Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-07 20:45:58

Do Síně slávy českého komiksu vstoupil Ivo Pechar, autor legendárních seriálů v časopise Ohníček

Cenu České akademie komiksu za loňský rok získali Jiří Šimáček a Ján Lastomírsky za Článek II. o hrdinech atentátu na Heydricha, nejlepším stripem se staly Opráski sčeskí historje. Do síně slávy byl uveden Ivo Pechar, autor komiksů Pavouk Nephila či Profesor Dugan. To je výsledek třináctého ročníku komiksových cen Muriel.   Síň slávy českého komiksu Ivo Pechar Zdůvodnění poroty: Spisovatel a dlouholetý časopisecký redaktor Ivo Pechar publikoval jako scenárista první komiksové seriály na začátku 70. let v časopise Ohníček a řada z nich se stala legendárními – za všechny lze uvést titul Pavouk Nephila. Ve svých scénářích často atraktivní formou zpracovával a dospívajícím čtenářům zprostředkovával podstatná témata – jako je ochrana zvířat či integrace cizinců a rasismus v komiksech ze začátku 90. let Goro, ochránce makaků či Člověk zvaný Son. Rozvoji domácího komiksu se věnoval i jako nakladatel – jeho nakladatelství vydávalo průlomovou edici Sólo, která v době ekonomické transformace usilovala o ustavení nového publikačního formátu pro český komiks.   Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Jiří Šimáček a Ján Lastomírsky za Článek II.  Zdůvodnění poroty: V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo.    Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Tomáš Motal za Traum  Zdůvodnění poroty: Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů.   Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Jiří Šimáček za Článek II.  Zdůvodnění poroty: Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou.   Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Tomáš Motal za Traum  Zdůvodnění poroty: Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost.   Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička  Zdůvodnění poroty: Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři.   Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) jaz za Opráski sčeskí historje   Zdůvodnění poroty: Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme!   Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa Zdůvodnění poroty: Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů.   Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Zdůvodnění poroty: Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil.   Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.)  Barbora Satranská za Spořilov Zdůvodnění poroty: Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah.   Přínos českému komiksu Galerie Klatovy / Klenová za Faust, 3. česko-německé komiksové sympozium  Již potřetí uspořádala Galerie Klatovy / Klenová česko-německé komiksové sympozium, tentokrát na téma Faust. Akce, která dává příležitost nadějným a zajímavým komiksovým tvůrcům, v sobě spojuje tvůrčí přeshraniční setkání, prostor pro tvorbu vlastního komiksu v rámci komponovaného celku, výstavu výsledných komiksů a na ně navázaných obrazů, a nakonec i trvalý výstup v podobě katalogové publikace.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-24 18:26:00

Na VŠE rezignovala Etická komise. Ševčík podle ní prohlubuje úpadek fakulty

Na Vysoké škole ekonomické v Praze (VŠE) rezignovalo všech devět členů Etické komise. Rezignaci vysvětlují jako snahu upozornit na chování proděkana a bývalého děkana Národohospodářské fakulty (NF) VŠE Miroslava Ševčíka a fungování fakulty, uvedl ve čtvrtek server Seznam Zprávy. Etická komise posuzuje podněty ohledně dodržování etického kodexu školy. V minulosti se několikrát zabývala postupy a chováním Ševčíka. Informaci o rezignaci potvrdilo tiskové oddělení VŠE. Vedení NF, předseda akademického senátu fakulty Ján Pavlík a místopředseda Jan Vondráček se proti zdůvodnění rezignace ohradili. Jedná se podle jejich prohlášení o ničím fakticky nepodložené pomluvy a útoky vůči fakultě.

Čas načtení: 2025-04-15 05:06:07

PlayStation 5 v Evropě citelně zdražuje, nová česká cena nepotěší

Sony oznámilo zdražení PlayStationu 5 o celých 10 % v Evropě, Velké Británii, Austrálii a na Novém Zélandu. A jako třešnička na dortu – nové ceny platí už od 14. dubna. „Tíživé ekonomické prostředí, vysoká inflace a kolísavé směnné kurzy,“ tak zní oficiální zdůvodnění od Sony. Jenže pro nás to znamená jediné: PlayStation 5 Digital Edition v Evropě nově pořídíte za 499,99 EUR. Standardní PS5 s Ultra HD Blu-ray mechanikou si naštěstí svou cenu zatím udržela. V Česku už konzole zdražila V Česku už od 14. dubna zdražila verze PlayStation 5 (Slim) Digital Edition z původních 11 490 Kč na

Čas načtení: 2020-02-07 20:45:58

Do Síně slávy českého komiksu vstoupil Ivo Pechar, autor legendárních seriálů v časopise Ohníček

Cenu České akademie komiksu za loňský rok získali Jiří Šimáček a Ján Lastomírsky za Článek II. o hrdinech atentátu na Heydricha, nejlepším stripem se staly Opráski sčeskí historje. Do síně slávy byl uveden Ivo Pechar, autor komiksů Pavouk Nephila či Profesor Dugan. To je výsledek třináctého ročníku komiksových cen Muriel.   Síň slávy českého komiksu Ivo Pechar Zdůvodnění poroty: Spisovatel a dlouholetý časopisecký redaktor Ivo Pechar publikoval jako scenárista první komiksové seriály na začátku 70. let v časopise Ohníček a řada z nich se stala legendárními – za všechny lze uvést titul Pavouk Nephila. Ve svých scénářích často atraktivní formou zpracovával a dospívajícím čtenářům zprostředkovával podstatná témata – jako je ochrana zvířat či integrace cizinců a rasismus v komiksech ze začátku 90. let Goro, ochránce makaků či Člověk zvaný Son. Rozvoji domácího komiksu se věnoval i jako nakladatel – jeho nakladatelství vydávalo průlomovou edici Sólo, která v době ekonomické transformace usilovala o ustavení nového publikačního formátu pro český komiks.   Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Jiří Šimáček a Ján Lastomírsky za Článek II.  Zdůvodnění poroty: V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo.    Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Tomáš Motal za Traum  Zdůvodnění poroty: Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů.   Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Jiří Šimáček za Článek II.  Zdůvodnění poroty: Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou.   Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Tomáš Motal za Traum  Zdůvodnění poroty: Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost.   Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička  Zdůvodnění poroty: Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři.   Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) jaz za Opráski sčeskí historje   Zdůvodnění poroty: Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme!   Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa Zdůvodnění poroty: Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů.   Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Zdůvodnění poroty: Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil.   Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.)  Barbora Satranská za Spořilov Zdůvodnění poroty: Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah.   Přínos českému komiksu Galerie Klatovy / Klenová za Faust, 3. česko-německé komiksové sympozium  Již potřetí uspořádala Galerie Klatovy / Klenová česko-německé komiksové sympozium, tentokrát na téma Faust. Akce, která dává příležitost nadějným a zajímavým komiksovým tvůrcům, v sobě spojuje tvůrčí přeshraniční setkání, prostor pro tvorbu vlastního komiksu v rámci komponovaného celku, výstavu výsledných komiksů a na ně navázaných obrazů, a nakonec i trvalý výstup v podobě katalogové publikace.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-21 07:31:00

Hongkong Evropy aneb Pendrekové orgie v Katalánsku

Ve velkém procesu v Madridu dostali katalánští politici dohromady sto let vězení. Jejich odsouzení vyvolalo v Katalánsku nepokoje, tvrdě potlačované policií. Žaloba vinila politiky ze vzpoury, podvracení státu (sedición, pokud má někdo lepší překlad, ozvěte se) a zneužití veřejných financí při organizování samotného referenda, které bylo podle soudů nelegální. Španělský nejvyšší soud však ve svém rozsudku první skutkovou podstatu odmítl, protože podle něj nebylo nijak prokázáno, že by obžalovaní vyzývali k násilí. Tato skutečnost „ořezala“ udělené tresty zhruba na polovinu, protože za vzpouru by podle španělského trestního práva hrozilo 20–25 let vězení. Rozsudky mezi 9 a 13 lety jsou i tak na evropské poměry dost drastické, zvláště vezmeme-li v úvahu, že hodně západních zemí vůbec nenásilné „podvracení státu“ jako trestný čin nemá. (Sloupek Leonida Beršického v Bloombergu – až na nezbytné kopnutí do Poláků a Maďarů vcelku věcný.) To je paragraf typický spíš pro totalitní státy a v Československu jsme se jej také hned v roce 1990 promptně zbavili. Zůstalo nám jen rozvracení republiky, které zní podobně, ale je násilné; tedy to, co ani u soudu v Madridu Kataláncům „nepřišili“. Na lavici obžalovaných scházela osoba nejvyšší, bývalý katalánský premiér Carlos Puigdemont, který celý pokus o vyhlášení nezávislosti řídil a následně ze Španělska uprchl. Momentálně se nachází v Belgii, jejíž orgány řeší otázku, zda jej do Španělska vydat či ne. Sousední Německo jej svého času vydat odmítlo, protože považovalo obvinění z násilné vzpoury za neprokázané a španělské úřady do Německa jiné zdůvodnění pro zatčení Puigdemonta neposlaly. Podle španělského trestního práva není možné vést proces v nepřítomnosti obžalovaného, takže Puigdemont zatím nic „nevyfasoval“. Klasické odvolání je v tomto případě nemožné, ale je skoro jisté, že odsouzení a jejich obhájci se pokusí napadnout rozsudek ještě u Ústavního soudu, což může a nemusí dopadnout v jejich prospěch. Španělský právní řád zná také institut milosti, kterou uděluje král na návrh ministra spravedlnosti. To by podléhalo poradě celé vlády. Jelikož ovšem současná španělská vláda nezískala důvěru a v listopadu se budou konat předčasné volby (tento rok již druhé), je pravděpodobnost, že by ještě schválila udělení milosti v tak politicky palčivém případu, srovnatelná s pravděpodobností sněhové vánice v pekle. Už se, pravda, jednou stalo, že odcházející vláda na poslední chvíli omilostnila kontroverzního jedince – byla to Zapaterova vláda roku 2011 a požehnaným trestancem byl vrchní bankéř Banky Santander Alfredo Sáenz Abad. (Jeho milost byla později částečně zneplatněna rozsudkem Nejvyššího soudu.) Tehdy, v roce 2011, však bylo před volbami patrné, že socialisté je prohrají na celé čáře – a také prohráli, poměrem 45:29 vůči lidovcům. Update: Upozornil mne jeden čtenář, že odsouzení by své tresty vykonávali v Katalánsku a že by je mohla předčasně na podmínku propustit místní regionální vláda, třeba už po roce či dvou. Už předtím by nejspíš mohli požívat i výhod typu „propouštění domů na víkendy“, což je přeci jen daleko lepší než standardní věznice s ostrahou. Takže to „natvrdo“ v nadpisu článku se pravděpodobně nenaplní. Nicméně součástí takových trestů je i mnohaletý zákaz výkonu veřejných funkcí, který místní vláda zrušit nemůže. U vrcholných politiků je to docela zásadní překážka profesního života. Tento druh postihu byl původně zamýšlen proti korupci, která je ve Španělsku velkým problémem; teď je tedy užíván jinak. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Rozsudek vyvolal v Katalánsku pouliční protesty, davy dosáhly statisícových rozměrů, fotky a videa jsou jen těžko uvěřitelné. Současně došlo k různým akcím občanské neposlušnosti, jako třeba k zablokování barcelonského letiště, byla vyhlášena generální stávka, na některých místech vznikly barikády, policie zareagovala velice tvrdě. Katalánské separatistické hnutí se obecně pyšní svojí nenásilností (na rozdíl od baskického), ale tentokrát začalo přibývat i násilí ze strany demonstrujících. Když jsem vybíral titulek pro tento článek, říkal jsem si, zda to s tou formulací „Hongkong Evropy“ nepřeháním, ale některá ta videa jsou opravdu docela drsná. Čína to pořád ještě není, ale k téhle mezi by se snad západní státy neměly ani přibližovat. (Mimochodem, když už turecký reportér Ali Özkök, který se specializuje na blízkovýchodní konflikty, kritizuje chování španělské policie, je to docela vysoká laťka.) Zatím se situace nijak nezklidňuje, spíš naopak, protože násilnější individua, která se v takovém davu vždycky vyskytnou, podobné eskalace milují a berou je jako pobídku řádit ještě více. A těch policistů není tolik, aby dokázali zastrašit odhadem půl milionu stávkujících. I některé detaily jsou znepokojující. Použití gumových projektilů (ve většině Evropy zakázaných) vedlo u jednoho protestujícího ke ztrátě oka. A soud nařídil uzavření webových stránek a účtů na sociálních sítích organizace Tsunami democrátic, které sloužily ke koordinaci protestů. Zdůvodnění? Vyšetřování terorismu, jehož detaily jsou utajované. Mimochodem, vymazat Tsunami democrátic z internetu se zatím nepodařilo, na to je Španělsko moc malý pán. Nyní hostují na GitHubu, což je původně čistě technický server, kde programátoři z různých koutů sdílejí svůj open-source kód; dnes patří Microsoftu, ale zrovna tamní programátorská komunita patří k těm nejsvobodomyslnějším. Ani Twitter zatím neposlechl. Co k tomuhle šílenství dodat? Některé státy mají problém zvládat své vnitřní problémy, které přitom nejsou nijak unikátní. Separatistických hnutí je po Evropě asi dvacet, některá z nich významná (skotské, vlámské, jihotyrolské). Brexit samotný je jedna velká separatistická akce, navíc trpce rozdělující národ až na úroveň rodin. Ale i takové záležitosti umí většina zemí zvládat, aniž by hořely ulice, tekla krev a šatlavy se plnily podvraceči státu. Prostě se trochu kecá v parlamentu a na sociálních sítích létají nálepky, ale nic horšího. Současný stav v Katalánsku je jenom výsledkem dlouhé série chybných rozhodnutí – snahy potlačit separatistické tendence silou. Přitom vůbec není jasné, zda by v případném referendu o odtržení většina místních hlasovala pro. Snadno by to mohlo skončit jako ve Skotsku poměrem 45:55, protože v regionu žije dost lidí, kteří se za Katalánce ani nepovažují, nebo lidí narozených ve smíšených rodinách. Nezávislost podporují spíše bohatší vrstvy a etničtí Katalánci, kterých zase není tolik. (Něco jsem o tom psal zde, najděte si sousloví „katalánská otázka“, tam začínají čísla a grafy.) Ale Španělsko, pozůstatek velkého impéria, má natolik „zhužvenou“ ústavu, že uskutečnit takové referendum je prakticky nemožné – musel by s ním souhlasit celý zbytek Španělska. Což vzhledem k tomu, že Katalánsko je jedním z ekonomicky nejsilnějších regionů a jeho daně pomáhají udržet v provozu regiony jiné, zbytek Španělska prostě neudělá. Toto by se dalo řešit jedině změnou ústavy. Takže situace – v absenci reálného práva na politické sebeurčení – nutně časem zdegenerovala k občanské neposlušnosti na straně jedné a pendrekovým orgiím na straně druhé. To je chyba celého systému, to se nedá zažehlit poukazy na to, co je technicky vzato legální a co ne. Kdejaká sviňárna v historii byla legální. Přál bych si, aby v Bruselu měřili trochu rovným metrem a za tyhle akce kritizovali Španělsko aspoň stejně, jako Polsko a Maďarsko, ale raději víc. Protože přes všechny chyby, které strany jako PiS nebo Fidesz mají, zatím svoje země do takových těžkých krizí nedovedly. Obávám se ale, že se tak nestane. Španělští politici jsou totiž tzv. dobří Evropané. A mezi velmi tvrdé odpůrce katalánské nezávislosti patří Ciudadanos, „liberální“ strana, která sedí v Evropském parlamentu ve frakci Renew Europe s hnutím Emmanuela Macrona (a taky Andreje Babiše). Ach ano, Macron, další pendrekový král. Liberalismus s takovými výsledky je opravdu neprodejné zboží. Když už jste ti dobří Evropané, nechtěli byste jednat aspoň trochu po evropsku?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-10 09:42:23

Tomáš Kulka: Umění a jeho hodnoty (ukázka z knihy)

Na první pohled se může zdát, že nic není hodnocení uměleckých děl vzdálenějšího než logika. Nehodnotíme snad umělecká díla podle toho, jak na nás působí, jaké v nás vyvolávají emoce? Nezůstává v takovém případě veškerá logika stranou? Kniha Tomáše Kulky Umění a jeho hodnoty s podtitulem „Logika umělecké kritiky“ ukazuje, že takováto pojetí jsou značně zjednodušená. Autor zde navazuje na jeden z hlubokých problémů moderní filozofie, jehož rozpoznání nalezneme již v díle Davida Huma či Immanuela Kanta. Na jedné straně říkáme, že každému se líbí něco jiného a nemá smysl diskutovat o tom, kdo má pravdu, na straně druhé jsme schopni se navzájem přesvědčovat, že to či ono umělecké dílo je lepší než jiné. Má tedy toto naše konání přece jen nějakou „logiku“, nebo nemá? Jsou estetické soudy vůbec možné? Jinými slovy, jedná se o soudy, které se řídí nějakými pravidly? Tomáš Kulka přichází s původním řešením těchto tradičních problémů, čímž zároveň na obecnější rovině završuje svá předchozí zkoumání věnovaná vztahu umění a kýče a problematice uměleckého falza. Na pozadí jedné z hlavních současných diskusí v rámci angloamerické estetiky předkládá nejen odpovědi na výše uvedené otázky, nýbrž i přesvědčivá vysvětlení některých kontroverzí týkajících se hodnoty moderního i postmoderního umění či vztahu mezi uměním a vědou.   Ukázka z knihy: 2. V ČEM SPOČÍVÁ UMĚLECKÁ HODNOTA V čem tedy umělecká hodnota spočívá? Na základě předchozích úvah navrhuji následující neformální definici: Umělecká hodnota reflektuje 1) význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění, a 2) potenciál této inovace pro její další esteticko-umělecké využití či rozvinutí. Tuto definici nejprve objasním a pak vysvětlím, co z ní vyplývá. Čtenáře nejspíš napadne otázka, proč takto složitá formulace. Proč uměleckou hodnotu jednoduše neztotožnit s originalitou? Odpověď zní, že originalita sama o sobě nestačí. Kdybych vzal plátno a pocákal jej namátkou vybranými barvami, vzniklé skvrny pak všelijak rozmazal a na takto pomalovaný povrch přilepil okurku, vzniklo by zcela jedinečné dílo, jaké přede mnou ještě nikdo nevytvořil. Přesto by tento originální výtvor žádnou uměleckou hodnotu neměl.228 Výsledný obraz by sice určitou inovaci exemplifikoval (znojemská okurka na plátně – to tu ještě nebylo!), tato inovace by však pro dnešní svět umění neměla žádný význam. Mohla by sice mít nezanedbatelný význam osobní: obraz by mohl představovat důležitý mezník v mém životě; mohl by být začátkem mé nové dráhy coby umělce. To však evidentně nestačí. K tomu, aby měl obraz signifikantní míru umělecké hodnoty, by musel být jako důležitá inovace chápán světem umění. Významné inovace by měly nějakým způsobem předkládat, či alespoň naznačovat řešení aktuálních vizuálních a uměleckých problémů, ukazovat nové možnosti, které z estetického hlediska stojí za prozkoumání. Tím se dostáváme k druhé části definice a k otázce, co to znamená, že daná inovace má potenciál pro další esteticko-umělecké využití. Proč nestačí říci, že má potenciál pro další estetické využití? Pravda je, že u převážné většiny uměleckých děl bychom si s touto formulací vystačili, neboť ve většině případů se skutečně jedná pouze o rozvinutí estetického potenciálu inovace. Jako příklad nám opět poslouží Picassovy Avignonské slečny, jejichž vysoká umělecká hodnota spočívá v tom, že jsou prvním kubistickým dílem. Přes své estetické nedostatky vykazují již Picassovy Slečny téměř všechny základní prvky a principy tohoto uměleckého stylu, které následně prokázaly svůj potenciál pro další estetické využití tím, že byly esteticky dále rozvedeny, propracovány a přivedeny k dokonalosti v dílech Georgese Braqua, Juana Grise, Fernanda Légera, Roberta Delaunyho, Alberta Gleizese, Jeana Metzingera, Lyonela Feiningera, Marcela Duchampa, ale především v dalších obrazech Picassa samého. Tento obraz předznamenal vznik nových (kubistických) estetických norem a spolu s nimi i nové kubistické estetiky a specificky kubistické krásy.229 Význam Avignonských slečen však přesahuje vytvoření stylistických a estetických norem kubistické malby. Estetická přesvědčivost následných kubistických děl vedla k dalším zajímavým a důležitým experimentům, jež se také ukázaly být neobyčejně plodné. Kubismus jednak pronikl do dalších uměleckých odvětví (sochařství, architektura, design), ale také zásadním způsobem ovlivnil vznik dalších modernistických uměleckých směrů (expresionismus, fauvismus, futurismus), které se již neřídily estetickými normami kubismu, ale vytvořily si normy vlastní. Výraz „potenciál pro další esteticko-umělecké využití“ jsem použil proto, abych tím naznačil, že význam některých zvláště důležitých inovací se někdy nevyčerpá vznikem estetických norem jednoho konkrétního uměleckého směru či stylu. Nyní k otázce, co z navržené definice vyplývá. Z její první části můžeme vyvodit, že uměleckou hodnotu nelze posoudit jen na základě vizuálního zkoumání díla samého, protože ani to nejdůkladnější ohledání díla neodhalí, zda přináší něco nového. Exemplifikovaná inovace totiž není imanentní vlastností posuzovaného díla, ale vztahem mezi posuzovaným dílem a relevantní třídou předcházejících prací. Jinými slovy, abych zjistil, jestli posuzované dílo představuje významnou inovaci, musím je porovnat s dalšími díly. K celkovému posouzení díla tudíž nestačí vytříbený vkus, vnímavé oko a informace potřebné k zařazení díla do správné kategorie. Kritik musí dobře znát tu relevantní část historie umění, která posuzovanému dílu předcházela. Z druhé části definice dále vyplývá, že posouzení umělecké hodnoty předpokládá časový odstup. Kritik proto musí dále vědět, jakou roli hrálo posuzované dílo v následném vývoji umění. Proto od něj očekáváme, že bude mít též patřičné kunsthistorické vzdělání. Abychom mohli ocenit význam dané inovace, musíme totiž vědět, jak byl její potenciál dále využit a k čemu toto využití ve světě umění vedlo.230 Na otázku, jak velký časový odstup bychom při posuzování umělecké hodnoty měli mít, tedy nejspíš nemáme lepší odpověď než: čím větší, tím lepší.231 Znamená to tedy, že o umělecké hodnotě díla, které jeho autor vytvořil dnes, nelze nic smysluplného říci, že dílo, od něhož nemáme patřičný časový odstup, nejsme schopni po umělecké stránce vůbec posoudit? Není tomu tak zcela. Nízkou uměleckou hodnotu vyplývající z nedostatku originality lze identifikovat ihned. Kritik, který odhalí umělcovu nepůvodnost, jeho epigonství nebo plagiátorství, je oprávněn na tyto rysy poukázat, a zdůvodnit tak svůj negativní soud. Plagiát zůstane plagiátem, ať se posléze v historii umění stane cokoli. Problém se týká kladného posouzení umělecké hodnoty. Jde totiž o hodnocení či spíše odhad esteticko-uměleckého potenciálu inovace, který ještě neměl možnost se rozvinout, potenciálu, který ještě neměl šanci se uplatnit, ať již v následné tvorbě autora samého anebo v dílech jiných umělců. Přesto i zde se citlivému kritikovi nebo sběrateli umění někdy poštěstí vidět, či spíše vytušit, nové možnosti otevírající cesty k dalšímu estetickému využití. Přínos díla pro svět umění mohou intuitivně vycítit ještě předtím, než se jeho vliv skutečně projeví na umělecké scéně. Objevování nových talentů a podporování nadějných umělců bývají často založena právě na takovémto intuitivním odhadu uměleckého potenciálu inovací exemplifikovaných dílem. I v těchto případech půjde však spíše o to, čemu Angličané říkají educated guess (poučený odhad) než o stanovení faktu nebo o fundovaně zdůvodněnou predikci. „Konečný“ verdikt patří historii. Slovo „konečný“ jsem dal do uvozovek, protože míra umělecké hodnoty nemůže být z principu nikdy jednou a provždy určena s konečnou platností. Vždy je možné, že na některé inovace, jež dosud zůstaly bez povšimnutí, někdo v budoucnu tvůrčím způsobem naváže, právě tak jako se může stát, že inovace, která se zprvu uchytí a je nějakou dobu rozvíjena, upadne později v zapomnění, protože se vývoj ve světě umění vydá jiným směrem. Uměleckou hodnotu je proto třeba považovat za veličinu otevřenou a stanovení její míry za revidovatelné. Umělecká hodnota tedy není statická, ale dynamická, neboť její míra se může měnit v závislosti na vývoji ve světě umění. Spolu s tím – a toto je důležité – je posuzování míry této hodnoty v každém daném časovém období záležitostí objektivní nebo intersubjektivně ověřitelnou, a to jednak v tom smyslu, že zde vkus či estetické preference většinou nehrají roli, ale i v tom, že se odborníci (opírající se o kunsthistorické poznatky) poměrně snadno shodnou na tom, která fakta jsou pro posouzení umělecké hodnoty relevantní. Zůstaneme-li u Avignonských slečen, nejspíš bychom se shodli na tom, že relevantní je sledovat vývoj kubismu a směrů, jež kubismus ovlivnil, a ne například vývoj umění inspirovaného impresionismem. Jde v podstatě o sledování vlivů, takže zdůvodnění soudu týkajícího se umělecké hodnoty posuzovaného díla bude v podstatě spočívat v popisu určitého příběhu, v kterém hraje dané dílo hlavní roli. Charakter takového příběhu a jeho verifikovatelnost či ověřitelnost se přitom zásadním způsobem neliší od jiných historických příběhů. V souvislosti s takovýmito příběhy si také budou historici umění klást obdobné otázky, jaké si kladou historici v jiných oblastech jejich zájmů. Historik umění zabývající se sledováním vlivů se například bude ptát, do jaké míry byl při koncipování kubistických principů Picasso ovlivněn Cézannem a nakolik byli Braque a ostatní kubisté ovlivněni Picassem. Obdobně si badatel církevních dějin nebo historik náboženských hnutí bude klást otázku, do jaké míry byl Jan Hus ovlivněn učením oxfordského teologa Johna Wycliffa a jak později Husovo učení ovlivnilo Martina Luthera. Příběhy relevantní pro posouzení umělecké hodnoty tak budou mít stejnou či souměřitelnou míru objektivity jako jiné historické příběhy či jiná historická „fakta“. O tom, nakolik jsou historická fakta objektivní, se sice mezi historiky i filosofy dějin mohou vést debaty, nicméně již samotná skutečnost, že konstatování, kdo koho jak a čím ovlivnil, jsou, na rozdíl od estetických soudů, nazývána fakty, o něčem vypovídá. Tato fakta jsou totiž, stejně tak jako každá jiná historická fakta, intersubjektivně ověřitelná.232 Můžeme tedy říci, že zdůvodnění soudů týkajících se umělecké hodnoty nepředstavuje žádný zvláštní problém, což je z hlediska debaty o otázkách subjektivity či objektivity hodnocení uměleckých děl velmi důležité. I kdyby totiž nebyly estetické soudy ničím jiným než vyjádřením osobních preferencí (což je názor, který jsem se v předchozí části této knihy snažil zpochybnit), o posuzování celkové hodnoty uměleckých děl by to stejně neplatilo.233 Jinými slovy, i kdyby byl aspekt či komponent estetického posouzení díla nakrásně subjektivní, celkové posouzení jeho hodnoty coby uměleckého díla takové není, neboť posouzení aspektu uměleckého, který bývá navíc často mnohem důležitější než aspekt estetický, je záležitostí objektivní. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zde bych se krátce vrátil k osmé kapitole předchozí části, kde jsem si položil otázku, nakolik jsou základní principy, na nichž je postavena moje teorie estetického hodnocení, reflektovány v kritické praxi. Konkrétně šlo o myšlenku, že při posuzování estetické hodnoty uměleckých děl neporovnáváme jejich estetické vlastnosti s estetickými vlastnostmi jiných děl (protože jsou nesouměřitelné), ale s estetickými vlastnostmi jejich vlastních nerealizovaných možností, tedy s jejich verzemi. V rozhovorech s kritiky vyšlo najevo, že myšlenka porovnávání díla s tím, jaké by mohlo být, jim není cizí, všichni však rozhodně odmítli myšlenku, že by posuzované dílo nesrovnávali s jinými díly. Právě naopak: trochu popuzeně říkali, že srovnávání posuzovaného díla s jinými díly je podstatou jejich práce, že si bez toho uměleckou kritiku nedovedou vůbec představit. Poznámku v závěru osmé kapitoly, kde jsem uvedl, že konflikt mé teorie s tím, co říkají kritici, je pouze zdánlivý či dočasný, si můžeme nyní vysvětlit s poukazem na to, že v předchozí části nebyla moje teorie hodnocení uměleckých děl úplná, protože do ní ještě nebyla zabudována teze o umělecké hodnotě, která je neméně důležitá než hodnota estetická. Konflikt je nyní odstraněn, neboť z definice umělecké hodnoty vyplývá, že kritik musí posuzované dílo vidět v kontextu historie příslušného uměleckého druhu či žánru, a musí jej tedy porovnávat s řadou dalších děl. Přijmeme-li tezi, že hodnota uměleckých děl netkví pouze v jejich hodnotě estetické, ale že mají navíc i hodnotu uměleckou, vyvstane otázka, proč pouze tyto dvě hodnoty. Jsou umělecká a estetická hodnota, tak jak zde byly pojaty, jedinými hodnotami, kterými se mohou umělecká díla pyšnit? Krátké zamyšlení nás přivede k závěru, že umělecká díla mohou mít, a velmi často též mají, i další hodnoty. Výtvarné umění sloužilo od Byzance přes gotiku, renesanci i baroko církvi, která byla jeho hlavním patronem a jejíž zakázky se soustřeďovaly především na vizuální zpracování biblických příběhů, zvláště těch novozákonních. Vzhledem k tomu, že umění sloužilo šíření křesťanské víry, lze hovořit o hodnotě náboženské, případně křesťanské. Můžeme zde ovšem také najít hodnotu didaktickou, neboť obrazy, oltáře a fresky „popisující“ Ježíšův život, křížovou cestu a kalvárii sloužily od raného středověku negramotnému lidu jako názorné ilustrace pro zapamatování evangelijních příběhů. V souvislosti s architektonickým a výtvarným pojetím barokních kostelů, jehož cílem bylo obracet duši věřících od života pozemského k Bohu a věčnému životu posmrtnému, k transcendentálnu či metafyzické podstatě bytí, lze také mluvit o hodnotě duchovní či spirituální. Pokud nás bude zajímat, jak si umělci a díky nim i další lidé v různých dobách a v různých zemích představovali biblický Jeruzalém, pak lze v jeho zobrazeních nalézt i hodnotu informativní či kognitivní. Vezmeme-li pak samotnou Bibli jako dílo literární, nelze si nevšimnout jejích hodnot morálních. Je třeba také zmínit její hodnotu historickou, neboť obrazy z jiných období mohou být zdrojem zajímavých historických poznatků, jako například jak se lidé z různých společenských vrstev v různých dobách a v různých zemích oblékali, co jedli a pili, jak vypadaly přístroje a zbraně, které používali, jak stolovali, jak pekli chleba atp. Umělecká díla mohou mít také hodnotu společenskou: mohou například vybízet ke zrovnoprávnění žen, k rasové či náboženské toleranci, mohou „bojovat“ za práva menšin, zviditelňovat hrůzy válek, vybízet ke spravedlivějšímu uspořádání společnosti nebo propagovat různé ideologie či politické režimy. A umělecká díla mají také hodnotu peněžní, nazývanou též finanční, ekonomickou či tržní. Kolik takových hodnot mohou umělecká díla mít? Dají se vyjmenovat? Souhlasím zde s Malcolmem Buddem, který píše, že „[umělecké dílo] může mít tolik hodnot, kolik je hledisek, z kterých může být hodnoceno“.234 Mají však při hodnocení uměleckých děl coby umění tyto další hodnoty stejný charakter a stejnou váhu jako hodnota estetická a hodnota umělecká? Mám za to, že tyto další hodnoty, které bych nazval vedlejšími, kontingentními či příležitostnými, nejsou s uměním bytostně spjaté, a to v tom smyslu, že je umělecká díla sice mít mohou, ale také je mít nemusí. Zatímco estetická a umělecká hodnota jsou nutnými podmínkami uměleckosti, o kontingentních hodnotách to evidentně neplatí. Kromě toho, že se tyto příležitostné hodnoty na rozdíl od hodnoty estetické a hodnoty umělecké vyskytují pouze u některých děl, ale u jiných ne, je možné argumentovat (a mnozí filosofové umění tak činí) i tím, že nepatří k těm hodnotám, jež je nutno brát v úvahu, když dílo posuzujeme coby umění. Nejsou to ty hodnoty, kvůli kterým si uměleckých děl ceníme coby umění. Je zde ještě jeden zásadní rozdíl. Jak o hodnotě umělecké, tak i o hodnotě estetické lze říci, že zvýšením každé z nich se zvýší i celková hodnota díla coby umění. Jinými slovy, zvýšení míry estetické nebo umělecké hodnoty (případně obou) bude vždy ku prospěchu věci. To však neplatí o příležitostných hodnotách. Zvýšený důraz na ideologickou či propagační hodnotu díla může jít jak na úkor hodnoty estetické, tak i na úkor hodnoty umělecké. Ve Stalinově Sovětském svazu a taktéž v Hitlerově třetí říši anebo v Československu po únoru roku 1948 došlo v důsledku politizace umělecké sféry k nebývalému úpadku umění. Právě tak může vysoká míra hodnoty didaktické, morální, informativní, terapeutické, zábavní atp. uměleckým dílům spíše uškodit než prospět a snaha o maximalizaci emoční hodnoty může vést od seriózního umění ke kýči.   228 Alfred Lessing rozlišuje stupňovitě mezi pěti významy pojmu „originalita“. Pouze ten pátý se blíží tomu, co označuji za „význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění“. Umělecká hodnota se však i od tohoto pojetí originality zásadním způsobem liší, hlavně tím, co je řečeno v druhém bodu navržené definice. Lessing, A.: What is Wrong with Forgery, The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 23 (1964), s. 435–450. 229 Mám za to, že pojem „krása“ není v souvislosti s kubistickými díly nevhodný. Přijde mi například zcela přirozené říci, že Braqueův obraz Zátiší s hrozny a klarinetem je krásný, i když se pochopitelně jedná o jiný (kubistický) druh krásy, než je (expresionisticky) krásný Jawlenského portrét Alexandra Sacharova nebo (renesančně) krásný obraz benátské scenerie Gentilla Belliniho. 230 Dílo může být velmi originální ve smyslu radikálního odklonu od uznávané tradice a stávajících estetických norem, a přesto zůstat bezvýznamné. Některé inovace prostě nikam nevedou. 231 Srov. Savile, A.: The Test of Time. London: Blackwell, 1983. 232 Jedním takovým intersubjektivně ověřitelným faktem je například to, že Avignonské slečny jsou (pomineme-li přípravné skici) prvním kubistickým obrazem. Právě tak lze standardním způsobem ověřit, že kubismus byl ve své prvotní fázi vývoje záležitostí dvou umělců, Picassa a Braqua, a že ostatní kubisté se k principům tohoto stylu přihlásili až později. U odvážnějších tvrzení, jako například že „kubismus byl snad nejdůležitější a rozhodně nejkomplexnější a nejradikálnější uměleckou revolucí od dob renesance“ (Golding, J.: Cubism, s. 15), může být ověřování složitější, ničím se však zásadně nebude lišit od ověřování obdobně zobecňujících tvrzení z jiných oblastí historie. 233 To pochopitelně neznamená, že v určování či v odhadech umělecké hodnoty nelze chybovat nebo že příslušnou historii vlivů nelze zkreslovat. Takové problémy však provázejí všechny vědní obory. 234 Budd, M.: Artistic Value, citováno z Lamarque, P. – Haugom Olsen, S. (eds.): Aesthetics and the Philosophy of Art, s. 262.   Tomáš Kulka (*1948) začal studovat filosofii a politickou ekonomii na FF UK v Praze roku 1967. Po sovětské invazi odešel do Anglie, kde studoval filosofii (u sira Karla Poppera) a ekonomii na London School of Economics (B.A. 1971). V roce 1972 se přestěhoval do Izraele, kde pokračoval ve studiích filosofie na Hebrejské universitě v Jeruzalémě (M.A.  1976, Ph.D. 1986) a pracoval jako zpravodaj Svobodné Evropy pro Blízký východ (1973–1991). Na Jeruzalémské universitě přednášel logiku, dějiny moderní filosofie, filosofii vědy a estetiku. V roce 1988 přešel na universitu v Tel Avivu, kde na katedře filosofie založil odbor filosofie umění. V letech 1992–1995 přednášel také (jako hostující profesor) na Středoevropské universitě v Praze. Od roku 1996 působí na katedře estetiky FF UK. Kniha Umění a kýč (Torst, 1994, 2000, 2014) vyšla rovněž anglicky, finsky, hebrejsky, polsky a (ve zkrácené verzi) španělsky. Do polštiny byla přeložena i jeho další kniha Umění a falzum (Academia 2004).   Nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 264 stran.

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2014-10-08 23:20:35

Je čerstvá zelenina lepší než mražená?

Když si v obchodě můžete vybrat, po jaké zelenině sáhnete - po té čerstvé nebo po mražené? Troufneme si říct, že ve většině případů po čerstvé a obvyklé zdůvodnění je: "čerstvá má víc vitamínů" než mražená". Je tomu ale opravdu tak?

Čas načtení: 2021-09-06 10:50:11

Lhaní o lži, aneb Co „víme“, aniž by to byla pravda?

Dan Ariely je slavný izraelský psycholog studující lidské chování, autor několika bestsellerů a nefalšovaný sympaťák, jehož videa (třeba tohle) snadno nasbírala miliony shlédnutí. Jako mladík přežil velmi těžký úraz, při kterém utrpěl popáleniny třetího stupně na většině těla; je to dodnes vidět na jeho tváři a také trochu na jeho vystupování. Několik jeho knih mám také staženo ve čtečce a nenudil jsem se u nich. Opravdu zajímavý vypravěč, možná až příliš. (Nejen) slavný psycholog ovšem nyní problém s kvalitou práce, kterou zaštítil. A jak to vše souvisí s Afghánistánem? Ariely je jednou z čelních světových postav behaviorální psychologie. Proto také zapůsobilo poněkud explozivním dojmem, když jej webová stránka Datacolada v srpnu 2021 obvinila z vědeckého podvodu. Ironií osudu jde o poměrně známý pokus, který studoval ochotu lidí lhát o tom, kolik má jejich auto skutečně najeto kilometrů. Ariely a jeho kolegové dospěli v tomto pokusu k závěru, že jsou-li lidé požádáni o slib upřímnosti hned na začátku formuláře, lžou méně, než když je příslušná kolonka přesunuta až na jeho konec. Jenže jejich výsledky se dalším vědcům nezdařilo zopakovat a autoři Datacolady tvrdí, že je to tím, že samotná měření byla „cinknutá“. Dokládají to podezřelým statistickým profilem nasbíraných údajů (například rozložení ujetých kilometrů neodpovídá tomu, jak se řidiči v reálném světě chovají), tak i anomáliemi v tabulkách – nezvyklými změnami použitých druhů písma počínaje a neočekávanými, extrémně těsnými korelacemi mezi určitými údaji konče. Jinými slovy, vypadá to, že článek o lidském lhaní je sám vylhaný, a že podklady, na kterých je založen, byly upraveny nebo úplně vymyšleny tak, aby to „pěkně vyšlo“. Statistické anomálie objevené Datacoladou skutečně smrdí až do nebes. Sám Ariely se je ani nesnaží nějak vysvětlit a tvrdí, že vadná data mu dodala pojišťovna a on se zkrátka spolehl na jejich integritu; je to jedno z možných vysvětlení, jenže jiný jeho kolega upozorňuje, že poslední zásahy v datových souborech provedl právě Ariely. Je dost možné, že podobnému nepříliš přátelskému zkoumání teď budou podrobeny i jiné články, na nichž se Dan Ariely podílel. Proč opakované pokusy selhávají? Kdyby byla tato situace ojedinělá, asi by se o ní nevyplatilo psát článek, jenže jde jen o specifický případ daleko většího, přímo globálního jevu, kterému se říká replikační krize. Na to, že jde o problém, který ohrožuje samotné kořeny důvěryhodnosti některých oborů, se o něm na veřejnosti mluví poměrně málo. Podstatou replikační krize je to, že mnoho výsledků vědeckých studií, které byly uznány za platné, publikovány v prestižních časopisech a na které navazuje další práce dalších lidí, se při opakování pokusu nedaří ověřit. Prostě to, co původní autoři naměřili a považovali za prokázané, další tým neuvidí a nenaměří. A přitom nejde jen o „nejměkčí“ obory typu psychologie a sociologie. Svoji replikační krizi má i medicína, včetně tak kritických oborů, jako je studium rakoviny. Nedá-li se nějaká studie replikovat, znamená to, že jsme kolektivně spoléhali na něco, co nejspíš vůbec není pravda. Přitom v některých zemích se na základě výsledků takových studií zřizovaly úřady a měnily zákony. Bývalý stanfordský behavioralista s roztomile anglicko-rusínským jménem Jason Hreha věnoval loni dlouhý a místy trochu jízlivý článek právě tématu replikační krize v behaviorální ekonomii, kteroužto diagnostikuje jako de facto mrtvou a zabitou právě nemožností replikovat své nejdůležitější teoretické pilíře. Co k tak bídným výsledkům vede? Proč opakované pokusy selhávají? Příčin bohužel může být mnoho. Úmyslných podvodů, na jaký to vypadá v Arielyho případě, není zase až tolik, ale hodně paseky se dá natropit i špatným použitím matematických nástrojů, odfláknutím všelijaké nevděčné drobné práce (neumytá zkumavka, kontaminace vzorků), zanedbáním úvah o alternativních vysvětleních jevu atd. Překvapivě destruktivní může být i to, že studie, která „nevyšla“, se založí do šuplíku s nepovedenými projekty a zbytek světa se o ní nedozví. Abychom použili trochu ujeté přirovnání: nikdo nechce publikovat články o tom, že vařením švestek zlato nevzniká. Jenže pokud pak jednomu člověku z tisíce do těch povidel omylem spadne zlatá náušnice, může být výsledkem článek pojednávající o pravém opaku, protože těch 999 jeho kolegů, kteří ve svých švestkách žádné zlato nenašli, o svých zkušenostech raději pomlčelo. (Toto je ale aspoň řešitelné tím, že se plánované studie registrují dopředu a autoři se zavážou vydat jejich výsledek i v případě, že je „zklamal“.) Hluboká hniloba v akademické sféře Americký spisovatel Mark Twain je u nás známý hlavně jako autor knih o Tomu Sawyerovi a Huckleberrym Finnovi. Za naprosto úžasný ale považuji jeden jeho citát, který se na situaci kolem replikační krize velmi dobře hodí: „Do problémů tě nedostane to, co nevíš, ale to, co víš s jistotou – jenomže to není pravda.“ Teď se konečně dostaneme k tomu Afghánistánu, o kterém jsem se zmiňoval na začátku celého článku. Vojenství je zrovna oblast, která replikační krizí zase tolik netrpí. Kdyby někdo vyráběl bomby a pušky, které by na reálném bojišti nevybuchovaly a nestřílely, velice rychle by přišel o zákazníky; buď by utekli ke konkurenci, nebo by prostě přestali existovat. A západní armády také skutečně v boji nad Tálibánem triumfovaly, kdykoliv k němu došlo. Tam byla převaha vědy nad nevěděním zjevná. Jenže celé to budování nového státu pod Hindúkušem, reconstruction, to už nebylo vojenství. To řídili různí civilní odborníci, z nichž mnozí si za jméno psali PhD. a měli za sebou ty nejlepší vysoké školy vyspělého světa. Nepochybně přitom používali poznatky, se kterými se při svém studiu seznámili a které odpovídají současnému stavu poznání v sociologii, politologii, antropologii, různých etnických studiích atd. Všechny ty instituce byly stavěny na základě nějakých teoretických zdůvodnění, proč jsou k fungování nového Afghánistánu potřeba. Extra pikantním případem takového odborníka je právě uprchlý prezident Ašraf Ghání, vysokoškolský profesor, který získal své PhD. na Kolumbijské univerzitě a mimo jiné je autorem knihy o tom, jak rekonstruovat rozpadlé státy (Fixing Failed States, 2009, Oxford University Press). Ani není drahá, za pouhých deset dolarů si můžete počíst, jak se to dělá. Bohužel ten samý Ašraf Ghání, PhD., teď musel utéci ze své země před tlupou negramotů, kteří nejspíš knihu v životě nedrželi v ruce, ale přesto dokázali během pár dnů zbořit režim, který „naši“ PhD. dávali dohromady dvacet let. Co to? Nečekali bychom od Tálibánu, že vyrobí lepší zbraně nebo třeba počítače než vyspělý svět. Jak to, že měl úspěch zrovna v tomto? Napadá mě možná odpověď: replikační krize je příznakem skutečně hluboké hniloby v akademické sféře a ti naši PhD., od prezidenta Gháního až po posledního amerického úředníka v Kábulu, se při snaze vybudovat nový Afghánistán opírali o teorie a poznatky, které ve skutečnosti neplatí. Přesně podle toho, co říkal Mark Twain, je do problémů dostalo to, co věděli s jistotou, jenomže to nebyla pravda. Kdežto Tálibán věřil jenom koránu – a na islámském právu se rozhodně funkční stát vybudovat dá, i když zaostalý a krutý; je to takříkajíc prakticky osvědčený model už od dob Mohameda, který s jeho pomocí ovládl celou Arábii. Nevím, jestli mám v tomto pravdu, ale „selhavší studie“ jménem demokratický Afghánistán stála tolik peněz, času a krve, že se ji nejspíš nikdo ani replikovat nepokusí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-04 10:01:24

Pohrávání se sociálním kreditem

Německé noviny Die Welt upozorňují na studii vydanou spolkovým ministerstvem pro školství a vědu a na související článek dr. Karima Fathiho, který je tamtéž poradcem. Jedná se o rozebrání možných scénářů budoucího hodnotového vývoje německé společnosti, přičemž jedním ze scénářů je „bonusový systém“ (Bonussystem) podobný tomu čínskému. (Čína se v obou materiálech explicitně zmiňuje.) Takový systém by mohl odměňovat obyvatele například za výkon veřejně prospěšných činností zdarma (Ehrenamt) nebo uhlíkovou stopu (CO2-Abdruck). V oné ministerské studii najdete úvahy nad „bonusovým systémem“ od stránky 122 dále. Úředníci to berou vážně No uf. Má oblíbená noční můra. Jedna ze tří těch opravdu vytrvalých: přiblblá, leč těžkoruká algoritmizace lidského života, usnadněná dnešním masovým sběrem dat. Než půjdeme dál, je potřeba upozornit, že žádný z těch materiálů se vysloveně nehlásí k tomu, že by takový systém zavést chtěl. Je to vše v režimu „co by, kdyby“. Samotné ministerstvo odpovědělo na dotaz Weltu, že jde o scénář, který je „myslitelný“ (denkbar), ale „v žádném případě se o něj neusiluje“ (keineswegs anzustreben). A v obou textech se rozebírají i možné zápory celé věci. Z pohledu čtenáře si ovšem musíte klást otázku, proč se tedy takový scénář dostal do užšího výběru pouhých šesti scénářů, které se v materiálu rozebírají. Myslitelných možností vývoje je přece daleko více. Seberte sto intelektuálů, dejte jim za úkol přemýšlet nad budoucností jejich země, a sklidíte nejmíň 150 variant, jak by mohla vypadat. Pokud se „bonusový systém“ kvalifikoval až do oficiálního materiálu spolkového ministerstva, můžeme z toho soudit minimálně to, že takovou variantu vývoje berou tamní úředníci vážně. (Na rozdíl, dejme tomu, od návratu dynastie Hohenzollernů na císařský trůn, kterou nejspíš neberou úplně vážně ani nepočetní němečtí monarchisté.) Pojďme tedy chvíli uvažovat nad „bonusovým systémem“, jehož jméno je – všimněte si – formulováno neškodně a optimisticky, jako by šlo o nějaké odměny za chození do téhož supermarketu. I noční můry lze aspoň částečně zabalit do dárkového papíru. Aspoň v době, kdy je představujete publiku, které ještě úplně neví, co od nich čekat. Klid na práci Za prvé, státy či civilizace mají tendenci se navenek prezentovat tím, co je možno mezinárodnímu publiku takříkajíc prodat. Zrovna v případě té Číny, která je v materiálech zmiňována coby původce myšlenky a která očividně stojí o to, etablovat se na mezinárodní scéně jako jedna z velmocí a alternativ, to bude stabilita technokratické vlády. Asi takto by mohla vypadat jejich pomyslná reklama: „Přijměte náš model, nebo aspoň nějaké jeho prvky, a nebudou vám hrozit žádná nepříjemná překvapení jako brexit nebo vítězství nežádoucích stran ve volbách. Umíme řídit společnost seshora tak, aby pěkným, předvídatelným tempem kráčela k určenému cíli a přiměřeně ekonomicky rostla. Chcete-li, ukážeme vám, jak se to dělá. Takhle se maže, takhle se chválí. Toto musí přijít do novin, toto tam přijít nesmí. Tohoto člověka stačí pokárat, tenhle už musí na převýchovu, tohohle rovnou zavřít.“ Bohužel si myslím, že takto prezentované „zboží“ má v Evropě řadu potenciálních kupců, ať už je jeho reálná hodnota jakákoliv, a že na takový proces „ideového nákupu“ budeme muset dávat pozor. On totiž nemusí vždycky probíhat zjevně a otevřeně a budou k němu mít sklony i lidé, kteří tak na první pohled třeba nevypadají. Úředně řízený utopismus koneckonců nevynalezla Čína, jenom má momentálně k dispozici jeho nejúčinnější implementaci. Vize stability a růstu za cenu „drobných obětí“ má i tady určitou míru podpory mezi voliči, patrně závisející na tom, v jak velkých problémech se daný stát nachází (všimněte si, že jediným státem G7, který se podílí na čínském globálním projektu Belt and Road, je notoricky zadlužená a hospodářsky stagnující Itálie, i když poslední dobou začínají mít v Římě o moudrosti svého angažmá určité pochybnosti). Zejména se ale dá čekat, že na něco takového budou slyšet politici. Demokracie je chaotická; přeběhlí poslanci vrážejí vládě vidle do zad, kolem ctihodných hlav propukají špinavé skandály, táboroví řečníci během pár měsíců poskládají hnutí, které pak sebere ve volbách dvacet procent hlasů a špatně se s ním jedná. Nic z toho neprospívá „klidu na práci“, který prostě v pluralitním státě není možný. Zato v technokratickém státě řízeném shora by nějaký ten „klid na práci“ možný byl, a už to bude jeden z důvodů, proč u nás budou myšlenky na zavedení různých postupů tohoto střihu patrně také vylézat. On to samozřejmě nikdo na plnou hubu neřekne, že by rád, aby jej ve výkonu vládnutí nerušili; oficiální zdůvodnění bude vždycky znít nějak konstruktivně a pozitivně. (Boj proti pedofilii? Boj proti korupci? Boj proti rasismu? Boj proti klimatické změně? Boj, boj, boj.) Ale vsaďte se, že v praxi to bude brzy sklouzávat právě k tomu klidu na práci, který je nejpohodlnější. A „bonusový systém“ se k zajištění takového klidu náramně hodí. Problémoví jedinci zkrátka dostanou špatné skóre a spolu s ním tolik starostí, že se budou nuceni soustředit sami na sebe. Kolikrát v týdnu sis dal maso? Za druhé, existuje určitý způsob uvažování o historii, který se dívá na technologický vývoj a jeho následky pro vývoj společenský. Podle něj jsou určité technologie z principu disruptivní a mění běh světa už jen svojí existencí, respektive širokým nasazením. Zabloudíme-li na chvíli do historie, vynález a rozšíření palných zbraní se stal smrtícím problémem pro klasický feudalismus, protože dokáže-li kdejaký sedlák s ručnicí provrtat rytíře (nebo samuraje) kulí skrz naskrz, ztrácejí se důvody k tomu, aby ta společnost vůbec nějaké rytíře vydržovala a krmila. Podobně třeba rychlé pokroky hygieny a medicíny v Evropě 19. století vedly k tomu, že evropského obyvatelstva prudce přibývalo a náš kontinent je „vyvážel“ do kolonií. Export těch samých technologií do Asie a Afriky vedl k tomu, že obyvatelstva pro změnu začalo prudce přibývat tam, takže tok migračních proudů se obrátil a dnes se nacházíme spíš v nevděčné roli těch kolonizovaných. Masový sběr a zpracování dat je další taková technologie, která před vynálezem počítačů neměla ani zdaleka takové možnosti, jaké má teď. Někdy v roce 1920, kdy se údaje v kartotékách musely udržovat ručně, byly možnosti státu sbírat čísla o svých občanech značně omezené. (Schválně se podívejte na fotogalerii ČSSZ, kde je zachycena strojová kartotéka v Praze, jak to vypadalo.) Dělat s těmi čísly na papírcích nějaké hromadné výpočty dle libosti, to už teprve nešlo. Teď to jde. A jestliže to jde, tak to někteří lidé budou provádět – a jiní lidé budou v pokušení z těch dat dělat nějaké závěry. A ještě jiní lidé podle toho budou organizovat život tomu zbytku. Zrovna téma klimatické změny k takovému mikromanagentu života populace vysloveně navádí: Kolikrát sis, chlapče, v minulém týdnu dal maso? Čtyřikrát? To aby sis raději snížil nastavení termostatu v pokoji na osmnáct stupňů. Jinak překročíš doporučenou uhlíkovou stopu, což dělají jenom hanební vrazi planety. Se snadným sběrem dat je takový mikromanagement desítek milionů lidí možný; dříve to prostě nešlo. Dneska na vás ani nebude pokřikovat živá soudružka dozorčí, stačí na to aplikace v telefonu. Měli bychom si toho být vědomi, nechceme-li, abychom se jednoho dne probudili v technologické dystopii. Ona už do určité míry vlastně nastala, ale vždycky může být hůř. Nástroj šikany Třetí bod – ať už sbírají počítače jakékoliv množství dat a provádějí analýzu na libovolném množství proměnných, výsledek jejich výpočtu musí být vždycky srozumitelný i živému člověku. Koneckonců i ta appka v telefonu musí křičet na toho uživatele tak, aby to pochopil, a aby jej ovlivnila právě tím směrem, kterým chce. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je „zdrcnout“ celou komplikovanou situaci do jednoho čísla. Bonus, malus, skóre. Jedno jediné číslo totiž pochopí každý kromě úplných idiotů, a stejně tak pochopí, jestli a) to jeho číslo klesá nebo roste a b) jestli má to číslo vyšší nebo nižší než jeho kamarád či soused. A stejně tak to v případě potřeby pochopí vynucující orgán, nějakým domovním důvěrníkem počínaje a vyšetřovatelem konče. Což dost často nebývají nikterak duševně obdaření lidé. Samozřejmě, jakmile přetavíte celý složitý svět do jednoho jediného čísla, ztratíte přitom velký kus informace, a to číslo začne mít poněkud pofidérní vypovídací hodnotu. Tak například v bavorském městě Vilshofen, které zavedlo možnost nechat si přidělit zelené domovní číslo coby symbol, že tato domácnost pečuje o životní prostředí, je k přidělení zeleného čísla potřeba získat určitý počet bodů v dotazníku. Kompletní dotazník není bohužel on-line k dispozici, ale bulvár Bild vyzobal podobný dotazník z Porýní a uvádí například to, že za předplatní jízdenku BahnCard 100 (pořizovací cena 4395 eur) dostane domácnost 10 bodů. Což je spíš měřítko „bohaté domácnosti, které potřebuje někam často jezdit“ než skutečného dopadu na přírodu. A ano, jsou tam i body za to, že jíte maso maximálně dvakrát týdně. Nebo za aktivní členství v organizaci Greenpeace. Druhý přirozený důsledek degenerace složitého jevu na jednorozměrné číslo je, že manipulace se stane oboustrannou. Jestliže byl systém původně navržen k tomu, aby manipuloval s chováním jedinců, naučí se brzy mnozí jedinci, jak pro změnu manipulovat systém a dosahovat maximálního skóre s minimální námahou. „Stane-li se z metriky cíl, přestává být dobrou metrikou,” praví tzv. GOODHARTOVO PRAVIDLO, jak jej repornulovala Marilyn Strathern. Ze stejného důvodu, z jakého dosud nemáme a patrně nikdy nebudeme mít nějaké číselné hodnocení kvality práce vědců, umělců, řemeslníků nebo programátorů, patrně ani nikdy nebudeme mít „bonusový systém“, který by při měření něčeho komplexního dával smysl. Takové systémy se lidskou vynalézavostí snadno podvracejí a končí jako aparát vhodný spíš pro šikanu odpůrců než co jiného. Bohužel to na jejich povrchní přitažlivosti nic nemění. Do té míry, že si s nimi nezávazně, „co by, kdyby“, pohrává i německé spolkové ministerstvo školství, toho času již řadu let řízené konzervativní CDU. I když – kdybych měl evropským politickým stranám začít přidělovat „skóre konzervativity“, zrovna CDU by byla v nejlepším případě někde kolem nuly.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-12 19:40:06

Jiná forma bankrotu aneb O odpouštění dluhů

Nová Bidenova administrativa zvažuje odpuštění části studentských dluhů. Je to tak trochu úvaha ze zoufalství. Stávající systém je totiž patrně neudržitelný, ale co s ním? Jen, co se prostřídaly stráže v Bílém domě, přišla řada na úvahy o tom, že součástí úlev, které by měly pomoci ekonomice postižené covidem, by mohlo být odpuštění části dluhů na školném. Nejsou to zrovna malé dluhy, protože jen federální kase dluží 42 milionů Američanů celkem 1,54 bilionu dolarů; což je mimochodem za posledních pětadvacet asi osminásobný růst, a to i se započtením inflace. Pak jsou tu také soukromé půjčky na školné, jejichž objem je ovšem podstatně menší, jen něco přes 130 miliard dolarů. K nim ale bezprostřední moc Washingtonu nesahá, takže odpouštěcí debaty se točí hlavně kolem půjček federálních, které beztak tvoří asi 92 procent celé pyramidy studentských dluhů. Vysoké školy se v Americe obecně kloní doleva, školné je ale vesměs považováno za pravicový nástroj. Jak se tedy stalo, že převážně levicové instituce „ždímají“ svoje studenty skrze pravicové poplatky, a přitom z toho není (nebo aspoň zatím nebyla) revoluce, i když horkých hlav je na kampusech plno? Toto je jedna z těch otázek, na kterou jen tak neodpovíte, ale i tak si uvažování o ní zaslouží hezkých pár odstavců. Systém zralý na bankrot Začněme u konkrétních čísel a vývoje. Prudký růst školného v USA není pseudoproblém, na kterém by se točilo pár umanutých aktivistů. Naopak – nárůst školného výrazně překonává inflaci i růst průměrných mezd, dokonce i růst cen nemovitostí; jediným srovnatelně rostoucím sektorem jsou náklady na zdravotní péči. Fuč jsou ty časy, kdy bylo možné si na studium vydělat brigádami přes léto. Dnes jde v případě lepších škol o investici srovnatelnou s nákupem rodinného domu. Přitom je zajímavé, že i když náklady na školné razantně rostou, o platech běžných profesorů se to říci nedá. A nejen to, klasických kariérních míst (tenure-track), která směřují k profesorskému křeslu, v mladších generacích postupně ubývá a naopak počet učitelů fungujících na různé částečné úvazky a méně výhodné smlouvy roste. Ať na tom procesu vydělává kdokoliv, akademici to podle všeho nejsou. Ponoří-li se člověk do (často velmi zahořklých a zaťatých) on-line diskusí mladých Američanů o školném, shledá, že žádná univerzální shoda o příčinách vývoje nepanuje, ale několik bodů se opakuje velmi často. A tyto body dávají dohromady obrázek systému, který je popravdě na hromadný bankrot více než zralý. Posuďte sami. Když paraziti převládnou Bod první: jelikož osmnáctiletí maturanti nemají žádnou kreditní historii a většinou ani žádný majetek, který by mohli použít jako zástavu, měli by na normálním trhu problém půjčit si nějakou větší částku. Pro toho, kdo nemá bohaté nebo aspoň slušně zajištěné rodiče, by to byla těžko překonatelná překážka. Proto taky 92 procent peněz na školné půjčuje federální vláda. Jenže taková zdánlivá vstřícnost má vždycky háček, v tomto případě skutečnost, že dluhů na školném se nezbavíte ani osobním bankrotem, který je jinak v USA poměrně běžný (kolem 0,3 – 0,6 procenta populace ročně, podle toho, jak se vyvíjí ekonomika). Roku 2005 se tento princip rozšířil i na soukromé půjčky na školné, čímž běžné banky přestaly mít jakoukoliv motivaci zkoumat bonitu žadatele. Nicméně jedna věc se s mladými studentíky táhne, a to je poměrně vysoká úroková sazba. Za „špatnou“ sazbu se prý považují hodnoty přes 10 procent, čísla pod sedm jsou „snesitelná“. Samozřejmě, ono i pět procent úroku je ve skutečnosti docela dost, jenže lidský mozek nevnímá exponenciální křivku příliš intuitivně, což je jednou z příčin, proč se tolik lidí zadluží mimo svoje reálné možnosti splácet. Na školném i mimo něj. Bod druhý: mezi jednotlivými vysokými školami prý panuje poměrně intenzivní soupeření o nové studenty, zejména pak o ty zahraniční, kteří s sebou přinášejí nejvíce peněz. A jedním z prvků tohoto „závodu ve zbrojení“, kterým se školy ucházejí o budoucí studenty, jsou amenities čili vybavení, které přímo nesouvisí s poskytovanou výukou, ale jehož kvalita má přesvědčit uchazeče k tomu, že právě zde a ne jinde budou mít tu nejlepší college experience, „zážitek ze studia“. Co se tím míní? Špičkové koleje, tělocvičny, stadiony, gurmánské stravování, školní kina, plazmová televize na každém pokoji, lázně a sauny, mikrobusové linky jezdící po kampusu, abyste nemuseli moc chodit pěšky atd. Podle všeho je to opravdu významná konkurenční výhoda! O akademickou úroveň výuky se zajímá méně uchazečů než o to, v jak hezkém prostředí budou studovat, a lepší vybavení přitáhne více studentů. (Článek s výzkumem na toto téma.) Pro člověka odchovaného na „katově šlehu“ z čerstvě postkomunistické menzy to zní jako ráj na zemi, že? Jenže ráje na zemi prostě nejsou, nebo se v nich vždycky skrývá aspoň kousíček pekla. Na rozdíl od staré postele na větrem protahovaném Strahově jsou tyto luxusní podmínky hodně drahé. A student si je v pozdější etapě života zaplatí i s úroky, což mu zkomplikuje život způsobem, který si v těch osmnácti letech, kdy si vybíral školu podle prvního dojmu, patrně ani nedovedl představit. Tahle značně opožděná zpětná vazba je problém. Systémy, kde následky přicházejí velmi dlouho po příčinách, mají tendenci se destabilizovat. Špičkové vybavení kampusů má ještě jeden důsledek. K provozování a údržbě takových zařízení je potřeba další personál, čímž se dostáváme ke dnešnímu poslednímu bodu. Bod třetí: přebujelá administrativa. Jak? Drasticky. Úřednická místa rostla v posledních desetiletích daleko dramatičtěji než počet studentů a učitelů. (Článek ve Forbesu, druhý, třetí z Wall Street Journal, čtvrtý z New York Times). Tentýž problém mají ve Velké Británii, kde roku 2015 měly dvě třetiny univerzit více administrativních pracovníků než učitelů. Určité procento tohoto nárůstu má racionální zdůvodnění. Například takové IT oddělení, které roce 1970 patrně vůbec neexistovalo, má dnes se správou počítačových sítí dost práce a musí k tomu zaměstnávat nějaké kvalifikované pracovní síly. Ale o ty nejspíš nejde. Horší je to už s lidmi, kteří se starají právě o výše zmíněná luxusní zařízení typu zimních stadionů a saun. A pak je tu ještě kategorie zajisté nejvíce oblíbená mezi ctěnými čtenáři – ony vysloveně ideologické pozice, jako jsou různí proděkani pro diverzitu apod. Forbes píše, že Michiganská univerzita utrácí za „diverzitní“ pracovní místa zhruba 14 milionů dolarů ročně. Vychází to na 300 dolarů na studenta a semestr, což je částka, jejíž ušetření by sice dluhovou krizi nevyřešilo, ale zanedbatelná také není. Pravicově zaměřený blog Campus Reform zmapoval platy v této profesi a nejlépe placený diverzitní úředník, viceprezident Virginské univerzity pro různorodost a rovnost, má na výplatní pásce pěkných 349 tisíc dolarů ročně. Dobrý kšeft, nicht wahr? (V téhle souvislosti člověka napadne, zda to nakonec není tak, že každá společnost si časem vytvoří něco jako klerikální vrstvu, která žije z desátků poddaných a zároveň je poučuje o tom, jakých hříchů se ve svých bídných životech dopouštějí a co mají dělat pro své vykoupení – zejména pak poctivě platit další desátky.) Nicméně přemnožení administrátorů se zdaleka neomezuje jen na diverzitní sekor a skutečnost, že k nárůstu jejich počtu docházelo i za hospodářské krize po roce 2008, znepokojovala i tradičně liberální The Atlantic. A obří rozpočet rektorátu Kalifornské univerzity (686 milionů dolarů ročně pro více než tisíc zaměstnanců, kteří neučí) přiměl před pár lety kalifornské úřady k finančnímu auditu univerzity, i když Kalifornie je klasická bašta demokratů. Kdybych měl být drsný, řekl bych, že i v přírodě se ke každému hostiteli najde parazit a točí-li se v nějakém rozpočtu stamiliony, těžko zabránit určitému typu jedinců, aby se na něj snažili přicucnout. Stává se to v soukromém sektoru právě tak jako ve státním; ale většina soukromých firem daleko rychleji narazí na „meze možného“ a buď další infestaci zastaví, nebo se zhroutí. Pokřivené motivace Co říci na závěr? Možná, že byl původní záměr dobrý, ale tenhle systém podléhá Darwinovi a časem se vyvinul do něčeho, co vypadá naprosto neprůstřelně. Všichni významní hráči mají všelijak pokřivené motivace. Statisíce lidí je na současných poměrech existenčně závislých a budou silně lobbovat proti jakýmkoliv změnám, které by je mohly ohrozit. A studenti, kteří de facto nesou celou tuto vachrlatou konstrukci na svých ramenou, vesměs nemají ani zkušenosti, ani včasnou zpětnou vazbu potřebnou ke kvalitnímu rozhodování; v okamžiku, kdy je splátky úvěrů skutečně zasáhnou, už je příliš pozdě měnit podle toho své chování. A – paradox ze všech největší, na který bych rád výslovně upozornil některé české pravicové politiky a myslitele – systém školného vytvořil neuvěřitelný rezervoár slušně placených míst pro institucionální levici, která víceméně opanovala celý univerzitní sektor, což asi původním záměrem nebylo. Inu, Darwin, nikoliv Newton. Docela by mě zajímalo, kdy nastane nějaká ta typicky darwinovská krize daná vyčerpáním zdrojů. Je patrné, že tenhle proces nemůže pokračovat donekonečna, a to, co nemůže pokračovat donekonečna, jednoho dne skončí. Ale nevěřím, že by vše skončilo právě navrhovaným odpuštěním dluhů; i tam bude totiž mít rozhodující slovo Darwin a jeho pomocníci jménem „nečekané následky“.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-31 20:29:26

Článek 16, který nakonec nebyl

O náhlé noční bitvě na severoirské téma, které se v Česku dostalo poměrně málo pozornosti. Milí čtenáři, po zábavě s hledáním začerněného textu v PDF jsem si říkal, že nějakou dobu nechám zase EU na pokoji a budu se věnovat jiným tématům. Leč osud tomu chtěl jinak. Málokdy se stane, že člověk jde v pátek večer spát, v sobotu ráno se vzbudí a zjistí, že mezitím proběhlo něco jako diplomatická bitva u Agincourtu, jen s tím rozdílem, že místo palcáty se mlátili po hlavách papíry a podstatně více zúčastněných rytířů mělo ve znaku irskou harfu. Obrat o 180 stupňů Roli prvního útoku kavalerie sehrálo pátečně večerní prohlášení Evropské komise – mezitím už vzaté zpět – že zavede kontrolu nad pohybem vakcín z Irské republiky do Severního Irska. Odvolávalo se přitom na článek 16 severoirského protokolu, o kterém si za chvíli povíme více. Evropská komise podle BBC 29. LEDNA sdělila: „Toto je oprávněné coby ochranný mechanismus podle článku 16 tohoto protokolu za účelem odvrácení závažných společenských obtíží způsobených nedostatkem zásob ohrožujícím řádné plnění očkovacích programů členských států. (Jestli se vám ten můj překlad zdá nějaký kostrbatý, věřte, že jsem se snažil zachovat ducha originálu.) Irské noviny píšou (článek 1, článek 2), že tento krok byl podle jejich informací učiněn bez předešlého upozornění irské vládě, že se něco takového chystá. To by bylo faux pas i v méně závažné věci, natož v případě článku 16. Následovalo pozdvižení na ostrovech a intenzivní telefonování mezi irským taoiseachem Martinem, předsedkyní komise Ursulou von der Leyen a Borisem Johnsonem. Šéfka severoirské vlády Arlene Foster prohlásila užití článku 16 za „neuvěřitelně nepřátelský čin“ a k odsouzení kroku se přidala i předsedkyně severoirských nacionalistů (Sinn Fein), která to označila za „závažnou chybu“. Vlastně si nevybavuji, jestli jsem kdy viděl takovou shodu mezi severoirskými katolíky a protestanty, ale myslím, že ne. Evropská komise nakonec kolem půlnoci obrátila o 180 stupňů (pro matematiky: π radiánů), původní oznámení smazala, oznámila, že šlo o „přehlédnutí“ a že článek 16 použít nechce. Tím horká fáze konfliktu skončila a začalo uvažování, co že se to vlastně právě proboha stalo. „Jaderná volba“ Patrně je čas se podívat na zub onomu zmíněnému článku 16, protože jen se znalostí kontextu můžeme ocenit, proč kvůli němu někteří nejvýše postavení politici Evropy viseli až do víkendové noci na drátě. Irsko coby ostrov je už po několik generací rozdělené mezi dva státy, Irskou republiku (dříve Irský svobodný stát) a Velkou Británii. To se všeobecně ví. Ačkoliv je Severní Irsko jen malý kus země, odhadem srovnatelný s půlkou naší Moravy, po mnoho let šlo o jednu z nejproblémovějších končin Evropy. „Trable“, které jsou ještě v živé paměti, si vyžádaly přes tři tisíce mrtvých. Severoirský konflikt se vyznačoval permanentní atmosférou strachu, protože jste nikdy nevěděli, co vyletí do vzduchu příště a zda se tam v tu chvíli nebudou nacházet vaši rodinní příslušníci. To, že se jej podařilo ukončit jednáním a mírem, aniž by došlo k nějakým masakrům a hromadnému vyhánění poražených podle jugoslávského či iráckého vzoru, je na obvyklé standardy dějin něco jako zázrak. Velkopáteční dohoda z roku 1998, kterou byl konflikt ukončen, stanovila mimo jiné, že vnitroirská hranice musí být „měkká“. V současné době připomíná klasickou vnitroschengenskou hranici, kterou přejedete, aniž byste si toho nutně všimli. Spousta lidí má na opačné straně hranice pozemky či nemovitosti, obchod volně proudí oběma směry. Jelikož Velká Británie přestala být členem EU, bylo nutno dořešit status Severního Irska, aby na ostrově nevznikla „tvrdá hranice“ zakázaná mírovou dohodou. (Nikdo, kdo je se situací aspoň trochu seznámen a má v hlavě rozum, nechce riskovat nové násilnosti a vznik nějaké druhé Provizorní IRA.) Dohoda, která upravuje poměry na ostrově po brexitu, se jmenuje Severoirský protokol a její oficiální český překlad se nachází zde. Článek 16 umožňuje oběma stranám zavést jednostranná restriktivní opatření v případě vážných problémů. Neoficiálně se mu říká „nuclear option“ čili „jaderná volba“, což je samozřejmě metafora. Nejde o to, že by v případě jeho aktivace vyrostly nad Evropou atomové hřiby, ale o to, že je to mechanismus, který se má uplatnit až v krajní situaci a jako poslední volba, protože má potenciál rozjet mezi oběma stranami začarovaný kruh vzájemných eskalací a protiopatření. Navíc představuje ohrožení Velkopáteční dohody, protože omezit pohyb zboží mezi Severním Irskem a republikou vyžaduje nějakou formu hraničních kontrol. Kdopak za to může? Nyní už tedy lze pochopit, proč v Dublinu, Belfastu i Londýně nastalo pozdvižení. Původní prohlášení EK hrozilo náhlým zhmotněním vnitroirské hranice bez toho, aby místní obyvatelstvo bylo uvědoměno předem. Navíc zdůvodnění bylo poněkud slabé. Severní Irsko je aktuálně zásobováno vakcínami z Británie v rámci společného zdravotnického systému NHS a nikde jsem nenarazil na informaci, že by z Irska do Severního Irska proudily nějaké náklady evropských vakcín. Ten, kdo sáhl po „nukleárním“ článku 16, tak učinil takříkajíc preventivně, v duchu úvahy co by, kdyby. Irský list Independent píše, že podle nejmenovaného vládního zdroje stojí za celou krizí někdo, kdo „nechápal politické důsledky tohoto rozhodnutí“. Zcela upřímně, u této formulace mě hned napadla osoba, jejíž dlouhé jméno začíná slovem Ursula a končí slovem Leyen. Poloviční přítel? Poslední, trochu obecnější pohled na paniku kolem nedostatku vakcín. Lidí je na světě přes sedm miliard, v bohatších státech světa jich žijí dejme tomu dvě miliardy, podle toho, kde ještě položíte laťku bohatství. Zásobit je všechny během pár měsíců vakcínami je nemožný úkol, ale to zase neznamená, že bychom se o ně měli bezuzdně porvat jako žraloci o velrybí zdechlinu. Vakcinační krize pomine, ale pitomosti a podpásovky v jejím průběhu spáchané si budou jednotlivé národy světa ještě dlouho pamatovat – a bude to mezi nimi zasívat nedůvěru. To, že EU zavádí mechanismy ke kontrole exportu vakcín, nevidím jako dobrý a promyšlený krok. Tak například: vakcína Pfizer/BioNTech, která se vyrábí na evropském kontinentě, vyžaduje ke svému fungování kromě samotné mRNA také dodávky lipidových nanočástic, technologii kanadské firmy Acuitas. Lipidové nanočástice chrání mRNA v organismu až do té chvíle, než se dostane do buněk. Bez nich by vakcína nebyla účinná, lipidy pomáhají dopravit mRNA tam, kde je jí potřeba. A tuto specializovanou chemickou výrobu si Pfizer nasmlouval v Anglii! Dnešní logistické řetězce jsou zkrátka propletené a jednostrannými zásahy, po kterých se nedá vyloučit stejně tvrdá odveta, můžeme snadno dospět ke stavu, kdy na tom budou špatně úplně všichni. Ve fungování EU se toho hodně svaluje na Němce, ale myslím si, že ona mentalita ostražitého a podezřívavého protekcionismu vůči outsiderům je spíš francouzský vynález a že v nových vztazích s Británií bude tato mentalita Evropě leda na škodu. Právě Macron Britům v sobotním Guardianu vzkazuje, že nemůžou být „polovičním přítelem“; ach jej, napadlo jej vůbec, jaké jsou další možnosti, které tím potenciálně uvádí na scénu? Přece musí být aspoň ze školy seznámen s tím, jak vřelé ty anglo-francouzské vztahy v minulosti byly. Určitě dával pozor, vždyť má koneckonců za ženu svoji bývalou učitelku ze střední.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-29 18:13:55

Obrať kapsy, návštěvníku. Pozastavení nad návrhem daně z majetku od kalifornských demokratů

Právě končící covidový rok znamenal mimo jiné průvan ve veřejných financích států, měst a jiných entit. Hodně jich napjatou situaci řešilo emisí dluhopisů; dlouhodobé následky budou asi ještě zajímavé, zejména ve státech jako Itálie, které mají problém s hospodářským růstem. Některé jiné se rozhodly hledat nové zdroje zdanění. Kalifornský návrh daně z majetku z letošního léta stojí za podrobnější prozkoumání, už kvůli různým zajímavým zákoutím, které se v něm skrývají. Plný text návrhu najdete zde. Celosvětová jurisdikce První bod: kalifornská daň z majetku v základní sazbě 0,4 procenta ročně by se týkala majetku poplatníka všude na světě, nejen v Kalifornii. Celosvětová jurisdikce, wow! Spojené státy vybírají federální daně od svých občanů také všude na světě, což je jinak mezi vyspělými státy vzácné (dělá to například Eritrea a Filipíny, ale o efektivitě jejich snah lze pochybovat). Jednotlivý stát USA se o něco takového zatím ani nepokoušel, podobné myšlenky v New Yorku nedávno sestřelil guvernér Cuomo. V praxi by to znamenalo, že pokud by se francouzský, brazilský či čínský milionář dostal na seznam poplatníků, měl by kalifornským úřadům odvádět i peníze ze svých podniků na opačné straně světa, pod rizikem zatčení při příští návštěvě Kalifornie. V kombinaci s dalším bodem z toho plyne, že nejbezpečnějším režimem by bylo Kalifornii vůbec nenavštěvovat. Více poplatníků Druhý bod: poplatníkem by se stával každý, jehož zdanitelný majetek (nemovitosti mají výjimku, o tom za chvíli) překračuje 30 milionů dolarů a kdo pobyl v Kalifornii aspoň 60 dní za rok („dočasný rezident“). To je hodně nízká hodnota. Běžným limitem v daňovém světě je 183 dní v průběhu jednoho roku. Lidem, kteří nejsou v Kalifornii usazení trvale, by se daň krátila poměrně k jejich době pobytu, ale stále by se počítala z celosvětového majetku. Jak dlouho? To je další zajímavý bod. Zdanění vystěhovalců Třetí bod: poplatníkem by člověk zůstal deset let od posledního roku, kdy byl považován za rezidenta (dočasného či trvalého), a to i tehdy, pokud se z Kalifornie vystěhoval bez úmyslu se vrátit. Sazba daně by ale postupně klesala, jedenáctý rok tedy konečně až k nule. Výjimka pro nemovitosti Čtvrtý bod: osobně vlastněné nemovitosti by se nezapočítávaly. Oficiální zdůvodnění je, že z nemovitostí už se platí separátní daň. Ale výjimka je opět celosvětová, kdežto daň z nemovitostí do kalifornské kasy se vybírá jen z realit nacházejících se v Kalifornii. Není to tedy příliš konzistentní vysvětlení; někde třeba nemají daň z nemovitostí vůbec. (Toto je spíše ilustrace toho, že landowner lobby, lobby majitelů nemovitostí, má v Kalifornii silný politický vliv.) Na rozdíl od nemovitostí by se ale do základu daně započítávala i hodnota akcií či podílu ve firmách, které vlastníte – opět kdekoliv na světě – což by s sebou asi přinášelo zábavné byrokratické boje při jejich oceňování, zejména v případě firem, které vůbec na burze nejsou. Zkuste třeba spočítat, jakou hodnotu má padesátiprocentní podíl na thajském sloním cirkusu. Skvosty sbírky podivných nápadů Momentálně je návrh zákona u ledu, ale příští rok se k němu kalifornští poslanci mohou vrátit; k jeho schválení by byla potřeba dvoutřetinová většina hlasů v obou komorách. Pokud by přece jen prošel, je pravděpodobné, že by se jeho (ne)ústavnost řešila u federálních soudů, včetně toho nejvyššího. Státy mají obecně ve zdanění poměrně volnou ruku, ale na svém vlastním území. Snaha o zdanění nerezidentů je dost neobvyklá na to, aby k tomu ústavní soudci měli co říct, domnívá se Wall Street Journal. „No taxation without representation“, pravilo kdysi revoluční heslo, které není úplně zapomenuto, a federální vláda má ústavou vyhrazenu regulaci obchodu mezi státy, interstate commerce. Kalifornský návrh, s tou svojí snahou přesahovat hranice, by federálům lezl do zelí – což oni nemají rádi. No dobrá, jaké efekty by se daly čekat, kdyby návrh všechny tyto překážky překonal a stal se zákonem? Z hlediska „vnějších“ milionářů, kteří v Kalifornii nežijí, by šlo o skvělou motivaci, proč se jakémukoliv výletu do Kalifornie raději vyhnout. Koneckonců, i když plánujete pobyt jen na tři týdny, nikdy nevíte, jestli vás na jeho samém konci nepostihne třeba infarkt a nezbytná hospitalizace, se kterou už byste limit mohli „přelézt“ a dalších deset let být zaháčkován. V tomhle je navrhovaný zákon pozoruhodně anachronistický, protože právě roku 2020 se ukázalo, jak snadno lze v případě potřeby provozovat různé schůzky a konzultace na dálku, bez fyzického cestování. Určité dilema by takový zákon představoval i pro studenty. Kalifornské vysoké školství je na dobré úrovni, aspoň co se těch opravdu odborných předmětů týče; slavné Křemíkové údolí vděčí za svůj vznik i nedalekému Stanfordu, který byl snadno dostupným zdrojem inženýrských talentů. Ale monopol na vzdělání Kalifornie v žádném případě nemá. Kdyby takový princip zdanění prošel, bylo by asi bezpečnější jít studovat někam jinam – zvlášť pokud si věříte, že jednoho dne založíte nový Facebook a nechcete pak být podojeni kalifornským erárem, i kdyby místem vzniku firmy byl třeba Austin, Texas. Texas nebyl zmíněn úplně náhodou. Je to častý cíl stěhování Kaliforňanů nespokojených s poměry ve staré vlasti. Nedávno se mezi ně zařadil i Elon Musk, majitel SpaceX a Tesly, čímž naplnil svoje slova z předešlé krátké, leč ilustrativní přestřelky s kalifornskou poslankyní Lorenou Gonzalez na Twitteru. Jak už výše řečeno, tento návrh zákona nemá aktuálně velké vyhlídky na přijetí. Ale, stejně jako náš národní sprosťák Pepíček, i já rád sbírám duševní pochody. A duševní pochod legislativců, kteří si myslí, že šedesátidenní pobyt někoho někde je opravňuje k hrábnutí do jeho majetku o několik časových pásem vedle, patří mezi skvosty mé dosavadní sbírky. Její celkovou cenu pro účely zdanění majetku si ovšem netroufám odhadnout.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 14:12:24

Kdo nese kůži na trh a kdo ne

Nassim Nicholas Taleb vydal roku 2018 knihu Skin in the Game (česky vyšla jako Nasadit vlastní kůži). Na můj vkus je jaksi moc “unadávaná”, jako by se Taleb s plynoucími roky stával čím dál žlučovitějším dědkem. Ale její základní myšlenku beru jako velmi důležitou – o to více, že na poslech sice zní samozřejmě, ale v praxi se jí řídí jen málokterá instituce. Je nebezpečné, když o nějakém tématu rozhodují jedinci, kteří v případě neúspěchu nic osobně neriskují, píše Taleb, který se jako bývalý burzián koncentruje hlavně na ekonomickou oblast, tj. situaci, kdy někdo rozhoduje o tom, co se udělá s penězi cizích lidí, a to jak ve státním, tak v soukromém sektoru. Ale ten princip se dá samozřejmě uplatnit i jinde, například na současné hnutí Black Lives Matter (BLM). Ve včerejším článku jsem se zmiňoval o tom, že video, ve kterém černoch Max Fr. z Oaklandu kritizuje nedostatečné soustředění BLM na to, co se děje uvnitř ghett samotných, vyvolalo na sociálních sítích podrážděné reakce a novinář Lee Fang se za ně nakonec omluvil. Povšimněte si, že z hlediska čisté logiky je to poněkud divné. Ti mrtví jsou právě tak stejně mrtví, ať už smrtící zbraň držel v ruce policista nebo soused-gangster, a jejich příbuzní pro ně nebudou truchlit o nic méně. Pokud ale jedněch je desetkrát více než druhých, a pokud vám tedy opravdu na životech černochů záleží, měli byste asi tomu většímu problému přikládat větší prioritu. Soustředit se na ten menší dává asi stejný smysl, jako když se plavci na člunu snaží zacpat jednu díru pod čarou ponoru a zároveň si zakazují byť jen promluvit o té druhé, mnohem větší díře, kterou do jejich plavidla teče ohromné množství vody. Jenže to začne dávat smysl, když si uvědomíte, že ti nejhlasitější zastánci radikálních reforem (typu „sebereme peníze policii“) vůbec na tom člunu nejsou. Křičí svoje rady, názory a rozhořčené požadavky z břehu, který se jim nikterak nehrozí potopit pod nohama. A ať bude konečným výsledkem cokoliv, je osobně to nepostihne. Ani jejich příbuzné, ani firmy a organizace, ve kterých pracují. Na celé věci můžou jenom vydělat, totiž pověst statečného bojovníka proti diskriminaci, což se třeba časem promítne v nějakém pracovním povýšení nebo v udělení prestižní ceny. A žádné problémy jim nehrozí, i kdyby se jimi prosazovaná řešení časem ukázala jako nefunkční, špatná či třeba úplně katastrofální. Akademičtí pracovníci, studenti, novináři, umělci, političtí aktivisté, majitelé firem, které školí korporátní zaměstnance z kulturní diverzity – to jsou všechno lidé, kteří v ghettech nežijí a nikdy nebudou muset řešit, že se jejich patnáctiletý syn chce dát do gangu a jak ho od toho odradit, nebo jestli náhodou po nějakých násilnostech neusoudí poslední zbylý obchodní řetězec, že provozovat supermarket v takové čtvrti je příliš nebezpečné a nezavře jediný krám, kde se dalo koupit jídlo a hygienické potřeby. Nebudou muset přežít ve čtvrti, kde násilný zločin dosahuje úrovně srovnatelné s Johannesburgem. Jediný, kdo aspoň trochu riskuje, jsou volení politici – ale ne ti, kteří kandidují za “jisté” okrsky, kde je opozice velmi slabá a kde je nepravděpodobné, že by mohli o křeslo přijít. Platí to i u nás – hlasitě se projevilo třeba Švandovo divadlo, v jehož případě dost pochybuji o tom, že by tamní personál měl představu, jaké hlavní problémy trápí byť jen obyvatele nepříliš vzdáleného Chanova, natož nějakého gangstery zamořeného předměstí v Baltimore či Detroitu. Pak začnete chápat, proč Lee Fang i Max Fr., kterého vyzpovídal, tak podráždili sociální bublinu klávesnicových válečníků na Twitteru. Oba v těch problémových čtvrtích skutečně vyrostli a vědí, že černobílá (pun intended) politická linie ražená progresivní levicí má k reálným poměrům daleko a že skutečnost je podstatně komplikovanější. Jenže to narušuje čistotu svatého boje, protože vraždy, přepadení či znásilnění mezi sousedy je daleko těžší věrohodně svést na systémový rasismus praktikovaný bohatými bělochy, kteří u toho ani nebyli. (To slovo věrohodně je v tomto případě důležité, s trochou snahy dokážete vždycky dát dohromady nějaké zdůvodnění. Jiná otázka je, kolik lidí vám to bude věřit. Vyslovená sofistika je dost průhledná.) No dobrá. V čem tedy ti výše zmínění „kůži na trhu“ mají? Jedna věc, která mě napadá, jsou výsledky voleb. V minulém článku jsem zmiňoval, že těm nejprůšvihovějším městům USA vesměs dlouhodobě vládnou demokrati. Zde na Forbesu je tabulka měst s největší násilnou kriminalitou na 100 tisíc obyvatel. Když se podíváme na Top 10, vypadá to takto: Jednou ze slabin americké politické scény je, že v tamním systému dvou velkých stran jsou velké oblasti (města, regiony, celé státy), kde fakticky dlouhodobě vládne strana jedna. Ve výše uvedené tabulce je jich devět z deseti. A to je samozřejmě provázeno různými patologiemi, kdy ruka ruku myje a zavedené autority si dělají, co chtějí. Domnívám se, že jedním z důvodů, proč politické hlavy hnutí BLM tak zuřivě reagují na zmínky o násilí v ghettech, je právě snaha odvést pozornost od těchto velmi špatných výsledků stávajících politických elit. Jestliže někde vládnete čtyřicet let a přitom se vaše město stále umisťuje v první kriminálnické lize, těžko pak v kritické diskusi obhájíte, že jste upřímným a schopným bojovníkem za kvalitnější život rasových menšin. V soukromé sféře by manažer, který dlouhodobě dosahuje takto mizerných výsledků, dávno letěl na dlažbu. Možná se zlatým padákem, ale letěl. V takové situaci je nejlepší tu diskusi utnout hned v zárodku, nepřipustit, aby vůbec vznikla, a místo toho obrátit pozornost veřejnosti jinam. Jinak by se mohlo stát, že třeba vaši voliči dojdou k nějakým nelichotivým závěrům a zvolí někoho jiného. Ne nutně republikána, v komunální sféře se občas najdou i úspěšní nezávislí kandidáti. Ti by možná pro zavedené zájmy představovali vůbec největší ohrožení. Tady si myslím, že ta „kůže ve hře“ – v podobě udržení kontroly nad volebními baštami a možného získání prezidentského úřadu – skutečně je a částečně vysvětluje to současné běsnění.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-07 14:20:09

Šéf Peugeotu a Citroënu Carlos Tavares: Kampaně proti dieselovým motorům zvyšují exhalace CO2

Carlos Tavares bude zřejmě brzy po spojení automobilek Fiat-Chrysler a Peugeot-Citroën šéfem nového světového koncernu. Poté, co rodilý Portugalec odešel z firmy Renault-Nissan, stačilo mu necelých pět let k tomu, aby z téměř bankrotující automobilky PSA vybudoval firmu s největší ziskovostí v branži. Focus Online s ním hovořil o aktuálních otázkách tohoto průmyslu.   I když už v koncernu PSA máte první modely plug-in a elektroauta, na rozdíl od Volkswagenu, Mercedesu, Fordu a Kia se nepodílíte na programu výstavby rychlonabíjecích stanic pro elektroauta po Evropě. PSA je druhá největší skupina v automobilové branži. Není toto rozhodnutí trochu divné?  Možná, ale je to stanovisko, které mohu velmi jednoduše vysvětlit. Naším hlavním cílem je zajistit svobodu pohybu s vysokou mírou komfortu, kvality a trvanlivosti. Infrastruktura, která je potřeba pro provoz automobilů, není naším klíčovým byznysem. Nepodílíme se na výstavbě čerpacích stanic, ani dálnic. Proto se také nepodílíme na stavbě nabíjecích stanic pro elektromobily. Malá hustota nabíjecích stanic je jedním z největších problémů v Evropě a zpomaluje to rozvoj elektromobility a zásah širších vrstev zákazníků. Vidím to ale tak, že se jedná o odpovědnost vlád a komunálních orgánů. Potřeba investic do této oblasti je velmi vysoká a už teď jsou tyto státní struktury pod velkým tlakem. Vysoké náklady a nízké příjmy vedou k těžko zamezitelným deficitům. Privátní investice do této oblasti se také neosvědčily, protože distribuce elektrického proudu bude jen tehdy rentabilní, když může spotřebitel platit vyšší ceny. Toho ale nebude jednoduché dosáhnout, protože nízké provozní náklady elektroautomobilu mají vyrovnat jeho vyšší pořizovací cenu proti benzinovým a dieselovým vozům.   Mluvil jste o svobodě pohybu – je svoboda pohybu, tak, jak ji známe, ohrožena? V demokratických zemích Evropy máme volnost pohybu jako nabyté právo. Myslím si, že bychom měli o volnosti pohybu v Evropě přemýšlet, abychom pochopili, zda není v ohrožení. Není to jen proto, že se vlády pokoušejí tuto svobodu omezit. Co by se stalo, kdybyste nemohli jet více než pětkrát z Londýna do Paříže, protože vaše osobní bilance CO2 by byla nepřiměřeně vysoká? I když tomu tak zatím není, začíná být svoboda pohybu ohrožena hospodářským tlakem. Někteří z nás se v nepříliš vzdálené budoucnosti mohou probudit a zjistí, že si svobodu pohybu nebudou moci dovolit. Jako občan Evropy bych chtěl každého vyzvat, aby se na problémy životního prostředí díval komplexně a neukazoval jen na výfuk automobilu. Jak vysoká je bilance CO2 při získávání vzácných surovin pro výrobu baterií, při jejich recyklování a při nabíjení? Co znamená budoucí energetická daň pro financování našich vlád? Kolik pracovních míst odpadne, když se automobilový trh silně a trvale zhroutí? Nikdo v Evropě to nepočítá.   Mnozí výrobci automobilů vyvinuli samostatné elektromobily, jiní zase mají pro běžné modely elektrické varianty. Peugeot a Opel zvolili cestu tzv. dvojčat. Nabízejí modely se spalovacím nebo stoprocentně elektrickým pohonem s odůvodněním, že to pro spotřebitele představuje větší svobodu volby. Jedná se o strategii pro všechny značky koncernu PSA? Je to přístup ke spotřebiteli, kterým respektujeme jeho rozhodnutí, jaký vůz si chce koupit. Konečná volba závisí na omezeních jednotlivých technologií. Plně se soustřeďujeme na spotřebitele. Pokud musíme dodržet zákon, který říká, kolik škodlivin může vůz vypustit, abychom zachránili planetu, musíme dát spotřebiteli možnost volby, co je pro jeho potřeby nejlepší. Ten problém je velmi komplikovaný, protože každý občan Evropy dnes má pocit, že jeho svoboda pohybu je stále více omezována. U nás v PSA se nechceme nadále stydět a říkáme zákazníkovi: Pokud je toto auto, které se vám líbí, tak potom toto jsou motory, které máte k dispozici i s jejich přednostmi a zápory. A nazpět k vaší otázce: Ano, to je strategie, kterou chceme využívat v našich různých segmentech a značkách. Carlos Tavares bude zřejmě brzy po spojení automobilek Fiat-Chrysler a Peugeot-Citroën šéfem nového světového koncernu. Poté, co rodilý Portugalec odešel z firmy Renault-Nissan, stačilo mu necelých pět let k tomu, aby z téměř bankrotující automobilky PSA vybudoval firmu s největší ziskovostí v branži. Focus Online s ním hovořil o aktuálních otázkách tohoto průmyslu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vaše značky nenabízejí žádná hybridní řešení. Proč? Považuji to za zastaralou technologii, u které jde jen o to vylepšit benzinový pohon podporou elektřiny. S příchodem plug-in hybridů a plně elektrických aut ztrácejí zákazníci o jednoduché hybridy zájem. Především proto, že v určitých městských oblastech, kde jsou povolena pouze elektroauta, nemohou hybridy dostat povolení. Mnozí politici a experti vidí už dnes jako reálnou smrt dieselů. Žijeme stále více ve světě, kde existuje rozdělení mezi dogmatiky a pragmatiky. Pravdou je, že dogmatici mezi sebou divoce diskutují a ohlašují nezodpovědně utopická opatření, pro která neexistuje žádné vědecké ani praktické zdůvodnění. Když k tomu dochází, chybí jim prostě pravda, což je vážné. Když takové osoby oznámily „smrt dieselů“, stouply emise CO2, takže by měly být zodpovědné za zhoršující se globální oteplování. Pravdou je, že dieselový motor vypouští o 15 až 20 procent méně emisí CO2 ve srovnání s benzinovým motorem. Když oznamujeme smrt dieselů, podporujeme tím fakticky spotřebitele a firmy, aby kupovali více vozů s benzinovým motorem, a tím přispívali ke globálnímu oteplování. Jsem přesvědčený, že se lidé, kteří podporovali akce pro smrt dieselům, dopustili velmi vážných činů a měli by odpovídat na otázky. Pokud by odpovědí byla jejich neznalost, nejsou podle mého názoru schopni být v pravém slova smyslu zákonodárci. To vše bylo známé a není to překvapující. Stačilo se jen zeptat vědců a inženýrů. Takže teď budeme žít roky v přechodu k elektromobilitě s vyššími emisemi CO2, než bychom museli, protože jsme jako výrobci do spalovacích motorů a jejich technologií hodně investovali. Nebylo možné v rámci jednání ACEA ( Evropská asociace výrobců automobilů), kde jste byl poslední dva roky prezidentem, upozornit politiky na tyto skutečnosti? Ne, protože Evropská unie se záměrně rozhodla nám nenaslouchat. Důvod je jednoduchý: Každý se teď snaží od sebe odvrátit možnost být obviněn, že je ve službách automobilové lobby, což je dnes špinavé slovo. Bohužel nepochopili, že jim chceme vysvětlit právě tu vědeckou a technickou stránku věci, aby mohli zabránit tomu, k čemu nyní došlo. Mohli se přitom seznámit s daty, která bychom jim poskytli – na základě fyziky a chemie. Ale dali přednost tomu, vyhnout se nálepce být lobbistou aut, což by jim ubíralo voličské hlasy. Neříkám už ani, že bychom měli být slyšeni i proto, že v Evropské unii zastupujeme 13,8 miliónu pracovních míst. Jen bychom chtěli přispět k tomu, aby politická rozhodnutí byla zodpovědnější. Evropský trh automobilů od roku 2015 postupně roste, i když růst se zpomaluje, možná dokonce dochází ke stagnaci. A v letošním roce zřejmě dojde v prvním pololetí i k poklesu o 3,1 procenta. Jak vidíte vývoj trhu v celém roce 2019 a především v následujících letech? Odhaduji, že v letošním roce zůstaneme zhruba na úrovni loňského roku, možná nepatrně pod ním. Ale v příštích deseti letech uvidíme, že elektromobilita bude mnohem dražší než klasické pohony. Už teď víme, že obnovitelné energie jsou dražší než klasické, včetně jaderné energie. Budeme muset evropským občanům povědět, že když si jdou dnes koupit plně nebo částečně elektrifikované auto, tak jejich mobilita bude dražší a nebude pro všechny spotřebitele dostupná. Je pak jen přirozené, že trh zažije trvalý pokles, aby se přizpůsobil kupní síle, a že to bude mít i dopady na zaměstnanost a vývoj daňových příjmů. Vždyť jen z prodeje paliv dostávají evropské vlády ročně zhruba 440 miliard eur na daních. Změna trendu, které jste dosáhl v posledních pěti letech u PSA, bývá nazývána „Carlosův styl“. Zmenšili jste majetek firmy, ale dosáhli jste operativního zisku a vaši marži vám mohou závidět prémiové značky. Co bylo rozhodujícím faktorem, který přispěl k tomu úspěchu? Byla to podle mého názoru angažovanost a kompetence našich pracovníků, kteří pochopili závažnost a neodkladnost prosazení našich rozvojových plánů. Úspěch se nedosahuje powerpointovými prezentacemi, nýbrž tím, že lidé chápou, proč je třeba mít určité výsledky. Je také důležité prodávat auta za férové ceny, které nemohou být vzhledem k naší historii a hodnotě našich vozů příliš podhodnoceny. Musí být na stejné úrovni jako u našich konkurentů, a to bez reklamy, protože se jedná o postavení na trhu, nikoliv o nástroj prodeje. Když jsme se rozhodli pro vstup do vyšší třídy, musíme vzít také v potaz očekávání spotřebitele, který více platí, ale pochopitelně také více očekává. Na straně nákladů se nadále pokoušíme o jejich snižování, ale to je něco, co každý z našich spolupracovníků zná z domova, z rodiny, z dovolené. Když budete používat stejnou přísnost a kreativitu, na jakou jste zvyklí ve svém soukromém životě – to znamená dosáhnout to nejlepší s minimálními náklady, dají se očekávat ty nejlepší výsledky. Tomu se říká zdravý selský rozum. Vyvinuli jste ale také nové distribuční kanály – například carsharing. Máme značku Free2Move, která přináší na trh spolu se službami mobility i carsharing. Jedná se o byznys, který se teprve rozvíjí a který, pokud bude ziskový, bude mít budoucnost. Na světě tomu tak všude není, což vedlo k tomu, že hodně firem už z trhu zmizelo. Vycházíme z toho, že má-li mít tato aktivita určitou trvalost, musí být vazba mezi kvalitou servisu, cenou a náklady. Pokud budou města, ve kterých nebudeme vytvářet s touto službou zisk, budeme se snažit provést určité korektury tak, abychom nejpozději za dva roky zisku dosáhli. Působíme už nyní ve Washingtonu, Wu-chanu v Číně, Lisabonu, Madridu a Paříži a v příštím roce chystáme expanzi do Německa. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel. Carlos Tavares (*14. srpna 1958 v Lisabonu) je portugalský podnikatel, generální ředitel a předseda správní rady Groupe PSA, největšího francouzského výrobce automobilů. Vystudoval École Centrale Paris. Svou kariéru začal v Renaultu v roce 1981, byl ředitelem projektu Renault Mégane II. Poté pracoval pro Nissan, partnera Renaultu v alianci Renault – Nissan. Do roku 2009 dohlížel na jeho přítomnost v Severní a Jižní Americe. Pak byl generálním ředitelem Renaultu, rezignoval 29. srpna 2013 po konfliktu ve vedení. Od roku 2014 je generálním ředitelem a předsedou správní rady Groupe PSA. Během svého funkčního období řídil opatření na snižování nákladů a zvyšoval tržní podíl společnosti v Číně, která po několika letech ztrát vrátila Groupe PSA zpět k ziskovosti. V roce 2014 vytvořil společnost DS Automobiles jako samostatnou značku. Tavares má tři děti. Byl pilotem amatérských závodních automobilů od svých dvaceti dvou let. Jel historickou Rallye Monte-Carlo, sbírá klasická auta a vlastní 1979 Peugeot 504 V6 Coupé, 1976 Alpine A110 a Porsche 912 z roku 1966.

Čas načtení: 2019-12-17 07:52:05

Zestátněné dějiny (zase jednou)

Jedním z klíčových aspektů vývoje evropské politické kultury po tzv. rozpadu východního bloku je bezesporu „zacházení“ s dějinami, v našem případě s těmi 20. století, konkrétně s II. světovou válkou. V popředí úvahy nestojí historické události jako takové, ale evidentní snaha „vítězů“ o manipulaci s dějinami k vytváření staronových strašáků. Zapřáhnutí historie do služeb ducha doby ovšem s sebou přináší dva zásadní problémy – morální a metodologický. Začněme prvním z nich, ke kterému patří oživení historické paměti. A protože se vzpomínková akce před časem konala v Polsku, kde válka vypukla, zaměřme se v prvé řadě na tuto zemi a její politiku.   Něco málo historie Vzpomínkové slavnosti ve Varšavě na centrálním náměstí pojmenovaném po generálu Józefu Pilsudském (sic!) připomněly nejen formální vypuknutí II. světové války, ale i „vysoké umění“ instrumentalizace dějin reálnou politikou. A především skutečnost, že nynější vládnoucí garnitury v Polsku si odmítají zamést před vlastním prahem. Kdyby tak totiž učinily, musely by zaujmout postoj nejen k polské represivní, asimilační politice vůči menšinám z připojených území v letech 1920–1939 (z 30 milionů polských občanů hovořilo 11 milionů jinou mateřskou řečí než polštinou, počtem největší menšiny tvořili Ukrajinci, Bělorusové, Litevci, Židé a Němci), ale i ke kritickým otázkám kolem statutu Svobodného města Gdaňska, de iure samostatného státu s většinově německy hovořícím obyvatelstvem, a koridorem spojujícím Východní Prusko s Německou říší. Vše v politicky a státoprávně nanejvýš problematickém spletenci nového evropského uspořádání po I. světové válce. A především objasnit účel polsko-německého paktu o neútočení z roku 1934, nazývaného též Pilsudski-Hitler-Pakt. Tedy smlouvy uzavřené s nacistickým režimem rok poté, co v reichu převzala moc NSDAP. Pokud nyní polská antiruská hysterie spolu s militaristickým harašením, podmalovaným místy šovinistickými tóny, ukazuje prstem na jiné a celé transatlantické společenství skloňuje tzv. Hitler-Stalin-Pakt ve všech pádech, slušelo by pasovaným demokratům i „vůdčím médiím“ v zájmu objektivity a morálky připomenout, jak události z roku 1934, tak celkovou politiku II. polské republiky. Třeba i fakt, jaká to území sovětská armáda v roce 1939 zabrala a jak k nim „mnohonárodnostní“ předválečné Polsko přišlo. V letech 1918/19 využila Pilsudského armáda revolučních zmatků v Rusku a do roku 1922 rozšířila polský stát o západní území Běloruska a Ukrajiny, včetně oblasti kolem litevského Vilna daleko na východ za tzv. Curzonovu linii. Tyto „detaily“ jsou s chladnou samozřejmostí přecházeny mlčením, nicméně obecně lze konstatovat, že Polsko nebylo žádným evropským beránkem, ale zemí s velmocenskými ambicemi – západním i východním směrem. Tak například na přelomu dvacátých a třicátých let vedly polské lidové knihovny propagační pohlednice s „historickými hranicemi Polska“ – od východního okresku Berlína po Memel, od Prahy k Vilniusu. A Roman Dmowski v jedné ze svých úvah požadoval během jednání ve Versailles Hamburk jako polský přístav. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Cílem byla nová Rzeczpospolita, což do jisté míry korespondovalo s německými plány, ve kterých se ovšem Polsko nacházelo v podřazené roli. Nejprve mělo sloužit jako dodavatel surovin a oslabit francouzský spojenecký systém ve středovýchodní Evropě, dlouhodobě spekuloval Hitler s rolí satelitního Polska coby vojenského spojence proti Sovětskému svazu. Polský podíl na kořisti měl zahrnovat oblasti na jihu SSSR, konkrétně na Ukrajině. Kontakty mezi polskou armádou a německým wehrmachtem a obecné zlepšení vzájemných vztahů ve třicátých letech jsou rovněž jaksi „zapomenutou“ skutečností. Budiž na tomto místě zdůrazněno: v evropském postversailleském (ne)pořádku byla diplomacie podle hesla „urvi, co můžeš“ (politicky i teritoriálně) a „účel světí prostředky“ běžnou praxí, Polsko nebylo výjimkou. Ba naopak: snaha o co největší politický vliv a územní rozlohu na základě politizujícího národního historismu učinila z II. polské republiky aktivního účastníka boje o moc ve střední a východní Evropě. Jednou větou: Polsko nestálo na jeho periferii, ale v centru – Československo to poznalo na vlastní kůži. A dozajista by polským představitelům slušelo něco pokání při vzpomínce na zabrané Těšínsko po vpádu německého vojska do českého zbytku republiky. Škodolibé jazyky by mohly hovořit o „rozdělení ČSR mezi Německo, Polsko a Maďarsko“. Nejde zde o vyčíslení polských „hříchů“, ale o zlomek zrcadla nastaveného nynější polské vládnoucí garnituře, která ve vztahu k vlastní meziválečné historii nezná zábrany a špetku pokory. Ba naopak: namísto smířlivých tónů stupňuje směrem na východ vojenské napětí. Jako (pseudo)morální ospravedlnění mají k tomu sloužit politikou uzurpované dějiny. Jak modelovat dějiny Polsko a Ukrajina představují extrémní příklady jevu, ve kterém výklad a porozumění minulosti řídí zákon. Připomeňme rok 2016, kdy polský Sejm odsouhlasil rezoluci označující volyňské masakry etnických Poláků ukrajinskými paravojenskými oddíly jako genocidu nebo doplněk Zákona o Institutu národní památky z roku 1998 týkajícího se jak eventuálních vyjádření o polské spoluvině na světové válce, tak popírání ukrajinských zločinů na židovském a polském obyvatelstvu. Obdobné zákony najdeme i na Ukrajině. Ty naopak politicky rehabilitují banderovské oddíly, které vedly krvavou válku jak proti Rudé armádě, tak proti Židům a etnickým Polákům. Pro současné politické klima na Ukrajině to znamená, že jejich duchovní dědici se na ně mohou kdykoliv odvolat; „státní posudek“ minulosti jim zajišťuje politickou a morální legitimitu do budoucnosti. Na tomto místě budiž opakovaně podtrženo: nejde primárně o to, do jaké míry zákon koresponduje nebo nekoresponduje s evidencí historických faktů, nebo o pojmenování zločinů: genocida, etnická čistka nebo vyvraždění – bestialita zůstává bestialitou, ať ji pojmenujeme jakkoliv. Nebezpečí pro budoucnost spočívá v politické intenci etablující nebezpečné paradigma pro budoucí zacházení s historií. Takto „zestátněné“ dějiny předpisují nebo zakazují určitý pohled na minulost pod hrozbou juristických sankcí. Nebezpečí hrozí nejen svobodě vědecké diskuse, ale i politickému projevu. Státní moc si tím vytváří efektivní nástroj na potlačení opozice. Navíc takto modelované dějiny, ve kterých je vlastní národ prezentován výhradně jako oběť, zatímco absolutní vinu nesou vždy ti druzí, budí negativní emoce namířené proti duchu porozumění a smíření. Pryč s obtížnou historií Jsme tedy svědky procesu, ve kterém byly narativy sovětské nahrazeny narativy šovinistickými. I zde se jedná o stejnou metodu postupu, vezmeme-li za výchozí bod vztah mezi historickou vědou a politikou: komplexní vztahy dějin se stávají obětí simplifikace, jsou modelovány do jednodimenzionální podoby, navíc mimo kontext doby a s cílovou perspektivou, kterou určují politické zájmy. A ty není na pozadí celkové situace v Evropě a ve světě těžké uhodnout. Revize dějin šla a jde ruku v ruce s rozšiřováním NATO na východ, její obsah se nemění, jen graduje. Její míra je přímo úměrná nárůstu vlivu Ruské federace na světové scéně, který znamená postupnou ztrátu dominantního postavení USA a jejich spojenců. Snaha politicky i ekonomicky izolovat Rusko od Evropy je zrovna tak evidentní jako postupující vojenské obkličování RF a tento postup musí být nějak zdůvodněn. Vzhledem k tomu, že již není k dispozici argument boje proti komunismu, stal se cílem politického kádrování historie 20. století obraz Ruska jako konstantního zloducha – včera, dnes i zítra. Zdánlivým paradoxem je přitom fakt, že stupeň přepisování dějin dosáhl míry, kterou neznala ani tzv. studená válka za doby existence Sovětského svazu a východního bloku. Po jeho rozpadu jsme byli svědky nejen teoretické, ale i praktické revize dějin. Exkluzívními příklady jsou jugoslávský konflikt a podpora Západu chorvatsko-ustašovským oddílům, posléze ukrajinskému převratu, jehož militantní složku tvořily právě banderovské ultranacionalistické síly. Na pováženou je podíl masmédií, tisku i televize. Příklady za celou řadu jiných. Vedle historizujících politiků typu Borise Johnsona a snaživých publicistů se množí sugestivní dokumentární pořady zabývající se výhradně tzv. západní frontou. Manipulativní element v tomto případě nespočívá v samotném obsahu dokumentů, ale ve stylu jejich podání. Zatímco o východní frontě panuje mlčení nebo opakovaně slyšíme heslo „Hitler-Stalin-Pakt“, samozřejmě bez seriózního historického kontextu, vylodění spojenců v Normandii v roce 1944 (!) je obecně označováno za počátek osvobození Evropy. Tak například televizní kanál týdeníku Der Spiegel (Spiegel Geschichte) uvedl 18. května pořad z dokumentární řady Druhá světová válka o 6. červnu pod heslem D-Day položil základ k osvobození Evropy. Obdobně nám historii osvětlil již 16. února tv kanál History: „První krok k osvobození Evropy od nacistické nadvlády bylo vylodění spojenců v Normandii.“ Podcenit současný vývoj by bylo velkou, možná dokonce osudovou chybou. Jeho komplexita přinejmenším naznačuje, že nejde o náhodu, ale o systematickou manipulaci v zájmu politiky, která opět haraší zbraněmi. Problém je o to větší, že v Evropě nastoupila nová, ahistorická generace politiků, kteří nepoznali hrůzy války. Kombinace s klesající úrovní všeobecného vzdělání u mladé „generace facebook“ představuje brizantní, nebezpečnou směs pro budoucnost.  Epilog Koncem května 2016 přijal Spolkový sněm rezoluci o turecké genocidě Arménů z konce I. světové války. Poslankyně Bettina Kudlová za CDU byla jediná, kdo hlasoval proti přijetí rezoluce. Svůj postoj zdůvodnila tím, že úkolem Bundestagu nemohou být historické posudky událostí v dějinách druhých států.  Rozhodujícím je jádro jejího zdůvodnění: ústavně-politické instituce již ze své podstaty nemohou vydávat nic jiného než politický „rozsudek“ odvislý od většiny, která parlamentu dominuje. Zestátněná historie se stává nástrojem politiky, její nebezpečnou vnitro- i zahraničně-politickou zbraní, kterou lze kdykoliv podle potřeby použít. A to je více než na pováženou.  {/mprestriction}  Autor je publicista žijící v Německu.

Čas načtení: 2019-11-04 16:24:02

Policie odložila trestní oznámení exministra Staňka proti bývalým ředitelům Muzea umění Olomouc

Trestní oznámení na bývalé ředitele Muzea umění Olomouc Pavla Zatloukala a Michala Soukupa, které podal někdejší ministr kultury Antonín Staněk, policie odložila. Web Literarky.cz o tom informoval tiskový mluvčí Muzea umění Olomouc Tomáš Kasal. Ministr tvrdil, že pochybili v případě nákupu pozemků pro Středoevropské fórum Olomouc, policie ovšem dospěla k názoru, že se žádný trestný čin nestal. „Vyjádření policie mě nemohlo překvapit, vždyť celá záležitost s trestním oznámením byla od začátku nesmyslná,“ uvedl k tomu historicky první ředitel MUO Pavel Zatloukal. Už letos v dubnu se ke Staňkově kroku vyjádřil takto: „Bylo by jednodušší, ale mediálně určitě méně zajímavé, kdyby se pan ministr Staněk a jeho lidé podívali do šanonů na ministerstvu kultury, kde jsou všechny smlouvy schválené ministerstvem kultury i s doložkami ministerstva financí. Tím by celá tahle uměle nafouknutá bublina splaskla.“  Obdobně reaguje i Michal Soukup, kterého Staněk navíc odvolal z postu ředitele MUO. „Nic jiného jsem nečekal, neboť jsme se žádných ,závažných ekonomických pochybení‘ nikdy nedopustili,“ říká Soukup, který nyní zastává místo zástupce ředitele MUO. I on kritizoval Staňkův postup už letos na jaře: „Důvodem mého odvolání byly údajné chyby v hospodaření muzea, které zjistil audit Ministerstva kultury ČR. My jsme na všecky výtky reagovali, vyargumentovali jsme je, ale ministerstvo je smetlo bez jakéhokoliv zdůvodnění ze stolu. K tomu je nutné zdůraznit, že všechny naše kroky jsme vždy činili se souhlasem MK ČR a s péčí řádného hospodáře." Odložení trestního oznámení vítá také současný ředitel Muzea umění Olomouc Ondřej Zatloukal. „Je to první a zásadní krok k rehabilitaci nejen obou bývalých ředitelů, ale i celé instituce,“ uvádí Zatloukal. Vzhledem k tomu, že policie neshledala důvody k zahájení trestního řízení, není možné ve věci podat opravný prostředek. Ministr kultury Lubomír Zaorálek k tomu říká: „Jsem rád, že celá tato nešťastná záležitost je nyní definitivně uzavřena a vedení muzea se může opět plně soustředit na svou práci.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-13 06:30:57

O tleskání v letadle

Tleskač není pouze pověstný Jan z příběhů o Rychlých šípech, nýbrž i nejeden z leteckých cestujících po zdařilém přistání na letištní dráze. Když jsem před lety jako mladík zažil při svém prvním letu zmíněné tleskačství premiérově, přidal jsem se u vědomí, že to tak má být.  Od té doby jsem po přistání tleskal víckrát, ale přiznám se, že po čase mě v té domnělé samozřejmosti jednou při reportážní cestě naleptal zkušenější spoluletící kolega fotograf. Řekl mi, že to tleskání piloti stejně neslyší. A navíc, že je to zvyk pouze u turistů, nikoliv u zcestovalých praktiků.  Tak se stalo, že ohledně onoho rituálu jsem do budoucna znejistěl. Tleskat, nebo netleskat? Mám se zachovat jinak při cestách služebních a jinak při cestě na dovolenou? Ve druhém případě tedy jako takzvaný koupák, jak vzdušní přepravci někdy přezdívají letním dovolenkovým pasažérům.  Kdybych měl na tohle kritérium přistoupit, nijak bych si nepomohl. Tak či tak budu konfrontován s cestujícími, kteří sedí poblíž mě, a buď tleskají, nebo ne. Budou mě mít za extrabuřta, když se zachovám jinak než oni.  Proto oportunisticky volím systém kopírka. Podle nich. Někdy tak, jindy tak: pod obojí. Omlouvám si to obezličkou, že obě varianty mohou mít své opodstatnění. Zkušený dopravní pilot Tomáš Lainka se mediálně svěřil, že potlesk v kokpitu prakticky neslyší. Dochází k němu totiž ve chvílích, kdy letadlo dosedlo na dráhu a pro piloty je zapotřebí se plně soustředit na zpomalení a následné pojíždění k terminálu nebo na stojánku. Mohlo by se tedy zdát, že jde o potlesk pánubohu do oken, takže je zbytečný a bez oprávnění. Je však možno použít i argument opačný, neboť zmíněný pilot uvedl i dovětek: „O potlesku se dozvídáme až od letušek po vystoupení cestujících. Ale i to pilota potěší.“ Jako svého času poměrně častý poletucha jsem se setkal několikrát i s názorem, že pasažérské tleskání v letadle je údajně českým nešvarem (případně švarem). Není to tak docela pravda. Ještě většími tleskači jsou prý Portoričané, ale občas si tlesknou i jiní národové. Včetně Němců, jak to vyplývá z vyjádření jednoho berlínského pilota: „O tleskání vím, ale jenom zprostředkovaně, protože dveře kokpitu jsou silné, neprůstřelné a tlumí zvuky. Navíc při přistání, kdy používáme hlučný plný zpětný chod, není moc slyšet. Potlesku si vážím, ale zasloužila by si ho i pokladní v supermarketu – taky to nemá lehké.“ Vedle stoupenců onoho tleskání coby vyjádření vděku existují i jeho zavilí odpůrci. Ti mu vyčítají banálnost a jistou dětinskost. Právě oni letos kvitovali na tuzemském webu s názvem PlanetaCestování.cz sdělení, které informovalo o chystaném celoevropském zákazu tleskání na palubách letadel.  Pod pokutou 10 000 korun. Redakce zmíněného webu připojila i zdůvodnění: „Na Řízení letového provozu jsme zjistili, že největším rizikem je vnitřní ozvěna. Právě ta může způsobit technické komplikace, které mohou vést až k havárii. Odborníci v letecké dopravě se shodují, že rizika potlesku jsou obrovská a není radno si s nimi zahrávat.“ Pod tou zprávou jsem v připojených ohlasech četl řadu souhlasných i odmítavých vyjádření. Kromě těchto polarizovaných postojů tam však bylo i několik jiných, které neskočily na špek a prozíravě si všimly, že ona letošní zpráva byla na webu publikována 1. dubna.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-08 20:31:01

Poznámky k maturitě z matematiky aneb Logika je "řidičák na mozek"

Povinná maturita z matematiky nebude. Zdůvodnění pirátského poslance Bartoně, který u zrodu novely stál, je tak trochu k pláči: „očekává se vysoká neúspěšnost, čemuž bychom chtěli předejít“. Ó jeje, tak to ji nezavedeme nikdy! Leda by se něco zázračně změnilo – a na zázraky v oblasti školství moc nevěřím, natož v ČR. Ona totiž ta diskuse byla před deseti lety „nakopnuta“ mj. skutečností, že se výsledky českých žáků v mezinárodním srovnání významně zhoršily (2010). A zpráva z roku 2016 pro změnu říká, že se čeští žáci proti minulému období … v něčem zhoršili, v něčem stagnují, ale ke zlepšení nedošlo. Abych ocitoval inspektora Tomáše Zatloukala, který situaci komentoval v tom novějším článku: „V Česku je trend kontinuálně se zhoršujících výsledků.“ Nevezmeme si příklad z Poláků? Podívám-li se na databázi mezinárodních PISA testů, skutečně není důvod k optimismu. Červená čára je vývoj pozice České republiky. Šedé čáry jsou ostatní země OECD. Povšimněte si, kolik zemí nás od roku 2003 předběhlo. (Stačí si přepnout na stránkách PISA na záložku Table a řadit podle hodnot.) V roce 2003 jsme ještě byli desátí, tedy docela přijatelné skóre. V roce 2015 – když vynechám ty země, které v roce 2003 ještě v seznamu nebyly – už devatenáctí. A propadli jsme nejen relativně, ale i absolutně, z 516 na 492 bodů. Tento osud postihl i jiné evropské země, například Nizozemsko (z 538 na 512), ale jiné se za stejnou dobu razantně zlepšily, třeba Polsko (ze 490 na 504 bodů). Polsko není bohatší země než Česká republika, o síle ekonomiky to tedy primárně nebude. Něco tam dělají lépe než my. Mimochodem, v Polsku funguje povinná maturita z matematiky od roku 2010. Netvrdím, že je to jejich zlepšení nutně způsobeno právě tím (to by byla záměna korelace s kauzalitou), ale očividně mladým Polákům aspoň neuškodila. Kdežto my jsme posledních deset let … jalově prokecali. Možná by bylo nejjednodušší přejmout polský model, výsledky koneckonců viditelně má a je to příbuzná kultura, na rozdíl od převážně čínského Singapuru či zcela čínského Hongkongu, kde lidé přeci jen „fungují jinak“. Proč pořád musíme něco dělat po svém, nebo aspoň debatovat o národně specifických řešeních, existují-li osvědčené postupy jinde? (To si nedávno uvědomili třeba na SŽDC, kde koupili francouzské normy a předpisy na stavbu vysokorychlostních tratí. Považuji to za velmi rozumné rozhodnutí, které ušetří dost času i peněz.) Mohli bychom zkusit dvě úrovně maturity Ptají se mě lidé často, co si o státní maturitě z matematiky myslím. Naposledy jsem se o ní hodinu před napsáním tohoto textu v autobusu do Řeže. Nuže, já vůči ní mám v podstatě jen jednu námitku: považoval bych za lepší, aby nebyla zcela jednotná, ale aby existovaly dvě úrovně „A“ a „B“ podle toho, kam příslušný student míří. „Áčko“ by bylo pro budoucí uchazeče o studium technických, přírodovědných a ekonomických oborů, snad s výjimkou lékařů. Tam bych to tzv. osolil, myšleno kvalitativně i kvantitativně. Zkoušelo by se z kompletního rozsahu látky, tedy až po základy diferenciálního a integrálního počtu. „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“, konkrétně v prvním ročníku následné VŠ, kde bývají zkoušky z matematiky obvykle tím nejdrsnějším sítem. Cílem „áčkové“ maturity by bylo, aby ten, kdo ji úspěšně složí, byl na tohle síto přiměřeně připraven. No a „béčko“ by se týkalo všech ostatních a některá témata by z něj byla milosrdně vypuštěna – například zrovna infinetezimální počet, analytická geometrie či některé konstrukční úlohy. Ale kompenzoval bych to přidáním logiky, a to v docela podstatném rozsahu. Od té formální booleovské až po nějaké humanitní přesahy, třeba téma kognitivních biasů, které jako první zkoumali izraelští psychologové Tversky a Kahneman. Mediální úzus: vědátoři a inženýři nejsou zas tak moc zajímaví Logika je pro mě „řidičák na mozek“, měl by ji ovládat každý, kdo na to aspoň trochu duševně má. Čím více o ní víte, tím hůře vás nějaký podvodník nebo manipulátor odvleče tam, kam potřebuje. A proto by měla být nezbytnou součástí maturity i u těch studentů, kteří se chystají studovat japonštinu nebo žurnalistiku. Související téma, nepříjemné, ale nakousnout jej musím. Zdá se mi, že to dlouhé lelkování kolem maturity z matematiky není úplně osamělý jev, ale součást širšího problému. Mám za to, že si u nás moc nevážíme vlastní vědeckotechnické tradice. Ne, že bychom jí pohrdali či ji nenáviděli, to ne. Ani sem (zatím) nedorazily v plné síle různé apokalyptické vize ze Západu, které modernitu odmítají ve prospěch různých zvláštních utopií. Ale jako bychom kolektivně moc nevnímali to, co máme a co třeba jiní nemají. Naše vlastní věda a technika nevzbuzuje kdovíjakou pozornost a emoce. Prostě je, ve stejném smyslu, jako elektřina v zásuvce je, a jen málokdo se zajímá o další detaily, nebo o lidi, kteří svojí prací garantují její další existenci. Malý protipříklad toho, jak to může být jinak: špičkoví lékaři u nás mají opravdu velkou úctu, a to nejenom u jednotlivých lidí, ale i kulturně. Knihy o jejich práci a životních zkušenostech se dobře prodávají, jejich tváře a jména jsou známá. Novináři se vcelku aktivně snaží je dostat do svých médií a vyzpovídat. To je, prosím vás, samozřejmě dobře; aby si snad někdo nemyslel, že z pozice jiného oboru žárlím. (Já moc nežárlím, tohle trápení jsem do kolébky nedostal.) Jsem rád, že vím, kdo jsou ti lidé, kteří se pokusí vás zachránit, když se na vás začne smrtka zubit moc zblízka. Zrovna za pár týdnů se chystám na křest knihy jednoho z nich a těším se na to víc než na Vánoce. (No, po pravdě – čtyřicáté druhé Vánoce už nemají ten správný šmrnc. Jó ve dvanácti, to byla jiná nedočkavost. Ale na tu knihu se opravdu těším.) Co ale není dobře: to, že spoustu dalších špičkových lidí z jiných oborů neznáme a mnohdy neznáme ani ty jejich obory. Pokud nemají oni sami literární talent, jako ho má geolog Václav Cílek nebo egyptolog Miroslav Bárta, málokdo vůbec ví, že existují a čím se zabývají. Mediální úzus je ten, že vědátoři a inženýři nejsou zas tak moc zajímaví a pozornost jim věnovaná je adekvátně malá. Ne nulová, ale malá; hodně mimořádných osobností projde životem, aniž by je někdo třeba jen pozval do rádia. Lhostejnost vůči nenápadným a velkým lidem Abych si zavzpomínal na svá mladší léta a na zcela konkrétního člověka. Řekne-li se Jaroslav Ježek, každý si vybaví onoho slavného skladatele. To je v pořádku, však jeho písně ještě žijí. Ale já jsem znal ještě jednoho Jaroslava Ježka, profesora z katedry algebry MFF UK. Neuvěřitelně milý a laskavý člověk, což nemyslím jako klišé; ten byl tak hodný, že ani nevím, jestli někdy někoho vůbec vyhodil od zkoušky. (Naštěstí neučil ty základní kurzy, které prosívají zrno od plev. To by se ty „plevy“ radovaly.) {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nuže, prof. RNDr. Jaroslav Ježek, DrSc., byl v oboru jménem univerzální algebra světová kapacita. Opravdu světová. Přesné žebříčky v takových záležitostech samozřejmě neexistují, ale v dobách, kdy jsem na KA MFF UK docházel skoro každý den, se tamní personál shodoval, že Ježek je buď druhý nebo třetí nejlepší na světě. Také ho neustále zvali do ciziny přednášet, některé roky jsme ho skoro neviděli. Hodně času strávil v USA. Slyšeli jste o něm někdy někdo? Věděli jste, že takový unikátní mozek jezdíval tramvají na zastávku Křižíkova a občas byl k vidění, jak velmi nenápadně pokuřuje u vrat jedné budovy na Sokolovské třídě? (To se mu taky stalo osudným; zahoďte, lidičky, ty svoje krabičky cigaret – ty konce bývají hrozné.) Není škoda, že se o něm nevědělo a neví? Dneska už jej nikdo nevyzpovídá, i kdyby chtěl. A přitom šlo o osobnost, která mohla inspirovat další, mladší následovníky – kdyby o ní věděli včas. To, že Jardu Ježka pamatují už jen jeho kolegové a studenti, nás do budoucna nejspíš něco bude stát. Ne zase všechno; matfyz nejspíš jen tak nezanikne, určité vyhraněné typy se tam budou hlásit i nadále. Ale vždycky jsou i hraniční případy, studenti, kteří by to možná zkusili … jenže včas nepotkali ten správný vzor. O ty přijdeme. Třeba je získá jiný vědecký obor, třeba také ne. Tahle lhostejnost vůči nenápadným a velkým lidem – ta by se dala změnit. Chce to jen chtít. Opravdu není všechno jen otázkou peněz. Na společenské atmosféře záleží, a jak. Pak by třeba představa maturity z matematiky nebyla pro mladé lidi děsem, ale něčím, na co můžou být hrdí. A naší zemi, tomu věřte, té by se to jednoho dne zatraceně vyplatilo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.  

Čas načtení: 2019-09-17 15:22:32

Abstrakce z Ukrajiny a Nizozemska, vlastně z Vysočiny

Není to mezinárodní kulturní akce velkého dosahu. Ale i tak je obsahem přitažlivá a zde, v Jaroměřicích nad Rokytnou, opravdu mimořádná. Pořádající Městské informační centrum poskytlo komorní interiér bývalého barokního Špitálu dvěma malířům k představení jejich tvorby. Pod titulem Křižovatka výstava obsahuje výběry z ateliérů zahraničních členů Umělecké besedy slovenské, ukrajinského malíře Sergeje Petroviče Biby (nar. 1966) a nizozemského malíře Walthera Smeitinka – Mühlbachera (nar. 1963). Biba pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, doma je v Užhorodě, kde studoval umění. Brzy si dokázal pootevřít svět kreativity malířskými experimenty blízkými postmodernímu umění. Šířeji se pak v tomto smyslu orientoval při delším pobytu v Polsku. Když se ještě později stal členem Umělecké besedy slovenské, získal tím nové umělecké přátele a zejména možnost individuálních a kolektivních výstavních vystoupení. Přes Slovensko přišel na Moravu, za Waltherem Smeitinkem. Do jeho ateliéru se vracívá. Bibův projev je povšechně abstraktní. Smeitinkův rovněž. Šťastnou skutečností je, že oba drží abstrakci na svůj způsob, že projevy jsou si spíše nepodobni. Nedá mně to, abych alespoň kuse nevzpomněl jaroměřickou vernisáž. Když přišla řeč na abstrakci, řečník ji takto zobecnil: Kašle na život, kašle na lásku, kašle na přírodu, všechno jde z autorova nitra… Nejzajímavější bylo, že to vlastně nemyslel špatně. Abstrakce je prostě taková. V některých Bibových malbách ovšem vidíme dokonalý antiabstraktní prvek, drobný konkrétní kreslířský záznam portrétního charakteru, snad jako neodbytnou vzpomínku na autorovy blízké z minula. Je to ozvláštňující. Jinak je vše, „jak má být po abstrakcionisticku“. Na nevelkých formátech skládá Biba generalizované kompozice, jimž nedává názvy. Prvky odkazující k přírodě, k technické civilizaci, „pohyblivé znaky“ elektronické komunikace, geometrický soulad a harmonicky tlumená barevnost. Takový je Bibův index. Je to abstrakce „odjinud“, má přitažlivou východní a přes Polsko rovněž severní dikci. Biba údajně všechny právě vystavené obrazy namaloval na Vysočině, při pobytech u Smeitinka.       Smeitink, narozený 1963 v nizozemském Doetinchemu, studoval v Nijmegenu umělecké řemeslo, dějiny umění a textilní tvorbu, pak byl sedm let odborným učitel na Grafickém lyceu v Utrechtu. V druhé půlce 90. let pomáhal při pořádání akcí v rámci partnerských vztahů mezi nizozemským Utrechtem a Brnem. U nás, větší měrou na Moravě, uskutečnil řadu svých výstav. V obci Příštpo v sousedství Jaroměřic nad Rokytnou si s manželkou koupili v roce 2006 venkovské stavení. Smeitink se naučil česky, získal české občanství. V listopadu 2014 otevřel v Příštpu soukromou galerii. Smeitinkova abstraktní malba je založena na vazbě určitého arzenálu částečně poznatelných jednotlivostí, na geometrických vztazích a tlumené zemité barevnosti. Při vernisáži výstavy Smeitink připomenul svoji stále podrženou tendenci: Chci divákovi něco ukázat, ale současně něco nechat skryté. Ano, to je nejlepší cesta k uchování si plné svobody projevu, při poskytnutí divákovi dostatečného prostoru k osobnímu závěru, že umělce proto akceptuje, protože mu rozumí. Při letmém zrakovém průzkumu jsou Smeitinkovy obrazy vlastně velmi jednoduchými kompozicemi s estetickým zápolením přímých linií s protikladnými dynamicky rozvlněnými gestickými čarami. To je ovšem pouhý povrch autorových malířských konstrukcí. V nitru sestávají z více barevných vrstev, často nesoucích struktury vytvářející optické efekty světla a stínu mírně posílené střízlivými valéry kontrastních barev. Ony zmíněné poznatelné jednotlivosti pocházejí ponejvíce z krajiny. Nesou odkazy důslednosti práce s barvou, jak je známe z barokní holandské malby. Smeitink překrývá a rozsvěcuje postupně nanášené vrstvy, což rozhodně není primárním znakem abstrakce. Nic však není v Smeitinkově generalizaci věcné, konkrétní, výsledný abstraktní obraz má svérázný charakter. Tedy tu je tázání, z čeho a jak vzniká osobitost malířského výrazu? Pokud sám tvůrce stojí více o dosažení výsledku své práce dle vlastního „předpisu“ než o verbální sdělování svých technologií, můžeme se pouze dohadovat. Malířský projev je specifickou směsí řemeslných dovedností, osobní filozofie, citu střeženého rozumem a dojista i nesdělitelné psychosomatické sloučeniny malířova tvůrčího pudu. Zrozený obraz má být nanejvýše osobitým svědectvím o individuu tvůrce. A v příměru k obrazu předcházejícímu má vždy být nový. Nebo alespoň nově rozvíjející předtím dosažené. Předešlá věta jde na Smeitinkovo tělo i duši. On je typickým rozvíjejícím malířem s volným tempem práce. Stále má co ukázat k příjemnému podívání. Závěrem poznámka, snad ne zbytečná: Biba a Smeitink jsou přáteli. Jejich osobní i umělecké kontakty jsou rozvité. Přesto je na propagační tiskovině k výstavě uvedeno Smeitinkovo jméno před Bibovým. Abecední pořádek i úcta k hostu jsou pominuty. Ve stejném pořadí jsou spojitě, poněkud nešťastně, zobrazeny výřezy z obrazu jednoho a druhého. Reprodukce Smeitinkova obrazu zabírá bez grafického zdůvodnění šedesát procent vymezené plochy, Bibova v nerovnováze nezaslouženě jen čtyřicet.           Sergej Petrovič Biba a Walther Smeitink – Mühlbacher, Křižovatka, obrazy, Špitál, Jaroměřice nad Rokytnou. Výstava je přístupná do 31. října, pozvánka na vernisáž a plakát neuvádějí otevírací dobu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-24 16:58:39

Bolí rána tureckým policejním obuškem méně než ruská?

Naše televize předvádí ukázkový příklad selektivního vidění. Policií ztlučení demonstranti na Rudém náměstí v Moskvě dostali neuvěřitelnou publicitu. Stejně jako několik stovek demonstrantů před Pražským hradem, kteří veřejně trhali Ústavu ČR a biti nebyli ani trochu. Ve stejnou chvíli turecká policie krvavě seřezala kurdské demonstranty, kteří protestovali proti odvolání tří řádně zvolených starostů a jejich nahrazení nucenými správci měst dosazenými z vládní strany z Ankary. Umíte si představit, jaký kravál by vyvolalo, kdyby nějakého českého starostu sesadil Miloš Zeman? To by asi praskly reproduktory televizí. Náš turecký NATO spojenec je však v našich médiích nekritizovatelný. Tento týden byl u nás jednoznačně ve znamení boje za demokracii a Ústavu. Hnutí Milion chvilek za demokracii o sobě opět dalo vědět – shromáždění 21. srpna na Václavském náměstí sice nebylo nijak masové, asi 5–10 tisíc lidí, ale o to více bylo všude prezentováno. Včetně projevu paní Kamily Moučkové, které těžko zazlívat, že uvízla v roce, který stejně jako celá její generace prožívala těžce, měla za následek její zmizení z očí veřejnosti, ale který také dal základ její identitě po roce 1989. Dále přes provolávání o "rudých sviních" – což byl i Alexandr Dubček, mimochodem – až po trhání Ústavy hlavním představitelem nadějné mladé demokracie Mikulášem Minářem, kdysi lektorem prevence šikany na školách, který za účelem boje za demokracii a proti prezidentovi přerušil studia na VŠ. Z roku 1968 se stává solidní guláš, kdy ohniví bojovníci proti komunismu předstírají, že nevědí nic o reformním hnutí uvnitř KSČ, protože komunismus je přece nereformovatelný, a ani si nevšimnou logického rozporu, kdy vojska Varšavské smlouvy vstoupila do země, aby potlačila něco, co se vlastně nekonalo. Na celém tomto hnutí mi vadí především jedna věc – tunelové vidění. Všechno Zlo se soustředí na Babiše a Zemana, odtud vede pak přímá linka na Čínu a hlavně Rusko. Ostatní svět neexistuje. Zrovna v době, kdy se u Hradu bojovalo za ohroženou demokracii a roztrženou Ústavu, probíhal a stále probíhá v Turecku puč proti zvoleným představitelům a starostům za levicovou prokurdskou stranu HDP. Konkrétně byli vládou prezidenta Erdogana a jeho strany AKP odvoláni starostové tří největších kurdských měst Vanu, Merdinu a především Diyrabarkiru (kurdsky Amed), města těžce zkoušeného a již jednou rozbořeného tureckou armádou po krachu jednání turecké vlády s PKK. Tito starostové byli nahrazeni nucenými správci z vládní strany. Starostové byli odvoláni samozřejmě proto, že jsou Kurdové, zvolení kurdským obyvatelstvem měst na jihovýchodě Turecka. Oficiální zdůvodnění ale zní jako vždy – za "podporu terorismu". Hlasy 3,5 milionu voličů hodil Erdogan do koše. A zrovna 21. srpna se na Facebook dostala videa z policejních zásahů proti demonstrantům nejen ve zmíněných městech, ale i v Istanbulu, kde žije početná kurdská populace. Videa podobná těm z Paříže – vodní děla, mlácení lidí pokojně protestujících vsedě, zatýkání dětí, gumové projektily zblízka do obličeje. Zatčení více než 400 lidí včetně několika novinářů. Obzvlášť nápadné je pak v zemi, která ratifikovala slavnou Istanbulskou úmluvu, brutální zacházení policistů se ženami. Musím se přiznat, že videa z protestů v Rusku jsem neviděla všechna a policejní násilí se mi hnusí vždy, ale ta turecká je zdaleka překonala. Stejný den, skoro stejné časové pásmo – a na Václaváku ani zmínka. Rusko a Čína – tam se koncentruje Zlo světa. Vždycky jsem nesnášela dvojí metr. "Quod licet Iovi, non licet bovi." Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Není obušek jako obušek – rány od těch "demokratických" či "spojeneckých" nebolí, a když už, tak je ti dotyční schytali "po právu". Jako ve Francii Žluté vesty nebo ve Španělsku ti "hnusní" katalánští separatisté. Turecko je pak úplně speciální případ. Je to člen NATO a tudíž veškerá kritika je velmi omezená. O protestech v kurdských městech a bezprecedentním projevu zvůle vlády prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana ani zmínka ve zprávách velkých televizních stanic. Ani slovo kritiky z oficiálních míst. Kdo se odvážil protestovat, byli němečtí Zelení a Die Linke, francouzští a švýcarští sociální demokraté a údajně i ministerstvo zahraničí Spojených států. Pak už jen jednotlivci a malé skupiny aktivistů. Turecko je totiž kromě členství v NATO i významným obchodním partnerem Evropské unie. U Německa je to pak třetí nejvýznamnější partner mimo země EU. Zejména koncern Rheinmetall vyrábějící tanky Leopard ze spolupráce s Tureckem profituje a snímky jeho tanků, dobývajících syrský kanton Afrín v loňském roce, obletěly svět. Takže veškerá lidská práva končí u čtvrtletních zpráv akcionářů firem, které na obchodu s režimem, jenž rozhodně není o nic lepší než ten ruský, vydělávají. A to jsou celé slavné západní hodnoty – zisk a dividendy. A zboží "dvojího účelu", vojenského i civilního, když se mají obejít nějaké ty sankce, které ještě zbyly. A vůbec jim nevadí, že vyzbrojují armádu autokrata, který, kdyby chtěl, je za dva dny na Dunaji a nikdo mu v tom nezabrání. O Novoosmanské říši a kalífátu – jeho snu – nemluvě. Tady probíhá appeasement, který může skončit velmi neblaze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Ne, že bych si myslela, že v Rusku a Číně není co kritizovat. Ale NEJEN tam. I vůči genocidě nakloněnému brazilskému prezidentovi Bolsonarovi se zvedá větší kritika až poté, co někteří chovatelé dobytka (a podezírám i pěstitele biopaliv), polití jako živou vodou jeho prohlášeními o konci období, kdy se chrání amazonský prales a jeho původní obyvatelé, vypalují prales jako o život. Přestože už od Bolsonarova nástupu do funkce bylo zabito nejen několik stovek obyvatel chudinských favel, ale i mnoho ochránců životního prostředí a vůdců domorodého obyvatelstva, kteří mu oponovali. Konečně jsme si všimli, že "Klimawandel" nezachrání uhlíkové daně v Evropě, ale musíme se nějak postavit k ničení zelených plic planety. Na hnutí Milion chvilek za demokracii jsem zpočátku hleděla se sympatiemi, protože opravdu nejsem příznivce stavu, kdy premiérem je jeden z největších oligarchů v zemi. Jeho hospodaření s půdou a krajinou je rozhodně věc, která má být předmětem zájmu nás všech. Pak jsem ovšem zjistila to, co jsem tušila – že je to "zakázkové" hnutí, jehož skutečným cílem má asi být nějaká obdoba ukrajinského Majdanu. Tudíž není namířeno ani tak proti Babišovi, jako proti prezidentovi, jak ukázal středeční pochod k Hradu. Mnohého by muselo napadnout, že Zeman stál za pozváním 99 Pragováků, protože jiný oslí můstek se nenabízel. Ne, svoboda není samozřejmost. Ale nebudeme si hrát na to, že v největším ohrožení je u nás a může za to Putin. Doufám, že náš "Majdan" se v listopadu obejde bez obětí na životech, aby to dostalo "drajv" – jako v Kyjevě.

Čas načtení: 2019-07-29 06:45:16

Milan Urza: Zajímá mě téma náboženského fanatismu

Leitmotiv domácího vězení na první pohled spojuje nový román Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019) kupříkladu s poslední prózou Jakuby Katalpy Doupě. Ze srovnání těchto děl však méně známý autor vychází o poznání lépe – neotřelostí zápletky, silou atmosféry, bohatostí jazyka i mírou psychologizace hlavní postavy.   Co vás inspirovalo k napsání románu Dům bez oken a jaká byla jeho geneze? Odjakživa jsem měl slabost pro zvláštní, atmosférické komorní příběhy, jako je Neonová bible J. K. Toolea nebo McEwanova Betonová zahrada, v nichž hraje ústřední roli dům jako mikrosvět, kde se sen prolíná s realitou. Chtěl jsem sám napsat takový příběh, který by působil jako tíživý sen, halucinace nebo dokonce psychedelický, trochu nepovedený trip. Samotný námět jsem v sobě nosil už mnoho let, než jsem se do něj v roce 2014 pustil a dalších dva a půl roku na něm pracoval. Komorní příběh chlapce vězněného celé roky vlastním otcem sice neoplývá velkým množstvím postav a odehrává se povětšinou v titulním domě, přesto však nepostrádá ani napětí. Velký podíl na tom má umně budovaná atmosféra, stojící na barvitém popisu prostředí i hrdinových pocitů a smyslových vjemů. Měl „dům bez oken“ svůj reálný předobraz? Samotný „pokojíček“, ve kterém hlavní postava stráví většinu života, měl v mojí fantazii podobu skutečného sklepa v mém rodném domě. Když jsem jako malý kluk zlobil, a že to bylo hodně často, někdy mě tam otec (který však jinak nemá s Otcem z mého románu zhola nic společného) na chvíli zavřel a nechal mě vyvztekat. Už tehdy jsem se zaobíral myšlenkou, co když mi už neotevře a já tu budu muset strávit zbytek života. Dům se zahradou v románu zase do detailu odpovídá zvláštnímu domu, který se mi opakovaně zjevoval a dodnes zjevuje ve snu jako dějiště nejrůznějších strašidelných příběhů. Bezejmenný hlavní hrdina, přinucený trávit část svého dětství a dospívání ve sklepě, se má podle svého otce, samozvaného kazatele, stát jakýmsi obnovitelem lidské rasy poté, co bude vnější „Zlosvět“ očištěn blíže neurčenou Apokalypsou. Náboženské motivy prostupují celou vaší literární tvorbou, čím to je způsobeno? Ve skutečnosti náboženské motivy hrají výraznou roli jen ve dvou mých románech, které shodou okolností oba vyšly, ale je pravda, že slouží coby silný inspirační zdroj mých písňových textů a poezie. Na jednu stranu mě zajímá téma náboženského fanatismu, v tom si jsou romány Dům bez oken a starší Jeremiášův vztek podobné. Na stranu druhou sama Bible je nevyčerpatelnou studnicí inspirace a v jejích alegoriích si libovali všichni moji zásadní autoři, od Nicka Cavea přes Leonarda Cohena až třeba po Pavla Zajíčka. Všichni z nich ale – tak jako já – tu biblickou inspiraci tak trochu překrucovali, polemizovali s ní, někdy i dováděli ad absurdum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Sám jsem chtěl v této souvislosti vzpomenout vaši novelu Jeremiášův vztek (Trigon 2014), líčící nelehký úděl novodobého proroka, rovněž teprve chlapce (byť obdařeného nedětskými atributy). Nevšední čtenářský zážitek mi tehdy trochu zkazil náhlý a až příliš otevřený konec – pokračování nechystáte? Ach, nedokončenost Jeremiášova vzteku, to je trochu bolestivá kapitola. Ta novela je totiž ve skutečnosti jen první částí zamýšleného příběhu. Tehdy jsem poprvé a naposledy v životě přistoupil k něčemu, co by se nemělo stávat: Nabídl jsem první část k vydání několika nakladatelstvím a dokončení odsunul na později, až jestli někdo projeví zájem. Jeremiášův vztek nakonec vyšel v pražském Trigonu až o neskutečných šest let později a já už na původní myšlenku nedokázal navázat. Vydavatelka s redaktorkou mě tehdy přesvědčily, že ten příběh obstojí i jako torzo, ba že jistá nedokončenost mu právě dodává zvláštní kouzlo. Pro mě je to ale dodnes otevřená otázka. Ačkoliv otcovo zdůvodnění chlapcovy internace v Domě bez oken nemůžeme brát vážně, neboť celý příběh o konci světa je v knize opakovaně zpochybňován, jejich už tak nejednoznačný vzájemný vztah zajímavým způsobem dále problematizuje. Už to není jen syn a vězeň podřízený svému otci a žalářníkovi, ale také vyvolený spasitel a jeho ochránce či průvodce. Ano, a čtenářovi jistě neujdou jemné nuance jejich zvláštního vztahu, nenávist smíšená s láskou, dokonce něhou. Nadto Otec sám je až na několik výjimek vlastně pozorný a obětavý „žalářník“, kterému toho nakonec nemůžeme zas až tolik vytknout. Kromě samotných už zmíněných náboženských motivů je asi zřejmé, že ve vztahu těch dvou jsem se pokusil načrtnout a prozkoumat otázky vztahu člověka a Boha, absolutna či vyšší moci. I my se obvykle vzpínáme k tomu, co nás stvořilo a co nás přesahuje, a přitom nám vlastně nikdo nedal jistotu, jestli to s námi to „něco“ myslí dobře nebo jaké jsou jeho záměry. Někdy se bavím představou, že Bůh je zlý potměšilý joker, který s námi provádí nějaký ulítlý experiment, a my mu za to tady na Zemi stavíme chrámy a skládáme své pokorné díky. Něco z těchto úvah jsem se pokusil prozkoumat i v Domě bez oken.  Aby toho nebylo málo, objevují se zde také náznaky homoerotického puzení, ba dokonce incestu. Hrdinovy hry s jeho jediným kamarádem, oplývajícím podivným vzhledem i zálibami, mohou ve čtenáři vyvolat – stejně jako některé scény s otcem – až pocit znechucení. Přitom jste se ovšem při jejich líčení dokázal vyvarovat nemístné vulgarity.  Ano, protože vulgarita by právě byla příliš návodná a rušila by onen pocit nejednoznačnosti, chtěl jsem zůstat jen u náznaků. Mám rád ambivalenci ve vztazích mezi postavami, kdy si čtenář láme hlavu nad tím, jestli se vlastně milují, nebo nenávidí; tak je to ostatně nezřídka i v samotném životě. A podobně nejednoznačně, jakoby zamlženě s postavami pracují i někteří moji oblíbení autoři, ať už zmíněný Ian McEwan, nebo Ladislav Fuks.  Svůj příběh oživujete četnými retrospektivami a také střídáním vypravěčských perspektiv – ke slovu se tak nepřímo dostává rovněž postava otce, který se svému bezútěšnému životu snaží vtisknout punc výjimečnosti. Navzdory svým mnohdy pobuřujícím činům však není čistě zápornou figurou, člověku je ho občas spíše líto... Vážně líto? Tak to je pro mě trochu překvapivý pohled. Jedna z prvních čtenářek mého rukopisu se vyjádřila v tom smyslu, že si při četbě intenzivně přála, aby všechny postavy konečně umřely a celé to místo nejlépe ještě vyhořelo. Osobně jsem spíš příznivcem zápornějšího, nebo minimálně ambivalentního vztahu čtenáře k postavám knihy, vždycky mě spíš lákali záporní hrdinové, antihrdinové. Ale samozřejmě že i Otec v mém románu je nakonec postava nešťastná, možná trpící, a jako taková si zaslouží i nějaký ten soucit.  Kromě expresivity a naturalismu vyniká váš styl rovněž bohatým jazykem, prozrazujícím notně sečtělého autora. Kdo patří mezi vaše oblíbence? Těší mě váš kompliment, nicméně za sečtělého autora se rozhodně nepovažuju. Ve společnosti literárních přátel bývám spíš ten, kdo jen poslouchá a nad sklenkou vína se jen tak neználkovsky usmívá. Prostě a jednoduše rád čtu. Už jsem zmínil několik jmen a k nim mohu ještě přidat Franze Kafku, Jaroslava Havlíčka, Milana Kunderu nebo současníky Cormaca McCarthyho či mého velkého oblíbence Michela Houellebecqua, který mě nedávno zase znovu odzbrojil svým posledním románem Serotonin.  Váš nový román vyšel v renomovaném nakladatelství Torst a jeho redaktorem se stal uznávaný editor Jan Šulc. Jak to ovlivnilo výslednou podobu textu? To, že mi vyšla kniha v nakladatelství Torst a ještě v péči Jana Šulce, je pro mě malý zázrak, jehož si nesmírně vážím. Vždyť právě před zvonkem Torstu jsem jako patnáctiletý debutant nervózně přešlapoval se svým prvním rukopisem pod paží. Nicméně podobu textu to neovlivnilo vůbec, zůstal beze změny a bez zásahů, snad až na nějaké drobnosti. To je jistě dáno i mou profesionální deformací literárního redaktora – svoje vlastní texty se vždycky snažím dotáhnout do co nejvybroušenější podoby ještě před tím, než je někomu nabídnu.  Vedle psaní se dlouhodobě pohybujete na hudební scéně, ať už jako frontman skupiny První hoře, nebo člen dua Kaspar Melichar. Vnímáte svou hudbu a literaturu jako spojité nádoby? Kromě toho, co jste zmínil, bych ještě rád poznamenal, že v současnosti dokončuju svou první sólovou desku pod jménem Milan Urza a počítám, že sólové tvorbě se budu teď věnovat stále intenzivněji. Spojité nádoby to pro mě jsou v tom smyslu, že ke svým písním si píšu vlastní texty, což je pro mě takové přirozené vyústění mých někdejších básnických začátků. Jinak jsou to ale dva odlišné světy, dvě polohy, které potřebuju k životu – divokost a extroverze hudebního prostředí a na druhé straně samota a ticho literární tvorby. {/mprestriction}  Milan Urza (*1983) je znám jako zpěvák, kytarista a textař alternativní skupiny První hoře a folkového dua Kaspar Melichar, vystupuje rovněž sólově. Pracuje jako historik umění a literární redaktor. Knižně vydal sbírky poezie Uprostřed noci (2003), Pukliny (2008) a romány Slepá planeta (2011) a Jeremiášův vztek (2014). Nyní mu v nakladatelství Torst vyšel nový román Dům bez oken.