Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-16 05:59:00

Tabu padlo, válka vystoupila ze stínu, popisuje novinářka původem z Teheránu

Konflikt mezi Íránem a Izraelem měl dlouho podobu „stínové války“. To už ale neplatí - a  svět se po víkendovém íránském útoku obává eskalace na Blízkém východě. „Írán chtěl ukázat moc a sílu,“ říká novinářka Golnaz Esfandiari.

Čas načtení: 2024-07-12 23:28:00

Pavel otevřeně: Selhání Ruska a přesvědčení Číny, to je strategie

Podle prezidenta Petra Pavla by se Severoatlantická aliance (NATO) měla snažit usnadnit Ukrajině začlenění do svých řad, jelikož její ponechání ve „stínové zóně“ dle něj vytvoří akorát podmínky pro další nadcházející konflikt. Během rozhovoru v americkém Houstonu Pavel taktéž poukázal na nemalé zkušenosti ukrajinské armády a prohlásil, že nynější strategie musí cílit na „selhání Ruska“.

Čas načtení: 2024-02-17 07:00:01

Nostradamus viděl katastrofu, která se týká i Česka. Potvrdil to generál Šedivý a další

Nostradamus viděl, jak velké město, kterým zřejmě myslel dnešní USA, zápasí s velkým leopardem, což pravděpodobně znamená Čínu. „Není to nic nemožného, mnoho analytiků považuje ozbrojený konflikt mezi těmito velmocemi za velmi reálný,“ potvrdil Čtidoma.cz generál Jiří Šedivý. Putin sní o svém impériu Podle bývalého náčelníka Generálního štábu Armády České republiky to ale není jediná hrozba. Upozorňuje na válku na Ukrajině či izraelské útoky na hnutí Hamás i další lokální „roztržky“. „Když se k tomu přidá fakt, že Írán a KLDR mohou brzy disponovat jadernými zbraněmi, globální konflikt rozhodně není žádné sci-fi.“ Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc Číst více Dá se samozřejmě předpokládat, že by stranou nezůstalo ani Rusko, Vladimir Putin se nechal několikrát slyšet, že by chtěl obnovit slávu a hlavně velikost ruského impéria a že se na Ukrajině nezastaví. S čímž přímo souvisí i Česká republika coby jeden z bývalých sovětských satelitů. Nelze si tedy myslet, že případný větší ozbrojený konflikt by se nás netýkal. Lidstvo čeká katastrofa Vykládat Nostradamova proroctví se sice dají různě, ovšem i jeho následovníci jsou vesměs zajedno v tom, že letošní rok bude znamenat zvrat a konec USA coby globálního lídra. Minimálně v tom smyslu, jak ho známe dnes. „Může to tak být. Čína se zdá jako logický konkurent, navíc jsou známá prohlášení čínského prezidenta a jeho pokyny v rámci přípravy na válku,“ říká pro Čtidoma.cz amatérský věštec Jindřich Mráček. Podle něj se „otřese celá planeta“, což mimo jiné může znamenat i jadernou katastrofu. „Ano, tímto směrem mířím. Závody ve zbrojení pokračují a člověk nemusí mít věšteckou kouli, aby poznal, že to pro lidstvo nebude dobré. Ať už mluvíme o letošním roce, nebo ve střednědobém výhledu, přibližujeme se katastrofě.“ Vrah dvanáctileté Tiny je možná na útěku. Unesl ji z domu, kusy jejího těla se našly v lese Číst více Řada předpovědí se vyplnila Najdou se samozřejmě lidé, kteří ničemu takovému nevěří a jsou skeptičtí. Podle Mráčka je ale lepší být připraven a následně příjemně překvapen, pokud se nic zlého nestane. „Opačný postup je cesta do pekel. Dělat, že se nic neděje, to už tu bylo mnohokrát a ve většině případů se to vymstilo. Navíc se podívejte, co všechno už Nostradamovi vyšlo.“ Mráček poukazuje na to, že slavný Francouz předpověděl například vzestup nacistické říše v čele s Adolfem Hitlerem či teroristické útoky na USA 11. září 2001. „Aby toho nebylo málo, napsal o problémech anglické koruny včetně abdikace panovníka. A podívejte se, jak je na tom Karel III., bojuje s rakovinou a kdo ví, jak to s ním nakonec dopadne,“ uzavřel pro Čtidoma.cz Jindřich Mráček. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Herec Jiří Krytinář měl život plný skandálů. U žen hledal pomazlení, na dně skleničky zábavu.

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-30 10:50:31

Turecko – takový skvělý soused

Konflikt kolem těžby plynu ve Středozemním moři ukazuje, jak moc si erdoğanovské Turecko odcizilo svoje okolí. Otázka je, čeho všeho dosáhne „drzým čelem“. Řecko a Turecko si udržují mnohaletou tradici všelijakého přetahování se ve vzdušném a námořním prostoru, vesměs ale propočítanou natolik, aby z toho nehrozila přímo „horká válka“. Jednotlivých incidentů bylo mnoho a následky víceméně žádné. V Egejském moři, hustě posázeném řeckými ostrovy, je v podstatě nemožné ustanovit nějaké všeobecně akceptovatelné námořní hranice. Současné problémy kolem průzkumné činnosti lodi Oruc Reis jsou ale o něco vážnějšího rázu. Do sporných vod poslala svoje vojenské síly i Francie, jednak kvůli ochraně zájmů francouzských společností, ale také kvůli staré tradici francouzsko-řeckého přátelství. Koná se námořní cvičení, jehož protiturecká myšlenka je víceméně jasná. Válka z toho všeho asi nebude, ale to, o co se hraje, je otázka, kdo je v dané oblasti pánem a bez čího souhlasu se nedají provádět žádné těžební práce. To je pozice, ve které se erdoğanovské Turecko s roztomilou samozřejmostí vidí. Příslušná námořní strategie má i svoje pojmenování – „Modrá vlast“. A tuto strategii se Turecko snaží pomocí válečných lodí doprovázejících výzkumné plavidlo Oruc Reis také prosadit. Proti všem. Podivné nároky Turecka Základem tureckých ambicí je velmi ambiciózní představa o tom, které oblasti východního Středomoří jim náležejí k výlučnému využívání. Takhle vypadá oficiální mapa zveřejněná tureckým ministerstvem zahraničí (převzato z novin Hurriyet). (Zelená plocha jsou nároky Severokyperské turecké republiky, kterou kromě Turecka nikdo jiný neuznává a která, jak vidíte, si pěkně obkroužila ostrov až daleko na jih od jeho řecké části.) Turci při stanovování svých nároků vycházejí ze značně netypického právního názoru, že ostrovy, a to ani ty obydlené a velké, nemají nárok na exkluzivní ekonomickou zónu. Proto neberou v Ankaře při kreslení čar po mapě v potaz takové drobnosti, jako je řecká Kréta (8 336 km² a půl milionu obyvatel). S tímhle názorem jsou Turci v mezinárodním společenství téměř sami. Jediný další relevantní partner, který na tento princip kývl, byla jedna ze dvou konkurečních vlád v Libyi – konkrétně ta Sarrádžova, které Turci pomáhají udržet se u moci, a která s Tureckem podepsala dohodu o rozdělení námořních ekonomických zón, naprosto ignorující mezilehlé řecké ostrovy a Kypr. Sarrádžovou vládou seznam tureckých spojenců v oblasti víceméně končí. Množina znepřátelených států je podstatně početnější. Kromě Řecka, Kypru a Sýrie sem patří i Egypt a Izrael, a to z povícero důvodů. Egyptu vládne vojenská junta pod vedením generála Sísího, která roku 2013 sesadila předešlého zvoleného prezidenta Mursího. Jenže Mursí patřil k Muslimskému bratrstvu, kterému fandí i Erdoğan, takže vztahy mezi oběma zeměmi se značně zhoršily. V Libyi podporuje Egypt druhou z obou konkurenčních vlád, vedenou maršálem Haftarem, a v úvahu připadá i nasazení egyptské armády přímo na jeho straně. Jelikož Turecko už v Libyi udržuje svoje vojáky nějakou dobu, mohlo by se v případě takového vývoje stát i to, že Egypťané a Turci po sobě budou přímo střílet. Izrael míval před erdoğanovskou érou s Tureckem dobré vztahy, dnes už to neplatí. Erdoğan a jeho lidé zavlekli do turecké politiky náboženské perspektivy a v éře AKP jsou vztahy mezi Tureckem a Izraelem chladné, i když nikoliv katastrofální. Když před pár týdny Spojené arabské emiráty oznámily svůj záměr navázat s Izraelem diplomatické vztahy, Erdoğan to ostře kritizoval a dokonce řekl, že zvažuje, že pro změnu Turecko odvolá svoje diplomaty z Emirátů. Což je chucpe jako hrom, protože samotné Turecko v Izraeli svoji diplomatickou misi má (hned dvě – velvyslanectví v Tel Avivu a generální konzulát v Jeruzalémě). Jakým právem by to tedy mělo zakazovat ostatním? Erdoğan by se ve východním Středomoří měl roztahovat co nejméně Z hlediska Řecka, Izraele a Kypru je turecká snaha vykolíkovat si půlku místního moře pro sebe nepřípustná i proto, že koliduje se záměrem vybudovat zde plynovod do Evropy. Na realizaci plynovodu, kterému se říká EastMed, se všechny tři státy dohodly začátkem roku. Zamýšlený plynovod má vést dost daleko od tureckého pobřeží, ale stejně se dostává do kolize s představami Ankary o tom, kam až sahá turecká ekonomická zóna. S onou podivnou, výše zmíněnou libyjsko-tureckou smlouvou, je v naprostém rozporu. Dalo by se tedy čekat, že jeho výstavbě budou Turci bránit silou. I proto se teď v oblasti haraší zbraněmi. Při tom všem je zajímavé, že ekonomický rozměr celé věci by takové vojenské manévry vůbec neospravedlňoval. Ložiska plynu ve východním Středomoří jsou sice pro místní země zajímavá, ale opravdu jen pro lokální spotřebu. Export do vzdálené, studené a bohaté Evropy už tak nadějně nevypadá. Vybudování plynovodu EastMed, který by musel vést až tři kilometry hlubokým mořem, by stálo zhruba šest miliard eur a Evropa by tím získala dovozní kapacitu 10 miliard krychlových metrů ročně. Což by představovalo zhruba 2,5 procenta veškerého do Evropy dováženého plynu, tedy objektivně vzato nic moc. Vzhledem k tomu, kolik dnes stojí plyn (málo), vůbec není jisté, zda by se takový drahý projekt zaplatil, natož něco vydělal. To se nám časy změnily, což? Místo starého principu, kdy se konflikt o ropné a plynové zdroje maskoval nějakou politickou záminkou, maskuje se nyní konflikt o politickou moc ropnými a plynovými zdroji. Ale vyhnout se mu nejde; otázka, nakolik se bude Erdoğan ve východním Středomoří moci roztahovat, je docela podstatná. Za sebe soudím, že ideálním stavem by bylo „co nejmíň“. Zdá se, že Macron to vidí stejně. Kéž by to pochopili i Němci…   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-02 07:00:01

Nostradamus popsal věci, které se dotknou i Česka. Generál Šedivý mu dal za pravdu

Válku v Evropě předpověděl Nostradamus v roce 1555 ve své knize Proroctví. Možná je jen náhoda, že právě před dvěma roky zaútočilo Rusko na Ukrajinu, tento konflikt trvá dodnes. Stejně tak napsal o krizi britské monarchie, která má letos vyvrcholit abdikací krále. Jak známo, Charles III. bojuje s rakovinou a jeho osud není zcela jasný. A pak je tu ozbrojený konflikt s Čínou, který může přerůst v globální, třetí světovou válku. Třetí světová válka jako realita? Samozřejmě jsou veřejně známá proroctví, která francouzskému učenci vyšla, například nástup Adolfa Hitlera k moci, požár Londýna a mnoho dalších. „Jeho věty jsou však často velmi nejasné, verše se dají vykládat různě. To ale neznamená, že by byl mimo, to určitě ne. Naopak, v naší komunitě jde o nejrespektovanější osobu,“ řekl Čtidoma.cz amatérský věštec Jindřich Mráček. Ukrajina musí dostat vše, o co si řekne, říká generál Šedivý a popisuje slabiny ukrajinské armády Číst více Někdo si může při zmínce třetí světové války klepat na čelo a myslet si cosi o ne příliš dobrém duševním zdraví pisatele takového článku. Na druhou stranu je tu celá řada indicií. Můžeme dokonce na chvíli odhlédnout od Číny, kterou Nostradamus zmiňoval v kontextu, že může nadobro zbořit hegemonii USA. Putin dobře ví, co dělá Je tu například válka mezi Izraelem a teroristy z hnutí Hamás, která pro nás není nijak méně nebezpečná než to, co se děje na Ukrajině. „Místo toho, aby ruský prezident Vladimir Putin bojoval přímo s NATO, podněcuje rozepře mezi Ázerbájdžánem a Arménií, Srbskem a Kosovem, v západní Africe a nyní také v Izraeli,“ napsal pro izraelský web Ynetnews britský plukovník ve výslužbě Richard Kemp. A s tím souhlasí i bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky generál Jiří Šedivý. „Pozornost se upírá hlavně na Střední východ, ne na Ukrajinu. Také materiální pomoc musí státy západní Evropy a USA dělit na pomoc pro Ukrajinu a Izrael. Takže čím déle bude konflikt mezi Izraelem a Hamásem trvat, tím lépe pro Rusko,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz bývalý elitní voják. Žena náhle vzplála a uhořela. Plameny šířil její vlastní tuk, okolí bylo téměř nedotčené Číst více Evropa neumí řešit krize Úplně nejhorším scénářem je podle odborníka zapojení Íránu do izraelsko-palestinského konfliktu. Pak by se mohly přidávat další a další země, z čehož by mohl reálně opravdu vzniknout armagedon. „Irák, Sýrie a další státy, tam je už dnes velmi silný tlak a zvyšují se útoky na americká zařízení. Ale ani tak nejde o to, že by se situace nezvládla vojensky, to zřejmě ano. Mnohem větším nebezpečím by byla radikalizace propalestinských organizací, která by se vzedmula po celé Evropě.“ V tu chvíli by stranou nestála ani Česká republika. „Nedělejme si iluze, že se nás to netýká. Evropa neumí řešit krizové situace, podívejme se na nezvládnutou migrační krizi. Nás by se to napřed týkalo jen zprostředkovaně, dřív nebo později ale zcela konkrétně,“ doplňuje pro Čtidoma.cz generál Jiří Šedivý. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: TOP 09 balancuje nad propastí. S Janem Jakobem o šancích strany i vládnutí v koalici.

Čas načtení: 2024-04-02 15:25:00

Bělorusko se připravuje na válku, říká vůdce Lukašenko. O konflikt ale Bělorusko neusiluje

Běloruský prezident Alexandr Lukašenko otevřeně prohlásil, že jeho země sice neusiluje o žádný konflikt, ale aktivně se připravuje na válku. Lukašenko to řekl během návštěvy Grodna v Bělorusku. The post Bělorusko se připravuje na válku, říká vůdce Lukašenko. O konflikt ale Bělorusko neusiluje first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-06 07:00:01

Generál Šedivý nevidí vítězství Ukrajiny jako reálné. Věštec Nostradamus to měl podobně

Válka na Ukrajině má každý den nové a nové oběti. Podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva šlo ke konci února o více než 10 tisíc mrtvých civilistů. Například jen v Mariupolu, který se hrdinně bránil v březnu 2023, jsou tisíce nových hrobů. Vypovídají o tom satelitní snímky. „Za současného stavu by pro Ukrajinu byl úspěch Rusy zastavit a donutit je k jednání. Bude to ale složité. Už proto, že ukrajinské vedení není jednotné,“ vysvětlil Čtidoma.cz generál Jiří Šedivý. Rusko se nehroutí, informace jsou často zkreslené, říká generál Šedivý. Západ hraje Putinovi do karet Číst více Spojí se svět v obří válečný konflikt? Nostradamus v 16. století napsal, že svět letos čeká globální konflikt „okořeněný“ střetem velmocí na moři. A vzhledem k tomu, co se děje v Pásmu Gazy, jak hartusí zbraněmi USA a Čína a další, tak to rozhodně nevypadá jako sci-fi. Nesmíme zapomínat ani na napětí v Rudém moři, kde Húsíové napadají lodě, mají si vybírat zejména ty s vazbami na Izrael. Může to být předzvěst další války. Už proto, že izraelský poradce pro národní bezpečnost Tzachi Hanegbi řekl televizi Channel 12, že „dává světu čas na rozhodnutí, a pokud se tak nestane, Izrael námořní aktivity nepřítele zastaví.“ Všechno toto tedy zapadá do Nostradamovy mozaiky katastrofické vize. Zřejmě nechybí mnoho, aby se svět spojil v jeden velký globální konflikt. Evropa převezme větší odpovědnost Pro obranu České republiky je ale samozřejmě „nejviditelnější“ to, co se děje jen kousek od hranic naší země, tedy na Ukrajině. Podle bývalého náčelníka Generálního štábu Armády ČR se dá momentálně najít jen málo pozitivního, pokud jde o ukrajinskou obranu. „Určitě je to větší schopnost Ukrajiny zasáhnout hlouběji v ruském území. Narušuje to soudržnost ruské společnosti, která si něco takového ještě nedávno nedovedla představit. Pro Putina to může znamenat i začátek veřejného odporu.“ Krásná Češka okouzlila Redforda i Newmana. Podívejte, jak naivní Winnifred poznamenal čas Číst více Jednání o míru se přesto nejeví jako pravděpodobná. „Představa, že Ukrajina stáhne svůj legitimní požadavek na vrácení svého území včetně Krymu, není reálná. Samozřejmě by chtěli i stažení ruských vojsk za hranice. A to jde proti tomu, co prohlašuje Putin,“ uvažoval Šedivý a upozornil na proklamace ruského diktátora v rámci tzv. speciální operace a jejích cílů. Evropa se podle odborníka také musí připravit na to, že USA budou Ukrajině pomáhat čím dál tím méně. „Evropa převezme větší díl odpovědnosti za válku na Ukrajině. A tím vlastně i za svoji bezpečnost. Určitě je potřeba počítat se změnami, které se dotknou i České republiky.“ Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Houby mohou pomáhat v boji s rakovinou, nebo ji způsobovat. Je to celkem dilema.

Čas načtení: 2024-04-15 15:28:33

Íránský útok na Izrael by mohl být nepříznivý pro Rusy. Konflikt by omezil schopnost Íránu nadále sloužit Rusku jako vojenský dodavatel

Sobotní útok Íránu na Izrael je nepříznivý nejen pro Blízký východ, ale také pro ruskou válku na Ukrajině, protože mezi Moskvou a Teheránem vznikají nové rozpory. Michelle Grisé, vedoucí politická výzkumnice americké výzkumné instituce RAND, ve svém komentáři popsala, jaký dopad by mohl mít širší konflikt na Blízkém východě na Rusko. Komentář byl poprvé zveřejněn v časopise The National Interest ve čtvrtek - několik dní předtím, než Írán v sobotu vypálil na Izrael více než 300 bezpilotních letounů a raket. The post Íránský útok na Izrael by mohl být nepříznivý pro Rusy. Konflikt by omezil schopnost Íránu nadále sloužit Rusku jako vojenský dodavatel first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-09 21:49:08

Putin: Konflikt na Ukrajině skončí podle Ruských podmínek

Ruský prezident Vladimir Putin v pátek prohlásil, že konflikt na Ukrajině skončí za podmínek Moskvy. Na otázku ohledně konfliktu na Ukrajině Putin odpověděl, že mírová jednání jsou založena na vítězství nebo porážce a Rusko hodlá zvítězit. RT uvádí: Putin se… The post Putin: Konflikt na Ukrajině skončí podle Ruských podmínek first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-12-14 11:55:50

Teorie si idioti vymysleli, aby z nich měli užitek

Všude je neustálý konflikt mezi společným a soukromým a pokud konflikt vyhraje společné tak se soukromé stane společným a pokud vyhraje soukromé tak se společné stane soukromým, kdy konečně tento věčný kulturní konflikt optimálně skončí a lidi se dohodnou na tom, jestli má být kultura založená na společném nebo soukromém čí má být něčím mezi… Číst dále »Teorie si idioti vymysleli, aby z nich měli užitek

Čas načtení: 2025-03-11 16:00:01

Vyslání vojáku na Ukrajinu je na stole. Tři scénáře

Dnes jde stále o „místní“ konflikt, o válku na území Evropy, která se zbytku světa mnoho netýká.  Fakticky se jí ale týká, protože právě na Ukrajině se ukazuje, jak se mění pozice naší Evropy ve světě, jde o to, zda si dokáže udělat doma pořádek zda se, jak řekl prezident Pavel, přiřadí k vlivným multipolárního světa. Zda se přiřadí k mocnostem, jako jsou USA, Čína, Indie a  stále ještě Rusko. Vyslání vojáků musí být podmíněno mírovou dohodou. Evropa by hrála garanta, který by dohlížel na mír. Pokud by Evropa vyslala kontingent vojáků na Ukrajinu bez účasti USA, šlo by o historicky bezprecedentní krok. Rozhodnutí by pravděpodobně vedlo k rozdělení mezi evropskými státy – Polsko, Velká Británie či pobaltské země by ho mohly podporovat, zatímco Maďarsko nebo Slovensko by se mohly stavět proti, analyzuje Zdechovský Tři scénáře Vidím tři možné scénáře, které by mohly nastat v případě možné eskalace a porušení míru.  Moskvě by se po určité době nemusel krok líbit a v pravý okamžik by mohla odpovědět masivními údery na území Ukrajiny, případně i hybridními útoky na evropské země (kybernetické útoky, energetická destabilizace), což by mohlo znovu rozpoutat válku a vtáhnout do ní i Západ Členské státy EU by se mohly dostat do hluboké krize kvůli rozdílným názorům na další kroky – zatímco některé by tlačily na rozšíření vojenské přítomnosti, jiné by volaly po diplomatickém urovnání. A tady by si Putin pískal! To je to, o co mu celou dobu jde. Vrazit klín do Evropy a do Západu. Pokud by se to stalo, tak by Putin vyhrál USA jako klíčový člen NATO by se ocitly v obtížné situaci – buď by musely nepřímo podporovat evropskou misi, nebo riskovat oslabení jednoty Aliance. Zároveň by se zvýšilo riziko, že se konflikt přelije do širšího měřítka. A při současném tandemu v Bílém domě nikdo neví, na kterou stranu by se USA přidaly Určitě hraje roli, že musí jít o společný kontingent několika národností, který dohlédne na mír, a na který si Rusko netroufne, protože by tím rozpoutalo třetí světovou válku. A to by pro zemi, která sice masivně zbrojí, ale jinak je neuvěřitelně chudá, bylo fatální. „Dvě stě padesát milionů je někde zakopaných,“ tvrdí expert. Berdych se po propuštění choval divně Tomáš Zdechovský (1979)  V KDU-ČSL od roku 2006, nyní místopředseda. V Evropském parlamentu absolvoval nejprve stáž, od 2014 je již členem (poslancem) EP. V roce 2019 funkci obhájil. Před politickou kariérou působil jako krizový manažer a mediální analytik, je považován za odborníka politický marketing a PR. Agentura  EU Matrix ho 2024 označila za 22. nejvlivnějšího poslance EP USA se zcela z podpory Ukrajiny nestáhnou. Nevěřím v to. Sice pozastavily svou pomoc, ale má to být jakýsi políček Zelenského administrativě za jednání v Bílém domě. Trump s Vancem se k ukrajinskému prezidentovi chovali jako k sedmiletému školákovi, který dostal poznámku a musel zůstat po škole. Otřesné jednání s člověkem, jenž u tři roky bojuje na mezinárodním poli za svou zemi. USA ale hrají o lukrativní dohodu s Ukrajinou ohledně vzácných minerálních kovů a také o to, aby mohly prohlašovat, že ukončily válku. Garance toho, jestli konflikt znovu vypukne, je ale asi příliš nezajímají. Trump si udělá v deníčku čárku za splnění svého slibu a bude se věnovat dalším věcem. Roli v tuto chvíli musí převzít Evropa, která se už formuje a hodlá i nadále podporovat napadenou zemi. Šéfka komise dneska představila pětibodový plán na „přezbrojení Evropy", který počítá s masivními investicemi do obrany. Zranitelnost starého kontinentu je nyní větší než kdy dřív.  

Čas načtení: 2025-04-02 12:00:17

Trump s Ruskem procitá

Administrativa Donalda Trumpa dává najevo rostoucí frustraci z toho, že ruský vůdce Vladimir Putin aktivně sabotuje americkou snahu ukončit konflikt. Bílý dům navíc začal zpochybňovat ruské úmysly s tím, že to vypadá, že dokud má Rusko převahu na bojišti, nebude chtít v dobré víře konflikt ukončit. S odkazem na americké představitele o tom informuje agentura Reuters, podle níž si USA uvědomily, že konflikt v následujících měsících pravděpodobně neskončí, kvůli čemuž pracují na novém plánu nátlaku na obě válčící země.

Čas načtení: 2025-04-18 09:05:19

Konflikt v nejvyšších patrech moci rozkolísal akcie! Co se stalo?

Americké akcie mají za sebou volatilní čtvrtek, v němž sehrál důležitou roli konflikt Donalda Trumpa s předsedou Fedu a prognóza brzkých obchodních dohod. Jak si vedly technologie? Článek Konflikt v nejvyšších patrech moci rozkolísal akcie! Co se stalo? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení:

ZVLÁDÁNÍ KONFLIKTNÍCH SITUACÍ

[skoleni-kurzy.eu] Rozvoj osobnosti manažery, obchodníky, pracovníky klientského servisu, reklamačních oddělení a každého, kdo se při řešení pracovních povinností může dostat do konfliktní situace. Techniky zvládání konfliktů mají své místo i v životě osobním. Cíl Dokázat zvládat situace hrozící vznikem konfliktu, prevence vzniku konfliktu, umět již nastalý konflikt vyřešit tak, aby obě strany získaly maximum . Definice pojmu konflikt, co myslíme konfliktem pro ...STUDIO W

Čas načtení: 2024-02-16 06:00:01

Válka Číny a USA je jen otázkou času, říká generál Šedivý. Může se stát globální a zasáhnout i Česko

Ještě nedávno to vypadalo jako strašení něčím, co je v oblasti sci-fi. Jenomže ozbrojený střet mezi Čínou a USA je zřejmě na spadnutí, a dokonce jsou detaily probírány americkými politickými špičkami, jak tvrdí komentátor Financial Time Gideon Rachman. „Říkají, že válka je pravděpodobná.“ S tímto tvrzením souhlasí i generál Jiří Šedivý. „Čínský prezident Si Ťin-pching dal armádě pokyn, aby se připravila na válku. To bylo v roce 2022 s tím, že o pět let později by měly být přípravy hotové. Takže je možné předpokládat, že se střet blíží,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky. Putinův problém s Ukrajinou je jinde než v NATO, říká generál Šedivý. Trump je pro Rusy darem z nebes Číst více Král je mrtev, ať žije král? Čína už disponuje největší armádou za poslední desetiletí, jejíž součástí jsou moderní rakety, letadla, lodě apod. Země také shromažďuje zásoby potravin a pohonných hmot. To všechno jsou náznaky, které mohou znamenat přípravu na válku. A když se k tomu přidají třenice s USA ohledně Tchaj-wanu, pro případný důvod a eskalaci potíží nemusíme chodit daleko. Poměřování sil a boj nejen o hegemonii nad západním Pacifikem, ale i potvrzení pozice coby světové velmoci jsou podle všeho na spadnutí. Nebylo by to samozřejmě zdaleka poprvé, kdy se světové velmoci utkaly o „nadvládu nad světem“, je to tzv. princip Thukydidovy pasti. Tu před několika lety popsal student Henryho Kissingera, politolog Graham T. Allison, a Čínu a USA srovnal se Spartou a Aténami během peloponéské války – tedy že dnešní „obr“ je konfrontován s jinou silou, která chce nastoupit na jeho místo. Čína si Západ testuje na Ukrajině Konflikty na Ukrajině a na Středním východě mohou dále znamenat, že by svět pohltily propletené konflikty v klíčových regionech Eurasie, což by znamenalo globální konflikt nedozírných rozměrů. „Například i severokorejský diktátor Kim Čong-un několikrát oznámil přání, aby se jeho armáda co nejdřív připravila na válku. Je tedy jasné, že by nestál stranou,“ má jasno Šedivý. Čína si podle bývalého elitního vojáka na Ukrajině testuje, co Západ dokáže a kam až je ochoten zajít. „Vidí silné i slabé stránky, všechno pečlivě pozoruje. Bezvýznamnou roli nehraje ani Írán. Nakonec, spojenectví Ruska, Číny, KLDR a Íránu už nějakou dobu dobře funguje a Írán je na Středním východě velmi významným hráčem.“ Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc Číst více Jaderné zbraně a globální válka Ředitel CIA William Burns agentuře Reuters řekl, že Si Ťin-pching usiluje o schopnost ovládnout Tchaj-wan do roku 2027, což koresponduje s pohledem některých vojenských odborníků. „Zajímavá je myšlenka, že Čína svou pomocí Rusku ve válce na Ukrajině vlastně Západ oslabuje. To je dle mého názoru velmi důležité a plně se s touto tezí ztotožňuji,“ má jasno Šedivý a upozorňuje i na fakt, který není často zmiňován: „Rusko má podporu i mnoha dalších států, ty ji však zatím nedávají najevo otevřeně.“ Naráží tím na skutečnost, že i z toho důvodu se nakonec konflikt velmocí typu USA a Číny může stát globálním – začnou se přidávat další a další země, navíc Rusko bude Číně podle všeho hodně dlužit a také se dá předpokládat, že možnost, jak si „kopnout“ do USA, Vladimir Putin rád využije. Jsou tu i bývalé satelity Sovětského svazu, které by si Putin rád zařadil do svého impéria, případný globální střet tak může zasáhnout i Česko. „A pak je tu fakt, že KLDR a Írán mohou ve střednědobém horizontu vládnout jadernými zbraněmi. I to může být částí paliva, které svět dožene k rozsáhlé válce,“ dodal pro Čtidoma.cz Šedivý. Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Hitlerův špičkový špion chtěl zavraždit svého vůdce a zachránit Československo.

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-02-16 22:23:44

Bude? Nebude?

Milí čtenáři, občas si někdo stěžuje, že nevěnuji žádnou pozornost Rusku a dění kolem něj, a v posledním týdnu jsem takových dotazů dostal opravdu hodně. Původně se mi nechtělo o harašení zbraněmi na ukrajinské hranici psát, protože nemám dostatek „tvrdých, a přitom nezaujatých zdrojů”; ale snad to dokážu aspoň částečně vykompenzovat obecnými znalostmi. Opakovaně se vyskytují hlavně dvě otázky, tak se na ně podíváme. První světovou válku lidé také nečekali První otázka: bude velká válka? Můj odhad: tak na 80 procent ne. Tady samozřejmě neexistuje žádná jistota. Jinak rozumní lidé se ve svých názorech liší na značně širokém spektru, a to od „Už jsou dohodnutí v zákulisí a teď se jenom předvádějí pro veřejnost” až po „Zítra to začne”. Ono zítra ovšem bylo dnes a zatím nic nezačalo. Abych parafrázoval nedávno zesnulého blogera Yanka (ani jeho hlavní web už neexistuje a musíte na něj přes webový archiv – tak rychle mizí digitální stopa po lidech, kteří ještě před rokem a půl vesele tweetovali), lidé, kteří takové věci vědí s jistotou, jsou buď velmi bohatí, nebo velmi mrtví. Nejsem ani jedno, proto jen těch 80 procent pravděpodobnosti. Důvod mého odhadu? Nemyslím si, že by dnešní světoví lídři byli o něco lepší než někdy za Napoleona, kdy si šli po krku neustále a krvavě. Ale celková ekonomika války a míru se od té doby pozvolna posouvala, až se nakonec dostala do stavu, kdy velký pozemní konflikt začíná být neúnosným luxusem. Technické vybavení armád je čím dál dražší a prostý kanónenfutr dnes už taky války nevyhrává; k válčení je potřeba dobře školených specialistů, kteří se v případě smrti těžko nahrazují. A ani toho kanónenfutru už není dost – jednak obyvatelstvo vyspělých zemí pozvolna stárne a rodiče si svoje jedináčky hlídají, jednak epidemie obezity, alergií, krátkozrakosti apod. postihuje čím dál mladší ročníky, takže bojeschopných jedinců mají i velmoci k dispozici jen značně omezené množství. Jestli má velká pozemní válka nějakou budoucnost, bude to válka robotů, ale tam zatím ještě úplně nejsme, tato situace dozraje až někdy kolem roku 2030. (A rozložení sil by v takovém případě vypadalo úplně jinak!) Dokonce ani značný mocenský nepoměr mezi protivníky dnes neznamená, že ten silnější z té války odejde jako vítěz. Konflikty v Iráku a Afghánistánu se táhly enormně dlouho, aniž by se zpětně vzato dalo říci, že jejich geopolitický výsledek k něčemu byl. Australský odborník na guerrillovou válku David Kilcullen odhadoval ve své knize, že už do roku 2009 utratily USA za Irák a Afghánistán zhruba milionkrát více peněz než původní al-Kajdá za svoje útoky proti Americe, a to přitom afghánské angažmá nebylo ještě ani v polovině svého trvání. (Samozřejmě, zbrojařské firmy na tom vydělají tak jako tak, ale jejich zájmy se úplně nekryjí se zájmem vlád, které pomocí těch válek chtěly něčeho dosáhnout.) Když toto vše vezmu v úvahu, mám za to, že pouze vyhrožovat invazí a doprovodit to nějakou hackerskou strkanicí v kyberprostoru má z hlediska Moskvy daleko lepší poměr cena/výkon, než se do té invaze skutečně pustit a riskovat, že zažijí to, čemu válečný teoretik von Clausewitz říká tření, navíc za cenu enormních nákladů. Oněch dvacet procent nejistoty, které moje předpověď obsahuje, je dáno hlavně tím, že bohužel máme precedenty, kdy se státy pustily i do válek zcela nesmyslných. Hlavním příkladem je první světová válka, protože původní incident, vražda Franze Ferdinanda v Sarajevu, upřímně nestál ani za regionální střílečku mezi (nepříliš dobře vojensky připraveným) Rakouskem-Uherskem a (dobře připraveným, leč daleko menším) Srbskem, natož pak za zapojení všech světových velmocí a masakr jejich mladých generací. Monarchisté mi nyní prominou, ale R.-U. bylo z hlediska tehdejšího světa druhořadá lokální mocnost, jejíž problémy vlastně vůbec neměly mít vliv na vztahy mezi skutečnými imperiálními entitami, nad nimiž slunce nezapadalo. Oni to tehdy lidé taky nečekali, protože daleko závažnější přímé konflikty mezi skutečnými velmocemi (Fašódský incident 1898, První marocká krize 1905, Agadirská krize 1911 a Závody v námořním zbrojení před začátkem války) se vždycky zdařilo nějak urovnat nebo aspoň zmírnit dohodami diplomatů v zahulených vyjednávacích salonech a generálové přišli zkrátka. Ani v létě 1914 se nezdálo, že by ze sarajevského atentátu mohlo být něco vážnějšího, a noviny věnovaly pozornost zcela jiným tématům. Leč nakonec bylo. Proto tedy jen těch 80 procent, nikoliv sto. Tři možné scénáře neutrality Druhá otázka: dávala by smysl neutralita čili „finlandizace” Ukrajiny? To je pojem, který se vynořil v souvislosti s návštěvou francouzského prezidenta Macrona v Kyjevě a který odkazuje na nelehkou pozici Finska za studené války. Finský kreslíř Kari Suomalainen ji charakterizoval jako „umění klanět se východu, aniž bychom vystrkovali zadky na západ”. Podle mého názoru by to byl status k ničemu, protože je v dané situaci v podstatě negarantovatelný. Existují tři možné scénáře neutrality, přičemž všechny mají značné praktické mouchy: varianta zvaná „o nás bez nás”. Nějaká množina západních velmocí a Rusko se dohodnou, i bez účasti Ukrajiny, že Ukrajina bude nárazníkovým pásmem bez jasné příslušnosti k mocenským blokům. Klasická hra o trůny v moderní podobě. V praxi to znamená, že vlivový boj se posune do zákulisí a zapojí se do něj i potenciálně nečekaní hráči (Turecko? Čína?), využívající znechucení a resentimentů domácího obyvatelstva k tomu, aby prosazovali různé třetí cesty a vlastní vliv. Nezapomeňme také na to, že ta země bude někam tíhnout ekonomicky, bude mít určitou preferenci při navazování obchodních vztahů. To je dneska minimálně stejně důležité jako vojenská příslušnost, protože válčí se vzácně, kdežto kšeftuje se furt. Tenhle scénář může nastat i „sám od sebe”, bez formální papírové dohody, ale zároveň je plný všelijakých překvapení ze strany oněch zmíněných třetích hráčů. Má tedy potenciál vést k opakovaným krizím podobného druhu. Pokud tedy nastane, můžeme čekat podobné problémy co několik let. varianta „jednostranné prohlášení”. Ukrajinská vláda by sama od sebe deklarovala neutralitu a nezapojení do mocenských bloků. Základní nevýhoda: jednostranné prohlášení se dá kdykoliv odvolat. Ve velmocenské historii se proto na jednostranná prohlášení nikdy moc nehrálo a vyžadovaly se garance. Neumím si představit, jak by takové garance vypadaly v případě ukrajinské neutrality. varianta „dohoda všech stran”, kdy by neutrální statut země včetně všech práv a povinností byl zakotven mezinárodní smlouvou podobnou londýnské smlouvě z roku 1839, která tvořila základ existence Belgie. Taková dohoda je nepravděpodobná, protože Rusové by patrně požadovali uznání ruské vlády na Krymu a v těch východních separatistických republikách, což momentálně žádný ukrajinský politik nemůže podepsat. Další problém s tímto scénářem je, že může fungovat jen mezi mocnostmi, které si aspoň do nějaké míry důvěřují – a to není aktuální stav světa. Onu belgickou neutralitu porušili Němci roku 1914 a od té doby už pojem „neutralita” není tak silný, jako dřív býval. Na případu Belgie roku 1914 je také vidět, jak těžko se neutralita garantuje, když jde opravdu „do tuhého”, a že to nemusí být vždycky výhoda. Německý vpád do Belgie přiměl Brity k tomu, aby vyhlásili Německé říši válku (předtím bylo mínění liberálů spíš na straně nezapojování se). Belgie byla ale za této války, která z velké části probíhala na území Flander, zdevastována velmi těžce, možná hůře než v nějaké alternativní linii dějin, kdy Německo osamělou Francii porazilo a Britové se na to jen dívali zpoza kanálu La Manche. Válka bude. Na internetu Hlavní důvod, proč by ta neutralita nebyla dlouhodobě funkční, je ale geografický. Státy neutrální během studené války (Finsko, Rakousko, Švýcarsko) vesměs ležely stranou od hlavních potenciálních bojišť a Kremlu i Bílému domu mohlo být téměř jedno, jestli někde v Helsinkách vládnou rudí nebo nějaká poslepovaná koalice demokratických stran; úplně jedno to nebylo, ale byl to problém druhého až třetího řádu. Ukrajina ovšem, už ze své geografické polohy, sama o sobě je jedním z potenciálních bojišť, podobně jako jím byl Západní Berlín. Všimněte si, že v případě tehdejšího rozděleného Berlína k žádné dohodě o neutralitě města nedošlo – logika mocenských poměrů to vylučovala. Byl příliš centrálně položený ve velké středoevropské nížině (dobrý terén na rychlé přesuny těžké techniky) a navíc v příliš důležitém státě na to, aby od něj hlavní hráči byli ochotni dát ruce pryč. Jak tedy zní moje předpověď? Zamrzlý konflikt pohybující se po roztřesené sinusovce mezi občasnou eskalací a občasným uvolněním, do kterého se ale všechny zúčastněné mocnosti budou bát příliš razantně „hrábnout” a budou raději čekat opodál, jestli protivníkovu pozornost neodvede nějaká akutnější krize na druhé straně světa, případně u něj doma. Pokud ano, tak se otevře příležitost na nějaké ty fait accompli; ale dokud se tak nestane, valná většina negativní energie vyvolané konfliktem se vyzuří … na internetu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-02-01 23:32:50

Neoddávejte se snění o občanské válce, je to noční můra

Milí čtenáři, tento týden jsem jako obvykle měl napsat úterní sloupek pro Echo24, a když jsem uvažoval nad tím, jaké téma zvolit, padlo mi do oka padesátileté výročí takzvané „Krvavé neděle“ v Londonderry. Nebo jenom Derry, protože Severní Irsko je dodnes tak šíleně rozpolcené, že dokonce i při pouhém vyslovení jména toho města ve skutečnosti zaujímáte nějaký postoj: Derry je název používaný irskými katolíky a Londonderry mu říkají protestantští loajalisté. Nazval jsem ten sloupek „Kulky, které nezajistily mír“. Oni tam sice žijí křesťané, ale vztahy mezi nimi si zas tak moc nezadají s nějakým sunnitsko-šíitským konfliktem v Iráku. No, a v téhle souvislosti jsem se odhodlal napsat něco na téma, které mi už nějakou dobu vrtá hlavou. Mám pocit, že příliš mnoho lidí má o válkách představu, která naprosto neodpovídá realitě. Nechci se sám tvářit jako nějaký veterán od Passchendaele nebo od Saigonu, ale o historii mám určité ponětí a myslím si, že tenhle článek je potřeba jak sůl. Občanskou válku chtějí lidé, kteří v životě nezabili ani rybičku Nebudu jmenovat žádná konkrétní jména, abych z toho nedělal ještě navíc osobní spor; ale ono si stačí vzít celkem libovolnou diskusi týkající se francouzských či jiných no-go zón (článek na iDnes na příbuzné téma), aby se v ní mluvilo o nadcházející občanské válce, a jak to tak čtete, tak máte dojem, že se na takovou událost někteří lidi přímo těší a mají pocit, že by se tím něco vyřešilo. Podobný sentiment jsem více než jednou slyšel v osobním rozhovoru i z úst intelektuálů, kteří jsou o něco opatrnější než běžný Franta Diskutér a většinou nic takového nikam nenapíšou (nebo aspoň nepodepíšou), aby si nezkomplikovali život. Ale sami jsou to lidé středního věku s bříškem, kteří v životě nezabili ani akvarijní rybičku. Trochu mi tohle uvažování připomíná jinou skupinu intelektuálů ze Sorbonny, kteří svého času ovládli Kambodžu a bohužel dostali příležitost ty svoje radikální knižní představy realizovat prostřednictvím jiných lidí, kterým už to zabíjení rybiček (a nejen rybiček) šlo celkem od ruky. Naopak jsem nikdy tenhle druh přání neslyšel od vojáků, kteří si odbyli nějaké ty mise v Iráku či Afghánistánu. Nemůžu říci, že bych takových vojáků znal desítky či stovky, ale pár jsem jich potkal a vesměs říkali, že něco takového se tu nikdy nesmí stát. Prosím vás, já jsem sám napsal Krvavé levandule, přičemž v některých detailech jsem čerpal z výpovědí svědků bosenské války, aby ta historická věrohodnost byla dostatečná. Ale ta kniha není žádný návod, to je dystopie, snaha varovat před scénářem, kterému se ještě v naší zemi určitě vyhnout můžeme. Všimněte si, že ta knížka končí dnem dobytí Nice a nic dalšího už nenásleduje, protože jsem popravdě řečeno nevěděl, jaký scénář bych tam mohl popsat, aby nebyl ještě depresivnější než všechny ty povídky předtím. „A pak žili všichni co nejdál od sebe a nenáviděli se až do smrti a do smrti svých vnuků a pravnuků”, to není moc příjemné zakončení knihy. Moderním mocnostem záleží na reputaci V zájmu historické přesnosti je nutno konstatovat, že staří Římané, Mongolové atd. občas vedli vysloveně genocidální druh válek, po kterých nezbyl z druhé strany nikdo, kdo by si mohl stěžovat, leda otroci, které vesměs nečekal nijak dlouhý život ani příležitost mít potomky. Váleční zajatci se v takových říších posílali do dolů apod., kde byli víceméně spotřebním materiálem s krátkou životností. Takhle skončilo třeba Kartágo, podobným způsobem válčil i Caesar v Galii nebo Iberii. Součástí standardu římského vedení války byl princip „Murum aries attigit“, který znamenal, že obležené město mělo šanci se vzdát přesně do okamžiku, než se první obléhací beran dotkl zdi, a pokud tu příležitost nevyužilo, bylo pak po svém dobytí zdevastováno nevýslovným způsobem. A jelikož Římani byli v dobývání různých opevnění nesrovnatelní mistři, protože dobře ovládali všelijaké ženijní práce, znamenalo to, že zavřít před nimi brány města byla v podstatě jistá smrt (daleko efektivnější byla guerilla někde v lese, tam mohly i slavné legie dostat ponižující výprask). O mnoho staletí později dával obleženým městům podobný druh ultimáta Čingischán a jeho mongolští kolegové. Tohle ale moderní mocnosti dělat nebudou, protože jim záleží na vlastní reputaci. Propaganda je dneska stejně důležitá jako zbraně a peníze, možná ještě důležitější. Dokonce i těm Číňanům záleží na jejich reputaci a v tom nadcházejícím velmocenském zápolení s USA se budou snažit přesvědčit neutrální země o tom, že ten jejich model je lepší než ten americký. I ten Írán nebo Severní Korea se snaží sama sebe navenek nějak přikrášlit. Jediná entita státního rozsahu a moci, která se rozhodla, že si bude kultivovat vnější image naprostých krvavých psychopatů, byl Islámský stát, a ten už taky není; jednotlivci nebo tlupy po něm sice zůstaly, ale ten polostátní útvar kontrolující území větší než ČR a s několika miliony původních obyvatel už zanikl. Podobně existuje i u jiných států snaha tak trochu zahrávat do autu špinavé okamžiky z vlastní historie. Existují sice takoví ti stereotypní sebemrskači, hlavně v akademické sféře, ale jinak se i bývalé koloniální mocnosti snaží v oficiální komunikaci tak trochu vyhnout tomu, aby se o těch nejhorších „Krvavých nedělích” z jejich dějin mluvilo. Žádné impérium světa, ani britské, ani portugalské, ani japonské, ani turecké, ani aztécké, nevzniklo tak, že by silnější zvali slabší na šálek horké čokolády a přesvědčovali je o tom, že pod novou vlajkou půjde všechno líp. Ale raději se to moc nerozmazává. Takže tento extrémní scénář není moc pravděpodobný. To by muselo dojít k opravdu hlubokému rozvratu civilizace, aby se evropské mocnosti ve velkém vrátily ke způsobům Caesara a Čingischána a přestalo jim úplně záležet na tom, jaké krvárny napáchané jejich jednotkami kolují někde po YouTube. Žádný Frankistán v Evropě nebude Pak jsou další možné scénáře, které jsou i v dnešním světě realističtější, ale od těch se taktéž nedá čekat žádný kladný konec. Scénář rozpadu na de facto dva státy, které mají organizované a funkční armády, je asi ten horší, ale zase o něco kratší. To byla americká nebo španělská občanská válka, kde na obou stranách sloužili profesionálové a obě strany si dokázaly sehnat adekvátní zbraně a vybavení. Tam se dá aspoň čekat, že dříve nebo později jeden druhého rozhodujícím způsobem porazí. (Co nastane potom, to je jiná věc. Jižanská rasová segregace se udržela dalších sto let a Ku-Klux-Klan taky, a spousta toho dnešního progresivismu v USA je pozdní křečovitá reakce na vývoj, který nastal až po občanské válce.) Tenhle scénář má hlavní nevýhodu v tom, že je opravdu extrémně devastující, protože moderní zbraně, i ty konvenční, jsou schopné proměnit libovolný kus krajiny v krajinu měsíční, a to během několika desítek minut. Úmrtnost na bojišti tomu odpovídá. Už za druhé světové války to bylo dost špatné a od té doby se ničivost zbraní ještě podstatně zvýšila. Osobně si myslím, že ten hlavní důvod, proč proti sobě velmoci přestaly válčit, není v tom, že by se k moci dostali lepší lidé (haha), dokonce za to nemůže ani svatý mírotvorný Brusel, který se tím rád chlubí; ale že hlavním důvodem je to, že dneska v podstatě nemáte co vyhrát. Potenciální vítěz dnešního konvenčního konfliktu získá hromadu trosek a popela, na které se nedá zbohatnout, a vynaloží na to dost peněz i úsilí. (Možné výjimky by mohly být u mimořádně cenných nalezišť nerostných surovin, ale i ty je většinou jednodušší si prostě koupit na světovém trhu. Další specifickou výjimkou mohou být náhradní konflikty velmocí v rozvojovém světě, kde hlavní škody nese místní obyvatelstvo.) Toto nicméně není v Evropě scénář moc reálný, protože i kdyby nějací džihádisti vyhlásili nakrásně emirát Frankistán, nebudou mít adekvátní zbraňové vybavení k tomu, aby se udrželi třeba rok nebo dva. Pro začátek nebudou mít asi žádné letectvo, možná tak pár dronů, a převaha ve vzduchu bývá v takových konfliktech rozhodující. Nezapomeňme také, že mládež vyrostlá někde na sídlišti a zvyklá odmalička na život financovaný sociálním systémem většinou nemá předpoklady k tomu, sama od sebe vytvořit kohezivní a disciplinované vojenské jednotky, které snesou i takové nepříjemnosti, jako je třeba hlad. Gangy jsou něco jiného, jejich jednotliví členové se můžou dopouštět velkých krutostí, ale k vedení skutečné války jsou potřeba skuteční vojáci, a udělat z řadových rekrutů skutečné vojáky, to je úkol na pár let i v zemích, které na to mají víceméně dokonalé systémy (třeba Izrael). Takže to bych v Evropě taky moc nečekal. Neřešitelný problém Co tedy ale skutečně zažít můžeme, je scénář zvaný „trable”, podle eufemismu, který se používal pro situaci v Severním Irsku asi třicet let (The Troubles). Endemické násilí, chvilka klidu, pak zase vyletí do vzduchu auto nebo pizzerie, sem-tam někoho pokropí ze samopalu na ulici, sem-tam někdo jiný záhadně zmizí a o pár let později se najde jenom hlava atd. Nízkoúrovňový konflikt, ale strašně vyčerpávající. Takový ten druh občanské války, která nikdy nevzplane podobně jako tehdy za Severu proti Jihu, ale neustále nějak doutná. Za celých těch třicet let problémů v Severním Irsku bylo „jenom” asi 3 500 obětí na životech čili v průměru dvě až tři týdně. Oblíbenou činností hlupáků je přepočítávat oběti terorismu na autonehody apod.; jenomže cílená vražda není autonehoda a žít v takovém permanentním stresu je peklo, protože víte, že ti vrahové chodí mezi vámi a možná si vybírají další oběť. A že ty vrahy někdo další podporuje, chrání, poskytuje jim úkryt a pomoc atd., protože je rád, že zabíjejí zrovna vás. V podobném stavu žije Stát Izrael, kde to sice mají pod kontrolou, ale stejně to nevypadá, že by situace mohla kdy mít nějaké rozuzlení. V podobném, o trochu míň intenzivním konfliktu, se nacházejí země jako Francie a Belgie s jejich „problémovými” čtvrtěmi typu Molenbeeku; připomínám, že po útocích v Bataclanu byl ve Francii vyhlášen výjimečný stav na dobré dva roky a nové protiteroristické zákony zafixovaly některá tvrdá opatření z výjimečného stavu natrvalo, i ve stavu takzvaně normálním. Tohoto druhu doutnajícího konfliktu se tedy můžeme dočkat v míře hojné, ale jestli se na to někdo těší nebo si od toho něco slibuje, tak … to nechápu. Ani ti Izraelci, kteří jsou v bezpečnostních věcech celkem pragmatičtí a netrpí iluzemi o krásách multikultury, nepřišli až dodnes na žádný způsob, jak takový chronický konflikt ukončit. Dokážou se od něj jakžtakž fyzicky izolovat, ale za cenu vysokých nákladů na bezpečnostní složky a také ztráty možnosti nějak hospodářsky využívat kus teritoria, které by jinak patřilo buď jim, nebo nějakému spřátelenému, neškodnému sousedovi. Taková Gaza by v lepším světě mohla být docela užitečný civilní přístav. Teď je to hnízdo teroristů z Hamásu a hnízdem teroristů z Hamásu taky patrně dlouho zůstane. Nemám žádný recept na problémy Francie, ale případná občanská válka jim nejspíš nijak nepomůže. Klidně je možné, že ten jejich stav je prostě v dnešním politickém a společenském kontextu neřešitelný, ať už se letos stane novým prezidentem kdokoliv. I kdyby se rozhodli k nějakým deportacím, kdo si ty deportované dobrovolně vezme? O další náboženské extremisty přece nestojí ani v tom Alžírsku, které je nejblíž. A co se České republiky týče, tak jediné, co mě napadá, je důsledná, důsledná prevence. Nenechat takové podmínky vůbec vzniknout. Vidíme, jak se to vyvinulo jinde.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-08-14 18:04:33

Tři poučení z první světové války

Rád bych se zastavil u jedné knihy, na kterou jsem před pár dny narazil a neodtrhl jsem se od ní, dokud jsem ji neměl za sebou. Jmenuje se „Tanec běsů“, vyšla v angličtině a pojednává o létě 1914. Její autor, válečný historik Michael Neiberg, se ale nesoustřeďuje na „obvyklé podezřelé“, tj. vladaře, prezidenty, politiky. Zajímá jej hlavně to, jak tu krizi a začátek války viděli běžní lidé. A má některé pozoruhodné postřehy, na které by se dalo navázat i dnes. Neumíme odhalit pravou krizi Za prvé, prvních pár týdnů od zavraždění Franze Ferdinanda se snad nikdo na světě nevzrušoval možností, že by z toho mohlo být něco většího než diplomatická šarvátka. Rakousko-Uhersko bylo sice „také mocnost“, ale ve skutečnosti nepříliš významná, jejíž ambice se omezovaly na bezprostřední okolí. Samotný následník trůnu byl v královských kruzích Evropy považován za problematického, protože si vzal pouhou hraběnku (morganatický sňatek), tudíž z pohledu následnictví šlo o slepou uličku. Pohřeb obou manželů byl naprosto minimalistickou záležitostí, které se ani neúčastnil vládnoucí císař František Josef I. a která se konala daleko od Vídně. Hraběnce Chotkové bylo totiž vzhledem k jejímu nízkému titulu odepřeno spočinutí v habsburské rodové hrobce. Tehdejší pozorovatelé soudili, že náhlé odstranění konopišťského pána z nástupnické linie vlastně nebylo v nejvyšších kruzích Rakouska-Uherska považováno za takovou katastrofu, jak se prezentovala navenek. Evropa měla za sebou několik relativně nedávných krizí, například dvě marocké (první a druhá), a i když se kolem nich verbálně harašilo zbraněmi, vždycky to nějak urovnali diplomaté z povolání. Totéž se čekalo i tentokrát a po většinu července se v novinách i ve vládních kabinetech řešily úplně jiné věci než následky vraždy v Sarajevu. Velká Británie měla vážný problém v podobě otázky irské samosprávy (Home Rule), což byla naprosto explozivní záležitost, u které po velmi dlouhé době hrozila vzpoura vlastní armády a jejíž dědictví se koneckonců táhne až do dnešních časů. Kromě Irů zabíraly prostor v britských novinách také sufražetky, bojující o volební právo žen. Ty uměly udělat na ulicích tu správnou show a reportéři z toho pochopitelně byli v sedmém nebi. Už jen kvůli těm scénickým fotkám. Sousední Francie byla v červenci 1914 zase plně ponořena do soudního procesu, ve kterém se paní Henriette Caillaux, ex-manželka bývalého premiéra Caillauxe, hájila před porotou kvůli vraždě editora novin Le Figaro. Advokát, na rozdíl od sufražetek, nasadil obrannou linii „ženy přece nedokážou ovládat své emoce tak dobře jako muži“ a porota ten argument akceptovala. Osvobodili ji právě v den, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Ačkoliv rakousko-uherské ultimátum Srbsku drasticky vybočovalo z tehdejších diplomatických konvencí, a to jak superkrátkou lhůtou 48 hodin, tak tvrdými požadavky, stejně se ještě lidem po celé Evropě nechtělo věřit, že by takový místní konflikt mohl přerůst v něco vážnějšího. Značné množství lidí se nacházelo na dovolené v „nesprávné“ zemi a když se válka vynořila na obzoru, měli potíž se vůbec dostat domů. Týkalo se to i „velkých ryb“: tak třeba srbský maršál Putnik, budoucí velitel obrany své vlasti, se v červenci 1914 nacházel v lázních v Budapešti a nebýt velkomyslného gesta císaře Františka Josefa, domů by se ani nedostal. Ponaučení: neumíme spolehlivě identifikovat, která krize přejde a která přejde v něco daleko vážnějšího. Co se zrovna rozebírá v novinách a co bude skutečným problémem, to jsou dvě různé věci. Podceňujeme problémy Za druhé, když už samotný „tanec běsů“ přece jen začal, domnívali se jeho účastníci, že bude aspoň krátký. Německý císař Vilém II., do té doby zvaný „Friedenskaiser“ (mírový císař), sliboval svým vojákům, že budou doma dříve, než ze stromů opadá listí; někteří tedy opravdu byli, ale v rakvi. Podobná naivita panovala i jinde, od hlav států až po řadové vojáky. Jediným výrazným pesimistou byl britský ministr zahraničí Edward Grey, který se už na začátku srpna 1914 v soukromém rozhovoru nechal slyšet, že „v celé Evropě zhasínají světla a za našich životů už se znovu nerozsvítí“. Ale ani on to neřekl veřejně a jeho přesný, i když temný odhad následujícího vývoje vyšel najevo až roku 1925. Proč tak fatálně špatný odhad? Lidé jsou obecně neúměrně optimističtí, co se vlastních vyhlídek na úspěch a dalších pozitivních událostí týče. Evropa roku 1914 byla zvyklá na mír, který už tou dobou (mimo Balkán) trval přes čtyřicet let, a málokterý Evropan dokázal docenit, jak velký pokrok za tu dobu udělala vojenská technika. Odborníci ale informace o účinnosti nových zbraní měli, a to přímo z praxe. Relativně krátce předtím, v letech 1904-5, spolu totiž na Dálném východě bojovaly Rusko a Japonsko, a tento konflikt místy nápadně připomínal budoucí zákopovou válku na západní frontě; například takové obléhání a dobývání Port Arthuru se od pozdějších scén z Flander nijak nelišilo. Západní mocnosti měly na bojištích rusko-japonské války svoje pozorovatele, ale generální štáby jako by nevzaly tyto zkušenosti v potaz. Ze zpětného pohledu si musíte klást otázku, které problémy podceňujeme my. Já si myslím, že jedním z nich je dekarbonizace, do které se teď EU chce tak energicky pustit. I tam totiž máme určité zkušenosti. V roce 2003 sliboval tehdejší spolkový ministr životního prostředí Jürgen Trittin Němcům, že přechod na obnovitelné zdroje energie vyjde jednu domácnost na cenu „jednoho kopečku zmrzliny měsíčně“. Už v roce 2016 bylo patrné, že tu cenu podcenil sedmnáctinásobně. Tak schválně, na kolik peněz nakonec ten ohlášený Green Deal vyjde? Cenzura nezajistí důvěru veřejnosti Třetí a poslední zastavení: když válka opravdu propukla, začaly se státy snažit o co největší kontrolu nad prouděním informací. Jinými slovy, cenzura jako bič. V novinách i ve frontové korespondenci. (rádio ještě neexistovalo). Novinářská činnost byla všelijak omezována a ve státech jako Německo a Rakousko-Uhersko se brzy smrskla na otiskování oficiálních komuniké; cokoliv jiného znamenalo pro redakci problémy. Podobně jako dnes se cenzoři trochu přepočítali ve své představě, že lidé budou nemastné-neslané úřední zprávy jen tak poslušně konzumovat. Ve Švýcarsku vycházely necenzurované noviny ve francouzštině a v němčině, které se pašovaly do Francie, Německa i rakouských Tyrol; americké noviny, i když přes oceán dorážely se značným zpožděním, sloužily zase Britům. Kdo se k cizím novinám nedostal, šířil aspoň fámy, protože fantazie pracovala. Tak například po Británii se ještě roku 1914 rozšířila informace, že z Ruska dorazilo milion carských vojáků, kteří mají pomoci s obranou Spojeného království. Na rozdíl od mnoha dalších záhadných kachen se v případě této zprávy podařilo aspoň vystopovat její pravděpodobný původ. Britská vláda si totiž tou dobou objednala v Rusku dvě stě tisíc vajec; někdo ale zaměnil vejce za vojáky a někdo další vynásobil jejich počet pěti, aby dostal hezké, zaokrouhlené číslo. Co se cenzury týče, poměrně brzy si obyvatelstvo válčících států povšimlo ještě jedné věci. Když v novinách panovalo dlouho nápadné ticho, dost často to znamenalo, že domácí či spojenecká vojska dostala na frontě „nakládačku“. Během několik měsíců se tenhle výklad ustálil a jakákoliv pauza v oficiálním zpravodajství se začala brát jako důkaz porážky určené k ututlání. Přitom někdy se opravdu stalo, že situace na frontě se vyvinula do patu, o kterém nebylo co psát; jenže vlády snažící se manipulovat vlastním obyvatelstvem ztratily důvěru, kterou nahradila částečně oprávněná paranoia. Aby ne, když někde tam, odkud nechodily žádné pořádné zprávy, sloužili rodinní příslušníci. Dnes naštěstí nemáme válku, ale řekl bych, že v digitálním prostoru nás čeká opakování celého tohoto cyklu. Ať už válečné vlády nebo technologičtí obři, obojí mají velikou moc; ale nemůžou si žádnou silou zajistit důvěru těch dole. Ta se nedá ani koupit, ani vynutit bodákem.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-31 20:29:26

Článek 16, který nakonec nebyl

O náhlé noční bitvě na severoirské téma, které se v Česku dostalo poměrně málo pozornosti. Milí čtenáři, po zábavě s hledáním začerněného textu v PDF jsem si říkal, že nějakou dobu nechám zase EU na pokoji a budu se věnovat jiným tématům. Leč osud tomu chtěl jinak. Málokdy se stane, že člověk jde v pátek večer spát, v sobotu ráno se vzbudí a zjistí, že mezitím proběhlo něco jako diplomatická bitva u Agincourtu, jen s tím rozdílem, že místo palcáty se mlátili po hlavách papíry a podstatně více zúčastněných rytířů mělo ve znaku irskou harfu. Obrat o 180 stupňů Roli prvního útoku kavalerie sehrálo pátečně večerní prohlášení Evropské komise – mezitím už vzaté zpět – že zavede kontrolu nad pohybem vakcín z Irské republiky do Severního Irska. Odvolávalo se přitom na článek 16 severoirského protokolu, o kterém si za chvíli povíme více. Evropská komise podle BBC 29. LEDNA sdělila: „Toto je oprávněné coby ochranný mechanismus podle článku 16 tohoto protokolu za účelem odvrácení závažných společenských obtíží způsobených nedostatkem zásob ohrožujícím řádné plnění očkovacích programů členských států. (Jestli se vám ten můj překlad zdá nějaký kostrbatý, věřte, že jsem se snažil zachovat ducha originálu.) Irské noviny píšou (článek 1, článek 2), že tento krok byl podle jejich informací učiněn bez předešlého upozornění irské vládě, že se něco takového chystá. To by bylo faux pas i v méně závažné věci, natož v případě článku 16. Následovalo pozdvižení na ostrovech a intenzivní telefonování mezi irským taoiseachem Martinem, předsedkyní komise Ursulou von der Leyen a Borisem Johnsonem. Šéfka severoirské vlády Arlene Foster prohlásila užití článku 16 za „neuvěřitelně nepřátelský čin“ a k odsouzení kroku se přidala i předsedkyně severoirských nacionalistů (Sinn Fein), která to označila za „závažnou chybu“. Vlastně si nevybavuji, jestli jsem kdy viděl takovou shodu mezi severoirskými katolíky a protestanty, ale myslím, že ne. Evropská komise nakonec kolem půlnoci obrátila o 180 stupňů (pro matematiky: π radiánů), původní oznámení smazala, oznámila, že šlo o „přehlédnutí“ a že článek 16 použít nechce. Tím horká fáze konfliktu skončila a začalo uvažování, co že se to vlastně právě proboha stalo. „Jaderná volba“ Patrně je čas se podívat na zub onomu zmíněnému článku 16, protože jen se znalostí kontextu můžeme ocenit, proč kvůli němu někteří nejvýše postavení politici Evropy viseli až do víkendové noci na drátě. Irsko coby ostrov je už po několik generací rozdělené mezi dva státy, Irskou republiku (dříve Irský svobodný stát) a Velkou Británii. To se všeobecně ví. Ačkoliv je Severní Irsko jen malý kus země, odhadem srovnatelný s půlkou naší Moravy, po mnoho let šlo o jednu z nejproblémovějších končin Evropy. „Trable“, které jsou ještě v živé paměti, si vyžádaly přes tři tisíce mrtvých. Severoirský konflikt se vyznačoval permanentní atmosférou strachu, protože jste nikdy nevěděli, co vyletí do vzduchu příště a zda se tam v tu chvíli nebudou nacházet vaši rodinní příslušníci. To, že se jej podařilo ukončit jednáním a mírem, aniž by došlo k nějakým masakrům a hromadnému vyhánění poražených podle jugoslávského či iráckého vzoru, je na obvyklé standardy dějin něco jako zázrak. Velkopáteční dohoda z roku 1998, kterou byl konflikt ukončen, stanovila mimo jiné, že vnitroirská hranice musí být „měkká“. V současné době připomíná klasickou vnitroschengenskou hranici, kterou přejedete, aniž byste si toho nutně všimli. Spousta lidí má na opačné straně hranice pozemky či nemovitosti, obchod volně proudí oběma směry. Jelikož Velká Británie přestala být členem EU, bylo nutno dořešit status Severního Irska, aby na ostrově nevznikla „tvrdá hranice“ zakázaná mírovou dohodou. (Nikdo, kdo je se situací aspoň trochu seznámen a má v hlavě rozum, nechce riskovat nové násilnosti a vznik nějaké druhé Provizorní IRA.) Dohoda, která upravuje poměry na ostrově po brexitu, se jmenuje Severoirský protokol a její oficiální český překlad se nachází zde. Článek 16 umožňuje oběma stranám zavést jednostranná restriktivní opatření v případě vážných problémů. Neoficiálně se mu říká „nuclear option“ čili „jaderná volba“, což je samozřejmě metafora. Nejde o to, že by v případě jeho aktivace vyrostly nad Evropou atomové hřiby, ale o to, že je to mechanismus, který se má uplatnit až v krajní situaci a jako poslední volba, protože má potenciál rozjet mezi oběma stranami začarovaný kruh vzájemných eskalací a protiopatření. Navíc představuje ohrožení Velkopáteční dohody, protože omezit pohyb zboží mezi Severním Irskem a republikou vyžaduje nějakou formu hraničních kontrol. Kdopak za to může? Nyní už tedy lze pochopit, proč v Dublinu, Belfastu i Londýně nastalo pozdvižení. Původní prohlášení EK hrozilo náhlým zhmotněním vnitroirské hranice bez toho, aby místní obyvatelstvo bylo uvědoměno předem. Navíc zdůvodnění bylo poněkud slabé. Severní Irsko je aktuálně zásobováno vakcínami z Británie v rámci společného zdravotnického systému NHS a nikde jsem nenarazil na informaci, že by z Irska do Severního Irska proudily nějaké náklady evropských vakcín. Ten, kdo sáhl po „nukleárním“ článku 16, tak učinil takříkajíc preventivně, v duchu úvahy co by, kdyby. Irský list Independent píše, že podle nejmenovaného vládního zdroje stojí za celou krizí někdo, kdo „nechápal politické důsledky tohoto rozhodnutí“. Zcela upřímně, u této formulace mě hned napadla osoba, jejíž dlouhé jméno začíná slovem Ursula a končí slovem Leyen. Poloviční přítel? Poslední, trochu obecnější pohled na paniku kolem nedostatku vakcín. Lidí je na světě přes sedm miliard, v bohatších státech světa jich žijí dejme tomu dvě miliardy, podle toho, kde ještě položíte laťku bohatství. Zásobit je všechny během pár měsíců vakcínami je nemožný úkol, ale to zase neznamená, že bychom se o ně měli bezuzdně porvat jako žraloci o velrybí zdechlinu. Vakcinační krize pomine, ale pitomosti a podpásovky v jejím průběhu spáchané si budou jednotlivé národy světa ještě dlouho pamatovat – a bude to mezi nimi zasívat nedůvěru. To, že EU zavádí mechanismy ke kontrole exportu vakcín, nevidím jako dobrý a promyšlený krok. Tak například: vakcína Pfizer/BioNTech, která se vyrábí na evropském kontinentě, vyžaduje ke svému fungování kromě samotné mRNA také dodávky lipidových nanočástic, technologii kanadské firmy Acuitas. Lipidové nanočástice chrání mRNA v organismu až do té chvíle, než se dostane do buněk. Bez nich by vakcína nebyla účinná, lipidy pomáhají dopravit mRNA tam, kde je jí potřeba. A tuto specializovanou chemickou výrobu si Pfizer nasmlouval v Anglii! Dnešní logistické řetězce jsou zkrátka propletené a jednostrannými zásahy, po kterých se nedá vyloučit stejně tvrdá odveta, můžeme snadno dospět ke stavu, kdy na tom budou špatně úplně všichni. Ve fungování EU se toho hodně svaluje na Němce, ale myslím si, že ona mentalita ostražitého a podezřívavého protekcionismu vůči outsiderům je spíš francouzský vynález a že v nových vztazích s Británií bude tato mentalita Evropě leda na škodu. Právě Macron Britům v sobotním Guardianu vzkazuje, že nemůžou být „polovičním přítelem“; ach jej, napadlo jej vůbec, jaké jsou další možnosti, které tím potenciálně uvádí na scénu? Přece musí být aspoň ze školy seznámen s tím, jak vřelé ty anglo-francouzské vztahy v minulosti byly. Určitě dával pozor, vždyť má koneckonců za ženu svoji bývalou učitelku ze střední.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-27 10:46:35

Paul Graham: Čtyři kvadranty konformity

Už delší dobu jsem zvažoval, že přeložím do češtiny některou z esejí, které vydává na svém blogu Paul Graham (zmiňovaný v posledním článku), zakladatel startupu Y Combinator. Dobrá příležitost se naskytla teď. Jeho nejnovější text Čtyři kvadranty konformity patří mezi ty, nad kterými se vyplatí přemýšlet. Jedním z nejvíce informativních způsobů klasifikace lidí je stupeň a agresivita konformismu, který projevují. Představte si karteziánský souřadnicový systém, jehož osa x sahá od konvenčních lidí nalevo až po nezávisle přemýšlející lidi napravo, a jehož osa y sahá od pasivních lidí dole až po agresivní lidi nahoře. Výsledné čtyři kvadranty definují čtyři typy lidí. Začneme-li v levém horním rohu a postupujeme proti směru hodinových ručiček, jsou to agresivně konvenční lidé, pasivně konvenční lidé, pasivně nezávislí lidé a agresivně nezávislí lidé. V každé společnosti jsou dle mého názoru více či méně zastoupeny všechny čtyři skupiny, a kvadrant, do kterého jednotlivci spadají, je spíš záležitostí jejich osobnosti než hodnot vyznávaných jejich společností [1]. Čtyři typy dětí Dobře je to vidět na malých dětech. Každý, kdo kdy navštívil první stupeň základní školy, viděl všechny čtyři typy. A nahodilost pravidel, která tvoří školní řád, ukazuje, že rozdělení lidí do kvadrantů odpovídá více typům osobností než konkrétní sadě pravidel. Děti z levého horního rohu, ty agresivně konvenční, to jsou žalobníčci. Věří nejen tomu, že je nutné pravidla respektovat, ale i tomu, že ti, kdo tak neučiní, musejí být potrestáni. Děti z levého dolního rohu, ty pasivně konvenční, jsou ovce. Dávají si pozor na to, aby nepřekročily rámec pravidel, ale když je poruší někdo jiný, obávají se toho, jaký trest za to sklidí, místo toho, aby potrestání aktivně vynucovaly. Děti z pravého dolního rohu, pasivně nezávislé, jsou snílci. Pravidla je moc nezajímají a nejspíš ani moc nevědí, jak přesně znějí. A děti z pravého horního rohu, agresivně nezávislé, jsou ty, které zlobí. Kdykoliv narazí na nějaké pravidlo, jejich prvním instinktem je ptát se „proč“. Pokud jim nařídíte, co mají dělat, vesměs udělají pravý opak. Měříte-li konformismus, je samozřejmě potřeba říci vůči čemu, a to se v dětství mění. Z hlediska malých dětí jde o pravidla určená dospělými. Ale jak děti rostou, zdrojem pravidel se stávají jejich vrstevníci. Takže skupina adolescentů, kteří ignorují školní řád zcela stejným způsobem, neprojevuje nezávislost svého myšlení; právě naopak. Všichni by byli odpůrci otrokářství? V dospělosti dokážeme všechny čtyři skupiny rozeznat podle toho, co říkají, asi jako poznáte čtyři druhy ptáků podle jejich zpěvu. „Zpěvem“ agresivně konvenčních je „Zničte <vnější_skupinu>!” (Je trochu zneklidňující vidět před vykřičníkem proměnnou, ale to je jádro problému s agresivně konvenčními lidmi.) „Zpěvem“ pasivně konvenčních je „Co tomu řeknou sousedi?“. Pasivně nezávislí se ozývají popěvkem „Každému, co jeho jest“ a agresivně nezávislí „A přece se točí!“ Tyto čtyři typy lidí nejsou stejně početné. Pasivních lidí je více než agresivních a konvenčních lidí je více než nezávislých. Pasivně konvenční jsou tedy největší skupinou a agresivně nezávislí tou nejmenší. Jelikož příslušnost do kvadrantu záleží více na vlastní osobnosti než na aktuální sadě pravidel, většina lidí by spadala do toho samého kvadrantu, i kdyby vyrostli ve zcela jiné společnosti. Robert George, profesor z princetonské univerzity, nedávno napsal: „Občas se ptám studentů, jaký by byl jejich postoj k otrokářství, kdyby vyrostli jako běloši na předválečném Jihu. Co myslíte? Všichni by byli odpůrci otrokářství! Všichni by se srdnatě hlásili k jeho zrušení a neúnavně by na zrušení otrokářství pracovali.“ George je příliš zdvořilý, než aby to řekl naplno, ale samozřejmě, že ne. A nejen to. Nejen, že by se průměrný student choval stejně jako tehdejší lidé, ale ti, kteří jsou agresivně konvenční dnes, by byli agresivně konvenční i tehdy. Což by nejen znamenalo neúčast v boji proti otroctví, ale naopak jeho vášnivou obhajobu. Musím přiznat, že v tomhle nejsem neutrální, ale zdá se mi, že agresivně konvenční lidé nesou zodpovědnost za neúměrně mnoho světových problémů, a nespočet zákonů a zásad, které jsme od dob osvícenství přijali, má chránit zbytek společnosti právě před nimi. Zejména to, že jsme se vzdali pojmu kacířství a nahradili jej principem svobodné diskuse o různých myšlenkách, včetně těch, které jsou momentálně považovány za nepřijatelné. A bez trestání těch, kdo je chtějí vyzkoušet v praxi. [2] Zabránit diskusi o "špatných myšlenkách" Proč je potřeba chránit nezávislé myslitele? Protože jsou to ti, kdo přicházejí s novými myšlenkami. Například k tomu, být úspěšným vědcem, nestačí mít pravdu. Musíte mít pravdu v okamžiku, kdy se všichni ostatní mýlí. Toto není úkol pro konvenční lidi. Podobně bývají zakladatelé nových technologických firem nejen nezávislí, ale agresivně nezávislí. Není tedy náhodou, že společnost prosperuje jen do té míry, dokud dokáže udržet konvenční myslitele na uzdě. [3] V posledních letech si řada z nás všimla, že zásady chránící svobodu přemýšlení a zkoumání oslabují. Někdo tvrdí, že to přeháníme – že jejich oslabení není zas tak závažné, nebo byly oslabeny v zájmu většího dobra. Tu druhou myšlenku bych chtěl odmítnout hned. Když se konvenční lidé dostanou k moci, vždycky říkají, že je to v zájmu většího dobra. Jen to pokaždé bývají nějaká jiná, vzájemně nekompatibilní dobra. Co se té první námitky stran přecitlivělosti nezávisle myslících lidí a nevýznamného okleštění svobody týče – toto nemůžete posoudit, pokud sám nepatříte mezi ně. Nelze posoudit, jak moc je prostor pro myšlení okrajován, pokud nemáte nové myšlenky, a to je doména lidí s nezávislým myšlením. Právě proto jsou velmi citliví na změny ve svobodě přemýšlet. Jsou to kanárci v uhelném dole. Typickou námitkou konvenčně myslících je, že nechtějí zabránit diskusi o všech myšlenkách, jen o těch špatných. Řekli byste, že už z téhle věty bude patrné, na jak tenký led se tímhle pouštíte. Existují dva důvody, proč je zapotřebí mít možnost se bavit i o „špatných“ myšlenkách. Ten první spočívá v tom, že procesy, kterými se určuje, které myšlenky se mají zakázat, nebudou neomylné. Tím spíš, že nikdo inteligentní se takovou prací zabývat nechce, takže ji budou vykonávat pitomci. A pokud nějaký proces produkuje mnoho chyb, je lépe mít nějaký prostor pro toleranci. Což v tomto případě znamená zakazovat méně myšlenek, než byste chtěli. Ale to je pro agresivně konvenční lidi obtížné. Jednak si užívají toho, když je někdo potrestán, stejně jako když chodili do školy, jednak mezi sebou soutěží. Strážci dogmat nemůžou tolerovat hraniční myšlenky, protože tím by ostatním dogmatikům poskytli prostor, jak se na ně „vytáhnout” a ukázat, že jsou morálně čistější. A možná by jim i hrozilo, že se celý mechanismus obrátí proti nim. Takže místo udržování prostoru pro toleranci, který je potřeba, by nastal pravý opak – vzájemná soutěž o to, kdo bude přísnější, při kterém každá myšlenka, která se dá zakázat, nakonec skončí na indexu. [4] Druhým důvodem, proč je nebezpečné zakazovat diskusi o myšlenkách, je to, že jednotlivé myšlenky jsou navzájem daleko více propojené, než se na první pohled zdá. Což znamená, že zakážete-li debatu na nějaké téma, netýká se ten zákaz jen onoho tématu samotného. Restrikce se začnou šířit do všech oblastí, které se zakázanou myšlenkou nějak souvisejí. A nejde přitom o banalitu. Nejlepší myšlenky jsou právě ty, které mají dopad i na zdánlivě nesouvisející oblasti lidské činnosti. Snažit se o přemýšlení ve světě, v němž jsou některé myšlenky zakázané, je jako hrát fotbal na hřišti, jehož jeden roh je zaminovaný. Není to to samé jako hrát fotbal na hřišti trochu jiného tvaru; výsledkem je daleko opatrnější hra i tam, kde miny nejsou. Jak chránit svobodu uvažování V minulosti se nezávisle myslící lidé navzájem chránili tím, že se shromažďovali v určitých místech – nejprve u královských dvorů a později na univerzitách – kde si mohli vytvářet vlastní pravidla. Místa, kde lidé pracují s myšlenkami, mívají postupy, jak chránit svobodu uvažování. Má to stejný důvod, jako když továrny na počítačové čipy používají pořádné filtry proti nečistotám ve vzduchu nebo nahrávací studia důkladnou zvukovou izolaci. Po několik posledních staletí platilo, že kdykoliv začali agresivně konvenční jedinci řádit, nejbezpečnějším útočištěm před nimi byly univerzity. Tentokrát to tak být nemusí, protože poslední vlna netolerance naneštěstí na univerzitách začala. Její začátek se datuje do 80. let 20. století a kolem roku 2000 se zdálo, že trochu opadla, ale k novému vzplanutí přispěly sociální sítě. V tomhle si Silicon Valley dalo vlastní gól. Ačkoliv lidé, kteří Silicon Valley řídí, jsou skoro všichni nezávislí myslitelé, dali agresivně konvenčním do ruky nástroj, o kterém tito lidé mohli dříve leda tak snít. Na druhou stranu je možné, že úpadek svobodného ducha na univerzitách je symptomem toho, že z nich nezávislí myslitelé odcházejí. Lidé, kteří by se před padesáti lety stali profesory, mají teď jiné možnosti. Můžou se stát dobře placenými odborníky nebo zakládat firmy. K tomu potřebujete nezávislé myšlení, abyste uspěli. Kdyby se tihle lidé stali profesory, bránili by akademickou svobodu. Takže možná je celkový obraz univerzit, ze kterých prchají nezávisle přemýšlející lidé, zbytečně pochmurný. Možná může za úpadek univerzit právě skutečnost, že řada z nich už odešla předtím. [5] I když jsem o téhle situaci hodně přemýšlel, nejsem schopen odhadnout, jak se vyvine. Dokážou některé univerzity zvrátit současný trend a zůstat místy, kde se shromažďují nezávisle myslící lidé? Nebo je nezávisle myslící lidé úplně vyklidí? Trápí mě otázka, o co všechno bychom přišli, pokud by se tak skutečně stalo. Ale v dlouhodobé perspektivě jsem optimistou. Nezávisle myslící lidé umějí chránit sebe sama. Pokud současné instituce selžou, vytvoří si nové. To bude vyžadovat trochu fantazie, ale to je, konec konců, jejich silná stránka.   [1] Samozřejmě si uvědomuji, že osobnosti lidí se navzájem můžou lišit v různých parametrech a že z nich vždycky můžete udělat kvadranty a rozdělit populaci pomocí os na čtyři různé typy. V tomto případě tvrdím, že tyto parametry jsou navzájem nezávislé a existuje v nich značná variabilita. [2] Agresivně konvenční lidé nezodpovídají za všechny problémy světa. Dalším velkým zdrojem problémů jsou charismatičtí lídři, kteří získají moc tím, že agresivně konvenčním lidem nadbíhají. Tím se pak agresivní konvenčnost stává daleko nebezpečnější. [3] Když jsem řídil Y Combinator, nikdy mě netrápila otázka, jestli urazím někoho, kdo přemýšlí konvenčně. Kdybychom ale pekli sušenky, ocitl bych se na obtížném morálním terénu. Konvenčně přemýšlející lidé také jedí sušenky. Ale nemají talent zakládat úspěšné firmy. Takže pokud jsem je odpudil od Y Combinatoru, ušetřilo nám to práci s jejich projekty.  [4] Jeden pokrok jsme učinili: tresty za to, že mluvíte o zakázaných myšlenkách, jsou méně tvrdé než dříve. Riziko, že vás zabijí, je v bohatších zemích menší. Agresivně konvenční lidé se spokojí s tím, že vás vyhodí z práce.  [5] Řada profesorů je nezávislými mysliteli, hlavně v matematice, tvrdých vědách a technických oborech, kde musíte nezávisle přemýšlet, abyste uspěli. Ale studenti daleko více odpovídají profilu obecné populace, tudíž mezi nimi bude více konvenčních myslitelů. Konflikt mezi profesory a studenty tak není jenom generačního rázu, ale jde i o konflikt mezi odlišnými typy lidí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}