Aktuální Zprávy

Zákon o bydlení nedokáže zázračně ubytovat potřebné. Je však krokem k vstřícnější společnosti

Podle kritiků zůstane mimo pomocnou náruč příliš mnoho lidí v těžké životní situaci, zástupci nevládních organizací ho přesto vítají

---=1=---

Čas načtení: 2024-06-04 08:29:00

Česká telemedicína pokračuje v expanzi a růstu

Praha 3. června 2024 (PROTEXT) - Společnost MEDDI hub více než zdvojnásobila obrat a do konce roku nabídne své služby v 21 zemích na dvou kontinentech.Česká technologická společnost MEDDI hub, která stojí za vývojem úspěšné telemedicínské platformy MEDDI, dosáhla za rok 2023 obratu téměř 250 milionů korun, z toho 130 milionů korun v České republice. Jde o meziroční nárůst o 158 %. Obrat společnosti tvořily hlavně příjmy od korporátních klientů, kteří telemedicínskou aplikaci MEDDI app pořizují pro své zaměstnance jako součást programu zdravotní péče o zaměstnance a jejich rodiny. Mezi ně patří například Veolia, Hartmann-Rico, VISA, Notino, Generali Česká pojišťovna, Erste, České dráhy a další.Společnost v současné době nabízí své služby uživatelům v České republice, na Slovensku a ve čtyřech zemích Latinské Ameriky. Nyní ale plánuje významnou expanzi, když chce do konce roku rozšířit své působení do dalších zemí, jako je Německo, Itálie a vybrané země střední, jižní a východní Evropy. „Po úspěšném uvedení našich řešení pro lékaře a pacienty v Latinské Americe, na kterou jsme se soustředili poslední dva roky, se naše pozornost obrací zpět do Evropy. Se společností Veolia jsme podepsali memorandum o spolupráci, které nám umožňuje významně rozšířit naše geografické působení a aplikaci tak nabídnout milionům dalších uživatelů. Na konci letošního roku budeme fungovat v celkem ve 21 zemích na dvou kontinentech,“ říká Jiří Pecina, zakladatel a majitel společnosti MEDDI hub, a.s.Jako první jsou na řadě Maďarsko, Srbsko a Slovinsko, kde již byly podepsány smlouvy o dodávání telemedicínských služeb s téměř padesáti společnostmi a kde již probíhá implementace řešení MEDDI do programů zdravotní péče o zaměstnance a jejich rodiny. Spuštění služeb je plánované na září tohoto roku. Společnost bude na nových trzích nabízet své služby jak korporátní klientele, tak postupně i veřejnosti a zdravotnickým zařízením.V České republice funguje aplikace MEDDI app již od roku 2020. V současné době je v ní zaregistrováno více než 5 500 lékařů a 300 000 uživatelů. „Nyní společně se společností CompuGroup Medical plánujeme integrovat naše řešení do jejích informačních systémů, které využívá až 70 % českých ambulancí. Takže do konce tohoto roku bude mít většina lékařů k dispozici naše nástroje plně integrované v programu, který běžně používají,“ říká Jiří Pecina. Jen v loňském roce vyhledalo služby lékaře s pomocí aplikace MEDDI app přes 100 000 lidí. „V současné době tyto služby pro veřejnost dotujeme, protože téměř nejsou hrazeny pojišťovnami. Situace se ale postupně zlepšuje, pojišťovny začínají být vstřícnější a v přípravě jsou také potřebné legislativní změny,“ vysvětluje Jiří Pecina. O aplikaci MEDDI appMEDDI hub nabízí řešení jak pro lékaře, tak i pro pacienty, cílem je oběma ušetřit čas a zefektivnit péči. Aplikace MEDDI app zajišťuje bezpečné spojení lékaře a pacienta doslova kdykoliv. Jejím prostřednictvím je s pomocí videohovoru nebo chatu možné konzultovat jakékoliv nemoci či zdravotní potíže. Využití MEDDI app ale u spojování pacientů s lékaři zdaleka nekončí – aplikace umí například uchovávat nejrůznější zdravotnická data, je možné přes ni sdílet informace z chytrých hodinek lékaři nebo přes ni lékař může na základě online konzultace zasílat eRecepty. Díky spolupráci s Dr.Max je v aplikaci možné i zkontrolovat dostupnost léků a rezervovat si je na vybrané pobočce této sítě lékáren. Kromě verze pro veřejnost společnost MEDDI hub vyvíjí také specializované verze aplikace určené pro specifické skupiny pacientů. Jde například o pacienty trpící diabetem, nadváhou, onkologické pacienty nebo o nastávající maminky.O společnosti MEDDI hubSpolečnost MEDDI hub se rozvoji telemedicínské platformy MEDDI věnuje již od roku 2016. Jejím cílem je rozvíjet telemedicínu a digitalizaci zdravotnictví. Nabízí telemedicínská řešení pro veřejnost, především ale pro korporátní klientelu a zdravotnická zařízení.V roce 2020 se společnost MEDDI hub stala partnerem a dodavatelem telemedicínského řešení pro Masarykův onkologický ústav v Brně. Kromě dalších zdravotnických zařízení spolupracuje také s Ústavem pro matku a dítě v Podolí, kde byl úspěšně implementován pilotní telemedicínský program MEDDI Baby zaměřený na nastávající maminky.V roce 2021 započala expanzi na Slovensko a do zemí Latinské Ameriky. Expanze v současné době pokračuje rozšiřováním aktivit do dalších evropských zemí. Společnost MEDDI hub rovněž stojí za vývojem funkce BioScan, která umožňuje orientační dálkové měření fyziologického stavu pomocí aplikace MEDDI a čelní nebo hlavní kamery chytrého telefonu. Zdroj: Oxygen Communications

Čas načtení: 2019-07-09 13:54:09

Bílí profesoři na Cambridge dostanou za mentory příslušníky menšin

Staroslavné vysoké učení v anglické Cambridgi jde s dobou. V rámci takzvaného „reverzního mentoringu“ dostanou služebně starší bílí učitelé a pracovníci administrativy přiřazeného černocha, Asiata nebo příslušníka jiné etnické menšiny jako mentora. Je to součást série opatření, které univerzitní oddělení pro rovnost a různorodost zavádí za účelem posílení různorodosti a boje s rasismem. Upozornil na to The Daily Telegraph. Článek je za paywallem, ale jeho plný text můžete najít také na Redditu, konkrétně zde. Největší špeky vybrané ze zprávy: Akce následuje po požadavcích ze strany studentů „dekolonizovat“ obsah výuky tím, že na seznamy literatury ke studiu bude zařazeno více barevných autorů. Univerzita zřídila Fond diverzity, který přiděluje granty studentům či zaměstnancům, kteří si dali za cíl „prosazovat rovnost ras.“ Jeden z projektů, který získal financování, je návrh Sedgwickova muzea, univerzitního muzea geologie založeného roku 1728, směřující k transformaci na „vstřícnější a lépe dostupné místo pro příslušníky etnických menšin.“ Projekt je podporován Komisí pro výzkum v technice a fyzikálních vědách, vládní organizaci, která financuje jedenáct projektů v řadě „Rovnost, různorodost a inkluze“ celkem 5,5 miliony liber. Je to součást prosazování antidiskriminace v technice a fyzikálních vědách. Prof. John Rowe, který dohlíží na projekt na Birminghamské univerzitě (pilotní projekt mimo Cambridge, pozn. M. K.) řekl, že doufá v to, že projekt umožní starším profesorům konfrontovat své vlastní předsudky a vzbudí v nich „značně nepříjemné pocity“.¨To je Cambridge, vlajková loď západního akademického světa. Máme skutečně vážný problém. Uctívání různorodosti (diversity) dosahuje na anglosaských vysokých školách stejné horečné intenzity, jako uctívání Alláha v pákistánských madrásách. A z anglosaského světa se to pomalu šíří do kontinentální Evropy. (Je fakt, že zrovna Cambridge měla problém s komunisty už za Stalina.) Zrovna tohle opatření, kdy starým profesorům jsou na nátlak studentů přiděleni „reverzní mentoři“, mi trochu připomíná Maovu kulturní revoluci, jejíž hlavní hnací silou byla také mládež sdružená do revolučních gard a která si také libovala v likvidaci všeho starého – od knih přes sochy až po písničky. Občas se mě někdo ptá, kde se ten kult diverzity zastaví. Moje odpověď zní, že sám od sebe nikdy, ostatně i ve výše citované zprávě z Telegraphu se hovoří o tom, že proces revize školní látky je stále „in its early stages“, ve své časné fázi. Ideologičtí revolucionáři náboženského typu se sami od sebe nezastavují, zastavit je může jedině někdo nebo něco. Co se toho prvního týče: podobně odvážných lidí je málo, hlavně na samotné akademické půdě. Napadá mě jen jediný známý anglicky mluvící akademik, který se odvážil této ortodoxii hlasitě postavit, aniž by byl vzápětí vyhozen a znemožněn, a to Jordan Peterson. Kořen jeho přežití bude nejspíš právě v té všeobecné známosti – Peterson je hodně populární mimo akademickou sféru. Takže ačkoliv klasický řvoucí dav aktivistů se jej snaží umlčet, na jeho obranu je ochoten se mobilizovat ještě daleko početnější dav příznivců. (Naproti tomu po nějakém řadovém doktorandovi se lze vozit bez větších následků.) To je ovšem výjimka; jinak je nápadné, že skoro všichni autoři, kteří tvoří "temný intelektuální web", musejí publikovat mimo běžná akademická média. Povšimněte si v této souvislosti ještě jedné věci: v Británii je už mnoho let u moci konzervativní strana, ale v Telegraphu se píše, že vládní orgán distribuuje granty na diverzitu. Infekce zevnitř – ze západních nominálně pravicových stran jsou na tom toryové asi nejhůř. Ale nevím, zda na tom my jsme lépe. Co myslíte, dokázala by v případě svého volebního vítězství současná ODS odtrhnout například Genderovou expertní komoru od státního cecku? Technicky na tom nic není, prakticky to znamená vydržet chvíli řevu v médiích, a to je pro řadu politiků něco jako Armageddon, při kterém z nebe prší žhavé kamení. Je jednodušší takový nepříjemný zážitek nepodstupovat a nechat peníze, ať tečou. {loadmodule mod_tags_similar,Související} (V dlouhodobé perspektivě si myslím, že se na pravici prosadí „teflonoví“ politici jako Salvini nebo Trump, kteří z podobných mediálních kontroverzí jedině těží volební hlasy, ale tento proces bude probíhat ještě tak dvacet let.) Co se toho druhého způsobu zastavení militantních ideologií týče, vnější okolnosti mohou pro šíření nějakého hloupého nápadu představovat značně účinnou stopku – někdy. Čínský Velký skok vpřed byl ukončen brutálním hladomorem, proti kterému byly instrukce Ústředního výboru strany zcela neúčinné. Na druhou stranu, jak Severní Korea, tak Venezuela dosud existují a přes nedostatek jídla stále ještě drží odpůrce režimu pod kontrolou. Daleko pravděpodobnější výsledek než úplné zhroucení je spíš dusivá, nehybná stagnace, kterou známe z pozdně normalizační sféry. Netýká se to jen států. Myslím si například, že ten typ mladého vědce, který uvažuje trochu nezávisle a nechce se podřizovat dohledu „reverzních mentorů“, bude daleko intenzivněji uvažovat o tom, zda má na univerzitě zůstat a soutěžit o grantové prostředky s projekty na větší inkluzivitu geologického muzea, nebo zda má jít pracovat někam, kde je oceňován pro svoji duševní činnost a kde jej nebudou neustále podrobovat ideologickým lakmusovým testům, zda náhodou nevybočil z povoleného názorového proudu. Ve vědecké instituci, která mě nutí hlásit se veřejně k nějaké právě módní politické ideologii, rozhodně pracovat nechtěl. Ideologie je pro skutečné poznávání světa vždycky toxická. Vzpomeňte si na způsob, kterým kdysi jistý Trofim Lysenko s podporou příslušných orgánů zdecimoval sovětskou biologii. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-11-21 10:39:08

Bitcoin překonal hranici 95 tisíc dolarů. Ovlivnil to i Trump

Nejrozšířenější kryptoměna bitcoin se při obchodování v Asii ve čtvrtek ráno dostala na rekordních 97 902 amerických dolarů (2,35 milionu korun). Cena bitcoinu se výrazně zvyšuje po zprávě, že firma nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa jedná o převzetí kryptoměnové společnosti Bakkt. To zvýšilo naděje, že nová americká vláda bude mít vstřícnější přístup ke kryptoměnovému odvětví, uvedla agentura Reuters.

Čas načtení: 2024-12-13 10:44:00

NET4GAS má lepší rating od agentury Fitch. Hlavně díky vstřícnější regulaci

Agentura Fitch Ratings zvýšila dlouhodobý rating české plynárenské společnosti NET4GAS ze stupně BB na BBB- s pozitivním výhledem. Reaguje tak na vstřícnější nastavení cenové regulace v České republice i na očekávané splacení části z celkového dluhu ve výši přes 34 miliard korun.

Čas načtení: 2024-12-22 19:01:00

Introverti někdy odpoví až za tři dny. Jejich výhoda je nezávislost, říká terapeutka

Komunikace není jejich hlavní doménou, mají však bohatý vnitřní svět. Ve společnosti, která je vstřícnější spíše k extrovertům, to mají introverti těžší. Jakým způsobem se je veřejnost snaží přenastavit? Jaké jsou jejich silné stránky? A platí to, že kdo je tichý, je introvertní? Otázky zodpověděla v rozhovoru pro iDNES.cz terapeutka Jana Neuwerthová Šmýdová.

Čas načtení: 2025-03-20 16:00:00

Zbrojaři dosáhnou na úvěry, umožní to posílení EGAP. Peníze ale potřebuje i rozvojová banka

Donedávna kritizovaný a mnoha bankami zcela přehlížený byznys se zbraněmi, municí či vojenskými elektronickými systémy získává na vážnosti. Válka na Ukrajině spolu s ochlazováním vztahů mezi Evropou a USA nutí evropské orgány a také národní vlády, aby byly k obrannému průmyslu vstřícnější. Pokrok dělá i Česko. O půl miliardy korun navýšilo kapitál státní Exportní garanční a pojišťovací společnosti (EGAP). Peníze jsou určené právě zbrojařům, kterým usnadní cestu k bankovním půjčkám.

---===---

Čas načtení: 2022-07-10 17:01:15

Léto je přírodní terapie. Dodá vám novou energii i vnitřní klid

V právě nadcházejícím období plném koupání, pohody, dobrého jídla a setkávání s přáteli si můžeme udělat mnohem více času sami na sebe a své koníčky. Slunce nám dokáže dodat novou chuť do života, láká nás to mnohem víc ven, jsme ke svému okolí vstřícnější a snažíme se užít si každou minutu krásného počasí. Léto se ale dá využít i ke zlepšení psychické pohody a sblížení s přírodou.

Čas načtení: 2022-04-27 14:38:25

Úvaha o možnostech obrany proti svévoli vykonavatelů spravedlnosti

Občas se stává, že obvinění či poškození a jejich zázemí se cítí poškozeni svévolným chováním soudců či státních zástupců. Podávají proti nim různé stížnosti. Obvykle se ale dovědí, že okruh činů, na které si lze stěžovat, je velice úzký, a právě v případě jejich bolesti se stížností nedá zjednat náprava. Postižení časem objeví institut kárného řízení. Zjistí, že každý předseda soudu nebo vedoucí státního zastupitelství, ministr spravedlnosti a někteří další státní činitelé mají kárnou pravomoc, tedy právo poslat provinilce před kárný soud. Pouštějí se pak cestou podávání podnětů ke kárnému řízení. Justiční funkcionáři odmítají řešit jako stížnost nebo kárný podnět jakýkoli poklesek, který dle jejich domnění lze napravit nebo dokonce byl napraven opravným prostředkem, tedy nikoli delikventem, ale jinou institucí. Podle téže logiky by neměl být trestně stíhán lupič, jemuž policie odebrala lup a vrátila jej oloupenému. Stát hraje se stěžovateli přesilovou hru V poměru k počtu podnětů ke kárnému řízení je počet skutečně podaných kárných žalob zanedbatelný a odsouzených kárně obžalovaných ještě méně. Projevuje se v tom rozdílnost představ postižených na straně jedné a kárných žalobců a soudců na straně druhé, jaký je správný vzorec chování vykonavatelů spravedlnosti v dané situaci. Číst o něčem ve spisu nebo v novinách a totéž přímo prožívat „na místě činu“ je podstatný rozdíl. Například vedoucí státní zástupce při hodnocení obsahu podnětu zvažuje, zda napadené jednání je v souladu s obecnými právy státního zástupce. Postižený účastník řízení hodnotí jednání především s přihlédnutím k újmě na jeho právech, kterou státní zástupce způsobil. Zvlášť bolí zásah, o němž státní zástupce mohl vědět, a asi skutečně věděl, že jím svého nedosáhne čili pouze jím předvedl váhu svého ega. Stát v tomto směru hraje se stěžovateli přesilovou hru, neboť vyhodnocení důvodnosti stížností a kárných návrhů je v jeho rukou a postižení nemají proti tomu účinné prostředky k obraně. Přísloví o „kaprech, kteří si nevypustí svůj rybník“ je na tento stav přiléhavé. Obtížnost dosažení postihu za kárné provinění je dána již vymezením pojmu v zákonech. Podle § 87 zákona o soudech a soudcích je „kárným proviněním soudce zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“. Podle § 28 zákona o státním zastupitelství je „kárným proviněním zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce“. Obě ustanovení jsou neurčitá. Podle nich lze za kárné provinění považovat cokoli nebo také nic. Uvedu příklad soudce, jehož hanebný rozsudek tvrdě odmítl odvolací soud a uložil mu nové projednání věci s přihlédnutím k uloženým závazným pokynům. Při odůvodnění nového rozsudku horlil proti postupu nadřízeného soudu a uvedl, že vydává rozhodnutí proti svému přesvědčení jen proto, že mu to přikázal nadřízený soud. Vztah odvolacího a nalézacího soudu je dán zákonem a rebelující soudce jej zpochybňuje. Jedná přímo proti právnímu řádu. Dle mého laického názoru v očích laické veřejnosti podrývá důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Ale podle jistého kárného žalobce soudcovo vystoupení není kárným proviněním. Je to prý pouze jeho nezávislé rozhodnutí, do něhož kárný žalobce nesmí zasáhnout. Dodávám, že usnesení odvolacího soudu, jež mám konkrétně na mysli, proti němuž se pan soudce vymezil, je tak zdrcující, že mě překvapuje, že se dobrovolně nevzdal taláru. Vágní definice kárného provinění vyhovuje soudcům i státním zástupcům Aby nepřišli státní zástupci zkrátka, uvádím příklad státního zástupce, který se postavil proti zahájení vyšetřování brutálního trestného činu a podařilo se mu je odsunout o půl roku. Nebo jiný jeho kolega se odvolal proti zprošťujícímu rozsudku soudu s vědomím, že nemůže s odvoláním uspět, neboť se odvolává proti právním názorům odvolacího soudu, jenž o jeho podání rozhodne. Nedosáhl ničeho jiného než prodloužení o několik měsíců čekání na spravedlnost nespravedlivě stíhaných v dlouholetém procesu. Délka procesu a zprošťující rozsudek na jeho konci jsou vizitkou úrovně jeho práce. Posláním státního zastupitelství je stíhání trestných činů. Státní zástupce, který bránil zahájení vyšetřování, postupoval přímo proti své zákonem stanovené povinnosti. Svévolné prodloužení procesu bylo škodlivým zásahem do životů nespravedlivě stíhaných. Podle mého laického názoru jednání obou zmíněných státních zástupců lze podřadit definici kárného provinění. Kární žalobci si to ale nemyslí. Vágní definice kárného provinění vyhovuje soudcům i státním zástupcům, protože činí vymáhání odpovědnosti za poškozování práv účastníků řízení velmi obtížným, a naopak je chrání před hněvem poškozených občanů. Takové vymezení kárného provinění není ale jediné možné. Například španělský zákon o prokuratuře obsahuje konkrétní popis kárného provinění s roztříděním poklesků dle závažnosti. Na rozdíl od trestního řízení kárné řízení nemá přípravný předstupeň. Prověřování důvodnosti kárného podnětu provádí sám kárný žalobce nebo jím pověřený kolega. Zvláště u malých soudů a útvarů státního zastupitelství je pro kárného žalobce velmi nepříjemné potkávat denně na chodbě provinilce, jehož by měl napadnout. To má samozřejmě vliv na ochotu vyhovět podnětu stěžovatele. Není-li zbytí, zpozdí podání kárné žaloby o jeden den… Zejména se ale kární žalobci snaží svou úlohu pokud možno neplnit, přesouvat ji na jiné osoby. Kárné řízení upravuje zákon č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, v němž je popsána soustava kárných žalobců a vymezeno jejich postavení. O možnosti přenášení rozhodovací pravomoci kárného žalobce na jiné osoby v něm není ani slovo. Je to další případ svázání pravomoci s osobou justičního činitele, jaký známe například z vymezení pravomoci prezidenta republiky rozhodovat o milosti, pravomoci ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona nebo nejvyššího státního zástupce podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR potrestala kdysi místopředsedkyni jistého okresního soudu za udělení důtky podřízenému soudci, protože neoprávněně provedla úkon v pravomoci kárného žalobce. Nejvyšší soud ČR odmítl projednat dovolání, podepsané prvním náměstkem nejvyššího státního zástupce. Přenášení pravomoci kárného žalobce na jiné osoby nelze tolerovat, protože je oslabením důležitosti kárného řízení. Přesto k němu stále dochází i tam, kde by se to nedalo čekat. Například můj podnět na zahájení kárného řízení se soudkyní Vrchního soudu v Olomouci Martinu Kouřilovou nevyřídil oslovený kárný žalobce Petr Angyalossy, ale místopředseda soudu Petr Šuk. Nešvar se ze setrvačnosti udržuje například u Krajského soudu Brno a přežil i výměnu předsedy soudu. Ryba smrdí od hlavy Někteří vedoucí státní zástupci využívají k obraně proti předkladatelům kárných návrhů ustanovení, podle něhož se podání neposuzuje podle označení předkladatelem, ale podle obsahu. Návrh na zahájení kárného řízení se vyhodnotí jako prostý podnět k vykonání dohledu, a pak už to dále jde jako po másle: státní zástupce jednal zcela správně. Ale i kární žalobci, kteří se k své pravomoci hlásí a podání vyhodnotí jako návrh na zahájení kárného řízení, nejsou v praxi o mnoho vstřícnější k obětem svévole. Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Na poměry v kárném řízení to je velmi přiléhavé, neboť ministerstvo spravedlnosti, jež nese politickou odpovědnost za poměry v justici a státním zastupitelství, se ze všech zúčastněných institucí chová nejhůř, a to bez ohledu na to, kdo tomuto úřadu právě vládne. Ministři přicházejí a odcházejí, jejich „životnost“ je krátká, ale úředníci zůstávají a domnívají se, že v podstatě k plnění úkolů ministerstva ani ministra nepotřebují. O kárných podnětech rozhodují, tvrdíce bez důkazů, že jde o rozhodnutí ministra. Z jejich písemných projevů je zřejmé, že nechápou, že kárnou pravomoc nemá ministerstvo, ale osobně ministr jako ústavní činitel a ministerstvo je pouze jeho servis. Projevuje se to v častém používání majestátního plurálu. Občas odůvodněním zamítavého rozhodnutí úředníci zpochybňují odbornou úroveň ministerstva. Například kritiku jednání soudkyně Kouřilové, která při odvolacím řízení neoprávněně zjišťovala mou totožnost, úřednice Ivana Borzová odmítla tvrzením, že paní soudkyně chtěla předejít možnosti, že by se do soudní síně dostal nevyslechnutý svědek. Hloupější argument snad ani nelze vymyslet. Nedostatečná znalost spisu prý není závadou, protože její následky je možné napravit opravnými prostředky. Jako laik si myslím, že soudce, který se pustí do rozhodování o lidských osudech, aniž by se řádně seznámil se spisem, by měl okamžitě přijít o talár, aby nemohl své pochybení v budoucnu opakovat. V daném případě povrchní znalost věci znemožnila soudkyni poznání, že popis skutkového děje v prvostupňovém rozsudku je ve skutečnosti rozporná vyprávěnka recidivisty Romana Šulyoka jako korunního svědka obžaloby, a obsahuje do očí bijící nepravdy. Vykonávání úkonů v pravomoci kárného žalobce místopředsedou soudu Šukem obhájila úřednice tvrzením, že přece na něj úkol přenesl předseda soudu. Ale kárná pravomoc je nepřenosná a je špatné, když viditelné porušení zákona obhajuje úřad, který by měl bdít nad jeho dodržováním. Ministři se úlohy kárného žalobce pokud možno neujímají, protože se bojí, že by je soudcovská lobby obvinila z neúcty k nezávislosti soudců a justice. Současný ministr Pavel Blažek těsně před nástupem do úřadu tvrdil, že bude vyvíjet tlak na vyvozování odpovědnost soudců a státních zástupců za přehmaty. Zvláště ukazoval na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, za což mu tleskám. Po jeho návštěvě tohoto úřadu se jeho dlouholetý šéf Ivo Ištvan vzdal funkce a nechal se přeložit na Nejvyšší státní zastupitelství. Tvrdí ovšem, že chystal svůj odchod bez ohledu na změnu v osobě ministra a nemám důvod mu nevěřit. V rozporu s nástupními prohlášeními se k pokleslým soudcům a státním zástupcům chová Blažek stejně ochranářsky jako všichni jeho předchůdci, ne-li dokonce hůř. Nevyhovění kárnému podnětu vzkazuje předkladateli přes úředníky (pokud se ovšem skutečně jedná o jeho rozhodnutí), ale oba pracovně jistě hodně vytížení vrchní státní zástupci Ištvan a Lenka Bradáčová i současný nejvyšší státní zástupce Igor Stříž vydávají rozhodnutí se svým podpisem. Když se chce, všecko jde.

Čas načtení: 2020-05-28 06:09:50

Otevřený dopis historika Jana Tesaře velvyslanci Ruské federace v České republice

„Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží,“ napsal 7. května historik Jan Tesař, který je mimo jiné známý knihou Mnichovský komplex, v otevřeném dopise velvyslanci Ruské federace v České republice. Jeho text zveřejňujeme v plném znění. Vážený pane velvyslanče, obracím se na Vás jako na představitele národů Ruské federace v České republice a prosím, abyste u příležitosti Dne vítězství, který oslavíme tohoto 9. května, přijal pozdrav a blahopřání všem národům Ruské federace, které za cenu nesmírných obětí zachránily svět před nacismem. Kdybyste nám dopřáli třeba jediné symbolické místo v Nesmrtelném pluku, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků i civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-Osvoboditelky při jejím vítězném pochodu. Prosím, abyste zprostředkoval ruské veřejnosti ujištění, že v této zemi vždy zůstane mnoho lidí, kteří na to nezapomenou. Dovolte k tomu několik poznámek. První se týká kalendáře. Dne 8. května 1945 byla většina českého území v rukou nacistů a lidé plakali zuřivostí, když slyšeli, že na Západě se již oslavuje. Připomínalo jim to Mnichov. Pro všechny naše partyzány, povstalce a bojovníky byl dnem zúčtování a našeho společného vítězství 9. květen. Tak byl také v Československu skoro 50 let slaven. Potom se čeští představitelé připojili k západnímu kalendáři – a snad si ani neuvědomili, že tím vypovídají, od koho se odvozují. U nás dokázalo rozvrácené školství za třicet let vychovat generaci, která je přinejmenším dezorientovaná a neváží si vlastní národní minulosti. Podstatně k tomu přispělo i dějepisectví, které vyhrabává kdekterý malý faktík, ale zásadně odmítá jakýkoli mravní hodnoticí soud, stejně jako své poslání vychovávat charakterní lidi a spolutvořit národní společenství. To všechno se dnes odmítá, nepatří to prý do moderní vědy. Nepomohou žádné argumenty, že právě to, co oni odmítají, bylo smyslem dějepisu pro staré Řeky i Římany, stejně jako pro všechny středověké české kronikáře. Potom se nemůžete divit, že pro „učence“ s takto ohoblovaným duchem není podstatný rozdíl, zda někdo za války spolupracoval s gestapem nebo sovětskou tajnou službou. Píšu to proto, aby naši ruští přátelé, například ti ruští a běloruští partyzáni, s nimiž jsem si psával a kteří navštěvovali naši Československou republiku, pochopili, co se to stalo s Čechy. Jsou to, bohužel, již jiní Češi než v roce 1945 nebo 1965. Nemohu nepřipomenout, že o tuto „výchovu“ se přičinil také Brežněv, když nás v roce 1968 přepadl, ale o tom teď nechci diskutovat. Chci demonstrovat známý historický faktor, že historické konflikty vyvolávají odpovídající ohlas ve vědomí širokých vrstev se zpožděním někdy až stoletým. Každý tu řeší problémy svých dědů. K tomu potom patří i ten nechutný fakt, že zejména ti křiváci, kteří se stydí za svou podlézavost vůči někdejším mocným, jsou zpravidla „nejodvážnější“ při kopání do padlých veličin. V tomto hnusu tu dnes v Čechách žijeme. Neodbočuji od věci, mluvím o politováníhodné protiruské štvavé kampani. Ohledně odstranění památníku maršálu Koněvovi jsem Vám již napsal spolu se skupinou historiků. Teď pokračujeme o památníku vlasovcům: Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží. (K. H. Frank byl hlavním patronem Vlasova, pomohl mu u Himmlera a poskytl mu Prahu jako politickou základnu. Byl to tah proti Všeslovanskému výboru v Moskvě a zcela konkrétně proti příchodu sovětských partyzánů na Moravu.) A všechny ozbrojené formace bývalých sovětských vojáků v německých službách byly používány v boji proti partyzánům jak na Slovensku, tak v Čechách. Nespočetnými zločiny proti lidskosti všechny převyšovali Ukrajinci z SS divize Galizien, tj. banderovci, ale ani vlasovci nejsou v tom čistí. První příčinou je ovšem německé brutální zacházení se zajatci, kteří hynuli ve statisícových počtech podle německých plánů na snížení biologického potenciálu Slovanů. Není se co divit, že za takových podmínek se našly desetitisíce těch, kteří vábení neodolali. To všechno ovšem je senzací pouze pro nevzdělance, kteří jsou produktem třiceti let sametového školství. Ani stále znovu připomínaná role vlasovců při povstání v Praze není žádná senzace. Je nepochybné, že jejich zákrok přišel povstalcům velmi vhod – alibisté chtěli pro sebe využít situace; nepočítalo se s nimi, ale i příznivá náhoda občas patří k dějinám. Při plánech na povstání s nimi žádná složka nepočítala. Nenavázali styk s odbojem (i když příležitost měli), takže odboj ani republika z něj vzešlá k nim nemá žádný závazek. Jinak velitelé sovětských oddílů také u nás běžně dávali jednotlivcům, ale dokonce i celým menším jednotkám podobných nešťastníků příležitost odčinit vinu dalším bojem. Také u nás v nejednom partyzánském hrobě leží mrtví s podobným během života, aniž by jim to někdo vyčítal. (V partyzánské válce na Bílé Rusi byl dokonce vysokým řádem vyznamenán velitel vyšší jednotky ve službách nacistů, který velkými zásluhami a hrdinským činem smyl svoje předchozí zakolísání. Nikdo mu je nepřipomíná.) Právě v tom je ovšem všechno! Dirigenti současné protiruské kampaně oslavují zradu, proti čemuž se každé životaschopné národní společenství musí bránit. Dovolte, pane velvyslanče, abych jako Slovan a vlastenec vyjádřil svou radost, že Rusové se naštěstí dokážou s tímto problémem citlivě, ale vždy zásadově vyrovnat. Také pro nás je všechna naděje v tom, že Rusko se ubrání proti vstřikování jedu do svého národního a společenského vědomí. Ukázkou, jak jsou dnešní „sametoví“ ideologové odcizení vlastní zemi, je také jednoduchá otázka osvobození Prahy. Ustavičně opakují, že Československo bylo na konferenci v Jaltě připsáno do mocenské sféry Sovětského svazu – zatímco by měli být hrdi na to, že o ČSR se tam vůbec nejednalo; to určitě bylo výrazem mezinárodního respektu k tomuto státu jakožto spojeneckému, a také výsledkem diplomatického úsilí prezidenta Beneše, který uzavřel již v roce 1943 se SSSR spojeneckou smlouvu zajišťující suverenitu naší republiky. V souladu s tím také již na podzim 1945 všechna cizí vojska opustila zemi, což můžeme považovat za privilegium, jemuž se v té době netěšil ve střední Evropě nikdo jiný. Jenomže naši protivníci velmi dobře vědí, proč nechtějí připustit uznalou zmínku o prezidentu Benešovi! A mluvit o Československu prostém cizích vojsk by bylo nešikovné od těch, kdo by chtěli prosadit základny NATO u nás. Vrátím se ještě k Pražské operaci Sovětské armády. Každý se může dočíst, že Praha měla být osvobozena těmi armádami, které osvobodily Ostravu. S nimi byli i vojáci generála Svobody. Těm Sověti chtěli umožnit, aby do osvobozovaných měst vstupovali jako první, tak jako v Ostravě. To se však nepodařilo právě proto, že maršál Schörner byl zkušený protivník a zuřivý nacista. Ostravská operace se o nějaké tři týdny zdržela, a na sever odtud zatím Koněv dobýval Vratislav a postupoval na Berlín a Drážďany. To se dnešním „znalcům“ rovněž nehodí, Schörnerovi nechtějí přiznat sílu a zuřivost a Koněva představují jako vojenského šéfa, jemuž byla sláva z Berlína málo, takže zatoužil po Praze. Ve skutečnosti jen provedl, co mu přikázali, iniciativu ohledně Prahy nevyvinul. Zdálo by se, že „selský rozum“ každému napoví, že vstřícné operace armád postupujících ze západu a východu byly spojeny s velkým rizikem. Úder dvou tankových armád hluboko do týlu nepřítele a bez spojení s vlastní frontou představoval ve skutečnosti riziko i jejich vzájemného střetu; přitom nebezpečí při možném střetu s Američany bylo nedozírné. Tankovou operaci do hloubky, která se jednou podle plánu rozjede, nelze zastavit. Proto bylo prvořadým zájmem Sovětů i Američanů určit si demarkační linii a držet vzájemný odstup. Byla to záležitost vojáků, ne politiků. Když Eisenhover odmítl Churchillovu výzvu, aby táhl do Prahy, jednal především jako voják z vojenských potřeb. (Ta výzva je ovšem zároveň důkazem, že Churchill nebyl vázán žádným ujednáním z Jalty.) Pokud se týče Pražské operace samé, je přece jasné, že celé veliké drama všech účastníků i obětí a nejvíc pražských povstalců je v tom, že Schörner samozřejmě věděl, že do jeho týlu se řítí Koněvovy tanky, kdežto pražští povstalci to samozřejmě nevěděli; pro ty i ony to byl základní moment jejich rozhodování. Ta skutečnost je jako na dlani, ale mysl, spoutaná třicetiletou drezurou, ani to nedovede rozpoznat. Chtěl bych se vyjádřit ještě k tomu, jak se dirigenti nejnovější protiruské propagandy dovolávají Solženicyna, jeho ocenění pražských vlasovců. Žil jsem dlouhá léta v Paříži jako politický emigrant, úzce jsem se stýkal s ruskou emigrací různých směrů a vím, jak citlivá byla pro ni otázka sovětského dědictví. Solženicyn byl nejprve sovětský spisovatel a občanský aktivista, potom politický emigrant, a jedno ani druhé nebránilo, aby se nakonec stal loajálním Američanem z Vermontu. Slušný člověk ví, že období americké slávy nebylo Solženicynovým zenitem a z úcty k němu o tom raději nehovoří. Tak či onak, nic mu nedává kompetenci v konkrétní záležitosti pražských vlasovců, ať už o ní hovoří na základě ruských vězeňských skazů anebo amerických historických reportáží. Nehovoří o ní ani jako badatel, a zejména ne jako svědek, za nějž ho falešně vydávají dirigenti pomníkové kampaně. Je jistě evidentní, že v současné protiruské vlně nejde o historii, nýbrž o politickou kampaň s památníky. Každý vidí, že úzce souvisí se stejnými akty v jiných zemích. K závěru, že má své dirigenty v zemích třetích, a tam že se rozhoduje o cílech, není potřeba zvláštních znalostí. Nejsou to cíle pouze české. Navzdory tomu má však tato kampaň také své místní dirigenty a místní, neméně vážné cíle. Místní donátoři pohotově připravených artefaktů na pomník vlasovcům prý chtějí zůstat neznámí, ale sami se ohlásili projevy na podporu dejvických chuligánů. Nalézáme mezi nimi také muže s nejvyššími politickými ambicemi, a spojení s NATO se ani nezakrývá. Z toho můžeme odvodit i cíl. Je jím další „atlantizace“ Česka, podle této autority stále nedostatečná – tak jako například v Kyjevě nepostačovalo ani několik oranžových revolucí za sebou, až „musel přijít“ veliký mejdan za použití ukrajinských nacistů. O profesionálech a přitom nebezpečných radikálech v pozadí svědčí i razantní tah za větším vlivem cestou dobře vypočítaných faits accomplis vůči stále vyšším správním instancím, osobnostem a institucím státu. Chtěli by využít dlouholeté všeobecné letargie české veřejnosti, která nastala po zklamání ze „sametových“ iluzí, aby prosadili ještě vstřícnější tvář České republiky. A hlavně se jedná o to, aby byla rozvrácena všeobecná nechuť Čechů bojovat v šiku NATO proti Rusku, aby bylo podlomeno široké lidové hnutí proti americkým (nebo jakýmkoli jiným) cizím základnám v zemi, hnutí proti americkému raketovému velínu, které se nám před desetiletím podařilo zorganizovat. To je poslední důvod tohoto dopisu, který ke Dni vítězství, nám společnému, píšu Vám, pane velvyslanče, a to je také důvod toho, že dopis označuji jako otevřený. Buďte, prosím, ujištěn a ubezpečte ruskou veřejnost, že když generálové NATO (kteří mají český původ právě tak, jako zrádce Vlasov měl původ ruský) vyhlašují, že prý JIŽ JSME VE VÁLCE S RUSKEM, budeme v Čechách mnozí na straně našich dědů, otců a starších bratří – protifašistických bojovníků, ve shodě s těmi významnými představiteli slovenského národa, kteří již dávno protiruské štvaní odsoudili. V úctě podepsán Jan Tesař. P.S.: Jako dlouholetí přátelé a spolupracovníci Jana Tesaře připojují své podpisy Jan Příbaň a Petr Schnur. Jan Tesař (*2. června 1933, Skuteč) je český esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77. V roce 1956 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 nastoupil do Vojenského historického ústavu, odkud byl v roce 1958 vyhozen z politických důvodů, dva roky se jako nezaměstnaný zabýval studiem historie lidových soudů v Čechách, následovalo zaměstnání v muzeu v Pardubicích, v roce 1961 se vrátil do VHÚ. V roce 1966 vstoupil do KSČ, na jaře 1969 vystoupil z KSČ. V září 1969 byl zatčen, po třináctiměsíční vazbě byl bez soudu propuštěn. V roce 1971 byl opět zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. V květnu 1979 byl opět zatčen a v roce 1980 přijal nabídku k vystěhování, žil v Německu a později ve Francii. Nyní do Česka a na Slovensko distribuuje Bulletin EIT/AET (Mezinárodní dohoda pracujících – Europské združenie pracujúcich). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-09 14:27:18

Kateřina Farná: Jak jsem potkala Brusel (ukázka z knihy)

Kniha Jak jsem potkala Brusel vás zavede do nejskrytějších komnat belgické metropole, kterou s Vlámy a Valony sdílí lidé více než 180 národností. Koláž osobních zážitků, reportáží, vtipných glos, vážných témat, zajímavých reálií a pamětihodných příběhů odráží autentickou podstatu města, kde se zrodila první čokoládová pralinka i architektonická secese, a kde je snazší sehnat politika než šikovného instalatéra. Publikace připomíná ohromný úspěch Československa během Světové výstavy Expo 1958, představuje královskou rodinu a monstrózní Justiční palác, vysvětluje necitlivou bruselizaci, neopomíjí patálie sochy čurajícího chlapečka, ozřejmuje důvody, proč Belgičané jako národ vlastně neexistují, nebo odhaluje místo, kde básník Paul Verlaine postřelil svého mladého milence. A jako bonus se naučíte bruselsky a dozvíte se, jak vzniká pravé lambické pivo. Vše v přehledných 60 kapitolách, bohatě vybavených fotografiemi a vtipnými ilustracemi. Ukázka z knihy: JAZYKOVÝ BABYLONBrusel je schizofrenní město. Vlámové versus Valoni, Belgičané versus přistěhovalci, zaměstnanci úřadů EU versus většinová společnost. Čím déle nad Bruselem přemýšlím, tím víc chápu, proč zrovna tam úspěšně tvořil jeden z největších surrealistických malířů René Magritte (více ve stejnojmenné kapitole). Je to místo dvou oficiálních jazyků, kde jeden kamarád bydlí v Elsene, druhý v Ixelles, a přitom je to stále tatáž městská část, a kde na jednom konci tramvajové linky podává řidič hlášení jen vlámsky, přičemž na druhém pouze francouzsky. Je to trochu blázinec, protože kvůli byznysu, vzdělání nebo z rodinných důvodů se většina Belgičanů naučila žít dvojím životem, ale mnohdy ty jazyky užívají spíš tři a více. Neplatí to samozřejmě obecně. Dorozumívací potíže mezi oběma hlavními komunitami stále existují a měly například na svědomí některá vlaková neštěstí, protože si vlámští a frankofonní dispečeři nerozuměli. Bruselský region se snaží své úřední jazyky držet v rovnováze. I když se to vždycky úplně nedaří zejména v okrajových částech, tak téměř všechny městské cedule, názvy ulic a ukazatele směru jsou jak ve francouzštině, tak i nizozemštině a někteří hnidopichové řeší, který jazyk má být na prvním místě a který na druhém. Když jsem přišla poprvé na cizinecké oddělení etterbeeckého obecního úřadu, měla jsem smůlu. Hrdá valonská hlava za přepážkou odmítla mluvit anglicky, i když se k angličtině hlásila malá zaprášená cedule na dveřích do její kanceláře. Mluvila na mě španělsko-francouzsky, já na ni francouzsko-německo-anglicky a s pomocí rukou a nohou, abych se nakonec dozvěděla, že mám za měsíc a půl přijít znovu a vyplnit další dokumenty (více v kapitole Byrokracie). Příště jsem měla štěstí na Vláma, jehož angličtina by se dala tesat. Podobná štěstěna se mi však potom dlouho vyhýbala a já se po nocích raději drtila francouzštinu, protože se základními frázemi Bonjour, ça va? Comment vous vous appellez? Bon soir, Bon appétit nebylo možné vyjít dál než před práh. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jakmile opustíte nevyzpytatelné vody bruselského úřadu a vyplujete do národně smíšeného regionu a kulturně rozmanitého města, můžete v jedné jediné tramvaji zaslechnout deset, ale i dvacet různých jazyků, pochopitelně nejen těch evropských, ale i hybridních řečí a hatmatilek. Ostatně každý den se lidé žijící a pracující v Bruselu snaží mezi sebou domluvit 2, 3, 4, 5 a někdy i více jazyky, a tak musejí být v konverzaci značně kreativní a někdy míchat několik řečí dohromady, aby se dobrali kýženého výsledku. Lebedíte si v kavárně, a už to jede! Zprava dva chlapíci diskutují vlámsky, nalevo dámy štěbetají francouzsky, obsluha kavárny zdraví italsky a naproti sedící kravaťáci dělají byznys anglicky... Španělé brebentí rádi „špancouzsky“ a někteří Italové mluví víceméně italsky s francouzským přízvukem. Další jazykovou koketérií je franglaiština, která se v Bruselu také rozšířila a zaplnila prostor výrazy jako formidabilní, aretování, explikovat, refýžovat, fatigovaný... Z toho, jak se lidé doma nebo na ulici handrkují a pokřikují na sebe v různých jazycích nebo horečně na baru diskutují o tom, jak se co v jakém jazyce řekne, může být někdy člověk perplex. Po nějaké době si může všimnout, jak mu leze z úst: Uvři dveře, C’est co? Pozor, y a auto! nebo C’est kočka. Brusel je podle World Migration Report druhým nejkosmopolitnějším městem na světě a prvním v Evropě, žije tam 183 národností, které hovoří více než stovkou jazyků a jejich dialektů. Peloton vede francouzština. Pro polygloty ráj na zemi, v kině jsou i troje titulky nad sebou, akorát češtinu si většinou můžeme strčit do kapsy. A protože my Češi víme, jak je náš jazyk těžký, máme pochopení pro chyby, které v něm cizinci dělají. Podobně bývají až na výjimky tolerantní obyvatelé Bruselu. Ovšem kromě Francouzů, kteří jsou i tady proslulí tím, že mohou k vašim špatným jazykovým návykům zaujmout až ostentativně nepřátelský postoj. Navíc valonština není klasická francouzština, a Francouzi se někdy rádi posmívají hrdelnímu přízvuku Valonů (více v kapitole Bruselština aneb Mluvíte belgicky?). A i když fráze „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ zní jako klišé, v Bruselu na každém rohu platí, že znalost cizích řečí opravdu otevírá nové dveře. Najdou se samozřejmě výjimky odmítající tu jeden, tu druhý jazyk z čistého nacionálního přesvědčení. „U mě platí, že kolik znám jazyků, tolikrát jsem režisérem. Zatím zvládnu jen tři nebo čtyři, pokud zahrnu i dialekt mého rodného města, který už figuroval v Býčí šíji. Další jazyky nechám režisérům, kteří je umí,“ pravil v jednom rozhovoru vlámský režisér Michaël R. Roskam. Vlámové umí většinou skvěle anglicky, protože po vzoru severních sousedů nedabují anglosaskou televizní produkci, a také slušně francouzsky, neboť se francouzštinu povinně učí na základní škole (více v kapitole Děti jeslemi povinné). Na svůj mateřský jazyk, považovaný za květnatější regionální variantu nizozemštiny, jsou hrdí, takže mívají tendence vmést vám do tváře: „Vy po čtyřech letech v Bruselu ještě nemluvíte vlámsky?!“ Valoni umějí většinou také italsky, španělsky, portugalsky, na své belgické francouzštině si také náležitě zakládají a na vlámštinu začasto zvysoka „vyvíteco“. Pokud neprojevíte alespoň elementární snahu mluvit francouzsky, budou vám na smrt svých dětí přísahat, že „vůbec, ale vůbec oni nemluvit anglicky, vy muset mluvit francouzsky, protože Brusel.“ Ti vstřícnější vám jen stroze sdělí, že hovoří anglicky „ánpe!“ (trochu). Ani Vlámové však nejsou kdovíjaká jazyková neviňátka. Může se vám stát, že si v Bruselu zavoláte instalatéra a on to bude Vlám jak poleno, který neumí ani slovo francouzsky. Komplexy z toho určitě mít nebude. Naopak. Odplivne si, že každý cizinec se v Bruselu učí jen francouzsky nebo používá angličtinu, a na jeho rodnou řeč kašle. Stačí popojet k moři na severu Belgie, abyste pocítili vlámský jazykový hněv. Někteří se tam budou tvářit, že vám francouzsky nerozumí, ačkoliv tušíte, že to není pravda. Naopak fascinující je sledovat belgické tiskové konference. Tiskoví mluvčí, uvádějící jakoukoli novinku od otevření pekárny až po dostavění tunelu, jsou schopni plynule přecházet z francouzštiny do vlámštiny, z té do angličtiny, a někdy ještě i do němčiny. Podle pozorování jednoho zahraničního zpravodaje se pomocí různých jazyků také trochu manipuluje s veřejným míněním. Třeba tak, že belgický ministr zahraničí na brífi ngu hovoří o evropských záležitostech francouzsky, v angličtině mluví o mezinárodních tématech mimo EU a nepříjemná témata rozebírá vlámsky. Do bruselského jazykového babylonu patří ještě sterilní eurořeč – jazyk dokumentů, kuloárů a jednání v rámci institucí EU, kde se většina práce odehrává v angličtině, francouzštině a němčině. Po několikadenním summitu to však v hlavách některých účastníků, včetně novinářů, může vypadat i takto: „Jajdaiejvkajůopoi alkjhflu jkahlfkdiu ambvkjaljht alkjd lkjhf alkjlhlu ahha kljhlufann alhkjha aklhjdlakhj...“ Pod tíhou nekonečného toku řečí, prohlášení a komuniké ve všech jazycích eurozóny musíte na chvíli vypnout, aby se vám nerozskočila hlava. Nezbytností je rovněž znalost euroúřednického newspeaku, který nezadržitelně proniká mimo zdi evropských institucí. Průměrný unijní úředník ovládá minimálně tři jazyky, výše postavený až pět. Hodně termínů v jejich hantýrce ani nemá český ekvivalent. Předpokládá se, že lidé pracovně provázaní s EU politikou bruselský EUžargon ovládají. V legislativních normách a dokumentech z dílen evropských úřadů se obyčejný smrtelník ztrácí v proudu cizích slov, odborných výrazů, technických zkratek a naprosto nesrozumitelných formulací. A proto vznikla těžká tisícistránková, hustě popsaná bichle s názvem Velký slovník zkratek Evropské unie. Takže když vám někdo sdělí, že pracuje na „dýdží“, neznamená to, že špatně vyslovuje slovo dýdžej, ale dělá na „DG“, tedy generálním ředitelství nějakého útvaru Evropské komise. Po referendu o brexitu se začalo seriózně hovořit o možném otřesu dominantního postavení angličtiny a le comebacku Molièrova jazyka. Nepochybuji o tom, že se Francie a frankofonní Belgie budou o renesanci francouzštiny snažit. „Bývaly časy, kdy všichni v eurobublině, komisaři, úředníci, mluvčí, a dokonce i Boris Johnson33, který působil v Bruselu jako novinář, mluvili francouzsky,“ uvedl Christian Spillman z agentury AFP, který poprvé do Bruselu přišel jako korespondent v roce 1991. Zásadní obrat nastal v roce 2004, kdy došlo k tzv. východnímu rozšíření Unie. Málokdo z nových zástupců mluvil francouzsky, takže ve formální i neformální konverzaci dostala zelenou angličtina. Jazyková a kulturní nepochopení bývají obvykle trapně nepříjemná, ale kdo z cestovatelů se dokáže v cizích zemích vyhnout chybám z neznalosti. Mám jich na kontě několik. Naší sousedce Maryke jsme po nějakém čase začali říkat souseda. Často neupravená tělnatější žena vypadala jako divoženka. Někdo by v ní dokonce mohl vidět staropanenskou ježibabu. Už jen koště jí chybělo. Neuklízela ale vůbec, na to si platila starší Polku. Pracovala ve své domácí kanceláři jako účetní a žila sama s kočkami. Když jsem se s ní šla seznámit, hned na uvítanou jsem jí vmetla do tváře, že má moc hezké [šat], tedy kočky (fr. les chats). Touto dobrosrdečně zamýšlenou lichotkou jsem ji definitivně přesvědčila, že my lidé z východní Evropy, kam si Belgičané často Českou či Slovenskou republiku nebo Polsko na mapě světa posouvají, nemáme vůbec žádné vychování. Koukla na mě trochu podezíravě, jako že špatně slyšela, a tak jsem jí větu pro jistotu zopakovala ještě jednou a hlasitěji, aby mé zvučné [ŠAT] opravdu slyšel celý dům. Přece si ze střední školy pamatuji francouzský ekvivalent slova kočka. Podívala se na mě přes své upatlané brejle ještě podezíravěji a důrazněji prohlásila [ša]. Pomyslela jsem si, že je nějaká nechápavá. Ona si zase určitě říkala něco o mé natvrdlosti. Rozloučily jsme se a mně to celou dobu vrtalo hlavou. Když jsem pak náhodou potkala kamarádku, zkušenější plavkyni v těchto komplikovaných jazykových vodách, příhodu s kočkami jsem jí povyprávěla. Usmála se, jaké faux pas jsem předvedla hned na začátku našeho sousedského soužití. Milé Maryke jsem totiž s úsměvem a nedokonalou výslovností sdělila, že má pěknou pipku, mám-li to napsat slušně. V jemnějším vyznění bývá la chatte [šat], chápáno jako kočička/číča, anglicky pussy. Později jsem zjistila, že řada turistických průvodců do frankofonních zemí nabádá cestovatele, aby své potenciální lásky za žádnou cenu neoslovovali [ma šat]. Mohlo by to skončit pořádnou fackou. Trochu hůř dopadla má spolužačka z večerní školy francouzštiny, Italka Christine-Beatrice, které se podařilo během večírku přede všemi pozvanými prohlásit, ať si dávají pozor na její nemocnou kočku, aby je nekousla. Francouzsky hovořící hosté zkoprněli. Oznámila jim totiž něco jako „moje pipina má breberky“. Často jsem se chodívala procházet do krásně upravených bruselských parků, kde se to hemžilo nejen papoušky, ale také voláním dětí [mamí, mami, papi] směrem k osobám, které je zrovna hlídaly. Říkala jsem si trochu nekorektně, panečku, ta starší prošedivělá dáma má odvahu mít ve svém věku tak malé dítě. Jenže po nějaké době, jak jsem pronikala do tohoto složitého babylonu, jsem zjistila, že si musím setsakramentsky dávat pozor, zda je mluvčí frankofonní, anglofonní nebo třeba Slovan, protože mummy[mami] v angličtině znamená maminka, ale francouzské mummi [mamí], případně papi [papí] vyjadřuje babičku a dědu (maminka a tatínek jsou maman a papa). Do humorných situací se naopak české maminky dostanou tím, když své batole vezou v kočárku a vyzvou ho, ať udělá na kolemjdoucího usmívajícího se muže „papa“. Zaskočený cizí pán se nezřídka začne okamžitě bránit, že on přece není jeho tatínek. Pro frankofonní rodiče totiž představuje dětský pozdrav slovo „dada“. V dalších jazykových nástrahách bych mohla pokračovat: například onze francouzsky znamená číslo 11, ale nizozemsky „naše“. Jednou si můj manžel nedal v pekařství pozor na francouzskou výslovnost a místo dvou deux, [de] croissantů jich dostal dvanáct douze, [důz]. Začátečníci často ledabyle říkají [du]. Pro cizince najednou všechno zní úplně stejně: deux, de, des, douze [du/de]. Chtěla jsem manžela rozveselit obědem v rybí restauraci. Abych mu ukázala, jak jsem se ve francouzštině za těch pár týdnů výuky zlepšila, zeptala jsem se číšníka, jakou [puazon] (psáno poison) by nám doporučil. Pobaveně odvětil, že [puazon] nepodávají, neboť à la carte nabízejí jedině delikátní a nejedovaté [puazon] (psáno poisson). Manžel viditelně pookřál. Nad skleničkou alsaského vína jsme pak diskutovali o dalších jazykových pastích, jako například v angličtině dessert/desert (koláč, poušť), kdy si snadno kvůli špatné výslovnosti objednáte v kavárně místo dortíku kus Sahary. S belgickou francouzštinou mohou mít nejen kvůli odlišnému přízvuku a výslovnosti v Bruselu problém také samotní Francouzi. Mladá manažerka původem z Paříže, která si našla v Bruselu lásku, mi vyprávěla, jak v ní při hovoru valonští spolupracovníci spolehlivě poznají Francouzku, neboť ve významu savoir (vědět) používá pouvoir (být schopen, moci), což při dohadování podmínek byznysu může být dost zapeklitá věc. Frankofonní Belgičan totiž spíš prohlásí Je sais ve smyslu „Já můžu“, kdežto Francouz to bude chápat jako „Já vím“, což nutně neznamená, že dotyčný může úkol udělat, respektive udělá. I samotní frankofonní frňáci, kteří prázdniny stejně jako my Češi zbožňují tak, že o nich rovnou mluví v plurálu les vacances, umí někdy zaperlit jako pravé šampaňské. Jako třeba, když se jedna francouzská slečna snažila příchozí na pracovní setkání uctivě usadit anglickým pokynem: „Šit daun plís.“ Ta slova pronášela dívka, sladce navoněná a sladce nevědoucí, co právě těm hlavounům unijních úřadů, mezinárodních korporací i ambasád a dalším důležitým personám řekla.33/ Bývalý britský ministr zahraničí, obhájce brexitu, syn pracovníka Evropské komise a absolvent European School of Brussels. EUROSLOVNÍČEK Bruselit se blahem ... Radost z kariérního postupuBruselné ... Peníze z eurodotacíDo brusele ... Do prčic, v souvislosti s politikou a byrokraciíDobruselit ... Dobrat se k totálnímu krachuEurobubák ... Politik donekonečna strašící Unií a BruselemEuromýtus ... Dezinformace o neexistujícím nařízení z EU Vlezdobruselista ... Jedinec toužící pro práci v EU úřadech a politiceVybruselit z něčeho ... Snaha vše svést na složitou a do všeho zasahující politiku Evropské unie Novinářka a publicistka Kateřina Farná (*1983) působila v Bruselu více než čtyři roky jako korespondentka deníku Právo. Přispívala také na svůj blog Bruselská sojka a publikovala ve slovenském Denníku N. Z rodinných důvodů se absolventka pražské Fakulty sociálních věcí Univerzity Karlovy nemohla naplno věnovat psaní o evropské politice, a tak se zaměřila na „cvrkot kolem“. Výsledkem je mj. několik výjimečných příběhů, které do českého mediálního prostoru přinesla. Líbí se jí laskavý humor a váží si všech, kteří hájí dobré hodnoty a nebojí se být sami sebou, i když to nemusí být pohodlné.Nakladatelství GRADA Publishing, Praha, 2019, váz., 360 stran.

Čas načtení: 2019-07-09 13:54:09

Bílí profesoři na Cambridge dostanou za mentory příslušníky menšin

Čas načtení: 2024-03-07 14:30:00

Střet o energetickou koncepci. Kritici chtějí rychlejší rozvoj zelené energetiky a řízený odklon od uhlí

Vstřícnější postoj státu k oboru obnovitelných zdrojů energie a naplánovaní cesty k rychlejšímu, avšak bezpečnému odklonu od spalování uhlí. Takové jsou nejčastější připomínky, které se objevily během meziresortního připomínkového řízení k návrhu Státní energetické koncepce (SEK) z dílny ministerstva průmyslu a obchodu.

Čas načtení: 2024-03-11 05:00:00

Banky versus zbrojaři. ČSOB mění postoj, „komerčka“ úvěruje Strnada a Colt CZ

Ani mimořádné zisky výrobců munice, palných zbraní, těžké vojenské techniky nebo potidronových systémů a radarů nastartované rozsáhlou válkou na Ukrajině zatím nepřiměly banky k užší spolupráci s tímto odvětvím. Obranný průmysl nadále jen obtížně získává peníze především od zahraničních soukromých bankovních domů včetně překlenovacích úvěrů na nákup vstupních surovin a materiálů. Dokonce má omezený přístup k běžnému platebnímu styku. Z velkých finančních korporací působících v Česku má podle informací e15 zdaleka nejtvrdší přístup ke zbrojařům ČSOB, Česká spořitelna a Komerční banka jsou vstřícnější.

Čas načtení: 2024-03-13 00:01:00

Neodvratný konec průmyslu v EU. „Jejich regulace jsou noční můra”

Čas načtení: 2024-03-13 18:11:42

Neodvratný konec průmyslu v EU

Evropa brzy odsoudí svůj tolik potřebný průmysl k zániku. Tvrdými zelenými regulacemi a daněmi totiž podniky zničí nebo je nutí přesouvat výrobu raději pryč, do Asie nebo USA, kde je investorské prostředí vstřícnější. Hlasitě před tím v nedávné době varoval například jeden z nejbohatších lidí světa a zakladatel britského chemického koncernu Ineos Jim Ratcliffe. Podle něj přístup Bruselu ke snižování emisí úspěšně odhání investice z EU. A uvalení emisních povolenek na velkou část investic vede k tomu, že to pouze podpořilo dovoz ze zemí, kde systém zelených přirážek není. To paradoxně uhlíkovou stopu, kterou se snaží EU vymazat, zvýšilo. Mix drahých energií, těžce splnitelných klimatických závazků, nulových prospěšných reforem a zastavených investic kvůli drahému financování navíc vede vývoj evropské ekonomiky k obecné stagnaci. ...

Čas načtení: 2024-04-09 13:00:00

Firmy chtějí euro. A zahajují speciální kampaň na větší podporu českého členství v EU

Český byznys je k Evropské unii výrazně vstřícnější než česká společnost jako celek nebo značná část politiků. A chce to říct nahlas. U příležitosti nadcházejícího dvacátého výročí českého vstupu do EU spouští Svaz průmyslu a dopravy spolu s...

Čas načtení: 2024-04-29 07:43:00

Ne. Němci to řekli Ukrajině jasně

Situace bránících se Ukrajinců zůstává nadále složitá. Vláda v Kyjevě mimo jiné shání nové brance. Takřka kde se dá. V Německu už vládě bránícího se státu dali košem. V Polsku jsou vstřícnější. Ovšem pod jednou podmínkou. A na Ukrajině dál teče krev. Z Polska současně přichází ujištění, že Poláci nepodlehnou ruskému vábení a nepokusí se uloupnout kus Ukrajiny pro sebe.

Čas načtení: 2024-05-03 00:01:53

Vstříc jablíčkářům: Meta přidává do headsetů Quest další funkce z Vision Pro

Společnost Meta pokračuje v přidávání funkcí z headsetu Apple Vision Pro do svých headsetů s názvem Quest. Rozšiřuje se také podpora přehrávání videí pořízených na iPhone v operačním systému Quest, a celá platforma je tak ještě více vstřícnější pro majitele jablečných zařízení. Před několika měsíci společnost Meta poměrně chytře umožnila prostorové přehrávání videa pro stereoskopické klipy pořízené pomocí iPhonu 15 Pro. Nyní Zuckerbergova firma uvádí, že jakýkoli iPhone s iOS 17 může odesílat […]

Čas načtení: 2024-06-04 08:29:00

Česká telemedicína pokračuje v expanzi a růstu

Čas načtení: 2024-07-29 14:11:37

Meloniová obrací vztahy s Čínou. Zavázala se k bližší ekonomické spolupráci

Loni vyvedla Itálii z hlavního ekonomického projektu čínského prezidenta, nyní však italská premiérka Giorgia Meloniová zaujala k asijské zemi vstřícnější postoj. Na své návštěvě v Pekingu podepsala tříletý plán na posílení spolupráce mezi oběma státy. Cílem je oživit vzájemné vztahy.

Čas načtení: 2024-08-06 05:59:00

Maminky jsou pod pěti kruhy vítány. V Paříži mají školku i kojící místnost

Kdysi, v nepříliš vzdálené minulosti, to bylo smutně jednoduché. Stát se matkou znamenalo opustit své sportovní sny. Bez debat, jinak to jednoduše nešlo. Pro dítě nebyl na sportovním vrcholu prostor. Ale olympijská Paříž toto přesvědčení mění. Tedy alespoň zčásti. Vyvíjející se prostředí ženského sportu znamená vstřícnější a přijatelnější prostor pro maminky, které se po dětech ke kariéře vracejí.

Čas načtení: 2024-08-20 04:00:00

Pacienti požadují lepší komunikaci ze strany lékařů. Těm ale mnohdy nezbývá čas

Čtyřicet procent Čechů požaduje vstřícnější komunikaci ze strany lékařů, s nimiž konzultují svůj zdravotní stav. V celé Evropě je to dokonce o dvě procenta víc lidí. Vyplývá to z aktuálního mezinárodního průzkumu STADA Health Report 2024, kterého se účastnilo šestačtyřicet tisíc respondentů z třiadvaceti zemí (z každé země v průměru dva tisíce lidí). Lékařům v empatičtější komunikaci mnohdy brání nedostatek času, vypomoci se snaží pacientské organizace.

Čas načtení: 2024-08-29 17:01:00

Pravidla pro &bdquo;zelené&ldquo; dotace se opět změní. Získat peníze na dům po babičce může být těžší

Ačkoliv nová, vstřícnější pravidla programu Oprav dům po babičce platí teprve třetím měsícem, je možné, že se už brzy opět zpřísní. Z okruhu lidí, kteří mají nárok na milionovou dotaci na zateplení a opravu starého domu, by tak mohli znovu vypadnout...

Čas načtení: 2024-08-29 17:01:00

Pravidla pro &bdquo;zelené&ldquo; dotace se opět změní. Získat peníze na dům po babičce může být těžší

Čas načtení: 2024-09-08 12:44:13

Odškodňování nezákonně sterilizovaných žen se vleče, stížností přibývá

Stovky žen se stále domáhají od státu odškodnění za protiprávní sterilizaci. Na průtahy ze strany ministerstva zdravotnictví upozorňuje část advokátů i ombudsman. Šance mnohých žadatelek se ale s červencovým rozsudkem Nejvyššího správního soudu zvýšila. Kvůli chybějícím zdravotním dokumentům, které by sterilizaci doložily, s nárokem často ženy neuspěly. Podle soudu musí být ale stát vstřícnější. Žádat mohou už jen do konce roku.

Čas načtení: 2024-10-09 15:54:00

Netanjahuova nebezpečná hra: „Bibi se nechal unést,“ tvrdí jeho předchůdce

Násilný konec šéfa Hizballáhu Nasralláha nevedl jen k všeobecnému nadšení mezi Izraelci. Premiéra Benjamina Netanjahua povzbudil také k velkolepým úvahám o vytvoření Blízkého východu, který by byl k Izraeli vstřícnější, píše server Politico.