Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-02-24 13:12:00

Kraj vyhlíží olympijský festival, využily by se i areály postavené pro MS 2009

Do Liberce a okolí by se mohla po letech vrátit velká mezinárodní sportovní akce. Krajské město usiluje o pořádání Evropského zimního olympijského festivalu mládeže (EYOWF) v roce 2029. Závodit by se mělo na sportovištích v Liberci, Jablonci nad Nisou, Bedřichově, Turnově nebo Harrachově.

Čas načtení: 2024-02-21 12:31:02

Přežít a závodit. Jeden rok šéfa stáje F1 – kniha nejen pro fanoušky Formule 1 

Jestliže vás baví motorsport tak jako mě, knihu Přežít a závodit - jeden rok šéfa stáje F1 mohu jen doporučit. Guenther Steiner, nyní již bývalý šéf stáje Haas, vypráví o jednom neuvěřitelném roku 2022 a nejen o mnoha vzpomínkách na samotné založení této první americké stáje, ale také o svých dalších letech v automobilových soutěžích. Článek Přežít a závodit. Jeden rok šéfa stáje F1 – kniha nejen pro fanoušky Formule 1  se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-03-20 09:10:22

Závodit můžete i za „pár korun“. Jeli jsme šestihodinový vytrvalostní závod na mosteckém okruhu

Schválně, kdo z nás nechtěl být profesionálním závodníkem? A komu z nás se to podařilo? Takových lidí je málo, ale víte, že závodníkem se můžete stát i tak a nemusí vás to stát statisíce? My jsme si jeden takový vytrvalostní závod také vyzkoušeli. Postavili jsme se na start šestihodinového závodu na mosteckém okruhu. Navigace: Strana […]

Čas načtení: 2021-01-11 17:50:11

Kniha Brigid Graumanové Loutkové divadlo strýčka Otta vyvolává ostražitost před přízrakem antisemitismu

Kdo uteče, všechno ztratí, ale zachrání se. Kdo nestihne utéct, nezachrání si ani holý život… A ten, kdo pochopí, že po válce nemá smysl se vracet tam, odkud před ní utekl, bude mít náskok a ušetří si další rozčarování a potíže… Tak by se daly charakterizovat osudy členů židovské rodiny, jež novinářka Brigid Graumanová sleduje v průběhu dvou století. Všichni její předkové byli běženci. Chudí lidé, kteří se dokázali na konci 19. století rychle vyšvihnout a zaznamenat pozoruhodný společenský vzestup. Irský dědeček vyšel z chudé chalupy a stal se prvním velvyslancem Irska ve Velké Británii. Český dědeček, jenž vyrůstal v Brně nad ševcovskou dílnou otce, se stal kapacitou mezinárodního práva ve Vídni. Graumanové se podařilo shromáždit sedm memoárů od rodinných příslušníků, jimž vévodí vzpomínka na strýce Otto Flattera, nadaného malíře, kterému se podařilo včas utéct před Hitlerem z Vídně do Londýna. V roce 1932 vyřezal a omaloval lepenkové figurky znázorňující některé členy rodiny. Jeho loutkové divadlo přečkalo dramata exilu a zachovalo se dodnes. Loutkové divadlo strýčka Otta vychází v době, kdy umírají poslední svědkové holokaustu, což představuje hrozbu, že toto téma přestane být vnímáno skrze konkrétní příběhy konkrétních lidí. I nebezpečí, že bude docela zapomenuto, což může vést k tomu, aby se něco podobného v historii opakovalo. Dílo Brigid Graumanové vyvolává znepokojení a vyzývá k bdělosti. „Velká tragédie druhé světové války tkví v tom, že jednak dosadila osoby s psychopatickými sklony do mimořádně silných mocenských pozic, jednak živila a rozšiřovala zvrácenost společenských systémů do té míry, že i obyčejní lidé začali být schopni páchat zlé skutky, a to dokonce s velkým zápalem,“ vysvětluje britský historik Keith Lowe, proč během žádného jiného válečného konfliktu nezemřelo tolik civilního obyvatelstva. Proto taky druhá světová válka tak silně zasáhla do rodinných historií – a v prvé řadě do těch židovských, včetně předků Brigid Graumanové. Autorka v knize Loutkové divadlo strýčka Otta vypráví dramata sedmi rodinných příslušníků. Dílo můžeme vnímat coby další svědectví o tom, jak druhá světová válka a holokaust vykloubila životy rodin. Možná někdo řekne, že takových příběhů četl již řadu. Ale v tomto případě oněch sedm osudů tvoří dohromady velký panoramatický celek. V knize Brigid Graumanové kupříkladu najdeme zmínku o lodi Arandora Star, jež odvážela za války z Liverpoolu do Kanady nepohodlné cizince – Britové bohužel nedokázali rozlišit mezi německými nacisty a německy mluvícími Židy, a tak skončili absurdně ve stejných sběrných táborech. Tato loď byla torpedována a cestující zemřeli. Členové autorčiny rodiny tomuto osudu naštěstí těsně ušli… „Přízrak antisemitismu patrně nikdy nezmizí,“ píše Graumanová, „a jako doklad svých obav předkládám tento příběh příslušníků běžné židovské rodiny…“   Ukázka z knihy Kapitola dvacátá druhá 1938 Motýlí chlapec Bus byl drobný chlapec, na svůj věk malý, a rychle se zadýchával. Na základní škole v Brně ho šikanovali němečtí spolužáci, zárodeční nacisti, kteří mu říkali „krevetka“ nebo „typický židáček“. Ale v sedmnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Československu a připravoval se k účasti na Olympijských hrách v Berlíně 1936. Z deseti bratranců v mé rodině byl jediným opravdovým sportovcem.      Lékař a kritik společenských poměrů Max Nordau, jenž s Theodorem Herzlem přišel s ideou sionismu, razil na konci 19. století termín Muskeljudentum (svalnaté židovstvo) ve smyslu cvičení na čerstvém vzduchu a rozvíjení tělesné zdatnosti mladých Židů. Inspiroval mimo jiné i zakladatele sportovního klubu Hakoah Vídeň s prvotřídním týmem fotbalistů, který cestoval po celém světě a měl své fanoušky od Ruska po Spojené státy.      Židovští zlatí medailisté v zemích bývalého Rakouska-Uherska se vyskytovali ve všech sportech, počínaje tenisem přes veslování a šerm až po zápas a vodní pólo. Makkabi, zastřešující sportovní organizace v liberálním Československu, čítala tucty sportovních klubů a sponzorovala ji vláda. Sportovní jednotu Hagibor v Praze proslavili její plavci.      V Hagiboru se Bus ocitl spíš náhodou. Když se rodiče přestěhovali z Brna do Prahy, aby tu otevřeli nový dům obuvi, dovolili mu odejít ze školy ve čtrnácti letech a pokračovat v samostudiu. Tak také učinil a trávil celé hodiny v městské knihovně. Zároveň navštěvoval poctivě atletický stadion.      „Jednoho studeného dne v září, když jsem vyšel z převlékací kabinky v kraťasech a vestě, se do mě dala zima a vůbec jsem se cítil mizerně. Začalo pršet. ‚Co tady ksakru dělám‘? řekl jsem chlapci, který tam stál. ‚Atletika mi nejde a ještě tady mrznu. Co to má za smysl?‘ Usmál se a řekl: ‚Se mnou je to úplně stejné. Víš co? Umíš plavat?‘ Řekl jsem, že ano. ‚No tak proč nevstoupíš do Hagiboru, to je židovský plavecký klub? Je to pod střechou a v teple.‘“      Busova matka Klára ho naučila plavat v Dunaji, když byl malý, v zimě chodili plavat do lázní Diana s železnou kopulí. První léto v Praze trénoval po svém, ale napřesrok, když porážel dorosteneckého mistra republiky, všiml si ho trenér. František Getreuer, přezdívaný Getre, byl sportovní hvězda, suverénní polyglot, který držel všechny národní rekordy ve volném stylu i jeden evropský. Vzal Buse pod svá křídla, přinutil ho trénovat několik hodin denně a připravil ho pro pražské mistrovství seniorů.      Zpočátku ještě nezažíval Bus dobré časy, ale byl rozhodnutý vytrvat. „Vypil jsem snad půlku vody ve Vltavě. Všechny svaly mě bolely a ramena jsem měl tak ztuhlá, že jsem chodil shrbený. ‚Tak dobrá,‘ řekl jsem si. ‚Ve škole jsem nestál za nic a v atletice jsem byl beznadějný. Ale plavat umím.‘“      V den mistrovství seděli rodiče v hledišti. „Mezi seniory, kteří byli skoro všichni nejméně o pět let starší, jsem vypadal jako dítě. ‚To budeš závodit s těmihle dospělými?‘ ptal se starostlivě otec. ‚Ovšem, a porazím je!‘ řekl jsem. A taky že jsem je porazil. Byl jsem teď nejlepší prsař v Praze.“      Při tréninku měl jednou příležitost sledovat dvě dánské plavkyně, kraulařku Ragnhild Hvegerovou a prsařku Inge Soerensenovou, v té době obrovský dvanáctiletý talent, jak plavou v plném tempu celých 200 metrů. Zjevně bez námahy pak vyskočily z vody a šly si kopat s míčem. Soerensenová se později stala dánským symbolem hnutí odporu proti německým okupantům.      „Nikdy předtím jsem nic takového u nikoho neviděl. Zavedený způsob na 200 metrů znamenal plavat 150 metrů středním tempem a sprintovat až posledních 50 nebo i méně.“ Bus se zeptal trenéra Soerensenové, jaké má časy, ale ten mu to neprozradil. Když si chtěl její čas změřit sám na stopkách, vyhnali ho.      „Věděl jsem jen to, že plavala o hodně rychleji než já. Jestliže to dokáže tahle dvanáctiletá, dokážu to také, rozhodl jsem se, a začal jsem plavat jako ona. Nebylo snadné udržet stejné tempo po celou dobu, ale viděl jsem, že to jde, a nakonec jsem to dokázal a znatelně si vylepšil čas.“      Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels spatřoval v berlínské olympiádě zlatou příležitost. Pouhých pár měsíců po přijetí norimberských zákonů zbavujících Židy základních práv byla zavedena diskriminační opatření. Český plavecký tým sestával téměř výhradně z Židů, členů pražského Hagiboru nebo bratislavského klubu Bar Kochba, a ti prohlásili, že se olympiády nezúčastní.      To rozlítilo vedení Československé sportovní federace do té míry, že plavce na rok vyloučilo ze všech soutěží. Pak se ale za ně postavila řada českých herců i Kafkův přítel, spisovatel Max Brod, a zákaz byl zrušen, takže stihli národní mistrovství v roce 1937. Bus byl na prázdninách v Lublani a hned, jak se dozvěděl, že může závodit, spěchal domů. Pár minut před startem vyskočil z tramvaje, roztrhl si oblek, natáhl plavky, skočil do vody – a vyhrál.      Bus sbíral dál medaile, ale Hitler rozdmychával nespokojenost mezi německy mluvící většinou v československém pohraničí a otevřeně Československu vyhrožoval. Hornatá oblast Sudet, kde žili Němci na okraji Československa, byla tvrdě postižena hospodářskou krizí a lidé zde byli snadnou kořistí populistického štvaní. Nálada v Praze byla odbojná. Hagibor zaslal všem členům dopis, v němž žádal, aby spolupracovali s policií při každé dobrovolné činnosti, již bude vyžadovat.      Uprostřed noci 21. května 1938 vzbudila Klára Buse a řekla mu, aby se šel hlásit na policejní stanici. „Mluvilo se o německém napadení. V noci bylo přikázáno zatmění a armádní světlomety pročesávaly oblohu.“ Bus čekal s hrstkou dalších chlapců na stanici do rozednění, kdy uslyšeli rachot tanků, jak startovaly motory, a potom s rámusem projížděly kolem, za nimi dlouhé kolony nákladních aut s vojáky. Ulice byly plné vojáků a ozbrojených policistů.      Vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci a tisíce vojáků a rezervistů se hlásily zázračně rychle a účelně ke svým jednotkám nebo v nejbližších kasárnách, aby odtud pokračovaly do obranných postavení na hranicích. Jeden četař zavedl Buse na křižovatku pod Pražským hradem a poručil mu řídit dopravu. „Bylo mi to teď jasné. Vykonával jsem důležitou práci, abych umožnil policii připojit se k vojsku na německých hranicích. Nakonec to bude hezký den. Měl to být poslední hezký den.“      Vojáci se od hranic brzo vrátili, pušky měli zabalené v černém flóru. Vypadali unaveně a poraženecky. Němci odtáhli. Bus se vrátil k tréninku, plaval bazény sem a tam, jenom paže, potom střídal krátké sprinty se středním prsařským tempem. Doma poslouchal s rodiči rozhlas. „Zprávy v češtině, zprávy z Německa, Británie, Francie. Věděli jsme, že bude válka, jenom jsme chtěli vědět kdy.“      Došlo mu tehdy, jak je strach nestálý. „Zjistil jsem, jako i později během války, že lidé se neumí bát dlouho. Někteří napětí neunesou a zhroutí se nebo spáchají sebevraždu, ale většina si zvykne docela rychle a strach potlačí.“      Podle Buse byla rodina blízko k emigraci do Bolívie. Nakonec se přece jen rozhodli odjet. Vnitrozemská andská země patřila k několika málo státům, které nabídly azyl tisícům utečenců, a přijala 20 000 Židů, jak se lze dočíst v knize Hotel Bolivia. Vyplnili žádosti a čekali, až dostanou víza, když celý plán ztroskotal; diplomat pověřený vystavováním víz byl propuštěn právě ve chvíli, kdy cestoval z La Pazu do Francie, a všechny papíry hodil do moře. Po tomto pokusu zůstat spolu jako rodina soustředil Fritz s Klárou veškeré úsilí k tomu, aby dostali do bezpečí jediné dítě.      Pod pevnou rukou prezidenta Edvarda Beneše bylo Československo v roce 1938 poslední baštou proti nacistům. Hory kolem země znamenaly překážku německé expanzi na východ a pevnosti stavěné od roku 1936 s pomocí francouzských konstruktérů Maginotovy linie byly takřka nedobytné. Země měla také mocnou výzbroj a zbrojní průmysl, zásobovala mimo jiné i Brity těžkými kulomety Bren. Tanky a letectvo patřily v Evropě k nejmodernějším a nejúčinnějším.      Němci ale pokračovali ve své kampani na odtržení sudetských území a Spojenci zapomněli na svůj slib bránit Československo proti německé agresi. Hitler vychrlil v projevu 12. září 1938 urážky na adresu Benešovy vlády a podnítil nacistickou revoltu v Sudetech, kde Němci rozbíjeli a ničili židovský majetek. Gedye z londýnských Timesů odjel do Karlových Varů a viděl tam hákové kříže, sklo a suť obchodů. Graumannovi měli ve Varech závod s obuví, ani ten nebyl ušetřen.      Hitler varoval Čechy, že nepředají-li Sudety do 1. října 1938, zabere je německá armáda silou. Dvacátého třetího října Československo znovu mobilizovalo, rezervisté spěchali na frontu. „Češi se nebáli postavit se obrovské přesile na obranu svobody,“ psal Gedye. „Bylo to i tím, že měli skutečnou svobodu, za niž stálo bojovat. Republika Masaryka a Beneše byla opravdovou demokracií a každý věděl velmi dobře, za co je třeba nasadit život.“      Krátce po tom, co Bus překonal československý rekord na 400 metrů prsa, předal mu tajemník jednoty dopis z londýnského klubu Makkabi. „Pořádali plavecký galavečer v lázních Goulston Street v londýnském East Endu. Dopis byl pozvánkou k účasti a k představení nového stylu motýlek.“      Od této chvíle v září 1938 šlo všechno rychle. Česká národní banka poskytla Busovi jednu libru šterlinků, víc nebylo povoleno. Klára mu koupila zlatý prsten a zlaté švýcarské hodinky Schaffhausen. Obnovili mu pas, a protože si nestihl opatřit vlastní fotografii, použili jednu bratrance Johna.      „Nejdůležitější ze všeho byl kufr. Muselo se do něj vejít dostatek oblečení, které mělo nějaký čas vydržet, protože jsem doufal, že v Británii nelegálně zůstanu. Neměl jsem povolení k emigraci, ani k návštěvě. Imigrační úřady měly rozhodnout, jak dlouho se mohu zdržet. Proto ta starost s kufrem: příliš mnoho věcí by vzbudilo podezření. Takže jeden dostatečně velký kufr s půltuctem košil a dvěma obleky, dva páry bot, nějaké spodní prádlo, plavky a moje alba a výstřižky z novin.“      Nějaký čas ještě běžel život normálně. Časně ráno chodil Bus na trénink, potom do Graumannova obchodu na rohu Příkopů a Václavského náměstí, poobědval, znovu šel trénovat na vojenskou plovárnu na Vltavě a zase do obchodu, kde zůstal do sedmi večer. A než se nadál, odjížděl z Wilsonova nádraží v Praze a vykláněl se z okna. „Máma stála na nástupišti, mávala na rozloučenou a usmívala se. Bylo deset hodin 27. září, studený slunečný den. Na sobě měla hnědý plátěný kabát s kožešinovým lemem, beztvarý hnědý klobouk a plstěné boty s gumovou podrážkou. V té chvíli jsem si uvědomil, že už ji nikdy neuvidím.“      Když Bus dojel do Calais, čekala v přístavu převozní loď. „Nebylo kam si sednout, loď byla přecpaná lidmi. Jakmile jsme vypluli, ozvalo se z amplionů hlášení, že se cizí státní příslušníci mají shromáždit na palubě k imigračnímu odbavení. Vznikla dlouhá fronta a postupovali jsme hrozně pomalu, s kufry v rukou. Jednoho po druhém nebo manželské páry volali do malé kanceláře. Zdálo se to nekonečné. Přede mnou byla jedna velice rozrušená Židovka. Zavolali ji dovnitř, a když za několik minut vyšla, plakala. Musí se vrátit toutéž lodí zpátky do Německa.“      Pak přišel na řadu Bus. „Vytáhl jsem pas. ‚Účel návštěvy?‘ ‚Byl jsem pozván na plavecké závody v Londýně.‘ ‚Jak máme vědět, že umíte plavat?‘ zeptal se imigrační úředník spíš zvesela. ‚Můžete se podívat do mého obrázkového alba, jsou v něm výstřižky z novin.‘ ‚Proč jste tak bledý, když jste tak dobrý plavec? Nemáte náhodou mořskou nemoc?‘ – znělo to znovu jako vtip, ale upíral na mě pátravý pohled. ‚     Trochu snad ano. V plaveckém bazénu nemáme vlny.‘ Dal mi do pasu velké razítko a zasmál se. ‚OK, věřím vám. Tři týdny. Jenom tři týdny. OK?‘“ Mořskou nemoc Bus neměl, ale už týden hladověl. Teď mířil do Londýna. Ostatní plavci z pražského Hagiboru takové štěstí neměli. V době, kdy se dalo uvažovat o vystěhování, zůstal plavecký šampion Getreuer v Praze, protože měl mentálně postiženého bratra a nechtěl ho opustit. Oba byli zavražděni v lágru, stejně tak skoro všichni z 300 členů klubu. Bus už nikdy nezávodil.      29. září září, dva dny po tom, co Busův vlak vyjel z Wilsonova nádraží, byly Sudety rozhodnutím Mnichovské mírové konference přisouzeny Hitlerovi, se souhlasem Británie, Francie a Itálie. Britští a francouzští diplomaté pak sdělili prezidentu Benešovi stanoviska svých vlád, že když se nepodřídí, bude Československo odpovědné za německou agresi. Vláda se raději rozhodla kapitulovat, než aby rozpoutala beznadějnou válku.      „Když přišla zpráva o kapitulaci,“ psal Gedye, „všechen lid se rozplakal. Doslova na každém rohu, ve všech dveřích, v každé hospodě, muži a ženy, oči zarudlé slzami hanby a vzteku.“ Pokud Busovi rodiče Fritz a Klára plakali také, pak museli slzet i úlevou z toho, že jejich syn zemi opustil.   Brigid Graumanová se narodila v roce 1953 v Ženevě irské matce a americkému otci. Dětství prožila ve Francii, Izraeli a Belgii. V Bruselu pracovala jako novinářka a dlouhé roky byla šéfredaktorkou anglického týdeníku The Bulletin. Vedla rozhovory s filmaři a architekty, spisovateli a hudebníky, a zprostředkovávala pro britská a americká média různorodá témata, jako je romská problematika, sociální politika nebo urbanismus.   Z anglického originálu Uncle Otto’s Puppet Theatre, vydaného v Bruselu v roce 2019, přeložil Josef Moník. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-03-05 13:49:00

Ústečtí studenti vyrobili robota. Teď s ním vyráží na soutěž do USA

Skupina středoškoláků z Ústeckého kraje míří do Ameriky. Sestrojili robota a budou s ním závodit v prestižní soutěži First. Jde o teprve druhý tým z České republiky, který se tohoto klání zúčastní. Letos se soutěže účastní asi 3 a půl tisíce týmů, jejich stroje budou závodit v různých městech po celém světě.

Čas načtení: 2024-04-18 11:19:00

Prokop mění značku vozu, klasické rallye bude jezdit se Škodou

Automobilový jezdec Martin Prokop po čtrnácti letech mění značku vozu a nově bude v klasické rallye závodit se Škodou. Juniorský mistr světa z roku 2009 byl v minulých sezonách věrný Fordu, teď se ale rozhodl přesednout do modelu Fabia RS Rally2. V dálkových soutěžích včetně Dakaru ale bude i nadále závodit s Fordem Raptor.

Čas načtení: 2024-05-19 19:59:00

ŽIVĚ: Diamantová liga v Marrákeši

Poprvé se atletická VIP společnost pod hlavičkou Diamantové ligy představuje v Marrákeši. V Maroku nebude závodit žádný z českých atletů. K největším hvězdám mítinku patří světový rekordman v hodu diskem Mykolas Alekna z Litvy. Maročtí fasnoušci očekávají start olympijského vítěze Sufjána El Bakkaliho v běhu na 3000 metrů překážek. Žádný český atlet v Maroku závodit nebude. Mítink můžete sledovat v přímém přenosu na ČT sport Plus.

Čas načtení: 2024-11-13 09:10:59

Pokud by tady řidiči chtěli závodit s elektromobilem, mají smůlu. Na sprintech elektromobily zakázali

Některé elektromobily jsou naladěny tak, že při akceleraci vám slisují vnitřní orgány na jedno místo, protože jejich výkon a to, jak ho servírují, je až nesmyslné. Jde například o modely jako Tesla Model S Plaid, Porsche Taycan Turbo GT nebo Hyundai Ioniq 5 N. Ty ale teď v Austrálii na závodní dráze Willowbank Raceway zakázali. […]

Čas načtení: 2025-04-13 19:33:53

Z písku na asfalt. Martin Macík bude závodit v kamionu na okruhu

Největší trucková událost roku bude letos napínavější a emotivnější než kdy dřív. Czech Truck Prix (28.–31. srpna) přivítá výjimečného hosta: několikanásobného držitele Zlatého volantu a dvojnásobného vítěze Dakaru Martina Macíka, jednoho z nejpopulárnějších českých jezdců poslední dekády. Dakarský bojovník, který baví fanoušky nejen svou jízdou, ale i přístupem k motorsportu, zamíří z písečných dun na […]

Čas načtení: 2024-02-09 08:00:00

Visa Cash App RB ukázala v Las Vegas nové auto a barvy + FOTO

Dceřiná stáj Red Bullu Visa Cash RB (bývalá AlphaTauri) v Las Vegas představila svůj monopost VCARB 01, s nímž bude závodit o body v letošním šampionátu Formule 1. S přejmenováním týmu a novým hlavním sponzorem se rovněž změnilo zbarvení.

Čas načtení: 2024-02-06 08:00:00

Williams ukázal zbarvení pro sezónu 2024 + FOTO

Williams během slavnostní prezentace v New Yorku představil zbarvení, se kterým bude závodit v letošním seriálu Formule 1.

Čas načtení: 2024-02-14 17:19:00

Alonso: Výsledky mých fyzických testů mě překvapily. Možná bych mohl v F1 závodit až do 50 let

Fernando Alonso tvrdí, že by díky dobré fyzické kondici mohl ve formuli 1 závodit ještě několik dalších let.

Čas načtení: 2024-02-13 16:58:00

Sainze konec u Ferrari překvapil. Měl ale dost času to „strávit“

Ferrari v úterý představilo vůz SF-24, se kterým budou letos závodit Charles Leclerc a Carlos Sainz. Pro Španěla půjde o poslední vůz Ferrari, který bude řídit.

Čas načtení: 2008-02-22 00:00:00

Golden Well 2008

Protože se mi skoro po týdnu nervy dostatečně zklidnily z přechodu z přírody do školy, což je šok opravdu veliký, rozhodl jsem se neodkládat dál napsání tohoto článku. A tak sem píšu mé vzpomínky na letošní lyžák. Ten týden hrozně rychle utekl a nějak jsem si vůbec nestihl zapamatovat některé trasy a mám to v hlavě trochu pomotané, takže kdyby tento článek četl někdo s lepší pamětí než já, ať se nebojí napsat pořádně kritický komentář, ve kterém mě zprdne, že takhle to přece vůbec nebylo. Píšu tak jak vzpomínám a občas něco trochu přibarvím. Vůbec celý tenhle lyžák byl hodně na rychlo. Nevím, čím to bylo, asi tím že prázdniny byly letos dost brzy. Prostě jsem ještě týden před odjezdovou sobotou neměl boty na běžky a spacák. Naštěstí Hájkovi měli boty správné velikosti, mně padnoucí a tak jsem měl první starost odbytou. Sehnat spacák nebylo vlastně ani tak těžké, ba dokonce to nebylo ani potřeba, protože jsem z informací od Jendy věděl, že jsou na chatě erární spacáky. Ale spát v erárním spacáku se mi nechtělo, kdo ví, kdo v něm spal přede mnou a tak jsem si spacák půjčil. V pátek večer jsem si zabalil a přichystal se na zítřejší odjezd. Jel jsem jako obyčejně s Johanou. Den začal poměrně jako obyčejně. Vstal jsem v šest hodin, nasnídal se a vytáhl běžky ze sklepa. Pak jsem naposledy před odjezdem zapnul počítač. V tu chvíli se mi vůbec nikam jet nechtělo, raději bych sedět celý týden u počítače a nudil se, ale bylo dobře, že už nešlo couvnout. A tak jsem nahodil batoh na záda, maminka mi udělala křížek, jak se zpívá v písničce Českýho chleba, a vylezl jsem před panelák. Bylo asi za dvě minuty sedm, přijet pro mě měli přesně v sedm. A tak jsem čekal. Čekám pět minut - nikdo nikde. Čekám dalších pět minut, máti vykoukne z balkónu jestli už jsem odjel a když vidí že ne, volá Hájkům, kde jsou. Ti už byli na cestě, tradičně se zpožděním, letos vlastně úmyslným. Cestou jsme měli vyzvednout ještě Kryštofa ve Velharticích, ale byl trochu marod a tak se rozhodl přijet na lyžák až o pár dní později. Proto bylo zbytečné jet tak brzy, ale mně se to jaksi nestihlo říct a tak jsem tam venku čekal čtvrt hodinky v zimě. No co, já jsem zvyklý (a jestli ne, tak si alespoň zvyknu, budu to potřebovat). Pak konečně přijeli, já si dal lyže a batoh do auta, přičemž Johana poznamenala, že ho mám každý rok menší a jelo se. Vyjeli jsme tedy směrem na Železnou Rudu, měli jsme tam mezi-zastávku, nabírali jsme Kláru. I nadále cesta pokračovala v klidu a my mohli vzpomínat na to, co už jsme všechno s touhle partou zažili. Bylo toho dost, a tak jsme se mohli zabavit až do chvíle, kdy jsme dojeli na Horskou Kvildu. Byli jsme tu výjimečně včas, do srazu v devět zbývaly ještě dvě minuty. Měli jsme se sejít před chatou pana Musila, ale teď která to je? Tipoval jsem to na tu chatu, ve které jsme také jednou na lyžáku byli. A tak jsme zastavili na parkovišťátku před ní. Proti nám stálo auto s českobudějovickou značkou. V ní seděli dva lidé a tak si nás lehce prohlíželi, my je samozřejmě také. Minuta po deváté, nikde nikdo. "A je tohle opravdu chata pana Musila?", ptá se Zdeněk. My mlčíme, protože si tím nejsme jistí. A tak se rozhodne, že projedeme Horskou Kvildu až na konec a budeme se dívat po Jendovo autu. Projedeme až na konec, ale auto nikde. Jsme trochu bezradní a tak dáme na chytrou radu: "Za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne". Vedle auta právě prochází starší pán, Zdeněk říká, že ten to tu určitě bude znát, stahuje okénko a ptá se na chatu pana Musila. Chyba lávky, pán to tu podobně jako my moc nezná. Ale poradí nám, že se máme zeptat v hájovně, která je o pár metrů dále. Popojedeme a Zdeněk se jde zeptat. Vrátí se lehce zmaten, protože narazil na dívku ve věku Johany a poznamenává, že její popis byl lehce pubertálně zmaten a že teda jako nic neví. Nevadí, vracíme se zpátky a znovu se pozorně díváme po autech. Opět nic a tak znovu zaparkujeme na stejném místě jako před tím. Proti nám pořád sedí dva lidé v autě. "Hale, vždyť to je Lenka", vykřikne Johana. A skutečně, proti nám sedí dva dobře známí lidé, Vašek s Lenkou. Do teď nechápu jak jsme je předtím nemohli poznat. Stane se… Za chvíli se věci začnou dávat do pohybu. Po silnici k nám přijíždí auto, které na tu stranu před chvílí jelo a ouha, zase patří k nám. Za chvíli jsou tu už všichni i Jenda s Michalem a my můžeme vyrazit na cestu ke Zlaté studně, je to blízko, asi tři kilometry. A tak jsme se dostali až na chatu. Musím poznamenat, že mě hodně nepříjemně překvapila. Honza sice říkal, že je to na nás až moc luxusní, ale takhle moc jsem to přece jen nečekal. Byla to téměř chalupa, pořádný starý barák. Zatímco ji Jenda a Michal prozkoumávali, my se vydali k potoku, který tekl asi půl kilometru dolů ze stráně. Měli jsme v něm slíbené ranní koupele, z čehož jsme všichni trnuli hrůzou. Od potoka jsme se raději vrátili zpátky do chaty, kde jsme se rozházeli do pokojů a ubytovali. Ne úplně doslova, jak správně řekl Pavel: "Budeme tu jen týden, tak proč si vybalovat". Večerní vycházka byla na Zhůří. Krásný západ slunce, škoda že nemám fotky. Když jsme se dost pokochali a také nám začala být zima, jeli jsme zpátky na Horskou Kvildu, odkud jsme ráno vyjeli. Vůbec se nám tam popravdě nechtělo, ale museli jsme vrátit boby, na kterých jsme táhli na chatu proviant. Cesta byla dobrá, z kopečka, někde až příliš, sněhu moc nebylo, pády byly tvrdé. Z Horské Kvildy zase na Zlatou studnu a hurá do chaty na večeři. Zde je první temná díra v mé paměti, co bylo k večeři si nemůžu vybavit. Další temná díra v mé paměti je celý další den. První den mám ještě docela jasný, ale co bylo druhý? To si nějak nevzpomínám. Počkejte, možná se rozednívá. Nejspíš jsem měl službu. Doufám, že se nepletu, a že to bylo opravdu v neděli. Službu v kuchyni jsme měli vždy na den po dvojici. Já měl tu smůlu, že ke mě Jenda přiřadil zrovna Johanu. Té se totiž udělalo už v sobotu večer špatně a já tak měl službu sám, protože Johana se dostávala z nemoci. Nebylo to vlastně úplně nejhorší. Všichni se nade mnou jaksi slitovali a já tak měl málo práce. Vlastně jsem jenom topil. Dopoledne jsme měli takové polní shromáždění, z toho si taky moc nepamatuji. S mou pamětí je to asi hodně špatné. Další dny si vybavuji jen hodně mlhavě a tak napíšu jen to co bylo nejzajímavější a v paměti mi to uvízlo. První taková událost je následujícího dne. Den jako každý jiný. Až do večeře. Službu měla Markéta s Aničkou, ale ty za to, co se stalo vlastně nemohly. Překvapivě za to mohl Jenda. K večeři měla být pochoutka, spousta pudingu. Vše probíhalo dobře, dokud ho nechtěli osladit. Jenda si vzpomněl, že v jídelně na stole nějaký zbytek cukru, a tak aby nemusel načínat nový, pytlík ležící na stole do pudingu vysypal. To neměl dělat. Na pytlíku byl totiž nápis "Sůl", ale to Jenda nějak přehlédl a proto bylo v pudingu půl kila soli. Nedokážete si představit, co je to za humus. Ještě že jsme všichni otrlí. Byli jsme taky hodně unavení, večeře měla být odměnou za uraženou vzdálenost. Ten den jsme na běžkách uběhli našich rekordních 41 kilometrů. V úterý jsme měli kratší výlet, protože jsme byli po včerejšku hodně unavení. Vyjeli jsme krásnou vycházkovou rychlostí na Přilbu a odtud okruhem zase zpátky do chaty. Odpoledne se hrál fotbal. No fotbal, spíš ragby, všichni jsme z toho byli dost pomlácení. Hrát fotbal na sněhu, ve kterém se nedá pořádně běhat s malým gumovým míčkem je dost záhul. A co bylo horší, hrálo se o službu. Resp. tým který prohrál, si mezi sebou střihal a kdo zůstal nakonec měl ve čtvrtek službu. I přes velkou snahu a celkové převaze nad soupeřem nás shodou okolností jsme nakonec prohráli 6:10. Ve středu jsme si měli připravit program pro malé děti, které byli na již zmiňované chatě pana Musila. Když jsme tam přišli, zírali na nás, jako kdybychom snad ani nebyli lidé. To jsme po těch pár dnech v přírodě vypadali tak strašně? Cítili jsme se asi, tak jako zvířata v zoologické. Ale na co jsme se všichni těšili, byla pořádná večeře. A ta taky byla. Jiřinka nás nezklamala a její guláš, či co to bylo, byl vynikající. Nový hit lyžáku byl poker. Poker se naučili skoro všichni a tak když šli malí spát, my ještě chvíli seděli v jídelně a hráli poker o sirky. Bohužel jsme nedohráli, čekala nás ještě cesta zpět do chaty. Ještě předtím než jsme se odtamtud odebrali nastalo kámennůžkopapírování o čtvrteční službu. A tak jsem jaksi chytil službu ještě na jeden den. Pak jsme se po tmě vydali zpátky na chatu. Ve čtvrtek mi začal opět den o hodinu dřív. Tenhle den si pamatuji docela přesně a tak vás budu chvíli nudit dlouhými detaily. K snídani jsme měli chleba se sýrem nebo s nugetou, k pití jako obyčejně čaj. Po snídani jsme se vydali zase známou trasou k Horské Kvildě. Tam jsme nasedli do Michalova auta a jeli na Modravu. Trasa byla naplánována k Poledníku. Na Poledník jsme skutečně dojeli a přálo nám i počasí, výhled dobrý, byl vidět i Velký Javor. Potom zase zpátky, jako obvykle oklikou zpět. Jednu událost si pamatuji docela přesně. Stala se totiž docela nečekaná věc, vedoucí si z nás vystřelili. Na jednom rozcestí se hodně dlouho rozmýšleli kam jet, jestli do kopce nebo z kopce. My si samozřejmě přáli jet z kopce, ale když se vedoucí jednou rozhodnou tak s nimi nikdo nehne. Ale překvapivě se jelo z kopce. Dole bylo další rozcestí, kde se opět dlouho čekalo a nakonec vedoucí přišli s nemilou zprávou. Jeli jsme špatně. Vzali jsme to vážně, nepamatuji případ, kdy by si z nás vedoucí takhle vystřelili. Už jsme chtěli začít stoupat, ale to už se Honza s Michalem zasmáli dost a my mohli pokračovat dál. Samozřejmě jsme byli na správné trase. Veselý byl poslední sjezd, už ani nevím proč, ale byl dost prudký a nám se jaksi podařilo skoro všem lehnout na zem. A komu se to nepovedlo tam, lehnul si o kus dál. Celý tábor se konala jedna velká bitva a to vroubkařů proti mazáčům. Bitva, kdy ani jedna strana nebere žádné argumenty, které jí nevyhovují. Samozřejmě, lepší jsou vroubky (co myslíte že mám :), ale zkuste o tom přesvědčit někoho se zarytými představami. Ani nám nechtěli uvěřit, že i Bauer má vroubky, jen to tají aby nebyl za amatéra. Nevěřili a tak se dál dřeli s pracným mazání, kterému začali odborně říkat strukturované, a pak je z toho boleli ruce, měli puchýře či podobné věci. V pátek se konala taková speciální hra, jmenovala se lov na jelena a spočívala v tom, že jsme byli rozděleni na dvě družstva, po pěti a po šesti lidech. Každá skupina měla jednoho postřeleného jelena (my Michala) a toho jsme jako nelítostní lovci museli pronásledovat. Pozor jsme si museli ovšem dát na znepřátelené eskymáky (rozuměj strážce národního parku). Jelena se nám ulovit podařilo a tak jsme to oslavili polívkou v restauraci a pekárně Kvilda. Návštěvu můžu doporučit, mají tam skvělé koblihy. Pak, plně nasycení a v dobré náladě, jsme se vydali cestou po magistrále do Horské Kvildy. Tam jsme se opět měli spojit s malými a pak závodit v biatlonu. Ještě před rokem, na Jizeře, jsem se při podobném závodu hnal jako blázen, skončil třetí a pak mi bylo celý den na nic, tak jsem letos raději zvolil mírnější tempo. Večer byl hodně zajímavý, ale tohle téma nechám na jindy, je to na dlouhý povídání. A ráno se pak už jenom balilo, uklízelo, zametalo, mylo a tak podobně. Pak zase na Horskou Kvildu a domů. Civilizace, voda, topení, elektřina, kdo si myslí že má všechno, nechť ví že nemá skoro nic, protože i bez toho co má, to může být lepší.

Čas načtení: 2024-02-18 22:42:36

Lidé v týmu padali na ústa, šéf byl naměkko. Jinde už by se nejelo, slyšel šéf českého biatlonu

Měl za sebou bezesné nocí, zvlášť když ho na pár dnů vyřadily horečky. Ale hlavní díky za organizačně vydařený šampionát směřoval šéf organizátorů i českého biatlonu Jiří Hamza k lidem, kteří se v jarním počasí starali o to, že v Novém Městě na Moravě bylo na čem závodit. A samozřejmě divákům, kterých přišlo celkem 210 000. O čem ještě hovořil?

Čas načtení: 2024-02-23 21:16:00

Pokud by nebylo Vasseura, Hamilton by zřejmě k Ferrari nepřestoupil

Lewis Hamilton bude od příštího roku závodit za Ferrari. Důležitou roli v tom sehrál Frédéric Vassuer.

Čas načtení: 2024-02-27 08:38:00

Hamilton neřekl o přestupu k Ferrari předem ani rodičům

V první únorový den se objevily spekulace, že Lewis Hamilton bude od roku 2025 závodit za Ferrari. Večer to oba týmy potvrdily. Toto Wolff se to dozvěděl o den dříve.

Čas načtení: 2024-02-28 04:12:00

Bylo to o chlup. Ondřeji Teplému těsně unikla nominace olympiádu

Minulý týden se na mistrovství Evropy v Aténách jela olympijská kvalifikace tříd ILCA 6 a 7. Ve hře byli i čeští jachtaři, ale zpočátku vůbec nefoukalo. V Nautical Clubu Kalamaki se začalo pořádně závodit až ve čtvrtek, pátý soutěžní den, a vítr o síle 8–12 uzlů umožnil odjet tři regulérní rozjížďky.

Čas načtení: 2024-02-28 20:08:17

Mrazivý moment, deset a půl metru nad zemí. Skokan v drsném větru zoufale mával rukama

Necháme toho, v tomhle se nedá závodit, zaveleli pořadatelé v americkém lyžařském středisku Iron Mountain, když se na můstku přihodilo něco málo vídaného. Těm, kteří nevěnovali tak docela pozornost přípravám na závod, to mohlo uniknout. Ale ti pozornější viděli, že posledního z předskokanů testujících můstek zasáhl silný poryv větru, který jej odnesl - s ohledem na velikost můstku - do naprosto nepatřičné vzdálenosti. Bylo štěstí, že se nestal malér.

Čas načtení: 2024-02-29 11:08:00

Český sen o F1 žije! Staněk překonal potíže s financemi: Jeli jsme hranu

Ve 20 letech se žene za svým snem. Chce závodit mezi nejlepšími. Český pilot Roman Staněk má před sebou druhou sezonu ve formuli 2. V pátek ho v Bahrajnu čeká sprint, v sobotu pak hlavní závod. Do monopostu stáje Trident usedne s větším klidem než kdy dřív, podařilo se mu totiž sehnat silného sponzora. Myšlenky na konec vinou finanční tísně jsou pryč. „Věřím, že když budou výsledky, dotáhneme to spolu do formule 1,“ hlásí Staněk odhodlaně pro deník Sport a web iSport.cz.

Čas načtení: 2024-03-02 19:48:00

Davidová v Oslu: Už ne trápení. Takové závody mě motivují, biatlon mě zase baví

Po delší době si užívala, jaké je to závodit v klání 30 nejlepších biatlonistek světa na první pozici. Třetí položka z ní Markétu Davidovou srazila. Přesto nemá ze své dosavadní bilance na pohárovém Holmenkollenu v podobě 10. a 12. místa špatný pocit. Především v porovnání s předchozí protrápenou sezonou.