Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-11-30 17:56:52

Legie rozjíždí boj za přežití lidí v nepřátelském vesmíru. Ale nejdřív je třeba sehnat nějaké ženy

Vesmírná série Legie ostřílených autorů české sci-fi Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňovou ohlásila dvanáct dílů. První vyšel před měsícem a už přichází druhý s názvem Amanda. Posádka vesmírné lodi Kraksna se v něm vydává na záchranu žen uvězněných na pouštní planetě. Vesmírná sága plná českého humoru a svérázných hrdinů od agenta české tajné služby, ruského špiona, přes inženýra z Vítkovic po drsnou ještěrčí mimozemšťanku Agu, tak pomalu nabírá na obrátkách. Přinášíme exkluzivní ukázku. Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. To ví i posádka lodi Kraksna. Lidstvo je zotročeno mocnou mimozemskou rasou, a tak za pomoci technologie prastaré vesmírné civilizace hledají cestu, jak svoji planetu osvobodit. Nebo alespoň nakopat zadek těm modrým parchantům, co ji vyplenili. Život je ale otázkou priorit. Na planetě Namathé se údajně nachází lidská žena, kterou je třeba zachránit. Hlavně ze vznešených humanitárních důvodů, to dá přece rozum. Jenže když při tom pracujete pro mimozemského mafiána, co vypadá jako slepice, mají věci tendenci se poněkud komplikovat. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí.   Ukázka z knihy: Do baru vejde Čech, Rus a pták Přivítala nás typická barová atmosféra, až jsem na chvíli zapomněl, že jsem bambilión kilometrů od Země. Tlumené světlo, tlumená hudba, tlumené hlasy. Vzduch plný štiplavého kouře možná z mimozemských obdob vodních dýmek, cinkání sklenic a šoupání nohou a nezaměnitelná vůně alkoholu, která na moment odvedla moje myšlenky od hrnku kafe. Dokonce i při vzpomínce na hnusnou chuť Gold Cocku, který jsme pili při posledním setkání s plukovníkem Batistou – když se rozpovídal o operaci Thümmel a já ještě věřil, že by nemusela skončit průserem –, jsem začal slinit jako Pavlovův pes. Všechny zlaté plíšky jsem byl ochotný utratit za sklenku whisky, i kdyby se mi před enlilskou invazí zdála k zblití. Ani s vidinou panáka před sebou jsem ale nezapomínal na fakt, že jsem vešel do baru plného mimozemšťanů ozbrojený jen silou svého šarmu a dobrou vírou v to, že kdybych začal křičet dost nahlas, Aga by nám přiběhla na pomoc. Na chanu jsem spoléhal především, protože můj šarm nebyl po měsících strávených na těžební planetce, navíc navlečený ve Vodičkově obludné kombinéze, zrovna ve formě. I když pro některé druhy mohl být strhaný čtyřicátník v beztvarém overalu pořád ten nejlibovější kousek v nabídce, nesázel jsem na to. Zato křičet jsem uměl fakt hlasitě. Stačilo pár kroků, aby mi došlo, že se Aga možná bude hodit. A že těch pár kroků jsem neměl dělat. Hudba sice neumlkla, ale hovor u většiny stolů utichl, jako když utne. Desítky očí, často na jediném těle, se na nás upřely. Některé přítomné jsem poznával – zelení sukrové, melarové s drsnými výstupky na hlavách, pár podmračených chanů ve vzdáleném rohu – jiné jsem nikdy neviděl. U jednoho stolu bylo dokonce cosi jako obří šnek, což možná vysvětlovalo, proč se mi při vstupu přilepila ruka ke klice. Bohudíky tohle bylo to lepší z možných vysvětlení. I tady jsme byli samozřejmě jediní lidé. A to byl asi problém. Netvrdil bych, že na nás zírali úplně všichni. Ale to jen proto, že jsem si u některých nebyl jistý, kde mají očí. Gerasim se posadil na stoličku, jako by náhlou změnu ovzduší nevnímal, a poručil si: „Pivo.“ Za pultem ze dřeva plného červených žilek stál tvor s velkýma složenýma očima a sosákem tam, kde jsem čekal nos. Složené oči upřel na Rusa poněkud tázavě, aspoň se mi to zdálo. Netušil jsem, jak mu biočip, který určitě měl, přeložil pivo, ale nic podobného asi nepodával. Intenzivní pocit, že tu nemáme co dělat a všichni kromě nás to ví, ještě zesílil. Začal jsem litovat, že nápad zaskočit sem neměl Gerasim a já mu nemohl říct, že je debil. „Vaše nejlepší pití,“ objednal jsem radši a zahnal obavu, že by lidskému žaludku nemuselo udělat úplně dobře. Na to slyší každý barman, bez ohledu na to, jestli nalévá na pouštní planetce na konci vesmíru nebo v havířovské nonstopce – doufal jsem jen v rozdílnou kvalitu nabídky. Pořád ještě bylo možné, že se návštěva baru vyplatí, i když se nám možná za chvíli do zad zabodne krom upřeného pohledu i něčí kudla. Usoudil jsem, že jestli se to má stát, dám si radši než kafe něco tvrdšího. „Nejsi troškař.“ Vodičku ve sluchátku vystřídal Giuseppeho zvučný bas. „Doufám, že se z toho posereš.“ „Běž radši do něčeho naplivat,“ poradil jsem mu. „Už se stalo, doufám, že snídaně chutnala. To máte za to, že jste mi neřekli, že jdete ven.“ „Řekli bychom, kdyby ses někdy dostavil na můstek. A víš co? Jak tě tak poslouchám, jsem rád, že to neděláš.“ „Chcípni,“ poradil mi dobrosrdečně. „Jestli budeš dál vařit ty, je to jen otázka času.“ Mušák se otočil a sáhl do police pro širokou láhev z broušeného modrého skla. Navzdory neutěšenosti ulice a přinejmenším nezajímavosti baru vypadalo jeho nejlepší pití nadějně. Gerasim se zatvářil jako kluk, co pozval holku do luxusní restaurace, otevřel desky s účtem a přemýšlí, jestli je lepší obětovat ledvinu, nebo hrdost. Efektním pohybem obočí mi naznačil, že objednávat si pití, jehož cenu neznáme, v podniku plném nepřátelského zírání, na planetě, kde lidi slouží převážně jako zdroj bílkovin, není značka ideál. Pokusil jsem se mu říct, že si po tom všem, co máme v posledních měsících za sebou, zasloužíme aspoň na chvíli v klidu sednout nad sklenkou něčeho lepšího, než je kořalka, kterou Giuseppe vyrábí bez použití čehokoliv, z čeho se kořalka pálí, a která chutná jako ponožky, ale moje obočí zjevně dokázalo vysílat jen jednoduché vzkazy. Mušák před nás postavil dvě prázdné sklenky. „Máte čím zaplatit?“ Neměl jsem tušení, kolik může panák nejlepšího pití stát, a tak jsem se odpovědi vyhnul. „Bez peněz do hospody nelez.“ Mušák zahýbal sosákem. I když mi biočip jeho slova překládal, nebylo mi úplně jasné, čím a jak je vydává. Vzhledem k tomu, že mi od pasu dolů mizel za barem, rozhodl jsem se po tom nepátrat. Chvíli jsem čekal, že bude chtít zlato vidět, než nám nalije, ale zjevně se jednalo o lepší podnik, kde by nás v případě insolvence hezky postaru zmlátili a okradli o orgány. Nalil do obou sklenic mizerné množství husté, skoro černé tekutiny. Na víc si nás asi neohodnotil. „Jak to, že maj u sebe otroci prachy?“ zeptal se sukra ze sousední stoličky. Pohled už měl trochu kalný, a když se ke mně naklonil, nebezpečně se zakymácel. Štiplavě páchl. „A tolik.“ „Kolik?“ zarazil se Gerasim. „Naše paní nás odměňuje za nadstandardní výkon,“ odpověděl jsem a zvedl sklenku. „Jestli víš, co tím myslím.“ Sukra se znechuceně odkymácel. Spokojeného otroka, který navíc dostává zaplaceno, na Namathé asi neměl nikdo rád. Napil jsem se. A měl co dělat, abych se udržel na stoličce. Likérka Drak možná zbavovala zraku, ale mušákova specialita zvládla všechny smysly během jediného loku. Měl jsem pocit, že se mi vnitřnosti obrátily naruby, v uších mi začalo hučet a z měkkého přítmí se stala tma. Zamrkal jsem a snažil se nepropadnout hrůze z oslepnutí. „Dopijem to u stolu,“ zasípal jsem a mávl na Rusa. Pochopil, sáhl do tisíce a jedné kapes svého overalu a položil na bar dva plíšky zlata. Netušil jsem, jestli je to málo nebo moc, a nedokázal jsem na to téma s mušákem zapříst hovor. Jestli něco bzučel, nerozuměl jsem. Byl jsem rád, že jsem se dopotácel k prázdnému stolku v rohu, kde šero skrylo mou hanbu. Půl roku otročení enlilům a měl jsem výdrž jako puberťák. Doufal jsem, že jen v pití, a současně se bál, že nebudu mít v nejbližší době možnost ověřit, jak jsem na tom v jiných oblastech života. „Tak co?“ zeptal se ve sluchátku Giuseppe škodolibě. „Jaký to je?“ Snažil jsem se neznít, jako bych právě vypil flašku fridexu. „Lepší než tvoje chrchle v polívce.“ Zdálo se, že jsem Itala urazil. „Do polívky ti od nalodění na Kraksnu neplivu.“ Investoval jsem poslední trochu síly do zašeptání: „Na Vzdorující. Nepoznal jsem rozdíl.“ Giuseppe řekl cosi o zasranejch hovadech, co si ničeho neváží, a pak buď opustil můstek, nebo ho jen konverzace se mnou omrzela. To, že je jeho jídlo nechutné, protože do něj plive, pro kuchaře asi nebylo tak hrozné jako to, že je jeho jídlo nechutné jednoduše proto, že neumí vařit. „Ta píše,“ pochvaloval si Gerasim a hodil do sebe zbytek dryáku. Přisunul jsem k němu sklenku. „Dej si i za mě. Na tyhle experimenty jsem už starej.“ „Jednou jsem pil vodku z…“ Rus se zarazil, když se u našeho stolu zastavilo něčí zvíře. Vypadalo jako černá slepice, s velkýma žlutočernýma očima a vytahaným lalokem na krku. Hlavu mělo porostlou peřím, na humanoidních rukou dlouhé prsty s několika články zakončené drápy. Pod zobákem mělo jednoduché tetování a peří na pažích mělo tak husté, že působilo jako plášť. Upřelo to na mě oko. „Kšá,“ pokusil se Gerasim ptáka odehnat. „Počkej,“ zarazil jsem ho a navzdory prvotnímu nutkání vypudit tvora máváním rukama jsem ho jen upozornil: „Asi jste si spletl stůl.“ „A vy planetu.“ Mozkový biočip se opět ukázal být tím nejlepším ve vesmíru a kdákání, které pták patrně vydával, když pootevřel zobák, převedl do dokonalé češtiny. Po tom všem, co jsem už ve vesmíru viděl, bych se nedivil, ani kdyby na mě začala mluvit vlastní židle. „Na téhle se lidem moc dobře nevede.“ „Zažili jsme horší,“ konstatoval Gerasim. „O dost.“ „Kdo je to?“ zbystřil Vodička. Předstíral jsem, že si otírám bradu do ramene overalu, a koutkem úst jsem procedil: „Něco jako přerostlý mluvící pták.“ Slepic se ani nezeptal, jestli máme u stolu volno, a rovnou se posadil. „I tady se věci obvykle zhorší, když se objeví člověk.“ „Vypadá to, že ve vesmíru nejsme moc oblíbení.“ „Jste. I když ne tak, jak by se vám líbilo.“ „Díky za upozornění,“ podotkl jsem. Slepic si promnul pařáty. „Ale někdy se věci můžou i zlepšit.“ Tohle byl začátek konverzace, která se mohla snadno zvrhnout v něco, co jsme si nemohli dovolit, ne neozbrojení a uprostřed předávky kradeného chepitu. Začal jsem mít pocit, že bych se měl kousnout, černé svinstvo dopít a co nejrychleji z baru vypadnout. Pokud nás vypadnout nechají. Zahnal jsem pomyšlení na výraz zadostiučinění ve tváři naší chanské otrokářky, pokud nás bude muset zachraňovat. Možná ale žádný takový výraz ve svém dvourozměrném repertoáru neměla.  Zachytil jsem pohledy od sousedního stolu. Dva sukrové nás pozorovali podmračeně, ale slepicova přítomnost jako by je odrazovala od čehokoliv dalšího. „Víte, kolik by za vás dva byli ochotní zaplatit na trhu?“ zeptal se náš drůbeží společník. „Moc ne,“ nechal se slyšet Giuseppe. Takže očividně můstek neopustil. Chtěl jsem mu říct, aby vypadl a vrátil vysílačku Vodičkovi, ale nechtěl jsem zbytečně poutat ptákovu pozornost ke komunikátoru v uchu a zbytku posádky na Malé Kraksně. „Vím, kolik se za takový, jako jsi ty, platí na trhu u nás,“ informoval ho Gerasim. Kopl jsem ho pod stolem do nohy, na což zareagoval tím, že dopil i zbytek mého dryáku. Ptáka to zjevně nevyvedlo z míry. „Kupci by se předháněli.“ „To je sice lichotivé, ale nás nikdo neprodává,“ upozornil jsem ho. „Protože tu s vámi nikdo není. Což je zvláštní…“ Slepic se významně rozhlédl a potom na mě upřel žlutočerné oko. „Ve skutečnosti nevypadáte jako otroci.“ „Vypadáme jako horníci.“ Rus se naklonil ke komunikátoru v mém uchu. „Díky!“ „Ani se tak nechováte,“ pokračoval slepic. „Většina otroků, natož na Namathé, by se bála i promluvit. Zatímco vy se tu pohybujete jako svobodní.“ Bezděčně jsem si vzpomněl na jednorukou mimozemšťanku s hmyzem přilepeným k oku. „Míří tohle všechno někam?“ Chvíli mě pozoroval a potom zakdákal: „Mám pro vás nabídku.“ „Nabídku?“ zopakoval Gerasim. Přimhouřil jsem oči. „Pro nás?“ „Za malou… službu bych vám zaplatil něčím lepším než jen sklenkou sukrské krve.“ Sukrská krev. Bože. Doufal jsem, že jde jenom o mimozemský ekvivalent oblíbeného bulharského vína. I tak mi ten jediný lok zhořkl v břiše. „My ptáky nekouříme,“ ohradil se Rus. Slepic se od stolu nepatrně odtáhl. „Nic takového jsem na mysli neměl.“ „Nechte ho to aspoň doříct,“ vložil se mezi nás Giuseppe, i když se ho Vodička marně pokoušel odehnat od řídicího pultu. Pták pootevřel zobák. „Poslechněte si…“ „Jak jste několikrát zopakoval, jsme jen otroci,“ přerušil jsem ho. „Otroci, kteří už někomu slouží.“ Pták výraz nezměnil, ale do hlasu se mu vloudilo něco nového. Pomalu jsme přecházeli do fáze vydírání. „Otroci, kteří si můžou dovolit nejdražší pití v nejlepším baru čtvrti?“ „Tohle je nejlepší bar čtvrti?“ Rus se rozhlédl, ale když zjistil, že ho mimozemšťané od okolních stolů nevraživě pozorují, zase se stáhl. „Tak asi jo.“ Slepicovy žlutočerné oči se zaleskly. „Dejme tomu, že vám věřím.“ „Dejme tomu, že vám do toho vůbec něco je. Vymáčkněte se, nebo se zvedneme a půjdeme,“ rozhodl jsem. Ptákovi konečně došlo, že mě jeho tanečky nebaví. „Jak jsem řekl, mám pro vás nabídku. Pro vás, protože otroci jsou tu v podstatě neviditelní a mně se hodí někdo, koho nikdo neuvidí. Přitom ale máte mnohem větší volnost než ostatní. Té byste mohli využít.“ Ani jeden z nás se nezeptal, k čemu. Slepic nás chvíli pozoroval, a když pochopil, že se součinnosti nedočká, pokračoval sám: „Nebudu vás napínat.“ „Napínáš nás celou dobu!“ zařval Giuseppe do sluchátka tak, až mě píchlo v hlavě. Dědek asi v odhánění moc úspěšný nebyl. „V paláci v jedné z oáz je něco, co chci. Něco, co mi patří.“ „Pro věci, co člověku patří, si většinou neposílá párek cizáků,“ podotkl jsem. „Na základě dohody uzavřené nad prázdnou sklenkou,“ dodal pohotově Gerasim. Pták pochopil a trhaně zakýval na barmana. Mušák před nás beze slova položil sklenky s černou tekutinou, dokonce se ani nezeptal, jestli si je pták může dovolit, zjevně působil solventněji než my, a na tenkých nohou se znovu odpotácel za bar. Neušlo mi, že znervózněl. Nenápadně jsem posunul židli tak, abych měl lepší přehled o zbytku místnosti. Pokud se mělo něco strhnout, chtěl jsem být připravený, jak jen to šlo. Gerasim stáhl obsah sklenky na ex. „Takže máme dohodu?“ zeptal se pták. Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ne.“ Slepic se ke mně naklonil. „Když mi donesete, co chci, odměna bude stát za to.“ „Co to je?“ zarazil jsem ho. „Informační disk,“ odpověděl pták. „Jeho obsah pro vás není relevantní.“ Ale pro ptáka očividně ano. Smrdělo to. Smrdělo to tak, že víc už ani nemohlo. „Co nabízíte za odměnu?“ upřesnil jsem otázku. Slepic trhaně pohnul hlavou. „Lidskou ženu.“ Gerasim, který do sebe zrovna obracel i mou sklenku se sukrskou krví, vyprskl černou tekutinu na desku stolu. „Ženskou?!“ Část baru se po nás otočila, jako by jen čekala, až jim dáme záminku věnovat nám ještě víc pozornosti. Jeden z melarů se naklonil k mušímu muži za barem a něco mu pošeptal. „Moment, ženu?“ ozval se ve sluchátku Vodička. „Ne tak nahlas,“ napomenul jsem Rusa. I když, co si budem, já bych lidskou ženu vyvážil chepitem, ani bych nemrkl, a pochopení by pro to neměla asi jen Aga. A Giuseppe. Možná. „Už tak jsme nápadní jak tarantule na polárce.“ „Jako že buchtu? Opravdickou buchtu?“ pokračoval Gerasim. „S prsíčkama a prcinkou?“ Slepic kývl. „Se vším, co k ní patří. S dokonale tvarovanou hlavou, zdravýma nohama a hustým peřím.“ Bylo to poprvé, co můj biočip při překládání selhal, a tak jsem zopakoval: „Peřím?“ „Myslí vlasy,“ projevil se Gerasim jako zkušený lingvista. „Podle mě nemyslí,“ byl Vodička opatrný. „Řekněte mu, ať vám ji nakreslí.“ „Co? Tohle není žádná liduška.“ Nicméně i já byl vůči ptákovu popisu skeptický. „Dokonale tvarovaná hlava, zdravé nohy a husté peří. Těžko uvěřit, že tu někdo takový je.“ Slepic zahýbal hlavou. „Mí… společníci s ní jednali. Je v paláci, kam chci, abyste se dostali. Můžete odtamtud odnést disk a ženu při jednom.“ To mě zaujalo. „Je taky otrokyně?“ „Všichni z vašeho druhu jsou.“ „Komu slouží?“ „Pánovi oázy.“ „Což je?“ Pták přimhouřil oko. „Kulšeš, jako všichni místní správci.“ Dva chanové u zadního stolku se zvedli a protáhli si ruce. Přenesl jsem váhu, ale nespustil pohled z našeho drůbežího společníka. „Chcete po nás moc a říkáte málo.“ „Řeknu vám všechno, co potřebujete, abyste se dostali dovnitř a ven, jakmile spolu uzavřeme dohodu.“ „Jak víme, že o té ženě nelžete?“ Slepic ztuhl. „Huntové nelžou.“ „Bohorodičko, tak to doufám, že jste hunt!“ projevil se Rus i jako diplomat. Zjevně jsme se ptáka dotkli, protože chvíli uraženě mlčel, načež asi usoudil, že od lidské verbeže slušné chování čekat nemůže, a pokračoval: „Hunta. Já sám jsem ji neviděl, ale je tam, máte mé slovo. Dokážu vás nepozorovaně dostat do paláce. Řeknu vám, kde najdete ten disk. S sebou můžete odvést i ženu. Co s ní uděláte pak, je mi jedno. Předáte mi můj disk a já na všechno zapomenu, stejně jako to očekávám od vás.“ „V té nabídce je ve skutečnosti dost ale…,“ začal jsem. „Dohodnuto!“ Gerasim natáhl k ptákovu pařátu ruku. „Dostaňte nás tam a my dostaneme váš disk a naši buchtu ven.“ Srazil jsem mu ruku na desku stolu a naklonil jsem se k němu. „Jsme tu kvůli něčemu důležitému. Moc důležitému.“ „Tohle se ti snad důležité nezdá?“ „Zdá se mi to hlavně nebezpečné. Mohlo by to ohrozit všechno, za co bojujeme.“ Gerasim se ke mně naklonil ještě blíž. „Bojujeme proti enlilům. A kulšešové z oáz jim slouží. Celá tahle planeta je ukázkou toho, jak nechceme skončit.“ „A jak skončíme, když si tu budeme hrát na hrdiny.“ „Přestaňte šeptat,“ požádal mě dědek. „Nic neslyšíme.“ Slepic si odkašlal. „Za dvě hodiny vám můžu na kraji města nechat bhásy, kteří vás bezpečně dovezou až k oáze. Připravím všechno, co budete potřebovat, abyste z paláce dostali…“ „Buchtu s epesníma dudama,“ zasnil se Gerasim. „A hustým peřím,“ připomněl jsem já. „Myslel jsem ten disk,“ vložil se mezi nás pták. Ani jeden z nás ho ale neposlouchal. „Ohrozil bys celou misi kvůli pichu?“ Pokusil jsem se představit si, co řekne Aga, až přijdeme s tím, že jsme přijali kšeft od mluvící slepice v obskurním baru a chystáme se krást v oáze. Zabít nás jí kor-fa nedovolí, takže námi asi bude jen dál pohrdat. Nebo jí to můžeme neříct. „Protože o to ti ve skutečnosti jde, ne? Lidumil Gerasim si přitiskl ruku na srdce. „Jde mi o záchranu lidského života. Přece tu nenecháme otročit člověka.“ Povytáhl jsem obočí. „Zamysli se nad tím, kápo. Brázdíme vesmír a snažíme se obnovit lidstvo, to sotva zvládneme ve čtyřech chlapech a leguánovi. I kdyby si dal leguán říct,“ zašeptal Gerasim. „Je naší povinností té holce pomoct. Zachránit ji, vzít na Kraksnu a jeden po druhém ji hezky omr…“ „Na Vzdorující,“ zarazil jsem ho. Ale i když jsem nepotřeboval, aby mi graficky líčil své postranní úmysly, to, co říkal o obnovení lidstva… sakra, to byla přece pravda. Chtěli jsme zachraňovat lidi, nakopávat enlilské prdele, kousek po kousku si brát zpátky, co nám patří. Vybavil jsem si sukru, která se klepala na otrokářském pódiu, a představil si, co bych dělal, kdyby tam místo ní stál našinec. Nic. Protože tam jsem nic udělat nemohl, dobrá desítka emzáků by se na mě vrhla dřív, než bych zdolal schody. Věděl jsem to a vůbec mi z toho pocitu bezmoci nebylo dobře. Chtěl jsem něco udělat, potřeboval jsem něco udělat. Protože jinak jsem se tu klidně mohl nechat vodit na vodítku, do ničeho se neplést a nic nemoct, a vyšlo by to nastejno. Mimozemšťanka s hmyzem přilepeným v oku jako by na mě znovu zamrkala. Když budeme opatrní, když se objevíme tam, kde nás nebudou čekat, a zmizíme dřív, než si všimnou, že něco chybí… Promnul jsem si čelo. „Dejme tomu… že to zkusíme.“ „Jo!“ zaradoval se Gerasim. Zvedl jsem ruku. „K tomu, aby se to povedlo, ale budeme potřebovat víc. Všechno, co o tom paláci víte. Přístupové cesty, rozložení místností, počet a stav hlídek. Informace o ostatních otrocích a o tom, kam se dostanou. Kde najdeme tu ženu…“ „A disk.“ „… a disk.“ Slepic kývl. „O to se postarám. Seženu vám oblečení, které otroci nosí. Zbraň, již v něm snadno schováte, ale kterou musíte použít, jen pokud vás chytí.“ „Snad kterou musíme použít, aby nás nechytili,“ opravil ho Gerasim. Slepic se na něj výmluvně podíval.   František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-28 18:20:41

Olga Stehlíková: Kařut & Řabach (ukázka z knihy)

Nejen u nás, i na planetě Praminda má velkou důležitost hláska Ř. Dvojčata Kařut a Řabach si musejí pohlídat nejen ji, ale také jeden druhého. Jak to dopadne s uneseným Kařutem? Najdou jeho blízcí cestu k Hoře zapomnění? A kdo je strašlivý Hun-gen-dung? Napínavé dobrodružství i veselé putování do temné sluje a zpátky domů začínají. Ukázka z knihy: ŘABACH ŠEL A SVĚT MU PŘIPADAL PUSTÝ ANEB JAK SE PŘIDALI KROKORAF A ŽIRADÝL Řabach putoval prakrajinou a připadala mu pustá, nevlídná a cizí. Bez brášky všechno zešedlo a potemnělo, ačkoli jsme řekli, že na Pramindě tma není, takže si musel svítit lucernou, protože Blikavec řekl, že dětem nesvítí, kam by přišel, kdyby pracoval zadarmo, nemluvě o tom, že pracuje marně. Řabachovi se zdálo, že pořád zakopává a naráží, že na něj útočí podivné stíny a že je hrozně sám. Navíc zjistil, že se mu to nezdá. Že sám opravdu je. Když zakopl podesáté, posadil se a opřel si hlavu o nějakou praboudu, která se zrovna namanula za kopcem. Jenže v praboudě se cosi hýbalo a brzy to začalo i řinčet. Rámusilo to a kolotalo, a nakonec se z praboudy vykolíbala dvě prapodivná stvoření. Byli to Krokoraf a Žiradýl. Krokoraf má zuby jako český krokodýl, ale místo šupinaté kůže hebkou srst a tělíčko se mu tělí na dlouhých žirafích nožkách. Krokoraf mluví výborně nespisovně, a navíc hezky k věci. Do písku snáší veliká vejce, z nichž se brzy klubou malí krokoráfkové. Tedy, vylíhnou se, pokud vajíčka rychle nepřipraví na ohništi. To je z nich pak vynikající lahůdka, kterou obzvlášť Žiradýl velmi miluje. Hrozné, že? Žiradýl vypadá jako česká žirafa, dlouhý krk a hnědé skvrny, ale nožičky má hrabavé jako želva nebo krtek a mluví plynule spisovně. Používá ale velmi rád slovní vatu. To jsou takové výplně jako do polštáře: věty taková vata změkčí, ale většinou pak nemají žádný význam. To, co chce Žiradýl říct, si tudíž musíte z jeho řečí procedit ušním řešátkem. Krokoraf říká, že Žiradýlovu řeč napadli zvlášť zákeřní zelení slovní paraziti, kteří se dále množí a zahušťují, čímž zcela překrývají původní významy, které chtěl Žiradýl sdělit. Proti těmto slovním parazitům však není žádné obrany ani očkování, ačkoli se Vědecké oddělení planety Praminda, pobočka Prapraha, laboratorně snaží. Žiradýl má ke svačině nejradši ropuchy, ale těch je na Pramindě nedostatek, a tak se většinou musí spokojit s tím, co mu Krokoraf ve chvílích laskavosti uvaří. Někdy to není moc k jídlu, ale jindy to jsou hotové pralinky. Většinou jsou ovšem zase vajíčka, které Krokoraf sám snese.   Krokoraf miluje škraloup, na ten on nešetří chválou. Housky, ty baští jen ztvrdlé, běda, jak nedrhnou v hrdle! Banány musí být hnědé, to potom radostí přede. Jí jenom sýr, který okorá: zvláštní má chutě, ten Krokoraf.   Tak tahle básnička musí být o nějakém jiném Krokorafovi, všechno tomu nasvědčuje. Krokoraf s Žiradýlem se mají rádi, ovšem tak nějak zvláštně. Pořád na sebe pokřikují, hádají se, ale než se stihnou popraprat, vždycky se obejmou a usmíří. Kdyby vás to zajímalo, tak Krokoraf se hádá rád a na světě je v umění hádání jednoznačně nejlepší Žiradýl. Od Prajedle získali v tomto oboru četné medaile a všelijaká vyznamenání.* Řabach se namanul zrovna v okamžiku, kdy jedna z tahanic vrcholila: „Nemám tě rád, neuklízíš a nepomáháš mi v kuchyni. Akorát vždycky vyjíš celou spižírnu, a na mě nic nezbude! Pak nemám bejt tak hubenej – podivej, jak se mi třesou nožičky! Sem celej slaboučkej a křehoučkej!“ lamentoval Krokoraf a zatřásl svou hustou srstí. „Ale jdi ty, ergo, chuderenko! Vždyť máš takříkajíc zubiska, žes bys mohl – nebojím se to říct – prostě praskály lámat! Co ti pořád, abych tak řekl, vadí, že si rád poležím a přispím, však ty taky nemusíš ustavičně kmitat jak Oscilka, kdo se vlastně má na to, povězme si to upřímně, koukat!“ přisadil si Žiradýl. „Proč tak zhurta, kumpáni?“ vyrušil je Řabach. „Však se jistě nic tak strašného nestalo, vy si jen neumíte poradit se vztekem. Co kdybyste se posadili a pověděli mi hezky v poklidu, co vás tolik žere?“ To tedy z Řabachovy hlavy nebylo, takhle jim radila Řeřicha, když se prali s bratrem. Ale dalo se to s úspěchem použít právě teď. Řabach se u toho zkusil tvářit stejně smířlivě jako maminka. Zkusil se tvářit dokonce nadvěcně, jenže tu zrovna žádnou věc po ruce neměl, aby se nad ni důstojně zatvářil. „Mě nic nežere,“ opáčil nezaujatě Krokoraf, „zatim sem celej nesnědenej – jen tendlencten, co ho tu furt vopečovávam, mně vždycky všecko, ehm…, sní, protože já teda mluvim slušně. A kromě toho, my si se vztekem umíme poradit dost dobře, čéče. My se s nim radíme imrvére, to jako furt. A navíc, špatně tomu rozumíte, kámo. My se hádáme s láskou! Je to naše tó, nejvoblíbenější činnost, jó.“ „Ale to není, a v tomto bodě se mnou budete jistě souhlasit, žádná pravda! On mi pořád vyváří, že se to do mě ani takříkajíc nevejde. Podívejte, příteli, jak bych tak řekl, jaké mám přece kulaťoučké bříško, není-liž pravda? A přitom jsem od přírody jemný, až bych si dovolil upřesnit, decentní. Jak já k tomu přijdu? A, když už jsme tedy u toho, jak vy jste sem přišel? Podle všeho jste ve své podstatě taky pěkně kulatý, abych to zjednodušil. Jestlipak vás nějaký kuchtík, pokud proti tomu nic nenamítáte, poněkud, jak já často a rád říkám, nevykrmuje, jen co je pravda…“ „Ani tě neznáme, milej panáčku,“ přidal se smířlivě Krokoraf a pohladil Žiradýla po krku. „Nedáš si čaj? Právě vodbila padesátá hodina. Vhodnej čas něco teplýho popít. Tak poďte dál, ať nám nevynesete hádáníčko, a nezírejte těma třema kukadlama tak překvapeně!“ Řabach šel, čaje popil, nějaké ty dobroty pojedl a nakonec byl i uložen, odpočat a vyspán. Předtím Krokorafovi s Žiradýlem povykládal, co se stalo a že mu bříškového brášku odnesl na břehu Magnetického toku strašlivý Hun-gen-dung. Krokoraf s Žiradýlem se celí otřásli, ale nepolekali, jen na sebe nenápadně mrkli. O Hun-gen-dungovi totiž věděli své. Jen tomu našemu Řabachovi to své neprozradili, a dělali, jako by to děsivé jméno slyšeli právě poprvé. A vám taky nic neřeknou, až pak a kdoví jestli. Na druhý den Krokoraf Řabachovi na slunečním praprsku usmažil ke snídani dvě vajíčka z vlastní snůšky a pravil: „Helejce, kámo. Ty to s náma umíš, my to teda musíme umět s tebou. To je logický. Co kdybysme tě na tý tvý dobrodružný cestě za bratrem doprovázeli?“ Žiradýl snědl z Krokorafova vajíčka žloutek, protože bílek on nerad, zatímco Krokoraf jí prakticky jen bílky a jinak už nic: „Už mám takříkajíc sbaleno!“ zvolal. „Takže v zásadě nás po pravdě řečeno nemůžeš odmítnout, brachu!“ zakýval z výšky hlavou. „To není špatný nápad. Rád vás, kamarádíčkové, vezmu s sebou. Ve třech se nám třeba půjde líp, to jsem žvejkal v nejedný pohádce. Znáte třeba tu O ředkvi v bouři? Nebo Jak Oldřich zařídil přetlak v komoře?“ A tak vyrazili, a byli tři.    KDYŽ SE KAŘUT PROBRAL Z MDLOB Hun-gen-Dung funěl a supěl, jak Kařuta vlekl přes pradoly a pralesy k sobě do jeskynního doupěte. Prachsprostě u toho nadával: „Uch, uch, u všech čečetek! Jestli já tu hlásku s háčkem nad r ještě jednou uslyším, tak se neznám! To si budu úplně cizí! Nechutné, vpravdě nechutné! Ten kluk bude můj a bude chodit na mé školení Svět bez háčkovaného r – lepší svět,“ supěl cestou do vršku. V každé jeho stopě se svíjelo a všelijak kroutilo hejno žvižounů, kteří se Kařutovi strašlivě posmívali, jak se říká: na každém kroku. Ale Kařut byl dočista omdlelý. Z toho smradu se nedalo nic jiného dělat. Když se probral, ležel v jakési noře nebo spíš v kamenné jeskyni, kde byla tma a vlhko a okolo si něco třemi hlásky podivně pošuškávalo:   Šupity šepty šušky šuf, šupity šluk, on je tu kluk! Šepty šušky tajnosti, je to dobrák od kosti! Šepty šept a špity k tomu, unesl ho Huňák z domu! Šuškandička šuškaranda, snad s ním bude ňáká švanda!   Kařut chvíli mžoural, než si jeho očka navykla na tmu. Pravou tmu! Tu Kařut ještě nikdy v životě neviděl. Když se rozkoukal, zahlédl na vlhkých kamenech něčí ocásek. Mrskal se jako hádek, vedle druhý, a nakonec i třetí sebou opodál švihnul. Potom na Kařuta zasvítily tři páry žlutých očí pichlavých jak špejle a ozvalo se chichotání: „Pět nožiček, viděli jste to někdy?“ „No vážně, má jednu navíc!“ „A schází mu ocásek, nemá vůbec žádnou oháňku!“ A šepotali zas ty své šuškandy. „Mám, co mám! A ten váš ocásek mi ani neschází. K čemu vy ho vlastně máte?“ ohradil se statečně Kařut. Ti tři neviditelní se zase začali pochichtávat a ze smíchu dokonce i pištěli. Kařutovi ty hlásky začaly připomínat pramyši. „On se ptá, k čemu je kanům ocásek! On je hloupý!“ „A kdo vůbec jste? Myši? A kde jsem já?“ „Myši?! No dovol! My jsme kani. Já jsem sám Nadkan.“ „Já jsem Kan. Nejsem sám.“ „A já jsem jenom Podkan, ale nikdo se mi tu vysmívat nebude.“ Kařut už ve tmě viděl celkem slušně, a zdálo se mu, že se tedy moc nespletl. Ti tři vskutku hodně připomínali myši, akorát byli o dost větší a měli každý jinou čepičku. Nadkan měl spíš královskou korunu, Kan měl klobouk a Podkan obyčejnou čapku. „Aha, pánové, tak mě asi těší, nedá se nic jinýho dělat. Já se jmenuju Kařut.“ Kanové vypískli jak píšťalky, když uslyšeli Kařutovo jméno. Začali si zacpávat ouška a zběsile pobíhat po jeskyni. „Tak tu hlásku už nikdy nesmíš vyslovit! U nás je zakázaná! To by ti Hun-gen-dung dal!“ „No právě,“ posteskl si Kařut, „právě že ten už mi dal. Teda vlastně nedal, on mě vzal. Unesl mě, když jsme se s bratříčkem (na to slovo zas kani začli zběsile pobíhat), když jsme se s bratříčkem zrovna napájeli u Magnetického toku. Normálně mě sebral. A to se nesmí. A ještě mi vyhrožuje, že budu muset k němu na školení! A strašně u toho všeho smrdí!“ „Tak podívej se…,“ prapravil uvážlivě Nadkan. „Teď už víme, prrrroč tě tu máme. Tak za prrrvé: pít z Magnetického toku jest zakázáno. Za drrrruhé, ty jsi tu na prrrrevychování. Musíš se naučit, že háčkované r se prostě nedělá. To je nezdvorrrrilé a nezdrrrravé. Škodí uším i hlasivkám. Můžeš z toho chytit i prrrýmu, prrravši a čerrrvenku. Za trrretí: ty se tu u nás naučíš, že bez háčkovaného r je svět mnohem hezčí. A když bys ho náááhodou potrrrreboval – vidíš –, vystačíš si i bez háčku – a každý ti beztak rrrozumí.“ „To tedy nevím. U nás v Prapraze a vůbec na celé Pramindě jsme na naše ř dost hrdí. Já bych si ho, s dovolením, nechal. To by mě maminka ani nepoznala,“ a už začal Kařoutek málem natahovat moldánky, kdopak ví, co to ty moldánky jsou a jak se natahují, když si vzpomněl na Řeřichu, svou milovanou, laskavou a především jedinou maminku. A hned za ní se vynořila vzpomínka na sestřenku (víte kterou). Kařutovi proběhlo tělem mrazení – jako by se ta vzpomínka trošku potrhala. Tady ho už nikdo nenajde. Sto sáhů a ještě jedno sáhnutí pod zemí. Sto loktů a ještě jedno koleno k tomu pod povrchem, který už Kařoutek nikdy neuvidí. Sto palců a jeden malíček od maminky. Do smrti smrťoucí tu bude zašantročený s těmi přerostlými myšáky, kteří nenávidí jeho pěkné ř. „Pánové kani, poraďte mi, prosím, jak se odtud můžu dostat?“ zkusil to přece jen. Kanové se zase začli ošklivě chichotat: „Odtud se nedostane nikdo, to by tě musel prrrrrijít vysvobodit ten, kdo tě má na světě nejrrrrradši, ten, kdo tě zas vytáhne na světlo. A nejdrrrrív by tě musel najít. Jenže to bys ho musel myšlenkou prrrritáhnout,“ řekl Nadkan. „A v tom je prrrrávě ta potíž,“ přerušil ho Kan. „Prrrrotože nejvzácnější vzpomínky u nás v Horrrre zapomnění vyprrrrchají. Blednou a blednou pokaždé, když si je znovu vybavíš. A nakonec…“ „… nakonec,“ přidal se i Podkan, „nakonec na své milé zapomeneš docela. Tak to u nás prrrrostě chodí. My jsme možná taky drrrrív na někoho vzpomínali, ale teď už si nevzpomenem, na koho.“ Kařoutek se rozplakal už úplně: „Takže čím víc si budu vzpomínat na maminku, brášku a sestřenku, tím míň si na ně vzpomenu příště?“ „Sestrrrrenku, ksakrrru! Ale nakonec nebudeš tak hloupý, ačkoli nemáš ocas,“ zamyslel se Nadkan a pohladil vouskama svůj ocásek hnedle u kořínku.   JAK ŘABACH, KROKORAF A ŽIRADÝL ŠLI PO ČUCHU Když se tři noví kamarádi vydali na cestu, nevěděli, kterou si mají vybrat, a tak zůstali stát u rozcestí za Ohňovou loukou. Kudy se tak kráčí za bratříčkem? Podél Magnetického toku? Okolo pralouky? Směrem k pralesu? Krokoraf s Žiradýlem se úplně zapomněli pohádat. „Jak mám jít, když nevím kam?“ stýskal si Řabach, „Hun-gen-dung strašně smrděl a dupal a já jsem se tak bál, aby si neodnesl i mě, že jsem se ani nepodíval, jakým směrem si Kařoutka odtáhl. Já vím, že to není zrovna statečné, ale to jsem se mu měl nabídnout? Stejně by mě už neunesl, no nemyslíte? … Neměli byste pro mě radu?“ ptal se zkroušeně Krokorafa s Žiradýlem. Ti na sebe po očku mrkli, protože jinak se ani mrkat nedá, ale neprozradili zase nic. „Já bych věděl. Co kdybysme se zeptali v prapralese Prajedle? Ta přece ví všecko.“ „To je, nebojím se to říct, výborný nápad, Krokorafe, nezbývá než zkonstatovat, že jděmež!“ prapravil Žiradýl. A přitom se na Krokorafa uculoval jak culík. Jako by něco věděl. K Prajedli to měli větší kousek, jen co něco malého zakousli. Krokoraf cestou nachytal pár praropuch, ale bylo mu jich líto, a tak se rozhodl, že je nesní, nýbrž zabalí s sebou pro strýčka Příhodu, nebo spíš pro tetu Náhodu, kdyby na tyto příbuzné cestou narazili. „Dej nás tady do pytlíčku a pořádně nás namokři, abychom se nevysušily, a my tedy s vámi půjdeme,“ nechaly se slyšet ropušky. „Až na nás budeš mít chuť, tak křikni, abychom stačily vyskočit a utéct.“ „Tak dobře,“ řekl Žiradýl, „je to, dá se říct, dohodnuté. Ale teď už, pokud proti tomu nic nemáte, nekvákejte, nastává totiž bez nadsázky důležitý okamžik, totiž nacházíme se, což bych rád zdůraznil, praprávě takříkajíc u kořenů Prajedle, když se to vezme kolem a kolem. A když se to vezme z druhé strany, nacházíme se tam taky.“ „Ale ale, koho nám to sem páníčkové vedou? Jestlipak to není ten zlobivý synáček Řeřichy? A kde máš toho druhého nekňubu, pandrholo?“ obořila se na Řabacha Prajedle, protože znala své pramindské. „Jdu za vámi, milá Prajedle, abych vás poprosil o radu. Mohla byste mi prosím říct, kam šel Hun-gen-dung s mým bratrem a třeba i proč?“ poklonil se Řabach slušně Prajedli. „Ach, to je zlá věc,“ zašuměla Prajedle teskně jehličkami. „Jestli ti Hun unesl bratříčka, budeš ho dlouho hledat, a nevím nevím, zda ho najdeš. To bys ho musel mít opravdu rád. A musel bys ho mít rád moc, aby tě bratrská láska k němu zavedla. Ale proč já bych ti vlastně pomáhala? Kdo se moc ptá, ten má v puse otazníky! Vždyť ty jsi mě ani ve větvičkách nepodrbal, žádné úslovíčko na občerstvenou nedonesl! Mluviti zlato, mlčeti za to!“ „Ehm ehm, abych tak řekl,“ ozval se Žiradýl. „My jsme tu jaksi, což by nemělo uniknout vaší pozornosti, také.“ „Však vás vidím, Krokorafe s Žiradýlem. A doufám, že jste tomu hošíkovi nekloudnému nic neřekli. Chytrému napověz, na hloupého mrkni!“ „Žádnej strach, Prajedle, my víme svý. Ani slovíčko,“ ujistil velkou stromovou dámu Krokoraf. „Dobře tak. Nesmíte mu prozradit ani rožek toho tajemství, jinak byste všecko pokazili. Nesmíte mu cestu ukázat.“ Řabach se podivoval, chtěl se ptát, co Krokoraf s Žiradýlem vědí a jak je to možné, ale netroufl si. Místo toho se vyškrábal na Prajedli a začal ji pořádně drbat mezi větvičkami. A ještě tady a ještě sem.   Jelenovi pivo nelej. Kuna nese nanuk. Sob běžel bos. V elipse spí lev. Jedu kýbl býku dej! Je blbej.   Dobrý, co?!“ Prajedle se ošívala: „Už jsem řekla dost.“ „Nesu i spoustu přísloví,“ zoufal si Řabach, „poslouchejte:   Protiklady se přitahují. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Když se kácí les, tak lítají třísky. Komu se nelení, tomu se zelení. Mrtvý prd ví.   „To je dobré! Kuna nese zmrzlinu. Je hloupý. Otrav býka! Komu se jelení, tomu se zelení! Odvážného šiška hřeje. Protiklady se vytahují! Když se kácí les, tak se to nesmí! Láska hodně vynáší! Mrtví – teď si nejsem jistá. Oprapravdu pěkné. Tak dobře. Něco ti povím,“ pokývala Prajedle spokojeně větvemi. „Musíš věřit, že Kařoutka najdeš. Musíš věřit, že jsi statečný a silný, že víš, kde je a jak tam dojít. Když tomu uvěříš, uvidíš, že to tak i bude. Dobře sis na cestu společníky vybral, pravdaže, chachá! Lepší sis ani vybrat nemohl!“ A Prajedle rozšuměla všechny své větve a smíchy se protáhla v kmeni. „A teď už jdi, nemáš času nazbyt. Kdo pozdě chodí, za nos se vodí! Kařut je v nebezpečí a moc tě potřebuje!“ A pak Prajedle zašuměla svou povídačku: „Tak Prajedle, vy mi vážně neporadíte?“ zkusil to Řabach, když už byla Prajedle tak ulechtaná, že nemohla popadnout dech. „Ale já jsem si pro vás nachystal i palindromy. Ty se čtou zepředu stejně jako zezadu, samé lesní:   Když se bratři rádi mají, ačkoli se nevidí, tak se zase uhlídají, jelikož se návidí. Hun-gen-dung ho unes v Horu zapomnění, Řabach zítra, snad dnes láskou svou to změní. Čím víc budeš, bratře milý, na Kařuta vzpomínat, tím dřív, možná už za chvíli, najdeš Hunův hrozný hrad. Nic se neboj strachu svého, Řabachu, ty nejsi sám, na bratříčka odvážného čeká Kařut oklamán!   Na ta slova Řabach už nečekal ani chvíli, a rozběhl se směrem ke kopcům v dáli. Na nejvyšším vrcholku se třpytil černý praprašan. A tak už ani neslyšel konec té Prajedliny básně.   Nepozná ho, bratr smutný, bojovat s ním bude chtít, slziček napláče putny, Kařut nechce odejít!   * Krokoraf je nejpyšnější na jejich společný diplom Za šťavnatost hádky na téma vaření s přechodem k pranici, kterou si tehdy vydobyli proti silným sourozeneckým týmům z Magnetického Předpolí. Ale Žiradýl samozřejmě tvrdí, že diplom je výlučně jeho.   Olga Stehlíková se narodila roku 1977 v Příbrami. Maturovala na gymnáziu, vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FF UK v Praze. Působí na volné noze jako básnířka, časopisecká a knižní redaktorka, jazyková lektorka, editorka a literární kritička. Orientuje se především na současnou českou poezii a prózu. Podílela se na přípravě desítek knih, autorsky debutovala sbírkou Týdny (2014), za kterou obdržela Magnesii Literu za poezii. Experimentální titul vejce/eggs (2017), který vytvořila spolu s hudebníkem Tomášem Braunem, obsahuje 101 dvojverší a propojuje poezii, překlad a hudbu. V roce 2018 publikovala dvě knihy: nejprve sbírku Za lyrický subjekt, kterou napsala společně s Milanem Ohniskem pod pseudonymem Jaroslava Oválská, pak svoji samostatnou sbírku Vykřičník jako stožár. V loňském roce jí vyšla dvojice knih pro děti Kluci netančej! a Kařut a Řabach a básnická kniha O čem mluví Matka, když mlčí.  Žije v Praze. Ilustrovala Barbara Šalamounová, nakladatelství Běžíliška, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 168 stran.

Čas načtení: 2019-10-09 19:32:31

Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti (ukázka z knihy)

New York osmdesátých let minulého století. Fiktivní příběh. Jisté dobře známé zavedené instituce, agentury a orgány veřejné správy. Veškeré postavy knihy jsou smyšlené, přesto fascinovaně sledujete přepečlivě zmapovaný pád Shermana McCoyea. Ačkoliv se děj odehrává v osmdesátých letech minulého století, kniha souzní s tématy soudobých zpráv. Je to příběh, který nikdy nezestárne a jeho zápletka je dechberoucí složitý stroj, jehož kolečka však do sebe perfektně zapadají.   Ukázka z knihy 1. Vládce vesmíru      Přesně v tom okamžiku, právě v takovém luxusním bytě na Park Avenue, kterými byl starosta tak posedlý… čtyřmetrové stropy… dvě oddělená křídla, jedno pro bílé anglosaské protestanty, kterým to patří, a druhé pro služebnictvo… ve vstupní hale klečel Sherman McCoy a snažil se připnout jezevčíka na vodítko. Podlaha haly z temně zeleného mramoru se zdála nekonečná a vedla dál a dál až k téměř dva metry širokému schodišti z ořechového dřeva vzpínajícímu se okázalým obloukem do hořejšího patra. Přesně ten typ bytu, u něhož jen při pouhém pomyšlení vzplanou v srdcích obyvatel celého New Yorku, a potažmo celého světa, plameny závisti a chamtivosti. Sherman však planul pouze naléhavým nutkáním ze svého super fantastického bytečku na půl hodiny vypadnout.      A tak tam klečí a zápolí se psem. Jak usoudil, jezevčík představoval jeho výjezdní vízum.      Při pohledu na nahrbeného Shermana McCoye v kostkované košili, khaki kalhotách a kožených mokasínech se silnou gumovou podrážkou byste nikdy nehádali, jak oslnivě většinou působí. Stále mlád… osmatřicetiletý… vysoký… téměř metr devadesát… parádní držení těla… parádní, skoro až pánovitě arogantní… stejné, jako má jeho tatík, známý Lev fi rmy Dunning Sponget… husté, nazrzle hnědé vlasy… dlouhý nos… výrazná brada… Tou svojí bradou, bradou rodu McCoyů, se pyšnil. I Lev měl stejnou, mužnou bradu, velikou a kulatou, takovou, jakou se honosili absolventi Yale na obrazech od Gibsona a Leyendeckera. Pohledná aristokratická brada, pokud by vás zajímalo, co si o ní myslel sám Sherman, také absolvent Yale.      V tom okamžiku však měl jeho vzhled oznamovat světu prosté: „Jdu jen vyvenčit psa.“      Zdálo se, že jezevčík ví, co ho čeká. Neustále se snažil před vodítkem uhýbat. Jeho krátké nožky na pohled klamaly. Když jste se ho pokoušeli chytit, proměnil se v tuhý šedesáticentimetrový svalnatý válec. Během potyčky po něm musel Sherman skočit. Dopadl na koleno a uhodil se o mramorovou podlahu. Bolest jej rozzuřila.      „No tak, Marshalle,“ mručel vztekle. „Stůj, sakra, klidně!“      Zvířátko znovu uhnulo a Sherman se znovu udeřil do kolena, a v tu chvíli nenáviděl nejenom tu chlupatou bestii, ale i svou ženu, protože ten snobsky okázalý lán mramoru se zde nacházel především kvůli její pomýlené představě o kariéře interiérové návrhářky. Malinkatá černá špička dámské lodičky –      – manželka stála přímo nad ním.      „Ty se ale umíš bavit, Shermane. Co to, pro boha živého, děláš?“      Aniž vzhlédl, odsekl: „Beru Marshalla na procháááázku.“      Slovo procházku se proměnilo v zaúpění, protože jezevčík se opět pokusil o úhybný manévr stranou a Sherman ho musel rychle obejmout paží kolem trupu.     „A víš, že tam prší?“      Stále bez vzhlédnutí: „Jo, vím.“ Konečně se mu podařilo připnout vodítko k obojku.      „Jsi na Marshalla najednou nějak hodný.“      Moment. To má být ironie? Má snad nějaké podezření? Vzhlédl. Ale usmívala se upřímně, vcelku vzato mile… vlastně moc hezky… Moje žena pořád vypadá dobře… jemné štíhlé rysy, velké zářivě modré oči, husté hnědé vlasy… Ale je jí čtyřicet!… S tím nic neudělá… Dneska pořád pěkná kost… Ale už zítra o ní budou říkat, jaká je to zachovalá ženská… není to její chyba… ale moje taky ne!      „Mám nápad,“ řekla. „Co kdybych vzala Marshalla ven já? Anebo řeknu Eddiemu. A ty půjdeš nahoru a přečteš Campbell pohádku před spaním? Udělalo by jí to velkou radost. Takhle brzy doma moc často nebýváš. Co ty na to?“      Upřeně se na ni podíval. Nejde o trik. Myslí to vážně. A přesto – šup šup šup – několik svižných tahů, pár pěkných větiček a… už je lapen! – zmítá se v oku pocitu viny a logiky! Aniž by se o to snažila.      Vědomí, že Campbell teď leží v postýlce – moje jediné dítě! – naprostá nevinnost šestileté dívenky! – a přeje si, aby jí přečetl pohádku… zatímco on teď dělá to, co dělá… ať už je to cokoliv… Pocit viny!… Skutečnost, že se většinou domů vracívá příliš pozdě a ani se s ní nevídá… Vina na vinu!… Zbožňuje Campbell! – miluje ji víc než cokoliv na světě!… a aby to bylo ještě horší – jak logicky to zní! Sladká tvářička, na niž právě hledí, patří manželce, která mu právě dala ohleduplný a pozorný návrh, logický návrh… tak logický, až mu vzal slova z úst! Na celém širém světě neexistovalo dost nevinných lží, jež by mohly nad takovou logikou zvítězit. A to se jen snaží být milá!      „No tak, běž,“ řekla. „Campbell bude mít takovou radost. O Marshalla se postarám.“      Svět se otočil vzhůru nohama. Co tady on, Vládce vesmíru, dělá? Klečí na podlaze, dohnán k tomu, že se pracně musí pokoušet vymýšlet nějaké nevinné lži, jež by přelstily logiku jeho manželky? Vládcové vesmíru se jmenovaly škaredé, obhrouble vypadající plastové panenky, se kterými si jeho, jinak dokonalá, dceruška tak ráda hrála. Panenky připomínaly skandinávské, posilovnou vymustrované bohy a měly jména jako Dracon, Ahor, Mangelred či Blutong. Dokonce i na plastové hračky vypadaly neobyčejně vulgárně. A přesto ho jednoho krásného dne – v záchvatu euforie poté, co neudělal nic jiného, než zvedl telefon a přijal objednávku na koupi dluhopisů s nulovým kuponem, které mu vzápětí vynesly provizi ve výši 50 000 dolarů – prostě jen tak tato fráze zničehonic napadla. Na Wall Street se on a pár dalších – kolik? – tři sta, čtyři či pět set jedinců? – stali přesně tímhle… Vládci vesmíru. Tady neexistovaly… naprosto žádné hranice! Pochopitelně by ho nikdy ani ve snu nenapadlo toto označení byť jen pošeptat živé duši. Nebyl cvok. Nicméně se té myšlenky nedokázal zbavit, pořád mu zněla v hlavě. A tak tady, pěkně prosím, Vládce vesmíru klečí na podlaze vedle psiska, svázán do kozelce vlídností, pocitem viny a logikou… Proč jí to (jakožto Vládce vesmíru) prostě nemůže normálně vysvětlit? Koukni, Judy, pořád tě miluji a miluji naši dceru, i náš dům a náš život miluji a nic na tom nechci měnit – jde jen o to, že já, Vládce vesmíru, mladý muž pořád v plné síle, kterému v žilách koluje horká krev, si čas od času, když se planety pohnou a přijde na mě nutkání, zasloužím dostat něco víc –      – ale věděl, že by žádnou z těchto myšlenek nikdy nedokázal vyslovit nahlas. A tak mu v hlavě začala kypět zášť… Svým způsobem si to zavinila sama, není -liž pravda… Ty ženské, ke kterým se teď, jak se zdá, upíná… takové… takové… a v tom okamžiku se mu v hlavě zrodilo přesné označení… společenské kostry… záměrně se udržují tak hubené, vyzáblé, že vypadají jako na rentgenových snímcích… kostry prosvícené světlem lamp… zatímco klevetí o interiérech a zahradních architektech… a chodí do posiloven a fitcenter s vychrtlými údy nacpanými do elastických přiléhavých legín… a to Judy nijak nepomáhá, že! Jen se podívejte na ten ztrhaný obličej a vyzáblý krk… zaměřil se na její obličej a krk… utahané… o tom není sporu… fitness kurzy… mění se v jednu z nich!      Tím v sobě dokázal vykřesat akorát tak dost zášti, aby mohl vzplát věhlasný divoký temperament McCoyů.      Cítil, jak mu zahořela tvář. Sklonil hlavu a řekl: „Judyyyyy…“ Řev lva zaznívající skrz stisknuté zuby. Dal k sobě palec, ukazovák a prostředník levé ruky a zvedl spojené prsty před zaťatou čelist. Z očí mu šlehaly plameny.      „Tak podívej… chystám – se – vyvenčit – psa… a – tak – vyvenčím – psa… je to jasný?“      Ještě ani nedomluvil, a už si uvědomil, že se chová naprosto nepřiměřeně… ale nedokázal se ovládnout. Ostatně v tom se skrývá tajemství prchlivosti rodu McCoyů… na Wall Street… kdekoliv… pánovitá přemrštěnost.      Judy stiskla pevně rty. Pohodila hlavou.      „Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné,“ řekla bezbarvým hlasem. Otočila se, přešla mramorem vykládanou halu a vyšla po honosném schodišti.      Pořád vkleče za ní hleděl, ale neotočila se. Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné. Právem ji usadil. Levou zadní. Ale bylo to mrzké vítězství.      Další bodnutí ostnu viny.      Vládce vesmíru se zvedl a podařilo se mu vsoukat do kabátu, aniž by pustil vodítko. Obnošený, leč působivý pogumovaný britský jezdecký plášť do deště zdobila spousta klop, řemínků a přezek. Koupil ho u Knouda na Madison Avenue. Kdysi považoval jeho ošuntělost za přesně to pravé, odpovídající tehdy tak módnímu stylu Starých bostonských křápů (1.). Teď už si tím nebyl tak jistý. Škubl vodítkem, vyšel s jezevčíkem ze vstupní haly do vestibulu a přivolal výtah.      Před dvěma lety se majitelé bytů v domě rozhodli nechat předělat výtahy na automatizovaný provoz, aby nemuseli nadále platit Irům a Portoričanům z Bronxu 200 000 ročně za čtyřiadvacetihodinovou obsluhu. Ten večer to Shermanovi zcela vyhovovalo. V tom ohozu s kroutícím se psiskem na vodítku se necítil na to, trčet ve výtahu s chlápkem oblečeným jako plukovník rakouské armády z roku 1870. Výtah se rozjel a zastavil o dvě patra níže. Browning. Otevřely se dveře a do výtahu vstoupila mohutná postava Pollarda Browninga s hladce vyholenou tváří. Browning si Shermana s jeho venkovským úborem a se psem změřil od hlavy k patě a beze stopy úsměvu pronesl: „No nazdar, Shermane.“      Slova „No nazdar, Shermane,“ visela na konci třímetrové tyče a v pouhých šesti slabikách hladce doručila celé poselství: „Ty, tvoje hadry a to tvoje zvíře jsou ostudnou skvrnou na mahagonových stěnách našeho nového výtahu.“      Sherman se vzteky neznal, ale sehnul se a zvedl psa do náruče. Browning byl předsedou bytového družstva domu. Typický hošík z New Yorku, jehož lůno jeho matky povilo již jako padesátiletého partnera firmy Davis Polk a prezidenta Městského sdružení. Bylo mu teprve čtyřicet, ale posledních dvacet let vypadal na padesát. Vlasy měl hladce sčesané dozadu přes kulatou lebku. Na sobě měl bezvadný tmavomodrý oblek bez poskvrnky, bílou košili a kostkovanou kravatu, ale žádný plášť do deště. Postavil se čelem ke dveřím výtahu, na chvíli pootočil hlavu, ještě jednou sjel Shermana pohledem, a beze slova se znovu otočil zpátky ke dveřím.      Sherman znal Browninga od dob, kdy spolu jako kluci chodili do Buckleyovy základní školy. Browning bývával tlustý, kyprý a panovačný malý snob, který už ve věku devíti let dokázal moc pěkně všechny obeznámit se senzační novinkou, že McCoy je jméno křupanské (a křupanská rodina) stejně jako Hatfi elds, zatímco to jeho, Browning, patří skutečným, kovaným Newyorčanům, potomkům původních holandských osadníků, již kolem roku 1600 osídlili území dnešního New Yorku. Volával na Shermana „Sherman McCoy, buranskej kovboj.“      Když výtah dojel do přízemí, podotkl Browning: „Víš o tom, že prší?      „Vím.“      Browning pohlédl na jezevčíka a zavrtěl hlavou. „Sherman McCoy. Přítel nejlepšího přítele člověka.“      Sherman cítil, jak opět brunátní. „To je všechno?“      „Co jako?“      „Měl jsi osm pater na to, abys vymyslel něco vtipnýho, a tohle je všechno?“ Mělo to vyznít jako vlídný sarkasmus, ale Sherman si uvědomoval, že pod uhlazenou hladinou doutná vztek.      „Netuším, o čem to mluvíš,“ řekl Browning a pokračoval v chůzi. Portýr se usmál, kývl na pozdrav a otevřel mu dveře. Browning vyšel z domu a pod ochranou markýzy nad vchodem došel až k přistavenému vozu. Čekající šofér mu otevřel dveře. Ani kapka nedopadla na jeho vyparáděná záda a on odplul, hladce a dokonale zmizel v roji zadních světel vozů směřujících dolů po Park Avenue. Elegantní obtloustlá záda Pollarda Browninga netížil žádný odrbaný jezdecký pršiplášť.      Ve skutečnosti jen krápalo a nefoukal vítr, ale jezevčík přesto nic takového nehodlal podstupovat. Začal se v Shermanově náručí kroutit. Ta malá bestie má ale sílu! Sherman postavil psa na koberec pod markýzou a s vodítkem v ruce vykročil do deště. Ve tmě vypadaly domy na protější straně ulice jako zasmušilá černá zeď zadržující rudě purpurové nebe nad městem, které hořelo jako rozpálené horečkou.      Páni, tady venku to nebylo zas až tak špatné. Sherman zatahal za vodítko, jenomže psík zaťal drápky do koberce.      „Tak pojď, Marshalle.“      Vrátný u dveří je sledoval.      „Myslim, že z toho není zrovna dvakrát vodvázanej, pane McCoy.“      „Ani já ne, Eddie.“ A to nezmiňuji ten tvůj komentář, řekl si v duchu Sherman. „Tak pojď, no tak… jdeme, Marshalle.“      To už stál Sherman na dešti a silně tahal za vodítko. Jezevčík se ani nehnul. Zvedl ho tedy, odnesl z umělohmotného koberce a postavil na chodník. Pes se pokusil zdrhnout zpátky ke dveřím. Sherman nemohl povolit vodítko ani o píď, jinak by se ocitl znova na začátku. A tak tam se psem stáli, každý na jednom konci napjatého vodítka, a tahali. Žabomyší válka mezi mužem a psem… na Park Avenue. Proč, kruci, nejde vrátný zpátky dovnitř tam, kam patří?      Sherman vší silou škubl vodítkem. Jezevčík se smýkl o několik centimetrů po chodníku. Bylo slyšet, jak o něj drhne drápky. Když potáhne dostatečně silně, třeba to vzdá a půjde za ním, aby nebyl vláčen.      „Tak pojď, Marshalle! Jdeme jenom za roh!“      Znovu škubl vodítkem a vší silou zatáhl. Pes popojel o necelý metr dopředu. Klouzal. Odmítal jít. Odmítal se podvolit. Zdálo se, že střed gravitace té potvory leží uprostřed zeměkoule. Jako by se Sherman snažil táhnout saně s pytlem cementu. Bože, jen se dostat kousek dál za roh. Nic jiného nepotřeboval. Proč se ty nejjednodušší věci – znovu prudce škubl vodítkem a nepřestával táhnout. Nakláněl se jako námořník ve vichřici. Pod pogumovaným kabátem mu začínalo být vedro. Po tváři mu stékal déšť. Jezevčík měl tlapky široce roztažené. Svaly na zádech mu vystupovaly. Zmítal sebou a škubal se ze strany na stranu. Krk měl natažený. Díky bohu, že alespoň neštěká! Klouzal po chodníku. Bože, bylo to slyšet! Bylo slyšet, jak mu o něj škrábou drápky. Nehodlal ustoupit ani o píď. Sherman s hlavou sklopenou a rameny vtaženými vláčel zvíře za sebou temnotou a deštěm po Park Avenue. Cítil, jak mu za krk stéká voda.      Dřepl si a psa zvedl. Koutkem oka přitom zachytil vrátného Eddieho. Pořád se dívá! Pes se začal kroutit a vrtět. Sherman zakopl. Podíval se dolů. Kolem nohou se mu obmotalo vodítko. Belhavě se s vodítkem kolem kotníků vydal po chodníku. Konečně se dostal za roh k telefonní budce. Postavil psa na zem.      Bože! Málem mu zdrhnul! Sherman chytí vodítko na poslední chvíli. Potí se. Vlasy má zmáčené deštěm. Srdce mu prudce buší. Navlékne si vodítko na ruku. Pes se pořád vzpírá. Vodítko se znovu omotává Shermanovi kolem nohou. Zvedne sluchátko a přidrží si ho ramenem u ucha. Vyloví z kapsy čtvrťák a vhodí ho do přístroje.      Vytočí číslo. Tři zazvonění. Ženský hlas: „Haló?“      To není Mariin hlas. Sherman usoudí, že musí patřit její kamarádce Germaine, té, od které si byt pronajímá.      Řekne tedy: „Mohu, prosím, mluvit s Marií?“      Žena odvětí: „To jsi ty, Shermane?“      Ježíš! Do prdele! Judy! Vytočil číslo vlastního bytu. Ohromením zkoprní!      „Shermane?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Zavěsí. Ach, panebože. Co má dělat? Vylže se z toho. Když se ho na to zeptá, řekne, že netuší, o čem mluví. Vždyť neřekl více než pět nebo šest slov. Jak by si mohla být jistá?      Ale to nebylo k ničemu. Pochopitelně, že si bude si jistá, bez debat! Navíc mu lhaní nikdy moc nešlo. Uvidí mu až do žaludku. Jenomže co jiného může dělat?      Stál tam v dešti a ve tmě vedle telefonní budky. Voda mu stékala za límec košile. Těžce oddychoval. Snažil se představit si, jak zlé to bude. Co udělá? Co mu řekne? Jak moc bude naštvaná? Tentokrát bude mít v ruce skutečně hmatatelný důkaz. Pokud bude chtít udělat scénu, má ji mít. Choval se vážně jako idiot. Jak mohl něco takového udělat? Spílal sám sobě. Veškerý vztek na Judy ho přešel. Dokáže se z toho vylhat, anebo to tentokrát skutečně podělal? Opravdu jí ublížil?      Zčistajasna si všiml postavy, blížící se k němu v mokrých černých stínech budov a stromů po chodníku. I na vzdálenost patnácti metrů si uvědomil hlubokou obavu, hluboce zakořeněnou v podvědomí všech obyvatel Park Avenue jižně od Devadesáté šesté ulice – mladý černoch, vysoký, vytáhlý, v bílých teniskách. Už je jen dvanáct metrů daleko. Deset. Sherman na něj upřeně hledí. No, dobrá, tak pojď! Já neustoupím! Tohle je moje teritorium! Neuhnu žádnému pouličnímu chuligánovi!      Mladík se najednou otočil o devadesát stupňů a přešel na chodník na druhé straně ulice. Když pohlédl na Shermana, chabé žlutavé světlo sodíkové výbojky pouliční lampy mu na chviličku ozářilo tvář. Přešel na druhou stranu! Takové štěstí!      Shermana McCoye ani na chviličku nenapadlo, že to, co mladík zahlédl, byl osmatřicetiletý běloch, na kost promočený chlap navlečený do nějakého militantně vypadajícího hubertusu olepeného řemínky a přezkami, který v náručí svírá divoce se zmítající zvíře a s očima navrch hlavy si mluví sám pro sebe.      Sherman stál vedle budky, zrychleně dýchal, téměř lapal po dechu. Co si teď počne? Cítil se natolik poraženecky, že měl chuť se rovnou vrátit domů. Jenže pokud se vrátí hned, bude to jasné, nebo ne? Nešel ven se psem, ale zavolat si. Navíc ať už Judy řekne cokoliv, není na to připraven. Potřebuje přemýšlet. Potřebuje poradit. Potřebuje dostat tu tvrdohlavou psí bestii někam do sucha.      A tak vytáhl z kapsy další čtvrťák a vylovil z paměti Mariino číslo. Soustředil se, vtloukl si ho do hlavy a pak jej s těžkopádnou rozvážností vytočil, jako by snad ten zvláštní vynález, telefon, používal poprvé.      „Prosím?“      „Marie?“      „Ano?“      Nehodlal nic riskovat. „To jsem já.“      „Shermane?“ Znělo to jako Šérméne. Nyní si byl Sherman jist. Tohle je určitě Maria. Ten typ jižanského dialektu, při kterém se některé samohlásky vyslovují dlouze a jiné krátce. Pojď sem bylo pocém, děcka byla děcká, prosím bylo prosim.      „Poslouchej,“ řekl, „za chvíli jsem u tebe. Stojím v budce jenom pár bloků daleko.“      Chvíli bylo ticho, které pochopil jako projev vyjádření jejího podráždění.      Nakonec: „Kde k čertu vězíš?“ Kdé k čértu vězíš?      Sherman se rozmrzele uchechtl. „Hele, hned jsem u tebe.“      Schodiště činžovního domu se pod Shermanovými kroky prohýbalo a sténalo. Jednotlivá poschodí ozařovaly nezakryté dvaadvacetiwattové kruhové zářivky, známé jako Svatozáře pana domácího, jež vrhaly na stěny natřené erární zelenomodrou barvou mdlou tuberkulózní záři. Sherman prošel kolem dveří s nespočetným množstvím zámků navrtaných v opile nerovnoměrných řadách nad sebou. Zámky měly bezpečnostní kryty proti vylomení, zárubně dveří kryly kovové pláty proti vypáčení a samotné panely dveří zakrývaly speciální desky zabraňující jejich vtlačení dovnitř.      V bezstarostných momentech, kdy v království boha a krále plodnosti Priapa vládl klid a mír, Sherman stoupal nahoru za Marií svižným krokem a s romantickým požitkem. Jak bohémské! Jak… skutečné to tady je! Jak dokonale vhodné pro chvilky, kdy Vládce vesmíru odhazuje upjaté dekorum Park Avenue a Wall Street a pouští ze řetězu své darebné hormony! Maria si garsonku, takzvané hnízdečko, umístěnou na konci chodby ve čtvrtém patře, pyšnící se skříní namísto kuchyně a další namísto koupelny, pronajímala od své přítelkyně Germaine – naprosto dokonalé místo. To Germaine byla zcela jiná kapitola. Sherman se s ní setkal dvakrát. Postavou připomínala požární hydrant a na horním rtu jí bujel divoký porost chlupů, v podstatě knírek. Sherman nepochyboval, že je lesba. No a co? Celé je to tak skutečné! Olezlé! Neřestné. New York sám. Příval ohně ve slabinách!      Ten večer však Priapus vypadl ze sedla. Ten večer na ramena Vládce vesmíru doléhala tíha toho ponurého, dříve honosného, typického činžovního domu New Yorku z tmavého pískovce.      Jedině jezevčík byl štěstím bez sebe. Křepce vláčel bříško nahoru po schodišti. Teplé, suché a důvěrně známé místo. Když Sherman stanul před Mariinými dveřmi, překvapeně zjistil, že nemůže popadnout dech. Potil se. Pod jezdeckou pláštěnkou, kostkovanou košilí a trikem měl tělo celé rozpálené.      Ještě než stačil zaklepat, dveře se pootevřely na třicet centimetrů a v nich stála Maria. Dveře nechala přivřené. Stála tam a měřila si Shermana od hlavy k patě, jako by se zlobila. Z očí nad dokonalými vysokými lícními kostmi sršely blesky. Krátké mikádo připomínalo černou kapuci. Našpulené rty vytvořily písmeno o. Znenadání se usmála a pak se začala chichotat. Z nosu jí vycházela malá frkání, jak se snažila smích potlačovat.      „No tak,“ řekl Sherman, „pusť mě dál! Jen počkej, až ti budu vyprávět, co se mi stalo.“      Nato Maria otevřela dveře dokořán, ale místo aby jej nechala vstoupit, opřela se o zárubeň, překřížila nohy, založila si ruce na prsou, upřeně hleděla na Shermana a chichotala se. Na nohou měla kožené lodičky s vysokým podpatkem a černobílým šachovnicovým vzorem. Sherman se v botách moc nevyznal, ale tušil, že tyhle jsou přesně podle poslední módy. Maria si oblékla velmi krátkou, na míru šitou bílou gabardénovou sukni, jež zdůrazňovala její štíhlý pas. Sukně končila dobrých deset centimetrů nad koleny a odhalovala nohy, v Shermanových očích nohy baletky. Bílá hedvábná blůzka odkrývala horní polokoule ňader. Ve světle malinké předsíňky působila její postava jako vystupující reliéf – ty tmavé vlasy, lícní kosti a nádherné rysy tváře, ty výrazně vykrojené rty, krémová blůza a krémová oblá ňadra a ty zářivé, tak nonšalantně překřížené nohy.      „Shermane…“ Šeeermené. „Víš co? Jseš rozkošnej. Přesně jako můj malej bráška.“       To Vládce vesmíru lehce otrávilo, nicméně vešel dovnitř, a když procházel kolem ní, řekl: „Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      Maria pohlédla dolů na psa, který očichával koberec, aniž by ve dveřích změnila postoj. „Nazdar, Marshalle!“ Máršalé. „Marshalle, ty jeden promočenej tlustej saláme.“      „Počkej, až ti povím…“      Maria se rozesmála a zavřela dveře. „Shermane… vypadáš, jako kdyby tě někdo právě… zmačkal,“ udělala rukama gesto připomínající muchlání papíru – „a zahodil.“      „Jo, přesně tak se i cítím. Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      „Úplně jako můj bráška. Každej den chodil ze školy domů s trikem vyhrnutým z kalhot a odhaleným pupíkem.“      Sherman se podíval dolů. Vskutku. Kostkovaná košile se mu vyhrnula z kalhot a byl mu vidět pupík. Zastrčil košili zpátky, ale jezdeckou pláštěnku si nesundal. Nechtěl si tu udělat pohodlí. Nemohl se příliš zdržet. A nevěděl úplně přesně, jak to Marii vysvětlí.      „Brácha se každej den ve škole porval…“      Sherman přestal poslouchat. Mariin bráška už ho unavoval, ani ne tak kvůli tomu, že tím naznačovala, že i on sám je dětinský, ale proto, že o tom pořád mlela. Na první pohled Maria Shermanovi nikdy nepřipadala jako ideál typické Jižanky. Vypadala spíš jako Italka či Řekyně. Ale žvanila jako Jižanka. Slova jí bez ustání vybublávala z úst. Pořád ještě mlela, když Sherman prohlásil: „Víš, zrovna jsem ti volal z budky. Chceš vědět, co se stalo?“      Maria se otočila a přešla pár kroků doprostřed bytu, obrátila se a zaujala pózu s hlavou skloněnou ke straně a s rukama v bok. Bezstarostným způsobem předsadila jednu nohu v lodičce na podpatku před druhou, narovnala ramena, lehce se prohnula v zádech, vypjala ňadra a řekla: „Všiml sis něčeho nového?“      O čem to sakra mluví? Sherman neměl na nic nového náladu. Přesto si ji pečlivě prohlédl. Má nový účes? Nějaký šperk? Kristepane, její manžel ji zasypával tolika šperky, kdo to má pořád sledovat? Ne, musí to být něco v pokoji. Těkal očima kolem. Místnost měla patrně kdysi před sto lety sloužit jako dětský pokoj. Nacházel se tu malý arkýř se třemi křídlovými okny a sedátkem pod nimi. Přeletěl zrakem nábytek… tři stejné staré židle z ohýbaného dřeva, stejný škaredý humpolácký dubový stolek s jednou nohou, stejná stará matrace na pružinovém roštu s přehozem z manšestru a třemi nebo čtyřmi kašmírovými polštářky, jež měly za úkol navozovat vzhled divanu. Celé to místo křičelo – nouzovka. Každopádně se tam ale nic nezměnilo.      Sherman zavrtěl hlavou.      „Vážně ne?“ Maria kývla hlavou směrem k posteli.      Teď to Sherman spatřil. Nad postelí visel malý obrázek v obyčejném rámečku ze světlého dřeva. Popošel o pár kroků blíž. Na obrázku byl nahý muž zezadu. Kresba načrtnutá hrubými tahy černé barvy, způsobem, jakým by snad mohlo malovat osmileté dítě, za předpokladu, že by osmileté děcko něco pohnulo k tomu, aby namalovalo nahého muže. Vypadalo to, že se muž sprchuje, alespoň nad hlavou měl něco, co mohla být hlavice sprchy, ze které se řinuly lajdácky načmárané černé čárky. Zdálo se, že se muž sprchuje v naftě. Byl opálený a na kůži měl nechutné šmouhy levandulové barvy připomínající spáleniny. Taková mazanice… Nechutné… ale z obrazu vyzařovala posvátná záře opravdového umění, a Sherman proto s upřímným ohodnocením zaváhal.      „Kdes to vzala?“      „Líbí se ti? Znáš ho?“      „Koho?“      „Filippa Chirazziho.“      „Ne, neznám.“      Usmívala se. „V Timesech o něm napsali celý článek.“      Sherman nechtěl vypadat jako ignorantský omezenec z Wall Street a znovu si začal to umělecké dílo prohlížet.      „No, má to jistou… jak bych to vyjádřil?… Přímost.“ Bojoval s touhou být ironický. „Kdes to vzala?“      „Filippo mi ho dal.“ Velmi radostně.      „Jak štědré.“      „Arthur si od něj koupil čtyři obrazy, úžasné, ohromné.“      „Ale Arthurovi ho nedal. Dal ho tobě.“      „Chtěla jsem taky jeden. Ty velké patří Arthurovi. Navíc, Arthur by nerozeznal Filippa od… od, nevím od koho, kdybych mu to neřekla.“      „Hm.“      „Tobě se nelíbí, viď?“      „Líbí. Ale popravdě řečeno, jsem vynervovanej. Zrovna jsem udělal zatracenou pitomost.“      Maria přestala pózovat a posadila se na okraj postele aspirující na divan, jako by říkala: „Tak dobře, jsem připravena tě vyslechnout.“ Dala si nohu přes nohu. Sukně se jí vyhrnula až do půlky stehen. A i když její nohy, ty její exkluzivní boky a stehna, zrovna teď nebyly na pořadu dne, Sherman z nich nedokázal spustit oči. V punčochách se leskly. Zářily. S každým pohybem se ta nádhera třpytila.      Sherman zůstal stát. Jak se chystal Marii vysvětlit, neměl moc času.      „Vzal jsem Marshalla na procházku.“ Marshall ležel natažený na koberečku. „Pršelo. A on se začal vzpouzet.“      Když se dostal k části s telefonem, i jen pouhým popisováním celé té události se znatelně rozrušil. Všiml si, že Maria rozrušení, pokud tedy nějaké cítila, úspěšné skrývá, ale Sherman se nedokázal zklidnit. Zaníceně se pustil do emocionálního jádra pudla, do toho, jak se cítil hned potom, co zavěsil – a Maria ho přerušila pokrčením rameny a lehkým mávnutím ruky.      „Shermane, o nic nejde.“ Šérmené, o nic nejdééé. ¨      Zíral na ni.      „Vždyť jsi jen telefonoval. Nechápu, proč jsi prostě neřekl: ,Ach, promiňte, volám přítelkyni Marii Ruskinové.‘ To bych udělala já. Nikdy se nenamáhám Arthurovi lhát. Neříkám mu každou kravinu, ale nelžu mu.“      Mohl by býval použít tak nestoudnou taktiku? Nechal si to projít hlavou. „Hmmmmm.“ ¨      Vyšlo to z něj jako zasténání. „Nevím, jak bych asi mohl jít večer v půl desátý ven s tím, že jdu vyvenčit psa, a pak zavolat a říct: ,Ach, promiň, já jsem vlastně šel ven, abych zavolal Marii Ruskinové.‘“      „Víš, jaký je mezi námi rozdíl, Shermane? Tobě je tvojí ženy líto, ale mně mýho muže ne. Arthurovi bude v srpnu dvaasedmdesát. Když si mě bral, věděl, že mám svoje přátele, a věděl, že mu nejsou sympatický, a on měl zase svoje kámoše a věděl, že ty nemám ráda já. Nemůžu je ani vystát. Všechny ty starý Židáky… Nekoukej na mě, jako bych řekla něco strašnýho! Takhle o nich mluví Arthur. O Židácích a o gójích a mně říká šiksa. Dokud jsem ho nepotkala, nikdy jsem nic z toho neslyšela. To já jsem ta, která si vzala Žida, ne ty, to já musela během posledních pěti let spolknout hromadu těchhle židovskej keců, a tak z toho můžu něco použít, když se mi zachce.“      „Řeklas mu, že tu máš svůj vlastní byt?“ „Pochopitelně, že ne. Řekla jsem ti, že mu nelžu, ale neříkám mu o všech prkotinách.“      „Tohle je prkotina?“      „Není to tak důležitý, jak si myslíš. Je to otrava. Majitel zas dělá povyk.“      Maria vstala, došla ke stolku, vzala z něj list papíru, podala ho Shermanovi a znovu si sedla na kraj postele. Byl to dopis od právnické fi rmy Golan, Shander, Morgan a Greenbaum pro paní Germaine Bollovou ohledně jejího postavení nájemce v bytě s regulovaným nájemným vlastněným společností s ručením omezením Winter Real Properties. Sherman se nedokázal soustředit. Neměl chuť to řešit. Maria pořád odbíhala od tématu. Připozdívalo se.      „Já nevím, Marie. To si musí vyřešit Germaine.“      „Shermane?“ ¨      Usmívala se s pootevřenými rty. Vstala. ¨      „Shermane, pojď sem.“      Popošel k ní několik kroků, ale nechtěl se dostat moc blízko.      Výraz na její tváři napovídal, že ona má na mysli velice blízko. „Ty si myslíš, že máš doma průšvih, ale vždyť jsi neudělal nic jiného, než zatelefonoval.“      „Ha. Já si nemyslím, že mám průšvih, já to vím.“      „No, dobře, takže, když už teda průšvih máš a zatím jsi nic neudělal, třeba bys možná něco udělat měl, protože teď už je to stejně jedno.“ ¨      Pak se ho dotkla.      Bůh Priapus, dosud k smrti vyděšený, povstal z mrtvých.      Natažený na posteli Sherman letmo pohlédl na jezevčíka. Ta bestie vstala z koberečku a šla k posteli. Dívala se na ně a vrtěla ocáskem.      Prokristapána! Nemůže čistě náhodou existovat nějaký způsob, jakým by pes mohl dát najevo… Něco, čím psi dávají najevo, že viděli… Judy se ve zvířatech vyzná. Dělala z každé Marshallovy nálady vědu, až to bylo odporné. Neexistovalo něco, co jezevčíci dělají, když se stanou svědky… Ale potom se jeho nervová soustava začala tavit a bylo mu to jedno.      Jeho veličenstvo, bůh, nejpradávnější z pradávných králů Priapos, Vládce vesmíru, necítil žádné výčitky svědomí.      Sherman si odemkl dveře a schválně tropil větší familiární hluk než obvykle.      „Hodný Marshall, moc hodný.“      Hlučně si svlékal pogumovaný kabát, cinkal přezkami a utrousil několik uf.      Po Judy ani vidu.      Z mramorové haly vedly dveře do obýváku, jídelny a malé knihovny. Každá místnost vyzařovala dobře známé světlo a vycházely z ní odlesky vyřezávaného dřeva, broušeného skla, krémově bílého hedvábí, glazurovaného laku a ostatních dechberoucích a nesmírně nákladných úprav, provedených jeho manželkou, tou aspirující dekoratérkou. Pak si všiml. Veliký kožený ušák, který normálně stál čelem ke dveřím do haly, byl otočen na druhou stranu. Těsně nad opěradlem vykukoval vršek Judyiny hlavy. Vedle křesla stála lampa. Vypadalo to, že si Judy čte.      Postavil se do dveří.      „Tak! Jsme zpátky!“      Žádná odpověď.      „Mělas pravdu. Promokl jsem a Marshall nebyl radostí bez sebe.“      Nepodívala se na něj. Z ušáku se ozval pouze její hlas.      „Shermane, když chceš mluvit s někým jménem Maria, proč místo toho voláš mně?“      Sherman vkročil do místnosti.      „O čem to mluvíš? Když chci mluvit s kým?“      Ten hlas: „Ale proboha živého. Nenamáhej se, prosím, lhát.“      „Lhát – o čem?“ Pak Judyina hlava vykoukla na jedné straně ušáku. Ten pohled, jaký mu uštědřila! Se srdcem v kalhotách se Sherman vydal směrem ke křeslu.      Tvář jeho ženy obklopená aureolou jemných hnědých vlasů byla stažená v čiré agonii.      „Judy, o čem to mluvíš?“      Nejprve nebyla rozčilením schopna slova. „Přála bych si, abys viděl, jak uboze se tváříš.“ „Já netuším, o čem to mluvíš!“      Pronikavý tón jeho hlasu ji rozesmál.      „Takže, Shermane! Vážně tu hodláš stát a tvrdit mi do očí, že jsi sem nevolal a nechtěl mluvit s někým jménem Maria?“      „S kým?“      „S nějakou malou štětkou, pokud bych musela hádat, jménem Maria.“      „Judy, přísahám Bohu, netuším, o čem mluvíš! Venčil jsem Marshalla! Já nikoho jménem Maria ani neznám! Někdo sem volal a chtěl mluvit s nějakou Marií?“      „Aaaach!“ Krátké zaúpění vyjadřující nevíru. Vstala a podívala se mu přímo do očí. „Stojíš tu přede mnou! Myslíš si, že nepoznám tvůj hlas v telefonu?“ ¨      „Možná poznáš, ale dnes večer jsi ho neslyšela. Přísahám Bohu.“      „Lžeš!“ Zle se usmála. „A jsi mizernej lhář. A mizernej chlap. Myslíš si, jak nejsi úžasnej, ale jsi tak ubohej. Lžeš, že je to tak?“      „Nelžu. Přísahám Bohu, vzal jsem Marshalla na procházku a vrátil se sem a prásk – jako, já skoro nevím, co říct, protože vážně netuším, o čem to mluvíš. Chceš po mně, abych souhlasil s negativním předpokladem.“      „Negativní předpoklad.“ Z noblesní fráze odkapávalo znechucení. „Byl jsi pryč dost dlouho. Stihnuls jí dát pusu na noc a pěkně ji uložit do postele?“      „Judy…“      „Stihnuls?“      Sherman odvrátil oči od jejího zuřivého pohledu, zvedl ruce dlaněmi nahoru a vzdychl.      „Poslouchej, Judy, ty se úplně… naprosto… neskonale mýlíš. Přísahám Bohu.“      Upřeně na něj hleděla. Najednou měla v očích slzy. „Ach, tak ty přísaháš Bohu. Ach, Shermane.“ Začínala popotahovat. „Já nehodlám – jdu nahoru. Támhle je telefon. Tak proč jí nezavoláš odsud?“ Hlas se jí zajíkal pláčem. „Je mi to jedno. Je mi to vážně fuk.“      Vyšla z pokoje. Slyšel, jak cestou ke schodišti klapají podpatky po mramorové podlaze. ¨      Sherman šel ke stolu a sesunul se do otáčecí židle od známého anglického návrháře Hepplewhitea. Zrak mu padl na římsu táhnoucí se podél stropu malého pokoje. Z bohatě vyřezávaného indického sekvojového dřeva vystupovaly reliéfy postav pospíchajících po městském chodníku. Judy si římsu nechala vyrobit v Hongkongu za omračující cenu… mých peněz. Pak se předklonil. K čertu s ní. Zoufale se snažil znovu rozdmýchat plameny oprávněného rozhořčení. Rodiče nakonec měli pravdu, že ano? Zasloužil si někoho lepšího. Judy byla o dva roky starší než on a jeho matka řekla, že to může být problém – což, způsobem, jakým to řekla, znamenalo, že to bude problém. A dal na ni? Kdepak. Jeho otec, pravděpodobně odkazuje na Cowlese Wiltona, který měl krátké nezdařené manželství s jakousi neznámou židovskou holkou, prohlásil: „Není zrovna tak snadné zamilovat se do nějaké bohaté dívky z dobré rodiny?“ A dal na něj? Ne, ne, kdepak. A všechny ty roky se Judy, dcera profesora historie ze Středozápadu – profesor historie ze Středozápadu! – chovala jako intelektuální aristokratka – jo, ale nevadilo jí přitom používat jeho peníze a jméno jeho rodiny, aby se dostala mezi tu svou novou společenskou smečku, rozjela to svoje dekoratérské podnikání a skandalizovala jejich jméno a jejich apartmá na stránkách těch sprostých levných plátků, jako byl ten o ženské módě zvaný W a Architectural Digest a další podobné, že? Ó, ne, ani na vteřinku! A co z toho má on? Čtyřicítku na krku hopkající neustále do fi tness centra – ¨      – a najednou ji spatří takovou, jako tenkrát poprvé v tu noc před čtrnácti lety ve Village v bytě Hala Th orndika se zdmi vymalovanými čokoládovou hnědou a ohromným stolem pokrytým obelisky a davem, o hodně více než bohémským, pokud tedy chápal výraz bohémský správně – tu dívku se světle hnědými vlasy a krásnými, velice krásnými rysy a rozevlátými sporými šaty, které tolik odhalovaly z jejího dokonalého útlého těla. A najednou cítí ten nepopsatelný způsob, jakým se spolu dokázali tak dokonale od všeho izolovat a zakuklit se v jeho malém bytě na Charles Street a v jejím bytečku na Západní devadesáté, imunní vůči všemu, co na něj uvalili jeho rodiče, Buckleyova základní škola, střední škola svatého Pavla a Yale – a vzpomněl si, jak jí řekl – v podstatě těmito slovy! – že jejich láska bude nade… vše –      – a teď čtyřicetiletá, vyzáblá a vyhladovělá, cvičením vymustrovaná téměř až k dokonalosti jde s pláčem do postele.      Znovu se ztěžka opřel. Jako tolik mužů před ním nedokázal ustát ženské slzy. Svěsil svoji ušlechtilou bradu až na límec. Sesul se hluboko do židle.      Bezmyšlenkovitě stiskl tlačítko na desce stolu. Žaluziové dveře na napodobenině skříňky z osmnáctého století vyjely nahoru a objevila se obrazovka televize. Další z počinů jeho drahé vzlykající dekoratérky. Otevřel zásuvku stolu, vyndal z ní dálkový ovladač a přístroj zapnul. Zprávy. Starosta New Yorku. Pódium. Rozhořčený černošský dav. Harlem. Potyčky a vřava. Veřejné nepokoje. Starosta se utíká ukrýt. Výkřiky… zmatek… vážně nesmyslné. Naprosto bezúčelné. Pro Shermana to mělo stejný význam jako lehký závan větru. Nedokázal se soustředit. Vypnul televizi.      Měla pravdu. Vládce vesmíru je ubožák, mizera a lhář. (1.) Boston Cracked Shoe look – populární styl mužů z vyšších vrstev v oblasti Nové Anglie během 50.–80. let minulého století. Záměrné nošení starých, neustále dokola spravovaných bot jako doplňku k velmi drahým oblekům. Jednalo se o jisté gesto skromnosti bohatých vzdělaných Američanů, kteří si mohli dovolit koupit cokoliv. (Pozn. překl.)   Tom Wolfe je autorem více než tuctu knih. Mezi nejznámější, u nás přeložená díla patří Kyselinovej test, Ohňostroj marnosti a Muž na vrcholu, a poté další, u nás nepřeložené tituly Im Am Charlotte Simmons a Back to Blood. V roce 2010 získal Tom Wolfe ocenění od Národní knižní nadace za vynikající přínos americké literatuře. Zemřel v roce 2018. Podle knihy Ohňostroj marnosti byl natočen stejnojmenný slavný film obsazený hvězdnými herci, jako jsou Morgan Freeman, Tom Hanks, Bruce Willis a Melanie Griffithová.   Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti. Bourdon 2019, vázaná.

Čas načtení: 2024-02-19 13:00:01

Nejostudnější závodník v olympijské historii není dopující Rus, ale císař Nero

Ruska Valijevová neprošla dopingovou kontrolou na mistrovství Ruska v prosinci 2021, vyšlo to však najevo právě až během olympiády v Číně. Byla dodatečně diskvalifikovaná a Rusko přišlo o zlato. Její právníci se sice snažili rozhodnutí vehementně zvrátit mimo jiné tvrzením, že když její dědeček chystal pro svoji tehdy patnáctiletou vnučku dort, upadl mu do něj jeho lék trimetazidin. Druhá verze obhajoby byla, že zbytky zmíněného léku zůstaly na prkénku, na které následně dezert pro krasobruslařku položil. Nevěřil tomu zřejmě vůbec nikdo včetně soudců Sportovního arbitrážního soudu. Ti potvrdili odebrání týmového zlata i čtyřletý zákaz činnosti pro Valijevovou. Olympijské hry a politické tragédie: Mnichovský masakr nebyl zdaleka jediným ohavným útokem Číst více Původní olympijské turnaje byly založené na hluboké náboženské tradici a byly věnované Diovi. Konaly se každé čtyři roky v Olympii v Řecku od roku 776 před Kristem. Sportovci trénovali celoročně, nedostávali žádné odměny, pouze jednoduchou korunu z olivové ratolesti. Zúčastnit se mohli pouze svobodní Řekové, ženám bylo zakázáno se dokonce jen dívat. Nechutné hry s císařem Vystupování a argumenty ruské krásky však nejsou ničím v porovnání s tím, co známe z historie. V roce 67 n. l. se konaly olympijské hry, které měly být oslavou chrabrosti a dokonalosti. Ve 29 letech se Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus, okouzlený láskou k řecké kultuře, ale i vlastní arogancí, rozhodl, že je pro nejlepší sportovce důstojným soupeřem. Pokud ještě tápete, o koho šlo, tak ano, o vládce římské říše. Což už samo o sobě bylo celkem problematické. Řecko ztratilo svoji nezávislost v polovině 2. století př. n. l., takže císařovo „infiltrování“ se do události, která byla v té době vnímána jako ryze řecká, bylo vnímáno s nevolí. Ale nejen v Řecku, samozřejmě i v Římě, kde se ozývalo mnoho hlasů lidí, kteří hry považovali za nechutné. Svléknout se do naha a předvádět se před řvoucí lůzou bylo zejména pro římskou šlechtu ponižující a nehodné císaře. Vymyslel si disciplíny na míru Záznamy neříkají, zda Nero soutěžil nahý, ale popisují, jak se do dějiště her vydal s obrovským doprovodem a od první chvíle dával jasně najevo, že on je ten nejlepší, když k tomu využíval svoji moc. Řeky rozlítilo už to, že císař požadoval, aby se hry konaly v době jeho příjezdu, nebral tak ohledy na čtyřletý cyklus, který známe dodnes.  Jestli si představujete ne zrovna hubeného Nerona, který holdoval lenošení a opíjení, jak běhá a skáče s osvalenými sportovci, nemusíte. Nic takového se nedělo, fyzické aktivity ho ani nelákaly. Naopak miloval umění a díky astronomickým úplatkům se tedy poezie, hra na lyru, zpěv a herectví zázračně staly olympijskými sporty v roce 67 našeho letopočtu. Nero zkrátka požadoval, aby byly do programu přidány disciplíny, ve kterých se považoval za experta. A pak se nechal prohlásit za vítěze každé z nich. Závody vozů a jasný vítěz Na rozdíl od mnoha jiných událostí, které Nero „vyhrál“, byly závody vozů skutečnou olympijskou kategorií. Závody dvou a čtyř koňských vozů se na hipodromu konaly od roku 680 př. n. l. Byly to jediné akce, které mohly mít vítězku, protože za vítěze byli považováni majitelé vozů nebo koní, nikoli účastníci. Válka Číny a USA je jen otázkou času, říká generál Šedivý. Může se stát globální a zasáhnout i Česko Číst více Nero se rozhodl vstoupit do závodu „čtyřkolek“. Jak název napovídá, jednalo se o vozy, které byly taženy čtyřmi koňmi. Nicméně, v dalším projevu neúcty k tradici, Nero nechal do svého vozu zapřáhnout hned deset zvířat. V jedné ze zatáček však ztratil kontrolu nad řízením a byl z vozu vyhozen. Ani to mu ale nezabránilo v tom, aby se prohlásil za vítěze.  Jeho triumfální návrat Zatímco se za něj všichni zúčastnění styděli, Neronův „úspěch“ na olympijských kolbištích posloužil k dalšímu rozdmýchání jeho ega. A to natolik, že se rozjel po celém Řecku a zúčastnil se tolika sportovních akcí, kolika jen mohl, a o každé z nich podal zprávu Senátu, jako by šlo o velké vítězství v bitvě. Mimochodem, skutečné bitvy, do kterých byl Řím v té době zapleten, nedopadly dobře. Když císař konečně ustoupil prosbám Senátu a vrátil se domů, požadoval veřejný průvod, v němž se předvádělo 1 808 cen za první místo. Škoda, kterou Nero způsobil řecko-římským vztahům, však byla obrovská. Zdroje: history.co.uk, olympedia.org, wisegeek.com KAM DÁL: Zmutovaní vlci v Černobylu mají zvláštní schopnosti, které mohou změnit léčbu rakoviny.

Čas načtení: 2024-05-22 21:08:45

Facebook o nás vie až nechutne veľa: Takto odstránite čo najviac dát z tejto siete

Pravdepodobne väčšina z nás má založený účet na sociálnej sieti Facebook. Táto služba nám umožňuje s ľahkosťou ostať v kontakte so známymi, nech ... The post Facebook o nás vie až nechutne veľa: Takto odstránite čo najviac dát z tejto siete appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-10-10 20:35:41

Zvracení a ošetřující lékaři. Šílená premiéra nechutné opery šokovala diváky

Stuttgart – I přes odvážná varování zanechalo odhalené a krvavé operní představení ve Stuttgartu stopy. (Foto: X / Sancta) Kolem prvních dvou představení opery... Článek Zvracení a ošetřující lékaři. Šílená premiéra nechutné opery šokovala diváky se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-10-18 07:43:05

„Toto je ku * * * nechutné!“ Character.ai vytvorila AI avatar mŕtvej ženy bez vedomia rodiny. Jej otec je hnevom bez seba

Podľa mnohých odborníkov má umelá inteligencia možnosť transformovať našu spoločnosť. Už teraz môžeme vidieť, ako si chytá svoje miesto v množstve rôznych odborov, ... The post „Toto je ku * * * nechutné!“ Character.ai vytvorila AI avatar mŕtvej ženy bez vedomia rodiny. Jej otec je hnevom bez seba appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-12-22 17:55:00

Když českou Lolitu při souloži ovládne ADHD. Milování se svedeným doktorem jako příšerný knižní sex

„Používáš antikoncepci, ptá se doktor, a než stačím odpovědět, rychle se vytáhne ven a postříká máminy růžové šaty.“ Wow! Nechutné! Anebo jsme snowflakes? Literárně vyzrálá novela Poslední léto (vyd. Listen) třicetileté debutantky Doroty Ambrožové představuje Hanu. Hana miluje pana doktora, který je dvakrát starší než ona. Člověku se hned vybaví nedávné kriminální případy dr. Cimického a „doktora Prasete“ známého dřív jako dr. Barták, případně rap Young Havla Doktor Prase. Jenže tohle není jen pohled problémové lolity, která láká do altánu tátu od ženy a synka, ale taky trochu pasáž z učebnice o ADHD: „Nedokážu se soustředit na doktorův penis ve vlastním podbřišku,“ stěžuje si sotva zletilá protagonistka. Dokázali byste se soustředit vy? Wow! Nechutné!

Čas načtení: 2025-02-12 00:01:00

JITKA (49): Na Valentýna rozesmál celou kancelář, já s ním chtěla hned skončit

Jitčin první Valentýn s novým partnerem Luďkem měl být „nechutně“ romantický, bohužel byl spíše nechutně aromatický. Luděk byl velký šprýmař...

Čas načtení: 2021-06-08 21:13:39

Léto je tu! Skryjte nedostatky, ale ukažte zároveň své přednosti

Naše maminky či babičky nám sice donekonečna opakují, jak jsme krásné, že nejsme nechutně vychrtlé jako ty modelky, že jsme super holky "krev a mléko". Jenže ne všechny takové chceme být a toužíme spíš po vzhledu modelek. Což se nám obvykle ani přes naši veškerou snahu nedaří. S přicházejícím teplým počasím přichází na řadu i postupné odhalování těl a plavková sezóna – a to je pro mnoho žen učiněná noční můra.

Čas načtení: 2019-04-03 11:33:46

Kolik tělesného tuku je už moc a jak to poznat?

Všichni bychom se nejradši zbavili veškerého svého tělesného tuku. Připadá nám odporný, my sami sobě připadáme nechutně tlustí a ideálně bychom chtěli mít postavy modelek či modelů. To je ovšem velmi idealistická představa, protože bez tuku to prostě nejde. Ale pokud ho máme příliš, ohrožuje naše zdraví i náš život.

Čas načtení: 2008-01-05 19:00:00

Transport Tycoon

Být nechutně bohatým vlastníkem dopravní společnosti je snem mnoha lidí. Ostatně i já bych si to na nějakou dobu rád vyzkoušel. Pokud se vám ale nechce čekat, než se taková příležitost naskytne, zkuste si to na nečisto díky jedné herní klasice – Transport Tycoon a Transport Tycoon Deluxe. I když má ...

Čas načtení: 2021-11-10 22:50:13

Kreativita podvodníkov je bezbrehá

Úprimne povedané, tento blog som vôbec neplánoval, ale človek mieni, podvodníci menia. Pustil som si totiž môj obľúbený podcast Smashing Security, konkrétne jeho jubilejnú 250tu epizódu, a bolo mi jasné, že idem písať voľné pokračovanie môjho ostatného blogu. Ak si totiž spomínate, rozoberal som v ňom práve to, že podvodnici sú nesmierne vynaliezaví a tiež aj to, že podvod je o správe, nie o poslíčkovi. Nuž a v spomínanej epizóde sa rozoberali hneď dva prípady, ktoré nesmierne krásne podčiarkujú to, o čom som písal. Poďme sa na ne pozrieť. Tak vám jedného krásneho dňa zazvoní telefón a z druhej strany sa ozve evidentne robotický hlas operátora napríklad PayPalového centra prevencie podvodov. Oznámi vám, že na vašom účte zaznamenali podozrivú aktivitu. Ak chcete platbu zablokovať, stačí zadať kód, ktorý vám teraz pošlú na váš mobilný telefón. Ak ho zadáte, hlas vám pekne poďakuje, uistí vás že sú vaše peniaze v bezpečí a podvodná transakcia zablokovaná. Ak by ste aj spozorovali nejaké platby na vašom účte, určite budú refundované vrámci 24 až 48 hodín. Ešte vám aj nadiktuje nejaké referenčné číslo tohto incidentu… krásny, uhladený podvod. Práve ste nadiktovali svoje jednorazové heslo multifaktorovej ochrany svojeho PayPalu nejakému kriminálnikovi. Dôsledky si môžete ľahko domyslieť. Je jedno, že ste sa rozprávali s robotom, dostali vás  - podvod je o správe, nie o poslíčkovi. Článok na vice.com ide dokonca ešte ďalej a popisuje “trh” s takýmito zákernými hlasovými robotmi. Druhý prípad je tiež zákerný, ale iným spôsobom. Keďže pandémia pekne zamávala aj pracovným trhom, objavili sa aj podvodné pracovné inzeráty, napr. aj na linkedine. Ak na takýto, väčšinou dosť lákavý, inzerát zareagujete, podvodníci sa určite ozvú. Budú sa hrať, že s vami robia vcelku seriózny pracovný pohovor, pochopiteľne kvôli pandémii cez telefón, a nakoniec, prekvapenie - ponúknu vám pracovnú pozíciu. Ako úspešný kandidát už musíte len nadiktovať, resp. poslať cez email, niekoľko administratívnych drobností ako meno, priezvisko, telefónne číslo, emailovú adresu, číslo sociálneho poistenia (čo v USA patrí medzi najnebezpečnejší osobný údaj, niečo ako naše rodné číslo) a obojstranne odfotený vodičský preukaz (keďže v USA nemajú obdobu nášho občianskeho preukazu, vodičský preukaz je používaný ako primárny preukaz totožnosti s fotografiou). Myslím, že už je vám jasné kam to všetko smeruje - krádež identity. Kriminálnici vybavení týmito informáciami dokážu napáchať nechutné škody. Najzákernejšie na tom všetkom je to, že ste to boli práve vy, kto sa prvý tým zloduchom ozval. Každopádne, opäť platí to o správe a poslíčkovi. Viac si môžete prečítať priamo na probublica.org. To je na dnes všetko. Ak však nemáte problém s angličtinou, podcast Smashing Security môžem iba vrelo odporúčať. Graham a Carole to robia excelentne - podcast nie je príliš technický, skôr naopak - je to čistá zábava, pričom zostáva stále veľmi poučný. Osobne sa veľmi teším na ďalších 250 dielov. Tags: phishing

Čas načtení: 2021-06-04 16:12:21

(Ne)promlčitelnost podpory zločinného režimu

Podle platného zákona byl předlistopadový režim zločinný. Skutky na jeho podporu proto mohou být z dnešního pohledu považovány za nemravné s různým stupněm závažnosti, popřípadě i za zločinné. Ve Spolkové republice Německo se nacistické zločiny dosud stíhají jako nepromlčitelné. Nebylo možné, aby celý národ po Vítězném únoru 1948 emigroval. Museli jsme zde zůstat, přizpůsobit se poměrům a s výjimkou hrstky nepředstíraných disidentů každý svým způsobem režim podporovat. I když jsme se snažili napravovat dílčí přehmaty, ve výsledku jsme režim zlidšťovali, tedy podporovali. Ale i tak většina veřejnosti některá jednání a jejich nositele dnes odsuzuje, byť starší mravokárci jsou ve skutečnosti v různé míře spoluviníky. Nejčastějším terčem ostrakizace jsou tajní spolupracovníci StB, jejichž seznamy jsou veřejně dostupné. Mravní odsouzení se šmahem vztahuje na všechny, ač většinou není známo, čím se skutkově provinili. Oporami režimu byly i jiné společenské skupiny jako pracovníci aparátu KSČ, milicionáři, armádní důstojníci, prokurátoři, trestní soudci a daůší. Také oni příležitostně šlapali po lidských právech spoluobčanů. Neexistují ale jejich veřejně dostupné seznamy a média se jimi nezabývají, takže lid obecný nezajímají. Pro většinu těch, kteří začali brát rozum až po Listopadu 1989, jsou proto předlistopadové poměry obtížně srozumitelné. Téma odpovědnosti za chování v době panování KSČ je stále aktuální. Vyčítá se Andreji Babišovi, že je registrovaný jako tajný spolupracovník StB s tím, že v jeho speciálním případě se jedná o nepromlčitelné provinění (není podstatné, že ostrakizovaný politik se k vědomé spolupráci s StB nehlásí), ač není známo, čím a zda vůbec spoluobčanům škodil. V těchto dnech se vynořil problém použitelnosti bývalých vojenských prokurátorů pro vysoké státní funkce. Mluví se o náměstkovi nejvyššího státního zástupce Igoru Střížovi jako o možném nástupci Pavla Zemana. Je to ale bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, který během poměrně krátké doby působení ve funkci poslal před vojenský soud několik odpíračů služby se zbraní v ruce. Využil své moci, aby trestal spoluobčany za rozhodnutí žít v souladu s náboženskou vírou a svědomím. Samozřejmě, jednal v souladu s tehdy platným právem (stejně se vymlouvají nacističtí zločinci). Jako právník ale mohl a měl vědět, že jako prokurátor bude sloužit protiprávnímu režimu a bude muset škodit lidem. Přitom jej ale asi nikdo nenutil s pistolí u hlavy, aby přijal nechutné zaměstnání vojenského prokurátora. Jeho jmenování do vysoké státní funkce lze za těchto okolností považovat za popření smyslu Listopadu 1989. Občané jsou si ve svých právech a povinnostech rovni. Ale hodnocení minulosti Babiše a Stříže naopak svědčí o nerovnosti. Zatímco hřích Andreje Babiše je nepromlčitelný, stoupenci jmenování Stříže namítají, že přece jeho působení v odpuzující funkci skončilo před třiceti lety a během následujících třiceti let sloužil poctivě demokratickému režimu. Na rozdíl od Babiše jsou jeho hříchy promlčeny. Nepopírám, že Stříž je zkušený a odborně zdatný státní zástupce. V jeho prospěch lze připomenout čestné jednání v době „války žalobců“, kdy rezignací na funkci náměstka vrchního státního zastupitelství vyslovil nesouhlas s rozhodnutím ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, capo di tuti capi justiční mafie, vyhovět návrhu nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké na odvolání z funkce vrchního státního zástupce Ivo Ištvana. Ale právě jeho minulost pronásledovatele odpíračů jako projev necitelnosti k lidským právům zpochybňuje jeho právnickou způsobilost k výkonu vysoké státní funkce. Obvyklé argumentaci ve prospěch Stříže by bylo možné přisvědčit, kdyby nebyla nedůvodným zvýhodněním jedince proti jiným provinilcům. Jeho provinění je konkrétní, známé, prokazatelné. Odsuzování odpíračů je popřením jejich lidských práv. Naproti tomu v Babišově případu (kdybychom připustili, že skutečně byl vědomým spolupracovníkem StB) je provinění neurčité, pokud vůbec existuje. Spolupráce byla patrně nezbytnou podmínkou pro vyslání k práci v kapitalistické cizině a jeho činnost nejspíš spočívala ve střežení ekonomických zájmů státu. Pro nerovnost v hodnocení jednotlivců není právní ani morální důvod. Dohodněme se tedy, že za předlistopadovým působením je tlustá čára, zruší se lustrační zákon, zničí se seznamy spolupracovníků StB, avšak hlavně a nadále se nikomu nebude předhazovat služba zločinnému režimu. Pak by bylo vše v pořádku a nemohly by být námitky proti působení pronásledovatele odpíračů ve funkci nejvyššího státního zástupce, zvlášť když v jeho prospěch svědčí i nesporná odborná zdatnost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-19 11:45:25

Veronika Černucká: Píšu braky, ale jsou to braky, od kterých se neodtrhnete

Své první články publikovala již na gymnáziu. A tak se rozhodla pro studium bohemistiky a politologie a přidala k tomu ještě speciální pedagogiku. Působila jako novinářka, učitelka speciální pedagog, a to vše dokáže Veronika Černucká coby autorka detektivního žánru dobře využít. Je duchovní matkou svérázného detektiva v sukních Tary, která se nejnověji představí v dalším příběhu, nazvaném Valčík pro mrtvé.   Jste rodačka z Teplic, vystudovala jste učitelství pro střední školy (český jazyk a literatura), základy humanitní vzdělanosti se zaměřením na politologii a speciální pedagogiku. A nějakou dobu jste také učila. Bylo vaše vzdělání dobrou průpravou pro psaní knih? Přiznám se, že mě vždycky strašně lákal svět žurnalistiky. Na gymnáziu jsem publikovala své první články, a protože jsem byla humanitně zaměřená, studium bohemistiky a politologie se ukázalo jako skvělá volba. Chtěla jsem zůstat v Teplicích, proto jsem studovala v Ústí nad Labem, kam jsem denně dojížděla vlakem. Už během studií jsem učila a zároveň psala do různých médií. Díky tomu se člověk naučí řemeslo a zapracuje na svém stylu psaní. Znám své slabiny a vím, v čem jsem naopak dobrá, a co mi sedí. Kdybych se dneska měla rozhodnout, zda budu jen novinářka, nebo jen učitelka, velmi bych váhala.   Již při studiu na vysoké jste publikovala v novinách a časopisech. Co vás přivedlo k psaní? Někde jste řekla, že prvním impulsem byla četba detektivky od Agathy Christie Vždyť je to hračka, a to vám bylo 11 let… Ano, to je pravda. Během čtení mi běhal mráz po zádech a já žasla nad tím, jak jsem se nechala napálit. Tehdy jsem si strašně přála, abych dokázala vymyslet podobně rafinované zápletky, které nikdo nevyřeší. Miluji knížky, čtu všechny žánry, ale zamotané detektivky ve stylu Agathy Christie jsou moje srdeční záležitost. Jako čtenář se snažím odhalit všechny autorovy fígle a jako spisovatelka doufám, že vás dokonale popletu spoustou falešných stop. V detektivkách jsem se našla a nemyslím si, že bych někdy experimentovala s jiným žánrem. Mně vyhovuje napětí, humor a záhady.   V roce 2011 jste debutovala detektivní povídkovou knížkou Noc, kdy jsem měla zemřít. A pak vyšla první detektivka nazvaná Tajemství sedmi ještěrek s detektivem v sukních, energickou Tarou, majitelkou detektivní agentury. Co vás přivedlo stvořit tohoto originálního detektiva?  Tara je inteligentní, vzdělaná, ale zároveň hodně svérázná. Je drzá, nenechá si nic líbit a neustále pomlouvá všechny policisty. Ona sama říká, že je jí něco přes třicet, což bylo v té době i mně. Moji kamarádi říkají, že má mnohé ze mě, ale nevím, jestli je to lichotka, nebo urážka. Tara je typ hrdinky, kterou si zamilujete, nebo nenávidíte. Na jednu stranu je arogantní, ale na druhou se dokáže bít za spravedlnost a nesnáší bezpráví. Myslím, že každý spisovatel by se měl ztotožnit se svým hrdinou, jinak to bude papírový panák bez života. Z toho důvodu bych nikdy nedokázala psát o vyhořelém postarším chlápkovi, který si neustále na něco stěžuje. Jestli bych zašla s Tarou na kafe? Tak to opravdu nevím.   Tara řeší případy i v knihách: Naše heslo Apokalypsa, Půlnoční vrah, Poslední modlitba, Přichází čas pomsty nebo Autogram pro vraha. Je vám Tara něčím blízká? Tara je praštěná, neuvěřitelně hubatá a nesnáší namyšlené týpky. Dokáže vás setřít jednou větou a ve všech knihách se zastává slabších. Protože je bohatá, nemusí před nikým hrbit záda. Když se jí něco nelíbí, řekne to a zjedná nápravu. Detektivky jsou pohádky pro dospělé a já si uvědomuji, že Tara je bytost, která by to v našem světě měla těžké. Jenže literatura je o tom, abychom díky ní snili. Kéž bychom byli všichni jako moje Tara. V novém příběhu Valčík pro mrtvé bude muset udělat několik hodně závažných rozhodnutí.   Kromě toho jste napsala i detektivní povídkové knihy: Právo na vraždu nebo Chuť na hřích. Co vás na psaní detektivek baví? Miluji zašmodrchané zápletky a baví mě hrát si se čtenáři jako kočka s myší. U klasických detektivních záhad musíte být poctiví a předložit čtenářům všechna vodítka k řešení. Jenomže vám nikdo nebrání v tom, abyste je schovali do hromady falešných stop. Detektivky jsou hra a souboj mezi čtenářem a autorem. Vy je chcete vyřešit a já udělám všechno proto, aby se vám to nepovedlo. Strašně závidím Agathě Christie to, jak dokázala vytvořit atmosféru plnou hrůzy. Já jsem spíš cynik a komik, takže se soustředím na humor a jízlivé hlášky. Nejvíc mě baví, když mi čtenář řekne: Tak toho jsem teda vůbec nepodezíral.   Jelikož jste maminkou dvou děti Martina a Kateřiny, neláká vás napsat něco pro děti? Děkuji, ale raději zůstanu u detektivek. Ty moje jsou občas nechutné nebo hodně drsné, ale spisovatel si může dovolit ledacos. Mohla bych uvažovat o detektivkách pro děti, ale nejsem si jistá, jestli by mrňousové zvládli mrtvolu s vyhřezlými vnitřnostmi a ve finále pointu založenou na incestu. Vím, po kterých žánrech je hlad a co chtějí čtenáři a nakladatelé, ale já si jdu svou vlastní cestou. Proč bych psala historický román ze druhé světové války, když můžu napsat detektivku? Vím, že netvořím umění, ale o to přece nejde. Jsem ráda, když můžu čtenáře pobavit. Ano, píšu braky, ale jsou to braky, od kterých se neodtrhnete. Syn nedávno napsal povídku o tom, jak maminka spálila večeři a jak přijeli hasiči, takže to psaní pro děti nechám na něm.   Působila jste jako novinářka, učitelka a speciální pedagog. Co vám daly tyto profese? Mám ráda lidi, zajímám se o ně a zajímají mě i jejich příběhy. Ráda si hraji se slovy a jsem nenasytná čtenářka. Jako speciální pedagog se setkáte s věcmi, které běžnému člověku připadají šílené. Myslím, že mám velké porozumění pro všechny, a snad i pokoru k životu. Vážím si lidí a baví mě, když je moje knížky baví. Doufám, že to nebude znít nějak nabubřele, ale když chcete psát, musíte rozumět lidem. Jen tak bude ve vašich knížkách člověčina, bez které to nikdy nebude ono. A vzhledem k finančnímu ohodnocení těchto oborů je asi jasné, že kvůli penězům to nedělám.   Jednou jste řekla, že detektivky milujete jako čtenář i jako autor a máte ráda detektivky s inteligentní zápletkou. Máte oblíbeného autora? Agatha Christie je stále nepřekonatelná. Zhltnu každou detektivku, která mi přijde pod ruku a spíše než oblíbeného autora mám oblíbené tituly. Společné mají to, že je nedokážu odložit a na konci zůstanu s pusou dokořán a říkám si, jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem neviděla pravdu. Většinou odhalím triky detektivkářů a jsem šťastná jako blecha, když se to nepovede. Chcete-li názvy, tak doporučuji psychologické thrillery Náhradník z Knihy Zlín a Útočiště z Grady.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Teď budu za totální slepici, ale když se náhodou vyskytne chvíle volna, kdy nejsem s dětmi, tak vyrazím do nákupního centra a užívám si holčičí chvíle. Takové ty, kterým se posmívají chlapi, protože nedokážou pochopit, co je úžasného na tom jít si zkoušet oblečení, napatlat na sebe šminky a postříkat se litrem parfému. Jako jo, taška plná nových hadříků a kávička mě jednou za čas dokáže udělat šťastnou. Jinak klasika. Chodíme na vycházky s labradorem Maxem, jezdíme na koloběžce a několik měsíců si slibujeme, že začneme běhat. Už se těším, až porostou houby a až se syn naučí pořádně jezdit na kole, abych měla parťáka. Když děti usnou, vrhnu se na čtení. A to by bylo, abych za večer nepřečetla jednu nebo dvě detektivky.   Veronika Černucká se narodila se 10. 3. 1979 v Teplicích. V Ústí nad Labem na PF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně vystudovala učitelství pro střední školy (český jazyk a literatura) a pak základy humanitní vzdělanosti na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. A k tomu ještě speciální pedagogiku. Pracovala jako novinářka a učitelka. Její knihy vychází v tzv. „Zelené edici" – Původní česká detektivka v brněnském nakladatelství MOBA. S manželem Zdenkem Kunstem (pracuje jako strážník u MP v Oseku) a dvěma dětmi žije v Oseku, okres Teplice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-02 09:48:45

Úředním potíráním nenávisti ke světlým zítřkům, případně kamkoliv jinam

Tak nám pražská policie zřídila oddělení pro potírání terorismu a nenávisti. Řečeno slovy Deníku N, členové týmu budou mimo jiné vyhledávat nenávistné příspěvky na internetu. Zase jsme tedy o krok blíž utopické budoucnosti, kde se všichni mají rádi a na vzácné výjimky dopadne tvrdá ruka zákona. Jie, Jie! Nosíte na Twitteru své satirické jméno podle člověka, který používá podobné paragrafy k tomu, aby umlčel své oponenty, jenom ten kulturní kontext je v Číně samozřejmě jiný než u nás. Stejné je ovšem to, že na tyhle dozorovací mechanismy se vždycky lepí hezky znějící nálepka, aby jejich zavádění ta naivnější část obyvatelstva spolkla bez odporu. Bavit se o tom, zda by se toho dalo zneužít v našich podmínkách, je zbytečné zúžení problému na Českou republiku, když je ve skutečnosti univerzální. Represivní instituce, jejímž smyslem existence je vyhledávat ilegální verbální projevy, budou všude na světě přitahovat stejný typ lidí toužících po šikaně ostatních. V Číně, v ČR i ve Velké Británii. Samozřejmě, že se toho bude zneužívat, a ještě navíc to povede ke změně společenské atmosféry směrem k těm čínským poměrům. Nespokojení lidé budou čím dál více nuceni používat různé jinotaje a ani to jim nebude muset pomoci. Už samotné trestní stíhání je pro normálního člověka samo o sobě trestem, i kdyby jej nakonec nakrásně osvobodili. Posuďte například tuhle událost ve Velké Británii. Takzvaně krajně pravicová skupina vylepovala v Sheffieldu nálepky s textem „Otevřené hranice – virový nepořádek“ a „Hospody zavřené, hranice otevřené“. Nic víc tam psáno nebylo. Těžko si představit mírněji a zdvořileji formulovanou kritiku toho, že, well, hospody zavřely, ale mezinárodní provoz trvá. Má to na hony daleko k nějakým výzvám k násilí, ba dokonce i k prostým a sprostým urážkám. Nicméně dva muži byli za tento ideozločin policií zatčeni (jsou podezření z rasově motivovaného veřejného nepořádku) a článek BBC cituje politiky i místní obyvatele zcela jednoznačným způsobem: „odporné, nepřijatelné, rozsívání nenávisti, nechutné rasistické nálepky“. Tak takhle vypadá, přátelé, svoboda slova v zemi, která ten koncept potírání nenávisti přijala cca jednu generaci před námi. Myslíte si, že u nás to skončí nějak podstatně lépe – tedy pokud se nebudeme včas a účinně bránit? Hrozba efektu „šikmé plochy“, po které jedete samospádem dolů do hlubin, je tady velmi reálná. Vzpomeňte si na to, až vás chytí prchavý záchvat sympatií vůči „červenému svetru“. To pražské policejní oddělení pro vyhledávání nenávisti na internetu podléhá v konečné instanci jemu a kdyby s ním nesouhlasil, nejspíš by neexistovalo. Co s tím? Dějiny ukazují, že vlny autoritářského smýšlení přicházejí a odcházejí, přičemž to opadnutí je dost často důsledkem nějakého kolapsu politické struktury, která to už s těmi represemi, tyranií a ideologickým šílením přehnala. Nebývá to tak, že by hlasatelé Jediné Pravdy najednou začali oceňovat pluralismus a myšlenkovou otevřenost. Spíše se stává, že ta Jediná Pravda padne v ringu světových událostí nemilosrdně „na hubu“, neschopná nadále konkurovat svým alternativám. Těžko říct, za jak dlouho se to stane v případě moderního progresivismu, který čím dál více připomíná klecový chov lidí roztříděných podle náhodných identitárních charakteristik (barva kůže, pohlaví) do vzájemně izolovaných skupinek. Načasovat se to nedá. Mezitím můžeme ovšem dělat minimálně to, že budeme udržovat naživu právě nějakou tu ideovou alternativu, aby při případné budoucí rekonstrukci západní civilizace do svobodnější podoby bylo na čem stavět a aby nezvítězily naopak nějaké ještě horší alternativy, které mohou v okamžiku mocenského vakua projevit stejnou akceschopnost jako svého času Ruholláh Chomejní v Íránu, když padl šáh. Mnou navrhovaná alternativa vypadá takto: 1. Státní postih verbálních projevů jakékoliv emoce či názoru je z principu naprosté svinstvo, stejně jako otrokářství, pronásledování čarodějnic, nevolnictví nebo státem uložená povinnost hlásit se k nějaké náboženské víře. 2. Všechny tyhle věci bývaly svého času normou, a dokonce jejich pouhá kritika byla nebezpečná, ale stejně se je s dostatkem snahy podařilo nakonec vymýtit, i když to trvalo celé generace a mnozí z těch prvních myslitelů, kteří na takové koncepty zaútočili, se nedožili ani toho, aby viděli aspoň malý úspěch. Podstatné je nepolevovat. 3. Na cestě ke konečnému cíli v podobě společnosti, ve které není třeba se opatrně ohlížet přes rameno, než něco kontroverzního řeknete, je sice přijatelné akceptovat dočasné kompromisy, ale jenom s tím, že slouží jako mezistupně právě k tomu konečnému cíli. Společnost, ve které by se upalovala jen každá druhá nebo každá třetí čarodějnice, by byla stále ještě hodně šílené místo k životu, i když technicky vzato je to o 50, respektive 66 procent lepší než upalovat každou. A z praktického hlediska si umím představit organizaci, která by byla založena za cílem přispět na náklady obhajoby pro každého člověka, který je obviněn ze spáchání trestných činů verbálního charakteru. Té bych byl ochoten přispívat. Podmínky mě v tomhle případě napadají jenom dvě: a) důvěryhodní lidi v jejím vedení, aby nedošlo k tomu, že za dva měsíce sbalí prokurista pokladnu a zmizí někam na Tuvalu a b) naprostou transparentnost principů a praxe, co se akceptace všech příslušných případů týče. Aby si nevybírali jen ty obviněné, kteří jsou jim sympatičtí. To je sice pochopitelná lidská slabost, ale svoboda slova se sympatiemi řídit nesmí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-04 08:46:30

Bilance Jana Kameníčka: Jeho literární postavy nacházejí naději v evangeliích a Beethovenovi

Bilanční vydání díla spisovatele Jana Kameníčka Procity je pro čtenáře dlouhou duchovní poutí, při níž se hroužíme do meditace nad osudem člověka ukřižovaného mezi nízkostí a ambicí dosáhnout životní harmonie. Soubor je, jak zmiňuje ediční poznámka, „sestaven z méně či více pozměněné, zrevidované podoby textů, které byly v minulosti již vydány, ale ke kterým se autor po určitém čase vrátil, aby vytvořil jakýsi jejich definitivní tvar“. (Procity, str. 557) Autor se stylem a metodou práce řadí k existencialistům, mezi jeho přiznanými vzory najdeme Franze Kafku, Ladislava Fukse, Ladislava Klímu, F. M. Dostojevského a řadu dalších autorů, z nichž mnohé v Procitech cituje, parafrázuje, ironizuje a polemicky zasahuje. Osobně v Kameníčkově díle shledávám dystopické ideje spojující ho i s Georgem Orwellem. A jelikož jsem sám užil metaforu o ukřižování, jeho humanismus koření z křesťanské morálky v textech evangelií a epištol sv. Pavla. Fabule textů je vždy minimalistická, syžetové prostředky nabývají vrchu. Temné stránky života jsou vrstveny v literární struktuře tak, aby jen zřídka, ale zato akcentovaně, probleskl mezi škálou odstínů šedé po černou jasný paprsek světla, tak jako duchovní krajinou myšlenek probleskuje paprsek víry a naděje. Sociální kontext nenávisti a násilí, sexuální poruchy, citová plochost a v kontrastu k ní zoufalá touha po lásce a sblížení kondenzují k agonům s metafyzickými přesahy v abstraktních časoprostorech. Odkud pochází autorův introvertní ponor do mýtické řeky Léthé, v níž jeho postavy zapomínají, odkud přicházejí a ztrácejí orientaci ve světě, jenž je obklopuje? Ke Kameníčkovým textům se jako čtenář přibližuji od 80. let, kdy autor psal námezdní texty pro Československý rozhlas a televizi. Naše dráhy se tam protínaly v generačním souputnictví od střední průmyslové školy, kde jsme oba, složitě motivováni, hledali útočiště na úsvitu totalitního husákovského státu. Jan je součástí mého alba zážitků, fotografií a filmů, často absurdních i posmutnělých, ale vždy jinakých a ambivalentních. Na nich je Jan s rýsovacím prknem a futrálem s cellem přes rameno. Procity mě dostihly, i když jsem se, přiznám se, obcházeje je řadu týdnů s úzkostí, že je musím opět otevřít, nevyhnul bolesti při četbě. Janova literatura jistě nejen mě znepokojuje, psychologické postupy jeho psaní vyvolávají ztracenost, tíseň, planetární smutek, tušení nevyhnutelné katastrofy vyvěrající z banalit a obyčejnosti, tak jako na poutníka periférií velkoměsta padá strach z bezútěšnosti existence. Jsme oba dětmi 20. století, dospěli jsme v nechutné amorálnosti totalitní společnosti, moudrost a zralost nabýváme v jejím neméně temném pokračování. Kameníček spisovatel se utíká k idejím křesťanství a k humánnímu odkazu geniální hudby. Evangelia a Beethoven inspirují v textech naději pro postavy lapené na půdách a aglomeracích opanovanými metafyzickým zlem a přírodními katastrofami, před nimiž není od počátku pražádná šance uniknout. Jako čtenáři autorovy intence rychle vycítíme a pochopíme, texty aktivizují naše pudy sebezáchovy, instinkty pro rozeznávání nebezpečí, intelekt k analýze příčin zla. Postavy se svými úmysly vstupují nečekaně do situací, kde po kafkovsku žijí „mezi kulisami“. Časoprostor je znepřehledněn návraty motivů uspořádaných například principy sonátové formy, jejich znaky využívají všech možných funkcí – tikot hodin a tlukot srdce se osudově rozejdou. Zanikne lidský život nebo snad celý čas? Otázky jsou důležitější než absolutní porozumění textu. V tom je síla Janovy tvorby. Materialismus myšlenek rdousí křehké ideály. Rituály hrozí ambivalentností – líbáním se připomínají upíři, hladkou a hebkou srst kočičky pohladí smrt. Motivy erotiky jsou ledově odcizené lásce. My jsme ale mimo časoprostor a nemůžeme postavám podat pomocnou ruku. Neznáme vnější příčiny, jež jim brání vykročit mimo těsnou hranici bytí. A spojí nás jen potlačené představy a projekce prožitků, které nám předávají, aby otestovaly naši zranitelnost. Ony pak slábnou až k tušeným nebo jasným koncům – za živa pohřbené v hrobě, mlhou blouznění patříce vlastní umírání. Janovými texty nepřehlédnutelně prorůstají reflexe úvah o literárním tvoření, ba co více, odkazují nás na metody jemu blízké, ale i na samo jejich uplatnění při psaní. Stávají se ústrojnými prostředky instrumentace jeho textů. Friedrich Dürrenmatt, Saul Bellow i Herman Teirlinck ho sbližují s principem autorské sebeprojekce do literárních postav i dějů, přičemž odstiňuje uměleckou podobu variací autobiografických prvků od skutečných zážitků, „což se stává zcela mimoděk, protože se může stát, že (autor) napíše naprosto fantastické, bláznivé věci, a najednou zjistí, že u každé si může vzpomenout na reálné pozadí“. (Procity, str. 456) Prožil jsem v Procitech náš soudobý úděl jako bych s úzkostí prošel mínojským labyrintem, s nadějí bušil křídly jako Ikaros o klenbu nebes, ale dotklo se mě neopominutelně, co autor identifikoval a literárně ztvárnil ze života, který, jak spolu s Franzem Kafkou vnímá, prožíváme „mezi kulisami“. Nebo snad ze života za kulisami? A kdo tyto kulisy staví a nabízí hercům, aby v nich za jakousi odměnu účinkovali? A stojí ta odměna za to? Autor se ptá a my s ním můžeme hledat odpovědi. Další recenzi na knihu Jana Kameníčka si můžete přečíst ZDE, ukázku z knihy najdete ZDE.   Nakladatelství Dybbuk, Praha, 2019, váz., 560 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-17 09:56:07

Martin Komárek: Poslední revoluce. Jak jsme žili 1985-1993 (ukázka z knihy)

Byl začátek osmdesátých let. Léto bylo horké. Pivo desítka stála korunu sedmdesát, a tak došlo jako první. Potom došly sice přeslazené, ale velmi chutné žluté a červené limonády v sedmičkových mléčně bílých vratných lahvích. V regálech samoobsluh zůstávala broňa, oranžovohnědá těžko poživatelná tekutina. Mléko ani nemělo cenu kupovat, všechno bylo v zapařených igelitových sáčcích zkyslé. Kdo měl doma sifonovou láhev, v níž se za pomoci malých bombiček dala udělat perlivá voda, byl vítěz.  Většina lidí ovšem strádala šťastně. Neměli sice pivo, ale přáli režimu ten nedostatek. Země nebyla jejich. Když něco došlo, bylo to prima, protože „jim“ se nevede. Československé hospodářství, jen minimálně poničené válkou, mělo na to, aby navázalo na prosperitu první republiky. Stalinovi emisaři vskrytu ovládající Gottwalda a Zápotockého dokázali za deset let ekonomiku zruinovat. Řízení se ujímali neschopní. Takřka úplné vyvlastnění sebralo lidem veškerou motivaci. Elitní mozky prchaly do ciziny. Stavěly se veliké stavby, svazáci na přehradách dřeli a zpívali Kohoutovy písničky. Mnozí věřili, že skutečně budují socialismus a lepší zítřky, nebo to aspoň dávali najevo.  V šedesátých letech už bylo zřejmé, že žádné lepší zítřky nebudou, že socialismus nefunguje. Za deset let zaostalo Československo oproti Západu nejméně o dvě generace. Reforma z osmašedesátého to chtěla změnit a udržet zemi mezi vyspělými ekonomikami. Tomu však zabránily ruské tanky.  Husákův režim vsadil na měkký teror, zároveň však chtěl lidi nasytit a napojit. Výpadek limonád a piva byl spíše ojedinělý. Občas též došel toaletní papír a menstruační vložky. V obou případech mu-selo posloužit Rudé právo. Jakkoli to dnes zní nechutně, je to holý fakt. Po záchodech se psalo: „Není vata, nejsou vložky / co si dáme mezi nožky / my jsme holky z dědiny / postačí nám noviny.“ Převažoval však skromný dostatek. Základní potraviny byly běžně k dostání. Člověk, který průměrně vydělával, nestrádal hladem a mohl si dopřávat tradiční česká jídla. V zimě sice nebyla čerstvá zelenina, i bramborami bylo třeba se předzásobit, ale to nepředstavovalo velkou potíž. V čet-ných hospodách sice smrděly nečištěné záchody, ale pivo a kořalka tekly proudem a nikoho příliš netrápilo, když se dělníci odešli osvěžit do hostince už v deset ráno. Nepředřeli se ani vědci. Společenským fenoménem byl podpultový prodej. Ceny byly dané státem a nesměly být vysoké. Například kilo svíčkové stálo čtyřicet korun. Jenže svíčkové není na krávě tolik, kolik méně kvalitního masa. Chytrý řezník ji tedy z pultu stáhl. Za běžnou cenu ji pak prodal dobrým známým, od nichž očekával protislužbu. Od instalatéra opravu vodovodního kohoutku, od profesora protekci při přijímacích zkouškách svého syna na filosofickou fakultu. Další vybraní zákazníci, o nichž se dalo s velkou pravděpodobností předpokládat, že nejsou udavači, kupovali svíčkovou a jiné lepší kousky za tržní cenu. Řezníci, podobně zelináři a všichni další, kdo disponovali nedostatkovým zbožím, bohatli a kumulovali kapitál, který jim posloužil v porevoluční privatizaci. Při zvláštních příležitostech, jako byly Vánoce, dovezl Husák jinak nedostupné zboží. Dala se koupit pravá Coca-cola v ikonických prolamovaných třetinkách. Chvíli byly k dostání mandarinky a banány. Objevilo se pravé chianti ve slámou opletené široké butylce. Dokonce uherský salám a ruský kaviár či chatka, drcené krabí maso za legrační ceny. Ve Frionoru jste mohli občas natrefit na velrybí steaky či želví polévku. Zpráva o tom, že se něco takového objevilo, se rozletěla mezi lidmi bleskem, a oni se stavěli do dlouhých front v naději, že se dostane i na ně. Přednostně však byli samozřejmě uspokojeni známí či „obchodní partneři“ vedoucího příslušné prodejny. Lehce nadprůměrně vydělávající rodina si mohla dovolit auto. Nejlevnější byly dnes legendární východoněmecké trabanty, vozítka vyrobená z plastu. Výš stály rumunské dacie a ruské žigulíky, ty byly ovšem poruchové. Lidé nejvíc prahli, podobně jako dnes, po škodovkách. Těch však nebylo dost. Když v osmdesátých letech přišla na trh Škoda Favorit, daleko nejdokonalejší automobil v socialistické soustavě, stály se na pořadník i třídenní fronty. Lidé si v nich vybudovali vlastní samosprávu. Podle pořadí si rozdávali lístečky, aby nemuseli stát na místě celou dobu, a úspěšně se bránili podvodníkům. Straničtí funkcionáři či přátelé šéfů škodovky samozřejmě frontu stát nemuseli.  Kouzelný cirkus Melantrich  V domě vydavatelství Melantrich, který je vhodně položen uprostřed Václavského náměstí, sídlilo Svobodné slovo, deník Československé strany socialistické. Ta dělala stafáž komunistům v Národní frontě. Svobodné slovo byly noviny, které měli lidi rádi, a bývalo, podobně jako Mladá fronta, vyprodané. Redaktoři sice nešli proti pravidlům autocenzury, šli však na samu hranici možného.  Když vypukla revoluce, zaplavilo je nadšení a byli připraveni psát svobodně. Václav Havel se prý dostal na balkon Melantrichu, který vešel do českých dějin, na zapřenou. Provedl ho Petr Kučera, který pak krátce zářil jako revoluční kometa. Když už Havel na balkoně byl, nedal si životní show vzít. Stal se hlavním hercem i hlavním režisérem. Jeho mimořádná politická intuice mu vnukla, že demonstrace potřebují jisté vedení, že potřebují symboly, potřebují usměrnění. A Václavák byl balkonem Melantrichu doslova uhranut. Demonstranti si nesli transparenty: „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby!“, Zpátky do Evropy“ či „Jakeše do koše“. Najednou do obrovské erupce činorodosti a nadšení promluvili normální lidé.  Zazněl rozvážný a rozhodný baryton Václava Havla. Objal se s Alexanderem Dubčekem! Dubčeka lidé pořád měli rádi, odpustili mu i podpis moskevských dohod. Následovalo patetické vystoupení Valtra Komárka, který se díky řečnickému talentu stal jedním z hrdinů revoluce. Balkon se stal ústředním místem vlivu, i když projevy nebyly vysílány v rozhlase ani v televizi a noviny o nich, kromě Svobodného slova, nereferovaly. Lidé viděli Martu Kubišovou zpívat Modlitbu pro Martu a věřili, že vláda jejich věcí se jim navrací. Propadali spontánnímu nadšení a radosti. Byli vděční za každé normální a lidské slovo. Ti, kdo balkon ovládali, vedeni Havlem, si to uvědomovali a vycházeli poptávce vstříc. V několika dnech se z pronásledované opozice stali sebevědomými politiky a tvůrci veřejného mínění.  Balkonové scény z Melantrichu nikdo z demonstrantů nezapomene. Role moderátora se ujal zakázaný katolický kněz Václav Malý. Jeho výzvy, aby lidé uvolnili průjezd sanitkám, byly vyslyšeny. Lidé byli na sebe hrdí ve smyslu dalšího silného hesla a skandování: „Nejsme jako oni!“ Nechtěli být prázdní a arogantní jako vláda, kterou právě svrhávali. Dávali najevo, že jsou spořádaní a slušní, byť neústupní. Neměla se konat žádná msta, žádné vyřizování účtů. Jakeš a spol. musí jít, jak vyjadřovalo cinkání klíčů. Víc demonstranti nechtěli. Jen následnou svobodu, která byla v jejich duších zázračným všelékem na jejich osobní rány i na boláky dlouho týrané země. Skoro kýčovitě vyzněl dvojzpěv státní hymny. Zpívali výstavní Husákův „zlatý slavík“ Karel Gott a největší symbol odporu proti okupaci Karel Kryl. Kryl se za vystoupení později styděl, ale to už je jiná historie. Lidé na náměstí tleskali a zpívali s nimi. Jsme jeden národ, jsme jedné krve, ty a já, lhostejno, co jsi dělal před listopadem, když jsi teď tady s námi, jsi náš kamarád. S odstupem času lze považovat city demonstrantů za romanticky naivní. Nebylo to ale naopak? Nebyla to hvězdná hodina národa?  Havlománie  Václav Havel byl vynikající revoluční vůdce. Jako mnoho takových nebyl příliš použitelný pro všední život státu. To, že zůstal prezidentem třináct let, svědčí o tom, že nevyskytl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Od samého počátku se dramatik snažil nějakým způsobem skloubit vrcholnou státní funkci se svými sklony k filosofování a recesi. Lid mu to odpouštěl. Sice mu příliš nerozuměl, ale rozhodně mu naslouchal tisíckrát raději než žvatlání stranických funkcionářů.  Havel bral svou hradní misi jak úkol. Zabýval se vším. Záleželo mu na detailech, jako je uniforma hradní stráže. Federální shromáždění přesvědčoval o svých návrzích státního znaku a podpíral to heraldickými argumenty. Jako by byl rozdvojen: Jeho filosofická část si chtěla ze státnické pompy utahovat, ta druhá, pedantická, chtěla vytvořit co nejlepší dekorace pro vstup do dějin.  Proslýchalo se, že sídlo českých králů je znesvěcováno divokými mejdany, při nichž se kouří marihuana. Havel se proháněl po chodbách na koloběžce. Nebyla to však zpupnost dobyvatele. Chtěl být prezidentem, musel se však se svým novým důstojenstvím, které mu nešlo od srdce, vyrovnat. V kterékoli jiné době by byl kritizován. V devadesátém roce však byl miláčkem národa. Českého národa. Ten slovenský z něj byl rozpačitý.  Havel z pozice hradního pána poprvé oslovil národ 1. ledna 1990.Slova o tom, že země nevzkvétá, se stala legendárními. Jinak byl ale jeho projev dlouhý a rozporný. Už se v něm objevila kritika „ošklivého“ sídliště v bratislavské Petržalce. Havel sice právem, ale nepříliš vhodně kritizoval mravní úpadek národa a neschopnost mluvit tak, jak myslíme. Byl to projev intelektuála, nikoli státníka, který vede národ.  Největší oslavou Václava Havla byla jeho cesta do Spojených států. Prezident vzal do letadla množství přátel a novinářů. Už první zastávka na Islandu byla triumfální. Jako absurdní dramatik musel mít novopečený prezident do jisté míry radost. Jeho hru dávalo reykjavické divadlo v islandštině. Nikdo nerozuměl ani slovo, leč delegace zůstala ve svých lóžích a na konci radostně tleskala.  Ve Washingtonu se Havlovi dostalo potlesku vestoje. Jeho proslov v Kongresu byl osobitý, nechyběla v něm nadsázka a humor. Neopomněl zalichotit Americe. Přecházel z filosofie do politiky. Pochlubil se, že mu řeč nepřipravili poradci, ale že ji napsal sám za dvě hodiny. Nebyla na něm znát sebemenší nervozita. I to, že mluví v češtině, a nikoli v angličtině, kterou ovládal jen ztěžka, přešel ironicky. Pořád ale věřil, že světu přináší novou cestu. Američtí politici ho vnímali jinak – jako hrdinu boje proti říši zla. A vůbec nebyli zvědaví na nějaké třetí či čtvrté cesty. Temné království padlo, teď zavládne jejich univerzální svoboda.   Martin Komárek se narodil 13. února 1961 v Praze v rodině politika a ekonoma Valtra Komárka. Po studiu filozofie a politické ekonomie začal pracovat v deníku Mladá fronta. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 byl zvolen za hnutí ANO poslancem, ve volbách v roce 2017 ale již nekandidoval. Kromě novinářské činnosti je autorem řady knih. Herbert Slavík dnes patří k nejslavnějším českým fotografům. V deníku Mladá fronta působil od roku 1986. Na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury. Mnohé z fotografií použitých v této knize jsou publikovány poprvé.   Nakladatelství Práh 2019, vázaná, 544 stran, 17,5 × 23,2 cm, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-21 14:14:28

Uříznu ti hlavu a budeš lítat vzduchem. Za týrání manželky půjde důchodce do vězení

Se svojí manželkou zacházel 70letý Josef S. jako s onucí a nechutně jí nadával. Přesto mu o 10 let mladší žena pro zachování klidu v rodině opakovaně odpouštěla, ačkoliv vnitřně trpěla strachem, který se nakonec negativně podepsal na jejím zdraví. Za dlouhodobé týrání půjde despotický důchodce na dva roky do vězení, rozhodl ve středu Krajský soud v Plzni.

Čas načtení: 2024-02-27 21:13:52

Mikrofony zachytily hádku dvou slovenských kandidátů na prezidenta

Mezi prezidentskými kandidáty Andrejem Dankem a Igorem Matovičem to pořádně jiskřilo přímo v zasedací síni slovenského parlamentu. Matovič označil Dankovu novou přítelkyni za „pipku“ a Danko se nechutně navážel do Matovičovy manželky Pavlíny.