Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-10 16:16:00

vyrovnání nivelační stěrky

Dobrý den, potřebuji poradit. Vylil jsem podlahu samonivelační stěrkou. Podlaha je krásně hladká, bez prasklin či hrbolků. Bohužel po přiložení vodováhy není celá podlaha úplně v rovině a na celé ploše jsou i rozdíly 0,5 mm. Jak si s tím Read More vyrovnání nivelační stěrky The post vyrovnání nivelační stěrky first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2020-04-24 17:50:06

Varování z roku 1992 aneb Jak němečtí ekonomové pochybovali o euru

Memorandum 62 německých ekonomů k maastrichtské smlouvě je pozoruhodně prozíravé. Jde o trochu suchý text, ale ze zpětného pohledu rozhodně stojí za přečtení. (Originál v PDF najdete zde.) Memorandum vedoucích německých ekonomů k měnové unii z 11. června 1992 (Některé partie jsem tučně vyznačil já, protože mi přijdou obzvlášť prorocké. Pozn. MK.) 1. Hospodářská a měnová unie může být vnímána jako žádoucí cíl evropského integračního procesu. Závěry z Maastrichtu jsou však ve svých rozhodujících bodech nevhodné k tomu, aby tento cíl dokázaly realizovat. 2. Funkční hospodářská a měnová unie vyžaduje, aby už předtím nastalo trvalé a po několik let prokazatelně existující vzájemné přizpůsobení relevantních hospodářských struktur členských zemí. Jednorázové naplnění pouze několika kritérií v jeden konkrétní termín má víceméně náhodný charakter a nemůže sloužit jako důkaz této žádoucí konvergence. 3. Maastrichtská konvergenční kritéria jsou příliš měkká. Například by pro vstup do hospodářské a měnové unie neměla být vyžadována jen relativní, ale absolutními čísly měřená cenová stabilita. 4. Pevně stanovený termín realizace měnové unie (1. leden 1999) s sebou nese riziko, že politické zájmy převáží nad splněním dohodnutých ekonomických kritérií. V okamžiku, kdy se termín přiblíží, hrozí nebezpečí, že zejména požadavky na míru inflace a rozpočtového deficitu, které mají osvědčit udržitelný stav veřejných financí států, budou rozředěny, aby se předešlo postihu jednotlivých zemí. 5. Evropská centrální banka nebude – přes svoji rozsáhlou autonomii – prosazovat stabilitu cen v Evropě, protože vzhledem k rozdílným zájmům národních držitelů moci nemá dostatečnou motivaci k tomu, aby tak činila. Osobní nezávislost předsedů není zajištěna a pro případ nedodržení dohodnutých cílů stability nejsou stanoveny žádné sankce. 6. Podmínkou pro to, aby Evropská centrální banka mohla úspěšně stabilizovat ceny, je právo určovat směnné kurzy proti měnám třetích zemí. Jelikož toto právo nedostala, existuje riziko, že její vliv na směnné kurzy bude oslaben politickým vlivem. Totéž platí pro skutečnost, že lze stále ještě uplatňovat kontrolu pohybu kapitálu proti třetím zemím. 7. Tradiční německý konsensus, že cenová stabilita je důležitou prioritou, není zbytkem Evropy zatím sdílen. Pouze při existenci takového konsensu mezi centrální bankou, vládou a obyvatelstvem však lze uplatňovat důslednou stabilizační politiku, která ke své realizaci potřebuje adekvátní platovou a finanční politiku státu. 8. Ekonomicky slabší evropské partnerské země budou po přijetí společné měny vystaveny zesílenému konkurenčnímu tlaku, což při jejich nižší produktivitě a konkurenceschopnosti povede ke zvýšené nezaměstnanosti. Tím začnou být potřeba vysoké finanční transfery k vyrovnání situace. Jelikož v tomto směru neexistují dosud žádné dohody o vytvoření jednotné politické struktury unie, schází k tomu demokraticky legitimizovaná pravidla. 9. V současné době neexistuje žádný ekonomicky závažný argument pro to, zavádět shora měnovou unii na kontinentě, jehož hospodářské a sociální podmínky a zájmy jsou zatím nejednotné. Vnitřní společný trh ke své existenci jednotnou evropskou měnu nepotřebuje. 10. Uspěchané zavedení evropské měnové unie vystaví západní Evropu silnému ekonomickému pnutí, které v dohledné době může vést k politickým rozbrojům a ohrozit tak původní cíl evropské integrace. 11. Jsou to rozhodnutí z Maastrichtu, nikoliv jejich kritika, co ohrožuje další bezkonfliktní srůstání Evropy. (Podepsáno 62 německých ekonomů.) Na jejich slova došlo Tak, tohle si mysleli němečtí profesoři v červnu 1992. Jak vidíte, na jejich slova z velké části došlo. Je to až strašidelné, v jakém rozsahu dokázaly tyhle chytré hlavy odhadnout dnešní problémy předem. Politické zájmy skutečně při zavádění eura převážily nad solidním ekonomickým základem. „Jižním“ státům (od Belgie až po Řecko) bylo umožněno, aby různými kreativními postupy dosáhly aspoň na okamžik splnění maastrichtských kritérií a mohly vstoupit do měnové unie. (Článek o kreativním účetnictví v Evropě, PDF.) Cenová stabilita – no, podívejte se na ceny nemovitostí poslední dobou… Slabší země na jižním křídle se skutečně staly nekonkurenceschopnými, jejich exportní schopnosti poklesly a nezaměstnanost tam vystřelila do trvalých výšek. Bohatší země však nechtějí o „vysokých finančních transferech k vyrovnání situace“ z různých důvodů ani slyšet. Ekonomické pnutí – očividné. Politické rozbroje – čím dál horší, protože situace se už léta vzpírá jakémukoliv řešení. Za extra zajímavý ale považuji poslední, jedenáctý bod. Očividně už v roce 1992 bývalo v Německu zvykem nasazovat kritikům evropských posvátných krav psí hlavu. Putina tehdy ještě nikdo neznal, ale stejně se signatáři museli preventivně bránit obvinění, že jim jde o rozeštvávání evropských národů. Tak aspoň víme, odkud jsme tuhle mentalitu zase importovali. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-12 14:03:11

Za chyby se neplatí: Stát nevymáhá peníze po svých úřednících

Kverulant.org zjistil, že úřady zaplatily na náhradách škod a pokutách v letech 2014 až 2018 celkem téměř dvě miliardy korun. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím při výkonu veřejné moci umožňuje vymáhat škodu po úřednících, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu. Takto však bylo vymoženo pouhých 14 milionů korun. To je podle Kverulanta zoufale málo, a proto je jeho cílem tuto praxi změnit. V létě roku 2019 zaslal Kverulant.org žádost o poskytnutí informací o placení náhrad škod a pokut celkem 115 institucím veřejné správy. 107 institucí mu odpovědělo, kolik zaplatily na škodách a pokutách v letech 2014 až 2018 a kolik za tuto dobu vymohly od svých zaměstnanců, kteří tyto škody způsobili. Škodu nebo pokuty muselo ve sledovaném období zaplatit 84 institucí. Kverulant zjistil, že na náhradách škod a na pokutách zaplatily tyto úřady 944 milionů korun a od svých zaměstnanců zpět vymohly jen 10,5 milionů korun. To je pouhých 1,12 %. Aby byl obrázek o zaplacených škodách kompletní, je třeba k částce 944 milionů korun přičíst ještě jednu miliardu a dvacet dva milionů, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodnilo poškozené za činnost jiných orgánů. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Dohromady tak orgány veřejné správy vymohly od svých zaměstnanců jen 14 milionů korun, což je pouhých 0,71 % z částky 1 966 544 397 Kč. Antisoutěž státních orgánů Jednoznačným vítězem v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo zemědělství (MZe). To za pět let vyplatilo na náhradách škod 24 milionů korun a na pokutách 228 milionů korun. Dohromady tedy téměř čtvrt miliardy korun. Od svých zaměstnanců za jejich pochybení vyinkasovalo pouhých 381 korun. Náhrady škod, které MZe vyplatilo, jsou většinou odškodnění za nepřiměřené délky restitučního řízení podle zákona a ministerstvo je prý nevymáhá proto, že restituční řízení podle zákona o půdě jsou mimořádně komplikovaná jak po stránce skutkové, tak právní. Pokud jde o pokuty, které MZe zaplatilo ostatním orgánům státní správy, největšími položkami na tomto seznamu jsou dvě pokuty za cinknuté tendry na služby IT zakázky. V roce 2015 to byla pokuta ve výši téměř 83 milionů korun a v roce 2018 pokuta 71 milionů. Pokutu ve výši 37,5 milionu korun dostalo MZe za nezákonné postupy při rozdělování dotací v programu Rybářství 2007–2013. Protože MZe nezaplatilo včas, dostalo penále za prodlení s odvodem ve výši 11,5 milionu korun a byl mu vyměřen úrok z posečkané částky ve výši 5 milionů korun. MZe náhrady za takto zaplacené pokuty nevymáhá a odkazuje se na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 ze dne 12. dubna 2017, podle něhož se v případě uložení finanční sankce státu nejedná o vznik škody. Došlo tím totiž pouze k transferu finančních prostředků uvnitř státu, přičemž jeho majetek se zaplacením pokuty nezmenšil. Laicky řečeno, stát si pouze přendal peníze z jedné kapsy do druhé. Druhým v pořadí v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo obrany (MO). Obrana v letech 2014 až 2018 zaplatila na náhradách škod celkem bagatelních 482 tisíc korun. Šlo zejména o zaplacení vyrovnání ve výši 4 719 Kč celkem 102 žalobcům v rámci soudního smíru. Zato na pokutách zaplatilo MO za uvedené roky 88,5 milionů korun. Od svých osob odpovědných za tato pochybení nepožadovala ani korunu. Opět s odkazem na rozsudek, kde se uvádí, že když stát platí státu pokutu, tak škoda nevzniká. Bronzové místo v lemplovství při nevymáhání zaplacených škod patří Ministerstvu vnitra (MVČR). Vnitro v letech 2014 až 2018 zaplatilo na náhradách škod 9,5 milionů korun a na pokutách skoro 64 milionů korun. MVČR Kverulantovi nesdělilo o jednotlivých škodách a pokutách žádné další údaje. Na svoji otázku, proč vnitro nevymáhá po svých zaměstnancích žádnou náhradu, ale Kverulant odpověď dostal. Ministerstvo detektivů mu odpovědělo: „K bodu 2. a 4. žádosti sdělujeme, že v letech 2014 až 2018 nebyl Ministerstvem vnitra uplatněn žádný regres vůči osobám, které má ministerstvo v personální pravomoci, neboť nebyla ztotožněna konkrétní osoba nebo osoby, odpovědné za vznik škody podle zákona č. 82/1998 Sb.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Karlovarská losovačka Poslední organizací, která na škodách a pokutách zaplatila za posledních pět let částku vyšší než 70 milionů korun, je Magistrát města Karlovy Vary. Karlovarský magistrát zaplatil na škodách a pokutách téměř 71 milionů korun. Dominantní položkou na seznamu pokut je ta z roku 2016. Šlo o pokutu v částce 51 milionů a penále ve výši 17, 5 milionů korun za notoricky známou „karlovarskou losovačku“. Jako karlovarská losovačka se označuje zmanipulovaná soutěž na výstavbu KV Areny v Karlových Varech z dubna 2006. Do obecného povědomí se dostal dvouapůlminutový videozáznam, na kterém se losující více než půl minuty snaží vytáhnout z losovacího osudí dva lístky se „správnými“ jmény firem, čemuž přihlížela smějící se notářka. Samotné losování v dubnu 2006 mělo za účel snížit celkový počet uchazečů o zakázku z 16 na 5, které potom magistrát oslovil. Při samotném losování těchto pěti firem vytáhl organizátor soutěže Roman Krist z osudí během několika sekund první tři firmy, následně se více než půl minuty snažil vylosovat čtvrtého účastníka finále a také pozdějšího vítěze soutěže – sdružení firem Syner, Metrostav a Bau-stav, přičemž losování glosoval slovy, že lístky budou asi slepené. Celému losování přihlížela notářka Lenka Machová, kterou počínání organizátora soutěže rozesmálo, přesto pak regulérnost soutěže potvrdila. V roce 2008 karlovarskou losovačku prověřovala protikorupční policie, která ale případ nakonec odložila. Ani stížnost na postup notářky k Notářské komoře nebyl úspěšný. A ani na náhradách škod nechtěl magistrát od svých radních, zastupitelů či úředníků ani korunu. Prý škodu nebylo možné vymáhat: nebylo možné dohledat jednoznačně odpovědnou osobu za porušení, jehož následkem byla vyměřená sankce – jednalo se o rozhodnutí kolektivního orgánu. Legendární manipulace výběrového řízení známá jako karlovarská losovačka tak už asi zůstane navždy zcela nepotrestána. Výlučné postavení Ministerstva spravedlnosti Výlučné postavení mezi orgány státní správy v oblasti placení náhrad za škody má Ministerstvo spravedlnosti. To je sice ve výše uvedené tabulce s částkou zaplacenou na pokutách ve výši 10,5 milionu korun až na 16. místě, ale když započteme sumy, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodňuje poškozené za činnost jiných orgánů, katapultuje je to na první místo s částkou jedna miliarda dvacet dva milionů korun. Tuto částku vyplatil resort spravedlnosti v letech 2014 až 2018. Přibližně polovina této částky, přesně 535 milionu korun, vyplatila justice v rámci mimosoudního vyrovnání náhrady za škody vzniklé při výkonu veřejné moci v resortu justice. Sumu 486 milionu korun vyplatilo ministerstvo na základě soudních rozsudků. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je stát odpovědný za vznik škody, kterou způsobil. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek: - nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, - vznik škody, - příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Zjednodušeně řečeno, je nárok za zaplacení konkrétní škody podmíněn konkrétní chybou konkrétního státního úředníka. A na tohoto konkrétního úředníka pamatuje výše uvedený zákon v § 17 zákona v odstavci 1, kde se praví: „Nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni.“ Kverulant se problematikou malé odpovědnosti úředníků za svoji práci zabývá již od roku 2015. Již tehdy shromáždil řadu údajů o této problematice a vyzval tehdejšího ministra spravedlnosti, aby se zasadil o změnu této nezodpovědné praxe. V odpovědi tehdejší ministr JUDr. Robert Pelikán uvedl, že Kverulantovo tvrzení o tom, že Ministerstvo spravedlnosti nemá přehled o výši vymáhaných a zaplacených náhrad, považuje za zavádějící. Zveřejnění této kauzy a přijetí služebního zákona, který dal úředníkům další prebendy, vyvolalo zájem médií. Zdánlivě větší úspěch zaznamenal Kverulant na Ministerstvu financí. Na základě jeho zjištění připravilo Ministerstvo financí v roce 2016 novelu zákona, která úřadům přikazovala vymáhat škody po chybujících úřednících, tu však nakonec zamítla legislativní rada vlády. Na jaře roku 2019 to byli Starostové a nezávislí, kdo se inspiroval Kverulantovou kauzou, a i oni navrhli, aby stát musel po úřednících, soudcích a státních zástupcích vymáhat škody, které při své práci způsobí. Poslanci hnutí STAN ve svém návrhu argumentovali tím, že podobné opatření platí už v obcích a krajích, a je tudíž namístě přenést tuto povinnost i na úroveň celostátní. „Zatímco pro obecní a krajskou úroveň platí, že samosprávy jsou povinny vymáhat po svých úředních osobách škodu, kterou svými rozhodnutími či postupem tito úředníci v samosprávě způsobili, a to až do výše 4,5násobku platu (u škody úmyslné celou), stát takto postupovat ze zákona vůči svým úředníkům nemusí,“ píší předkladatelé. Úředníci by měli platit V roce 2014 pracovalo pro erár 416 tisíc státních zaměstnanců. Na rok 2019 je jich „rozpočtováno“ závratných 470 tisíc. Výdaje na jejich platy poslední léta překračují částku 200 miliard korun. Dokonce mají speciální zákon o státní službě, díky kterému jsou prakticky nevyhoditelní. Z těchto důvodů je Kverulant.org přesvědčen, že úředníci by za svoje zásadní chyby měli platit.  Tato kauza jasně ukazuje, že stát po chybujících úřednících vymáhá škody za jejich chyby zcela nedostatečně. Proto se Kverulant.org poprvé již v roce 2015 obrátil dopisem na předsedu vlády a ministry spravedlnosti, kultury, obrany, zahraničních věcí a životního prostředí, aby změnili praxi vymáhání škody za chyby státních úředníků. Marně, proto Kverulant v dubnu 2017 opět dopisem vyzval předsedu vlády, ministry financí a spravedlnosti, aby se konečně zasadili o změnu. Opět marně, a tak svoje zjištění z roku 2019 zaslal Nejvyššímu kontrolnímu úřadu. Soudě podle celkem nic neříkající odpovědi NKÚ, opět marně. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-03-08 06:10:00

Petr Koukal, exmanžel Soukalové, po uvedení dokumentu: Ostrá slova o lžích a alkoholikovi!

Odhalení v dokumentu o biatlonové královně Gábině Soukalové (34) Pravda se pořád vyplatí a informace, že se s exmanželem Petrem Koukalem (38) domluvila na 60milionovém mimosoudním vyrovnání, po čtyřech letech rozvázala jazyk i Koukalovi!

Čas načtení: 2024-05-10 21:25:00

SESTŘIH: Češi vzdorovali Američanům a byli blízko vyrovnání, přesto v semifinále podlehli 1:3

Čeští parahokejisté v semifinále mistrovství světa v Calgary podlehli Spojeným státům americkým 1:3. Američané v zápase poprvé na turnaji inkasovali branku, když skóre vyrovnal ve třetí třetině Martin Žižlavský. Filip Veselý se v závěru utkání dostal do obrovské šance v samostatném úniku, trefil však jen boční tyč. Následný tlak Čechů, ani hra bez brankáře ve vyrovnání ale nevyvrcholily ve vyrovnání. Američané zkorigovali výsledek gólem do prázdné branky na konečných 3:1.

Čas načtení: 2024-08-08 07:50:00

Meta v Texasu zaplatí rekordní mimosoudní vyrovnání 1,4 mld. USD za rozpoznávání tváří

Společnost Meta se v další soudní při dohodla na mimosoudním vyrovnání v rekordní výši 1,4 mld. USD (32,5 mld. Kč). Problémem byl systém pro rozpoznávání tváří v její sociální síti Facebook.

Čas načtení: 2024-10-03 16:10:56

Jak získat odškodnění, když dojde k stále častějšímu úniku dat?

Jak získat odškodnění, když dojde k stále častějšímu úniku dat? redakce Čt, 10/03/2024 - 16:10 Počítače a Internet Klíčová slova: únik dat z Avastu facebook únik dat pojištění hypoték půjček Remunzo Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Co je to únik dat a kdo za ním stojí? Únik dat může mít více podob. Cílem hackerských útoků bývá nejčastěji krádež přihlašovacích údajů k emailu nebo internetovému bankovnictví. Častý je pokus o zneužití platební karty při online nákupech či krádeži citlivých osobních údajů, jako je rodné číslo, adresa nebo zdravotní dokumentace.  Důsledky takového úniku mohou být zničující a v některých případech mohou mít dlouhodobý dopad na soukromý život. Mezi obvyklé následky úniku dat patří ztráta finančních prostředků z běžného účtu. Nemáte-li sjednané odpovídající pojištění, získat peníze zpět je téměř nemožné. Výjimkou není krádež identity, kdy útočníci zneužijí osobní údaje k sjednání půjček, hypoték nebo jiných produktů na vaše jméno. Dochází i k vydírání, kdy vám útočníci hrozí zveřejněním citlivých informací, pokud jim nezaplatíte vysoké výkupné. Lze získat odškodnění za únik dat. Jak? Remunzo, která pomáhá obětem úniků dat domoci se spravedlnosti a získat zasloužené finanční odškodnění.  Mnoho lidí si myslí, že získání odškodnění za únik dat je složité a zdlouhavé, což vede k tomu, že celou záležitost hodí raději za hlavu. Remunzo se však snaží celý proces co nejvíce zjednodušit a zpřístupnit ho všem bez ohledu na jejich finanční možnosti. Jak to funguje? Pokud se domníváte, že jste se stali obětí úniku dat, otevřete si stránky Remunzo.cz. Zde můžete vybírat z různých společností, u nichž dochází k častému úniku dat (např. Facebook a Tik Tok). V roce 2020 vyvolal velké pobouření únik dat z Avastu. Nejprve si projeďte aktivní případy, jichž můžete být součástí. Pro získání kompenzace stačí vyplnit online dotazník a formulář. O vše ostatní se postarají. Úspěšnost činí 85 %, přičemž vyplacené kompenzace jsou poměrně štědré. Za únik dat z účtů sociálních sítí můžete obdržet odškodné až 1 500 EUR. Vyplacení odškodného nicméně může trvat týdny až měsíce. Předem neplatíte žádné poplatky. Svou odměnu si společnost účtuje jenom z vyplacené kompenzace.  Remunzo podává hromadné žaloby, což výrazně zvyšuje šanci poškozených na úspěch, protože společnosti zodpovědné za úniky dat se totiž častěji uchylují k mimosoudnímu vyrovnání. Hromadné podání žaloby je vhodné i pro Remunzo, které má větší šanci na to, že získá dohodnutou odměnu z vysouzené kompenzace.   Co je potřeba k podání žádosti? Kromě vyplnění formuláře můžete být požádáni i o dodání dalších dokumentů. V některých případech je třeba doložit důkazy o tom, že jste byli únikem dat dotčeni. To může zahrnovat například snímky obrazovky s potvrzením o registraci u dané služby, výpisy z účtu, které dokazují neoprávněné transakce nebo emailovou komunikaci s útočníky. Nebojte se, nejste-li si jistí, jaké důkazy jsou relevantní nebo jak je získat, tým Remunzo vám poskytne potřebnou podporu a poradenství. Poté stačí už jen čekat, kdy se vám kompenzace připíše na účet. Služby typu Remunzo proces podání žaloby výrazně zjednodušují a zvyšují vaši šanci na spravedlivé vyrovnání. Pokud jste se stali obětí úniku dat, není nic jednoduššího, než vyplnit formulář a nechat zahraniční firmy zaplatit za to, že adekvátně nechrání vaše data. Autor: Nikola Engelmann   Přidat komentář Autor: Nikola Engelmann Foto pixabay.com Žijeme v době, kdy se naše životy přesouvají do online světa. Sdílíme fotky s přáteli a rodinou na sociálních sítích, nakupujeme online z pohodlí domova a spravujeme své finance skrze mobilní a internetové bankovnictví. S tím roste i riziko úniku osobních dat. Co dělat, stanete-li se obětí hackerů?  

Čas načtení: 2024-11-24 19:00:00

Třinec zase padl. Hrehorčák: Všechno je proti nám, zanadával bych si

Patrik Hrehorčák gólem nejprve restartoval Třinec. Ten ještě 78 sekund před koncem třetí části v Plzni vedl. Mezitím ale přišel trest do konce utkání pro Daňa. Vyrovnání Jakuba Klepiše napřed nebylo uznáno pro postavení plzeňského hráče v brankovišti. Po trenérské výzvě domácích však rozhodčí shledali, že Schleisse předtím fauloval Hrehorčák. „Strašně nás to mrzí. Těžko se hledají slova. Zanadával bych si,“ povzdechl si zklamaný Ocelář. Škodovka v extralize po sporném vyrovnání urvala v prodloužení vítězství 4:3.

Čas načtení: 2024-12-20 00:49:00

Systém evropského uhlíkového vyrovnání budou v ČR spravovat MŽP a celníci

Správu mechanismu uhlíkového vyrovnání (CBAM), který má zajistit srovnatelné výrobní podmínky pro evropské a mimoevropské průmyslové podniky, budou mít v Česku na starosti ministerstvo životního prostředí a Celní správa. Návrh zákona o uhlíkovém vyrovnání schválila vláda, vyplývá z výsledků jednání zveřejněných na internetu. Nyní návrh posoudí Sněmovna. Zákon se nezabývá samotným zavedením systému CBAM, které vychází z přímo účinného nařízení Evropské unie, pouze rozděluje kompetence spojené se systémem mezi jednotlivé české instituce.

Čas načtení: 2024-02-13 13:56:16

První zprávu o dovozu zboží, na které se vztahuje uhlíkové clo (CBAM), je možné podat dodatečně

Evropská unie zavedla uhlíkové clo na dovážené suroviny a výrobky ze třetích zemí, jejichž výroba je spojena se zvýšenou emisí skleníkových plynů. Od října 2023 funguje přechodné období tohoto tzv. Mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích - CBAM [1]. Jde o zásadní nástroj, který nastavuje evropským průmyslovým odvětvím s vysokými emisemi skleníkových... ...

Čas načtení: 2024-02-09 14:36:00

Princ Harry se dohodl na mimosoudním vyrovnání s mediálním domem MGN

Londýn - Britský princ Harry se dohodl na mimosoudním vyrovnání s vydavatelem bulvárních deníků Mirror Group Newspapers (MGN) kvůli nelegálním odposlechům. U londýnského soudu to oznámil Harryho právní...

Čas načtení: 2024-02-12 17:00:00

Doprovodit duši na druhý břeh. Jak videohry pomáhají s truchlením

Psychické zdraví je stále častějším tématem herního průmyslu. Hry mohou přispět k vyrovnání se smrtí, ztrátou a smutkem

Čas načtení: 2012-03-02 00:00:00

Podložky pod myš

Podložka pod myš patří ke standardnímu vybavení počítače, měla by být nezbytnou součástí především počítačových myší s kuličkou. V tomto případě plní funkci vyrovnání povrchu, jež usnadňuje pohyb snímání. Technika jde však velmi rychle dopředu, kuličkové myši jsou již zastaralé, jejich místo nahraz ...

Čas načtení: 2012-02-03 00:00:00

Co to jsou a k čemu slouží devizové rezervy centrální banky

Co jsou to devizové rezervy? Devizové rezervy jsou finanční rezervy centrální banky v cizí měně, které umožňují efektivně pokrýt momentální peněžní deficit banky a zachovat tak její stabilitu. Nejčastěji slouží k vyrovnání nesouladu nabídky a poptávky po domácí měně, který vzniká, když je kurz nast ...

Čas načtení: 2024-02-17 12:16:22

Co je MiFIR?

MiFIR je zkratka pro Nařízení o trzích finančních nástrojů (Markets in Financial Instruments Regulation). Jedná se o právní předpis Evropské unie, který stanoví pravidla pro trhy s finančními nástroji a deriváty v EU. MiFIR pokrývá témata jako transparentnost, hlášení, vyrovnání, zásahy a sankce. Také poskytuje definice, otázky a odpovědi a technické normy pro každou část […] The post Co je MiFIR? first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2024-02-16 13:09:16

Nestihli jste reportovat uhlíkové clo? Můžete jej podat do konce února

Jako uhlíkové clo je označován mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM) a jedná se o povinnost, která je uložena několika firmám na dovážené suroviny a výrobky ze třetích zemí.

Čas načtení: 2022-05-31 15:18:59

Nikdy se nevzdáme! Národní muzeum otevřelo výstavu připomínající 80. výročí operace Anthropoid

Nikdy se nevzdáme! je název právě otevřené výstavy v Národním muzeu, která připomíná nejen 80. výročí operace Anthropoid a další významné události roku 1942, ale také osudy obyčejných lidí s jejich neobyčejnou statečností. Připomíná v širších souvislostech realitu Protektorátu Čechy a Morava i události a osudy spjaté se 38 dny druhého stanného práva v období mezi 27. květnem a 3. červencem roku 1942. Výstava představuje souvislosti předcházející atentátu na Reinharda Heydricha, především rozbití Československa, okupaci a příjezd Heydricha do Prahy v roce 1941. Akce parašutistů z 27. května 1942 pak odstartuje prezentací reality protektorátu v oněch výše zmíněných 38 dnech výjimečného stavu. Návštěvník postupuje symbolicky týden po týdnu, je konfrontován s událostmi, veřejným prostorem protektorátu, propagandou i starostmi všedního dne. Postupně si projde významné události jako přípravy na atentát a následnou smrt Reinharda Heydricha, vyhlazení Lidic, boj v kostele sv. Cyrila a Metoděje, vypálení osady Ležáky a ukončení výjimečného stavu. V každém týdnu je pak v centru pozornosti konkrétní osud, který kombinací informace a emoce zpřítomňuje životy jednotlivců i rodin. Jde o osudy obyčejných lidí i elit. Návštěvník se tak seznámí například s osudem rodiny Stehlíkovy z Rokycan, která podporovala parašutisty a následně byla popravena včetně nezletilého člena Františka, či židovské dívky Alice Feinové z Nového Města na Moravě, která byla v těhotenství popravena. Představen je i osud generála Eliáše, který byl zatčen po nástupu Heydricha, odsouzen k smrti a popraven za druhého stanného práva, či lidických mužů, žen a dětí. Návštěvníci tak mohou sledovat příběhy statečnosti i obrovské důvěry ve svobodu národa a státu. „Operace Anthropoid je jednou z nejvýznamnějších událostí našich moderních dějin. Výstava Nikdy se nevzdáme! návštěvníky seznamuje s klíčovými událostmi roku 1942, realitou tehdejší doby, a především s osudy a hrdinstvím stovek statečných lidí, kteří za svobodu své vlasti neváhali položit své životy a na které nikdy nesmíme zapomenout,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. K vidění je okolo stovky autentických předmětů z Národního muzea, Vojenského historického ústavu či Národního technického muzea. Návštěvníci tak na vlastní oči uvidí například části výstroje Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, včetně předmětů zabavených nacisty po boji v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje jako například aktovku, kravatu, sako či pouzdro na pistoli. Dále je možné si prohlédnout originál vysílačky desantu Silver A Libuše, přičemž je ve výstavě zmíněn právě osud radisty Jiřího Potůčka a pardubických podporovatelů výsadku Silver A. Tragédii Lidic připomíná číslo popisné 10 z lidické školy a k vidění jsou například také pohlednice adresované vězni do Buchenwaldu z června 1942 či růženec vyrobený Boženou Dvorskou z chleba v pankrácké věznici před vykonáním popravy. Součástí výstavy je i „protektorátní kino“, kde mohou návštěvníci sledovat dobové týdeníky právě z oněch několika týdnů druhého stanného práva. Výstavu současně doplňují obrazovky s představením dalších osobností z oblasti odboje, církve či umění. Součástí je též audioprogram dobového rozhlasu. Celou výstavu pak uzavírá opět širší politický kontext, oduznání Mnichova a vývoj protektorátu do osvobození roku 1945, včetně vyrovnání se s důsledky druhého stanného práva v poválečných soudech. Výstava tak přirozeně přechází ke konci války spojeného s tresty vůči kolaborantům a zrádcům. Výstavu doplňuje také menší výstava Hrdinovia odboja, která ilustruje odboj a odpor části slovenské společnosti proti fašismu. Představuje osobnosti armády i politiky, které se snažily o obnovení Československa. Konkrétně například generála Rudolfa Viesta či politika Jozefa Lettricha. Sbírkové předměty pak představují jak doklady odboje, včetně předmětů Josefa Gabčíka, tak i realitu Slovenského státu.  Národní muzeum kromě pořádání této výstavy také současně shromažďuje veškeré informace o nejrůznějších akcích pořádaných kulturními institucemi, které se budou v rámci letošního významného výročí konat po celé republice, a uveřejňuje je na webových stránkách www.1942.cz.

Čas načtení: 2021-01-25 14:01:04

Inženýrky dětských osudů z OSPOD škodí dětem i matce

Mezi lidem obecným je hojně rozšířená pověra, že nejdůležitější osobou ve výchově dítěte je matka, jejíž lásku nic nenahradí. Je to ale pouze pověra, kterou vyvracejí úvahy a postupy některých inženýrek dětských osudů z oddělení sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Vyvedly mě z mylné víry v platnost pověry, když jsem se zapletl do jejich sporu s matkou samoživitelkou tří kouzelných dětí ve věku 5-9-14 let.  V rámci činnosti ve specializované zájmové organizaci občanů jsem občas pomohl žadatelům o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zatím mám štěstí, že nikdo z našich chráněnců se nevrátil k trestné činnosti. Mou poslední „obětí“ je Romka Bibiana, odsouzená za bagatelní trestnou činnost, jejíž cestu k resocializaci dláždí neuvěřitelné „roztomilosti“ ze strany inženýrek dětských osudů z OSPOD. Dosahují takových rozměrů, že občas uvažuji, zda jsem jí neublížil, když jsem jí pomohl k opuštění vlídného prostředí malé ženské věznice. Tam byla pro svou milou povahu hvězdou, oblíbenou jak kolegyněmi, tak personálem a její život plynul poklidně v kolejích vymezených vězeňským řádem. K jejím nejlepším vlastnostem panovalo zachování dobrého vztahu s dětmi. Každý, kdo se vrací z vězení na svobodu, má s vybudováním nového života spoustu starostí. Není v zájmu společnosti, aby se mu do cestu vršily nadbytečné potíže. Bibianě je přidává OSPOD s neuvěřitelnou umanutostí. V době jejího odchodu za mříže OSPOD navrhl soudu svěření jejích dětí, dnešní „prvňačky“ Karolínky a čtrnáctiletého Romana, do pěstounské péče údajně pečlivě prověřené babičky Marie. U ní děti setrvaly déle než čtyři roky a zejména na Romanovi se její péče nehezky podepsala. Výběru pěstounky ve skutečnosti asi nikdo velkou péči nevěnoval, protože si za úroveň své péče nakonec vysloužila odsouzení ke krátkému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Když už zanedbávání dětí trvalo hodně dlouho, OSPOD podal soudu dva oddělené návrhy na odebrání dětí pěstounce a jejich umístění do ústavní péče. Soud samozřejmě vyhověl již počátkem listopadu 2020 vydáním předběžných opatření. V té době skutečně jiná možnost nebyla, ale OSPOD odebrání neprovedl. Probral se k životu až po 19.listopadu 2010, kdy se nečekaně pro něj vrátila k rodině matka Bibiana a začala se v rámci svých omezených možností o děti starat. Dočasně se s nimi usadila v domácnosti své mladší sestry Amálky. Tam je nyní veselo. Při návštěvě si tam připadám jako v dětské skupině a hodnotím domácnost jako malý dětský ráj. Obě sestry se o děti starají, jak nejlépe dovedou, poskytují jim láskyplnou péči. Sociální pracovnice matce opakovaně vysvětlila, že pro ni její návrat nic neznamená, neboť nemá kde s dětmi bydlet a v každém případě jí je nechá odebrat. Chovala se k ní jako k bývalé vězenkyni přezíravě. Její rozhodnutí je nepřátelské i vůči Romanovým mladším sourozencům, kteří ho milují. Karolínce už OSPOD asi neublíží, protože matka podala 10. ledna 2021 soudu návrh na dočasné svěření obou dětí a v případě dcery uspěla. Zato v případě Romana OSPOD vydal 19. ledna příkaz k jeho nástupu do diagnostického ústavu a na něm trvá. Svůj velmi opožděný, zato o to tvrdší postup odůvodňuje převážně kritikou jeho chování v době jeho života u pěstounky a tváří se, že jeho matka se neosvědčila, když za dva měsíce nestihla napravit následky víceleté zanedbané pěstounské péče. Také poukazuje na to, že matka nemá vlastní byt: i to je argument pro odebrání dětí. V době, kdy chlapec tráví většinu času doma pod dohledem matky, považují inženýrky dětských osudů za naléhavou potřebu chránit jej před možným úrazem při rvačce ve škole, která je zavřená. Také si stěžují, že Roman nezvládá nároky distanční výuky. Mají pravdu: ale jak je může zvládat, když žije v přeplněném bytě rodiny, která nemá na zaplacení internetu a dospělí v jeho dosahu mají v nejlepším případě ukončené základní vzdělání. Není ale všem dnům konec. Bibiana napadla soudní rozhodnutí o umístění Romana do diagnostického ústavu včas podaným odvoláním. Soud 1. stupně je postoupil odvolacímu soudu 19. ledna, tedy týden před Romanovým nástupem do diagnostického ústavu. Nelze vyloučit, že odvolací soud matce vyhoví a její syn se vrátí domů. V tom případě by dvakrát v krátkém čase po sobě prodělal změnu prostředí a také by se dvakrát rozechvěla srdce jeho mladších sourozenců. Profesionální psycholog by asi souhlasil s tím, že opakované změny prostředí dítěti nic dobrého nepřinesou. Na to ale inženýrky dětských osudů nemyslí: děti přece nejsou o nic citlivější než kusy starého nábytku a nelze nic namítat proti jejich šoupání z místa na místo. Cesta z bláta vede přes odstěhování Bibiany s jejími dětmi do samostatného bytu. Fronta na sociální byt u městského úřadu je ale nekonečná a společnost Společnou cestou, s. r. o., poskytující azylové ubytování, nemá žádný volný byt. Jediná cesta k rychlému získání bytu a anulování argumentu OSPOD je pronájem od soukromého majitele. To je ale nákladná záležitost. Nicméně Bibiana chovala naději, že dosáhne spasení, neboť jí nejmenovaná ušlechtilá nadace slíbila dotaci ve výši 30 tisíc korun. To by jí na pronájem malého bytu víceméně stačilo. Jenže naděje padla po jednání mezi sociální pracovnicí a ředitelkou nadace. V písemném prohlášení sice OSPOD doporučil poskytnutí dotace bez specifikace částky, nicméně bezprostředně po odchodu sociální pracovnice ředitelka nadace oznámila snížení částky na 20 tisíc korun. Odůvodnila to tím, že na základě informací sociální pracovnice se jí případ přestal líbit. Dvacet tisíc je v tomto případě tolik co zrušení slibu, protože s touto částkou se byt pronajmout nedá a Bibiana nemá žádný zdroj na vyrovnání chybějící částky. Aby toho nebylo málo, OSPOD zmařil svěření Romana do ambulantní péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, které si vyjednala jeho matka. Postarala se o to kurátorka, která za tím účelem do ústavu zatelefonovala. Inženýrky dětských osudů tímto způsobem bezohledně zošklivily Bibianě zkrácení trestu odnětí svobody a ani já se nemohu radovat z úspěchu, kterým vyhovění našemu návrhu na její propuštění určitě je. Chce snad někdo vědět, o který OSPOD se jedná a kdo jsou zmíněné inženýrky dětských osudů? Vím, ale zatím nepovím. Stále si ještě dělám naději, že někde probleskne zdravý selský rozum, na odsun Romana do diagnostického ústavu nedojde, nějaký majitel bytu projeví důvěru k matce tří dětí a nadace jí vstupní náklady přece jen uhradí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-05 16:08:35

Jak si strýčkové Adolf a Josif zazpívali

Srandička pro sobotní odpoledne, aspoň zdánlivá – Deep Fake, kompletně digitálně zfalšované video. Základní verze, na kterou jsem narazil, představuje jako účinkující Hitlera a Stalina. Ale kdo má rád současnou politiku, může se podívat i na verzi s momentálními světovými lídry. Když ale začnete uvažovat nad důsledky téhle technologie, zase taková legrace to není. S videem se samozřejmě dá už dlouho manipulovat, a to hlavně vhodným sestříháním. Oběť jedné takové manipulace se nedávno dohodla na mimosoudním vyrovnání s CNN i s Washington Postem, protože virální videa z události nezachycovala velmi podstatné předešlé okamžiky. A čtyřminutové video, které loni na jaře sestřelilo rakouskou vládu, bylo sestřihem z téměř sedmihodinového záznamu, jehož kompletní přepis je o něco míň morálně černobílý. Ale možnost totálně nafejkovat něco, co dotyčná osoba nikdy neřekla a neudělala, je přeci jen silnější kafe. Zejména pokud takové legrácky bude jednoho dne možno dělat v reálném čase a na běžném počítači, bez mimořádné výpočetní síly. Ani si netroufám odhadovat, s čím vším různé vynalézavé mozky přijdou. Porno se všelijakými netradičními účastníky bude asi to nejmenší. Falšování videí je samozřejmě, stejně jako skoro všechny technické pokroky, provázeno „bojem kulky se štítem“. Stejně jako falšovací techniky se rozvíjí i detekce falešných videí. Ale nejlepším cílem zdokonalené kulky není člověk se štítem, ale někdo, kdo ten štít nemá. Případně se mu nechce jej používat a tahat s sebou, nebo mu nevěří. Zkuste třeba nějakému tomu zuřivému davu v Pákistánu vysvětlit, že to virální video, na kterém známý politik nebo umělec pošlapal a poplival korán, je něčí fake. Nebudou vás poslouchat a pokud dostanou dotyčného do rukou, bude s ním ámen. A západní svět vůči tomu nemusí být o nic více imunní než ten orientální. Jestliže současné nepokoje v USA, největší za poslední desítky let, byly odstartovány – pravým – videem ze zatýkání a následné smrti George Floyda, přirozená myšlenka je, co všechno by šlo způsobit dobře udělaným videem falešným. Po dlouhá léta se na sociálních sítích skrze krátká videa a krátké výkřiky kultivuje atmosféra instant outrage, okamžité zuřivosti, takže globální publikum je dobře předpřipraveno k nějakému tomu běsnění na povel. Možná nejenom za klávesnicí, ale i na ulici, jak to vidíme v Americe teď. Jiným důsledkem bude další nárůst paranoii. V seznamu podezřelých jevů přibude zase jedna položka, které se nedá věřit. A možná nejen v případě médií všeho druhu, ale i v soukromé či pracovní komunikaci. Za éry covidové jsme si zvykli na práci na dálku a na videokonference. Hodně firem u toho zůstane, protože je to levnější než platit lidem letenky a hotely. A někteří zaměstnanci rádi přejdou na vzdálený režim a odstěhují se někam na venkov, kde je ještě čistý vzduch a na nákup psí boudy si tam nemusíte vzít milionovou hypotéku. No jo, ale když si ve světě, kde deep fake půjde udělat na počkání, zavoláte s panem Novákem z dodavatelské firmy z Brna, třeba s vámi nemluví pan Novák, ale někdo, kdo jenom jako Novák vypadá a zní („čajznout“ někomu heslo ke Skypu nemusí být až tak nemožné). A chce se dopídit nějaké neveřejné informace nebo z vás vypáčit něco kompromitujícího… Znáte-li původního Nováka dobře, nejspíš to poznáte. Ale pokud jste ho za život potkali dvakrát, kdo ví. A to ještě předpokládáme, že jste duševně fit a ve střehu, což každý není. „Šmejdi“ prodávající hrnce a matrace za šílené částky vesměs existují jen díky zhoršené kognitivní schopnosti svých obětí. Ti samí lidé by byli perfektním terčem pro podvody typu „zoufalá vnučka mi volá po Skypu, že potřebuje deset tisíc, jinak ji zavřou“, které do určité míry fungovaly i po telefonu a s videem budou ještě efektivnější. Vždyť přeci vidím její tvář, je to ona. Nikolivěk, není. Lidské bytosti jsou hodně závislé na poznávání tváří a hlasů, jsme v tom dobří už jako kojenci a spoléháme na tuto schopnost miliony let. Technologie deep fake tyhle naše vrozené obvody poněkud zkratuje. Dá se s tím žít, jako ostatně skoro se vším, ale za cenu zvýšené podezřívavosti – úměrné tomu, jak levné a snadné to bude. Kladné stránky tenhle vývoj snad bude mít taky, zvlášť pokud by deep fake byl v budoucnu doprovázen i lepší schopností imitovat skutečnou osobnost. Docela rád bych si pokecal aspoň se simulovaným Sókratem. Třeba to jednoho dne půjde. Ale můžeme-li soudit podle současné YouTube a spol., bude se vám takový simulovaný Sókratés pokoušet prodat nějaké akční zboží z Alzy.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-13 15:18:23

Takový krásný nápad a on tam má takové nemožné básnické licence a vycpávky, říkal Seifert o Vrchlickém (Z archivu LtN)

V roce 2012 vyšel v Literárních novinách rozhovor spisovatelky Lenky Procházkové s dcerou Jaroslava Seiferta Janou a jejím manželem Daliborem Plichtou. Jeho podstatnou část zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.      Plichta: Jaký byl? Nekonfliktní. Nebyl to žádný dravec. V pojetí poezie byl svébytný, samorostlý básník. To nebyla žádná škola, žádný naučený způsob. Seifertová: Tatínek vlastně ani nedokončil gymnázium. To ho mrzelo celý život, že neměl maturitu. Na obecné škole byl totiž velice dobrým žákem, měl pořád samé jedničky. To jsem zjistila v archívu té školy, kam chodil, na Žižkově. Ještě v nižším gymnáziu se dobře učil, ale pak najednou začal zápasit s matematikou, ztratil dech. Matematika na tehdejším gymnáziu byla dost náročná a otec se koukal z té matiky sem tam ulejt a dvakrát propadl. Pak přestoupil na jiné gymnázium, a to taky nedodělal. Zase to způsobila matematika. Podle mne by se to bývalo dalo vyřešit, kdyby mu rodiče mohli zaplatit nějakého preceptora, který by mu s matematikou trošku pomohl, ale to se nestalo. V septimě tedy odešel. A vlastně uzavřel se svým osudem jakousi sázku. Rozhodl se, že bude básníkem. Ale představte si, kdyby mu to nevyšlo! To by byla katastrofa, ne? Všechno vsadil na poezii. A to bylo nejisté.   To je vždycky nejisté... Seifertová: No ale vyšlo mu to. V devatenácti už publikoval první verše. Ve dvaceti mu vydali první sbírku, kterou mu pochválil sám F. X. Šalda. Když přinesl svým rodičům první knížku, tak jeho otec užasl: „Kde se to v tom klukovi vzalo?“ Rodiče o něm neměli velké mínění.   Jací byli? Já je znám jenom z veršů, především maminku. Seifertová: Jeho maminka byla prostá žena, velice zbožná. Tatínek ovšem byl bezvěrec. Byl sociální demokrat, člověk bystrý, inteligentní. Měl ale mírnou povahu, takže v praktickém životě nebyl příliš úspěšný. Zpočátku se snažil podnikat, ale zkrachoval. A pak pracoval jako dělník v ortopedické fabrice. Žili chudě ve dvou stísněných místnostech žižkovského činžáku. Nájem byl ale vysoký, tak si maminka přivydělávala šitím pánských košil. Je pochopitelné, že nemohli klukovi platit nějakého preceptora, aby tu matematiku zvládl. A tak tatínek všechno vsadil na poezii.   Říká se, že byl typem básníka, kterému talent kape z prstů. Že psal lehce. Seifertová: Máte pravdu. Hlavně v mládí psal velice lehce. Ale byl taky velmi pečlivý. Verše mnohokrát opravoval, piloval. Pevnou formu ovládal dokonale. Tak dokonale, až se mu to zprotivilo. Tu snadnost si zřejmě vypěstoval v novinách Právo lidu, kde byl kulturním redaktorem a musel mít…   Ty pondělky… Seifertová: Pondělní sloky – Zpíváno do rotačky. Tehdy získal improvizační lehkost jako komentátor denních událostí ve verších.   To ale znamená, že se dokázal kdykoliv soustředit… Seifertová: Otec se uměl ohromně soustředit. Ráno – on vstával časně a chystal nám snídani, mně a bratrovi – už měl v kuchyni na stolku papírek a na něj si dělal poznámky a potom si to tady v pracovně přepisoval. Verše si šeptal a ověřoval si jejich rytmus. A znova a znova se k tomu vracel.   Čili ta lehkost se u něj doplňovala s odpovědností k talentu. Když si vezmete třeba Vrchlického, tam je to trochu jinak. Seifertová: Tatínek udělal výbor z Vrchlického. Ten napsal 82 sbírek vedle spousty překladů a dramat. A otec z toho udělal dvousvazkový výbor, lyriku a epiku. A z toho pak ještě osobní výbor, jmenoval se Píšťala Panova. Seděl ráno v kuchyni a zaškrtával si ve vydaných svazcích to, co by dal do toho souboru, a vždycky se chytal za hlavu a říkal: „Takový krásný nápad a on tam má takové nemožné básnické licence a vycpávky.“ To ho strašně mrzelo.   Přepsat to po něm nemohl... Seifertová: Ovšem, že ne. Ale trpěl. Vyloženě ho to mrzelo. Vrchlický toho napsal tolik, protože musel vydělávat, ale kolikrát na úkor kvality. Šalda, když mu dali otázku, kdo je největší český básník, řekl: „Vrchlický. Je to sloup. Ale sloup puklý.“ Ale já Vrchlického litovala, protože byl štvanec. Vyložený štvanec.   Jednou jste říkala, že pro vašeho tatínka byl velmi důležitý první verš. Ten, co otevírá celou báseň. V próze je to totiž podobné. První odstavec dá nejvíc práce. Seifertová: Ano. Dokonce to napsal v jedné básni, počkejte, já si to vybavím. „Na ústech světců loudil jsem slovo, jímž píseň počít měla, by tančíc lehce v rytmu svém podmanivě se rozezněla a vina se jako sukně lem, ovíjela se kolem těla...“   Když nám v říjnu 1984 zavolal František Janouch ze Stockholmu, že Nobelovu cenu dostal Seifert, měla jsem pocit, že svět se rázem zlepšil. A cestou do práce jsem vyhlížela nějaké oslavné transparenty. Ale marně, režim z toho byl spíš mrzutý. Pro české lidi to ale bylo obrovské povzbuzení, že svět ocenil našeho básníka. Protože malá země může být velká jen svou kulturou, uměním. Váš otec napsal v Hořící lodi: „Kdo hledá, bývá očekáván. Kdo čeká, je jen nalezen.“ Připadá mi, že právě hledači posunují svět dopředu. I kdyby hledali jen „doma“ a ve svých pocitech a ve vzpomínkách. Seifertová: Otec měl dobrou paměť, selektivní paměť, pamatoval si, co potřeboval. A všechno uplatnil. Nasával to a zařazoval. Jeho život nebyl zase tak dobrodružný. Hezky to o něm řekl Květoslav Chvatík: „Neobjevoval nové světy, ale popsal dokonale ten svůj.“ Svůj svět, všechno, co prožil. Žižkov, protektorát…   Kdo psal jeho projev u příležitosti přebírání Nobelovy ceny? Znalci říkají, že řeč měla jiný styl než Seifertův. Plichta: Přiznám se, že jsem onen projev napsal já. Seifertová: Otec už byl tehdy velmi nemocný a pověřil mého manžela, aby mu to napsal. Ale nemyslete si, text důkladně zkontroloval.   Myslíte si, že byl spokojený sám se sebou? Nejen co se týče tvorby, ale i vztahů, rodiny? Asi byl, protože v jeho tvorbě je pevnost. A návraty. Seifertová: Že by byl ideální manžel, to se říct nedá. To by byla kapitola sama o sobě. Ale jako otec byl ohromný! Byl to rodinný člověk a měl velký praktický smysl. My jsme třeba za války netrpěli nedostatkem. Snažil se sehnat všechno možné od keťasů. Dokonce jednou nějakým svým známým na venkově dal Muzikův obraz, takové zátiší. Moc o něj stáli a on zase chtěl, abychom měli na Vánoce mouku a husu, tak obětoval Muzikův obraz. Byl rodinný typ, ačkoliv se občas všelijak zatoulal. Ono je to i v poezii, ten motiv domova: „V světě nikde žízeň neuhasíš, jenom doma, tam ti jedině voda v studni chutná po víně, silnějším než opium a hašiš…“ Spokojenost s tvorbou? Měl radost, když se mu báseň podařila. Jednou zavolal matku a mne ke snídani a přečetl nám Věnec sonetů. To je taková složitá pevná forma… a to jsem na něm viděla, že je spokojený a ví, že tam není chyba.   V polovině osmdesátých let jsem dělala rozhovor s Dominikem Tatarkou a mluvili jsme o psaní i umění obecně a on mi řekl: „Umelecká tvorba má skutočný zmysel.“ Je to ještě dnes pravda? Když odezva je téměř neznatelná? Přece i v sedmdesátých a osmdesátých letech lidé sice nemohli číst posledního Vaculíka, když nebyli napojeni na síť samizdatu, ale znali Seiferta. A znali Hrabala. A stáli na knihy fronty. Seifertová: Lidé na čtení dnes nemají čas. Svět se pronikavě změnil. A krom toho dřív ta literatura suplovala… Plichta: Politickou diskusi. Seifertová: Ano. Literatura tehdy hrála politickou roli. A to dneska není. Plichta: V umělecké tvorbě musí být určité angažmá. Nemůže být umění pro kšeft. Ale dneska v umění, ať výtvarném nebo literárním, hraje tu nejdůležitější úlohu prodejnost. Dřív tady byli takoví šílenci, třeba Kafka, kterým strašilo v hlavě. Něco. A oni za tím šli bez ohledu na to, zda se na tom dá něco trhnout. Seifertová: Když uvažujeme o klimatu doby, tak podle mě a já jsem stará ženská, je to celkový úpadek. Školstvím počínaje. Vezměte si třeba výuku dějepisu…   Krize paměti. Ztrácí se minulost, kterou jsme celou dobu drželi, i za totality na ni samizdat navazoval, ale dnes je to přetržené. Už tím, že se rozbila republika. To pro mě bylo nepředstavitelné a do poslední chvíle jsem něco proti tomu dělala. Nejen psala, ale jezdila jsem i na Slovensko… Slováci většinou nesouhlasili, nechtěli se trhnout. Seifertová: To udělali a rozhodli politikové.   Nejen ti naši. Prostě z malého ještě menší… A Slovensko je teď katolickou zemí, to může mít i tyto souvislosti. Tam je konkordát, který odporuje demokratické ústavě. Žila jsem tam čtyři roky a můj syn ve škole chodil na náboženství, které je povinně volitelné už od obecné školy. Takže děti jsou takhle masírované. On byl na gymnáziu a denně se hádal s katechetou. Říkal mi, že nemůže poslouchat ta dogmata. Ostatním to bylo jedno. A teď to hrozí i u nás, protože zákon o vyrovnání státu s církvemi vlastně nahradí konkordát. Budou mít peníze a začnou ovlivňovat školství. Začalo to rozpadem Masarykovy republiky a teď nám berou i dějiny. To nemůže být náhodné… Plichta: Je to výsledek určitého, řekl bych, programu. Není v tom žádná spontaneita. Je to umělé… Seifertová: Oni se tváří jako ekumenici, ale znáte výroky papeže… Ještě před revolucí tady měla katolická církev sympatie, protože představovala kompaktní organizaci, která byla výrazně protirežimní. Tenkrát měli určitou šanci, ale tu totálně prohráli. Ztratili kredit. Domohou se majetku, kterým nikdy nesměli disponovat, a teď ho můžou zašantročit, prodat. Získají majetek, ale ztratí věřící. Je floskule, že jsme nejateističtější národ a že je to vinou těch čtyřiceti let komunismu. Což není pravda. To je zadřené už od Bílé hory a té násilné rekatolizace. Co je to platné, že byl za Josefa II. vyhlášen toleranční patent, když se tak málo lidí poté přihlásilo k evangelické církvi. Oni měli už pořád strach. Strach se dědí. Já jsem kdysi četla podrobnou biografii Palackého. Ten, když přišel do Prahy, měl jako evangelík veliké potíže. A kdy to bylo? Už dávno po tolerančním patentu. Pořád tady měl to stigma evangelíka.   Ve verších vašeho tatínka mě úplně zdrtila báseň Nebeské závory. Zdrtila a dojala současně. Seifertová: Tatínek a náboženství je zajímavá kapitola. Jak už jsem říkala, měl velice zbožnou maminku, která pocházela z Kralup a byla takzvaná prostá katolička. A v neděli brala syna do žižkovského kostela sv. Prokopa. Tam okouzlené dítě vnímalo rozsvícená světla, tu parádu, církevní obřady. Na druhé straně ale jeho otec byl nevěrec, sociální demokrat, a ten zase na něj působil v opačném směru. Ale to okouzlení církevní parádou bylo pro otce důležité, pro mnoho metafor v jeho poezii. Nebyl velký věřící, v pozdějším věku vůbec ne, měl jen zpočátku takovou dětskou víru. Jako kluka vyrostlého v chudém prostředí ho ta nádhera kostela silně zasáhla. A i ta hudba a zpívání. A už nad první sbírkou mu S. K. Neumann vyčítal, že tam má plno náboženské obraznosti. Takže otec byl mezi dvěma vlivy a měl ke katolicismu složitý a spíš poetický vztah… Jednou tady u něho seděl popularizátor vědy Jiří Grygar, který je věřící. A ten mu vykládal srozumitelným způsobem vznik vesmíru a otec říkal: „No a pane doktore, a kde tedy je ten pánbůh?“ A Grygar pokrčil rameny a řekl: „Nevím.“   A vy jste pokřtěná, paní Jano? Seifertová: Já jsem pokřtěná, ale z církve jsem vystoupila, když tady byly ty tahanice kolem katedrály. To jsem se tak dopálila, že jsem napsala dopis a vystoupila jsem oficiálně z církve. Představte si, že Zdeněk Mahler, který se tehdy angažoval, aby katedrála zůstala státu, si musel změnit telefonní číslo pro výhružné a sprosté telefonáty. Tomu říkám pravá katolická nenávist. Kam se církev dostala od původního Ježíšova učení Miluj bližního svého, kam? Rozdej svůj majetek a následuj mě. Tvrdím, že v momentě, kdy se za Konstantina křesťanství stalo státním náboženstvím čili státní ideologií, nastal úpadek. Úpadek křesťanství.   Sotva se vynořilo z katakomb… Seifertová: … nastal úpadek křesťanství. Dějiny katolické církve jsou také dějinami velkých zločinů. Ty jsi přece překládal albigenské, Dalibore. (Řeč je o knize Jeana Pierra Cartiera Válka proti Albigenským, kterou Dalibor Plichta přeložil pod cizím jménem v 70. letech pro Odeon – pozn. red.) Jak se chovali křižáci, povraždili desetitisíce lidí, zničili celou kulturu… Plichta: Náboženství se stalo nástrojem určité politiky. Já jsem tomuto jejich triku nikdy nepodlehl. Je to nástroj, je to využívané.   Když začínalo Pražské jaro, obrodný proces, ptala jsem se svého táty, co se stane, když to nevyhrajeme, co může nastat? A on říkal: „No, v chaosu můžou nastat různé zvraty, například se může k moci prodrat i třeba církev.“ Já jsem vůbec nechápala, jak ho to napadlo. Seifertová: A už tenkrát. To byl tedy jasnozřivý.   On měl takové neuvěřitelné pablesky. Třeba v roce 1969, když vystoupil ze strany, napsal do nějakého fejetonu, který už oficiálně nevyšel: „Socialismus zůstane pouhou epizodou v životě našeho národa.“ Tehdy jsem netušila, jak to myslí. Ale teď vím, že toho litoval. Seifertová: Že se to nepovedlo.   Že to je ztracené. Že invaze převálcovala možnost skutečného socialismu, ne toho paskvilu… Seifertová: …který žádným socialismem nebyl…   …ale to, k čemu jsme směřovali v roce 1968. Západní Evropa koukala, co se tady děje, a Amerika se lekla a Rusové přijeli. Takže jeho věta, že to bude jenom epizoda a že se k tomu nevrátíme, mi dnes zní jinak. A připadá mi strašné, že jsme tu křižovatku nemohli zdolat. Dneska všichni říkají: Češi – ovce, ale vždyť tady vznikaly důležité myšlenky. To není jenom polohou země, že se tady rodili lidé, ať už to byl Hus, nebo Komenský, Havlíček, Masaryk… Jeden kámen vedle druhého, po kterých se dá přejít. Seifertová: Masaryk říkal: „Úspěšná politika je pouze politika sociální.“ Věděl, že lidi si rovni nejsou po žádné stránce. Něco jiného je rovnost před zákonem, ale říkal: „Povinností státu je zaručovat největší možnou míru sociální spravedlnosti.“ Neoliberálové pořád mluví o svobodě, ale svoboda bez sociální stránky? Nebo demokracie, která není sociální, co je to za demokracii?   Jaká svoboda, když ji chudý nepřežije? Seifertová: Neoliberalismus je zhouba. Ale on je to problém celé Evropy. Jsou teorie, že to, co se teď děje v Evropě, je konec evropské civilizace. Což je pravděpodobné. Budou nás válcovat Číňani. To jsme se dostali ale už někam jinam.   Tady je o tom… já to přečtu. Váš tatínek byl taky jasnozřivý: „Řekněte, co s básníky, / kteří chtějí být při tom, / až pod údery civilizace / začnou se rozsypávat nýty světa / a na bílých pláštích vědců / budou praskat švy?“ Seifertová: Říká se, že lidi jsou naštvaní. To není správné slovo. Jsou zoufalí a bezradní, jsou pohlceni starostmi o existenci, aby se udrželi v práci. {loadmodule mod_tags_similar,Související}