Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-18 07:00:00

ONLINE: Česko - Británie. Národní tým o další výhru na MS, nastoupí Nečas?

Předposledním soupeřem českých hokejistů v základní skupině domácího mistrovství světa budou dnes večer Britové. Češi nastoupí od 20:20 v O2 areně s jistotou postupu a možná i další posilou z NHL Martinem Nečasem, který po vyřazení Caroliny z play off přiletí dopoledne. Zatímco svěřenci Radima Rulíka se čtyřmi výhrami z pěti zápasů a 12 body vedou pražskou skupinu A, britský tým ještě jako jediný na šampionátu nebodoval. Sledujte ONLINE přenos a STUDIO na webu iSport.cz.

Čas načtení: 2024-05-18 19:20:00

ONLINE: Česko - Británie. Nečas hraje, v jaké formaci bude? Kämpf mimo

Předposledním soupeřem českých hokejistů v základní skupině domácího mistrovství světa budou dnes večer Britové. Češi nastoupí od 20:20 v O2 areně s jistotou postupu a možná i další posilou z NHL Martinem Nečasem, který po vyřazení Caroliny z play off přiletí dopoledne. Zatímco svěřenci Radima Rulíka se čtyřmi výhrami z pěti zápasů a 12 body vedou pražskou skupinu A, britský tým ještě jako jediný na šampionátu nebodoval. Sledujte ONLINE přenos a STUDIO na webu iSport.cz.

Čas načtení: 2024-05-18 21:32:00

ONLINE: Česko - Británie 4:1. Národní tým odpovídá, v přesilovce pálil Kaše

Předposledním soupeřem českých hokejistů v základní skupině domácího mistrovství světa budou dnes večer Britové. Češi nastoupí od 20:20 v O2 areně s jistotou postupu a další posilou z NHL Martinem Nečasem, který po vyřazení Caroliny z play off dnes dorazil do Prahy. Zatímco svěřenci Radima Rulíka se čtyřmi výhrami z pěti zápasů a 12 body vedou pražskou skupinu A, britský tým ještě jako jediný na šampionátu nebodoval. Sledujte ONLINE přenos a STUDIO na webu iSport.cz.

Čas načtení: 2025-04-18 15:34:00

Mezi čtyřmi oběťmi pádu lanovky poblíž Neapole jsou dva Britové, Izraelka a Ital

Mezi čtyřmi oběťmi čtvrtečního pádu lanovky v Itálii jsou dva Britové a Izraelka, čtvrtým mrtvým je Ital, který lanovku obsluhoval. Vážně zraněn byl ještě pátý člověk, kterým by měl být izraelský občan, informovala agentura ANSA s odvoláním na italské úřady. Agentura AP poznamenala, že nehoda se stala jen týden poté, co lanovka zahájila provoz v nové sezoně.

Čas načtení: 2025-04-18 15:32:00

Mezi čtyřmi oběťmi pádu lanovky v Itálii jsou dva Britové, Izraelka a Ital

Řím - Mezi čtyřmi oběťmi čtvrtečního pádu lanovky v Itálii jsou dva Britové a Izraelka, čtvrtým mrtvým je Ital, který lanovku obsluhoval. S odvoláním na italské úřady to napsaly agentury ANSA a AP....

Čas načtení: 2025-04-18 15:32:00

Mezi čtyřmi oběťmi pádu lanovky v Itálii jsou dva Britové, Izraelka a Ital

Řím - Mezi čtyřmi oběťmi čtvrtečního pádu lanovky v Itálii jsou dva Britové a Izraelka, čtvrtým mrtvým je Ital, který lanovku obsluhoval. S odvoláním na italské úřady to napsaly agentury ANSA a AP....

Čas načtení: 2019-11-08 10:14:24

Evropa: Povyk kolem Brexitu z historické perspektivy

O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí. O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit.  Oč se Britové hádají?  Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi. Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity.  Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné.  EU a referenda  Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé.  Jenže tak jednoduché to nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ukazují to již jen tři následující příklady. Z deseti oblastí, kde se nejvíce voličů vyslovilo ve prospěch setrvání v EU, patří sedm k londýnskému regionu, který se volebními preferencemi očividně vymyká většině občanů země. Dvě oblasti z této desítky ležely ve Skotsku, kde příznivci setrvání v EU zvítězili i celkově. To by mohlo leckoho překvapit, neboť Skotsko bývá často stigmatizováno jako podléhající údajnému bacilu nacionalismu; jenže právě Skotská národní strana snažící se o odtržení země od britské monarchie patří k nejhlasitějším protivníkům Brexitu. Příslušníci tzv. Black and Minority Ethnic skupin čili jinými slovy občané jiné než bílé pleti, zdaleka nepatří k sociálně privilegované části Britů, ale volili ze dvou třetin ve prospěch setrvání v EU, ba mnohdy až ze tří čtvrtin. Vymezit skupinu, které bychom mohli zodpovědnost za rozhodnutí o Brexitu připsat, by bylo každopádně obtížné. Překvapující to ovšem není, jak ukazují celoevropské zkušenosti s referendy. V britském referendu z roku 1975 o setrvání v EU hlasovalo 62,23 % voličů pro a 37,77 % proti. Podobnému rozložení postojů, byť s opačnými znaménky, odpovídaly i výsledky průzkumu tamějšího veřejného mínění z roku 1998: výroku o záhodnosti vystoupení z EU přitakalo tehdy 40 % dotázaných, zatímco 58 % s ním nesouhlasilo. To nejsou čísla ojedinělá. V referendech o vstupu do EU se vyslovilo např. v Polsku a Česku asi 77 %, v Rakousku či Chorvatsku 66 % nebo ve Finsku a Švédsku mezi 50 % a 60 % voličů. Ve Švýcarsku hlasovalo naopak pouze 50,3 % voličů proti vstupu do EU.  Od roku 1972 se až do brexitového referenda hlasovalo o otázkách týkajících se dnešní EU 57krát: ve 41 případě byla evropská integrace podpořena a v 16 případech odmítnuta. Pouze v Belgii, na Kypru, v Německu a v Portugalsku se referenda ohledně EU nekonala. Ve Švýcarsku a Norsku voliči vstup do EU odmítli, Grónsko z EU v roce 1982 vystoupilo, na Islandu byla vstupní jednání přerušena, protože se jim nedostávalo podpory. Referend se průměrně účastní 64 % voličů (ve 13 případech jich hlasovalo přes 80 %, v 11 případech méně než polovina), a průměrně hlasovalo 60 % ve prospěch integrace. EU má všude své příznivce, kritiky a zaryté odpůrce. Zkušenosti ukazují, že se počty zastánců různých postojů časem mění, ale vesměs se pohybují mezi jednou a dvěma třetinami obyvatelstva. Proto nejsou referenda užitečným instrumentem k řešení konfliktů. Příležitostně mohou tomu či onomu národu pomoci při hledání demokraticky legitimované politické vůle, ale často spíše antagonizují, než že by přispívala ke klidnému společenskému soužití. Přijde totiž na to, jak se s nimi zachází. Jako nástroj k prosazování specifických zájmů vhodné nejsou. Brexit a kolektivní identita Ve Velké Británii se v referendech rozhodovalo již i o závažných otázkách ohledně ústavněprávního uspořádání státu – a tedy i kolektivní identity. S nimi zápolí tento stát již po dlouhá léta. „Být Angličanem bývalo jednoduché. Šlo o nejlehčeji identifikovatelný národ světa,“ napsal v roce 1998 slavný novinář Jeremy Paxman v úvodu ke své knize The English: A Portrait of a People: „Dnes je to daleko komplikovanější.“ Občané Spojeného království prý i nadále nosí ve svých kapsách britské pasy, ale užívání slov „Angličan“ a „Brit“ jako synonym patří minulosti. Mnoho Skotů, Irů či Welšanů se může cítit jako Britové, ale s Angličany zaměňováni být nechtějí. „A pak je tu problém Evropa,“ připomněl Paxman: „Kdo ví, jak to dopadne s kolektivní ambicí nebo halucinací, které evropské politické elity podlehly? Kdyby to bylo úspěšné, stalo by se následkem Spojených států evropských Spojené království nadbytečným.“ Proto se prý autor rozhodl odhalit a popsat „kořeny současné anglické neklidné úzkosti a obav o vlastní identitu“; první kapitola knihy dostala název „Země, která ztratila svůj obsah“. Tehdy, tj. před dvaceti lety, došlo mj. s nápomocí referend k proměně dříve centralizovaného státu ve společenství čtyř relativně autonomních zemí: Anglie a Walesu, Skotska a Severního Irska. Proto se přestalo mluvit o Spojeném království jako o „Anglii“ a do popředí se prodraly pojmy „Británie“, „Britové“ a „britství“ (britishness). V roce 2006 např. vzbudil pozornost projev známého politika Gordona Browna na téma „Kým chceme být? O budoucnosti britství“. Šlo o řadu návrhů, jak povzbudit britskou kolektivní identitu v širokých vrstvách obyvatelstva. Ale Brown ji považoval i obsahově za nevyjasněnou: „Co je britský ekvivalent US-amerického 4. července, nebo i francouzského 14. července? Jde mi o následující: Co je naším ekvivalentem národních oslav toho, kdo jsme a za čím stojíme?“  V roce 2011 vzbudila velkou pozornost i návštěva královny Alžběty II. v Irské republice, protože symbolizovala teprve tehdy dosaženou normalizaci vztahů mezi oběma sousedními státy. Zanedlouho nato se však zase objevilo Skotsko v popředí veřejného zájmu: v referendu z roku 2014 hlasovalo 44,7 % tamějších voličů pro jeho osamostatnění a tedy odtržení. S problémy kolektivní identity to současní Britové skutečně lehké nemají a klíčové problémy brexitových sporů jako by předjímal již samotný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Jejich eskalace totiž opět začala vnášet do mediálních titulků jak otázku skotskou, tak i irskou: Nepovede Brexit ve jménu sloganu „znovunabytí suverenity“ k novému pokusu o separaci Skotska od Spojeného království? Nepřibližují brexitové spory kolem hranic Severního Irska stále ještě živou vizi znovusjednocení Irska, a tedy odtržení i severní části Irska? Vedle ozvěn komplikovaných státoprávních dějin však v povyku kolem Brexitu hrají velkou roli i dlouhé tradice anglických obrazů dějin.  Ať se dějepisu ve školách věnuje více či méně pozornosti, základní struktury obrazů národních dějin jsou pilířem soudržnosti národů, a to zcela bez ohledu na to, kolik zná kdo detailů a jak je interpretuje. V případě anglických či britských dějin se v nich samozřejmě odráží geografické postavení ostrovní země, ze které lze pohlížet na evropský kontinent pouze zvenku, přes moře. Proto není divu, že ani nesporně velmi intenzivní historické souvislosti britských a celoevropských dějin nehrají velkou roli v tamějším historickém vědomí. Ale nejen to. Ve školách se po generace zapisovaly do hlav mládeže obrazy stoleté války s Francií, odporu proti papežství, o vítězném odražení španělského pokusu o invazi, válek napoleonských či obou nedávných válek světových. Generace Britů byly ale i školeny pohlížet na evropský kontinent jako zdroj nesmyslných revolucí, převratů, masakrů a hrdost na ojedinělé postavení britské koloniální říše ve světových dějinách patří k základním pilířům školního dějepisu. Vzhledem k těmto dlouho tradovaným formám historického vědomí je udivující, jak málo se vlastně britské postoje vůči EU odlišují od postojů v ostatních členských zemích.  Specifický druh mentálních tradic anglo-britské kolektivní identity je však také konfrontován obdobně, jak tomu vždy a všude bývá, s permanentní nevyhnutelností pozvolné transformace tradovaných identit následkem změn světa a nových zkušeností nových generací. Historie hraje dnes všude menší roli v kolektivních identitách, než bývalo zvykem, a současné životní podmínky Evropanů si jsou daleko více podobné v každodennosti i politickém dění, než tomu donedávna bývalo. Právě proto nacházíme ve všech evropských zemích i obdobné spektrum postojů vůči EU. Referendum o Brexitu tak již dlouhotrvající spory o kolektivní identitu vyhrotilo v konfrontaci mezi tradicionalisty na jedné straně a na druhé straně výzvou těch Britů, kteří vnímají pod vlivem nových zkušeností celoevropské souvislosti výrazněji než rozdíly mezi kontinentem a svým státem. Z historické perspektivy jde o konflikt srozumitelný, který by nemusel vést k rozkolu společnosti a jehož praktické následky se tak či onak budou dlouhodobě formovat prostředky politické kooperace a diplomatického jednání. Hlavním problémem povyku kolem Brexitu proto není rozhodnutí Británie být či nebýt v EU, nýbrž emocionálně rétorická bitevní atmosféra, která se staroslavné monarchie zmocnila. Dějiny a současnost Adaptace kolektivních identit na permanentní změny světa vždy vyvolávají konflikty, ale uvědomíme-li si, jak velkou roli hraje minulost v naší současnosti, můžeme jim lépe porozumět, než když dějiny opomíjíme. Dnes populární domněnka, že informace o světě kolem nás jsou důležitější než informace historické, ztěžuje orientaci v současném dění, jak se právě v povyku kolem Brexitu výrazně projevuje třeba na příkladu sloganu o národní nezávislosti a suverenitě státu. Již jen celosvětový seznam státních svátků zviditelňuje význam dějin a vědomí státoprávní suverenity názorně. Z českých sporů o svátky to známe a oslavy 4. července jako Dne nezávislosti USA z roku 1776 se v našich médiích také často zmiňují. Málokdy si však uvědomujeme, že si třeba ve Švýcarsku každoročně připomínají protihabsburské boje a Přísahu z Rütli z roku 1291 jako kolébku svého státu. Ve Švédsku je 6. červen státním svátkem výročí volby krále Gustava Vasy z roku 1523 jako počátku nezávislosti, v Norsku zase vzpomínají na přijetí ústavy ze 17. května 1814 jako na první krok k nezávislosti. V Srbsku se slaví počátek boje za nezávislost z 15. února 1804 a přijetí první srbské ústavy z roku 1835 ve stejný den. V Mexiku oslavují proklamaci nezávislosti z roku 1810, v Řecku revoluci z roku 1821 jako počátek zápasu o nezávislost získanou v roce 1829 atd. Připomínky získání nezávislosti jsou v naprosté většině dnešních států hlavními státními svátky, v nichž dominují data z 20. století, protože se valná většina dnešních národů osvobodila od cizí nadvlády až rozpadem koloniální nadvlády Evropanů. Jestliže hrají obrazy minulosti tak velkou roli v současných kolektivních identitách, pak se nelze divit, že tomu tak bylo i v moderních politických konfliktech a válkách. Češi znají tuto problematiku z dějin česko-německých vztahů, ale méně známý je třeba význam obrazů dějin v řecko-turecké válce a jejím tragickém vyústění v souvislosti s první světovou válkou. Dnes se občas mluví o vzpomínání na smlouvu trianonskou a územní ztráty v Maďarsku, ale těžko někomu uniknou zprávy o současné eskalaci katalánského volání po obnovení nezávislosti nebo historických souvislostech kolem rusko-ukrajinských konfliktů. Proč by neměla Velká Británie zápasit s obdobnými problémy?  Ve sporech o Brexit se projevují odrazy minulosti na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou již na první pohled ve výrazně tradicionalistickém londýnském parlamentu. Tam se však i následkem neexistence psané ústavy odkazuje na tradice v nejasnostech ohledně jeho jednacího řádu a kompetencí. V argumentech zastánců Brexitu se minulost výrazně odráží, ale třeba i v odkazech na organizaci Commonwealth of Nations, tj. na politickou asociaci 53 států (sdružujících 29,4 % lidstva), které byly až na výjimky součástí britského koloniálního impéria: právě od té si mnozí slibují, že po-brexitové Británii nahradí EU na jevišti globalizovaného světa.  Pro ohlasy minulosti bychom měli mít stejně tak pochopení jako pro odkazy na realitu současného světa. Skutečnost, že někteří Britové vyzdvihují minulost a jiní pohlížejí na svět méně tradicionalistickýma očima a vnímají tedy i členství v EU jinak, je stejně tak málo překvapující jako skutečnost, že to vede ke sporům. Závažné jsou především formy, jakých takové konflikty nabývají a jakými se řeší. Reálné dějiny nedeterminují osudy národů, ale jejich obrazy v našich hlavách je spoluurčují. Pozorně reflektované historické znalosti jsou k orientaci v lidském světě nezbytné. Opomíjení dějin nás zaslepuje, protože zastiňuje významnou roli minulosti v naší současnosti, a tím nás vydává napospas emocionálně rétorickým potyčkám s demagogy všeho ražení. V povyku kolem Brexitu se ozývají hlasy všeho druhu, a z historické perspektivy viděno, nejde o konflikty, které by musely být tak dramatické, jak se stalo. Oddávat se apokalyptickým vizím a budit strach a hrůzu z budoucnosti každopádně přináší více škody než užitku. {/mprestriction}  Autorka je česká historička žijící v Německu.

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2019-10-18 09:11:18

Současná kurdská Varšava se jmenuje Seré Kaniyé

V kurdském městě Seré Kaniyé v oblasti Rojava na severu Sýrie zažívají obyvatelé nejstrašnější stránku války. Nepřetržité bombardování a ostřelování. Turecké letectvo proti civilistům použilo dokonce fosforové bomby, které zakazuje Úmluva o zákazu chemických zbraní. Největší světové velmoci přihlíží genocidě národa, který jim pomohl v boji si Islámským státem (ISIL). US Army se na pokyn prezidenta Donalda Trumpa stáhla z oblasti. Rusové a Syrská arabská armáda zabrali některá území doposud spravovaná kurdskou samosprávou. Do bojů proti turecké agresi však nezasahují. Ruské letectvo nechává Turecku volné nebe k bombardování v pásu 30 km podél hranic. Tedy v místě, které chce Erdogan zabrat. Opravu zvláštní pojetí ochrany územní celistvosti Sýrie. Stejnou zradu zažili Češi a Poláci Počtem malé národy jako Češi a Poláci zažili zradu „velkých“ spojenců několikrát. Polští jezdci prolomili v roce 1683 obklíčení Vídně osmanskými vojsky a zabránili vyhladovění a kapitulaci města. Po příchodu posil zatlačili Turky zpět a zastavili muslimskou invazi do Evropy. Rakousko se mu za to v letech 1772 až 1795 odvděčilo účastí na trojím dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko, v jehož důsledku Polsko zaniklo. Mezi Rusko a Německo bylo Polsko rozděleno i v roce 1939 paktem Molotov – Ribbentrop. Západní spojenci sice Německu vyhlásili válku, na Berlín však místo bomb padaly z britských letadel neškodné letáky. Francouzi nečinně seděli v Maginotově linii a čekali, až ji nacistická vojska obejdou přes Belgii. Před Polskem spojenci zradili v září 1938 Československo. Bez účasti naší vlády se v Mnichově dohodli, že máme Hiterovi předat pohraničí i s opevněním. Bez boje. Francouzi a Britové zradili národ, jehož příslušníci spolu s jeho vojáky bojovali proti německé agresi za 1. světové války. K okupaci zbytku Československa již Hitler souhlas Britů a Francouzů ani nežádal. O pár měsíců později se britské RAF zatraceně hodil každý československý pilot, který jí pomáhal v bitvě o Británii. Britové se ubránili i díky pomoci „těch nemnohých“ Čechoslováků, kteří bojovali na britském nebi i v den, kdy už RAF neměla žádné zálohy. Přesto nás před koncem války na konferenci v Jaltě bez výčitek předali do sféry vlivu Stalina. Historie Kurdů s v mnohém podobá osudu Čechů a Poláků. Západním spojencům pomohli porazit Osmanskou říši v 1. světové válce. Na mírové konferenci ve Verseilles a v Lausanne se na ně Britové a Francouzi vykašlali. Místo slíbeného vlastního státu byla Kurdy obývaná území rozčtvrcena mezi nově vzniklé Turecko, Persii a britskou okupační zónu, z níž později vznikl Irák, a francouzský protektorát, z něhož vznikla Sýrie. Kurdové se v posleních letech hodili Západu i Rusku při bojích s Islámským státem (ISIL). Američané i Rusové na islamisty útočili jen ze vzduchu, kam na ně nepřítel nemohl. Nejtěžší práci při pozemních bojích, nechali na Kurdech a Syřanech. Po porážce ISIL Kurdové zažívají trojí zradu Západu i Ruska. V roce 2018 vydali Rusové turecké armádě a džihádistům kurdský kanton Afrín. Den před tureckou invazí odsud po dohodě s Erdoganem stáhli svoji leteckou základnu. Před několika dny se těsně před tureckou invazí do oblasti Rojava v severní Sýrii stáhla US Army a krátce na to i letectvo. Kurdové v nouzi požádali o pomoc Syrskou arabskou armádu. Asasova vojska spolu s ruským letectvem přišla. Ale nepomáhají Kurdům v místech největšího ohrožení tureckou agresí. Zabrala část území, které doposud existovalo na samosprávném principu. Do přímých bojů s tureckou armádou a džihádisty však nezasahují. Možná je to součástí dohody, nikdo přesně neví. Nejhorším úsekem fronty je nyní město Seré Kaniyé. Leží na hranicích s Tureckem a již déle než týden odolává téměř nepřetržitému tureckému bombradování a ostřelování děly a raketami. Od středeční noci je obklíčené ze všech stran. Kurdští obránci bojují s Turky a džihádisty o každou trosku domu, podobně jako Rusové ve Stalingradu. A stejně jako Poláci při Varšavském povstání v roce 1945. Obávám se, že kurdské pohraniční město čeká stejný osud. Syrská armáda stojí 30 kilometrů od oblíčeného města a nejde mu na pomoc. Ruské letectvo neprovádí žádnou ochranu vzdušeného prostoru nad touto oblastí Sýrie, jak se k tomu zavázalo ve smlouvě s Asadem. Stalin kdysi nechal zastavit ruskou ofenzívu a počkal na dobytí Varšavy vojsky SS. Ani Američané ani Rusové nechtějí jít do konfliktu s Tureckem, které momentálně vytváří největší ohrožení světového míru. S vojenskou diktaturou, která tvrdí, že je spojencem USA v rámci NATO, ale zároveň je i ruským trojským koněm v této organizaci. Proč je turecká invaze Co se děje v Rojavě, tedy severní Sýrii? Ptají se mnozí. Je to zhruba takto: 2. největší armáda NATO a 10. nejlidnatější světová vojenská velmoc čítající 75 milionů obyvatel útočí na sousední region, který má nanejvýš tři miliony obyvatel a jehož obránci – dokud je USA jakž takž nevyzbrojily po obléhání města Kobání – bojovali proti ISIL s kalašnikovy AK-47 obalenými lepící páskou. Toto není válka. Toto je genocida. Jedná se o etnickou čistku. Toto není turecko-kurdská „válka“. Jedná se o úmyslnou, plánovanou, systematickou politiku demografických změn a neoosmanských aspirací spojených se silnými islamofašistickými tendencemi. Jedna z nejsilnějších svrchovaných vojenských sil na světě útočí na skupinu civilistů, organizovaných v sebeobranných jednotkách, kteří v době divokých útoků ISIL neměli na výběr v globálním tichu, které ostatně panuje kolem agrese na jejich území i dnes. V těchto odstavcích jsem parafrázovala slova Hawzhin Azeez, kurdské aktivistky, publikující na svém webu.  Po devíti dnech bombardování, ostřelování a vražedného řádění protureckých džihádistů dosáhla zrada západních spojenců na Kurdech ve čtvrtek 17. října svého vrcholu. Donald Trump slavnostně ohlásil, že jeho viceprezident Mike Pence dosáhl velkého vítězství ve vyjednávání – pětidenního příměří s Tureckem na hranicích severní Sýrie. Zachrání to prý miliony životů. Podmínky jsou „výhodné“ – SDF, tedy kurdské jednotky se stáhnou 30 kilometrů od hranic, tedy mimo pásmo, které chce Turecko obsadit a umístit tam „syrské uprchlíky“. Kurdů se samozřejmě nikdo na nic neptal – napřed zrada a pak rovnou prodej. Vážení spojenci NATO mohou agresí dosáhnout čehokoli. Hlavní body „dohody“: YPG by se měly vzdát všech těžkých zbraní, stáhnout se ze svých pozic, USA prý stojí za bezpečnostními zájmy Turecka. Bezpečnostní zónu by měla ovládat turecká armáda. Těžko si představit, že na to SDF přistoupí. V daší fázi, pokud neuposlechnou, mohou zřejmě počítat s tím, že budou označeni za teroristy i oficiálními místy v USA a bude proti nim zahájeno „kárné řízení“. Kam až Turci mohou zajít Od středy minulého týdne, kdy turecká armáda zahájila pozemní fázi operace „Fontána míru“, došlo k strašlivé morální devastaci naší civilizace. Obchodníci v čele států si to samozřejmě neuvědomují, hlídají kvartální výkazy svých firem. Třeba Trump Towers. Lidé, občané jejich zemí, kteří ještě nemají místo srdce kreditky či měšce s penězi, tu ale devastaci vidí. Neboť zrada je nejhorší z lidských zločinů. Kurdům zřejmě nebylo moc platné ani to, že se dohodli s prezidentem Sýrie Bašárem Asadem na předání severní Sýrie, tedy i Rojavy, pod jeho správu a ochranu. Syrská armáda obsadila Manbídž a Kobání, ale dál se moc nehrne. Město Seré Kaniyé, které Turci stále nemohou dobýt, je druhým Kobání, které kdysi Kurdové za cenu velkých ztrát ubránili před ISIL. Tehdy se vzdušnou podporou mezinárodní koalice. Dnes jim padají na hlavu turecké bomby a nikdo jim v tom nebrání. Rusové žádný ochranný štít nad Rojavou neutvořili, stejně jako předtím NATO. Ruský prezident Putin se domnívá, že vážený spojenec Turecko nepůjde dál, než žádá ochrana jeho hranic. Vážený spojenec ale pořád trčí u města, které se mu nedaří dobýt. Bojuje se tam dům od domu, ve městě jsou lapeni i civilisté. Bombardování je plošné. Příměří nepříměří, turecká armáda i proturečtí džihádisté útočí dál a lidé umírají. Z více zdrojů přišly zprávy o použití fosforu a napalmu v tomto městě. Hovoří o tom i lékaři, ošetřující zraněné. Děje se to samé, co se dělo loni v Afrínu - v přímém přenosu. Lidé v ulicích apelují na své vlády, ale ty už dávno nevládnou a jejich loutkovodiči mají jiné zájmy než trestat důležitého obchodního partnera. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Z města Seré Kaniyé civilisti utéct nemohou, kurdská samospráva marně volá po vytvoření sanitárního koridoru, kudy by mohli z města uprchnout. Jinak je na útěku podle mezinárodních humanitárních organizací kolem už 300 tisíc lidí. Markéta Kutilová a Lenka Klicperová, které se ve čtvrtek ze Sýrie vrátily, hovoří na svých facebokových profilech o všudypřítomném zoufalství a utrpení lidí, kteří se ptají – proč? Ano, proč. Vždyť je to jen dobrý obchod. Kurdy už nikdo nepotřebuje – ale kdekdo potřebuje jejich území. Je tam voda, ropa a cement. Dnes už definitivně víme, že nemají šanci. Jako jsme ji neměli my v letech 1938 a 1939. Napřed pohraničí, pak celé Československo. Napřed 30 kilometrů, pak celá Rojava. Co by svět neudělal pro uprchlíky. Musí přece mít kam jít – i za cenu genocidy národa, který bojoval proti jedné z příčin, jež uprchlickou krizi způsobily – proti terorismu Islámského státu. Není nad to, schovat ohavné činy do ušlechtilého hávu. Mimochodem, zmíněné mezinárodní humanitární organizace, například Lékaři bez hranic, ze Sýrie odjely. Prý před Asadem, jak uvedly zmíněné válečné reportérky, které viděly, jak v luxusních autech míjely zástupy uprchlíků. Zůstal jen Červený půlměsíc – a situace lidí bez domova je neúnosná. Kolik civilistů je v současné době v městě Seré Kaniyé, to je těžké dohledat. Co se ví, je, že jsou stovky mrtvých civilistů a stovky mrtvých bojovníků YPG a SDF, těch samých, kteří bojovali proti ISIL. Koho ještě Erdoganovi prodají? Situace je ale jasná – dříve či později zde dojde k masakru. A na jiných místech k dalším masakrům. Tyto životy budou vyňaty z těch milionů „zachráněných“ Mikem Pencem a Recepem Tayyipem Erdoganem. Ani další sankce nebudou. Nic se nestane. Svět jen oněmí a na dlouho, hodně dlouho se nevzpamatuje. Do globálního ticha budou znít jen poslední výkřiky zrazených a postradatelných. Těmi ale můžeme být brzy i my. Turecký ministr „obrany“ Hulusi Akar sdílel začátkem týdne na svém twitteru mapu Turecka, ale ne mapu ledajakou mapu. Podle ní Turecku náleží části pevninského Řecka až k Soluni, ostrovy v Egejském moři, severní Sýrie, Irák, západní Írán, jižní Gruzie, samozřejmě Arménie, celý Kypr a dokonce bulharská Varna. Jistě jen takový žertíček váženého spojence. Pro obchodníky. Pro lidi, kteří ve zmíněných zemích žijí, by to mělo být varování, aby si obchodníky a převodní páky koncernů přestali volit do čela svých států. Než prodají i vlastní občany.

Čas načtení: 2024-03-06 18:00:01

Kletbou stižené britské vozidlo Ajax. Dvaceticentimetrová překážka jako nezdolatelný problém

Kletbou stižená vozidla, tak by se dal stručně popsat program pořízení obrněných vozidel Ajax v hodnotě 5,52 miliardy liber, která se mají stát páteřním systémem v pozemním arzenálu britských ozbrojených složek. Nicméně vývoj strojů se několikrát v minulosti zadrhl, což Brity stálo nemalé finanční prostředky. Přesto je s vozidly počítáno dál, v aktualizovaném plánu má Ajax vstoupit do služby již příští rok, jak uvedl server Defence Procurement International.  Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více Otázkou zůstává, zda je to reálné datum vzhledem k potížím, které vozidlo sužují již několik let. Rok 2019 byl přitom pro Brity varující. První várka vozidel v celkovém počtu 589 byla značně problémová, Britové přesto výrobci Ajaxu, společnosti General Dynamics, zaplatili, což se mimochodem stalo terčem intenzivní kritiky v britském parlamentu. Nezdolal ani jednoduchou překážku Hlavně je řeč o technických parametrech Ajaxu, které Brity zdaleka neuspokojily. Při sérii testů, které proběhly v roce 2021, se ukázalo, že vůz není s nadsázkou řečeno téměř technicky způsobilý, což britské politické a vojenské činitele velmi nemile překvapilo. Především zkoušky odhalily, že Ajax není schopen zdolat překážku ve výšce 20 cm, posádka si rovněž stěžovala na příliš velké vibrace, nadměrný hluk, špatné jízdní vlastnosti, malou rychlost v terénu a celkový diskomfort. Kromě výše řečeného je pak nutno zmínit problematický samotný trup vozidla, jak uvádí web Defence Procurement International. Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Testy tak britské ministerstvo obrany bylo nuceno přerušit a hledat efektivní cestu, jak mnoho technických nedodělků napravit. Nicméně odstraňování závad jde pomalu a samozřejmě Britové musejí i nadále do vozidla investovat nemalé finanční prostředky. Vzhledem k tomu, že si armáda ukázala na Ajax již v roce 2010, bude se muset popasovat rovněž s možným zastaráváním systému. To, co bylo moderní v roce 2010, nemusí být samozřejmě zdaleka „hitem“ v roce 2025, kdy má v aktualizovaném harmonogramu Ajax vstoupit do služby. Uvedení do služby příští rok s velkým otazníkem Každopádně Britové se snaží upravit vozidlo tak, aby dostáli tomuto datu. Jestli se to podaří, teprve uvidíme, těžko dělat předpovědi, rok 2025 se možná z tohoto pohledu jeví až příliš optimisticky. Na papíře nevypadá vozidlo špatně, musí však dojít k důslednému odstranění závad, kterých je ještě mnoho. Rusko vyhrožuje novým světovým řádem. Putin má zálusk nejen na americkou Aljašku Číst více Ajax je odvozen z bojového vozidla ASCOD 2, který figuruje ve výzbroji španělské a rakouské armády. Stroj o hmotnosti 38 tun tvoří 3 členové posádky a 7 vojáků. Vozidlo pohání motor o výkonu 600 kW (800 koní), maximální rychlost činí 70 km/h. Primární zbraň tvoří kanon ráže 40 mm, sekundární pak kulomet ráže 7,62 mm, respektive dálkově ovládaná zbraňová stanice Protector od norské zbrojovky Konsgsberg. Zdroj: Army Recognition, Defence Procurement International KAM DÁL: Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti.

Čas načtení:

Proč Britové nenávidí Rusy?

Británie je světovým lídrem v protiruské politice. Britové nenávidí Putina a horlivě povzbuzují Ukies, aby bojovali proti svým ruským bratrancům do poslední kapky krve. Rusové a Ukies byli připraveni podepsat dohodu v únoru 2022, dokud britský premiér Johnson nepřijel do Kyjeva přesvědčit Ukies, aby od toho upustili. A tak také učinili. Od té doby jsou Britové vůdčí silou, která tlačí Ukije do boje a přesvědčuje členy NATO, aby jim pomohli bojovat. Britové vedou celosvětovou protiruskou kampaň. Toto jsou fakta. Vysvětlení těchto faktů mi však až dosud unikalo.

Čas načtení: 2024-10-30 06:11:00

Společnost Kennametal rozšiřuje své tradiční portfolio o tři nové produkty pro soustružení

Společnost Kennametal Inc. rozšiřuje svou produktovou řadu pro soustružení o nové břitové destičky a řezné nástroje, které významně rozšiřují její možnosti v oblasti obrábění malých dílů a lékařského obrábění. Tři nové produkty - břitové destičky TopSwissTM Turning Inserts, nástroje pro mikrovyvrtávání Micro Boring Solid (MBS) a břitové destičky KCU25B - mají za cíl zvýšit produktivitu, kvalitu komponentů, snížit chybovost a pomoci zákazníkům dosáhnout přesných a čistých výstupů.

Čas načtení: 2022-04-24 10:57:15

Moskva pod hladinou aneb O (příliš?) drahých lodích

Potopení Moskvy, vlajkové lodi ruské černomořské flotily, je celkem ojedinělou událostí – a to hlavně proto, že průmyslově vyspělé státy proti sobě dnes válčí jen velmi zřídka. Tálibán ani Islámský stát žádnou flotilu neměly a stejně tak neměly schopnost útočit na flotily svých protivníků. Největším historickým úspěchem islámských teroristů na moři bylo poškození americké lodi USS Cole v adenském přístavu, což už je dlouho. Lodi pohybující se mimo přístav se vesměs takových improvizovaných útoků nemusejí bát vůbec. To znamená, že chceme-li srovnat současnou událost s nějakými podobnými, musíme se vrátit až do časů britsko-argentinské války o Falklandy (1982), kdy Britové potopili Argentincům křižník General Belgrano a Argentinci Britům hned několik lodí: HMS Sheffield, HMS Ardent, HMS Antelope, HMS Coventry, SS Atlantic Conveyor a vyloďovací plavidlo Sir Galahad. Ztráty na Galahadu byly obzvlášť velké: 48 mrtvých a řada přeživších zmrzačená na zbytek života. General Belgrano, na jehož palubě přišlo o život 323 námořníků (daleko více než na všech britských lodích dohromady), šel ke dnu po útoku britské ponorky Conqueror, která se za ním předtím nenápadně plížila po několik dní. Dá se tedy říci, že v tomto případě šlo aspoň o střetnutí podobně drahých a náročných systémů, protože ponorky nejsou o nic levnější než křižníky, spíše naopak. Většina britských plavidel byla potopena bombami svrženými z letadel. Ale opravdu velký strach naháněly Britům naváděné protilodní střely Exocet, které si Argentina nakoupila u francouzských výrobců a s jejichž optimálním použitím by mohla válku dokonce i vyhrát. (Udržovat vojenské operace v chodu více než 10 tisíc kilometrů od domovských břehů bylo pro Brity náročné a Argentinci měli šanci je porazit pouhým opotřebením.) Argentinci jich ovšem měli na začátku války k dispozici jen pět. Thatcherová nakonec přesvědčila francouzského prezidenta Mitterranda k tomu, aby zastavil další dodávky Exocetů nejen pro Argentinu, ale i pro další jihoamerické státy, které by je patrně ihned předaly do Buenos Aires. (Jakou formu to přesvědčování přesně mělo, to už se nedozvíme, minimálně ne do doby, než se koncem tohoto století otevřou staré archivy, a možná ani tehdy ne. Bývalý Mitterrandův psychoanalytik Ali Magoudi tvrdí, že Thatcherová vyhrožovala jaderným úderem na Argentinu, nebude-li po jejím. Důkazy pro to ovšem nemá a oba hlavní protagonisté jsou dávno mrtvi.) Poměr ceny protilodní střely a křižníku je nesrovnatelný To je zajímavá paralela k dnešní situaci. Už roku 1982 byla „chytrá“ protilodní střela, i když o několik generací starší než dnešní sofistikované vybavení, smrtelným nebezpečím pro lodi, jejichž pořizovací cena byla o několik řádů vyšší a jejichž ztráta znamenala pro příslušnou válčící stranu těžký problém. Podobně jako Moskva, i HMS Sheffield první úder Exocetem přežila a potopila se až při tažení do přístavu. V obou případech to nějakou dobu trvalo (u Moskvy jeden den viz update, u Sheffieldu dokonce šest dní). Na rozdíl od ztráty Moskvy ovšem Britové neměli problém přiznat, že šlo o práci nepřítele, i když několik trapných okolností přitom zůstalo takticky utajeno a vyšly najevo až po pětadvaceti letech. Update 16.4.2022 v 19:00: Jak dlouho trvala agónie Moskvy, to není zas tak jednoznačně známo, narazil jsem i daleko kratší údaje kolem pouhých dvou hodin. Fog of war. Přesně se to asi dozvíme až po skončení bojů. Konec update. Čerstvě potopená Moskva byla zdaleka největší lodí černomořské flotily, s výtlakem zhruba 11 tisíc tun. Na historické poměry to zase tolik není (německý Bismarck přesahoval 50 tisíc tun), ale na standardy dnešních křižníků to byla velká loď. Mimo jiné nesla fantastické množství protiletadlových střel, s jejichž pomocí mohla rozprostřít „ochranný deštník“ nad širokým okolím. Jestli byl tento protivzdušný deštník neproniknutelný, není úplně jisté. Pro velké stíhačky nejspíš ano. Ale podle šeptandy, která se šíří po internetu, prý odvedli Ukrajinci pozornost posádky dronem (nebo snad více drony) Bayraktar a když měli jistotu, že všichni operátoři radarů jsou zaujati něčím jiným, vystřelili po Moskvě dvě protilodní střely Neptun. Na zasažené lodi vypukl požár, zásoby munice začaly vybuchovat, a nakonec se při pokusu o odvlečení do přístavu potopila. Rusové tvrdí, že předtím úspěšně evakuovali posádku, což se vzhledem k těžkým škodám, které plavidlo předtím utrpělo, nezdá být úplně pravděpodobné. Evakuace posádky z hořící lodi bývá obtížná i v přístavu, natož pak daleko od břehu. Osobně bych tipoval, že tam valná většina námořníků zůstala. Každopádně vezmeme-li to čistě ekonomicky, poměr mezi cenami obou Neptunů a pár Bayraktarů (a to ani nevíme, jestli ty drony akci přežily nebo ne; střely určitě nepřežily) a cenou jednoho nového křižníku se srovnatelným vybavením, jaké nesla Moskva, je minimálně 1:100. Tento druh „výměn“ si dlouhodobě nemůže dovolit nikdo. Ani Američané by na něco takového neměli peníze. Role námořnictva v budoucích válkách bude nejistá Bránit se protilodním střelám je samozřejmě možné, ale vyžaduje to kvalitní výcvik, velmi dobré vybavení, a v ostré akci pak nesmíte udělat žádnou chybu; vystřelí-li proti vám nepřítel dvacet raket a vy zneškodníte jen devatenáct z nich, stejně jste nejspíš skončili. To je velice nepříjemný nepoměr. Pak je tu další věc, a to je rozsah ztrát na životech, pokud už ke katastrofě dojde. Zničený tank, to jsou maximálně čtyři mrtví vojáci. Sestřelené letadlo – jeden až dva piloti, pokud nejde o transportní letadlo naložené výsadkáři, pak může jít o pár desítek vojáků. Ale u potopené lodi může jít celkový “účet” do stovek až tisíců lidí; tragédie, která zasáhne mnoho příbuzných a přátel naráz, a která může naladit domácí obyvatelstvo proti válce. Z toho plyne, že role námořnictva v budoucích válkách bude poněkud nejistá. Pokud nebude na druhé straně stát nějaký Tálibán, ale stát schopný nasadit protilodní střely, musíte být připraveni na velké, drahé, a ještě navíc demoralizující ztráty (protože lodě jsou významný symbol národní suverenity a síly). Můžete se samozřejmě odsunout někam mimo dostřel protivníka, což znamená pár set kilometrů daleko, ale tím se zároveň vzdalujete od bojiště i vy – a tím pádem užitečnost plavidla pro vaši bojovou činnost poněkud klesá. Rakety typu Tomahawku sice dostřelí daleko, ale těch zase z podstaty věci nemůžete mít na palubě příliš mnoho. Suma sumárum, všechny velké státy budou muset po této válce řešit velmi podobnou otázku: jaká je optimální míra investice do námořních sil? Na úplný zánik námořnictva to samozřejmě nevypadá, protože pro logistiku, ostrahu domácích vod, ale i pro úkoly typu potlačování aktivity pirátů, pašeráků či teroristů budou lodě potřeba i nadále. Ale jestli bude “poměr ceny a výkonu” v případě velkých lodí stále ještě výhodný i v konvenčních válkách mezi vyspělými státy, nebo jestli se více vyplatí investovat do jiných zbraní a stavbu mořských kolosů naopak trochu utlumit…? Na to už asi nebude nijak jednoznačná odpověď.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2019-10-10 05:44:14

K historii přistupujme s úctou

Kdysi za minulého režimu se mi dostala do rukou brožura dvou později renomovaných historiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“, kterou vydali v roce 1951.  Dobová upoutávka na tuto knihu říká: „Politická studie, původně uveřejněná v Tvorbě (roč. 1951, č. 36–38), líčí na základě dokumentů skutečný ráz americké okupace západních Čech v květnu – listopadu 1945. Ukazuje nejprve, jaká je historická pravda o domnělém osvobození Plzně americkými vojsky v květnu 1945, uvádí doklady o nepřátelském, teroristickém postoji americké okupační správy k místnímu českému obyvatelstvu a jeho lidovým orgánům, vysvětluje pozadí pirátského amerického náletu na plzeňskou Škodovku 25. 4. 1945, uvádí fakta o americkém úsilí o hospodářskou kolonizaci ČSR a popisuje, jak se v praxi již tehdy projevovala americko-nacistická spolupráce a jak nevraživě vystupovaly americké vojenské úřady proti českému národu a jeho kultuře.“ Míra nehorázné lživé manipulace a politicky tendenčního překrucování historie mnou tehdy otřásla. Oba dva autoři, později signatáři Charty 77 a prominentní disidenti, se za tento svůj poklesek také celý život oprávněně styděli. Nebyli však sami. Zamlčování a snižování úlohy americké armády při osvobození Československa trvalo až do roku 1989 a patří k ostudným kapitolám naší totalitní minulosti. Po pádu komunismu byla většina z nás přesvědčena, že něco podobného se ve vztahu k naší historii už nemůže a nesmí opakovat.  Podruhé do stejné řeky? Bohužel, po třiceti letech se zdá, že se vracíme zpátky, že se mnohým stýská po studené válce, „třídně rozděleném světě“ a starých metodách překrucování historie. Příkladem může sloužit nedávné osmdesáté výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, které se stalo ve veřejném prostoru příležitostí k publikaci některých sentencí, které od výše uvedeného spisku z padesátých let nemají skutečně daleko.  A tak se nám zjevuje údajně dříve skrytá pravda, o níž nás prý ve škole neučili, že druhou světovou válku nezahájilo Německo, ale že to byl rovněž Sovětský svaz, že oba totalitní diktátoři Hitler a Stalin byli věrnými spojenci, pouze Stalin se nějakým nedopatřením ocitl později na druhé straně barikády a bylo mu „dovoleno“ dojít až do střední Evropy, kterou však Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala.  Jako by se Bartoškův a Pichlíkův pamflet aktualizoval, pouze američtí okupanti byli nahrazeni okupanty ruskými, prý skutečnými válečnými spojenci nacistů. Prahu jsme si osvobodili sami nebo maximálně s přispěním vlasovců a skutečným vítězem druhé světové války byl podle jednoho novinového mezititulku Winston Churchill. Celé toto manipulativní třeštění je zarámováno neuvěřitelným hulvátským bojem mládenců v čele některých pražských radnic s pomníky a pamětními deskami připomínajícími osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Zřejmě se domnívají, že jim toto bizarní obrazoborectví po 75 letech propůjčí aureolu bojovníků za svobodu a demokracii, když už svou kompetenci v čele samospráv nejsou schopni prokázat ničím jiným. Pokud nechceme skončit tam, kde jsme byli za totality, nesmíme takovouto manipulaci dopustit a musíme se snažit sami o dějinách vlastní země, Evropy i světa něco vědět. Jak to tedy s vypuknutím druhé světové války vlastně bylo? Malá repetice Pakt Molotov-Ribbentrop byl nepochybně odpudivým, cynickým a pro osudy řady zemí a miliónů jejich obyvatel tragickým finále na cestě ke druhé světové válce. Tato cesta byla však daleko delší a měli na ní podíl mnozí, například shodně západní velmoci i komunisté. Podmínky versailleského míru a nástup komunismu vyvolaly k životu Hitlera a nacismus, jemuž okázalý antikomunismus a vypjatý nacionalismus otevíral dveře i v tzv. slušné společnosti. Dokázal svou demagogií oslovit masy, sehrát v dobách krize úlohu hráze před nebezpečím komunismu, a tím imponoval i velké části vládnoucí elity Výmarské republiky. Ta mu nakonec umožnila převzít legálně moc.  Stalinova Kominterna nacisty nejprve podcenila a jako hlavního nepřítele stále viděla konkurenční sociální demokracii. Na pozdější snahy o jednotnou protinacistickou frontu již bylo pozdě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pakt Molotov-Ribbentrop byl dočasným, účelovým a taktickým spojenectvím dvou diktátorů, kteří si nedůvěřovali, a režimů, které stály přes svůj obdobný totalitní charakter a kolektivistickou podstatu ideologicky nesmiřitelně proti sobě. Základem Hitlerova světového názoru byl rasismus, přesvědčení o méněcennosti Židů a Slovanů a vize ovládnutí evropského východu zničením Ruska. Své představy obsažené v knize Mein Kampf neochvějně uskutečňoval, čemuž většina jeho současníků odmítala uvěřit. Byl impulzivní a nesystematický, jeho kroky byly mnohdy zdánlivě iracionální, čímž své protivníky překvapoval a deptal. Stalin, pevně věřící v komunistickou ideologii, ale mocensky cynický pragmatik, byl necharismatickým politikem, který se k absolutní moci propracoval nikoliv díky imponující osobnosti, ale dlouholetými zákulisními manévry, v nichž brutálně likvidoval skutečné i potenciální mocenské konkurenty. Byl záludný a nekonečně trpělivý. Pronásledovala ho paranoidní představa, že se proti jeho zemi spojí všechny „imperialistické velmoci“ a zničí komunistický stát. Politika appeasementu a ústupků Hitlerovi, kterou praktikovaly Anglie a Francie, jeho obavy posilovala. V mnichovské dohodě, kterou s ním nikdo nekonzultoval, viděl otevření cesty na východ pro příští německou agresi. Bylo to v situaci, kdy sovětská armáda přišla prakticky o celý svůj velitelský sbor, který nechal vyvraždit. Jeho cílem bylo proto získat čas a předejít potenciálnímu protisovětskému spojenectví západních velmocí s Hitlerem, jehož se obával. Zahájil proto jednání o vojenském spojenectví s Británií a Francií, ale jejich zjevná neochota docílit jakékoliv dohody ho utvrdila v podezření, že chtějí SSSR vehnat do války s Německem. Byl proto připraven k dohodě s druhou stranou. Iniciativa k ní vyšla od Hitlera, jehož jeho impulzivní povaha hnala k další akci, tentokrát ke zničení Polska. Dohodu se Sovětským svazem potřeboval proto, aby – jako argument především pro své skeptické generály – měl krytá záda a předešel tak nebezpečí, že Německo bude v nové válce stát na dvou frontách proti stejně velmocenské koalici jako ve válce první. Stalinovi podobný styl překvapivých politických kroků imponoval, obzvláště když mohl získat nejenom čas, ale i územní zisky umožňující odčinit důsledky brestlitevského míru a posunout hranici daleko na západ. Pro Hitlera šlo pouze o taktiku. Za rychlou dohodu, která by mu umožnila začít vojenské operace proti Polsku, byl ochoten ustoupit prakticky ve všem. Věděl, že v příštích krocích si stejně vše vezme zpět.  Kdo s kým proti komu Celá desetiletí byl u nás opakován komunistický narativ, že Mnichov byl záměrným nasměrováním Hitlera na východ. V této interpretaci vypadá pakt Molotov-Ribbentrop jako zdařilý protitah, který plány západních velmocí překazil. Zdá se však spíše, že západní státníci dalekosáhlost Hitlerových cílů pouze podcenili. Dnes jsou naopak činěny pokusy líčit předválečné vztahy Německa se SSSR jako válečné spojenectví totalitních diktatur proti svobodnému světu, což je velmi ahistorický přístup a zjevná nepravda. Neobstojí ani dnes často opakované tvrzení, že nová světová válka vypukla, když se Británie a Francie rozhodly bránit polskou suverenitu. O tu zjevně ani tolik nešlo. Skromně se přitom nehovoří o tzv. „podivné válce“, v níž západní velmoci pasivně stály na hranicích a poskytly Hitlerovi čas a prostor přesunout prakticky celou wehrmacht na východ a v bleskovém tažení Polsko zničit. Hitler byl politik, s nímž nebylo možné uzavírat žádné dohody. V květnu 1940 deklasoval Francii a Británii přivedl na pokraj porážky. Stalin měl strach. Namísto války mezi imperialisty, kterou hodlal paktem s Hitlerem umožnit, stál proti třetí říši ovládající celou Evropu s výjimkou Británie sám. Snažil se zachránit dodávkami surovin, ale napětí houstlo. Přesto nevěřil, že by Hitler mohl zaútočit, pokládal to za iracionální hazard a spíše věřil tomu, že by to byla Británie, kdo by si německo-sovětskou válku toužebně přál. Ve svých kalkulacích nepočítal s nepředvídatelnou a iracionální impulzivností Hitlera a doplatil na to. Je neoddiskutovatelným faktem, že útok na Sovětský svaz byl zásadní Hitlerovou strategickou chybou, že podcenil síly protivníka a obtíže tažení. Je rovněž faktem, že největší bitvy, které zlomily páteř německé armádě, se odehrály na východě. Popírat to nelze, stejně jako nelze zamlčet pomoc ze Západu, která SSSR umožnila částečně nahradit počáteční gigantické ztráty. Osvobození není okupace Okupovaná Evropa byla spojeneckými armádami osvobozena od skutečně existenční hrozby ze strany nacismu. To platí jak pro americkou či britskou armádu, tak pro armádu sovětskou. Kdo tvrdí opak a konstruuje z jakýchkoliv dnešních důvodů na té či oné straně nové údajné okupace, vědomě a podle lže. O tom, jaký nadšený poměr měli k sovětské armádě Pražané v květnu 1945, je dostatek důkazů. Zamlčovat to a překrucovat je nedůstojné žurnalisty, natož politika. Nesnažme si touto falešnou cestou přijetí vlastní historie usnadňovat. Do Stalinova područí jsme se do značné míry dostali sami svou neinformovaností a naivismem na jedné straně, na straně druhé na základě nepříliš pozitivní zkušenosti s dnes nekriticky oslavovanou první republikou. Lidé, kteří v ní žili, se ve velké míře necítili spokojeni s tehdejšími poměry a dali dobrovolně přednost utopii, aby zakrátko hořce litovali. To už ale bylo pozdě. Pamatujme na to právě dnes, kdy jsou nám nové levicové utopie vnucovány agresivně znovu. Do Stalinových rukou nás zahnal i opakovaně demonstrovaný nezájem západních velmocí o dění ve střední a východní Evropě, v níž skutečné národní zájmy dlouhodobě cítí z velmocí pouze Rusko a Německo. Ostatní se o tento prostor zajímají pouze přes své vztahy k oběma zmíněným velmocím.  Historickým příkladem je Mnichov. Západní velmoci, poučené obdobím před první světovou válkou, tentokrát nechtěly udělat stejnou chybu a nechat se malými spojenci zatáhnout do ničivé světové války, fatálně podcenily Hitlera a odmítly za nás bojovat. Fakticky potom nebojovaly ani za Polsko. Je to celkem logické, pouze my a další malé země si to dodnes nechceme přiznat a znovu věříme v bezpečnostní závazky málo zainteresovaných velmocí. Dalším příkladem budiž zoufalý boj Edvarda Beneše v exilu v Británii za neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, což Britové odmítali, a za jeho uznání prezidentem pokračujícího Československa. Tímto hloupým a necitlivým způsobem nahnali Britové Beneše do náruče Stalinovi, který se zneplatněním mnichovské dohody a obnovením Československa žádné problémy neměl a odměnu si vybral jinak a později. Projekce současnosti do minulosti Dobu před 80. lety nemůžeme pochopit, budeme-li na ni uměle aplikovat dnešní politické preference a násilně se v ní snažit konstruovat současné antagonismy, které hýbají naší dnešní domácí či zahraniční politikou. Třicátá léta byla dobou tvrdé reálpolitiky v její nejbrutálnější podobě. Antagonismus mezi totalitou a demokracií nebyl zdaleka určujícím tématem, charakter doby předurčilo strádání mas za velké krize a diskreditace starého světa a jeho poměrů v očích velké části obyvatel Evropy. Autoritativní režimy byly logickou reakcí a zdaleka nevyvolávaly ve veřejném mínění takové kontroverze jako dnes.  I nezpochybnitelní hrdinové oné doby, jako Winston Churchill, by měli s dnešní pokryteckou dobou a jejími pseudohodnotami problémy. Churchill byl starý britský imperialista, který do války šel především s cílem uhájit přetrvání Britského impéria. Dříve než jiní poznal, že Hitler je zlo, s nímž nelze uzavírat kompromisy. Naopak se starým machiavelistou Stalinem dokázal hrát staré mocenské hry o dělení sfér vlivu, nad nimiž by se dnešní lidskoprávní aktivisté hnusem zhroutili. Vítězem se však stát bohužel nemohl. Nedovolovala mu to odcházející síla Velké Británie. Churchillovo vítězství ve válce tak bylo do určité míry vítězstvím Pyrrhovým. Britské impérium v ní totálně vykrvácelo a čekal je neodvratný rozpad, zatímco jeho osobě v okamžiku vítězství odmítli dát podporu v parlamentních volbách nevděční britští voliči. V důsledku toho se za Británii účastnil postupimské konference vítězných mocností nový premiér Attlee, což mimo jiné Stalin považoval za důkaz politické méněcennosti parlamentní demokracie.  Pro Američany nebyla východní a střední Evropa na východ od Německa dlouho prioritou. Klidně ji přenechali Stalinovi, jehož záměrům a politice v té době ani příliš nerozuměli. Ale i kdyby tomu bylo naopak, síla Rudé armády byla na konci války taková, že by jí v postupu nikdo zabránit nedokázal. Američanům šlo navíc o získání Stalinovy účasti na válce proti Japonsku.  Snažme se ve světle všech těchto skutečností historii pochopit a respektovat. Nesnažme se na jejím pozadí vést současné, mnohdy žabomyší války. Přiznejme lidem a zemím, jimž vděčíme za náš dnešní život, patřičnou úctu a vděk, kterou si zaslouží. Je to slušné a rozumný stát a jeho představitelé na všech úrovních by se tak měli chovat. V úvodu zmíněný pamflet z roku 1951 a éra totalitní propagandy nám budiž mementem. A především, snažme si vzít z historie poučení. Chápejme, že velmoci sledují své zájmy a že honorují jenom ty závazky, které jim odpovídají. Až vážné krize odhalí, které to jsou. Reálpolitika je vždy v pozadí, ať je politicky korektní rétorika jakákoliv. Platí to dnes stejně jako v době před válkou a náš problém, jak zajistit přetrvání našeho státu i pro příští generace, se nikterak v čase bohužel nezmenšil. {/mprestriction}  Autor je bývalý vedoucí kanceláře prezidenta republiky a v současnosti výkonný ředitel Institutu Václava Klause.

Čas načtení: 2019-09-02 15:46:41

Vali Nasr: Íránci Trumpovi nevěří

Jeden z předních expertů na Blízký východ varuje před nebezpečím nové války v tomto regionu a vyzývá Evropany, aby se postavili proti americké politice vůči Íránu.   Pane Nasre, zažíváme právě začátek nové války na Blízkém východě mezi Íránem a USA? To nebezpečí existuje především proto, že obě strany spolu nemluví. Je velký prostor pro nedorozumění. Jinak než u Severní Koreje nebo Číny proměnil prezident Trump poměrně stabilní politickou situaci v enormně nebezpečnou. Současně ale nemá se svojí strategií žádný úspěch, ani žádný plán B. To jej činí – zhruba rok před prezidentskými volbami politicky zranitelným. Íránská krize ale také ukazuje, jak slabí a neefektivní jsou Evropané. Už teď jsou škody pro evropskou zahraniční politiku enormní.   Proč to? Evropané teď ukazují, že úplně následují americkou zahraniční politiku. V Íránu panuje rozšířené přesvědčení, že Evropané sehráli temnou roli tím, že na jedné straně dovedli Írán k tomu, aby dodržoval nukleární dohodu, a současně se postarali o to, aby Američané mohli vykonávat nátlak.   Ale Evropané kritizovali rozhodnutí Trumpa odejít z nukleární dohody. Německý ministr zahraničí Heiko Maas letěl v červnu do Teheránu, abychom zůstali s Íránem v kontaktu. Evropané investovali hodně úsilí a času, aby vyjednali smlouvu. Poté, co USA ze smlouvy vystoupily, slíbili, že se ji pokusí zachránit. Ale nic proti USA nepostavili, naopak se rozhodli poddat se americkému tlaku. Před nedávnem Velká Británie zadržela u Gibraltaru na pochybném právním základě tanker s íránskou ropou. To Íráncům jen potvrdilo, co si již dlouho mysleli: Evropané jsou jen prodloužená ruka americké zahraniční politiky a pomáhají zostřit krizi, která ale teprve odstoupením USA z jaderné smlouvy vznikla.    Považujete nového britského ministerského předsedu Borise Johnsona za politika, který následujeTrumpa? Britové mohou Trumpa v tomto okamžiku ještě více podporovat, než to dělají. Jediný krok, který Johnson ještě neudělal, je, že nevystoupil oficiálně z dohody. To by mělo dalekosáhlé důsledky, protože by to podtrhlo rozchod Velké Británie s EU. Teď požadují Britové podporu v krizi kolem zadrženého britského tankeru Stena Impero a prosí evropské partnery, aby se připojili k vojenské akci k ochraně plavby v Hormuzské úžině. To je pokus navázat zbytek Evropy na americkou zahraniční politiku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co by ale měli Evropané udělat, aby udrželi smlouvu? Jsou různé možnosti, které se všechny pohybují v rámci nukleární dohody. Evropské státy, které ji podepsaly – Německo, Francie a Velká Británie – by mohly například nakupovat íránskou ropu. Anebo by mohly poskytnout úvěry, kterými by se obsluhovaly dodávky ropy. Samozřejmě by to vedlo ke sporu s Washingtonem. Ale protože by se jednalo o obchod mezi státy, musely by USA uvalit sankce na evropské státy. A to není příliš pravděpodobné.   Má Trump strategii pro Írán? Trumpova strategie je tlakem donutit partnery k jednacímu stolu, aby mu tam dali, co chce. Zdá se, jako by to v minulosti i fungovalo. Minimálně si to Trump myslí. Tak nutil Mexičany, Kanaďany a Evropany a dříve nebo později mu udělali ústupky.   Ale s Íránem to zatím nefunguje. Íránci Trumpovi nevěří. Prezident říká, že chce vyjednávat, ale jeho rozhodující bezpečnostní poradci jej nepodporují.John Bolton, národní bezpečnostní poradce a ministr zahraničí Mike Pompeo nechtějí žádné rozhovory s Íránem. Předtím, než byl John Bolton povolán do štábu Donalda Trumpa, veřejně prohlásil, že chce pád režimu v Teheránu. Íránci vědí, že i kdyby šli na Trumpův návrh na jednání na nejvyšší úrovni a došli k nějakým závěrům, bude to ta úroveň pod tím, která je pak musí realizovat. Bolton a Pompeo ale nechtějí žádnou novou smlouvu. Chtějí stupňovat napětí a změnit režim.   Mnozí říkají, že za povoláním Boltona do Bílého domu stála idea přivézt jestřába, který zvýší tlak a pomůže Trumpovi vyjednat novou atomovou smlouvu. I kdyby to takto Trump plánoval, nebyla by to žádná dobrá idea. Trump chce Íránce přesvědčit, že je vážně zainteresován na rozhovorech. Ale přesně to podrývá Bolton. Vezměte si pokus Japonska zprostředkovat rozhovory mezi Íránem a USA. Trump a japonský ministerský předseda Abe se tímto tématem dlouho zabývali. Trump požádal Abeho, aby letěl do Teheránu a předal íránskému vedení dopis. Íránci to považovali za pozitivní znamení a ze své strany odpověděli gestem. Při příletu Abeho propustili jednoho libanonského vězně, který má povolení k pobytu v USA.   A co se pokazilo? Těsně před přistáním Abeho uvalily USA další sankce na íránský ropný průmysl. Tím byl pokus o zprostředkování zničen. Myslím si, že za tím stál Bolton. Je jednoduché pro zkušeného byrokrata, jako je on, něco takové takového zorganizovat.   Proč Íránci sestřelili americký bezpilotník a teď ještě zadrželi britský tanker. Chtějí vyprovokovat válku s USA? To si nemyslím. Celý rok se Íránci vyhýbali jakékoliv konfrontaci. A to přesto že USA odstoupily od jaderné dohody a stále zvyšovaly tlak. Íránci tomu říkají strategická trpělivost. Ale na jaře přišlo další kolo sankcí a Trump řekl, že stlačí íránský export ropy na nulu. Kromě toho americká vláda zařadila íránské revoluční gardy oficiálně na seznam teroristických organizací. Íránská vláda došla k závěru, že USA interpretují strategickou trpělivost jako slabost a současně neviděla žádné riziko v tom, když sama zvýší tlak. I umírněné hlasy v Íránu jsou přesvědčené, že jen politika odstrašení může Trumpa odradit od další eskalace. Poselství je jasné: Můžeme krizi zostřit.   Jaký postoj má íránská veřejnost k nukleární smlouvě? Na začátku vyvolala enormně pozitivní očekávání. Pro většinu Íránců nešlo o otázky jaderné energie a také ne jen o hospodářská ulehčení. Viděli smlouvu jako první krok k otevření Íránu. Každý věřil, že teď do Íránu přijdou evropské firmy a možná brzy i americké. Poselství umírněných politiků, jakým byl například prezident Hasan Rúhání, bylo, že se Írán přikloní k Západu a že se vyplatí ve spojení se Západem investovat. Jaderná dohoda by podporovala hospodářskou spolupráci a přivedla by za sebou další smlouvy. Postupně by se měnil nejen vztah Íránu k Západu, ale i Írán samotný.   A co teď? Nálada se proti jaderné dohodě otočila. Mnozí si myslí, že bylo chybné důvěřovat USA a Evropanům. Íránci se zlobí, protože se cítí podvedeni a vinu za to dávají umírněným politikům, jako je Rúhání. Nikdo se teď v Íránu nemůže zasazovat o rozhovory s Trumpem. Nikdo není ochoten udělat rozhodující krok.   Jak to půjde dál, když ani jedna strana není ochotna ustoupit? Jedním scénářem by bylo, že Trump nechá celou věc být až do doby po volbách. Mohl by ale také uvažovat o tom dát Íráncům podnět k tomu, aby se pohnuli. To by ale vyžadovalo, aby něco nabídl, například zrušení některých sankcí. Íránské vedení potřebuje nějaký ústupek, aby rozhovory s USA nevypadaly jako kapitulace před Trumpem. Americká vláda musí přemýšlet i o íránské vnitřní politice. Pompeo nemůže proti Íránu vystupovat tak agresívně a očekávat, že íránští politici to budou akceptovat, aniž by za to zaplatili vysokou vnitropolitickou cenu. Íránci neakceptují žádné ponižování.   Kde se bere tato americká posedlost Íránem? Írán není rozvojová země jako kterákoliv jiná. Má velmi starou kulturu. To dává této zemi vlastní auru a graviditu. Žije tam více než 80 miliónů lidí a země leží na strategicky významném místě mezi Evropou a Asií. Kromě toho jsou tam i psychologické složky. Íránská revoluce byla poslední velkou revolucí v dějinách. Používáme to slovo velmi volně, ale ve skutečnosti byly pouze čtyři velké revoluce: francouzská, ruská,čínská a íránská v roce 1979. Byla pro Západ velkým šokem, zejména pro USA. Zajatci na americkém velvyslanectví v Teheránu byli nejdůležitějším důvodem, proč Jimmy Carter v roce 1980 prohrál s Ronaldem Reaganem. Navíc platí íránská revoluce jako rozhodující podnět pro vzestup islámského fundamentalismu k politické síle. Nyní už existuje nová generace amerických politiků, jejichž pohled na Írán je formován iráckou válkou v roce 2003. Lidé jako bývalý Trumpův bezpečnostní poradce McMaster nebo senátor Tom Cotton, který v Iráku bojoval. Tito lidé spojují Írán nikoliv s Chomejním, nýbrž se Solejmanem, velitelem brigád Quds. Vidí Solejmana jako teroristu, který koordinuje íránské vojenské akce v Sýrii, Jemenu a Iráku a zabil stovky amerických vojaků výbušninami v léčkách.   Dají se v dohledném čase tato napětí v regionu vůbec utlumit? Arabský svět, jak jsme ho znali, už neexistuje. Nejdůležitější arabské země – Sýrie, Egypt a Irák – jsou oslabené nebo zničené. A nemyslím si, že Saúdská Arábie může tuto mezeru zaplnit. Saúdové jsou důležitý faktor, ale ne tak důležitý, jak si Západ myslí. Mají peníze, ale v zemích jako Sýrie nebo Libanon nemají žádný vliv. A v jemenské válce právě prohrávají. Situace na Blízkém východě je srovnatelná s předvečerem první světové války. Jako tehdy v Evropě je tady určitá rovnováha sil, sestávající z Turecka, Íránu a Izraele – plus Rusko a USA. Tyto síly bojují o vliv v regionu. Írán dostal šanci, protože arabský svět kvůli arabskému jaru a irácké válce implodoval. Pro Írán se tím otevřely dveře, má teď největší vliv v regionu. To je pak i důvod k tomu, že země jako Saúdská Arábie chtějí, aby Američané Írán zatlačovali.   To nezní příliš povzbudivě, když srovnáváte situaci na Blízkém východě s Evropou bezprostředně před vypuknutím první světové války. Proto je tak důležité, aby USA zahájily vážnou strategickou diskuzi s Íránem. Nacházíme se v situaci, kdy Američané říkají Íráncům: Vzdejte se vašeho atomového programu, sešrotujte vaše rakety a současně poskytujeme Izraeli a Saúdské Arábii zbraně za 100 milard dolarů. Ještě k tomu USA od Íránců požadují, aby se stáhli ze všech sousedních arabských zemí. Proč by to všechno měli Íránci dělat? USA musí být jasné, kde jsou íránské bezpečnostní zájmy. Když Henry Kissinger v roce 1971 jel na tajnou schůzku s čínským premiérem Čou En-lajem, byly jeho první otázky: Jaké jsou vaše strategické principy? Jaké jsou vaše bezpečnostněpolitické obavy? Nevidím v Bílém domě v současnosti muže formátu Kissingera. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.  Vali Nasr se narodil v roce 1960 v Teheránu a odešel spolu s rodiči nejprve do Velké Británie a po revoluci v Íránu do USA. Věnoval se studiu mezinárodních vztahů na řadě univerzit. V létech 2012-2019 byl děkanem na univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu. Působí v několika významných poradenských institucích při vládě Spojených států. Je považován za jednoho z předních znalců Íránu a šíitského islámu.

Čas načtení: 2024-03-27 13:56:49

Britové provozují nejefektivnější síť elektrobusů světa. Stovky milionů nabírají i od fondu ČEZu

Startup Ember provozuje flotilu čtyřiadvaceti elektrických autobusů, která obsluhuje přes dvacet měst a obcí. K tomu má i síť ultrarychlého nabíjení. Článek Britové provozují nejefektivnější síť elektrobusů světa. Stovky milionů nabírají i od fondu ČEZu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-22 11:34:00

Britové „vypili“ letadlo do půl hodiny po startu

Britové jsou v evropských dovolenkových destinacích dobře známí svou divokostí. Renomé si ale získávají i u leteckých dopravců. Na nedávném letu turecké nízkonákladové společnosti se posádka potýkala s palčivým problémem nedostatku alkoholu. Žízniví Britové totiž vyplenili zásoby do půl hodiny po vzletu.

Čas načtení: 2024-08-08 10:59:14

Britové varováni, že „sdílení“ informací o nepokojích může být trestným činem

Britské úřady varovaly lidi, že pouhé přeposílání informací o nepokojích může vést k obvinění z trestného činu. Ano, opravdu. (Foto: Flickr / ilustrační) Stephen... Článek Britové varováni, že „sdílení“ informací o nepokojích může být trestným činem se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-09-11 19:00:01

Britská ponorka HMS Thunderbolt: Testy přežila, vyčkávané italské korvety už ne

Britská ponorka třídy T, HMS Thetis, byla na vodu spuštěna v červnu 1938. Plavidlo o délce 84 metrů mělo výtlak 1 110 tun (na hladině) a 1 590 tun (pod hladinou). Mohla vyvinout rychlost přes 15 uzlů, její dosah činil 4 500 nm (8 300 km). Nicméně Thetis nevstoupila do služby, protože zanedlouho po spuštění na vodu ji potkala tragédie. Dne 1. června se konaly zkoušky, po jejichž absolvování by byla o něco blíže zařazení do služby. Sériový vrah Ted Bundy zavraždil desítky mladých žen. Některým sťal hlavu, jiné po smrti znásilnil Číst více Incident se stal poté, co vnitřní poklop k torpédové komoře byl otevřen a současně byl otevřen také vnější poklop do moře. Čtyřem mužům se podařilo uniknout jisté smrti, když vyplavali únikovou komorou, nicméně pátý člen posádky zpanikařil a ucpal ji. Následkem tragédie zahynulo 99 námořníků, jak uvádí web Warhistoryonline.com. A právě toto neštěstí vedlo k tomu, že byly upraveny všechny torpédové komory na britských a australských ponorkách. Zachráněná ponorka Nicméně Britové nechtěli o ponorku přijít, a tak ji z mořského dna zachránili. Jak uvádí server We Are The Mighty, plavidlo se nacházelo v mělkých vodách, což ulehčilo celou operaci. V roce 1940 pak vstoupila do služby už jako HMS Thunderbolt a započala svou krátkou válečnou kariéru. Během 18 měsíců sloužila ponorka v Atlantiku. V prosinci 1940 hlídkovala v Biskajském zálivu, 15. prosince jí zkřížila cestu italská ponorka Capitano Tarantini. Thunderbolt neváhal a nepřítele poslal pod vodu. Benito Mussolini byl postrach už v dětství, prováděl strašné věci. Jaká byla jeho cesta k diktátorovi? Číst více Na podzim 1942 byl Thunderbolt společně se sesterskými plavidly upraven tak, aby mohl nést lidská torpéda Chariot. Během druhé světové války představovala řiditelná torpéda netradiční prostředky na oslabení protivníka. Na vlastní kůži to zažili Italové. V prosinci 1942 byl Thunderbolt převelen do Středozemního moře.  První úspěchy ponorky Ponorka se zúčastnila operace Principal, nicméně její první kapitola nakonec nebyla úspěšná. Další akce byla zaměřena proti přístavu Palermo v lednu 1943 a zde se už úspěch dostavil. Ve dnech 2.–3. ledna se lidská torpéda dostala nepozorovaně do přístavu a zaminovala zde kotvící plavidla. Lehký křižník Ulpio Traiano, který byl skoro před dokončením, se 3. ledna potopil, stejně tak nákladní loď SS Viminale. Další mise zavedla Thunderbolt do přístavu Tripolis ve Středozemním moři. Mělo se zabránit blokádě přístavu ze strany Osy, který měl být obsazen britskou 8. armádou. Nakonec Britové 23. ledna 1943 Tripolis skutečně obsadili a 8. února se dostali na tuniské hranice. Poté 20. února 1943 ostřeloval Thunderbolt albánskou loď Villanzen Veli, ale musel se potopit, protože čelil kombinované palbě z italského pomocného křižníku Brindisi a pobřežní baterie, zatímco albánská loď utržila pouze malé poškození. Italská past sklapla Italská plavidla se však stala Thunderboltu nakonec osudnými. Britská ponorka se pohybovala v březnu 1943 nedaleko Sicílie, kde hlídkovala italská korveta Cicogna, které velel bývalý ponorkář. Ten věděl, jak se chovat v situaci, kdy cíl chce uniknout. O to se také Thunderbolt pokusil a začala honička kočky s myší. Po dvou dnech byl vztyčen periskop ponorky, posádka se potřebovala přesvědčit, že italskému plavidlu pláchla. Jenže to byl omyl. Cicogna si počkala a zaútočila na britskou ponorku hlubinnými náložemi, což bylo pro Thunderbolt fatální. Ponorka klesla na dno se všemi muži posádky. Podruhé a naposledy. Zdroje: Warhistoryonline.com, We Are The Mighty KAM DÁL: Americká ponorka se potopila vlastním torpédem. Osud přeživších byl horší než smrt.

Čas načtení: 2024-11-24 10:02:22

Britové varují, že Rusko proti nim může zahájit kybernetický útok

Rusko je připraveno zahájit sérii kybernetických útoků na Velkou Británii a další členy NATO, protože se snaží oslabit podporu Ukrajiny, varuje v pondělním projevu... Článek Britové varují, že Rusko proti nim může zahájit kybernetický útok se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-01-18 07:00:01

Hon na Tirpitz: Jak šel symbol německého loďstva ke dnu

Německé bitevní lodě budily zaslouženou pozornost. Největší byly zřejmě Bismarck, Scharnhorst, jeho sesterská loď Gneisenau a přirozeně také Tirpitz. Stavba nové bitevní lodě byla zahájena na podzim 1936, Tirpitz byl spuštěn na vodu v roce 1939 a o dva roky později byl uveden do služby. Délka německého ocelového monstra činila 251 metrů, šířka 36 metrů a standardní výtlak 42 900 tun, plný 52 600 tun. Tirpitz měl být symbolem moderní doby, proto jej němečtí konstruktéři osadili radarem. Nejprve se jednalo o pátrací, posléze byl nahrazen jinými modely, které měly větší dosah.  Silná výzbroj a rychlost Nicméně co zaujalo na bitevní lodi především, bylo pancéřování. Jak uvádí web navalhistoria.com, jednalo se o „impozantní systém pancéřování“, hlavní pás lodi byl složen z vysoce pevné oceli. Při konstrukci lodě se rovněž myslelo na silnou protiletadlovou obranu. Pohon zajišťovalo dvanáct vysokotlakých kotlů Wagner. Pohonné ústrojí bylo schopné vyrobit sílu 163 tisíc koňských sil, což propůjčovalo Tirpitzu maximální rychlost 31 uzlů. Pokud hovoříme o výzbroji bitevní lodě, na ni kladli konstruktéři velký důraz. Tvořilo ji osm děl ráže 380 mm, dvanáct děl ráže 150 mm a šestnáct děl ráže 105 mm. Dále bylo na Tirpitzu od roku 1942 i osm torpédometů ráže 533 mm a protiletadlové kanony ráže 20 mm. Sériový vrah Ted Bundy zavraždil desítky mladých žen. Některým sťal hlavu, jiné po smrti znásilnil Číst více Po námořních zkouškách byl Tirpitz umístěn v Kielu a prováděl intenzivní výcvik v Baltském moři. „Osamělá královna Severu“, jak se lodi přezdívalo, v lednu 1942 opustila domovské Německo a zamířila do Norska. Zde Tirpitz podnikal útoky na spojenecké konvoje, které dopravovaly zásoby jednotkám v Rusku. Tirpitz tak představoval reálnou hrozbu v Barentsově moři. Později byl z norského Trondheimu přemístěn dále na sever blíže konvojovým trasám a zároveň dále od leteckých základen na Britských ostrovech.   Hrozba pro Brity Jak uvádí server warfarehistorynetwork.com, britské Královské námořnictvo považovalo Tirpitz za hrozbu nejen pro své válečné lodě, ale také pro obchodní plavidla, která na britské ostrovy přivážela jak munici, tak potraviny. I když nakonec oproti původním očekáváním zasáhl Tirpitz do bojů minimálně, jeho existence na moři Brity dráždila. Rozhodli se jej poslat navždy ke dnu, když předchozí pokusy selhaly, jako například operace Title, kdy se mělo o Tirpitz „postarat“ několik živých torpéd Chariot. Druhá světová válka skrývá pravdu: Okolnosti zkázy lodi RMS Lancastria jsou přísně tajné do roku 2040 Číst více Britové vymysleli plán, jak německou námořní pýchu zlikvidovat. Ostatně pro Winstona Churchilla bylo potopení Tirpitzu věcí britské cti. V průběhu pobytu v Norsku sice Tirpitz musel čelit neustálým útokům bombardérů RAF a také miniponorek, nicméně vše dokázal „přežít“. Britové tedy vymysleli jinou strategii v rámci operace Catechism, která zahrnovala překvapivé útoky v jasnějším počasí, jež umožňovaly přesnější zacílení.  Operaci svědčilo počasí V operaci figurovalo celkem 32 těžkých bombardérů Lancaster z 9. a 617. bombardovací perutě, které brzy ráno 12. listopadu 1944 vzlétly z letiště Lossiemouth v severním Skotsku. Výhodou pro Brity byl jistě fakt, že německé stroje, které měly Tirpitz chránit, kvůli špatné komunikaci vůbec nevzlétly. „Osamělá královna Severu“ tak zůstala skutečně osamělá, což se ukázalo jako fatální. Celkem bombardéry svrhly na německou loď 29 pum, Tirpitz zasáhly prokazatelně dvě pětitunové letecké pumy Tallboy. V trupu lodi došlo k velké explozi, plavidlo se následně převrátilo tak rychle, že se členové posádky z nižších palub nestačili dostat ven. Údaje o počtu obětí se značně liší. Některé zdroje jich uvádějí 950, 971 či 1 204. Jednalo se však o velké ztráty. „Severní hrozba“ potopením Tirpitzu ustala a zejména Churchill si mohl oddechnout. Vrak lodi zůstal na místě potopení až do konce války. Tehdy se rozhodla jedna německo-norská společnost vrak sešrotovat. Práce začaly v roce 1948 a skončily o devět let později.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Po útoku na Pearl Harbor terorizoval Havaj. Příběh zuřivého japonského pilota.

Čas načtení: 2025-01-28 10:24:41

Britové kupují brněnský startup Roger. Stovky milionů do něj před lety vložila i Komerční banka

Podle odhadu CzechCrunche mohl být Roger oceněn na střední stovky milionů korun. Zakladatelé Adam Šoukal a Tomáš Slobodník ve firmě zůstanou. Článek Britové kupují brněnský startup Roger. Stovky milionů do něj před lety vložila i Komerční banka se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-02-18 07:26:48

Britové ji neměli rádi, teď Camilla zachraňuje monarchii s nemocným králem Karlem

Kdysi ji Britové vnímali jako ženu stojící za krachem manželství milované princezny Diany a následníka trůnu Charlese.

Čas načtení: 2024-02-18 08:34:00

Nenáviděná Camilla je královi oporou. Komunikuje s lidmi a zachraňuje monarchii

Kdysi ji Britové vnímali jako ženu stojící za krachem manželství princezny Diany a následníka trůnu Charlese a obávali se, že do královské rodiny nevnese nic dobrého. Po nástupu Karla III. na trůn se ale pozice jeho ženy Camilly zcela proměnila. V době nemoci svého muže a princezny Kate zaujala uvolněný prostor a začala se starat o tolik důležitý kontakt vládnoucí dynastie s veřejností, píše agentura AP.

Čas načtení: 2024-02-18 03:49:00

AP: Britové ji odmítali, teď Camilla zachraňuje monarchii s nemocným králem

Londýn - Kdysi ji Britové vnímali jako ženu stojící za krachem manželství milované princezny Diany a následníka trůnu Charlese a obávali se, že do královské rodiny nevnese nic dobrého. Po nástupu Karla...