EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || Extrémně obézních lidí přibývá. Pacienti ze všech koutů republiky hledají spásu v XXL centru Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) na Karlově náměstí, kde jsou také vybaveni lůžky s půltunovou nosností pro hospitalizované obézní.
Čas načtení: 2024-09-16 05:06:13
Praha je nejlidnatější české město a jako takové má také extrémně hustou automobilovou dopravu. Výsledkem toho jsou poměrně časté nehody. Byť jde zpravidla o městské ťukance, dochází i k vážnějším nehodám. Jak ovšem ukazují data z TSK Praha, jakkoliv počet nehod už několik desítek let výrazně stoupá, díky moderním automobilům počet zraněných postupně klesá. V […]
\nČas načtení: 2020-01-02 08:00:32
Izraelský historik Šlomo Sand (73) je ve světě slavný svou dekonstrukcí židovských dějin. Někteří k němu vzhlížejí, jiní ho nenávidí. Co si myslíte o levicovém antisemitismu? V Evropě o něm mluví stále více lidí jako o veliké a aktuální hrozbě. Dovolíte-li, začnu trochu zeširoka. Právě jsem dokončil knihu, krátkou knihu, má asi sto dvacet stran. Zabývám se v ní tím, co obyčejně nazýváme antisemitismem a jeho projevy v dějinách. Tezi o tom, že židovský národ vytvořili v 19. století sionisté, v knize poněkud koriguji, protože tvrdím, že konstrukcí něčeho takového začali už dávno před nimi křesťané. Ti jsou původci představy ne o židovském národě – tehdy nic takového, co by připomínalo moderní národ, přirozeně neexistovalo –, ale o zvláštních lidech, Židech-cizincích, kteří žijí stranou a kteří přišli z daleka. V knize také říkám, že bych raději než o antisemitismu hovořil o judeofobii. Slovo antisemitismus se totiž do našich slovníků dostalo až v 80. letech 19. století a přišli s ním sami antisemité, kteří došli k závěru, že „objevili“ židovskou semitskou rasu. Nedělejme antisemitům radost, že přeneseme do našich slovníků jejich pojem. Jednoduše řečeno, já o antisemitismu nechci mluvit, protože Židé semitskou rasou nejsou. Semitská rasa neexistuje, existují jen semitské jazyky. Moji rodiče nebyli „semitského původu“. Moji rodiče hovořili jidiš, a jidiš semitský jazyk – na rozdíl od hebrejštiny, kterou mluvím já – není. Řeknu to ještě jinak. Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci. To ale není pravda. Proto před antisemitismem upřednostňuji slovo judeofobie, protože naznačuje kontinuitu mezi nenávistí, které byli Židé vystaveni jak ve starověku, tak jí jsou vystaveni dnes. Budiž. Vraťme se ale k předchozí otázce, kterou teď přeformuluji: Co si myslíte o levicové judeofobii? Znám ji velmi dobře. S judeofobií se setkáte na pravici, na středu i na levici. Je nesmysl říkat, že levice je judeofobie prosta, a já o levicové judeofobii budu mluvit a je mi jedno, že to levice nerada slyší. Vždyť i celé 19. století bylo plné levicových judeofobů – Marx, Proudhon, Fourier. Všechno to byli judeofobové. V Dreyfusově aféře byli judeofobové taky skoro všichni. Současně bych ale chtěl podotknout, že dnes je většina judeofobů soustředěna na pravici, a to navzdory tomu, že tito pravicoví judeofobové obvykle adorují Izrael a jeho politiku vůči muslimům. To je paradox, adoruje-li judeofob Izrael, nebo není? Paradox to je, ale uvědomte si, že judeofobie se jen skryla za islamofobii. Extrémní pravice si prostě a jednoduše jen našla někoho jiného, koho může obvinit z ohrožování takzvaně křesťanské civilizace… …teď se říká „židovsko-křesťanské civilizace“. Já ten výraz upřímně nenávidím – nenávidím ho dokonce tak, že o něm ani nechci mluvit, a tím mu dělat službu. Raději se tedy vraťme zpět k levicové judeofobii. Někteří lidé říkají, že za kritikou Izraele přicházející od mnoha levicových aktivistů se často jen skrývá nenávist k Židům. Někdy to je pravda, ale nepřehánějme; levicová judeofobie dnes není zásadní problém. Záleží na tom, jak definujete levicovou judeofobii. Vím, že často pobýváte ve Francii, tak zmíním francouzského prezidenta Macrona a jeho větu o tom, že antisionismus je jednou z forem antisemitismu. Já jsem mu na tuto jeho tezi odpověděl otevřeným listem! Co jste mu napsal? Že neví, o čem mluví – jemně řečeno. Když například první sionisté vyhlásili, že chtějí svou zemi na Blízkém východě, tak se tomu Židé vzepřeli. Většina Židů a většina rabínů byli přesvědčenými antisionisty. Sionismus považovali za věc neslučitelnou s judaismem. To platilo až do druhé světové války. Od druhé světové války antisionistů mezi Židy ubylo – je to ostatně logické – ale i dnes jsou třeba i mnozí ortodoxní Židé v Jeruzalémě antisionističtí. Máme je v souladu s výrokem pana Macrona označovat taky za antisemity? Anebo máme za antisemity či lépe za judeofoby označovat Noama Chomského, Judith Butler… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} …a další Američany… …ale nejen Američany. Antisionistou byl například i velký anglický historik Eric Hobsbawm. Byl proto i on antisemitou nebo judeofobem? Je to všechno absolutní nesmysl a pan Macron by si měl přečíst některé knihy, než bude zase něco říkat o věcech, ke kterým nemá kompetenci. Řečeno stručně, existují antisionisté, kteří jsou judeofoby. Většina antisionistů ale jimi není. Vy byste se označil za antisionistu? Neoznačuji se za antisionistu. To ale neznamená, že jsem sionista; měli bychom se už zbavit této polarity. Jsem demokrat – za něj se označuji. Co znamená být demokratem v Izraeli? Že chci denacionalizaci Izraele. Chci, aby se stal republikou všech. Pokud se chcete zeptat, zdali jsem judeofob (smích), pak jím nejsem – nenávidím judeofobii, či, chcete-li, antisemitismus mnohem více než sionismus. Jste příznivcem Hnutí BDS (česky: Bojkot, Stažení investic a Sankce, pozn. redakce)? Roky jsem byl proti němu. Tvrdil jsem, že když byla válka ve Vietnamu nebo v Nigérii, tak lidé nechtěli bojkotovat Francii nebo Spojené státy, a já jsem chtěl, aby se k Izraeli přistupovalo stejně jako k Francii nebo ke Spojeným státům. Později jsem však došel k závěru, že politická změna v Izraeli nepřijde zevnitř, že je nutno ji na Izraeli vynutit, a proto jsem se rozhodl Hnutí BDS podpořit. Jakýkoli prostředek, tedy třeba i sankce spojené s bojkotem, který by Izrael donutil přehodnotit režim na okupovaných územích, je pro mě přijatelný – ovšem za podmínky, že tento prostředek bude nenásilný a že se za tlakem na Izrael nebude skrývat boj proti existenci Izraele jako takového. To pro mě přijatelné není. Všechno ostatní jsem ochoten podpořit, ale znovu opakuji: Musí být jasně řečeno, že nenásilný boj proti okupačnímu režimu na Západním břehu nemá co činit s jakýmkoli bojem proti Izraeli jako takovému. Jste stejně tak pro bojkot Ruska po anexi Krymu? Jsem přirozeně proti ruské anexi Krymu, to zaprvé. A když se ptáte na Krym, tak musím říct, že to je moc hezký příklad. Rusové – pokud vím – poté, co Krym anektovali, udělili všem tamním obyvatelům alespoň práva. Evropa na Rusko přesto vyhlásila sankce. Proč vyhlásit sankce na Rusko a ne na Izrael? Mluvíte o dvojím standardu? Přesně tak. Kdyby se zítra Izrael hypoteticky rozhodl dát Palestincům žijícím na Západním břehu občanství s příslušnými právy… …tak bych anexi Západního břehu akceptoval – navzdory tomu, že jsem jinak pro palestinský stát existující vedle státu izraelského. Podporuji právo na sebeurčení. Kdyby se ale Izrael rozhodl pro skutečnou anexi a Palestincům udělil práva, zavřel bych oči, a to myslím vážně, a tento krok bych otevřeně podpořil. Máte pocit, že se něco takového může stát? Jinými slovy, nejsou to všechno jen utopické sny? Já ale nejsem proti utopii! My dokonce potřebujeme novou utopii – lepší utopii, než byla komunistická utopie – a potřebujeme ji proto, že bude-li pokračovat systém, který existuje dnes, tak nepřežijeme na planetě Zemi. Být pro kapitalismus a chtít zachránit planetu je protimluv. V tomto bodě jsem černobílý – buď jedno, nebo druhé. Jak byste se popsal z hlediska pravolevé politické osy? Jsem levičák – dlouhá léta velice antikomunistický levičák. Ale ještě k vaší předchozí otázce: Potřebujeme utopii i pro Blízký východ. Bez utopie nemůžeme zformovat hnutí, jež nás dovede ke změně. Přesto ale musím říct, že – ke své škodě – nejsem optimista. Nevěřím, že to na Blízkém východě dopadne dobře. Svět dneška je světem nacionalistického populismu, který se rozlézá všude – od Londýna po Prahu… …Izrael je v tomto smyslu vlastně docela normálním státem… To je do značné míry pravda, ale já už jsem poměrně starý, a tak mám jistou zkušenost, kterou vám teď řeknu. Jsem sice pesimista, co se budoucnosti týče, ale ne fatalista. Přemýšlím často o svých rodičích. Jakou oni mohli mít naději v roce 1939, kdy Polsko, ve kterém žili, dobyli nacisté? A přesto naději neztratili. Nebyla v jejich případě taková naděje dočista utopická? Bez utopie se změny nedočkáme. Je důležité nepropadnout se z pesimismu do fatalismu. I já se snažím nepropadnout. Je to těžké, někdy přetěžké, ale udržuje mě to mladým, a jen díky tomu, že někde tam vzadu v mé hlavě nějaká naděje stále poblikává, píšu knihy. Proč bych je jinak měl psát? Mluvíme spolu pár dní po izraelských volbách. Jak byste je zhodnotil? Politika je politika. Co to znamená? Že se v Izraeli nezměnilo vůbec nic. Nejsem z toho, co se děje, šťastný… Jak můžu být šťastný, když část mých spoluobčanů volí populisty a náboženské nacionalisty? Je tu i formace Bennyho Gance Modrá a bílá… Ta strana ale není opozicí, jakou bych si přál. Sice je složená z lidí, kteří jsou slušnější než lidé u moci, to nezpochybňuji, ale to mi nestačí. Proč to nestačí? V Izraeli není nic důležitějšího než vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, jenže v tomto smyslu Gancova strana opozicí není; a mimochodem není ani levicovou opozicí, je stranou středu. V Izraeli volí nižší společenské vrstvy pravici, inteligence a buržoazie střed. Levice bohužel chybí, ale to není jen případ Izraele, to je širší problém. Chcete znát tajemství izraelských voleb? Pokud ano, neměl by vám uniknout úspěch Avigdora Liebermana. To ale není nic nového, vždyť on je stálicí izraelské politiky. Ovšem, ale politická pozice tohoto rasisty se v poslední době zajímavě vyvinula – doslova přes noc se z něj stal extrémně sekulární bojovník. To je o to zajímavější, že s nábožensky založenými Židy, proti nimž teď vytasil zbraně, seděl deset let ve vládě. Proč se z něj stal tak nekompromisní bojovník za sekularismus? Důvod je podle mě docela jasný. Do Izraele se přestěhovalo ze zemí bývalého Sovětského svazu kolem milionu lidí, jenže zhruba polovinu z nich ministerstvo vnitra nepovažuje za Židy, a jejich situace je proto strašně zvláštní. Většinou jsou stejně nacionalističtí a rasističtí jako ti druzí, ti, kteří jsou za Židy uznáni – Araby nenávidějí docela stejně – jenže mají jeden velký problém: Nejsou Židy. …platí zákon o návratu… …a tito lidé tento zákon snášeli dobře jen prvních pár let. Po dvaceti a více letech se stále hlasitěji dožadují změny svého statusu a Lieberman, který je velký, a když říkám velký, tak myslím opravdu hodně velký, oportunista, začíná z jejich pocitů těžit. Stal se z něj sekulární rasista? Ano. To je – cynicky řečeno – jistý posun… (smích) Posun to možná je, ale nevím, jakým směrem. Mým snem je, jak asi víte, to, že se dvě nežidovské populace Izraele – Arabové a východoevropští migranti – spojí v taktické alianci v zájmu izraelizace Izraele. Lieberman chce ale něco docela jiného. Tento člověk, kterému nestačilo být v uplynulých deseti letech Židem – on toužil být „super-Židem“ – začal v posledním roce ztrácet voliče, a tak změnil strategii. To je celé. Nevím, kam to povede. Existuje v současném Izraeli reálná politická alternativa, která by vám dávala smysl? Žádná taková alternativa neexistuje. Kdyby se volby znovu opakovaly, naději byste v tom neviděl? Ne. Nevěřím v možnost změny. Vzpomínám si, že Albert Einstein jednou řekl, že je hloupé myslet si, že když uděláme dvakrát totéž, dočkáme se jiného výsledku. To základní – více než padesátiletá okupace Západního břehu, na kterém žijí Palestinci bez jakýchkoli politických, sociálních a občanských práv – se ani po třetích, ani po desátých izraelských volbách nezmění. Izrael na změnu není připraven. Jak dlouho bude tento stav pokračovat? Nevím, ale pokračovat to bude. Třeba i za patnáct či dvacet let? Jsem historik a snažím se být prorokem minulosti – a i v tom mám někdy dost značné obtíže –, ne budoucnosti. Nikdo neví, co se stane. Svět teď každopádně nechává Izrael dělat si to, co chce. A to je problém, protože Izrael není schopen vzdát se toho, co ho ničí. Situace se nezklidňuje, ale naopak radikalizuje. Značná část Izraelců začíná už dokonce snít svůj sen o deportaci Palestinců. Kam? Kamkoli. Kdybych se v Tel Avivu pustil do řeči s místními a zeptal se jich: „Přejete si deportovat Palestince?“, tak by mi řekli, že přesně to si přejí? Většina z nich by vám to neřekla takto otevřeně, ale kdyby vaše otázka zněla: „Přejete si i nadále žít na jednom území s Palestinci, nebo nepřejete?“, tak by vám osmdesát procent lidí řeklo: „Přál bych si žít bez Palestinců.“ A když budete pokračovat a zeptáte se jich, jak by se k takovému stavu věcí chtěli dopracovat, odpoví vám: „Nevím…“ – a pak budou mlčet. Naším problémem je to, že území, na kterém žijí jiní lidé, považujeme za území, které je naše, protože nám ho dal Bůh. I po dvou tisících letech – nepředstavitelné! Všechno ve světě se proměnilo, až na tohle. Zásadním zdrojem tohoto vlastenecko-vlastnického sentimentu je samozřejmě Bible. V našich školách se o ní děti dozvědí, že je historickou a nikoli teologickou knihou. Učí se jí tak, že to, co se v ní říká, se skutečně stalo. Když po dvanácti letech tyto děti vyjdou ze škol, jsou pevně přesvědčeny, že jejich skutečná vlast je Betlém nebo Jericho (města na Západním břehu, pozn. red.)… …a ne třeba Jaffa… Když jsem byl mladý, bojoval jsem ve válce z roku 1967 a pamatuju si, že ve chvíli, kdy jsme překročili hranici a ocitli se na Západním břehu, měli mí přátelé, kteří mi stáli po boku se zbraní v ruce, pocit, že se konečně ocitli „doma“. Mě to šokovalo! Chápejte – mým domovem byla právě vámi zmiňovaná Jaffa. To bylo město, ve kterém jsem vyrostl a poprvé se zamiloval. To bylo mé „doma“. Západní břeh nebyl „můj“. Jenže mí přátelé to viděli jinak. Na druhou stranu, buďme pragmatičtí a přiznejme si, že mnozí Izraelci se dnes o tuto část země, kterou Izrael okupuje, nijak zvlášť nezajímají. Nenavštěvují ji. Ti z nich, co ji kolonizují, to je jiná, ti v ní žijí, ale Izraelci z Izraele? To je něco jiného. Ti mají v hlavách jiné věci, věci denní potřeby. Jenže jakmile by jim někdo řekl: „Tak se okupovaných území vzdejte!“… …tak odpoví: „Ne!“ Přesně tak. Roztočí se totéž kolečko otázek a odpovědí, o kterém jsem už mluvil: „Chcete, aby tam byli Palestinci?“ Obvyklý Izraelec: „Chci, aby nějak zmizeli…“ Vy se zeptáte: „Jak nějak?“ On: „Nevím…“ Vy: „Chcete je deportovat?“ On: „Deportace není humánní postup, není to židovské! Ale přeji si, aby odtamtud nějak zmizeli…“ Takhle se s vámi budou bavit. Výsledek je předvídatelný – prohlubující se deziluze Palestinců na Západním břehu. Bohužel teď houfně přibývá palestinské inteligence, která za takového stavu věcí Západní břeh opouští. Nemá už síly na další odpor a ten stále více vedou lidé méně chytří, méně vzdělaní a mnohem pobožnější. To je varující. Nelze přece palestinské inteligenci vyčítat, že odchází. Její příslušníci chtějí žít – jako každý jiný člověk – naplněné životy, a pokud nevidí šanci žít je na Západním břehu, zvolí odchod. Já jim to nezazlívám, jen konstatuji, že sionisté mají radost, když vidí, že se jim jejich politika daří. Já obecně neobviňuji lidi za to, že odcházejí. I mnozí Izraelci, například jeden můj bývalý student, odcházejí pryč z Izraele. I oni ztratili naději na smysluplné řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Já to chápu, je přirozené, že chtějí žít tam, kde mohou prožít dobrý život. Problémem je, že pokud odejdou oni, kdo se dostane do čela? Fanatičtější a krutější lidé. {/mprestriction} Šlomo Sand (*10. září 1946, Linec) je izraelským historikem dějin nacionalismu a politických idejí 20. století. Narodil se rodičům, kteří přežili holocaust. V současnosti je emeritním profesorem historie na Telavivské univerzitě. Je autorem řady knih. Po světě ho proslavila kniha Jak byl vynalezen židovský národ (hebrejsky 2008). Byla přeložena do více než dvaceti jazyků. V češtině byla publikována v roce 2015 (nakladatelství Rybka). Čeští čtenáři si mohou přečíst i její neméně známé pokračování – Jak byla vynalezena země izraelská (nakladatelství Dauphin). V poslední době Sand obrátil svou pozornost i k Francii, v níž často pobývá a v roce 2016 napsal – do češtiny dosud nepřeloženou – knihu o úpadku francouzských intelektuálů: La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq (Konec francouzského intelektuála? Od Zoly k Houellebecqovi).
\nČas načtení: 2019-09-25 16:38:29
Požadavky Gretina hnutí jsou mimo realitu
Naštvete-li dokonce Emmanuela Macrona, je to znamení, že jste to přehnali. Problém je v naprosté nekompromisnosti požadavků Gretina hnutí. Nejsem žádným velkým fanouškem francouzského prezidenta. Ale proti Gretě Thunbergové má Macron jednu zkušenost, o které pouliční hnutí mladých školáků moc slyšet nechce: požadovat a realizovat jsou dvě různé věci. Požadovat může každý, dokonce rozhodně a s křikem. Realizovat, well… Řešení musejí být levná Ani mocný Elysejský palác nedokáže uskutečnit cokoliv, co se mu zachce. Vzpouru „žlutých vest“ odstartovalo loni na podzim zvýšení daní na fosilní paliva, které mělo být součástí dekarbonizačního úsilí. Nakonec byla francouzská administrativa donucena zaveslovat zpět. Jak řekli pěkně ohleduplně na Reuters: „Zelené daně s sebou nesou politické riziko.“ (Z toho titulku by si člověk myslel, že došlo k hádce v parlamentu, a ne, že zuřivé davy poničily Vítězný oblouk a zpustošily Champs Elysées.) Před pár dny vyšla na iDnesu zpráva mapující šíření elektrických vozidel v Evropě. Pro mě nejzajímavější údaj: prodeje elektrovozů jsou extrémně nízké v zemích, jejichž HDP nedosahuje 29 tisíc eur na hlavu ročně. Což je dosti vysoká laťka, pod kterou se nachází například i Itálie, třetí největší ekonomika eurozóny. Úmyslně bych teď nechal být Gretu Gretou, nebudu se vyjadřovat k jejímu přikázání „chci, abyste propadli panice“, ba ani k tomu, zda zrovna panika je ten nejlepší duševní stav k tomu, cokoliv racionálního dělat. Myslím si, že okrouháme-li tyto rozptylující povrchní záležitosti, zůstane nám jádro problému, a to jádro zní takto: Je nemožné dosáhnout změny globálního chování lidí, pokud příslušná technologie je tak drahá, že si ji může dovolit jen to nejbohatší jedno procento obyvatel této planety. Pokud tedy už skutečně chcete uskutečnit dekarbonizaci světové ekonomiky, tak musí být levná, levná, levná. Tak levná, aby ji mohl realizovat i relativně chudý stát. Ale změny, které Fridays for Future požaduje, vycházejí naopak velmi draho. Balíček vládních opatření, které zelené hnutí v Německu strhalo jako „naprosto nedostatečný“ a „skandální“, má stát 54 miliard eur. Většina států a národů světa takové rezervy na „nedostatečně-skandální“ opatření nemá ani omylem. Aktivisté jsou z bohatších vrstev V životě člověka jsou různé formující okamžiky a jedním z nich je ten, kdy poprvé založíte svoji separátní domácnost, donesete si domů výplatní pásku a jen tak tiše a šokovaně na ni hledíte: kolik vám sebrali na různé daně a povinná pojištění, kolik vám vlastně zbylo, jak z toho zbytku utáhnout nájem a poplatky atd. Nejpozději v téhle chvíli začne i mladý člověk – idealista přehodnocovat zdánlivé maloměšťáctví svých rodičů a uvědomí si, že ekonomické aspekty života nejsou jen nějaká kverulace ze strany duševně pokřivených lakomců, ale velmi reálné a objektivní omezení, kterého se nedá zbavit tím, že na něj nemyslíme. Podívám-li se na věkové složení davu, který požaduje radikální změny energetiky a dopravy co nejdříve, mám za to, že většina z nich má tento okamžik ještě před sebou. A asi jde i o to, z jaké socioekonomické vrstvy se tento dav rekrutuje – z té bohatší, která si může leccos dovolit. Při mapování výsledků posledních zemských voleb v Bavorsku se ukázala zjevná korelace mezi průměrným bohatstvím příslušného okrsku a ziskem Zelených. Není to čerstvý jev, už v roce 2013 byl patrný. Zelená politika následuje vznik bohatství. U nás v ČR jsou zatím Zelení nevýznamní, ale jejich volební výsledky podle okrsků svědčí o tomtéž trendu: vezmu-li parlamentní volby roku 2017, získali na blahobytné Praze 1 celkem 3,66 procenta, na luxusní Praze 6 celkem 2,94 procenta, kdežto na nedalekém Jižním Městě už jen 1,93 procenta a v Karviné 0,98 procenta. A Orlová, město, kde se podle společnosti Deloitte žije vůbec nejhůře v ČR, jim dala 0,72 procenta hlasů. (Celostátní průměr Zelených byl 1,46 procenta.) A teď si to představte v poměrech celého světa, kde rozdíly mezi bohatými a chudými daleko, daleko překonávají rozdíly mezi regiony uvnitř ČR. Co znamená pro různé státy dekarbonizovat svoji ekonomiku? Indové se také chtějí mít dobře Norsko, s jeho ideálními přírodními podmínkami (pusté hory, ve kterých hodně prší – ideální terén na stavbu přehrad a vodních elektráren), pěti miliony obyvatel a jedním z nejvyšších světových HDP na hlavu si může elektromobilitu velmi snadno dovolit. (Asi bychom v té souvislosti raději ani neměli rozťapávat, že Norové zbohatli na těžbě a vývozu fosilních paliv, která ovšem spálil někdo jiný a v jiné zemi, takže se jim formálně nepočítají k tíži.) V Německu, stále ještě bohatém státě, už to bude problém. Předělat existující průmyslovou infrastrukturu pro osmdesát milionů lidí je docela oříšek. Když (zelený!) starosta města Tübingen Boris Palmer řekl na frankfurtském výstavišti aktivistům, že kvůli jejich nabíječkám nepřekope celé město, nebyli z toho zrovna nadšení, ale byl to hlas reality. Posílení stávajících rozvodů opravdu znamená rozsáhlé zemní práce, a to ani neřešíme otázku, odkud se v nich ten proud navíc bude brát. Ani Němci totiž moc nestojí například o větrníky poblíž vlastních domovů a nacházejí čím dál účinnější byrokratické postupy, jak jejich stavbě bránit. V hustě osídlené zemi to znamená, že pro další stavbu už zbývá jenom moře. Česká republika je na tom příjmově citelně hůře než SRN jako celek, o nejbohatších (a nejzelenějších) městech Německa ani nemluvě. Tady si bez dotací zatím elektromobil pořídí opravdu jen zámožnější nadšenec a kdybychom měli podle německého vzoru odstavit všechny uhelné a jaderné elektrárny, asi bychom si museli svítit loučí. Maximum, v co mohou zastánci elektromobility zatím doufat, je něco jako parciální trolejbusy – těch není potřeba kupovat desetitisíce a česká města stejně občas obměňovat vozový park MHD musejí. Před pár dny jsem byl v Rumunsku, a to je na tom ještě daleko viditelně hůře než naše země. Rozdíl životních úrovní i vůči sousednímu Maďarsku je do očí bijící. V domech, které bychom tady označili za ghetto, bydlí normální pracující rodiny. Nevím, kolik procent lidí si tam může vůbec dovolit nové auto se spalovacím motorem, zjevných ojetin ze Západu je hodně (a podle toho vypadá vzduch, který v Bukurešti dýcháte). Pro Rumuny by urychlená dekarbonizace znamenala naprostou ekonomickou stopku. A to jsou Rumuni stále ještě o dost bohatší než Indové, Indonésané, Nigerijci atd. Představte si, že byste v Indii předstoupili před voliče s tím, že je sice pěkné, že si jejich rostoucí střední třída navykla na maso na talíři, rodinné auto a klimatizaci, ale že to není globálně udržitelné a tudíž ti, kdo nemají na ekologické alternativy, se musejí vrátit zpátky k čočce s rýží, jezdit rikšou a chladit se ručním vějířem. Takový politik nejen, že by nebyl zvolen, ale způsobil by další ekologickou katastrofu, protože v posvátné řece Ganze by plavaly miliony volebních lístků s jeho jménem, poznamenané podezřelými hnědými skvrnami. Jeden a půl miliardy Indů se chce taky mít dobře, aspoň stejně dobře, jako Číňani, se kterými hrají velmocenské závody o budoucí vliv v Asii. Poslouchat vědce nestačí Na tomto místě už slyším, jak zastánci urychlené dekarbonizace řeknou: nechej ubohé hnědé lidi na pokoji, jejich CO2 otisk je daleko menší než u zvrhlého a rozmazleného bílého Evropana. Ten musí řešit svoje chování, a ne ti ostatní. To je klasická polopravda, která bývá horší než lež. Je skutečně pravda, že jeden průměrný Ind má podstatně menší uhlíkovou stopu než jeden průměrný Němec, ale do hry vstupují další skutečnosti, které to více než kompenzují. Za prvé je obyvatel rozvojového světa daleko, dokonce řádově více, než bohatých Evropanů (úmyslně říkám bohatých, protože třeba ty Rumuny bych tak neoznačil). Za druhé jich, na rozdíl od Evropanů, přibývá, protože v mnoha zemích třetího světa je porodnost stále ještě nad hranicí prosté reprodukce. Za třetí, některé ty země skutečně ekonomicky rostou a úměrně tomu se rozvíjí spotřební chování jejich obyvatel. Takže v absolutním množství produkce CO2 na hlavu jsou v první dvacítce i země jako Jižní Afrika, Indonésie nebo Írán. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Uvažovat nejen o aktuálním stavu, ale i o budoucnosti, je v takovém případě zhola nezbytné. Bude-li v Indii kolem roku 2060 žít 1,68 miliardy lidí a chce-li ta Indie do té doby dohnat aspoň Čínu (když už ne USA) v HDP na hlavu, bude jejich spotřeba energie mnohonásobně větší než dnes. Zakážete jim to? I kdyby ano, jak ten zákaz vynutíte – po jaderné velmoci, ve které žije pětina lidstva? Čímž se opět dostáváme k závěru: nestačí poslouchat vědce, jak říká Greta T. při svých vystoupeních. Vědci nemají žádné recepty, jak příslušné změny realizovat. Má-li nějaká dekarbonizace proběhnout, musí být levná, jinak nebude vůbec. Mentalita typu „musíme provést X co nejrychleji a za libovolnou cenu“ je naopak kontraproduktivní, protože libovolnou cenu nebude valná většina národů této země ochotna a schopna zaplatit. V tomto má Macron pravdu, když říká, že Fridays for Future mají potenciál dále rozeštvat Evropu. Střez se, střez Tlachapouda Výše jsem letmo zmínil, že bez dotací nemá v ČR skoro nikdo peníze na to, aby si pořídil elektromobil. To sousloví bez dotací je dost podstatné. Znáte tuhle básničku? „Střez se, střez Tlachapouda, milý synu, má tlamu zubatou a ostrý dráp. Pták Zloškrv už se těší na hostinu, vzteklitě číhá na tě Pentlochňap.“ „ŽVAHLAV“, LEWIS CARROLL Podobně jako pták Zloškrv, i producenti drahých a neekonomických řešení už se těší na hostinu v podobě štědrých dotací. To je problém číslo dva, který v celé té hádce o to, jestli je Greta svatá nebo nemocná, poněkud zaniká. Přitom jde o potenciálně ohromné peníze. Jak ohromné? V naší kotlince máme „solární barony“, jejichž podpora vyšla spotřebitele na stovky miliard; NKÚ odhaduje, že do roku 2030 bude činit celkový účet za podporu obnovitelných zdrojů bilion korun. Přitom technický vývoj ve fotovoltaice šel tak rychle, že se současnou cenou panelů lze stavět i v ČR solární elektrárny na tržním principu. A v celoevropském měřítku by nejspíš bylo nutno připsat k takovým částkám nulu až dvě… Přitom existují příklady, kdy nová technologie byla úspornější a zároveň levnější než ta stará. Není to žádný protimluv. Nové nemusí být dražší než staré. Kdyby bylo, těžko by se ekonomika mohla rozvíjet. Jedním příkladem je LED osvětlení. Je velmi nenáročné na spotřebu elektřiny, snáší bez problémů časté vypínání a zapínání, v zimě funguje dokonce lépe než v létě atd. A LED žárovka s životností kolem 20 tisíc hodin stojí pár dolarů. To už se vyplatí i v té Indii. Před několika týdny vyšel na New York Times článek, který připisuje boomu LED žárovek první historicky významný pokles spotřeby elektrické energie v USA. Až do roku 2010 rostla spotřeba elektřiny v USA v podstatě nonstop, od té chvíle už nikoliv. Zásluhu na tom má právě radikálně levnější osvětlení. Kdo chce dosáhnout dekarbonizace, musí hledat ekvivalent LED žárovek ve zbývajících odvětvích, a ne lít stamiliardy do slepých uliček, které za sebe umějí nejlépe lobbovat. Žádná jiná reálná cesta není. Bohužel musíme zároveň počítat s tím, že právě to lití stamiliard je pro představitele určitých průmyslových sektorů velice zajímavé. Tak tedy: střez se Tlachapouda, milý synu. Zvláště pak Tlachapouda s hedvábnou kravatou a zdánlivou vášní pro záchranu planety, když řeční na politickém fóru. Dost možná má jiné úmysly. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
\nČas načtení: 2024-03-09 17:56:00
Nepanikař. Uživatelů aplikace enormně přibývá, nejčastější jsou úzkosti
Před pěti lety byli dva, kteří se rozhodli vytvořit aplikaci, aby uživatelům zdarma poskytli první rychlou psychologickou pomoc. Dnes má aplikaci Nepanikař staženou 650 tisíc lidí z dvou set zemí světa a stále jich skokově přibývá. „Na konci roku 2023 jsme dokonce byli v covidových číslech. Extrémně vede úzkost a sebepoškozování,“ říká její zakladatelka Veronika Kamenská.
\nČas načtení: 2024-04-03 08:33:00
Naše divoké dědictví je další působivou faktografickou knihou německého autora, Petera Wohllebena, jenž je známým ochráncem přírody, pracuje a vyučuje v Lesní akademii v německém Eifelu, zasazuje se o obnovu pralesu, vystupuje v televizních pořadech a píše knihy týkající se lesa a ochrany přírody. Už od první stránky vás zaujme svým širokým záběrem; ani se nebudete chtít od knížky odtrhnout. (Mne hned lapil u prvních odstavců při přirovnání stromů k sociálním bytostem – viz níže) Knihu lze pojmout jako souhrn bohatých informací o přírodě, stejně jako o nás samotných Jak se stavíme ke světu a k celému ekosystému. V podstatě je zprávou o našich instinktech, jež silně ovlivňují naše chování. Nejednou převládají právě ty, které jsou s námi už od pravěku a jež jdou v kumulaci u tak silné populace ve výsledku paradoxně proti nám. V poměru téměř osm miliard lidí versus jedna Země ohrožují naší existenci. Námi svět nekončí. I v minulosti proběhly různé katastrofy, které však – a to je podstatné – vždy ovlivnily tehdejší život a podnítily existenci nějakých nových nebo odlišných forem. Nabízí se otázka, pokud nic nezměníme, kam nakonec bude směřovat naše budoucnost? Jedna z nejhorším katastrof, zmiňovaná jako příklad, proběhla před dvěma miliardami let a zapříčinila úhyn asi 99% tehdejšího veškerého života. Mohly za to sinice, které vynalezly fotosyntézu, “při kterých se oxid uhličitý a voda za působení slunečního světla přeměňují v cukr. Tento geniální kousek zpřístupnil drobným tvorečkům prakticky neomezené zdroje výživy. Kyslík jakožto vedlejší produkt fotosyntézy je extrémně agresivní plyn a byl tehdy pro téměř všechny živé tvory životu nebezpečný.” Ve své historii byl rovněž člověk mnohokráte na pokraji vyhynutí Stále dokola musel bojovat o přežití a potravu… Lidstvu se postupně podařilo najít způsoby, jak překonat mnoho těžkostí, jak obdělávat pole, zvýšit produktivitu, zjednodušit si život… Populace na Zemi se zmnohonásobila, stejně tak narostla spotřeba a nároky stále rostou. Nicméně: „Nezměníme-li strategii, příroda časem experiment jménem lidstvo ukončí,“ uvádí ve své knize Peter Wohlleben. Neznamená to však, že bychom zcela vymřeli, jen se populace prudce sníží na únosnou mez, dodává. Je to jen člověk, kdo je rozpínavý a nenasytný? Co takhle stromy? Překvapuje vás to? Ty jsou Peterem Wohllebenem popisovány jako „početná skupina sociálních bytostí“, jež si „bezohledně nárokuje životní prostor a proměňuje ho natolik, že z něj mizí opovážlivé množství fascinujících živočišných druhů.“ „Nosorožcům, slonům i řadě dalších nezbývá než se dát na ústup a plošně vymírají.“ Avšak: „Jeden z rozdílů mezi stromy a lidmi spočívá v tom, že stromy s pomocí hub, bakterií, hmyzu a tisíců dalších druhů budují stabilní ekostystémy, které se brání výkyvům a dokážou vytvořit poměrně neměnné podmínky přinejmenším na mnoho tisíciletí (…) My naproti tomu vyčerpáváme planetu takovým způsobem, že naše životní podmínky se i při optimálním klimatu neustále zhoršují a naše ekologická nika se zmenšuje. Proměny jsou naprosto normální jev, jenže jejich současné tempo přesahuje síly většiny druhů včetně nás samých.“ Při čtení se ve mně střetávaly dva rozdílné pohledy Na jedné straně pocit, jak jsme jako lidstvo důležití; naše technologie jdou kupředu rychleji než evoluce, než vývoj našich mozků, jimiž bychom dokázali včas pochopit, zpracovat a rozhodnout, jak naložit s negativními ekologickými dopady. Na druhé straně je evidentní, jak jsme v tom shluku všeho kolem vlastně stejně tak nepodstatní. Vnitřně si uzurpujeme pohled vlastních neomezených hranic, co vše bychom mohli dokázat, kam až je možné zajít… A přitom ani my samotní nejsme nekoneční. Jednou (pokud ne jinak) umřeme na stáří, sic se snažíme najít způsoby, jak žít co nejdéle. Copak je na světě nějaký živý organismus, který by mohl být inspirací pro dlouhověkost? „Proč se vlastně lidé nemohou dožívat neomezeného věku? Zní to banálně, každá tkáň se koneckonců časem opotřebuje, kůže i jiné orgány včetně mozku stárnou, až jednoho dne vypovědí službu. Přesto je celá věc otázkou strategie, protože se na to jít i jinak, což vidíme třeba u stromů. Ty čistě teoreticky nemohou zemřít stářím, mají totiž na rozhodujícím místě cosi jako pramen mládí: je jím kambium, dělivé pletivo mezi dřevem a kůrou. Tenoučká průsvitná vrstvička vylučuje dovnitř buňky dřeva a ven buňky lýka. Pokračuje v tom neúnavně, bez ustání, každé vegetační období. Každý strom tak rok od roku sílí – dalo by se dokonce říct, že strom, který netloustne, umírá. Obry říše rostlin tak neudolává stáří, nýbrž neblahé události, které přináší život, takže během desetiletí a staletí přibývá nemocí a nehod. Zranění způsobená zvěří nebo padajícími sousedy uvolňují cestu dřevokazným houbám…“ Můžeme něco udělat? Většina z nás si je vědoma trendu ekologického myšlení současnosti. Přijímáme skutečnost, že je potřeba se v lecčems omezit, jít proti našim původním instinktům. Vznikají různá nařízení, požadavky, ale stejně tak jsou s tím spojené určité kompromisy a obchod. “Chceme-li zkrotit své instinkty, musíme buď pomocí odměn vyvolat pocity štěstí, nebo pomocí trestů vyvolat strach,” říká Peter Wohlleben. Druhou možnost představují zákony, která nás nutí jít proti našim instinktům nátlakem. Faktem je, že některá taková nařízení vnímáme do naší svobody nepříjemně zasahující, nejednou až nesmyslná. A bráníme se. K jedněm z reakcí patří, proč se máme ohledně skleníkových plynů vůbec nějak omezovat, když tu jsou státy jako Čína nebo Indie, které jich produkují mnohonásobně víc? Máme tedy snad se vším přestat a říkat si: ono to nějak dopadne? Je to zodpovědný přístup k budoucím generacím? Těch otázek přichází celá řada a na většinu z nich nejspíš ani neexistuje přímá odpověď, která by vedla ke stoprocentnímu úspěchu a spokojenosti. Tak se stává Naše divoké dědictví knihou v prvé řadě plnou poznatků, zajímavých a důležitých impulzů, jež primárně vedou právě k tomu, abychom se zamysleli nad důsledky jednání v naší společnosti a nezůstali lhostejnými. Ale pozor – není to kniha výčitek, co všechno člověk pokazil. Přináší informace, abychom pochopili, proč a co se kolem nás děje. A snad nás to tak přimělo změnit vzorce chování. Leccos v životě děláme automaticky, protože to považujeme za normální a jediné možné, aniž bychom si položili otázku, nejde-li to i nějak jinak. Jsme lidé, stejně jako jsme také zvířata “Když konečně akceptujeme, že stále ještě tvoříme součást přírody, že jsme v jádru nadále zvířata, podléhající týmž pravidlům hry jako všichni ostatní tvorové, můžeme pomalu sestoupit z trůnu a trochu se porozhlédnout, jak to dělají ostatní. Egoismus a důsledné využívání životního prostoru nejsou v principu nic negativního, dokud nevedou k likvidaci základních podmínek pro vlastní přežití. Našimi učiteli by v tomto ohledu mohly být stromy. Už v minulosti ukázaly, že se nijak nezdráhají vyhubit velké býložravce, aby ochránily vlastní potomstvo a proměnily step vzniklou po době ledové v les. Rozhodujícím slovem je tu “proměnily”, stromy totiž životní prostor prosazováním vlastních zájmů nezničily: když spolu s miliony dalších druhů vytvořily lesy, naopak ho dokonce ze svého hlediska zlepšily. (…) Vezměme si tedy můj oblíbený druh – možná už tušíte – , totiž buk. Ani buky by samy les nevytvořily, jsou nicméně jeho důležitou součástí. Ale především jsou sociální, vzájemně se podporují, pomáhají slabým a nemocným, vychovávají potomstvo, vyvíjejí společné strategie, mění lokální klima ve svůj prospěch a spolu s ostatním lesními obyvateli stále zlepšují svůj domov. Kdyby uměly mluvit, jeden pojem by v jejich slovní zásobě dozajista chyběl: egoismus. (…)” Pokud my, lidé, se budeme stále chovat tak, jak nám velí instinkty z doby kamenné, a nepřestaneme ničit svou ekologickou niku, regulace se chopí příroda, což může vést k dost náhlému konci tohoto typu civilizace. Za sebe mohu knihu Naše divoké dědictví vřele doporučit. Už i proto, že ji brzy začnu číst podruhé. Těch informací je v ní skutečně mnoho a některé souvislosti na sebe navazují, proplétají se postupně i v pozdějších stránkách. Navíc je psána velmi čtivě; je těžké se od ní odtrhnout. Třeba i proto, jak pojímá všechno kolem nás i z jiného úhlu pohledu, či do hloubky: Podíváte se na svou tvář a vzpomenete si třeba na trudníky. Díváte se na stromy a vybavíte si na rodinu a tak dále. Autor se zde rovněž opírá do společenských zřízení nebo do katolické církve. Připomenete si některé informace, které znáte, a přidáte mnoho dalších. Je to kniha, kterou určitě nechcete jen letmo přelétnout a odložit, ale po prvním přečtení, až si nějak v hlavě utřídíte fakta, se k ní určitě (stejně jako já) rádi vrátíte, abyste ji mohli zažít už s určitou dávkou předchozí zkušenosti. Nemusíte se vším s autorem souhlasit, můžete mu ale dovolit, aby vám sdělil vše, s čím můžete dál pracovat. Peter Wohlleben, Naše divoké dědictví, nakladatelství Kazda, 2024 MB
\nČas načtení: 2024-05-07 10:24:00
České firmy bodují se solárními inovacemi. Řada domácích nápadů se prosazuje v zahraničí
Solární boom v Česku pokračuje. Na trhu tak přibývá společností, které se o sluneční energii zajímají a do vývoje a výroby fotovoltaických elektráren investují stále větší sumy. Mezi ryze české inovace patří třeba titanové baterie s extrémně dlouhou životností, speciální konstrukce pro pozemní elektrárny nebo například úplně nový typ solárních panelů.
\nČas načtení: 2024-07-04 07:00:01
Drogový boss Pablo Escobar by měl radost: S jeho hrochy si neví rady policie ani armáda
Možná byste nečekali, že v řekách, rybnících, bažinách, jezerech i lesích a na silnicích na kolumbijském venkově narazíte na divoké hrochy. Obrovský savec původem ze subsaharské Afriky tu není náhodou. Je dědictvím Pabla Escobara, nechvalně proslulého drogového bosse z Medellínu. Před desítkami let Escobar utratil část svého obrovského majetku za sestavení exotické zoologické zahrady. Přivezl žirafy, pštrosy, zebry, klokany i slony. Na své haciendě u Doradalu, města asi deset mil západně od Magdaleny, si ale nejvíc oblíbil hrochy. Poté, co byl Escobar v roce 1993 zastřelen v Medellínu kolumbijskou policií, nahrnuli se místní lidé na pozemek a vilu doslova rozebrali s vidinou obrovských pokladů v podobě peněz, drog a zbraní. A hacienda se rozpadla. V roce 1998 vláda zbylý majetek zabavila a nakonec převezla většinu zvířat do zoologických zahrad po celé zemi. Ale několik hrochů – většina zdrojů uvádí tři samice a jednoho samce – bylo považováno za příliš nebezpečné na to, aby je šlo odchytit. A tak začaly současné problémy Kolumbie. Útěkem Pabla Escobara z vězení začal vzestup i strmý pád kokainového krále Číst více Zvířat mohou být tisíce Hroši se přemnožili. „Jakmile dosáhnou dospělosti, mohou samice zplodit mládě každých 18 měsíců a během života, což je 40 až 50 let, mohou porodit 25krát. Dnes nikdo neví, kolik hrochů obývá řeky a jezera v povodí Magdaleny, které pokrývá zhruba 160 000 čtverečních kilometrů a je domovem dvou třetin kolumbijské lidské populace,“ usmíval se Ondřej Tereba. Ke konci roku 2023 byl oficiální počet mezi 130 a 160. „Podle mého názoru je toto číslo podhodnocené a zvířat se tam volně pohybuje přes dvě stovky. Problém však je, že jestli vláda okamžitě nenajde řešení, za dvanáct patnáct let bude šířit strach víc než 1 400 zvířat. Řeka Magdalena jim bude vyhovovat, budou okupovat obrovská území, která si budou bránit. A ‚vtipné‘ na tom je, že jednou dojdou až k moři. Cestou samozřejmě narazí na lidi a dojde k mnoha tragédiím. Hroch je totiž člověku extrémně nebezpečný, tím spíš naštvaný hroch.“ Hroch na školním dvoře Místním lidem do smíchu zřejmě moc není. Hroši jsou velmi nebezpeční, ročně v Africe usmrtí kolem 500 lidí. A v Kolumbii srážek mezi lidmi a hrochy přibývá. Například napadli farmáře a zničili úrodu. Loni auto srazilo hrocha, který přecházel silnici. Zvířata se totiž v noci pohybují po souši, což nebezpečí ještě zvyšuje. Jeden hroch dokonce zavítal na školní dvůr a vyděšené žáky a učitele zahnal do tříd. Zvíře žvýkalo ovoce, které spadlo ze stromů, než se odšouralo na okolní pole. Přestože nikdo nebyl zraněn, incident se těšil zájmu kolumbijských médií, což zvýšilo tlak na úřady, aby něco udělaly, než se problém vymkne kontrole. A nebezpečí se netýká jen lidí. Kolumbijští vědci bijí na poplach ohledně dopadu na ekosystém regionu. Například jeden hroch zanechá pět až několik desítek kilogramů výkalů denně. V Africe trus dlouho poskytoval živiny rybím populacím v řekách a jezerech. Ale v posledních letech, možná v důsledku oteplování, zemědělství náročného na vodu a rostoucího sucha, se trus nahromadil do toxické úrovně ve stojatých tůních a zabil zvířata, která z něj kdysi těžila. Totéž se podle všeho může stát i v Kolumbii. Nejhledanější na světě: Za nepolapitelného El Maya je vypsaná odměna 15 milionů dolarů Číst více Úřady nevědí, co dělat Vláda je zoufalá a neví, kudy kam. Proběhly pokusy o kastraci samců hrochů, nebylo to ale téměř k ničemu. Úřady tedy najaly lovce, který začal zvířata střílet. „Ale když se v médiích objevila fotografie zobrazující mrtvolu samce jménem Pepe, který se zatoulal skoro sto kilometrů od Escobarovy haciendy, vypukly po Kolumbii protesty,“ dodal pro Čtidoma.cz Tereba. Co na tom, že v Kolumbii umírají lidé vinou války drogových gangů, v rámci občanských nepokojů atd. Zvířata jsou zkrátka zvířata. Odstřel byl tedy zastaven. Jestli existuje něco jako posmrtný život, drogový kápo Escobar se tam teď směje, až se za břicho popadá. Jeho hroši vlastně pokračují v jeho činnosti. Destabilizují region, zabíjejí nevinné lidi, a co víc – všichni jsou na ně krátcí. Zatím. I o tom Escobar leccos ví. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Diamant Naděje je prý prokletý. Vlastník drahokamu zemře, tak jako třeba Marie Antoinetta.
\nČas načtení: 2024-08-12 13:05:53
Evropu sužují požáry. Jen hašením se problém nevyřeší
Kvůli změně klimatu, nakládání s půdou i neohleduplnému chování čelí evropské státy vysokým počtům požárů. Nejvíce zasažené jsou země na jihu a jihovýchodě Evropy, kde přibývá dní se extrémně suchým počasím. Jen technika na problém nestačí.
\nČas načtení: 2024-10-13 21:01:00
Jana ohrozil na dálnici couvající kamion. Podobných incidentů jsou stovky
Extrémně nebezpečné počínání řidiče kamionu zachytila na dálnici u Brna kamera projíždějícího osobního vozu. Řidič těžké soupravy zřejmě minul sjezd a rozhodl se k němu vrátit couváním po dálnici. Podobně nebezpečných situací na českých dálnicích přibývá.
\nČas načtení: 2024-11-02 09:33:45
Proklatě drahá Praha. Za byty se platí i přes 200 tisíc korun za metr
V Praze přibývá lokalit s extrémně drahým bydlením. Hned ve třech z deseti obvodů stojí metr čtvereční více než 200 tisíc korun. Pod celoměstský průměr se lze dostat jen ve třech částech. Kdo chce ušetřit, nejčastěji uspěje v Praze 9.
\nČas načtení: 2024-06-07 00:00:00
Páteční glosa IVK: Glosa nejen předvolební
Předvolební nervozita u nás narůstá. Přibývá podpásových úderů a zaplacených výroků a textů. Přibývá mediální manipulace. Přibývá nečekaných a neuvěřitelných argumentů. Udělal jsem na toto téma řadu rozhovorů a článků a za souhrnné považuji středeční stanovisko IVK. Tak jen několik dodatků.
Čas načtení: 2018-11-21 12:54:00
Člověk prochází celý život určitým vývojem a rozvojem, stává se účastníkem situací a stavů, které ho více či méně ovlivňují a mají větší či menší dopad na jeho pocitové vnímaní a psychickou pohodu. Stavy, které nejsou definovány jako nemoci, ale spíše pocity, které ovlivňují spokojenost člověka, můžeme označit pojmem: syndromy. Často se například setkáváme s definicí syndromu vyhoření, syndromu prázdného hnízda a dalšími pocitovými stavy. Slyšeli jste ale již o syndromu vařené žáby? Co si pod tímto označením můžeme představit? Jste si jistí, že v pozici vařené žáby nejste právě teď vy sami? Co si pod pojmem představit? Význam pojmu můžeme vysvětlit na tomto jevu: hodíme-li žábu do vroucí vody – ihned vyskočí. Vložíme-li ji ovšem do vody studené, kterou budeme pomalu zahřívat, žába zůstane v klidu, je jí sice teplo, ale ještě se to dá vydržet, je jí sice už docela nepříjemně horko, ale ještě se to… a uvaří se. V postupně rostoucí teplotě neodhadne chvíli, kdy je třeba vyskočit a uvědomění přijde, až je pozdě. Inkrementalismus Syndrom vařené žáby může být také jedním z vysvětlení principu inkrementalismu. Inkrementalismus – do češtiny překládán jako „zvyšování“, je přístup, kterým dotyčný člověk, skupina osob či dokonce celá společnost chce dosáhnout svých cílů postupným přidáváním požadavků, zpravidla na úkor druhých nebo k dosažení met, které jsou pro dotčené osoby nepřijatelné. Plíživě přidává jednotlivé střípky skládačky, která by jako celek nebyla v prvotní fázi přijata. Avšak postupné dávkování si dotčení lidé zpravidla ani neuvědomují. Tiše přijímají omezení, protože přece ještě není nejhůř a dá se to vydržet, těchto omezení však přibývá. Jsou-li prosazována malými změnami v dostatečně dlouhém časové období, člověk, aniž by si to uvědomil, se najednou ocitne v situaci, ve které být nikdy nechtěl a ze které se těžko dostává ven. Příkladem Inkrementalismus můžeme vysvětlit třeba na příkladu daní. Budou-li všechny daně a poplatky skokově zvýšeny najednou, mohou zákonodárci očekávat vlnu protestů, množství stávek a ohrožení stability státu. Zvýší-li však tuto daň o procento, za čas jinou o dvě, běžný občan tyto změny takřka nezaznamená. Tento manipulativní přístup se ovšem objevuje často i v mezilidských vztazích. V nefunkčních manželstvích, v zaměstnání a v jiných oblastech, kdy člověk snáší malé změny, kterými jej druhý omezuje. Těchto dílčích situací přibývá a dotyčný najednou zjistí, že to, co by na počátku nikdy nedovolil, se nyní stalo jeho každodenním životem. V plíživosti tohoto počínání tkví největší nebezpečí, protože si člověk zpravidla často ani neuvědomuje, že se mu něco nekalého děje. V této situaci se bohužel ve větší či menší míře ocitl každý z nás. Zkusme se zamyslet, zda jsme se svým životem a postavením ve společnosti spokojeni, zda právě my nejsme tou vařenou žábou, které hrozí reálné nebezpečí a vyskočme včas, dokud není pozdě.
Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04
Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo
Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2019-08-08 16:04:14
Dva muži, jedna místnost a všudypřítomný sníh
„Sněží už dva dny. Nejsou vidět ani hory, jež se vlní nad vesnicí, ani linie vykreslená lesem. Vločky spěchají k zemi a rozlehlá krajinná kulisa se scvrkla na stěny místnosti.“ Próza Tíha sněhu čtenáře zavádí do bezejmenné vesnice, kde se dozvídá, že před časem došlo k celostátnímu výpadku elektřiny, byla přerušena veškerá komunikace mezi vesnicí a nejbližšími městy a všechny cesty z vesnice jsou navíc neprůjezdné kvůli sněhu, kterého stále přibývá. V tomto bezmála apokalyptickém prostředí se souhrou náhod spojí osudy dvou mužů – mladého bezejmenného vypravěče, který je vážně zraněn při autonehodě, a starého podivínského Matthiase, který ve vesnici uvízl kvůli sněhu. Matthias se potřebuje dostat do města, ale nemá k tomu prostředky, a proto souhlasí, že se o raněného postará výměnou za místo v prvním transportu. Sníh se ale z nebe na krajinu snáší dál, izoluje vesnici od okolí a oba muži jsou nuceni přebývat spolu v jediné místnosti, závislí jeden na druhém. Christian Guay-Poliquin (*1982) je frankofonní kanadský spisovatel, který si již za svou prvotinu Kilometr za kilometrem vysloužil několik nominací na literární ocenění. Jeho druhý titul Tíha sněhu (Argo 2019) pak byl oceněna hned několikrát, včetně hlavní kanadské literární Ceny generálního guvernéra, a dočkal se množství překladů, přičemž o ten český se zasloužila Danuše Navrátilová. Pro knihu je příznačný strohý až minimalistický styl, který podtrhují nezvykle krátké věty i kapitoly. Autor svůj román vystavěl na velmi jednoduché zápletce a dějová linka je v něm potlačena na minimum. Dění ve vesnici i její obyvatelé načrtl spíše mlhavě a do popředí nechal vystoupit samotné komorní drama dvou neznámých mužů uvězněných sněhem v jednom pokoji. Sněhu přibývá, napětí se stupňuje a čtenář brzy začíná spolu s postavami pociťovat až klaustrofobické stavy a plně na něj dopadá tíha situace, ve které se oba muži nacházejí. Ačkoli se v románu objevují dystopické prvky (výpadek elektřiny, izolace od okolního světa, tenčící se zásoby…) a kniha místy nabývá až nádechu thrilleru, do popředí vystupuje především řada existenciálních otázek a obraz proměňujícího se vztahu dvou nedobrovolných společníků. Autor zachycuje v kulisách neustupujícího sněhu lidskou samotu, zoufalství, beznaděj, ale i porozumění a hledání smyslu života. Co činí z četby románu neopakovatelný zážitek, jsou nespočetné variace popisu padajícího sněhu a zasněžené krajiny, při němž autor prokázal schopnost volit neotřelá slovní spojení a přirovnání. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Popisy neustále mění svůj tón – někdy jsou lyrické, když zachycují padající bělostný sníh či sněhovou pokrývku, jindy je sníh naopak líčen jako neúprosný živel, který podtrhuje bezútěšnou situaci dvojice protagonistů. Za největší přednost románu je pak možné považovat právě autorovu zručnost při práci s jazykem a zvoleným minimalistickým stylem. Je pozoruhodné, jak se kanadskému spisovateli podařilo za využití minimální dějové linky vybudovat tak silný příběh, jehož atmosféra bude ve čtenáři ještě dlouho rezonovat. A pohled z okna na padající sníh už nikdy nebude stejný jako dřív… Ukázku z knihy čtěte ZDE. Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 272 stran.
Čas načtení: 2024-02-17 14:00:05
Dva roky od začátku války. Přibývá ukrajinských uprchlíků, kteří mají práci a chtějí zůstat v Česku
V Česku je podle PAQ Research 310 tisíc ukrajinských uprchlíků. Většina z nich chce zůstat, ukazuje průzkum provedený dva roky od začátku války. Článek Dva roky od začátku války. Přibývá ukrajinských uprchlíků, kteří mají práci a chtějí zůstat v Česku se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-03-15 18:00:00
Případů černého kašle v Česku rychle přibývá. Tento týden jich hygienici zaznamenali 810. Situace je nejhorší od roku 1963, od začátku roku eviduje Státní zdravotní ústav 3 084 nakažených. Nejvyšší nemocnost je mezi mladými ve věku od 15 do 19 let. S přicházejícím jarem na českých silnicích přibývá střetů aut se zvěří. Zejména aktivita zajíců, ale třeba i srn nebo divokých prasat s končící zimou sílí. Za nárůstem může být podle odborníků taky intenzivnější provoz na komunikacích.[online]
Čas načtení: 2024-04-03 09:45:59
V ruském Krasnoarmejsku v Saratovské oblasti byly 31. března na poli nalezeny úlomky rakety Kh-101. Během odpalu zřejmě hlavice rakety explodovala ve vzduchu a trosky dopadly na ruské území, informuje server RBC-Ukrajina. The post V ruské Saratovské oblasti byly nalezeny trosky ruské rakety Kh-101. Počet dopadů ruských raket a shozených munic v Rusku přibývá first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-04-04 21:08:00
Každá čtvrtá domácnost v Česku má potíže vyjít s penězi. Lidé si berou půjčky
V Česku přibývá lidí, kteří mají problém zaplatit běžné výdaje, jako je třeba bydlení nebo jídlo. Nejnovější data ukazují, že se jedná o zhruba každou čtvrtou domácnost. A podle ekonomů nejde jen o nízkopříjmové domácnosti, problémy s financemi má i střední třída. Odborníci tvrdí, že důvodem jsou rostoucí náklady a velmi pomalé zvyšování mezd. Přibývá tak těch, kteří si berou půjčky i na běžný chod domácnosti.
Čas načtení: 2024-04-09 21:44:07
Možností bydlení v Praze přibývá! Představujeme ty nejzajímavější!
Poptávka po moderním bydlení na území hlavního města Prahy neustále roste. Právě díky tomu se developerské společnosti předhánějí a snaží se potencionálním zákazníkům nabídnout zajímavé projekty, které uspokojí jejich náročné požadavky. Zájem je především o byty v atraktivních lokalitách, které mohou nabídnout prostorné byty, zeleň i dobrou dostupnost do centra. Představujeme vám ty nejzajímavější. Splněný sen […] The post Možností bydlení v Praze přibývá! Představujeme ty nejzajímavější! appeared first on Bydlimmoderne.cz.
Čas načtení: 2024-04-24 15:02:35
Přibývá teenagerů, kteří řeší svoji sexualitu. Ne všichni jsou ale trans, říká psycholog
Nejen v Česku roste počet dospívajících zažívajících krizi sexuální identity. „Mají problém s tím, jak vnímáme gender,“ říká psycholog Jan Kulhánek. Článek Přibývá teenagerů, kteří řeší svoji sexualitu. Ne všichni jsou ale trans, říká psycholog se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-06-03 05:06:39
Poškozených aut po nehodách se zvěří přibývá. Řidiči srazili kromě srn i vlka
Generali Česká pojišťovna spolu s Centrem dopravního výzkumu (CDV) pravidelně sestavuje takzvaný Srna Index, který mapuje srážky aut se zvěří. Aktuální data ukázala, že od loňského října do letošního března (včetně) došlo podle policejních dat na českých silnicích k 10 027 srážkám se zvěří. Tyto nehody za sebou zanechaly škody za téměř 400 milionů korun. […]
Čas načtení: 2024-06-23 16:13:29
Uprchlíci v Česku pracují stále více, ale jejich nespokojenost roste
Počet válečných uprchlíků z Ukrajiny, kteří v Česku pracují, stoupá. Zároveň nicméně přibývá těch, kteří nejsou se svojí prací spokojeni, téměř polovina nespokojených uvádí jako hlavní důvod výši platu. Průzkum zkoumající Ukrajince v čase se zaměřil také na četnost a vnímání ilegálního zaměstnávání nebo touhu vrátit se domů. Přibývá rovněž Ukrajinců, kteří chtějí v Česku zůstat.
Čas načtení: 2024-07-18 08:09:05
Sebevražd v ČR přibývá. Umíte rozpoznat varovné signály u sebe a svých blízkých?
Sebevražd je průměrně 3,5 případů denně. Pro mnoho lidí zůstává téma sebevraždy tabu a nechtějí o něm mluvit. Mnoho jedinců tak nemusí vědět, jak reagovat. The post Sebevražd v ČR přibývá. Umíte rozpoznat varovné signály u sebe a svých blízkých? first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-07-18 14:14:27
V České republice v posledních letech přibývá pacientů s diagnózou rakoviny varlete. Podle údajů z Ústavu zdravotnických informací (ÚZIS) je 15. nejčastěji diagnostikovaným novotvarem u mužů, přičemž průměrný věk nově nemocných je pouhých 37 let. Přestože je léčba obvykle velmi úspěšná, její samotný průběh…Read more →
Čas načtení: 2024-08-21 15:02:00
Lékařka o alarmujícím nárůstu dětské obezity v Česku. Do ordinace chodí i 150kilové děti
V Evropě má ve věkové skupině 5–17 let nadváhu nebo obezitu 19 procent dětí. Odhaduje se, že v Evropské unii žijí přibližně tři miliony obézních dětí a každoročně přibývá čtyři sta tisíc nových případů. Jak jsme na tom my, Češi? Proč u nás přibývá obézních dětí? Jak závažná je situace? A co s tím? Nejen na to jsme se v Epicentru Báry Holé ptali vedoucí lékařky Obezitologického centra Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Ireny Aldhoon Hainerové.
Čas načtení: 2024-08-31 11:30:50
Družic ve vesmíru raketově přibývá, komunikace s nimi vázne. Startup Slováků v Brně našel řešení
S družicemi mohou běžné týmy komunikovat jen v krátkých časových oknech méně než hodinu denně. Startup Groundcom proto staví globální síť antén. Článek Družic ve vesmíru raketově přibývá, komunikace s nimi vázne. Startup Slováků v Brně našel řešení se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-09-16 05:06:13
Praha je nejlidnatější české město a jako takové má také extrémně hustou automobilovou dopravu. Výsledkem toho jsou poměrně časté nehody. Byť jde zpravidla o městské ťukance, dochází i k vážnějším nehodám. Jak ovšem ukazují data z TSK Praha, jakkoliv počet nehod už několik desítek let výrazně stoupá, díky moderním automobilům počet zraněných postupně klesá. V […]
Čas načtení: 2024-10-05 00:00:00
Čechy ničí ekzémy, lupénka i melanom. Kožních nemocí po covidu přibylo
Od covidové pandemie se objevuje stále více případů různých kožních chorob. „Tím, jak v populaci přibývá alergií, tak přibývá i pacientů, kteří trpí různými projevy atopie, ať už je to třeba alergické astma, ale i atopický ekzém,“ popsala MF DNES dermatoložka Monika Arenbergerová, předsedkyně Společnosti korektivní a estetické dermatologie ČLS JEP.
Čas načtení: 2025-01-09 06:30:51
Boom střídá drsné vystřízlivění. Solárních firem v problémech přibývá, zájem se letos dál propadne
Trable hlásí i známé startupy v Česku či v Německu, které se na obnovitelné zdroje zaměřily. Výrazně se změní podmínky Nové zelené úsporám. Článek Boom střídá drsné vystřízlivění. Solárních firem v problémech přibývá, zájem se letos dál propadne se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-01-25 21:40:00
Loni přibylo případů znásilnění. Oběť se s násilníkem často seznámí na internetu
V Česku přibývá obětí trestných činů, které začínají konverzací na internetu. Potvrzují to odborníci na kybernetickou bezpečnost i policisté. Podle statistik loni oproti roku 2023 přibylo nahlášených případů znásilnění, vyhrožování a nebezpečného pronásledování. A přibývá také dětské pornografie.