Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-14 06:13:00

Nová globální zpravodajská a publikační platforma Gnomi spouští program placené žurnalistiky

Los Angeles 14. května 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Aplikace Gnomi spouští unikátní placený program, který poskytuje žurnalistům příležitost sdílet své názory a budovat si globální publikum.Revoluční globální aplikace pro agregované zpravodajství Gnomi, jejímž cílem je posílit globální diskusi transparentním sdílením informací, dnes spouští svůj program placené žurnalistiky. Tato odvážná nová iniciativa vyzývá zavedené nezávislé autory, novináře a myšlenkové lídry, aby na platformě sdíleli a monetizovali svou originální tvorbu.Tento obsah doplní hlavní tok globálního zpravodajství platformy Gnomi, který využívá technologii strojového učení k překladu zpráv z 22 zemí s nejvyšším HDP do více než 11 jazyků v reálném čase.Počínaje dneškem se tak mohou do programu placené žurnalistiky Gnomi hlásit zkušení autoři, publicisté a myšlenkoví lídři, kteří si díky své expertíze vypěstovali digitální komunitu a hledají možnosti pro šíření svého originálního obsahu z jedinečného vlastního pohledu. Tito autoři mohou s dodržením základních pravidel komunity přispívat do široké škály kategorií, mezi něž patří zdraví, politika, zábava, sport, obchod, životní styl, věda a řada dalších. Tým Gnomi každou žádost pečlivě posoudí a do 2-5 pracovních dnů informuje žadatele o výsledku. Po přijetí si pak může autor vyjednat spravedlivou sazbu za své články.„Mediální průmysl zažívá bezprecedentní krizi, kdy dochází k rozsáhlému propouštění a talentovaní novináři se ocitají v nejistotě. Gnomi však věří, že skvělé psaní a hlasy talentovaných autorů by neměly být omezovány hranicemi tradičního vydavatelství," říká generální ředitelka a zakladatelka aplikace Gnomi Eva Cicinyteová. „Věříme v sílu nezávislé žurnalistiky a vytvořili jsme špičkovou platformu, která autorům umožňuje převzít kontrolu nad svou tvorbou navázat přímý kontakt s publikem a zároveň vydělávat peníze. Vracíme tak moc zpět do rukou samotných novinářů. Existuje lepší způsob, jak ukázat hodnotu naší platformy? Doufáme, že publikum jednotlivých členů naší pestré sítě zapálených tvůrců a vypravěčů příběhů přispěje také k rozšíření naší komunity Gnomi."Program placené žurnalistiky Gnomi v hlavních bodech:• Pište o tématech, která vás zajímají.• Dostávejte zaplaceno za každý článek.• Zesilujte globální dosah a budujte své publikum, své portfolio a svou značku.• Přizpůsobujte a vylepšujte svůj obsah pomocí obrázků, videí, široké škály stylů písma a dalších nástrojů, které pomáhají vytvořit poutavý příběh.Odkaz na aplikaci pro placenou žurnalistiku Gnomi: https://www.gnomi.com/journalismprogramO Gnomi: Gnomi App je globální platforma, která slouží jako celosvětová zpravodajská streamovací služba (se zdroji ve 22 zemích s nejvyšším HDP, překládaná v reálném čase do více než 11 jazyků) i jako publikační platforma, která vytváří inovativní prostor pro informované diskuse s bohatstvím různých pohledů. Platforma byla oficiálně spuštěna 3. května 2024.Kontakt:Tracy PaulTracy Paul & Company, Inc.Přímá linka: 917-693-9139www.tracypaul.comLogo - https://mma.prnewswire.com/media/2410447/Gnomi_Logo.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2410448/Gnomi_Screens.jpg 

Čas načtení: 2024-02-15 15:28:36

Boris Johnson označil Tuckera Carlsona za zrádce žurnalistiky kvůli interview s Putinem

Bývalý Britský premiér Boris Johnson odsoudil novináře Tuckera Carlsona za rozhovor s Ruským prezidentem Vladimirem Putinem a označil bývalého moderátora Fox News za „zrádce žurnalistiky.“ Johnson ve vydání svého sloupku pro deník Daily Mail z 9. února Carlsona pokáral za… The post Boris Johnson označil Tuckera Carlsona za zrádce žurnalistiky kvůli interview s Putinem first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2021-11-01 13:58:34

Snímek Havlíčku, Havle…! připomíná 200 let od narození zakladatele české satiry

Patří k nejvýraznějším postavám českých dějin, přesto se s jistotou neví, jak vypadal. Všechna známá vyobrazení zakladatele české žurnalistiky a satiry totiž vznikla až po jeho smrti. Dnes je tak obtížné zahlédnout přes nánosy národoveckého patosu skutečnou osobnost Karla Havlíčka Borovského. Dokument o něm nazvaný Havlíčku, Havle…! uvidí diváci ČT2 v úterý 2. listopadu ve 21.35 hodin. „Dokument režisérky Jolany Matějkové by měl divákům přinést zasvěcený pohled na život a dílo Karla Havlíčka Borovského. Při přípravě a natáčení dokumentu bylo fascinující především to, jak osobnost, která žila před dvěma sty lety, intenzivně promlouvá do dnešní doby. Kritické myšlení, poctivá žurnalistika, potřeba vzdorovat sentimentálnímu vlastenectví, to vše jsou témata, která rezonují i dnes,“ říká kreativní producent Patrick Diviš. Dokument připomínající dvousetleté oslavy výročí narození zakladatele české žurnalistiky, liberálního politika, satirika a spisovatele se natáčel v Krakově, Mnichově, Brixenu, Vídni a Frankfurtu nad Mohanem. Aby se z vyprávění Havlíčkova příběhu nevytratil prvek pro něj příznačného humoru, tak se výpovědi historiků střídají s ukázkami z představení Divadla Járy Cimrmana České nebe. Hlavní linku však tvoří Borovského myšlenky, přičemž řada z nich zůstává aktuální i dnes. „Když jsem se začetla do Havlíčkova odkazu, zdálo se mi, jako by byl náš souputník, stejně jako Božena Němcová. Oba autentičtí, stateční, při realizaci svého díla vedeni až na kraj propasti,“ uvádí autorka scénáře a jeho režisérka Jolana Matějková a dodává: „Pracovali jsme s vyvracením mýtů, které o Havlíčkovi kolují. Každá doba si chtěla statečného Havlíčka přivlastnit: vlastenci, první republika, komunisté, disent… Úkolem filmu bylo zbavit zakladatele naší žurnalistiky nánosů dob minulých, mýtů, a naopak nechat to, co je stále živé.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-12 06:36:57

Pavel Hak: Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku

Francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, autor pětice románů a jednoho dramatu, dnes ve Francii patří k etablovaným literátům a jeho díla se těší nemalému ohlasu čtenářů i kritiky. Čeští čtenáři jej však teprve objevují – po oceňovaném románu Vomito negro se nyní českého vydání dočkal další jeho román Warax (Paper Jam 2019), dílo co do tématu i stylu podobně odvážné a v tuzemské prozaické produkci jen obtížně hledající srovnatelný protějšek.   Když jste v roce 1985 jako třiadvacetiletý mladík emigroval z Československa, měl jste za sebou dělnickou zkušenost v pražské Tesle, krátkou epizodu s členstvím v KSČ, odchod ze strany a vyloučení z prvního ročníku Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, práci nočního hlídače... Co vás definitivně přimělo k odchodu z rodné vlasti? Co pro mě byla opravdu prvořadá věc v roce 1985, to bylo vystoupit z KSČ poté, co jsem se dostal na žurnalistiku, a uzavřít tak ten svůj první střet – svoji první konfrontaci – s mocí. A s politickou dimenzí existence. Vyloučení ze žurnalistiky bylo nevyhnutelným následkem vystoupení z KSČ. Vystoupit z KSČ byla v té době „závažná věc“, odsuzovaná převážnou většinou lidí. Pro mě ale bylo klíčové jít až do konce této „morální krize“. Možnost emigrace jsem byl připraven obětovat. Po vyloučení ze žurnalistiky jsem pracoval jako noční hlídač na pražském předměstí – v družstvu v Jinonicích. A v podstatě jsem tam mohl zůstat, aniž bych byl z toho rozpolcený. Chtěl jsem emigrovat, číst a psát, ale mohl jsem také žít v Praze v těch podmínkách marginality, číst a pokoušet se psát při té práci nočního hlídače. Odjezd do Jugoslávie byla shoda náhod. Přejít nezákonně hranici mezi Jugoslávií a Itálií bylo otázkou vynalézavosti. A mít štěstí v tom daném okamžiku. Objevit se poté najednou v Itálii, to byla opravdu nezapomenutelná událost.   Jako noční hlídač jste začínal i v Paříži, kde od roku 1986 žijete. Čím vás tehdy střet s realitou života na Západě nejvíce zaskočil? A jak se vám nakonec podařilo vystudovat filozofii na Sorbonně? Zaskočený jsem se být necítil. Ale emigrant objeví tvrdé podmínky emigrace. Pozná, že je emigrant. Ztracený v cizině. Bez jazyka. Bez kontaktů. Vytržen ze všech zázemí. Mluvím o obyčejném emigrantovi. Pro Milana Kunderu, který byl hned pozván do Café de Flore, nebo pro Miloše Formana, jemuž Hollywood otevíral náruč, byla emigrace určitě úplně jinou zkušeností. Nicméně pokud přežijete, tak tahle dimenze existence a její zkušenost je nesmírně silná. Jako by byl člověk podruhé vržen do světa. Ale ne jako dítě – jako dospělý člověk. V podmínkách tvrdé reality. Svět vám ukáže, jaký je život. Jak funguje společnost. Za co je nutné bojovat. Vystudovat filozofii na Sorbonně byla věc, do které jsem investoval všechnu svou energii. Na studiu filozofie jsem opravdu trval. Na psaní byl čas. Studium filozofie byla vitální záležitost. Neodjel jsem za materiálním bohatstvím.   Nelitoval jste nikdy svého odchodu? S jakými pocity jste sledoval sametovou revoluci a následný společensko-politický vývoj u nás? Odchodu jsem nikdy nelitoval. Já chtěl odjet. Vidět svět. Aniž bych věděl, do čeho jsem se vrhal. Člověk jde do něčeho, aniž by věděl, do čeho jde: to je jedna z paradoxních podmínek života. Co bylo zásadním omezením života v komunismu? Útlak svobody myšlení. Nemožnost svobody projevu. Zákaz cestování. Zákaz vybočit z trasy předem narýsované Marxem, Engelsem a Leninem. O svobodu myšlení jsem začal bojovat už v Praze, když jsem se dal do čtení, když jsem se chtěl naučit myslet, když jsem chtěl začít psát. Nebo jak říkali rodiče: když jsem se zvrhl! A svobodu cestování jsem si vybojoval svým úprkem. Dnes ji všichni Češi mají. Ale myslet a tvořit, to znamená vždy vybočit z narýsovaných tras. Dnes stejně jako včera. Vidět pád Berlínské zdi, to ve mně vyvolalo velké emoce. A z pádu komunismu v Čechách jsem měl slzy v očích. Historie, nezadržitelný vývoj věcí a několik klíčových postav rozbořily to, co byl pro celé generace neotřesitelný ideologický blok. Což neznamená, že po roce 1989 hrozba totalitarismu zmizela ze světa. Demokracie není daná. O demokracii je neustále nutné bojovat. Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Zájem o literaturu a touhu psát jste si přivezl z Čech, ale hned svou první knihu jste napsal francouzsky. Jak obtížná byla cesta k vydání vašeho románu Safari, kterým jste – až v roce 2001 – debutoval? Jak říkáte: první román jsem publikoval až v roce 2001. To znamená, že ta léta mezi roky 1986 a 2001 byla plná úsilí o přechod z češtiny do francouzštiny. Nejprve jsem se věnoval pouze studiu filozofie. Po čtyřech letech studií jsem zanechal univerzity a vrátil se k psaní. A nastalo hledání toho, co a jak psát. A snažit se zvládnout nějakým způsobem cizí jazyk. Zvládnout jakýkoli jazyk – i svůj vlastní, rodný jazyk – se mi zdá obtížné. A psát, dát dohromady literární jazyk, nalézt literární styl, to je ještě úplně jiná záležitost. Jak v češtině, tak ve francouzštině.   Dnes máte na svém kontě pět románů a jednu divadelní hru, za které jste opakovaně sklidil uznání kritiky. Které z vašich děl se zatím dočkalo největšího čtenářského ohlasu? Myslím, že Sniper. Ale pro mě jako autora není čtenářský ohlas pouze počet prodaných knih a množství překladů. Pro některé z mých čtenářů, kteří se zajímají o témata současného světa, byl tím nejzajímavějším románem Warax. Čtenářský ohlas je důležitá věc, ale jako kritérium nejde uplatňovat na všechna literární díla. Některá z nich, a tedy i některé romány, jež mají podle mě literární hodnotu, mohou být náročná ke čtení. A z hlediska prodeje problematická. Na druhou stranu, když neprodáte nic, tak to neznamená, že se jedná o velký román. A že když prodáte v Americe milion výtisků, že se jedná o literaturu čistě komerční. Mám ale pocit, že dnes nakladatelé hledají a publikují hlavně „konvenční“ literaturu. A že „opravdová“ literatura je v těžké pozici. Přirozeně v literatuře se jedná o tu opravdovou literaturu. Namátkou bych jmenoval několik takových autorů ze začátku 20. století: Joyce, Kafka, Hašek, Céline, Faulkner, Artaud, Bataille...   Dosud poslední knihu, román Vomito negro, jste ovšem vydal již v roce 2011 – na čem od té doby pracujete? Je pravda, že od roku 2011 jsem nic nového nepublikoval. Ale píšu intenzivně. A tahle perioda se mi jeví jako velmi tvůrčí. Abych byl konkrétní, pracuji na jednom románu, který tematicky navazuje na Warax (téma současného světa). A poté pracuji na druhém románu, který bude mým „českým“ románem (napsaným ovšem i tak ve francouzštině). Ten „český“ román dlužím Česku, svému narození v Táboře, svému mládí v Praze: jelikož právě tehdy, kolem těch svých dvaceti let, jsem se dal – jak se říká – na umění, někde mezi ulicí Mánesovou na Vinohradech, ulicí Vrchlického kolem Klamovky, tehdejší kavárnou Slavia a bývalou Malostranskou kavárnou. Nějaká práce na literárních fragmentech, s pokusem o originální literární formu, mi vyvažuje práci na románech.   Právě zmíněným románem Vomito negro jste se také poprvé představil českým čtenářům, když jej v překladu Jovanky Šotolové vydalo v roce 2013 nakladatelství Torst. Veskrze pochvalné ohlasy provázel i jistý šok z vašeho specifického stylu, k nimž se vzápětí dostaneme. Vzbudila vaše tvorba podobné reakce i ve Francii? Při psaní Vomita negra jsem se vrátil ke stylu, který jsem hledal pro napsání Transu. Trans je příběh utečence z totality. Byl to tak trochu můj vlastní příběh. A tehdy jsem hledal, jak to napsat. Ne úplně ve stylu, kterým jsem napsal Snipera. Tematika Transu si vyžadovala něco nervóznějšího, napjatějšího, přímočarého, rychlého. Jako když utíkáte. To je přesně ono: najít styl, který může popsat útěk. Abyste se cítil, když čtete, jako ten uprchlík. Jako když prcháte. Úprk jako literární styl. Pro téma Vomita negra, v těch částech o současné společnosti, se mi ten styl zdál dobrým literárním řešením. Reakce na stylistické variace jsou přibližně stejné, jak ve Francii, tak v Itálii, nebo v Čechách.   Hlavním tématem dotyčného románu, k němuž odkazuje i jeho titul (vomito negro – lat. černé zvratky; jeden z projevů žluté zimnice, kterou trpěli otroci při převozech na lodích z Afriky do Ameriky; pozn. PN), je historický i novodobý obchod s lidmi. Proč právě toto téma? V té době jsem byl několikrát v Karibiku. Podmínky, v nichž tam ta mládež žije, například na předměstí v Pointe-à-Pitre, jsou tvrdé. A minulost, už i to 16. století, je tam přítomná v současnosti. To mě udeřilo. S tím, že 16. století – s objevem Ameriky – je momentem první globalizace světa. Obchod, byznys, kapitály, masivní přemístění obyvatel, toky pracovních sil, vykořisťovaní slabých mocnými, síly, které proměňují svět: tyto faktory propojovaly překvapivým způsobem 16. a 21. století. Ostatně tato tematika je přítomná i ve Waraxu. Síly, které určují vývoj, faktory, jež hrají klíčovou roli v historii, transformace světa, to jsou věci, které mě zajímají. Pokusit se napsat něco o aktuálním světě, o změnách, které se odehrávají před našima očima, to se mi zdá důležité. Je to určitá výzva: říct něco o světě, který nás obklopuje. Něco o tom, co žijeme, aniž bychom přesně věděli, co vlastně žijeme. Jaké síly řídí svět. Kdo a jaké faktory mají hlavní roli v současné společnosti. Tak jako John Dos Passos napsal v roce 1925 Manhattan Transfer. Ve Vomitu negru je jednou z hlavních os byznys spojený s otrokářstvím. Ve Waraxu zaujímá obdobnou pozici byznys spojený s válkou. Plus všechna ta další témata, jako média, emigrace, slumy, nebezpečí nukleární či ekologické katastrofy – a země obývaná lidstvem.   Karibský příběh bratra hledajícího všemi dostupnými prostředky unesenou sestru vyniká stejně jako vaše další romány množstvím naturalisticky popisovaných (ovšem nikoliv samoúčelných) sexuálních a násilných výjevů, jaké bychom čekali spíše v thrilleru nebo hororu. Je dnešní čtenářstvo už natolik otrlé, že by s ním méně extrémní obrazy nepohnuly? Sexuální a násilné výjevy jsou součástí světa. Extrémní obrazy odrážejí realitu. Umění musí mluvit o světě. Ukázat svět, jaký je. Ztvárnit realitu ve všech jejích aspektech. I těch hrůzostrašných. Vůle cenzurovat realitu je velmi zneklidňující jev. Tak jako vůle cenzurovat projev lidí. Rolí umění není pouze ukazovat všechny krásy světa, ale také všechna zvěrstva. Díla Homéra, Sofokla, Vergilia, Shakespeara ukazují svět ve všech aspektech. A jsou plná násilí a sexu. Sade byl určitě velkou událostí v literatuře. Je ale pravda, že od 19. století – po periodě osvícenství – začíná určitá cenzura. A dnes, jak říkáte, jsou témata sexu nebo násilí přijatelná v thrilleru nebo hororu. Pro mě ale v moderní literatuře spisovatelé jako George Bataille, Antonin Artaud, William S. Burroughs, Alain Robbe-Grillet, Pierre Guyotat, Hubert Selby Jr., Breat Easton Ellis jsou autory stěžejních děl, která popisují svět ve všech jeho aspektech, tedy i těch nejtěžších, nejproblematičtějších. Mluvit o světě takovém, jaký je, se mi zdá podstatné. Zradit realitu, nebo zavírat před ní oči, není řešení. Umělec musí čelit světu. Existence cenzury potvrzuje, že umění má sílu mluvit o světě.   Mezi témata, k nimž se ve svých prózách opakovaně vracíte, patří i nelehký úděl imigrantů, zvláště pak nelegálních přistěhovalců. Tedy téma, které dnes – v době tzv. evropské uprchlické krize – ještě nabylo na aktualitě. Jak se vás tato situace coby emigranta dotýká? Svět roku 1985 nemá vůbec co dělat se světem dnešním. Má emigrace byla individuální záležitostí. Emigroval jsem sám, bez nějaké sítě trafikantů. V emigračním táboře u Říma nás bylo ani ne deset Čechů. Tlak demografie z Afriky nebo z Asie nebyl žádný. Střet náboženství nehrál žádnou roli. Dnešní migrační toky, populační exploze, zájem velkých kapitalistů mít nedrahou pracovní sílu, cynismus oligarchie, která žije v ghettech bohatých, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, zatímco obyčejný lid je vystaven střetu s vzrůstajícími komunitami a hrozbě ztráty území a identity, to jsou naprosto nové faktory, vyžadující politická řešení. Vládnoucí elita se nemůže spokojit s tím, že označí strach a konkrétní problémy lidí za populistická hnutí. To největší nebezpečí je propast mezi oligarchií a lidem.   Uprchlíci hrají stěžejní roli i ve vašem románu Warax z roku 2009, který právě vyšel česky v překladu Zdeňka Humla. Jeho děj jste zasadil na území blíže neurčeného Impéria a tamní megapole, která se pro jedny stává vysněnou zemí blahobytu, pro jiné nenáviděným symbolem útlaku. To druhé tedy alespoň tvrdí titulní hrdina ve snaze zatáhnout svou zemi do války a oživit tak vlastní byznys se zbraněmi. Mají si čtenáři za „politickým monstrem, které už více než sto let diktuje své hodnoty všem státům světa“, představit USA? To mi přijde jako dobrá hypotéza. Warax je fikce, která se neřadí do úplně realistické literatury. Ale pokud přivede čtenáře k zamyšlení nad politikou USA, tak proč ne. Éra Bushe byla určitě jednou z mých inspirací. Stejně tak jako Wall Street, americká média, zbrojařské závody, příčiny a dopady války vedené Spojenými státy. Po pádu Berlínské zdi se svět neuvěřitelně rychlým způsobem vřítil do nové éry. A zkusit napsat něco o této nové éře se stalo mým literárním námětem.   Zatímco v románu Vomito negro spolu jednotlivé dějové linie více či méně souvisejí, ve Waraxu nalezneme čtyři do značné míry samostatné příběhy, k nimž posléze přibude ještě pátý. Jako čtenář jsem přesto dlouho čekal, že se alespoň některé z nich propojí. Čím vás přitahuje podobný druh kompozice?  Měl by odrážet dnešní svět. Propojit ty čtyři příběhy přes postavy by nebylo tak těžké. Mně se ale jednalo o propojení – o nepřímé propojení – těch příběhů přes témata, ozvěny, vztahy mezi ekonomickými zájmy, dopady politických anebo finančních rozhodnutí, aniž by autoři těch rozhodnutí byli vždy fyzicky přítomní na místě jejich reálného dopadu. Hrdiny Waraxu nejsou pouze fyzické postavy, ale také zbrojařské závody, média, příčiny a následky politických zájmů a sil. Spálená zem může být výsledkem války, ale také ekologické katastrofy zapříčiněné politickou slepotou těch, co vládnou.   Nejen kvůli výše řečenému by mě velmi zajímalo, kteří autoři jsou vám osobně blízcí a proč? Sledujete i současnou českou literaturu? Ti, které jsem již jmenoval, ale i spousta dalších. Někdy i pouze pro jedinou knihu. Z těch současných například Pier Paolo Pasolini (Petrolio), Joan Didion (Play It as It Lays), Carlos Fuentes (Terra Nostra), Don DeLillo (Podsvětí), Tony Morrisson (Milovaná), Roberto Bolaño (Divocí detektivové), Bret Easton Ellis (Americké psycho), Jay McInerney (Brightness Falls), Jonathan Franzen (Rozhřešení). K české literatuře jsem se vrátil minulé léto. Přes klasiky, prozatím. Četl jsem Haška a Ostře sledované vlaky od Hrabala: silné texty. Švejk má své místo ve světové literatuře. A Ostře sledované vlaky jsou malé veledílo, mnohem silnější než ty typické Hrabalovy texty, jako je například Příliš hlučná samota.   Kterou ze svých dalších knih byste obzvláště rád viděl přeloženou do češtiny? Před lety se hovořilo o vydání románu Sniper (2002), ale z toho nakonec sešlo... Uvidíme, jak se k tomu postaví pan nakladatel Milan Hodek z Paper Jamu... {/mprestriction}  Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře. V roce 1985 z Československa emigroval a od roku 1986 žije v Paříži. Ve Francii publikoval pět románů (Safari, 2001; Sniper, 2002; Trans, 2006; Warax, 2009; Vomito negro, 2011) a jednu divadelní hru (Lutte à mort, 2004) – všechna tato díla napsal ve francouzštině, některá z nich se dočkala vydání v dalších jazycích. Je laureátem literárních cen Prix Wepler (za román Trans) a Prix Littéraire des Jeunes Européens (za román Vomito negro). Česky dosud vyšly dva jeho romány, Vomito negro (Torst 2013) v překladu Jovanky Šotolové a Warax (Paper Jam 2019) v překladu Zdeňka Humla.

Čas načtení: 2019-09-05 06:37:09

Martin Hudec: Česko-německá literární výměna je zatím dost jednostranná

Před více než dvaceti lety se zrodila instituce, která se rozhodla prohlubovat vzájemné porozumění mezi Čechy a Němci. O dosavadních aktivitách Česko-německého fondu budoucnosti, jeho aktuálních projektech i plánech do budoucna jsme hovořili s germanistou Martinem Hudcem.   Česko-německý fond budoucnosti, založený v roce 1997, si klade za cíl „stavět mosty mezi Čechy a Němci“. Co konkrétně si pod tím máme představit?  Zcela konkrétně ve třech číslech: za 20 let jsme částkou přes 60 milionů eur podpořili na 11 000 česko-německých projektů. Podporujeme především školní a kulturní výměnu a spolupráci na úrovni občanské společnosti včetně nejrůznějších setkávání. Jde nám o to, aby díky naší podpoře bylo možné realizovat projekty, které spojují lidi z obou zemí a umožňují jim se vzájemně poznat a respektovat. Fond budoucnosti přispívá i na obnovu památek, vysokoškolská stipendia a vědecké a publikační záměry.   V čele fondu stojí český ředitel Tomáš Jelínek a německá ředitelka Petra Ernstberger, znamená to, že o aktivitách nadace v té které zemi rozhoduje vždy pouze jeden z nich? Fond budoucnosti je sice bilaterální instituce s českým a německým ředitelem, a stejně tak jsou Češi a Němci zastoupeni ve správní radě i mezi zaměstnanci, ale naše poslání je jednotné a agendu si podle státní hranice nedělíme. Sídlo fondu a celé jeho exekutivy je v Praze, zde jsou zpracovávány a hodnoceny všechny grantové žádosti a odtud jsou řízeny i další aktivity fondu směřující do obou zemí.   Vy máte na starost podporu kulturních a vědeckých projektů a také vydávání tištěných publikací. Jaký druh projektů mezi (úspěšnými) žádostmi převažuje a kam obvykle jde nejvíce peněz? Úspěšné jsou především takové žádosti, které přispívají k česko-německému porozumění, a projekty založené na česko-německé spolupráci, důležitý je i inovativní přístup, kreativita a přínos podpořených projektů. Konkrétně pak záleží na té které projektové oblasti: u kulturních projektů nám jde především o vzájemné zprostředkování kulturních fenoménů obou zemí i prezentaci zástupců současné kultury, od amatérských hudebních souborů až po špičkové německé divadlo. U vědeckých a publikačních projektů je pro nás zásadní zdokumentování myšlenkového světa, vědeckého výzkumu a kulturních aktivit lidí z Německa a Česka, stejně jako náhled do literatury sousední země a jejích nejrůznějších žánrů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Když zůstaneme u literatury, které faktory mají největší vliv na výsledné rozhodnutí ohledně vaší případné podpory? A kdo všechno o ni vlastně může žádat? Žádat mohou jak nakladatelé či nejrůznější – například vědecké – organizace, tak i fyzické osoby, tedy například samotní autoři z obou zemí. Nejzásadnější kritérium pro naši podporu jsem už zmínil v předešlé odpovědi, určitě ale platí, že chceme především přispět ke zprostředkování současné literatury, zásadní je pro nás přitom nejen kvalita textu a překladu, ale i to, že tak přispějeme k bližšímu porozumění života v sousední zemi.   Letos jste byli jedním z partnerů prezentace České republiky jako hostující země na lipském knižním veletrhu. V čem konkrétně vaše přítomnost na veletrhu, popřípadě spoluúčast na českém programu spočívala? České hostování v Lipsku jsme vnímali jako velkou šanci pro českou kulturu a pro prohloubení česko-německého dialogu nejen v oblasti literatury, což je jedním z našich důležitých cílů. Proto jsme se také hned od počátku snažili přispět k jeho úspěšné realizaci – rád jsem se v této souvislosti podílel na práci dramaturgické rady, která měla hostování ČR v Lipsku na starosti –, i k posílení česko-německé literární výměny. Již v březnu 2018 jsme vypsali mimořádnou podporu projektům, které měly přispět k lepšímu poznání a posílení role české literatury a českého jazyka v Německu.  To vše i s ohledem na fakt, že česko-německá literární výměna na rozdíl od velmi rozvinuté kulturní spolupráce lidí z obou zemí probíhá dost jednostranně a současná česká literatura se v konkurenci se silnou nabídkou zahraničních titulů na německém knižním trhu prosazuje jen s velkými obtížemi. Mimořádná podpora se týkala nejen překladů do němčiny, ale i čtení českých autorů a dalších literárních projektů, cílili jsme též na podporu německé bohemistiky. Celkem jsme v rámci naší výzvy podpořili na 20 projektů celkovou částkou 150 000 eur. V průběhu veletrhu v Lipsku jsme pak měli tři velmi úspěšné, různorodé akce: kontaktní setkání pro všechny ty, kteří mají nápady, jak česko-německé vztahy v oblasti kultury dále rozvíjet, pódiovou diskusi s Jaroslavem Rudišem přímo na veletrhu a především „Večer s Vladimírem Holanem“ – česko-německou edici, která patří k našim nejzásadnějším literárním projektům, představil její spoluvydavatel, profesor slavistiky Urs Heftrich (rozhovor s ním přinesly Literární noviny 4/2019; pozn. PN) a překladatelka Věra Koubová. Čtení básní pak hudebně doprovodil izraelský pianista Gilead Mishory.    Mezi aktuálně schválenými projekty čistě literární akce ani publikace příliš nefigurují, zaujala mě však akce s názvem Reality Czech. Německo-české literární setkání. O co se jedná? Z tohoto projektu mám obzvláštní radost, ukazuje totiž to, co pro nás bylo a je po hostování v Lipsku zásadní: tedy kontinuitu i rozšíření česko-německých aktivit na literárním poli. V případě „Reality Czech“ se jedná o řadu čtení a diskusí se 12 českými a německými spisovateli v Berlíně. V rámci třídenního setkání budou autoři z Prahy a Berlína spolu s publikem diskutovat o aktuálních podmínkách pro psaní i roli literatury v kulturně-politickém a společenském diskursu a poznají také nové performance a publikační formáty z Prahy a Berlína. Program bude sestávat z panelové diskuse v kooperaci s fakultou slavistiky na Humboldtově univerzitě, dvou večerů autorských čtení, několika moderovaných diskusí / open talks a výstavy nezávislých literárních časopisů vydávaných v uplynulých 30 letech. Z mého pohledu je přitom nejzásadnější pestrý mix různých setkávacích a prezentačních formátů: dojde zde nejen ke klasickým čtením, která širší veřejnosti umožní vhled do současné české literatury, ale i k následným diskusím o nových cestách a možnostech zprostředkovávání a šíření literatury.   Podpoříte také vznik a následné vydání německého překladu knihy Petra Balajky Ottla, která česky vyšla loni zásluhou Nakladatelství Franze Kafky. Co vás přimělo k finanční podpoře v tomto konkrétním případě? Je to svým způsobem logický protipól k naší podpoře českého vydání všech tří svazků Stachovy kafkovské biografie v nakladatelství Argo. Přišlo nám vhodné pomoci zprostředkovat knihu českého autora německým čtenářům, nadto pojednávající o osobě a tematice, o které se dosud příliš nevědělo. Tím mám na mysli nejen Ottlu jako Kafkovu „nejmilejší sestru“, ale i tematizaci posledního roku jejího života v Terezíně, následnou deportaci do Osvětimi a její dobrovolné rozhodnutí spojit svůj osud s dětmi z Białystoku, které jako zdravotní ošetřovatelka provázela, i když pravděpodobně tušila, že to znamená cestu na smrt.   Když se podíváme na rok 2017, podpory se dočkalo 40 publikací, ovšem beletrie mezi nimi příliš zastoupena nebyla (6x próza, 2x poezie) a převažovaly tituly odborné. Jedná se o tradiční poměr? A čím je to způsobeno?  Ten poměr se lehce mění, dosud ale platilo, že převažují žádosti o podporu vědeckých publikací, což je dáno tím, že tyto projekty jsou často navázány na vědeckou česko-německou spolupráci v nejrůznějších oblastech – většinou se jedná o podporu vydání česko-německých sborníků z akcí podpořených fondem. O nelehké cestě českých autorů na německý knižní trh jsem již hovořil, sám jistě dobře víte, že ani u nás není mnoho nakladatelů, kteří by se na náročnější německou beletrii či poezii zaměřovali. Chci ovšem zmínit i to, že v roce 2018, tedy již během příprav na Lipsko, bylo mezi 50 podpořenými publikacemi 8 knih beletristických a 8 titulů z oblasti poezie. V tomto smyslu doufám a věřím, že impulsy vzešlé z našeho hostování v Lipsku budou mít delší trvání, naše podpora v této oblasti samozřejmě pokračuje i nadále.   V loňském roce mezi podpořenými projekty figurovala řada akcí či děl vztahujících se k tzv. osmičkovým rokům, letos jistě nebude nouze o projekty spjaté s třicetiletým výročím sametové revoluce.  Je to tak, už v prvním pololetí letošního roku fond podpořil celou řadu projektů, které tematizují 30. výročí politického převratu v roce 1989, a to v obou zemích. Těší nás, že aktéři občanské společnosti chápou toto výročí i jako příležitost lépe si uvědomit, co nás v Evropě spojuje, a soustředit na to pozornost. Tak například pražská Asociace pro mezinárodní otázky a Evropská akademie Berlín chtějí v rámci „Evropských týdnů svobody“ prostřednictvím nejrůznějších inovativních formátů zprostředkovat širší veřejnosti v Německu, Česku a Polsku povědomí, že události roku 1989 byly významné nejenom v národním nebo bilaterálním kontextu, ale že je třeba je zároveň vnímat jako součást příběhu celoevropského úspěchu. Řada projektových partnerů hledá v souvislosti s výročím pádu železné opony i možnosti intenzivního dialogu s pamětníky. Jako například drážďanské Mitteleuropa-Zentrum při Technické univerzitě a spolek Veřejný sál Hraničář z Ústí nad Labem, kteří hodlají provést řadu rozhovorů s pamětníky z oblasti Drážďan a Ústí a tematizovat při tom jejich životní situaci před a po roce 1989. Dalším příkladem projektu, který se zabývá třicetiletým výročím politického převratu roku 1989, je česko-německý kabaret, založený v roce 2018 v Praze jako první svého druhu. Ve svém novém programu „Téma 2.0“ se bude zabývat tématem pádu železné opony a následného období politické transformace až do současnosti.    Již čtvrtým ročníkem letos pokračuje vámi pořádaná soutěž o Česko-německou novinářskou cenu. Co vás vedlo k jejímu založení a jakou prestiž si za dobu své existence toto ocenění získalo u nás a v Německu? Smyslem této ceny je podpora jednak kvalitní a nezávislé žurnalistiky, jednak česko-německých vztahů nezatížených předsudky. Během posledních dvaceti let od podpisu Česko-německé deklarace a vzniku Fondu budoucnosti se vztahy mezi Čechy a Němci sice významně zlepšily, ovšem bez kvalitní žurnalistiky by vzájemné poznání a pochopení toho druhého bylo zajisté na nižší úrovni.  Česko-německou novinářskou cenou proto oceníme novinářky a novináře, kteří jdou proti trendu rychlého, povrchního zpravodajství a nespokojují se s jednoduchými odpověďmi a populistickou zkratkovitostí. V době narůstající manipulace s fakty a názory je zodpovědná žurnalistika tohoto typu obzvlášť důležitá.  Naštěstí existuje na obou stranách hranice značný počet novinářek a novinářů, kterým stojí za to se intenzivně a dlouhodobě tématy sousední země zabývat. Myslím, že si cena za dobu své existence vybudovala dobré renomé. Od počátku jsme kladli důraz na její nezávislost: o vítězích rozhoduje porota složená z předních žurnalistů z obou zemí, které nominují naše partnerské organizace Deutscher Journalistenverband a Syndikát novinářů ČR. Vyhlášení vítězů je vždy velkou a podnětnou podívanou. Letos předání cen plánujeme na 1. listopadu do Lipska a jako hlavní řečník vystoupí bývalý německý novinář a disident a současný šéf úřadu pro dokumentaci Stasi Roland Jahn. Mezi soutěžícími i vítězi byli dosud vždy zastoupeni jak žurnalisti z nejvýznamnějších médií z obou zemí, tak i novináři na volné noze a nezávislé produkce a my věříme, že to tak bude i nadále. Cíle naší ceny jsou totiž stále aktuálnější.  {/mprestriction}  Martin Hudec (*1974) absolvoval magisterské i doktorské studium germanistiky na Johann Wolfgang Goethe-Universität ve Frankfurtu na Mohanem. V Česko-německém fondu budoucnosti, kde je zodpovědný za oblast publikací a stipendií, působí od roku 2003.

Čas načtení: 2024-08-09 10:00:00

Na památku novináře Ismaila Al-Ghoula, hlasu města Gazy světu

 Jak můžeme pokračovat v obvyklých činnostech poté, co Izrael brutálně zabil dalšího přítele a další ikonu palestinské žurnalistiky za to, že dělal svou práci, ptá se novinář Mohammed R. Mhawish  v izraaelském časopise +972.Když jsem 31. července odpoledne zvedl telefon, rozbušilo se mi srdce. Na displeji se mi objevily zprávy a upozornění na Ismailovu smrt. V následujících dnech jsem se snažil potlačit vzlyky, ovládnout slzy a psát - klidně a objektivně informovat o novinkách, které jsem se právě dozvěděl, jak by to udělal Ismail.Ale proboha, jak? Jak jsem mohl pokračovat v obvyklé práci poté, co byla další ikona palestinské žurnalistiky - někdo, jehož laskavost a statečnost jsem obdivoval a kdo byl pro mnohé považován za vzor - tak brutálně zabita za pouhou práci? Pouhé dvě hodiny před svou smrtí vystoupil Ismail al-Ghoul v živém vysílání Al-Džazíry z uprchlického tábora Al-Šatí ve městě Gaza, kde shromažďoval reakce na atentát na vůdce Hamásu Ismaila Haníju. Poté se izraelský bezpilotní letoun zaměřil na jeho auto, které projíždělo městem Gaza, a zabil Ismaila a jeho kameramana Ramiho Al-Rifiho spolu se sedmnáctiletým Khaledem al-Shawa, který jel poblíž na kole.

Čas načtení: 2024-11-17 12:00:24

Vývoj české žurnalistiky v letech 1989 až 1994

Seznamte se s vývojem české žurnalistiky v období těsně po sametové revoluci. Jednotlivé kapitoly knihy vás jím provedou z různých úhlů pohledu. Kniha se zabývá překotným vývojem žurnalistické profese v letech 1989 až 1994. Samotný příběh české novinařiny začíná již „přestavbovým prologem“, v němž se popisuje dosavadní tradice žurnalistiky, tedy nejen oficiální proud ve státem

Čas načtení: 2025-01-07 08:49:00

Středoškoláci v lednu otestují své digitální kompetence

Ostrava 7. ledna 2025 (PROTEXT) - Digitální dovednosti českých středoškoláků prověří DemocraTICon 2025. On-line test klíčových znalostí a schopností českých studentů se koná 27. ledna. Z každého kraje postoupí nejúspěšnější tým do finále a vítězové se mohou těšit na poznávací zájezd do sídla Evropského parlamentu. Do soutěže se mohou registrovat všechny střední školy, učiliště a konzervatoře až do 10. ledna 2025.DemocraTICon je dvoukolová vzdělávací soutěž, ve které soutěží tříčlenné týmy studentů doprovázené pedagogem. Prvním kolem je on-line test na platformě EduPage, který studenti absolvují přímo ve své domovské škole. Otázky cílí na následující témata: mediální a informační gramotnost, kyberbezpečnost, umělá inteligence, digitální wellbeing.Z každého kraje postoupí jeden tým do finále, kdy se soutěžící, pedagogové a odborníci setkají osobně v březnu 2025. Na finalisty čekají výzvy v disciplínách zaměřených na Open Source Intelligence (OSINT), Wikipedii, práci s umělou inteligencí (AI prompt battle) či mezigenerační microlearning."Digitálni transformace představuje zásadní výzvu pro společenskou soudržnost, svobodu a demokracii. DemocraTICon zapoji mladé lidi do řešení těchto výzev atraktivní formou soutěže zahrnující skutečné projekty s významným společenským dopadem," osvětluje motivy pořadatelů Ondřej Filipec z Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.Na pořádání projektu DemocraTICon 2025 spolupracují a odbornost garantují organizace DemocraTIC, Moravskoslezské inovační centrum (MSIC), Ostravská univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK, Wikimedia CZ, Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Aignos a Elpida.Školy se do soutěže DemocraTICon 2025 mohou přihlásit do pátku 10. ledna 2025 na stránce www.democraticon.org. DemocraTICon 2025: ZÁKLADNÍ FAKTAOrganizátoři: DemocraTIC, z.s., Ostravská univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK, Wikimedia CZ, Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Aignos, ElpidaZáštita: Luděk Niedermayer, poslanec Evropského parlamentuPartneři: Prototýpci, EduPage, SCIO Kontakt pro další informace: Kateřina Naarová, DemocraTIC, democraticon@democratic.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-01-09 09:00:00

Zvěrstva v Gaze a Libanonu: Mezinárodní právní systém se zhroutil a žurnalistika se hroutí s ním

Uplynulý rok byl pro novináře nejsmrtelnějším od roku 1992, kdy Výbor na ochranu novinářů (CPJ) začal sledovat případy usmrcených novinářů. Od 7. října 2023 bylo v Gaze, na Západním břehu Jordánu, v Izraeli a v Libanonu zabito nejméně 146 novinářů, i když skutečný počet je pravděpodobně mnohem vyšší, protože CPJ prošetřuje četné nepotvrzené zprávy o dalších zabitých, pohřešovaných nebo zadržených novinářích. Izraelské úřady mezitím zahraničním novinářům brání v přístupu do Gazy.Nedávno jsme se s Arne Jensenem z Asociace norských redaktorů zúčastnili konference The Cairo Media Conference na Americké univerzitě v Káhiře, abychom s novináři a akademiky diskutovali o problémech válečné a konfliktní žurnalistiky. Setkali jsme se s hlubokým nasazením a nadšením, ale také s pocitem bezmoci, hněvu a zoufalství nad neutěšenou situací v regionu, míní profesorka žurnalistiky Kristin Skare Orgeret na webu Informed Comment.

Čas načtení: 2024-01-24 16:29:00

Analýza: Přeprava plynu přes oceán produkuje až stonásobek emisí oproti uhlí

[Zpráva z tisku] Praha 24. ledna (ČTK) - Přeprava zemního plynu přes oceán až do Česka vyprodukuje více než stonásobek emisí oproti současné přepravě uhlí. Naopak u uhlí vzniká výrazně více emisí při spalování. Vyplývá to z analýzy portálu datové žurnalistiky Evropa v datech, podle níž je tak z dlouhodobého hlediska nejvhodnější kombinace jaderné energie a obnovitelných zdrojů.

Čas načtení: 2019-11-12 20:07:07

O síle čtyř žen v nejtemnějším období Německa…

Na český trh přichází evropská literární senzace: románová trilogie, DCERY NOVÉ DOBY, spisovatelky Carmen Kornové, označované za „německou Ferrante“ Hamburská spisovatelka Carmen Kornová píše knihy už třicet let, ale teprve před třemi roky se stala skutečně slavnou – když opustila žánr detektivky a dětské literatury a napřela úsilí na román, resp. na románovou fresku DCERY NOVÉ DOBY, v níž zachytila nejtemnější období německé historie. Její sága čtyř přítelkyň odehrávající se v Hamburku od roku 1919 až do přelomu století uchvátila miliony čtenářů. Nejen díky studii ženského přátelství a vývoji emancipace hrdinek je dnes Kornová označována za „německou Ferrante“. Důvodem je zejména její schopnost přesvědčivě zachytit příběhy lidí poznamenaných dobou, v níž žili. První svazek ve vynikajícím českém překladu Zlaty Kufnerové vydává PROSTOR. Rok 1900 se v Německu vyznačoval mimořádně vysokou porodností. Jako by to množství předznamenalo, že přijdou ztráty. Henny Godhusenová je jednou z oněch dětí narozených na přelomu století. Bylo jí teprve osmnáct, když přišel mír. Nyní je přesvědčena, že válečné hrůzy jsou navždy pryč. Na jaře 1919 se plna elánu začne školit jako porodní asistentka na klinice v hamburské čtvrti Uhlenhorst. Mísí se zde střední třída s dělníky, bohatí i chudí. Avšak lidé, kteří se pro Henny stanou v životě nejdůležitějšími, jsou její vrstevnice – Käthe, Ida a Lina. Slova písně Beatles „You gotta carry that weight for a long time“ trefně vystihují úděl Dcer nové doby. Všechny ženy jsou limitovány konvenčními hranicemi své doby. Lina, jež touží stát se učitelkou, musí zůstat svobodná. Naproti tomu Ida se kvůli půjčce svého otce snaží vydržet v manželství s nemilovaným věřitelem. Vzpurná Käthe, otevřená socialistickým myšlenkám, se provdá, aby se svým partnerem získali byt. A Henny se vdává, protože je těhotná… První svazek trilogie se odehrává od roku 1919 do prosince 1948. Je zbytečné zde uvádět všechny politické a ekonomické události oněch třiceti let – zásadní jsou: Výmarská republika, ekonomická deprese, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhá světová válka včetně bombardování Hamburku v červenci 1943 a první poválečné roky do měnové reformy. Kornová po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje. Díky ní poznáváme podobu města, jež dnes už neexistuje. Na jaře 2020 vydá PROSTOR druhý díl trilogie s názvem Konec starých časů. Carmen Kornová: DCERY NOVÉ DOBY (anotace) Příběh čtyř přítelkyň narozených kolem roku 1900 a žijících v Hamburku je bohatou rodinnou ságou odvíjející se na pozadí dvou světových válek a tragických německých dějin 20. století. Pomáhat na svět nové – mírumilovné – generaci je cílem Henny Godhusenové, která se zjara 1919 začíná na hamburské ženské klinice Finkenau školit na porodní asistentku. Je jí právě devatenáct, má však už za sebou světovou válku. Nyní je konečně mír a Henny pociťuje velkou touhu po životě. Její osudy se prolínají s osudy tří žen: její rebelantské kamarádky z dětství a kolegyně Käthe, Idy, dcery ze zámožné rodiny, a mladé učitelky Liny. A my můžeme s napětím sledovat, jak se tyto rozdílné ženy vyrovnávají s ne vždy snadným osobním životem, nástupem nacismu, zvraty světové politiky a nakonec i druhou světovou válkou. Dcery nové doby jsou prvním dílem trilogie, která pokrývá celé 20. století. Po vydání v roce 2016 se kniha v Německu podle žebříčku časopisu Der Spiegel stala bestsellerem a udržela se na první příčce více než rok; podobného úspěchu dosáhla i v Itálii. Její autorka Carmen Kornová bývá označována jako „německá Ferrante“. Z německého originálu Töchter einer neuen Zeit, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2016, přeložila Zlata Kufnerová, Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019 Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka časopisu Stern, později také týdeníku Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti. O knize napsali Dcery nové doby nejsou jen nostalgickým románem. V knize se odráží také celospolečenská nálada popisovaného období a propracovaná psychologie postav povznáší dílo na vysokou literární úroveň. Volker Albers, HAMBURGER ABENDBLATT Je radostí provázet čtyři hrdinky jejich rušnými životy, sledovat, jak hledají rovnováhu mezi osobním životem a událostmi, které hýbou společností, což není v době nástupu nacismu nic jednoduchého. Dcery nové doby jsou dojemným a skvěle napsaným románem. Annika von Schnabelová, BUCHSZENE Kniha se mi dostala pod kůži a nedokázala jsem ji pustit z hlavy ještě dlouho po jejím přečtení. Příběh byl neuvěřitelně působivý a nemůžu se dočkat druhého dílu! Maike, NORDSEITEN Postavy jsou tak skutečné, jako by doopravdy žily. Můžete s nimi plakat i se smát, tak opravdové jsou Dcery nové doby. Kerstin, THEBOOKFISH.DE

Čas načtení: 2024-02-12 14:29:00

Středoškoláci si otestovali, jak rozumí médiím a zpravodajství

Ostrava 12. února 2024 (PROTEXT) - Studenti středních škol mají za sebou první kolo Mediální olympiády, národní soutěže v mediální a informačnígramotnosti. Průměrná úspěšnost v testu byla 49 %, což je vzhledem k jeho obtížnosti dobrý výsledek. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkémbrouku“, nejvíce soutěžící potrápila teorie manipulativních metod nebo vlastnické struktury českých médií. Finalisté se setkají 26. a 27. března v Ostravě.Mediální olympiáda přilákala na 2500 zájemců ze všech 14 krajů České republiky. Průběžné výsledky ilustrují, jak si dnešní mladí lidé dokážou poradit s ověřováním důvěryhodnosti různých mediálních sdělení. Do soutěže se přihlásilo 713 týmů středoškoláků z 258 škol a zapojilo se 315 pedagogů, přičemž v ČR máme celkem 1280 středních škol.Společnost Scio, která je partnerem celé Mediální olympiády, se postarala o technické řešení on-line testování. „On-line kolo Mediální olympiády proběhlo naprosto hladce. Žádný ze stovek týmů se nesetkal s jakýmkoliv technickým problémem. Naše zákaznické centrum kontaktovaly jednotky účastníků s běžnými organizačními dotazy. Testové rozhraní si s počtem soutěžících poradilo zcela bez potíží, ostatně Národní srovnávací zkoušky dávají našim serverům zabrat mnohem více. Ihned po skončení olympiády proběhlo vyhodnocení a výsledky jsme organizátorům předali do druhého dne," uvádí Jáchym Vintr, Product Owner testovací platformy ScioLink.On-line vědomostního testu se v rámci 1. kola soutěže nakonec zúčastnilo 643 družstev. Zatímco technické řešení olympiády na platformě ScioLink se obešlo bez zádrhelů, jiné organizační či technické problémy znemožnily účast 10 % zájemců.Nejlépe z celé ČR si se 40 otázkami v limitu 30 minut poradili gymnazisté z Krnova. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkém brouku“. Lze říci, že přecházejí do obecného povědomí. Naopak dotazy na konfirmační zkreslení, tzv. biasy, se ukázaly jako nejobtížnější a správně na ně dokázala odpovědět pouze 3 % soutěžících. Podobně studenty zaskočily definice žurnalistických žánrů či databáze Českých elfů.Test, který zvládli studenti v 1. kole Mediální olympiády, si nyní může na webových stránkách soutěže vyzkoušet kdokoliv.Hlavním pořadatelem Mediální olympiády je Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace Moravskoslezského kraje. „Musím ocenit, že se do soutěže věnované mediálnímu vzdělávání zapojilo opravdu veliké množství studentů z Moravskoslezského kraje, a navíc se skvělými výsledky. V prvním celorepublikovém kole se mezi deset nejlepších dostalo šest týmů z našeho regionu. To je obrovský úspěch, který může být důkazem, že se náš kraj skutečně významně posunul od těžkého průmyslu k novým technologiím. Všem našim nadaným středoškolákům gratuluji a týmu, který postoupil do finále, držím palce. Velmi si vážím práce našich pedagogů, kteří se s elánem věnují rozvoji dovedností mladých lidí,“ konstatuje Lukáš Curylo, náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro kulturu a památkovou péči.Na pořádání Mediální olympiády se podílí Ostravská univerzita a Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK a Wikimedia CZ. Akce se koná pod záštitou prezidenta ČR Petra Pavla, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové, europoslance Luďka Niedermayera, rektora Ostravské univerzity Petra Kopeckého, MŠMT a NÚKIB.„Panuje obecná shoda, že rozvíjet ve školách kritické myšlení je nezbytné; mediální vzdělávání má být prioritou. Každodenní realita ovšem za psanými plány zaostává, ačkoliv je mediální výchova průřezovým tématem Rámcových vzdělávacích programů. Pomáháme to měnit. Mediální olympiáda má ambici přitáhnout k mediální a informační gramotnosti více soustavné pozornosti pedagogů i studentů a zábavnou soutěžní formou je v tématu vzdělávat,“ říká organizátorka Pavlína Tassanyi z Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě.Do finále Mediální olympiády postupuje z každého kraje jeden tým. V březnu se finalisté osobně sejdou před odbornou porotou, aby vyřešili několik pestrých disciplín. Vítězové svůj úspěch oslaví zájezdem do Evropského parlamentu ve Štrasburku. Mediální olympiáda 2024: základní faktaOrganizátoři: Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, p.o., Ostravská univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK, Wikimedia CZZáštity: Prezident ČR Petr Pavel, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová, poslanec Evropského parlamentu Luděk Niedermayer, rektor Ostravské univerzity Petr Kopecký, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnostMediální partner: Česká televizePartneři: SCIO, Ecomail, Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Safer Internet Centrum ČR, Čeští elfové, JSNS.CZ, Kecy&Politika podcast, Svět techniky OstravaPrůběžné výsledky: Výsledky 1. kola Mediální olympiády 2024: Kompletní pořadí podle krajů, Absolutní pořadí, Pořadí podle typu školPodrobné informace: www.medialniolympiada.cz ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2022-04-04 17:02:17

Lenka Chalupová: Mnohdy nemám moc možností zasáhnout do osudů postav mých knih

Psaním se živí od svých osmnácti let, když začínala jako elév v novinách. Několik let pracovala jako žurnalistka a od roku 2004, kdy debutovala v literárním světě románem Neříkej mi vůbec nic, vydala dalších deset knih. Poslední kniha Páté jablko vyšla letos. „Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost,“ přiznává Lenka Chalupová, která je tiskovou mluvčí přerovské radnice.   Již ve dvanácti letech jste si poprvé uvědomila, že byste se jednou chtěla psaním živit. V té době jste také vyhrála celostátní literární soutěž pro školáky. Co vás ještě kromě psaní bavilo?  Moc ráda jsem četla, malovala a vůbec si tak pobývala ve svém niterním světě. Celé dětství mám protkané vyprávěním mojí mámy, s oblibou jsem poslouchala její vzpomínky, byla vždycky výbornou vypravěčkou. Milovala jsem chvíle, kdy povídala o svém dětství v malé, zapadlé a takřka Bohem zapomenuté pohraniční vesnici v jižních Čechách, kde se narodila – a kde se ve svých osmnácti letech potkala s mým tátou, který tam sloužil „na čáře“ a po vojně si ji odvedl domů na Moravu. A bylo to také ona, kdo mě přivedl ke čtení. Už jako malá jsem louskala knihy, které si v rámci Knižních čtvrtků nosila domů, byť to byly knihy pro dospělé. Ve dvanácti letech jsem už snila, že bych chtěla napsat svou knihu – třeba jako Valja Stýblová, Zdena Frýbová nebo Jaromíra Kolárová, které jsem v té době obdivovala. Ve škole mě bavila čeština, ruština, dějepis – a naopak jsem byla nešťastná z matematiky, fyziky a později i chemie. Navštěvovala jsem sportovní třídu a závodně plavala, ale ve sportu jsem se nikdy nenašla. Ve čtrnácti letech jsem navzdory svému humanitnímu zaměření nastoupila na strojní průmyslovku, protože jsme se na zvolenou střední školu nedostala. Pro mě, holku s mizerným technickým myšlením, to sice byla špatná volba, ale školu jsem dokončila a ráda na ni vzpomínám. Studium na žurnalistice, to už byla jiná káva, tam jsem byla „doma“.   Zájem o psaní vás dovedl ke studiu žurnalistiky. Pracovala jste jako novinářka v denících i časopisech a již nějakou dobu jste tiskovou mluvčí přerovského radnice. A vaše profese je o psaní a komunikaci a podle všeho vás baví. Je to tím, že je její náplň tak pestrá? Psaním se živím od osmnácti let, kdy jsem nastoupila coby elév do místních novin. Určitě je to pestrá práce, a navíc se člověk pořád sebevzdělává a nahlédne pod pokličku mnoha oborů lidské činnosti. Patřím ke zvídavým lidem, s oblibou si stále dohledávám a třídím informace i jejich zdroje. Samozřejmě, že práce tiskové mluvčí je jiná než práce nezávislého novináře – píšu tiskové zprávy o tom, co se ve městě dělá nebo plánuje, o rozhodnutích rady či zastupitelstva, komunikuji s novináři, kteří před pár lety byli ještě moji kolegové. Ale i tenhle protipól mě baví. V tomhle jsem šťastný člověk, všude jsem pracovala ráda a do každé nové výzvy šla s vervou.   Coby spisovatelka jste debutovala v roce 2004 vztahovým románem Neříkej mi vůbec nic. Pak přišly detektivky Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Tyrkysové oko. Co vás přivedlo k psaní knížek?  Když má člověk tendence psát, je to jakýsi přetlak, který musí jít ven. Já jsem to poznala už v dětství, kdy jsem tvořila knížky s vlastními ilustracemi, protože jsem své příběhy neuměla nechávat jen v hlavě… a vlastně se to se mnou „táhne“ celý život. První knihu jsem začala psát hned druhý den po maturitě – měla asi dvě stě stran a nikdy nevyšla, tehdy jsem tvořila spíše pro sebe a do šuplíku. Tušila jsem, že se ještě musím trochu „vypsat“ a „dozrát“, než najdu odvahu rukopis nabídnout vydavatelství. První knihu, kterou jsem vydala, byl vztahový román Neříkej mi vůbec nic – to mi bylo dvaatřicet, byla jsem na mateřské dovolené s dcerou Klárkou, a když děti spaly, usedala jsem k počítači. Už tehdy jsme si ale říkala, že budu přivádět na svět jen knihy, za nimiž bude stát vydavatelství. Nikdy jsem nechtěla jít cestou, že si budu vydání sama platit, to by mě netěšilo. Myslím, že když vydavatel investuje do knihy peníze, musí být přesvědčen o její kvalitě. A když si kniha vydavatele nenajde, tak ať zůstane v šuplíku.   Kromě detektivek jste napsala psychologické drama Ptačí žena, román Ledové střepy. Rodinným dramatem je Liščí tanec. Kniha Kyselé třešně se odehrává během 2. světové války a rodinná sága Páté jablko, která vyšla letos, na přelomu 40. a 50. let. Obě jsou inspirovány pohnutou historií vašeho rodného Přerova. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspirace je všude kolem nás. S trochou nadsázky se dá říct, že co lidský život, to námět na knihu. Moc ráda poslouchám lidi a jejich příběhy, zážitky a názory, nahlížím zlehka do jejich životů. Sama jsem povídavá a láká mě blízkost lidí zajímavých, inspirativních a otevřených. Taky mám velmi dobrou představivost a širokou fantazii, takže vymyslet příběh není pro mě složitý úkol. Naopak – je to příjemná hra skládat do sebe dílky osudů postav, které mi vznikají takřka pod rukama. Když jsem ve fázi procesu psaní, všechno s nimi prožívám – a protože děj mi tak nějak plyne sám a já ho jen popisuji, mnohdy nemám moc možností do jejich osudů zasáhnout. I když bych někdy ráda zatáhla za záchrannou brzdu, když se někomu děje příkoří či nespravedlnost. V posledních dvou knihách – Kyselých třešních a Pátém jablku – jsem zabrousila do historie. V první knize do let 1944 a 1945, kdy jsem románovou formou zpracovala konec války v Přerově i poválečný masakr na nedalekých Švédských šancích. V Pátém jablku jsem se zaměřila na léta 1946 až 1950 a čtenáře jsem zavedla do vesničky Předmostí u Přerova, kde lidé zažívají poválečné uvolnění a následné utažení šroubů, které přinesl Vítězný únor. Konkrétně popisuji život sadařské rodiny Francových, která po osmačtyřicátém roce přišla o sad i obchod s ovocem. Myslí si, že je to nejtěžší rána, která je mohla postihnout, pak ale přijde něco mnohem děsivějšího… U obou knih jsem čerpala z kronik, dobového tisku a vyprávění pamětníků.   Napsala jste 11 knih. Pracujete na nové?  Přemýšlím nad ní, ale ještě nepracuji. Vždycky potřebuji završit čerstvě narozenou knihu křtem, takže až román Páté jablko uvedeme slavnostně do života, začnu pracovat na dalším příběhu. Ráda bych se opět v knize obrátila do minulosti, konkrétně do pohnutých padesátých let v jedné vesnici na Přerovsku.   Jste maminkou dnes již dvou dospělých dětí. Neuvažovala jste psát také pro děti? Zatím ne, ale nevylučuji to. Asi bych zvládla každý žánr kromě odborné literatury a kuchařky. (smích) Ale když byly děti malé, vymýšlela jsem pro ně pohádky a vyprávěla jim je před spaním. Hlavně syn Štěpán byl vděčným posluchačem – a protože po mně zdědil fantazii, nechala jsem ho vždycky příběh dovyprávět podle jeho představy. Na papír jsem ale pohádky nikdy nedala, ani vlastně nevím proč… Třeba se k tomu dostanu, až budu mít vnoučata.   V jednom rozhovoru jste řekla: Psaní je můj život, radost, koníček. V jiném rozhovoru: Psaní je pro mne už diagnóza. Stále platí, že ráda píšete u televize a u kafé s notebookem v klíně? Ano, to stále platí. Nemám ani pracovní stůl nebo pracovnu, píšu prostě do notebooku u televize, k tvorbě potřebuji ruch – neuměla bych se zavřít do klidu a psát. Nejraději si pustím nějaký starý český film a u něj tvořím. A káva je můj nezbytný společník, mnohdy mám na klávesnici jen jednu ruku a ve druhé šálek – to je pro mě známka pohody. Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost.   Lásce ke knihám vás přivedla maminka. Co ráda čtěte? Máte raději klasiku nebo ráda objevujete nové autory? Zaujal vás někdo z těch současných? Ráda čtu současné české autory či spíše autorky. Je jich celá řada a jsou skvělé! Od Aleny Mornštajnové přes Karin Lednickou, Petru Dvořákovou, Viktorii Hanišovou, Michaelu Klevisovou, Magdu Váňovou až po Jakubu Katalpu, jejíž Zuzanin dech ráda vyzdvihuji. Čtu samozřejmě i mužské autory, ale tam raději ty starší – Ludvíka Vaculíka, Milana Kunderu či Pavla Kohouta. A jako malá jsem milovala všechno, co kdy napsal Josef Lada. Ovšem mou nejoblíbenější dětskou knihou, k níž se čas od času stále vracím, byl příběh od Zdeny Bezděkové Říkali mi Leni. Silný příběh z druhé světové války mě vždycky spolehlivě dojmul a rozbrečel. A já od dobrých knížek emoce očekávám.     Co vám říká slůvko relax? Jak nabíjíte své baterky? Samozřejmě s rodinou – dětmi, mužem, rodiči a také s přáteli. Strávený čas s mými nejbližšími je to nejvíc. A odpočívám při čtení, psaní, sledování filmů, ráda chodím do kina, do divadla, na koncerty, na výstavy, miluji výlety za historií na hrady a zámky nebo procházky po okolí. A taky ráda jen tak lenoším v teplé vodě, vydržím denně ležet hodinu ve vaně s dobrou knížkou – a ještě raději jezdím za teplou vodou do termálních lázní.   Lenka Chalupová se narodila se 4. února 1973 v Přerově. Působí jako mluvčí přerovské radnice. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako novinářka. Napsala knihy Neříkej mi vůbec nic, Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Ledové střepy, Tyrkysové oko, Ptačí žena, Liščí tanec, Začátek, Kyselé třešně, Páté jablko. Je vdaná, má dvě dospělé děti a žije v Přerově.

Čas načtení: 2021-12-06 14:17:55

Lidmila Kábrtová: Zajímá mě mikrokosmos, který máme v sobě a do něhož ty druhé obvykle nepouštíme

Od dětství ji bavilo psát a první novinový článek jí vyšel již ve dvanácti letech. Její cesta tak vedla k novinařině, kterou krátce po škole dělala, jenomže zjistila, že ji baví nejen psát, ale také řadu aktivit i vymýšlet a následně realizovat, a tak se rozhodla pro public relations. Posledních pět let působí Lidmila Kábrtová v PR oddělení na Fakultě stavební ČVUT. Coby spisovatelka se poprvé představila v roce 2013 knihou Koho vypijou lišky. Pak vyšla další – Místa ve tmě a letos Čekání na spoušť. Je také autorkou několika rozhlasových her v projektu Minutové hry. A psaní je pro ni, jak sama přiznává, určitý způsob existence.   Pocházíte z vesnice u Náchoda, kde jste vyrůstala s mladší sestrou. Svoje první „mini“ příběhy jste začala psát již v osmi letech. Co vás ještě v té době bavilo? Byla jsem venkovské dítě, což v první řadě znamenalo nejdřív pomoct doma. U domu byl velký sad, spousty ovocných stromů, pěstovala se zelenina. Chovali jsme králíky, slepice, kozu, prase. Bylo potřeba obracet seno, sbírat popadaná jablka, čistit kurník a mnoho dalšího. Prostě všechno, co bylo nutné. Bylo automatické, že děti pomáhaly. Na to další byl čas až potom. Kromě psaní jsem si hodně rychle našla i čtení – tedy knihovnu. Nejdřív tu u nás na vsi, kde jsem svědomitě přečetla Raise i Jiráska, a potom tu v Náchodě. Tam byl výběr širší a pro mě jako dítě podstatně zajímavější. Kromě toho jsem chodila i na kroužek výtvarky. Sice jsem docela rychle zjistila, že kreslit neumím, ale asi právě díky těm hodinám mám ráda výtvarné umění.   Dočetla jsem se, že touha psát vás přivedla ke studiu žurnalistiky. Pak jste řadu let působila jako novinářka a publikovala v různých časopisech. První článek v novinách mi vyšel ve dvanácti letech a psala jsem i dál, takže studium novinařiny z toho tak nějak přirozeně vyplynulo. Nakonec jsem se ale čisté žurnalistice věnovala jen krátce po vysoké škole, protože jsem zjistila, že mě baví nejen psát, ale řadu aktivit i vymýšlet a následně realizovat. Takže jsem se rozhodla pro public relations.   Teď pracujete v PR odděleni na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Jak jste se dostala ke stavebnímu oboru? Velkou náhodou. Před lety jsem pracovala ve velké PR agentuře, psala jsem o potravinách, kosmetice, zdraví a o spoustě dalších věcí. A jednou přišel na jednání ředitel firmy, která vyráběla stavební materiál. Hledal někoho, kdo by uměl pracovat s technickými listy výrobků, aby z toho vznikla zajímavá informace pro média. Tak jsem to zkusila. A následně jsem zjistila, že mě práce s techniky a psaní o technologiích baví a zajímá, takže pak přibyly další firmy ze stavební oblasti. A před pěti lety jsem přešla přímo na Fakultu stavební ČVUT.   Touha spřádat příběhy vás nepřešla, nejdřív jste přispívala na web pribehynapadesatslov.cz, díky tomu vyšla v roce 2013 vaše první knížka, experimentální próza složená z minipříběhů Koho vypijou lišky. Kniha volně provázaných povídek Místa ve tmě vám vynesla Výroční cenu Nadace Českého literárního fondu a v roce 2021 vám vyšel povídkový román Čekání na spoušť. Připravujete něco nového? Námět mám už hodně dlouho. Vlastně jsem ho měla ještě dřív, než jsem začala psát Čekání na spoušť. Ale uvedu k tomu jen to, že příběh se bude prolínat ve dvou časech, podrobnosti si nechám pro sebe.   O čem ráda píšete a kde nacházíte inspiraci? Zajímají mě zlomové momenty, mikrokosmos, který máme v sobě a do něhož ty druhé obvykle nepouštíme. Okamžiky, kdy se rozhodujeme, proč a jak se rozhodujeme. Vnitřní a niterné věci, které jsou často spouštěčem toho vnějšího… A inspirace, nehledám ji. Prostě jsou to vjemy, které určitým způsobem samovolně přicházejí a čas od času se v hlavě propojí a samy si řeknou o zpracování.   Jste také autorkou několika rozhlasových her v projektu Minutové hry a hra pro děti a mládež Šedivák vám vynesla Čestné uznání v soutěži Českého rozhlasu o nejlepší rozhlasovou hru. Co vás přivedlo k psaní rozhlasových her? U obojího jsem si řekla, že to zkusím. V případě minutových her to byla výzva, jestli do tak krátkého času dokážu vtěsnat příběh. A Šedivák byl můj první pokus napsat příběh pro děti a zároveň zvládnout klasický scénář, protože příběh tu je nutné odvíjet jinými cestami, než jak je to při psaní knihy. Prakticky vše musí přejít do přímé řeči, je třeba myslet i na zvuky, vykreslení prostředí pro posluchače.   V jednom rozhovoru jste řekla: „Věty se mi skládají v hlavě a já je musím jen zapsat…“ Tak to někdy mívám. Tři čtyři věty, někdy krátký odstavec. Utkvělá myšlenka, která se mě pustí teprve až v momentu, kdy ji napíšu.   Čím je pro vás psaní a co vás na psaní nejvíce baví?   Psaní je pro mě určitý způsob existence, víc jsem nad tím nikdy neměla potřebu uvažovat. Vždy to byla samozřejmá součást mě samé. A co mě nejvíc baví? Asi bych měla říct proces tvoření, ale u mě to je spíš proces hledání. Ví se, že mám ráda přesné informace, terminologii a pokud popisuju třeba nějakou profesi nebo práci, hledám podrobnosti, detaily, zajímavosti. Tohle je pro mě asi ta největší výzva, ponořit se do naprosto neznámé oblasti a snažit se v ní aspoň trochu vyznat, i když nakonec z toho, co najdu, použiju v knize jen minimum…   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbený žánr nebo autora? Zaujala vás v poslední době nějaká knížka, kterou byste doporučila k přečtení? Čtenářka jsem čím dál netrpělivější. Už nedočítám knihy, s kterými jsem se z nějakého důvodu čtenářsky nepotkala. O to víc se chci kochat těmi dalšími. Žádný žánr oblíbený nemám, stačí mi, že je to dobrý text a pro mě zajímavý příběh. Z letošních knih mě zaujala třeba Tohle město, tahle řeka od Martiny Leierové, Alena Mornštajnová a její Listopád, z překladů pak třeba Piranesi od Suzanny Clarkové, kterou skvěle přeložil Viktor Janiš. Z loňských bych určitě doporučila Vrány Petry Dvořákové.   A jak ráda trávíte chvíle volna? Knihy, kino, divadlo, cesty, výlety, zahrada, je toho mnoho… Nebo jen tak lenošit. I to umím.   Lidmila Kábrtová se narodila se v roce 1971 v Náchodě. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze a marketingové komunikace na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Pracuje v oddělení PR a marketingu na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Napsala knihy Koho vypijou lišky (2013), Místa ve tmě (2018), Čekání na spoušť (2021). Je autorkou několik rozhlasových her v projektu Minutové hry pro ČRo Vltava. Je držitelkou Výroční ceny Nadace Českého literárního fondu (za knihu Místa ve tmě) a čestného uznání v soutěži Českého rozhlasu o nejlepší rozhlasovou hru Radio Drama za hru Šedivák (autor v kategorii Původní rozhlasová hra pro děti a mládež). S rodinou žije nedaleko Nymburka.

Čas načtení: 2021-11-11 12:18:38

Otevřený dopis předsedkyni Akademii věd ČR prof. RNDr. Evě Zažímalové, CSc.

Vážená paní předsedkyně, nikdy jsem ani náhodou netušil, že budu psát šéfovi Akademie věd. Osud a Aktuálně.cz tomu chtěly, že teď sedím u počítače a píši. Doufám jen, že si najdete chvilku na několik mých vět. Sleduji texty pana Valáška z Aktuálně.cz s určitým zájmem. Přece jen se týkají něčeho, co dělám. A současně s určitým pobavením, protože vydavatelskou firmu Economia, kam Aktuálně.cz patří, jsem zakládal v roce 1990 a dlouho jsem byl jejím spolumajitelem a předsedou představenstva. Mými partnery byly nejdříve české a slovenské banky a později velká západní vydavatelství – německý Handelsblatt a americký Dow Jones, vydavatel deníku Wall street Journal. Někde v šuplíku bych měl mít právě od tohoto vydavatelství děkovný dopis, podepsaný Fredem Kempem, současným šéfem Atlantic Council ve Washingtonu, se kterým jsme se docela spřátelili a trvá to až do dnešních dní. Byla to velmi zajímavá doba, kdy jsme zakládali mimo jiné Hospodářské noviny a další tituly. Naše aktivity jsem rozšiřoval i na Slovensko, Ukrajinu a Srbsko, kde jsme všude vydávali ekonomické deníky a různé časopisy. Právě ve spolupráci se zkušenými zahraničními partnery jsme se snažili vytvořit v našich vydavatelských domech tradici vysoce kvalitní žurnalistiky, což se nám alespoň trochu podařilo. Pak ovšem majoritní vlastníci rozhodli, že střední a východní Evropu opustí. Prodal jsem také svůj podíl a majitelem Economie se stal pan Bakala. Tehdy jsem z určitého rozmaru koupil od nadace sociální demokracie Literární noviny. Ještě jako student jsem v nich v šedesátých letech publikoval svoje první články, a tak v tom byly trochu emoce. Ale i logická úvaha. Chtěl jsem je přetvořit do podoby německého týdeníku Die Zeit. Die Zeit také patřil – podobně jako Economia – do vydavatelské skupiny Dieter von Holtzbrinck Gruppe, takže jsme se na pravidelných mítincích manažerů často setkávali. Die Zeit byl politicky i ekonomicky velmi úspěšný, oslovoval vzdělanější německé čtenáře. A já jsem propadl přesvědčení, že něco takového se podaří i na českém trhu. Nakonec je tu skoro jeden milión lidí, kteří mají vysokoškolské vzdělání a měli by tedy mít zájem o trochu strukturovanější informace. Nepodařilo se! A mne to stálo několik desítek miliónů korun na krytí ztrát. Až jsem si jednoho dne řekl, že končím. Pokračuje jen web literarky.cz. A jaký to má vztah k Číně? Musím se přiznat, že mne tato země zajímala už jako studenta politické ekonomie a filozofie v šedesátých letech. Dokonce jsem jednu seminární práci sepsal na téma, proč vznikla v Číně kulturní revoluce. A vytvořil jsem tehdy teorii, že vedení země chtělo rychle změnit ekonomické a sociální poměry ve společnosti a bylo příliš netrpělivé. Se všemi téměř hrůznými důsledky. Když jsem před časem připravoval interview s jedním významným čínským sociologem, nedalo mi, abych se ho nezeptal, co si o tom mém hodnocení myslí. Byl jsem mile překvapen, že s ním souhlasil. A teď trochu obecně k Číně. Nevím, jestli jste tu zemi někdy navštívila, ale je to zážitek, který ve mně vyvolává vždy snahu odpovědět na otázku, jak je to možné. Odkud pramení ten velký úspěch? Když mne před zhruba pěti lety oslovil šéfredaktor druhého největšího čínského deníku s nabídkou na spolupráci, nijak zvlášť jsem neváhal. Samozřejmě jsem si uvědomoval rizika takové spolupráce, ale když shrnu vše, co jsme v rámci této spolupráce vydali, tak si myslím, že převažuje zajímavá informace, ke které by se český čtenář prakticky nemohl dostat. U profesorky Lomové, dr. Klimeše a celé té party kolem webu Sinopsis to samozřejmě vyvolává záchvaty hrůzy, protože vše, co přichází z Číny, od ďábla jest. Nerozumím tomu, protože profesorka Lomová je velká znalkyně čínské kultury a měla by mít ty nejlepší předpoklady pro pochopení toho, co se v té zemi děje. Je ovšem nutné oprostit se od jednoduchých ideologických brýlí. Mimochodem: Sinopsis konečně veřejně přiznal, že jej z devadesáti procent financuje americká vláda. Jakou roli v tom hraje docent Marek Hrubec? Seznámili jsme se před časem díky publikacím, které vydává on a členové jeho týmu, a díky konferencím a seminářům o globálních studiích, které se týkají všech oblastí světa: od Evropy přes Severní a Jižní Ameriku a Afriku, až asijským zemím, včetně Číny. Jinak totiž ani globální studia dělat nelze. Je to zcela jedinečný zdroj pro poznání filozofického, ekonomického i historického myšlení ve světě. Mimo jiné i o Číně a o Rusku. Jak jinak? Jsou to země, které už teď významně spoluurčují chod světa a ani vteřinu nepochybuji o tom, že je třeba tyto země pozorovat a analyzovat, protože pro zemi velikosti České republiky jsou taková studia životně důležitá. Myslím si, že by nemělo být v rukou pěšáků ideologického boje – a tím mám na mysli například novináře Aktuálně.cz, aby určovali, co se smí zkoumat a co nikoliv. Je to samozřejmě i Vaše odpovědnost, dokázat ubránit svobodu bádání před takovým poštěkáváním. Marek Hrubec a jeho výzkumný tým mají globální spolupráci s vědci po celém světě a aktuální snahy o omezování jejich svobody vědeckého bádání a jejich svobodu slova v médiích (jen pro úplnost: garantované ústavou České republiky i mezinárodními normami) vyvolávají velký nesouhlas v mnoha zemích světa, včetně vědců v USA, Brazílii, Číně a samozřejmě i zde v Česku a na Slovensku. Můj problém je, že už jsem trochu starší ročník a mnoho jsem toho zažil. I na vlastní kůži. A vím, že se nakonec prosadí to, co bych nazval kritickým myšlením. Fakt ovšem je, že to někdy trvá. Přeji Vám hodně úspěchů ve Vaší práci! A také odvahu! S pozdravem Miroslav Pavel novinář, vydavatel a někdy také trochu politik

Čas načtení: 2021-11-05 14:35:46

Rizika kritického myšlení. Aktuálně.cz se pouští do Akademie věd České republiky

Texty Lukáše Valáška z Aktuálně.cz mají šanci vstoupit do učebnic žurnalistiky. Jsou naprosto klasickým příkladem manipulace, směsicí faktů, polopravd a vyslovených lží. Vše samozřejmě zabaleno do žádoucích souvislostí boje s antisemitismem, hrozícím Ruskem a Čínou a jejich tajnými službami. Pokud budu mít chuť a čas, sednu si k počítači a napíši vedení Aktuálně.cz žádost o tiskovou opravu oněch vyslovených lží, které se týkají Literárních novin. Pikantní přitom je, že jsem vydávání tištěných Literárních novin zastavil z finančních důvodů v polovině loňského roku. Dělat z nich nyní hlásnou troubu jakékoliv propagandy je proto, podle mého názoru, poněkud nemístné. Je mi samozřejmě jasné, odkud fouká vítr. Ještě když Literární noviny vycházely, zveřejnili jsme text profesora Petra Druláka, ve kterém rozebíral financování webu Sinopsis a dalších aktivit profesorky Lomové. Zdůrazňuji, že jsem si ten text neobjednal, i když jsem s jeho zveřejněním neměl sebemenší problém. A tak je třeba nás trestat. Nijak mne to nepřekvapuje, patří to k politickému klání. Co je ale opravdu zarážející, jsou útoky proti Akademii věd České republiky a týmu docenta Marka Hrubce, který se dlouhodobě snaží mapovat a analyzovat situaci ve světě, naposledy v programu Globální problémy a lokální souvislosti. A protože Lukáš Valášek proti výstupům z tohoto programu pochopitelně nemůže nic napsat, je třeba dehonestovat šéfa tohoto programu, do kterého jsou zapojeny desítky vědců z mnoha vědeckých institucí. Dokonce to zdaleka všechno ani není výlučně o Číně a Rusku, i když se tam ve výzkumu mnoha oblastí ze všech částí světa těžko mohou nevyskytovat. Znamená to, že se Akademie věd České republiky má vzdát jakéhokoliv vědeckého bádání, pokud se tam vyskytnou země, které jsou aktuálně na černém seznamu? Česká politika historicky trpí nedostatkem koncepčního uvažování. Dodnes chybí jasná formulace českých národních zájmů. Jak ale jinak máme tuto zemi ve středu Evropy, která je osudově odkázána na obchod všemi směry, zabezpečit nejenom dnes, ale i do budoucna? V tomto směru mne trochu zaráží reakce předsedkyně Akademie věd profesorky Zažímalové, která snad uvažuje o zrušení celého tohoto výzkumného programu. Neměla by to být právě Akademie věd, která zajistí dostatek výzkumných výstupů i z tak složitých oblastí, jako je Čína a Rusko? Rizika kritického myšlení byla samozřejmě vždy velká. Na rozdíl od aktualne.cz a pana Valáška jsem ale stoprocentně přesvědčený, že Čína a Rusko tady budou, i když pan Valášek bude v zaslouženém důchodu.

Čas načtení: 2021-09-14 09:01:02

Kocourek zapomenutý

Jestli čekáte vyprávění o opuštěném zvířátku, pak jste tady dobře. Ale happy end se konat nebude. V pondělí 13. září uplynulo 120 let od narození novináře a rozhlasového reportéra Františka Kocourka. Jistě, většině dnešních občanů to jméno řekne už málo, dokonce i novinářům, kteří by na něj při tom mohli být právem hrdi. Rovnou v hlavě zažeňte slovo staromilství, jestli se vám teď cpe na mysl. Franta Kocourek byl totiž moderní ve své době, jako je dnes v té naší málokdo. Když začal Peroutka vydávat svoji Přítomnost, byl Kocourek u toho. Když se začal vzmáhat rozhlas, nechyběl. Dneska by to byl youtuber, nebo spíš oblíbený podcaster. A stále je inspirativní. Třeba rozhlas nechápal jen jako mašinu na zprávy, noblesní koncerty a hovory s tvářemi z televize, ale chtěl být s mikrofonem u toho, potkat aktéry dění, zažít události pro posluchače na druhé straně, zprostředkovat svět těm, kteří u toho být nemohli. Prostě reportér v původním smyslu slova. Nejen investigativec řešící kauzy, nejen zprávař hledící si nedosažitelné vyváženosti, nejen moderátor kladoucí do omrzení podobné otázky podobným hostům. Svět kolem sebe, i tehdy rozdělený, nejednotný, složitý, se snažil zpřítomnit posluchačům, byl v jeho podání barevný a zajímavý. Kocourek dovedl dát profesi novináře vůni, chuť a drama. Studoval ve světě, v Paříži, Berlíně. Nemyslel si, jako i dnes ti největší z dnešních novinářů, že k profesionalitě stačí praxe a ne povědomí o oboru. Navíc se tak Kocourek dostal za obzor českého kotlíku a viděl dál a víc. Reportoval o tom, i když to třeba ve třicátých letech v Německu nebylo zrovna pěkné pokoukání. Ale i to je inspirativní a nutné pro dnešek, mít dost svých zkušených a vzdělaných lidí venku, aby nám mohli říct, co se tam děje a kdo tam co tropí. Ve zlém, i dobrém, abychom nejen věděli, ale mohli i pochopit. Známé jsou jeho reportáže z krizových let 1938 a 1939 jako třeba přenos z vojenské přehlídky na Václavském náměstí po příjezdu wehrmachtu do Prahy. Černá vrána letící nad vojsky se stala symbolem, který Kocourka dostal do potíží. Kocourek ale i tak mluvil k lidem a dával jim naději, třeba v tom, že když nemáme už stát, musíme chránit aspoň svoji řeč. Erik Tabery o Kocourkovi napsal k letošnímu výročí pěkný text, ale tím vzpomínání na jednu ze zásadních postav české žurnalistiky v zásadě končí. I jeho domovský rozhlas na svého Kocourka zapomněl, zdá se, docela. Dvojka v rubrice věnované výročím Příběhy z kalendáře připomněla nekulaté narozeniny herce Radka Brzobohatého. Plus, který by měl ke Kocourkovi jako novináři asi nejblíže, v Portrétech dal přednost spisovateli Františku Zavřelovi, autoru filmové komedie Dědečkem proti své vůli. Osobností Plus byl zpěvák Michal Prokop. Vltava, snad že byl Kocourek „jen“ novinář, raději hovořila s grafickým designérem. Radiožurnál pohostil herce Igora Bareše. Kocourek nikde. A přitom klidně by rozhlas mohl letošní rok vyhlásit rokem Franty Kocourka. Přes budovu na Vinohradské natáhnout jeho portrét a zaštítit se jeho brilantní žurnalistikou jako odkazem, který je mu tak drahý. Vrátit nejen jméno, ale i výkon takového člověka do našeho prostoru. Mohl by s Kocourkem podcastovat nejen jeho staré reportáže, ale hledat témata stejně barvitá a nová s dnešními novými Kocourky. Ale i ty by bylo možno a nutno hledat, třeba v nějaké rozhlasové soutěži Franty Kocourka. Mohl by udělat aplikaci S Kocourkem po Česku, protože se toho něco najezdil a nareportoval. Pro domo by klidně mohl ocenit své nejlepší ne už cenou poněkud nabubřele nazvanou Cena generálního ředitele, ale už provždy jim dávat Cenu Franty Kocourka. Mohl by dostat svého významného předchůdce do her, četeb, dokumentů, mohl by, jak řekl o rozhlase sám Kocourek, „dostat křídla nevídaná“. Jen kdyby odkaz neproměnil v klanění u vrbiček, ale ve vědomé navazování. U Kocourka je na co navazovat. O státu a jeho lidech zhusta vypovídají i takové detaily jako výročí, která si připomíná. Rozhlas před pár dny mohutně slavil půlkulatiny Hany Zagorové. Kocourek zůstal ve stínu. Těžko to vyčítat, je to jen škoda. Dnešní dramaturgové za to vlastně ani nemohou, neslyšeli mnohdy o Kocourkovi mnoho. Vyrostli v době, kdy se o něm nemluvilo, a sami pak vytvořili dobu, která se k němu nevracela. A tak slaví své celebrity, které pamatují a mají rádi. Oni i jejich publikum. František Kocourek byl umučen v květnu 1942 v koncentračním táboře Birkenau. Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2021-07-27 13:59:03

Jana Poncarová: Na psaní mě baví hledání odpovědí na otázky

„Na psaní mě baví celý ten proces, hledání podstaty příběhu, ptaní se, hledání odpovědí na otázky, někdy dost palčivé, rešerše, rozhovory s pamětníky, objevy útržků příběhu… je to dobrodružné,“ přiznává spisovatelka Jana Poncarová, jejíž nová knížka Cyklistka, která vyšla letos, je inspirována osudem cyklistky a baronky Blanky Battaglia, Právě má rozpracovaný příběh o životě Jarmily Horákové, talentované herečky dvacátých let 20. století, a knížka by mohla vyjít koncem příštího roku.   Již v dětství vás bavilo psát krátké příběhy, pohádky, dobrodružné povídky a v jednom rozhovoru jste řekla, že jste si dělala vlastní časopisy, ale většinou to zůstalo jen u prvního čísla. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období svých dětských let?   Zrovna je léto, a tak se mi občas mihnou před očima vzpomínky na naše dětské výpravy k potoku, který se tehdy zdál větší než dnes, na stavbu voru, který neplaval, na stavbu týpí, kolem něhož jsme si hráli na indiány a kovboje, na ohýnky… Letní prázdniny byly plné fantazie. Myslím, že i proto, že jsme s našimi nikam moc nejezdili, takže jsme si museli vystačit sami se zahradou, loukou a lesem.   Někde jste řekla, že jste chtěla být novinářkou, a tak jste na gymnáziu přispívala do regionálních novin a při studiu politologie a mezinárodních vztahů jste navštěvovala také přednášky žurnalistiky. Proč jste si vybrala právě politologii a mezinárodní vztahy? V době, kdy jsem vybírala školu, to byl nový obor. Na Západočeské univerzitě jsme byli druhý ročník. Zajímala mě politika, historie, sociologie a taky média, žurnalistika. Kromě politologických předmětů jsme se mohli zapsat právě i na sociologii a média. Ta kombinace se mi líbila. A nikdy jsem nelitovala. Měli jsme skvělé kantory, samé mladé lidi, některé s mezinárodní zkušeností. Ráda na to vzpomínám.       Pracovala jste jako analytik pro investiční firmu, psala články o energetice, vedla magazín Nalezeno.cz a tištěný časopis Inteligentní budovy a od roku 2008 působíte jako copywriter. Co vše obnáší vaše práce? Psaní. Ale před tím také prostudování témat, rešerše, zjišťování informací – prostě novinařina. Nejraději ze všeho dělám rozhovory, třeba pro časopis o českém průmyslu. Myslím, že máme být na co hrdí. Když mluvím se šéfy velkých podniků a na nich je znát, že mají rádi svůj obor nebo třeba podnikání vybudovali od píky, je to vždycky inspirující.   V roce 2017 jste jako e-knihu vydala 13 intimních povídek a o rok později debutovala tištěnou knihou Podbrdské ženy, která je inspirována skutečnými událostmi ve vaší rodině. Co vás přivedlo k psaní knížek?    Zrovna nedávno se mě na to ptali na jedné besedě se čtenáři. Nevím. Bylo to takové nepopsatelné pnutí. Touha. Nešlo to jinak. Pořád jsem o tom jen mluvila, představovala si, jaké by to bylo. A pak jsem jednoho dne seděla a psala první kapitolu Podbrdských žen.   V knize Eugenie vyprávíte příběh plzeňské hoteliérky Eugenie Egertové Janečkové a plzeňského hotelu Continental. V románu Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky, jste se inspirovala příběhem vaší babičky Miloslavy. Letos vám vyšla knížka Cyklistka, která je inspirována osudem cyklistky a baronky Blanky Battaglia. Podle čeho si vybíráte, o kom budete psát? Co vás baví na psaní?    Nechci, aby to znělo nějak nadneseně, ale ta témata přišla sama. Nebylo to tak, že bych si řekla: co teď asi budu psát. Podbrdské ženy jsem v sobě nosila dlouho. Příběh o Eugenii mi vyprávěl její syn, když jsme se náhodou setkali v Americe. Jiskru příběhu Cyklistky zažehla návštěva zámku v Bratronicích. Na psaní mě potom baví celý ten proces, hledání podstaty příběhu, ptaní se, hledání odpovědí na otázky, někdy dost palčivé, rešerše, rozhovory s pamětníky, objevy útržků příběhu… je to dobrodružné.   Spolu s fotografkou Ditou Pepe jste vydala v roce 2020 literární dokument Děvčata první republiky, která obsahuje osm příběhů a mezi nimi je také plzeňská básnířka Hana Gerzanicová. Je některá ze zpovídaných dam, na kterou ráda vzpomínáte? A jak se vám spolupracovalo s Ditou Pete? S Ditou Pepe se mi pracovalo báječně. Pamatuju si na naše první focení, kdy jsem na ni čekala právě u paní Hany a ona přišla a já jsem věděla, že jsme na stejné vlně. Snad to vnímá podobně. Vzpomínám na všechny dámy. Občas si i voláme.   Někde jste přiznala, že máte rozpracovanou knížku o herečce z 20. let 20. století, která zemřela velice mladá, ale jméno jste neuvedla. Můžete prozradit, o kom bude a kdy se můžeme na knížku těšit.?   Hlavní postavou knihy bude Jarka Horáková, velmi talentovaná herečka, která bohužel nemohla naplno rozvinout svůj talent, ale zanechala hluboké stopy ve své generaci. Asi to mě na tom fascinuje. A pak to energické mládí, touha dělat to, k čemu je člověk přitahován, současně pochyby, zda je to to pravé. Příběh mám rozpracovaný, pokud se mi povede ho dopsat a pokud ho bude chtít nakladatelství vydat, kniha snad bude koncem příštího roku.   Jak to máte se čtením, stále jsou vašimi oblíbenými autory Remarque a Hemingway? A co literární hrdina?    Jsou. Pořád se vracím k Hemingwayově Pohyblivému svátku, zrovna jsem ho znovu četla na nedávném studijním pobytu. A Remarque je láska od gymnázia. Jestli se ptáte na hrdinu – muže, tak ano, myslím, že jednou bude. Už je možná trochu v mé mysli, ale ještě bych před tím ráda napsala jiné příběhy, které přišly dřív.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Dočetla jsem se o vás, že jste vášnivá zahradnice a pěstitelka bylin. Když to jde, jsem venku. Na procházce v lese, na kole nebo na zahradě. U chalupy pěstuju zeleninu a bylinky. A taky cestuju. Být jinde mi pomáhá podívat se na svoji každodennost z jiné perspektivy, a to je, myslím, zdravé.   Jana Poncarová se narodila se 28. září 1983 na Rokycanech. Vystudovala politologii a mezinárodní vztahy na FF ZČU v Plzni. Pracovala jako analytička pro investiční firmu, psala články o energetice a průmyslu. Působí jako copywriterka a spisovatelka. Vedla magazín Nelezno.cz a tištěný časopis Inteligentní budovy. Napsala knihy 13. Intimních povídek (2017, e-kniha), Všechny vlčice nerodí, Podbrdské ženy (2018), Eugenie: Příběh české hoteliérky (2019), Děvčata první republiky (2020), Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky (2021), Cyklistka – Osud poslední baronky (2021). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-22 18:39:26

Jan Bauer: Psaní je pro mne jistým druhem závislosti

Napsal na dvě stovky knih a patří mezi naše nejplodnější autory. Díky jeho literárním hrdinům se můžeme v jeho historických detektivkách přenést do období panování císaře Karla IV. nebo do časů císaře Rudolfa II. S psaním začal Jan Bauer jako student, pak působil jako novinář a již řadu let je spisovatelem na plný úvazek a psaní se pro něj stalo, jak sám říká, jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti. Letos mu vychází kniha Ztracený diadém a příští rok Prokletí domu U Dvou růží z oblíbené série Případy královského soudce Melichara.   Narodil jste se v Jihlavě, ale vyrůstal v Českém Krumlově. Jak jste prožíval své dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Musím vás opravit. Z Jihlavy do Českého Krumlova jsem se s rodiči odstěhoval až ve svých 17 letech, rok před maturitou. Takže jsem vyrůstal v Jihlavě. Dětství v 50. letech minulého století bylo skromnější než dnes, neznali jsme počítačové hry a mobily, zato trávili spoustu času venku na čerstvém vzduchu, hrávali jsme fotbal, také na četníky a lupiče a na indiány a podnikali dobrodružné výpravy. Jako kluk jsem chtěl být námořníkem, cestovatelem, astronautem a také třeba archeologem, což mi vydrželo dost dlouho.   Po maturitě jste uvažoval o studiu žurnalistiky nebo sociologii v Praze, ale rodiče měli, jak jste někde řekl, strach, že byste pořádně nestudoval a hodně času trávil po hospodách a s dívkami, a tak jste nakonec v Českých Budějovicích vystudoval Vysokou školu zemědělskou a stal se z vás zemědělský inženýr. Proč jste si vybral právě zemědělskou školu? Bydleli jsme v Českém Krumlově vzdáleném od Českých Budějovic 25 kilometrů. A v Budějovicích byly tehdy jen dvě vysoké školy – pedagogická fakulta a provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské. Kantorem jsem být nechtěl a raději si vybral „hnojárnu“ a zpočátku do školy každý den dojížděl autobusem.   Psát jste začal již v roce 1964, když jste založil studentský literární časopis Dialog. Po škole jste v roce 1968 začal pracovat jako novinář v Zemědělských novinách. Jak vzpomínáte na svou novinářskou dráhu? Hned po promoci v červnu 1968 jsem nastoupil do krajského deníku Jihočeská pravda. Samozřejmě jsem se nadchnul pro tehdejší pražské jaro, ze všech sil jsem se snažil podpořit proces demokratizace, ale pak přijely tanky a s našimi sny byl konec. Když byla v roce 1970 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích výstava o kontrarevoluci, měl jsem tam vitrínu se svými články. V jižních Čechách bych se dále v novinách neudržel. Proto jsem se raději „uklidil“ do Prahy, kde mne nikdo neznal, a se štěstím nastoupil do redakce Večerní Prahy. V Zemědělských novinách jsem začal pracovat až v roce 1973. O devatenáct let později, tedy v roce 1992, jsem patřil k zakladatelům bulvárního deníku Blesk, později krátce pracoval v Týdeníku Televize a po další přestávce ještě působil v dnes už neexistujícím deníku Super.   Jako spisovatel jste v roce 1978 debutoval knihou Uživí naše planeta lidstvo? Od té doby jste napsal řadu knih a dokonce psal pod ženskými pseudonymy Anna Březinová nebo Viola Slavíková. Jak k tomu došlo?  Nakladatel si ode mne objednal milostný historický román a domníval se, že by bylo lepší, kdyby ho podepsala žena – autorka. Těch milostných historických románů bylo nakonec asi dvanáct a pro veřejnost byla pod nimi podepsána právě Anna Březinová a v jednom případě Viola Slavíková.   Píšete literaturu faktu a historické detektivní romány, které jsou velice oblíbené. V sérii V tajných službách Otce vlasti, vás, jak jste někde řekl, inspiroval neobyčejný život císaře Karla IV. a tak aby to nebylo jenom o něm, stvořil jste jeho tajného agenta dominikána Pavla, který je hlavním hrdinou dvanácti pokračování. Co vás přivedlo k psaní právě historických detektivek? Inspiroval mne můj přítel a průkopník historických detektivek u nás Vlastimil Vondruška. A protože se mi příliš nelíbil jeho hrdina královský prokurátor Oldřich z Chlumu, připadal mi příliš idealizovaný, vytvořil jsem drsné chlapíky, jako jsou Jakub Protiva z Protivce, mnich Blasius a další, jimž nic lidského není cizí.    V další úspěšné sérii historických detektivek Rychtář Protiva a mnich Blasius se tato svérázná dvojice objevila ve dvou desítkách knih. Soudce Melichar se svým pomocníkem Božetěchem řeší zapeklité případy v oblíbené sérii Případy královského soudce a na vydání čeká příběh Ztracený diadém a na příští rok Prokletí domu U Dvou růží. Je vám některý z vašich literárních hrdinů blízký? Blízcí jsou mi všichni, zejména svým vysedáváním v krčmách, svérázným humorem a zálibou v něžném pohlaví. Trochu jinou kapitolou je dominikán Pavel ze série v Tajných službách Otce vlasti. V tomto případě jsem stvořil jakéhosi středověkého Jamese Bonda a čtenářský úspěch této řady mi potvrdil, že jsem se rozhodl správně.     Do časů císaře Rudolfa II. jste zasadil sérii Mordy v časech císaře Rudolfa II. s hlavním hrdinou mladým písařem zemského soudu Lukášem Tröblem z Květnice, jehož sedmý díl vyšel letos pod názvem Bratrstvo růžového kříže. A budou další příběhy? Samozřejmě. Doba panování císaře Rudolfa II. je pro autora velmi vděčná a poskytuje spoustu zajímavých námětů. Však už před časem jsem se touto dobou zabýval ve svém nejobjemnějším románu Zlatodějové.   V roce 1995 jste získal cenu Masarykovy akademie umění za sbírku povídek Špionova dcera. Založil jste literární soutěž Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek. Co vás k tomu vedlo? Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek nebyly soutěže, ale jihočeské literární ceny. Před lety jsem navrhl jejich zřízení, abych podpořil své kolegy a pomohl prestiži literatury v jižních Čechách. Ze stejného důvodu jsem v polovině 90. let minulého století inicioval každoroční setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany.   Někde jste řekl, že psaní knih byla pro vás původně doplňková záležitost. Čím je pro vás psaní dnes? To že jsem někdy řekl? To je zvláštní. Dnes je pro mne psaní jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti.   Jste velice oblíbený spisovatel, a jaký jste čtenář? Co rád čtěte? Odpočíváte také s knížkou v ruce? Jak rád trávíte chvíle volna? Čtenář jsem náruživý, i když před beletrií dávám přednost literatuře faktu a vůbec všem knihám o historii. Rád chodím s fenkou Bárou na procházky do legendami opředeného Branišovského lesa, který mám naproti svému bydlišti, rád posedím s přáteli u dobrého vína a také mám rád pěší túry po Šumavě či dobré doutníky. Dříve jsem rád jezdil na kole, ale vzhledem ke svému pokročilému věku jsem své kolo přenechal nejstaršímu vnukovi. Už jsem se na něm necítil bezpečně.    Jan Bauer se narodil se 11. dubna 1945 v Jihlavě. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. V letech 1968 až 1998 pracoval jako novinář v Jihočeské pravdě, Večerní Praze, Zemědělských novinách a v Blesku. Psal pod pseudonymy – Felix Krumlovský, Vojtěch Fišer, Anna Březinová a Viola Slavíková. Napsal zhruba 200 knih – literaturu faktu a hlavně historické detektivky. V roce 2017 obdržel od pelhřimovské agentury Dobrý den certifikát o vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knih. Tehdy jich bylo 172. Založil setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Od roku 1998 žije v jižních Čechách, nejprve ve Vodňanech, kde obdržel čestné občanství, nyní v Českých Budějovicích. 

Čas načtení: 2021-04-02 16:36:26

Boží mlýny melou a melou. Martin Myšička bere v nové detektivce spravedlnost do svých rukou

Po několika úspěšných detektivkách včetně Rédla nebo příběhů Detektivů od Nejsvětější Trojice se režisér Jan Hřebejk vrací k žánru. Tentokrát ale přidává do vyprávění více humoru. Na námět investigativního novináře Janka Kroupy připravil pro diváky šestidílný seriál Boží mlýny. Spravedlnosti půjdou s důvtipem naproti Martin Myšička, Vincent Navrátil, Eliška Křenková, pomáhat jim bude Robert Nebřenský. Poprvé v neděli 11. dubna od 20:10 hodin na ČT1. „Zločin se stane na začátku – divák ví, k čemu došlo, ví, kdo je pachatel, ještě před úvodními titulky. Zároveň se ale také dozví, že ten člověk není potrestaný a spravedlnost je na něj krátká. A ústřední trojice představuje svým způsobem mstitele,“ popisuje zápletku nového seriálu režisér Jan Hřebejk. Boží mlýny vycházejí ze skutečných kauz, se kterými se během své novinářské kariéry setkával novinář Janek Kroupa. Pro scénář ale případy kombinoval, postavy zaměňoval a jejich charaktery se nechal pouze volně inspirovat. Ve výsledku tak vznikla pohádková kriminálka, jak říká kreativní producentka Jiřina Budíková: „Diváci České televize mají detektivky rádi. Zároveň je však důležité, aby tvůrci hledali nové možnosti žánru a abychom nabízeli prostor pro inovování klasického krimi vyprávění. Místo obvyklé detektivky, kde jde o deduktivní hledání zločince, přinášejí Boží mlýny hru na kočku a myš v obráceném gardu. Přesto se jedná o koncept, který je v branži investigativní žurnalistiky na denním pořádku: kličkování před zákonem je totiž internacionálním sportem všehoschopných padouchů. Koneckonců už od dob mafiánů jako byl Al Capone, kterého taky nezatkli za vraždy, ale za neplacení daní.“ Ústřední trojici mstitelů bezpráví hraje Martin Myšička coby univerzitní profesor kapitán Karel Fait, Eliška Křenková jako novinářka Markéta Stránská a Vincent Navrátil představující studenta kriminalistiky Alexe Brauna: „O něčem si můžete říkat, že to je přehnané, ale pak zjistíte, že se to skutečně stalo. Dojde vám, jak šílený svět je a že nehrajete něco, co se kvůli filmu nafouklo, ale jde o realistické situace. Nikdy tak člověk neměl strach, že by se přehrávalo nebo jinak přehánělo, jelikož to má oporu v realitě,“ říká herec, pro kterého jde po televizním filmu Veterán o druhou spolupráci s Janem Hřebejkem. Naopak Robert Nebřenský, který celé partě v honbě za potrestáním zločinců pomáhá z pozice policejního kapitána Martina Dobeše, už se s režisérem zná z více projektů. V dalších rolích detektivky s nadhledem se objeví například Pavel Řezníček, Milan Mikulčík nebo Jiří Lábus. Padouchem prvního dílu je Matěj Ruppert a diváci ho v roli malého českého mafiána Matyáše Válka uvidí již v neděli 11. dubna. Zpěvák Monkey Business se kromě obsazení vydal se svými hereckými kolegy také do nahrávacího studia. Za přispění kapely s hudebníky jako Ondřej Pivec nebo Matěj Kroupa nazpívali ústřední píseň Mlýny s textem Dušana Vančury. {loadmodule mod_tags_similar,Související}