EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || Zašlá sláva v přímém přenosu je k vidění v Port Glasgow. Bývalé sídliště pro lodní dělníky připomíná město duchů, přesto není úplně neobydlené.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2021-12-10 00:35:03
Energie je civilizace II. aneb „Zázračné zbraně neexistují”
Stalo se, že na můj článek o energii a civilizaci sepsal velmi dlouhou odpověď pan Artur Linhart na svém blogu a poslal mi odkaz na ni. Načež jsem se ocitl v takzvaném dilematu. Vzhledem k tomu, kolik si s tím dal práce, by mi přišlo neuctivé nereagovat, ale na druhou stranu by se z případné „odpovědi na odpověď“ mohla stát nekonečná série odpovědí a protiodpovědí, která by čtenáře brzy přestala bavit. Potkají-li se takhle dva psavci, můžou se do sebe zaklesnout na dva měsíce. Proto jsem usoudil, že napíšu odpověď jen jednu, a to raději takzvaně volnou, která nepostupuje “od řádku k řádce” a nerozebírá předešlý text. Její výhodou totiž je, že se lépe čte. Dosti bylo úvodu a jdeme na to! Protijaderné státy by měly připustit, že se mohou mýlit Bod první: zázračné zbraně neexistují. Jestliže pan Linhart ve svém titulku říká, že „jádro nebude řešením klimatické krize”, tak v podstatě jen řekl, že nejde o zázračnou zbraň. To je ale téměř univerzálně pravdivé tvrzení: zázračné zbraně víceméně nejsou. V historii moderní mírové techniky už vůbec ne. Osobně by mi úplně stačilo, kdyby se protijaderné státy jako Německo či Rakousko nesnažily aktivně sabotovat financování jaderné technologie coby jedné z možností výroby energie v EU a připustily si, že se třeba můžou v tom svém odporu a strachu také mýlit. Ona jim tedy ta sabotáž na evropské úrovni stejně asi nevyjde, a to hlavně proto, že Francie je moc velká a svéhlavá na to, aby se nechala přinutit k opuštění jádra. Ale stejně mě ta neutuchající snaha štve. Může havárie v české jaderné elektrárně ovlivnit německé životní prostředí? Ano. Stejně tak ale můžou aktivity různých erdoganovců a příznivců Islámského státu v Německu nebo ve Švédsku ovlivnit bezpečnost České republiky, zvlášť když jsme v jednom schengenském prostoru – a Praha se přesto nesnaží Berlínu předepisovat jeho azylovou a migrační politiku, maximálně je ráda za to, že si udržela tu svoji. A to ani nechci pomýšlet na to, že by jednotlivé státy žalovaly na jiné státy kvůli tomu, že se liší jejich covidová opatření. Covid se přes hranice přenáší ještě snáze než radiace, proto se taky během pár měsíců roztahal po celé planetě. Stejně by ale bylo absurdní, kdybychom chtěli po našich sousedech Polácích, aby zavřeli své vánoční trhy, protože my jsme to (bohužel) udělali. Proč lokální zdroje energie nestačí Bod druhý: různorodost systému. Sám bych určitě nechtěl, aby všechny zdroje elektrické energie v zemi patřily jednomu podniku – monopolistů máme už tak dost. Lokální zdroje, o kterých pan Linhart mluví, můžou dávat smysl v určitém rozsahu a v konkrétních místech. Například ty solární panely nad parkovišti mohou udržet auta pod sebou chladnější (zastíněním) a ještě dodávat proud pro klimatizaci kancelářských budov kolem, protože když je vedro vyžadující klimatizaci, obvykle také svítí slunce. Proč ne. Ale zase na druhou stranu se nedá přehlédnout, že existuje „ekonomika masové výroby“, kdy vyrobit deset milionů párů bot nebo deset GWh energie v jedné fabrice znamená, že každá ta jednotlivá bota či kilowatthodina budou v průměru o dost levnější. To je důvod, proč se dnes většina zboží vyrábí ve velkém. Fajnšmekři si mohou zajít k řemeslnému ševci, ale bude je to stát něco navíc. Někdy i dost peněz navíc. Dá se to řešit speciálními sociálními dávkami, ale ty zase budou stát peníze jinde. V konečném důsledku se skutečnost, že výroba energie zdražila, nebo že její cena v průběhu roku razantně kolísá, musí někde nějak projevit. Kvůli nehodám letadel jsme se také nevrátili k chůzi Bod třetí: přílišná fixace na minulost. V jiných kontextech se to považuje za zpátečnické, tady z nějakého důvodu nikoliv. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. (Protijaderné hnutí je přitom o dost starší než obě tyto události, například v Rakousku proběhlo kritické hlasování už roku 1978, sedm a půl roku před Černobylem.) Ano, my ostatní jsme o nich taky slyšeli, věřte tomu. Jenom z této historie vyvozujeme jiné závěry. Například ten, že kvůli nehodám prvních letadel a raket jsme se taky nevrátili ku chození pěšky, i když při nich zahynulo dost lidí, a to někdy i náhodných obyvatel dole na zemi, kteří o hrozícím nebezpečí nevěděli a nepodstoupili je, na rozdíl od posádky a cestujících, dobrovolně. Stane-li se havárie, můžeme se buď smrtelně zděsit navěky, nebo ji můžeme prozkoumat, vzít si ponaučení a přizpůsobit tomu budoucí projekty. (Jeden z důvodů, proč jsou současné jaderné elektrárny tak drahé, je právě snaha o jejich maximální bezpečnost.) Myslím si, že minulost by měla lidem sloužit jako zdroj moudrosti, ne jako rituální strašák. Dnes máme navíc tu výhodu, že díky velmi výkonné počítačové technice je možné různé chybové stavy simulovat už ve fázi návrhu. Není to dokonalé – pokud požadujete dokonalost, tu na tomto světě neseženete, sorry – ale přece jen je o hodně lepší, způsobíte-li nějaký ten výbuch na obrazovce počítače než v realitě. To je něco, co jaderní inženýři 2. půlky 20. století k dispozici neměli, rozhodně ne v takové podobě, jako to mají jejich následovníci dnes. Na kvalitu a bezpečnost současných a budoucích designů to má samozřejmě významný kladný vliv. Přesto se ale pořád setkávám s mentalitou, kdy se automaticky předpokládá, že i ty nové reaktory budou bezpečnostně stejně slabé jako starý Černobyl. Tak třeba rakouští politici rádi používají líbezné slovo „Schrottreaktor” (šrotový reaktor) pro každý zdroj, který vzniká v jejich okolí, hlavně v těch hloupých slovanských zemích. To prostě není realita dneška, dnes je extrémní snaha mít veškeré nově vznikající reaktory co nejbezpečnější, „failsafe”, aby výsledkem nestandardního stavu bylo, že se ten reaktor odstaví a vypne. A zase: nic není stoprocentní, ale standardy jaderné bezpečnosti se od pozdního Sovětského svazu hodně posunuly. I v tom Rusku samotném si dávají podstatně větší pozor než dřív. Nepodřizujme celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům Bod čtvrtý a poslední: nutnost konkurence. Nejen, že by si nejaderné zdroje měly konkurovat s jadernými, ale i různé jaderné zdroje mezi sebou. Jenom tak je šance na to, že nám ta elektřina do budoucna zlevní. Udělám-li si malý myšlenkový experiment a řeknu si, že budu chvíli argumentovat proti jádru, vychází mi jako nejsilnější argument ne strach z havárie, ale současný kartelový charakter trhu. Velké firmy jako Areva nebo Rosatom jsou těsně propojené se svými vládami, jsou zvyklé chtít za každou novou elektrárnu miliardy eur a nemají vůbec žádnou motivaci hledat nějaké efektivnější varianty. Proč taky, že, však ona to Paříž (Moskva, Helsinky, Bratislava…) zaplatí. Tak vznikají clusterfucky typu finské elektrárny Olkiluoto 3, které osobně považuji za nejsilnější argument proti jaderné energetice – předražené, zpožděné, zhoršující všeobecný dojem z celého odvětví. Toto není úplně unikátní situace. V té byla například kosmonautika až do chvíle, než američtí prezidenti počínaje Bushem mladším (ale opravdu všichni; Bush Jr., Obama, Trump i Biden) vpustili do odvětví menší soukromé firmy. Samozřejmě se to těm velkým dinosaurům typu Boeingu nelíbilo, ale dnes z toho Amerika těží. Má k dispozici daleko levnější nosič (Falcon 9), než byly raketoplány, který má přitom velmi dobrou bezpečnostní historii. Jeho poslední varianta zvaná Block 5 (z roku 2018), má za sebou už 74 letů a nezřítila se ještě nikdy. Potřebujeme jaderný ekvivalent Falconu 9. Nevím přesně, jak na to, ale kdyby se na takové projekty utratilo pět procent částky, kterou Němci věnují na stavbu větrníků, možná by výsledkem bylo pár použitelných návrhů. Nejsem si, pravda, jist, zda něčeho takového jsou ještě evropské země vůbec schopny, protože mladí vědci odsud disproporčně utíkají do USA. Ale ve srovnání s některými jinými věcmi, za které se na tomto kontinentě utrácí (heh, heh!), mi taková investice přijde aspoň minimálně nadějná. (Pro zajímavost: zadejte si „brain drain scientists USA Europe” do Googlu a zjistíte, že jev existoval už v 70. letech a už tehdy se mluvilo o tom, že se s tím musí něco dělat. Existuje dodnes a pořád se mluví o tom, že se s tím musí něco dělat.) Osobně si myslím, že je jen otázkou času, kdy někdo někde nějaký ten cenově výhodný a adekvátně spolehlivý reaktor skutečně vyvine. Pokud Evropa z tohoto závodu dobrovolně odstoupí, je dost možné, že další generace, na které už Fukušima a Černobyl nebudou tak emocionálně působit, si budou chtít taková zařízení koupit – a budou pak muset s prosíkem do ciziny, a třeba i s nutností učinit různé strategické politické kompromisy, do kterých se jim nebude chtít. Pak budeme muset dohánět velké zpoždění, stejně jako teď evropský výrobce raket Arianespace, který se v konstrukci znovupoužitelných raket nechal totálně předběhnout. Tomuto scénáři se dá předejít jen tak, že si ponecháme aspoň nějaká želízka v ohni. A to znamená co? Nepodřídit celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům. I kdyby tamní Zelení křičeli, dupali a vyhrožovali. Jak už jsem psal o pár odstavců výše – doma ať si dělají, co chtějí. Je to ta jejich snaha přenést diktáty na mezinárodní úroveň, která je k na… štvání. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2021-05-27 12:42:44
Ostatně soudím, že Twitter musí být smazán. Tedy ne celý Twitter, můj Twitter
Stane se, že dokončíte nějakou práci, třeba článek, a místo pocitu uspokojení se dostaví neurčitý dojem, že něco je v nepořádku. Někdy se z toho vyklube nějaká nepřesnost, kterou odhalíte až zpětně. Jindy jde o něco principiálního. To se mi stalo teď, po posledním textu. Poslední odstavec toho článku má formu „knížecí rady“ ostatním. A když už rozdávám takové rady, možná bych měl sám jít v něčem vzorem. Už delší dobu považuji sociální sítě za metlu lidstva. Facebook jsem smazal předloni v létě. Teď bude následovat Twitter. Důvodů je mnoho, tady jsou aspoň ty základní. „Nakašlat, jó nakašlat!“ Ten nejbanálnější z nich – epidemie, zdá se, končí. Doupata neřesti se zase otevírají a lákají na čerstvou kávu. Kmen introvertů, ke kterému nepochybně patřím, se vyznačuje sníženou kapacitou pro kontakt s jinými lidmi. Je škoda s ní plýtvat na sociální síti, kde ten kontakt přece jen není moc osobní. Má snad člověk jednoho dne umírat se vzpomínkou na všechny ty rádoby vtipné statusy, které naklepal do mobilu? K uvědomění si toho, jak velký problém to je, mě přimělo nedávné ponoření do Chaos Monkeys, Martínezovy knihy, kterou jsem zmiňoval v předminulém článku. Odnesl jsem si z ní dojem, že „engagement“, připoutání uživatele k obrazovce, je pro tyto naleštěné upíry zdaleka nejdůležitější metrikou. Samozřejmě jsem to tušil už předtím, ale ono je to asi ještě horší, než se mi zdálo. Sociálních sítí byla v nedávné historii internetu kvanta. Přežilo jich jen pár. Částečně je to efektem sněhové koule (čím více uživatelů, tím větší interaktivita), ale částečně je to dáno naprostým mistrovstvím těch vítězných systémů v tom, jak „zaháčkovat“ uživatele, aby trávil čas právě tam a ne jinde. Řekl bych, že sítě jako Google Plus dojely právě na nedostatečnou schopnost manipulace lidí. S nedostatkem tohoto know-how jim nepomohla ani záštita od největší softwarové firmy světa. Poslední dobou mám navíc možnost srovnat Twitter s Parlerem. Parler má o dost bohatší životní historii, přesně toho typu, že se tam zaregistrujete už jen z trucu. Ale jeho samotné uživatelské rozhraní je jaksi divné a nepřitažlivé. Když už tam přijdete, máte pocit, že chodíte po staveništi webové stránky, ani ty barvy jako by neladily… Kdežto Twitter je mnohem „hladší“, nenápadně lákavý, zdvořile podbízivý, servírující vám neustále nový obsah s elegancí Novaka Djokoviče při mečbolu. Na rozdíl od Parleru, kam jsem se nepřihlásil už několik týdnů, mě úspěšně „zaháčkoval“. Chci tam trávit čas, ale zároveň nechci. Pocit, který mi kolega-exalkoholik popisoval ve svém vztahu k chlastu. Toto není v pořádku, i když se bavíme třeba „jen“ o půlhodině denně. Ty půlhodiny se během roku pěkně nasčítají. A jsou to půlhodiny, kdy nemůžete přemýšlet nebo se dozvídat nové věci. Jak by zpíval zdvořilejší Karel Kryl: „Nakašlat, jó nakašlat!“ Lynčovací atmosféra Další faktor: neuvěřitelná nestabilita toku diskuse. Všichni řeší to samé, a o pár hodin později zase všichni to samé, až na to, že téma se změnilo. Během dne třeba třikrát. Než si stihnete něco pořádně rozmyslet, už je to pasé. Přitom se na Twitteru většinou ani nic zajímavého nedozvíte. Najít tam materiál na zajímavý a originální článek je vzácnost. Debata se vesměs točí kolem již známých zpráv a její podstatou jsou krátké, vykřikované názory. Názory jsou jako, ehm, zadní otvory; má je každý a jen vzácně jde o něco, na co byste se podívali s radostí. Ono se ostatně do omezeného rozsahu jednoho tweetu příliš mnoho informací nacpat nedá. Daleko snáze se do něj nacpou emoce všeho druhu, ale nejčastěji vztek. Nemyslím si, že by se měla zakazovat nenávist, stejně jako si nemyslím, že by se měl zakazovat alkohol. Ale to neznamená, že je moudré se v obojím každý den rochnit až po uši. Úplně specifickým prokletím Twitteru i Facebooku je pak skutečnost, že nejmíň čtvrtina těch digitálních bouří se točí kolem toho, co na Twitteru či Facebooku řekl někdo jiný. „Hulahaló, slyšeli jste už, co Mařka prohlásila o Tondovi?! Viděli jste, jak nehorázný nápis má Franta na tričku?! Zuřtéééé! Křičtéééé!“ Šmarjápanno. Školka hadr. Tenhle druh stádní konformity v bublině, realizované či přímo vynucované posměchem a verbální šikanou, se považuje za problém i u teenagerů, ale na sociálních sítích je nultým přikázáním. Nejsem si jist, zda po něm vůbec následují ještě nějaká další. Ty sítě nás infantilizují. Toto není jenom kosmetický problém. Jednak se člověk naučí uvažovat v pitomých zkratkách a karikaturách, jednak si navykne, že Overtonovo okno, po jehož přešlápnutí nastávají vzteklé reakce, je neuvěřitelně úzké. Což kvalitě diskuse ani života nijak nesvědčí. Mimochodem, vůbec to není jen doména lunatické levice, rozšířilo se to jako infekce všemi směry. Vážím si lidí, kteří tomu odolávají, protože je to těžká práce; taková skrumáž vás úplně táhne se k ní přidat. Nevím, co je to v lidské psychice za sviňácký podprogram, který člověka pošťuchuje k davové agresi. Ale Twitter mu dává křídla. Kdyby vám rozdávali virtuální šutry k hození, nemohli by pro svoji lynčovací atmosféru udělat více. Čímž se pomalu dostáváme k dalšímu bodu. „Dobrý stěr“ Nejrozšířenějším jazykem na Twitteru není ani angličtina, ani španělština, ani hindština, ale sarkasmus. Silně omezený rozsah textových políček kombinovaný s nabitou emocionální atmosférou k tomu vysloveně láká. „Dobrý stěr“ je tím, čím se lidé na sítích pyšní, a za co je ostatní odměňují lajky a srdíčky. Odtud není daleko k tomu, abyste se považovali za reinkarnaci Oscara Wilda, famózního svými bonmoty. Jenomže čím více se orientujete na „dobré stěry“, tím více zapomínáte na to, jak se přemýšlí a uvažuje v dlouhé formě. Což dnes už pomalu znamená jednu normostranu textu. Dalším efektem této vynucené stručnosti je poměrně časté nepochopení, „co tím chtěl básník říci“. Situací, kdy se na někoho navalil dav proto, že řekl něco stručně-dvojznačného a jeho protivník z toho udělal screenshot a doplnil nejhorší možný výklad, jsem viděl několik. Ta síť vysloveně odměňuje argumentaci ve špatné víře a podrazáctví. Samozřejmě, může to být i kulturní záležitost. Koneckonců Twitter vznikl v Silicon Valley a do nějaké míry je formován tamní kulturou. Malá virtuální smrt? Pro dnešek poslední bod. Přítomnost na sociálních sítích se dneska považuje za naprosté must, a pro autora textů dvojnásob. Ze všech stran vám odborníci radí, jak co nejvíce zvýšit angažovanost, jak získat ještě více sledujících, vyladit příspěvky k optimální čitelnosti ve feedu, analyzovat provoz a přizpůsobovat tomu svoji produkci… Zablokování účtu je pak malá virtuální smrt, konec tvůrčí kariéry. Každý z něj má hrůzu. Málokdo si klade otázku, jestli je to vůbec pravda. Viděli jste seriál Černobyl? Na jednom místě tam Gorbačov říká svému politbyru větu, která asi platí i ve spoustě jiných situací: „Naše moc je založena na dojmu, že máme moc.“ (Nevím, jestli to reálný Gorbačov někdy řekl, ale sedělo by to k jeho způsobu uvažování.) To jsou přesně ty situace, kdy mě láká vyzkoušet opak všeobecně hlásané moudrosti. Jakmile je něco považováno za alternativlos, kladu si otázku, jaká je tedy skutečná alternativa. To, nad čím pochybuji, je, zda jsou ty sítě skutečně tak zásadní a nepostradatelné, jak se říká. Když jsem před necelými dvěma lety smazal Facebook, měl jsem strach, že dojde k drastickému propadu čtenosti a návštěvnosti blogu. Nestalo se víceméně nic, rozhodně nic, čeho bych si všimnul. (Do detailů tu návštěvnost nesleduji.) Není to náhodou tak, že vám ty sociální sítě přivádějí čtenáře, kteří by si vás našli i bez nich? Že jejich moc, stejně jako u toho Gorbačovova SSSR, vychází z dojmu jejich moci? Třeba jsou tyto poměry v případě kavárny na promenádě nebo výrobce stylových palčáků jiné. Ale má dosavadní zkušenost z odchodu od Facebooku by nasvědčovala tomu, že být na té síti se nevyplatí. To, co jí dáte (promarněný čas, energie), je dražší než to, co dá ona vám. Samozřejmě mám z toho kroku trochu obavu. Klidně může jít o „bridge too far“, po kterém se přivalí zkáza a nad vysušenými kostmi tohoto blogu si jeho jásající protivníci dají slavnostní přípitek nápojem ze zeleného ječmene. Ale já už tam prostě nechci být. Zbývá určit ten okamžik svobody. Blíží se letní slunovrat (21. června v 5:33 ráno), to vypadá jako dobrá příležitost. Vstávat v pět se mi kvůli tomu nechce, ale někdy v průběhu onoho slunovratového rána tu blbost po dvanácti letech smažu. Konečně. Freeeedom! Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2016-04-26 20:03:49
Nová verze přináší mnohem flexibilnější možnosti nastavení. Snažil jsem se nevytvořit Černobyl, ale moc daleko od jaderné elektrárny nejsem. Možná tak jedna dvě iterace :-) Popis, obrázky a video výukové matematické hry jsou v mém blogu. Prosím o pomoc s testováním, zvláště na dětech. Další verze už bude mít více herních prvků pro udržení zájmu.
Čas načtení: 2007-09-02 06:00:00
Stalker: Shadow of Chernobyl je dlouho očekávaná hra kterou nejeden hráč již ani neočekával. Nicméně hra je tu a to je pro hráče to hlavní. Dusná atmosféra Už samotný výběr lokací pro tuto hru se autorům velmi povedl a tzv. Zóna (oblast okolo jaderné elektrárny Černobyl) je přesně taková jakou by ...
Čas načtení: 2023-10-16 09:34:35
Bratrstvo neohrožených má pokračování! Vedou to Hanks a Spielberg
Tom Hanks a Steven Spielberg jsou opět v sedle a točí další akční trhák o druhé světové válce! Vlastně jde o třetí část jejich epické trilogie, která začala v roce 2001 seriálem Bratrstvo neohrožených (Band of Brothers) a pokračovala v roce 2010 minisérií Pacifik (The Pacific). Ale stejně jako u Pacifiku se tyto dvě herecké a režisérské legendy na plátně ani v režisérském křesle neobjeví, tento projekt ale sami řídí. Jsou tedy výkonnými producenty nového seriálu s názvem Vládcové nebes (Masters of the Air). Ten pojednává o 100. bombardovací jednotce amerického letectva, známé také jako Krvavá stovka (Bloody Hundredth). Austin Butler a Callum Turner Stejně jako Bratrstvo a Pacifik, je nový seriál na motivy skutečných událostí a setkáte se v něm s reálnými vojenskými postavami druhé světové války. Velká část příběhu je inspirována knihou z oblasti literatury faktu Vládcové nebes od Donalda L. Millera, která popisuje akce Krvavé stovky, která létala ve výšce až 7,5 km v mrazivých teplotách nad nacistickým Německem. Rafferty “Raff” Law je u většího projektu poprvé a hned vypadá jako nový Radar Práva na Millerovu knihu pro TV byla prodána již před deseti lety, ale původně je mělo HBO, které oznámilo že seriál připravuje již v roce 2013. Pak se dlouho nic nedělo až do roku 2019, kdy Hanks a Spielberg vydali zprávu, že uzavřeli smlouvu se společností Apple TV+ na devět dílů s celkovými výrobními náklady 250 milionů dolarů. Snímek z natáčení, vidíme zavěšený model bombardéru B-17 Obsazení Masters of the Air bude klasický seriálový mix zkušených a začínajících herců. Nejznámější tváří je asi Austin Butler, který sklidil uznání kritiky za svůj výkon po boku Hankse ve filmu Elvis z roku 2022, ten se představí v roli majora Galea Clevena. V seriálu se dále představí Barry Keoghan (Dunkirk, Černobyl) jako poručík Curtis Biddick, Callum Turner (Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství) a další. Smímek kulis použitých v seriálu které působí jako zajatecký tábor Premiérový díl seriálu Masters of the Air se na Apple TV+ objeví 26. ledna 2024 a poté budou vycházet nové epizody každý týden až do 15. března. Tak Godspeed! Images by Apple Inc., Lloyd Dickinson, Paul King
Čas načtení: 2022-05-10 14:44:56
Veletrh a literární festival Svět knihy Praha oznamuje jména dalších spisovatelských hvězd, které přivítá na 27. ročníku. Sekce Literatura jako hlas svobody uvede běloruskou laureátku Nobelovy ceny za literaturu Světlanu Alexijevičovou a jednu z nejvýznamnějších zástupkyň ruských opozičních intelektuálů Ljudmilu Ulickou. K hlasům svobody patří i další hostů, lidskoprávní aktivista Nathan Law z Hongkongu. Čtenáři se mohou těšit i na setkání se švýcarským romanopiscem Lukasem Bärfussem, mistrem krátkých textů izraelským autorem Etgarem Keretem, kanadskou „královnou thrillerů ze sousedství“ Shari Lapena, britskou autorkou Naomi Woodovou i Francouzkou s marockými kořeny Leïlou Slimani. Řadu laureátů Nobelovy cenu za literaturu, kteří byli hosty Světa knihy Praha, rozšíří v programu 27. ročníku Světlana Alexijevičová. Tato běloruská (a po matce také ukrajinská) novinářka, spisovatelka a představitelka literárního žurnalismu nahlíží kritické momenty sovětské i postsovětské doby prostřednictvím svědectví „obyčejných“ lidí. Několikrát se ocitla před soudem či v exilu. Česky vyšly všechny její knihy, například Modlitba za Černobyl nebo Doba z druhé ruky. Svět knihy Praha 2022 významné literátce předá Cenu Jiřího Theinera, která změní v letošním roce statut. Nově bude zaměřena na osobnosti, jež jsou hlasem svobody proti cenzuře a pro demokracii. Kritický pohled jak na Sovětský svaz, tak na současný režim v Rusku se odráží rovněž v díle ruské autorky Ljudmily Ulické. V očích ruské oficiální linie patří k černým ovcím za svůj postoj vůči Putinově režimu. Mluví například o „stalinizaci“ Ruska. Patří k ruským intelektuálům, kteří odsoudili Putinovu agresi vůči Ukrajině. Do češtiny byly mimo jiné přeloženy její romány Případ Kukockij a Zelený stan. V současnosti obě autorky žijí v exilu v Berlíně. „Chceme dát prostor hlasu, který nesouhlasí s Putinem, jehož názory jsou slyšet mnohem hlasitěji. I když Svět knihy Praha zrušil oficiální prezentaci Ruska, neruší ruskou kulturu – naopak,“ upozorňuje dramaturg festivalu Guillaume Basset. Sekce Literatura jako hlas svobody chce letos akcentovat téma dvou nedemokratických zemí: Ruska a Číny. Na festivalu proto vystoupí i lidskoprávní aktivistovi Nathan Law, jeden z vůdců takzvané deštníkové revoluce v Hongkongu, která byla pokusem ochránit demokracii před autoritářstvím komunistické strany. Čínská vláda proti těmto demonstracím tvrdě zasáhla, Law skončil ve vězení a nyní žije v exilu. Loni svůj příběh zúročil v knize Svoboda: jak ji ztrácíme a bráníme. Svět knihy v aktuálním ročníku přiblíží například také tvorbu švýcarského prozaika a dramatika Lukase Bärfusse, který je jediným literátem ze Švýcarska, jenž obdržel nejprestižnější ocenění německojazyčné literatury, Cenu Georga Büchnera. Bärfuss se zabývá aktuálními a znepokojivými tématy, jako je rozvojová pomoc při genocidě ve Rwandě či sexuální život mentálně postižených. Na veletrhu se zapojí do debaty o psaní her se španělským filozofem, matematikem a také dramatikem Juanem Mayorgem, jenž se ve svém psaní inspiroval mimo jiné pověstí o Golemovi. Izraelský spisovatel Etgar Keret napravuje svým příjezdem „dluh“, který má vůči Světu knihy Praha. Nemohl se totiž veletrhu účastnit v roce 2017, kdy byl čestným hostem právě jeho rodný Izrael. Keretův povídkový soubor Stesky po Kissingerovi je považován za jedno z nejvýznamnějších literárních děl v hebrejštině. Řada jeho knih je k dispozici v českém překladu, nejnověji povídky Tak už leť. Pozváním kanadské spisovatelky Shari Lapena Svět knihy Praha potvrzuje, že zahrnuje i literaturu oslovující širokou veřejnost. „Královna thrillerů ze sousedství“ baví čtenáře napínavými příběhy, jejichž celosvětový úspěch odstartoval psychothriller Manželé odvedle z roku 2016. Na veletrhu představí nejnovější knihu Nepříliš šťastná rodina. Francouzská prozaička s marockými kořeny Leïla Slimani je mimo Francii známá především díky románu Něžná píseň, ověnčeném Goncourtovou cenou. V tomto díle i v dalších Slimani otevírá témata feminismu, ženské sexuality a kolonialismu. Do češtiny byl nedávno přeložen její román Válka, válka, válka, první díl připravované trilogie Země těch druhých a grafický román Ruční práce. České čtenáře potěší i setkání s britskou spisovatelkou Naomi Woodovou, která umí poutavěpsát o historii. Ať už v rafinované Hře s tajemstvím odehrávající se v turbulentní časech předválečného Německa, nebo v románu Paní Hemingwayová, kde proplétá osudy čtyř žen slavného spisovatele. Organizátoři Světa knihy se také rozhodli dát najevo svou podporu Ukrajině a tamním literátům a dalším tvůrcům spojeným s literaturou. Jeden veletržní stánek proto vyhradí prezentaci ukrajinské tvorby pro děti i dospělé. „Chceme kolegům trochu vynahradit, že musel být zrušen skvělý kyjevský veletrh Book Arsenal, a tak chystáme takový malý Arsenal na našem veletrhu. Kromě čtení a diskusí se chystá i multimediální show Fokstroty, která předvede ukrajinskou avantgardní poezii z první poloviny dvacátého století v rytmu disca. Chceme také pomoci udržet ukrajinský knižní průmysl v chodu, na Světě knihy se budou ukrajinským dětem zdarma rozdávat knihy v ukrajinštině, které připravují čeští nakladatelé,“ upřesnil ředitel Světa knihy Praha Radovan Auer. Svět knihy Praha 2022 se uskuteční od 9. do 12. června na Výstavišti Praha v Holešovicích.
Čas načtení: 2022-04-13 18:21:23
Nejnovější řada divácky oblíbeného seriálu Na krok od nebe, britská dobová série Byl by to hřích, oscarové velkofilmy Příchozí a Blade Runner 2049 či dokumentární portrét Volodymyra Zelenského představují část titulů, které Česká televize pro své diváky zakoupila na francouzském veletrhu audiovizuální tvorby. „Na jarním veletrhu v Cannes se České televizi podařilo získat oblíbené seriálové projekty, oscarové filmy a silné dokumentární snímky i řadu pořadů pro nejmladší diváky,“ říká ředitel programu Milan Fridrich a výběr dále specifikuje: „Vybrali jsme například dva stěžejní sci-fi velkofilmy ceněného režiséra Denise Villeneuva – Příchozí a Blade Runner 2049 nebo volné pokračování kultovního filmu Dannyho Boylea T2 Trainspotting. Pořídili jsme také britský výpravný retro seriál Hotel Portofino, nový německý thriller The Winemaker či švédské drama Cryptid určené pro iVysílání.“ Mezi další výrazné seriálové tituly patří pokračování série popisující profesní začátky mladého veterináře podle autobiografických knih Jamese Herriota Všechny velké a malé bytosti, nejnovější řada z prostředí alpského podhůří Na krok od nebe, pětidílná minisérie o osudech gay komunity v Londýně osmdesátých let Byl by to hřích, dvě řady srbské Besy o otci, jenž v prostředí balkánské mafie za každou cenu chrání vlastní rodinu, nebo dvě série Mámy, dramatu z prostředí válkou zmítaného Donbasu. Příznivcům dokumentární tvorby programy ČT nabídnou například portréty Whitney Houston, Patti Smith i Volodymyra Zelenského. Sto deset let od tragické události zaoceánského parníku připomene snímek Deset chyb, které potopily Titanic, dříve nepřístupné dokumenty KGB odhalí Černobyl – nová svědectví a součástí budou i cestopisné cykly (Krásné země z výšky II) a přírodopisné pořady (Svět zvířat). Nejmladší diváci se mohou těšit na nové komediální a animované seriály. Déčko do vysílání zařadí pořady 100 věcí, které byste měli udělat před střední, Kung Fu Panda: Legendy o mazáctví nebo Tučňáci z Madagaskaru. Vzhledem k mimořádné mezinárodní situaci získala ČT i s právy na originální ukrajinské znění také animovanou relaci pro předškoláky Stateční zajíčci. Chybět nebude ani Art Ninja, oblíbený cyklus pro školáky s Ricky Martinem, a desátá řada Operace Jauu! Kromě série Cryptid nabídne videoplatforma iVysílání také oceněný belgický dokumentární seriál Rozhořčení, jenž sleduje současný nástup populismu a radikalizaci evropské společnosti, nebo tituly Dragonslayr a Nudes.
Čas načtení: 2019-10-29 08:32:57
Literární vyhlídky (29. října až 3. listopadu)
Z četných literárních pozvánek pro tento týden si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Bianky Bellové Mona. Zajímavou diskusi slibuje také dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, pořádaná v Ústavu pro českou literaturu. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky. POZVÁNKY 29. 10. Praha / V 17.30 zavítá do pobočky MKP na Proseku dvojice českých literátek – těšit se můžete nejen na Teorii podivnosti spisovatelky, publicistky a rozhlasové redaktorky Pavly Horákové, ale i na flamenkové Tance básnířky, recenzentky a editorky Simony Rackové. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Olga Lomová s přednáškou na téma Tu Fu. Praha / V 19 hodin proběhne v klubu Zázemí křest knihy daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019). K nedožitým 90. narozeninám Dorothee Sölle poprvé v češtině vychází výběr z poezie této pozoruhodné německé teoložky v překladu Magdaleny Šipky. O autorce a jejím díle promluví doc. Ivan Štampach, ukázky básní přečte Magdalena Šipka a Jan Škrob. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení laureátů česko-slovenské soutěže Básne / Básně 2019. Moderuje Michal Tallo. Trutnov / Ve 20 hodin zavítají do Kina Vesmír spisovatelé Ondřej Hübl a Petr Stančík, aby zde představili svou nejnovější tvorbu a podebatovali se čtenáři třeba o tom, jaké to je dostat cenu Magnesia Litera nebo zda je lepší mít pseudonym. 30. 10. Praha / Ve dnech 30. a 31. října se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR bude konat dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, kterou ÚČL AV ČR pořádá společně s Ústavem slovenskej literatúry SAV. Více informací o konferenci naleznete ZDE. Praha / Ve středu všechny srdečně zveme na další debatu nad Knihou měsíce října podle redakce Literárních novin, věnovanou tentokrát novému románu Bianky Bellové Mona (Host 2019). Diskuse proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) a kromě šéfredaktora LtN Petra Bílka coby moderátora se jí zúčastní Klára Fleyberková, slovesná dramaturgyně ČRo 3 – Vltava a redaktorka knihy Mona, a Jan M. Heller, literární kritik, editor, překladatel a ředitel Nakladatelství AMU. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE. Brno / Od 18 hodin pořádá Moravská zemská knihovna Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir. Do moravské metropole zavítá jedna z nejznámějších a nejoceňovanějších islandských spisovatelek současnosti, která loni obdržela Cenu Severské rady za literaturu za román Nad propastí byla tma (2018) – více ZDE. Kromě něj se čeští čtenáři měli příležitost seznámit s dalšími dvěma jejími knihami, Výhonkem osmilisté růže (2012) a Listopadovými motýly (2017). Debatě s autorkou bude předcházet představení toho nejlepšího, co nabízí současná islandská literatura v českých překladech. Moderuje Jan Marek Šík, ukázky přečte herečka Kateřina Jebavá. Tlumočeno autorčinou překladatelkou do češtiny Martinou Kašparovou. Praha / V 18 hodin nabídne Akademie výtvarných umění v Praze pořad nazvaný Posledních 30 let emancipace / Literární sekce _ AVU 220. V anotaci akce se píše: „Tělo Akademie a její druhý jazyk. Jazyky poezie, principy slovesné živelnosti, hybná síla řeči namířená k místům, která se objevují jinak než v laboratoři akademické reflexe. Odstředivé zkoumání jazyka: od pevného jádra k tekutému okraji významu. Přehlídka současné poezie z AVU jako performativní slovník živých jazyků.“ Vystoupí Kristina Lániková, Axis (Elena Pecenova, Marie Feryna), Michal Blecha, Ondřej Buddeus, Jakub Štourač, Stanislav Zábrodský, Laura Trenčanská, Tomáš Vaněk, Susanne Kass, Boris Ondreička. 31. 10. Praha / Od 17 hodin proběhne v Americkém centru křest audioknihy Povídky na tělo (Tebenas 2019). Šestnáct příběhů z pera Martiny Formanové načetlo sedmnáct interpretů. Najdete mezi nimi osvědčené profesionály, stejně jako několik jmen nových či překvapivých. Některé z nich budete moci potkat osobně na křtu. Praha / V 17 hodin zavítá do Národní knihovny ČR spisovatelka Věra Nosková, aby zde představila svou novou knihu Život není korektní (Klika 2019), obsahující patnáct delších povídek inspirovaných příběhy, které jsou svědectvím o životě, myšlení, citech a pošetilostech současníků. Praha / Od 19 hodin se ve Vzducholodi Gulliver (DOX) uskuteční diskuse na téma Proč utíkáme pryč z každodenního života? Proč prcháme z civilizace? A jak do toho všeho zapadají módní lifestylové koncepty hygge, lagom či sisu ze Skandinávie? Pozvání přijala islandská spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir, držitelka prestižní Ceny Severské rady za literaturu a autorka románů Výhonek osmilisté růže, Listopadoví motýli a Nad propastí byla tma, a dánská spisovatelka a psycholožka Andrea Hejlskov, autorka knihy Náš velký útěk, knižně vydaných zápisků z jejího blogu o životě ve švédské divočině. Moderuje Helena Stiessová, tlumočeno do češtiny. Praha / V 19 hodin zavítá do Božské Lahvice básník Jan Škrob, který zde přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky Reál, nominované letos na Cenu Jiřího Ortena. Zazní ale i jeho nové, environmentálně laděné básně. Večer uzavře diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19 hodin proběhne v Goethe-Institutu křest nového překladu Rilkova Korneta (Kētos 2019). Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho, jejíž první verzi napsal Rainer Maria Rilke, když mu bylo 23 let, je v německojazyčném prostředí cosi jako Máchův Máj u nás: Kultovní báseň o mladé lásce a zbytečné smrti, složená s nejvyšší zvukomalebností a „moderní“ obrazotvorností. Česko-rakouský filolog, básník a překladatel Ondřej Cikán, představí svůj nový český překlad Rilkova Korneta a pohovoří se znalkyní Rilkova díla Alenou Bláhovou. Moderuje Tereza Semotamová. 1. 11. Praha / V 18 hodin začne u fontány na Náměstí Kinských komentovaná procházka nazvaná Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho. Na přelomu let 1966 a 1967 strávil několik týdnů v Praze finský prozaik, básník a překladatel Pentti Saarikoski. Ve Finsku už tehdy patřil k hlavním hlasům nastupující spisovatelské generace, ale většina ho přesto znala spíš jako nevázaného bohéma, zaníceného levicového aktivistu, pověstného sukničkáře a nepolepšitelného alkoholika, kterého tato neřest nejednou přivedla na hranici deliria. Do Prahy Saarikoski vyrazil, aby se zde setkal se svou tehdejší láskou, východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch. Čekání si zkracoval alkoholem, bloumáním po městě, rozhovory s místními i s cizinci, a především psaním nekonvenčních deníkových záznamů, které finsky vyšly poprvé roku 1967 a od té doby si našly desítky tisíc nadšených čtenářů. Česky vyšel Čas v Praze (Aika Prahassa) poprvé roku 2017 v nakladatelství dybbuk. Po stopách Saarikoskiho pražského pobytu a jeho neotřelého textu se vydáte s českou překladatelkou Lenkou Fárovou, cestou vás bude čekat několik zastavení a čtení ze Saarikoskiho knihy Čas v Praze v podání herce Libora Stacha. (Zájemce organizátoři prosí o rezervaci účasti na procházce e-mailem na info@skandinavskydum.cz. Počet účastníků je omezen.) Praha / Od 19 hodin se v Kavárně Liberál uskuteční autorské čtení Jana Štolby z jeho nového románu Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotické grotesky z filmově-sportovního prostředí, která vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY První básnická knížka básníka, pedagoga a vynikajícího nakladatelského editora Marka Staška, nesoucí název Texty o domě a událostech (Pavel Mervart 2019) vznikla v první polovině osmdesátých let – a přitom dodnes nebyla řádně vydána. V roce 1991 ji jako dnes již zcela nedostupnou bibliofilii v několika výtiscích vydal Jiří Suchý ve svém nakladatelství Klokočí na volných listech, tu ovšem při nejlepší vůli není možno považovat za vydání. Marek Stašek se ve své prvotině představuje jako velice pečlivý, jemný básník s citem pro všední skutečnost, výrazově přesný, civilní a přitom nezastírající své tíhnutí k epice, k vyprávění příběhu, k zachycení skrytě dramatického děje. Sbírka je na první pohled nenápadná, psaná zdrženlivě, o to více však po letech vynikne v kontextu doby, v níž vznikala. Již samotný fakt, že nemohla být v době svého vzniku vydána tiskem, svědčí o tom, že za Staškovými věcnými pozorováními je skryt mnohem širší obraz doby, než by se na první pohled mohlo zdát. Autor v této knize nalezl svou výrazovou polohu, svůj jazyk a básnickou nenapodobitelnost, které pak dále rozvíjel ve své tvorbě. Svazkem Magorova oáza (Torst 2019) se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová. Ivana Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích (Argo 2019), za něž letos získala Cenu Evropské unie za literaturu a které do češtiny přeložila Martina Bekešová, popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Kniha Zánik pražského ghetta (Pražské příběhy 2019) přináší novelu spisovatele Josefa Veselého, která začíná takřka domáckým líčením poměrů v někdejším židovském městě, nyní páté pražské čtvrti, postupně se však mění ve strhující líčení, jež nabízí skvělé popisy zániku ghetta a jeho leckdy podivných postav. Zánik pražského ghetta vyšel poprvé v roce 1917 a podobnost se slavným románem Gustava Meyrinka Golem nelze přehlédnout. Josef Veselý vykresluje dnes již neexistující domy a ulice. V jeho líčení se střídají obrazy plné vášní, alkoholu a prostituce. Vše vrcholí brutální a bezohlednou asanací starého židovského města vylíčenou očima zdejších obyvatel. Druhý text, Krvavé historky z ghetta aneb Nezapomenutelný večer doktora Preiningera, současného autora Dana Hrubého pak seznamuje čtenáře s poměry, jaké v ghettu panovaly, i debatou, jež se kolem asanace vedla. Kniha laureátky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové s názvem Modlitba za Černobyl je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž život černobylské neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Audioknižní verzi, kterou nyní v digitální podobě vydala Audiotéka (délka nahrávky 14 hodin 30 minut), načetli Lucie Kožinová, Zdeněk Mahdal, Eliška Beňová a Matěj Macháček. Rozsáhlý román Radky Denemarkové Hodiny z olova, inspirovaný autorčinými pobyty v Číně, který ve své knižní podobě letos získal ocenění Magnesia Litera pro Knihu roku, nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu v digitální podobě (délka nahrávky 29 hodin a 28 minut) a v podání Šárky Vondrové a Luboše Ondráčka. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.
Čas načtení: 2019-09-02 07:24:45
Literární vyhlídky (2. až 8. září)
Po letní pauze se vracíme s pravidelnými týdenními pozvánkami na literární akce a (audio)knižními tipy. První zářijový týden je, co se týče autorských čtení, knižních křtů apod. spíše zahřívací, ovšem zajímavých nových titulů se po dvouměsíčním půstu naštěstí objevila přehršle. POZVÁNKY 2. 9. Praha / Od 19 hodin proběhne ve vinohradské Božské lahvici křest knihy Michala Janaty Mr(a)zí (Malvern 2019) s podtitulem „Deník, který jím není“. Vedle krátkých i delších glos k nejrůznějším tématům do ní autor zařadil i úvahy o výtvarném umění, politice, právu a řadě dalších oblastí lidského poznání a konání, krátké, ironicky laděné říkánky, slovní hříčky, mystifikace aj. 4. 9. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení – pobočka Městské knihovny v Praze – v rámci zahájení nové sezony autorské čtení básníků a básnířek z řad svých pracovníků, jmenovitě Olgy Słowik, Vojtěcha Vacka a Josefa Straky. Hradec Králové / V 17 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básnířka a dramatička Kateřina Rudčenková. Její tvorbu od počátku provází kontrast provokativní otevřenosti a vědomé stylizace. Za básnickou sbírku Chůze po dunách (2013) obdržela cenu Magnesia Litera. 6. 9. V pátek 6. září začne 26. ročník literárního festivalu Ortenova Kutná Hora, který nabídne mimo jiné připomínku 100. výročí Ortenova narození ve formě kompozice z básníkovy korespondence pod názvem Drahý Jirko, milá maminko... (účinkují Lukáš Hlavica a Daniela Kolářová), večer mladých básníků, na němž za přítomnosti organizátora Jana Těsnohlídka vystoupí Miroslava Ábelová, Ondřej Hrabal, Ondřej Macl a Lucie Faulerová, nebo autorské čtení Davida Zábranského ad. Klatovy / V Městské knihovně Klatovy představí svou tvorbu básník, autor knih pro děti a překladatel Radek Malý (jeden ze spoluautorů aktuálního zářijového čísla Biblia). Dosud vydal šest básnických sbírek a několik dětských knížek, za které obdržel mj. Cenu Jiřího Ortena nebo dvě ocenění Magnesia Litera. Praha / V 19 hodin se v Knihovně Václava Havla uskuteční křest povídkové sbírky Dory Kaprálové s názvem Ostrovy (Druhé město 2019). Knihu obsahující jedenadvacet krátkých próz, v nichž je na intimních příbězích tematizována ohraničenost ostrovů v širokém smyslu slova, uvede Ivana Myšková a ukázky z ní přečte sama autorka. NOVÉ (AUDIO)KNIHY Ve svém dalším románu Ta blízkost (nakladatelství Malvern) nás Daniela Hodrová nikoli poprvé přesvědčuje, že nic nekončí – život ani láska, ani psaní, ani příběh, který začala vyprávět před čtyřiceti lety Podobojím a který po Kuklách a Thétě pokračoval Komedií, Vyvoláváním a Točitými větami. Neskrývaně autobiografický příběh, postupující v čase vpřed i vzad a střídavě podávaný v první a třetí osobě, do sebe organicky pojímá události ze životů blízkých i vzdálenějších lidí, ale také vypjaté scény ze životů historických postav – kněze, jeptišky, spisovatelů, filozofů, říšského protektora, herce a dalších. Všechny tyto příběhy (některé autorka vypráví už poněkolikáté, ale v jiných souvislostech a s novými detaily) jsou prožívány a líčeny v duchu „té blízkosti“ a v románu z nich vyvstává jediný Příběh, intimní a historický zároveň. Můžeme pozorovat, jak se výpověď román od románu stává osobnější a spolu s tím směřuje od „točitých vět“ k jednodušší struktuře a větší stylové prostotě. Román americké spisovatelky Jesmyn Wardové Píseň zbloudilých duší (nakladatelství Vyšehrad), který vychází v překladu Romana Jakubčíka a s doslovem Ladislava Nagye, je zajímavou variací na román odehrávající se na cestě – intimní portrét jedné rodiny, ale i výpravný příběh o vedru, bahnu a umírání. Provází nás státem Mississippi minulosti i dneška a pozoruje na něm nelidskost v srdci příběhu samotné Ameriky. Třináctiletý Jojo se snaží chovat jako dospělý po vzoru svého dědy, kterému říká „taťko“. To od svého druhého dědy zaslechl v životě méně slov než od zvířat, jejichž řeči rozumí. Jojova mladá matka Leonie neustále bojuje sama se sebou i s okolím, a nemá proto na Joja ani na jeho mladší sestřičku čas. Nejvíce jí nedává spát drogová halucinace v podobě jejího zesnulého bratra. Jednoho dne však sbalí děti a vydá se vyzvednout Michaela, Jojova otce, z vězení. Tam už na Joja čeká další třináctiletý chlapec… Po dvou povídkových a dvou básnických sbírkách přichází Pavel Bušta se zbrusu novou prózou Lobotomík (nakladatelství Argo), stojící na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely. Vypravěč příběhu, jenž si říká Lobotomík, chlapec s hlubokou jizvou na hlavě po prodělané operaci mozku, přebývá v podivném zařízení zvaném Nemříž. Mezi ještě podivnějším osazenstvem ústavu má dva blízké přátele: dívku Darju s poruchou slzných kanálků a červeného pavouka s tmavými slunečními brýlemi jménem Reginald. Jednoho dne důmyslný pavouk Reg zosnuje útěk všech tří přátel z ústavu a začíná nedlouhá, zato dobrodružná a fantaskní cesta za svobodou a poznáním, co vlastně je a co není skutečné. – Rozhovor s autorem naleznete v aktuálním zářijovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 9/2019. Dílo nobelistky Světlany Alexijevičové Modlitba za Černobyl, nabízející šokující pohled na jednu z největších nukleárních katastrof v historii lidstva v podobě výpovědí těch, které výbuch černobylské jaderné elektrárny zasáhl a ovlivnil nejvíc, se dočkalo vydání v podobě audioknihy o délce 14 hodin a 30 minut, kterou pro vydavatelství Audiotéka načetli Lucie Kožinová a Zdeněk Mahdal. Můžeme ji číst (poslouchat) jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Jako audiokniha vychází román Samuraj (délka nahrávky činí 15 hodin a 53 minut), v němž se Šúsaku Endó vrací do období střetávání Japonska a japonské kultury s evropskými mocnostmi a křesťanstvím a který pro vydavatelství Vyšehrad načetl Martin Zahálka. Výměnou za právo obchodovat s Latinskou Amerikou se skupina samurajů vydává spolu s františkánským knězem na cestu do křesťanského světa. Cestují do Mexika, Španělska i do Říma, kde tři z nich přijmou křest jako prostředek ke splnění své mise. Jenže jejich výprava v Evropě zkrachuje. Situace v Japonsku se změnila. Šógunát o vazby se Západem nemá zájem a křesťané jsou pronásledováni. Rozehrává se tak střet dvou odlišných kultur na pozadí japonských dějin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-01 05:21:00
RECENZE: Na Netflixu přistál divný Kosmonaut z Čech
Po světové premiéře na nedávno skončeném filmovém festivalu Berlinale v pátek přilétá na platformu Netflix její vlastní dílo, film z Kosmonaut z Čech. Natočil ho švédský režisér Johan Renck, podepsaný mimo jiné pod minisérií Černobyl oceněnou Zlatým glóbem.
Čas načtení: 2024-04-03 18:00:00
Připravenost Čechů na potenciální krize nebo mimořádné události je tristní. Mnoho lidí neví, co má dělat v případě úniku chemických látek v jejich blízkosti nebo kde se nachází stálý kryt, v němž by se v případě ohrožení mohli skrýt. Vyplývá to z výroční zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu za loňský rok. Ve světle vyhrocené situace na východě Evropy a neustálého chřestění zbraněmi by bylo více než záhodno se danou situací vážně zabývat.
Čas načtení: 2024-04-26 06:00:00
Ranní check: Železnice vydělává. Stát podporuje startupy, ale vláda o tom mlčí
Dobré ráno! Je 117. den v roce, svátek má Oto. V tento den v roce 1986 došlo k nejhorší jaderné havárii historie v sovětské jaderné elektrárně Černobyl. Podívejte se na přehled nejdůležitějších událostí posledních hodin.
Čas načtení: 2024-04-26 17:45:00
Před 25 lety poprvé udeřil ničivý virus Černobyl. Napadal počítače po celém světě
V pondělí 26. dubna 1999 svět poprvé ucítil sílu destruktivního viru označeného jako CIH. Veřejnost jej však rychle překřtila na Černobyl, protože útočil v den výročí havárie stejnojmenné jaderné elektrárny. CIH dodnes patří mezi nejznámější ničivé viry. Díky chytlavé přezdívce, rozsahu útoku i ...
Čas načtení: 2024-04-30 17:27:00
Vím, co bylo ve skladu... Kauza Vrbětice uzavřena. Pak zaznělo něco, co řečeno nebylo
O tom, že ve Vrběticích rozhodně nebyla škoda za miliardu, se rozhovořil bezpečnostní analytik Jaroslav Štefec s europoslancem za SPD Ivanem Davidem. "To by tam musely být pozlacené granáty, nebo něco takového. Nebo s ochuzeným uranem, ty jsou dost drahé. Ale ty tam zřejmě nebyly. A jestli tam byly, tak nám to nikdo neřekl, což je blbé. To je horší než Černobyl," dodal Štefec.
Čas načtení: 2024-05-08 06:00:00
Kolik rentgenů je smrtící dávka?
My máme doma dozimetr a jednoho dne jsem s kamarádem šel do opuštěného bunkru. Došli jsme do části bunkru, kde začal dozimetr šílet a hlásil 300 000 rentgenů za sekundu. Ihned jsme odtamtud utekli. Další den jsem se dozvěděl, že kamarád onemocněl. Když jsem ho viděl, byl tak rudý jako postavy z filmu Černobyl. Tak jsem se tam šel podívat znovu a teď to hlásí jen 15 rentgenů za sekundu. Je to v pořádku?
Čas načtení: 2024-05-28 10:22:31
Autor: Panzer Datum: 28.05.2024 10:22:31 Příjmení:Surname:JefimovEfimovJméno:Given Name:Nikolaj AlexejevičNikolay AlekseyevichJméno v originále:Original Name:Николай Алексеевич ЕфимовFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:zborový veliteľCorps CommanderAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:06.05.1897 Černobyl / 06.05.1897 Chernobyl / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:14.08.1937 14.08.1937 Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- náčelník hlavnej správy delostrelectva Červenej armády- head of Main Artillery Directorate of the Red ArmyJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- obeť stalinských represií- odsúdený pre vykonštruovaný a nepravdivý skutok na trest smrti- plne rehabilitovaný v roku 1957- a victim of Stalinist repression - sentenced to death for a fabricated and untrue act - fully rehabilitated in 1957Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:www.ria1914.infogenerals.dkhttp://1937god.info/node/210
Čas načtení: 2024-08-06 12:34:00
26. apríl roku 1986 navždy zmenil svet. Navždy zmenil vnímanie jadrových elektrární ako bezpečný zdroj energie. Tento deň sa totiž na Ukrajine stala najväčšia jadrová havária všetkých čias. Došlo k explózii reaktora č. 4 a tento výbuch ožiaril široké okolie elektrárne Černobyľ. V hre Chornobyl Liquidators sa hráč vžije do úlohy úplne prvých hasičov, ktorí na miesto katastrofy prídu. O tom, že sú vystavení radiácii nikto nemá ani potuchy. Veľa hasičov zomrelo počas samotného zásahu na mieste al...
Čas načtení: 2024-09-04 19:12:00
Plameny v okolí Černobylu: Poblíž jaderné elektrárny zuří lesní požár, bojuje s ním 200 hasičů
V radiací zamořené uzavřené zóně okolo ukrajinské Černobylské jaderné elektrárny propukl lesní požár. Napsala to dnes agentura DPA s odkazem na Ruslana Kravčenka, šéfa správy Kyjevské oblasti, podle kterého je radioaktivita v mezích normy. Na místě bylo nasazeno přes 200 hasičů včetně padesátky vojáků a oheň se podařilo dostat pod kontrolu.
Čas načtení: 2024-10-07 15:56:00
Hub roste jak po Černobylu, šíří se internetem. Radiací to není, reaguje Drábová
Mapa meteorologů, v níž ukazují, kde je v Česku největší šance růstu hub, už neukazuje nejlepší podmínky, přesto si někteří houbaři stěžují, že jich je už nějak moc. Podezřele moc, a navíc rostou na zvláštních místech. I proto se dovolávají třeba i vyjádření předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové. Narážejí tím na zažité tvrzení, že houby vždy více rostly po úniku radiace, například po výbuchu v elektrárně Černobyl. To Drábová odmítla, mykologové radí si spíše pohlídat místa sběru hub, aby nebyly kontaminované jedovatými kovy.
Čas načtení: 2024-10-07 15:56:00
Hub roste jak po Černobylu, šíří se internetem. Radiací to není, reaguje Drábová
Mapa meteorologů, v níž ukazují, kde je v Česku největší šance růstu hub, už neukazuje nejlepší podmínky, přesto si někteří houbaři stěžují, že jich je už nějak moc. Podezřele moc, a navíc rostou na zvláštních místech. I proto se dovolávají třeba i vyjádření předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové. Narážejí tím na zažité tvrzení, že houby vždy více rostly po úniku radiace, například po výbuchu v elektrárně Černobyl. To Drábová odmítla, mykologové radí si spíše pohlídat místa sběru hub, aby nebyly kontaminované jedovatými kovy.