého otce vnímal příznivěji. „Ale bude vám sympatický,“ řekl mi Niklas s úsměvem.      Horst na informaci o mně zareagoval vstřícně. Odletěl jsem z Londýna do Vídně, půjčil si auto a zamířil přes Dunaj na sever kolem vinic a kopců do starobylé vesničky Hagenbergu. Cestou jsem cítil jisté rozechvění, protože Otto Wächter skoro nepochybně měl svůj podíl na osudu dědečkových příbuzných ve Lvově a okolí, kteří za jeho vlády až na jednu výjimku přišli o život. Z historických líčení této doby jako by jeho jméno bylo vygumované. Vyrozuměl jsem, že to byl Rakušan, manžel, otec, právník a vysoce postavený nacista. Roku 1934 byl zapleten do atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Když nacisté při anšlusu v březnu 1938 napochodovali do Rakouska, obdržel ve Vídni, kde tehdy bydleli mí prarodiče, vysokou pozici v nové vládě. Následně byl jmenován guvernérem okupovaného Krakova a poté v roce 1942 guvernérem Lvova. Po válce beze stopy zmizel. Chtěl jsem se dozvědět, co se s ním vlastně stalo a zda jej dostihla spravedlnost – a hodlal jsem na toto pátrání vynaložit všechny síly. Má cesta započala.    Britský specialista na mezinárodní právo Philippe Sands (1960) svůj obor vyučuje na University College v Londýně a zároveň je činný jako právní zástupce před mezinárodními soudními dvory. Profesní zájem o problematiku genocidy a zločinů proti lidskosti spojený s osobní historií potomka obětí holokaustu jej přivedly k pátrání, v němž se velká historie právních kategorií a kolektivních událostí proplétá s individuálními osudy včetně autorova vlastního. Plodem tohoto výzkumu je jak Krysí stezka, tak East West Street (Východo-západní ulice) z roku 2016, za niž získal význačné ocenění Baillie Gif­ford Prize a jejíž české vydání připravuje Prostor na rok 2022.   Z anglického originálu The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, vydaného nakladatelstvím Weidenfeld & Nicolson v roce 2020, přeložil Martin Pokorný, 576 stran. Kniha vyjde 18. března 2021 v nakladatelství Prostor. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-15 16:38:23

Cenu Jiřího Ortena dostala Hana Lehečková za novelu Svatá hlava

Cenu Jiřího Ortena pro talentované autory obdržela 15, září Hana Lehečková za novelu Svatá hlava. „Novela Hany Lehečkové je poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší „normálnosti“,“ napsala o knize porota v čele s literárním teoretikem Petrem A. Bílkem. Hlavní hrdina novely Svatá hlava nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše. „Za tu dobu, co se věnuji vlastní autorské tvorbě, jsem zjistila jednu věc: když jde o tvorbu pro dospělé, „normální“ příběh mě prostě nebaví. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale vždycky ze mě nakonec vypadl nějaký podivný literární útvar balancující na hranici dětské naivity a halucinačních stavů. Taková je i Svatá hlava,“ říká Hana Lehečková. Hana Lehečková (*1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí, Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU. Na Ortenovu cenu bylo přihlášeno 24 knih, do užšího výběru se dostaly tři. Kromě Svaté hlavy šlo o román o hiphopové komunitě Malej NY Přemysla Krejčíka a báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka. Laudatio ke knize od členky poroty Pavly Horákové Knihy mají tu moc přenášet nás do jiných světů, teleportovat do jiných časů, krajin, prostředí, společenských vrstev. A některé nás dovedou uvádět i do cizích duší. Zvláštním zážitkem pak je, když nás vpustí do myslí, které se vymykají obecným představám o normě, do nitra lidí na okraji, vyloučených pro svůj původ, pro svůj hendikep či pro své skutky – lidí, od kterých v životě leckdy raději dáváme ruce pryč, abychom se jejich údělem náhodou nenakazili. Ve Svaté hlavě Hany Lehečkové se ocitáme přímo uvnitř takového člověka a musíme se jeho životem pomyslně umazat celí. Do vínku dostal poruchu intelektu a osobnosti, neúplnou rodinu, bídu, nevraživé sousedy. Nemá společenské brnění v podobě jmění, vztahů nebo postavení, které nám ostatním pomáhá obstát ve vnějším světě, a nezbývá mu než si svůj svět vyztužit zevnitř. Pomocí náboženských dogmat a vlastního mravního kodexu, ritualizace činností, různých výčtů, počtů a pravidelnosti. Bez nich se jeho svět bortí, mysl se cyklí. Ponor do „slabé duše“ autorka zprostředkovává svébytnými výrazovými prostředky. Pomocí jazyka nenapodobuje, nýbrž od základu vytváří uvěřitelný, komplexní a soudržný vnitřní svět vypravěče, do kterého se jen občas prolamuje ten vnější v podobě ozvuků médií, výroků sousedů, vrstevníků, učitelů nebo jiných autorit. Proud vyprávění je až meditativní, text bez interpunkce chvílemi připomíná monotónní žalozpěv, svébytný jazyk vypravěče se zadírá pod kůži, jeho melodie se rozeznívá v čtenářově hlavě, stává se jeho vnitřní řečí, div že nenavozuje změněný stav vědomí. Vypravěč nás svou vemlouvavostí a vtíravostí přesvědčuje o své výjimečnosti, i když racionálně víme, že realita je jiná. Proměňuje se kadence řeči, klidné pasáže střídají běsy a blouznění, jeho mysl se tříští a znovu skládá, myšlení je ulpívavé, nutkavé. To výborně zrcadlí i psychotická grafika, chybějící interpunkce, střídání fontů a velikostí písma, odsazování řádků, užívání kurzívy nebo kaligramů. Cestou z prokletí vyloučenosti je pro hrdinu Svaté hlavy představa vlastní výlučnosti. Stačí nepatrná obměna hlásek a přeskupí se i vlastní sebepojetí. Takto nenápadná může někdy být hranice mezi šílenstvím a genialitou, velikášstvím a vyvoleností, bludem a vnuknutím. Vypravěč osciluje mezi mesiášskou a ďábelskou polohou, skrze něž však prosvítá jistá ryzost. Vidí náš svět skoro jako dítě a díky tomu nám o něm nevědomky přináší překvapivá svědectví, zároveň mluví se sugestivností manipulátorů, kteří dovedou strhnout ostatní díky tomu, že svým bludům sami beze zbytku věří. Autentická víra je totiž chytlavá, charismatická. Díky víře je i obecní blázen ve svém světě král. A je to právě víra, i když jiná než hrdinovo osobité pojetí křesťanství, totiž víra ve stvořitelskou moc slova, co jej nakonec vysvobodí – v závěru je hrdina proměněn právě silou slova. Svatá hlava je kniha jakoby jedním dechem vyprávěná a jedním dechem ji lze i přečíst. Je to kniha výjimečná nejen pozoruhodnou prací s jazykem, ale i prací s psychologií – hrdinovou i čtenářovou. Z objektivního pohledu máloco může vyvolávat sympatie k postavě, které se téměř veškeré její okolí štítí, avšak Haně Lehečkové se podařilo stvořit antihrdinu, s nímž upřímně prožíváme jeho myšlenkové a citové zvraty a cítíme úctu k jemu zraněnému lidství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-16 09:10:55

Na cenu Jiřího Ortena byla nominována hiphopová detektivka Malej NY, psychotická novela Svatá hlava a báseň v próze Mount Anne

V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena pro mladé spisovatele byli odbornou porotou jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů vybrány tři literární počiny: jediný současný román o hiphopové komunitě Malej NY, jehož autorem je Přemysl Krejčík, novela Svatá hlava Hany Lehečkové poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici a originální báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka, v níž sledujeme milostný vztah dvou lidí – Lamura a Milove. Jméno vítěze či vítězky bude slavnostně vyhlášeno 15. září v 17 hodin v Zrcadlové kapli v Klementinu. Laureát získá tradiční peněžitou prémii 50 tisíc Kč a nově si odměnu odnesou také zbylí dva nominovaní – každý 10 tisíc Kč. Cena Jiřího Ortena, která se uděluje od roku 1987, je určena autorovi prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, kterému v době vydání díla není více než třicet let.   Medailonky nominovaných autorů a jejich děl Přemysl Krejčík: Malej NY (Host) Porota vybrala hiphopovou detektivku Přemysla Krejčíka mezi nominované, protože „překračuje hranice žánru i subkultury. Zrychlený a silácký svět hip hopu tu velmi názorně předestírá problémy, které se týkají nejen raperů: sektářství, ješitnost, neschopnost dospět, pomíjivost, ale i potřebu nadhledu, usmíření a naděje.“ ANOTACE: Nymburk není New York, to ale neznamená, že tu občas někdo někoho nezabije. Malej NY, to je malej New York čili Nymburk, kde se nesellí úplně tvrdý drugs, ale hlavně hulí tráva a pije pivko, na ulici vás nesejme nigga z jinýho klanu devítkou, ale spíš dostanete přes hubu od nácků nebo pankáčů. Zvlášť když nosíte rovnej hiphoperskej kšilt. Malej NY je román o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda. Malej NY je jediný současný román o hiphopové komunitě, se soundtrackem, který funguje jako stroj času. A smrt je i tady otázkou vteřiny, stejně jako ve velkým NY. Přemysl Krejčík (1991) pochází z Nymburka, v současné době žije v Pardubicích, kde na filozofické fakultě vystudoval historicko-literární studia a navazující dějiny literární kultury. Nyní působí na Univerzitě Pardubice jako doktorand oboru historie. Je autorem básnických sbírek Křehké nepřenášet (2015) a Asfaltovej plameňák (2017), souboru sci-fi povídek Kybersex (2016), románu Univerzální katalog zoufalců (2016) a také jedním z autorů kolektivního krimi románu Šest nevinných (2015), který vznikl během veřejného nepřetržitého psaní, trvajícího 72 hodin. Jeho zatím poslední knihou je literárně-teoretický počin Zatmění po utopickém večírku: Sonda do české dystopické prózy 80. let 20. století (2019). Je také šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma a věnuje se psaní recenzí pro různá periodika. V roce 2004 založil hiphopovou skupinu, kde působil až do jejího zániku v roce 2014. „Román Malej NY vychází především ze zkušeností a zážitků získaných mým někdejším působením v hip-hopové kapele a dospíváním uvnitř rapové komunity. Před třemi lety jsem se k hudbě vrátil a od té doby působím v crossover/ rapmetalové kapele Soundflip,“ řekl Přemysl Krejčík.   Hana Lehečková: Svatá hlava (Vyšehrad) Vyjádření poroty: „Nominovaná novela Hany Lehečkové je poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti".“ ANOTACE: Nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Psychotická novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše. Hana Lehečková (1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí. Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU. „Za tu dobu, co se věnuji vlastní autorské tvorbě, jsem zjistila jednu věc: když jde o tvorbu pro dospělé, „normální“ příběh mě prostě nebaví. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale vždycky ze mě nakonec vypadl nějaký podivný literární útvar balancující na hranici dětské naivity a halucinačních stavů. Taková je i Svatá hlava,“ uvádí Hana Lehečková.   Ladislav Slezák: Mount Anne (Trigon) Porota udělila nominaci básni v próze Ladislava Slezáka, protože „je důkazem, že dobrá poezie dovede nad jiné žánry přesvědčivě a elegantně přiblížit i téma obávané a těžko pochopitelné. Z lyrična vystupuje dramatický děj, z konkrétního příběhu se v básni stává podobenství.“ ANOTACE: „Mount Anne je nebezpečné stvoření. Hraje si s iluzemi. Je křivým zrcadlem a nekonečnou studní. Saje brčkem z méněcennosti. Vráží pletací jehlice do hlavy. Přejíždí kůži šmirglem. Patří do rukou odborníka. Nemá co dělat u malých holčiček. Nemá se kolem nich co vometat. Manon je růže hozená do kostela. Mount Anne je spolknutý granát. Mount Anne žije ve stínech. Vidět je, až když je příliš pozdě. Dýchá v každé manipulaci, v každém posměšku. Tolik touží po pozornosti. Mount Anne je nepřítel, který dostal zbraň. Je jedna a je jich nespočet. Přenáší se slovem a obrazem. Vchází očima, ušima i ústy. Zůstává v hlavě. Staví si tam sídlo.“ Báseň v knize doprovázejí šité ilustrace Zdeňky Saletové. Ladislav Slezák (1990) vystudoval na Univerzitě Pardubice magisterský obor Dějiny literární kultury. V současné době je učitelem na střední škole v Hradci Králové. Zabývá se výchovou, vzděláváním a didaktikou humanitních oborů. Debutoval rozsáhlou básnickou skladbou Noc s klaunem (2013). Následovala sbírka veršů s názvem Monotónně znějící samoty (2015) a skladba Hořký letopočet (2017). Publikoval v časopisech Host, Dobrá adresa, Tahy, Partonyma, Plž a dalších. „Jedná se o lyricko epickou báseň, v níž sledujeme milostný vztah dvou lidí – Lamura a Milove. Do zcela obyčejného vztahu začíná vstupovat minulost Milove a její rodící se nemoc. Jejich společné cesty jsou pak poněkud rozmazané a cíle nikdo nechce dohlédnout,“ upřesňuje Ladislav Slezák. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-02 17:14:51

Nejvíc nominací na Ceny české filmové kritiky mají snímky Staříci a Vlastníci

Road movie o pomstě Staříci a hořká komedie Vlastníci mají pět šancí na zisk Cen české filmové kritiky. Nabarvené ptáče má čtyři nominace. Padesátka českých filmových kritiků vyzdvihla celkem 12 snímků včetně tří počinů mimo klasickou kinodistribuci. Výsledky hlasování o vítězích budeme znát 1. února. Filmový debut Jiřího Havelky Vlastníci, odehrávající se na domovní schůzi, se uchází kromě sošky za nejlepší film i o ocenění za nejlepší režii, scénář, ženský herecký výkon a objev roku. Staříci, první celovečerní hraný snímek dvojice Martin Dušek a Ondřej Provazník, zaujal kritiky také režií, scénářem a hereckým duem Ladislav Mrkvička a Jiří Schmitzer v rolích důchodců na cestě za vlastní spravedlností. Český kandidát na Oscara Nabarvené ptáče si připsal nominaci za nejlepší film, režii Václava Marhoula a v kategorii Audiovizuální počin hned dvakrát – za kameru a výpravu. Drama uvedené v soutěži benátského festivalu sleduje drsný osud malého chlapce během druhé světové války. Mezinárodního a oscarového úspěchu se dočkal také krátký loutkový film Dcera, jenž čeští kritici nominovali v kategorii Mimo kino, spolu s komediálním seriálem České televize Most! a špionážní minisérií HBO Bez vědomí. Mezi kandidáty na Cenu innogy pro objev roku patří autorka Dcery Daria Kashcheeva, Jiří Havelka s Vlastníky a Bohdan Karásek za svůj debut, vztahovou tragikomedii Karel, já a ty. O Cenu české filmové kritiky se střetnou také tři dokumenty – vítěz jihlavského festivalu Sólo, portrét osamění duševně nemocného hudebníka od debutujícího Artemia Benkiho, road-movie o cestě otce a syna Dálava v režii Martina Marečka a šestihodinový opus Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Vítězové cen budou známí v sobotu 1. února 2020. Slavnostní večer v pražském Divadle Archa od 20.20 v přímém přenosu odvysílá program ČT art. Ceny české filmové kritiky organizuje Sdružení českých filmových kritiků.   Kompletní nominace   Nejlepší film: Nabarvené ptáče – producent Václav Marhoul Staříci – producent Jiří Konečný Vlastníci – producent Marek Jeníček   Nejlepší dokument: Dálava – Martin Mareček Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie – Karel Vachek Sólo – Artemio Benki   Nejlepší režie: Nabarvené ptáče – Václav Marhoul Staříci – Martin Dušek, Ondřej Provazník Vlastníci – Jiří Havelka   Nejlepší scénář: Karel, já a ty – Bohdan Karásek Staříci – Martin Dušek, Ondřej Provazník Vlastníci – Jiří Havelka   Nejlepší herečka: Karel, já a ty – Jenovéfa Boková Tiché doteky – Eliška Křenková Vlastníci – Tereza Ramba   Nejlepší herec: Na střeše – Alois Švehlík Staříci – Ladislav Mrkvička Staříci – Jiří Schmitzer   Audiovizuální počin: Nabarvené ptáče, kamera – Vladimír Smutný Nabarvené ptáče, výprava – Jan Vlasák Tiché doteky, kamera – Gregg Telussa   Mimo kino: Bez vědomí – Ivan Zachariáš, Ondřej Gabriel Dcera – Daria Kashcheeva Most! – Jan Prušinovský, Petr Kolečko   Cena innogy pro objev roku: Jiří Havelka – Vlastníci Bohdan Karásek – Karel, já a ty Daria Kashcheeva – Dcera {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-02 08:26:22

Oliver Sacks: Vše je na svém místě. První lásky a poslední příběhy (ukázka z knihy)

Sbírka různorodých esejů, která je oslavou lidské zvědavosti. Přední světový neurolog Oliver Sacks v ní nahlíží z různých úhlů na svůj život a vzpomíná zejména na to, co jej nejvíc ovlivnilo. Přibližuje své dětství, kdy se poprvé zamiloval do sodíku, draslíku a chlóru a začal provádět první pokusy (někdy ne zcela povedené, jak dokazovala exploze sklenic se špatně zakonzervovanými kvasícími sépiemi), získává první zkušenosti se čtením a knihovnami (knihovna v rodném domě byla jeho nejoblíbenější místností, soupeřila pouze s chemickou laboratoří) a muzei (jednou strávil celou noc v síni fosilních bezobratlých), z nichž se stala celoživotní láska. Autor připomíná některé zajímavé klinické případy ze své praxe, jako byla návštěva odlehlé osady mennonitů, kde se vyskytuje neobvyklý počet tourettiků s různými tiky, nebo epidemii spavého onemocnění se „zastavenými“ pacienty. Popisuje, jak tyto poruchy povětšinou odrážejí pomalu nastávající změny v mozku, kdy dochází k rozrušení samotných základů vědomí a jáství a ke krátkodobému či trvalému pocítění nicoty. Zmiňuje stigma a nepochopení, které takovéto a podobné choroby stále obklopuje, a dotýká se samotného pojetí medicíny, kdy se lékařské techniky a postupy sice změnily, lidský prožitek však nikoli.   Ukázka z knihy: CHLAD V roce 1957 jsem se coby medik setkal během praxe u Richarda Ashera s jeho pacientem „strýčkem Tobym“. Byl jsem tou prazvláštní směsicí faktů a smyšlenek fascinován. Doktor Asher občas říkal, že je to hotový Rip van Winkle. Často se mi tento případ v živých barvách vybavoval, když jsme v roce 1969 „probudili“ naše postencefalitické pacienty, a podvědomě mě pronásledoval celé roky.       Doktora Ashera tenkrát v rámci lékařské služby do domu přivolali k nemocnému děvčátku. Když s rodiči probíral léčbu, všiml si v koutu tiché, nehybné postavy.       „Kdo je to?“ zeptal se.      „Strýček Toby. Už sedm let se téměř nehýbe.“      Stal se nenáročným „příslušenstvím“ domu. Zprvu se jeho pohyby zpomalovaly jen velmi pozvolna a rodina si toho ani nevšimla. Ovšem když se posléze strýčkova kondice začala zhoršovat výrazněji, všichni to jednoduše akceptovali, což je dosti s podivem. Denně jej krmili a dávali mu napít, otáčeli jej a čas od času umyli a upravili. Opravdu s ním nebyly žádné potíže, byl zkrátka součástí inventáře. Většina návštěv si ho nikdy ani nevšimla. Jen tiše a klidně seděl v rohu. Rodina jej neměla za nemocného, prostě se „zastavil“.       Doktor Asher na tu bledou postavu promluvil. Neodpověděla ani jinak nezareagovala. Vzal strýčka Tobyho za ruku, aby mu změřil pulz. Byla studená skoro jako ruka nebožtíka. Pulz však nahmatal – slabý a pomalý. Žil, jen zjevně jaksi podivně ustrnul, jako by zmrzl.       Hovor se členy rodiny byl zvláštní a znepokojivý. O strýčka Tobyho neměli kupodivu výraznější obavy, a přesto o něj láskyplně a se vší důstojností pečovali. Zjevně se jeho stavu postupně přizpůsobovali, jak tomu ostatně u zákeřných a neznatelných změn bývá. Když s nimi však doktor Asher promluvil a navrhl, že strýčka vezme do nemocnice, souhlasili.       A tak se strýček Toby dostal do nemocnice na speciálně vybavenou jednotku metabolické péče, kde jsem se s ním setkal. Teplotu mu nebylo možné změřit běžným klinickým teploměrem, ale musel se přinést speciální teploměr určený pro podchlazené jedince. Naměřil 20 °C, o šestnáct stupňů méně, než je spodní hranice průměrného rozmezí normální tělesné teploty. Okamžitě vzniklo podezření, které testy také potvrdily: strýčku Tobymu prakticky nefungovala štítná žláza a metabolismus klesl téměř na nulu. S takřka nefungující štítnou žlázou, bez metabolického stimulátoru nebo „ohně“, upadl do hlubokého hypotyreózního (či myxedémového) kómatu: žil a nežil, jako by jej jen uložili do chladírny.       Bylo jasné, co je třeba udělat, nešlo o žádný komplikovaný medicínský problém. Musíme mu pouze dodat hormon štítné žlázy tyroxin a pak přijde k sobě. Toto zahřívání, rozdmýchávání metabolického ohně, však bylo třeba provádět velmi opatrně a pozvolna. Jeho tělesné funkce a orgány se již totiž sníženému metabolismu přizpůsobily, a kdybychom jej stimulovali příliš rychle, mohly by nastat komplikace v podobě srdečních a jiných obtíží. Začali jsme mu tedy pomalu, velmi pomalu, dávat tyroxin a on se poznenáhlu rozehříval...       Uplynul týden. Nic nového jsme nepozorovali, ačkoli teplota mu vystoupala na 22,2 °C. Teprve třetí týden, při hodnotách notně přes 26,7 stupňů, se začal hýbat... a mluvit. Hlas měl velmi hluboký, chraplavý a hovořil nesmírně pomalu – znělo to jako gramofonová deska puštěná rychlostí jedné otáčky za minutu. (Ochraptění bylo zčásti vinou myxedému hlasivek.) Také končetiny měl v důsledku otoku ztuhlé, avšak díky fyzioterapii i tomu, že je více používal, byly stále ohebnější a pružnější. Po měsíci byl už strýček Toby docela „probuzený“, byť měl stále nízkou teplotu a pohyboval se a hovořil ještě pomalu. Byl čilý, vnímal a dělal si starosti.       „Co se to děje,“ ptal se. „Proč jsem v nemocnici? Jsem snad nemocný?“ My jsme zase chtěli vědět, jak se cítí. „Bylo mi tak nějak zima, byl jsem tak nějak ospalý, zpomalený, však to znáte.“       „Ale, pane Oakinsi,“ vyptávali jsme se dál – „strýček Toby“ jsme mu říkali jen mezi sebou –, „co se dělo mezi tím, kdy vám byla zima, cítil jste se zpomalený, a okamžikem, kdy jste zjistil, že jste tady?“       „Nic moc,“ odpověděl. „Nic, o čem bych věděl. Asi mi muselo být hodně špatně, musel jsem omdlít a rodina mě přivezla.“       „A jak dlouho jste byl v bezvědomí?“ ptali jsme se neutrálním tónem.       „Jak dlouho? Den, dva? Déle to být nemohlo. Moje rodina by mě určitě přivezla.“       Zvědavě a soustředěně si prohlížel naše tváře.      „To je všechno, nic víc k tomu nemáte, něco neobvyklého?“      „Ne, nic,“ ujistili jsme ho a spěšně odešli.   {loadmodule mod_tags_similar,Související} PAN OAKINS jak se zdá netušil, že už uběhl nějaký čas, rozhodně ne tak dlouhá doba, leda snad, že bychom ho nepochopili správně. Cítil se zvláštně. Teď mu bylo lépe – jednoduše nic víc. Mohl tomu skutečně věřit?       Ano, mohl, jak se nám potvrdilo později téhož dne. Vyhledala nás zástupkyně vrchní sestry. Byla poněkud znepokojená. „Je momentálně dost čilý,“ hlásila. „Chce si opravdu povídat – vypráví o svých kamarádech, práci. O Clementu Attleem, králově nemoci, ‚nové‘ státní zdravotní službě a tak dál. Zjevně si myslí, že je rok 1950.“       Strýček Toby jakožto osoba, vědomá bytost, se zpomaloval, až se zastavil, jako by pozvolna upadl do kómatu. Na nehorázně dlouho byl „pryč“, „nepřítomný“. Nespal, nebyl v transu, jen jaksi hluboko ponořený a teď, když se vynořil, na nic ze všech těch let si nevzpomínal. Nebyla to amnézie, ani „dezorientace“. Vyšší mozkové funkce, jeho mysl, byly sedm let „vypnuté“.       Jak bude reagovat, až se dozví, že ztratil sedm let života, a to, co ho bavilo, co pro něj bylo důležité a co mu bylo drahé, je nenávratně pryč, že již není současníkem, ale kusem minulosti, přežitkem, podivně zakonzervovanou fosilií?       Ať to bylo dobře nebo ne, rozhodli jsme se pro taktiku vytáček (a nejen vytáček, ale přímo balamucení). Plánovali jsme to samozřejmě pouze jako dočasné opatření, dokud nebude fyzicky a psychicky dostatečně silný, aby se se stavem věcí vyrovnal a přestál ten silný šok.       Ošetřující personál se tedy nijak nesnažil vyvést jej z přesvědčení, že se píše rok 1950. Bedlivě jsme se kontrolovali, abychom něco neprozradili. Zakázali jsme si veškeré nenucené rozhovory a strýčka Tobyho jsme zahrnovali tiskem z roku 1950. Dychtivě vše četl, ačkoli čas od času vyjádřil překvapení nad naší neinformovaností o „novinkách“ a také nad ostudným stavem novin – byly zažloutlé a rozpadaly se.       Teď – po šesti týdnech – měl tělesnou teplotu téměř v normě. Vypadal fit a zdravý a na svůj věk výrazně mladší.       A v tu chvíli přišla poslední ironie osudu. Začal kašlat, plival krev, měl masivní hemoptýzu. Rentgen ukázal na plicích útvar a bronchoskopie odhalila velmi zhoubný, rychle rostoucí malobuněčný karcinom. Podařilo se nám najít staré rentgenové snímky z rutinního vyšetření z roku 1950 a nádor jsme na nich objevili – byl malý a nikdo si jej tenkrát nevšiml. Takové vysoce zhoubné, agresivní nádory obvykle rychle rostou a doba dožití je v řádu měsíců – strýček Toby ho měl však už sedm let. Karcinom i celý organismus se patrně chladem zastavily. Jak se pacient prohříval, nádor se zuřivě rozběsnil a pan Oakins skonal o pár dnů později během záchvatu kašle.       Rodina jej nechala klesnout do chladu, což mu zachránilo život. My jsme jej rozehřáli a následkem toho zemřel.    Oliver Sacks (1933, Londýn – 2015, New York) byl britský neurolog. Pocházel z lékařské a vědecké rodiny, vystudoval medicínu na Oxfordu. Od roku 1965 žil v New Yorku, kde se věnoval soukromé klinické praxi zaměřené zejména na pacienty s neurologickými a psychiatrickými poruchami.Po mnohaletém působení na Al­bert Einstein College of Medicine a Kolumbijské univerzitě působil jako klinický profesor neurologie na Langone Medical Centre při Newyorské univerzitě. Za svou odbornou práci získal řadu významných světových ocenění a jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Často přispíval do časopisů The New Yorker a The New York Review of Books a mnoha dalších periodik. Byl členem Královské lékařské koleje, Americké akademie umění a literatury a Americké akademie umění a věd. Z četné literární činnosti Olivera Sackse lze uvést například tituly Migrai­ne, 1970 (Migréna, 2012); knihu o skupině pacientů, kteří přežili pandemii spavé nemoci, Awakenings, 1973 (Probouzení, 2010); autobiografické pojednání o nemoci z pohledu pacienta, A Leg to Stand On, 1984 (Na čem si stojím…, 1997); sbírky neurologických kazuistik, The Man Who Mistook His Wife for a Hat, 1985 (Muž, který si pletl manželku s kloboukem, 1993), a An Anthropologist on Mars, 1995 (Antropoložka na Marsu, 1997); studii o vlivu hudby Musicophilia, 2007 (česky se stejnojmenným názvem, 2009), autobiografii On the Move, 2015 (Na cestě, 2016) či posmrtně vydané soubory esejů Gratitude, 2015 (Vděčnost, 2016) a The River of Consciousness, 2017 (Řeka vědomí, 2018).   Dybbuk, 2019, z angličtiny přeložila Dana Balatková, vázaná, 224 stran.

Čas načtení: 2024-02-18 19:28:48

Alzheimer trápí 7 milionů Evropanů. Jste v ohrožení?

Choroba, kterou poprvé popsal Alois Alzheimer v roce 1906, byla dříve považována za vzácnou, dnes jde o nejčastější příčinu demence, která vede postupně k závislosti nemocného na každodenní pomoci jiného člověka. Takže zpozorněte, pokud si nemůžete vzpomenout, jak se sází růže či peče váš oblíbený koláč, případně když jste našli ovladač od televize v troubě nebo mobil v lednici.

Čas načtení: 2024-02-25 16:00:00

Pečující o nemocné příbuzné nemá kdo vystřídat. Pomoc mají na stole poslanci

Žena pečující o vážně nemocného manžela usiluje o to, aby pečovatelky a osobní asistenti mohli pomáhat i s péčí o děti. Ministerští úředníci slibují, že to s nimi projednají. Návrh novely zákona o sociálních službách nyní mají na stole poslanci.

Čas načtení: 2024-02-25 16:00:00

Pečující o nemocné příbuzné nemá kdo vystřídat. Pomoc mají na stole poslanci

Žena pečující o vážně nemocného manžela usiluje o to, aby pečovatelky a osobní asistenti mohli pomáhat i s péčí o děti. Ministerští úředníci slibují, že to s nimi projednají. Návrh novely zákona o sociálních službách nyní mají na stole poslanci.

Čas načtení: 2024-02-26 09:42:16

Poslední díl Smyslu pro tumor rozplakal celé Česko. Smršť emocí prožívali i herci

Na osmidílný seriál Smysl pro tumor český divák jen tak nezapomene. Řadí se totiž k těm, které neskončí poslední klapkou, naopak jeho poselství bude dál rezonovat ve společnosti. Tisíce lidských příběhů se s osudem mladého medika Filipa Kaliny ztotožnily a i díky seriálu mnozí získali novou naději. Seriál, o kterém diváci i samotní tvůrci mluví jako o seriálu, který měl smysl, v neděli večer rozplakal snad všechny diváky, kteří s napětím sledovali, jak příběh nemocného studenta neurologie dopadne. Dle komentářů na sociálních sítích diváky poslední díl naprosto nadchl. Smršť emocí nezažili jen lidé před televizí. I pro herce bylo natáčení něčím výjimečným. Herečka Tereza Brodská, jež ztvárnila Filipovu maminku, zažila kromě hlubokých emocí ve stejném roce, kdy se seriál natáčel, dvě operace. O zdravotních komplikacích promluvila pro ŽivotvČesku.cz na konci roku 2022.

Čas načtení: 2024-03-03 08:05:00

Zničená Camilla prchá od královských povinností. Králova nemoc ji vyčerpala

Královna Camilla je po měsíci, kdy musela opakovaně zaskakovat za svého nemocného chotě, vyčerpaná, a míří proto za sluncem. Do dovolené ji údajně tlačil přímo král Karel III.

Čas načtení: 2024-03-06 17:36:07

Stát s látkou HHC zaspal a právo se snaží dohnat rychlík, který ujíždí, míní advokát Joukl

Stát o HHC jednal už minulý rok, ale nic se nestalo, teď nezbylo nic jiného, než do toho problému radikálně „říznout“, podotýká advokát Zdeněk Joukl s tím, že mnoho dětí kvůli HHC skončilo v nemocnici. Nejen kanabinoidu HHC se věnuje další epizoda právního podcastu V hlavě, jehož byl Joukl hostem. Tento advokát je známý také tím, že zastupoval rodinu nemocného Martina, na jehož léčbu se ve veřejné sbírce vybralo více než 150 milionů korun.

Čas načtení: 2024-03-11 10:25:00

Oceněná Milena Steinmasslová: Čím jsou herečky starší, tím méně mají rolí

Pamětníci si ji vybaví jako mladičkou Bohunku, dceru titulního seriálového Muže na radnici. Objevila se jako svatá Zdislava V erbu lvice, v detektivce Smrt talentovaného ševce, zahrála si v love story My 2 a v dramatu Staříci. Poté na čas z filmového plátna zmizela, objevovala se jen na televizní obrazovce (Láska v čase korony, Strážmistr Topinka, Podezření). Když se loni vrátila do kin jako komisní, racionální matka nemocného hrdiny ve filmu Němá tajemství, ohromila diváky svým suverénním a strhujícím výkonem. V sobotu si za svou matku Danu odnesla Českého lva za nejlepší herečku ve vedlejší roli.