Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-05 08:57:39

Monografie Ondřeje Sekory Mravenčí a jiné práce představuje celé jeho dílo

Osobností Ondřeje Sekory (1899–1967) se zabývala již roku 2003 objemná publikace Blanky Stehlíkové, jeho syna a Věry Vařejkové, na jejíž koncepci dále spolupracovali Martin Vopěnka, Lev Pavluch a Zdeněk Ziegler. Působivá knížka; ale – při veškeré úctě – nebyla v ní dost zohledněna tvůrcova práce pro tisk, ohlasy jeho díla a zkrátka celá řada dalších aspektů i jeho soukromého života. O něčem syn zřejmě ani nechtěl hovořit, přičemž se jeho přátelský vliv rozprostřel jako deka na pojetí obou spoluautorek. Netvrďme, že jakkoli ve zlém. Přinejmenším výtvarně, ale i jinak je to kniha fascinující. Až roku 2019 přišlo dílo hned dvanácti autorů s titulem Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce. Opatřeno je tentokrát rejstříkem i soupisem tvůrcovy knižní tvorby. Seznamem výstav. Padesátistránkovou obrazovou přílohou. Kapitol je tucet a jejich ústředním autorem se stal architekt Tomáš Prokůpek, původce či spolutvůrce pěti z nich (Komiks, Humoristické kresby, karikatury a ilustrace, Svět hmyzu, Občanství a politika, Další životy Sekorova díla). Redaktory svazku jsou Lucie a Pavel Kořínkovi, kteří zároveň napsali oddíl Literatura pro děti a mládež. Dále přispěli Marcela Rusinko – zpracovala Soukromou malířskou a kreslířskou tvorbu – a Andrea Jochmanová či Jaroslav Blecha. Ti se úspěšně popasovali s odrazy Sekorova díla na divadle, v tom tradičním i loutkovém či maňáskovém. Pavel Jirásek poté doplnil do celku kapitolu Audiovizuální média a Milena Strachová a Jiří Stejskal nezanedbali malířův vřelý vztah k mnoha sportům. Těchto dvanáct tematických kapitol je uvedeno Prokůpkovou předmluvou a sekvencí Sekorův život a tvorba v datech a fotografiích. Malíře sledujeme jako chlapce, studenta práv (1919–1921), reportéra na vojenských manévrech i Tour de France (1927), v pařížském ateliéru Dmitrije Merinova (1928), na lyžařském zájezdu ve Švýcarsku (1930), při živém kreslení v Raisově škole (1935), u příbuzných v Jevíčku (1941), během vystoupení na schůzi v padesátých letech. Ondřej Sekora se narodil roku 1899 na území dnešního Brna a těsně před svými sedmými narozeninami ztratil otce (1906). Maturoval ve Vyškově a z 12. ledna 1920 pochází první jeho identifikovatelná kresba v Lidovkách. Roku 1922 tam zveřejňuje také první pohádku. V létě 1921 zde začal pracovat a mezi roky 1923–1924 a 1927–1928 žil jako reportér v Paříži. Roku 1926 navštívil alpský Davos, Londýn i Stockholm a zároveň začal ilustrovat knihy. Rok dva nato definitivně putuje z brněnské redakce do pražské. Odsud ale dostává v březnu 1941 výpověď kvůli židovskému původu své ženy Ludmily. Nic nepomohlo, že jeho paní již roku 1920 vystoupila z židovské obce a 2. srpna 1939 byla pokřtěna. Roku 1942 vyloučili Sekoru i z Národního svazu novinářů a časopis Árijský boj za války zneužil rodné příjmení jeho choti, aby o malíři sprostě psal jako o Sekorovi-Roubíčkovi a součásti „židovského a zednářského balastu“. Jako o „protežovaném židomilci“. Kdosi na těchto škaredých stránkách dělal prostě, co mohl, aby Sekora musel přestat publikovat. V letech 1944–1945 byl pak malíř dokonce internován ve třech táborech v Polsku, Praze a Německu. Jeho paní musela do Terezína, ale válku přežili. Po únorovém převratu pracoval (1949–1952) jako redaktor Státního nakladatelství dětské knihy, pozdějšího Albatrosu, odkud odešel poté, co neobjevili společný tón s novým šéfredaktorem Karlem Novým. Od počátku se podílel na televizním vysílání pro děti a na obrazovkách získal fakticky stejnou roli jako začátkem let sedmdesátých Miloš Nesvadba. Publikace Mravenčí a jiné práce podchycuje veškeré Sekorovy komiksové cykly delší než pět epizod a věřte-nevěřte, v letech 1921–1959 jich vzniklo pětačtyřicet. S výjimkou tří případů, kdy se na průvodních verších podílel spisovatel Edvard Valenta (především to jsou Voříškova dobrodružství a seriál Cvoček) a let 1953–1954, kdy námět Vepříka a kůzlete dodal Václav Čtvrtek, je Sekora i jediným autorem scénářů. Nejstarším z těchto příběhů zůstává Pan Břoušek z Vyškova (1921–1932) a následovaly mj. dva cykly Pepík a Pepík zahradníkem (1925–1933). Je pravda, že jejich tituly dnes už nikomu nic nepoví, ale roku 1971 je nový autor doprovodného textu Milan Korejs přejmenoval na Sebrané spisy Emila Mísy. V letech dvacátých však tvořil Sekora i cykly Švehla ve Spartě (1926) a – s přestávkami – další čtyři série o Voříškovi, které už Valenta verši neprovázel. Jsou to cykly Bedříšek a Voříšek, Voříšek a spol., Voříšek a Voříšek a Missinka. Zaujaly ale i příhody foxteriéra v sériích Barry a Nevrč, seriál Co se může stát: na Olympiádě 1936 v Berlíně (1935) či Malí Robinsoni (1936), Koník Hop (1937), Nenechavý Jiříček (1937), Příběhy oživlého sněhuláka (1937), Skaute, pomoz si sám (1938), Papulínek (1941–1942), Myška Šustilka (1942), Pan Mazaný (1946), Tatínek to dovede (1945-1946), Pan Vesměs (1947), Čárymáryk (1957), Vašek a Péťa (1958) a Zdenda (1959). Jen cykly o Voříškovi mají neuvěřitelných 117 epizod, ale to vůbec nejrozsáhlejší dílo toho typu Hnát a Patrčka (nakonec přejmenované na Hej a Rup) se pyšní 165 epizodami (1926–1935). V souborné publikaci dosud nikdy nevyšly. Jako jediní Sekorovi hrdinové Hnát a Patrčka i zemřeli, a o brutálně, mláceni na obrázku berlí šéfredaktora Heinricha. Už bylo pokračování asi vážně moc. Oproti tomu Dobrodružné cestování kapitána Granta (1927–1928) končí po dvou dílech. Taky proto je zevrubné mapování Sekorových prací pro tisk úkolem skutečně mravenčím. I dnes známé série Příběhy kuřete Napipi a Kapitán Ani Muk loví v Africe dosáhly pak v prvním případě osmdesáti dvou epizod (1939–1941), v druhém čtyřiačtyřiceti (1934–1935). Ale osudovými se stalo Sekerovi teprve deset cyklů obrázkových příběhů o Ferdovi, čmeláku Bzumovi a brouku Pytlíkovi (1933–1956). Celkem mají 246 epizod a přinejmenším reedice 84 těch barevných z let 1945–1951 byla toužebně očekávána bezmála sedm desetiletí. Ty cykly se jmenují Ferda Mravenec, Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách, Ferda se vrací do mraveniště, Ferda bude vojákem, Kousky brouka Pytlíka, Ferda a Jéminánek, Nové příběhy Ferdy Mravence, Kousky mládence Ferdy mravence a Čmelák Bzum (kde Ferda také vystupuje), přičemž struktura je kadlubem pro slavné knihy Ferda Mravenec (1936), Ferda Mravenec v cizích službách (1937), Ferda v mraveništi (1938), Ferdův slabikář (1938), Trampoty brouka Pytlíka (1939), Malířské kousky brouka Pytlíka (1940) a Čmelák Aninka (1959). Pomineme-li povídku Jak si u broučků tiskli noviny (1945), kde má Ferda rovněž roli, tak v letech 1947, 1950 a 1954 doplnily Sekora ságu ještě třemi „ferdovskými“ publikacemi Ferda cvičí mraveniště (1947), Ferda ničí škůdce přírody (1950, ti jsou proti němu podstatně méně antropomorfizováni) a Mravenci se nedají (1954). Dnes legendární hrdina s tykadly se nicméně vynořuje i v dalších Sekorových dílech, například i v knize O psu vzduchoplavci (1961). Poprvé se objevil 1. ledna 1933, ale předzvěstí měl víc. Tou hlavní je Sekorův strip Příhody opilého mravence (1927), ve kterém má opilec u krku motýlka (místo puntíkatého šátku) a je škvorem-četníkem vstrčen do šatlavy. Dotvářejícím inspiračním zdrojem se stal takřka určitě i americký strip Earla Duvalla Bucky Bug (leden 1932), jehož hrdina běhá v červeném kabátku s puntíky (a fakticky je slunéčkem sedmitečným). Už tady se pohybuje vozík tažený lučním koníkem; ale je pravda, že sám Sekora kreslil mravence minimálně od roku 1922, přičemž jméno Ferda mu asi přišlo na mysl nad latinským názvem mravenčího druhu Camponotus ligniperda. Všimněme si však také, že samo spojení Ferda Mravenec odpovídá spíše zvyklosti angličtiny, která dobře zná například „Felixe Kocoura“ či „Mickeyho Myšáka“. Monografie Mravenčí a jiné práce samozřejmě zohledňuje i třiatřicet Sekorových a knih (a leporel) z let 1926–1968, přičemž v pozůstalosti zůstávají dva rukopisy: O malém hubeňourovi a Pohádky se rozutekly. Dalších 54 titulů Sekora ilustroval. Například Zlaté dni Rudolfa Těsnohlídka, Pučálkovic Aminu Jindřicha Plachty, Kubulu a Kubu Kubikulu, Ze života hmyzu, Františka Lelíčka ve službách Sherlocka Holmese od Hugo Vavrise, Bratrstvo Bílého klíče, již pětačtyřicáté vydání Broučků (1940), práci „Žáka Jaroslava“ Svět se mění nenápadně, Malého Bobše, Veselé příhody kozy Lujzy a kocoura Bobka od Emy Tintěrové, humornou fikerovku Muž s kuželkou, Pravidla hry rugby (1946) od Františka Čecha, Míčka Flíčka (1946) Jana Malíka, zkrácenou verzi Lovců mamutů (1946), svébytné dílo Gianni Rodariho O Statečném Cibulkovi (1955), po dvou svazcích Arthura Ransoma i Václava Čtvrtka, anebo knížky o „Ježourkovi“ (1945-1949) od Jarmily Minaříkové. Konečně i Poláčkovo Bylo nás pět, byť Sekorou pojatá verze knižně vyšla teprve roku 2019! V týdeníku Svoboda ovšem už byla zveřejňována v letech 1954–1955, jedná se o první pokus tuhle knihu ilustrovat. V časopise Pionýr doplnil Sekora pro změnu obrázky první variantu Putování za švestkovou vůní (1957) od Ludvíka Aškenazyho, které pak ovšem v knižní verzi zpracovala Helena Zmatlíková. Jak postřehl Tomáš Prokůpek, jako by osobnost Ondřeje Sekory kdosi „nastavil“ k pozorování světa fascinovanýma, dětskýma očima. Ono okouzlení byl s to přenášet. Doceněn přitom byl i nebyl a příčiny nedoceněnosti vidí Prokůpek v přílišném rozkročení mezi populární a vyšší literaturou. A vlastně i mezi kreslením a psaním. Byl nezařaditelný, neuchopitelný a teoretici literární a výtvarní si ho sice nepřehazovali jako horký brambor, avšak blížili se tomu. Primárním východiskem snažení se přitom u Sekory stala často nevděčná práce novináře, takže i nová kniha začíná pohledem na žurnalistu. A také na skvělý tým někdejšího šéfa Lidovek Arnošta Heinricha (1880–1933). V kapitole Svět hmyzu Prokůpek a Procházka skutečně Sekorův hmyz zkoumají jako entomologický oříšek. Dešifrují, srovnávají... Snad pouze Ferdův Škrhola brouk Pytlík odolá té analýze. Vyvinul se v dřevěném zábradlí biografu a následkem toho se chová jako všudybyl i všeználek. Tvarem připomíná „tesaříka piluna“, tykadly kyjorožce, a oba autoři tu konstatují, že záhada je dnes rozluštěna díky Sekorovým poznámkám, které si dělal během příprav překladu Ferdy Mravence do němčiny. Tam se tvrdí, že Pytlík jednoduše neměl předlohu nikde v přírodě, a to sice možná neměl, ale my sami narazíme na brouka Mrskavce z Baumovy Čarodějné země Oz (1904), který žil tři roky ve školních kamnech přímo ve třídě a tudíž „všechno věděl“. Sice reálně dál nebyl, u Bauma ale přesto dává všem povýšeně najevo učenost. Více či méně vědomě se zde Sekora možná mohl inspirovat, byť zůstává nejasné, zda vůbec znal dotyčnou knihu, která není tou první ze série o zemi Oz. Nepochybně ale tušil či znal své limity. Ne, Sekora nebyl encyklopedicky důkladný jako Karel Poláček a postrádal i faktografickou lačnost a historický záběr Bassův, zúročený hlavně v Cirkuse Humberto. Chyběla mu i snaha o nadčasová řešení témat, jakou projevovali bratři Čapkové, a jako literát kulhal na obě nohy. Opakovaně, byť ne vždycky, se mu nedaří budovat knihy jako vnitřně soudržné celky. Příkladem takových zklamání jsou díla Čmelák Aninka i Ferda cvičí mraveniště. To druhé krásně staví na piedestal atletiku, nicméně její aplikace do světa hmyzu činí z knihy nereálnou a místy nudnou absurditu. V kapitole o Sekorově politickém smýšlení (od Hany Kraflové a Tomáše Prokůpka) se upozorňuje na dvě autorovy podoby, které číhají v současném mediálním diskursu bok po boku; obě zjednodušující. Jedna z nich přitom zdůrazňuje jeho ideologickou angažovanost v padesátých letech. Ale celá kniha Mravenčí a jiné práce poukazuje na problematičnost takového schematizujícího pojetí. Tak či onak, po válce se stal Sekora komunistou, protože komunisté mu připadali „nejvlastenečtější a nejprospěšnější republice“. Tak to sám řekl, i když jinak žil předtím apoliticky. Války však mění také apolitické lidi. Jeho žena ten samý idealismus nesdílela. V dopise srovnala děti ovlivněné novou ideologií s mrnětem, které se za války před ní zastavilo a podivilo, že jako Židovka „ještě není zatčena“. Naopak Sekora dokázal jít do mateřské školy a vyprávět tam o přátelství se Sovětským svazem. Článek o tom z 5. 12. 1953 nacházíme v knize na stránce 241 a lze jej citovat: „A já umím Suliku,“ volalo děvčátko, které vyběhlo dopředu a chtělo začít zpívat. A děti ukázaly, že také o Moskvě vědí, a že chápou, že je tam Kreml a orloj. Hned i řekly, že mají rády Stalina a Lenina.“ Místo do Lidových novin šel Sekora po roce 1945 pracovat do deníku Práce a zakládal i Dikobraz, vydávaný stejnojmenným nakladatelstvím. Byl poté vždy aktivnější mezi spisovateli než ve Svazu československých výtvarných umělců, kde se do práce zapojoval pouze příležitostně, a nadále zůstal fanatikem práce. Sestře dokonce píše, že knih typu Jak se uhlí pohněvalo (1949, zde jeho text výjimečně ilustroval Václav Junek) musí připravit pro rok 1951 čtyřicet! Roku 1955 zase odsoudil studio Walta Disneyho, který mu je náhle plytkým, samoúčelným a komerčním. A kritizoval zpětně i zaplavení prvorepublikových prodejen knihami o zvířátkách. V knize Štědrý večer (1951) se vyslovuje proti náboženským vlivům a v Broučcích cítil tendence k poraženectví a sebeponižování. Co horšího, dočasně zavrhl samotného Ferdu. Bylo proč! Vždyť pan šéf SNDK Neumann antropomorfizaci zvířat odmítal. Na funkci šéfredaktora byl přitom ten muž dosazen už ve svých dvaadvaceti letech a po roce, kdy bilancoval (1950), uvedl jako úspěch to, že „přetvořili“ právě Sekoru. Ten se skutečně nyní učí také rusky a navštíví Leningrad. Besedy neustávají a vídají jej stovky dětí. Odříkávat besedy začal až počátkem let šedesátých, lékař mu je zakázal, nicméně on i tak v pořadech do jisté míry pokračoval až do roku 1964. Směl navštívit i Západní Berlín a dovolené se realizovaly v Jugoslávii, ba Itálii. Ne, nikdo se nebál, že by snad rodina emigrovala. Měl značné příjmy i totální důvěru režimu. Jeho loajalitu po právu vnímali jako cennou, byť se jeho výtvarný projev vymykal kánonu socialistického realismu, a lze říct, že socialismus s jeho nastavením ladil. Proč. Především snad pro až extrémní kult skromnosti a nenápadnosti, který si tento „chlapík“ přinesl z chudých poměrů. Choval důvěru v nové prvky systému, což je věc, na které nakonec staví každý režim. Jen málokterý by se udržel pouze represemi a Sekorova víra mu nepochybně přinášela výhody. 10. července 1964 se stal i zasloužilým umělcem, jedenáct let po zřízení tohoto titulu; ale v listopadu byl raněn mrtvicí a poslední léta trávil ochrnutý. Na pohřeb mu prý nepřišlo víc než třicet lidí. Pozoruhodná poslední kapitola knihy pak odhaluje, že ho zkoušelo už za jeho života napodobit skutečné moře výtvarníků. Některým se to dokonce „nárazově“ i povedlo, takže dnes jejich knihu omylem můžeme mít za Sekorovu. Příklad? Muška Zlatouška Korněje Čukovského. Ilustroval ji Josef Bidlo. Jiným marným napodobitelem se stal Emil Posledník dalším František Roleček. Paušálně přitom nelze říci, že když také pánové jako Klapač či Scheiner začali více kreslit hmyz, bylo to pod jeho vlivem, možné to však je. Zvláště figura Ferdy se ocitla až v říši tzv. domácího umění a ve „svaté trojici“ s Pilařovým Rumcajsem a Ladovým Švejkem. Jak si autoři dále všímají, všechny tři tyto postavy (i když každá po svém) překonávají „ty nahoře“ a slovy nacistů jde o „smějící se bestie“. Bylo ovšem nad síly poslední kapitoly veškeré tyto odrazy podchytit, což je ostatně i případ mnoha podobných fenoménů, které se pozvolna oddělily od tvůrce a žijí samostatným životem. Sherlock Holmes, u nás fakticky už i Čtyřlístek. Sekorovu pozoruhodnou pozůstalost převzalo z rukou lékařky Jany Kolar v letech 2015–2016 Moravské zemské muzeum a tvůrci naší monografie ji zkoumali takřka pět let. Na knize se vedle zavedených odborníků na komiks (Prokůpek, Kořínkovi, Foret) podíleli taky režisér a scenárista Pavel Jirásek (z Janáčkovy akademie múzických umění), Marcela Rusinko a Milena Strachová z Masarykovy univerzity, kurátoři Moravského zemského muzea Hana Kraflová a Jiří Procházka, ředitel uměnovědné součásti té instituce Jaroslav Blecha, divadelní historička Andrea Jochmanová z JAMU a konečně i filmový historik Jiří Stejskal. Vytvořili suverénní, komplexní pojednání o významné osobnosti, jejíž překvapivě obsáhlá tvorba se nedá obejít a utvářela vědomí i nevědomí statisíců dětských čtenářů. Nakolik ještě jakékoli podvědomí utváří dnes, je samozřejmě otázkou.   Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Lucie Kořínková, Martin Foret, Pavel Jirásek, Jaroslav Blecha, Jiří Procházka, Jiří Stejskal, Andrea Jochmanová, Hana Kraflová, Marcela Rusinko, Milena Strachová: Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce. Redakce Pavel Kořínek a redakce jazyková Lucie Kořínková. Vydali Filip Tomáš – Akropolis a Moravské zemské muzeum. 2019. 336 stran. 1199 Kč {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-02 12:18:43

Literární vyhlídky (2. až 8. prosince)

První prosincový týden nabídne kromě řady autorských čtení a knižních křtů též několik diskuzí s literární tematikou a mnohdy i mezinárodní účastí. Do Prahy také zavítá francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, s nímž přinášíme rozhovor v prosincových Literárních novinách. A s hledem na blížící se Vánoce nešetříme ani tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 2. 12. Praha / Od 19.30 se v kavárně Divadla Na Prádle uskuteční večer spisovatelky Daniely Fischerové, nazvaný Matky, macechy a podivné rodinné vztahy v životě i v literatuře. Na klavír hraje a zpívá Přemysl Rut, čtou a besedují Hana Kofránková, Markéta Potužáková, Vratislav Jiljí Slezák, Václav Jamek, Michal Zahálka, Libor Vacek a René Nekuda. Praha / V 19.30 proběhne v kavárně Fra Malá česko-německá literární konfrontace, která představí tvorbu Heinze Helleho, Dagmary Kraus, Veroniky Bendové a Luboše Svobody. Moderují Jitka Nešporová a Petr Borkovec, překlad textů Kateřina Klabanová a Viktorie Hanišová. Praha / Od 20 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Rozhovory přes rozbouřené doby (Prostor 2019), přinášející dvanáct rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života předkládá reflexi „prostoru svobody“ v současné české společnosti. Pozvání na křest knihy a diskusi přijali disident a politik Luboš Dobrovský, bývalý studentský aktivista a spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, ústavní právník Jan Kysela, novinář a spisovatel Aleš Palán, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, dokumentaristka Olga Sommerová, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský a autoři rozhovorů Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Uvádí editorka knihy Denisa Novotná.   3. 12. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky, Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Na Radiu Wave moderuje pořad Hergot! a komentuje v rubrice Prolomit vlny. Klatovy / Od 18 hodin přivítá Městská knihovna Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básníka, prozaika a překladatele Pavla Kolmačku. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / V 17 hodin představí ve Ville Pellé svou novou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) spisovatelka a ilustrátorka Renáta Fučíková. Patrony knihy budou starosta Městské části Praha 6, Ondřej Kolář, diplomat a hebraista, bývalý kulturní atašé v USA, Robert Řehák, a vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství České televize a bývalý zpravodaj ČT ve Washingtonu, Michal Kubal. Praha / Od 18 hodin proběhne ve Francouzském institutu v Praze setkání se spisovatelem Pavlem Hakem a čtení z autorova románu Warax u příležitosti vydání jeho českého překladu (v překladu Zdeňka Humla vydal Milan Hodek v nakladatelství Paper Jam). Strhující příběh o válce, moci, bohatství a chudobě vyšel poprvé v roce 2009 ve Francii. Rozhovor s autorem přináší aktuální prosincové číslo Literárních novin! Praha / V 18 hodin se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskuteční První bilance 2019 – diskuzní setkání nad českou poezií a prózou uplynulých dvanácti měsíců. Debaty se zúčastní Markéta Kittlová, Jan M. Heller, Ondřej Horák a Jakub Chrobák. Moderuje Martin Lukáš. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Záviš Šuman s přednáškou na téma Apollinaire a jeho Pásmo. Bílovec / V 18 hodin zavítá do Městské knihovny Bílovec v rámci projektu Spisovatelé do knihoven vydavatelka, překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová. Těšit se můžete na perličky z překládání finské literatury, jaké to je organizovat knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, vydávat knihy a samozřejmě i psát. V druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. Od roku 2006 je místopředsedkyní Českého centra PEN klubu a čtyři roky byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu. Kromě románů píše také povídky, knihy faktu. Praha / Od 19 hodin proběhne na palubě (A)VOID Floating Gallery pražské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Vedle autora knihy vystoupí Mikoláš Chadima a MCH3 s řadou písní na Wernischovy texty, bohemistka Barbora Čiháková a kmotrové knihy – bývalý šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík a antikvář a literát Jan Placák. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice autorské čtení a besedu s bosenským básníkem a prozaikem Adinem Ljucou při příležitosti uvedení jeho knihy Stalaktit (Protimluv 2019). Besedovat s ním bude překladatel František Šístek, úvodem promluví nakladatel Jiří Macháček. Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom při čtení básní sestoupili s autorem do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční sedmé pokračování celovečerních rozhovorů o práci básníka. Tentokrát se Daniela Vodáčková bude ptát básníka a překladatele Jana Škroba, autora sbírek Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). Jejich rozhovor se bude dotýkat tematických okruhů, jako jsou jazyk, dikce, (ne)interpunkce; krajina, město, dystopie, tělo; přírodní lyrika vs. klimatická poezie; spoluvina a sociální soucit.   4, 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Café Kampus křest knihy básníka a výtvarníka Michala Matzenauera s názvem Haeffnerova lidová tvořivost opuštěná na počátku 19. století pro národní nespolehlivost (Paper Jam 2019). Sbírka přináší veselé a absurdní básně nejen o smutných věcech. Praha / Od 17.30 se v Kavárně Potrvá uskuteční křest nové knihy Felixe Boreckého Makabrózní povídky (Paper Jam 2019). Autor vychází z přirozené zvědavosti zabývat se smrtí a vkládá ji do kulis současné doby. Smrt je zde tematizovaná nikoliv jen jako cosi znepokojivého a strašného, jako cosi, co chce „lechtat nervy“, ale poukazuje se rovněž na tendenci ji cíleně vytěsňovat, tendenci, jež je v naší současnosti silnější než kdy dřív. Úvodní slovo pronese redaktor a editor Jan Šulc. Ukázku z knihy přečte herec Jiří Lábus. Večer hudebně doprovodí Camões House Band. Praha / V 18 hodin proběhne v Nakladatelství Meander křest nové knihy spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Lucie Dvořákové s názvem Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů (Meander 2019). Jedná se o další díl ze série knih o jezevci Chrujdovi, pojednávající tentokrát o tom, jak – chvíle napětí – jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční křest knihy Krvavý cukr (přeložila Petra Johana Poncarová, Host 2019) a s ním spojená debata o problematice otroctví v britské literatuře, kultuře a dějinách. České vydání románu britské autorky Laury Shepherd-Robinsonové uvedou historička, etnoložka a přední česká odbornice na téma otroctví Markéta Křížová (SIAS), překladatelka a anglistka Petra Johana Poncarová (ÚALK) a Jana Glózová (nakladatelství Host). Praha / Ve 20 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena kniha Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019), která je uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení.   5. 12. Chomutov / Ve 14 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Působí na Rádiu Wave, kde moderuje pořady On Air, Startér a literární pořad Liberatura (s Karolínou Demelovou). Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Praha / Od 18 hodin přivítá Dům čtení (pobočka MKP) spisovatelku a překladatelku Pavlu Horákovou, držitelku ocenění Magnesia Litera 2019 za román Teorie podivnosti. Je autorkou dalších knih, například trilogie knih pro děti o Hrobařících, či knihy Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války. Překládá ze srbštiny a angličtiny. Patronát Domu čtení na rok 2020 jí předá stávající patron, básník Kamil Bouška. Praha / V 17 hodin nabídne Národní knihovna ČR (Klementinum), kde nyní sídlí český PEN klub, autorské čtení spisovatelky a scenáristky Terezy Brdečkové z jejího historického románu Zrcadlo Serafína (2016). Magický dobrodružný román se odehrává mezi Prahou, Paříží a Benátkami před vypuknutím třicetileté války. Píše se rok 1577 a kolem Země letí velká jasná kometa. V Čechách se ujímá moci Rudolf II., v Benátkách řádí mor. V rodině zrcadláře Paduana zemře nejstarší syn na otravu rtutí, a téhož dne najde v Praze brusič drahých kamenů Miseroni na zápraží novorozenou holčičku. Dá jí jméno Serafina, ale brzy ji musí přestrojit za chlapce… Krnov / Od 18 hodin zavítá do Městské knihovny Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, spisovatel a překladatel Michal Ajvaz, jeden z nejvýraznějších autorů porevoluční literární scény, který se řadí k představitelům magického realismu, žánru tradičně spojovaného s oblastí Latinské Ameriky, ve kterém se náš všední svět běžně prolíná se světem mystična a fantaskna. Svou první básnickou sbírku, překvapivě pojmenovanou Vražda v hotelu Intercontinental, napsal v roce 1989, od té doby pravidelně publikuje sbírky poezie, filozofické spisy a prózu, nejnovější z jeho děl – rozsáhlý román Města – vyšlo letos na podzim. Za svou práci byl také několikrát oceněn, je držitelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta nebo Magnesie Litery za knihu roku 2012. Brno / V 19 hodin proběhne v Domě Skleněná louka brněnské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Křtu se zúčastní i básník a nakladatel Martin Reiner a Martin Evžen Kyšperský, který některé Wernischovy texty zhudebnil, dále Martin Stőhr z nakladatelství Host a bohemistka Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin nabídne Kampus Hybernská večer nazvaný Bez pevných jistot. Německá a česká próza současnosti. Zkušenost autorek je jiná než autorů, liší se generačně, liší se lokálně, liší se osobním i kolektivním kontextem a historií, liší se podobou literárního prostředí, liší se podle přístupu a stylu autorství. Jak rychle proniká současnost do literárních textů? Nakolik lze osobní zkušeností vypovědět o prožívání celé generace? Co se děje s románovou formou v době messengerů? Česká literatura se v poslední době snaží výrazněji profilovat v německojazyčném prostředí, současná německá literatura je do češtiny překládána již tradičně. V čem se stýkají a v čem se míjejí, v čem jsou uzavřeny ve svých hranicích a v čem je překračují. O tom budou číst a diskutovat tři dvojice českých a německých spisovatelek a spisovatelů Tereza Semotamová, Viktorie Hanišová a Jan Němec (jejichž romány v posledním roce vyšly v německých nakladatelstvích) a jejich protějšky ze SRN Dilek Güngör, Paula Fürstenberg a Jörg-Uwe Albig.  Praha / Od 20 hodin v Knihovně Václava Havla básník Daniel Hradecký u příležitosti vydání své nové sbírky básní Přibližování dřeva (Perplex 2019) představí básně svoje i dalších autorů, spjatých s Litvínovem, Josefa Jedličky či Pavla Růžka. S autorem bude hovořit majitel nakladatelství Perplex Martin Kubík a také šéfredaktor a editor jeho knihy Dan Jedlička.   6. 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Kavárně Liberál křest debutové sbírky Dagmar Plamperové Z naší louky (Malvern 2019). Poezie Dagmar Plamperové je ztišená, minimalistická, ale o to silnější, neboť každé slovo tu má svou nezpochybnitelnou váhu. Konkrétní přírodní motivy se tu organicky prolínají s abstraktními osobními reflexemi, její obrazy mají jakousi křehkou, subtilní sílu a jsou stavěny s neobyčejným citem pro jazyk, jakož i pro vztahy mezi světem fyzickým a metafyzickým. Děčín / Od 19 hodin se v Baru Bodenbach uskuteční další (již osmý) večer českých prozaiček v Děčíně, který představí Veroniku Bendovou a její novou knihu Vytěženej kraj (Fra 2019). Dvojice jejích protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Praha / V 19.30 uvede v Božské Lahvici básnířka a teoložka Magdaléna Šipka svou debutovou básnickou sbírku Město hráze (Malvern 2019), která zahrnuje 31 rozsahem spíše kratších, poetikou a obsahem ovšem hutných básní. Ve sbírce se hojně objevují angažované motivy, poezie Šipky čerpá z autorčiny osobní občanské angažovanosti na poli sexuálních i etnických menšin a práva na město. Současně je to sbírka hluboce intimní a svým zacházením s básnickými obrazy bytostně lyrická. Úvodní slovo pronese básník a dramaturg Lahvice Matěj Senft, o knize promluví její redaktor a básník Kamil Bouška.   7. 12. Praha / Od 11 hodin proběhne v Knihkupectví Přístav uvedení nové knihy pro děti od Daniely Krolupperové s názvem Vánoční pohádka (Mladá fronta 2019) – laskavý vánoční příběh na motivy klasických českých pohádek. S pořádnou zimou, spoustou sněhu, vesničkou pod horami, hustými lesy i pekelnou branou ve skalách. A nebyli by to čerti, aby nekuli nekalé pikle. Ovšem dvě malé statečné děti – Maruška s Josífkem – se zlé moci nezaleknou a svým důvtipem se pokusí čerty přelstít.   8. 12. Praha / Ve 20 hodin bude žižkovský klub Punctum – Krásovka hostit Zimní večírek Psího vína. Zuzana Augustová zde představí knižní novinku Wolfram Höll: My jsme tři, kterou Psí víno vydalo se Studio Rote. Čtou Kamil Bouška, Zofia Bałdyga a David Fesl (performativní čtení), moderuje Ondřej Buddeus. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Karolína Světlá: Vesnický román (Host 2019 – edice Česká knižnice) Je tomu právě 150 let, co Vesnický román opustil Grégrovu tiskárnu. A ačkoli se tehdy zdálo směšné, že by se žena stala spisovatelkou, Karolina Světlá předstihla všechny české prozaiky, dokonce i Nerudu či Hálka, když plně ovládla kompozici moderního evropského románu. Mnohovrstevný příběh lásky a žárlivosti, oběti a sobectví, pokory a hamižnosti, situovaný do malebného Podještědí, však nekopíruje tradiční sentimentální šablony. Naopak odhaluje spletitost mezilidských vztahů: partnerských, mezigeneračních, sousedských i národnostních, a směřuje k nečekanému rozřešení. Smířlivému? Nebo tragickému? V dramatickém dialogu se tu střetává křesťanský svět ve své nesmiřitelné dichotomii katolictví a protestantství se světem lidových obyčejů, v nichž se každá z postav stává nositelem jedné výrazné vlastnosti či obhájcem určitého přesvědčení. Vypravěč zůstává nestranný a ponechává na čtenáři, aby sám promýšlel oprávněnost jejich postojů a jednání: Má člověk právo na osobní štěstí, nebo se musí vzdát svobody ve prospěch obecného řádu? Dokáže se vzepřít společenským konvencím? Smí překročit morální a etické normy? A boží zákony?   Irvine Welsh: Kalhoty po mrtvém (přeložil Rani Tolimat, Argo 2019) Další a patrně poslední návrat k hrdinům Trainspottingu ke čtenáři opět přivádí starou známou čtveřici – Marka, Begbieho, Simona, Spuda. Všichni jsou zas o něco starší, v nových životních rolích. Mark vydělává slušné peníze pořádáním tanečních parties; nikde nezakotvil, cestuje po celém světě, ale ve světě letišť a hotelů spokojenost a spočinutí nenachází. Z Franka Begbieho se překvapivě stal uznávaný umělec, který dokáže zapomenout na staré křivdy a při náhodném setkání už nemá potřebu se Markovi pomstít. Simon i Spud mají vlastní projekty na hraně zákona i za ní; černý obchod s lidskými orgány je ale velké sousto i na ně. Opětovné shledání někdejších přátel nevede k idylickému vzpomínání, ale ke sledu nehod a krizí, který nemůže dopadnout dobře. Jeden z nich z tohoto románu nevyvázne živý. Někdo z nich nosí kalhoty mrtvého muže.   Igor Malijevský: Otevřený prostor (Argo 2019) Otevřený prostor je temnou groteskou a zároveň autentickou sondou do podivuhodného korporátního světa. Na pozadí krátkých čtivých kapitol se postupně vrství zásadní faustovský příběh dnešní doby. Proč se hezkému počasí říká bombardování? Co je to francouzská ruleta? A kdy je deadline? Pro nezasvěcené čtenáře je kniha opatřena výkladovým slovníčkem korporátního jazyka.   Michal Havran: Analfabet (přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny 2019) Devadesátky v Bratislavě. Sex, drogy a okultismus v hlavním městě nicoty. Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy. Děj románu se odehrává v éře společenské transformace, v momentě, kdy se pádem starého režimu ve společnosti uvolňuje obrovská energie. Lidé ji však nehodlají využít k obnově svobody a duchovních hodnot, nýbrž k zuřivému pěstování konzumu. Této motivaci podléhá i spiritualita — stává se předmětem kšeftování a podvodů, je přetvořena ve falešný idol zoufalců toužících dát svému životu smysl. Společnost ovládají úspěšní predátoři, kdežto „ztracené existence“, neschopné aklimatizovat se na nové poměry, smutně živoří. Hrdinové románu patří k těm druhým. Razí si cestu mezi mafiány, prostitutkami, feťáky a šarlatány a jejich osudy se přitom nebezpečně stahují kolem jednoho ukradeného středověkého rukopisu. Rozbíhá se mystický příběh o knize s nerozluštitelným obsahem. Originální zpráva o střední Evropě, Slovensku a jeho metropoli může začít.   Ivan Acher: Nate tumáte (Dybbuk 2019) O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“   Ilana Shmueli: Zvolila jsem si život (přeložil Radek Malý, Archa 2019) Izraelská básnířka Ilana Shmueli (1924–2011) ve své poezii, kterou začala psát po desetiletích dlouhého mlčení, navazuje na odkaz poezie židovských autorů, kteří přežili holocaust a reflektují jeho zkušenost. Český výbor přináší její básně, ale také ukázky z memoárů a z posledních dopisů s Paulem Celanem. – Básnířka patří k posledním autorům, kteří ve svém díle nechali rezonovat literární odkaz židovsko-německé kulturní symbiózy východoněmeckého regionu Bukoviny s hlavním městem Černovicemi. Válečná léta prožila v černovickém ghettu, kde poznala básníka Paula Celana. Později emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Paula Celana, svého přítele z mládí, znovu potkala v Paříži roku 1965 a po letech intenzivní korespondence se stala jeho průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a také dvě sbírky originální a svébytné poezie psané v německém jazyce.   Krzysztof Bortnik, Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea (přeložil Libor Martinek, Volvox Globator 2019) Antologie polské fantastiky známých i dnes méně známých polských autorů z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty známé patří bezesporu dva polští nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Władysław Reymont a Henryk Sienkiewicz -, ke známým autorům rozhodně patří i Bolesław Prus. Mezi ty méně známé, ale stále velmi kvalitní se řadí například Karol Irzykowski nebo Stefan Grabiński, jehož dílo je v Polsku i u nás znovu objevováno a vydáváno. A je zde i několik zajímavých děl daleko méně známých polských literátů, kteří své řemeslo perfektně ovládali a jež můžeme spolu s těmi známějšími a proslulejšími s čistým svědomím zařadit mezi duchovní dědice díla E. A Poea.   Radim Kopáč, Jakub Šofar (eds.): Praha v množném čísle (Slovart 2019) Povídková antologie na téma: Jaké bylo hlavní město zkraje devatenáctého století a jaké je dnes. Jak se měnilo v překotném běhu dějin. Z jakých úhlů kdo Prahu portrétoval: oknem salonu, z ulice, v centru, na periferii. Jako stříbropěnnou, jako stověžatou, jako temnou, magickou, neviditelnou. Jak ji viděli obrozenci, jak romantici a realisté, jak pražští Němci jako Meyrink, Leppin nebo Kisch, jak plejáda autorů dvacátého století. Pětadvacet tematických textů, od Tyla a Světlé přes Čapka a Hrabala po Kahudu nebo Pachtovou. Vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jakub Šofar.   Žena filmového kritika (Listen 2019) Knižně vydané blogové příspěvky Ženy filmového kritika, jejichž autorka za ně byla nominovaná na prestižní literární cenu Magnesia Litera (a přesto si přeje zůstat v anonymitě), jsou vtipným, ironickým i nekompromisně sebeironickým – a nezdráháme se říct až allenovským – nahlédnutím do rodinného soužití ženy a muže, což většina lidí nad 30 let nejspíš důvěrně zná. Co ovšem už nezná, jsou specifika soužití ženy se zvláštním druhem muže: filmovým kritikem. Texty svými ilustracemi doprovodila umělkyně vystupující pod pseudonymem Toy_Box, pozoruhodná autorka komiksů, výtvarnice a malířka. – Zároveň s tištěnou knihou vychází Žena filmového kritika i jako audiokniha, kterou načetla Iva Pazderková.   Robert Musil: Muž bez vlastností (Radioservis 2019) Audiokniha Muž bez vlastností obsahuje román, který se setkal ve 30. letech s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Monumentální román Muž bez vlastností zůstal nedokončen. V tomto díle vytvořil rakouský romanopisec a esejista Robert Musil (1880–1942) ironické deziluzivní panorama moderní společnosti a jejího myšlení, umístěné do prostředí císařské a královské rakousko–uherské monarchie. Vlna zvýšeného zájmu o Musilovo dílo propukla deset let po jeho smrti, po roce 1952, kdy vyšly zlomky a koncepty z jeho pozůstalosti a kdy nakladatelství Rowohlt zahájilo právě touto knihou vydávání Musilových sebraných spisů. Čte Jiří Hromada.   Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum 2019) Audiokniha Jakuba Szántó, válečného reportéra a zpravodaje České televize na Blízkém východě, přibližuje autorovy dramatické zážitky z frontových linií, teroristických útoků, revolucí i státních převratů. Původně vystudovaný historik své zážitky očitého svědka zasazuje do širšího dějinného kontextu a demytizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. To vše balí do lehce sarkastického a sebeironického tónu, který odhaluje, nakolik je humor klíčovou ingrediencí pro práci i přežití v situacích, ze kterých normální člověk raději prchá. Čte David Matásek.   David H. Thoreau: Walden aneb Život v lesích (Radioservis 2019) Audiokniha Walden aneb Život v lesích obsahuje výjimečnou autobiografii amerického filozofa a básníka Davida H.Thoreaua (1817–1862), který je považován za zakladatele přírodního eseje v moderní světové literatuře. V letech 1845–1847 se dobrovolně nastěhoval do osamělé lesní chaty, kterou si postavil na břehu jezera Walden v americkém státě Massachusetts – a po sedmi letech pak vydal o tomto svém pobytu svědectví v podobě pozoruhodné knihy Walden aneb Život v lesích. Nejsou to však útržkovité deníkové zápisy pozorování přírody nebo záznamy osobních pocitů a dojmů; jde o výjimečnou duchovní autobiografii s promyšlenou kompozicí. „Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života. Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“ Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální... Čte Ladislav Mrkvička.

Čas načtení: 2020-07-05 08:45:08

Arbitři, anebo rozšiřovatelé obzorů? – Česká literární kritika a metakritika 90. let

Jestliže Pavel Janoušek krátce po listopadu 1989 pojmenoval situaci v české literatuře jako „time-out“, tj. jako jisté mezidobí ve vývoji, které se vyznačuje jednak nutností vyrovnat se s vlastní minulostí a jednak neujasněností hodnotových kritérií, docela přesně tím prognózoval hlavní témata literární (meta)kritiky 90. let. Také jiní aktéři se hned zkraje nové éry předurčené pádem centralizované cenzury pokoušeli pojmenovat nový, bezprecedentní stav, přičemž i oni hledali ta nejpřiléhavější slova, od „rozcestí“ (Aleš Haman) přes „šok“ a „překrvení“ (Jiří Trávníček) až po proslulé „obnovení chaosu“ (Jiří Kratochvil). Jakkoli se ve svých deskripcích lišili, od počátku bylo patrné, že se zde po letech útlumu – tak jako i v dalších oblastech lidské činnosti – uvolnilo značné množství energie, které výrazně dynamizovalo dění následujících let. Od boomu ke stabilizaci Záhy se tak markantně zmnožily kanály, jimiž literatura, jakož i soudobé myšlení o ní, mohly proudit. Zatímco před rokem 1989 bychom oficiální časopisy věnující se slovesnému umění sečetli na prstech jedné ruky (Literární měsíčník, Tvorba, resp. Kmen), de facto jen několik měsíců poté se volně obíhajících literárních a kulturních periodik již nedopočítáme. Pomineme-li denní tisk, případně magazíny s širším tematickým záběrem, soustavnější reflexe literárního dění se v raných 90. letech odehrává na stránkách desítek nově vzniklých, obnovených, zlegalizovaných či podstatně proměněných platforem. Literární noviny, Tvar, Kritický sborník, Souvislosti, Host, Prostor, Akord a mnohé další nejenže v dané době sdružují názorově semknutější redakční okruhy, ale ve svém celku představují celé spektrum různých kritických přístupů, tradic, inspirací i stylů.  Ovšem tak jako hlad po tvorbě dříve proskribovaných autorů krátce po Listopadu akceleroval výrobu a dočasně i prodej knih, vydavatelské nadšení a (očekávaná) poptávka čtenářů vyšroubovaly nabídku literárních časopisů na dlouhodobě sotva udržitelnou úroveň. Nebylo divu, že silná konkurence zahrnující mj. svobodnou žurnalistiku a posléze i rozšíření IT a internetu, resp. v předchozím systému eliminované tržní mechanismy (včetně absentující sofistikovanější státní podpory) měly za následek, že řada slibných projektů dříve či později vzala za své (viz např. Iniciály, Kritický sborník), popřípadě se podstatně redukovala a měnila tvář (viz případ Literárních novin, Souvislostí ad.). Retrospektivy a anticipace Myšlení o literatuře a literární kritice se přitom orientovalo dvěma základními směry. První, retrospektivní, odpovídal dobové potřebě bilancovat – jak se tehdy pociťovalo – navždy uzavřenou historickou etapu. Nejen v uměnovědných diskusích se proto často rozvrhovaly různé způsoby generačního členění, přičemž se spekulovalo o jejich důsledcích; přes rozdílná východiska i závěry patří ke konstantám těchto debat až překvapivě útrpný, fatalisticky lamentující tón. Ozvala se také potřeba (alespoň osobního) zadostiučinění, zejména vůči druhdy prominentním strážcům kulturního života typu Ladislava Štolla či Karla Sýse. Vedle emotivně laděných příspěvků, soudících až pomstychtivě „život a dílo“ těchto a dalších koryfejů někdejšího režimu, zaznělo i nezanedbatelné množství odlišných názorů, které smířlivěji varovaly jak před módním „kopáním do mrtvol“ (Lubor Kasal), tak před mravním horlením nepřípadně ovlivňujícím estetický soud (Milan Suchomel). Ještě početnější byly ovšem úvahy, které směřovaly do budoucna, snažíce se vytyčit, či aspoň predikovat následující vývoj. Jejich leitmotiv se dá – opět s odkazem na stejnojmennou Janouškovu stať – vystihnout slovy „čekání na Kritika“. V prostředí vyznačujícím se značnou pluralitou až nepřehledností totiž aspoň u jisté části literátů sílila nostalgie po zřetelnější systemizaci a hierarchizaci dění, slovem po koncepčnější a autoritativnější kritice. Její tradiční vazba na silnou, vyhraněnou osobnost vyznačující se jasnou vizí a rázným autorským gestem (v minulosti např. F. X. Šalda či Václav Černý) si však dost protiřečila s liberální celospolečenskou atmosférou (ovládanou snahou napříště jen minimálně cokoli proskribovat, normovat), stejně jako s poněkud opožděným přílivem údajně antiideologických, hodnotově „indiferentních“ postmoderních myšlenek. Prosazení takové osobnosti, o níž Janoušek ironicky tvrdil, že bude „z rodu obchodníků s deštěm“, rovněž bránila i zmíněná parcelace literárněkritického pole, projevující se roztříštěním pozornosti a hlavně sníženou (ba nulovou) komunikativností mimo spřízněný okruh. Soudce, nebo interpret? Třebaže je koncept velkého Kritika-respektovaného arbitra v 90. letech již jen utopií a obecně sledujeme spíše smiřování se s odlivem kritiky v tradičním slova smyslu (tj. kritiky vskutku autoritativní, programové), v určitých případech zaznamenáváme i pozoruhodná vzepětí opačného ražení. Ambici vystupovat v roli takřka pansofického hodnotitele literárního, potažmo uměleckého a mnohdy i (celo)společenského života v dané době projevuje zejména M. C. Putna, mladý kritik spjatý původně s katolickým okruhem kolem revue Souvislosti. Autor vyznačující se širokým kulturním rozhledem, ale i značnou stylistickou emfází, jež často prezentoval v polemikách vůči obdobně nesmlouvavému generačnímu antipodu, surrealistickému básníku J. F. Typltovi, v dané době s oblibou provokoval nejedním kritickým textem.  Ještě výraznějším pokusem o jasně konturovanou a maximálně přísnou posuzovatelskou práci je však zhruba desetiletí trvající aktivita přispěvatelů Kritické Přílohy Revolver Revue, rozšiřující portfolio literární kritiky od roku 1995 (zanikla v roce 2004). Platforma věnující se kromě literatury také reflexi jiných uměleckých druhů navázala na odkaz jednoho z čelných a na počátku 90. let ještě aktivních představitelů nekompromisní personalistické kritiky Jana Lopatky, vyznačující se obdivem k „autentické“, tedy – pokud možno – vlastní životní zkušeností stvrzené, nevyumělkované tvorbě. K předním autorům zde patřil bývalý redaktor Kritického sborníku Michael Špirit, podle něhož by ideální kritik měl být „nedůvěřivý a podezíravý“ s tím, že „v příhodné chvíli chytí kritizované dílo pod krkem, zmáčkne je a donutí, aby ‚zpívalo‘“.  Odlišné pojetí v dané době představoval týdeník (posléze čtrnáctideník) Tvar, jenž v čele se zmíněným Pavlem Janouškem hájil ludický, široce otevřený koncept autonomní literatury. Autoři Tvaru se proto – oproti serióznímu esejistickému myšlení dominujícímu Kritické Příloze – nezdráhali testovat v literární reflexi doposud neobvyklé, „mýtotvorné“ žánry, včetně různých anket, bodových hodnocení, parodií, mystifikací apod. Je signifikantní, že napětí mezi oběma periodiky sice v některých kauzách pozoruhodně zarezonovalo (např. ve vztahu k tvorbě Ludvíka Vaculíka, resp. v diskuzích označovaných jako „spory o autenticitu“), úhrnem se však – pro vzájemné neporozumění až averzi – vyznačovalo spíše monologičností s jen omezenou produktivitou. Literární kritika tak v 90. letech čím dál tím více nabývá na své asymetričnosti a rozptýlenosti. Postupně opouští tradiční platformy, zažité žánry a strategie a s uvedenou výtkou (oslabování dialogu) tenduje k pohledu spíše horizontálnímu (recenzentsky „žurnalistickému“) namísto ještě na počátku dekády hojně frekventovaných vhledů vertikálních (třebaže někdy poněkud „akademických“). Zpočátku trochu obávaná mnohost a entropie literární komunikace byla přijata jako už zřejmě trvalý stav. To potvrzují i odpovědi v anketě uspořádané časopisem Tvar v roce 1996, které shromáždily názory aktivních recenzentů a kritiků ohledně úkolů optimálního literárního kritika: respondenti většinou výslovně odmítli angažmá v roli soudce, prognostika, teoretika apod., a namísto toho upřednostnili role „jistého typu čtenáře“, resp. „prostředníka“, „interpreta“, „průvodce“, „diskutéra“ či dokonce „rozšiřovatele obzorů“. Další desetiletí tento trend, odpovídající relativní autonomizaci (a také marginalizaci) literatury, v zásadě následují.   Autor je literární kritik, letos v nakladatelství MUNI Press vyšla jeho monografie Kritika v pohybu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-24 18:51:22

V hlubokém bezpečí žijí jen duše lhostejných. Vyšlo souborné dílo Ivo Vodseďálka

Básník a milovník balónového létání Ivo Vodseďálek (1931–2017) se jistě vznosně, ale jen volně přimyká k osobnostem seskupeným pomyslně okolo Bohumila Hrabala. Především k Vladimíru Boudníkovi a Egonu Bondymu, jakkoli byl každý jiný. Podstaty děl těch dvou či Karla Maryska se neprolínají, shodně se nicméně jedná o persony známé řadě vnímatelů zprvu jen z Hrabalových děl, nebo v souvislosti s Hrabalem. V padesátých letech spolupracovali Ivo Vodseďálek a jeho první partnerka Dana Prchlíková (*1931) s Bondym na samizdatové „Edici Půlnoc“, ale oficiální první knihy mu vyšly teprve roku 1992, když mu bylo již přes šedesát let. Jmenují se Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání a nejde jen o verše, ale také – v menší míře – o prózu. Zhruba dva roky po autorově smrti se tyto publikace staly základem objemného svazku Dílo 1949–1998. Má úctyhodných tisíc sedmdesát šest stran a připravil jej Martin Machovec. Navíc kniha obsahuje i šestý „oddíl“ Blouznění a v dodatcích na konci najdete pozoruhodná faksimile dvou knih Vodseďálkových koláží Hle, „čarovný politický román“ (1950) a Jsem šťasten, Sylvie bude rodit (1951), jen druhá je ryze výtvarná. Přítomný svazek rovněž obsahuje čtyři básně z let 1991–1993 vyňaté z Vodseďálkovy vzpomínkové knihy Felixír života (2000), cyklus mystifikačně budovatelských veršů pro děti O Toníkovi (asi 1949), tři nejstarší známé Vodseďálkovy juvenilie (1948), psané už však ve stylu „gramatického automatismu“ vynalezeného Karlem Hynkem, a konečně verše Pět stonů Vodseďálkových z února 1965. Navzdory svému rozsahu svazek v nejmenším nepopírá, že Ivo Vodseďálek především žil, ne psal, a psaní pro něj nebylo nikdy podstatnějším než život. Doplněná verze jeho děl vrátila do samizdatů i sekvence vyškrtané autorem pro vydání v Pražské imaginaci, Machovec tyto pasáže vyznačil graficky či závorkami. Nově také evidoval textové varianty a různočtení. Machovec píše, že užívat pojmu samizdat je ve Vodseďálkově případě často diskutabilní. S výjimkou času zmiňované Edice Půlnoc rukopisy totiž takřka nešířil, otázkou je i statut sbírek z let osmdesátých. Strojopisy sice mají jednotnou vnější úpravu, ale prošly minimem čtenářských rukou, takže samizdaty to jsou i nejsou. Úvodní oddíl knihy s názvem Zuření obsahuje sbírky let 1949–1953 a nejznámější z nich je Trapná poesie. Objevila se v říjnu 1950 a roku 1952 podruhé, to navíc ilustrovaná Adolfem Bornem. Ještě starší je sbírka Oidipova břitva a následují Kvetoucí Ukrajina včetně básně Snědl jsem mapu Sovětského svazu, další Politováníhodný sebevrah (1951) a Smrt vtipu (včetně sbíreček Impertinence, Socialistické Vánoce 1950 a Progresivní automatismus). Impertinence sestávají z textů Hácha, Tomáš, André Brepton, Nohy Hitlera a Stalin. A dál? Přišly Americké básně (1951–1953) a Cesta na Rivieru (1951–1953). Z posledně jmenované citujme text z 22. 11. 1951: Viděl jsem Znojmo dvojmo přes všechnu snahu vidět tak Prahu stále více vidím Budějovice Trapná poesie jako sbírka a hlavně jako taková byla inspirována jednou větou z Bretonovy Nadji (1928): „Buď bude poesie křečovitá, nebo vůbec nebude.“ Druhý oddíl Snění vyrašil v letech 1952–1955 a zahrnuje vedle sbírek Krajina a mravnost a Osamění i dvě prózy: Kalvarie a Kompensace. Na Krajinu a mravnost (z níž je následující úryvek) reagoval Egon Bondy v únoru 1954 poněkud ironicky, a to strohou sbírkou Krajina a nemravnost (naposled vydanou roku 2016). Ivo Vodseďálek píše: Postavil jsem doma malé jeviště temně zelené kulisy představují děsivou atmosféru pralesa Mezi pokroucenými lianami svítí oči tygrů a pardálů Usednul jsem do pohodlné lenošky žena ke klavíru a má dvanáctiletá dcera vrhla se na jeviště v nevázaném tanci Když skončila a odešla s matkou opustil jsem dům i já a odjel do horské chaty Válel jsem se po zasněžených stráních očima klouzal po temné obloze Chtěl bych zmrznout pod ohromnými kmeny smrků jejichž větve zdobí tuny bílého sněhu II. 1953 Třetí oddíl Bloudění (1962–1968) tvoří čtyři sbírky básní. Mezi nimi jsou Karetní hra a Povolené experimenty. Zcela ojedinělým zůstal v autorově díle soubor jedenácti experimentálně grafických básní s titulem INRI (1966). Souborem šesti povídek je Ďábelský čin (1962–1963). Titulní příběh vylíčil hrdinův pokus o kamuflovanou sebevraždu pádem se střechy v pražských Vršovicích, kterému jako ve snu zabránil nesnový, zcela hmotný anděl. Majitel Země je regulérní sci-fi a Řetěz neštěstí líčí vztah s jistou Sylvií, která však existuje dvakrát. Čtvrtý oddíl Probouzení (1975–1984) obsahuje hned šest sbírek (mj. Podezření a Manželé tančete spolu) a k tomu i dva básnické cykly (Poprava, Vlny). Pátý díl knihy Nalézání (1985–1989) je trojicí dalších sbírek veršů včetně té nejrozsáhlejší Ztracená opatrnost aneb Totem a maskot (1986–1988), uvedené básní Odkud přicházím. Obsahuje například i verše o říkankách s Marbulínkem od Otakara Haeringa a poslední báseň ze sbírky Protistátní zvyknutí (1987–1989) je datována 19. listopadu 1989 (byť knížka byla dotvářena ještě později). Ze 7. dubna 1989 pak pochází báseň Chata v Jezerní kotlině (Dětská existenciální touha). Začíná: Rád jsem čítával Foglarovy romány... Ale autor nevzpomíná na autora pro chlapce, nýbrž na ilustraci z (dosud neidentifikované) knihy. Na tom obrázku je objektem zájmu „roztomilé dívky s konvičkou“ deseti až dvanáctiletý hoch: Jak jsem mu záviděl jeho situaci Již v tomto věku jsem totiž intenzivně toužil po trvalé životní partnerce která by na mne hleděla s obdivem Nevynechal jsem jedinou příležitost abych se podobným způsobem neposadil i když jsem byl zcela sám. Tituly Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání volil Vodseďálek až pro patero knížek vydaných Pražskou imaginací roku 1992, ale totéž se už netýká oddílu-sbírky Blouznění s texty z let 1970–1998, kterou sice plánoval, ale kompletně nikdy nevydal. Je proto rekonstruována bona fide a navzdory autorově dataci jde především anebo jenom o verše z osmdesátých a devadesátých let. Závěrem už jen upozorněme na velice podstatný zvukový nosič Ivo Vodseďálek čte ze svých básní a próz z padesátých až devadesátých let (2014), i když s touto knihou přímo nesouvisí. A nelze se než těšit i na souborné vydání tvůrcových úvah a vzpomínek Felixír života, Třetí zdvojení a Zcela obličejně. Doposud z nich vyšla jen první část. V hlubokém bezpečí žijí jen duše lhostejných, končí Vodseďálkova báseň Chvála lhostejných z 21. 2. 1988.   Ivo Vodseďálek: Dílo 1949–1990. Část fotografií Václav Chochola. K vydání připravil, ediční zprávu a komentář napsal Martin Machovec. Argo. Praha 2019. 1076 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-08 16:58:04

Mezinárodní aspekt koronavirové krize

Za několik týdnů nevídané mediální koronavirové masáže jsme si na to, co se kolem nás děje, do jisté míry zvykli. Někteří se s tímto zpomaleným tempem života dokonce smířili. Přes všechny dramatické výroky politiků a novinářů lidé pochopili, že tato konkrétní krize není největší zdravotní hrozbou, které současné lidstvo čelí. Pochopili to však jen někteří. Začínáme si všímat, že dnes a denně u nás i ve světě umírá nekonečně více lidí na jiné nemoci než na Covid-19 (i počet obětí dopravních nehod je v naší zemi větší než počet obětí tohoto koronaviru). I vládní „statistikové“ konečně začínají očišťovat data zemřelých a přestávají všechny mrtvé dávat do jednoho pytle (což – zdá se – až dosud vládám příliš nevadilo). Začíná se porovnávat porovnatelné, tři zeměpisně, kulturně i civilizačně podobné země, mající zhruba stejný počet obyvatel – Českou republiku, Rakousko a německou spolkovou zemi „Freistaat Bayern“, čili Bavorsko. V momentu psaní tohoto textu měly tyto země 72, 220 a 444 zemřelých v souvislosti s tímto typem koronaviru. Je to podobné i rozdílné. Žádná přímá ani nepřímá úměrnost s ekonomickým bohatstvím těchto zemí, ani s oblibou jejich nejvyšších politických představitelů tam evidentně není. Počet obětí je v nich menší (i přepočteno na počet obyvatel) než v Itálii a Španělsku. Konečně začíná převažovat standardní, klidná analýza (a reporting). Jen některá, zejména veřejnoprávní média to pořád „šponují“. Je třeba také začít brát v úvahu mezinárodní aspekty dnešního problému. Znovu říkáme součtu (či spíše součinu) pandemie a reakcí států. Ten součin je svým dopadem klíčový, bez ohledu na váhu toho či onoho z těchto dvou činitelů. K číslu šestnáct (které je samozřejmě zcela náhodně zvoleno) se dostaneme jako 4x4, jako 2x8, ale i jako 1x16. My jsme teď u té šestnáctky a s tou je třeba pracovat. Asi ale neplatí varianta 1x16. Řešme to hlavně doma. V minulém článku jsme argumentovali, že nelze čekat na evropskou pomoc, protože Evropská unie žádné vlastní peníze nemá. Má jen peníze jednotlivých členských zemí (a ty si teď kradou i roušky, nikoli vzájemně pomáhají). Nespoléhejme na žádnou zázračnou pomocnou ruku zvenčí. Žádná taková nikdy neexistovala a nebude existovat ani v budoucnosti. Okolní svět na tom není lépe než my, spíše hůře. Spoléhejme se sami na sebe a trvejme na tom, aby nám v tomto spoléhání se sami na sebe politika a stát co nejméně bránili. Klademe-li důraz na naše vlastní řešení dnešní krize (jiné ani není), současně říkáme, že je třeba udržet co nejpozitivnější vztahy s dalšími zeměmi světa. Rezolutně odmítáme snahy a pokusy z vnitropolitických důvodů vytvářet nepřátelství k některým cizím zemím, pěstovat obrazy nepřítele a hrát si s uměle pěstovaným pocitem ohrožení naší země zvenku. Nežijeme ve světě bipolární studené války mezi komunismem a západní demokracií. Někteří to nevědí. Akce starosty Praha 6 Koláře – utajené, předem neavizované odstranění sochy maršála Koněva pod rouškou koronavirového nouzového stavu – je drzost a zbabělost téměř neznámých rozměrů. Je pozoruhodné, že to od listopadu 1989 trvalo dlouhých třicet let, než se „vynořila“ tato agresivní skupinka opožděných bojovníků s komunismem. Podobně se rodí (či zesiluje) boj s Čínou, která už dávno Čínou Mao Ce-tunga není, i když určitě není ani západní parlamentní demokracií. Přesto pirátský primátor Hřib vyhlašuje boj se vzdálenou zemí, která má 140krát více obyvatel než Česká republika (a jejíž hlavní město – partner pana Hřiba – má třikrát více obyvatel než celá naše země). Dnešní pandemie (a my stále dodáváme, že i naše metody boje s ní) ukázala, jak krátkozrace a nezodpovědně se pánové Kolář a Hřib chovají ve chvíli, kdy jsme tváří v tvář této nákaze zůstali bez potřebných zdravotních prostředků a museli prosit o pomoc tolik u nás dehonestovanou Čínu. Nechceme příliš teoretizovat o těchto „měkkých“ (scientistně myšleno) tématech. Líbí se nám sice Motlovo srovnávání dnešní Evropy s pádem Římské říše, protože kolem sebe v Evropě cítíme podobnou ztrátu vědomí „hodnot, na kterých Římská říše stála“ jako tehdy, tentokráte hodnot celé evropské civilizace. Historické paralely bereme jako nesmírně poučné a užitečné, ale mnoho věcí je už jinak. Podobně – i když nevěříme v to, že bude 21. století stoletím Ameriky (a říkali jsme to vždycky, i když se před dvaceti lety zdávala Čína daleko „menší“) – nevidíme to tak jistě a jednoduše, že bude toto století stoletím Číny. Také jsme už před řadou let studovali hypotézu Mackinderova „světového ostrova“. Je jistě pozoruhodná (a je moc dobře, že ji Petr Hájek stále připomíná), ale že by se Evropa s Ruskem (mimochodem, je to vlastně ona původní Orwellova Euroasie, Orwell byl ostatně také Angličanem) v 21. století staly osudovým centrem světa, považujeme za málo realistické. Naše individuální odloučenost, osamocenost, izolovanost v dnešním koronavirem zakletém světě nás bude jistě vybízet k hlubšímu přemýšlení o všech těchto věcech než v normální situaci. Ale ve světě hledejme spíše možné přátele než nepřítele.   Převzato z webu Institutu Václava Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-13 19:15:45

Diskrétní elegance aneb Čím nás obohatila móda mezi válkami

Když letos 13. května ve věku osmdesáti let zemřel básník a prozaik Petr Skarlant, opět jsem si uvědomila, jak navzdory veškeré emancipaci často zůstávají ženy, byť stejně talentované, ve stínu svých známějších manželů či celoživotních druhů; vědkyně Emilie de Châtelet zůstávala dlouho ve stínu Voltaira a jazykově geniálně nadaná Rosa Holubová zase v pozadí svého manžela-cestovatele; další výčet by byl velmi dlouhý. A patří mezi ně i Jana Skarlantová. Spisovatelka, vysokoškolská pedagožka Jana Skarlantová, která s Petrem prožila více než padesát společných let, působila především na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze, celoživotně se věnuje historii odívání a estetickému užití tvorby. Jen namátkou jmenuji některé z jejích děl, například kniha o netradičním odívání nese název Od fíkového listu k džínům (1999), další, která vyšla o deset let později, je věnovaná hlavně textilu a jmenuje se Užitá tvorba (2009), zvláště pak nedávno zaujala její půvabná kniha o secesní módě Ze života našich prababiček (2014), a zatím poslední její publikace je Diskrétní elegance s podtitulem Móda mezi válkami. Kniha je rozdělena do mnoha kapitol a podkapitol s přitažlivými názvy jako Art deco, Držiče tvarů, Getlemani ve společnosti, tituly a ukázky vtipně evokují tehdejší tisk i literaturu, pěkně navozují dobovou atmosféru, obdobně jako černobílé a barevné ilustrace, pocházející z bohatého archivu autorky. Hned v úvodu Jana Skarlantová píše: "Dvě kruté světové války, řada revolucí a politických převratů, miliony násilně ukončených životů… Tohle všechno naši předkové netušili. Nadšeně očekávání nového století potvrzovala světová výstava v Paříži roku 1900." Ano, rok 1900 považoval i spisovatel Paul Morand za zlatou svatbu minulosti s budoucností. A hned k tomu radostně zvolal: "Rok 1900 jeví se jako zastávka na vrcholu, odkud je vidět dvě údolí, jedno druhému skryté." Lidstvo bylo opravdu přesvědčeno, že začal nový čas, a tak toto období nazvalo Belle époque. A jak by také ne, když se v tom roce narodil Jacques Prévert, Robert Desnos, Vítězslav Nezval i Karel Teige a další a další hvězdy na uměleckém nebi. A pokud jde o módu a životní styl není snad ani příliš překvapující, že právě z roku 1900 pochází také první známá fotografie královny módního světa Gabrielle Chasnel, známé jako Coco Chanel. Ale nepředbíhejme. I rok 1900 prozrazuje svoji pokryteckou morálku – frivolní eleganci, korzety, spodničky a zvýrazněná poprsí. A hraběnka de Pange ve svém díle Comment j´ai vu 1900, Jak jsem viděla 1900 provokativně zvolala na adresu příslušníků francouzské nejvyšší společnosti: "Nikdy se nemyli!" Tehdejší módě v zemi galského kohouta vévodila velká femme fatale Cléo de Mérode, ta ovlivnila i příští generace, například tvůrce filmu My Fair lady, zejména jeho hlavní postavu, kterou si zahrála Audrey Hepburnová. O Cléo de Mérode se v knize Diskrétní elegance nepíše, možná právě proto, že její styl diskrétní příliš nebyl?! Konečně, diskrétnost vůbec nebyla její nejsilnější vlastností… Coco Chanel o několik let později přišla s něčím úplně jiným, svoji kapitolu o ní nazvala Jana Skarlantová velice výstižně Žena, která změnila ženy: "Její modely sledovaly tělo a neomezovaly pohyb. Dalo se v nich vystoupit z auta, tančit i nakupovat na bulvárech." Hned v roce 1926 napsal Vogue, že „malé černé“ šaty z jejího salonu jsou Fordem mezi šaty, jak autorka cituje. „Malé černé“ nadšeně oblékala Romy Schneiderová, Juliette Gréco, kouzlu černé podlehla i Jacqueline Kennedyová i princezna Diana, nemluvě o pařížském vrabčákovi, slavné Edith Piaf, která snad černou barvu proslavila nejvíce, v černých šatech narychlo podomácku spíchnutých její sláva začala, a v luxusních stejného střihu i barvy se také předčasně uzavřela.   Ano, přesně tak, jednoduché černé šaty, neokázale elegantní, se staly uniformou pro ženy každého vkusu. I věku. A když k nim ještě přibyl parfém Chanel N 5, nejslavnější a neprodávanější parfém na světě, vstoupila Coco Chanel mezi velké světové legendy. Kniha Diskrétní elegance je čtivá a pozoruhodná úvaha nad fenoménem módy, která je integrální součástí naší každodennosti, mísí se s naší kulturou, životem i historií. Móda, jak si při čtení knihy opět naléhavě uvědomíme, je spolutvůrcem našeho životního stylu. Žel, v současné době čím dál více vidíme kolem sebe jakési pachtění za módními výstřelky, vkus je ovlivňován hlavně televizí, reklamou a komerčním využíváním, spíše zneužíváním ženské touhy líbit se, bohužel estetickému cítění bývá tato touha přečasto na hony vzdálená; ponejvíce jde jen o neblahé zviditelnit se, což se jistě daří, ale jinak než by si mnohá z těch žen přála. {loadmodule mod_tags_similar,Související} A tak se opět jen potvrzuje, že ve společnosti, pro níž je vědomí hodnoty problém, je problém i vkus a estetické vnímání sama sebe. Neexistuje sice žádné pravidlo pro vymezení toho, co je krásné, vkusné a co nikoliv, ale když vidíme, jak mnohé dámy v mylném přesvědčení, že vyvolají obdiv či svému vystupování dodají patřičnou důstojnost, když jednou obnaží břicho a natáhnou rozedrané džíny, a jindy se zase ověsí nadbytkem šperků a přeplácanými kreacemi, které z nich činí spíše hastroše, je to žalostný pohled. I právě skončený filmový festival v Karlových Varech toho byl ilustrací, přehlídkou načančaných rób, vyboulených záhybů, volánů, faldů a kanýrů všeho druhu, o šatech s výrazně erotickými prvky raději vůbec nemluvě. Místo, aby móda byla jednoduchá a diskrétní, s oblibou vystavují mnohé ženy spíše na odiv své bohatství či skutečnost, že rozhodně patří k těm nejlépe placeným… No, každý dělá, co umí.     Vkus byl už u Diderota, podobně jako u Chanel, smyslem pro přirozené a zdá se, že v tomto duchu s oběma velikány ve svém díle souzní i Jana Skarlantová.   Jana Skarlantová: Diskrétní elegance. Móda mezi válkami, Motto 2017, 238 stran.

Čas načtení: 2024-03-04 16:00:01

Pravda o Ježíšovi se církvi líbit nemusí. Ale už nemá smysl to dále tajit

Učení Ježíše Krista je pro miliardy lidí po celém světě mnohdy jediným majákem, jehož světlo je vede v jinak temných dnech. Jim je vlastně úplně jedno, do jaké míry jsou informace, které dostávají, pravdivé, nebo zda jde o smyšlené příběhy. To je naprosto v pořádku. Přesto není od věci se podívat na to, že některé věci zkrátka nesedí nebo se dají vyložit několika způsoby. Ježíš měl bratry a sestry. Vážně? Nový zákon výslovně zmiňuje, že Ježíš měl bratry zvané Jakub, Joses, Juda a Šimon, spolu s nejméně dvěma sestrami, které nejsou jmenovány. Každopádně z brášky nejsou nijak paf, jednu chvíli ho dokonce kritizují, že své učení dělá tajně. Zde je důležité poznamenat, že křesťané se liší v přesné povaze svého vztahu s Ježíšem. Narodil se Kristus Pán! To ano, ale kdy vlastně? Neshodnou se ani odborníci Číst více Mnozí věří, že byl skutečně dítětem Marie a Josefa, který byl počat tradičním způsobem. Ovšem řada křesťanů se domnívá, že Marie byla celý život pannou. Podle tohoto myšlenkového směru by pak byla slova „bratři“ a „sestry“ používána v širším smyslu a odkazovala buď na Ježíšovy bratrance, nebo nevlastní sourozence (potenciálně Josefovy potomky z předchozího manželství). Ježíš jako dítě zmizel Marie a Josef doslova ztratili Ježíše, když byl malý chlapec, což je přinutilo začít ho hledat. Tato pozoruhodná událost je jediným z příběhů z Ježíšova dětství v evangeliích. Začíná tím, že Marie, Josef, 12letý Ježíš a několik jejich přátel a příbuzných navštíví Jeruzalém. Později, když se skupina vrací zpět, Marie a Josef zjistí, že syn mezi nimi není. Tři dny pátrají v Jeruzalémě a nakonec ho najdou v chrámu, jak „sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a klade otázky“. Když Marie chlapce napomíná, Ježíš její obavy nesdílí a nechápe, že kvůli jeho zmizení bylo tolik povyku a trápení. Je tu ale rozpor, řada křesťanů tento příběh ignoruje kvůli Desateru, kde jedno z přikázání říká: „Cti otce svého a matku svou.“ Což by ale Ježíš nečinil, pokud by někam „zmizel“. Ježíš si nevybral všechny apoštoly Je dobře známo, že Ježíšovými nejbližšími následovníky bylo dvanáct apoštolů. Často se však zapomíná, že apoštolem se stal i třináctý muž, kterého však Ježíš nevybral. Navíc se do „funkce“ dostal jen díky losu. Po Ježíšově vzkříšení a výstupu do nebe se apoštolové museli vypořádat se zcela světskou administrativní záležitostí. Zrada Jidáše Iškariotského na Ježíši (a jeho následná smrt) znamenala, že jedenáct zbývajících apoštolů muselo zaplnit volné místo. Když už Ježíš nebyl mezi nimi, aby vybral toho správného muže, apoštolové jmenovali dva kandidáty, kteří pak o toto místo losovali. Vítěz, muž jménem Matyáš, se tak stal jediným apoštolem, kterého Ježíš osobně nevybral. Ježíš se objevil ve Starém zákoně (možná) Tak jak to tedy je, jak to církev vykládá? Opravdu se Ježíš objevil ve Starém zákoně? Mnozí z prvních křesťanských teologů si to mysleli a tato teorie má i dnes své zastánce. Zaměřuje se na záhadnou postavu jménem Anděl Páně, která navštěvuje Abraháma, Mojžíše a další významné „hráče“ Starého zákona. Anděl Páně je tajemný, dokonce kontroverzní a zdá se být mocnější a autoritativnější než ostatní andělé. Ve skutečnosti se otevřeně ztotožňuje s Bohem. „Slibuji svým vlastním jménem,“ řekl anděl Mojžíšovi v jednu chvíli. Mohl být anděl starověkou podobou Ježíše předtím, než se „stal“ člověkem? Je to jistě fascinující teorie, jejíž zastánci často poukazují na to, že Anděl Páně se již v Novém zákoně neobjevuje, možná proto, že nyní existuje v podobě Ježíše Nazaretského. Kdo ví… Kristus nebylo jeho příjmení Často slyšíme, jak je Syn Boží označován jako Ježíš Kristus, a proto je pochopitelné, že lidé mohou předpokládat, že jeho příjmení bylo „Kristus“. Co na to říct – nebylo. Kristus nebylo příjmení, ale spíše titul, vycházející z řeckého slova Christos, což znamená „Pomazaný“ nebo „Vyvolený“. Když se tedy Bible zmiňuje o Ježíši Kristu, ve skutečnosti o něm mluví jako o Mesiáši, Bohem vyvoleném. Jaké měl tehdy příjmení? Ve skutečnosti žádné neměl, protože lidé v té době neměli formální příjmení jako my teď. Místo toho byli identifikováni jménem svého otce nebo odkud přišli. Například Ježíš byl často označován jako Ježíš Nazaretský nebo Ježíš, syn Josefův. Ježíšova rodina měla k dokonalosti daleko Na planetě není člověk, který by v určité fázi svého života nezažil rodinné drama. Mohli byste však předpokládat, že Spasitel se narodil do rodiny bez takových problémů. Pravda je však této představě na hony vzdálená. V jednom bodě Písma Ježíš mluvil k velkému zástupu. Jeho slova začala znepokojovat jeho rodinu, a to natolik, že se ho pokusili odtáhnout a tvrdili: „Zbláznil se.“ Mohli byste si myslet, že Syn Boží bude mít plnou podporu svých nejbližších, ale nebylo tomu tak vždy. Pohled do Ježíšova rodokmenu také odhaluje některá nečekaná překvapení – prostitutky, cizoložníci, podvodníci. Zkrátka mnoho vyloženě pochybných postav. 10 nejhorších skandálů katolické církve za posledních pár let. Papež František se za některá zvěrstva omluvil, stačí to? Číst více Marie byla přítomna Ježíšovu ukřižování Zatímco příběh o Ježíšově smrti a události kolem ní jsou poměrně známé, možná vás překvapí, že u jeho ukřižování byla přítomna i jeho matka Marie. Podle Jana (19:25–27): „Když se o něj vojáci nestarali, Ježíšova matka, jeho teta Marie, Kleofášova manželka, a Marie Magdalena stály u paty kříže. Ježíš u ní viděl svou matku a učedníka, kterého miloval. Řekl své matce: ‚Ženo, tady je tvůj syn.‘ Potom učedníkovi: ‚Tady je tvoje matka.‘ Od té chvíle ji učedník přijal za svou vlastní matku.“ I když na kříži trpěl agónií, Ježíšovy myšlenky stále patřily lidem kolem něj. Jak nám tato pasáž říká, Ježíš nařídil svým učedníkům, aby se o Marii starali a jednali s ní, jako by byla jejich vlastní matkou. Zdroje: history.co.uk, washingtonpost.com, ffrf.org KAM DÁL: Žena náhle vzplála a uhořela. Plameny šířil její vlastní tuk, okolí bylo téměř nedotčené.

Čas načtení: 2024-06-06 16:20:00

Tip na výlet: Pašerácká cyklotrasa provede Hrádeckem i Frýdlantskem

Česko-německým příhraničím vede trasa Pašerácké cyklostezky, která představuje zajímavosti Hrádecka a Frýdlantska. Na čtyřiceti kilometrech nabízí mimo jiné pozoruhodná zastavení naučné stezky, zaměřená na historii kraje a života v něm, přírodní zajímavosti i ochranu životního prostředí, přírody a krajiny.

Čas načtení: 2025-01-06 10:37:47

Kachna, smrt a tulipán [Wolf Erlbruch / Přestupní stanice]

Je to příběh života, umírání a smrti. Pozoruhodná a do řady světových jazyků přeložená kniha Kachna, smrt a tulipán začíná setkáním kachny se smrtí.

Čas načtení: 2024-04-26 20:05:17

Lodě, které překročily nebe Atlantidy? Pozoruhodná fakta

Nejeden rukopis popisuje, jak se v dávné minulosti po obloze pohybovaly obrovské lodě, které nás navštívily z vesmíru. (Foto: MOI) Některé kultury po sobě... Článek Lodě, které překročily nebe Atlantidy? Pozoruhodná fakta se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-10-15 17:18:51

Pozoruhodná „náhoda“? Kniha z roku 1981 píše o umělém viru z Wu-chanu

Odhalení, ze kterého běhá mráz po zádech. V roce 1981 napsal slavný spisovatel Dean Koontz thriller, jehož obsah vzbuzuje mnoho otázek. (Foto: EOD) Jak... Článek Pozoruhodná „náhoda“? Kniha z roku 1981 píše o umělém viru z Wu-chanu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-10-21 19:02:30

Pozoruhodná „představitelka“ německé politické strany Levice

Jedná se o německou politickou stranu „Levice“. Chtějí se zbavit kapitalismu a zavést „demokratický“ socialismus. (Foto: X) Na níže uvedených záběrech je Heinrich „Alexandra“... Článek Pozoruhodná „představitelka“ německé politické strany Levice se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-04-04 20:24:55

Beznaděj Elona Muska: lež jako záchrana? Pozoruhodná fakta

Raketové impérium Elona Muska se otřásá v základech – pohádkový příběh se může brzy změnit v noční můru. Lež jako jediná cesta, jak oddálit... Článek Beznaděj Elona Muska: lež jako záchrana? Pozoruhodná fakta se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2013-05-09 00:00:00

Audi RS 6 Avant 2014 / Nejsilnější kombi v novém

V dnešním článku tak trochu předběhneme, jelikož nahlédneme do roku 2014, kdy firma Audi představí svoje nejsilnější kombi, které bylo již několikrát označeno za nejlepší dlouhé auto. Čísla, které novou verzi Audi RS 6 Avant doprovází jsou pozoruhodná, ovšem u šestky se nesmíme ničemu divit. Čtyřl ...

Čas načtení: 2023-12-08 09:14:29

Nastartujte své zdraví pomocí ajurvédských čajů

Ayurvéda je starověký indický léčebný systém. Její filozofie se soustřeďuje na přesvědčení, že mysl a tělo jsou spojenou nádobou a nemoc vzniká z nerovnováhy tří energií těla – emocionálního, mentálního a spirituálního (duchovního) zdraví. Hektický styl práce, který vedeme, často způsobuje, že se cítíme unavení a vyčerpaní. Tělo na tento stav reaguje bolestí, nicméně většina z nás bohužel umí ignorovat varovné signály, které naše tělo vysílá a říká si o zpomalení a odpočinek. Namísto toho většinou slupneme nějaké to analgetikum, takže je po bolesti, ale její příčina trvá. Pokud tedy chceme tělu pomoci komplexně, zkuste pomoc ajurvédy. Jak léčí ajurvéda Ajurvéda a ajurvédské lékařství představují jednoduchou a zároveň celostní formu léčby těla i ducha. Snaží se proniknout k jádru potíží a odhalit skutečnou příčinu nemoci, která může pramenit z nesprávné stravy, životních návyků, či dědičné indispozice, z negativního myšlení a v neposlední řadě pak právě z emocionální nebo energetické nerovnováhy. Pro ajurvédu je důležitá prevence a dále snaha vyléčit nemoc už v jejích počátcích. Abychom byli zdraví, je třeba udržovat své 3 životní síly – dóši v rovnováze. O tom, co jsou to dóši, si můžete přečíst v našem minulém článku o ajurvédě. Úspěch ajurvédské terapie závisí hlavně na konzumaci správné stravy pro naše tělo a také na naší ochotě změnit některé ze špatných návyků, které mohou být příčinou problémů. Své zdraví můžete podpořit i prostřednictvím speciálních ajurvédských čajů. Popíjení ayurvédského čaje je praktikováno již po tisíce let a může nám poskytnout širokou škálu zdravotních výhod všem, kteří ho pravidelně konzumují. Co jsou ajurvédské čaje? Ajurvédské čaje jsou tradiční bylinné čaje připravené v ayurvédské medicíně, tradičním indickým přístupem ke zdraví a wellness. Ajurvédské čaje se dodávají ve třech hlavních typech vata čaj, pitta čaj a kapha čaj. Tyto tři čaje se skládají z různých bylinných prvků, které že detoxikují a čistí tělo. Říká se, že popíjením ajurvédských čajů si doslova prodloužíte život. Na co jsou vhodné ajurvédské čaje? Úzkost, nervozita, únava, letargie, absolutně nízká hladina energie, bolesti hlavy a další jsou tak  nejčastější onemocnění, které se dnes potýkají. Ovšem není na světě bylina, aby na něco nebyla. Ajurvédské bylinné čaje jsou vhodné téměř na každý tělesný i psychický neduh. S čaji se dá harmonizovat a léčit mnoho potíží jakou jsou alergie, ekzémy, vysoký krevní tlak, vysoký cholesterol, dýchací obtíže, problematické trávení, bolesti kloubů, úzkostné stavy, stres a poruchy psychického rázu. Na každou nemoc je tak k dispozici samostatný čaj, který se skládá z kombinace potřebných bylin. Kromě výše zmíněných blahodárných účinků na celý organismus je obrovskou výhodou ajurvédských čajů i  to, že jsou bez kofeinu a zároveň nabity antioxidanty. Jelikož jsou vyrobeny ze 100% přírodních složek, je navíc jejich užívání bezpečné. (Za předpokladu, že nejste vyloženě alergičtí na nějaké konkrétní přísady.) Ajurvédké byliny vám pomohou i zhubnout Pozoruhodná je i skutečnost, že některé ajurvédské čaje pomáhají také při redukčních dietách a při hubnutí. Specifická bylinná kombinace totiž reguluje metabolismus. Při zpomaleném metabolismu tělo obecně pomalu spaluje a my nehubneme. Ajurvédský čaj se zaměřuje na regulaci metabolismu tuku, udržuje optimální hladinu tuku v těle, upravuje rychlost metabolismu a udržuje ho v rovnováze,, odstraňuje tuky z krve a zabraňuje ukládání zbytečného tuku do těla. Nabídka ajurvédských čajů je rozdělena podle toho, na co konkrétně je chcete použít. Pokud si přejete zharmonizovat své 3 dóši a posílit některou z nich, můžete si pořídit přímo některý z dóšických ajurvédských čajů určených pro typ vata, typ pitta a typ kappa. Jestliže vás trápí určitý zdravotní problém a ten chcete poladit, můžete volit některý ze specializovaných himálajských čajů. Chcete si jen odpočinout a zrelaxovat se po náročném dni s šálkem zdravého čaje? Potom můžete zkusit některý z relaxačních ajurvédských čajů.

Čas načtení: 2021-12-17 10:15:32

Kauza Hrubec – globální spory a místní akademické souvislosti

Zatímco ještě nedávno si humanitní a sociální vědci občas stěžovali, že jsou politiky většinou přehlíženi a ignorováni, v poslední době se naopak stává, že je o některé z nich až příliš velký zájem. Dokonce se objevují pokusy pokusy o cenzuru. a potlačení. To je nesporně varovný signál. Skutečností je, že se nově nastavují vztahy mezi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. V Česku se tak rozezněly různé „zpěvy nenávisti“. Jeden z nich míří na Čínu. Zapadá do toho i letošní podzimní akademicko-mediální kauza filozofa a sociologa Marka Hrubce, která otevírá v jeho případě otázku ohrožení svobody vědeckého bádání pod ideologickými a politickými sinofobními vlivy. Literární noviny a jejich web Literárky.cz se do toho trochu namočily, a proto jsme se pokusili vše rekapitulovat. Kauza velmi výstižně vypovídá o horkém současném tématu rozsáhlého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“, který Marek Hrubec donedávna vedl a proč už ho vést nesmí. Případ lze dobře zrekonstruovat na základě dosavadních vyjádření zúčastněných aktérů, včetně stanoviska Filosofického ústavu a M. Hrubce, a série článků na webu Aktuálně.cz a v dalších médiích. Kauza začala koncem října 2021, kdy na Akademii věd zaznělo zpochybnění Literárních novin a webu Literárky.cz jako vhodného prostoru pro uveřejnění audio-rozhovorů pracovníků a spolupracovníků Hrubcova výzkumného programu. Vzápětí o věci začal psát web Aktuálně.cz, který se profiluje svým zpravodajským, politickým a obchodním zaměřením, včetně kritiky předchozí středo-levicové české vlády, Ruska, Číny a dalších zemí. Je pochopitelné, že portál navazuje na politické a komerční preference svého vlastníka Zdenka Bakaly, amerického a českého podnikatele žijícího ve Švýcarsku. To je samozřejmě v prostředí plurality názorů možná profilace. Jen takový profil není možné vydávat za neutrální, zvláště toto médium zveřejňuje občas také manipulativní a vyhrocené články. Web Aktuálně.cz zpochybnil mimo jiné i publikování překladů článků z čínských novin v Literárních novinách. Skutečnost je taková, že Literární noviny byly důležitým médiem již v 60. letech při demokratizaci socialismu a jsou dodnes známy svojí názorovou pluralitou a publikováním nejen českých textů, ale také překlady článků z různých zemí. Literární noviny publikovaly rozhovory například z Die Zeit, La Stampa nebo Der Spiegel. Také byly vydány tematické přílohy o národních literaturách a kulturách, například o švédské, dánské, norské, německé, čínské, izraelské ad. Noviny jsou po dlouhá leta platformou na uveřejňování článků řady významných vědců z Akademie věd i odjinud, přičemž Marek Hrubec byl vloni dokonce ředitelem Filosofického ústavu oceněn Cenou za popularizaci za rok 2020 za napsání a editování článků právě v Literárních novinách a v překladech do angličtiny a čínštiny. Těžko zde tedy vidět nějaký problém. Avšak zatímco vedení ústavu publikování článků Marka Hrubce v Literárních novinách a dalších médiích vloni ocenilo, teď pod tlakem mediální kauzy je už nepovažuje za vhodné. Není takovéto zpochybňování toho, co a kde publikuje, snahou o klasickou ideologickou cenzuru? Nepřipomíná to až příliš návrat k praktikám dřívějšího režimu? Web Aktuálně.cz ale šel ještě dál. Nejde jen o svobodu publikace. Web upozorňuje například na mezi vědci známý fakt, že Marek Hrubec je podobně jako jiní respektovaní vědci ze zemí střední Evropy členem mezinárodní akademické rady China-CEE Institute, který je legálně registrován v Maďarsku. Individuálně za svoji osobu se jednou za rok zúčastňuje zasedání rady a doporučuje, jak dále provádět výzkum. Čeští vědci byli webem Aktuálně.cz zpochybněni kvůli spolupráci s maďarským institutem a tím nepřímo s čínským státem, neboť tento institut  zprostředkovaně komunikuje s Čínskou akademií společenských věd. Avšak vědci na Akademii věd ČR mají tuto spolupráci zajištěnou také nezprostředkovaně pomocí smluv s Čínskou akademií věd a Čínskou akademií společenských věd (a s dalšími institucemi v mnoha zemích) pro společnou realizaci projektů, podobně jako řada jiných vědeckých institucí v EU, USA a jinde ve světě. Paradoxní je, že zprostředkovaná spolupráce vadí, ale nezprostředkovaná přímá a intenzivnější nikoli. Neznalost věci zaslepuje. Spolupráci mezi českou a čínskou vědou podpořil naposledy letos v září v rámci spolupráce Číny a zemí střední Evropy na Zhongguancun Forum také český velvyslanec v Pekingu, který připomněl, že to jsou smlouvy mezi Čínskou akademií společenských věd, Čínskou akademií věd a Českou akademií věd, které umožňují mobilitu vědců. Opět tedy ani na tomto bodu není nic problematického. Web Aktuálně.cz přitom rád odsuzuje různé instituce kvůli tomu, že spolupracují s údajně podezřelými čínskými organizacemi nebo firmami. Jak jsme již psali v našem článku, podobně tento web v listopadu kritizoval také jednu vysokou školu v Českých Budějovicích za spojení s čínskou firmou Huawei, o níž také uvedl, že je podezřívaná ze špionáže. Vysokou školu v Českých Budějovicích napomínal za to, že si od této firmy vzala finanční dar na vzdělávání a stipendia pro studenty. Přitom sám tento web paradoxně bere peníze za uveřejnění reklamních textů právě o firmě Huawei (uveřejněných jen o tři dny později po kritice budějovické školy), kdy už podezření ze špionáže Aktuálně.cz asi přestalo vadit. Kritika se mění v pokrytectví. Dalším bodem, na který web Aktuálně.cz upozorňuje, je že pro zmíněný maďarský institut píše externě analýzy jeden badatel z Filosofické fakulty UK, který měl ve svém mládí před šesti lety neuvážené nacionalistické projevy. Soud, který celou záležitost projednával, nicméně dospěl k závěru, že tento mladý muž bude mít čistý trestní rejstřík a musí na něj být pohlíženo jako na neodsouzeného. Poté se stal běžným studentem a výzkumníkem, který byl integrován do společnosti a proměnil své politické názory. Také tento bod tedy ústí do prázdna. Skutečným problémem ovšem je, že web Aktuálně.cz předstírá, že je nestranný a nereprezentuje ničí zájmy. Opak je pravdou. Web se jako svého zdroje odvolává například na web Sinopsis spadající pod AcaMedia. Tato společnost je ale většinově financována z National Endowment (NED). NED má nechvalnou pověst kvůli problematickému zasahování do vnitřních poměrů různých zemí na mnoha kontinentech. Allen Weinstein, který zakládal NED, o své organizace uvedl: „Mnoho toho, co dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovalo tajně prostřednictvím CIA.“ To jistě není nic nestranného. V rámci plurality názorů je samozřejmě možné, že někdo prosazuje zájmy USA za finance USA, jen by se neměl v českých médiích tvářit neutrálně a měl by otevřeně přiznat tyto zahraniční zájmy. Navíc to jsou v současné kauze o Číně zájmy zastaralé, neboť vyjadřují hlavně dřívější konfrontační tón „America First“ Donalda Trumpa, který je nyní americkou administrativou kultivován a umírňován. Ostatně mnoho amerických občanů, vědců, novinářů i politiků je k tomuto konfrontačnímu přístupu velmi kritických. A kdo platí Marka Hrubce? Oproti různým názorovým skupinám, které v České republice prosazují zahraniční zájmy, je Marek Hrubec placen z českých zdrojů Akademie věd a přispívá českým a evropským zájmům v rámci globální spolupráce. Na rozdíl od lidí, kteří rozdmýchávají spory, Marek Hrubec na základě vědeckých rozborů ve svých odborných i novinových textech přispívá k odstraňování globálních konfliktů. Lze snadno zjistit, že pracuje pomocí metody interkulturního dialogu a koncepce multilaterálních vztahů mezi různými zeměmi s identifikací společných hodnot a aktivit. Zároveň je znám svým zájmem o odstraňování chudoby a modernizační cesty, jež k tomu vedou v Evropě, Africe, Číně, Latinské Americe i jinde. Hrubcovo stanovisko, ať už prezentované ve vědeckých textech nebo popularizačně v novinových článcích, je v souladu také se závěry řady významných vědců a se záměry Organizace spojených národů, která je obecně respektována jako globální garance mezinárodních norem a objektivnosti. Generální tajemník Antonio Guterres například píše o vztahu Číny a Afriky, na níž se Hrubec poslední léta zaměřoval: „Fórum o spolupráci Číny a Afriky je ztělesněním dvou velkých priorit OSN: prosazování férové globalizace a podporování rozvoje, který nikoho nenechá za systémem mezinárodních vztahů, který je založen na pravidlech za podpory silných multilaterálních institucí“; „Čína dosahuje pozoruhodného rozvoje v posledních letech, s bezprecedentním odstraňováním chudoby, a já doporučuji její závazek sdílet své úspěchy prostřednictvím různých iniciativ a jmenovitě Pásu a cesty (Belt and Road)“. V čem je tedy problém? Mnozí lidé se podivují, proč pod ideologickými a politickými tlaky mediálního případu v Aktuálně.cz došlo v Akademii věd České republiky k odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu realizovaného na řadě ústavů. Až do mediální kauzy, která nic nového nepřinesla, byl Hrubec se svými vědeckými týmy pozitivně hodnocen. Ve zprávě Filosofického ústavu se uvádí, že se teď případem bude zabývat etická komise. Legitimní je v tomto okamžiku otázka, proč se nejprve odvolávalo a teprve nyní se bude zkoumat. Platí snad presumpce viny? Doufejme, že etická komise dospěje k závěru o neadekvátním odvolání. Marek Hrubec odmítá omezování svobody vědeckého bádání, jak mu tuto svobodu garantuje Listina základních práv a svobod, jež je součást ústavního pořádku ČR. Jistě lidé a instituce mohou projevovat své etické a jiné názory, ale ty by společně s různými českými a zahraničními vlivy neměly narušovat ústavně garantované svobodné vědecké bádání. To si mnozí dobře uvědomují. Už se vzedmula vlna na podporu Marka Hrubce, kdy své podpůrné dopisy na Akademii napsali osobnosti z Česka a dalších zemí v Evropě, Americe i Asii, přičemž dopisy slovenských vědců byly také publikovány, například zde a zde. Doufejme, že etická komise dospěje byť i dodatečně k tomu, že Marek Hrubec bude moci znovu vykonávat všechny činnosti na Akademii věd jako dříve. Anebo muset některé nyní nepohodlné vědecké aktivity praktikovat už jen jako disident? To by asi byla pozoruhodná vizitka pro zdejší Akademii věd a pro ČR na mnoho následujících let. Nicméně i kdyby tady na Marka Hrubce definitivně dopadl takový bezprecedentní nátlak, mohl by se více realizovat v zahraničí, neboť zakládal a rozvíjel globální studia v Česku a střední Evropě a vědecky se dobře etabloval na více kontinentech. V některých zemích v některých obdobích bylo lákavé být reformistou, protože bylo možné se podílet na transformaci společnosti. Například v éře Gorbačovovy reformistické perestrojky ve střední a východní Evropě nebo v posledních 40 letech v Číně, kdy proběhla výrazná reforma směrem k tržnímu socialismu. V jiných zemích se ale transformace společnosti zadrhává a aktuální situace vytvářejí disidenty. Snowden nebo Assange by mohli vyprávět. Hlavně od globální ekonomické krize 2008 začínají být občané v našem civilizačním okruhu čím dál tím více nespokojeni, protože se mnohým z nich zhoršuje jejich životní úroveň. Jejich hlas však není některými vládami vyslyšen, spíše začíná být potlačován. To dopadá i na vědce. Začíná čas utahování šroubů a nového disentu? Ale nekončeme pesimisticky. Jak říkal Mahátma Gándhí na základě své zkušenosti: „Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“ Zdá se, že se teď u nás dostáváme do té předposlední fáze.

Čas načtení: 2021-10-06 12:40:13

Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší beletristický překlad uplynulého roku získal Vít Kazmar

Laureátem Jungmannovy ceny za literární překlad vydaný v roce 2020 se stal Vít Kazmar za překlad prózy argentinského spisovatele Juana Filloye Op Oloop. Mimořádnou tvůrčí odměnu získali Nikola Mizerová a Pavel Novotný za převod básnické knihy Hanse Magnuse Enzensbergera Mauzoleum. Porota ocenila ještě dalších šest překladů. A do pomyslné překladatelské Síně slávy byl uveden Jiří Pechar. Kazmarův překlad, který vyšel v nakladatelství Rubato, ocenil předseda poroty Václav Jamek takto: „Autor je svérázný, filosoficky založený ironik, kterého lze řadit po bok nezařaditelným zjevům jako Jarry nebo u nás Ladislav Klíma. Vlastní je mu také nesmírně rozsáhlý jazykový rejstřík, od artistních poetismů, neologismů, odborného názvosloví či archaismů až po nespisovné pro­středky a svébytné lexikum buenosaireských nižších vrstev. S touto lexikální obžerností jde ruku v ruce mistrné žonglování s různorodými stylovými polohami, i zdánlivě neslučitelnými, které se s brutální samozřejmostí prostupují; tyto stylové mesaliance vedou zpravidla ke grotesknímu či komickému účinku. Román Op Oloop jako by doplňoval Valéryho Pana Testa: také jeho hrdina je tvor určený a řízený výhradně intelektem, ale stane se mu to, co panu Testovi chybí: zachvátí ho vášeň. Vede to k rozpadu jeho pojetí světa, k zmatenému bloudění, a nakonec k sebevraždě. Překladatel se musel vypořádat s mnoha stylovými rovinami, od extrémně vytříbené konverzace, pro niž není v češtině kulturní obdoba, přes náznaky stylu symbolistního, výrazovou zaumnost, styl odborný a filozofický, ba esoterní, až po ustavičné průsaky mluvy sociálně nejnižší, ba argotu. Musel také vést v patrnosti, že autor často chladnokrevně užívá „vysoké“ stylové prostředky k ironizující hře. To všechno zvládl Vít Kazmar výtečně. Postupoval v nejlepším smyslu tvořivě, do češtiny brilantně přenáší všechno mnohotvárné bohatství originálu. Přitom se vyznačuje kázní, svými bujnými nápady se nikdy nenechá unést, což jeho překladu zajišťuje plnou estetickou přiměřenost a účinnost. Příkladem může být pozoruhodná, leč střídmá práce s neologismy. Vít Kazmar se tímto dílem nesporně řadí k našim nejlepším překladatelům.“ Mimořádná tvůrčí odměna Nikola Mizerová a Pavel Novotný za převod básnické knihy Hanse Magnuse Enzensbergera Mauzoleum (Dybbuk). „Enzensberger je nesporně básník učený, a v tomto duchu vzniklo třicet sedm balad – portrétů, o rozporuplnosti pokroku, jenž se rozvíjí po staletí a jehož významné, tragické, komické i absurdní problémy na nás stále dopadají. Pokrok je zosobněn dlouhou řadou historických postav, průkopníků či vzájemných protivníků: myslitelů, dobrodruhů, vědců a vynálezců, lékařů, umělců, politiků i revolucionářů. Text využívá prostředků vědeckého jazyka a myšlení, aniž se zříká umělecké volnosti, ponechává leccos nedořečeného, nedefinovatel­ného, ba tajemného. U některých fragmentů jde o poezii v próze, většinou o volný rytmizovaný verš. Překlad je stejně inteligentní, vtipný a zvládá veškerá zákoutí básníkovy nesnadné poetiky, zachovávaje přitom střízlivost zkratky, její tempo a intonaci,“ uvedl Václav Jamek. Tvůrčí ocenění získali překladatelé pěti knih * Adéla Gálová za překlad Dopisů z Bihoru Sándora Mándokyho (Radek Ocelák). Václav Jamek k tomu řekl: „Mándoky byl mladý maďarský kaplan působící mezi slovenskou menšinou v Sedmihradsku; dopisy, v nichž mladé slečně barvitě líčí rázovitou, pro něho podivnou skutečnost, a také se snaží předvést jako literát, vynikají jakýmsi insitním půvabem. Adéla Gálová si k překladu vytvořila „starobylý“ jazyk, jehož předností není nějaká snaha o autentičnost, ale to, že se stává adekvátním prostředkem vyjádření celé té pestrosti dojmů, nálad a příhod. Řeč Mándokyho listů jako by stála v uvozovkách, aby nás upozornil na ironii osudu, která ho uvrhla do absurdní situace a ponouká ho k tomu, aby se ať už přímo, nebo použitými stylovými prostředky sám sobě vysmál. Tento autorův postoj Adéla Gálová svým překladem vystihuje s nesmírnou vynalézavostí a kreativitou.“ * Denisa Molčanov za překlad čínského románu Padlá metropol, jehož autorem je Ťia Pching-wa (Dybbuk). „Fikčním světem románu je čínské velkoměsto přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Padlá metropole je ztělesněním korupce, bezuzdnosti, absurdity překotně se proměňujícího světa, absence morálních zábran a nelítostného soupeření o ekonomický i symbolický kapitál. Vyprávění osciluje mezi parodií a jakýmsi archaizujícím podobenstvím, četné jsou narážky na významná díla tradiční čínské literatury, vytvářející jakousi fantaskní až fantastickou poloskutečnost. Překladatel se výborně vyrovnává jak s touto tradicí, tak s podáním čínských reálií; po stylistické stránce se mu daří převod výrazně kompaktní a dynamické promluvy vypravěče a dalších postav i práce s kontrastními stylovými polohami,“ sdělil předseda poroty Jamek. * Jana Pokojová a Jan Janula za překlad básnického výboru z Christiana Morgensterna 77 šibenic (Vyšehrad). Předseda poroty to okomentoval takto: „Po stávajících počinech Hiršala a Grögerové nebo Emanuela Frynty si nové podání této hravé poezie plné krkolomných slovních her a svérázného absurdního humoru jistě žádalo značnou odvahu. Sázka se vyplatila, výsledkem je nová, přesvědčivá, vynalézavá i skotačivá podoba této překladatelsky téměř nemožné poezie.“ * Michaela Škultétyová za překlad románu Nino Haratischwiliové Osmý život (pro Brilku) (Host). „Je to dílo značné epické šíře, které přes spletitý děj plný vzrušujících událostí sleduje jasnou, do dáli se rozbíhající linii. Sága šesti gruzínských generací otevírá před čtenářem panorama propracované do nejmenšího detailu a podává velkolepé svědectví o lidskosti v neúprosných časech. Jazyk a rytmus překladu jsou vyrovnané, čeština si v celém rozsáhlém textu udržuje stejnou vysokou úroveň, dokonale slouží k předestření úchvatného obrazu, který spisovatelka vytvořila,“ zdůraznil Václav Jamek. * Ester Žantovská za překlad románu Anny Burnsové Mlíkař (Argo). „Román podává očima osmnáctileté dívky závažné společensko-politické téma, situaci v neklidných severoirských městech během krize 70. let, vyznačující se nejen násilnostmi všeho druhu, ale také všeobecným napětím, podezíravostí a nejistotou. Jazyk díla se vyznačuje jakousi překotností, vypravěčka ze sebe v dlouhých větách s pozoruhodnou výmluvností chrlí všechno, co se jí vybavuje, jako by to znovu prožívala. Styl má i naivitu a svéráz mládí. Překlad upoutává vynalézavostí, s níž překlada­telka tento bezprostřední projev restituuje: vytvořila idiolekt odpovídající mluvě dospívajícího jedince dané doby a prostředí, zároveň ovlivněný hrdinčinou zálibou v četbě klasiků, takže se originálně mísí generačně příznaková hovorovost s kultivovaností,“ podotkl předseda poroty. Prémie Tomáše Hrácha určená mladším překladatelům Sarah Baroniová za překlad románu Eleny Ferrantové Prolhaný život dospělých (Prostor). Václav Jamek k němu řekl: „Překladatelka se výborně vyrovnala s autorčiným hutným stylem, v němž je příběh, plasticky nasycený skutečností, veden jako konkrétní analýza dívčího dospívání, v níž se spojuje jistá strohost a odstup, jemný psychologismus i citlivá empatie.“ Síň slávy Letos se porota rozhodla jmenovat do pomyslné Síně slávy Jiřího Pechara, „jednoho z našich překladatelů prvořadých, který od šedesátých let minulého století vytvořil více než padesát nenahraditelných překladů nejen literárních a básnických, ale také filozofických a je vzdělaným literárním komentátorem i teoretikem a v neposlední řadě autorem díla filozofického, který oslovil nejen české publikum, ale svými francouzsky psanými pracemi také publikum mezinárodní. Každý zná jeho rozhodující podíl na novém překladu Proustova Hledání ztraceného času, ale jeho dílo zahrnuje mnoho jiných spisovatelů, od Huysmanse a Zoly po autory nového románu a básníky jako Mallarmé nebo Jaccottet. Vděčíme mu však také za českého Lévi-Strausse, Lyotarda, Derridu nebo Freuda. Pozvání do této Síně slávy je malou splátkou uznání, které mu dlužíme,“ zdůraznil Václav Jamek. Další výborné překlady Porota se také pochvalně zmínila o několika dalších překladech, „pro něž k naší lítosti nebyly už vítězné stupně dost velké, ale zaslouží uznání a jejich autoři povzbuzení k další práci,“ řekl Václav Jamek. Jde o překladatele: * Michala Benešová (Szczepan Twardoch: Král, Host); * Zbyněk Černík (Ingmar Bergman: Úsměvy letní noci, Kniha Zlín); * Jiří Holub (Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky, Rubato); * Josef Mlejnek (Józef Czapski: V nelidské zemi, Academia); * Vladimír Piskoř (Rosa Liksomová: Žvit je jen náhoda, Pistorius a Olšanská). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-16 09:39:52

Zeman, Nevtípil, Čapí hnízdo

Nepředvídaná rezignace Pavla Zemana na funkci nejvyššího státního zástupce vyvolala zasloužený poprask. V jejím stínu zůstala zpráva o odchodu do civilu k 31.květnu Pavla Nevtípila, vyšetřovatele kauzy „Čapí hnízdo“. Pozoruhodná je časová souvislost: vyšetřovatel předvolal obviněné Janu Mayerovou a Andreje Babiše k seznámení se spisem na dny 24. a 25. května 2021 a podle zpráv z veřejných zdrojů má v úmyslu znova navrhnout podání obžaloby na oba. Není ovšem zdaleka jisté, zda to do 31. května stihne. Vyhodnocení spisu tak nejspíš zůstane na jeho nástupci. Není zatím známo, jak by na nový návrh na podání obžaloby reagoval dozorový státní zástupce Jaroslav Šaroch. Pokud by opět rozhodl o zastavení trestního stíhání, mohl by znova přijít ke slovu nejvyšší státní zástupce. Také v tomto případě by při troše štěstí už nemusel rozhodovat Zeman, ale jeho nástupce. K dokonalosti hry schází odchod Jaroslava Šarocha ze státního zastupitelství, jemuž ale zatím nic nenasvědčuje. V každém případě současný odchod Zemana a Nevtípila působí dojmem, že oba si v kauze Čapí hnízdo myjí ruce. Nechtějí mít nic společného se zneužíváním trestního řízení v předvolebním boji, s kterým je třeba počítat jak při zastavení trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové, tak v případě podání obžaloby. Nepůjdou-li před soud, opoziční křiklouni budou řvát o korupčním ovlivnění orgánů činných v trestním řízení, budou-li obžalovaní, opozice bude štvát národ proti hnutí, v jehož čele stojí obžalovaný politik. Opozice se určitě nevzdá naděje, že zneužitím orgánů činných v trestním řízení se jí podaří dostat z politiky Babiše, což by se jí ve férovém politickém zápolení nepodařilo. Nemusí to ale vyjít: příklad Aleny Vitáskové dokazuje, že i strašlivý psychický tlak soudního řízení trestního lze ustát a Babiš si s ní v odolnosti určitě nezadá. Zemanovo vysvětlení, že jej k odchodu donutily tlaky ze strany ministryně Marie Benešové, zní na pozadí souvislostí s kauzou Čapí hnízdo nevěrohodně. Kdyby si na projevy nelásky Benešové stěžovala Bradáčová, znělo by to jinak. Ta ale tlakům neustupuje a otevřeně a věcně polemizuje, zatímco Zeman zůstává u obecných tvrzení. Nechci ovšem tvrdit, že mezi ním a paní ministryní vládla selanka. Narazil na ni již v dobách, kdy se snažil spustit zásadní reformu státního zastupitelství prosazením nového zákona o státním zastupitelství. Benešová byla vždy odpůrkyní jeho vize řízení státního zastupitelství bez zemských mezičlánků vrchních státních zastupitelství a nastolení jednotného výkonu trestního řízení na celém území státu. Uplatňovala svůj odpor jako poslankyně a později jako ministryně v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny pečlivě připravený návrh zákona, předložený ministrem Pavlem Blažkem. Neshody v tomto ohledu trvají i ve vztahu k malé novele, kterou chtěla paní ministryně předložit, ale nemohla se dohodnout se Zemanem kvůli jeho snění o nekontrolovatelném státním zastupitelství s postavením možná až nad úrovní generální prokuratury, podřízeném přímo pánubohu. Považuji za její chybu, že střet nepřenesla na půdu Poslanecké sněmovny a nevybojovala jej jako politička. Podle neověřených kuloárových pověstí jí v tom ale měl zabránit Babiš. Na rozdíl od občasných výpadů proti Bradáčové spory o novelu zákona ale nikdy nehyzdily projevy osobního záští. Teprve v poslední době se Zeman mohl cítit ohrožen paní ministryní, když dvakrát po sobě oznámila záměr podat proti němu kárnou žalobu. Poprvé to bylo kvůli jeho jednání ve prospěch majetkových zájmů jeho známého, kvůli nimž opakovaně navštívil ze své iniciativy v soukromém bytě soudce Jana Czernina. Ale zdá se, že tato hrozba vyšuměla bez následků. Podruhé to bylo kvůli jeho veřejnému vystupování ke „kauze Vrbětice“. V tomto případě paní ministryni otevřeně „umravnil“ předseda vlády, takže o skutečném ohrožení nemůže být řeči. Jako laik a současně častý kritik prostořeké ministryně v obou případech soudím, že její nespokojenost se Zemanovým chováním byla oprávněná. Ale nedovedla své záměry do konce a ostatně není vůbec jisté, že by kárný soud žalobě vyhověl. S případným návrhem na odvolání Zemana z funkce by s největší pravděpodobností neuspěla a symbolické snížení platu by jistě přežil. Nemyslím, že její tlak byl tak silný, aby se kvůli němu musel nejvyšší státní zástupce vrhnout rezignací do nejistoty, když patrně nemá zajištěnou rovnocennou ústupovou pozici.   V souhrnu si myslím, že jeho odchodem z funkce po deseti letech působení národ neutrpí nenahraditelnou ztrátu. Spíše bych řekl, že průběh jeho působení ve funkci je důkazem o nadměrnosti desetiletého funkčního období, s nímž počítá připravená novela zákona o státním zastupitelství. Na jeho vývoji lze dokumentovat pravdivost zákonitostí, stanovených psychologií práce. Do úřadu jej s požehnáním „kmotra“ Romana Jurečka přivedl capo di tutti capi justiční mafie Jiří Pospíšil. Z počátku působil jako vizionář a hybatel kladných změn v chování soustavy. Vedle toho ale současně rehabilitoval předlistopadové prokurátory, působící na Nejvyšším státním zastupitelství a sesazené z funkcí Renatou Veseckou, a navíc si k nim přibral předlistopadového prokurátora Igora Stříže, který posílal do kriminálu Svědky Jehovovy a vysloužil si přezdívku „rudá smrt z Olomouce“. Přesto se ale přičinil o vzestup společenského respektu státního zastupitelství. Během působení ministrů z ODS Pospíšila a Blažka i během mandátu nestraničky Daniely Kovářové mohl usilovat o reformu státního zastupitelství, podmíněnou přijetím nového zákona. Pak se mu ale nepřímo vymstila účast na zneužití policie a státního zastupitelství ke svržení vlády Petra Nečase ze 13. června 2013: v nových politických poměrech již podporu pro své záměry nenašel. Narazil hned u ministryně Heleny Válkové. S ní by se asi nakonec domluvil, ale její ukvapené odvolání uzavřelo cestu k dohodě. Podpora myšlenky na prosazení nového zákona, kterou projevil ministr Robert Pelikán, šla jiným směrem. Směřovala k podstatnému oslabení postavení nejvyššího státního zástupce a nakonec skončila stažením návrhu ze Sněmovny. Úměrně nedostatku politické podpory novátorských kroků v jeho činnosti ubylo. Od zablokování cesty k reformě státního zastupitelství na mne Zeman již působil jako údržbář soustavy. Podle mých laických poznatků trpěl svým podřízeným a olomouckým státním zástupcům lecjaké neřádstvo. Převážně je ale vina na politicích, jež úroveň činnosti státního zastupitelství buď vůbec nezajímá, nebo přímo nestojí o zvýšení jeho účinnosti: napříč politickým spektrem pro jeho reformní úsilí nenašli pochopení, toleranci k pokleskům podřízených mu odpouštěli. Systematické zkoumání by zasluhovala jeho činnost jako předkladatele dovolání v neprospěch pravomocně zproštěných obžalovaných, z nichž některá zavání prosazováním politického zadání (mám na mysli dovolání v neprospěch Víta Bárty a Aleny Vitáskové). Jeho významným činem bylo vrácení kauzy Čapí hnízdo k došetření. Nemám dostatek informací na to, abych mohl přemýšlet o zralosti spisu k potvrzení zprošťujícího rozhodnutí nebo k vydání pokynu k podání obžaloby. Vrácení ale mělo nezpochybnitelný účinek: umožnilo pokračování podrývání postavení předsedy vlády a jeho zneklidňování po další dva roky. Zneužívání orgánů činných v trestním řízení k vyvolávání neklidu, napětí a nesnášenlivosti na politické scéně, je v mezinárodním měřítku švejkolandská specialita. Bez ohledu na výše uvedené výhrady není Zeman člověk k zahození. Stát by jej měl využít na jiné vhodné pozici. Neměl by skončit v advokacii jako jeho předchůdkyně či jeho bývalý náměstek Stanislav Mečl, byť by byl svým pánem a jistě by se mu dobře vedlo. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-20 18:52:15

Nakladatelství Dokořán letos slaví dvacetiny. Vydalo už před tisíc titulů

„Vždy jsme měli redakci ve sklepě, jsme takové undergroundové nakladatelství,“ říkají zakladatelé Dokořánu, matematik Zdeněk Kárník a historik a bohemista Marek Pečenka. Nakladatelství, jehož specialitou jsou náročné překladové počiny, letos na jaře slaví dvacáté výročí vzniku. Od počátku se zaměřuje na populárně-naučnou a odbornou literaturu s výběrovými přesahy do beletrie a poezie. V roce 2001, po sedmi letech spolupráce, opustili Zdeněk Kárník a Marek Pečenka své kolegy z nakladatelství Libri a založili si nakladatelství Dokořán. „Libri se zaměřovalo výhradně na české autory s převahou encyklopedických titulů. Tušili jsme, že budoucnost knižních encyklopedií ohrozí internet. Zajímala nás naučná literatura zejména z oblasti přírodních věd, překladová i tuzemská,“ vysvětluje Kárník. „Prvním naším titulem byla Nová civilizace amerických badatelů Alvina a Heidi Tofflerových. Na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě jsme prodali všeho všudy dva kusy. Přesto jsme nepochybovali, že se to rozjede,“ vzpomíná Pečenka. Knihu pak skutečně dotiskovali. O rok později Pečenku zaujal v Respektu článek geologa Václava Cílka. Oslovil autora, zda by pro Dokořán napsal knihu. „Už ji mám napsanou,“ odpověděl Cílek. Následně vyšly v Dokořánu Cílkovy Krajiny vnitřní a vnější, které se staly bestsellerem. „Už 19 let ji stále dotiskujeme,“ prohlašuje Pečenka. Cílkových knih nakladatelství prodalo více než 200 tisíc výtisků. K dalším mnohaletým spolupracovníkům Dokořánu náleží nakladatelství Argo a Jaroslava Jiskrová – Máj. „Jarka Jiskrová zprostředkovala, že jsme mohli v roce 2003 vydat románovou podobu Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Titul byl trochu mimo náš záběr, ale prodalo se 40 tisíc výtisků, což nebylo finančně nezajímavé,“ prozrazuje Pečenka. Jaroslava Jiskrová rovněž objevila knihu Mariusze Szczygieła Gottland, kterou polský reportér vytěžil ze svých pobytů v Čechách. „Z hlediska prodeje jí nedávala mnoho šancí, tak jsme ji vydali společně. Stala se naším absolutním bestsellerem, prodali jsme už téměř 50 tisíc výtisků a vydáváme ji stále znovu,“ říká Pečenka. „Szczygieł je dnes u nás hvězdou, každá jeho nová kniha je netrpělivě vyhlížena. Díky němu jsme se začali víc zajímat o polské literární reportáže a vydali jsme i díla Witolda Szabłowského, Pawła Smoleńského či Margo Rejmer.“ Přes Jaroslavu Jiskrovou se Kárník s Pečenkou seznámili i s Ludvíkem Vaculíkem a začali vydávat jeho fejetony. Řadu překladových děl připravuje Dokořán s již zmíněným Argem. Nakladatelství společně založila populárně-naučnou edici Aliter a ZIP zabývající se texty zejména z oblasti fyziky a matematiky, v menší míře biologie, ekonomie a dalších společenských věd. Obě má na starost matematik Zdeněk Kárník. „Pokud jde o Aliter, značný ohlas měly vždy tituly Stephena Hawkinga a další díla o kosmologii a kvantové fyzice. Mezi čtenáři je také velký zájem o matematiku, některé z našich knih o matematice se staly skutečnými bestsellery. Pozoruhodná je obliba díla Keitha Devlina Jazyk matematiky, jež vydáváme a dotiskujeme víc než 15 let a prodali jsme skoro 20 tisíc výtisků,“ upřesňuje Kárník. „Z edice ZIP mohu uvést například monumentální knihy světoznámého matematika Douglase R. Hofstadtera Gödel, Escher, Bach, biologa Roberta M. Sapolského Chování či novinku českého popularizátora Jaroslava Petra Desatero smyslů.“ „Proti aktuálním vizím konce světa, se snažíme přispět i trochou technooptimismu – vydáváme díla Matta Ridleyho, Bjørna Lomborga nebo Ayn Randové, z tohoto soudku je i úspěšná kniha Modrá, nikoli zelená planeta Václava Klause,“ dodává Pečenka. Díky Dokořánu u nás zdomácněla i řada prozaiků. „Mohl za to tlak našich redaktorek, náš původní záměr byl věnovat se pouze literatuře faktu. Upřednostňujeme exaktní vědecký postoj,“ říkají Pečenka s Kárníkem. V jejich edičním plánu lze nalézt například díla Patti Smith, Itala Calvina, Carlose Ruize Zafóna, Jerzyho Kosinského, Juana Rulfa, Julia Cortázara a dalších. V tomto roce chystá Dokořán kromě nových knih Václava Cílka nebo Matta Ridleyho i další tituly Itala Calvina, Witolda Szabłowského nebo finské autorky Leeny Krohn. „Dosud jsme vydali víc než tisíc titulů v nákladu 1,7 milionu výtisků,“ bilancují Kárník s Pečenkou. Zhruba třetinu tvoří překlady z patnácti jazyků, včetně exotické bengálštiny, staroegyptštiny či provensálštiny.   Statistiky a zajímavosti nakladatelství Dokořán * Prodáno více než 1,4 milionu knih. * Vydáno více než 1000 knižních titulů v celkovém nákladu 1,7 milionu výtisků. * Ročně vydáno v průměru 70 tisíc výtisků. * Celkem vydáno 410 překladů, z toho 370 původních. * Překlady z 15 cizích jazyků, například i z bengálštiny, čínštiny, staroegyptštiny, provensálštiny, litevštiny, japonštiny, ukrajinštiny, nizozemštiny a mnohých dalších. * Kdyby se písmena všech prodaných knih nakladatelství Dokořán rozvinula do jedné řádky, bude dlouhá 2,8 milionu kilometrů, což představuje sedmkrát cestu na Měsíc nebo 70krát kolem rovníku. * Všechny prodané knihy nakladatelství Dokořán by měly dohromady asi 350 milionů listů. * Pokud by se všechny prodané knihy nakladatelství Dokořán daly na sebe, vytvořily by sloupec 35 kilometrů vysoký. * Kdyby se potištěným papírem knih nakladatelství Dokořán pokryla plocha, zabírala by 12 kilometrů čtverečních. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-05 11:10:00

Zvraty mysli Marie Benešové

V prosinci 2019 jsem zaslal paní ministryni Marii Benešové podnět spolku Chamurappi ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného Shahrama Zadeha proti rozsudku senátu Haliny Černé Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem byl pan obžalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let jako hlava organizovaného zločineckého uskupení (které ve skutečnosti neexistovalo), a za ovlivňování soudu a svědků pomocí křivých svědeckých prohlášení (která byla nepoužitelná a nikdy je nepoužil). Současně s ním bylo převážně nesmyslně odsouzeno dalších pět obžalovaných. Celý tento proces považuji jako laik za vadný až do nezákonnosti. Ve skutečnosti k žádnému ovlivňování nedošlo a ani dojít nemohlo. Pan odsouzený sice skutečně vyhověl nabídce spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery tím, že zakoupil písemné svědecké prohlášení jednoho z pozdějších spoluobžalovaných a později s Kučerovou pomocí získal další prohlášení účastníků podvodných obchodů s pohonnými hmotami, ale po seznámení s jejich obsahem zjistil, že se jedná o bezcenné bláboly. Upustil od záměru je použít v soudním řízení. Využil tedy svého zákonného práva obstarávat si důkazy pro obhajobu, ale do fáze jejich použití k nezákonnému vedení obhajoby se neposunul. Dva ze tří dodavatelů notářských zápisů byli spolupracovníci policie, kteří jí odevzdali peníze, utržené za hanebné dílo. Až 5. srpna 2020 mi sdělil Jan Převrátil, ředitel odboru dohledu a kárné agendy ministerstva, že paní ministryně neshledala důvody k podání stížnosti ve prospěch odsouzeného Shahrama Zadeha a můj podnět odložila. K postbolševickým zvyklostem ministerstva patří zásada, že zamítavá rozhodnutí o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona se neodůvodňují, proto důvody odložení neznám. Ohradil jsem „paličským“ dopisem. Byl jsem pak skutečně „na větvi“, když jsem se dne 2. září 2020 dočetl v novinách, že paní ministryně nakonec stížnost podala, a to dokonce ve prospěch všech šesti odsouzených. Rozsudek senátu Haliny Černé napadla kvůli uznání správnosti státnězástupcovského bludu o existenci organizovaného zločineckého uskupení, jehož kritiku obsahoval také bod 7 prosincového podnětu spolku Chamurappi, z. s. Proti podnětu ke stížnosti pro porušení zákona spolku Chamurappi je její argumentace podstatně užší, ale i tak jsem spokojen, neboť servilita senátu Haliny Černé vůči žalobci Robertovi Henzelovi je skutečně trapná a kromě toho paní ministryně nepřímo potvrdila správnost části argumentace spolku Chamurappi v odmítnutém podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Zúžením argumentace ale paní ministryně zúžila i manévrovací prostor Nejvyššího soudu ČR, který se bude muset omezit pouze na posouzení, zda odsouzení skutečně jednali jako organizovaná zločinecká skupina, ale nebude se zabývat obviněním Shahrama Zadeha ze záměru ovlivnit nezákonným postupem svědky a soud. To je ale výchozí část obžaloby a rozsudku. Odpovídajícím způsobem budou omezeny i závazné pokyny, jimiž by Nejvyšší soud mohl dát směr dalšímu řízení u obecných soudů. Jásat nad podáním stížnosti ale zatím můžeme jen potichu, protože nevíme, jak rozhodne nepředvídatelný Nejvyšší soud ČR. Pokud stížnosti vyhoví, bude to pro odsouzené velkým přínosem, neboť jejich tresty se při novém projednání věci zřejmě sníží na úroveň prvostupňového rozsudku: 3,5 roku vězení proti současným osmi je v nejhorším případě snesitelný výsledek. Dodávám, že ani s rozsudkem senátu Michala Kabelíka Městského soudu v Brně jsem nebyl spokojen, protože podle mého laického úsudku měl obžalovaného Shahrama Zadeha zprostit obžaloby. Vzhledem k částečné obsahové shodě podnětu spolku Chamurappi a podané stížnosti se vnucují otázky jednak po překážkách, jež bránily paní ministryni napadnout rozsudek senátu Haliny Černé o několik měsíců dříve, ale dále též po příčinách jejího myšlenkového zvratu. Obrat v myšlení paní ministryně o 180 stupňů je jistě pozoruhodná záležitost a veřejnost si zasluhuje, aby se dočkala pravdivého vysvětlení. Na zprávu o stížnosti pro porušení zákona reagovaly svérázným způsobem Lidovky.cz: pohotově uveřejnily článek ze 20. srpna 2014 Peršana Zadeha hájí i Benešová. Asi tím chtěly vnuknout národu podezření, že Marie Benešová je podjatá ve prospěch odsoueného Shahrama Zadeha. Článek z webu Lidovek rychle zmizel, nicméně jeho opětovné zveřejnění v této souvislosti je důkazem o fušerství redakce. Je pravda, že tehdejší advokátka Marie Benešová skutečně v roce 2014 obhajovala Shahrama Zadeha ve vazebním řízení a se znalostí dokumentace si dovoluji tvrdit, že obhajobu vedla velmi dobře. Ale v uvedeném řízení nešlo o rozhodování o vině a trestu, pouze o přezkum důvodnosti uvalení vazby. Po uvalení vazby již Marie Benešová v práci pro něj nepokračovala. Shodou okolností při první návštěvě Shahrama Zadeha ve vazbě jsem mu vyčetl, že se jí jako obhájkyně vzdal. Vysvětlil mi, že nejevila dostatečný zájem a zejména neměla by tolik času, kterou by dle jeho představ musela jeho případu věnovat.  Zejména však řízení, jehož se týká stížnost pro porušení zákona, vzniklo až v roce 2016 a týká se úplně jiné skutkové podstaty než vazební řízení z roce 2014. Podezření na podjatost paní ministryně ve prospěch Shahrama Zadeha je tedy nepodložené fakty. V rámci celého souboru mně známých výstupů ministerstva v trestněprávní a související kázeňské agendě za působení Marie Benešové považuji rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch rozsudku senátu Haliny Černé a její nápadnou ochotu využívat pravomoci kárného žalobce za kladné, žel vzácné výjimky. Nezbývá než paní ministryni povzbudit připomenutím přísloví „houšť a větší kapky“ a „kdo rychle dává, dvakrát dává“. Stav soudnictví a státního zastupitelství naléhavě vyžaduje důrazný odpor vyšší moci proti svévoli, ukrývané za mantru o nezávislosti moci soudní, a dokonce i státního zastupitelství, pojímanou jako nezávislost na zákonu a dobrých mravech. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-23 12:20:08

Konfuciánská vize státu a politiky: čínská cesta k „tradicionalistické modernitě“

V květnu vyšel v nakladatelství Filosofia při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR český překlad knihy Konfuciánský ústavní systém s podtitulem Jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost. Jejím autorem je v současnosti nejvýznamnější představitel čínského konfuciánství, filozof Ťiang Čching (Jiang Qing). Jde bezesporu o přínosný počin, a to hned z několika důvodů. Význam knihy pro českého čtenáře Za prvé, je nanejvýš žádoucí, aby měl český čtenář bezprostřední přístup k co nejširší paletě primární literatury, a aby tak měl možnost co nejautentičtější recepce autorů a textů z odlišných civilizačních okruhů. Třebaže se totiž už dlouho mluví o mezikulturním dialogu a potřebě poznávat druhé a porozumět jim, vysokoškolské a akademické prostředí, ale také politika celé řady nakladatelství tento imperativ pojímaly (a bohužel stále pojímají) značně jednostranně. Zpravidla v tom duchu, že překládat a studovat se budou především ti, kteří zapadají do převládajících ideologických šablon zdejšího, poněkud provinčního a zkostnatělého prostředí. O to více je třeba ocenit, že se nakladatelství Filosofia odvážilo k překladu nekonvenčního, a přesto relevantního čínského autora a že nesáhlo po některém z marginálních, zato však na Západě protežovaných autorů, kteří sice mohou do jisté míry odrážet něco z čínské reality dneška, ale jinak jejich význam často stojí a padá s politicky motivovanou podporou protičínsky naladěných kruhů ze zahraničí, což jejich roli a dílo značně kompromitují. Nejnovější překlad navazuje na monografii Ekonomická a politická transformace Číny z pera Wei Xiaoping, jež v téže ediční řadě vyšla v roce 2017 a jež ze socialistických pozic analyzuje filozofické základy čínské transformace po roce 1978. Jelikož Ťiang je na rozdíl od Wei představitelem konzervativní filozofie, čtenář se může díky jejich dílům seznámit s pluralitou čínských filozofických proudů. V obecnějším smyslu Ťiangův překlad navazuje i na další publikace, které se snaží mapovat relevantní socioekonomická témata v širším filozofickém rámci a z různých kulturně situovaných hledisek, ať už afrického, islámského nebo čínského. Za druhé je volba Ťianga zajímavá také proto, že se nejedná o autora zastávajícího hlavní proud čínského politického myšlení, a tudíž lze očekávat (a autor toto očekávání splňuje) odstup od převládající socialistické ideologie ČLR. Zároveň se však jedná o autora respektovaného, jemuž naslouchají i socialisté, kteří Ťiangovi a jeho politické filozofii přikládají nemalou váhu. Třebaže má Ťiangova teorie odlišné předpoklady a kořeny, než je tomu v případě oficiálního socialismu s čínskými charakteristikami, čínští socialisté a komunisté si uvědomují, že ve 21. století jsou ortodoxní dogmata přežitá a nekorespondují s praxí, a proto je třeba hledat aktualizované cesty a politiku, k čemuž může konfuciánství s návazností na tisíce let trvající dědictví a inspirace touto minulostí výrazně přispět. Podobně jako u nás v Evropě navazují socialisté, konzervativci i liberálové na antické dědictví a pozdější odkazy, třebaže každý z těchto proudů politiky a myšlení jiným způsobem. Z hlediska českého prostředí je v tomto ohledu obzvláště důležitá skutečnost, že překlad takového autora, jako je Ťiang Čching, přináší poznání, že v současné ČLR existuje v akademickém prostředí názorová a ideologická pluralita. Tamní uspořádání má pochopitelně odlišné rysy od západního, liberálního systému a míra svobody a její pojetí jsou odlišné od toho, co známe v Evropě. Ačkoli bylo na Západě akademické prostředí téměř vždy chápáno jako prostor intelektuální svobody, dnes je z něho v humanitních a společenskovědních oborech často zideologizované a myšlenkově nesnášenlivé prostředí, které se až příliš často snaží marginalizovat či potlačit všechny, kdo myslí jinak. Dokládají to stupňující se útoky na autory, kteří jsou označováni tu za „proruské“, tu za „pročínské“ či „protizápadní“ a kteří se „proviňují“ jen tím, že kriticky reflektují naši současnost. V některých ohledech je míra svobody v ČLR skutečně pozoruhodná, protože systém dává prostor konfrontaci názorů socialistických, komunistických, liberálních i konzervativních, teorií západních i ryze čínských, aniž by se jejich stoupence snažil diskreditovat a společensky likvidovat. Dokládá to i Ťiangův příklad, a právě proto je třeba jeho český překlad a vydání ocenit. Zdá se, že se přinejmenším někteří čeští filozofové a překladatelé snaží dostát svému poslání a nepodléhat ideologicky a politicky motivovaným tlakům přicházejícím zvnějšku i zevnitř. Za třetí, Ťiang představuje trochu jinou tvář současné Číny. Ztělesňuje její posun směrem k vlastním tradicím a bohaté minulosti, reprezentuje sílící konzervativní proud, jenž zdůrazňuje nezbytnost přehodnocení hegemonního ideologického rámce i reformy politického uspořádání tak, aby bylo vitálnější, udržitelnější a v mnohem větší míře vyjadřovalo svébytnou dějinnou trajektorii čínské civilizace, založené na konfuciánských principech. Neodmítá výdobytky dosavadního vývoje, ale snaží se je reformulovat v souladu s konfuciánstvím. Snaha o syntézu a hledání aktualizovaných cest rozvoje dnes spojuje jednotlivé civilizační okruhy napříč světem. Prvek kontinuity, reformy, legitimizace vlastní minulosti, autenticity, autonomie, svébytnosti a zakořeněnosti ve svých specifických, po staletí budovaných ideových i sociálních strukturách začíná být akcentován jak v Číně, tak v Rusku, Africe, Latinské Americe, islámském světě či na Západě. Je to důsledek překotného a mnohdy bolestného procesu globalizace i negativní zkušenosti se západním (primárně americkým) unilateralismem. Ťiangova teorie je významným příspěvkem k debatě o směřování, hledání a tápání dnešní doby. A je také promyšlenou a inspirativní odpovědí pro čínské publikum. Proto bychom ji měli alespoň trochu znát. Podstata konfuciánského konstitucionalismu Zaměřme se ve stručnosti na vybrané teze Ťiangovy filozofické teorie, jak ji představuje publikace Konfuciánský ústavní systém. * Ťiang volá po návratu k základním vzorcům čínské kultury, na nichž je třeba budovat politické myšlení a konkrétní socioekonomické a politické uspořádání. Jde tedy o pokus rehabilitovat domácí tradice a rozvíjet společnost v souladu s vlastní minulostí, tedy organicky, bez odcizené implementace velkého množství cizorodých struktur. * Autor podrobuje kritice západní pojetí legitimity vlády a státu a demokratické suverenity lidu. Tu vnímá pouze jako moderní reformulaci předešlé absolutní suverenity Boží. Místo toho předkládá koncept legitimity sestávající ze tří prvků, a sice legitimity nebe, země a člověka, jenž má vytvářet vnitřně heterogenní, a přece organický celek. Z tohoto trojjediného konceptu legitimity následně vyvozuje tříkomorový parlament, jehož jednotlivé komory reprezentují jednotlivé typy legitimity: Komora vzdělanců ztělesňuje legitimitu učenosti, Komora lidu ztělesňuje lidovou legitimitu a Komora národa legitimitu kulturní. Ťiang tak konstruuje specifický systém brzd a protiváh, který má však hluboký ontologický, a nikoli jen ryze formální status, neboť odpovídá různým typům legitimity, jejichž povaha je svou podstatou odlišná. * Autor odlišuje stát jakožto organickou entitu ztělesňující historickou kontinuitu a jedinečnou dějinnou existenci od vlády. Podobně jako má existovat tříkomorový parlament, měla by podle Ťiangovy politické teorie existovat trojrozměrná ústavní struktura složená z akademie, parlamentu a symbolického panovníka. Posláním akademie je v návaznosti na starobylé čínské meritokratické tradice vychovávat osoby spravující stát a zajišťovat, aby státní autority nepřekračovaly konfuciánské hodnoty. Parlament a vláda jsou zde legislativními a exekutivními orgány. Co bude dál? Ťiangova teorie přímo vybízí ke komparativním analýzám, neboť se v řadě ohledů podobá kritice, jež se ve vztahu k západnímu pojetí státu, společnosti, práva a demokracie objevuje v jiných kulturních okruzích. Lidé v mnoha různých zemích, kulturách a civilizacích usilují o multilaterální svět spolupráce a nepřejí si už západní vměšování a konflikty, jakými byly například ilegální války v Jugoslávii nebo v Iráku. Bylo by nanejvýš žádoucí, kdyby překladů podobných nezápadních autorů přibývalo a kdyby dokázaly rozproudit debatu o zásadních společenských otázkách dneška. U autora je třeba ocenit schopnost kritické analýzy, komparace, kulturního nadhledu a zavržení totalitářského způsobu myšlení, stejně jako nedogmatický přístup k řešení politických, sociálních, ekonomických i filozofických otázek – těchto prvků je totiž dnes obzvláště zapotřebí. A to nejen v odborné, ale i veřejné debatě. Dejme na závěr slovo samotnému Ťiangovi, který píše, že jeho koncepce „není projevem nostalgie po minulosti, nepředstavuje návrat do dob minulých ani snahu znovu nastolit císařství. Spíše se snaží překonat rozdíl mezi levicí a pravicí, překonat postmoderní kritiku modernity a vydat se novou cestou.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-14 08:38:47

Nezastavitelný justiční ping pong

V článku Sedm rozsudků nestačí z 25. května 2020 jsem se zabýval závěrem sedmého kola trestního řízení, v němž státní zástupce a odvolací senát donekonečna pronásledují tři obžalované, podnikatelku E. R. a úředníky ministerstva zahraničí M. S. a V. M. (oba dlouhodobě v postavení mimo službu). Včetně přípravného řízení jejich stíhání probíhá od března 2011 a nalézací soud dříve vydal šest zprošťujících rozsudků, jejichž osud se opakoval: vždy se odvolalo Státní zastupitelství pro Prahu 1 a odvolací senát Městského soudu v Praze předsedkyně Jaroslavy Liškové mu vyhověl vrácením věci nalézacímu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Nevadilo, že si senát v průběhu „boje“ vysloužil napomenutí pro nedostatečnou znalost spisu. Nevadilo ani, že samo ministerstvo se necítí poškozeno, nepřipojilo se s nárokem na náhradu škody a jeho generální inspekce tvrdí, že se žalovaný skutek nestal. Škoda měla činit 1,450 milionu korun. Kolik už stálo trestní řízení, není známo. Po třetím zprošťujícím rozsudku senátu Heleny Králové odvolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu nařídil změnu složení senátu. Další změny v přidělení případu pak proběhly z přirozených důvodů. Prezident mohl řízení zastavil abolicí Zatímco tři postupně se střídající senáty nalézacího soudu kladly žalobci a odvolacímu senátu odpor, trvajíce na nevině obžalovaných, čtvrtý předseda senátu, sice šikovný, ale nepříliš zkušený soudce Lukáš Svrček (promoval v roce 2013 a soudcem je od roce 2018) překonal své zkušenější předchůdkyně a poradil si novátorským způsobem ve stylu „chytré horákyně“: nikomu zcela nevyhověl, ale také zdánlivě neuškodil a patrně se domníval, že si nikdo nebude stěžovat či se odvolávat a jeho rozhodnutí tak bude posledním zastavením na křížové cestě. Podnikatelku E. R. shledal vinnou v jednom bodě obžaloby, ale neuložil jí trest a stíhání obou úředníků zastavil pro promlčení. Hypoteticky škodu přece jen způsobil: obžalovaní nemají za těchto okolností nárok na náhradu škody za nekonečné řízení. Záměr mu ale nevyšel: nepravomocně odsouzení nejsou s jeho rozhodnutím spokojeni. Paní podnikatelka podala do rozsudku odvolání a oba úředníci na místě odmítli zastavení trestního stíhání, takže soud bude muset v řízení pokračovat. Avšak spokojen opět není ani státní zástupce Jan Lelek, který podal stížnost proti zastavení trestního stíhání obžalovaných úředníků z důvodu promlčení. Ping pong tedy pojede dále, jen obžalovaní budou nadále postupovat v oddělených soudních řízeních. Toho mohli být všichni ušetřeni, kdyby prezident republiky po šestém rozsudku řízení zastavil abolicí. Po seznámení s písemným vyhotovením rozsudku nad paní E. R. a usnesení o zastavení stíhání obou úředníků jsem se rozhodl vrátit se k průběhu sedmého kola „ping pongu“ ještě jednou. Můj zájem posílila stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obou úředníků. Před vyjádřením k sedmému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 se ale musím omluvit čtenářům za filipiku proti ministerským úředníkům kvůli sdělení o zamítnutí žádostí o milost pro všechny tři obžalované, které přišly do mé datové schránky vpředvečer zahájení sedmého kola „ping pongu“. Svým provedením jsou rozhodnutí ukázkou úřednického šlendriánu: nejsou datovaná a neobsahují žádný údaj o žádostech, ke kterým se vztahují: kdy, kdo a pod jakým číslem podal žádost. Domníval jsem se, že došlo k záměně podnětu ke stížnosti pro porušení zákona za žádost o milost. Ministerstvo spravedlnosti jsem nikdy o milost nežádal, ač vím, že se žádosti mají podávat jeho prostřednictvím. Dodatečně jsem zjistil, že jsem se částečně mýlil. Ministerstvo jsem skutečně neoslovil. Ale v roce 2018 jsem získal úřední informaci, že prezident republiky sice přenesl pravomoc k vyhodnocování žádostí o milost na ministerstvo spravedlnosti, ale sám ji obchází a občas udělí milost, aniž by žádost ministerstvem prošla. V téže době pan prezident projevil nelibost nad délkou trestního řízení. Napadlo mě, že to jsou příznivé okolnosti pro úspěch žádosti o zastavení „ping pongu“ abolicí: 23. října 2018 jsem podal žádost a pokusil jsem se ji doručit přímo na prezidentův stůl. Avšak bdělému oku ředitele právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václavu Pelikánovi neunikla a již 25. října jsem obdržel vyrozumění o postoupení na ministerstvo spravedlnosti. Vzal jsem na vědomí ztroskotání a na celou věc jsem zapomněl. Skutečnost, že ministerstvo spravedlnosti potřebovalo na zúřadování zamítnutí žádostí čas od 25. října 2018 do 9.března 2020 je ale vskutku fascinující.  Byl to je výlet? Nyní se vracím k výkonům státního zástupce a předsedy senátu v sedmém kole, a zvláště v písemném dotváření jejich vystoupení v soudní síni. Je pozoruhodné, že Jan Lelek byl v závěrečné řeči poměrně smířlivý. Zdůraznil dokonce, že toto řízení je svým průběhem nestandardní a jeho délka má nepříznivé dopady do životů obžalovaných. Nicméně poukázal na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který opakovaně vracel věc na 1. stupeň, aby se řádně vypořádal s důkazy a nebagatelizoval je čili protahování řízení je podle jeho názoru výlučně zaviněno nedostatečností výkonu soudu 1. stupně. Velmi podrobně pak probral údajná provinění jak paní obžalované, tak obžalovaných úředníků, kteří je nezjistili a připustili proplacení nákladů na neuskutečněné operace. Jeho závěrečná řeč byla pozoruhodná z hlediska proporčního. Podle mého laického názoru klíčovou otázkou tohoto řízení je posouzení činnosti paní obžalované E. R., která měla vykonat pro ministerstvo zahraničí náborové cesty. Podstatné je zkoumání, zda naplnila po věcné stránce smlouvy a zda správně vyúčtovala náklady. Pokud by toto bylo v pořádku, nebylo by co řešit. Ale žalobce této části obsahu trestního řízení věnoval jen pár minut a cestou zlehčování provedených důkazů nakonec dospěl k závěru, že paní obžalovaná sice odletěla do Asie, ale pro naplnění smluv tam nic neudělala. Lze tomu rozumět i tak, že si dle pana státního zástupce udělala za peníze ministerstva výlet. Protože byla v jiné věci odsouzena za podvod a jsou na místě úvahy o uložení souhrnného trestu, vzhledem k časovému odstupu navrhl, aby v tomto bodě byla sice shledána vinnou, ale aby soud upustil od uložení souhrnného trestu. Soud mu zcela vyhověl. Na okraj jako laik dodávám, že mám vlastní zkušenost z náborové cesty, které jsem se zúčastnil jako stážista ve velké zahraniční veletržní firmě: náborové činnosti jsou takřka „neviditelné“: jde o řadu návštěv a schůzek, které probíhají mimo pozornost médií, ale jejich vliv na účast zahraničních hostů na akci, na kterou „náboráři“ zvou, může být až překvapivě silný. Ostatně na jiných místech ve spisu se hovoří o zásluze paní obžalované na úspěchu Česko-asijského obchodního fóra, a vnucuje se tak otázka, jak tam účastníky přilákala, když byla v Asii jen na výletě. Naproti tomu podstatnou část závěrečné řeči Jan Lelek věnoval hodnocení administrativních úkonů obžalovaných. Prokazoval, že to či ono neměli udělat nebo udělali špatně či vůbec, při čemž opačný názor generální inspekce ministerstva zlehčoval. Jevilo se mu jako samozřejmé, že prokázané administrativní pochybení má povahu nezákonného jednání. Chyby, jichž se měli úředníci dle jeho mínění dopustit, hodnotil jako úmyslné jednání. Přihlédl k délce řízení, nicméně mínil, že pro upuštění od potrestání nejsou podmínky a navrhoval uložení nízkých podmíněných trestů. Zvažoval ale i možnost, že soud může dospět k názoru, že došlo pouze k nedbalostnímu jednání a v tom případě by bylo na místě trestní stíhání zastavit. Nebyl to alternativní návrh, ale znělo to jako náznak, že takové řešení v rozsudku by pan státní zástupce toleroval. Následně mimo soudní síň ale přitvrdil: proti zastavení trestního stíhání podal stížnost. Jinak se jeho stížnost obsahem a myšlenkami neodlišuje od příslušné části závěrečné řeči. Rozsudek vzbuzuje údiv  Rozsudek nad obžalovanou E. R. v některých částech vzbuzuje údiv. Hned v odst. 2 odůvodnění soudce Luboš Svrček „vyvrací nepravdy“ šířené obhajobou a doslova uvádí, že „není pravdou, že by tímto rozsudkem rozhodoval již čtvrtý senát, a to na základě pokynu odvolacího soudu.“ Je holou skutečností, že předcházejících šest rozsudků postupně vynesly tři senáty, takže senát předsedy Luďka Svrčka je čtvrtý. Nástup druhého senátu si vynutil odvolací soud, když nařídil nové projednání věci ve změněném složení senátu. Další změny senátů jsou výsledkem personálního vývoje soudu: jedna předsedkyně senátu odešla do důchodu, další na rodičovskou dovolenou a jako na čtvrtého se usmálo štěstí na předsedu Luďka Svrčka. Nesetkal jsem se nikde s tvrzením, že předání věci třetímu a čtvrtému senátu bylo výsledkem zásahu „vyšší moci“. Neobvykle vysoký počet prvostupňových rozsudků určitě souvisí s tvrdošíjností jak odvolacího, tak nalézacího soudu. Na straně Městského soudu v Praze stál tvrdošíjně na svém jediný senát, v němž po odchodu „poslední Havlovy soudkyně“ Evy Burianové došlo k obměně. Zůstala ovšem předsedkyně Jaroslava Lišková. Četl jsem všechna jeho usnesení a jako laikovi se mi zdá, že se nijak nevyvíjela. Výtky nalézacímu soudy a ukládaná opatření měly ustálený charakter: nejméně část z nich byla obecná, nekonkrétní a nebylo jasné, jakým způsobem by je měl nalézací soud naplnit. Četl jsem také všechny rozsudky. Jsem dalek tvrzení, že všechny byly formulačně bezvadné, ale z vyhodnocení celého souboru je zřejmé, že nalézací soud se snažil vyhovět právním názorům odvolacího soudu, vylepšoval formulace, doplňoval dokazování a snažil se prohloubit argumentaci. V zásadě se ale tři na sebe navazující senáty držely přesvědčení o nevině odsouzených. Okolnost, že závěry senátu předsedy Luďka Svrčka se zásadně odlišují od šesti rozhodnutí tří předcházejících senátů i od názoru generální inspekce ministerstva zahraničí, by měla přimět odvolací soud k opatrnosti v rozhodování. Z vyhodnocení svědeckých vystoupení v rozsudku mám jako laik nepříjemný pocit, že jsem slyšel nebo četl výpovědi úplně jiných svědků než pan předseda a mám proto od něj zásadně odlišný názor na „výlet“ paní obžalované do Asie. Vyděsil mě odst. 100 odůvodnění, z něhož pan předseda vyvozuje, že paní obžalovaná nevyúčtovala řádně své výlohy, a navíc zřejmě účtovala ministerstvu náklady také na své soukromé akce. V její neprospěch působí silným dojmem tvrzení o výskytu faktury na 60 tisíc USD, která údajně nemá náležitosti, obsahuje nesprávné údaje, není jasné, zda souvisí s plněním smluv mezi ministerstvem a paní obžalovanou, a dokonce chybí doklad o jejím proplacení. Tato informace je jednoznačně nepravdivá. Obhajoba reagovala na obsah odst. 100 prohledáním spisu. Jeho výsledkem je vyvrácení tvrzení rozsudku o podezřelosti faktury na 60 tisíc USD. Navíc se ve spisu našla obálka s vyznačeným číslem listu, která měla obsahovat několik desítek listin, ale ve skutečnosti je prázdná. Povede-li odvolací řízení nepodjatý senát, bude se muset vypořádat s rozpory mezi dokazováním a závěry rozsudku a nebude to mít jednoduché.   V usneseních, jimiž senát Luboše Svrčka zastavil trestní stíhání obžalovaných úředníků, se argumentuje promlčením skutku. Je to výsledek úvahy o nadměrné délce řízení a nedbalostní povaze jednání úředníků.  Náklady na řízení už asi přesáhly výši možné škody Ani státní zástupce Jan Lelek, ani předseda senátu Lukáš Svrček nemají žádnou zkušenost s fungováním rozsáhlého aparátu, jakým je ministerstvo, přesto vědí lépe než obžalovaní a s nimi i generální inspekce ministerstva, že žalované administrativní postupy jsou vadné a navíc protizákonné. Mají asi pravdu v tom, že rozdělení projektu náborových cest obžalované E. R. do tří smluv je jakýmsi úskokem, kterým se mělo usnadnit jeho schválení. Ale s přihlédnutím k zásadě, že trestní řízení je „ultima ratio“, není zcela jisté, že takové jednání nezasluhuje jinou odvetu než trestní stíhání. Objektivní vyhodnocení skutků obžalovaných je ovšem ztíženo tím, že se vztahují k přípravě Česko-asijského obchodního fóra, které probíhalo v letech 2007–2008, za jehož úspěch byla obžalovaná E. R. odměněna zvlášť. Časový odstup klade mimořádné nároky na paměť svědků, kteří před soudem vypovídali o událostech z dávné doby. Mám obavy, že náklady na „sedmikolové“ soudní řízení přesáhly hranici škody 1,450 milionu Kč, pokud ovšem škoda vůbec vznikla. Úloha nepodjatého odvolacího soudu bude za daných okolností nezáviděníhodná. Laskavého čtenáře upozorňuji, že můj pohled na tento případ je skepsí laika čili nevyvrací správnost sedmého rozsudku ani stížnosti státního zástupce. Rozhodující bude názor odvolacího soudu. Opět jako laik ale soudím, že by jím neměl být senát Jaroslavy Liškové, a možná by se té cti měl vzdát celý Městský soud v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-05 08:45:08

Arbitři, anebo rozšiřovatelé obzorů? – Česká literární kritika a metakritika 90. let

Jestliže Pavel Janoušek krátce po listopadu 1989 pojmenoval situaci v české literatuře jako „time-out“, tj. jako jisté mezidobí ve vývoji, které se vyznačuje jednak nutností vyrovnat se s vlastní minulostí a jednak neujasněností hodnotových kritérií, docela přesně tím prognózoval hlavní témata literární (meta)kritiky 90. let. Také jiní aktéři se hned zkraje nové éry předurčené pádem centralizované cenzury pokoušeli pojmenovat nový, bezprecedentní stav, přičemž i oni hledali ta nejpřiléhavější slova, od „rozcestí“ (Aleš Haman) přes „šok“ a „překrvení“ (Jiří Trávníček) až po proslulé „obnovení chaosu“ (Jiří Kratochvil). Jakkoli se ve svých deskripcích lišili, od počátku bylo patrné, že se zde po letech útlumu – tak jako i v dalších oblastech lidské činnosti – uvolnilo značné množství energie, které výrazně dynamizovalo dění následujících let. Od boomu ke stabilizaci Záhy se tak markantně zmnožily kanály, jimiž literatura, jakož i soudobé myšlení o ní, mohly proudit. Zatímco před rokem 1989 bychom oficiální časopisy věnující se slovesnému umění sečetli na prstech jedné ruky (Literární měsíčník, Tvorba, resp. Kmen), de facto jen několik měsíců poté se volně obíhajících literárních a kulturních periodik již nedopočítáme. Pomineme-li denní tisk, případně magazíny s širším tematickým záběrem, soustavnější reflexe literárního dění se v raných 90. letech odehrává na stránkách desítek nově vzniklých, obnovených, zlegalizovaných či podstatně proměněných platforem. Literární noviny, Tvar, Kritický sborník, Souvislosti, Host, Prostor, Akord a mnohé další nejenže v dané době sdružují názorově semknutější redakční okruhy, ale ve svém celku představují celé spektrum různých kritických přístupů, tradic, inspirací i stylů.  Ovšem tak jako hlad po tvorbě dříve proskribovaných autorů krátce po Listopadu akceleroval výrobu a dočasně i prodej knih, vydavatelské nadšení a (očekávaná) poptávka čtenářů vyšroubovaly nabídku literárních časopisů na dlouhodobě sotva udržitelnou úroveň. Nebylo divu, že silná konkurence zahrnující mj. svobodnou žurnalistiku a posléze i rozšíření IT a internetu, resp. v předchozím systému eliminované tržní mechanismy (včetně absentující sofistikovanější státní podpory) měly za následek, že řada slibných projektů dříve či později vzala za své (viz např. Iniciály, Kritický sborník), popřípadě se podstatně redukovala a měnila tvář (viz případ Literárních novin, Souvislostí ad.). Retrospektivy a anticipace Myšlení o literatuře a literární kritice se přitom orientovalo dvěma základními směry. První, retrospektivní, odpovídal dobové potřebě bilancovat – jak se tehdy pociťovalo – navždy uzavřenou historickou etapu. Nejen v uměnovědných diskusích se proto často rozvrhovaly různé způsoby generačního členění, přičemž se spekulovalo o jejich důsledcích; přes rozdílná východiska i závěry patří ke konstantám těchto debat až překvapivě útrpný, fatalisticky lamentující tón. Ozvala se také potřeba (alespoň osobního) zadostiučinění, zejména vůči druhdy prominentním strážcům kulturního života typu Ladislava Štolla či Karla Sýse. Vedle emotivně laděných příspěvků, soudících až pomstychtivě „život a dílo“ těchto a dalších koryfejů někdejšího režimu, zaznělo i nezanedbatelné množství odlišných názorů, které smířlivěji varovaly jak před módním „kopáním do mrtvol“ (Lubor Kasal), tak před mravním horlením nepřípadně ovlivňujícím estetický soud (Milan Suchomel). Ještě početnější byly ovšem úvahy, které směřovaly do budoucna, snažíce se vytyčit, či aspoň predikovat následující vývoj. Jejich leitmotiv se dá – opět s odkazem na stejnojmennou Janouškovu stať – vystihnout slovy „čekání na Kritika“. V prostředí vyznačujícím se značnou pluralitou až nepřehledností totiž aspoň u jisté části literátů sílila nostalgie po zřetelnější systemizaci a hierarchizaci dění, slovem po koncepčnější a autoritativnější kritice. Její tradiční vazba na silnou, vyhraněnou osobnost vyznačující se jasnou vizí a rázným autorským gestem (v minulosti např. F. X. Šalda či Václav Černý) si však dost protiřečila s liberální celospolečenskou atmosférou (ovládanou snahou napříště jen minimálně cokoli proskribovat, normovat), stejně jako s poněkud opožděným přílivem údajně antiideologických, hodnotově „indiferentních“ postmoderních myšlenek. Prosazení takové osobnosti, o níž Janoušek ironicky tvrdil, že bude „z rodu obchodníků s deštěm“, rovněž bránila i zmíněná parcelace literárněkritického pole, projevující se roztříštěním pozornosti a hlavně sníženou (ba nulovou) komunikativností mimo spřízněný okruh. Soudce, nebo interpret? Třebaže je koncept velkého Kritika-respektovaného arbitra v 90. letech již jen utopií a obecně sledujeme spíše smiřování se s odlivem kritiky v tradičním slova smyslu (tj. kritiky vskutku autoritativní, programové), v určitých případech zaznamenáváme i pozoruhodná vzepětí opačného ražení. Ambici vystupovat v roli takřka pansofického hodnotitele literárního, potažmo uměleckého a mnohdy i (celo)společenského života v dané době projevuje zejména M. C. Putna, mladý kritik spjatý původně s katolickým okruhem kolem revue Souvislosti. Autor vyznačující se širokým kulturním rozhledem, ale i značnou stylistickou emfází, jež často prezentoval v polemikách vůči obdobně nesmlouvavému generačnímu antipodu, surrealistickému básníku J. F. Typltovi, v dané době s oblibou provokoval nejedním kritickým textem.  Ještě výraznějším pokusem o jasně konturovanou a maximálně přísnou posuzovatelskou práci je však zhruba desetiletí trvající aktivita přispěvatelů Kritické Přílohy Revolver Revue, rozšiřující portfolio literární kritiky od roku 1995 (zanikla v roce 2004). Platforma věnující se kromě literatury také reflexi jiných uměleckých druhů navázala na odkaz jednoho z čelných a na počátku 90. let ještě aktivních představitelů nekompromisní personalistické kritiky Jana Lopatky, vyznačující se obdivem k „autentické“, tedy – pokud možno – vlastní životní zkušeností stvrzené, nevyumělkované tvorbě. K předním autorům zde patřil bývalý redaktor Kritického sborníku Michael Špirit, podle něhož by ideální kritik měl být „nedůvěřivý a podezíravý“ s tím, že „v příhodné chvíli chytí kritizované dílo pod krkem, zmáčkne je a donutí, aby ‚zpívalo‘“.  Odlišné pojetí v dané době představoval týdeník (posléze čtrnáctideník) Tvar, jenž v čele se zmíněným Pavlem Janouškem hájil ludický, široce otevřený koncept autonomní literatury. Autoři Tvaru se proto – oproti serióznímu esejistickému myšlení dominujícímu Kritické Příloze – nezdráhali testovat v literární reflexi doposud neobvyklé, „mýtotvorné“ žánry, včetně různých anket, bodových hodnocení, parodií, mystifikací apod. Je signifikantní, že napětí mezi oběma periodiky sice v některých kauzách pozoruhodně zarezonovalo (např. ve vztahu k tvorbě Ludvíka Vaculíka, resp. v diskuzích označovaných jako „spory o autenticitu“), úhrnem se však – pro vzájemné neporozumění až averzi – vyznačovalo spíše monologičností s jen omezenou produktivitou. Literární kritika tak v 90. letech čím dál tím více nabývá na své asymetričnosti a rozptýlenosti. Postupně opouští tradiční platformy, zažité žánry a strategie a s uvedenou výtkou (oslabování dialogu) tenduje k pohledu spíše horizontálnímu (recenzentsky „žurnalistickému“) namísto ještě na počátku dekády hojně frekventovaných vhledů vertikálních (třebaže někdy poněkud „akademických“). Zpočátku trochu obávaná mnohost a entropie literární komunikace byla přijata jako už zřejmě trvalý stav. To potvrzují i odpovědi v anketě uspořádané časopisem Tvar v roce 1996, které shromáždily názory aktivních recenzentů a kritiků ohledně úkolů optimálního literárního kritika: respondenti většinou výslovně odmítli angažmá v roli soudce, prognostika, teoretika apod., a namísto toho upřednostnili role „jistého typu čtenáře“, resp. „prostředníka“, „interpreta“, „průvodce“, „diskutéra“ či dokonce „rozšiřovatele obzorů“. Další desetiletí tento trend, odpovídající relativní autonomizaci (a také marginalizaci) literatury, v zásadě následují.   Autor je literární kritik, letos v nakladatelství MUNI Press vyšla jeho monografie Kritika v pohybu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-08 16:58:04

Mezinárodní aspekt koronavirové krize

Za několik týdnů nevídané mediální koronavirové masáže jsme si na to, co se kolem nás děje, do jisté míry zvykli. Někteří se s tímto zpomaleným tempem života dokonce smířili. Přes všechny dramatické výroky politiků a novinářů lidé pochopili, že tato konkrétní krize není největší zdravotní hrozbou, které současné lidstvo čelí. Pochopili to však jen někteří. Začínáme si všímat, že dnes a denně u nás i ve světě umírá nekonečně více lidí na jiné nemoci než na Covid-19 (i počet obětí dopravních nehod je v naší zemi větší než počet obětí tohoto koronaviru). I vládní „statistikové“ konečně začínají očišťovat data zemřelých a přestávají všechny mrtvé dávat do jednoho pytle (což – zdá se – až dosud vládám příliš nevadilo). Začíná se porovnávat porovnatelné, tři zeměpisně, kulturně i civilizačně podobné země, mající zhruba stejný počet obyvatel – Českou republiku, Rakousko a německou spolkovou zemi „Freistaat Bayern“, čili Bavorsko. V momentu psaní tohoto textu měly tyto země 72, 220 a 444 zemřelých v souvislosti s tímto typem koronaviru. Je to podobné i rozdílné. Žádná přímá ani nepřímá úměrnost s ekonomickým bohatstvím těchto zemí, ani s oblibou jejich nejvyšších politických představitelů tam evidentně není. Počet obětí je v nich menší (i přepočteno na počet obyvatel) než v Itálii a Španělsku. Konečně začíná převažovat standardní, klidná analýza (a reporting). Jen některá, zejména veřejnoprávní média to pořád „šponují“. Je třeba také začít brát v úvahu mezinárodní aspekty dnešního problému. Znovu říkáme součtu (či spíše součinu) pandemie a reakcí států. Ten součin je svým dopadem klíčový, bez ohledu na váhu toho či onoho z těchto dvou činitelů. K číslu šestnáct (které je samozřejmě zcela náhodně zvoleno) se dostaneme jako 4x4, jako 2x8, ale i jako 1x16. My jsme teď u té šestnáctky a s tou je třeba pracovat. Asi ale neplatí varianta 1x16. Řešme to hlavně doma. V minulém článku jsme argumentovali, že nelze čekat na evropskou pomoc, protože Evropská unie žádné vlastní peníze nemá. Má jen peníze jednotlivých členských zemí (a ty si teď kradou i roušky, nikoli vzájemně pomáhají). Nespoléhejme na žádnou zázračnou pomocnou ruku zvenčí. Žádná taková nikdy neexistovala a nebude existovat ani v budoucnosti. Okolní svět na tom není lépe než my, spíše hůře. Spoléhejme se sami na sebe a trvejme na tom, aby nám v tomto spoléhání se sami na sebe politika a stát co nejméně bránili. Klademe-li důraz na naše vlastní řešení dnešní krize (jiné ani není), současně říkáme, že je třeba udržet co nejpozitivnější vztahy s dalšími zeměmi světa. Rezolutně odmítáme snahy a pokusy z vnitropolitických důvodů vytvářet nepřátelství k některým cizím zemím, pěstovat obrazy nepřítele a hrát si s uměle pěstovaným pocitem ohrožení naší země zvenku. Nežijeme ve světě bipolární studené války mezi komunismem a západní demokracií. Někteří to nevědí. Akce starosty Praha 6 Koláře – utajené, předem neavizované odstranění sochy maršála Koněva pod rouškou koronavirového nouzového stavu – je drzost a zbabělost téměř neznámých rozměrů. Je pozoruhodné, že to od listopadu 1989 trvalo dlouhých třicet let, než se „vynořila“ tato agresivní skupinka opožděných bojovníků s komunismem. Podobně se rodí (či zesiluje) boj s Čínou, která už dávno Čínou Mao Ce-tunga není, i když určitě není ani západní parlamentní demokracií. Přesto pirátský primátor Hřib vyhlašuje boj se vzdálenou zemí, která má 140krát více obyvatel než Česká republika (a jejíž hlavní město – partner pana Hřiba – má třikrát více obyvatel než celá naše země). Dnešní pandemie (a my stále dodáváme, že i naše metody boje s ní) ukázala, jak krátkozrace a nezodpovědně se pánové Kolář a Hřib chovají ve chvíli, kdy jsme tváří v tvář této nákaze zůstali bez potřebných zdravotních prostředků a museli prosit o pomoc tolik u nás dehonestovanou Čínu. Nechceme příliš teoretizovat o těchto „měkkých“ (scientistně myšleno) tématech. Líbí se nám sice Motlovo srovnávání dnešní Evropy s pádem Římské říše, protože kolem sebe v Evropě cítíme podobnou ztrátu vědomí „hodnot, na kterých Římská říše stála“ jako tehdy, tentokráte hodnot celé evropské civilizace. Historické paralely bereme jako nesmírně poučné a užitečné, ale mnoho věcí je už jinak. Podobně – i když nevěříme v to, že bude 21. století stoletím Ameriky (a říkali jsme to vždycky, i když se před dvaceti lety zdávala Čína daleko „menší“) – nevidíme to tak jistě a jednoduše, že bude toto století stoletím Číny. Také jsme už před řadou let studovali hypotézu Mackinderova „světového ostrova“. Je jistě pozoruhodná (a je moc dobře, že ji Petr Hájek stále připomíná), ale že by se Evropa s Ruskem (mimochodem, je to vlastně ona původní Orwellova Euroasie, Orwell byl ostatně také Angličanem) v 21. století staly osudovým centrem světa, považujeme za málo realistické. Naše individuální odloučenost, osamocenost, izolovanost v dnešním koronavirem zakletém světě nás bude jistě vybízet k hlubšímu přemýšlení o všech těchto věcech než v normální situaci. Ale ve světě hledejme spíše možné přátele než nepřítele.   Převzato z webu Institutu Václava Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-16 16:11:58

Justiční fakenews z Lidových novin

Podle oficiální zprávy mluvčího Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) ze 14. února zahájila v ranních hodinách pondělka 10. února olomoucká expozitura NCOZ pod dozorem Krajského státního zastupitelství v Brně tažení proti skupině osob, podezřelých z pokusu o ovlivňování rozhodování zlínské pobočky Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Policie zadržela čtyři osoby, třem z nich sdělila obvinění a ve středu 12. února vzal Okresní soud v Uherském Hradišti dvě z nich do vazby. Výtečníci měli před obžalovanými předstírat, že mohou ovlivnit rozhodování zmíněných soudů podplácením, ač takovou možnost ve skutečnosti neměli. Mnohamilionové částky na podplacení soudců požadovali po obžalovaných. Policie uvalila na případ informační embargo, které bylo zřejmě „pro kočku“, neboť již v poledne 10. února vyšel na serveru Lidovky.cz článek Martina Shabu, jenž věděl dokonce již o něco více: mezi zadrženými měl být zlínský podnikatel Pavel K. A hned 12. února 2020 pokračoval v tomto duchu v informování. Již věděl, že policejní zásah souvisí s trestním řízením proti manželům Novotným, kteří nechali unést do svého domu dlužníka Pavla Buráně, podnikatele v oboru hazardního průmyslu, a tam jej vydírali s pomocí ozbrojených zakuklenců. Vydíráním si údajně chtěli zajistit proplacení pohledávky ve výši 376 milionů Kč. Aby každý věděl, jak nebezpeční zločinci jsou zmínění manželé, autor ocitoval část popisu skutku z rozsudku, který mu poskytl – embargo sem, embargo tam – soudce Radomír Koudela, jehož senát v prosinci 2019 manžele nepravomocně odsoudil k trestům odnětí svobody ve výši sedmi a čtyř let a obžalovanému Novotnému přidal jako bonus peněžitý trest ve výši pěti milionů korun. V souvislosti s touto kauzou policie zjistila, že skutečně došlo k pokusu o ovlivnění rozhodování soudu. Skutkový děj Martin Shabu servíroval čtenářům jako zjevenou pravdu, jako by nebylo pochyb, že se to skutečně stalo. Nevypálil tedy na pachatele sledované trestné činnosti, ale na jejich oběť. V informování pak pokračoval článkem ze 14. února, v němž již uvedl další podrobnosti, jako částku, kterou měli po Novotných podvodníci požadovat. Věděl, že Novotní podezřelé jednání oznámili policii, takže v této věci jsou v postavení poškozených. Uvedl plné jméno svérázného podnikatele Patrika Kalouse, který měl být hlavou skupiny podvodníků. Jeho vzetí do vazby potvrdil Lidovým novinám Michal Tománek, mluvčí Okresního soudu v Uherském Hradišti. Na tomto způsobu informování je zvláštních několik okolností. Pozoruhodná je již rychlost vydání prvního článku: utajované zatýkání sotva skončilo a již o něm psala vzdálená pražská redakce. Kdo a proč motivoval Martina Shabu k tak rychlému projevu zájmu? Ještě závažnější je skutečnost, že dva soudci uvolnili informace bez ohledu na vyhlášené informační embargo. V tomto případě ale nelze novináři vyčítat, že jejich ochotu využil, protože pátrání po informacích a jejich zveřejňování patří k jeho profesi a není jeho povinností zamýšlet se nad neodpovědností soudců, kteří nedokázali udržet jazyk za zuby. Jednání obou zmíněných soudců je skutečně krajně neodpovědné, neboť ani manželé Novotní, ani Patrik Kalous nejsou pravomocně odsouzeni, takže v souladu s presumpcí neviny mají nárok, aby se s nimi zacházelo jako s nevinnými. Hypoteticky nelze vyloučit, že v dalším řízení dojde k vyvrácení jejich obvinění, ale špína na nich přesto zůstane. Ostatně první rozsudek Radomíra Koudely odvolací Vrchní soud v Olomouci přijal velmi nevlídně a vrátil mu jej s četnými výtkami a závaznými pokyny. Je předčasné předjímat, že druhý rozsudek bude úspěšnější. Je také zvláštní, že Martin Shabu se vrhl přímo na kauzu manželů Novotných, ač tažení NCOZ nesměřuje pouze proti podvodnému pokusu k jejich škodě. V popisu skutkového děje zastřel dvě okolnosti. Především se nezmínil, že poškozený Pavel Buráň před soudem uznal, že je dlužníkem vůči svému bývalému společníkovi Jaroslavu Novotnému. Jeho zmocněnec, advokát Petr Dítě, dokonce uvedl před soudem částku podstatně vyšší a opodstatněnost nároku věřitele nezpochybnil. A zejména se Martin Shabu ani slůvkem nezmínil, že únosci a vyděračtí zakuklenci měli být podle Pavla Buráně Ukrajinci a policií dodané Slováky nakonec senát Radomíra Koudely zprostil obžaloby. V danou chvíli zakuklenci žijí jen v hlavě Pavla Buráně, nikdo jiný o nich neslyšel jinak než od něj, nikdo jiný je neviděl, nikdo jiný o nich nemluví. Kromě toho neexistuje žádný objektivní důkaz, že se v domě Novotných dostalo Pavlu Buráňovi příkoří, na které si stěžuje. Jediným důkazem je opět jen jeho výpověď. Jisté je pouze tolik, že na závěr návštěvy (ať dobrovolné nebo nucené) se dlužník s věřitelem opili „pod obraz boží“. Za daných okolností není vůbec jisté, že skutkový děj proběhl tak, jak jej Martin Shabu popsal s použitím vyselektovaných citací z rozsudku či z ústních informací soudce Radomíra Koudely. Jeho způsob informování o policejní akci vzbuzuje podezření, že nejde tolik o přesvědčení veřejnosti o zdatnosti policie (kterou tímto nezpochybňuji, naopak jsem přesvědčen, že odvedla skvělou práci) jako o „nasazení psích hlav“ manželům Novotným. Pak se ovšem vnucuje otázka, kdo Martina Shabu motivoval a jakými prostředky vyvolal jeho zájem o tuto kauzu. Příběh manželů Novotných sleduji od počátku soudního řízení. Poslední rozsudek senátu Radomíra Koudely jsem okomentoval článkem Šup s věřitelem do vězení! s přílohou anonymizovaného rozsudku na webu spolku Chamurappi, z. s. Podle mého laického odhadu rozsudek v odvolacím řízení neobstojí. Tím ovšem netvrdím, že manželé Novotní nemohou být v dalším kole definitivně odsouzeni, i když spíše očekávám další vrácení věci odvolacím soudem na 1. stupeň. Aniž bych porušil embargo, považuji za užitečné doplnit obraz jednání obviněného Patrika Kalouse o historku poněkud staršího data. Patrik Kalous se spolu s jakýmsi Konstantinem Erinem dopustil podivného jednání proti obžalovanému Jaroslavu Novotnému již dříve. Pánové mu nabídli zastavení trestního stíhání za předpokladu, že se spokojí s proplacením pouze 150 milionů Kč z dluhu Pavla Buráně. Tvrdili, že jednají ve shodě s ním, a to za slib provize. Obžalovaný Novotný je odmítl. Pochybní vyjednavači nevysvětlili, jakým mechanismem by dosáhli zastavení soudního řízení. Pokud takovou možnost neměli, dopustili se pokusu o podvod. Pokud ji měli, dopustili se přípravy podplacení soudu. Byl jsem přítomen při hlavním líčení, když toto doznali před soudem. Divil jsem se, že intervenující státní zástupce Petr Matoušek nezahájil trestní řízení z úřední povinnosti a také soudce Radomír Koudela zachoval klid. Domnívám se, že v tuto chvíli další pátrání po informacích, jež orgány činné v trestním řízení skrývají za hradbou informačního embarga, není společensky prospěšné. Již teď kolují „v prostředí“ další neověřené i ověřené informace, dvě ověřené zajímavosti mám dokonce k dispozici. Jejich zveřejnění bych ale považoval za předčasné, ztěžující práci policie. Z informace o sdělení obvinění a uvalení vazby je možné s vysokou mírou pravděpodobnosti vyvodit, že se případ dostane před soud. Chce to trochu trpělivosti: každý bude mít možnost sednout si do soudní síně a získat všechny informace, které k ukojení své zvědavosti potřebuje. Dožiji-li, určitě budu proces monitorovat a podávat objektivní zprávy jiné povahy než Martin Shabu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-05 08:57:39

Monografie Ondřeje Sekory Mravenčí a jiné práce představuje celé jeho dílo

Osobností Ondřeje Sekory (1899–1967) se zabývala již roku 2003 objemná publikace Blanky Stehlíkové, jeho syna a Věry Vařejkové, na jejíž koncepci dále spolupracovali Martin Vopěnka, Lev Pavluch a Zdeněk Ziegler. Působivá knížka; ale – při veškeré úctě – nebyla v ní dost zohledněna tvůrcova práce pro tisk, ohlasy jeho díla a zkrátka celá řada dalších aspektů i jeho soukromého života. O něčem syn zřejmě ani nechtěl hovořit, přičemž se jeho přátelský vliv rozprostřel jako deka na pojetí obou spoluautorek. Netvrďme, že jakkoli ve zlém. Přinejmenším výtvarně, ale i jinak je to kniha fascinující. Až roku 2019 přišlo dílo hned dvanácti autorů s titulem Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce. Opatřeno je tentokrát rejstříkem i soupisem tvůrcovy knižní tvorby. Seznamem výstav. Padesátistránkovou obrazovou přílohou. Kapitol je tucet a jejich ústředním autorem se stal architekt Tomáš Prokůpek, původce či spolutvůrce pěti z nich (Komiks, Humoristické kresby, karikatury a ilustrace, Svět hmyzu, Občanství a politika, Další životy Sekorova díla). Redaktory svazku jsou Lucie a Pavel Kořínkovi, kteří zároveň napsali oddíl Literatura pro děti a mládež. Dále přispěli Marcela Rusinko – zpracovala Soukromou malířskou a kreslířskou tvorbu – a Andrea Jochmanová či Jaroslav Blecha. Ti se úspěšně popasovali s odrazy Sekorova díla na divadle, v tom tradičním i loutkovém či maňáskovém. Pavel Jirásek poté doplnil do celku kapitolu Audiovizuální média a Milena Strachová a Jiří Stejskal nezanedbali malířův vřelý vztah k mnoha sportům. Těchto dvanáct tematických kapitol je uvedeno Prokůpkovou předmluvou a sekvencí Sekorův život a tvorba v datech a fotografiích. Malíře sledujeme jako chlapce, studenta práv (1919–1921), reportéra na vojenských manévrech i Tour de France (1927), v pařížském ateliéru Dmitrije Merinova (1928), na lyžařském zájezdu ve Švýcarsku (1930), při živém kreslení v Raisově škole (1935), u příbuzných v Jevíčku (1941), během vystoupení na schůzi v padesátých letech. Ondřej Sekora se narodil roku 1899 na území dnešního Brna a těsně před svými sedmými narozeninami ztratil otce (1906). Maturoval ve Vyškově a z 12. ledna 1920 pochází první jeho identifikovatelná kresba v Lidovkách. Roku 1922 tam zveřejňuje také první pohádku. V létě 1921 zde začal pracovat a mezi roky 1923–1924 a 1927–1928 žil jako reportér v Paříži. Roku 1926 navštívil alpský Davos, Londýn i Stockholm a zároveň začal ilustrovat knihy. Rok dva nato definitivně putuje z brněnské redakce do pražské. Odsud ale dostává v březnu 1941 výpověď kvůli židovskému původu své ženy Ludmily. Nic nepomohlo, že jeho paní již roku 1920 vystoupila z židovské obce a 2. srpna 1939 byla pokřtěna. Roku 1942 vyloučili Sekoru i z Národního svazu novinářů a časopis Árijský boj za války zneužil rodné příjmení jeho choti, aby o malíři sprostě psal jako o Sekorovi-Roubíčkovi a součásti „židovského a zednářského balastu“. Jako o „protežovaném židomilci“. Kdosi na těchto škaredých stránkách dělal prostě, co mohl, aby Sekora musel přestat publikovat. V letech 1944–1945 byl pak malíř dokonce internován ve třech táborech v Polsku, Praze a Německu. Jeho paní musela do Terezína, ale válku přežili. Po únorovém převratu pracoval (1949–1952) jako redaktor Státního nakladatelství dětské knihy, pozdějšího Albatrosu, odkud odešel poté, co neobjevili společný tón s novým šéfredaktorem Karlem Novým. Od počátku se podílel na televizním vysílání pro děti a na obrazovkách získal fakticky stejnou roli jako začátkem let sedmdesátých Miloš Nesvadba. Publikace Mravenčí a jiné práce podchycuje veškeré Sekorovy komiksové cykly delší než pět epizod a věřte-nevěřte, v letech 1921–1959 jich vzniklo pětačtyřicet. S výjimkou tří případů, kdy se na průvodních verších podílel spisovatel Edvard Valenta (především to jsou Voříškova dobrodružství a seriál Cvoček) a let 1953–1954, kdy námět Vepříka a kůzlete dodal Václav Čtvrtek, je Sekora i jediným autorem scénářů. Nejstarším z těchto příběhů zůstává Pan Břoušek z Vyškova (1921–1932) a následovaly mj. dva cykly Pepík a Pepík zahradníkem (1925–1933). Je pravda, že jejich tituly dnes už nikomu nic nepoví, ale roku 1971 je nový autor doprovodného textu Milan Korejs přejmenoval na Sebrané spisy Emila Mísy. V letech dvacátých však tvořil Sekora i cykly Švehla ve Spartě (1926) a – s přestávkami – další čtyři série o Voříškovi, které už Valenta verši neprovázel. Jsou to cykly Bedříšek a Voříšek, Voříšek a spol., Voříšek a Voříšek a Missinka. Zaujaly ale i příhody foxteriéra v sériích Barry a Nevrč, seriál Co se může stát: na Olympiádě 1936 v Berlíně (1935) či Malí Robinsoni (1936), Koník Hop (1937), Nenechavý Jiříček (1937), Příběhy oživlého sněhuláka (1937), Skaute, pomoz si sám (1938), Papulínek (1941–1942), Myška Šustilka (1942), Pan Mazaný (1946), Tatínek to dovede (1945-1946), Pan Vesměs (1947), Čárymáryk (1957), Vašek a Péťa (1958) a Zdenda (1959). Jen cykly o Voříškovi mají neuvěřitelných 117 epizod, ale to vůbec nejrozsáhlejší dílo toho typu Hnát a Patrčka (nakonec přejmenované na Hej a Rup) se pyšní 165 epizodami (1926–1935). V souborné publikaci dosud nikdy nevyšly. Jako jediní Sekorovi hrdinové Hnát a Patrčka i zemřeli, a o brutálně, mláceni na obrázku berlí šéfredaktora Heinricha. Už bylo pokračování asi vážně moc. Oproti tomu Dobrodružné cestování kapitána Granta (1927–1928) končí po dvou dílech. Taky proto je zevrubné mapování Sekorových prací pro tisk úkolem skutečně mravenčím. I dnes známé série Příběhy kuřete Napipi a Kapitán Ani Muk loví v Africe dosáhly pak v prvním případě osmdesáti dvou epizod (1939–1941), v druhém čtyřiačtyřiceti (1934–1935). Ale osudovými se stalo Sekerovi teprve deset cyklů obrázkových příběhů o Ferdovi, čmeláku Bzumovi a brouku Pytlíkovi (1933–1956). Celkem mají 246 epizod a přinejmenším reedice 84 těch barevných z let 1945–1951 byla toužebně očekávána bezmála sedm desetiletí. Ty cykly se jmenují Ferda Mravenec, Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách, Ferda se vrací do mraveniště, Ferda bude vojákem, Kousky brouka Pytlíka, Ferda a Jéminánek, Nové příběhy Ferdy Mravence, Kousky mládence Ferdy mravence a Čmelák Bzum (kde Ferda také vystupuje), přičemž struktura je kadlubem pro slavné knihy Ferda Mravenec (1936), Ferda Mravenec v cizích službách (1937), Ferda v mraveništi (1938), Ferdův slabikář (1938), Trampoty brouka Pytlíka (1939), Malířské kousky brouka Pytlíka (1940) a Čmelák Aninka (1959). Pomineme-li povídku Jak si u broučků tiskli noviny (1945), kde má Ferda rovněž roli, tak v letech 1947, 1950 a 1954 doplnily Sekora ságu ještě třemi „ferdovskými“ publikacemi Ferda cvičí mraveniště (1947), Ferda ničí škůdce přírody (1950, ti jsou proti němu podstatně méně antropomorfizováni) a Mravenci se nedají (1954). Dnes legendární hrdina s tykadly se nicméně vynořuje i v dalších Sekorových dílech, například i v knize O psu vzduchoplavci (1961). Poprvé se objevil 1. ledna 1933, ale předzvěstí měl víc. Tou hlavní je Sekorův strip Příhody opilého mravence (1927), ve kterém má opilec u krku motýlka (místo puntíkatého šátku) a je škvorem-četníkem vstrčen do šatlavy. Dotvářejícím inspiračním zdrojem se stal takřka určitě i americký strip Earla Duvalla Bucky Bug (leden 1932), jehož hrdina běhá v červeném kabátku s puntíky (a fakticky je slunéčkem sedmitečným). Už tady se pohybuje vozík tažený lučním koníkem; ale je pravda, že sám Sekora kreslil mravence minimálně od roku 1922, přičemž jméno Ferda mu asi přišlo na mysl nad latinským názvem mravenčího druhu Camponotus ligniperda. Všimněme si však také, že samo spojení Ferda Mravenec odpovídá spíše zvyklosti angličtiny, která dobře zná například „Felixe Kocoura“ či „Mickeyho Myšáka“. Monografie Mravenčí a jiné práce samozřejmě zohledňuje i třiatřicet Sekorových a knih (a leporel) z let 1926–1968, přičemž v pozůstalosti zůstávají dva rukopisy: O malém hubeňourovi a Pohádky se rozutekly. Dalších 54 titulů Sekora ilustroval. Například Zlaté dni Rudolfa Těsnohlídka, Pučálkovic Aminu Jindřicha Plachty, Kubulu a Kubu Kubikulu, Ze života hmyzu, Františka Lelíčka ve službách Sherlocka Holmese od Hugo Vavrise, Bratrstvo Bílého klíče, již pětačtyřicáté vydání Broučků (1940), práci „Žáka Jaroslava“ Svět se mění nenápadně, Malého Bobše, Veselé příhody kozy Lujzy a kocoura Bobka od Emy Tintěrové, humornou fikerovku Muž s kuželkou, Pravidla hry rugby (1946) od Františka Čecha, Míčka Flíčka (1946) Jana Malíka, zkrácenou verzi Lovců mamutů (1946), svébytné dílo Gianni Rodariho O Statečném Cibulkovi (1955), po dvou svazcích Arthura Ransoma i Václava Čtvrtka, anebo knížky o „Ježourkovi“ (1945-1949) od Jarmily Minaříkové. Konečně i Poláčkovo Bylo nás pět, byť Sekorou pojatá verze knižně vyšla teprve roku 2019! V týdeníku Svoboda ovšem už byla zveřejňována v letech 1954–1955, jedná se o první pokus tuhle knihu ilustrovat. V časopise Pionýr doplnil Sekora pro změnu obrázky první variantu Putování za švestkovou vůní (1957) od Ludvíka Aškenazyho, které pak ovšem v knižní verzi zpracovala Helena Zmatlíková. Jak postřehl Tomáš Prokůpek, jako by osobnost Ondřeje Sekory kdosi „nastavil“ k pozorování světa fascinovanýma, dětskýma očima. Ono okouzlení byl s to přenášet. Doceněn přitom byl i nebyl a příčiny nedoceněnosti vidí Prokůpek v přílišném rozkročení mezi populární a vyšší literaturou. A vlastně i mezi kreslením a psaním. Byl nezařaditelný, neuchopitelný a teoretici literární a výtvarní si ho sice nepřehazovali jako horký brambor, avšak blížili se tomu. Primárním východiskem snažení se přitom u Sekory stala často nevděčná práce novináře, takže i nová kniha začíná pohledem na žurnalistu. A také na skvělý tým někdejšího šéfa Lidovek Arnošta Heinricha (1880–1933). V kapitole Svět hmyzu Prokůpek a Procházka skutečně Sekorův hmyz zkoumají jako entomologický oříšek. Dešifrují, srovnávají... Snad pouze Ferdův Škrhola brouk Pytlík odolá té analýze. Vyvinul se v dřevěném zábradlí biografu a následkem toho se chová jako všudybyl i všeználek. Tvarem připomíná „tesaříka piluna“, tykadly kyjorožce, a oba autoři tu konstatují, že záhada je dnes rozluštěna díky Sekorovým poznámkám, které si dělal během příprav překladu Ferdy Mravence do němčiny. Tam se tvrdí, že Pytlík jednoduše neměl předlohu nikde v přírodě, a to sice možná neměl, ale my sami narazíme na brouka Mrskavce z Baumovy Čarodějné země Oz (1904), který žil tři roky ve školních kamnech přímo ve třídě a tudíž „všechno věděl“. Sice reálně dál nebyl, u Bauma ale přesto dává všem povýšeně najevo učenost. Více či méně vědomě se zde Sekora možná mohl inspirovat, byť zůstává nejasné, zda vůbec znal dotyčnou knihu, která není tou první ze série o zemi Oz. Nepochybně ale tušil či znal své limity. Ne, Sekora nebyl encyklopedicky důkladný jako Karel Poláček a postrádal i faktografickou lačnost a historický záběr Bassův, zúročený hlavně v Cirkuse Humberto. Chyběla mu i snaha o nadčasová řešení témat, jakou projevovali bratři Čapkové, a jako literát kulhal na obě nohy. Opakovaně, byť ne vždycky, se mu nedaří budovat knihy jako vnitřně soudržné celky. Příkladem takových zklamání jsou díla Čmelák Aninka i Ferda cvičí mraveniště. To druhé krásně staví na piedestal atletiku, nicméně její aplikace do světa hmyzu činí z knihy nereálnou a místy nudnou absurditu. V kapitole o Sekorově politickém smýšlení (od Hany Kraflové a Tomáše Prokůpka) se upozorňuje na dvě autorovy podoby, které číhají v současném mediálním diskursu bok po boku; obě zjednodušující. Jedna z nich přitom zdůrazňuje jeho ideologickou angažovanost v padesátých letech. Ale celá kniha Mravenčí a jiné práce poukazuje na problematičnost takového schematizujícího pojetí. Tak či onak, po válce se stal Sekora komunistou, protože komunisté mu připadali „nejvlastenečtější a nejprospěšnější republice“. Tak to sám řekl, i když jinak žil předtím apoliticky. Války však mění také apolitické lidi. Jeho žena ten samý idealismus nesdílela. V dopise srovnala děti ovlivněné novou ideologií s mrnětem, které se za války před ní zastavilo a podivilo, že jako Židovka „ještě není zatčena“. Naopak Sekora dokázal jít do mateřské školy a vyprávět tam o přátelství se Sovětským svazem. Článek o tom z 5. 12. 1953 nacházíme v knize na stránce 241 a lze jej citovat: „A já umím Suliku,“ volalo děvčátko, které vyběhlo dopředu a chtělo začít zpívat. A děti ukázaly, že také o Moskvě vědí, a že chápou, že je tam Kreml a orloj. Hned i řekly, že mají rády Stalina a Lenina.“ Místo do Lidových novin šel Sekora po roce 1945 pracovat do deníku Práce a zakládal i Dikobraz, vydávaný stejnojmenným nakladatelstvím. Byl poté vždy aktivnější mezi spisovateli než ve Svazu československých výtvarných umělců, kde se do práce zapojoval pouze příležitostně, a nadále zůstal fanatikem práce. Sestře dokonce píše, že knih typu Jak se uhlí pohněvalo (1949, zde jeho text výjimečně ilustroval Václav Junek) musí připravit pro rok 1951 čtyřicet! Roku 1955 zase odsoudil studio Walta Disneyho, který mu je náhle plytkým, samoúčelným a komerčním. A kritizoval zpětně i zaplavení prvorepublikových prodejen knihami o zvířátkách. V knize Štědrý večer (1951) se vyslovuje proti náboženským vlivům a v Broučcích cítil tendence k poraženectví a sebeponižování. Co horšího, dočasně zavrhl samotného Ferdu. Bylo proč! Vždyť pan šéf SNDK Neumann antropomorfizaci zvířat odmítal. Na funkci šéfredaktora byl přitom ten muž dosazen už ve svých dvaadvaceti letech a po roce, kdy bilancoval (1950), uvedl jako úspěch to, že „přetvořili“ právě Sekoru. Ten se skutečně nyní učí také rusky a navštíví Leningrad. Besedy neustávají a vídají jej stovky dětí. Odříkávat besedy začal až počátkem let šedesátých, lékař mu je zakázal, nicméně on i tak v pořadech do jisté míry pokračoval až do roku 1964. Směl navštívit i Západní Berlín a dovolené se realizovaly v Jugoslávii, ba Itálii. Ne, nikdo se nebál, že by snad rodina emigrovala. Měl značné příjmy i totální důvěru režimu. Jeho loajalitu po právu vnímali jako cennou, byť se jeho výtvarný projev vymykal kánonu socialistického realismu, a lze říct, že socialismus s jeho nastavením ladil. Proč. Především snad pro až extrémní kult skromnosti a nenápadnosti, který si tento „chlapík“ přinesl z chudých poměrů. Choval důvěru v nové prvky systému, což je věc, na které nakonec staví každý režim. Jen málokterý by se udržel pouze represemi a Sekorova víra mu nepochybně přinášela výhody. 10. července 1964 se stal i zasloužilým umělcem, jedenáct let po zřízení tohoto titulu; ale v listopadu byl raněn mrtvicí a poslední léta trávil ochrnutý. Na pohřeb mu prý nepřišlo víc než třicet lidí. Pozoruhodná poslední kapitola knihy pak odhaluje, že ho zkoušelo už za jeho života napodobit skutečné moře výtvarníků. Některým se to dokonce „nárazově“ i povedlo, takže dnes jejich knihu omylem můžeme mít za Sekorovu. Příklad? Muška Zlatouška Korněje Čukovského. Ilustroval ji Josef Bidlo. Jiným marným napodobitelem se stal Emil Posledník dalším František Roleček. Paušálně přitom nelze říci, že když také pánové jako Klapač či Scheiner začali více kreslit hmyz, bylo to pod jeho vlivem, možné to však je. Zvláště figura Ferdy se ocitla až v říši tzv. domácího umění a ve „svaté trojici“ s Pilařovým Rumcajsem a Ladovým Švejkem. Jak si autoři dále všímají, všechny tři tyto postavy (i když každá po svém) překonávají „ty nahoře“ a slovy nacistů jde o „smějící se bestie“. Bylo ovšem nad síly poslední kapitoly veškeré tyto odrazy podchytit, což je ostatně i případ mnoha podobných fenoménů, které se pozvolna oddělily od tvůrce a žijí samostatným životem. Sherlock Holmes, u nás fakticky už i Čtyřlístek. Sekorovu pozoruhodnou pozůstalost převzalo z rukou lékařky Jany Kolar v letech 2015–2016 Moravské zemské muzeum a tvůrci naší monografie ji zkoumali takřka pět let. Na knize se vedle zavedených odborníků na komiks (Prokůpek, Kořínkovi, Foret) podíleli taky režisér a scenárista Pavel Jirásek (z Janáčkovy akademie múzických umění), Marcela Rusinko a Milena Strachová z Masarykovy univerzity, kurátoři Moravského zemského muzea Hana Kraflová a Jiří Procházka, ředitel uměnovědné součásti té instituce Jaroslav Blecha, divadelní historička Andrea Jochmanová z JAMU a konečně i filmový historik Jiří Stejskal. Vytvořili suverénní, komplexní pojednání o významné osobnosti, jejíž překvapivě obsáhlá tvorba se nedá obejít a utvářela vědomí i nevědomí statisíců dětských čtenářů. Nakolik ještě jakékoli podvědomí utváří dnes, je samozřejmě otázkou.   Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Lucie Kořínková, Martin Foret, Pavel Jirásek, Jaroslav Blecha, Jiří Procházka, Jiří Stejskal, Andrea Jochmanová, Hana Kraflová, Marcela Rusinko, Milena Strachová: Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce. Redakce Pavel Kořínek a redakce jazyková Lucie Kořínková. Vydali Filip Tomáš – Akropolis a Moravské zemské muzeum. 2019. 336 stran. 1199 Kč {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-02 20:14:08

Nejlepší současné grafické práce vystavují v pražském Obecním domě včetně díla posledního laureáta Chalupeckého ceny

Až do 22. února probíhá v Obecním domě v Praze výstava Grafika roku, která představuje to nejlepší ze současného grafického umění včetně ukázky děl letošního laureáta Ceny Vladimíra Boudníka. Mezi vystavujícími najdete Patrika Hábla, Martina Velíška, Petra Nikla, Jakuba Špaňhela, Miloše Šejna, Martina Salajku, Jaromíra 99, Saki Matsumoto, Michala Bačáka, Šimona Brejchu a další. Vystaveno 213 děl a 19 autorských knih. Soutěže Grafika roku se každý rok účastní stovky českých autorů i studentů, Cena Vladimíra Boudníka je prestižní ocenění umělcova celoživotního přínosu grafice.   Cena Vladimíra Boudníka Laureátem 25. Ceny Vladimíra Boudníka je Ondřej Michálek za významný tvůrčí přínos v oblasti grafické tvorby a přesvědčivý a výrazný soubor grafických děl objevného výrazu či formy bez časového a generačního omezení.   Grafika roku   Hlavní cena v kategorii A – velký formát Prof. Martin Velíšek: Struhadlo, prořezávaný hlubotisk, velikost listu 1400 x 800 mm Porota přihlédla ke kvalitnímu technickému provedení grafického díla. Zaujalo ji osobité ztvárnění, vycházející z konkrétní předmětnosti odkazující k principům modernity. Autor uvádí: „Snažím se přenést realitu do grafiky. Celkem samozřejmě prostřednictvím linií, bodů a ploch. Ale pak také – zcela v duchu aktuální předlohy, struhadla – jako reálný atribut, tedy otvory v ploše tohoto nástroje. Perforace v ploše struhadla a perforace v ploše papíru spolu souzní. Skrze otvory se realita i její výtvarný přepis setkávají a splývají. A přesto věc a její otisk nejsou a nemohou být identické. Princip perforace podtrhuje stejnorodost a současně činí odlišnost naléhavější, protože nám naše zkušenost říká, že „poškozovat“ podložku tisku je přece absurdní... a tedy obrací naši mysl od reality zpět k jejímu záznamu.“   Hlavní cena v kategorii B – malý formát Jan Hísek: Černý kocour, mezzotinta, velikost listu 477 x 318 mm Porotu zaujala bohatost autorova vnitřního světa, pro který našel adekvátní vyjádření ve špičkově zvládnuté technice mezzotinty. Autor uvádí: „Předlohou k vytvoření mezzotinty Černý kocour mi byla stejnojmenná temná povídka Edgara Allana Poea, kdy reflexe na dílo tohoto autora se neprojevila ve volném listu příliš ilustrativně, ale spíše jako obraz temného stvoření, které skryto před našimi zraky uchovává pravdu a vyjevuje zločin na světlo. Černý kocour se zde mění v čaroděje se sluneční svatozáří, chránící zazděnou ženu, která obklopena stavením a zahradou vznáší se pod touto ochranou k jinému životu.“   Hlavní cena v kategorii C/A – studentské práce velký formát, Cena Simeony Hoškové Veronika Hoppová: Gorazdova 6, hlubotisk z kamene, velikost listu 333 x 421 mm. Vyjádření poroty: Práce Veroniky Hoppové není tzv. galerijního typu – naopak těží z vlastních tradic média intuitivně chápaného jako prostředek zachycení povýtce intimní zkušenosti. Je pozoruhodná jak po stránce estetické a formální, včetně nároků techniky, tak té umělecké. Nenabízí jednoduché interpretace, mysl diváka vede cestou imaginativních obratů a variací, přesto je koncentrovaná a ucelená. Autorka uvádí: „V bytě v Gorazdově ulici číslo šest se maminka dívá z pokoje prababičky a pradědy přes chodbu do kuchyně. Tou chodbou se Veronika řítí na dětském odrážedle. Tak snad nebude bourat, říká si maminka.“   Hlavní cena v kategorii C/B – studentská práce malý formát Tereza Šrámková: Zvíře, akvatinta, velikost listu 250 x 180. Porota ocenila fantazii, odvahu k humorné nadsázce i schopnost jasné výpovědi výtečně vyjádřené na malém formátu. Adekvátně využitá technika akvatinty podpořila celkové vyznění. Autorka uvádí: „Tvor – po nocích v lesích pobíhá a jazykem objímá. Jaký důvod má? Každý se sám podívá.“   Hlavní cena v kategorii D – autorská kniha Lenka Novotná: Kroj, počítačová grafika, velikost 145 x 145 mm. Vyjádření poroty: Originální koncepce čerpající z ornamentů lidových krojů. Precizní provedení digitálního tisku. Nápadité převedení tradičního tématu do současné replikace. Autorka uvádí: „Tato autorská kniha je vytvořena na motivy výšivek, pravděpodobně Kyjovského kroje, který patřil mé prababičce. Jednotlivé výšivky byly graficky zpracovány. Celá kniha je svázána koptskou vazbou a umístěna do krabičky. Uvnitř se nachází, kromě autorské knihy, také fotka sestřenice v kroji. Celá kniha vznikla jako bakalářská práce.“   Tisk z výšky Bronislava Bakule Malá: Prales - vnitřní život, linoryt, velikost listu 660 x 960 mm Vyjádření poroty: Linoryt Bronislavy Malé je výjimečný uchopením techniky redukované na nezbytné minimum, ještě schopné pojmout a vyjádřit plastickou skutečnost existující v pozadí obrazu. Haptická kvalita, kterou organický svět disponuje, zde v jisté symbióze vstupuje do vlastního tisku. Výsledkem je prostý, čistý, hudební strukturaci připomínající záznam, přesto pozoruhodně vtipný – volající po domýšlení chybějících polotónů a prostorových "výplní". Autorka uvádí: „Před deseti lety jsem se vrátila z téměř 1,5ročního pobytu na Novém Zélandu. Navzdory času se mě od těch dob drží fascinace dvěma tématy – moře a pralesa. V obrazu světa se jedná o velice zhuštěné uzly živé hmoty. Ač se navenek projevují coby organická hmota, pod povrchem mají daný řád a nepřeberné množství dalších podřádů a malých systémů. Právě hledání skryté harmonie ve světě kolem je zřejmě mojí potřebou. Nikoliv ve vědeckém slova smyslu, ale v intuitivním a filozofickém. Organická hmota projevuje eruptivní tendence vymaňování z daného řádu a nakonec se opět do něj vrací, protože je jím zcela prostoupena. Grafika "Prales – vnitřní život" je destilátem tohoto nahlížení světa a převedením do vizuální řeči.“   Tisk z hloubky Robin Kaloč: Krajina, akvatinta a tisk z výšky, velikost listu 670 x 960 mm. Porota ocenila tyto výtvarné aspekty: čistota, hloubka, malířskost, prostor, zklidnění, skvělé propojení technik a přínos prožitku. Autor uvádí: „Vždy jsem rád chodil do krajiny rozjímat a jenom tak být. Vyhlížet daleké horizonty v tichu a s pokorou často i dlouho po setmění, kdy se už postupně ztrácí kontury jednotlivých tvarů, a kdy téměř naráz prostorem zavládne posvátné ticho noci. Napadá mě přirovnání, že je krajina jako lidská tvář. Svou podobu jen pomalu mění, přesto má každým okamžikem jiný výraz a neustále tiše hovoří. Nekonečno příběhů minulosti vypráví. Vzpomínky své poodkrývá.“   Litografie Sabina Kafková: Divý kanec, litografie, velikost listu 500 x 707 mm. Vyjádření poroty: Sabina Kafková obdržela Cenu díky experimentálnímu a neobyčejně silnému uměleckému postupu, zachycené atmosféře a na první pohled semiabstraktnímu obrazu. Autorka uvádí: „Tato litografie byla vytvořena jako součást souboru ilustrací ke Starým pověstem českým od Aloise Jiráska. Námětem této ilustrace tedy nebyla jiná pověst, než-li ta o Bivojovi a kanci. Kresbu na kámen jsem provedla hustou litografickou tuší pouze za pomoci svých dlaní a prstů, jejichž opakovaným otlačováním jsem docílila různých odstínů. Jedná se o rychlé expresivní vyjádření motivu.“   Serigrafie Petr Kubáč: Chyba, sítotisk, 700 x 1000 mm. Porota ocenila kvalitu tisku. Autor nezvyklým způsobem akcentuje současné mediální téma a formou barevných přetisků vytváří vizuální napětí. Autor uvádí: „V současné době se stále více setkáváme s manipulací médií, ať už ve formě televizního vysílání, rádia, internetu či v tiskové podobě. Pro vytvoření grafiky jsem použil deformaci obrazu, známou jako glitch. Obraz jsem získal z veřejného vysílání soukromé televize.“   Počítačová grafika Kryštof Brůha: Reonar de Inter Solaris, tisk pomocí robotického ramene technikou unikátně vyvinutou pro kolekci šesti tisků, velikost listu 1000 x 700 mm. Vyjádření poroty: Napětí mezi elementární formou grafického díla v protikladu se zvolenou tiskovou technologií robotické ruky zaujala porotu s ohledem na otevírání nových možností oboru. Autor uvádí: „Tisk robotickým ramenem na papír. Dokumentace výpalu slunečním paprskem do horniny během performance. Kinetické sochy / Inter Solaris.“   Cena poroty Patrik Hábl: Tři Hory, vlastní kombinovaná technika, velikost listu 1230 x 1560 mm Vyjádření poroty: Ceny byla udělena Patriku Háblovi za kreativní a inovativní uchopení tématu krajiny a osobitý tvůrčí přístup k tradiční grafické technologii. Autor uvádí: „Tři hory vznikly přímou inspirací z asijských cest. Hora pro mne dlouhodobě představuje místo nejenom fyzického setkání s přírodními živly, ale i touhu po dosažení jejího vrcholu, jehož průběh je často důležitější než cíl samotný. Z interpretačního hlediska je to zároveň její mnohovrstevnatost a imaginativnost. Existuje tradiční malířská teorie, jejímž hlavním principem je propojení a prolnutí životní energie čchi, která obrazem prochází a dodává mu pohyb a život. Pro Asiaty je hora vnímána jako středobod vesmíru.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-24 18:51:22

V hlubokém bezpečí žijí jen duše lhostejných. Vyšlo souborné dílo Ivo Vodseďálka

Básník a milovník balónového létání Ivo Vodseďálek (1931–2017) se jistě vznosně, ale jen volně přimyká k osobnostem seskupeným pomyslně okolo Bohumila Hrabala. Především k Vladimíru Boudníkovi a Egonu Bondymu, jakkoli byl každý jiný. Podstaty děl těch dvou či Karla Maryska se neprolínají, shodně se nicméně jedná o persony známé řadě vnímatelů zprvu jen z Hrabalových děl, nebo v souvislosti s Hrabalem. V padesátých letech spolupracovali Ivo Vodseďálek a jeho první partnerka Dana Prchlíková (*1931) s Bondym na samizdatové „Edici Půlnoc“, ale oficiální první knihy mu vyšly teprve roku 1992, když mu bylo již přes šedesát let. Jmenují se Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání a nejde jen o verše, ale také – v menší míře – o prózu. Zhruba dva roky po autorově smrti se tyto publikace staly základem objemného svazku Dílo 1949–1998. Má úctyhodných tisíc sedmdesát šest stran a připravil jej Martin Machovec. Navíc kniha obsahuje i šestý „oddíl“ Blouznění a v dodatcích na konci najdete pozoruhodná faksimile dvou knih Vodseďálkových koláží Hle, „čarovný politický román“ (1950) a Jsem šťasten, Sylvie bude rodit (1951), jen druhá je ryze výtvarná. Přítomný svazek rovněž obsahuje čtyři básně z let 1991–1993 vyňaté z Vodseďálkovy vzpomínkové knihy Felixír života (2000), cyklus mystifikačně budovatelských veršů pro děti O Toníkovi (asi 1949), tři nejstarší známé Vodseďálkovy juvenilie (1948), psané už však ve stylu „gramatického automatismu“ vynalezeného Karlem Hynkem, a konečně verše Pět stonů Vodseďálkových z února 1965. Navzdory svému rozsahu svazek v nejmenším nepopírá, že Ivo Vodseďálek především žil, ne psal, a psaní pro něj nebylo nikdy podstatnějším než život. Doplněná verze jeho děl vrátila do samizdatů i sekvence vyškrtané autorem pro vydání v Pražské imaginaci, Machovec tyto pasáže vyznačil graficky či závorkami. Nově také evidoval textové varianty a různočtení. Machovec píše, že užívat pojmu samizdat je ve Vodseďálkově případě často diskutabilní. S výjimkou času zmiňované Edice Půlnoc rukopisy totiž takřka nešířil, otázkou je i statut sbírek z let osmdesátých. Strojopisy sice mají jednotnou vnější úpravu, ale prošly minimem čtenářských rukou, takže samizdaty to jsou i nejsou. Úvodní oddíl knihy s názvem Zuření obsahuje sbírky let 1949–1953 a nejznámější z nich je Trapná poesie. Objevila se v říjnu 1950 a roku 1952 podruhé, to navíc ilustrovaná Adolfem Bornem. Ještě starší je sbírka Oidipova břitva a následují Kvetoucí Ukrajina včetně básně Snědl jsem mapu Sovětského svazu, další Politováníhodný sebevrah (1951) a Smrt vtipu (včetně sbíreček Impertinence, Socialistické Vánoce 1950 a Progresivní automatismus). Impertinence sestávají z textů Hácha, Tomáš, André Brepton, Nohy Hitlera a Stalin. A dál? Přišly Americké básně (1951–1953) a Cesta na Rivieru (1951–1953). Z posledně jmenované citujme text z 22. 11. 1951: Viděl jsem Znojmo dvojmo přes všechnu snahu vidět tak Prahu stále více vidím Budějovice Trapná poesie jako sbírka a hlavně jako taková byla inspirována jednou větou z Bretonovy Nadji (1928): „Buď bude poesie křečovitá, nebo vůbec nebude.“ Druhý oddíl Snění vyrašil v letech 1952–1955 a zahrnuje vedle sbírek Krajina a mravnost a Osamění i dvě prózy: Kalvarie a Kompensace. Na Krajinu a mravnost (z níž je následující úryvek) reagoval Egon Bondy v únoru 1954 poněkud ironicky, a to strohou sbírkou Krajina a nemravnost (naposled vydanou roku 2016). Ivo Vodseďálek píše: Postavil jsem doma malé jeviště temně zelené kulisy představují děsivou atmosféru pralesa Mezi pokroucenými lianami svítí oči tygrů a pardálů Usednul jsem do pohodlné lenošky žena ke klavíru a má dvanáctiletá dcera vrhla se na jeviště v nevázaném tanci Když skončila a odešla s matkou opustil jsem dům i já a odjel do horské chaty Válel jsem se po zasněžených stráních očima klouzal po temné obloze Chtěl bych zmrznout pod ohromnými kmeny smrků jejichž větve zdobí tuny bílého sněhu II. 1953 Třetí oddíl Bloudění (1962–1968) tvoří čtyři sbírky básní. Mezi nimi jsou Karetní hra a Povolené experimenty. Zcela ojedinělým zůstal v autorově díle soubor jedenácti experimentálně grafických básní s titulem INRI (1966). Souborem šesti povídek je Ďábelský čin (1962–1963). Titulní příběh vylíčil hrdinův pokus o kamuflovanou sebevraždu pádem se střechy v pražských Vršovicích, kterému jako ve snu zabránil nesnový, zcela hmotný anděl. Majitel Země je regulérní sci-fi a Řetěz neštěstí líčí vztah s jistou Sylvií, která však existuje dvakrát. Čtvrtý oddíl Probouzení (1975–1984) obsahuje hned šest sbírek (mj. Podezření a Manželé tančete spolu) a k tomu i dva básnické cykly (Poprava, Vlny). Pátý díl knihy Nalézání (1985–1989) je trojicí dalších sbírek veršů včetně té nejrozsáhlejší Ztracená opatrnost aneb Totem a maskot (1986–1988), uvedené básní Odkud přicházím. Obsahuje například i verše o říkankách s Marbulínkem od Otakara Haeringa a poslední báseň ze sbírky Protistátní zvyknutí (1987–1989) je datována 19. listopadu 1989 (byť knížka byla dotvářena ještě později). Ze 7. dubna 1989 pak pochází báseň Chata v Jezerní kotlině (Dětská existenciální touha). Začíná: Rád jsem čítával Foglarovy romány... Ale autor nevzpomíná na autora pro chlapce, nýbrž na ilustraci z (dosud neidentifikované) knihy. Na tom obrázku je objektem zájmu „roztomilé dívky s konvičkou“ deseti až dvanáctiletý hoch: Jak jsem mu záviděl jeho situaci Již v tomto věku jsem totiž intenzivně toužil po trvalé životní partnerce která by na mne hleděla s obdivem Nevynechal jsem jedinou příležitost abych se podobným způsobem neposadil i když jsem byl zcela sám. Tituly Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání volil Vodseďálek až pro patero knížek vydaných Pražskou imaginací roku 1992, ale totéž se už netýká oddílu-sbírky Blouznění s texty z let 1970–1998, kterou sice plánoval, ale kompletně nikdy nevydal. Je proto rekonstruována bona fide a navzdory autorově dataci jde především anebo jenom o verše z osmdesátých a devadesátých let. Závěrem už jen upozorněme na velice podstatný zvukový nosič Ivo Vodseďálek čte ze svých básní a próz z padesátých až devadesátých let (2014), i když s touto knihou přímo nesouvisí. A nelze se než těšit i na souborné vydání tvůrcových úvah a vzpomínek Felixír života, Třetí zdvojení a Zcela obličejně. Doposud z nich vyšla jen první část. V hlubokém bezpečí žijí jen duše lhostejných, končí Vodseďálkova báseň Chvála lhostejných z 21. 2. 1988.   Ivo Vodseďálek: Dílo 1949–1990. Část fotografií Václav Chochola. K vydání připravil, ediční zprávu a komentář napsal Martin Machovec. Argo. Praha 2019. 1076 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-05 11:20:11

Kauza Čapí hnízdo vstoupila do roku 2020

V pátek 3. ledna oznámily sdělovací prostředky, že státní zástupce Jaroslav Šaroch nepožádá znovu Poslaneckou sněmovnu o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání, protože pouze pokračuje řízení, k němuž jej již jednou vydala. Můžeme to vzít jako podnět k ohlédnutí za dosavadním vývojem případu a k vyhodnocení výpovědí, jež z něj vyplývají o politických poměrech a úrovni právního prostředí státu. Kauza členů nejmocnější rodiny v zemi by nepochybně byla nejvýznamnějším procesem roku, kdyby se dostala před soud. Ale i v době přípravného řízení nadělala spoustu zbytečného rámusu. Načasování jejího zahájení nasvědčuje tomu, že jde o účelovou akci, určenou k ovlivnění volebních výsledků v neprospěch hnutí ANO a Andreje Babiše osobně. Námětu se zmocnili Babišovi odpůrci, kteří výzvami k jeho rezignaci dali najevo, že nectí presumpci neviny, jež je úhelným kamenem trestního práva. Nedbání presumpce neviny Opoziční poslanci si stěžovali, že Andrej Babiš zatěžuje svými problémy parlament, protože se jimi musí stále zabývat. Neříkali ale, že se jimi zabývají rádi, z vlastní iniciativy, a proto, že se jim to hodí. Hlásali, že pro politiky platí presumpce viny a ve vyspělých zemích trestně stíhaní politici odstupují okamžitě. Mají pravdu dnes již jen částečně, protože případů neodstoupivších politiků je ve světě více, ale klíčové je slovo „vyspělé“. Dalo by se namítat, že ve „vyspělých“ zemích se asi nedostávají nevinní lidé do vězení tak často, a tak snadno jako u nás. V našich podmínkách by ukvapená rezignace mohla způsobit zbytečné zmarnění výsledků dlouholetého úsilí obviněného o vybudování jeho postavení. Názorným příkladem budiž Alena Vitásková, která byla během svého trestního stíhání vystavena tlaku, aby opustila funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a nakonec po šesti letech trestního stíhání a navzdory nevůli nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dosáhla zproštění obžaloby. Kdyby vyhověla tlaku odpůrců, dnes by mohla rezignace pouze litovat. Nedbání presumpce neviny vedlo k masovému tlaku na veřejné mínění politickými akcemi a aktivitami některých novinářů, což nakonec mělo jen mizivý vliv na voliče, ale lze je chápat také jako tlak na nezávislé myšlení orgánů činných v trestním řízení. Dopouštěli se ho stejní lidé, kteří v jiných souvislostech předstírají obavy o nezávislost státního zastupitelství a soudů a dovolávají se rezignace ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která má v jejich očích být pojistkou proti postavení Andreje Babiše před soud. Zneužití orgánů činných v trestním řízení k účelovému trestnímu stíhání, jímž se mají řešit politické problémy, a nedbání presumpce neviny jsou příznakem nízké úrovně právního prostředí. Platí to bez ohledu na to, jak kauza Andreje Babiše nakonec dopadne. V čem je omezena nezávislost státních zástupců? V roce 2019 konečně vypluly na denní světlo aspoň základní výsledky neveřejného přípravného řízení. Státní zástupce Jaroslav Šaroch trestní stíhání mocné rodiny překvapivě zastavil a jeho rozhodnutí potvrdil městský státní zástupce Martin Erazim. Nepříjemnou okolností byl předčasný únik informace o změně právního názoru Jaroslava Šarocha těsně před vydáním rozhodnutí. Následovalo přezkoumání usnesení o zastavení trestního stíhání nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše, ale ve vztahu k jeho osobě a k Janě Mayerové usnesení o zastavení trestního stíhání zrušil. Z tohoto vývoje vyplývá několik poučení. Především je zřejmé, že Pavel Zeman, jinak zapálený bojovník za prohloubení nezávislosti státního zastupitelství, je ve svém rozhodování naprosto nezávislý, neovlivněný obavami z jakýchkoli nepříjemností kvůli rozhodnutí znova vystavit mocného Andreje Babiše trestnímu stíhání. Nepřekvapuje mě to, protože podle mých praktických zkušeností je současnou právní úpravou a praxí nezávislost státního zastupitelství a státních zástupců zabezpečena tak dobře, že pokleslí jedinci si mohou dovolit poškozovat občany neetickým a nezákonným jednáním bez obav, že by jim za to hrozil postih. V každém případě charakterově pevní státní zástupci mohou konat své povolání zcela v souladu se svým svědomím. Lidé křivých povah budou náchylní k podléhání různým tlakům, i kdyby nakonec moc zákonodárná vyhověla požadavku na ústavně-právní odloučení státního zastupitelství od moci výkonné. Pokud si „mesianisté“ mezi politizujícími státními zástupci myslí, že to je jinak, měli by konečně národu prozradit sladké tajemství, v čem, jak a kým je jejich nezávislost omezena. Významnou zajímavostí odůvodnění rozhodnutí Pavla Zemana je znevažující hodnocení výsledků práce policejního vyšetřujícího týmu a dozorového státního zástupce, jež podle jeho mínění neumožňují po dlouhém vyšetřování ani poslat obviněné před soud, ani jejich trestní stíhání zastavit. Jejich práce tedy byla katastrofálně špatná. Vnucuje se otázka, zda odvádění špatné práce je samozřejmostí, za kterou nikdo nenese odpovědnost. Vím ze zkušenosti, že i lidé, kteří si jsou pevně vědomi své neviny, v průběhu trestního řízení psychicky strádají a žijí v obavách o svou budoucnost, protože nevina není zárukou zprošťujícího rozsudku. To je důvod, proč by špatná práce orgánů činných v trestním řízení neměla procházet jejím vykonavatelům jako samozřejmost. Také je namístě pochybnost, zda je moudré ponechat dokončení trestního stíhání v rukou dozorového státního zástupce, který dovedl vyšetřování k tak hanebnému výsledku. Zprošťující rozsudek by Andreji Babišovi přinesl obrovský politický zisk Pozoruhodná je ovšem skutečnost, že bez ohledu na chatrnost výsledků vyšetřování Pavel Zeman potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše. Je to překvapivé, protože všichni byli členy společnosti Čapí hnízdo a někteří zasedali ve statutárních orgánech, takže nesou obecnou odpovědnost za vyžádání dotace – zatímco Andrej Babiš po formálně právní stránce neměl se společností Čapí hnízdo nic společného. Rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je formálně rovnocenné pravomocnému zprošťujícímu rozsudku a nelze je zvrátit. Nezbývá, než je bez pochybností přijmout, ale pak znova vystupuje do popředí otázka odpovědnosti orgánů činných v trestním řízení: způsobily závažnou újmu osobám, jejichž trestní stíhání nejvyšší státní zástupce zastavil čili je nepřímo označil za nevinné. Samozřejmě mají nárok na finanční odškodnění, ale psychické utrpení nelze penězi zhojit. Podtrhuji, že kritickým vyjádřením k současnému stavu trestního stíhání nezaujímám postoj k otázce případné trestní odpovědnosti obou obviněných za vyžádání dotace, protože neznám obsah sdělení obvinění, ani autentické texty usnesení o zastavení a obnovení trestního stíhání. Nemohu ani posuzovat, zda si orgány činné v trestním řízení vedly při vyšetřování korektně, protože o jejich postupech nic nevím. Mediální zprávy ani listiny se začerněnými plochami nejsou dostačujícím podkladem pro posuzování viny. Na okraj poznamenávám, že trestní stíhání Andreje Babiše & spol. díky častému omílání námětu již nemá pro nejširší veřejnost příchuť senzace. Pro štvavé kampaně jeho protivníků je vděčnějším námětem jeho údajný střet zájmů, k němuž se přesunul i zájem veřejnosti. Pro odpůrce Andreje Babiše přišlo téma střetu zájmů jako na zavolanou, protože trestní řízení v roce 2020 nejspíš dospěje k definitivnímu závěru a do voleb je ještě daleko. Neočekávám v tomto směru žádné senzace. Postaví-li Jaroslav Šaroch oba obviněné před soud, z počátku to bude veřejnost zajímat, Andrej Babiš nebude chodit do soudní síně a zájem brzy opadne. Pro obviněné bude soudní řízení nepříjemné, ale co přežila Alena Vitásková, přežijí také. A Andreji Babišovi může případný zprošťující rozsudek přinést obrovský politický zisk. Naproti tomu případné usnesení o opakovaném zastavení trestního stíhání by znova přezkoumal Pavel Zeman, ale nejspíš by je tentokrát nezrušil. Protivníkům Andreje Babiše by nezbylo než chvíli rebelovat, ale pak na věc zapomenout, protože zvrácení rozhodnutí nejvyššího státního zástupce není proveditelné. Na rozdíl od zprošťujícího rozsudku by se zde nedal očekávat žádný politický zisk. Naopak je nebezpečí, že by se našli lidé, kteří by uvěřili, že celý sled událostí od náhlé změny právního názoru Jaroslava Šarocha přes dvojí zastavení trestního stíhání až k definitivnímu souhlasu Pavla Zemana se zastavením je předem domluvená hra, ve které se nezávislí státní zástupci podrobili poučce, podle které svoboda je správně pochopená nutnost. Víra v nezávislost státních zástupců by dostala ránu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}