Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-18 09:26:22

Mariusz Szczygieł: Není (ukázka z knihy)

Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“ Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům. V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“ Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Ukázka z knihy: JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval.      Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté.   Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat?      No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný.      Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát.      Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl!   Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství.      To je ono!      Cože?      No, mládnu, říká tatínek od televizoru.      Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila.      V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován.      Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku?      Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže.      Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou.      Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text.      Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm?      Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina.      Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct.      Dvě kosy?      Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž.      Pláž?      Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád.      Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk.      Proč odteď? ptá se maminka.      Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost.      Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví.      A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel?      Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku.      Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku.      Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek.      V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem.      Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné!      I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby.      Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka?      Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli.      Proč ještě jednou?      Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát.     Až už nebudu vidět vůbec. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013. Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.

Čas načtení: 2024-05-15 11:00:01

S pistolí a granátem v ruce se pokusil unést letadlo. Pak ale okradl cestující a vyskočil

S rozvíjející se leteckou dopravou se stále častěji cestující i posádky stávali obětí únosů, a to jak ze zištných, tak politických důvodů. Mezi těmito případy však některé byly bizarní a některé jsou dodnes nevyřešenou záhadou. Jedním z těch prvně jmenovaných je únos Airbusu A330 s 284 cestujícími a 14 členy posádky. Přibližně po hodině letu se jeden z přepravovaných zvedl ze své sedačky, aby se pokusil stroj unést. Malá vosička pomohla poslat Boeing 757 do hlubin moře. Všichni zahynuli Číst více Posádka únosci nevyhověla Další průběh popisuje server planecrash.fandom.com. Únosce, který byl ozbrojen pistolí a v ruce držel granát, oslovil letušku a oznámil jí, že požaduje změnu trasy letu. Následně vystřelil směrem k přepážce do pilotní kabiny. Ani přes tyto výhrůžky však posádka jeho příkazu nevyhověla a odmítla změnit směr letu. Únosce, který si zakoupil letenku na jméno Augusto Lakalunda, následně začal okrádat cestující a posádku o cennosti a hotovost. Celý svůj „úlovek“ uložil do tašky a přikázal posádce, aby snížila letovou hladinu a odtlakovala kabinu. Následně otevřel dveře ve snaze vyskočit z letadla. To se mu však nedařilo, neboť vzduchový proud jej ze dveří „nepustil“. Nakonec musel požádat letušku, aby jej z letadla vystrčila. Padák se mu neotevřel, skončil zarytý v bahně Únosce byl vybaven pouze podomácku vyrobeným padákem, který se mu však neotevřel. Z výšky zhruba 1 800 metrů tak padal volným pádem. Tělo únosce, který byl později identifikován jako Regin Chua, bylo nalezeno o tři dni později zabořené do země asi 15 kilometrů východně od Manily, padák ležel asi kilometr od jeho těla. Nikdo z cestujících ani posádky nebyl zraněn a letoun bezpečně přistál na letišti nedaleko Manily. Tento nepovedený a vlastně úsměvný akt leteckého terorismu však připomněl událost starou více než padesát let, která je jednou z největších záhad moderního letectví. Dan Cooper – klidný únosce Odpoledne 24. listopadu 1971 se objevil na přepážce Northwest Orient Airlines v oregonském Portlandu neznámý muž, který si říkal Dan Cooper. V hotovosti si koupil jednosměrnou letenku na let číslo 305 do Seattlu ve státě Washington. Tak začala jedna z největších nevyřešených záhad v historii FBI, jak se můžeme dočíst na jejích stránkách. Tichý, asi čtyřicetiletý muž v obleku se usadil na své místo 18 C v dopravním letounu Boeing 727. Po vzletu si objednal bourbon se sodou. Když dopil, požádal letušku, zda by si k němu nepřisedla, neboť je únosce a má s sebou v kufříku bombu. Ohromená letuška mu vyhověla a neznámý muž skutečně otevřel kufřík, ve kterém letuška viděla barevné dráty a něco, co mohlo připomínat nálože. Požádal ji, aby si zapsala jeho požadavek a vzkaz odnesla kapitánovi. V tomto vzkazu bylo napsáno, že požaduje 200 000 dolarů v dvacetidolarových bankovkách, dva záložní a dva hlavní padáky. Únosci za letu zastřelili piloty, letadlo skončilo v bažinách. Zůstává ale řada otázek Číst více Musel dvě hodiny počkat ve vzduchu Kapitán ihned kontaktoval společnost. Ta ve snaze neeskalovat napjatou situaci s požadavky souhlasila a začala ihned shánět potřebné. Letoun kroužil dvě hodiny, aby se podařilo shromáždit hotovost a byla přijata potřebná bezpečnostní opatření přímo na letišti v Seattlu. Cestující byli informováni, že zpožděné přistání bylo důsledkem technické závady. Cooper mezitím zůstal klidný a objednal si další drink. Manažer společnosti potom na palubu doručil peníze a padáky. Předal je posádce po zadním schodišti, které se nacházelo v zadní části trupu Boeingu 727 pod třetím motorem. Cooper poté propustil zbylých 35 cestujících a dva členy posádky. Letěli pomalu s vysunutým podvozkem Po dotankování letoun znovu vzlétl v 19:40 místního času. Podle Cooperových požadavků zůstaly klapky a podvozek vysunuty a kabina nebyla natlakovaná. Posádka nastavila kurz do Rena v Nevadě, protože nastavená konfigurace neumožňovala doletět Boeingu 727 až do Mexico City. Letadlo provázely dva stíhací letouny Convair T-106 Delta Dart a jeden Lockheed T-33 Shooting Star. Piloti se drželi mimo Cooperův dohled, aby nevzbudili podezření a neriskovali nepředvídatelnou reakci únosce. Po dvaceti minutách letu se v kokpitu rozsvítila kontrolka, která signalizovala, že zadní dveře letadla byly otevřeny a zadní schody spadly. Změny tlaku v kabině navíc naznačovaly, že dveře jsou otevřené. Pomocí interkomu se posádka Coopera zeptala, zda nepotřebuje pomoc. Jeho poslední komunikací bylo odmítnutí takové pomoci prostřednictvím telefonu palubního personálu. Krátce nato zřejmě opustil letoun ze zadních schodů a vrhl se tak do temné propasti pod sebou. K tomu mohlo dojít ve 20:13, jak píše server simpleflying.com. Identita únosce a jeho další osud jsou dodnes záhadou Letadlo pokračovalo až na letiště Tahoe v Renu ve státě Nevada. Tam policie zjistila, že je letoun skutečně prázdný, rozeběhlo se tedy pátrání v místě jeho pravděpodobného seskoku. Únosce, ať se jmenoval jakkoliv, však zmizel beze stopy. Jistá naděje pro posun ve vyšetřování nastala v roce 1980, kdy rodina na výletě v přibližném místě seskoku našla balíček s 5 800 dolary v dvacetidolarových bankovkách, jejichž čísla odpovídala výkupnému. Ani to však nakonec nevedlo k posunu ve vyšetřování, a to ačkoliv v letadle byly zajištěny otisky pachatele i jeho DNA. Mnozí odborníci se domnívají, že noční seskok do hustě zalesněné oblasti bez řádného vybavení, nemohl pro únosce dopadnout dobře. Důkazy o tom, zda únosce při seskoku zemřel, či přežil a zda jeho záhadný únos byl úspěšný, však stále nejsou. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Wiley Post. Sám obletěl svět.

Čas načtení: 2024-07-04 12:35:00

Kaspersky: Nárůst kyberútoků na malé a střední firmy přes Excel

Praha 4. července 2024 (PROTEXT) - Nová zpráva společnosti Kaspersky, vydaná u příležitosti Mezinárodního dne malých a středních podniků (MSP), který připadá na 27. června, ukazuje, že počet infekcí v tomto sektoru vzrostl v prvním čtvrtletí roku 2024 ve srovnání se stejným obdobím loňského roku o 5 %. Počet uživatelů, kteří se setkali s malwarem a jiným nežádoucím softwarem skrytým v softwarových produktech nebo jejich napodobeninách, byl 2402, přičemž pod rouškou softwaru souvisejícího s MSP bylo distribuováno 4110 unikátních souborů. To představuje meziroční navýšení o 8 % a naznačuje pokračující růst aktivity útočníků.Podle nejnovější, dnes zveřejněné zprávy společnosti Kaspersky, jsou malé a střední podniky stále častěji cílem kyberzločinců. Nejrozšířenější formou útoku zůstávají trojské koně, které jsou obzvláště nebezpečné, protože často napodobují legitimní software. Jejich přizpůsobivost a schopnost vyhnout se tradičním bezpečnostním opatřením z nich činí rozšířený a účinný nástroj záškodníků.Společnost Kaspersky zaznamenala v období od ledna do dubna 2024 celkem 100.465 útoků trojských koní, což představuje 7% nárůst oproti stejnému období v roce 2023 a o 83.145 útoků více než u další největší naměřené hrozby typu DangerousObjects, u které bylo zaznamenáno 17.320 útoků – o 6994 více než v roce 2023.Na pozici prvního kanálu útoku se vrátil Microsoft Excel, který se mezi lety 2023 a 2024 posunul ze čtvrtého na první místo. Na druhém místě byl Microsoft Word a na třetím místě skončily Microsoft PowerPoint a Salesforce.Analytici společnosti Kaspersky prozkoumali telemetrii Kaspersky Security Network (KSN) v souvislosti s vybranými aplikacemi, jako jsou MS Office, MS Teams, Skype a další programy používané v malých a středních podnicích. To jim umožnilo získat informace o hrozbách v tomto sektoru a zjistit výskyt škodlivých souborů a nežádoucího softwaru s vazbou na sledované aplikace, jakož i počet uživatelů napadených těmito soubory.Pro malé a střední podniky je stálou hrozbou phishing a může pro ně mít katastrofální následky. Zaměstnanci dostávají odkazy na zdánlivě známé a legitimní webové stránky, které napodobují oblíbené služby, firemní portály a platformy online bankovnictví. Jakmile se cíl přihlásí, nechtěně tím prozradí uživatelská jména a hesla kyberzločincům nebo spustí automatické kybernetické útoky, čímž ohrozí citlivé informace a bezpečnost podniku.„Naše průzkumy ukazují, že pro podniky zůstává významnou zranitelností lidská chyba. Všudypřítomné používání aplikace Microsoft Excel v kancelářských prostředích navíc poskytuje živnou půdu pro kyberzločince, kteří mohou skrývat a šířit škodlivá data ve velkých souborech, jež jsou pak sdíleny v rámci celého podniku,“ uvádí Vasilij Kolesnikov, expert na kybernetickou bezpečnost ve společnosti Kaspersky.Ochrana sektoru malých a středních podniků před rostoucími zájmy kyberzločinců má zásadní význam pro globální hospodářské, sociální a environmentální výzvy, které doléhají zejména na rozvíjející se ekonomiky. Podle údajů OSN je 7 z 10 pracovních míst v těchto ekonomikách v sektoru malých a středních podniků, které mají ztížený přístup k financování, což jim znesnadňuje také ochranu před kyberútoky.Celou zprávu si můžete přečíst na Securelist.com.Při ochraně vašeho podniku před kybernetickými hrozbami mějte na paměti následující doporučení:• K ochraně před širokou škálou hrozeb použijte EDR a XDR řešení z produktové řady Kaspersky Next, která dokážou zajistit ochranu v reálném čase, přehled o hrozbách, jejich vyšetřování a příslušné reakce na ně pro všechny typy organizací.• Zapojte zaměstnance jako další vrstvu ochrany proti kybernetickým útokům souvisejícím s lidským faktorem pomocí řešení Kaspersky Automated Security Awareness Platform. To lidem vštěpuje pravidla bezpečného chování na internetu a obsahuje také nácvik simulovaného phishingového útoku, aby se naučili, jak rozpoznat phishingové e-maily a další nástrahy sociálního inženýrství.• Optimalizujte pracovní zátěž poddimenzovaných oddělení IT pomocí služby Kaspersky Professional Services. Odborníci společnosti Kaspersky posoudí stav vašeho současného zabezpečení IT a pak rychle a přesně nasadí a nakonfigurují software Kaspersky, aby zajistili hladký nepřetržitý chod vašeho podniku. Rychlejší řešení technických incidentů a jejich menší dopad na provozní procesy nabízí služba Kaspersky Premium Support.• Zajistěte svým zaměstnancům základní školení o hygieně kybernetické bezpečnosti. Proveďte simulovaný phishingový útok, abyste se ujistili, že vědí, jak rozeznat phishingové e-maily.• Nastavte zásady přístupu k firemním prostředkům, včetně e-mailových schránek, sdílených složek a online dokumentů. Udržujte je aktuální a zrušte příslušný přístup, když zaměstnanec již tyto údaje ke své práci nepotřebuje nebo odejde. Používejte software pro zprostředkování zabezpečení přístupu ke cloudu, který vám pomůže spravovat a monitorovat činnost zaměstnanců v rámci cloudových služeb a prosazovat bezpečnostní pravidla.Kontakt pro média:Darko NatalicCorporate Communications Manager Eastern Europe & Israel at KasperskyE-mail: Darko.Natalic@kaspersky.comZdroj: KasperskyČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2025-03-22 19:30:24

Coca-Cola má první nápojový automat na světě, který nepotřebuje zásuvku. Pohání ho vodík

Návštěvníci letošního ročníku Světové výstavy v Ósace si budou moci dopřát Coca-Colu ze speciálního automatu Nový nápojový automat totiž nepotřebuje zásuvku, elektřinu si vyrábí sám pomocí vodíku  Zařízení obsahu vyměnitelné vodíkové kazety, které vyvolávají chemickou reakci, při níž se uvolňuje elektrická energie Návštěvníci letošního ročníku Světové výstavy (z anglického World Expo, pozn. red.), která se letos koná od 13. dubna v japonské Ósace, se budou moci osvěžit vychlazenou nápojem ze speciálního automatu od Coca-Coly, který nepotřebuje elektrickou zásuvku. Podle slavného výrobce sycených nápojů totiž půjde o první prodejní automat s vodíkovým pohonem na světě. Automat, na jehož vývoji se podílela společnost Fuji Electric, spoléhá na vyměnitelné vodíkové kazety. Právě ty totiž vyvolávají chemickou reakci, která vytváří elektřinu. Přečtěte si celý článek Coca-Cola má první nápojový automat na světě, který nepotřebuje zásuvku. Pohání ho vodík

Čas načtení: 2024-11-28 15:16:26

BMW Group už (skoro) nepotřebuje lidi. Ve svých továrnách nechává nové vozy jezdit plně autonomně

BMW Group v rámci projektu BMW iFACTORY systematicky rozvíjí digitalizaci a automatizaci svých výrobních procesů. Od roku 2022 testuje automatizovanou jízdu nových vozidel v rámci továrny ve svém největším evropském výrobním závodě v Dingolfingu. Pilotní projekt byl nyní po CE certifikaci převeden do procesu sériové výroby. Kromě Dingolfingu je v současné době k realizaci projektu […]

Čas načtení: 2025-02-18 08:28:00

Výživové omyly

Cholesterol ve stravě má jen velmi malý vliv na množství cholesterolu v krvi a nemoci srdce a cév. Vysoký krevní cholesterol nejlépe sníží, když přestanete kouřit a budete se hýbat.Namísto hlídání jednotlivých živin se soustřeďte na celé jídlo.  Kalorie nejsou stejnéDoporučení počítat kalorie je zavádějící, dlouhodobě neudržitelné a hlavně zbytečné. Všechny kalorie nejsou stejné. Lidé, kteří jedí málo tuku, spalují méně kalorií a mají větší pravděpodobnost, že ztracenou hmotnost znovu naberou. Nová studie z Harvardu ukazuje, že osoby, které dodržují nízkosacharidovou dietu (20 % celkových kalorií), spálí denně o 209 až 278 kalorií více než osoby, které dodržují dietu s vysokým obsahem sacharidů (60 % celkových kalorií). Na druhu přijímaných kalorií tedy skutečně záleží. Pohyb sice prospívá, ale... Pohyb je naprosto skvělý, prospívá našemu tělu i náladě, ale pohybem nevybalancujeme nezdravé jezení. Inzulinovou rezistenci ani narušené střevní prostředí nevyběháme. Junk průmysl, tedy průmysl výrobců nezdravých potravin, rád tvrdí, že stačí jen pohyb a můžete jíst, co chcete. Toto tvrzení je lživé. Jestliže se budete hýbat pouze rekreačně, nic moc nespálíte. Jestliže se budete hýbat excesivně, spálíte sice energii, ale také budete hladoví a proto sníte ještě více jídla. Intenzivní cvičení nepomáhá vyrovnat škodlivé účinky nezdravého výživy na riziko úmrtí. Zdravé stravování a pravidelné cvičení samy o sobě nezabraňují pozdějším zdravotním problémům. Je třeba je provádět společně. Nejsme tlustí z tuků Obezita je porucha hromadění tuků. Ukládání tuků je ale řízeno hormonálně, zejména inzulinem. Uvolňování inzulinu je řízeno zejména sacharidy. Řešením obezity proto není nutit lidi omezovat tuky, více se hýbat a méně jíst, ale jíst lépe. Řešení dnes nejběžnější obezity je omezení příčiny, tedy sacharidů ve stravě. K dalším faktorům, které zásadně hormonálně sabotují bezva postavu, patří i stres a spánková deprivace. Nejvíce obezitogenní je kombinace nadbytku sacharidů s tuky (těžší jídla typu vepřo-knedlo, smažák-hranolky, pizza, uzeniny zapíjené pivem atd.). Inzulin je u těchto jídel vedle zpracování cukrů navíc i potřeba na ukládání přebytečných tuků ze stravy. Na vině epidemie obezity jsou moderní stravovací návyky, které se vyznačují nadměrnou konzumací potravin s vysokou glykemickou náloží: zejména zpracovaných, rychle stravitelných sacharidů. Tyto potraviny způsobují hormonální reakce, které zásadně mění náš metabolismus, což vede k ukládání tuků, přibývání na váze a obezitě.Nová studie zjistila, že lidé, kteří omezili přidaný cukr, rafinované obiloviny a vysoce zpracované potraviny a zároveň se soustředili na konzumaci velkého množství zeleniny a celých potravin – aniž by si dělali starosti s počítáním kalorií nebo omezováním velikosti porcí – během jednoho roku výrazně zhubli.  Spánek pomáhá hubnutíU osob, které pravidelně spaly méně než 7 hodin denně, byla vyšší pravděpodobnost, že budou mít vyšší průměrný index tělesné hmotnosti a že se u nich vyvine obezita, než u osob, které spaly více. Studie ukázaly, že experimentální omezení spánku bylo spojeno se zvýšenou hladinou ghrelinu, retencí soli a zánětlivých markerů a také se sníženou hladinou leptinu a citlivostí k inzulinu.  Cukry naše tlo nepotřebuje, umí si je vyrobitOrganismus si umí cukr sám vytvořit v procesu glukoneogeneze a energii dovede většina buněk získat i z tuků. Mnohé buňky, například svaly (včetně srdečního), dokonce preferují jako zdroj energie tuky. Zdravé sacharidy (třeba v podobě zeleniny) jsou samozřejmě prospěšné. Co jednoznačně není prospěšné a nikdo nepotřebuje, jsou koncentrované zdroje sacharidů od sladkostí až po výrobky z bílé mouky. Celkové množství sacharidů ve stravě, na kterých se dá prospívat, je vysoce individuální od minima 20 gramů za den až třeba po 300 gramů za den za podmínky, že jsou z výživově hodnotných zdrojů, ne z dortíků. Tvrzení, že sacharidy jsou pro člověka nezbytným a hlavním zdrojem energie, se nezakládá na žádných vědeckých poznatcích. Až na výjimky, jako je například mateřské mléko, není cukr ve stravě nezbytný, protože tělo si jeho potřebné množství vytváří samo. Neexistuje žádný důkaz syndromu nedostatku sacharidů. Ačkoli „neexistuje nic takového jako esenciální sacharid“, většina lidí bude vypadat lépe, cítit se lépe a podávat lepší výkony při umírněné sacharidové stravě, která tvoří 20-30 % kalorického příjmu. Nízkosacharidová dieta může být také jednou z nejúčinnějších strategií léčby cukrovky, zejména pro osoby, které se mohou vyhnout užívání léků. Sacharidy zvyšují hladinu glukózy v krvi více než jiné potraviny.  Fruktóza není zdravé sladidloRoky se diabetikům doporučovalo sladit si fruktózou, která ke svému využití nepotřebuje hormon inzulin a navíc je hlavním cukrem ovoce, a proto se nějak automaticky předpokládalo, že je zdravější. Jenže fruktóza nepříznivě zasahuje do signalizace inzulinu a leptinu, které regulují příjem jídla, a sama se v našem těle velmi snadno přeměňuje a ukládá v podobě tuků. Nadbytek fruktózy ve stravě je dnes spojován se zvýšením rizika vzniku obezity, cukrovky 2. typu, vysokého krevního tlaku, nealkoholického ztukovatění jater, nemocí srdce, dny, zánětlivých procesů, některých nádorů a zrychleného stárnutí. Slazení fruktózou se proto vůbec nikomu nedoporučuje a „dia potraviny“ s ní jsou naprostým nesmyslem. Obdobně nezdravé je i slazení agávovým sirupem, který je ještě větším zdrojem koncentrované fruktózy než vysoce fruktózový kukuřičný sirup (HFCS). Diety s nízkým obsahem tuku a cholesterolu nadělaly více škody než užitku Namísto másla jsme do sebe dlouhá léta cpali propagované transtukové margaríny. Namísto normálně tučných jogurtů jsme jedli nízkotučné verze zahušťované cukry a škroby. Namísto omelety jsme se k snídani krmili sladkostmi, jako jsou třeba cereálie. Namísto základních kvalitních potravin, jako jsou právě třeba vejce, máslo anebo slanina, jsme si dopřávali vysoce průmyslově upravované potraviny s trans tuky a hromadami cukrů. Obojí poškozuje nejen cévy, ale zvyšuje riziko většiny dnes běžných civilizačních nemocí. Čím méně takové dietní potraviny budeme konzumovat, tím lépe.Nasycené tuky a cholesterol nejsou základem nemocí srdce a cévŽe hladina cholesterolu v krvi nesouvisí s jeho obsahem ve stravě a není třeba jej hlídat, už uznávají i oficiální výživová doporučení. Konzumace másla, vajec i bůčku v rámci zdravé stravy bez nadbytku cukrů, průmyslově upravovaných olejů a trans tuků se zdá být bez potíží. Samotný celkový cholesterol je špatným prediktorem srdečních onemocnění a srdečního infarktu. Studie ukazují, že hladina celkového cholesterolu u lidí, kteří prodělali infarkt, je téměř stejná jako u lidí, kteří ho neprodělali, a že zhruba polovina infarktů se vyskytuje u lidí bez vysoké hladiny cholesterolu.Škodlivost soli není jednoznačně prokázaná Omezení solení je zcela na místě u jedinců s vysokým krevním tlakem a současně nadměrným příjmem soli. Strava s nízkým obsahem soli může ale i zvyšovat riziko nemocí srdce a cév a úmrtnosti na ně. Káva je zdravá a můžete až 5 šálků denně Zatímco dřívější studie naznačovaly, že káva může mít temné stránky, novější výzkumy naznačují, že může být ve skutečnosti zdraví prospěšná. Když novější studie tyto faktory upravily, zjistily možnou souvislost mezi kávou a sníženou úmrtností. Káva může poskytovat určitou ochranu před Parkinsonovou chorobou, cukrovkou 2. typu, onemocněním jater včetně rakoviny jater, infarktu a mrtvice. Prospěšná je až do pěti šálků denně.Pití není třeba striktně hlídatDostatečný příjem vody je důležitý, ale pocit žízně a s ním potřeba pít jsou u zdravých dětí a dospělých podobně automatické jako potřeba dýchat. Nikdo z nás nepřemýšlí, kdy se má nadechnout anebo kolikrát dýchat, podobně to funguje u potřeby pití. Doporučení, kolik by měli muži a ženy vypít, jsou extrémně zjednodušená, často nadhodnocená a hlavně zbytečná. Výjimkou, kdy je příjem tekutin potřeba hlídat, jsou například onemocnění ledvin a vyšší věk, kdy se přirozený pocit žízně může ztrácet. Pijte dostatečně často během dne, abyste měli čistou a světlou moč. Když máte žízeň, napijte se.Během velkého horka a cvičení a dalších zmíněných indikací se ujistěte, že pijete dostatečně, abyste nahradili ztracené nebo dodatečně potřebné tekutiny.

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-13 17:52:36

Předhodí Západ Erdoganovi kurdskou Rojavu jako oběť na oltář setrvání Turecka v NATO?

Za zády Kurdů se Američané dohodli s Turky na zřízení bezpečnostní zóny na území kurdské autonomní oblasti Rojava na severu Sýriie. Z pásma, jehož hloubka zatím není známá, by měly být odsunuty kurdské jednotky YPG/YPJ, které nesly hlavní tíhu bojů proti Islámskému státu (IS). Tím by se velká kurdská města jako Kamišlí a Kobání stala bezbrannými proti turecké anexi nebo přesunutí tisíců džihádistů z Turecka. Kurdská autonomie v oblasti Rojava by zřejmě vzala za své rovněž. Ve středu 7. srpna se USA a Turecko prakticky dohodly, že umožní vznik "nárazníkové zóny" mezi Tureckem a Sýrií dlouhé 400 kilometrů. O její šířce zatím není nic známo. "Jde o diplomatické vítězství Turecka a jasný ústup USA, čehož důsledky bude třeba ještě zhodnotit. Po dohodě mezi partnery NATO, uzavřené ve středu, o zřízení ,bezpečnostní zóny‘ na území syrských Kurdů zvané Rojava reagovaly finanční trhy značným posílením turecké liry – i když v pátek nebyly oznámeny žádné podrobnosti o dohodě. Turecká vláda se tak výrazně přiblížila svému cíli, což je ‚vyčistit‘ syrský příhraniční prostor od kurdských milic YPG, které označuje jako ‚teroristy‘, a obsadit nové oblasti," konstatuje Frank Nordhausen v článku na webu Frankfurter Rundschau z 12. srpna nazvaného Sýrie – Turecko a USA se dohodly – nyní hrozí nová válka, který zatím nejlépe vystihl podstatu současné situace. Turecko žádnou bezpečnostní zónu nepotřebuje Syrský režim vyjádřil ostrý protest, což některým (i českým) komentátorům stačilo, aby dohodu oslavovali s tím, že bylo zabráněno válce. Podle jednoduchého hesla, že když je Bašár Asad proti, musí to být dobré. Ano, dohoda zabránila bezprostřenímu vpádu turecké armády do západní části Kurdistánu spadající pod Sýrii, tedy Rojavy, ale za jakou cenu, to ještě nikdo neví. Erdoganovy plány jsou ale dostatečně známé na to, aby si někdo dělal iluze. Protože se cítí "ohrožen" syrskými Kurdy a jejich milicemi, potřebuje nutně Kurdy od hranic s Tureckem vyhnat a nastěhovat tam syrské uprchlíky blíže neurčeného složení, kterých je v Turecku asi 3,6 milionu – těch legálních – a na které obyvatelstvo Turecka reaguje stále neliběji. Dokonce to Erdoganovi poradci vyhodnotili jako jeden z důvodů, proč vládnoucí Strana spravedlnosti a pokroku (AKP) ztratila v letošních komunálních volbách některá velká města včetně Ankary a Istanbulu. To je hlavní nebezpečí "bezpečnostní zóny", kterou po zuby ozbrojené Turecko nutně potřebuje na obranu před "kurdskými teroristy". Už to, že USA v oficiálním komuniké k dohodě vyjádřily pochopení pro obavy svého partnera v NATO, ukazuje, že plně akceptují absurdní turecké argumenty. Turecko ve skutečnosti žádnou bezpečnostní zónu nepotřebuje – hranice má opevněné, ohrazené zdí, na každých sto metrech je hlídka, za zdí druhá největší armáda v NATO. Kurdské milice ani Svobodné demokratické síly (SDF), které hrály rozhodující roli v pozemním boji proti tzv. Islámskému státu, nemají nejen plány, ale ani prostředky na to, aby vpadly do Turecka. Ani partyzánský boj není díky důkladnému opevnění možný, dokonce i s pašováním je konec. Rodiny rozdělené zdí se už nemohou stýkat. Erdogan potřebuje odvrátit pozornost od domácích ekonomických problémů, přemístit až 700 tisíc syrských uprchlíků z vnitřního Turecka a hlavně – obává se politických důsledků vzniku kurdského kvazistátu na území Sýrie. Získaná území dobrovolně nevrátí "Zatím je stále zdá obtížné si představit, že Washington umožní turecké armádě překročit hranici s Rojavou bez omezení a vytvořit tak podmínky podobné těm ve dvou již existujících protektorátech Ankary v Sýrii. Pokud však Američané nehrají jen o čas, ale skutečně se skloní se před invazí tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, znamená to druhou zradu kurdských spojenců YPG v boji proti teroristickým milicím ‚Islámský stát (IS)‘. Washington v roce 2018 nezastavil turecký útok na kurdský kanton Afrín. Od té doby tam turečtí vojáci společně se syrskými džihádisty vyhánějí kurdské a křesťanské obyvatele a usazují syrské Araby," pokračuje Frank Nordhausen. Není ale až tak nemožné, že to USA nakonec připustí, jak ukazuje naše vlastní historie. Už mnohokrát mě v souvislosti s Kurdistánem napadla podobnost s Mnichovskou dohodou. O nás bez nás. O Kurdech bez Kurdů. O Sýrii bez Syřanů. Vynucené odstoupení území a posléze začlenění do jiného státního celku. U kurdského Afrínu a arabské oblasti Jarabulus, oficiálně patřící k provincii Aleppo, je to už dané. Turecko území, která jednou získalo, dobrovolně nevrátí. Je úplně jedno, jak široké domluvené "nárazníkové pásmo" bude. Velká města s většinovým kurdským obyvatelstvem a správní centra – jako Kobání a Kamišlí – leží ve vzdálenosti stovek metrů či několika kilometrů od hranic. Jejich ztráta by znamenala zánik autonomního území Rojava i konec uspořádání, kde, ať si o tom myslíme co chceme, existují demokratické struktury a emancipace žen jinde na Středním východě většinou nemyslitelná. Islámský stát se reorganizuje Francouzský web Humanite.fr zveřejnil článek Pierra Barbancey o "dohodě za zády Kurdů", kde cituje stanovisko Kurdské demokratické rady ve Francii: "Pro Kurdskou demokratickou radu ve Francii je nepřijatelná konkrétně ztráta velkých měst autonomní správy severní a východní Sýrie od Dêrika po Kobání. Zóna by procházela hlavním městem Kamišlí/Qamishli. Tato oblast by se dostala pod tureckou kontrolu Erdogana a jeho diktátorskou moc. Mimochodem, umožnilo by to turecké moci převzít kontrolu nad vzácnými ropnými poli Rumeilan poblíž hranic." Ropa se vždycky hodí. Turecko pilně obchodovalo s IS a mnoho lidí tam na kradené syrské ropě zbohatlo, včetně Erdoganovy rodiny. Takhle by jim zdroje zůstaly. To vše se děje v době, kdy nejen syrští Kurdové varují, že Islámský stát zovu sílí. Hannes Heine píše v článku na webu Tagesspiegel.de: "Syrští Kurdové varují před obnovením Islámského státu (IS) a hrozícím  hromadným útěkem džihádistů. Podle informací Tagesspiegelu se příznivci IS reorganizují v zadržovacích střediscích v kurdské autonomní zóně v severní Sýrii a v úkrytech ve východním Iráku. O víkendu byli údajně napadeni američtí vojáci v irácké Ninawě, jeden Američan údajně zabit. Regionální vláda kurdské autonomní zóny v sousední severní Sýrii se také připravuje na turecký útok. Kurdsko-asyrsko-arabské jednotky SDF by pak byly přesunuty na téměř 600 kilometrovou hranici s Tureckem – a staženy z vnitřku, kde jsou aktivní buňky IS. Syrští Kurdové také drží přibližně 12 tisíc bojovníků IS a 75 tisíc příbuzných, kteří by pravděpodobně byli v případě války s Tureckem propuštěni." Není náhoda a není to ani poprvé, kdy se IS reorganizuje v době hrozícího tureckého útoku. Turecko de facto bylo a je spojencem IS, obchodním a ideologickým určitě. A rozeznat umírněné džihádisty v tureckém žoldu od těch neumírněných, kterých je v tureckém žoldu tak jako tak nejméně 40, je podle syrských zdrojů těžko splnitelný úkol. V době, kdy hrozí znovuzrození IS, dovolí Západ Turecku zakročit proti Kurdům, spojencům v koalici proti Islámskému státu, ve jménu členství Turecka v NATO? To vojska NATO obsadí část Sýrie, nejen Turecko. To NATO umožní útěk desetitisíců džihádistů a rozhoření nové války. Zbrojařské koncerny (včetně ruských), které vyzbrojují všechny strany konfliktu, budou spokojené. Erdogan vydírá a vyhrožuje Ještě jednou Frank Nordhausen: "Syrští Kurdové však nejsou bezbranní. Za velkých obětí hráli stěžejní roli v porážce IS a mohou mobilizovat 100 tisíc zkušených bojovníků. Ohlásili plány na otevření fronty podél 600 kilometrové hranice v případě tureckého útoku a mají moderní americké zbraně. Je také dost dobře možné, že si na pomoc povolají syrský režim. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Otevření nové fronty v syrské válce a soustředění syrských uprchlíků v nárazníkových zónách vytváří nové konflikty. V Sýrii není nutná žádná dvoustranná bezpečnostní zóna, ale realizovatelné mírové řešení, které zahrnuje všechny strany – samozřejmě i Kurdy. Světová komunita v současné době sleduje syrské utrpení pouze apaticky pomocí humanitárních agentur OSN. O to výraznější je ticho Evropské unie ohledně konfliktu, který přímo ovlivňuje její zahraniční prostor. Protože nová válka v Sýrii znamená mnoho nových uprchlíků." Erdoganova taktika zkrátka nemá chybu. Tu vydírá, tu vyhrožuje, že vypustí uprchlíky a kdyby náhodou došli, promptně si vyrobí další. Vydírá Evropu, vyhrožuje Američanům a slibuje Putinovi. A od všech kupuje zbraně. A všichni mu baští z ruky. Vynikající taktika autokrata, který se netají svými plány na vytvoření novoosmanské říše. A v tom mu IS rozhodně nepřekáží, naopak. Kdo však v prostoru vadí, jsou Kurdové. Už tam podle dohod po první i druhé světové válce vlastně dávno neměli být.... Jsou černým svědomím "civilizovaného světa". Jejich zkázou přivodíme ale i tu svou. Jak řekl francouzský dobrodruh a spisovatel Patrice Franceschi, který delší dobu strávil v syrské Rojavě, pro web Franceinter.fr: "Když vidíte, co Turci, spojenci Daesh, dělali po celou válku, je třeba říci, je to tak, můžeme se o Kurdy jen bát, o naše přátele, naše spojence a vše, co představuje jejich sociální projekt: demokracie, rovnost pohlaví, sekularismus atd. (...) Daesh (IS) je stále stejně hrozivý, tam stejně jako tady. Když opustíme turecké hradby, které byly zřízeny za posledních několik let, najdeme tam jen Daesh a pak terorismus ve Francii, protože je vše spojeno."

Čas načtení: 2024-04-05 06:30:41

Mrtvé je to co nepotřebuje spánek

Bohatý je ten kdo se dobře utajil a tak se nemusí bát nepřátel a zrady, čas a prostor je o napětí mezi protiklady a tak zde je vše dočasným evolučním experimentem, řešením je odejít z reality do světa iluzí kde se lze dokonale utajit a tak zde věčně žít. Sny a pohádky jsou ukázkou světa… Číst dále »Mrtvé je to co nepotřebuje spánek

Čas načtení: 2024-04-12 17:42:00

Chelsea nového útočníka nepotřebuje, tvrdí legenda Arsenalu

Mluví se o tom, že Chelsea v létě bude chtít jako prioritu přivést útočníka, přičemž se nejvíce mluví o Victoru Osimhenovi a Viktoru Gyökeresovi. Oba dva budou stát minimálně 100 milionů eur, což může opět zamávat s finanční fair-play. Podle legendy Arsenalu Emmanuela Petita ale Chelsea útočníky nepotřebuje a měla by přestat se zběsilým utrácením.

Čas načtení: 2024-05-06 12:46:32

Sony couvlo! HELLDIVERS 2 už nepotřebuje PSN účet

Kontroverze, která poslední dny doprovázela úspěšnou akční multiplayerovou hru HELLDIVERS 2, přešla do další, doufejme již poslední fáze. Po intenzivní kritice hráčů, kteří odsoudili nutnost registrovat se do služby PSN (PlayStation Network), se Sony rozhodlo od tohoto kroku upustit a hru je nyní možné opět hrát bez nutnosti dalšího účtu. Článek Sony couvlo! HELLDIVERS 2 už nepotřebuje PSN účet se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-05-09 07:00:01

Obří ekologická katastrofa může zachránit část světa. Pokud se nepoučíme, bude to dost zlé

Dnes je vesnice Karauzyak v západním Uzbekistánu prašná a nehostinná. Je těžké uvěřit, že místo obklopené krajinou suchých křovinatých trav a půdou pokrytou solí bylo kdysi na březích překypujících vegetací a životem. Za posledních 50 let Aralské jezero téměř úplně vyschlo, což je některými odborníky považováno za „nejhorší ekologickou katastrofu na světě“. Nyní je těžké v Karauzyaku pěstovat prakticky cokoli – kromě lebedy. Na pozemku o rozloze 3,5 hektaru nedaleko vesnice pěstuje tým japonských vědců tuto slanomilnou rostlinu, aby zjistili, zda může být životaschopnou plodinou pro zemědělce v regionu. Patnáctiletá dívka odešla bosá z domu po záhadném telefonátu. Za pár dní ji našli mrtvou Číst více Lebeda jako „zázračná“ rostlina Krmili jí krávy na nedaleké farmě a přišli na to, že pomáhá zadržovat vzácnou vlhkost v žíznivé půdě a lze ji pěstovat bez použití rozsáhlých hnojiv. Kristina Toderich, expertka na halofilní rostliny z Tottori University v Japonsku, vysvětlila, proč je tato rostlina pro odborníky tak vzrušující. „Nepotřebuje vodu. Nic nepotřebuje.“ Toderich patří mezi hlavní výzkumníky v projektu, který využívá bývalé mořské dno a nedalekou říční deltu jako živou laboratoř. Je součástí větší japonské zahraniční pomoci a iniciativy vědecké spolupráce s názvem SATREPS. Ve spolupráci s uzbeckou hydrometeorologickou službou UZGIP shromažďují výzkumníci klimatická data a satelitní snímky v reálném čase, aby lépe porozuměli podmínkám v oblasti Aralského jezera: kolik vody zbývá, jak rychle mizí a jaké plodiny se tam pěstují. Řešení pro další části světa Na základě výsledků výzkumníci navrhují model pro udržitelné zemědělství v regionu a doporučují, aby zemědělci přijali nové metody zavlažování a pěstovali plodiny, které jsou odolnější vůči soli a suchu. Jejich konečným cílem je revitalizace regionu, který byl zdevastován intenzivním zemědělstvím. Tyto změny životního prostředí nejsou specifické pouze pro Aralské jezero. Úmluva OSN o boji proti dezertifikaci varovala, že oblast země o velikosti střední Asie se od roku 2015 zhoršila v důsledku sucha, zasolování a nadměrného využívání. Tím, že vědci zjistí, co může růst v Aralském jezeře, by SATREPS mohl poskytnout řešení pro další části světa, které čelí podobným problémům – od povodí Čadského jezera v západní Africe po Velké Solné jezero v americkém Utahu. Proč Aralské jezero vyschlo? V 60. letech 20. století sovětští představitelé odklonili řeky tekoucí do Aralského jezera, aby na nedalekých polích produkovali bavlnu. Proto se velké jezero začalo vypařovat, hladina vody prudce klesla a ustupující voda za sebou zanechávala stále slanější půdu, kde běžné plodiny nemohly růst. Dnes pokračuje pěstování bavlny ve vyprahlém regionu, kde téměř neprší. Lidé se musí připravit na dopad obřího asteroidu. Už dvakrát proměnil Zemi ve sněhovou kouli Číst více Není však jasné, zda uzbecká vláda přijme doporučení týmu SATREPS, byť prezident Shavkat Mirziyoyev slíbil, že uvolní zkostnatělou politiku svého předchůdce Islama Karimova ze sovětské éry, a ukončil požadavek, aby všichni uzbečtí občané na příkaz sbírali bavlnu. Záchrana? To už asi ne Kvůli změně klimatu jsou adaptace půdy ještě naléhavější. Průměrné teploty v Aralské pánvi se neustále zvyšují. A samotné zmenšování Aralského jezera ovlivnilo klima – jak voda zmizela, vzduch se stal sušším a ztratil chladicí účinek, čímž se vytvořila zpětná vazba, která měla za následek teplejší a sušší počasí. Písečné bouře nyní šíří prach a toxické těžké kovy do okolních vesnic, zatímco ustupující voda způsobila hromadění solí v půdě. Vědci však varují před myšlenkou, že Aralské jezero může být někdy „zachráněno“ nebo vráceno do původního stavu. Místo toho se zaměřují na nové formy zemědělství a průmyslová odvětví, která mohou místním komunitám pomoci přizpůsobit se změnám, které nastaly, i těm, které teprve přijdou. Zdroje: nationalgeographic.com, sciencedirect.com, invest.gov.uz, britannica.com KAM DÁL: Některé z největších světových pokladů se mohou skrývat v Česku. Stačí jen správně hledat.

Čas načtení: 2024-07-06 17:50:44

Tohle Lamborghini nestojí miliony a nepotřebuje garáž. Ikonický Countach koupíte jako LEGO stavebnici

V roce 1974 jste si mohli poprvé pořídit Lamborghini Countach. V roce 2024 si ho můžete pořídit jako LEGO. Skladnější, dostupnější a levnější. Článek Tohle Lamborghini nestojí miliony a nepotřebuje garáž. Ikonický Countach koupíte jako LEGO stavebnici se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-09-19 15:05:57

Kdy brát hořčík a vitaminy v pilulce? Zdravý člověk suplementy obvykle nepotřebuje, někdy mohou i škodit

Doplňky stravy mohou být prospěšné, ale neplatí to vždy. Většinu chybějících živin může člověk získat z potravin a suplementy volit až jako poslední. Článek Kdy brát hořčík a vitaminy v pilulce? Zdravý člověk suplementy obvykle nepotřebuje, někdy mohou i škodit se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-10-07 17:30:01

Putin má narozeniny. Neměl charisma, tak se fotil na koni a získal krásnou Kabajevovou. Dnes se osamělý vůdce uzavírá před světem

Vladimir Putin slaví dvaasedmdesáté narozeniny a už pětadvacet let vládne Rusku pevnou rukou. Zatímco před lety byly zprávy z Ruska jednou velkou reklamou na jeho osobu a nezadaly si třeba se zprávami ze Severní Koreje, v posledních letech takové zprávy úplně utichly. Má to dva hlavní důvody. Putin už zaprvé nepotřebuje Rusy přesvědčovat o svém univerzálním talentu na všechno, zadruhé už prostě není nejmladší, a ač se snaží stále vypadat jako fyzicky zdatný chlap, není to už, co dřív. Neměl žádné charisma Putinův největší problém v jeho začátcích byl, že neměl žádné charisma. Nevypadal příliš výrazně, mluvil potichu a málo a nic se o něm nevědělo – prostě typický špion z KGB, kterým původně byl. Nedostatek osobního kouzla Putin ze začátku příliš neřešil, ale moc mu zachutnala, a aby jí mohl mít co nejvíce, potřeboval k tomu mnohem silnější pozici. Lehká nadpoloviční většina v prvních volbách by k tomu rozhodně nestačila. Začala tedy masivní propagandistická kampaň, která ho měla vylíčit jako silného vůdce.  Osamělý život Putinových synů: Nechodí do školy, bojí se otravy a jejich kamarádi tráví týdny v karanténě Číst více Dělali z něj superhrdinu Nejmarkantnější byla tahle snaha kolem roku 2010, kdy se Putin začal chystat rozšiřovat hranice Ruska násilím a potřeboval pro to podporu obyvatel. Kremlem ovládaná média tak začala Putina zobrazovat při nejrůznějších „mužných“ činnostech. Putin jezdil do půl těla svlečený na koni a ukazoval svalnatou postavu, jindy se zase v batyskafu potápěl na dno Bajkalu. Účastnil se sportovních turnajů, ale zajímala ho i věda. Líčili jej jako abstinenta, který vede velmi skromný život. Pak to ale i propagandisté z Kremlu začali přehánět. Propaganda přestřelila Putin porážel na turnajích profesionální judisty, na rogalu navigoval tažné ptáky, aby se neztratily, a vrchol nastal v momentě, kdy po prvním ponoru do Černého moře „zcela náhodou“ našel starověké amfory, které tam vědci hledali dlouhé měsíce. Z vody však vyšel s dokonale vyčištěnými muzejními exponáty, které rozhodně neležely tisíce let na dně moře. Celý svět se tomu naprosto evidentnímu divadlu smál, ale v Rusku to mělo dokonalý efekt, lidé Putina milovali. Nic na tom nezměnilo, že mluvčí Kremlu dokonce lži o starověkých amforách přiznal. Stáhl se do ústraní Za poslední roky ale taková propaganda utichla. Vladimir Putin si své soukromí úzkostlivě chrání a jeho fotografie z dovolených, sportovních aktivit nebo účasti na vědeckých projektech se už léta neobjevily. Prezident vystupuje na veřejnosti jen v rámci politických aktivit a ruského tématu číslo jedna – války na Ukrajině. Putin dokonce ani nepřiznal vztah s gymnastkou Alinou Kabajevovou, se kterou má žít od roku 2008. Kdyby nebylo nedávno zveřejněné rozsáhlé investigace organizace Dossier Center, která se týká dvou synů, jež s výše zmíněnou ženou má, veřejnost by o nich nevěděla téměř nic, žijí totiž v absolutní izolaci v jednom z Putinových paláců a téměř ho neopouští. Rusko si na Ukrajině pálí svou vlastní budoucnost. Putin zabíjí celou generaci Číst více Rusko čekají drsné časy Z výrazné světové osobnosti, již v roce 2007 vyhlásil časopis Time osobností roku, je osamělý stárnoucí muž, který se stále více izoluje od okolního světa. Své podřízené sleduje u stolu z několika metrů, přiblížit se k němu může málokdo. Z muže, který si podával ruce se světovými vůdci, je člověk, který už jezdí na státní návštěvy jen do Severní Koreje. Propagandu už nepotřebuje, ve své zemi drží téměř absolutní moc a v posledních volbách získal bezmála 90 procent hlasů. Drtivá většina Rusů za ním pevně stojí a zdá se, že Vladimira Putina vůbec netrápí, že až jeho vláda skončí, bude se Rusko zřejmě potýkat ještě s mnohem většími problémy, než má teď. KAM DÁL: Z Babišova stínu vlivnou influencerkou: Monika hraje na Instagramu první ligu

Čas načtení: 2024-12-09 20:48:09

Jeden z najhorších spywarov sa predáva ako legitímny softvér. Kúpiť si ho môže ktokoľvek a nepotrebuje veľa, aby spadol mimo zákon

Bezpečnostní analytici z iVerify odhalili komerčný spyware FlexiSPY, ktorý umožňuje monitorovať aktivitu na mobilných zariadeniach a počítačoch.   Za týmto spywarom stojí spoločnosť ... The post Jeden z najhorších spywarov sa predáva ako legitímny softvér. Kúpiť si ho môže ktokoľvek a nepotrebuje veľa, aby spadol mimo zákon appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-01-30 06:27:10

Na 99 procent startupů investici nepotřebuje, říká šéf BizMachine a sdílí zkušenosti, jak růst bez nich

Nabírat, nebo nenabírat? Nad otázkou peněz od externích investorů přemýšlí nejen startupisté. Martin Ondáš popisuje výhody a nástrahy obou přístupů. Článek Na 99 procent startupů investici nepotřebuje, říká šéf BizMachine a sdílí zkušenosti, jak růst bez nich se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-02-07 10:29:26

Zdravý člověk nepotřebuje hůl

Každá kulturní civilizace vznikla a existuje díky dogmatismu, realita není pro lidi ideální, a tak vznikají dogmatické ideologie které jsou obyčejné teorie co v praxi nefungují, když evolučně zanikne starý dogmatismus tak jej okamžitě nehradí nový dogmatismus, a tak jsme nahradili náboženství za politiku a brzo nahradíme politiku za kvantové centrální počítače. Ano, dogmatismus je… Číst dále »Zdravý člověk nepotřebuje hůl

Čas načtení: 2025-02-17 15:00:18

Chytrý zvonek z Lidlu: Nepotřebuje baterie ani dráty, navíc je teď ultralevný

Lidl má v nabídce domovní (kinetický) zvonek, který nepotřebuje baterie ani dráty. Jde o jednoduše geniální řešení. Stojí jen 199 korun.Přečtěte si celý článek: Chytrý zvonek z Lidlu: Nepotřebuje baterie ani dráty, navíc je teď ultralevný

Čas načtení: 2025-03-06 19:55:50

Brutálny technologický skok: DARPA odhalila vojenskú loď budúcnosti, ktorá nepotrebuje posádku!

Zahraničný web Naval News prišiel s novinkou, že DARPA uvádza autonómnu loď Defiant. Nejde však o obyčajnú vojnovú loď. Defiant je 180 stôp ... The post Brutálny technologický skok: DARPA odhalila vojenskú loď budúcnosti, ktorá nepotrebuje posádku! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-03-18 17:15:43

Zdravá společnost politiky a byrokraty nepotřebuje

Vše plyne vždy jenom jedním směrem to platí jak pro to co je reálné tak i pro to co není reálné. Pokud něco přestane plynout tak je to nahazeno za to co může plynout jedním směrem k nějakému cíli nebo to plyne v kruhu. To, co popisujete, zní jako hluboká filozofická reflexe o plynutí času,… Číst dále »Zdravá společnost politiky a byrokraty nepotřebuje

Čas načtení: 2024-02-14 00:00:10

Důvěryhodné HTTPS certifikáty na řádce pomocí nástroje mkcert

Nástroj mkcert slouží k vytváření vytváření lokálně důvěryhodných vývojových certifikátů. Proti OpenSSL nepotřebuje skoro žádnou konfiguraci a zároveň umí pohodlně nainstalovat certifikáty do prohlížeče.