Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-11-08 20:01:34

Americké volby I. – co se do televize nedostalo

Milí čtenáři, píšete mi hojně o nějaký ten komentář k aktuálnímu dění v Americe. Uvažoval jsem o tom, jak jej pojmout. Nakonec mi jako nejlepší formát vyšla série tří článků. V prvním z nich bychom se podívali na současný politický vývoj v americké společnosti, hlavně na ty jeho méně známé aspekty – aby to nebylo jen opakovaní informací běžně dostupných v jiných českých médiích, ale abyste se tu dozvěděli i něco nového a zajímavého. Druhý by se věnoval jenom hlasování poštou, které opět prokázalo svoji kontroverzní a problémovou povahu. A třetí se bude věnovat vyhlídkám na další čtyři roky. No dobrá, tak tedy skočíme do bazénu americké politiky, poslední dobou poněkud nevoňavého. A budeme věnovat pozornost jevům, které ve zpravodajství zapadly. Republikáni dokážou přetahovat hispánské voliče na svoji stranu První bod, u kterého by stálo za to se zastavit, je rozpor mezi konceptem “Trumpa-rasisty”, potažmo “republikánů-rasistů” a skutečnými poměry ve voličské populaci. Každý republikánský prezident v posledních desetiletích dostával v médiích nálepku rasisty a u Trumpa jich bylo tolik, že kdyby byly z papíru, byl by jimi pokryt až po temeno hlavy a nejspíš i daleko nad něj. Naopak demokrati se vidí jako “Big Tent Party” pro ženy, nebělochy (People of Color), sexuální menšiny atd., které se všechny spojí proti zahořklému stárnoucímu bílému muži, typickému voliči republikánů. Tahle demokratická partajní představa je silně ovlivněna akademickou myšlenkou intersekcionalismu, značně umělým konceptem vršícím jednotlivé menšinové identity na sebe a dovozujícím, že takoví lidé budou po určitém politickém zaškolení rádi spolupracovat na demontáži opresivního systému nastoleného oněmi odpornými starými bělochy. V americkém vysokém školství dnes drtivě převládají demokrati, takže akademické teorie snadno prosáknou i do reálné politiky celostátní strany. Jenže teoretický intersekcionalismus má při svém praktickém uplatnění jedno slabé místo. Vůbec nepočítá s tím, že i menšiny či neběloši (kteří jsou v některých částech USA už většinou) mohou mít nějaké rozpory mezi sebou. A to oni, v míře velmi hojné, mají. Klasickým příkladem jsou Hispánci, lidé vesměs s původem na jih od řeky Rio Grande. Je to značně různorodá směsice Kubánců, Mexičanů, Portorikánců, Venezuelanů, Guatemalanů a dalších menších etnik, dokonce i pár starousedlíků z doby španělského impéria by se našlo. Někteří z nich utekli z komunistických či polokomunistických států (Kuba, Venezuela). Ti se dívají na progresivní křídlo demokratické strany značně podezřívavě a tíhnou spíš k volnému trhu, který jim v USA umožnil středostavovskou existenci. Jiní zase pocházejí z “banánových republik“, což byly dlouho faktické kolonie americké United Fruit Company, která tam prostřednictvím různých nastrčených figurek vládla tvrdě a občas i krvavě. Ti mají pochopitelně zase blíž k tomu levicovému vidění světa, které vidí kapitalismus jako zlo. Z pohledu amerických progresivců mají Hispánci minimálně dva “problémové” kulturní atributy, o kterých se ve slušných kruzích raději moc nemluví. Jednak mají některé latinskoamerické státy silnou militaristickou tradici a Hispánci také ochotně vstupují do americké armády, kde jich je už asi jedna šestina. (Pamatuji si na tři americké vojáky zajaté v Srbsku roku 1999 – Gonzales, Ramirez a Stone. Od té doby podíl Latinos v armádě výrazně vzrostl; také je pro vojáky snazší získat americké občanství.) Jednak je hodně Hispánců silně věřících a mají problém s potraty, které jsou mezi “bílými feministkami” jedním ze svatých grálů celého hnutí. Ani jedno moc nekoresponduje s kánonem hodnot demokratické strany, jak jej nadekretovala vrstva pokrokových intelektuálů z obou pobřeží. Důsledkem toho všeho je, že republikáni dokážou pozvolna přetahovat hispánské voliče na svoji stranu a Trumpovi se to podařilo v docela významné míře. Na Floridě, kde žije hodně emigrantů z komunistické Kuby, získal 48 procent hispánských hlasů a úspěchy, byť menší, slavil i v Texasu, kde značně zredukoval náskok demokratického kandidáta proti roku 2016. Clintonová měla mezi texaskými Hispánci proti Trumpovi náskok 27 procent, Biden už jen 19 procent. (Tamtéž.) A to při vysoké volební účasti. Studiem preferencí menšinového voličstva se dlouhodobě zabývá výzkumník Musa al-Gharbi z Kolumbijské univerzity, který už před čtyřmi lety upozorňoval na to, že demokrati přicházejí o voliče mezi menšinami už od roku 2008. V čerstvém článku pro magazín Think píše Gharbi o tom, že akademické představy mezi menšinovými voliči moc nefungují, že například hispánští voliči reagují na výzvy k lepšímu zabezpečení hranic a potlačení ilegální imigrace lépe než běloši a že je nevnímají jako skrytě rasistické (dog whistles) – k velké konsternaci personálu provádějícího samotný průzkum, který si byl jist, že vybral zcela vzorné a jasné příklady skrytého rasismu. “Začali jsme tím, že jsme se ptali oprávněných voličů, nakolik “přesvědčivá” shledávají skrytě rasistická poselství z republikánských projevů. Mezi jinými šlo o odmítání “ilegální imigrace z míst zamořených drogami a zločineckými gangy” a volání po “řádném financování policie, aby naše komunity nebyly ohroženy lidmi, kteří odmítají respektovat naše zákony”. Téměř tři z pěti bílých respondentů ohodnotili tyto názory jako přesvědčivé. Překvapivější bylo, že s nimi souhlasilo to samé procento Afroameričanů a ještě větší procento Hispánců. Tato čísla se nedají vyložit přímo jako podpora republikánské strany, na to je ve hře příliš mnoho dalších faktorů. Nicméně výsledky nám říkají něco důležitého: většina lidí napříč skupinami, které jsme zkoumali, neodmítala rétoriku v Trumpově stylu jako zjevně rasistickou a rozdělující společnost, ale souhlasila s ní. Věřím, že pokud čtete jen New York Times a žijete v levicové bublině, může to být skutečně překvapivé, ale málokterý člověk bude hlasovat proti vlastní fyzické bezpečnosti, ať už se narodil do jakéhokoliv etnika…” Realita se málokdy dá nacpat do jasných škatulek Pro člověka, který by z televizní obrazovky nabyl dojmu, že černošská část Ameriky nesmiřitelně nenávidí rasistu jménem Trump, bude také poněkud překvapivé, že podle průzkumů společnosti Edison Research, která provádí tzv. exit polls u volebních místností, podíl černochů hlasujících pro Trumpa vzrostl na 11 procent z předešlých osmi procent roku 2016. Není to mnoho, ale stejně zdaleka nejvíc z republikánských kandidátů za posledních patnáct let. Slušňácký mormon Mitt Romney získal jen šest procent, válečný veterán McCain dokonce jen čtyři procenta a musíme se vrátit do roku 2004, abychom našli stejné procento černošských voličů u George W. Bushe, Texasana z povolání. Update 8.11.2020 ve 14:00 – Upozornil mě čtenář, že v rámci férovosti bych měl zmínit, že Romney a McCain kandidovali proti Obamovi, kterého můžeme počítat za černocha, byť se svým původem i průběhem svého života od klasických Afroameričanů zásadně liší (míšenec s bílou matkou a poměrně zámožnými rodiči, nikdy nežil v ghettu). Konec update. Je dost možné, že po celkovém vyhodnocení volebního chování jednotlivých etnických skupin se ukáže, že hlavním Trumpovým problémem byla ztráta preferencí u bělochů, zvláště v nerozhodných státech jako Wisconsin a Pennsylvánie, které se vesměs nacházejí na severu USA a kde mají běloši v populaci značnou početní převahu. Běloši, zdá se, jsou na nálepku rasismu vůbec nejcitlivější. V takovém případě můžeme čekat, že se republikáni začnou do budoucna ještě více orientovat na hispánské voliče ve více osídlených jižních státech. Z dosavadních trendů je patrné, že to není zbytečná práce, navíc je Hispánců v USA skoro 60 milionů. Pak bychom jednoho dne ještě mohli být svědky toho, že nikoliv republikáni, ale demokrati začnou volat po zavření mexické hranice. Mimochodem: jen 25 procent amerických Hispánců vnímá sebe sama jako “barevné”. To musí být pro ty rasové teoretiky z kateder sociologie docela šok. Realita se málokdy dá nacpat do jasných, čistých a vzájemně oddělených škatulek. Progresivní revoluce se nekonala Dalším bodem, u kterého bychom se měli zastavit, je skutečnost, že v úterý 3. listopadu neproběhly v USA zdaleka jen prezidentské volby. Volilo se také do Sněmovny reprezentantů, do jedné třetiny Senátu a také do zákonodárných sborů jednotlivých států. A v některých státech proběhla také referenda, z nichž zajímavá jsou hlavně dvě. Podle výsledků voleb se zdá, že demokrati, kteří si při pohledu na pouliční nepokoje slibovali výrazné zisky v Kongresu i ve státech, přišli dost zkrátka. V Senátu spíš asi zůstane republikánská většina, i když těsná; rozhodne se o tom v dodatečném druhém kole v Georgii. Ve Sněmovně reprezentantů demokrati dokonce několik křesel ztratili, i když většinu, získanou roku 2018, si nejspíše podrží. Předměstské čtvrti, které v roce 2018 hlasovaly pro demokraty, změnily letos názor a republikánským kandidátům se v nich dařilo. Velmi dobré výsledky měly zejména ženy, které za republikány kandidovaly. Ve státech pak došlo jen ke třem změnám rozložení sil. Všechny byly ve prospěch republikánů. V Montaně republikáni získali křeslo guvernéra. V New Hampshire pak ovládli místní sněmovnu reprezentantů i senát. Všude jinde přežil status quo a demokrati nepřevrátili na svoji stranu ani jeden stát, ani jednu guvernérskou pozici. Jinými slovy, žádná progresivní revoluce se nekonala a Američané dali zase jednou najevo, že mají rádi svoji politickou scénu důkladně rozdělenou, bez jasné převahy toho či onoho bloku. Americké státy se odvracejí od nepříliš úspěšné války proti drogám Poslední bod, u kterého se dnes zastavíme, jsou ona dvě zajímavá referenda zmiňovaná o pár odstavců výš. V Oregonu na tichomořském pobřeží rozhodli voliči o tom, že držení všech typů drog pro vlastní potřebu bude dekriminalizováno a maximálním trestem bude pokuta 100 dolarů. Výroba a distribuce tvrdých drog zůstávají nadále trestnými činy. Oregonské referendum se stalo (zatím) posledním z dlouhé série referend, kterými se jednotlivé americké státy postupně odvracejí od dlouhé a nepříliš úspěšné války proti drogám. Týká se to přitom všech možných druhů států – od těch stereotypně progresivních až po ty, které patří k baštám republikánů. Zatím jde hlavně o konopí. Referenda legalizující prodej konopí pro rekreační účely proběhla už dříve v Coloradu (2012), ve Washingtonu (2012, míněn stát, ne město), na Aljašce (2014), v Oregonu (2014) v Kalifornii (2016), v Nevadě (2016), v Massachusetts (2016), v Maine (2016), v Michiganu (2018). Letos se o rekreační marihuaně hlasovalo ve státech Arizona, Montana, New Jersey a Jižní Dakota. Ve všech čtyřech státech iniciativa prošla, čímž se počet jurisdikcí, kde bude možno koupit “jointa” v krámě stejně jako láhev vína, značně rozšířil. Legalizační tažení v USA je zajímavé sledovat. Vesměs dosáhlo svého úspěchu právě skrze referenda, pouze jeden jediný stát (Vermont roku 2018) odhlasoval legalizaci v zákonodárném sboru. Vypadá to, jako by se volení politici v tomto případě báli dotknout tématu, které má přitom v populaci většinovou podporu, snad ze strachu před očerňováním v médiích. Není nic příjemného, pokud vám opozice začne lepit nálepku zaprodance drogových kartelů. Toto je jeden z případů, kdy anonymní hlasování celého obyvatelstva může zvrátit neuspokojivý status quo, který dávno neodpovídá názorovým poměrům v zemi. Jinými slovy, argument pro to, že prvky přímé demokracie mají svoji hodnotu. Osobně očekávám, že nejpozději roku 2030 se bude v Americe legálně “hulit” všude, včetně těch nejkonzervativnějších okresů venkovského Texasu nebo Arkansasu. (Kdyby to někdo potřeboval vědět: sám jsem na marihuaně neshledal nic extra zajímavého, mojí závislostí je spíš čtení.) Státy jako Colorado a Washington posloužily jako pokusné laboratoře a občané jiných států následující léta sledovali, zda se tam nestane něco strašného. Poté, co se nestalo víceméně nic, osmělují se pozvolna další a další. Úplně poslední bude v tomto procesu nejspíš federální vláda, ale jednou dojde i na ni. Stejně tak si ale myslím, že tento postup se nebude rozšiřovat na tvrdé drogy, aspoň v dohledné době. Dekriminalizace držení v malém množství – asi ano, ale nic více. Druhé důležité referendum, kterým dnešní článek zakončíme, byla takzvaná Proposition 16 v Kalifornii. V Kalifornii je od roku 1996 ústavně zakázáno uplatňovat preference na základě rasy, pohlaví, barvy pleti atd., jinými slovy, nesmí se tam provozovat “pozitivní diskriminace”, aspoň ne ve veřejné sféře. Týká se to i zadávání veřejných zakázek. Proposition 16 byla akce progresivců povzbuzených hnutím Black Lives Matter. Měla tenhle zákaz zrušit a umožnit opět státu zavádět různé rasové či pohlavní preference. Kalifornští voliči však odmítli tento návrh poměrem 56:44, téměř přesně tím samým, jakým o generaci dříve, právě roku 1996, zakázali diskriminaci (55:45). Významnou roli v porážce iniciativy sehrálo i politické rozštípnutí kalifornských Asiatů, kteří se báli o budoucnost svých dětí na univerzitách. V prvním ročníku Kalifornské univerzity je celých 40,4 procenta studentů asijského původu, ačkoliv mezi absolventy středních škol je jich jen 19,9 procenta (tamtéž), čili jsou na vysokých školách velmi nadprůměrně zastoupení. Kdyby iniciativa prošla, patrně by tím vyhlídky mladších generací kalifornských Asiatů značně utrpěly – byli by vytlačeni ve prospěch méně zastoupených etnik. Pouze mezi Indy měla iniciativa jednoznačnou podporu, mezi Východoasiaty se k ní kladně vyjadřovala jen menšina. Ukázalo se tedy, že tento druh identitární politiky zaměřené na barvu kůže a pohlaví je neprodejný i v Kalifornii, která je jinak baštou progresivních demokratů. V tom spatřuji do budoucna určitou naději.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2011-06-25 00:00:00

Zelenáči na mistrovství

Omlouvám se, ale žádné fotky zničených nohou a utahaných tváři ke mně ještě nedorazily. Nechcete-li o ně přijít, navštěvujte tuto stránku co nejčastěji. Zároveň tak budete mít dobrý skutek, protože mi uděláte radost. Možná by k tomu pomohlo stisknutí CTRL+D ;-) Tak jsem se poprvé zúčastnil mistrovství, mistrovství České republiky. A to konkrétně v rogainingu. Asi už z toho, že jste o něčem takovém v životě neslyšeli, tušíte, že to mistrovství zas až takové terno nebude. Co to tedy vlastně rogaining je? Hodně dlouhý orientační běh… Ale ne tak úplně. Oproti klasickému orientačnímu běhu, se kterým má rogaining dost společného, je tu i pár zásadních rozdílů. V klasickém orienťáku jde o čas. Čím rychleji sesbíráte všechny kontroly v zadaném pořadí, tím větší máte šanci se dobře umístit. U rogainingu můžete zapomenout na to, že byste dokázali posbírat všechny kontroly. To byste museli být buď hodně dobří, nebo by závod musel být opravdu lehký. Z toho plyne, že nejde tolik o rychlost, jako o to, kolik kontrol dokážete posbírat. Ty jsou ještě ke všemu různě bodově ohodnoceny… Další rozdíl je v tom, že se rogaining neběhá v jednotlivcích, ale po dvou až pětičlenných týmech. Nejvyšší kategorie rogainingu je ta na 24 hodin. Pak jsou obvykle i kratší, třeba na 12 nebo jenom na 6 hodin, ale to už není taková sranda. A jaké to je, jít celý den a celou noc? Doubledeckeři vyráží Náš postup podle počítače. Ve skutečnosti byly úseky mezi kontrolami mnohem méně přímé… Původně jsme měli být v týmu tři, ale třetí člen svoji účast odvolal. Takže jsme s Jáňou Spěváčků vyrazili směr Bělá nad Radbuzou a pak pokračovali do blízkého Smolova. Cestou nás naložil německý pár a ty čtyři kilometry nás svezli. Jo, hodí se to, když se alespoň jeden člověk z týmu dokáže německy domluvit. Taky bych to chtěl umět… Start závodu byl až druhý den, v sobotu, v poledne. Do té doby se tak různě polehávalo po území základního tábora, vymýšlely se různé strategie a postupy a čekalo se, až to konečně přijde. A když už se to konečně přiblížilo, dostal každý člen týmu speciální mapu a mohlo se začít plánovat. To je mimochodem jeden z nejdůležitějších momentů závodu. Musíte si totiž dát pozor na několik věcí: musíte být realisté a dokázat odhadnout z mapy, jak rychle asi budete v terénu postupovat, vybrat správně kontroly tak, abyste získali co nejvíce bodů. Ty lépe hodnocené kontroly jsou samozřejmě na nedostupnějších místech. Takhle, myslím, by to mělo fungovat, pokud to umíte. My to neuměli. Nad mapou jsme seděli dlouho a váhali, kterou kontrolu vzít a kterou nevzít, kterou si nechat na ráno a na kterou se vykašlat. Ideální strategie je prý taková, udělat si dva okruhy - první vetší a náročnější, pak se vrátit do tábora, na pár hodinek se vyspat a pokračovat po kratším okruhu. I my si to tak naplánovali. A když už sedíte nad mapou dost dlouho, zavolají všechny soutěžící k hromadnému startu, padne výstřel a jde se. Někteří blázni i běží. Nechápu, jak někdo může nebýt černoch a vydržet čtyřiadvacet hodin běžet. A ještě se neztratit. My se vyhecovat nenechali a ač naše tempo bylo celkem svižné, neběželi jsme. Zajímavé je, že hned po startu se soutěžící rozdělí na dvě skupiny, které zamíří opačným směrem. Pak už lidé odpadávají od toho velkého chumlu pomalu. Jen občas na rozcestí některý pár zabočí jinam než zbytek. Takže pokud se držíte davu, nebývá problém dojít k první kontrole. Samozřejmě se ten vepředu nesmí splést. My se davu drželi, samozřejmě pouze proto, že jsme měli úplně stejné úmysly a cestu, a první kontrolu jsme opravdu našli. Bažinky, hustníky a mokro v botách Na pokračování závodu není zas tolik co popisovat. Prostě jdete a jdete, když si myslíte, že jste kontrole dostatečně blízko, švihnete to azimutem do lesa a pak, pokud máte štěstí, kontrolu najdete. Občas se taky stane, že kontrolu nenajdete. Nebo že ji najdete úplně jinde, než jste čekali. To je jedna z věcí, která dělá tenhle extrémní sport tak zajímavým. A rozhodně to není zábava pro bačkory. K jedné kontrole jsme se museli dostat přes poměrně velkou bažinu. Ne takovou, kde zapadáte po pás, ale takovou, ve které když jdete půl hodiny, tak máte boty durch a náladu ještě horší. Nicméně ze začátku se jde dobře. Jste ještě čerství a plní sil a hlavně - je světlo. I nám bylo jasné, jaké nám světlo dává výhodu a snažili se urazit co nejdelší kus, dokud se nezačne stmívat. Protože jakmile je tma, přestává být hledání kontrol tak snadné. Pokud někdy snadné bylo. A pokud se do toho přidá ještě mlha, ve které není vidět na metr před sebe, máte o zábavu postaráno. Takhle se nás v krásné mlze sešlo na jednom kopci asi sedm, pročesali ho v rojnicích skrz na skrz a nakonec jsme asi po hodině kontrolu nalezli. A pozor si musíte dávat i když kontrolu nehledáte. Ne všude vedou cesty a když jsme z onoho kopce v mlze sbíhali, zamotali jsme se do hustníku, kterým se prodírat nebyla žádná legrace. Zpátky a spát! To už bylo dávno po půlnoci a my byli sotva za polovinou prvního plánovaného úseku. V té chvíli už jsme si byli jistí, že naše plány byly značně nadnesené a že těch dalších dvacet kontrol (ne-li víc) už nestihneme. Z mapy jsme si navíc snadno dokázali spočítat, že do základního tábora nám zbývá okolo osmnácti kilometrů, což jsou tři hodinky chůze. A pokud budeme chtít najít ještě nějakou kontrolu, čas se ještě prodlouží. A my ještě něco najít chtěli. Na další kontrolu s pořadovým číslem 42 jsme se dostali bez problémů. I tu další jsme našli celkem rychle. Ale vzhledem k tomu, že pro nás byla hodina na nalezení kontroly průměrná a půl hodina dobrá, bylo už něco už kolem třetí ranní. V tu chvíli už jsme ptali sami sebe, v kolik hodin začíná svítat. V plánu jsme měli ještě asi tři kontroly, ale pak jsme se zase zamotali do hustníků a jejich obcházení a když začalo svítat, rázovali jsme si to dolů z kopce, na hony daleko od všech kontrol. Tak takhle vypadá diplom. Ještě jsme dostali medaili a nutelu. Vysoká tráva byla mokrá, nálada podstatně chladnější než ráno a cesta, na kterou jsme měli narazit, nikde. Mám za to, že právě odsud jsem si odnesl svých osm klíšťat. Takže se tam nemusíte bát - všechna klíšťata jsou vysbírána. Asi po dvou hodinách jsme se dostali k jedné vesnici, což pro nás znamenalo, že jsme o něco dál od cíle, než by nám bylo milé, ale zároveň to byla dobrá zpráva díky silnici, která vedla až domů. V okolních lesích už pobíhali nadšenci, kteří se vydali na hledání hub a my se pomalu blížili ke konci své vskutku celodenní výpravy. Na druhou část nezbyla chuť ani síly a navíc jsme si říkali, že napoprvé nám bude z mistrovství ČR stačit i to třetí místo. Já se o tom ještě nezmínil, ale v naší kategorii byly pouze tři týmy. Ve Smolově jsme se usadili v hash housu, hangáru s občerstvením a po zdolání guláše, čaje a palačinek si "odpípli" cíl a prohlásili svůj závod za ukončený. Od startu v té chvíli uplynulo přesně dvacet hodin, dvacet osm minut a dvacet dva sekund. Takový dvojkový výkon si zasloužil minimálně dvouhodinový spánek. Můžete si prohlédnout, jak dlouho nám to trvalo z jedné kontroly na druhou. Za povšimnutí stojí, že v hash housu jsme strávili přesně hodinu. Za průběžného balení jsme naslouchali vyhlašovaní výsledků ostatních kategorií a s překvapením si došli pro krásné druhé místo. Ti třetí za námi byli o čtyřicet bodů - jedna kontrola, žádný velký náskok. A snad pár slov na závěr Abyste tedy konečně měli představu o tom, co to rogaining je, zkusím ho krátce a snad i přesně vystihnout: závod, ve kterém se až dvacet čtyři hodin můžete prodírat hustníky, topit se v bažinách a sbírat šrámy a klíšťata, jen proto, abyste jednou za čas mohli prohlásit, že máte opravdu dost, abyste mohli celý další den prospat a pár dalších dnů věděli o svých nohou, které vám za tento výlet patřičně vynadají.

Čas načtení: 2021-02-21 13:55:53

Boření stereotypů stereotypy aneb Filtr na konformisty

Milí čtenáři, jen málokdy začvachtám v českém rybníčku, ale rozhovor se současnou rektorkou brněnské Mendelovy univerzity Danuší Nerudovou za to stojí. Připomíná mi snahu vysušit bažinu zaváděním vody z jiného potoka. Jmenuje se Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací, říká Nerudová a má u mě jeden kladný bod, totiž, že aspoň nevolá po tvrdých kvótách. Aspoň něco, inspirovat vlastním příkladem je daleko méně násilné než jiné postupy. Paní rektorka v rozhovoru zcela neironicky říká věci jako: * „Když je kolektiv čistě mužský, tak je prostě jednooký, ženy mají jinou empatii a vidí jiné věci, které muži nevnímají.“ * A každá žena vede vnitřní boj a cítí tlak okolí, který od ní vyžaduje, aby byla dokonalá v práci, aby byla dokonalá matka, aby byla perfektně upravená.“ * „Ale jedním z důvodů je i to, že ženy velmi rády dělají věci na sto procent a chodí maximálně připravené.“ Jasně, všechny čtyři miliardy žen na světě mají empatii, cítí tlak na dokonalost své úpravy a dělají věci na sto procent… Neposilujete teď náhodou z pozice své funkce, paní rektorko, pouze jiné stereotypy? Toto totiž jsou stereotypy, vysázené pěkně vedle sebe jak květinky v záhonu. Opravdu je ironické, že ani sama novinářka, která rozhovor vedla, na to neupozorňuje. Přílišná deference před autoritou, řečeno učeně. Přitom za protipříklady není potřeba cestovat na opačný konec světa. Stačí počkat na trochu teplejší počasí a svézt se v Brně šalinou do nějaké horší čtvrti, abyste na pískovišti potkali kuřácký kroužek dam v teplákách, kterým je nějaký tlak na dokonalost oblečení, pracovního výkonu a péče o děti zjevně úplně ukradený. Abychom byli spravedliví, jejich mužíčci málokdy vypadají líp, jsou-li vůbec k vidění. V té base koneckonců někdo sedět musí. A chcete-li dělat terénní výzkum i v zimě, zavítejte místo toho do nějakého nonstopu, pokud jej zrovna covid nezavřel. Až se vaše oči přizpůsobí šeru a dýmu, zjistíte, že i zdejší kolektiv násosků má obvykle jistou diverzitu, genderovou i etnickou. Patrně proto se tak dobře umisťuje v celorepublikové soutěži O zlatý jaterní transplantát. Stereotypy šířené akademiky Ano, je to pustá ironie, ale zároveň také věcná námitka. V akademickém světě se takové pochybné generalizace o tom, jak jsou ženy stoprocentní, dělají snadno, protože neustále potkáváte velmi podobné typy lidí, vyfiltrované opakovanými síty přijímaček a jiných zkoušek, které navíc z nějakého důvodu neláká daleko chaotičtější soukromý sektor. Ale právě proto by akademici neměli šířit výše zmíněné stereotypy, a právě proto asi vesměs tak neslavně ztroskotávají, pokud jim pocit vlastní erudovanosti stoupne do hlavy a dají se na politiku. Jsou uzavřeni v takové profesní bublině, že jim schází povědomí o diverzitě sociální, kterou jinak vesměs chápe a zažívá každý starosta ze Zelné Brázdy a Kopníku pod Pařezem. Posledním příkladem budiž jistý ministr zdravotnictví, který během několika měsíců ve funkci zcela spálil svoji dřívější dobrou pověst odborníka na medicínu a patrně ani nechápe, jak moc jej teď obyvatelstvo nesnáší. Americký článek víry „jedinou diverzitu uctívati budeš, protože přináší výsledky“ ve skutečnosti zas tak samozřejmý není, a dokonce si myslím, že v takto generálním pojetí jde o vysloveně pseudovědecké tvrzení. Kdyby diverzita sama o sobě skutečně dávala tvůrčím kolektivům křídla, nebylo by potřeba ji subvencovat udělováním bonusových bodů při posuzování projektů nebo vytvářením speciálních komisí, které ji podporují. Nepotřebovala by neustálou psychickou podporu v podobě nějakých pozitivních řečí, letáků a proslovů, kterých je na tom Západě ještě více než u nás, a to přesto, že tam ta kampaň trvá podstatně déle a teoreticky by tedy měla mít lepší výsledky. Ve vědě funguje poměrně silná konkurence. Tým nebo instituce, které by se dobrovolně vzdávaly zřetelné a nepochybné výhody, by byly ve stejné pozici jako bojovník s lukem a šípy proti kulometu. Všechny armády světa už dávno přesedlaly z luku na kulomet a nikdo je k tomu nemusel vést za ručičku ani motivovat bodovým systémem nebo granty. Dokonce i ti severoameričtí indiáni ve skutečnosti v kontaktu s bělochy přezbrojili na pušky (pokud tedy měli šanci je sehnat, což vždycky neplatilo), i když jiných svých kulturních tradic se drželi pevně až do okamžiku definitivní porážky, leckdy i po ní. Taková je povaha souboje o zdroje, pro sentimentalitu v něm nebývá moc místa. A vědci, přes veškeré sladké řeči kolem, také bojují o citace, financování a všeobecný respekt svých kolegů, což jsou zatraceně omezené zdroje, jeden jako druhý. Na Floridě se nestárne rychleji Přitom skutečně je pravda, že nejlepší vědecké týmy světa dnes bývají smíšené, jenže ten řetězec příčin a následků může být zcela jiný, než jak se to tradiční diverzitní průmysl snaží předestřít. Odbočka stranou, která má ten problém v povrchním uvažování ilustrovat. Na Floridě je mnoho důchodců. Opravdu hodně. Ale pokud byste z toho odvodili, že se tam ve vodě vyskytuje něco, po čem místní obyvatelé předčasně stárnou, byli byste vedle jak ta jedle; skutečným důvodem je, že se tam ti starší lidé na „podzim svého života“ stěhují, protože floridské subtropické klima je příjemnější než mrazy někde v Minnesotě. Usuzovat, že Florida sama o sobě je gerontogenní prostředí, by byla čistá pseudověda. Podobně se Harvard nebo Cambridge můžou pyšnit skvělými vědeckými výsledky a ty výsledky vesměs vzešly od velmi různorodých týmů. (I když jejich složení bývá jiné, než by ti současní neorasoví teoretici chtěli; typicky je dnes ve špičkové vědě vysoké procento Východoasiatů.) Jenže Harvard nebo Cambridge vyzobávají nejlepší mozky po celém světě, takže různorodé složení jejich týmů je očekávatelným důsledkem toho, že dnes je cestování levné, většina hranic otevřená, a tudíž talentovaný Filipínec nebo Maďar má lepší šanci se k těm přijímačkám na Harvard vůbec dostavit a případně je udělat. Pak máte ve výsledném výběru směsku nejkvalitnějších lidí z celé skoro osmimiliardové planety; bodejť by nebyli různorodí. Ale to podivné vysvětlení, že takové týmy mají úspěch proto, že ženy, černoši atd. uvažují jinak, to se nepříjemně blíží tradici úplně klasického rasismu z 19. století. O něco málo (málo! viz dále) větší smysl by snad takové vysvětlení dávalo u jiných kultur než u těch povrchně fyzických atributů, jako je barva pleti nebo pohlaví. Kultury se od sebe opravdu hodně liší, a to nejenom mezinárodně. I u nás se Ostravsku říká „kraj razovity“, protože tam je opravdu společnost jiná než v Brně či Praze; no a takové Prajzsko, to jako kdyby svým charakterem vůbec nepatřilo k České republice. Ale snahu mít v každém vědeckém kolektivu aspoň jednoho Prajzáka, tu jsem ještě neviděl, i když by to statisticky vzato znamenalo, že laboratoř by byla vzorně uklizená a rozpočet vyrovnaný do halíře. Prajzáci jsou totiž prý vesměs hrozně pořádní, třeba to paní rektorku zaujme jako kladný stereotyp. (Ne, nejsem Prajzák.) Ale samozřejmě je otázka, jestli vzorně uklizená laboratoř je zas takovou výhodou. Nakonec Sir Alexander Fleming, vědec z nejlepších, prý objevil penicilin proto, že mu zplesnivěla zapomenutá miska s bakteriální kulturou, protože byl notorický bordelář. Kdyby mu ji nějaký doktorand z Ludgeřovic umyl, protože ho to jeho prajzská máma naučila, možná bychom byli o jeden objev chudší. Kulturní faktory samozřejmě můžou působit i záporně, proti směru, kterým chcete jít; vůbec nevím, kde se v řadách fandů diverzity bere to přesvědčení, že všechny nové prvky přinesené diverzitou do kolektivu mají nutně kladné znaménko. Klidně je možné, že kladné a záporné vlivy se navzájem vyruší. Navíc je tu určitý problém s tím, v čem přesně by ty odlišnosti měly pomáhat. Ve vědě se dnes většinou pohybujete tak daleko od normálního lidského světa, že tam těžko zatahovat nějaká vlastní kulturní specifika. Čím přesně pomůže údajná ženská empatie při studiu Velké Fermatovy věty? A rozumí Inuit mitochondriálnímu metabolismu líp než Španěl? Proč by měl? Ani jedna ta kultura žádné mitochondriální tradice nemá. Kdyby šlo o studium ledu a sněhu, tam bych ten potenciál pro náskok Inuita nad Španělem viděl. Umím si představit i to, že podobné efekty vznikají, pokud studujete jiné lidi. Někdo, kdo má zkušenost s náboženským půstem, asi bude vědět, jak reaguje lidský organismus na vyřazení toho či onoho prvku ze stravy, protože to prostě zamlada viděl na svých ortodoxních sousedech. Ale jakmile se dostanete do té zóny viditelné jen mikroskopem, nebo dokonce až na úroveň molekul, atomů a abstraktních vzorců, tam už začíná být to poučování o přínosnosti diverzity přetažené jak guma u tepláků, které jste si koupili s tím, že do nich přece zhubnete. (Tak si všímám, že v tomto textu se už podruhé vyskytuje slovo tepláky, inu, vliv karanténní garderoby.) Navíc je tu historie, někdy i velmi nedávná. Hodně velkých skoků ve vědě a technice stojí buď na práci jednotlivců, nebo jen velmi malých týmů, které zas tak různorodé nebyly. Poptávka po konformistech sílí Dnes to tak nevypadá, protože je v módě podepisovat pod články desítky různých lidí (to je zase vedlejší efekt principu „publish or perish“), což pak působí dojmem, že za tím či oním objevem stojí obrovský a různorodý dav. Ale reálně bývá u velkých projektů těch tahounů jen několik, běžně třeba dva nebo tři, kdežto ostatní zúčastnění hrají nepříliš kritickou roli tzv. přicmrndávačů; jejich práce je sice nenulová, ale na rozdíl od lídrů většinou relativně snadno nahraditelná. A můžeme vůbec o dvojici „tahounů“ říci, zda je dostatečně různorodá nebo ne? Vždyť jsou to jen dva lidi, tam budou osobní vztahy a vlastnosti hrát větší roli než nějaký statistický kulturní vliv. Článek začíná svojí délkou přerůstat rozumné meze, tak tedy poslední zastávka, zmíněná už v titulku. Celebrování diverzity má podle mého názoru i jiný efekt, kterého si rektoři a děkani mohou či nemusejí být vědomi. Je to filtr na konformisty, přesně ve smyslu Grahamovy eseje o konformismu. Pokud nastavíte uchazečům o zaměstnání v určitém podniku, třeba zrovna na té univerzitě, překážku v podobě nutnosti hlásit se k nějakým ideologickým principům („Oslavujme diverzitu, zdroj kvalitní vědy!“), vyfiltrujete si tím poslušnější jedince, kteří jsou v rámci budování kariéry ochotni sklonit hlavu před tím či oním požadavkem shůry. Ti, kdo se v daný moment začnou vzpouzet a zpochybňovat, by mohli dělat problémy i při jiných příležitostech. A to je pro vedení nepříjemná vyhlídka do budoucna; lépe je identifikovat a odradit, ne-li přímo vyřadit, pokud možno hned na vstupu. S tím, jak nám do akademické sféry pronikají korporátní manýry, sílí i poptávka po konformistech a konformismu, takže zavádění lakmusových papírků, které dokážou včas určit, kdo je kdo, by právě z hlediska vedoucích kádrů mělo perfektní smysl. Jestli to ale bude výhodné pro vědu samotnou, o tom bych trochu pochyboval. Ta většinou těžila z těch nekonformních typů.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-21 09:25:25

Základní příjem ve Finsku

Jelikož se základní příjem často plete s podmíněnými sociálními dávkami, je třeba si nejprve upřesnit jeho definici. Nepodmíněný základní příjem či někdy také všeobecný základní příjem je platba, která je vyplácen v pravidelných intervalech (většinou z praktických důvodů měsíčně) každému dospělému občanu (případně v nižší výši i dítěti) daného státu. To, co ji činí jedinečnou a zásadně ji odlišuje od všech jiných druhů sociálních transferů, které obecně (sociální) stát vyplácí některým občanů, je její nepodmíněnost. Občan příjem obdrží, ať pracuje či nikoliv, (ne)vlastní majetek či žije s někým domácnosti nebo sám.   Finský experiment V některých evropských zemích v poslední době probíhalo či bude probíhat několik experimentů ohledně základního příjmu. Jedná se o Finsko, Nizozemsko, Skotsko, Irsko, Španělsko a Německo. Důležité je rovněž mapovat situaci v Brazílii, která je první zemí na světě, kde je implementace základního příjmu uzákoněna na celém jejím území a nikoli jen v jedné části, jako je tomu v USA na Aljašce, kde základní příjem úspěšně funguje již od 80. let 20. století. Podívejme se na podobu experimentu ve Finsku, která se v poslední době často diskutovala. Finsko zahájilo 1. ledna 2017 velmi propracovaný experiment týkající se zavedení základního příjmu. Bylo náhodně vybráno dva tisíce dlouhodobě nezaměstnaných ve věku 25 až 58 let, kteří v té době byli příjemci testovaných prostředků. Po dobu dvou let jim byla vyplácena částka 540 eur měsíčně, bez ohledu na to, s kým žili, kolik si vydělávali či zda si aktivně hledali práci. Nová vláda chtěla experiment ukončit a narušila jeho realizaci, ale nakonec v deformovaném prostředí pokračoval až do původně navrženého termínu 31. prosince 2018. Jednou z klíčových otázek, na kterou se experiment zaměřil, bylo, zda nepodmíněnost vyplácené částky posílila či naopak potlačila účast jejích příjemců na trhu práce. Otázka zněla: Dojde k zapojení příjemců do pracovního trhu, protože tím o vyplácenou částku nepřijdou, nebo naopak se jejich zapojení sníží, protože nejsou nuceni si nadále hledat práci?   Realizace základního příjmu V prvním roce experimentu byl rozdíl v počtu pracovních dnů (tedy, kdy si příjemce buď v rámci mzdy či samostatné výdělečné činnosti vydělal nejméně 23 eur) u členů testované skupiny oproti kontrolní skupině mírně pozitivní. Experiment však poté narušila výrazná reforma sociální politiky, která vstoupila v platnost přesně na začátku druhého roku trvání experimentu: 1. ledna 2018 představila finská vláda tzv. „aktivační model“, tedy obecnou reformu systémů testování podmíněných dávek, kdy se zpřísnila kritéria jejich vyplácení: pokud příjemci podmíněné dávky neodpracovali za čtvrt roku určitý počet hodin nebo neabsolvovali rekvalifikační program, jejich příspěvek jim byl snížen zhruba o pět procent. Tato reforma, která je nyní již zrušena, platila po celý druhý rok experimentu a vztahovala se přibližně na dvě třetiny členů kontrolní skupiny. Týkala se také necelé poloviny členů experimentální skupiny, protože ti si mohli, kromě svého základního příjmu, nárokovat přídavky na děti v rozmezí od 150 do 300 eur měsíčně podle počtu nezaopatřených dětí a také měli nárok na dávky na bydlení ve výši 600 eur a více podle místa bydliště. V tomto druhém roce experimentu zaměstnanost vzrostla u obou skupin. Zda to bylo způsobeno „aktivačním modelem“, nelze říci, protože ohledně toho nebyl proveden žádný experiment. Reforma by ale měla mít větší účinek na členy kontrolní skupiny než na příjemce základního příjmu, protože zpřísnění podmínek pro získání příspěvků týkalo více lidí v kontrolní skupině. Implementace „aktivačního modelu“ by vzhledem k silnějšímu účinku na kontrolní skupinu měla eliminovat drobný náskok v participaci na trhu práce, který měli příjemci základního příjmu během prvního roku. K tomu však nedošlo, naopak se rozdíl prohloubil a stal se statisticky významným: ve druhém roce experimentu pracovali příjemci základního příjmu v průměru o šest dní více než účastníci kontrolní skupiny. Lze tedy i vyvodit, že pokud by nedošlo k reformě, uvedený rozdíl by byl ještě větší. Experiment nezkoumal, jaký by mělo zavedení základního příjmu dopad na výběr daní. U daného experimentu by nás ale kromě dopadu zavedení základního příjmu na nabídku pracovních sil měl zajímat i jeho účinek na zdravotní stav, dovednosti a motivaci lidí v důsledku plynulejšího celoživotního přechodu mezi různými zaměstnáními, vzděláváním a dobrovolnickou činností. Pozoruhodný výsledek se týkal nedávných přistěhovalců ve skupině se základním příjmem, kteří pracovali v průměru o 13 dní déle než přistěhovalci v kontrolní skupině, zatímco rozdíl u ostatních byl pouze 3,6 dne. Zajímavé je také to, že pozitivní účinek základního příjmu na zaměstnanost byl menší v Helsinkách (o 1,8 pracovního dne) než na venkově (o 7,8 dne), kde jsou dávky na bydlení nižší, a lidé se tak méně často dostávají do situace, kdy se jim nevyplatí pracovat. Naproti tomu, navzdory dostupnosti dětských dávek, měl základní příjem vyšší pozitivní dopad na zaměstnanost u rodin s dětmi (13,7 dní více) a osamělých rodičů (9,5 dne) než v domácnostech bezdětných (1,6 dalších dnů).   Základní příjem činí lidi šťastnějšími Nesmírně zajímavý je také průzkum subjektivního vnímání, který byl s členy experimentální a kontrolní skupiny proveden po ukončení experimentu pomocí hloubkových rozhovorů. Statisticky významný rozdíl ve prospěch příjemců základního příjmu se projevil tím, že respondenti odpověděli, že se cítí subjektivně daleko lépe, pokud jde o zdraví či stres, a že vykazují vyšší důvěru v ostatní lidi a instituce.   V září 2020 začíná Iniciativa evropských občanů „Zaveďme nepodmíněný základní příjem“, která v zemích Evropské unie po dobu jednoho roku vede informační aktivity a diskuse s občany, politiky, vědci a novináři o základním příjmu. Iniciativa si klade za cíl zavést nepodmíněný základní příjem, který každému zaručí hmotnou existenci a příležitost participovat na společnosti. Iniciativa je spojena také se sběrem podpisů na petici za základní příjem. Petice žádá Evropskou komisi, aby předložila návrh nepodmíněný základního příjmu platného v celé EU, jenž by snižoval regionální rozdíly s cílem posílit hospodářskou, sociální a teritoriální soudržnost v EU. Iniciativa se odvolává se na cíl, který byl formulovaný ve společném prohlášení Evropské rady, Evropského parlamentu a Evropské komise z roku 2017: V zájmu boje proti nerovnosti budou „EU a její členské státy rovněž podporovat efektivní, udržitelné a spravedlivé systémy sociální ochrany, aby zaručily základní příjem“.   Autor je filozof a sociolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2023-09-19 20:30:00

Test Sapphire Pure AMD Radeon RX 7700 XT: Těch pár stovek určitě připlaťte

Radeon RX 7700 XT je konkurentem pro 16GB GeForce RTX 4060 Ti. A z hlediska výkonu má při podobné ceně přesvědčivý náskok. Pure AMD Radeon RX 7700 XT k tomu přidává jen za malý příplatek větší a výkonnější chladič v atraktivním bílém provedení.

Čas načtení: 2020-05-01 08:00:18

Obnova české ekonomiky – jednou už to tady bylo

Další fází plošné karantény je její postupné uvolňování, a tedy i postupné rozbíhání normálního života. Života společenského, kulturního, sportovního, ale konec konců především ekonomického. Zatímco společensky a kulturně se asi rozběhneme víceméně sami, ekonomika bude potřebovat značnou pomoc. Škody, které každý den narůstají, se nejprve budou zastavovat, pak zmenšovat: budeme muset nahradit, co jsme zameškali. Obnova ekonomiky však nemusí být jen návratem ke starým pořádkům. Může to být skok, ke kterému nynější krize vytváří výborné předpoklady. Paradox? Ani ne – tak je to vlastně skoro vždycky: všechno zlé je k něčemu dobré. Za všeobecného souhlasu dělá nyní česká vláda řadu plošných opatření, která mají zmírnit průběh a dopady ekonomické krize na nejpočetnější a nejvíce ohrožené části ekonomiky: dodává hotovost domácnostem, živnostníkům a firmám, a zároveň postupně umožňuje obnovit provoz v maloobchodní síti. Je to logický a prakticky nesporný sled kroků, kterému se dá jen těžko oponovat. Také moc oponentů nemá – až na pár opozičních politiků (spíš lídrů než výkonných lidí v terénu), kteří tu a tam něco utrousí. Faktem ale je, že ani v historii, ani v okolních zemích nenajdeme žádné lepší řešení. Dlužno také přiznat, že dosavadní postup vlády má dobrou a úspěšnou filozofii, kterou většina veřejnosti chápe a přijímá.  Otazníky se vynořují s pohledem na delší časový horizont. Karanténa a z ní vyplývající omezení probudila nebývalou vlnu pozitivní energie, spoustu nápadů a úspěšných, nebo alespoň nadějných projektů. Nejde jen o šití roušek, které má ohromnou psychologickou hodnotu a zároveň vyřešilo počáteční problém s jejich nedostatkem. Je tu řada dalších, komplikovanějších příkladů: v mnoha oborech se prakticky vyzkoušelo, co všechno se dá udělat přes počítač a bez osobního kontaktu. Některé nezbytnosti se staly zbytnými a mnoho lidí také najednou mělo čas se zastavit, zamyslet a věnovat se činnostem, na které dříve nebyl čas. To všechno může být dobrým nástupem k výkonnější a efektivnější ekonomice. Velmi bude záležet na tom, zda stát tomuto proudu vytvoří prostor – zda obnova české ekonomiky bude natolik chytrá, aby vystihla nejslibnější ohniska a dala jim zelenou. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Máme nějaké vzory? Ekonomické krize tady sice v minulosti byly, ale s tou, která právě nastává, se žádná z nich nedá dost dobře srovnávat. Nevzniká ve finančním sektoru, nemá cyklický charakter, neschyluje se k ní postupně, ale startuje ze dne na den zastavením výroby v obrovském, globálním rozsahu. Systémově je to situace, na kterou není přesný návod, těžko může být řešena podle nějakého pevného plánu a známých pouček. Bude to spíš vyžadovat jasnou vizi vyplývající z dobré praktické znalosti, schopnost řídit složitý proces a odvahu přijímat zásadní rozhodnutí. Z tohoto hlediska lze přece jen najít určitou historickou paralelu – situaci před třiceti lety: východiskem bylo nevýkonné, plánem řízené národní hospodářství napojené na slabý a rozpadající se trh ostatních zemí východního bloku. Cílem byla standardní tržní ekonomika napojená na fungující západní trhy. Zkušenost s takovou transformací nebyla ale k dispozici žádná. Přesto se podařilo ji v poměrně krátké době realizovat bez vážnějších sociálních otřesů a s pozitivním výsledkem: neprovázela ji ani katastrofální nezaměstnanost, ani hyperinflace, nezpůsobila žádné fatální zadlužení, ani výrazný exodus talentů a mozků. Můžeme dnes diskutovat o tom, zda se přechod k tržní ekonomice nemohl uskutečnit s menšími náklady. To je ale diskuse bez konce a z dnešního pohledu i bez významu. Je to ale obrovská zkušenost – a ta ukazuje, že v mimořádné situaci lze dělat velké a zásadní změny a že v českých poměrech funguje česká cesta nejlépe. Ukazuje, jak důležité bylo dávkovat změny tak, aby jejich dopad byl postupný a nevyvolal šoky. Aby celý proces byl důvěryhodný pro investory a zahraniční trhy. Aby stát ustupoval do pozadí a přenechával prostor soukromému kapitálu. Aby makroekonomické prostředí směřovalo k rovnováze, stabilitě a předvídatelnosti. Podstatné také je, že se v takových situacích moc nediskutuje, neboť je nutno s jasnou vizí řídit a rozhodovat. Není známo, že by tehdy existovaly nějaké poradní týmy ekonomů. Celý proces řídil nepočetný tým lidí, kteří měli teoretické znalosti, ale minimum praktických zkušeností, zato však všechny potřebné pravomoci, rozhodovací schopnosti a vysokou autoritu.  Poradní týmy Dnes tu poradní týmy máme. Zatím se v médiích objevily tři takové skupiny. Z jejich složení se nezdá být moc pravděpodobné, že by tyto týmy vyprodukovaly reálný a úspěšný plán pro využití potenciálu české ekonomiky v nastalé situaci. Ačkoliv se jedná o zajímavé a uznávané osobnosti, jejich počet a složení dohromady velké naděje nevzbuzuje. Akademici, analytici, bankéři a vysocí manažeři budou sedět kolem stolů – nebo možná doma u svých počítačů – a povedou diskuse. Budou sepisovat názory a stanoviska, hledat shodu, ale nebudou rozhodovat a za své rady nebudou mít žádnou faktickou odpovědnost. Z nedávné zkušenosti lze usoudit, že význam těchto poradců bude opět žalostný. Vlády s jejich podporou se dopouštěly zásadních strategických chyb: připomeňme přiškrcené veřejné investice po finanční krizi v roce 2008–9, odloženou důchodovou reformu a zrušenou reformu zdravotnictví, což jsou asi nenápadnější příklady. Není to jistě vina poradních týmů, jen chyba strategií, které je povolaly do služby a pak je nedokázaly využít. Ekonomičtí poradci tak v konečném důsledku zapůsobili spíš jako PR agentury: měli mediální ohlas, demonstrovali ochotu vlády o věcech jednat, umožnili zveřejnit a vysvětlit všechny možné těžkosti a smířit se nakonec s rezignací na řešené problémy. Jaká je naděje, že to tentokrát nedopadne podobně?  Poměrně malá, ale naděje to pořád je: vytvářejí ji podnikatelé, kteří zvládají svůj byznys i ve změněných podmínkách. O některých se ví, o mnoha dalších se nemluví a nepíše. Na jedné straně jsou spekulanti, kteří dodržují karanténu a těší se, že si tak zajistí nárok na kompenzaci, a jsou jiní, kteří se okamžitě se situací vyrovnali: zapojili do svého byznysu internet, převedli své zaměstnance na nejpotřebnější sortiment, pustili se do renovací, investic a nových aktivit. Netýká se to jen živnostníků a drobných firem. I velké české firmy, které mnohdy začínaly z ničeho a jejichž majitelé je dovedli k miliardovým obratům, neskládají ruce do klína a nejsou ani ohromené, ani zaskočené globální pandemií a vidinou ekonomické krize. Výrobce polohovacích nemocničních lůžek Linet ve Slaném se okamžitě soustředil na ten sortiment, po kterém je největší poptávka, a vyrábí na plné obrátky pro nemocnice napříč Evropou i v USA a dalších zemích. Nebo logistická přepravní firma HOPI v Říčanech u Prahy – zvládla problémy s ucpanými dálnicemi, nabírá nové lidi a dál investuje do svého růstu. Pražská CSG, která zachránila českou značku Tatra, také drží plný provoz ve všech svých firmách. Pokud tito lidé – nebo spíš lidé tohoto druhu a této „krevní skupiny“ – budou mít dostatečný prostor a podporu, může se česká ekonomika posunout velmi rychle a výrazně kupředu: stát se výkonnější, efektivnější a v konečném důsledku i silnější. V českých genech je tradičně zakomponován sklon k překvapivým, v podstatě jednoduchým řešením. Tak, jak svého času prosazoval své vize Tomáš Baťa nebo Václav Klement, Antonín Švehla, nebo Alois Rašín nebo třeba profesor Otto Wichterle, tak lze nepochybně uvažovat o mnohých výzvách i dnes. V podnikání, v politice i ve vědě. Mohou to být myšlenky, které se nevejdou do ekonomických pouček, budou se míjet se zažitými představami a budou vyžadovat velkou dávku odvahy a síly ke svému prosazení. Když se ale ta síla a odvaha najde, mohou to být nejúspěšnější projekty své doby.  Krizová ekonomická situace je dobrou příležitostí vzít i neobvyklé myšlenky vážně, zabývat se jimi a dát jim šanci. Pokud by vládě radili lidé, kteří mají v české ekonomice za sebou hmatatelné výsledky, byla by šance samozřejmě větší. Názory akademiků, manažerů a bankéřů v cizích službách, tam se asi české moudrosti těžko dočkáme. Současná vláda bude po ukončení karantény zřejmě disponovat velkou důvěrou veřejnosti, nejvyšší dostupnou podporou a bude mít tedy jedinečnou příležitost prosadit rozumnou, chytrou a nejspíš i jedinečnou českou vizi dalšího rozvoje naší ekonomiky. Možná budeme mít díky včasným opatřením a vysoké disciplíně veřejnosti i určitý časový náskok. Zároveň asi nemůžeme počítat s velkou mezinárodní solidaritou – každá země bude mít své starosti a bude prosazovat své zájmy a své priority. Nebude to tedy lehké, ale šance to rozhodně je.  {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2020-03-19 10:30:38

Otevřený dopis České poště aneb Co byste mohli udělat pro sebe i pro nás

Jestli je v souvislosti s tímhle virovým extempore něco jisté, tak to, že e-shopy všeho druhu budou mít žně a že v rámci maloobchodního žebříčku poskočí dost zásadně a natrvalo nahoru. Jakmile si jednou člověk zvykne na to, že mu různé zboží donesou až pod nos, už se mu zpátky k osobnímu nakupování chtít nebude. I starší a konzervativnější zákazníci se teď naučí využívat nákupy po internetu. Naopak kamenným krámům bude ouvej. Jenže k hladkému fungování e-shopové ekonomiky je potřeba zajistit i stejně hladké podávání a dodávání zásilek, a to je místo, kde by byla razantní inovace potřeba jako sůl. Proto píšu tento dopis České poště, s. p., který bude možná chvílemi rýpavý, ale jeho hlavním cílem není se vysmívat, ale zkusit pošťouchnout její vedení k trochu jiné perspektivě. Třeba si to někdo z nich přečte a některý z těch návrhů akceptuje. Nemám tušení, ale za pokus to snad stojí. Myslím, že by na tom mohli dost vydělat. A my jako zákazníci také. Za posledních pár let jsem odeslal několik tisíc zásilek, vím o tom procesu z pohledu odesílatele dost. Dědictví ze starých časů První a zásadní problém e-byznysu podle České pošty: když už vůbec vznikají nějaké skromné inovace celého procesu, tak jsou orientovány spíše na výdej zásilek než na jejich příjem. To sice působí dobře z hlediska veřejnosti – adresátů je řádově více než e-shopů – ale každý ten balík nebo doporučené psaní, které dodáváte, musí taky nejdřív někdo někde podat. A čím složitější to ten někdo má, tím větší pravděpodobnost, že přijdete o zakázku už u něj, protože ji ten e-shop raději vypraví kurýrem. Dokonce i pro smluvní partnery České pošty je dnes podání zásilky pomocí systému Podání online složitější než třeba u Zásilkovny. Částečně k tomu přispívá zbytečně složitý tarif, kdy například u doporučených psaní musíte hlídat, jestli jejich tloušťka nepřesáhne pět centimetrů, a zároveň vědět dopředu, jestli budou vážit 0,95 kg nebo 1,05 kg. Toto je chyba, dědictví ze starých časů, kdy se posílala hlavně lejstra a větších zásilek bylo tak málo, že si každou zvlášť mohli na poště převážit a správně ji ofrankovat. Toho se, milí pošťáci, musíte zbavit. Už jste v tomhle směru udělali nějaké pokroky na poli Balíku do ruky, kde je tarif podstatně jednodušší a stačí tam změřit nejdelší stranu balení. Jinými slovy: jde to a vaše IT systémy jsou na to připravené. Skvělé, tak teď udělejte ještě to samé s doporučenými zásilkami, protože spousta drobnějších nákupů se vejde do doporučené zásilky – třeba zrovna ty knihy. Úplně zrušte obyčejný balík, ten je dneska k ničemu. Přestaňte rozlišovat mezi doporučeným psaním a doporučeným balíkem, aspoň vnitrostátně (nevím, jak fungují mezinárodní smlouvy), a zaveďte společnou kategorii doporučená zásilka. Pokud zjednodušíte pravidla pro vnitrostátní doporučenou zásilku na „maximálně 35 cm délky a maximálně 2 kg hmotnosti“ s jednotnou cenou, budou vám provozovatelé e-shopů vděční a určitě si tam získáte nějaký byznys. Tady je obchodní příležitost, proč ji přepouštíte konkurenci? Já vím, máte ten Balík do ruky, na který byste chtěli zákazníky nasměrovat, to je váš komerční produkt. Jenže ten je poměrně drahý a pro malé zásilky vážící třeba jen kilo se dost výrazně nevyplatí (asi o 40 Kč). V takovém případě budou zákazníci vždycky hledat levnější způsob doručení, což je třeba zrovna ta Zásilkovna, a vy pošťáci tím přicházíte o kšeft. Musíte mít pro menší nákupy i levnější alternativu, než je drahý Balík do ruky, abyste byli konkurenceschopní – a jednotná Doporučená zásilka za dejme tomu 70 Kč je přesně to, co by dobře posloužilo. Je jedno, jak ten typ zásilky nakonec pojmenujete, ale nějaká levnější položka pro menší nákupy je absolutně nezbytná, protože jinde ji umějí. Zbytečná práce za přepážkou Druhá věc, samotné fyzické podání zásilky. Člověk, který není vaším smluvním partnerem, musí jít vystát frontu na poštu v otevírací době a jeho odbavení trvá minimálně několik minut. Za ním čekají v řadě další. V tomhle jste se, milí pošťáci, ještě neposunuli za hranice minulého století, což je chyba. Všimněte si, že je to drahé i pro vás samotné. Každý ten zaměstnanec, který tam za přepážkou bere do ruky jeden dopis za druhým a ručně datluje do počítače údaje o adresátovi, je člověk, kterého musíte platit. Dokonce jste poslední dobou měli problém ty lidi vůbec sehnat, jestli se dobře pamatuji. Při tříprocentní nezaměstnanosti se málokomu chce za přepážku. Chyba. Od toho máme dávno věci jako čárové kódy a QR kódy, které se dají načíst jedním pípnutím skeneru a šetří spoustu času, ale musíte lidem umožnit, aby je začali využívat, stejně jako to umožňuje třeba vaše konkurence. Celý ten proces, při kterém sekretářka ve firmě nadepíše obálku s adresou a připraví podací lístek, pak musí na poštu, tam někdo údaje z té obálky přepíše do počítače, potiskne speciální štítek s písmenkem R, přilepí jej zase ručně na obálku, potiskne podací lístek a dá vám jej do ruky coby důkaz, že jste zásilku podali, je v roce 2020 naprostý anachronismus a měli jste ho odbourat už před řadou let. Nebo jej ponechat jen okrajově, asi jako si banky stále ještě udržují nějaké přepážky pro osobní styk, ale snaží se přesměrovat maximum aktivity svých klientů do internetového bankovnictví, které je provozně levnější. Smluvní partneři České pošty to mají o něco lepší a mohou si štítky vygenerovat v aplikaci Podání online, která je mimochodem docela fajn. Opravdu fajn a uživatelsky vcelku přívětivá, na státní sektor až překvapivě. V tomhle máte náskok před leckterou privátní konkurencí a musím vás za to pochválit. Jenže tam zase přežívají zvyklosti, které mají nejspíš původ hluboko ve dvacátém století. Každé podání musíte uzavřít a odeslat, následně musíte všechny zásilky donést na jedno konkrétní poštovní depo. Kdybyste přišli jinam, vyženou vás s tím, že „nevidí data v systému“. A vaše depa fungují pro příjem zásilek pouze v pracovní dny, dokonce i taková centrální depa, jako je třeba na Masarykově nádraží v samotném středu Prahy. Není to náhodou nedomyšlené, když zrovna v Praze sídlí hromada e-shopů, které by rády expedovaly i o víkendu? Zase tím odstrkujete některé své zákazníky jinam, kde je rádi převezmou. Aspoň ta velká depa v krajských městech by měla fungovat i o víkendech. V předvánoční době, kdy nákupní šílenství vrcholí, dokonce všechna depa v republice; chcete přeci ty zakázky, nebo ne? Tady stojí zase za to podívat se, jak to dělá konkurence, třeba Zásilkovna. Vyrobíte si štítek a následně můžete tu zásilku podat úplně kdekoliv po celé republice, ne jenom na jednom předem určeném místě. Pokud je sobota večer a poblíž vás je partner Zásilkovny, který má otevřeno, můžete u něj zásilku klidně předat do přepravy a pustit ji z hlavy. Nemusíte se tam znovu vracet v pondělí. Není ani zapotřebí před odchodem z kanceláře dělat esoterické úkony typu „uzavírání podání“, na které se dá v pracovním shonu snadno zapomenout. Jednoduché, elegantní. Doporučuji napodobit, zjednodušíte život sobě i nám. Co takhle "poštovní bankomat"? Třetí a nejvíc futuristické téma: automatizace. Tady má ČP obrovský potenciál, a přitom působí dojmem, že si jej ani neuvědomuje. Pošta si obecně stěžuje na to, že musí udržovat velkou síť poboček na malých městech a vesnicích. Občas se mluvilo i o tom, že se ty pobočky budou rušit, že se nevyplatí. Hergot, toto není dobré uvažování! Vezměte to z jiné perspektivy, pošťáci. Máte v rukou rozsáhlou síť svých vlastních nemovitostí, kde nemusíte platit žádné nájemné a které se z historických důvodů nacházejí přímo v centrech městeček a měst. To je přeci výhoda, ne nevýhoda, jenom je potřeba ji nějak šikovně využít. Podívám-li se na to s odstupem, hlavní problém standardní poštovní pobočky je v tom, že je po většinu času zavřená. Dokonce i veliká a důležitá pošta v mé rodné Ostravě-Jih, která obsluhuje sídliště o desítkách tisíc obyvatel, má otevřeno pouze 59 hodin týdně. Jenže týden má 168 hodin. Z toho plyne, že po 109 hodin týdně je ten objekt vašim zákazníkům k ničemu. A když je jim k ničemu, neudělají tam žádnou zakázku, tj. pošta z toho nemůže mít žádný zisk. Dovolte mi nyní, abych se na chvíli zasnil. V mém snu vystupuje Chytrý Stroj. Něco jako poštovní bankomat. Chytrý Stroj vypadá z mého pohledu jako dvířka ve vnější zdi pošty. Vedle dvířek je bezdotyková čtečka karet a QR kódů. Můžete k němu přijít kdykoliv, třeba ve dvě ráno, a podat tam zásilky, aspoň v nějakých standardizovaných velikostech: píp, píp, píp, dvířka se otevřou, za nimi je běžící pás, na něj kladete jednu zásilku za druhou, čidlo přečte čárový kód a pás ji odveze do útrob pošty. Zároveň třeba odešle SMS adresátovi, že jeho zásilka byla právě podána. Poštovné zaplatíte kartou. Nebo, pokud jste smluvní zákazník, tam třeba jen načtete svoji Zákaznickou kartu a pošta vám na konci měsíce pošle souhrnnou fakturu za všechny podané zásilky. Ani vás moc nemusí zajímat, co ten stroj vlastně se zásilkami dělá. Mohl by je třeba třídit podle PSČ do jednotlivých kupiček, aby pak lidskému personálu, který to bude odvážet, ušetřil práci. Tam se dá vymyslet spousta drobných zlepšováků. (Trochu ujetý příklad: v časech epidemie by se do strojů daly umístit UV lampy a pak se chlubit, že povrch zásilek je sterilizovaný.) Chytrý Stroj umí samozřejmě zásilky i vydávat. Ukážete mu QR kód, případně zaplatíte dobírku, něco zavrčí, dvířka se otevřou a můžete si vzít zásilku. Dvacet čtyři hodin denně. Takhle by měla fungovat ta slavná Balíkovna, pokud by byla opravdu moderní. Ano, Chytrý Stroj bude asi drahý. Jenže tady máte, pošto, zase jednu výhodu: právě proto, že máte svoje vlastní nemovitosti v centrech měst, byste mohli přijít za konkurencí a říci jim: podívejte, Zásilkovno, Uloženko, PPL, Alzo, Malle a tak dále, jsme sice konkurence, ale nejsme nepřátelé. Umožníme vám tyhle Chytré Stroje využívat pro podávání i vydávání zásilek, napojíme je na vaše systémy. Zaplatíte nám za to a budete moci využít infrastrukturu, která je i pro vás výhodně položená v centrech obcí. Nemusíte si stavět žádné ty vaše AlzaBoxy apod. Vašim zákazníkům se to určitě bude líbit a nám, pošťákům, taky, protože tím pádem budeme mít podíl z tržeb konkurence, což je situace, o které drtivá většina firem může leda tak snít. Ze začátku by Chytré Stroje mohly být jenom na největších pobočkách, ale časem by se mohly rozšířit i do menších měst. Právě proto, že Česká pošta má těch poboček ohromné množství, mohla by výrobcům Chytrých Strojů říci: hleďte, my u vás chceme udělat obří zakázku na dvacet let dopředu, navíc asi včetně nějaké údržby a oprav, ale výměnou za to po vás chceme množstevní slevu. Menší variantu Chytrého Stroje pro vesnickou poštu nám prostě nesmíte dodat moc draho, jinak tu zakázku nedostanete. A on už by ten výrobce vymyslel způsob, jak ten Chytrý Stroj pro menší pobočky vyrobit přiměřeně levně. Výsledek? Z pohledu zákazníka (ať už e-shopu nebo adresáta) naprosto skvělý. Poštovní ekvivalent vkladového i výdajového bankomatu v režimu 0-24, jednoduchý, praktický, po ruce. Ještě by tam mohla fungovat nějaká sleva za to, že využíváte automatizovanou službu a nevytěžujete člověka. Zase podobně, jako je tomu v bankomatu. A z pohledu pošty to taky nevypadá špatně. Stroje nechtějí dovolenou, nemají nemocné děti, nedostanou chřipku ani koronavirus, neodejdou za lepším pracovním místem do Škodovky, dokáží přijmout zakázku (a tím pádem si na sebe vydělávat) po 24 hodin denně, můžou být naprogramovány tak, aby uměly mluvit dvaceti různými jazyky apod. Potřeba živého personálu by poklesla a ten, který by zůstal, by nemusel vnucovat zákazníkům pojištění nebo losy do loterie. Opustíte-li své zákazníky, zahynete Časy líbesbrífů se nevrátí. Listovních zásilek bude pořád ubývat, i úřady pomalu přecházejí na elektronickou komunikaci. Musíte se, pošťáci, opravdu ze všech sil soustředit na podchycení e-shopové vlny, v tom jsou velké peníze a velký potenciál růstu. A musíte se do té inovace pustit rázně, ne jenom takovými těmi opatrnými krůčky, jako byla Balíkovna (která si s sebou stále táhne dvě slabiny z 20. století – nutnost se někam dostavit v otevírací době a potřebu živého personálu při výdeji). Důkladně inovovaná infrastruktura stojí dost peněz, takže by měla obstát i v roce 2040, ne jenom teď. Musí tedy být navržená velkoryse a trochu vizionářsky. To, co čtete výše, by byl dobrý základ, jak toho dosáhnout. Je potřeba to udělat, a ještě navíc rychle. Protože pokud vás z trhu s balíčky z e-shopů vytlačí soukromá konkurence, tak budete, pošťáci, bojovat o holé přežití a jednoho dne vás nějaká nepřátelská vláda zruší. Nepřál bych vám to. Dokonce mám všechnu tu atmosféru obálek, známek, razítek a přepážek trochu nostalgicky rád. Ale opustíte-li své zákazníky, zahynete. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-21 06:52:15

Macron v Mylhúzách aneb O dobývání ztracených území republiky

Francouzský prezident musí řešit problém, který začal vznikat už v době, kdy se narodil. Mulhouse čili česky Mylhúzy je město velikosti Olomouce, které se nachází v jižním Alsasku, nedaleko horského pásma jménem Vogézy. V letech 1871–1918 leželo město i se svým okolím v císařském Německu a místní obyvatelstvo opravdu mluvilo převážně německy. Ještě za druhé světové války sloužili Alsasané ve Wehrmachtu, i když se některým moc nechtělo, a bohužel měli určitý podíl i na masakru v Oradour-sur-Glane, francouzských Lidicích. Dnes je to tedy součást Francie, i když si toto území Francie musela dobýt; bez vítězství v první světové válce by nejspíš všechno bylo jinak. Nedávná návštěva prezidenta Macrona ovšem přivedla pozornost k otázce, jestli to pořád ještě stoprocentně platí. Macron si vybral právě návštěvu Mylhúz k tomu, aby deklaroval změny v politice státu vůči zahraničním vlivům v muslimské komunitě. Mimo jiné má být osekán program, v jehož rámci přicházelo do Francie ročně tři sta imámů z Alžírska, Maroka, Tuniska a Turecka. Program funguje zhruba stejně dlouho, jako je Macron na světě – vznikl totiž roku 1977 (Macron sám se narodil 21. prosince téhož roku). Můžeme si vcelku snadno spočítat, kolik zhruba těch imámů za tu dobu bylo: přes deset tisíc. Samotné Mylhúzy jsou sídlem velké mešity Al-Núr. Popis projektu na Weltu prozrazuje, že záměrem stavitelů bylo zřídit v jejím rámci kompletní komunitní centrum: nachází se tu nejen modlitebna, ale i nákupní centrum, školky pro děti, fitness centrum, holičský salon, pětadvacetimetrový bazén se striktně oddělenými otevíracími hodinami pro ženy a muže, a dokonce i márnice. Samotná modlitebna zabírá jen 13 procent celé plochy stavby! Stavba začala roku 2009, ale její dokončení se protáhlo, protože roku 2012 zakázal francouzský stát další financování z ciziny (kolem 80 procent nákladů na její stavbu bylo i tak pokryto ropnými královstvími z Perského zálivu). Pravicový list Valeurs Actuelles nyní zveřejnil rozsáhlý článek shrnující kontroverze kolem stavby: už první velké shromáždění mělo za hosta prominentního antisemitu Sawfata Hidžázího, kterému sousední Velká Británie zakázala vstup na své území, a podporu projektu vyjádřil i světoznámý fanatik Júsuf Karadáví, který nesmí navštívit ani Francii. Kolem celého projektu se točí větší množství členů Muslimského bratrstva a také lidé vysloveně napojení na radikály. Někteří místní politici, a to i za dříve dominantní pravicovou stranu UMP, dostavbu mešity podporují (viz tentýž článek), ale stejně jde o politicky bolestivé místo. Jednak kvůli neprůhlednému financování z ciziny a vazbám na nebezpečné lidi, jednak kvůli tomu, že jeho univerzální nábožensko-společenský charakter až moc odráží ideály Muslimských bratří. Podle nich by správný věřící měl trávit svůj život pokud možno odděleně od nevěřících a nepřicházet s nimi do kontaktu častěji, než je nezbytně nutné. Ve Francii se takovému oddělení obyvatelstva říká communautarisme a je to přesně to, proti čemu současný prezident opakovaně vystupuje. Ale při svém vystoupení v Mylhúzách se přímo o mešitě Al-Núr nezmínil. Jenom o projektech financovaných z ciziny obecně. Communautarisme ve Francii je víceméně totéž co Parallelgesellschaften v Německu: tentýž problém pojmenovaný jiným slovem (ne, že by na tom jiné státy byly lépe – zpráva baronesy Casey před třemi lety popisovala rozmáhající se segregaci komunit ve Velké Británii). Zajímavý je v téhle souvislosti ovšem ještě jiný pojem, a to Quartier de reconquête républicaine, vládní program, jehož cílem je „znovuovládnutí“ problémových oblastí strukturami Francouzské republiky. Na jejich seznamu je i Bourtzwiller, dvacetitisícová čtvrť v Mylhúzách. Ztracená území republiky je jméno knihy Emmanuela Brennera, která popisuje dění v ghettech. Vyšla poprvé už skoro před dvaceti lety (2002) – aneb, ne že se o tom neví pěkně dlouho. Francouzská národní pravice si pojem osvojila, hlavně sympatizanti Rassemblement National (dříve Front National), ale třeba ještě takové New York Times s ním roku 2015 zacházely poněkud odtažitě (what Ms. Le Pen described as „lost territories“). Dnes tedy ztracenost některých teritorií akceptovala i středová vláda Emmanuela Macrona. Kdyby nebyly ztraceny, těžko by bylo zapotřebí zavádět oficiální program, jehož samotné jméno odkazuje na jejich „znovuovládnutí“ či „znovudobytí“ (reconquête, slovo se stejným kořenem jako dávná iberská reconquista), a jehož součástí je posilování policejní přítomnosti ve vyjmenovaných čtvrtích. Realita si vždycky najde nějakou cestu k akceptaci, i když v tomto případě to trvalo více než patnáct let. Jiná otázka je, zda se zrovna prezident Macron hodí k nějakému znovudobývání. Zrovna toto by byl tvrdý oříšek i pro skutečného vojáka Charlese de Gaulla. Toto je totiž válka odehrávající se převážně v rovině myšlenek a přesvědčování. Rád bych se mýlil, ale mám dojem, že zrovna v těchto disciplínách má druhá strana náskok. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-22 13:58:35

Stane se z Němců nemigračního původu v mladé generaci menšina?

Německý statistický úřad vydal na svém webu zprávu „Migrace a integrace“, doprovázenou zajímavými grafikami. Jedna z nich zobrazuje demografický strom země s přihlédnutím k tomu, kolik lidí má „migrační kořeny“. Ty jsou definovány tak, že člověk má „migrační kořeny“, pokud on sám nebo aspoň jeden z jeho rodičů není narozen jako německý občan. Demografické stromy mám rád, protože jsou přehledné a ukazují detaily, které by se v běžném zprůměrování „slily“ do jednoho čísla. I tenhle je docela poučný: Stromy jsou „přeloženy přes sebe“, tj. černá a modrá jako by pokračovaly pod červenou. Černá je celková struktura německého obyvatelstva, červená jsou lidé s migračními kořeny, modrá ti, kdo je nemají. Co tedy vidíme? Za prvé, že v celkové mase německého obyvatelstva zatím stále ještě hrají hlavní roli velmi početné generace „domorodých“ Němců nad cca 45 let věku. To jsou tyto: To je skupina obyvatelstva, která bude v nejbližších patnácti až dvaceti letech mít rozhodující vliv u voleb, protože jsou a) početní, b) mají vesměs občanství, tudíž i hlasovací právo (pozor na to, že grafika zahrnuje veškeré obyvatelstvo, nikoliv jen občany), c) jsou k těm volbám zvyklí pravidelně chodit. Za druhé, dva zajímavé „zuby“ v porodnosti: Ten první jsem označil „válka“, ale týká se i bezprostřední poválečné mizérie, kdy byl nedostatek potravin, (nerozbitých) domů, uhlí, léků, nezmrzačených chlapů atd. Je vidět, že tehdy měla německá společnost ještě výraznou schopnost se z průšvihu zotavit. Kolem roku 1947 bylo dosaženo dno a od té chvíle začal opět populační boom. Ten druhý je psán s otazníčkem, protože o to, zda příčinou masivního propadu v porodnosti vyspělých států byl skutečně nástup hormonální antikoncepce, se vedou spory. V Německu byl tenhle jev proti USA o několik let zpožděn, ale když už nastal, přišel s daleko větší silou a Německo se rychle propadlo pod úroveň prosté reprodukce populace. Za třetí to, jak to vypadá v mladších generacích. Chcete-li vidět budoucnost země, musíte zkoumat školky, ne domovy důchodců. V tomto případě je vidět, že podíl Němců na celkovém obyvatelstvu dost rychle klesá. Mezi novorozenci mají stále ještě nějaký náskok, ale zmenšuje se. A bude-li trend ještě nějakou dobu trvat, stane se z Němců nemigračního původu v mladé generaci menšina: Ještě zajímavější by bylo rozdělení podle kulturních okruhů původu (Jihoevropané, Poláci, bývalá SSSR, Balkán, Turecko, Afrika atd.), ale to už bohužel statistický úřad neuvádí. Škoda, to by mě zajímalo hodně. Ona ta červená množina je vevnitř velmi různorodá a v ČR bych se k ní řadil i já (viz to poněkud zvláštní příjmení, které nosím). Ještě více by mě zajímalo, jak takové populační stromy vypadají třeba v Berlíně nebo v Kolíně nad Rýnem. Každopádně si při pohledu na ten spodek grafu říkám, že vstřebávací schopnost německého školského systému je vystavena solidnímu zátěžovému testu – zvláště vezmeme-li v potaz, že to obyvatelstvo není rovnoměrně promícháno, takže někde bude koncentrace Neněmců velmi vysoká. Však už se také z CDU ozval názor, že děti přijímané na základní školy by měly umět plynně německy a pokud ne, měly by se němčinu nejdřív někde doučit v přípravném kurzu. Samozřejmě ale tento návrh jiná paní z CDU ihned označila jako populistickou pitomost (tamtéž). Jestlipak by říkala totéž, kdyby ji samotnou jako dítě zničehonic strčili do školy, kde se vyučuje třeba … v půvabném jazyce maďarském? {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-05-03 18:23:21

Das ist (noch) kein totaler Krieg – polemika s D-Fensem

Vážení a milí, dostal jsem hned od několika čtenářů odkaz na D-Fensův prvomájový článek „Wollt ihr den totalen Krieg?“, ve kterém se provozovatel serveru vypořádává se současnou situací. A k tomu samozřejmě dotazy, co si o něm myslím. Jelikož nemá moc smysl na tak opakované otázky odpovídat separátně, a jelikož ten výše zmíněný článek podle mého názoru reprezentuje sice asi menšinovou, ale nezanedbatelnou perspektivu na pravici, rozhodl jsem se na něj zareagovat určitou polemikou. Nebude to kompletní rozbor „řádek po řádku“, to by byla nuda, a navíc by to bylo zbytečně nepřátelské. Ale některé ty věci vidím zásadně jinak a pokusím se vyargumentovat „proč“. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů Začněme těmi několika položkami, na kterých se shodneme. O těch nemá moc cenu se rozepisovat, „ano“ je kompletní věta. Dodám ale aspoň nějaké zpřesňující detaily. Text z původního D-Fensova článku bude vždy vysázen jako citát. „Doufám, že Ukrajinci Rusáky z jejich země vyženou, a to čistě jen proto, že tak je to správně.“ Yep. „A pokud chce někdo válčit tady v Čechách, ať se sebere a odjede tam, není to tak daleko a pan premiér slíbil abolici.“ Však jo, ostatně se tak i děje. Pokud vím, dobrovolníků je relativně málo, oni ostatně Ukrajinci berou jen lidi s vojenským výcvikem – což je v mladších generacích české populace vzácnost. „Vzhledem k antagonistické povaze konfliktu skončí konflikt, až jedné ze stran dojdou síly.“ Ano, je to opotřebovávací válka a ty vesměs končí vyčerpáním jedné ze stran. „To je ale zase než spekulace, ve skutečnosti nikdo neví, kde se soudruh Putin zastaví, stejně jako před třemi měsíci nikdo spolehlivě nevěděl, zda napadne Ukrajinu.“ Pravda, byť zde nutno říci, že toto je věc, kterou můžou ostatní státy svou aktivitou ovlivnit a také tak činí. Spekulacím se ale stejně nelze úplně vyhnout. D-Fens sám za chvíli spekuluje o tom, že nově vzniklá až pětiprocentní menšina Ukrajinců se už domů nikdy nevrátí. Taky je to spekulace, a ne zas tak jistá k tomu; hodně to bude záležet na tom, jak dlouho ta válka potrvá, jaký bude její výsledek, a kolik peněz se nalije do následné obnovy země. Pokud hodně, tak tam vzniknou zajímavá pracovní místa a zcela nová infrastruktura – může to hrát roli pull faktoru zpět. Život někde v Praze nebo Brně je proti Kyjevu či Charkovu dost drahý, a část těch lidí tam má (nepoškozený) nemovitý majetek. „…cenzuru prováděnou soukromými subjekty za laskavého dohledu bezpečnostních složek a provládních NGO v pozadí, vytváření Českomandnazoru, podporu udavačství a pronásledování lidí s nepovolenými názory včetně chlebíčkového teroristy.“ Ano, a kvůli tomu jsem se rozhádal i s řadou jinak solidních liberálů, protože tenhle proces, nebude-li zabrzděn, rozhodně neskončí u Ivanů šířících bludy na povel. Ten skončí mazáním skutečností a názorů nepohodlných panu ministrovi, tady funguje princip šikmé plochy docela spolehlivě. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů, které jsou dalšími kandidáty na likvidaci. Rusové překročili Rubikon Dobrá, tak se trochu podívejme na ty body, kde se naše perspektivy rozcházejí. Zásadní otázky na té celostátní úrovni jsou dvě. Otázka číslo 1: Je ve středně- až dlouhodobém zájmu ČR a potažmo i jiných států zpoza bývalé železné opony, aby si Rusko v té současné takzvané speciální operaci nabilo pěkně hubu a přišlo při ní o značnou část svých konvenčních sil? Na to já osobně říkám „ano“, jednak vzhledem k naší dlouhodobé historii s východem (však i D-Fens sám konstatuje, že z tohoto rohu nikdy nic pozitivního nepřišlo), jednak proto, že v tom Rusku se poslední léta systematicky kultivovala stará imperiální kultura, která ve zbytku Evropy dávno vymřela. Přečtete-li si například aspoň kus Základů geopolitiky od Alexandra Dugina, je to docela svistot, a přitom Dugin patří ke dvorním intelektuálům dnešní Ruské federace. Kdyby se reálně Moskva ve svém snažení omezila na nějakou tu Transnistrii, Krym a Donbas, asi by situace byla jiná. Ale po letech, kdy se celkem úspěšně soustředili na pouhé „rozesírání” v podobě drobných místních konfliktů, teď rozjeli mnohem větší válku a tím překročili Rubikon, který se nedá jen tak odpřekročit. Mají podstatně větší ambice, než by odpovídalo jejich schopnostem, což je u mocností vždycky průšvih. Tahle situace se dá korigovat v podstatě jen jedním způsobem, a to, že na té Ukrajině utrpí jejich staronové impérium porážku podobně jako v rusko-japonské válce (1905) nebo v první světové válce (1917). Taková porážka může, i když nemusí, vést k nezbytným reformám i přes jinak silně zakořeněnou potřebu zachovat tvář. Tak například o kus dál na Blízkém východě se sousední arabské státy nakonec naučily, že navážet se vojensky do Izraele se prostě nevyplatí. Bylo k tomu sice potřeba několik pokusů, ale nakonec tam ten mír, byť třeba chladný, přece jen nastal. Nicméně co se této otázky týče, skutečně lze mít zcela odlišné názory i mezi naprosto racionálními lidmi. Někdo třeba přikládá určitým rizikům větší váhu a určitým vyhlídkám váhu menší, pak mu to vyjde jako „ne“. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let Otázka číslo 2, podmíněná: Pokud tedy na otázku číslo 1 odpovíme „ano“, jaká aktivní opatření má za tímto účelem Česká republika přijmout? Odpovídá tomu situace v médiích? Mezi „0“ (v podstatě nedosažitelný stav, už od 90. let máme nějaké vojenské mise ve světě) a „totaler Krieg“ (musíte-li jej opravdu vyhlásit, je to znamení, že jste v pěkném loji) je celé kontinuum možných stavů. To, co poněkud vadí i mně, je značná vzdálenost „dvou střelek“: v médiích je skutečně střelka panující atmosféry někde tak na dvou třetinách, kdežto naše reálné zapojení do ukrajinského válečného úsilí je tak na jedné pětině ciferníku. Na rozdíl od D-Fense z toho ale nechci odvozovat, že třída nějakých méněcenných pisálků systematicky manipuluje s lidmi nadšeným hýkáním v médiích, nebo že by opravdu chtěla vidět české pluky valit se skrze Donbas na bídného Rusa. Coby člen týmu Echo 24 znám různých pisálků dost, sám jsem jeden z nich (a D-Fens snad není? Pokud se pisálek vyznačuje hlavně psaním, tak on píše ostošest už asi dvacet let déle než řada kariérních publicistů). Z tohoto vzorku mně známých novinářů bych řekl, že vysvětlení je podstatně jednodušší a není třeba tam automaticky předpokládat zlou vůli a manipulativní úmysly. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let. Většina z nás zažije něco takového jednou za život, asi jako přílet Halleyovy komety; na rozdíl od Halleyovy komety je to ale brutální a krvavý jev. Navíc máme díky technologii celkem unikátní proud videí a fotek přímo z bojiště, což má emocionální dopad. Někdo je v tomhle naprosto teflonový a steče to po něm, ale takové typy lidí zase většinou nejdou dělat do novin. Připočtěte skutečnost, že rok 1968 je tady dědičné trauma srovnatelné s Mnichovem, a že rozdíl proti dnešku je, že ti Ukrajinci teď (i když s významnou cizí pomocí!) udělali to, co tehdy naši předkové nikoliv, a co zde dodnes posiluje národní mindrák. Pak je ale celkem přirozené, že se daleko více a intenzivněji píše o válce než o pěstování cibulí nebo o oslavách Svátku práce. Samozřejmě by si ten novinář měl hlídat svoji dlouhodobou kredibilitu a pokud možno ověřovat informace z jiných zdrojů (u takového „Ghost of Kiev“ bylo celkem jasné, že jde o klasickou válečnou urbánní legendu srovnatelnou s naším protektorátním Pérákem), ale úplná emoční neutralita je asi v tak extrémní situaci nedosažitelná. Považoval bych ovšem skutečně za žádoucí, kdyby naši novináři trochu „zklidnili hormon“, a aby se ta naše mediální střelka vrátila aspoň do první půlky ciferníku, kde bezpečně trčí (a jen tak se nepohne) ta střelka reálná. Nepohnutelnost té reálné střelky je mimochodem dána hlavně tím, že na rozdíl od Britů či Poláků nemáme k žádné eskalaci svých závazků příslušné vojenské kapacity. S tím bezprostředně nikdo nic nenadělá, i kdyby se na vládě nebo v televizi řečnilo sebeohnivěji. Takové kapacity se budují léta, a za tu dobu se spektrum hrozeb beztak totálně promění. Neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství Dobrá, nyní k těm věcem totálně rozporným. Podívám se na tři. „Denně jsme tak zahrnováni nejrůznějšími detaily, jak ruská branná moc terorizuje civilní obyvatelstvo, krade jim majetek, mučí a popravuje zajatce a podobně. Na základě znalosti dějin různých dalších ozbrojených konfliktů z moderní historie jsem bohužel přesvědčený, že ukrajinská strana dělá to samé. Jen se o tom nedozvídáme, protože nám ji média idealizují. Ukrajinci jsou vykreslováni jako kreativní a čestní bojovníci, Rusové jako podlá pakáž. Jak naivní. Tohle je válka a všechny strany udělají všechno možné, aby se té druhé dostaly na kobylku.“ O pár řádek dál vyčítá D-Fens Ukrajincům, že „bez důkazů“ prohlašují referenda pořádaná Ruskem za zmanipulovaná. Tady ale činí totéž; to není konzistentní. Buď tedy ty důkazy máte, nebo odvozujete své přesvědčení na základě předešlých zkušeností. Ukrajinci nepochybně nejsou svatí, ale bojují na vlastním území. To jim vůči civilnímu obyvatelstvu zase dává trochu jiné motivace než útočníkovi. Platí to i v daleko extrémnějších scénářích. Vezmeme-li si třeba východní frontu za druhé světové války, tak frekvence různých znásilnění, rabování apod., kterých se na jaře 1945 dopustili někde kolem Odry ustupující Němci vs. postupující Sověti, nebyla ani přibližně stejná, a nebylo to přitom dáno tím, že by snad Třetí říše byla lidštější a mírumilovnější stát než SSSR. Ale ani ona nechtěla dělat takové věci vlastním občanům. Něco jiného jsou ti zajatci, tam si bohužel myslím, že se kompletní pravdu jen tak nedozvíme. Tam by ale bylo divné, kdyby k žádným zločinům typu poprav nebo mučení na ukrajinské straně nedošlo, vždyť i Spojenci na západní a italské frontě nějaké takové věci napáchali. (A to ani nemluvíme o Pacifiku, tam byla vzájemná nenávist válčících stran opravdu silná.) To bohužel od té války opravdu oddělit nelze. Mimochodem, z hlediska těch strategických cílů, tj. „dostat se na kobylku“, se zrovna excesivní ukrutnost nemusí vyplácet, a dokonce může být na škodu. Dává to protistraně motivaci bojovat do poslední kulky, i kdyby se třeba ocitla v situaci, kdy by bylo rozumnější se vzdát. Moderní zákony války nařizující slušné jednání se zajatci nemají jen etický základ. Je v nich i hodně poznaného pragmatismu, který je potřeba vynucovat i vůči vlastním vojákům; rozhodně neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství. Žádná událost není úplně izolovaná „Myslím, že žádný soudný člověk by neměl válku podporovat, za jakoukoli stranu, a to ani v případě, že zatím nekácí v jeho lese. Propojenost různých procesů a ekonomik má totiž za následek, že se v jeho lese kácí, jen to nevidí.“ Toť otázka. K rozpoutání války notoricky stačí jedna strana, všichni ostatní se v ní (nebo kousek vedle ní, což taky není příjemná pozice) ocitnou do nějaké míry vynuceně. I když se třeba předtím vztahy dlouho zhoršovaly, někdo ten Rubikon překročí jako první a ostatní na to musejí nějak reagovat. Válka je destruktivní už svojí samotnou podstatou a těch opravdu neutrálních hráčů, kteří dokážou dlouhodobě vycházet se všemi a nenaštvat nikoho, je poměrně málo. Taky to u nich mívá určité psychické následky, například určitá část dnešního švédského „hypersluníčkářství“ se dá vystopovat k mindráku ze skutečnosti, že za druhé světové války Švédsko notně zbohatlo na dodávkách surovin Třetí říši, kdežto sousedi si tu válku různou měrou odtrpěli. (Švýcaři mají v tomto směru kachní žaludky.) Lze si samozřejmě říci, že nám do Ukrajinců nic není a ať si je Putin pošlape dle libosti. Někdo si to zdůvodní ekonomickým pragmatismem, jako třeba v citovaném textu, někdo možná „koupí“ alternativní vysvětlení o tom, že ta Ukrajina Rusům vlastně patří právem. Ale nejsem si vůbec jist, nakolik se tímto postojem úspěšně vyhnete nějakému tomu „kácení ve vlastním lese” do budoucnosti. Světová politika se hraje na kola, žádná ta událost není úplně izolovaná, a dlouhodobá dějinná zkušenost říká, že projde-li agresorovi A, časem pokročí k nějakému B a později C – a někde v této abecedě dojdete k punktu, kdy se i ve vašem lese a na vašem území bude kácet ostošest. Jistotu samozřejmě nemáte, tu ohledně budoucnosti nikdy nikdo nemá, ale svoje rozhodování musíte založit na historickém precedentu, že „s jídlem roste chuť“ a země, která úspěšně pozřela jednoho či více svých sousedů, bude na mezinárodní scéně vystupovat o hodně bojovněji a agresivněji než dříve – protože získala (skutečností podložený) dojem, že se takový postup vyplácí, a že potenciální protivníci se nikdy na nic nevzmůžou. A takto bude nejspíš vystupovat i vůči vám. Pak je ovšem naopak celkem soudné snažit se ten proces zbrzdit nebo zastavit o něco dříve, než se k vám přiblíží „až na dostřel děla“. Je to jeden z důvodů, proč různé mezinárodní koalice vznikaly už ve starém Řecku, do kterého zase systematicky „lezla” sousední Persie. A vznikaly i mezi státy, které za jiných okolností měly dost nepřátelské vztahy mezi sebou (Sparta, Atény). Byla ruská armáda opravdu silná? „Rusko reálně disponuje silou, která už dávno měla srazit Ukrajinu na kolena.“ Tenhle druh tvrzení opakovaně slýchám od lidí starších 40 let, kteří si nosí v hlavě koncept Ruska coby nepřekonatelného medvěda a nějak nejsou ochotni jej opustit. Zároveň to často bývají lidé nedůvěřiví k médiím, stejně jako D-Fens, ba i více. (Opravdu to jde i více.) První problém je v tom přímém srovnání Ukrajiny a Ruska; dnes stojí za Ukrajinou reálně mnohem ekonomicky silnější koalice bohatých států, takže je to proxy válka jako vyšitá. Ale co ta druhá část výroku … kurňa, přátelé, odkud vlastně všichni víte, jakou Rusko reálně disponuje silou? Není to náhodou z médií? Nikdo z nás přece osobně inspektorem ruské armády nebyl. Všechno, z čeho v takových odhadech v mírové době vycházíme, jsou silně zprostředkované a profiltrované údaje odjinud. Podobně jako u soukromých firem, ani u armád se nedá jejich životaschopnost a funkčnost posoudit mimo krizové situace. Na přehlídkách lze předvést to nejlepší, co máte, a na veletrzích rozdávat krásné křídové letáky s impresivními čísly. V reálné krizi se ukáže, co se za nimi tedy skrývá ve skutečnosti. Jediným skutečně tvrdým a neošiditelným testem schopností ozbrojených sil je právě ta válka, a v ní zatím Rusové nepodávají nějaké extra výkony. K tomu se stačí podívat na mapy a časový vývoj, k tomu nemusíte slepě věřit nějakým propagandistům. * Nevěřím, že původní plán Kremlu byl ten, že se boje s regulérní ukrajinskou armádou potáhnou celé měsíce. Vybavujete si, jak státní agentura RIA Novosti už 26. února vydala a pak zase stáhla oslavný článek o tom, jak Rusko zavedlo na Ukrajině nový řád? Jistě, mohli jim to tam podvrhnout nějací hackeři, ale za pravděpodobnější scénář považuji, že jejich očekávání bylo, že organizovaný odpor se zhroutí během pár dní a zbydou maximálně nějací partyzáni v lese. * Nevěřím, že nepovedená expedice Rusů do bažin v okolí Kyjeva, kde pak při ústupu zanechali ohromné množství rozbité techniky (a Oryx měl problém to vůbec zpracovat), byla jen klamným manévrem na odvedení pozornosti odjinud. Na to byla krapet moc drahá. * Nevěřím, že Rusové počítali s potopením křižníku Moskva, nebo že současný postup-nepostup na Donbase či kolem Chersonu je vlastně záměr atd. * Nevěřím, že Rusům vyhovuje, že mediálně známé a široce oslavované jednotky jako VDV (parašutisté, kolem kterých panuje v Rusku slušný mediální kult) nebo Čečenci utrpěly na reálném bojišti krvavé ztráty. Zato se musím vracet ke knize Viktora Rezuna, píšícího pod pseudonymem Suvorov, která se jmenuje Můj život v sovětské armádě. Odehrává se o padesát až šedesát let v minulosti, ale je to „nářez“: víceméně v ní píše o obří Potěmkinově vesnici, ve které nic nefunguje, jak by mělo, strašně moc věcí se jenom předstírá, hodně se toho rozkrade, zašantročí, zanedbá, nadřízení se nezajímají o skutečný stav věcí – hlavně aby to vypadalo dobře navenek atd. Když jsem ji četl poprvé, říkal jsem si, že to možná trochu přibarvil pro západní publikum, aby se trefil do předsudků čtenáře. Ale současné výkony či nevýkony Rusů na Ukrajině jsou konzistentní s jeho líčením. A silovici, kteří dnes hrají rozhodující roli v Moskvě, jsou vesměs lidé, jejichž kariéra sahá až do pozdní sovětské éry. Kdyby v ruské armádě roku 2022 panovaly stejné poměry jako v té sovětské 60. let, asi by to nebylo zas takové překvapení. Nezmění-li se příliš samotné načálstvo, těžko čekat, že na úrovni řadového vojáka nebo řadového pluku to bude zcela jinak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-05-30 18:00:15

Čím větší prsten, tím větší výdrž. Galaxy Ring bude využívat tři různé akumulátory

V případě prstenu Galaxy Ring bude platit, že na velikosti záleží Čím větší prsten si koupíte, tím větší v něm bude akumulátor Výdrž největších variant má atakovat 9 dní Chytrý prsten Samsung Galaxy Ring už má za sebou dvě předpremiéry, k jeho finálnímu odhalení by mělo dojít letos v létě společně s ohebnými smartphony Galaxy Z Fold 6 a Z Flip 6. Korejský gigant chce svému prstenu propůjčit spoustu zajímavých schopností, což s sebou ponese pochopitelně ponese jistou energetickou náročnost. Prsten samotný by měl na jedno nabití údajně vydržet až 9 dní, ovšem tento údaj bude platit pouze pro největší velikosti. Přečtěte si celý článek Čím větší prsten, tím větší výdrž. Galaxy Ring bude využívat tři různé akumulátory

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-04-10 13:49:30

Jak vyrobit velikonočního zajíčka ze sena? Zvládnete to i s dětmi

Jak vyrobit velikonočního zajíčka ze sena? Zvládnete to i s dětmi redakce Čt, 04/10/2025 - 13:49 Velikonoce Klíčová slova: senový zajíček zajíček ze sena velikonoční zajíček návody jak vyrobit senového zajíčka zvířátka ze sena Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Zajíček ze sena vysoký cca 60 - 70 cm Jestliže chcete, aby vám senový velikonoční zajíček či třeba jarní zajíc dekorovali prostory u vstupních dveří, na balkoně či terase, měli by být vysocí cca 50 – 70 cm. Jen tak budou dobře viditelní a rozpoznatelní i z větší dálky, třeba z chodníku či od branky. Co budete potřebovat? Suché seno Nit nebo silon Plastová očička koupená nebo vystřižená z tvrdé folie Plastové dva přední zuby (spojené vypadající jako obrácené písmeno V) opět vystřižené z pevné fólie Silnější jutový provázek na fousy Černý knoflík oválného tvaru (nebo podobný) na čumáček Mašličky, jednu k uvázání kolem krku, druhou lze upevnit na ucho či nohu Další drobnosti, např. umělou větvičku, umělé květiny, z juty umotanou oranžovou mrkev se zelenou jutou nahoře, peříčka, která budou znázorňovat rozčepýřenou srst nad očima zajíčka… Postup K výrobě zajíčka ze sena (nebo slámy, ale s tou se hůře pracuje, protože je tvrdší a větší) je potřeba cca větší kbelík kvalitně prosušeného sena, aby uvnitř zajíček nezačal časem hnít. Jakmile jej máme, vytvarujeme z něj jednotlivé díly zajíčka. Dvě menší koule o průměru asi 8 cm budou jeho nožky a třetí bude vzadu coby ocásek. Koule tvoříme tak, že co nejvíc upěchujeme seno ve tvaru koule a postupně je obmotáváme nití či silonem. Poté uděláme stejným způsobem největší kouli, která má průměr cca 20 cm a bude představovat bříško. Další „patro“ zajíčka je jeho hlava. Tu tvoří koule ze slámy o průměru cca 10 cm, je jen o něco větší, než kožky. Nakonec si připravíme dvě ouška dlouhá asi 25 cm – 30 cm. Ty uděláme tak, že seno vezmeme podobně, jako kytku a na začátku stonky sena pevně obvážeme. Vytvarujeme do placky a uprostřed placky přidáme další seno, aby bylo možné placku dostatečně uprostřed rozšířit. Na druhém konci pak opět tvar zúžíme, takže bude vypadat jako loďka. Všechny části lze při obvazování poměrně dobře tvarovat a s tvarem se lze částečně „pohrát“ i poté, co jsou koule hotové. Zvláště je koulením v rukou hezky dorovnáte. S oušky je to pracnější. Pak už stačí jen jednotlivé části zajíčka slepit tavnou pistolí. Jakmile je zajíček nahrubo hotový, čeká nás jeho dozdobení. Nalepíme očka, pod ně doprostřed nalepíme knírek zajíčka, což jsou provázky dlouhé cca 12 cm. Uprostřed knírku těsně pod něj nalepíme zoubky a na vousy doprostřed knoflík, který je zároveň pohledově přepůlíme. Uvážeme mašličky a jednu nalepíme „na krk“ a druhou např. ke kořenu ouška. Pak do oblasti, kde bývají ruce, zasuneme umělou větvičku, na druhou stranu v oblasti „žeber“ nalepíme mrkev. Kdekoli pak můžeme upevnit květinky, peříčka. Pár peříček nalepíme coby ofinku nad oči, kdy peříčka jakoby zapíchneme ke kořenu ouška a budou směrovat širší stranou k očím. Tvoření senových postaviček baví velmi děti. Udělejte si čas, připravte prostor, kde vám nebude vadit rozházené seno, a pusťte se do práce. Máte se nač těšit. Přidat komentář foto pixabay.com text redakce Možná jste si také všimli, že jsou v obchodech v posledních letech k odstání různé velikonoční senové postavy. Některé menší, jiné větší a zpravidla jde o zajíčky, kačenky, husy nebo slepičky a kuřátka. Fantazii se meze nekladou, stačí mít představivost nebo si najít obrázek daného zvířátka a podle něho z několika málo kusů slámových dílů postupně stvořit konečné dílo.

Čas načtení: 2022-04-26 09:00:56

Přemítání nad bojištěm III. – o mobilizaci a jejích nevýhodách

Milí čtenáři, po dvou dílech článku „Přemítání nad bojištěm” se ukázalo, že je potřeba napsat ještě díl třetí, původně neplánovaný. Dostal jsem totiž několik dotazů, či spíš připomínek, které se vesměs točí kolem téhož názoru: Rusko zkrátka v nouzi vyhlásí mobilizaci, odvede na vojnu miliony chlapů a utluče Ukrajinu hrubou silou. Žádná sofistikovanost není potřeba. A protože podobně laděný názor jsem nedávno slyšel i od jednoho dobrého známého, asi je čas zauvažovat na chvíli nad tím, jestli by taková mobilizace byla proveditelná a k něčemu. Pekelně obtížný logistický úkol Zdaleka nejmenší překážkou, která brání Rusku v mobilizaci sil, je zatím překážka právní. Kreml totiž stále udržuje fikci, že jde o „speciální vojenskou operaci”, ne o válku, a ruské právo umožňuje mobilizaci jen ve válce. To se nicméně dá obratem ruky změnit, doslova přes noc. Velká překážka to tedy není. Skutečně velká překážka je ale ta technická. Státy roku 2022 nemají ani zdaleka takovou praxi v provádění mobilizace, jakou měly státy roku 1922. Schopnost provádět mobilizaci milionů mužů upadla v armádních kruzích v podobné zapomnění, jako schopnost rajtovat na koni a mávat přitom šavlí. Kdysi to bylo naprosto samozřejmé umění, dnes už není. „Umění” proto, že zamyslíte-li se nad průběhem takové mobilizace, opravdu to není jednoduchá věc. Znamená to začít přesouvat po celé zemi miliony mužů naráz. Ale nejsou to jen muži, ale obrovské množství vybavení, které je doprovází. Na každé větší stanici po cestě musejí ty miliony branců dostat najíst; všichni musejí nafasovat výstroj, zbraně a munici; je nežádoucí, aby se jednotlivé jednotky nějak pomíchaly, což přitom při nějakém zmatení sledu vlaků zařídíte velmi snadno; je potřeba zajistit adekvátní lékařskou péči (i když na tom se dá šetřit – ale podlamujete tak morálku vojáků do budoucna). K takové plošné akci musí být připravený celý systém, který přitom po 99,9 procenta času leží ladem a není k ničemu. Navíc, nechcete-li sabotovat vlastní válečné úsilí, měli byste mít dobrou představu o tom, koho můžete vytáhnout z fabriky nebo kanceláře a poslat na frontu, aniž by tím budoucí výroba životně důležitého zboží utrpěla, a koho ne. Takový přehled se udržoval daleko lépe před sto lety, kdy lidé neměnili tak často ani práci, ani místo svého skutečného pobytu. Do toho všeho zasahují obvyklé fuckupy mírového i válečného charakteru: vykolejený vlak (aneb zkuste rychle zprovoznit trať někde v lese, když je zablokovaná převrácenými tanky, jež popadaly z vagonů), komunikační šumy, nevypočitatelné počasí. Jak se blížíte ke skutečnému místu bojů, narůstá pravděpodobnost, že vám do vašeho úsilí začne zasahovat i činnost nepřítele. Důležitý most zasažený raketou ze vzdálenosti 150 kilometrů (což takový HIMARS zvládne levou zadní i z dvakrát většího odstupu; Ukrajina je zatím nemá, ale klíčové slovo je „zatím”) může udělat v plánech naprostý chaos. Jinými slovy, všeobecná mobilizace je pekelně obtížný logistický úkol. Pozornost armád se přesunuje k vyspělé technice a profesionalizaci Státy roku 1922 toto všechno přesto nějak zvládaly, protože jednoduše musely. Tehdejší vojenské poměry byly takové, že bez kanonenfutru jste tu válku prohráli – a jediným možným způsobem, jakým si i nějaké Československo nebo Řecko mohlo zajistit dostatečné množství kanonenfutru, byla právě všeobecná mobilizace. Pokud vám nic jiného nezbývalo, museli jste do příslušných schopností investovat, konat velká pravidelná cvičení atd. Samozřejmě jen do té míry, jakou vám vaše ekonomika umožnila – na druhou stranu jste si to ovšem tehdy mohli dovolit, protože „sofistikované” zbraně typu letadel, raket a samohybných houfnic s chytrou municí, které dnes žerou velkou část vojenských rozpočtů, byly ještě v plenkách, případně neexistovaly vůbec. Dřevěný dvouplošník potažený plátnem koupíte o hodně levněji než stíhačku páté generace. Mimořádně dokonalé mobilizační plány mělo císařské Německo roku 1914, kde se kombinace militaristického státu a obsedantní byrokracie postarala o to, že všechno bylo rozkresleno a vypočítáno až na úroveň jednotlivých vlaků. Důležité železniční tahy vedoucí směrem k Francii a k Rusku byly včas zdvojkolejněny, a rychlost postupu Němců skrze napadenou Belgii také západní mocnosti značně zaskočila. „Naše” Rakousko-Uhersko už na tom tak dobře nebylo a projevovalo se to i poněkud ponižujícím detailem, totiž, že vojáci c. a k. armády museli jezdit na frontu v dobytčácích, kdežto říšští Němci měli k dispozici normální osobní vozy. Ale i tak se Rakušanům podařilo roku 1914 mobilizovat celkem rychle. Dnes se tahle struktura moc neudržuje a příslušné aktivity příliš nenacvičují, protože už to nebylo dlouho potřeba. Pozornost armád se čím dál více přesunuje k vyspělé technice a profesionalizaci sil, a tento trend sledovalo i Rusko. Poslední vyspělý stát, který si musí mobilizační mašinerii udržovat na špičkové úrovni, je Izrael, protože holt leží tam, kde leží, a přitom má míň obyvatel než Česká republika. Ale Izrael zároveň může těžit z toho, že je to malá země s kompaktním osídlením, kterou přejedete autem za pár hodin. To celou situaci poněkud zjednodušuje. V jomkipurské válce roku 1973 se hodně mobilizačních aktivit odehrávalo dokonce pěšky, protože málokdo byl ve sváteční den někde jinde než doma nebo v synagoze – a důstojníkům svolávajícím zálohy stačilo jít ode dveří ke dveřím. Ve většině států světa už se ale s nutností mobilizovat zas tak moc nepočítá, což se projevilo mimo jiné výraznou redukcí počtu „velkých manévrů”, do kterých byly svého času povolávány desetitisíce rezervistů, a které jako jediné mohou pravou všeobecnou mobilizaci aspoň trochu napodobit. Ani Rusové už s tím nemají takovou praxi, jakou míval ještě Sovětský svaz. A vezmeme-li v úvahu, jakými problémy trpěla ruská logistika kolem Kyjeva a Charkova, když šlo o zásobování řádově menšího množství mužů (z nichž navíc daleko větší procento byli profesionálové), nejeví se moc pravděpodobné, že by tentýž logistický systém byl schopen koordinovaně vrhnout na ukrajinské hranice dva tři miliony vojáků posbíraných z plošně nejrozlehlejší země světa a zásobit je v následujících měsících dostatkem nafty, jídla, nábojů a dopravních prostředků. I u stovky tisíc chlapů to přece viditelně „skřípalo”. Chcete-li na toto téma shlédnout dlouhé a poučné video, doporučuji tuto zhruba hodinovou přednášku od Australana chorvatského původu, který si na YouTube říká „Perun”. Více problémů než výhod Dejme tomu, že toto všechno se nějak podařilo a že ony dva tři miliony vojáků všelijakého věku a tělesného stavu se přece jen dostaly na frontu. Co ale s nimi? Tady se dostáváme k tomu, proč se dneska ta mobilizace zas tolik nedělá: protože „utlučeme je čepicemi” není ve světě roku 2022 životaschopná útočná strategie. To, co v takovém případě máte k dispozici, jsou převážně „levné” pěší jednotky, jejichž vybavení nestojí moc peněz (proto těch lidí také lze postavit do pole miliony!). Můžou střílet z pušek nebo kulometů na krátké vzdálenosti, ale jejich schopnost rychle manévrovat je značně omezená. Čtyřicetiletý rezervista s těžkou bagáží určitě neuběhne za noc padesát kilometrů lesem. Každý racionální nepřítel, který má k dispozici aspoň trochu slušné technické vybavení, na to zareaguje ústupem, pokud tedy má kam (vrátíme-li se k Izraeli, ten zrovna v tomto směru nemá moc možností a musí zadržet útok už poblíž svých hranic; tomu se říká nedostatek strategické hloubky). A jak tak půjdete (pomalu!) za ním, bude vás systematicky a přesně ostřelovat ze vzdálenosti několika desítek kilometrů, a zároveň ničit vaše zásobovací linie z týlu. To je ten fundamentální rozdíl proti roku 1914, kdy na frontu odjížděly milionové armády a pak se celá léta přetahovaly o 500 metrů rozblácené země. Válka se stala mnohem pohyblivější a těžká palba všeho druhu je daleko přesnější než dřív. Proti takové palbě je pěšák velmi zranitelný a masivní houfy pěšáků jsou zranitelné naprosto zoufale, aniž by ji mohly nějak opětovat. (Ptáte-li se nyní, proč tedy vůbec pěchota existuje i v moderních armádách: jako jeden z mnoha spolupracujících prvků doktríny kombinovaných zbraní. Svoje použití má, ale ne v mnohatisícových masách valících se na území nepřítele. Tyhle časy pominuly.) Podle mého názoru Rusové nemobilizují, protože by z toho měli více problémů než výhod. Větší riziko vzpoury mezi odvedenci, větší nespokojenost obyvatelstva, které ztrácí svoje blízké, řádově těžší zásobování milionů hladových krků na nepřátelském území, a výměnou za to zisk velmi omezené bojové kapacity navíc. Kdyby aspoň měli vyhlídky na to, že Ukrajincům začne docházet munice (asi jako pomalu docházela Finům v Zimní válce), ale momentálně to tak rozhodně nevypadá; naopak, dostávají toho vybavení ze Západu čím dál víc. Masy mobilizovaných pěšáků dnes nedokážou zajistit vítězství ani Rusům. Jejich případné vítězství na Donbasu budou muset zařídit buď zbytky profesionálních jednotek, nebo nikdo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-03-07 17:58:37

Střípky z bojiště II.

Ruský útok na Ukrajinu pokračuje už druhým týdnem. Zastavíme se tentokrát u několika zajímavých bodů. Jinak 5. března uplynulo právě 69 let od chvíle, kdy tento svět konečně opustil neblahý jedinec zvaný Stalin. Kdo má dvě hodiny času, může se zkusit podívat na černou komedii na toto téma, sežene-li ji ovšem. Bývala svého času na Netflixu, nevím, zda je tam i teď. Každopádně je to povzbuzující připomínka, že všeho jenom do času. TB2 Bayraktar se zatím na bojištích osvědčuje natolik, že až tato hrůza skončí, dá se čekat, že se půlka planety postaví do fronty na nové dodávky. Ukrajinská armáda také natočila videoklip sestříhaný ze záběrů z Bayraktaru a doprovodila jej adekvátně drsnou písničkou. TB2 je příkladem toho, že „větší” neznamená nutně „lepší”. Jeho radarová stopa je natolik malá, že těžká protiletecká technika typu Buků jej vůbec neregistruje; protiletadlové zbraně nemohou střílet po každém drobném stínu na obrazovce, protože v 99 procentech případů by sestřelily leda tak sovu na lovu, což se, přátelé, nevyplácí. Obsluha Bayraktarů nemusí být nijak zvlášť školená, protože stroj se v podstatě pilotuje sám, stačí mu na mapě naklikat nácestné body. Odstartovat umí z každého kusu rovné silnice, takže nepotřebuje letiště. Nevýhody? Jako malý stroj má Bayraktar jen omezený dolet a omezenou kapacitu munice. „Těžká” stíhačka, není-li ovšem sestřelena, má daleko větší akční rádius a mnohem větší schopnost působit nepříteli škody. Ale taky proti ní bude fungovat klasická protivzdušná technika, takže Bayraktar může tam, kam by Suchoj nemohl. Kdyby měli Ukrajinci 200 Bayraktarů, možná už by bylo po válce. Mají jich nějaké desítky, nedávno dostali z Turecka další zásilku, ale určitě jich také pár ztratili. Jak rychle zvládnou Turci vyrábět nové, toť otázka. Turecko to vůbec hraje na obě strany, nepřipojilo se k sankcím, ale zavřelo Bospor pro válečné lodě. Nepochybně na tom vydělají, přesně podle českého pořekadla, že „když se dva perou, třetí se směje”. Logistické problémy Dlouhý konvoj. Typická otázka, která se přetřásá na diskusních fórech, je ta, proč Ukrajinci nezničí ten konvoj dlouhý jak týden před výplatou, který se zarazil někde kus od Kyjeva. Někdo z toho odvozuje, že ukrajinská obrana zas tak silná není. Je pravděpodobné, že tento konvoj má protivzdušné zbraně, ale hlavní faktor leží jinde: několik dní stojící konvoj není problém pro vás, ale pro nepřítele. Moderní armáda je jako žralok: buď plave, nebo se začíná topit. A vojáci sedící v tomto konvoji spotřebovávají denně jídlo a palivo, aby nezmrzli, jenomže nebojují. Zásobovat takový had vozidel zaseklých na silnici obklopené bahnem je samo o sobě logistická noční můra, i bez dronů poletujících kolem a číhajících na náklaďáky bez protivzdušného doprovodu. Bahno bude v nejbližších dnech vůbec hrát velkou roli, a také je asi příčinou, proč ruské operace na severu Ukrajiny jdou podstatně hůře než na jihu. Jih je daleko sušší a po nezpevněném povrchu se tam dá jezdit i v březnu. Pro čtenáře, kteří pochybují o tom, že by pouhá logistika mohla být zásadní problém, který by zastavil velkou ruskou armádu: zkuste si představit, že po desítkách a stovkách kilometrů silnic, kolem kterých se „potulují” jednotky nepřítele a nad kterými občas hlídkují i téměř nezachytitelné drony, musíte provézt celé cisterny plné hořlavého paliva. Teď připočtěte skutečnost, že jedna jediná taková cisterna, pokud ji nepřítel opravdu úspěšně zapálí a zničí, zablokuje tu silnici na několik hodin, ne-li dní. To je pekelně obtížný úkol a pouhá hrubá síla na něj nestačí; na ten musíte mít praktické zkušenosti a výbornou schopnost koordinovat jednotlivé složky svých vojsk. Zanedbaná údržba Když už jsme u otázky logistiky. Dva dlouhé thready na Twitteru (jeden, druhý) se zamýšlejí nad otázkou, v jakém že přesně technickém stavu ta ruská vozidla vlastně jsou. Obě úvahy musíme brát s rezervou, protože jde o spekulace na základě fotek, ale racionální základ podle mě mají. Jejich jádrem je to, že vojenská technika potřebuje určitou pravidelnou údržbu, která je “nevděčná” a přitom skoro neviditelná: vyměňovat pravidelně pneumatiky, zejména parkujete-li na přímém slunci, které je postupně oslabuje, kontrolovat náboje kol, vyměňovat olej atd. Pokud to neděláte, riskujete, že při zvýšené zátěži – třeba při jízdě severoukrajinským bahnem – příslušné vozidlo selže. A teď tedy ta otázka: kolik ruských dopravních prostředků nasazených při invazi bylo opravdu pečlivě udržováno podle požadovaných technických standardů a kolik ne? Tahle otázka je obzvlášť zajímavá pro nás, bývalé obyvatele sovětského bloku, protože s ní máme své zkušenosti. Chronickou chorobou zemí za železnou oponou bývalo právě zanedbávání údržby draze zakoupeného zařízení nebo postavených budov. Dokonce i u nás se toho jen těžko zbavujeme, viz třeba ostudný stav pražského autobusového terminálu Černý Most po pouhých dvaceti letech od jeho dokončení. (A kdybych měl jmenovat příklady ze svého rodného Moravskoslezského kraje, ani bych nevěděl, kde začít.) No, a jaká asi bude situace v Rusku? Toto je totiž jedno z míst, kde se vojenské rozpočty dají tunelovat nejsnáze. Zběžná kontrola, pokud vůbec přijde, takové věci jako staré pneumatiky na automobilech vůbec neodhalí, a dodavatelská firma si přitom může naúčtovat novou sadu každých pár měsíců. Ony se ty jachty pro oligarchy samy nenakoupí, že. Stojí za povšimnutí, že předchůdce současného ministra obrany Šojgua, Anatolij Serďukov, byl před deseti lety vyhozen poté, co začal dělat příliš důkladné inspekce skutečného stavu jednotlivých posádek a odhalil při nich hromadu šlendriánu. Šlápl přitom na mnoho kuřích ok a přišel o místo. Jeho nástupce Šojgu pak většinu Serďukovových reforem odvolal. Piloti XXXL Poslední zajímavá otázka pro dnešek. Jak je na tom kromě údržby techniky i kvalita personálu? Bývalý sovětský blok býval přeborníkem v generování impresivních statistik. I normalizační Československo to umělo; podle chlubných zpráv čs. statistických úřadů byste nepoznali, že jde o zemi, která musela nastavět v centrech měst nekonečná lešení, aby padající kusy zanedbaných omítek nezabíjely náhodné chodce. Dodnes si na ty kilometry pomalu zahnívajícího dřeva pamatuji; jako dítěti mi to přišlo normální. Podobně současná ruská armáda je podle papírů druhá nejsilnější na světě, ale z toho nepoznáte, jaká je její reálná bojeschopnost. Ta se musí ukázat až v praxi. Už od začátku této války si odborníci všeho druhu kladou otázku, jak to, že je ruské letectvo tak málo „přítomno na bojišti”. Nedává to smysl. Moderní válka mezi průmyslovými státy se vede tak, že v prvních hodinách udeříte ze vzduchu na leteckou infrastrukturu nepřítele, zničíte jeho letiště a letadla, a následně si užíváte naprostou vzdušnou převahu. Z nějakého záhadného důvodu se to na Ukrajině dosud nestalo, ačkoliv už se bojuje deset dní. Mezi možná vysvětlení patří to, že přes svoji statisticky impresivní sílu toho ruské letectvo zkrátka není schopno. Malý střípek do mozaiky, který by tomu nahrával… V sobotu 4. března sestřelili Ukrajinci ruský Suchoj nad městem Černihiv. Dva piloti se ze zničeného stroje katapultovali. Jeden z nich, normální mladý chlapík, to bohužel nepřežil. Ten druhý ano a dostal se do ukrajinského zajetí. (Katapultování z poškozeného letadla není nijak banální úkon. Křehký a zranitelný člověk v podstatě chvíli letí na velmi výkonných raketách. Zrychlení, které přitom jeho organismus zažije, je větší, než jaká jsou dnes běžná u kosmických letů. Zranění typu zlomených obratlů jsou běžná a můžou znamenat konec kariéry. V nejhorším se přitom dá i zahynout.) Nu, a ten druhý pilot vypadá takto. Nikoliv Top Gun, ale Top Gut. V roce 2015 téhož chlapíka vyfotili v Sýrii se syrským prezidentem Bašárem Asadem. Už tehdy měl Pravé Pivní Pupendo Pepy Pivrnce, a pořádné! Obě fotky jsem sebral na Redditu a úmyslně jsem začernil tvář dotyčného, protože nejsem právník a nechci se dostat do křížku se ženevskými konvencemi o právech válečných zajatců, jejichž výkladem si nejsem jist. Ale kdo se bude trochu snažit, snadno najde originály, nemluvě o videu, ve kterém Ukrajinci onoho pána vyslýchají. Mám za to, že nejde o žádný elaborátní fake a že je to opravdu ten samý člověk, jen dnes o sedm let starší. (Jestli se ukáže, že to fake byl, budu o tom informovat.) Nu, a teď si položte otázku: jaký druh vzdušných sil nechá osobu v takové kondici vlézt do stíhačky a vzlétnout do oblak? Normální armády mají nějaké standardy na fyzičku vojáků, které nesplníte-li, můžete být maximálně mechanikem v týlu nebo posouvat papíry v kanceláři ze složky do složky. Letectvo bývá obzvlášť vybíravé a u zájemců o kariéru pilota hledá každou hnidu a důvod, proč je odmítnout. Piloti stíhaček bývají při vzdušných manévrech vystaveni velkému přetížení, které může vést i ke ztrátě vědomí. Měli by být fyzicky fit. Jestli je ruská armáda ochotna tolerovat takového člověka v kokpitu, nemůže mít moc dobré kádrové rezervy. I starší stíhačky Suchoj (toto byla nejspíš varianta Su-34) jsou „hračky” za desítky milionů dolarů! Za jejich knipl by měla jít jenom elita. A teď zkuste zavzpomínat, kdy jste naposledy viděli českého, amerického, britského, čínského nebo třeba brazilského vojenského pilota v kombinéze XXXL. Žádná mocnost světa není schopna udržovat celé svoje letectvo ve stoprocentně funkčním stavu. USA i se svým gigantickým vojenským rozpočtem považují za dobrý standard 70procetní nasaditelnost letadel. Němci na tom svého času byli strašně; psal jsem o tom roku 2018 (bohužel se u toho článku při aktualizaci WordPressu rozsypalo formátování odstavců), kdy měli v nasazeníschopném stavu jen 26 z 93 letounů Tornado a problémy stíhaly i čerstvě dodané transportéry A400M. Pak je samozřejmě představitelné i to, že z celé ruské vzdušné síly je reálně nasaditelných třeba jen 15 procent a že část těch nasaditelných letounů musí zůstat hlídat dlouhé hranice státu, takže nemůže být stažena do centra dění. To by současnou nepříliš dominantní roli ruského letectva na ukrajinském nebi docela dobře vysvětlovalo. Nu, brzy uvidíme. Na reálném bojišti se žádnými statistikami excelovat nedá. Tam se všechny skutečné slabiny projeví.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-18 11:24:35

O Afghánistánu I. aneb Proč Afgháncům celkem nic nedlužíme

Západní angažmá v Afghánistánu končí a Tálibán přebírá vládu, přesně v souladu se známým bonmotem, že „Západ má hodinky, ale my máme čas“. Už nějakou chvíli jsem uvažoval o tom, že napíšu pár komentářů k Afghánistánu, a nakonec mi dobrou příležitost přihrály české noviny samy. Jedná se o články Matyáše Zrna o výcviku afghánské armády a Petry Procházkové o tom, že musíme brát afghánské uprchlíky. Oba si zaslouží reakci, v tom druhém případě přímo polemiku. Začnu tedy u Petry Procházkové a u její teze, že jsme povinni otevřít příchozím migrantům z Afghánistánu náruč. Nesouhlasím s ní totiž v tomto závěru ani trochu. Naopak si myslím, že od Afghánistánu a jeho problémů, které jsou v dané fázi vývoje víceméně nevyhnutelné, bychom se měli držet co nejdále – abychom si je nedejbože neimportovali. Afghánistán připomíná střední Evropu před 1100 lety V první půlce článku se kupodivu s autorkou shodnu. Afghánistán je opravdu stát jen na papíře, byrokratická iluze pro vnější svět, který je natolik zvyklý na státní uspořádání, že už zapomněl na existenci různých historických alternativ. Státní hranice Afghánistánu vyznačené na mapě nebo na glóbusu jen zastírají skutečný stav věcí, totiž daleko primitivnější kmenové uspořádání připomínající střední Evropu zhruba před 1100 lety. My jsme zde v rané době knížecí měli různé Pšovany, Doudleby, Lučany, Lemúzy a další entity. Vytvořit z nich jakžtakž jednotný státní útvar trvalo přibližně 300 let a šlo o proces, který byl místy velmi krvavý a ze kterého naštěstí neexistuje příliš mnoho záznamů, kterými bychom si mohli nahánět husí kůži. Vzpomeňme si třeba na to, jak kronikář Kosmas popisoval vyvraždění rodu Vršovců, které se odehrálo za jeho života (1108): „Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z toho rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako hloupá hovada skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem. Rázem se rozprchnou všichni a do svých bijí se prsou, aby neviděli kata při tak ukrutném činu.“ No, tak takové ukrutné činy se dají čekat i v Afghánistánu, než se z něj někdy kolem roku 2300 našeho letopočtu stane skutečný stát s funkční centrální vládou v Kábulu; a to jsme ještě optimisté, neboť budoucí sjednotitelé Afghánistánu musejí čelit překážce, které Přemyslovci čelit nemuseli, a tou je nesmírná zeměpisná složitost země. Centrální vláda nemůže fungovat bez dobré dopravní infrastruktury a postavit síť silnic či železnic v horách typu Hindúkuše je příšerný úkol, zvlášť když protivníkovi stačí podminovat pár mostů k tomu, aby ji vyřadil z provozu. Takže je taky možné, že se to nestane nikdy, nebo aspoň ne do chvíle, než někdo vynalezne zcela jiný způsob, jak budovat dopravní síť. Kmenová společnost Co se míry násilnosti v původních společenstvích týče, ta je velká „sama od sebe“. Násilí není něco, co by naivní domorodce museli učit zlí Evropané, naopak bývá endemické. Zkoumání různých kmenů v průběhu historie vesměs ukazuje na velmi vysokou procentuální míru násilné úmrtnosti před vznikem států. Organizované státní útvary sice vedou rozsahem daleko větší války, ale méně často, kdežto drobné, neustále doutnající konflikty v kmenovém prostředí mají v konečném důsledku velmi vysoké procento obětí. Zabití jednotlivci se časem nasčítají do stovek a tisíců, což už je srovnatelné s velikostí celého kmene. To je ostatně jeden z důvodů, proč se v moderním světě moc kmenových společností nedochovalo. Oslabilo-li se tímto způsobem několik kmenů navzájem, obvykle jejich teritorium nakonec shrábl někdo jiný, lépe organizovaný a mocnější. Což už často nebyl jenom větší kmen, ale raná podoba státu srovnatelného s tím přemyslovským. Ty kmenové společnosti, které dnes ještě existují, se vesměs nacházejí v oblastech, které bylo pro větší státy obtížné či nepraktické natrvalo dobývat. Typicky jde o velmi geograficky izolované a neprostupné regiony, jako je třeba vnitrozemí Nové Guineje, pralesy kolem řeky Kongo, Amazonie … a také Afghánistán. Zde se zachovala víceméně původní struktura předstátního uspořádání, včetně té neustálé rozválčenosti. Ani afghánské kmeny nikdo zvenčí válčení učit nemusel. Už v 19. a 20. století vedli Afghánci úspěšné války proti sousedním britským koloniím. K tomu samozřejmě museli mít adekvátní praxi a know-how; mírumilovný lid by ani nevěděl, kde s takovým úkolem začít. Ale mírumilovný lid by v takových podmínkách samozřejmě dlouho nepřežil, leda snad jako otroci. Osminásobek obyvatel během sta let Co se ovšem od starých časů změnilo, je demografie. Ani nejsveřepější kmenoví válečníci z Hindúkuše si nikdy nemohli dělat naději na expanzi, protože jich na to zkrátka bylo příliš málo. Život ve vysokých horách, pralesech a pouštích byl až donedávna natolik drsný, že kmenové společnosti měly jen málo dospělých mužů schopných zvednout zbraň – dost na to, aby ubránily nějaký průsmyk před červenokabátníky, ale tím veškeré možné ambice končily. Žádné masové přesidlování Paštunů do Indie nebo do Německa se konat nemohlo, protože masa Paštunů prostě neexistovala. Víte, kolik měl Afghánistán obyvatel v roce 1950? Přesné sčítání lidu v takové divočině se tehdy samozřejmě nekonalo, ale OSN to odhaduje na 7,7 milionu, samozřejmě zase roztříštěných do X různých kmenů. Z mocenského hlediska to tedy byla naprostá neentita. Jenže příchod západní medicíny a západních zemědělských postupů vedl k tomu, že obyvatelstvo (nejen) v Afghánistánu začalo prudce narůstat, protože dětská úmrtnost klesla velmi rychle, kdežto porodnost v tradičních společnostech klesá jen pozvolna a může jí trvat i několik generací, než dosáhne prosté reprodukční úrovně. (Demografický přechod.) Dokonce i přes veškeré neustálé válčení, které si vybralo značnou daň na životech a vyhnalo pár milionů lidí do ciziny, má současný Afghánistán těsně pod 40 milionů obyvatel a projekce OSN pro rok 2050 říká, že bude mít 64 milionů obyvatel, tedy že se během sta let od roku 1950 afghánské obyvatelstvo zosminásobí a dosáhne počtu srovnatelného s Velkou Británií nebo Německem. A to v zemi, kterou z větší části tvoří pouště a hory, a jejíž ekonomická úroveň nesnese srovnání ani se sousedním Pákistánem nebo Íránem, natož s vyspělým světem. Nezvládnutá populační exploze Z glosy Petry Procházkové bych si jako naivní čtenář odnesl dojem, že za problémy v Afghánistánu můžou hlavně cizí mocnosti, a to včetně nás, kteří jsme udělali tu chybu a snažili se nějak podílet na modernizaci zaostalé země. A že za ně tím pádem neseme zodpovědnost a musíme si následky „odskákat“ v podobě otevření bran migrujícím zástupům, protože jsme to tam zkrátka rozbili. A co třeba ta masivní populační exploze, ta za nic nemůže? Ta je tak bezvýznamná, že není potřeba ji zmínit ani jednou? Nedá se náhodou od tak prudkého nárůstu počtu obyvatel v primitivních politických a ekonomických podmínkách čekat veškerá ta nestabilita, chudoba, konflikty a přelévání celých národů mimo jejich původní hranice, a to i bez zásahů zvenčí? On se totiž tento scénář opakuje i leckde jinde. Velmi různorodé státy jako Niger, Mosambik, Mali, Čad, Jižní Súdán, Etiopie, Jemen, Irák, Bangladéš, Afghánistán a Pákistán mají jedno společné: ohromný nárůst obyvatelstva způsobující politickou nestabilitu a zároveň generující celé zástupy zájemců o život jinde, například (ale nejen) v Evropě. Zkuste si představit Českou republiku, která by rostla srovnatelným tempem, tudíž by se od konce druhé světové války rozplemenila na nějakých 50-60 milionů duší, z toho zhruba osm milionů nacpaných v Praze. Jak by se tu asi žilo, notabene v přítomnosti nějaké fanatické náboženské organizace podobné Tálibánu? To není recept k prosperitě a klidnému životu, nikde a nikdy. Není to naše vina Je to naše vina? Myslím si, že není, aspoň pokud nepřijmeme mystickou představu, že Evropani a Západ nesou všechny viny světa a mají všechno pod svojí kontrolou, tudíž jakýkoliv problém, který nastane, způsobili buď úmyslně, nebo svojí vlastní arogancí a lhostejností. Naopak si myslím, že takové problémy není v ničích silách zvenčí řešit, dokonce ani Amerika tu sílu zjevně nemá a ČR už vůbec ne. Zkrátit pozvolný vývoj afghánské kmenové společnosti v moderní stát na dobu jednoho lidského života je asi stejně reálné jako kvadratura kruhu a nepomůžou s tím ani peníze, ani zbraně. Některé procesy chtějí svůj čas a ten může být klidně měřen ve staletích. A dobré úmysly mohou snadno vést ke špatným následkům. I k té populační explozi, která teď vede k migraci do našich vlastních zemí, jsme jako Západ přispěli tím, že jsme se v dobrém úmyslu podělili o vlastní vědu a techniku, abychom zachránili něčí životy; jenom tehdy nikdo nepočítal s tím, že těch zachráněných životů bude nakonec tolik, že se dřívější kolonizační toky zcela obrátí. (A patrně ani s tím, že někteří naši vlastní intelektuálové tomu budou fandit a požadovat ještě širší otevření bran, protože … proč vlastně? Aby se cítili dobře?) Ale kdybychom to tehdy neudělali, pro změnu bychom asi u těch samých intelektuálů byli za sobecké bestie. Staráš se = problém, nestaráš se = taky problém; hra na moralizování je něco, co proti dostatečně zkušenému protivníkovi nemůžete vyhrát. Ještě jedna věc stojí za poznámku. „Až budou tyhle uprchlické tábory přetékat uprchlíky, dají se na pochod. Nejspíš přijdou i k nám. Musíme se na to připravit. Musíme těm nemocným, těžce deprivovaným, unaveným a otráveným lidem pomoci. I proto, že jsme to my, kdo jsme do té války vstoupili, kdo jsme ji nedokázali vyhrát ani uzavřít smysluplné příměří. Jsme to my, kdo jsme válku o budoucnost Afghánistánu totálně prohráli,“ napsala Petra Procházková. (ZDROJ) Snad paní Procházkové příliš nekřivdím, ale toto mi přijde jako citové vydírání. Vyvolávání pocitů viny, kterými má být čtenář donucen k tomu, aby zdráhavě souhlasil s něčím, s čím vlastně souhlasit nechce. Taková manipulace je dost příšerná i v partnerských vztazích, natož v politice. (Navíc si ani nemyslím, že by účast Armády ČR na akci v Afghánistánu byla mezi českým obyvatelstvem nějak populární nebo poptávaná. Škoda, že nemáme závazná referenda jako Švýcaři, aby se to tehdy rozhodlo opravdu demokraticky.) Západní mocnosti sehrály v Afghánistánu svoji roli, ale nevěřím, že jejich intervence je rozhodujícím prvkem celého problému, který tam kvasí. Spíše je to součást opakovaného syndromu marné snahy o modernizaci totálně zaostalé země zvenčí. V současném světě nelze nechat jednu oblast žít úplně středověkým způsobem života, protože problémy z ní se přelévají do sousedních regionů. Ale pokusy o její předělání také selhávají. Rusové odešli, Američané odcházejí. Velmocenské vakuum tam po nich dlouho nezůstane; jednoho dne je nahradí třeba Číňani. Ani ti se nejspíš neudrží a nahradí je Indové … a tak dále a s podobnými následky. Kdo ví, kolik těch mocností se tam ještě vystřídá a kdy to celé vezme nějaký konec. „Válka o budoucnost Afghánistánu“ je něco, co cizinci z principu vyhrát nemůžou a neměli by ji snad ani vést (mám pocit, že v jiném kontextu by se tomu říkalo neokolonialismus a odsuzovalo by se to). Budoucnost Afghánistánu je plně v rukou místních lidí a měli by za ni také nést zodpovědnost, a to včetně negativních následků svých rozhodnutí. Pokud trvají na tom, že budou mít početné rodiny, nechť se o ně také postarají. Pokud je pro ně Alláh a islám tak důležitý, že nebudou klást účinný odpor Tálibánu při nastolování teokracie, nechť v té teokracii tedy žijí. Pokud i ve 21. století dávají přednost udržení kmenového uspořádání a odmítají posun směrem k modernímu státu, nechť tedy i nadále fungují po kmenovém způsobu, stejně jako kdysi různí Doudlebové, Lučané a Litoměřici. Ale pak si nemohou stěžovat na neustálé drobné války, které ke kmenovému způsobu života patří. A my bychom si vůči nim neměli hrát na Velké Bílé Spasitele. Podceňovat jiné a chovat se tak, jako by neustále potřebovali vodit za ručičku, je vlastně taky určitý druh tichého rasismu. Já osobně bych odtamtud bral pod ochranu pouze pronásledované ateisty, kteří jsou svůj ateismus ochotni veřejně odpřisáhnout. Ti jako kdyby nikde neměli zastání, a my jsme přitom jedním z nejvíce ateistických států světa, takže právě vůči pronásledovaným ateistům bychom mohli hrát roli přátel-ochránců. A oni by nám na oplátku mohli vylíčit, jak vypadá vláda islámu z pohledu lidí, kteří v Alláha přestali věřit a musejí tuto skutečnost skrývat i před svými sousedy, aby nepřišli o hrdlo. To by bylo velice užitečné vyprávění, i z hlediska budoucího rozhodování o naší migrační a azylové politice. Málokdy se o nějakém myšlenkovém systému dozvíte více, než když důkladně prozkoumáte, jak zachází s disidenty a odpadlíky, když se dostane k moci. Ale na Seznam Zprávách se takového vyprávění ani glosy bohužel asi nedočkáme. Tam zatím nikdy nepřetiskli nic ani od Ayaan Hirsi Ali, ačkoliv tato statečná odpadlice má zajímavých příběhů dost.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-18 17:56:04

Republika zasažená do srdce, aneb O realitě, která se prosadila sama

O špatných vztazích mezi islámem a sekulární částí Francouzské republiky se konečně aspoň oficiálně mluví. Otázka je, zda není příliš pozdě. Série neblahých až příšerných událostí, které se ve Francii odehrály během posledního měsíce (jedna, druhá, třetí, čtvrtá) před pár dny vyvrcholila uříznutím hlavy učiteli, který ukazoval žákům karikatury Mohameda. Co bude s Francií? O třicet let později První věc k povšimnutí, která však možná přišla příliš pozdě. Konečně, KONEČNĚ, o tom problému otevřeně a opakovaně hovoří i politici, kteří jsou u moci: prezident Macron, premiér Castex i ministr vnitra Darmanin. Realita se prosadila sama. Téma vzniku paralelních islámských společností a násilného džihádu se prostě už nadále nedá ignorovat ani přenechávat Marine Le Penové. I u nás bylo v uplynulých letech až deprimující, jak rozhovory o tomto tématu probíhaly. Kolik se jen našlo lidí, kteří byli ochotni tvrdě bojovat proti realitě a využít přitom všechny možné nečisté rétorické prostředky, aby z protistrany udělali idiota nebo podvodníka. Třeba tyto: * Nekonečné tahanice o to, co je to vlastně no-go zóna, jak zní její totálně přesná definice a jestli vůbec existují. * Vytahování všelijakých úchylů a zločinců evropského původu, jako by jejich náhodná existence a činnost měla stejnou váhu jako organizované podhoubí posílající bojovníky do Islámského státu po stovkách až tisících. * Připomínky starých koloniálních hříchů Francie, Británie a dalších velmocí, jako by nějak ospravedlňovaly dekapitaci lidí v roce 2020. (Zajímavé, že Vietnamci nebo Kambodžani, jejichž země byly součástí francouzské koloniální říše stejně dlouho jako Tunisko nebo Maroko, a kterých žije ve Francii taky dost, nic takového nedělají…) * Když jde do tuhého, vždycky se dají vytáhnout křížové výpravy, však je to pouhých devět set let. * A když ani to nezabere, tak “šíření ruského narativu”, xenofobie, islamofobie, rasismu a tak dále. Když už teď o vážnosti situace mluví sám Macron, můžeme aspoň trochu doufat, že tihle bojovníci snažící se o zamlžení pojmů konečně sklapnou. Nakonec to asi většina z nich dělala ne z obdivu k islámu, ale z loajality k Evropské unii; a Macron je dnes tváří EU daleko více než stárnoucí a odcházející Angela Merkelová. Kéž by. Bylo (je?) opravdu unavující neustále se nechat zatahovat do debat o tom, jestli je země placatá a měsíc ze žlutého sýra. Mimochodem, první kniha popisující neutěšený směr vývoje ve Francii se jmenovala “Islámská předměstí” (Les banlieues de l’Islam) a vyšla roku 1987. Její autor Gilles Kepel, intelektuál českého původu, je dnes poradcem francouzského prezidenta. Zhruba o třicet let později, než by bylo bývalo na místě… Úkol hodný Viktora Čističe Tím asi výčet kladných prvků celé situace končí. Premiér Castex řekl, že vražedný útok na učitele “zasáhl Francii do srdce” a Macron, že “celá země stojí za svými učiteli“. Ano jedno není pravda, jsou to prostě rétorické figury, kterými zrovna francouzští politici velmi rádi hýří. Dokonce i výrok Marine Le Penové, že “Islamismus proti nám vede válku a musíme ho vyhnat z naší země silou.” zní poněkud dutě. Nejpřesnější přirovnání stavu věcí není rána do srdce, ale rakovina s metastázami rozlezlými po celém organismu, nebo snad něco jako malomocenství. Rozhodně není pravda, že celá země stojí za svými učiteli. V některých domácnostech se skutečnost, že nevěřící rouhač byl zkrácen o hlavu, nepochybně slavila. Když před několika lety v Dánsku pohřbívali pachatele podobného teroristického útoku, dorazilo mu na pohřeb několik set truchlících. Kolik by jich bylo ve Francii, která má jedenáctkrát tolik obyvatel než Dánsko a podstatně větší islámskou komunitu? (Z čistě racionálního hlediska by bylo pro Francouze výhodné, aby nechali nějakého radikálního imáma vystrojit teroristovi pohřeb se vší parádou a ztotožnili si přitom všechny, kdo tam přijedou, nebo kdo se připojí na přímý přenos z akce a budou hlasitě truchlit. Ale z hlediska P.R. by to byla katastrofa, kterou si vláda nemůže dovolit. Ony by tam taky mohly dorazit mnohatisícové zástupy.) Všichni zmínění používají výraz islamismus. Kde začíná a kde končí? Teď se nechci tahat o slovíčka jako ti výše zmínění diskutéři, kteří chtěli popírat existenci no-go zón. Z hlediska praktické politiky je stanovení té meze docela zásadní, zákon nemůže operovat na příliš vágním základě. A zde se bavíme o několikamilionové populaci rozdělené na menší komunity, které spolu komunikují babylonem jazyků a nářečí, pro policii často nesrozumitelných. Navíc aspoň určitá část těch imámů a kazatelů má nějaký základní pud sebezáchovy a bude se snažit navenek tvářit pozitivně, integrovaně a proevropsky – aspoň do chvíle, než přepnou z francouzštiny na jazyk své kongregace. Když se v sousedním Německu reportér televize ARD jménem Constantin Schreiber rozhodl zmapovat, o čem se mluví v tamních mešitách, zjistil, že obsah arabských kázání, knih a letáků se velmi zásadně liší od toho německého. (Stereotypní teutonský blonďák Schreiber vyrostl v Sýrii a ovládá arabštinu plynně, ale samozřejmě to při svém průzkumu tajil.) Takže – máte několik milionů lidí, o jejichž postoji k francouzskému státu, civilizaci a kultuře nemáte moc jasnou představu, jenom podezření, že není dobrý. Víte aspoň o některých z nich, že jsou nebezpeční. To jsou ti, kteří mají dostatečně slabou mentální pojistkovou skříň na to, aby se otevřeně dopustili násilných činů a pokřikovali přitom něco o velikosti svého boha. Těch si systém může všimnout a zařadit si je do seznamu k bližšímu sledování, i když pouhé sledování samo o sobě žádné zázraky nedokáže. (Na seznamu zvaném Fichier S jsou desítky tisíc lidí, ovšem nejen muslimů.) Ale nevíte, kolik jejich spolužáků, příbuzných a sousedů jim toto chování toleruje nebo dokonce schvaluje. Do hlav se jim nikdo nepodívá, a přitom právě tahle podpůrná síť je tím skutečným jádrem problému, protože je velký rozdíl mezi ojedinělým magorem, kterého odsoudí a pronásleduje celá země, a mezi někým, kdo má mezi svými blízkými neoficiální status hrdiny, jemuž je třeba pomáhat. I v klasické válce bývá na frontě jen malé procento celého národa, ten zbytek se jim stará o logistiku. V případě terorismu platí lautr to samé. Ani Izrael, který má podstatně méně institucionálních zábran a podstatně větší míru pochopení svých protivníků (protože znalost spisovné arabštiny i místních dialektů je u lidí pracujících v izraelských výzvědných a policejních složkách běžná), nedokázal zkrotit pásmo Gazy. Nakonec se z něj prostě stáhli a – stejně jako Egypťané, na což se zapomíná – postavili na hranicích plot. Na svém teritoriu je ten Hamás a jeho spojenci zkrátka ne-sice-přímo-porazili, ale uondali dostatečně na to, aby Izraelci ten kus země raději vyklidili. Prostě nestál za všechnu tu krev a pot. Když dnes francouzský ministr vnitra hovoří o tom, že oblasti ovládané gangy dostane zase pod kontrolu, nemohl by při té příležitosti aspoň naznačit, kolik k tomu bude potřeba prostředků? Třeba konkrétně policistů a vybavení? To není zrovna malá operace, dokonce je nejspíš daleko větší než cokoliv, co kdy zkoušel třeba ten výše zmíněný Izrael. Pravda, Francie je větší, ale francouzská policie už teď trpí nedostatkem lidí a ti, kteří stále ještě slouží, protestují proti nebezpečným pracovním podmínkám. Pokus o znovunastolení francouzské moci ve ztracených územích republiky určitě moc bezpečný nebude. A nenachází se tam těch gangsterů třeba více, než kolik činí kapacita všech francouzských věznic? I kdyby se tenhle úkol hodný Viktora Čističe povedlo dotáhnout do konce, fyzická kontrola teritoria je stále jen ta první věc v řadě. Co s tou okupovanou populací? Jak z nich uděláte loajální Francouze? A přijmou je jiní Francouzi za Francouze, po všech těch letech konfliktů a nedůvěry? Nebo se od nich budou držet pro jistotu stranou? A co ten deklarovaný plán “očistit islám ve Francii od cizích vlivů“? Nejsou tam ty vlivy po desítkách let Úpřítomnosti už náhodou velmi pevně a hluboko zakořeněné? Všichni sní o euroislámu, ale nikdo ho zatím nevytvořil. O nějakou formu státně kontrolovaného a mocensky vykleštěného islámu se kdysi pokoušel i turecký reformátor Atatürk, a to v časech, kdy ještě šlo podvázat státem nechtěné komunikační kanály relativně snadno. Nevyšlo to, kyvadlo dějin se zhouplo zpátky a dnes na jeho prezidentském křesle sedí Erdogan snící o restauraci osmanské říše. A to přitom Atatürk v islámské společnosti vyrostl a důvěrně znal všechny její síly a slabiny. Věděl tedy velmi dobře, s čím bojuje. To o sobě pánové Macron, Castex a Darmanin říci nemohou. Francie má náběh stát se novým Libanonem Já vím, já vím. Ani ten Macron, papírově nejmocnější prezident v Evropě, nemůže jen tak předstoupit před své voliče a říci jim: “Máme zde pár set průserových čtvrtí, se kterými nic neuděláme, které musíme nějak živit a hlídat před akutním výbuchem, které jsou Francií jen podle jména, ale jejichž obyvatelstvo se součástí naší země být necítí.” Sice by to byl popis reality, ale zároveň by to znamenalo přiznání, že pátá republika selhala a dost možná je na odpis. Minimálně v těch místech, o kterých se hovoří, a kterých je hodně. Ofenzivní plány znějí lépe a optimističtěji než říci “po letech zanedbávání situace máme náběh na to, stát se novým Libanonem nebo Irákem, a nevíme, co s tím při zachování současné právní struktury státu dělat.” Ale možná by takové přiznání francouzské voliče zase tolik nešokovalo. Když začátkem října ohlásil prezident Macron svůj plán porazit islámský extremismus ve Francii, uspořádal deník Le Figaro průzkum mezi svými čtenáři. Celkem 74 procent respondentů řeklo, že v úspěch těchto plánů nevěří.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-08 10:18:45

Sedm lekcí z koronaviru

Pandemie koronaviru se v mnoha bodech zásadně liší od předcházejících krizí, které Evropská unie překonala. Virus změní společenství států a před jednotlivé země postaví jednu tragickou otázku. „V jakých zvláštních časech žijeme,“ napsal mi můj španělský přítel. Ano, zvláštní jsou skutečně. Nevíme, kdy pandemie skončí, nevíme, jak skončí, a nyní můžeme jen spekulovat o dlouhodobých politických a hospodářských důsledcích. V čase krize jsme infikováni nejistotou. Ale tato krize má přinejmenším sedm lekcí, kterými se odlišuje od předchozích. 1. Tou první, kterou můžeme už nyní určit, je skutečnost, že koronavirus si na rozdíl od finanční krize v letech 2008/2009 vynutí návrat silného státu. Po krachu Lehman Brothers věřili mnozí pozorovatelé, že nedůvěra v trh vyvolaná krizí povede k větší důvěře v stát. Nebyla to žádná nová koncepce. 1929 po vypuknutí světové hospodářské krize požadovali lidé silné státní zásahy, aby se vyrovnalo selhání trhu. V sedmdesátých letech minulého století tomu bylo naopak: Lidé byli zklamáni ze státních zásahů a věřili znova trhu. Paradoxem 2008–2009 je, že nedůvěra v trh nevedla k volání po větších státních zásazích. Nyní ale koronavirus přivede stát ve velkém rozsahu zpět. Lidé spoléhají na vládu, že organizuje kolektivní obranu proti pandemii, a spoléhají se na vládu, i když jde o záchranu narušeného hospodářství. Efektivita vlády bude nyní měřena podle její schopnosti změnit denní návyky lidí. 2. Druhou lekcí je, že koronavirus nechá znovu obnovit mýtus hranice a přispěje k tomu, že role národního státu uvnitř Evropské unie opět posílí. Je to už vidět na uzavření mnoha hranic a na tom, že všechny vlády v Evropě se nyní koncentrují na vlastní obyvatelstvo. Za normálních poměrů by členské státy nerozlišovaly mezi národnostmi pacientů v jejich zdravotním systému, ale v této krizi dostávají pravděpodobně přednost před ostatními vlastní občané (vztaženo nejen na přistěhovalce z jiných regionů světa, ale také na Evropany s pasy EU). Koronavirus tedy posílí nejenom nacionalismus jako takový, ale i etnický nacionalismus. Aby přežili, budou vlády vyzývat občany stavět zdi nejenom mezi státy, ale také mezi jednotlivými osobami, protože nebezpečí infekce vychází z lidí, kteří se nejčastěji potkávají. Největší riziko představuje ne ten cizí, ale ten nejbližší.  3. Třetí lekcí, kterou nám epidemie koronaviru poskytuje, se vztahuje k důvěře v odborné znalosti. Finanční krize a imigrační krize v roce 2015 vyvolala v obyvatelstvu velkou nespokojenost s experty. Tento stav, který v uplynulých deseti letech byl velkým úspěchem populistických politiků, se mění. Mnoho lidí je velmi ochotno věřit expertům a naslouchat vědě, když se jedná o jejich vlastní život. Dá se to už poznat na rostoucí legitimitě, kterou krize propůjčila odborníkům, bojujícím proti viru. Profesionalita je opět v módě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 4. Čtvrtá lekce je záležitostí interpretace, ale je přesto velmi důležitá. Bohužel umožnil koronavirus zvýšit atraktivitu autoritářství velkých dat, která používala čínská vláda. Jistě je možné čínské vedení vinit z nedostatečné transparentnosti, protože pomalu reagovalo na šíření viru. Ale schopnost a efektivita čínského státu, s jakou reagoval na pohyby a chování občanů, je ohromující. V současné krizi občané stále srovnávají opatření vlastní vlády a jejich účinnost s opatřeními jiných vlád. Neměli bychom se divit, když Čína vyjde z této krize jako vítěz a USA jako poražený. 5. Pátá lekce se týká krizového managementu. Vlády se v zacházení s hospodářskými krizemi, utečeneckou krizí a s teroristickými útoky naučily, že jejich největším nepřítelem je panika. Pokud by lidé po teroristickém útoku museli dlouhé měsíce měnit svoje denní zvyky a nemohli opouštět svoje domovy, dosáhli by tím teroristé svých cílů. Totéž platí o finanční krizi 2008/2009: Pokud by občané tehdy změnili svoje chování, byly by náklady krize ve většině případů vyšší. Poselství těch, kteří rozhodují, proto bylo: Zachovejte klid! Žijte dále! Ignorujte riziko! A nepřehánějte! V dnešní krizi ale musí vlády svoje občany vyzvat ke změně chování tím, že mají zůstat doma. Úspěch vlád do značné míry závisí na jejich schopnosti přesvědčit občany, aby dodržovali pokyny. „Žádnou paniku!“ je v krizi s koronavirem falešné poselství. Aby se podařilo pandemii utlumit, měli by lidé propadnout panice – a změnit drasticky svůj životní způsob. 6. Šestou lekcí je, že koronavirus bude mít silný vliv na mezigenerační konflikty. V souvislosti s debatami o klimatické změně a riziky s ní spojenými vyčítala mladší generace starším, že jsou příliš egoističtí a neuvažují vážně o budoucnosti. Koronavisus tuto dynamiku obrací: Starší občané jsou mnohem náchylnější k této infekci a cítí se ohroženi mladšími generacemi, aby změnili svůj životní způsob. Tento mezigenerační konflikt by se mohl přiostřit, pokud by krize trvala dlouho. 7. Sedmou lekcí je, že vlády budou v určitém okamžiku nuceny k rozhodnutí, zda zabrání pandemii a zničí ekonomiku, anebo akceptují ztrátu mnoha lidských životů, ale zachrání hospodářství. Krize ovšem zdánlivě potvrdila obavy antiglobalistů: Uzavřená letiště a lidé v izolaci by mohli znamenat konec globalizace. Paradoxním způsobem by ale mohla nová antiglobalistická hybnost oslabit ty populistické aktéry, kteří – i když mají v mnohém pravdu – nenabízejí žádná řešení. Krize s koronavirem také dramaticky změní reakci Evropské unie i na všechny krize, se kterými byla v uplynulém desetiletí konfrontována. Rozpočtová disciplína už není ani v Berlíně ekonomická mantra a neexistuje žádná evropská vláda, která by se nyní zasazovala za otevření hranic pro uprchlíky.  Je nutné vyčkat, jak přesně se tato krize projeví na budoucnosti evropského projektu. Už teď je ale jasné, že koronavirus zpochybnil některé základní předpoklady, na kterých Evropská unie stojí. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel z měsíčníku Cicero. Původně vyšel text na ecfr.eu, což je European Council on Foreign Relations (ECFR). Ivan Krastev se narodil 1. 1. 1965 v bulharské Lukovici. Vystudoval univerzitu v Sofii. V současnosti řídí Centrum pro liberální stra-tegii v Sofii a je také členem vídeňského Ústavu pro vědu o lidech. Zde vede výzkum budoucnosti demokracie. Působil ještě v řadě dalších vědeckých institucí v Evropě. Od roku 2015 píše pravidelně sloupky pro mezinárodní vydání New York Times. Letos v březnu obdržel cenu Jeana Améryho za evropskou esejistiku. Jeho hlavním dílem z poslední doby je esej After Europe (Soumrak Evropy), kterou vydal v roce 2017 a zabývá se především rozdělením Evropy nejen na Sever a Jih, ale také na Západ a Východ, což by podle jeho názoru mohlo evropský kontinent politicky roztrhnout. Zodpovědné jsou za to podle něj elity, které se odtrhly od přání a názorů většinové společnosti, především v otázce migrace.  Krastev patří k nejvlivnějším veřejným intelektuálům současné Evropy a jeho brilantně formulované paradoxy nacházejí ohlas také ve Spojených státech. V přístupu k hodnocení současné západní společnosti nepřestává upozorňovat na dvojznačnost revolucí, které proběhly ve druhé polovině dvacátého století a vytvářely dnešek. Zaprvé upozorňuje, že lidskoprávní problematika nastolená v šedesátých letech má v důrazu na osvobozené individuum vliv na sociální soudržnost a negativně ovlivňuje takové entity, jako jsou národ, stát nebo rodina. Zadruhé ukazuje, jak liberalismus osmdesátých let měl kromě zjištění, že stát neví všechno líp, také negativní důsledky v růstu ekonomické nerovnosti. Zatřetí se snaží doložit, že konec studené války znamenal kromě obrovské úlevy a nadějných očekávání také konec strachu politických elit, které ke svému vládnutí už nepotřebují občany, jejichž tlaku se předtím obávaly kvůli udržení vnitřní stability tváří v tvář komunismu. Pokud jde o krizi demokracie, vidí rizika v tom, že až dosud vždy znamenalo rozšíření demokracie také snížení majetkové nerovnosti, což probíhá v současné době přesně naopak. K volání po větší transparentnosti jako záchraně demokracie podotýká, že i tady je proces dvojznačný: větší světlo způsobuje také větší stín. Moderní vládnutí je podle něj managementem nedůvěry. 

Čas načtení: 2020-04-21 17:14:58

Nakladatelé, knihkupci ‒ kdo, jakou a proč potřebuje podporu

Od ministerstva kultury (MK) očekávám systémovou podporu. Pokud jde o knižní obor, ministr zatím, jak dokládají jeho dosavadní vyjádření, nepochopil, že jde o fungování celku, a ten závisí na koncovce – knihkupcích (řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek). Bez existence funkční prodejní sítě vytvoří podpora vydání knih několika (čtyřiceti, padesáti, stovky?) nakladatelů skanzen bez odbytu. Vyrazit s batohem jako v devadesátkách nakladatel může. Ale kam? Na začátku 90. let bylo u nás asi 1000 knihkupectví, dneska jen málo přes polovinu: 537 (údaj z podzimu 2019). Nejhůř jsou na tom města kolem deseti tisíc obyvatel, knihkupectví dnes nemají nejen průmyslové Lovosice (tam je sice antikvariát, ale funguje jako zásilkový obchod), ale ani kulturně a turisticky přitažlivá Třeboň. O menších, ale z hlediska obslužnosti okolních vesnic důležitých sídlech nemluvě (například v Nepomuku, pokud vím, taky žádný obchod s knížkami není). Jako nakladatel v téhle situaci o dotaci z MK neuvažuji, stejně jako dosud. S výjimkou první knížky v roce 2010 jsem o nic nežádal, protože ten systém považuji na rozdíl od řady kolegů za špatně nastavený, i když dílčí pomoc představuje. Administrativně je však velmi nekomfortní. Pro ilustraci podle přítele-nakladatele, který dlouhodobě data MK sledoval a vyhodnocoval, rostl počet kolonek v žádostech údajně takto: 1993 – 19 kolonek, 1999 – 40, 2001 – 81, 2015 – 102, 2020 – 282. Křivka růstu je velmi podobná růstu počtu zaměstnanců britského ministerstva kolonií v době rozpadu impéria v letech 1935–1954, jak to uvádí profesor N. C. Parkinson ve svých proslulých zákonech. Dotace MK na podporu knih včetně literárních akcí plynule rostly, v roce 2018 dosáhly 57 milionů korun. Jenže dotace na vydávanou knihu smí pokrýt nejvýše 50 procent nákladů, zbytek by měl uhradit prodej. Toho lze ale dosáhnout, odhaduje stejný zdroj, až při nákladech kolem 800 výtisků. Malonákladové tituly, zejména poezie a debuty, tak stejně zůstávají ve ztrátě. Závažnější je fakt, že dotované tituly beletrie představují pouhá dvě procenta z celkové produkce, u knih pro děti je to dokonce jen jedno procento. Vyplývá z toho, že knihkupce dotované knihy rozhodně nad vodou nedrží. Spíš je to naopak: nabídkou oněch dotovaných titulů knihkupci pomáhají nakladatelům. Přesto knižní obor jako celek přispívá do rozpočtu na odvodech každoročně přibližně jednou miliardou korun. Letos jsem poprvé žádal o podporu pro jednu knihu Státní fond kultury (ten je sice spravován také ministerstvem, ale zatím je znatelně pružnější). Z požadované částky jsme dostali 30 %, v celkové kalkulaci to je 13 procent nákladů na výrobu knihy. Bez další – privátní – podpory bychom knihu vydat nemohli. S vydáním knihy si můžeme poradit i bez ministerstva, ale existenčně jsme závislí na tržbách (které dostaneme, až když se kniha prodá). Pan ministr tomu říká byznys. Ten aktuální vypadá tak, že naše tržba za březen 2020 (a to byla třetinu měsíce ještě knihkupectví otevřená) ve srovnání s průměrem březnových prodejů za předcházejících pět let (2015–2019) činí 27,59 procenta – tedy pokles tržeb o více než 72 procent. V dubnu předpokládáme ještě větší propad. Ostatní, i větší nakladatelé na tom nebudou o moc lépe. Připadá pro nás v úvahu žádost o refundaci části výplat na kurzarbeit. Má to být 60 procen z 60 procent původních mezd. Ty jsme měli postavené hodně pod současným průměrem, a ještě to byly jenom polovina a pětina úvazku. Snížili jsme pochopitelně hned březnové výplaty. Proti nerealizovaným tržbám představuje možná (ne jistá) náhrada směšných ani ne 10 procent ztráty na tržbách (jen za březen). Jak na tom jsou nakladatelé s více zaměstnanci, není těžké odhadnout. Z pohledu uvedených čísel a vazeb považuji knihkupeckou síť za nejdůležitější část literárního provozu, na kterou by stát a ministr kultury měli zaměřit podporu nejenom v době krize. Pokud nebude mít kdo knihy prodávat, náklady jednotlivých titulů se můžou v nadsázce omezit na povinné a reklamní výtisky. E-shopy to nespasí, ale budiž. Ovšem pokud zaniknou ty české, uprázdněný prostor využije Amazon nebo jiný monopol a vynutí si zabijáckou marži (jako se to stalo v Maďarsku). Nebo se každý nakladatel bude muset stát zároveň knihkupcem. To by mohla být dobrá zpráva: pro vlastní zásilkovou službu vytvoří pracovní místo nebo zakázku pro OSVČ a přispěje tak ke snížení právě rostoucí nezaměstnanosti. Není však vůbec jisté, jestli zásilkový prodej na mzdu pro onoho zaměstnance či na fakturu pro OSVČ vydělá. Opravdu velká nakladatelství své distribuce mají, ale jaké riziko představují pro ostatní nakladatele, když jim prodej svých knih svěří, ukázala Euromedia zastavením plateb za už prodané knihy téměř okamžitě po zavření obchodů. Zanikne i jiná perspektiva. Knihkupectví není jen obchod s výlohou, ale v menší nebo i větší míře je to také svého druhu kulturní instituce v dané lokalitě. Jestliže ministr knihkupce odmítá zařadit do svých představ o pomoci knihám a dává tak od nich ruce pryč, pohřbívá sice ne celou českou knižní kulturu, ale její významnou složku. Ještě poznámka k vládní podpoře kultury: 9. dubna se ministr Zaorálek pochlubil, že vláda odsouhlasila 1,07 miliardy pomoci pro kulturu. Hned týž den večer však premiér ministra své vlády brutálně zesměšnil svým obvyklým obkročákem – s očima upřenýma na čtečku v přímém přenosu řekl: „Jsme připraveni uvolnit až 1000 miliard.“ Kde a jak na to vezme, je věc jiná, slibem nezarmoutíš. Miliarda podpory pro kulturu a z ní část pro knihy vypadají ale potom takto: pro kulturu jako celek 1,07 promile, na živou kulturu vyčlenil ministr 0,44 promile a na knihy 20 milionů, to je 0,02 promile – dvě stotisíciny z deklarované pomoci rozvrácenému ekonomicko-společenskému organismu České republiky. Dvě koruny na obyvatele včetně nemluvňat. Děkujeme, pane ministře. Pro srovnání: V roce 2003 zaplatila Česká republika po prohrané arbitráži o Novu 10,7 miliardy korun. Každý občan ČR přispěl tisícovkou. Jiné, ne-kulturní, zato obří a trvalé dotace nejsou předmětem tohoto textu. Právě ty ale názorně ukazují, jak ošidným lékem dotace jsou. Dotace lze používat jako doping pro handicapované, případně při podobném ataku, jako je ten současný. Jenže působí jako droga. Jsou návykové a postupně velmi omezí, když ne znemožní návrat k přirozenému bezdotačnímu životu. A můžou vést k tomu, že pro některé firmy se dotace stávají hlavním cílem a smyslem existence, vábnou kořistí. Nezpochybňuji dotace jako potřebnou formu pomoci. Jsou to ale jen utišující prostředky, které nemíří na příčiny nemoci, pouze zmírňují její dopady. V horším případě dovedou pěkně vysávat státní rozpočet. Aktuální krize maloobchodu uzavřením prodejen ukázala na potřebu systémové podpory knihkupecké sítě, především malých knihkupectví. Jak? Němci přicházejí s nápadem rozhýbat prodej nových aut příspěvkem na každé prodané auto, takzvaným šrotovným, jako před deseti lety. To je samozřejmě dotace, ale ukazuje sílu automobilové lobby. Svaz českých knihkupců a nakladatelů připravuje každoročně kampaň Kniha ti sluší ke Světovému dni knihy 23. dubna (letos byla z původního termínu posunuta, začíná v pondělí 27. dubna, kdy se konečně otevřou alespoň malá knihkupectví). Padesátikorunový kupon ale hradí knihkupec, jde na úkor jeho marže. Co kdyby ministerstvo tuhle akci, která podporuje prodej knih, zahrnulo do svého rozpočtu? A nestála by pro knihkupce za úvahu daňová úleva na zaměstnance? Ta, která je určená na zaměstnání invalidů, v knihkupectví nemá moc smysl, i fyzicky je to práce náročná. Takovou pobídku by ovšem ministr kultury musel prosadit v dalších resortech, na financích a na ministerstvu práce. Za klíčovou a potřebnou pomoc pro nakladatele považuji: 1. Umožnění odpisů ze zásob. Dosud neřešený, ale zásadní problém. (Zjednodušené vysvětlení pro neekonomy: dokud nakladatel s podvojným účetnictvím každou jednotlivou knihu neprodá, nemůže si započítat její výrobní cenu do nákladů; čím déle má knihu na skladě a čím více knih chce nabízet déle než jednu sezónu, tím větší finanční prostředky má ve skladu umrtvené.) 2. Snížení DPH z knih na nulu. Lubomír Zaorálek v rozhovoru pro Právo 18. dubna prohlásil: „…musíme vytvořit prostředí, které umožní nejširší kultuře přežít.“ Pokud chce ministr knižnímu trhu a české knižní kultuře skutečně a dlouhodobě prospět, nemusí žádat o žádné přímé peníze ze státního rozpočtu. Hned ve dvojí funkci (také jako poslanec) se může zasadit o změny, které významně a systémově pomůžou všem: nakladatelům, knihkupcům a v důsledku i čtenářům. Jedna z Ezopových bajek obohatila evropskou kulturu o úsloví Hic Rhodus, hic salta! Překládá se: Tady ukaž, co umíš!   Autor je publicista a majitel nakladatelství Novela bohemica. Text je převzatý z jeho blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2020-04-16 10:48:37

Koronavirová pandemie: test lokálních přístupů a globální koordinace

Současná pandemie může mít vážné dopady jak na zdraví a životy mnoha lidí, tak na dlouhodobé uspořádání světa – podobně jako působily v dějinách jiné závažné nemoci či války. Bývalý ministr zahraničí USA a národní bezpečnostní poradce Henry Kissinger ve svém článku Koronavirová pandemie navždy změní světový řád zdůrazňuje, že je nutné jak zvládnout současnou pandemii, tak se začít připravovat na novou éru. Vláda by měla zajistit ochranu zdraví lidí a chod země a zároveň by všichni měli začít pracovat na proměně podmínek, které by byly schopny reagovat na bezprecedentní společenské, technologické a geopolitické proměny. Jürgen Habermas ve svém posledním rozhovoru o koronaviru Ještě nikdy jsme toho nevěděli tolik o naší nevědomosti klade důraz na rizikový charakter naší proměňující se komplexní společnosti. Nejistota se podle něj netýká pouze vědomostí o epidemických rizicích, ale také poznání obtížně předvídatelných důsledků v oblasti společnosti, ekonomiky a politiky. Globální rizika a jejich důsledky Habermas svým poukazem na rizika současné společnosti navazuje na teorii světové rizikové společnosti Ulricha Becka, jenž vysvětluje rizikovost prostřednictvím velmi komplexní a technologické provázanosti různých částí společnosti ve světě. Současná pandemie přináší rizika také v oblasti násilí, neboť je rovněž názornou případovou studií šíření patogenu v potenciální budoucí biologické válce. Obecně platí, že čím rychleji je společnost globalizována, tím více se naráží na rozpory a konflikty, neboť lidé a společnosti na tento překotný vývoj nejsou ještě připraveny. Lidé přitom tyto rozpory zažívají i ve svém každodenním životě, který na první pohled vypadá běžně a lokálně. Východiskem by mohl být přístup, kterému Stephen Chan říká lokální kosmopolitismus, jenž na jedné straně vychází z místních (afrických, čínských, evropských a dalších) způsobů řešení globálních výzev a na straně druhá má na paměti potřebu společného globálního jednání. Nový koronavirus (SARS-CoV-2) a jím vyvolané infekční onemocnění COVID-19 přestavuje globální riziko s lokálními dopady, jež by se nemělo podceňovat, podobně jako nepodceňujeme nemoci, na něž každý rok zemře nejvíce osob, tj. na kardiovaskulární nemoci, mrtvice, nádorová onemocnění, různé závažné respirační problémy a další onemocnění, která jsou zároveň komorbiditami s COVID-19. Kromě toho podle Světové zdravotnické organizace zemře na světě každý rok na „běžnou“ chřipku od 290 tisíc do 650 tisíc lidí, kdy se nakazí stovky miliónů lidí. Bez zavedení přísných vládních opatření proti koronaviru včetně omezení vycházení a nošení roušek by však v případě koronaviru mohl být počet nakažených oproti obvyklé chřipce nezvladatelný, přičemž úmrtnost by mohla být až desetkrát vyšší. Solidarita, strach a nespravedlnost Pozitivním jevem koronavirové doby je jistě to, co lze vnímat jako vzedmutí vlny solidarity, kdy lidé doma šijí roušky a rozdávají je potřebným, nosí obědy lidem v první linii záchranářů apod. Je však třeba si uvědomit, že jedním z motivů, které stojí v pozadí této charitativní vlny, je strach. Strach v boji o vlastní přežití a o své zdraví, o osud svých blízkých; i nejistota, co vlastně bude dál. Je to existenciální a pro některé rovněž existenční otřes. Ačkoli se o koronaviru zjednodušeně říká, že je rovnostářský či demokratický, skutečnost je taková, že se sice každý člověk může nakazit, ale především chudší lidé a lidé z marginalizovaných etnických skupin mají horší životní a pracovní podmínky, v nichž je pravděpodobnost jejich nakažení daleko větší než u lidí z vyšších příjmových skupin. Značně horší situace je v rozvojových zemích, kde mnoho lidí nemá dostatečné nebo žádné zdroje pitné vody, finance ani na mýdlo, o životě ve favelách a slumech v Latinské Americe, Asii, Africe ale i jinde ani nemluvě. Přestože koronavirus postihuje v rozvinutých zemích přibližně stejně muže i ženy, ženy jsou hlavně v rozvojových zemích potenciálně ohroženy na zdraví a životě více, neboť představují kolem 70 procent globálních chudých. Celosvětově ženy tvoří také kolem 70 % lidí pracujících ve zdravotnictví, čímž se dostávají do první linie nebezpečí nakažení nemocemi. Koronavirus reprodukuje současné nerovnosti, a ještě je často zhoršuje. Oxfam odhaduje, že se kvůli koronavirové pandemii může dostat do chudoby další půl miliarda lidí, pokud se nezaujmou opatření na pomoc rozvojovým zemím. Eduardo Suplicy a také Josué Pereira da Silva prosazují v této situaci jako řešení v Brazílii všeobecný základní příjem, jehož reálné zavedení má nyní stále větší podporu nejen v Brazílii, ale také ve Španělsku a dalších zemích. Odlišné přístupy Vlády v různých zemích světa zvolily odlišné přístupy k šíření koronaviru. Nicméně základních přístupů existuje pouze několik a mezi nimi škála možností. Jedním z nich jsou přísná opatření s uzavřením nakažených oblastí, omezení vycházení, nošení roušek, zavření výroby, obchodů apod. Tento přístup zavedla Čína. Některé země, především Itálie a Španělsko, na začátku pandemie zareagovaly se zpožděním. Pak sice byla přijata přísná opatření jako v Číně, ale ta už nemohla mít ten pozitivní efekt jako např. v ČR, i když byla v Itálii zavedena i přísněji. Česká republika nejprve vyčkala na vhodnou dobu, aby opatření nepřišla překotně příliš brzy nebo příliš pozdě, a již jako druhá v Evropě zareagovala přísnými opatřeními. Některé další evropské země reagovaly podobně. Odlišný postoj zaujaly například britská a americká vláda se svým přístupem laissez faire. Po ohlášení původního odhadu dvou set tisíc úmrtí divokým promořováním kvůli získání „stádní imunity“ musela britská vláda pod tlakem veřejnosti svůj přístup přehodnotit a zpřísnit pravidla, ale přes tato přijatá opatření odhad stále činí přes třicet tisíc očekávaných úmrtí. To je téměř nejvíce ze všech zemí světa, hned po prognózovaných údajích v USA, kde je již nyní situace globálně nejhorší.  Chytrá karanténa a rizika Existuje rovněž možnost dalšího kroku, který volí například Česká republika, jímž je dobré zavádění chytré karantény a dalších technologických pomůcek pro trasování apod. Tyto přístupy se již osvědčily v Singapuru, Jižní Koreji a dalších zemích. Nové technologické přístupy v současné době v boji proti pandemii přijímá jako dočasné řešení stále více politiků a občanů. Nejde přitom jen o boj o přežití, ale také o boj o jejich uznání jako lidských bytostí, jež chtějí být respektováni jako ti, kteří chrání své blízké a další osoby ve svém okolí. Občas se připomíná, že dosud byly tyto technologické přístupy v Evropě často považovány za příliš velký zásah do soukromí a za elektronickou formu sociální kontroly. Na rozdíl od východoasijských společností, kde je průnik elektroniky do životů lidí větší – jako by se ovšem zapomínalo na ochotu občanů evropských zemí poskytovat běžně svá data zábavním sociálním sítím. Tato rizika je třeba mapovat a obrátit je pozitivně ve větší elektronickou demokratickou participaci občanů. Dosavadní dvojznačné elektronické přístupy však budou pravděpodobně vyžadovány také v souvislosti s klimatickými změnami v případě budoucích přírodních katastrof. Pandemie jen učinila další krok tímto směrem. Přeskupení globálních sil Za pozornost stojí základní scénáře vývoje pandemické krize, které pro následujících období vypracoval mezinárodní tým ACAPS. Vzhledem k politicko-ekonomickému směřování lze říci, že dočasně patrně zavládnou tzv. deglobalizační tendence ve výrobě a obchodu v globálním kapitalismu. Snahy o relokaci menšího množství zahraničních výrobních kapacit již začaly, přičemž se tento trend může časem zvětšit. To může učinit makroregiony světa soběstačnějšími. Nicméně i tak se bude celkově jednat o značně globalizovanou společnost, pokud ji porovnáme s tím, jak byla provázána například před dvěma dekádami, natož před dobytím amerického kontinentu. Jde tedy skutečně spíše o korekci než o deglobalizaci. Ostatně globální interakce probíhaly v dějinách vždy rozporuplně ve vlnách globálních integrací, následných dezintegrací a poté ještě větších globálních integrací. Hlavní by přitom mělo být úsilí o místní i globální spravedlnost. Proti rasismu a nesnášenlivosti Zvláštní zpravodajka OSN pro problémy rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti Tendayi Achiume kritizovala „nezodpovědnou, diskriminační státní rétoriku“ některých politiků, kteří komentovali pandemii k jednotlivým zemím. Obvykle se setkáváme s tím, že se poukazuje na nezamýšlené důsledky pozitivních událostí. Ulrich Beck však ve své knize Metamorfóza světa upozornil, že je důležité vidět také opak, tedy pozitivní důsledky negativních událostí neboli emancipační charakter katastrof. Také z koronavirové pandemie si můžeme odnést ponaučení a emancipovat se z dosavadních nesnášenlivých pout. Bude přitom ovšem třeba jak respekt k úspěšným lokálním přístupům k pandemii, tak také ochota vzájemně se od sebe učit a společně koordinovat jednotlivé kroky.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2024-03-08 08:24:47

Čím větší sleva, tím větší zájem. Předplatné Woltu pro levnější doručení míří do dalších českých měst

Věrnostní program Wolt+, se kterým mohou předplatitelé objednávat s nulovými poplatky a využívat akce, se rozšiřuje do Teplic nebo Frýdku-Místku. Článek Čím větší sleva, tím větší zájem. Předplatné Woltu pro levnější doručení míří do dalších českých měst se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-11 09:40:20

Košík vyrostl ke třem miliardám a mění strategii. Čím větší nákup uděláte, tím větší slevu dostanete

Český online supermarket se přebarvuje na fialovo. Chce se zaměřit na velké rodinné nákupy či množstevní slevy a vyjíždí do dalších regionů. Článek Košík vyrostl ke třem miliardám a mění strategii. Čím větší nákup uděláte, tím větší slevu dostanete se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-07-01 19:18:51

Děti ohrožené cukrem

"Oni můžou – a já ne,“ shrnuje Marcela podstatu častých stížností svého devítiletého syna Edy. Jeho spolužáci si v bufetu na školním hřišti kupují dle libosti všechno, co mají tak rádi: kolu, fantu, sprite a další sladké nápoje. Ani Eda to nemá zakázané, rodiče ale trvají na tom, aby si nezdravé sladké pití pořizoval z nepříliš vysokého kapesného, takže se musí držet zpátky. Doma se pije hlavně voda, mléko nebo čaj slazený maximálně medem. Eda se zlobí, ale jeho matka přesně ví, čemu se chce vyhnout. „Za posledních třicet let nám nenarůstá podíl dětí s nadváhou, alarmujícím způsobem nám ale narostl podíl dětí s obezitou,“ říká pediatr a obezitolog Jan Boženský. Nezdravý životní styl a nadměrný přísun energie z příliš kalorického jídla a pití tedy nevede k mírnému nárůstu tělesné hmotnosti, ale katapultuje část dětí rovnou na cestu obezity. „Nedávno jsem měl v ordinaci chlapce, který ve svých třinácti letech váží 122 kil,“ přibližuje míru problému Boženský, primář dětského oddělení v nemocnici v Ostravě-Vítkovicích. Není to novinka: podle časopisu Nature Reviews Endocrinology jsou dnes slazené nápoje globálně vůbec největším zdrojem přidaného cukru v potravě. Řada studií, jejichž výsledky časopis shrnuje, dokládá, že sladké pití vyvolává – ať již prostřednictvím obezity nebo přímo, kvůli změnám metabolismu – choroby od cukrovky druhého typu až po některé druhy rakoviny. „Slazené nápoje nepotřebujeme, nejsou k ničemu dobré. Ze zdravotního hlediska bychom je měli pít jenom ve chvíli, kdy potřebujeme rychle dodat tělu cukry, třeba při sportu,“ shrnuje lékař Martin Haluzík, předseda České obezitologické společnosti. Tohle už si leckde dávno uvědomili – mezi posledními například v Polsku – a slazené nápoje zkoušejí regulovat, případně ty nejrizikovější, energetické nápoje obsahující kofein, dětem (například v Pobaltí) zakazují. Soustředit se v debatě právě na děti má smysl i proto, že jsou nejohroženější skupinou. V dětství se jednak vytvářejí stravovací návyky – včetně návyku na sladké –, jednak se organismus programuje k budoucím onemocněním. Česko se právě v těchto dnech rozhoupává ke konkrétnější cestě k tomu, jak jednu z největších výzev zdravotnictví pro další roky vyřešit. Stačí v této alarmující situaci osvěta, nebo je lepší vzít do hry i legislativními restrikce? Od „pitíčka“ k zánětu Mláďata, ale i dospělí jedinci druhu Homo sapiens jsou evolucí vyladění tak, aby cukry a tuky vyhledávali jako zdroj energie a aby jim jejich konzumace dělala dobře. Cukr uklidňuje a vyvolává příjemné pocity. I mateřské mléko, první nápoj, s nímž se dítě setká, je sladké, takže přejít na obyčejnou vodu nebo jiný nápoj nevýrazné chuti není pro malého člověka jednoduché. Bažení po cukru zkrátka představuje velmi silný hnací impulz. Odborníci jsou opatrní a nemluví přímo o fyzické závislosti srovnatelné s oficiálními drogami, ale faktem je, že návyku na sladké se rozhodně nelze snadno zbavit. Pediatr Boženský u svých dětských pacientů pozoruje sklon k nutkavému pití: sladké nápoje do sebe nelijí kvůli žízni, vede je k tomu právě bažení po cukru. O tom, nakolik se tomu dokážeme vyhnout, rozhodují do značné míry právě návyky získané v dětství. Již citovaná paní Marcela, náhodně vybraná ze vzorku rodičů, kteří se redakci ozvali na výzvu, aby se podělili o své zkušenosti s těmito druhy lákadel a ochotou svých potomků jim podléhat, se vždy snažila svým čtyřem dětem problematiku slazených nápojů a příliš velkého množství cukru vysvětlovat. Má se o přitom o co opřít – vystudovala potravinářskou fakultu na Vysoké škole chemicko-technologické, a problematice tedy rozumí. „Odmalička dětem třeba říkám, že se kvůli sladkým nápojům kazí zuby, že když je v nich ještě kyselina citronová, podporuje to růst bakterií. Děti to chápou, necítí potřebu nechat si zuby zkazit, navíc se bojí zubaře.“ Jan Boženský ale v praxi vidí, že v mnoha rodinách je to úplně jinak. Rodiče více než dvaceti procent českých dětí svým ratolestem sladké pití dopřávají pravidelně a už od druhého roku života. Jde o nejrůznější slazené nápoje vyvinuté speciálně pro děti, „pitíčka“ v barevných obalech s obrázky zvířátek a podobně, které běžně obsahují kolem 10 gramů cukru na 100 mililitrů (litr nápoje tak odpovídá asi 25 kostkám cukru). Lahvička o objemu třetiny litru tak v podstatě vyčerpá denní doporučenou dávku cukru pro pětileté dítě. Časem děti přecházejí na všeobecně oblíbené slazené nápoje, jako je doslazovaná minerálka, kola či fanta, a podle Boženského jich dokážou vypít i tři až čtyři litry denně. Sedmi- až devítileté dítě, které za den vypije tři litry kolového nápoje, tak může překročit doporučený denní limit cukru (44 g, tedy zhruba 11 kostek cukru) asi osmkrát – jen tímto druhem pití. Kromě problémů se zuby bývá výsledkem zmíněná obezita, která vyvolává takzvaný metabolický syndrom: „V těle se rozvíjí chronický zánět. Způsobuje poruchy metabolismu tuků, hypertenzi a další závažné věci, které pak časem vedou k infarktům, mozkovým příhodám a podobným komplikacím,“ varuje lékař. Chronický zánět zároveň mění naši imunitu způsobem, který může vést k rakovině. „Každou hodinu v našem těle vzniká buňka, která je potenciálně nebezpečná, ale náš imunitní systém ji dokáže odhalit a zničit.“ U obézního člověka, jenž se navíc nezdravě stravuje a scházejí mu některé živiny, však imunitní systém tak dobře fungovat nemusí. Nemoci zároveň u obézních lidí postihují mladší jedince. Když se metabolický syndrom rozvine u dítěte, dříve se pak také projeví cukrovka druhého typu, které se dříve říkalo „stařecká“ a byla pokládána za nemoc vyššího věku. „I první infarkty přijdou mnohem dříve, než jsme dnes zvyklí – u čtyřicátníků i mladších lidí,“ vysvětluje Boženský. Což v budoucnu kromě mnoha osobních tragédií může neúnosně zatěžovat zdravotnický systém. Možnost konzumovat nezdravé věci je někdy představována jako věc osobní volby. Faktem je, že důsledky časem zaplatí všichni plátci zdravotního pojištění. V krvi dětského či dospívajícího pacienta s metabolickým syndromem lékaři navíc nacházejí zvýšenou hladinu lipidů nebo cholesterolu, někdy i vyšší hladinu cukru. Dítě může mít i vyšší krevní tlak. „Tohle jsme ještě před deseti lety nevídali vůbec, teď už to není úplně výjimka, zvlášť u adolescentů,“ říká již citovaný Martin Haluzík, který je zároveň přednostou Centra diabetologie v pražském IKEM. „Hodně rodičů může vystrašit, že velká část těchto dětí už má steatózu, ztučnění jater,“ doplňuje pediatr Boženský. „Jde o ukládání tuku do jaterních buněk. Je to první krok k závažným komplikacím v dospělosti.“ Dítě si na nic konkrétního nemusí stěžovat. „Ono totiž ani netuší, jaké to je, cítit se dobře a lehce. Když má chlapec o padesát kilo více, než by při své výšce a věku měl mít, je to, jako by neustále nosil na zádech padesátikilový batoh,“ dodává Boženský. Nejdůležitější je se do tohoto stavu vůbec nedostat a omezení nezdravých nápojů v tom může sehrát velkou roli. „K pitnému režimu patří neslazená voda a slabý ovocný čaj, bez nějakého aditiva. Když se dítě nenaučí pít slazené nápoje do pátého nebo šestého roku života, většinou si k nim pak už cestu nenajde. Když si jednou začas dá v restauraci či na oslavě džus nebo kolový nápoj, není to ideální, ale nic se nestane,“ doporučuje Boženský. Než úzkostlivě počítat gramy cukru, které jejich potomek denně v nápojích zkonzumuje, je pro rodiče jednodušší doma sladké pití zkrátka nenabízet. Mimo domácnost pak stačí volnější pravidla, zvlášť když děti vyrostou a rodiče už nemají nad jejich stravováním absolutní kontrolu. „Teenagerovi nebudete říkat, že si nesmí dát kolu, fantu nebo mirindu. Pokud bude mít zažito, že rodina preferuje neslazené pití, dříve nebo později se beztak vrátí k vodě,“ radí Boženský rodičům a upozorňuje, že také nárůst váhy v dětském věku je nebezpečnější než v pubertě, kdy se v organismu řada věcí radikálně mění a nějaké to kilo navíc se může ztratit. Víc než polovina světa Omezení v rodinách jsou tedy určitě důležitá, ale pohybujeme se v náročném terénu. Na druhé straně barikády jsou silní protivníci, hlavně masivní a dobře promyšlená reklama. Rodiče, které redakce oslovila, se před ní snaží děti chránit, někdy je to ale marný boj. Potíže vznikají třeba v nákupních centrech: „Když už tam jdeme, je vidět, jak jsou děti ze všudypřítomných lákadel a reklam úplně vedle. Mám pocit, že se jim spouští reflex ,chci cokoli!‘,“ píše jedna z matek Andrea Cigánková. Nejsilnější masáž se valí z televize. „Zkuste si ji někdy pustit ráno, když se vysílají pořady pro děti,“ říká pediatr Boženský. Televizní reklamy na slazené nápoje a jiné sladkosti jsou podle něj „milé, úsměvné, plné lásky – většinou je na nich nějaká maminka, dítě, úsměv, štěstí, rodina“. Samostatnou kapitolou jsou pak reklamy na energetické nápoje, s nimiž se pojí kromě cukru i mnoho dalších rizik. Cukr k nim rozhodně patří a jeho vysoký obsah je pro „energeťáky“ zásadní – přebíjí totiž nepříjemnou chuť energetických stimulantů. Slogan „Red Bull vám dává křídla“ skvěle shrnuje fakt, že globálně úspěšná firma ve své době marketingově prakticky ovládla pole adrenalinových sportů, které část dětí přitahují možná ještě víc než samotná „limonáda“. Akrobatické létání, divoké sjezdy na kolech a lyžích nebo krajně nebezpečné lety pomocí obleku nazývaného wingsuit jsou pro ně neodolatelně atraktivní, zvlášť v kritickém věku po desátém roce života, kdy navíc rodiče postupně ztrácejí kontrolu nad jejich stravováním. Děti ke sladkým nápojům svádí také tlak kamarádů a vlastně i celkové nastavení společnosti. „Co rodiče nabízeli dětem, když byly malé? Když se bály jít k doktorovi, když si rozbily koleno, měly úspěch ve škole? Udělali jsme ze sladkosti odměnu, něco jednoznačně pozitivního. Je tady oslava, musí být dort, dětské šampaňské…“ vyjmenovává Boženský. Ve světle těchto úvah se přirozeně nabízí otázka, zda by stát neměl „zdvihnout prst“ a legislativními kroky upozornit, že tenhle přístup většiny společnosti není nejšťastnější. Regulace by mohla vyjít právě z obsahu cukru v daném nápoji. V Česku jej upravuje takzvaná pamlsková vyhláška, která zakazuje prodej nápojů ve školách a školských zařízeních, pokud mají větší obsah cukru než pět gramů na 100 mililitrů. Limitu vyhovují například některé ochucené minerálky, zatímco kokakola, kofola, sprite nebo fanta nikoli. Zajímavé je, že po zavedení vyhlášky v roce 2016 se nárůst obezity menších dětí u nás zastavil – než přišel covid, s ním sociální izolace, a děti znovu začaly více tloustnout. Důležitá proměnná je totiž dostupnost i mimo budovu školy. V Česku se o takové regulaci dlouho debatovalo spíše na odborné úrovni a do reálných politických plánů tlak zdravotnicko-odborné veřejnosti nezasáhl. To až do momentu, kdy Národní ekonomická rada vlády (NERV) v loňském roce přinesla soubor 37 opatření, jak pomoci tuzemskému rozpočtu a ekonomice obecně. Jedním z návrhů pak je i danění slazených nápojů. Při letmém pohledu po světě nejde o žádnou novinku a současně nejsme zásadně pozadu. Daňová opatření vůči slazeným nápojům jsou doménou 21. století a posledních dvou dekád obzvláště. Zajímavý je vývoj ve Francii, která – jak upozorňuje PAQ Research – byla jednou z prvních evropských zemí, která se ke zdanění cukru odhodlala. Tehdy byla hlavní motivací finanční krize a snaha o větší přísun peněz do státního rozpočtu. I když spotřeba slazených nápojů klesla asi o pět procent (a výrazněji u nízkopříjmových domácností), francouzští zákonodárci nastavení daně přehodnotili a místo plošné daně zavedli sazby podle množství cukru. Možných cest, jak nápoje zdanit, je tak více, ale zrovna Češi nemusí pro inspiraci chodit daleko. Vše totiž směřuje k tomu, že ideální model, vhodný k domácí aplikaci, uplatňuje již zmíněné Polsko. „Jejich přístup je nám nejbližší. Jsou jedněmi z posledních, mohli se učit od jiných zemí. A mají podobné spotřebitelské chování,“ říká náměstek ministra zdravotnictví Václav Pláteník (KDU-ČSL). Polské řešení zjednodušeně řečeno nedaní plošně všechny slazené nápoje jednou sazbou, jak to zavedla zmíněná Francie, ale sazbu zvyšuje či snižuje podle množství cukru v daném nápoji. Jinými slovy: čím více cukru je v nápoji, tím větší spotřební daň a tím větší motivace pro výrobce množství cukru ve svých výrobcích snižovat (a naopak menší pro spotřebitele si nápoj koupit). „Ta daň není o příjmech, ale o výdajích,“ shrnuje cíle ekonom Jakub Komárek z výzkumného týmu PAQ Research, který se modely správného zdanění slazených nápojů zabývá. Odhady mluví asi o třech miliardách korun ročně do státní kasy. I tak jde podle Komárka o solidní přínos a do kontextu jej zasazuje srovnáním se stávkami učitelů kvůli loňským škrtům ve školství (učitelům šlo o polovinu této částky). Co se oné podstatnější položky týče, tedy ušetřených výdajů, přesné propočty neexistují. „Víme, že jen samotná obezita, která úzce souvisí s konzumací cukru, stojí 30 miliard korun ročně jen na zdravotních výdajích. Celkově tedy daleko více,“ říká Komárek s tím, že jak se bude měnit spotřebitelské chování a konzumovat méně cukru, pozitivní dopady se v čase projeví. „Je to ale velice dlouhodobá strategie,“ upozorňuje. Epidemioložka Eliška Selinger jej s mírnou nadsázkou doplňuje, že stejně jako se k obezitě trvá projíst 20 let, „odjíst“ se od ní trvá stejně tak dlouho. V současné chvíli má nějakou formu zdanění více než 50 států na světě. Zahraniční zkušenosti ukazují, že tam, kde se daň zavedla, klesá spotřeba slazených nápojů o 15 procent. Dlouhodobé pozitivní dopady lze pro nejbližší roky nahradit těmi skokovějšími: podle dat z Velké Británie například výrazně ubylo zubních kazů u dětí. Češi to milují Ministerstvo zdravotnictví si návrh NERV vzalo za svůj a zadalo Státnímu zdravotnímu ústavu (SZÚ) vypracovat model, podle kterého pak bude možné legislativu nastavit, protlačit vládou a následně i parlamentem. „Jsme zhruba v polovině volebního období, vrcholí doba, kdy se legislativa může pohodlně stihnout,“ říká na dotaz, zda se tohle všechno dá zvládnout, náměstek ministra zdravotnictví Pláteník. „Vymlouvat se na časový limit není namístě.“ Na SZÚ si tvorbu legislativy vzala na starost právě Eliška Selinger – jedna z těch, kdo dlouhodobě apelují na stimulaci lepší životosprávy v Česku. Ta, společně s kolegy z ústavu, analyzuje modely zdanění v ostatních státech a hledá nejlepší možný recept pro Česko. I jí zatím jako ideální vychází polská cesta danění podle množství cukru. Kam vybrané peníze půjdou, tedy jestli rovnou do zdravotnictví, nebo se rozpustí ve státním rozpočtu, zatím není jasné. Jednu z cest nabízí již citovaný lékař Martin Haluzík. V posledních letech totiž došlo k průlomu v léčbě obezity. Objevily se nové léky vycházející z preparátů k léčbě cukrovky, které – s menšími vedlejšími účinky než starší přípravky – u obézních lidí výrazně snižují chuť k jídlu a také krevní tlak, hladinu cholesterolu i riziko kardiovaskulárních chorob. V Česku ale léky založené na účinné látce semaglutid nejsou u léčby obezity hrazené ze zdravotního pojištění, takže si pacienti tyto preparáty, u nichž je podmínkou dlouhodobé užívání a které mohou vyjít zhruba na tři až čtyři tisíce korun měsíčně, musí platit sami. „Máme svázané ruce. U pacienta, který nemá diagnostikovanou cukrovku, není žádná šance úhradu získat. U řady nemocných tak léky prostě nenasadíme, protože je nemá kdo zaplatit,“ kroutí hlavou Haluzík. Postrádá zde společenský tlak na zdravotní pojišťovny – česká veřejnost stále pokládá obezitu nikoli za nemoc, ale spíše za výsledek lenosti a neochoty vést zdravý životní styl. Peníze z nové daně by podle Haluzíka mohly pomoci financovat nejen léky samotné, ale také infrastrukturu, která pacientovi umožní dosažené snížení váhy udržet či prohloubit – poradenská centra, místa pro zdravé trávení volného času a podobně. Příklady z praxe jsou, politická shoda se však zatím hledá. Ambice ministerstva zdravotnictví částečně narážejí na fakt, že ne všechny partaje mají ohledně zdanění slazených nápojů jasno. Řeč je především o občanských demokratech. „Osobně nejsem proti, ale naše strana v tomhle není jednotná,“ říká předsedkyně výboru pro zdravotnictví Zdenka Němečková Crkvenjaš (ODS). S kolegy v mezičase mají shodu „alespoň“ na tom, že regulovat se bude dostupnost energetických nápojů pro děti. Navyšování daní obecně v českém kontextu není příliš populárním nástrojem, právě spotřební daň ale tvoří mírnou výjimku. Tu symbolizují například závislostní opatření vznikající na Úřadu vlády, podle kterých mají nikotinové náhražky podléhat nižší dani, než je tomu třeba v případě cigaret. I tak existuje na politické úrovni částečná rezervovanost. Po dlouhých letech nehybnosti dnes politickými kuloáry putují dva rozdílné návrhy. První je v konečné fázi, a pokud dojde k jeho schválení, znamenal by zákaz prodeje energetických nápojů nezletilým do patnácti, nebo osmnácti let (věková hranice je jednou z posledních položek, nad kterou se diskutuje). Druhým je právě návrh NERV přetavený v akci ministerstva zdravotnictví a SZÚ. Oba modely přitom ukazují škálu přístupů, s níž je potřeba tuto problematiku řešit: energetické nápoje jsou podstatně škodlivější a dětem by se v ideálním světě měly zcela vyhnout. U slazených nápojů (mimo jejich extrémní příklady v podobě energeťáků) stačí mírnější opatření – tedy regulace pomocí ceny. Při pohledu na situaci v Evropě se ale zdá, že právě taková regulace slazených nápojů – například po vzoru zmíněného Polska – je nutným krokem. „S nástrojem se nyní můžeme setkat ve třinácti zemích EU,“ říká ekonom Komárek. To zároveň znamená, že dnes v rámci Evropy nejsme osamoceným ostrůvkem bez jakékoli regulace. Hlavní problém však vězí jinde. „Češi jsou svou životosprávou mezi nejhoršími. Víme, že konzumujeme nejvíc čistého alkoholu na hlavu a hodně cukru. Jsme obézní a netýká se to jen dospělé populace,“ vypočítává tuzemská rizika Komárek. „Nejsme jediní, ale možná by nám to prospělo nejvíc.“ Zdroj: RESPEKT

Čas načtení: 2024-07-22 06:00:01

Bůh si vybral Trumpa a ten míří do Bílého domu. Evropu a Ukrajinu čekají těžké časy, říká generál Šedivý

Den po atentátu byl Donald Trump vykreslován jako Bohem vyvolený, což mohlo u mnoha věřících znamenat přesvědčení nevyhnutelnosti jeho vítězství v prezidentských volbách. Napsal to web Politico s tím, že jeho cesta do Bílého domu je prakticky vydlážděna a jen máloco ho může zastavit. Těžko už to bude Joe Biden, který z boje o Bílý dům odstoupil. Ale ani zvažovaná viceprezidentka Kamala Harris nemusí být pro Trumpa výrazná konkurence. Trump je dobrou zprávou pro Putina Mnoho lidí děsí, co by se dělo, kdyby se Trump do Bílého domu dostal. I nedávný atentát na jeho osobu byl důsledkem vyostřené rétoriky, kterou používá. „Nepoučil se z aktivit, které po zvolení Bidena vyprovokovaly ‚útok na Kapitol‘. V tomto ohledu můžeme jasně vidět paralelu s pokusem o atentát na Roberta Fica. Oba používají velmi agresivní rétoriku,“ řekl pro Čtidoma.cz bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky, generál Jiří Šedivý. Zvolení Trumpa prezidentem USA by pak mohlo být dobrou zprávou i pro ruského prezidenta Vladimira Putina. Požadavky ukrajinského prezidenta nejsou reálné, říká generál Šedivý. Kritizoval evropské politiky Číst více Co by to znamenalo pro konflikt na Ukrajině? Bezpochyby by došlo k některým změnám ve vnitřní i zahraniční politice USA. Donald Trump by se pokusil o vyřešení ruské agrese na Ukrajině cestou, která je mu vlastní a kterou jsme zažili v době jeho minulého prezidentského období, kdy zkoušel vyřešit problém Severní Koreje i Íránu. Ani jedno se mu nepodařilo. Předpokládám, že podobnou cestou by se pokusil postupovat i na Ukrajině. Zároveň si myslím, že by to s Putinem dopadlo stejně jako s Kim Čong-unem. Tlačil by Trump na evropské spojence, aby v takové míře nespoléhali na USA? To je naprosto bez debat. Vyvíjel by mnohem větší tlak na to, aby spojenci USA v Evropě převzali větší díl odpovědnosti za svoji bezpečnost, což znamená velmi těžké časy. S tím totiž souvisí to, že by po nich chtěl, aby věnovali větší úsilí a více finančních prostředků na pomoc Ukrajině.  Kam chce Trump poslat peníze, které by „ušetřil“ v rámci konfliktu na Ukrajině? Preferoval by mnohem větší investice do přípravy ozbrojených sil a jejich schopnosti reagovat na potenciální konflikt s Čínou. Pokud bude prezidentem, bude znovu více financí věnovat na zajištění jižní hranice a, logicky, jako v minulosti na podporu vlastního rozvoje USA. Se zkušeností z minulého prezidentského období se s určitými korekcemi vrátí k zásadám, které uplatňoval dříve. Také je nutné připomenout, že ani prezident USA nemá absolutní moc a případné excesy je politický systém USA schopen korigovat.  V USA (samozřejmě nejen tam), jsou na vzestupu extrémistické síly. Byl to důvod atentátu na Donalda Trumpa? Pokus o atentát byl výsledkem ostré politické soutěže v USA a nezvykle agresivní rétoriky obou kandidátů na prezidenta. To vše je umocněno současným neutěšeným stavem v oblasti bezpečnosti, a to jak válkou na Ukrajině, tak blížícím se konfliktem s Čínou. Součástí je i neschopnost efektivně řešit migraci, která USA sužuje mnoho let. Dá se tam hledat nějaká paralela s nedávným útokem na Roberta Fica? Přímou souvislost nevidím. Ale paralelu lze vypozorovat ve vedení ostré politické rétoriky, vyřizování si účtů s protivníky. I na Slovensku se společnost radikalizovala. Ostatně to premiér Fico naznačoval, když krátce před pokusem o jeho zavraždění tuto možnost zmínil. Určitě to byl více pocit než reálií podloženou informací, přesto napětí ve slovenské společnosti dosahovalo takové úrovně, že se nedal vyloučit podobný čin někoho, kdo toto řešení uvidí jako jediné možné. V obou případech je na politicích, aby zvažovali, jaký dopad mají jejich aktivity, včetně radikálních až agresivních vystupování na určitou část politického spektra. To platí, i když ne v takové urgenci, i pro ČR. Může to ovlivnit nadcházející prezidentské volby v USA, může to Trumpa posílit, protože je v roli oběti, chudáka…? Zcela určitě. Trump z této události vychází jako „vítěz“. Podle jeho gest bezprostředně po střelbě to určitě pochopil i on. Kongres republikánů, kde byl Trump nominován na kandidáta na prezidenta USA, to potvrdil. Zdá se ale, že Trump i Biden si uvědomili, že musí rétoriku zmírnit. Jak jim to vydrží dlouho, to se uvidí. Trump se nepoučil z jeho aktivit, které po zvolení Bidena vyprovokovaly „útok na Kapitol“. Takže ano, pokus o atentát Trumpa posílil a zlepšil jeho vyhlídky na znovuzvolení prezidentem USA.   Mimochodem, byla reakce ochranky Donalda Trumpa adekvátní, nebo došlo k podcenění? Je nutné rozdělit jeho osobní ochranku a přípravu a zabezpečení místa mítinku ochrannou službou. Osobní ochranka reagovala rychle. Vytkl bych jí snad jen to, že dopustila, aby se Trump v průběhu jeho přesunu k odsunovému prostředku několikrát vystavil nebezpečí další střelby, když gesty vztyčenou pěstí deklaroval své odhodlání „bojovat“. V té době nikdo nevěděl, zda je ještě někde ukryt další střelec. Ale zásadní pochybení vidím v ochranné službě, která nezajistila budovu, ve které údajně měla policie svoje stanoviště a ze které střílel atentátník. Biden není první prezident USA, který čelí narážkám na mentální zdatnost. „Starý“ Reagan později přiznal alzheimera Číst více Kdo měl tuto budovu zajistit? O tom se stále vedou debaty. Každopádně střecha budovy ve vzdálenosti 133 metrů od chráněné osoby měla být soustavně pozorována. A někdo ji určitě měl ve svém sektoru pozorování. Mohla selhat místní policie v zabezpečení vlastní budovy. Ale když svědci zpozorovali, že se atentátník s dlouhou zbraní pohybuje na střeše, měl někdo z odpovídajícího místa pozorování zjistit pohyb na střeše a okamžitě přijmout opatření k ochraně Donalda Trumpa. Ostatně odstřelovači po prvních výstřelech atentátníka zneškodnili. Jestli tomu rozumím dobře, tak místo, odkud padl výstřel na Trumpa, bylo možné dobře pozorovat, je to tak? Rozhodně ano. Vyšetřování určitě ukáže na řadu dalších pochybení. O závěrech se bude dlouho diskutovat a měly by být poučením i pro nás, protože tady máme případ „Fico“. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Putin může použít jaderné zbraně. USA i Čína se válkou na Ukrajině učí, jejich střet by zasáhl i nás.

Čas načtení: 2024-07-31 15:00:21

Pixel Watch 3 v obřím úniku. Dvě velikosti, větší displej a nové funkce pro sportovce

Google neuhlídal vzhled a funkce chystaných hodinek Pixel Watch 3 Letos se dočkáme dvou velikostí a několika barevných variant Těšte se na větší displeje s vyšším jasem a větší množství funkcí O nabíječku si bohužel stále řeknou každý den Už za dva týdny se odehraje premiéra nových zařízení Google Pixel. Americká se rozhodla letošní uvedení novinek uspíšit a namísto tradičního říjnového termínu přijde s novou generací Pixelů už v polovině srpna. Dočkat bychom se měli čtyř nových smartphonů rodiny Pixel 9, sluchátek Pixel Buds Pro 2 a hodinek Pixel Watch 3. Poslední jmenovaný produkt si díky serveru Android Headlines si můžeme prohlédnout s předstihem. Přečtěte si celý článek Pixel Watch 3 v obřím úniku. Dvě velikosti, větší displej a nové funkce pro sportovce

Čas načtení: 2024-08-22 13:24:00

Máte starší dům a děsí vás, kolik zaplatíte za teplo? Pořiďte si tepelné čerpadlo!

Praha 22. srpna 2024 (PROTEXT) - Přestože je počáteční investice do instalace tepelného čerpadla vyšší, z dlouhodobého hlediska se vám vyplatí. Do budoucna získáte téměř bezúdržbový zdroj vytápění a ohřevu vody s nízkými provozními náklady.V České republice je stále mnoho starších rodinných domů, které k vytápění používají kotle na ekologicky náročná tuhá paliva nebo kotle na elektřinu. Přitom existuje efektivnější a ekologičtější alternativa – tepelné čerpadlo. Toto moderní, účinnější a ekologicky šetrnější zařízení lze navíc snadno instalovat i do starších domů s tradiční otopnou soustavou, která využívá silné trubky a litinové radiátory s velkým objemem vody.Tepelné čerpadlo patří v současné době k nejefektivnějším způsobům vytápění. Funguje jako bezobslužný zdroj tepla, který čerpá energii z okolního prostředí, ať už z vody, země nebo vzduchu. Majitel domu tak platí pouze za elektrickou energii potřebnou k jeho provozu, což může snížit náklady na vytápění až o 70 %.Tepelné čerpadlo je přitom vhodné nejen do novostaveb, ale také do starších nezateplených domů, kdy majitelé často hledají způsoby, jak obnovit stávající topný systém. Takovými důvody mohou být například finanční úspory, snaha o ekologičtější přístup, větší pohodlí, snazší údržba a manipulace či v neposlední řadě povinná nová legislativa motivující k vyšší udržitelnosti.Vhodné do staršího bydlení, i pro domy s radiátoryVýhody instalace tepelného čerpadla do starších domů vysvětluje Miroslav Tábor ze společnosti AC Heating, předního výrobce a dodavatele tepelných čerpadel v České republice.„Čím větší tepelnou ztrátu dům má, tím větší jsou úspory nákladů v porovnání s novostavbami. Obecně totiž platí, že čím více tepla na vytápění potřebujete, tím rychlejší je návratnost investice a vyšší úspora.“ A dodává, že ničím výjimečným není ani instalace tepelného čerpadla do domu, kde jsou radiátory. Podle něj je většinou možná, ale klíčové je předem nechat topnou soustavu odborně posoudit.„Naši odborníci jsou připraveni projít s klientem všechny jednotlivé kroky přechodu na vytápění tepelným čerpadlem, od správného výběru zařízení přes přípravné práce až po instalaci a uvedení do provozu,“ říká Lubomír Kuchynka, jednatel společnosti AC Heating a doplňuje: „V rámci přípravné fáze dodáme kompletní stavební, elektrotechnické i topenářské práce, včetně odpojení starého kotle a napojení tepelného čerpadla ke stávající otopné soustavě. Vše připravíme na klíč, a to ve velmi krátkém čase realizace.“Díky snadné montáži a vysoce profesionálnímu přístupu odborníků z AC Heating je možné nainstalovat zařízení tepelného čerpadla již během jednoho pracovního dne. Při přechodu z kotle na čerpadlo se tak klienti nemusí bát zbytečných průtahů ani komplikací.Tepelné čerpadlo jako inovace pro váš domovTepelné čerpadlo nabízí řadu výhod, které přesahují úsporu nákladů na energii. Jeho všestrannost umožňuje nejen vytápění prostor a ohřev vody, ale také chlazení, což z něj činí efektivní alternativu klimatizace. Další významnou předností je dlouhá životnost zařízení, která může přesáhnout i více než 20 let. Ačkoli počáteční investice může být vyšší, díky dlouhodobé úspoře nákladů se rychle vrátí. Navíc, zejména u starších domů, instalace tepelného čerpadla zvyšuje hodnotu nemovitosti, což může být výhodné při jejím budoucím prodeji.Nepřímo mohou ke snížení výdajů za energie přispět i různé dotace na pořízení a provoz tepelného čerpadla jako ekologicky šetrného zdroje energie. Například v rámci programu Nová zelená úsporám mohou zájemci získat dotaci až 50 % z nákladů na pořízení a instalaci tepelného čerpadla. Pro domácnosti s nízkými příjmy je k dispozici tzv. Kotlíková dotace, která pokrývá až 95 % nákladů na výměnu starého kotle za nové ekologické vytápění. Velkou výhodou tohoto programu je, že žadatel nemusí předem vkládat vlastní prostředky, protože dotace je vyplácena předem.Dotace se vztahují i na tepelné čerpadlo Convert W12/R32, které podle společnosti AC Heating patří mezi její nejprodávanější modely vzduch-voda. Toto tepelné čerpadlo se vyznačuje vynikající úsporou energie a překonává účinnost systémů tepelných čerpadel země-voda. Disponuje výkonovým rozsahem od 3,0 do 12,4 kW (A2W35) a SCOP pro podlahové topení dosahuje hodnoty 5,57.Více informací k produktům AC Heating naleznete na stránce https://www.ac-heating.cz/, pro dotace navštivte https://www.ac-heating.cz/dotace/. O společnosti AC HeatingFirma AC Heating, která byla založena v roce 2006, vyrábí a dodává tepelná čerpadla pro rodinné a bytové domy. Ročně jich prodá a namontuje více než 1 500 po celé České republice. Od roku 2022 firma rozšířila portfolio svých služeb o instalace fotovoltaiky, čímž zákazníkům přináší ještě vetší energetickou nezávislost. Díky svým dlouholetým zkušenostem je firma schopna zpracovat návrh chytrého vytápění na míru. Pro více informací o možnostech tepelných čerpadel pro rodinné a bytové domy pošlete nezávaznou objednávku nebo navštivte show room společnosti AC Heating v Letkově u Plzně. Novinky týkající se společnosti AC Heating najdete na adrese www.ac-heating.cz. Zdroj: PRAM Consulting ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.