EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || Podle Reuters se jednalo o jeden z nejsmrtelnějších úderů od zahájení útoků USA na skupinu podporovanou Íránem.
Čas načtení: 2024-12-12 11:55:19
Dron natočil zničenou vojenskou techniku po izraelském náletu na syrskou Latákii
Záběry z dronu ukazují zničený přístav v syrské Latákii, na který po pádu režimu Bašára Asada zaútočila izraelská armáda. Ta uvedla, že provedla více než 350 úderů na vojenská letiště, místa výroby zbraní, bojových letadel a raket. Izraelské rakety zasáhly v přístavu Latákie patnáct syrských lodí. Podle ní bylo cílem zničit strategickou armádní techniku, která by se mohla dostat do rukou povstaleckých skupin, které svrhly Asadův režim. Mnohé z nich vyrostly z hnutí napojených na al-Káidu či organizaci Islámský stát.
\nČas načtení: 2024-04-18 09:37:48
Izraelská letadla zaútočila v noci na Hizballách v jižním Libanonu
Izraelské stíhačky zaútočily v noci na místa v oblasti města Khiam v jižním Libanonu a zabily dva bojovníky Hizballáhu v oblasti Kfar Kila, uvedla armáda. The post Izraelská letadla zaútočila v noci na Hizballách v jižním Libanonu first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-04-30 11:16:53
Ukrajina zaútočila na okupovaný Krym raketami ATACMS, tvrdí Rusko
V noci na 30. dubna ukrajinské síly zahájily raketový útok na poloostrov Krym. Ruská agentura RIA Novosti informovala, že nad Džankojem a Simferopolem byla kvůli útokům aktivována protivzdušná obrana. The post Ukrajina zaútočila na okupovaný Krym raketami ATACMS, tvrdí Rusko first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-15 18:59:10
V noci na 15. května zahájila Ukrajina masivní raketový útok na Krym. Hlavním cílem bylo vojenské letiště Belbek u Sevastopolu, kde sídlí 38. pluk stíhacího letectva 4. gardové armády protivzdušné obrany. The post Ukrajina zaútočila raketami ATACMS na vojenské letiště na Krymu, pravděpodobně zničili ruskou stíhačku MiG-31 first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-20 13:47:09
Ukrajina zaútočila na ruskou základnu na okupovaném předměstí Luhansku
Ukrajinský raketový útok zamířil 20. května na ruskou vojenskou základnu na okupovaném luhanském předměstí Juvileine, uvedl guvernér ukrajinské Luhanské oblasti Artem Lysohor s odvoláním na místní obyvatele. The post Ukrajina zaútočila na ruskou základnu na okupovaném předměstí Luhansku first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-20 13:47:09
Ukrajina zaútočila na ruskou základnu na okupovaném předměstí Luhansku
Ukrajinský raketový útok zamířil 20. května na ruskou vojenskou základnu na okupovaném luhanském předměstí Juvileine, uvedl guvernér ukrajinské Luhanské oblasti Artem Lysohor s odvoláním na místní obyvatele. The post Ukrajina zaútočila na ruskou základnu na okupovaném předměstí Luhansku first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-30 23:55:15
Estonský ministr obrany vyzývá Ukrajinu, aby zaútočila na Ruské cíle
Zbraně dodané členskými státy NATO by mohly být brzy použity k úderům na cíle v Rusku. Kromě většího množství munice a účinnější protivzdušné obrany by Ukrajina měla útočit na vojenské cíle na Ruském území, uvedl Estonský ministr obrany Hanno Pevkur.… The post Estonský ministr obrany vyzývá Ukrajinu, aby zaútočila na Ruské cíle first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2024-06-12 08:35:07
Ukrajina během noci zaútočila na ruské obci v Krasnodarském kraji i okupovaná města na Krymu
V noci na 12. června se ozvaly výbuchy raket v několika městech na okupovaném Krymu a také v jedné obci v ruském Krasnodarském kraji. Kolem 2:47 místního času byly slyšet výbuchy v Sevastopolu. Hned poté se ozvaly výbuchy v západních městech Jevpatorija a Saky a v severní obci Krasnoperekopsk, píše server Kyiv Independent. The post Ukrajina během noci zaútočila na ruské obci v Krasnodarském kraji i okupovaná města na Krymu first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-07-01 14:58:58
TeamViewer je jedným z najpoužívanejších programov pre prácu so vzdialeným počítačom. Spoločnosť za softvérom však koncom júna čelila hackerskému útoku, za ktorým stojí ... The post Používate tento populárny program? Dávajte si pozor, zaútočila naň jedna z najnebezpečnejších hackerských skupín appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2024-07-01 14:58:58
TeamViewer je jedným z najpoužívanejších programov pre prácu so vzdialeným počítačom. Spoločnosť za softvérom však koncom júna čelila hackerskému útoku, za ktorým stojí ... The post Používaš tento populárny program? Dávaj si pozor, zaútočila naň jedna z najnebezpečnejších hackerských skupín appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2024-09-18 10:45:53
Ukrajina zaútočila na ruskou základnu v Sýrii
Speciální jednotky ze skupiny Chimik ukrajinského Hlavního ředitelství rozvědky (HUR) tvrdí, že zaútočily na ruskou vojenskou základnu na předměstí syrského Aleppa. (Foto: X) Předpokládá... Článek Ukrajina zaútočila na ruskou základnu v Sýrii se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2025-01-13 16:09:55
Ukrajina zaútočila na Turk Stream!
Ukrajinské síly se v sobotu pokusily o útok devíti dronů na kompresorovou stanici plynovodu „Turk Stream“ poblíž Anapy na Krasnodarském území s cílem přerušit dodávky plynu do Evropských zemí. Všechny drony však byly úspěšně sestřeleny, oznámilo ministerstvo obrany Ruska. „Dne… The post Ukrajina zaútočila na Turk Stream! first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2025-04-01 10:00:00
Jak se britský sociálnědemokratický (!) premiér rychle proměnil ve fašistu
Šlo to rychle. Keir Starmer, britský labouristický, tedy údajně sociálnědemokratický premiér, se rychle proměnil ve fašistu. Právem to sžíravě, věcně a přesvědčivě kritizuje komentátor John Crace: Time to give asylum seekers a kickingKeir Starmer rolls up his sleeves to legitimise the Two Minutes Hate | John Crace https://t.co/iTfsskMpDZ— John Crace (@JohnJCrace) March 31, 2025 Keir Starmer si vyhrnul rukávy, aby legitimizoval své vystoupení dvouminutové nenávistiVe svém nejnovějších záchvatu touhy útočit na ty nejslabší a nejzranitelnější osoby útočí britská "sociálnědemokratická" vláda na lidi, kteří překračují kanál La Manche na malých člunech, upozorňuje John Crace Odpusťte mi, že to na mě opravdu nedělá dojem, píše autor. Obecně platí, že zemím, které spolupracují v oblasti kriminality, se zatím nepodařilo zločinnost odstranit. Ale předpokládám, že dělat něco - i když je to jen vidět, že se něco dělá - je lepší než nedělat nic. Proto srdečně vítám 40 zemí, které se na pozvání Keira Starmera sešly v Lancaster House v centru Londýna na summitu o řešení "nelegální" migrace.Starmerova labouristická vláda si od loňských červencových voleb, kdy v Británii zvítězila, vybrala pro své útoky několik zvláštních cílů. Většinou útočí na ty nejslabší a nejbezmocnější spoluobčany. Nejprve zaútočila na důchodce, když zrušila jejich zimní příspěvek na náklady vytápění. Pak se vrhla na zemědělce. Nedávno zaútočila na zdravotně postižené tím, že jim snížila sociální dávky. Nyní jsou na řadě migranti. Možná je jen s podivem, že Starmerovi trvalo tak dlouho, než se pustil do lidí, kteří se vydávají na cestu z Francie do Británie na malých člunech. Každá vláda se v těchto dnech snaží přetrumfnout ultrapravici.
Čas načtení: 2024-02-15 00:00:00
Relativně silná finská armáda má vedle západní i starou sovětskou techniku
Finové si dlouho zakládali na své neutralitě, i když už v roce 1939, kdy na jejich zemi zaútočila Rudá armáda, se přesvědčili, že na něco takového se příliš spoléhat nedá. Masivní ruský útok proti Ukrajině, zahájený v únoru 2022, donutil Finy zvýšit bezpečnost své země vstupem do NATO. Finsko disponuje relativně silnou armádou a galerie nám ukáže, jakou techniku dnes používá.
Čas načtení: 2020-10-21 17:50:06
Česká sci-fi o sobě dává v posledních letech vědět stále víc. Je to nejen díky silné generaci autorů, ale také čtenářskému zájmu, který se žánrové tvorbě dostává. Dva z těchto autorů se nyní spojili, aby vytvořili dvanáctidílnou sérii příběhů ze světa, kde je planeta Země okupována mimozemšťany a ve které velmi svérázná posádka hledá cestu, jak se mimozemským okupantům pomstít. Sci-fi série si v druhém plánu pohrává s odkazem československých legionářů a jejich bojem na cizím území za osvobození vlastní země. Zároveň však přináší to nejdůležitější z tzv. české akční školy – dobrodružství, černý humor a akční autorský styl. Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. Taková jsou pravidla tam venku. Lidé je zjistili v den, kdy na jejich planetu zaútočila invazní flotila neznámé civilizace. Krátká, ale tvrdá válka srazila lidstvo na kolena a udělala z něj otroky mimozemských dobyvatelů. Otroky, kteří si zaslouží život, jenom pokud budou svým majitelům věrní a užiteční. Ale dokud stojí poslední voják odporu, je tady vždycky naděje. Minimálně na pořádnou pomstu. A možná i něco víc. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí. První díl se jmenuje Operace Thümmel. Série Legie přinese postupně dvanáct samostatných, na sobě nezávislých dílů. Ukázka z knihy „Myslím, že víme, co znamenala ta eliminace,“ vložil se do diskuse Vodička. Aga přestala prskat a oba jsme se otočili ke starému mistrovi z Vítkovic. „Je to torpédo. Vypálila ho jedna z lodí kotvící u té základny,“ vysvětlil a ukázal na jednu z obrazovek. Vypadala trochu jako ponorkový radar a jasně ukazovala, že se k nám blíží něco zatraceně rychlého. „Neměli bychom zvednout štíty?“ zeptal se Gerasim. „Tohle, kurva, není Star Trek. Nemáme štíty!“ zařval jsem zoufale, ale pak se pro jistotu podíval na rutaše. „Ne, nemáme,“ potvrdil, ale jeho prstové výstupky začaly zběsile běhat po přístrojích před ním. Loď se prudce naklonila a pustila se směrem, který by se vzhledem k našemu předchozímu postavení dal označit jako „dolů“. Nebýt umělé gravitace, odletěli bychom na ovládací panely. I tak jsme ale s Gerasimem oba spadli na zem a trochu si natloukli. Chana zůstala naprosto bez problémů stát. Myslím, že už asi popadesáté přemýšlela nad tím, že se vykašle na chepit a ukousne mi hlavu. Další divoký manévr a loď zaskřípala. Na tohle evidentně nebyla stavěná. Aga po mně konečně skočila a chytla mě za krk. * * * „Vůbec nic nevíš o světě kolem. Vůbec nic. Jsi jen zvíře, které někdo ukradl z pralesa. Tvůj bratr mi zachránil život a já ho jednou zachráním tobě. Pak ti dám tři jednotky tvého času a budu tě pronásledovat a ukousnu ti hlavu. To ti slibuji,“ pronesla. „Kor-fa, že? Prastarý rituální závazek. Je zajímavé, že si ho vaše rasa uchovala i po tolika staletích technologického rozvoje,“ pronesl rutaš. „Mlč, duchu, a raději nás odsud dostaň!“ zařvala Aga. Vypadala vážně naštvaně. „Nepůjde to. Umřeme. Je konec,“ pronesl klidným hlasem mimozemšťan. „Nemáme torpéda? Klamné cíle?“ ozval se ze země Rus. „Tohle fakt není Star Trek,“ povzdechl jsem si, ale Vodička lusknul prstem. „Gerasim přece omylem vypustil ty bedny se separátem. To bychom mohli zkusit,“ navrhl a rutaš prakticky okamžitě zareagoval. Loď prudce zrychlila a zvuk, který se dostal až k nám, prozrazoval, že loď vypustila tlakem všechny bedny s lidským ve vlastní šťávě. Tohle sekané lidské už do žádného mimozemského mekáče nikdo nedoveze. O chvíli později nás zasáhla rázová vlna obrovské exploze. * * * „My jsme to dali. My jsme to zvládli!“ zařval nadšením Vodička. Netuším, jak se dokázal udržet v křesle. My s Gerasimem opět skončili na zemi, zatímco chana zůstala prakticky nehnutě stát. Nejspíš to mělo co dělat s drápy na jejích dolních končetinách. Podíval jsem se na ovládací panel, rozběhlo se tam několik hlášení. „Explodovalo to kousek od nás. Urvalo nám to kus trupu. Sklady tři, pět a sedm jsou zničené. Uzavřel jsem v nich přívod vzduchu. Ostatní zavírám,“ oznámil rutaš. „Vyšel ten trik s bednami?“ zeptal se Rus. „Spíš poslali slabou střelu. Ale možná ji skutečně ty tisíce beden odklonily z přesného kurzu a její exploze nás tak poškodila jen mírně,“ vysvětlil rutaš. Aga na něj vyjeveně civěla a pak se posadila do křesla. Naše loď mezitím maximální rychlostí mizela z dosahu základny. Ne však ve svých stopách, ale jiným směrem, který vybral Apulunaš. Postavil jsem se a podíval se na ploché monitory na ovládacím pultu. Ukazovaly okolní vesmír. Jeden stále ještě snímal základnu. „Od stanice k nám vyrazilo něco dalšího. Většího. Torpédo?“ podíval se dědek tázavě na mimozemšťana. Ten něco namačkal a hned jsme všichni věděli. „Volavka,“ vydechl jsem naštvaně. Poslali za námi moji vysněnou loď. „Utečeme jí?“ zeptal jsem se nervózně. „Přepravní loď je ve skutečnosti docela rychlá a motory nemáme poškozené. To, co letí za námi, nás ale o několik ardtů překoná,“ vysvětlil rutaš. Nepřeložené slovo patrně znamenalo nějakou jednotku rychlosti, která neměla ekvivalent v češtině. Tohle se v kontaktu s mimozemšťany stávalo pořád. „Takže?“ nadhodil Gerasim a poškrábal se v uchu. „Tři jednotky tvého času, než budeme na dostřel,“ odvětil rutaš. „Tři hodiny?“ ujistil jsem se a mimozemšťan jenom řekl: „Ano.“ „A nám, kurva, nezbyla jediná konzerva,“ povzdechl si Rus. František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02
Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)
Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální. Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila. Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo. Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“ Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku. A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější. Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku. Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly. V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu. V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška. Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus. Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce. A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat. Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin. Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně? Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky. Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu. Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra. Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku. Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle. Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení. Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické. Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly. Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-04-15 03:16:43
Válka mezi dvěma státy NATO za naprostého nezájmu světa?
Je to taková klasika. Jakmile začne Turecko někde provokovat a rachotit zbraněmi, nastane informační embargo. Jako v případě agrese do syrského Afrínu, jako v případě agrese do syrské Rojavy a dalších kurdských oblastí i v Iráku. Ticho až ohlušivé, a když už to nejde úplně ignorovat, vyjádří se „znepokojení“. O sankcích pak ani slovo, nebo jen takových, „které neohrozí tureckou ekonomiku“, jak zní bezzubá rezoluce Evropského parlamentu, přijatá loni v říjnu po turecké invazi do severní Sýrie. Teď Turecko už velmi otevřeně válčí proti syrskému režimu v Idlíbu a někteří američtí politici vyzývají k podpoře Turecka proti diktátoru Assadovi, zejména pokud by se vzdalo ruských systémů S-400. Jsou ochotni „plně ho podpořit při bojích v Idlíbu“, kde „chrání civilisty“ před syrskými a ruskými útoky a bombardováním. Mezi zmíněné „civilisty“ jsou zahrnuti i džihádisté z An Nusra. Kay Bailey Hutchison, stálý zástupce Spojených států v NATO, uvedl, že v případě, že Turecko stáhne ze svého území S-400, které přijalo, ale ještě se neaktivovalo, USA poskytnou Turecku „balíček podpory“ pro Idlíb. NATO je ochotno pomoci Turecku v Idlíbu proti Assadovi a Rusku, ale velmi pravděpodobně není ochotno pomoci Řecku, které je rovněž člen NATO, proti Turecku. Od konce února turecké provokace, které po léta se stoupající intenzitou spočívají především v narušování řeckých teritoriálních vod a vzdušného prostoru, eskalovaly nájezdy migrantů na řeckou hranici. Tyto útoky na řeckou hranici a hraniční řeku Evros byly podporované tureckými ozbrojenými silami, jak konstatovala i zpráva německé zpravodajské služby BND. Nyní se zdá, že turecká drzost nezná mezí. Jak známo, Turecko se angažuje v Libyi na straně „mezinárodně uznané“ vlády Faíze Sarrádže, tedy vlády národní jednoty (GNA). Loni vyhlásila Rada bezpečnosti OSN embargo na vývoz zbraní do Libye. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN jsou závazné pro všechny členské státy. Turecké lodě byly opakovaně přistiženy dokonce při nelegálním pašování těžkých zbraní. Ve vodách kolem Libye provádějí námořní blokádu k vynucení embarga lodě pod vlajkou EU. Často však místo hlídkování lovily migranty a převážely je na řecký ostrov Kréta. V době, kdy se zabývaly jinou než kontrolní činností, proplul vzniklou mezerou konvoj tureckých nákladních lodí doprovázených osmi fregatami tureckého vojenského námořnictva. Jedna fregata raketami zaútočila na pozice Libyjské národní armády (LNA) vedené polním maršálem Chalífou Haftarem, čímž bylo fakticky ukončeno několikaměsíční příměří sjednané OSN. Z ostatních tureckých lodí se vzápětí vylodily tisíce džihádistů ze Sýrie a tureckých vojáků, které Erdogan vyslal na pomoc islamistickým milicím vedeným libyjským „premiérem“ Faízem Sarrádžem. Džihádisté se poté pokusili o útok k proražení blokády kolem Tripolisu, v níž je drží LNA. Pří útoku islamistům pomáhaly turecké stíhačky F-16. Minulý týden řecké lodě ve svých teritoriálních vodách zadržely další tureckou loď, vezoucí těžké zbraně do Libye. Řecká vláda podle serveru el.gr v sobotu 11. dubna vyhlásila zákaz přeletů přes své území všech letadel směřujících do Libye. Všem lodím mířícím do Libye Řecko zakázalo plavbu ve svých pobřežních vodách. Zákaz je fakticky namířen proti tureckým lodím a vojenským letadlům. Žádná jiné země totiž momentálně neporušuje embargo OSN zbrojní dodávky do Libye. Turecká vláda poté řeckou uzávěru k vynucení rezoluce Rady bezpečnosti OSN označila za „námořní pirátství“. V mezinárodní navigační příručce NAVTEX turecké navigační služby varovaly před řeckým loďstvem údajně ohrožujícím civilní plavidla. V závěru oznámení NAVTEX 20051/20 turecká navigační služba varuje před plavbou kolem řeckých ostrovů s tím, že turecké vojenské námořnictvo a pobřežní stráž připravuje operaci k zajištění volného průjezdu v Egejském moři a středomoří. Tento „nárok“ Erdogan odvozuje od loňské dohody mezi Tureckem a vládou v Tripolisu, o de facto rozdělení ostrovů v Egejském moři mezi Libyi a Turecko. Řecko, zahnané do kouta, nyní dokonce vyhrožuje potopením tureckých lodí, které převáží zbraně do Libye. Řecké námořnictvo a tajné služby také zaznamenaly, že Turci upravují tankery na převoz migrantů na řecké ostrovy. Řekové vědí, že jsou v tom víceméně sami. V situaci, kdy řecká ekonomika je poničená „dluhovou pomocí“ převážně německých bank a současná pomoc EU je maximálně slovní. Turecko naproti tomu je „vážený spojenec“ v budoucí možné válce proti Rusku. Je hýčkáno a všechno se mu promine, i válečné zločiny. Má od EU zajištěn stálý přísun peněz. Rusko je k němu také shovívavé, protože z nějakých důvodů doufá, že ho z NATO „odloupne“. Málokdy se najdou takové podmínky pro všehoschopného autokrata, jakým je turecký prezident Recep Erdogan. A on toho využívá – právě v době koronakrize, která sice postihla i Turecko, ale s umíráním vlastních obyvatel si diktátoři velkou starost nedělají. V době koronakrize možná zaútočí na řecké ostrovy, jak před časem prognózoval institut Eastmed Strategic Studies. Ze zpráv se nic nedozvíme, pokud opravdu nedojde k ostré střelbě. Obávám se, že si až poté přečteme noticku, že Řecko se po domluvě od partnerů v NATO, tedy Turecka, Německa, Velké Británie a USA rozhodlo podepsat „kompromisní dohodu“ s Tureckem, ve které se vzdává části ostrovů s tím, že Turecko a spřátelení džihádisté opravdu potřebují pro své operace větší „Lebensraum“. Neboť Turecko je pro své partnery obchodní i vojenské nepostradatelné, Řecko nikoli. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28
Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus
Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox. V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly. Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení. Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení. Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější. Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit? Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích) Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku. Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda. To je docela pěkný obrázek. Nádherný. Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky. Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků. Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života. Může být zachráněn? To je otevřená otázka. Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí. Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná. Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení. Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem. Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní… …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku… …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely. Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem. Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit. Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují. Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme. Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět. Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána… …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice. Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla… …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo? Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu. Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ. Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího. Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu. Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče… Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze. Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika. Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction} Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.
Čas načtení: 2020-03-06 19:05:46
Stojíme na prahu turecké invaze do Evropy a v Bruselu se řeší uhlíková neutralita
Turecká armáda a bezpečnostní složky svezly na hranice s Řeckem více než 200 tisíc migrantů, které chce turecký prezident Recep Erdogan (AKP) protlačit do EU. Řecká vláda proti nim vyslala speciální policejní jednotky, které se spolu s pohraničníky snaží migrantům zabránit v nelegálním překročení řecko-turecké hranice. Počátkem března byl k opevněné vnější Schengenské hranice EU vyslán 4. řecký armádní sbor. V pátek 6. března turecká armáda přes hlavy migrantů zaútočila na řecké obránce granáty se slzným plynem. Turci se snaží prorazit řeckou obranu vojenskými prostředky, aby migrantům otevřeli cestu do EU. Řecko požádalo EU oficiální cestou o pomoc. Policejní posily k obraně hranic však poslalo jen Rakousko, Maďarsko a Polsko. Zbytek EU pouze tlachá a nadále se zabývá problémem globálního oteplování a podobnými nesmysly. Pro tento týden i pro příští až do odvolání byla zrušena všechna slyšení v Evropském parlamentu a všechny akce, kterých by se zúčastnily jiné osoby než zaměstnanci parlamentu a poslanci. Z důvodu epidemie koronaviru. Jediná osoba, která měla výjimku, byla Greta Thunberg, která byla hostem výboru pro životní prostředí ENVI. Všem řádně vynadala za svůj zničený život a sklidila potlesk vstoje. Není to jediné trucovité dítě, které s Evropou a jejími činovníky hraje hru na uklidnění rozmazlených dětí, kterým se musí dát to, co chtějí, aby alespoň na chvíli daly pokoj. Tím druhým rozmazleným děckem je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Chce dobýt další kus Sýrie, chce víc peněz na vyzbrojování své armády pod rouškou „pomoci uprchlíkům“ a chce více podpory EU a NATO. Za všechno prý může Řecko Mnohokrát v minulosti žádalo Turecko coby člen NATO podporu ostatních členských států pro své dobyvačné plány v Sýrii i Iráku. Pod rouškou boje proti terorismu, jak jinak. Ovšem výhradně proti kurdskému terorismu. Většina států světa i Evropy je tak úslužná, že na seznam teroristických organizací zařadila Kurdskou stranu pracujících (PKK), Německo i veškeré její odnože. Včetně zákazu vlajek kurdských milic YPG, jež v Iráku a Sýrii výrazně přispěly k porážce Islámského státu, který naopak Turecko vyzbrojovalo. Německo je vůbec „Musterknabe“, co se ohledů vůči tureckému despotovi týče, až to připomíná poslouchání na povel. Zatím se Erdoganovi vždy dostalo slov podpory – pouze slov. Tváří v tvář zradě na Kurdech i to bylo moc. Jinak samozřejmě výzbroje neomezeně. Nyní, když se situace v syrském Idlibu nevyvíjí pro Turecko vůbec dobře a 5. března bylo nuceno podepsat v podstatě kapitulační příměří s Ruskem, ve snaze odvrátit pozornost vlastního obyvatelstva od tohoto debaklu se Erdogan obrátil proti Evropě, dobře věda, že tam ho čeká místo pěsti sametová rukavička. A nezklamal se. Poslal desetitisíce „uprchlíků“ na řeckou hranici s tím, že pro ně není návratu. Uprchlíci z Idlibu tam ovšem sotva mohou být, ty přes hranice do Turecka nepouští. Použil dvě taktiky – paramilitantní oddíly Šedých vlků, kteří začali útočit na obchody a domy Syřanů, usazených po léta v Turecku, jako odvetu za zabité turecké vojáky v Idlibu minulý týden. A za druhé doslova otevřel brány vězení. Vypustil vězně afghánského, pákistánského a dalšího rozličného původu s tím, že jejich cesta má vést do Řecka. Bez návratu. Není třeba to složitě dokazovat – na YouTube i na Facebooku je spousta příspěvků, jak „uprchlíci“ sami sdělují, že byli právě propuštěni z vězení. Další videa ukazují, jak jsou lidé vyháněni z autobusů, kterými je turecká policie a armáda přivezla k hranicím a za stálého bití a vyhrožování zbraněmi nuceni nastupovat do člunů. Oficiálním zloduchem ale kupodivu není ani tak Turecko, přestože se připouští, že používat lidi jako živé štíty se nesluší, ale Řekové, kteří se rozhodli své hranice bránit. A to jak vláda a armáda, tak i narychlo vzniklá domobrana z lidí, žijících na řeckých ostrovech, kteří brání člunům v přistání a zaměřují se i na členy nevládních organizací, obviňovaných ze spolupráce s pašeráky lidí. Ti bývají poslední dobou občas i biti. Násilí není nic pěkného – ale nechtělo by to zamyslet se nad tím, kde je příčina? Uprchlíkům se právo na zoufalství přiznává, ale místním lidem ne. To jsou, jak rády píšou zejména německé servery, pravicoví radikálové. Řecká vláda pak prý drasticky porušuje ženevskou konvenci o uprchlících, což je nepřípustné. V německém Bundestagu 5. března zaznělo odsouzení Ruska a Řecka častěji než Turecka. Jediní, kdo pojmenovali věci tak, jak je asi vnímá většina lidí, byli poslanci za AfD. Bohužel. Levicoví poslanci správně viní Turecko – ale jedním dechem pak hlásají, že uprchlíci se musí do Evropy přijmout. Zelení pak doslova opakují argumenty Bílých přileb o bombardování nemocnic Ruskem a Syřany, nejlépe každý den deseti. Nevím, do jaké míry rozhodují evropští činovníci autonomně – moc to tak nevypadá. Na blaho a práva vlastních občanů až na výjimky příliš nemyslí – stále je vyzývají k solidaritě s uprchlíky. A pořád nacházejí sluchu. Zejména opět v Německu se najde stále dost dobrých duší – a některé to možná myslí i upřímně – že musí pomoci trpícím a přijmout je. Německá periodika také nejvíce sdílejí obrázky žen a dětí, zatímco nesestříhané záběry od řecko-tureckých hranic ukazují mladé muže s kameny v rukou. Vede se opět neúprosná mediální válka, stejně jako v případě války v Jugoslávii, Kosova, jako v případě Iráku a dalších válek NATO. A Turecko je člen NATO, na to nezapomínejme. Evropská i americká politika jsou na turecké oko slepé Mezitím se situace na hranicích zostřuje každým okamžikem. Jsou zprávy, že slzný plyn používá nejen řecká armáda a policie proti migrantům, ale i migranti samotní, a dokonce i turecká armáda a policie proti řecké, ve snaze umožnit migrantům vpád za hranici. Mluví se o ostré střelbě. Na pomoc pohraničníkům přijíždějí farmáři s traktory, kteří blokují pohraniční řeku Evros a osvětlují v noci terén, aby našli převaděče. Řecko posiluje obranu, na pomoc mu přišli z evropských států ale jen Poláci, Maďaři, Rakušané. Pokud vím. Ostatní vlády hledí k Berlínu, až Angela mrkne. Včetně našeho premiéra. Ale ona nemrkne, hranice bránit nechce, zcela určitě ne ty německé. Posílí se agentura Frontex, ale to jsou většinou jen úředníci, vyřizující „papíry“. Zaznívají čím dál častěji a naléhavěji slova o nutnosti přerozdělování migrantů. Činovníci Evropské komise a Evropského parlamentu jeli na řecké hranice, kde Řecku přislíbili 700 milionů Eur na ochranu hranic. Což je dvanáctina částky, kterou dostává ročně Turecko jako „migrační výpalné“. Ve stejné době slíbili Erdoganovi okamžitě 500 miliónů k už stávající miliardové pomoci a také urychlené vydávání víz pro občany Turecka. Že se mnoho džihádistů dostalo do Evropy právě s tureckými pasy, to zřejmě nikoho netrápí. Řecký premiér opakuje slova o bránění hranice nikoli jen proti uprchlíkům, ale proti dobře řízené invazi. Za pozastavení azylového řízení na měsíc, kdy Řecko nepřijme žádné žadatele o azyl, je tvrdě kritizován z oficiálních míst i od nejrůznějších poradců pro integraci a nevládních a neziskových organizací. Na autonomii rozhodování evropských představitelů se ptám zejména v souvislosti s „Pastýřským listem“ zakladatele Open Society Fund a měnového spekulanta George Sorose, který napsal pro středeční Financial Times a jenž nese název Evropa musí stát po boku Turecka tváří v tvář Putinovým válečným zločinům v Sýrii. Celé znění je ZDE, vybírám několik odstavců: „Jedinou vládou, která vytvořila vojenské síly na obranu civilistů uvězněných v Idlibu panem Assadem a jeho ruským spojencem, je Turecko. Letecké údery ruských letadel (Moskva odmítla svou roli) koncem minulého měsíce zabily 34 tureckých vojáků. Turecko se však neodvážilo napadnout Rusko přímo, protože ruské letectvo je silnější než turecké. Rusko má jaderné zbraně a Turecko ne. Turecko se místo toho rozhodlo odvetu proti Assadovým silám pomocí vojenských bezpilotních letounů. Tak se Putin beztrestně zbavil obvinění z vraždy. (…) Evropa, která má omezit příliv uprchlíků, musí uznat, že Turecko již neslo nátlak na ubytování milionů Syřanů vysídlených ze své země. Turecko již na svém území hostí 3,5 milionu syrských uprchlíků. Nemůže absorbovat další miliony, které tlačí pan Assad a Putin k jejím hranicím. Evropa by neměla zapomenout, jak může Turecko zacházet také se svými vlastními lidmi – byla svědkem bezohledné síly, kterou použilo proti Kurdům. Ale alespoň s ohledem na Sýrii si Turecko zaslouží evropskou podporu. Evropa by se proto měla snažit podpořit vyjednávací pozici tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana s panem Putinem ve snaze dosáhnout příměří, který by zachránil „bezpečnou zónu“ v Idlibu pro syrské uprchlíky. Doufám, že by to také postavilo válečné zločiny pana Putina do středu evropské konverzace,“ napsal George Soros. Řeči o bezpečné zóně a ochraně uprchlíků ze strany Turecka opakují příliš mnozí evropští i američtí politici. Aniž by vzpomněli na statisíce obyvatel kurdských území v Sýrii, vyhnaných agresemi turecké armády s poetickými názvy jako „Olivová ratolest“, „Pramen míru“ a nyní v Idlíbu „Štít jara – Shield of Spring.“ Evropská i americká oficiální politika jsou prostě na turecké oko slepé. Hlavně to musí být namířeno proti Rusku, pak je vše v pořádku. Potlesk vstoje to sice zatím není, ale poklepávání po zádech určitě. A povzbuzení v úspěšnosti politiky vydírání vůči EU. Angela Merkel, která iniciovala onen geniální deal s Tureckem o uprchlících, tak možná „vysedí“ další problém, jehož pokračování vypukne až po jejím odchodu z kancléřství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-19 14:00:50
Tvary a děje Václava Kyselky-VaKy aneb Sochař ve středním věku
Nikdy jsem nebyl v akademickém sochařském ateliéru s jiným posláním, než spolu s pedagogy vybrat účastníky dnes už zaniklého sochařského sympozia ve Žďáru nad Sázavou. Avšak i ta hodina dívání se a poslouchání mne tehdy ujistila, že ať realismus, moderna nebo nemoderna jde po staletí stále o totéž, o tvar a děj tím tvarem vyjádřený. Nerozhoduje, zda realisticky nebo abstraktně. Nejzřetelněji mně tyto skutečnosti řadu let připomínal Zdeněk Macháček (* 1925), stále tvořící nestor moravských sochařů. A v jiné poloze, od roku 2018, kdy jsme se seznámili, k Macháčkovi přibyl o půlstoletí mladší Václav Kyselka-VaKy. V roce 1983 absolvoval SŠUŘ v Brně a v roce 1999 tamtéž Fakultu výtvarného umění Vysokého učení technického, ateliér sochařství. Tvoří sochy do zahradních exteriérů a veřejných prostranství, rovněž do veřejných i privátních interiérů. Zajímá ho aspekt času, jeho plynutí v růstu, pukání, stoupání po spirálách a schodech. Zkoumá kontrast mezi vnitřními a vnějšími strukturami, intimitou a otevíráním se. V jiné tvůrčí poloze s nadhledem zlehčuje monumentální sochařství v komorních figurách pojatých způsobem komiksu. V roce 1997, v době vysokoškolského uměleckého studia, provedl sochařskou výzdobu chemické fakulty VUT v Brně. V následujících dvou desetiletích, spojitě s rostoucí originalitou a příznivým ohlasem jeho ateliérové práce, vznikla se značkou VaKy skulptivní exteriérová a interiérová díla v Brně, Velké Bíteši, Velkém Meziříčí, Vranově u Brna a Ostravě. V té době se podílel se na řadě sochařských projektů, zúčastnil se našich i zahraničních sympozií (Dánsko a Litva). První autorskou výstavu měl v roce 2016 v etablované soukromé Galerii 12 v Náměšti nad Oslavou, další ve Velké Bíteši a Kuřimi. Zatím v největší šíři se představil v roce 2018 výstavou s titulem Odpoutání v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. Letos měl dvě individuální výstavy, v exteriéru Jimramova a v Galerii Stará radnici ve Žďáru nad Sázavou. Výstava Vztlak, exteriér Jimramova na Vysočině, léto a podzim 2019 Stěžejním exponátem výstavy bylo Odpoutání koňské síly. Je instalací, každé její předvedení je intervencí do veřejného prostoru. Václav Kyselka-VaKy vzpomíná: Socha vznikala mezi lety 2006 a 2008 v Samotíně. Od začátku jsem věděl, že z toho jilmového kmene musí být torzo koně. Shodou okolností se v té době v Samotíně stala smutná událost. Při těžké práci v lese pošel kůň. Viděl jsem ho o pár dnů předtím. Udřený, teklo mu z očí, jako by plakal. Přivedlo mne to k rozhodnutí, že socha koně musí být zavěšeným torzem, mementem krutosti, zároveň však ikonou lehkosti odpoutání se od zemské tíže. Socha váží asi 150 kilogramů, dostala tlakovou impregnaci a povrchovou lazuru. Při instalaci je zavěšena na popruzích dimenzovaných na 2000 kg a na řetězové kladce as nosností 850 kilogramů. V toku minulého desetiletí bylo Odpoutání několikrát vystaveno, den, dva, týden, ale také tři měsíce. Vždy s dokonalým technickým a bezpečnostním zajištěním. Na nádvoří Horácké galerie v Novém Městě bylo zavěšeno osm měsíců. Ovšem jimramovská radnice podlehla stížnosti občanů na hrozící nebezpečí pádu díla. Osmnáctý den trvání výstavy byl Kyselka přinucen je odstranit. Oznámené čtyři měsíce trvání instalace vzaly zasvé. Sochař řekl novinářům, že Odpoutání koňské síly se tak dostalo nechtěné popularity, odstranění se stalo dubiózní senzací. Titul výstavy Vztlak vlastně vycházel z autorského konceptu vztlaku vzduchu působícího na sochu v sevřené uličce. Kyselka napsal: Název výstavy Vztlak se ovšem paradoxně nejvíce naplnil až poté, kdy vedení obce Jimramov vyvinulo vztlak proti instalované soše, respektive celé výstavě. Ne dost na tom. Zkraje druhého týdne trvání výstavy parta místních opilců zaútočila na dostupné exponáty. Jeden zcela zničila. Vystaveny byly rovněž dřevěné objekty-asambláže kombinované vypěněným barevným epoxidem. Kyselka je nazval Kanály tvořivosti. Jde o recyklované dřevěné modely ze slévárny, při jejichž autorské úpravě uplatnil i určitý surrealistický přístup. Ve vybublávající pěně „utopil“ staré špachtle, štětce i jiné nářadí a nalezené předměty. Zavěšením na zeď se kruhové objekty staly fiktivními otvory, z nichž ona nadreálná kreativita vytéká. I tak byl demonstrován vztlak. Jiným objektem, humánním, zcela věcným, byl čtyři čtvereční metry velký epoxidový reliéf Sluneční syn (otisk dítěte směřujícího k slunci). Po snětí Odpoutání koňské síly dominovala výstavě až do jejího ukončení dřevěná, barevně patinovaná spirálová skulptura Cesta ke kráse (400 x 70 cm). Výstava mohla mít v podtitulu: Hledání neotřelých tvarových kompozic pro sdělení minimalistických příběhů. Snad to bylo více témat, než mohlo pro vnímavé pozorovatele vytvořit rámec sdílných poznání jedněch tvořivých rukou a vyhraněné mysli. Viděno z opačné pozice, byl to dostatečně průkazný myšlenkový objem, z něhož Kyselka může vymezit svou příští orientaci. Nebýt oné trapné a neodpustitelné akce radničního zrušení prezentace stěžejního exponátu, rozhodně by se jednalo o výstavu ještě objevnější. Výstava Víření, Galerie Stará radnice, Žďár nad Sázavou, podzim 2019 Výstava přinesla převážně díla v kombinacích materiálů, dřeva, kamene a epoxidové pěny. Autor k nim řekl: Při bouřlivé reakci pěny dostávají sochy v ateliéru nakrátko pohyb. Následuje zastavený čas. Probarvením pěny v hmotě jsem akcentoval možnost účinku barvy. V kontrastu s druhými materiály se opakují modrá, zelená a oranžová. Doplňkem soch byly kresby dvojího druhu. První vzniklé organizovaným komponováním špachtlí syntetickou barvou, druhé, z volné ruky, jsou záblesky vzpomínek. Oscilují mezi kaligrafií a automatickou kresbou surrealistického charakteru. Kyselkovy sochařské formy a nesené děje, byly vesměs dosažené s velkým tvůrčím entuziasmem. Ale nezapomeňme, že Kyselkovou signaturou je posledních deset let odpoutání (tedy Odpoutání…) a nesení (vzestup) až… Až kam? Počkejme s odpovědí. Letošní dvě autorské výstavy leccos naznačily. A ke Kyselkovým dílům s rozměry nad komornost je třeba poznamenat, že většinou jsou cíleně (uspokojivě) „neukázněné“ v prostorovém rozvoji, s přímým nebo šikmým směřováním vzhůru. Opticky zaujímají větší prostor, než si nárokují svými dimenzemi. Nedostanou-li ve výstavním interiéru dost místa, „nedýchají“, nemohou patřičně vyznít. Proto patří do rozměrné haly nebo exteriéru. Galerie Stará radnice ve Žďáru nad Sázavou jim byla poněkud těsná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-10-10 14:46:18
Rezervoár zla aneb Následky turecké invaze pro bezpečnost Evropy
Tak se to stalo, turecká armáda zaútočila na syrský Kurdistán (Rojavu). Normálně bych asi tento článek zařadil do série „Říše na Bosporu“, jenže jedna věc tomu brání: tentokrát nejde jen o Erdoganovu sólo-akci, schválily to i opoziční strany (kemalistická CHP a „Strana Dobra“), jedině prokurdská strana HDP se postavila proti. Toto se zdá být celoturecký projekt. Skoro všichni anglicky mluvící Turci, kteří se účastní online diskusí, tvrdí, že boj proti kurdským milicím je jen jednou ze dvou skutečných příčin, proč se celá akce koná. Druhou a snad ještě důležitější má být to, vytvořit v severní Sýrii prostor, kam by se z tureckého území dali „nahrnout“ běženci, kteří se momentálně nacházejí v Turecku. (Píšou o tom i New York Times.) Tedy převážně Syřané, kterých je v Turecku zaregistrováno 3,6 milionu, ale dost bych se divil, kdyby se přitom „nesvezli“ i nějací ti Afghánci, Pákistánci či Bangladéšané, kteří přišli do Turecka s cílem dostat se dále do Evropy. V takových situacích se notoricky na papíry moc nekouká. To může být právě ten důvod, proč invazi podporují skoro všechny strany zastoupené v tureckém parlamentu. Ani v Turecku totiž kulturní konflikty mezi místními lidmi a migranty z chudších a zaostalejších částí světa nejsou zrovna malé. Poslední dobou se turecké úřady snaží o přesun běženců zpátky na východ země. Asi aby je měly po ruce, až začne finální deportace do Sýrie, a aby to nevidělo na vlastní oči moc cizinců ze Západu, kteří přeci jen dávají přednost pohodlnějšímu životu v pobřežních metropolích jako Istanbul a Izmir. To je mimochodem z pohledu místních Kurdů katastrofální zpráva, daleko horší než pouhá vojenská okupace. Okupační síly mohou jednoho dne sbalit své balalajky a odjet zpátky domů, však jsme to zažili taky; ale takový populační přesun znamená, že původní obyvatelstvo bude najednou ve své vlasti menšinou, i když tu žije od starověku. Asi jako by nám sem soudruh Brežněv kromě tanků poslal i čtyři miliony nových „Čechoslováků“. Nicméně z našeho pohledu je to také špatná zpráva, protože právě v tom území, které se Turci rozhodli okupovat, se nacházejí záchytné tábory plné zajatců z Islámského státu. Proto jsem tenhle článek pojmenoval „Rezervoár zla“. Před pár dny se na CEVRU konala debata „Děti a ženy Islámského státu“ s novinářkami Lenkou Klicperovou a Markétou Kutilovou. Byl jsem tam; kdo jste nebyli, celý záznam z akce je na YouTube a můžete se na něj podívat ZDE. Byla hodně zajímavá. Kdo by stál o stručný „výcuc“: ty tábory jsou obrovské, největší z nich, Al-Húl, má nějakých 70 tisíc obyvatel. (Psalo se o něm i na iDnes.) Dospělí, kteří tu jsou drženi, patří k nejfanatičtějším příznivcům IS, kteří s ním ustupovali až do poslední vesnice. Platí to i o ženách, jedna ze zadržených prý řídila továrnu na bomby apod. No, tak to je ten rezervoár zla, po kterém jsem pojmenoval tento článek, a tenhle rezervoár nám turecká invaze jaksi otevře. Turecko vůbec mělo k Islámskému státu podivně blízko, nakupovalo od něj ropu a zajišťovalo mu tím ekonomickou životnost. A obě novinářky říkaly, že když se vyptávaly zadržených žen na to, jak se dostaly do Islámského státu (zvenčí), tak se vesměs dozvídaly, že „normálně“, v klidu překročily hranice z Turecka, žádné schovávání pod rouškou temnoty v horách apod. Zkrátka jedna z členských zemí NATO měla s největší teroristickou entitou světa přátelský sousedský vztah. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Až dosud se marně řešilo, co vlastně s lidmi zavřenými v Al-Húlu a podobných institucích bude. Nikdo o ně moc nestojí a Kurdové v Rojavě zrušili trest smrti. Turecká invaze tuto otázku ovšem možná „vyřeší“ za nás. Kurdové nemají dost sil na to, aby hlídali tábor nacpaný sedmdesáti tisíci nepřátelsky naladěných radikálů a odráželi tureckou armádu zároveň (a vskutku tam již propukla vzpoura vězeňkyň). Takže se dá čekat, že zadržovaní se ocitnou na svobodě. Kolik z těch lidí skončí v Evropě a dostane sice ne azyl, ale aspoň strpění čili Duldung? Jak rozhodl Soudní dvůr EU: „… ani zločinec nepřestává být uprchlíkem, i když mu stát nepřizná tento statut a může na území pobývat zákonně. Společný azylový systém EU vycházející z Ženevské konvence včetně zásady nevracení uprchlíka do země, kde mu hrozí mučení nebo nelidské zacházení, je nutné bezpodmínečně dodržovat.“ Zrovna ta poslední slova vedou člověka k myšlence, že slepý fanatismus má různé formy, nejen ty náboženské, a že zajatci jednoho takového fanatismu jsme v současné době my. Docela by mě zajímalo, kdo bude v Evropě ten první Spartakus, který řekne, že Ženevskou konvenci a společný azylový systém je nutno vzhledem k zásadní změně světových poměrů minimálně přejednat, ne-li zrušit. A nahradit něčím novým, co nebudou moci soudy vykládat jako právně závazný sebevražedný pakt. Nebo jestli se takový Spartakus nenajde, a jestli bude potřeba další katastrofy rozměrů druhé světové války, než ten svůj současný kurz konečně zkorigujeme. Oni by se i ti tehdejší signatáři Ženevských dohod, kteří bez větších výčitek svědomí posílali německé válečné zločince na popraviště, asi dost divili, co všechno si dnes ve jménu jejich myšlenky necháme líbit. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.