Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-04-19 01:29:00

V národním parku Podyjí se divocí koně zabydlují na nové pastvině

V národním parku Podyjí se divocí koně zabydlují na nové pastvině u Havraníků, kterou pro ně ochranáři připravili. Šest hřebců tam pomůže s péčí o krajinu a obnovou cenných biotopů. Správa národního parku o tom informovala na svém webu. Dvě lokality v Podyjí začali divocí koně z anglického Exmooru spásat v roce 2018, chrání je před zarůstáním.

Čas načtení: 2024-02-15 20:14:23

Čtvrtá dekáda vlasteneckých spolků, dezoláti a progresívní levice

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autor: Ladislav Olešovský Takřka celých třicet let se demokracie (de facto liberalismus) bránila svým nejzarytějším, ale i domnělým protivníkům prostřednictvím tzv. antiextremistické politiky. Někdy byla tato politika řízena lidmi, kteří neznali a nerozuměli ideologickým základům různých spolků, hnutí či politických stran, a proto často zaměňovali pojmy extremismus, radikalismus, nacionalismus a neonacismus. Nicméně tato […] Mohlo by vás zajímat: Co dál s národním hnutím? Reakce č. 2 Co dál s národním hnutím? Část 2 Skutečný populismus Generace identity: Kdo jsme? Proč diskreditační kampaň proti nacionalistům neuspěje The post Čtvrtá dekáda vlasteneckých spolků, dezoláti a progresívní levice appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2025-03-11 16:45:00

Společnost Shanghai Electric podporuje spuštění prvního čínského výcvikového zařízení pro heterogenní humanoidní roboty

Šanghaj 11. března 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Cílem tohoto přelomového zařízení je do roku 2027 vycvičit až 1000 humanoidních robotů a rozšířit tak možnosti jejich nasazení v průmyslu.Společnost Shanghai Electric (SEHK:2727, SSE:601727) spolu s dalšími devíti předními výzkumnými podniky oficiálně podepsala dohodu o provozní spolupráci s Národním a místním centrem pro inovace společně konstruovaných humanoidních robotů se sídlem v Šanghaji (dále jen "Národní a místní centrum") za účelem zřízení prvního čínského výcvikového střediska pro heterogenní humanoidní roboty. Je to výcvikové středisko humanoidních robotů Kylin. Spuštění tohoto přelomového zařízení představuje novou kapitolu ve vývoji odvětví humanoidní robotiky v Číně.Tato výcviková základna je v současné době schopna pojmout více než 100 humanoidních robotů, což ji řadí mezi největší zařízení svého druhu v celé zemi. Cílem společnosti je tuto kapacitu výrazně rozšířit a do roku 2027 plánuje souběžný výcvik 1000 robotů pro všeobecné použití.Na zahajovací akci uzavřela společnost Shanghai Electric Nuclear Power Group ve spolupráci s Národním a místním centrem a deseti dalšími výzkumnými institucemi a podniky společnou dohodu o urychlení průmyslového využití a výzkumu humanoidních robotů.Tato iniciativa bude zahrnovat školicí programy ve více než deseti průmyslových odvětvích, včetně výroby zařízení, automobilové výroby a domácích spotřebičů. Díky průběžnému školení budou humanoidní roboti shromažďovat rozsáhlé údaje o průmyslových scénářích. To položí pevný základ pro vývoj přesnějších velkých modelů robotů a podpoří jejich široké přijetí a další rozvoj v mnoha odvětvích.Ústřední výzkumný ústav společnosti Shanghai Electric od března 2024 úzce spolupracuje s Národním a místním centrem na zkoumání nasazení humanoidních robotů v reálném světě se zaměřením na extrémní a vysoce riziková provozní prostředí v jaderné energetice. Cílem této iniciativy je postupně nahradit tradiční vysoce náročné, vysoce rizikové a opakující se úkoly, zvýšit efektivitu i bezpečnost výroby v jaderné energetice a vnést nový impuls do inteligentní transformace tohoto odvětví.Po rozsáhlém výzkumu a společných experimentech společnosti Shanghai Electric a Národního a místního centra byl 1. prosince 2024 úspěšně nasazen první humanoidní robot pro běžné operace v jaderném průmyslu. Tento robot se může pochlubit jedinečnými přednostmi, jimiž skutečně vyniká.• Výcvikové zařízení se vyznačuje jedinečnými konstrukčními prvky zaměřenými na konfiguraci a ovládání mechanismů.• Je vybaven pro sběr dat a rozsáhlé školicí funkce.• Je schopen provádět úkoly, jako jsou dozor a nakládání/vykládání v průmyslovém prostředí.Po úspěšném nasazení tohoto humanoidního robota ve výcvikové zóně pro aplikace v jaderné energetice bude technický tým společnosti Shanghai Electric i nadále úzce spolupracovat s Národním a místním centrem. S využitím odborných znalostí společnosti Shanghai Electric v oblasti výroby a technologie jaderné energie budou obě strany pracovat na další integraci humanoidních robotů do jaderných průmyslových aplikací, což v konečném důsledku povede toto odvětví k vyšší efektivitě, bezpečnosti a technologické dokonalosti.Společnost Shanghai Electric je i nadále odhodlána být průkopníkem inovací a podporovat průmyslový pokrok, aby humanoidní robotika hrála transformativní roli při utváření budoucnosti inteligentní výroby.Video - https://mma.prnewswire.com/media/2638656/2025_03_03_10_04_46.mp4 Logo - https://mma.prnewswire.com/media/2346204/Shanghai_Electric_logo.jpg  KONTAKT: Jin Shen +86(21)33261246 E-mail: shenjin@shanghai-electric.com   

Čas načtení: 2024-05-12 07:30:01

Takhle si jdou po krku šimpanzi. Neskutečná podoba s člověkem

Je to opravdový boj o přežití! Jejich „dovednosti“ na poli zabíjení jsou obdivuhodné. V tomto úryvku z knihy „The Beast Within: Human as Animals“ se výzkumnice Jessica Serra podívala na temnou stránku chování šimpanzů, aby ukázala, že naši nejbližší žijící příbuzní mají také „talent“ pro válčení. Vraždy ve válkách o území Etologické studie už v minulosti prokázaly, že zvířata jsou schopna vytvářet složité politické aliance. Anglická primatoložka Jane Goodall učinila na toto téma zásadní objev, když odhalila netušenou temnou stránku šimpanzů. V roce 1974, když studovala chování šimpanzí kolonie v tanzanském národním parku Gombe, pozorovala sociální propast mezi dvěma skupinami v jedné z komunit. První skupina, nazývaná Kasakela podle severní části parku, kterou zabírala, se skládala z osmi dospělých samců a dvanácti dospělých samic a také jejich mláďat. Druhá skupina, nazývaná komunita Kahama, sestávala ze šesti dospělých samců, dospívajícího samce a tří dospělých samic. Prasečí červ s rty Micka Jaggera je evoluční senzací. Vytváří modré světlo a hází „soply“ Číst více Nepřátelství začalo extrémně násilným způsobem, když samec ze skupiny Kasakela zabil Godiho, samce ze skupiny Kahama. Vztek Kasakelů sužoval Kahamy po další čtyři roky, během kterých bylo zabito dalších šest zvířat. Pokud jde o samice Kahamy, dvě zmizely a tři byly zbity gangem násilnických samců. Děsivé noční můry Konec této „čtyřleté války“ vedl k tomu, že komunita Kasakela převzala území Kahamy. Bylo to však krátkodobé vítězství, protože jiné komunitě šimpanzů žijících poblíž se podařilo Kasakely vypudit. Goodall vyprávěla o vzpomínkách na tuto válku ve svých memoárech „Through a Window: My Thirty Years with the Chimpanzees of Gombe“. „Několik let jsem se snažila vyrovnat se s tímto novým poznáním. Často, když jsem se v noci probudila, vynořily se mi na mysl děsivé obrazy – Satan (jeden z lidoopů, pozn. red.) drží ruku pod Sniffovou bradou, aby se napil krve, která vytryskla z velké rány na Sniffově tváři.“ Jane Goodall není jediná, koho pronásledují krvavé obrazy vražd mezi skupinami šimpanzů. Američtí vědci ohlásili podobné scény násilí mezi šimpanzi v národním parku Kibale v Ugandě. Nelítostné boje těchto primátů podnítily koalice dospělých samců s jediným cílem – rozšířit jejich území. Oblasti, kde se bojovalo, odpovídaly zpustošené zemi dobyté násilím. Napadají a zabíjejí děti konkurentů Jak to tedy je, jsou tito primáti skutečně ve „válce“? Pokud definujeme válku jako smrtící násilí organizované proti členům jiné skupiny, pak je odpověď jasná. Stejně jako lidé mají i šimpanzi schopnost vést válku. Než začaly boje v národním parku Kibale, prováděli samci systematické hlídky. Tyto války byly plné hrůzy ze zabíjení novorozenců mezi soupeřícími gangy, zvěrstev, která v konfliktech páchají i lidé. Tři takové útoky zaznamenali antropologové z Ohijské univerzity a Michiganské univerzity v International Journal of Primatology. Výzkumníci vyprávěli, jak při různých příležitostech na hlídce dospívající a dospělí samci z komunity šimpanzů Ngogo napadli děti konkurenčního gangu, zabili je a jedno z nich snědli. Ačkoli existují kulturní rozdíly mezi našimi způsoby vedení války a způsoby šimpanzů, určité podobnosti jsou nápadné. Lidé i šimpanzi zajišťují, že atentáty může spáchat několik jedinců bez většího rizika pro útočníky. A jak šimpanzi, tak i lidé mají jasnou motivaci k zabíjení – chtějí získat území, hierarchické postavení, přístup ke zdrojům atd. Někteří odborníci dnes dokonce používají „model šimpanze“ k vysvětlení vzniku války u lidí. Češi často umírají zbytečně brzy. Léta komunismu je zkazila, odmítají se o sebe starat Číst více Alfa samce prostě snědli Agresivita se u šimpanzů neprojevuje pouze při konfrontaci s konkurenční komunitou. Americká profesorka antropologie Jill Pruetz a její tým na Iowské státní univerzitě vyprávěly o vraždě, kterou v roce 2013 spáchalo několik samců na členovi jejich vlastní skupiny ve Fongoli v Senegalu. I když vědci nebyli svědky masakru, který se odehrál v noci, slyšeli výkřiky, ze kterých tuhla krev v žilách. Ráno s hrůzou objevili mrtvolu Foudouka, 17letého bývalého alfa samce. Odsouzen k vyhnanství a izolaci se vyděděnec pravidelně pokoušel vrátit se ke skupině a vnucoval se jako dominantní, což se novým alfa samcům nelíbilo. Výzkumný tým spekuloval, že kdyby jeho vstup byl submisivnější, výsledek by pravděpodobně nebyl fatální. Nejvíce ale vědce znepokojilo, jak gang zacházel s Foudoukovým tělem den po jeho smrti. Aby se ujistili, že se už nemají čeho bát, táhl gang tělo po zemi, opakovaně ho očichával, vyrval mu genitálie, kousal ho, vytrhával mu maso a nakonec ho snědl. Zdroje: livescience.com, ncbi.nlm.nih.gov, kniha The Beast Within – Humans as Animals KAM DÁL: Pták velký jako člověk je i v Česku. Zabíjí své sourozence, říká se mu duch z bažin.

Čas načtení: 2024-11-26 15:36:32

Hasiči zasahují v Národním divadle, vyhlášen druhý poplachový stupeň

Jednotky z 5 stanic zasahují u požáru šatny v Národním divadle. Zásah je v druhém poplachovém stupni. Stále probíhá průzkum místa a zjišťování rozsahu... Článek Hasiči zasahují v Národním divadle, vyhlášen druhý poplachový stupeň se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-02-23 11:33:00

Foltýnova karta: Zastavit Rusko je v českém národním zájmu

Úřad vlády ČR vytvořil „komunikační kartu“ věnovanou tématu „Zastavit Rusko je v českém národním zájmu“. (Foto: Wikimedia / ilustrační) Úřednící popisují, jak je to... Článek Foltýnova karta: Zastavit Rusko je v českém národním zájmu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2023-12-09 13:33:00

Kultura Plus: Na premiéru představení Dejvického divadla Bitva o Hernaniho, nebo nové nastudování Hamleta v pražském Národním divadle, vás pozve týdeník Kultura Plus

Představí dosud největší  výstavu o baroku v Čechách a v Bavorsku v pražském Národním muzeu. A v Národním technickém muzeu navštíví velkou výstavu věnovanou dílům kultovního architekta Santiniho. Průvodkyní je Michaela Vetešková.Všechno z tématu Umění a kultura můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čas načtení:

Plitvická jezera - unikátní národní park Chorvatska

Plitvická jezera jsou národním parkem od roku 1949 a byla tedy prvním národním parkem Chorvatska.

Čas načtení: 2019-08-28 21:28:22

Pěšky z Belstone do Fernworthy: 18 km národním parkem Dartmoor

Autor článku: Jana V pondělí ráno, o tzv. bank holiday Monday, jsme si s kamarádkou udělaly pěší výlet z malebné vesnice Belstone poblíž Okehamptonu k vodní nádrži Fernworthy, cca 20 km. Auto jsme nechaly v Belstone na parkovišti, které je zdarma!, a s batohama a OS mapou jsme vyrazily. Se Stevem (manželem) jsme byly dohodnuté, že nás vyzvedne [...] Příspěvek Pěšky z Belstone do Fernworthy: 18 km národním parkem Dartmoor pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2021-05-02 18:02:33

Výstava Czech Press Photo se poprvé koná v Národním muzeu

Poprvé v historii Czech Press Photo se výstava koná v Historické budově Národního muzea a návštěvníci ji budu moci spatřit od 4. května. Výstava potrvá až do října letošního roku a představí se vítězné snímky soutěže doplněné kolekcí vybraných zásadních okamžiků 26. ročníku společně s výstavou zahraničních porotců a Grantem primátora. Celkem tak návštěvníci uvidí na 450 fotografií. Na první pohled ve výstavě zaujme velmi emotivní velkoformátová Fotografie roku. Tou se stal snímek Romana Vondrouše z ČTK, který zachytil muže procházejícího dezinfekční bránou. Mezinárodní porota vybrala vítěze z více než pěti tisíc snímků od 288 autorů. Výstavu Czech Press Photo navíc doplní také výstava Tři pohledy, kde se představí výběr snímků zahraničních porotců. Tato výstava byla instalována v galerii Czech Photo Centre v době lockdownu a k vidění byla pouze online. Představí se Joe Klamar, Chris McGrath a Nicole Tung, kteří ve své fotografické kariéře byli přítomni zásadním okamžikům novodobých světových dějin.  „Výstava Czech Press Photo je mimořádnou výstavou, která vznikala v mimořádné době a koná se v mimořádných prostorách Národního muzea. Jsem velice rád, že se výstavu podařilo uskutečnit a snad již brzy si ji budou moci prohlédnout naši návštěvníci společně s dalšími výstavami, které jsou pro ně připraveny v Národním muzeu,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. „Organizovat akci rozsahu Czech Press Photo v této nejisté době je velmi složité. Základní bylo rozhodnutí, zda vůbec výstavu uskutečnit. Přerušit 26 let trvající tradici bych však považovala za velkou chybu. Od listopadu tedy výstavu připravujeme. Díky snímkům našich nejlepších fotožurnalistů si návštěvníci obrazově přiblíží a zrekapitulují uplynulý rok. Budu ráda, pokud se touto výstavou zahájí tradice nová – Czech Press Photo v Národním muzeu,“ komentuje Veronika Souralová, ředitelka Czech Photo. Jedním z vystavených souborů bude cyklus Pražské panoptikum od Jana Rasche, který s ním zvítězil v kategorii Grant Prahy v roce 2019. Autor dokumentoval centrum přeplněně turisty, poté s příchodem pandemie koronaviru dostal jedinečnou možnost zaznamenat naprostý opak. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-25 12:53:11

Vlastimil Vondruška: Smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit

„Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace,“ přiznává Vlastimil Vondruška, který si přízeň čtenářů získal zejména historickým detektivními cykly – Hříšní lidé Království českého s královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu a renesanční Letopisy královské komory. Za svou tvorbu získal státní vyznamenání, řadu literárních cen a také za publicistiku, kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem.   Pocházíte z Kladna. Na FF UK v Praze jste vystudoval historii a národopis. Začínal jste Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a pak jste byl v Národním muzeu, kde jste byl od roku 1986 ředitel jeho historické části. Proč jste si vybral právě historii a národopis? Je takové obligátní rčení, které se používá ve všech životopisech, které začíná slovy: „Už od mládí…“ Je to sice banální, ale je to tak. I když to musím trochu upřesnit. Mě srdce vždycky táhlo k nejstarším dějinám lidstva, především k egyptologii. Na střední škole jsem se ale zamiloval do dějin Mezopotámie, a dokonce jsem začal jezdit na Karlovu univerzitu a soukromě jsem se zkoušel naučit staroasyrštinu a babylonštinu a čtení klínopisů. Sebekriticky přiznávám, že to bylo nad mé lingvistické síly, protože mi můj profesor vysvětlil, že pochopit smysl těchto jazyků znamená, že bych měl umět minimálně ještě hebrejsky, arabsky a nebyla by špatná ani sumerština… Když jsem skončil gymnázium, zjišťoval jsem, jaké obory se aktuálně na filozofické fakultě otevírají. To nebylo jako dnes, že otevřou všechno a vezmou prakticky každého, jen aby měli co nejvíce duší a peněz. Když jsem se skromně poptával na katedře egyptologie, sdělili mi, že ji neotevřou, protože by museli vyučovat, a na to nemají chuť, musí bádat. Volil jsem historii, ale protože se tehdy musely studovat dva pokud možno související obory, přidal jsem si národopis. A záhy jsem tomuhle spojení propadl, protože pro studium dějin běžného života lidí je to ideální kombinace. Později jako spisovatel jsem svému rozhodnutí blahořečil, protože díky němu se ve světě středověku pohybuji jako doma.   Jste vystudovaný historik a na svém kontě máte řadu odborných publikací a článků. Psaní se věnujete od mládí a dnes patříte mezi naše nejčtenější autory, a přitom jste svoji první detektivní knížku Příběh plzeňských mordů vydal v roce 1994 ve vlastním nákladu. Co vás přivedlo k psaní historických detektivek? Začalo to hned po ukončení vysoké školy. Měl jsem ještě to štěstí, že jsem musel absolvovat vojnu. Zní to paradoxně, že? Ale to by bylo na dlouhou diskusi o přerodu nedospělého chlapce v samostatného muže. Ono to totiž nebylo tak zlé, jak se traduje. U většiny jednotek tehdy panoval nepořádek a já jsem mohl trávit spoustu času „nedovoleně vzdálen“ od posádky. Nikoli kvůli tělesným požitkům, ale v archivech. Tam jsem náhodou narazil na soudní protokoly renesančních měst. Po vojně jsem nastoupil do aspirantury v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a začal jsem psát pro různé časopisy. Kromě jiného pro Signál, neboť jsem chtěl kultivovat duše našich policajtů detektivními příběhy ze středověku (to byly mé první literární kroky). Protože byly tyhle sloupky úspěšné, zabředával jsem do psaní literatury stále víc a víc a nesmírně mě to bavilo.   Přízeň čtenářů jste si získal zejména příběhy královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a jeho věrného pomocníka panoše Oty, jako i královského písaře Jiřího Adama z Dobronína a jeho pomocníka Petra Korce. Jednou jste řekl, že své postavy necháváte volně žít… To je dáno technikou, jakou spisovatelé své příběhy vytvářejí. První je metoda „projektantská“. Autor si předem všechno vymyslí, připraví si precizní algoritmus a zápletky a pak začne psát. Tuhle kostru už jen rozvíjí popisem míst a dialogy. Takový způsob psaní je z hlediska přípravy pracnější a zdlouhavější, podobně píše Dan Brown. Druhá metoda je imaginativní. Vymyslíte si jen situaci, ale nic nekonstruujete předem a do příběhu jakoby vstoupíte. Vše prožíváte se svými hrdiny. Takhle psal například Georges Simenon. Můj první detektivní román byl Příběh plzeňských mordů. Tehdy jsem se snažil uplatnit školní znalosti, takže jsem si předem připravil osnovu knihy. Jenže sotva jsem začal psát, postavy si začaly dělat, co chtěly. Chvíli jsem se tomu bránil, ale pak jsem osnovu odložil a příběh prožíval. A když jsem knihu dopsal, byl vrahem někdo jiný, než jsem původně zamýšlel. A bylo to lepší! Od té doby píšu imaginativně.   V letech 1990 až 2009 jste se věnoval podnikání a spolu s manželkou jste provozovali sklárnu Královská huť v Doksech, kde jste se zabýval výrobou kopií historického skla a sklu jste věnoval také odborné knihy České sklo a Sklářství nebo historickou ságu Falknovská huť o osudech sklářského rodu Heřmanů. Proč právě sklo? Historii skla jsem se věnoval hned po skončení studií a spolupracoval jsem s národním podnikem Crystalex, který budoval svou značku na tradicích českého skla. To znamenalo dějiny českého sklářství studovat. Tehdy vznikla myšlenka vyrábět kopie starého českého skla a díky novoborským sklářům se začalo s pokusy a první výrobou. Po sametové revoluci jsem tenhle nápad přetavil v reálné podnikání. Sklářství, to rukodělné, kterým jsme se spolu s ženou Alenou zabývali, je totiž opravdu tvrdé a poctivé řemeslo, ale současně nesmírně krásné. Vytvářet nádherné tvary z kašovité skloviny je malý zázrak. Sklo je navíc jako žena. Čím více péče mu věnujete a s čím větší láskou se o něj staráte, tím lepší je výsledek.   Za své odborné publikace jste obdržel několik cen a kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem roku 2015. Co to pro vás znamená? Autoři, kteří tvrdí, že je nezajímá, co si myslí čtenáři, neboť oni dělají umění podle potřeb své duše, se hluboce mýlí. Copak není radostí spokojenost zákazníků? Zákazníkem pro mne je čtenář, nikoli literární teoretik nebo kritik (je neuvěřitelné, jak často se představy obou skupin rozcházejí). Já píšu knihy pro čtenáře, a proto mne každé ocenění spojené s čtenáři nesmírně těší. Abych to vysvětlil, o Magnesii liteře rozhoduje pár zasvěcených, o ceně Bestseller roku zájem čtenářů, který se dá snadno vyčíslit prodanými výtisky.   Také jste napsal divadelní hry Ještě, že nejsem kat, Gaudeamus konšelé aneb O potulných hercích, režisérovi a jedné radnici nebo Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, v níž hrajete hlavní roli středověkého učence. Proč právě středověk je tématem vašich her? Kde vás možno vidět hrát? Své romány situuji především do středověku, je proto logické, že tohle období ukazuji i v divadelních hrách. Abych tuhle část mé tvorby přiblížil, povím více o své poslední hře Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. V představení se přeneseme do šenku někdy na konci středověku, kde se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje šenkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc než jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra a sklepnice k tomu půvabně tančí. A jak to už v šenku bývá, semele se všechno možné, od přípitků a veršů o pijáctví až k církevním předpisům, jak se má žena správně milostně oddávat manželovi a kolikrát je nevěra přípustná, aby byla hříšnice ještě spasena. I když je při tom všem hodně smíchu, není to rozhodně jen zábava pro zábavu. Naším cílem bylo současně se zamyslet nad pomíjivostí života, ale také nad odpovědností, kterou máme vůči této zemi a našim potomkům. A že si tropíme posměšky z dnešního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe není ani třeba dodávat. Protože smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit. Máme za sebou asi třicet repríz po celých Čechách i na Moravě. Letošní „šňůru“ jsme ovšem museli kvůli koronaviru zrušit a nejsem si jistý, zda se někdy k téhle hře vrátíme, protože přestávka od posledního představení v listopadu 2019 je příliš veliká. A ani tenhle podzim nevypadá bohužel nadějně.    Pravidelně získáváte Cenu čtenářů nakladatelství MOBA a vaše knihy patří k nejpůjčovanějším titulům v českých veřejných knihovnách. Často besedujete v knihovnách, na co se vás lidé nejčastěji ptají? Takové ty standardní otázky jsem shrnul a odpovídám na ně na mých internetových stránkách. Třeba zda Oldřich z Chlumu žil, nebo jak jdou romány s ním časově za sebou. Jenže tyhle literární dotazy často doprovázejí otázky naprosto neuvěřitelné, třeba kolik ujel na koni Oldřich z Chlumu denně, zda nad islámem zvítězíme či zda věřím v ilumináty. A to nemluvím o otázkách typu, kde podle mne postavil tábor u dané obce Jan Žižka, když jel podle kroniky kolem, protože to v kronice zapsáno není. Ale snažím se být vědmou a odpovídat i na ty nejabsurdnější otázky, protože si vážím všech čtenářů a chápu, že každý považuje za důležité něco jiného.   Jaký jste čtenář vy? Máte oblíbený žánr, spisovatele nebo knihu? Od mládí jsem četl hodně. A snažím se číst stále. V první řadě pochopitelně historické romány, jednak proto, že mne zajímá, jak to „dělají kolegové“. Ale důvod je i pragmatický, je to prostě doba, kterou mám rád. Nepohrdnu ovšem ani dobrým románem z dílny klasiků. Netvrdím, že všechny knihy dočtu do konce. Pokud v nich narazím na špatný jazyk či faleš, pokud příběh nemá spád a je příliš vykonstruovaný, pak je mi líto ztrácet čas a sáhnu po jiném titulu. Jsou samozřejmě autoři, kteří nikdy nezklamou a k nimž se rád vracím, namátkou Robert van Gulik, Georges Simenon nebo Michail Šolochov.   A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Je o vás známé, že jste se věnoval horolezectví: Horolezectví jsem se věnoval déle než dvacet let a myslím, že hodně intenzívně. Nicméně věk je věk, a protože jsem už důchodce, tak jsem přesedlal na jinou zábavu přiměřenou opotřebení tělesné schránky. Spoustu času trávím se svou ženou a psem, oba jsou nároční a rozmazlení (smích), ale taky se starám o velkou zahradu, poslouchám hudbu, čtu si a hlavně píšu. Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace. To neznamená, že jsem pecivál, ale doba je taková a nemá cenu riskovat nákazu. Jak říká staré přísloví – jen hlupák tahá spícího psa za ocas.   Vlastimil Vondruška, CSc., se narodil 9. května 1955 v Kladně. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Působí jako historik, publicista a spisovatel. Vystudoval historii a národopis na FF UK v Praze. Je autorem řady odborných a populárně naučných publikací, píše knihy pro děti a mládež, historické detektivky (cykly – Hříšní lidé Království českého a Letopisy královské komory), historické románové cykly (Husitská epopej, Přemyslovská epopej, Prodavači ostatků, Křišťálový klíč). Je rovněž autorem rozhlasových dramatizací, divadelních her a filmu Jménem krále. Manželka Alena je rovněž historikem a teoretikem uměleckého řemesla. Je autorkou návrhů skla a řady knih o řemeslech, lidových zvycích a nejnověji knihy o vývoji rodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-08-25 09:27:21

V Národním památníku na Vítkově je k vidění výstava ReporTvář Julia Fučíka

Národní muzeum otevřelo ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů novou výstavu s názvem ReporTvář Julia Fučíka v Národním památníku na Vítkově. Slovní hříčka v názvu výstavy odkazuje na její dvě hlavní linie: Reportáž, psanou na oprátce a vizuální prezentaci Julia Fučíka ve veřejném prostoru. Výstava ReporTvář Julia Fučíka přibližuje okolnosti vzniku i proměny fučíkovského kultu a nabízí návštěvníkům nezatížené kritické čtení Reportáže, psané na oprátce i možnost nahlédnout na fenomén hrdinství.  Poslední literární dílo komunistického novináře Julia Fučíka je zde představeno jak v originálních vězeňských motácích psaných tužkou na odřezcích toaletního papíru, strojopisných přepisech, v nichž byly již v roce 1945 realizovány první cenzurní zásahy, tak i v desítkách vydání a překladů. Výstava je jedním z výstupů společného projektu Národního muzea a Ústavu pro studium totalitních režimů, nazvaného Muzeum dělnického hnutí v 21. století, jehož smyslem je prezentace práce s muzejní sbírkou doby státního socialismu a užití jejího materiálu k potřebám odborné a široké veřejnosti. Součástí výstavy jsou i výtvarné realizace a doprovodné materiály mapující místa paměti věnovaná Fučíkovi na území Československa i mimo něj. Jeho památka, v níž výraznou roli hrál obraz, respektive tvář hrdiny, sloužila k upevňování monopolu komunistické moci. Cílem výstavy tak není jen vypovídat o minulosti, ale především o způsobech, jak se s minulostí zacházelo a zachází dodnes. Výstava ReporTvář Julia Fučíka bude k vidění v Národním památníku na Vítkově do 31. října 2020.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-06 15:10:24

Mírový čas roku 1945: Místo tankových divizí lavina oběžníků, vyhlášek a zákonů

Stěžujete si na přebujelou administrativu? Buďte rádi, že jste nebyli jejím cílem, když skončila v Čechách druhá světová válka. To byla lavina! Dnešní úředničení je již daleko poklidnější formou úředního teroru. Přečtěte si, jak to bylo v období několika měsíců po 8. (9.) květnu 1945. Válka ještě neskončila a československá administrativa začala budovat úřednické ekvivalenty tankových divizí, dělostřeleckých a leteckých pluků i specializovaných úderných praporů. Tato ohromná armáda byla neviditelná, protože byla jenom papírová. Co divize to prezidentský dekret, pluky a speciálními prapory zastoupily oběžníky, vyhlášky, nařízení různých ministerstev. Tím se ještě před koncem bojů vyzbrojovala obnovená Československá republika proti českým či sudetským Němcům, Maďarům a kolaborantům. Zde je několik příkladů: Vládní nařízení z 5. května 1945 o volbě a pravomoci národních výborů, které vyšlo 9. května 1945 ve třetí částce Sbírky zákonů a nařízení státu Československého, otevřelo poválečnou úřednicko-šmírovací frontu. Na území Československé republiky měly být zvoleny místní, okresní a zemské národní výbory jako orgány státní správy. V každé obci vznikly místní národní výbory, které nahradily současnou moc – zastupitele, radu i starostu obce či města. Národní výbory měly vyhodit na dlažbu úředníky, kteří se provinili proti národním čili proti státním čili československým zájmům. V obcích a okresech, kde většinu obyvatelstva tvořili Němci, nemohl být ustanoven z Čechů národní výbor (NV). V takovém případě na úrovni okresu byly jmenované okresní správní komise (OKS) a na úrovni obcí místní správní komise (MSK). Dekretem prezidenta republiky z 19. května (č.5/1945 Sb.) byl majetek osob státně nespolehlivých, tedy Němců, Maďarů a kolaborantů, dán pod národní správu. Vládní nařízení ze 17. května 1945 o některých opatřeních v zásobování obyvatelstva potravinami, představovala doslova škleb vůči německému obyvatelstvu v ČSR. Na nařízení bylo pikantní, že Židé dostali „tučné“ potravinové lístky D čili pro Němce. Němci se museli spokojit s lístky s přetiskem JUDE, tedy s velmi omezenými nároky na množství potravin. Němci se tomu mohli vyhnout jen tím, že prokázali, že byli antinacisty, že zůstali věrni republice. Dotazníkový mor Tzv. revoluční osazenstvo národních výborů bylo již několik týdnů po osvobození zavaleno spoustou dotazníků. Nastupující československá státní správa potřebovala co nejpodrobnější informace o stavu občanstva, zvířectva a všeho možného v okresech i jednotlivých obcích a městech. Lavina dotazníků byla doplněna o další lavinu – oběžníků. Svědčí o tom například příval oběžníků vydávaných zemským národním výborem. Podívejme se třeba na oběžník z roku 1946 číslo 1022. Byl vydán 30. září 1946 a týkal se i takové drobnosti jako odměny úředním zřízencům za donášku úředních zásilek těžších 14 kilogramů z pošty a na poštu. Od 1. června 1946 zřízenci při přenášení zásilek o vyšší váze měli nárok na dvě koruny, ne jenom 70 haléřů, jako dosud. Evidence jako první pilíř moci Nejdůležitější otázkou bylo, jak udržet přehled o českých Němcích. Řešení bylo geniálně jednoduché, jak ukazuje příklad z Ústí nad Labem: Nejzákladnější evidence Němců byla přesunuta přímo na ně jako majitele ústeckých domů a bytů, protože většina domovního fondu byla v rukou Němců. Vyhláška č. 5 z 31. května 1945 „Soupis nadbytečných obytných místností v oblasti velkého Ústí nad Labem“ ukládala evidenci a využití všech bytů. Vyhláška č. 6 o pracovní povinnosti Němců (ve věku od 15 do 55 let) z 1. června 1945 vydaná ústeckým MNV nařizovala v bodu 2.: „Všichni majitelé domů neb jejich zodpovědní zástupci pořídí vlastními prostředky 2 seznamy v domě bydlících a pracovní povinnosti podléhajících osob. Jeden podepsaný seznam odevzdají do 3 dnů úřadu práce, druhý vyvěsí za domovními dveřmi na vhodném místě.“ S neuposlechnutím vyhlášek byly spojené vysoké pokuty a hrozba vězením. Velmi silným nástrojem pro evidenci a udržení místních obyvatel v bydlišti byl systém vydávání potravinových lístků. Proto vládní nařízení č. 6. ze 17. května 1945 určovalo v paragrafu 3, odstavec 2, že lidé, kteří se vrací do ČSR se musí k zásobování přihlásit „u obce stálého pobytu… Při přihlášce k zásobování potravinami nutno v každém případě předložiti policejní přihlášku ke stálému pobytu v obci.“ První provizorní přihlášky Pro evidenci pohybu obyvatelstva hned po osvobození mělo české vedení města Ústí n. L. prozatímní cyklostylované přihlášky k pobytu. Dochovala se například přihláška z 23. června 1945, ve které majitel domu podepsal přihlášku ověřenou razítkem ústeckého 2. policejního revíru. Podobně postupovaly i obce. S kulatým razítkem „Obecní úřad Vaňov“ byly vystavovány strojopisně předepsaná potvrzení o pobytu lidí v obci v tom smyslu, že pan, paní, slečna … narozen … „je ve Vaňově, okres Ústí n. L. policejní hlášen“. Úřednické terorismus v mezích zákona Sešněrování obyvatelstva a firem dotazníky se postupem doby změnilo v běžného úředního šimla, jak to vystihuje povzdech ze stanice SNB (Sboru národní bezpečnosti) ve Vyklicích v hlášení z 29. července 1946. SNB stanice poukazovala na stížnosti vůči přebujelé administrativě. Písemná agenda postihuje i „širší obyvatelstvo vyplňováním dotazníků, hlavně však všechny úřady, čímž je větší potřeba kancelářských sil a ztráta časová. Ve zprávě se dále uvádí, že „nepůsobí příznivě, že v nynější době nedostatku pracovních sil potuluje se v pohraničí množství trhovců a zábavních podniků, používajících motorové dopravní prostředky. Většinou se jedná o osoby práce schopné, neprospívající tím nijak veřejnosti, naopak zdržují od práce jiné.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-15 16:52:29

Národní muzeum opět otevřelo Sál minerálů

V Historické budově Národního muzea mohou návštěvníci opět vidět vystavené minerály ze sbírek Národního muzea, a to v původních historických vitrínách, které prošly náročným restaurováním. Z původní expozice však byla více než třetina vystavených exponátů obměněna, takže nabídne i pohled na minerály, jež návštěvníci doposud nemohli v Národním muzeu spatřit. Nově otevřená část expozice s názvem Sál minerálů představuje svým návštěvníkům více než 4000 předmětů ze sbírky, která celkově čítá neuvěřitelných 100 tisíc minerálů z celého světa. Tato sbírka je v Národním muzeu nejstarší a její neustálé rozšiřování probíhá už více než 200 let. Ty nejzajímavější a nejkrásnější minerály návštěvníci nyní uvidí v kompletně zrestaurovaných tzv. Schulzových vitrínách, které získaly svůj název po architektovi historické budovy Národního muzea Josefu Schulzovi. V expozici spatříte například několik podob zlata, stříbra, diamantů nebo grafitů v jejich surové formě. Přesvědčíte se, kolik barev může mít takový fluorit či achát a nechybí ani velký kus křišťálu. Příznivce blyštivých kamenů pak určitě nezklame například ametyst nebo zajímavě strukturovaný antimonit. „Sbírka minerálů Národního muzea je tou největší v České republice a obsahuje řadu mineralogických ukázek, které patří mezi nejlepší svého druhu na světě. Sál minerálů byl jednou z prvních expozic otevřených v Historické budově po jejím postavení a je vedle kostry Plejtvájka Myšoka jedním ze symbolů Národního muzea,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. K vidění je mimo jiné také asi stovka minerálů pocházejících od jednoho ze zakladatelů Národního muzea hraběte Kašpara Šternberka a desítky ukázek od takových osobností jako byli kníže Klemens Metternich, opat strahovského kláštera Jeroným Josef Zeidler či první zaměstnanec Národního muzea mineralog František Xaver Zippe. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-07 12:03:34

Chystá se výstava o Bílé hoře. K vidění bude rekonstrukce popravy 27 českých pánů katem Mydlářem či hlava Panny Marie z původního morového sloupu v Praze

V listopadu Národní muzeum otevře výstavu u příležitosti 400 let bitvy na Bílé hoře. Událost, které předcházela defenestrace – vyhození místodržících z okna Pražského hradu, je v českých dějinách považována za důležitý milník a někdy též dělicí čáru historie zemí Koruny české, kde od té doby už nic nebylo jako dřív… Výstava tak připomene pohnutý osud nejednoho protestanského emigranta či vzestup jiných osobností, pro něž byla nová doba také novou příležitostí. Exhibice znovu oživí i další dějinné mezníky – například popravu takzvaných 27 českých pánů na Staroměstském náměstí katem Mydlářem, jehož účetní doklad za exekuci hodlá Národní muzeum vystavit, nebo stržení mariánského sloupu roku 1918 rozběsněným davem jakožto symbol konce habsburské monarchie. Právě uražená hlava Panny Marie, jež je po celý rok deponována v lapidáriu Národního muzea, se stane středobodem důležitého tématu výstavy, jakým je druhý život Bílé hory ve 400leté historii po bitvě. Právě „bělohorské motivy“ byly vděčným námětem pro řadu divadelních a později filmových zpracování nebo literárních děl. V této souvislosti je nutné připomenout, že díla se neomezovala pouze na zobrazení samotné bitvy, ale i dramatické dějinné prožitky jí předcházející a konsekvence času následujícího, například již výše zmíněná poprava, konfiskace majetku protestantské elity, násilná rekatolizace atp. Téma bitvy na Bílé hoře je tradičně považováno jako souboj dvou znesvářených stran – katolíků a protestantů, což do určité míry nepochybně je. Autoři výstavy však chtějí upozornit na fakt, že bitva jako taková zapadá do evropského kontextu třicetileté války, kdy se koalice uzavíraly především podle mocenského klíče nikoliv z hlediska náboženského. Obecně je období po Bílé hoře vykládáno po vzoru Aloise Jiráska jako doba temna. Toto tvrzení se ale nedá přijímat bez výhrad, protože v pozdějším 17., 18. i následně 19. století panuje velký vzestup kultury a umění a vznikají velice hodnotná a kvalitní umělecká díla, která jsou nepochybně obrazem tehdejší doby. Výstava tedy představí i autentické předměty, jako jsou půvabné kamnové kachle se zobrazením vojáků, kameninové holby, okenní terče s emailovou výzdobou či dobové olejomalby a figurální plastiky. Národní muzeum také spravuje obsáhlý fond historických zbraní, na jejichž vystavení se veřejnost taktéž může těšit. Výstavní projekt se však neomezí pouze na vizuální složku, ale návštěvníci se mohou, jak je již v Národním muzeu obvyklé, připravit i na bohatý audio doprovod. Výrazným citlivým bodem výstavy bude rekonstrukce staroměstské popravy, která podle dobových záznamů trvala nekonečných pět hodin. Návštěvníci tak uslyší určitou parafrázi osudného okamžiku včetně zvuků při sbíjení lešení, jež mohli slyšet uvěznění ve Staroměstské věži v onen soudný den. Výstava tedy připomene několik osobních tragédií ve světle dějinných událostí. Perličkou exhibice bude popravčí meč kata Mydláře s vyrytými jmény popravených, který je ale falzem z 19. století. Předmět se tedy jeví zajímavým z kulturního hlediska, jako artefakt spojený s člověkem, jehož životní úděl si v dějinách našel svou vlastní hlavní roli a nemá příliš společného s konkrétní personou, která se před 400 lety ujala vykonání hrdelního trestu. Výstavu v Národním muzeu připravuje autorský tým Michala Stehlíka spolu s kurátorkou Emou Součkovou. Přístupná bude od listopadu 2020 do jara 2021 v Nové budově Národního muzea v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-27 09:17:00

Umělá inteligence vstupuje do hry a ČR je první na světě

Praha 27. února 2024 (PROTEXT) - Česká republika je první zemí světa, která umožní zájemcům o získání některého z řady mezinárodně uznávaných ECDL/ICDL certifikátů digitálních kompetencí využívat v průběhu vybraných certifikačních zkoušek nástroje podporované technologiemi umělé inteligence.„Nástroje typu Microsoft Copilot, OpenAI ChatGPT, DALL-E, DeepL, Canva AI Image Generator, Decktopus AI, AlphaCode a další se stávají nedílnou součástí portfolia nástrojů a aplikací běžně používaných při zpracování textu, tabulek, prezentací, grafiky, programového kódu, ale i informací“, vysvětluje profesorka Olga Štěpánková, předsedkyně České společnosti pro kybernetiku a informatiku, důvody, proč se celosvětově rozšířený vzdělávací a certifikační koncept ECDL/ICDL otevírá technologiím umělé inteligence.Doba, kdy bude možné profesionálně, produktivně, efektivně a bezpečně vytvářet, navrhovat, upravovat nebo jinak zpracovávat textové dokumenty, tabulky, obrázky, fotografie, zvuk, videa, prezentace, programový kód nebo informace bez použití klasických textových editorů, tabulkových procesorů, grafických editorů, video editorů či editorů programového kódu, je sice reálně stále ještě daleko, ale ne zase tak moc, aby bylo zbytečné na tuto dobu (nejen) mladou generaci začít připravovat.Česká republika, jako první země světa, získala od nadnárodní nadace ICDL Foundation, která udržuje a rozvíjí původem evropský projekt digitálních dovedností ECDL, povolení realizovat jinak běžně rozšířené a využívané certifikační zkoušky ECDL ve školství i na trhu práce nejen s pomocí klasických nástrojů, ale také nástrojů využívajících technologie umělé inteligence. V ČR každoročně proběhnou desetitisíce certifikačních zkoušek, většina z nich se právě týká digitálních kompetencí, u kterých se umělá inteligence dá smysluplně využívat.„První certifikační zkoušky ECDL v sektoru školství, které budou vycházet z nově zveřejněných inovovaných sylabů, proběhnou po letošních prázdninách, až si učitelé odpočinou od maturitního shonu. Komerční vzdělávací a certifikační střediska je budou moci nabízet už od května“, dodává Jiří Chábera, manažer ECDL Czech Republic při České společnosti pro kybernetiku a informatiku. O mezinárodním konceptu ECDL/ICDLECDL/ICDL – European, resp. International Certification of Digital Literacy and Digital Skills je celosvětově rozšířený vzdělávací a certifikační koncept v oblasti digitálních kompetencí, který vznikl za podpory Evropské komise v polovině 90. let minulého století.Koncept ECDL/ICDL definuje mezinárodní standardy (minimální vzdělávací obsah) v podobě tzv. ECDL sylabů. Tyto sylaby pokrývající celou škálu oblastí, ve kterých jsou digitální technologie využívány a jsou průběžně na mezinárodní úrovni aktualizovány. Koncept ECDL/ICDL zároveň určuje metodu, jakou jsou digitální kompetence objektivně a nezávisle ověřovány. Tato metoda je založena na praktických zkouškách prováděných s využitím běžné výpočetní techniky v reálném programovém prostředí.Zkoušky dle konceptu ECDL/ICDL jsou mezinárodně uznávané, celosvětově procesně standardizované, objektivní a nezávislé na konkrétní výpočetní technice a programovém vybavení. V celém světě se využívá jednotné a pravidelně aktualizované databáze testových úloh. Úspěšní absolventi zkoušek mohou získat některý z ECDL/ICDL certifikátů, které mají časově neomezenou mezinárodní platnost.Za obsah sylabů a testových úloh odpovídá výhradní vlastník konceptu – ICDL Foundation Irsko, nezisková organizace založená v roce 1997 sdružením Council of European Professional Informatics Societies (CEPIS) za podpory Evropské komise. ICDL Foundation poskytuje licenci k provozování tohoto mezinárodního konceptu národním profesním společnostem se vztahem k informatice sdruženým v CEPIS – garantům kvality ECDL/ICDL zkoušek v národním prostředí. Kontakt:Ing. Jiří Chábera, MBA, manažer vzdělávacího a certifikačního konceptu ECDL/ICDL pro ČR, ČSKI, CertiCon a.s. jiri.chabera@ecdl.cz, +420 224 904 242, www.ecdl.cz , www.facebook.com/ECDLCZ , www.linkedin.com/company/ecdlcz 

Čas načtení: 2024-03-22 00:00:00

Argentina, Patagonie – San Carlos de Bariloche

Bariloche je město ležící mezi tisíciletými lesy, zasněženými horami a křišťálově čistými jezery v provincii Río Negro v Argentině. Město se nachází v národním parku Nahuel Huapi (vedle pohoří And) a zdejší příroda nabízí aktivity a dobrodružství po celý rok. V roce 2012 bylo Bariloche prohlášeno za hlavní město dobrodružné turistiky a v roce 2015 národním městem čokolády.

Čas načtení: 2024-03-25 13:42:43

Problém pozérů aneb nešíří se snad myšlenky pravicového disentu až příliš rychle?

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autor: Travis LeBlanc Ještě v dobách největší slávy „alt-right“ (přibližně první polovina minulé dekády, pozn. DP) jsem si nejednou postesknul nad tím, že hnutí až nevyvratitelně spravedlivé je do takové míry obýváno lidmi morálně nepříliš vábnými. Nebyla to jistě celá a dokonce ani většina alternativní pravice, ale stěží jste mohli ujít více než pár […] Mohlo by vás zajímat: Sága alternativní pravice o čtyřech dějstvích. Část druhá. Co dál s národním hnutím? Část 1 Co je to pasivismus a jak ho praktikovat? Jak překročit čáru aneb proč už věřím, že… Triumfující levice aneb síla mýtu The post Problém pozérů aneb nešíří se snad myšlenky pravicového disentu až příliš rychle? appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2024-04-23 13:00:01

Vážná nemoc skvělého Miroslava Donutila: Lékaři mu neřekli diagnózu a pokazili léčbu

O těžké nemoci, která jeho život změnila k nepoznání, věděl Miroslav Donutil už od svých osmnácti let. Mnozí se domnívají, že jde o epilepsii, on sám to ale nepotvrzuje. Pokud by tomu tak bylo, patrně by nemohl hrát s takovým nasazením, jak jej známe. Přesto nebylo daleko k tomu, aby se mu podivné záchvaty staly osudnými, jak zmiňuje i pořad České televize.  Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři Číst více Drobné problémy i bezvědomí O nemoci, která se objevovala déle než třicet let, aniž by se herec dozvěděl skutečnou a jistou diagnózu, hovořil také několikrát například na vlnách Českého rozhlasu. S problémy, které mu přinášela, a jejími projevy se nijak netajil. Někdy šlo jen o „zadrhnutí“, tedy jakési zahledění se, chvilkovou nepozornost, ale jindy upadal do bezvědomí. Nikdy nemohl tušit, kdy přijde další záchvat.  Šlo skutečně o život „Když jsme se přestěhovali do Prahy, Mirek dostal novou doktorku, která se o něj starala. Změnila mu léky a ony nezafungovaly úplně dobře, takže začal mít poměrně velké zdravotní problémy. To všechno v době, kdy potřeboval zkoušet, potřeboval se odprezentovat. Já jsem do toho měla malé miminko a byli jsme v úplně cizím, novém městě, bez rodičů a bez kamarádů, takže to bylo trochu složité období,“ svěřila se manželka Miroslava Donutila v televizním dokumentu Neobyčejné životy, věnovaném právě jejímu muži.  Nový lékař a obrat k lepšímu Pak ale přišel naštěstí tolik potřebný obrat, když mu jeho herecký kolega Josef Vinklář doporučil skutečného odborníka. Nemoc začala svoje útoky vzdávat a pak se stalo zdánlivě nemožné –prakticky všechny tyto zdravotní problémy jakoby zázrakem po téměř pětatřiceti letech zmizely.  Premiér Stanislav Gross před smrtí přiznal, kde vzal milion na luxusní byt. Omluvil se, že zklamal Číst více Nenapodobitelný herec a vypravěč I přes všechny potíže, s nimiž se musel v životě Miroslav Donutil vyrovnávat, bychom jen těžko hledali herce, který dokáže sám dlouhé desítky minut bavit zaplněné hlediště historkami, při kterých divákům doslova tečou slzy smíchu. Bez jediného zaváhání navazuje zdánlivě nenavázatelné příhody a lidé se baví jako málokdy jindy. Zapomenout samozřejmě nemůžeme ani na jeho vynikající role v televizi, ve filmu a hlavně v Národním divadle, jehož členem byl podle oficiálního webu od dubna roku 1990. V roce 2013 se rozhodl odejít.   Šest set repríz v roli Truffaldina Pravděpodobně nejznámější rolí Miroslava Donutila na scéně naší zlaté kapličky byl Truffaldino v legendární hře Sluha dvou pánů, s níž se rozloučil po neuvěřitelné šestisté repríze. V té době již v Národním divadle „jen“ hostoval právě v této nezapomenutelné roli.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Dvojí život nevyléčitelně nemocného Pavla Kříže: V Kanadě bychom ho ani nepoznali.

Čas načtení: 2024-04-30 08:30:00

Svaz průmyslu ví, co potřebuje, požaduje nebo očekává trh práce

Praha 30. dubna 2024 (PROTEXT) - Představitelé Svazu průmyslu a dopravy ČR a České společnosti pro kybernetiku a informatiku podepsali v pondělí 22. dubna v Praze Memorandum o spolupráci při rozvoji digitálních kompetencí potřebných, požadovaných a očekávaných trhem práce.Pro udržení konkurenceschopnosti a další rozvoj českého hospodářství i společnosti je důležitý rozvoj nejen profesních, ale také uživatelských digitálních kompetencí. Svaz průmyslu a dopravy ČR (SP ČR) a Česká společnost pro kybernetiku a informatiku (ČSKI) se shodují, že budoucí i současné zaměstnance i OSVČ je potřeba kvalitně připravovat na digitální revoluci, kterou aktuálně zažíváme. Zatímco ČSKI jako národní garant mezinárodního konceptu digitální gramotnosti a digitálních dovedností ECDL/ICDL má k dispozici tvrdá data, SP ČR může díky rozsáhlé síti členských subjektů tato data zprostředkovávat nejen firmám, ale také kriticky posuzovat úsilí a aktivity jednotlivých ministerstev a vlády v této oblasti.Výsledky praktických zkoušek digitálních dovedností podle konceptu ECDL/ICDL v oblasti školství poodhalují negativní efekt nového pojetí vzdělávání v oblasti digitálních kompetencí. Absolventi českých škol sice tuší, k čemu je dobré programování a řada z nich dokonce umí docela dobře programovat, někteří dokáží rozpohybovat robotickou stavebnici nebo vytisknout z plastu něco na 3D tiskárně, jiní umí „zfejkovat“ písemku z češtiny nebo vytvořit „deepfake“ video za pomoci nástrojů využívajících technologie umělé inteligence, a to často lépe a rychleji než jejich učitelé. Podpora moderních digitálních technologií a tzv. „informatického myšlení“ je bezesporu důležitá, ale skutečnost je taková, že čím dál tím větší část absolventů českých škol postrádá praktické uživatelské digitální dovednosti potřebné pro úspěšný vstup na trh práce.„Data z mezinárodně standardizovaných zkoušek ECDL nám signalizují výrazný pokles počtu absolventů středních škol vybavených uživatelskými digitálními dovednostmi v takovém rozsahu, který je potřebný pro úspěšný vstup na trh práce. Protože mezinárodní koncept ECDL je zaměřen převážně na certifikaci uživatelských digitálních dovedností, můžeme jen spekulovat, zda je tento vývoj důsledkem plošného upřednostňování výuky profesních digitálních kompetencí využitelných často jen relativně úzkou skupinou žáků, kteří mají předpoklady najít profesní uplatnění v této oblasti,“ říká prof. RNDr. Olga Štěpánková, CSc., předsedkyně ČSKI.„Vzhledem k tomu, jak se výrazně mění požadavky na výkon práce i uživatelské potřeby, vnímáme snahu MŠMT o rozvoj profesních digitálních dovedností žáků jako neúčelnou, pokud není účinně doplňována také výukou potřebného rozsahu uživatelských digitálních dovedností,“ dodává Mgr. Milena Jabůrková, MA, viceprezidentka SP ČR pro digitální ekonomiku a vzdělávání. O mezinárodním konceptu ECDL/ICDLECDL/ICDL – European, resp. International Certification of Digital Literacy and Digital Skills je celosvětově rozšířený vzdělávací a certifikační koncept v oblasti digitálních kompetencí, který vznikl za podpory Evropské komise v polovině 90. let minulého století.Koncept ECDL/ICDL definuje mezinárodní standardy (minimální vzdělávací obsah) v podobě tzv. ECDL sylabů. Tyto sylaby pokrývající celou škálu oblastí, ve kterých jsou digitální technologie využívány a jsou průběžně na mezinárodní úrovni aktualizovány. Koncept ECDL/ICDL zároveň určuje metodu, jakou jsou digitální kompetence objektivně a nezávisle ověřovány. Tato metoda je založena na praktických zkouškách prováděných s využitím běžné výpočetní techniky v reálném programovém prostředí.Zkoušky dle konceptu ECDL/ICDL jsou mezinárodně uznávané, celosvětově procesně standardizované, objektivní a nezávislé na konkrétní výpočetní technice a programovém vybavení. V celém světě se využívá jednotné a pravidelně aktualizované databáze testových úloh. Úspěšní absolventi zkoušek mohou získat některý z ECDL/ICDL certifikátů, které mají časově neomezenou mezinárodní platnost.Za obsah sylabů a testových úloh odpovídá výhradní vlastník konceptu – ICDL Foundation Irsko, nezisková organizace založená v roce 1997 sdružením Council of European Professional Informatics Societies (CEPIS) za podpory Evropské komise. ICDL Foundation poskytuje licenci k provozování tohoto mezinárodního konceptu národním profesním společnostem se vztahem k informatice sdruženým v CEPIS – garantům kvality ECDL/ICDL zkoušek v národním prostředí. Kontakt:Ing. Jiří Chábera, MBA, manažer vzdělávacího a certifikačního konceptu ECDL/ICDL pro ČR, ČSKI, CertiCon a.s. jiri.chabera@ecdl.cz , +420 224 904 242, www.ecdl.cz , www.facebook.com/ECDLCZ , www.linkedin.com/company/ecdlcz