Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-04-24 09:41:26

Mystérium života a smrti. Indiáni a Einstein

Víme, že vše souvisí se vším. Je nám přirozená soudržnost dualit, z kterých je vlastně postaven náš svět. Hezký a ošklivý, vysoký a nízký, domácí a cizí, černý a bílý či základní dualismus příroda a kultura nebo mýtus a rituál. Chápeme to, když porovnáváme, toto je hezké, ale tamto je ošklivé. Jinými slovy musí být věci ošklivé, abychom věděli, jaké jsou hezké. Neradi si však připouštíme, že to funguje třeba u dualit zlý a dobrý či v případě živý a mrtvý. Rádi bychom měli vše jen dobré a ne zlé, vše živé a ne mrtvé. Jenže zlo nejde zcela vykořenit ze světa, i kdybychom se sebevíce snažili a chtěli. Kdyby nebylo zlo, nevěděli bychom, co je dobro. Zlo tu je navždy, i sám Ježíš to řekl: „Není možné, aby nepřišla pokušení (rozuměj zlo), ale běda tomu, skrze koho přicházejí“ (Lukáš 17.1). A proto asi muselo dojít k pádu části andělů z nebeských výšin do pekelných nížin včetně Světlonoše Lucifera. Když se božstva oddělila od lidí, jak říkají indiáni ve svých mýtech, lidé teprve tehdy začali umírat a teprve tehdy přišlo zlo. Jedno tak bez druhého nemůže existovat. Hezkou věc bychom nemohli tak nazvat, kdybychom neměli věc ošklivou. Z toho jasně vyplývá, že dobro nemůže existovat bez zla a život bez smrti. Zapomeňme na filozofii mysli, na nejrůznější teorie kognitivní vědy. Ponechme stranou všechny–ismy, kterých se během lidských dějin filozofie nashromáždilo na „mraky“. Zapomeňme na ně, tak jako indiáni ani netuší, co je to dualismus Descarta, mentalismus, fyzikalismus, behaviorismus, paralelismus, idealismus, materialismus či substanční dualismus postulující nesmrtelnou duši obývající smrtelné tělo. Ostatně ten poslední by jim byl asi nejbližší, protože navazuje na jejich svobodu mysli i těla. Na jeho přípravu k životu a k smrti vlastně již od dětství. Tehdy jim šaman v jejich i několikaleté klausuře prezentuje svět mysli, duše a těla. Šaman Mašakuri u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico děti od pěti let uvádí pomocí „yagé“ (druhy ayahuasky) do jiných světů prostřednictvím halucinací barevných obrazců, pak i zvířat, obrů, děsivých tvorů a vysvětluje jim, kde je dobro, zlo, nebezpečí, domov. Ten neznámý jiný svět je vlastně jejich podvědomí, nevědomí. Poznávají sami sebe, své druhé já a nejvyšší poznání je setkání s vlastní smrtí, do které upadají, aby je šaman zase přivolal zpět. A tak je budoucí člověk přichystán do života i k smrti, protože vědí a věří, že život a smrt jedno jest a jedno nelze odloučit od druhého. Ostatně se říká, tedy říkají to jistí mudrci, že tři velké knihy lidstva, talmud, bible a korán nejsou tak přípravou člověka na život, jako spíš na smrt. Z toho všeho plyne, jako by smrt byla vstupem někam jinam, do dalšího světa. Mnozí se z nich na smrt i těší, ale všichni zcela jasně cítí, že smrt je cílem jejich života, jakož i naším, a každým krokem se k ní blíží. A z toho logicky plyne, že pohřby jsou u původních populací světa nejdůležitějším přechodovým rituálem. Indián jako si bere do rukou svůj život, tak si bere i svou smrt. Indián je totiž člověk zcela svobodný, přesto nepřemýšlí o sebevraždě, jak by se mohlo naivně zdát. Ne, on rád žije, jenže také rád umírá. Důležité, že ví, kdy má umřít. Nechce trápit své okolí, nechce být svým blízkým na obtíž, a proto se do konce svého života snaží neustále něčím na kmenový život přispívat. Viděl jsem, jak moje adoptivní matka Ayrika z kmene Yawalapiti ve svých téměř 90 letech občas pracuje na poli. Viděl jsem poloslepého starce Biaeju z kmene Ece´je, jak se o holi trmácí k piroze, aby přeplul řeku Madre de Dios a šel si tam useknout velkou palici banánů k jídlu. Pozoroval jsem mého náčelníka Ramaya, jak v téměř 70 letech měl ještě dítě a staral se o něj, pracoval na poli, sázel maniok, rybařil. Fotografoval jsem stařešinu Yekwanů Sedewanada a jeho manželku, která ještě nesla na boku malého vnuku, jak při společném rybolovu jedem barbasko sbírají v proudu řeky Nicharé leklé ryby do košíků. Nenapadlo je sedět doma a čekat, až jim jejich děti přinesou k jídlu ryby, i kdyby mohli a nikdo by jim nic neřekl. Prostě nemají to v krvi, v genech. Nejde o to život si vzít, zabít se, ale svobodně se rozhodnout, že už jsem vykonal, co jsem měl, postavil dům, zasadil strom, udělal a vychoval hromadu dětí či ulovil jaguára či rukama chytil živého orla. A tak odcházím, abych netrápil okolí, nebyl na obtíž. Dokud mohu sám své věci zastat, ano, jsem tu k něčemu. Ale když už nejsem k ničemu, nemá cenu to natahovat a jdu za svými rodiči a prarodiči. Tak nějak to lidově cítí indiáni, ať ti na pláních dalekého západu v dávných časech anebo i dnes ještě kdesi v zapadlé části Amazonie. Tak se chovají praví chlapi. Není to nádhera zažít si svůj vlastní pohřeb, jako třeba indiáni kmene Bororo, který viděl náš vzácný krajan a velký znalec amazonských indiánů Vladimír Kozák? Pohřeb u Borodů netrvá jako u nás pár hodin či tu půlhodinku v krematoriu, ale víc než celý měsíc. A právě z toho hlediska duality, dualismu fyzického a duchovního těla mají všichni indiáni duální pohřby. Nejdřív se loučí s fyzickou schránkou, jak jsem byl svědkem u Yawalapitiů v roce 1989, což trvá jen několik hodin a pak za pár let s jeho duší, aby konečně odešla do svého zásvětí k ostatním. Tehdy takový pohřeb trvá celý týden s tanci, písněmi, hudbou, ohni, plačkami, dary na cestu, zápasy. Je to slavnost veskrze veselá, protože ten člověk odešel z vlastní vůle. Ale vraťme se k Bororům. Starý indián cítil ubývající síly a rozhodl se, že již odejde. Nejde o žádnou sebevraždu či eutanásii, ale pomalu umírající člověk chce být vlastním svědkem svého pohřbu. Není to nádherné? A tak, jak byl svědkem své iniciace při rituálu dospívání, tak je i svědkem rituálu odcházení. Celé jeho nahé tělo natřou červeným barvivem urucú (Bixa orellana) a posypou drobnými bílými peříčky krahujců, mimo jeho penisu, aby bylo vidět o koho jde. Sedí na zkřížených nohou nebo leží, zatímco za ním sedící šaman „bari“ zpívá pohřební hymny. K tělu mu položí jeho osobní věci, hlavně zbraně, které s ním budou spáleny. Umírající se ještě z posledních sil pozvedne, chytí svůj luk a přelomí jej. Obrovská symbolika! To je síla! Pak k němu přicházejí jeho příbuzní a blízcí, rozřezávají si nad ním ruce a prsa a krví zkrápějí bílá peříčka, až zrudnou v tomto propojení života a smrti. To je jejich prezentace úcty a smutku. To je jejich propojení současnosti s budoucností a minulosti. „Bari“ se s ním ještě poradil, kdeže se asi toulá jaguár, ztělesnění jejich zla. Ten je totiž podle jejich víry příčinou nemocí a smrti, a proto nejsilnější lovec z jeho příbuzných jej musí zabitím pomstít. Zatímco již zemřelého zahrabávají uprostřed osady do mělkého hrobu, lovec loví jaguára a pozůstalí hrob zalévají vodou, aby se maso rychle rozložilo. Ulovený jaguár je vyvrhnut a vnitřnosti a maso jsou rozděleny mezi pozůstalé, vyčiněná kůže slouží šamanovi k dalším pohřebním rituálům a tancům celý následující měsíc. Pak dojde k druhému pohřbu. K exhumaci pozůstatků, očištění kostí od zbytků masa, pomalování červenou barvou, symbolikou cesty k dalšímu životu. Lebku dostávají pozůstalí, kteří se jí s laskavostí dotýkají. Mají ji u sebe v obydlí a mohou se s ní polaskat a vracet k vzpomínkám na něj. Ostatní kosti uloží do koše a hluboko v lese jej zakopají do země nebo pustí na malém plavidle po řece. Není to nádhera? K neporovnání s tím, jak se u nás snažíme mrtvého zbavit co nejrychleji. Bororo ví, kam po smrti kráčí, v klidu a v rozvaze. Do nesmrtelnosti? Jen to tak neříká, nemudruje nad tím. Kofán to ví také, i Yawalapiti, všichni indiáni to vědí a tajemné mystérium smrti a života si tak uchovávají. Pro ně život a smrt jedno jest. Smrt je součástí života, a proto naši velcí znalci tří velkých knih, talmudu, bible a koránu asi správně usuzují, že tyto knihy nejsou přípravou na život, ale spíš na smrt, kdy přichází něco jiného, co my, běžní lidé-laici, můžeme nazývat věčný život. Protože vlastně smrt je naším jediným a společným cílem. Do protržení cílové pásky se řítíme každým krokem. Život a Smrt je jako Ano a Ne. Je totiž zapotřebí obého. Asi tak jako dobra a zla. A tak, kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Jedno se neobejde bez druhého. A jako nejde smrt zlikvidovat a porazit, tak ani zlo nelze nadobro zničit, i kdybychom to asi všichni rádi udělali. Ale je to asi tak správně Někým nastaveno. Naše vědomá mysl soustřeďující se na neustálý strach ze smrti, může vyústit až v tzv. behaviorální dysfunkci, kdy pociťujeme úzkost, že přestaneme být, píše Bruce H. Lipton. Pro indiána, který je duchovně propojen s minulostí a přes současno i s budoucností svými mýty nebo jen třeba tím, jak si stovky a stovky let předává jména z dědů a prapradědů na vnuky a prapravnuky, se vlastně dostává na stejnou platformu jako Albert Einstein. Ten věří, jako indiáni, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je naše tvrdošíjně přetrvávající iluze. Tedy iluze času, kdy neexistuje jediný, speciální „současný“ okamžik a že všechny okamžiky v čase jsou stejně reálné. Alias když není rozdílu mezi časy, logicky je smrt jen naší iluzí a naše existence sídlí mimo čas. Anebo je naše existence, čili nesmrtelnost, věčná v čase bez konce? Einstein také řekl: “Ta nejkrásnější a nejhlubší emoce, jakou můžeme zažít, je pocit tajemství. V tom je síla veškeré vědy.“ Ale také říkal něco, jakože věda bez náboženství pokulhává. Vždyť on, idol všech vědců, byl hluboce věřící osoba. Pochopil opět tu provázanost dualismů, vědy a náboženství, asi tak jako ducha a hmoty, objektivity a subjektivity, racionality a iracionality. Dovedete si představit, kdybychom uměli oba protipóly chápat a ovládat? Ostatně zase to pochopil velký mág Einstein: „Kdyby se duch a věda znovu spojily, dostaly bychom prostředky k vytvoření lepšího světa.“ My jsme se však učili v našem kulturním kontextu hájit vždy jen jednu stranu: vědu, hmotu, objektivitu, racionalitu. Chceme poznávat své okolí jen objektivními způsoby, měřením, hodnocením, porovnáváním. A v tomto kontextu i dělit přírodu na živou a neživou. Toho se indiánský šaman, vlastně každý indián, zhrozí. Jako Einstein. Pro indiána je vše prostoupeno duchy, jaguár, strom i kameny či voda jsou pro ně živé, vše vydává energii, vlnění a lze s nimi komunikovat. Vše je propojeno, což nám nyní potvrzuje sama kvantová fyzika, která náhle přírodu vidí jako indiáni. Energie a hmota je smíšena dohromady, tak, jak to indián cítí tisíce let anebo svého času Einstein. A podobně objektivním chápáním světa dojdeme k stejně špatným výsledkům. Bez osobního vztahu, bez pochopení vlastními smysly, které má každý jiný. Každý indián poznává přírodu kolem sebe subjektivně. Šaman Takuma mi říkal, že jedině tak přírodu pochopíme. Měl určitě pravdu, časem jsem pochopil, že objektivně poznávat své okolí je pěkná hloupost. Je to poznávání chladné jako ocel, bez citu a bez vzrušení, takové neslané nemastné jakoby sterilní. Vždyť takový trpasličí černoch z tropické asiatské džungle chápe přírodu jinak než Eskymák v Grónsku, nebo Samojed za polárním kruhem v Sibiři nebo Yawalapiti či Kamayurá na horním Xingú. Každý je ve své podstatě jedinečný vůči všem na světě, a proto i jeho chápání přírody a kosmu je jedinečné. Objekty a věci existují pouze ve vztahu, do něhož jsou zařazeny, lokalizovány, definovány, plozeny a ničeny a jak se tyto vztahy vytvářejí a mění. Tato perspektivistická doktrína má své základy v mytologii čili v prapůvodní ideji společného původu lidí a zvířat. „Jsme subjektivní,“ řekl mi šaman Ece´jů Yohahé a dodal: „Jinak nic nepochopíme.“ Indián chce určit objekt poznáním jako subjekt. Čím déle jezdím do Amazonie k „mým“ indiánům jsem stále více iracionální, protože vidím, že to funguje. A jak se od nich učím, že smrt je součást života a že bych měl vědět sám, kdy prostě odejít na druhý břeh, tak věřím na všechna ta mystéria komunikací s jinými světy či světem rostlin a zvířat. První zvláštnosti subjektivního chápání našeho okolí jsem zažil s mou matkou, která mi jako by jen tak říkala, že si povídá s květinami, které pěstuje, aby se jim pak lépe dařilo a hezky kvetly. Můj otec, sadař, celý život se věnoval stromům na zahradě, zvlášť dvěma šeříkům před domem, a tak se jim dařilo a nádherně kvetly. Když otec onehdy na jaře zemřel, nevykvetl ani jeden z nich. Můj synovec žil 30 let v USA a vlastně jsem jej pořádně ani neznal, nikdy jsme spolu nekomunikovali ani před jeho útěkem do Ameriky, ani nikdy potom. Netušil jsem, co dělá a kde žije, ale náhle, když mi zemřela matka, na druhý den mi volal, jestli se něco neděje s babičkou. Mimo jiné jsme propadli darwinismu, kde vše jde cestou boje o přežití, alias vzájemného požírání. Kdy násilí a agrese je cestou evoluce. Našli jsme v tom oprávnění pro naše chamtivé predátorství, pro naši agresi. Tedy kdo je nejsilnější, třeba tygr, má právo, aby přežil, alias ti nejtvrdší lidé nehledící vlevo vpravo, mající právo svého silného bankovního konta ostatní zničit. Právo džungle? Jenže tak tvrdá a nelítostná džungle nefunguje. To už by zde žili jen samí predátoři, jako ti nejsilnější na potravním řetězci, kteří by všechny ostatní sežrali. A jak vidno, žijí zde stále i ti, kteří jsou jim potravou a žijí si v klidu a v pohodě vedle nich. Často můžeme sledovat, když se lev či jiný predátor nažere, klidně se s ním jde napít k napajedlu i pár antilop bez obav o svůj život. V té divoké kruté džungle nepřežívají jen ti nejsilnější, ale i ti nejslabší, prostě všechny druhy. Každý z nich má své místo na slunci a svůj úkol, ale jen my lidé, tzv. civilizovaní, likviduje jejich životy šmahem predátora, který oproti těm přírodním je nekonečně nenažraný. A právě ta vědou, která nám, pravda, mnohde pomáhá, ale jinde svými závěry přírodu pokořuje, zneužívá, tedy vlastně ji záměrně ničí v náš utilitární prospěch. V tomto šíleném pekle, které jsme si vytvořili na základě vědy, nás v tomto ďábelském činění podporuje dodáváním svých vědeckých pomůcek, zákonů a vynálezů. Dodává nám technologie, jak přírodu ještě víc zneužít a pokořit, což vede k sebedestrukci místo toho, abychom Zemi opečovávali a starali se o ni, aby nás přežila ku prospěchu budoucích generací. My, lidé s našimi stále rostoucími potřebami, likvidujeme svět a sami sebe, a navíc s pocitem, že si myslíme, že tu budeme navždy. My však byli „navrženi“ Přírodou-Bohem, čemuž se vehementně bráníme a chceme pradávné zákony existence předělat k svému obrazu. To však nejde, tady velí Příroda-Bůh a ne my. Alias my se jí musíme buď podřídit, jak to činí a cítí amazonští indiáni a jiné přírodní národy, či jak to činil a cítil Albert Einstein, nebo jinak jednoduše nebudeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-08 18:12:18

Zapomenutý Masaryk

Vyrůstal jsem v domě, na jehož zdi se nacházela pamětní deska, připomínající, že na tomto místě se Tomáš G. Masaryk dověděl o svém zvolení poslancem Říšského sněmu za moravská města. A do dlažby před ním byla zapuštěna dlaždice, připomínající, že právě na tom místě Masaryk přijal radostnou zprávu. Pamětní deska tam stále visí, pouze dlaždice zmizela. Také jsem několikrát vyslechl staříčkovu vzpomínku na setkání s poslancem Masarykem. Později jsem chodil pít vodu z Masarykovy studny a několikrát jsem se vrátil k jeho Světové revoluci. Četl jsem i některé další jeho knihy. Považuji T. G. M. za olbřímí postavu novodobé československé historie zastiňující jeho souputníky a dosud i následovníky. Proto 7. března neušlo, že ze zpravodajství ČT jsem sice získal zcela nepotřebnou informaci, že je třetí postní neděle, ale o tom, že na stejný den připadá výročí narození T.G.M., nepadla ani zmínka a ani jiná média na něj nevzpomínala. Zdá se, že se Masaryk přežil a upadl v zapomnění. Není divu. Jeho největší dílo – Československou republiku – jeho nástupci zničili a pouze farizejsky slavíme 28.říjen jako den založení zničeného státu. Mezi naší politickou reprezentací není nikdo, jehož zjev a chování by mohly konkurovat obrazu krásného starce přehlížejícího na koni vojsko či kráčejícího pěšky z Hradu do hotelu Esplanade a odtud dál na Vinohrady do Čapkovy vily. Tlupa nohsledů obklopující Miloše Zemana by neobstála ve srovnání s Pátečníky. A značná část politické reprezentace by upadla do rozpaků, kdyby jí někdo připomněl jeho výzvu „nebát se a nekrást!“ Pokud by se mlčící většina národa rozpomněla na jeho názor, že „demokracie si žádá lidí činných“ a začala jej uvádět v život třeba v protestech proti přehnaným protipandemickým omezením, ne každému z vládnoucích vrstev by to přišlo vhod. Tož raději na Masaryka zapomeňme. Do marasmu dnešní doby se nehodí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 21:56:34

O nadprodukci elit

Peter Turchin je vysokoškolský učitel z New Yorku, který se zabývá evoluční biologií, matematikou a matematickým modelováním historie. Až donedávna neznámý se dostal roku 2020 do větší pozornosti internetu, protože se ukázalo, že už v letech 2010–2012 předpovídal další „špičku“ násilností a nestability v USA na letošní rok. (Článek s matematickým modelem, PDF.) Zhruba řečeno, z jeho modelů vychází dost jednoduché pravidlo, že v Americe funguje přibližně padesátiletý cyklus, ve kterém země propadá chaosu. Může to být náhoda, nakonec předpovídají-li tisíce a tisíce intelektuálů budoucí vývoj, jeden z nich se musí zákonitě trefit. I když nutno přiznat, že ten padesátiletý cyklus vypadá logicky. Je to přesně doba, za kterou – vzhledem k průměrné délce lidského života – společnost jaksi institucionálně zapomene, jak vypadal ten předešlý Velký Bordel, a že nebylo zas tak moc o co stát. A v případě USA, izolovaných od dalších velkých mocností širokými oceány, do toho cyklu nevstupují vnější faktory v podobě cizích invazí, které by narušovaly jeho pravidelnost. Něco je špatně Nicméně tento model, i když zajímavý – trochu to připomíná Asimovovu Nadaci – by mě asi k psaní článku nepřivedl. To, co mě k němu přivedlo, je jiná Turchinova myšlenka, a tou je nadprodukce elit (elite overproduction). Pojem „elita” je poslední dobou trochu politicky zprofanovaný, používá se i urážlivě ve smyslu „lidi, kteří už nevědí, která bije, ale rádi by se dál drželi u koryta”. Pro účely tohoto článku a této úvahy na takové konotace prosím zapomeňme a berme to slovo neutrálně – jako popis skupiny lidí, která usiluje o nějaká vyšší místa na společenském žebříčku. Na tenhle fenomén jsem poprvé narazil asi před dvaceti lety, a to nepřímo, ve vyprávění kolegy z Matematicko-fyzikální fakulty UK, který strávil část svého studia ve Francii. Říkal mi, že jednoho dne se na jisté provinční univerzitě v nepříliš velkém městě konal konkurz na odborného asistenta, který měl učit matematiku. Nešlo o žádné elitní vysoké učení, ale opravdu místní vysokou školu. Na konkurz prý dorazily celé zástupy zájemců s požadovanou kvalifikací. Bohužel už si nepamatuji přesné číslo, už je to přeci jen dávno, ale byly to stovky. Menší armáda odborných matematiků, kteří všichni toužili po teplém státním fleku s jistotou zaměstnání až do smrti. Hergot, to je divné, že? Teoreticky by zrovna tak centralizovaný stát jako Francie měl mít aspoň zhruba přehled, kolik je těch matematiků potřeba na univerzitách, kolik jich přibližně vstřebá soukromý sektor, a přizpůsobit tomu kapacity vysokých škol. Něco bylo špatně. Turchinova myšlenka o nadprodukci elit by vysvětlovala „co“, a podle mého názoru se týká i běžné střední třídy, nejen těch, kdo usilují o nejvyšší křesla. Inflace titulů „Kdybyste mě nechal domluvit…“ Ford sklesle přikývl. „Děkuji. Jelikož jsme se před několika týdny rozhodli přijmout list jako legální platidlo, jsme teď všichni samozřejmě ohromně bohatí.“ Ford nevěřícně zíral na Golgafrinčamany, pochvalně mručící a chamtivě ohmatávající balíky listí, jimiž měli vycpány tepláky. „Tím nám ovšem také vznikl menší problém v důsledku vysoké míry dostupnosti listu,“ pokračoval řečník, „což znamená, že současný běžný kurs je něco kolem tří opadavých lesních za jeden arašíd z lodi.“ Dav začal znepokojeně reptat. Pracovník v řídicím aparátu je pokynem ruky utišil. „Abychom tedy problém vyřešili,“ pokračoval, „a účinně revalvovali list, zahájíme rozsáhlou odlistňovací akci, a… éé… spálíme všechny lesy. Myslím, že všichni souhlasíte, že je to za daných okolností jediné rozumné řešení.“ Dav vteřinu či dvě váhal. Pak ale kdosi poznamenal, že to prudce zvýší hodnotu listí v jeho kapsách, načež shromáždění nadšeně zajuchalo a poděkovalo pracovníkovi potleskem vstoje. Účetní, kterých bylo v zástupu dost, se už těšili na výnosný podzim. Douglas Adams: Restaurant na konci vesmíru, PŘEVZATO Z KULTURNÍCH NOVIN. Na stránkách Trexima.cz jsem narazil na čtyři roky starou statistiku, že Česká republika má ve věkové kategorii 30–34 let pouze třetinu (32,8 procenta) lidí s vysokou nebo vyšší odbornou školou, a že je to na poměry EU málo; první byla Litva (58,7 procenta). Bavím-li se o inflaci titulů s příslušníky generace „nad čtyřicet“, většinou se obávají snížení kvality vzdělání a toho, že novopečený magistr nebude ani vědět, kde psát měkké a kde tvrdé I/Y. To je samozřejmě legitimní obava, zejména u oborů, kde nekvalitní práce může ohrozit lidské životy. Frustrace narůstá Na co ale nepřichází řeč, je opačný pohled. Jak vypadá jejich perspektiva, těch mladých absolventů? To je otázka, kterou klade právě Turchin. Představte si situaci čerstvého absolventa vysoké školy někde v USA. Poslechl jste společenskou normu, která vám říká, že vysokoškolské vzdělání je důležitou podmínkou pro budoucí úspěchy v životě. Jelikož jsou to USA, zaplatil jste za toto privilegium nějaké školné a nejspíš jste si musel i půjčit, přičemž toho dluhu se je těžké se zbavit, ani osobní bankrot nemusí zabrat. A protože školné v posledních desetiletích brutálně narostlo, představuje vzniklý dluh docela výraznou „kouli na noze“ přesně v okamžiku, kdy máte startovat do života, zakládat rodinu apod. No jo, jenže tu radu poslechly další stovky tisíc lidí ve vašem věku, takže je vás na tom trhu práce hodně a navzájem si konkurujete. Navíc jste v USA, kde vám konkurují nejen vaši krajané, ale i kvalifikovaní zájemci o imigraci z ciziny (a že zájem je ve světě velký). To obvykle znamená zvýšený tlak na úroveň mezd. Ale školné není jediná věc, která v USA za poslední generaci disproporčně zdražila. Mnohem dražší než dříve je také zdravotní péče nebo třeba školky. Zdroj. A co bydlení? Nepřekvapivě vzhledem k příjmům běžné domácnosti taky dost zdražilo. Zdroj. Regionálně dokonce ještě více. A netýká se to jen „pseudooborů“. Dokonce ani velmi dobře placení programátoři v Silicon Valley mnohdy nedosáhnou na bydlení v okolí své práce. Vysoké příjmy, které vypadají tak dobře v hospodářských statistikách, jsou okamžitě negovány vysokými výdaji a z člověka se stává průtokový ohřívač na peníze. Takže ve výsledku jste takzvaně udělali všechno správně, jak to po vás společnost chtěla, a přesto postrádáte základní atributy zajištěné střední třídy, třeba vlastní bydlení. Protože na ně nemáte. Kvůli tomu taky někteří lidé budou odkládat založení rodiny, i když by ji třeba chtěli. Taková frustrace se přeci jednoho dne musí vyzuřit. Že by zrovna teď? Dokonce i to zuřivé vzájemné udávání se na Twitteru by v tomhle kontextu dávalo určitý racionální smysl. Učiníte-li svého kolegu nezaměstnatelným, máte do budoucna o jednoho konkurenta míň. Zlevnit bydlení pro mladé rodiny Dvě věci, které stojí za povšimnutí. Za prvé, mnoho mých přátel na pravici soudí, že zavedení školného by vedlo k samoregulaci, protože si přeci každý rozmyslí, než zaplatí za studium nedobře placeného oboru. Řekl bych, že aktuální situace v USA či Velké Británii (kromě Skotska, kde se školné ve většině případů neplatí) téhle pěkné teorii dává na frak. Nastal tam spíš pravý opak a situace se ještě přiostřila. Pokud je něco vnímáno jako prestižní statek, jsou na jeho pořízení lidi často ochotní i prodělat, nebo minimálně riskovat, že prodělají. Asi každý známe někoho, kdo se sotva potácí pod tíhou splátek na luxusní auto. Lidská psychika se nedá modelovat zase tak snadno podle schématu má dáti / dal, navíc u osmnáctiletých, jejichž životní zkušenosti jsou nevelké a najednou se mají rozhodovat o investici v řádu 100 tisíc dolarů, když předtím tahali po kapsách pár stovek (jestli vůbec). Za druhé, jestliže v USA je mladá střední třída drcena svěrákem hned z několika stran (školné, zdravotní pojištění, cena nemovitostí), u nás jsou to hlavně ty nemovitosti, a to zase zejména v Praze a Brně, městech s vysokou koncentrací vysokoškoláků. Setkáte-li se s mladšími lidmi těsně po škole, překvapivě často slyšíte stížnost, že mají problém zaplatit ze dvou platů 2+kk někde v Čimicích. To pak ale zase znamená odsouvání potomků až někdy do pětatřiceti let věku, kdy už ale výrazně klesá biologická plodnost. Pokud by měl Turchin ve své teorii pravdu, mohli bychom předejít podobným problémům v ČR aspoň tím, že bychom se opravdu systematicky snažili o zlevnění bydlení pro mladé rodiny. To by dalo té mladší věkové skupině pocit, že dosáhla nějakého stabilního společenského statutu, a také možnost zabývat se něčím konstruktivnějším než pouličními nepokoji – třeba právě přiváděním dětí na svět, což by zase pomohlo celkové demografii státu. Tady někde je skulinka pro úspěšnou „populisticko-konzervativní“ politiku. Takovou tu, o kterou se teď snaží Boris Johnson ve Velké Británii, aby u toryů udržel i netradiční voliče. Zainteresujte lidi na tom, aby byl klid a pořádek, a hnutí, která se snaží svrhnout systém, nebudou mít odkud verbovat členskou základnu. A naopak, čím větší prekariát vznikne, tím větší množství paliva čeká na budoucí požár. Přičemž zrovna ty nemovitosti a jejich cenová dostupnost jsou v ČR hodně závislé na míře byrokracie spojené s povolováním staveb, takže toho zlevnění by se dalo dosáhnout i uplatněním klasicky pravicových prostředků (deregulace). Jsem upřímně zvědavý, zda to některá z těch konzervativnějších stran aspoň zkusí realizovat. První politik, kterému se tohle povede, si pojistí několik volebních vítězství za sebou. Samozřejmě je možné i to, že se to nepovede nikomu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-14 13:46:53

5 věcí, které chceme od iPhonu SE 4 

Je pravda, že si ještě chvíli počkáme, podle dosavadních úniků se ale iPhone SE 4. generace rýsuje jako velice zajímavé zařízení. Dočkat bychom se ho měli sice až za rok, i tak ale můžeme mít již jasná očekávání v tom ohledu, co od nového cenově dostupného iPhonu chceme.  Bezrámečkový OLED displej s Face ID  Zapomeňme na to fiasko, které se týká iPhonu SE 3. generace, a tedy […]

Čas načtení: 2024-06-22 18:00:01

Jak vlastně jedí židé? Čím se liší košer pokrmy od české kuchyně?

Židovské dějiny jsou jako chůze na laně napnutém mezi budovami. Takto židé balancovali mezi tradicí a pokrokem, mezi asimilací a striktním držením se dogmatu. Židovský národ je podle biblického vyprávění na cestách už od dob vyhnání z Egypta. Na své cestě do zaslíbeného Jeruzaléma vstřebávali židé místní kuchyni a s ní i částečně kulturu. Na jejich stoly si našly cestu místní pokrmy v úpravě, která odpovídala Tóře. Nejčastěji šlo o nahrazení oblíbeného vepřového jiným masem, které židovské náboženství povolovalo.  Šest set třináct přikázání Židé na rozdíl od křesťanů věří pouze ve Starý zákon, který je zapsán na pergamenu a uschován v synagoze. Jelikož židé považují Tóru za Bohem darovanou, mají k ní nezměrnou úctu. Právě z Tóry vyplývají rituální ustanovení, která by měl věřící žid praktikovat. Podle učenců existuje 613 přikázání nebo také micvot, která by měl věřící dodržovat.    Vzpoura vězňů v Osvětimi: Speciální židovské komando bilo nacisty kladivy i sekyrami, dva upálilo Číst více Nečistá krev?  Jedním z příkazů je zákaz konzumace krve, říká se, že je pro židy nečistá, ale tak to není. Naopak krev je drahocenná, čistá je nositelkou života a jako taková má blízko k duši. Krev žádného zvířete se tedy nesmí konzumovat, na prejt tedy zapomeňme. Stejně je z vepřového masa. A tím se dostáváme k další zásadě. Jak známo, židé nejedí vepřové, ale zakázané je také maso lichokopytníků, stejně jako plody moře, jelikož nemají šupiny či ploutve.   Přísně zakázáno je také kombinovat maso a mléko podle biblického přikázání: „Nebudeš vařit mládě (kůzle) v mléce jeho matky.“ Dnes se uvádí, že tato micva má význam ve smyslu úcty k mateřskému mléku, je však pravděpodobnější, že tento příkaz vznikl ve starověkých dobách, kdy takto vařili jídlo pohané a kněží (nebo Bůh?) nechtěli, aby věřící napodobovali jejich zvyky. Na svíčkovou může tedy věřící žid zapomenout, tedy na tu tradiční, v brněnské košer kuchyni ji připravují z kokosového mléka. Soubor pravidel stravování se nazývá kašrut, povoleným jídlům se říká přízviskem košer. Je libo kobylku? Většina ptáků je povoleným pokrmem, pokud se tedy nejedná o dravce či opeřence živící se mršinami. Zajímavou kapitolou je dnes tolik diskutovaný hmyz. Izraelité se na své cestě z otroctví živili manou, což byl magický pokrm, který padal přímo z nebe. Nejedli však jenom ji, další významnou složkou jejich stravy byl hmyz. Židé mají povoleno jíst pouze kobylky, ovšem ortodoxní judaismus vymezuje jen určité druhy kobylek, které lze upražit a sníst. Tato tradice přetrvává zejména u jemenských židů.  Židovské svátky  Samostatnou kapitolou jsou v judaismu svátky, prakticky každý z nich má nějaký vztah k jídlu. V duchu předešlých řádků si představíme svátek Pesach – jde o oslavu migrace (exodu) z Egypta, kde vládl Faraon a odkud byli židé po několika božích ranách propuštěni. Získali opět status svobodných lidí, již nebyli otroci. Pesach má vlastní rituály prováděné v synagoze. Středobodem svátku je ovšem pesachová večeře, která se koná u věřících doma. Hlavní roli hraje prostřený stůl, ale na první pohled pouze skromně. Ústředním symbolem svátku je nekvašený chléb, veškeré kvasnice a produkty z nich musí v tuto dobu z domu pryč. Nekvašený je proto, že židé odcházeli ve spěchu a zmatku a těsto jim nestačilo vykvasit. Nejznámější variantou tohoto chleba jsou tzv. macesy (viz galerie).   Dalším svátkem, který židé slaví, je šabat. Jedná se o den odpočinku, který je přikázáno světit modlitbou, a hlavně je důležité vyvarovat se práce a vlastně jakékoliv plodné činnosti. Zakázáno je také cestovat, rozdělávat oheň, porážet dobytek, zkrátka jakákoliv činnost, která nese nějaké výsledky, je zakázaná. Šabatová večeře sestává z červeného vína a chaly. Tou se rozumí bílý chléb, vzhledem připomínající vánočku, ale chutí spíše veku. Šabatovým jídlem může být také gefilte fiš. Jedná se o knedlíček z rybího masa a strouhaných brambor, vařený v rybím vývaru. Používá se nejčastěji kapr a tolstolobik. Takto upravenou rybu lze připravit den před šabatem a poté jíst (neohřívanou).   Nejznámější židovské speciality  Jak už bylo řečeno, židé do značné míry přijímali kulturní zvyky prostředí, ve kterém se nacházeli. Například recept na gefilte fiš byl vlastní německým židům a nyní se stal symbolem židovské kuchyně jako takové. Dalším symbolickým jídlem jsou pastrami, jedná se o vyzrálé hovězí, marinované a poté usušené. Podává se nakrájené na velmi tenké plátky na obyčejném chlebu, hořčicí a okurkou jej nemůžete zkazit. Další specialitou, kterou musíte vyzkoušet, jsou kreplachy, v podstatě se jedná o obdobu polských pirohů, jsou to malé knedlíčky plněné kuřecím masem a někdy také bramborem a podávané v kuřecím vývaru. Židé nejsou, co se týče konzumace sladkého, žádnou výjimkou, proto si nakonec ukážeme jednoduchý recept na židovské cukroví.   Z jedinečných synagog se staly ubytovny! Tyhle najdete ve Středočeském kraji Číst více Recept na hamantašen neboli purimové cukroví:  Budeme potřebovat 28 dkg hladké mouky, 125 gramů másla, půl prášku do pečiva a jedno vajíčko, na náplň poté marmeládu nebo povidla. Lze přidat také šťávu z citronu. Pokud bychom dělali recept košer, je třeba opatřit si všechny potraviny s košer certifikátem a vejce zkontrolovat, zda v sobě nemá krev.  Ingredience smícháme dohromady a vytvoříme těsto. To následně nakrájíme na tenké plátky a upravujeme do tvarů, které můžete vidět v galerii. Poté přidáme náplň, lze posypat skořicí a můžeme péct na 170 stupňů asi 20 minut.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Justiční omyl! John Lennon s Yoko Ono měli jasno, a co vy?

Čas načtení: 2024-07-08 20:09:00

Situace se vrací k normálu a windfall tax v ní nemá co pohledávat

Jedním z nosných témat diskuze týkající se hospodářské politiky v letošní okurkové sezoně je daň z neočekávaných zisků. Zapomeňme už konečně na ni a v jakýchkoli současných a budoucích úvahách s ní již nepočítejme. Buďme vděčni za to, že ekonomická situace se začíná dostávat do normálu a že vliv vnějších šoků neekonomického původu slábne, byť rozhodně není zažehnán. 

Čas načtení: 2024-07-22 18:38:00

Moderní seznamování ovlivňuje touha po luxusu

Zapomeňme na nudné hovory a fádní schůzky někde v cukrárně. Modernímu randění dominuje luxus, přehlídka ambicí a ukázka dosavadních úspěchů. Čím lepší je finanční stabilita, tím větší naděje na lásku.

Čas načtení: 2024-09-20 09:07:00

PŘEHLEDNĚ: Co rozhodne volby. Boj Harrisové a Trumpa v datech a grafech

Americká prezidentská kampaň je plná osobních útoků, dramatických zvratů a urážek. Pikantní zpravodajské titulky i záplava bizarních výroků a historek upozadily to, o co jde především, tedy hledání příští hlavy Spojených států. Zapomeňme na chvíli na ukřičenou rádoby politiku a podívejme se na fakta a řeč čísel.

Čas načtení: 2024-11-01 08:58:00

PŘEHLEDNĚ: Jak se volí americký prezident? Boj Harrisové a Trumpa v datech

Americká prezidentská kampaň vrcholí. Pikantní zpravodajské titulky i záplava bizarních výroků a historek upozadily to, o co jde především, tedy hledání příští hlavy Spojených států. Zapomeňme na chvíli na ukřičenou rádoby politiku a podívejme se na fakta a řeč čísel.

Čas načtení: 2025-01-08 17:30:23

AI jde do televizí i hodinek, kdy ale dorazí Apple Intelligence do Apple TV a Apple Watch? 

Google na CES25 oznámil, že do Google TV přidá Gemini AI. Nyní uniklo, že tak chce udělat i v případě Wear OS, tedy svém operačním systému určeným pro chytré hodinky. Samsung už pak své Galaxy AI má v obojím. A Apple nikde nic.  Zapomeňme teď na chvíli, že u nás není Apple Intelligence ještě oficiálně dostupná, a že se tak pravděpodobně stane až v dubnu letošního roku. […]

Čas načtení: 2025-02-21 13:20:00

Není důvod k panice. Cesta, jak se ubránit bez Američanů, existuje

Zapomeňme na NATO a EU? V reakci na vyjádření Trumpovy vlády se rodí nová koalice západních států, která chce pomoct Ukrajině a zajistit bezpečnost v Evropě.