Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-09 07:24:11

Za výkupné u kyberútoků průměrně zaplatíte 6 milionů. Z daní je odečíst nemůžete

Podle analýzy české společnosti ComSource, která se zaměřuje na kyberbezpečnost, síťovou infrastrukturu a datovou analytiku, je u ransomware útoků průměrné požadované výkupné 250 tisíc dolarů, tedy téměř šest milionů korun. 10 procent z obratu je [...] Článek Za výkupné u kyberútoků průměrně zaplatíte 6 milionů. Z daní je odečíst nemůžete se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-10-22 14:45:25

Průměrné stáří aut v ČR se opět zvýšilo, i Slováci mají auta průměrně o více než 2 roky mladší

Na českých silnicích přibývá automobilů, ale jejich stáří dosahuje čím dál vyšších hodnot. K třetímu čtvrtletí roku 2024 činil průměrný věk v ČR registrovaných osobních vozů 16,41 roku. A to je oproti konci roku 2023, kdy přibylo více než 100 tisíc aut, další nárůst. Celkový počet aut v ČR aktuálně dosáhl téměř 6,7 milionu. Tento […]

Čas načtení: 2024-01-09 13:52:48

Průměrné úroky úvěrů na cokoli v prosinci stouply na 8,84 procenta

Broker Consulting Index spotřebitelských úvěrů dosáhl v prosinci 2023 průměrné hodnoty 8,84 procenta. Oproti minulému, kdy byl index 8,51 procenta, se jedná o nárůst o 0,33procentního bodu. Na prosincovém zasedání ČNB bylo po dlouhých měsících rozhodnuto o poklesu základní dvoutýdenní repo sazby ze 7 procent na 6,75 procenta. Tato změna ale podle mínění odborníků nebude mít u … The post Průměrné úroky úvěrů na cokoli v prosinci stouply na 8,84 procenta appeared first on Broker Consulting, a. s..

Čas načtení: 2024-03-13 07:08:12

Průměrné stáří auta v Česku už překonalo 16 let, od covidu stárne vozový park rychleji

Průměrné stáří auta už překonalo hranici 16 let. Český vozový park vykázal totiž loni v kategorii osobních aut stáří 16,21 roku a od počátku pandemie covidu stárne dvojnásobně rychleji než v přechozích letech. Ročně se zvýší stáří aut zhruba o 3,5 měsíce. Hranici 17 let by tedy auta tímto tempem překonala v roce 2026 a […]

Čas načtení: 2024-04-01 20:32:38

Minimální mzda by mohla příští rok překonat 20 tisíc

Minimální mzda by měla v příštím roce přesáhnout dvacet tisíc korun. Vláda ji chce navázat na průměrné příjmy a postupně minimum a průměr sbližovat, až by koncem desetiletí dosáhla minimální mzda 47 procent výše té průměrné. Ruku v ruce jde ale také návrh na zrušení zaručených mezd, které stanoví nejnižší výdělky pro jednotlivé profese v soukromé sféře. To se vůbec nelíbí opozici, ale ani odborům. Souzní také v názoru, že minimální mzda by měla být v poměru k průměrné vyšší.

Čas načtení: 2024-09-04 08:41:12

Jak na ztrátu zaměstnání: Co mám dělat?

Jak na ztrátu zaměstnání: Co mám dělat? redakce St, 09/04/2024 - 08:41 Práce a Kariéra Klíčová slova: nárok na odstupné od zaměstnavatele Zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce osoby bez zdanitelných příjmů ukončili sami výpovědí výpověď avizo.cz inzertních serverech s nabídkou pracovních míst psychoterapie přes videohovor stres hedepy.cz finanční rozpočet Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Nárok na odstupné nevzniká vždy Nárok na odstupné od zaměstnavatele je jakousi „finanční náplastí“ v náročné situaci. Pokud však skončil váš pracovní poměr na dobu určitou, nebo pokud vás zaměstnavatel propustil ve zkušební době, odstupné se vás netýká. A nemáte na něj nárok ani tehdy, pokud jste dostali výpověď pro porušení pracovní kázně. Naopak nárok na odstupné máte, pokud jste dostali výpověď z organizačních důvodů, a byl vám tak ukončen pracovní poměr dohodou pro nadbytečnost, z důvodu rušení pobočky nebo stěhování zaměstnavatele. Stejně tak vám nárok na odstupné náleží i tehdy, kdy už nemůžete svou pozici vykonávat z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Minimální výši odstupného určuje Zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce. Podle něj přísluší zaměstnanci při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně: jednonásobku jeho průměrného výdělku, pokud pracovní poměr u zaměstnavatele trval méně než 1 rok, dvojnásobku jeho průměrného výdělku, pokud pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 1 rok a méně než 2 roky, trojnásobku jeho průměrného výdělku, pokud pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky. Toto odstupné je vyplaceno v následujícím výplatním termínu po skončení pracovního poměru.     Úhrady zdravotního pojištění končí v den ukončení pracovního poměru Pokud nenastoupíte ihned na novou pozici, musíte počítat s tím, že za vás stávající zaměstnavatel již nebude po ukončení pracovního poměru platit zdravotní a sociální pojištění. Ze zákona jste však povinni hradit zdravotní pojištění – na výběr máte dvě možnosti: nejpozději do tří dnů po skončení pracovního poměru se přihlásíte jako žadatel o zaměstnání u Úřadu práce ČR, a zdravotní a sociální pojištění za vás bude hradit stát; na Úřad práce ČR se nepřihlásíte a budete si hradit zdravotní pojištění sami (v roce 2024 se pro osoby bez zdanitelných příjmů jedná o částku 2 552 Kč). Kdo má nárok na podporu v nezaměstnanosti Nárok na podporu v nezaměstnanosti náleží každému, kdo v uplynulých 2 letech odpracoval minimálně 12 měsíců a zároveň za něj zaměstnavatel odváděl důchodové pojištění (započítává se i péče o dítě mladší 4 let či osobu blízkou). Doba vyplácení i její výše závisí na výši příjmu a na věku uchazeče o zaměstnání. Uchazeči do věku 50 let mají nárok na podporu v nezaměstnanosti max. po dobu 5 měsíců, ve věku 50–55 let po 8 měsíců, pro uchazeče starší 55 let je maximální doba evidence na úřadu práce 11 měsíců. Výše podpory se počítá z průměrné měsíční mzdy dané osoby za předchozí kalendářní čtvrtletí, a je poskytována ve výši: 65 % během prvních dvou měsíců nezaměstnanosti; 50 % během 3. a 4. měsíce nezaměstnanosti; 45 % od 5. měsíce nezaměstnanosti po zbytek podpůrčí doby. Pozor! Pokud byste pracovní poměr ukončili sami výpovědí či dohodou, náleží vám po celou dobu podpora ve výši 45 % průměrné čisté měsíční mzdy. Na podporu v nezaměstnanosti nemáte nárok, pokud jste během posledních 6 měsíců dostali výpověď z důvodu zvlášť hrubého porušení pracovní nebo jiné povinnosti zaměstnance. Dávky v nezaměstnanosti nesmí přesáhnout 0,58násobek průměrné mzdy za první až třetí čtvrtletí předchozího roku (v roce 2024 tak můžete získat podporu max. 24 608 Kč měsíčně).       Jak podat žádost o podporu v nezaměstnanosti Registrace na Úřadu práce ČR musí proběhnout do tří pracovních dnů po ukončení pracovního poměru. Pro přihlášení na Úřadu práce ČR budete potřebovat občanský průkaz, vyplněnou žádost o zprostředkování zaměstnání a žádost o podporu v nezaměstnanosti a doklady vystavené zaměstnavatelem (zápočtový list, potvrzení o výši průměrného výdělku, evidenční list důchodového pojištění), příp. doklad o výkonu jiné výdělečné činnosti, pokud máte doplňující příjem. Žádost můžete podat osobně na kontaktním pracovišti Úřadu práce ČR (není nutno v místě trvalého bydliště), nebo i poštou, datovou schránkou či e-mailem s elektronickým podpisem. Jak si najít práci? Nespoléhejte jen na pracovní úřad S hledáním nové práce byste měli začít co nejdříve. Nespoléhejte však pouze na nabídky od Úřadu práce ČR, ale hledejte i sami. Poptat se můžete známých, největší nabídku volných pracovních míst však najdete na internetu. Vyhledávat můžete na nejrůznějších inzertních serverech s nabídkou pracovních míst, jako je například avizo.cz, navštívit můžete i weby firem ve vašem okolí a prohlédnout si jejich nabídku volných pozic. Využít lze také sociální sítě, zejm. Facebook (různé skupiny s nabídkami práce) či LinkedIn. Praktický tip Nezapomeňte si sepsat či aktualizovat strukturovaný životopis se svými znalostmi a zkušenostmi. Inspiraci, jak napsat životopis, najdete na internetu. Splácení úvěru v případě ztráty zaměstnání Ztráta zaměstnání zasáhne i váš finanční rozpočet, a tak může být problematické splácet finanční závazky. Pokud máte sjednáno pojištění schopnosti splácet, může namísto vás uhradit až 12 splátek pojišťovna. Stejně tak můžete k pokrytí finančních závazků využít životní pojištění, pokud máte v rámci něj pojištěnu ztrátu zaměstnání. Možnosti řešení mohou nabídnout i společnosti, u kterých máte nebankovní půjčky – zásadní je kontaktovat je co nejdříve a domluvit se s nimi na možnostech řešení. Ztráta zaměstnání vám zároveň ztíží možnost získat novou půjčku a bude problémem i pro refinancování hypotéky, pokud vám zrovna končí fixace. Jediným řešením pak bývá refixace, která je ale často spojena s vyšším úrokem. Praktický tip Nikdy nenechávejte zajít neschopnost splácet půjčky až do krajních mezí a snažte se najít co nejschůdnější řešení přímo s poskytovatelem úvěru. Předejdete tak riziku exekuce. Ztráta zaměstnání a její dopad na psychiku Na závěr je třeba ještě zmínit, že je naprosto běžné, že se ztráta práce odrazí i na psychice. Je proto třeba uvědomit si, že se nejedná o ostudu či selhání, ale o problém, který se může stát každému. Pomoci může rodina či přátelé, v případě, že se u vás po výpovědi ale začne projevovat vyčerpanost, nadměrný stres, přepadají vás depresivní myšlenky, máte problémy se spánkem či pociťujete jiné projevy, jako jsou zažívací potíže, bolesti hlavy, zvýšení krevního tlaku atd., je vhodné obrátit se na odbornou pomoc. Využít můžete návštěvu terapeuta či psychologa. Velmi dostupným a praktickým řešením je také možnost psychoterapie přes videohovor, tedy online z vašeho domova, kterou vám zprostředkuje například web hedepy.cz. Důležité také je nevzdávat se po prvním neúspěchu – oslovte více firem a rozešlete více životopisů. A pokud se vám nedaří sehnat práci ve vašem oboru delší dobu, informujte se o možnosti rekvalifikace – tu vám může uhradit i Úřad práce ČR, a vám se tak zvýší šance na získání nové práce. Přidat komentář ZDROJE:   https://pruvodce.gov.cz/ztrata-zamestnani/evidence-uchazecu https://www.prace.cz/poradna/aktuality/detail/article/propousti-vas-kdy-mate-narok-na-odstupne/ https://www.mpsv.cz/-/evidence-uchazecu-o-zamestnani-a-podpora-v-nezamestnanosti https://www.mpsv.cz/-/zadost-o-zprostredkovani-zamestnani https://do5minut.cz/ztrata-zamestnani/ www.e-sbirka.cz/sb/2006/262/2024-01-01 Zdroje obrázky: pixabay.com Ztráta zaměstnání představuje zásadní zlom. Obzvláště, pokud je nečekaná a my nemáme žádnou náhradu. Pak se rychle odrazí jak na psychické, tak finanční stránce. A samozřejmě s sebou nese i spoustu nejistot. Co dělat, když přijdete o práci? Máte nárok na odstupné? Jak to funguje na pracovním úřadě a kdo má nárok na podporu v nezaměstnanosti? Jak si najít novou práci či jak zvládnout splácení úvěrů během období nezaměstnanosti? Pojďme se nejen na tyto otázky podívat podrobněji. Přijít o práci může kdokoliv z nás. Abychom toto období překlenuli, je třeba vědět, co je třeba zařídit a na co máme v nezaměstnanosti nárok.

Čas načtení: 2024-11-11 11:12:13

Nejhorší řidiči jsou v Ústeckém kraji. Potvrzují to i počty nehod

Přesto, že Ústecký kraj nepatří mezi největší kraje v rámci České republiky, pohybuje se vysoko ve statistikách absolutního počtu nehod. S průměrně 9 327 nehodami ročně se umístil na nelichotivém třetím místě za Prahou (1. místo, průměrně 19 035 nehod ročně) a Středočeským krajem (2. místo s průměrně 13 052 nehodami ročně). Hlavní příčinou je přitom skutečnost, že […]

Čas načtení: 2025-01-10 07:00:01

Srovnání, jak si žijeme v Praze a jak si žijí ve světě. Nejsme na tom tak zle

Je pravda, že nejdražší město pro život na světě je Curych. A co se týká životních nákladů, na dalších místech najdeme Lausane, Ženevu, Basilej a Bern. Mezi ně se hrdinně vklínil jen New York až za nimi se se krčí extra drahé San Francisko! Brno lepší než Praha nebo Londýn a mnohem lepší než Budapešť V první řadě je třeba říci, že Brno je na tom lépe než Praha. Sice jen o půl bodu, mezi velkými městy je Brno 94. se 172 body a Praha 97, když má o půl bodu méně. A hůř se mají třeba San Franciscu nebo Las Vegas nebo Birmingham. Daleko za Prahou je také Londýn, Toronto nebo většina Polských měst, jako Varšava, Krakov či Poznaň. A stovku míst hůře jsou také Budapešť nebo Athény. Podrobný přehled zde: Quality of Life Index by City 2025 Nejbohatější města Pojďme se podívat na nejbohatější města, jejichž obyvatelé největší kupní sílu. Asi nás nepřekvapí, že boháči žijí v Basileji, ve městě mezi Švýcarskem, Francií a Německem a ve středisku farmaceutického a hodinářského průmyslu. Hned po Švýcarech mají plné kapsy Američané ze Seattlu a Atlanty. Pak se vracíme zpět do Evropy do Lucemburku a litujeme, že už nemáme nic společného s králem Janem. Lucemburčané jsou čtvrtí nebohatší měšťané na světě. A pak zase plejáda amerických měst jako St. Louis, Austin, Cincinnati. Vlastně 22 nejbohatších měst najdete v USA nebo ve Švýcarsku. A kde se žije nejlépe, když ne v Brně? Přece v Haagu v Holandsku. A druhé nejkvalitnější živobytí je také v Nizozemí, v Groningenu. Následuje bohaté Lucembursko a švýcarská města. V žebříčku nejkvalitnějšího prostředí pro život jednoznačně vede Evropa, Benelux a Švýcarsko a Dánsko. Naopak málokdy by chtěl žít v nigerijském Lagosu nebo v Manile na Filipínách. Dobře na tom nejsou ani brazilská  egyptská města. Index kvality života Samozřejmě nejde o to, jestli vás má někdo rád, jde výhradně o to, jak se ve městě žije.  Což je samozřejmě souvislé i se slušností a bezpečností, třena na Donbase je teď zle ekonomicky i lidsky. Index kvality života ve městech (Quality of Life Index by City 2025) se skládá z několika ukazatelů a z poměru mezi kupní silou bezpečností indexem zdraví obyvatel města životními náklady cenou nemovitostí indexem dopravní obslužnosti znečištěním ve městě počasím Vše se srovnává s New Yorkem (USA), ten má index 100. Což neznamená, že se tam žije nejlépe, New York je až 190. místě, skoro sto míst za Brnem! Co znamená co Index životních nákladů (bez nájmu): Tento index ukazuje relativní ceny spotřebního zboží, jako jsou potraviny, restaurace, doprava a služby. Nezahrnuje náklady na bydlení, jako je nájem nebo hypotéka. Například město s indexem životních nákladů 120 je odhadováno o 20 % dražší než New York (bez nájmu). Index nájmu: Tento index odhaduje ceny nájmů bytů ve městě ve srovnání s New Yorkem. Pokud je index nájmu 80, naznačuje to, že průměrné ceny nájmů v daném městě jsou přibližně o 20 % nižší než v New Yorku. Index potravin: Tento index poskytuje odhad cen potravin ve městě ve srovnání s New Yorkem. Numbeo používá váhy položek ze sekce „Trhy“ k výpočtu tohoto indexu pro každé město. Index restaurací: Tento index porovnává ceny jídel a nápojů v restauracích a barech s těmi v New Yorku. Index životních nákladů včetně nájmu: Tento index odhaduje ceny spotřebního zboží, včetně nájmu, ve srovnání s New Yorkem. Místní kupní síla: Tento index ukazuje relativní kupní sílu ve městě na základě průměrné čisté mzdy. Domácí kupní síla 40 znamená, že obyvatelé s průměrnou mzdou si mohou dovolit průměrně o 60 % méně zboží a služeb ve srovnání s obyvateli New Yorku s průměrnou mzdou. Jak se mají Češi? V Praze jsou hospody plné Pohledem turisty, který přiletěl do Prahy se máme báječně, hospody jsou tu plné Čechů, pivo a víno teče proudem, v hospodách se obědvá i večeří. To na západě není zvykem, v Anglii výjimečné. Ale třeba v Glasgowě si večer v hospodě také nesednete. Ale nejí se, hlavně se opije pivo a whiska (stojí přibližně stejně). Na venkově je situace jiná, hospody jsou u nás prázdnější, ale oproti Německu je jich v přepočtu na člověka zásadně víc. Za západní hranicí přežily už jen ty „lepší“ třeba ve Skotsku na venkově prostě „puby“ nejsou, nízká kupní síla je nenechala přežít. V Česku spotřebitelský index důvěry v budoucnost v posledních třech měsících nad 100 procent. Jak se opravdu mají Češi a co si myslí o budoucnosti ČSÚ (Český statistický úřad) vydává indikátor důvěry. Ten se měří měsíčně a v procentech ukazuje, jak Češi věří v budoucnost. Zjednodušeně se dá říci, že důvěra v budoucnost například loni v prosinci klesla o necelé procento, přesto zůstala extrémně vysoká, mezi skoro 97% a u spotřebitelů je dokonce nad 100 procenty!

Čas načtení: 2025-01-14 11:12:45

Průměrné emise oxidu uhličitého u nových aut v Česku loni klesly o čtyři gramy

Průměrné emise oxidu uhličitého (CO2) u nových osobních vozidel na českém trhu meziročně klesly o čtyři gramy na 133 g/km. K poklesu mimo jiné přispěl vyšší podíl jak bateriových elektromobilů, tak hybridních vozidel. Navzdory poklesu je celková bilance přibližně o 27 gramů vyšší, než byl před rokem průměr EU. Toto je srovnání 20 nejvíce registrovaných […]

Čas načtení: 2025-03-03 17:07:43

Průměrné sazby hypoték dál pozvolna klesají, v únoru se zastavily na hodnotě 4,83 procenta

Situace na hypotečním trhu je poměrně stabilní. Průměrné úrokové sazby ani v únoru nevybočily ze zaběhnutého tempa a klesaly velmi pozvolně, o čemž vypovídají data Broker Consulting indexu hypotečních úvěrů. Zatímco na počátku roku dosahoval index hodnoty 4,92 procenta, v únoru se zastavil na hodnotě 4,83 procenta, tedy o 0,09 procentního bodu níže. Předstihový ukazatel nezměněn … The post Průměrné sazby hypoték dál pozvolna klesají, v únoru se zastavily na hodnotě 4,83 procenta appeared first on Broker Consulting, a. s..

Čas načtení: 2025-03-10 10:54:00

Data mBank: Nejčastěji platí prstenem muži, ženy s ním ale platí vyšší sumy

Praha 10. března 2025 (PROTEXT) - Bezkontaktní placení zažívá revoluci. A už dávno to není jen o mobilech a chytrých hodinkách. Hitem posledních měsíců je placení pomocí stylových prstenů, které jako první banka a leader v platební oblasti na českém trhu hned v několika variantách představila mBank ve spolupráci s Mastercard a Niceboy. A právě její nejnovější data ukázala, že kouzlu placení prstenem podlehli zejména muži. Ženy je nicméně předběhly v průměrné měsíční útratě a průměrné výšce sumy, kterou pomocí prstenu platily.Z dat mBank za rok 2024 vyplynuly zajímavé informace. Mezi klienty platícími prstenem převládají muži, kterých je 66 procent. Naproti tomu ženy prstenem hradí vyšší částky. Průměrně takto žena utratí 6836 korun za měsíc, muž pak 5 980 korun, rozdíl je tedy 856 korun. Také průměrná hodnota transakce je u žen vyšší, konkrétně jde o 375 korun, zatímco u mužů je to 325 korun. „Placení prstenem, který je přímo na ruce, je voděodolný a nemusí se nabíjet, posouvá tuto každodenní činnost na novou úroveň. Klientům přináší pohodlné platební řešení na každém místě a v každé situaci, což ocení zejména při cestování, sportu či trávení volného času u vody. Letos chceme nabídku platebních prstenů rozšířit o další zajímavé novinky,“ nastínil plány Martin Podolák, zástupce generálního ředitele zodpovědný za produktový management a inovace mBank.Rostoucí popularitu plateb pomocí nositelné elektroniky potvrzují i data společnosti Mastercard. Počet aktivovaných karet v nositelných zařízeních se na českém trhu mezi lety 2022 a 2024 takřka zdvojnásobil a počet transakcí prostřednictvím „wearables“ narostl od roku 2022 o 37 procent. Placení prsteny využívá alespoň jednou za měsíc 55 procent jejich majitelů, u hodinek je to kolem 42 procent. Jinou zajímavostí je četnější používání nositelné elektroniky v letních měsících, kdy pozorujeme jeho nárůst o 16 procent. „V Česku máme pro inovace mimořádně příznivou situaci, což nám umožňuje s partnery, jako je mBank přicházet s dalšími řešeními zvyšujícími pohodlí a bezpečí digitálních plateb. Trh je hladový po technologických inovacích a Češi velice rádi zkoušejí a osvojují si novinky, které jim přinášejí komfort při placení. Určujícím trendem je, že plastová karta přestává být hlavním platebním nosičem. Tím se stává nositelná elektronika v čele s mobily, hodinkami a v posledních měsících také elegantními prsteny a náramky. Platíme zkrátka tím, co máme v daný moment po ruce a je jedno, jestli je to mobil, náramek nebo třeba automobil – i tuto inovaci jsme společně nedávno na trh přinesli,“ uvádí Jana Lvová, generální ředitelka společnosti Mastercard pro Česko a Slovensko.Platební prsten mBank představila v červnu 2024 ve spolupráci s partnery Mastercard a Niceboy, a to jako vůbec první v České republice. „Platební prsten Niceboy ONE byl naším prvním produktem podporujícím platby. Zákazníci si jej oblíbili zejména v elegantní černé barvě, která hravě doplní každý outfit. Muži preferovali matné provedení, zatímco ženy častěji sáhly po lesklé verzi. Před koncem loňského roku jsme na trh uvedli také další platební zařízení, jako jsou designový náramek a náramek pro děti. Technologie Niceboy Pay umožňuje jednoduché a hlavně bezpečné spárování všech těchto zařízení s platební kartou. Díky tomu je možné platit všude tam, kde akceptují bezkontaktní platby – doma i v zahraničí. Pro letošní rok plánujeme společně s mBank hned několik dalších zajímavých inovací. Zákazníci se mají na co těšit,“ říká Michal Čarný, CEO společnosti Niceboy.Platební prsten využívají klienti mBank také při cestování. „Z dat vyplynulo, že jím nejčastěji platí v Polsku, na Slovensku, v Itálii a Německu. Platby s ním ale provádějí také například v Keni, Tanzanii, Ázerbájdžánu, Senegalu, Království Bahrajn nebo na Kapverdách. Nejvyšší jednorázová transakce prstenem proběhla v Lucembursku, a to ve výši 84.320 Kč v obchodě proslulém nabídkou luxusního zboží, zejména doutníků. Největší objem transakcí prstenem jediného majitele za měsíc dosáhl hodnoty 266.473 Kč. Je tedy vidět, že platby prstenem mají klienti v oblibě a stylově platí i ve světě,“ doplňuje Petr Kábele, ředitel divize segmentového managementu mBank. O mBankmBank je dynamická digitální banka působící na českém a slovenském trhu od roku 2007. Na český trh přišla jako první nízkonákladová banka nové generace a dosud se pro ni rozhodlo téměř 792 000 klientů. Díky praktické mobilní aplikaci mohou mít zákazníci mBank svou banku kdykoliv po ruce a jednoduše tak vyřešit vše, co potřebují. Mateřská polská společnost mBank spadá pod německou skupinu Commerzbank.V lednu 2025 se mBank v soutěži Finparáda.cz – Finanční produkt roku 2024 umístila na třetím místě v kategorii „Běžné účty pro fyzické osoby podnikatele a malé firmy“ a na druhé příčce v kategorii „Pojištění schopnosti splácet spotřebitelský úvěr“. V únoru 2025 získala prestižní ocenění za unikátní projekt mezi vydavateli karet díky spuštění bezkontaktních plateb platebními prsteny a náramky v soutěži Mastercard Awards. V roce 2024 získala cenu VISA za novou nabídku pro podnikatele.   

Čas načtení: 2021-01-27 12:07:00

Sněmovna schválila novelu zákona o pedagogických pracovnících

Na středních školách a na druhém stupni základních škol by mohli učit i odborníci bez pedagogického vzdělání. Ministerstvo školství tak chce řešit nedostatek učitelů v některých oborech. Změnu přináší novela zákona o pedagogických pracovnících, kterou dnes schválila Sněmovna. Pokud úpravu nezmění Senát, vládní sociální demokraté se ji chtějí pokusit zrušit poslaneckým návrhem, řekla novinářům bývalá ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD). Sněmovna v novele rozhodla také o tom, že poměr učitelských platů k průměrné mzdě má být stanoven zákonem. Platy by se měly zvyšovat minimálně na 130 procent průměrné mzdy do roku 2023. Informuje ČTK. Celý text naleznete zde

Čas načtení: 2023-12-06 09:50:00

Průměrné úrokové sazby u hypoték se celý rok 2023 pohybují pod hranicí 6 procent

Monitorované hodnoty Broker Consulting Indexu hypotečních úvěrů zaznamenaly v listopadu 2023 mírný pokles na 5,70 procenta. Průměrná úroková sazba hypotečního úvěru byla tedy oproti předcházejícímu měsíci o 0,08 procentního bodu nižší. Tento vývoj naprosto odpovídá trendu pro rok 2023, kdy je Broker Consulting index hypotečních úvěrů stabilní. Ani pro následující měsíce neočekávají analytici výrazné výkyvy hodnot … The post Průměrné úrokové sazby u hypoték se celý rok 2023 pohybují pod hranicí 6 procent appeared first on Broker Consulting, a. s..

Čas načtení: 2020-04-22 07:47:13

Výzva jedenácti lékařů Univerzity Karlovy veřejnosti: otevřete školy a zabraňte krachům firem

Jedenáct lékařů Univerzity Karlovy včetně rektora Tomáše Zimy sepsalo výzvu veřejnosti, ve které vyzývají k ukončení nouzového stavu ke 30. dubnu, postupnému uvolňování státní hranice, a obnovení výuky na základních, středních a vysokých školách v průběhu. Prohlášení zveřejňujeme v plném znění. Česká republika je již téměř šest týdnů blokována restriktivními opatřeními, která byly zavedena v souvislosti s ochranou zdraví občanů při epidemii COVID-19. Je potřeba ocenit vládu za první rychlá a plošná opatření, která nepochybně pomohla se zvládnutím rizik. V současnosti je nutné s ohledem na aktuální epidemiologická data a vývoj epidemie zásadně zrychlit rozvolňování opatření – ve prospěch zdraví občanů, ekonomické a společenské stability a prosperity země. Společnou motivací pro vznik této výzvy je ochrana zdraví občanů České republiky, které dlouhodobá omezení ohrožují, obava o naši budoucnost, ať již zdravotní či ekonomickou a rovněž snaha vyvrátit nepravdy a mýty, jež jsou o epidemii šířeny. Plošná opatření nepovedou k vymýcení COVID-19. Je potřebné vytvářet především imunitní odpověď u většiny populace, což bude chránit i ohrožené skupiny obyvatel, definované svou diagnózou, nikoli věkem. V zájmu zachování zdraví a prosperity naší země je nezbytné: - ukončit nouzový stav ke 30. dubnu 2020, - obnovit dostupnost zdravotní péče pro všechny občany v plné šíři, - obnovit výuku na základních, středních a vysokých školách v průběhu měsíce května 2020, - odstranit překážky pro chod ekonomiky, zabránit krachu, který hrozí významné části malých a středních firem a živnostníků, - postupně uvolňovat státní hranice v koordinaci s okolními zeměmi, a zvláště s našimi sousedy a těmi, které mají podobnou epidemiologickou situaci, jako jsou například Německo či Rakousko, - přijímat promyšlená řešení místo chaotických a protichůdných opatření. V našem stanovisku vycházíme z aktuálních epidemiologických dat, znalostí, faktů, expertíz a také z našich odborných i praktických zkušeností a poznatků. 1/ JE NUTNÉ CO NEJDŘÍVE OBNOVIT PLNOU LÉKAŘSKOU PÉČI PRO VŠECHNY OBČANY Od začátku března dochází ve zdravotnických zařízeních k výpadku služeb pro závažně nemocné pacienty, kteří nejsou COVID-19 pozitivní. Jsou zastaveny preventivní programy v kardiovaskulární péči a v onkologii, byly například omezeny odběry orgánů pro transplantace a řada chirurgických výkonů. Další oběti na životech způsobuje jak odkládání plánovaných výkonů, tak i strach nemocných jít včas do nemocnice. Množí se případy zanedbaných bolestí břicha (prasklé záněty slepého střeva a jiné náhlé příhody břišní), drobných poruch hybnosti či mluvení (mozkové příhody) či bolesti v rameni nebo v zádech (akutní infarkty myokardu), a to vše v důsledku strachu pacientů z nákazy během ošetření či hospitalizace. Snížení výběru zdravotního pojištění – i při návrhu navýšení plateb za státní pojištěnce – povede k prohloubení podfinancování celého systému zdravotnictví a tím ve svých důsledcích ke zhoršené péči o nemocné s jinými, často závažnějšími nemocemi, než je COVID-19. Oběti takto vyvolaného nedostatku péče budou bohužel důsledkem protiepidemických opatření proti coronaviru. 2/ ZDRAVOTNICKÝ SYSTÉM NEZKOLABOVAL A NEZKOLABUJE POD NÁPOREM PACIENTŮ S COVID-19 Z Itálie víme, že 80 % populace virózou COVID-19 prochází s lehkými příznaky nevyžadujícími hospitalizaci. Z 20 procent závažnějších symptomů jich pět procent vyžadovalo příjem na intenzivní péči. Zde zastánci plné karantény národa a uzavírání se světu kalkulují s 50procentní úmrtnostní a třítýdenní hospitalizací na jednotkách intenzivní péče. Tato čísla platí jen pro nejtěžší formy zápalů plic a respiračního distresu. Ty však nacházíme jen u 25-30 procent příjmů do intenzivní péče, zatímco celková nejčastější délka pobytu pacienta s COVID-19 je mezi 8-10 dny. To zvyšuje odhad maximální dostupné kapacity intenzivní péče více než dvojnásobně. Doplňujeme, že do dneška (21. 4. 2020) jsme se v ČR nedostali ve vytížení intenzivních lůžek přes 45 procent kapacity, trvale tedy máme více než poloviční rezervu! 3/ KORONAVIRUS NEZVÝŠIL PŘIROZENOU ÚMRTNOST V ČR Ztráta každého lidského života je vždy nenahraditelná a tíživá. Každý rok v ČR zemře přirozenou smrtí přibližně 110 tisíc lidí, tj. průměrně zemře každý den asi 300 lidí. Zesnulých, u kterých byl identifikován COVID-19, je za den průměrně pět – nicméně smrt minimálně poloviny z nich nemá přímou souvislost s onemocněním COVID-19, nýbrž se jedná o úmrtí způsobená jiným závažným onemocněním. Při porovnání úmrtí na respirační onemocnění za rok 2019 nenacházíme rozdíl s rokem 2020 (zdroj: data SZÚ). Ze statistického hlediska je třeba objektivně poznamenat, že koronavirus nezvýšil přirozenou úmrtnost v ČR. 4/ (NE) ZÍSKÁNÍ KOLEKTIVNÍ IMUNITY Velká pozornost se v tuto chvíli upírá k testování imunity ve společnosti, jež by mělo ukázat, kolik lidí nemoc prodělalo a kolik z nich má protilátky. Dosud však není jasné, zda každý, kdo prodělá koronavirovou infekci, musí mít nutně protilátky. Na obraně proti viru se totiž významně podílí i buněčná imunita, která se běžnými laboratorními testy nedá podchytit. Vytvořené protilátky mohou přetrvávat několik týdnů až měsíců, ale paměťová stopa v lymfocytech (buněčná imunita) přetrvává až i celoživotně, po novém kontaktu s tímtéž virem se protilátky začnou ihned tvořit znovu. Každý jedinec tak protilátky vytváří v různém množství a v různém časovém období. V populaci může být mnoho jedinců, kteří koronavirus úspěšně prodělali a nemají zvýšené nebo detekovatelné množství protilátek. Tento fakt podporuje odhad počtu dárců konvalescentní plazmy (tj. plazmy od osoby, která prodělala koronavirovou infekci), kde množství protilátek – a tedy vhodnost odběru této plazmy – bude mít cca jeden z osmi až deseti dárců, kteří koronavirovou infekci prodělali a uzdravili se. Výskyt protilátek v populaci můžeme odhadovat na jednotky procent. Zároveň se ukazuje, že izolování nerizikových skupin, což v praxi znamená znemožňování celé populaci normálně žít a pracovat, nepovede k získání imunity. Naopak – další prodlužování karantény bude mít rozsáhlé následky a povede k celospolečenskému traumatu. Argumentace, že pokud kolektivní testování neodhalí v populaci dostatek případů s pozitivitou protilátek, pak musíme pokračovat v karanténních opatřeních a restrikcích, je chybná. 5/ STARŠÍ OBČANÉ POTŘEBUJÍ BEZPEČNÝ SOCIÁLNÍ KONTAKT, NE ABSOLUTNÍ KARANTÉNU Stigmatizace a omezování starších lidí v rámci „boje s COVID-19“ je neopodstatněné a neoprávněné a etabluje věkovou diskriminaci v obecném povědomí. V rámci řešení krize COVID-19 je veřejnost masivně utvrzována v obavě z mimořádné nebezpečnosti nákazy pro „starší“ lidi a v nutnosti přijímat pro tuto velmi heterogenní skupinu jednotná mimořádná opatření včetně nevycházení z bytu či vymezení nákupní doby. Současně se veřejnost dozvídá, že právě senioři postižení COVID-19 by mohli zahltit zdravotnický systém. Objevily se i představy o třídění nemocných potřebujících intenzivní péči jen na základě věku. Vymezením „ohroženého stáří“ na 65+ došlo k bezprecedentní stigmatizaci 20 procent obyvatel republiky včetně lidí zdravých a nijak zvlášť ohrožených. Někteří byli znejistěni či vystaveni manipulativnímu jednání svého okolí. Mnozí strádají přehnanou obavou z nákazy, omezením kontaktu s rodinami, izolací, samotou, komunikační deprivací, narušením denního rytmu se závažnými psychickými důsledky, a to nepřiměřeně riziku i možnostem jeho snížení. Několikatýdenní nevycházení ohrozilo křehké lidi ztrátou stability, pohyblivosti a tím soběstačnosti. Přitom není důvod, aby se při dodržování odstupu od jiných lidí nepohybovali ve volném prostoru. Ukazuje se, že zhoršení prognózy COVID-19 souvisí především s přidruženou nemocností, nikoliv s věkem jako takovým. Jde o poruchy výživy, onkologická a kardiovaskulární onemocnění, cukrovku, možná některé léky. Ohroženi nejsou primárně „starší lidé“, ale „lidé křehcí a závažně nemocní“. V tom se COVID-19 neliší od všech zátěží včetně chorob, jak to známe z epidemií chřipky, z vln veder či mrazů. Samostatnou problematikou jsou pobytová zařízení sociálních služeb (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem) a zdravotnická zařízení dlouhodobé péče. Jde o rizikové soustředění mimořádně křehkých osob s řadou vážných onemocnění. Zahraniční zkušenosti i první data z ČR ukazují, že právě tito lidé tvoří zřejmě většinu všech obětí COVIDu-19. To ukazuje nadřazenost zdravotního potenciálu (zdatnosti, odolnosti, adaptability) nad věkem jako takovým. Řada křehkých pacientů podlehla nákaze jako nespecifické zátěži, stejně jako by podlehla chřipce či většímu úrazu. Naopak ani v ČR nebylo zdaleka učiněno dost pro ochranu této nejohroženější skupiny - obyvatel pobytových zařízení sociálních služeb. To se týká kvality preventivních opatření, personálních záloh, výcviku v karanténním režimu, dostatku ochranných a hygienických pomůcek, častého testování nákazy u personálu, hlavního zdroje jejího zavlečení, testování podezřelých projevů u klientů s okamžitým převozem nakažených do kvalitních karanténních zařízení s dostupnou potřebnou péčí při rozvoji potíží aj. 6/ NEJDE JEN O ZDRAVÍ FYZICKÉ A DUŠEVNÍ, ALE I O ZDRAVOU EKONOMIKU A DEMOKRACII Je nutné zdůraznit, že fyzické zdraví jde ruku v ruce se zdravím duševním, zdravím socio-ekonomickým a zdravím české demokracie. Nikomu na zdraví nepřidá, když bude muset likvidovat svůj pracně budovaný a dobře fungující podnik, rozdávat výpovědi kvalifikovaným pracovníkům a hlásit se s celou rodinou na pracovním úřadě. Existuje prokázaný vztah mezi kardiovaskulární úmrtností, četností onkologických onemocnění a psychiatrickými onemocněními v souvislosti se ztrátou zaměstnání. Dlouhodobá izolace je devastační pro celou společnost. Izolace a omezení aktivit zvyšují spotřebu alkoholu a dalších návykových látek, závislost na počítačích a gamblerství. Izolace vede k nárůstu domácího násilí, rozvodovosti, napětí ve společnosti a agresivity. Závěrem: Jsme přesvědčeni, že médii sycený emocionální náboj současné situace je třeba korigovat podloženými fakty a s ohledem na ně a na možné celospolečenské důsledky a dopady krizových opatření je nutné co nejdříve konat a urychlit strategii státu v návratu k normálnímu životu. To vše za rozumného dodržování hygienických opatření, tedy nošení roušky při kontaktu s jinými lidmi, mytí rukou a udržování sociální vzdálenosti. Občané během koronavirové krize prokázali nejen velkou solidaritu a sounáležitost, ale rovněž disciplínu v dodržování těchto pravidel, proto není žádných pochyb, že by tato základní opatření dál nedodržovali. V této nesnadné době potřebujeme více optimismu a rozumných řešení, nesmíme propadat strachu, panice a beznaději. Věříme, že i k tomu naše výzva přispěje.   V Praze dne 21. 4. 2020 Podepsáni (v abecedním pořadí): doc. MUDr. Martin Balík, Ph.D. prof. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., MBA prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc. MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc. prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. prof. MUDr. Robert Lischke, PhD. prof. MUDr. Jiří Neuwirth, CSc., MBA prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. MUDr. Jaroslav Svoboda prof. MUDr. Julius Špičák, CSc. prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-08 10:14:24

Evropa: Povyk kolem Brexitu z historické perspektivy

O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí. O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit.  Oč se Britové hádají?  Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi. Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity.  Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné.  EU a referenda  Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé.  Jenže tak jednoduché to nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ukazují to již jen tři následující příklady. Z deseti oblastí, kde se nejvíce voličů vyslovilo ve prospěch setrvání v EU, patří sedm k londýnskému regionu, který se volebními preferencemi očividně vymyká většině občanů země. Dvě oblasti z této desítky ležely ve Skotsku, kde příznivci setrvání v EU zvítězili i celkově. To by mohlo leckoho překvapit, neboť Skotsko bývá často stigmatizováno jako podléhající údajnému bacilu nacionalismu; jenže právě Skotská národní strana snažící se o odtržení země od britské monarchie patří k nejhlasitějším protivníkům Brexitu. Příslušníci tzv. Black and Minority Ethnic skupin čili jinými slovy občané jiné než bílé pleti, zdaleka nepatří k sociálně privilegované části Britů, ale volili ze dvou třetin ve prospěch setrvání v EU, ba mnohdy až ze tří čtvrtin. Vymezit skupinu, které bychom mohli zodpovědnost za rozhodnutí o Brexitu připsat, by bylo každopádně obtížné. Překvapující to ovšem není, jak ukazují celoevropské zkušenosti s referendy. V britském referendu z roku 1975 o setrvání v EU hlasovalo 62,23 % voličů pro a 37,77 % proti. Podobnému rozložení postojů, byť s opačnými znaménky, odpovídaly i výsledky průzkumu tamějšího veřejného mínění z roku 1998: výroku o záhodnosti vystoupení z EU přitakalo tehdy 40 % dotázaných, zatímco 58 % s ním nesouhlasilo. To nejsou čísla ojedinělá. V referendech o vstupu do EU se vyslovilo např. v Polsku a Česku asi 77 %, v Rakousku či Chorvatsku 66 % nebo ve Finsku a Švédsku mezi 50 % a 60 % voličů. Ve Švýcarsku hlasovalo naopak pouze 50,3 % voličů proti vstupu do EU.  Od roku 1972 se až do brexitového referenda hlasovalo o otázkách týkajících se dnešní EU 57krát: ve 41 případě byla evropská integrace podpořena a v 16 případech odmítnuta. Pouze v Belgii, na Kypru, v Německu a v Portugalsku se referenda ohledně EU nekonala. Ve Švýcarsku a Norsku voliči vstup do EU odmítli, Grónsko z EU v roce 1982 vystoupilo, na Islandu byla vstupní jednání přerušena, protože se jim nedostávalo podpory. Referend se průměrně účastní 64 % voličů (ve 13 případech jich hlasovalo přes 80 %, v 11 případech méně než polovina), a průměrně hlasovalo 60 % ve prospěch integrace. EU má všude své příznivce, kritiky a zaryté odpůrce. Zkušenosti ukazují, že se počty zastánců různých postojů časem mění, ale vesměs se pohybují mezi jednou a dvěma třetinami obyvatelstva. Proto nejsou referenda užitečným instrumentem k řešení konfliktů. Příležitostně mohou tomu či onomu národu pomoci při hledání demokraticky legitimované politické vůle, ale často spíše antagonizují, než že by přispívala ke klidnému společenskému soužití. Přijde totiž na to, jak se s nimi zachází. Jako nástroj k prosazování specifických zájmů vhodné nejsou. Brexit a kolektivní identita Ve Velké Británii se v referendech rozhodovalo již i o závažných otázkách ohledně ústavněprávního uspořádání státu – a tedy i kolektivní identity. S nimi zápolí tento stát již po dlouhá léta. „Být Angličanem bývalo jednoduché. Šlo o nejlehčeji identifikovatelný národ světa,“ napsal v roce 1998 slavný novinář Jeremy Paxman v úvodu ke své knize The English: A Portrait of a People: „Dnes je to daleko komplikovanější.“ Občané Spojeného království prý i nadále nosí ve svých kapsách britské pasy, ale užívání slov „Angličan“ a „Brit“ jako synonym patří minulosti. Mnoho Skotů, Irů či Welšanů se může cítit jako Britové, ale s Angličany zaměňováni být nechtějí. „A pak je tu problém Evropa,“ připomněl Paxman: „Kdo ví, jak to dopadne s kolektivní ambicí nebo halucinací, které evropské politické elity podlehly? Kdyby to bylo úspěšné, stalo by se následkem Spojených států evropských Spojené království nadbytečným.“ Proto se prý autor rozhodl odhalit a popsat „kořeny současné anglické neklidné úzkosti a obav o vlastní identitu“; první kapitola knihy dostala název „Země, která ztratila svůj obsah“. Tehdy, tj. před dvaceti lety, došlo mj. s nápomocí referend k proměně dříve centralizovaného státu ve společenství čtyř relativně autonomních zemí: Anglie a Walesu, Skotska a Severního Irska. Proto se přestalo mluvit o Spojeném království jako o „Anglii“ a do popředí se prodraly pojmy „Británie“, „Britové“ a „britství“ (britishness). V roce 2006 např. vzbudil pozornost projev známého politika Gordona Browna na téma „Kým chceme být? O budoucnosti britství“. Šlo o řadu návrhů, jak povzbudit britskou kolektivní identitu v širokých vrstvách obyvatelstva. Ale Brown ji považoval i obsahově za nevyjasněnou: „Co je britský ekvivalent US-amerického 4. července, nebo i francouzského 14. července? Jde mi o následující: Co je naším ekvivalentem národních oslav toho, kdo jsme a za čím stojíme?“  V roce 2011 vzbudila velkou pozornost i návštěva královny Alžběty II. v Irské republice, protože symbolizovala teprve tehdy dosaženou normalizaci vztahů mezi oběma sousedními státy. Zanedlouho nato se však zase objevilo Skotsko v popředí veřejného zájmu: v referendu z roku 2014 hlasovalo 44,7 % tamějších voličů pro jeho osamostatnění a tedy odtržení. S problémy kolektivní identity to současní Britové skutečně lehké nemají a klíčové problémy brexitových sporů jako by předjímal již samotný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Jejich eskalace totiž opět začala vnášet do mediálních titulků jak otázku skotskou, tak i irskou: Nepovede Brexit ve jménu sloganu „znovunabytí suverenity“ k novému pokusu o separaci Skotska od Spojeného království? Nepřibližují brexitové spory kolem hranic Severního Irska stále ještě živou vizi znovusjednocení Irska, a tedy odtržení i severní části Irska? Vedle ozvěn komplikovaných státoprávních dějin však v povyku kolem Brexitu hrají velkou roli i dlouhé tradice anglických obrazů dějin.  Ať se dějepisu ve školách věnuje více či méně pozornosti, základní struktury obrazů národních dějin jsou pilířem soudržnosti národů, a to zcela bez ohledu na to, kolik zná kdo detailů a jak je interpretuje. V případě anglických či britských dějin se v nich samozřejmě odráží geografické postavení ostrovní země, ze které lze pohlížet na evropský kontinent pouze zvenku, přes moře. Proto není divu, že ani nesporně velmi intenzivní historické souvislosti britských a celoevropských dějin nehrají velkou roli v tamějším historickém vědomí. Ale nejen to. Ve školách se po generace zapisovaly do hlav mládeže obrazy stoleté války s Francií, odporu proti papežství, o vítězném odražení španělského pokusu o invazi, válek napoleonských či obou nedávných válek světových. Generace Britů byly ale i školeny pohlížet na evropský kontinent jako zdroj nesmyslných revolucí, převratů, masakrů a hrdost na ojedinělé postavení britské koloniální říše ve světových dějinách patří k základním pilířům školního dějepisu. Vzhledem k těmto dlouho tradovaným formám historického vědomí je udivující, jak málo se vlastně britské postoje vůči EU odlišují od postojů v ostatních členských zemích.  Specifický druh mentálních tradic anglo-britské kolektivní identity je však také konfrontován obdobně, jak tomu vždy a všude bývá, s permanentní nevyhnutelností pozvolné transformace tradovaných identit následkem změn světa a nových zkušeností nových generací. Historie hraje dnes všude menší roli v kolektivních identitách, než bývalo zvykem, a současné životní podmínky Evropanů si jsou daleko více podobné v každodennosti i politickém dění, než tomu donedávna bývalo. Právě proto nacházíme ve všech evropských zemích i obdobné spektrum postojů vůči EU. Referendum o Brexitu tak již dlouhotrvající spory o kolektivní identitu vyhrotilo v konfrontaci mezi tradicionalisty na jedné straně a na druhé straně výzvou těch Britů, kteří vnímají pod vlivem nových zkušeností celoevropské souvislosti výrazněji než rozdíly mezi kontinentem a svým státem. Z historické perspektivy jde o konflikt srozumitelný, který by nemusel vést k rozkolu společnosti a jehož praktické následky se tak či onak budou dlouhodobě formovat prostředky politické kooperace a diplomatického jednání. Hlavním problémem povyku kolem Brexitu proto není rozhodnutí Británie být či nebýt v EU, nýbrž emocionálně rétorická bitevní atmosféra, která se staroslavné monarchie zmocnila. Dějiny a současnost Adaptace kolektivních identit na permanentní změny světa vždy vyvolávají konflikty, ale uvědomíme-li si, jak velkou roli hraje minulost v naší současnosti, můžeme jim lépe porozumět, než když dějiny opomíjíme. Dnes populární domněnka, že informace o světě kolem nás jsou důležitější než informace historické, ztěžuje orientaci v současném dění, jak se právě v povyku kolem Brexitu výrazně projevuje třeba na příkladu sloganu o národní nezávislosti a suverenitě státu. Již jen celosvětový seznam státních svátků zviditelňuje význam dějin a vědomí státoprávní suverenity názorně. Z českých sporů o svátky to známe a oslavy 4. července jako Dne nezávislosti USA z roku 1776 se v našich médiích také často zmiňují. Málokdy si však uvědomujeme, že si třeba ve Švýcarsku každoročně připomínají protihabsburské boje a Přísahu z Rütli z roku 1291 jako kolébku svého státu. Ve Švédsku je 6. červen státním svátkem výročí volby krále Gustava Vasy z roku 1523 jako počátku nezávislosti, v Norsku zase vzpomínají na přijetí ústavy ze 17. května 1814 jako na první krok k nezávislosti. V Srbsku se slaví počátek boje za nezávislost z 15. února 1804 a přijetí první srbské ústavy z roku 1835 ve stejný den. V Mexiku oslavují proklamaci nezávislosti z roku 1810, v Řecku revoluci z roku 1821 jako počátek zápasu o nezávislost získanou v roce 1829 atd. Připomínky získání nezávislosti jsou v naprosté většině dnešních států hlavními státními svátky, v nichž dominují data z 20. století, protože se valná většina dnešních národů osvobodila od cizí nadvlády až rozpadem koloniální nadvlády Evropanů. Jestliže hrají obrazy minulosti tak velkou roli v současných kolektivních identitách, pak se nelze divit, že tomu tak bylo i v moderních politických konfliktech a válkách. Češi znají tuto problematiku z dějin česko-německých vztahů, ale méně známý je třeba význam obrazů dějin v řecko-turecké válce a jejím tragickém vyústění v souvislosti s první světovou válkou. Dnes se občas mluví o vzpomínání na smlouvu trianonskou a územní ztráty v Maďarsku, ale těžko někomu uniknou zprávy o současné eskalaci katalánského volání po obnovení nezávislosti nebo historických souvislostech kolem rusko-ukrajinských konfliktů. Proč by neměla Velká Británie zápasit s obdobnými problémy?  Ve sporech o Brexit se projevují odrazy minulosti na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou již na první pohled ve výrazně tradicionalistickém londýnském parlamentu. Tam se však i následkem neexistence psané ústavy odkazuje na tradice v nejasnostech ohledně jeho jednacího řádu a kompetencí. V argumentech zastánců Brexitu se minulost výrazně odráží, ale třeba i v odkazech na organizaci Commonwealth of Nations, tj. na politickou asociaci 53 států (sdružujících 29,4 % lidstva), které byly až na výjimky součástí britského koloniálního impéria: právě od té si mnozí slibují, že po-brexitové Británii nahradí EU na jevišti globalizovaného světa.  Pro ohlasy minulosti bychom měli mít stejně tak pochopení jako pro odkazy na realitu současného světa. Skutečnost, že někteří Britové vyzdvihují minulost a jiní pohlížejí na svět méně tradicionalistickýma očima a vnímají tedy i členství v EU jinak, je stejně tak málo překvapující jako skutečnost, že to vede ke sporům. Závažné jsou především formy, jakých takové konflikty nabývají a jakými se řeší. Reálné dějiny nedeterminují osudy národů, ale jejich obrazy v našich hlavách je spoluurčují. Pozorně reflektované historické znalosti jsou k orientaci v lidském světě nezbytné. Opomíjení dějin nás zaslepuje, protože zastiňuje významnou roli minulosti v naší současnosti, a tím nás vydává napospas emocionálně rétorickým potyčkám s demagogy všeho ražení. V povyku kolem Brexitu se ozývají hlasy všeho druhu, a z historické perspektivy viděno, nejde o konflikty, které by musely být tak dramatické, jak se stalo. Oddávat se apokalyptickým vizím a budit strach a hrůzu z budoucnosti každopádně přináší více škody než užitku. {/mprestriction}  Autorka je česká historička žijící v Německu.

Čas načtení: 2019-09-01 06:28:09

Útok á la 11. září mohou naplánovat zítra třeba i v Bruselu

Republikánský senátor za Jižní Karolínu Lindsey Graham již několikrát varoval prezidenta USA Donalda Trumpa, že odchod amerických vojáků z Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“. Tvrdí, že „když se zeptáte naší zpravodajské komunity... co by se stalo Americe, kdybychom stáhli (z Afghánistánu) všechny naše síly… řeknou bez váhání, že to povede k dalšímu 11. září.“  Na otázku, kolik vojáků má v Afghánistánu zůstat, Graham odpověděl: „Kolem 8 600. Jít níže by bylo opravdu riskantní.“ Prezident Trump nakonec prohlásil, že takový počet vojáků USA v Afghánistánu je v pořádku, a k dalšímu snižování jednotek se nevyjádřil, protože se z toho stalo explozivní téma. Trumpovi teď stačí zmenšit počet oficiálních amerických vojáků, aby získal volební body.  Americké síly nikdo nespočítá Ve skutečnosti ale nevíme, kolik válečnických jednotek v Afghánistánu je. V šedé zóně tam působí nejméně stovky kontraktorů čili civilistů, tedy bývalých vojáků a policistů ze Západu, kteří suplují vojáky USA a NATO. Nejasný je též status „armády CIA“. Jde o polovojenské jednotky, snad v počtu od šesti až deseti tisíc afghánských žoldnéřů. Američané je využívali již koncem roku 2001, když zaútočili v Afghánistánu na Tálibán. Milice také umožnily USA provádět v letech 2002–2003 pátrací a úderné operace ve východní a jihovýchodní části země, ačkoliv tam měly USA jenom omezený počet armádních jednotek. K demobilizaci miličních jednotek (skupin) a jejich začlenění do oficiální afghánské armády došlo jenom velmi omezeně. Sami Američané viděli v milicích dobře využitelné spojence proti Tálibánu. Samotní vůdci milic zájem na demobilizaci neměli. Zajímavější je poskytovat ochranu těm, kdo platí, ať to jsou USA, afghánská vláda, kmenoví stařešinové či různé podnikatelské mafie. Pod péčí CIA jsou i afghánské jednotky NDS: V roce 2015 CIA pomohla afghánskému Národnímu ředitelství bezpečnosti (NDS) zřídit nové afghánské polovojenské jednotky pro boj proti partyzánům. CIA byla ale také kritizována, že rozšiřuje tajné operace v Afghánistánu a vysílá malé týmy zkušených důstojníků a kontraktorů spolu s afghánskými silami k lovu a zabíjení Tálibánců, i když na to jsou lépe vybaveni vojáci.  Otázkou je, zda Trumpovo prohlášení, že v Afghánistánu musí zůstat silná zpravodajská přítomnost USA, zahrnuje do zpravodajské komunity i oficiálně neexistující jednotky financované a řízené CIA. Také nevíme, do jaké míry při jednání Tálibánců s USA je debatována demobilizace jednotek řízených CIA. Útok z 11 září: staré metody, lepší organizace Proto je Grahamovo varování před stažením amerických vojáků z Afghánistánu pózou. K dalšímu 11. září může dojít kdykoliv. K samotné přípravě útoku na mrakodrapy v New Yorku a na Pentagon nebylo potřeba nic víc než základna, na kterou mohou v poklidu přicházet kurýři. Důležitý je plán. K tomu stačí skupina chytrých lidí. Stejně musí 80 procent „práce“ teroristé provést až v perimetru budoucího cíle útoku. Že vojenské opuštění Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“, je hloupost. V Pákistánu mají džihádisté rozsáhlé oblasti, které již dlouhodobě využívají, tisíce domů a stovky madras, kde se může sdružit nepozorovaně skupina teroristů. Symbolika 11. září se přeceňuje. Je proti morálce doby považovat teroristické útoky z 11. září 2001 za všední násilné činy nevymykající se z běžného teroristického „pracovního“ průměru. Ve skutečnosti byly útoky tohoto typu očekávané. Odborníci věděli, že se jim pravděpodobně nedá zabránit. Také věděli, že aktivita teroristů od devadesátých let stoupá, ale jenom v muslimské oblasti. Separatistické snahy v různých oblastech světa proti tamní dosavadní státní moci jsou jen průběžnými problémy. Letecký útok byl očekávaným projevem zvyšujících se technických možností teroristů. Přesto nebyl výjimečný, šlo o typický teroristický útok s minimem inovací, který pouze byl organizačně daleko složitější: Nejednalo se o zaparkování aut naložených výbušninou, ale o synchronizovaný únos několika letadel. Útok se zdařil jen částečně – cíle dosáhla pouze tři ze čtyř unesených letadel. A pouze dva údery letadel do dvou mrakodrapů byly dostatečně ničivé. Náraz letadla do Pentagonu měl sotva průměrný účinek a ještě k tomu jen na velmi malou část stavby. V dubnu 2004 se v americkém tisku objevil rozhovor (tradičně s nejmenovaným představitelem státní moci) o tom, že varování před útokem bez zcela konkrétních stop mohla být jen rámcová. CIA prý již od roku 1995 varovala před nebezpečím atentátů, které by mohli v USA provést muslimští extremisté jako mstu za podporu poskytovanou USA Izraeli a za americkou vojenskou přítomnost v Saúdské Arábii. Varování byla údajně obsažena ve výroční zprávě CIA za rok 1995 a v následujících zprávách. I když zpráva za rok 1995 ještě neuváděla zakladatele mezinárodní teroristické sítě Al-Káida Usámu bin Ládina, upozorňovala na možnost, že muslimští extremisté zaútočí na letadla a na symbolická místa v New Yorku a ve Washingtonu. Zpráva se prý výslovně zmiňovala o newyorském Wall Streetu a o jeho finančních institucích a také o úředních budovách, jako Bílý dům ve Washingtonu. Jednalo se o obecné prognózy, o samozřejmé vidění hrozeb, o průběžné obavy. Příliš mnoho varování Desetičlenná nezávislá komise vyšetřující okolnosti teroristických útoků z 11. září byla zřízena až v roce 2004, ale již předtím se vědělo, že neexistují natolik pádné argumenty, aby Američané vpadli vojensky na území vzdáleného Afghánistánu. Bin Ládin byl sice v Afghánistánu, ale útočníci z 11. září vůbec Afghánistán jako zázemí nepotřebovali. Jejich zázemím byla naopak oblast západní atlantické civilizace. Ředitel zpravodajské služby CIA George Tenet před komisí na otázku, proč vláda nepodnikla žádné konkrétní kroky, když ke konci července 2001 bylo zřejmé, že se chystají mnohočetné teroristické útoky proti americkým cílům, odpověděl, že americká špionáž předpokládala útoky, které budou směřovat spíše proti americkým zájmům na Blízkém východě. Například deník The New York Times 10. února 2005 informoval, že americký Federální úřad pro letectví (FAA) byl řadu měsíců před teroristickými atentáty z 11. září 2001 mnohokrát varován před nebezpečím únosů letadel a sebevražedných útoků, a to částečně dokonce vlastním bezpečnostním oddělením. Na varování však nijak nereagoval a v praxi odbavování cestujících na amerických letištích se nic nezměnilo. FAA dostala jen v období od dubna 2001 do 10. září 2001 celkem 52 různých upozornění, v nichž je zmiňována teroristická organizace Al-Káida nebo její vůdce Usáma bin Ládin. Úřad se však více věnoval problematice odstraňování zpoždění v letecké dopravě než její bezpečnosti a kontrole provozu. FAA obvinění z podcenění těchto varování odmítl s tím, že varování byla příliš nejasná a neumožňovala přijmout konkrétní opatření. Obecná varování nezkvalitní činnost bezpečnostního systému. Nemají motivační charakter, naopak se berou jako běžná informační kulisa. Útok může přijít odkudkoliv Pokud Američané opustí Afghánistán, bezpečnostní hrozba se tím nezvětší, ani nezmenší. Organizace (skupina) může připravovat útok na jakýkoliv cíl kdekoliv, kde má vhodné zázemí. To se nachází pro džihádisty dnes i v Bruselu, v sídle EU. Jakákoliv větší městská komunita (ghetto) muslimů v sobě pohodlně skryje skupinu potichu plánující teroristický útok. Jak poznáte mezi lidmi teroristu? Nijak. Kdekoliv v EU muslimové vytvořili velké enklávy. Proto džihádisté nepotřebují k plánování útoků již Afghánistán nebo Pákistán. Mají své komunity v EU. A pokud se rozhodnou, že k takovému útoku dojde, těžko teroristy někdo zastaví, pokud bude skupina dodržovat základní pravidla: Na organizaci útoku začne pracovat skupina lidí, která není nijak napojena na teroristické organizace a vyhýbá se styku s lidmi z takového prostředí. Bude mít zajištěné financování od osob, které splňují kritéria bodu a). Jejich komunikace bude probíhat jenom osobně bez využití internetu a telefonu, i bez písemného styku. Tím budou akceptovat, že příprava akce bude velmi zdlouhavá, bez použití komunikačních výhod dnešní doby, aby bezpečnostní služby neměly šanci přípravu útoku odhalit. Pozorováním míst možného útoku vytipují prostor, který má nejslabší systém ochrany, ačkoliv to na první pohled tak nevypadá: Každý řídící systém pracuje dlouhodobě na organizační volnoběh, vykazuje průměrné aktivity, tedy i průměrný sběr, vyhodnocování a předávání informací. To platí také o činnosti bezpečnostních služeb. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Průměrná bezpečnostní činnost vzbuzuje i iluzi vývoje zaváděním technických inovací a přijetím opatření reagujících na stížnosti a zjištěné chyby. Průměrná činnost neškodí systému, ale nemusí vést k jeho rozvoji. Většinu energie spotřebovává v rámci vyhledávání a řešení běžné (průměrné) odchylky od norem bezpečnosti. Zcela mimořádné ohrožení nemusí systém zachytit, protože jeho signály se na první pohled mohou jevit jako všední aktivity. Proto bylo možné úspěšně provést letecký útok dopravními letadly na dva mrakodrapy a Pentagon. Ani všední míru kontroly pasažérů na letištích 11. září 2001 nelze nikomu vytýkat. Vyšší stupeň ostrahy byl nepřijatelný, protože nehrozilo konkrétní nebezpečí. K útoku mohlo dojít kdekoliv a kdykoliv. Kromě toho by i zvýšená ostraha nemusela na letištích vést 11. září k identifikaci teroristů před vstupem do letounů. Pronesení plastových nožů by ani při zvýšené ostražitosti nemuselo být problémem. Po 11. září 2001 jsou sice bezpečnostní orgány USA a dalších států vysoce motivovány v boji proti teroristům. Přesto stále rozsáhlejší činnost se dostává do roviny „hektického volnoběhu“. Systém si zvykl na vyšší obrátky, na komplexnější analýzy možných signálů nebezpečí. Proto k novému 11. září nepotřebují odhodlaní teroristé jako základnu Afghánistán. Stačí jim pro plánování teroristické akce jako základna třeba i Brusel nebo Berlín…

Čas načtení: 2024-02-22 10:55:00

Benzin a nafta v Česku podražily. Stojí nejvíce od loňského listopadu

Pohonné hmoty v Česku dál zdražují a jejich průměrné ceny jsou nyní nejvyšší od poloviny loňského listopadu. Litr benzinu se u čerpacích stanic prodává v průměru za 38,34 koruny, před týdnem byl o 66 haléřů levnější. O 77 haléřů na litru zdražila nafta, za litr teď řidiči dají průměrně 38,55 Kč. Vyplývá to z údajů společnosti CCS, která ceny sleduje. Růst cen bude podle analytiků pokračovat i v následujících dnech.

Čas načtení: 2024-02-22 10:55:00

Benzin a nafta v Česku podražily. Stojí nejvíce od loňského listopadu

Pohonné hmoty v Česku dál zdražují a jejich průměrné ceny jsou nyní nejvyšší od poloviny loňského listopadu. Litr benzinu se u čerpacích stanic prodává v průměru za 38,34 koruny, před týdnem byl o 66 haléřů levnější. O 77 haléřů na litru zdražila nafta, za litr teď řidiči dají průměrně 38,55 Kč. Vyplývá to z údajů společnosti CCS, která ceny sleduje. Růst cen bude podle analytiků pokračovat i v následujících dnech.

Čas načtení: 2024-02-22 09:25:00

Paliva v Česku od minulého týdne zdražila, stojí nejvíc od půlky listopadu

Pohonné hmoty v Česku dál zdražují a jejich průměrné ceny jsou nyní nejvyšší od poloviny loňského listopadu. Litr benzinu se u čerpacích stanic prodává v průměru za 38,34 koruny, před týdnem byl o 66 haléřů levnější. O 77 haléřů na litru zdražila nafta, za litr teď řidiči dají průměrně 38,55 Kč.

Čas načtení: 2024-02-22 09:53:36

Pohonné hmoty stojí nejvíc od půlky listopadu

Pohonné hmoty v Česku dál zdražují a jejich průměrné ceny jsou nyní nejvyšší od poloviny loňského listopadu. Litr benzinu se u čerpacích stanic prodává v průměru za 38,34 koruny, před týdnem byl o 66 haléřů levnější. O 77 haléřů na litru zdražila nafta, za litr teď řidiči dají průměrně 38,55 Kč. Vyplývá to z údajů společnosti CCS, která ceny sleduje. Růst cen bude podle analytiků pokračovat i v následujících dnech.