Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-24 09:50:56

Za jak dlouho se vám nabije iPhone? Objevil se způsob, jak to rychle zjistit

Možná jste někdy přemýšleli nad tím, jestli se dá zjistit, za jak dlouho se nabije iPhone. Díky aplikaci Zkratky existuje řešení a já vám ho ukážu.Přečtěte si celý článek: Za jak dlouho se vám nabije iPhone? Objevil se způsob, jak to rychle zjistit

Čas načtení: 2024-12-16 20:15:50

iPhone 17 Air má být designovou revolucí! Ve hře je stále i „skládačka“ od Applu

Server The Wall Street Journal potvrzuje některé spekulace týkající se budoucích iPhonů Zařízení s označením Air by skutečně mělo dorazit s rekordně tenkým pasem Apple podle všeho nezanevřel ani na vývoj ohebného iPhonu Telefony iPhone jsou v posledních letech podle mnohých „nudné“, a to nejen po stránce nových funkcí, ale také designu. Apple se zkrátka řídí heslem „neopravuj, co není rozbité“, a přináší nám každý rok nová zařízení, která se ale nikterak výrazně od předchozích verzí neliší. Podle Aarona Tilleyho a Jang Ťie z deníku The Wall Street Journal plánuje Apple v příštích několika letech řadu zásadních změn designu a formátu iPhonů, takže bychom se rozhodně nudit neměli. Přečtěte si celý článek iPhone 17 Air bude největší designovou změnou, ve hře je stále i ohebné zařízení

Čas načtení: 2025-02-12 09:40:49

iPhone Flip – Kdy vyjde, cena, specifikace a zkrátka vše, co víme

iPhone Flip je očekávaný první skládací telefon od Applu. Kdy vyjde? Jaká bude cena? A na co se celkově těšit na poli specifikací? Zde je shrnutí.Přečtěte si celý článek: iPhone Flip – Kdy vyjde, cena, specifikace a zkrátka vše, co víme

Čas načtení: 2025-04-03 07:30:34

iPhone 17 Air – Cena, kdy vyjde a zkrátka vše, co víme

iPhone 17 Air dorazí na podzim roku 2025. Bude ultratenký, výbavou určitě nezklame, ale co cena a kdy vyjde? Zde je shrnutí všeho, co již víme.Přečtěte si celý článek: iPhone 17 Air – Cena, kdy vyjde a zkrátka vše, co víme

Čas načtení: 2024-10-25 14:00:11

Proč už kolem iPhonů není takové haló? Zde jsou všechny hlavní důvody

Začátek prodeje nových iPhonů byl vždy velkou událostí a na telefony se stály dlouhé fronty. Tento trend v posledních letech dost oslabuje, protože iPhony se meziročně tolik nemění a mnoha lidem se zkrátka nechce kupovat zcela nový telefon, když ten starý nabízí téměř totožné funkce a stejný vzhled. V tomto…Přečtěte si celý článek: Proč už kolem iPhonů není takové haló? Zde jsou všechny hlavní důvody

Čas načtení: 2025-03-31 16:30:04

iOS 19 snad konečně přinese větší hravost. Ta Applu už delší dobu chybí

Společnost Apple je v posledních letech možná až příliš „nudná“ Chystané designové změny v softwaru ale dávají naději, že by se situace mohla změnit Více hravosti by produkty (nejen) od Applu jistě potřebovaly Apple v minulosti býval synonymem cool produktů, které je radost používat. Ať už jde o neotřelou a hravou prezentaci, software myslící i na ty nejmenší detaily či hardware, který jste jednoduše nechtěli pustit z ruky, Apple byl zkrátka moderní a „in“. V posledních letech se nicméně může zdát, že svou identitu vyměnil za vyšší zisky, což se chtě nechtě projevuje také na samotných produktech – ty už nejsou tak zábavné a hravé, přičemž na místo toho se berou možná až příliš vážně. Vzhledem k tomu, že se Apple pravidelně umisťuje na předních místech nejhodnotnějších firem na světě, může se zdát, že šlo o velmi dobrý krok. Přečtěte si celý článek iOS 19 přinese větší hravost. Ta Applu už delší dobu chybí

Čas načtení: 2024-10-01 20:30:03

iPhone 16 Pro Max trhá rekordy výdrže. Vyrovná se i Androidům

Pokud chcete iPhone s co největší výdrží, sáhněte po modelu Pro Max V testech renomovaného serveru se umístil na celkovém 3. místě Meziročně si v rámci iPhonů velmi polepšil Výdrž baterie je často diskutovaným tématem. Delší dobu za kratší konec tahal iPhone od Applu, který za konkurencí v podobě různých smartphonů s Androidem často zaostával. S příchodem větší variability modelů začalo platit jednoduché pravidlo – pokud chcete větší baterii a tím pádem i větší výdrž, sáhněte po tom největším zařízení, které daný výrobce nabízí. Samozřejmě že výdrž není jen o samotné baterii, ale také o efektivitě procesoru, o použitém typu displeje a dalších faktorech. Přesto se lze jen těžko přít o fakt, že mít větší baterii je zkrátka lepší. Přečtěte si celý článek iPhone 16 Pro Max trhá rekordy výdrže. Vyrovná se i Androidům

Čas načtení: 2024-07-04 10:30:08

iPhone 16 dostane nejpokročilejší fotosenzor. Vyrobí ho velký konkurent

Apple chystá výměnu dodavatele fotočipů do iPhonů Japonské Sony nejspíše vymění za svého velkého rivala Samsung Pokud firma ze Soulu splní všechny požadavky a testy, bude dodávat fotočipy už do iPhonu 16 Ačkoli by si Apple nejraději vyráběl všechno sám a postupně k tomu činí patřičné kroky, v některých odvětvích je zkrátka lepší zajít ke konkurenci a to nejvhodnější dostupné řešení jednoduše koupit. V případě fotoaparátů patří mezi jedničky na trhu japonské Sony a také jihokorejský gigant Samsung, který zároveň patří mezi největší konkurenty Applu nejen na poli chytrých telefonů. Když ale jde o byznys, jde rivalita stranou a i nezapřisáhlejší nepřátelé se dokáži dohodnout. Přečtěte si celý článek iPhone 16 dostane nejpokročilejší fotosenzor. Vyrobí ho velký konkurent

Čas načtení: 2025-04-18 11:55:39

iPhone 17 Pro – Cena, kdy vyjde a zkrátka vše, co víme

iPhone 17 Pro je nadcházející generace smartphonu od Applu. Kdy vyjde? Jaká bude cena? A na co se celkově těšit na poli specifikací? Zde je shrnutí.Přečtěte si celý článek: iPhone 17 Pro – Cena, kdy vyjde a zkrátka vše, co víme

Čas načtení: 2024-11-11 14:00:14

Objevilo se video raritního prototypu iPhone s haptickými tlačítky

YouTube kanál Apple Demo sdílel video, ve kterém prezentuje jedinečný prototyp iPhone. Telefon se k nim dostal ze zařízení pro recyklaci elektroniky, kde si zkrátka někdo všiml, že by se mohlo jednat o něco zajímavého a tak to poslal právě tomuto youtuberovi. iPhone s označením Vesica Piscis je prototypem iPhone 14 Pro a nabízí raritní haptické tlačítko. Telefon nemá tradiční logo Applu, ale místo něj má na stejném místě symbol připomínající dva půlměsíce. […]

Čas načtení: 2024-06-17 17:28:50

GMARS (vícerážový samohybný raketomet)

Autor: Jiří Tintěra Datum: 17.06.2024 17:28:50 17. až 21.06.2024 Německá firma Rheinmetall v spolupráci se severoamerickým Lockheed Martinem představila na Eurosatory 2024 vícerážový samohybný raketomet GMARS. Známé údaje - podvozek: Rheinmetall HX (8x8) - odpalovací zařízení pro dvě raketnice - různé verze paletových raketnic by měly umožnit vypouštění střel různých typů, například: ATACMS, GMARS, GMLRS, GMLRS-ER, JASSM, JASSM-ER, JASSM-XR, JFS-M, PrSM a více verzí běžných neřízených a řizených raket v rážích od 122 do 400 mm. Poznámka Zkratka ATACMS=Army TACtical Missile System armádní taktický raketový systém). Zkratka GMARS=Global Mobile Artillery Rocket System (souhrný mobilní dělostřelecký raketový systém). Zkratka GMLRS=Guided Multiple Launch Rocket System (řízený vícenásobný raketový systém). Zkratka JASSM=Joint Air-to-Surface Standoff Missile (společná střela vzduch-povrch ). Zkratka JFSM=Joint Fire Support Missile (společná střela palebné podpory). Zkratka PrSM=Precision Strike Missilepřesná úderná střela). Zdroj: defence-ua.com defence-ua.com defence-ua.com www.rheinmetall.com https://youtu.be/BP5sDdlLojU (video)

Čas načtení: 2025-03-24 09:50:56

Za jak dlouho se vám nabije iPhone? Objevil se způsob, jak to rychle zjistit

Možná jste někdy přemýšleli nad tím, jestli se dá zjistit, za jak dlouho se nabije iPhone. Díky aplikaci Zkratky existuje řešení a já vám ho ukážu.Přečtěte si celý článek: Za jak dlouho se vám nabije iPhone? Objevil se způsob, jak to rychle zjistit

Čas načtení: 2024-04-30 13:00:01

Aleš Cibulka bojoval s velkou životní krizí. Stát se to může každému, varují odborníci

Moderátor Aleš Cibulka je známý především jako milovník starých hereckých časů a znalec všeho, co se týká nejen prvorepublikových hvězd stříbrného plátna. Přesto ale moderuje či moderoval i mnohé jiné pořady, akce a programy, včetně dětských soutěží. Píše knihy, shání materiály, pracuje v rozhlase i v televizi… Dalo by se říct, že je doslova na roztrhání. A to je právě důvod jeho kolapsu, který před lety prožil. A nešlo o žádnou zanedbatelnou záležitost.  Herec Jan Vlasák je po vážné dopravní nehodě. Co se stalo a jak to dopadlo? Číst více Styděl se za „selhání“ Svoje zážitky z krizového období v roce 2016 popsal oblíbený moderátor v knize Vyhořet může každý, i když se zpočátku o svém problému nechtěl s nikým bavit, jak prozradil i v pořadu Českého rozhlasu. Považoval to totiž za vlastní selhání a nebyl schopen smířit se s myšlenkou, že se to zkrátka může stát každému a ani on se svým pracovním tempem nemusí být žádnou výjimkou. Co se tehdy vlastně stalo?  Zmatek, únava, rezignace… „Bohužel je to věc, kterou si člověk způsobí sám,“ uznává již po překonání svého problému Aleš Cibulka, který si dříve říkal, že jemu se něco takového stát nemůže. Stejně se ale chlácholí i spousta dalších lidí, kteří zničehonic zjistí, že zkrátka nemají sílu ani vstát z postele, nic a nikam nechtějí a jediné, po čem touží, je klid, ticho a samota. Práce, která je dříve bavila a naplňovala, pro ně najednou nic neznamená. „Tak dlouho se v těle ukládaly všemožné neduhy, až jednou po Novém roce, kdy bylo všechno splněno, totálně zkolabovalo se vším všudy,“ přiznal moderátor v pořadu 13. komnata. Šéfové měli pochopení Přišel problém, kdy musel vyřešit pracovní záležitosti. Svoje běžné povinnosti zkrátka plnit nemohl. „Je to doba, kdy se člověk přemlouvá, aby šel na záchod,“ popsal nejvýstižněji pocity absolutního vyčerpání a odevzdanosti prostému bytí bez jakékoliv aktivity, které není člověk schopen. Snad i díky své vynikající pověsti a předchozímu pracovnímu nasazení, při němž všechny přesvědčil o svých kvalitách, měl to štěstí, že mu všichni jeho šéfové dali jasně najevo, že nejdůležitější je zdraví, ať už bude léčba trvat jakkoliv dlouho. Až bude v pořádku, má se kam vrátit. To bylo pro Aleše Cibulku velké povzbuzení.  Dvojí život nevyléčitelně nemocného Pavla Kříže: V Kanadě bychom ho ani nepoznali Číst více Podpora v partnerovi Dalším, kdo jej bezmezně podporoval, byl jeho partner Michal Jagelka. „To, že mě nezabil, je zázrak,“ zhodnotil moderátor svůj tehdejší stav a vyzdvihl odhodlání partnera zůstat po jeho boku i v hodně těžké chvíli. Právě jemu je moderátor vděčný za pochopení a pomoc v momentech, kdy nejvíc ze všeho potřeboval podporu blízkého člověka. Bez pomoci odborníků by to ale nešlo. „Syndrom vyhoření není žádná banalita a rozhodně nejde o lenost, jak si někteří lidé podobné stavy u blízkých lidí vykládají. Člověk, který se do takového stavu dostane, potřebuje v první řadě pochopení, trpělivost okolí a odbornou pomoc. Ani křik, ani výčitky, nebo dokonce výhrůžky rozchodem nebo výpovědí z práce nic nevyřeší, jen dotyčného uvrhnou ještě hlouběji do problému, který sám často nemůže zvládnout vyřešit,“ vysvětluje pro Čtidoma psycholožka Marie Jeníková.  Podobné zkušenosti mají i jiní Slova Aleše Cibulky o absolutní vyčerpanosti potvrzuje také dnes padesátiletá paní Jana, jež si před lety prošla podobným zážitkem. Jako matka dvou dětí, která už v jejich útlém věku na ně zůstala sama, se musela postarat o všechno – nejen o děti, ale také o celou domácnost, zajistit peníze, což nešlo jen z jednoho zaměstnání. Navíc chtěla, aby její děti měly stejné možnosti jako ostatní, aby mohly vystudovat, vyjet se třídou do ciziny, aby se nemusely stydět za oblečení. Kromě toho rozhodně nechtěla zanedbávat péči o ně, a tak se snažila trávit s nimi co nejvíc času. Bylo to její rozhodnutí „Musím říct, že děti nikdy nic vlastně nechtěly samy od sebe, většinou jsem to byla já, kdo si říkal, že je ještě to a tamto potřeba. Nechtěla jsem, aby jakkoliv trpěly jen proto, že jsme samy. Do toho, když trochu odrostly, jsem se rozhodla studovat. Říkala jsem si, že s titulem budu mít možnost případně sehnat lepší práci. A všechno jsem to tehdy zvládla,“ měla pocit paní Jana, že je všechno v pořádku a vlastně na sebe byla tak trochu pyšná.  Problém přišel později „Problém přišel paradoxně až o několik let později, kdy už prakticky všechno bylo za mnou. Děti dostudovaly, naštěstí se dobře dokázaly postarat o svoje živobytí a já bych si mohla užívat vlastně svobodného života. Až v té chvíli jsem se doslova složila, začala jsem se bát jakékoliv odpovědnosti, vlastně jsem se obávala jít do práce. Ale pořád jsem se ještě dokázala přemoct. Až jednoho dne tělo prostě řeklo jedno hlasité ‚ne!‘ a jediné, co mi zbylo, byla cesta k lékaři pro neschopenku. První v životě. A věřte, že ta cesta byla nejdelší, kterou jsem kdy ušla, trvala věčnost a přes slzy jsem neviděla. Proč jsem vlastně brečela? Protože byla dlažba křivá, protože ptáci moc nahlas zpívali, protože jelo auto, když jsem chtěla přejít silnici. Reakce na všechno byly absolutně nesmyslné. Ale to se tak v podobných případech zkrátka děje,“ přiznala paní Jana s tím, že jí oporou byli její potomci, kteří se k problému postavili čelem a pomohli se vším, co bylo potřeba. „Měli pochopení a to je to, co bylo nejdůležitější,“ poděkovala dodatečně dnes již zase v plné síle, ale mnohem opatrnější.  Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři Číst více Nestojí to za to! Jaké poučení si ze svého kolapsu vzal moderátor Aleš Cibulka? Že nic nestojí za to, aby si člověk vlastně dobrovolně přivodil takové zdravotní problémy, které netrápí jen jeho samotného, ale celé okolí. Stejně se dnes na život a povinnosti dívá i paní Jana a totéž radí i psycholožka Marie Jeníková. „Berte si na svá bedra jen tolik, kolik unesete s dostatečnou rezervou. Pamatujte na to, že stejný náklad ponesete pravděpodobně i zítra, za měsíc a za pár let. Není možné jet každý den do poslední kapky síly. Vždycky musí trochu energie zbýt, aby se mohla znovu rozmnožit. Jakmile vypijete její pohár do poslední kapky, nebude mít z čeho vyrůst nová. A to je potom velký problém,“ varuje odbornice. Mnozí o tom, spolu s Alešem Cibulkou, vědí své.  Zdroj: autorský článek, respondentky KAM DÁL: I s rakovinou pil a kouřil jako o závod: Herec Vladimír Dlouhý po sobě nechal dva malé syny.

Čas načtení: 2025-01-13 08:00:00

Přestala vám ve Wordu fungovat klávesová zkratka Ctrl+B pro tučné písmo? Víme, jak ji vrátit zpět

Klávesová zkratka Ctrl-B se běžně používá pro tučné písmo. Je to nepsaný standard. B je odvozeno od anglického bold (tlustý, silný). Naproti tomu klávesová zkratka Ctrl-N vyvolává nový soubor nebo obecně něco nového. Písmeno N je v tomto případě odvozeno od slovíčka new (nový). Některým uživatelům MS Office se ale klávesová zkratka Ctrl-N přiřadila k […] Celý článek si můžete přečíst na Přestala vám ve Wordu fungovat klávesová zkratka Ctrl+B pro tučné písmo? Víme, jak ji vrátit zpět

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-21 13:05:43

Jazykovědma: Proč jezdí v Brně šalina?

Proč se lyže (psáno s y) připevňují na ližiny (psáno s i)? Kde se vzalo leporelo? Kdo či co je to prevít? Proč se říká chyba lávky? Kde se vzal papaláš? Odkud se vzal paskvil? Proč se říká mít něco za lubem? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož únorové posty přebíráme.    Nikoho neprotěžujte! (1. 2.) Rozmáhá se nám tu takový nešvar: mylné protěžovat místo náležitého protežovat. Nespletete to, když víte, že protežovat značí poskytovat protekci. Protežování i protekce vycházejí z latinského prōtegere (chránit) a protěkce nepíšete, tak nepište ani protěžovat!   Pokálená šalina. (2. 2.) Proč jezdí v Brně šalina? Nejspíš jde o zkomolení německého ekvivalentu (Elektri)sche Linie. Zlí jazykové lidové etymologie ovšem podsouvají výklad Scheisse Linie (doslova pokálená linka), tak prý zvaná podle výkalů lemujících původně koněspřežnou dráhu.   Neosobní iniciály (3. 2.) Až vás někdo zase požádá o iniciály, poslušně uveďte první písmena svého jména či adresy. Právě to totiž slovo iniciála označuje – první písmeno, a to podle latinského initiālis (počáteční). Iniciály tedy neoznačují osobní údaje, byť se tak mylně používají.   Lyže na ližinách (4. 2.) Proč se lyže (psáno s y) připevňují na ližiny (psáno s i)? Protože spolu etymologicky nesouvisejí! Lyže máme z ruského lýža, zatímco ližiny jsou odvozené od staršího líha. Slovo líha označuje trám, na kterém něco leží a který se používá k posouvání břemen.   Lechtivá historie leporela (5. 2.) Až se vás děti zeptají, kde se vzalo leporelo – možná raději pomlčte! Jméno skládací obrázkové knížce totiž propůjčil Leporello, sluha Dona Juana v Mozartově opeře Don Giovanni, konkrétně jeho katalog s portréty pánových milenek – tedy leporelo.   Prevít ze záchoda (6. 2.) Kdo či co je to prevít? Tento výraz vychází ze staročeského prevét, což je zase odvozeno z latinského prīvātus locus (soukromé místo). Jako prevét se dříve označoval výklenek v obvodové zdi hradu opatřený sedátkem a otvorem – tedy předchůdce dnešního záchodu.   Kdy napsat čárku před než (8. 2.) Jak na čárku před „než“? Pomůcka: kde je věta, tam je čárka. 1) Pokud za „než“ následuje celá věta (tj. se slovesem v určitém tvaru, ne infinitivu), píše se čárka. Př. Jsem lepší, než jsi ty. 2) Pokud za „než“ není věta, nepíše se čárka. Př. Jsem lepší než ty.   Moudrý mlynář z Babičky (9. 2.) Jste si jistí významem slova rozšafný? Známe je z Babičky Boženy Němcové, jejíž pan mlynář byl rozšafný člověk, ale čtverák. Výraz rozšafný pochází zřejmě z německého rechtschaffen (poctivý, doslova správně dělaný) a značí uvážlivý, moudrý a prozíravý.   Vzápětí je vám za patami (10. 2.) „Polednice blíž se plíží, blíž – a již je v zápětí.“ Že vám toto použití slova „vzápětí“ (dřív psáno zvlášť) v Erbenově Polednici nedává smysl? Ale ano! Výraz vzápětí se dnes užívá ve významu obratem, ale původní význam byl doslova „za patami“ či „v patách“.   Všichni jsme námořníci (11. 2.) Víte, že se zdravíme jako námořníci? Pozdrav „ahoj“ je totiž počeštěná podoba námořnického zvolání „ahoy“, kterým se zdravila posádka míjejících se lodí. Anglické citoslovce „ahoy“ samo vzniklo kombinací citoslovcí „ah“ a „hoy“ a nemá další hlubší význam.   Žaluziemi proti závisti (12. 2.) Žaluzie nás chrání před pohledy žárlivců a závistivců – doslova! Slovo žaluzie totiž původně vychází z řeckého zēlos, což značí žárlivost, závist či horlivost. Do češtiny se dostalo přes němčinu (Jalousie) z italštiny (gelosia) a francouzštiny (jalousie).   Koblihy pro ženy (13 .2.) Čím házel v kavárně Saturnin, postava stejnojmenného románu Zdeňka Jirotky? Pokud jste odpověděli „koblihami“, máte pravdu fakticky i gramaticky! (Ta) kobliha je totiž kodifikovaná v ženském rodě; zatímco (ten) koblih rodu mužského je jen varianta nářeční.   Děláte chybu, když minete lávku (15. 2.) Proč se říká chyba lávky? Jde o pozůstatek staročeského slovesa chybiti se (čeho), které odpovídalo dnešnímu minout (něco). Chybiti se cesty značilo minout cestu. Chybiti se lávky, nebo chyba lávky, znamenalo doslova minout lávku, přeneseně pak udělat chybu.   Holt vzdal hold (16. 2.) Co se plete: hold (pocta) vs. holt (zkrátka a dobře). 1) Když něčemu vzdáváte hold, vlastně tomu holdujete. Že něčemu *holtujete, byste nenapsali, takže holdujte s „d“. 2) Když ničemu neholdujete, jde o částici holt, kterou vylučovací metodou napíšete s „t“.   Jak se rozloučit v mailu (17. 2.) Jak na interpunkci se závěrečným pozdravem v mailu? 1. Za nevětným pozdravem není nic; ani čárka, ani tečka: S pozdravem Jan Novák 2. Za celou větou se slovesem je tečka či vykřičník: Přeji hezký den. Jan Novák Takže: není věta, není nic. Je věta, je tečka.   Hejtmanští supermani (18. 2.) Říká se hejtmani, nebo hejtmané? Říká se leccos, ale kodifikovaná koncovka pro množné číslo jmen končících na -man je -i. Náležitý je tedy tvar hejtmani. Podobně jiná jména na -man: ombudsmani, supermani, narkomani atd. Takže: hejtmani po vzoru supermani!   Kušuj! A lehni! (19. 2.) Asi se shodneme, že kuš se volá spíš na zvířata než na lidi. To dokládá i etymologie tohoto citoslovce. Kuš má dnes význam „Ticho!“ nebo „Dej pokoj!“, ovšem původní francouzské couche značí „Lehni!“ a jde specificky o povel pro psa. Tak nekušujte!   Automobilový Sputnik (20. 2.) Pamatujete auta značky Trabant? Tak či onak, možná vás bude zajímat původ názvu Trabant. Jméno vzešlo z dotazníku mezi spotřebiteli a jeho význam je společník či doprovod. Inspirací byl sovětský satelit Sputnik, jehož název má stejný význam.   Odmlouvající papaláš s čepicí (22. 2.) Kde se vzal papaláš? Jde o pejorativní výraz pro funkcionáře a pochází asi ze slovenštiny, kde papuľovať značí mluvit naprázdno či odmlouvat. Spekuluje se ale i o souvislosti s ruským slovem papacha, vysokou kožešinovou čepicí nošenou tamními hodnostáři.   Vidím sousedku a vidím jí až do žaludku (23. 2) Kdy je krátce ji a kdy dlouze jí? Pomůcka: kde lze dosadit tu, tam je ji (obojí krátce); kde lze dosadit té, tam je jí (obojí dlouze). Takže: vidím ji (tu sousedku) vs. vidím jí (té sousedce) až do žaludku.   Nejstarší paskvil najdete v Římě (24. 2.) Odkud se vzal paskvil? Tento výraz pro něco nevydařeného pochází z italského Pasquino či Pasquillo, což je název silně poškozené antické sochy nacházející se v Římě. Od 16. století tuto sochu používají místní pro vyvěšování anonymních satirických komentářů.   Vizte bez tečky! (25. 2) Píše se viz bez tečky, nebo s tečkou? Standardně je bez tečky, protože to není zkratka, ale rozkazovací způsob slovesa vidět. Existuje i viz. s tečkou, což je zkratka latinského videlicet (to jest). To se v češtině běžně nepoužívá, takže raději viz bez tečky.   Měl za lubem trochu mouky (26. 2.) Proč se říká mít něco za lubem? Lub je tenká dřevěná deska používaná mj. při výrobě hudebních nástrojů, ale dříve se tak označoval také kryt mlýnských kamenů. Za ním při mletí obvykle ulpěla trocha mouky, kterou si mlynář ponechal, tedy měl ji za lubem.   Má vši? Tak si zavískáme. (27. 2.) Pamatujete si z Němcové, jak Barunka vískala babičku ve vlasech? Vískání označuje právě probírání se ve vlasech druhé osoby, což byla dříve součást hygieny. Tomu odpovídá i původ tohoto slova, které vzniklo zúžením významu slovesa jískat, tj. hledat (vši).   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-19 08:54:17

Radek Čermák: Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byly po dvanácti letech znovu otevřeny kurzy lužické srbštiny. To je vhodná příležitost hovořit nejen o tomto mizejícím jazyce, tolik blízkém češtině, ale také o postavení tuzemské sorabistiky a vůbec o lužickosrbské literatuře, její kondici a soužití s literaturou českou. Všechna tato témata ze středoevropského trojmezí v povodí Sprévy přibližuje antropolog a sorabista Radek Čermák, který působí mj. právě na FF UK.   Historicky měla na lužickosrbskou literaturu velký vliv česká literatura. V menších žánrech to platilo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se překládaly například texty Jiřího Suchého nebo Miloslava Švandrlíka. Jak je to dneska? Je tam ještě nějaká spojnice? Vždycky se něco najde. Ze současných autorů vidím silnou inspiraci u básníka Tima Meškanka. Víme, že Lužičtí Srbové (a Němci z téhož budyšínského Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła) víceméně pravidelně spolupracují s divadelníky z České republiky – vzpomeňme například na novodobou recepci Maryši nebo Švandy Dudáka v lužické srbštině, ale zároveň Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky či čerstvě Český ráj Jaroslava Rudiše v německojazyčném provedení. Čili ten pravý lužickosrbsko-český kulturní kvas se v posledních desetiletích odehrává na divadle. A v dětské literatuře. Nedávno v horní i dolní lužické srbštině vyšel Krtek a autíčko a samozřejmě to byl hit. Ale taky je na tom vidět to zpoždění, česky tahle kniha vyšla před více než půlstoletím.   Zajímavou kapitolou, stejně jako u kteréhokoli jiného jazyka, jsou dějiny překladu beletrie. Po bohatém období za normalizace, kdy dostatečné množství překladů bylo garantováno státní kulturní politikou ve vztahu k ideologicky spřáteleným zemím, což NDR se svou Lužicí byla, se situace po roce 1989 výrazně proměnila. Jak to období vnímáte vy a jak je na tom překladatelství z lužické srbštiny dnes?  Ve skutečnosti je to pořád stejné. Většina projektů je dílem mravenčí (spolu)práce jednotlivců. Byly oktrojované tituly jako Krabat Jurije Brězana – žádný další mě právě ani nenapadá –, ale byla také období, kdy překládání knih nahrazovalo nedostatek jiné činnosti. Dnes si můžeme zajet do Lužice na odpolední výlet a můžeme ji konzumovat přímo, ne prostřednictvím étosu knih – pravda, v případě srbské Lužice to po roce 1989 platí s jednou výjimkou, a tou je Modrá vrána Jurije Kocha. Tahle sbírka reportážních povídek o uhelném vytěžování Lužice v uplynulém století, o zanikání vesnic a asimilování lužickosrbského národa vzbudila v tuzemsku obrovský ohlas a zájem o tu zemi, po knize dokonce dvakrát sáhl Český rozhlas a povídky natočil. Naopak se nedařilo Čertově kovárně Jurije Krawži. Je to vlastně fantasy, jejíž fikční svět se podobá socialistické industrializaci Lužice a fascinaci mocí, jíž podlehl i sám spisovatel (stal se spolupracovníkem státní bezpečnosti). Celkově prostě platí, že literatura už nehraje tak důležitou roli jako dřív. Na druhou stranu se překládá velmi intenzivně, ovšem spíš kratší formy, na které zbývá čas při jiných činnostech. Daří se ale lužickosrbské překlady vytahovat z undergroundu málem samizdatů k standardním edicím v menších nakladatelstvích; to skutečně je kvalitativní posun, který jsme v uplynulých letech zaznamenali.   Řada podstatných děl lužickosrbského moderního písemnictví je do češtiny přeložena. Kromě zmíněných uveďme třeba román Obraz otce Jurije Brězana, román Dny v dálce Marji Młynkowe, povídky Výlet do ráje Měrky Mětowe, sbírku Struga Kita Lorence, nově poezie Jurije Chěžky, Tomasze Nawky atp. Co ještě zbývá přeložit? Měli bychom překládat další divadelní hry, naposled se tomu soustředěně věnoval Karel Kyas mezi válkami. Pozdější překlady dramat jsou sporadické, což nekoresponduje s tím, co již bylo uvedeno – jak moc se lužickosrbské divadlo zajímalo a zajímá o to naše. Přitom v Lužici vznikly podstatné texty, které zároveň mají problém být v Lužici uvedeny, protože není dost herců nebo je téma hry kontroverzní, takže uvést ji je riziko. To jsou například Wurywanki (Vykopávky) Lubiny Hajduk-Veljkovićowe, Wodny muž (Vodník) Ingrid Hustetowe a Beaty Mičerlichowe a v neposlední řadě Knjez Jehnjo a rjanolinka (Kráska a Beránek) Róži Domašcyny. „Lužickosrbský“ pohled na divadlo a na svět by měl dostat šanci na profesionálních českých jevištích. Velkou devízou lužickosrbské literatury jsou i pohádky, několik jich přeložil Milan Hrabal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Lužická srbština se letos na podzim na pražskou univerzitu vrátila s rekordní návštěvností bezmála tří desítek studentů. Zájem o ni zjevně je, proč tedy ta dlouhá pauza a jak došlo k tomu, že se tento jazyk podařilo do nabídky školy vrátit? Je to prosté. Po třináct let byl jakýmsi garantem sorabistiky na slavistickém ústavu profesor Petr Kaleta. Za jeho působení sorabistika fakticky zanikla, občas vyučoval kurz o historii a kultuře Lužických Srbů, ale jazyk neučil nikdo. Kurzy lužické srbštiny tak v posledních letech probíhaly v Lužickém semináři pod patronátem Společnosti přátel Lužice a zájem o ně byl značný. Na fakultě jsme třináct let slýchali, že to nejde kvůli financování, nedostatku studentů, vyučujících a podobně. Nový vedoucí Katedry středoevropských studií Jiří Januška si obnovu sorabistiky vzal za svůj cíl a ukázalo se téměř okamžitě, že sorabistika funguje jako integrální součást středoevropských studií. Sorabistika jako věda pěstující vícejazyčnost a interdisciplinaritu mezi východem a západem je ostatně nejlepším dědicem idejí střední Evropy.   Není to příliš ostré hodnocení vůči předešlé éře katedry? Je pravda, že sorabistika se v posledních letech vytratila z mnoha evropských univerzit hlavně z personálních důvodů. Mizeli a nadále mizí aktivní jedinci, kteří se o Lužické Srby začínali zajímat po druhé světové válce. Hodně to vidíme v Polsku, na Ukrajině nebo i v Německu. Jenže to není případ Prahy, protože ta disponuje odborníky, jako jsou Leoš Šatava, Markus Giger, Helena Ulbrechtová či Katja Brankačkec. Řadu let zde působil i literární vědec Tomasz Derlatka. Takže nedostatkem lidí to u nás nebylo. Bylo to tím, že u nás byla a stále je snaha restrukturalizovat slavistická pracoviště na jakási východoevropská areálová studia. To není samo o sobě špatně, kdyby se změnil i koncept výuky. Střední Evropa má kupříkladu mnoho společných rysů elitní kultury. Jenže i dějiny se nadále učily jako dějiny států a národů. Starého psa novým kouskům nenaučíte.   Tohle se přece stalo za děkanátu historika Michala Stehlíka, de facto on – ač sám slavista – slavistiku rozpustil. Jenže nebyl důsledný. Na jiných školách, třeba na Fakultě sociálních věd, už dříve založili tyto obory na zelené louce s novými lidmi. Nepostavili je na důkladném studiu jazyka, nýbrž třeba na politických vědách. Filologický důraz byla právě výhoda slavistiky na Filozofické fakultě, která se o ni dobrovolně připravila a která nedokázala využít ani jiných výhod – například možnosti spojení se studiem jazykové či kulturní antropologie. Antropolog se totiž bez studia domácího jazyka neobejde.   Ta nynější nabídka dokonce tří kurzů, jednoho kulturně-historického a dvou jazykových, je něco ojedinělého, anebo je v plánu výuku lužické srbštiny a vůbec sorabistickou výuku na Katedře středoevropských studií a Filozofické fakultě udržet a třeba i rozšířit? Dvouletý jazykový kurz musí zůstat fundamentem oboru. Ale rád bych otevřel antropologický kurz, aby účastníci měli možnost propojit znalosti jazyka a dějin s moderními poznatky vědy o kultuře. Chtěl bych představit výhodné aspekty studia menšinové kultury. Říká se „co je malé, to je hezké“, já říkám, že menšinový diskurs může přinášet nové pohledy. Gilles Deleuze a Pierre Félix Guattari ve svém výkladu Kafky dokonce tvrdí: „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny.“ Ale zrovna tak doufám, že se podaří uskutečnit kurzy ryze moderních česko-lužických dějin v areálovém pojetí (tří států a čtyř jazykových společenství), kurz dějin lužickosrbského divadla (ten už jednou proběhl před pěti lety a přišlo na něj sedmnáct studentů, takže to máte zase jeden důkaz, že Lužice je přitažlivé téma), hudby nebo pochopitelně literatury. Ve všech těch oblastech je co učit, zároveň všude je možno poukazovat na významný český vliv na srbskou Lužici.   Lužická srbština je sice po slovenštině češtině druhá nejbližší řeč, ale je to přece jen výlučný jazyk – studovat sorabistiku je něco exotického. Jak jste se k ní dostal vy? Zpočátku mi bylo trapné, že se dívám z okna na Lužické hory a vedle školní němčiny a televizní polštiny neznám třetí jazyk nejbližších sousedů. Pak jsem byl vtažen do dění ve Společnosti přátel Lužice a našel tam spoustu angažovaných lidí, kteří se zajímali o nám blízkou kulturu. A v samotné Lužici, která je určitým duchovním fenoménem, jsem vždycky našel dost lidí, kteří vytvářeli s notnou dávkou espritu ducha menšinové kultury. Najdete zde tradiční pěvecké sbory, metalovou hudbu, malování vajíček i postmoderní poezii, zkrátka všehochuť „nacionalismu s lidskou tváří“.   Takže „duchovní fenomén“ či „duch menšinové kultury“, což jsou obraty často s Lužicí spojované. Nikdo přitom pořádně neví, co to znamená. Nejde o poněkud omšelá spojení? Jde o nutnou mobilizaci pro přežití místní kultury. Jsou to aktivní rodinná, lokální, duchovní a intelektuální společenství. Protikladem k tomu je indiference většiny obyvatel, kteří se pak do těchto společenství zapojují. Lužickosrbská sídla jsou zkrátka živější než německá. Když se vymýšlí nějaká nová aktivita pro tuto cílovou skupinu, musíte brát ohled na to, že každý den se koná nějaká akce. Když jsem byl naposledy v Lužici na delším pobytu na přelomu června a července, každý večer jsme trávili na nějakém zajímavém programu. Středobodem je přitom užívání jazyka, Lužičtí Srbové jsou lingvocentrickým společenstvím.   Nebývá zvykem, aby si Čech uvědomil, že jeho kultura může pro jinou kulturu být tou velkou, řídící, určující. Ve vztahu k srbské Lužici však toto platí. Jak toto vědomí vnímáte vy? Češi byli v mnoha oblastech takřka apoštoly národního obrození a své poznatky praktického herderiánství vyváželi i do jiných slovanských kultur, například české vzory hojně přebírali Slovinci, Bulhaři nebo právě Lužičtí Srbové. Ti díky tomu na konci první světové války prosperovali lépe než takoví Slováci. Každopádně ocitáme-li se v řídící pozici, jak jste to nazval, je třeba dávat si pozor, abychom příslušníky menších národů nementorovali, ale naopak si všímali i pozitivních vlastností a hodnot menšinové kultury oproti kultuře většinové.   Jaký rys lužickosrbské kultury nebo uvažování vás nejvíce oslovuje? A je naopak něco v srbské Lužici, co vás dráždí, znepokojuje, nad čím kroutíte hlavou? Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity a fascinuje mě existenciální pocit nesamozřejmosti, jaký tady u nás už neznáme. Zítra se můžete dobrovolně či nedobrovolně stát Němcem. Uděláte to, nebo ne? Nebo jen tak bezděčně splynete s davem? Tyhle rysy sleduji na neúspěšných autorech. Příčiny jejich odmítnutí souvisejí právě s mechanismy přežití kultury. Zároveň si nejsem jist, že bych mohl žít v kultuře, kde si všichni takříkajíc vidí do talíře a jsou vzdáleně příbuzní. Na vesnicích funguje silná sociální kontrola, takže kulturní změna nebo jazykový posun probíhá pozvolna a nenápadně. Jako obyvatel velkoměsta bych si na to musel zvyknout, ale není jisté, že bych to dokázal.   Vraťme se k lužickosrbské literatuře – začnu prostě, jakou lužickosrbskou knihu máte rád? Nejraději asi mám sbírku básní a krátkých próz Róži Domašcyny Pře wšě płoty (Za sedmero ploty), kde reflektuje převrat v NDR i v lužickosrbské kultuře. Ona píše surové texty o přežívání, zániku a třeba i nesnášenlivosti většiny. Jinde zase využívá promyšlenou jazykovou hru. Ta spočívá v prolínání různých jazyků a vzniku komplementárních jazykových verzí. Zatímco Jurij Koch nebo nedávno zesnulý Kito Lorenc od počátku své tvorby promítali totéž sdělení do dvou jazykových verzí, Róže Domašcyně porozumíte jen po přečtení obou verzí, a když navíc máte znalosti nářečí a odborné terminologie. Její texty se mohou lišit i formou. V němčině je třeba text v několika slokách vázané poezie a v lužické srbštině několik volných veršů. Číst ji je jako hledat indicie v Pevnosti Boyard.   Pokud jde o lužickosrbskou literaturu, vlastně pořádně nevíme, co to je. Je jedna, nebo jsou dvě, tedy hornolužickosrbská a dolnolužicko-srbská? Nebo čtyři – od každé ještě německá? Nebo ještě víc – od každé ještě katolická a evangelická? Všechny ty proudy se velmi liší, jsou autoři, kteří tvořili či tvoří paralelně německy i lužickosrbsky, nebo v obou lužických srbštinách atd., přičemž do jedné z nich jsou jejich texty překládány někým jiným, ale pak se to záměrně tváří jako originály… Je to opravdu složité. Jak byste lužickosrbskou literaturu vymezil vy? Je třeba odmyslet si běžné kategorie a lužickosrbskou literaturu pojímat velmi extenzivně, protože jinak se nedobereme její podstaty. Do tělesa menšinové literatury musíte vztáhnout jak lužickosrbské téma v jiných literaturách, tak německy – a v případě Milana Hrabala a Josefa Suchého i česky – psanou lužickosrbskou literaturu i lužickosrbsky psanou publicistiku – například literární reportáže. Když německá autorka Julia Francková napíše román Polednice (a dostane za něj Německou knižní cenu), který pojednává o „lužickosrbské“ polednici, to znamená, když si pro své dílo vybere jednu z kvalit lužickosrbské kultury, v tomto případě konkrétně bájesloví, mám to za lužickosrbskou literaturu. Když podstatný německý autor něco prohlásí o menšině, může se to stát skutečností, byť by to dříve nebyla pravda. Vzpomeňme opět na Herdera a jeho koncepce. Stejně tak to je třeba s „vykradeným“ Krabatem – Čarodějovým učněm Otfrieda Preußlera. Protože je to výtečně napsané, všichni znají jeho romantického Krabata jako přechodový rituál k dospělosti, ale už si ho nepředstaví jako laskavého starce a zachránce místního lidu, jak je znám mezi Lužickými Srby a ze zpodobnění jiných autorů. Zkrátka tlak většiny, například velký zájem o velikonoční kraslice, může z Lužických Srbů udělat národ malířů kraslic, za který je valná část německé většiny ostatně dávno považuje.   Překládá se z češtiny do lužické srbštiny? Něco už bylo zmíněno. Z dalších uveďme například Už se nebojím tmy autora Vhrsti nebo Puntíkáře Miloše Kratochvíla. Ale samozřejmě by se mělo překládat víc. Jsou věci, které by do Lužice pasovaly, vždyť máme moderní díla s venkovskou tematikou, jako jsou Želary Květy Legátové, jako je ekologický a v dobrém slova smyslu národovecký Hastrman Miloše Urbana, jako jsou prózy Jiřího Hájíčka nebo jako je magie Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Když zmiňuji tu, napadá mě, že bychom měli lužickosrbským přátelům zprostředkovat díla o odsunu Němců, protože my vnímáme, že odtud zmizeli, jenomže jedno z míst, kam šli, je právě Lužice. Tam je toto téma stále ještě tabu, čeká na objevení, v tom bychom mohli pomoct.   Z nějakého jiného jazyka to funguje líp? Z angličtiny, polštiny nebo třeba i němčiny? Ne, to je dost podstatný rozdíl mezi českou literaturou a tou lužickosrbskou. Ta česká stojí na překladech, to je její největší díl. Kdežto v Lužici se snaží o původní texty, protože překlady si můžou přece číst německy. A tak je potřeba rozvíjet národní literaturu. Myslím si, že pro přežití jazyka je to zhouba, protože se opakují tytéž motivy (třeba smíšené manželství a germanizace), nemají s čím se poměřovat. A to nejen jako tvůrci, ale i jako čtenáři. Představte si, že existuje nedávný překlad Tolkienova Hobita do horní lužické srbštiny, ale je čten málo, protože je to prý pro mládež příliš náročný sloh a slovník. Zato v němčině jim to nepřijde. Takže zhruba na takové úrovni se nyní pohybujeme, pokud jde o čtenářskou kompetenci mluvčích. Ono se to pak odráží zpátky v té původní tvorbě, jelikož náročná próza, jaká paradoxně vznikala za časů NDR, po roce 1989 u střední nebo mladší autorské generace skoro zmizela. A neexistuje pořádně ani ta lidová, takový ten proud, jaký v české literatuře představuje třeba František Nepil. To by bylo hrozně potřeba, aby vznikalo, nebo se překládalo. Nepilovu hravou lásku k životu by mohli snadno přijmout.   Nobelovu cenu letos dostal Rakušan Peter Handke. To je veliký znalec lužickosrbské literatury, jak prózy, tak poezie (samozřejmě v jejím německém znění). Jsou pro lužickosrbskou kulturu takovéto „známosti“ důležité? Určitě Handkeho úcta k lužickosrbské literatuře posiluje její prestiž. Navíc Handke se nebojí používat i menšinový diskurs, a proto provokuje. Když Handke vykládá Brězana, je služebníkem lužickosrbské literatury. Ostatně právě tento jeho text Brouk na morovém sloupu vyšel i v češtině v měsíčníku Plav. {/mprestriction}  Autor je předseda Společnosti přátel Lužice, pracuje jako redaktor Činohry ND v Praze. Radek Čermák (*1980) studoval slovenistiku a sorabistiku na FF UK, po uzavření slavistických oborů tamtéž přešel k antropologii, kterou absolvoval na Západočeské univerzitě. Nyní je doktorandem na Ústavu etnologie FF UK. Věnuje se zejména antropologii literatury u etnických menšin – zkoumá charakteristické rysy menšinové literatury, potažmo kultury. Jeho nejrozsáhlejšími díly jsou Nástin dějin a literatury Lužických Srbů (2011) a čítanka českých textů o Lužických Srbech Uzly v paměti (2012). Spolupřekládal knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009), povídky Puzzle kruhu (2010), soubor díla Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé (2014), sbírku Róži Domašcyny Druhé světy (2015) a další. Spolurediguje časopis Česko-lužický věstník. Profesně se věnuje problematice multimodálních dopravních řešení.

Čas načtení: 2024-02-21 16:00:01

Záletná spisovatelka Božena Němcová: Konec spekulací, o jejím původu je konečně jasno

Jaké bylo dětství pozdější spisovatelky Boženy Němcové? Většina z nás si jej patrně představuje tak, jak ho ukazují televizní ztvárnění jejího nejznámějšího díla Babička. Ano, v malé a dorůstající Barunce se odráží spisovatelčiny první roky, ale jak to vlastně bylo doopravdy s jejím pravým původem, jsme se ještě nedávno mohli jen přít. Podle některých indicií se totiž zdá, že mohla pocházet ze šlechtického rodu a neobyčejná přízeň, kterou jí věnovala kněžna Zaháňská, mohla být zkrátka mateřská láska.  Kontroverzní manžel Boženy Němcové. Hádky, domácí násilí, ale také milující podpora Číst více Chyby v matrice?  Podle pátrání odborníků, kteří ke svým výzkumům nasadili všechny dostupné metody, došlo již při zápisu do matriky vídeňského kostela Nejsvětější Trojice k podivnému problému. Jestliže bylo u ostatních dětí uvedeno datum narození, u malé Barbory jde o datum křtu, a to 5. února 1820. Také zde není uveden otec, protože její matka Terezie Novotná tou dobou ještě nebyla vdaná, jak uvádí také dokument České televize Tajemství života Boženy Němcové. Johanna Pankla, kočího budoucího manžela kněžny Zaháňské, si vzala až v létě stejného roku. Už to zakládalo mnohé dohady.  Zvláštnosti se vršily Když se novomanžel kněžny Zaháňské stěhoval za svojí láskou do České Skalice, jel s ním i jeho kočí s nastávající manželkou, a dokonce i malou Barunkou. V Ratibořicích, kde se usadili, se ale celkem brzy začaly šířit podivné klepy. Matka se k Barborce nechovala právě s velkou láskou, zatímco vrchnost, zvláště kněžna Vilemína Zaháňská, jako by se v malé dívce viděla.  Dalšími podivnostmi se to v mladém věku spisovatelky jen hemží, jak poznamenává také text na webu Muzea Boženy Němcové. Hovoří se o nesrovnalostech v seznamu žáků základní školy, kam by podle všeho musela Barunka nastoupit buď již ve čtyřech letech, nebo by její datum narození bylo zfalšované. Zkrátka – záhad je v tomto případě dost a dost.  Komu byla vlastně podobná?  Připočítáme-li k tomu fakt, že mladší děti Panklových byly jednomu nebo druhému z rodičů velmi podobní, zatímco Barunka ani vzdáleně, posilují se možné spekulace o jejím skutečném původu. Navíc kněžna Vilemína už měla o několik let dříve za sebou porod nemanželské dcery, kterou dala na vychování. Mohlo to být stejně i s Barborou? Patrně nikoliv, protože po tomto prvním porodu podle všeho zůstala neplodná. Mnozí ale stále připomínají Barunčinu podobu s ženami rodu Zaháňských.  Dostala vzdělání, život s ní pak zamával Po zjištění, že o dceru Kateřiny určitě nejde, se konspirační teoretici začali zajímat také o kněžninu nevlastní sestru, o Dorotheu. Snad to byla ona, kdo tajně porodil nemanželské dítě a dal je na vychování k Panklovým. O nevšedním zájmu Zaháňských o Barborku svědčí mnohé dárky, ale nejen to – dokonce jí bylo poskytnuto vychování v nedalekých Chvalkovicích, jak se zmiňuje také v pořadu Historie.cs. Z malé holčičky kočího a pradleny se pomalu stávala vznešená dáma. Stále ale o jejím osudu rozhodovali rodiče a ti brzy usoudili, že je čas na sňatek s Josefem Němcem. Manželství to nebylo ani bohaté, ani šťastné, ale to jistě z mnoha spisovatelčiných životopisů dobře víme. Navíc ji brzy zradilo zdraví, a tak svoji životní pouť ukončila v pouhých jedenačtyřiceti letech. Příčinou smrti byla pravděpodobně z velké části rakovina.  Božena Němcová: Napsala možná nejslavnější českou knihu, přesto umírala v chudobě Číst více Výsledky bádání jsou jednoznačné Jak to ale bylo s jejím skutečným původem? Dnes již můžeme díky neúnavné práci odborníků a využití moderních metod včetně porovnávání DNA konstatovat, že Barunka, tedy Barbora Panklová, nebo ještě lépe Božena Němcová, neměla s rodem Zaháňských žádnou genetickou příbuznost. Pokud se tedy paní kněžna o dívenku zajímala, patrně jí zkrátka jen jednoduše přirostla k srdci. I to se může stát. O tom, že z toho Panklovi evidentně těžili, není pochyb, protože takové vzdělání ani zajištění by své dceři jako chudí manželé rozhodně dát nemohli.  Romantika byla jen vysněná Krásná a romantická teorie o šlechtickém původu Boženy Němcové, ve který podle některých náznaků v dopisech snad doufala i ona sama, se tedy definitivně rozplynula. Je načase připustit, že se skutečně narodila jako nemanželské dítě Terezie Novotné, později Panklové, za svoji ji uznal její vlastní otec a přesto, že se svým rodičům nepodobala, patřila do svého rodu. Ledaže by ji k Panklovým dala na vychování jiná šlechtična a paní kněžna o tom věděla?  Zdroj: autorský článek  KAM DÁL: Ludvík Souček: obviňovali ho z válečných zvěrstev, poslední kniha průkopníka sci-fi nakonec nevyšla.

Čas načtení: 2024-04-05 06:00:01

Velitel husitů Prokop Holý. Tajemný génius husitských válek a boží bič

Jako kněz ctil desatero a uvědomoval si, že jeho největším úskalím v jeho roli vojáka je přikázání „Nezabiješ.“. Navzdory tomuto přikázání se hrdinně oháněl mečem, statečně bojoval a zároveň úspěšně velel vojsku. „Býval v bitvě na špici v tlustém kabátě,“ zmiňují dávné kroniky. Toto rčení „znamenalo vést vojáky do útoku a mít přitom na sobě zřejmě plechový krunýř nebo drátěnou košili,“ vysvětluje Jan Bauer v knize Životy slavných českých vojevůdců. Kněz Prokop v čele husitů Prokop Holý vykonal pro husitské hnutí po Žižkovi mnohé. Ačkoliv byl duchovní, jeho vojenské schopnosti a odvaha jej dodnes řadí mezi nejvýznamnější vojevůdce v dějinách. O jeho původu se však vedou spory. „Zprávy o něm jsou až do počátku husitské revoluce zcela mlhavé, nevíme ani, kde se narodil,“ podotýká Petr Hora-Hořejš v knize Toulky českou minulostí. V encyklopedii Kdo byl kdo v našich dějinách se píše, že pocházel z patricijské rodiny, studoval na univerzitě v Praze a mnoho cestoval. Bitva u Lipan: Radikálové skočili na jednoduchou léčku, kterou armády používají dodnes Číst více Dvě slavné přezdívky Přezdívalo se mu Veliký nebo Holý. Veliký kvůli jeho velikým činům v boji a diplomacii a Holý kvůli tomu, že si holil bradu, jak uvádí Bauer. Ačkoliv byl vyholen, jeho autorita trvala navzdory neshodám uvnitř husitského svazku. Někdy se historie a umění mýlí, když svědčí o tom, že měl oholenou i hlavu. Třeba malíř Mikoláš Aleš jej vyobrazil s holou lebkou, což je velký omyl. Na svůj oholený plnovous byl háklivý a nelíbilo se mu, když se mu za to ostatní posmívali. To však nemění nic na tom, že vynikal v boji nejen jako vůdce. „Táborští kněží po vzoru apoštolů nosili plnovousy. I od nich se Prokop výrazně lišil právě tím, že se pečlivě holil, a proto se mu dostalo přízviska Holý,“ dokumentuje husitstvi.cz.  Našly se kosti poškozené husitskými zbraněmi. Zřejmě jde o bojovníky od Lipan Číst více Porážka a smrt v poslední bitvě Husitské hnutí se vítězně hřálo na výsluní několik let. Husité vítězili v bitvách, vedli spanilé jízdy, zkrátka vyhrávali. Sláva a úspěch jim však stouply do hlavy a začali drancovat a rabovat nevinné vesnice a města a to se jim stalo osudným. Jejich protivník Zikmund využil jejich slabosti a díky padlé bojové morálce husitů nakonec zvítězil v bitvě u Lipan. Tato bitva učinila tečku za husitskými válkami. „Porážka polního vojska znamenala konec radikálního křídla husitství. Nikoli konec husitství jako takového. Moc v zemi převzaly umírněné síly kališnické šlechty a bohatých měst,“ vypráví Vlastimil Vondruška v knize Slavné bitvy českých panovníků. Tentokrát jej již nic nezachránilo, a to ani jeho pověstná holá brada. To, že neměl plnovous, lipanskou porážku nakonec nespasilo. Někdy se tvrdí, že velitel husitů Prokop Holý zahynul. Existují ovšem úvahy o tom, že mu pomohli v přestrojení utéct za hranice. V čem byl Prokop Holý tak dobrý Vynikal nejen jako schopný voják a velitel, ale byl zajímavý i jako člověk. Dostalo se mu dobrého vzdělání a mnoho cestoval. Zkrátka měl přehled a zároveň se choval rozvážně, zdrženlivě a kultivovaně. Znal umění kompromisu a jednal s jistou noblesou. „Prokop Holý se stal nejvýznamnějším představitelem ofenzívy revoluce a politikem, jehož snahy směřovaly k mezinárodnímu uznání husitského programu a výsledků české reformace,“ vysvětluje husitstvi.cz. Patřil k nejvýznamnějším husitským válečníkům, vyhrál řadu bitev a účastnil se úspěšně zahraničních tažení. V dalších hrdinstvích mu však zabránila smrt na bitevním poli. Holá brada mu zůstala i po smrti. Otázkou zůstává, zdali způsobila jeho pád, nebo tomu tak osud zkrátka chtěl. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Udatný otec a zbabělý syn ve stoleté válce. Kresčak aneb smrt Jana Lucemburského.

Čas načtení: 2024-05-07 13:00:01

Terezu Brodskou rodiče jako kojence odložili. Rozhodnutí své slavné matky dodnes nemůže pochopit

Jana Brejchová i Vlastimil Brodský byli velmi vytížení herci, jejich popularita byla tehdy na samém vrcholu, a tak nejenže o práci neměli nouzi, ale oba dva šli doslova z role do role. Není tedy žádným překvapením, že se do takového manželství dítě „nehodilo“, což není míněno nikterak špatně. Rodiče však brzy po narození své dcery usoudili, že jí bude lépe tam, kde dostane tolik péče, kolik jen takové miminko potřebuje, jak prozradila sama Tereza Brodská v rozhlasovém pořadu. Sotva tedy přešlo pověstné šestinedělí, putovala Terezka k tetě Blance, sestře Jany Brejchové, a jejímu manželovi.  Poslední chvíle Vlastimila Brodského: Večeře, posezení s přáteli a pak tragický výstřel Číst více Dlouhé roky mimo domov Novorozencův „výlet“ k příbuzným ale rozhodně nebyl žádným víkendovým nebo krátkodobým hlídáním. U tety prožila dcera dvou excelentních herců nejdůležitější roky svého dětství, naučila se tam chodit, mluvit, a dokonce i číst a počítat. Ke své tetě přilnula dokonce natolik, že ji oslovovala maminko. Jak se to asi skutečné matce Janě Brejchové poslouchalo? Práce ale tehdy jasně dostala přednost, a tak si pro svoji dceru definitivně přijeli až v době, kdy již měla za sebou celou první a část druhé třídy. I přesto si Tereza Brodská ke svým rodičům našla vztah, jak ostatně jasně ukazuje i kniha Moje máma Jana Brejchová, kterou vydala před dvěma lety.  Šest let s rodiči Mohlo se zdát, že bude rodina konečně kompletní, ale to byl omyl. Společné bydlení vydrželo manželům s jejich dcerou jen dalších šest let, do chvíle, než Janě Brejchové definitivně vstoupil do života její osudový muž Jaromír Hanzlík. Oba popírali často zmiňovanou verzi jejich příběhu, podle níž se do sebe zamilovali při natáčení filmu Noc na Karlštejně. Podle jejich vzpomínek šlo o docela jiný okamžik a navíc o dobu, kdy již tehdejší manželství obou milenců spěla ke svému konci. V tom všem se ale ocitla právě dvanáctiletá Tereza, kterou matka jednoho dne zkrátka vzala a přestěhovala k „novému tatínkovi“.  Brodská nedala na pověry, manželství se rozpadlo. K oltáři šla v květnu a v černých šatech Číst více Kontroverzní soužití O soužití s Jaromírem Hanzlíkem, mužem, který si velmi potrpěl na pravidla a přesnost, zkrátka na vše, co děti v tomto věku tak nerady dodržují, se vyprávějí dlouhé příběhy. Sama herečka po letech přiznává, že nešlo o tak dramatické období, jak to může vypadat, a hlavně že jí dalo do života také mnoho dobrého. Tehdy to ale vnímala docela jinak. Možná by se vše urovnalo, kdyby se do vztahu Jany Brejchové s Jaromírem Hanzlíkem narodilo další dítě, ale to Jana Brejchová podle svých vlastních slov rázně odmítla s tím, že už chce mít klid. Některé ženy zkrátka péče o malé dítě neláká.  Rozhodnutí vlastní matky nechápe Tereza Brodská se v dospělosti rozhodla, že ona se o své dítě samozřejmě postará sama. „Pro mě jako matku je to odložení dítěte dodnes něco zcela nepochopitelného. A čím jsem starší, tím méně tomu rozumím,“ svěřila se v rozhovoru pro Český rozhlas. Dnes, v den svých šestapadesátých narozenin, je již pyšnou babičkou tříleté vnučky, kterou přivedla na svět partnerka hereččina syna Samuela. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Američtí jazzmani toužili po socialistickém ráji, stali se však pouhým nástrojem komunistické propagandy.

Čas načtení: 2024-06-25 06:00:37

Z Windows 11 zmizela důležitá klávesová zkratka. Víme, jak ji vrátit zpět

Copilot+ je nástroj umělé inteligence od Microsoftu pro úkoly jako plánování a e-maily Nové počítače Copilot+ mají speciální tlačítko pro spuštění Copilota Klávesová zkratka Win+C bude z Windows odebrána Copilot+ je koncept společnosti Microsoft, který je navržen tak, aby uživatelům pomáhal s každodenními úkoly, jako je plánování schůzek nebo odpovídání na e-maily, pomocí pokročilých funkcí […] Celý článek si můžete přečíst na Z Windows 11 zmizela důležitá klávesová zkratka. Víme, jak ji vrátit zpět

Čas načtení: 2024-10-11 06:00:01

Petr Fiala je agentem StB! Jenže „dokument“ vyrobil amatér z karty Babiše

„Dokáže někdo zdejší potvrdit pravost?“ zveřejnil podivný dokument účet, který patří jakémusi Jakubovi. Statistická karta, kterou si můžete prohlédnout zde, má dokazovat spolupráci Petra Fialy s komunistickou Státní bezpečností. Stačí ale krátký pohled na kartu a i neodborník má o její pravosti vážné pochybnosti. Ani to však nezabraňuje tomu, aby se dezinformace šířila jako lavina v konspiračních skupinách a pomocí řetězových mailů. Zbabělé, kritizoval Zeman Fialu za vyhazov Bartoše. Vzpomínáte, když sám kvůli demisi šťouchal do Sobotky holí? Číst více Zásadní nesrovnalosti Dokument, který měl být podepsán v roce 1986, totiž vykazuje poměrně zásadní nesrovnalosti. V kolonce se státní příslušností je totiž vyplněna zkratka ČR. Ta je používána pro Českou republiku, státní útvar, který vznikl v roce 1993. Dalším zásadním nedostatkem je útvar StB, který má Fialův nábor řešit. Zkratka „XII. správa ZNB“ totiž přísluší podle slovenského Ústavu paměti národa bratislavské kontrarozvědce, která byla útvarem Zboru národnej bezpečnosti, odkud také pochází tato zkratka. Karta je tak nade vši pochybnost falešná.  Karta patří Babišovi Pikantní tak je, že zmanipulovaný obrázek má svůj původ ve skutečné kartě člověka, který už měl stejnou funkci jako Petr Fiala, a ačkoliv se bránil, spolupráci s StB mu přiřknul jak český, tak slovenský soud. Jde o fotografii karty Andreje Babiše. O to pikantnější je, že obrázek ve velké míře používají právě Babišovi příznivci pro diskreditaci Fialy. Není to ale poprvé, co se tento podvrh na internetu objevil. Recyklovaná lež První verze takové zprávy se objevuje od června loňského roku a jde už o třetí modifikaci původní zprávy. Dvě předchozí verze a jejich vývoj popisuje web Central European Digital Media Observatory. „Původní podvrh obsahoval změny pouze v krycím jméně, které tak nově mělo znít Fialka, a v druhu TS (tajné spolupráce), který návodně obsahoval navíc i celé jméno Petra Fialy, byť byla daná kolonka určena pouze pro označení typu spolupráce, jako byl agent, rezident či držitel propůjčeného bytu,“ objasňuje web fact-checkingové organizace. Ani třetí verzi ale zřejmě nefalšoval někdo, kdo by si alespoň přečetl, kde jeho předchůdci udělali chybu, a dokonce udělal některé chyby úplně nové. Na příčetnost a inteligenci dezinformátorů to tak nevrhá zrovna nejlepší světlo. Dvojí metr Andreje Babiše: Když byl obviněný, držel se zuby nehty, svoje lidi ale v průšvihu potopí hned Číst více Babiš se kvůli StB soudil Původní držitel této karty, Andrej Babiš, se nařčení ze spolupráce se Státní bezpečností bránil soudně a odvolával se, kam mohl, nicméně všechny soudy, u kterých svůj status agenta napadal, jej jako spolupracovníka tajné policie potvrdily. Babiš to zkoušel i na Slovensku a také zde mu bylo potvrzeno rozhodnutí, že je ve svazcích StB veden oprávněně. Babiš však neustále tvrdí, že agentem nikdy nebyl. KAM DÁL: Brzobohatý a jeho manželka na rozcestí? Rok od svatby a teď tohle!

Čas načtení: 2024-10-22 07:00:01

Blažek ze StarDance měl Benešovou. Ale koukněte na jeho Jolanu, to je kus

Třináctý ročník StarDance je v plném proudu, dva večery pod taktovkou moderátorů Terezy Kostkové a Marka Ebena už jsou minulostí. Jako první si balil kufry Ondřej Ruml, ostatní soutěžící čeká další vyřazovací bitva už v sobotu. Filip Blažek a jeho taneční partnerka Adriana Mašková budou samozřejmě také u toho. Zdá se však, že oblíbený herec ze seriálu Jedna rodina to nemá vůbec jednoduché ani z jiné stránky. O jeho manželce Jolaně Blažkové totiž kolují nejrůznější informace, tu o její žárlivosti přitom potvrdil sám herec. „Uvidím ještě, jak se moje paní popere se svou vnitřní žárlivostí. Já bych žárlil taky, pochopitelně. Lidi se na sebe budou lepit a podobně a musí spolu fungovat,“ prohlásil nedávno. Geny se zkrátka nezapřou, paní Blažková je totiž původem z Makedonie a tam temperament a jistý druh touhy „vlastnit“ druhého snad nosí sudičky už do kolébky. StarDance není o tanci! A je to venku, tohle prostě není fér Číst více Manželka, která má ráda úpravy Přitom Blažek má zřejmě pro energické a hlavně krásné ženy slabost. „Jolana je kočka, o tom není sporu. Ovšem jeho bývalka, herečka Lucie Benešová, to je také moc pěkná žena. Zkrátka Blažek je klikař,“ smál se Pavel Rousek. Jedním dechem však dodal, že i na herce se ženy lepí minimálně už od pohádek Princezna ze mlejna či Nesmrtelná teta. „Faktem ale je, že tam měl ještě krásné a dlouhé kudrnaté vlasy. Vlastně tak trochu jako má dnes jeho manželka.“ S Benešovou se Blažek seznámil po odvysílání Nesmrtelné tety. Tenkrát byl hodně „v kurzu“. Přesto, že spolu měli syna, neklapalo to. „Rozešli se tenkrát úplně v pohodě, bez hádek a výčitek. Asi oba cítili, že to nemá smysl. Navíc oba své osudové partnery nakonec potkali.“ V případě Benešové šlo o moderátora Tomáše Matonohu, Blažek zase na jedné společenské akci narazil na půvabnou Jolanu. „Možná to bylo tím, že se živila jako kosmetička, takže dbala na svůj vzhled. Hodně dlouho se pak mělo za to, že jsou svoji. Vzali se však až v roce 2019, předtím se zasnoubili v Římě. Zkrátka romantika jako hrom,“ vzpomínal Rousek. S Jolanou zatím nemají větší skandály, snad i proto, že si paní Blažková potrpí na úpravy, přiznala vylepšená víčka, břicho i ňadra. Blažek u toho manželce nesvítil Paradoxně právě poprsí bylo nedávno jádrem sporu mezi Jolanou a herečkou Veronikou Arichtevou, který přerostl v poměrně nepěknou kauzu. Jolana tehdy napsala Arichtevě zprávu, v níž velmi nelichotivě zhodnotila její poprsí. „Tvl ty kozy – hrůza, děs. Cvičení ti nepomůže.“ Herečka ale konverzaci zveřejnila a dala jasně najevo, že si nenechá takové věci líbit. Na její stranu se postavila celá řada známých tváří jako Mahulena Bočanová nebo David Gránský. Babiš, Schillerová i Havlíček jako hollywoodské hvězdy. Setkání zalitá sluncem? Realita je jinde Číst více Nepříjemné to asi bylo i pro Blažka. „Proslýchalo se, že se kvůli tomu doma několikrát chytli. Samozřejmě on musel poslouchat, koho že to má doma a co si jeho partnerka dovoluje. Na druhou stranu, ať to bylo jakkoli, byl v tom celkem nevinně, Jolaně u toho psaní nesvítil,“ doplnil pro Čtidoma.cz Rousek. Jestli však panovaly obavy, že by Blažek mohl od diváků v hlasování dostat „bídu“ a ti by ho za názory manželky poslali v prvním vyřazovacím kole domů, ty se nepotvrdily. Která z Blažkových partnerek je větší kočka? Možnosti výběru Jolana Blažková Lucie Benešová Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Brzobohatý by skončil v zaplivaném vězení. Stačilo žít o pár let dřív.

Čas načtení: 2024-10-30 19:02:07

FIN - 120 Krh M3 (120mm samohybný minomet)

Autor: Jiří Tintěra Datum: 30.10.2024 19:02:07 29.10.2024 Finské ministerstvo obrany zavádí do výzbroje 120mm minomet TREMOS pod označením: 120 Krh M3. Na vývoji této zbraně se podílela finská armáda. Ministerstvo objednalo u firmy Patria blíže neurčený počet zbraní za 4,7 milionu eur. Poznámka Finská zkratka Krh=kranaatinheitin (granátomet, minomet). Zkratka M3=Modular Mobile Mortar (stavebnicový pohyblivý minomet). Zkratka TREMOS=TRaditional Enhanced MOrtar System (tradiční vylepšená minometná soustava). Zdroj:maavoimat.fireservilainen.fiwww.patriagroup.comwww.patriagroup.com

Čas načtení: 2025-03-25 12:53:21

Aerorozvědka: UGV Boxxer (bezosádkové úderné vozidlo, 4x4)

Autor: Jiří Tintěra Datum: 25.03.2025 12:53:21 UGV Boxxer (4x4)Stručná historie Projekt ARCZ Boxxer byl zahájen koncem roku 2023 a prochází bouřlivým vývojem, proto výrobce neuvádí některé konstrukční detaily. V roce 2024 bylo vyrobeno několik prototypů z nichž pět bylo odesláno k vojskovým zkouškám na Ukrajinu. Popis Původním záměrem bylo postavit pozemní úderný dron, který unese protitankovou minu TM-62 nebo náklad o shodné hmotnosti, který na nepřátelské území zničí budovu, techniku, zákop, zodolněné postavení, atp. Konstrukce podvozku vychází ze soutěžního terénního RC automobilu, který byl přestavěn pro zvýšené namáhání. Centrální hnací soustava s diferenciály a nezávislým zavěšením každé nápravy si "poradí" s bahnitým terénem a vyjetými kolejemi po průjezdu těžké techniky. Vysoká tráva také není problém, i když použitý vzorek pneumatik při chybě operátora může začít namotávat trávu. Boxxer zvládá průjezdy příkopů u silnic a strmé svahy. Vozidlo lze použít za každého počasí, protože je voděodolné a zvládá průjezdy mělkými vodními toky. Jediné co nezdolá je zalesněný terén, brodění hlubokou vodou a sněhové závěje. Vezený výbušný náklad lze odpálit na dálku pomocí elektronické roznětky BadaBoom. Vozidlo je ovládáno řídící soupravou FTP, která je shodná s ovladači FPV dronů. Operátor je informován o jízdě a okolní situaci vestavěnou kamerou, která je umístěna nad vozidlem - na sloupku ve tvaru periskopu. Během jízdy maximální rychlosti je dron snadno zjistitelný, ale při rychlosti mezi deseti až patnácti kilometry v hodině je pro operátory vzdušného průzkumu téměř nerozpoznatelný. Nízká cestovní rychlost výrazně zvyšuje ovladatelnost a dojezd vozidla. Boxxer je vybaven systémem proti převracení, známým jako Stability Management a tempomatem, který umožňuje doprovod pěchoty při přepravě materiálu. Známé údaje - vývoj a výroba: Aerorozvědka z.s., Liberec, ČR - výrobní cena: 40 000 korun Rozměry - pohotovostní hmotnost: 10 kg (22 lb) - délka: 900 mm (2 ft 11⅜ in) Pohonná jednotka - elektromotor, typ: neudán - elektromotor, výkon: neudán - převodovka je vybavena elastomerovými silentbloky, které nahrazují třecí spojku Podvozek - uspořádání: 4x4 - přední náprava řiditelná - poloosy kol se zvýšenou odolností - průměr kol: 203 mm (8 in), šíře: 102 mm (4 in) - plnopryžová pneumatika Traxxas s terénním vzorkem Výkony - únosnost: 10 kg (22 lb, jedna mina TM-62) - při jízdě na kratší vzdálenost lze únosnost znásobit - max. rychlost: 80 km/h (50 mph) - cestovní rychlost: 10 až 15 km/h (6 to 9 mph) - dojezd: neudán - brodění: odhadováno do výše kol - dosah vysílače: neudán Poznámka Zkratka FTP=File Transfer Protocol (elektronická komunikace mezi operátorem a dronem). Zkratka FPV=First Person View (přímé řízení operátotem na dálku). Zkratka RC=Remote Control (ovládaní na dálku). Zdroj: Korespondence s předsednictvem spolku Aerorozvědka. https://x.com/AerorozvedkaCZ https://x.com/i/status/1850087225314185491 (video) https://x.com/i/status/1835922139628650777 (video) https://x.com/VozimDrony

Čas načtení: 2011-02-12 00:00:00

SMS přání ke svatému Valentýnu na internetu

Na dveře nám klepe svátek všech zamilovaných – Valentýn. Je tedy na čase vymyslet něco, čím svou drahou polovičku potěšíte. Důvodů, proč poslat valentýnké přání může být mnoho. Někteří zkrátka musí na sv. Valentýna pracovat, jiní zkrátka chtějí udělat radost svému milovanému pomocí papírového přání ...

Čas načtení: 2019-09-29 20:42:48

Nedaří se vám hubnout? Na vině mohou být i hormony

Někdo se všemožně snaží zhubnout, drží neustále nějaké diety, jí zdravě a vyváženě, snaží se držet zkrátka, ale váha se ne a ne pohnout dolů. Takoví lidé jsou ze sebe brzy nešťastní a netrvá dlouho a svou snahu vzdají a začnou přibírat zase víc než dřív. Přitom za neúspěchem nemusely stát jejich vlastní chyby, ale možná za to zkrátka mohly jen „splašené“ hormony.

Čas načtení: 2010-12-17 00:00:00

Třtinový a hroznový cukr, alternativa ke klasice

Bez slazení bychom se zkrátka neobešli a cukr jsme nuceni v mnoha případech používat. Ať chceme přisladit čaj, dodat a zvýraznit chuť či připravit nějaký chutný dezert, bez cukru to zkrátka nejde. Je však již pouze na nás, jaký cukr použijeme a vybírat můžeme, mezi nejrůznějšími variantami. Klasick ...

Čas načtení: 2016-03-15 21:00:00

Dárky, které ženy zaručeně potěší

I když už je dávno po MDŽ, tedy po mezinárodním dni žen, vůbec nevadí. Každá žena ráda dostává dárky, i když nemá svátek nebo narozeniny. Pánové, ženy si zkrátka musíte umět hýčkat a rozmazlovat. Jak jinak než originálním dárkem. Ženy a dárky Co si budeme povídat, většina žen zkrátka miluje překva ...

Čas načtení: 2008-10-08 06:00:00

IGI 2: Covert Strike

IGI 2: Covert strike je pokračováni úspěšné akční stealth projekt IGI. Zde ovšem autoři zvolili trošku netradiční přístup, oproti prvnímu dílu znamená zkratka IGI Institute for Geotactical Intelligence ( v prvním dílu zkratka znamenala Im gong in ). Těm co hráli první díl, bude následujících pár řád ...