Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-20 17:00:00

Myslivec zachránil srnu sraženou autem: Díky němu a ochráncům přežila

Srnku sraženou a vážně poraněnou autem přivezl do Záchranné stanice živočichů Makov na jihu Čech koncem dubna myslivec. Zvíře mělo namále, ani ochránci příliš nevěřili, že to zvládne. Ale čtyřnohá bojovnice lpěla na životě a nelehkou situaci až obdivuhodně dobře zvládla.

Čas načtení: 2022-07-29 08:48:52

Kristýna Freiová: Jde o to, aby pro nás příběh neskončil dočtením knihy

„Psaní je totiž pro mě i jen to, co se mi odehrává v hlavě. Pořád mi tam běhají nějaké příběhy,“ přiznává Kristýna Freiová, kterou psaní okouzlilo již v dětském věku a během gymnaziálních studií psala povídky a básničky. Na psaní ji baví možnost vyprávět vlastní příběhy a předávat čtenářům něco ze svého vidění světa. A letos se čtenáři můžou těšit na její novou knížku nazvanou Temnota, která uzavírá románovou sérii Galilejec.      Narodila jste se v Českých Budějovicích, vyrůstala v Praze a již na ZŠ jste díky své bujné fantazii začala psát. Co vás ještě bavilo a jak jste požívala svá dětská léta? Bavilo mě chození do kina a videopůjčovny. Takže jednoduše řečeno filmy. A to mi vlastně zůstalo. Dětství jsem z podstatné části trávila v Jindřichově Hradci u babičky. Do dnes se tam ráda vracím.    Během studia na Gymnáziu Josefa Škvoreckého jste se intenzivně věnovala psaní povídek i básniček. Pak jste chtěla studovat historii, ale nevyšlo to. Nakonec jste vystudovala FF UK v Praze kulturologii a na Literární akademii Josefa Škvoreckého tvůrčí psaní a publicistiku. Někde jste řekla, že po škole jste vůbec nepsala. Nakonec jste se v psaní ale našla. Co vás na psaní baví a kdy přišel nápad napsat knihu? O napsání knihy jsem snila léta. Po absolvování literární akademie jsem ten sen nicméně vzdala. Věčně nás tam někdo ujišťoval o tom, že spisovatelů je spousta a na nás nikdo nečeká. Svým způsobem měli pravdu. Přesto nám to alespoň nemuseli tak často opakovat, ale asi se báli, že pak budeme chtít vrátit školné, když neuspějeme, tak se jistili. Pravda je, že o dráze spisovatele moc mých spolužáků stejně nesnilo, jen chtěli něco vystudovat. Ale mně se to nakonec podařilo, za což jsem nesmírně vděčná. A občas tomu stále nemůžu uvěřit. A co mě vlastně na psaní baví? Možnost vyprávět vlastní příběhy a předávat čtenářům něco z mého vidění světa. Věřím, že mé romány neobsahují jen dobrodružné příběhy, ale i určitý návod, nebo cestu k překonání daností a hranic, které nás brzdí a poutají ke všemu naučenému a vrozenému — včetně odsouzení k smrti.   Vyzkoušela jste si práci novinářky. Co vám novinářská praxe dala? Asi rok jsem psala články pro časopis Bulletin Slovo, který vydává nezisková organizace Slovo 21. Je to časopis o cizincích a pro cizince žijící v České republice. Takže jsem se podívala na různé kulturní akce pořádané jednotlivými komunitami, na které bych se jinak nedostala. A vůbec jsem poznala z blízka, jak u nás cizinci žijí a jak moc se chtějí integrovat, ale přitom nezapomínají udržovat vlastní tradice, protože přece Češi z nich nikdy nebudou a ani se to po nich nechce. Což je v pořádku.   V roce 2017 jste se coby spisovatelka představila prvotinou Galilejec, která hned zaujala. Pak přišel Nesmrtelný hrabě, poté Lucifer a Markétka a letos vychází Temnota. Jelikož jste se vždycky zajímala o mystické příběhy z historie lidstva a ve svých dílech hledáte odpovědi na zásadní otázky lidského bytí a našeho osudu. Proč právě tato témata? Už jako dítě na základní škole, která pro mě nebyla jednoduchá, jsem se ptala sama sebe, proč jsou věci také, jaké jsou? Proč to či ono musíme? A zda je správné všechno to, co se od nás očekává? Odpovědí se mi moc nedostalo, a tak jsem se snažila smířit se světem, jaký pro mě tehdy byl. Myslela jsem, že to je jediná cesta. Nakonec jsem se ale nevzdala, což je zásluhou mých rodičů, ve kterých jsem vždycky měla oporu. Konečně, nevyrůstala jsem v prostředí, kde by se věci braly tak jak jsou bez jakékoliv pochybnosti. Kdyby ve mě nevěřili, kdyby nevěřili v to, co píšu, těžko bych napsala a publikovala čtyři romány. Ale to jsem možná trochu odbočila, i když to s vaší otázkou souvisí. Věřím, že se dá lidský život zlepšovat, že můžeme být jako hrdinové z mých knih — všemocní. Základem každého dobrého příběhu je cesta hrdiny a vlastně jde o cestu hrdiny v každém z nás. Jinak bychom příběhy tolik nepotřebovali. My to přece víme, nebo tušíme, když se s takovým hrdinou ztotožníme. Jde ale o to, aby pro nás daný příběh neskončil dočtením knihy, nebo závěrečnými titulky v kinosále, ale abychom si ho nesli dál a dál a naplňovali ho tak v sobě a každý sám pro sebe. Milujeme hrdiny, kteří dokáží víc než my, kteří dokáží změnit svůj osud. Proč tomu tak je, je jasné. Přejeme si být jako oni. Byť jen v těch nejtajnějších zákoutích srdce.   Příběhy vašich knih zasazené v historických kulisách, v nich se odehrávají nadpřirozené věci, a jak jsem se dočetla v jednom vašem rozhovoru, jste řekla: „Usedám k psaní a nevím, jak se postavy zachovají, žijí svým vlastním životem.“ Máte oblíbeného hrdinu ze svých knih? Každý je jiný, ale zároveň jsou si podobní — usilují o to samé, ať jde o Ješuu Nazaretského, nesmrtelného hraběte de Saint-Germain, Lucifera nebo Usira. Chtějí změnit svět. Ale koho z nich mám nejraději? Snad právě Lucifera. Náš vztah se budoval postupně a je to patrné i v mých knihách. Nějak se stalo, že se objevuje v každé z nich. Je to průvodce a učitel ostatních postav, ale zároveň on sám má před sebou ještě dlouhou cestu a problémů nad hlavu.   Pracujete na novém příběhu? Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát? Pracuji a nepracuji. Za poslední dva roky jsem začala psát několik příběhů. Uzavřela jsem teď vlastně tetralogii, začínám proto od nuly. Takže se dostávají ke slovu nová témata a nějak se nemohou dohodnout, komu bych měla dát přednost. Zda mé vášni z mládí pro upíry a hraběte Draculu, nebo dlouholetému zájmu o vojenskou historii a duchařské příběhy.   „Psaní je pro mě vším, je to cesta, způsob života…“ Jsou vaše slova a platí stále? Ano, platí to stále, a to i když zrovna nic nepíšu. Psaní je totiž pro mě i jen to, co se mi odehrává v hlavě. Pořád mi tam běhají nějaké příběhy.   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Zaujal vás někdo v poslední době? Jinak řečeno, ovlivnila mě Smrt v Benátkách Thomase Manna, Mistr a Markétka Michaila Bulgakova, Čarodějův učeň Otfrieda Preusslera a Dracula Brama Stokera. V poslední době čtu s nadšením duchařské novely od Darcy Coates a vrátila jsem se k detektivním příběhům Borise Akunina.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat? Odpočívat umím, a to doslova. Jen bych upravila slova Jana Nerudy: Sotva lehne; sotva usne, sen se zvedne — na Jen si sedne, sen se zvedne. Ve vhodné poloze usnu v jakoukoliv denní dobu. Ale chodím i ven třeba na procházky se psem. Vlastně i volné chvíle jsou pro mě pracovní, když vyřizuje reklamace v jedné firmě. To je opravdu změna. Tehdy nejsem kreativní já, ale lidé, co reklamace posílají. (smích) Jinak samozřejmě čtu, chodím ven s přáteli a sleduji seriály nebo filmy.   Kristýna Freiová se narodila 17. srpna 1988 v Českých Budějovicích, ale vyrůstala v Praze. Vystudovala FF UK v Praze a Literární akademii Josefa Škvoreckého. Napsala sérii Galilejec (Galilejec, Nesmrtelný hrabě, Lucifer a Markétka, Temnota (2022). Většinu jejích knih už nejde koupit v knihkupectvích, a tak je autorka sama prodává přes e-shop. Více se dozvíte na www.kristynafreiova.cz.

Čas načtení: 2024-03-09 19:15:24

Nevěřili byste, kam se Cybertruck odvážil! Zvládl extrémní terén v Utahu?

Na síti X se objevilo video, které ukazuje Cybertruck při výjezdu zrádného off-roadového místa Hell’s Gate Cybertruck ve verzi s třemi motory zdolává překážku překvapivě snadno  Následovalo také video z další terénní lahůdky Hot Tub, kde novinka od Tesly opět neměla problém  Pokud pochybujete o off-roadových schopnostech Cybertrucku a je to pro vás spíše zbytečně drahé a obrovské vozidlo bez přidané hodnoty v terénu, možná vás přesvědčí nové video, které se objevilo na sociální síti X. Video zachycuje Cybertruck při zdolávání populárního místa s názvem Hell’s Gate v oblasti Hell’s Revenge v americkém státě Utah. Přečtěte si celý článek Nevěřili byste, kam se Cybertruck odvážil! Zvládl extrémní terén v Utahu?

Čas načtení: 2024-04-05 10:00:00

Jak se vlastně Hitler stal kancléřem

Pokračuji ve čtení Hitlerova životopisu od Volkera Ullricha. Ještě na konci ledna 1933 ani sami nacisté, včetně Hitlera, nevěřili, že to vyjde. Hitler pokračoval v trendu konce roku 1932, kdy mluvil opět bez masek, pokud jde o nacistický program. Po Berlíně koncem ledna dokonce kolovaly zvěsti o tom, že dojde k vojenskému puči pod vedením Papena a Hindenburga. Armáda ústy svého vysokého představitele dokonce cítila potřebu Hitlera osobně ujistit, že pokud s ním Papen hraje falešnou hru, armáda vyjde do ulic v Hitlerův prospěch. Stejně ale nacisté nevěřili ve svůj triumf. Jak se to mohlo stát, že to nakonec vyšlo?

Čas načtení: 2020-10-22 14:17:00

Průser 2020: Babišovi odpůrci mají část viny

Chyby vlády jsou široce medializovány. Co druhá strana barikády? Andrej Babiš je tak kontroverzní osobností, že jej výrazná část společnosti přestala brát jako svého premiéra. Obdobně lze sledovat u prezidenta Zemana.Dříve, byl-li předseda vlády u někoho neoblíbený, byl pokládán za blba. Měl pomýlený světonázor. Zpropadená pravice/levice. Ale jeho slovo mělo váhu. Babiš, to je jiná liga. Mnozí odpůrci ho pokládají za hajzla.Lháře. Zloděje. Má u nich autoritu limitně se blížící nule. Do nástupu Prymuly, když nám neteklo do bot, platilo vláda = Babiš.Vláda zavedla jarní opatření. Nic se nestalo. Jinde ve světě situace stabilizovaná. A ten šmejd Babiš zase začíná strašit lidi. Zase omezuje naši svobodu a brání nám vydělávat na živobytí. Jak takoví odpůrci premiéra reagovali na opatření z přelomu srpen/září?Byli tvrdě proti. Nevěřili vládě. Opatření výrazně zmírněna. A jsme tam, kde jsme.

Čas načtení: 2015-09-03 00:00:00

Zvonové kalhoty – ano nebo ne?

Když se v roce 2014 začaly objevovat ve větší míře na módních přehlídkách široké kalhoty, mnozí nevěřili, že tento trend dostane opět šanci. V 60. a 70. letech 20. století zaplavila celý svět módní vlna zvonových kalhot. Nosili je muži i ženy. Netrvalo ale dlouho a vystřídaly je kalhoty úzké. Jsou z ...

Čas načtení: 2012-09-16 00:00:00

Nebojte se ho! – Gothic trend

Určitě jste se už setkaly nebo jste někde slyšely o gothic módě. Jedná se o módu vyznavačů gothic stylu a hudby. Jenže o tohle tady nejde! Nevěřili byste, jaká dokáže gothic móda být, když si s ní trochu pohrajete. Nemusíte se fanouškům gothic podobat, jen stačí, když si od nich trochu ukradnete. In ...

Čas načtení: 2018-10-01 11:49:59

Facebook dostáva nakladačku. Môže za to slovenský knižný triler #Budinka

O tom, ako nebezpečné môžu byť sociálne siete, existuje už toľko článkov, že aj ten náš sa celkom stratí v dave. Lenže tomu, že aj dav môže byť vrahom bez toho, aby stlačil kohútik, by ste tiež zrejme veľmi neverili. Facebook ako nástroj v rukách nebezpečných ľudí nie je ničím neobvyklým. Čo však v prípade, ak bude Facebook nástrojom obete surového násilia a tá volá o pomoc? foto: Facebook autora Väčšina udalostí na Facebooku získava viralitu vďaka svojej originalite, príbehu či myšlienke. Vždy však ide o niečo, … The post Facebook dostáva nakladačku. Môže za to slovenský knižný triler #Budinka first appeared on Fejsbuk - tipy, triky, informácie.

Čas načtení: 2019-11-23 16:59:35

Představujeme: Radčina kuchařka bez lepku – slavnosti

Se spoustou rad a receptů i bez mléka a vajec Zvládáte každodenní bezlepkové stravování, ale rádi byste svůj jídelníček obohatili i ve sváteční dny? Třetí kniha známé autorky vám přináší na 120 nových receptů, které zpestří vaši slavnostní tabuli. Získáte inspiraci, co přichystat na Velikonoce a Vánoce, na narozeniny dětí i rodičů, pro svatební hostinu nebo zahradní párty. Radka Vrzalová je kouzelnice – vyčaruje z bezlepkových surovin i to, o čem byste si netroufali při své dietě ani snít, protože jste dosud nevěřili, že je to vůbec možné. Ale je to tak, můžete uvařit a upéct v podstatě cokoli, nic není překážkou: • tradiční dorty a zákusky, jaké znáte z dětství • nádherně zdobené dorty pro děti k narozeninám • klasiku české kuchyně • jídla ze zahraničních kuchyní od italské po asijskou • sladké i slané drobnosti jen tak na chuť nebo jako pohoštění Mimořádný přínos autorky spočívá v tom, že recepty jsou naprosto originální – její vzdělání potravinářského technologa a neustálá chuť a vůle experimentovat ji přivedly k tomu, aby vyvinula zcela nové receptury, přesně ušité na míru jednotlivým pokrmům. Nejde tedy jen o pouhou náhradu lepkové mouky za bezlepkovou nebo o shromáždění receptů, kde mouka není zapotřebí, ale o unikátní postupy.    S bezlepkovými, popřípadě bezlaktózovými, bezmléčnými, a dokonce i bezvaječnými surovinami tak docílíte stejného výsledku, jako kdybyste neměli žádná zdravotní omezení. Dobrou chuť! Ukázka z knížky: Nakladatelství Grada, Radčina kuchařka bez lepku – slavnosti

Čas načtení: 2014-02-24 00:00:00

Obsah mé KPZ

Nevěřili byste, kolikrát už mi má krabička poslední záchrany pomohla. A kolikrát naštvala, když v ní nebylo to, co by tam být mělo. Nejčastěji proto, že jsem to na některé z posledních výprav použil, ztratil nebo zničil. A tak si tu zakládám seznam, abych si snáze vzpomněl, co mi tam schází. složený list bílé A4 z obou stran ořezaná tužka krabička sirek čajová svíčka 50, 20, 10, 5, 2, 1 Kč vata bílá a černá niť jehla špendlík spínací špendlík 2 kancelářské sponky 2 knoflíky ½ metru provázku

Čas načtení: 2011-08-02 00:00:00

Ze severu - den druhý

Druhý díl z vyprávění. I podle fotek je poznat, jak byl ten den nudný a horký. 7:13 Tohle je prosím výhled na Stod. Bylo krátce po sedmé. Moc dobře jsem se nevyspal, večer na mne útočili komáři, v noci otravovaly srnky, které mi strkaly hlavu do spacáku. Celou noc bylo hrozné horko. Tak jsem byl docela rád, když začalo být světlo a já mohl jít dál. 14:56 Letadlo, které mi přeletělo nad hlavou. Já vím, fotka nic moc, ale z toho dne toho moc lepšího nemám. Obloha byla bez mráčku, kdo to má fotit? 16:24 A hádanka pro zeměpisce, co je to za vodní dílo? Ono pokud sledujete mojí cestu s mapou, tak na to není těžké přijít. Každopádně mne přehrada trochu překvapila, po hrázi se přejít nedalo, musel jsem až o trochu níž a dost jsem si zašel. 17:29 Důkaz o tom, že ten den bylo opravdu horko. To jsem zrovna vylezl z lesa a zjistil, že cesta tu končí. Porost mi sahal nad kolena a prodírání bylo šílené. Nevěřili byste, jak po tom svědí nohy. 18:36 A trochu nepovedený pohled na vesnici Líšťany. Vypadá to, že už jsou, co by kamenem dohodil, ale silnice se tak točila, že odsud to byly nejméně dva kilometry.

Čas načtení: 2008-09-30 00:00:00

Dřevěná brigáda 2008

Zhruba měsíc po Ukrajině jsme s Tchoříky vyrazili zase do přírody. Tentokrát ne požitkářsky, ale čistě pracovně. Jelo se na Jizeru - na dřevo. Na Jizeře jsme byli zatím dvakrát - vždy v zimě, na běžkách, a za tu dobu jsme tam spálili spoustu dřeva, takže jsme museli urovnat náš malý dluh. Naše brigáda měla začít už v pátek a díky tomu jsem se krásně ulil ze školy. Vyrazil jsem autobusem do Klatov, kde měl být na Rybníčkách sraz těch, co to mají ke Klatovům blíž než k Horažďovicím. Sešli jsme se tam tři - já, Kryštof a Klára. Po chvíli čekání konečně přijel červený tranzit a v něm Jenda, Michal a spol., čímž se naše parta skoro zkompletovala. A tak jsme po kratší době byli zase společně na cestách. Při cestě se Ujo (Jenda) a Michal seznamovali s moderními trendy. Kromě rádiových hitů, co se nedají poslouchat, teď letí mimo jiné také kapela Tleskač. Zkuste si najít něco na YouTube, uvidíte sami. Nakonec Michal pustil nějaké pěkné country, které museli ostatní přehlušit zesílením svých empétrojek do sluchátek. Určil jsem si další věc, kterou si nekoupím. K mobilu přibyl do seznamu MP3 přehrávač. Nevím proč, ale chytil jsem proti těmto hračičkám averzi. To jen tak mimochodem. První zastávka byla v Praze. Jenda tam měl nějakou práci a my ostatní museli nakoupit zásoby na víkend. Nevěřili byste, kolik toho devět Tchoříků spapá. Nakonec jsme našli Tesco a vzali jej útokem. To, že se k nám do košíku dostala láhev pana Jelínka raději nebudu zmiňovat. Michal toto rozhodnutí okecával svými střevními potížemi. Pak zas naskákat do auta a rychle z přeplněné Prahy, dál, dál na sever. A teď až do Josefova Dolu. Tam nás čekala první prácička. Jáni babička potřebovala porazit jeden smrk a tak Ujo vytáhl svou motorovku Stihl a šlo se kácet. Vše šlo lehce, strom byl nakonec dole, všichni živí, větve ořezané, strom rozkouskován. Jediný problém byla jeho nejtlustší část, která ležela přes potok a se kterou bychom nepohnuli ani za rok. A tak jsme ji tam nechali ležet. Pak jsme byli pozváni na kafe a buchtu. Babička se rozpovídala a my radši pomalu rychle odjeli, protože se rýsovalo ořezání dalších čtyř - pěti stromů. Teď jsme nejeli daleko. Jen dolů do údolí, k autobusové zastávce Jozefáče. Očekávaný autobus měl přijet až za chvíli, přesto se hned množily narážky, že Lenku, která měla přijet tímto autobusem ze Strakonic, pustili k volantu a teď jsou někde v pangejtu. Protože jsme chtěli večer pohádku, museli jsme na dětské hřiště a pěkně si hrát. Málem jsme vylámali houpací koníčky a psíky, zničili houpačky, zranili místní děcka a jak bývá naším dobrým zvykem, patrně jsme pohoršili domorodce naším "skotačením". To už tu ale byl autobus a tím byla naše parta konečně celá a my se mohli vydat na cestu skoro poslední - ke Kůrovci, pod Jizeru. U Kůrovce jsme nahodili batohy, vzali do rukou potřebné nástroje a začali, už po tmě, stoupat vzhůru. Nevím, zda jste už někdy v horách Jizerských byli, pokud ne, určitě se tam někdy podívejte, stojí to za to. Zjistíte, že většina živého porostu je méně než metr vysoká, je tam spousta suťovišť a mrtvých stromů. Tento stav se sice pomalu zlepšuje, bude to ale ještě chvíli trvat. Pokud se tam tedy někdy vydáte, zjistíte, že to není terén, ve kterém by se dobře chodilo mimo stezky. Obzvláště ne v noci. Pádů bylo hodně, ale přežili jsme to bez zlámaných nohou či žeber. Zalezli jsme do chajdy a pomalu se začali zabydlovat. Historie tohoto srubu je docela zajímavá. Postavili ho asi před 40 lety nadšenci a od té doby tam stojí - patří lesákům, ale starají se o něj horalové a ti do něj také jezdí. Zadarmo, ale za zásluhy. Večer se zpívalo, jedli jsme sušenky a nakonec se šlo spát. Tak to bývá. Druhý den bylo trochu pod mrakem, což vůbec nevadilo, alespoň jsme se pak horkem nemuseli potit. Při práci jsme se i tak napotili dost a dost. Začali jsme zostra - přenést vysušené dřevo dovnitř, uklidit a nasekat nové. Asi to znáte. Makalo se celé dopoledne a najednou se to tam začalo scházet. Musím si zjistit, kdo vlastně všechno přišel - jeden z příchozích byl horák historik. Byl u toho když se chajda stavěla a také se postaral o krásný dřevěný stůl a postele. Trochu nám pomohli se dřevem a my si dali pauzu na oběd. Polévku vařila Bětka a musí se nechat byla dobrá. A pak zase na dřevo. Znovu se sekalo, řezalo a nosilo. Co o tom psát víc? K večeři jsme si dali opečený točený salám na ohni. Měli jsme ho přes dva a půl metru. Měli jste vidět, jak se tvářila prodavačka v Tescu, když jsme si o něj řekli. Když začala být velká zima, zalezli jsme dovnitř. Debatovalo se o všem možném - o dredařích, o zvířátkách zbavených životních potěšeních, o ceně zubů. O těchto věcech se možná debatovalo už včera, to jsou věci, které se motají. Včera se vlastně vyšetřovalo záhadné troubení. Pak přišly na řadu hádanky. Zjistil jsem potěšující okolnost - nemusím už pracně hledat hádanky nové. Stačí dát ty staré, které už všichni zapomněli. Pár z položených hádanek sem asi někdy taky dám. Pak se zase zpívalo, jedlo a pilo. Spát jsme šli někdy před prvou hodinou ranní, protože probuzeni tím z lahve od pana Jelínka, spát se nám nechtělo. Na spaní toho bylo málo, na probuzení tak akorát. Spal akorát Pavel, který spal už u našich debat. Chudák, trochu jsme se na něm vyřádili. Hlavně proto, že začal chrápat. Pak se mlaskalo, ucpával se mu nos - nic nezabíralo. Ani vrchol večera, zvednutí víčka spáči, ho neprobral. Vzbudil se, až když jsme přestali hrát a zpívat. Ticho ho probudilo. Ráno bylo na to, kolik jsme toho naspali, docela pěkné. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali. V původním plánu byl výlet - práce bylo ale ještě dost a tak z výletu nebylo nic. Musel se odnosit térák, který byl na staré střeše, dolů do údolí. Tak trochu jsme se shodli, že učitelština udělá ze slabších jedinců tak trochu pokřivené osobnosti a z velkých osobností se stanou ještě větší. Kdyby mne teď slyšelo příbuzenstvo, patrně by si řeklo, že pálím do vlastních řad. Bohužel je to velká učitelská pravda. Asi nejpoutavější bylo vyprávění Uja o jeho chemikáři někde na střední. Prý vypadal jako prase, opravdu tučný, obličej jak vepřík - i ouška měl prý tlustá. Ze začátku to s ním měli hodně zlé. Nějak si s ním nesedli a tak dostávali čtyřky pětky bez mrknutí oka. Záchrana přišla, až když jim někdo ze starších a zkušenějších poradil, jak se na pana profesora musí. A tak připravili jitrničku s bramborem na stůl. Když profesor vešel do třídy a všiml si připravené dobroty, byla krásně vidět jeho změna v obličeji. Prý se úplně rozplýval a prohlásil něco jako: "To jste nemuseli, já už jsem snídal." Jak se ale dalo čekat, neodolal, posadil se na kraj stolu a upejpavě přikusoval. A pan profesor prý dokázal krásně vyprávět. "Pane profesore, vyprávějte." A on vyprávěl - o tom, jak byl s vnoučátky sbírat houby, o tom jak navštívil hrad, o tom co měl k snídani. Dovedu si představit, že všechno tohle bylo mnohem zábavnější, vtipnější a poutavější než říkají ve škole nám. ke konci roku pan profesor rozdal jedničky a dvojky a s takovým smutným otcovským tónem řekl: "Víte, že to nejde. Nemůžete všichni dostat jedničky a dvojky. Musím vám někomu dát trojku.", prohlásil smutně. Pár takových, pro které byla trojka na vysvědčení krásná, se ochotně přihlásili. Asi někdo takový, jako je u nás Kuba. Takoví se najdou vždycky. Docela by mne zajímalo, jestli pan profesor Šmíd také rád jí. Každý měl asi hodně co na toto téma říct, jak už jsem tu asi nedávno psal, bojuje s tím každý, ale stejně nikdo nepřijde na to, jak to změnit. To mi trochu (hodně málo) připomíná hádanku, kterou jsem překvapivě neříkal toho večera já, ale Jáňa. Rozvířila se na ní bouřlivá diskuze, asi hlavně proto, že byla nejasně položená - sama o sobě je to hádanka zajímavá a stojí za to, abych jí věnoval samostatný článek. Už tady tedy byla neděle, poslední den svobody v horách. Snášeli jsme dolů térák ze staré střechy a pár další předmětů, jako třeba stará kamínka, hasicí přístroj a podobně. Prostě a jednoduše staré haraburdí. To nám zabralo dopoledne. K obědu jsme si dali těstoviny se sýrem a se skvělou omáčkou - pochvala pro kuchaře, tentokrát jsme si co se jídla opravdu žili. Dokonce i Kryštof - kterému prý doma nedají pořádně najíst a tak už ani neříká, že nemá dost - vypadal trochu nasycen. Po obědě se uklízelo, pročišťovala se studánka a pak už nastal konečný sestup dolů. Ještě jsem si vzpomněl na jednu hodně zajímavou událost. Našli jsme "Rudé právo" někdy z roku ‘61. Dovedete si určitě představit, že nás to pobavilo, ale takovým způsobem, kdy člověk myslí na to, co to tu bylo a ježí se mu při tom chlupy. Teď hodně lituji, že jsem tam ty noviny nechal. Snad se ke mně dostanou. Z mnou přečtených článků - nedostaly se ke mně totiž všechny, putovaly do archivu jisté osoby s výkřiky: "Tohle je prostě dobrý." - byl nejzajímavější článek o tom, jak probíhal Mnichov (29.9.1938 - takže jsem to četl skoro na výročí). Kdybychom tu už tenkrát, jó, byli všichni komunisti, tak něco takového nedopustíme, svrhneme byrokracii, která nám nedovolila brániti se a pak sami zemřeme pod útokem Němců. Kdo ví, co by bylo správné. Rozhodně to nebylo černobílé - ani samotné Sudety nebyly tenkrát tak moc naše jak se zdálo. Seběhli jsme z úpatí Jizery zase dolů k Kůrovci, převlékli se do civilu, naskákali do auta a vyrazili na cestu zpět. Ještě jsme se stavili v Josefově Dole a pak jeli dolů na jih. Tři dni jsou na dostání se do správné táborové nálady dost, málo na to, abychom se z ní stihli dostat ven. To se ostatně povede málokdy. Michal zase pustil migáče, krajina za oknem ubíhala a mně pořád nedocházelo, že už to zase skončilo. Nějak se mi zdálo, že se nestihlo, to co by se stihnout mělo. Že se neřeklo to, co by se říct mělo. Snad to nevadí. Kdo si počká, ten se dočká. Naštěstí je podzim pěkně rovnoměrně rozložený. Nejdříve byla měsíc po Ukrajině tahle brigáda a za měsíc se chystáme do Cvikova na orientační běh. Asi to bude dost velká sranda, orienťák jsem běžel jednou v životě (a velmi neslavně). Tak třeba to teď bude lepší. Ani nebudu psát, že mne dneska zase chytala tulácká nálada. Nějak jsem nemohl rozdýchat nepovedený diktát a tak jsem myslel na Kanadu, batoh na zádech a klid od povinné školní docházky. Upustím už ale od těch frázích, že tam ze mě udělají alespoň lepšího člověka a někdy napíšu zase povídku. Tím se trochu vykecám a to se pak člověku uleví na duši i na srdci. Už nevím jak, ale nějak se Michal dostal k otázce jaké máme plány. Což o to, plánu by bylo, jé je. Radši je ale nechávám hodně volně plavat, za lanka tahá přece Ten nahoře a tak je to lepší.

Čas načtení: 2008-02-22 00:00:00

Golden Well 2008

Protože se mi skoro po týdnu nervy dostatečně zklidnily z přechodu z přírody do školy, což je šok opravdu veliký, rozhodl jsem se neodkládat dál napsání tohoto článku. A tak sem píšu mé vzpomínky na letošní lyžák. Ten týden hrozně rychle utekl a nějak jsem si vůbec nestihl zapamatovat některé trasy a mám to v hlavě trochu pomotané, takže kdyby tento článek četl někdo s lepší pamětí než já, ať se nebojí napsat pořádně kritický komentář, ve kterém mě zprdne, že takhle to přece vůbec nebylo. Píšu tak jak vzpomínám a občas něco trochu přibarvím. Vůbec celý tenhle lyžák byl hodně na rychlo. Nevím, čím to bylo, asi tím že prázdniny byly letos dost brzy. Prostě jsem ještě týden před odjezdovou sobotou neměl boty na běžky a spacák. Naštěstí Hájkovi měli boty správné velikosti, mně padnoucí a tak jsem měl první starost odbytou. Sehnat spacák nebylo vlastně ani tak těžké, ba dokonce to nebylo ani potřeba, protože jsem z informací od Jendy věděl, že jsou na chatě erární spacáky. Ale spát v erárním spacáku se mi nechtělo, kdo ví, kdo v něm spal přede mnou a tak jsem si spacák půjčil. V pátek večer jsem si zabalil a přichystal se na zítřejší odjezd. Jel jsem jako obyčejně s Johanou. Den začal poměrně jako obyčejně. Vstal jsem v šest hodin, nasnídal se a vytáhl běžky ze sklepa. Pak jsem naposledy před odjezdem zapnul počítač. V tu chvíli se mi vůbec nikam jet nechtělo, raději bych sedět celý týden u počítače a nudil se, ale bylo dobře, že už nešlo couvnout. A tak jsem nahodil batoh na záda, maminka mi udělala křížek, jak se zpívá v písničce Českýho chleba, a vylezl jsem před panelák. Bylo asi za dvě minuty sedm, přijet pro mě měli přesně v sedm. A tak jsem čekal. Čekám pět minut - nikdo nikde. Čekám dalších pět minut, máti vykoukne z balkónu jestli už jsem odjel a když vidí že ne, volá Hájkům, kde jsou. Ti už byli na cestě, tradičně se zpožděním, letos vlastně úmyslným. Cestou jsme měli vyzvednout ještě Kryštofa ve Velharticích, ale byl trochu marod a tak se rozhodl přijet na lyžák až o pár dní později. Proto bylo zbytečné jet tak brzy, ale mně se to jaksi nestihlo říct a tak jsem tam venku čekal čtvrt hodinky v zimě. No co, já jsem zvyklý (a jestli ne, tak si alespoň zvyknu, budu to potřebovat). Pak konečně přijeli, já si dal lyže a batoh do auta, přičemž Johana poznamenala, že ho mám každý rok menší a jelo se. Vyjeli jsme tedy směrem na Železnou Rudu, měli jsme tam mezi-zastávku, nabírali jsme Kláru. I nadále cesta pokračovala v klidu a my mohli vzpomínat na to, co už jsme všechno s touhle partou zažili. Bylo toho dost, a tak jsme se mohli zabavit až do chvíle, kdy jsme dojeli na Horskou Kvildu. Byli jsme tu výjimečně včas, do srazu v devět zbývaly ještě dvě minuty. Měli jsme se sejít před chatou pana Musila, ale teď která to je? Tipoval jsem to na tu chatu, ve které jsme také jednou na lyžáku byli. A tak jsme zastavili na parkovišťátku před ní. Proti nám stálo auto s českobudějovickou značkou. V ní seděli dva lidé a tak si nás lehce prohlíželi, my je samozřejmě také. Minuta po deváté, nikde nikdo. "A je tohle opravdu chata pana Musila?", ptá se Zdeněk. My mlčíme, protože si tím nejsme jistí. A tak se rozhodne, že projedeme Horskou Kvildu až na konec a budeme se dívat po Jendovo autu. Projedeme až na konec, ale auto nikde. Jsme trochu bezradní a tak dáme na chytrou radu: "Za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne". Vedle auta právě prochází starší pán, Zdeněk říká, že ten to tu určitě bude znát, stahuje okénko a ptá se na chatu pana Musila. Chyba lávky, pán to tu podobně jako my moc nezná. Ale poradí nám, že se máme zeptat v hájovně, která je o pár metrů dále. Popojedeme a Zdeněk se jde zeptat. Vrátí se lehce zmaten, protože narazil na dívku ve věku Johany a poznamenává, že její popis byl lehce pubertálně zmaten a že teda jako nic neví. Nevadí, vracíme se zpátky a znovu se pozorně díváme po autech. Opět nic a tak znovu zaparkujeme na stejném místě jako před tím. Proti nám pořád sedí dva lidé v autě. "Hale, vždyť to je Lenka", vykřikne Johana. A skutečně, proti nám sedí dva dobře známí lidé, Vašek s Lenkou. Do teď nechápu jak jsme je předtím nemohli poznat. Stane se… Za chvíli se věci začnou dávat do pohybu. Po silnici k nám přijíždí auto, které na tu stranu před chvílí jelo a ouha, zase patří k nám. Za chvíli jsou tu už všichni i Jenda s Michalem a my můžeme vyrazit na cestu ke Zlaté studně, je to blízko, asi tři kilometry. A tak jsme se dostali až na chatu. Musím poznamenat, že mě hodně nepříjemně překvapila. Honza sice říkal, že je to na nás až moc luxusní, ale takhle moc jsem to přece jen nečekal. Byla to téměř chalupa, pořádný starý barák. Zatímco ji Jenda a Michal prozkoumávali, my se vydali k potoku, který tekl asi půl kilometru dolů ze stráně. Měli jsme v něm slíbené ranní koupele, z čehož jsme všichni trnuli hrůzou. Od potoka jsme se raději vrátili zpátky do chaty, kde jsme se rozházeli do pokojů a ubytovali. Ne úplně doslova, jak správně řekl Pavel: "Budeme tu jen týden, tak proč si vybalovat". Večerní vycházka byla na Zhůří. Krásný západ slunce, škoda že nemám fotky. Když jsme se dost pokochali a také nám začala být zima, jeli jsme zpátky na Horskou Kvildu, odkud jsme ráno vyjeli. Vůbec se nám tam popravdě nechtělo, ale museli jsme vrátit boby, na kterých jsme táhli na chatu proviant. Cesta byla dobrá, z kopečka, někde až příliš, sněhu moc nebylo, pády byly tvrdé. Z Horské Kvildy zase na Zlatou studnu a hurá do chaty na večeři. Zde je první temná díra v mé paměti, co bylo k večeři si nemůžu vybavit. Další temná díra v mé paměti je celý další den. První den mám ještě docela jasný, ale co bylo druhý? To si nějak nevzpomínám. Počkejte, možná se rozednívá. Nejspíš jsem měl službu. Doufám, že se nepletu, a že to bylo opravdu v neděli. Službu v kuchyni jsme měli vždy na den po dvojici. Já měl tu smůlu, že ke mě Jenda přiřadil zrovna Johanu. Té se totiž udělalo už v sobotu večer špatně a já tak měl službu sám, protože Johana se dostávala z nemoci. Nebylo to vlastně úplně nejhorší. Všichni se nade mnou jaksi slitovali a já tak měl málo práce. Vlastně jsem jenom topil. Dopoledne jsme měli takové polní shromáždění, z toho si taky moc nepamatuji. S mou pamětí je to asi hodně špatné. Další dny si vybavuji jen hodně mlhavě a tak napíšu jen to co bylo nejzajímavější a v paměti mi to uvízlo. První taková událost je následujícího dne. Den jako každý jiný. Až do večeře. Službu měla Markéta s Aničkou, ale ty za to, co se stalo vlastně nemohly. Překvapivě za to mohl Jenda. K večeři měla být pochoutka, spousta pudingu. Vše probíhalo dobře, dokud ho nechtěli osladit. Jenda si vzpomněl, že v jídelně na stole nějaký zbytek cukru, a tak aby nemusel načínat nový, pytlík ležící na stole do pudingu vysypal. To neměl dělat. Na pytlíku byl totiž nápis "Sůl", ale to Jenda nějak přehlédl a proto bylo v pudingu půl kila soli. Nedokážete si představit, co je to za humus. Ještě že jsme všichni otrlí. Byli jsme taky hodně unavení, večeře měla být odměnou za uraženou vzdálenost. Ten den jsme na běžkách uběhli našich rekordních 41 kilometrů. V úterý jsme měli kratší výlet, protože jsme byli po včerejšku hodně unavení. Vyjeli jsme krásnou vycházkovou rychlostí na Přilbu a odtud okruhem zase zpátky do chaty. Odpoledne se hrál fotbal. No fotbal, spíš ragby, všichni jsme z toho byli dost pomlácení. Hrát fotbal na sněhu, ve kterém se nedá pořádně běhat s malým gumovým míčkem je dost záhul. A co bylo horší, hrálo se o službu. Resp. tým který prohrál, si mezi sebou střihal a kdo zůstal nakonec měl ve čtvrtek službu. I přes velkou snahu a celkové převaze nad soupeřem nás shodou okolností jsme nakonec prohráli 6:10. Ve středu jsme si měli připravit program pro malé děti, které byli na již zmiňované chatě pana Musila. Když jsme tam přišli, zírali na nás, jako kdybychom snad ani nebyli lidé. To jsme po těch pár dnech v přírodě vypadali tak strašně? Cítili jsme se asi, tak jako zvířata v zoologické. Ale na co jsme se všichni těšili, byla pořádná večeře. A ta taky byla. Jiřinka nás nezklamala a její guláš, či co to bylo, byl vynikající. Nový hit lyžáku byl poker. Poker se naučili skoro všichni a tak když šli malí spát, my ještě chvíli seděli v jídelně a hráli poker o sirky. Bohužel jsme nedohráli, čekala nás ještě cesta zpět do chaty. Ještě předtím než jsme se odtamtud odebrali nastalo kámennůžkopapírování o čtvrteční službu. A tak jsem jaksi chytil službu ještě na jeden den. Pak jsme se po tmě vydali zpátky na chatu. Ve čtvrtek mi začal opět den o hodinu dřív. Tenhle den si pamatuji docela přesně a tak vás budu chvíli nudit dlouhými detaily. K snídani jsme měli chleba se sýrem nebo s nugetou, k pití jako obyčejně čaj. Po snídani jsme se vydali zase známou trasou k Horské Kvildě. Tam jsme nasedli do Michalova auta a jeli na Modravu. Trasa byla naplánována k Poledníku. Na Poledník jsme skutečně dojeli a přálo nám i počasí, výhled dobrý, byl vidět i Velký Javor. Potom zase zpátky, jako obvykle oklikou zpět. Jednu událost si pamatuji docela přesně. Stala se totiž docela nečekaná věc, vedoucí si z nás vystřelili. Na jednom rozcestí se hodně dlouho rozmýšleli kam jet, jestli do kopce nebo z kopce. My si samozřejmě přáli jet z kopce, ale když se vedoucí jednou rozhodnou tak s nimi nikdo nehne. Ale překvapivě se jelo z kopce. Dole bylo další rozcestí, kde se opět dlouho čekalo a nakonec vedoucí přišli s nemilou zprávou. Jeli jsme špatně. Vzali jsme to vážně, nepamatuji případ, kdy by si z nás vedoucí takhle vystřelili. Už jsme chtěli začít stoupat, ale to už se Honza s Michalem zasmáli dost a my mohli pokračovat dál. Samozřejmě jsme byli na správné trase. Veselý byl poslední sjezd, už ani nevím proč, ale byl dost prudký a nám se jaksi podařilo skoro všem lehnout na zem. A komu se to nepovedlo tam, lehnul si o kus dál. Celý tábor se konala jedna velká bitva a to vroubkařů proti mazáčům. Bitva, kdy ani jedna strana nebere žádné argumenty, které jí nevyhovují. Samozřejmě, lepší jsou vroubky (co myslíte že mám :), ale zkuste o tom přesvědčit někoho se zarytými představami. Ani nám nechtěli uvěřit, že i Bauer má vroubky, jen to tají aby nebyl za amatéra. Nevěřili a tak se dál dřeli s pracným mazání, kterému začali odborně říkat strukturované, a pak je z toho boleli ruce, měli puchýře či podobné věci. V pátek se konala taková speciální hra, jmenovala se lov na jelena a spočívala v tom, že jsme byli rozděleni na dvě družstva, po pěti a po šesti lidech. Každá skupina měla jednoho postřeleného jelena (my Michala) a toho jsme jako nelítostní lovci museli pronásledovat. Pozor jsme si museli ovšem dát na znepřátelené eskymáky (rozuměj strážce národního parku). Jelena se nám ulovit podařilo a tak jsme to oslavili polívkou v restauraci a pekárně Kvilda. Návštěvu můžu doporučit, mají tam skvělé koblihy. Pak, plně nasycení a v dobré náladě, jsme se vydali cestou po magistrále do Horské Kvildy. Tam jsme se opět měli spojit s malými a pak závodit v biatlonu. Ještě před rokem, na Jizeře, jsem se při podobném závodu hnal jako blázen, skončil třetí a pak mi bylo celý den na nic, tak jsem letos raději zvolil mírnější tempo. Večer byl hodně zajímavý, ale tohle téma nechám na jindy, je to na dlouhý povídání. A ráno se pak už jenom balilo, uklízelo, zametalo, mylo a tak podobně. Pak zase na Horskou Kvildu a domů. Civilizace, voda, topení, elektřina, kdo si myslí že má všechno, nechť ví že nemá skoro nic, protože i bez toho co má, to může být lepší.

Čas načtení: 2020-10-28 19:19:18

Československo vzniklo dříve, než bylo vyhlášeno

Den 28. října 1918 „Samostatný stát československý vstoupil v život,“ je uvedeno v textu základního zákona o vzniku Československa. Text sepsal dr. Rašín již v noci z 27. na 28. října a odpolední schůze Národního výboru navržené znění schválila. Večer 28. října 1918 se Národní výbor, jako nejvyšší autorita nového státu, stal zákonodárným sborem samostatného Československa. Zajímavé je, že Masaryk, Beneš a další exiloví politici považovali za datum vzniku Československa 14. říjen 1918. Tehdy vyhlásili stát pro západní politiky. Jenže, k reálnému převzetí moci došlo v Čechách 28. října 1918. Za doprovodu strachu a nejistoty z toho, jak mohou reagovat německé a maďarské asistenční (polo policejní) vojenské jednotky v Praze, ale i v jiných částech Čech a Moravy. Jízda na vlně V hrubých rysech se pokusme ukázat, jak vedení monarchie samo pracovalo na rozpadu Rakouska-Uherska. Generální stávka 14. října 1918 proběhla v Praze ještě pod dozorem rakousko-uherských kulometů. Obava, že se Češi pokusí vyhlásit samostatnost, se tehdy nepotvrdila. Ale v podstatě k vyhlášení Československa v ten den došlo. Dne 14. října byla vyhlášena prozatímní československá vláda jako nátlaková akce z Paříže. Aby se západní politici a americký prezident Wilson dozvěděli, že staré Rakousko-Uhersko se již rozpadá. O dva dny později – 16. října – vydal císař Karel I. manifest oznamující přetvoření Předlitavska ve spolkový útvar čtyř národních států; mezi nimi byl i český stát. Měl se rozkládat jen na českém etnickém území, což znamenalo odtržení německého pohraničí. Manifest potvrzoval také integritu Uher, což znemožňovalo spojení Čech se Slovenskem. Masaryk se obával, aby na plán čeští politici doma nepřistoupili. Proto 18. října 1918 jménem československé prozatímní vlády vyhlásil úplnou nezávislost československého státu známou jako Washingtonská deklarace. Vzhledem k tomu, že státy Trojspolku se vojensky hroutily, dohodové státy prozatímní vládu uznaly. Z mezinárodního hlediska vlastně Československo vzniklo v cizině o deset dní dříve než ve skutečnosti. Co se dělo v Čechách? Z večerního telefonátu 27. října Alois Rašín pochopil, jaká je situace ve Vídni – v hlavním městě monarchie. Očekávalo se rychlé zhroucení monarchie. Brzy ráno se užší vedení Národního výboru domluvilo, že v případě kapitulace převezme vládu Národní výbor. V pondělí dopoledne 28. října v novinových redakcích v Praze již věděli o nótě ministra zahraničí Gyuly Andrássyho, ve které souhlasil s body prezidenta Wilsona, aby mohla být zahájena mírová jednání. Jedním z Wilsonových bodů bylo i právo na sebeurčení států bývalé monarchie. Pražané nótu pochopili jako založení státu. K tomu se vztahuje velmi trefná poznámka: „Ale nebyli by to Češi, aby si nezaložili vlastní stát, tak trochu po švejkovsku. O poválečných poměrech v Rakousku-Uhersku se jednalo už někdy od září 1918, a zatímco 28. října 1918 jednala v Ženevě oficiální delegace o tom, jak vše bude někdy v budoucnu vypadat, doma to nevydrželi a okolo 9. hodiny ranní se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu, a nechali zaměstnance ústavu přísahat věrnost nově vznikajícímu státu. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem, ve kterých se psalo cosi o autonomii, což si rozjásaný lid pražský vyložil jako uznání nezávislosti. A už se nedalo nic dělat. Večer 28. října vydal Národní výbor první zákon, zákon o zřízení samostatného státu československého. Prostě my Češi to máme vždycky tak nějak po svém. (Petr Beran, 28. říjen 1918 aneb Založení republiky „po česku“, ČRo – sever.cz, 28. října 2017) Republiku vyhlásil telegraf Ještě dopoledne v povznesené náladě předávali Pražané na venkov telegraficky očekávanou zprávu, že vzniká samostatný stát, nezávislý na Rakousku-Uhersku. Čili, stát ještě oficiálně nevznikl, ale na venkově již věděli, že vzniklo Československo. Republiku vyhlásil telegraf. „Zprávy o vzniku samostatného státu se nejrychleji rozšířily tam, kde byl telegraf. Do Kolína přišla první zpráva 28. října 1918 už po deváté hodině ráno. Již během dopoledne se lidé začali scházet na náměstí a vypuklo očišťování města od symbolů rakousko-uherské monarchie. „Studenti gymnázia sejmuli obraz císaře Karla a hodili ho do kašny u kláštera. Některé symboly byly hozeny z mostu do Labe,“ říká historik Ladislav Jouza z Regionálního muzea v Kolíně… Jinde ale nespěchali. Například v Týnci nad Labem rolníci nejprve domleli mouku. Ve Štíhlicích u Doubravčic informacím o vyhlášení samostatnosti nevěřili. Druhý den proto poslali četníky do Českého Brodu, aby se zeptali, co mají dělat. Také v Příbrami s oslavami zaspali. Telegram na poštu dorazil až odpoledne a představitelé zdejšího Národního revolučního výboru neměli dostatek času zorganizovat vyhlášení tohoto významného okamžiku. Lidé se sešli až druhý den dopoledne.“ (Barbora Kvapilová, ČRo – strednicechy.cz, 16. listopadu 2017) O dopoledním oznámení vzniku státu svědčí například fakt, že 28. října 1918 před jedenáctou hodinou se poštovní úředník František Čapek v Českých Budějovicích z telegramu dozvídá, že bylo vyhlášeno samostatné Československo. Z oken pošty na náměstí potom hned vyhazuje říšskou orlici, znak Rakouska-Uherska. V Roudnici nad Labem slavili 28. října ve 4 hodiny odpoledne a na domech lidé vyvěsili bíločervené prapory. Podobně tomu bylo třeba i v blízkých Libochovicích. V Třebenicích na Litoměřicku v ten den večer dokonce ve městečku pořádali na oslavu i lampiónový průvod. Na Mostecku o založení republiky měli v den vzniku státu Češi jenom nejasné zprávy. Velká sláva propukla v hornických obcích Mostecka až druhý den – 29. října. V německých enklávách 28. října o tom většinou nikdo nevěděl, až na některé komunální politiky. Proto například v České Lípě čeští vojáci nic nevěděli, ale řekli jim to vojáci projíždějící Českou Lípou. Vyhlášení Československa se lidé v Brně dočkali o den později než v Praze, 29. října. Někteří se o to doslechli již 28. října od lidí, kteří po šesté hodině večer přijeli z Prahy do Brna vlakem. Na moravském místodržitelství již věděli, co se děje, a začali pálit policejní spisy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-24 19:12:23

Koronavirus ukazuje limity člověčenské moudrosti

Již od ledna 2020 se setkávám s bezmocností člověčenstva vůči koronavirové breberce SARS-CoV-2. Nový koronavirus je stále dost nečitelný, ačkoliv jeho zrádné aktivity popsalo již více než 30 tisíc studií a stále to je málo. Je to důležitá a přitom „jenom“ velká hromada kousíčků virového lega. Neumíme si zatím dostatečně představit vývoj boje v dalších týdnech a měsících se SARS-CoV-2 způsobujícím covid-19. Koronavirus nám neříká nic o budoucnosti Ohnisko nákazy bylo zpočátku definováno řadou měnících se epicenter – na začátku Wu-chan a brzy celá Čína. Následovala významná ohniska: Írán; severní Itálie; Španělsko; a New York. Masivní počty případů téměř po celém světě ustoupily v dubnu po zavedení sociálních distančních opatření. Jak se země začaly znovu otevírat v květnu a červnu, státy nebyly schopny zabránit opětovnému výskytu vyššího počtu případů na celém světě. V ČR předpokládaná druhá vlna infekce nemohla být předvídatelná co do dynamiky jejího šíření. Od května do poloviny června počet evidovaných aktuálních případů klesal, koncem června začal postupně mírně stoupat, kolem 20. srpna dosáhl stavu z jarní špičky kolem 12. dubna. Koncem srpna bylo zřejmé, že případů přibývá. Byl očekáván příchod druhé vlny. Volný pohyb osob o prázdninách spojený s rozsáhlým vnitrostátním turismem, i s cestami do tzv. bezpečných zemí, vedl ke zvýšenému přenosu koronaviru v populaci. Všichni byli ve stejné koronavirové polévce. Jak uvedlo Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí v Rychlém hodnocení rizik: Zvýšený přenos covid-19 v EU: „Míra oznamování případů covid-19 se od srpna 2020 v EU / EHP a Velké Británii stabilně zvyšuje.“ V dokumentu ze 24. září se dále píše: „Dostupné údaje ze studií séroprevalence naznačují, že úroveň imunity v populaci je ve většině oblastí v EU / EHP a Velké Británii <15%. Zastřešující zprávy navržené ECDC dříve v pandemii zůstávají v platnosti. “ Toto je maraton, ne sprint. Ještě předtím v polovině září Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí informovalo, že se počet případů zvyšuje po dobu více než 50 dnů, přičemž nárůst zaznamenává více než polovina všech zemí EU. Pokud někdo obviňuje českou vládu, že v něčem zaspala, zaspali z tohoto pohledu všichni. Plukovník a ministr špitálů v jednom Roman Prymula uvedl 26. srpna v médiích: „K omezení dojde, ale zatím ještě není přesné číslo ani doba, od které k omezení dojde. Co se týká běžných oslav a večírků, opravdu bych apeloval, aby k tomu nedocházelo. Každý se může těchto aktivit po dobu dvou, tří týdnů zdržet, a je pravděpodobné, že dojde k centrálnímu omezení, které bude vycházet z počtu osob, které se smějí potkávat.“ Po 1. září se prudce zvýšil počet aktuálních případů. Nikdo ale netušil, že dojde za necelé tři týdny dojde doslova k výbuchu počtu onemocnění. Protože jde o epidemii nového koronaviru, dynamika jeho šíření z hlediska časové osy je těžko předvídatelná. Lze spočítat různé varianty prognóz. Pro matematika není problém modelovat, co se může stát. Vypočítá několik variant, ale co se skutečně stane, ukáže až realita v terénu. Vize? O čem? V této situaci je módou obviňovat vládu z neschopnosti, chaotičnosti atp. Velmi legrační se mi jeví bláznivý styl dumání o tom, že koronavirus „velmi nešťastným způsobem ovládá i ty, kteří se rozhodli, že budou společnost vést, informovat nebo jí budou tak či onak vzorem… Místo vize do budoucna předvádějí jen dohánění problému.“ Ve skutečnosti žádná vize neexistuje. Koronavirus má premiéru. Lékaři zjišťují, že covid-19 nekosí jenom důchodce, tlouštíky a těžce nemocné s vážnými chorobami. Rozsah jeho řádění je daleko větší. „Počet obětí pandemie zahrnuje také překvapivě velký počet obětí ve 20, 30 a 40 letech života,“ upozorňuje Washington Post. Jedinou vizí je čekat a) jak úspěšné budou vakcíny, b) jak účinné budou léky, které se postupně objevují proti covidu-19. Ministr školství Plaga vyhlásil podzimní prázdniny na celý týden místo dvou dní. V jednom značně podivném dumání jsem našel povídačku, že ministr řekl, „že bychom to měli vzít jako dny boje s covidem…, ale možná by se mohlo jít ještě dál. Vzít ten týden kolem 28. října jako připomínku čehosi, co nás kdysi spojovalo a dávalo naději do budoucna, naději, že jsme společenství demokratů, že jsme stát, a ne parta individualit.“ Proč by školský ministr Plaga měl pronášet tak vzletné výjevy o 28. říjnu, když od něho všichni čekají racionální informace o tom, co bude uzavřeno? A na jak dlouho? A jak přijatá opatření budou ještě dolaďována? Příkladem dolaďování je několikanásobné upřesňování, kdo může zůstat na vysokoškolských kolejích v době, kdy studenti musí odjet domů. Takový postup nepovažuji za zbrklý amatérismus, ale o nouzové opatření, které je třeba vydat, a potom se dolaďují detaily. Jde o krizi na pochodu. Zmatené a chybné jako samozřejmost Také jsem narazil na velmi legrační tvrzení: „Vláda (česká) zvyklá na fungování tak trochu proti všem a neustále obviňující kdekoho z kampaně proti sobě, tak jede vlastně dál stejně. Zmatené a chybné kroky nejsou její omyly, ale důsledek toho, že jí poměrně velká část společnosti nevěří…“ Tento nesmysl je typickým projevem pocitologie bez dodatečných přesných argumentů. „Zmatené a chybné“ kroky po celém světě provázejí covid-19 již od ledna 2020. Byl to důsledek improvizací při snaze vyrovnávat se s novou epidemií. Až postupem času získávají vědci a lékaři upřesňující informace, jak proti koronaviru postupovat. Nejen česká vláda, ale evropské státy obecně nezvládají návrat druhé vlny. Místo pocitů trochu faktů: října 2020 – nárůst nových případů v minulém týdnu: Česko + 54 %                        Belgie + 95 % Nizozemsko + 42 % Francie + 35% Slovensko + 61 % října 2020 – nárůst nových případů v minulém týdnu: Česko + 58 % Belgie + 75 % Nizozemsko + 33 % Francie + 40 % Slovensko + 41 %. Švýcarsko + 135 % října 2020 – nárůst nových případů v minulém týdnu: Česko + 46 % Belgie + 53 % Nizozemsko + 20 % Francie + 38 % Slovensko + 38 %. Švýcarsko + 85 % Statistika vztažená od konkrétního dne k předcházejícímu týdnu ukazuje, že nárůst případů covid-19 a postupný pokles je podobný ve všech uvedených státech. Nejde o selhání administrativ států, jak tvrdí česká opozice. Jde prostě o jev koronavirový.  Z hlediska pocitologie je legrační například názor: „Lidé, kteří aktuálně nechodí na testy, i když jsou na ně posláni, nevěří státu, tak proč by mu pomáhali…“ Pokud jde o neochotu nechat se testovat, zachytil jsem mezi lidmi celkem logický názor, že kdo nemusí, na testy nejde, aby si nezkomplikoval život. Jako pozitivní by dostal do karantény sebe i své blízkém. Pokud nemá žádné příznaky, nebo prožívá právě jenom lehké nachlazení, proč si komplikovat život ještě testováním na covid-19? Nejde o to, že by lidé nevěřili státu, ale nechtějí si komplikovat život. To je apolitický postoj – jenom postoj pohodlného člověka. Problémem je šíření koronaviru. Například Texaská univerzita uveřejnila varování, že přibližně polovina osob s pozitivním testem na koronavirus neměla nikdy žádné příznaky onemocnění. Jose-Luis Jimenez, vědecký pracovník na University of Colorado Boulder si v červenci 2020 povzdychl: „Je zřejmé, že pandemie je poháněna superpřenašeči, a nejlepším vysvětlením pro mnoho z těchto událostí je přenos vzduchem aerosolem." Některé studie upozorňují, že asi 10 až 20 procent infikovaných může být zodpovědný za 80 procent všech případů.  Co k tomu dodat? Žijeme ve stále se doplňující skládačce koronavirových překvapení. Koronavirové limity moudrosti a rok 1920 Doba koronavirová ukazuje zbytečnost politizujících vizí. Absolutním kápem nad vizemi je koronavirus. Je nutné reagovat na aktuální proud koronavirových problémů. Proto je přirovnání k něčemu, co bylo, pochybné. Hořce úsměvná se mi zdá proto třeba dumka o srovnání dneška a roku 1920: „Rozdíl tu ale je a zásadní. V roce 1920, kdy španělská chřipka končila, hleděli ti, co přežili, do budoucna s nadějí, byl tu nový stát, nová perspektiva, nové možnosti. Dnešní lídři tonou v covidu, a do budoucna nám neukazují nic či jen ještě větší bezradnost.“ Autor výše uvedeného citátu není seznámen s reáliemi, proto jako důležitý faktor považuje tzv. španělskou chřipku. Ve skutečnosti v roce 1920 ještě drtivá většina občanů nového Československa řešila konec války. Tak strašlivou nouzi jako v roce 1918 lidé nezažili ani v roce 1945, na konci 2. světové války. Hlad a bída v roce 1918 byla neuvěřitelné. Zoufalý nedostatek úplně všeho se přenášel i do následujících let. Tzv. španělská chřipka byla jenom další ranou a vysoký počet úmrtí byl přičítán katastrofálnímu hladu a podvýživě. V roce 1920 koupit si boty znamenalo velkou finanční oběť. Ale bylo to lepší než v roce 1918, kdy nové boty člověk sehnal jenom při vyrabování nějakého skladiště. Španělská chřipka byla hořkým doplňkem hladu a krutých válečných ztrát na frontě. V knize Karneval vítězství (2018) jsem napsal: „Generály Hlad a Nouzi nelze zatlačit do defenzivy. Odpovědní činitelé zastupující občany, pokud chtějí zůstat u moci, musí se postarat o zásobování obyvatelstva. Proto v oblasti Litoměřic v čase otevřeného nepřátelství mezi českými vojáky zastupujícími nově zrozené Československo, a německými nacionalisty podporující provincii Deutschböhmen, došlo k nečekané dohodě. Nepřátelé se dohodli, že nejsou tak velkými nepřáteli, aby nevytvořili společnou česko – německou jednotku. Důstojníci z obou stran podepsali 3. listopadu 1918 protokol o spolupráci… Zvláštní ochranné mužstvo podle dohody mělo být složené z 250 českých a 250 německých vojáků…“ Nebýt tohoto opatření, hladoví lidé by vybrakovali násilím sklady. Na rozdíl od Litoměřic se to lidem v Ústí nad Labem podařilo. Pokud někdo tvrdí, že v roce 1920 proti dnešku byla nabízena nová perspektiva, nové možnosti, bylo to tak? Odmyslíme si, že většina lidí se snažila vyrovnat se s poválečnou nouzí. Ale ani ti, kteří se objevovali v novinách, a podle toho soudíme, co si myslel „národ“, který na podobné úvahy neměl sílu, politici kromě optimismu v novinách v soukromí nemohli být nadšeni z nové perspektivy, protože byla plná otazníků. V roce 1919 československá armáda, legionáři a dobrovolníci bojovali a umírali v bojích se sousedy na maďarské a na polské frontě. V sousedním Německu byly na denním pořádku nepokoje se střílením a mrtvými, v roce 1920 se na maďarské a polské frontě již nebojovalo, ale jaký z toho vyvodit optimismus, když je stát obklopen více méně nepřátelskými státy? Nechtějme srovnávat koronavirovou krizi roku 2020 s ničím jiným. Jsou to jenom falešné představy. Nejde o nic jiného, než že stojíme uprostřed koronavirové laviny a nevíme, zda nejhorší právě probíhá, nebo bude ještě hůře. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-13 11:26:04

Po uši v covidu

Čekají nás týdny a měsíce, kdy covid-19 ovládne patrně bolestněji než dosud nejen naše soukromé životy, ale také všechno kolem nás. Pokud v tom uvízneme, bez stopy naděje, poškodí nás více než jeho zdravotní a ekonomické dopady. Tomuto tonutí v největším aktuálním problému se nelze divit. Covid je všude a ovládá všechny. Ty, co se ho bojí, nás, co jsme jím prošli, i ty, kteří ho odmítají jako hoax a výmysl, dokud si je nevyhlídne. Bohužel, velmi nešťastným způsobem ovládá i ty, kteří se rozhodli, že budou společnost vést, informovat nebo jí budou tak či onak vzorem. U nich je toto pohlcení covidem nejproblematičtější. Místo vize do budoucna předvádějí jen dohánění problému. Covid, stejně jako jakákoli masivní krize, má ten průvodní jev, že každého zastihne v nějakém stavu a ten nepromění, jen zvýrazní. Kdo byl klidný, je klidný dále, kdo propadal panice, propadá jí o to masivněji, kdo viděl dál než jiní, vidí dál pořád, kdo byl vzrušen nad každou pofidérní fámou, věří jim dál, kdo chtěl funkci, ne pro práci pro jiné, ale pro své blaho, zachraňuje sebe a na jiné nehledí, kdo vykonával svou profesi pro prestiž, a ne pro službu, hledí si dál své prestiže a ještě ji na covidu přiživí atd. Vláda zvyklá na fungování tak trochu proti všem a neustále obviňující kdekoho z kampaně proti sobě, tak jede vlastně dál stejně. Zmatené a chybné kroky nejsou její omyly, ale důsledek toho, že jí poměrně velká část společnosti nevěří. Třeba lidé, kteří aktuálně nechodí na testy, i když jsou na ně posláni. Nevěří státu, tak proč by mu pomáhali. Ale ani oni se nezměnili, státu nevěřili už dříve, jen mu prostě nevěří dál a žádné apelování to nezmění. Navíc naléhání a doporučování od těch, kterým přece nevěří. Prezident místo slov naděje a útěchy, místo spojování dál rozděluje, jako to dělal vždy a ze své vznešené izolace dál bojuje se svými slaměnými panáky, třeba s „nevzdělanou pražskou smetánkou“. Což asi bude někdo jiný, než z principu vzdělaná a knihy chrlící „pražská kavárna“, ale bůh suď. Média zvyklá za poslední roky na sledování počtu čtenosti, čísel a kvantifikovatelných výsledků dál hrotí věci, které můžou a mají být říkány klidně a věcně, ale tak by nepřinesla tolik vzruchu. Místo toho stále stejná válečnická slova o boji s covidem, válce nervů, padlých, frontách, rozporech mezi odborníky, pravdivost vyměněna za střet jakkoli nesourodých názorů atd. A není to jen doména soukromých médií žijících z reklamy, kde by to aspoň dávalo smysl, nedávno jsem i v rozhlase veřejné služby slyšel rozhovor s bývalým ministrem zdravotnictví, kterého moderátorka tak dlouho nutila, aby se vymezil proti svému nástupci, až opět poslušně podlehl a médium mělo svůj naučený střet — bývalý ministr kritizuje současného, prý dřív mluvil jinak než dnes. Skandál, někdo pod vlivem situace přehodnotil své názory. Ale čísla to mít bude, rozpory mezi ministry jsou hit. Pro to všechno toneme v covidu až po uši. Ministr školství Plaga zkusil nedávno jít na to jinudy. Když vyhlásil podzimní prázdniny na celý týden místo dvou dní, řekl, že bychom to měli vzít jako dny boje s covidem. Pěkný pokus, ale možná by se mohlo jít ještě dál. Vzít ten týden kolem 28. října jako připomínku čehosi, co nás kdysi spojovalo a dávalo naději do budoucna, naději, že jsme společenství demokratů, že jsme stát, a ne parta individualit. A že když jsme takoví byli před více než sto lety, budeme i po covidu a snad i za něj. Možná tak bychom věci překonali snáz než v pocitu, že se nám aktuálně děje největší tragédie, co kdo zažil. Ostatně, roku 1918 tu byla španělská chřipka, ke které je covid-19 často přirovnáván. Také světová pandemie, vzhledem k tehdejšímu stavu medicíny nepoměrně více mrtvých, také se děla v době sociálních nejistot, které ještě prohloubila, také ona napomohla nárůstu extrémismu v dalších letech atd. Rozdíl tu ale je a zásadní. V roce 1920, kdy španělská chřipka končila, hleděli ti, co přežili, do budoucna s nadějí, byl tu nový stát, nová perspektiva, nové možnosti. Dnešní lídři tonou v covidu, a do budoucna nám neukazují nic či jen ještě větší bezradnost. Ne, tohle není a nemá být volání „dejte s tím konečně pokoj“, ani náhodou, tohle je volání dejme tomu perspektivu, budoucnost, naději. A nejvíc každý jeden z nás, každý koláč podaný sousedovi přes plot, je teď čin. Každá rouška dovezená do domova důchodců tak jako na jaře, je pomoc. Každý donesený nákup někomu, kdo by neměl chodit mezi lidi, je výkon. Dává totiž naději, že ještě stále jsme společenství. Bez této šance pro budoucnost budeme po uši v covidu a jeho mentálních důsledcích i roky poté, co odložíme roušky.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 21:37:42

K 90 výročí narození spisovatele Oty Pavla vyšla rozsáhlá audiokniha jeho povídek

Ve čtvrtek 2. července by 90. narozeniny oslavil spisovatel Ota Pavel, který předčasně zemřel v roce 1973 ve věku nedožitých čtyřiceti tří let. K tomuto výročí vydává Supraphon na 2CD-MP3 i v digitálních formátech audioknihu, která obsahuje bezmála devět hodin nahrávek ze sedmdesátých až devadesátých let i zcela nové nahrávky z knihy Povídky ze šuplíku publikované teprve v roce 2004 při souborném vydání celého díla Oty Pavla v nakladatelství Slávky Kopecké. V audioknize Ota Pavel – Povídky Sedm deka zlata, Smrt krásných srnců, Kapři pro wehrmacht, Jak jsem potkal ryby, Moje první ryba či Zlatí úhoři v interpretaci Vlastimila Brodského, Rudolfa Hrušínského, Jiřího Sováka a Miroslava Horníčky. V kompletu je i dramatizace Pohádky o Raškovi z roku 2011, kde v režii Jana Jiráně hrají Josef Somr, Petr Vacek, Simona Stašová, Jaroslava Kretschmerová či Jiří Lábus. „Při editorské práci na Sebraných spisech Oty Pavla jsem objevila mnoho neznámých novinových článků autora, četnou korespondenci s bratry a především pak skvělé povídky, které za života spisovatele nevyšly v autorizované podobě, jen všelijak zmrzačené tehdejšími cenzurními zásahy. S pokorou a trvalým obdivem jsem tehdy uspořádala tuto pozůstalost do knížky Povídky z šuplíku,“ uvedla nakladatelka Slávka Kopecká ke knížce, ze které pro „výroční“ audioknihu bylo nahráno jedenáct povídek v podání mladých herců Radúze Máchy, Igora Orozoviče a Miloslava Königa. Judaistka, publicistka a vysokoškolská pedagožka Věra Tydlitátová u příležitosti vydání audioknihy napsala následující text. Planeta plná řek pro Otu Pavla Ota Pavel vydal několik knih už v šedesátých letech, kdy jeho hlavním žánrem byla sportovní reportáž. Již v této dosud poněkud opomíjené oblasti dokázal, že je citlivým pozorovatelem a zapáleným milovníkem sportu a jeho nadčasových hodnot. Věřil v očistnou moc sportovního úsilí, v jeho schopnost proměňovat člověka a dělat jej lepším. Sám byl aktivním sportovcem, krátce dokonce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale brzy u něj převládlo psaní. V letech 1949–1956 byl sportovním redaktorem v Československém rozhlase, mezi lety 1956 a 1957 v časopise Stadion a několik let v armádním týdeníku Československý voják. V roce 1964 doprovodil svým komentářem fotografickou publikaci horolezce Viléma Heckela Hory a lidé. Další dvě knihy se sportovní tématikou, Dukla mezi mrakodrapy vydaná rovněž v roce 1964 a Plná bedna šampaňského z roku 1967 jej už proslavily. K tématu sportu se vrátil ještě v roce 1974 knihou Pohádka o Raškovi. Nicméně opravdovým průlomem v jeho tvorbě byla řada autobiografických povídek z dětství, vzpomínky na hochštaplerského tatínka Lea, ustaranou maminku Hermínu, převozníka Proška a řadu lidí žijících okolo Berounky spolu s řekou a s rybami. A také na temná léta války, kdy tatínek a bráškové Jiří a Hugo byli v koncentráku, prošli tábory Terezín a Osvětim-Březinku a absolvovali pochody smrti a malý Ota se protloukal spolu s maminkou hladem, úzkostí a smutkem, kterým jeho dětství předčasně skončilo. Tento vrchol Pavlovy prózy tvoří knihy Smrt krásných srnců z roku 1971 a Jak jsem potkal ryby z roku 1974. Po válce se rodina opět shledala a všichni se radovali z míru a z nové doby, o níž si mysleli, že bude spravedlivější a šťastnější. Ota pracoval jako horník v Dubí u Kladna, pak absolvoval obchodní a jazykovou školu, maturitu složil v roce 1960. Tatínek Leo se vrhl nadšeně do budování socialistické vlasti, otřes z procesů padesátých let a absurdní hospodaření v družstvu jej však zlomily. Komunisté velmi rychle otevřeli oči všem naivkům. Povídky Běh Prahou a Prase nebude, byly právě pro tyto vzpomínky na vystřízlivění ze snu o spravedlivé společnosti zcenzurovány a po dobu komunismu nesměly vyjít. Přesto se skromný Ota Pavel stal legendou, a i když tomu sám nechtěl uvěřit, měl tisíce oddaných čtenářů. Nad jeho povídkami se nestyděli plakat ani chlapi. Až do sametové revoluce se Pavlova zakázaná díla šířila mezi lidmi v opisech jako samizdat a všechny necenzurované texty Oty Pavla vyšly až v roce 1991 v souboru Zlatí úhoři. Povídky Oty Pavla však byly už za komunistů po mnoha obtížích zfilmovány pod názvy Zlatí úhoři v hlavní roli s Vladimírem Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem. Pamětníci shodně dosvědčují, že Ota Pavel byl velmi citlivý člověk, neobyčejně sebekritický, co se týká psaní, tvořil těžko a mnohokrát přepisoval, ale ke druhým lidem byl neuvěřitelně laskavý. Když mu návštěvník pochválil cokoliv v bytě, Ota mu tu věc okamžitě daroval i přes odpor obdarovávaného. Po mnoho let udržoval navzdory vzdálenosti exilu pevné a hluboké přátelství s Arnoštem Lustigem, ten nyní po Otově smrti vydal knihu vzpomínek Okamžiky – Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla. Těžko říci, zda to byla vrozená dispozice, nebo soustavný a vysilující tlak poměrů jak za války, tak za komunismu, které musely na každého senzitivního člověka působit destruktivně, ale u tohoto geniálního spisovatele vyvolaly těžkou duševní poruchu, maniodepresivní psychózu. Při jejím náhlém záchvatu v roce 1964 na zimní olympiádě se Ota Pavel pokusil podpálit statek v horách nad Innsbruckem. Sám o tom píše v epilogu knihy Jak jsem potkal ryby toto: „Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mne to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staletí vykotlané zuby.“ Teprve po letech Jiří upřesnil, co se tehdy vlastně stalo. Ve sbírce povídek Oty Pavla Povídky ze šuplíku je na str. 21 zveřejněn fiktivní dopis Jiřího Pavla zesnulému bratru Otovi Aby lidé byli lidmi: „Dozvěděl jsem se a přečetl tu hrůzu a hnus před několika týdny, po třiceti sedmi letech. Neměl jsem o tom nikdy ani tušení…. V Innsbrucku, po hokejovém zápase se Švédy, kteří naši prohráli, jsi přišel do šatny, jako už často předtím. Hráči seděli skleslí, zoufalí, že pojedou domů bez medaile. Tys však věděl, že nemají pravdu, že skutečně získali bronz. Snažil ses jim to vysvětlit, říkals, jak je to fajn. Nevěřili ti. A jeden, prý bojovník a průšvihář řekl: "Ty Žide, jdi do plynu!"“ Ukázalo se, že sport očistnou moc nemá a nečiní lidi lepšími. Tato hrozná věta zlomila duševní zdraví Oty Pavla. Kvůli své těžké nemoci spisovatel musel odejít roku 1966 do invalidního důchodu. Opakovaně pobýval v psychiatrických léčebnách a prožíval peklo hlubokých depresí, z nichž se pokoušel vypsat, a hledal útěchu v rybaření. Vyprávěl o tom, že by se chtěl po smrti dostat na planetu, kde jsou jen řeky, rybníky a moře plné ryb. Zemřel předčasně 31. března 1973 v Praze ve věku nedožitých čtyřiceti tří let na srdeční infarkt. Nyní už nahazuje udici někde v čirém proudu plném žlutobílých kvítků lakušníku na své vlastní planetě a je šťastný. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-06 08:56:53

Stanislav Struhar: Nevysvětluji a nepoučuji, je to na čtenáři

Stanislav Struhar se jako knihkupec snaží vystavovat na pultech vídeňského knihkupectví náročnější literaturu, i když obchodní zájmy velí upozorňovat hlavně na bestsellery. Stejné soustředění na podstatná, nesamozřejmá témata projevuje jako autor. Ač pochází z někdejšího Československa, dnes už je etablovaným rakouským spisovatelem píšícím německy. Povídková kniha Cizinci (Volvox Globator 2019) je zároveň jeho jedenáctou knihou vycházející česky. Ve svých textech pracuje soustavně s tematikou mezilidských vztahů, zvláště v otevřené, mnohonárodnostní společnosti. Cizinci v jeho textech cítí odcizení ve vztazích, ale i v prostředí, které je obklopuje. Nic není samozřejmé, ledacos se dá zpochybnit, nikoli ale touha po porozumění. Stylistická čistota, úsporné vyprávění podtrhuje dramata skrytá pod povrchem.   Když jste jako emigrant připutoval do Vídně, jak se to projevilo ve vašem psaní? Ve Vídni jsem (po předchozích básních) začal psát prózu, česky. Nejprve povídku Všechny milované barvy, potom jsem se pustil do románu Opuštěná zahrada, který se odehrává ve Vídni a pojednává o vídeňské rodině žijící v mondénní vile poblíž zámku Schönbrunn. Prarodiče tam vychovávají mladého chlapce, který ztratil matku a bratra. Jsou k němu emocionálně chladní, takže si ten chlapec vytváří svůj vlastní svět v prvním patře oné velmi ponuré vily. Opuštěná zahrada vyšla v České republice v roce 2004 a teď, po dalších asi patnácti letech, se chystá její vydání v němčině.   Co vás k tomu tématu vedlo? Mondénní vila mi nejde úplně dohromady s představou toho, co asi zažíval emigrant, který do Vídně nedávno dorazil.  Mě k tomu právě také vedl ten pocit odloučení, odcizení.    Proč jste vlastně odešel s manželkou do emigrace? Já toužil odejít už od mládí, ještě než jsem poznal svou ženu. Žil jsem ve zlínském undergroundu, na okraji společnosti, už tehdy jako cizinec. Toužil jsem po jiném životě. Na dobu dospívání jsem měl špatné vzpomínky. Byl jsem neustále pod kontrolou, ve městě mě zastavovali policajti s oslovením: „Dobrý den, pane Struhař, mohl byste nám ukázat občanský průkaz?“ A když jsem se jich zeptal, proč ověřují moji identitu, když znají moje jméno, tak to brali jako útok.    V čem se to lišilo ode dneška? Kontrolovali mě vždy na takových místech, kde bylo co nejvíc lidí, na náměstí v době, kdy všichni chodili do práce. Tam mě zastavili, abych měl pocit, že jsem nějaký zločinec.    Jak reagovali lidé kolem? Dívali se takovým tím odsuzujícím způsobem: Kdo to je, co je zač, co udělal?   Takže nejhorší byla ta ostuda? Jednou na mě jeden policajt dokonce pustil psa. Strčil do něj nohou a ten pes se na mě vrhl. Měl sice železný košík, takže jsem měl akorát ruce plné modřin, ale stejně… Kdykoli se někde pořádal festival nebo jsme se s přáteli scházeli, ti takzvaní nenápadní či vzorní občané okamžitě volali policii, která se záhy dostavila. Říkal jsem si, že v této společnosti se nejspíš nic nezmění, a chtěl jsem pryč. Kdybychom tam zůstali se ženou déle, tak jsme možná neodešli. Nebo kdyby přišel převrat dřív. Ale ani jeden jsme nevěřili, že by k něčemu takovému mohlo dojít.   Jak ten zlínský underground vypadal? Stýkali se tam lidé, kteří milovali hudbu, literaturu, celkově kulturu, samozřejmě takoví se stanou v určité společnosti brzy nápadnými, nejen proto, že se tenkrát nosívaly delší vlasy. Důvodem byly i reakce okolí, ti spoluobčané měli vždycky strach, že se při našich setkáních děje něco protistátního, nebezpečného. Hudebně to byly kapely jako Plastic People, DG 307, totéž co v Praze, jenže Praha byla daleko větší. Dokážu si představit, že v Praze to bylo daleko silnější než v nějakém Zlíně. Tam byl člověk okamžitě nápadný a žádná protestní skupina tam neměla dlouhého trvání.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jste utíkali? Ta cesta byla náročnější, než jsme si mysleli. Dostali jsme povolení zúčastnit se zájezdu do Jugoslávie. Napodruhé, po třech letech, a pod podmínkou, že náš syn zůstane doma. Od emigrantů jsme měli informaci, že o slučování rodin se stará Červený kříž, a dosud byly děti spolehlivě, maximálně do tří měsíců, předány rodičům do emigrace. Nevěděli jsme ale, že v roce 1988 už Červený kříž s Československem nespolupracoval. Neměli jsme se to odkud dozvědět. Řekla nám to až úřednice v uprchlickém táboře v Rakousku a byl to pro nás šok. My jsme nemohli zpátky, protože by nás zavřeli. Samozřejmě jsme se začali obracet, kam se dalo. Na Mezinárodní společnost pro lidská práva, na UNESCO, na rakouské ministerstvo zahraničí. Jenže v Československu všechny žádosti prostě ignorovali.   Kolik bylo synovi? Když jsme odcházeli, tak tři roky... V tomhle celém neštěstí bylo jediné štěstí, že zůstal u prarodičů mé ženy, kde už předtím často pobýval. Měli domek a zahrádku, kde si často hrál. Zůstal v prostředí, které pro něj bylo důvěrně známé. A další velké štěstí bylo, že za dvacet měsíců došlo k převratu. Jenže ani potom ho pořád ještě nechtěli pustit. V prosinci 1989 tam stále ještě seděli úředníci, kteří doufali, že se to ještě zvrátí, a my jsme se přes známé chartisty snažili dosáhnout toho, aby mu dali povolení k vystěhování. Dali mu ho až v lednu 1990. Uviděli jsme se s ním až po roce a půl.   Kde žije váš syn dnes? Ve Vídni. Do České republiky nejezdí, nemá tam žádné kontakty. Je jako z mých povídek: Vídeňák s českými kořeny. Je knihkupec, jako já.   A zažívá totéž, co vaši hrdinové? Protože se jmenuje jako já, Stanislav, tak je podle jména jasné, že není tak úplně Rakušan. Často ho na to upozorňují, ať už formou srandy, nebo jen tak mezi řečí. A to ačkoli mluví bez přízvuku. Česky mluví jen málo.   A jak to syn řeší? To mu přece musí připadat úplně absurdní. Vadí mu to. Že by se nad tím rozčiloval, to ne, jsou ale momenty, kdy mu to není příjemné.    Jak se Opuštěná zahrada liší od Cizinců, kteří teď vycházejí česky?  Povídky v knize Cizinci, která právě teď vyšla v České republice, jsem napsal už v němčině. I v nich jde ale o určité pocity odcizení, osamění. Kniha Cizinci obsahuje dvě povídky, jež vyprávějí o životě dvou mladých mužů, jejichž rodiče přišli kdysi do Rakouska jako uprchlíci. Protagonista první povídky Daniel se narodil ve Vídni v české rodině, ten druhý protagonista, Tillmann, se přistěhoval do Rakouska jako malé dítě se svými rodiči z tehdejšího východního Německa, z DDR. Oba neudržují se zeměmi, odkud pocházejí, žádný kontakt. Jsou to rakouští státní občané. Jejich jediným domovem je Vídeň, a přesto dochází k situacím, kdy se jim připomíná, že nejsou odtamtud. Jinými slovy: Musí se cítit jako Rakušani, kteří nejsou těmi pravými Rakušany.    Probíhají tady rozhovory na toto téma často? Skutečně tu jsou lidé, a bohužel poslední dobou jich přibývá, kteří se snaží rozlišovat ty pravé Rakušany a naopak ty, kteří mají nějaké imigrační pozadí. Nedávno se tu dokonce objevila tendence, že by se na úřadech mělo uvádět nejen jméno rodičů, ale také to, odkud člověk pochází. Okamžitě začala diskuse: Ale k čemu to je? Proč? Z jakého důvodu? A tyto věci právě přinášejí politici a strany, které mají nacionalistické tendence.    Slouží vaše texty jako výraz nesouhlasu s tímto vývojem? Já jsem se spíš snažil na tuhle problematiku určitým jemným stylem upozornit, podobně jako jsem to dělal v jiných prózách. Nechtěl jsem to ale dělat agresivně. Pro mě byly vždycky hodně důležité mezilidské vztahy, mírumilovné soužití mezi lidmi, mírumilovné prolínání kultur, a ne nějaká politika. Šlo mi o to, aby to čtenář z toho textu cítil a měl možnost nenápadně nad těmito otázkami přemýšlet. Nevysvětluji. Nepoučuji. Nechávám prostor čtenáři.   Jak se protagonisté Cizinců cítí mezi Rakušany? Daniel se jednou náhodou setká s Vídeňačkou o pět let starší než on, Sigrun. Strávila pěkné dětství na okraji Vídně, ale když dospívala, její matka spáchala sebevraždu, Sigrun se dozvěděla, že její otec matku podváděl se sousedkou, a pak se od otce odstěhovala a neměla s ním už žádný kontakt. Ke vztahu k Danielovi přistupuje hodně opatrně. Zachovává si od něj odstup, ale brzy zjišťuje, že Daniel je jiný, než jak ho odhadla. Vzniká mezi nimi hlubší vztah, ovšem Sigrun má před Danielem tajnosti. Bojí se mu říci, že pracuje u policie. A Daniel se s ní setká na demonstraci proti nacionalistům, jenže v řadách policistů. A Tillmann, hrdina druhé povídky, se náhodně seznámí s Češkou Dominikou, která pochází z Břeclavi a její velký sen byl, že ve Vídni začne nový život. Ten sen se jí zhroutil. I Tillmann zažívá určitou krizi, v krizi je i celá jeho rodina, oddělená od příbuzných v Lipsku, ale Dominika to dokáže změnit.    Jak se vám daří sladit práci s psaním? Ve Zlíně jsem pracoval v sociálních službách, ale tady jsem na konci devadesátých let začal pracovat jako knihkupec v jednom z největších řetězců v německojazyčných zemích, a jsem tam dodnes. Teď už na zkrácený úvazek, takže mám ideální příležitost věnovat se literatuře. Tohle zaměstnání mi hodně pomohlo. Dodalo mi jako autorovi trochu sebevědomí. A také mi pomohlo při studiu němčiny, já jsem se německy učil intenzivně, ale jak jsem se ocitl obklopen literaturou a množstvím nejrůznějších uměleckých forem, literárních proudů, a byl jsem donucen intenzivně číst, tak jsem díky tomu postupem času docílil toho, že můžu i v němčině psát literární texty. Také vidím, jaká literatura vychází a jak na ni lidé reagují, jak se prodává.   Jaká literatura se hodně prodává? Co jsem byl v evropských městech a mohu tedy srovnávat, tak je to asi stejné jako v České republice. Velká nakladatelství, která dominují trhu, jsou propojena s agenturami v evropských zemích. Často jsem vídal tituly jak v České republice, tak třeba ve Francii, i tady v Rakousku, od stejných autorů, kdy bylo zjevné, že je za tím práce agentur, které tyto tituly prosazují. Hodně jsou to kriminální romány, zábavná literatura. Jako knihkupec vím, že jsou čtenáři, kteří takovou literaturu chtějí.   A jak se k ní stavíte? Nečtu ji. Ta literatura se ale musí brát vážně a je nutné ji prezentovat. Ovšem stává se, že když z té novinky třeba postavíme celou stěnu a pak ji po mně někdo chce, nevím o ní, a přitom je přede mnou celý měsíc vystavená. Mám ale kolegy, kteří se v tom vyznají, tak odkazuji zákazníky na ně, a oni je odkazují na mě, když dojde na trochu závažnější literaturu. Ta se prodává složitěji. Knihkupec si musí rozmyslet, jak ji prezentovat. Já na tyto knihy dávám štítky, na které napíšu nějaké doporučení. Jednu, dvě věty, na kterých ale pracuji třeba týden. Tyto knihy jsou brány do rukou, jsou otevřeny – a někdy jsou i koupeny.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel. Stanislav Struhar (*1964) se narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval až v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla, Důvěrně známé hvězdy domova, Barvy minulosti, Opuštění a Dar naděje. Koncem roku 2019 vydalo nakladatelství Volvox Globator v překladu Markéty Klikové jeho nejnovější knihu Cizinci.

Čas načtení: 2019-08-08 08:02:14

Henri-Pierre Jeudy: V dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu

V České republice se objevuje slovo kultura na veřejnosti jen v souvislosti s kocourkovskou přetahovanou o post ministra tohoto resortu. Povědomí o tom, že společnost jako celek je odpovědná za svou tvář, jíž kultura je, se vytrácí. Nestaráme se o to, jak vypadáme. Knihy jsou přitom jednou z nejúčinnějších věcí v péči o pleť národa. O duši nemluvě.   U nás je situace pro malá nakladatelství velice svízelná, jen obtížně hledají finanční prostředky. Jakým způsobem funguje vaše nakladatelství? A proč jste se rozhodli věnovat této činnosti? K založení Châtelet-Voltaire nás vedlo přesvědčení, že psaní není jen individuální činnost, vášeň, ale také určitá výzva a odpovědnost vůči spisovatelské i čtenářské komunitě. V tomto zapomenutém venkovském kraji jsme si žádné iluze nedělali.    Až tak zapomenutém jistě ne, místo přece už proslavila slavná dvojice Emilie du Châtelet a Voltaire, kteří zde žili na nedalekém zámku patřícím tehdy velice známé markýze Emilie du Châtelet, která proslula v matematice i fyzice… Máte pravdu, není to tak docela zapadákov. Naším záměrem je vydávat knihy příjemné na dotek a do ruky, zajímavou útlou knihu, která nenudí. Vydávat malou knihu jako výrazový prostředek, protože v dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu. Naše malá kniha je sama o sobě takovým poutníkem od jedné podoby ke druhé, vychází v různých žánrech, od aforismu po kroniku, od pamfletu po pocty, od manifestu po kritiku a od prózy k poezii… Velice často však naše publikace směřují k obraně regionální identity. Zajímavé na našich titulech je i to, že zachycují vztah, napětí mezi lokálním a globálním, perspektivu z pohledu „lokálního tradicionalismu“, který se chce logicky propojit a prosadit svoji univerzální myšlenku, která vzešla kdesi v zapomenuté díře. Naše nakladatelská strategie spočívá především v tom, že vytváříme jakousi „myšlenkovou líheň“ zahrnující autory i obyvatele daného teritoria; pohled starousedlíka a možnost, aby i on mohl vyjádřit nejen svoje myšlenky, byť i utopické, ale i svoje filozofické chápání svého territoire. Témata si autoři volí sami, my jen pokládáme otázky jdoucí „proti času“, proti kulturní uniformitě, dnes tak převažující.    Châtelet-Voltaire si vede velice dobře ve všech směrech. Pokud vím, finančně vás podporuje příslušný region. Ano, dostáváme menší pravidelnou regionální podporu. Bohužel na vyplácení autorských honorářů nám mnoho prostředků už nezbývá; redakční práci, grafickou úpravu zajišťujeme sami. Ale musím podotknout, že čím dál více mají o naše knihy zájem i velká pařížská knihkupectví.   Autory ale neproplácení autorských honorářů příliš neodrazuje, pokud vím. Ne, o autory nouzi věru nemáme. Píší pro naše nakladatelství rádi, včetně zahraničních literátů.    Na podzim minulého roku jste v Saint-Dizier uspořádal konferenci na téma Velká válka, šílenství a surrealismus. V roce 1916 působil André Breton, pozdější papež surrealismu, jako asistent v tamní nemocnici, která dnes nese jeho jméno. Pečoval o vojáky, kteří na frontě utrpěli psychický šok, duševně onemocněli. Kromě toho, že vydáváme knihy, organizujeme také semináře a kolokvia. V létě 1916, jak jste řekla, přijímal medik André Breton vojáky v traumatických stavech. V nemocnici Saint-Dizier byl pověřen tím, že odhaloval simulanty, tj. vojíny, kteří se chtěli vyhnout bojům na frontě. Breton si tehdy uvědomil, že i simulace je skutečná, stejná jako realita, kterou pacient paroduje. Ve svých zápiscích zaznamenal vzpomínku, která se později stala legendou: Jeden voják mi vypravoval, jak v bojové linii zaujal dobře viditelnou pozici, svým ukazováčkem naznačoval směr, kudy granát poletí. Voják své gesto navíc doprovázel pískáním, na dálku tak dával znamení, kam granát přibližně dopadne. Ten voják chtěl padnout, ale zůstal naživu, jak Breton dále popisuje, zato jeho gesto se proměnilo v jakýsi rituál nebo tik, kterým jako by odvracel svoji smrt; způsob, jak irréaliser, zbavovat válku její reality, se proměnil v jeho zlý sen. Aniž bych byl přesvědčen o jeho šílenství, říká Breton v souvislosti s jiným pacientem, poznal jsem za války blázna, který nevěřil na válku. A v tom spočíval význam Bretonova působení v nemocnici pro poezii; přibližně v té době totiž objevil texty Sigmunda Freuda; propojil si je s tím, co už znal z psychopatologie, například jakým způsobem se postižení vyjadřovali; fascinovalo ho, jak vojínova řeč se vždy odchýlila, když měl odpovědět na položenou otázku, jeho odpovědi bývaly často zcela nekoherentní, např. vojáci nevěřili, že válka skutečně existuje… U postižených existoval určitý obranný mechanismus irréalisation skutečnosti. A právě ten mechanismus se později stal základem surrealistické tvorby, surrealismus tak v podstatě vznikl z krveprolití, které nelze ničím ospravedlnit. A v tom šíleném válečném kontextu se svět začal ptát, jaký je vztah mezi duševní nemocí a uměním, které přijalo jakousi eschatologickou podobu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A patrně tehdy začalo slovo surrealismus postupně, zato vehementně pronikat do běžné mluvy, ne?  Ovšem. Slovo surrealismus se obecně prosadilo, dnes často odkazuje k tomu, co vybočuje z reality, jindy se používá jako synonymum toho, co považujeme za šílené v našem způsobu vyjadřování nebo ve vnímání věcí kolem nás. Francouzské vojáky Velké války jsme prohlásili za padlé za Francii, ale jen málokdy si uvědomuje, že to byli právě oni, jejichž prostřednictvím jsme dnes schopni skutečně akceptovat naše šílenství v situacích, kdy musíme vyjádřit, pojmenovat naši realitu extravagantním jazykem.    Vaše nakladatelství se také věnuje tomu, co lze nazvat politické rituály v kraji Haute - Marne. Můžete českým čtenářům o tom něco říci? Châtelet-Voltaire se pochopitelně zajímá i o historické osobnosti pocházející z našeho kraje, buď se zde narodily, nebo delší dobu žily. Nejde nám o jejich literární portréty, životopisy, ale spíše se snažíme zachytit v našich publikacích, jak se tyto postavy proměnily v mýty a jak tyto mýty přežily až do současnosti. Vydali jsme například knihu Mýtus Louise Michelové (Clémence-Louise Michelová, řečená Louise Michel, 1830 až 1905, učitelka, anarchistka, velká bojovnice za ženská práva a významná postava Pařížské komuny, až do konce života byla pod policejním dozorem – pozn. autorky), Clemence-Louise se v kraji Haute-Marne proměnila v mýtus o „rudé panně“. A také jsme věnovali pozornost Janě z Arku, neboť její otec pocházel z Haute-Marne, z nedaleké vesnice Domrémy-la-Pucelle, která se díky tomu stala symbolem-mýtem. Cizinci i Francouzi toto místo hojně navštěvují. I to dnes vysvětluje, proč mnozí politici vyhledávají podobná „ztracená místa“ a snaží se je oživit svojí přítomností, považují je za inspirující a důležitá pro rozvoj a upevnění své politické kariéry. Politik tak chce vyvolat přesvědčení, že i on „vstupuje do dějin“.    Není generál de Gaulle a jeho sídlo v Colombey - les-Deux - Églises ideálním příkladem toho, co jste právě řekl?  Generál de Gaulle vždy, když měl učinit nějaké významné rozhodnutí, uchyloval se do Colombey-les-Deux- Églises. Po jeho smrti se vesnice stala lieu de pèlerinage, poutním místem. Už za svého života ten zasvěcovací rituál připravoval – je nutné vydat se z hlavního města a – „jít ho hledat“. Později si Marine Le Penová, lídr Národní fronty, vybrala ke svým politickým rituálům vesnici Brachay ležící v našem kraji, neboť zde má mnoho svých voličů. Té vesnici se začalo říkat zapomenutá Francie. Uvedený rituál, pojatý jako návrat k zemi, je jen staromódní karikaturou de Gaullova známého ceremoniálu. Jenže, Marine Le Penové se nikdy nepovedlo učinit z Brachay přitažlivý symbol, její pařížští obdivovatelé zde své mítinky nekonají. Platí, že symbolický odkaz místa nelze budovat násilně, ten předpokládá dlouhodobou spojitost s osobností politika; je třeba, aby se jeho historie v průběhu času pevně vepsala do daného místa, aby vznikla jakási parabolická postava osudu.    Ve svých statích a knihách se průběžně zabýváte problémem soukromí v lidském životě (L´Absence de l´intimité, 2007). V dnešní době, literatuře, médiích se odhalování intimních věcí stalo posedlostí (lásky, manželství, nevěra, sexualita…). Ušetřeni nejsou ani ti, kteří už nežijí. I tam se slídí, co by se ještě hodilo. Knižní pulty jsou zavaleny autobiografiemi, deníky, rozhovory, zpověďmi všeho druhu. Privátní sféra se stala exhibition permanente… Jak toto vnímá sociolog?  Žijeme ve společnosti, kde už dlouho převládá imperativní transparentnost. O nedostatku soukromí jsem už napsal knihu, o které jste se zmínila. Kromě obvyklých jevů vymezujících naši soukromou sféru, mám na mysli třeba náš domov, ochranu soukromých dat, by se měla intimita prožívat jako něco, co nemá být ani na očích, ani na doslech. Jenže naše intimita nemá vyznačený čas ani prostor, a proto se snadno stává součástí našeho veřejného prostoru; současný exhibicionismus je projevem intimity. A s nárůstem self-obrazů, které cirkulují na sociálních sítích, to ustavičné odhalování svého těla a citů, ta až hysterická touha po vlastní veřejné prezentaci – toť intimita ve věčné výloze. A důsledek je – naprostá ztráta jedinečnosti, druhé je stejné jako já, jako v klonické duplicitě. Více projekce, více identifikace, ale konstatování – podobnosti. Vizuální sdílení na smartphonu v nás vyvolává ošidný pocit být spolu. A je zvláštní, jak právě tato iluze intimního společenství nakonec způsobí, že člověk zapomene, že jde jen o exhibicionismus. Na webu jsou intimní deníky přístupné všem. A jejich počet stále roste. Tito diaristé, deníkáři vlastního života se navzájem čtou, sdílejí svůj svět každodenního psaní, společnou radost z toho, že nacházejí bezpočet podobných dvojic. Stud už není důvod k sebekontrole, dobrovolně zveřejňovaná tajemství jsou stejná stejným způsobem. A jak píše teoretička umění Anne Cauquelinová, čím více intimistů, tím více intimností. Potěšení z veřejně vyzrazených důvěrností se musí neustále konfrontovat, znásilnění intimity se považuje za výzvu.    Výrok Nic neskrývám, vše je v mém životě transparentní je politické zaklínadlo, ačkoliv jde o děsivý výrok. Jak na ten problém nahlížíte? Jaký význam má uveřejnit fotografii bývalého, dnes již nežijícího prezidenta Václava Havla v posteli s jeho ženou, kterou při výročí jeho smrti uveřejnila letos 3. ledna Dagmar Havlová na Twitteru?  Političtí lídři a hvězdy showbyznysu rádi zveřejňují svůj soukromý život jako výraz své morální transparentnosti. Kraluje tak estetický moralismus, skrze který musí být vše akceptováno, protože daná postava nic neskrývá. A sem patří i uvedená fotografie. Z mezilidských vztahů se vytrácí opravdovost, stejně jako spolehlivost, jak o tom píši v Absenci intimity.    Mám dojem, že možná právě vaše nakladatelství „na vsi“ udržuje ještě jistá tajemství. Také si tu otázku často pokládám, zda to právě není naše nakladatelství v této odlehlé končině, které ještě udržuje auru tajemství. Kraj se čím dál více vylidňuje, lidé žijí izolovaně, přesto ale stále zapisují fragmenty svého života, kraje a ve svých zásuvkách uchovávají básně a příběhy, jako by chtěli ty vzkazy jednou vložit do lahve a vhodit do moře.   Současná společnost zmítaná liberalismem ztrácí svoji stabilitu a stále více si klade otázky, jaká bude její budoucnost. Mnozí se obávají, že jejich kulturní identita je nebezpečně ohrožena. Básník Frédéric Tristan napsal: Tradice není návrat do minulosti vyšlé už z módy, ale stálá přítomnost našich kořenů v průběhu času. Co o tom soudíte?  Globalizace dala kulturní dědictví k dispozici cestovnímu ruchu jako ideální prostředek mezikulturního univerzálního dialogu. Jenže nastalo soupeření. A na tuto válku identit, jednotlivé komunity reagovaly terapeuticky, a to tak, že začaly své kulturní dědictví folklorizovat. Nastalo sice určité zmírnění významu zděděného kulturního dědictví, jenže vyvstala také otázka, jak dalece by měly být kulturní znaky objektivizovány jako značky identity? Požadavek kulturní identity manifestuje jednak kolektivní vůli, aby byla zajištěna kulturní singularita, jistá obrana proti jiným kulturám, což není nic jiného než zábrana, aby se jednotlivé kultury navzájem příliš nepropojovaly; každá komunita má tak svoji vlastní kulturu, takže kulturní identita se stává určitým milníkem, vytyčuje území druhého, a brání tak riziku kontaminace kultur. Naštěstí i navzdory tomu, že etnické kultury zůstávají zachovány ve svých čtvrtích, města si stále uchovávají jak svoji živou heterogenitu, tak identitu. Lze dokonce říci, že – do jisté míry – zapomenout na „svoji“ kulturní identitu znamená otevření se světu. Stejně každé řízení mezikulturních vztahů nakonec vyústí v kontrolu obchodních transakcí a vazeb. A globalizace tak vede k deteriorizaci, k rozšiřování poststátního prostoru.    Myslíte, že pocit ohrožení kulturní identity je stále silnější? Myslím, že je nemožné najít vyčerpávající definici, co vůbec znamená kulturní identita, už proto, že ta vždy vychází z rozdílných společných základů. Zahrnuje snad oživování národních kultur ve vylidněných regionech a v době internetu také ochranu před její krizí, před nejistou budoucností? Jisté není nic. Xenofobie usilující o potlačení identit, která nepochybně sílí, nechrání kulturní zvláštnosti, spíše je blokuje; blokuje prožívání toho, čím jedinec je. A možná i s tím souvisí ještě jedna moje malá poznámka: Nesní snad každý někdy o tom, že by byl rád někým jiným? Myslím, že bez určité hry na všudypřítomnost naší identity by byl náš život asi velice smutný.   Jak to myslíte? Kdyby člověk neusiloval o svůj prostor, o svoji identitu, možná by se tak zbavil své šance na jisté obtíže, překážky, tedy těch okamžiků, kdy jsme překvapeni, že jme tak trochu cizí i sami sobě.    Jak vnímáte hnutí „žlutých vest“, které začalo koncem loňského roku a pokračovalo i letos?  Základní otázka zní: koho vlastně žluté vesty reprezentují? V regionu, který se postupně vylidňuje, plyne jejich zlost spíše z pocitu, že jsou přehlížené, opuštěné; řidiči za přední sklo, na viditelná místa umísťují složené žluté vesty, aby ukázali, že s hnutím sympatizují, tiše říkají „jsme s vámi“, což ale neznamená „můžete s námi počítat“. Žluté vesty nechtějí být považovány za „apolitiques“, tedy nikoliv v tom smyslu, že „nedělají politiku“, ale že už politikům nevěří, že politici už nereprezentují jejich zájmy; „mýtus přímé demokracie“ totiž drží pevně, zvláště když hrozí, že by mohl úplně zmizet, že by ho mohla nahradit rozhodovací moc technokratů. I když manifestanti nejsou ani tak početní, většina společnosti je velice podporuje. Nepochybně jejich síla spočívá v tom, že své rozhořčení jsou schopni sdílet kolektivně a vyjádřit ho velice teatrálně; vrhají se na scénu a zviditelňují více sebe než své činy. Kruhový objezd, kolem kterého se sdružují, nabyl jakýsi alegorický význam; na něm, na tom symbolickém místě, si hlasitě vybíjejí svoji zlost, tak, aby si každý mohl říci: s tím souhlasím, to je správná viditelná reprezentace. A navíc kolektivní zlost působí stejně nakažlivě jako panika, hlavně rozrušuje společenský řád. Avšak k tomu může stejně dojít jen symbolicky, neboť ekonomický systém, ve kterém žijeme, je schopen absorbovat vše, co ho ohrožuje.   A „velká debata“, celonárodní diskuse, kterou Emmanuel Macron zahájil 18. března?  Tak ta měla být jakousi třešničkou na dortu; zúčastnilo se jí šedesát univerzitních intelektuálů a lze říci, že probíhala přímo v maratónském tempu, začínala v přímém přenosu na France-Culture už v osm hodin ráno. Po pravdě musím říci, že mne to celé tak iritovalo, že jsem to nemohl vůbec vystát, to ponižování se, to žalostné zhroucení myšlenky. To, co je pro naši dnešní dobu značně příznačné, je – smrt kritického společensko-politického myšlení a triumf jeho absolutní zbytečnosti. Výklad žlutých vest nepotřebuje množství sociologických a filozofických analýz, ani novinářské komentáře. Skutečně kritické hodnocení není stejně možné, možné jsou jen samolibé intelektuální plky. V minulých dobách se tomu říkávalo „papouškování“, vždy omezující a znemožňující skutečnou diskusi. Všichni všechno vědí, všem je všechno jedno; jen pravidelný informační rytmus obměňuje atmosphère sociale, jen rychlost a efektivita sociálních sítí nám sděluje, co je a co bude. Faktografický fenomén žlutých vest, který na sebe vzal podobu „věčného protestu“, může okamžitě zmizet, stejně jako se může kdykoliv znovu objevit; ten jev vlastně anuluje jakoukoliv kritiku a svým způsobem ji i zesměšňuje. Politika nezmůže nic než jen „držet strnule své pozice“. A Macron, „snaživý žáček“, jak se mu říká, je samozřejmě připraven odpovědět na všechny otázky. Naštěstí mnozí intelektuálové odmítli účast v této pantomimické hře na filozofickou a politickou debatu.    Proběhly volby do Evropského parlamentu, které vyhrála Marine Le Penová. Co o výsledku soudíte? Není to volba především proti Macronovi ?  Výsledky evropských voleb v podstatě souvisejí s nedávnými protesty žlutých vest, které rovněž směřovaly proti reformní politice současné vlády. Reakce prezidenta Macrona nebyla vůbec přesvědčivá, a tak kolektivní hněv ovládl i volby. A samozřejmě že odpor proti Macronovi se v nich projevil. Můžeme dokonce říci, jako kdyby i další směřování Evropy bylo zdrojem všeho současného zla. To, co ale nyní přece jen odhalilo rozporuplnost žlutých vest, je „národní sjednocení“, které z volebního výsledku teď těží značný zisk, vždyť pocit trpkosti a nespokojenosti přece krystalizoval už dříve, a ony ho celé měsíce na „kruhových objezdech“ a po celé zemi veřejně vyjadřovaly. Naskýtá se ovšem i otázka, kterou si nutně musíme položit, zda svět sám a do jaké míry neprochází také „vlnami regrese“ motivujícími k tomu, aby se lidé postavili za ty, kteří reprezentují čím dál více jejich společenskou identitu?   {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.   Henri-Pierre Jeudy (*13. 3. 1945, Paříž) je univerzitní profesor, sociolog, filozof, antropolog a spisovatel citlivě reagující na nejrůznější společenské a životní situace, vydal několik velice úspěšných titulů, za všechny jmenujme alespoň Pohádku o mrtvé matce, Umění být dědečkem i Absenci intimity. Působil rovněž jako sociolog ve Státním ústředí vědeckého výzkumu, specializoval se na dopad katastrof a strachu na člověka a společnost. Jeudy se kromě sociologie a své literární činnosti v posledních letech věnuje nakladatelské práci; v Cirey-sur-Blaise v kraji Haute-Marne založil spolu se svou ženou Monique a brazilskou básnířkou Claudií Marií Galerou, trvale žijící ve Francii, nakladatelství Châtelet-Voltaire, které vydává čtyři až šest titulů ročně. Publikace stejného menšího rozsahu i formátu vycházejí v jednotné grafické úpravě; témata jsou lokální, národní, historická, kulturní i sociologická a nechybí ani próza a poezie, namátkou jmenujme Legendy ze Saint-Dizier, Zachráněný ráj, Japonec v Horní Marně nebo Clairvaux, génius místa atd.

Čas načtení: 2024-02-24 05:00:00

Jste to vy, pane Šafránku? Pavel Kříž zaujal vzhledem

Herec Pavel Kříž (62), jenž často pobývá v Kanadě, z českých filmů, seriálů i ze světa šoubyznysu skoro zmizel. Když proto po dlouhé době sdílel na sociální síti svou aktuální fotku z lyžovačky s manželkou, jeho fanoušci málem nevěřili vlastním očím!

Čas načtení: 2024-02-26 09:01:35

První letošní Konopí vychází již tento čtvrtek!

Byla to pořádná makačka, ale výsledek stojí za to. Krásně se nám to sešlo: Konopí č. 29 vychází 29. února a přináší všem čtenářům nejen 104 stran skvělého čtení, ale tentokrát i dva hodnotné dárky v podobě semínka a voucheru, po jehož uplatnění můžete získat další tři semena! Vezmeme to ale popořádku – hlavním tahákem čísla bude bezesporu velký a nesmírně zajímavý rozhovor s nedávno propuštěným konopným vězněm Dušanem Dvořákem. Místy jsme nevěřili vlastním uším a doporučujeme všem, aby si před četbou sedli na židli. Jak regulovali v Coloradu Navíc to není jediný poutavý rozhovor v tomto vydání. Podařilo se nám například ulovit bývalého vedoucího Úřadu pro regulaci konopí v Coloradu Lewise Koskiho. Tento Američan stál za tvorbou předpisů a pravidel ve státě, který dnes slouží celému světu jako jeden ze vzorů rozumné a celospolečensky prospěšné regulace rekreačního konopí. Neméně inspirativní je rozhovor s akademikem, badatelem, angropologem, dokumentaristou, podnikatelem a aktivistou Tomášem Ryškou. V každém výtisku najdou čtenáři semeno Panty Punch Auto od Seedstockers a nadto voucher, se kterým dostanou k nákupu v e-shopu Dutch Passion v ceně aspoň 600 Kč hned 3 semena zdarma! Tématem čísla jsou tentokrát polosyntetické a další „nepřírodní“ kanabinoidy, které zahltily český trh, vyvolaly paniku a nakonec byly krkolomně zakázány. Jak to souvisí s konopím a proč je špatně zakazovat a trestat místo regulovat a kontrolovat? O konopí s Lumírem Hanušem Ve zbytku ... The post První letošní Konopí vychází již tento čtvrtek! appeared first on Magazín Konopí.